Doom hrůzy chekotay, 2009

Doom hrůzy chekotay, 2009 Josef byl čerstvě zapsaný student prvního ročníku Mendelovy univerzity v Brně a jako takový dorazil na konci prázdnin do Štatlu s kufrem ponožek, propiskou, indexem a hlavou plnou ideálů. Ubytování si zajistil přes internet v klasické vilce na periferii města. Měl pokoj sám pro sebe a za pár šupů, prostě výborný kauf, jaký se povede jen málokdy. Dojel tramvají číslo 13 na konečnou a pak, asi po dvaceti minutách bloudění, konečně nalezl ulici „Satanova“. Dům číslo popisné 666 byl až úplně na konci ulice, hned vedle zrušeného hřbitova, pomníku umučených vlastenců a temného smrkového lesa. Přestože byl jasný sluneční den, nad vilou se vytrvale vznášely černočerné mraky. Na první pohled nic moc barák, pomyslel si Pepek při pohledu na oprýskanou omítku, rozbité břidlicové došky a chrliče s uraženými údy. Otevřel rezavou litinovou branku, prošel zpustlou zahradou a těsně před tím, než mohl zaklepat na dveře, tyto se samy otevřely. Z šera uvnitř vily se na něj usmála stará babička, majitelka domku. „Pojď dál, studentíku, che che che...“ zaskřehotala potměšile. Josef se usmál, zdvořile pozdravil a vstoupil dovnitř. Rudé oči stařenky považoval za příznak nadměrného paření Kántru. Vystoupali spolu po dřevěném schodišti do prvního patra, kde se ubytoval v malém útulném pokojíku se zamřížovanými okny a masivními dubovými dveřmi. Do večera pak už jen masturboval u porna a pojídal koláčky, jež mu napekla maminka. Za soumraku si natáhl proužkované pyžamo a šel spát. Do rána zešílel, s prvními paprsky slunce si přeřízl zápěstí a skrápěje svou krví podivné obrazce vyryté do podlahy, zemřel...aby si večer nasadil paruku a šel otevřít jinému studentíkovi, jenž se ještě radoval, jaký výborný privát si to po netu našel. Ostrava, blízká nevyhnutelná budoucnost „Mami!“ křičel radostně Necromancker a hnal se z pokoje. „Přijali mě do Brna na VUT!!“ „Ale nepovídej! A co tam vlastně budeš dělat?“ „Vytírat hajzlíky,“ děl Necro a očka mu radostně zářila. „Tak toho se drž,“ pokývala moudrá matka hlavou. „To je poctivá práce, a když ji budeš dělat s láskou a pílí, lidé to ocení.“ „Já už se tak těším! Konečně vypadnu z tohohle kraje, kde je jen uhlí a cigáni. Brno – město hříchů – těš se na mne!“ „A už víš, kde se ubytuješ?“ obrátila matka jeho pozornost k praktickým věcem. „Něco si najdu po netu. Nemusí to být nic moc extra, hlavně aby to bylo levné.“ Netrvalo dlouho a Necro si našel výborný inzerát. Postarší vilka na kraji města, a ubytování za pár korun, tož to bych cyp kdybych to nebral! Majitel mu na e-mail záhy odpověděl, a tak si Necro večer zabalil do Chekotayova batohu WDRatovo porno, Preziossovo prkénko, Pesusovy ponožky, Toudiho gasmasku, Throsaeiovu brokovnici a Becherovu sodovku. Zbytek báglu vyplnil Ostravarem a navrch přihodil nějaké nelegálně držené kvéry a pár handgranátů ještě z První války. Ráno už frčel sedm set šedesát pětkou na jih, zamčený na umývárce a simulující zaseknutý zámek. Brno, o dvě a půl hodiny později Necro se ztratil zhruba dvacet sekund poté, co vystoupil z vlaku. Naštěstí tady pro tyto případy je moderní technika a kamarádi. Necro vytáhl mobil solidní sovětské výroby, zatočil klikou a na otočném číselníku vytočil Chekotaye. „Do hajzlu, co chceš?! Doufám, že je to fakt důležité!!“ rozeřval se z reproduktoru volaný. „Chekotayi, to jsi ty?“ zajímal se Necro. „Zatracená práce, jsem doufal, že si konečně po čtvrt roce zapíchám, a do toho mi voláš ty. Co do hajzlu chceš?!“ „Neruším?“ Chvíli bylo ticho, rušené jen naštvaným supěním na druhém konci linky. „Teď už ne,“ rezignovaně pravil komandér. „Co potřebuješ?“

