CATHERINE Ivan HLADÍK 2005

CATHERINE Ivan HLADÍK © 2005

O

dpolední slunce nedovolilo vzduchu aby rozevlál lehké závěsy pískové barvy, které lemovaly prosklenou stěnu místnosti, i když dveře na terasu byly otevřené dokořán. Catherine měla ještě spoustu času, navíc horká koupel probudila vždycky její smysly a smyla únavu i stres celého dne. Světlo svíček a pár kapek orientálního oleje navíc proměnilo koupelnu v oázu smyslnosti, která byla Catherine vlastní. Ve vysokém zrcadle zkontrolovala křivky své stále tak dokonalé postavy. V době, kdy celá Amerika a tím spíš většina jejích sousedů v Beverly byli spíš chodícími vizitkami plastických chirurgů než sami sebou, ona se mohla pochlubit plochým břichem a pevnými, plnými ňadry a jemnou, jasnou pletí bez vrásek, i když jí téměř neustále zdobil tvář úsměv. Tmavě zelené oči zářily nad lehce výraznějšími lícními kostmi a korunou jejího vzhledu, jež tak zaujal každého muže, který měl možnost se s ní setkat, byla záplava medově plavých vlasů, hladkých a zdravě lesklých. Měla svoje tělo ráda a ráda měla i všechny tělesné rozkoše. Palcem nohy zjistila, že voda má skvělou teplotu a pomalu po dvou schůdcích vstoupila do vany, která spíš připomínala malý bazén. Pomalu ulehla a ponořila celé tělo... Malé bublinky vzduchu se jí zachytávaly na kůži a Catherine cítila lehké a příjemné mrazení. Bradavky jí ztuhly, ten pocit byl tak příjemný... Přivřela oči s dlouhými, pěstěnými řasami a dlaněmi začala přejíždět po svých prsou. Jednou rukou sjela pomalu přes břicho k rozkroku, zdál se horký víc než okolní vzduch. Olízla si orosené rty a přestala vnímat čas... Venku naplno vládl srpen a Beverly Hills líně odpočívalo v přicházejícím večeru. 

1

CATHERINE

S

Ivan HLADÍK © 2005

lunce se možná za obzorem ztrácelo v oceánu, ale to Catherine nevnímala. I když občas, s někým, ráda poseděla na terase u dobrého vína, které s plynoucím dialogem rozehřálo tělo i mysl v předtuše vášnivých souznění. Tento večer ji ale čekalo něco docela jiného. Zvolila jednoduché šaty barvy šampaňského, jejichž výstřih byl zároveň decentní a přece prozrazoval tolik, aby se mužům rozproudila krev i při letmém pohledu. Catherine své přirozeně krásné nohy nepotřebovala opticky vylepšovat vysokými podpatky, ale ráda je nosila. Chvíli přemýšlela, zda má jet svým vozem nebo si volat limuzínu. Nakonec se rozhodla, že bude řídit sama - i když v lodičkách to nebude pohodlné. Ale být pak závislá na odvozu... To ne. Konec konců, oficiální večírek vydavatele pořádaný u příležitosti nejvyššího ocenění Catherinina dalšího bestselleru...? Už to mnohokrát zažila. Spousta nudných a strohých tváří, které nadšeně hovoří o hloubce díla, které minimálně polovina z nich ani nečetla a kdyby Catherine neměla postavení jaké má, jistě by knihu označili za vulgární a lacinou. Stejně jako před lety první, druhou i třetí. Ale Amerika najednou přestávala být tolik prudérní a ona přišla v pravý čas a byla připravená nabídnout. V jejích románech bylo to, o čem se do té doby mluvilo pouze v soukromí a potichu. Jistě, nebyla sama - objevila se Colinsová a další, ale každá z nich měla jiný styl, takže si ani příliš nekonkurovaly a společně usedly na trůn. Jejich pozice byla a stále je neotřesitelná. To ony udávají styl a směr. Catherine se usmála při vzpomínce na to, jak první tři knihy - tolik zatracované, se po novém vydání vyhouply neuvěřitelnou rychlostí mezi bestsellery a na pultech se sotva ohřály. Vydavatel byl nadšený a stejně tak štědrý. Finančně i v další spolupráci. Ale to už je dávno... Dnes je tu všude známá a vítaná autorka a celebrita první kategorie, Catherine Coole, žena stejně krásná jako inteligentní, jejíž nové knihy jsou očekávány jako déšť po dlouhém suchu. Žena, na jejíž počest se pořádají recepce a velkolepé party, na nichž je účast společenskou povinností. Filmové hvězdy a producenti, nešťastní vydavatelé přihazující stále větší sumy v pomyslné aukci, kde nejcennějším artiklem je „ona“. Novináři a pisálkové, těžko skrývající závist a marně hledající pramen jejího talentu a inspirace. Ti všichni patřili do jejího světa. Do světa, kterému vládla s přehledem, bez kompromisů a s odzbrojujícím šarmem královny. A i přes všechny nabídky, prosby,

2


nátlak a vlivy zůstává Catherine stejná jako před lety. Plná života, ze kterého si umí a hlavně chce užít každou vteřinu, každé nadechnutí. Catherine se vracela ve vzpomínkách málo, jen když měla pocit, že neví kudy kam. To se jí často nestávalo. A když, vždy si nakonec věděla rady a postupovala dopředu jako kometa - zářící a jedinečná. Věděla to. Hlavně v mužích její smysl pro obchod a její úspěchy vyvolávaly smíšené pocity. Dvořili se jí, hýčkali ji, milovali ji duší i tělem, ale nikdy ji nikdo z nich neměl ani nejmenší šanci vlastnit ani ovládat. Z rytířů a hrdých vládců se v jejích rukách stávaly loutky, bez výhrad přijímali vše co jim nabídla a všichni věděli, že chtějí-li zůstat Catherine nablízku, musí ji respektovat. Bezvýhradně. Ona je nedostupný klenot, který krášlí toho, koho uzná vhodným. Nebyl to její záměr, ani nad tím nepřemýšlela všechno bylo prostě přirozené. Catherine jen byla šťastná, že svůj život pevně drží ve vlastních rukou. Nebýt pouhým příjemcem daných pravidel, konvencí, cizích myšlenek - to jí vyhovovalo. I teď, když se naposledy podívala do zrcadla, byla spokojená. Aniž by tomu věnovala sebemenší úsilí, vypadala skvěle a aura síly, moci, úspěchu a přitom i smyslné ženskosti ji obklopila jako neviditelný závoj. Dekolt ozdobila jemným a nenápadným náhrdelníkem z bílého zlata, tenkým jako struna, zdobeným třemi brilianty. Půjčila jim lesk svých očí, zářících víc než nejvybroušenější drahokam. V malé kabelce bylo místo právě tak pro rtěnku, kapesníček a malý flakón parfému. Mobil je stejně vybitý a navíc - každý s kým chtěla dnes mluvit by měl být na večírku. Catherine otevřela dveře a vyšla do blížící se tmy. Noc byla příjemná, oceán zchladil okolní vzduch, po denním parnu přišla příjemná změna. Aby se jí snadněji řídilo, zula si Catherine lodičky a spolu s kabelkou je položila na sedadlo spolujezdce. Dálkovým ovládáním otevřela bránu k příjezdové cestě, nastartovala a pomalu vyjela na ulici. I když ještě nebylo tak pozdě, obloha ztmavla inkoustovou černí, hvězdy se v té nekonečné tmě téměř ztrácely a nebýt světel z okolí, člověk mohl propadnout pocitu samoty, možná spíš tísně, očekávání a neklidu jaký předpovídá bouři. Koncová světla Catherinina vozu se vzdalovala a ona vnímala jen prostor před sebou. Přemýšlela, zda bude večírek alespoň trochu zábavný, zda potká někoho zajímavého. Někoho, s kým probdí tuhle noc. Neklidné očekávání „něčeho“ necítila. I když v autě bylo ticho - na hudbu teď neměla náladu. Noc nenesla bouři. Jen stín čehosi... Magického, tajemného. Něčeho neklidného a vyčkávajícího... 3

CATHERINE Ivan HLADÍK © 2005 

P

lno světel, dokonce i palmy kdosi „ozdobil“ světelnými řetězy. Diskrétní a rychlá obsluha. Zářivé úsměvy a chlapácké plácání po zádech. Blesky fotoaparátů a diktafony novinářů. Okázalé hemžení. Catherine vstoupila do vestibulu hotelu, kde už začal večírek. Andrew Benett, blahobytně vypadající čtyřicátník, mohl působit přehnaně teatrálně, jak se téměř rozběhl s rozevřenou náručí a širokým úsměvem sotva Catherine spatřil. Ale ona i všichni přítomní věděli, že jeho nadšení a slabost pro tuto ženu nejsou ani v nejmenším hrané. Konečně - to ona mu pomohla z prachu zvednout průměrné vydavatelství. Oba často vtipkovali o společné minulosti dvou snaživých, leč nepřijímaných outsiderů, kterým se naprosto nečekaně a skoro ze dne na den změnil celý život. Vzájemná podpora a porozumění nikdy nepřekročilo mez přátelství, ale jejich vztah byl silný a nezničitelný. Andrewově manželce Jackie po několika neklidných týdnech došlo, že tato žena je pro jejího muže ten nejlepší obchodní partner a přítel, který nemá ani trochu zájem o banální zálety. Za krátko se obě velmi sblížily a jakkoli se podřadnější plátky snažily vyvolávat skandály a fámy o „zaručeně bizarním soužití Benettových s chlípnou spisovatelkou“, trnem v oku několika závistivcům bylo spíš naprosto upřímné a pevné přátelství těchto tří lidí. Catherine se stala členem rodiny Benettových a jejich dobré vztahy se promítaly i do pracovních záležitostí. Nekonfliktní jednání, vzájemná tolerance, schopnost naslouchat a porozumět, stoprocentní jistota loajality - to je cennost v jakékoli branži a není snadné takový vztah vybudovat. Přidáme-li spojení kouzla a talentu Catherine s umem a instinkty obchodníka jakým je Andrew Benett, jiná alternativa než úspěch prostě není. Catherine pozdravila všechny důležité hosty, rozdala pár úsměvů a rozhovorů, poděkovala Andrewovi za profesionální zázemí, nesmlouvavým kritikům za ocenění, čtenářům za věrnost a se slibem brzkého vydání nového titulu tak učinila zadost povinnostem „star“. Teprve teď se uvolnila a rozhodnuta večírek si užít, hledala očima někoho, kdo by ji zaujal. „Dobrý večer, mohu vám gratulovat?“ ozvalo se za Catherine. Když se otočila, stála před ní žena možná mladší než Catherine, ale rozhodně její pravý opak. Nenápadná, bez jiskry, bez emocí. Její tvář působila staře a 4


