Ivan Šolc
Návrat krkonošského spiritismu
Snímek krkonošského horala z roku 1886
Vysoko jsou tiché a klidné hvězdy - a dole hroby. Právě odtud nás volají hlasy Duchů, - hlasy Mistrů: Nezmeškejte poznat síly Dobra, - síly DOBRA ! (Goethe)
3
Náš podkrkonošský spiritismus je křesťanský. Tím se zásadně liší od řady městských a západních či jiných směrů, které své duchovní vazby používají pro líbivé až šokující efekty. Ano, i tam se může stát zázrak, zvláště když jsou v tom čísle zapojené rafinované, specielní technické prvky i vysoká profesionální dovednost. Máme obdiv i úctu k těmto umělcům, ale to s našim horským spiritismem opravdu vůbec nesouvisí. Kořeny našeho horského duchovního konání jsou v křesťanství, v domácích biblických hodinách, lidové protestantské sbožnosti. Pro tuto Boží suverenitu se v takovém obecenství nezřídka dějí opravdové zázraky. Nebeské setkání. Astronom Tonda Mrkos byl známý mezi hvězdáři po celém světě. Zkušený polárník, objevitel velké řady planetek a komet. V únoru 1961 bylo významné zatmění Slunce a Tonda vedl do Bulharska výpravu odborníků z Akademie, která měla tento úkaz podrobně sledovat. Byl jsem taky přizván jako optik. S Tondou jsme již dávno kamarádili, mívali jsme časté filosofické debaty. Asi 3 dny před zatměním jsme v noci spolu chodili po turecké hranici. Mrzlo a leželo trochu sněhu. Měli jsme závažné téma – posmrtný život. Pro mne to byla jistota, Tonda říkal, že tu víru už nemá, protože svět je zlý a zkažený a na to by se přece Pán Bůh nemohl dívat. Vysoko nad hlavou nám v ten čas zářilo souhvězdí Raka a v něm jemný obláček, hvězdokupa Jesličky. Bylo nádherné jasno. Oba jsme se na Jesličky zadívali a vynořil se nápad: Jestli se po smrti žije dál, pak ten, kdo opustí tenhle svět první dá tomu druhému právě přes Jesličky znamení. Jestli život po smrti nepokračuje, žádné znamení nebude. – Tonda byl starší, zemřel asi před 10-ti lety. Jako stárnoucí děda jsem musel několikrát za noc opustit postel a jít si ulevit. Nejlépe to funguje venku. I vyšel jsem do mrazu a rychle se vrátil do postele. A tu mě napadlo, že je právě půlka února a nebe je krásně jasné. Znovu jsem vstal do mrazu, nad hlavou mi zářily Jesličky, leželo dost sněhu. Zadíval jsem se na tu krásnou hvězdokupu a vyzval jsem Tondu: „Tondo, podle naší dohody tu stojím a čekám na znamení.“ – V ten okamžik přeťal Jesličky oslnivě jasný bolid, 4
jehož světlo vytvořilo na sněhu i stíny stromů. Byl to nejjasnější meteorit, který jsem v životě viděl. V tu chvíli mi vůbec nebyla zima, spíš teplo. Poděkoval jsem Tondovi i Pánu Ježíši a šel jsem spát. Tenkrát se mi spalo opravdu dobře… Staré kořeny ožívají. Věk vědy a techniky už překročil svůj zenit. Ne, že by přestalo objevování nových zákonitostí, které může člověk využít, ale jaksi utichl obdivný potlesk davu diváků. Lidé se tím přívalem novinek unavili, jsou přesyceni. Kde že jsou ty časy, kdy vyjela první parní lokomotiva, telefon spojil vzdálená místa, Edison rozsvítil žárovku, ozvalo se rádio, Fleming dal lidstvu penicilin a otevřel tak éru antibiotik. Vyletěly balóny a letadla, urychlila se doprava, lidi spojoval mobil a internet, Ale v závěru války se také ozvaly výbuchy jaderných bomb, svět se vyděsil a nadšení z vynálezů bylo pryč. Gagarin a další kosmonauti ještě nakrátko probudili obdiv, dnes ale všechno to nové překrývá šeď běhu života jako sopečný prach. Nebo si snad myslíte, že přistání lidí na Marsu, či objev nové částice vzbudí další neutuchající jásot ? Vždyť dnes už všichni chápeme, že skoro každý nový vynález bere lidem práci a jen vojáci se radují, že to zdokonalí válečné možnosti. Materialistický obdiv vědy a techniky přestal být světélkem lidstva. A tak se znovu probouzí lidská duše a touží po zaslíbeném pokračování života po smrti. To je víc, než všechna technika. Právě v té době začali lidé pociťovat vnitřní prázdnotu, vyprahlost srdcí. Rostly sociální rozdíly, chudoba obyčejných lidí. Původní naděje nové vzniklé dělnické třídy se střídaly s krizemi, kdy se propouštělo. Začaly stávky. (Zamyslete se třeba nad památníčkem Svárovské stávky v Plavech 31. 3. 1870, jaké to bylo zoufalství) To už všichni pochopili, že mocní proletariátem pohrdají. Z té bídy se v našem podhůří se zesílenou mírou znovu probudil křesťanský spiritismus, který potvrzoval, že nad lidskou zvůlí je vyšší Boží spravedlnost, že ani smrtí život nekončí, ale pokračuje v nové síle dál. Na rozdíl od západních zemí byl u nás spiritismus přijímán s velkou pokorou. Duchovní stánky, kde se tajně zasedalo často souvisely s Bratrskou tradicí biblických hodin. Z části navazoval zdejší spiritismus i na zkušenosti, 5
které přivezl z ciziny továrník Ignác Ettrich z Trutnova. Duchovní projevy v našem podhůří však odpovídaly výhradně naší křesťanské povaze. Co je to spiritismus Je to komunikace s lidmi, kteří už prošli smrtí. Žijí dál, nepoznaní, třeba i v této zemi mezi námi, nebo kdesi daleko, ale vždy v podobě lidí. Jak dokazuje moderní fyzika, hlavní část jejich duchovní bytosti zůstala kdesi v oblasti duchů. Jen menší část naší duchovní složky provází naše nové tělo při znovuzrození. Ten větší duchovní podíl i ten menší s novým tělem žijí samostatně, ale vědomě patří oba k jedné společné bytosti. To se týká i nás, vždyť tu spíš nejsme poprvé. Náš duchovní člověk může jednat velmi samostatně, ale s jemnou informovaností té druhé lidské složky. Duchovní složka může podávat zprávy na libovolnou vzdálenost nadsvětelnou rychlostí. Tohle zkušení přírodovědci dříve jen tušili a snažili se to doložit pokusem (celá řada výborných fyziků, v čele s Flamarionem). Dnes těch několik současných papežů fyziky tvrdí, že je to samozřejmé, že je to podmínka existence života vůbec. Zatvrzelí skeptici mohou trochu ulevit svým pochybnostem právě tímto poznáním. Taky z toho vyplývá, že spiritistické spojení zprostředkují právě duchovní složky existence. Jenomže to všechno a mnohem víc probíhá v Boží režii. Vždyť cíl spiritismu je zlepšení lidství, láska, radost a ne atrakce. Náš horský spiritismus je velký Boží dar.