„Potřebuju se dostat z hlavního nádraží na konečnou třináctky.“ „Ty jsi v Brně?!!“ zaúpěl Chekotay. „Jo, a mám vlastní cimru. Nepřijdeš mě navštívit? Zrobime mejdan.“ „Mejdan? U tebe? A kolik lidí tam bude?“ „No když seženeš nějakou holku, tak tři...“ „Necro, já na žádný mejdan nepůjdu, a určitě ne k tobě. Nicméně na konečnou třináctky se dostaneš tramvají číslo třináct.“ „Ale jak se mám vymotat z tohohle šíleného nádraží?!“ „Ach, ty jsi na tom novém moderním železničním uzlu? No tak to ti nepomůžu. Raději volej 1188, tam ví všechno.“ „Hmm, tak jo. Sorry, že jsem tě vyrušil...“ „To nic. Já ten další čtvrtrok ještě nějak vydržím...“ Necro položil sluchátko, a pak jej znovu zvedl a vytočil číslo, které v neonacistických kryptogramech znamená „Ahoj, Adolfe Hitlere, Heil!“. Kupodivu se ozval známý hlas. „Tady jedenáct osmdesát osm, co si přejete?“ „Aranelka?!“ vyhrkl ohromeně Necro. „Uh!“ „Necromancker?!“ vyjekla Aranelka. „Proč mi voláš?“ „Já volám na informace.“ „A já tady dělám brigádu.“ „Jsem v Brně a potřebuju se dostat do svého bytu na konečné třináctky, ale zamotal jsem se v nové budově brněnského nádraží. Uh!“ „Tak to je prostá rada: následuj bílého králíka!“ A skutečně, Necro zahlédl v dálce mezi lidmi hupsat malého chundelatého bílého králíčka. „Uh!“ „Za málo. Mimochodem, zítra jedu do Brna, bude nějaký sraz?“ „Přijeď ke mně, bude mejdan, he he he!“ Necro se motal chodbami, proplétal se mezi lidmi, nespouštěje z očí bílého králíka, a skutečně, za chvilku byl venku, a před sebou viděl zastávku tramvají. „Výborně!“ „Bude to sedm pětek, šéfe,“ ozval se od země bílý králík. „Cože?!“ „Vyved sem vás ven, bude to sedm pětek,“ dotíral králík. „Jsem myslel, že jsi znamení...“ „Spad jsi z višně? Naval sedm pětek nebo hvízdnu na benga a bude malér.“ „Spad jsi z višně?“ zamumlal Necro a majzl králíka teleskopem přes hlavičku, jen to ruplo. Hodil mrtvolku do báglu a pokračoval do tramvaje. Třináctka byla narvaná jak cyp. Několik lidí se vezlo na střeše a dokonce i řidič vezl na klíně pěknou sedmnáctku v minisukni. Necro slušně zaklepal na záda chlapíka, jenž po otevření dveří tvořil stěnu tramvaje. „Promiňte prosím...“ „Chlapče, sem už nenastoupíš, vidíš že i já visím ven ze dveří!“ „Já nechci nastoupit, mě se tady někde zaběhla tarantule...“ Během tří sekund byla tramvaj poloprázdná, zůstala jen banda zoologů a ožrala zpívající si falešně „Bílého jezdce“ od Orlíku. Řidič si kupodivu ničeho nevšiml, jen zamkl dveře, aby mu spolujezdkyně neutekla, a tramvaj odjela na čas. Nicméně všeho dobrého pomálu a za pár zastávek už se Necro zase tlačil. „Mladíku, teče vám z batohu marmeláda!“ skřehotala jakási tlustá matróna. „To není marmeláda,“ odsekl Necro a otočil se tak, aby se mohl tlačit na prsa vyvinuté patnáctky. „Kontrola jízdenek!“ prosmekl se do toho mumraje revizor. „Tady,“ ukázal Necro permanentku. „Ale to je ODIS, ne IDS JMK!“ vyštěkl konduktér. „No a?“ „Vy nemáte platnou jízdenku?“ „Ne, ale mám nervově paralyzační sprej,“ odvětil Necro a nastříkal chlapíkovi do tváře dávku CS. Plyn se v mžiku rozšířil po celé tramvaji a lidé se začali svíjet v křečích a lapat po dechu. Necro, který rád

chodívá na výlety do závětří Nové Huti, zhoršenou kvalitu vzduchu ani nezaznamenal. Spokojeně dojel na konečnou, po pár hodinách bloudění našel nám již známou ulici a vydal se po ní k zanedbané vilce... vstříc kruté budoucnosti! V té době si Ratman přečetl na fóru Necrovu zprávu o přestěhování do Brna, včetně přesné adresy. „He he he!“ zašklebil se krvelačně vaultmaster. „Nyní srovnáme skóre!“ Otevřel si nové okno prohlížeče, zkontroloval stav vaultího bankovního účtu a pak načetl stránku Excaliburarmy – konkrétně výprodej pancéřových pěstí... Dveře se otevřely, stála v nich jakási shrbená postava s bezkrevně bledou tváří, rudýma očima a parukou na hlavě. „Heil Hitler!“ pozdravil rozverně Necromancker. „Já jsem Necro z Ostravy, zamluvil jsem si tady pokoj.“ „V prvním patře, he he he,“ skřehotal zjev. „Až tak vysoko?