Catherine napadlo, že je to tvář vědmy, které se v obličeji odráží zkušenost minulosti s hrozbami a vizí budoucnosti. Její oči ale nebyly laskavé ani zastřené pohledem do neznáma. Její pohled byl zákeřný jako pohled kobry. Ledově chladný, jako ostří italského stiletta. Jako pohled ostřelovače na cíl. Ne při míření, ale po vykonané práci. Vzápětí se Catherine zastyděla a v rozpacích si prsty prohrábla vlasy. „Tak elegantní... V každém okamžiku...“ spíš pro sebe pronesla tichým hlasem žena. Catherine se na ní usmála. „Děkuji za gratulaci, vám se také kniha líbila?“ přerušila Catherine tísnivé ticho a kývla na číšníka aby přinesl ještě jeden drink. Plnou skleničku podala ženě a svou lehce pozvedla... „Tak tedy... Na to, ať každý den je novým příběhem a celý život bestsellerem, co říkáte...?“ „Ne... Nelíbila se mi. Ale to není důležité. Máte pravdu - ať každý den přinese nové síly. Aby se život dal žít. Na vaši krásu, na vaše další kroky...“ a slova zakončila téměř neslyšným cinknutím o Catherininu skleničku. Žena naráz vypila lahodné víno z francouzských vinic, aniž by uhnula pohledem namířeným Catherine do očí. Ta, i když si nebyla jistá, že chápe skutečný význam ženina přípitku, jen lehkým douškem vychutnávala víno, které sama nechala dovézt. V jeho chuti jako by zůstalo slunce hýčkající každý hrozen. A vítr, který do vinic zalétl z pařížských bulvárů. Hořkost, co ve chvíli zesládne jako polibky milenců u Seiny... Catherine tohle víno milovala. Tentokrát ale měla pocit, že snad než ho donesla k ústům zkyslo, ztuchlo, zemřelo. Odporná chuť. Catherine se sotva ovládala aby víno nevyplivla zpět. Ale ještě před chvílí... Ano, už jednou se napila a víno bylo v pořádku... Vtom si uvědomila ženinu přítomnost. Napadlo ji, že i její víno je zkažené... „Omlouvám se... To je tak trapné...! Musí to být tím horkem.“ snažila se Catherine omluvit. Ženin pohled jí už byl opravdu nepříjemný a nejradši by odešla. „Hned vám přinesou nový drink, jen -...“ „Děkuji, to je v pořádku, ale už půjdu... Vidíte - jen jeden jediný okamžik, jediný špatný vjem... Všechno je jinak. Přeji příjemný zbytek noci, ani nevíte jak ráda jsem vás poznala.“ přerušila žena Catherininy omluvy. Úsměv na rozloučenou na Catherine působil spíš jako úšklebek Jidáše. „Jak se vlastně jmenujete? Jste novinářka nebo kdo...?“ zavolala ještě Catherine. Žena se otočila. „Moje jméno by vám nic neřeklo. Nejsem tady moc známá. Nejsem ani od tisku. Ale víte, myslím, že časem se poznáme. Lidé se přece 5


setkávají...“ řekla a než na to Catherine mohla zareagovat, vyšla ze sálu a pak už ji Catherine viděla sestupovat po schodech k východu. Po dlouhé době se rozčílila. Panebože! Bůhví z které skupinky bezdomovců ta pomatená ženská přišla. A naprosto bez problémů se dostane až sem. Perfektní večírek! Ufff... Možná bude lepší to dnes zabalit a jet domů. Snad není všem dnům konec. Ale příští party bude v mojí režii... Andrew se sice divil, že Catherine odjíždí už před půlnocí, ale neptal se na nic. Zítra se sejdou v kanceláři a možná zajdou na oběd. Catherine usedla za volant a na chvíli zaklonila hlavu, zavřela oči a vnímala svůj dech. Najednou se cítila ospalá a unavená. Protáhla se, hned jí bylo líp. Nastartovala a vyjela k domovu. Všude kolem se tiše svíjela noc. 

N

ěkde za Catherine se dál odehrával večírek a Andrew i jeho žena byli docela zklamaní, že Catherine už odešla. Ona zatím jela tichou nocí, tak tichou, že kdyby se na to víc soustředila, asi by ji to zarazilo. Takhle tiché noci v této části města nebývaly. Na silnici dokonce padla mlha - podivně těžká a hustá. Teprve to Catherine zmátlo... „Co to je, proboha, za léto...?“ řekla, bůhvíproč nahlas a lehce ubrala plyn. Mlha ale za chvíli pominula stejně rychle, jako se objevila a na cestu bylo konečně vidět. Jedinou vadou na kráse bylo, že Catherine naprosto netušila kde je. Známé cesty a okolí najednou nepoznávala. Až za chvíli jí napadlo, že v mlze musela někde sjet z cesty a prostě zabloudila. Domy podél cesty byly tmavé. Za okny, kde neblikaly ani obrazovky televizí se určitě spalo. To mi ještě zbývalo - napadlo Catherine. Není se ani koho... ...zeptat - chtěla určitě dodat, ale pak si všimla, že kousek před ní, asi třicet metrů před zatáčkou, stojí podivně nakloněný vůz s rozsvíceným interiérem. Navíc kolem vozu někdo zmateně pobíhal. Zajela ke kraji a vystoupila. Hned si všimla proč je vůz tak nakloněn. Pravá zadní pneumatika byla splasklá jako pouťový balónek. Vůz byl asi víc naložený, auto si pod tou vahou kleklo.

6


„Halo... Máte problém?“ zavolala Catherine na řidiče, připadala si hloupě - problém byl evidentní. Když se řidič otočil, Catherine viděla muže kolem čtyřicítky, v oblečení, které by se spíš hodilo do opery než k opravě auta. Muž měl krátce střižené tmavé vlasy, na spáncích lehce protkané počínajícími šedinami. Ale výraz měl jako malý kluk, uličník, kterého někdo nachytal při něčem zakázaném. Hnědé oči radostně zasvítily nadějí, že pomoc je tu a hezky tvarované rty se roztáhly v upřímném úsměvu. „To bych řekl... Nemám ani hever a jinak - abych pravdu řekl, nikdy jsem nevěděl o autech víc, než jak s nimi jezdit.“ příjemným hlasem odpověděl muž. Sundal si sako a vyhrnul rukávy košile. Catherine si hned všimla jeho svalnaté postavy a v rozpacích stočila pohled do tmy - bála se, aby si nevšiml jak zvědavě si ho prohlíží. „Reginald Frederick Harwey, ale pro všechny radši Gary... Co vy? Taky jste uvízla?“ představil se. „Ne... No, vlastně... Tak trochu. Nějak hloupě jsem sjela a nevím kde jsem. A mobil mám samozřejmě doma. Catherine Coole, těší mě. Ráda bych vám pomohla, ale nenapadá mě jak...“ „Catherine Coole? TA Catherine Coole? Ráj na zemi, Střepy z deště a další... Vážně jste ta spisovatelka? To mě těší dvojnásob!“ „Znáte mé knihy? Muži je moc nečtou...“ překvapilo Catherine. Posadila se na kapotu svého vozu a zapálila si cigaretu. „Neměla byste ještě jednu? Mě došly asi před hodinou, od té doby jste první, kdo jel okolo.“ „Takže taky nejste místní?“ zeptala se Catherine, když Garymu připálila. „Ale ano... Hned za tou zatáčkou mám dům, ale nechce se mi tady auto nechávat jen tak. No, asi budu muset.“ „Aha, takže byste mi mohl poradit.“ aniž by se jí nějak zvlášť chtělo odjet a ze svých pocitů byla zmatená, řekla Catherine. Ten muž byl přesně ten typ, který jí vždy dokázal zamotat hlavu. Věděla to, ale měla to ráda... „To ano, ale myslím, že je dost hodin, navíc bych vám chtěl nějak poděkovat - za cigaretu a za ten příjemný zvrat. Možná, že tenhle večer..., noc, nemusí skončit tak hloupě. Možná to není vhodné, ale co byste řekla pozdní večerní nebo brzké ranní kávě. Nebo radši víno?“, usmál se Gary. „Nejsem násilník ani úchyl, vážně budu rád. Můžete klidně přespat - v domě je spousta prázdných pokojů. Ráno vám ukážu cestu. Ale když odmítnete, pochopím.“ Catherine napadlo, že ten muž může být kdokoli. Neměla zapotřebí riskovat, ale najednou chtěla. Ten muž, Gary, v ní probudil 7


prastarou zvědavost vzájemné přitažlivosti a ta zapudila poslední zbytky pudu sebezáchovy. Kabelku stiskla v ruce a postavila se. „Ráda přijímám. Ten večer se opravdu, až dosud, moc nevyvedl. A říkej mi Cate. Možná jsme oba blázni, touláme se nocí z podivných důvodů až na sebe narazíme. Možná je to naše šance tu noc nepokazit.“ usmála se a vykročila ke Garymu. Vyndal z auta velkou sportovní tašku a přehodil přes ni sako. „Tak jdeme. Pozor na cestu, povedu tě...“ a vyšel před ní. Nechala by se možná vést kamkoli. Měla pocit, že ho zná, že on je přítel z jejích dívčích snů. A když mizeli za zatáčkou cítila se vážně výborně - v očekávání věcí příštích. Oblaka noční oblohy byla stále ještě dost hustá, aby ani měsíc nesvítil na cestu a tak se Catherine soustředila na každý krok. Vůbec neměla pocit jako by ji někdo pozoroval. Ani vzdálené, ledově chladné oči... 

