živé záhlaví - název kapitoly 1 Z Čech do Indie za Satja Saí Bábou

| 1

„živé“ záhlaví - název k apitoly

Z Čech do Indie

za Satja Saí Bábou

2 |

Z Čech do Indie za Satja Saí Bábou


Dana Puchnarová


Cesta malířky do Království nejvyššího míru

F ON TÁ NA

| 3

4 |



| 5

PŘED VELKOU CESTOU

© Dana Puchnarová, 2008 Photography © Dana Puchnarová, 2008 © Fontána, 2008 ISBN 157894888454548

Všechny starosti mizí kamsi daleko, jakmile jsem se rozhodla jet s několika přáteli do Indie. Naší šestičlenné skupince šlo hlavně o setkání se Satja Saí Bábou, nejznámějším duchovním učitelem dnešní Indie, kterého znají miliony lidí po celém světě. Příprava na tak velké setkání byla u každého z nás jiná, možná že trvala déle než pouhý jeden lidský život. Každý z nás ji prodělával jinak, myslím, že každého učily jeho vlastní cesty, jeho osobní osudy. S manželi Ruth a Milanem H. jsem se setkala poprvé asi před 20 lety, a to v jiných souřadnicích, v jiné části mého života a v jiném kraji. Pak jsem se z tohoto kraje odstěhovala, oni prý také. Potkali jsme se po mnoha letech tam, kde se setkávalo několik zájemců o avatára (avatár = podle indické tradice vtělení Božství) Saí Bábu, a hned jsme hovořili reálně o cestě za ním. Paní Ruth, profesorka angličtiny, má od mládí přátelské kontakty v Anglii, neboť tam studovala. Nabídla obstarání levnějších letenek a noclehy v Londýně. Silvestrovský večer a začátek roku 1996 jsem oslavila s nimi na jihu Čech, nejen kvůli cestě, která za pár dní začne, ale také kvůli dalším spisům Satja Saí Báby a knihám o jeho učení. O Satja Saí, moudrém otci a učiteli, byla vydána řada publikací. On sám napsal sérii vahiní – knížky duchovních nauk se speciálními tématy k osobnímu studiu a praxi. U nás byla jako první přeložena do češtiny a vydána kniha amerického psychiatra dr. H. Sandweisse: Satja Saí Bába, svatý muž… a psychiatr, kniha uchvacující, pravdivá, ohromující duchovní silou žijícího avatára. Poprvé jsme mohli číst Saí Bábova slova v autentickém záznamu projevů, popr vé jsme se dozvěděli, že ještě dnes existuje na naší planetě někdo, kdo uzdravuje nemocné, křísí mrtvé, materializuje předměty, má schopnost vidět vnitřním zrakem do minulosti, přítomnosti i budoucnosti, ale tyto schopnosti nepovažuje za tak významné jako lásku a víru v Boha. Jsou to neuvěřitelné věci: kolem tohoto drobného muže se dějí od jeho dětství zázraky, dokázal ovlivnit již miliony lidí z celého světa, aby za ním přijely. Nás magneticky přitáhla odvěká moudrost jeho učení, které tole-

6 |


ruje všechna náboženství a mnohdy nápadně připomíná Krista ve slovech i činech, Toho, „který učí jako moc maje“… To, co vložil do svých slov, sálá ze sebraných svazků jeho promluv Satja Sai Speaks, z nichž jeden díl nedávno přeložila paní Ruth a dala velmi pěkně přepsat a vytisknout na počítači. Právě na Silvestra 1996 jsem mohla prohlížet tento první český překlad, připravený jako samizdatové vydání, svázané do oranžových plátěných desek se zlatými titulky. Anglický a český text je v knize vytištěn simultánně. Duše se chvěje, když může poznávat poselství velkého učitele, který dosud žije a čeká na nás: „… Postupujete od smrti k životu a od nemoci ke zdraví zakoušením světských ran. Svět je velmi nutnou součástí osnovy výuky člověka – z agonie hledání se rodí dítě – moudrost. Bolesti stojí za to, označují zrození nového života. Od nepokoje – ašánti – postupujete k absolutnímu míru – prašánti, od absolutního míru k jasnému duchovnímu Světlu – prakánti, a od jasného duchovního Světla k Nejvyšší Božské Záři – Paramdžóti. Je to jako střídání noci a dne, když se radost a žal střídavě vracejí. Noc a den jsou sestry dvojčata, obou je třeba ke zvýšení úrodnosti půdy, k aktivaci a osvěžení života. Jsou jako léto a zima… Chladno a horko jsou obojí v Božím plánu. Na vás je, abyste to věděli a považovali obojí za cenné… Bůh přitahuje k Sobě jedince. Tato afinita je podstatou obou, protože jsou totožní. Jsou jako železo a magnet. Avšak je-li železo rezavé a pokryté vrstvou špíny, nemůže je magnet přitáhnout. Odstraňte překážku – to je vše, co je třeba učinit. Vyzařujte svou pravou podstatu, – a Pán vás vtáhne do Svého srdce. Zkoušky a starosti jsou prostředky k očištění, proto se svaté duše modlí: „Pane, dávej nám stále žal, abychom na Tebe nikdy nezapomněli.“ Podobně lékař předpisuje dietetická a jiná omezení, aby dobře působil lék – Námasmarana – pamatování na Boha… Saí je milován všemi lidmi. Proto můžete dát Bohu jakékoliv jméno, které vám přináší radost. Člověk má rozličné chutě podle temperamentu a charakteru…, lidský vkus je rozdílný. Mudrc – džňánin – říká: „Vše je v Bohu“, jogín tvrdí, že vše je energií, bhakta (oddaný Bohu), soudí, že vše je hrou Pána (Bhagavána). Každý usuzuje podle svého vkusu a pokroku při duchovní praxi – sádhaně. Nikoho nenuťte ani se nikomu neposmívejte, neboť všichni jsme poutníci, lopotně kráčející po téže cestě…


Ped velkou cestou

| 7

Duchovní praxe – sádhana – je nejnutnější k ovládnutí mysli a žádostí, za nimiž mysl běží. Zjistíte-li, že se vám to nedaří, nevzdávejte se sádhany, ale provádějte ji s větší energií. Právě ten předmět, z kterého jste neprošli, vyžaduje speciálního studia. Sádhana znamená jak vnitřní, tak vnější očistu… Zestárli jste a naplnili si mozky různými poučkami, teoriemi, dogmaty a disputacemi. Proto nyní musíte užívat své rozlišovací schopnosti – viveka – a objevit Boha tvrdým úsilím. Říkám vám, že tomu nelze uniknout. Všichni tvorové musí jednou dosáhnout Boha buď krátkou, nebo dlouhou cestou…“ Od chvíle rozhodnutí k cestě se svět kolem ponořil do jemné mlhy, z níž probleskovalo jen to jediné zářivé světlo v dálce tisíce mil. V mém deníku před odjezdem do Indie je poznámka o výstavě současných ruských výtvarníků, kterou jsem tehdy viděla v Praze. Její název jako by ilustroval stav vědomí celé generace, ale i stav mystický: Létat – zmizet – odejít… Zvláštní stav odpoutanosti vědomí ruských umělců jim pomohl překonat nesmírně těžkou materiální i duchovní situaci, kterou prožívali ve svém národě po desítky let. Mohutná síla dýchá z jejich obrazů, projektů, bravurně štětcem napsaných hlav-portrétů duší s konceptuálně pojatou myšlenkou jejich reinkarnace… Některé uvízly v mé mysli jako výrazné symboly duchovního soustředění, tiché meditace. Jemné malé kresby pastelkami byly básněmi na mizející prostor, dokonale provedené v tónových přechodech… Další důkaz toho, jak vše to, co se nazývá běžně uměním, celá ta široká oblast je vlastně práce s vědomím…

8 |


ODJEZD Z PRAHY SMĚR ANGLIE

9. ledna 1996 – úterý, 11 hod. dopoledne Naše skupinka – pět českých žen a jeden muž – sedí poklidně v autobusu, který odváží přes čtyřicet lidí z pražské Florence do Londýna. Zimní krajina tiše míjí za okny, přátelé živě hovoří, prohlížejí knihu překladů z přednášek Satja Saí Báby. Pod námi se mlčenlivě zaleskla a zavlnila řeka, jako by říkala: „I já zdravím Indii, pravlast národů…“ Ruth mi posílá přes Helenu barevný katalog Britského muzea v Londýně. Otevírají se mi úžasem oči, když prohlížím, co můžeme konečně po čtyřiceti letech duchovního a materiálního strádání vidět – ty proslavené sbírky nejvzácnějších památek a uměleckých děl, kultur starého Egypta, Řecka a Říma, Asýrie a Orientu, nejvzácnější poklady světa, pravé egyptské mumie, šperky se skarabeem, drobné vyřezávané plastiky egyptských pohřebních lodí, detaily nástěnných maleb, křehké stránky pomalovaných papyrů staré 3000 let, zlaté náramky s postavami faraonů a posvátných hadů s velkými kulatými slunci z lapis lazuli… Ale ovšem, ti posvátní hadi na špercích i nad čely faraonů – to jsou přeci kobry! Opakují se i na slavnostních čelenkách egyptských královen! Vzrušeně obracím stránku, kde je reprodukce nástěnné malby z hrobu u Théb: zobrazuje tmavý profil a celou postavu v bílém dlouhém šatu královny Ahmes-Nefertari, na hlavě zlatá čelenka s vysokými znaky thébských králů, se zlatým profilem kobry nad čelem. Obracím rychle zpět – ano, ta hlava kamenného Ramsesse II. z náhrobního chrámu v Thébách, asi z r. 1250 před Kristem, tesaná se suverénní dovedností, nese nad čelem symbol posvátné kobry zrovna tak jako mnoho dalších dochovaných staroegyptských plastik, reliéfů a maleb. Rozpomínám se, že také podobně dlouho se vyskytuje v náboženských plastikách Indie kobra jako posvátný symbol. Jemný lotosový květ je ve starém Egyptě často stylizován v různých materiálech, vedle květu papyru je lotosové poupě známou předlohou velkých sloupových hlavic egyptských chrámů… a ve staré indické mytologii je lotos symbolem duše, čisté a vznešené, vždy se udržující na štíhlém stonku nad vodou, nad bahnem. Náhle mne upoutal barevný reliéfní ornament v poslední části katalogu


Odjezd z Pr ahy smr Anglie

| 9

Britského muzea – scéna, jak lev dáví ležícího domorodce se zlatými kučerami na pozadí vyzdobeném symetrickými řadami stylizovaných lotosových poupat. Ta rostou těsně u sebe, navzájem se dotýkají špičkami krajních plátků, jedna řada nad druhou pokračuje v nekonečném rytmu. Květy jsou vykládány světle modrým smaltem, malé obloučkovité plošky mezi nimi čer veným. Práce velmi pečlivá, pocházející z Nimrudu v Iráku, přibližně 800 let př. Kr. Jak číst tato sdělení? Některé symboly jsou společné pro všechny národy – lev například znamená v duchovní řeči ego, které někdy vítězí nad duší, někdy bývá potlačeno. Spojené řady lotosových květů se podobají nekonečnému poli duší, navzájem propojených – uvědomujeme si, že jsme vlastně stále spolu… Podivuhodné je, že ornamentika vyšívaného slavnostního oděvu z Libérie v londýnském Muzeu etnografie lidstva nápadně připomíná mandaly a jantry Indie a Tibetu, geometrický dekor tkanin z Bakuby v Zaire má společnou řeč s posvátnými symboly Orientu, oděv arabské ženy z Palestiny je vyšíván ornamenty, jež barevností a vzorem souhlasí s ornamentikou některých oblastí Indie. Dokončuji prohlížení průvodce po Britském muzeu. Vtom mladá dívka, sedící vedle mne, vytáhla z tašky silný sešit a otevřela ho. Na první straně bylo velkými písmeny od ruky bylo pečlivě napsáno „VZTAH K BOHU“. Nevymýšlím si – ta mladá dívka začala poctivě studovat text, psaný velmi hustě úhledným drobným písmem. První kapitola jednala o chudobě, o lidských vztazích, o životních překážkách, o stavech duše… připadlo mi, že ta dívka se chystá vstoupit do duchovního řádu a připravuje se na to. Okamžitě mne to vrací do mé vlastní minulosti k nesplněnému úmyslu. Je to další poučení pro počátek této velmi dlouhé cesty – nebo snad pro její ukončení? Co nám přinesou další dny? 12.40: Krátká zastávka na autobusovém nádraží v Plzni. I drobné úkony péče o tělo jsou potřebné, abychom se dostali k cíli. Za Plzní vjíždíme do království bělosti a ticha – v bílém obalu mlhy se autobus pomalu sune mezi starými košatými stromy, obalenými na holých černých kmenech a větvích hustou jinovatkou. Cesta začala houpavě stoupat a klesat, bílými

10 |


závoji mlh nevidíme pohraniční hory. V osamělosti silnice se autobus podobá lodi, kolébající se na mocných vlnách vod, symbolizuje převážení do jiného světa. Opouštíme všechny negativní i pozitivní situace, jsme malý vzorek lidstva a jeho osudů, spojeni na den a noc na jedné palubě. 16.30: V tomto prostoru Evropy jsme se octli v nekonečně plynoucí řece kovových strojů, uhánějících po světových dálnicích. Jedeme napříč Německem a nevidíme (na rozdíl od našich zemí) ani města, ani vesnice a vesničky. Kde je ta líbezná krajina česká? Holá rovná krajina, někdy pásy listnatých stromů, občas se z nich vynoří supermoderní benzinové stanice s obchody a restaurací, stejné po celé západní Evropě. Snad ten nedostatek vjemů je konečně příležitostí k odpočinku od vřavy starostí, jež odplynuly s hranicemi naší země. Myšlenky mizí, příchází vnitřní klid, pomalé očištění… V duchu děkuji matce, která mi laskavě darovala prostředky k této cestě. Autobus míjí zjevení v zimní tmě: osvětlené věže vzdáleného venkovského kostela se vynořily z tmavě modrého prostoru rovné německé krajiny, jako by potvrzovaly svým souhlasem všechny ty intuice srdce… 19.00: Projíždíme ve Frankfurtu těsně kolem obrovité odbavovací haly letiště. Odtud se létá do Indie z Evropy nejčastěji. Prosklené stěny haly svítí do noci, uvnitř září křehké konstrukce stropních podhledů z bílých trubek. Míjíme Hotel Sheraton a Congress Hall Sheraton, jsou sice ohromující svou velikostí, ale je to architektura strohá, přísná, bez fantazie… Již vím, proč jsem se stále tak pozorně dívala, zatímco většina spolucestujících dříme: uprostřed Frankfurtu je křižovatka s velkou směrovkou na Waldorf – pro nás proslavené město, kde byla založena první škola duchovního učitele, umělce, filozofa Rudolfa Steinera. Waldorfská škola: místo vzdělávání duše a ducha, místo radosti ze spolupráce, obětavé pomoci učitelů a rodičů, místo pěstování všech druhů umění i plodů zahrad. Vzpomínám na kurzy waldorfské pedagogiky na univerzitě v Olomouci. Přijeli dobrosrdeční Němci a Švýcaři, učili nás, jak společně učit i zpívat. Ty chorály jsme pak zazpívali v olomoucké katedrále – dvě vzdálené sku-


Odjezd z Pr ahy smr Anglie

| 11

piny stojící proti sobě rozezněly chrámový prostor čistým andělským mnohohlasem. A jak nás učili malbu? Jako tichou pomalou koncentraci na bar vu, štětec a papír. Pro každého žáka v těchto školách připravují učitelé všechno potřebné pečlivě na jeho místě, aby se nemusel ničím zdržovat. Maluje se v absolutním tichu podle pokynů učitelky, pomalu se kladou připravené tóny akvarelu přes sebe, vytvářejí podivuhodné harmonie, přitom sdílíme všichni cosi rostoucího v nás, cosi nového a láskyplného, malba je tichou řečí nové společné vlny vzácného porozumění, přechází v meditaci… Vzpomínám teď po letech, jak to bylo podobné jógovým cvičením: nejdříve změna sama sebe, uklidnění a společný základní nácvik, pak postupné nastupování vlastní cesty…

12 |


PŘES LA MANCHE DO LONDÝNA

10. ledna 1996 – středa Nehmotnou zemí, nehmotnou tmou nás autobus unáší, náhle řady světel, velké betonové průjezdy a jsme v Calais. Jsou 2 hodiny po půlnoci, autobus roluje po vyznačené dráze na ohromné ploše asfaltu jako na letišti. Je tu mnoho nájezdů do rozevřených kovových vrat trajektů, za nimi v temnotách tušíme břehy velkého kanálu mezi Evropou a Anglií. Z místa, kde čekáme, vidíme číslo 7 u průjezdní brány, pak autobus pomalu zajíždí dovnitř a zastavuje až u protějšího konce kovové haly, úplně na přídi trajektové lodi. Vystupujeme do nočního mrazu a teprve tady cítíme slaný dech moře a slyšíme jeho šumění. Řidiči nás posílají nahoru s poznámkou, že se tam nebudeme nudit. Úzkými schodišti se dostáváme do obrovského plovoucího luxusního restaurantu s plyšovými pohovkami a křesly modravých barev, s přepychovými obchody, bary, bankou, kavárnou, dětskou hernou. Jsou tu stovky obrazů po stěnách – samé reprodukce slavných umělců současnosti za skly, ale nic mne neláká. Jdu stále dopředu, až se dostávám ke dveřím, vedoucím ven na vyhlídkový prostor – hledám moře… Vycházím do tmy na vlhkou palubu rychle k zábradlí, odkud světla Calais dovolí pozorovat odplouvající pobřeží a neklidnou tmavou spoustu vod. Na boku našeho trajektu se tvoří široký hřeben bílé pěny, s obdivem jej jako dítě pozoruji, jak spěchá dozadu a někde ve tmě možná strne jako plovoucí bílý obrovský had… Je velký vítr a tu a tam ve tmě nebe probleskne hvězda. Tady na prázdné palubě je náhle velká pradávná samota světa, mluví Země, Moře a Hvězdy, naslouchám jim dlouze, jsem člověk-plavec, po tisíciletí sám s Vesmírem, plující za svým cílem od pradávna do věků budoucích… I ten plovoucí supermarket, unášející nás bezpečně do Doveru, tu musí být, abychom prožili kontrast západního a východního života. Pulzující symbol tohoto západního světa – jako jeho model v malém – obsahuje vše, co je pro většinu lidí lákadlem. Mnozí nakupují, mnozí pijí a jedí, mnozí se baví, mnozí spí na těch stovkách sametových pohovek a křesel. Je tu až nevídané pohodlí a my z Čech se tu pohybujeme jako Alenka v říši divů. Když se ozve anglický pokyn k sestupu dolů, vracíme se k autům a autobu-


Pes La Manche do Londýna

| 13

sům do spodní haly lodi. Skrze otevřený výjezd na přídi probleskují ve tmě pomalu se přibližující světlejší masivy slavných doverských skal. Těm na velikosti mnoho ubralo množství doků a betonových nájezdů pro trajekty s velkými kovovými padacími mosty, jeřáby a halami. Za tím uměle dodaným betonovým a ocelovým pobřežím a všemi těmi technickými monumenty se doverské skály přikrčují jako nenápadné pozadí tvrdé civilizace. A tak mne napadá při skřípotu železného mostu, po němž přejedeme na půdu staré Anglie, jak to tady asi vypadalo před staletími, když sem připlouvaly hrdé koráby plné šlechticů nebo drahého skvělého zboží a doverské skály se tu tyčily ve své monumentální kráse, čisté, bělostné a celé… Za úplné tmy jedeme dále po autostrádě na Londýn. Vystupujeme ještě v noci, před 4. hodinou ranní, v podjezdu u nádraží Victoria. Našli jsme útočiště u bílých stolků v ohromné nádražní hale. Když se kolem 6. hod. ráno otevřely obchody s časopisy, jdeme je prohlížet a napadlo nás využít čas napsáním prvních pozdravů k nám, domů do Čech. Ranní úsvit v Londýně zastihl pětičlennou českou skupinku poutnic a jednoho poutníka, jak se osvěžují jídlem a pitím z dovezených zásob, vesele si vyprávějí a dělají plány, jak ty dva dny do odletu v Londýně stráví. Po telefonátu o půl osmé se kvůli uby tování vypravujeme se zavazadly před nádraží hledat taxi. Stojí jich tam pěkná řádka – ale doslova jedno auto stejné jako druhé. Tahle konzer vativní země se smyslem pro humor má v Londýně specifickou zvláštnost, která ji odlišuje od ostatních evropských velkoměst: taxíky jako z let třicátých – černá, lesklá, boubelatá auta s velkým obsahem, velmi pohodlná, se nijak nedají přiřadit do módní vlny aerodynamických stíhaček, vyzývavých v barvě i designu, zdomácnělých i u nás. Dobromyslný řidič srovnal naše zavazadla i nás dovnitř a už se vezeme pěkně z centra dlouhými ulicemi na jedno klidné londýnské předměstí, s rozsáhlými čtvrtěmi cihlových kolonií, zahrádek a pěkných krámků. Končíme asi po hodině jízdy v ulici, vedoucí do kopce ve čtvrti Streatham Hill, a hledáme dům, kde máme žít dva dny a dvě noci. Typicky anglický šedý patrový dům, spíše vila, nás vítá do tiché chodby, pokryté bledým plyšovým kobercem. Staré zařízení velkého tapetovaného

14 |


pokoje s krbem, viktoriánská křesla, vyrudlé těžké sametové závěsy před velkým proskleným vstupem do zahrady – spíše zahrádky, zpustlé a zarostlé, kde pár keřů zarůstá břečťanem a stařičké kameny se ztrácejí v zemi pod zeleným povlakem mechu – to vše jako by nás přeneslo do starých časů, do Dickensových románů nebo do doby G. B. Shawa. V tmavé knihovně je spousta stejně svázaných knih se zlatými nápisy, které nikdo už dlouho nečte, kolem stěn staromódní lampy a lampičky. Jen videosouprava a stěna kazet připomíná, že zde nyní žije mladá lady – naše hostitelka, výtvarnice, povoláním scénografka v London Royal Theatre. S úsměvem nás tři ženy – Jarku, Helenu a mne – nechává v tomto velkém salonu a manželé Ruth a Milan odjíždějí ke svým přátelům. Pak se domlouváme s přítelkyní Helenou na prohlídce Londýna a vyjíždíme spolu poprvé do centra. Máme jasný a jednoduchý program: návštěva Tate Gallery, kde je kromě proslulé sbírky obrazů 18.–20. století současně výstava celoživotního díla malíře J. Turnera. Blízko domu je zastávka červených patrových autobusů. Jsou přesně takové, jak je známe z časopisů, filmů a z malých modelů dětských autíček. Sedíme v prvním patře dabldekru (angl. „double-decker“), kolem nás míjejí malé cihlové domečky kolonií londýnského předměstí. Za oknem jednoho domku v prvním patře vidím mladého černocha před oprýskanou bílou skříní, jak si na pánvi zrovna dělá palačinku, do jiné, bohatší vilky vchází pěkně oblečená černošská žena s chlapečkem, pak vjíždíme do čtvrti větších vil s moderně upravenými vstupy a předzahrádkami. Je vidět, jak si Angličané potrpí na útulnost svých bytů, jsou národ velmi domácký. Jen oni mohli vymyslet úsloví „My house is my castle“ („můj dům – můj hrad“), které se tak zalíbilo mnoha českým chalupářům i majitelům domečků, domků, vil a domů. Angličané nepřipustili nikde blokovou výstavbu velkých panelových sídlišť, neboť mají nadevše rádi poctivé rukodělné řemeslo a solidnost. Angličané jsou také velmi hraví, a snad proto na všech domech musí být někde nějaká výzdoba, byť jen jednoduché bílé pilastry a římsy kolem oken cihlových kolonií. Jak se náš červený autobus blíží k centru, vzrůstají rozměry domů, objevuje se na nich často ornamentální reliéf z pásů pálené hlíny, zřejmě inspirovaný Orientem, někdy klasicismem. Velmi elegantně



| 15

působí všechny hlavní avenue v centru Londýna, kde velké cihlové fasády mnohapatrových domů jsou individuálně architektonicky řešeny s bílými dekory pruhů, říms, pilastrů. Domy jsou prostřídány bělostnými klasicistními či empírovými paláci. Podivuhodně působí i velmi uměřený ruch – ulice nejsou přehnaně široké a není zde tlačenice aut a lidí, jak to známe z našich měst.

TATE GALLERY je veliký světlý klasicistní palác přímo na nábřeží řeky Temže. Vítá návštěvníky barevnými vlajkami, velkými zářivými transparenty a tabulemi, na schodišti právě svačí a kouří hloučky studentů a studentek. Helena mne rychle, dokud svítí slunce, před galerií fotografuje, a pak vstupujeme obrovskými otočnými dveřmi do vysoké sloupové haly. Vpravo je velká prodejna knih a katalogů výtvarného umění, samozřejmě plná mladých lidí. Čteme tu o spoustě známých osobností světového umění, o nových směrech. Překvapuje mne množství publikací o figurativní a realistické linii v umění, návrat starých mistrů z konce 19. století. Pak vstupujeme do úžasných prostor Tate Gallery, jež s bělostnými pseudoantickými sloupy mají výšku i atmosféru starověkého chrámu. V ústřední hale na mramoru stojí sochy Rodinovy a kolem nich posedávají studenti, někteří si na zemi kreslí. Jedna mladá dívka v černém rozložila barevné pastely na dlažbě. Ptala jsem se jí, kde studuje, říkala, že v Paříži a že tady je na jeden rok. Průvodce, starý dobrý Angličan v tmavěmodrém žaketu, humorně vykládá současné umění. Má přitom tak pohyblivou mimiku svého skládaného obličeje, že neodoláme a přidáme se k jeho skupince. Provádí nás impresionismem; začíná u obrazu Clauda Moneta, ale ten není vůbec impresionistický, jsou to hnědošedé stromy z r. 1891. Jeden Pissarův olej – Ráno v Le Havru z r. 1903 – také ještě nemá s impresionismem nic společného. Maloval jej v zamračeném a větrném dnu, a teprve na jeho obraze z r. 1902, kde stojí jeho žena na louce, začíná mluvit světlo v prostoru. Blízko visí zvláštní obraz Gauguinův: raná krajina s horou z r. 1890, nahoře celé poza-

16 |


dí vytváří modrá plocha moře, dole čisté velké žluté pole a malá barevná postava, za ní velká nafialovělá hora. Přecházíme přes ústřední halu kolem největší sochy Epsteinovy: představuje velký kubizující a velmi expresivní bronzový Boj Jakuba s andělem z r. 1970. Jistě by mohl být řazen ke spirituálnímu umění – a určitě má na mladou generaci velký vliv, soudě podle kreslířského zájmu několika studentů. Do haly vchází skupina asi 30 žáků a mladý teoretik galerie jim živě vykládá Boccioniho plastiku Unique Form of Continuity in Space… My dvě Češky vstupujeme do velkého sálu s nápisem VICTORIAN PAIN TING 1837–1901. Poprvé v životě vidím obrazy slavných malířů anglického symbolismu, prerafaelitů s jejich pohádkovými náměty z mytologie s produchovělými postavami v romantických krajinách. Nejznámnější jsou nesporně sir Edward Coley Burne-Jones a Dante G. Rossetti, jejichž veliká plátna spojují malbu, mýtus a básnictví. O symbolismu se tu v informačním textu na stěně píše mj. že „… toto umění směřuje k hudebnímu pojetí a ukazuje abstraktní potenciál“. Na Rossettiho obrazech kraluje všude temnosvit, kreslím si kompozici jednoho 280 cm vysokého obrazu, kde zástup bíle oděných žen se svícemi sestupuje obloukem ze schodů, mlčenlivě, vznešeně. Obraz je široký 120 cm, jsou to v kompozici vlastně dva čtverce nad sebou. Ohromný obraz od Johna Martina Poslední soud z r. 1853 je malovaná vize boje dobra a zla: armády andělů nahoře, armády Satana, Goga a Magoga dole. Dlouho jej prohlížím, neboť v levé části dole jsou některé postavy namalované jako od Gauguina! Další Martinův obraz, také tak velký (cca 200 x 300 cm), ukazuje krajinu ráje. Je to velká světlá strukturální prozářená malba naplněná kopci a skalami, zahalenými ve svítící mlze, u středu malá skupina postav v bílém připomíná anděly. Z ostatních si vybavuji nejlépe obraz Ofélie – menší, velmi přesně provedenou symbolickou olejomalbu J. E. Millaise, která je v reprodukcích známá po celém světě. Bledá dívenka leží v průzračné čisté vodě potoka, kolem hlavy jí plavou světle rezavé vlasy a velmi barevný věnec z květin a všude kolem spousta přírody – jenom ta zeleň trávy a listů na březích je příliš ostře jedovatá. Přesto je to obrázek, který vešel do dějin umění.



| 17

Jiný Rossettiho obraz je v dalším sále v nezvyklém sousedství: expozice věnovaná černošským tématům v umění obsahuje malby z různých dob a z různých částí světa. Jeden expresivní obraz z Tanzanie z r. 1991 představuje dva Afričany na lodi, jiný obraz od G. Burriho z r. 1934 ukazuje Haarlem, malovaný stylem naivní lidové malby. Ze staré anglické malby je tu vystaven portrét mladého černocha, dobře živeného a rozesmátého, namalovaný slavným sirem Joshuou Reynoldsem, a dvacáté století živé současnosti prezentuje konceptuální dílo černošky Sonji Byce z r. 1962. Použila fotografií sebe sama, mírně nadživotních, které přemalovala na portréty slavných filmových postav od Tarzana po Ramba, – a tak my diváci tu stojíme a díváme se do těch neživých cizích obličejů v řadách na stěně, které na nás nereagují. Od 15 hod. začíná další výklad – tentokrát o umění 20. století, přidáváme se tedy k půvabné staré dámě. Má na klopě tmavého kostýmu odznak průvodce Tate Gallery a s velkým zaujetím vypráví o Benu Nicholsonovi, jehož překrásný čistý bílý reliéfní obraz s dvěma kruhy visí na jedné stěně docela sám. Kolem obrazu Reného Magritta Anunnciation (1931) přecházíme k méně známému obrazu Salvadora Dalího Mountain Lake: pod horami leží u jezera telefon. Stará dáma říká, že to je zpráva o snech Dalího v r. 1938, které se mu zdály v Mnichově, když Hitler napadl Československo. Tehdy prý Chamberlain mnohokrát volal Hitlerovi, že se s ním sejde, pak s ním uzavřel smlouvu o míru a brzy, za necelý rok, se rozpoutalo válečné šílenství… Velmi nás potěšilo, že se v Tate Gallery také hovoří o naší zemi, ta dáma rozhodně nemohla vědět, že naslouchají dvě Češky. Pak jsme se zastavili u americké malby 40.–50. let. Je to pro nás nové, jak rozvíjí svůj výklad. Stará dáma hovoří o vnitřním mystickém významu těchto maleb, zastavuje se před Hoffmannem, pastózně malovaným, dává mu přednost před obrazy Rothkovými, u jednoho známého Pollockova obrazu vypráví o jeho lité technice, jak umělec často sám vstupoval do plochy obrazu na zemi a gesticky pracoval s laky. U klasika západní malby 20. stol. Barnetta Newmanna se zastavujeme k delšímu výkladu o názvu obrazu Adam: „Adamah – to je ten, který pochází ze země, proto je u Newmanna často v obrazech symbol vertikály.“ Stará lady

18 |


říká, že Newmann se celý život zabýval biblickými tématy, že přemýšlel o Bohu, velmi dobře se orientoval v mystické filozofii a v kabale. Zmiňuje také posvátný symbol zipps, s nímž Newmann pracoval zejména v návrzích pro židovskou synagogu… Jak je ten výklad pro běžné návštěvníky v Anglii odlišný od našich zvyklostí! U nás by si to průvodce nemohl dovolit, neboť náš člověk by ho neposlouchal (nemaje předběžné vzdělání) a dosud nemáme tolik teoretiků a průvodců, kteří by dokázali takto myslet na umění a jeho diváky… Stará dáma určitě prostudovala spoustu pramenů o symbolice znaku. Právě velmi bystře vykládá jeden obraz Miróův: hovoří o jeho lásce ke kaligrafii a přirovnává dílo k malovaným básním. Dva trojúhelníky tu prý značí ženu (to se mi trochu nezdá) a již stojíme u velikého Matissova obrazu, který sám dominuje na čelní stěně sálu. Svítí sytými barvami již z dálky skrze otevřené průhledy několika sálů. Je to obraz Thesna II., velký asi 400 x 400 cm, vytvořený z barevných papírů. Naše průvodkyně říká, že barevné papíry byly do obrazu lepeny pomocníkem, který plnil malířovy pokyny, dávané ze vzdálenosti mnoha metrů. A cituje Matissova slova: „Ty obrysové linie barevných ploch jsou tady na místě kresby a to pokládání barvou uvnitř znamená, že já sám se pokládám přímo do barev…“ Stará dáma přidává brilantní exkurs o komplementárních barvách a drobnou ručkou s chutí ukazuje, jak červená kontrastuje se zelenou, jak se oranž doplňuje fialovou a jak žlutá se nebojí konkurovat modré barvě. Upoutal a nadchnul mne ten její mladistvý výklad. To nejlepší nám předvedla na závěr: v nádherně světlém sále s prosvíceným stropem byla díla Američanů – Kennetha a Mary Martinových. Na Kennethových obrazech s nadšením demonstrovala, jak barevné a černé šikmé přímky umějí stvořit prostor v ploše bílého plátna. Názvy Řád a Změna byly dány určitou spirituální kvalitou. Zavěšená kruhovitá plastika od M. Martinové – dokonale řemeslně zpracovaná z měděných drátů – je symbolem světla, prostupujícího prostorem, zatímco Pevsnerovu maketu pomníku z jemné sítě stříbřitých drátů tvořících paraboloid vysvětluje naše průvodkyně jako symbol osvobození ducha, vznešenou spirituální geometrii v prostoru. Končíme u Velkého skla Marcela Duchampa, dnes asi nejcennějšího ex-



| 19

ponátu moderní sbírky Tate Gallery. Vyprávění staré dámy přechází od technických popisů materiálů k filozofickému významu. Říká, že to dílo je vlastně rébus a veliká mystifikace, že Duchamp byl proslulý svým zájmem o okultní vědy a mystiku, že to byl záhadný člověk a byl si vědom křehkosti a pomíjivosti všeho kolem. Proto je i toto dílo tak křehkým symbolem, jakýmsi praobrazem-archetypem duše člověka… Stará dáma se s námi loučí, netušíc, jak pro nás poodhalila další roviny vědomí v západní kultuře, jak připravila nejen vstup do velké expozice J. M. Turnera, ale i neviditelný most přes kontinenty do daleké Indie, kam nás odnese letadlo za dva dny…

CESTA ZA ZRAK V MALBĚ  TURNERŮV LET ZA SVĚTLEM Jsou některá díla, která mohou odhalit podstatu smyslu života i ve výtvarném umění, ukazují duchovní cestu tvůrce a spojují ty, kteří rozumějí, v jeden nový univerzální proud cítění: jsou to jistě Rembrandt, El Greco, Michelangelo, ale i van Gogh a stovky dalších. Je to jistě i doslova „zázračné“ dílo Turnerovo: „zázračné“ proto, že dokázal převést na plátno či papír to, co viděl za zrakem – ve vyšším duchovním světě. Teprve po prožití Turnerova díla mohu alespoň trochu pochopit, jak rostla a rozvíjela se svobodná západní kultura, a také proč jeho dílo u nás v letech materialistické filozofie a komunistické nadvlády bylo naprosto zamlčeno. Turnerovi ani Západu to nevadilo, ale naší kultuře a našemu vzdělání tato duchovní izolace způsobila kolaps a bezvědomí, z něhož se pomalu a těžce probíráme… Procházím sály s obrazy J. M. Turnera a uvědomuji si, že celé jeho dílo je pronikáno světlem, je vlastně cestou ke světlu samému, plné luminózních třpytivých barev. Jeho obraz Slunce vycházející nad jezerem je opravdu čistá abstraktní malba, jeho Anděl stojící ve slunci patří k těm nejpodivuhodnějším vizím, vizím světla v kosmu, jaké kdy byly namalovány. K obrazu anděla je pověšen biblický text ze Zjevení sv. Jana, který vdechl Turnerovi toto vidění:

20 |


„I viděl jsem anděla, stojícího ve slunci, a křičel silným hlasem – přišel a shromáždil všechny pod ochranu velkého Boha…“ Světlem je malováno mnoho těch nevelkých obrazů, jako Ponte delle Torri, Spoleto, Norham Castle, Sunrise, Solitude, Odjezd a Návštěva hrobu, či Merkur posílaný k Aeneas. V nich vrcholí Turnerovo mistrovství v malbě náročně komponovaných mytologických příběhů, kterých tu visí několik desítek. Mysticky působí velké plátno Otevření Valhaly. Strhující dynamika obrazu Parník ve sněhové bouři překvapuje nejen nádherně pastózní technikou malby, ale i úžasnou odvahou, s jakou malíř dokázal vystoupit nad své zkušenosti do oblasti nových objevů. I obraz Válka je vizionářský, až divoce radostný, nabitý energií. Skutečně, všechny obrazy, které Turner udělal, jsou naplněny velkou vnitřní silou. Zastavovala jsem se u každého z nich v úžasu s otázkou, jak ta malířská hmota vůbec může vypovídat o světlech, zářích, blescích, bouřích, větrech, o poryvech deště a vod, o vzedmutých mořských vlnách, které se okamžitě tříští v hřebenech bílé pěny? Kdosi odpovídá: Ne, to nejsou ty viděné hmotné děje, to již není řeč hmoty o hmotě, ale je to ryzí vnitřní řeč, vnitřní hlas, zmaterializovaný kosmos našich představ, tak silně viděný okem intuice. Turnerovo dílo je neuvěřitelně rozsáhlé, což svědčí o ustavičné práci a dřině v odříkání – on nepřestával, ani nemohl přestat zaníceně následovat myšlenky, které ho hnaly stále dál. Úctu a obdiv vzbuzují jeho starší velké obrazy – historické a mytologické kompozice, na nichž množství postav žije v divukrásných krajinách jakoby v zemi snů. Jsou malovány s nejvyšším mistrovstvím i nadšením. Je to jistě projev velké síly vesmíru – nejvyššího ducha, stoupajícího od řádu nižšího k vyššímu, od chaosu a tragédií ke klidu a jasu zvláštních nadpozemských světů. To zdánlivě nejjednodušší téma – Turnerovo téma východu slunce – je pro jeho mystickou malbu příležitostí ke sdílení věčné záře božského světla v nás i kolem nás. Při vnímání takového obrazu jsme jako by postupně zaléváni proudy nekonečného, nepochopitelného štěstí. Ve všech Turnerových obrazech je možné poznat, jak se jeho silná duše vymaňovala postupně ze všech pout, ukovaných nádherou viděného světa i bohatými



| 21

představami. Kdyby Turner malbu nedělal, nemohli bychom spoluprožívat tuto velkou a statečnou cestu, nevěděli bychom, jakými duševními stavy a přes jaké překážky se jeho duch dostával. A také je pravděpodobné, že kdyby Turner nemaloval, asi by k tomu duchovnímu vývoji, k tomu „letu za Světlem“ – vůbec nemohlo dojít! Pravděpodobně malba je takový katalyzátor, který pomáhá lidskému vědomí přijít samo k sobě. Jindy je to hudba či poezie, i jiné druhy umění, jež ve vzácných případech způsobí onen pracný alchymistický proces transformace naší mysli, citů, představ, nálad, jež stále víří v našem vědomí, tlačí se ze všech stran, halasí, hřmí, zpívají ze všech sil, aby se domohly naší pozornosti. Možná že Turner při malbě intuitivně vstupoval do podvědomí a postupně se dostával až do stavů vytržení, obdobných stavům mnoha mystiků. Tu skvěle vítězí nadvědomí, kosmická univerzální duchovní energie. Hlavně v období posledních let, zhruba od r. 1840 se ukazuje významný převrat ve formě i duchu jeho malby – od velkých figurálních kompozic se odvrací k čisté řeči duše. Je přinejmenším zvláštní, že tato forma byla později teoretiky nazvána souhrnně jako abstraktní, ačkoliv je do těchto obrazů vložena úplně hmatatelná a konkretní řeč barvy, řeč barevné hmoty, struktury a plastického povrchu, zvrásněného a modelovaného gesty ruky, možná i těla. Zdá se, že Turnerovo nadvědomí se začalo hlásit mystickými stavy a prožitky a dokázalo ovládnout ztvárněnou hmotu, aby vtisklo vizuální cestou do duší všech spoluúčastněných nepopsatelný vjem touhy po nekonečnu. Jako by zázrakem zhmotnilo a zastavilo stav rozplynutí vědomí na ploše plátna v nekonečných prostorech ex táze: v proudech třpytivého chvění radosti, trvalé zkušenosti Světla… Dojem je pro citlivé duše tak silný, že překoná všechny odborné teoretické články, přednášky a studie. Ještě při čekání na letadlo o dva dny později v Gattwicku se snažím pochopit, co tento hluboký zážitek na cestě do Indie znamená. Je to jakási předehra setkání se Satja Saí Bábou? Je to pomoc v poznání mé osobní dharmy, vlastní životní cesty, jejího smyslu a obsahu, nebo je to vzkaz

22 |


a sdělení těm ostatním hledajícím – ten úžasně pravděpodobný vývoj k duchovnímu prozření u Turnera skrze malbu? Je možné, že takto je ukázáno na jiný systém vnímání a pochopení děl umělců v různých dobách, na potřebu vypěstování daleko jemnější citlivosti ke sdělení prožitků rostoucí univerzální duše? Nemohu zapomenout na dva velké sály, naplněné Turnerovými kresbami, studiemi, akvarely, skicami k obrazům. Za skly zářily jemně vodově nadýchnuté východy slunce, tvary oblak, tvary krajin i bouří, na stolech ukázky z množství jeho cestovních skicáků, živé záznamy proměn tvarů v energických rychlých tazích sépií, rudkami, tužkami – tisíce stop okamžiků, jež živí prameny inspirace. Tu se dá vysledovat zrod a postup jeho fantazie, jež ho vedla až k obrazům. Postály jsme ještě na galerii nad sály Turnerových obrazů a odcházíme ze slavné Tate Gallery do londýnského zimního večera.

DVĚ ČEŠKY V ANGLICKÉM PARLAMENTU Na nábřeží Temže procházíme parkem k Westminsteru, jehož křehká pseudogotická věž září do modré tmy pod světly žlutých reflektorů. Do hlavní brány vcházeli lidé, jako by vstupovali do chrámu, a tak jsme vešly do srdce britského království: do budovy anglického sněmu. Slavnostně oděné policistky s černými buřinkami na hlavách, na nichž se leskl velký stříbrný znak Anglie jako šperk, celé v černém, nás velmi srdečně zvaly na zasedání parlamentu. Byl to právě den otevřených dveří pro všechny příchozí bez rozdílu rasy, národnosti, věku, aby se mohli přesvědčit, jak se v Anglii přemýšlí o velkých i menších problémech. A tak jsme mohly svobodně procházet vysokými a dlouhými gotickými chodbami, kde na stěnách malby vyprávěly o historických dějích Anglie od 9. století, o hrdinských činech Vikingů, starých anglických králů, šlechticů, o mnoha světcích. Poznávám Thomase Moora, jehož modlitbu umím zpaměti, ukazujeme si známé královské podoby, jejichž jména nacházíme v bordurách velkých fresek. Na konci chodby nám krásně odění policisté nabídli vstupní formuláře,



| 23

kam vyplňujeme jméno a adresu, a s úsměvem nás poslali po úzkých schodech do 2. patra na galerii Dolní sněmovny. Ve vestibulu této Stranger Gallery nám přejížděly policistky rukama po kapsách. U mého kabátu se jedné něco nelíbilo, výstražně zvedla obočí a požádala mne, abych jí obsah kapsy ukázala. Když z ní vypadla tuba českých mentolek a brýle, srdečně se zasmála a vedla nás dovnitř. Octly jsme se pod klenbou ohromného sálu sněmovny reprezentantů, byly jsme usazeny na zeleně polstrované stupňovité lavice, odkud jsme pohodlně pozorovaly všechny účastníky jednání a mohly sledovat obsazení míst jednotlivých stran podle informačního plánku. Po stranách galerie byly zavěšeny televizní obrazovky, na nich běžel text o obsahu jednání dole. Jeden z poslanců hovořil o problémech hospodaření tajné služby a o jejím financování k několika málo svým kolegům, na čelním místě prezidenta seděla ve vyřezávaném vysokém křesle žena, černovlasá, korpulentní, v dlouhém černém taláru a stále prohlížela nějaké dokumenty, občas k nim něco připsala. Před ní v prázdnu velkého sálu stály uprostřed dva obrovité prastaré psací stoly, na jednom z nich leželo veliké královské žezlo, za druhým seděl drobný úředník, na hlavě šedou vypelichanou paruku – to byla jediná připomínka anglické parlamentní tradice. Tento muž stále pilně zapisoval, a to na počítači, který se na masivním tmavém dubu barokního stolu se zeleným plstěným potahem zdál docela maličký, jako bílý brouk. Nahoře kolem nás nebylo mnoho lidí – převažovali však mladí, zejména jeden pár, který vypadal na Švédy, se pobaveně usmíval. Asi po čtvrthodince jsme sešly dolů, abychom si prohlédly další prostory Westminsterského paláce. Na druhé straně klenuté chodby s freskami čekali na nás černě odění muži se zlatými znaky na hrudi a velmi úsměvně nás zvali na zasedání sněmovny lordů. To nás ovšem potěšilo a po vyplnění formalit jsme vystoupaly uzoučkými středověkými schůdky na druhou galerii s tmavě rudě potaženými sedadly. Ze strmé výše pod stropem gotického sálu jsme viděly nejangličtějšího lorda kancléře, jakéhosi černého mága, který trůnil na velmi bachratých rudých válendách. V informacích jsme se dočetly, že to jsou vlastně žoky vlny a bavlny, nasbírané před staletími ve všech zemích britské koruny.

24 |


Na nich tedy v odpočivné póze naslouchal lord kancléř jednání pánů lordů, stylově oděn do černého řasnatého taláru, hlavu pokrytu úctyhodnou opotřebovanou parukou nezřetelně šedavé barvy, ležérně posazenou na stranu. Jednání vypadalo spíše jako humorná karikatura na starou dobrou Anglii, neboť kromě lorda kancléře se pouze asi deset starších pánů pohodlně rozkládalo po prázdných dlouhatánských bordových pohovkách. Dva z nich v bílých košilích seděli na místech biskupů, několik na místech opozice a jedna žena vzadu na místě pro novináře. Tématem jednání byla kriminalita mládeže a podmínky péče o mládež. O slovo se přihlásil docela šedovlasý stařec vzpřímeného držení těla a mluvil tak vtipně, že několikrát rozesmál lordy i galerii. Co se týče architektury, působí sněmovna lordů velmi slavnostně a opravdu velmi důstojně. Z interiéru je nejvýznamnější její pozlacené gotické dřevěné průčelí s množstvím pilastrů, věžiček a gotických fiál, jež tvoří nádherné třpytné pozadí zlatému královskému trůnu. Tak jsme mohly poznat atmosféru míst, na nichž se rozhodovaly osudy národů a s největší pravěpodobností před staletími také osud Indie, kam vede naše cesta. Odcházíme zpět tou rozlehlou klenutou chodbou, vedoucí po celé ose paláce, plného anglických dějin, zastavujeme se v obrovském středověkém sále těsně u východu, který byl naprosto prázdný, tmavý a připomínal velikostí a klenbou náš Vladislavský sál na královském hradě v Praze. Helena jej fotografuje a vycházíme ze starého paláce k Westminster Abbey. Katedrála, kde odpočívají celé generace králů a státníků, vojevůdců, básníků, vědců, filozofů, potemněla v zimním večeru, přikrčena před velkými paláci a vládními budovami. Zato velký Big Ben svítí ozářeným ciferníkem do noci. Kolik let byl pro náš národ jeho hlas znělkou svobody? Generace našich rodičů poslouchala tajně za německé okupace londýnské rádio, generace naše za daleko delší ruské okupace naslouchala Londýnu s Big Benem také. Teď tady procházíme a gotická palácová věž s cimbuřím, hodinami a se zvonem z jiného světa mlčí. Kde je ta všechna minulost, ty hrdé bitvy a miliony mrtvých? Kde jsou okupace a führerové a Chamberlainové? Kde úzkostná noční volání, kde tisíce letadel, tanků, miliony pušek, kde ruce, které je vyráběly, kde miliony duší, kam zmizelo to všechno, co se stalo



| 25

a kam se zapisují myšlenky a činy? Big Ben mlčky odměřuje minuty, kolem nás přechází několik mladých studentů a studentek, smějí se. Dvě mladé Angličanky nám ukazují cestu ke stanici metra a jdou před námi, jako by se nikdy nic nebylo stalo. Vstupujeme do podzemí a jsme v tom nejotlučenějším, nejzanedbanějším a nejstarším metru světa s malými tunely a malými vozy, bez obložení stěn, dlouhé černé kabely jsou tu vedeny v proudech po opadávajících špinavých zbytcích omítek. Snad jen myši ve svých podzemních chodbách se cítí tak jako my, když přestupujeme, vlastně přebíháme z jedné otlučené chodbičky do druhé. Jenže ty myši mají v podzemí čisté prostředí, kdežto zde se po desítky let usazují londýnské saze a prach – na vykotlaných puklinách a děrách ve starých omítkách vytvořily mastné černé okraje, poznamenaly i střechy a stěny stařičkých malých vozů. Kontrast oproti nádherným stavbám na povrchu je příliš velký, příliš nepochopitelný. Jaké je tohle království? Nabízejí se mi dvě varianty: poslanci a lordi metrem nejezdí, proto tedy podzemí je necháno chudým a neinvestuje se do obnovy. Druhá možnost: za pár let najdeme v Londýně docela novou síť metra, mohutnou a supermoderně vybavenou, to staré bude zrušeno a zapomenuto. Napadá mi absurdní představa, že Londýňané se vůbec nebojí atomových útoků a nepotřebují dobré velké kryty. Oni myslí, cítí a žijí jiným způsobem. Ale kde potom Henry Moore kreslil ty tisíce lidí, namačkané v krytech při německých náletech? Byla to jeho vize, nebo existují pod Londýnem velké středověké sklepní prostory? Po zkušenostech s londýnským metrem jsme se rozhodly, že při dalších cestách městem vychutnáme příjemnost vyhlídkové dopravy. Druhý den jsme si chtěly prohlédnout Victoria Albert Museum. Z čer veného patrového „dabldekru“ jsme vystoupily u Knight’s Bridge. Jako z udělání stojíme u brány věčně zeleného Hyde Parku a kolem nás klidně projíždějí na hnědých koních dva strážci parku ve žlutých kabátcích. Abychom uznaly, že se nám to nezdálo, za moment jede kolem nás, čekajících na další „dabldekr“, urostlý krásný grošák, nesoucí reprezentativního londýnského policistu v černé helmě a splývavém dlouhém modrém plášti. Kůň důstojně a klidně nesl svého pána, ačkoliv kolem svištěla řeka lesklých aut světových značek.

26 |


Tak se ukázala nám, Češkám z malé zemičky, nezdolná síla a vytr valost anglických zvyků a tradic.

VICTORIA ALBERT MUSEUM Victoria Albert Museum, ohromný klasicistní palác, má nádherné sbírky orientálního umění. Po celém Londýně velkými plakáty propaguje výstavu Džinistického umění. Nevěděly jsme ale, že před těmi duchovními hody ve sbírkách východního umění projdeme evropskou duchovní minulostí. V mnoha vysokých sálech tu stojí pomníky, sloupy, náhrobky, chrámové dveře – památky naší středověké i starověké kultury a přitahují si nás, tiše k nám vysílají svá poselství… Mezi nimi jsme se s Jarkou velmi dlouho zamýšlely, dotýkaly se povrchů, prožívaly, co znamenají. Náhrobky králů a královen z 11.–13. stol. s mírnými úsměvy ležících postav jsou velmi prosté, jednoduché. Roucha jsou pomalována pravidelným ornamentem, v rukou, spočívajících klidně na hrudi, není ani kříž, ani růženec. V jednom velkém kovovém náhrobku francouzského biskupa jsme cítily slabé vibrace sil, jiné nedávaly žádnou energii – byly to odlitky, i když dokonalé. Nejhlubším dojmem na nás zapůsobily starokřesťanské sloupy z Irska, poprvé jsem mohla na vlastní oči ocenit jejich tajemnost, rustikální duchovní sílu, symboliku, pocítit neobyčejně silný vztah velikosti kamenného staroirského kříže k tělu člověka, který k němu přichází. Poprvé jsem viděla slavný keltský kříž s kruhovým kamenným kolem, se symboly posledního soudu. Několik metrů opodál stál ohromný Trajanův sloup, ovinutý kolem dokola stoupajícím pásem reliéfu s tisíci postavami římských vojáků, který vyprávěl o hrdinství a vítězstvích císaře a jeho legií. V kontrastu s tímto zmateně povykujícím monstrem obrovitého předimenzovaného pomníku vyzařuje keltský kříž hluboké mystické poznání a pradávnou zkušenost o vývoji a cestě duše. Temné spirály reliéfu na starých dveřích z irského kostela asi z 9. století mají v sobě cosi vikingského. Stylizace hadovitých úponků, jichž jsme se dotýkaly, skrývá podobu bájného zvířete a vsadím se, že nemá nic spo-



| 27

lečného s křesťanskou vírou, ale spíše s magií, s démonskými přízraky čarodějných nočních obřadů a tanců… Na dalších monolitech a stélách jsme zkoumavě prohlížely pradávné symboly spirál, čtverců, průpletů kruhů. Počítaly jsme jejich opakování, číselný rytmus samozřejmě souhlasí s magickými čísly. Opakovaně, jako v jiných starých kulturách, se tu vyskytují násobky dvou, tří, sedmi, často se symboly řadí do počtu osmi. Jsou tu zašifrována starověká učení Východu nebo alchymistické poučky? Fascinující zážitek z těchto starých kamenných památníků evropské duchovní cesty je důležitý pro umělce, básníky, filozofy, vědce i léčitele – budete-li v Londýně, dopřejte jej své mysli i duši. Takto předem připraveny vešly jsme do sálů s indickými reliéfy a malbami okruhu džinismu. „SPASITELÉ PLNÍ POKOJE“ stálo psáno nad vchodem do výstavy džinistického umění a náboženství v jedné části Victoria Albert Museum. Přímo za vstupem trůnil úchvatný velký model nejstaršího džinistického chrámu. Skvělé řemeslné provedení z bílého mramoru korunovalo krásu všech jeho věží a věžiček. Všechny jeho části, proporce a rytmy šeptaly o naukách duchovních cest, o chrámu těla, v němž duše je božstvím, zářícím uvnitř a prosvětlujícím tělo. Na bělostném panelu jsme si pročetly základní výklad o smyslu džinismu, perfektně vytištěný moderním písmem: „Džinismus, jedno ze tří největších náboženství staré Indie, je nepřerušeně praktikován již od 8. stol. př. Kr. Jeho název pochází od slova džina – osvoboditel či vítěz a má spirituální význam. Džinisté věří – jako buddhisté a hinduisté – v cyklus zrození a znovuzrození, ovlivněný karmickými účinky činů. Konečným cílem věřícího je přerušení cyklu a dosažení osvobození. Džinisté uctívají skupinu dvaceti čtyř osvobozených bytostí – tírthankarů – džinů pomáhajících k dosažení cíle, kteří přebírají roli učitelů a vzorů silné víry. Džinistický systém tedy obsahuje různé bohy, bohyně a božstva, sloužící bohům, často na sebe soustřeďují různé kulty… Dnes po celém světě existuje na šest milionů následovníků. Džinismus je vážen jako nejmírovější náboženství světa pro svou lásku k pokoji a přísný příkaz neubližovat (ahinsá). Mahátma

28 |


Gándhí – narozen jako hinduista – uctíval džinistické učení a přijal zásadu nenásilí, neubližování pro své hnutí za indickou nezávislost. Toto učení nenásilí ovlivňuje typ zaměstnání, které džinisté mohou vykonávat. Jsou tradičně prodavači a obchodníky s textilem, se šperky a zabývají se finančními záležitostmi, jsou proslaveni v medicíně a v technických oborech.“ Druhá část expozice – Patroni a donátoři – zasvětila diváky jak anglickými texty, tak mnoha starými plastikami a dokumentací do způsobu života komunity džinistů, do ideálů, které daly vznik nádheře chrámů a jejich umělecké výzdoby. A tak jsme mohly porovnat vznik duchovních prostorů a symbolů naší kultury v Evropě s východní tradicí. „Nejváženějším způsobem života v Indii je askeze jogína, osvobozeného od závazků i vášní. Umělecké tradice tří velkých indických náboženství odrážely tento ideál od pradávna. Předávání představ, které zdůrazňovaly tyto vlastnosti, patří k náboženským aktivitám a vyvolává filantropii, projevovanou v džinistických textech. Největší význam při předávání džinistických nauk byl přičítán stavění chrámů a podporování písařů. V historii přicházely největší podpory od bohatých džinistických laiků, zejména obchodníků, z podniků, které kvetly v Gudžarátu kolem přístavů ve vnitrozemí severní Indie. Rozhodně největšími dárci byli králové z dynastie Čalukjů, kteří vládli v Gudžarátu, také mnoho králů z Radžastanu a Malvy, kteří hlavně od 10. do 13. století zbudovali množství chrámů a knihoven. Tyto akty podpory byly nejen obecně prospěšné, ale dovolovaly džinistům všech společenských stupňů vše obětovat a učit se na cestě ke konečnému osvobození.“ Není v tom určitá podobnost se zvyky v křesťanských společenstvích? A zrovna tak obrazy a plastiky dárců byly vtěleny do chrámových prostorů jako u nás, dokonce i do iluminovaných rukopisů jako malé klečící postavičky na okraji kompozic. (Kdo má v živé paměti z našich státních galerií tzv. votivní desky, obrazy nebo sochy, jistě si vzpomene na krásně oblečené dámy nebo šlechtice, klečící pod pláštěm P. Marie nebo světců, v malém měřítku. I u nás se věřící snažili vše obětovat, stavěli kláštery, chrámy, školy, nemocnice.) V dalším sále sochy světců – tírthankarů neboli džinů reprezentují veliké učitele jógy, sedící v absolutně klidné meditační pozici – lotosu. Každá taková socha má ještě pečlivě tesané pozadí, při zasvěceném pozorování



| 29

se ukážou různé duchovní světy a úrovně, v nichž se duše – duch světce – pohybuje. Za každým tírthankarem je mistrovsky vymodelováno mnoho božstev, posvátná zvířata a symboly v malé architektuře s mnoha sloupky, ornamenty, úponky, oltáříčky – radost pohledět, postát, pomeditovat. Oděv tu označuje, ke které části džinistů světec patří, zda k svetambarům (bíle odění) nebo k digambarům (nebem odění – nazí). Ti zavrhli všechny závazky, včetně oblékání. (Ovšem v tak teplém podnebí to jde lehce, nadto v zemi, která respektuje a toleruje všechna vyznání.) „Mezi velmi uctívané členy džinistického panteonu patří božstva a bohyně, nebeské bytosti, duchové, rovněž známí v buddhismu a hinduismu. Znalci, vědci i velcí duchovní učitelé tvrdí, že všechna indická náboženství pocházejí ze společného velkého kořene přírodních kultů nejstaršího védského období. Přednostně v životech džinistů vede bohy Indra (též Sakra podle textů) a z bohyní zejména Sarasvatí, jejímž polem působnosti je hlavně moudrost a také různá umění. Hraje ústřední roli při získávání vševědoucnosti adeptů na cestě k osvobození, aby mohli zlomit pouta kruhu znovuzrození.“ Pěkní jsou i jakšové a jakšiní (mužští a ženští duchové přírody), často zobrazovaní jako strážci, hlídající božské džiny. Z mužských jakšů nejpověstnější je Dharandendra, z ženských jakšiní Ambika je uctívána pro sílu plodnosti a mateřství, pak i Čakrašvarí a Padmavatí, jakšiní božstev – (džinů) – Rišabánata a Paršvanáta. Procházení mezi posvěcenými sochami a reliéfy začalo mít svůj účinek: zastavuji se na stále delší dobu, jako by mé vnitřní cítění začalo vnímat jakási podivuhodná sdělení. Náhle si jasně uvědomuji ten silný kontrast našeho a východního vnímání: naše je vychováno intelektuálním vzděláváním. Západní teorie umění přesně popisuje to, co vidí, umí měřit, vážit, kompiluje, komparuje – to z historických děl o umění dobře známe. Známe přesné míry egyptských, řeckých a římských chrámů, objemy jejich sloupů, chemické složení barev na polychromii sarkofágů, na freskách pyramid. Nevíme ale nic o vnitřním významu těch staveb, o vírách a myšlení a smyslu životů jejich tvůrců. Silně pociťuji právě tady, v Londýně, mezi symboly odvezenými z indických chrámů, že na tato díla z kamene, kovů, dřeva a barev nemůže platit

30 |


naše obvyklá teorie a estetika. Cítím, že ten, kdo by je mohl prožívat, musí mít dlouholetou zkušenost duchovního života v zemi původu. Zdá se mi, že každé to viditelné dílo je vlastně docela individuální navádění do hlubokého, skrytého vnitřního světa – každá jeho část přivádí k meditaci o určitých vlastnostech božství. I malá část sochy, reliéfu, malby může být signálem k probuzení vyššího uvědomění, k duchovnímu napojení na velmi silné energie… Začalo se mi ujasňovat, že ve všech částech takového reliéfu nebo sochy musíme se svou myslí s co nejbdělejší pozorností vědomě pracovat, prožívat specifické zkušenosti – a tím se postupně můžeme dostat, aniž to možná tušíme, na vyšší stupně vědomí. Je to naprosto jiný postoj k tzv. výtvarnému dílu než v našich „civilizovaných“ západních kulturách! Ze západních univerzit byla vyklizena mnohatisíciletá zkušenost osobního a vnitřního vnímání světa a nebyla ničím nahrazena, proto neumíme, a ani nemůžeme porozumět a prožít jiné kultury, založené na bohatství vizí a intuicí. V nich se vědomě nevytvářejí umělecká díla, ale kódované zprávy o duševních stavech a stupních duchovního poznání. Taková sdělení jsou ukryta nejen v sochách a meditačních symbolech, ale i ve špercích, ornamentech oděvů a koberců, v architektuře celých chrámových komplexů i v nábytku a dalších krásných předmětech, obklopujících člověka. Množství symbolů božství, buddhů, džinů, pravých klášterních a chrámových ohnisek energie bylo odneseno ze svých míst, prodáno či uloženo v muzeích, kam nepatří a kde postupně ztrácejí svou sílu, nemají-li s nimi kontakt silné duše. Přesto nás za určitých okolností mohou probudit k vnitřnímu vnímání. Poslední část výstavy soustřeďovala známé džinistické malby, malé i velké, zejména kosmologické malby mají až monumentální charakter. Působí již z dálky výraznými barvami červeně, žlutě a zeleně, trochou modré a bílé, dávají divákovi přehled o složení džinistického vesmíru. Tento kosmos je u džinistů rozdělen do tří říší: horní neboli nebeský svět, střední smrtelný svět a dolní – infernální svět – naše peklo. S tím koresponduje rozdělení



| 31

vědomí. Na džinistických malbách jsou ty tři říše zobrazeny v abstraktních i personifikovaných symbolech. Nejvíce mne na jedné staré malbě upoutal kosmický člověk – lokapuruša – vesmírná duše, oblečený jako krásný indický princ, s čelenkou a velkými náušnicemi, na čele malý půlměsíc, na hrudi pestře vyšívaná šachovnice, skrývající lidské postavičky v čer vené a žluté, pod pasem zeleného šatu bílý disk, obsahující jakousi tajnou zprávu o energetickém zdroji v kódech modrých a žlutých křivek, se žlutým středem v malém čtverci uprostřed. Ornament tohoto bílého kruhu připomínal spoje moderních čipů. Pod tímto schématem energií se v celé spodní části postavy rozkládal velký barevný čtverec, dělený horizontálně do sedmi širokých pruhů, jež obsahovaly v patrech nad sebou různé stupně pekelného utrpení, které prožívaly malé postavičky, zcela neoděné. Znalec Bosche a evropského středověkého umění by zde našel mnoho příbuzností. Oblíbeným žánrem byly monumentální malby džinistických poutních míst, největší, jaké kdy byly v Indii vytvořeny. Vystavovaly se blízko chrámů při slavnostech na konci období dešťů. Sloužily ovšem úplně praktickému účelu: ti, kteří z různých důvodů nebyli schopni vykonat cestu, mohli splnit svou náboženskou povinnost prostě prohlížením těchto maleb. Jejich milá a naivně dětská perspektiva připomíná perspektivu egyptských nástěnných maleb a perských koberců. Mnohé kruhové symboly univerza tady vyprávějí o světech božských a infernálních, jiné o pěti obalech lidské duše – z nich pouze ten první je hmotný. Poznáváme sedm úrovní horních a sedm dolních. Do jedné kruhové mandaly, která vypadá jako terč na zeleném poli, vstupuje z pravé strany průvod lidí, někteří z nich na koni. Zřejmě směřují k zářivému středu kruhu skrze jednu ze čtyř bran přes soustředné pásy, z nichž první je naplněn obrázky starověkých lodí a lodiček a jednoho dvoukolového vozu, další pás obsahuje různobarevné podoby tropických zvířat a ptáků. Jsou odděleny zlatavým mezikružím – pásem, který představuje hradby i s cimbuřím. Ve třetím pásu nejblíže bílému osmiúhelníku ve středu mandaly sedí nebo stojí čtyřiadvacet postav v oranžových šatech, čtyři z toho v bílých, pravděpodobně to jsou svatí tírthankarové čili džinové, nejmoudřejší duchové, kteří střeží a uctívají nejvyšší božské principy uprostřed. Použijeme-li

32 |


poučky, že tyto symboly se čtou prostorově tak, že ústřední obrazec je nejvyšším bodem tohoto pomyslného chrámového půdorysu, vychází nám tu jasný nákres představy džinistického duchovního světa ve třech úrovních – spodní, střední a horní, se čtyřmi branami, střeženými strážci – vždy čtyřmi maličkými postavičkami v červených šatech. Také každé mezikruží – hradba s cimbuřím – má svou bránu, celkem je v mandale dvanáct bran. Spiritualitu tohoto symbolu zdůrazňuje vyobrazení hmotného světa v pravém rohu nahoře: spousta bělostných domečků za pásem zelených košatých stromů – zřejmě je to naznačení města, z jehož velké bílé brány putuje proud duší i s vladařem. Mají své bělostné ochránce, dvě velké postavy světců se sepjatýma rukama, stojící nedaleko průvodu čelem k božskému středu onoho duchovního světa. Je pravděpodobné, že to jsou ti svatí džinové, jejichž dvě siluety ve středním pásu jsou prázdné, bez obličejů, stojí tu snad, aby pomohli nebo ochránili duše, přicházející z vnějšího světa do onoho neviditelného, tak, jak se to děje i v jiných náboženstvích. Našim unaveným nohám velice přišlo vhod posezení na židličkách u videofilmu o džinismu v současné době. Několik vět o nauce a víře nastínilo velkou jemnost a čistotu džinistického učení, jež má i svou katedru na De Montfort University v Leicesteru v Anglii. V tomto městě je také postaven džinistický chrám, největší, který vznikl mimo území Indie. Bíle oděný džinista s pěkným šedým plnovousem nám z obrazovky říká: „V západní kultuře je džinistické filozofii přiznávána velká závažnost pro její základní princip úcty k životu vůbec, ke všem jeho formám. V Indii se projevuje také tradicí v budování přístřeší nebo svatyní pro zvířata, kde se dostává péče opuštěným a ohroženým zvířatům. Džinisté také provozují takové profese, kde se mohou vyhnout narušení života nebo prostředí…“ Náhle zazní jemné zvonění – anglický hlas z reproduktoru oznamuje deset minut do uzavření V & A Muzea. Spěšně se vracíme přes sály korejské, čínské, japonské a indické kultury ke hlavnímu vchodu. Nestačím žasnout nad dokonalostí a jemnou krásou všech těch předmětů za vitrínami. V japonských starobylých mísách, šálcích, lampách, psacích potřebách je ukryta duchovní síla meditací jejich tvůrců. Obdivuji ještě čínská vyšívaná roucha,



| 33

ale jsem tu poslední, a tak běžím do hlavní haly. Tam již čekají Helena a Jarka u pultu, bohatě pokrytého informačními letáky V & A Muzea. Dovídáme se o kurzech pro mládež a děti, o spoustě přednášek, které se tu denně pořádají – to už si čteme mezi špalírem olivrejovaných hlídačů a hlídaček, kteří taktně vy tlačují zástup opozdilců z budovy na čerstvý vzduch. To je takový anglický zvyk, včera v Tate Gallery to proběhlo také tak. Je to zřejmě perspektivní povolání, neboť tito lidé v perfektně ušitých modrých oblecích jsou mladí mužové a ženy, možná studenti umění a filozofie. Usmívají se na nás přátelsky, jako bychom se již dlouho znali. Turniket hlavních dveří nás doslova vytočil do londýnského deštivého večera na hlavní třídě South Kensington. Rozhodly jsme se, že se ještě podíváme do kostela, který jsme si vyhlédly již při cestě do V & A Musea, abychom poznaly všednodenní atmosféru anglikánské církve v centru Londýna. Uměřená klasicistní světlá fasáda, pěkně upravený vchod, teplo a světlo uvnitř čistého a prostého prostoru, několik obrazů na jednoduchých oltářích. Některé tmavší skrývaly děje ze života málo zřetelných světců. Kupodivu v tom velikém prostoru bylo více modlících se lidí, než jsme čekaly, i mladí – zřejmě studenti, klečeli v lavicích. Znenadání se k nám přitočil starší neoholený muž v odřeném kabátě s nataženou rukou, pak už byl klid a setr valy jsme tu v tichu téměř tři čtvrtě hodiny. Londýn vypadá svým pouličním ruchem jako naše středně velké město, když vycházíme z kostela na večerní bulvár Kensington do „světel velkoměsta“. Ta opravdu zazářila na velkém obchodním domě, starém možná dvě stě let, s kupolemi a věžičkami, který byl od hlavy do paty ověšen řetězy svítících žárovek. Cestou zpět v „dabldekru“ se nám Londýn proměňuje před očima: zmenšuje se postupně od velkých rozlehlých paláců přes čisté čtvrtě činžovních domů k malým domečkům v koloniích a vilkám na předměstí.

34 |


NÁŠ LET ZA SVĚTLEM DO INDIE

12. ledna 1996 – pátek večer Již skoro dvě hodiny letíme, sedím u okénka, pozoruji noční nebesa s hvězdami a maličké světelné ostrůvky na temném zemském povrchu tisíce metrů pod námi. Píši do zápisníku, cesta ubíhá výborně a zcela v klidu díky malým ucpávkám do uší, jež mne chrání před zvuky z kýčovitých filmů sladkých barev z videa. Dole pod námi v té tmě tuším podle letové mapy centra energií, aktivit a myšlenek – letíme přes Brusel, Mnichov, Curych, Bělehrad, Sofii – co byl asi ten tvar veliké světelné pevnosti, podobný velrybě, který nás pomalu míjel v hloubce na pravé straně? Pobřeží lemované světly, pak tma. Letíme přes starodávnou Anatolii, blíží se Ankara, Adana, kousek pobřeží Středozemního moře. Kdy jsem tušila, že si budu tak prostě shora planetu přeříkávat, jako by to byl velký hvězdný atlas? Půjde-li to tak dobře, jsme za čtyři hodiny na místě, na letišti Goa ve státě Goa v Indii. Ale to bych ještě ráda viděla východ slunce ze svého okénka, Arabské moře a indický břeh. Snažím se usnout tisíce metrů nad zemí v sousedství třpytivých démantů noci… Hvězdy obklopují naše letadlo víc a víc. Velký vůz a Cassiopeia i Orion na černém sametu vesmíru se pomaloučku naklánějí někam dozadu za nás. Vědomí prochází historií ducha, jak letíme nad svatými místy, nad Jeruzalémem. Vybavují se mi děje ze života Kristova, posvátná místa, kde kázal, učil, konal zázraky. Pod námi v přehluboké tmě daleko dole tuším jezero Genezaret, kde Ježíš ukázal božskou moc, horu Tabor, kde ve světle vystoupil na nebesa a při tom bylo jen několik učedníků. Celý ostatní svět se o ně nestaral. Po dvou tisících let na těch místech tisíce metrů pod námi se v Palestině bojuje a vraždí, a pro co? Kdo vysvětlí ukrutnosti a násilnosti, ovládající lidské duše ještě koncem 20. století? Připomínají se mi hrozná zvěrstva v Jugoslávii, nad kterou jsme také přeletěli – jaká to strašná síla zneklidňuje a pohání mysl lidí a dělá z nich divoké ďábly? A to dokonce v naší velmi civilizované Evropě? Kde je pomoc?


Náš let za svtlem do Indie

| 35

13. ledna 1996 – sobota ráno Ranní rozbřesk: svítá nad Arabským mořem, letadlo se sune za sluncem. V Bahrajnu bylo mezipřistání, velmi krátké, pouze kvůli doplnění pohonných látek. Letadlo s námi pak opět vystoupalo na nebesa. Nad modrošedou plochou moře, kde se dalo rozeznat pravidelné čeření vln, se objevily páry, pak obláčky, mráčky, které byly stále souvislejší, až se z nich vytvořila načechraná bílá vrstva, ozářená sluncem na špičkách. Vypadá to, jako když se vznášíme nad pláněmi věčného sněhu a ledu, a po 30 minutách začíná letadlo stoupat ještě výše. Také slunce rychle stoupá, obloha dostává tu úžasně azurovou hlubokou jasnou modř, a jsme už v subtropech. Pod námi je jediné bělostné moře oblak, která vytvářejí nekonečnou pláň sošných skupenství, připomínajících zasněžená města nebo rozvaliny a skály, někdy hustý listnatý les, pokrytý závějemi. V dálce vidím obrysy krásných hor a kopců, jsou šedé a zrak nemůže rozeznat, jsou-li to mraky nebo sen. Oblaka pod námi zprůhledněla, skrze ně začíná být vidět na zemi mnoho tvarů skal, jsou rozeklané a divoké, pusté, beze stromů a jakékoliv zeleně, a duši jímá posvátná bázeň, neboť by to docela dobře mohly být skály Sinaje. Znám je z fotografií, kdysi jsem dělala o místech života Kristova knížku pro jedno pražské nakladatelství, a teď mezi jemnými párami rozpoznávám jakoby povědomé tvary. Tady někde v těch skalách tedy dostal světec a prorok Mojžíš tajemným způsobem od mocného Boha zákony pro vyvolený lid, vryté do kamenných desek. Ale jak to s nimi dopadlo? Sotva Mojžíš sešel dolů, viděl, jak vyvolený lid řádí kolem zvířecího symbolu, který si sám udělal ze zlata, tančí před ním, obětuje mu, klaní se mu jako Bohu. I nastalo vraždění veliké ve jménu čistoty a jednoty víry. Je tomu několik tisíc let. Změnili jsme se? Ty skály jsou nyní dobře vidět, mezi nimi je poušť. Letíme zcela jistě nad Arábií a skoro přicházím o krk, jak vyvracím hlavu, abych ten pohled měla co nejširší a co nejdéle. Pak skály končí, letíme nad pobřežím, pod námi opět modrošedá hladina vod, zase mráčky obláčky, pak souvislá masa bílé šlehačky, trvající bez přerušení asi dvě hodiny až k břehům Indie.

36 |


PRVNÍ SETKÁNÍ S INDIÍ

Pod vrstvami oblak, ozářených slunečními paprsky, se pomaloučku otvírá pohled na šedomodrou masu vod oceánu pod námi, tu a tam vystupuje ostrůvek, na obzoru v lehounkých mlhách začínám tušit obrysy vysněné, milované Indie. Po celou dobu letu nevidíme slunce – je stále skryto přídí letadla, které nás majestátně a velebně unáší do země našich snů… Před chvílí jsem se byla převléci do letního oblečení a nyní plna vzrušení očekávám ten vytoužený pohled na břehy země mudrců, žebráků, maharádžů, pramáti národů, učitelky světa. Na velkých obrazovkách se objevil signál „Připoutejte se“ a promítá se instruktrážní film, jak se chovat v případě nebezpečí, ale již to přestávám vnímat, protože se náhle obzor prudce šikmo zvedl a okénkem vidím stále modřejší hladinu moře a stále bližší obrysy pevniny, která začíná postupně dostávat barvu. Jak se přibližujeme, začínám rozeznávat souvislou zeleň a narudlou barvu skal na pobřeží, malý ostrůvek vpravo se přiblížil natolik, že poznávám druh stromů – je porostlý palmami, za ním vyrůstají z moře šedorůžové skály, za nimi pásy palmových hájů, objevují se roztroušené nízké bílé stavby – jsme nad Indií! Stále šikmo klesáme, letadlo se chvěje, rozeznávám dobře výšku stromů a narudlou půdu pod nimi, krajina kolem se ztrácí v modravém oparu přímořského ovzduší. Trup letadla neznatelně přešel do horizontální polohy a náhle vidím jednoduché drátěné ploty, sloupky, pásy asfaltu po boku, chvějící letadlo dostalo náraz a již uhání po pevnině kolem nízkých šedých hangárů. Slunce jsme poprvé viděli až při výstupu z letadla. Jdeme po bílých schůdcích, které spojují letadlo se zemí, vstupujeme do teplého indického dopoledne, do plic nám proudí čerstvý východní vánek, očima se těšíme z rozkvetlých keřů ibišků a květin na záhoncích u asfaltu malého letiště v Goa, kolem přízemní haly se ký vají ztepilé kmeny palem a mávají načechranými korunami velikých listů. Zástup asi čtyř set pasažérů čeká spořádaně na odbavení indickými úředníky u šesti stolečků. Máme tak velikou radost, že nám to dlouhé čekání


První setk ání s Indií

| 37

nevadí. Nad hlavami nám šustí křídla velikých tropických ventilátorů, zavěšených pod stařičkým stropem z dřevěných trámků a plechových desek. Po odbavení si jdeme vyměnit peníze a vyřídit dopravu do vnitrozemí. Nestydím se chodit bosa po chladivé kamenné dlažbě haly, kdy je čas na adaptaci, zatímco obětavá Ruth vyřizuje anglicky u indických úředníků a taxikářů další část našeho putování. Krásně oděná Indka v lesknoucím se tyrkysovém sárí, manažerka taxi firmy, nám nabídla odvoz na nejbližší vlakové nádraží, ale její taxa byla pro nás příliš vysoká. Rozhodli jsme se vyhledat si sami taxi před letištěm, a tak táhneme svá zavazadla ven, nedbajíce nabídky malých indických nosičů. Obklopilo nás samozřejmě hejno snědých dětí a asi osm Indů nám jeden přes druhého nabízeli své služby. Podle informací má být vlakové nádraží v Londě asi 30 km odtud. Najímáme po několika rušných debatách nejlevnějšího indického řidiče a nastupujeme cestu do vnitrozemí, vrženi rovnýma nohama do náruče veliké matky Bhárat – Indie, pod ochranu všech bohů i andělů. Ta nám byla velkou oporou v mnoha případech, jak se ještě ukáže. Auto, které nás právě veze od letiště, vypadá jako starý anglický vůz z časů koloniální nadvlády. Má po straně obrovský, dávno nefungující tachometr a musí být jistě z pořádné ocele, neboť s námi překonává nesčetné obtíže cesty: silnice jsou bez asfaltu, kamenité a prašné, s mnoha děrami v povrchu. Řidič – veselý a poměrně dobře urostlý tmavý Ind – jede, jako by byl hrdinou filmu „Mzda strachu“: přes hrbolatý terén zásadně co nejrychleji. Protože je letiště stranou od města Goa, noříme se rovnou do pravé indické přírody – do tropické krajiny s palmovými háji a rýžovými políčky, po krajích silničky se často krčí malé zděné domky, vždy schované ve stínu stromů. Před chalupami postávají indičtí venkované, usmívají se, ženy suší prádlo na šňůrách nebo si hrají s dětmi – i ty nejchudší mají sárí a na opálených rukou náramky. Palmové háje střídají rozložité listnaté stromy, na terasách domečků pod stříškami na nás udiveně zírají indičtí stařečkové žvýkající betel, neboť kromě našeho bouřícího auta je celý kraj v božím tichu. Škoda že nemůžeme vystoupit a zůstat s nimi v těch nádherných klidných údolích, kde v dálce čeká buvol s dřevěným vozíkem na svého pána, kde

38 |


stříbrné volavky se odrážejí společně s nebem v zrcadlech rýžových políček, kde široko daleko není žádná továrna, žádný komín, vypouštějící dusivý černý dým, žádný hluk. Asi po hodině jízdy auto začíná náhle stoupat, a tak se snažíme dorozumět anglicky s řidičem a zjistit, jak daleko to máme k nádraží. Ukázalo se, že řidič anglicky umí jen několik slov a do cíle to není 30 km, ale 130 km, a tak jsme sotva na polovině cesty. Při této lámané konverzaci se auto řítilo nahoru do pravoúhlých a ještě ostřejších zatáček lesnatých strání, předjíždělo spoustu nákladních aut, pomalovaných indickými ornamenty a obrazy bohů, takže jsme stále měli na co se dívat. Kabiny řidičů mají výzdobu, složenou z barevných obrázků hinduistických božstev a girland květinových řetězů uvnitř. Zvenčí bývají pěkně ručně pomalovány, ale my jsme při té dlouhé jízdě do kopců užili pohledu hlavně na zadní části, popsané také krátkými modlitbami, dokonce v angličtině. Červená, žlutá a zelená barva na stoupajících nákladních autech byla dobrým osvěžením po tu chvíli, než jsme je za halasného troubení předjeli. Blízko vrcholu pohoří, na které jsme šplhali, se v zatáčce vpravo objevila bílá svatyně tvaru krychle. Před ní stál úctyhodný poustevník – starý vousatý Ind v turbanu a držel v natažené ruce kovový tác, aby napomohl plnění náboženských povinností projíždějících hinduistů. V další velmi strmé zatáčce jsme zahlédli bílý transparent, natažený mezi dvěma tropickými stromy, který oznamoval poutníkům, že se nedaleko nachází svaté místo, sídlo gurua. Mezi záplavou stromů se nám naskytl ohromující pohled na úžasné panorama pod námi: jako by to byla nejméně polovina Indie. Tolik vrcholů, kopců, hor a kopečků se rozkládalo do mlhavých dálek na obzoru, skryto v oceánu zelené džungle a lesů, že to vypadalo jako navěky ztuhlé moře. Těsně před vrcholem v jedné zatáčce jsme viděli skupinku Indů, čerpajících vodu ze studánky, vyvěrající přímo ze skalní stěny u silnice. Opodál stála dvě nákladní auta. Za další zatáčkou se objevilo holé místo u silnice, kde se nám otevřel pohled na krajinu ještě úžasnější než předtím – byli jsme relativně na nejvyšším bodu zeleného horstva. Auto se pomalu zastavilo, a my jsme byli záhy vyvedeni z omylu, že jde jen o příjemný rozhled



| 39

pro západní turisty. Náš řidič vyskočil, otevřel kapotu – z motoru vycházel kouř a zápach spáleného oleje. Ind nám s milým úsměvem oznámil, že nemá vodu, a že kamarádi pomohou. Skutečně, v minutě zde byla ta dvě auta, která pod námi doplňovala své zásoby vody u horského pramene, a půjčili svému kolegovi to, co chladič potřeboval. Stará dobrá kvalita auta dovolila řidiči to, co u nás se rovná zkáze: náš Ind se s blaženým výrazem postavil nad chladič s kanystrem vody a lil a lil. Okamžitě se vyvalily mraky páry, které zahalily celý ten výjev, jako by to byla úlitba božskému Šivovi v horách. Po chvíli, když jsme zase mohli spatřit jeho veselý úsměv, se vracel od opodál čekajících nákladních aut, zabouchl kapotu, aniž uzavřel chladič a s hlasitým ujišťováním, že je vše „ou kej“, nastartoval auto, které zřejmě ze zvyku poslechlo a odváželo nás na stejně dlouhou cestu na druhou stranu pohoří dolů. Teprve když jsme sjeli z hor a uháněli přes kameny skrze vesničky z palmových rohoží a bambusu po zarudlých cestách, tam někde za křižovatkou před větší vesnicí jsme se dozvěděli, že náš milý levný řidič vůbec nezná cestu a že se musí občas zeptat. Pochopili jsme, že tato výprava pravděpodobně znamená obživu pro jeho velkou rodinu na celý měsíc a že se vlastně hrdinně obětoval. Jel však mistrovsky a velmi rychle, takže jsme dojeli do Londy asi hodinu před příjezdem vlaku. Tady nás velmi ochotně a pečlivě vyložil uprostřed indické návsi, která jedním koncem sousedila s kolejemi, ty však nebyly na náspu, nýbrž v širokém příkopu pod návsí. Čekali jsme opřeni o jakýsi dřevěný dvoukolák, kolem něhož navršil naše zavazadla, zatímco Ruth s manželem šli vyzkoumat situaci a koupit jízdenky. Když se asi po dvaceti minutách vrátili, našli nás – tři české ženy – obklopeny houfem indických chlapců, kteří už přestali žebronit a žadonit a jen si nás zvědavě prohlíželi. Opodál stojící venkované činili nenápadně totéž. Ač se nám ihned nabídli k pomoci, jakmile jsme se zvedli, přenesli jsme opět sami všechny kufry, tašky a batohy přes příkopy kolejnic na pěkné venkovské nádraží, které zřetelně neslo stopy anglického stavitelství. Bylo pozdní odpoledne a docela příhodná doba ke svačině, když se náhle vynořil malý Ind s vozíčkem

40 |


mandarinek. My hned tyto naše první indické plody koupili a ochutnali. Byly neobyčejně sladké a šťavnaté na rozdíl od těch dovážených k nám. Za naší lavičkou na peroně nádraží se objevila jako zjevení stará vyhublá žena, z celého jejího vzezření vyzařovalo cosi čarodějnického. Začala se k nám přibližovat a ukazovat, že nám bude číst z ruky, ovšem za předem vyplacené peníze. Nikdo z nás nereagoval, ale Jaruška se bála možného dálkového působení a šla za ní, aby ji obdarovala nějakými drobnými. Toho se chytli místní mladí přeborníci – a už jsme tu měli tři velmi bystré chlapce, kteří se po anglicku dožadovali podpory. Dávali jsme jim tedy nějaké bonbony a pečivo. Měli velkou radost, utíkali pro další děti, v domnění, že s sebou máme zavazadla pouze pro dovoz sladkostí. Když jsme pak celé skupině dali jasně najevo, že všecko už snědli a nic podobného opravdu nemáme, někteří chlapci zůstali, aby si s námi povídali, a tak nám uběhla ta hodinka velmi rychle. Rychle se také setmělo – první hvězdy již zářily na indigově modrém nebi, když přisupěl vláček s klasickou stařičkou parní lokomotivou. Indické vlaky jsou uvnitř velmi jednoduché. Nastoupili jsme do vozu, který měl velká, světle lakovaná kupé, tmavé široké lavice potažené koženkou a byl docela málo obsazen. Usadili jsme se velmi pohodlně a pak jsme poznali, že to je lůžkový vůz s lehátky – byla sklopena u zdi a v případě potřeby se zavěsí. Po chvíli přišel indický průvodčí a vysvětlil nám, že na další zastávce – asi za tři hodiny – budeme muset přestoupit do osobního vozu. To bylo větší město Hubli, kde jsme tak jako tak měli v úmyslu přestoupit na vlak do Dharmavaranu, odkud je to do cíle naší cesty – Puttaparti – snad 40 km. V Indii pár desítek kilometrů nic neznamená, lidé jsou tu zvyklí být na cestách několik dní. Noční Hubli bylo vlastně dosti rušné nádraží. Měli jsme co dělat, abychom se dobře orientovali. Náš vlak měl přijet asi za půl hodiny a lidé nás ujistili, že se nemusíme bát, že zůstane na nádraží alespoň hodinu. Když vlak přijel, nešli jsme do lůžkových vozů, ale do těch obyčejných. Podařilo se najít místo mezi dobrými indickými venkovany, kteří nám mile uvolnili lavice, stlačili se na nejmenší možnou míru. Obyčejný vagon má malá okénka a v nich pevné mříže, ve dveřích, většinou za jízdy otevřených, sedí a stojí Indové. Dokonce celé rodiny se vejdou na polici nad hlavami sedících, která by v našich zemích spíše nesla zava-



| 41

zadla. Těch Indové mají velmi málo. Protože jsme jeli přes noc, ubytoval se na této horní lavici v našem kupé jeden silnější podnikavý Ind, který nám vysvětlil, že je vlastně policista na dovolené. Na protější horní polici již dávno spala mladá Indka pod přikrývkou s krásným ornamentálním vzorem. Pod námi, kteří jsme seděli na protilehlých dřevěných lavicích, se ještě směstnaly drobné postavičky Indek a Indů ke spánku na zem, a během jízdy nastoupila ještě celá vesnice, která se do našeho vozu jako zázrakem docela bezhlučně přiskládala. Zde neplatí žádný počet sedadel ani míst k stání, lidé jsou vzrůstem drobní, malí, křehcí a jejich schopnost přizpůsobení je obdivuhodná. Asi po dvou hodinách jízdy indický „policeman“ z horního patra vystupoval a nabídl mi své místo. Když nikdo jiný z naší skupiny o to neměl zájem, vyhoupla jsem se nahoru se svým polštářkem, prostřela šál a žádné lůžko mi nebylo sladší nad to, které mne unášelo do sídla nejvyššího pokoje – Prašánti Nilajam, které nás mělo přijmout druhý den a kde jsme se měli setkat se Satja Saí Bábou.

42 |


DO PRAŠÁNTI NILAJAM  MÍSTA BOŽSKÉHO KLIDU

Tu noc na 14. ledna prospala naše skupina českých poutníků mezi venkovskými Indy a Indkami ve vlaku, uhánějícím po jižní Indii. Ale svítání nás nenechalo v klidu: vždyť za okny i za dveřmi je ta vy toužená země a všemi póry bylo třeba vnímat její dech, vůni, podobu, tvary, poselství pro nás. Natahovala jsem krk na horním lehátku do okna nalevo i do dveří a oken napravo. Míjely kolem nás vesničky na rovné pláni, plné palem a stromů, občas se ukázala holá místa skalnaté světle červenavé půdy, porostlá skupinkami keřů agáve, vše ještě ponořeno do stříbřitého ticha před východem slunce. Vesničky, složené z maličkých zděných domků, přikrytých střechami z přírodních materiálů, vzácně červenými hliněnými taškami, se pomalu probouzely. Těsně u vlaku jsme viděli do dvorků, na ženy, které v podřepu začaly vařit u ohňů na zemi, na všudypřítomné světlé psy, tmavá prasátka, ospalé buvoly. Jak slunce vstávalo nad obzor, pozlatilo špičky a kmeny palem, a to už celá naše skupina byla vzhůru a začala konverzaci s našimi spolucestujícími. Nejvíc nás pobavila Indka, která spala na zemi pod lavicí. Velmi čiperně zpod ní vyskočila, urovnala si sárí a posadila se na lavičku naproti nám. Hbitýma rukama z neviditelných kapes vyhledala malé váčky, z nich postupně vybalila malý list, na který vložila bleskurychle bílý kopeček, zamotala, vsunula do úst a s blaženým výrazem začala žvýkat. Přátelé nevěděli, o co se jedná. To jsem již seděla na lavičce dole, mezi nimi, a vzpomněla jsem si na to, co jsem znala z četby: byl to tradiční orientální betel, který dává lidem energii a radost, nepotřebují pak ani mnoho potravy. Indka na nás hleděla očima, v nichž stoupal lesk a zájem, spolu se dvěma sousedkami si rukama pomáhaly, aby se dozvěděly, kam jedeme a odkud jsme. To první se dalo vysvětlit dobře, Puttaparti i Dharmavaranam jsou známá místa, ale to druhé jsme omezili na slovo „Evropa“. Vlak začal zpomalovat – vjížděli jsme do nějakého městečka. Domky zde měly bílou omítku, začaly se objevovat i větší vilky, dokonce i patrové budo-

„živé“ záhlaví - název k apitoly Do Pr ašánti Nilajam – místa božského klidu

| 43

vy, a to již stojíme na velmi jednoduchém nádraží. Naše Indky se s námi rozloučily. S úžasem pozoruji, jak nás míjí řada pěkně oděných venkovanů a mladá Indka v lesklém modrém sárí, bohatě vyšívaném, s mnoha šperky na rukou, v uších, s bohatým náhrdelníkem, zlatými náramky na rukou i nohou, v náručí drží malé černooké dítě v čisťounkých světlých šatech a s náušničkami. Jeho bosé buclaté nožky na loktech maminky minuly mou hlavu těsně před očima – ostře se mi vryly do paměti stříbrné řetízky s přívěsky ve tvarů slonů, lesknoucí se kolem dětských hnědých kotníčků. Ti všichni zřejmě přijeli na slavnost, na něco pro Indy významného. (A my, nic netušíce, jsme se dnes měli dočkat nejen vysvětlení tohoto svátku, ale i úžasného zážitku se Satja Saí Bábou v Prašánti Nilajam.) Zatím však jsme ještě ve vlaku na Dharmavaran (poslední zastávku před Bengalorem), odkud je do Puttaparti kolem 40 km jízdy po silnici. Do vagonu nastoupilo několik cestujících, posadili se k nám na prázdné lavice a velmi milým a srdečným způsobem – lámanou angličtinou – se začali ptát na naši národnost a cíl cesty. Zároveň s nimi nastoupila energická Indka s plným košem mandarinek a pěkně hlasitě nabízela své zboží: „agarmátí, agarmátí…“ Byly dvakrát dražší než na nádraží v Londě, ale když kolem nás přecházela asi po třetí, koupili jsme si jeden sáček a podělili se všichni v kupé bratrsky – Češky, Čech a Indové společně. Chodila jsem se často dívat ke dveřím, které během jízdy byly otevřené, vlakem stále províval příjemný větřík a zvláštní vůně čistého indického vzduchu nás naplňovala tichým štěstím, radostným očekáváním, jež se zvyšovalo až do silného bušení srdce a vzrušení, když jsme mezi míjejícími oázami a skálami rozpoznali v dáli bílé kopule staveb, tak dobře známé z fotografií – to se nám na chvilku ukázal na obzoru cíl naší pouti, ášram Prašánti Nilajam, schovaný za stromy, aby zase zmizel mezi skalnatými vrchy. Během celé cesty jsem nedočkavě vyhlížela svatyně nebo kapličky či chrámy. Ve vesnicích se často u domků objevily posvátné obětní pomníčky s keříkem tulsí nebo malý chrámek. Teprve když se směrem na jih začal kraj měnit na skalnatou vrchovinu, zahlédli jsme v jednom místě u velkých skal vyvýšený bílý chrám se třemi protáhlými kopulemi, opodál pod ním několik

44 |


malých chýší, políček a stromů. Náš vlak toto místo objížděl v ohromném oblouku po rovné, takřka pouštní krajině, z níž se zvedaly vysoké a rozeklané skály, kam oko dohlédlo, v dáli před námi i kolem obzoru vystupovaly modravé obrysy hor, zahalené jemnou mlhou a třpytivou září slunce, která postupně naplňovala všechen prostor kolem. Zatím vůbec necítíme horko ani žízeň, i když jsme se dobře zásobili lahvemi s vodou, čajem i limonádou ještě v Londýně. Máme je spočítané, každý nějakou veze, jak nám radili znalci cestování na Východ. Samozřejmě také k jídlu jsme si zatím nic nekoupili, vyjma čerstvého ovoce, které se může loupat. Proto nám naskočila husí kůže ze strachu, když nám naši milí spolucestující – indičtí venkované – začali nabízet k ochutnání cosi dlouhého, co vypadalo jako silný klacek, který vytáhli z tašky. Gestikulací i slovně naznačovali, že to roste na poli tady kolem a že je to výborná pochoutka. Svorně jsme začali tvrdit, že to nemůžeme jíst, ale oni se nedali odradit. V momentě měl chlapec v ruce kapesní nůž a již velmi rychle ořezával kůru z klacku rovnou na podlahu. Naše ustrašenost se značně zmírnila, když jsme poznali, že jde o loupanou stravu, která se podle západní hygieny v Indii „může“. Každý dostal do ruky kousek a po očku jsme pozorovali, co s tím mladí Indové udělají. Ti se však náramně bavili pohledem na nás, bezradné „westerns“, jejich bílé zuby zářily radostí v tmavých obličejích, a čekali s účastí, jak nám bude chutnat. Začali jsme tedy své kousky žmoulat a kousat – a ejhle, bylo to sladké a osvěžující a byla to cukrová třtina – nejlevnější potrava Indů na poutích, cestách, v práci, na poli. Chutnala jemně sladce a vodnatě, dřevnaté stonky se však nedaly rozžvýkat. Možná že to Indové jedí celé, ale to se dozvíme asi až na příští cestě. Přijíždíme totiž náhle do Dharmavaranu. Ruth, Milan, Jarka, Helena a já – všichni zdrávi a šťastní – vytahujeme zavazadla ven z vlaku a rozhlížíme se, kam dál. Slunce nyní stojí v nadhlavníku a září bílým žárem. Zatímco naše skupinka stojí u černých kufrů a batohů, běžím se podívat kousíček za nádraží pod stromy, kde sedí i stojí směsice mužů i žen všech národností a zjevně na něco čekají. Ptám se na Puttaparti a Satja Saí Bábu – rozesmějí se a říkají, že tam všichni jedou a čekají na autobus. Spěchám k našim vyřídit tu skvělou zprávu. Ženy jsou svátečně oděny, muži také,


| 45

některé rodiny vypadají na poutníky ze Západu, a tak se přesouváme k nim do stínu několika stromů. Helena i Jarka začínají fotografovat. Zahaluji si hlavu na ochranu před slunečním žárem a vydávám se na obhlídku nádraží a jeho okolí. Kolem nás, odpočívajících poutnic a poutníků, se batolí indické černé prasátko a pečlivě probírá všechny odpadky. Vydávám se nejprve směrem ke kolejím, odkud jsme přijeli. Stojí zde světlá přízemní budova malého nádražíčka s pěknou zahrádkou, plnou keřů s převislými hrozny červených a oranžových květů. Vedle zahrádky zvláštní krytý altánek zastřešuje sochu – je to sám velký duchovní vůdce Indie Mahátma Gándhí v životní velikosti, natřený stříbrnou bar vou a pěkně obrostlý květinami. Vybavuje se mi Gándhího grandiózní působení, jeho statečnost, pravdivost, nadlidská energie, s jakou vzal kormidlo velké lodi Indie do svých malých rukou, jeho láska k nejprostším chudáčkům – haridžanům, jeho učení, tábory lidu, nakladatelství a noviny, které založil a vedl za těžkých podmínek. Vidím v duchu ten anglický film o jeho životě, promítaný před lety v našich kinech, vidím jeho právnické mládí a jeho smysl pro spravedlnost, který z něj nakonec učinil největší osobnost Indie 20. století. Přemítám o učení míru a nenásilí, které zbavilo Indii staleté anglické nadvlády, o těch statisících pokorných lidí, kteří neměli co ztratit – pouze svobodu – a vidím jeho smrt, kdy vydechl s odpuštěním svému vrahovi. Není tu podobnost s osudem Kristovým a s osudy mnoha statečných osobností Západu, světců, mučedníků i mučednic? A tady, na uvítanou pro nás, kteří jsme z jiného světadílu přišli poznat další velkou duši Indie, tiše stojí toto poselství, tento symbol nové Indie – možná proto, abychom lépe porozuměli tomu, co nás čeká, abychom se lépe přenesli z našeho individualistického pojetí života do všeobjímající náruče Bháratu, do svatého života chudých a pokorných bytostí. Mahátma – velká duše, to je duchovní jméno pro toho, kdo poznal božství, tak jak to po tisíce let učí východní tradice, a kdo zároveň cele zbaven svého já pracuje pro druhé. Indie je svatou vlastí nespočetného množství takových duší v minulosti, přítomnosti i budoucnosti. V tomto století měla i naše země k Indii blízko v osobě T. G. Masaryka, který miloval upřímně Mahátmu Gándhího a obdivoval jeho politickou jemnost

46 |


a průraznost, jeho spiritualitu a pokoru. V té době naši vzdělanci pozvali několikrát k nám velikého básníka a duchovního učitele Rabíndranátha Thákura, nositele Nobelovy ceny. Přednášel u nás na univerzitách o indické kultuře a vzdělání, sám vynikající pedagog, který svými reformami si v ničem nezadal s hrabětem L. N. Tolstým. Oba měli své školy stranou od hluku a vlivu města, oba pěstovali s láskou v dětech talent i schopnosti, oba světově proslulí umělci se snažili vrátit lidstvo zpět k harmonickému souznění s přírodou a vesmírem… Ze zamyšlení u sochy Gándhího mne vytrhuje zvuk motorů: u nádraží se řadí přijíždějící stará auta a taxíky s indickými řidiči a nakládají zájemce velmi rychle. Okamžitě odjíždějí, ale zbylo nás tu tolik, že se žádný úbytek nepozná. My jsme se dohodli, že pojedeme autobusem nejen proto, abychom ušetřili, ale i proto, abychom zažili i ten pověstný lidový autobus v Indii na vlastní kůži. Prosím Helenu, aby mi sochu Gándhího vyfotografovala, a jdu se podívat do malé nádražní budovy. Hned za vchodem uvnitř mne překvapil pohled na Satja Saí Bábu v životní velikosti: veliká barevná fotografie na čelní stěně s nápisy anglickými a v telugu vyzařuje neobyčejnou sílu, až nebeskou radost, působí mohutně. Večer se zřejmě zapíná osvětlení, ukryté pod plexisklovým krytem, jímž je fotografie chráněna. Je to zvláštní setkání se dvěma symboly velikosti Indie, se dvěma duchovními učiteli, dvěma mahátmy. O prvním z nich, který již nežije, u nás dobře víme. Nedávno vyšly také u nás paměti Gándhího. O druhém z nich – žijícím avatárovi – se neví v mé vlasti skoro vůbec. Dívám se do jeho očí, na jeho milý úsměv a začínám se usmívat s ním, jako bychom byli dávní přátelé. Jak je to možné, nevím, ale úplně ze mne spadla únava z čekání za poledního žáru a odcházím k přátelům, abych je potěšila tímto objevem. Pak procházím o pár metrů dál za stromy, pod nimiž čekáme, a jdu si obhlédnout staré dřevěné stavení, za plotem pár koz a motorky. Nad velkými vraty visí nápis, oznamující v telugu a anglicky, že je zde stanice policie. Po prašné silnici obcházím roh budovy stanice a dostávám se k velikým starobylým stromům, učarovaly mi již zdálky. Ve stínu na zemi pracuje


| 47

indický řemeslník. Dělá síta z plechu tak, že do něj vytlouká ostrým bodcem otvory. Své výrobky má složeny na malé hromádce vedle sebe a spící ženy, za ní dvě malé děti sedí u dohořívajícícho ohniště, na zemi odstavený hrnec se zbytky oběda. To je zřejmě jejich denní život, na tenké přikrývce u cesty, ve stínu stromů. Kousek dál u dalšího stromu jsou velké balvany, tak ohlazené a formované, jako by byly součástí zenové zahrady. Pasou se u nich klidně dvě kozy, hnědavé, s bílými skvrnkami na hlavách. Jdu se na chvilku posadit k nim, cítím vůni rozpálené načer venalé země kolem, vnímám uklidňující polední mír, to skutečné ticho přírody i duší. Mezi stromy a keři prosvítají bílé vzdálené domky, z nichž nevychází nikdo – Indie v tuto polední dobu má siestu, je slyšet jen ptačí zpěv… Do té venkovské idyly zdálky proniká bručení motoru. Stále zesiluje, až se v zatáčce silnice objevuje starý autobus. Jako bych dostala elektrický náboj a hladký balvan pode mnou mne vykopl, tak rychle vyskakuji a utíkám ke skupině čekajících s jedinou myšlenkou na Prašánti Nilajam. Na náměstí se zatím namačkali všechny krásně oblečené Indky a Indové do těsného zástupu u autobusu, skromně zůstáváme jako poslední. Dostáváme první zkušenost, jak se chovat při nástupu do tohoto nejuniverzálnějšího indického přepravního prostředku – dalo by se dalo říci „korábu pouště“ už proto, že zdejší kraj má více pouštní charakter a vlastně nic jiného než autobus tu lidi nevozí – ani velbloudi, ani sloni, ani volkové, kteří se musí šetřit pro práci na poli. Když vidíme a cítíme to průbojné chtění indických mužů a žen dostat se za každou cenu dovnitř, dodali jsme si navzájem odvahy a napodobujeme je: menší ženy – Ruth a Jarka – se bez zavazadel protlačují frontou na úzké schůdky, kudy projde vždy jen jedna osoba, a po chvíli námahy nám dávají okénkem znamení, že obsadily místa. Je to až neuvěřitelné, ale ti lidé kolem nás to respektují. Zbavujeme se velkých zavazadel tak, že je předáváme indickým chlapcům, kteří odvážně balancují na bocích a stříšce autobusu a podávají všecku bagáž nahoru zkušeným Indům ke srovnávání a přivázání. Pak se noříme do útrob autobusu a bez jakýchkoliv zábran přelézáme sedící a stojící, kteří nemají opravdu kam uhnout, abychom se dostali za polovinu vozu, odkud na nás volají Ruth a Jarka.