“ vztáhl Necro pravačku k ochozu v prvním patře a mimoděk při tom gestu sklapl podpatky. Pak zabouchl dveře, až ze stropu opadaly štěnice a vydal se do malého, útulného pokojíku se zamřížovanými okny a pevnými dveřmi. Hned se začal vybalovat. Na stěnu připíchl velkou rudou vlajku se srpem a kladivem, na protější stranu pak vyvěsil fotografie Lenina, Marxe, Letova a Hesse. Na stolek položil magič a pustil si Internacionálu. Ve vedlejším pokoji, hned za falešnou stěnou, se začaly shromažďovat přízraky. Krvelačně se uchechtávaly, čekaly na západ slunce...jen několik jich mimoděk pokyvovalo hlavou (či něčím podobným hlavě) do rytmu písně. Slunce se blížilo k obzoru... Necro vybaloval rudé trenýrky a věšel si je na ramínka ve skříni. Nad postel si pro každý případ připravil plechovku vazelíny, konec konců, jeden nikdy neví. Slunce zapadlo. Za falešnou stěnou se začaly ozývat hluboké, znepokojující zvuky, zárodky kvílení přinášejícího šílenství i do těch nejodolnějších myslí. Necro prdl do přehrávače cedlo s nápisem „Koncert – Bzenec“, a nastavil volume na maximum. Pohádkou o tom, jak stará ježibaba podala Mařence a Jeníčkovi perníček – bez předpisu! - byly přízraky poněkud znepokojeny. Necro si ubalil další cigaretu, do které si pro lepší chuť sypal práškový dehet a azbestová vlákna, a na Álib agil rozjel skinheadské pogo. Chrliče pod střechou ve tmě ožily, slezly se kolem oken a spustily temné „rumblerumblerumblerumble“. Jedinou reakcí jim byla zpráva, že Necrův praděda byl u husarů a proti Turkům válčíval. Necrovy těžké boty s rudými tkaničkami otřásaly barákem. Najednou jedno prkno povolilo, propadlo se (Na druhé straně zdi vyletělo vzhůru a jedné ze zombií rozflákalo rozkrok. Soudě podle slz ve vyhnilých očích nejsou nemrtví tak zcela oproštěni od bolestí tohoto světa.) a Necro se šprajcl kotníkem v tajné dutině pod podlahou. „Uh!“ vyfoukl obláček cigaretového dýmu, který klesl k podlaze. Zašátral pod podlahou a vytáhl odtamtud zažloutlou lidskou lebku. Zvědavě se na ni podíval, podvědomě prsty přeměřil mozkovnu, nadočnicové oblouky a rysy brady. „Muž, Árijec, Nordický charakter,“ zamumlal. „Jak se dostal pod podlahu? A jak vůbec umřel?“ „Můj vlastní bratranec mě majznul přes hlavu,“ zaskřehotala lebka. „A zezadu, bastard!“ „To je velice nečestné,“ odvětil Necro a v očekávání zajímavého dialogu ztlumil repráky pějící tesknou baladu o bílém jezdci. „A pak tě strčil pod podlahu?“ „Přesně tak. Abych se představil: Ich heisse Frizt, feldwebel der SS Panzer Division Florian Geyer.“ „Já jsem Necro, válečník Templářského řádu Vaultu šílené brahmíny. Jak se ti líbí moje hudba?“ „Abych pravdu řekl, je to odporný židobolševický škvár, ale když vezmu do úvahy, že bys mi taky mohl rozdupat lebku na prach, asi zvolím nějaké diplomatičtější hodnocení. Zrovna teď mě ale nic...“ „Počkej, dám tam něco jiného,“ usmál se Necro a přepnul na skupinu „Macht und Ehre“. Přízraky za stěnou se pokusily výt hlasitěji. Frizt a Necro nadšeně řvali „Deutschemusik!“ na celou vilu. Pak jedna krvežíznivá stvůra vyhodila pojistky. Necro promptně zapojil jaderný článek ukořistěný na operaci „Letní probuzení“ a využil přitom chvilku klidu z procítěnému zapění Panzer Lied, což Fritze velmi udivilo a potěšilo. Několik přízraků za falešnou stěnou si začalo podupávat do taktu, což vyvolalo nevoli těch, jež

podupávali při Internacionále. Noc se přehoupla přes polovinu, Fritz naučil Necra zpívat Horst Wessel Lied, Necro naučil Fritze zpívat Národe povstaň, a některým zombiím už docházel dech a trpělivost. Jejich oblíbené triky nefungovaly! Jak je to možné?! Odhodlaly se k poslednímu náporu. Ze střech a močálů byly povolány ty nejdrsnější bánší, aby zapěly svou píseň smrti, po které Nekrův mozek už určitě změkne jako kus balkánského sýra. Tři...dva...jedna... Oi!Polloi! Byla to rána pod pás. Právě v okamžiku, kdy se vilou měly ozvat naříkavé hlasy, které rezonují v kostech a trhají duši na cáry spalované v plamenech pekel, pustil Necro do vzduchu ty uřvané dredaře. Vegetariánští Skoťáci to rozjeli jak cyp, koneckonců album „Unite and win!