Poselství Jana Masaryka – spiritisti na Kalichu 5. 5. 1968 6
Spiritsti v Železném Brodě
Spiritistická seance, Naše Podhůří, 1912 7
Jedna vzácná chvíle dvou starých kamarádů. S akad. malířem Pepíčkem Jírou jsme kamarádili od dětství. Oba jsme také v běhu let ztratili své výborné ženy a oba jsme pak našli vzácnou ženu druhou. Ted‘ ale vzpomenu jen na jedno předvánoční setkání. Šel jsem na Malé Skále kolem jejich domku, bylo už šero, Josef byl venku. Pozdravili jsme se a on mne dost naléhavě pozval dovnitř. Nebylo mu zrovna dobře a byl v tu chvíli sám doma. Moc toho nenamluvil, šli jsme do ateliéru, sedli jsme si ke stolu a on nalil dvě sklínky. Na polici stál jeho malý betlémek v bedýnce, který udělal přesně po vzoru starých betlémáků“. (To bývali kluci, kteří měli takový betlémek pověšený na krku. Šli od domu k domu, v betlémku hořela svíčička. Kluci zazpívali koledu a dostali výslužku). Josef povídá: „Ivane, začne advent, oba víme, co to znamená. A platí to pro všechny i dnes, snad čím dál víc“. Zapálil svíčičku, vzal mne za ruku. Pak složil ruce do klína, já také a mlčeli jsme. Dívali jsme se do plaménku, venku se setmělo. V hlavě se nám promítal život. Náš život, vzpomínky, i celé to lidské hemžení. A láska k naší zemi, k našim lidem, ke všemu stvoření. Z našich srdcí stoupaly vzhůru modlitby, díky i prosby za příští časy, za nové generace, které jdou po nás. Oba jsme cítili, že naše myšlenky jsou stejné, oba jsme děkovali Pánu Ježíši, že s námi tak prostě stojí v jedné řadě… Svíčička dohořívala, plamének zhasnul. Jediné, co jsme nahlas vyslovili, bylo společné Amen. Dopili jsme sklínky a vstali jsme. Věděli jsme, že nám bylo právě dáno prožít vzácnou a velkou chvíli života, jejíž čistá vůně nás bude trvale provázet. Pak jsme se objali, stiskli si ruku a všední čas zase pokračoval. Byl to opravdu všední čas ? Díky Pane za taková důvěrná setkání s Tebou ! PS: Ten bedýnkový betlémek by měl zůstat jako stálá součást památky na Josefa, je v něm ukryto kus jeho srdce. Člověk je nedůvěřivý šťoural, chce to mít potvrzené pokusem. To je jeden z hlavních důvodů duchovního hledání. Když se dnes snažíme najít u nás zbytky spiritismu, najdeme jen málo. Útlak předchozích režimů byl jistě silný pres Boží, ale duchaři se nedali a zákazy jen upevňovaly jejich víru i jistotu. Právě v těch zákazech viděli ujištění, že posmrtné pokračování života jistě existuje. Protože jistota života po smrti velice 8
každé vrchnosti vadí. Oslabuje její moc a vládcům nahání strach. Což má ale dnešní kapitalistická společnost takovou sílu zničit zasedání duchověrců ? I v tom je kus pravdy. Je však stále mezi námi dost lidí, kteří se uvědoměle i neuvědoměle s našimi, kdysi zemřelými setkávají. Což jste se nikdy ve snu nepotkali se svými drahými, kteří nás předešli ? Neměli jste s nimi krásný rozhovor, kdy se třeba i objasnilo něco, na co za jejich života už nezbyl čas ? I to patří k těm veselejším stránkám našeho bytí, i když vládne kolem duchovní tma. Sestra Marie (Intermezzo) Po řadě let jsem její domek pod horami znovu navštívil a vzpomínal jsem. Domek je teď prázdný, kaplička je zavřená. Poznal jsem sestru Marii v jejím stáří. Byla už vdova. Nějaký čas ještě pracovala, na stáří zůstala sama. Vypadala jako babička Boženy Němcové. Velmi špatně viděla, špatně slyšela. Bývala aktivní spiritistka, hlásila se k evangelíkům. Teď, v jejím stáří jsem rád poslouchal její vyprávění. Měl jsem příležitost k ní zajít častěji, když jsem jí nesl od sousedů oběd, nebo jsem se u ní prostě zastavil. Často už stávala na zápraží a vítala mne „Poutník přichází, buďte bratře vítán.“ Ptal jsem se, jak mne mohla vidět, ale ona prý to prostě věděla, když jsem byl ještě daleko. Po třech schodech už se bála sejít ke své kapličce, což jí bylo velmi líto. Vždycky se o ní vzorně starala. Z jara zdobila oltářík staročeskými bílými liliemi, což je odedávna symbol čistého srdce Panny Marie. Jak to bylo ve stáří u ní se spiritismem ? Byla to pro ní součást víry. Měla jistotu, že se po smrti setkáme s Pánem Ježíšem, který nám přidělí nové poslaní, nejspíš zase v lidském těle. Rád jsem její úvahy poslouchal. Říkala, že dnes už zasedání ve stánku nepotřebuje, má na kredenci obrázky předků a přátel, kterým v podvečer svěřovala své radosti i starosti. Pak s dvojitými brýlemi rozluštila kousek bible, přezpívala písničku ze starého zpěvníku Písně na cestu života, nebo z Lyry sionské. Poděkovala Pánu Ježíši za prožitý den, požehnala světu a šla spát. Ve spánku se pak dost často setkávala se svými drahými, hovořila s nimi, což bylo pro ni úplně samozřejmé. Byl sychravý podzim, trochu popadával i sníh. Přinesl jsem zase kastrůlek a rozhlížel jsem se po světnici. Na jedné posteli leželo několik 9
starých dek. Opodál byla ještě druhá postel a na ní krásná nová peřina. A tak jsem se zeptal, na které posteli spává. Prý v té se starými dekami. Neodpustil jsem si otázku, proč ne pod tou novou peřinou. Vysvětlila mi to nečekaným důvodem. Měla nedávno ve snu setkání se svým manželem i maminkou a ti ji řekli, že už se na ni těší. Prý je jisté, že její život na tomto světě brzy skončí a ona se setká se svými drahými. A k tomu dodala: „Bratře Ivane, kdyby mne mrtvou našli pod tou parádní peřinou, už by pod ní nikdo nechtěl spát – a to by byla velká škoda.“ Neměl jsem sílu ji nějak důrazně přesvědčovat. Když jsme se tenkrát loučili, objala mne a řekla: „Na tomto světě se už příště asi nesetkáme. Ať tě provází Pán Ježíš“ Když jsem za necelé dva měsíce zase přišel, už dole jsem od lidí slyšel, že sestra Marie je po smrti. Doprovázelo ji mnoho lidí, kterým za svého života pomohla, radila jim a potěšovala je v jejich trápení. – Před dávnými časy měli lidé svůj názor: Věřili v reinkarnaci, nový život po smrti. Bylo to naprosto jasné řešení. V moderní době vládne věda a ta žádá důkazy. Ač se to snad zdá být divné, ujali se hledání takových důkazů především fyzici a obecně přírodovědci. Hned dodejme, že šlo hlavně o shromažďování obsáhlých statistik, z nichž se pak vyvozovala vysoká míra pravděpodobnosti. Jsme tu zaměřeni především na generace bydlící v podhůří našich Krkonoš. Je to kraj málo úrodný, práce v místě nebývá celoroční, lidi tu žijí skrovně.(Dnes však mnoho horských usedlostí koupili majetní rekreanti). Ti staří si museli pomáhat, a více přemýšleli o smyslu své existence. Tak docházeli k hlubšímu pojetí křesťanské víry, která se nespokojuje jen s obřady, byť sebeokázalejšími. Hledali nové cesty, Tak vzrůstaly jejich sympatie k protestanství, k spiritismu, i k východním naukám. Není náhoda, že už v prvním roce existence naší první republiky vystoupil zdejší rodák ze Škodějova Karel Farský, který opustil katolickou církev a se souhlasem Masarykovým založil čs. církev Husitskou, Křesťanské povědomí v našem kraji významně posilovaly biblické hodiny, konané po domácnostech. Naši proroci. Z hlubin věků k nám volají hlasy velkých učitelů, kteří nám zvěstovali vzácná poselství, Nové učení. Nechceme opakovat učebnice dějepisu, 10
jen připomeneme některá nejjasnější světla. Při tom mějme v paměti, že tito poslové nové doby v průběhu svých životů vůbec netušili, jak velký úkol jim byl svěřen. Začneme Konstantinem (Cyrilem) a Metodějem, které povolal kníže Rostislav, aby pravdivě a srozumitelně vysvětlili našemu lidu křesťanské učení. Tito velcí solunští učitelé byli tak důkladní, že pro své poslání sjednotili i náš jazyk, gramatiku a v tomto jazyce přeložili i části bible. Svou práci v naší vlasti započali roku 863. Další šiřitel křesťanství u nás je mírumilovný kníže sv. Václav, později prohlášený za patrona České země. (903 až 935), Místo válek dával raději přednost míru, byť i vykoupeného nespravedlivými poplatky. I on účinně šířil v našich zemích křesťanství. Přeskočíme téměř 500 let kdy kázal v kapli Betlémské Mistr Jan Hus. Četl poctivě Písmo a samostatně o těch věcech přemýšlel. Výsledek jeho střetnutí s církevní institucí byla jeho smrt na hranici – Hus je největší světlo v našich dějinách a jeho záře nehasne.