48 |


Směji se docela pobaveně, když vidím, jak je autobus využit: na zemi po celé délce chodbičky leží buclaté, červeně pruhované jutové pytle – vypadá to jako naše pytle s obilím. Jarka mi ukazuje, kde sedím, zatáčím tělo do mezírky mezi sedícími a stojícími a podlézám v podřepu pod jejich rukama, držícíma se pevně horních tyčí, až se mé tělo naformuje do místečka u okna. Raduji se nesmírně, že uvidím ven, a vyhlížím Helenu a Milana, kteří se s úsměvem podrobují stejné tělesné rozcvičce. Na těsnost místa jsme si zvykli v letadle Caledonian Air docela slušně, ale zde v autobusu je větší radost, protože jsme necelou hodinu vzdálení od místa naší touhy a protože tento dopravní prostor sdílíme s přáteli, kteří všichni jedou za stejným cílem. Indický venkovský autobus – to je ukázka trpělivosti všech zúčastněných: sedící snášejí další přísedící a náklad, který jim nepatří, stojící jsou natěsnáni v každém zbývajícím místečku, mnozí se vznášejí. Jsou tu kolem nás mladé i staré tváře, hodně mladých chlapců kolem dvacíti let i starší, velmi důstojně vyhlížející snědí Indové v bílých košilích a s prsteny na rukou. Autobus se pomalu rozjíždí a mezi spletí nohou, rukou a těl se prodírá mladý průvodčí se svazkem jízdenek a koženou taštičkou na prsou. Teprve když je autobus v pohybu, má cenu začít vybírat jízdné, protože do posledního momentu se plní, namačkává, nakládá, stlačuje počet pasažérů. Za námi a kolem nás začíná zpěv indických duchovních písní – bhadžanů a kírtanů. Ze staršího vousatého Inda na zádi za námi se vyklubal dobrý sólový předzpěvák, a tak nebylo těžké každou strofu po něm opakovat. S chutí se přidávám, začínáme si tleskat do rytmu a jsme náhle všichni spolu, srdcem blízcí, zapomenuto je jakési nepohodlí. Vesele na sebe pomrkáváme, lidé viditelně ožili, a tak projíždíme městečkem v povznesené náladě. Pozorujeme nepravidelné fasády s balkony, s obchůdky a hospůdkami, s jídelničkami na chodníku, a anglickými nápisy a názvy hotelů. Náhle autobus zastavuje na ulici před velmi lákavým bufetem s hromadami ovoce. Lidé vystupují se občerstvit a dozvídáme se, že šofér obědvá. To je běžná indická tradice v autobusové dopravě: dbá se na dobrý stav řidiče a cestující toho využijí ke svému uspokojení. My pijeme a jíme z vlastních zásob, jen Milan vyšel pro nějaké ovoce. Za oknem autobusu vidím vše pěkně z výšky. Udivilo mne, že na ulici


| 49

vidím samé muže, v bufetu také – zde ženy nejsou prodavačkami, prodávají pouze muži. Všichni muži tu nosí lehké košile zcela západního střihu, bílé nebo zářivě barevné, s dlouhými rukávy a manžetami, dlouhé tmavé kalhoty. Pouze ojediněle u venkovských domků a chýší jsem viděla muže v tradičních dhoti kalhotách a v turbanech, většinou ze světlé bavlněné látky. Tak výrazně se podepsala anglická civilizace na kultuře odívání v Indii. Zato ženy neopustily svá krásná sárí a zvyk nosit šperky v každé denní době. V našem autobuse však indické ženy byly v menšině. Řidič již nastartoval, pokračujeme a míjíme menší zděný chrámek s ozdobami ve starém stylu, pak množství domků a domečků a už jsme zase ve volné krajině. Střídají se palmové plantáže s polopouští a skalnatými kopci, zavlažované části se suchými, objevují se vyšší kopce, ale bez stromů a zeleně. Stále zpíváme indické bhadžany, a jak si tak neznatelně měníme pozice a setřásáme se, zahlédnu silné snědé ruce se zlatým prstenem s portrétem Satja Saí Báby. Potichu to ukazuji Ruth a Jarce a myslím si: co kdyby to byl prsten stvořený – materializovaný Saí Bábou? O stovkách, možná tisících takových případů jsme již něco četli a slyšeli, ale přesto vidět něco takového na vlastní oči hned první den, a ještě teprve za jízdy tam, to je hodně silné. Ptám se tedy majitele prstenu, starého dobře oblečeného indického muže anglicky: „Prosím vás, dostal jste tento prsten od Satja Saí Báby?“ Muž mi odpovídá s úsměvem: „Ano“. A zpívá dál svatá jména bohů, bhadžan, oslavující i jméno Saí. Ano, jsme v zemi, kde zázraky jsou normální – a naše mysli se v tom ohromném zástupu poučují, přizpůsobují, proměňují. Silnice postupně stoupá, vjíždíme do první slavnostní brány se znaky Satja Saí, která nás vítá na počátku Puttaparti. Na pravé straně se náhle otvírá pohled na obrovský palác ve stylu mahárádžů, tonoucí v parku, plném rozkvetlých keřů a květin. Je patrový, s řadami sloupkových arkád po celé délce křídel, s kopulemi na ústředních částech i na okrajích. Nic takového jsem předtím neviděla. Palác svítí na slunci barvami, které se ukázaly jako typické pro Saí architekturu: světlá nebeská modř, čistá růžová a smetanově bílá. Úžasem sotva dýchám a snažím se vyzvědět od sousedů, co to je. Tedy: jde o velkou Saí nemocnici, postavenou před několika lety, která

50 |


má mezinárodní pověst i kvality, vlastní letiště, pracují v ní také studenti a profesoři fakulty lékařství z univerzity Saí a veškeré ošetření je tu zdarma (jako ostatně v dalších Saí nemocnicích). Vstávám, abych mohla vnímat příjezd do Puttaparti lépe. Za řadami venkovských domků se objevuje napravo růžovo-modrá letištní budova s anglickým nápisem SATJA SAI AIRPORT, nalevo seskupení moderních velkých vil, o němž se dozvídáme, že to je Saí sídliště – moderní západní architektura, obohacená o vzdušné přístřešky a kryté balkony v zahradách a zeleni. Strnula jsem překvapením: za nimi se vynořuje vysoká skála a na ní ohromná barevná socha boha Hanumana, třímajícího v ruce zelený kopec. Pod ním na úpatí skály stojí rovněž velmi velká socha Krista v červeném plášti a bílém rouchu, s objímajícím gestem rukou, vedle je socha Zoroastra – zakladatele náboženství Pársů a meditující bůh Šiva, zakladatel jógy. Nestačila jsem si je všechny prohlédnout, protože nám výhled zakryla po celé levé straně řada vysokých, krásných, rozlehlých budov se znaky Saí, největší z nich s velkými reliéfy indických božstev, s vysokými zelenými stromy v pravidelných vzdálenostech. Spolucestující nám vysvětlují, že míjíme Saí stadiony, Saí školy, Saí univerzitu a Saí místní nemocnici. Ještě jsme stačili zahlédnout dvě honosné stavby podobné chrámům na vrcholu skalnatého kopce nad školami a již se autobus otáčí vpravo a zastavuje. Čekáme, abychom dostali ze střechy zpět svá zavazadla. Indičtí chlapci jsou obratní, a když vše máme na hromadě, teprve si stačíme prohlédnout, kde vlastně stojíme. Nad námi se tyčí sloupy velké haly, která nese nápis SATJA SAI BUS STATION a krásné zdobené růžovo-modro-bílé průčelí s mnoha věžičkami a or namenty. Nevíme, jak jsme daleko od ášramu – po levé straně se u silnice zvedá dlouhá bílá zeď, po pravé straně začíná městečko Puttaparti ukazovat svou nejrušnější tvář s obchody a spoustou barevných stánků. Všichni kolem se usmívají, přistupuje k nám mladý hoch v bílé košili a tmavých kalhotech a slušnou angličtinou nám nabízí doprovod do ášramu Prašánti Nilajam. Jdeme mezi zástupy poutníků se zavazadly, taškami a batohy z celého světa po ulici mezi stánky s ovocem, barevnými šátky, soškami bohů


| 51

a květinami jen docela malý kousek, snad čtyřicet padesát metrů. Nalevo zástup vchází do mřížových vrat v bílé zdi, kde stojí několik usměvavých mužů v bílých oblecích a propouštějí poutníky po jednom dovnitř. Překračujeme vysoký kovový práh a jsme na posvátné půdě. Hned u brány stojí velký rozložitý prastarý banyán, zřejmě uctívaný strom, ověšený barevnými stužkami, pod ním na vyvýšeném podstavci řada prastarých kamenných sošek. Před námi bílý věžovitý chrámek v mughalském slohu chrání pod pilíři, sloupky a klenbou kamennou sochu božstva Ganéši, my zahýbáme doprava za naším mladým průvodcem, a tak jen zpovzdáli cítíme vůni desítek tyčinek, olejů a obětních darů. Procházíme kolem velkého chrámu – mandiru – a slavnostní haly, okouzlující svou krásou i úžasnou velikostí, dostáváme se tak vlastně na hlavní ulici ášramu, před bránu haly s hlídajícími božstvy, k velké sedmipatrové věži gópura se znaky a duchovními symboly. Proti nám proudí dav: obyvatelé a návštěvníci ášramu – muži v bílém, ženy v indických šatech, ale je mezi nimi ohromné množství osob ze Západu. Všechny rasy, barvy pleti a národy se tu dají najít a zdá se, že je ášram přeplněn. Na hlavní třídě hned na rohu je velké knihkupectví Saí nakladatelství, následuje sekretariát, kanceláře, recepce, uby tovací kancelář, na druhé straně velké moderní patrové domy s nápisem INDIAN CANTINE. Náš mladý průvodce nám zatím vysvětlil, že je studentem v Satja Saí škole a že je na to hrdý. Ukázal nám, kam se máme postavit, kde předložit pasy a kde žádat o ubytování. Zatímco jsme čekali jako ostatní zástup vsedě u zavazadel nebo na nich, přitočilo se k Jarušce malé indické dítě, začalo ji objímat, hladit a líbat, protože na ni dobře dosáhlo. Jarka měla mezi námi pověst matky žebráků – její útlocitné srdce nesneslo pohled na natažené hubené ruce, a tak rozdávala a horlivě měnila drobné po celé dva dny našeho pobytu v Indii od letiště Goa až do Puttaparti. Dělala to pak už potají, abychom ji neviděli a nezrazovali ji od těch obětí a darů. Také teď dobromyslně nadělila chlapečkovi do malých ruček několik rupií a ten uháněl, proplétaje se mezi barevnými sárí a bílými obleky, až dostihl snědého tatínka a nadílku mu pěkně vyklopil do váčku na peníze. Jarka tu scénu sledovala a se zklamáním ve hlase nám ji vypravovala. Vřele jsme

52 |


s ní souhlasili, když se rozhodla svou dobročinnost rázně ukončit. Cítila se zrazena a podvedena, a k naší radosti i zcela vyléčena z klamu. Pak jsme ve frontě u okénka ACCOMODATION OFFICE sledovali Ruth, jak se svou brilantní angličtinou a neodolatelným šarmem šedovlasé dámy získává ubytování pro sebe a manžela Milana ve dvoulůžkovém pokoji se sprchou a postelemi za velmi nízkou cenu. Potom jsme přišly na řadu my tři ženy, chtěly jsme pokoj s matracemi na zemi, dostaly jsme jej, a to za cenu ještě nižší. Předtím jsme se ohlásili na recepci a dali jsme se zapsat do knihy návštěv, s potvrzením jsme pak teprve mohli žádat o ubytování. Dostali jsme klíče a informace, kde asi své pokoje najdeme, a vesele pokračovali mezi zástupem poutníků, korzujících po hlavní třídě, dále kolem velkých budov a ulic, kde se otevřelo slunné náměstí. Řady nových čtyřpatrových budov v barvách růžovo-modro-bílé lemovaly toto prostranství plné lidí, uprostřed stály dvě velké obytné budovy kruhového půdorysu ve tvaru obrovských válců, obklopené palmami. Cestou do budov B a D jsme obdivovali výstavnost a velkorysost obytné čtvrti, ale stačili jsme si všímat i množství psů, kterých se nikdo nedotýkal, a také je nevyháněl. Všichni byli plavé pískové barvy, v poledním horku polehávali ve stínu palem a zřejmě tu byli docela užitečnými čističi ulic. Kupodivu všude stáli připraveni informátoři – muži v bílém, stejně označení jako služby u hlavní brány a u kanceláří. Měli kolem krku modrobílý šátek se stylizovanými paprsky slunce a znakem Saí a na kapsičce košile připíchnutou legitimaci s fotografií a jménem v angličtině v plastikovém pouzdře se znakem služby Seva Dal. Tak jsme mohli naše domy bez problému najít. S Ruth a Milanem jsme se rozloučily a spěchaly o dva domy dále, kde nám služba ukázala náš pokoj v přízemí. Byly to nové stavby, ještě zde byla cítit vůně vápna, omítek a čerstvé dlažby. Vysoké čtyřpatrové domy připomínaly přímořská sanatoria, byly naprosto čisté, každý z nich hlídán službou ve dne i v noci. Náš pokoj byl sice v přízemí, ale brzy jsme poznaly jeho velké výhody – bylo tam nejvíce chladno a při bohatém denním programu jsme byly rády, že nemusíme několikrát denně stoupat do schodů. Když jsme odemkly, užasly jsme: veliká světlá místnost s hladkou chladivou dlažbou, na ní několik matrací, vpravo vchod do velké koupelny, vykach-


| 53

ličkované světle modře, se sprchou, umyvadlem a WC, vše nové, moderní, zcela v evropském stylu. Okna opatřena sítěmi proti moskytům, na stropě velký nový ventilátor a několik zářivek. Řekly jsme si, jak dobře se Satja Saí Bába stará o poutníky a začaly jsme upravovat své obydlí, aby bylo co nejpříjemnější. Ze starého lehátka jsme si udělaly jakýsi velký polní stůl, u kterého se vsedě na matracích dalo číst, psát, pít čaj i meditovat, kam se později pokládaly nové knihy, fotografie i ovoce, co kdo přinesl. Už cestou k domu jsme slyšely, že odpoledne je daršan od čtyř hodin, měly jsme tedy dost času na odpočinek a osvěžení. Daršan je tradiční setkání s mistrem – světcem, duchovním učitelem, které má velký vliv na vnitřní život každého žáka nebo oddaného, vliv úplně individuální. Jak říká stará moudrost: každý si odnese tolik, jak má velkou nádobu. Jen nás pak mrzelo, že jsme se neptaly ještě více – byly bychom na tuto slavnostní příležitost dříve sháněly nové šaty, ale to jsme pochopily až později.

54 |


SLAVNOST MAKARA ŠANKRANTI A ZÁZRAK

Odpoledne jsme se vydaly poprvé do velké haly u mandiru, kde se pravidelně schází tisíce poutníků a oddaných, aby viděli Satja Saí Bábu a zpívali bhadžany. Došly jsme tam poměrně pozdě, hala byla už naplněna, a tak jsme byly poslány indickými pořadatelkami v sárí k zadnímu vchodu. Při zpěvu bhadžanů jsme se mohly velmi dobře přidávat, neboť orientální předzpěvování je jako vejce vejci podobné lidovým obyčejům v Evropě a západních zemích. Vzpomínám na velký dětský zážitek z dlouhých poutních procesí po tehdy ještě prašných cestách na moravském venkově: nádherně oblečený kněz ve zlatem vyšívaném zářivém rouchu nesoucí třpytivou monstranci, nad ním vlaje k modru nebes zlatem krumplovaný baldachýn, nesený bělostně oděnými ministranty. Mezi nimi jsem stěží rozpoznala starší druhy z dětských her na návsi, jeden z nich s tajemným výrazem ve tváři soustředěně houpal před knězem bohatě zdobenou stříbrnou kadidelnicí na třech řetízcích. Pravidelné výbuchy modravě šedého dýmu se rozplývaly kolem zlatého centra nad našimi hlavami, které zvedal kněz rukama v krajkách, a našim nosům nadělovaly bohaté příděly vůně, která mne jako malé děvčátko velmi lákala co nejvíce kupředu. To se mi podařilo právě díky stoupajícímu nábožnému zanícení mých příbuzných. Dostala jsem se až za skupinu ministrantů a s úctou jsem vzhlížela pod vousy starému předzpěvákovi v řadě černě oděných mužů v černých kloboucích. Říkala jsem si v duchu, kolik musí asi znát písní a jak je hodný, že všem těm lidem dává napřed vědět, co mají zpívat. Oni mohli všechnu svou zbožnost, oddanost a zapomenutí vezdejšího světa vyjádřit obrácením očí k nebi (jak to dělala moje tetička, mé malé sestřenky i bratranci i moji strýcové s ohromnýma udřenýma rukama) a skutečně se úplně soustředili na každý verš písně, který k nim z přední části procesí zřetelně doléhal. Proto také moje malá postavička neupoutala ničí pozornost, když se propletla mezi svátečně nastrojenými venkovany, aby viděla, jak to vypadá vpředu a kdo to řídí. V předzpěvákovi jsem poznala jednoho starého známého mého otce,


Slavnost Mak ar a Šankr anti a zázr ak

| 55

majitele pěkné hospody na návsi. Tatínek mne tam za ruku vodíval po mši z kostela, tam vždy muži chodívali na jedno pivo, než ženy doma uchystaly nedělní oběd. Pak ale do našich zemí zavál divý vichr rudých revolucí, smetl staré náboženské zvyky i hospody, ztrpčil život milionům věřících, mnohým přinesl těžké utrpení, vězení, rány a často předčasnou smrt (což potkalo také mé strýce, poznamenalo mé sestřenky a bratrance i tetičky a koneckonců i můj život velmi tvrdě). Ani se za takových okolností nelze divit tomu, že mladší generace sílu těchto slavností neprožily a smysl podobných tradic neznají. Ale opravdu živě se prožitek vrací zde v Indii, na místě, které je posvátné pro věřící všech náboženství. Jak mnohému z těch náboženských úkonů můžeme dobře rozumět, jak je mnohé podobné a důvěrně známé! Na to vše mne upozorňuje mé vědomí, když poprvé sedíme v té pohádkově krásné meditační hale v Indii, daleko od mé maličké vlasti. Dává mi zakusit pocit vděčnosti za to, že po čtyřech desítkách let utrpení a beznaděje se ocitám tak zdánlivě náhle v největším duchovním středisku této planety. Zpozorovali jsme také, že tu panuje starý indický zvyk rozdělení žen a mužů: vstupují odděleně zvláštními vchody po stranách sloupové síně mandiru a usazují se ukázněně po stovkách potichoučku na ohlazenou kamennou podlahu. Na jedné polovině haly pestrá, až pohádková barevnost sárí, na druhé půlce bělostné řady mužů a studentů připomínají andělské sbory. Asi po hodině zpěvu se ozvala z mikrofonu krátká informace v angličtině a hindí, že dnes při slavnosti Makara Šankranti bude Satja Saí Bába přítomen na večerním divadelním představení a že jsme všichni zváni do haly Púrna Čandra na 19.00 hod. Tak se konečně vysvětlila všechna ta sváteční nádhera oblečení, a to převeliké množství návštěvníků z celého světa. Vždyť v Indii je pravidlem, že všichni jezdí na velké svátky na slavná poutní místa nebo ke svému učiteli – guruovi. Pro nás to bylo nejen úžasné překvapení, ale zároveň nesmírná radost: právě v den našeho příjezdu můžeme prožít jeden z největších indických náboženských svátků!

56 |


Slavil se večer ve velké hale Púrna Čandra vedle mandiru, zbudované právě pro velké oslavy: s divadelním jevištěm a hladkou mramorovou podlahou, mírně stoupající směrem dozadu. Nastupovaly jsme v zástupu žen po pravé straně podél velmi masivních sloupů, dostaly se asi do poloviny prostoru a usadily se na své deky, polštářky nebo prostě na zkřížené nohy. Žasneme nad rozlehlostí klenby nad námi, která je pomalována spoustami výjevů z posvátných písem různých náboženství. V orientálních dekorativních rámech – ovšem namalovaných – jsem poznala výjevy z Bhagavadgíty, z Rámajány, z ostatních fresek Mojžíše, kterak dostává desky zákona, Abrahama s Izákem, kázání Kristovo, ale vzdálenější části fresek pro šero v hale nebylo možné rozpoznat. Reflektory zářily pouze na jevišti, na pohádkově zbar vené dekorace, kde se řadili mladí herci – studenti Saí univerzity a žáci středních Saí škol – v nádherných blyštících se čelenkách a královském oblečení. Vše náhle utichá, prostorem se line jemná indická hudba. Začíná slavnost přechodu slunce přes obratník Kozoroha, slavnost, věnovaná bohu Slunce, které vstupuje do konstelace Makara Raši a začíná svou cestu na sever, trvající šest měsíců. Toto období je podle učení mistrů zvláště vhodné pro sádhanu (duchovní cestu), neboť Slunce přitom energetizuje a oživuje všechen život. Za ohromnou oranžovou oponou se na jevišti objevuje mezi koši květů Ten, za kým jsme přijeli ze všech konců světa, který je duší toho všeho dění zde, postava v dlouhém oranžovém rouchu, s nádherně srozumitelnými gesty rukou, jimiž jako by Satja Saí sjednocoval naše srdce, duše a mysli vjedno s velikým neviditelným oceánem jakési nadpozemské záře. To byl náš první zážitek z vidění božského avatára, náš první daršan: ve vší slávě a nádheře, ve světlech, barvách, vůních, květech, v úctě a lásce tisíců duší a především v našem probuzeném – novém vědomí. Po té neopakovatelné chvíli úvodního daršanu Satja Saí schází do první řady, kde uprostřed usedá do vyvýšeného křesla, aby sám sledoval divadelní a taneční představení. Po celý večer všichni mohou vidět jeho hlavu se známou „afro“ formou tmavých vlasů. Celý styl představení je dosti odlišný od evropských zvyků. Především je komponováno z mnoha částí, které následují rychle za sebou, a je vě-



| 57

nováno příhodám bohů a bohyní. Co je snad nejvýraznějším rozdílem: srozumitelně pro všechny národy a rasy představuje hold lásky a potěšení srdcí s drahým učitelem. Toto samo o sobě je zvláště pro nás, kteří jsme vyrostli v tuhém politickém režimu komunistických kolonií, něco úplně nového, něco snad až nebesky blaživého. Nemine tady chvilka, aby člověk nepřijímal nějaké poučení. Děti a mládež ze Saí škol a univerzity si nacvičily hru o příbězích Rámy, Síty, Lakšmana, Hanumana a dalších božstev i démonů v neobyčejně krásných kostýmech, s třpytnými čelenkami, vysokými zlatými symboly božství na hlavách. Pohybovaly se a tančily velmi ladně, doprovázeny typicky indickou hudbou a zpěvy z playbacku. Indická osvětlovací technika pracovala s barevnými světly dramaticky působivě a zručně. Dokázala několikrát vytvořit efekt příchodu božstva ze Slunce a pokaždé jiným způsobem, jindy zase poeticky putoval světelný měsíc nad jevištěm, zatímco v modrých a zelených světelných paprscích na jedné straně lkala Sítá, na druhé straně ji hledal hrdinný Ráma. Uvědomovala jsem si, jak blahodárně tu pokračují ty dobré tradice indické výchovy mládeže ve velkých duchovních centrech mimo města a co to znamená pro indický venkov. Jak je tu vysoká duchovní vzdělanost prostých a chudých lidí, jejichž bohatstvím je vznešenost srdce a hloubka myšlení, kteří nepotřebují ty naše západní prostředky zábavy a blahobytu – televize, kina, auta, ledničky, bary! Však jsme viděli hned po našem příjezdu velké citáty slov Saí Báby na stěně domu v ášramu, vyzívající Indy, aby byli hrdi na svou indickou kulturu. Ta je pro ně nerozlučně propojena v mytologických příbězích s morálkou, s pravdivostí, statečností, odvahou, láskou, obětavostí, trpělivostí, s nekonečností otcovské i mateřské lásky a péče, s nezměrnou oddaností dětí rodičům i učitelům. V těchto divadelních hrách není hrubých slov a již vůbec ne zabíjení ani masové vraždy. Než slavnost Makara Šankranti začala, dostali jsme u vchodu anglický leták s obrázky, kde kromě programu byla otištěna dlouhá báseň o lásce k přírodě, zvířatům, stromům, květinám, vodopádům, jezerům. Ta byla pro tento večer scénicky zpracována jako mimické vystoupení kostýmovaných zvířat a květin s hudbou a čteným textem básně. Satja Saí Bába několik desítek let pečuje o výchovu dětí a mládeže a je

58 |


vidět, že takové slavnosti jsou zde tradicí, v celém kraji slavnou i oblíbenou. Určitě jej děti velmi milují. Ke konci představení se mladí herci v kostýmech božstev i zvířat shromáždili na jevišti. Satja Saí Bába povstal a pomalu s láskyplným úsměvem přišel mezi ně. Nikdo z toho mnohatisícihlavého zástupu tiše sedících diváků-poutníků neměl ještě tušení, co se za několik okamžiků stane: že budou svědky něčeho, co promění jejich smýšlení, city i vědomí. Mezi mladými herci vystoupila asi dvanáctiletá bíle oděná indická dívenka, která v posledních číslech nejvíce tančila, a podávala s hlubokým úklonem Saí Bábovi květiny. Náhle to kolem nás zašumělo úžasem: Satja Saí Bába udělal několik ladných kruhů pravou rukou – a již držel v obou rukou zářící, jakoby diamantový náhrdelník! Zablesklo z něho světélko až k nám, když jej dívce s milujícím úsměvem pokládal kolem krku. To asi nikdo nečekal, a už vůbec ne my, poutníci-začátečníci z daleké země v Evropě. Jemná indická večerní rága zněla dál, Satja Saí pomalounku procházel mezi herci po jevišti, dával požehnání pohlazením a zmizel za zvuků hudby opět za okrajem oranžové opony. Celá ta slavnost dostala hluboký vnitřní smysl. To, co jsme spolu s tisíci dalšími lidmi prožili na závěr – materializace daru, zázrak stvoření mály* čili růžence –, bylo gesto, které převedlo naše vědomí do jiného světa, jiného způsobu vnímání, cítění a myšlení tak přirozeně a názorně, tak jemně a rychle, že jsme si to v té chvíli ani nestačili uvědomit. Přijeli jsme do země bohů, světců a zázraků, octli jsme se v pohádkově krásných místech a to, co se stalo, sem jednoduše patřilo, docela prostě to zde vypadalo jako normální. Tak duchovní Učitel pomáhal všem duším vstoupit do jeho království věčného míru, božského klidu, místa nejvyššího pokoje – tyto významy jsou ukryty v názvu Prašánti Nilajam. Po té události, která posunula celý smysl našeho zdejšího bytí, se ještě s Jarkou a Helenou zdržujeme na místě, sedíme tiše. Kolem nás šumí a šustí hedvábná sárí vstávajících žen, davy procházejí mezi ohromnými * Mála: hinduistický modlicí růženec, má 108 kuliček.



| 59

kanelovanými bílými sloupy ven pod hvězdné nebe. Halou stále provívá teplý vánek a něžné tóny hudby, nebo se nám jen zdají? Nevím. Myšlenky se dávno někam ztratily, zůstáváme tu jako jedny z posledních, pak potichu vstáváme a prohlížíme si nástropní malby, které nám vyprávějí o duchovních příbězích a posvátných dějích této ohromné země, a také o úctě a lásce k jiným světcům, prorokům a událostem duchovního významu v jiných kulturách a jiných náboženstvích. Prohlížíme společně a přeříkáváme si, co z nástropních zobrazení poznáváme, jako by skrytá mocná síla nám odhalovala působení božství ve všem, s čím se setkáváme – i v té pradávné posvátné historii různých národů, kterou oživují pro naše duše lidově malované výjevy na stropě haly Púrna Čandra. Je to až dojemné, jak se indická tradice podobá naší západní evropské: i u nás se malovaly ve všech kostelích a kaplích výjevy z Nového i Starého zákona, ze životů svatých a mučedníků – vždyť to bylo jediné možné vzdělání pro převážnou většinu věřících, kteří tehdy nedovedli číst. Stěny chrámů se staly velkými barevnými knihami i učebnicemi a ústní podání bylo hlavním vyučováním – jako v Indii a ve východních zemích vůbec. S opravdovým pohnutím si vybavuji malby našich evropských románských kostelů, moravskou rotundu ve Znojmě, mozaiky chrámů v Ravenně, malované děje ze života Kristova v kapli sv. Václava na Pražském hradě. Vidím velké fresky Giottovy v chrámě sv. Františka v Assisi, kam jediné světlo proniká otevřenými vstupními vraty, výpravné pásy a pruhy maleb ve všech gotických kostelích, nesčetná boží muka a kapličky, rozseté po krajinách Evropy, kde tisíce duší pracovalo pokorně a bez nároku na čest a slávu. Zdobila se posvátná místa, stavby, iluminovaly se knihy biblické i modlitební, a to vše s láskou a oddaností. Tady se tomu říká bhakti – duchovní láska, jako láska Kristova, spojená s pokorným a oddaným vztahem k Bohu, Mistrovi, všemu živému. Dříve než v křesťanské mystice je tady tisíce let pěstována nezávislost na hmotných úspěších a statcích, odpoutanost, říká se jí vairágja. Obětavá činnost pro druhé karmajóga je formou jógy – (spojení s božstvím) jako jedna z cest „k nalezení božího království v nás“, jak říká i Kristus. Vědomá chudoba a odříkání jsou živé na Východě i Západě, láska k moudrosti je tisíce let pěstována v klášterech i ášramech, ve všech posvátných centrech Východu

60 |


i Západu. I tyto všechny fresky, ač je vnímáme o tisíce kilometrů dále, jsou nám blízké tím, jak stahují ty božské děje z pomyslných nebes k nám na zem a mluví o nich v symbolech figurální malby. Ta klenutá plocha nad našimi hlavami je také vizí něčeho pro nás nového: celosvětového duchovního přátelství, bratrské a sesterské všeobjímající lásky, která se jako most klene přes všechny kontinenty a tisíce let historického času lidstva. Právě dnešní představení vyvolává vzpomínku na podobné tradice v Evropě – náboženské hry již od starověku bývaly skvěle vypraveny a ještě za časů našich dědečků a babiček se provozovaly na venkově i ve městech. Dokonce i na univerzitách a na zámcích to bývalo od středověku dobrou tradicí. S náladou velmi povznesenou – s prožitkem jakési univerzální věčné posvátnosti se loučíme očima i srdcem s tak významným místem – s halou, zvanou Púrna Čandra, kde jiskří nebeská láska a mění duše i životy… Pod hvězdami kráčíme tiše ke svému novému domovu, uleháme, abychom ráno mohly začít pravý ášramový život. Jak úžasný byl jeho začátek!


| 61

DRUHÝ DEN SVÁTKU MAKARA ŠANKRANTI

15. ledna 1996 – pondělí Pod černou kopulí indické noci se probouzíme na zapípání malého budíčku ve čtyři hodiny ráno. V tichu se rychle chystáme na meditace, zpěvy, bhadžany a daršan Gurudéva Satja Saí Báby. Cesta za tmy ve velkém areálu Prašánti Nilajam se naplnila malými spěchajícími postavičkami, postranní proudy lidí z uliček mezi domy se spojovaly mlčky v jeden velký proud na hlavní cestě k ústřední svatyni – mandiru. Nástupní řada pro ženy již zaplňovala přední část této ulice a končila v místech, kde jsme se včera hlásili k registraci. Zařadily jsme se tiše tak, jak jsme to zpozorovaly před sebou – do zástupu vždy po jedné. Posadila jsem se na lavičku u zdi a začala svou málu s mantrou. Ranní příprava na setkání s nejvyšším Světlem se slévá do jednoho proudu soustředění… V té tajemné době před úsvitem, nejlepší pro meditace, nazvané brahmamuhurta, když se naše mysl a vědomí probouzí, nastává v takovém posvátném prostředí zvláštní stav, těžko popsatelný – ve shromáždění tichých těl a duší nemají místa rušivé myšlenky a vzpomínky, mysl se pročišťuje, uklidňuje a prožívá něco jako postupné sjednocování všech myslí s něčím daleko vyšším, čistším, silným a zářivým. To se rozvíjelo a pokračovalo pak každý den, ať jsme čekali v řadách před vstupem do velké haly mandiru, nebo již byli uvnitř a seděli před svatyní v těsných řadách. Toto naše první ráno jsme byly srovnány do řad na sníženém rozsáhlém nádvoří před vstupem do haly. V tichu za ranní tmy tisíce žen a mužů z celého světa se modlí. Zazněl zvon v pět hodin ráno a z mužské levé poloviny se ozvalo vzdálené ÓM. Začíná obřad Ómkar – tisíce lidí pod hvězdami zpívají pranavu, která podle pradávné východní tradice zněla při zrodu vesmíru. Oči zavřené, v absolutním klidu se oddáváme tomu božskému zvuku, který očišťuje člověka, jeho myšlenky a celé okolí, cítíme ty neobyčejně silné vibrace všemi póry těla, vědomí je jakoby unášeno do jiného světa. Ómkar se podle védských rituálů zpívá jednadvacetkrát. Potom zazní za chrámem silný zpěv božských jmen a manter, skupina mužů začíná

62 |


ranní průvod kolem chrámového okrsku v Prašánti Nilajam. Zpěv se rozléhá daleko vpředu nalevo, pak jde do čela, odtud přechází za mandirem vpravo až za halu Púrna Čandra a za ní po naší pravé straně obchází až ke hlavní bráně a vstupuje s hudebníky v čele do hlavní haly k mandiru. Za muži jde skupina žen, radostný zpěv jejich průvodu prochází tutéž cestu kolem posvátného komplexu budov, kde bydlí Satja Saí Bába, za zvonění zvonků a malých gongů a bubínků končí také v hlavní hale před mandirem s jásavým bhadžanem (písní o božství). Je ještě tma, tisícihlavé shromáždění mlčí, srovnáno službami do dlouhatánských řad, sedí a medituje v jógových pozicích. V otevřené hale i chrámu se rozsvítila světla elektrických lustrů a girland, a tak můžeme dobře rozpoznat každý detail pohádkové architektury. Sloupy, nesoucí rovný kazetový strop, připomínají svými tvarovanými dříky a hlavicemi staré královské paláce – mughalskou dobu největšího rozkvětu stavitelského umění v Indii. Hlavní brána do tohoto orientálního paláce – vlastně ohromné sloupové haly – má ručně kovanou mříž, bíle lakovanou, nad ní se klene plasticky tvarované kladí ve formě velikých růžových lotosových plátků, jejich špičky jsou zdobeny na koncích zavěšenými křehkými lampiony z živých čer vených květů. Z temnoty vystoupil znak ÓM, nejkrásnější a nejznámější sanskrtský symbol, svými bílými křivkami přitahuje naše pohledy nad průčelí brány. Je tlumeně osvětlen reflektory a upozorňuje nás na posvátnost místa, před nímž čekáme v této končící noci, naší první noci a prvního úsvitu v Prašánti Nilajam. A tak můžeme pozorovat a vnímat jemnou harmonii nebeské modři, červánkově růžové barvy a smetanové běloby, které zdobí všechny Saí stavby a dodávají jim nezemský, vlastně nadpozemský ráz. Každý, kdo přijde na tato místa, je okouzlen nepopsatelnou vnitřní krásou, naplněn pocitem tiché spokojenosti a také vlídné blahodárné milosti, které – ač neviditelné našim očím – přece vyzařují z každého detailu z ornamentů, sloupů, věžiček a zdobených kopulí, z soch božstev a tiše prolínají do našich srdcí a myslí. Při tom tichém sezení mezi tisíci lidmi, mezi ženami všech národů a ras z celého světa, cítím velmi jasně nesmírný rozdíl mezi „světem zde“ a „světem tam venku“ a také radost, která se rozlévá z mysli do všech údů


Druhý den svátku Mak ar a Šankr anti

| 63

a částeček těla z té jistoty, že toto království nejvyššího klidu je dnes a tady na zemi – a je tu pro nás! Pozoruji nekonečnou řadu bílých slonů na pásovém reliéfu nad námi, který lemuje všechny okraje rovné střechy nad velikou sloupovou halou, kam máme brzy vstoupit. Stovky, snad tisíce slonů, v řadě jeden za druhým, přivádějí do myslí staroindické představy o moudrosti, trpělivosti, pracovitosti, klidu, z nichž roste vnitřní bohatství. Připomínají i pravidelnost ve cvičení, opakování manter a jmen božích, trvalý rytmus života, bdělé opatrování vnitřního pokoje. Mezitím se pomaloučku rozednívá, ještě svítí desítky kulatých lamp ve velké hale a něžné červánky se začínají objevovat ve směru našeho pohledu na východě za halou a mandirem. Sametová čerň od východu utíká a přechází v indigovou modř, která bledne do šedomodré kouřové barvy a modrorůžového oparu. Tmavé siluety bohatě tvarovaných kupolí chrámu se začínají rýsovat proti růžovějícímu nebi, které přijímá stále více jasu, tu a tam se ozývá nesmělé ptačí pípnutí. Mysl přináší obrazy světců křesťanských i východních, představy největších učitelů, modlíme se za přátele, matku, rodinu, živé a mrtvé, za naši zemi a pokoj ve všech myslích světa. Tichý příliv vnitřního jasu a požehnání zaplavuje duši, jako by souvisel přímo s tím, co se děje na východě. Jistě existuje silný účinek recitovaných modliteb a manter v tomto místě. Prožily jsme poprvé veda paradžanam – zpěv védských manter, a potom nagarsankirtan – chorální zpěv kírtanů a bhadžanů, který byl slyšet v kruhovém pohybu po ulicích ášramu, jako by nás obklopil neviditelnou ochranou a silou. Saí Bába říká, že ranní písně – nagarsankirtan – oslazují a pročišťují vzduch, a když zpěvák nadechne tento vzduch zpět do sebe, je jím očištěn a osvěžen. Jména mají být zpívána velmi silným hlasem, neboť tak se může atmosféra naplnit uctíváním božství. Všichni zpívající se na ukončení zastavují u Ganéšova chrámu, kde obětují a prosí, aby všechny obtíže, které ten den přinese, mohli překonat. Nyní se zvedá první řada žen, aby mohla zaujmout místa v sloupové hale. Je to zde velmi prakticky a demokraticky zorganizováno. Sedící řady

64 |


mají směr podélný, jeden těsně za druhým drží pořadí. Každý první člen řady vylosuje číslo z plátěného sáčku, který mu nabídne služba Seva Dal, a celá řada (kolem 100 lidí) jde za první osobou. Aby se to dělo ukázněně a nikdo nepřecházel do řady, která vstala dříve než jeho, je všudypřítomná služba desítek oddaných, označená šátky a jmenovkami, pozorně aktivní, a své pokyny uvádí tichým pozdravem Saí Rám. Často se služby – v našem ženském světě Indky v barevných sárí – drží podél odcházející řady za ruce. Je to nutné zejména u těch prvních několika pořadí, která vzbuzují naději, že se dostanou co nejblíže k Saí Bábovi. Všichni bez rozdílu jsou pak u vchodu do haly podrobeni osobní prohlídce a procházejí ocelovými rámy, které signalizují přítomnost kovu. Služby mají za úkol dbát i na důstojné oblečení poutnic a poutníků. Každému v naší české skupince něco doporučily, v mém případě lepší oblečení. Pustily nás teprve po našem zkormouceném vysvětlení, že jsme přijely teprve včera po obědě z Evropy, a neměly dosud čas koupit si slušné šaty. Také mi služba našla malý hranatý budíček, který jsem měla odnést zpět, ale když viděla moje nelíčené zoufalství a slyšela, že náramkové hodinky nemám, dovolila mi laskavě projít. Dychtivě jsme se rozběhly na nejlepší volná místa. I když naše řada byla mezi poslednějšími, přeci jsme se dostaly na dobré místo, odkud bylo dobře vidět na křeslo Satja Saí Báby. Usazujeme se – i když se značně pošramoceným sebevědomím – vedle nádhery svátečně vystrojených Indek a ostatních žen Západu i Východu. Vidím, že některé z nich si čtou, jiné zapisují mantry do sešitků, vytahuji tedy také svůj kapesní zápisníček a píši, co jsme tu zakusili… Náhle zazní ohromnou halou líbezná indická hudba. O tom jsme byli předem ještě v Čechách zpraveni, že to je signál, který dává všem na vědomí, že Saí Bába právě vyšel. Vzhlédla jsem od svého psaní – a skutečně: jeho oranžová postava již vkročila do postranní brány a prochází pomalu mezi sedícími klidnými zástupy. Je velmi dobře vidět, jak gesty rukou a úsměvy těší všechny a pozvedá jejich vědomí co nejvýše neviditelnou spirálou vzhůru. Pomalým, jakoby vznášejícím se krokem míjí i místo, kde sedíme, a přichází k připravenému křeslu. Usedá a my se začínáme dostávat do



| 65

společné meditace, provázené duchovní hudbou a bhadžany. Některé ženy hlasitě a vzrušeně dýchají, jiné zvedají ruce, sepjaté k pozdravu namaskár, jiné vztahují otevřené dlaně k Saí Bábovi, přijímajíce pulzující energii jeho aury, duchovní sílu. Jako by na vše kolem nás se snesl neviditelný ochranný příkrov lásky a světla, cítíme se všichni navzájem náhle blízcí, naplněni štěstím, blažeností. Ve vědomí mi narůstá pocit vděčnosti za to, že se mohu zúčastnit těch velkých okamžiků, kdy duše jsou rozsvíceny světlem posvátnosti, a za to, že pominuly ty desítky let strádání a temna v naší zemi. Nyní můžeme být všichni svědky ohromného díla, duchovního i hmotného – jen si uvědomuji, že to potrvá velmi dlouho, než dosah toho všeho pochopíme a poznáme. Sedíme před Satja Saí Bábou v naprostém klidu opět odděleně: v jedné půlce haly ženy (na pravé straně), v druhé půlce muži, v obou částech také viditelně odděleny sedí velké skupiny školních dětí a skupiny studentů. Saí Bába na počátku slavnosti Makara Šankranti procházel sem a tam mezi lidmi, pak usedl do vyřezávaného křesla a spoluprožíval s námi obsah krásných spirituálních písní – bhadžanů. S úsměvem přivírá oči a oběma rukama rytmickými gesty jako božský dirigent dotvrzuje význam zpěvu a hudby. Hrálo se několik desítek písní a během toho proudu vibrací se mé vědomí dostalo do zvláštního stavu prázdnoty, daleko mimo sebe, jako by čísi mocná ruka vypnula všechny myšlenky. Stav blaženého vyprázdnění duše od myšlenkové činnosti i od registrace pocitů nastal poznenáhlu a naprosto bez mého vlastního úsilí. Trval i při závěrečném obřadu áratí, kdy se zapaluje podle staré indické tradice světlo a třikrát se jím obkrouží uctívané božstvo. Při tom se zpívá obvykle známý oslavný bhadžan. Dva muži v bílých šatech zapálili před Saí Bábou oheň a vonné kadidlo na stříbrném tepaném podnosu, Saí se uklonil a vykročil na cestu mezi tisíci sedícími pomalu k postranní bráně, směrem k hale Púrna Čandra. Tisíce pohledů a tisíce sepjatých rukou k pozdravu namaskár se s ním loučily, nikoliv na dlouho, protože na odpoledne je ohlášen jeho slavnostní proslov k svátku Makara Šankranti.

66 |


Zůstávám v tom nepopsatelném stavu klidu bez myšlenek, zatímco kolem tisíce žen pomalu a tiše vycházejí, hala před mandirem je stále tišší, a nás zbylé nakonec pořádkové služby jemně upozornily, že je třeba toto místo opustit. Vycházím branou jako Saí Bába, povšimla jsem si, že ženy se snaží vycítit jeho stopy, pokládajíce bosá chodidla na bílý pás mramoru a tmavé dlažby, kudy Saí Bába přešel. Tak jsem to udělala také. Prý vše, čeho se světec dotkne, vydechuje duchovní sílu – a co teprve stopy po vtěleném Bohu? Vedle mandiru je zelený parčík, v něm z fotografií dobře známý bělostný lotosový sloup, symbolizující jednotu všech světových náboženství. Prohlížím jej, a stále mi zůstává ten stav vypnutého vědomí. Při tom jsem dobře schopna plnit povinnosti v materiálním světě, je třeba obstarat nové oblečení. Včera večer jsem se dozvěděla, že ášram má své obchodní středisko, kde se dostane vše, co poutníci potřebují, a poměrně velmi levně oproti obchůdkům venku. Kráčím pod teplými slunečními paprsky, zahaluji si hlavu a jdu ulicí kolem patrových moderních domů pod tropickými stromy a palmami do obchodního domu, kam mě lidé nasměrovali. Má zvenčí široké schodiště, stoupající do 1. patra, a hned u jeho paty stojí hlídka a dává pozor, aby v nákupní době, určené pro ženy, nechodili dovnitř muži, a naopak. Naštěstí jsem přišla ve správnou dobu, a tak vystupuji za staršími šedovlasými Indkami do široké chodby, po obou stranách plné pultů a obchůdků. Ovšem dříve než si koupím šaty, hledám místo, kde bych dostala fotografie Saí Báby. Skutečně – je zde více takových prodavačů, koupila jsem si po dlouhém probírání několik portrétů Saí, dva krásné kalendáře s barevnými fotografiemi, a pak dva opěrné obrázky na stůl – jeden do Prahy, jeden do Olomouce. Hned potom vyhledávám obchod s dámskými šaty a vybírám si typ paňdžábí oděvu – vyšívaný kaftan a dlouhé široké kalhoty pod ním, bílý komplet z tenké bavlněné látky, k tomu žlutý mušelínový šál. Když jsem byla na odchodu, padl mi do oka oblek jako pro princeznu, který by se rozhodně hodil jako slavnostní šat k uctění Saí Báby. Visel na tyči uprostřed obchůdku a přitahoval mé oči zlatohnědým vyšíváním na horní části a podobným lemováním rukávů. Smetanově nažloutlá látka



| 67

byla ještě zdobena reliéfním síťováním po celé délce oděvu, jeho volné kalhoty, zúžené ke kotníkům, byly docela hladké. Vlastně jsem nikdy neměla tak krásné šaty a věděla jsem, že pro tuto jedinečnou životní příležitost být v prostoru nadpozemské duchovní síly nic není dost krásné k vyjádření co nejvyšší úcty a lásky k Saí Bábovi, ke všem lidem kolem, a možná i k sobě… Po chodbě kolem obchůdků se skoro nedalo projít, tak byla plná žen, ale přesto tu panovalo poměrně ticho. Koutkem oka jsem zahlédla, jak si jedna Evropanka přes ramena háže šedý šál s krásným orientálním ornamentem po okrajích. Dívám se na rozměry – je to přesně to, co bych ráda měla jako přehoz přes matraci. Šál má značku z Kašmíru a je neobyčejně levný – lehká vlna na indická rána při meditaci, než se rozední. O kousek dále se prodávají leštěné ocelové misky, poháry, hrnečky, což také potřebujeme. Kupuji hlavně nerezový podnos – měli jediný s barevným znakem Saí (sjednocení světových náboženství) – a k tomu jeden větší pohárek na vaření čaje. To se na pokoji výborně hodí. Opouštím nákupní centrum a přemýšlím, kde se nenápadně převléci, aby mne nikdo neviděl, protože se blížila dvanáctá hodina a s ní velmi stoupla teplota. Procházím kolem přednáškového střediska, vypadá docela jako moderní evropská kaple a je otevřené. Čtu si u dveří program: každý den od 10.00 zde přednáší významní učitelé (s několika tituly) na velmi důležitá témata. Rozhoduji se, že co nejdříve sem zajdu. Nahlédnu dovnitř: stinné auditorium s koberečky po celé ploše, právě je jeden mladší Ind v bílém smotává a staví do kouta. Pochopila jsem, že je po přednášce a bude se zavírat. Pokračuji po pouštním písku ulice kolem moderních obytných budov až na její konec. Padl mi do oka menší dům úplně na konci sídliště, zřejmě jakási technická stanice bez oken. Za ním není již nic než plot a rudé kamenité kopce, skály bez zeleně. Těsně za domkem však vidím koruny stromů – rozhoduji se tam dojít, a v případě, že to půjde, se v tom zátiší zbavit hřejících evropských šatů a chvíli v klidu posedět. Polední doba se pro meditaci velmi doporučuje. Zahalená šálem s dvěma těžkými taškami se blížím k domku na hranici

68 |


ášramu, když tu náhle se v zemi objevil příkop, přes něj položeno prkénko. Vybalancovala jsem to dobře a nalezla zákoutí, kam jistě nikdo nevidí, s trochou trávy a listnatými stromy. S úlevou pokládám tašky, vybaluji bílý lehký oděv a budíčka stavím na parapet okénka nade mnou. Ze svléknutých šatů si dělám podložku a usedám na čtvrthodinku do stínu k velkému díkůvzdání, modlitbám a pokračování vypojeného vědomí. Když vstávám, vidím, že na budíčku je o hodinu více, uvědomuji si, že tělo musí dostat přísun vody nebo čaje, přebaluji a uzavírám tašky a co možno rychle překonávám tu prosluněnou vzdálenost k „indické“ ulici. Do našeho domu je to asi půl kilometru, už pod stromy. Cítím jakýsi pálivý pocit při dýchání, jako by byl ve vzduchu jemný prach. Pod stromy na prahu domků a hal posedávají indické ženy v sárí, jiné za domky věší prádlo. Z jedné haly zní zpěv a hudba, tu a tam je vidět pořádkové služby, muži v bílém s modrými šátky kolem krku. Takový také sedí u našeho domu, zdravíme se navzájem „Saí Rám“, usmíváme se. Náš pokoj je teď o jednu Češku bohatší: přijela studentka Petra, a tak jsme čtyři. Na našem improvizovaném stole leží ovoce – mandarinky, papája, vyzdobuji jej obrázky Saí Báby a hned upravuji místo na vaření čaje s nerezovým podnosem. Ruth nám přišla s Milanem vyprávět, jak to chodí v hale mandiru na straně mužů a že má starost, jak předat Saí Bábovi tu první českou knihu překladů z jeho promluv. Dohodli jsme se, že budeme nosit stále ty šátečky s naší stylizovanou vlajkou, které ušila Jarka doma a všechny nás jimi podělila. To je tady v ášramu zvykem, že národnosti se poznají podle takových symbolů. Taková skupina má větší naději dostat se k Saí Bábovi na audienci než jednotlivec. Také máme připravený dopis, který chceme dát Saí Bábovi, a tak jsme dohodly, že se budeme denně střídat v nošení knihy i dopisu. Vypadá to skoro jako směšné maličkosti, ale právě toto bylo důležité – to, co nás spojuje a co upevňuje vnitřní kontakt se Saí Bábou. Vlastně se naše skupinka skládala z lidí, kteří se předem neznali, a najednou tady



| 69

– v Prašánti Nilajam – jako bychom měli jedno společné srdce – rozuměli jsme si od prvních chvil v autobuse jakýmsi šestým smyslem. Hluboko v duši a srdci cítíme, jak se stává důležitým každý detail, který tu prožijeme a odpozorujeme, ať už v přítomnosti Saí Báby, nebo v různých situacích v ášramu i kolem něj. Zapínáme veliký nový větrák u stropu a těšíme se z chladivého vánku, dokonce jej můžeme regulovat na pomalé nebo rychlé otáčení pouhým otočením knoflíku. Když Ruth s Milanem odešli do svého pokoje, usínáme, a tu jsem poznala, že budíček zůstal na okně domečku, kde jsem v poledne měla převlékací a meditační pauzu. Možná že to bude mít také nějaký význam, a tak po chvíli tiše opouštím pokoj. Zahaluji si šálem hlavu a celou horní půli těla, jak se to tady nosí, a vydávám se do horkého vzduchu po náměstí pod palmami kolem indické čtvrti, kde je nyní mimořádně klidno. Pod jednou palmou sedí stará žena v sárí a soustředěně se zavřenýma očima se modlí, otevřenými dveřmi je v halách vidět odpočívající postavy na kobercích či slaměných matracích. Jasné nebe, plné sluneční záře, je daleko svítivější než u nás, nemá azurovou modř, je spíše bílé. Když vystupuji za palmami na okraj pouštního červenavého písku, vidím, že hranice ášramu hlídá služba: Ind v bílém obleku se známým modrobílým šátkem na krku. Samozřejmě jde ke mně, vždyť jsem jediný člověk, který se tam pohybuje. Zdravím ho univerzálním pozdravem Saí Rám a vysvětluji anglicky, proč musím zajít k tomu domku dvacet metrů před námi. Ale mladý hoch bohužel nerozumí a zavolá opodál stojícího staršího muže, také Seva Dal službu, kterému opakuji svou nesnáz. Nakonec se se mnou vydal přes příkop, a když jsem mu ukázala stojící budíček na okně, určitě si pomyslel, že ti „westerns“ už nevědí, kam se mají na meditaci schovat. Je to skutečně tak: tady v ášramu vlastně není meditační prostor, neboť z mandiru se po daršanu dopoledne i po bhadžanech před večeří odchází, zůstat tam nikdo nemůže. Tak se snažím vysvětlit, že jsem tu první den a že jsem nenašla zatím prostor, na který jsme my v Evropě jaksi navyklí, kde by se dalo v klidu a tichu společně posedět. Oba Indové se mne s velkou účastí vyptávali, odkud jsem a kolik nás tu

70 |


je, a pak mi začali vyprávět, co vše v ášramu mám nezbytně vidět, navštívit a využít. Nejprve jako nejdůležitější místo v ášramu zdůraznili meditační strom, Saí Bába jej na kopci nad mandirem sám před lety zasadil a zvláštním způsobem zařídil, aby každý, kdo tam přijde, měl ze své meditace užitek. Je tam prý stále duchovně přítomen a každý by tam měl denně meditovat. Tak jsem si to dala jako cíl dnešní večerní procházky, pokud to bude možné. Ještě mi vysvětlil, že ta třívěžová chrámová stavba na vrcholu nad mandirem je velmi důležité Muzeum náboženství, kam určitě musím co nejdříve zajít, a že další stavba na vrcholu, podobná paláci, je administrativní budova Saí univerzity – u nás by se řeklo asi rektorát. Také mi řekli, že přednášky pro nás bývají denně a že bych tam měla chodit také, a že není dobré chodit ven z ášramu za nákupy, že vše dostanu tady. Zeptala jsem se ještě, zda vědí, má-li Saí Bába někam odjet, nebo zda zůstane celý měsíc zde. A oni mi řekli, že za pár dní Saí Bába obvykle odjíždí na jeden svátek do ášramu Brindavan ve Whitefieldu, kde se asi 10 dní zdrží. To se prý pak celý zdejší ášram zavře a všichni jedou tam. To bylo tolik novinek, že jsem pak rychle chvátala zpět na náš pokoj, abych je mohla pěkně začerstva vypovědět přítelkyním. Opět jsem si po cestě uvědomila to zvláštní pálení v nosní dutině a krku a napadlo mne, že zřejmě to velké sucho a horký vítr přinášejí jemný prach pouště až do našich chřípí. Také jsem zahlédla občas muže s nosy a ústy zakrytými sněhobílou plátěnou rouškou, velmi podobnou té, kterou na Západě nosí chirurgové. Ale ti zřejmě nepečovali takto o svůj nosohltan, spíše to byli vyznavači džinistického náboženství, kteří nechtějí usmrtit ani mikroby ve vzduchu. Přítelkyně právě oblékají nové indické šaty, šály a národní šátečky, a tak vycházíme všechny čtyři společně ve svátečním do horkého odpoledne, zastavujeme se po cestě pro Ruth a Milana a prohlížíme jejich pěkný pokoj v 1. patře s vyhlídkou na náměstí a vrchol kopce s muzeem a „rektorátem“. Milan je oblečen pěkně do bílého, a tak všichni už vypadáme jako skuteční obyvatelé Saí ášramu. Ruth nás poděluje ovocem a čajem, vyprávím novinky, co jsem zjistila, a pak odcházíme k mandiru. Ulice i náměstí jsou nyní



| 71

plné – to mi také vysvětlili ti dva Indové, že v těchto dnech svátku je tu výjimečně mnoho lidí, asi deset tisíc. Poznali jsme to za chvíli, kdy jsme se chtěli zout jako dopoledne na rohu před vstupem k hale, ale služby nás odkázaly na jiný vchod, zezadu za chrámem. Přicházíme tedy skrze ulici kolem nádherné haly mandiru, tam zleva vstupují muži, my však spěcháme za proudem žen, zahýbáme doprava a vcházíme na posvátnou půdu chrámu. Sandály zůstávají samozřejmě vždy venku, a již nás usměvavé služby slovy Saí Rám zdraví a ukazují, kam se máme posadit. Teď vidíme celou halu vlastně před sebou a poznáváme důvod, proč je třeba užít i zadního vchodu: hala byla již zaplněna do posledního místečka, a proto se obsazuje i část, která v jiných dobách bývá volná.

72 |


SLAVNOSTNÍ ŘEČ SATJA SAÍ BÁBY

Ve svátečních šatech procházíme přes vstupní kontrolu. Tisíce krásných žen ze všech zemí světa, i maminky s dětmi, jdou před námi a za námi z horní strany mandiru těsně kolem svatyně. Na lesklé mramorové dlažbě se rychle skládá živý orientální koberec z neustále přibývajících zářivě barevných sárí, šál a šperků. V paprscích odpoledního slunce až přechází zrak: starobylé indické ornamenty zlatě vytkané na červeném podkladu, na nebeské modři lehkého hedvábí či na tyrkysové nebo smaragdové zeleni, uvádějí naše vědomí a cítění do dosud nepoznané oblasti prožitků nejvyšší duchovní slávy, radosti a štěstí zároveň. Právě to ticho, které tu při tom lehce šustivém shromažďování panuje, dovoluje velmi hluboké procítění každého momentu. Cítím, že není vhodné prohlížet a zkoumat okolí, každý tu usedá, zavírá oči a noří se do spoluprožívání svého vlastního spojení s vnitřním světlem, jehož záře tu neviditelně vše proniká, fyzická blízkost prosvěcuje celé toto požehnané místo. Přesto přidávám tu podrobnost, která se mi vryla do vizuální paměti: před mýma očima byly vždy hlavy žen, koruny těl, na vlasech ozdobeny svazečky malých růžových, bílých či červených kvítků, občas zahalené do lehkých šál z mušelínu nebo hedvábí. Na uších se skvěly zlaté nebo stříbrné náušnice, krásná ruční práce indických řemeslníků, ať to byly Indky, nebo Američanky, Němky nebo Afričanky. Zde prostřednictvím duchovního společenství vyrůstá denně společenství hmotné, takový vzorek univerzálního lidstva budoucnosti, ukazující v každém jedinci toleranci, trpělivost, lásku – a prostřednictvím vnější krásy tu krásu a blaženství vnitřní. Vznešená úcta k sobě samému je tady úctou ke druhým, v nichž je také duch – a stejně tak úctou k úžasné moci božství, jež se projevilo právě v těchto místech v Puttaparti a v Prašánti Nilajam – skrze Satja Saí Bábu. Takové čekání se stává opravdu posvátným. Sedíme na místě, které nám ukázaly svátečně oděné Indky, vlastně jsme podél jejich řady dopluly do centra pohybu, zpředu a ze stran již zklidněného, a okamžitě po usednutí jsme se také my staly klidem a mírem. Jsme blizoučko mandiru, ale ze stra-


Slavnostní e Satja Saí Báby

| 73

ny, takže na křeslo Saí Báby nemůžeme vidět. Vedle nás a za nás šustivě usedají ženy, pohyb ustupuje dozadu tak, jak rychle se plní hala, a v prostoru slyšíme šumění palem a vodotrysku v parku před sídlem Saí Báby, u velkého bílého symbolu všech světových náboženství. Víme, že dnes Šrí Satja Saí Bába pronese slavnostní řeč ke svátku Makara Šankranti. Posvátné naladění je hmatatelně cítit v atmosféře – vzduchem se nese vůně hořících indických tyčinek. Když indické pořadatelky usedají v pravidelných vzdálenostech do prvních řad, je to znamení, že hala se naplnila do posledního místečka. Blažený klid nás objímá všechny, jako bychom byli společné jedno velké vědomí, myšlenky se dávno někam vytratily, a tak sedíme ve spokojené oddanosti, v tichu té veliké haly jakoby v nebeském prostoru, se zavřenýma očima jsme skutečnější… Náhle se našich uší dotkne zvonivá něžná melodie. Hlavy všech se otáčejí k postranní bráně, kudy má vejít Satja Saí Bába. Tam ještě služba – postarší indická lady v nádherném zlatočer veném sárí – nejméně po dvacáté vytírá mramorovou podlahu haly v místě prahu a jiné dvě Indky jakoby tanečním krokem zametají dlouhými rýžovými košťátky pás bílého mramoru od brány ke středu mandiru, aniž by ovšem nalezly nějaké smítko. Zřejmě je to rituál, vžitý ve všech chrámech východu. Z našeho místa vidíme dobře skrze širokou bránu haly na růžovo-modrou fasádu budovy Púrna Čandra, má uprostřed obrovský reliéf tančícího božství. Socha Šivy v růžové barvě má velikost asi čtyři metry, kolem ní je velký reliéfní kruh z pásu plaménků – symbol kosmu, energie věčně planoucí, symbol neustálého koloběhu života. Vidíme dobře i kus záhonu před branou k bytu Satja Saí Báby, na keříky, obsypané červenými a zlatožlutými květy, na rohový balkon s ozdobnými sloupy, na pohádkovou architektonickou krásu střechy Púrna Čandra, složenou ze samých zmenšených svatyní s mnoha věžičkami (jaké jsou zachovány zde v Puttaparti a po všech obydlených místech Indie), v barvách nebeské modři, čer vánkově růžové a smetanově bílé, a za ornamentálními mřížemi zdí vidíme na skupinu palem, jejichž listy hladí zábradlí balkonu. Drobná postava v oranžovém vychází, jemně a tiše kráčí podél Púrna

74 |


Čandra, kvetoucích záhonů a palem k nám, s povznášejícími gesty rukou vyzařuje a předává zvláštní energii, skoro by se dalo říci: svítí blažeností ráje. Pak nepatrně zvolňuje krok, když vchází do středu brány, neboť nyní se stal viditelným pro všechny shromážděné. Nespouštíme z něj oči – je důležité každičké gesto i pohled. V zemích Orientu se tisíce let věří, že samotný pohled světce dá člověku očištění, blaho, rychlý pokrok na duchovní cestě, někdy duchovní povznesení do nepopsatelných stavů vědomí. To vše se skrývá ve slovíčku daršan. Jakási neviditelná vnitřní síla přitahuje pozornost, myšlenky i city nás všech k Satja Saí Bábovi, ne pouze k jeho fyzické podobě – je to něco nesmírného, co nás zaplavuje a pohlcuje všechny naše problémy, starosti, těžkosti, úzkosti, stresy. Existují vědecké spisy o působení Saí Báby. V nové knize dr. A. A. Reddyho, univerzitního profesora, je citován výrok Satja Saí Báby o jeho vyzařování: „Jsou tři stupně paprsků vyzařovaných ze Mne: – sthula (hrubé), naplňující toto Prašánti Nilajam – sukšma (jemné), pronikající zemí – kárana (kauzální), objímající celý vesmír. – Záření sthula tvoří z člověka sadhaka, – záření sukšma z něj učiní mahátmu, – záření kárana jej změní na paramahansu“. (A. Reddy: Uniqueness of Swami and his Teachings, ) Saí Bába kráčí lehce, jako by se vznášel, jeho pohled pozorně proniká skrze všechny myšlenky, jako by hleděl někam přes nás a za nás. Od mládí je pověstný darem jasnozření do minulosti, přítomnosti i budoucnosti, čtením v ákáše (prostoru nadsmyslové oblasti vědomí), kde jsou zachyceny všechny myšlenky, činy a události všech těchto tří časů. Dnes Satja Saí nevybírá dopisy, jen pomalu prochází ke křeslu v čele haly a mizí z našeho zorného pole. Odtud zazní indické hudební nástroje a jásavý hlas předzpěváka, po němž opakujeme slova oslavného bhadžanu, který spojuje naše srdce i duše.



| 75

Slavnostní projev začíná čistou angličtinou blízký Saí Bábův tlumočník a spolupracovník: „My humbled devotees!“ překládá první slova učitele a avatára, který hovoří v telugu, řeči státu Andrapradéš. (Nestačíme zachytit všechna slova, ale záznam bude jako obvykle publikován v časopisu Sanathana Sarathi.) Do našich myslí i srdcí se vlévá posvátný obsah slov i jinými kanály, než je verbální komunikace. Saí Bába hovoří o dnešním svatém dnu, o jeho slavnostním významu, o velkém mystériu. Říká, že to je den všech dní, svátek svátků, věnovaný výtrysku energie. Naše planeta se tu nalézá v největší blízkosti k božství – slavnému slunci, nazvanému v sanskrtu Súrja. To je božský princip, který vše tvoří, je motorem života, dárcem Světla, a dnes, při tomto svátku přechodu Slunce přes obratník Kozoroha, můžeme uctívat největší manifestaci velkého Atma-Paramatma… Tlumočník dodává: „Máte velkou příležitost strávit tento svátek v božské přítomnosti Bhagavána Satja Saí Báby…“ a my z malé zemičky v Evropě jsme rozechvělí úžasem nad tím, jak se nám poštěstilo první den v Indii začít tak velkolepě, dostat takový výboj duchovního světla… Slavnostní řeč pokračuje: „Máme nejdelší noc, přijde osvobození – už tento největší svátek znamená zrození nebo započetí Světla, jako ve staré modlitbě: Asató má sat gamajá, tamasó má džotir gamajá, mrtjor má amritam gamajá…“ (Což přibližně znamená: „Veď mne z neskutečnosti do skutečnosti, veď mne ze tmy do světla, veď mne ze smrti do nesmrtelnosti…“) Tlumočník dodává: „Je to on – Satja Saí Bába, který sestoupil, aby nás osvobodil, dává Světlo. Dnes to Světlo vychází, dívejte se na něj…“ Saí Bába hovoří o tom, že sice žijeme v kalijuze, ale že to je velká příležitost pro nás žít v tomto věku bolesti a nadvlády zla, neboť sestupuje Božství, aby zachránilo zemi. V kalijuze je zlo stále připraveno ke skoku, ale při tom začíná působit největší milost Pána, aby nás dovedl k osvobození od hmotné závislosti – mókša. Máme štěstí, že tu je viditelně manifestován ve velmi dynamickém ztělesnění. (Usilovně se snažím zapisovat vše, co slyším, do malého zápisníčku,

76 |


ale taková slova zastavují veškerou mou činnost, jsou okamžiky, kdy je nutné se pouze tiše soustředit na tu novou oblast jiného vědomí, která se před naším vnitřním zrakem tak štědře otevírá…) Tu slyším z mikrofonu opět slova – říkají: „… level Brahma conscioussnes“, tedy „úroveň Brahma vědomí“… Hlas říká, že jsme včera viděli krásné slavnostní představení o příhodách Rámy a Síty, „… po něm zázrak stvoření, a tak jste se dostali se svým vědomím velmi daleko, jako Ráma. Pak vyšel svámí, materializoval málu, kterou daroval. To ve vás upevnilo velkou pozitivitu. Zaměřte svou pozornost, použijte k tomu všech svých smyslů, máte zde vibhúti. Takové materializace, zázraky působí na několika úrovních – na úrovni individuální, rodinné, kolektivní, na úrovni zemí, států, planety. Všichni máme nějaké velké potřeby, přijdou náhle nemoci, a tu je připravena Bábova laskavá pomoc – materializovaný svatý popel vibhúti. Jste-li vnitřně pevní, nic zlého z okolí na vás nezapůsobí.“ Střídá se naléhavé volání Bábova hlasu s překladem do angličtiny, sedíme nehnutě, jako by se ztratilo vědomí těla, na horko v tomto tropickém odpoledni zapomínáme, ocitli jsme se v závratně působícím dešti duchovního světla, v očistné spršce, která má pro každého jinou sílu. „Šankranti čistí všechny fyzické a mentální odpady v nás. Je to viditelné na milionech osob, které se již účastnily těchto festivalů. Očištění je nutné pro spokojenost a štěstí na světě, umožňuje nejvyšší oddanost. Lidé by si měli počínat více eticky. Potřebujeme čistá srdce k ozdravění planety, k záchraně lidstva – na planetě je spousta toxických problémů, dokonce i v domácnostech, jen u nás v Indii tím trpí dvacet milionů lidí. Včera večer při představení se na závěr opakovala hra o lásce ke zvířatům, rostlinám, přírodě, o zachování čistého života na zemi. To je fyzikální zázrak… Náš život musí být založen na pevných etických základech. Máme u nás mnoho světců, v minulosti i dnes. Celá vaše duchovní cesta je dána zkušenostmi – je to všechno, co k vám denně přichází ve vašem vlastním životě, vše, co se aktuálně děje dnes a teď, jak to řešíte – to je vaše sádhana… Nakolik jste aktivní ve světě, natolik se duchovně vyvažujte meditační cestou. Uklidnění mysli a její poznání umožní ovládnout sebe sama. Víte, že mysl nestojí, a paměť je také nebezpečná. Měli bychom vše dělat vědomě. Konáme-li duchovní aktivity, to je poslouchání a zpívání, služba, přátelství, pak jistě přijde sat-čit-ánanda…1



| 77

Šankranti nese mentální transformaci, všechna požehnání ducha, posvěcení, spirituální pozvednutí až k nekonečnosti… Posvěcuje indrijas (smysly). Kdo je Indra? Pán smyslů – mysl je Indra… Naši mladí muži na venkově, ve vesnicích mají plnou zodpovědnost za duchovní stav a výchovu v zemi. Dnes bohatí lidé mohou mít vše, v domácnostech přibývá techniky. Kolik je místností, tolik i televizorů, a co je nejhorší, bývají hlavně v jídelně. Tam je negativní vliv televize největší, protože se vibrace vstřebají přímo s jídlem. A nejen modlitba je v rodinách nahražena televizí, ale také sex… Potřebujeme entuziasmus, hlavně mnoho entuziasmu v mysli… Celý lidský život je zázrak. Každý člověk je vnitřně vidoucí a může prožít celý život v plné aktivitě, žít plně se santošou.2 Dnes máme dokonale umožněno jít vzhůru. Můžete v tomto světě změnit vše, co chcete. Pracujte se šesti elementy, abyste očistili antahkaranu…3 Poznejte a naplňte dharmu…4 Chcete svobodu, ale jakou svobodu potřebujete? Zvěř má svou svobodu, člověk má svou nezávislost. Vy se těšte ze spirituální svobody…“ Saí Bábův hlas je naplněn nezdolnou energií, bojuje proti nevědomosti tím, že odkrývá duchovní souvislosti. Jeho hlas je mocný, mladistvý, hlas tlumočníkův se s ním často překrývá, jak poselství naléhá, aby bylo vyřčeno ve své úplnosti… Říká, abychom respektovali otce i matku, hovoří o tom, co je to ánanda (vnitřní štěstí, blaženost ducha). „Člověk by měl žít dnes svobodněji – čím chcete být, tím buďte… K tomu je důležitá modlitba, denní a častá… Nemodlete se jen za sebe. Vy jdete v duchu před Boha a žádáte, ale každý zná jen svou rodinu… Můžete se modlit za to, aby nebyla diskriminace, za mír v celém světě…“ Je to, jako by vřely dvě řeky vedle sebe, hlas Saí Báby a hlas tlumočníkův se proplétají, Saí přináší své učení najednou v celé šíři všem, s láskou i s radostí, jeho hlas přesvědčuje, naléhá, zve, volá, bouří, je něžný, milý a silný – učí, jak být šťastný a moudrý v tomto chaotickém světě.

1

sat-čit-ánanda: bytí – vědomí – blaženost, božský stav mysli santoša – spokojenost mysli za všech okolností 3 antahkarana – oblast jáství se všemi smysly, myšlenkami, záměry 4 dharma – osud, smysl tohoto života, náboženství, spravedlnost, řád, zákon, povinnost, kázeň. 2

78 |


„Mír světu, mír vesnicím – to nemůžeme chtít v modlitbách, dokud nemáme mír v sobě… Jak dosáhnout jednoty s božstvím? Vy sami jste ji zrušili, rozbili… Lidé, vneste světlo a mír do světa, nebuďte sobečtí!“ Záplavu výzev ke konání dobra končí Satja Saí přáním lásky, světla a duchovního pokroku ve všech zemích světa. Jeho řeč skončila. Zpívá se několik bhadžanů. V té hale u mandiru v mnohatisícovém shromáždění znějí posvátná jména, prosby o pokoj a naše duše se na dlouho hrouží do nejvyššího míru… Když Saí Bába odchází, jde pomaloučku, tu a tam se zastaví. Necítím potřebu se natahovat k němu, ač sedíme ve druhé řadě. Mé tělo je jako přikované v silném soustředění na odhalující se novou vnitřní zkušenost a pod vlivem působení Saí Báby cítím vnitřní změnu. Teprve když Bába zachází k Púrna Čandra a po delší době se ještě s úsměvem objevuje na balkoně, vstávám, připojuji se pomalu k záplavě žen a dostávám se hodně blízko k ozdobné mříži, skrze ni uctivě zdraví Saí Bábu tisíce rukou. S radostí mu máváme a přijímáme jeho láskyplná gesta. Když pak zmizel do svého pokoje, několik žen uprostřed brány na zemi cosi sbírá. Je to místo přímo v bráně, na světlém pásu mramorové dlažby. Blížím se tam a vidím, že prsty žen shrabují na zemi bílý prášek. Je to dar Saí Báby – pozdrav, lék – vibhúti, které tu leží. Shýbám se také, do prstů beru špetku. Žena, která byla dlouho schoulena na zemi, vstává a radostně nabízí vibhúti ze své dlaně kolem. Jdu se ještě posadit doprostřed haly, kde vidím lépe na chrám a křeslo Bábovo. Vzácná chvíle, naplněná mírem, šťastnou spokojeností, stálou přítomnosti vznešené velké duše, která nám všem pomáhá. V duchu mi zní ten mocný hlas, jako by naplňoval obrovský vnitřní vesmír v nás sladkými tóny blaženosti, jež přehluší bolest, utrpení, boje, války, hlad i nenávist, učí odpoutat svou mysl od všeho, co se děje venku, učí odpouštět a být spokojen, nabíjí vnitřní silou a vírou, odstraňuje obavy a strach, úzkosti a podezírání, pýchu, touhy, vztahující se k životu tam venku, odkud jsme všichni přišli…



| 79

Ano, zde duše vstupují do stavu šánti – míru, klidu, čisté laskavé mysli. Vždyť jsme v Prašánti Nilajam. O tom říká Satja Saí Bába: „Šánti je základní a podstatný stav pro každého – máte-li jej, máte vše, nemáte-li jej, necítíte radost z ničeho. Ačkoliv šánti je tou pravou povahou člověka, hněv a nenávist ji úspěšně potlačují. Když jsou zvládnuty, odstraněny, šánti svítí ve své plné záři. Mnoho lidí nezná pravý význam slova prašánti… mnozí cítí, že dosáhnou pokoje, když se splní jejich světská přání. Ale to vůbec není skutečný pokoj – je to pouze dočasný krátkodobý interval mezi jednou a druhou starostí. Předpona pra- slova prašánti značí rozšíření, zvětšení – a tak prašánti znamená vyšší typ šánti: absenci touhy a hněvu, lakoty, chtivosti a nenávisti. Prašánti znamená úspěšné odstranění těchto vlastností. Tento proces se nazývá sam a je velmi důležitý. Sadhaka jím prochází. O co se sadhaka snaží? O naplnění, není-liž pravda. Tedy jinými slovy: snaží se o šánti. Šánti je síla, přicházející na pomoc těm, kteří se pokoušejí rozvíjet viveku, vairagju a vičakšan, tj. rozlišování, vzdání se a horlivost intelektu… Šánti se musí projevit ve slovech, v citech, v postojích a činech. Tehdy se šánti stává prašánti… Šánti je školou všeho štěstí a radosti… Šánti, prostupující celé srdce, nemůže být ničím otřeseno: takový typ šánti se nazývá prašánti…“

80 |


ŽIVOT V ÁŠRAMU  SAÍ JÍDELNA, SAÍ KNIHKUPECTVÍ, PÚDŽA U GANÉŠI

Když slavnostní daršan skončil, začíná indický podvečer. Celá ta ohromná masa lidí se mlčenlivě a důstojně vytrácí několika východy a bránami z haly mandiru. Jakýsi telepatický signál nás Češky svedl dohromady a jdeme si koupit stravenky do indické kantýny. Prodávají se v malém nenápadném kiosku na hlavním koridoru pod halou Púrna Čandra. Samozřejmě jsou tu dvě okénka – jedno pro ženy a jedno pro muže. Za nimi úřaduje šedovlasý dobrosrdečný Ind v bílém obleku. Vyjmenovává druhy indických jídel, máme mu označit, kolik stravenek na které jídlo potřebujeme. Neznáme ty názvy, a tak se omlouváme a prosíme, aby nám prostě dal snídaně, obědy a večeře na jeden týden. Velmi zručnými pohyby odtrhal z růžových, světle modrých, žlutých a fialových archů několik útržků, naťukal čísla do pokladny a každou z nás podělil poměrně objemným svazečkem stravenek z měkkého tenkého papíru. K našemu velkému údivu jsme platily velmi málo. I zde je každý návštěvník ášramu obdarován. Stravenky nesou naštěstí předtištěné názvy jídel v mezinárodně srozumitelné formě. Jídelna Indian Cantine pro ženy byla přímo naproti knihkupectví a kancelářím, svou velikostí naprosto předčila naše představy. Vysoká hala, dlouhá nejméně padesát, široká alespoň patnáct metrů, s několika řadami dlouhách bílých mramorových pultů, u nichž se sedělo na okrouhlých sedačkách s kovovými nožkami, které byly pevně zabudovány do dlažby. Všechny ženy samozřejmě odkládaly obuv před vchodem. Několikrát jsem na to zapomněla, a nic se nestalo, ačkoliv čilé a milé služby Seva Dal stály u vchodu a pouštěly nás po jedné dovnitř i ven. Jak skvělý pohled byl na ty stovky zářivě barevných sárí, na ty řady žen všech barev pleti kolem nás! Mnohé z nich před jídlem odříkávaly své modlitby, ať už křesťanské, muslimské, hinduistické či jiné. Protože u vchodu jsme na dotaz odpověděly, že chceme rýži: „Sai Rám, please rice“ – usměvavá Indka nás pokynem poslala ke stolům vlevo, kde

„živé“ záhlaví Život - název v ášr amu k apitoly – Saí jídelna, Saí knih ku pec tví, púdža u Ganéši

| 81

jsme se usadily před připravené ocelové leštěné talíře. Zleva se blížila služba v podobě tří indických žen s velkým vozíkem. Jedna z nich šla napřed a vybírala od sedících lístečky. Velmi nám ulehčila situaci, protože si z našich svazečků vzala ty dva útržky, které patří k večeři, a s pozdravem Saí Rám nám je pojmenovala. Další následovalo rychle za sebou: nejprve ukázat, kolik chceme bílé načechrané voňavé rýže, potom si vybrat z nabízených omáček a zeleninových směsí, a už nám to ochotné ruce naběračkami servírovaly do čtyř oddílů našeho ocelového talíře. Třikrát Saí Rám a naše třikrát „Thank you – Saí Rám“ – a zase ticho. Hned potom nalévala další služba do ocelových kalíšků každému vodu. Jak jsme pozorovaly, všechny orientální ženy, a také některé západní, si jídlo podávaly k ústům prsty pravé ruky. Zamíchaly si prostě rýži s omáčkami a malé hrstičky té směsi stiskly mezi palcem a třemi prsty. Ty potom do úst spíše vhazovaly, a to poměrně rychle. My Češky jsme sice byly vybaveny domácími příbory, ale zkusily jsme to hned také po indicku. Protisedící starší indické dámy si nás proto velmi zálibně prohlížely a dávaly nám najevo, jaký je to pro ně pěkný pohled, že nám to tak jde. Ovšem nevěděly, že nás poháněl ukrutný hlad, protože jsme dosud byly živy z ovoce a zbytků našich zásob. Ke konci šťastné hostiny se opět před námi objevil jídelní vozík a tytéž čiperné Indky se slovy Saí Rám nám už vkládaly na talíře přídavky, a to nikterak malé. Některé ženy kolem to odmítly, ale u nás měl vozík zastávku dlouhou a štědrou. Znovu jsme třikrát slyšely přání dobré chuti – Saí Rám – a doplňovaly jsme své žaludky lahodným lehkým jídlem. Tak se nám ukázalo, jak se můžeme společně těšit ze všech darů, které dostáváme. Na obou vzdálených průčelích jídelní haly nám k tomu žehnal usměvavý Saí Bába z velikých barevných fotografií. Po večeři se mé přítelkyně rozhodly, že se vydají z brány ášramu na trh. Moje touhy mne táhly jinam, docela blízko: naproti do otevřených dveří osvětleného knihkupectví, za jehož výlohou jsem již dva dny vyhlížela, co všechno si k nám přivezu. Samozřejmě bylo uvnitř spousta lidí. Začala jsem nejprve systematickou prohlídkou, neboť knih na pultech bylo nečekaně mnoho a byly srovnány

82 |


podle jazyků a témat. Zvlášť byly vyloženy časopisy Sanatana Sarathi, plné aktuálních promluv Satja Saí Báby a jeho nejbližších. Byla jsem překvapena sličnými moderními obálkami všech těch knížek, vydaných v nakladatelství Sathya Sai Books and Publications Trust, Prashanti Nilayam, jak je v každé uvedeno s plnou adresou a s kompletním seznamem dosud vydaných publikací. Seznam je vytištěn malým typem písma, a přesto čítá několik stránek. Rozhodla jsem se, že budu kupovat postupně všechno, co by nás dobře seznámilo s učením a činností Saí Báby. Když jsem se dostala k pultu s anglickými knihami, byla to skutečná pastva nejen pro oči, ale i pro duše. Pomyslím-li na těch neskutečných čtyřicet let, kdy náš národ žil bez informací a v duchovním utrpení, považuji to za zázrak, že dnes stojím tady a mám s lidmi z celého světa možnost brát do rukou s láskou a péčí vydávané vlastní texty Saí Báby, překrásné knihy pro dospělé adepty i pro mládež – a dokonce mohu z této duchovní pokladnice vybírat! Mohu prohlížet stovky fotografií v různých knihách a albech, svědčících o rozsáhlém blahodárném působení Saí Báby od doby jeho mládí. Užasle hledím na ty desítky knih od jeho současníků, spolupracovníků, a také na knihy pro děti. Právě se dívám na třídílný životopis Satja Saí Báby, když zaslechnu měkký ženský hlas v angličtině: „To je velmi pěkné, to byste měla číst.“ Vzhlédnu od knih a vidím těsně vedle sebe krásnou snědou ženu v bílém sárí, s párem výrazných hnědých očí, jak se na mne usmívá. Říkám jí, že jsem tady poprvé, z malé země uprostřed Evropy, a ptám se, odkud je ona. Odpověděla mi, že je z Turecka, že je tady potřetí. Pak si dohodla s postarším Indem, sedícím za pultem, sepsání účtu za knížky a s úsměvem odešla. Po dlouhém vybírání jsem si vzala zatím to, co potřebujeme v dané situaci nejvíce: knížku o všem, co se týká života v ášramu, denních programů, obřadů a zvyklostí, důležitých míst a budov, a také duchovní cesty. Má jasný název Saí Bába a ty (praktická spiritualita) a na obálce rozvíjející se velký lotos symbolizuje rozvoj duše. V krátké předmluvě jsem si ještě za pultem stačila přečíst, že jde o duchovní vedení, abychom poznali, co nám může dát náš pobyt v ášramu, co můžeme získat z vlastních spisů Saí Báby a z diskuzí s jeho dlouholetými


| 83

následovníky. Knížka je psána pro ty, kteří mají opravdu zájem o duchovní základy a praxi pro sebe sama, a také pro ty, kteří si tvoří hluboký osobní vztah k Satja Saí Bábovi. Autoři doporučují příjímat vše intuicí, brát si jen to, co je pro každého zvlášť vhodné, ostatní přecházet. Jak jsem začala knihou listovat, namátkou se mi otevřely stránky na titulcích: Bhadžany, Daršan, Meditační strom, Satja Saí nemocnice, Saí univerzita, Den v Bábově ášramu…Protože se kolem mne tísní mnoho dalších zájemců, vybírám ještě knihu známého autora – dr. Hislopa: Rozhovory se Saí Bábou, dávám si napsat (píše se ručně) účet a již se stavím do fronty k pokladně, přesněji do její ženské části. Chtěla bych se podívat ještě k meditačnímu stromu, a tak procházím mezi zástupy korzujících žen a mužů po hlavní ulici kolem večerně osvětlené haly mandiru. Připomíná zjevení z Pohádek tisíce a jedné noci: do tmy září jako skvost indické architektury, ve 20. století postavený nikoliv pro vládce, ale pro nadpozemský fenomén, kterému se v Orientě od pradávna až dodnes říká Božství. Stovky návštěvníků od něj nemohou odtrhnout oči, někteří stojí v modlitbě přímo na hlavní ulici. Za mandirem je prostranství s běloskvoucím chrámem Ganéši, kde v tuto dobu desítky poutníků konají obřady a modlitby. Někteří naboso mnohokrát chrámek obcházejí, přitom polohlasem šeptají modlitbu nebo mantru, jiní zapalují svíce, dávají květinové věnce na sochu Ganéši, obětují kokosové ořechy a vonné tyčinky. Nasládlá a omamná vůně se line kolem. S úctou pokračuji dál, abych měla čas na meditace pod stromem, zasazeným Saí Bábou. Cesta mne vede vzhůru, po levé straně dole je vidět budovy Saí škol, o hodně dále za zdí ášramu rozzářené a rušné večerní městečko Puttaparti se světelnými reklamami. V tichu přede mnou na cestě není nikdo kromě bílé postavy muže, který sestupuje dolů. To vypadá, jako by se večer ke stromu nechodilo… Nahoře na cestě branka, u té sedí služba – opět bíle oblečený Ind, a vysvětluje mi velmi přátelsky, že večer je zde od 19 hod. zavřeno, abych přišla druhý den za světla. Sestupuji tedy kousek zpět a usedám na kamennou zídku u cesty. Docela dobře si mohu představit, jak sedím pod meditačním stromem a Saí Bába

84 |


je tu se mnou. Sám říká, že jej máme vidět především ve svém vlastním srdci. Je teplý indický večer, zezdola ke mně zalétl tlumený ruch, nahoře nad temnými obrysy palem vidím čer nočer nou propast, plnou třpytivých hvězdiček. Zavírám oči a opakuji si v duchu: „Jsem v Indii, jsi v Indii, tady a teď!…“ Vdechuji všechnu tu vonnou atmosféru, kde není neklid ani stresy, kde každý – i ten nejmenší tvor – má své poslání, kde je to požehnané místo, plné silných energií a přemocných citů, tak vysokých, že je nedokážeme pojmout naším západním rozumem. Zažívám zcela hmatatelně nezměrný klid, vystupující ze všeho kolem mne a zahalující všechny myšlenky, představy a pocity utěšujícím závojem jemné vnitřní radosti. Po půlhodině nebo možná hodině pomalu sestupuji ke Ganéšovu chrámku. Je to vzácná příležitost, jak alespoň trochu pochopit duši Indie. Poprvé v životě vidět pravé hinduistické obřady, mohu se pokusit cítit, co asi při tom všichni ti obětující prožívají. Blížím se zezadu k prostranství s Ganéšovým chrámkem. Chodí kolem něj různou rychlostí věřící – někdo pomaleji, někdo energicky, dlouhými kroky, jako ta mladá žena s bílou pletí a dlouhými světlými vlasy, snad Švédka, oblečená však docela po indicku. Má dokonce hodně náramků, také na kotnících bosých nohou. Je na ní vidět usilovné soustředění – oči má upřené kamsi do neznáma, rty se pohybují tichým šepotem mantry, ruce sepjaté, spěchá stále kolem svatyně, nic nevnímá. Ten úzký bílý pruh v dlažbě, vymezující asi dva metry široký okruh kolem chrámku, dostal logiku: označuje posvátný chodník, kde se chodí naboso. Zbožní věřící mohou obcházet takto nejméně sedmadvacetkrát, aby jejich modlitba a oběť měly dobrý výsledek, v naléhavých případech se doporučuje stoosmkrát obejít sochu božstva nebo žijícího světce. To prý jistě pomůže, aby se drahá osoba uzdravila, aby byl splněn dobrý cíl. Vždyť Ganéša je tak dobrotivý! Je to božstvo spíše pyknického vzrůstu, podle prastaré legendy je synem vznešeného boha Šivy a jeho choti, bohyně Párvatí. Za dramatických okolností přišel už jako maličký o hlavu a tu mu bohové nahradili hlavou slona, která věští štěstí. Podle indických norem byl nanejvýš krásný, měl čtyři ruce a tělo zbar vené červeně, což je znakem askeze a rozjímání. Třetí oko naznačuje schopnost jasnozřivě vidět věci


| 85

přítomné, minulé i budoucí, sloní hlava je bílá s jedním klem. O ten druhý přišel podle legend, když bránil vstup do Šivova paláce. Byl prý brzy přijat s nadšením všemi bohy do jejich panteonu. Ganéšův nejdůležitější úkol v pomáhání lidem je odstraňování překážek při jakémkoliv podniku. Při pouhém pomyšlení na Ganéšu prý jímá hrůza každého, kdo by mohl klást překážky, proto se božstvu říká Pán překážek. Ten, kdo chystá cestu nebo začíná důležitou akci, má vzpomenout na Ganéšu, pak jeho cesta bude úspěšná a dílo se zdaří. Protože Ganéšova obliba je převeliká a jeho drobné i větší obrázky a sošky jsou v Indii vidět všude, určitě má jeho pomoc praktické výsledky. Prostí lidé i vzdělanci jej uctívají jako svého průvodce, i když jako hlavního mají jiného boha. S Ganéšou se cítí spíše jako přátelé, s ním si mohou povídat nebo i hádat se, on vede člověka podle jeho skutečných možností a má dokonce i pochopení pro lidské slabosti. A tak se pomalu přibližuji k místu, kde věřící konají oběti (sanskrtsky púdža). Mezi kamennými sochami dvou slonů je širší kamenný schod, o který před tváří uctívaného božstva rozbíjejí kokosový ořech a vylévají z obou půlek mléko jako oběť. Kolem dokola hoří svíce a v jejich záři pozoruji zanícený výraz ve tvářích mladých i starých. Zajdou si sem denně obyvatelé Puttaparti, je tu i několik mužů a chlapců v bílém – obyvatelé ášramu a studenti. Pozoruji mladý pár – indického mládence v „civilu“, tedy v barevně vzorované košili a tmavých kalhotách západního typu, a jeho dívku v jednoduchém sárí, tmavé vlasy hladce staženy do týla – jak drží společně kokosový ořech a květinový věnec a dlouho se vestoje modlí. Pak mladý muž energicky udeří kokosem o kámen, až se rozpadne na dvě půle, jednu podává dívce a společně tiše lijí jeho obsah na stupeň chrámku. Pak muž obě půlky hodí za nízkou ozdobnou mříž, ukloní se a dívka pověsí květinovou málu na připravený stojan vpravo. Za mříž se nechodí, tam může jen malá shrbená stařena s košťátkem a kbelíkem, když pravidelně večer uklízí skořápky. S mumláním modliteb umývá dlažbu kolem sochy a odklízí zvadlé girlandy květů. Často jsem ji tam večer viděla. Mladý pár se pak vydává bosky kolem chrámku. Svou modlitbu pronášejí

86 |


poměrně hlasitě, kdo by šel za nimi, určitě by ji mohl slyšet. Pohybují se vycházkovým krokem ve směru hodinových ručiček, jak je tady dávným zvykem. Zaujaly mne jejich oči – tmavěhnědé, široce rozevřené, neobyčejně zářivé, a přitom hluboce soustředěné kamsi dovnitř. Je možné, že při této pobožnosti si zvykli něco vidět? Prožívají kontakt s božstvím, vidí snad toho, komu vzdávají úctu a vděčnost? Člověk by si mohl snadno domyslet, co je jejich přáním – zdravé dítě nebo zažehnání nemoci rodičů, ale to vlastně není tak podstatné jako živoucí důkaz věčné lidové zbožnosti, přítomné po tisíciletí v duších milionů lidí na Východě, plynoucí bez zábran rovnou z jejich srdcí. Vzpomněla jsem si na zážitky ze ztemnělých evropských chrámů, kde před posvátnými staletými obrazy hoří na kovových plátech či na dlažbě desítky i stovky svící, jejich plamínky se zdálky slévají v jedno světelné pole. Vídávala jsem je jako malé dítě ve starých chrámech v Praze, a protože jsem stála velmi blízko, cítila jsem teplo, vlnění vzduchu a voskovou vůni. Ano, dokonce tam byla i stařenka, která uklízela zatuhlý vosk a dělala místo pro nové svíčičky. Také mnoho zanícených očí zářilo nad plamínkem, neseným na místo před uctívanou Matkou Marií, před svatým Tadeáškem a jinými světci v Čechách, na Moravě i na Slovensku, ve Francii, v Itálii, v Německu, v Rakousku. A jak vroucně je uctívána Panna Maria v Krakově – tam je tolik darů a šperků, že hustě pokrývají vysoké gotické stěny pravé boční kaple katedrály na hlavním náměstí. Ty stěny v jasu svíček opalizují spoustou zlatých odlesků v šeru chrámu, takže z dálky kaple vypadá, jako by celá tajemně světélkovala shora od gotické klenby až dolů po dlažbu. Na všech poutních místech a u posvátných obrazů či soch dosahu jí lidská srdce a duše nevypověditelných stavů. Tisíce zavěšených tabulek v kostelích s napsanými díky za splněné prosby ještě nikdo nezdokumentoval a také v žádné teologické práci se o tomto nápadném jevu nemluví. Je však neustále živý po celém světě: vý trysk naděje, kterou posilu je naprostá, nezlomná a samozřejmá víra, úplná odevzdanost, síla lásky a vděčnosti, planoucí vnitřní zanícení, vzrůstající na místech, posvěcených pradávnými zvyky, na místech, kde již nespočetné zástupy duší prožívaly podobné stavy.


| 87

Viděla jsem i mnoho mladých lidí v evropských kostelích dlouhou dobu klečet u takových zázračných obrazů či soch, mezi nimi hodně vlasatých chlapců, od nichž by to možná nikdo nečekal. A kolik květin bylo kolem! Jako dítě jsem byla často až omámena záplavou vůně z lilií, pivoněk a růží, které obklopovaly pražské oltáře. Jako dospělý člověk jsem totéž prožívala v mnoha starých i nových kostelích Evropy. V Indii obvykle není dost vody, a tak se květiny obětují tak, že se pracně svazují nitkami do girlandy – mály – (česky růžence), zavěsí se kolem uctívaného obrazu či sochy a zůstanou, dokud jsou čerstvé. Při vázání květin si prosebník odříkává modlitby nebo svou mantru, a tak je připraven k návštěvě poutního místa. Samozřejmě se může také postit, zcela podle své vůle. Ganéšův chrámek přitahuje i v pozdní večerní době další věřící – přišlo několik mužů v bílém, šedovlasí, těžko se rozezná jejich národnost – uctivě se poklonili, zuli sandály pod nedalekou palmou a začali své pobožnosti, každý ve svém tempu. Seděla jsem do té doby na malém obrubníku vedle jiných žen, a teprve nyní jsem si povšimla velkého stromu za mými zády. Je to starý banyán, pod ním je postaven podlouhlý oltář asi do výše pasu člověka a na něm velice staré kamenné idoly s reliéfy kobry, symboly Šivy a Višnua. Kolem dokola věčně hoří řada světélek. Ze stromu visí tu a tam dlouhé hedvábné barevné pruhy, jemně se pohybují, jako by se tiše přidávaly k proudu obřadů. Zřejmě jde o posvátný strom a o velmi uctívané sochy, které tu musely být již dříve, než Satja Saí Bába založil mandir a Prašánti Nilajam v roce 1950. Vždyť vlastně mandir stojí těsně vedle, vzdálen jen na šířku hlavní cesty pro průvody, a tak tvoří trojice svatyní jeden posvátný okrsek, jako trojice božství nebo svatých řek. Také v Salcburku, ve Vídni, v Praze, v Římě, Paříži a ve spoustě dalších měst a městeček na Západě můžete procházet z jednoho kostela do druhého. Zážitky se vrývají do podvědomí citlivějších lidí i na Západě také dlouhá staletí. Jak je možné, že se ten vnitřní duchovní smysl chrámů a svatyní

88 |


lépe chápe tisíce kilometrů od nich, v zemi, kde svatí lidé skutečně žijí a chodí mezi námi? Naše západní kultura se honosí luxusními barevnými knihami, jež popisují výšku, šířku a vybavenost svatyní a chrámů. Ale žádná odborná literatura se nezabývá skutečnými důvody jejich existence, jejich smyslem a používáním, formami oslav a pobožnostmi, často skrytými, které může konat člověk sám. V této ohromné zemi to naopak všichni vědí, není o tom třeba psát ani mluvit. Možná že se poodhrnuje cíp závoje tajemství, jímž Indie okouzluje a zároveň přitahuje. Možná že tajemství neexistuje tam, kde je soucit tak zjemněn, že se lidé poznávají beze slov – tam, kde působí neobyčejná duchovní síla světců… Připozdívá se. Končí druhý večer v Prašánti Nilajam, sídlu božského pokoje, večer slavného svátku Makara Šankranti. Vstávám a řadím se za skupinku před Ganéšovým chrámkem se svou modlitbou. Pak se obracím ke kamenným symbolům spirituální síly kundaliní pod banyánem a stojím mezi několika venkovskými lidmi. Asi sem patřím… Obcházím zezadu mandir kolem krásně osvětleného pomníku všech náboženství a haly Púrna Čandra, kde bydlí Satja Saí Bába v prvním patře. Vždycky si přál, aby lidé milovali jeden druhého a aby svůj úkol tady na zemi plnili co nejlépe. Jak ale poznat ten svůj hlavní úkol? Snad proto jsme sem přijeli… Řád ášramu říká, že máme na pokojích zhasnout nejpozději o deváté večer. Vracím se ztichlými ulicemi pod jihoindickými hvězdami do pokoje, kde se potichu popíjí čaj, voní indické tyčinky a ovoce. Ještě sprcha, nařizujeme budíček na čtyři hodiny ráno a zhasínáme.


| 89

VŠEDNÍ DEN V PRAŠÁNTI NILAJAM

16. ledna 1996 – úterý Čekáme na ranní daršan v hale u mandiru. Sedím mezi spoustou žen v přední části, blíže ke středu. Služby Seva Dal slovy „Saí Rám“ srovnávají naše již tak dost natěsnané řady, a tak se podaří posunout sedící těla o řadu i dvě dopředu. Uprostřed haly, dokonce i na pódiu, kde včera seděl Saí Bába, sedí záplava bílých postav mužů. Všechny tváře jsou obráceny k postranní slavnostní bráně, kudy Saí vždy vchází. Rozbřesklo se rychle, v hale zhasínají lustry, z šera zřetelněji vyplouvají před Púrna Čandra vysoké palmy, platany a bílý kamenný lotos na sloupu světových náboženství. V tichém soustředění rozpoznávám podle šátků skupinu Japonek, ženy z USA, z Francie, Německa, Švýcarska, vpředu několik žen z Polska. Líbezná indická melodie se nese nad hlavami tisíců shromážděných, ženy si upravují šaty a natahují krky co nejvíce směrem k bráně, kde se objevuje Saí Bába. Prochází nejprve polovinou haly v široké uličce (asi 4 metry), uprostřed je v dlažbě mramorový pás. Bába se jím nenechá vést, odbočuje tu i tam, postojí u žen, vybírá z natažených stovek dlaní bílé obálky s dopisy, prohodí pár slov, odpovídá na dotazy, pokyne rukou, žehná, usměje se. To může trvat snad deset minut, snad půlhodiny – nikdo není schopen sledovat čas. Saí Bába pomalu přechází do mužské poloviny, s některými hovoří déle, vybírá si dost dopisů, ale některé hodí zpět. To prý v případě, kdy je prosba již vyřešena. Se stálým žehnáním obchází kolem veliké střední skupiny k ústřednímu chrámu – mandiru –, kde na něj již čeká skupina žen, připravená na osobní audienci. Je to až neuvěřitelné, že Saí Bába stál u vstupních dveří, dokud všechny ženy nevešly dovnitř, pak teprve vešel za nimi jako poslední. Náhle celá masa žen kolem mne vstala, začala se přesunovat k východům. Zůstávám sedět na lesklé černé dlažbě vedle skupiny Japonek. Myslím si, že Saí jistě vyjde a půjde zpět, ale nevím, jak dlouho to potr vá. Přes mé zkřížené nohy přešla starší žena v nádherném bílém sárí se zlatým okrajem, kolem krku šátek – poznávací značku – s nápisem Holland. Mezi

90 |


Japonkami přede mnou sedí žena se žlutým svítivým šátkem, na němž je vyšitý jasně zelený kříž s písmeny UK – United Kingdom. Když jsem pocítila více volného místa kolem, vstala jsem, abych si protáhla nohy. Poznala jsem v řadě za mnou mezi ženami z Turecka tu, která se mnou včera hovořila v knihkupectví. Ukazovaly si potichu knihy. Situace se uklidnila, již nikdo neodchází a zbylo tu hodně lidí, kteří v tichu očekávají Saí Bábu. Je tu i dost dětí, kupodivu je vůbec není slyšet, takovou mají kázeň. Usazuji se zase na svůj polštářek, s výhodou o pár řad blíže. V těsném sousedství vedle mne ženy otevírají knihy, a tak se mohu poučit. Jelikož mám stále při sobě zápisník, píši si hned i titul: A Catholic Priest Meets Sai Baba. Ta kniha na klíně ženy po mé levici nese razítko Saí knihovny z Toronta. Na obalu má stručné vysvětlení, které mohu v klidu opisovat. Píše se tam: „Během svého spirituálního bádání se katolický kněz z Říma setkává s osvěcující a výjimečnou bytostí: Satja Saí Bábou, spirituálním učitelem, který žije v Puttaparti v Indii. Jako Ježíš koná Saí Bába zázraky, materializuje předměty, uzdravuje nemocné a zná minulost, přítomnost i budoucnost všeho, co existuje. Především z Něj plyne transcendentální mír a harmonie…“ Myslím si, jak je těžké uvěřit – hlavně pro ty, kteří se sami nemohou přesvědčit na vlastní oči. Copak v mém případě, to je jiná: viděla jsem hned první večer v obrovské hale Púrna Čandra zhmotnění náhrdelníku, který daroval Saí Bába malé tanečnici. Ale jak pochopí ti, kteří byli celý život vychováváni jen materialisticky? „Kdo je Saí Bába? Je to světec, magik, démon nebo vtělený Bůh? Don Mario Mazzoleni odhaluje, jak učení Saí Báby zrcadlí učení Ježíše Krista. Vypravuje příběh svého setkání se Saí Bábou a při popisování života v ášramu probírá pokrok vlastního duchovního hledání. Jeho cesta začíná potřebou odpoutat se od dogmat a předsudků a vede k odhalení základní jednoty všech náboženských vyznání, jednoty, která transcendentuje všechny kulturní rozdíly.“ Na zadní straně knihy si mohu přečíst díky tichému usebrání mé sousedky i kratičký životopis autora: Don Mario Mazzoleni, 48 let, má doktorát morální teologie na Institutu teologických věd Alfonsovy akademie v Římě. V r. 1970 spolupracoval s Rádiem Vatikán a s novinami La Avepine. Zabýval se zejména vztahy masmédií


Všední den v Pr ašánti Nilajam

| 91

a duchovních potřeb společnosti. Studoval zázrak, kterým je Saí Bába, přes dvacet let a vykonal osm cest do Jeho ášramu. Uvědomuji si, že tuto knihu u nás budeme potřebovat pro všechny, kteří jako já žili plně katolickou spiritualitou a nic jiného neznali, ani nemohli zahlédnout skrze dusivý příkrov železné opony mezi komunistickým Východem a západní kulturou. Jak jsem včera viděla, anglické knihy o Saí Bábovi vycházejí jak v Indii, tak i na Západě od r. 1950. Ale katolický kněz Mazzoleni to nemá lehké – jeho kniha vyšla r. 1990 a r. 1992 byl za „heretické doktríny“ zbaven kněžství a v Římě exkomunikován, tedy vyloučen z katolické církve. Dopadly na nás sluneční paprsky, za chvilku se s tlumeným bzučením zatáhla klenutá trubková konstrukce na klenbě haly, potažená bílým plátnem, a zakryla tak nebeskou modř nad našimi hlavami, aby ochránila tisíce poutníků před úpalem. Kolem mne se hodně studuje nebo se píše. Vedle vpravo křehká malá Japonka dlouho psala drobounkým písmem japonsky mantru do kapesního sešitku – stovky stejných řádek, teď si čte časopis Sanatana Sarathi. Koutkem oka zahlédnu věty, tištěné tučně: „U Satja Saí Báby jako u Ježíše nadlidská realita přijala bytí v lidském těle…“ Toto je skutečně ta otázka, kterou si dnes kladu! Jedna Kanaďanka si čte v nových Rozhovorech se Saí, včera jsem si je také koupila, protože v Praze maminka už přes měsíc překládá autentické zápisky téhož autora, lékaře a publicisty Dr. Johna Hislopa – Můj Bába a já. Udivuje mne, jak všechny ženy kolem mne, mladé i staré, jsou statečné. Mají vypěstovanou trpělivost, klidně sedí, ale ta moje, na které jsem si léta zakládala, se náhle vytratila: uvědomuji si hlad, žaludek se pokouší mi vládnout. Učím se mu poručit, ať hlad necítí, říci mu, že vědomí je důležitější. Předkláním se do jógamudry, po chvíli se narovnávám a cítím, jak je tu nádherný vzduch – čistý a vonný. Vpravo vidím dvě krásné indické děti, kterých jsem si předtím vůbec nevšimla. Sedí klidně a spokojeně vedle mne a také tiše čekají. Proč bych to tedy nemohla také vydržet? Vybavují se mi před očima slova, která jsem včera četla na tabuli u Púrna Čandra, kam se píší křídou citáty Saí Báby jako tzv. „myšlenka dne“. Při

92 |


večerním osvětlení u tabule stálo a sedělo několik lidí a opisovali si je jako důležitý vzkaz: „Nemysleme si, že jsme tělo. Jsme hlavně Duše. Jsme božské vědomí…“ Právě toto potřebuji – či potřebujeme prožívat a uvědomovat si to den za dnem, vteřinu za vteřinou. Totéž učili velcí mistři různých učení, totéž se píše ve svatých knihách. Přesto naše nezvládnutelné myšlenky pobíhají sem a tam jako splašení koně a nevnímají to nejpodstatnější: Království nebeské je v nás, Já je Světlo, Pravda a Život… Audience skupiny poutníků skončila. Ve dveřích mandiru se objevuje Saí Bába, s ním se rozletí prostorem jemná orientální hudba. Za ním tiše vychází skupina žen v sárí, vypadají jako Mexičanky. Jejich tváře na dálku svítí radostí, některé nesou malé balíčky – snad dárky od Saí Báby. Ten prochází směrem k Púrna Čandra ženskou částí haly, zdržuje se v těch místech, kde jsme včera seděly, a dokonce zachází daleko mezi sedící Indky. Všimla jsem si, že jsou v tom místě i hodně staré ženy, Saí jako by někoho hledal, až našel, probíral to místo velmi důkladně, několikrát. Z té horní části haly to pak měl docela blízko k postranní bráně, odcházel bez otáčení.