“ je legendární. Syrový crust způsobil Fritzovi trnutí zbývajících zubů, horší však bylo, že neživí-nemrtví dokázali jako jedni z mála rozeznat i text. Píseň „Zachraňme velryby“ rozplakala snad všechny. Blížilo se ráno. Na stěnách Necrova pokoje se ďábelským světlem rozsvěcovaly pekelné obrazy, ale v hustém dýmu z cigaret je ani nebylo vidět, krom toho přes ně Necro asfaltovou barvou natřel hákenkrojc, nápis „Fallout“ a velké áčko v kruhu, symbol kultu ampérmetru. Samotný Necro chrněl s tváří zabořenou v polštáři, boty zamuchlané v peřině. Fritzova lebka v mrtvolném polospánku mumlala nápěv Panzer Lied. Magič nastavený na opakování skladby hrál stále dokola nějakou baladu od Iana Stewarta. Duchové za stěnou to balili. Když zakokrhal kohout a vyšlo slunko, byl Necro po dlouhé době první člověk, jenž živý přečkal noc v tomto domě hrůzy. Na jak dlouho, to se ukáže, neboť Ratmanovi právě zásilková služba doručila podlouhlý balíček s nápisem „Nemířit do obličeje“. „Odmítám uvěřit, že do toho jdu,“ mumlal si Chekotay do plnovousu, jedouce otřískanou šalinou. Pak se ale podíval na ztepilou pivovarnici, a povzdechl si. „To je volání osudu.“ Aranelka nepřijela sama. Jakýmsi zázrakem se jí podařilo vytáhnout na světlo světa Hnoje a večer ještě měli z Maďarska přijet Pesus a Fetařina. Na místě už čekal další vlkodlak do smečky, Bodkin. Měl přijet i Sof, ale nějak mu do toho vpadla nějaká neodkladná soulož nebo co. Všichni spolu počkali, až si je na konečné vyzvedl Necro. Vracel se zrovna z nákupů a měl na zádech krosnu plnou piva a fernetu. V záchvatu jakéhosi perverzního optimismu vzal i nějaké kondomy. Vilka byla ztichlá, bytná ani nic podobného nebylo nikde vidět. Naši hrdinové samozřejmě nemohli vědět, že ve sklepě se již šikují monstra a přízraky, aby na příkaz své paní, nemrtvé strigy, rozsápali tuto noc Necra na hadry. Vilka nebyla zticha dlouho. Skvadra těžkých botek rozdupala schodiště a a rozvrzala ochoz. „Kam vedou henty dveře?“ zeptal se Chekotay, zatímco Bodkin si označkoval roh chodby. „Nevím, asi na půdu.“ Bylo trochu obtížné nacpat se do malého pokojíku, ale vešli se tam. „Bezva lebka!“ „Že jo! A tos ji ještě neslyšel mluvit.“ „Ty už to nepij...“ „Mám dát nějaký rock nebo metal?“ ptal se Necro od přehrávače. „Jaký máš rock?“ zajímal se Hnoj. „Aryan pride, Exculibur, Parabellum, Judenmort a Karel Gott zpívá písničky Orlíku.“ „Metal,“ rezignoval Hnoj. „Na ten Judenmort dneska ještě dojde,“ zářil Chekotay. Necro pustil Vikingy, což je sice taky ilegální, ale aspoň se to dá poslouchat. Začalo se chlastat, kecat, no prostě jako obvykle, Chekotay a Aranelka vbrzku zabředli do problematiky dvojných vazeb nenasycených mastných kyselin v cytoplazmatické membráně Gramm negativních hypertermofilních cyanobacterií, a ostatní se snad taky dobře bavili. Necro proléval hrdlem nesmírná množství piva, Hnoj močil z okna, Bodkin škrábal do stěny neslušné nápisy. Pak začal hostitel vyřvávat své vzpomínky na jakousi strašně dávnou bitvu. „Padesát jich šlo proti mně! Padesát! Chtěli vlajku, ale tu jsem bránil já!“ „To si pamatuju, těch padesát, to byli Thief a Katrinka,“ mručel Chekotay.

„Tak jsem popadl ten svůj dlouhý klacek...“ „Necro, ušetři nás!“ prosila Aranelka. „...stál jsme tam sám! Jen já a sedmdesát nepřátel... ale ubránil jsem to!“ „No vlastně nás tam bylo tři krát víc, než útočníků, ale OK.“ „Chekotayi! Ty jsi tu taky!“ „Bohužel.“ „Ty si jistě taky vzpomínáš na tu bitvu... to byla slavná bitva... jak jsem přerazil meč o toho chlapíka v té divné zbroji? Vůbec nehrál Role-play, šmejd jeden. Ale jak nás pak napadla ta strašně silná frakce, co se nebála radiace... to byla bitva!“ „Necro, to byl hokej, tys přerazil čelist brankáři a pak si pro tebe přišli měšťáci.“ „Ale to je jedno... hyk... dá si ještě někdo okenu?“ Najednou se rozrazily dveře a v nich stál statný chlap v maskáčích a neprůstřelné vestě, na tváři divnou elastickou masku, v rukách samopal, a ten začal chrlit oranž! Dunění automatiky ohlušovalo, otřásalo celou vilou, od hlavně samopalu šlehaly plameny, nábojnice lítaly vzduchem, vaulťáci padali na zem, choulili se k pohovkám, vzduch byl plný pekelného smradu, kraválu, ohně a sazí, nábojnice pálily, když dopadly za krk, prostě hrůza! Konečně došla samopalu munice. „He he, to je maras, co volové?“ halekal Pesus a stáhl si z ksichtu slipy. „He he! Vy dobytci! Co to tu posloucháte?! Na vás přijít policie, tak každý máte tři měsíce nepodmíněně, kromě Chekotaye, ten by dostal šest.“ „Kur do ty !