„D

ům je velký a na spoustu pokojů jen já sám...“ řekl Gary, když vstoupili do rozlehlé haly, ze které stoupalo široké schodiště do prvního patra, kde za zábradlím byla řada dveří. Vedl Catherine halou do jedné z přiléhajících místností. „Udělej si pohodlí. Je to velmi starý dům, takže nebuď překvapená občas vydává nějaké zvuky, s tím se nedá nic dělat. Jak říkám, chovej se jako doma. Já někam uklidím tašku a přinesu něco k pití. Cigarety jsou v dóze na stole.“ vstřícným úsměvem opět zakončil větu. Catherine poděkovala a když odešel, začala si místnost prohlížet. Byla tvarovaná jako chrámová loď, kde místo oltáře vévodil krásně obkládaný krb. Před ním byla zřejmě původní dlažba se vzory hieroglyfů a zvláštních tvarů. Další část podlahy před krbem zakrývala spousta různě zbarvených kožešin, od tmavě hnědé po světle šedou až stříbrnou. Přímo nad krbem visel obraz znázorňující rodový znak některého z evropských šlechtických rodů, aspoň tak to Catherine připadalo. Na zdech po stranách zřejmě visely další poněkud větší obrazy, ale protože byly zakryté plátnem, neviděla je. I tak byla místnost zajímavá a jak Catherine usoudila, každý detail byl pečlivě dotvářen tak, aby celková atmosféra pokoje probudila v každém návštěvníkovi příjemný pocit. Posadila se do křesla a poprvé za celý večer opravdu pocítila únavu uplynulého dne. Zula si lodičky a nohy skrčila pod sebe, koleny na stranu. Chtěla pohodlí a přitom vypadat elegantně. Zapálila si. Gary 8


vstoupil za okamžik a Catherine si opět uvědomila, jak je přitažlivý. Vzal si na sebe džínsy a volnou košili, na hrudi nechal pár knoflíčků nedopnutých. Na krku mu visel řetízek s nějakým medailonkem. Vlasy měl lehce rozcuchané a opět působil dojmem uličníka. Když si Catherine prohlížela jeho pěkně tvarovaný zadek, který džínsy ještě zvýraznily, znovu rychle stočila pohled jinam aby si toho nevšiml. „Víno?“ nabídl skleničku a ukázal jí vinětu na láhvi. Catherine nebyla zvláštní znalec, ale kvalitní francouzská vína měla ráda a tak ji značka potěšila. Gary navíc přinesl podnos se sýrem, nakrájeným na kostičky. „Prý se k tomu vínu náramně hodí, nevím jak ty, ale já si občas dopřávám - ten sýr je také z Evropy.“ řekl. Když si brala sklenku a on začal nalévat, prohlížela si jeho ruce. Silné a mužné ruce, téměř cítila, jak svírá její boky a dotýká se jejích stehen. Lehce zčervenala, ale nebylo to moc vidět. Stočila hlavu trochu na stranu a vlasy jí sklouzly z šíje dozadu. Nabídla mu svou tvář tak, aby byla co nejkrásnější. Jemně se usmála a doufala, že to zabralo. „Tak... Na co...?“ zeptala se Catherine a jejich oči se setkaly. „Na závěr dnešního večera a na začátek něčeho nového...“ odvětil Gary a Catherine se zdálo, jako by trochu spiklenecky mrkl. Napili se a Catherine rozlévající se teplo, jak jí procházelo tělem a lahodná chuť vína naplno ovládla. Když Gary zhasl a zapálil oheň v krbu, lehl si na jednu z kožešin, opřel se o loket a Catherine chvíli tiše sledovala, jak světlo plamenů kreslí po jeho tváři. „Není tu moc uklizeno, ale nemám moc návštěv. Vlastně už měsíce tu nikdo nebyl.“ přerušil ticho Gary. „Přistěhoval ses nedávno?“ zeptala se Catherine. „Ne..., ne, ale jsem pořád někde... To kvůli těm obrazům u krbu? Prý jsou vzácné, tak se snažím je opatrovat než si je vyzvedne jeden historik co o ně má zájem. Ale jak říkám - nikdo sem moc nechodí, jsem takový vlk samotář.“ „Asi jsem moc zvědavá, ale... Jsi zajímavý muž, máš velký dům a asi si nežiješ špatně... Není žádná paní Harweyová?“ nedalo Catherine, aby se nezeptala na to, co jí celou dobu probíhalo hlavou. „Byla... To už je dávno.“ odpověděl a poprvé se jeho pohled na chvíli jakoby díval někam mimo prostor. „Promiň, to je mi líto...“ omluvila se Catherine. „Nic se neděje - je to vážně dávno. Já si rád užívám, myslím tím život - ne ženy. Málokdy mě nějaká zaujme. Není to se mnou lehké. Jedině žena zároveň inteligentní a zajímavá fyzicky u mě může uspět. Takové se 9


špatně hledají a já... Popravdě ani moc nehledám, láska musí přijít sama, nedá se ničím vynutit, uspěchat. Měl jsem pár známostí, ale všechny byly velmi krátkodobé. Těžko je nazývat vztahy... To jsem já. A co ty? Nevěřím, že nemáš s kým trávit noc. Úspěšná a krásná žena - kde je tvůj dobyvatel?“ šibalsky se usmál a v jeho očích byl vidět zájem o odpověď. „Jsme na tom asi stejně. Žádný dobyvatel není, žádný, který by vydržel.“ Catherine byla ráda, že se mu zdá krásná a všimla si, že byl jejími slovy potěšen. „Ani nikdo na obzoru? Třeba bych ti mohl číst z dlaně... Třeba jsem ďábel, který ti dnes vstoupil do života aby ti ho vzal...“ řekl Gary. „Tak to zkus...“ natáhla k němu Catherine ruku, dlaní vzhůru. „To musíš jít ale blíž, když nenajdu nic v dlani, třeba se mi to podaří vyčíst z očí...“ tiše řekl Gary a něžně si Catherine přitáhl blíž. Posadila se naproti jemu, nejistá, jako na prvním rande. tep se jí zrychlil, ale pořád to byla ona. Alespoň se snažila tak působit. Ale věděla naprosto jistě jedno - tvrz byla dobyta. I on to věděl. Posadil se a aniž by přerušil spojení jejich pohledů, pustil její dlaň a rukou ji hladil po její, stoupal výš - k ramenům. V jejích očích viděl souhlas a tak totéž udělal s druhou rukou. Když došel oběma rukama ke krku, Catherine zaklonila hlavu a zavřela oči, ponořila se do jeho doteků. Jeho dlaně pomalu klouzaly níž, na její ňadra. Obratně je vysvobodil ze šatů a ruce ji pevně uchopily za boky. Přesně jak si celou dobu představovala. V uších jí pulsovala krev, slyšela jen jeho zrychlující se dech. Pak ucítila, jak jeho rty sevřely jednu její bradavku a jemně začal sát, občas si pomáhal jazykem. Opatrně ji položil na kožešinu, svlékal z ní šaty a jazykem sjížděl přes břicho k jejímu horkému klínu. Jeho dech způsobil, že jí naskočila husí kůže, ale pod jeho dlaněmi hned mizela. Začala mu svlékat košili a nehty žádostivě zatínala do jeho svalnatých zad. Když jeho jazyk našel toužebný cíl, zajela mu prsty do vlasů a přestala se ovládat. Její hlasité vzdechy se rozlehly místností. Byl skvělý... Pár minut na to, po jejím výkřiku slasti, ležel on na zádech a ona prsty i rty zkoumala horečně jeho tělo, svalnaté a pokryté mužným potem. Tělo, plné skrývané spalující vášně, která byla dlouho držena pod povrchem - jako láva v jícnu sopky. Rty obemknula jeho pulsující mužství. Ve chvíli, kdy něžně kousla slastně se prohnul v zádech, pevně ji vzal za vlasy a trochu víc ji přitiskl na sebe. Během okamžiku ji ale zvedl a položil před sebe. Oči mu žhnuly víc než oheň v krbu. Líbal ji divoce a zároveň něžně a pomalu do ní vnikal. Nejdřív pomalu, pak stále rychleji a 10


hlouběji. Křičela vzrušením a zatínala mu nehty do půlek - chtěla ho ještě víc, chtěla ho celého, chtěla s ním splynout v jediné, nekonečné explozi. Podruhé vyvrcholila ve stejném okamžiku jako on. Tělem se jí rozlila horkost a v jeho pohledu byla těch pár vteřin naprostá odevzdanost. Chtěla aby ta chvíle trvala věčnost. Když pak oba zaliti potem odpočívali vedle sebe, Catherine proběhlo myslí - vlastně se jí zdálo, jako by ta slova přímo slyšela někde zpoza zdí za krbem: „Jen jeden jediný okamžik... Všechno je jinak...“ Přehodila přes sebe jednu z kožešin. Bylo jí trochu chladněji. Napadlo ji, že dveře ven nebudou dovřené - cáry mlhy se válely ve vstupní hale, kam bylo z pokoje vidět. Usmála se - snad jsou sousední domy dost daleko. Slastně přivřela oči a v polospánku cítila, jak ji Gary, který také usínal, objal a jemně políbil na krk. Catherine spala. Usnula tak tvrdě, že neslyšela teď už zcela jasně vyřčená slova... „Jen jeden jediný okamžik, jediný vjem... Všechno je jinak...“ Pak už nic. Za horizontem začalo pomalu a váhavě vycházet slunce. V jeho paprscích zmizely i poslední zbytky mlhy. Na novém dni nebylo vůbec nic děsivého... 