SAÍ NEMOCNICE A ŠKOLY, SKALNÍ SVATYNĚ Dopoledne jsem procházela okolí Saí nemocnice. K ní se jde za Ganéšovým chrámkem vzhůru a pak za brankou po silnici vlevo. Nemocnice patří do areálu škol Saí univerzity a sportovního stadionu, je postavena pod skalnatým kopcem, který nese na vrcholu Muzeum náboženství (Eternal Hermitage Museum) a rektorát univerzity Saí. Kopec sám kdysi býval částí pouště, tu a tam se objevuje mezi kvetoucími tropickými keři a sličnými palmami ještě světle červený písek. Vyčnívajících kamenů využily pilné ruce k vy tvoření přirozených skalek, které zdobí agáve, kaktusy, levandule a kvítka všech barev. Jedna taková veliká skalka je právě u nové nemocnice. Sama její budova pro nás vypadá neobvykle kouzelně. Svou hravou orien-



| 93

tální architekturou a růžovo-modro-bílou barevností připomíná spíše letní sídlo nějakého velmože. Zdobená průčelí jsou v nejvyšší části ukončena ladnými křivkami, nahoře ve střední části jako vrchol královské čelenky je zasazen velký reliéfní znak sjednocení světových náboženství: kruh, jehož středem je stylizovaný symbol stúpy s lotosem, stojící v centru ášramu před sídlem Saí Báby. Kolem kruhu jsou okrouhlé květinové plátky – znaky křesťanství, hinduismu, buddhismu, islámu a zoroastrianismu. Do nemocnice chodí lidé všech vyznání, z ášramu a také z Puttaparti. Kryji se v jejím stínu před stoupajícím sluncem, a tak mohu zahlédnout malými okénky části nemocničních přístrojů a zaslechnout zevnitř úryvky rozhovorů v telugu. To je pradávná řeč drávidského původu, jedno z nejstarších dochovaných indických nářečí, řeč, kterou mluví i zpívá Saí Bába nejčastěji. Za palmami a keři svítí vysoké, orientálně zdobené kopule, v jasných barvách Saí staveb. Vyhlížejí zdálky jako kopule chrámů, ale když jsem se přiblížila k průhlednému plotu z drátěného pletiva, za kvetoucími keři se objevilo obrovské sportovní hřiště. Bělaly se tam budovy Saí škol a za nimi univerzitní campus, který zabíral neobyčejně velkou plochu. Parková úprava tady, za rohem třípatrové nemocnice, končí, dále cesta nevede. Stojí tu kvetoucí ibišek a má tolik nádherných růžových květů, že neodolám a zůstávám chvíli mezi jeho větvemi, abych mohla vychutnat tu krásu, pohladit květy a přivonět k nim. Hned za mnou cosi slabě šumí, otočím se a k mé radosti u zdi za ibiškem z tenké trubky vytéká slabý proud vody do betonové nádržky. Polévám si všechny části těla, namáčím i lehký šál na ochranu před sluncem, prachem a větrem. Když procházím zpět podél hlavního vchodu do nemocnice, všímám si nemocných. Posedávají na lavičkách v parčíku jen sporadicky, nejraději sedí na zemi, jak jsou zvyklí od dětství. Mezi nimi jsem poznala spolucestujícího z autobusu, kterým jsme přijeli z Dharmavaranu do Prašánti Nilajam. V bílé západní košili a tmavých kalhotách seděl na zemi a čekal Ind s prstenem od Saí Báby. Za nemocnicí přecházím po silnici do kopce k muzeu světových náboženství. Mám v úmyslu se posadit u meditačního stromu. Nějací studenti

94 |


v bílém vycházejí vlevo vzhůru cestičkou mezi pestře porostlou skalkou. Jdu tím skalnatým výstupem a objevuji kolem dokola spoustu místeček pro meditaci. Část kopce je upravena velmi pracně, rozdělena keři, stromy a kameny na mnoho příjemných zákoutí. Travnaté plošinky s kamennými sedátky jsou odděleny od sebe agávemi, kvetoucími keříky, zdobeny květinami, nad hlavami vzrostlé palmy a jiné stromy dávají stín. Usedám na chvíli na jedno kamenné sedátko a otvírá se přede mnou pohled na panoráma skalnatých vrchů v dálce, na část údolí Puttaparti s Prašánti Nilajam. Zvláštní klid a mír zalévá celé okolí. Kupodivu tu skoro nikdo není. Kamenné lavičky vypadají jako stupně starých chrámů. Přicházím na kamenitou stezku, která se vine kolem svahu a ztrácí se mezi velkými skalami. Dovedla mne do úzké stoutěsky mezi vysokými šedými balvany, kudy může projít jen jeden člověk. Uvnitř soutěsky na jejím konci září v pološeru malé světélko. Po několika krocích rozpoznávám cosi jako oltář. Na skalním výstupku je malá tradiční svatyně s ručně malovanými obrázky uctívaných světců: Saí Bába ze Širdi – velký světec – avatár, předchůdce Saí Báby, po stranách božstva Ráma a Sítá. Svícínek a několik květinek leží před obrázky na písku. Skulinou mezi mlčenlivými balvany, asi tři metry nad mou hlavou, v soutěsce prokmitává modř nebes. To místo má tak velkou sílu, že usedám a zůstávám bez hnutí. Všechno tu vede k soustředění… Skála se z obou stran dotýká mých ramen. Člověk je tu schován v objetí kamene, v objetí Matky Země, začíná vnímat to, čeho si dříve nevšímal: jako by se tu v milionech subtilních vibrací chvělo v prostoru všude kolem nějaké vyšší vědomí. Neodbytně se vtírá do mysli představa všech posvátných skal světa: poutní místa, jeskyně, skalní chrámy, kláštery, zbudované rukama mnichů z donesených kamenů vysoko v horách, visící mezi skalami daleko od vesnic a měst, oltáře ve skále, posvátné kameny a balvany… Ta pradávná úcta k posvátnosti takových míst je stejně silná v srdcích lidí na Východě i na Západě. Vědomí lidské sounáležitosti s kamenem a porozumění jeho tiché řeči vystupuje v Evropě z šerého dávnověku s dolmeny, kromlechy a menhiry, šíří se ze Stonehenge, z kamenných mohyl. Představuji si jeskyně v Altamiře, Dordogne, Cromagnone, v Africe,



| 95

mnoho skalních prostor po světě ještě nese stopy soužití pravěkých lidí se skalami. Zdá se mi, že zeměkoule je protkána neviditelnou sítí duchovně zářících míst, posvátných jeskyní, klášterních útulků, jejichž nepřístupnost překonají mniši a poutníci silou své víry a oddanosti. Ohromné krajiny Indie, Číny, Nepálu, Tibetu, Barmy, Srí Lanky, Thajska, Kambodže, Japonska, Turecka, Sýrie, dnešního Íránu a Iráku, Mongolska, Gruzie, Ázerbajdžánu, Kazachstánu, Afganistánu nesou ve svých skalách trvalá znamení věčné touhy spatřit a nalézt Božství a celým životem mu sloužit. O čem jiném svědčí bájná Kappadokie v Anatolii – krajina plná bizarních skalních kuželů, v nichž lidé vytesali stovky chrámů, vyvrtali stovky pousteven, tisíce příbytků, kilometry chodeb? O čem jiném vyprávějí prastará centra křesťanských řeholníků na špičkách skal Meteora nebo na hoře Athos? Za jakých neuvěřitelných podmínek vzniklo jedenáct skalních chrámů v etiopské Lalibele? S nejlepšími řemeslníky z Jeruzaléma, Alexandrie a okolí kopal po nocích také zástup andělů, seslaný Bohem, až se z červených skal vylouply podzemní chrámy s virtuózně kamenicky vykrouženými detaily sloupů, kleneb, hlavic, oken, s podivuhodnými ornamenty. Tak se naplnilo památné noční vidění nadšeného krále Lalibely. Na Srí Lance lidé dokázali vytesat do obrovitého skalního masivu celý královský palác Sigiria, žít v něm v pohodlí a radosti i konat obřady. Jaká úžasná víra vytvořila překrásné chrámy v indické Elloře, kde lidé dokázali ve skále vytesat chrám Kailas dvakrát větší než Parthenon a vyvézt 200 tisíc tun skály? Mohou dnešní lidé v sobě najít takovou odvahu a svaté nadšení, které by vydlabalo takřka holýma rukama jen jeden jediný z těch stovek skalních chrámů? Ty staré buddhistické, hinduistické či džinistické – jsou pokryty krajkovím soch a kamenných ornamentů zvenčí i uvnitř, naplněny jásavým výrazem nespočetných forem božství. Vybavují se mi i posvátné buddhistické svatyně vytesané ve skalním údolí v Adžantě – (na třicet skalních chrámů v příkrém útesu nad řekou), jejich dokonalá malířská a sochařská výzdoba dýchá jemností a pokorou. Těmto duchovním centrům se vyrovná i řada jeskynních chrámů na ostrůvcích kolem Bombaje – třeba svatyně a kláštery na Gharaapuri nebo v Kádherí a Karli.

96 |


Co to vlastně bylo za lidstvo, které dokázalo tak prožívat duchovní sílu? Které to byly desetitisíce nadaných hlav a statisíce talentovaných rukou, jež spojovaly v nedělitelnou jednotu vnitřní plamen víry s uměleckým výrazem? Kolik sochařů nebo mnichů pracovalo na ohromném skalním reliéfu v Mahabalipuram, na němž spousta opic, velcí sloni a démoni z průvodu Ardžunova vzdávají hold pramenům posvátné řeky Gangy? Myšlenky letí přes všechna ta náboženská střediska Východu zas zpátky k Západu, nad opuštěným skalním městem Petra v Jordánsku, zářícím růžovou a lotosovou barvou skal, s křehce modelovanými sloupy, architrávy a kamennými vázami, se skalními domy a chrámy a především s jediným, takřka nepřístupným vchodem skrze úzkou soutěsku. Zdá se mi, že cítím vlastní smysl života člověka ve skalách: jde o utajení, ochranu před světem, odříznutí od zmatků a nástrah, o klid a ticho, o plný vnitřní život… I v Evropě na stovkách míst najdeme skalní kláštery a jeskyně pro odloučený život samotářských světců. V jeskyni Cumae u Neapole se od pradávna věštilo a hlas kněžky se dunivě rozléhal podzemními chodbami, do nichž pronikalo šachtami světlo v pravidelných vzdálenostech. Ty podzemní galerie působí jako moderní scéna, jsou dlouhé přes 120 metrů a mají pro odraz zvuku ještě řadu vodních nádrží. Podivuhodné jsou daleko starší podzemní chrámy na Maltě – v Tarxienu je jich asi dvacet. Z nich největší je podzemní svatyně Hal Saflieri, kde se odehrávaly prehistorické obřady. A což jeskyně ve skále Externsteine v lesích severního Německa, kde se uctívala stará božstva Keltů? Druidové tu prý určovali polohy hvězd a Slunce. Místo jako stvořené pro romantické inspirace malířů a básníků, s rozeklanými bizarními obrysy, bylo tisíce let považováno za sídlo božstev a bůžků, stalo se pak malým křesťanským klášterem, později věznicí. Uvnitř fantasticky formovaných skalních tvarů Externsteinu jsou desítky síní a krypt v patrech, stovky výklenků a plošin, mnoho schodišť. Hluboké otvory dolů do nitra skály slouží jako přístupové cesty k samému srdci země pro ty, kteří to potřebují. Staré legendy tu vyprávějí mýty o práci obrů, o tajných obřadech a kultech Slunce a Měsíce. Je prý zde kumulována zemská energie, symbolicky vyjadřovaná božským hadem Irminsulem, jehož uctívání později podlehlo uctívání kříže. Kolem jsou tiché velké lesy a bublající potok, a také hodně prastarých posvátných míst, spojených duchovně



| 97

sítí svatých linií, obdobně jako v Anglii. Externsteine má stejnou polohu vůči Slunci jako Stonehenge, jehož 26tunové megality se dostaly na své místo ze vzdálenosti 320 km. Jak si rozuměli naši pravěcí předkové se skalami a kameny, že dokázali bez naší techniky přepravovat a stavět tak velké kolosy? Evropa má mnoho prastarých megalitických alejí, některé z nich jsou i na polích v Čechách, největší v Karnaku na pobřeží Bretagne. Co cítili ke kamenům a skalám lidé před mnoha tisíci lety? Co je hnalo k tomu, aby vylámali takové množství kamenných sloupů a desek a dopravovali je desítky, někdy i stovky kilometrů? Do pravěku Evropy jsou mé představy unášeny přes větry ošlehaná vřesoviště a pastviny staré Anglie: nad prastarými kamennými kruhovými řadami na Hebridách, nad podobnými Maumbury Rings v Dorsetu, nad Rollright Stones v Oxfordshiru, točí se kolem slavného Avebury a posledních stojících pravěkých kamenných velikánů v Corew, v Bretani, a jako ve snu se rychlostí blesku ocitají ve Středozemí kolem Baleár a Sardinie, kde jsou záhadné zbytky pradávných staveb z obrovských, pečlivě opracovaných kusů žuly, čediče nebo vápence. Myšlenky slétají k hoře Ída na Krétě, do prastaré jeskynní svatyně, která byla dlouhé věky uctívána jako rodiště boha Dia. Odtud je jen skok na sever Řecka, kde na vysokých skalních srázech strmí nad malebnou krajinou nedostupné kláštery a poustevny zvané Meteora (česky „nahoře na nebesích“). Tady žili mnichové raného křesťanství v tichu a bezčasí, oddávajíce se modlitbám a meditacím, podobně jako siddhové, ríšiové, muniové, lámové a jogíni v Himáláji. Není to v podstatě důkaz pro planetární jednotu vnitřních zkušeností Západu a Východu napříč minulostí lidstva? Jak nádherné by bylo žít přímo v náručí Země, ve skalních dutinách, přijímat energii a sílu z mohutných ploch kamenů, vdechovat třpytivě čistý vzduch a přátelit se se stromy… Myšlenky jsou přitahovány obrovskými skalními městy v Americe. Čarokrásné tvary skal v Arizoně pod svými převisy kryjí cihlová města Anassaziů již více než 4000 let. Indiáni si tak vážili jeskyní, že tajemné Místo sedmi jeskyní bylo pro ně rodištěm pralidí, a dokonce věřili, že Slunce a Měsíc vznikly v jeskyních. A jistě to není jediný případ, že hlavní duchovní středisko „božího města“

98 |


Teotihuacanu – pyramida Slunce – stojí nad podzemní pravěkou svatyní v jeskyni. I křesťanské chrámy v Evropě vyrostly nad posvátnými jeskyněmi: takový Chartres skrývá jeskynní pravěkou studnu, jejíž hloubka dala přesnou míru výšky chrámovým věžím! A což krakovský Wawel s pověstnou dračí jeskyní v podzemí? Velký a mocný vliv jeskyní cítím z mnoha mýtů: Inkové své předky – tři bratry a tři sestry – nechali vystoupit přímo z jeskyně u Cuzka a jejich náboženské město Machu Picchu je s vysokými skalami jako srostlé. Vznešeně sousedí se zasněženými vrcholy velehor. Svatyně, tesaná do žulového masivu s leskle vyhlazenými stupni, má několik úzkých kamenných prostor, člověku nepřístupných – snad to jsou sklady obětních darů? Nad tím vším vládne ze žuly vytesaný sluneční oltář, připravený pro zástup bíle oděných žen, které se uklánějí před vycházejícím i zapadajícím sluncem, každý den, pravidelně při úsvitu i západu. Žen proto, že se tu našlo pohřebiště s pouze ženskými kostrami. Jak majestátně vypadají modravé velehory z bývalých oken a bran chrámu a domů v Machu Picchu! Jak úplně jiná musela být duše člověka, žijícího v prosvíceném, nejvyšším a největším chrámu přírody. Možná, že zde byly uctívány i hvězdy… Jinde, kde nebyly skály, vršili lidé před mnoha tisíci lety kameny do velkých mohyl – v Saskatchevanu je to více než 60 tun valounů! Střední mohyla je paprskovitě kamennými liniuemi propojena s dalšími pěti na vnějším okruhu. Podobně jako na Losí hoře nechali předkové kamenné mohyly i v Dakotě. Vidím tam na zemi také veliké obrazce zvířat, které tam naskládali lidé na pokyn šamanů před mnoha věky. Je možné, že také znali to, co se zachovalo v dávných kronikách Británie: „… Tanec obrů v jednom pohoří v Irsku je stavba z kamene, jakou by nikdo v našich časech nedovedl zbudovat… V těch kamenech je tajemství a uzdravující síla proti mnohým bolestem a chorobám. Není mezi nimi ani jediný, který by neměl kouzelnou moc“… Uvědomuji si ještě další místa, kde lidé od pravěku věří na mocné energie, vyvěrající ze skal a kamenů: hora Uluru v Austrálii a skalní stěny, pomalované duchy z doby Snění, také pověstné skály v Africe, odkud se zrodili pralidé, skalní Zimbabwe, pak podivný krásný kraj v Bretani, megality, dolmeny a skalní hroby po celém severu Evropy, v Irsku, ve Španělsku…



| 99

Teď jsem v zemi, kde světci po tisíciletí přebývají v úkrytu skal. V jeskyních kdesi v Himálaji žijí ti, jejichž věk se nedá určit, světci, muniové, rišiové meditují a modlí se za lidstvo. Saí Bába, který měl v Puttaparti od svých třinácti let ášram a rostoucí shromáždění jeho ctitelů se denně scházelo k modlitbám, zpěvům a pro pomoc ve svých starostech a nemocech, tento milovaný avatár se ve svých 16 letech náhle ztratil, k nesmírnému zármutku všech oddaných. Byl nalezen teprve po šesti měsících pasáčkem, který hledal zaběhnutou kozu u jeskyně na kopci za Puttaparti. Našel svámího Saí Bábu v jeskyni sedět nepohnutě v meditaci. Je docela dobře možné, že Satja Saí Bába meditoval i zde v této skalní soutěsce! Vzpomínám, že mnohá zjevení i u nás v Evropě se udála ve skalách nebo v jeskyni. Narození Ježíše Krista v jeskyni, jeho hrob ve skále – obě tato místa, nejposvátnější pro miliony křesťanů jsou tak uctívána, že pro vznosné stavby kostelů, svatyní a množství svícnů na oltářích nejsou vidět. Panna Maria se zjevila mnohokrát na mnoha takových místech, jeskyně v Lourdech je nejproslulejší. Není i tady místo, kde se někomu zjevil světec nebo božstvo? Nebyly to ruce vděčného poutníka, které tady z radosti nad prožitým zjevením udělaly v malé výšce nad zemí tu jednoduchou připomínku svatých, srozumitelnou všem, kteří sem vejdou? Ach ano, nesmím zapomínat, že jsem v úplně jiném duchovním světě. Po tisíciletí lidé v Indii prožívají zjevení a zázraky všude – na venkově, v horách, ve shromážděních kolem světců a učitelů, v chrámech, o samotě v přírodě. Indie je velmi veliká země a na to, zda lidé ze západních zemí vyslovují pochybnosti, odpovídá úsměvem… Usmívá se i Saí Bába ze Širdi na obrázku, jeden z mnoha nositelů božství v této posvátné zemi. Vím o něm zatím jen málo: že se objevil mezi muslimy a přitahoval je svou zbožností a askezí, že byl pověstný nadpřirozenými schopnostmi, divy a zázraky, uzdravováním nemocných, oživením mrtvých, nasycením hladových, a to ve dvacátém století! Žil v Širdi poblíž Bombaje s pověstí avatára. Před svým odchodem r. 1918 předpověděl, že se za osm let projeví v těle a bude pokračovat v práci pro blaho a duchovní pozvednutí lidstva.

100 |


To se stalo v Puttaparti. Chudá vesnička bez vody a elektřiny v poušti mezi skalami se proměnila v kvetoucí městečko, kam se sjíždějí statisíce lidí z celého světa. To místo bylo postupně obdařeno krásami umění i technickými vymoženostmi civilizace, aby pomohlo transformovat mysl a vědomí dnešního lidstva. Moc mi to připomíná komunitu bratří v Taizé, kde jsem poznala velikou vzájemnou lásku a obětavost mnichů i kněží, shodu lidí různých vyznání a opravdové nadšení tisíců poutníků při společných setkáních. Dostala jsem se tam v létě r. 1968, těsně před vpádem sovětských vojsk do naší malé země. Dnes jsem v zemi, kde je už založeno také středisko bratří z Taizé, kde žila svatá žena Matka Tereza, kde jsou tisíce duchovních center a ášramů různých vyznání. Jsem v místě, kde podle víry milionů lidí celého světa a podle tradičních vnějších důkazů žije další vtělení božského Vědomí… Zdá se mi, že to všechno je vlastně zázrak… Probírám se ze zasnění v malé přírodní svatyni, vycházím úzkou průrvou mezi skalami. Slunce je v nadhlavníku, mezi stromy a keři pod vrchem se lesknou v polední záři kopule chrámu mandiru a haly Púrna Čandra. Po skalce scházím kousek dolů ke stromu, pod nímž medituje několik lidí.

MEDITAČNÍ STROM  VRTA VRUKŠA A PRAVIDLA CHOVÁNÍ V ÁŠRAMU Veliký mohutný strom, banyán, jehož větve jsou v dolní části na dosah ruky, je usazen na pokra ji meditační skalky u silnice vedoucí nahoru k Muzeu světových náboženství. Určitě to souvisí s celou Saí Bábovou koncepcí ášramu. Když v roce 1950 Prašánti Nilajam zakládal, zasadil tento strom a pod jeho kořeny uložil malou kovovou destičku s mystickými symboly, kterou materializoval, aby se toto místo posvětilo, zbavilo nedobrých vlivů a dobře sloužilo všem příchozím k meditaci, k soustředění a novému poznání. Jemný světlý čistý písek zve k posezení. Strom má kolem sebe zvýšené písčité kruhové prostranství, tvořené nízkou kamennou zídkou, asi tak šest metrů v průměru. U paty stromu je ještě vyšší kruhová zídka, asi metr



| 101

široká, mezi pískem tu občas prokoukne silný kořen. Zouvám si sandály, přisunuji je palcem nohy k těm, které před vstupem čekají na své majitele, a vstupuji na tu posvátnou písčinu. Sedí tu se zavřenýma očima tři muži v bílém, obráceni čelem k mandiru. V okruhu, který je označen pásem nabílených cihel, chodí v modlitbě kolem stromu dvě starší Indky v sárí, jedna mladší žena sedí u paty banyánu na zídce. Má bílou pleť a zavřené oči. U ní je ještě hodně místa, podařilo se mi tiše uložit tělo ke kořenům Vrta Vrukša. Je tu impozantní pohled na to ohromné dílo, které v udivující materiální podobě manifestuje mnohokrát větší dílo duchovní: ve vzdušné čáře přímo pod námi je zlatá špička mandiru a kopule, pod nimiž přebývá Satja Saí. Dále pak se rozkládají velké stavby jídelny, správní budovy a moderní sídliště, schopné pojmout tisíce poutníků. Za pozemkem ášramu vyrůstají nové domky, vily, hotely. Pro tyto potřeby sem byla zavedena elektřina, vodovod a zbudovány školy, nemocnice, vlastní autobusové nádraží, letiště pro mezinárodní nemocnici. Vyrostla tu architektonicky velkorysá a duchovně významná Saí univerzita. Jako dominanta kraje působí tři vznešené vysoké stúpy – kopule Muzea náboženství na temeni kopce za mnou. Saí Bába dal vybudovat poměrně nedávno moderní soustavu vodojemů a potrubí, která zásobuje pitnou vodou 700 vesnic v okolí. Jsou tu nové obrovské jídelny a další se staví, sportovní stadion pro desítky tisíc lidí, vlastní chov krav a mlékárna, nakladatelství a knihkupectví a ještě mnoho dalšího… Kolik nepředstavitelné práce, úsilí a modliteb stálo vše to kolem, abychom tu mohli pobývat, obklopeni zelení, květy, palmami, klimatizací, moderní hygienou? To vše je vidět – ale to neviditelné je daleko rozsáhlejší: jsme obklopeni láskou a péčí, vyzařující z každého místečka, z každého úsměvu nebo pokynu služeb, z neskutečně krásné architektury staveb, jimž Saí byl hlavním projektantem! Tatáž božská láska proniká do našich srdcí i projektantskou prací Saí Báby ve světě duchovním. Mé vědomí teprve ohledává kousek základů této nebetyčné a divukrásně utvářené spirituální stavby, jejíž vyšší patra se ztrácejí v nedohlednu. Zdá se mi, že se vznáším ke vstupu do jiného světa, kam mne volají láskyplní přátelé a přitahuje dosud neznámá dobrota spravedlivého Světla. Nevíme

102 |


o tom skoro nic, ale jsme tady, abychom to poznali, a určitě nám při tom bude pomoženo… Vždyť nás toho tolik čeká! V tom dlouhém tichém zamyšlení se mi vybavuje několik vět Saí Báby, které jsem měla možnost přeložit z časopisu Sanatana Sarathi ještě před odjezdem do Indie. „Všechna činnost člověka pochází z mysli. Když jsou myšlenky čisté, je mysl také čistá… Síla myšlenek je nekonečná, přežívají smrt člověka beze změny. Proto by měl každý podporovat jen ušlechtilé myšlenky…“ Otevírám oči. Není tu nikdo. Sedím pod meditačním stromem, sluneční energie sálá z bezmračné oblohy, vzduch se chvěje cvrkotem – a poledne je pryč. Uvědomuji si, že včera mne Jarka požádala, abych jí po obědě z nových knížek něco přečetla. Sbírám si na památku několik spadlých listů banyánu, roztroušených řídce po písku. U silnice na cestě dolů do ášramu stojí panely s krátkými větami Saí Báby v několika řečech: YOU ARE IN THE LIGHT, THE LIGHT IS IN YOU. (Vy jste ve světle, světlo je ve vás.) YOUR TRUE NATURE IS ETERNAL TRUTH, DIVINE CONSCIOUSNESS AND EVERLASTING BLISS. (Vaše skutečná povaha je věčná pravda, božské vědomí a trvalé blaho.) Na celém světě jistě nejsou významnější a důležitější poutače u silnic, než jsou tyto v Prašánti Nilajam! Takové ukončení meditace pod Saí Bábovým banyánem je dalším nečekaným a velkým darem. Jako by čísi neviditelná laskavá ruka pomáhala uvolňovat okovy a lana, vázající duši k starostem, potřebám a problémům vnějšího, materiálního života. Jakási mohutná síla odsunuje pryč bolesti, zážitky, zkušenosti, vzpomínky, čistí hladinu mysli a plní ji průzračnou radostí… Při polední siestě čtu na pokoji pro sebe i Jarku z knihy Saí Bába a ty o zvycích v ášramu, o tom, co bychom především měli vědět. Ze všeho nejdříve tlumočím, co říká Saí Bába o daršanu: vždy bychom si měli najít klidný kout, kde bychom mohli vstoupit do ticha, uklidnit se a získat tak doplnění, dokončení Saí Bábova požehnání. Říká, že jeho energie z něj



| 103

vychází, když jde kolem nás, a jestliže pokračujeme v povídání s ostatními, okamžitě je tato energie odražena a vrací se nevyužita k Saí Bábovi zpět. Také říká, že cokoliv jeho oči uvidí, je oživeno a transmutováno, takže se měníme den za dnem. Nikdy dost nedoceníme to, jak se naše bytí zdokonalí aktem daršanu. Procházka Saí Báby mezi námi je vlastně dar, po němž touží bohové nejvyšších nebes, proto máme být vděčni. Upozorňuje však, abychom měli stále na paměti, že „komu je mnoho dáno, od toho bude mnoho žádáno“… Poprvé se seznamujeme s pravidly chování pro cizince v Prašánti Nilajam a v dalších ášramech. Pravidla mají celkem dvacet bodů. Jsou stanovena na přání Saí Báby a s jeho schválením pro všechny ty tisíce návštěvníků, aby život v tomto ohromném centru plynul klidně a harmonicky. Jsou zejména důležitá pro ty cizince, kteří neznají zvyky indické společnosti. A tak je překládám a čtu hlasitě, abychom hlouběji pronikly do základních vztahů tohoto velikého mezinárodního společenství: 1. V Prašánti Nilajam a Brindavanu je místo pouze pro ty, kteří přijmou disciplínu a pravidla chování. 2. Pokora, ohleduplnost, pozornost a respekt ke starším by měly zdobit vaše chování. Pouze tímto způsobem dosáhneme respektu pro nás samotné. 3. Všechna konverzace a pohyb po ášramu mají být omezeny na nejzákladnější zdvořilost a komunikaci. Pobíhání kolem, zbytečný smích, vnější projevy zbožnosti, posky tování duchovních infor mací a příliš hlasitý hovor ne jsou přijatelné. 4. Konejte svou vlastní sádhanu (duchovní praxi). Rozvíjejte svou vlastní spiritualitu, nevyhledávejte ji u ostatních. Nemluvte o tom, čeho jste dosáhli, jakých sil apod. 5. Očekává se od vás čistý, skromný, slušný a konzervativní vzhled. V pořádku je sárí pro ženy a čistý vyžehlený indický nebo západní oblek pro muže. To obojí – vnitřní i vnější čistota – jsou součástí duchovní cesty. 6. Osoby, které si přejí zůstat po jakkoliv prodlouženou dobu, musí mít zvláštní povolení od svámího Saí Báby. Musí uchovávat pečlivě pas, víza a registrační doklady, na vlastní zodpovědnost. 7. Všichni návštěvníci mají mít dostatek peněz na základní potřeby po dobu pobytu v Indii. Těm, kteří žijí z peněz, vybraných od jiných osob, nebude povo-

104 |


leno zůstat v Prašánti Nilajam. Všichni jsou varováni před těmi, kdož vyžadují peníze od návštěvníků a prohlašují, že tak dárci získají Bábovo požehnání, když jim je poskytnou. 8. Aby nedošlo k vážnému oslabení fyzických, mentálních a duchovních schopností člověka, svámí důrazně zakazuje požívání jakýchkoliv drog, alkoholu, halucinogenů atd. Provinilci budou vyloučeni z ášramu a všech jeho aktivit. 9. Svámí si zejména přeje, aby se osamělé ženy a muži v ášramech nestýkali společensky. Je to zcela v protikladu k duchovní cestě, jak je chápána v Indii. Pamatujte, že jste tady ze spirituálních důvodů, a užívejte svého času přiměřeně. 10. Cokoliv si Bába přeje vám říci, řekne to přímo. Proto nevěnujte pozornost těm, kteří prohlašují, že mají „vnitřní“ poselství, radu, zprávu, speciální kontakt nebo jeho přízeň, zvláště pokud to nesouhlasí s Bábovým učením nebo pravidly chování. To platí i pro ty, kteří prohlašují, že dostali svámího síly. Ty však nemohou být nikomu předány. 11. Pouze ti, kteří jsou osobně pozváni Satja Saí Bábou, mohou jej následovat autem, pokud někam vyjíždí. 12. Pomáhejte těm, kteří to potřebují, jak nejlépe umíte, ale nepodporujte těsnější vztahy, ať už v ášramu nebo venku. 13. Nenavazujte žádné kontakty s někým mimo ášram. Věnujte svůj čas v ášramu své vlastní sádhaně. 14. Přijměte a následujte jednu cestu, jednoho učitele, jedno učení a pokračujte s neochvějností a soustředěním – jinak zmatek a rozptýlení mohou narušit váš duchovní pokrok. 15. Přejete-li si mít rychlé a dobré výsledky v duchovním hledání, musíte opravit své chyby a zlepšit své chování. 16. Plně respektujte a buďte pozorní k určitým mezím chování v tom prostředí, kde právě žijete. Jestliže vaše chování, jakkoliv nevinné, vyvolá špatné myšlenky u druhých, jste za to plně zodpovědni. 17. Pro spolehlivé informace o Saí Bábovi a jeho učení, dokud jste v Indii, čtěte knihy, které dostanete v ášramu. Nespoléhejte se na pověsti, příběhy a osobní pocity ostatních osob, udělejte vlastní zkušenost. Další tři body se týkají disciplíny a sebeovládání v přítomnosti Saí Báby a jeho přání, aby tato pravidla byla šířena mezi všemi cizinci, kteří sem přijíždějí. Ti by měli dobře vědět, co se od nich očekává. Má-li někdo



| 105

pochybnosti o Bábových názorech na různé problémy, může se dotázat členů komitétu ášramu nebo služeb pro cizince. Tučným písmem jsou vytištěna slova Saí Báby z řeči k cizincům 28. 3. 1976: o tom, že sem přišli z velikých dálek, odložili mnohá pohodlí a setkali se s různými potížemi, že přicházejí s velkými nadějemi a očekáváním. A také o tom, že jestliže porozumějí pravidlům chování v Prašánti Nilajam a Brindavanu a podrobí se jim, možnosti jejich duchovní praxe vzrostou…

JAK SE PŘIPRAVIT NA CESTU DO ÁŠRAMU SATJA SAÍ BÁBY Nežijeme ve spirituální kultuře, mnoho rozptýlení a zmatků ovládá naše životy a ruší naše vnímání božské přítomnosti. Přitom si velmi jasně uvědomujeme, že to je letitá bolest naší západní civilizace, že tomu problému bylo věnováno nesmírné úsilí myslitelů, lékařů, filozofů, kněží, básníků, popsány miliony stran, vytištěny tisíce knih a vědeckých pojednání, organizovány tisíce sympozií, konferencí, seminářů, kurzů, založeno veliké množství společností, aby se pomohlo lidstvu v jeho úzkostech a katastrofické perspektivě. Co to je za tajemství našeho života, co s ním můžeme udělat hned teď?… Následující věta z knížky Saí Bába a ty ohromila svou jednoduchou odpovědí: „Naše denní rutina může být změněna, přešita na to, aby ji prováděl Bůh, nikoliv ego – vyměníme prostě střed našeho života.“ Toto má ulehčit přechod do života v ášramu. Hlavní cíl pobytu je podle autorů prostý: nalézt jednotu s Bohem očišťováním mysli a otevřením svého srdce. Hned následující řádky nám moudře radí, jak na to, jak dosáhnout toho vytouženého stavu, a to sami, vědomým úsilím: – ovládněte své myšlenky – ukázněte své chování – vyvíjejte odloučení od přání – zakoušejte a pociťujte oddanost k Bohu AND LOVE, LOVE, LOVE!

106 |


Další problém: jak to zařídit s našimi přáními? Praktický návod podává sám Bába: „Jestliže přání přicházejí, analyzujte je. Jsou-li dobrá pro vás a nejsou škodlivá pro ostatní, udělejte to. Nejsou-li to dobrá, odložte je pryč rychle a najednou.“ Autoři nám připomínají, že sami nejlépe víme, jaké myšlenkové vzorce a návyky potřebujeme změnit. Ještě před cestou do ášramu doporučují měsíc předem nesledovat televizi, vyloučit destruktivní a rušivé formy myšlení, chodit více do přírody a užívat jejího tichého kouzla o samotě, učit se snižovat strop svých přání – ať je to majetek, peníze, jídlo, energie nebo čas. Učme se nehledat smysl své existence jen v orientaci na vnější svět. To nám může přinést více zármutku než radosti. Chceme navštívit ášram s krásným jménem Sídlo nejvyššího míru, proto se učme hledat štěstí uvnitř sebe sama, nedívat se stále jen kolem. Také v nasycení těla se soustřeďme více na potřeby duše, nehromaďme více, než nutně potřebujeme pro uchování zdraví. Vědomým výběrem nalezneme jistotu v nás samých, nikoliv v ledničce. Patří sem i rady o oblékání: Bába říká, že člověk se má oblékat podle toho, jakou pozici v životě zaujímá. „Když tyto věci dodržujeme, můžeme se přímo Báby zeptat, jak dál pokračovat v sebekontrole. Odpověď vás povede při vašich vlastních volbách. Např. můžeme hodovat očima na dobrých věcech, aniž bychom je vlastnili. Právě proto jsme zde na zemi, mezi všemi zmatky, v neklidu a rozrušení, abychom se naučili rozlišování a sebekázni. Nemůžeme však chtít okamžité výsledky. Dělejte vždy krok za krokem a pamatujte, že cvičíte a praktikujete, protože si ještě nejste vědomi své dokonalosti. Ta praxe zahrnuje i chyby a omyly, z nichž se učíme a pro ně odpouštíme s láskou, jako nám Bába odpouští.“ Překvapeně čtu: „Bába o každém z nás přesně ví, kam jdeme, a my potřebujeme pouze se oddat Jemu.“ Můžeme se Báby v nás tiše ptát na cokoliv potřebujeme! Zejména v Indii, kde je osobně přítomen, se můžeme dobře učit takovému soustředění, neboť nám to ulehčuje svou láskou. Dokonce nezáleží na tom, kde jsme. „Všude můžeme žít Jeho přítomností a provádět proces odloučení od identifikace se svým tělem a jeho touhami. Váš ášram je všude, kde jste vy, neboť vaše tělo je chrámem Božím…“



| 107

To vše, ač je to vyjádřeno jednoduše a prostě, působí na nás ohromující moudrostí. V kapitole o přípravě k cestě do Saí ášramu je také praktická rada, abychom se informovali v některém z nejbližších Saí Bába center, kterých je po celé planetě již přes 5000. Kdo by chtěl poznat učení Saí Báby a získat potřebné informace k cestě, může je získat od těch, kteří již v ášramech byli, může se i zúčastnit společných modliteb, zpěvu bhadžanů a studia. V Saí centrech se dozvíme, co si máme vzít s sebou na cestu, jaká provést zdravotní opatření, kde se máme včas přihlásit, jak vypadá ubytování, stravování a celý program. (V Evropě jsou dlouhodobě fungující Saí centra v Německu, Itálii, Rakousku, Švédsku, Holandsku, v Polsku, v Rusku i na Ukrajině aj., adresa Saí centra v České republice je uvedena na konci knihy.) Autoři přátelsky radí k zavedení poznámkového sešitu, kam bychom psali vše, čím se Saí Bába dotkne našeho srdce. „Tento sešit může být mostem mezi vaším životem doma a životem v Indii… Říkají nám: začínáte žít, jestliže Bůh je pro vás tak důležitý jako vaši rodiče – otec, matka nebo jako přítel, partner, dítě… Již před cestou se můžete učit některé bhadžany, společně se v Saí centrech zpívají jednou týdně, obvykle ve čtvrtek…“ Jaruška přerušuje mé čtení s prosbou, abych vyhledala vysvětlení, co to bhadžany jsou. Je to v knize na dvou místech, tedy volně překládám: „O BHADŽANECH. Bhadžany jsou rytmické písně, které vzývají a opěvují Boha ve všech jeho formách a pod všemi různými jmény. Můžete být lépe uspokojeni jmény, na která jste již zvykli, hlavně na Západě. Je-li tomu tak, zpívejte tato jména. V této situaci není ani nutné, abyste se ke zpěvu připojili. Můžete jednoduše udržovat rytmus tleskáním nebo jiným způsobem. Ostatní jsou tak hluboce ponořeni do své vlastní zbožnosti, že ani nemohou pozorovat, zda zpíváte či ne. Při zpěvu bhadžanů se zaměstnaná a rozptýlená mysl uklidní, tělo a emoce se těší z tanečního rytmu bubínků a slabik posvátných jmen. Je-li jméno Boží vždy na vašich rtech, a dokonce vepsáno do buněk vašeho těla, nemůže vaše mysl podlehnout zmatku myšlenek a rušivým zvykům. Saí Bába velmi zdůrazňuje důležitost zpěvu bhadžanů, říká, že to je vynikající část sociální

108 |


služby, která upozorňuje všechny na povinnost vztahovat se k Nejvyššímu, který bdí nad nimi.“ To zpívání jmen božích ve společnosti ostatních spojuje lidi mezi sebou, mizí oddělení ega… Nemáme být zmateni nad množstvím Božích jmen, která se objevují v indických bhadžanech. Saí Bába učí, že Bůh je pouze jeden, a že jména formy označují pouze různé božské vlastnosti – moudrost, soucítění, trpělivost, moc a slávu aj. Každý, kdo obětuje, je si plně vědom, že to vše jsou fáze Jednoho Nedělitelného Věčného Absolutna. Je to oslava Boží jednoty a jednoty všeho stvořeného v Něm. V kapitole Den vašeho života v Bábově ášramu se o bhadžanech dočítáme, že existovaly v dávné minulosti, byly lidem předávány nejstaršími mudrci a zřeci v sanskrtu a uloženy do svatých spisů. Po tisíciletí jim učili mistři přímo své žáky, zrovna tak jako sloky Véd. O tom, že sanskrt je mantrický jazyk, se u nás na Západě hodně ví i píše, ale o bhadžanech velmi málo. A přeci se kdysi lidé dorozumívali zpěvem, jako dosud Báulové v Indii, jako potulní pěvci ve starém Řecku nebo jako středověcí minnesengři po celé Evropě… Můžete vizualizovat příběhy a nauky písem, dát najevo úctu a lásku, zpřítomnit si vtělení Boží. Ve společnosti lidí zaměřených na stejný cíl – jednotu s Bohem – se tento cíl splní. Společně rezonujete s těmito dávnými starými invokacemi. Tak jak vnikají do nejhlubších vrstev podvědomí a do srdce, očišťují je a posvěcují. Bhadžany se zpívají pouze pro Boha, není to žádné veřejné představení. Mají ohromný praktický užitek. Ve velké vlně víry přeskočíte moře obtíží a pochyb. Uctíváním a oslavou Boha pozvedáte vaše vlastní božství a jste naplněni radostí z toho se všemi, kteří rezonují s vámi v téže hudbě. Není to vaše zpívání – je to božský hlas Pána. Jste schopni v prostém aktu spojit se s ostatními a s Bohem. Namísto mluvení a intelektualizování o víře a milosti ji přímo prožíváte. Vaše vášně a žádosti jsou utišeny, když vynášíte božství ve vás vzhůru a klaníte se mu. Váš život vplývá do jednoho akordu s vašimi slovy a nyní můžete začít sloužit druhým, neboť oni jsou formami Boha, které jmenujete ve vaší písni. Oslavování Boha není prostě vzývání nějaké vnější bytosti, ale onoho božství ve vás samotných, vašeho nejvyššího já (self).



| 109

Bába sám od dětství učil své malé spolužáky bhadžanům, které nikdo v širém okolí neznal. Dokonce dal dohromady skupinu zpěváčků, která zpívala při větších svátcích, oslavách, poutích, při školních slavnostech. Ukázalo se, že všude tam, kde Saí se spolužáky zpívali bhadžany, byla výborná úroda a žádné přírodní kalamity ji neohrozily. Proto se vesnice předháněly v pozvání skupiny Saí a začli mu říkat i doma „svámí“ už od školních let. Bába učí, že bychom neměli jen opakovat slova, ale křičet z celého srdce: „Pán vám bude odpovídat tehdy, voláte-li jej z největších hloubek vašich citů… Mějte jeho jméno vždy na rtech a v myšlenkách, tak dokážete překonat všechny obtíže…“ Zpěv bhadžanů nás cvičí v návycích míru, pokoje, kázně a jednobodové koncentrace. Úcta a láska k Bohu vyústí přirozeně v lásce k němu ve všech jeho podobách, to znamená ve vašich sestrách a bratrech… Mnoho lidí ze Západu by se mohlo ptát, jaký je smysl zpěvu slov stále stejných, opakovaných znovu a znovu, zvláště jmen cizích božstev. Bába vysvětluje: „Hudba je zvuk lásky. Měli bychom vzpomenout na to, že to „Slovo“ – Logos – je vibrace, která probouzí tvoření: „Na počátku bylo Slovo“ nebo také ÓM, kterým božská energie a dech přijímají materiální formu ve vesmíru. Dokonce moderní fyzika nás učí, že my sami ve svém základu jsme vibracemi. Vibrace řadí jména Boží, nabitá energií lásky po věky, dotýká se nás v hlubších úrovních, než náš intelekt je schopen pojmout. Když ta jména zpíváte, stáváte se částí těch, kteří je zpívali předtím, a bariéry mezi vámi a druhými praskají a padají.“ Lidé z celého dvěta se sjednotí v aktu uctívání. Zpěv božích jmen, často vedený Saí Bábou samotným, je důležitý pro náš duchovní vývoj: „Jste požehnáni přítomností avatára, proto byste neměli ztrácet ani vteřinu tohoto vzácného času, dokud můžete být v jeho energetickém poli, i když byste se nemohli připojit ke zpěvu tak, jak byste chtěli. Co tedy dělat tehdy, když stěží rozpoznáte jakákoliv slova: – nechat poznávat podstatu písní samým srdcem…“ Tichounce během mého čtení přišly Petra a Helena a ulehly k polednímu odpočinku. Nyní se Petra zvedá, je pomalu čas jít na odpolední daršan

110 |


a bhadžany. V tichém zahloubání kráčíme prosluněnými ulicemi ášramu. Na rohu hlavní ulice je na zemi vysoká hromada zelených velikých ořechů – jejich rozměry si v ničem nezadají s dětskou hlavou. Postává tu hodně mužů i žen, tiše popíjejí brčkem z ořechů šťávu. Hlavní třída svým ruchem připomíná ulice velkých měst – stále přijíždějí noví návštěvníci, vozí je obvykle rikšové na hodně starých bicyklech, které mají vzadu na dvou kolech dřevěné sedátko s látkovým baldachýnem proti slunci nad hlavou. Oranžové, modré, rudé či zelené baldachýnky jsou velmi vybledlé, zašívané a hodně ozdobené lesklými výšivkami – většinou se slovy Saí Ram. Na okrajích mívají třepení, které bicyklu dodává vznešenosti. Takoví štíhlí snědí rikšové jezdí s cizinci a spoustou jejich zavazadel až k ubytovně, a tak jsou vidět v této denní době i v odlehlých koutech ášramu. Občas tu projíždí – ohleduplně a pomalu – auto najaté skupinkou návštěvníků, odváží nebo přiváží další ctitele Saí Báby. Tahle stará osobní auta nejsou příliš nápadná. Zpozorujete je teprve, když si proklestí davem cestu až k vám. Bývají provázena několika veselými dětmi, které se kousek cesty svezou na stupátkách. Přecházíme kolem kantýny, tedy indické jídelny, stojí tu nákladní auta a vynášejí se zásoby potravin. Mnoho lidí směřuje k hale mandiru, mnoho zase v protisměru. Na rohu za knihkupectvím, kde se otvírá pohled na celou halu mandiru zblízka, se hromadí sandály žen. Nalézáme místečko k vyzutí u kořenů menšího stromku a můžeme rovnou vcházet do haly, bez čekání v řadách jako ráno. Samozřejmě je již v předních řadách plno, ale odhadem to je tak jedna čtvrtina. Po kontrole službami se rozbíháme do střední části, usedáme na své polštářky a já si vybaluji knížku Saí Bába a ty k dočtení poučení o bhadžanech. Těch několik minut, než začne zpěv, se snažím proniknout do tradice a duchovní atmosféry ášramu: Otázka zněla, jak se chovat, když cizinec stěží rozezná nějaké slovo ve slyšeném zpěvu. Co můžeme dělat, je nějaké východisko k duchovnímu prožívání? Autoři knížky radí, abychom si plně uvědomili, že po každém božském jménu se můžeme poklonit v oddanosti a sebeovládání. Kupodivu se tím nemyslí vnější předvádění pokory, ale vnitřní, spirituální úklony. Tak to



| 111

je tedy první fáze, považuji ji za velmi lehkou a zároveň nádherně povznášející. Dále je citován výrok Saí Báby: „Můžete odevzdat jedině to, co vám patří! Vy ale nemáte žádnou kontrolu nad svými emocemi a myslí!… Nejdříve kontrolujte svou mysl. Až ji ovládnete, potom ji odevzdejte.“ Až to mnou otřáslo a jde mi mráz po zádech, jak je to pravdivé! Jak to sedí právě na stav mého vědomí, stále teď! Jak pronikavě vidí Saí Bába naše duše, rozvrácené stovkami příhod, nálad, citů, představ, úzkostně sužované obavami o to, co bude, o to, co bylo a co nebylo a nebude! Vždyť na to je třeba na sobě pořádně a dlouho pracovat, poznat, jakou duchovní disciplínu nastoupit, poctivě ji denně dělat, tu svou vlastní sádhanu (duchovní cestu). To vlastně znamená nejpr ve poznat, kam směřuje má duše, co je její touha, čím a proč jsem tady, pokusit se pochopit i touhy ostatních – celého lidstva, poznat mnohé duchovní cesty a uvědomit si, která je pro mne. Saí Bába neurčuje, která cesta nebo které náboženství je nejlepší. Nechává zcela na nás, jak zvládneme to, co do našeho vědomí přichází a co z něj vychází, jak se zbavíme rušivých myšlenek, jak si oblíbíme odpoutanost od našich záměrů i citů, od všeho, co se děje kolem nás. Tak takhle to je s tím sebeovládáním! To vůbec není jen ta lehká vnitřní úklona po každém božském jméně při zpěvu bhadžanů! Vnitřní vyjádření úcty se nazývá nama, sebeodevzdání a silná touha po Bohu. „Když se mysl odevzdá Bohu, tělo bude následovat… Stvrzuje, že chcete být pouze jedno s Ním a nebudete si nechávat vůbec nic pro sebe. Vzdáváte se svých žádostí a malých cílů ega, místo toho toužíte po Bohu. Sepněte své dlaně v gestu namasté, tzn. Bůh ve mně zdraví Boha v tobě‘. – To potvrzuje vaše sjednocení s Božstvím a poslušnost k vašemu vlastnímu nejvyššímu dobru. Jako doplnění k vašemu úmyslu odevzdání můžete zavřít oči a představit si tvář Báby nebo jakékoliv jiné formy Boha, jenž je pro vás nejvýznamnější.“ Náhle zazněl zvonivý zvuk rytmické indické hudby, pak jasný mužský hlas předzpívává verše bhadžanů doprovázen sitárem. Tisíce hlasů opakují posvátná jména. Slova jsou jasně slyšitelná a mnohá z nich známá těm,

112 |


kteří chodívali na satsangy u nás doma. Vůbec není těžké zpívat s ostatními, zejména když radost se šíří prostorem ze srdcí do srdcí. Každý bhadžan má svůj typický rytmus, svou melodii. Zesilovací aparatura je neviditelná, pomáhá nám souznít spolu se všemi v nanejvýš posvátném prostoru, očištěném, rozšiřujícím se do neviditelných plání, zalitých světlem milosti… Těla i duše dychtivě přijímají posilující energetické vibrace. Každý bhadžan je ukončen dynamickým zrychlením poslední sloky, která se opakuje dvakrát za sebou. Nový bhadžan začíná vždy naplno, často hlas zpěváka stoupá a klesá ve virtuózních kadencích a řadí za sebou jásavé výkřiky jmen božstev, světců a božských vlastností… Vybavují se mi hodiny a hodiny, prožité v našich kostelích v Praze, jak jsem od dětství zpívala písně ze zpěvníčku, který mi dala babička. Ta mne vodila i s sebou na kůr, kde celý sbor žen a mužů chválil Pána, shora jsem dobře viděla shromáždění věřících a žasla jsem nad tou mohutnou rezonancí v prostoru chrámu. Když při mši kněz zapaloval kadidlo a ministrant pak okuřoval monstranci i oltář, připojila se k tisícům světel a tónů i tajemná vůně. Vybavují se mi mariánské pobožnosti, kde jsme jako děti vystupovaly s písněmi před oltáře plné květin a svíček. Vzpomínám na procesí v ulicích Smíchova, kde jsme z košíčků sypali plátky květin na dlažbu, když v průvodu za námi nesl katolický pastýř nejsvětější svátost v den svátku Božího těla. Co bylo příprav a nových šatů – však ještě mám fotografie! A později nádherné cisterciácké zpěvy v opatství v Clairvaux nebo mše v kostelích v Německu, Rakousku, Paříži, ve Vídni, Polsku, Bulharsku… Vzpomínám na duchovní písně Dvořákovy, zpívané doma u klavíru nebo nádherná oratoria Bachova, Händlova v koncertních sálech. Babička doma s láskou zpívala často Ave Maria a maminka obstarávala klavírní doprovod. Společně jsme zpívaly „Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku… na lukách zelených pase mne, k vodám tichým mne přivodí…“ Hluboko zasuté prožitky nadpozemské svatosti náhle přilétají odkudsi z neviditelného prostoru a jsou tady, prozařují náš zpěv ke chvále Pána v Indii, kde je nebe bez mraků a kde tvoříme jedno sílící vědomí s mnoha tisíci bytostmi všech národů a ras z celého světa…



| 113

Co může být na tomto světě krásnějšího než tento pokojný souzvuk duší ve vyznání všech náboženství, která si jen dovedeme představit? Co nás může více posilovat v dobách, kdy budeme zase zpátky u svých povinností, mezi stovkami trpících ve světě, kde se válčí, podvádí, korumpuje, vraždí pro peníze a posedlost, kde lidé nevědí, co sami se sebou, kde roste násilí a narkomanie, kde mizí úcta k lidskosti i k posvátnému, kde duchovní bohatství je suplováno materiálním a duchovní život je zastíněn politikou, ekonomikou a požadavky komerce, kriminalitou a lacinou populární pseudokulturou, kde jsou týrány i děti, a ještě ve 20. století se na lidech provádejí hrůzná mučení? Co může víc člověku prospět než pochopení vlastního cíle na této zemi a vědomé vykročení na dlouhou cestu k němu? A tak i můj hlas se vplétá do té nekonečné neviditelné sítě, jež je povznášena ohromující silou nad všechny ty krutosti a podlosti, vznikající v lidských myslích. Otvíráme svá srdce proto, aby jimi mohla proudit do světa silná dávající láska, silná víra a silná naděje… tyto tři… Slovo, které spojuje tyto pocity, nebeskou lásku, víru a naději s jásavou radostí, nezměrným štěstím a blažeností duchovních bytostí, docela příznačně v Evropě neexistuje. V Indii to slovo mají po tisíce let: ánanda. Kdo je vysloví, vplývá do neviditelného proudu, kde není rozdílu mezi časy, lidmi, národy. Všechno to veliké dobro se do našich myslí prostě nastěhuje, a tak jsme stále všichni spolu… Bhadžany v Prašánti Nilajam končí zpívanou modlitbou – áratí, kde se opakuje i jméno Satja Saí Báby. Uvnitř v posvátném prostoru mandiru, kde sedí zpěváci, právě probíhá oběť ohně a zpěv našeho společného hlasu rozezněl celý ášram planoucím chorálem nadšení. Den za dnem desítky let se tu vytváří neviditelná duchovní revoluce: – vplynutí každého z nás do onoho celku – jednoho Jediného… Po večeři moje návštěva u ženy z Ruska: budova „WEST“ je ve velké řadě čtyřpatrových domů v ášramovém sídlišti, na ulici palmy, kvetoucí tropické keře a květiny a malý přízemní pavilon, kde je vidět jídelna pro určitou skupinu, asi z některého indického státu. Tmavovlasé ženy v sárí právě

114 |


umývají venku velké hrnce, ptáci v korunách stromů zpívají večerní arie, štěbetají daleko hlasitěji než lidé. Vcházím do patra křídla C, je to pokoj na otevřené pavlači, s velkými dveřmi. Ty tu zastupují také okno a jsou tvořeny sítí proti mosky tům a chráněny zevnitř závěsem. Otvírá mi menší drobná žena a tichým hlasem mne zve dovnitř. Když slyší, že rozumím rusky, začíná vyprávět, jak se seznámila se Saí Bábou a jak vypadá situace u nich doma. Je z Moskvy a tam už se po léta schází mnoho Saí skupin a pracují společně. Pomáhají školám a také nemocným všeho věku, starají se o přestárlé, sbírají dary do chudých zemí, posílají léky a potraviny národům tam, kde se válčí. Vydávají knihy, učí se společně zpívat, společně studují duchovní literaturu, nejen Saí, ale také křesťanskou. Mnoho lidí mezi nimi jsou křesťané, většinou z východních církví, a věří také v živoucí božskou sílu Saí Báby. To mi říkala tiše, ale z jejího hlasu zněla jistota. Její přítelkyně z Moskvy žije tady v ášramu se souhlasem Báby již šest let. Vyprávěla mi, jak se jim podařilo vydat v Rusku mnoho knih o Saí Bábovi i některé jeho vlastní spisy. Ukazovala mi jednu silnou knihu, kterou si jedinou vzala s sebou – pěkná tmavěčervená vazba z koženky se zlatým nápisem v azbuce: SATJA SAÍ BÁBA. Ptala se na situaci u nás. Věděla hodně o našem národním osudu, o vpádu vojsk r. 1968, o studentské revoluci 1989. Bylo vidět, že ve společenství Saí se o takových událostech ví a mluví, že to není jen povrchní společenská konverzace, ale skutečný soucit. Adresy si nedáváme, ale zve mne, abych se k ní tady v ášramu nastěhovala, že její spolubydlící pozítří odjíždí. Je to milé, zejména proto, že jsme na pokoji teď čtyři. Ještě si to rozvážím. Cestou zpět pod noční oblohou jsem zaslechla zpěv ve strhujícím tanečním rytmu z míst, kde je řada nízkých přízemních hal na okraji ášramu, tam, kde také žije nejvíce indických skupin. Přicházím blíže, na ulicích je již málo lidí, protože je po půl deváté. Jdu po zvuku tam, kde jedna početná skupina v prázdné hale vesele zpívá a tančí! To je opět nečekané překvapení. Dívám se otevřenými dveřmi na rozesmáté tváře žen a mužů. Poznávám některé – jsou to lidé z Argentiny, mají svého ky taristu, který skvěle drnká argentinské rytmy, zpívají



| 115

z plných plic, tleskají, pak se všichni vrhnou do kola, chytí se za ruce a už tu je pravý kolový tanec. Spojení bytostí v kruhu – pradávný archetyp s bohatou mystickou symbolikou, společný všem kulturám Východu i Západu, jedna z forem harmonického souznění s vesmírem, to mne silou zvedlo z místa, kde jsem tleskáním horlivě přitakávala rytmu. Hup – a jsem mezi nimi, ruce se spojily a nohy se pomalu překládají tak, jak jsem to viděla u Řeků, a jak nás to učila jedna lektorka z Findhornu při posvátném kolovém tanci, když přijela do jižních Čech. Pak přišla veselá situace: pomotali jsme dvě proplétající se řady, které tančily v protisměru v kole. Takové tance jsme tančili na venkově jako děti, tančí se dodnes ve školkách. Porozumění bez slov přešlo ve společné radování z té veliké přítomnosti. Blíží se devátá – zpíváme společně ÓM v tichém sedu a rozcházíme se. Těch skoro sto lidí mi pomohlo pochopit, jak může vypadat duchovní svoboda. Některým ženám na krku zářil zlatý křížek. Vzaly mne do kola mezi sebe s naprostou přirozeností, jako bychom dávno patřily k sobě. Dojata tím společným díkůvzdáním mířím ke ztichlým budovám, zdravím hlídací službu a vcházím do našeho pokoje. Všechny tři spolubydlící již spí. Je to možné, že končí teprve náš druhý den v Prašánti Nilajam?

116 |


O BOŽSKÉM VĚDOMÍ

17. ledna 1996 – středa Po ranním daršanu se denně od 10. do 11. hod. pořádají v ášramu přednášky. Přednášející jsou zkušení dlouholetí stoupenci Satja Saí Báby, sám je vybírá. Budova pro přednášky je přízemní světlá hala, připomíná moderní evropské stavby ve stylu kaple v Ronchamp od Le Corbusiera. Stojí velmi blízko zdejšího obchodního domu, a když jsem k ní pod hřejícím sluncem přecházela ulicemi, objevila jsem krásné parčíky za obytnými domy. Jsou tam palmy, upravené záhony s několika sochami různých božstev, jezírka, lavičky, kameny, stín a pár meditujících lidí. Je to místečko jako stvořené pro tiché posezení po přednáškách i po daršanu, ale nemohu se zde nyní zdržet. Vcházím kolem muže v bílém s pozdravem „Saí Rám“ do přednáškové haly. Odhaduji, že se sem vejde kolem stovky osob. Po pravé straně u stěny jsou připraveny židle, obsazené většinou staršími dámami západního původu. Všechny jsou oblečeny v sárí, některé čtou, jiné sedí v tiché koncentraci. Na zemi, na světlých prostých rohožích, jsou položeny řady polštářků, usazuji se na jeden z nich dopředu, abych slyšela nezkresleně každé slovo, a připravuji si na kolena psací nástroj a malý sešit. Ke stolku v čele vyšel brýlatý šedovlasý muž, hodně opálený. Těžko se rozezná jeho národnost. Lidí přibývá. Podle tradice ovšem muži sedí v levé polovině sálu, ženy v pravé. Těsně před tím, než přednášející vyslovil první slova, dopadla vedle mne na polštářek mladá černovlasá dívčina a s hlasitým oddechováním se uvelebila do sukhásány, vtom muž za stolkem udeřil do maličkého mosazného gongu, který se před ním zlatistě leskl, sepjal ruce nad svými papíry a začal se modlit známou mantru „Asató má sat gamajá…“ Všichni se ihned přidáváme. Opakuje se třikrát, pak je cítit zklidnění atmosféry. Přednášející začíná hovořit o oslavě Makara Šankranti, která byla výjimečná, nesrovnatelná, požehnaná. Říká, že tisíce lidí se dívaly na posvátný děj v hale Púrna Čandra, na zázrak materializace. Upevnila se je-


O božském vdomí

| 117

jich jistota o cestě k božství, k Lásce. Říká, že potřebujeme živý příklad učení, že teoretické studium nestačí k cestě proměny srdce, ke transformaci. „Svámí Saí Bába říká prostě ,don’t bad‘ (nedělejte zlo), a k tomu sami sebe musíme dobře znát. Na naší duchovní cestě bychom měli dobře vědět, co to je átmické vědomí, kosmické vědomí a nejvyšší božské vědomí. To božské vědomí je tady s námi v Saí Bábovi – proto se mu říká Bhagaván. Měli bychom si všímat mnoha aspektů Bhagavána Saí Báby, které jdou do velké šíře. Například jste-li v Jeho přítomnosti delší dobu, když mu pomáháte, pracujete u něj, pak si uvědomíte různé dojmy. Je radost ho vidět, jak se ladně pohybuje. Je vzrůstem dosti malý, má malé ruce i malé nohy, ale pránická energie Jej činí velkým, je mocná a dává ji všem. Projevily se u něho všechny manifestace síly a působí na přítomné shromáždění např. při pozdravu padnamaskár1. Vnější zvyky jsou u různých národů různé. Západní způsob vyjádření úcty se děje líbáním rukou, a to nejen dámám, ale i církevním hodnostářům. Při velké pokoře a lásce to může být políbení nohou, ostatně to dobře znáte z Bible, z Nového zákona. U Saí Báby je možné vše, jakékoliv gesto uděláte, je dobré. On je Mistr, my jsme služebníci,“ říká přednášející a podívá se s laskavým úsměvem na nás. Pak pokračuje stále živějším hlasem: „Na takovém mistrovi se naučíte, jak vypadá skutečné ovládání smyslů. On je ztělesněnou manifestací božských sil, a když se denně vykonává púdža (obětování), dává tu sílu nám. V tom je také ohromný ekumenismus – jsme tu shromážděni ze všech krajů světa. Ta božská síla vyzařuje z jeho očí, všechna jeho pozornost je tu pro nás. Je Pán, může vše, i to, co je pro nás nemožné, tak jak to znáte z různých příběhů. Má mimořádné schopnosti, pohledem zbožští i kámen. Když se imaginace pozvedá, může spočinout vše, mysl i intelekt v Pánu. Předává nám nejen zaručeně čisté a pravé učení Véd, ale i smysl učení Koránu, Bible a další podstatné pravdy z ostatních duchovních nauk. Tak, jak to kdo potřebuje – On je ve veškerých formách. Je to vaše vůle, vaše modlitby, vaše vítězství nad egem, když získáte čitta šuddhi – čistou otevřenou mysl a čisté otevřené srdce. Bohatý člověk a toto osvobození jdou každý na jinou stranu, ale čisté srdce a nevinnost nás ke konečnému osvobození rychle dovedou. * Viz str. 125.

118 |


Čistota – trpělivost a soucit, to bychom měli získat již první dny z přítomnosti Saí Báby. Když jsme v běžném životě, obvykle děláme dva kroky vpřed a jeden vzad. Ve společnosti Saí Báby uděláme první krok a po něm tisíce dalších vpřed. Vždyť on skoro 40 let slouží stále všem lidem a vede je k poznání božství, dobra, lásky v sobě. Jaký byl můj vstup do učení Saí Báby? Budu vám vyprávět dvě příhody. Jako mladý jsem jel do Širdi, kde předtím žil Saí Bába. V Širdi jsem přišel k velkému obrazu Saí Báby. Seděl jsem tam se zavřenýma očima zcela sám, absorboval vibrace, vtom náhle začaly znít bhadžany. Když jsem pak přišel k Saí Bábovi, ten pro mne materializoval obraz Saí ze Širdi ve velkém prstenu. Všichni kolem to viděli, dal mi jej. Po nějaké době jsem opět seděl, přišel svámí, zastavil se přede mnou. To bylo náhlé překvapení. Řekl: „Ty jsi ten starý člověk? Chceš být mladší?“ Vzal ten velký prsten a změnil jej. Bylo to pro mne velká zkušenost, můj vstup k učení Báby. Ukázal mi několik zázraků a já jsem cítil úžasnou radost, nejen v těch chvílích, ale stále – i později. Tak rychle vkročíte do duchovního království vedle Saí Báby. Jednou mi stvořil malý oválný kámen a řekl: „Co to je za formu, co to znamená?“ Vysvětlil mi pak, že to je symbol Boha, nekonečnosti. Já jsem si jej dal v Americe do kanceláře. Tak se projevuje sféra milosti, sféra lásky. Materializace, kreace vznikají s láskou, božskou mocí. Vytvořil před zástupem oddaných celý kámen – diamant, který se krásně třpytil, a před očima všech jej zase vrátil zpět do dlaně. Diamant je nic – je to jen znak božské síly. Podle všeho žije před námi božství. Bába je Mistr. Dává vnitřní pohled, vnitřní vědění. Toto tělo pomáhá plnit vaše povinnosti. Nejprve se o ně stará matka a otec, potom učitelé ve školách a guru. V tomto těle se můžete přiblížit k božství, které je ztělesněné Světlo, plné energie, největší příchod energie k nám…“ Chvilku je pauza. Přednášející svámí ohlásil, že za dvě minuty bude další přednáška. Odešel do kanceláře, zřejmě se napít. Teprve teď si uvědomuji, že jsem zapsala celou přednášku česky, ačkoliv byla v angličtině, kterou v běžném životě neužívám. Také se zvedám, abych se trošku prošla. Panuje tu stále ticho. Kdo sedí, má zavřené oči. Je tu hodně mladých lidí a dokážou



| 119

udržet klid. V čele haly visí reprodukce obrazů Saí ze Širdi a našeho Saí z Puttaparti, zvenčí je cítit teplý vzduch. Přednášející usedá a ohlašuje název: „Božská láska vede k nesobectví.“ Zahřálo mne to u srdce, na to téma čekám dlouho. Poznat, jak se vymanit ze sobectví – a bude ze mne jiný člověk! S velkou pozorností se snažím pochopit, co nás učí Saí Bába prostřednictvím tohoto hlasu. Stručný obsah je přibližně takový: „Vesmír je kolem nás i v nás. Koncentrace vnitřní cestou na božství, které sídlí uvnitř nás, dává štěstí a požehnání. Můžeme se dostat přes bariéru silných sobeckých důvodů k čisté reflexi Božství, když čistíme mysl i smysly koncentrací. Dojmy v běžném životě jsou velmi silné, někdy i hrozné. Prožíváme to od narození k narození, tvoří to cyklus, aby se splnila všechna přání. Jaká je cesta, způsoby této koncentrace na čistou reflexi Božství? Nejsnadnější metodou je stálý zpěv Pánova jména tak, jak vás to učí vaše vlastní náboženství, které osobně vyznáváte. To vám dává bezprostřední dotek Božství, ono přichází ke všem životním problémům a vy prožíváte tu skutečnou realitu…“ Po chvíli mlčení nás informuje o programu v ášramu. Mám co dělat, abych se probrala k bdělosti, je tu podivuhodná atmosféra. Jaký je denní program v Prašánti Nilajam: ráno od 5. hod. Ómkar, pak další zpěvy – suprabhatam, nagarsankirtan. Od 7–10 hod. daršan Satja Saí Báby a bhadžany, pak hodina přednášek pro zahraniční návštěvníky. Dopoledne je otevřeno Muzeum světových náboženství, kde je mnoho ke studiu a meditacím. Doporučuje nám studovnu muzea, tzv. reading room, kde nalezneme veškeré publikace a časopisy, které byly dosud o učení Saí Báby vydány. „Odpoledne od 16 do 18 hod. jsou bhadžany a daršan. Denně tu můžete být dvakrát na daršanu a bhadžanech se Satja Saí Bábou, denně navštěvujete meditační strom. Všechno vás tu vede k Bohu, proto nechoďte příliš ven. Pokud po vás lidé žádají peníze, nevšímejte si jich, ignorujte to…“ dodává přednášející otcovsky, pak se odmlčí a z plných plic se začíná nadechovat. Dělám to také, protože začíná zpěv třikrát ÓM, a tím přednáška končí. Lidé se pomalu beze slov zvedají a vycházejí nehlučně ven. U stolku

120 |


přednášejících se vytvořila malá skupinka, dodávám si odvahy a stavím se za ni. Chci požádat vedení ášramu o povolení ke zhotovení diapozitivů pro přednášky v Čechách a na Moravě. V centru ášramu totiž visí ručně psané anglické nápisy „No photographs!“ – a tak zatím film, který jsem koupila na londýnském letišti Gattwicku, odpočívá v tašce. Napadlo mne to při meditaci pod Saí Bábovým stromem, že by takový základní informační program byl u nás potřebný. Přednášející svámí mi řekl, že povolení k fotografování může udělit Mr. Krišnamurti, který pracuje v hlavní kanceláři ášramu vedle recepce a ubytovací kanceláře. Odcházím jako poslední posluchač ze stínu přednáškové haly do horkého jasu dne. Opodál u obchodního domu čeká velká skupina lidí před směnárnou, další zástupy kupují pečivo a popíjejí limonády. Jdu se osvěžit sprchou na náš pokoj a léčit náhlý katar nosohltanu, který se projevil prudkým pálením v krku a nose. Odpočinek mezi polednem na pokoji byl velmi příjemný – přítelkyně donesly ovoce, uvařila jsem čaj, vyprávěla, co bylo na přednášce. Otvírám opět útlou hezkou knížku Sai Baba And You a padl mi zrak na stránku, kde se píše o době mezi obědem a odpoledním daršanem: „Můžete využít tohoto klidného času, abyste si znovu potvrdili smysl toho, proč jste zde, prohloubili váš záměr v souladu s vaším růstem v porozumění. Naleznete-li v sobě oblasti slabosti, zmatku, rozptýlení a vzteku, vězměte to na vědomí. Buďte vděčni, že jste si mohli všimnout svého stavu mysli. Málo lidí má tu možnost. Pozorování toho, co si právě myslíte, je prvním krokem ke změně. Všimněte si, v kterých oblastech jste „vydrželi“. Stěžujete si na omezení nebo životní podmínky v ášramu? Závidíte těm, kteří mají lepší pokoje, interview a dary od Saí Báby? Máte raději povídání než prosté „bytí“? Obchody než meditaci? Braní než dávání? Za všechny tyto myšlenky převezměte plnou zodpovědnost bez sebekritiky a sebeobviňování. Pozorujte každou takovou myšlenku a pak se rozhodněte ji nemít. Čím pevněji a rychleji zastavíte myšlenku, tím snadněji to půjde příště. Ovšem tatáž myšlenka vyskočí znovu a znovu. Ale čas mezi poznáním bude naráz zkrácen tím, že jste cvičili identifikaci myšlenky a rozkaz sobě – „Stop“



| 121

nebo „Zrušit!“ Pamatujte na to, že měníte celoživotní návyky. S vědomým úmyslem a s milostí Boží můžete přeměnit tyto myšlenkové vzorce. Současně s výměnou negativních myšlenek za myšlenky na Boha udržujte ve své mysli pět Bábových doporučení pro svatý život: 1. Nedívej se na zlo, ale jen na dobro. 2. Neposlouchej zlé, ale jen dobré. 3. Nemysli zle, ale jen dobře. 4. Nemluv zle, mluv jen dobře. 5. Nečiň zlo, čiň jen dobro. Žitím těchto pěti pravidel bychom mohli být všichni v lepším rozpoložení mysli, abychom uctívali Boha. ROZŠIŘUJ LÁSKU VŽDY A VŠUDE. TO JE CESTA K UCTÍVÁNÍ MNE. Konečně, jak vcházíte do tohoto procesu očišťování, když meditujete, buďte si neustále vědomi svého zasvěcení Bohu a žádejte Bábu o pomoc. Proste jej o pomoc při vaší přeměně sebe sama v to, čím si přejete být. On vám pomůže, jestliže vědomě změníte své myšlenky, cvičíte se ve vidění pouze dobra a dáváte lásku všem těm, kteří jsou kolem vás. Bůh může přijít do vaší mysli a změnit víru, jejíž struktury vás táhly od něj pryč. Věřte mu a buďte v pokoji. Není třeba se snažit být mistrem a hněvat se na sebe, když náhodou selžete. To je to staré soutěživé ego, které se pokouší neobratně hrát tutéž hru jako obvykle. Pravidla nové hry jsou rozdílná od těch, která jsou na trhu – jsou to odevzdanost a láska… Můžete věřit, že Bába je mistrem, který rozpustí šablony vašeho ega. Stanete se mistrem, budete-li jedno s Ním. A to je pravděpodobně to, proč jste sem přišli… Mnozí lidé si zvykli trávit klid po obědě na pokoji, jiní na tichém soukromém místě, tak aby mohli tento významný čas společenství s Bohem úplně celý dát sami sobě. Meditace je pouze jeden způsob, jak využít ten klidný čas mezi obědem a odpoledním daršanem. Protože vstáváte tak časně zrána a slunce venku je po poledni velmi horké, můžete teď zvolit odpočinek v posteli. Může to být velmi plodná doba pro vývoj toho, co se děje ve vás. Božská energie ve vás pracuje, ať jste ve spánku nebo bdělí. Nemyslete si, že musíte být vzhůru a něco dělat, abyste

122 |


něčeho dosáhli. Někdy můžete zakusit Bábu daleko snadněji ve snech, než když jste bdělí, a ego bojuje o udržení kontroly nad vaším životem. Ve spánku jste jako malé dítě – otevřené, nevinné, bez cenzury – jste v míru. Když si lehnete, zajistěte dveře, nechcete-li být rušeni (jste-li ve hlučném pokoji, měli byste mít ušní ucpávky), poproste Bábu, aby byl s vámi. On tu je, ale v každém případě jej proste, právě proto, abyste měli jasno o vašem cíli. Řekněte mu všechno, co nejvíce potřebujete. On to ví, ale řeknete-li mu to, vaše pozornost se tím velmi zostří. Velebte jej a milujte ho za vše, co dělá pro vás. On to vůbec nepotřebuje, ale potřebujeme to my, vždyť takřka nemáme čas uplatnit v praxi vděčnost v našem uspěchaném životě. Jste-li unášeni do spánku, odevzdejte se vědomě Bábovi, požádejte jej: „Cokoliv je třeba udělat pro probuzení a osvobození mé duše, to, prosím, udělej!“ Nepokoušejte se myslet či kontrolovat, co se stane, neboť to je způsob chování ega a přináší jen utrpení… Cílem všech modliteb či obětování nebo vyjádření zvláštních úmyslů je soustředění vaší mysli na to, co je skutečně pro vás důležité. Nakonec, jak říká Bába, jste božští stejně tak, jako je on. Zaostřete svou mysl nikoliv na to, co je pomíjivé, ale na to, co je stálé. Všechny tyto duchovní praktiky jsou účinné, dělají-li se s poctivostí a bezúhonností. Budou vynášet vaše božství na povrch, na tu úroveň, kam můžete přijít, abyste to rozpoznali…“ Po 15. hod. odcházím na daršan s radostí nad vším, co Saí Bába zde vytvořil, a nad tím, co pro nás odhalu je. U mandiru – před meditační halou – vůbec nebyla fronta, služby pouštěly každého. Seděly jsme vedle sebe s našimi červeno-modro-bílými šátečky na krku. Stále nosíme velkou oranžovou knihu s českým překladem Saí promluv s sebou, pro případ, že by někdo z nás měl to štěstí a dostal se do prvních řad, aby mohl Saí Bábovi podat dárek z Čech. Potichu se ohromné množství duší soustředí. Každý, kdo sem přichází, očividně prožívá proměnu. Když prochází kolem nás Satja Saí Bába, jako by celý náš život ležel před ním otevřen. Ví o nás, bere nás pod svou ochranu, vlévá do našich duší nejen mír, ale i sílu a rozhodnost. Chce, abychom byli dobří a šířili lásku a pokoj – což to není to, co chtěl i Kristus? Že Satja Saí



| 123

Bába působí stejně jako Kristus dokázaly již tisíce lidí, kteří viděli a zažili, jak se staly nejrůznější nadpřirozené jevy, ať už kolem něj nebo v jejich domovech, často velmi daleko od něho. A tak máme možnost být tváří v tvář zázraku: tomu, čemu říkáme Bůh, Nejvyšší inteligence, Nejvyšší kosmická síla, Nejvyšší světlo, to v těle člověka prochází před námi. Naše racionalisticky vzdělávané myšlení má otevřené všechny brány k tomu, aby to mohlo pochopit: jsou tu nejen tisíce svědků i knih, ale i samy činy žijícího avatára před očima lidstva. To je pak osobní věcí každého z nás, jak zareaguje a co s tím udělá. Vnitřní řeč tu má větší váhu než znalost světových jazyků… Musela jsem po daršanu odejít doléčit tělo. Nosohltan reaguje na sucho a jemňoučký prach z pouště, který tu je ve vzduchu. Inhalace z českých čajů tomu dobře pomáhá. Tělo se vydatně potí – nastává pročištění. Toho klidu užívám k dočtení části z knihy Saí Bába a ty o odpoledním daršanu a bhadžanech. Knížka říká, že platí totéž, co o dopoledním daršanu, a tak se vracím o mnoho stránek zpět pro poučení o tom, co vlastně je daršan, jak se při tom chovat a jaký spirituální užitek může přinést. V kapitole s názvem Daršan – vize Božství se vysvětluje, že podle pradávných tisíciletých tradic je daršan vlastně naše vidění Boha – člověka. K němu přicházejí lidé ze všech stran, neboť z pohledu na někoho tak svatého plyne požehnání. Lidé mají vypadat co nejlépe, mít své nejlepší sváteční oblečení, být duševně připraveni, dokonce mohou předat Bábovi dopis o svých duchovních záměrech. Pro západní návštěvníky je prý zpočátku těžké vžít se do situace, Indové mají odlišný koncept privátního prostoru. V tom případě, když cítíme různé nepříjemnosti, které se v množství lidí někdy stávají, jako nátlak těl, strkání, velké horko, únavu, radí nám autoři knížky, abychom zavřeli oči, představili si před svým vnitřním zrakem Saí Bábu a prožívali jeho přítomnost ve svém srdci. Cokoliv se děje kolem nás, to vše vložme do svých modliteb, prosme za mír a štěstí pro ty konkrétní osoby kolem, děkujme za to, že jsme na tak požehnaném místě, sedíme a čekáme na objevení Saí Báby. Doporučují nám zapomenout na všechny zvuky kolem i na „malou agendu našeho

124 |


ega“, vložit celou duši do velkého aktu víry a lásky, prosit Bábu o otevření našeho srdce a očištění mysli, abychom se mohli osvobodit od iluzí a utrpení, které nás poutaly celý život. Prosme také o to, abychom se naučili milovat druhé a sloužit jim. Ten očistný proces našich myšlenek, citů a vědomí se hned pro jeví, jestliže dokážeme odpouštět to, co udělali druzí, a hned zapomenout, co dobrého jsme pro ně udělali my. A tak budeme tolik zaměstnáni myšlenkami lásky a chvály, že vůbec nebudeme mít čas se divit, kdo dostal nebo nedostal interview od Saí Báby. Tato doba je tedy zkouškou i školou každý den. Jsou tu některé zvyky, s nimiž by se měli cizinci seznámit: „Při přípravě shromáždění na daršan mají velkou úlohu dobrovolné služby Seva Dal. Jsou to ženy nebo muži, kteří pečlivě udržují pořádek před halou i v hale, dávají pozor na správné zařazení, na klid i na vzhled návštěvníků. Mají v tom tisícihlavém množství velmi těžký úkol. Někteří lidé ze Západu mohou být překvapeni jejich rázným chováním, které vypadá chladně – ale oni plní své povinnosti, jak nejlépe umějí. Měli bychom je vždy respektovat a modlit se za ně, protože jsou stále v napětí. Bába sám stanovil, že si přeje pořádek a disciplínu bez ohledu na to, kolik tisíc osob je v ášramu. Seva Dal služby mají velkou zodpovědnost za splnění Jeho přání, proto bychom měli s nimi spolupracovat, nikoliv je kritizovat. Naučíme se tak postupně i milující spolupráci s ostatními. Ta zkušenost proměny našich nálad ze zloby, kritiky a nesnášenlivosti až k láskyplnému přijímání v ášramu ponese ovoce, až se vrátíme domů…“ V textu jsme seznamováni také s tím, co můžeme očekávat. Především je známo, že Saí Bába má tak mocnou auru, že mnohým oddaným to působí tělesné a duševní uzdravení. Takový proces se může dít bez jakéhokoliv vnějšího znaku komunikace s Bábou. Ale nemáme se cítit zklamáni, když naše modlitby nejsou vyslyšeny. „Bába říká, že nechce zasahovat do karmických důsledků, které byly způsobeny již před tímto narozením, a do procesu, který by mohl přinést daleko rychleji osvícení. Ego může prosit o něco, co duše nepotřebuje pro svůj nejvyšší cíl. Přijímejme vše, co jsme dostali, s láskou a naše duše bude spokojena.



| 125

Velmi léčivou moc má také posvátný popel vibhúti – světlý prášek, který Saí Bába tvoří z ruky a dává těm nejpotřebnějším do nastavených dlaní. Dalším darem je jeho pohled na nás, který má velkou sílu a mnohé účinky. Saí Bába může také vzít od nás dopis, dovolit, abychom se ho dotkli nebo se nás sám může dotknout. To je opravdu velké požehnání. Lidé si velmi cení, když je Saí Bába pozve na osobní setkání, kde se může stát, že pro někoho stvoří nějaký dárek – prsten, náramek, málu, kámen aj.“ Ale – jak říká Bába – není to interview, proč jsme sem přišli, ale innerview, vnitřní vidění. Co říká knížka o setkání s Bábou tváří v tvář? „Když přichází ta dlouho očekávaná chvíle, kdy Bába pomalu a graciézně vychází mezi shromáždění, mnoha lidem se zdá, že se dívá přímo na ně. V každém srdci je Bába přijímán jedinečně, každý člověk zná určitý aspekt této mimořádné bytosti. Je to možná proto, že Bába každému z nás ukazuje jeho vlastní duši, s její touhou po Bohu, která chce milovat a být milována. Když vidíme Bábu, můžeme poznat, co chceme být a co skutečně jsme. Můžeme si připadat jako v nebi. Taková zkušenost bytí s bytostí, která je ztělesněním božské lásky, je největším magnetem, který sem přitahuje bez ustání proudy lidí z celého světa.“ Jak Saí Bába prochází mezi sedícími, bere si od některých dopisy, někdy dovolí dotknout se jeho nohou v padnamaskaru – v tradičním indickém pozdravu, gestu odevzdanosti a úcty, jímž se dotýká klečící osoba čelem nohou té osoby, která stojí před ní. (Takto zde zdraví děti v rodinách rodiče, ve východních zemích zdraví tak lidé nejen duchovní učitele, ale i jiné významné osobnosti.) S některými Saí Bába prohodí pár slov, jiným udělí požehnání nebo vibhúti. Jestliže v nás vznikne přání, abychom byli na jejich místě, pak si představme, že to tak skutečně je: „… že jsme to my a prožijeme radost s těmi, kdo tak byli požehnáni, jako bychom byli jedna duše. To jsem já, ta žena, jejíž hlava se dotkla jeho nohou, já jsem ten muž, který dostal od něj požehnání, jsem i to dítě, kterému dal Bába květinu, jsem i v té skupině, kterou Bába pozval na inter view. Nesmíme poskytovat žádný prostor závisti, ale sdílet jejich radost, a pak vše bude tak, jako bychom byli v jejich těle. Vždyť to je Bábovo poselství, že my všichni jsme jedno a sdílíme spolu lásku Boha.“ Bába si zve sám ty, kteří s ním mají osobní setkání, a důvody zná jen on

126 |


sám. Proč před některými udělá zázrak, to může být také ukryto v naší minulosti. Bába dává každému to, co právě on v té chvíli potřebuje, může dokonce minout svatou osobu a stvořit prsten pro těžce provinilého hříšníka. „Často Bába tvoří svatý popel – vibhúti – který symbolizuje spálení všech našich přání, když zmizí všechny touhy kromě touhy po Bohu. Ale nedoporučuje se volat na něj, jakkoliv upoutávat jeho pozornost různými posunky. Bába nám dává největší dar pro každého: božskou lásku, otevření srdce a mysli ke skutečnosti, o které jsme předtím ani nesnili. To, co si naše ego myslelo, že potřebuje, je irelevantní.“ Při daršanu vidíme, že Bába opakuje určitá gesta. Kroužení rukou směrem vzhůru s dlaní nahoru je vysvětlováno jako pozvedání energie nebo zvyšování duchovní bdělosti. Jestliže se ruka pohybuje krátce nahoru a dolů, interpretuje se to jako znamení pokoje, klidu, utišení. Někteří oddaní to prý cítí jako pokyn: „Nemějte obavy. Já vím. Starám se o vše.“ Než Bába začne materializovat popel nebo nějaký předmět, pohybuje pravou rukou v kruzích vodorovně, dlaní dolů, dvakrát, třikrát. Pokud má prostě ruku zvednutou dlaní k nám, znamená to požehnání. Pak jsou tu ještě vylíčeny okolnosti, za jakých se odehrává skupinové interview u nohou Saí Báby: „Místnost v mandiru je dosti malá a pozvaní sedávají těsně namačkáni kolem Bábova křesla. Ovšem i zde se zachovává ten starý zvyk oddělení mužů na jedné straně a žen na druhé. Mnoho lidí si připravuje předem otázky, ale pak zjistí, že se jim vypařily z hlavy. Bába sám dává otázky a neměli bychom se pokoušet to setkání nějak ovládat, spíše to vše nechat na Bábovi. Takové odevzdání v sobě je velké požehnání. Doufáme zcela a úplně v jinou bytost, možná popr vé ve svém životě. Bába nežádá od nás nic než otevřené srdce, abychom se mohli naučit pravé lásce a nalezli štěstí ve službě druhým. To je vlastně služba pro naše nejvyšší dobro.“ Může se stát, že po takovém setkání člověk na chvíli ztratí řeč, je docela bez sebe radostí, ale to je prý to nejlepší. Nyní přichází čas ticha, kdy necháme Bábovu energii v nás působit. Je nejlépe se uklidit do klidného prostoru a ponořit se do meditace. Ostatně, všude po Prašánti Nilajam můžeme najít nápisy, nabádající k zachování ticha a soustředění. Také když jdeme



| 127

na jídlo, měli bychom zůstat v tichu namísto setkání s přáteli. Neseme si přeci Satja Saí ve svém nitru a On je jediný přítel, kterého potřebujeme. „BUĎTE TIŠÍ SAMI V SOBĚ, to vyvolá ticho v ostatních. Neupadejte do zvyku dlouhého a hlasitého povídání, nebo dokonce křičení. Redukujte kontakty na minimum. Uchovávejte si pro sebe atmosféru tiché kontemplace, kdekoliv se nacházíte… Někteří lidé žijí v nekonečném poklusu, jako tornádo, a neumějí se zastavit. Ti nebudou moci pokročit na Boží cestě v odevzdání do jeho poručnictví“… Kniha o spiritualitě v Saí ášramech nepostrádá ani humor. Saí Bába jej má také rád. Říká: „Když z nás řeč vychází, nic nevchází dovnitř. Abychom získali co nejvíce užitku z pobytu v ášramu, měli bychom být přijímající a otevření. Ticho je tím nejjistějším prostředkem, který nás dovede k cíli.“

VEČER U GANÉŠI O půl sedmé přichází do našeho pokoje Helena. Se svými nazad sčesanými dlouhými černými vlasy a snědou pletí a v dlouhých indických šatech vypadá, jako by se v této zemi narodila. Vycházíme společně na večeři. Kupodivu příznaky onemocnění z mého těla ustoupily. Helena také prodělávala podobné potíže. Po cestě jí vyprávím, co jsem četla. V indické kantýně je samozřejmě několik front, stovky orientálních žen ve veselé náladě, jejich splývavé barvité oděvy jako by vytvářely atmosféru vznešeného duchovního dvora – jsou fantastickou pastvou pro oči. Hledáme, kde se vydává čapátí. To je tradiční indické jídlo, placky z mouky, nasucho pečené, křupavé, k nim se podává mnoho druhů omáček a zeleniny. Služby nás poslaly do prvního patra – tam se před námi otevřel ohromný prostor právě tak velké jídelny, jako je ta v přízemí. Čapátí se tam vydávají na rozdíl od jídel s rýží přímo u stolů. Jsou připraveny ve velkých hrncích, které jsou zakryty, aby udržely teplo, dvě ženy k tomu vydávají z jiných hrnců přílohy podle toho, jaké lístečky jim dáme. Dávám si dvě porce, nahrazuji tak oběd. U mramorových bílých stolů již sedí desítky žen, mezi nimi pár západních

128 |


tváří. Když jsme položily talíře před sebe, usedáme a modlíme se společně polohlasem… Po večeři jsme vešly na chvíli naproti do Saí knihkupectví. Vybírám si to, co bych mohla hned číst: jednu malou knížku z řady, kterou napsal sám Saí Bába: Préma vahiní, a knihu o principech Saí výchovy Education in Human Values. Protože potřebuji dát tělu více vitamínů, doporučila mi Helena koupit mandarinky na trhu za branou ášramu. Ona to tam zná, ale nechce se jí tam. Před tou branou zůstáváme u Ganéšova chrámku, kde Indové a několik bělochů přinášejí oběti; konají púdžu. Rozbíjení kokosů je slyšet dost daleko, medově nasládlá vůně jejich mléka se mísí s vůní doutnajících tyčinek, olejů, světel a svíček do neviditelného oblaku, který obaluje toto místo a modlící se poutníky, obcházející v meditaci chrámek. Socha Ganéši je ověšena vždy čerstvými květinami, závěsné věnce (mály) z květin se houpají na hlavách dvou starých kamenných slonů. Přicházejí mladé dívky, se sepjatýma rukama a rozzářenýma očima se třikrát uklánějí před Ganéšou a začínají svou modlitbu v chůzi. Napadá mě motto posledního vatikánského koncilu: „ut omnes unum sint“ – aby všichni jedno byli. A tak jsme přidaly své sandály ke hromádce opodál a v modlitbách jsme začaly obcházet chrámek v okruhu, ohraničeném silnou bílou linií na zemi. Začíná se od levé strany a každý jde sám ve svém rytmu. Opět tu chodí v modlitbě ta „Švédka“ ve světlém sárí, kterou již znám od vidění, šourají se tu pokorně dvě šedovlasé indické stařenky, velmi pečlivě a slavnostně nastrojené, zřejmě nedaleko bydlí. Společná chůze při modlitbě připomíná prostá procesí, která se vydávala městy a vesnicemi Evropy o svátcích a poutích, a také když vznikla nějaká nebezpečná situace: nepršelo, úroda schla nebo hrozily války, mor, hlad… Rozhodně narůstají hrozivé situace, které si děláme my lidé sami, a tak myslím na ty ukrutnosti v Evropě, v Bosně a Hercegovině, na hrozné události v Čečensku, v Izraeli a Palestině. Myslím na hladové a nemocné, na Matku Terezu a její obětavé sestry, které pomáhají opuštěným nemocným. Myslím i na obludnou pseudokulturu, která vychází z lidského podvědomí a jako mor ducha ohrožuje lidskou duši. Myslím na tisíce řeholníků a řeholnic na Západě, i na mnichy a mnišky na Východě, vybavují se mi



| 129

před vnitřním zrakem postavy známých i neznámých světců. Uvědomuji si, že ti všichni žili v pouhé čisté lásce, rozplynuli se v prožívání božství, a tak chápali všechno kolem sebe. Tak samozřejmě byli s druhými a cítili jejich bolesti a pomáhali, protože to je stálý dotek živého božství přímo v tomto životě, tady, v „tomto slzavém údolí“… Naše kroky v modlitbě kolem Ganéši nás spojují s těmi dušemi, ať jsou z jakéhokoliv národa. Nezáleží na tom, jakému náboženství jsme se učili ve škole – víme, že máme společnou nadzemskou touhu a prosíme o pomoc na klopotné cestě pro všechny… Jdeme a jdeme, v soustředění dovnitř – je to vlastně koncentrovaný symbol našich životů, odehrávajících se odedávna vždy kolem posvátného… Vděčně úklonami ukončujeme naši večerní pobožnost, tiše se obouváme a ještě chvíli sedíme v tichu opodál na nízkém obrubníku. Kolem posvátného banyánu, pod nímž se ve světle svíček třpytí kamenná řada starých idolů, vycházíme z brány ášramu ven na ulici. Hned za branou na zemi nabízejí prodavači květiny a věnce k obětem, zvenku podél zdí ášramu jsou řady krámků, spíše prostých stolů, na nich hromady tropického ovoce. U jednoho z nich kupujeme mandarinky, každá si bereme slušnou zásobu. Vybraly jsme si z prodavačů dítě, chlapce, jehož úsměv nás přilákal více než hlasité nabízení a pokřikování zkušených starších obchodníků. Obrátily jsme se zpátky: na protější straně ulice patrové domy, přeplněné večerně rozsvícenými obchůdky, reprezentovaly pravý indický bazar se vším všudy. Poprvé jsem tu viděla, jak se i v Indii z náboženství dá slušně žít. Také zde je samozřejmě kvetoucí trh s devocionáliemi, jako v západních zemích. Helena mi ukázala vstup do hlavní ulice bazaru – jsou to dlouhé pasáže stěsnaných krámků, zařízených uvnitř po indicku útulně, u prodavačů šperků a koberců až přepychově. Zákazník pohodlně usedá na kobercích na vyřezávaná sedátka a dlouho vybírá, obchodník se mu věnuje, jako by byl jeho dlouholetým přítelem. Co krok, to závěsy látek, šálů, mušelínů, hedvábí vlají z tyčí, pověšených nad hlavami chodců. Helena mi ještě ukázala, kde je obchod s fotografiemi Saí Báby – jen na dálku přes ulici, protože nás nic nelákalo a již se rychle blížila uzavírací

130 |


hodina ášramu. V době večerky jsme procházely zpět kolem mužských služeb Seva Dal, tou branou, kterou jsme s poutníky vstoupili prvního dne po našem příjezdu. Známí Indové – služby v bílém – nás pouštěli dovnitř s naprostou samozřejmostí, s usměvem. Člověk tu má pocit, jako by se vracel do velikého láskyplného domova. Hodně lidí se v tuto dobu vrací s námi, na ulicích ášramu je ještě živo. Než přijdeme k našim domovům, procházíme celou hlavní třídou na veliké prostranství. Kolem domů je spousta stromů, hlavně palmy, svítí zde vysoká pouliční světla a pod nimi na trávě a na obrubnících sedí skupinky Indek, dohromady stovky a stovky lidí. Daleko vlevo končí prostor obchodním centrem a přednáškovou halou, vpravo pak vysokými novými domy, z nichž jeden je ten náš. Před každým vchodem je už z dálky vidět postavičky v bílém – hlídající muži nebo chlapci s těmi známými modrými šátky kolem krku. U domu se s jedním zdravíme. Náš pokoj s dvěma přítelkyněmi nás vítá světlem a vůní tyčinek. Popíjíme čaj, přítelkyně si ukazují, co nakoupily pro potěšení rodin, ale jen stručně – respektujeme plně řád ášramu a brzy zhasínáme. Končí náš třetí den a čtvrtý večer (když připočítáme příjezd se svátkem Makara Šankranti v neděli). V tom tichu nastávající noci pulzuje velká léčivá energie, spoju je se s našimi modlitbami, s prosbami, s díkůvzdáním ohromného množství duší, které se odevzdávají pod ochranu boží i v tomto století…


| 131

GURU DEN  DUCHOVNÍ ZDOKONALENÍ  ČÁSTI ÁŠRAMU

18. ledna 1996 – čtvrtek Po celé Indii je v duchovním životě od pradávna čtvrtek zasvěcen učiteli – guruovi. Žák neboli šišja nebo také sádhaka (adept duchovní cesty – sádhany) se toho dne postí a se zvýšeným úsilím dělá své cvičení a meditace, protože ví, že guru v tento den na něj myslí a pomáhá mu. V Prašánti Nilajam může být každý den takový. Dnes přítelkyně odešly na ranní Ómkar a zpěvy beze mne. V noci se moje tělo silně potilo, je to znamení, že mám tento den zůstat a doléčit to, co je třeba. Je ještě tma, rozsvěcuji svíčku a usedám čelem k východu, tam je i mandir. Přesně v pět hodin je v dálce slyšet první ÓM zpívané muži v mandiru, a pak další, zpívané celým shromážděním. Zpívám s nimi ÓM v našem pokoji, ale vlastně jsme spolu pořád, nezáleží na tom, kde právě je moje tělo. Je slyšet nagarsankirtan a další zpěvy, po nich si dávám léčivé inhalace a tablety. Z blahodárného uklidnění se probírám, když ze směru mandiru se nese prostorem sladká hudba. V duchu vidím, jak Satja Saí právě vychází mezi nás, radostně jej vítáme pozdravy sepjatých rukou a naše vnitřní rozpravy s ním jsou uklidňovány jeho laskavostí… Těžko si umíme představit, kolika tisícům právě dnes pomůže, jak ta pomoc probíhá, kolik lidí právě dnes tu najde rozřešení problémů, uzdravení, pochopení, porozumění, zda se to týká těla, nebo duše. V době, kdy Saí Bába přijímá skupinu vybraných oddaných, mám možnost v našem pokoji studovat. Probírám se ještě tím duchovním průvodcem Sai Baba And You, hlavně pro pochopení místa, v němž nyní jsme, proto hledám, kde se píše o ášramu. Je to na začátku kapitoly Den tvého života v Bábově ášramu. Dozvídám se, že ášram je dokonale vyhovujícím místem pro zintenzivnění naší sádhany, že tu často budeme opakovat jména Pána, ať ho nazýváme „Ježíš, Bůh, Adonai, Saí Bába, Alláh, Ráma nebo jinak. Několik hodin denně se tu zpívají zpěvy k oslavě Pána. Tato duchovní cvičení se tu dělají skupinově

132 |


i individuálně. Podobně doma se můžeme těšit zpěvy v místním kostele, synagoze a pod. Místo tu vlastně nehraje žádnou roli, hlavní je naše oddanost a odevzdanost srdce Bohu.“ V ášramu je po celý den příležitost vzpomínat na Pána s posvátnou bázní, pokorou a úctou. Můžeme pobývat v místě, kde žije Saí Bába a být s ním osobně na daršanu a při bhadžanech. Přitom je celé společenství spolu, tisíce lidí. Proto se autoři věnují potřebě určitého řádu a upozorňují na pravidla chování, závazná podle Báby pro všechny návštěvníky. Pročetly jsme to včera. Navíc se zmiňují o některých důležitých zvycích, týkajících se vstupu do nádvoří mandiru. – Dodržuje se tu samozřejmě starobylá východní tradice, o níž říká Bible: „Odlož svou obuv, neboť stojíš na svatém místě.“ Proto se nechávají boty, tenisky, sandály v pokud možno úhledných řadách na cestách, vedoucích k chrámu, a tam si každý po ukončení obřadů zase svou obuv najde. – Druhým zvykem, o němž jsme předtím nevěděli, je oddělení mužů a žen v chrámu i v hale před ním. Myšlenky tak nejsou rušeny. Jsou tu také oddělené jídelny pro indické obyvatelstvo. V „západní“ jídelně to již neplatí, ale platí to v obchodním domě i u okének prodeje stravenek a ubytovací kanceláře. – Třetí samozřejmostí je tu pěkný vzhled návštěvníků – ženám se doporučují dlouhé šaty se šálem přes hruď, tedy buď sárí, nebo paňdžabí. Pro muže je vhodný bílý oblek, vnější symbol jejich závazku být čistý v mysli i v srdci. – Čtvrtým důležitým požadavkem je dbát pečlivě na Bábovo přání, aby byl udržen co možno největší klid v ášramu, zejména pak v areálu chrámu. Pokud se připojíme k ostatním a čekáme na ranní daršan, dbejme na uchování ticha v mysli. – Co se týče materiálních podmínek v ášramu, upozorňují nás, že voda je zcela nezávadná a může se pít; jídlo je hygienicky připravováno; všechny potřeby, nezbytné pro pobyt, si můžeme levně obstarat v místním obchodě; máme být trpěliví, když stojíme ve frontě na jídlo. – Bába velmi důrazně žádá návštěvníky, aby zůstávali uvnitř ášramu, neboť mír ášramu je hrubě porušen, když vstoupíme za jeho zdi: žebráci, obchodníci a křik prodavačů nás strhává do jiného světa, odlišného od

„živé“ záhlaví - název k Guru apitoly den – Duchovní zdokonalení – Části ášr amu

| 133

Prašánti Nilajam. Na druhé straně veškerý program je v ášramu zcela dobrovolný, nikdo nás nebude nutit do ničeho a všechno, co tu děláme, je věcí naší volby a zodpovědnosti.