“ řvali všichni a zvedali se ze země. Pesus se řehtal, pověsil na věšák na dveřích sturmgewehr a esesáckou čepku a přisedl k Bodkinovi. „Hele, volové, tady si vemte příklad z Bodkina, ten se ani nehnul!“ Bodkinovu kamennou tvář rozbrázdila ústa: „Necro...moh bys mi půjčit kalhoty? A ukázat koupelnu?“ Zatímco se Bodkin sprchoval, dorazil Fetařina. Měl sebou pár cédéček s muzikou jako Rammstein, Leibach, Landser, Kolovrat a 50'th cent, a pak ještě dvě láhve red absinthu a pytel šňupáku. To již slunce zapadlo a do pokojů kolem toho Necrova se začaly stahovat přízraky zblízka i z daleka. Okolí vily zahalil opar. „Divná mlha padá,“ zamumlal Necro citát z Artuše. „Pesusi, jak jsi nás vůbec našel?“ „Jsem snad u armády, ne?“ smál se jen Pesus a házel svým útočňákem na dveře. „Tak takovou srandu jsem nezažil od té doby, co jsem seznámil svou ségru s Chekotayovým bratrem,“ otevřel konečně chlebárnu i Fetařina. „Ještě pořád spolu chodí?“ zajímala se Aranelka. „Hůř,“ cedil komandér a vstával ze země, kontrolujíce, zda i jeho náhodou nezradily svěrače. „Mají vážné obtíže udržet se spolu ve vertikální poloze.“ „Já chci taky!“ sténal Necro. „He he,“ chechtal se Pesus. „Máš píchat staré cigánky do spařenejch...“ Otevřely se dveře, vešel Bodkin a vyčítavě zašilhal na vibrující střenku nože zapíchnutého čtyři milimetry od ucha. „Necro, mohl bys mi půjčit ještě jedny kalhoty?“ „Neboj Necro, však se ti to jednou podaří,“ pohladila ho soucitně po rameni Aranelka. Necro vydal toužebný žalostný kvik, kterému odpověděl temně krvelačný kvik zpoza stěny, ale nikdo si ho nevšiml. Bodkin se opět sprchoval a zpíval si u toho „Má milá rozmilá Maruška je holka fest!“, když se otevřely dveře a do koupelny se tiše jako přízraky (kterými také byly) vplížily tři mátohy. První z nich rukou s dlouhými prsty strhla závěs sprchy a tak mohly spatřit Bodkina v celého jeho mužné kráse. Byly šokované. Bodkin ani ne. Saltem se přenesl ke dveřím, dříve, než mohly nemrtvé ženy zareagovat uchopil kliku – a zamkl. Usmál se na ně. „Teď mi neutečete!“ Z hlubin jeho hrdla se ozvalo žádostivé zavrčení slibující extázi i utrpení. Druhá láhev okeny padla za vlast a kolující red absinth způsobil, že nikomu nepřišlo divné, když se do debaty zapojil i Fritz, mrtvý esesák zpod podlahy. Fetařina si oblékl maskáče, uvázal si kolem hlavy rudou pásku, vypil na ex půl láhve absinthu a pak padl na křeslo a jal se vyprávět další ze svých úžasných snů: „Byl jsem úředník na ministerstvu pro rasovou čistotu a šu jsem šéfovu sekretářku, když se rozrazily dveře a v nich stál Chuck Norris a Ivan Mládek...“

Přízraky již vily děsivé melodie, bouchaly do stěn a do podlahy, škrábaly na dveře a ječely za oknem. Leibach dělal totéž, ale hlasitěji. Za okny se objevily chrliče a spustily svoje „rumblerumblerumble...“. V okně se objevil Chekotay, rozepl si kalhoty a spustil svoje „Temně hučí Niagára“. Nad střechou se proháněly bánší s dušemi prokletých, v komíně ječela meluzína, akorát hejkal mrzutě seděl za anténou a polykal prášky na podrážděné hlasivky. Začínalo to mít grády. Kolem půlnoci se pokusili do místnosti vniknout poltergeisti, ale bylo tam tak nahuleno, že je zradila jejich astrální těla. Ne, u Necra nebylo k hnutí, a přesto se začalo pogovat. Fritz řval „Adolf Hitler unser führer!“, Hnoj se ptal, kde je sakra Bodkin, Aranelka naslouchala Pesusovu vyprávění, jak se vsadil, že českou pancéřovou vestu belgická P90 neprostřelí a pak vyprázdnil zásobník do svého nadřízeného, Chekotay šňupal s Fetařinou mentolový tabák, až mu slzely oči, za oknem se míhala tajemná světla a na stěnách zářily pekelnou barvou ďábelské symboly. Necro pouštěl Kolovrat, když se rozrazily dveře a v nich stála mohutná zombie, páchla rozkladem, ukapával z ní sliz a kolem nohou se to hemžilo červy. Oči jí zeleně zářily, vlasy – nebo snad jen dlouzí červi? - se jí zlostně kroutily, šel z ní chlad a temnota. „Kdo to tady ruší klid mrtvých?!“ zaskřípěl její hlas plný posmrtné nicoty. „Já, poručík Pesus!“ „Já, sturmbanführer Fetařina!“ „Já, komandér Chekotay!“ „Já, feldwebel Fritz!