U

ž téměř zmizela podstatná část dne a v domě bylo stále ticho. Pak ale Catherine pomalu otevřela oči a před paprsky neodbytného světla je zase přivřela. Když se, už úplně bdělá, posadila a rozhlédla po místnosti, byla sama. Cítila se ještě stále příjemně unavená, ale nakonec ji přepadl vtíravý pocit: tak to bylo všechno? Už se asi neozve… Připadala si jako na střední škole… Pak si všimla, že na stolku čekala bohatá snídaně. V malé karafě z broušeného skla na krátkém stonku temně rudá růže – celé to působilo trochu lacině, ale bylo to milé. Hlavně krátký vzkaz na lístku. ‚Dobré ráno, dračice… Mám práci ve městě, tak jsem Tě nechtěl budit. Buď jako doma. Uvidíme se…?‘ A telefon. Jemně a asi mimoděk si lístkem ťukala na rty a nasála jeho vůni. Pak už s úsměvem posnídala a napadlo ji, že by si mohla dát sprchu. Konečně – říkal „jako doma…“. Vešla do haly a váhavě stoupla na první schod. Možná by se měl ozvat zvuk zapraskání starého dřeva, ale nebylo to tak. Stále bylo ticho. To Catherine asi uklidnilo a i když ten dům měl opravdu takovou tísnivou atmosféru, všechno z ní spadlo a v klidu vystoupala až do patra. 11


Nahlédla za první dveře. Místnost byla malá a tmavá. Mezi těžkými závěsy proklouzlo do pokoje jen málo světla. V šeru došla k malému zrcadlu zavěšenému nad nízkým stolkem. V keramickém umyvadle na stolku bylo trochu vody, zkalené a špinavé. Vedle něj ležel starý kostěný hřeben, který byl asi kdysi bílý, ale léty zhnědl. Chybělo mu pár zubů. V rohu místnosti stála skříň na šaty. Catherine si ji prohlédla jen zvenku. Zelená barva a ornamenty už většinou vybledly a dveře, horní část skříně a strop spojovala hustá spleť pavučin. Šero pokoje a jeho zařízení Catherine dokázalo, že Gary opravdu asi nepoužívá celý dům. Vyšla znovu na chodbu a dveře za sebou zavřela. Vedle umyvadla se zableskl odraz úzkého pruhu světla, jak dopadl na jeden z broušených kamenů z obvodu brože, která tu ležela bez povšimnutí. Starý šmuk, dost nemoderní pro současné trendy, ale poctivě vypracovaný. Vyobrazenému ornamentu ve tvaru květiny chyběl jeden nebo dva kamínky, ale jinak vypadal vyleštěný, čistý. Jako by ho někdo nosil docela nedávno. Catherine otevřela další dveře, správné. Koupelna byla hezky zařízena, kupodivu celkem moderně. Kombinace skla, kovu a keramiky byla příjemná a svítila čistotou. Působila nově. Catherine vklouzla pod sprchu a nechala se chvíli hýčkat proudy vlažné vody. Aby se osvěžila, nechala na sebe chvíli proudit studenou vodu. Svraštělé bradavky ji lehce zabolely. Vypnula vodu a sáhla po osušce, měkké a hebké. O chvíli později, už oblečená, dojídala toast a druhou rukou si upravovala vlasy. pak se rozhlédla ještě jednou po místnosti kde prožila nezapomenutelnou noc a vykročila ke dveřím. Vyšla na ulici a zavřela za sebou celý včerejší den, plná nadšení a očekávání dalších věcí. Když se vrátila k vozu, zjistila, že poblíž je docela příjemná malá kavárnička, odkud může zavolat Andrewa Benetta. Káva tam byla čerstvě namletá, smetana hustá a donutt z místní pekárny křehký. Hodina utekla jako voda. Catherine obdarovala postaršího kavárníka úsměvem, pak už seděla za volantem. Sešlápla pedál a vyrazila ke svému domu. Po cestě nemohla pochopit, jak sem mohla sjet. Známá cesta domů byla tak přehledná, že jí nešlo do hlavy, proč sjela na téměř nepostřehnutelnou odbočku. Ale hodila to za hlavu. Za pár minut zastavila před svým domem, vešla do něj a motor začal pomalu chladnout. Na kapotu vozu, na dům i celé Beverly Hills útočil další horký den. 

12


„N

e, Andrewe, všechno je v pořádku, prostě jsem se trochu zapomněla…“ uklidňovala Catherine vydavatele, když se převlékla a s otevřeným diářem řešila svůj skluz. „Neboj, přednáška na té univerzitě je ve čtyři a my se můžeme sejít potom. Ne, večer… Něco už mám. Možná… Všechno ti povím, ale teď bych se chtěla připravit na odpoledne, ok? Tak zatím.“ Andrew sice dvojsmyslně vtipkoval, ale Catherine věděla, že hoří nedočkavostí, kde že se to jeho hvězda zdržela, že prošvihla důležitou poradu s ním, která měla být ráno. V pracovně potichu hučel ventilátor a vánek lehce pohyboval papíry na stole. Catherine si namíchala bílý rum s banánovým džusem a ponořila se do práce. Přednášky na školách ji moc nebavily, ale Andrew na nich trval. Tvrdil, že díky nim se představí jako člověk i jako autorka dalším generacím. Takže přednášela. O literatuře, tvůrčím psaní, autorech… Mladí studenti ji většinou vyslechli v klidu, ale nevěděla, jestli ji berou jako svoji profesorku – tj. nudnou a suchou osobu bez ega nebo nějak jinak. Pár studentíků se jí vždycky pokoušelo pozvat na rande, ale občas se našel někdo se zajímavými postřehy i otázkami. Aspoň to jí dodávalo trochu energie navíc, kterou věnovala pečlivé přípravě. Nudná a strohá – taková její přednáška nikdy nebyla. Bylo půl třetí, když dokončila všechny přípravy a převlékla se do seriozního kostýmku. Na přednášku dnes dorazí i pár zájemců mimo univerzitu, takže by mělo být plno. Doufala, že jí nic nezdrží a bude mít dost času i na Andrewa i na Garyho. Sáhla po mobilu a vytočila jeho číslo. „Ahoj, tady je záznamník Garyho Harweye, nechte prosím vzkaz.“ A tón. „Tady Catherine. Gary, mám něco tak do osmi, ale pak se můžeme vidět. Zavolej.“ Catherine se ještě chvíli dívala směrem k západu a její zamyšlení přerušil až letící pták na obzoru. Zaklapla telefon a dala ho do kabelky. Připravená skripta uložila do tmavě hnědé aktovky, prohrábla si vlasy a vyšla z domu. 

„L

iteratura zobrazuje, paroduje, odráží, vysvětluje, tvoří, bortí, řeší, krášlí i prostě popisuje tenhle svět a nejen ten. Každý z vás má možnost se toho procesu zúčastnit, přispět jeho změnám a vývoji nebo být jeho zaujatým divákem. Záleží na vás. Děkuji za 13


pozornost.“ Catherine sklapla desky a usmála se na tleskající posluchače krátce po šesté večer. Pár studentů si pak nechalo podepsat některé z jejích knih, asi tři studentky z nejvyššího ročníku se zajímalo o její studia a aktivity, jeden chlapec s dívkou s Catherine udělali krátké interview pro univerzitní noviny. Až poslední z tazatelů Catherine vytrhl z obligátních vět a výrazu. „Tvoří a bortí, hm… Hezky řečeno. Dobrý večer. To byl brilantní projev…“ Pronesla žena jakoby posměšně a z jejích očí se opět nedala vyčíst jediná emoce. Catherine byla překvapená, nepočítala s tím že se s touto osobou ještě kdy setká… „Oh, já… Viděly jsme se včera, že?“ zeptala se. „Ano, ano… Víte, tohle jsem si nechtěla nechat ujít. Hezké. A vy? Jaký byl večírek?“ odvětila nezúčastněně žena. Catherine na ní cosi zaujalo. Nebyla schopná to upřesnit, ale něco na té ženě bylo, něco povědomého… „Ptám se, jaký byl večírek?“ opakovala. „Promiňte, zamyslela jsem se… Jistě, byl fajn… Byl takový, jaký měl být. Vy… Jste odtud?“ Catherine zavřela aktovku a narovnala se. „Máme na sebe najednou štěstí…“ dodala. „Už dřív jsem žila poblíž a teď se vracím, ano. Jsem odtud. No, nebudu vás zdržovat, jistě máte ještě něco v plánu.“ řekla žena a natáhla ruku k pozdravu. Usmála se, ale její výraz Catherine opět připomněl spíš škleb kobry než cokoli vstřícného a lidského. „Mám, ano. Mějte se.“ řekla. Když ženě podala ruku, v duchu se otřásla hnusem. Zastyděla se za to. Třeba je nemocná… Napadlo Catherine. Ženina ruka byla studená a podivně suchá. Takové ruce musejí mít mumie, když je rozbalí – proběhlo Catherine hlavou. Na venkovním vzduchu na to ale hned zapomněla, dokonce odcházející ženě letmo zamávala. I žena zvedla ruku. Catherine si nasadila tmavé brýle, protože i když slunce pomalu klouzalo k obzoru, ještě stále jeho paprsky oslňovaly. Než nastoupila do auta, položila vedle sebe kabelku s aktovkou a zařadila zpátečku aby vyjela z parkoviště, žena zmizela z dohledu. Catherine ji očima vlastně nehledala, jen kontrolovala ve zpětném zrcátku místo za sebou. Pak jednou rukou vyťukala číslo Andrewa na mobilu. „Ahoj Andy, jsem hotová… Sejdeme se v Coloseu, co ty na to? Zvu tě… Dobře, budu tam za patnáct minut. Pa.“ A rozjela se směrem k městu. Vítr za vozem rozházel pár odpadků a prach u okraje silnice usedl až když Catherine byla za zatáčkou. 14


C

afé Coloseum bylo pro Catherine vždy příjemnou zastávkou na cestě do města i zpět. Diskrétní a po všech stránkách profesionální obsluha, čtyři desítky nabízených druhů kávy, prostředí, které svým designem asociovalo v hostech důstojnou a elegantní atmosféru římských staveb – to vše dovolovalo na chvíli se vzdálit venkovnímu vedru, stresu a ruchu. Catherine usedla do pohodlného křesla, objednala si mandlové frapé a mrkla do diáře aby zkontrolovala, zda sama něco od Andrewa nepotřebuje. Ne. Slastně se zaklonila a vychutnávala příjemný vzduch v kavárně, když jí zazvonil mobil. „Catherine Coole, dobrý den.“ ozvala se do mobilu. „Gary Harweye, paní spisovatelko… Máte na mě chvíli?“ s předstíranou vážností řekl Gary. „Chvíli určitě… Kde jsi?“ Catherine potěšilo, že se ozval. „Ještě pracuji, ale večer jsem tvůj, pokud chceš…“ „To víš, že jo.“ usmála se Catherine. „Mám tě někde vyzvednout? Tak kolem deváté?“ „Nevím, v kolik skončím, tak dorazím sama. Ok?“ „Dobře. Tak zatím, Cate. Těším se.“ zakončil Gary. „Ahoj.“ Catherine zavěsila. Stejně jako už několikrát během dne si přehrávala minulou noc a neubránila se úsměvu hříšnice, který rozehrál její rty. Téměř si ani nevšimla, že k jejímu stolku přistoupil Andrew Benett. Chvíli ji pobaveně pozoroval a nakonec teatrálně zakašlal. „Ehm… Madam, mohu se posadit nebo bych nějak vážně narušil tok vašich myšlenek?“ „Oh, Andy… Ahoj, posaď se… Jenom jsem si na něco vzpomněla. Vypadalo to asi hloupě, že?“ byla Catherine lehce v rozpacích. „Spíš roztomile… Kdopak je ten šťastlivec?“ odhadl Andrew hned pravý stav věcí. „Zvědavče. Zatím ti nic neřeknu, ale víš, že budeš první, kdo se něco dozví.“ U příchozího číšníka si Andrew objednal dvojité cappuccino a jemný řez s lískovými ořechy. „No, ať je to kdokoli, budeš na něj mít času dost. Agentura, která zajišťuje podporu prodeje v Londýně se opravdu vyznamenala a tak s jejich propagací stoupl prodej tvé nové knihy natolik, že pokud sama 15