JAK VYPADÁ NAŠE DUCHOVNÍ ZDOKONALENÍ? Bude velmi užitečné dávat si pozor na malé léčky, které si sami děláme: „Můžeme se kontrolovat, zda staré zvyky našeho ega ještě platí: chodím nakupovat do bazaru denně? Setkávám se s přáteli nebo známými při každé příležitosti? Kritizuji často ty druhé? Mluvím stále? Jestliže se takto chováme, ptejme se sami sebe, je-li náš úmysl a cíl, naše zasvěcení trvalé, jak nás pevně drží. Denně bychom měli ověřovat své myšlenky. Můžeme to změnit pevným potvrzením našeho pravého cíle. Čím dříve to uděláme, tím lépe – neboť právě tady je čas posunout naše myšlenkové vzorce a z nich vyplývající chování. Prašánti Nilajam je velká škola a Bába je velký učitel. Žádné dítě se nenaučí chůzi bez pádů, ale přesto vstává a pokračuje. Poprosme Bábu o pomoc při opravování našeho myšlení a věřme, že ji dostaneme. Je však třeba to vše dělat vědomě. Bába říká: ,Udělej jeden krok ke mně a já udělám sto kroků k tobě‘.“ Potom následuje několik rad k dennímu programu: ten, kdo chodí spát včas – nejpozději v devět večer, se probudí včas na ranní obřady, případně může užívat budíčku. Brzy se náš rytmus přizpůsobí rytmu života v ášramu a budeme částečkou ve vlně lidí, plynoucí ke chrámu během přílivu a odlivu denních aktivit. Budeme stále otevření k odpovědím Báby v meditacích a ve chvilkových kontaktech s druhými. Proste a bude vám dáno. Ranní obřady: „Ómkar (zpěv posvátného symbolu – pranavy ÓM) Lidé sedí na zemi v řadách – podle pokynů služeb Seva Dal – již před pátou hodinou ranní, muži na levé straně nádvoří, ženy na pravé. Uvnitř chrámu přesně v pět hodin začíná znít 21 ÓM a my se můžeme připojit k pomalému zpěvu tohoto nejsvětějšího slova nejstarších hinduistických písem, posvátné slabiky prvotního zvuku, který provázel vznik hmotného vesmíru a udržuje

134 |


jej. Je symbolem vnitřního ohně a Božství – Brahma. Při jeho zpěvu můžeme prožívat vibrace původního zvuku Božství a sjednotit se s ním.“ Dozvídám se zde, že další zpěv vybrané skupiny zpěváků a hudebníků uvnitř chrámu je píseň ke svítání – suprabhatam – něco jako naše „dobré jitro“ – pozdrav a uctívání při probuzení Božského Vědomí. Vnitřní slunce bude ozařovat naše myšlenky a city a my tím prosíme duši, aby se probudila ke svému vlastnímu Božství. Současně je to pozdrav Saí Bábovi. Potom tedy následuje veda paradžanam – zpěv védských manter vybranou skupinou na ulicích ášramu, potom nagarsankirtan, který je nejvíce slyšet, když čekáme při úsvitu na daršan. Je tu popsáno, jak a kde probíhá: ženy se řadí před Ganéšovým chrámkem, muži opodál. V čele jsou vedoucí zpěváci a zpěvačky, mají malé hudební nástroje. Za nimi se řadí obvykle služby Seva Dal a také návštěvníci ášramu. Tady se ke svému úžasu dovídám, že se každý může k rannímu průvodu připojit, i když nerozumí slovům, může prožívat atmosféru a zpívat z celého srdce tak, jak dokáže! Když ženy opustí areál u Ganéši a pokračují kolem haly Púrna Čandra, kde bydlí Saí Bába, vykročí skupina mužů se zpěvy bhadžanů, pokud odešla skupina žen z doslechu. Obě skupiny obejdou i mandir a končí svůj zpěv u Ganéši. V modlitbě se odevzdávají do lásky Boží, aby překonali překážky, které v tomto dni mohou nastat, prosí o to, aby vše konali s pevností a sebedůvěrou. Jsme-li mezi nimi – říká knížka, máme pamatovat na to, že jsme cenní, že nás Bába miluje, a proto budeme pečlivě střežit svou řeč, myšlení i chování a budeme je měnit, jestliže potřebují změnu. Jedním z důležitých zvyků, který Bába zdůrazňuje, je velká čistota. Říká: „Existuje úzký vztah mezi tělem a myslí. Už ve védántě se učí o čistotě a také o čistotě mysli. Jestliže někdo má špinavé tělo, mysl se také ušpiní. Čistota obou je poznamenána tím, co děláme: pro očištění těla si dáme koupel, pro očistu mysli sedíme v meditaci.“ Proto se nám radí dát po ránu své prádlo místním „pradlákům“ – nazývají se dhobi –, kteří velmi levně do příštího dne prádlo vyperou a vysuší. Tím se obvykle míní sárí nebo bílé pánské obleky. V Indii se pere denně. Máme tím denně příležitost ke vděčnosti. Po hlavním programu v ášramu, což jsou dopolední a odpolední daršan a bhadžany se Satja Saí Bábou, doporučuje knížka ve volném čase studium,


| 135

psaní poznámek a návštěvu přednášek. Navrhuje také „prohlídku některých míst ášramu, což může být pojato jako prohloubení duchovní praxe, pokud to konáme ohleduplně, pozorně, jemným a mírným způsobem. V některých blocích domů v ášramu je mnoho k vidění, co návštěvníka přiblíží více k Saí Bábovi.“ V ášramu můžeme nejprve vidět Bábovy školy. Rozsáhlé skupiny budov za parkem, jižně od Ganéšovy brány, zahrnují základní a vyšší školu a Saí univerzitu. I když nejsou většinu času přístupné pro veřejnost, může hlídka dovolit vstup na hřiště a stadion, kde v pozadí stojí veliké sochy Ježíše a jiných duchovních učitelů světových náboženství. Poblíž je japonská zahrada zbudovaná oddanými z Japonska. Tam se chodí někdy Saí Bába procházet.

ČÁSTI ÁŠRAMU Na kopci nad mandirem stojí impozantní třívěžový chrám, který je zdaleka vidět ze všech světových stran. Ve třech patrech expozice předvádí odvěké lidské tázání po Bohu. Začíná stvořením vesmíru a pokračuje prezentací všech důležitých světových náboženství, jejich učení, obřadů, světců, proroků, učitelů i shromažďovacích prostorů. „Toto skvělé muzeum lidské spirituality ukazuje, co lidstvo udělalo během věků, aby rostlo v míru milosti. Je výzvou, abychom si pro svou praxi vzali to, co je pro nás správné, a vytrvali v tom po zbytek životů“ Při čtení dělám předsevzetí, že co nejdříve vkročím do tohoto stánku moudrosti, abych doplnila veliké mezery v mém vzdělání. Nebyli jsme připraveni na takové školení, čím dál tím víc pociťuji, že jsme se octli v nějakém jiném světě… Poblíž tohoto muzea je postavena palácová budova: University Administration Building – u nás to znamená kanceláře univerzity, kde Saí Bába a jeho administrativní štáb řídí všechnu výchovnou práci a přijímá státní hosty. Budova také ukrývá dary, které věnovali Babovi oddaní a světové osobnosti. Tento bohatě vybavený palác byl financován jedním švýcarským obchodníkem a vystavěn za méně než jeden rok. Architektem byl sám Saí Bába. Odtud je krásný výhled na celý ášram, univerzitu a školy.

136 |


Když scházíme dolů, nalezneme těsně u cesty Vrta Vrukša – meditační strom. Knížka Saí Bába a ty doporučuje jeho návštěvu zejména mezi daršanem a bhadžany, neboť klid zde může pomáhat v naší praxi vědomého bytí v přítomnosti Boží. Kniha zmiňuje i obrovitou halu Púrna Čandra, která byla postavena vedle mandiru jako auditorium pro velké slavnosti při svátcích. (Čandra = měsíc). Když vyjdeme z ášramu za jeho zdi po silnici směrem k univerzitě, uvidíme naproti ní přes silnici Saí planetárium s jeho mnohobarevnou geodetickou kupolí. Má programy hlavně pro studenty. Návštěvníci mohou zhlédnout foto-display v patře. Saí Gíta je oblíbená slonice Saí Báby, která žije kousek od planetária v zahradě. Knížka o ní mluví jako „o krásné šarmantní bytosti, která pláče, když ji Bába opouští, a utíká mu naproti, když přichází. Může nám připomenout naši jednotu se všemi živými bytostmi. Bába řekl, že v příští inkarnaci bude Gíta člověkem.“ V tomto areálu můžeme vidět také Gókulam – místní mlékárnu, kde je velmi pečlivě chováno dosti krav, aby to stačilo na spotřebu mléka v ášramu. Nemáme vynechat návštěvu posvátného Stromu přání, který roste na skále na vrchu za Puttaparti, na břehu řeky Čitravati. K tomuto stromu vylezl jednou Saí Bába jako chlapec se svými přáteli. Je to tamarind, z něhož si na Bábův pokyn mohli hladoví chlapci natrhat jakékoliv ovoce podle svého přání. Saí Bába často materializoval ovoce, které právě nerostlo. A tak na stromě, který nemá žádné plody, nalezli chlapci mandarinky, banány, manga, pomeranče, jablka i kiwi zároveň. Dále za budovami univerzity, na rovině před Puttaparti se rozprostírá Sri Sathya Sai Super Specialty Hospital, tedy speciální nemocnice a poliklinika. Byla věnována premiérem Indie v r. 1991. Vypadá prý spíše „jako chrám pro bohoslužby než jako útočiště pro nemocné. Pro Bábu je však léčení přirozeně spojeno se zbožností a atmosféra nemocnice je tím poznamenána. Řekl, že tato instituce by měla stát tisíc let, ačkoliv byla postavena za pouhý jeden rok. Pro toho, kdo viděl tisíce lidí pracovat na stavbě za mimořádně těžkých dešťů, aby dokončili stavbu do termínu, to byl neuvěřitelný úkol. A přeci se otvírala přesně v den stanovený Bábou, kdy také otevíral Sri Sathya Sai Institute of Higher


| 137

Medical Science – tedy specializovaný lékařský výzkumný ústav. Nyní fungují společně jako nemocnice s vysoce specializovanou péčí pro místní i zahraniční pacienty. Všichni nemocní jsou zde ošetřováni zdarma, jako příklad světu, neboť společnost je povinna věnovat zdravotní péči všem bez ohledu na jejich schopnost či možnost zaplatit. Kompletně komputerizovaný řídící systém nemocnice umožňuje průběh operací a je užíván i v hygienických kuchyních, kde individuálně plánovaná jídla pro pacienty připravují speciální pracovnice ve výživě, které vystudovaly na Bábově vysoké škole pro ženy v Anantapuru. Je zde také největší krevní banka v Indii. Pacienti jsou uklidňováni přítomností své rodiny, která je ubytována v apartmánech v blízkosti nemocnice. Mnoho lékařů, zdravotnického personálu a techniků sem přichází z celého světa, aby sloužili v Bábově nemocnici. Slouží tomu také nově otevřené letiště, postavené na sto akrech pozemku u nemocnice. Satja Saí Bába pravidelně nemocnici navštěvuje, inspiruje pacienty i ošetřující k cestě za zdravím tělesným i duchovním. Vysoké náklady lékařské péče v soukromých nemocnicích po celém světě vyplývají z touhy po zisku. Vydělávat na utrpení lidstva znamená vykořisťovat ubohé, chudé a trpící. Saí Bába dokázal, že se léčení v nemocničním prostředí může jednou opět stát aktem božské lásky a služby, jako tomu bývalo za časů, kdy nemocnice byly zakládány a vedeny náboženskými řády. Zotavení pacientů je uspíšeno přítomností Saí Báby a duchem nesobecké služby, k níž inspiruje.“ Dočetla jsem, co jsme o ášramu nevěděli, zbývá to projít a poznat. Také jsem si půjčila od Petry malého průvodce, kde se píše o Puttaparti, že tu je několik menších chrámů. Tak doufám, že se nám to podaří a uvidíme je. V poledním čase přišla Ruth. Vyprávím jí, co vše je v ášramu zařízeno, co by každý z nás mohl s duchovním užitkem prožít. Rozmluva se brzy dostala k duchovním věcem, k vnitřní cestě, k důležitým životním příhodám a strastem, k tomu neměnitelnému prastarému pravidlu, že člověk na duchovní cestě se prodírá stálými zkouškami, bolestmi, utrpením. Překonává něco, čemu se při tom nedá porozumět a teprve po čase vidí, jak to bylo nutné, jaká to byla lekce.

138 |


Ruth a Jarka se seznámily s Eleonorou z Německa, chtěly jsme ji vzít k nám do pokoje, protože byla ubytována ve velké hale. Máme společně velmi radostný den: dnes na daršanu byly Helena, Jarka a Petra úplně v první řadě, v nejtěsnější blízkosti Saí Báby. Ten prožitek se vepsal nesmazatelně do duší, všechny cítíme hluboké působení Bábovy neviditelné energie a jeho doslova nadpozemské lásky. Určitě každá z nás už na počátku našeho pobytu tady prožila mnohé změny. Těmi vzpomínkami počalo očišťování myšlení, uvědomujeme si, kde a jak jsme dělaly chyby, komu jsme ještě neodpustily, co starého v nás zbytečně zabírá místo novému Světlu… Když přítelkyně odešly na odpolední daršan a bhadžany, zůstávám sama, doléčuji inhalacemi zánět nosu a krku. Pokojem se rozezněly vzdálené rytmy písní, zřetelně i na tu velkou dálku se dalo poznat, kdy se připojilo unisono velikého shromáždění, kdy se opakoval verš po předzpěvákovi. Nic nebránilo tomu vnoření se do vln, které vynášejí duši vysoko… Pak mne napadlo poprosit Saí Bábu, aby dneškem bylo tělo uzdraveno a abych se mohla už brzy ráno zase posadit mezi ženy a čekat na něj, až vyjde k nám. Moje vědomí se zahalilo v utišující závoj spánku, probudily mne až pozdě večer přítelkyně, vracející se z procházky po večeři, z nákupů. Otvírám první knížku z řady, psané samým Bábou: Préma vahiní. Bábův nejbližší ctitel, pan Kasturi, který zemřel – jak by se to řeklo v katolické církvi – „v pověsti svatosti“, píše v úvodním slově, že Bába sám o sobě před lety řekl, abychom ho nazývali Prémasvarúpa – vtělení božské lásky. Připomíná jeho zveřejněné rozhodnutí z doby mládí, že Bába musí splnit svůj úkol přetvořit a přeměnit člověka, vložit prému do srdcí jednotlivců, společností a celých národů. Když Saí požehnal založení časopisu Sanatana Sarathi v r. 1958, napsal první sérii článků právě pod názvem Préma vahiní. Byly shromážděny v anglickém překladu do této knihy. Těším se z toho a listuji malou knížkou, která má 86 stran. Obsahuje velmi podrobné rady k duchovní cestě, k našemu dennímu zoufalému boji s okolnostmi, je protkána vznešenými filozofickými myšlenkami a poznatky z oblastí, kterým se na Západě říká psychologie, sociologie, filozofie kultury, teologie, etika. Co nám říká božský učitel?


| 139

Vybírám si před usnutím několik odstavců z prvních stránek jeho knihy: „Daleko více než v předcházejících dobách – jugách, tato naše kalijuga nabízí velmi mnohé cesty, jimiž člověk může získat rozlišování neboli vivéku. Jedná-li se o výchovu, která je velmi potřebná, máte tu množství škol a institucí, jedná-li se o bohatství, je tu množství způsobů, jak může být získáno. Navzdory tomu nevidíme žádný přírůstek lidského štěstí nebo pokoje. Co je toho příčinou? Důvod spočívá v lidském chování, v lidském způsobu života samotném… Lidský život je nepochybně nejvyšší v evoluci a k tomu, aby dostal svůj smysl, je zásadně nutná spirituální snaha, čisté a svaté úsilí. Pro tento způsob života je ze všeho nejdůležitější charakter. Charakter učiní život nesmrtelným, přežije dokonce i smrt. Někdy se říká, že poznání je moc, ale to není pravda: charakter je moc a síla. Právě získání poznání závisí na dobrém charakteru člověka. Tak každý jedinec musí toužit, aby dosáhl bezvadného charakteru, bez jakéhokoliv stopy zla. Všiměte si, že Buddha, Ježíš Kristus, Šankaračarja a Vivékánanda, velcí mudrci, světci oddaní Pánu, ti všichni jsou uchováni jako poklad v paměti lidstva až do dnešních dnů. Jaké vlastnosti způsobily, že se na ně vzpomíná po všechny časy? Já tvrdím, že to je charakter každého z nich. Bez charakteru je bohatství, výchova a sociální postavení bez užitku. Je to vůně květiny, která jí dává hodnotu a cenu. Básníci, malíři, vědci mohou být velcí každý na svém poli, ale bez charakteru nemohou mít žádné postavení ve společnosti. … Mluvím nyní o společnosti a charakteru, které se drží určitých neměnných hodnot. Společnost naší doby připisuje určitým vlastnostem proměnlivvou důležitost ze dne na den a móda charakteru se mění s rozmary společnosti. Ale základní povaha bezvadného charakteru je věčná, je tatáž, jakkoli vrtkavé je střídavé štěstí společnosti. V tomto smyslu se jedná o věčné bytí, spojené s nekonečnou existencí – Átman. Mezi vlastnostmi, které vytvářejí dobrý charakter, jsou nejvyšší Láska, trpělivost, zdrženlivost, stálost, dobročinnost – ty mají být váženy a ctěny. Stovky malých činností, které denně děláme, zatuhnou ve zvyky – tyto návyky vytvářejí inteligenci a formu našich vyhlídek a života. Všechno. co splétáme v naší imaginaci, co hledáme v našich ideálech, po čem toužíme v našich aspi-

140 |


racích, to vše zanechává nesmazatelný vtisk v mysli. Takto zkresleně vytváříme naše poznání, náš obraz světa kolem nás… Ale přítomnost člověka je výsledkem jeho minulosti a návyků, formovaných během tohoto dlouhého období. Cokoliv, co vstoupilo do povahy charakteru, může být modifikováno proměnou navyklého procesu myšlení a představivosti. Žádná zlovolnost člověka není nenapravitelná. Vědomým úsilím může být charakter změněn a zjemněn, čištěn proměnou návyků. Člověk má stále v sobě a na dosah ruky schopnost změnit špatné návyky, potřít zlé záměry. Ty staré návyky, poutající člověka k zemi, mohou být narušeny nesobeckou službou a zbožností, modlitbou a odříkáním. Do našeho života se tak mohou dostat nové návyky, které nás povedou po božské cestě…“


| 141

PÁTÝ DEN  RANNÍ DARŠAN SATJA SAÍ BÁBY

19. ledna 1996 – pátek Probuzení v Prašánti Nilajam je úplně tiché – nikde ani hlásek, ani cikáda, ani pták se neozve. Je to naše páté ráno, ale zdá se, že začíná daleko, daleko v jiném čase, jako bychom tu byli již dlouho. Čas má v přítomnosti Saí Báby docela jiná rozměr – jako by každá kapka okamžiku obsahovala rozlohu oceánu věčnosti. Snadno se tu přivykne na nový denní rytmus. Také na ticho za úsvitu, které dodržujeme při vstávání. V modře vykachličkované koupelně slyším často sprchy ze čtyř pater nad námi již po 4. hodině ranní. Proud vody, požehnané světcem Saí, oplachuje procita jící těla i myšlenky. Ráno je voda chladnější, povzbuzuje všechny buňky k činnosti, otvírá mysl k soustředění, k modlitbám, večer je vždy voda teplá, uklidňující jako měkké pohlazení. Vstanu-li brzy a ostatní ještě leží, oblékám se na pozemním lůžku – matraci bez rozsvícení světla. Když slyším pohyb některé z přítelkyň, rozsvěcuji svíčku – mám k ní nejblíže. Naše čtyři lůžka leží vedle sebe pod oknem, hlavami k východu. Nízké lehké matrace z juty, vycpané přírodními materiály, nám tu ponechali dobří předchůdci. Dá se na nich spát, jíst i psát a meditovat, a to docela nehlučně. Mlčky vycházíme pod černou oblohu a vidíme stovky světlých postaviček, všichni směřujeme k jednomu centru. Prostor v tom mlčení je nabit radostí a silou: radostí z přítomnosti Saí Báby a silou neviditelných vibrací dobrých energií. Vplouváme do stále přítomného tichého oceánu modliteb a díků, každý na své vlastní lodičce. Duše přijímá tu možnost zpívat společné Ómkar a ranní zpěvy jako přirozenou duchovní potravu, po níž léta hladověla, a celý ten hmotný prostor ášramu kolem nás tomu dává výjimečný ráz. Statisíce duší tu nalézají svůj domov, neviditelnou duchovní vlast, která trvá, je stálá. Usedáme opět v tom míru pod indickými hvězdami mezi tisíce čekajících, jako by se tak dělo odevždy. Opět se celý chrám rozezněl zpěvy svatých

142 |


jmen, opět obcházely průvody, radostně tleskající, celé to svaté místo, a nakonec se slily v hlaholu hymnů před svatyní mandiru. Naše řada vstávala jako čtvrtá. Po vstupní kontrole se vždy ženy rozběhnou, až jim vlají šály a sárí, aby obsadily ta nejlepší volná místa na vyleštěné kamenné dlažbě, odkud je k Saí Bábovi nejblíže. Tentokrát to bylo pro nás, Češky, na pravé straně poblíž Saí Bábovy brány, kudy vždy vchází a odchází. Zpozorovaly jsme, že služby žen Seva Dal pravidelně ochraňují určité plochy, takové čtverce zhruba pětkrát pět metrů vpředu, kam si sedají důstojně vyhlížející Indky, skvěle oblečené, mezi nimi několik málo žen světlé pleti ze západních zemí. Jedno takové místo bylo po mé pravici, na straně k Púrna Čandra hale, kde před zdí u brány byly postaveny tři kamenné stupně v délce asi pěti metrů. Ty byly již obsazeny skupinou žen, na nichž bylo jasně vidět, že se něčím liší od ostatních. Zřejmě je to jakési čestné místo, ale dál o tom nepřemýšlím, a ani později mne nenapadlo se na tyto věci zeptat. Sedím tedy těsně pod tím nejnižším stupněm, za námi rychle přibývají další řady, již se rozednilo, světla zhasla. Modlím se za tu, která mi obětavě dala peníze na cestu za Saí Bábou, a dnes jde v Praze do nemocnice na operaci – za mou matku. Vtom mi někdo jemně sáhl na rameno. Otočím se a vidím moudré oči indické ženy, která mi ukazuje volné místo vedle sebe na druhém stupni u zdi vpravo. Radostně přikyvuji a přesunuji se s polštářkem tiše do „vyšší sféry“. Třetí stupeň za námi je úplně prázdný, nesmí se na něm sedět. Pravděpodobně se tu dbá na dodržování tradice, že žák má sedět níže než mistr, ten třetí schod odpovídá totiž výši jeho křesla. Zvláštní zážitek, který trvá: tyto ženy jako by mne dlouho znaly, má přání jsou jim jasná, dorozumíváme se očima a ještě něčím, co nedovedu popsat. To porozumění je na jiné úrovni než v našem „světě venku“. Z toho místa je krásně vidět na celý mandir, na celé shromáždění žen, na volnou plochu uprostřed, která dělí část ženskou od mužské, je skvěle vidět na stupně, kde bývá Saí Bába, na hlavní vchod do chrámu, na shromáždění studentů a mužů. Po pravé straně, kousek ode mne, snad dva metry, je vstupní brána Saí Báby s bělostnou umně kovanou ornamentální mříží, za ní prosvítá stúpa světových náboženství, palmy a nad nimi v dálce vrcholek kopce se vznosnými věžemi muzea. Blizoučko sedí Jarka, Helena a Ruth.


Pát ý den – r anní daršan Satja Saí Báby

| 143

Nesou zase velkou oranžovou knihu Saí Bábových promluv v češtině, aby ji mohly ve vhodném okamžiku vložit do jeho rukou. Už je hala zcela plná, služby Seva Dal se také usadily v pravidelných vzdálenostech. Mají ještě jeden důležitý úkol: při vstupu Saí Báby obezřetně kontrolují, čí hlava bezohledně převyšuje a brání ve výhledu. Dokážou se ve vteřině proplazit ze svého stanoviště a ukrotit slovy „Saí Ram“ i dost neodbytné prosebnice. Pak se bleskově stáhnou zpět. V množství žen je jejich akce podporována a vítána, mnohdy je samy prosí o zásah do řad před nimi, když si ženy a děti klekají a vztahují ruce k Saí Bábovi přes obvyklou míru. Je ovšem pravda, že naprostá většina poutnic se chová velmi ukázněně a klidně. Ještě než Satja Saí Bába vejde, musí se provést obřadný úklid, a tak dvě mladičké Indky – služby – jemně přejíždějí košťátky lesklou kamennou dlažbu a bílý mramorový pás uprostřed volného koridoru od brány ke chrámu. Šustot jejich sárí zaniká ve zpěvu ptactva, které se východem slunce probouzí a je jediným slyšitelným zvukem kolem mandiru a nepohnutého tisícihlavého shromáždění. Zdá se, že nějakým vnitřním spojením Saí Bába bezpečně ví, kdy jsou všechny přípravy ukončeny, protože teprve potom, když se i služby pohodlně usadí, začíná znít rága a my cítíme jeho přítomnost. Objevuje se v bráně se zářivým úsměvem a starostlivě nás všechny prohlíží, pak pomaloučku pokračuje. Vybírá dopisy od protější strany, pak přechází směrem k straně naší. Vzrůstá neobyčejně silný pocit bezpečí a duchovního povznesení, jako bychom byly zahalovány do neviditelného ochranného obalu, utkaného z třpytivého něžného světla. Saí jde podél našeho místa, Ruth, Jarka a Helena jsou ve třetí řadě. Podávají mu v záhonu zvednutých rukou oranžovou knihu českého překladu, Saí si ji nebere – bylo to poměrně daleko. Uvažuji, že vlastně Jemu to není nutné dávat, vždyť to číst nebude a zřejmě bychom měly najít takové využití, aby sloužilo ostatním. Sama v duchu děkuji za to, že zde mohu být, že jsem zdravá, prosím za matku a zavírám oči i přesto, že bych mohla mít ten skvělý pohled na úchvatnou orientální nádheru a v jejím středu na nepochopitelně zázračnou duchovní osobnost. Najednou oči nejsou důležité. Ta nezměrná skutečnost

144 |


je jinde než v tom viděném, proto klidně po celý daršan ztrácím kontakt s vnějším světem, a nejsem sama, mnoho žen kolem mne to tak dělá. Když přestala znít hudba a vím, že Saí Bába si bere k sobě na audienci skupinu oddaných, rozhoduji se, že se přizpůsobím zvyklostem, jako většina ostatních odejdu na snídani a pak se vrátím. Opět jsme se u výstupu z haly sešly a scházíme pomalu mezi zástupem žen a službami po nádvoří až na roh hlavní třídy ášramu, kde na levé straně pod výlohou knihkupectví odpočívají haldy letní obuvi. Přecházíme ulici a jsme u indické jídelny. Očekávala jsem velké fronty, ale vše jde hladce a samo. Zástup žen vstupuje svižně, v ohromné jídelně se rozděluje do několika stran. Ranní pokrmy tu bývají jiné než u nás, většinou teplé jídlo se zeleninovými omáčkami a pěkné zlaté kuličky jako pečivo, kořeněné karí. Neustálý příliv skvostně barevných oděvů činí tady každé jídlo svátkem pro oči a smysly. Z obrazů žehná Saí Bába všem, kteří pojídají, i těm, kteří jídlo připravují. Na druhé straně jídelny je oddělená umývárna na opláchnutí rukou po jídle. Přes průhlednou mříž tady nahlížíme do přípravny zeleniny. Každý den se tu vrší na čisté podlaze vysoké hromady nejrůznějších druhů zeleniny a září barvami. Špičaté kužele o výšce asi jeden metr jsou nasypány jeden vedle druhého – červené papriky, zelené papriky, fialové lilky, bílé petržele, oranžové mrkve, dokonce i brambory jsem poznala – ale mnoho druhů nedokážeme pojmenovat. Jedna velká hromada připomíná lusky fazolí v tmavé zeleni, jiné, navršené z kulatých plodů žlutých a červených připomínají rajčata, hromady světle zelené a růžové vypadají na křížence kedluben a čer vené řepy. V pozadí stojí mladý Ind v bílých dhóti kalhotách a bleskurychle seká zeleninu na velkém dřevěném pultu, shazuje ji do velkých hrnců, jimiž je obestavěn, a tiše si zpívá. Vracíme se do haly mandiru po půl desáté. Po cestě si říkáme, že by bylo dobré jít odpoledne do Muzea náboženství. S Ruth se domlouvám na návštěvě pana Krišnamurtiho v sekretariátu ášramu. Saí Bába obvykle vychází po interview z mandiru před desátou, pohodlně jsme to stihly, abychom mohly prožít jeho fyzickou přítomnost znovu. Měl tam dnes hlavně starší muže v bílém, když vycházeli, s některými hovořil na stupních chrámu. Jednoho z těch, kteří si již sedli, zase zavolal, ten



| 145

rychle vyběhl a po pár slovech dostal požehnání. Hala už se zase zaplnila, někteří vzadu ještě dobíhají, aby mohli mít daršan Saí Báby, vracejícího se z mandiru do Púrna Čandra, aby mohli v duchu pronést svá přání a modlitby. Neustálá, po léta kumulovaná touha dává celému prostoru atmosféru denně znovu prožívané posvátnosti i pro ty nováčky, kteří jsou zde poprvé jako my. Přitahuje k sobě silněji a silněji a přivádí duše a mysli do zvláštního stavu vědomí. Každý si to prožívá po svém…

VĚČNÉ POSELSTVÍ: MUZEUM SVĚTOVÝCH NÁBOŽENSTVÍ Za mandirem po známé cestě kolem chrámku Ganéši stoupáme s Helenou, Jarkou, Milanem a Ruth. Nad moderní bílou rezidencí pro státní hosty procházíme brankou na silnici, vlevo na kopci je meditační strom, vpravo velké rozhledy na celý kraj, na požehnaný ášram pod modrými nebesy, na zdobné kopule mandiru se zlatými špičkami, na průčelí Púrna Čandra, kde bydlí Satja Saí Bába. K muzeu přicházíme včas, ještě tu čekají desítky návštěvníků před velikou branou v klasickém mughalském stylu: sloupy na stranách hlídají sochy: velcí bleděmodří sloni v pokleku, v chobotech drží růžové lotosové květy. Jsme dojati tou péčí o krásu spirituálních staveb tady v ášramu. Saí Bába pozvedl toto venkovské místo na největší světové duchovní centrum. To vše se tu děje s prostotou, upřímností, jednoduchými prostředky. Lidé ze všech zemí Východu ctí tady svou vlastní kulturu, poznávají božstva a symboly, které uctívali jejich předkové, jsou okouzleni barevností, bohatstvím tvarů, ornamentů, na které jsou zvyklí. Od soch slonů v bráně je dobře vidět na velké světlé budovy škol a univerzit v údolí pod námi, za nimi do dálky se ztrácejí obrysy skalnatých kopců. Ženy i muži posedávají pod stromy na okrajích cesty – ženy vpravo, muži vlevo – neboť i tady platí zvláštní vchody, malé klenuté branky na šířku jednoho člověka po stranách velkých mřížových vrat. Bránu otevírají muži v bílém, ženy se ukázněně řadí do fronty před svou

146 |


brankou a potichu, pomalu se oba hadi z lidských postaviček posunují ke vchodu do muzea. Tam se vstupuje odděleně: nejprve celá skupina žen, pak skupina mužů. Dostaly jsme se na konci řady asi dvou stovek indických žen ke vstupu do mohutné třívěžové budovy. V mlčenlivém zástupu mám ještě chvíli na přečtení úvodního textu před nádherně vyřezávanými dveřmi. „Rozpětí života člověka je sága pokroku a vývoje, dobrodružství duše. Každý moment lidské existence dává příležitost rozkvětu božské zkušenosti. Smysl lidského života je naladit se na to Božské uvnitř a odvozovat odtud všechno vedení a podporu. Tato zkušenost pomáhá dozrát realizaci všudypřítomnosti Božství, které sestoupilo na planetu, aby pomohlo člověku vystoupit…“ Proti vchodu zdraví návštěvníky třpytící se stříbrný sloup – model pomníku světových náboženství. Otvírá se před námi pohled do přízemí paláce či chrámu všech vyznání. V tichu zní stále opakovaný hluboký zvuk ÓM-AUM. U paty stříbrné stúpy si čteme hlavní charakteristiky pěti velkých náboženských skupin, jejichž symboly tvoří z pěti stran základnu sloupu. Pod nimi v půlkruzích jsou umístěna jednotlivá slova: SATJA – AHINSÁ – PREMA – ŠÁNTI – DHARMA (pravda – neubližování – láska – pokoj – spravedlnost). Začínáme prohlídku u první kóje v přízemí: Věčné poselství počíná zrodem kosmu. Zlaté vejce – Hiranjagarbha – pulzuje rytmicky v nekonečném modrém prázdnu, náhle zaznívá zvuk ÓM a obrovský vý trysk energie vybuchne do celého vesmíru: na obrazovce videofilm „Creation + Creator“ překvapivě spojuje poznatky teoretické fyziky a tradiční nauky védské filozofie. Zrození kosmu provází tón mocné pranavy ÓM-AUM. Z obrazovky si čteme s Jarkou názvy živlů, vlastně pěti základních prvků, rozeznáváme atomovou teorii, užasle sledujeme barevnou féerii sanskrtského symbolu a vířících mlhovin, energií, zrod hmoty a vědomí. Expozice Stvoření + Stvořitel předvádí barevnými sochami v životní velikosti starodávného guru z upanišad, jak předává učení o tajemství stvoření svému žáku. Byl jím podle upanišad Švétákétu. Pod plastickým zeleným banyánem, jehož listy s drobnými červenými plody se vznášejí nad hlavami návštěvníků bez pohnutí, sedí na kamenech chlapec v bílém dhóti a v lotosové pozici proti němu v oranžovém důstojný opálený stařec



| 147

s dlouhými šedými vlasy a plnovousem. Oba mají lehce vztaženou pravou ruku, chlapec podává učiteli plod banyánu, u jehož šlachovitě pokrouceného kmene sedí. Za oběma se rozprostírá kopcovitá krajina, plastické balvany plynule přecházejí do panoramatické malby a připomínají skály kolem Puttaparti. Vzadu kolem jezera je schouleno několik malých chýší ze dřeva a slámy. Kořeny, visící z větví banyánu, se skoro dotýkají chlapce a učitele, kolem nich v popředí pečlivé ruce naaranžovaly čerstvé květiny a drobný zelený porost tak, že se nepozná, co je umělé a co živé. Na velkém hnědém kamenu je vytesána část Upanišad. Říká se v ní, že učitel požádal žáka, aby plod banyánu rozlomil a podíval se dovnitř. Tam vidí žák množství semen, má jedno rozpůlit a říci, co v něm nalézá. Odpovídá učiteli, že nevidí vůbec nic. Na to guru vysvětlí základy učení: „Můj synu, tato jemná jsoucnost, kterou nemůžeš vnímat, to je ta pravá podstata tohoto velkého banyánu. Věř, můj synu, že to, co je jemnou podstatou ve všem, co existuje, má své já. To je pravda – to je JÁ. A to vše, ó Švétakétu, je TO.“ Zatímco jsme pročítaly vystavené texty, řada indických žen a dívek postupovala za našimi zády. Musely jsme pokročit za nimi a jen zcela zběžně jsem zahlédla dlouhý text na veliké desce vpravo, který začínal: O stvoření – srovnání spirituální a sekulární vědy: 1. TAT EKAM ASIT = Jedno a pouze jedno existuje, říká duchovní věda. Byla zde stlačená pregalaktická masa a energie… říká světská věda…“ V duchu si pevně slibuji, že se sem druhý den vrátím, a již stojíme před další expozicí s názvem Solární systémy. Před užaslým divákem se otvírá malované panoráma nedozírných kosmických hloubek, v nich se vznášejí mlhoviny, galaxie, hvězdokupy, létají komety, na bělostném oblaku leží zlatě oděný Kršna. Z jeho pravé ruky vychází zdroj Světla, kolem něj se vynořují ze tmy menší a větší svítivé koule – planety a hvězdy, ostatní jeho tři ruce napomáhají dílu tvoření v gestech, vysílajících energii. „Z kosmické reality povstala makroenergie a makrohmota…,“ začíná text o vzniku mlhovin, galaxií, hvězd a planet. Dole leží velký model našeho solárního systému, s oranžovou koulí slunce uprostřed, na kruhovém obvodu obložený věncem žlutých a bílých květin. Pod vznáše jícím se

148 |


Kršnou je namalován model astronomické obser vatoře a nápis: VESMÍR JE VE MNĚ. Další text vysvětluje: VESMÍR JAKO CELEK: Člověk patří vesmíru a vesmír člověku. Aby člověk zažil tento stav, má být Jedno s Božstvím. Tato expozice o kosmickém vědomí obrací naši pozornost k Myslícímu člověku – Rodinově soše přemýšlejícího muže: sedí na velké kouli, nad ním visí barevné schéma nauky o pěti prvcích Panč Maha Bhúta, z jejichž kombinací se skládá lidské tělo. Saí Bába k tomu říká, že ve všech bytostech je vzduch, oheň, voda, země a éter. Citát visí vedle červené tabule, na níž zlatě září nápis ATOM = ATMA V ČLOVĚKU. Text pomáhá pochopit védskou nauku metodou moderní vědy: Člověk na Zemi je produktem mohutného kosmického procesu, jehož důkazem je každý atom lidského těla. Vodík v jeho těle jej spojuje s primárním ohněm. Je spojen s mnoha předchozími generacemi hvězd prostřednictvím vápníku ve svých kostech, železem ve své krvi, kyslíkem, který vdechuje a skutečně každým prvkem, který vytváří člověka a jeho prostředí. O něco dál se před námi otvírá idylický pohled do pradávné indické krajiny s bambusovým domečkem, srnkami, stromy na břehu jezera, v němž kvetou lotosy, na zelené trávě bílá kráva se sklání k telátku. Před touto velkou malbou sedí sochy žáka a učitele, který se vztaženou rukou předává učení Véd. Oba v lotosové pozici jsou velmi soustředěni, za mistrem je namalována chýše, kde žena na záspi připravuje mouku na placky – čapátí. Za kamenem, na němž sedí žák, je na zemi malá čtyřštupňová pyramida, horní stupeň je vyhlouben: je to model kamenného oltáře pro zápalnou oběť – jadžňu. Védy se tenkrát učily na posvátných místech, v čistém a neporušeném přírodním prostředí, v hlubokém soustředění a klidu. Není divu, že ty nesmírně dlouhé pasáže veršů uměly statisíce lidí v Indii po celé dávné generace zpaměti. Ozdobná dřevěná zábradlí dělí jednotlivé expozice od diváků docela jinak než u nás. Stojíme s Jarkou v zástupu a čteme si o Védách. Texty ve třech východních jazycích a v angličtině sdělují: Védy jsou základní pramen veškeré indické kultury. Jejich filozofické spekulace směřují k védántě.



| 149

Jejich Upásany směřují k učení bhakti. Jejich rituály a svátosti vedou ke karma-mímansa. O základním védském rituálu čteme ve vedlejším oddělení: Védická jadžňa a její vztah k přítomnosti. Jadžňa byla ústřední institucí védského života, hlavním způsobem posvěcení oběti. Obrazy a chrámy v té době neexistovaly. Provádění jadžni se soustředilo kolem posvátného místa ohně, do něhož se obětiny vhazovaly… Oheň byl považován za představitele Boha na zemi a za ideál oběti. Tento koncept je živý až dodnes. Hinduistická svatba se koná v přítomnosti agni (ohně) na svědectví spojení.“ Veliký barevný reliéf představuje védickou jadžňu ve skutečné velikosti: jasně hořící obětní oheň, jehož modrošedý kouř má stejnou barvu jako dešťové mraky a zdá se, že je jejich původcem. Z mraků padají blahodárné kapky, a země díky tomu vydá dobrou úrodu. Před ohněm sedí polonahý svatý muž s dlouhými vlasy, stočenými na temeni do uzlu, s dlouhými vousy, v levé ruce drží bílou tabulku s tex tem posvátné mantry. Svatý muž, siddha, ve védské době mohl ovlivnit přírodu: takové pro nás báječné a nadlidské schopnosti jsou v Indii něčím normálním – tu mají své zákony a zdůvodnění. Nesčíslné množství případů takové zázračné pomoci venkovanům je zaznamenáváno až do našich dnů. Za nejdůležitější mantru pokládá Saí Bába verš: „Loka Samastá Sukino Bhavantu“ – „Ať je celý svět šťastný!“ A také mantru „Brahmarpanam“, která se zpívá před každým jídlem, pitím nebo ochutnáváním. Říká se v ní: „Brahma je oběť. Brahma je úlitba, Brahma je v ohni, Brahma se v ohni, Brahma spaluje – (?) Brahma vskutku musí dojít ten, kdo koná čin, který je Brahma“. Saí Bába dodává, že my jsme opustili takové vznešené ideály a stali se oběťmi přeludů – neklidu, vášní a frustrací. Přistupujeme k plastickému stromu, rostoucímu nohama vzhůru – jeho kořeny vyrůstají z nebeské modři, jeho zelená koruna je obrácena k planetě Zemi, s ní se spojuje mnoha vzdušnými kořeny, které jako provazce zarůs-

150 |


tají do hnědých světadílů. Podobenství o kořenech moudrosti je ukázáno tímto pečlivě vymodelovaným barevným reliéfem banyánu, vysokým na tři metry, odvážným v tom překvapivě jasném symbolu prastarého božského učení. První sloka ve védách zní: „Sahanava Vavatu Sahanava Bhunaktu“. Satja Saí ji vysvětluje: „Postupujme všichni společně! Nechť táhneme sem a tam pohromadě! Nechť se živíme poznáním, které jsme získali společně! Nechť žijeme společně jako přátelé bez jakéhokoliv nepřátelství! To jsou čtyři důležité zásady pro život v kalijuze.“ Ornamentálně zdobené texty ve zlatých rámech nás vedou k puránám: jsou to legendy a kroniky, příběhy a podobenství, líčící duchovní pravdy. Je tu citován Šrí Satja Saí avatár: „Buď si jist, že neubližuješ ostatním! Buď si jist, že nežiješ v utrpení. Zde je podstata osmnácti purán.“ Jeho slogan zní v angličtině lépe než v češtině: „HELP EVER! HURT NEVER!“ (Pomoz vždy! Neubližuj nikdy!) „Pouze tehdy, když uplatníme tento postoj v praxi a rozšiřujeme jej se vší upřímností, stane se svatým rozřešením konfliktů v našich životech.“ O upanišadách říká Satja Saí: „Upanišady dávají návod, co se má konat a čeho se vyvarovat na duchovní cestě. Vedou nás k tomu, abychom uctívali matku jako Boha, uctívali otce jako Boha, uctívali představené jako Boha, uctívali hosta jako Boha, a také nás upozorňují, že Pravda nemá být zanedbávána. Upanišady jsou jádrem poselství Sanatana Dharma, ukazují cestu, kterou můžeme dosáhnout jednoty s božstvím.“ Dokonce je tu vyvěšen grafický diagram rozdělení upanišad. Jsou tu jmenovány tři cesty realizace Pravdy: Upásanakánda, Džňánakánda a Karmakánda. Na další ozdobné tabulce se nám nabízejí objasnění: „Upásanakánda jsou způsoby obětování, užívání růžence, zpívání zbožných písní, říkání modliteb, čtení písem, skládání hymnů a hraní posvátné hudby, obětování květin, ovoce nebo sladkostí k symbolu božství. Džňánakánda je studium spirituálních pravd a jejich moudré uplatňování



| 151

v praxi. Karmakánda jsou rituály a obřady jako svatební obřady, oslavy narozenin, kremace a pohřby mrtvých, slavnosti…“ Další tabulka vysvětluje, co jsou to Šruti: „Odhalení božského poznání všeho, co je významné pro lidský život a porozumění Duchu.“ Jsme s Jarkou tak zabrány do zkoumání toho, co se tu prostému divákovi nabízí, že jsme zapomněly na zdejší zvyk oddělování žen od mužů. Dávno přešla dlouhá ženská část návštěvníků a kolem nás prochází řada mužů, potichu a velmi tolerantně. Začínám obdivovat velkolepost záměru a obsahu expozic, které předávají všemi možnými moderními formami poselství o té neuvěřitelně silné božské podstatě, skryté v různých náboženských vírách, v naukách Véd a v Bibli, v Koránu a všech svatých písmech a knihách, v současné fyzice, biologii, medicíně a dalších vědách, v celé filozofii… Je to jistě první muzeum toho druhu na světě, a pro nás tolik důležité! Vždyť nám jako kouzelné zrcadlo předvádí laskavě všechno, co neznáme, co před naším národem bylo utajováno a zamlčováno, abychom měli provždy jasno, že je správný pouze materialistický názor a marxistická filozofie. Žasneme před ornamentálním kamenným kolem času ze slavného chrámu v Konáraku, tím známým duchovním symbolem s osmi loukotěmi. Je to ústřední motiv života Indie. Jakým zázrakem se kolo otočilo a my můžeme být tady, otevírat své duše a učit se božskému chápání své existence? Jak je možné, že můžeme poznávat a prožívat tolik různých náboženských nauk, vidět nádherné modely jejich chrámů, vstoupit skutečně do různých svatyní a kaplí, sžívat se s pocity jejich vyznavačů a stát se jedním z nich? To kamenné tmavé kolo času stojí nehnutě, ale mysl nás unáší do nových prostorů. Satja Saí Bába říká: „Čas – to je Brahman. Tento aspekt života neexistuje zevně vás samotných.“ Monolitické kolo dharmy z kamenného vozu boha Slunce tak symbolizuje čas našeho vědomí. Stojí v centru velikého sálu proti hlavnímu vstupu a uvádí nás do expozice klasických svatých písem: uprostřed Bhagavadgíta, nalevo zoroastrismus, napravo začíná křesťanství a judaismus – Starý a Nový zákon.

152 |


Ve velké namalované poušti se zvedá vymodelovaná skála, na jejím vecholu dvě bílé kamenné desky Zákona, obklopené namalovanou svatozáří. Pod nimi anglický nápis: Hora Sinaj, kde Pán dal proroku Mojžíšovi deset přikázání. Vysvětlující text na červeném zdobeném podkladě řadí judaismus mezi nejstarší existující světová náboženství, monoteistická, kde jediná jsoucnost Boží je Stvořitelem a pramenem spravedlnosti. Cituje se tu z Bible: „Nebudete mít jiného Boha než Mne.“ Text o podstatě toho duchovního bytí shrnuje v několika větách, v co Židé věří. Na prvním místě stojí očekávání příchodu Mesiáše-Spasitele, potom zákony, dané Bohem ve svatém písmu – Tóře. Zvláštní text je věnován události na hoře Sinaj: Během exodu z Egypta prorok Mojžíš vedl svůj lid do zaslíbené země. Putovali po poušti celkem čtyřicet let, a když došli k hoře Sinaj, Bůh zavolal Mojžíše nahoru! Co lid mezitím dole dělal a co Mojžíš pak se zděšením uviděl, o tom text nepíše. Celých deset přikázání je krásným písmem napsáno na panelu velikosti člověka. Je to pro nás – lidi ze Západu přímo výzva, abychom si to připomněli a zopakovali. Naše vědomí tady začíná procházet velkolepou duchovní historií lidstva. Živě cítím, jak nesmírně potřebné by bylo podobné muzeum právě v naší malé zemi, jak důležité by bylo pro mladou generaci a pro nás, kteří jsme nemohli vlastně nikdy doplnit své základní vzdělání. Nikdy na cestách po Evropě jsem podobné duchovní expozice neviděla, ani jsem nečetla a neslyšela, že by něco podobného ve světě existovalo. A přeci je to tak zázračně jednoduchý nápad a tak logicky nutná instituce pro vývoj duchovní kultury lidstva budoucnosti! Jdeme do dalších oddělení. V kóji JUDAISMU je nainstalována část synagogy, kterou Židé nejvíce uctívají: oltář se stánkem Tóry, zahalený zlatistou látkou, před ní starobylý sedmiramenný svícen s opravdu hořícími svíčkami (to by u nás v muzeích opravdu nešlo), různé bohoslužebné předměty a svaté knihy pro modlitby… Expozice KŘESŤANSTVÍ je co do rozsahu asi největší: mnoho tex tů z Nového zákona, mnoho reliéfů o Kristových zázracích, kopie nejstar-



| 153

ších středověkých maleb o životě Kristově, dlouhý text Kázání na hoře, Sedmero blahoslavenství, velký obraz Krista, zřejmě současný, neboť tu je Ježíš obklopen nesmírným davem lidí všech národností, který se ztrácí do nedohledna na obzoru. Vedle něj stojí dřevěný vyřezávaný betlém. Visí tu i fotografie, srovnávající Krista a Satja Saí Bábu pri soustředěné modlitbě. Ukázky písem, liturgických knih, kancionálů, růženců, mešních nádob, sochy Krista, Panny Marie, svatých a k tomu ještě celý velký prostor křesťanského kostela a oltáře se vší výzdobou, klekátky, svícny a kříži, se skleněnou moderní vitráží v okně, na ní nápis v němčině: Pane, učiň mne nástrojem Tvého pokoje. Jsou tu připomínky středověkých mystiků a na zvláštním panelu si lidé z celého světa mohou přečíst modlitbu Daga Hammerskjölda. Vše má popisky v angličtině a telugu, dokonce i paškální svíce u oltáře. Láskyplná péče věřících dodává květiny do váz v této velké kapli zřejmě denně. Obraz žehnajícího Krista, který se druhou rukou dotýká známého planoucího srdce uprostřed svých prsou a vzhlíží vzhůru, se svatozáří kolem hlavy, má v sousedství obraz žehnajícího Saí Báby. Pod ním je vyvěšen text Desetidílné cesty k Božství. Je tak aktuální, že si jej opisuji pro sebe: 1. Miluj a služ své vlasti – neměj v nenávisti a neubližuj mateřské zemi ostatních. 2. Uctívej všechna náboženství – každé je cestou k jednomu Bohu. 3. Miluj všechny – věz, že lidstvo je jediné společenství. 4. Udržuj svůj domov a jeho okolí v čistotě – to upevní zdraví a štěstí pro tebe i pro společnost. 5. Nevyhazuj peníze, když žebráci natahují ruce pro almužny, ale pomoz jim, aby se uměli o sebe postarat. 6. Nepokoušej ostatní nabízením úplatků a nesnižuj se sám jejich přijímáním. 7. Nepěstuj žárlivost, nenávist a závist. 8. Nebuď závislý na druhých, aby ti sloužili v osobních potřebách – staň se sám sobě služebníkem. 9. Dodržuj zákony svého státu a buď vzorným občanem. 10. Uctívej Boha. Měj odpor ke hříchu. Šrí Satja Saí Bába

154 |


Tento návod ke spokojenému životu nazývá Saí cestou k Božství, a je na tom pozoruhodné, že je přiřazen k expozici, která představuje křesťanství a visí v těsné blízkosti vedle krásně natištěného Kristova kázání na hoře! A tak ti, kteří skutečně milují Krista, a tím i každého bližního jako sebe sama, radostně cítí, že snadno mohou milovat Saí Bábu i vyznavači jiných náboženství, bez svolávání ekumenických konferencí a složitých jednání, bez výdajů na tuny potištěného papíru, bez schvalování nebo zařazování do jakékoliv hierarchie… Tady se setkáváme s Ruth, Milanem a Helenou a společně si notujeme v okouzlení úžasnou ideou tohoto muzea a jeho vynalézavou realizací. Hlouběji se ponořujeme do planetárního duchovního vědomí, získáváme poklady poznání, jež v naší zemi byly čtyřicet let nedostupné, a jsme takto jemně upozorněni, jak malé je naše vědění o ohromných duchovních kulturách Východu. Slibuji si v duchu, že to napravím, ale jak například dát dohromady informace o ZOROASTRISMU, o němž dosud u nás nemáme jedinou knihu? Uprostřed obsáhlé expozice stojí bílá socha Zoroastra, podobná té, která mnohonásobně větší stojí na skále nad stadionem mezi ostatními zakladateli náboženství. Jeho tvář s vousy připomíná našeho Chelčického, je vážná, přitom starostlivá a energická zároveň, vztažená pravá ruka ukazováčkem skutečně přitahuje naši pozornost k symbolu ohně, personifikaci Božství, zlatě namalovaném na čer veném panelu za Zoroastrem. U nohou světce leží kniha, stará, v černých kožených deskách. Vypadá přesně jako Bible, má ozdobné kování, zlatou ořízku a uprostřed se skví zlatě vyražený symbol ohně. Kdo z nás kdy slyšel o bibli zoroastrismu? A přitom je to světové náboženství! Ve velké kóji ISLÁMU je přítmí. Na průčelní stěně září velké světelné panely: barevné panoramatické pohledy na svatá místa Mekku a Medinu. Zachycují určitě současný stav, protože za posvátnými okrsky je vidět v pozadí moderní město s výškovými budovami. Pozorně si je prohlížím, nejen proto, že je vidím poprvé, ale hlavně proto, že toto učení se hlásí v Koránu ke Kristovi a prorokům Starého zákona s vážnou samozřejmostí,



| 155

dávno před ekumenickým úsilím svaté církve katolické. Středobod uctívání muslimů – Kaaba – je na obraze malá černá krychlička uprostřed ohromného bílého nádvoří obdélníkového tvaru se zkosenými rohy. Kolem nádvoří jsou postaveny vznosné sloupové haly, klenuté do běloučkých kopulek, které sedí ve třech řadách na každé straně střechy jako úhledné kopečky smetanové zmrzliny. Hned za nimi se zvedá další patro sloupových prostorů, které je kryto širokou plochou střechou. Její světle žlutá bar va ohraničuje rozsáhlý areál posvátného místa, který očividně ukryje statisíce poutníků. V pozadí ve městě je vidět několik mešit, jejich vysoké minarety se odrážejí od nazlátlé barvy skalnatých hor, obklopujících celou Mekku. Letecký pohled na Medinu je přísně symetrický: vznášíme se přesně v ose obrovského paláce a široké hlavní třídy v pozadí. Pod námi je střecha hlavní mešity a domu proroka Mohameda, za ní je připojen nádherný sloupový palác čtvercového půdorysu, s minarety v rozích a u prostředních nádvoří. K dovršení pohádkového dojmu přispívá v pozadí řada výškových domů. Fasády jsou rytmicky odděleny vestavěnými stěnami s jedním velikým prázdným výklenkem, vysokým jako ty desetipatrové domy. Těch ohromných výklenků jsem napočítala osm, mají zlatě žlutou barvu a dělají z té řady jinak běžných lepších paneláků důstojnou hradbu svatého místa, oddělující je od města. To se ztrácí do dálky na obzoru a splývá s pískovou bar vou pouště. Bíle vydlážděné plochy nádvoří kolem svatého sídla Prorokova jsou zdobeny střídmě a uměřeně světle hnědými dekorativními pruhy. Tvoří širokou paspartu, z níž vyniká umělecké dílo ke chvále Boží ve své čistotě a harmonii jako šperk. Uprostřed kóje islámu na modlicím koberečku ve vyřezávaném stojánku leží otevřený Korán, mezi květinami na stupni je opřena řada textů v ornamentálně zdobených rámečcích. Překrásná kaligrafie nad svítícími panoramaty Mekky a Mediny je zřejmě stylizací jména božího, jímž pravověrní muslimové počínají každou činnost. Islámské abstraktní umění se ušlechtilou kaligrafií, arabeskami a ornamenty vyhýbá reálnému zobrazení božství. Při posledním soudu prý bude kaligrafova tuš ceněna stejně jako krev mučedníka – tak zní lidová moudrost. V tomto náboženství také není prostředníka mezi Bohem a člověkem, neexistuje tu duchovenstvo ani

156 |


svátosti. Věřící má svůj vlastní přímý vztah k Bohu – stojí před ním denně, v každém činu, nejen při pravidelných modlitbách. Jak sympatické, levné a praktické řešení duchovního života! Stoupáme po schodišti. V prvním patře v kóji BUDDHISMU zní hluboký melodický hlas opakované modlitby: Buddham Šaranam Gačámí – Sangham Šaranam Gačámí – Dharmam Šaranam Gačámí. Což česky znamená: Hledám útočiště v Buddhovi, mé síle rozlišování – Hledám útočiště v komunitě, ve společnosti – Hledám útočiště v dharmě, ochranu v pravdě a spravedlnosti. Prohlížíme malou žlutou svatyni s dvěma sloupky v růžové bar vě, jejichž hlavice připomínají zároveň květ lotosu i plameny ohně. Uvnitř stojící socha Buddhy žehná všem, za ním namalovaný symbol vycháze jícího slunce připomíná rodící se božské vědomí. Za svatyní mohutný reliéfně vymodelovaný svatý strom Buddhova Probuzení, na postranních panelech barevné malby z Buddhova života: stojí v oranžovém rouchu poustevníka a se svatozáří za hlavou u velikého stromu s košatou korunou v romantické krajině. Kolem na panelech je vyloženo Gautamovo učení – osmidílná cesta. Modlitbu Buddham – Sangham – Dharmam, která tu stále zní prostorem, vykládá Satja Saí Bába takto: KRÁLOVSKÁ CESTA JE SPRAVEDLNOST První modlitba Buddham Šaranam Gačámí je výzva k pěstování moudrosti a rozlišování – Buddhi. Ale jestliže není síla rozlišování užívána pro konání činů ve prospěch lidstva a společnosti, pak je bez užitku. Odtud druhá modlitba Sangham Šaranam Gačámí – odevzdávám se společnosti. Jaký má být ten správný čin, která musí být vykonán? To je určeno ve třetí modlitbě: Dharmam Šaranam Gačámí – hledám útočiště v dharmě. Abychom dosáhli svého cíle, je tu královská cesta dharma – spravedlnost. Jenom tehdy, když jsou všechny spojeny – moudrost, sociální služba a spravedlnost – přichází konání v životě. Šrí Satja Saí avatár



| 157

Hluboký monotónní zpěv modlitby proniká celou budovou a začíná rozechvívat všechny buňky těla. Ostatně nic mi nebrání přidat se potichu k tomu měkkému mužskému hlasu, a tak si zpívám modlitbu při pomalém procházení kolem dalších expozic. V zářícím kruhu žlutého světla trůní vznešeně v lotosové pozici Pán Mahavíra. Vznáší se v nekonečném prázdném prostoru na okrouhlém trůnu – stylizovaném tisíciplátkovém lotosu – symbolu sahasráry (sedmé čakry), před ním dole menší obětní nádoba stejného tvaru. Tahle velká malba v životní velikosti vévodí oddílu DŽINISMU. Veliký světec Tírhankára Mahavíra má světle růžové tělo, ruce přeloženy přes sebe dlaněmi (pravou do levé jako u buddhistů) – spočívají na chodidlech v jeho klíně, obrácených vzhůru v lotosové pozici. Na celém těle nemá vůbec nic, žádný oděv, žádnou málu nebo šperky. Jeho tvář je spíše obličejem indické krásky: velké tmavé oči, obtažené černou konturou, hledí v koncentraci před sebe, dlouhý štíhlý nos a jemná malá ústa v mírném, laskavém úsměvu připomínají styl našich gotických „krásných madon“. Odlišuje se pouze jedním detailem – velkým prodloužením uší. Z celého obrazu dýchá božský mír a klid, vznešenost i láska, jakýsi hluboký centrální řád. Vedlejší dvoujazyčný text obnáší jen pět citátů: TAKTO MLUVÍ TÍRTHANKÁRA MAHAVÍRA: Nenásilí je pravým srdcem všech ášramů, je tajemstvím všech písem a podstatou předpisů a ctností. Smysl pro hromadění vede člověka k násilí, lhaní, krádežím, cizoložství a žádostem. Tak hromadění je kořenem všech pěti hříchů. V porovnání k tomu, kdo porazí tisíce válečníků v tuhém boji, teprve ten, kdo porazí sám sebe, je nejvyšším vítězem. Lenoch nedostane štěstí, spáč nezíská poznání. Člověk, který vnímá jen sebe a to, co je jeho vlastnictvím, nemá smysl pro odříkání a hrubost nezná milosrdenství. Odpouštím všem stvořením. Všechna stvoření mohou odpustit mně – miluji všechno stvořené. Nechovám žádné nepřátelství. Možná, že to vše cítil malíř, který namaloval imaginární portrét světce džina Mahavíry. Ač jsou džinisté velmi střídmí a žijí chudě, přeci jako

158 |


obchodníci patří k nejbohatším vrstvám. Jenže vše, co jim přebývá, věnují na stavby chrámů a jejich výzdobu. Ze srdce přeji všem aktivním podnikatelům a politikům poznání takového postoje k životu. Samozřejmě, že k představení džinismu patří také krásný model jednoho z chrámů ve skleněné vitríně uprostřed sálu. Z mnoha ostatních náboženství mne přitáhl ještě SIKHISMUS. Z obrazu ve zlatém rámu nám žehná světec ve zlatém turbanu a zlatém oděvu, s čistě bílými vousy, s očima obrácenýma v mudře vzhůru. Je to po celém Východě známý guru Nának, uctívaný i hinduisty. Pod obrazem velký zlatý svatostánek na čtyřech sloupcích obsahuje otevřenou svatou knihu, za ním září oranžový znak Ek Ómkar na namalovaném symbolu světla, s nápisem God is one. Vedle jako stráž je postavena kamenná socha čtyřrukého božstva s kyjem a diskem, s nádhernou vysokou čelenkou: sám Kršna tu stále žehná kolemjdoucím. Stručný text informuje o podstatě tohoto náboženství: SIKHISMUS: Je pouze jeden Bůh. Bůh je pravda. On je Stvořitelem vesmíru a všech bytostí. On je bez žádostí a bez nenávisti. On je Věčné Bytí a Božská Duše, nenarozená, samozářící. Milostí Satagurua je poznáván. Cítím lítost nad tím, že nemohu znát ani posvátnou knihu sikkhů, a že jediné, co o nich víme, je občasná novinová zpráva o bojích kolem nich a s nimi. Podivuhodný model světově známého Zlatého chrámu v Amritsáru však ukazuje dokonalé umělecké dílo, báječnou spirituální architekturu věžiček. Nad bělostným krajkovím arkád a sloupků se ve vitrině vznáší zářivý zlatý dóm s množstvím bizarních věžiček a věží, bohatě ornamentálně zdobený. Je to vidina i svaté tajemství. Co všechno dokáží lidé pro vznešenost Božství udělat! Touto nadpozemskou krásou promlouvá ten jediný Bůh, kterého milujeme společně po celém světě.



| 159

V celém prvním patře pod skleněnými vitrínami září bělostné a zlaté modely různých chrámů. Fotografuji ten nejvíce propracovaný, v němž je uvnitř ukryta socha božstva. Známá buddhistická stúpa v Sánčí svou bílou kopulí svítí do daleka, jako by to byl pupek světa. Středem prochází osa vesmíru – centrální sloup, který končí viditelně na vrcholu kopule a nese tři zmenšující se disky – symboly duchovních úrovní. Kolem celé kopule vede dlážděný chodníček, obehnaný zábradlím. Tudy prošly možná již miliony poutníků v modlitbách. Pověstné z hlediska uměleckého jsou vstupní brány v Sánčí. Vedou ze čtyř světových stran návštěvníky do obezděného kruhového nádvoří, odkud teprve mohou vstoupit na schůdky k obřadnému obcházení stúpy, ovšem bez obuvi. Vstupy tvoří dva silné sloupy s překrásně tesanými hlavicemi, na nich jsou třípatrové kamenné překlady, opět se symbolickými reliéfy. Pilíře a trojnásobné architrávy jsou vyzdobeny scénami z Buddhova života podle starodávných džátak. Buddhu tu zastupují symboly – pro nás nezvyklým způsobem: vytesaný reliéf lotosu znamená jeho zrození, strom jeho osvícení, kolo je symbolem Buddhova učení, stopa nohy a trůn znamenají jeho přítomnost. Ze zamyšlení mne vytrhl hlas mladého průvodce s modrobílým šátkem služby kolem krku. Chtěl mi vysvětlit, co znamená velká sbírka růženců a mál z celého světa ve vitríně těsně za mými zády. Ptal se mne, zda vím, co to je. Kývla jsem hlavou, že ano, ale až pozdě jsem si uvědomila, že v Indii to znamená nesouhlas, že to tedy neznám. Mladý student se horlivě pustil do výkladu, jak se užívá růžence a kde a jak se užívá mála. Ukázal mi na své ruce tři prsty, prostředník, prsteník a malík a označil je za symboly tří gun: sattva, radžas a tamas. Sattva – v českém významu mír, čistota i svatost světla, je symbolizována prostředníčkem, radžas ve významu energie, neklidu a síly je prsteník a tamas – temnota, tupost, lenost spadá do kompetence malíčku. Ukazováček je nazýván v Indii prstem života a symbolizuje tedy džívu – osobní duši člověka. Palec znamená Brahma – Božství. Při modlitbě s růžencem – málou – se spojuje palec a ukazováček do posvátného gesta – mudry

160 |


– což vyjadřuje splynutí osobního Já (džívy) s Božstvím (Brahma). Přitom ostatní tři prsty se drží nataženy stranou, aby se vyjádřila oddělenost džívy od gun. Tato mudrá se nazývá čin-mudrá, a když si člověk probírá málu v této mudře, pak jsou kuličky růžence zavěšeny na sattvě – prostředníku a probíhají mezi ukazovákem – džívou –, který je posunuje k palci – Brahmovi. Tím je jasně ukázán vztah duše k Bohu a přijímání jen satvických vlastností. Průvodce – student Saí univerzity – mi tak uspořádal soukromý kurz s názornou ukázkou. Uvažuji v duchu o tom, zda by takovým samozřejmým způsobem postupovali evropští studenti a která univerzita dbá o jejich duchovní výchovu tak, aby byli vnitřně nadšeni… Zrušil V kójích věnovaných TAOISMU jsou velmi citlivě instalovány japonské j s e m a čínské svatyně se vším, co k nim náleží. Za posvátné barvy uznávají jen n a d p i s čer venou, žlutou a černou. Vstup do japonské svatyně tvoří dva kulaté Ta o i s dřevěné sloupy s dvojitým příčným architrávem nahoře. Jejich lakovaný mus!

povrch se leskne červenou barvou, uprostřed čela této malé klášterní brány je na horním jemně prohnutém architrávu upevněna červená tabulka se třemi kaligrafickými znaky ve zdobném zlatém rámu. Úplně podobné znaky, ale v rozmáchlém štětcovém rukopise, se na nás usmívají z velkých nažloutlých lampionů vejčitého tvaru, symetricky umístěných na okrajích svatyně. Uvnitř na čelním místě, na dřevěném pódiu, lehký dřevěný stoleček, na něm malý dřevěný domeček se třemi okénky – skoro to vypadá jako model japonské archy Noemovy. Po stranách stolku stojí nízké a lehké skládací stoličky, za ním dva černé kulaté sloupy nesou zástěnu z rákosové rohože. Všechno je tu křehoučké, drobné, dokonalé a vzdušné. Kóje čínského obětního oltáře je vybavena velmi krásně zpracovaným vyřezávaným kredencem z tmavého dřeva. Nepochybně byl dodán přímo z domácnosti některé čínské rodiny i s dvěma složitě tvarovanými červenými lampiony se spoustou červených střapců vysoko u stropu. Oltářík má v čelní stěně tři barevné porcelánové sošky buddhistických božstev, pod nimi tři obětní misky, z červeného laku a zlaté mosazi s mnoha ornamenty. V dolní polovině zakrývá zásuvky vzácný dekorativní závěs z čer vené



| 161

látky se čtyřmi vyšitými zlatými čínskými draky – symboly štěstí, pod ním ducatý vyšívaný zlatočer vený polštářek zve k posezení… Obcházíme ještě mnoho oddělení prezentujících náboženství, která neznáme, a přicházíme ke sbírce uměleckých devocionálií ze všech částí světa. Je tu i hlava egyptské Nefertiti – jednou bílý odlitek, jednou barevná. Vyřezávané sochy božstva z Jávy a Bali, zlatá monstrance a zdobené kříže, zlaté oltářní kalichy a kadidelnice i vyzdobený misál, svícny, stolní madony a sošky světců křesťanské provinience, malé modely masek a kněžských oděvů z Nepálu, Srí Lanky… to vše zřejmě věnovali ctitelé Saí Báby. Celé čelo sálu v jednom patře tvoří mohutný model vstupu do chrámu Dwarkamai v Širdi. Tu opřen o zábradlí sedí sám Šrí Saí Bába ze Širdi v jasně oranžovém rouchu, hlavu má ovázanou oranžovým šátkem, s laskavým pokynem vkládá pravou ruku do rukou žáka bíle oděného v dhóti a kaftanu, který pozorně naslouchá slovům mistrovým. Obě sochy v životní velikosti jsou oblečeny do skutečných tradičních indických obleků. Uprostřed na místě vchodu do chrámku visí velká fotografie chrámu, zářící pagody v Dwarkamai, na silných postranních pilířích je nalevo velký jednobarevný portrét Saí Báby ze Širdi, sedícího na balvanu ve skalách, u nohou stojí postava Satja Saí Báby jako mladého chlapce, s květinovou málou kolem krku a velkou svatozáří kolem hlavy. Na pravém pilíři je olejová malba zpodobňující postavu dnešního Satja Saí Báby, jak kráčí po oblém povrchu planety země, těsně za ním z jeho těla vystupuje Saí Bába ze Širdi, jako ztělesnění inkarnace. V pozadí je fotografie dnešního Saí při materializaci posvátného vibhúti. Stříbrný proud svatého popela se sype jako vodopád ze zvednuté starobylé nádoby přes levou ruku Satja Saí Báby do velikého stříbrného kotle. Tak se dnešní Saí Bába připojuje k tradici udělování vibhúti, kterou dodržoval jako Saí Bába ze Širdi v minulém zrození. Pod tou scénou hlásá nápis ve dvou jazycích: „Dělej svou povinnost s vírou a trpělivostí.“ Jako zbožná Evropa, tak i celá Indie ztělesňuje a uctívá své svaté. Kdekoliv v ášramech, svatyních a chrámech najdeme jejich sochy v životní velikosti, jsou obklopeny květinami a světly, vůní tyčinek a tichou stálou úctou. Není to nijak vzdáleno křesťanským tradicím: vzpomeňme na ty tisíce soch svět-

162 |


ců v evropských chrámech i v chrámu sv. Petra v Římě, kde zástupy poutníků uctívají sochy zemřelých papežů s toutéž láskou a pokorou. Ujištění Saí Báby ze Širdi jeho ctitelům: 1. Toho, kdo vkročí na půdu Širdi, nepostihne žádná škoda. 2. Kdo přichází k místu mého samádhi, může si být jist, že jeho starosti a utrpení zmizí. 3. Ačkoliv již nejsem z masa a kostí, budu vždy ochraňovat své oddané. Důvěřuj mi 4. Důvěřuj ve mne a tvé modlitby budou zodpovězeny. (nebo: 5. Věz, že můj duch je nesmrtelný. Poznej to sám pro sebe. Věř ve mne) To jsou duchovní skutečnosti, které mohou být přirovnány k působení křesťanských světců. Máme dokonce množství kanonizovaných, u nichž byly katolickou církví zaznamenány zázraky za jejich života i na jejich hrobech. Další věta Saí ze Širdi docela souhlasí s Kristovými slovy: „Tluč, a dveře se otevřou. Pros, a bude ti dáno.“ Mohl by Kristus říci i toto: „Ať v jakémkoliv vyznání Mne lidé uctívají, Já se k nim obrátím“, jako širdský Saí? Velmi povědomě zní i další příslib: „Ne nadarmo jsem dal slib, že Já budu vždy ulehčovat vaše břímě“. A ještě: „Požehnán budiž ten, který se stane jedním se Mnou“. Kousek dál se můžeme potěšit citátem velkého indického mystika a světce 20. století Šrí Ramakrišny Paramahansy: „Ten, kdo má víru, má vše. Ten, kdo víru ztratil, ztratil všechno. Je to víra ve jméno Páně, která dělá zázraky.“ Kdo má uši k slyšení a srdce k cítění, nepotřebuje dlouho uvažovat, aby vnitřně prožil hluboké příbuzenství náboženských pravd v učení světců různých vyznání: „Saí Bába byl velký světec, který žil v Širdi ve státtě Maharáštra od r. 1854 do 1918, kdy vstoupil do Mahasamádhi. Tento naprosto nesobecký fakír měl stále vzrůstající vliv na ty, kteří přicházeli pro jeho daršan. I když takový daršan prožili náhodní návštěvníci pouze jednou, odcházeli proměněni – ateista na věřícího, pesimista na optimistu, hříšník na člověka Božího. Saí Bába ze Širdi žil podle principů Védanty. Ústřední zásadou Védanty je ,Sarvam Višnumajam Džagat‘ – tj. univerzalismus: ztotožňuje se se vším stvořeným – nejen s lidskými bytostmi, ale i s ptáky, zvířaty, hmyzem, rostlinami. Rozdíly mezi náboženstvími, kastami a vírami považoval za vytvořené lidmi,



| 163

a tedy za umělé. Proto tyto rozdíly neměly v očích Saí Báby ze Širdi žádnou cenu. Také sám neodhalil nikdy svou kastu a své náboženství, což mělo hluboký význam. Nechtěl, aby mu byly přikládány takové nálepky. Další důležitou zásadou, kterou Saí Bába uváděl do praxe, byla rovnost mezi lidmi. Kdokoliv vstoupil do Dwarkamai – polorozpadlé mešity, kde žil, byl přijat stejně, ať to byl rádža nebo prádža (jedinec), bohatý či chudý, pán země nebo dělník. A skutečně, lidé zde zapomínali na rozdíly majetku a stavu. Velkou lekcí rovnosti bylo také společné jídlo, které Saí Bába vařil a podával vlastníma rukama ve Dwarkamai. Saí Bába ze Širdi byl prorokem moderní Indie a o století dříve uváděl do života zásady demokracie, socialismu a sekularismu, které formují základ naší dnešní ústavy. To je Saí Bábova filosofie.“ Pak expozice ukazuje začátek epochy další inkarnace – žijícího Satja Saí Báby. Mladý Satja Narajan, jak byl pojmenován po narození v Puttaparti, sedí v životní velikosti na kamenech u skal, drsných a šedých, výrazně plasticky vymodelovaných, v ruce má hrst květů, zbytek těch, které právě rozhodil po zemi. Svámí Satja se usmívá – právě se stal zázrak božského potvrzení jeho vtělení. Dne 20. října 1940 se jej zeptali místní lidé, jakým důkazem prokáže, že po osmi letech od smrti Saí Báby ze Širdi se stal on, Satja Narajan, jeho božskou inkarnací. Mladý Satja poprosil shromážděné, aby mu donesli květy. Pak nabral plnou hrst okvětních plátků a rozhodil je po zemi. Div divoucí: květy samy utvořily v písmu telugu slova: SATJA SAÍ BÁBA ZE ŠIRDI! Po tomto zázraku i jeho otec uvěřil veliké duchovní síle svého syna a jeho poslání. Tisíce dalších oddaných přicházeli do Puttaparti, a brzy nato učinil třináctiletý Satja Narajan zásadní gesto, kterým zahájil svou velkou spirituální misi. Odložil školní tašky na prahu rodného domu a řekl rodině: „Již vám nepatřím. Nejsem váš, jsem Satja Saí, a odcházím, abych splnil své poslání. Ti, kteří jsou mí oddaní, mne volají. Úkol, pro který jsem přišel, nyní začíná, iluze skončila. Nejsem již dále váš, jsem Saí Bába.“ Odtud v duchovní historii začíná éra Saí avatára…

164 |


Ale jemné zvonění gongu oznamuje ukončení prohlídky muzea pro tento den. Jsem tu úplně poslední, nechávám jedno a půl patra na další dny a vycházím do rozzářeného horkého poledne. U východu na zemi leží moje sandály – jediné. Dole pod schůdky muzea je uzavřená ocelová nádrž pitné vody s kohoutky a pohárky, popíjí tu mladý indický pár s dítětem. Oplachuji si pohárek a piji beze strachu několikrát za sebou, pak se rozhlížím kolem a vychutnávám krásu rozhledu z posvátného vrchu na celý kraj. Z terasy muzea je vidět vpravo v dálce sochy světců na skále nad největším sportovním areálem Indie i krásná růžovomodrá architektura slavnostní tribuny stadionu, blíže k nám obklopují areál slavností vzdálené budovy planetária, škol, univerzity. Tyto hmotné doklady realizace Saí Bábova duchovního poslání se chvějí v dáli jako zářivé klenoty a rozpouštějí se ve třpytivé záplavě tropické sluneční energie skoro jako sen, jako fata morgana. Procházím mezi silnými modrými slony v bráně a otevírá se pohled na druhou stranu širokého údolí s hlavními chrámy a obytnými částmi ášramu, které v dáli splývají s novými bělostnými hotely a apartmánovými domy Puttaparti. Cesta mne přirozeně vede k meditačnímu stromu. Je to zvláštní, právě odtud odchází poslední poutník tiše dolů. A tak jsem tu sama s tím úžasně zářivým prostorem, plným božského jasu, láskyplné energie a vznešeného klidu. Vůbec to není naše existenciální samota s pocitem opuštěnosti, ale spíše převeliká plnost, která začíná přesahovat rozumové chápání… Po návratu mne čekalo překvapení – dva Češi. Mladí lidé od nás z Olomouce seděli po polední siestě s námi v pokoji Ruth a Milana. Pojídali jsme šťavnatý meloun a hovořili o učení a životě Satja Saí Báby. Byli zde také poprvé jako my a chystali se již na odjezd. Od 15.00 chodíme do haly k mandiru na bhadžany už úplně samozřejmě. Dávají velkou vnitřní sílu, možná že i uzdravují v tomto blízkém duchovním kontaktu s přítomným avatárem Saí Bábou. Vracím se na pokoj, abych horkým čajem doléčila nosohltan a po cestě se učím zakrývat si nos vlhkým šálem. Nikomu z těch tisíců kolemjdoucích to nevadí. V samotě pokoje hltá moje mysl a duše slova Satja Saí Báby. Knížku,



| 165

kterou Saí Bába sám napsal – Préma vahiní – otevírám zrovna na stránce, kde píše o četbě: STUDIUM KNIH A JEDNOBODOVOST MYSLI Knihy jsou k dostání ve velkém množství a za velmi nízké ceny. Védy, Šástry a Purány si může opatřit a číst skutečně každý. Děje se tak i bez porady s guruy. Roste vidja (světské vědění) a předstíraně poskytuje dobro poznání. Je mnoho příležitostí pro cvičení mysli a jsou na dosah ruky… Když vidím ty hromady knih, které leží všude kolem, cítím, že moudrost uvnitř knihy nemůže s úspěchem proniknout skrze těžkou vazbu a vynořit se na světlo. Bůh je skryt horskými štíty vášní, hněvu, závisti a sobectví. Stejně i slunce moudrosti je skryto těmito ohromnými haldami knih. Ačkoliv se tyto knihy rozšířily do všech koutů země, není možné říci, že by se kultura zlepšila a moudrost zvýšila. Čtenář dnes hledá atraktivní vazbu a titul, krásné obrazy – tedy pomíjivé potěšení a momentální uspokojení. Pouze ti, kteří pomocí rozlišování vybírají ty knihy, které budou číst, a uskutečňují v praxi to, co čtou, mohou realizovat Pravdu a těšit se z trvalého blaha. A tak ti, kteří hledají tu nejvyšší cestu a radují se v myšlenkách na Boha, měli by se snažit číst pouze životní příběhy světců, mudrců a knihy, které pomáhají ke kontemplaci Božství. Bezcílné čtení nejrůznějších knih, jak přijdou pod ruku, způsobí pouze zmatek, zvyšuje připoutanost, nedává užitek, neuděluje pokoj a mír. Především pěstujte stálou jednobodovou pevnost – ekagrata – ve všem, co děláte… Člověk musí mít samádrišti – vyrovnaný pohled. Vše stvořené se musí jevit jeho pohledu jako stejně cenné. Musí se dívat na všechny bytosti kolem s takovou láskou a vírou, jakou má sám v sobě. Proto není ve stvoření zlo, nikoliv, ani čárka! Zlo jako takové se objeví jenom při chybné vizi. Stvořené dostává barvy podle toho, jaké brýle nosíme. Samo o sobě je věčně čisté a svaté… … Člověk musí být šťasten, když Purušótama chystá kolem něho stále nové zkoušky, aby mohl zcela sloužit Jemu, a nechává jeho prostřednictvím činit oběť (púdžu) v různých podobách. Musí se modlit za nové a nové příležitosti a jásá nad šancí, kterou dostávají jeho ruce. Tento postoj dává nezměřitelnou radost… Cokoliv konáme od východu do západu slunce, musí být posvěceno, jako oběť Pánu…

166 |


Ve všem, co děláte, využívejte všechnu sílu a talent, kterými jste nadáni, přitom hovořte a čiňte vše laskavě a pravdivě. Zpočátku byste mohli padat a setkat se s potížemi a utrpením. Ale nakonec jistě uspějete a dosáhnete vítězství a požehnání. Svým chováním a prostřednictvím vaší životní cesty můžete realizovat Pravdu, můžete uskutečnit Paramatma… Dnes po večeři jsem si dodala odvahy a vypravila jsem se poprvé sama za bránu ášramu do Puttaparti, abych koupila hedvábné šátky a šály pro své nejbližší. Obchůdky šuměly ruchem. Vešla jsem do dvou, nad kterými vlály barevné látky, ale nenašla jsem to, co jsem si představovala. Až teprve třetí prodavač předkládal přede mnou na koberec desítky malých i velkých šátků a šál z jemného indického hedvábí se skutečně pravými orientálními vzory. Vybírala jsem pouze tradiční ornamentiku a nakonec asi tucet šátků se vešlo do malého balíčku. Věděla jsem předem, že mi žádný nezbude. Při tom vybírání jsem se dověděla od prodavače, že jeho matka znala Saí Bábu od dětství, již před 50 lety. Znala se i s jeho rodiči a začala Jej uctívat mezi prvními vesničany. Jeho otec měl také k Saí Bábovi úzký vztah, ale již nežije… Té noci jsem měla zcela indické sny – nejprve jsem viděla mnoho krásných ornamentů, jako by visely na stěnách nějakého starého chrámu, potom se objevila skupina po indicku oděných dévů – božstev, princů a králů, kteří právě o něčem rozhodovali…


| 167

ŠESTÝ DEN  NEBESKÝ MANDIR

20. ledna 1996 Ráno jsme trochu zaspaly. V 6.00 byl celý ášram přichystán na východ slunce, obloha skoro rozjasněná. Na ulicích se pohybovalo nemnoho lidí, proto jsem si mohla dobře všimnout autobusu na hlavní třídě, který byl plně naložen Indkami se šátky služby Seva Dal. Právě se rozjížděl a blesklo mi hlavou, zda to nemá nějakou souvislost s plánovaným odjezdem Saí Báby do ášramu ve Whitefieldu – do Brindavanu. Na hlavní třídě byly kanceláře i kantýny osvětleny, všude se pracovalo. Bylo dobře vidět skrze otevřené dveře i velkými okny dovnitř. V mužské jídelně pojídala ranní pokrm spousta Indů v bílých oblecích, o kus dál v ženské kantýně se snídani věnovalo mnoho Indek v sárí. V obou těch velikánských sálech však panovalo ticho. Východní země kolem rovníku mají jiný denní řád – vstává se ještě za tmy a snídá brzy, za úsvitu, aby se udělalo co nejvíce práce do oběda. Za poledního vedra každý slušný orientálec dodržuje pravidelnou siestu. To tu patří k bontonu, a ani vláda v té době nepracuje. Další pracovní ruch začíná, až když slunko klesá k obzoru, setmění přichází daleko dříve než u nás, pak se rozzáří šňůry světel. V ášramu se osvětlí mandir s celou halou, i když uvnitř nikdo není. Světla ozařují i ozdobenou fasádu Púrna Čandra a všechny ulice. Nyní právě světla zhasla, potichu vcházím na nádvoří před halou mandiru, sandály odkládám pod stromek za haldu ostatních dámských sandálů. Tentokrát ženy čekající na daršan seděly ve třech řadách na spodním nádvoří v úrovni ulice, poblíž věže gópury. Po mně stále přicházelo ještě velké množství žen. Nečekala jsem dlouho – již po několika minutách prošla naše řada vstupní kontrolou, a tak jsem mohla tentokrát sedět blízko středu, odkud lze nahlížet do svatyně mandiru. Mohu pozorovat tu nebeskou dekoraci docela zblízka. Přitom si uvědomuji, jak velký smysl pro duchovní symboliku Indové vždy měli. Dokázali jej udržet živý a nabitý obsahem ve stavbách současných svatostánků

168 |


jakéhokoliv náboženství. Je to pro nás neobvyklá zkušenost žité spirituality prostoru. Vnitřní duchovní hodnoty ztratily evropské chrámy s ústupem gotického slohu. Zapomnělo se na jemné vztahy gotických katedrál k Zemi, Vodě, Vesmíru. V našich dějinách umění se dnes nic neví o složité symbolice jejich půdorysů, kleneb, sloupových hlavic, různých výšek v římsách, o významu reliéfů a soch, a už vůbec ne o rituálech, o hlavním účelu a smyslu chrámů od nejstarších dob historie lidstva. Jistě by se dalo vystopovat mnoho společného v duchovní koncepci chrámů Východu a Západu. Hlavní část mandiru – svatyně – měří v průčelí, obráceném k nám, na šířku přes třicet metrů. Určitě její poloha a rozměry byly dány tradicemi a provedeny s obřady. Není vyloučeno, že tu je mírou délka lidského těla, pokládaného podél základů. Vždyť mnoho poutníků koná tak své pokání ještě dnes. Na průčelí mandiru je zřetelné rozdělení na tři patra – symbolizují tak tři duchovní světy, tři podoby božských sil (Brahma, Višnu, Šiva), tři guny – sattva, radžas, tamas. (Křesťanská mystika zná dobře symboliku trojice, není také tajemstvím, jak byla od prvopočátku propojena s mystikou Východu.) Satja Saí Bába učí podle klasického hinduismu, že Trojice jsou bytosti bez formy a představují zbožštělé výrazy tří vlastností. V tomto řádu je trojicí Íšvara, Višnu a Brahma. Podle Bhagavadgíty značí Íšvara Pána v srdcích všech bytostí a osvětluje je. Princip Višnu koresponduje s myslí, která je všemocná a obsáhne celý vesmír. Brahma ztělesňuje zvuk – šabda – schopnost mluvení, která vychází z mysli. Tedy Íšvara, Višnu a Brahma symbolizují ve trojici srdce, mysl a řeč. Spojení všech těchto tří představuje Átman. V přeneseném slova smyslu má být každý z těchto tří principů uctíván jako nejvyšší guru ve třech formách: „Gurur Brahma, Gurur Višnu, Gurur Dévo Mahéšvara. Gurur Sakšat Param Brahma Tasméjí Šrí Guruve Namah.“ To znamená, že principy řeči, mysli a srdce se spojují v Jednotu jediného nejvyššího Átman, které má být uctíváno jako guru. Ve spodní části mandiru, kde sedává Saí Bába, je skvěle zdobený výklenek pro sochu Ganéši, která v tmavé barvě dobře vyniká na světlém pozadí.