„Věrný křesťane ! Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdu až do smrti !“ Mistr Jan Hus Jan Ámos Komenský je další z našich proroků (1592 až 1670). I on měl velmi krušný život a snad právě proto po něm zůstalo veliké dílo, jehož hodnotu ani dlouhé věky nesnížily. Tento velký učitel, biskup i advokát lidu před Bohem říká: 11
„Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu hříchy našimi na hlavy naše uvaleného vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český !“
V zimě 1628 se Komenský loučí s vlastí, I kdybychom k těmto velikánům přidali řadu dalších, Chelčického, Žižku, Jeronýma, Vojtěcha, Řehoře, Rokycanu a další a další, bude to jen zlomek. Protože nepřehledné zástupy našich „obyčejných“ lidí plnily často úlohu božích svědků, kteří zvěstovali vzácná prorocká poslání ani si to neuvědomovali. Znamení. Kristovi posluchači i družina jeho nejbližších učedníků často žádali „Učiň nám znamení,“ To bylo cosi jako důkaz, že možnosti běžného života jsou v Boží síle překročitelné, že brána do vyšších světů se otevírá a všednost nemá poslední slovo. Především se tedy jako znamení označují zázraky vzkříšení z mrtvých, proměna vody ve víno, uzdravení 12
z těžké nemoci atd. I dnes se dějí zázraky v lékařské praxi, nevyléčitelně nemocný, či umírající se pojednou uzdraví. Lékař to nazve „spontánní remise“. Příbuzným pro lepší srozumitelnost potichu přizná, že je to zázrak. I dnešní svět, ateistický, materialistický bytostně touží prožívat zázraky. Někdy jsou maličké, vypadají jako podivné náhody (náhoda je Boží inkognito) Jindy jsou obrovské, vidí je celý svět třeba jako prudká změna počasí, déšť, třeskutý mráz dva dny před generálním smrtícím útokem Hitlera na Moskvu, to byl zásadní obrat, který rozhodl porážku Němců. Pamatuji se, že Stalin ve svém děkovném projevu v následujících dnech, dřív než statečným vojákům vyslovil svůj obdiv a dík a vypálil známé dělové rány, poděkoval Bohu, který nečekaným zvratem počasí v té zrůdné válce ukázal, na čí je straně.-Važme si i malých denních zázraků, které stále prožíváme. I za ně poděkujme. Dnes přicházejí velké duchovní proměny a probuzení i když se nám zdá, že je to naopak. Současná hospodářská krize se stále prohlubuje a naděje na trvalejší zlepšení jsou nereálné. Život se stává šedý až bezvýchodný. Je to závažné období, kdy chudí hledají Boha, dají se oslovit evangeliem a často podvědomě touží po mimosmyslové komunikaci, čili spiritismu. Máme naléhavý úkol se do té duchovní obrody zapojit i pro příští generace ukázat jim Krista a cestu k němu, která je otevřená pro všechny. On touží se s námi setkat a jako nejlepší kamarád vracet nám radost. Sestup k dědkům ! Asi dnes už nevíte, co ten starý pokyn znamená. Tak raději začnu od Adama. Je to už víc než 65 let, doprovázel jsem tenkrát otce k pacientovi, starému pánovi, který bydlel na svazích Kozákova. Svítilo nízké podzimní sluníčko, stromy byly krasně zbarvené. Když otec pacienta prohlédl a poradil léčbu, přišel do světnice vnuk toho starého pána a žádal od něj jakousi dost závažnou radu. Dědeček se zamyslel a pak mu řekl: „Sestup Václave, poradit se k dědkům !“ Asi dvacetiletý mladík tedy odešel a mě vrtalo v hlavě, co to mělo znamenat. Když se hoch vrátil a tvářil se spokojeně, že už má jasno, požádal jsem jeho otce, aby mi to vysvětlil. Ochotně souhlasil a šli jsme spolu s mým tatínkem za ním. Pár metrů od stavení bylo nevelké schodiště do země. Dole byly dveře do jakéhosi klenutého 13
sklípku, jaký se používal na uskladňování brambor nebo ovoce. Stropní klenutí bylo shora zarostlé travou. Zevnitř proti dveřím bylo podélné okénko, mířící k jihu. Sklípek byl velmi čistý. Stála v něm police s dřevěnými neumělými figurkami, nad policí visely staré fotografie a obrázky předků. To všechno byli ti dědkové, což je slovo ze staré češtiny. Byl tam i obrázek Mistra Jana Husa, Komenského, Masaryka. U police stála rozměrná lavice, na kterou se dalo i lehnout a zdřímnout si. Tak prý někdy přišel i sen, ve kterém se uskutečnilo žádané setkání. Pod okénkem byl prostý kříž, rodina byla evangelická. Pochopil jsem, že to byla současně poradna i kaplička, trošku podobná stánkům spiritistů. Viděl jsem takové důvěrné poradenství poprvé, otec to znal už dávno. Cestou domů mi pak vysvětloval, že právě tak se chovali naši legendární panovníci a králové. Vždyť jsme se učili, že oni před vážným státnickým rozhodnutím „sestupovali k předkům“, což znamenalo, že šli do menší osobní kaple. Tam ti naši slavní králové často dlouze v pokoře rozjímali a rozmlouvali s Kristem. Pak s díky a úctou odcházeli, aby v plné síle a vladařské důstojnosti šli do státnických jednání, někdy i do bitvy. Cítili v sobě, ve svých srdcích silnou podporu a pomoc shůry pro svatou věc národa. Mají velké zásluhy, že dosud existujeme. Je škoda, že se na to zapomíná ! V průběhu dalších let jsem zjistil, že takové svatyňky mívaly krkonošské rodiny velmi často. Známá léčitelka paní Květa Patočková měla takovou komůrku přímo vedle kuchyně. V ní radívala svým pacientům, jak se mají léčit. Paní Květa byla kamarádkou naší rodiny, proto se na její poradenskou ordinaci dobře pamatuji. V ordinaci paní Patočkové visel kříž s Kristem skloněný důvěrně k sedícímu pacientovi. Paní Květa psávala své rady na papír, velmi čitelně, ale každý nový řádek začínal proti předchozímu o pár centimetrů vpravo (podobně jako verše Majakovského). Opravdu se nemáme v našich dějinách za co stydět ! Naši velikáni 14
září do dnešního kalného světa stále plným světlem. Má na tom zásluhu i duchovní podhoubí prostých lidí o kterém vám vyprávíme. Je nutné zmínit se o statečných učitelích i profesorech, kteří za války nepodlehli strachu a vedli k národnostní statečnosti i nás. Jmenuju tady alespoň pana řídícího Škrétu, ruského legionáře který nás učil od první třídy. Za druhé světové války zaplatil své vlastenectví životem. Němci ho zatkli jako rukojmí, už se nevrátil. Stejně nás vychovával bratrský farář Pavel Glos. I on byl pronásledován Němci, vrátil se, ale přišel tam při výsleších o oko. I naši středoškolští profesoři byli výborní. Latinář a filosof Jan Hejn s námi podrobně probral Masarykovy Ideály humanitní, které v té době byly ve škole zakázané. Dnes se univerzitní profesor Zdeněk Nejedlý, za vlády komunistů ministr školství a kultury, jeden čas i prezident čs. akademie věd, příliš neoceňuje. Občas jsem se s ním setkával v Turnově, na Malé Skále i v Praze. V Turnově obvykle u profesora matematiky a deskriptivy Josefa Jeřábka, který byl jeho velký přítel. A Nejedlý, ač komunistickým režimem uznávaný jako jeden z předních jeho ideologů, všestranně vzdělaný, přece jen i v politice šel svoji cestou. Kralickou bibli cenili jako náš nejdražší kulturní klenot a vzácný poklad. V souvislosti se Smetanovou Mou vlastí přijal Krista srdcem. To byl zjevně hlavní motiv, který ho přivedl k myšlence obnovit Betlémskou kapli, která byla v ruinách. Mistra Jana Husa a celé
15
husitství považoval za vrchol našeho národa a na jeho podnět býval v mnohých kasárnách ve vstupní hale slavný Alešův Žižka na koni s heslem Jménem Páně ! Kdykoliv jsem se s tím obrazem v průběhu svého vojákování setkal, spravil jsem si náladu. A do třetice vrátil i akademii věd její světový význam. Československá socialistická akademie věd získala jeho přičiněním světový ohlas, na což později vzpomínal i její legendární šéf profesor Ota Wichterle, byť nikdy nebyl příznivcem komunistů. Výstavbu kaple Betlémské pod ideovým vedením Zdeňka Nejedlého jsme rádi sledovali. Nejedlý v tmavém oblečení akademika pobíhal po lešení vedle polírů a zedníků, nosil v tašce unikátní staré tisky z národní knihovny obsahující rytiny původního stavu kaple Betlémské, které ukazoval dělníkům jako vzor aby kaple byla věrná. Kdyby tehdy Nejedlý kapli tak věrně neobnovil, nevíme co by tam dnes stálo. Jen malé přirovnání, naši předkové sestupovali k dědkům do oddělené komůrky jak píšeme předtím. Nejedlý sestupoval k dědkům do univerzitní knihovny aby studoval moudrosti našich vzácných předků, a jak říkával, tam hluboce cítil slávu i utrpení našeho národa. Dnes se už k penátům nesestupuje, doba se oprostila od takových dětinskostí. Vládne internet především pak vládnou studené peníze, sobectví a požitkářství. Komu by dnes proletář a socialista, Pán pánů, Král králů zvěstoval boží království ! Často by překážel i v církvích ! Velmi vyspělé soudnictví před 2000 lety ho jistě „právem“ popravilo. -Nebo je všechno jinak ? Vždyť kroky současného lidstva jsou jen poslední křečí při zániku našeho lidství. K čemu je bohatství, když chybí láska ? Ta universální, i k nepříteli, i ke všemu stvoření. Zklamaný stařec Einstein na nás volá z nadhvězdných výšin: „Važte si těch, kdo neplují s proudem, važte si chudých, v nich je budoucnost lidstva !“ Naše bezradná současnost naléhavě potřebuje abychom se v nějaké komůrce občas scházeli s dědky a hledali cestu života do příštích časů. Luther si Husa vážil, ba dokonce napsal o svém hnutí, že všichni, kdo se jej účastní, jsou husiti. Celosvětově se slaví 31. října „Den reformace“. Den, kdy v roce 1517 přibil Luther na dveře wittenberského chrámu svých památných 95 tezí. Němci jsou na svého reformátora právem hrdi, ten čin považují i za svůj státotvorný prvek základního významu. A co náš Hus, jeho předchůdce ? Byl první, průkopník, odpovědný jen svému Kristu. Proč 16