vysloveně nechceš na týdenní výlet do Evropy, nemusíš. Oni si své peníze opravdu zaslouží. Takže když pominu zítřejší návštěvu v talkshow pro televizi – máš opravdu týden prázdniny. Co ty na to?“ spokojeně pronesl Andrew. “To je vážně fajn. Ještě nevím co s tolika volnými dny, ale rozhodně si je chci užít!“ potěšeně reagovala Catherine a přesně věděla, kde by ten týden chtěla být. Pak Andrewovi vylíčila průběh předchozí přednášky, společně dali dohromady odpovědi na otázky jednoho časopisu pro ženy a vybrali několik fotografií ke zveřejnění. Dále se už bavili jen jako přátelé. Catherine ještě poděkovala za pozvání od Jackie na malou nedělní garden party a Andyho žádala, aby Jackie vyřídil, že by si mohly udělat nákupní dámskou jízdu. Čas příjemně plynul okolo a když se Catherine podívala na hodinky, bylo téměř osm večer. „Andy, budu ti muset utéct. Ještě jednou díky za milé zprávy a nezapomeň všechno vyřídit. S Jackie se snad uvidím v týdnu a my se uvidíme v neděli u vás, ne-li dřív. Ale taky si odpočiň.“ „Neboj se… Znáš mě. Jackie vše vyřídím, ale pochybuji, že vydrží tak dlouho. Myslím, že ještě dnes ti zavolá a bude vyzvídat…“ smál se Andrew. „Nevím nevím, jestli budu na příjmu. Ale určitě se jí ozvu. Ahoj.“ rozloučila se Catherine, zaplatila kávu a spěchala do auta. Andrew Benett v klidu dojedl dezert a také odjel domů. Jackie opravdu zachvátila zvědavost, když jí Andrew už v ložnici sdělil, že Catherine zřejmě někoho poznala, někoho, kdo ji velmi zaujal. Okamžitě se rozhodla, že jakmile se s Catherine uvidí, musí jí tu novinku doplnit o detaily. „Nechci to zakřiknout, ale jako bys nevěděla, jak jsou většinou její vztahy krátké…“ „Vidíš! Cate ví, jak si užívat…“ s hranou závistí pronesla Jackie. „To je pravda. Asi bych to měl taky zkusit. Více žen… To je inspirace!“ smál se Andrew. „Protivo! Kde ty bys vzal energii. Stačí, že se o tebe, unaveného a upracovaného starám já. To bys přece žádné jiné nemohl udělat!“ pokárala ho mateřsky Jackie a přivinula si Andyho do náruče. „To je fakt. Kde k tomu všemu bere Cate energii taky nechápu. Budu se jí muset zeptat.“ „To víš… Máme víc sil než vy – ‚silní a tvrdí chlapi‘…“ ještě ho poškádlila Jackie. Andrew spal. 16


P

o pravdě – Catherine se cítila celkem unavená, ale myšlenka na setkání s Garym, jako by jí do žil vpravila povzbuzující drogu. Zastavila se na otočku doma, zapnula záznamník, vypnula mobil a do malého příručního zavazadla uložila několik kusů oblečení. Člověk nikdy neví. Uložila vše do auta, nechala vzkaz pro paní Hewittovou, která se jí přes den starala o dům, zatáhla závěsy – vše v běhu a už se nemohla dočkat, až odbočí směrem ke Garyho domu. 

V

e velkém tmavém domě, v pokoji v krbu hořel oheň. Dlouhé stíny se plazily po stěnách. V místnosti nikdo nebyl. Kuchyň v domě byla také zařízena hodně dávno, ale stále plnila svůj účel. Jediným moderním kusem byla lednice, ze které Gary vyndal láhev šampaňského a uložil ho do nádoby s ledem. Tu pak odnesl do pokoje i se zeleninovými saláty pro něj a Catherine. Pod kyticí květin ve váze ležela malá krabička. ‚Možná příliš brzy na dárky…‘ napadlo Garyho, ale nechal to tak. Před domem zaskřípal písek pod koly Catherinina vozu. Gary vyšel před dům. „Hezký večer. Pro mě teď už jistě…“ řekl na uvítanou. „Zdržíš se, doufám…“ „Jak dlouho mě sneseš, Gary… Mám týden volna a v plánu jen si užívat!“ usmála se Catherine. „Tak to tě na týden unesu!“ objal ji Gary a něžně políbil na rty. Catherine ucítila jeho vůni a ve stejný okamžik pro ni vše ostatní ztratilo význam. „Něco k večeři, madam?“ uvedl ji Gary do pokoje. Catherine si vyzula lodičky a posadila se ke stolku. „Tebe, můj démone…“ a zavrněla jako kočka. Gary ji zezadu objal a začal jí lehce dráždit hroty prsou, které se začaly rýsovat na blůze. Catherine se otočila a zuřivě, nedočkavě ho začala líbat. Za chvíli se oba zmítali v objetích plných nedočkavé vášně. Hlad po jeho těle přehlušil chuť na cokoli jiného. Jídlo počká. Nahoře v patře něčí ruka vzala hřeben s vylámanými zuby a začala pročesávat husté, tvrdé vlasy. Někdo se snažil nevnímat zvuky milostného splynutí dole. Ale zuby měl ten někdo pevně stisknuté a ze rtů jen úzkou čáru v obličeji. Jako čerstvou ránu. 17


S

alát a rajská jablka na miskách ještě stále zářila svěžestí, když se Catherine vrátila k jídlu. Uvědomila si, že celý den neměla na jídlo čas a s chutí se do něj teď pustila. „Jaký byl den?“ zeptal se Gary. „Nic zvláštního, ale jsem ráda, že jsem tady.“ prohrábla si Catherine vlasy a tak tak se ubránila zívnutí. „Jsi unavená?“ přesto si všiml Gary. „Snad tě osvěží malá pozornost…“ a Gary se natáhl pro krabičku. „Nevím, jak moc je to nebo není vhodné, ale uděláš mi radost, když tohle přijmeš.“ podal krabičku Catherine a nespouštěl oči z jejího obličeje. Byla překvapená. Catherine si krabičku vzala a otevřela ji. V odlesku světla z krbu a svící na stole se zaleskl nádherný šperk. Prsten s vyobrazením dračí hlavy. Diamantové oko draka zářilo víc než skutečně. Bílé a žluté zlato diamant úžasně doplňovalo. Šperk byl jedinečný. „Ach, Gary. To je nádhera…“ řekla jen. „Ne. Ty jsi nádherná…“ odvětil Gary s radostí nad přijetím dárku. „Napijeme se?“ a otevřel láhev. Víno perlilo jako Catherinina krev spokojeností. Bylo až neuvěřitelné, jak Gary jakoby instinktivně krok za krokem naplňoval její představu partnera. A i když nejdřív nechtěla prsten přijmout, všimla si Garyho radosti a nechtěla mu ji kazit. A šperk se jí opravdu moc líbil. Catherine se napila a vychutnávala chuť výborného vína… 

V

obývacím pokoji bytu Andrewa Benetta do tmy zablikala kontrolka záznamníku. Byl ztlumený, ale přesto, kdyby v tu chvíli někdo nespal, slyšel by vzkaz. „Dobrý večer, jmenuji se Elizabeth Wolfová a ráda bych se s vámi sešla ve věci obchodní nabídky. Prosím, kdykoli mi zavolejte, děkuji.“ Vzkaz doplnilo telefonní číslo. 

18

CATHERINE

C

Ivan HLADÍK © 2005

atherine a Gary se podruhé toho večera pomilovali ve sprše. Krátký, ale žhavý sex osvěžil stejně jako sprcha, ale když Catherine sestupovala po schodech a mířila ke krbu, ucítila nával slabosti, až se jí zatočila hlava. Musela se chytit zábradlí. „Cate…? Děje se něco?“ zeptal se Gary, který vyšel za ní. „Ne… Ne, asi to víno… Možná se mi hlava zatočila z tebe.“ usmála se Catherine a vešla do pokoje. Před krbem si ručníkem sušila vlasy. Gary nad ní stál a zaujatě ji pozoroval. „Jsi úžasná.“ řekl. Catherine se usmála. ‚Kéž by tahle noc neskončila…‘ napadlo ji. A proč vlastně ne? „Neměl bys chuť vyrazit na pobřeží? A být tam třeba až do rána?“ zeptala se. „Když mi budeš dělat společnost…“ odpověděl Gary a lišácky se usmál. Catherine si rychle dosušila vlasy a oblékla si jen volné pohodlné šaty. Gary ji neustále líbal a dotýkal se jí, byl jako malý kluk. „Pojedeme mým autem, souhlasíš?“ a Catherine vyšla do haly ke dveřím. „Jak chceš. Vezmu jen něco sebou. Jdi napřed, hned jsem tam.“ odpověděl Gary a namířil si to do patra. „Ok.“ Catherine si vzala jen hedvábný široký šál, kdyby vítr od oceánu byl chladnější a šla k vozu. Hlavu plnou emocí, že ji ani nenapadlo se otočit. A to byla škoda. Nahoře v patře se v okně rýsovala Garyho silueta. K té se po chvíli připojila jiná, ženská. Pak se stíny v objetí slily. Jen na okamžik. Gary vyšel z domu s piknikovým košem s dvěma lahvemi archivního červeného vína z italských vinic, trochou sýra a několika plátky studeného roastbeefu s pečivem. Uložil koš na zadní sedadlo a posadil se vedle Catherine. „Doufám, že vám nebude vadit obtěžování od stopaře, paní řidičko…“ řekl. „Dokud nezastavíme… Možná.“ odpověděla Catherine s úsměvem. Auto se rozjelo směrem na hlavní a k oceánu. Nahoře v okně čísi ruka spustila závěs. 