Šest ý den – Nebeský mandir

| 169

Z obou stran vystupují dvě narůžovělá božstva, symetricky totožná, drží v ruce dlouhé žezlo a jednou nohou se o ně opírají, druhou rukou žehnají. Tato dolní svatyně má bohaté římsy bar vy smetanově žluté na nebesky modrém pozadí, po stranách dva sloupky hlídají sedící lvíčkové. Na dvou mohutných sloupech se nad touto kaplí vznáší balkon jako baldachýn půlkruhového půdorysu. Namísto zábradlí jej ochraňuje dekorativní pásový reliéf: mezi dvěma silnými růžovými římsami prochází řada stylizovaných božských ptáků – pávů. Zprava i zleva jsou obráceni čelem ke středu, bílí na světlé modři. Horní okraj zábradlí lemují nesčetné malé bílé věžičky. Za nimi, v prvním patře, vedou na balkon blyštivé stříbrné dveře s bohatě zdobeným architrávem, římsami a sloupky. Po stranách tohoto balkonového portálu stojí ve výklencích sochy bohů – Kršna s flétnou se radostně usmívá. Nad prvním patrem balkonu je další půlkruhové zastřešení, nesené postranními sloupy. Oba půlkruhové baldachýny, v přízemí a v prvním patře, mají jednu zvláštnost: po celém obvodu visí široký pás zavěšených drobných křišťálů. Ve dne vypadá jako široká krajka, stříbrně se lesknoucí pod i nad balkonem, a dodává stavbě cosi nebeského. V noci se za křišťálovými závěsy rozzáří pásy žárovek, pak mandir jiskří jasem světelných diadémů, které korunují bohaté slavnostní osvětlení, tak oblíbené v celém Orientu. Nejvyšší část mandiru – složitě tvarované bílé kopule se zlatými špičkami – je oddělena od patra širokou horizontální římsou, spojující jako architektonický článek okraje ploché střechy shromažďovací haly. Římsa je obzvlášť výrazná: je zdobena pásem s nekonečným reliéfem kráčejících bílých slonů na modrém podkladě. Každý v něžně zakřiveném chobotu nese před sebou lotosový květ – symbol síly, moudrosti, statečnosti a božského míru. Květ lotosu představuje pradávný symbol čisté duše, samozářícího Átman, nesčíslněkrát zopakovaný, až vzniká dojem, že to může být symbol nás všech – poutníků, kteří sem přicházíme a prosíme o zrození nového vědomí… Při daršanu zněla sladká indická hudba a Saí Bába se neobvykle dlouho zdržoval mezi ženami, dlouho procházel nedaleko od nás. Minuty se zdály hodinami a neexistují slova pro tuto událost v každém z nás…

170 |


Po odchodu Saí Báby jsem spatřila shluk žen, sehnutých nad bílým mramorovým pásem chrámové podlahy. Náhle jsem byla mezi nimi, ani jsem si neuvědomila, jak se to stalo. Na zemi ležela drobná rýžová zrnka – zbytek požehnaného prašádu. Mnozí lidé na daršan přinášejí malé misky s rýží nebo moukou, které nechávají od Saí Báby posvětit. Jediné zrnko takové rýže, přidané do jídla, vařeného třeba pro tisíc lidí, požehná celé jídlo, jeho kuchaře, kuchařky i jedlíky stejně mocnou silou. Také jeden prášek mouky stačí posvětit mnoho pekáčů pečiva, přidá-li se do těsta. Saí Bába vždy při takovém žehnání nad podanými mističkami vezme špetku rýže či mouky a tu rozhodí kolem, takže i ostatní mají jedinečnou možnost prožít ještě těsnější blízkost božské síly. Podařilo se mi najít pět zrníček posvěcené rýže a myslela jsem při tom na celou naši českou skupinku i na svou matku v nemocnici, tisíce kilometrů odtud. Zastávka v knihkupectví: je to vlastně centrální banka božského učení. Kupuji všechny knihy, které napsal Saí Bába – řadu vahiní (česky to znamená proud, tok nebo řeku moudrosti). Není to na váhu tak těžké, protože jsou vydány v malém sličném paperbackovém vydání, ve formě, která umožňuje studium za každých okolností, knížka se vejde do kapsy a její cena je neuvěřitelně nízká. Přidávám významnou knihu Education at a Human Values, protože je plná poznatků o Saí výchovných metodách na školách základních, středních a vysokých. Konečně kniha psaná lékaři, filozofy, učiteli s diskuzním názvem Is Sai Baba God? završila počet nakoupených knížek na dvanáct. Když jsem chtěla vybrat další, zastavil mne laskavým úsměvem známý starší prodavač, sedící za pultem: „Počkejte na zítřek a nechejte si dnes dvanáct knížek k zaplacení. To znamená, že se sem – do Prašánti Nilajam – vrátíte zpět.“ Věřím tomu a s úžasem nad tím, jak ti lidé umějí číst v duších návštěvníků, se řadím k ženskému okénku u pokladny. Pokladník významně pokýval hlavou, sečetl sloupeček na počítačce, ručně doplnil součet a dal na potvrzení razítko s velkým anglickým nápisem „zaplaceno“ a znakem ášramu. S pokladem chvátám po obědě do našeho pokoje. Je tu ticho – Petra spí, Jarka tiše medituje vsedě, Helena je v koupelně. Zvykly jsme si respektovat



| 171

své soukromí, a tak dávám vařit čaj a nořím se do čistého oceánu božského vědomí Saí. Jinak se to nedá popsat. Ať člověk dělá cokoliv, může to být vlastně jenom toto.

DUCHOVNÍ CESTY: PRÉMA  DHJÁNA  DHARMA Probírám se nejprve knížkami, které napsal Satja Saí pro nás – začátečníky – jako podrobné duchovní rady. Prému vahiní jsem již začala číst – ta pomáhá uvědomit si, co to znamená skutečná duchovní cesta lásky. Saí Bába tu psychologicky mistrně ukazuje nejpr ve na všechna možná nebezpečí v denním všedním životě. Na mnoha místech připomíná jeho učení slova křesťanských mystiků a mystiček – sv. Františka z Assisi, sv. Terezie, sv. Jana z Kříže, Mistra Eckharta nebo slova apoštolů. Saí říká, že zbožný člověk vkládá všechna svá břemena na Pána a podřizuje se plně Jeho vůli. „Bez lásky (Prémy) nemůže být získáno nic v tomto světě.“ Zbožný člověk, oddaný Bohu, má stále Boží jméno na rtech. Všechno jeho konání – studium, práce, jídlo, spaní, chození, dopravování se, oblékání, myšlení, mluvení i každý dech – to vše by mělo být vedeno ve vědomí přítomnosti Boží, v duchu naprosté oddanosti Pánu. Velikou péči věnuje pak Saí Bába tomu, aby vysvětlil, jaké vlastnosti, zvyky a disciplínu mají mít ti, kteří chtějí dosáhnout svaté přítomnosti Pána. Velmi mne překvapil poslední odstavec, kde Saí Bába hovoří o disciplinovaných a čistých duších, které představují „sůl země“… Nad slunce jasná je tu vnitřní příbuznost s prožívaným křesťanstvím. Kniha Préma vahiní vznikla jako první, spojením článků, které psal Saí Bába pro nově založený měsíčník Sanatana Sarathi ve své mateřské řeči – telugu. Rovněž mezi prvními tak vznikla i kniha Dhjána vahiní. V ní Saí Bába odhaluje tajemství i nároky cesty kontemplace a koncentrace v současném světě. Povzbuzuje nás, abychom využili všech svých schopností a obrátili se čelem k Bohu, odhodlaně šli duchovní cestou a nehleděli na jakékoliv překážky, trpělivě čekali na sestoupení Boží Milosti i v bouřlivých vírech divoké řeky života. Každou minutu vzniká a kumuluje se v člověku mnoho

172 |


podnětů a pokušení, jak zevnitř, tak z vnějšího světa. Člověk si vybírá docela přirozeně jen ty nejdůležitější, a tak již provádí koncentraci (avadhana). Jednobodová vědomá koncentrace na předmět se nazývá ékágrata, pomáhá v soustředění na kterýkoliv úkol. Saí Bába ukazuje, jak je koncentrace základem všeho pravého úsilí. Kultivaci duchovních zkušeností považuje za nejdůležitější ze všech vzdělání, jež lidstvo zná. Všechno vzdělání od počátku historie je založeno na duchovním vzdělání – to je „král kultur“. Celá osmdesátistránková knížka je věnována práci mysli, rozumu, disciplíně, duchovním zákonům a stupňům, formám modliteb, obracení se přímo k Bohu jako otci, matce, příteli, duchovnímu učiteli a vůdci. Nabádá také ke stálé vnitřní radosti, jež je požehnáním pro ostatní a potěšením Pána. (Jak to vše souhlasí s vnitřním životem našich „západních“ světců!) Užíváním sladkých a tichých slov můžeme lidi kolem nás obšťastnit a zároveň vytváříme výbornou atmosféru pro dhjánu. Proto je dobré aktivně zasáhnout a vést radostnou konverzaci, pracovat v mysli pouze s dobrými myšlenkami a vzpomínkami. Pěstovat dobrý charakter – to je velká síla. Pro spokojenou mysl je život nekonečnou slavností, kdežto mysl ustaraná, plná neuskutečněných cílů, je neklidná a koncentrace v takových situacích není možná. Člověk by měl být zachvácen jen jedinou touhou – a tou je Bůh, při čemž na této obtížné cestě – sadháně – velmi pomáhá dhjána… Když zavírám knížku Dhjána vahiní, rozpoznávám na obálce hnědavou fotografii rozložitého stromu a malé meditující postavy u jeho kmene. Za nimi se otvírá velký prostor s náznaky obrysů povědomých kopců – ano, je to meditační strom, Vrta Vrukša, zasazený Saí Bábou! Působivou, takřka strhující obálku má další základní duchovní spis Satja Saí – Dharma vahiní: oslnivě zářící bílé a žlutavé Slunce, v jeho oranžové záři se na okraji koupe planeta Země. Je to fotografie, známá po celém světě jako první snímek Matky Země z kosmické lodi. Veliké vnitřní světlo vyzařuje z celého textu Saí Báby, který postupně vede čtenáře k poznání pravého poslání člověka na Zemi – dharmy – a odhaluje celé pradávné učení Véd. Kolik let se snažím pochopit, co to je dharma! Teď v té malé knížce



| 173

je ukryto vysvětlení toho, co je základem lidského života a co náš život hluboce mění. Satja Saí Bába prohlubuje pohled na povinnosti člověka ke světu i Bohu. Pod pojmem dharma se rozumí nejen správné vykonání svého poslání, náboženských přikázání a dodržování zákonů, ale sledování vlastní povahy, pohybů mysli, výsledků přání, rozlišování mezi dobrem a zlem, poznání vlastního egoismu, zničení sobectví a zvířecích restriktů v cítění. To vede k poznání, že člověk není jen tělo, ale že jeho vlastní podstatou je všepřesahující Nad-Já, božské nekonečné Světlo. Odpoutáme-li své vědomí od domnělé totožnosti s tělem a smyslovými počitky, osvobozujeme se k té pravé Svobodě. Všechny nauky a náboženství, všechna svatá písma nás vyzývají, abychom žili v Božství a různé formy dharmy k tomu pomáhají. Základní zkušeností je Átman. Naplnění vírou a vizí, následujme nejprve vnitřní hlas základní átmadharmy, která je božská. Od ní se odvíjí plnění další dharmy: manudharma, varnadharma, grhaštadharma, ačaradharma, satjadharma, sanatandharma aj. – oblasti povinností podle postavení v životě. Zvláštní kapitoly jsou věnovány dharmě žen (stridharma) a mužů (purušadharma). V překrásném literárním vyjádření se tu odhaluje pradávná životní moudrost Indie, podstata vzájemných vztahů a úcty, cennost dobrých vlastností, které udržují mír a harmonii v indických rodinách od časů Véd, šáster a purán dodnes. Jak říká Saí Bába, domovy se mohou stát rájem na zemi. Jak se tak probírám knihou o dharmě, cítím, kolik prostorů pro poznání otevírá. Padl mi zrak na věty o chrámech: staří považovali chrámy za dévamandiry i za vidjánamandiry, tzn. nejen za chrámy boží, ale i za chrámy pravého vědění. Byly to vlastně akademie vysokého učení, kde se pěstovala skutečná kultura mysli. Saí Bába vyzývá k udržování chrámů jako center lidských sídel, jako institutů spirituální inspirace, která je cílem a smyslem existence člověka… Odpolední zpívání bhadžanů je tady denně velkou událostí. Ten, kdo to nezažil v mnohatisícihlavém davu lidí z celého světa, těžko si může představit naše zážitky a zkušenosti. Je neuvěřitelné, jak se dá pocítit to velmi

174 |


hluboké a skryté vnitřní propojení všech duší a vědomí, jejich proměňování a růst, vrůstání do vyššího zářícího společného Vědomí… Večer odesílám dopis matce. Vložila jsem do něj fotografie ášramu, nemocnice a usměvavého Saí. Zezadu jsem vlepila tři zrnka jím požehnané rýže a posílám to do nemocnice v Praze, kde leží po operaci. Obálka poletí přes Indický oceán, Arábii a pouště, přes Turecko a Istanbul, přes Řecko, Jugoslávii, Rakousko a bůhvíkdy se dostane k mé matce. Když jsem došla do místní ášramové pošty, nedaleko od našeho domu na velikém prostranství, nalezla jsem v přízemní hale na jedné straně u čtyř stolů telefonisty, kteří spojovali hovory do celého světa, na druhé straně dva malé stolky a u nich hory balíků po zemi. Za stolky, plnými zásilek, byl ukryt malý drobný Ind v bílém, který mi velmi ochotně na dopis vylepil známky za 11 rupií a poslal mne ke schránce, odkud se dopisy vybírají rychleji. Byla poblíž vstupní věže – gópury – na samostatném sloupku. Při vhazování dopisu ke mně přistoupili dva manželé z Afriky, vypadali velmi vznešeně a zářivě se usmívali. Černá žena měla chování a oblečení jako královna. Ptali se, odkud jsem, a řekli mi mnoho důležitých věcí o ášramu. Pak vyprávěli, že jsou činní v Saí organizaci. V jejich městě mají pět Saí skupin, které se stále scházejí, v celé Africe je jich přes 250. Říkají: „Když děláte Sai work, nemáte žádné problémy a těžkosti…“ Vracím se kolem zadní části mandiru. Stojí tu u široké cesty keřík tulsí ve zděném oltáříku, v něm v malém výklenku hoří světélko. Kolem keříku jsou do čtverce vysázeny stromy a ohrazen písek na obcházení. Zouvám se, vcházím dovnitř a obcházím s modlitbou posvátné místo. Cestou po ulici se přede mnou otevírá známý pohled na pěstovaný park se stúpou všech náboženství, bílý lotosový květ na vrcholu září do teplé indické noci pod světly reflektorů. Zastavuji se, abych si mohla přečíst věty pod znaky na podstavci sloupu. Tiše tu stojí několik zahalených žen, vnímáme blízkost Saí Báby, který bydlí v prvním patře modrorůžového skvostu Púrna Čandra. Dole za kvetoucími keři přecházejí hlídající muži Seva Dal. Svítí vysoké pouliční lampy, lidé všech národností tu pomalu beze slov přecházejí sem a tam. Je tu silná duchovní atmosféra, plná úcty,



| 175

lásky, porozumění… V ulici u Púrna Čandra se ve světle lampy shromáždil hlouček sedících i stojících návštěvníků: opisují si slova Saí Báby pro tento den, křídou napsaná na tmavé tabuli. Připojuji se k nim: „Není jedna dharma pro Indy a jiná pro lidi ze Západu. Dharma je univerzální. Existuje zkouška, kterou můžete aplikovat na každou akci a určit tím sami, zda odpovídá dharmě. Stačí, když si uvědomíte, zda to škodí nebo ubližuje druhým. To plyne z poznání, že to Světlo, které je Bůh, je totéž v každé formě, že když ubližujete druhému, ubližujete témuž Světlu, které jste vy sami. Zkouška dharmického činu je stanovena velmi jasně v křesťanském náboženství: nečiň druhým to, co bys nechtěl, aby oni činili tobě.“

176 |


PŘEDNÁŠKA O BHAKTI A MEDITAČNÍ PARK

Neděle 21. 1. po ranním daršanu Sedím na přednášce svámího Ventakamarana. Už to kouzlo slova svámí mne silně přitahuje. Člověk zasvěcený duchovnímu životu, hinduistický mnich, který nese v sobě blízkost božství zřetelněji a vědoměji než my – ten jistě může rozlévat sílu a lásku, již za ta léta načerpal… Ano, jeho tématem je právě bhakti – duchovní cesta lásky k Bohu, cesta oddanosti – tak blízká evropskému náboženskému cítění, které také zrodilo tisíce mystiků… Svámí Ventakamaran vypráví o devíti způsobech bhakti, jak se v Indii učí od nepaměti a předává z mistra na žáka. Jmenuje některé: „Šaravana, Kírtana, Smarana, Nandana… Lásku k Bohu projevujeme odevzdaností, zpěvem, opakováním božích jmen, sebezkoumáním, láskou ke druhým bytostem, lidem i zvířatům a všemu, co je kolem i ke všemu, co právě děláme… Láska je největší síla a moc. Blaženost na tomto světě je podmíněna naší všeobjímající láskou. To je to království Boží v nás, jak učí Kristus. Tak učí i všichni velcí duchovní mistři a zakladatelé náboženství, tak mluví i Satja Saí Bába“… Svámí Ventakamaran hovoří o odevzdanosti, naprosté oddanosti k Bohu. Říká, že to je: „něco, co člověka pozvedá. Ten, kdo nenávidí, nemůže poznat oddanost. Jejím nejdůležitějším osobním aspektem je to, že vlastně hledáte ochranu. To je proces, kdy člověk jde zcela najisto k Bohu – je to cesta vítězství. To patří nerozlučně k bhakti: oddanost, úplná odevzdanost je lístek k osvobození od vnějších světských závislostí v naší mysli. Takového čistého poznání dosáhneme sebezkoumáním. Postup ÁTMAVIČÁ RA odpovídá na vnitřní tázání: KDO JE TO JÁ? Tak se ptalo mnoho učitelů východních i západních, tak učil i Sokrates a po něm Platon… Poznávání sebe sama, tato vnitřní práce, je proces mentální, psychologický, jen duševní. V józe – cestě ke spojení s božstvím, se nazývá tato forma soustředění dhjána. V ní můžeme nepozorovatelně prožít přesun vědomí do meditace. Je to předposlední stupeň stavu samádhi. Tak cesta bhakti je každému přístupná, nevyžaduje složitých jógových cvičení a vede přímo k nejvyššímu cíli – absolutní jednotě s božstvím.


Pednášk a o bhakti a meditaní park

| 177

V současné době prožívá lidstvo duchovně nejtěžší období – pod le Véd se nazývá kalijuga. Je to doba nenávisti, válek, nesmírné krutosti, mučení, násilí, nesvobody, špatných sklonů a vlastností. Přesto svámí Saí Bába říká, že mnoho lidí bude v kalijuze osvobozeno. K tomu je nejvhodnější právě bhakti – cesta lásky. Bůh je všude, v minulosti, přítomnosti i budoucnosti. Změňte sami sebe – prostředkem k tomu je odevzdanost, oddanost. Je mnoho velkých světců ve všech zemích světa, kteří šli cestou lásky. I dnes takoví žijí mezi námi. Je mnoho napsáno a mnohé řečeno o síle a sladkosti této cesty – bhakti. Začněte s láskou i vy, a hned! Saí často říká: „Začínejte den s láskou a ukončete den s láskou“. Potom svámí Ventakamaran vypráví různé příběhy: jak guru ukazuje praxi dharmy i zvířatům, o Pánu Kršnovi, o Asurech, o Višnuovi, o příhodách Rámy a Síty i Lakšmana – a najednou se přistihuji, že mé vědomí je velmi silně přitahováno k obrazům Saí Báby a Saí ze Širdi na čelní stěně a že v mé mysli se objevují představy, čemu tato hala sloužila, když ášram vznikal a nebyl ještě tak velký jako dnes. Na balkoně možná mluvíval Saí Bába, zpíval odtud duchovní písně s hudebníky a celým shromážděním. Slyším věty: „Bůh – chci mu dát celý život. Často někdo nebo něco vstoupí mezi nás a Boha, zapomínáme na Něho… Bůh nás nepotřebuje, ale my jeho ano“… Svámí Ventakamaran dokončuje s lesknoucíma se očima vyprávění z mytologie Véd. Mahabharáta i jiné staré eposy jsou v Indii stále živé, lidé se na nich učí od dětství… Opět se mé vědomí kamsi propadá a vynořuje se až při závěrečných slovech: „Praktikujte vaši dharmu, jak nejlépe můžete, mějte totální nesobeckou lásku, odevzdanost k Pánu, buďte šťastni a stále se radujte“… Při společném zpěvu pranavy ÓM mi v duchu zní slova z Nového zákona, která sem samozřejmě patří: „Radujte se v Pánu, radujte se… vždyť Bůh je láska, miláčkové“… slova biblická, slova Kristova, slova sv. Jana… V povznesení srdce odcházím z malé corbusierovské haly do předpoledního rozzářeného tepla v centru ášramu. Naproti u obchodního domu ve stinném přízemí přepestré množství žen a mužů nakupuje koláčky, pečivo, limonády, směňuje peníze. Osvěžuji se také sodovou vodou, velmi

178 |


chutnou, pak mířím k tichému místečku mezi bloky budov pod palmami, k maličkému jezírku rozlohy asi rozpjatých paží, obklopenému upravenou skalkou s hladkými kameny. Na jednom z nich občas sedávám. Po otočení hlavy se dá pozorovat mezi kvetoucími keříky malý barevný obrázek Kršny, namalovaný přímo na jednom balvanu – uctívané zjevení Pána. Dlouho se dívám do tiché vodní hladiny, pak mé oči upoutal lesk zlaté sochy, třpytící se mezi zelení. Přicházím k velkému zlatém Buddhovi, sedícímu v jógové pozici v meditaci pod loubím z popínavých růží. Před ním na trávě je několik hladkých kamenů, zvoucích k posezení. Usedám a vzpomínám na osm Buddhových naučení, jimiž každý člověk může dojít osvobození, na tu ušlechtilou stezku pravé víry, správného rozhodnutí, správné řeči a správného jednání, správného života i snahy, na cestu správného soustředění ducha a správného uvažování. To je ta střední cesta, kterou Dokonalý plně pochopil, stezka otvírající oči, dávající vědění, vedoucí ke klidu, k poznání, k osvícení, k nirváně… Vybavují se mi zažloutlé listy knihy o buddhismu od Vincence Lesného, kterou daroval kdysi sám autor mému otci. Té knize je letos 75 let a bývala pro mne vzácným zdrojem útěchy po celých těch 40 let, kdy se u nás duchovní knihy nesměly vydávat. Učila, jak překonat myšlením trýzně vnějších strastí, jak získat stálou spokojenost, radost, čistotu, moudrost a štěstí, jak odstranit utrpení: poznáním, že všechno se skrývá v našem vědomí, v naší mysli. Učila o tom, jak v mysli – poučené vědomým cvičením – nalézáme to, co nepodléhá smrti. Je zvláštní, jakou práci věnoval Osvícený životu v komunitě, vytvoření životního řádu, službě svým spolubratřím s láskou, projevovanou veřejně i skrytě slovy, skutky i v myšlení. Přesto ještě za jeho života docházelo mezi mnichy k neshodám, k rozkolu v praxi učení. Lidé nemají nikdy dost… Zlatá socha se pořád mile usmívá. Připomíná mi Jeho Svatost dalajlamu. Mohla jsem se s ním setkat osobně, když přijel do Prahy. Mezi mnoha pozvanými byl i doktor Eduard Tomáš, jistě dávný spolubratr dalajlamy, nadšeně si padli do náruče. Bylo to dojemné setkání. Již od vchodu do sálu bytost dalajlamova zářila láskou – sepjatýma rukama každého přítomného pozdravil s úklonou a jasným čistým úsměvem, pak následovala jeho



| 179

řeč o duchovní cestě a naší zemi, poté řada osobních rozmluv, nakonec společná meditace… Pozlacený symbol Buddhův, obklopený kvetoucími červenými růžemi, je docela tichý – to vše mi moje mysl donesla a chtěla by pokračovat. Ale uvědomuji si náhle to úžasné láskyplné ticho, vnímám toto místo, zbudované oddanýma rukama pro nás, kteří přicházíme nalézat dary Indie. Je to meditační zahrada – asi taková, jaká bývala tradičně u ášramů či u paláců zbožných vládců. Ale přece se liší: dal ji udělat avatár, požehnal ji a stále tu žije. To dává místu onu mocnou sílu, vyzařující z každého koutku, z každého kamene, keře, květu, palmy, sedátek, jezírka i soch. Slunce stoupá do nadhlavníku a stinný park se skalkami, jezírky a kvetoucími keři postupně odhaluje promyšleně zbudovaná meditační místa, zvoucí k posezení. U vstupu září úsměvný bronzový Ganéša pod bronzovým slunečníkem, ověšený pestrobarevnými málami z čerstvých květin. Vzduch je plný vůní a ptačího švitoření, jinak je tu podivuhodné ticho a klid, i když v dálce mezi keři rozeznávám skupiny sedících lidí. Mezi záhony oranžově planoucích afrikánů uprostřed parku se zvedá velmi neobvyklý pomník: ohromná ruka, sepjaté prsty v pěst se vztyčeným ukazováčkem, na něm se vodorovně vznáší kolo. Je to symbol vesmíru, stvořeného Pánem – to jeho ruka otáčí kolem dharmy, to On dává znít pranavě ÓM celým kosmem. Usedám na ploché kameny, rozeseté kolem cesty a obrostlé vysokými voňavými rostlinami. Teprve když sedím, objevují se malé svatyně, stojící kameny s ručně malovanými portréty božstev, které však člověku, procházejícímu kolem, zůstávají skryté. Za velkou Kršnovou rukou ve stínu palem leží pěkné jezírko, obložené kameny, za ním umělý stupňovitý kopeček, nesoucí na vrcholu zlatě svítící sochu Krista v životní velikosti. Kristus nese na zádech beránka a usmívá se. Jeho tvář není vyhublá, vážná a ztrápená, jak jsme tomu zvyklí v západní části světa – naopak vyjadřuje lásku, spokojenost, štěstí, radost a hluboký mír. Orientální duše hledají všude ztotožnění s Božstvím – i zde visí přes šíji Kristovy sochy květinové věnce na důkaz horoucí lásky a oddanosti. Cítím velmi silně tu dávnou touhu lidstva po harmonii všech

180 |


vyznání, po božském spřátelení národů, která se v tomto království nejvyššího míru – v Prašánti Nilajam – opravdu uskutečňuje. Několik metrů od Kristovy sochy si tiše cvičí taj-či snědý mladý Malajec ve sněhobílých šatech. Jeho pohyby jsou obřadně posvátné, jeho tvář, nehnutě soustředěná v meditaci, má výrazné rysy Krista-Pantokratora z byzantských mozaik. Jeho oči nevnímají okolí, tak se soustředí a tak se modlí z celé duše. Viděla jsem ho na tom místě ještě několikrát v příštích dnech. Kopeček pod sochou je tvořen třemi stupňovitými terasami, na nich travnaté okrouhlé plošinky, ohraničené přírodními kameny – viditelně zvou k posezení. Vybírám si tady jednu menší na vrcholu pod keřem. Z plošinky těsně pode mnou slyším tichý hlas starší ženy, vyprávějící skupince šesti poutnic a poutníků z Německa o Saí Bábovi: „On řekl: Já jsem váš a vy jste moji.“ Jiné skupinky si potichu předčítají nebo se modlí. Ze svého místa dobře vidím rozkvetlé bělostné kopule keřů, pod nimi velký šedý kámen s namalovaným obrazem Saí Báby ze Širdi, obtočený několika zářivě žlutými květinovými věnci. Myslím na něj, srovnávám si v duchu působení všech světců a úctu k nim na Východě a na Západě – v mysli se objevují tisíce obrazů a soch, uctívaných květy i svícemi. Muzeum věčného poselství se tyčí třemi stúpami na kopci za mými zády, nad zelení keřů a palem. Slibuji si v duchu, že tam znovu zajdu. Náhle přišla Jarka, tiše se posadila opodál. Nemusíme ani hovořit, když později odcházíme směrem k indické jídelně. Obě se upřímně radujeme z té krásy, kterou zde můžeme prožívat. Je to jistě jedna z cest, jak si uvědomit vyšší duchovní moc. Ta se tu stále manifestuje kolem nás: barevností a tvary tisíců květů, listů, krásou soch, staveb, krásou lidského úsilí v jeho koncentraci, krásou jako sen. Není to vlastně náš sen, co vidíme? Tento ášram, jako jistě i ostatní duchovní střediska, je velkou školou pro všechny tisíce příchozích. Jsou tu stovky příležitostí, jak se učit sebeovládání, sebeanalýze, pochopení druhých, lásce a trpělivosti, jak začít vnímat světlo vnitřního božství ve všech kolem nás, a nejen v lidech, ale i ve věcech, rostlinách, kamenech…



| 181

ODPOLEDNÍ BHADŽANY Při dlouhém čekání v řadě mohu ze srdce přát druhým, aby se dostali dopředu. Mohu se radovat z toho štěstí, že jsme se vůbec mohli dožít ve zdraví splnění našich pradávných snů. Mohu vnímat to rozšířené sjednocení s duchovní silou v tolika tisících nádherných bytostí: ve všech nás, jak tu v tichu sedáváme vedle sebe, v té ženské části lidstva. Ženy z různých zemí Indie, z Nepálu, Koreje, Číny, Japonska, Turecka, Sýrie, Izraele, Pakistánu, Iráku, Ruska, Afganistánu, Gruzie, Švédska, Polska, Německa, Jugoslávie, Řecka, Švýcarska, Francie, Holandska a Velké Británie, ze Španělska, Argentiny, Kanady a USA, z Peru a Mexika, Indiánky i Afričanky – všechny máme společnou vnitřní touhu, společnou lásku, takovou, která nemá konce… Společně zpíváme o tom, co cítíme, v odpoledních bhadžanech. Když se slunce zvolna nachyluje k západu, vychází opět tisíce poutníků a poutnic z meditační haly mandiru. Vybírám si rychle své ošlapané české sandálky z velké hromady a chvátám k meditačnímu stromu po známé cestě kolem Ganéšova chrámku vzhůru mezi stromy. Posvátný strom Vrta Vrukša je skutečně mistrovsky zasazen na takovém místě, kde se dá uvažovat nad veškerou nádherou místa, země, nade vším, co zde Saí Bába vykonal, i nad světlem, zářícím všude kolem. Přichází mi na mysl všechno to, co jsem zažila o kousek výše – v Muzeu věčného poselství – jedinečný pocit hlubokého propojení lidských duší bez ohledu na časy a vzdálenosti… Teplý písek trošku zašuměl vždy, když si někdo přišel sednout nebo potichu odcházel. Na těchto místech si nikdo nedovolí promluvit, ani toho nemá zapotřebí. Zpočátku jsem se obávala, že tu najdu velké množství meditujících a nevejdu se pod větve stromu – taková je jeho pověst podle toho, co jsem slyšela od služeb ášramu nebo se dočetla v knížce. Ve skutečnosti zde bylo nejvíce kolem dvanácti osob pohromadě. Během mého sezení postupně odcházeli, takže skoro vždy jsem tam zůstala sama. I dnes je tomu tak. Otevírám oči, zjišťuji, že tu není nikdo a že slunce zčervenalo a stojí nad západem. Se zvláštní lehkostí v srdci scházím malý

182 |


kousek na širokou cestu k muzeu, odkud je šíře pohledu na celý ášram, chrámy a Puttaparti největší. Tu ke mně přistupuje asi třicetiletý Ind a vede mne k zábradlí. Těším se, že mi chce ukázat a vysvětlit, co ještě v tomto malém království ducha neznám. On mi místo toho lámanou angličtinou vysvětluje, že nemá peníze na cestu domů, a že tedy udělám dobrý skutek, když mu je „because Saí Bába“ dám. Zřejmě chtěl naznačit, že budu vlastně nástrojem Saí Báby. K jeho údivu jsem se pustila do srdečného smíchu. Hned jsem mu ukázala obsah své malé peněženky, kde se ukrývalo pouhých 10 rupií, to je asi našich 8 korun. Milý Ind byl očividně zmaten, že našel člověka ze Západu tak chudého, vykoktal „Saí Rám“ a rychle odcházel, protože kolem nás právě projíždělo auto se zaměstnanci muzea, kteří se vraceli z práce domů, a nápadně zpomalovalo jízdu. Říkala jsem si v duchu, že nás vlastně chudoba chrání lépe než poučení, která jsme dostali v návodech chování v ášramu. Večer na pokoji před spaním namátkou otevírám Saí Bábovu knížku Préma vahiní: „Člověk musí být šťasten, když Purušóttama kolem něj klade nové a nové podněty, aby mu mohl sloužit a když skrze něj se koná púdža (oběť) v různých formách. Musí se modlit za stále nové příležitosti a vítat tu šanci, kterou dostanou jeho ruce. Takový postoj dává nesmírnou radost. Vést život, podpořený takovou radostí, je skutečným požehnáním. Cokoliv konáte od východu do západu slunce, musí být posvěceno, jako by to byla oběť Pánu. Jakou péči věnujete při trhání čerstvých květů a udržujete je čisté a nezavadlé, právě takové úsilí byste měli věnovat činům, které jsou čisté a nezištné.“ Jestliže každý den budete tuto vizi udržovat před očima své mysli a budete žít podle toho, pak se život stane jedinou nepřerušenou službou Pánu. Pocit „Já“ a „On“ bude brzy mizet… všechny stopy sebe budou zničeny. Život promění sama sebe do pravé hariparadžanam (nejvyšší prožívání Pána). Já jsem sevaka (služebník). Tento svět je oběť. Bůh je mistr, kterého uctíváme



| 183

– jestliže někdo dosáhne tohoto stavu myšlení, cítění a konání, všechny rozdíly mezi mým a tvým zmizí“… Ponechávám myšlenky spočívat v tomto tichém přání. Přítelkyně kolem usnuly, zhasínám svíčku. Je to ten nejúžasnější předvečer mých narozenin, jaký si jen mohu představit – pod hvězdami jižního nebe v Indii, pod pláštěm mocné ochrany… Jak to přeji všem těm, kteří se sem ještě nedostali či nemohou dostat.

184 |

| 185


Požehnání „živé“ záhlaví a odjezd - název Saí Báby k apitoly do Brindavanu – Stvoitel a stvoení v muzeu

POŽEHNÁNÍ A ODJEZD SAÍ BÁBY DO BRINDAVANU  STVOŘITEL A STVOŘENÍ V MUZEU

Ženy za námi si vytahují mály, knížky, zápisníčky, využívají čekání ke studiu, ale v naší situaci to dnes nejde. Jsme plny očekávání, zda nám Satja Saí věnuje pohled, zda od nás vezme knihu českého překladu. Dopisy dnes nemáme – velkou obálku si vzal Milan do mužské poloviny – aby mohl také zkusit štěstí. A tak každá z nás prohlubuje vnitřní soustředění. Cosi jako čistá a posvátná energie potichu zaplavuje naše vědomí. Opakujeme si v duchu prosby za naše blízké, za náš národ, modlíme se… Když vycházející slunce začíná ozařovat pohádkově krásné kopule mandiru a lotosový květ na vrcholku stúpy náboženství, dolétá k našim uším i sladká rytmická melodie, hlasy sitáru a víny se proplétají a naše hlavy se otáčí ke vchodu, kde již stojí Satja Saí. Začíná daršan pro nás poslední v Prašánti Nilajam, neboť dnes Saí Bába odjíždí do ášramu Brindavan.

22. ledna 1996 Po kolikáté sedíme v tisícihlavých zástupech v tichu ranního úsvitu a zpíváme Ómkar? Zdá se to jako celý život, jako bychom sem přijeli před mnoha lety a stali se jednou částečkou nového láskyplného lidstva, jednou třpytivou kapkou v oceánu bohatého duchovního světa. Zdá se to snem i zázrakem, že dnes skutečně existují takové možnosti pro lidstvo, že ve světě úměrně k neštěstím a hrůzám geometrickou řadou narůstá počet míst, kde jde o záchranu duše i těla. Je mnoho takových míst a když se sečtou ášramy, kláštery, kostely a shromaždiště všech současných církví, náboženských společností a skupin, má vlastně člověk dnes opravdu kde hledat a nalézat… Jak přechází temnota do lehkých závojů jemně prosvětleného indiga noci na Východě, jsme opět obkrouženi radostnými písněmi o probuzení božského vědomí. Skupina žen se zvonivými činely a později za nimi skupina mužských zpěváků s bubny v ranním nagarsankírtanu prochází pravidelnou okružní trasu kolem chrámu a meditační haly nějak slavnostněji – alespoň tak to vnímám za zavřenými víčky. Mimoděk se pouštím do tradičního dechového cvičení, jako by mi přišlo vnitřním pokynem – zpívám potichu stoosmkrát ÓM… Po nějaké době tiché meditace slyším známé šustivé zvuky – to některá z řad se zvedá a kráčí tiše ke vchodu do meditační haly. Dnes jsme i my – Češky – velmi brzy vstaly a jdeme s celou řadou, která byla vylosována, do úplně prázdné haly. Jaké štěstí! Sedíme dnes všechny v první řadě, je to to nejlepší místo, které jsme mohly dostat! Za námi po špičkách přibíhají další a další řady žen a spěšně usedají na své polštářky. Laskavé služebnice Seva Dal se jako vždy velmi poctivě přičiňují, aby řady byly rovné a aby bylo využito každé místečko. Na jejich tiché pokyny se celé řady vícekrát před příchodem Saí Báby posunují vsedě po zemi dopředu, aby i ti vzadu seděli blíže.

Satja Saí jako by celou bytost a vše, čím je a co působí, přenášel na nás všechny. Jeho úsměv přichází z jiných sfér – není to úsměv zdvořilostní ani výraz jeho dobré nálady. Je to spíše dar nám všem z velikého zdroje prapůvodní kosmické síly, je to zároveň i odpověď na mocný příliv lásky, oddanosti a víry, který k němu proudí po tolik let z toho nespočtu lidských duší – od těch, kteří zde jsou, i od těch, kteří tu právě fyzicky nemohou být. Ten časově neomezený příliv vrací zmnohonásobený zpět, a protože ochraňuje i velké množství bytostí po celé planetě, je jeho pohled vždy nejen upřen na nás a to ohromné množství lidí, sedících u mandiru, ale zároveň patří i všem ostatním – tak jím objímá celý duchovní vesmír. Prochází halou dnes zvláště slavnostně. Věnuje se pomalému prohlížení nás všech, ale dopisy dnes nevybírá. Jak se blíží k nám, cítím, že v tom těle v jednoduchém oranžovém oděvu, v té malé postavě, se blíží obrovská a klidná síla, neviditelné ohnisko duchovních přání a tužeb nespočtu srdcí. Po evropsku by se řeklo asi: duchovní učitel, světec, léčitel, divotvorce, myslitel i velký obětavý organizátor. Ale žádné slovo nevystihuje plný význam toho pradávného staroindického pojmu avatár, jež je naplněno stálou touhou lidstva po poznání božství, po splynutí s ním. Západní překlad „inkarnace božství“ je strohý, suchý, nevystihuje nic z toho, co se zde při vyslovení slova avatár může prožít v duši. To slovo mne právě zaplavuje mystickou září, když se mé oči na kratičký

186 |


moment mohly setkat s jeho. Dá se to velmi nepřesně přirovnat k ponoření do oceánu světelné mlhy nezemského štěstí a klidu, kde mohou naše myšlenky neustále zůstávat. Žádná slova nejsou případná pro ten neotřesitelný a stálý vnitřní mír, neobvyklý pokoj, který přichází s jeho pohledem. Člověk se tu proměňuje – transformuje vnitřně a úplně, bez svého vědomí a aniž by měl na tom nějakou zásluhu. Přijímáme plný dar stálé přítomnosti nejvyšší duchovní síly, lásky a odpuštění… Takový okamžik může někdy trvat i věčnost. Zatím co Satja Saí prochází pomalu dále, cítím přímo hmatatelně jakýsi jiný stupeň naší existence. Z nepohnutosti a klidu mne vytrhuje až slavnostní indická hudba: otvírám oči a vidím, jak Satja Saí sedí v křesle na stupních před mandirem a před ním tančí skupina hochů, jiní k tomu hrají a zpívají – všichni v bílém. Pak se prostor uprostřed vyprázdnil a náhle naprosto neslyšně do haly zprava vklouzl moderní červený automobil, který velmi tiše a pomalu zastavuje před Saí Bábou. Ten se potichu zvedl a beze slov nám všem kolem dal zvednutýma rukama požehnání. Pak nasedl do auta a těsně před ním Ind v bílém rozbil silným úderem o zem velký kokos. Zdálo se mi, jako bychom všichni byli jedna mysl – tak jsem cítila tu velkou sílu obřadu, i když jej prováděl jen jeden drobný člověk. Tak se v Indii uctívá nejvyšší Božství… Auto důstojně a tiše odklouzalo hlavní bránou mezi ozdobnými růžovomodrými sloupy a pod znakem ÓM, ale neměli jsme pocit Bábovy nepřítomnosti. Po tom prožitku, úžasném právě proto, že se stal v den mých narozenin, jsme se opět všichni sešli a dohodli si večerní sezení na oslavu a zítřejší cestu na rektorát Saí univerzity. Naše skupinka pojede za Saí Bábou do Whitefieldu ve čtvrtek – autobusy jsou již předem obsazeny a nezbývá nám, než čekat. Máme tedy dost času si vše tady prohlédnout a navštívit vedení Saí univerzity, kam chceme také věnovat pro knihovnu Muzea náboženství první český překlad Saí přednášek od Ruth. V mém záměru prostudovat si některé části vystavených textů o stvoření v Muzeu věčného poselství mi již nic nebrání. Kráčím známou cestou kolem růžovo-modro-bílého mandiru pod rozzářeným nebem, zahýbám kolem


| 187

Ganéšova chrámku vzhůru mezi listnaté stromy kolem velké bílé vily pro státní návštěvy a již přecházím na silnici, vedoucí zatáčkami na vrch kopce k muzeu a k rektorátu univerzity Saí.

O VZNIKU KOSMU A VĚDOMÍ V Muzeu věčného poselství na obrazovce pulzuje zlaté vejce – Hiranjagarbha, pradávný védský symbol zrození kosmu a současného zrození vědomí. Stojím opět u první velké kóje, tentokrát sama, a se zatajeným dechem pozoruji rytmické střídání výtrysků barev v paprscích a křivkách se znakem ÓM: barevný videofilm srovnává pradávné nauky Véd o stvoření světa se současným stavem fyzikálních teorií. Před mýma očima se virtuálně tvoří hmoty a energie, do uší proniká základní kosmický zvuk ÓM, který má být i zvukem „prvního třesku“. Pak přicházejí na obrazovku vysvětlující texty o zrodu atomu a nukleární energie – védské šakti, jež vším proniká. Gravitační síla je ve Védách zvána Vijma. Védy učí, že vědomí vzniká zároveň se světlem. Moje myšlenky a představy jsou cele vtaženy do barevných světelných vírů, do prožitku zrodu hmoty ze světla a do nové životní zkušenosti. Cítím, že je to počátek nové fáze mého života: vědomý prožitek vzniku kosmu! Hořím touhou poznat o tom více, otáčím se a vidím velký panel, plný anglického textu ve dvou odstavcích. Na levé straně jsou srovnána fakta o stvoření, jak je vysvětlují duchovní vědy, na pravé straně jsou tytéž jevy vyjádřeny jazykem světské vědy. Rozhoduji se, že si to celé opíši. Co tedy bylo před Big Bangem? V levé části textu pod číslem 1 je věta: TAT EKAM ASIT přeložena jako „Jedno a pouze To jest“. Jestliže přeskočím očima na pravou stranu panelu, čtu tam, co říká věda: „Byla zde stlačená pregalaktická masa a energie“. To je pro začátek všechno. Nepřipomíná to naší západní půlce světa důvěrně známé biblické „země byla pustá a prázdná a tma byla nad propastí…“? Manuův zákoník stvoření světa praví: „Bylo jen To a bylo tmou, bez projevení a bez příznaků.“ Ve druhém bodě hovoří duchovní věda o intuitivním Vědomí Sebe v kos-

188 |


mickém Vědomí, přirovnává je k semenu stvoření, plném pr votní prapůvodní energie ve „zlatém zárodku“ – Hiranjagarbha. Z něho se v dalších fázích uvolňují vesmírnou explozí spousty energie, tepla a světla, doprovázené zvukem. Vynoří se náda – brahma, z toho vznikají energie: varnas šakti, náda, vyoma, maha, májá. Pátý bod říká, že ÓM – AUM je šabda – brahma: prapůvodní zvuk je projevem Brahma – je to stvořitel! Oblast světského vědění v pravé polovině textu popisuje unikátní turbulence hmoty, kterou převýší zvuk a nastává kataklyzmatický výbuch simultánně všude, Big Bang, obrovská exploze, provázená intenzivním zvukem, světlem a teplotou, nezměřitelně vysokou. Tento mikrovlnný zvuk je vědecky označen za původ vesmíru… Při opisování dlouhého textu jsem si přitáhla blízkou židličku a indická dívka v sárí, která zde má službu, mne obchází tiše a s porozuměním. Obcházejí mne i průvody školních dětí – nejdříve dívky, pak chlapci, klidně a beze slov. Mé vědomí je zvláštní silou přitahováno k těm větám, tištěným pěknými versálkami na panelu přede mnou, jako by se jednalo o rozluštění záhady vesmíru. Při tom mi pomáhá i zvuk rození kosmu z videofilmu, stále opakované hluboké ÓM v expozici STVOŘITEL + STVOŘENÍ. Opisuji, jak vědecké názory pokračují: po velkém třesku, který naplnil celý prostor, se formují galaxie, vesmír expanduje, fyzický fenomén kosmu a příroda sama jsou poznány, zbytek se považuje za mýtus. Na levé straně textu spirituální pojetí prohlašuje řečí Véd: bylo vytvořeno Brahmánanda, pět elementů se stalo podstatou fyzického vesmíru v kauzální formě, z ní povstává jemná – subtilní forma. Podle Véd se brahma jako nirguna, nirvikalpa, nirakar, prostřednictvím vlastních tvořivých sil sattvy, radžas a tamas projevuje jako sarguna (kvalitativní), savilkarana (věčně proměnný) a sakara (formující princip). Podivuhodná shoda v názorech na vlastnosti oné základní energie: duchovní postoje říkají, že brahma má tři atributy jako energie: sattva, radžas a tamas, které se ve Vědomí projevují jako Džňána – šakti, Karja – šakti a Dravja – šakti. Přeneseně pak v principech stvořitel, podporovatel a ničitel je uctívána tato energie jako hlavní božské síly v Brahmovi, Višnu-


| 189

ovi a Šivovi. Zde se okamžitě vybavuje představa božské Trojice v mnoha náboženstvích, zvláště v křesťanství. V tomto bodě postoj moderní vědy je zastoupen poučením o složení atomového jádra: neutrony – bez náboje, protony – pozitivní náboj, elektrony – negativní náboj. Elektrony jsou základním stavebním blokem vesmíru. Permutace a kombinace elektronů produkuje různé věci včetně atomu, vzniká iluminace, kondenzace, dynamismus vesmíru. Vše vzniká vibrací atomových a subatomových částic. Z duchovního hlediska se energie tamas pokládá za příčinu MÁJI (což je vlastně celý vnější svět). Kombinací tamas v různých proporcích s energiemi radžas a sattva se vytvářejí nejen subtilní nálady v člověku, ale také vlastnosti věcí a bytostí. Vznikají působením spandany (prapůvodní první vědomé myšlenky). Zdá se, že tato informace má probudit zvědavost a hlubší zájem v návštěvnících Muzea věčného poselství – alespoň u mne toto poslání splnila na sto padesát procent. Opisuji si ještě vedlejší panel, který porovnává různé pojmy analytického a syntetického přístupu z duchovního a světského hlediska. Tak se dozvídám, že takový přístup, navržený dávnými védskými mudrci, se týká ducha, kdežto u moderních astrofyziků se týká hmot a energie. Teorie ve spirituálním smyslu se týká involuce a obhajuje hlediska z pozice věčnosti a nekonečna, kdežto moderní astrofyzika se zabývá evolucí z hlediska času a prostoru. Duchovní hledisko užívá metody, postupující od neznámého ke známému, založené na intuitivním vědomí, směřuje k odhalení Sebe v termínech zkušenosti většího Já, jež byla zkoumána mudrci ve stavu samádhi již kolem r. 5000 před Kristem, a je stálá a neměnná. Oproti tomu současná věda postupuje od známého k neznámému, její metody jsou založeny na vědeckém redukcionismu, pracuje s logikou a dedukcí, aby vytvořila metody a doktríny, jejichž předmět se mění a podléhá revizím. Vědci ve svých laboratořích zhruba od 18. stol. po Kr. zkoumají a formulují zákony přírody na základě fyzikálních pozorování, analýzy a syntézy hmoty a energie. Vracím se k levé části panelu, k pojetí spirituální vědy. Je velmi těžké

190 |



| 191

podat dobrý překlad pojmů, na které nemáme školené vnímání. A tak u aspektu „podstata, základ, princip“, který se zkoumá ve spirituální vědě, čteme přibližně: „… vlastní (inherentní) samo sebou zářící Sebe-Vědomí, Sebemanifestující základ věčného bytí (Mahátattva).“ Jako by se moře rozestupovalo a ukazovalo dno k přechodu, tak se Tento odstaven byl objevuje pochopení rozdílu mezi západním a východním světem. Je podi- v závorkách - zrušil vuhodné, že na Saí univerzitě se vyučuje všem nejmodernějším přístupům jsem je. ve fyzice, matematice, astronomii, mají počítačové laboratoře, ale celé to hledání a bádání má ještě jeden vysoký cíl: další nekonečný zářící duchovní prostor, kam se dostává a přelévá lidské vědomí.

Vědecký postoj říká, že „každý následek má svou příčinu. Teorie transformace tvrdí, že příčina zmizí, jakmile nastoupí účinek.“ Poslední poučení o rozdílu mezi pojetím spirituální a světské vědy je více pochopitelné těm, kteří žijí v orientálních zemích. Duchovní názor prohlašuje: „Brahma je púrna – májá je také púrna. Manifestací Brahma je májá – obojí jsou beze počátku a bez konce.“ Odstavec vpravo, vybraný ze světské vědy, k tomu podotýká: „Jádro atomu je subtilní manifestace, kdežto galaxie, hvězdy, Slunce, Měsíc, Země jsou hrubé manifestace energie.“ Text na panelu končí.

Na otázku po metodě, na slovo „jak?“ zní odpověď: Spirituální věda používá síly vnitřního poznání – Sankalpa šakti. Sekulární úhel pohledu říká: pátrání, zkoumání stále pokračuje, popisuje prázdná místa do nekonečna, k návratu zpět. Jaký je analyticko-syntetický přístup k cyklům přírody ve spirituálních vědách a v materialistickém pojetí? Na to odpovídá levá část panelu sanskrtskými slovy: utpati – šrušti – pralaja (stvoření – živobytí – rozpuštění). Pravá část, zastupující sekulární vědu, vysvětluje její pohled na zákony a cykly v přírodě překvapivě: jsou pozorovány jako velká moc živlů (zdůvodněny jako akty Boží) a ekologická nerovnováha (uvedeny jako akty člověka). A jak se dívají na pojetí času? Na levé straně je odpověď jednoduchá: z postoje Sanatana (tedy ve spirituálních vědách) je řád času bez počátku a bez konce. Kdežto světské vědění tvrdí, že 11 bilionů let trvala evoluce materiálního vesmíru a 4 biliony let se počítá manifestace života na Zemi, včetně hominidů – teprve potom přišel člověk. Pak najednou přichází ta nejvážnější otázka: proč? Levá strana říká: kvůli naplnění vesmírného Já. Pravá strana: věda to ještě odhaluje. Na čem vše spočívá? Pojetí spirituální říká, že existuje „bezpříčinná příčina, pouze jedna a vše ostatní, co následuje, je ve skutečnosti jejím následkem.“

Zavírám svůj malý zápisník. Je to odpověď na dlouhé hledání? Nebo vnitřní odhalení, jak je možné chápat náboženství? Je to jen počátek, a přesto mé vědomí je plné až k prasknutí. Tisíciletí starý konflikt mezi vědou a spiritualitou, v němž se jejich póly vzdalují a nikdy se nechtějí setkat, je vlastně způsoben nedostatkem porozumění pro vnitřní významy slov! Je to snad ta pravá podstata onoho věčného poselství, které nám toto muzeum odkrývá? Jdu dál a již mé oči našly odpověď na právě myšlenou otázku: pod nápisem Sanatan samskruti – věčné poselství – říká anglický text. „Životní snažení člověka je cesta pokroku a vývoje, je to dobrodružství duše. Každý okamžik lidské existence je plný možností rozkvést do božské zkušenosti Nejvyššího. Smysl a důvod života je stát se naladěným na božství uvnitř a odtud odvozovat všechno vedení i výživu. Tato zkušenost dozrává k realizaci všudypřítomnosti. Božství sestoupilo na tuto planetu, aby pomohlo člověku vystoupit. Bhagaván Šrí Satja Saí Bába je základ a vrchol, je hloubkou oceánu. Pokoj a štěstí spočívá v dobře prožitém životě v důvěrné rozmluvě s Ním – který sídlí uvnitř každého z nás.“ To je tedy to poselství, které jsem měla dnes dostat. Dnes, v den mých narozenin, v Indii… Procházím pomalu nazpět touto duchovní laboratoří, v níž se vědomí rozpomíná na vše, čím žije lidská víra, naděje a láska. V uších mi zní stále hluboké ÓM – není to klam, skutečně tento zvuk zní prostorem muzea

192 |


a snad proto je mysl návštěvníků tak proměněna. Před mýma očima se znovu střídají modely solárního systému a texty o Védách, barevné sochy učitele a žáka v líbezné indické malované krajině, znovu si prohlížím vymodelovaný velký plastický reliéf zeleného stromu s kořeny vzhůru k nebesům. Banyán symbolizuje přijímání moudrosti, která je tu tiše přítomna všude, ve všem… Míjím velkou kóji s modelem Sinaje a desek Starého zákona, nahlížím opět do synagogy, tóra na oltáři je zahalena zářivě žlutým saténem, před ní opět svítí všech sedm svíček na obětním svícnu, knihy otevřeny, jako by právě rabbi odešel. Pak se přede mnou otevírá veliká přehlídka středověkých křesťanských obrázků, vyprávějících příběhy o Kristu z Nového zákona. Množství biblických textů si fotografuji na diapozitivy. Opět se zastavuji před současnou malbou Krista mezi davy dnešních lidí a cítím stále silněji jemné působení jakési mohutné neviditelné síly, která toto vše vytvořila. Docela nevědomky si klekám ve velké křesťanské kapli před obrazy Panny Marie nad oltářem, kde září plameny svící kolem kříže a stojí socha Krista s rozpřaženýma rukama a s planoucím symbolem srdce na bělostném rouchu. Uvědomují si, že tuto kapli stvořily ruce skutečných křesťanů, tak jako hinduistické části muzea vytvořili hinduisté, buddhistické svatyně tu udělali buddhisté, muslimské zase věřící muslimové a totéž vnímám u oltářů džinistů, sikhů, zoroastriánů, u svatyní z Číny a Japonska… Mladý indický průvodce, zřejmě student Saí univerzity, celý v bílém, mi slíbil, že mi na zítra uschová videokazetu Creation + Creator o vzniku vesmíru, která se tu prodává za 200 rupií. Je na ní natočena i oslava 70. narozenin Saí Báby a filmová báseň o posvátné řece Ganze, o jejím prameni a celém toku z Himáláje přes Hardvár, Řišikéš a ostatní poutní místa až do oceánu. Ve zpívaných verších je tok řeky přirovnán k cestě duše každého člověka, k té velkolepé duchovní zkušenosti se životem na zemi, která končí vplynutím do oceánu božství. Pak mi mladý Ind říká jen tak, jako staré dobré známé, že Saí Bába přijede zpět 9. února na slavnost Šivarátrí. Tak si myslím, že čtení myšlenek je tu docela běžným dorozumívacím prostředkem…


| 193

Vycházím z Muzea náboženství vysoko nad Puttaparti, opět popíjím z kalíšku u vodního automatu před vchodem, a pak rovnou k vyhlídce nad údolí Saí stadionu. V dálce na vysoké skále vpravo vidím pět velikých soch, které nás vítaly při vjezdu do Puttaparti: Kršna hrající na flétnu, Kristus a Zarathuštra žehnající světu, Buddha v hluboké meditaci, Mohamed ve vytržení a Šiva, sedící v lotosové pozici se sepjatýma rukama pod mohutnou skálou. Když se koná slavnost, pouští se z vrcholu skály silný vodopád, aby se připomněla dávná legenda o Šivově síle, jak svými vlasy zastavil ničivý proud Gangy. Prohlížím si shora obrovský stadion, obklopený růžovomodrobílými stavbami a kopulemi. Jsou to vlastně chrámy vzdělávání – školy a planetárium. Slavnostní tribuna připomíná bohatě zdobenou střechou staré mughalské paláce. Pás jemných dřevěných ornamentů pod mohutnou římsou chrání dobře před slunečními paprsky. Zde sedává Saí Bába na vyvýšeném křesle a společně se statisíci poutníků přihlíží slavnostním průvodům, hrám a koncertům. U nás na to nejsme zvyklí, aby se častokrát do roka spontánně sešlo tolik lidí k oslavám. Indové v tom mají pradávné tradice a dokonce turisté ze všech stran planety mohou sledovat mezi domorodým obyvatelstvem všechny náboženské slavnosti v celé Indii, protože termíny spolehlivě najdou ve všech mezinárodních průvodcích. Na oslavách se Saí Bábou tady působí všude jeho mimořádná vnitřní – božská – energie. Lidé dokážou sedět na slunečním žáru celé hodiny od rána do večera bez únavy, neboť jejich mistr se o ně stará a dává jim požehnání. Oslavy mají vždy velkolepý program: jsou pozváni členové vlády, ministři a premiér Indie a konají se přehlídky žáků a studentů s jejich pěveckým a hudebním vystoupením. Menší školní děti před tribunou tančí v barevných kostýmech, studenti provádějí různá, i akrobatická cvičení. Průvod pokračuje vyzdobenými vozy, které vezou sochy božstev. Však také v Muzeu náboženství můžete vidět velkou barevnou fotografii Saí Báby na ozdobném voze, přesně podobném tomu, na němž jezdil Kršna v Bhagavadgítě. Saí drží opratě čtyř ušlechtilých koní a objíždí slavnostně stadion jako živé ztělesnění Kršny.

194 |


Během slavností jsou samozřejmě pronášeny projevy v určitém pořadí: čím více je předřečníků, tím je slavnost lepší. Mluví obvykle různí vládní představitelé, rektoři Saí univerzit, přední vůdci hnutí Seva Dal, premiér Indie, po něm teprve následuje promluva Saí Báby. Obvykle ji začíná citlivým zpěvem bhadžanu k oslavě božství a probuzení vědomí, a pak hovoří docela jinak než všichni jeho předřečníci. Stále nabádá každého k vědomému dobrému duchovnímu životu, k poctivému konání všech svých povinností a dodržování tradic a zásad toho náboženství, které každý svobodně vyznává. To je úkol plnění dharmy, a věru práce na několik životů… Ze zamyšlení mne vytrhl jemný pokyn procházející služby – snědého chlapce v bílém. Tiše mi ukazuje k východu, muzeum se bude zavírat. Cítím, že vše, co tu prožívám a vidím, je vlastně manifestací pro mne dosud neznámé síly, pociťuji přeměnu celého vědomí, které nepozorovaně vyklouzlo z malé skořápky uzavřeného jáství do prožívání velikého, časově neomezeného spojení bytostí, jejich zářících duší, se vším kolem, co vytvořily. To vše je zahaleno a prostoupeno jemným působením té nevyslovitelně laskavé a moudré síly, zaobaleno všepronikajícím třpytem tiché nekonečné radosti, vyrůstající zevnitř našich bytostí… Procházím mřížovými vraty slavnostní zděné brány, kterou z obou stran podpírají dva velicí, blankytně modří sloni z kamene. Po celou cestu zpět – kolem vyhlídky na celé Puttaparti, kolem meditačního stromu a japonské zahrady, přes silnici brankou dolů ke Ganéšově chrámku a odtud podél chrámu hlavní třídou k jídelně – po celou tu cestu se dívám do tváří stovek a stovek lidí všech ras, žen v lesklých sárí, mužů v bílém, chlapců, dívek – a náhle pociťuji naše vnitřní spojení tak hmatatelně! Ty jejich úsměvy a lesk v hlubokých očích mi neomylně dokazují podstatu toho, co nás vnitřně pojí v jednu ohromnou rodinu – docela jistě je to ta největší síla, o níž píší všechny posvátné knihy, o níž mluví Kristus i Mohamed i Zarathuštra, guru Nának, všichni světci Východu i Západu – síla nevyslovené univerzální obětavé lásky. Cítím, jak jsme šťastní, že jsme spolu v jednom z největších světových center této božské lásky, mysl mi přináší myšlenky z veršů Rabíndranátha Thákura – ty, které podporovaly tisíce duší trpících v období tvrdého


| 195

duchovního útlaku komunistickým režimem v naší malé zemi. Tehdy jsme s přáteli z jógy dohodli bibliofilské vydání jeho vybraných básní s doprovodem mých barevných litografií. Všichni jsme věděli, že není možné vydat jeho Sádhanu a že vydání těchto veršů je příkladem mocné duchovní síly. Pozdější stíhání hlavních vydavatelů sbírky i mne bylo jen logickým důsledkem reakce vládnoucí moci. Měla jsem možnost poodhalit tajemství duše Indie prostřednictvím díla Rabíndranátha Thákura, který jako jediný z indických duchovních osobností byl několikrát u nás. Mohutně ovlivnil naše umělce, literáty, filozofy za první republiky svými přednáškami – to přijížděl již jako světově uctívaný nositel Nobelovy ceny, jako ten, který ukazuje neviditelné bohatství, jež Indie může dát všem národům. Jak veliký to byl dar, to mohu prožít až tady, v Puttaparti, kde vše je prosyceno energií žijícího dárce božské lásky. Rabíndranáth Thákur mluví takto: „Láskou a životem, zpěvem a vůněmi, světlem a vzrušením zaplavil jsi celou zemi a oblohu, tvůj čirý nektar se řine v proudech… a probouzí se vtělená radost.“ To je přesné vystižení strhující atmosféry tohoto místa, ohromné duchovní říše, kde se shromažďujeme… A pak mi vyvstávají v mysli jeho verše o matce Indii: „Procitni má mysli na břehu moře, jímž je lid Indie… hleďte na ty hory, na ty prostory, protkané růženci řek… Nikdo neví, kolik zástupů na čí volání sem přišlo v nezadržitelných proudech, než zapadly do tohoto moře – árjové, neárjové, dravidové, Číňané, Skytové, Hunové, Afgánci… všichni tu splynuli v jediné tělo zde na břehu moře, jímž je lid Indie.“ Nechávám se unášet vlnami tohoto moře v jeho pokojném rytmu ulicemi Prašánti Nilajam. Smysl slov Thákurových prostupuje mým vědomím i mezi tisíci Indkami při obědě. Skrze zrníčka rýže, ochucená dobrými

196 |


omáčkami, vnímám neviditelný stálý proud toho laskavého citu a péče Saí Báby, předávaný rukama desítek pomocnic a kuchařek. Večer jsme se sešli u nás na pokoji k malé oslavě, Ruth a Milan, Helena, Jarka, Petra a já. Rozsvítili jsme na polním stolku svíčky před obrázky Saí Báby a Saí ze Širdi, dali jsme tam misky s ovocem a pečivem. Prožívali jsme spolu slavnostní večer. Za ty dny cesty a pobytu v ášramu jsme se poznali. Hodně si otvíráme srdce ve vzájemném pochopení. Je to neuvěřitelný dar: moci slavit své narozeniny v Indii a v Prašánti Nilajam – sídlu nejvyššího míru, nebeského klidu a pokoje. Nepochybujeme vůbec o stálé přítomnosti Saí Báby i teď, kdy je fyzicky vzdálen – tak, jak to říká Kristus: „Kde dva se sejdou ve jménu mém, Já jsem mezi nimi…“ Slova tu mají zvláštní bohatství a plnost, i když si vyprávíme o zdánlivě běžných věcech. Čteme si o Saí Bábovi, modlíme se a v devět večer se ukládáme ke spánku. Ruth s Milanem ocházejí do jiné budovy, čekají nás ještě celé dva dny do odjezdu za Saí Bábou. Ášram Brindavan leží asi 150 km odtud, za Bengalorem ve vsi Whitefield… Co nás tam čeká?


| 197

PRVNÍ DEN V ÁŠRAMU BEZ SATJA SAÍ BÁBY

23. ledna 1996 Zatoužila jsem posedět při úsvitu pod posvátným meditačním stromem. U Ganéšova chrámku se ve tmě řadilo mnoho indických žen na ranní nagarsankírtan. Vypadalo to až přízračně v naprostém tichu, které pokorně zachovávaly. Opodál u zdi mandiru se v přítmí neslyšně řadily bílé postavy mužů. Když se v ženské skupině objevila vysoká šedovlasá žena a postavila se do čela, urovnaly všudypřítomné služby jejich průvod a postavily se na okraje. V tom okamžiku vytryskly do svatého prostoru kolem chrámu tóny oslavného kírtanu a průvod žen se v rytmu činelků dal do pochodu. Ani se to pochodem nazvat nedá, spíše vznášením nebo cupitáním, protože prastará tradice velí odložit obuv, a tak ženy i muži na taková procesí vždy chodívají bosky. Spousta sandálů a obnošených botek ležela právě blízko místa, kde jsem seděla s přihlížejícími ženami na kamenném obrubníku u cesty. Teprve když hlasy žen dozněly v ulici za mandirem a za slavnostní halou, vychází do ranního šera průvod zpívajících mužů. Rozpoznala jsem v čele dva bubeníky, a dokonce i přenosné harmonium. Hluboce mne dojalo, jak oddaně se všichni pustili do zpěvu, stařenky i mladé ženy, vousatí dědové i statnější západní poutníci, z nichž některé jsem poznávala od vidění. Za skupinou mužů vyběhl hubeňoučký a drobný starší Ind a namáhavě srovnával krok. Začínám chápat, jak veliký význam od nejstarších dob má zpěv kírtanů pro prosté lidi, pro ty miliony, jen zdánlivě nevzdělané, ale ve skutečnosti s horoucími srdci. Je to skutečně svatá činnost, která odhání negativní myšlenky a ochraňuje celé místo, probouzejícímu se vědomí dodává sílu a stálou vnitřní radostnost… Zůstávám na místě spolu se všemi čekajícími, dokud se průvody nevracejí na místa, odkud vyšly. Ženy se beze slov klidně rozcházejí, berou si boty, některé z nich se staví do modlitby před Ganéšův chrámek, jiné opodál dávají před starobylé kamenné oltáříky svíčky a zapalují vonné tyčinky, to vše tiše a naboso. Také průvod můžů se vrátil, nekončí jako jindy v hale mandiru, kde

198 |


sedávají tisíce poutníků v ukázněných řadách nepohnutě, aby se dočkaly daršanu Saí Báby. Dnes ne, dnes Saí Bába nepřijde, je v Brindavanu mezi tisíci oddaných, a přeci se jeho vnitřní přítomnost v našich myslích a srdcích dá zvláštním způsobem společně prožívat – stačí jen na to pomyslit! U Ganéšova chrámku se rozproudily obvyklé obřady: kolem dokola obcházejí bosí prosebníci, i ta běloška se světlými vlasy… Zvenčí sem doléhá ruch z ulice, troubení aut, cinkání zvonků, volání obchodníků. Stoupám parkovou cestou k meditačnímu stromu, abych mohla uvítat vycházející slunce. Není tu slyšet nic než občasné pípnutí ptáka. Rozhoduji se tu strávit tak dlouhou dobu, jako by trval ranní daršan. Myslím na tu záhadnou tabulku, kterou zmaterializoval Satja Saí Bába, když sázel tento strom a uložil ji k jeho kořenům. Jaké znaky obsahuje, aby pomohla meditaci? Je to znak ÓM, nebo nějaká mantra? Téměř bleskově se mé vědomí dostává do stavu nezemsky jasného, zářivého míru, kterým je napojeno toto místo… Když asi po hodině otevírám oči, ozařuje slunce několik zahalených ženských postav a dva Indy v bílém. Sedí na okrouhlém místě na písku pod stromem a větve banyánu lehce zakrývají svítivou nebeskou modř. Opatrně vstávám, aby ani zrníčko písku nezašustilo. Prohlížím větve posvátného stromu: přibylo zde několik červených a žlutých stužek a také maličké složené papírky, dozajista s modlitbami a prosbami, možná s díky za všechna dobra, která smíme pociťovat. Zcela samozřejmě se v duchu přidávám a rozpomínám se na mnohé kapličky a venkovské svaté obrázky na stromech, jež jsem jako dítě pozorovala, na stovky popsaných tabulek, jimž jsem sotva rozuměla, byly vysoko a neuměla jsem ještě číst… O kousek níže, u silnice klesající k ášramu, nalézám jakoby náhodou vysvětlení onoho pocitu vnitřního povzbuzení, rostoucího nevysvětlitelného jasu, který se bez mého vlastního přičinění rozlévá v duši. Na světlém panelu výšky člověka vzkaz od Saí Báby říká: „YOU ARE IN THE LIGHT – THE LIGHT IS IN YOU“… (Ty jsi ve Světle, Světlo je v tobě…) Po snídani mám v plánu jít fotografovat do Muzea náboženství, i okolí ášramu. Také máme domluveno, že půjdeme všichni do kanceláří univer-


První den v ášr amu bez Satja Saí Báby

| 199

zity předat první český překlad promluv Saí Báby a požádat o informační materiály o Saí univerzitách, případně o povolení k fotografování. Laskavostí Heleny, která mi zapůjčila fotoaparát, mohu zachytit atmosféru na hlavních ulicích v ášramu i výhled z kopce u muzea na celé Puttaparti a ášram Prašánti Nilajam. Bude to nevelká řada diapozitivů pro informaci u nás. Po cestě, kterou jsem již dnes za úsvitu procházela, kolem mandiru a Ganéši, jehož kamenní buvoli jsou již zavalení květinovými málami, parkem na silnici k vyhlídce, již tak důvěrně známé. Dělám pouze tři snímky, když vtom mi někdo poklepal zezadu na rameno. Za mými zády stál usmívající se Ind s vějířem barevných reprodukcí v ruce a horlivě mi nabízel ke koupi fotoportréty Saí Báby. Byly levné, několik jsem jich za pár rupií koupila, a tak mi děkovali on i jeho žena s malým černým děťátkem v náručí až k zatáčce před muzeem. Vestibul muzea okamžitě zklidní vědomí návštěvníků hlubokým kosmickým zvukem pranavy ÓM, která prochvívá celou budovou. Ptám se snědé dívky v sárí se štítkem služby, zda se tu může fotografovat. Pohlédla na mne s radostí a řekla, že to je přání Saí Báby, aby se co nejvíce obrázků rozšířilo po světě. Začala jsem od stříbrného modelu sloupu všech světových náboženství. U velkého kamenného kola z chrámu slunce indická průvodkyně ochotně odtahovala stoličky a plaše zmizela z dohledu, když jsem ji chtěla mít na snímku. Fotografovala jsem velké kóje sochařských scén z Véd i symbol mudrosti – banyán – rostoucí kořeny do nebes, expozice různých náboženství: džinismu, buddhismu, sikhismu, čínské a japonské kóje. Nejvíce diapozitivů vzešlo z novozákonních textů a křesťanských obrazů. Silně mne oslovil text v kóji sikhismu: „Uvnitř Já (Self) je drahokam oddanosti… Skrze učitele se známým hodnotám učí ti, kteří jsou posedlí svatou pravdou, jejichž projevem je pravda – odhazují jen tajemství, jak to zkoušet…

200 |


SAÍ UNIVERZITA Naše pětičlenná česká skupinka stoupá pomalu k administrativní budově Saí univerzit. Ta působí svými kopulemi a římsami jako palác. Vcházíme do chladného sloupového vestibulu a odtud rovnou do vysoké přijímací haly, vyzdobené závěsnými tapisériemi, vyřezávaným nábytkem a velikými starými vázami ve stylu mughalských velmožů. Později jsme se dozvěděli, že to je dar jednoho velmi bohatého švýcarského továrníka, dlouholetého ctitele Saí Báby. Také celou stavbu financoval, architektonicky ji však celou navrhl Satja Saí Bába sám! Při čekání na určenou dobu přijetí jsem ještě stačila prohlédnout několik výukových tabulí v přilehlé chodbě. Byly plné barevných obrázků a textů, zřetelně určených morální výchově mladého člověka. Dýchala z nich jiná atmosféra škol, jiný smysl vzdělání, než na jaký jsme u nás zvyklí. Naprosto jasně zde byly cítit sympatie, láska k žákům a studentům, kterou již tisíce let tradičně předávají učitelé Východu všem, kteří k nim přicházejí s touhou po poznání. Tak hluboký cit je v našich školách zcela neznámý, a kdyby vznikl, bude považován za něco nepatřičného, bude podezírán a odsuzován… Přesně v dohodnutou dobu se otevřely vzadu v chodbě vysoké tmavé dvoukřídlé dveře a vyšel nám v ústrety usmívající se vysoký tmavý Ind s ušlechtilou tváří, ve sněhobílém obleku. Krásnou angličtinou nás přivítal, představil se jako ředitel knihovny muzea a jeden ze sekretářů Saí univerzity. Uvedl nás do své pracovny. Ruth jako naše mluvčí nejprve předložila náš dar – její překlad 1. dílu Saí Bábových promluv do češtiny. To přijal ředitel pro knihovnu muzea náboženství zjevně potěšen, dokonce řekl, že tato práce přináší velké Bábovo požehnání – pochválil pěkně svázaný počítačový tisk. Oranžové desky silné knihy se zlatými písmeny textu zářily na stole po celou dobu naší rozmluvy. Ruth pak promluvila o mém přání dozvědět se více o programech výuky na univerzitách Saí. Řekla, že pracuji na univerzitě v malé zemi uprostřed Evropy a že bychom chtěli informovat učitele i studenty o vzdělávacím systému na Saí školách. Dodala jsem k tomu, že začínám studovat Saího knihu o výchově a sbor-



| 201

níky, které vydali učitelé a studenti na univerzitách v Puttaparti i v Brindavanu. Pan ředitel se rychle otočil, sáhl do polic vysoké dubové knihovny a předal nám několik čísel časopisu Saí univerzit a objemnou brožuru se seznamem fakult a stručným přehledem jednotlivých vyučovacích programů a předmětů. To bylo právě to, co jsme potřebovali. Překvapilo mne opět láskyplné pojetí časopisu, který informoval týdně o všem, co se na univerzitách stalo, o Saí Bábových návštěvách a radách studentům. Nečekala jsem tak bohatě barevně ilustrovaný zpravodaj – u nás je zvykem černobílý tisk. Saí univerzity a jiné školy na rozdíl od v zemi běžných zvyklostí (anglického původu) nevybírají žádné poplatky od studentů. Existují sice přijímací zkoušky, avšak z těch uchazečů, kteří jim vyhověli, si Satja Saí Bába nové studenty vybírá sám. To opět ukázalo další, pro nás naprosto neznámou stránku metod Saí výchovy, která je tak promyšlená a tak odborně zpracovaná, že bude třeba věnovat hodně času na její poznání. Ptali jsme se také, zda se mohou hlásit studenti ze zahraničí. Dostali jsme odpověď, že to bude nejlepší vyřídit v korespondenci.

SVATYNĚ V PUTTAPARTI  SAÍ TAMARIND A POSVÁTNÁ JESKYNĚ Po obědě v indické kantýně očekáváme u Ruth v pokoji mladé indické manžele. Včera při večeři nás v indické jídelně oslovila urostlá a hezká Indka. Měla o nás vřelý zájem, ptala se, ze které jsme země a zda chceme poznat i chrámy a svatá místa v Puttaparti a jeho okolí. Dohodly jsme se na dnešní vycházce, a tak poprvé jako celá skupinka vycházíme z brány ášramu do městečka. Z hlavní ulice se po chvíli stala obyčejná prašná cesta, plná chodců i zvířat. Brzy odbočujeme na okraj, kde mezi starými listnatými stromy nalézáme bělostný nevysoký chrámek. Uvnitř tmavý prostor velikosti většího pokoje ukrývá prostý oltář se sochou, docela utopenou pod květinovými věnci. Naši indičtí přátelé Lakšmí a Višnu nám vysvětlují, že to je svatyně boha Šivy, ale vtom se před námi vynořil malý indický stařík v bílém, prohlásil se za správce a hlídače svatyně a vehementně nám nabízel

202 |


své služby. Nato manžel naší indické přítelkyně bez váhání pronesl dvě věty v telugu, které zřejmě zdůraznily naši soběstačnost, protože stařík sepjal ruce k pozdravu a postavil se opodál ke sloupkům u vchodu. Mezitím jsem měla čas na fotografování svatyně i naší skupinky. Během Višnuova výkladu o formách náboženství v Indii jsem se posadila na nízkou zídku před chrámkem, ale než jsem to učinila, ptala jsem se němou gestikulací onoho indického hlídače, zda si mohu sednout a dotkla jsem se dlaní kamene. On to pochopil jinak a v mžiku seděl vedle mne. Zdá se, že není zvyklý u cizinců na dotazy, kde a jak se může sedět. Když jsme šli dovnitř, vstal, předběhl nás a zapálil před sochou lampičku i vonné tyčinky. Ve svatyni jako by se najednou změnila atmosféra – nastalo úplné ticho. Hlídač s planoucími zraky a sepjatýma rukama nadšeně pohlížel na Šivovu sochu, tajemně zářící na temném pozadí. Indičtí manželé stáli s úsměvem opodál a zřejmě nás pozorovali, čekali, co budeme dělat. Stáli jsme se sepjatýma rukama a tiše jsme prožívali náš první dotek s pramátí Indií. Hlavou mi táhly útržky textů z Upanišad a Bhagavadgíty, neznámé síly tu začaly jemně působit na duši… Když se Ruth obrátila tichým šeptáním na manžele Višnua a Lakšmí, vydali se všichni pomalu k východu. Mám ten zvyk, že v chrámech, kostelích a na posvátných místech odmalička cítím nutnost být aspoň chviličku sama. I tady jsem nechala všechny odejít, pak jsem před oltářem poklekla a hlavou jsem se dotkla země, chladných velkých kamenů, které sotva bylo vidět. Vstala jsem, abych si nabrala světla z lampičky do dlaní a požehnala jsem se jím, jak jsem byla zvyklá. Když jsem se otočila, viděla jsem u vchodu temnou siluetu hlídače, jak mne pozoruje. Myslím, že měl radost, když se s námi loučil, nehledě na těch pár rupií, které dostal… Venku nás vše oslepovalo v záři odpoledního slunce. Kamenné ornamenty na bílé střeše Šivova chrámku jako by byly malým modelem pro výzdobu kopulí mandiru v ášramu Prašánti Nilajam. Otáčela jsem se za ním, dokud nám nezmizel z očí. Vždyť sem nutně musela chodit matka Saí Báby i jeho otec, i Saí Bába sám! – napadlo mne a tato myšlenka mi aspoň částečně vysvětlila zvláštní prožitek uvnitř svatyně. Naši přátelé nás vedli uličkami mezi hezky obnovenými domky a vilkami na místo, kde se Saí Bába narodil. Po domku tu nebylo ani památky: byl



| 203

tady postaven sloupový chrámek, před ním mladá Indka v sárí s mnoha květinovými věnci nabízela vonné mály k oběti. Šli jsme dovnitř a mne Indka zastavila a dávala mi květinovou málu do ruky. Ukazovala jsem jí, že nemám peníze – a byla to pravda, nebrala jsem si je s sebou, nechtějíc nic kupovat. Ona mi věnec vnutila a vyrozuměla jsem, že jít bez obětiny do chrámu je velmi zlé a že peníze nechce. Uvnitř byla velmi krásná bělostná mramorová socha tančícího Kršny, ověšená málami přesně stejnými, jako jsem držela v rukou já. Potíž byla v tom, že Kršna, hrající na flétnu, byl oddělen od prostoru kolem dokola ozdobnou, filigránsky kovanou mříží. Co naplat, pověsila jsem svou či naši oběť na šíji kamenného býčka Nandina, který hlídal před svatyní, obrácen tváří k božstvu coby symbol naší pokorné duše podle prastaré východní tradice. Naše skupinka počkala, až dokončí svou modlitbu Ind v bílém, zřejmě ubytovaný v ášramu a poutník jako my. S úsměvem jsme se bez slov pozdravili a vešli jsme do umně dlážděného prostoru před sochou. Když nám naši indičtí průvodci šeptem vyložili, že zde již mnoho let se scházejí lidé z celého světa, aby se poklonili místu Saí Bábova narození, poprosila jsem Višnua, aby nám ukázal, jak se provádí modlitba nebo obřad na takovém místě. Višnu souhlasil a řekl, že udělá tedy púdžu a áratí, že bychom to měli udělat jako on. Pak jsme si všichni sedli na vyleštěnou dlažbu, samozřejmě bez obuvi. Náš průvodce jako obětník seděl zády k nám před námi. Uklonil se, se sepjatýma rukama začal zpívat bhadžan, zřetelně sloku po sloce, abychom mohli každý verš po něm opakovat. Zpívali jsme všichni tuto prastarou oslavu moudrosti a světla, oslavu vzájemné duchovní lásky a přátelství všech bytostí, oslavu mocné síly, která je ztělesněna v Satja Saí Bábovi. S dětskou důvěrou jsem si byla jista, že On o nás ví, že je tady mezi námi, docela tak, jak to stojí v Novém zákoně a jako to učí duchovní učitelé všech dob. Pak následovalo vyvrcholení púdži – áratí: Višnu vzal svítící lampičku do rukou a symbolicky s ní třikrát obkroužil sochu božstva, a totéž udělal před sebou. Uklonil se čelem k zemi před Kršnou, otočil se s úsměvem k nám, povstal a pokynul, abychom jej následovali. K této oběti ohně jsme zpívali to, co se zpívá na zakončení bhadžanů v ášramu:

204 |


„Satja Nárájana Nárájana ÓM “– opakováno třikrát (svatý nejvyšší, nejčistší, nejsvětější) „Om džaja džaja Gurudév – ÓM“ (buď pozdraven božský guru) Když se nikdo neměl k oběti ohně, vstala jsem ze svého místa, poklekla, poklonila jsem se a provedla se zpěvem áratí. Pak již Ruth, Helena, Jarka a Milan vykonali každý svou první áratí v životě, na místě inkarnace avatára Saí Báby. Odcházeli jsme v povznesené náladě a soustředěni. Po několika metrech v uličce před svatyní doběhla ke mně Indka, která mi předtím vložila do rukou květinovou málu, a tahala mne za rukáv, za rameno, za šaty, výmluvně ukazujíc na dlaň, kterou mi přistrčila před obličej. Vysvětlovala jsem jí anglicky, že nemám peníze. Když přátelé vpředu zaslechli hlučnou rozpravu, otočili se a viděli mne ve svízelné situaci. Vysvětlila jsem jim, co se stalo, že mi žena dala věnec květin na oběť, i když věděla, že peníze nemám. Náš nový přítel Višnu k ní promluvil v telugu, obětavě sáhl do peněženky a do natažené dlaně zacinkaly malé rupie. Indka okamžitě začala dělat sérii úklon se sepjatýma rukama a odcouvala rychle pozpátku směrem, odkud přiběhla, zatímco my jsme pokračovali v chůzi venkovským ruchem v propletenci malých uliček. Hejno černookých dětí kolem nás bylo stále větší, jejich žadonění nemělo u nás viditelného efektu, a tak nás alespoň doprovázely jako místní atrakci. Nakonec se Jarka rozhodla, že si je vyfotografuje, a děti se rázem ukázněně srotily před vybranou zdí domku v ulici, jako by byly k tomu vycvičeny. Ale ouha! Jejich ochota měla zase své jasné podmínky, což bylo vidět z jejich natažených dlaní. Tady se přeci každá objednaná služba musí zaplatit, to je spravedlnost! A tak Jarce nezbylo nic jiného, než pár rupií obětovat a rozhodit je do chumlu dětí. Co se dělo dál, jsme raději nepozorovali a rychle jsme následovali naše indické průvodce, kteří nás vedli za cílem zcela mimořádným, k posvátnému stromu nad skalní jeskyní vysoko nad Puttaparti. Byli jsme na to připraveni vyprávěním o zázraku, který tam Saí Bába udě-



| 205

lal jako mladý chlapec. Chtěl zavést své druhy k jeskyni, kterou měl velmi rád. Když se vyšplhali na skálu, chtěl utišit jejich hlad a žízeň. Vyzval je, aby si každý představil své oblíbené ovoce a natrhal si je na stromě, rostoucím nahoře u jeskyně. Byl to tamarind, který nikdy nemá žádné plody, ale kamarádi Saí Báby tam v té chvíli nalezli všechny druhy ovoce – pomeranče, manga, banány, datle, fíky, mandarinky! Samozřejmě že doma nemlčeli – Indové si vždy rádi vyprávějí – a co teprve, když jde o zázrak! A tak se ke stromu začali trousit poutníci, po pískové a prašné cestě šplhají po skalních schodech. Dnes je veliký tamarind doslova zarostlý ve skále vysoko nad Puttaparti. Vede k němu od schůdků skalní ochoz – velký hladký převis, bez zábradlí. Jeho okraj je omalován červenou barvou v podobě tlusté linie, která se vine až ke kmeni posvátného stromu, opisuje jeho obrys ve výšce lidské postavy a pokračuje dále ke vchodu do jeskyně, kterou rámuje červeně, jako by to byl svatý obraz. (O té jeskyni je obecně známo, že se tu Satja Saí často zdržoval od dětství, jednou i na půl roku.) Náhle se z jakési pukliny či dutiny ve skále vynořil starý svámí v oranžovém rouchu, důstojný a klidný. Sepjal ruce k pozdravu a dal nám poučení, jak se poutník má na tomto místě chovat. Pozval nás tichým gestem nejdříve ke vchodu do jeskyně – je plná svatých obrázků, jako tisíce posvátných míst na Západě. Vedle veliké misky s posvátným popelem vibhúti hoří plamen. Svámí nám ukazuje, jak se máme požehnat ohněm, který má očistnou moc. Pak nabírá nasliněným ukazováčkem pravé ruky z misky vibhúti a žehná se jím mezi obočím, zbytek vibhúti si vkládá do úst. Poodstoupí a čeká tiše opodál, až všichni vykonáme tyto projevy úcty a oddanosti. Tiše se všechno děje, jako bychom byli v jiném světě. Daleko zmizelo městečko s krámky, vilami, chýšemi i hotely, zmizeli tři kluci, kteří nás pronásledovali po celou cestu vzhůru s neodbytným křikem, abychom koupili jejich pohlednice, zmizelo široké vyschlé písčité koryto řeky Čitravati, kam Saí Bába už jako dítě chodíval s oddanými a kde vykonal také mnohé zázraky. Náhle je tu s námi jeho živé mládí, jeho strhující elán a nadlidské schopnosti. Není snad tento starý svámí jedním z těch hochů, kteří sem tehdy Saí Bábu doprovázeli? Jeho věk tomu odpovídá, i ta vážnost, s jakou nám podává jako svátost veliký dar: každý dostáváme tři lístky z požehnaného tamarindu. Svámí

206 |


nám pokyne, abychom je pojedli, pak se sepjatýma rukama se uklání a usedá opodál. My jsme pojedli jeden lístek, ostatní jsme uschovali, pak jsme učinili totéž, co svámí: posadili jsme se v tichu na skalní plošinu a hezky dlouho jsme zůstali bez hnutí… Nakonec jsme si dopřáli požitku rozhledu na kraj pod námi: zeleň u Puttaparti se ztrácela do narůžovělého odstínu skal, které obklopují celý obzor v dálce a jsou pusté, bez stromů, jen občas malé keříky kaktusovitých rostlin nebo agáve dodávají písku zdání života. Nad širým panoramatem narůžovělé pouště nesmírný prostor zářivého chvějivého azuru, za námi skála a mohutný tamarind – takto to vídával Saí Bába, jeho pohled je tu všude kolem nás… Veliký stín posvátného Bábova tamarindu zakrývá naše malé sedící postavičky, ponořené do oceánu klidu a míru mezi nebem a zemí, v království vznešeného pokoje – Prašánti Nilajam. Kosmický prostor nad našimi hlavami, plný dobrotivé třpytivé oslňující záře slunečních paprsků, pomalu vplouvá do našeho vědomí a rozšiřuje je poznenáhlu do nedozírných rozměrů. Začínám chápat, proč zde nikdo nepotřebuje meditační haly, jako se staví na Západě. Tady se tisíce let stačí posadit kdekoliv – a není výjimkou, že sádhuové sedávají v meditaci na rušných ulicích měst, nejen v lesích a pouštích. U jeskyně je však ještě jiná síla: působí tu půlroční Bábova meditace, při níž prožíval ustavičně samádhi. Totéž se stalo třeba mladému Rámakrišnovi, který zůstal v podzemí chrámu na Mount Abu mnoho měsíců v nehybném vytržení, i když jeho tělo zle okusovali hmyz, štíři, mravenci a potkani. Nalezli jej poutníci a chodívali jej násilím krmit, on o tom ale nevěděl. Kdežto Satja Saí se tak dokonale ztratil, že jej nikdo po dobu několika měsíců ani potravou zásobit nemohl. Tak síla tohoto zázraku zůstává v této skále, síla soustředění – jednobodovosti mysli. Radost ze sjednocení s celým vesmírem teď protéká také naší myslí jako nadpřirozený dar… Nevím, jak dlouho jsme tu setrvali, zda několik minut, hodinu nebo dny. Závan věčnosti zapůsobil na naše vědomí tak, že rozhodně odcházíme vnitřně pozměněni – jako by tu v nás vznikla velká závora, která brání duši v návratu ke starým zvykům a poskytuje možnost jít jen jedním směrem: vzhůru…



| 207

Vděčně jsme se rozžehnali se starým svámím. Jistě poznal naše srdce, uklání se každému z nás se sepjatýma rukama a dlouho za námi přes okraj skály pohlíží, jak sestupujeme po ručně tesaných schůdcích dolů – zpět do světského života. Veselé chlapecké volání: „Sáhib, sáhib, please, buy, please, buy!“ nás za rohem prvního venkovského domku probudilo. Tři malí indičtí chlapci se k nám přihnali jako ke starým dobrým známým a zřejmě se rozhodli nás neopustit. Zaujala mne jejich kuráž, a tak jsem koupila tři pohledy s indickými chrámy po třech rupiích a ptala jsem se jich, zda chodí do školy. Hoši mi rychle odpovídali pěknou angličtinou, že chodí do Saí školy, a protože byl uspokojen jejich obchodní talent, došli s námi na okraj městečka a rozloučili se s hlasitým „Saí Rám“ s námi všemi. Višnu a Lakšmí nám chtěli ukázat svůj pozemek, na kterém si zde postaví domek. Vedli nás na vznikající sídliště, do nově rostoucí části města, tam, kde se staví hotely i vily a domky přímo na písku. Brouzdali jsme se závějemi čistého narůžovělého písku a pozorovali nezvyklé sousedství nízkých rákosových chatrčí se střechami z palmových listů s elegantními bílými novostavbami, plnými arkád, sloupků v patrech, stíněných ornamentálním mřížovím. Pro ty, kteří chtějí bydlet blízko Saí Báby, tu vznikají apartmánové hotely, vzdušné, barevně příjemné, docela živelně: nikdo tu neplánuje ulice – a chýše z hadrů nebo rákosí vedle luxusních domů tu nikomu nevadí, ani ten věčný písek všude pod nohama. Lidé jsou tu zjevně štastní a spokojení. Mohli jsme dobře pozorovat i techniku stavby: začíná se mohutným patrovým skeletem z betonu, do něho se vyzdívají zdi z cihel. Nejpodivuhodnější byl postup práce indických stavebních dělníků: drobné tmavé postavičky balancují na vysokých kmenech stromů, svázaných lany kolem dokola každé stavby v podobě lešení. Úžasná mrštnost a odvaha tu zaručuje ten nejlevnější způsob realizace staveb, jaký si vůbec dokážeme představit. Pro nás je to nemyslitelné, naši zedníci potřebují ve výškách pevnou půdu pod nohama – ale pro indické hospodářství je tato forma stavění nezbytností. Dokázali bychom si spočítat, kolik úspor by tato forma mohla přinést našemu stavebnictví?