tak uboze mlčíme, dojde-li na něj řeč, či proč se nedokážeme vzepřít jeho ponižování a pomluvám ? Jeho učení o pravdě, jim snesené důkazy, jeho světový význam – to už se ve školách učí jen na okraji. Vždyť ale jde o nesmírný odkaz, jehož význam stále vzrůstá ! Hus je náš veliký i světový prorok. Napřimte se, zvedněte hlavu vzhůru ! Vidíte červánky ? Už svítá ! V Alšovicích na Velikonoce L. P. 2010. (článek vyšel v časopise Od Ještěda k Troskám č2/2010)
Vzpomínkové shromáždění na Kalichu ke dni upálení Mistra Jana Husa O tom, jak se po smrti setkáme s Panem Ježíšem se mluvívá značně vyhýbavě, říkává, se, že to bude v soudný den, který přijde „na konci věků“ snad pro všechny najednou. Ale nejspíš je to úplně jinak, dosvědčují to i má vlastní pozorování. Především je pravdivější chápat, že Pán Ježíš je s námi pořád a kdo má zájem, cítí jeho blízkost a lásku stále. Má nás rád a má smysl pro humor – A posmrtné setkání s ním ? Bude to velmi prosté a krásné setkání, právě v okamžiku naší smrti. Tam nám bude přiděleno další poslání, kde v lidské podobě budeme znovu žít a svým bližním zvěstovat slavnou zvěst o Božím království které je pro všechny, ono mocně vstupuje do našeho světa právě do největší lidské bídy. V tom je záchrana lidstva. Křesťanství je největší převrat který není utopie, pro17
tože je to Boží vůle i láska k nám. Tato revoluce také přináší i odpověď na smysl našich životů: pomáhat chudým, zavrženým, odepsaným, trpícím a zvěstovat jim Krista. Ve své pozemské existenci často zakoušíme podivné události a proměny, které od nás žádají zásadní rozhodnutí: Jít s Kristem – to jen srdce ví, proč jsme se pro tuhle cestu rozhodli, nebo jako tenkrát Petr Pána zapřít. Pak zvolit bohatství za cíl svého života, přidat se k bohatým, a většinu svých bližních přestat vnímat. nebo je dokonce pro jejich bídu nenávidět. Tohle rozhodování je asi naše pravdivá vizitka před lidmi, i před Bohem. Co tedy naše současnost 2012 ? Jak se zapojit do toho nekonečného duchovního světa ? Má to vůbec nějaký význam ? Hned se vám přiznám, že se k takové cestě hlásím. Vždyť nejen pračlověk a další naši dávní předci považovali svoje styky s duchovním světem za samozřejmé. I mnohá zvířata prý odtud přijímají závažné informace, důležité pro jejich život, Dokonce malé děti mají do těch mystických světů přístup, dokud jim to okolní svět nevymaže. Bible mluví o tomto propojení: I stane se vyleji svého ducha na každé tělo. Vaši synové a dcery budou prorokovat, vaši starší budou mít sny, vaši jinoši budou mít prorocká vidění. Rovněž na vaše otroky a otrokyně vyleji svého ducha (Joel 3, Skutky 2) Tohle se děje stále ale většina lidí se snaží takové zprávy rychle zapomenout. Když ale někdo projeví zájem, bývá mu svěřeno mnohem větší sdělení a pak cítí úkol v té věci ve prospěch dobra spolupracovat. Tady je i závažný směr současného spiritismu. V tom se často podílejí i naši drazí, kteří nás předešli na „nová pracoviště“. Náš duch může za nás v závažných případech samostatně jednat. Jsou dobře známé případy, že duch žijící osoby navštíví se závažným poselstvím přítele, nebo při smrti se přijde loučit s kamarády. Nemá smysl tyto duchovní věci podrobněji rozebírat, protože v Boží režii jsou to možnosti neomezené. Obrovské soubory dokumentovaných případů to plně potvrzují. V současné odlidštěné situaci, kdy se pohrdání sociálně slabými lidmi považuje za vedlejší produkt všemocné světové krize (uměle vyvolané), je docela pravděpodobné, že se vrátí i spiritismus v původní klasické podobě. Bude to ovšem zase jen křesťanský spiritismus, protože jeho falešnou odrůdu pro pobavení „lep18
ší společnosti“ sdělovací prostředky už dávno překonaly, což není naše téma. Teď znova na závěr pro ty, kdo chtějí s pokorou nahlédnout do duchovních světů. Nejde o žádnou magii, je to Boží dar pro čistá srdce. Svěřujte se se svými radostmi i bolestmi v důvěrných rozhovorech Pánu Ježíši, děkujte mu i proste. Proste především za trpící bratry a sestry, adresně, i ve světové šíři. Prosby za sebe připojte nakonec, je to slušné. Povídejte si s našim Pánem, je to nejlepší kamarád. Potěšujte své bližní, pomáhejte jim. Zažijete mnoho krásných zázraků. Nic hezčího na světě neexistuje. A žehnejte celému světu.
Sboreček Jednoty bratrské v našich kopcích, To jsou vyznavači Ježíše Krista, odchovanci myšlenek Husových, pro které duchovní svět znamená mnohem víc, než hmotný majetek. Ivan Olbracht: SPIRITI (1908). Zákon jim říká duchověrci, kněží duchaři, lid mediáni. Sami nazývají se spiriti. Horská světnice. Veliká pec s krumpeští zabírá třetinu místnosti, trámoví je nově načerněno, vysoko nastlaná postel dává tušiti, že hospo19
dáři nepatří k nejchudším, deska stolu září čistotou. Je pozdě večer a do tmy koutů proniká nesměle matný svit petrolejové lampy. Shromáždili se sem věřící obojího pohlaví a nejrůznějšího stáří. Rozsadili se po židlích u stolu, na lavicích kolem stěn a pecí a trvají vážně a tiše. Jest mnoho slavnostního v tomto klidu a mlčení. Kdosi zabouřil na vrata dvěma rychle za sebou následujícími údery. Hlavy se tázavě zvedají. Pak neznámý venku přidal ještě jeden údér, krátký a tižší. Pohledy se uklidňují, neboť Ti, kdo se ohlašují, jsou bratři. Hospodář mlčky vstává, aby otevřel. Přicházejí vážní a čistě odění očistivše kabáty od vláken juty, bavlny a obilního prachu, smyvše z dlaní stopy prsti a černý písek brusu. Sklánějí hlavy, aby prošli nízkými dveřmi a dávají křesťanské pozdravení. Usedají k ostatním a noví přicházejí. Pak jest stánek pohromadě. Modlí se Otčenáš říkajíce: „ale zbav nás pokušení“ (neboť kterak že by Bůh, svatý a milosrdný, chtěl svoje děti do pokušení uváděti) Zpívají drsnými hlasy nábožné písně, prosté, podivných melodií a rýmů, ne zcela nepodobné písním českobratrským. „Soustřeďte myšlenky na dobro“ praví hospodář a čísi vrásčitá ruka zvedá se k lampě, aby zatáhla její knot. Hlavy sklánějí se níže, lokty opírají se o desku stolu nebo o kolena a pěsti přitiskují se k očím. Je ticho. Ničím nerušené, podivné ticho plné očekávání příštího obcování s nadpozemskými světy, jež se mají projeviti v chudé horské chatrči, přitaženy vzýváním dobra těch, kteří tak pevně věří. Tlumený zbytek světla vrhá bílý kruh na desku stolu a ozařuje temena hlav a obrysy kloubů vtisklých na čela. Kouty jsou černé a věci nabyly tajemných tvarů. Náhle zdvíhá se od stolu ženská postava. Povstává pomalu jako proti vlastní vůli. Prsa se jí křečovitě dmou, vyráží rychlé, hlasité vzdechy a planoucí oči utkvívají v neurčitu. „Pochválen budíž Pán Ježíš Kristus“. Hlas zazněl jakoby z hrdla staženého, jako odkudsi z dálky přicházeje. Trupy věřících se narovnávají. On přišel. „Až na věky věkův, bratře !“ odpovídá sbor. On přišel a jest dobrý. „Pokoj vám, bratři ! I tobě pokoj !“ Neprozrazuje jména, ale dává tušiti, že jest někým, komusi z přítomných velmi blízkým. Zraky všech utkvívají s posvátnou úctou na rtech prostřednice. S úctou, ale bez bázně. Není hrůzy v obcování s těmi, jejichž těla stlela sice v zemi, ale jejichž duch trvá od věčnosti a do věčnosti bude žíti, měniti se, znova vtělovati, očisťovati, až dojde blaženství a splynutí s Bohem, od něhož vyšel. Naplnili svět a kaž20