“ „Já, burlak Necromancker!“ „Já, gruppenführer Otto Maxmilián Stierlitz!“ prokecl se Hnoj. „Jo, já asi taky,“ zvedla ruku s lahváčem Aranelka. „No...“ znejistěla zombie. „Co jsem to jen... jo... že už je jako půlnoc, jestli byste se nemohli trochu ztišit... maličko... co?“ zakončila prosebně. „V klidu,“ pravil Chekotay, „my už jen budeme hrát na kytaru... dáme pár cajdáků a půjdeme spát.“ „Jo... tak dík,“ zamumlala rozpačitě zombie a zavřela za sebou dveře. „Kdo to byl?“ nechápal Hnoj. „Asi Petruschka, kdo ví,“ mávl rukou Chekotay a popadl Necrovu kytaru. Trochu ho udivilo, že má jen pět strun a tři z toho jsou géčka. „Cajdáky, jo?“ ujišťovala se Aranelka a kriticky sledovala, jak Necro našel ve zpěvníku Zonu A. „Jasně...“ odtušil Chekotay a hrábl do strun. Když ze stropu opadl poslední kousek omítky, odložil Chekotay kytaru a smočil rozpálené prsty v pivu. „Na tohle prý holky hrozně letí,“ mazlil se Necro se svou kytarou a vybrnkával „Zastavil mě policajt když do Brna jsme zugem jel, ptal se co je Fetařina, že to nikdy neviděl.“ „Mě vždycky hrozně zvlhne, když vidím pěkného kluka s kytarou,“ zasnila se Aranelka. Necro se vyšponoval do pózy „Elvis Presley v pokročilém stádiu křivice“. „Tak... co?“ „Nic, Nekro, sorry, asi jsem moc opilá. Nebo málo.“ „Pojďme někoho zabít,“ ozval se z rohu Hnoj. „Proč?“ chtěl vědět Pesus. „Proč ne?“ „To je dobrý důvod!“ souhlasil Fetařina. „Vy jste cypi,“ huhlal Chekotay. „Nikoho zabíjet nepůjdeme!“ „Dobře, tak já si přeříznu žíly,“ umíněně pravil Hnoj a začal si pižlat ruku o Fritzovy zuby. „Cheky, pojďme aspoň rozkopat nějaké popelnice, protože on je toho schopen,“ zašeptal Fetařina, až tabulky drnčely. „Mě je to jedno, já kdyžtak řeknu, že vás neznám.“ Banda vypadla z pokoje. Nebudu čtenáře nudit výčtem všech zbraní, které sebou nesli, jen zmíním, že se mezi nimi vyskytovaly takové rarity jako Simonsov SKS, Steyer AUG, útočná puška AV a také malá TV na baterky, dále pak váleček na nudle probitý hřeby, bič z ostnatého drátu užívaný obvykle k erotickým hrám vaulťáků, Browning M2 s municí .50DU, hafo Semtexu ukradeného z dodávek německým pohraničníkům, vysokotlaká lubrikační pistole, láhev od Cinzana plná pářících se úhořů, Sten MK. III, emotuleň, čtyři

granáty útočné, jeden obranný a jeden teplometný, probíjející fén na vlasy, záchodová štětka odcizená z VUT, topůrko od kladiva, Kubátův Klíč ke kveteně ČR, panzerfaust, patnáct a půl lokte dlouhá píka, jakási gayka, kterou sebral Pesus cestou z nádraží a které si nikdo nevšímal, rum v prášku, který Necro vyměnil na blešáku na Černé louce za pytlík náhradních bublinek do vodováhy, pak ještě obligátní M4 s granátometem M203, kolimátorem, infravizí, termovizí, kamerou pro střelbu za roh, stabilizátorem, tlumičem zášlehu a hluku výstřelu, ergonomickou pažbou, opěrkou hlavy, dvojnožkou, bajonetem M7, ztrojeným zásobníkem s nadzvukovou, podzvukovou, průbojnou, značkovací, zápalnou, poloplášťovou a poplašnou municí, puškohledem, tritiovou muškou a laserovým zaměřovačem v červené a zelené barvě, to celé samozřejmě v kamuflážním provedení, ale tuhle zbraň nechali fallouteři hned za dveřma, protože se jim nechtělo tahat takovou hromadu ovin, takže skromný výčet, jenž ani náhodou nemůže obsáhnout celou tu výzbroj, zakončím konstatováním, že tam byly ještě tři samopaly UZI, jeden „trombón“ FA-MAS, kvokající slepice a zrezivělá hákovnice. Hned na chodbě se dopustili faux pas, když Necro vykopl dveře do koupelny, čímž vyrušil Bodkina. Chvilku bylo trapné, šokované ticho, přerušené jen Necrovým úpěním plným chtíče. „Nechceš bič?“ zeptal se nakonec Chekotay. „Chci,“ vzal si Bodkin bič z ostnáče a zabouchl dveře. Zamířili tedy na půdu, odkud slyšeli hrozný randál, rachot a tlukot. „Co je to za bigbít?“ strkal si Pesus do uší ruční granáty. Byl to fakt ohlušující kravál! „To jsou bigbíťáci, oběti zábavního průmyslu. Mají doma reprosoustavy, které by ti urvaly uši,“ mumlal Necro. „To mě ještě neznáš!“ odfrkl si Hnoj. „Jo? Vážně?“ „Jde to ze střechy!“ zvolala Aranelka. „Hledejme průlez nahoru!