208 |


Višnu a Lakšmí, mladí manželé, nám ukazují pozemek mezi několika novostavbami na holém písku, kde vyrůstá jeden mladý tamarind. Vyprávějí nám, jak toto místo před týdnem zakoupili a zrovinka druhý den stouply ceny pozemků v Puttaparti o sto procent! To by si nemohli dovolit, ačkoliv oba pracují jako sociologové. Z lásky k Bábovi už léta šetřili, aby tu mohli postavit domek a později žít a denně být na daršanu. Sdílíme s nimi jejich radost. Jsou tak nesmírně šťastni, že se jim podařilo uzavřít kupní smlouvu včas, že to pokládají za požehnané dílo samého Saí Báby. V Prašánti Nilajam tomu tak je. Jak se mezi obchůdky a domky v Puttaparti blížíme k ášramu, přibývá na ulici západně vypadajících žen a mužů oblečených po indicku. Procházíme nejbližšími honosnými ulicemi, kterým lze již říkat bazar, a tu si všimnu vystavených cestovních tašek na ulici. Uvědomuji si, že na ty koupené knihy a šaty budu muset něco podobného obstarat, a v duchu po nesčíslněkrát v mém životě želím toho nesplněného přání být mnichem bez potřeb, všechno své nosit v duši a srdci… U stánků před zdí ášramu kupujeme ovoce – mandarinky a papáje. V bílé bráně nás vítají milým pohledem bíle odění muži a my jsme zase doma, zaplaveni oblakem vůně tyčinek a obětí, u ohromného posvátného banyánu a u Ganéšova chrámku. Naši indičtí přátelé – Lakšmí a Višnu – se s námi dojatě loučí. Zvou nás k sobě za rok, až postaví svůj dům, a my se noříme do posvátné atmosféry v ášramu Prašánti Nilajam, kde končí náš předposlední den…

O POSVÁTNOSTI PŘÍRODY Procházím po dobré indické večeři svou obvyklou trasu: kolem levé strany mřížové stěny přenádherného mandiru, kde míjím modlící se muže v bílém, otočené čelem k chrámu, kolem Ganéšova chrámku, kde si postojím s modlitbami ve skupině Indek a Indů, kteří přiběhli zvenčí ze svých domácností na večerní oběť. Dnes večer více pozornosti věnuji velmi starému posvátnému banyánu u hlavní brány ášramu. Kolem něj je vystavena zídka do výše pasu člověka, obložená bílými dlaždicemi. Její



| 209

horní plošina je široká, dá se na ni vystoupit z obou stran po drobných schůdkách. Jsou tu uctívány symboly hadích božstev, vytesané do temných kamenů, vysoké zhruba půl metru, zubem času tak ohlodané a omšelé, že spíše tušíme esovité ladné křivky, jednoduché tvary hadů, jakoby zpola pohlcované kamenem. V mihotavém světle stovek lampiček, které zbožní ctitelé ustavičně zapalují, vypadají idoly jako připomínky dávnověku, a přesto je důvěra k nim živá i na konci druhého tisíciletí po Kristu, jak to počítá Západ. Jsou denně znovu zdobeny oranžovými květy a nad nimi ze silných větví starého stromu se jemně kolébají desítky, možná stovky světlých dlouhých obětních stužek. Uvědomuji si, že v samotném ášramu je tichá úcta ke stromům a keřům manifestována mnoha způsoby a na různých úrovních, ale vždy prostě a upřímně. Svatou pověst má strom Vrta Vrukša, a celé místo pod ním. Dává lidem několikanásobný užitek tím, že jej zasadil avatár Satja Saí Bába. Předně pobývání u tohoto stromu přináší každému velké požehnání božského vtělení. Dále zaručuje hlubokou meditaci, která dává duši mír a pokoj v dříve nepoznané míře, a to oněmi kovovými destičkami, materializovanými Saí Bábou, který je sám při sázení pod kořeny stromku uložil. Konečně každý oddaný zde může pověsit mezi větve stromu napsaná přání, o kterých si může být jist, že se splní, bude-li to v souladu s jeho karmou. Blízko zadního vstupu do mandiru, u zdi chrámu, je posvátné místečko pro keřík tulsí. Roste na zděném čtyřhranném sloupku, tak jak je to všude u venkovských stavení zvykem, asi ve výši pasu člověka, z prohlubně naplněné zeminou. Pod ním z boku sloupku na východní straně je ve zdivu malý výklenek, kde jsem pozorovala ráno i večer zapálené světélko každý den. Kolem sloupku je hladká dlažba, zřejmě na obcházení, a je celý zpola skryt v popínavém listnatém loubí. Místečko je pečlivě ošetřováno a po prvních dnech ostychu jsem si zvykla k němu zacházet a najít si způsob pro svůj osobní obřad každý večer. Podobné přirozeně posvátné stromy a keře jsou i v meditačním parku v centru ášramu, mají u úpatí posvátné kameny s ručně malovanými podobami bohů, bohyň a světců. S velkou péčí jsou ošetřovány stromy,

210 |


keře a skalní zákoutí v japonské zahrádce za meditačním stromem Vrta vrukša, na vrchu, stoupajícím k Muzeu věčného poselství. A tak je příroda odleskem božství, jeho projevem a vzkazem lásky pro nás – tak to po léta říká Saí Bába. Večer bývají ulice ášramu v Prašánti Nilajam přeplněny slavnostně oblečenými ženami a muži v bílém. Procházejí se mlčky kolem posvátných míst, meditují, opisují si z nástěnné tabule u slavnostní haly slova Saí Báby pro příslušný den, posedávají v meditačnch parcích nebo vykonávají obřady u Ganéši, ale nejvíce lidí bývá v místech u Púrna Čandra, kde je Saí Bábův pokojík. Tiše postávají kolem parčíku, dívají se na zářivý pomník všech náboženství, ze všech stran osvětlený, na který Saí Bába vidí ze svého okna. Také jsem se tam denně večer zastavovala. V předposlední večer, kdy je Saí Bába v jiném ášramu, tu není takový ruch, ani služby není vidět, a tak dostávám odvahu se posadit na elegantní nízkou zídku, lemující celou cestu kolem parčíku před obydlím Saí Báby. Dlouho sedím v zamyšlení, zatímco kolem procházejí Indky zahalené v sárí, některé s dětmi, skupiny mladých hochů v bílém, zřejmě studenti, hloučky západních poutníků se šátky se znakem své vlasti na zádech. Vzpomínám na všechny prožitky se Saí a ani necítím jeho vzdálenost, vždyť jeho slova a tiché působení je tu všude v nás i kolem nás… Na ulicích jsou rozsvíceny vysoké pouliční lampy, pod jejich světly pestrobarevné hloučky osvěžují oči i ducha. Za rohem haly Púrna Čandra je neobvyklá příležitost koupit si výroční sborník v narychlo postaveném stánku. Prohlížím krásně vybavenou velkou publikaci – je plná vzpomínek na Satja Saí Bábu od profesorů Saí univerzit, lékařů, spisovatelů a učenců z různých částí světa, i od žáků. Zaujala mne autentičnost příběhů a zkušeností, shromážděných k 70. narozeninám Saí Báby viditelně s velkou obětavostí. Věřím, že u nás bude o ni zájem, a tak s radostí odcházím s novou knihou přes velké prostranství směrem k našemu vysokému domu v řadě nových ubytoven. Tu náhle z bílých domů na pravé straně k mému sluchu doléhají zvuky zpěvu, jako by někde sbor žen zpíval bhadžany. Snažím se je vypátrat, jdu chvatně mezi sedícími hloučky směrem, odkud zaznívá zpěv. Veliké



| 211

prosklené dveře bílé obytné budovy jsou dokořán, nehlídá je žádná služba, několik žen vchází dovnitř, odkud zní již silný rytmický nápěv s doprovodem činelků, kartálů a tleskání. A skutečně: těsně za vchodem veliké místnosti na zemi sedí snad dvě stě žen v sárí a radostně zpívají. Přisedám k nim, a tak dnešní večer končí v srdcích plných štěstí…

212 |


NÁŠ POSLEDNÍ DEN V ÁŠRAMU PRAŠÁNTI NILAJAM

Jsem probuzena jako obvykle jakýmsi vnitřním pokynem. Přítelkyně ještě všechny spí. Obvyklá sprcha požehnanou vodou v požehnaných obydlích, nehlučné oblékání potmě do lehkého bílého „pandžabí“, pak indická šála, polštářek pod paži a již tiše procházím přízemní chodbou kolem klímající služby směrem k mandiru. Cítím se jako magicky přitahována tam, kde stojí Ganéšův chrámek. Jsem odhodlána jít bosky mezi indickými ženami při nagarsankírtanu jako jedna z nich, zpívat chvály, díkučinění, cele se oddat té nadvědomé síle, jež prostupuje dušemi zpívajících a zduchovňuje celý prostor. To odhodlání spojit se se všemi je pro mne něco nového, přesto to pociťuji jako naprostou samozřejmost. Tím teprve sem – do Indie – začínám patřit fyzicky, celou bytostí. Jak říká Rabíndranáth Thákur: „Na vás všechny se obracím – poskytněte mi místo uprostřed vás, až dole, docela dole, v prachu země, kde není třeba platit za místo, kde nic není rozděleno ploty a zdmi, kde není rozdílu mezi poctou a ponížením – tam mi poskytněte místo uprostřed vás všech!“ Cesta absolutním tichem po slabě osvícených ulicích ášramu, pod sametově černým nebem s chvějivými brilianty hvězd, mne vede kolem paláce slavností Púrna Čandra, kolem parčíku, kde za fasádou s obrovským reliéfem tančícího Kršny s flétnou je v prvním patře pokojík Saí Báby, a kde stojí uprostřed zeleně důvěrně známý sloup s bílým lotosem, povznášející vždy duše vzhůru jako živá připomínka všesvětové lidské jednoty. Tmavá skupina postav před templem Ganéši se mlčky řadí. Rychle shazuji sandály u okraje cesty a připojuji se do středu žen v sárí. Za mnou se přidávají další a další. Je to vzrušující okamžik – poprvé v životě, a přeci jako by tu moje duše byla odevždy, cítím se mezi svými. V čele průvodu známá vysoká šedovlasá žena v bílém sárí již zanotovala první slova kírtanu, přidal se radostný rytmický doprovod zvonků, činelků a kartálů a náš bosý

„živé“ záhlaví - název k apitoly Náš poslední den v ášr amu Pr ašánti Nilajam

| 213

průvod vykročil. Vysoký čistý hlas nám předzpěvuje každý verš, je snadné jej opakovat, i pro toho, kdo je tu poprvé a slovům nerozumí. Pod hvězdami obcházíme velké jádro ášramu: zadní část chrámu, pak průčelí haly Púrna Čandra s parčíkem a sloupem – sídlo Báby – a zabočujeme ulicí podél dlouhé, pilastry zdobené zdi haly na hlavní třídu, obcházíme kanceláře, kantýny, nakladatelství a docházíme k průčelí veliké sloupové haly před mandirem. Píseň se tu mění – první skončila, začíná nový radostný rytmus. Cítím to postupné očišťování, posvěcování celého prostoru, mé vědomí vnímá stále silněji průnik do blízkosti pradávné duchovní úcty, kterou lidstvo vzdávalo tomu nejvyššímu božství odnepaměti každou noc. Jsme na místě kněžek řeckých nebo římských, jsme učednice Páně a oslavujeme jej a hluboká vnitřní oddanost spojuje naše duše stříbrnými nitkami jedné a téže lásky. Stále zpíváme jména božství a vracíme se kolem mandiru, který je dnes prázdný a neosvětlený, zavřený, zase zpět ke Ganéšovi. Za námi již je slyšet sílící zpěv mužských hlasů, jejich skupina se vynořuje ze tmy za mandirem, zatímco si oblékáme sandály… Odcházím směrem k pahorku, vzhůru nad Ganéšův chrámek k meditačnímu stromu, a narůžovělý obzor nad kopci v poušti se od východu rychle šíří po celé obloze. Přidávám do kroku, abych zastihla první ranní světlo slunce. Krajina i Prašánti Nilajam ještě tonou v modravých stínech, vzduch je svěží a lahodný a pod stromem Vrta vrukša není nikdo. Odkládám obuv u okraje obrubníku, který ohraničuje široký kruh z písku, a sotva usedám, již dopadá první paprsek slunce na zlatou špičku mandiru. Dnes – po zpívání nagarsankírtanu – je situace pro meditaci úplně jiná. Pociťuji něco, co by se dalo velmi nedokonale opsat slovy „rozšíření srdce v radosti, blaženosti z velké blízkosti laskavé božské energie, která je nekonečná a proniká vším“… Podívám-li se na východ, vidím na vrcholu protějšího kopce obrysy posvátného Saí Bábova tamarindu, kde jsme včera byli. Za ním se rychle vynořuje okraj zářící koule. Náhle do kopce šplhá bíle oděná postava, zřejmě spěchá nějaký muž z ášramu, aby ještě stihl ranní modlitby na vrcholu. V té

214 |


vzdálenosti je to jen malý bílý brouček, na vrcholu usedá, zastavuje nohy i myšlenky, a tak společně v duchu vítáme Světlo a Mír…

KNIHOVNA MUZEA NÁBOŽENSTVÍ Po snídani v ohromné indické jídelně mám v plánu se věnovat studiu v knihovně Muzea věčného poselství. Vycházím mezi desítkami obyvatel, kteří tu ještě zbyli, vzhůru až k velkým modrým slonům držícím kamennou bránu před muzeem. U vchodu se domlouvám se službou, ochotně mne vede k bočnímu vchodu, kudy vstupujeme do nízkých prostých místností v přízemí. Ještě ve mně doznívá zpěv kírtanů a rytmické tleskání rukama, které jsem slyšela stále po nagarsankírtanu uvnitř sebe. Když jsem šla kolem chrámu k muzeu, bylo to tak silné, že jsem se spontánně polohlasně k vnitřnímu zpěvu přidala. Mladý Ind v bílém mi říká, že pro mne přijde, až se bude muzeum zavírat. Uvědomuji si, že bude třeba udělat si rychlý přehled o tom, co dřevěné police kolem všech stěn obsahují. Vybírám si místo u dřevěného stolu u okna a na stůl stavím nejprve čtverhranný bílý budík, pak malý zápisník. Tady v nejnižší části muzea je příjemný stín a chládek. Nade dveřmi je pěkný nápis: KASTURI READING ROOM – tedy čítárna známého učence a oddaného ctitele Saí Báby, dr. Kasturiho, který redigoval a vydal všechny jeho spisy. A tak si začínám s úctou prohlížet nápisy na hřbetech knih. Je tu nepřehledné množství děl o duchovních cestách v angličtině, zejména o Saí Bábovi, jeho životopis v pěti dílech, jeho spisy a knihy, které dokazují pravdu jeho božského vtělení. Na konci prohlídky držím v náručí balík knih, které si hodlám prohlédnout nebo alespoň prolistovat, a vidím ještě asi tři police plné knih v jazyce hindí a jiných východních řečech. Velmi toužím poznat starou Indii, a tak nejprve otevírám knihu Encyklopedie of Sri Satja Sai Baba’s Teaching, jež se zabývá životem Kršny podle Saí a Kršnova učení. Rozvíjí se tu před mýma očima řada zjevení a zázraků. Jedna kapitola se věnuje bohu Kršnovi a jeho vztahu k boji v životě,


| 215

jak je to popsáno v Bhagavadgítě. Kršna byl ztělesněním dharmy. Např. mahárádžu Parikšíta ochránil již před narozením. Když byl Parikšít ještě v děloze, viděl ostrý šíp letět proti sobě, ale náhle se zjevila zářící postava božstva, jež roztříštila strašným diskem šíp na tisíc kusů. Jiným zázrakem byla přeměna města na nebeskou zahradu, která byla připravena pro bohy, aby mohli uspořádat audienci pro člověka. V době narození syna Parikšíta mocný král Judhišthira nechal rozdávat mnoho druhů sladkostí všem, kteří přišli na oslavy. Věnoval krásné a drahé dary brahmínům a ženám u dvora. Konaly se nádherné ceremonie k posvěcení dítěte krále, které vyvrcholily zjevením boha Kršny: ten dítě objal a vyzvedl nad hlavy tisíců a dal mu jméno Parikšít. Zatímco píši poznámky, uvědomuji si, že neustále slyším jemný zvuk hlubokého ÓM, jako by naplňoval celý prostor kolem mne i uvnitř mne… Bohaté ilustrace ukazují mnoho dějů z božských příběhů, např. jak Kršna v podobě Vidury učí krále Drhtaráštru odříkání. Kniha shrnuje božské mýty o všech konkrétních podobách, v nichž se manifestoval Kršna, od počátku lidských dějin dodnes. A protože podle antropologů a historiků kolébka naší evropské civilizace leží v Indii, přijímá mé srdce to vše jako součást duchovní kultury lidstva. (Ten zvuk ÓM možná proniká z přízemí muzea, kde neustále zní u stříbrného pomníku všech vyznaní.) Další kniha The Second Coming / Has Come (Druhý příchod / Přišel) od dr. P. C. Varny je pozoruhodná sledováním křesťanské tradice a porovnáním s východními naukami, směřuje k velkému pochopení a smíření, jež učil koncem minulého století Vivékánanda na Světové konferenci všech náboženství v Chicagu. Nalézám tu řadu citátů z Bible či z Koránu, jimiž bylo předpověděno Prašánti Nilajam jako místo nejvyššího míru. Navíc se zabývá několik kapitol vědeckými přístupy k náboženství. Čtu si název kapitoly „Metodologie poznání pravdy“, v níž se hovoří o náboženství a spiritualitě podle Véd. Jiná kapitola rozebírá koncepty funkce mysli podle současné světové psychologie. Odvolává se např. na A. Maslowa a na dílo amerického psychiatra Sandweisse. Mysl musí překonávat mnoho bariér, aby naplnila ten nejvyšší cíl, který má život člověka na zemi: tím je seberealizace. Stav

216 |


dnešní vědy ve vztahu k východním naukám je velmi pozitivní: v mnoha oborech (psychologie, fyzika, medicína, astronomie aj.) potvrzuje platnost dávných nauk Indie. O tom říká Satja Saí Bába: „Svatá písma hlásají, že mysl je příčinou naší připoutanosti i osvobození.“ K té funkci mysli se vyslovili dávní mudrci, duchovní učitelé, rišiové jednoznačně, a tak moderně: „Mysl nás odvádí od jednoty v té mnohosti.“ Americký badatel a ctitel Saí Báby dr. Sandweiss, autor mnoha knih, potvrzuje důležitost této pravdy: „Kosmos a vše v něm je jedna entita – jedno Bytí, nedělitelné, úplné a životné, s vědomím, prostoupeným láskou. Vesmír je stále v trvalém kosmickém tanci, který symbolizují Védy božským tancem Natarádže Pána Šivy, chápaným moderní nukleární fyzikou jako stálý pohyb energií. My vidíme všechny ty pohyblivé částečky, a pozorovatel je jejich integrální součástí – avšak tato multiplicita je ILUZE.“ Saí Bába odkryl mysterium mysli a ducha – dokazují to jeho nesčetné činy i učení: „Věda je cestou hledání ve vnějším světě skrze mysl. Povaha mysli je dualita – dělí skutečnost na různá jména a formy, kategorizuje, odděluje, porovnává, staví do protikladů fakta, pokouší se definovat a vázat realitu do termínů různých slov a do konceptů. Celý tento kosmos, všechen hmotný vesmír, ta nesmírná rozloha, jak se zdá, je právě jen tenká vrstva pěny, bublina na oceánu Reality. A ta mysl, která to prohlíží prostřednictvím svých smyslů a pokouší se to pevně uchopit a pochopit – tato mysl je vždy větší než ten kosmos – pořád znovu a znovu jej obklopuje a nakonec porozumí. Avšak dokonce i tato nesmírná mysl je jako malá vlnka na oceánu Reality. A VY JSTE TENTO OCEÁN. Nejste povlak pěny ani vlajka na vodě – vy jste za odděleností, mimo a nad jednotlivostmi. Byli jste všechno – vy jste Oceán nekonečna. Mysl je jediná cesta pro zakoušení Skutečnosti jako JEDNOTY: prostřednictvím srdce a skrze proces Lásky nahlíží JEDNOTU!“ Můžeme najít předpovědi o druhém příchodu Spasitele nejen ve Sv. Janovi, ale i v jiných písmech. „Mé jméno je SATJA – pravda. Jsem to, co je za myslí. Přišel jsem, abych vám


| 217

ukázal, kdo jste vy, skutečnost, ležící za myslí. Jak se vy sami můžete pochopit vědecky? Jsem na všech místech a ve všech časech – vše, co kdy bylo a co kdy bude. Mohu změnit zemi na nebe a nebe v zem.“ Stále si vypisuji citáty z úvah dr. Sandweisse. V tichém a stíněném přízemí Muzea věčného poselství v Prašánti Nilajam je skutečný mír a nebeský pokoj, není slyšet ani zabzučení mouchy, ačkoliv sedím u dřevěného stolu přímo pod oknem, otevřeným do zeleně listnatých stromů. Dr. Sandweiss říká, že Satja Saí Bába pomáhá porozumět vztahu ducha a mysli, spirituality a vědy, vztahu vesmírného vědomí k osobnímu vědomí člověka – on sám je tím vesmírným vědomím. V duchu se mi předvedl celý obsah expozic ve třech patrech nade mnou – vývoj a výchova lidského vědomí různými cestami náboženství a cítím, že tisíce jemných vibrací proměňuje mou mysl, aby lépe pochopila souvislosti… Dr. Sandweiss je velmi tolerantní, z mnoha různých nauk a svatých spisů dochází k dalšímu potvrzení toho, co Saí Bába říká – že hmota je funkcí vědomí a nikoliv naopak. Dr. Sandweiss píše, že máme jedinečnou příležitost, abychom sami zakusili moudrost a spiritualitu, jaká nikdy v dějinách ještě nebyla tak rozsáhlá. Vyzískejme z toho co nejvíce, každý podle svých schopností a možností. Takový nebeský jev přichází na svět pouze jednou za dlouhé eony časů. K tomu přidává odvolání na Korán, neboť v těchto zemích jsou miliony muslimů: „Ó vy, kteří věříte, čiňte svou povinnost k Bohu“ (Q 5,38). Ještě krátký přehled z kapitoly Word/God/Logos/Christ: DRUHÝ PŘÍCHOD. Slovo Christos je řecké. V plném smyslu znamená vysokou nebeskou bytost, je to Král Boží moci. Dnes se užívá i výrazu Kosmické bytí. Christos byl Ten Pomazaný, který je Jedno s Bohem. Logos: Slovo je duchovní základ, příčina všeho ve svatých spisech, ale také u mnoha filozofů, např. u Platona, v teologiích různých vyznání.

218 |


Slovo Boha a vtělení přechází dějinami až k nám – Saí Bába říká: „Jsem obyvatel každého srdce“… A tak „totalita Božské energie přišla,“ píše Sandweiss. Cítím, kolik toho ještě neznám a nevím, tolik desítek let jsme žili bez toho velikého spojení s božím dechem. Otvírá se nesmírný prostor záře, kam naše duše mohou veplout? Přichází služba v bílém, dobrý hlídač, a tak končím pobyt v tom duchovním chrámu současnosti, který dal Satja Saí Bába zbudovat. Zde může být každý obohacen o několik životů… Z nízkých chladných sálů vystupuji do silného světla a halím se rychle do bílé mušelínové šály. Naposled k automatu s kelímky, z nichž pijí všichni poutníci, naposled rozhled z té výše po univerzitě a školách, po ohromném stadionu a ke skalám, na kterých v dáli stojí vysoké sochy zakladatelů světových náboženství… Není to všechno sen? I ti velicí modří sloni u bohatě zdobené brány, v chobotech bílé květy lotosu, mne zdraví naposled u východu z Muzea věčného poselství a odnáším si je také v sobě. Naposled rozhled z vrcholu kopce nad celým Puttaparti. Ášram Prašánti Nilajam září skvostnými ozdobami a zlatými kupolemi jako vysněný palác, stvořený Babádžím vysoko v Himálaji pro Lahiriho Mahašáje (jak píše Jogananda ve svém životopisu). Chtěl v minulém životě užít královské nádhery a dostal jej jako dar ke své iniciaci od svého mistra. Palác pak zmizel a za několik dnů zmizel i mistr, aby se Lahirimu občas zjevoval. Ale Prašánti Nilajam tu je, je zářivé a silné a slouží milionům živých bytostí. Poslední oběd v indické ženské jídelně, kde ze stěn na nás shlíží s požehnáním Satja Saí Bába, s láskyplným úsměvem ze dvou velkých barevných fotografií v životní velikosti uprostřed čelních stěn té padesátimetrové haly. Při pozornějším soustředění vnímám trvalý neviditelný jemný proud vibrací spokojenosti, ticha a vzrůstajícího štěstí, kterými je celý prostor jídelny stále prostoupen. V Indii je běžným zvykem modlit se před jídlem prastarý verš ze 4. kapitoly Bhagavadgíty, v němž se říká, že jídlo obětované bohu je také božství samo a že se v ohni božství spaluje. Přirozeně se chápe, že člověk je nosi-


| 219

telem tohoto božství, které pojídá denně oběť pokrmu, aby mohl konat činy, které jsou také proniknuty Bohem. Uvědomím-li si, že tato slova zde byla odříkána v modlitbách několikatisíckrát denně a že v průběhu let tu jistě byl mnohokrát také Satja Saí, nemohu se ubránit silnému dojmu, že jsme zde na velmi posvátném místě, že i tady je velký chrám, v němž se denně koná velmi silná bohoslužba, nutná pro každodenní život obyčejných lidí. Jídla z rukou žen, jež se cele obětovaly službě a modlí se při vaření, při podávání stále vyslovují boží jména a zdraví „Saí Rám“ tak, že přítomnost božství cítíme stále živou – to není zdaleka srovnatelné s podáváním stravy v západních menzách, jídelnách, restauracích či hotelech, ba ani doma. Je to opravdu božský posvátný obřad, jímž se ony i my denně znovu očišťujeme v mysli, slovech i skutcích (jak by řekla katolická církev), v němž nejvíce záleží na stavu naší duše, našeho vědomí, na tom, na co myslíme. Teď už naprosto nezáleží na tom, že zde již zítra nebudeme, že později ani nebudeme v Indii, že nás zdánlivě oddělí několik tisíc kilometrů od Prašánti Nilajam. Ne, ne, nejsme odděleni už vůbec – království nejvyššího míru je v nás a s námi a kolem nás a žádné vnější vlivy to neporuší, neboť jejich vibrace jsou směšně nízké. To, co si můžeme odnést hluboko ve svých srdcích, zůstane s námi nějakým způsobem, u každého jiným, a bude mít vliv na naše okolí doma.

PŘÍPRAVY K ODJEZDU DO BRINDAVANU V horké části dne po obědě v našem pokoji každá balíme své věci. Při tom je dost času se navzájem potěšit tím, co kdo veze svým blízkým: malé drobnosti jako dřevěné sošky božstev či slonů, pěkné mušelínové šátky, látky z hedvábí, vonné tyčinky a hlavně knihy – to je můj případ. Přitom odpočíváme, pojídáme papáju a indické ovoce, čteme. Na kus řeči přišli Ruth s Milanem. Prohlížíme řady knih, které jsem postupně nakoupila v Saí knihkupectví. Je to skoro kompletní serie Saí Bábových autentických spisů na určitá témata: Préma vahiní, Prašánti vahiní, Dhjána vahiní, Upanišad vahiní a další.

220 |


Z publikace k Saí narozeninám, vydané učiteli univerzity v Brindavanu, si čteme části se zázračnými událostmi se Saí Bábou a prohlížíme velkou leteckou fotografii tohoto ášramu a jeho okolí, abychom věděli, co nás čeká po stránce materiální. Ruth byla tak obětavá, že se opět výborně postarala o pokračování naší cesty a nyní nám znovu opakuje, jak zítra pojedeme ranním autobusem ze Saí nádraží u brány ášramu, kde zajišťovala jízdenky v kanceláři hned toho dne, jak jsme se dozvěděly, že Saí Bába odjede. Když to říká, celá její bytost jako by svítila, je naplněna novou energií a silou. Helena nám ukazuje nové sváteční sárí, v němž vypadá se svými černými vlasy a snědou pletí dokonale jako Indka vznešeného původu. Jaruška má mnoho krásných fotografií Saí Báby, Ruth pořídila celé balíčky malých obrázků Báby na rozdávání všem ctitelům u nás doma a samozřejmě všichni máme také několik balíčků vibhúti – léčivého daru Saí Báby k udržení zdraví těla i ducha. Balíme i leštěné ocelové nádobky, které nám tu dobře posloužily na denní vaření čaje na pokoji. Jsou ze stejného materiálu jako velké ocelové talíře, z nichž jsme jedly v jídelně každý den. Toto nádobí je tu zavedeno už léta, je velmi levné a praktické. Mezi knihy přibaluji ocelový tác s barevným znakem sjednocení všech náboženství a také stolní obraz Saí Báby na pevném podkladu, který v místním ášramovém „shopu“ prodávají ve stovkách variant, pěkně řemeslně upravených. Studentka Pavla, která sdílela lůžko na matraci těsně vedle mne, plánovala daleko delší cestu než my. Až odjedeme, pojede se svým přítelem na turné po Indii, po ášramech a poutních místech, proto má jen maličko věcí a žádné nákupy zatím nedělala. Září z ní volnost a vrozená skromnost, žije jako skutečný poutník, bez velkých potřeb a nároků. Má s sebou stručné vydání průvodce po Indii v angličtině, půjčuje nám jej, a tak se k nám blíží ta ohromná tisíciletá tajemství země, z níž smíme ochutnávat její duchovní esenci. Je to podivné, ale nemám touhu vidět všechna památná místa Indie a překrásné starobylé chrámové komplexy ani stovky ášramů. Ta tam je touha účastnit se Kumbhamély, slibující setkání s desítkami moudrých světců, siddhů, jogínů a rišiů, se stovkami muniů, s tisíci sádhuy a miliony poutníků, do nenávratna mizí vize asketického života v tichu velebného


| 221

Himáláje nebo alespoň někde v tiché samotě. Ztrácí se chuť prodat vše, co mám, a připojit se k duchovnímu společenství v naší zemi tam, kam patřím dřívější volbou Mistra jógy, který mi dal mantru. Je to podivné, a spíše podivuhodné, jak se rozpouštějí závislosti na místě a prostředí a tiše odplouvají, skrytě a nenápadně, jako by je čísi laskavá ruka pouze odsunovala gestem, kterým se odhrnují záclony na oknech, aby vpustily světlo do našich obydlí. Skutečně jsem chtěla původně využít té blízkosti Madrasu, kde je jedno z hlavních center duchovní kultury jižní Indie, navštívit obrovské pradávné chrámy a slavné ášramy velikých světců. Vždyť odtud dokonce jezdí přímé autobusy a cesta na Madras byla nabízena i na vývěsce v kanceláři vedení Prašánti Nilajam. A náhle zjišťuji, že tento záměr také zmizel v jakési světlé zářivé mlze vědomí. Místo minulého zaujetí zabírá stále vzrůstající silná touha poznat hlouběji a hlouběji, co se to skrývá v našem vědomí a jaké cesty vedou k onomu poznání…

U BÁBOVÝCH NOHOU SE DĚJÍ ZÁZRAKY Na pokoji listuji v knihách, které ukládám do krabice, a najednou mi padla do oka růžovými, zlatými a zelenými ornamenty zdobená obálka knihy Conversations with Bhagavan Sri Sathya Sai Baba, napsané dr. Johnem Hislopem. Vždyť to je autor knížky, kterou maminka začala překládat v době své operace již v nemocnici: My Baba and I. Obracím knížku a skutečně na zadní straně vidím jeho životopis, nemůže být pochyb, že jde o téhož člověka. Je to ten John Hislop, který se od mládí věnoval hledání duchovní pravdy. Již jako osmnáctiletý začal studovat teosofii, hlavně při ročním pobytu na Tahiti, pokračoval, když žil dva roky s Krišnamurtim a dr. Annie Besantovou v Arja Vihár ášramu v jižní Kalifornii. Jejich nabídku, aby tam zůstal jako sekretář Krišnamurtiho, nepřijal, neboť chtěl dokončit studium pedagogiky na UCLA (University of California). Tam se stal asistentem, získal doktorát, později vedl katedru obchodní výchovy na Riverside College a nakonec vyměnil výchovu za obchodní kariéru jako vicepresident jedné společnosti pro rozvoj města Kalifornia.

222 |


Do Indie se dostal po setkání s Mahéš Jogim v r. 1958, aby tam pomohl založit jeho Meditační akademii v Uttar Kaši v Himálaji poblíž hranic s Tibetem. Po desíti letech s ženou jeli na rok do Barmy, kde praktikovali meditaci ssára pod vedením Tray Situ U ba Khina. Se Satja Saí Bábou se setkal dr. Hislop v lednu 1968. Jezdil za ním pak často, i jeho žena Viktorie. Brzy založili v Kalifornii Satja Saí Bába organizaci a již řadu let je dr. Hislop koordinátorem těchto společností v USA. Od roku 1968 poctivě zaznamenával rozhovory se Saí Bábou až do roku 1978, kdy začal pracovat na jejich publikaci. Protože se loučíme s Prašánti Nilajam, kde jsme denně zažili, jak si Saí Bába po ranním daršanu zve na rozhovor skupinu osob, které si vybral z tisícihlavého množství lidí, čtu si vyprávění o skupinovém interview 14. listopadu 1983, kam mi náhodně padl zrak při otevření knížky. Nedovedli jsme si totiž představit, co se dělo po onu půlhodinku v té malé místnosti uvnitř mandiru, odkud pak vycházely dvě tři desítky mužů a žen s rozzářenými tvářemi, jiní se stopou nadpozemského světla v užaslých očích, některé ženy si utíraly slzy radosti, starší muži se sepjatýma rukama v hlubokém vnitřním soustředění mířili se sklopenou hlavou na své místo. Saí Bába si denně vybíral mezi tím ohromným množstvím tisíců sedících mužů a žen všech národů, někdy to byla celá skupina, která přijela společně z jednoho státu. Často jeden člen takové skupiny vybíhal ven a dával pokyn ostatním, že mohou přijít, že Saí Bába je také volá. Tu právě hrála roli láska a oddanost v srdcích poutníků, a jistě byli více než královsky odměněni. Myslela jsem na to, že v Indii oddanost Božství přináší štěstí, radost, potěšení, denně při tichých hodinách čekání na Saí Bábův příchod. V Indii i v jiných zemích tisíce let platí, že na úpěnlivé prosby se zjeví oddanému jeho milované božstvo. Ted s úžasem čtu vyprávění dr. Hislopa, který jako člen skupiny, sedící mezi všemi u nohou Bábových, viděl docela zblízka, jak Saí Bába z lásky materializuje mnoho krásných dárků: pro jednu ženu prsten s démanty, pro jinou velkou džapamálu z pravých perel. Když jí ukazoval, jak ji má posunovat přes prostřední – satvický – prst pravé ruky, poznamenal, že takto svámí drží v ruce všechno stvoření. Potom se obrátil k muži černé pleti


| 223

z africké Nigérie s dotazem, jaké je jeho náboženství. Když muž odpověděl, že křesťanské a že miluje Ježíše, začal Bába pomalu kroužit pravou rukou a materializoval ve své dlani prsten, jehož středem byla gemma s jemně rytým portrétem Ježíše. Prsten nechal Bába kolovat, aby si jej každý mohl prohlédnout, potom položil Nigerijci otázku, zda na prstenu chce mít Ježíše nebo Saí. Muž řekl, že by byl potěšen oběma. Saí Bába vzal prsten mezi palec a ukazováček a dýchl na něj a když jej ukázal sedícím kolem jeho křesla, mohli všichni vidět, že portrét Kristův se změnil na tvář Saí Báby! Později se tento prsten ještě změnil v zářivý diamant, když měl tento muž soukromý rozhovor s Bábou. Dr. Hislop vypráví, jak celé interview probíhalo v neobyčejné atmosféře plné radosti a veselí. Při pokynu, aby se každý zeptal na problémy z duchovní oblasti, ptá se jeden muž, jak je možné žít se světskými žádostmi, neustále se rodícími znovu a znovu. Saí odpověděl: „Obraťte veškerá přání a žádosti k Bohu, pak bude vše dobré. Mysl se podobá klíči ke dveřím vězení. Otočíte-li jím doleva, dveře se otvírají a člověk je volný. Může se obrátit k Bohu a duchovnímu životu. Otočíte-li klíčem doprava, jste zavření ve světském životě. Tedy věnujte každé přání a každou žádost jako oběť touze být s Bohem a budete šťastni…“ Jiná otázka, stejně důležitá pro nás, se týká mysli: jak se má užívat mysli a myšlenek? Saí Bába na to překvapivě odpovídá, že „není žádná mysl, ale že ve všem a všude je pouze Bůh a ten se podobá dokonalému zrcadlu. Vaše žádosti, myšlenky a činy se v něm dokonale odrážejí, zrcadlí se zpět k vám a vy si myslíte, že je seslal Bůh. Jsou ve skutečnosti vaše vlastní.“ Tazatel opakuje otázku, co máme dělat se špatnými myšlenkami a se žádostmi. Saí Bába upozorňuje, že to jsou právě lidské myšlenky a žádosti. Jestliže si člověk myslí „já jsem lidský“, pak lidské city se budou odrážet a vracet k nám. „Ale vy nejste lidští, vy jste božští,“ říká Satja Saí. „Myslete a pociťujte: já jsem božský! Pak budete myslet a cítit pouze lásku, neboť Bůh je Láska. Každé místo, každá věc – všechno je Láska, jenom Láska.“

224 |


Samozřejmě, čtu nahlas pro moje přítelkyně, skládající si do zavazadel své věci. Věty Saí Báby mají takovou sílu, že se vždy musím odmlčet. Pak nastává v pokoji ticho, v němž lehce šustí věci, ukládané třemi páry rukou do krosen. Čtu otázku J. Hislopa: „Svámí říká, že když má člověk to štěstí, že již má boží lásku, pak není třeba žádné duchovní cvičení, žádné sádhana?“ Saí Bába odpovídá, že je to esence mystických stavů všech náboženství: „Ano. Máte-li milujícího Boha, potom ani sádhana, ani meditace, ani dotazování, nic už není potřeba, neboť pak všechno je Bůh – i všechny myšlenky jsou od Boha. Všude je Bůh, celý svět je pak Bohem…“ Na tomto místě musím umlknout – pro hluboké působení slov avatára. Zapaluji na polním stolku vonnou tyčinku a sedám si v klidu na naše společné meditační místečko. Nechávám balení na později…

PROCHÁZKA SE SLONICÍ SAÍ GÍTOU Odpoledne jsme šly všechny i s Milanem navštívit Bábovu slonici Saí Gítu. Ruth se dověděla, v kterých hodinách chodí na procházky, a tak vycházíme z brány po silnici směrem, odkud jsme přijeli. Kryjeme se před září slunce ve stínu vzrostlých stromů, kvetoucích ibiškových keřů podél mřížového plotu univerzitního areálu, pak jdeme podél stadionu. Ruth mění směr, přecházíme ulicí na protější stranu, kde jsou ozdobně kované mříže, za nimi koruny keřů a staré stromy, jakoby velký park. Ruth nás vede k bráně, zvědavě nahlížíme, když vtom za rohem světlé klasicistní budovy vybíhá poskakující šedý slon, dovádivě tančí kolem velkého míče, za ním indický chlapec v bílém, přihrává mu míč přímo k chobotu. Ruth nás ujišťuje, že to je Saí Gíta, jiný slon prý tady nežije. Její veselé halekání zní takřka lidsky, zřejmě se chystá na vycházku, protože cílevědomě přiskakuje ke kovaným mřížím vrat a my ustupujeme, když vychází za chlapcem. Jiný muž zavírá bránu, a tak začíná naše procházka s Gítou. Saí Bába ji před léty dostal darem a slonice si jej tak oblíbila, že když na dálku cítí, že Saí přichází, vysoko vyskakuje u brány a troubí na pozdrav radostí. Saí s ní rozpráví jako s člověkem a v ášramu i v okolí se ví, že ji


| 225

považuje za vtělení, v němž si žena opravuje karmu z minulých životů. Předpověděl, že slonice v příštím zrození bude velmi zbožnou ženou a narodí se do bohaté rodiny. Bez Saí Gíty se neobejde žádná slavnost. To potom vychází královsky vyzdobená, jak je v Indii zvykem. Slon tu představuje symbol královské moci a každý mahárádža musí mít slony. Při slavnostních průvodech v Puttaparti má Saí Gíta na hlavě překrásnou třpytivou pokrývku, vyšívanou bohatými ornamenty v barvách purpuru a zlata, kolem dokola lemovanou střapečky, uprostřed čela se třpytí drahokamová rozeta. Po stranách kolem velikých uší splývají přes její „tváře“ zlaté řetízky s krásně tepanými ozdobami a jemnými zvonečky, které při každém kroku cinkají. Její diadém je jistě nejkrásnější v Andrapradéši a tomu odpovídá i bohatě krumplovaná čabraka, která kryje slonici celé tělo, takže je vlastně podle předpisů zahalená jako pravá indická rání. Je skutečnou královnou průvodu, když důstojně kráčí za Satja Saí Bábou mezi desetitisíci přihlížejících diváků za zvuků hudebních nástrojů. Břesknou orientální pochodovou hudbu s rytmickou gestikulací hraje nastrojená kapela vousatých černých Indů. Saí Bába před nimi ve svém úplně hladkém jednobarevném dlouhém oděvu je jediný, kdo nemá žádné ozdoby, a působí zázračně nezemsky, klidně a projasněně. Tak vlastně představuje ztělesnění všech dávných tradic Indie a nejvyšší metu lidského života dnes, zářivé realizované božství, které nepotřebuje příkrasy, neboť vše je v něm obsaženo, neklasifikuje se podle příslušnosti k jakékoliv církvi a náboženství… Tak jdeme pomalu za Saí Gítou. Ví dobře, že jsme za ní, možná že ví, z jak velké dálky jsme přijeli, a proto asi po nás občas mrkne dozadu. Náhle se na okamžik vzpíná k větvím kvetoucích keřů u silnice, její chobot mezi nimi chvilku hledá, pak trhá pěkně rozkvetlou snítku a hází ji za sebe směrem k nám. Neuvěřitelný dárek sbírá Ruth a říká nám, že tu větvičku nám Saí Gíta věnovala, že je požehnaná a že ji povezeme zpět domů. Skutečně nás pak větvička provázela pozemní i vzdušnou cestu tisíce kilometrů zpět.

226 |


Nebe již dostává narůžovělou barvu od zapadajícího slunce. Loučím se na silnici s přáteli a jdu si naposled sednout pod meditační strom.

ROZLOUČENÍ S MÍSTEM BOŽSKÉHO MÍRU Vystupuji naposled nad Prašánti Nilajam, podvečer je nádherně tichý, někde dole zůstal hluk a ruch ulic a obchodníků z Puttaparti. Naprosto prázdná obloha bez jediného mráčku je předobrazem mysli v ideálním čistém stavu. To posvěcené místo obdivuhodně pomáhá našemu vědomí ztratit bez naší vůle všechny vztahy a vzpomínky na starosti světa a poznenáhlu se tiše rozplynout v jakési zářivé vesmírné skutečnosti… Písek kolem stromu je měkký a čistý. Opírám se zády o posvátný strom Vrta Vrukša a prosím o alespoň zlomek pochopení toho všeho, co učí, čím je a co dává Satja Saí Bába… Zbývá mi zabalit a odeslat nakoupené knihy, je jich asi 5 kg. Nemohu to vozit s sebou dál po Indii a pak na zpáteční cestě skoro dva dny autem a vlakem přes stát Karnataka do státu Goa na letiště. Jako zázrakem jsem zrovna našla pěknou prázdnou kar tonovou krabici, přímo před naším domem, kde ležela hromádka věcí, odložených odjíždějícími. Provázek, celé klubko, které jsem vezla původně na připevnění moskytiéry, mi dobře posloužil. Knihy, všechny v angličtině, jsou pro nás velkou vzácností, a určitě to tak pochopil i ochotný indický stařeček v bílém oděvu, který na ášramové poště můj balík přijímal. Podle předpisů balík zvážil – ale ouha! Pět dekagramů navíc způsobilo, že se musel rozvázat, odebrat jednu knížku, pak znovu zabalit. Stařečkův pomocník, mladý Ind v bílém, se ujal celé práce za mne – jen mi přenechal vybrání knížky, která pojede se mnou zpátky domů. Jakoby zázrakem vytáhli odkudsi za skříní nový balicí papír a i starý provázek v krabici pod skříní se našel. O ten je tu velká nouze, a proto, když jsem řekla, že mám na pokoji celé klubko, poprosili mne oň tak výmluvně, že jsem jim ho slíbila donést co nejdříve.


| 227

Také mi ukázali, jak se píše adresa v naprosto obráceném pořadí než u nás v Evropě. Cesta knih po souši – tedy delší a daleko levnější, stála kolem 120 rupií. Pevně věřím, že dojdou v pořádku, a odcházím na večeři – poslední v obrovské moderní hale, s usměvavými Indkami, krásnými v pohádkových sárí a špercích jako princezny. Čapátí se opět podávalo v prvním patře, zástup čekajících byl podstatně kratší. Opět jsem se přesvědčila, že tady platí předávání radosti úsměvem, na kohokoliv se člověk podívá. Indka u výdeje čapátí má pro mne široký úsměv a pozdrav Saí Rám, malá indická dívka u výdeje zeleniny mi s milým úsměvem trhá poslední lístečky a vydává dvě naběračky k čapátí, pak obcházím stůl k hrncům s omáčkami a vybírám si hnědou, v níž plavou růžové knedlíčky, podávám modré a fialové lístky, usmívající služba si jeden utrhne a zaleje mi zeleninu a čapátí z velké sběračky pěknou dávkou voňavé tekutiny s dvěma buclatými knedlíčky. Opodál stojí skupina žen u výdeje zvláštního kulatého pečiva – vypadá jako menší zlaté koblihy, barva je dána karí kořením. Beru si jich šest na cestu a dostávám opět úsměv a Saí Rám. Zářivý pohled tmavých očí vždy působí jako tajemné spojení mezi námi všemi. Po večeři procházka kolem slavných míst uprostřed největšího ášramu na světě. Je to poslední večer té hmotné přítomnosti, ale vím, že se sem kdykoliv v duchu mohu přenést na jakoukoliv dobu. Ulice jsou již osvětleny, také bělostný pomník všech světových vyznání září, kolem procházejí zahalené Indky a muži v bílém. Sedím chvilku na zídce v parčíku před Púrna Čandra halou, dívám se tam, kde je pokojík Saí Báby, a v mysli zvažuji, jak veliké dílo pro Indii i pro svět vytvořil. Na duchovním základě dokázal nejen postavit ášramy s chrámy, se školami, nemocnicí, univerzitou, vydavatelstvím, jídelnami, nejen obdarovat zemi pitnou vodou a elektřinou pro 700 vesnic, ale daleko víc: to vše je jen hmotný odraz jeho daleko většího působení na miliony duší. To nám zbývá ještě poznat… Když pak slyším zase zpívat bhadžany ze známého přízemí v obytné čtvrti našich bílých čtyřpatrových domů, je to pro mne jasný pokyn a už

228 |


vcházím široce otevřenými dveřmi jako včera, nechávajíc sandály přede dveřmi. Cítím to jako znamení úcty, kdy člověk vstupuje do posvátného prostoru, kde se konají obřady, a kde může zakusit kouzlo společného spojení v jedné veliké rodině, kde odkládáme své starosti, námahu, bolesti a touhy, necháváme je venku a přijímáme mír, klid a radost. Společně prožíváme slova, povznášející naše vědomí stále výše. Mohou způsobit, že se duše náhle octne kdesi v oblasti nevysvětlitelné záře, zalita přílivem nečekané, všeobjímající lásky… Pobývání v tomto duchovním prostředí, nabitém nezměrnou touhou po chlácholivé přítomnosti božské energie, mělo pro mne zvláštní význam nejen proto, že to bylo rozloučení s Prašánti Nilajam, ale také tím, že bylo tak životné, tak kdykoliv použitelné v denním životě. Teď již chápu, že každý verš písní nás opět spojuje se všemi a dává možnost pocítit vnitřní blízkost božství v té podobě a v tom tvaru, jaký potřebu jeme, k čemu máme nejblíže. Polohlasně si prozpěvuji a jdu po árátí pod hvězdami „domů“ – vždyť se Prašánti Nilajam stalo naším domovem. Na pokoji je ještě světlo, Jarka, Helena a Pavla si povídají a dokončují balení. Přidávám se k nim, sbalení mých věcí netrvalo ani půlhodinku, pak jako vždy rozsvěcuji svíčku před obrázky, jež evokují přítomnost světců-avatárů. Zhasínáme stropní světlo a již tiše sedíme v polokruhu bez slov… Pokoj království sestupuje do našich srdcí a víme, komu jsme nezměrně vděčny za vše, co nám bylo darováno.


| 229

CESTA ZA SAÍ BÁBOU DO WHITEFIELDU

25. ledna 1996 Jako kdyby to nebyla naše poslední noc v sídle Satja Saí Báby, vstávám za tmy jako obvykle; tedy ve 4 hod. ráno – sprcha a oblékání za tmy u škvírky světla z pootevřených dveří koupelny. Jako obvykle jdu pod hvězdami z velké obytné čtvrti k centru ášramu, kde za mandirem u Ganéšova chrámku se řadí ve tmě zástup žen. Zdá se mi, že každý den mého života probíhá takto – že se od nepaměti připojuji k těm, kteří Boha milují a vzývají jej, a dělá mi nesmírnou radost, že to mohu dát i veřejně najevo, svobodně a s otevřeným srdcem. Pod bosýma nohama cítím chlad země, ušlapané snad již miliony nohou poutníků a oddaných, vnímám naposledy tuto posvátnou cestu. Opakuji s celým zástupem indických žen sloky, které předzpěvuje ta vysoká šedovlasá žena, a mám pocit, že dobře rozumím, že slova jsou mi známá. Dávají možnost prožít hlubokou úctu před velkolepým vesmírným světlem, vyvolat jeho přítomnost v nás, jak spolu v rytmu šlapeme, tleskáme a vyslovujeme zpěvem svatá jména. Teď s údivem cítím, že dnes je zpěv žen daleko silnější než včera. Kdesi v dálce za námi začíná ve tmě zpívat i skupina mužů, ale pro náš soustředěný zpěv je neslyšíme. Silně vnímám vnitřní pohnutí těch žen, jejichž těla jsou mi nejblíže. Dotýkají se mne rameny z obou stran, naše lokty tleskají pospolu, naše nohy se samy vyrovnávají, aniž na to musíme myslet. Podvědomě vnímám i ženy těsně přede mnou. V tom kývajícím se tělese nikdo nemůže jít pomaleji či rychleji ani změnit své místo. Tak, jak přijdu, tak jsem zařazena a jedině toto místo mi přísluší. Jednou jsem dostala chuť posunout se dopředu za předzpěvující ženu, neboť mne nějak přitahovala síla, která z ní vycházela. Během asi 50 metrů chůze se mi podařilo sice ve stmelené skupině postoupit přibližně o dvě řady, ale náhle jsme pocítila jakousi nepatřičnost, nevhodnost svého chování, neboť se začaly kolem mne chvět vibrace tiché nespokojenosti v srdcích. I stáhla jsem pokorně svou chtivost, myslím, že jsem opustila nápady ega. Skutečně mi to dalo dost velkou práci, než jsem se octla zase

230 |


zpátky, kam jsem od počátku patřila. Rozhodně tu bylo patrno jakési neverbální dorozumívání, jak jsem je již prožila tady v ášramu při několika příležitostech. Nemohu vyloučit ani jemné tiché poučení od Satja Saí Báby, pokud upřímně přijmu to, co říká On sám: že je všude a ve všem, s námi, v nás a kolem nás v každé době, v kterémkoliv okamžiku. Nevím, jak vyjádřit ten pevný pocit změny vlastního vědomí při vyslovování božských jmen během nagarsankírtanu, ale je to tu, a nedá se to zrušit ani zapomenout. To, co je živé a přítomné uvnitř nás, se rozrůstá a rozpíná, a tušíme, že to nemá hranic… Obešly jsme kolem mandiru a velkolepé Púrna Čandra a vracíme se kolem shromažďovací haly zpět k mandiru, kde se v naprosté tichosti obouváme a rozcházíme, zatímco se blíží jásot a hlahol skupiny mužů. Jejich bubínky a činelky s kartály zvonivě hlásají slávu Nekonečnu a chtějí probudit naše spící vyšší vědomí. Jak by to bylo nádherné, kdyby v každé vsi a v každém městě nás tak někdo budil chvalozpěvy! Jak by to působilo na naše duše a na duše dětí! To si ani neumím představit, ale věřím, že království božského míru by se dalo rozšířit těmi nejprostšími prostředky, které známe, a to docela reálně po všech zemích naší strádající planety. Tak přemýšlím v tichém zastavení před Ganéšovým chrámkem i před posvátným starým banyánem a temnými symboly hadích božstev. Snad připomínají vnitřní energii v každém z nás, kterou máme probudit, abychom alespoň v sobě samých tu oblast nejvyššího míru dokázali udržovat. Je to prostý způsob, jak udržet i všeobecný mír? Jde o to udržet v sobě to získané planoucí zřídlo soucitu se všemi i s planetou, která nás živí? Dokázat vyvolat v našich srdcích lásku – to může jen Ten, který je Préma Svarúpa, který nosí bezbřehý oceán nadzemské lásky stále v sobě. Nemá vlastně naše legenda o Prométheovi ten smysl získání nebeského ohně lásky pro lidi? Může i toto být poselstvím Matky Indie ústy jednoho z největších žijících avatárů pro nás Evropany? Může jím být i to vznícení neuhasitelné touhy po pokračování cesty v oněch paprscích Světla za stále dalším a dalším poznáním?


Cesta za Saí Bábou do Whitefieldu

| 231

Mnohé dotazy tak samy vznikají v mé mysli, a tak to poslední ráno je možná věčnou připomínkou, jež bude stále se mnou… Je to snad ukázka, jak může začít v mysli pozvolná proměna vědomí? Když dokončujeme úklid v pokoji, dívám se do kalendáře. Je možné, že od našeho vstupu prvního dne do Prašánti Nilajam uplynulo pouhých devět dní? Že z toho sedm dní jsme prožily v záři přítomnosti Satja Saí Báby? Nikdo z nás není schopen pochopit, že v tak krátké době je možné tolik prožít, zakusit tolik změn. A tak nakonec v prázdné místnosti si naposled sedáme a plny vděčnosti radostně zpíváme sedmkrát ÓM a pak třikrát: „Asató má sat gamajá, tamasó má džotir gamajá, mrtjór má amritam gamajá“. (Veď mne z neskutečnosti do skutečnosti, ze tmy do světla, ze smrti do nesmrtelnosti.) Dovoněly santalové tyčinky. Jdeme ve čtyřech k vedlejšímu bloku, kde máme sraz s Ruth a Milanem. Na zádech máme batohy. Vezla jsem jen malý batůžek, a nyní přibyla taška na kolečkách, kterou táhnu za sebou. Moje mantra, kterou jsem dostala zrovna před desíti lety, mi stále velmi pomáhá. Zvykla jsem si opakovat ji stále všude, kde mohu, a tak ani nevnímám, že má zavazadla mají nějakou váhu. Proto mne dost překvapilo, když na začátku hlavní třídy ke mně přistoupil Ind v bílém a ochotně mi nabízel pomoc. Prostě si vyhodil velkou tašku na hlavu a šel přede mnou směrem k mandiru. Zastavila jsem ho na chvilku u naší ženské indické jídelny, abych si natočila do lahve pitnou vodu. Na ulicích jsme viděli několik postarších aut, do nichž si nakládali poslední poutníci svá zavazadla. Poslední ráno v ášramu je tišší, ulice jsou skoro prázdné, v kantýnách se již nevaří, obchody i banka jsou zavřeny, všechen provoz se končí třetí den po odjezdu Saí Báby. A přesto je ve všech očích kolem záře radosti. Ani my necítíme jakýkoliv smutek, který provází loučení – tady je to jiný svět, kde duchovní spojení

232 |


trvá. Poslední pohled na nádheru skvostné, ohromné haly před mandirem, poslední zastávka u Ganéšova chrámku. Necháváme za sebou zlaté kopule mandiru, jeho křišťálové světelné hry při setmění, bělostný lotos na vrcholu pomníku sjednocení všech náboženství, tančícího boha Kršnu s flétnou na fasádě haly Púrna Čandra, nepřeberné bohatství informací v Muzeu věčného poselství s jeho modrými slony u brány, překrásnou architekturu univerzity i jejího administrativního centra, milou slonici Saí Gítu, posvátný meditační strom, japonskou skalku kolem něj i meditační park se symbolem velké ruky a s mnoha sochami různých světců všech vyznání, veliký stadion a pohádkově krásnou mezinárodní nemocnici, všechno to, co je odrazem oné ohromné jednotící duchovní síly, jejímž nositelem je Satja Saí Bába. Je jisté, že ji nemůžeme plně pochopit ani vysvětlit, a když o tom přemítám při průchodu mřížovými kovanými vraty v bílých zdech ášramu, náhle je mi jasné, co to je sen života, co to je ta májá, tajemství zdání, jež máme protnout ostrým mečem zkušenosti… Hlas mého ochotného neznámého pomocníka mne přivádí zpět. Skládá mi zavazadlo k jedné lavici v hale Saí autobusového nádraží. Milá Ruth právě jde mezi hloučky lidí z celého světa k nám a dává nám jízdenky. Máme ještě čas do odjezdu, autobus tu ještě není, a tak usedáme ve stínu u hromady naší bagáže. Sedím trochu stranou, abych si mohla číst, a tak se ke mně přitočily dvě indické žebračky. Starou ženu jsem podle ášramových pouček ignorovala. Mladá Indka s dítětem na rukou byla však velmi neodbytná a hezké dítě mne přimělo k tomu, co radila další poučka: darovat jídlo. Šla jsem tedy do nádražního bufetu, ale jak jsem vstala, Indka, jako by mi četla myšlenky, šla se mnou velmi kamarádsky bok po boku, pokorně počkala, a když jsem byla na řadě, dala jsem si ukázat, co jí mám koupit. Bylo to pár kousků pečiva, a tak jsme měli díky tomu také něco my na ochutnání po cestě… Jakmile autobus přijel, nachumelilo se kolem něho přehusté hnízdo desítek Indů a Indek, jako když mravenci se seběhnou ke kousku cukru. Samozřejmě jsme podávali nahoru svá zavazadla mladým snědým odvážným chlapcům, kteří balancovali na hraně střechy. S pevnou důvěrou, že jsme v péči Saí Báby, jsme se nechali unášet davem k úzkým dveřím starého



| 233

povozu, který do svých útrob přijímal stále další a další pasažéry jako legendární archa Noemova. Pro mne záhadným způsobem našly Ruth a Helena místa ve zdánlivě zaplněném autobusu, tak asi tři řady před koncem. Kolem nás seděly usměvavé Indky s manžely, pěkně ošperkované, za námi ještě přistupovali ti mladší. Pak se mi podařilo zahlédnout přes desítky hlav horní část řidičovy kabiny: měl tam celý oltář! Obrázky božstev zdobené květinami a lesklými řetízky, uprostřed se usmíval Satja Saí ve zlatém ornamentálním rámečku. V Indii je to absolutně běžné – zbožnost na každém kroku. Kdepak by to napadlo našeho křesťanského západního řidiče – ti se nanejvýš omezí na malou kovovou plaketu se svatým Kryštofem… Ještě nějaké dohady u schůdků, ale pak řidič a jeho pomocník rezolutně zabouchli dvířka, motor přátelsky zachrčel a dal se do práce. Pomalu jsme objížděli zeď ášramu, na pravé straně se otevřel pohled na kvetoucí park před univerzitními budovami. Projíždíme pod první slavnostní zděnou bránou v barvách růžovo-modro-smetanové. Je to jakýsi malý vítězný oblouk, uprostřed nese velký Saí znak sjednocení náboženství, podpíraný docela západními andílky s křídly a shora dolů pěkně ornamentálně vyzdobený. Podobné symbolické brány jsme projížděli ještě dvě, byly navlas stejné. Ta druhá byla v místech, kde na levé straně jsme viděli začátek nádherného palácového areálu Sai International Medical High School Hospital a na pravé straně na skále řadu velikých barevných soch největších duchovních učitelů světa nad obřím stadionem. Poslední brána byla tam, kde začíná vesnice – dnes již městečko – Puttaparti. Dál se prostírala širá skalnatá pouštní krajina, v dálce se modraly vyšší kopce. Autobus nabral kurz, a již jsme jen z dálky zahlédli naposled kopule a věže Prašánti Nilajam, svítící nad korunami vzdálených stromů v záři východního slunce jako sen a pohádková fata morgána. Cesta do ášramu Brindavan ve Whitefieldu přes Bengalore trvala přes pět hodin. Kolem oken míjela skalnatá a hornatá krajina s vyprahlými políčky a suchými písčitými polopouštěmi, v nichž se tyčily nádherné skalní útvary. Několikrát jsme viděli i tzv. skalní města, dokonce i balvanité dolmeny. I „kameny mohou mluvit o slávě Boží“, vytanul mi na mysli Starý zákon při pohledu na ten úžasný prostor kamenů dole a nekonečna vesmíru kolem.

234 |


Často jsme zahlédli mezi stromy malou osadu. Chatrče z přírodních materiálů i pěkné domky, maličké jako dlaň, střechy hnědé, někdy i zelené probleskovaly mezi palmami, pak zase poušť s agávemi na růžovém písku, kam oko dohlédne. V některých vesničkách mají u silnice obchůdky, stavěné z bambusů a palmových listů, na nich dokonce anglické nápisy. To je v této zemi, která po staletí patřila k anglickým državám, docela běžné. V jedné takové vesničce u silnice nad stánkem z rohoží se skvěl nápis BAR – a protože neměl přední stěnu, bylo uvnitř vidět u pultů řadu spokojených snědých Indů. Můj největší zájem se týkal svatyní nebo kapliček a posvátných míst vůbec. Nebylo jich mnoho, a to, co jsem zahlédla, byly drobné domácí kapličky mezi stromy a před stavením, většinou se stromkem tulsí, často pomalované jasnými základními barvami: červenou, modrou, zelenou, žlutou, někdy trochou černé. Ornamentální cítění prostých lidí se podobá lidovým ornamentům u nás na Moravě, v jižních Čechách i ve slovanských zemích. Větší kamenné svatyně jsme viděli až ve městě. Přímo uprostřed Bengaloru na křižovatce hlučných hlavních tříd stály nedaleko od sebe dvě velmi staré kamenné svatyně, neveliké chrámky. Jeden z nich byl velmi vydatně barevně polychromován, což značí pomalování odolné proti větru, dešťům i slunci. Z Bengaloru jsme viděli to, co průjezd po hlavním dopravním tahu dovolí vidět: ohromné velkoměsto s luxusním centrem mezinárodních bank, peněžních ústavů a obchodních domů. Staví se tu podivuhodné moderní budovy, vzniká zde architektura v postmoderním stylu – živá, bohatá na detaily, plná fantazie. Na pokraji hlavní třídy jsme míjeli docela novou mešitu s arabskými arkádami – byla překrásná, bílá v celé hmotě se zelenými liniemi kolem všech detailů, oblouků a vchodu. Působila neobyčejně svěže, nad ní k nebi vzhůru vysoký štíhlý bílý minaret čekal na muezzina. Kolem nás míjelo mnoho velkých nových sídlišť, ohromných komplexů budov v ohromných parcích – zřejmě školy, nemocnice, koleje pro studenty. Obří supermoderní stavba v nízkém údolí byla označena velkou tabulí na ohradě v hindí a angličtině: Stavba haly pro národní sportovní hry 1996. To znamenalo, že do termínu tato obří klenutá hala musí být hotova. (Kdyby to bylo v Evropě, jistě by televize a reportáže v novinách a časopisech při-



| 235

nášely o této mamutí stavbě zprávy v superlativech.) Úplně ale z Bengalore vymizely staré paláce, alespoň po naší trase jsme neviděli žádný. Všechny budovy jsou nové, neviděli jsme ani chudinské čtvrti – slumy, jen krásné vilové čtvrti a dobře řešená sídliště.

WHITEFIELD je malé městečko asi 30 km za Bengalorem. Má vlastní malé nádraží a blízko něho je vystavěn Saí Bábův ášram Brindavan, obehnaný vysokou bílou zdí. Autobus sem dojel kolem půl druhé odpoledne, a tak bylo dost času na ubytování. Do ášramu se vstupuje růžovomodrobílou slavnostní bránou, zdobenou nahoře znakem sjednocení náboženství, neseným dvěma andílky – přesně tak jako v Prašánti Nilajam. Brána má po stranách malé klenuté vchody – jeden pro muže a druhý pro ženy. Už od vstupu se otvírá velké dlážděné prostranství a přímo proti nám vzadu veliká kašna, které vévodí socha bohyně moudrosti a umění Sarasvatí, hrající na vínu, nástroj, zdálky podobný obří mandolíně s velmi dlouhým a silným krkem, tedy struníkem. Bohyně se zářivě usmívá a hledí na nás černě orámovanýma očima, má havraní vlasy, zdobené květinami a nebesky modré lesklé sárí se zlatými pruhy na okrajích. Jsme konečně tam, kde je Satja Saí Bába, jsme v požehnaném prostoru, plném jeho duchovního působení. Nalevo od vstupu se po několika schodech stoupá do velikého prostoru otevřené shromažďovací haly, tzv. Sai Ramesh Hall, kryté poloprůhlednou střechou z pásů žluté a jasně zelené vlnité krytiny z umělé hmoty, která dovoluje slunečním paprskům vytvářet uvnitř prostředí tropického lesa s odlesky zeleně a žlutě na vyleštěné mramorové dlažbě. Daleko vzadu se leskne v pološeru zlatistá socha tančícího Kršny s flétnou pod kopulí malého chrámku. Kam se podíváme, všude spousta lidí z celého světa, procházejí se, povídají si vsedě na dlažbě kdekoliv, ve velkých kroužcích i malých skupinách. Mnoho jich sedí podél vchodu do budovy nalevo, kde je v přízemí přijímací kancelář. Mají jako my hromádku zavazadel a trpělivě čekají.

236 |


Ruth nás vede přímo ke kanceláři. Na chodbě stojí muž, snědý s černými vousy, a energicky se dohaduje v hindí s malým bíle oděným mladším Indem. Na toho se Ruth obrátila o pomoc ve věci našeho ubytování. Ukázala mu nás pět, on si nás velmi pozorně prohlédl a pak řekl, abychom počkali. Za pár minut nás pozval do kanceláře. Cítili jsme rozhodný okamžik, když starší Ind v bílém s obličejem sádhua se zářivýma očima nám pokynul, abychom se posadili. Nebyli jsme tu sami, u zdi vpravo u vchodu na vyřezávaném křesle seděla podivuhodně krásně oděná žena, snědá, s mnoha prsteny a náramky na rukou i nohou. Všichni jsme pozdravili „Saí Rám“ a usadili jsme se v malé kanceláři, jak jen bylo možno. Na mne vyšla židle vedle Ruth, takže jsem mohla pozorovat tvář našeho hostitele velmi zblízka. Na první pohled mi bylo zřejmé, že jeho tmavé hluboké oči vidí více než jen naše tváře a postavy. Měl před sebou zápisovou knihu, velmi silnou, a když mu Ruth předložila naše pasy, prohlédl si je a zvážněl. Řekl, že ášram je plný, a ptal se, jak dlouho bychom zde chtěli být. Ruth mu s úsměvem odpovídala a zmínila se i o vzdálenosti, která dělí naši zemi v Evropě od Indie. Následovala chvilka ticha, kdy oči muže před námi se projasnily a pomalu se setkávaly s pohledy každého z nás. Pak se zeptal, zda můžeme spát i na zemi. Dodal, že matrace by byly k dispozici. Když jsme radostně přitakali, s laskavým úsměvem nám řekl, že budeme spát v prvním patře, kde je dosud volno a je tam jedna žena z Ruska. Milan dostal místo v jiné budově. Nás pět žen se vydalo se zavazadly nahoru. Ten moudrý a laskavý Ind nám podle mého soudu dal to nejlepší ubytování, které mohl: okna našeho pokoje vedla přímo na náměstí před velkou meditační halou a dokonce jsme viděly dovnitř až na čelní stěnu vzadu, na Kršnu, řadu portrétů Saí Báby a řadu Ganéšů… Když jsme se umyly a převlékly, zařadily jsme se mezi zástupy stovek žen čekajících v odpoledním slunci na daršan a bhadžany se Saí Bábou a za chvilku jsme šťasně seděly v první a druhé řadě na levé straně Sai Ramesh Hall, která byla vyhrazena pouze ženám. Vpravo si tiše sedají stovky mužů v bílém a my si prohlížíme místo, o němž jsme se doslechly, že tu budeme Saí Bábovi daleko blíže, že má úplně rodinnou atmosféru. Před námi na vyvýšeném pódiu, které je zděné, visí na zdech řada foto-



| 237

grafických portrétů Satja Saí Báby v životní velikosti. Spodní stěna pódia po celé délce je zdobena barevnými reliéfy božstva Ganéši v různých podobách a situacích, s odlišnými atributy, které drží v ruce. Uprostřed stojí překrásný chrámek s klenutou růžovo-modro-bílou střechou, bohatě reliéfně zdobený množstvím ornamentů, s pěknými staromughalskými sloupky. Vedle zlatě zářící sochy Kršny čeká vysoké vyřezávané křeslo z tmavého dřeva, po stranách dva vysoké mohutné zlaté svícny, vzadu ozdobné dveře ve zlatém rámu. Chrámek tu hraje roli jakéhosi baldachýnu v čele haly. Cítíme atmosféru spokojenosti a klidu, která zaplňuje celý prostor. Zadními dveřmi vcházejí dva Indové, aby připojili na podiu mikrofon, a zesilovali tak hlas Saí Báby a zpěváků přes amplióny, pokládají dlouhé šňůry pečlivě a soustředěně… Když zaznějí zvuky indických hudebních nástrojů, rozhlaholí se halou hlasy mužů a žen z celého světa. Všichni se můžeme připojit, neboť předzpěvákovi je velmi dobře rozumět. Během zpěvu se pomalu a tiše otevírají nenápadné tmavé dveře docela vlevo na čelní stěně a na pódium vychází skutečný Saí Bába. Kráčí důstojně, jeho tvář září a známými gesty rukou velmi jemně pozvedá naše vědomí do nejvyšších sfér. Posadil se do křesla a stal se středem našeho malého vesmíru. Se zavřenýma očima se věnoval nám všem a lehce jednou rukou pohyboval v rytmu zpěvu a hudby. „Hory zla mohou být rozdrceny na prášek a zničeny zpíváním bhadžanů,“ říká Saí Bába v jedné promluvě. A on teď jemným pokynem odhání naši pýchu, hněv, závist, chtivost, všechny nenávisti a strachy, úzkosti a obavy a přináší světlo do vyhaslé lampy našich duší. Cena přítomnosti avatára je nepředstavitelná, slovy nepostižitelná. Zpíváme asi půl hodiny, pak Saí vstává a přistupují k němu dva bíle odění muži. Zástupy okamžitě začaly zpívat známou modlitbu áratí a Saí se stává nejvyšším obětníkem. Na připravené kovové míse zapaluje a žehná kadidlo, pak bere mísu a třikrát s ní zakrouží před sebou. S úsměvem celému mnohatisícovému shromáždění žehná, otáčí se a pomalu odchází. Naše vědomí zůstává v tichém soustředění. Zpěv vrcholí třikrát opakovanými radostnými chválami „ÓM Satja Nárájana Nárájana ÓM“, které velmi připomínají naše křesťanské (katolické) Aleluja a židovské Hosannah.

238 |


Neuchopitelná jásavá vlna štěstí zavalila všechny, takže mnozí zůstávají v hale ještě dlouho po ukončení bhadžanů nehybně sedět. Zde je velká výhoda oproti Prašánti Nilajam, oddaní mohou v hale zůstávat, jak dlouho chtějí. A tak přes den tu bývají i celé skupinky. Hala je na delších stranách lemována širokou kamennou lavicí, toho hojně využívají poutníci i poutnice, muži a ženy – každý na své polovině. Někteří čtou knížky, zakoupené v ášramu, jiní si píší, jiní sedí v koncentraci. Často je vidět ženy v lotosové pozici, zahalené v sárí přes obličej, jak se šeptem modlí s málou v ruce. Teprve při zapadajícím slunci vyhledávám indickou jídelnu. Stojí mimo ášram, asi tři sta metrů po hlavní ulici pod vysokými stromy. Je to nízká nenápadná budova, přízemní, s dřevěným zápražím krytým po celé délce stříškou. Zde jsou dlouhé kamenné lavice, prozíravě zbudované pro zástupy čekajících strávníků. Protože se už had lidí táhne zvenčí do úzkých dveří, řadím se za Indky, které mluví s dvěma ženami ze Západu anglicky. Postřehla jsem několik útržků vět. Hovor se točí kolem Saí Báby a možnosti mít s ním interview a kolem materializací čili zázraků, které Indky zřejmě zažily. A již jsme překročily práh jídelny, ženy jsou zásobeny poukázkami na jídlo, jdou ihned k pultům, kdežto já se odděluji a zůstávám před malou staromódní pokladnou na kliku, kterou zručně otáčí rozložitý Ind. Dívám se, jakým způsobem nakupuje stravenky snědý muž přede mnou – jinak než v Prašánti Nilajam. Nad pokladnou a výdejem potravin jsou na zdi velké portréty Šrí Saí ze Širdi a Satja Saí Báby z Puttaparti. Pod nimi postupuje malá frontička, každý dostane, na co si ukáže, a tak se zařizuji podle toho. Obrovské ocelové hrnce odrážejí naše protáhlé postavy a tváře i s celou jídelnou. K pití si můžeme dát výborné jemné kyselé mléko nebo nápoj podobný bílé kávě a vzadu v chodbě teče z kohoutků ve starých měděných kotlích dobrá pitná voda. Po večeři jdu procházkou po setmělé hlavní třídě, plné malých stánků. Spousta lidí – západních návštěvníků ášramu, oblečených po indicku, prohlížejí osvětlené ovoce, zeleninu, vyřezávané sošky božstev, fotografie Saí Báby, hudební nástroje, šperky, knihy, šaty a látky. Poprvé jsem si koupila zelený plod kokosu, z něhož se pije chladivé bílé mléko brčkem poté, co



| 239

prodavač obratně usekne jeho špičku malým srpem. Indové si na to velmi potrpí, takže hlavní cesta je lemována zelenými hromadami plodů, prázdných i plných. Ráno však po nich není ani památky. Napadlo mne, že bych mohla poznat něco více o indických božstvech a o ornamentice koberců, která má vždy symbolický spirituální význam, a tak jsem vystoupila do prvního patra malého domku mezi obchody, kde již z dálky byly vidět vyvěšené koberce a malby na hedvábí. Užasla jsem, co tu bylo třpytu – místnost připomínala palác maharádžů. Byla kolem dokola obložena stříbrnými soškami, šperky, vázami, kašmírskými šálami, mezi nimi zavěšeno několik obdivuhodně složitě tkaných koberců. Dlouho jsem si „četla“ v jejich ornamentech. Na poličkách bylo i několik různě velkých sošek Buddhy a Kršny, vynikajících i po řemeslné stránce. Mezi věcmi z Tibetu mne nejvíce přitahovala malovaná tanka, velmi krásná a pracná. Bedlivě jsem prohlížela její rozdělení na šest světů, hlavní božstva a symboly. Bylo vidět, že je pravá. Majitel obchůdku mne nechal v klidu vše prohlížet, bez jakýchkoliv dotazů. Několik poliček bylo zaplněno malými lehkými dózami a víčky, pěkně ornamentálně pomalovanými, zřejmě to byla balza, krytá lakem. Zaujala mne velmi jejich barevnost a fantazijní formy u některých zvířecích plastických detailů na víčkách. Když viděl prodavač můj zájem, přinesl mi nízkou koženou stoličku, abych si k tomu sedla a vyprávěl, že tyto věci se dělají v Kašmíru již několik generací. S radostí mi je ukazoval, jako by to bylo jeho vlastní dílo, pozorně je přeleštil. Tak jsem koupila jednu slavnostnější dózu na sáčky Saí vibhúti, lesknoucí se zlatou malbou. Na víčku byly symetricky namalovány listové ornamenty s úponky a osy mezi nimi vytvářely v mezerách kompozici světlého tenkého kříže. Úponky listů vycházejí ve svazcích paprsků od centra ke třem listům v každé čtvr tině vypouklé plochy, je tu jasná symbolika dvanácti, čtyř a tří. Na postranních bocích krabičky se opakují pole s listovými ornamenty zase s počtem tří listů. Malba byla prováděna zřejmě na černém podkladě, ale tak jemnými štětečky, že čerň prosvítá pouze jako velmi tenounké linie a tvoří zdání nosného kresebného rozvrhu. Zlaté tahy působí jako složitá tepaná mříž z doby Mughalů, centrální kompozice mluví o hluboké kon-

240 |


centraci dovnitř a samotné záření krabičky mi připomíná důstojné pro uchování takové léčivé vzácnosti. Napadlo mi ještě, že by bylo dobré mít stálou upomínku se znakem ÓM. Malý Ind mi přinesl černou krabici s řadami stejných stříbrných prstenů se znakem ÓM v sanskrtu. Prsteny mají velmi nízkou cenu, ačkoliv jsou značeny puncem, a tak si tiše zkouším a prohlížím. Nakonec jsem jeden vybrala. Návštěva takových venkovských obchůdků – neboť jsme skutečně ve vesnici – hodně napoví o charakteru lidu, o talentech, schopnostech, o duchu země, a tak pomalu odcházím a ještě dlouze prohlížím onu tibetskou tanku poblíž dveří. Indický majitel se ke mně přitočil a tiše říká: „Stojí devět tisíc rupií, vám bych ji prodal za sedm…“ Usmívám se, neboť pár stovek rupií, co ještě šetřím na knihy a na cestu zpět po Indii, není srovnatelných s tou částkou. Ind asi chápe, usmívá se také a tiše se loučíme. Byla jsem tam skoro hodinu, a tak sestupuji úzkými schůdečky na šířku člověka zase mezi stánky a přes večerní rušnou ulici obcházím prodejce ručně vyřezávaných flétniček u vchodu do Brindavanu. Hrají na ně stále stejnou melodii „Satja Nárajana Nárajana ÓM, Satja Nájarana Nárajana ÓM…“ a všichni ji slyšíme ještě v ášramu, když se ukládáme k naší první noci vedle sebe na nízké matrace. Přijely ještě další ženy – skupinka z Argentiny a druhá ze Švýcarska. Helena naproti mně si po zhasnutí zapaluje svíčku před obrázkem Saí a čelem k bílé stěně sedí tiše v meditační pozici. Jarka, Ruth i já děláme na svých lůžkách totéž, otáčíme se čelem k budově vzadu za Ramesh Hall, kterou sice nevidíme, ale víme, že tam bydlí Saí. Za chvíli bylo v pokoji docela ticho, a tak naše modlitby a soustředění mysli se vznášely prostorem ke třpytícím hvězdám a docela jistě i k Saí Bábovi bez vyrušení. Netušily jsme, že toto naše chování vyvolá zvláštní přátelství některých zbožných žen na našem pokoji. Po půlhodince ještě oknem pohlížím na temnou Sai Ramesh Hall a obrovský prostor nebes s Jižním křížem nad ní. Neuvěřitelný pocit laskavé ochrany nás ukolébává do spánku…


| 241

JEDEN DEN V BRINDAVANU

26. leden 1996 Ještě je tma, rozbřesk ani náznakem neukazuje východní stranu na obzoru. Samovolně se probouzím, otevírám okno, které mám těsně nad hlavou, když ležím na zemi. Uvědomuji si blaženost a radost, že jsem v Indii, pozoruji hvězdy jižního nebe a Jižní kříž. Absolutní ticho jako ve snu se prostírá po celém velkém náměstí před Sai Ramesh Hall, která je naprosto prázdná. Vzadu u čelní stěny z velké dálky září tajemně osvětlená zlatá socha Kršny a náhle vím, že tam mám jít. Rozhoduji se pro ranní meditaci tam dole, v tom prostoru plném Saí Bábovy záře a lásky. Potichu se oblékám a nejdu do sprchy, abych nerušila spící poutnice. Jsem jediná postavička v tom ohromném prostoru velkolepého ášramu, malá česká žena v bílém, která pomalu kráčí přes šeré náměstí kolem kašny s krásnou bohyní Sarasvatí, kolem tiché studentské koleje s kopulemi a arkýři, zdobenými na každé straně tenkými sloupky s hlavicemi, nesoucími stříšku, jež chrání před slunečním žárem. Zpozorovala jsem před halou automat na pitnou vodu, a tak se osvěžuji několika doušky. Nechávám sandály u stupňů do haly a pomalu po jejich mramoru vystupuji do meditačního prostoru, nabitého za ta desetiletí neobyčejně silnou energií. Polotmou procházím po chladivé leštěné dlažbě desítky metrů až k věčnému světlu, které slabě osvětluje zlatého Kršnu. Několik velikých portrétů Saí se ztrácí za ním do šera. Leží tu na zemi několik polštářků, zbylých patrně od večera. Neváhám a umisťuji na jeden z nich své tělo a začínám obvyklá cvičení. Odcházím asi po hodině, a teprve potom se do temné haly trousí postavy několika mužů v bílém. Je tu zrána docela chladno, a tak si na pokoji oblékám něco teplejšího. Všechny ženy ještě spí. Beru si knížku Saí Báby Préma vahiní a odcházím na chodby hledat, kde je trochu světla. Nalézám místečko v přízemí u schodů, tam nade dveřmi pěkné světlo osvětluje celou chodbu i schody, skládám se naproti skleněným dveřím ke sloupku, otvírám náhodně knížku a už v duchu poslouchám Saí Bábu.

242 |


Saí Bába začíná první slova knihy Préma vahiní (Řeka lásky) rozborem ušlechtilých vlastností, které by měl mít adept počínající svou cestu. Říká, že „právě daleko více než v předchozích dobách – jugách – můžeme rozvíjet v dnešní kalijuze schopnost rozlišování čili vivéku. Potřebujeme-li vzdělání, jsou tu mnohé školy a instituce, jaké si přejeme. Potřebujeme-li bohatství, je tu mnoho cest, jak se k němu můžeme s úspěchem dostat. Oproti tomu však nenalézáme jakékoliv zvýšení lidského štěstí nebo pokoje. Ve skutečnosti máme daleko více utrpení než v minulých dobách!“. Saí Bába na otázku po důvodu odpovídá, že spočívá v chování člověka, v jeho vlastním způsobu života. Říká, že „lidský život je beze sporu ten nejvyšší způsob formy evoluce živých bytostí. Abychom mu dali význam, plný smysl, je podstatné žít duchovně. Takové spirituální úsilí, které by bylo čisté a svaté, musí být právě založeno na dobrém charakteru člověka. To je to nejdůležitější. Charakter dělá život nesmrtelným, překoná dokonce smrt. Teprve dobrý charakter umožňuje získat poznání. Je to velká síla, a tak každý by měl usilovat o dosažení bezvadného charakteru beze stopy zla.“ Napadá mi, že zcela jiné by byly osudy naší generace, kdyby alespoň něco z této praktické životní moudrosti nám říkali naši učitelé. V zamyšlení se podívám před sebe a ztuhnu údivem: na protější straně chodby, necelé dva metry proti mně, sedí tiše na zemi řada lidí ze západních zemí, mezi nimi několik Indek v sárí. Zřejmě na něco čekají, a tak můj pohled se vrací zpět ke skleněným dveřím. Za nimi se teď svítí a je patrný ruch – procházející služby ženské a mužské. Již poznávám, o co jde: sedím přesně před vchodem do „západní“ jídelny, a budu tedy první na řadě, když tu sedím nejdéle. Tedy zrovna po tom jsem netoužila, a tak ještě pokračuji ve čtení docela první knížky, kterou Saí Bába napsal – jak jsem se dozvěděla z nadšené předmluvy editora dr. Kasturiho. Vtom začal ruch u skleněných dveří: dvě usměvavé Indky je otvírají, a tak všichni pomalu a tiše vstávají a řadí se jeden za druhým v bohaté směsi všech národů světa. Zástup nejde k výdeji jídel, ale řadí se k modlitbě před čelní stěnu jídelny. Jelikož stojím vpředu, mohu celý obřad nerušeně sledovat: uprostřed na stěně visí velká barevná fotografie Satja Saí Báby


Jeden den v Brindavanu

| 243

v oranžovém rouchu od hlavy po paty, jak žehná nám všem, vedle něho Šrí Satja Saí ze Širdi a na stolku je opřen zlatě rámovaný obraz Kristovy tváře. Stolek, pokrytý bělostným ubrusem s ornamenty kolem okrajů, nese dvě stříbrné mísy, pokryté květinami, dva svícny, u nichž doutnají vonné tyčinky santalovou vůni, mezi nimi uprostřed stříbrná miska, plná vibhúti, a k dovršení posvátnosti začíná indický předzpěvák zpívat modlitbu áratí. Prostor se zaplnil hlasy a naše mysli se dojista ubíraly stejným směrem, tam do té záře, kde jsme skutečně stále spolu… Při pohledu na vibhúti mnou vždy projelo teplé vědomí nalezeného domova, domova neviditelného, a přece velmi, velmi skutečného a stále ve mně přítomného. S postupujícím zpíváním jako by se v nás víc a víc rozlévala tato vnitřní záře a měnila se v neustupující energickou sílu, napájející všechny naše buňky důvěrou v ten nezměrný oceán Lásky a Světla, který nás v přítomnosti avatára obklopuje. Po ukončení áratí se zpívá třikrát mantra před jídlem: „Brahmar panám brahmávír, Brahmá agnó Brahmanáhútam…“ a pak každý s pozdravem namaskár tiše jde ke stolku a požehná se na čele popelem vibhúti přesně tak, jak nám to ukazoval onen sádhu u posvátného Saí tamarindu na skále u Puttaparti. Teprve potom nastává obřad jídla, zde jinak než v Puttaparti: připravená jídla ve velkých nádobách z oceli prohlížíme na pultě, pak ukazujeme, které kombinace si dáme, a vše dostaneme na lesklém ocelovém tácu, třeba i včetně zákusků a nápojů. Postupujeme k pokladně, pak si tiše sedáme k bílým stolům. Je časné ráno, doma v Čechách nikdy takto brzy nesnídám. Na ranní daršan je ještě chvíle času, jdu se převléci na pokoj. Tu jsou ženy již oblečeny a posedávají na matracích. Po chvíli cítím nutnost si ještě lehnout, přikrývám se indickou šálou až přes hlavu, oči bílým svetrem. Uvolňuji dechem tělo i mysl jako obvykle. Tu mi vyskakují v mysli vzpomínky na minulý život a jasní se, kde žádat o odpuštění. Každý sám nalézá takové poučení, které právě potřebuje – snad milionům věřících po staletí bývá takto pomáháno na různých místech planety, jen se o tom nemluví…

244 |



RANNÍ DARŠAN

DALŠÍ ZÁZRAKY S VIBHÚTI

V hale cítím, že stovky žen kolem mne, tiše sedících v sukkhásáně, neznámých příslušnic nejrůznějších ras, mají ve svém vědomí podobné zkušenosti a mnohé jako já hledají jejich význam. Vnímám to nejjemnější chvění tichých modliteb a koncentrací do našeho společného oslňujícího Středu. Jako by tu atmosféra nabyla na síle milionů kilowattů. V této hale totiž Saí Bába je i fyzicky každému bližší, protože prochází mezi masou lidí v menších oddílech. Dlažba haly je totiž dělena na menší obdelníky světlými pásy kamenných desek, po nichž Saí Bába prochází kolem skupin zhruba po patnácti řadách mužů i žen. Tak je tu mnohem více šťastného očekávání a splněných přání. Proto asi vznikl pocit onoho rodinného prostředí, o němž jsme slyšeli předem nadšené chvály. Zrovna dnes na ranním daršanu jsem měla pěkné místo, mohla jsem zachytit ke svému úžasu dokonce Jeho úsměvy i pohledy. Má radost nezná mezí. To ještě zdaleka není všechno: na vzdálenost několika metrů jsme viděly, jak jeden Ind v bílých řadách mužů poprosil Saí Bábu o vibhúti. Bylo to neuvěřitelné, ale v tomto prostředí úplně normální: Bába udělal pravou rukou rychle točivé pohyby a již sypal vibhúti do sepjatých dlaní prosícího muže. Pak pomalu kráčel dál. Hluboce dojatý Ind se požehnal a potřel své čelo práškem, dal si trochu do úst a zbytek rozdělil mezi okolní sedící muže. Nadšení a oddanost žen i mužů z celého světa jsem tu viděla a cítila zblízka, plynulo to z božské laskavosti Saí Báby. Procházel mezi našimi řadami dlouho, tichem se vznášela jeho energie a hudba táhlých indických rág. Co jsme to viděli, co jsme to zažili? Zvažuji to setkávání statisíců lidí za ta léta s fenoménem božství, s oslnivým bleskem nadpozemské zkušenosti, ještě dlouho potom, co Saí odešel mírně a klidně z haly ven. Sedíme na místě, nevnímajíce ani trochu, jak kolem pravé dlouhé stěny haly z druhé strany drkotají na ulici dřevěné vozy, brumlají nákladní auta, vykřikují prodavači u svých stánků nebo vyhrávají na píšťalky a housličky, které chtějí prodat…


| 245

Naše česká skupinka se domluvila, že navštívíme místo, kde se již dlouho dějí zvláštní úkazy: na obrázcích Satja Saí Báby a Saí ze Širdi se prý tvoří vibhúti! A to dokonce v domku sestry Báby, která žije s manželem ve vsi kousek za ášramem. Stačilo sledovat zeď ášramu a zahnout doleva za roh. Tam se otvírá pohled na volně rozmístěné stavby – pěkné vilky i chatrče z palmových listů, jež se postupně řadí do jakési ulice. Na pískovém prostranství se krčí několik malých zděných domků. U jednoho z nich stojí více lidí, někteří vycházejí ven a tam směřujeme. Na malinkém zápraží se vyhřívá šedá kočka. Ruth se jde zeptat, zda můžeme dovnitř, když právě vyšla dvojice, hoch s dívkou, zřejmě evropského původu. V nizoučkých dveřích se objevuje starší malý Ind a s rozzářeným úsměvem nás zve. Vstupujeme do maličké temné místnosti, ne větší než třikrát tři metry. Na podlaze je několik tuhých polštářů a rohož, v rohu proti dveřím sedí v křesle šedovlasý vousatý muž vyhlížející jako Němec či Švéd a drobná starší Indka s ním šeptem rozmlouvá. Na čelní stěně a na zdi u dveří visí ty vzácné rámované obrazy, kvůli nimž sem chodí spousta lidí. Jsou skutečně pod sklem pokryty slabou vrstvou jemného šedého prášku, jeden má však docela rudou barvu, která i pod sklem září. Ptáme se anglicky, muž nám laskavě vysvětluje, že to je obraz Saí ze Širdi a že ty maličké zbytky tmavého podkladu jsou fotografie, které uvidíme, když přijdeme pozítří. Zve nás velmi upřímně, že bude odebírat z obrazů materializovaný popel a že se můžeme přesvědčit, jak vypadají pod ním. V koutě vstává šedovlasý muž, tiše se loučí pozdravem namaskár s paní domu a jejím manželem. Při odchodu nám říká, že sem chodí meditovat každý den. Sestra Saí Báby nám laskavě ukazuje, abychom se posadili. Toho radostně využíváme a ztišujeme se při záři svíček a vůni obětin tváří v tvář tomu divu. V prastaré posvátné zemi vzpomínám na naučení Kristovo, že Bůh přichází k pokorným i k maličkým. Ani nedýchám ustrnutím nad pokračováním toho, co jsme dnes zažili s vibhúti a Saí Bábou při daršanu v hale. Nepomůže tu racionální uvažování. Neuvěřitelný zázrak je tu, je kolem nás, a tak jej dosytosti zakoušíme v této provoněné malé komnatě. V mysli

246 |


mi náhle vyvstaly záblesky obrazů, jak lidé touží ve všech koutech planety setkat se s projevy božství právě teď, v tomto životě: ruce vzpínající se v modlitbě, ruce hladící sochy světců a světic nebo přijímající chléb oběti se prolínají s lesem rukou světlých, hnědých, černých, žlutých, vztahujících se ke Kristovi, k matce Marii, k Satja Saí Bábovi, k papežovi, dalajlamovi a všem světcům, jimž skládáme k nohám svou úzkost, strast a strach, nenávist a pýchu, sobectví a chamtivost, pohrdání a přetvářku, nepoctivost a hrabivost. V oplátku dostáváme nečekaný dar: nic jiného než nebeskou lásku… V údivu bez mezí a hranic pozoruji stříbřitý povrch obrazů a svítivou červeň celé plochy za sklem na pravé stěně… I když tento jev nemohu pochopit a v naší zemi o něm hovořit, přesto jej hluboce vnímám v srdci a vím, že byl, je a bude pro věřícího jasným potvrzením jeho naděje, víry a lásky – pro nevěřícího ovšem nebude mít smysl a nebude jej ani vnímat. Rozhlédla jsem se kolem: muž i žena tu tiše sedí s námi, Ruth s Milanem potichu vstávají a míří ke dveřím. Pán domu s neobvykle zářícíma očima jim vkládá do rukou knížečku a maličký igelitový sáček s převzácným práškem vibhúti. Jaruška, Helena a Petra se také s úklonou loučí. Sestra Saí Báby se ptá, odkud jsme. Když jsme jí to vysvětlili, rozšíří se její úsměv od ucha k uchu, jako by nás zahrnovala do své mateřské péče. Milan odněkud vytáhl modrobílý obrázek chrámu sv. Víta na Hradčanech se zlatým okrajem. Je to samolepka, podává ji jako dar oběma manželům se slovy: „To je náš největší chrám v hlavním městě naší země, v Praze.“ Náš milý hostitel jej s úklonou položí na své čelo a pak jej pozorně postaví na oltář vedle svatých obrazů. Taková úcta v těchto srdcích ke všemu, co je naplněno božstvím – až člověku zamrazí v zádech! Také já jsem dostala možnost vybrat si z proutěného košíčku vibhúti v malinkých sáčcích i knížku s pěkným barevným přebalem, kapesní Bhagavadgítu v angličtině. Sestra Saí Báby nás vyprovází ze dveří s tak okouzlujícím úsměvem, že v tu chvíli cítíme, jak nedůležitá je pozemská chudoba, jsme-li obdařeni nekonečným královstvím míru a pokoje.



| 247

Potichu si nazouváme sandály a botasky na maličkém be to no vém zápražíčku. Za laťkovým plůtkem už čeká několik poutníků, uvolňujeme jim místo a beze slov kráčíme podél zadní strany ášramu, kolem dětí hrajících si u maličkých domků, kde vesele vlají sušící se barevná sárí, kolem řady stánků s ovocem, látkami, šperky nebo se soškami. Ve vzduchu je cítit náhle závan známé vůně indických tyčinek. Otáčím se, hledám, odkud může přicházet. Po levé straně od nás má jeden z venkovských domků nad vchodem pohádkovou výzdobu: nahoře v obloukovitém štítě modrý výklenek, v něm socha čtyřruké bohyně v modrozlatém šatě jedoucí na plavém zvířeti. Po stranách štítu na hraně střechy sedí dva lvi, obráceni ven, jako by hlídali klid svatyně. Dole dveře, zcela malé, na teplé žluti mají namalovaný velký znak ÓM oranžovou bar vou. Před vchodem u kůlů stříšky z palmových listů je ve stínu přivázána hnědobílá ovce a ze šera vychází mladá indická žena s dítětem v náručí, za ní dvě děti. Kdosi neviditelný za ní přidržuje závěs, zpoza něhož se line sladká vůně agarbátí až k nám a je slyšet i rytmické zvonění činelků, jak někdo uvnitř vzdává úctu Pánu. Na mou věru, to je právě ta venkovská svatyně, kterou jsem toužila poznat a hledala jsem ji na naší cestě stovky kilometrů po Indii – ze státu Goa přes Karnátaku do Andrapradéše! Ukazuji přítelkyním přede mnou venkovský chrámeček, ale čas a rozpálené slunce v nadhlavníku nás nutí pokračovat v cestě na oběd do stínu ášramu. Skálopevně si v duchu slibuji, že se do svatyně vrátím, a zahrnuji ji do fotografického plánu… Vracíme se do ášramu druhou stranou, a tak si můžeme prohlédnout zadní část velké budovy studentských kolejí, bělostně zářící pod modrem nebes, dvoupatrovou, se soustavou zdobných kopulí, jež jsou neomylným znakem duchovního obsahu stavby. Hlavní cesta je udusána z písku pouště, na pravé straně lemována řadou kůlů, podpírajících jednu velkou ochrannou střechu ze suchých palmových listů, která je společná pro spoustu malých krámečků se vším možným, krčících se ve stínu spolu se svými majiteli v bílých turbanech. Jejich tmavé oči nás beze slova sledují… Nikdo z nás po těch zážitcích neměl chuť prohlížet orientální drobnosti, látky, ovoce a zdá se, že obchodníci to respektovali: nebylo slyšet volání na zákazníky, vychvalující kvalitu a cenu zboží, mohli jsme tiše v soustředění

248 |


projít až na konec ulice, která se podél zdi zužovala na hrbolatou pěšinu, vedoucí k postranní brance ášramu. Tam se nám náhle otevřel impozantní pohled na velké světlé náměstí, vydlážděné, po pravé straně za zdí velká budova, v níž je také jídelna a místnost, kde jsme ubytovány. Před rohem v přízemí je velmi rušný krámeček, patřící k ášramu, kde se prodávají vonné tyčinky, pohlednice a fotografie Saí Báby. Na rohu do náměstí prosklené dveře a nápis SAI BOOKS v nás vzbudily okamžitou touhu. Vstupujeme, ale za tři minuty se zavírá, takže náš výběr je velmi rychlý. Vybírám si to, co mne zaujalo na první pohled: knihu Saí Bába a Kristus v červeném kartonovém obalu se zlatým nápisem, pak knihu O jedinečnosti Svámího a Jeho učení, teprve rok starou a psanou velmi systematicky. Nakonec jsem při cestě k pokladně sáhla po malé kapesní knížečce, na níž Saí Bába s úsměvem dává požehnání v nekonečném modru vesmíru. Jejím obsahem je množství barevných fotografií z obou ášramů a stručný přehled zásad, které Saí Bába učí. Sotva jsme zaplatili, již nás usměvaví Indové pokynem směřují k východu a než jsme se nadáli, je zamknuto a nastává povinná polední siesta. Jak kráčíme po slunném prostranství, míjíme spousty lidí ve skupinkách, někteří odjíždějí, mnoho jich čeká u zavazadel před přijímací kanceláří i blízko nazdobené růžovomodrobílé brány, z jejíhož vysokého průčelí na nás shlížejí dva baculatí andělíčci s krátkými křídly, kteří tam ve dne v noci drží ten slavný znak sjednocení lidí všech vyznání. Člověk si může uvědomit, že symboly mají velkou vnitřní sílu a význam, že lidé prožívají jejich smysl a horoucně touží po jeho naplnění. A dokonce ti, kteří procházejí těmito branami, mají takový vnitřní nepsaný úkol: pracovat v tomto smyslu na svém úseku ze všech svých sil. Alespoň tak to pociťuji, a stále silněji, při pohledu na to množství hledajících… Dalším božským darem byl náš první oběd v Brindavanu, velmi chutný a levný, v téže jídelně s velkým obrazem Saí Báby a s miskou vibhúti na oltáři, kde jsem byla na snídani. Polední siestu trávím v meditační Sai Ramesh Hall. Pocit prosvícenosti vědomí se zesiluje, ať sedím bez hnutí, ať chodím, ať studuji či píši.



| 249

Otevřenými stěnami i v poledne proudí lehký vánek a podobně jako já tu tráví čas klidu a míru mnoho mužů a žen různé barvy pleti. Usedám do ženské poloviny haly a znovu otevírám malou knížku Préma vahiní. Saí Bába pokračuje: „Ahamkára je příčinou ašánti. Člověk vytváří a rozvíjí v sobě hemživou mnohotvárnost sobeckých návyků a postojů a dává jim vyrůstat k velké nespokojenosti sebe sama. Impuls pro to všechno vychází z komplexu moci, z lačnosti po hromadění autority, po nadvládě a síle, z chtivosti po věcech, které nikdy nemohou být věčné a dokonalé. Ve skutečnosti je pro člověka nemožné dosáhnout jich tak, aby byl nasycen. Všemohoucí může být jen Sarvéšvara, pán všeho. Osoba se může cítit naplněna pýchou, že získala titul mistra všech umění, že je majitelem všeho bohatství, vlastníkem všeho poznání nebo znalcem všech šáster, ale od koho to vše bylo získáno? Tento pramen musí skutečně být větší. Mohl by dokonce hlásat, že všeho toho docílil vlastním úsilím, vlastní prací a dřinou. Ale zcela jistě mu to někdo dal, v některé formě. To nemůže popírat. Ten zdroj, z něhož všechna pravomoc a všechna síla pochází, to je Sarvéšvara. Ignorování této všemohoucnosti, klamání sama sebe, že ta malá moc, které dosáhl, je jeho vlastní, to je opravdu egoismus, domýšlivost, pýcha, ahamkára. Jestliže je osoba ryzím nástrojem duchovní moci, může být poznána podle rysů pravdy, laskavosti, trpělivosti, lásky, odpouštění a vděčnosti. Tam, kde sídlí tyto vlastnosti, nemůže trvat ahamkára, nemá tu místa. Proto hledejte a usilujte, abyste je rozvíjeli…“ Pod zelenožlutým přísvitem střechy Sai Ramesh Hall se dá klidně přečkat polední horko. Jdu se napít a osprchovat před odpoledním daršanem a bhadžany. Naše noclehárna je stále plnější: ke korpulentní srdečné Rusce přibyly další dvě, těsně u dveří se tísní smutná dívka, která s nikým nemluví a nosí čepici s americkými hvězdami a kšiltem hluboko přes oči, aby nikoho neviděla. Naproti ní se ubytovaly na matracích matka s dcerou odněkud z Kanady vedle asi osmi žen ze Švýcarska. Ty s námi začínají hovořit, i když času je málo a většinou dodržujeme ticho a klid. Na našich matracích se objevují každý den nové knihy, a tak je velký důvod k poznávání, k malému

250 |


obdarování. Na smutnou dívku se Ruth dívá s pochopením a již ví, jak by jí mohla alespoň srdcem pomoci…

ODPOLEDNÍ DARŠAN, BHADŽANY A ZÁZRAKY Již ráno jsem si všimla, že tu zdaleka nejsou tak přísné kontroly jako v Prašánti Nilajam. Procházení skrze detektor kovů odpadá, do haly se vstupuje postranními vchody – ženy nalevo, muži napravo –obráceně než v daleko větší hale v Puttaparti. Služby žen stojí ve dvojicích, prohlížejí jen kabelky. Polštáře a deky, které si každý nese, aby mohl sedět na dlažbě, nevzbuzují takovou pozornost. Dostaly jsme místo asi uprostřed. Před usednutím vytahuji ze svého polštáře knížku a zápisník – naučila jsem se využívat čas jako ostatní ženy kolem. Přitom jsem zahlédla, jak do první řady mužů v pravé polovině haly usedá několik hudebníků s bubínky a kartály a dva muži v bílém provádějí úpravy mikrofonů. Srdce se zachvělo vzrušeným očekáváním, jež vzrůstá, i když zapisuji, co jsme dopoledne zažili. Z prostoru před námi náhle zazněl zpěv ÓM. Okmžitě se můj hlas přidává, jako by tomu tak bylo odjakživa, a kolem další stovky hlasů se slévají v mohutnou polyfonii. Pak nasazuje jasný hlas předzpěváka první slova bhadžanu. Opakujeme po něm jména boží, snažíme se procítit jejich význam. I když člověk bhadžan nezná, může postupně rozeznávat formu Boha ve jméně, které právě vzývá, a povznést svou mysl. V knížce rad pro návštěvníky Saí ášramů jsem četla, že jeden velmi známý indický zpěvák si zapisuje významy každého bhadžanu, který se učí, a zároveň si na okraj dělá zvláštní poznámky o tom, co při jednotlivých slovech cítí. Kdykoliv zpívá, je schopen zažít ta jména boží jako část sebe sama. V téže knížce se píše, že když Satja Saí přijde na bhadžany, pak nepotřebujeme vizualizaci, neboť máme božský objekt své lásky vtělen před námi. Máme dát dobrý pozor na svou mysl, aby se netoulala a zůstala ve zvýšeném stavu uvědomění, neboť „samotný vzduch je nasycen mocí boží a právě jeho vědomým dýcháním můžete sdílet tu božskou přítomnost“.



| 251

A tak necháváme unášet svá srdce, mysl a vědomí do neviditelných sfér radosti a světla. Oči, které pohlížely na veliké obrazy Saí Báby nad podiem, se přivírají štěstím, ruce začínají tleskat do rytmu, těla se kolébají. Vtom se zlehounka otvírají hnědé dveře v levém rohu haly a na pódium pomalu vychází Satja Saí Bába sám. Známým gestem pozvedá naše vědomí, míjí své velké fotografie a míří kolem zlaté sochy Kršny ke křeslu pod baldachýnem růžovomodré kupole. Stále znějí prostorem posvátná jména, skrze ústa nezměrné masy lidí a pronikají těla, mysli, srdce, každičkou sekundu tohoto slavnostního setkání s tím nejvznešenějším, s tím, který v sobě soustřeďuje pro nás těžko pochopitelné síly kosmu i nadlidské lásky. Obrovský zástup, sedící v řadách na zemi, vzhlíží k Satja Saí a očekává, že se posadí do vysokého, ornamentálně vyřezávaného křesla – živé božství vedle sochy Kršny. Božství v indickém slova smyslu je daleko lidštější než na Západě. Nejen Saí Bába, ale i mnoho duchovních učitelů říká, že božství je skutečně v člověku, dřímá v něm, skryto za mnoha závoji, ale přijde čas jeho probuzení. Kristova slova o království nebeském v nás platí stále, a nejen v Evropě. A na tom, že „Bůh je Láska“, se s ním shodlo nespočet členů nejrůznějších církví. My se tu díváme na vtělení té božské Lásky a máme to štěstí, že jsme vystaveni přímému Světlu. Jak mi tyto myšlenky procházejí hlavou, Satja Saí si prohlíží dlouze zástupy, a pak ještě a ještě, a náhle sestupuje po schůdkách dolů mezi nás a začíná procházet s úsměvy a žehnáním mezi jednotlivými oddíly čekajících žen a mužů. Blízko nás na levém okraji haly na kamenné lavici je místo pro nemocné a postižené ženy. Jsou posazeny službami blíže k hlavnímu vchodu, kudy Saí Bába dopoledne často vchází. Několik žen je na vozíčku. Saí Bába se k nim blíží, ženy vztahují sepjaté ruce. Satja Saí se u nich zastavuje, dlouze se na každou z nich dívá, pak vztahuje pravou ruku, třikrát s ní krouží vodorovně, a již se ruka zavírá v pěst, aby zachytila léčivý prášek, vibhúti, který sype několika ženám na vozíčcích do nastavených dlaní. Žehná jim a pomalu lehounce postupuje dál. Zástupy se ani nepohnou, jenom hlavy se otáčejí, bhadžany znějí a radost a láska proudí skrze nás. Viděly jsme to docela jasně, pár metrů od místa, kde jsme v zástupu žen seděly, bylo možné rozeznat každý výraz v obličejích obdarovaných žen,

252 |


jejich blažené úsměvy i slzy. Saí tak obchází při zpěvu celé to množství lidí, rozsévá radost, požehnání – a potěšení ze sjednocení v nesmírném světle zaplavuje většinu duší. Je násobeno zaníceným zpěvem tisíců a každý okamžik se stává nekonečnem… Celou procházku Saí Báby po hale nemůžeme sledovat, je příliš dlouhá, ale i mezi muži bylo vidět, že byli požehnáni darem vibhúti na dvou či třech místech. Když se Saí vrátil ke křeslu, usedl a několik minut se zavřenýma očima byl s námi. Jeho ruka se jemně pohupovala v rytmu zpěvu, křehká, subtilní, jako by stahovala naše myšlenky, city, představy, starosti i přání do jediného centra. Otvírám oči, když slyším jásavé áratí. Satja Saí drží kovový kamphor, dva muži v bílém zapalují na něm olej a Saí při těch kadencích tisíců hlasů a hudebních nástrojů provádí pomalé velké kruhy ohnivou úlitbou. Pak předává kamphor mužům, pomalu všem žehná, otáčí se a tiše odchází. Zpíváme mu „Satja Nárájána Nárájána ÓM!“ Snad všichni cítíme jedinečnost okamžiku: byli jsme posvěceni a požehnáni vtěleným božstvím, a celé prostředí je viditelně sjednoceno s avatárem. Zástupy se tiše rozcházejí, zůstávám na místě ještě hodně dlouho. Vycházím z ášramu před západem slunce. Klenba nebes za bránou a domky je jasně oranžová a růžová při horizontu, spletité koruny starých rozložitých stromů podél silnice kreslí do prostoru svou zprávu. Poprvé v Brindavanu mohu pozorovat zářící zlatorudý disk slunce, majestátně klesající za pláň obzoru. Představivost mysli je asi nekonečná: kreslí po stranách slunce obrysy velikých prastarých chrámů, mezi nimi ta rudnoucí koule byla nejvyšším božstvem. Možná, že zahlédám mezi chrámy zástupy lidí, jsou jich tisíce, všichni čelem obráceni k tomu jasnému centru – mohu snad cítit, jak se modlí, zpívají či spolu mlčí… Možná že tato představa je právě tak skutečná nebo právě tak snová jako to, co prožívá mysl třeba tady v Indii nebo kdekoliv jinde… Co je to veliké vědomí?



| 253

Na zemi pod silnými kmeny stromů kolem silnice tu a tam posedávají žebráci a žebračky. Jednoho si zapamatuji: dolní končetiny nemá, sedí na dřevěném sedátku s kolečky. Mám hlavu zahalenou do šálu, jak je tu zvykem, takže je všechny mohu nenápadně pozorovat, když je míjím cestou do jídelny. Někteří z nich sedí a modlí se polohlasem, zdánlivě si nevšímají kolemjdoucích. Jejich miska je připravena přijmout oběť, poskytují tak ostatním příležitost zlepšit si karmu. Jiní sedí po dvou, po třech, povídají si, před kolemjdoucím sepnou ruce k pozdravu namaskár, ale nikdo z nich se nesnaží upoutávat pozornost, nekřičí, nevolají, nevybízejí, neprosí o dar tak hlasitě jako jinde. Prostě tady klidně tráví večer. Desítky lidí, jdoucích přede mnou, se u nich ani nezastavují, takže tu zřejmě také platí pravidlo jako v Prašánti Nilajam: nedávat peníze, ale jídlo nebo modlitbu.