dý projev života jest i projevem jejich. Není pro ně hrůzy ve všem tom, vědí to již dávno a málo zde sedí takových, kterým by se v životě nebyla přihodila událost, kterou nelze rozumem vysvětliti. Poslouchají ducha, jenž mluví ústy prostřednice. Jest to duch dobrý a osvícený. Řeč média stává se ponenáhlu souvislou. Mluví plynně, bez přestávky, velmi rychle, neohraničujíc ani myšlenek, ani vět, ba namnoze neukončujících jich, takže projev zdá se jediným spojitým proudem vln překotně přes sebe se valících. Jest plný náhlých obratů, obrazů tak smělých, pestrých a barvitých, že ani nejodvážnější básník netroufal by si jich užíti. Mluví o dobru a zlu, o zřeknutí se pýchy a nadpráví, o utrpení, jež očišťuje, o osvícení duchem svatým, o příštím království Božího na zemi. O rovnosti všech. Mluví dlouho, hodinu i více. A nikdo z těchto přítomných, kdo sešli se v jizbě horského chalupníka, se nepodiví, až vstane za chvíli vidící medium jasnovidka a bude líčit duchy, kteří se zde shromáždili a kteří jsou viditelní jen jejímu duševnímu zraku. -Náhle se vám rozsvětlí, tak jako když blesk na okamžik ozáří noční krajinu a chápete pojednou, co to jest, co vehnalo tyto lidi v náruč podivuhodného náboženství. Vidíte, že to těžké a horečné, jež rozprostřelo se jizbou, sneslo se do očí medií a vrásek věřících, jež v jemných vibracích sedlo do vašeho týla- a lehlo do duše – je bolest člověčenství, tíha lidského utrpení, sžíravá touha po štěstí a spravedlnosti, bolestná a zoufalá. Vycházíte ven na násep do modré letní noci plné hvězd a vůně. Kolem stavení se plíží temná postava. Je to syn hospodářův. Četníci zde často špehují, jménem zákona vylamují dveře, vnikají dovnitř a zatýkají: neboť stát, týž, který má velké továrny na tabák, který povoluje v kraji nové a nové výčepy lihovin, který dává stům mladých lidí zbytečně hynouti byl náhle jat něžnou starostlivostí o zdraví těchto ubohých lidí. Usedáte s hospodářovým synem na mez plnou mateřídoušky. Nevykouřil byste se mnou cigaretu ? „ Děkuje. Nekouří. „Zakazují to duchové ?“ „Oh ne, nezakazují, ale říkají, že je lépe nekouřit.“ Je mu asi dvacet let. Chodí do blízké přádelny a vydělává týdně až šest zlatých. Je organisovaný sociální demokrat. Myslíte, že se dá obojí spojit ? Píší proti nám… Neznají nás. Nepochopili ještě Boha, ale i oni jednou pochopí. I oni se očistí, aby mohli chápati. Socialismus není leč přechodním tvarem k spiritismu, nižším jeho stupněm. Řekl nám to ve stánku Jan Hus a po něm to ještě 21
jiní duchové opakovali. „Hledíte na oblohu, jak na ní utkvělo souhvězdí Velikého medvěda. „Byl jste v neděli na táboru lidu v městě ?“ pravil. Mluvil soudruh K. Myslí, že má vše ze sebe, ale prostřednice viděla dobře, jak stál za ním Karel Havlíček Borovský a držel mu dlaně na temeni hlavy – Podvod ? Nikoli. Bylo by nesprávné zaměňovat naše podkrkonošské duchověrství se spiritismem z ciziny a našich velkých měst, nebo jen přirovnávat k nim. Tu bývá jednak snaha proniknouti vědecky jisté, dosud ne zcela jasně definované stavy duševní i tělesné, jednak jsou velkoměstské seance zhusta shromážděním povrchních lidí, kteří sice nevěří v nesmrtelnost, ale věří v prorocký dar stolečku. Kteří nevěří v Boha, ale přitom jsou velmi ochotní uvěřit v existenci strašidel a čerta, bývá zde mnoho zvědavosti, sensacechtivosti, obchodnictví i podvodu. Toho v horách není. Zde se stal se spiritismus náboženstvím v pravém slova smyslu. Náboženstvím bez dogmat, bez kněží, bez obřadů, bez organizace, čistým kultem srdce a citu. Má mnoho složek toto náboženství. Možno zde objeviti prvky čistého biblického křesťanství, jak hlásali je první vyznavači a později u nás Čeští bratři, vlivy teorií socialistických o společenské a hospodářské rovnosti lidí i s jeho praktickými důsledky, internacionalismem, protiklerikalismem a negací dnešního společenského zřízení. Blouznivci našich hor. Věrouky zde není, a položíte-li přesnou otázku, dostane se vám namnoze odpovědi nejasné, vyhýbavé, ba často na tutéž otázku i dvou odpovědí různých. Jen v jednom případě odpovědi určitě, důrazně, ba vášnivě, jako by předem odmítali veškerou pochybnost, jako by se báli, že chcete je o tuto víru připraviti: když totiž projevíte pochybnost, že by kromě tohoto života existoval ještě jiný. Ptal jsem se jednou ducha „Kde by zůstal účel bytí,“ odpověděl mi ústy prostřednice, „a kde by zůstala spravedlnost, kdyby tento život byl jediným synů lidských ? Jak možno myslit, že jeden vyhřívá se na slunci štěstí a blahobytu, zdraví a spokojenosti, a druhý v spárech bídy, neštěstí, nemoci úpí, jeden v hříších tone a druhý ctnostmi oplývá, – že by to vše mělo zaniknouti hrobem bez vyrovnání pahrbkův a údolí ? Kterak by bylo lze žíti potom Pravímť vám: Jediný jest Bůh, věčný a spravedlivý, jediný odvěký zákon všehomíra. Kterak by bylo možno žíti potom ?“ řekl. Co smutku jest v těchto slovech, jaká tragédie v mučivé žízni po spravedlnosti, v zoufalém zápase s nutností přiznati si celou krutost a bídu života. 22
A toto náboženství dalo jim vše, co potřebovali: klid, víru v život, naději v budoucno. Žijí přirozeně a mírně. Nenaleznete mezi nimi opilců, ani lidí nemravných. Z jejich úst nevyjde hněvivého nebo hrubého slova, mluví věcně a vážně. Pracují, zakládají rodiny, milují se vespolek a vzájemně si pomáhají. I smrt jejich, jest taková jako život: spokojená a radostná. Jen ti, kdo dosud nepochopili tajemství a pravdu, umírají těžce Co jest smrt ? Jen nezbytný zákon všehomíra konec života tohoto a počátek jiného. Jeho průběh bude záviset z části na tom jak žiješ nyní. A oni žijí dobře. K čemu se tedy bát osvoboditelky, proč nesklonit se k ní s láskou a důvěrou, k ní jež jest prvním poslem spravedlnosti a rovnosti a jež jest částí Boha ? Viděl jsem umírati mladého hocha: Jako sextán vrátil se ze studií nemocen tuberkulosou. ‘A tenkráte nalezl opět víru rodičů, kterou ve světě ztratil. Shromažďovali se kolem jeho lože, otec, matka, příbuzní a ti, kdož byli stejné víry s nimi. Vypravovali mu o smrti, veliké vykupitelce, o spravedlivém Bohu, o příštím životě šťastnějším a krásnějším. Říkali mu: „Neboj se umírati ! Žil jsi životem krásným, plnil jsi povinnosti, jež ti uložil, pracoval jsi, miloval rodiče a bratry. Byl jsi dobrý. Mysli na Boha a vesel se, neboť on jest spravedlivý.“ Matka se k němu sklonila, a líbajíc mu ruce a skráně potem zvlhlé, pravila: Jaká bych to byla matka, synáčku, abych plakala, a sobeckými slzami kalila ti radost nad vší tou, krásou, jež tě očekává ? … Jen o jedno tě prosím Přijď brzo… co jen budeš moci, zavítej do našeho stánku a vypravuj nám mnoho, mnoho… Umírej klidně, synáčku“ Zemřel. Zatímco jeho duch vznášel se v nekonečném vesmíru, aby znovu se zrodil k životu lepšímu a čistšímu, vyprovázeli jeho milí mrtvé tělo, aby je uložili k věčnému spánku v lůno matky země. Kněz je nevyprovázel, neboť mediánům se křesťanský pohřeb odpírá. Šli vesele a plni radosti. Neboť není smrti a není konce. Nekonečný jest vesmír, nekonečný jest život. Bez konce je Láska Boží. Intermezzo. Vzpomínka na veřejné zasedání spiritistů ve skalní svatyni Kalicha (Hrubý kostel). Tato veřejná zasedání se konala na Kalichu pravidelně první květnovou neděli odpoledne. Schůzky nebyly přerušeny ani za vál23
ky, ale konaly se tajně na smluveném místě. Za komunismu byly na čas také zakázány, ale většinou i donašeči chtěli slyšet náznak událostí pro příští časy a proto se příliš neangažovali. Bylo dohodnuto, že pro případný zásah policie se bude horlivě zpívat, a když to nestačí, přidá se naše hymna. Z Maloskalska nás chodívalo více, začátek býval uveden písněmi (od 14,30), zahájení v 15 hod. Následovala vstupní modlitba, citát z básně, nebo z bible, případně další píseň a chvíle ztišení. Čekalo se, až se do naší mysli projeví shůry duchovní svět. Když prostřednice cítila, že zpráva přichází, otřásla se a začala hovořit, předávala poselství. Když skončila, zase se otřásla a plně se probrala, Někdy se z řad posluchačů ozval i krátký doplňující projev- následovaly písničky, modlitba a poděkování duchovním bytostem a Kristu. Pak se shromáždění vydalo do chaty U Kalicha na svačinu. Diskutovalo se, seance přinesla nový optimismus i do těžkých časů V roce 1968 bylo teplé slunečné počasí a nás se sešlo víc, než 200. Prostřednicí byla paní Horáková kterou jsme dobře znali. Shromáždění začalo v obvyklou hodinu, ale cítili jsme, že ušlechtilé duchovní bytosti jsou přímo mezi námi. – Po písni a úryvku z Komenského je dlouhé mlčení. Prostřednice má zavřené oči a zhluboka dýchá. Pak se vzchopí a změněným hlasem v rozechvění říká: „Zdravím vás bratři, zdravím celý svůj milý Československý národ. Jsem váš Honza Masaryk.“ – Všichni jsme v tu chvíli dojetím slzeli. – Pokusím se to nezapomenutelné poselství v hlavních bodech rekapitulovat. Začal s tím, že nás asi zajímá jak to bylo s jeho smrtí. „Úkol, který mi Bůh pro život uložil jsem i při své nedokonalosti splnil. Má smrt byla jeho součástí a nezáleží, jestli mi někdo k tomu pádu pomohl, nebo jestli to byla jen má slabá chvíle. Na výsledku to nic nemění, mělo to být. Pán Ježíš, nemá rád, když soudíme. Teď to důležitější. Víte, mojí drazí, jak vás mám rád a jak miluji svůj národ. Jsme Čechoslováci a já i ve své nové situaci zůstávám věrným vlastencem. Moc mi leží na srdci, aby i vy všichni jste zůstali věrni, i když to bude stále těžší. Vzpomeňte si, jak vás můj otec učil: Ježíš, ne César ! K tomu se musíte vrátit. Budu blízko vás, svým humorem i obranou. Stejně tak vás trvale provázejí i naši národní proroci, sv. Václav, Mistr Jan Hus, Jan Ámos Komenský a další, však je znáte z dějepisu. Jejich pomoc shůry je Boží vůle. A do třetice je tu mé velké přání. Vychovávejte v tomhle duchu 24