“ „Tady je,“ řekl Pesus a dávkou ostré munice ze sturmgeweheru vystřílel do střechy kulatou díru. Když vykoukl ven, spatřil dva vylekané kostlivce souložící na plechové stříšce u komínu. „Scheissekatze!“ zaláteřil Pesus. „Sorry!“ Zahučel zpátky a mumlaje si pod vousy „Další faux pas,“ slézal z půdy. Do Necrova pokoje se konečně odvážili nějací nemrtví s úmyslem poschovávat se za dveře, pod postel a do skříně a pak, až všichni půjdou spát, na ně vybafnout, chvíli se popásat na tom šoku a pak je roztrhat. Bohužel jeden z přízraků šlápl na bukkake mínu, a bylo vymalováno. Ve vedlejším pokoji, za falešnou zdí, se zrovna dva vampýři a jeden ghůl radili o další taktice, když se rozrazily dveře a místnost zametla dlouhá dávka z několika samopalů, která rozcupovala ghůla na kusy. Vampýři se tak lekli, až jim to vyrazilo prokletou duši z jejich nemrtvých těl. „Stát!“ zařval Pesus do ticha, když umlkla střelba. „Kdo je tam?!“ „Pesusi, napřed se ptá, potom se střílí,“ upozorňoval ho Necro. „Pche!“ Tímto pohrdavým odfrknutím dal Pesus jasně najevo, co se stane každému, kdo se připlete do střeženého okruhu kolem jím hlídaného skladiště. Na Hnoje, jenž se mezitím houpal na lustru nad átriem, vyletěla rozzuřená bánší, ale v půlce letu ji rozmašíroval dvojitý výstřel z Ovdovovačky. „A máš to, Bigglesi,“ odplivl si Fetařina na doutnající kusy zakrváceného těla. A pak se najednou zlé bestie odhodlaly k finálnímu útoku! V přízemí se rozrazily všechny dveře a do átria vtrhly desítky stvůr, zběsile zavyly a vrhly se na schodiště.... kde je přivítala soustředěná palba útočné pušky a megnetolaserové pistole. Fetařina do átria hodil teplometný granát a záhy se vzduch naplnil těžkým dýmem ze spáleného masa. Bylo to perverzní, hromady zelenošedých monster se valily nahoru, tam stál Necro s pistolí a vedle něj Aranelka s AK-112, oba měli na sobě vaulťácké kombinézy, všude kolem se valil kouř, a když Pesus oběhl átrium po ochozu a vyfotil si tu scénu, vypadalo to úplně jako jedna nahrávací obrazovka z Falloutu. Ještě pár granátů a byl konec. Hnoj mačetou usekával hlavy, Necro prováděl teritorial pissing u paty schodiště a Aranelka našla v ledničce na chodbě zmrzlinu. Sešli do přízemí a prohlédli si pokoje. Bylo tam pár umučených těl, nějaké usekané hlavy, prostě nic, co by otrlé pařmeny Quake nějak rozhodilo. A byl tam také vchod do sklepa. Po jedné dlouhé dávce, jejíž zpětný ráz odsunul Hnoje přes půl átria, dveře povolily. „To jsem potřeboval! To jsem potřeboval!“ hulákal Hnoj do dýmu z výstřelů, rozpálené hlavně a spálených podrážek. „Uvolnit napětí troškou bezbřehé agrese!“

Necro s Chekotayem zatím naházeli do černého otvoru zbývající granáty, nějaký semtex a slepici a když se oklepali z výbuchu, naházeli tam ještě i světlice. I přes tuto přípravu se z díry vyrojilo hejno nemrtvých, přímo do salvy ze všemožných zbraňových fetišů. A opět ohnivé jazyky páraly hnijící těla, exploze broků a JHP munice páraly hnijící těla a vřeštící rippery... ehm... páraly hnijící těla. Když ustal příval nepřátel, zařval Pesus „Hurá!“ a všichni se vrhli do temného otvoru. Podzemní místnost byla rozlehlá spoře osvětlená světlicemi a pochodněmi. V jejich mihotavém světle se blýskala bílá pokožka nahé ženy. „Já musím!“ vyběhl Necro vpřed. Žena vystoupila z temnoty a ve světle zaměřovacích reflektorů zbraní se ukázala její zakrvácená, surová tvář, rudé oči, bestiální pařáty... „Uáááá!“ zaječel Necro a zabrzdil rugbyovým skluzem. „JÁÁÁÁÁÍÍÍÍÁÁÁÁÍÍÁÁÁÁÁÁÁÁRGH!“ zaječela striga hlasem plným zla. Aranelka leknutím poskočila a přitiskla si Fritzovu lebku k hrudi, čímž si jej získala navždy. Fetařina vyplivl cigaretu: „Feuer Frei!