VENKOVSKÝ KOLONIÁL A ŠKOLNÍ SLABIKÁŘ Jídelna ještě nemá otevřeno, a tak mám dost času na obstarání několika potřebných maličkostí v místním obchůdku. Je to takový typický „koloniál“, jakých bývalo u nás na vesnicích za mého dětství tisíce: místo, kde po otevření dveří vás ovane silná kořenná vůně a zaznějí zvonečky nade dveřmi, místo, kde je k dostání všechno, co člověk potřebuje. Mají tu vonné pečivo i trvanlivé potraviny, papírnictví pro školáky, drogerii i sandály, ponožky i košile. Potřebuji pastu na zuby a obyčejné sponky do vlasů, které se u nás již přestaly vyrábět. Pak mne upoutal malý sešitový slabikář pro děti. Učí se tu písmenům na jménech božstev a ta jsou tak krásně vymalována, že si jej kupuji – je v nářečí telugu a jeho písmo má velmi umné kaligrafické formy. Na modrém přebalu slabikáře je barevný smějící se Ganéša. Tak i v té malé vesnici se děti od prvních školních let dostávají při slabikování prvních písmen do světa bohů a bohyní. Kéž by sem nikdy nedosáhla materialistická technocivilizace! U písmenek se střídají desítky barevných kreseb: božstva s květy a plody, s prostým rolnickým nářadím, bohyně se sladce usmívají. Vedle mocného Šivy je namalována leskle černá parní lokomotiva v rychlé jízdě, v políčku nad ní vyzdobený velký slon se zlatou

254 |


vyšívanou čabrakou a čepičkou, vedle slona myš, pod ní černovlasý hoch v zelené košili troubí na čer venou trubku, o řádek níže meditující jogín s dlouhým černým vousem, vedle něj pěkný souměrný list stromu, pod ním velbloud jednohrbý bez jakéhokoliv postroje, vedle chlapec u stolu otvírá učebnici. Na další straně v těsném sousedství zlatá dýka a pěkný barevný budík, zlatý obřadní ozdobný zvoneček a pestrý kulatý míč, pod nimi barevný slunečník vedle obrázku ohromného zaoceánského parníku, ten sousedí s mohutným vodopádem v divoké džungli ve skalách, vedle tučného berana vede indický policista v khaki obleku indického provinilce se svázanýma rukama, následuje bubínek, velká moucha a zlaté váhy, pak růžová termoska a docela západní lahvička inkoustu s nápisem INK vedle ladně tvarovaného čer veného luku s modrým šípem. Na poslední straně před násobilkami se skví páv vedle mísy ovoce a pestrého kovového vlčka se šňůrou. Pod mladým hudebníkem s kartály a sítárem vychází či zapadá žlutorudé slunce, vedle něj zleva asistuje lesklý červený motorek s dvěma převodovými koly, zprava mísa plná pomerančů. Pak v těsném sledu třpytivý broušený diamant a bohoslužebný nástroj ze zlata a perleti vedle šestiúhelníku se vzorcem šesti kontrastních barev, za ním se tyčí vzrostlá kobra, pak labuť poklidně pluje na vodní hladině, zatímco vedle ní zurčí vodní proud z vodovodního kohoutku do čer veného kbelíku. Stranu končí božstvo se zlatou čelenkou a vytasenou šavlí a hranice plápolajícího obětního ohně. V každém ze 48 políček je v levém horním rohu umně vykrouženo příslušné písmenko abecedy telugu, v pravém rohu pak celé slovo označující obrázek. Nerozumím ani jednomu znaku, ale dělá mi velkou radost si to prohlížet. Zdá se mi, že tak mohu lépe porozumět jemné duši tohoto národa, k němuž se hlásí i Satja Saí Bába… Po několika stránkách latinkou tištěných násobilek se objevují zase barevné čtverečky s obrázky, ale s písmeny, velmi podobnými sanskrtu. Říkám si, že po návratu se příležitostně zeptám některého známého orientalisty na tuto abecedu i další znaky, které v řadách vyplňují další strany. Poslední stranu obálky zabírá 26 milých obrázků k jednotlivým písmenům anglické abecedy. A tak se oklikou dostávám zpět k nádherně okrášlenému Ganéšovi s mimořádně hlubokýma černýma očima, ve zlatém oděvu,



| 255

zlatočervené čelence a s perlovými náušnicemi, s velkým věncem květů na ramenou, čtyřma rukama, které mají mnoho práce: dvě ruce drží symboly moudrosti a bohatství, jedna třímá posvátnou bílou mušli a poslední z pomalované ušlechtilé dlaně vysílá paprsek bílé energie. Ganéša sedí velmi elegantně na červeně potaženém vyřezávaném divanu, u nohou mu leží velký sešit s namalovaným červeným znakem ÓM, vedle zlatý kalamář s pavím perem, užívaným asi ke psaní. Zdá se mi, že ta nádherná radost, která z toho obrázku dýše, může žáčky dobře přichystat k soustředěné školní práci. Slabikář v podobě lehounkého sešitku je velmi levný a určitě dobře plní svůj účel.

MODLITBA V JÍDELNĚ Pak spěchám k jídelně po ztemnělé silnici, vroubené rozložitými starými stromy. Cosi mne pudí k rychlejší chůzi. Přicházím k frontě Indek a Indů právě v momentě, kdy se otvírají dveře jídelny. Podařilo se mi v tom množství proklouznout dovnitř, kde stojí před pulty s naleštěnými hrnci tři šedovlasí Indové se sepjatýma rukama, vzhlížejí k obrazům Saí Báby a Saí ze Širdi a začínají zpívat tradiční modlitby před jídlem. Stařičká, chudě zařízená jídelna se proměnila: silná vnitřní energie ji naplnila do posledního koutečku – náhle všichni jakoby stojíme v nebeském chrámu, kde nám žehnají mistři a učitelé, očišťují naše myšlenky, přijímají oběť zbožně připravených pokrmů a usmívají se nad našimi denním starostmi a těžkostmi. Žehnají nám, aby jídlo bylo božskou posilou naší duše i našeho těla a dalo nám dost síly k práci pro druhé, pro celý svět, který by měl být také šťastný a klidný. Prostor jídelny se zevnitř prozářil, lidé se usmívají a po modlitbě s nadšeným tleskáním přidávají chvalozpěvy „Satja Nárájana Nárájana ÓM“. Vybírám si zase ukázáním na druhy jídla, dávám za ně postaršímu Indovi u pultu lístečky, a ještě za kefír v kovovém pohárku. Chci-li vodu, mohu si jí do sytosti načepovat z ocelového válce, u něho stojí v řadách na podnosu připravené sklenky. Sedám na lavici u stěny za dřevěný stůl a pokradmu se rozhlížím kolem. I tady se dodržuje nepsaný zákon: ženy sedí v jedné

256 |


polovině místnosti, muži v druhé. Je skoro ticho. Prohlížím si obrazy na obou čelních stěnách: samozřejmě jsou to Saí Bába a Saí ze Širdi a také Kršna, mezi nimi nápisy v hindí a angličtině – krátké sentence jako ze Starého zákona, které řekl Saí Bába o lásce, o moudrosti, o pravdě… Na celé úpravě místnosti je znát rozdíl oproti „západním“ jídelnám v ášramech: tato je prodchnuta čistou indickou bhakti, oddanou lidovou zbožností, duchem a láskou, citlivou prostotou věřících. Jídlo samo jako by bylo modlitbou, mlčenlivým kontaktem s božstvím, které tu prochvívá neviditelně prostorem i lidmi. Jak jinak se vychutnává každé sousto! Mám pocit ztrácení se v čemsi ohromném, nehmotném, pojem času zmizel. Duše se noří do čirého oceánu jasné svobody a klidu – a tam zůstává i po dobu krátké procházky domů – do ášramu mezi večerně ozářenými obchůdky a stánky.


| 257

SAÍ ŽEHNÁ DĚTEM

27. leden 1996 Mimořádně před daršanem jsme byly posazeny do řad nalevo vedle Sai Ramesh Hall, kolem dlážděné cesty ze Saí Bábova obydlí. Před námi sedí v klidu mnoho indických dětí v jednotném oblečení. Jejich počet odhaduji tak na sto dvacet – samé snědé dívenky s černými vlasy, staženými dozadu. Jejich tmavohnědé tvářičky se odrážejí od bílých límečků halenek a tmavěmodrých šatových sukniček. Zvyk jednotného oblečení zůstal v indických školách jako dědictví anglické kolonizace. Dívenky sedí v jógovém sedu velmi ukázněně a tiše v pěti řadách se svými učitelkami v zářících sárí. Ty drží v rukou hranaté oranžové balíky, vypadá to jako látka. Stovky, možná tisíce ostatních žen-poutnic zde sedí kolem nich s námi. Pohlížíme k bohatě sochařsky vyzdobené bráně – modro-růžovo-bílé – se znakem sjednocení náboženství, za ní v ranním slunci rozevřené vějíře palem zastiňují růžovou okrouhlou budovu v podobě lotosu, kde Satja Saí bydlí a přijímá skupinky oddaných, hosty, reportéry, ministry. Za našimi zády a řadami žen máme napravo vysokou patrovou budovu studentské koleje, nalevo se krčí původní chrám, který byl postaven na pozemku ášramu nejdříve. Sedíme na prohřáté čisté dlažbě, je ticho, zdálky doléhá šum z malého tržiště a ze silnice za zdmi ášramu. V tichém soustředění čekáme na Saí Bábův příchod. Zdálky zní jiskřivý souzvuk píšťalek s melodií „Satja Nárájána Nárájána ÓM“, neustále se opakující, z palem před růžovým lotosovým domem Saí Báby se ozývají občas hlasy ptáků – zrovna jako u nás. Poslední zametání před slavnostní branou, krásná žena v zlatavém sárí s náramky a šperky se palmovým košťátkem ohání jako na divadle. Zavírám oči jako stovky žen kolem mne a nechám se ukolébat všeprostupujícím pocitem blaha, štěstí, absolutního klidu, který nás doslova umlčuje. Není myšlenek – co bylo, zmizelo… Teprve vzdálená subtilní melodie přivádí vědomí opět zpátky. Otvírám oči, aby se naplnily obrazem usměvavého a živého Satja Saí, který právě

258 |


pomalu prochází branou a žehná nám. Přichází jako by se vracel ke své drahé rodině, k níž nerozlučně patříme. On i my společně můžeme být vnitřně stále spolu. Blíží se k sedícím dětem ze Saí škol a každému zvlášť – každé malé holčičce, dává požehnání pohlazením hlavy s laskavým a dobrotivým úsměvem. Dělá to pečlivě, aby nikoho nevynechal, když je hotov s jednou řadou, přechází do další řady. Postupuje velmi pomalu a pozorně. Uvědomuji si velmi silně, jak jsme vlastně všichni sjednoceni v božském vědomí, jak pohlazení dítěte po hlavičce je pohlazením i mé hlavy a že vlastně to požehnání je stejně silné pro nás všechny. Z mých očí samovolně vytryskly slzy dojetí. Vím, že je lhostejné, kde se nachází mé tělo, že hlavní je, kam směřují naše myšlenky, kde je naše vědomí. A to může být potopeno v oceánu svatosti zrovna tak silně jako v temnotě zoufalství nebo krutosti a chamtivosti, v pletichách a chuti vládnout. Záleží jen na naší mysli, na naší vůli, kam své vědomí zaměříme. Opět mi zní v duši silné Slovo Kristovo: „Království nebeské je ve vás“, a vidím Jej, jak volá: „Nechte ty maličké přijít ke mně!…“ Což se v Saí Bábově požehnání dětem neprojevuje ta nejvyšší křesťanská láska? Láska, k níž nepotřebujeme ani církevní hierarchii, ani potvrzení o křtu či biřmování, žádnou úřední formalitu s razítkem, žádný majetek, žádné kostely ani paláce! Kolik jen projevů věnoval Saí Bába dětem ve školách, mládeži a studentům, co škol osobně za ta léta navštívil! O tom nakonec svědčí řada knih jeho proslovů, které zaznamenali jeho ctitelé, a také jeho vícedílný životopis. Máme štěstí, že žijeme s avatárem v době rozvinutých médií, že všechny země mohou být informovány ihned, oproti době Kristově, kdy první zprávy byly zaznamenány mnoho desítek let po jeho fyzickém odchodu, a to ještě zpaměti několika učedníky, kteří mu mnohé nerozuměli… Pozoruji Jeho jemné a citlivé jednání a cítím stále více jakousi všeobsahující a vševědoucí vibraci, stále silnější energii, která nás napojuje na jasný a pevný zdroj božského Světla, pro nás všechny společného… Když se Saí Bába dostal na konec řad dětí k několika učitelkám, které


Saí žehná dtem

| 259

k němu vztáhly ruce s oranžovými balíky, obřadně je požehnal a prohodil s učitelkami několik slov. Pak začal procházet řadami žen, vybíral dopisy a mezitím jsme mohly vidět, co vlastně bylo svázáno v požehnaných balících: učitelky je rychle rozbalily a začaly rozdávat a po dětech posílat oranžové svetříky. Holčičky si je hned oblékaly, takže po chvíli před námi sedělo pět řad oranžových dětí, zřejmě takto odměněných za dobrou školní práci. Když Saí Bába procházel kolem nás do haly, kde seděly ostatní tisíce poutnic a poutníků, s radostí si prohlížel děti v oranžovém a něžně jim zamával ze schůdků na pozdrav. V té chvíli nás všechny zaobalil do své nadpozemsky velké lásky, pro niž se nedají nalézt slova. Něco jako třpytivý ochranný plášť se vznáší kolem nás a je možné, že si jej odnášíme s sebou, kamkoliv se pohybuje naše tělo, aniž o tom víme. Zůstáváme bez pohnutí všichni na místech, dokud se Saí Bába nevrací z velké haly zpět do lotosového domu, pak se potichu zvedáme. Dívenky v oranžových svetřících se řadí do trojstupů a odcházejí se svými učitelkami. Několik žen si jde ještě sednout do haly, a tak se k nim přidávám. Přemýšlím o tom, kolik evropských dětí mělo kdy možnost dostat požehnání žijícího světce, jak taková atmosféra poznamená život člověka navždy a jak odlišná je kultura naše, západní, od duchovní atmosféry Indie ve 20. století. K nesrovnání, nedomyšlení, k nepřekonání je tato nesmírná vnitřní propast. Není vědy ani filozofie, která by takové duchovní fenomény mohla vysvětlit, která by překlenula ten nesmírný rozdíl mezi přímou zkušeností a teoretickými dedukcemi! Přesto mezi stoupenci Saí Báby se najde mnoho vědců, filozofů, psychologů, fyziků, mnoho lékařů, kněží různých církví. Ti všichni hledají přímou zkušenost, ať ze Západu či z Východu. Ti všichni jsou ochotni k proměně svého vědomí, své bývalé povahy, svých návyků. A ani to jinak nejde, proměna se děje, ať chceme či nechceme… Jímá mne stále větší úžas. Jako by všechny mé modlitby byly vyslyšeny a jiné již nepřicházejí… klid a mír v jasu nekonečna… Je to trvalé a záleží jen na nás, jak dlouho to ve svém vědomí udržíme. Vždyť známe Kristovo učení o tom, abychom byli jako děti!

260 |


Dopoledne jsem koupila v Sai Books ještě knihy, jež se mi zdály nejpotřebnější, ty již nepošlu poštou, ale povezu s sebou. Dr. S. Reidy sestavil knihu Teaching of Sai Baba, v níž kromě výborně vytištěných kapitol o zásadním Saí učení je ještě mnoho vysvětlivek základních pojmů a náboženských zvyklostí, obřadů a tradic. Navíc je to dílo zcela nové, vydané před třemi měsíci. Nyní čtu knížku reportáží God lives in India šéfredaktora největšího mezinárodního deníku v Indii. Přišel za Saí Bábou jako materialista, plný dotazů a pochyb, s chutí odhalit podvody o neuvěřitelných zázracích. Po čtyřhodinovém interwiev se stal Saího obdivovatelem a vydal své reportáže jak v novinách, tak knižně pod názvem Bůh žije v Indii. Jsou to všechno tak pro nás neobyčejné zkušenosti, že bych ráda, aby se všechny tyto knihy dostaly v překladech k našim duchovně založeným lidem. V Brindavanu u haly Saí Ráméš se čeká v řadách před schody do haly. Slunce je ještě vysoko, a tak se schovávám mezi řady žen, sedících na třetím stupni, kam už dopadá stín. Jsou to starší ženy, mnohé šedovlasté, většinou cizinky, ale zahaleny do šál a sárí, jako by žily léta v Indii. Když naše řada vychází bez losování, poznávám, že jsem se dostala mezi nějakou preferovanou skupinu. Služby Seva Dal nás velmi zdvořile posadily do jedné z předních řad, a to na stranu, kde je více stínu a průvanu. Pozoruji, jak malé indické ženy v úloze služeb Seva Dal organizují v této hale nástupy a usazení stovek a stovek žen. Vytvářejí řetězy, drží se za ruce a mezi nimi rychle probíhají vylosované řady. Tam, kde usedají, stojí další služby a jemnými gesty rukou se slovy Saí Rám dokončují vyrovnání řad sedících žen tak, aby byly co nejtěsněji u sebe. Vše probíhá bezhlučně, naprosto ukázněně, neboť všichni vědí, že to je pro dobro tisíců lidí, kteří se sjeli ze všech světových stran. Samozřejmě, že největší zájem je o první řady v jednotlivých oddílech a o jejich rohy. Ženy se horlivě skládají k zemi u prostřední uličky, kde je položen dlouhý červený koberec na střední ose haly. Odhaduji její délku na 70 metrů, šířku zhruba na 50 metrů. Stejným způsobem, jako v ženské polovině na levé straně, se zaplňuje i pravá část haly muži mnoha různých ras a národů. Jsou ve svých bílých oblecích připomínkou čistoty a kůrů andělských.


Saí žehná dtem

| 261

Mám u sebe naše dopisy. Dnes bych konečně mohla mít příležitost odevzdat je Saí Bábovi… Ale nestalo se tak. Saí Bába šel při své odpolední obchůzce kolem ostatních částí a světlý pruh dlažby před naší řadou prostě vynechal. Tak vlastně to preferování dnešní skupiny žen nemělo tak velký význam. Saí věnoval všem svou vysokou vnitřní sílu a známými stoupajícími gesty pravé ruky pozvedal naše duše vzhůru. Za Saí Bábou jde vždy muž v bílém, nese bílou tašku a do ní ukládá hromádky dopisů, které Saí vybírá. Pozoruji touhu žen, pak mužů, kolem nichž prochází, ty lesy natažených rukou s bílými obdélníky obálek. Čím více Saí zachází dozadu, tím méně jej vidíme. Vytáčíme své krky, jak je to možné. Když si některá z nás klekne a otočí se, aby lépe viděla, již je tu služba Seva Dal a se slovy Saí Rám usměrňuje takovou snahu, protože další v řadě pak špatně na Saí Bábu vidí. Také se mi to asi dvakrát přihodilo… Potom mezi zcela klidně sedícími tisíci oddanými se Saí Bába vrací před nás na zděné vysoké pódium, zdobené v dolní části řadou barevných reliéfních božstev. Bůh Ganéša v mnoha podobách je milován a ctěn tolik, že jeho zobrazení přirozeně slouží živému avatárovi jako podnožka. Saí Bába usedá do vyřezávaného vysokého křesla vedle zlatě se lesknoucí sochy Kršny s flétnou, zvedá lehce pravou ruku a okamžitě zazní z první mužské řady indické nástroje a silný hlas předzpěváka notuje známý bhadžan o božském požehnání a míru. Celá hala zpěv po každém verši unisono opakuje, s očima upřenýma na vtělení božství před námi. Saí Bába má zavřené oči, lehce se usmívá. Cítíme, že jsme s ním jako jedno srdce všichni neviditelně spojeni. Hluboký prožitek míru a ztichlého vědomí trvá po další bhadžany. Když Saí provádí áratí, halou probíhají silné proudy energie, jako by ze všech stran proudilo do nás neviditelné světelné chvění. Po oběti ohně se Saí otáčí a pomalu odchází, bhadžany ještě asi dvacet minut pokračují, pak se zástupy tiše rozcházejí a mnoho mužů i žen zůstává meditovat na zemi, jiní usedají na kamenné lavice po okrajích haly. Je to pro nás velký dar: každodenní život nepoznatelně přechází v meditaci, ať sedíme či chodíme, jíme či spíme. Prožívám to při večeři v indické

262 |


jídelně i při večerní procházce po okolí. Několik skupin poutníků sedí na nádvoří, zpívají spolu bhadžany, doznívají píšťalky obchodníků před vchodem do ášramu a černý samet zahalil nebesa. Z okna při usínání vidíme Jižní kříž.

„živé“ záhlaví - název k apitolyCo umjí emeslníci a zbožnost venkovan

| 263

CO UMĚJÍ ŘEMESLNÍCI  ZBOŽNOST VENKOVANŮ

28. leden 1996 – sobota Tentýž stav duše. Zdánlivě běžný den v ášramu – ale jako by vše kolem se ponořilo do mlhy. Něco se děje s mým vědomím, mohu jen konstatovat změnu. Nevím ještě, v čem spočívá. Je to stejné při ranní meditaci před úsvitem v prázdné ztemnělé hale i ve všech dalších situacích – při jídle na vycházce, při dopoledním daršanu u Saí Báby… Pak vycházím v dopoledním jasu za ášram, směřuji k bance a na poštu. Po cestě hlavní ulicí pozorně sleduji indické prodavače. Nádherné veliké fotografie Saí Báby visí kolem silného stromu, kde má stánek obchodník s fotografiemi svatých. Vedle je několik stolů s indickým uměleckým řemeslem vysoké kvality: vynikající řezby ve slonové kosti, mastku, jadeitu, v různých odrůdách dřeva mají tématiku výlučně náboženskou. Malí bozi a bohyně, sloni a slonečci stojí vyrovnáni na stolech v mnoha řadách od největšího do nejmenšího jako vojáci na přehlídce. Indové výborně ovládají i práci s kovem – je tu nespočet složitě zdobených mosazných sošek, váziček a misek. Objevila jsem i velice umělecky hodnotné velké kovové plastiky božstev, stojící přímo před krámkem krejčího, který za nimi právě šil na stroji šaty, chráněn plachtou před sluncem. Neobvykle velké dřevěné sochy s červenými turbany vypadaly jako strážci obchodu s hedvábím a mušelínem. O kousek dále na prkenných provizorních stolech, potažených látkami s indickými ornamenty, vyrovnané řady sošek Krišnů, Buddhů, Ganéšů, Sarasvatí podle velikosti mne tuze překvapují svým množstvím. Jejich vyrovnané družiny nebo pluky jsou pečlivě shromážděny podle materiálu: buď je to zlatě zářící mosaz nebo černý či bílý kov, šedý nebo bílý mramor, nádherně opalizující světle zelenavý malachit nebo lesklý béžový jadeit, zvlášť stojí levnější armáda sošek z mastku. Dřevěné sošky působí křehce a lehce, jsou ručně řezány z měkkých dřev, nejčastěji z teaku. Brala jsem do ruky jednotlivá dílka a prohlížela detaily. Ačkoliv měly stejný námět, zpracováním se všechny od sebe lišily. Tak se neomylně pozná ruční práce, kterou u nás již skoro neznáme. Dokonce všechny ty drobnosti mají lepší kvalitu než ty, které se objevují v orientál-

264 |


ních obchodech u nás. Obdivuhodná je volně pojatá ornamentika a formy, které se předávají z generace na generaci v rodinných dílničkách. Každý ten kousek nese v sobě jasnou vnitřní radost a je udělán proto, aby sloužil náboženským obřadům na domácím oltáři. Hluboké cítění tvaru vede ruku řemeslníka neomylně k citlivému zpracování každého materiálu, který umí povrchově upravit přímo virtuózně. Kov bývá často polychromovaný, třeba jednoduše, jako např. červené dečky na zádech mosazných slonů. Venkovští lidé jsou tady skoro stále ve spojení s božstvím. Každý má svého milého Íštadévatu (vybrané božstvo). K němu se obrací v jakékoliv situaci. Na vsích i v přírodě jsou malé stavby a stavbičky, chránící obraz nějakého boha. Jsou postaveny zednicky mistrovsky, zdobeny sloupky, římsami, občas i reliefními ornamenty, často i barevně pomalovány. Setkáme se s nimi na rozcestích, u stromů, na konci pole, u pramenů, na vrcholu kopce či skály, v cípu lesa. V každém domě jsou poblíž ohniště nebo i na zahradě. Věřící uctívají božstva malou obětí – púdžou – podle svých možností. Potírají sochy rozpuštěným máslem, obětují květiny, vonné tyčinky, někdy rozbíjejí kokos, opakují modlitby, mantry, zapalují lampičky nebo svíčky. Proto je pro ně samozřejmostí, že nejlepší výrobky svých rukou dávají k oltářům a že je nabízejí i všem návštěvníkům tržiště u ášramu. Ačkoliv celoživotně nemám ráda nákupy, zejména ne ve velkých střediscích nebo na tržištích, musela jsem užasnout nad nádherou indického textilu. Neobvyklé bohatství fantazie se ukrývá i ve vzorech a barevnosti indických látek na sárí. Ty dodávají tržišti i každé obchodní uličce typicky orientální charakter: na každém kroku kolem vás vlají jemné látky nejrůznějších vzorů, dokonce tu najdeme i modernistické západní dekory včetně komputerových. Ve výrobě látek pro ženy, v jejich kvalitě a bohatství ornamentiky, nádheře barev, ve designu pro určitý účel má jistě Indie ve východním světě nedostižné postavení Hedvábné a mušelínové šátky jsou nejlépe skladné jako dárky. Chtěla jsem jich pár koupit pro příbuzné a přítelkyně. Prodavači vás již u vchodu úsměvně zvou do velmi úhledně upravených obchůdků v přízemí domků. Nejsou zde nikde dveře, aby byl vnitřek celý viditelný z ulice. Na zemi bývá velký koberec, majitel vám okamžitě nabídne malé sedátko a pak začne

„živé“ záhlaví - název k apitolyCo umjí emeslníci – zbožnost venkovan

| 265

improvizované představení. S výmluvnou gestikulací před vámi rozkládá nové a nové šály a šátky všech barev a vzorů, až je celá podlaha zcela pokryta. Přitom prodavač anglicky vypráví a vypráví. Jeden majitel obchůdku – malý vousatý Ind v turbanu mi při tom vylíčil, jak jeho maminka osobně znala Satja Saí Bábu, jak za ním chodívala, když byl ještě chlapec, jak jí vytvořil také prsten, aby byla chráněna a vždy s ním ve spojení, jak byla přítomna řadě zázraků. Na mou prosbu mi našel dvanáct šátků s typicky orientálními vzory. Takové ochotě se nedá odolat, ale přesto se pravá indická ornamentika těžko hledala. Jeden obchůdek jsem opustila bez nákupu, ačkoliv to po mém výběru vypadalo jako po smršti. Tradičně slavným a drahým uměleckým řemeslem jsou koberce. Jejich ceny byly pochopitelně daleko za hranicemi našich možností, ale to, co jsem viděla a s nadšením prohlížela, svědčilo o stále pokračující úžasné řemeslné poctivosti, o bohatství tvarů, kompozic ornamentálních i geometrických, o znalosti jejich prastaré symboliky a o vytváření nové. Každý koberec má svůj řád, svůj původ a jméno podle místa vzniku, svou symboliku, svůj účel, svůj charakter, svou hebkost nebo sílu. Ostatně o tom bylo napsáno dost odborných knih Bohatá představivost a dokonalé řemeslné zpracování korunuje i další umělecká řemesla v Indii: šperkařství, kovotepectví, košíkářství, tkalcovství, ševcovství, keramiku, zpracování polodrahokamů a dřeva. Nábytkářství a řezbářství dává obytným místnostem orientální útulnost, při tom svou praktičností – skládáním, zasouváním – respektuje tradice větších domácích oslav. Intarzie na skřínkách, komodách, šperkovnicích, sedačkách, křeslech a zástěnách probleskují perletí, dodávají interieru atmosféru slavnostnosti, vznešenosti. Ze dřeva jsou i lidové hudební nástroje, flétničky, jednostrunné housličky, bubínky mnoha velikostí, s různými vyřezávanými ornamenty. Před slavnostní bránou do ašramu Brindavan zněly po celý den melodií písně Satja Narajana Narajana ÓM, s ní jsme se za ranního úsvitu probouzeli a s ní jsme usínali. Dnes je mi docela líto, že jsem si nekoupila flétnu, housličky a bubínek nebo sošku tančícího božstva v ornamentálním dřevěném kruhu, Šivu Narajana, posvátný symbol věčných proměn Vesmíru, koloběhu kosmických sil. Měla bych alespoň na psacím stole nějakou reálnou

266 |


památku na dovednost lidových řezbářů, která proslavila Indii i v dávných dobách, kdy se stavěly paláce a chrámy z ušlechtilých dřev. Již v minulých tisíciletích měla právě jižní Indie pověst pohádkové země, oplývající bohatstvím – nádherně stavěnými paláci a chrámy, úžasně zpracovanými šperky, zlatem, drahokamy, nádobami, tepanými džbány, mísami, přepychovými látkami s bohatými orientálními ornamenty, skvěle zdobenými zbraněmi, vodními dýmkami a lampami, svícny, a přepychová úprava interierů se dostala s obchodníky i do Evropy. Ovlivnila styl stavění paláců ve všech městech, je to vidět např. na dvorské kultuře ve Francii (Ludvík XIV., král Slunce), která se rozšířila rychle ve všech evropských zemích a pak dále. Málokdy si však uvědomíme, že tu všude byla nejdůležitější dokonalá řemeslná práce tisíců neznámých lidových umělců, sklánějících se měsíce nad kusy alabastru, polodrahokamů či voňavých dřev, nad tepáním mědi, nad zlatem či stříbrem, nad výšivkami, těžkými látkami, pásy z kůže… Okouzlující pro nás jsou tisíce typů sandálů z kůže pro horké podnebí, s vytlačenými ornamenty, často s korálky, šňůrkami, pro ženy i pro muže, v různých typech a tvarech. A pak samozřejmě náramky a náhrdelníky – to je kapitola sama pro sebe. Zejména mne zajímala lidová práce – ze dřeva různě kolorovaného, z měděných drátků, neuvěřitelně trpělivě proplétaných a pospojovaných. K uměleckým aktivitám venkovských žen patří dekorace svateb a oslav, vytváření mandal na zemi k průvodům. Umějí velikou kresbu mandaly o průměru jednoho až dvou metrů vysypat bílým křídovým práškem přímo z ruky, bez jakéhokoliv předkreslování. Rovnou z ruky, a pokaždé jinou! Některé mandaly se uvnitř vysypávají barevnými prášky, jiné se pečlivě vykládají květinami. Tu je lidová fantazie nepřekonatelná. Viděla jsem ohromnou dekorativní stěnu, celou vytvořenou z květinové kompozice, s originálním architektonickým rozvržením, která nahrazovala stěnu chrámu a sloužila jako pozadí ke křeslu Satja Saí Báby při velké oslavě. Květinové hlavičky barvy zlatožluté, cihlově červené, bílé, smetanové, a plošky z černých bobulek byly připevněny k ploše stěny s takovou láskou, že vyzařovala za Bábou na tisíce účastníků čistou energii, harmonii a radost. To je myslím i vnitřním smyslem práce indických lidových umělců, skrytým cílem a neviditelným klenotem, tajemstvím jejich srdcí…


| 267

Řekla bych, že se tu dá nalézt další vnitřní podobnost s cítěním evropského člověka: původnost, originalita a smysl pro humor např. u velkých dřevěných polychromovaných postav, které připomínají práci známých naivních umělců Evropy. Jsou to někdy sochy poměrně velké, představují prosté indické muže – možná souseda ze vsi nebo otce rodiny – v hladkém červeném turbanu, s očkama jako trnky, v kabátci, stojící rovně, ztrnule jak to dovolil rovný kus kmene. Když jsem ta díla lidového umění fotografovala, postavil se k nim usmívající se Ind s dítětem v náručí – možná sám autor, hrdý na své sochy stejně jako na své dítě. Desítky stánků s ovocem zdálky svítí barevností, pyramidy mandarinek, banánů, pomerančů, papájí a melounů končí na rohu ášramu, kde zahýbám doleva k několika bílým budovám. Jedna z nich je banka, má anglickou firmu a velmi moderní zařízení uvnitř. Několik vrtulí ventilátorů bzučí pod stropem, usedám do měkkého koženého křesla jako zatím poslední čekající. Ventilátory si návštěvník může sám zapínat, některé jsou umístěny za křesly. Všude v bance visí obrazy Saí Báby. Jsou to moderní rámované barevné fotografie, na nichž se usmívá na čekající návštěvníky i zaměstnance banky. V řadě na křeslech si občas poposednou lidé přede mnou. Přichází mladý Japonec, usedá za mnou a přepočítává spoustu peněz. Když jsem asi po čtvrthodině přišla na řadu, mladý Ind za okénkem mi zdvořile anglicky odpověděl, že deset dolarů banka nemění, že to je málo. Inu, nakonec jsem poprosila onoho Japonce a vyměnil mi, co jsem potřebovala na stravu a na knížky do konce pobytu. O něco dále mezi typicky venkovskými chatrčemi stojí na pouštním písku místní pošta, také velmi dobře a moderně vybavená. Když jsem odeslala poslední pozdravy daleko do Evropy, vypravila jsem se na procházku po indické vesničce, která sousedí se zdmi ášramu a je to také kus Whitefieldu. Drobné zděné domky tvoří slunné uličky, mezi nimi se vznáší na šňůrách pestrobarevná sárí a suší se na sluníčku. Z jedněch dveří vystoupila mladá Indka s děťátkem v náručí a přátelsky se na mne usmívala. V dálce do uličky zajížděl chlapec na kole a zmizel ve dvířkách domku. Přicházím na místo, které jsem chtěla dávno navštívit: žlutý přízemní chrámek s reliéfem božstva v ornamentálně štukovaném štítu, s ovcí přivázanou u kůlu.

268 |


Když jsem asi dvacet metrů od chrámku, přichází z druhé strany bíle oděný muž a vstupuje dovnitř. To mi rázem dodalo odvahy: je to jistě člověk z ášramu, tedy smím dovnitř také. Přibližuji se ke žlutým dvířkám se znakem ÓM a vstupuji do tmavé velké předsíně, která je zcela prázdná. Vzadu před závěsem stojí žena, odhrnuje jej a ukazuje, že mám jít dál. Světlo svíček ozařuje malý pokojík. Uprostřed u čelní stěny stojí socha Krišny, zčernalá, úplně obalená květinovými málami, obklopená světly svíček a vonnými tyčinkami. Vzduch je nasycen oparem vonných esencí, před sochou vlevo sedí indická žena a děvčátko, vpravo muž, který právě přišel z ášramu. Místo zbývá uprostřed, usedám na starší koberec, který je jediným zařízením bohoslužebného prostoru. Muž říká, že je Ital, v ášramu je po šesté a rád chodí zpívat kírtany a bhadžany. Vy tahuje z kapsy malé kar tály a začíná velmi melodicky zpívat. Spolu se ženou opakujeme verše, malý prostor se naplňuje dávnou touhou po návratu k podstatě našich duší. Vytahuji nějaké drobné, kladu je na misku, kde již nějaké rupie leží, pak zapaluji svíčku a stavím ji do řady těch hořících jako malou zápalnou oběť. Zdá se mi, jako bych to dělala kdysi předtím, důvěrně známé gesto probudilo něco jako vzpomínku déjà-vu, cosi z návratů do minulosti. Podpořil to hluboký pohled temných očí ženy vedle mne, která si mne prohlédla. Sedím dál se sepjatýma rukama, vnitřní prosby a modlitby provází zpěv. Malá svatyně, prostoupená mnohaletými projevy upřímné zbožnosti, to je tajemné magické místo koncentrací, modliteb, místo denních obětí bez kněží, bez prostředníků mezi námi a nejvyšším božstvím, místo sebepoznání, místo radosti a zhojení bolestí, místo smíření se vším, místo patřící vesnici a prostým lidem… Zvedám se k odchodu, teprve když cítím prudký hlad. Vytahuji z kapsy venku před svatyní hodiny: čas oběda dávno minul. A tak si v prudkém slunečním žáru kupuji velmi levné řezy melounů u stánku a pozoruji ruch na silnici u ášramu. Jezdí tu dost motorizovaných rikšů, spousta cyklistů. Největší hluk dělají projíždějící vlaky – v blízkosti je nádraží Whitefield a každý vlak tady dlouze houká, zřejmě na pozdrav Saí Bábovi. Silně houkají i nákladní auta.


| 269

U druhého stánku s melouny pozoruji, jak starý Ind v turbanu hbitě ostrým nožem krájí plátky a porcuje je na kusu papíru, aniž by se jich dotkl. Pak tu nakrájenou porci posype lžicí cukru a celá ta dobrota přijde na jednu rupii – našich asi 80 haléřů. U silnice k ášramu jsem si koupila kokosové mléko v zeleném velkém plodu. Ten se musí dosti dlouho osekávat, než se podaří jej otevřít. Chlapec, který to dělal zahnutým srpem, si dal velmi záležet, zatím co jeho otec – prodavač – spal vedle něj na lavičce pod dekou. Ke každému plodu dostane zákazník ještě slámku a spokojeně popíjí vestoje nebo v chůzi. Kolem silnice leží denně mnoho pyramid těchto zelených prázdných skořápek, a protože bylo horko, můj plod byl brzy prázdný a dostal se hned na vrcholek pyramidy za chlapcovými zády. Na mnoha místech bylo vidět, že tu pracují i děti, i když pod vedením rodičů. Tomu černovlasému snědému chlapci bylo nejvýše 11 let a s úsměvem mi děkoval, když dostal svých pět rupií. Spěchám do ášramu osprchovat se. Přítelkyně odpočívají, a tak s nimi v siestě vyčkávám doby odpoledních bhadžanů, které pak uplývaly v přítomnosti Satja Saí Báby jako v nádherném nadpozemském snu. Stále více cítím zvláštní všepronikající a nepojmenovatelnou krásu, jejímž odleskem jsou barevná hedvábná sárí tisíce vzorů, lesk mnoha šperků a bohatství květů na hlavách tisíců žen i před sochami božstev.

270 |


BOŽSKÝ PRINCIP VE VŠEM

29. leden 1996 – neděle Ranní průvod v Brindavanu je zřejmě pouze v neděli. O půl páté ráno jdu do prostoru před tajemně zářící sochou Kršny v přítmí prázdné haly. Usedám na polštářek před deseti reliéfy Ganéšů. Po asi dvaceti minutách zaslechnu cinkání činelků a něco mne nutí vstát a jít zpět. Vycházím před halu, kde se řadí skupina žen. Bleskově shazuji sandály a již jsem mezi nimi. Zpěv právě začíná – nejprve zazní Ómkar pod hvězdami, pak se průvod vydává na cestu se zpěvem bhadžanů, za doprovodu činelků a bubínků. Obcházíme chrám a halu, pak přes nádvoří ášramu a z brány ven na ulici. Ženský průvod jde vpravo, mužský vlevo. Kráčíme bosky po temné a úplně prázdné ulici pod starými silnými stromy. Tu a tam se obracejí venkované spící na zemi. Čelo průvodu se asi po 15 minutách obrací. Jdu a zpívám až do místa, kde vzadu mezi domky zahlédám svítící svatyni. Je to vilová část Whitefieldu, které se říká Saí kolonie. Světlo mne přitáhlo. Stojím před novým templem mezi vilkami na písku. V templu je uzavřená kamenná svatyně. Nad vchodem reliéf: černí slonové vynášejí vzhůru červené věnce k obětní nádobě na červeném lotosu. Ve svatyni, dobře osvícena, visí velká fotografie žehnajícího Saí Báby, vedle něj Saí Bába ze Širdi žehná pravou rukou a z dlaně mu vycházejí paprsky. Pod nimi barevný obraz Ganéši ve zlatém rámu. Pod kamennou svatyní jsou velmi staré kamenné sochy: reliéf svatých chodidel boha Šivy na půlkruhovém kamenu ve tvaru mísy. U levé strany kaple v novém mramorovém výklenku prastará socha dvou božstev, mají hada nad hlavami. Svatyně má sice zamřížovaný vstup, ale vše je v záři světel dobře vidět. Uvnitř je u vstupu tento text: OM SAÍ RAM Nágadévové (hadí bůh a bohyně) zde umístění představují purušu a prakrti – Božský tvořivý princip. Had je symbolem probuzené kundaliní šakti – síly jógy. Žezlo v ruce Hadího boha je znakem džňány – inteligence. Ten ostrý okraj zbraně zde prořezává temnotu nevědomosti a pouta materialismu.


Božský princip ve všem

| 271

Když temnoty se rozplynou, lotos v ruce Hadí bohyně, symbolizující duši, rozkvétá a přináší lidstvu osvobození. Ráno v kraji kolem Brindavanu je dnes mlhavé, všude se ozývá křik havranů. To je pravděpodobně zdejší zima. Jsem včas v indické jídelně u silnice na modlitbách před jídlem, které z ní činí chrám a z pokrmů božskou oběť, plnou duchovní síly. Silnice k ášramu se jako mávnutím kouzelného proutku mezitím proměnila: z prázdné temné cesty při ranním průvodu se stala ulice, přeplněná po obou stranách novými auty. V neděli se tisíce ctitelů Saí Báby sjíždějí z celé Indie a jdou se mu poklonit i s celými rodinami. Nádvoří je úplně plné až ven, řady již nastupují do haly. Usedám na konec a kupodivu za chvíli je naše řada již na cestě do haly. Usměvavým službám se daří srovnat to ohromné množství lidí docela snadno. Při daršanu jsem mohla vidět Saí Bábu na vzdálenost asi 5 metrů, jak žehnal, přebíral dopisy, vytvářel vibhúti… Po jeho odchodu ještě dlouho zněly bhadžany, mé vědomí bylo čímsi hluboce zasaženo – naprosto soustředěno na cosi uvnitř. Vše kolem zůstalo zastřeno v odcizené dálce a zůstala jen velká blaženost a to jemné uklidnění, jež se nedá slovy popsat. Zpěvy vlastně působí to nezvyklé soustředění, proto mysl je zcela nečinná. Tr valo to dlouho, než jsem se probrala. Bhadžany pokračují, mají tr vat celý den. V poledním parnu odcházím na osvěžení do pokoje. Zastihla jsem tu počínající obřad, který ukazovala naší české skupince krásná Indka, jež s námi sdílí ubytovnu. Měla s sebou po svém otci oválný kámen z opálu, bledý, šedě žíhaný, který vytvořil Saí Bába jako lingam – dárek jejímu otci. Rovněž nám ukázala v krabičce čtyři semena, také materializovaná Saí Bábou jako symboly čtyř pilířů života ducha: satja, dharma, préma, šánti. Naše indická sestra (neboť tu jsme vlastně všichni sourozenci) nám ukázala, jak doma uctívá tyto dary. Zapálila svíčku a provedla domácí púdžu před malým oltáříkem. Seděly jsme kolem ní a účastnily jsme se tohoto zázračného tajemství s úctou a vážností. Podivuhodně působí Saí Bába prostřednictvím svých oddaných: mohly jsme prožít zprostředkovaně to, co jsme neviděly přímo. Každá z nás si

272 |


mohla opál i semena pohladit po ukončení púdži na pokoji, který se proměnil ve svatyni, provoněnou zapálenými tyčinkami. Sedíme opět mezi Indkami v hale Saí Ráméš, před námi jsou vedoucí zpěvačky v krásných barevných sárí a špercích. Zpívají s velkou energií. Opakují se jména bohů a hlavních principů života, s láskou zpívají jméno Saí Báby. Většině slov rozumím, zpívám s nimi a dívám se kolem sebe na ty oddané výrazy. Přímo vedle mne napravo se žena světlé pleti v sárí usilovně soustředí při zpěvu, za ní malá snědá Indka s rozpuštěnými havraními vlasy vypadá jako renesanční anděl, po mé levici orientálka světlejší pleti s ohromnýma očima oddaně vyslovuje jména bohů a dlouhé stříbrné přívěsky v uších se jí rytmicky pohupují. Kousek dále vidím hlavu bílé ženy se šedými vlasy, svázanými korálky do uzlu, mlčenlivě soustředěnou. Nezpívá, ale po chvilce vytáhla zpod šály málu a pověsila si ji na krk. Na pravé straně v části, kde sedí tisíce mužů bílých jako sníh, zahlédám v první řadě hudebníky. Dobře vidím na bubeníky. Pracují prsty svých rukou úžasně hbitě a intenzivně mnoho hodin bez přerušení. Úplně na kraji hraje Ind na malé harmonium, ozývají se činelky, kartály a tamburiny v rychlých rytmech. Je podivuhodné, jak se dá udržet pozornost, plná účast všech i přes polední horko. Saí Bába říká: „S každou písní bhadžanu je mysl učiněna čistší, svobodnější od utrpení a pevnější ve víře.“ Sanskrtské bhadžany a kírtany byly předávány pradávnými mudrci, rišii, vizionáři z védských svatých písem, podobně jako svaté texty ústně žákům. Sanskrt je jazyk manter a spojuje představy s jejich zvuky. Jak zpěv postupuje, vizualizují se v mysli představy dávných avatárů, inkarnací božství, a také lekce ze starých posvátných písem. Od zjevení Satja Saí Báby – posledního avatára – byly do dávného pokladu přidány desítky jeho bhadžanů i písně o něm a jeho vlastnostech. S tím, jak postupuje rytmus zpěvu střídavě ve vlnách klidnějších a dynamičtějších, rozšiřuje se naše vědomí a lidská sounáležitost. Odpoledne jsou zapojeny mikrofony, ampliony, po celodenních modlitbách vidíme přicházet Saí Bábu. Jde pomalounku, pak se zastavu je



| 273

a dlouze se rozhlíží po všech nehnutě sedících tisících. Usedá do křesla a začíná slavnostní bhadžan, který Saí složil. Jeho tvář září – snad nebeským klidem, usmívá se a přivírá oči, rukama rytmicky graciézně taktuje do rytmu. Pak zvedá ruce a vypadá to, jako by posílal vodopády energie nám všem, snad je to očištění a spojení duší v jedno nesmírné neohraničené vědomí (Brahma). Nevím, jak dlouho to trvalo. Když Saí odešel, ženy se zvedaly a náhle jsem zpozorovala u východu vzrušené srocení žen různých národností. Ptala jsem se služby Seva Dal, co se tam děje. Odpověděla s úsměvem lakonicky: „Prasad Sai Baba blessed.“ (Prašád požehnaný Saí Bábou.) A tak jsem hned běžela poctivě natáhnout ruku do chumlu mých drahých sestřiček. Napodobila jsem usměvavou černošku v modrém sárí, která se obratně vetřela na stupně mezi Indky a dostala kvůli své tělesné výšce požehnaný prašád o něco dříve. Vklouzla jsem vzápětí na její místo. Jsem také vyšší, než drobné indické ženy, a tak mezi těmi desítkami černých ruček s bílými dlaněmi byla ta moje světlejší ruka delší a dostala do dlaně pěknou hrst kokosu s oříšky. Tak jsem měla nedělní pohoštění i pro přítelkyně a měla jsem co dělat, abych to udržela při otevírání kódového zámečku na naší ubytovně. Prašád jsem uložila do misky na kašmírové přikrývce mého pozemního lože, a než jsem se vrátila ze sprchy, byly přítelkyně už zde. S radostí jsme společně pojedly prašád a trochu ovoce. Ruth vyprávěla, jak se jí podařilo navázat přátelství se smutnou dívkou, jak ji podporuje v růstu do naděje, jak se s ní začala modlit. Věříme všechny, že v tomto projasněném prostředí se dívka dobere poznání vlastní síly, budeme se za to modlit… Večer se přiblížil, slunce zapadlo a před sedmou odcházím do indické kuchyně ven z brány ášramu. U její paty venku ještě stále hrají malí indičtí prodavači na dřevěné píšťalky radostný nápěv „Satja Nárájana Nárájana ÓM“ jako v nekonečné smyčce. Za nimi vlevo i vpravo pulzuje na osvětleném trhu večerní život. Nedělní večer je požehnaný i pro prodavače, je tu spousta lidí z ášramu i návštěvníků zvenčí. Nic mne tu nepřitahuje, chvátám pod starými stromy mezi proudy lidí a sedícími žebráky na večerní

274 |


modlitbu před jídlem, jako by byla teď to nejdůležitější na světě – a nedovedu si to vysvětlit rozumem. Před vchodem do jídelny zavanula medová vůně tyčinek. Muži u dveří mne ochotně pustili před sebe, modlitby právě začaly a v mé duši se rozprostřel blažený klid… Po večeři jsem zašla procházkou přes Saí kolonii k onomu templu, kde jsem byla ráno. Teď si tu připadám již jako domorodec. Stojím zde s modlitbami, nechávám na sebe působit hluboké významy symboliky božství, jak jsou vysvětleny na vyvěšené tabulce. Cítím, že mne čeká mnoho zkoušek, kdy budu potřebovat hodně šakti – síly jógy, kdy budu zbraní džňány prořezávat temnotu nevědění a svůj materialismus. Teprve potom může moje vnitřní duše být užitečná ostatním… V okolí svatyně stojí nově postavené vilky a domky s terasami a balkony, jež chrání okna před přímým světlem slunce, s oblouky a sloupky malých i větších arkád, se schůdky do prvních pater většinou venku, s televizními anténami. Udivuje mne, že kolem žádného domku není zahrádka, nevidím tu ani jeden případ pěstování zeleniny. Domky jsou nepravidelně rozházeny přímo na pouštním písku. Možná že se jedná o trvalé členy ášramu, kteří se tam také stravují, a tedy nepotřebují pěstovat vlastní plodiny. Proplétám se mezi davy lidí na trhu ke stánku s knihami. Je to lepší obchod, má hlavní zázemí v domě. Na pultech, kam dopadá světlo z obchodu i z pouličních reflektorů, je hodně Saí literatury. Prohlížím silný životopis Saí ze Širdi, muslimského i hinduistického světce, který udělal hodně zázraků a je považován za avatára, který se vtělil do Satja Saí Báby. Od dětství byl pověstný zbožnými činy v chrámech. Vedle leží knihy o sattvické stravě podle Saí Báby, knihy různých duchovních nakladatelství. Nalezla jsem pěkný přehled o současných indických světcích a učitelích a také knihu Yoga in Daily Life od známého guru svámího Šivánandy. Jsou obě ze stejného vydavatelství – Šivánandova ášramu, ta druhá z r. 1995, a velmi levné. Beru si obě a k tomu literaturu faktu: knížku o všech zázracích Saí Báby od jeho dětství, napsanou jeho oddanou ctitelkou, která jej následovala desítky let. Je tu dost fotografií a spousta maličkých kreseb, které ilustrují Saí Bábovy činy. Dokonce jsem v ní našla i kresbu Pražského



| 275

Jezulátka – posvátné sošky z chrámu na Malé Straně v Praze! O důvod více přivézt tuto knihu do Čech. Ostatní knihy o Saí jsou zde i dvakrát dražší než v ášramu, proto brzdím svá přání a odcházím pod hvězdami mezi davem lidí do ticha – domů do ášramu! Na naší velké ubytovně si v radostné náladě Rusky vyměňují knížky s Argentinkami a Švýcarkami. Češky a Indky mezi nimi posedávají. Ruth zase dělá reiki starší Američance. Já vytahuji nakoupené knihy, rozkládám je po matraci, a tak je prohlížíme, rozprávíme do deváté večer. Dnes si nedávám ucpávky do uší, jako ty dny předtím, neboť o deváté se zhasíná a rozhostí se ticho. Některé z nás sedí před svíčkami a obrázkem v meditaci. Vedle mne sedí Ruth čelem k domu Saí Báby. Na tmavě modrém nebi v nekonečné dálce se třpytí malé jiskřičky Jižního kříže, který Ruth tak chtěla vidět.

276 |


SLAVNÁ SVATBA V ÁŠRAMU

30. leden 1996 – pondělí Po ranním soustředění se vracím z haly a pozoruji celé nádvoří oknem našeho pokoje, neboť za tmy stála za zavřenou bránou spousta indických žen, svátečně oděných. Teď shora vidím, jak vcházejí po velkých skupinách a sedají si do řad na čistě vyhlazené dlažbě před schody do haly Saí Ráméš. Větší skupina mužů a žen – všichni v bílých košilích, mají na prsou zelený znak Saí sjednocení – jsou zřejmě z jednoho města. Všechno se děje v jakémsi posvátném vzrušení. Oblékám se také co možno svátečně a scházím s ostatními ženami dolů. Zařazuji se tam, kde je volno, a již za chvilku se naše řada zvedá, prochází kontrolou a je usazena docela dopředu! Sedím na pěkném rohovém místě, docela blízko k širokému vstupu z hlavní brány k lotosovému domu, kde Saí bydlí. Kolem mne tiše šumí stovky sárí usedajících žen a všechny otáčejí hlavy jedním směrem: ke vchodu. Dívají se skrze růžovomodrobílou bránu s anděly a znakem Saí sjednocení nahoře. Dnes se určitě bude dít něco neobyčejného, protože na čistě umy té dlažbě před bránou se skví několik ornamentálních symbolů – mandal, které jsou vyskládány plošku po plošce ze samých květů! S velkou láskou vytvořené ornamenty ve formě stylizovaného lotosu měly průměr zhruba jednoho metru, jejich plátky svítily střídavě jasně oranžovou bar vou afrikánů, sluneční žlutí a zářivou fialovou jiných kvítků, občas probleskla řada bílých poupat a sytá červeň. Nádherné obrazce čekají na zemi, kudy má projít všemi milovaný Satja Saí, a kdo na ně pohlédne, okamžitě vnímá pohádkovou slavnostnost chvíle. Slavnostní výzdoba jemně prostupuje prostorem vně haly – od Saí brány až k přízemnímu chrámu vlevo jsou napjaty barevné šňůry s řadami pestrých trojúhelníkových praporků z tenké látky. I tam je prostranství kolem hlavní cesty do posledního místečka zaplněné sedícími ženami a školní mládeží. V sluneční záři, probleskující mezi vzrostlými palmami, stojí služba Seva Dal před branou. V širokém vstupu do haly pracovité Indky již nejméně půl


Slavná svatba v ášr amu

| 277

hodiny utírají stále stejné místo. Ze Saí brány náhle vyšel malý vousatý muž v bílém obleku se šedým čepečkem na hlavě, po chvilce kolem státní policie u Saí brány prochází dovnitř Indka ve zlatém sárí, aniž by ji kdo zastavil. Služby Seva Dal přestaly vytírat vstupní pruh do naší haly a „zlatá“ Indka s vrací se skupinkou čtyř žen, které pozorně usazuje na zvláštní místo: přímo na rohu naší řady. Ze Saí brány vyšly ještě tři usměvavé Indky v červených a oranžových sárí, snad pomocnice v kuchyni Saí Báby? Ačkoliv on jí tak málo, že to je nepravděpodobné. Přišly z té velké jednopatrové okrouhlé budovy skryté za palmami. Každé její okno v řadě kolem prvního patra je lemováno velkým vystupujícím obloukem, jakoby růžovým plátkem lotosu, který chrání okna před sluncem. Z mého místa mohu pozorovat všechno dění v prostoru před bránou i za ní. Kromě dvou indických policistů v anglicky střižené letní uniformě není teď před ani za bránou živé duše. Pořadatel v bílém začal upevňovat vyčnívající palmový list z naaranžované výzdoby na ozdobných pilířích brány, aby nepřekážel. Objevuje se známá tvář: moudře vyhlížející starší Ind ve skvoucím nažehleném obleku – průvodce Saí Báby při jeho daršanech mezi námi – pomalu přechází mezi slavnostně vyzdobenou bránou a mandalami na zemi. Pozoruji malou okrouhlou zděnou stavbu, přistavěnou těsně k bráně: je to vrátnice a má pěknou růžovou a smetanově bílou kopuli, jako by to byl malý chrámek. Uvnitř se kryje před sluncem stráž i muži z policie. Dívám se na můj hranatý budíček: je 8.35 a tisíce lidí sedí na svých podložkách v hale i před halou, ženy nalevo, muži napravo. Buď tiše meditují, nebo si čtou, některé ženy si šeptem vyprávějí, tu a tam zapláče dítě, kterých je tu poměrně dost. Slyším hluk letadel ze vzdáleného letiště v Bengaloru, a náhle se do prostoru vechvěla sladká indická hudba! Jako bleskem z nebe se mění atmosféra: srdce i duše se okamžitě probouzejí k nejvyššímu vnímání. Líbezné melodie přenášejí éterem laskavé vibrace a již vychází ze slavnostní brány malý svámí s velkou korunou černých vlasů, docela sám a přitom obklopen láskou všech. Opatrně kráčí kolem mandal a cele věnuje pozornost nám, našim životům. Jeho pohled skutečně sálá něhou, vnitřní láskou, soucitem. Pokynem rukou vytrhuje

278 |


naše myšlení od materiálních starostí, vede je k odpoutání od všech vnějších myšlenek, k nastoupení cesty duchovního úsilí. Nejprve se věnoval venku sedícím skupinám školních dětí a žebráků. Když pak vešel do haly, viděla jsem, jak rozdává úsměvy požehnání a vibhúti řadě starších žen na zvláštním místě na okraji haly, na lavicích u zábradlí, před nimiž je vždy dosti široký průchod. Protože to bylo jen tři čtyři metry od naší řady, mohla jsem pozorovat zblízka, jak ženy na vozíčcích nebo jinak nemocné spínaly ruce a mluvily jen očima. Saí Bába zakroužil pravou rukou třikrát a již z uzavřené dlaně sypal uzdravující svatý popel do nastavených dlaní. Desítky laskavých gest provázely výmluvně jeho velký dar víry, čistoty a vnitřního jasu, kterým působil kolem sebe. Pomalu se vznášel mezi lesem zdvižených rukou s bílými obálkami dopisů, jež mnohdy obsahují celé životní osudy, vyznání, rozpaky, naději, zoufalství, zprávy o neštěstích a tragédiích, ale také díky, pokoru, sliby obětí… Totéž se dělo v mužské části: s některými pohovořil jen několik slůvek, jiným požehnal, někdy daroval vibhúti, často si vzal dopisy, které pak jeho průvodce ukládal do igelitové tašky. Stále zní sugestivní hudba, když Saí obchází skupiny poutníků. Z jeho úsměvu vyzařuje na každého zvlášť nebeská radost i síla, pročišťující energie nabíjí celý prostor. Když se dnes vrátil do čela haly, dal pokyn dozadu a objevila se řada Indů v bílém, nesoucí velké mísy a bedny plné malých balíčků. Saí je všechny pečlivě požehnal a začalo rozdávání prašádu. Je to opravdu veliká slavnost, když každý může dostat jídlo, naplněné božskou energií od avatára. Je to taková svátost, jako v obřadech křesťanských nebo pravoslavných znamenala agapé nebo přijímání symbolu Krista – hostie – v pozdějších stoletích. V polovině žen rozdávají balíčky starší Indky se šátkem služeb Seva Dal kolem krku. V mužské polovině to obstarávají bílí muži s modrými šátky – a na každého se dostalo. V balíčku jsou sladkosti, několik malých kousků pečiva. Zatím Saí Bába zašel dozadu a celé shromáždění se nenápadně přesunuje k postranním vstupům na okraji haly a k zábradlí na straně Saí brány. Našla jsem dokonce místo na dlouhé lavici u zábradlí mezi spoustou



| 279

překrásně oblečených Indek i žen jiných národů. Čekaly jsme na začátek obřadů a já jsem si zatím fotografovala květinové mandaly na zemi. Tu náhle zazněla živá hudba z nádvoří pod palmami za Saí bránou a již jsme viděli čelo slavnostního průvodu bíle oděných Indů. Nejpr ve šel snědý černovlasý bubeník. Tmavý buben v červené kůži měl zavěšen kolem krku na koženém pásu a usilovně vyklepával oběma rukama rytmus na obou stranách bubnu. Prsty měl chráněny kovovými náprstky, které se ve slunečních paprscích blýskaly a zesilovaly zvuk, aby byl jasně slyšet po celém ohromném prostranství ášramu, chrámu nádvoří i veliké haly. Za bubeníkem kráčeli důstojně dva pištci s dlouhými černými trubkami a lehce vyhrávali složité kadence orientální melodie náboženského zpěvu – kírtanu. Pak úhledné řady bíle oděných studentů zpívaly posvátné mantry. Za nimi kráčel Satja Saí, pak nesli muži v bílém obětiny: velké kovové mísy s ovocem, banány, s květinami. Saí Bába byl neobyčejně živý, stále cosi zařizoval s nosiči obětin, zatímco hudebníci vedli průvod skrze vlaječkovou slavobránu s věnci a palmami. Zadní část průvodu k mému údivu tvořil oddíl indických policistů ve světlém khaki obleku s krátkými rukávy, anglického střihu. Celý průvod šel tak opatrně přes květinové mandaly, že zůstaly naprosto nepoškozené, i Saí Bába se jim velmi pečlivě vyhnul. Pak všichni zmizeli na hodinku v nízkém chrámu, který byl původně nejstarší stavbou Brindavanu, když jej Saí Bába zakládal. Protože během té hodiny se naprostá většina přihlížejících neměla k odchodu a přímo kolem cesty se natěsnalo ještě více lidí a dokonce i desítky žebráků, zůstala jsem také na svém místě. Když měl obřad končit, přijely před chrámek vozíky s plechovými kontejnery s velkými hrnci, přikrytými poklicemi. Kolem nich se rozestavilo asi 15 Indek ze Seva Dal a klidně čekaly. Za chvíli vyšel Saí Bába a s milým úsměvem začal žehnat všechno přivezené jídlo. Po obou stranách asfaltové cesty to s náramným potěšením pozorovali sedící žebráci, mrzáci i venkovské děti. Byla jich nejméně stovka a s nadšením upřeně pozorovali lesklé kbelíky a hrnce, které se k nim pomalu blížily. Každý dostal do natažených rukou silný talíř z listu banánovníku, na něj mu služba Seva Dal položila naběračku rýže a zalila kořeněnou omáčkou se zeleninou. Druhým chodem

280 |


byla sladká halva, pokrm z krupice. Chudí hosté si mohli přidat, co do svého žaludku dokázali vměstnat. Když odcházeli nebo se odbelhávali přes náměstí z brány ven, nastala u vozíků s požehnaným jídlem menší tlačenice. Mnohé Indky, ale i zahraniční návštěvnice ášramu z ní vycházely s talířem-listem a pochutnávaly si na prašádu. Jedna z nich si sedla na lavici vedle mne a anglicky mne vybídla, abych si šla pro prašád, že je ho ještě dost. A tak jsem se postavila do řady a za chvíli jsem dostala kus pevného zeleného listu a na něm pořádnou porci chutného oběda i s moučníkem. Rozdělila jsem se s českými přítelkyněmi – sestřičkami – v našem velké pokoji. Při jídle jsem se dozvěděla, že odpoledne se chystá požehnání pro pracovníky organizací Saí Báby z celé Indie, kterých se sem sjelo mnoho set. Další zvláštní setkání: Ruth se seznámila se dvěma členy Saí organizace v Německu, po poledni jsme si šly s nimi popovídat do stínu stromů vedle velké haly Saí Ráméš. Byli dva, urostlí, energičtí, plní elánu do úkolu, který jim Saí Bába dal. Mají založit muzeum z dokumentů reinkarnací z období husitského hnutí v Čechách. Jeden z nich dostal před dvěma lety od Saí Báby jméno Ámos a užívá je všude jako Saí Ámos. Dal si to i úředně potvrdit. Zná vše o Komenském, jezdí po jeho stopách a je prý jeho reinkarnací. Jeho tvář působí vyrovnaně, důstojně, gesta jsou klidná, když nám vypráví, jak byl od mládí uchvácen Komenského učením a dokázal je sám rozvíjet. Vede širokou korespondenci a přál by si takové muzeum zřídit u nás v Čechách. Jeho přítel s kudrnatými tmavými vlasy a velikýma očima je inkarnací mistra Jana Husa. Dívají se s naší šedovlasou Ruth navzájem velmi dlouho do očí, jako by se poznali po dlouhém odloučení. Dali nám své adresy, chtěli by na pokyn Saí uspořádat putovní výstavu fotografií a svědectví o žijících osobách, které cítí svou spřízněnost s husitstvím. Kolem nás houstnou skupiny bíle oděných mužů, chvatně se loučíme a jdeme se zařadit do sedících zástupů. Všudypřítomné pořadatelky nás usadily mezi ženy v zadní části haly. Dobře vidíme zvláštní uspořádání žen a mužů, reprezentujících Saí organizace: jsou usazeni docela nezvykle – po řadách, obrácených zády k sobě, takže Saí Bába může vidět každého jednotlivě. (Tak se sedává v zenových klášterech.)



| 281

Půjčila jsem si ze sedaček, uložených vždy pod bočními lavicemi, látkové sedátko s opěradlem (vždycky tu někdo něco nechá, a tak v duchu děkuji za to pohodlí). Vedle mne čte žena knihu Swami’s Unique – Global Mission o Saí organizacích, o jejich idejích a sídlech, o programech činnosti. Vytahuji novou knihu o Saí učení – pak se rozezní tichá něžná rága a zaplňuje každé místečko prostoru. Saí Bába prochází přední částí haly mezi řadami oddaných, věnuje se jim, ví o každém. Uvědomuji si silné okouzlení prožitkem krásy, kterou se projevuje Bůh – to nejvyšší, nepojmenovatelné a úžasně silné působení. Smyslový i duchovní prožitek krásy byl úplně bezprostřední ihned, jakmile se Saí Bába objevil. Odpolední slavnost pro Saí organizátory se koná v chrámu tam, kde byla dopoledne svatba. Čekáme v ukázněných ženských řadách na odpolední bhadžany. Přemýšlím o tom, co jsme mohli zažít, když poslední skupiny Saí organizátorů odcházely levou bránou z haly do chrámu. Trvalo to dosti dlouho, než se dlouhá řada mnoha set delegátů Saí organizací skryla za dveřmi malého chrámu. Po celou tu dobu Satja Saí zůstával u skupinky indických organizátorek, jež zbyly poslední v hale a čekaly na umístění. Srdečně se s nimi bavil, občas jsem mohla zaslechnout i zvuk jeho hlasu, i když naše řady seděly disciplinovaně v zadní části haly, přibližně dvacet metrů od místa, kde Saí Bába stál. Pokoušela jsem se uhádnout podle jeho gest a řeči, co asi předává těm šťastným naslouchajícím, a bylo to vlastně i sdělení nám ostatním: Saí Bába zřejmě radil, jak si ženy mají počínat v určitých případech, jak překonávat těžkosti denního života. A prožitek té všepronikající krásy se přitom stupňoval, do mé mysli vstupovalo jakési zářivé společné vědomí, které začalo objímat postupně více a více, všechny v této hale, pak v chrámu, potom budovy, města v Indii, rostliny, zvířata, hory, skály, rozšiřovalo se na celý svět. Znovu návštěva domku Saí Bábovy sestry a jejího manžela. Posezení v tichu před posvátnými portréty obou Saí, kde se tvoří vibhúti, pomohlo prohloubit zážitek velkého láskyplného spojení nás všech… Je absolutně

282 |


nemožné popsat to slovy. Vím, že ti, kteří to znají, budou vědět. Jen to vědomí, že to je dar pro nás všechny, mne ospravedlňuje v touze podělit se o něj se všemi, kteří budou číst mé zápisky… Večer rychle nastupuje hluboce modrá tma. Do sezení v hale doléhají jakoby z velké dálky houkačky rikšů, klaksony nákladních aut, houkání vlaků z nádražíčka, přehlušené neúnavným opakováním posvátného nápěvu „Nárájana Nárájana ÓM“ prodavačů flétniček. Na nádvoří u schodů do haly Saí Ráméš se na zemi rozložily kroužky debatujících nebo zpívajících žen a mužů z různých zemí. Jedna skupina nacvičuje vícehlasný chorál v angličtině na slova „I am so happy“ (jsem tak šťastný). Zpěv velmi hlasitě vede vysoká bledá blondýna v brýlích soustředěně podle not. Jejich ze srdce vycházející zpívání znělo do té vzdálené směsice všech zvuků z ulice, když jsem ležela na kamenné podlaze haly Saí Ráméš a probírala si v duchu zážitky z dnešního dne. Pak se mi ukázalo, jak by to bylo nádherné, kdyby nás jen krátce v tomto životě Saí Bába osobně učil, jako dnes ty ženy ze Seva Dal, co dělat, aby náš národ byl více spirituální. Poté mne napadlo, že se tak možná děje, aniž si to uvědomujeme…


| 283

DEN POŽEHNANÉHO SETKÁNÍ

31. leden 1996 – úterý Automatické probuzení ještě za tmy. Hvězdičky se třpytí, když přecházím prázdné nádvoří a usedám před slabě ozářeným zlatým Kršnou, před Ganéšou – sochou a jeho replikami – reliéfy, ztrácejícími se v šeru. Jejich tiché úsměvy mi přecházejí do duše… Když asi po půlhodině indické pořadatelky začaly s úklidem haly, mohla jsem sedět déle díky tomu, že jsem se umístila do zadní části haly. Ověnčily Ganéšu – sochu pod křeslem Saí Báby, a když se blížily, odešla jsem si natočit vodu k přístroji před halou. Náhle – kde se vzala, tu se vzala – zahalila všechno kolem bílá mlha, v ní se schovaly všechny budovy i barevná socha bohyně moudrosti, studia a hudby Sarasvatí, hrající s radostným úsměvem na sitár. Rozhodla jsem se, že se projdu, a tak jsem se vydala na průzkum mezi budovy Saí koleje pro studenty. Zamířila jsem za roh doprava pod staré stromy, rostoucí podél zdi ášramu. Ta byla vzdálena od zadní stěny budovy koleje tak čtyři metry. Již z dálky jsem viděla v husté mlze záři z přízemních oken. Přistoupila jsem až k nim. Okna byla trojdílná, s ozdobnými ochrannými mřížemi, a vedla do veliké suterénní haly, podobné našim tělocvičnám. Byla nejméně 40 metrů dlouhá a přibližně 15 metrů široká. Měla úplně hladkou podlahu, na níž ležely dlouhé pásy úzkých rohoží. V rozestupech asi dvou tří metrů na nich seděli mladí indičtí chlapci v tradičním jógovém sedu, všichni v bílých oblecích, na kolenou knihy a učili se! Uvažovala jsem, od kolika hodin tu takhle sedí, když je teprve po páté hodině ráno. Možná, že své učení spojují s ranní meditací. Rozhodně je to přinejmenším neobvyklé pro nás, kteří jsme zvyklí učit se doma, a to spíše večer nebo v noci. Málokdo čerpá nové znalosti v době, kdy je mozek fyziologicky nejsvěžejší, naopak, snaží se jej co nejvíce uspat. Rozhodně je tu zase nová metoda pro naše studenty. Najde se však u nás takový učitel jako Satja Saí Bába, který každého studenta provází a napájí láskou a nadšením?… Jeden student sedí tak blízko pod oknem, že mu mohu pohodlně nahlížet

284 |


přes rameno. Má před sebou anglickou knihu, otevřenou zrovna tam, kde začíná kapitola s názvem „Risk and Return“. Připadá mi to náhle jako epizoda z mých snů. Zdá se mi, že ta slova pro mne mají důležitý vzkaz a opakují si „riskuj a vrať se“… Uvědomuji si, že v těch ranních hodinách za tmy vlastně nesedím v prostoru ášramu sama, že kousek dál je množství soustředěných žáků Satja Saí, kteří s nejvyšší pozorností a s láskou konají svou povinnost a naplňují také svou dharmu, že všichni jsme zahaleni milující péčí Satja Saí Báby, tak jako ta jemná bílá mlha obalila každý sloup a každý strom, každý dům i celou halu Saí Ráméš, celý ášram a jeho okolí, zahrady, pole, vesnici. V posledním okně v přízemí bylo vidět velkou místnost s ohromnými ocelovými kotli a spletí trubek u stropu. Dále obchůzka nebyla možná, plot z palmových listů tomu bránil. Dala jsem se na cestu zpět a pak z nádvoří hned doprava boční bránou jsem vyšla z ášramu do velkých plechových vrat na univerzitní pozemek. Tudy studenti chodívají do školy a nazpátek každý den, ale my je nemůžeme vidět, protože už sedíme v hale. V té dnešní mlze vidím jen pár kroků před sebe na rudě písčitou půdu, kde je vyšlapaná cesta. Vlevo se asi po padesáti metrech vynořují palmy, které obklopují univerzitní budovy. Chtěla bych však poznat volnou přírodu, indickou krajinu, kus venkova, a tak se dávám přímo tam, kde se v dálce začíná vynořovat z mlhy silueta obrovského starého stromu. Teprve když jsem na pár metrů před ním, rozeznávám kovovou konstrukci brány s nápisem SATJA SAI PAVILLON. U kořenů stromu jsou velké a dlouhé lavice z mohutných kamenných kvádrů. Vypadají, jako by sem byly přivezeny z nějakého dávného chrámu. V tom mne utvrdil jeden ručně kovaný velký pant, který byl na kraji jednoho kamenného kvádru. Za palmami byly velmi jemně v mlze naznačeny obrysy univerzity, kousek dál na oblouku z trubek nad plotem bílý nápis SATJA SAI BOTANIC GARDEN. Obcházím zahradu po velmi pěkné cestě. Plot je obrostlý bohatě kvetoucími červenými a bílými ibišky, cesta vede dál a dál a konečně přicházím do polí. Na pravé straně z mlhy vystupují malá rýžová políčka, stojící pod vodou, na druhé straně háj banánových palem, pěstovaných v přesných


Den požehnaného setk ání

| 285

rozestupech, zhruba pětimetrových. Jsou nevysoké, ale rozložité, s velikými listy, jež ustavičně něžně šustí. Sílí ve mně dojem, že v té mlze někdo za mnou jde bosýma nohama po cestě. Je to zvláštní, ale za chvíli se z mlhy za mnou vynořil drobný snědý venkovan, který měl na zádech obrovský ranec s prádlem. Nebyl nijak překvapen mou přítomností v těchto místech, přešel klidně kolem, a asi po dvou stech metrech se vynořil z mlhy nízký zděný domek. Muž tam shodil své břemeno k podobnému ranci, který již ležel na zemi, a já jsem se obrátila a směřovala banánovým hájem zpět, jako bych byla doma. Už jsem přesně poznávala, kde je Saí zahrada a pavilon, kde je shromaždiště u starého stromu, kudy se jde přes hřiště, věděla jsem, jak se dostat zpět k ášramu i v té mléčné neprůhledné mlze. Průchodem do ášramu jsem vstoupila do rušného světa. Napravo i nalevo vysoké budovy. Dívky – služba u vchodu – praly už hadry z umývání podlahy v chrámu a v hale, otevřelo se přede mnou nádvoří, kde se rovnaly sedící řady čekajících, ačkoliv ještě sluneční paprsky neprorazily závoje mlžného oparu nad zemí. Jdu se také posadit mezi ty stovky a stovky poutnic a poutníků, do poloviny, která je obsazena ženami, a otevírám knihu Jedinečnost svámího a jeho učení. Doslova žasnu nad každou větou autora dr. A. Adivi Reddyho. Styl psaní je úplně odlišný od našich evropských zvyklostí: dává nepokrytě najevo svou lásku a oddanost, s níž pečlivě sbírá všechny důkazy o božství Satja Saí, ukazuje základy jeho učení, dává čtenáři první orientaci v tom velkém společenském dění kolem Saí Báby. Cítím, že tu mám možnost nahlédnout do vnímání a prožívání fenoménu Saí tak, jak to víc než padesát let probíhá mezi statisíci jeho indických oddaných i u západních ctitelů. Kniha je necelý rok stará, úvodní předmluvy nesou data 5. a 6. července 1995, je vydána na krásném papíru, má přes 330 stran kvalitně vytištěného anglického textu, takže člověku dělá přímo potěšení se jí probírat. Náhodně jsem ji otevřela u kapitoly „Jedinečné poselství jeho jedinečných zázraků“. To je určitě téma pro západní racionalisty velmi nepochopitelné. Autor říká, že od dob dětství Saí Báby se již nesčíslněkrát prokázaly tisíceré zázraky a divy, činěné jím před mnoha svědky, často před ohromnými davy lidí, že

286 |


však přesto sám Satja Saí těmto jevům neradí dávat velký význam. K tomu Reddy cituje vlastní vyjádření Saí Báby: „Božství se samo odhaluje prostřednictvím těchto manifestací, do značné míry utvářených a modifikovaných podle povahy doby, území a kulturního prostředí. Znamení a zázraky, které ukazuji, dostávají jména, jež neoznačují důvod nebo účinek jevů. Mohou se nazývat čamatkára, vedou k sanskárám, které ženou jedince přímo k paropatkára a mají konečný výsledek v sakšatkára…“ A. Reddy vysvětluje, že Bába dává mnohé důvody svým tzv. zázrakům. Mezi nimi mají však největší důležitost a duchovně nejvýznamnější výklad ty, které zakládají první etapu avatárovy čtyřdílné strategie jeho božské mise pro nápravu lidstva. Čtyřdílná strategie je: čamatkára – sanskára – paropatkára – sakšatkára – a Satja Saí je objasňuje takto: „Čamatkára je každý čin, který přitahuje následkem své nevysvětlitelnosti. Tento aspekt přitažlivosti je pro avatára vlastní. Právě jméno Ráma znamená Ten, kdo potěšuje či působí radost. Kršna znamená Ten, kdo přitahuje, táhne k sobě (Karšahithi – Kršna). Tyto přívlastky přitažlivosti jsou charakteristiky Božství“. Proč Božství přitahuje? Znamená to transformovat, transmutovat, rekonstruovat, reformovat – a ten proces se nazývá sanskára. Co je důvodem takové rekonstrukce? Změnit člověka na užitečného a schopného služby pro společnost, zahladit jeho ego a potvrdit v něm jednotu všech bytostí v Bohu. Člověk, který podstoupil sanskáru, se stává pokorným služebníkem těch, kteří potřebují pomoc. Toto je stav paropatkára. Taková služba, vykonávaná s úctou a nesobeckostí, připravuje člověka, aby realizoval Jedno, prostupující mnohým. Ten poslední stav je sakšatkára. Védy hlásají, že nesmrtelnost (stav, kdy člověk je ponořen do univerzálního bytí bez narození a umírání) je dosažitelná skrze vzdávání se a odloučení, nikoliv skrze rituály, potomstvo nebo bohatství. Když se člověk vzdává sobeckých přání, jeho láska se šíří až do nejvzdálenějších oblastí vesmíru, až se stane vědomím Kosmické lásky, která živí všechny čtyři zmíněné procesy. Je důležité, abyste znali, co tvoří základní tvrzení ve všem, co dělám.“ Do haly teď vchází Satja Saí a bylo mi, jako by tato slova právě vyslovil. Daršan probíhal za úžasně radostné atmosféry. Uvědomovala jsem si jasně, co mi moje vzdělání v Evropě zabraňuje pochopit, co je skryto za jeho malou postavou v dlouhých oranžových šatech, jaká úžasná síla hýbe



| 287

naším vědomím. Dělám si naději, že se mi poznenáhlu podaří cítit to, co u nás nazýváme Božství, jako je cítíme v Kristovi spolu s miliony živých i mrtvých, kteří neviditelně žijí dále. Božství cítíme ve spoustě světců a proroků – v Mohamedovi, Šrí Juktéšvarovi, Jógánandovi, Mojžíšovi, Eliášovi, v Buddhovi a Ramakrišnovi, v Maharišim, v množství dalších skvostně zářících duší starověku, středověku i novověku. Avšak u Satja Saí cítím ještě navíc nesmírně veliké Světlo… Na pokoji při polední pauze mi ukázala přítelkyně Petra, studentka Karlovy univerzity v Praze, knihy, které nakoupila. Jsou to Upanišady a řada svazků o astrologii podle seznamu, který jí dal její přítel. Listuji si v nich a zaujala mne hlavně Prašna Márga, astrologická nauka o předpovídání Namindana Brahmína z Méraly z r. 1650. Z předmluv indických odborníků je jasné, že tisíce let se Indové docela samozřejmě řídí astrologií ve všech částech života a pevně jí věří. Při všech důležitých životních rozhodnutích a událostech vyhledávají astrology. Ti předpovídají budoucnost novorozence, hledají vhodné partnery pro manželství, a nikdy se takové manželství kupodivu nerozpadne. Snad by to mohlo být řešením pro naše západní krizové vztahy a malou zodpovědnost mladých vůči tomu druhému i sobě? Také žádný soud a pohřeb se v Indii neobejde bez astrologa. Ten umí předpovídat války, přírodní katastrofy, deště, cyklony, bouřky, záplavy. Umí dokonce vyhledat podzemní prameny, určovat nejlepší dobu pro cestování, dokáže vykládat sny, předpovědět délku života, nemoci i čas smrti… Ve společnosti českých poutnic jsem poobědvala na pokoji papá ju, oranžovou a dobře vyzrálou, k tomu indické čapátí a kořeněné kuličky z těsta. Zapíjely jsme to čistou vodou, pak v klidu odpočívaly, meditovaly. Před odpoledním daršanem jsem fotografovala všechna důležitá místa v ášramu a jeho okolí za branami, kapličky, chrámek, banyán, malé tržiště s uměleckými předměty pod vysokými stromy, dokonalé výrobky indických rukou, krásně barevné hromady ovoce a velké Saí Bábovy fotografie, visící v čele haly Saí Ráméš za velikou zlatou sochou tančícího Kršny s flétnou, prostranství před halou s bohyní Sarasvatí, za ní barevnou, zdobenou

288 |


třípatrovou budovu koleje a také růžovo-modro-bílou bránu se znakem a anděly, za níž je mezi palmami skryta okrouhlá růžová budova ve tvaru lotosu, kde žije Satja Saí. Každý si tu dává odpoledne, než odchází na bhadžany, sprchu. Dělám to také, pak si jdu sednout do řady a otvírám malou knížku Préma vahiní. Zní ke mně Saí Bábova slova: „Život člověka je výsledkem jeho minulosti a zvyků, které se utváře jí po dlouhá období. Se vzestupem vědomí mohou být měněny návyky a charakter se zjemňuje. Člověk tedy může tím, co získává, nabýt schopnosti odkrývat své chybné domněnky a změnit nevhodné zvyky. Nesobeckou službou, zbožností, modlitbami a uvažováním mohou být zrušeny staré návyky, poutající člověka k zemi, a do našich životů mohou být zavedeny zvyky nové, vedoucí nás po božské cestě. Rozebírání povahy a charakteru člověka, jeho způsobů a chování, informace o procesech jeho přetváření, to je cílem vší duchovní literatury, básní, epiky, knih a periodik“… Rozhlížím se kolem sebe, na těsné řady tiše sedících žen, a už ztrácím naději, že najdu dobré místo. Mám totiž nyní u sebe onu velkou bílou obálku, obsahující naše dopisy v angličtině pro Satja Saí Bábu. Dohodly jsme se, že se budeme střídat, a dnes přišla řada na mne. Dívám se dovnitř haly Saí Ráméš od vstupních schodů, kde čekáme, právě se doplňuje jeden oddíl. Náhle přicházíme na řadu, běžíme si sednout, ale napadlo mne pustit ženy dopředu a počkat. Přitočila jsem se blíže k pořadatelkám, nechávám prostor ženám za mnou, aby doplnily chybějící místa ve třetí řadě, a vtom jsem v čele skupiny, běžící k první řadě nového oddílu, kudy širokou uličkou mezi seřazenými řadami bude procházet Saí Bába. Jeho cesta je značena bílými mramorovými pásy na černé kamenné podlaze, ty vytvářejí na každé straně haly velké obdélníky, do nichž se přesně naskládají řady sedících oddaných. Nastává ta velká chvíle – nyní vím, že budu moci dát Bábovi náš dopis, poklonit se mu, možná se jej i dotknout. Radost těch prvních dvou tří řad, že se dostaneme do blízkosti Pána a Mistra (jak jej nazývali apoštolové



| 289

v Novém zákoně) zavaluje naše srdce přímo hmatatelným obalem svítivé záře. V hale je jako vždy ticho. Slyším bít své srdce, tiše vytahuji dopis a myslím na vlastnosti avatára… Zazněla jemná nebeská hudba, něžně rozlévající vibrace lásky, spokojenosti a energie mezi sedící zástupy. Satja Saí je před vchodem do haly, pak vchází dovnitř, žehná, prohlíží si nás všechny. Pak se obrátil k lavici u kraje haly, kde sedí starší a nemocné ženy, dává jim požehnání a materializuje pro ně vibhúti. Zatímco se duše chvěje nadějí, mysl se vrací ke slovu avatár. Pro nás, Zápaďany, je možné při tom myslet na živého Krista, který docela veřejně říkával: „Já a Otec jedno jsme.“ Neznamená to vlastně to veliké samozářící božské Já, které se spojuje s Átman? To očištěné nadpozemské vědomí, které vstupuje do nádherného neviditelného prostoru kosmického nadvědomí? Je avatár hmotným prostředníkem a pomocníkem pro nás, méně dokonalé a chybující duše, abychom rychleji nalezli cestu k onomu pravému a skutečnému zdroji blaženosti, do království nejvyššího míru? Již se ke mně blíží živá odpověď. Mé oči, tak jako oči všech, se vpíjí do jeho laskavé tváře. Vtom mi v mysli vystupuje fotografie jeho tváře, kterou jsem dostala ještě před cestou sem: neobyčejně záhadná příhoda je s tím spojena. Jeden z amerických ctitelů Saí Báby dlouho toužil, aby si jej mohl vyfotografovat. Když se konečně jednou dostal do jeho bezprostřední blízkosti při interview, poprosil Saí Bábu. Předtím s ním hovořil o své velké víře v Krista. Měl s sebou velmi moderní a drahý fotoaparát a snímky slíbil mnoha přátelům. Když pak film vyvolal, byla na fotografii tvář Kristova. Je avatár ten, který řekl: „Já jsem ten, který jsem?“ Ten, který nám ukazuje pravou podstatu království božího, té nádherné říše blaženosti, která je v nás? Zvonivá a čistá melodie nám pomáhá prožívat stav souznění a spolubytí s milujícím Mistrem. Blíží se ve svém dlouhém oranžovém rouchu, jeho levá ruka drží svazek bílých obálek, pravá ruka žehná, hladí, tvoří posvátný popel a vybírá dopisy. Vchází do prázdné uličky před naší řadou. Snažím se usilovně zachytit jeho pohled, cítím sílící záchvěvy energií posilujících nás všechny. Jeho oči se noří do neviditelného kosmu, kde pobývá naše

290 |


vědomí, pokud jsme v jeho blízkosti. Víme, že se vlastně nedívá do našich očí, ale spíše přímo do našich duší, do podstaty bytostí. Pomalu přichází k nám, jeho pravá ruka se pohybuje v drobných krouživých pohybech, žehná nám a pak jako by prstem opakovaně kreslil ve vzduchu znak ÓM, zakončuje vždy to gesto malou tečkou. Snažím se co nejvíce si vrýt toto poselství do paměti. Snad je to pokyn pro stálé denní soustředění na ten univerzální kosmický symbol, jako by to byl vzkaz přímo pro mne – i když vím, že patří všem. Je od nás již jen na pár metrů. Přechází k protější straně uličky, k řadám, v nichž sedí i Ruth, zde vybírá dopisy, pak se obrací opět k naší řadě. Vidím jeho tvář, rozzářenou vnitřním světlem, cítím náhle příval všeobjímajícího vědomí Lásky. Je již na dva metry ode mne, vybírá dopisy od žen po mé levici a pak na moment spočinul pohledem na mně. Mým vědomím proběhl tichý proud světelného očištění, stav jasné a přirozené vyrovnanosti se všemi minulými i budoucími obtížemi ve hmotném světě, odkud jsme sem dojeli a kam se zase vracíme, stav jako dar, stav, který přetrvává… Natahuji ruku s bílou obálkou, oranžové rouchu je přímo před mým obličejem. Satja Saí mlčky přebírá ode mne obálku s dopisy a zastavuje se právě na takový okamžik, abych mohla sklonit hlavu k Jeho nohám: gesto tradičního východního vzdávání veliké úcty a sebeodevzdání: padnamaskár. Tím se mi splnilo mé vroucí přání, nic více jsem nežádala. Saí Bába pomaloučku odchází, vlastně jen jeho tělo. Vše, co on znamená, co vykonal na této zemi, to ohromné zářivé projevení, to k nám teprve začne přicházet, to ještě zbývá poznat, zakusit, studovat a sdělovat s ostatními. Jak to prožívám v tom ztišeném množství, naplňuje se prostor haly zlatistě třpytivým světlem, které nás všechny obaluje jako ta ranní mléčná mlha, a zdá se mi že jsme všichni skryti v neviditelném oceánu laskavosti, klidu a pokoje. Nikdo nemluví, a přesto cítím, že všichni vědí o tom trvalém nezničitelném království nejvyššího míru, které jsme dostali jako poklad k opatrování. Po neobvyklém zážitku dlouho sedím v hale, když již všichni odešli. Na pokoji odpoledne velká radost. Skupinka českých přítelkyň se cítí ve stálé blízkosti Saí Báby, protože má naše dopisy. Povídaly jsme si, že byly



| 291

dnes u ášramu spousty aut a že dovnitř vjelo až za druhou bránu k sídlu Saí Báby černé vládní auto, které odtud po chvíli vyvezlo Saí Bábu po boku ministra indické vlády. Davy lidí v ášramu i před ním mu mávaly a zdravily sepjatýma rukama. Vpodvečer jsme vykonaly poslední návštěvu u posvátných obrazů Saí Báby ze Širdí a našeho Satja Saí v domku Saího sestry. Pod skly je tentokrát vidět daleko více: usměvavé tváře dvou Saí vtělení. Saí Bába ze Širdi má úžasně hluboké oči a širokou tvář poctivého rolníka, přes čelo a temeno hlavy uvázaný velký oranžový šátek. Sedí ve své zvláštní pozici, v níž bývá zobrazován také Kršna nebo Šiva s Párvatí: jedna noha visí volně ze sedátka dolů, druhá je přeložena vysoko přes ni, takže vidíme holé koleno a lýtko. Pravá ruka nám žehná, levá volně drží kotník ohnuté nohy, položené lehce do klína nad levým kolenem. Celá jeho postava působí křehce, odhmotněně, září duchovní silou a od okrajů rámu se pod sklem objevují skvrnky červeného prášku vibhúti, svými výběžky již dosahují k nohám, rukám, shora se dotýkají hlavy. Přišly jsme právě včas, abychom ještě mohly vidět tolik v Indii milovanou a známou podobu širdského Saí. U obrazu jeho žijícího vtělení Satja Saí je to podobné: také je obklopen od krajů vrstvičkou jemného prášku, tentokrát světle šedého, skrze něj prohlížíme světcův portrét a dostáváme jeho požehnání. Sedíme ve zšeřelé místnůstce, vdechujeme vůni tyčinek, doutnajících na oltáři vedle květin. Děkujeme v duchu za velký zážitek tohoto dne, za dar blízkosti a osobního setkání se Satja Saí Bábou! Jsme neobyčejně šťastné – dnes byl věnován našim duším dar nejcennější. Není možné slovy popsat, jaký má význam a jak působí. Jen můžeme tušit, jak je podstatný pro budoucnost, jak se bude rozrůstat v našich duších, v činech i v našem vědomí a cítění… Na památku jsme dostaly každá malinké sáčky vzácného a čerstvého popela – jedno šedé vibhúti a jedno červené z proutěné ošatky, kterou nám beze slov nabídl pán domu – manžel sestry Saí Báby, když jsme povstaly k odchodu. Drobná a šedovlasá sestra nás s rozzářenýma očima zdravila sepětím rukou. Řekli nám, abychom zase přišly. Když jsme jim pověděly,

292 |


že pozítří budeme odjíždět, usmáli se a se slovy: „Vy se vrátíte!“ nás vyprovázeli z malých dveří. Víme, že mají pravdu, a to nás hřeje u srdce. Tito dva předobří lidé, velmi blízcí Satja Saí Bábovi, pro nás ztělesňují představu o duchovní povaze největší části indických národů – o nezlomné víře a pokoře, o touze po splynutí s nejvyšším Božstvím, které nastává tak jednoduše a prostě, že není ničím nápadné. Ztělesňují velkou vzájemnou lásku ke všem bytostem, dobrotu srdce a mírnost, dokonalou spokojenost v chudobě a čistotě, poctivost a spravedlnost. Docela tak, jak to známe u některých starých dvojic požehnaných manželů ze Starého zákona. Na zápraží se beze slov obouváme. Malá šedá kočka se nám tře o nohy a dívá se za námi, když zanecháváme stopy v písku na cestě k ášramu. Večeřím tentokrát v hlavní budově pro nocležníky — v přízemí, v té „western“ jídelně, kam si chodívám před úsvitem číst Saí knížky. Dnes je tu neobyčejně hlučno — západní ženy, mladé i starší, se nejen hlasitě baví při jídle, ale i přes stoly na sebe volají, křičí, vnášejí svůj neklid a vášně do atmosféry jídla, jež je požíváním nebeské síly. Nicméně se nahlas modlím to, co se po celé Indii zpívá před jídlem a co jsme po léta zpívali i my: „Brahmárpanam Brahmávir — Brahmáagnó Brahmanáhutam…“ „Brahma je oběť, Brahma je úlitba, Brahma se v ohni Brahma spaluje, Brahma vskutku musí dojít ten, kdo koná čin, který je Brahma…“ Při jídle se dívám na veliké fotografie Satja Saí v čele jídelny a opravdu pociťuji posílení těla i duše. A laskavěji se dívám na povídavé ženy, které jistě také milují Saí Bábu. Hlučnost se mírní, začínají postupně odcházet, jídelna tichne, zbývá nás jen několik. Po večeři přistupuji k oltáři, žehnám se svatým popelem vibhúti, nabírám jej malou stříbrnou lžičkou na dlaň, pořádnou porci polykám a zapíjím dobrou vodou. Přecházím zešeřelým prostranstvím naproti do Saí Ráméš haly k blyskotavému Kršnovi v pozadí, zůstávám zde v nekonečné Přítomnosti až do naprostého setmění... Na pokoji jsme před usnutím rozkrájely zlatý voňavý ananas. Pojídám jej



| 293

s Ruth, Hankou a Helenou na oslavu toho, co se dnes stalo: že si Satja Saí vzal náš dopis. Také zapalujeme svíčku a dlouho tiše sedíme v mlčení. V noci asi ve 2.15 jsme se s Ruth probudily, docela bezděčně a neplánovaně. Na sametové noční indické obloze jsme hledaly mezi hvězdami Jižní kříž — Ruth dostala takový úkol ještě v Čechách. Ta souhvězdí jsou si podobná: našly jsme dva Jižní kříže a spokojeně jsme usnuly...

294 |


POSLEDNÍ DEN V BRINDAVANU

1. 2. 1996 Cosi mne zde samo budí denně před úsvitem. Ženy kolem spokojeně oddechují, já se oblékám a jako vždy ve tmě odcházím do haly, kde se třpytí Kršna. Za ním na stěně se usmívá a žehná Saí Bába, násobený řadou fotografií. V tom tichém prostoru se soustředím a na mysl mi přichází srovnání Krista a Saí Báby. Kristus ve dvanácti letech uváděl svými výroky v úžas saduceje a farizeje v Šalamounově chrámu po celé tři dny. Satja Saí v té době také učil a měl mnoho vyznavačů. Ve třinácti letech opustil rodinu, uzdravoval a léčil. Denně vedl pobožnosti (satsangy), kde se zpívaly písně, plné oddanosti k božství — bhadžany. Promlouval ke stále větším zástupům, žehnal jim, rozdával vibhúti, materializoval vzácné dárky pro své oddané. Měl také mnoho protivníků jako Kristus. Připadá mi, že ono Světlo, sálající ze Saí Báby, je stejného rodu jako to světlo, o němž říká Kristus: „JÁ – SVĚTLO SVĚTA.“ V aramejštině se neužívala slovesa stejně jako v sanskrtu. Teologové to přece vědí. Je tedy logické a nad slunce jasné, že Kristus učil o tom velikém kosmickém JÁ podle starých východních nauk! Říkal nám to, co všichni největší učitelé Východu: když si uvědomíme božskou podstatu našich bytostí, našich JÁ, pak bude celý svět pro nás prozářen Božstvím. To veliké JÁ JSEM se tak stane pro každého z nás pravdou, každého z nás může prozářit. Vědomí JÁ JSEM TÍM BOŽSTVÍM – tím nejvyšším vědomím, které obsahuje svět, vesmír a všechno v sobě, toto BOŽSKÉ VĚDOMÍ NEJVYŠŠÍHO UNIVERZÁLNÍHO JÁ — to nepopsatelné, které je třeba hlavně prožít, to je ono nesmírně velké JSEM. Cítím, že má jiný základní význam, než nám podávají západní teologické výklady, zejména katolické. V plném smyslu té vnitřní zkušenosti je teprve možné pochopit alespoň malý náznak toho, jak asi skutečně zněla Kristova slova: „JÁ JSEM — to je SVĚTLO, zakládající SVĚT.“ Jistě, je to velmi nedokonalé přiblížení, ale mnozí porozumějí.


Poslední den v Brindavanu

| 295

Vzpomínám na to, jak Kristus říkával, že ani jeho vlastní mu neporozuměli. Jindy uváděl podobenství, že nikdo ve své vlasti není prorokem. Ví se, podle Nového zákona, že se učedníci často ptali, co svými slovy myslí. Mohli pak mít právo na jiné vysvětlení jeho učení? To právo si prostě sami udělili, tak jako mnoho tisíců dalších vykladačů a teologů. V mysli se mi objevuje i starší příhoda ze setkání s jedním naším filozofem a evangelickým teologem, který nyní několik let přednáší na univerzitě v Praze. Říkal mi po cestě vlakem, že existuje velmi podrobný počítačový program, který zpracovala tři největší computerová centra na světě. Jedním z nich je i NASA, centrum pro kosmický výzkum na Floridě v USA. V tomto programu se zkoumal počet autentických Kristových slov v evangeliích a výsledek byl natolik otřesný, že se instituce shodly na tom, že se nikdy nesmí zveřejnit. Tento průzkum byl nezávisle na sobě ověřován několika univerzitami po více let, většina zúčastněných vědců byli věřící lidé a výsledky byly porovnány mezinárodní komisí. Jaký byl výsledek? Pouze deset slov Ježíše Krista v Novém zákoně je skutečně jeho. Právě vzhledem k tomu velkému zkomolení různých duchovních učení, které nakonec vždy nastalo v dobách, kdy neexistovala média písma, tisku, filmu, máme vlastně neuvěřitelné štěstí, že slova duchovních mistrů 20. století můžeme vnímat v jejich autentické podobě. Můžeme sami naslouchat, vybírat si, učit se a pomalu začít měnit to, čím nás poznamenala západní civilizace. Můžeme si sami svobodně zvolit, komu věnujeme svou pozor nost, můžeme být šťastni společně s množstvím těch, kteří jdou stejným směrem, a dobře vědět, komu jsme uvěřili, proč jsme ochotni dodržovat jistá pravidla, co to s námi dělá a jaký to může mít význam pro budoucnost. Můžeme se kdykoliv přesvědčit o pravdivosti skutků a učení žijících mistrů, učitelů, guruů, dokonce s nimi opravovat to, co jsme učinili, pochopit s jejich pomocí to, co náš rozum sám není s to si ani představit. Opravdu záleží jen na nás, kolik svého času, sil a schopností chceme svým duším věnovat. V Satja Sai Book Trust byla před dvěma lety vydána kniha Satja Sai and Christos, která přímo srovnává slova Kristova a slova Saí Báby. Její čtení osvobozuje duši od závislosti na jakékoliv církevní organizaci a

296 |


hierarchii. Duchovní růst je darován každému bez rozdílu vyznání. Porovnávat výroky Krista a Saí Báby je samo o sobě hluboce působící duchovní disciplínou. Někteří by ji nazvali džňánajógou, jiní by ji ctili jako formu bhakti, další jako část dharmy. Možná, že Satja Saí pro nás představuje to, co by se bylo stalo, kdyby Kristus nebyl popraven jako zločinec. Koneckonců je řada důkazů o tom, že ze svého posledního samádhi se Kristus probral a odešel do východních zemí, kde byl uctíván řadu let, konal zázraky a měl mnoho přívrženců. Při čekání na ranní daršan si čtu SÁDHANU, napsanou samotným Satja Saí Bábou: „Vždycky byli, vždycky jsou a vždycky budou učitelé, kteří odhalují cestu a vedou člověka k dosažení výšek, které může získat nejplnějším projevením svých fyzických, mentálních a intelektuálních sil prostřednictvím jednobodového soustředění ékágrata. Mysl člověka ulpívá na vnějších objektech a rozptyluje se zbytečně v bezvýchodných pozorováních a kritikách vnějšího světa. Jak může být cvičena ke stálosti? Každý by si měl položit otázku: Mahátmové a mahápurušové byli také lidé jako my, byli také vtělené bytosti, a jestliže oni mohli dojít k dokonalosti, proč bych to nemohl dokázat také já? Proč ne, budu-li následovat jejich metody? Co mohu získat, jestliže trávím čas odkrýváním chyb a nedostatků těch druhých? Proto je sádhana nejprve hledáním vlastních chyb a probouzením sama sebe, snahou po nápravě, abychom se stali dokonalejšími... Člověk má zde na této zemi pouze krátký úsek života, ale dokonce i v tak krátkém životě může moudrým využitím času dosáhnout Božského osvícení. Snaž se ve dne v noci s čistotou těla, mysli a ducha realizovat Nejvyšší Já službou všem živým bytostem. Tělo musí být považováno za nástroj pro tuto službu. Ale pamatuj: ty nejsi toto tělo, toto tělo nemůže být ty. TAT TVAM ASI  TY JSI TO. To je ta nejvyšší a nejsvatější Mahavákja: Jsi nezničitelné ÁTMAN/TATTVA…“ Jakýsi nepálivý oheň vždy znovu a znovu spaluje vše zbytečné v mé mysli, když do duše přicházejí taková vznešená slova, schránky obsahující



| 297

vzácný poklad poznání. Tak se slovy Saí Báby očekávám jeho příchod jako všichni ostatní, kteří tiše sedí v hale, tisíce lidí z celé planety. Prostorem prolíná sladká indická melodie, která postupně zesiluje. Saí Bába se objevuje v prostém hladkém oranžovém obleku, doprovázen třemi staršími Indy v bílém. Procházejí královsky nádhernou bránou, vstupují do haly. Při tomto daršanu na mne působí nepopsatelná subtilita, jemnost, průzračnost jeho bytosti, mírnost spojená nerozlučně s velikým milosrdenstvím, které nám stále dává najevo. Moje vyjadřovací schopnost rozhodně nepostihnou ten prožitek, který mne doslova zavalil, obklopil, objal, povznesl mé vědomí kamsi závratně vysoko. Mnozí moudří říkají, že pouhý pohled a přítomnost světce povznáší ostatní na jeho úroveň. O co více to činí přítomnost avatára? Naplňuje se snad mé skryté přání po pochopení a uvědomění si Jeho Božství? Dokonce více cítím to veliké neviditelné pouto, jež spojuje statisíce duší v jedno nesmírné zářivé pole. Celé to pestrobarevné shromáždění se denně mění, tak jak přijíždějí a odjíždějí poutníci a poutnice z celého světa. Denně množství autobusů přiváží a odváží zbožné oddané všech barev pleti a různých jazyků, a přesto to obrovské spojení je trvalé a neměnné, můžeme to prožívat společně kdekoliv na světě... Místo oběda si skládám do dvou tašek knihy a oblečení. Ruth přitom čte z anglické biografie Malé srdce, psané formou dopisů, o zážitcích jedné hluboce oddané ženy, která Satja Saí Bábu uctívala. Zjevoval se jí v Austrálii, kde bydlela, aniž jej osobně navštívila. Dostala dar, že s ním mohla být ve vnitřním spojení a stále s ním hovořit. Její zkušenosti jsou důležité pro ty, kteří začínají duchovní cestu a hledají pomoc. Ta žena jménem Little Heart bydlí v ášramu. Kolem půl třetí sedím na zastíněných schodech před halou Saí Ráméš a držím místo pro nové přítelkyně z našeho pokoje. Dívám se přes sluncem zalité prostranství, zda již jdou: robustní a dobrosrdečná Indka z Ameriky s dcerou. Její muž je ten, který dostal od Saí Báby zmaterializovaný bílý opál vejčitého tvaru, uctívaný jako symbolický lingam — představa zrodu vědomí v kosmu a zrodu božského vědomí v naší duši. Při tom pozoruji neobyčejně krásně oděné stovky žen velmi snědé pleti.