i všechnu naši mládež, oni tu pochodeň ponesou dál. Táta říkával: Předávejte si pochodně ! Naléhavě vás prosím, vezměte jeho výzvu vážně. Když nevíte, jak to těm mladým říkat, zeptejte se Komenského, však to všechno sepsal i pro vás. Přes všechny těžké časy i zklamání, která můj drahý národ čekají vidím krásné světlo: Náš hlavní úkol je teprve před námi: Jde o duchovní hodnoty, dobré vztahy mezi lidmi a prostý a radostný život. To máme spolu se vším Slovanstvem přinášet světu, aby mohl svobodně dýchat a radostně bratrsky žít, vytvářet pozemské Boží království. Nesmíme zklamat ! – Zase se setkáme. Teď vás zdravím postaru, jako za války rozhlasem z Londýna: Povytáhnout kalhoty a furt se jde ! Nazdar !“ Bylo to snad největší poselství, jaké jsem kdy na spiritistickém zasedání vyslechl. Byl to vzkaz od Boha, jehož výzva dosud naplno platí. I když takových nebeských setkání s našimi velikány bylo víc, a řada poselství byla zapsána (a ty zápisy existují), tohle bylo v té době velmi živé a dlouho jsme o tom diskutovali. P. S. Řečtinu jsme se neučili, ale otec Jana Masaryka, prezident T. G. Masaryk nám říkával vícekrát v rozhlase pro školy, že si máme celý život připomínat jeho heslo, předávat si pochodně. K tomu dodával řecky: Lampada perididontes ! – a to jsme si měli zapamatovat i v řečtině. Tak jsem to naučil kluky v sokole a oni to znají dodnes ! To má být i program pro všechny naše příští vlády. Obsah tohoto pochodňového poselství je hlavně duchovní. Však Tycho de Brahe říkával: „Jen žezla ducha trvají“ Tak a ať ty naše velké syny a dcery, i všechny ty maličké, i ty kteří nás už předešli na „nová pracoviště“ nezklameme. A na konec ještě Jan Masaryk: „Dobré věci se dají prosadit, i pravda zvítězí, ale dá to fušku. Nazdar !“ V našich zemích je křesťanství na ústupu. Svádí se to na komunismus, volnomyšlenkářství, nápor cizích duchovních směrů od islámu po New 25
Age. Také snad prý se Kristus jaksi odmlčel. Kde je pravda ? Křesťanství je spojeno se stylem života. Nesvědčí mu přepych, ani politické výsady. Komenský dokazoval, že velmi zdravý je pres Boží“, čili určitá forma útlaku. (V minulosti jsme si zažili útlaku dost. Však protireformace trvala bezmála 300 let). Pravá víra se i tam osvědčila, ale také mnozí podlehli. Dnes nejsou pro křesťanství největšími nepřáteli cizí ideologie, ale téměř bezbřehá vláda mamonu a sobectví. To je hlavní účinná zbraň Antikrista. On nabízí, že za peníze se dá koupit všecko. Lidé, moc, i zdraví. Ti, kdo se mu upíší, dostanou známé „brýle mámení“ a poctivou pravdu už nevidí. Co nabízí Kristus ? Snadný život ne, ale život svobodný a radostný. Nabízí nám svůj doprovod po celý život. Pomoc v každé situaci, záchranu. Pokračování života po smrti, života plného a krásného. Bible není ukončená kniha, další kapitoly píše naše současnost, i noví proroci. Bůh nás oslovuje i dnes. Mluví i k tobě, bratře, sestro, zve tě mezi své ovečky. Svět je opravdu bezvýchodný, šedivý a smutný. Nechceš to změnit ? Zkusit dobrodružství života s Ježíšem Kristem ?! Slavný spisovatel a historik H. G. Wells píše o takových lidech ve svých Dějinách světa: Mysliti to s Ježíšovým učením doopravdy znamená začít podivný a znepokojující život. Zanechat svých zvyků a vášní, ovládat své pudy a zakoušet neuvěřitelné štěstí. Myslím, že toho bylo řečeno až moc. Vyzkoušejte to sami, je to velké dobrodružství. Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, že se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení. Hle, od této chvíle budou mne blahoslavit všechna pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný. Svaté jest jeho jméno a milosrdenství jeho od pokolení do pokolení k těm, kdo se ho bojí. Prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně. Vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil. Hladové nasytil dobrými věcmi a bohaté poslal pryč s prázdnou. (Mariin chvalozpěv).
26
Je to ohromný nový životní rozměr, když se setkáme a dokonce hovoříme s těmi, kdo v tomto životě již zemřeli. V minulých dobách byl tento spiritismus v našem podhůří docela běžný jev, který ve své hlubší rovině velice přispíval k vytvoření osobitého ušlechtilého charakteru lidí. Velká duchovní hnutí se rodí z maličkostí. Už v předškolním věku jsme chodili do Sokola. Vedl nás bratr Jeník, důstojník Turnovské posádky. K ruce měl několik mladých dobrých cvičenců, kteří vedli družstva. Bylo to krasné hemžení, byla nás plná sokolovna. Po cvičení jsme se seřadili v šik a pochodovali jsme za zpěvu písniček. Tak se nám to zalíbilo, že jsme se při cestě domů sami seřadili a pochodovali jsme s těmi písničkami přes město. Přišla Mnichovská zrada a díky osvětovým přednáškám ve škole (pan řídící Škréta) i v Sokole jsme rychle chápali, o co jde. Toužili jsme dělat odboj – bylo nám v průměru snad 13 let, až jsme na to přišli. Zase jsme občas pochodovali v šiku, ale zpívali jsme krásnou křesťanskou písničku našich otců, kterou jsme se naučili u br. Glosa v Jednotě bratrské: Vzhůru bratři, prapor Krista v nový zve nás boj. Obsaďte již všechna místa, hotova buď zbroj ! Heslo naše NEBOJME SE, kupředu vždy dál, korunu již s palmou nese Kristus, vůdce Král ! Němečtí okupanti tomu nerozuměli, dokonce snad v tom pochodovaní viděli jakousi předvojenskou přípravu. Ale naši lidi to chápali moc dobře a viditelně jim to zvedalo náladu. Válka byla na spadnutí. V Turnově ožily 2, nebo 3 spiritistické skupinky, kde se scházelo asi po 10 lidech. Běh dějin se dramatisoval. Vlivní lidé byli zatýkáni, převáženi do Německa, mnozí už se nevrátili (mezi nimi i náš pan řídící Škréta, byl to ruský legionář, ve škole nám kdysi o tom krásně vyprávěl). Úspěšný atentát na Heidricha, bezohledné vraždění v našem narodě. Tenkrát byly optimistické zprávy ze zasedání spiritistů, které pravidelně přinášela naše paní Kvapilová velmi významná posila do temnoty tehdejší ďábelské politiky. Spolu s množstvím modliteb to byla krasná síla vzdoru, který jsme prožívali a plně cítili i my mladí. Celý náš dům byl vlastenecky jednotný 27
a nové zprávy paní Kvapilové jsme většinou vyslechli společně. Ty zprávy často předvídaly vývoj příštích dnů i týdnů a většinou se ta proroctví skoro přesně vyplnila. – Ač to zní podivně, pro nás mladé to byla velká škola života, která byla naší posilou třeba když jsme nesli zprávu či potraviny odbojovým skupinkám. Nebudu mluvit o dalších podrobnostech i příhodách, jen s potěšením vzpomínám, že tenkrát nikdo nepodceňoval zprávy ze spiritistických zasedání, vždyť často v nich bylo víc pravdy, než třeba v zahraničním rozhlase. A lidé znovu uvěřili v sílu modlitby, což se považovalo za úplně samozřejmé. -Vrací se k nám opravdu duchovní rozměr života ? S radostí potvrzuji, že ano ! S těmi příznaky se setkávám každý den. Jde o mladé lidi, které už technokratický svět přestal oslovovat. Stoupá podíl mladých, kteří hledají cesty k duchovním kontaktům, ale bohužel pastýřů, kteří by se jich ujali je žalostně málo. Pro lepší účinnost je dnes totiž také nutné vrátit se k profesi „potulného kazatele“. Na cestách se najde nejvíc zájemců, kteří hledají kamarádství s Bohem, s Kristem, Já mívám nejlepší výsledky při autostopu. Zdánlivě netečný a pospíchající člověk, který mne sveze, najednou zbystří pozornost, otevírá se mu nový životní obzor. Vidí nebe otevřené, pochopí, že život smrtí nekončí, že láska není prázdné slovo, ale spíš AMEN vesmíru. Je to ten nejvyšší pojem, jen přijmutím Boží lásky pochopíme také náš horský spiritismus. To, co tu píšu nejsou jen zbožná přání, ale dost jsem ty krásné horské končiny prochodil a potvrzuji, že touha po živém evangeliu tam opravdu sílí, navzdory „všemocnému“ zlatému teleti. V něm si ďábel nejraději hoví a odlidšťuje Boží stvoření. Ale jsou i mladí, kteří chtějí zůstat věrni starým ideálům našeho národa. Většinou jsou to však ovečky bez pastýře, nebo se jich v dobrém úmyslu ujme pastýř, který mívá jen své představy. Pán Ježíš volá: „Žeň je mnohá, ale dělníků málo. Prostě proto pána žně, aby vypudil dělníky na žeň svou“. Znám současné příběhy, kdy takoví hledající našli sbor, kde po počátečním nadšení se projevilo zklamání, farář byl pro ně příliš mdlý, málo revoluční a proto odcházeli. Hledali dál, ale bez úspěchu. Mladé víno se má nalévat do nových sudů. – To by ale znamenalo zakládat nové sborečky, začínat nově. Tak to šlo snad v dobách minulých. Dnes chybí to svaté nadšení i hlubší samostatné studium Písma. Naše klima je dusné a takovým snahám nepřátelské. A přece tu máme nádherný příklad z našich dějin. V takovém temnu se věrní scházeli po dobrých rodinách 28