V

zduch od oceánu byl chladný, ale příjemný. Křik ptáků se ozval jen občas. Vlny narážely na kameny a tříštily se na milióny kapek. Gary rozdělal oheň a roztáhl deku, kterou v kufru vozu našla Catherine. Ta se posadila a zasněně se dívala na měsíc, 19


pomalu vystupující vysoko nad ně. Gary otevřel první láhev vína a nalil sobě i jí. „Na týden plný zázraků.“ pronesl Gary slavnostně. „Na zázraky.“ připila si s ním Catherine. Gary si ji přitiskl na prsa, svými rty našel její a začal ji dlouze líbat. Catherine měla pocit, že písek a kamínky pod jejíma bosýma nohama chvíli bodají chladem jako kusy ledu, chvíli sálají jako láva. Dívala se do jeho očí, ve kterých kroužilo tisíce světel, snad odrazy hvězd. Utápěla se v temnotě jeho žhavého pohledu. Náhle se celého jejího těla zmocnila neznámá slabost a Catherine klesla na kolena, až se jí pár ostřejších kamínků zařezávalo do kolen. „Catherine, jsi v pořádku?“ starostlivě se zeptal Gary. „Jsem. Prostě jsem trochu unavená. A ten vzduch tady…“ uklidnila ho a sáhla po sklence s vínem. „Ale je mi moc fajn.“ řekla. Gary se očividně uklidnil. Posadil se vedle ní. Dál večer plynul v myšlenkách a větách těch dvou. Gary Catherine občas políbil – na tvář, do vlasů a neustále ji objímal. Cítila se bezpečně. 

A

utomat rozhrnul žaluzie a Andrew Benett otevřel oči do nového rána. Přesně v tu chvíli se otevřely dveře ložnice a Jackie, v lehkém bílém župánku vešla s podnosem, na kterém voněla káva. Tyhle ranní chvilky patřily vždy jen jim. Nalili si do kávy smetanu a tiše ji vychutnávali. Ticho přerušila Jackie. „Máš na záznamníku vzkaz, zlato. Práce. Ale slib mi, že aspoň pár dnů budeme spolu…“ „Kdo to je? Nic jsem v plánu neměl…“ řekl Andrew. „Nějaká Wolfová, znáš ji?“ „Nic mi to neříká. To nebude dlouho trvat, možná to vyřídím i doma.“ odpověděl Andrew a protáhl se. Za chvíli už byl ve své pracovně. Doma rád pracoval. Jackie mu nechala pracovnu zařídit útulně a zároveň velmi účelně. V obýváku si přečetl vzkaz, který mu Jackie přepsala a vytočil uvedené číslo. Dlouho to vyzvánělo. „Ano…?“ ozvalo se na druhém konci. „Andrew Benett, dobrý den. Dostal jsem vzkaz, že mám volat tohle číslo. Mohu mluvit s paní Elizabeth Wolfovou, prosím.“ řekl Andrew. „U telefonu, dobrý den. Nečekala jsem, že se ozvete tak brzy, velice mě těší.“ zazněl zase ten nepříjemný ženský hlas. I když byl v přívětivém 20


konverzačním tónu, nezněl moc dobře. Andrewa napadlo, že volají z finančního úřadu… „Co pro vás mohu udělat?“ zeptal se Andrew. „Myslím, že to není na telefonický rozhovor. Ráda bych se s vámi sešla. Víte, zastupuji svoji… Mladší sestru. Je spisovatelka. Vlastně nedávno začala. V Evropě. A její první kniha je docela úspěšná. Plánuje, že natrvalo zůstane ve Státech, tak hledá někoho vhodného, kdo by ji zastupoval. A vy jste nejlepší.“ řekla žena. „Máte pravdu – to není na hovor po telefonu. Ale rád si vás poslechnu. Jak jste na tom s časem? Já vás mohu přijmout třeba dnes. Odpoledne?“ a Andrew si otevřel diář. „Kdykoli, ráda. Třeba ve tři hodiny?“ „Ano, to mi vyhovuje. Ve tři u mě v kanceláři. Znáte adresu?“ „Ano, mám ji. Takže ve tři jsem u vás, nashledanou.“ „Zatím.“ řekl Andrew. Když zavěsil, zamyšleně si míchal kávu na stole a přemýšlel o tom, že vlastně ani neví, proč zastupuje tak málo autorů. Jeho prioritou byla Catherine, i když to sama nevyžadovala. Dobrých autorů bylo jako šafránu, takže v něm začala hlodat zvědavost. Zatím nikdy jméno Wolfová neslyšel, ale mohla přece psát pod pseudonymem. Jackie snad nebude vadit, že odpoledne na chvíli odjede. Andrew se začal těšit. 

C

atherine se probudila ve velké posteli z těžkého dubového dřeva ještě před Garym. Včera na pláži byli dlouho, potřetí ten večer se tam pomilovali a Catherine obdivovala Garyho výdrž. Nakonec je ale už téměř ranní chladnější vzduch přesvědčil, že doma bude lépe. Do Garyho domu dorazili kolem páté a šli si lehnout do jeho ložnice. Catherine si tam připadala jako v historickém filmu. Místnosti dominovala krásně zdobená manželská postel, která měla jistě starožitnou hodnotu. Na podlaze byl těžký koberec a na oknech sametové závěsy podobné barvy. Celkově byl pokoj laděn v odstínech zelené a hnědé barvy. Catherine šla do koupelny aby se trochu upravila, než se Gary probudí. I když měla vesměs příjemné pocity, zároveň si připadala strašně unavená. Napadlo ji, že bude nemocná, ale nakonec došla k tomu, že její stav je jen momentální indispozice, která sama odezní. Ale když se na sebe podívala v zrcadle, polekalo ji to. Její pleť byla světlá a 21


nezdravá, jako po několikadenním flámu. Pod očima byly tmavé váčky a víčka červená. ‚Prostě mi už není dvacet…‘ řekla si Catherine. Pustila si vodu do vany a začala si pročesávat zacuchané vlasy. Podívala se do zrcadla. Něco se jí nezdálo. Došla k vypínači a i když velkým oknem pronikalo do koupelny dost světla, rozsvítila. Ne, nezdálo se jí to. Na levém spánku silný pramen jejích vlasů ztratil barvu a vlasy byly šedivé. Nedokázala si vzpomenout, kdy se naposledy tak zabývala svým obličejem a vlasy, takže ani netušila, kdy vlasy tolik zešedly. Připadaly jí všechny najednou až příliš jemné a unavené. Byla hodně nespokojená. Uvědomila si, že už asi vážně přišla doba, kdy na sebe bude muset dbát víc než kdykoli předtím. Vana už byla plná. Catherine se pohodlně natáhla, zadržela dech a ponořila i hlavu. V uších jí hučelo. Vnímala svůj tep. Když se vynořila, nanesla do vlasů trochu výborného šamponu, který ležel na polici poblíž. Láhev byla úplně nová a Catherine opět napadlo, jak je Gary úžasný – myslel na vše. Ani náznakem jí nepřišlo na mysl, že by v domě snad byla jiná žena. Když se za půl hodiny vracela do ložnice, cítila se lépe, o trochu. I jí samozřejmě, jako každou ženu, rozladilo zjištění, že začala stárnout. Ale Garyho úsměv všechny zlé myšlenky zaplašil. „Krásné ráno.“ řekl rozespale. „Jak dlouho jsme spali?“ „Moc dlouho ne. Bude jedenáct.“ „A co by sis dnes přála dělat?“ zeptal se. „Ani nevím. Jenom se válet…“ natáhla se k němu Catherine jako kočka. „Ale ale…“ smál se Gary, „…a co třeba oběd někde, kde jsi určitě ještě nebyla?“ „Dobře, ale později… Pojď ještě ke mně…“ a Catherine stáhla Garyho, který chtěl vstát, zpět k sobě. 

A

ndrew Benett vstoupil do budovy kde měl kancelář kolem druhé hodiny odpolední. Výtah ho vyvezl do třetího podlaží. V přijímací místnosti pozdravil sekretářku, převzal vzkazy a vešel do své pracovny. Zařídil pár nutných telefonátů a podepsal nějaká prohlášení a smlouvy s vydavateli. Elizabeth Wolfovou ohlásila sekretářka přesně ve tři. Andrew vstal a šel jí naproti. Do kanceláře vešla žena neurčitého věku, v černošedém kostýmku, který jí trochu let ubíral. Andrew měl 22


pocit, že ji někde nedávno viděl. Její tvář byla jako pod maskou, bez emocí, oči neživé a studené. „Andrew Benett, těší mě. Posaďte se.“ zdvořile ji přivítal. „Také mě těší. Nechci vás zdržet, takže k věci. Zde je vydání té úspěšné prvotiny. Tady v deskách najdete vše o mé sestře. Je v současnosti ještě mimo Spojené státy, ale myslím, že se brzy budete moci setkat. Já vás mám zatím seznámit s její prací. Otázkou zůstává, zda vůbec máte zájem.“ řekla věcně Elizabeth. „Abych pravdu řekl, probudila jste můj zájem. Ničemu se nebráním, ale, jak jste sama řekla, jsem nejlepší v branži. Mou hlavní klientkou je Catherine Coole, myslím, že ji budete znát.“ „Ano. Její dílo znám, velmi velmi dobře. I přes její úspěchy, které jsou nepopiratelné si ale myslím, že moje sestra se jí minimálně vyrovná…“ řekla pevně. „Hm…? To je zajímavé.“ podivil se Andrew. „Má za sebou jistě méně zkušeností, ale pouze v literárním světě. její životní zkušenosti jsou mnohem lepší. Málokdo se jí může rovnat. Tím jsem si jistá.“ Andrew krátce zaváhal a pak stiskl tlačítko intercomu. „Slečno, mohla byste nám prosím přinést prázdný vzor smlouvy o zastupování k nahlédnutí? Děkuji.“ a zpět k Elizabeth, „Jste evidentně přímá žena, zvyklá jednat rovnou. Tak proč to odkládat. Na autory mám čich, takže si myslím, že naše jednání urychlíme. Sekretářka přinese vzor smlouvy, a pokud máte zájem, hned si ho přečtěte. Já si zatím prostuduji vaše materiály. Pokud nám vzájemně nebude cokoli vyhovovat, můžeme se rychle rozloučit. Pokud ne, dohodneme se na dalších krocích.“ řekl. „Souhlasím.“ odvětila jen Elizabeth a od sekretářky převzala několik listin. Začala je pozorně pročítat. Andrew rychle prolétl reference a profesní životopis Carolyn Wolfové, který dostal od Elizabeth. Pak několik kritik na její první knihu ‚Prokletí věčnosti‘. Byly opravdu zajímavé a některé psaly opravdové špičky. Pár jmen Andrew velice dobře znal. Se čtením byl hotov dříve než Elizabeth. To mu dalo trochu času, aby si ženu prohlédl. Seděla u čtení smlouvy bez hnutí a její dech téměř nebyl slyšet. Rty měla při přemýšlení pevně semknuté. Vlasy pevně sčesané do drdolu, i to jí pár let přidalo. Sako kostýmu jí zdobila brož s vyobrazením květiny. Celkovým zjevem působila jako profesorka němčiny z univerzity, kde Andrew studoval. Elizabeth odložila papíry. „Mě se to zdá dobré.“ řekla. 23