298 |


Jedna z nich, sedící nejblíže na schodě pode mnou, mi začala anglicky vyprávět, že jich přijelo několik set autobusy z Nepálu, aby mohly vidět Saí Bábu. Navštívily také svatá místa Kédárnáth, Badrináth a svatý ostrov Srí Lanku na jihu Indie, spojený s pevninou mostem, dlouhým 1500 metrů. Celý ostrov je Šivův chrám a mnoho ášramů. Byly se tam poklonit Šivovi, obětovat květiny. Pak mi začala popisovat krásy Nepálu a zničehonic mne tam pozvala. Kdož ví, jak by se byl změnil můj osud, kdybych to pozvání přijala… Z jejích slov mne zahřálo u srdce, že je na zemi spousta krásných neporušených přírodních koutů. Líčila nádherné skály, lesy plné květů, tiché řeky a pokojné vsi, horský čistý vzduch a všeobjímající ticho, skalní chrámy a kláštery, jako by to byla moje dávná přítelkyně. Snad tomu i tak bylo… Kdoví, co to bylo za nutkavý pocit střídmosti, který mi říkal, že člověk nemůže mít všechno. V duchu cítím, že příště takový pokyn musím poslechnout, ale nyní jsem vnitřně soustředěna na docela jiné prožitky, na pochopení toho, co to znamená Satja Saí Bába… Připadá mi, že Východ, a zejména Indie, je vlastně stále na pouti. Někteří tomu věnují valnou část života. Celá svatá města jsou po staletí naplňována poutníky a také z toho žijí. To už je vžitá tradice, úžasně bohatá se svými průvody, obřady a svátky. Posvátné nadšení a božská radost pro tisíce, někdy i miliony najednou – to u nás neznáme… Na odpoledním daršanu jsme seděly v poslední části u střední uličky, odkud jsme dobře viděly. Zpívaly se bhadžany, připojovaly jsme se jako všichni kolem a dívaly se na Saí Bábu, sedícího se zavřenýma očima ve vyřezávaném vysokém křesle. Přicházely k nám od Něj vlny klidu a nejvyššího míru, v hlubokém soustředění nám posílal odpouštění, naději, víru a lásku. V jeho jemné a tiché tváři se pro nás koncentroval celý svět, celý kosmos s jeho úžasnými hlubinami a tajemstvím. Přesto byl s námi, byl tady a pro nás, živoucí, jasný a skromný, prostý jako dítě, laskavý a usměvavý. Velmi silný pocit pročišťování našich duší a myslí zaplňoval postupně atmosféru obrovské haly, v níž nehybně sedělo tisíce a tisíce mužů a žen jako masa krásných soch. Je to vlastně skutečný sen: být s avatárem, naslouchat spolu s ním zpěvům posvátných jmen bohů, ve společnosti tak



| 299

nádherných bytostí – to je jako sen o zemi štěstí, o tom království, které je tady. Je to sen, který si mohu nechat zdát, kdykoliv na něj vzpomenu. Stal se pevnou součástí našeho vědomí: my se rozejdeme, každý do své země, města, rodiny, práce, ale kdykoliv si tuto představu vyvoláme, můžeme být zase spolu se Saí Bábou v království božského pokoje… Večer, ten poslední, jsem si udělala malou procházku kolem ášramu. Poslední procházka pod indickými hvězdami. Jdu směrem k nízké jídelně. Cestu lemují ohromné temné hmoty starých stromů, pod nimi ve tmě blikají světla těch, kteří si chystají noční odpočinek. Mají malé i větší stany podle velikosti svých rodin. Jsou to většinou místní prodavači. Žebráci si ustýlají přímo na zemi, teplé a čisté. Stačí jim plášť, položený u stromu, nevadí jim kroky kolemjdoucích. Ve stanech zahlédám matky sklízející vyjedené misky, jinde modlící se muže. Zacházím naposled k malému chrámku mezi vilkami a domky. Je osvětlen olejovými lampičkami. Stojím bez pohnutí před obrazem Satja Saí a sochami starých božstev. Všude jsou pověšeny čerstvé květinové mály a plamínek se jemně třepotá. Nenalézám slov k vyjádření díků, nenalézám slov k prosbám a k rozloučení…

300 |


DEN ODJEZDU

Sláva Tomu, který sídlí v nitru srdcí ÓM ŠRÍ SAI PAPA KSILAJAKA RADŽA NÁM Sláva Tomu, který zmenšuje všechny naše hříchy Sláva Tomu, který přichází konat zázraky Sláva Tomu, který je vtělení Lásky Sláva Tomu, jehož formou je Láska Sláva Tomu Jedinému, který přebývá v srdcích oddaných Sláva Tomu, který je spojen se svými oddanými Sláva Tomu, jehož Světlo budí plamen oddanosti Sláva Tomu, jehož podstatou je džňána Sláva Tomu, který ukazuje cestu dobré moudrosti Sláva Tomu, který transcenduje prostor a čas Sláva Tomu, který dává oddanost a moudrost Sláva Tomu Jedinému, kdo je ztělesněná dokonalost Sláva Tomu, kdo je vždy naplněn laskavostí Sláva Tomu, kdo je dárcem zdraví Sláva Tomu, kdo zmenšuje naše trápení v tomto stále proměnlivém hmotném světě Sláva Tomu, kdo zkouší a napravuje mysli Sláva Ničiteli všech pochybností Sláva Pánu, který je dosažen jógou Sláva Tvůrci všech úspěchů Sláva Tomu, jenž je uctíván největšími jogíny…“

2. února 1996 Jako by to bylo po mnoho životů, opět za tmy vycházím k hale. Skupinka žen se právě řadí. Za chvilku vycházíme bosky do tmy ulice, pod obrovské koruny stromů, za zpěvu ranních bhadžanů. Procesí vede několik žen s činelky, bubínky, kartály a indické zpěvačky. Slavnostní průvod se asi po dvou stech metrech obrací a vchází branou zpět do ášramu. Míří rovnou do čela haly Saí Ráméš. Zastavuje na levé – ženské – straně před zlatou sochou Kršny, jež matně probleskuje zářivými záblesky ve tmě. Tu z plného srdce zpíváme nadšené chvály Pánu, opakujeme Jeho svatá jména, tleskáme do taktu a podílíme se na neustálé oběti, která na popel spaluje důsledky našich činů. Obřad se zakončuje několikerým opakováním hymny „Nárájana Nárájana ÓM, Satja Nárájana Nárájana ÓM…“ Je ještě tma, když ženy po obřadu opouštějí halu. Chvíli zůstávám. Pak se vydám na ranní procházku do venkovské krajiny s políčky a palmovými plantážemi jako včera. Za banánovníky, opodál domku, jsem našla obrovitou cisternu, vykopanou hluboko v zemi. Byla bez vody a připomněla mi děje ze Starého zákona. Prožila jsem úsvit a východ slunce v sedu na mezi jednoho políčka, na indické zemi, kde nebylo člověka, zato tu pípali, bublali a cvrlikali tropičtí ptáci a jemně šustily dlouhé roztřepené listy palem v háji za mými zády. Provádím obvyklá cvičení, jako bych tu měla být ještě několik měsíců… Nyní čekám v hale Saí Ráméš na poslední hmotné setkání se Satja Saí. Sedím vedle snědé orientálky ve smetanově bílém sárí, která se soustředěně modlí z velmi ohmatané knížečky litanie k Pánu Saí. Modlí se tak poctivě, že jsem jich většinu stačila opsat: „OM ŠRÍ SAI ŠANKRADŽA NAMAHA Om, buď oslaven Saí, který činí dobro ÓM ŠRÍ SAI NATHADŽA NAMAHA… Sláva Tomu, který je Pánem těch, kteří nemají vedení nebo podporu OM ŠRÍ SAI SARVA HRDVASIVE NAMAHA

Den odjezdu

| 301


Počet těch řádků – božských charakteristik – je 108, tolik, jako má mála kuliček. Bezpochyby se tyto duchovní verše svým účinkem, hloubou a poetickou krásou vyrovnají křesťanským litaniím. Myslí procházejí vzpomínky na zšeřelý velký kostel, kam jsem pravidelně jako dítě chodívala každý večer v květnu na májové pobožnosti ruku v ruce s babičkou. Dostala jsem malou modlitební knížku, a z ní jsem s ostatními dětmi před oltářem zpívala litanie k Panně Marii. Oltář byl vždy plný květin, hlavně bílých lilií a růžových pivoněk, ty velmi silně voněly, nad nimi se skvěl a třpytil bohatě vyřezávaný zlatý barokní rám, v něm se vznášela v bílo-modrém šatě krásná žena se závojem a jemně se na nás usmívala.

302 |


Jako děti jsme byly přesvědčeny, že Matka Boží naše zpěvy poslouchá, že nás má za to ráda. U oltáře zpíval starý kněz s dobráckou tváří, v nádherně zlatě vyšívaném rouchu, a nakonec nám vždy něco laskavého pověděl, něco, co probouzelo naši naivní oddanost a dobré vlastnosti. Tahle stará lidová tradice žije ve všech katolických zemích po celém světě a možná, že některý teolog přijde na pradávný vliv východních zpěvů a modliteb. Modlící se černovlasá žena vedle mne mezitím dočetla, zavřenou knížku podržela bez pohnutí na klíně, takže jsem mohla dobře vidět její titul: Sri Satja Sai Nama Vali. Rozradostnělá duše přidává: „Ty, který přicházíš dávat nám mír Sláva Tobě, který smiřuješ všechna vyznání Sláva dárci pokoje našich myslí Sláva Tomu, který přináší Světlo všem duším bez rozdílu náboženství Sláva zdroji nebeské radosti a krásy Sláva Tomu, jenž je zdrojem nejvyššího vědění Sláva Tomu, jenž miluje všechny bytosti Sláva zářícímu univerzálnímu duchu, který je v každém člověku…“ Když zní hudba nad našimi hlavami, otáčím se jako všechny hlavy kolem mne ke královské bráně, odkud vychází Satja Saí. Ty poslední pohledy, kterými nás obdaroval, byly velmi zkoumavé, jako by se opět díval skrze nás. Zároveň byly nabité silnou energií. Cítím se velmi posilněna Jeho podporou. V několika chvílích se mé vědomí zase octlo někde úplně mimo tento čas. Pak jsem Saí Bábu viděla, jak přátelsky poplácává některé muže, kteří před ním sedí a klečí. Jeho ruka poklepala jejich hlavy a ramena a my jsme šťastné s nimi. Vyvolalo to radost i smích v zástupu. Dal jim požehnání a po obchůzce usedá nahoře na zděném stupni do svého křesla. Začínají bhadžany. Saí Bába zavírá oči, poslouchá. Začíná zlehka taktovat rukou. Naše maličká česká skupinka má poslední možnost si jeho podobu vtisknout do srdce. Odchází po árátí, obětování ohně, my se žehnáme, tedy podle svých možností sytíme své srdce, mysl, duši i tělo záplavou božské síly, jež pulzuje prostorem všude kolem nás.


Den odjezdu

| 303

Není myslitelné, že by tu někdy nebyla, to jenom naše vědomí ji často nedokáže vnímat. Prožívali jsme příchod a působení toho, jehož vidíme jako člověka, a přitom vnímáme jeho pro náš rozum nepochopitelnou duchovní moc a lásku, jeho pro nás nepředstavitelné vědomí všech časů a jeho pečlivou starostlivost, která nás neviditelně obaluje jako ohromný ochranný plášť. Zvláštní bylo, že po ranním daršanu se Satja Saí Bábou se mimořádně zpívaly dopoledne bhadžany v jeho přítomnosti. To byl velký dar pro nás, kteří jsme odjížděli, působilo to na nás jako prozáření jeho světlem a nabíjení našich myslí i těl jeho laskavou energií. Ukázalo se, že Satja Saí kolem poledne také někam odjížděl – viděli jsme jeho červený vůz pomalu projíždět mezi lidmi a pak branou z ášramu ven, všichni kolem se vzrušeně ukláněli s rukama sepjatýma k pozdravu namaskár. I my opouštíme posvátné místo. Se zavazadly nám pomohli k taxíku naši noví přátelé z Německa i z Olomouce. Ještě než indický šofér auto nastartoval, napadlo nás, že se společně vyfotografujeme před nádherně barevnou kašnou s velkou sochou bohyně Sarasvatí – patronky moudrosti, také řečnictví a všech umění včetně hudby, a bohyně láskyplné péče. Nechceme to dělat na památku rozloučení, ale cítíme to spíše jako vkročení do nové etapy duchovního růstu, do nových prostorů života, kde není nic nemožné a jsme neustále spolu…

304 |


NÁŠ ODJEZD Z ÁŠRAMU BRINDAVAN

Stařičké a spolehlivé baculaté auto se pomalu s námi rozjíždí. Za známou růžovomodrobílou vstupní branou s andílky míjíme tržiště, objíždíme dlouhou bílou zeď ášramu, za jejím rohem se ukazuje banka a pak povědomá vesnička s chrámkem a poštou. Vyjíždíme do polopouštní skalnaté krajiny k Bengalúru. V okolní rovině se chvěje teplý vzduch nad velkými agávemi a suchými trsy vysokých trav mezi červenavým pískem a kameny. Potkáváme mnoho nákladních aut a motorizované rikši. Míjíme velkou vodní nádrž, která je dokonce zakreslena na mapě Indie. Rozhlížím se, co mohu, abych nalezla nějaký chrám nebo malou svatyni, ale kam oko dohlédne, se táhne pustý kraj. Pak se začíná objevovat zeleň – ohrady s palmami nebo banánovníky, domky kolem silnice houstnou, rostou, jsou výstavnější, pěknější, barevnější – a už poznáváme předměstí Bengalúru s charakteristickými obchůdky, nad nimi se rychle množí anglické nápisy a reklamy, pak vjíždíme do výstavné vilové čtvrti. Na rohu se objevil známý sympatický muslimský dům s malou mešitou. Vypadá postmoderně, na běloskvoucí fasádě má reliefní symbol islámu v zelené barvě a celá stavba je lemována zelenými římsami, stejně je nazdoben její štíhlý minaret se zelenou špicí, za nímž se uchváceně otáčím, dokud naše auto nezahne k centru města. Otvírá se před námi široký bulvár s mnohopatrovými domy, luxusní prosklené budovy jsou plny obchodů, bank, butiků, evropsky oblečených snědých lidí. Na křižovatce poznávám starý hinduistický chrámek, který si pamatuji z cesty sem. V přeplněném centru se kolem něj valí proudy aut a autíček, rikšů, lidí, cyklistů, autobusů, volských potahů s vozy či přívěsy, plně naloženými bednami nebo zeleninou a ovocem, někdy peřinami či kmeny stromů. A toho hluku a troubení klaksonů! Ovšem i náš řidič troubí, jako by šlo o život, to je tady zřejmě projevem solidarity s pány kolegy z branže. Kousek za centrem míjíme ohromné staveniště neobvykle velké sportovní haly, její obloukové ocelové konstrukce mají rozpětí nejméně sta metrů. Velký bílý transparent na lešení nese anglický nápis: jméno firmy a účel stavby – jde o stadion pro celonárodní sportovní hry, které se mají


Náš odjezd z ášr amu Brindavan

| 305

konat už v létě tohoto roku. Myslím, že v kterékoliv zemi Evropy by si taková velkorysá stavba vysloužila nadšené reportáže v médiích a palcové titulky v novinách. Přes velký nadjezd sjíždíme před bengalúrské nádraží, impozantně velké. Vyrovnáváme se s milým indickým šoférem – doprava pro naši skupinu byla skutečně levná. Na nádraží zjišťujeme, že máme skoro tři hodiny času, vyhledáváme si místo na čekání a skládáme zavazadla úhledně k sobě. Ve velké hale jsem objevila čekárnu pouze pro ženy, je přeplněná zavazadly a spícími těly v sárí, vedle nich leží nebo si hrají děti. Je to pohled jako ze sna, úplně jako v Kafkově povídce o velké louce, kde „v noci všichni vedle sebe spí, jen já bdím“. (Pamatuji si ji zpaměti, patří do cyklu mých kafkovských kreseb a grafik z let šedesátých…) Vycházím z nádraží v touze najít lavičku v parku, kde bych si mohla číst. V jednom parčíku u nemocnice vidím za keři ležící krávu a ležící Indy, ale žádnou lavičku, dávám se tedy úzkou uličkou, abych si udělala obrázek o prostředí života ve městě. Všude je rychlý pohyb, ulička je naplněná lidmi, bicykly a motorkami, které se bez zábran proplétají mezi chodci a kličkují docela rychle, všichni jsou na to zvyklí, jen já ne. Na pravé straně prosvítá mezi davem řada obchůdků, na levé straně se nabízejí otevřenými vraty pohledy do dvorků se stařičkými dřevěnými domečky, se šňůrami plnými prádla, starý bělovousý Ind na dvoře dojí kravku a nevnímá žádný ruch kolem. O pár metrů dál vcházím do velké rušné hlavní ulice s vícepatrovými domy, s prosklenými obchody. V Indii si nikdo s takovými protiklady hlavu neláme. Zaujala mne výloha západně vyhlížejícího obchodu s botami, všechny z pravé kůže, ale evropských tvarů, uvnitř naprosté ticho v tom hluku kolem, jen tiché bzučení velkého ventilátoru u stropu mi připomnělo, že jsme v tropické zemi. Jinak to tu vypadá jako v londýnském obchodě: mnoho anglických reklamních plakátů a plná stěna zrcadel. Při zpáteční cestě po dlažbě z obrovských kamenů, které vypadaly jakoby byly přeneseny ze starobylých chrámů, jsem si mohla uvědomit, jak je tu všechno pod ochranou bohů: sochy Šivy, Krišny a Višnua shlížejí na ten ruch z jedné vysoké zdi mezi domy. Vracím se před hlavní nádražní budo-

306 |


vu, kde již zdálky pod korunami stromů tuším parčík zvoucí k posezení. Skutečně – za umělecky kovanými mřížemi se skrývá svěží zeleň trávy, květiny a kvetoucí keře, umělé zavlažování a vzrostlé listnaté stromy, ale vstup není nikde k nalezení. Je to prostě ukázkový park v ozdobné kleci. A tak se vracím s knížkou k přátelům a kupě zavazadel…

VLAKEM PŘES STÁT ÁNDHRAPRADÉŠ  ZÁZRAKY SATJA SAÍ BÁBY Z Bengalúru přes jižní Indii nás odváží velmi příjemný vlak. – Při výjezdu na předměstí znějí pod okny zvonky a činelky, hlasy večerní pobožnosti indické vesnice. Z nízkých okének vlaku vidíme rovnou do domků a chýší, postavených těsně u trati. Řada indických dětí s rozzářenými úsměvy nadšeně mává na pomalu projíždějící vozy, jakoby v nich seděli jejich nejlepší kamarádi, rodiče, příbuzní. Z domků vybíhaly ženy a přidávaly se. Bylo podivuhodné, že jsme slyšeli každé jejich slovo, jako bychom samozřejmě patřili do rodiny. Z šera uvnitř domků bliká spousta malých světélek – lampiček, zažehnutých v domcích jako oběti k uctívání božstev, viděli jsme i ohníčky, na nichž se připravovalo jídlo. Cítili jsem dokonce závany vůní tyčinek, kadidla nebo vařené rýže s omáčkami. Tak podivuhodně celý náš vlak byl vtažen do obřadu, zdálo se, že ti ve vlaku se mohou přidat k modlitbám těch, kteří zažehli světélka u svých domácích oltáříků. Neobyčejný pocit vnitřního souznění se všemi lidmi kolem vlaku je v mé vzpomínce dodnes tak silný, že se slévá se zážitky z cestování auty a autobusy do nové trvalé zkušenosti společného lidství, do prožitku dávného společenství cesty nejen po Zemi, ale i po Duchu… Cesta vlakem po indické krajině byla překrásná i v noci. Rovina byla ozářena měsícem skoro v úplňku, a tak palmové plantáže i vesničky byly zřetelně vidět v jemné stříbřité záři pod sametovou černí nad nimi, světlý třpyt obaloval temné obrysy stromů, keřů, stříšky chýší a střechy domků, v nichž snily tisíce žen, mužů a dětí… Dopřáli jsme si přepych nočního cestování lůžkovým vozem, a tak se



| 307

začínáme ukládat ke spánku. Vybrala jsem si lůžko nahoře, aby rozsvícená lampička nikomu nevadila, a již jsem se ponořila do četby příběhů o zázracích čili lílách Satja Saí Báby, sepsaných indickou venkovankou, která jej znala od dětství… Kniha Božské hry Bhagavána Satja Saí Báby vyšla poprvé v Indii r. 1976 a já mám v rukou její čtvrté vydání. Hltám vzpomínky a zážitky na jeho dětství a mládí, prožívám to, co prožívají prostí lidé v Indii kolem Saí Báby již desítky let. Je to sbírka zápisů skutečných události, psaná velmi prostým jazykem, pravdivá a upřímná. Nikdy jsem nic podobného nečetla ani neslyšela. Přes 140 různých příběhů vypovídá o darech a moci Satja Saí Báby, dosvědčují jeho poslání avatára – tedy podle víry statisíců lidí ztělesnění božství zde na zemi. Překvapuje mne styl psaní: indická žena nám předává své vzpomínky s pokornou lidovou zbožností, s oddaností k Bohu a stálou touhou po splynutí s ním, s čistotou mysli i srdce. Setkáváme se tu s naprosto u nás neznámým typem náboženského zanícení, které je rozšířené a běžné mezi miliony lidí v Indii a okolních zemích od nepaměti. A přitom nezáleží na tom, ke kterému vyznání se kdo hlásí. Spatřují a cítí své štěstí v jednotě s Bohem, vždy jsou připraveni hledat Boha, sloužit všem ve jménu Boha, a ve všem vidět a uctívat jen Boha. Tak hovoří úvod a modlitba. Sama pisatelka se vyznává, že od sedmi let, kdy dostala od rodičů sošku božství, se v duchu ptala, proč s ní Bůh nehovoří. Stále doufala, že se tak stane a že bude stát tváří v tvář Bohu a mluvit s ním. Teď je nesmírně šťastna a poctěna tím, že se setkala se Satja Saí Bábou. Říká, že mnohokrát mohla zakusit jeho božskou sílu a požehnání. Věří, že její záznamy odhalí čtenáři něco ze zázračné moci a nekonečné milosti vtěleného boha… V Indii veliká přirozená zbožnost celých národů zcela samozřejmě přijímá tisíciletími ověřený fakt, že božství se čas od času rodí na této zemi v těle avatára, aby přivedlo lidstvo ke správné cestě. Je to také proto, že po tom lidé opravdu touží a ze srdce se o to modlí. Tak se píše v Bhagavadgítě, tak to říkají védy, mudrci, rišiové, muniové, guruové – duchovní učitelé. Desítky let lidé věří, že se objevil Saí Bába jako avatár, aby ukončil vládu temnot, bezbožnosti a zoufalství, aby vedl lidstvo ke světlu pravdy, k uctívání boha, lásce k lidství, a abychom pocítili naši jednotu s lidstvem

308 |


a s Ním. Taková forma zbožnosti je v Indii a v okolních zemích zcela běžná a tradiční, rovněž i božské líly – hry (nebo v našem pojmosloví „zázraky“) jsou zde normálním průvodním jevem svatosti, součástí života mnoha významných i méně známých duchovních učitelů. Proto autorka paní Nagamani Purnaja píše o některých z nespočetných zkušeností, které zažila sama nebo i s mnoha oddanými, aby mohla spolu s čtenáři cítit blízkost milované Saí Bábovy přítomnosti, kráčet cestou, kterou on vede a tak získat požehnání jeho milostí. Ví dobře, že Svámí Satja Saí Bába nikdy neopouští své oddané, kteří v něj věří. Píše: „Proto s čistou myslí a srdcem se pokloňme jeho lotosovým nohám a svěřme všechny své radosti i starosti, sladkosti i hořkosti života do jeho starostlivé péče, s vroucí nadějí, že nás bude kormidlovat bezpečně přes oceán samsáry (utrpení) ke břehům blaženosti a štěstí.“ Taková slova v Evropě známe z vyznání mystiků – o kráse a sladkosti božství, o naprostém odevzdání do náruče Kristovy, o bezmezné důvěře v jeho lásku, o našem očišťování, o nekonečné blaženosti v jeho přítomnosti (např. čteme-li zápisy svatých Terezií, sv. Jana z Kříže, sv. Františka z Assisi, sv. Bonaventury, sv. Markety Alacoque, Jakuba Bohmeho, Mistra Eckharta, sv. Vincence z Pauly, a mnoha desítek dalších…) Říkám si v duchu, že oproti tomu západnímu cítění tady v Indii mystika nepatří do středověku, ale do dneška: je živá a viditelná, slyšitelná i čitelná, můžeme ji prožívat na vlastní kůži docela jako ti prostí lidé kolem. Vlak s námi uhání hvězdnatou indickou nocí a já se dovídám o zvláštních událostech kolem narození Satja Saí Báby v chudé pouštní vesnici Puttaparti, kdy se samy rozezněly zvonky a hudební nástroje ve vsi, také o tom, co dělal jako všemi milované šťastné dítě, jak pečoval o nasycení žebráků, jak obdarovával své malé spolužáky ve škole sladkostmi a potřebami do školy, které vytahoval z tašky (známé materializace), jak se nemusel učit a přeci dokázal rychle a vtipně zodpovědět každou učitelovu otázku. Jednou malého Satju Narajana postavil bezdůvodně učitel ke zdi za trest, a když skončila hodina, nemohl se učitel odlepit od židle. Další učitel, který měl následující hodinu, poznal okamžitě, co se stalo, poradil svému kolegovi, aby potrestanému dovolil si sednout do lavice, a hle: okamžitě trestající



| 309

učitel mohl lehce vstát. Od té doby vznikla mezi učiteli a spolužáky fáma o avatárství malého Satji Narajana… Žasnu nad tím, jak v takové malé knížce můžeme poznat a zakusit tolik pro nás nepochopitelných a neuvěřitelných událostí. A také nad tím, jak naprosto jinak cítí takové pro nás zázračné a neuvěřitelné fenomény lidé, narození v Indii, v jiné kultuře, lidé vychovávaní tisíciletými tradicemi v docela jiném prožívání každého detailu života, každé myšlenky. Podle mnoha očitých svědků se Satja Narajan sám prohlásil za vtělení velkého proroka a učitele Satja Saí Báby ze Širdi, když mu bylo 14 let. Měl už stovky stoupenců a oddaných, s nimiž dělal obřady, učil je písním o božství, ale i tomu, jak správně a dobře žít materiálně i duchovně, pomáhal jim, léčil je, uzdravoval. Materializoval pro ně talismany s podobami božstev, drahé kameny, šperky, ovoce. Při sezení na břehu řeky Čitravati vytahoval z písku stříbrné nebo zlaté sošky božstev nebo jiné předměty, rozdával je nebo naopak znovu rozpouštěl. Jindy to bylo krásné ovoce, nebo nektar bohů amrit, jehož šťávou napájel přítomné, jednou materializoval kresbou na písek např. ztracené brýle pro starší dámu atd. Na fotografiích někdy vypadal jako Kristus či jiné vtělení, často se na nich v různé formě objevil Satja Saí ze Širdi. Přímo na své dlani svámí vytvářel – materializoval – prsteny s obrazy světců, jejichž náboženství poutník vyznával. Jeho víru dokázal uhodnout bez ptaní. Prsteny byly krásně zdobené, zlaté nebo stříbrné, portréty zakladatelů náboženských církví byly řezány do drahého kamene jako kameje nebo to byly maličké barevné fotografie, zapravené do průhledného drahokamu. Fotografie takových materializovaných prstenů, náramků nebo přívěšků byly a jsou publikovány a popisovány v různých knihách, vydávaných nejen Saí nakladatelstvím, ale i v časopise Sanathana Sarathi. Satja Saí Bába dokáže běžně poznat, s čím za ním lidé přicházejí, jaké mají starosti, potíže, nemoci nejen oni sami, ale i jejich drazí. Pokud vybírá dopisy při ranním daršanu, a ví, že prosba v dopise se splní nebo již byla splněna, hází takový dopis zpět. Při osobních rozhovorech věděl, kdo si připravil jaké otázky a odpověděl na ně ještě dříve, než příchozí stačil promluvit. Vždy poznal, když za ním přišel někdo se špatným úmyslem, kdo jej chtěl zkoušet a nevěřil jeho božskému poslání. Takové lidi dával

310 |


okamžitě vyvést z ášramu. Podivuhodně poznal na dálku, co se komu stalo a dokázal pomoci nemocným nebo při nehodách všeho druhu přímo na místě, i když byl fyzicky přítomen jinde. Bilokace je ostatně jeden z mnoha známých jevů i u jiných duchovních mistrů a Satja Saí Bába ji používal hlavně proto, aby na více místech potěšil své oddané přítomností při jídle nebo při obřadech v chrámech, při slavnostech. Už jako chlapec byl pověstný léčivými silami. Jsou zde i podrobné popisy mnoha uzdravení různých nemocí dětí i dospělých, události, které pokaždé mají jiné okolnosti a jiné obtíže. K dokonalému vyléčení stačilo, když nemocnému bylo podáno vibhuti, rozpuštěné ve sklenici vody, a když postižená místa byla potřena kašičkou stejného složení, a to i tehdy, když Satja Saí byl fyzicky daleko, třeba stovky kilometrů. Takto např. uzdravil dceru jedné lékařky ze vzdáleného města, aniž ho osobně znaly – obě se pak staly jeho oddanými, a takových případů je zaznamenáno velké množství. Jsou tu popsány případy, kdy Satja Saí se v noci zjevil u těžce nemocných osob a ráno byli tito pacienti zdraví, a to se stávalo i v nemocnicích nebo před chirurgickými zákroky. Už jako chlapec sám prováděl operace, dokonce i ve velmi vážných případech. Na příklad u jedné nemocné ženy v Bengalúru lékaři určili povahu onemocnění a doporučili chirurgický zákrok, aby žena přežila. Její manžel byl právě na cestě, aby nakoupil nezbytné potřeby před operací, když tu náhle přišel k velkému shromáždění lidí, kteří vzdávali úctu Satja Saí Bábovi. Tento muž se také poklonil, a tu se ho svámí zeptal: „Ty jdeš na bazar, abys koupil věci, potřebné k operaci tvé ženy?“ Muž byl tím omráčen a beze slov zíral na svámího. Ten mu k tomu řekl: „Nedávej svou ženu operovat, já večer přijdu a vyléčím ji“. Muž se vrátil domů a připravil vše potřebné pro návštěvu svámího, čekal do dvou hodin v noci, ale svámí nepřišel. Tedy zamkl dům a velmi zklamán šel spát. Na druhý den ráno se muž šel podívat na svou ženu. Nalezl ji klidně spící, bez jakékoliv známky bolestí, kterými trpěla předtím i ve spánku. Ale v pokoji stálo umyvadlo, plné vody s krví. Když se žena probudila, vyprávěla, že u ní byl v noci ve snu chlapec a vyléčil ji. Pak požádala o jídlo, protože cítila velký hlad. To bylo u ní známkou uzdravení a později při prohlídce a vyšetřeních lékaři konstatovali, že není důvod k operaci.



| 311

Každý příběh ukončuje paní Purnaja malým, ale velmi moudrým komentářem, jakýmsi duchovním poučením. Píše, že boží milost spočinula na této ženě a uzdravila ji z nevyléčitelné nemoci, protože konala dobré činy v předešlém zrození. Říká se tomu purva punja. Jiný z množství případů operací vypráví o chlapci, který dostal prudké bolesti žaludku. Žádné léky mu nepomáhaly, a tak lékaři rozhodli, že má být rychle operován. Ale otec přivezl chlapce k Satja Saí Bábovi, který poznal, že hoch potřebuje operaci a řekl, že ji sám provede. Otec byl velice šťasten, svámí vzal hocha do uzavřené místnosti a zamkl dveře. Již to trvalo více než čtvrt hodiny a otec chlapce začal mít velký strach, neboť slyšel, že operace u svámího netrvají déle než pět minut. Myslel, že s jeho synem to musí být velmi špatné a propadl zoufalství. Několik minut pro něj trvalo jako několik hodin. Když svámí konečně vyšel, otec srdceryvně naříkal v domnění, že syn již nežije. Satja Saí mu to vytkl: „Ty jsi blázen! Nemáš plnou víru ve mně! Jdi a podívej se, tvůj syn je naprosto v pořádku!“ Otec se cítil velmi zahanben, že ukázal nedůvěru ve svámího sílu, padl mu k nohám a prosil o prominutí. Svámí mu odpověděl: „Vždy měj ve mne víru. Potom nebudeš mít žádné problémy.“ Vyléčený syn se vrátil s otcem domů a příběh končí komentářem o tom, že náš Satja Saí je plný milosti. Hlídá velmi dobře své oddané. Máte-li jakékoliv potíže, on je tu, aby vás ochránil. Podrobně je vylíčen příběh uzdravení jedné princezny ze státu v jižní Indii. S nálezem rakoviny v dutině břišní byla operována, podstoupila radiační terapii. Po čase se vrátily akutní bolesti žaludku, nakonec byla znovu operována. Za tři měsíce začaly akutní bolesti v zádech, vyšetření ukázala rakovinné bujení v ledvinách a v močové soustavě. Zůstala v nemocnici pod přístroji a velmi zeslábla. Lékaři doporučili operaci, i když nebylo jisté, zda bude úspěšná. Tu noc před operací se princezna modlila k Bohu, když tu si vzpomněla, že v populárním magazinu četla o svámím, který je inkarnací boha, a může uzdravit nevyléčitelně nemocné. Ačkoliv jej nikdy neviděla, tedy neměla jeho daršan, modlila se k němu intenzivně až do tří hodin v noci a pak usnula. Když ráno v šest hodin přišla sestra, aby ji připravila na operaci, byla užaslá, protože lahvička u vývodu moči byla prázdná a žena necítila žádné bolesti. Lékař z rentgenu zjistil, že po rakovině není

312 |


ani stopy. Zrušil tedy operaci a poslal princeznu domů. Ta se rozjela přímo do Puttaparti, aby viděla Satja Saí Bábu. Slavili tu právě svátek Navaratri, velkou slavnost, a když princezna měla první daršan, ztratila vědomí všeho kolem a zůstala sedět v hale přes čtyři hodiny. Později při setkání jí svámí řekl mnoho laskavých slov a požádal ji, aby zde zůstala s ostatním ženami. Od toho dne se stalo Puttaparti jejím domovem. Jednoho dne se objevily bolesti žaludku, bylo jí špatně a těžko. Svámí se toho všiml, zeptal se na její stav a hned materializoval z ruky stejné tablety, jako byly ty, které jí předepsali lékaři v nemocnici. Řekl, že má brát tři pilulky denně a všechny bolesti brzy pominuly a již se nevrátily. Tento životní příběh vyprávěla pisatelce sama princezna, která přijela se Satja Saí Bábou do Whitefieldu. (A když jsme byli přijímáni na recepci Brindavanu, seděla tam velmi vznešeně vyhlížející stará indická lady, v krásných šatech se sárí, s mnoha šperky, vypadala jako královna. Slyšela jsem později, že to je princezna… I když se to stalo před mnoha lety, je dost možné, že to byla ona. ) V knížce je každý příběh přesně situován a popsány všechny místní i časové okolnosti včetně počtu a jmen přítomných osob. Svědci potvrzují, jak Satja Saí před takovou operací prostě sáhl do vzduchu a již držel potřebné chururgické nástroje. Nikdy neužíval anestetika, a přesto pacienti necítili bolesti. Přicházel v noci, když spali. Jako samozřejmost jsou tu popsány i případy úplného vzkříšení z mrtvých, a to nejen v této knížce, ale i pozdějších knihách několika lékařů (např. z USA), kteří za Satja Saí Bábou opakovaně přijížděli. Např. ve vesnici Kuppam v rodině Svámího oddaných onemocněl otec – hlava rodiny, a začal zvracet krev. Po lékařském vyšetření mu nedávali naději. Protože pacient měl velkou víru v Satja Saího, poprosil ženu, aby ho odvezla do Puttaparti. Po cestě však upadl do bezvědomí, jeho tělo vychladlo, modralo, a když byl přivezen před Saí Bábu, vypadal jako mrtvý. Jeho žena padla svámímu k nohám a prosila o vrácení života pro svého muže. Svámí ji uklidnil, zatím co ostatní si šeptali, že by se tělo mělo odnést. Svámí nařídil, aby tělo muže položili do blízké místnosti, pozval ještě mužova syna a zavřel za sebou dveře. Později syn vyprávěl, co se uvnitř dělo. Svámí



| 313

nejprve zavolal muže jménem, ale nedostal odpověď. Pak materializoval v dlani vibhuti, smíchal je s vodou a vlil je mužovi do úst. Další část směsi rozetřel po jeho těle. Muž otevřel oči a vstal, jakoby se probral ze spánku. Celé shromáždění si oddechlo, žena i děti byly šťastné a se slzami radosti děkovaly svámímu za uzdravení tatínka. Z mnoha desítek příběhů jsou nejbližší mému srdci ty, které se odehrávají na venkově. Jedna žena slavila velký svátek domácí pobožností ve vlastním domě, zatímco její manžel byl u Saí Báby. Připravovala si vše pro púdžu (obětinu), když tu ji přepadla velká touha vidět svámího. Říkala si v duchu, jak by to bylo krásné, kdyby byl při obřadu v modlitebním pokoji s ní. Když rozsvěcovala lampičky na domácím oltáříku, zaslechla, jak před domkem na dvorku zastavilo auto a jak se otvírají jeho dvířka. Vyhlédla z okna a ke svému úžasu uviděla, jak právě z auta vystoupil v oranžovém rouchu Satja Saí Bába a vedle něho stál její manžel. Žena je běžela s nesmírnou radostí přivítat, okamžitě dala na stůl pohoštění a plna blaženosti sledovala jejich rozhovor. Potom vstala a šla do vedlejší kuchyně pro vodu na pití. Když se se sklenicemi objevila ve dveřích, neviděla v pokoji nikoho. Vyběhla na dvůr – tam také nic – žádné auto, ani svámí, natož manžel. Začala telefonovat do rodin, kam svámí obvykle jezdí, ale nikdo jej neviděl. Zato ženy z těch rodin přišly s květinovými málami, aby mohly přivítat svámího, kdyby se přeci jen vrátil. Zavolaly tedy do Madrasu, kde je také ašram Satja Saí Báby, ten sám zvedl telefon, řekly mu, co se stalo, ale ta žena, která s ním před chvílí mluvila ve svém bytě, omdlela. Svámí řekl: „Posílám vám pro ni telefonem vibhuti – část jí rozetřete po čele a část jí dejte do úst!“ A skutečně, světlý prášek začal padat přímo z telefonního sluchátka! Ženy jej zachytily a udělaly, jak svámí radil. Potom svými málami z radosti ověnčily telefon. Pisatelka přidává poučení: ten, kdo v Něj doufá, ničeho se neobává. V Kalijuze, době zla, Bůh přichází ukázat nám své hry a vylít na nás plně svou milost. Satja Saí říkává svým stoupencům, že jsou pro něj ze všeho nejdůležitější – pečuje o ně, plní jejich přání dokonce i v maličkostech, uplatňuje svou schopnost jasnovidnosti a čtení myšlenek. Pečlivě pomáhá, aby se dobře

314 |


dopravili ze vzdálených vesnic a měst, zastavuje povodně na silnici, aby mohli lidé přijet na slavnosti do ášramu, často si s nimi telefonuje, dokonce po telefonu posílá vibhuti k léčení, což vidělo více přítomných žen. Avšak Satja Saí Bába opakovaně a často upozorňuje od počátku svého působení, že konání těchto mimořádných činů není tak důležité, že hlavní je vnitřní změna, osobní duchovní práce, služba ostatním, pěstování dobrých vlastností, respektování úžasné síly božství v každém člověku i v sobě, jak o tom čteme v mnoha českých překladech jeho promluv a spisů. K mému velkému překvapení nalézám na konci knížky reprodukci fotografie sošky božského dítěte – sv. Jezulátka ze stejnojmenného chrámu na Malé Straně v Praze. O autorce paní Nagamani Purnaja píše též dr Howard Murphet v knize Muž zázraků, že se s ní setkal a mohl čerpat z jejích vzpomínek… Oči se mi klíží, zhasínám malou lampičku nízko nad lůžkem spacího vagonu. Odhrnuji záclonku a dívám se na měsícem zalitý kraj, ubíhající vzad, na spící Indii, na třpyt hvězd a nechávám tělo odpočinout… Úsvit proměnil indickou krajinu: ztratila se skalnatá poušť a suchá savana, na jejich místo nastoupily palmové plantáže a pak rýžová políčka mezi malými zelenými vrchy v údolích, paprsky slunce začaly zlatit kmeny stromů do růžova, voňavý čerstvý vánek, proudící celým vozem, probouzí i přítelkyně. Jedna z nich se vyklání z okna a s nadšením fotografuje bizarní skupiny stupňovitě narovnaných políček, skrytých pod vodními hladinami a shluky domečků pod palmami, také výrazné a majestátní jednotlivé stromy, které jako ochránci rozkládají své veliké větve nad krajem. Brzy po východu slunce se objevil indický průvodčí se zprávou, že asi za deset minut budeme v Londě. Rychle si balíme svých pár věcí a již vlak brzdí na známé zastávce, odkud se máme přepravit k letišti Goa. Vystupujeme mezi spoustu Indů, kteří nám horlivě nabízejí pomoc se zavazadly okamžitě a kamkoliv. To jsme sice nepřipustili, ale přesto nás celá plejáda nosičů následovala všude, kam jsme se hnuli – nejprve k pokladně. Dozvěděli jsme se, že žádný vlak k letišti nejede a že máme jet autobusem. Ten jsme našli na kraji vesničky – byl pěkný a uvnitř seděli dokonce tři cizinci. Po chvíli dohadů vyjel řidič



| 315

kousek dál za vesnici, kde to vypadalo jako autobusová zastávka, a tam nám řekl, že pojede dál, až bude plný. Kde se vzali, tu se vzali snědí řidiči s auty a nabízeli nám své služby. Ze skupiny tří cizinců se k nám obrátila energická Francouzka a dohodla se s námi, že pojedeme společně. Vybrali jsme velký džíp, který naloží všech osm cestovatelů i se zavazadly za slušnou cenu a dopraví nás k hotelu u letiště.

CESTA DŽÍPEM PŘES KARNÁTAKU DO STÁTU GOA  INDICKÁ KRAJINA Ocenili jsme odvahu snědého vousatého řidiče, který dokázal nás všechny i s velkou kupou zavazadel do džípu vměstnat, a za námi vysadil mezi kufry cizinců ještě malého hocha, asi svého syna, který mu cestou pomáhal. Jízda džípem byla neobyčejně vzrušující už tím, že neměl žádné dveře a mohli jsme báječně prožívat kouzla indické krajiny bez pocitu horka. Silnice je hladce ujetá široká cesta z rudé zeminy – ta se objevuje v celé zemi, probleskujíc cihlovou červení skrze palmové háje, lemuje výrazně okraje silnic, je vidět na polích, zvedá se a vlní na skalnatých pláních a kopcích, jen spoře porostlých polosuchými stromky nebo keři. Cihlově červený prach na stromech a keřích nerozlučně provázel stovky kilometrů cest a silnic, které jsme projeli taxíky a autobusy. Samozřejmě, že cihlově červené byly i dlouhé zídky, stavěné kolem palmových plantáží. Při dlouhé cestě přes tropy s bohatou vegetací se takové zídky táhly podél silnice i několik kilometrů bez přerušení. Červenavě cihlová je i ušlapaná hlína ve všech venkovských sídlech mezi domy. Stejné jsou i podlahy domků – na cihlově červené zemi se vaří i spí, když je čistě zametena. Po celé dlouhé cestě jižní Indií a zpět nás velmi často překvapovaly zděné vesničky vedle kolonií chýší a chatrčí ze dřeva a palmových listů. I ty nejchudší formy bydlení však působily spořádaně a čistě. – Řada vesnic měla jako charakteristický znak masivní střechy z černého proutí, domky svítily do dálky zářivě bílými stěnami a byly všechny stejně nasměrovány vzhledem ke slunci. Zaujaly nás tou kontrastní černobílou prostotou, s jakou výrazně kralovaly mezi zelení palem a keřů. Neobyčejně skromný

316 |


ráz dávaly krajině venkovské kolové stavby, stojící osaměle v polích a políčkách – zřejmě přístřešky na sušení sena, vznášející se na čtyřech tenkých kůlech jako průzračná hnízda. S těmi dřevěnými kůly umějí Indové dělat přímo kouzla. Osekaný kmen mladého stromku nebo silného bambusu slouží jako základní nosná konstrukce milionů chýší a chatrčí, vzdušných verand u domů, ale i všech krámků, tržišť a bazarů a ostatních hospodářských staveb, také jako nenahraditelný prvek současné velké výstavby pro vybudování lešení a výztuže všeho druhu. Nové moderní domy ve městech jsou při stavbě obklopeny doslova pavoučí sítí z takových dlouhých kůlů, svazovaných provazy, na nich balancují desítky malých zedníků a natěračů. Takové lešení nemá podlážky, práce na něm vyžaduje mrštnost a obratnost zkušené opice, řemeslník se bosýma nohama opírá o jeden vodorovný kůl a jednou rukou se drží stěny, na níž pracuje. Myslím, že tady nikdo ani neví, že mohou v jiných zemích existovat předpisy o bezpečnosti práce. Proč by se o to měli starat, vždyť dosavadní praxe je nejlepší a nejlevnější. Po cestě džípem přes tropické oblasti jsme viděli zblízka stovky, možná tisíce domků, domečků, chýší, chatrčí. Obyvatelé tropů to mají jednoduché: pár kůlů se pokryje palmovými listy, vše se v několika místech sváže a bydliště je bez jakýchkoliv finančních nákladů hotové. Žijí zde tak od nepaměti, v čistém prostředí, bez továren a kouřících komínů, žijí tak i v tomto století, a rádi, v tichu a klidu, v dokonalé souhře s přírodou. Jak nám vyprávěli noví přátelé – indičtí manželé – sociologové, může se každý svobodně rozhodnout a vybrat si způsob života. Chce-li žít západním způsobem, může získat vzdělání i práci, postavit si pěkný domek, koupit auto, vybavit si byt a firmu přístroji, být podnikatelem nebo pracovat na univerzitě. Mnozí to tak dělají, všude je vidět spousta nových domků i domů, hotelů, bank, veřejných institucí, nová sídliště jsou velmi velká a originálně architektonicky řešená. Ale statisíce, spíše miliony žen a mužů v Indii zůstávají při tradičním způsobu života, protože vědí proč, a jsou šťastni v podmínkách, které bychom u nás pokládali za příliš chudé a nesnesitelně nuzné. Jestliže to funguje i dnes, pak myslím, že takový způsob života si zvolí i další generace, a to může být světlou nadějí pro lidstvo, jehož část hledá ochranu před vlastní



| 317

technickou civilizací. K našemu překvapení se všude, kudy jsme jeli, tito lidé smáli od ucha k uchu a bylo jich velmi mnoho. Je na nich skutečně vidět spokojenost. Pravděpodobně to jejich bytí v harmonii s okolím jim dává velmi jemné prožitky, obohacující vnitřní život způsobem, který asi nejsme schopni vůbec chápat. Mohou vyrůstat v silném propojení se silami přírodního světa, vodu nosí ve vědrech od nejbližšího pramene, topí jen přírodním materiálem, který najdou – a vaří na otevřeném ohni. Přicházejí často do přímého kontaktu se zemí. Letní deště s sebou přinášejí povodně a zásobu vody na celý rok. Mezi jejich životy a živly – vodou, vzduchem, světlem, zemí – je přímé spojení. Přežití člověka je na čistých přírodních elementech úplně závislé, a tak tu poznáváme starou domorodou kulturu, vnímající přírodní svět jako něco posvátného a živého, jako velký prostor, plný viditelných i neviditelných bytostí a sil. V přirozené kráse kolem sebe člověk tu nalézá plné uspokojení a štěstí, kontakt s přírodními elementy posiluje a léčí, dává duševní harmonii. Domnívám se, že tady bychom se měli začít učit. I v bohatých přímořských krajích jsme pozorovati naprosto jednoduchý způsob života vedle honosných vil a přepychových bungalovů. Ty rozdíly mezi bohatstvím a chudobou Indové a Indky nevnímají tak ostře jako my. Indická krajina je nesmírně mnohotvárná a členitá. Z vegetačních kuriozit mne jako výtvarnici zaujaly tvary kaktusů. Ve skalnatých polopouštních krajích se střídají se sporými nízkými keři na vyschlé růžově cihlové půdě. Jsou vysoké i nízké, kulaté i válcovité, hladké i ostnaté, některé přímo ohromné a zcela připomínají nejlepší kusy olomouckého tropického skleníku. Pozoruhodné jsou i řady velkých agave, které často lemují silnice jako obrubníky, vypadá to, že na jihu Indie převzaly funkci jako našich alejí. Na mnoha místech kaktusy a trnité keře tvoří i ploty a ohrady kolem chalup a políček. Přejížděli jsme ze státu Ándhrapradéš do státu Karnátaka a krajina se díky řece pozvolna změnila. Roviny, zářící bohatostí kvetoucích keřů, pestře pomalovanými domky, protkané palmovými a třtinovými plantážemi, blyskotavými zelenými plochami rýžových políček, nás očarovávaly svým tichem a mírem. Mezi políčky sehnuté ženy nezvučně doplňovaly pokojný

318 |


prostor pod třpytivým nebem. Tu a tam volavka, stojící na jedné noze nehybně nad hladinou, prohlubovala dojem absolutního klidu. Jeden malý povoz, tažený volkem, který jsme potkali, reprezentoval veškerý dopravní ruch. Zemědělskou krajinu pozvolna vystřídala ohromná rozloha tropických lesů, které se začaly zvedat do bohatě modelované vrchoviny, kde se skrývaly poměrně chudší osady venkovanů. S naším džípem jsme vystoupali do onoho známého pohoří, které jsme přejížděli první den po příletu do Indie. Opět se nám otevřelo ohromné panorama jižní tropické Indie s pohledem na rozlehlé moře vlnících se hor a kopců, kadeřavě zelených až za daleké obzory, kde se ztrácely v našedlém mlžném oparu. Všude, kudy jsme projížděli, kde byla nějaká osada nebo vesnice, vždy stál u silnice pár malých krámků, hospůdek či stánků, velmi jednoduše sestavených z několika kůlů s přístřešky z palmových listů. Řemeslně i esteticky dokonale působily přístěnky a stánky z rohoží, pletených z palmových listů. Indičtí lidé mají vypěstovanou silnou potřebu života ve společenství, ve velkých rodinách. Z našeho auta jsme mohli často vidět rovnou do domků a venkovských domácností, kde na zápražích ženy s dětmi vařily na zemi před domkem. Někdy mají nádoby na vaření pozoruhodně tvarované, velké, oblé, ze svítícího kovu nebo z keramiky. Lidé s rodinami, dětmi i zvířaty obývají chýše tak, jak je to učili jejich předkové, je to pro ně ten nejpřirozenější způsob života. Na rozsáhlých územích Indie tak mohou žít velmi levně, zadarmo a zdravě. Nepotřebují inženýrské sítě, nábytek ani koupelny, žádné energie ani techniku. Jejich život uprostřed přírody je po tisíciletí nezměněn, jakoby tu přežil pospolitý řád života až do 21. století. Právě díky tomu, že jsme se rozhodli pro dopravu tím nejlevnějším způsobem, mohli jsme zakusit souhrnný zážitek indické krajiny a života v ní. Velký kus Indie jsme projeli opravdu lidovými dopravními prostředky – autobusy, auty, vlaky. Hlavní cíl naší cesty – poznat největší duchovní osobnost Indie – byl bohatě naplněn. Navíc jsme se seznámili s různými tvářemi a podobami indické země v její jižní části, máme za sebou bohatou a proměnlivou přírodu, poznali jsme všechny druhy osídlení a staveb, venkov, města, samoty, pustiny, pouště i tropické lesy, hory, skály, cesty



| 319

prašné i asfaltové, schůdné i neschůdné, a to vše v prismatu nové silné duchovní zkušenosti. Chtěla bych výslovně pochválit indické stromy: jak samozřejmě doplňují veškeré formy přebývání člověka v přírodě! Jak jejich souměrné koruny zdobí krajiny i města, jaká je to pastva pro oči, když svou monumentální krásou doplňují chrámy, ášramy nebo nekonečné pláně savan, jimiž jsme projížděli! Úchvatně působí staré mohutné banyány – jejich rozložité koruny, vyšší než patrové domy, protkané svazky visících vzdušných kořenů, vyvolávají vzpomínky na dávná učení moudrých učitelů, předávaná jim z nejvyšších úrovní kosmického vědomí. V zemi, kde můžeme vidět malé obětiny i u některých stromů, se nikdo nediví, když se člověk postaví před strom a mluví s ním. V ašramu Prašánti Nilajam je mnoho různých stromů, je na nich vidět péče a láska lidí, i stálá úcta – některé jsou posvátné, vlají z nich modlicí stuhy a visí na nich malé zabalené modlitby i přání. Kousek za Puttaparti stojí na skále velmi uctívaný strom – tamarind, jemuž se říká „strom přání“ na paměť božské líly chlapce Satja Saí Báby, když při výletě pro své kamarády dal vyrůst několika druhům ovoce na stromě, který nikdy nemá plody…Pohádky jsou tady skutečností, svědci oné události ještě žijí… Jsme v zemi, kde je sezení v meditaci pod stromem normální denní činností, důležitou životní funkcí, dokonce velice posvátnou. Stromy tady píší již svou existencí tichou báseň – palmy často inspirovaly orientální básníky. Pohled na palmy mne vždy hluboce dojímal – připadají mi tak křehké! Na dlouhém štíhlém kmenu vypadají chocholy šelestících listů zdálky jako vysoké zelené květiny, které nám vstřícně mávají a lákají nás, jakoby nám chtěly cosi říci. Palmy se pěstují na rozsáhlých plantážích i v menších ohradách, jsou nerozlučným doplněním všech venkovských sídlišť i luxusních hotelů. Na starších palmách jsou vidět v jejich kmenech záseky – zřejmě slouží jako opory pro bosá chodidla šplhajících chlapců při sklizni kokosů. Překrásné jsou i banánovníky – o hodně menší a podsaditější, s množstvím vějířovitě rozložených listů zářivě zelené barvy – v lánech plantáží či na okrajích městských ulic. Viděli jsme, že všude – i v těch nejchudších sídlech – se velmi silně udržuje náboženská tradice, denní večerní pobožnosti před domácími oltáříky

320 |


jsou všude na venkově samozřejmostí. Před domky se pěstují posvátné keříky tulsí na čtverhranném zděném sloupku, ten někdy stojí i uprostřed chatrčí, bývá barevně pomalován. Každá osada nebo vesnice má společnou svatyni se sochou božstva, kam může kdokoliv a kdykoliv přijít k uctívání a zazpívat bhadžany nebo kírtany, poklonit se, položit květ nebo zapálit světélko. Jaké asi vzpomínky mají na dětství tito lidé a jejich předkové, když každý večer mohli s rodiči prožívat společné modlitby, oběti a zpěvy o božství, vidět plamínky posvátných světélek na domácích oltářích doma i u sousedů? S jakými pocity vstupují do chrámů nebo přicházejí za učiteli, mudrci, svámími, guruy a rišii do ášramů nebo do škol? To je dnešní současnost indického venkova: způsob tradičního bydlení nemizí, také ani denní zbožnost a oběti, ani způsob vaření, nemizí ani ruční obdělávání půdy ani způsob stavění. Domky a chatrče se stále staví a zůstávají v těsném sousedství obchodních center, dokonce i u zdí nových velkých domů a ášramů. V Indii to nikomu nevadí To, čemu my říkáme bída a chudoba, je tady uměním života bez nároků, pokorným přijetím vlastních možností a udržením duševního klidu a míru. Satja Saí Bába často nabádá ke skromnosti – jedna ze základních mravních zásad pro dobrý duchovní i hmotný život je péče o „strop svých přání“, vůle po zvládnutí každé touhy již ve vlastní mysli, pečlivé promýšlení toho, co vlastně chceme a zda to bude opravdu užitečné, prospěšné druhým. A co my vůbec víme o indickém venkově? Zvláště když odtud přicházejí velcí duchovní učitelé, tak plní energie, nadpřirozených sil a schopností? A jakým právem si vůbec dovolujeme hodnotit to, co neznáme? Můžeme vědět, co je pro ty lidi, žijící v přírodě, dobré? Myslím, že dosavadní názor na bídu, chudobu, ubohost indických venkovanů bychom měli obohatit o jejich duševní ušlechtilost, skromnost, vnitřní krásu a duchovní bohatství, o svobodnou volbu své cesty životem, o skrytou naději a moudrost. Nemůžeme se dívat na jejich činy západníma očima, jejich myšlenky a city nelze vnímat tak, jsem se tomu naučili my.


| 321

V HOTELU MAHARÁDŽ

Na to stále myslím tyto dny, i teď, když náš džíp za hlasitého troubení vjíždí do města Goa. Objevují se patrové zděné domy, palác parlamentu a slavné katedrály, vystavěné v t. zv. portugalském stylu – v dějinách umění i v historii země má název „portugalské baroko“. Stavby jsou čistě bílé, charakteristický je na chrámech nad štítem vyzděný robustní kříž. Město je podivně klidné a tiché, přijeli jsme totiž do doby oběda. Chvíli stojíme před křižovatkou u nádraží, pak zahýbáme k letišti. Ale hotel u airportu je uzavřen kvůli adaptacím, a tak musíme dojet kousek odtud do města Vasco da Gama. Majitel džípu nás vyložil v hotelu Maharádž. Hotel zvenčí působil královsky, uvnitř v hale noblesní eleganci starobyle vypadajícího nábytku s vyřezávanými orientálními ornamenty a zrcadly zdůrazňovaly tři zářící křišťálové lustry, možná vyrobené u nás. Pokoje pro nás měli pěkně vybavené, s balkony a koupelnami, v nich končí naše velké cestování, teď nás čeká jídlo, odpočinek a zítra odlet. Naše pětičlenná skupinka se sešla v jídelně v přízemí k opožděnému obědu ve slavnostní a povznesené náladě a obdivujeme „maharádžovský styl“ zařízení celého prostoru. Kolem mahagonového vyřezávaného nábytku v mughalském stylu jsou rozestaveny rozložité zahradní tropické rostliny, mezi nimi velké dekorativní keramické sochy indických zvířat: slon a želvy, pokryté krásnými orientálními ornamenty. Je to skvělá ukázka typicky lidového indického umění. Matně červený povrch pálené hlíny nám připomíná širé pláně Indie a celou naši dobrodružnou anabázi. Nadechujeme vůni santalových tyčinek, které tiše doutnají na zdobeném sekretáři v čele jídelny a vzpomínáme na zážitky v Saí ašramech. Na rozloučenou s Indií si vybíráme jídla, která nám připomínají to, co jsme jedli v indické jídelně v Prašánti Nilajam nejraději. To ještě netušíme, že budeme zítra velmi překvapeni vývojem událostí, a že přeci jen toto nebude náš poslední indický oběd. Poslední volné odpoledne v Indii: přítelkyně šly do města, a já sedím na balkoně hotelu Maharádž a dívám se přes obrovské přístavní cisterny na kovově lesklý cípek Arabského moře, přes které zítra poletíme do Evropy.

322 |


Cisteren je asi patnáct, jsou pestrobarevně pomalovány nepravidelnými skvrnami v barvách světlé zeleně, růžové a hnědé. Má to v sobě ornamentální řád, vzdáleně připomínající maskovací vojenské stany našich armád. Na některých cisternách je velký nápis HINDUSTAN PETROLEUM. Docela zakrývají pohled na moře, který kdysi z hotelu musel být krásný… Potřebuji si zaznamenat poslední úsek cesty a siesta po obědě byla vždy v ášramu pro mé poznámky nejpříhodnější. Malý kapesní sešitek je plný, vytahuji blok, zakoupený na letišti Gattwick v Londýně. Dobrou hodinu do něj píši to, co jsme viděli na zpáteční cestě z Whitefieldu do Bengalúru a odtud až sem, když mne z poklidu vyrušilo hlasité blížící se skandování tlampačů na ulici. Dole na hlavní třídě se sunul proud jakéhosi velkého shromáždění lidí, jeho konec nebyl v dohledu, tlampače hlasitě a neodbytně vyvolávaly různá hesla, a mne přitom napadla vizuální představa: vždyť jsme z auta viděli ohromné plakáty na zdi u nádraží Goa, na nich barevné velké portréty Mahátmy Gandhího a současných indických představitelů. Pod i nad nimi červeně zářily veliké nápisy DEMAND DAY s dnešním datem 2. února. Naše auto tam přibrzdilo kvůli křižovatce a tak jsem mohla rychle zrakem přelétnout přes asi šest požadavků lidu na indickou vládu, které se týkaly zlepšení pracovních podmínek, zvýšení platů, zdravotní péče, pojištění, volna o svátcích a výše starobních důchodů. Nebýt této ohromné a spořádané demonstrace, ani bych si na to nevzpomněla. Ze třetího patra hotelu jsem pozorovala hluboko dole dlouhý průvod Indů v bílých košilích a tmavých kalhotách. Nesli mnoho různých standart na tyčích, mnoho rudých transparentů s nápisy, před nimi v čele jelo krokem velmi velké a velmi staré auto s obrovskými ampliony, odkud se ozývala všechna ta hesla a požadavky. Indický lid má od dob vedení Mahatmou Gándhím opravdu důkladnou průpravu v boji za svá práva a tak věřím, že jejich požadavky budou splněny… Slunce rudlo nad západem, vtom na ulici dole na křižovatce před hotelem se objevily dvě krávy s teletem. Chvíli vážně pozorovaly dav lidí, celý průvod neměl konce. Náhle krávy udělaly čelem vzad a i s teletem


V hotelu Mahar ádž

| 323

pomalu odešly zpět. Pravděpodobně pochopily, že se přes masu lidí na druhou stranu ulice nedostanou. Poslední noc pod indickým sametovým nebem byla hodně teplá, ve vzduchu byla jemně cítit vlhkost mořské vody. Dívala jsem se dlouho z balkonu na hvězdy, třpytící se nad jižní Indií. Na ulicích přestávali jezdit cyklisté a osobní auta, ze dvora hotelu odstartovaly motorky zaměstnanců. Kolem hotelu pomalu přešla kráva a v dálce na konci ulice se zastavila pod světlem. Z protějšího domu vyšel muž a lákal ji dovnitř, po chvíli kráva zmizela za ním a nastalo úplné ticho.

324 |


Z LETIŠTĚ GOA DO LONDÝNA

Ráno na letišti nás čekalo ono překvapení: náš let se opozdí a letecká společnost nám dává možnost se koupat na pláži luxusního hotelu a zde také přepychově poobědvat. Krásný nový autobus aerolinií Caledonia nás veze s mnoha cizími pasažéry přímořskou krajinou kolem nových vil, obklopených palmami a květinami v nádherných zahradách. Pak kolem palmového háje zatáčíme a otevírá se nám pohled na veliký bílý hotel s ohromnými zaoblenými okny, balkony a terasami, na nich mnoho květin, za palmami svítí azurová modř moře přes celý obzor. Na otevřené zahradě u pláže veliký bazén s modrou vodou, spousta palem a barevných lehátek, na nich několik bohatých západních hostů, kolem všude třpytivý prostor a vůně moře, kryté terasy s pohodlnými rákosovými křesly, prázdná písečná pláž, keře kvetoucích ibišků, klidné šumění příboje, potom vybrané pochoutky švédského stolu – to všechno jsme dostali na pár hodin k dispozici jako pozemský ráj a poslední dar matky Indie. S přítelkyněmi jsme se koupaly v moři a opalovaly, sbíraly mušličky a vzpomínaly na Satja Saí Bábu a jeho božské líly. Prošla jsem si bosa v tichu celou prázdnou pláž. Sledovala jsem, jak se moje stopy hned za mnou pomalu rozplývají v jemňoučkém růžovém písku. Mistři říkají, že nejlepší meditace je při jasném modrém nebi – dívat se do toho průzračného nekonečna, do průsvitné propasti… Bylo to dvojnásobné – nebe se odráželo na nekonečné hladině, která nás obklopovala. Pak nás čekala neuvěřitelně krásná hotelová jídelna ve staroindickém stylu, pod křišťálovými lustry desítky elegantních stolků vždy se čtyřmi křesílky, kolem stěn třpytící se benátská zrcadla ve zlatých rámech a pod nimi malé palmy v obřích mughalských vázách z modrobílého porcelánu. Vzadu tlačenice pasažérů našeho autobusu před mísami indických i západních jídel mnoha barevných odstínů a vůní. Za nimi stálo několik červeně olivrejovaných mladých snědých mužů a zručně servírovalo na talířky v našich rukou to, co jsme jim ukázali. Skutečně jsme skoro nevěděli, co vidíme – rozeznala jsem v jednom jídĺe kousky mořských ryb s omáčkou


Z letišt Goa do Londýna

| 325

a vynikající zeleninou a kořením, byla tam výborná rýže a chutné ragú a kousky pečení a kuřata na mnoho způsobů a všelijaká čatní a indická jídla a anglická jídla a langusty a krevety a jiné plody moře a různé mnohobarevné saláty a ovocné kompoty a neobyčejně zvláštní dortíky a zmrzliny a šlehačky a jogurty a buchtičky a kořeněné kuličky a sladké kuličky – a to vše na stříbrných obdélných mísách v šikmých řadách nad sebou, naaranžovaných za sklem masivního mahagonového pultu, širokého skoro jako celý sál. Stále ve mně sílil pocit, že Satja Saí o tom ví, že to je jeho sladká líla – hra s námi, tedy spíše s naším myšlením a představami. Při společné radosti u stolu jsme se na tom shodli, že to všichni z naší skupinky tak cítí – jako zvláštní tajemství mezi ním a námi. Byla to jakási hostina bohů, jakou jsem v životě nezažila, v sále, který vypadal jako sen, v tak vysněné krajině, že naše vědomí to vše může chápat jako ukázku stvořené iluze máji – jako jasný symbol věčného okouzlení naší duše krásami viditelného světa. Takový prožitek může nastat již při pobytu v divukrásném ašramu v Puttaparti – ono vnímání umělecky dotvořených skvostů indické architektury v království nejvyššího míru Prašánti Nilajam současně s jejich zdrojem – božskou sílou Satja Saí Báby – dává zcela jiný úhel pohledu na materiální skutečnost, naše vědomí se ocitá ve stavu odpoutání – vairágja, rozlišování – vivéka, aniž by to bylo naše vlastní racionální úsilí. Připomíná mi to chvíle, kdy největší jogin Indie, neviditelný Babádží v Himáláji stvořil pro svého milovaného žáka na jeden den obrovský zlatý palác – tam vysoko v horách – a to jen proto, že si to žák kdysi přál. Píše to Svámí Jogananda ve svém životopise, který také vyšel česky. Podle zákonů karmy postoupí žák dále, když nemá žádná přání, tedy když se jeho stará přání splní a netvoří nová. Je to vůbec myslitelné, že jsme mohli dostat na dálku tento dar? Po obědě prohlížím hotelové terasy. V moderním obchodě pro turisty nacházím polici nových knih o Indii a skleněné vitríny, plné malých umělecky a řemeslně dokonalých sošek božstev, slonů, šperků, suvenýrů z jižní Indie…Jsem tu sama, mám více než hodinu času a objevuji nádherné knihy s barevnými fotografiemi indických paláců, chrámů, klášterů a slavných posvátných míst. Jsou tu přesně ta místa, kam jsem chtěla

326 |


původně z ášramu Prašánti Nilajam odjet – Madras s jeho prastarými chrámy, Mámallapuram (Mahábalipuram), posvátná hora Árunáčala, Madurai, Čidambaram, chrám v Konáraku, Káňčipuram, Tiruvannámalai, Kálhastí, Šrírangam, chrámové město v Tiruččiráppali. Posvátná místa, naplněná energií a modlitbami světců a snad milionů lidí za ta staletí, mne vždy přitahovala. Masivní tmavé zdi chrámů a věží, často přeplněné sochami bohů a bohyň a ornamenty, obrovské sloupové síně, ukrývající tisíce kamenných podob božství, někdy naopak jen prázdný prostor s mystickým tajemstvím, nádherně zdobené věže, plné mytologických symbolů a dávných příběhů – to vše mi symbolizuje cesty, jimiž každý z nás prochází v různých dobách svých životů. Při prohlížení fotografií si mohu představovat, jaké zážitky mohli na těch místech mít jejich zakladatelé, jejich rodiny – většinou královské, také jejich stavitelé, jaké nádherné slavnosti se tam pořádaly, co asi prožívali mniši, poutníci, sádhuové, která božstva a jak uctívali, jaká měli přání, co potřebovali. Ale pak se v duchu vracím k tomu všemu, co jsme v Indii prožili. Když si představím, že dnes jsou ta památná místa navštěvována více západními turisty než zbožným lidem, připadá mi daleko cennější soustředit se na to, co jsme mohli poznat v ášramech u Satja Saí Báby, než vynaložit drahocenný čas, peníze i zdraví na pozorování a procházení kamenných staveb. Knihu fotografií jsem nekoupila, byla velmi drahá, ale ještě jsem si stačila pročíst knihu o barvách a jejich symbolice Colours of India. Bílá je barvou čistoty, nevinnosti, moudré jednoduchosti, oblečení joginů Modrá je barvou nebes, duchovního vytržení, nekonečnosti. Červená je barvou energie, síly, duchovního probuzení. Žlutá je barvou radosti, slunce a vznešenosti. Zelená znamená růst, svěžest, rovnováhu. Oranžová spojuje významy červené a žluté, je symbolem vycházejícího slunce, vyššího vědomí, proto ji nosí svámiové. Mnohé z toho, co jsme viděli, se tím vysvětlilo. To jsem ještě netušila, že se to stane mým ústředním zájmem po návratu z Indie: jde mi dnes o užívání čistých barev v malbě, kresbě i grafice, ale takovým způsobem, aby zároveň léčily. Stalo se mým hlavním výtvarným posláním zkoumat účinky čistých barev a tvarů na duši – a to začalo tady, v Indii.



| 327

Kousek odtud u hotelu se začali scházet lidé z našeho letištního autobusu. Spěchám za nimi, a dlouhým pohledem na obzor od východu k západu zdravím báječně modré moře, palmy a pláže, tichou přímořskou oázu, ukázku ráje, tu vysněnou fatamorgánu, neuvěřitelnou pohádku na závěr prvního setkání s Indií. Odnáším si to všechno v duši, ono okouzlení vlastními dojmy, které z mysli může ovšem kdykoliv zmizet. Patří to ke všemu tomu, co pomíjí? Je to jedno z těch poznání, pro která jsem tady?

LET MEZI HVĚZDAMI Čekali jsem na start bílého letounu společnosti Caledonia na letišti Goa do 18 hod. Veliké horko jsme ani nepociťovali, plni radosti z toho, co jsme všechno zažili. Po startu letadla bylo ještě vidět několik minut v záři zapadajícího slunce břehy matky Indie. Zatáčeli jsme k severu a tak jsme ještě chvíli mohli pozorovat pod námi na pravé straně červenavé pobřeží s palmami, které se zmenšovalo a vzdalovalo, až zmizelo za růžovými parami a obláčky, jak jsme nabírali výšku. Rychle se stmívalo a večer přecházel v noc. Neseděla jsme sice u okénka jako minule, ale chodila jsem se dívat ven z kulatého průhledu u nouzového výstupu. Tam mne zastihla letuška a účastně se ptala, zda mi není dobře. Byla překvapena, když jsem jí líčila svůj zájem jako výtvarnice o průběh cesty a že to je můj první let v životě, věděla totiž, co se v naší malé zemi těch čtyřicet let dělo. Dokonce mi s úsměvem nabídla, že mne zavede do pilotní kabiny, jakmile se objeví dole nějaké město, abych mohla mít nějaký vizuální zážitek. Kabina s piloty a přístroji byla celá skleněná nejen nahoře, ale i dole. Ohromující dojem z prostoru nebe a země v noci mne naplnil tak velkou úctou, že jsem nemohla popadnout dech… Sametové černo země se spojovalo s temnem nebe, třpytily se hvězdy nahoře, i hvězd dole přibývalo. Třetí pilot mi ukázal mapu, protože pod námi právě vyplouval dole Istanbul. Velké kovové tělo letadla se tichounce sunulo ve velké výši nad milionovým městem, ukrytým ve tmě. Dole začaly vystupovat obrysy úžiny mezi Istanbulem a Tureckem, olemované řetízky drobných světélek. Najednou se rozzářilo pod námi tisíce metrů hluboko celé velkoměsto, snad miliony

328 |


drobných hvězdiček, dlouhé náhrdelníky světélek tam, kde byly bulváry, ulice a uličky – a celý ten úchvatný jev pod námi tiše míjel dozadu, jako by to bylo jedno z velkých souhvězdí. Vzpomněla jsem si, jak můj otec miloval hvězdy, jak mne držel za ruku, když jsme o letních večerech sedávali na zápraží statku na Moravě, a jak mi ukazoval souhvězdí a jednotlivé hvězdy. Když jsem sedávala s mými dětmi na stavidle rybníku u naší chalupy, věnovali jsme měsíci a hvězdám hodiny a hodiny. Taková věčná láska je určitě přenosná… Pilotní kabina letadla, které nás unášelo nad Evropou, byla dokonale průhledná v celém objemu, bez viditelných žeber, spár nebo nosné konstrukce. Bylo nádherné sledovat, jak některá souhvězdí pomalu před námi vyplouvají, jiná pomalu klesají za námi, připadala jsem si jako v největším planetáriu světa a jako malá částečka kosmu. Abych mohla lépe vidět souhvězdí, překryla jsem indickým šálem sklo nade mnou a kolem mé hlavy, protože se v něm odrážela světla z pilotní kabiny. Tak teprve náležitě vynikl třpyt hvězd Velkého vozu, Orionu a Kassiopeje, které se majestátně vynořovaly na černém sametu. Přichází mi na mysl, co říkal Immanuel Kant: „Dvě věci na světě mne naplňují úžasem – hvězdné nebe nade mnou a morální zákon ve mně.“ Vzpomínám si, jak jsem četla v jedné malé zprávě v ašrámu, ža Satja Saí ukázal dvěma oddaným pohled shora na naši planetu, aby viděli různé oblaky energií nad různými státy. Nad Ruskem se vznášel tmavý mrak a tehdy – před rokem 1989 – je poslal na duchovní cestu nad tuto zemi, aby provedli léčení. Dal jim k tomu potřebné instrukce. Trvalo to asi půl dne. Jak to potom dopadlo, víme všichni… Teď v tom neobyčejném zážitku mezi hvězdami bezpečně poznávám i jeho vliv a jeho poučení. Nepopsatelně vznešeně působí ten nádherný kosmický prostor, v němž se odehrávají neviditelné a netušené děje. Může to být nová představa nekonečna? Můžeme na nekonečno myslet jako na průhlednou temnotu? Jako na pradávné temné světlo? A všude v něm cítit a vnímat mnoho energií a sdělení pro nás, můžeme v něm tušit miliony bytostí? Jakýchsi návalů vln s dušemi, jak to jednou nakreslil František



| 329

Kupka, také ctitel hvězd na starým Egyptem a jeho sfingami? Může naše mysl obsáhnout celý vesmír? Náhle jako bleskem se mi to celé vyjevilo jako obraz – velkolepá metafora našeho rozšířeného vědomí, a to se v mžiku nastěhovalo do mé hlavy a zůstává jako základ, jako vštípený prožitek pro vždy. Možná, že se tomu říká kosmické vědomí? V rozechvění opravdu nevím, jak svámímu, kterého cítím vedle sebe, poděkovat za takový dar. Vím, že on to ví a spokojeně se loučím s piloty. Odcházím s letuškou mezi spící pasažéry, abych se mohla v klidu věnovat tomu zážitku nesmírného vnitřního vesmíru, který počal vstupovat do mého nového života, i do života milionů dalších duší. Prožívám to jako spojující tkáň myšlení všech citlivých lidí, jako jemnou vesmírnou síť, která trvá možná od nekonečně vzdálených časů, jako živé společné vědomí ohromné síly. Jistě je to dar pro všechny, jistě nejsem sama, naopak, dobře o tom ví a mluví spousta moudrých lidí, vědců, spisovatelů, univerzitních profesorů, umělců, duchovních učitelů, mužů i žen, dnes dokonce studentů a studentek. Spousta jich o těchto věcech píše nebo i psalo dříve, objevují se nové záznamy z dávné minulosti…

330 |


LONDÝN A FILM O SATJA SAÍ

Nad Londýnem kroužíme ještě za tmy, pak nějakou tu hodinku jsme si v křeslech airportu Gattwick zdřímli, než jsme se uchýlili zase k naší anglické hostitelce. Po výborné ranní polévce jsme spaly v starodávných postelích až do odpoledne. Byla neděle, taková správná londýnská klidná a tichá neděle. Když se pak objevila majitelka bytu, vyprávění nebralo konce. Měla radost z dárků, vařilo se, a pak konečně přišel na řadu videofilm o Satja Saí Bábovi, který jsem koupila v Muzeu spirituality v Prašánti Nilajam. Znovu se před námi Satja Saí objevil!! Byl to velký den, kdy se na stadionu v Puttaparti slavily jeho 70. narozeniny. Bylo cítit, s jak nesmírnou úctou a láskou k němu vzhlížejí lidé v Indii. Na slavnosti bylo několik set tisíc mužů, žen i dětí, nastrojených do nejlepších šatů, ženy se šperky, všichni se šťastným úsměvem viseli očima na Satja Saí Bábovi. Usadili jej do bohatě vyřezávaného křesla, odkud vstal a pronesl po předřečnících z vlády a z univerzit strhující projev, zakončený krásnou duchovní písní. Nato začala slavnostní přehlídka národů s hudbami a vlajkami. V té chvíli svámího přesadili na pohodlnou houpací pohovku, která byla pak předmětem neustálých strkanic v zákulisí: muži a chlapci v bílém se předháněli v tom, kdo bude svámího chvilku houpat To nás pobavilo, ale i ukázalo další rozměr oddanosti k velikému učiteli. Přitom procházely před slavnostní tribunou jásající skupiny jeho ctitelů z různých zemí světa, oblečené vždy do typických krojů své vlasti. Rozpoznali jsme za obrovskou první skupinou Indů z různých indických států Thajce, Číňany, Japonce, Afričany, Iránce, tančící Nepálky, podobné těm, s nimiž jsem v Brindavanu mluvila. Protože každý národ nesl svou vlajku, dařilo se nám poznat mezi bíle oděnými skupinami Francouze, Italy, Američany, Kanaďany, Angličany, Poláky, Švédy, Švýcary, Němce, Rusy, Ukrajince, Brazilce, dokonce i česká vlajka se ukázala nad hlavami jedné skupiny k naší nezměrné radosti! Po přehlídce byly předváděny akrobatické a taneční kreace velkých národních souborů. Stadion má obrovskou rozlohu a pod záštitou Satja Saí Báby se tu každý rok pořádají velké závody nákladních automobilů i mezinárodní fotbalové zápasy.


Londýn a film o Satja Saí

| 331

Potom kamera ukazovala barevné obří sochy nejvyšších duchovních osobností světa, zakladatelů světových náboženství a božstev, stojící přímo nad ohromným stadionem na velké skále. Šiva s hromoklínem, srpkem luny a šperky na hlavě i na šíji, Zoroaster v bílém rouchu a červeném plášti, Ježíš Kristus žehnající a ukazující na planoucí srdce na své hrudi, Mohamed prorok, statečně odhodlaný, Hanuman – uctívaný král opic, ochránce Rámy a Síty, držící mythickou horu – ti všichni byli postupně ozařováni reflektory, jak se blížilo setmění. Náhle se pustil zurčící vodopád z vrcholu skály na hlavu sedícího Šivy – to na památku, že kdysi svými vlasy zastavil rozbouřenou řeku Gangu. Světelné animace byly doprovázeny indickou hudbou, slavnosti vrcholily nočním koncertem hudebních skupin z východu i západu. Jásavý soprán slavné anglické zpěvačky se nesl daleko do prostoru, když zpívala moderní duchovní píseň o slávě božské lásky a jejím vítězství nad všemi negacemi a překážkami. Férie kinetických barevných světel doplňovala večerní koncert, a tak jsme mohli plně zažít umění slavit posvátno, u nás skoro zapomenuté. Další videozáznam ukazoval Satja Saí Bábu na daršanech v několika jeho ášramech, na velkých shromážděních tisíců sedících mužů a žen, kterými procházel, vybíral dopisy, žehnal, vytvářel vibhuti do nastavených dlaní nebo s nimi jednotlivě promlouval. Film byl citlivě komponován s detaily na rozkvetlé koruny zahradních květů úchvatných tvarů a barev. Potom se na obrazovce objevil vědecko-mystický film CREATION – STVOŘENÍ. Je to dokumentace teorií o vzniku Kosmu podle materialistické vědy, kdy je totéž téma důkladně historicky přezkoumáno podle duchovní vědy. Byl to ten film, který doprovázel úvodní prezentaci v Muzeu spirituality, po němž jsem zatoužila pro jeho kouzelné výtvarné zpracování – ovšem digitální. Podle textu dal podnět k jeho natočení Satja Saí. Všechna fakta o původu hmoty a srovnání staré moudrosti s moderní fyzikou působila ohromujícím dojmem. Výtvarné a zvukové zpracování – s kosmickým zvukem zrodu ÓM – působí v bytosti diváka silnými energetickými vibracemi a otvírá cestu k pochopení nové mystiky vědy, jež může dnes přijmout východní duchovní názory o vzniku kosmu objevným způsobem. Při pozorování filmu cítím, jak všestranně se moudré všeobsáhlé nadvědomí Satja Saí stará o naše duše, o naše další vzdělání! Jak již před mnoha lety

332 |


inspiroval opakovaně nejen své studenty na univerzitě v Prašanti Nilajam k vědeckému bádání, ale i univerzitní profesory k vytvoření tohoto filmu, jak denně dbá o nejen o duchovní vývoj, ale i o umělecké cítění. Je zvláštní pozorovat, jak tento film působí i svou krásou, je eticky i esteticky kvalitní, tak jako poslední symbolický a básnický film GANGA – SVATÁ ŘEKA. Malý pramen mezi kameny vysoko v horách sílí na horskou bystřinu, letící mezi skálami a ohromnými vymletými balvany, kde sedávají sádhuové, jogini a mniši i poutníci k meditaci, nabírají z křišťálově průzračných peřejí posvátnou vodu, přicházejí pro ni i poutníci a snášejí ji dolů do svých chatek nebo svým rodinám. Řeka mohutní, protéká mezi svatými místy v Gangótri, její široká hladina se leskne před velikými poutními chrámy v Kedarnáthu a Badrináthu a jako veletok se valí kolem ghátů Benáresu (Varanasí), nejposvátnějším místem posledního odpočinku věřících hinduistů. Denně na kamenných velkých schodech – ghátech – se rituálně spalují na hranicích těla zemřelých po celá staletí, od nepaměti. GANGA je tak mystickým obrazem duchovní cesty každého člověka. Je zpočátku rychlá, bystrá, hravá, pak energická a plná života, síly, odvahy, nakonec důstojná, vážná a moudrá, a úplně nekonečná, když se vlévá do oceánu a splývá s barvou nebes. Film je doprovázen nádhernou hudbou a zpívanou písní o řece, jejíž refrén mi dodnes zní v uších. Neumím si představit, že by takový film mohl vzniknout někde jinde než v Indii. Je obrazem nesmírné indické duše, je plodem tradiční náboženské úcty, lásky ke všemu kolem, atmosféry tisíciletých poutí k moudrosti. Cítím, že do našeho života vstoupila velice důležitá duchovní zkušenost, jejíž vliv dokážeme zhodnotit až s časovým odstupem. Všechno, co teď prožíváme, dostává jiný smysl. Shledávám, že nyní docela prosté věci, jednoduché postřehy mají v duši docela jinou odezvu. Zdá se, že se nám proměnilo vnímání a také cítění. Je tu něco jako nové otevřené vědomí, co si žádá trvalé pozornosti a péče, jakási nová vnitřní síla, vtahující a utišující koloběh myšlenek, pevná moc, trvalá, zářící jako tisíc sluncí… Satja Saí Bába o tom říká:. „Jako výsledek poutní cesty se vaše zvyky musí proměnit a stát se lepšími, váš rozhled se musí rozšířit, váš vnitřní vhled se musí prohloubit a více se ustálit.


Londýn a film o Satja Saí

| 333

Musíte uskutečnit všudypřítomnost boha a jednotu lidství. Naučíte se toleranci a trpělivosti, dobročinnosti a službě. Omezíte hledání – po poutní cestě je ukončeno – a zůstanete ve svém domově v uvažování a probírání zážitků té nejvyšší, nejbohatší a nejskutečnější zkušenosti – realizace božství. Žehnám vám, abyste mohli udělat toto omezení a usilovat krok za krokem o dosažení tohoto cíle…“

334 |



| 335

336 |


CESTA DOMŮ

V Londýně druhý den, dobře nabaleni v teplých svetrech a kabátech, nasedáme do zpátečního autobusu české společnosti. Není nás mnoho, autobus je poloprázdný, takže si můžeme užívat pohodlí odpočinku. Díváme se, jak krásná moderní architektura dokáže souznít s okolím, vytvořit postmoderní zázrak v jednom soliteru nebo originálně modelovanou krystalickou strukturu celé kolonie domů na nábřeží Temže. Jejich tmavě hnědě obložená fasáda i střechy dobře kontrastují s modrem nebe a řeky. Nyní si s překvapením všímám, jak je Londýn přitažlivé město. Kolem hnědobílého staroanglického paláce si troufá současný architekt postavit rozložité skleněné bloky budov, jimž tento starožitný klenot ovšem vévodí a mnohonásobně se opakuje v odrazech ohromných oken. Dlouhé bulváry v empirovém stylu září bělostí, malé uličky u centra si zachovávají důsledně čistý ráz staroanglického maloměsta. Z nadjezdu se otevírá pohled na celou čtvrt cihlových kolonií, osvěžených obchůdky s barevnými látkovými stříškami, malými kamennými paláci a končícími obrovským supermarketem, postmoderně oživeným barvami a tvary. Další část Londýna, kterou projíždíme, má všechny obytné budovy k mému údivu postavené v koloniálním stylu zemí Orientu. Našla jsem na několika fasádách tabulky s letopočty 1884. Domy jsou postaveny jako třípatrové nebo dvoupatrové z okrových cihel, mají bílé reliefní římsy, bílé pilastry, bílé štíty, užívají ve štuku na těchto částech indických ornamentů – to mohu říci s jistotou. Poučením je, že Londýn vůbec není uniformní město, naopak, kromě důstojnosti pečuje i o svou spokojenost a veselost, přesně jako jeho obyvatelé. Kolonie Royal London, celá z cihel, s bohatou klasicistní štukovou výzdobou fasád sousedí s kolonií výškových domů na upravených zelených trávnících. Tak zvaná malá architektura je na ulicích dořešena do elegantních detailů. Bloky cihlových domů mají ve třetích patrech spoustu arkýřů, často s bílými klasicistními sloupky, pečlivě otesaná pískovcová ostění vstupů se zdobnými reliefy nade dveřmi jsou doplněna pestrými předzahrádkami Pak již přicházejí na řadu nižší domky – jednopatrové. Střídmé zahradní


Cesta dom

| 337

cihlové kolonie jsou vystřídány řadami domků s bílými pilastry. Kilometry vilových čtvrtí mezi stromy a parky vytvářejí luxusní místa k bydlení. Ohromný přízemní bílý shop má vedle sebe dům s velkým nápisem Art in Education, jiný empirový nese tabuli s názvem Iyengar Yoga Institut a má bílý trojúhelníkový štít. Jedeme kolem zdobné National Westminster Bank s orientálními obloukovými bílými římsami na fasádě z okrových cihel. Mezi řadovými domky z cihel, střídavě okrovými a smetanovými, zazářil najednou jeden svítivě bleděmodrý, a opět pokračují cihlové s bílými ostěními oken, s empirovými tympanonky, podpíranými elegantními volutami. Míjíme haly a dílny z cihel, jedna továrna má formu mohutného cihlového hradu. Po kilometrech hal vyjíždíme na kopec, otvírá se pohled na ohromný trávník, za ním opět cihlové paláce s bílými okny nebo římsami, velký park, obehnaný cihlovou zdí sousedí s půvabnými malými venkovskými domky v zahrádkách, zarostlých jehličnany. Duke Humpray Road je obklopena velkými travnatými plochami, jež jsou pečlivě stříhány, slouží zřejmě jako hřiště. Shora vidíme obrovské části Londýna – vlevo směrovka na Greenwich Park, ale my jedeme přímo na Schooten Hill Road. Najednou se vynořily po obou stranách překvapivě krásné palácové dvoudomky, smetanové s bílými pilastry nebo hráškově zelené, žluté či šedé, mají krásná vrata pod sloupy, dřevěná, vyřezávaná, s pěknými mosaznými klepadly. Každý dům má svůj charakter, svou tvář, mnohé z nich jsou poznamenány indickou architekturou. Za nimi na jedné prostorné křižovatce na rohu je dokonce SLONÍ RESTAURACE s fasádou ve tvaru ohromného sloní hlavy od přízemí až do druhého patra. Mohutný relief působí humorně: hlava slona je světlemodrá, veselá očka jsou obtažena červenou linií, také ústa slona s malými kly, na nich je zavěšena zvací tabule „U slona se najíte i pobavíte“. Tady najíždíme na dálnici a pohodlně z ní nahlížíme do pater domečků za načechrané záclony, do tvarovaných zahrádek a parčíků. Zahradní čtvrti, domky s baculatými komíny a pak velká restaurace ve staroanglickém stylu s velikým parkingem, zcela zaplněným auty, definitivně ukončuje předměstí Londýna. Na obou březích dálnice se rýsují už jen lesy listnatých stromů, tu a tam pásy zakrslých jehličnanů. Objevují se velké směrové tabule,

338 |


označující Dover, nalevo ve svahu se odhalila velká struktura bílé skály jako předehra k těm, které nás čekají na břehu moře u kanálu La Manche. Na odpolední Anglii se pokládá mlha. Velké zelené tabule oznamují bílými nápisy jména míst: Chatham, Canterbury, Channel Tunel, pak Dover 60 km. V dálce na kopci se v mlze objevuje hrad a katedrála – pravděpodobně Canterbury, pod ním se vynořuje městečko, malebně rozložené na svazích kopců kolem široké řeky s dlouhým starým mostem. V té mlze to vypadá, jako by se před námi v mlhavém oparu vznášela krásná rytina Václava Hollara, který tu v Anglii vytvořil řadu grafických listů a byl velice vážen u královského dvora a v šlechtických kruzích. Obdivujeme fakt, že Angličané – podobně jako Japonci – se důsledně starají o každý čtvereční metr krajiny. Půda je rozdělena mezi typické venkovské statky, na krajích silnice se pěstují keře a břečťany, mezi nimi v příkopech roztávají zbytky sněhu, také na zelených loukách kopců roztrhané bílé závoje připomínají, že nad Evropou je zimní počasí. U dálnice vyskočil zářivě žlutý Midway Pavillon – stylová přízemní restaurace, která znamená osvěžení nejen pro oči a mysl, ale i pro tělo. Ukázala se jedna ze starobylých vesniček z útulných cihlových domků, také s cihlovým kostelíkem, s krásnými borovicemi a tújemi na zahrádkách. Zvolna sjíždíme k Doveru. Otvírá se nesmírný prostor nebe, nalevo se na kopci tyčí rozsáhlá cihlová pevnost, jakoby z dávných časů rytířů krále Artuše, a skály, mnoho bílých skal, kolem nich silnice a krásné hotely a moře aut. Vjíždíme do Travel Center a k Western Docks, jak je psáno na velkých tabulích. A konečně se před námi otevřel pohled na moře, ale spíše na obrovité doky, v nichž se tísní haly, nákladní jeřáby a tisíce parkujících aut. Projíždíme policejní kontrolou. Před námi zazářila velikánská červená reklama „GO ON  GET A MC DONALD’S ON BOARD“. Řidič dostává ticket ke vjezdu do prostoru doků ke trajektu, odbočujeme do pruhu č. 31 a na ohromný nájezd do trajektu. Opět se ocitáme po měsíci v té atrapě západního bohatství: vcházíme do trajektové lodi, která nás převeze přes kanál La Manche, usedáme do modrých měkkých křesel a tiše sníme. Při odjezdu od Doveru pozorujeme svítící náhrdelníky světel podél pobřeží, jak se tiše vzdalují a mizí v zimním


Cesta dom

| 339

podvečeru. Nijak nás nepřitahují přepychové obchody se šperky, s kosmetikou, se suvenýry, kožichy, knihami, ani vyzdobené moderní čajovny a kavárny, s nimiž sdílíme tutéž palubu. Je to stejné jako před měsícem, ale cítíme, že my jsme změněni. Přesně ve 20, 00 evropského času přistáváme u břehu Francie. Srovnali jsme se do autobusu, zvedají se kovová vrata, najíždíme na most, spojující trajekt s pobřežím a pak do osmiproudového příjezdu před pasovou kontrolu. Objevuje se francouzská celní policie v černých oblecích, zdraví nás „Bon jour“, podívali se na nás – osm pasažérů v českém autobusu – a odcházejí s poznámkou „C’est bon“. Blížíme se ke Calais, za dýmem továren se na černém nebi objevuje měsíc. V jeho mírném světle vidíme celou bílou krajinu. Calais je u dálnice samá továrna, samé haly, dílny nebo benzinové pumpy, cisterny a pak rozsáhlé panelové sídliště. Ohromná tabule A 16 DUNKERQUE 150 M nám určuje směr, tam odbočujeme, míjíme směr PARIS – REIMS a čtyřicítkou se stáčíme na další dálnici. Čeká nás Belgie, pak Cáchy, Kolín nad Rýnem, Frankfurt, Mnichov. Tam odtud je to do Čech blízko. Evropa je celá pod sněhem…

… Je tomu dvanáct let, co jsem se rozhodla jet do Indie za Satja Saí Bábou. Od té doby se podstatně můj život změnil. Došlo k mnoha událostem – dobrým i zlým. Přišly záplavy, katastrofy, útok na dva největší mrakodrapy v New Yorku, zemětřesení, hurikány. Zemřela maminka… Podstatné změny nastaly ale uvnitř nás. Domnívám se, že Satja Saí vyplnil to, oč jsem jej žádala v mém dopise. Týkalo se to našeho národa – především jeho vnitřní, duchovní proměny. Při pozorném zvážení je tu velmi mnoho nového, co působí – i neviditelně – na duše milionů lidí. Kdo to chce vidět, ten vidí. Za ta léta u nás vyšly tisíce výborných knih, mnohonásobně se rozrostl počet spirituálně nadaných lidí, kteří pracují pro druhé. Nápadně se změnil i můj výtvarný výraz. Křivky mých obrazů a grafik spojily své konce a začaly vytvářet SÍTĚ – symboly struktury celosvětového

340 |


společného vědomí. Změnila se barevnost, technika, i smysl těch vytvořených průsvitných obrazců, jejich působení v prostoru. Také se velice změnil můj osobní život, mohla jsem poznat řadu úžasných lidí a jejich úsilí s nimi sdílet, dodnes žasnu nad krásou nových myšlenek, představ a pocitů… Jen stále nevím, kde končí skutečnost a začíná sen, kde se mění to hmotné kolem nás v součást mého vědomí…



| 341

O AUTORCE Dana Puchnarová, doc., ak. mal. (* 22. 1. 1939 v Praze) – malířka, grafička, ilustrátorka, autorka realizací v architektuře, výtvarná pedagožka, publicistka. Vystavovat začala ještě v době studií na Akademii výtvarných umění v Praze, kde absolvovala r. 1964 grafickým cyklem k povídkám Franze Kafky. Účastnila se asi 130 skupinových výstav u nás i v zahraničí, uspořádala zhruba 25 samostatných výstav, je nositelkou několika cen a uznání. Její raná tvorba na začátku 60. let vychází z exprese, souvisí zprvu s hnutím české modifikace informelu. Když si autorka uvědomila katastrofický obsah svých prací, prožila vnitřní převrat, který ji přivedl k čistým geometrickým formám a liniím, později k čistým barvám a k fenoménu světelnosti. Snažila se vnést do výtvarného umění řád tak, aby i divák pocítil jeho pozitivní účinky na psychiku. Hledá nové formy ve smyslu duchovní kontinuity s Františkem Kupkou a Vasilijem Kandinským, které v době studií považovala za své učitele. Umělecká práce je pro ni zacházením s čistým vědomím člověka, duchovní cestou a způsobem meditace. Žije na venkově, má atelier na zahradě a od r. 1970 cvičí jogu.

SAÍ CENTRUM PRAHA Prostory Satja Sáí centra v Praze najdete na adrese: Satja Sáí centrum, Charkovská 24, Praha 10-Vršovice http://www.sathyasai.cz/cs/kontakt | e-mail: [email protected] Obecné informace lze získat na internetové adrese: [email protected]

Vydání této knihy podpořila LINEA NIVNICE, a. s., výrobce džusů Hello.

342 |




OBSAH Před velkou cestou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5 Odjezd z Prahy směr Anglie. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 Přes La Manche do Londýna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .12 Náš let za světlem do Indie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .34 První setkání s Indií . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .36 Do Prašánti Nilajam – místa božského klidu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .42 Slavnost Makara Šankranti a zázrak . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .54 Druhý den svátku Makara Šankranti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .61 Slavnostní řeč Satja Saí Báby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .72 Život v ášramu – Saí jídelna, Saí knih kupectví, púdža u Ganéši. . . . . . . . . . . . .80 Všední den v Prašánti Nilajam . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .89 O božském vědomí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .116 Guru den – Duchovní zdokonalení – Části ášramu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .131 Pátý den – ranní daršan Satja Saí Báby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .141 Šestý den – Nebeský mandir . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .167 Přednáška o bhakti a meditační park . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .176 Požehnání a odjezd Saí Báby do Brindavanu – Stvořitel a stvoření v muzeu 184 První den v ášramu bez Satja Saí Báby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .197 Náš poslední den v ášramu Prašánti Nilajam. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .212 Cesta za Saí Bábou do Whitefieldu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .229 Jeden den v Brindavanu. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .241 Saí žehná dětem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .257 Co umějí řemeslníci a zbožnost venkovanů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .263 Božský princip ve všem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .270 Slavná svatba v ášramu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .276 Den požehnaného setkání. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 283 Poslední den v Brindavanu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 294 Den odjezdu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 300 Náš odjezd z ášramu Brindavan . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 304 V hotelu Maharádž . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .321 Z letiště Goa do Londýna. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .324 Londýn a fi lm o Satja Saí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .330 Cesta domů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .336

Mapa ášramů jižní Indie z r. 1996. Kroužkem je označen ášram Prašánti Nilajam v Puttaparti.

| 343

344 |


Dana Puchnarová Z Čech do Indie

za Satja Saí Bábou

Cesta malířky do Království nejvyššího míru • Obálka (s použitím litografie Dany Puchnarové) a grafická úprava Petr Palarčík Redakce Petr Pustoryj Fotografie Dana Puchnarová Vydalo nakladatelství Fontána v Olomouci roku 2008 • FONTÁNA Horní náměstí 5, 772 00 Olomouc Administrace e-shopu a objednávky: e-mail: [email protected] tel.: 585 221 400 Knižní e-shop: http://www.fontana.ws/

živé záhlaví - název kapitoly 1 Z Čech do Indie za Satja Saí Bábou

Recommend Documents