a sami nad biblí se snažili dopídit se pravdy. V modlitbách a písních spoléhali na pomoc Ducha sv. a v 2. polovině 19. století se přidali k pokusům, které měly dokázat, že po smrti nás Pán Ježíš vzkřísí k další etapě lidského života. To byl ten zdejší podhorský křesťanský spiritismus. Staří pamětníci dnes naříkají, že kdyby se obnovil náš horský spiritismus, lidi by se vrátili k pevné kristovské víře a bylo by nám všem zase veseleji, Pán Ježíš by se spokojeně usmál a každý, kdo by, do naší krajiny zavítal by tu cítil jiný, lepší svět. To je přece dávné poslání našeho národa, svítit do temnot našeho světa láskou, dobrotou a ukazovat na našeho Pána. Pokračování života po smrti v lidském poslání je jistota. Antikrist si dnes libuje v moderní technice, v počítačích, mobilu, internetu. Člověk si pak myslí, že si stačí sám, ani neví, že ve skutečnosti padá do propasti. Ke konci svých úvah připojíme úryvek z Renanova Života Ježíše Krista. (E. Renan 1823 – 1892). Tou knihou vzbudil kdysi velký rozruch a dosud ten spis mnohé provokuje. „Příchod Ježíše na tento svět, to sám Bůh se zařadil beze všech výsad jako člověk mezi nás. Přišel se vší pravdivosti, chudý mezi chudé.“ ... A dále: „Lid naprosto není materialistický, miluje duchovní rozměr života, Jde-li o závažné problémy, nedbá na osobní prospěch… Proto jsem usoudil, že je užitečné předložit mu obraz nejúžasnějšího lidového
29
převratu, na který stále zůstává zářivá vzpomínka. Celé to vyprávění o počátcích křesťanství jsou dějiny největších plebejů, jací kdy byli na světě. Ježíš miloval chudé, neměl rád bohatou společnost, ani světácké kněze. Mravní zájem povýšil nad politické hádky. Hlásal učení o Božím království, které je připraveno pro všechny. Je to pramen věčné útěchy, spolehlivá směrovka cesty člověka. Vzbuzuje radost, odmítá pokrytectví, dává nám smysl pro volnost a přivádí k řešení otázek současnosti. Otevírá pohledy zázračné hloubky.“ Renan jako zkušený a upřímný historik pochopil Kristovo učení, když volá: „Pokorní služebníci Boží, kteří snášíte břímě dne i horka. Dělníci, kteří se v potu tváře namáháte pro své pány se stavbou jakéhosi „chrámu lidstva“, ubohé ženy, které trpíte sociální bídou, odevzdané dělnice ve fabrikách, kde Pán je s vámi, pojďte na slavnost, kterou kdysi Bůh ve svém úsměvu připravil těm, kdo mají prostá a milující srdce. Vy jste praví učedníci Ježíšovi. Pozorujte obzor, kde se právě teď rodí červánky vašich lepších časů !“ V takovém duchu je psaná Renanova knížka. Není divu, že mnohé moudré a vznešené pobouřila, ale vrátila radost a naději právě těm slabým, bezmocným a pokořeným.. Proto se dostala skoro do celého světa, i u nás se dočkala několika vydání. Těm bezmocným ulehčovala život a vracela jim sebevědomí. Milý bratře, milá sestro, naši bližní potřebují pomoc. Rozhodni se proto stát se světélkem, prozářit trochu dusivou tmu, která nás obklopuje. Pán Ježíš ti pomůže. Když Pán Ježíš posílá své učedníky do světa, aby šířili zvěst o Božím království, prosí o ně Otce: „Posvěť je pravdou, vždyť tvé slovo je pravda ! „ (Jan 17.) Náš král Jiří Poděbradský vepsal za časů vzniku Jednoty bratrské na náš národní prapor heslo: PRAVDA PÁNĚ VÍTĚZÍ ! (Na naší současné statní vlajce na hradě jaksi to slovo PÁNĚ vymizelo). Boží pravdy je nutné zvěstovat velmi naléhavě, nadšeně a s vlastním hlubokým přesvědčením. -Kázání Božího království, to není dobře připravená řeč, byť sebelepší, když by v ní chybělo osobní nadšení a přesvědčení. Kristovské kázání, to je revoluce ! Při tom je lhostejné, zda tuhle nádhernou zvěst sdělujeme jednomu člověku, nebo početným davům. Ale naši posluchači musejí na nás jasně vidět, že naše srdce hoří. To není fanatismus, ale síla té velké pravdy. Duch Boží je v takových chvílích vždycky s námi. Teď pár slov z dětství. Naše maminka, dětská lékařka nás od útlého věku vychovávala k zdravé obrazotvornosti a vidění pohádkového světa. 30
V podzimním pokročilém šeru jsme s bratrem a s maminkou chodívali k Jizeře, nebo do Struh a tam jsme spolehlivě viděli vodníka, rusalky, skřítky duchy. Maminka to doprovázela barvitým vyprávěním, kde vždycky vítězilo dobro. My jsme se proto téměř nebáli, potmě jsme šli s bratrem klidně na hřbitov a kdyby se tam objevil třeba i přízrak, asi bychom nejančili. Znali jsme mocnou ochranu Krista i sílu modlitby – Takové rady dávala maminka i rodičům svých malých pacientů. Od těch časů proteklo Jizerou už hodně vody. V představách dětí už nejsou rusalky, ani duchové, celý ten běžně neviditelný svět je pro ně vymazaný a posmívaný. Děti jsou sevřené v jakémsi technickém ghetu, ovládají obsluhu počítačů, internet, mobily. Ale nekamarádí se, nezpívají, a také neznají správnou češtinu. Spolu rozmlouvají přes technická pojítka vlastní mluvou. Nám starcům takový život bez metafyzické složky připadá šedivý, smutný, svázaný. Ano, už od mládí jsme chodili s rodiči na bohoslužby. Měli jsme jistotu, že Pán Ježíš je náš kamarád a proto máme být stateční a nebát se. Svět je opravdu jiný, než za našeho mládí, i v letech naší mužné síly. Nechci vyjmenovávat, jak jsme v naší vesnici brigádnicky postavili řadu užitečných staveb, starali jsme se o Sokol, pořádali jsme s mládeží plavecké, lyžařské a přírodovědecké kurzy, sázeli v horách stromky, uklízeli divoká smetiště – Dost ! Tady nejde o chválu našich mladých let, už jen chceme zopakovat, co jsme psali na začátku. Doba se velice změnila a nám se to nelíbí, jen s obavami o mladou generaci vyhlížíme do budoucích časů. Není jiná cesta života, než se vrátit ke Kristu, zvěstovat jeho poselství Božího království a vést k tomu další generace už od dětství. Každý den pokorně a s důvěrou kleknout před Bohem a prosit o novou sílu i moudrost. Nebojte se spoléhat na zázraky!
31
Léčebný koutek. Mnoho lidí, bez rozdílu věku po návratu z práce rychle něco shltne a jde se posadit k svému počítači, nebo k internetu. Tam ztrácí pojem o čase, nevnímá okolí, ponoří se do podivného světa. Obyčejný svět tam zmizí, nahradí jej různé představy, podivné plány a vize. Vlastní duše člověka bývá zmatena a ustupuje tlaku informací, kterým občas ani nerozumí. Tak se vytváří nová mutace kdy Homo sapiens se mění na Homo technocraticus, který si stačí sám se svou technikou. Je však i jiné zákoutí, než počítačové království. Je to pokud možno nerušené příjemné místečko, kde si povídáme s Bohem, s Kristem. I on mění naší duši, zlidšťuje ji, spojuje nás s bližními v obecenství lásky a uzdravující radosti. Je to nádherné sanatorium, které nám dokonce dokazuje, že náš život nikdy nekončí, že obzory naší příští cesty života jsou jasné a krásné. Že to opravdu stoji za to! Tvojí bratři Velká záře křesťanství. Pán Ježíš v době, kdy pobýval na světě jako jeden z nás potvrdil slavně, že náš život smrtí nekončí, že pokračujeme v nové etapě zase jako lidé. Církev však toto učení od 5. století tvrdě potírala, protože jistota života po smrti velmi snižuje moc lidské vrchnosti nad člověkem. V tom smyslu byly vícekrát provedené zásahy i do původního aramejského textu, který je údajně ve vatikánské knihovně. Slované sdíleli učení o reinkarnaci už několik tisíců let, stejně jako naší bratři Keltové. Ostatně nauka o znovuzrození provází v různé podobě lidstvo už od nepaměti. – I mystické učení o tom, že v jistých případech se může lidská duše rozdvojit, aby jedna její část mohla přenést závažnou informaci, zatímco ta druhá setrvává v těle svého nositele je dávno známé. A div se světe, dnešní špičkoví fyzici, kterým už i jejich výborní kolegové sotva rozumějí toto rozdvojení duše teoreticky zdůvodňují. Pro nás to znamená, že lidstvo má otevřený přístup i do nekonečných dálav za oblasti současně uznávaného „reálného“ vesmíru. To může být i jedno zdůvodnění existence spiritismu. Proč došlo v 2. polovině 19. století k renesanci spiritismu ? Zklamání nedozír32
nými možnostmi nových objevů vědy a techniky, sociální bída kapitalistického uspořádání společnosti, pohrdání proletariátem. Právě v té době začali lidé pociťovat vnitřní prázdnotu, vyprahlost srdcí. Rostly sociální rozdíly, chudoba obyčejných lidí. Původní naděje nově vzniklé dělnické třídy se střídaly s krizemi, kdy se propouštělo. Začaly stávky. To už všichni pochopili, jaký úděl má proletariát. Z té bídy se v našem podhůří zesílenou mírou obnovil křesťanský spiritismus, který potvrzoval, že nad lidskou zvůlí je vyšší spravedlnost, že ani smrtí život nekončí, ale pokračuje v nové síle dál. Můj sen: Teď se soustředíme na průběh mé smrti jak jsem to ve snu prožil: V okamžiku, kdy tady snad rodina konstatuje smrt, já už stojím před Kristem. Není obklopen žádnými projevy své Božské moci, je jako obyčejný muž, jak jsme ho mohli znát z doby, kdy chodil s námi po světě. Vyzařuje z něj dobrota a láska: „Vítám tě, Ivane, už tě čekám.“ -Nemám žádný strach, cítím se náramně dobře. „Mám pro tebe další práci“ a nasleduje rozhovor, kdy poznávám, že budu zase jako člověk, možná i v oblasti svého milovaného podhůří Krkonoš. Vyslovím obavu, jestli ten krásný kraj nebude lidmi ještě víc zničený, než dosud. „Snad právě proto bych tě tam potřeboval, musíš bojovat, pomůžu ti.“ – Konec toho Božího setkání se ztrácí, překrývá jej můj nový příchod na tento svět. Ale všechno v mé paměti není vymazané, něco tam zbývá, abych nezabloudil…
33
Jan Neruda: Balada česká Žil jednou v Čechách smavý rek, vám známý rytíř Paleček; on samý šprým a nápad byl, rád dobře jed a dobře pil a lidem dobře činil.