„Dobře. Já si ještě chci přečíst tu knihu a trochu se na vaší sestru přeptat, souhlasíte, že se sejdeme koncem týdne? Kdy dorazí Carolyn?“ zeptal se Andrew. „Myslím, že do konce týdne tu bude. Přijde tedy osobně. Se vším souhlasím. Takže, nebudu vás dál zdržovat, jistě vás čeká doma žena. Děkuji za váš čas, pane Benette.“ řekla Elizabeth a zvedla se k odchodu. Andrew také vstal a podal jí ruku. „Rád jsem vás poznal. Vyřiďte sestře pozdravy, a že se budu těšit, zavolejte, až bude tady a domluvíme čas schůzky.“ Její dlaň byla chladná a vlhká. „Oh, promiňte, ale – z vašeho šperku zřejmě vypadly kamínky… Nejsou někde tady?“ všiml si. „Ne, to už na parkovišti, děkuji. Určitě se vám ozveme. Nashledanou.“ stále věcným hlasem řekla Elizabeth a tiše odešla. Andrewa Benetta napadlo, s jak zvláštními lidmi se při své práci setkává… 

C

atherine probudil Garyho šepot. „Princezno… Takhle si tě moc neužiju…“ usmíval se. „Jsi jako šípková Růženka…“ Catherine se posadila na posteli a sáhla pro hodinky. Bylo půl deváté večer. „Ach ne… Prospala jsem celý den…“ překvapilo ji. Stále se necítila dobře, ale napadlo ji, že to je z přemíry spánku. „Je mi to líto, ale musím na skok do města, tak mě napadlo, jestli bys nechtěla jet se mnou. Nemělo by to trvat dlouho.“ řekl Gary. „Proč ne, jen si zavolám.“ odpověděla Catherine a když se šel Gary upravit, Catherine zavolala své vizážistce. Sandy měla naštěstí volný večer a zdržela se v práci, takže jí Catherinina navrhovaná návštěva ani nevadila. Catherine vstala a pomalu se oblékla. Kosti v těle ji bolely, jako po těžké námaze. V zrcátku zkontrolovala, že nemá nezdravě zbarvený jazyk. ‚Kde bych, proboha, chytila chřipku…?‘ napadlo ji. Když sešla dolů, Gary už měl nastartovaný vůz a čekal na ni. Na sedadle ležela krásně zbarvená růže. „Malá omluva za narušení prázdnin.“ řekl Gary. Catherine se unaveně usmála a položila si hlavu na jeho rameno. Vyrazili k městu. 24


„A

hoj, pojď dál, jsem tu sama, takže na tebe mám dost času.“ řekla Sandy, jako by bylo poledne a ne půl desáté večer. „Ahoj. Omlouvám se, že jedu tak pozdě, ale cítím se dnes pod psa.“ omlouvala se Catherine, ale to už jí Sandy směrovala do pohodlného koženkového křesla před řadu velkých a dobře osvětlených zrcadel. „Prosím tě… To je v pořádku. A už to vidím… Něco uděláme s těmi váčky pod očima, mrknu se i na ty vrásky kolem očí. Tys ale minule neměla. Holka holka – měla bys taky občas odpočívat.“ šveholila Sandy a ani si nevšimla, jak Catherine překvapeně kouká do zrcadla. Opravdu. Objevily se i malé vějířky vrásek u očí, těch si Catherine předtím nevšimla. A i šedivý pramen vlasů se zdál větší. Ale to už ji Sandy požádala, aby se zaklonila a opřela se o opěrku hlavy. Pak zkušenými pohyby začala za pomoci několika lahviček a dóz s krémy, gely a různobarevnými maskami čarovat. Catherine zavřela oči a naprosto se uvolnila… 

G

ary se jí ozval přesně za hodinu a opět s mnoha omluvami jí slíbil, že za okamžik ji v kosmetickém studiu Fresh Explosion vyzvedne. I Sandy už končila. Její práce přinesla dobré výsledky. Ne úžasné, ale dobré. Catherine si příliš nezakládala na nějakém líčení a teď večer by to byla hloupost, navíc, když nikam nešla. I bez makeupu a dalších věcí však Sandy její tvář zklidnila, kůži vyhladila a rozjasnila. I když Sandy ji chtěla objednat na nějakou větší kúru, Catherine zatím odmítla. Domluvily se, že zavolá, kdyby něco. To už se od dveří ozval zvonek a Catherine zarazila Sandy, která už chtěla bzučákem otevřít. „To je pro mě. Díky, už půjdu. Účet pošli Andrewovi, ano?“ řekla Catherine. Sandy však spiklenecky došla k výloze a nenápadně koukla ven. „Hm… Už chápu. Tomu bych se taky chtěla líbit!“ mlsně řekla. Catherine se jen usmála. Ještě jednou poděkovala a za chvíli byla vedle Garyho na cestě zpět k jeho domu. Sandy pozorovala koncová světla, dokud se nespojila v dálce v jedno. Vešla zpět z ulice do Fresh Explosion, pozhasínala světla a zapnula reklamu do ulice. Přes ramena si přehodila 25


lehkou džínovou bundu, sepnula své hnědé vlasy do ohonu, pečlivě zamkla dveře a mávla na taxi. Ještě po cestě domů přemýšlela, kde se dá potkat takový chlap. Doma nasypala svým třem zakrslým králíkům krmení, nalila si trochu červeného, zapnula v televizi MTV a začala žehlit. Asi za půl hodiny na ni zaklepala Melinda, která potřebovala ‚nutně‘ probrat poslední scénu s matkou. Vodopád jejích slov Sandy pohltil. Na Garyho Harweye si už nikdy nevzpomněla. 

K

rátce před půlnocí dorazili ke Garymu. Obloha se zatáhla a začalo jemně pršet, což nebylo zrovna obvyklé, ale bylo to osvěžující. Catherine nastavila tvář padajícím kapkám a chvíli jen tak stála. Gary se k ní zezadu přiblížil a objal ji svýma silnýma rukama. catherine se zachvěla. „Pojď, princezno, teď ti celý večer vynahradím.“ a začal ji tlačit ke dveřím, líbal ji přitom zezadu na krk. Pomilovali se hned ve vstupní hale. Potom ji Gary láskyplně přenesl ke krbu, kde se zachumlala do kožešiny a vychutnávala teplo plamenů. Na víčka jí sedla opět únava a oči se jí zavíraly. Gary přinesl z kuchyně hrnek horké čokolády a podával jí ho. „Ještě nějaké přání, má paní?“ řekl Gary. Zvedla hlavu a chtěla se usmát. V okolí domu se probudilo několik ptáků a s pískotem se rozletěli. To když se ozval Catherinin křik. 

A

ndrew Benett ležel vedle své ženy v ložnici, ale nespal. Právě dočítal ‚Prokletí věčnosti‘ a byl opravdu rád, že paní Wolfovou neodmítl. Kniha byla skvělá. Strhující a napínavý příběh, který opravdu nedovolil knihu odložit rozečtenou. Mrzelo ho jediné – příběh měl otevřený konec, ale o to více ve čtenáři zanechal stopy. Opravdu to bylo dílo schopné srovnání s Catherininými knihami. Jackie ze spánku něco zamumlala a otočila se tváří k němu. Zhasnul lampu aby ji nevzbudil a políbil ji do vlasů. Pak vstal a šel do jídelny. U servírovacího stolku si nalil trochu Jacka Danielse a díval se oknem na ulici, na silnici na níž dopadal déšť. Stále si přehrával ten příběh v hlavě. Tisíce možných 26


závěrů mu kroužilo hlavou jako kormoráni nad pobřežím. Ani nevnímal, že velké hodiny v jídelně odbily dvě hodiny ráno. 

C

atherine se třásla a přerývaně dýchala v Garyho náruči. „Zlato, mám vážně strach, co se děje?“ šeptal jí Gary. „Nevím, jen jsem se lekla… Je to směšné. Jak jsi se naklonil, zdála se mi tvoje tvář tak… Vypadal jsi staře. To ta tma a odraz z plamenů… Jen mě to vylekalo.“ nevěděla Catherine jak se ospravedlnit. Celé jí to bylo opravdu trapné. „To je v pořádku, kotě… Nic se neděje. Nechceš trochu whisky?“ zeptal se. Catherine kývla a vzápětí si dala jediný lok z podané sklenky. „Už je to v pořádku. Vážně.“ a usmála se. Gary si nalil také, položil jí ruku kolem ramen a mlčky jen tak koukali do plamenů. Catherine doufala, že si nevšimne její stálé nervozity a nejistoty. Uvědomovala si, že se jí to jen zdálo, ale ten vjem byl tak mocný! Nakonec prolomila ticho. „Půjdu si lehnout, nevadí?“ „To víš, že ne. Taky jsem unavený. Ale budu ještě chvíli v pracovně. Nejdřív tě ale uložím.“ řekl Gary. Společně vyšli do ložnice a Catherine s úlevou vklouzla pod přikrývku. Gary ji hladil ve vlasech. Vzpomněla si na to, jak ji takhle jako malou uspával otec. Za okamžik spala. Gary ji ještě chvíli pozoroval, pak se přestal usmívat. Vstal, vyšel na chodbu a vstoupil do prvního pokoje. Pod dveřmi bylo vidět, že se v místnosti svítí. Jinak byla v domě tma. I v dolní místnosti do tmy jen lehce zářila ohořelá polena dřeva. Louže na silnici začínaly pomalu vysychat. Déšť ustal a vracel se teplý vzduch. Země voněla a v dálce se začali budit ptáci. 