“ Opět se rozduněly automaty. Dlouhé dávky štěkaly přítmím, drtily kamennou stěnu, odrážely se a ničily poslední přisluhovače temnoty, ale samotnou strigu zranit nedokázaly. Vyrazila vpřed, jediným máchnutím hrůzných pařátů zaútočila na Pesusův rozkrok – aby se zavytím uskočila, maje pařáty rozdrcené! „Do práce vždycky nosím kevlarové trencle s keramickými vložkami,“ zarděl se Pesus. Fetařina zatím odepjal od opasku emotuleně a mrštil jím na strigu. Emotuleň se přisál na její obličej a rozplakal se. Banda tak měla chvilku času k zaujetí disperzních obranných pozic. Vaultmaster Ratman, nejvyšší mezi sobě rovnými, četl návod k použití vrhače protitankových granátů třikrát, a měl dojem, že to víceméně pochopil. I přesto, že je to jediný militaristický ignorant v řadách fallouťáků, dokázal najít pojistku a spoušť. Nyní se plížil směrem v prokleté vilce na okraji Brna, pancéřovku v náručí. Procházel mlhou, provázen stádem krys, a brzy již spatřil svítit okna vily... „Tak, ty grázle spammerský, teď něco uvidíš!“ mumlal a zamířil pancéřovkou na okno v prvním patře. Prst položil na spoušť, odjistil pojistku a... Striga řádila jak tyfus, fallouterům nezbývalo než utíkat a nenechat se chytit, bylo to zoufalé! „Naše zbraně neúčinkují!“ volal Pesus. „Tady máme co do činění s pekelnými silami!“ ječel Hnoj. „Za všechno může Sarumanova kočka!“ křičel Fetařina. „Za všechno! I za mou oholenou nohu!“ „Na strigy platí drahé kovy, stříbro, měď...!“ radil Chekotay. „Já mám stříbrný piercing na... ehm... prostě mám stříbrný piercing,“ zrudla Aranelka. „To je dost málo a nenapadá mě jediný způsob, jak to účinně použít!“ prskal Chekotay a sprintem unikl smrtícímu sevření pařátů. „Mě jo!“ zastavil se Necro se zasněným výrazem na tváři. Striga po něm skočila, strhla ho na zem a sedla si na něj. Necro na okamžik zažil ten krásný pocit, když se mu do obličeje tiskne ženský klín, ale protože přitom zíral na zakřivené tesáky špinavé od sražené krve a hnijícího masa, ani si to moc neužíval. Striga se napřáhla, aby mu jediným seknutím trepanovala lebku a mohla vysát mozek, nadšeně zvřískla a... ...zmáčkl spoušť. Protitankový granát se zahučením opustil trubici a provázen ohonem plamenů, zamířil po balistické křivce k vilce. Protože měl Ratman zaměřovač našuro a nepočítal s balistikou, neletěla střela do okna Necrova pokoje, ale do zdi při základu budovy. Narazila na zdivo, explodovala a roztrhala cihly na prach, její jádro se roztavilo a prostříklo se skrz stěnu dovnitř sklepa. ...byla zasažena proudem tekuté mědi protipancéřové střely. Osm dlouhých stříkanců ji zasáhlo v jediném okamžiku a propálilo v ní díry skrz. V bezčasém okamžiku byla striga zabita, její tělo ztuhlo posmrtnou křečí, jakou mělo zažít už dávno, zvrhlá duše byla odpoutána od svého prokletí a mohla pokračovat přímou čarou do pekel. Teplota ve sklepě přitom klesla pod bod mrazu, na Necrovi se usadila jinovatka a cákance mědi ztuhly ve vzduchu. Světlice i pochodně zhasly. Teprve pak se ozval hromový rachot exploze a ječení mizící duše. Ve světle baterky bylo vidět ztuhlou rozpadající se postavu strigy prošpikovanou dlouhými provazci mědi. Necro pod strigou omdlel. Zvenčí, z otvoru plného prachu a dýmu, bylo slyšet nadávání a šramot odcházejícího Retmana, jenž vzteky kopal do všeho, co se mu připletlo do cesty.

Temná moc nad vilkou byla zlomena, přestalo mrholit a mlha se rozptýlila. Bodkinovy sexuální otrokyně se vypařily. Nad obzorem se ukázaly první paprsky slunce. Pařba pak pokračovala ještě chvíli, vždyť bylo třeba zapít ten šok. Ve sklepě se navíc našla spousta zavazadel nebohých studentů, jež obsahovala mnoho chlastu, a ten bylo třeba také zpravit ze světa. Fritz, mrtvý esesák zpod podlahy, byl jediný ne tak úplně normální tvor, který tuto noc přežil. Bylo rozhodnuto přeměnit vilku na hlavní stan fallouterů v Brně, a když Ratman dostal pěknou pozvánku na otvírací ceremoniál napsanou na Morwenině bříšku, dal tomuto nápadu své požehnání a zrušil Necrovi Vykázání. Okamžitě putoval poštovní klokan do Ostravy, odkud byl povolán Maxmilián Šimek, aby převzal vedení vznikajícího pajzlu, a když za tři dny dojel na svém PzKpfW IV do Brna, mohlo se rovnou otevírat. Vznikl tak výborný hostinec ve stylu „U malamuta“, plný všeho, co fallouter potřebuje v množství větším než velkém, a když nadešel jeho čas, Necro přišel o panictví právě na místním kulečníkovém stole. Konec! Ilustrační fotky:

Aranelka, Bodkin, Necromancker, Pesus.