Když svět zas jednou krasným je, když zem se celá rozsměje, pak, Vesno, milostiva buď na osm dní mne jenom vzbuď A Vesna kývla: Staň se ! „
Rád jed a pil, Jak povídám, však ještě něco dodat mam: on též rád bloudil po Čechách a pak byl vždy jak v mátohách.. a nevěděl kde stojí
Od časů těch, děj se co děj, fialek vůní budí jej, slavíkův ven jej volá hlas pan rytíř vstává bujný zas a rozkročí se krajem.
Nu, nu, „ – kdys zazněl náhle hlas , pan rytíř je už ve snách zas ? „ a Paleček jak přimražen ! Aj před ním kolo bujných žen, a vprostřed Vesna sama.
Kraj český, jindy smuten, tich, je pojednou pak samý smích, a celý ten náš český svět je samý zpěv a samý květ, však krátce jen, ach krátce !
Jen neboj se, tys celý muž, ty se mi ze všech líbíš – nuž mé slovo k smělosti tě zve, rci jakékoli přání své, však vtipně jen a hbitě ! „
Vždyť umluvil si rek náš s ní jen blažených vždy osm dní ! Pak vrací se zas v dumnou říš a Vesna dá mu medu číš on opiv se zas usne.
Již rytíř bez všech rozpaků si hodil hlavou: Tedy řku a prosím: až bych jednou zdech, mne výročně vždy ožít nech na osm dní – to zjara !
Až bratra Palečka z jara potkáte, vstoupí do vašeho srdce radost a víra. Ujistí vás, že se k nám vracejí dobré časy, i když to snad vypadá naopak. – Věřte mu, vždyť on má zprávy z první ruky!
34
Je zřejmá úzká souvislost biblických hodin a duchařských zasedání. Propast mezi tím vzniká hromadami předsudků, které se našeho horského spiritismu vpravdě netýkají. Na takové polemiky bylo snad dost času před sto a více lety, dnes už na to čas není. Náš národ, stejně jako většina světa je vlastní vinou v osudovém riziku své existence. Nebudou všichni pohádkovými boháči, spíš bude svět vymírat hladem. Když se věřící aktivně neozvou, jsou časem převálcováni mamonem. Svět má krutou vládu, která nesnese duchovní konkurenci. -Stará zkušenost říká, že začátky JSOU těžké, ale když nezačneme, dílo tu nebude. Kdo ve svém srdci cítí kus odpovědnosti k minulosti i budoucnosti neváhej, zkus třeba jednou týdně svolat biblickou hodinu. Připrav si program podle Písma a nezapomeň na diskusi o našich všedních starostech. Při tom dojde někdy i na úvahy, co bude po smrti. Držme se jistoty že náš život je věčný. Sám Pán vezme tuto starost do svých rukou a pomůže až zázračně nalézt pravdu a srdce všech ať jsou otevřená a Ducha neuhašujte.
Veselé putování po Krkonoších, kde se mladý muž seznamuje s duchovním životem starší generace. 35
Milý bratře, milá sestro, cítíš občas při pobytu v našem podhůří působit zdejšího duchovního Genia loci, cosi co tě pozastaví ba dokonce můžeš začít trochu přerovnávat pořadí svých životních hodnot a všecko je trochu jiné ? Když ano, pak tvé srdce ještě není okoralé civilizací a vnitřní zrak vyhaslý. Prostě jsi dosud člověk takový jak nás pánbůh stvořil. Pak možná budeš chtít i více poznat cesty duchovní, což je i zdejší křesťanský spiritismus, ten dával naším lidem víru a sílu přežít těžké časy. Už jsme říkali, že zdejší horský spiritismus především zesiloval křesťanskou víru a dodával ji jistotu života věčného. V tom byla pro pohrdané chudé horaly velká síla, kterou jim nikdo nemůže vzít, občasná setkání s příbuznými a s kamarády v duchovní oblasti, to všechno jsou pro mnohé horaly silné motivy, proč chtěli být u toho. Neměli strach z různého proklínání, vždyť Pán Ježíš je s nimi. Jeho stálá účast vychovávala ke zdvořilosti nejen při seancích ale i v osobním životě. Důvěrná příbuznost mezi zvěstováním evangelia a upřímným projevem spiritistickým Mnozí z vás mají zkušenost, kdy podlehli naléhavému pocitu, že musejí svému posluchači zvěstovat určitý úsek evangelia. Někteří dokonce občas zastoupují svého faráře při bohoslužbách. A jistě řada z vás zvěstuje to Boží poselství s velkým zalíbením. Někdy to Slovo máte napsané, ale častěji asi ne. Pak hovoříte spatra, využijete své znalosti – a pak může přijít ta vzácná chvíle, kdy vysvětlujete docela nové a pro tuto dobu velmi naléhavé souvislosti a jejich řešení. Při tom říkáte věci, které jste vůbec neznali. A kupodivu, tahle část projevu vám jde nejlíp ! Mluvíte plynně, logicky, každý rozumí. Tak to je ten zázrak, každý kazatel by měl také po takové nebeské nápovědě toužit. Ovšem i to má svou přípravu, třeba i několik dni o bídě lidstva i lásce Boží přemýšlet. Jestli-že pak takové kázání bylo samovolné a naléhavé, pak se můžete ve vší pokoře domnívat, že tam převzal jeho režii do svých rukou sám Duch Boží. Je to nádhera, všichni posluchači to vycítí.
36
A teď ta sdělení prostřednic spiritistů. V našem podhůří většinou předcházelo přečtení oddílku z evangelia. Pak se prostřednice uzavřela do sebe, nevnímala svět. Po této přípravě se vztyčila a obvykle nejistým hlasem počala hovořit. Brzo ale její hlas zesílil, stal se naléhavý a zvěstoval závažná fakta, i pokyny pro budoucí časy. Prostřednice nabyla plné jistoty, někdy hovořila trochu překotně. Vždyť i ona, stejně jako ten horlivý kazatel byla napojena na Boží vůli, která ji vedla. Nezřídka se zapojil do takového setkání světů i někdo z těch, kdo nás předešli, nebo i duch některé známé osobnosti z našich dějin. Výjimečně se tak mohlo stát i při onom osvíceném kázání, které řídil sám Bůh. – Ten průnik další bytosti tam ovšem patřil, vždyť Boží políčko, na kterém máme pracovat je bez hranic. Cítíte už ty souvislosti ? Je to jedna Boží vůle, což je vždycky jenom láska. Žádná zloba do takových svatých chvil nemá přístup ! Kdo tohle prožije, raději víckrát, ten touží být v takové Boží milosti stále. Ale především ti nadšení mají dozrát k poznání, že i oni mají spolupracovat na tom velkém Božím díle Záchrany lidstva před sebezničením. Všichni jste zváni, je to nejlepší naplnění smyslu života. Podrobnosti, jak na to jít vám sdělí Pán Ježíš sám. Nebojte se ! 37
Svět čeká na záchranu, nechce zahynout v jícnu záhuby, kam jej táhne vláda bezbožných, – I na tobě záleží, bratře, sestro, na lidech dobré vůle. Teď je čas příhodný. POKOJ VÁM !
V oblasti Kalicha nad Malou Skalou poblíž Sokolí hory je památná skála. (Ta připomíná kalich, symbol svaté Večeře podobojí). Tady tajně v protireformaci slavívali Čeští bratři hody Páně, ta skála jim při tom byla svědkem. Poblíž je lavička. Usedněte a nechte svoje myšlenky volně plynout. A začnete prožívat zázraky… 38
Otakar Březina: Našemu národu Národ není jenom společenství živých, ale i těch, kteří kdysi zemřeli, i dosud nenarozených. Není samoty v duchovním světě, jsme obklopeni zástupy tisíců neviditelných bratří, kteří šeptají v našich myšlenkách, cítíme jejich dech …
Sestra Marie pečovala o kapličku 39
40
Velké věci začínají skrytě, ba tejemně, jako když z malinkého semínka vyrůstá veliký strom. Právě do takové doby teď vstupujeme... „Buďte mými svědky.“
Beránek, znak Pána Ježíše Krista
41
Literatura: [1] Sezemský K.: Písně Spiritistické 2. vydání Nová Paka 1905 [2] Sezemský K.: Písně Spiritistické 3. vydání edice Spirit Nová Paka 1928 [3] Kašpar L. B.: Písně cestou života 1,2 8. vydání Praha 1889 [4] Baštecký J.: Lýra Sionská 6. vydání Praha 1902 [5] Plecháč M.: Spiritismus v Podkrkonoší Ymka Praha 1931 [6] Vodseďálek A.: Deník zápisků o spiritismu Muzeum Vysoké [7] Šolcová L.: Spiritismus v Podkrkonoší Vlastivědný sborník Trutnov 1970 [8] Kalivoda J.: Záhady spiritismu vědecky osvětleny Volná myšlenka Praha 1918 [9] Kozák J.: Spiritismus (Souborná monografie) Eminent Praha 2003 [10] Roustaing J.: Výklad evangelií a desatera dle spiritismu Karel Sezemský Nová Paka 1908 [11] Archív muzea Nová Paka [12] Vlastní záznamy a zkušenosti Další bohatý soubor literatury je v odkaze [9]
Vytiskla Tiskárna Zaplatílek, Vesec 66 - 2012 42
Ať jsou Vaše cesty jasné jako slunce! (Komenský)