P

aní Hewittová vstoupila do domu Catherine Coole kolem osmé. Přečetla si vzkaz a začala se věnovat svým povinnostem. Utřela v celém domě prach, vyluxovala, obstarala zahradu a pak vychutnávala na terase šálek horkého indického čaje, do kterého si nalila trochu mléka. Po telefonu zajistila zahradníka a údržbáře do kuchyně, kohoutek kapal už nejméně týden a zdálo se to horší. Dvakrát někomu do telefonu řekla, že paní Coole není v domě a ať volají jejímu 27


agentovi. Seřadila došlou poštu a napadlo ji, že by se mohla pustit do oken. Byl krásný den. 

N

eodbytný paprsek polechtal Catherine na tváři a ona otevřela oči. Bylo opravdu nádherně. Nebe bylo jasné a přitom vzduch zůstal svěží. Ucítila na rameni Garyho tvář. Ohlédla se. Jeho oči starostlivě pátraly po její tváři. „Jsi čím dál tím krásnější…“ řekl jí. Chtělo se jí uvěřit. Gary ji začal hladit a něžně ji vysvlékl z jemné a průsvitné noční košile. Celé její tělo začal zkoumat rty a rukama jako poprvé. Catherine zavřela oči a nechala se opět unášet těmi pocity, znovu a znovu padala do hlubin vzrušení. Stávala se v Garyho rukách tvárnou jako jíl. Chtěla mu ulpívat na prstech, chtěla aby si s ní hrál. „Ano, líbíš se mi stále víc…“ šeptal. 

U

plynul den, možná dva a Catherine už byla naprosto přesvědčená, že onemocněla. Slabost se vracela a ačkoli hodně odpočívala a kromě jedné procházky na pláži byla pořád s Garym doma, byla unavená víc než každý předchozí den. Přesto se nechtěla vracet domů. Gary ji měl naprosto v moci. Ani se tomu pocitu a té myšlence nebránila. Jen jediné jí nedalo. Když tak občas sedávali večer u krbu, na pláži nebo nad lahví vína v jídelně, nikdy jí nevyprávěl o sobě. Občas sice poznamenal něco, co ji mohlo vést, ale zdálo se jí, že mluví spíš o svých rodičích nebo někom cizím. Nechtěla to řešit, pokud měl důvod nic neříct, nechtěla ho trápit. Už jí taky nikdy neprováděl domem. Catherine nepatřila mezi přehnaně zvědavé ženy, ale přece jen ji dům zajímal. Gary očividně používal jen ty pokoje, ve kterých byli spolu. Ostatní zůstávaly zavřené. Catherine ležela opět v posteli a Gary ji přemlouval, aby navštívila lékaře. Ona se ale bránila, vyhovovala jí Garyho péče. Odpoledne se jí ale zase několikrát zmocnila slabost natolik, že přece jen přemýšlela o nějakých medikamentech. Rozhodla se, že odjede domů. „Je mi to líto, mohly to být tak krásné dny…“ řekl Gary se zastřeným zrakem. 28


„Není to ničí vina a byla bych nerada, kdyby ses nějak trápil. Nakonec – nemysli si, že si nechám ujít náhradu…“ chlácholila ho Catherine. „Dobře, nedá se nic dělat.“ chladným a nezúčastněným tónem řekl Gary. „Ale propustím tě až ráno. Teď si odpočineš, já pojedu do města pro nějaké léky a ráno tě odvezu, platí?“ zeptal se. Catherine souhlasila. Gary asi za dvacet minut vstal a řekl, že odjíždí. Slyšela ho jak schází ze schodů a zvažovala, jestli přece jen neudělala chybu, když se rozhodla odjet. Spánek se jí pro tuto chvíli vyhýbal. Dívala se z okna, do přicházejícího večera. 

N

áhle uslyšela jakýsi zvuk na chodbě. Jakoby útržky slov. Potichu vstala a vyšla na chodbu. V domě byly rozsvícené lampičky na stěnách, takže bylo docela vidět. V posledním pokoji v patře se svítilo. Catherine po špičkách přistupovala k pootevřeným dveřím a – ano, teď už zcela jasně slyšela hovor dvou lidí. „Zdá se, že bude třeba to uspíšit. Musíš, dokud ji máme.“ řekl ženský hlas. „Samozřejmě, miláčku. Jenom… Nejsem si jistý, jestli to stačí. Možná má ještě trochu síly.“ odpověděl muž. „Co se dá dělat. Musí to stačit.“ uzavřela pevně žena. Catherine se v duši uhnízdil strach a vyčkával jako hladový netopýr. Šla pomalu dál, aby viděla do místnosti. Už jen krok a úzká škvíra mezi dveřmi jí dovolila, aby viděla velkou část místnosti. Catherine zmobilizovala všechny síly aby nevykřikla. Pokoj byl stejný, ale navlas stejný jako ložnice, ze které Catherine vyšla. Na pelesti seděla tmavovlasá nepříjemná žena, kterou Catherine znala. Dvakrát se s ní setkala. Neznala její jméno. Možná by teď ráda měla po boku Andrewa Benetta, který by bezpečně poznal Elizabeth Wolfovou. Muž v místnosti byl Reginald Frederick Harwey. Catherine na nic nečekala. Potichu seběhla po schodech dolů a do místnosti s krbem, kde měla své věci. Začala je kvapně a tiše sbírat. Už měla namířeno do haly, když jakoby jí to nějaký hlas našeptal… Vrátila se a jedním pohybem strhla plátno na jednom z obrazů, druhým to další. V hlavě jí vířily myšlenky jako uragán. Na prvním obraze byl Gary, ale jakoby starší, důstojný aristokrat. Na druhém krásná žena. Měla černé vlasy a pronikavý pohled, který malíř bezchybně zachytil. Měla ostře řezané rysy a porcelánovou pleť. I 29


její tvář byla důstojná, jako tvář vládkyně. Nad oběma obrazy byla uvedena jména na obdélníkových kovaných destičkách. Reginald Frederick Harwey a Carolyn Emma Harwey. Pod jmény datum s rokem 1820. „Už odcházíš?“ ozvalo se za Catherine. Otočila se a z rukou jí popadaly věci. Tohle už nebyl optický klam. Za ní stál Gary, měl šedivé vlasy, vrásčitou tvář a krk, na kůži stařecké skvrny. Jeho jemné a pevné ruce ztratily svou pružnost a na konci prstů měl tmavé nehty. I jeho záda byla skloněna pod tíhou náhle přidaných let. Vedle něj stála žena z obrazu. „Možná bychom si ještě mohly popovídat o literatuře. Nebo životu. Buďte mou přítelkyní, konec konců – něco vám dlužím.“ řekla. „Komedianti! Nejste nic než komedianti. Nevím co je to za hru, Gary, ale odjíždím.“ zakřičela Catherine nervózně, znovu posbírala všechny své věci a pospíchala do vozu. Nastartovala a během vteřiny za ní zůstal jen oblak prachu. Gary a Carolyn ji pozorovali od dveří. Podívali se na sebe a beze slova vešli do domu. Catherine sešlápla pedál až k podlaze. Lomcoval jí vztek, bezmoc i zoufalství současně. Navíc si připadala tak slabá, až se jí občas zamžilo před očima. Měla pocit, že jí slzí oči – špatně se orientovala a viděla rozmazaně. Jela více než nejvyšší povolenou rychlostí a přesto na chvíli vzhlédla od řízení do zpětného zrcátka. V jediném okamžiku spatřila tvář stařeny, ale zároveň věděla, že to je její vlastní tvář. Pak už nic. 

A

ndrew Benett se před chvílí vrátil z pohřbu a necítil se moc dobře. Sekretářka našlapovala kolem jako duch, nechtěla ho rušit. Přesto mu musela vyřídit, že slečna Carolyn Wolfová potvrdila schůzku a za hodinu je v kanceláři. Andrew doufal, že ho její návštěva rozptýlí. Bylo to pět dní potom, co mu poručík Colins telefonicky oznámil, že Catherine Coole zemřela při nejasné dopravní nehodě na dálnici. Chvíli to vypadalo, že se její smrt bude vyšetřovat, ale protože nikdo netušil kde trávila předchozí dny a nehodu jednoznačně zavinila sama, případ uzavřeli. „Dobré odpoledne. Přijměte upřímnou soustrast, pane Benette. Je mi to líto.“ řekla Carolyn, když vstoupila do místnosti. Přerušila tok Andrejových myšlenek. 30


„Dobré odpoledne. Děkuji. Posaďte se.“ vyzval Carolyn. Hned ho zaujala. Krásná žena aristokratických rysů jen vzdáleně připomínala svou starší sestru. Jen oči měly stejné. „Vaše sestra…“ chtěl se zeptat. „Oh, promiňte, ale myslela jsem, že vám to řekla. Elizabeth se vrátila do Evropy. Už jí tady není třeba, bůhví kdy jí uvidím. A naše smlouva?“ řekla Carolyn. „Ano, vidíte… Jsem rozhodnut ji podepsat. Vaše kniha je úchvatná. Vím, že autoři o tom moc nemluví, ale… Kde jste čerpala inspiraci?“ zajímalo Andrewa. Carolyn se usmála. „Víte, kdysi v Evropě prý žila rodina, ve Staré Anglii, ve které se prý provozovalo čarodějnictví. A poslední žena toho rodu byla postižena prokletím věčného bytí. Mělo to však háček. Celou věčnost by žila jako stařena. Pokud ale našla muže, který byl ochoten pro ni dál žít a předávat ji svoji energii, ona mládla. Ale i na toho muže padlo prokletí – musel ji navěky zásobit energií a silou živých lidí. Tolik pověst.“ řekla. „Neuvěřitelné. Z pouhé pověsti zpracovat takový příběh. Chvílemi jsem při čtení měl pocit, že jste u toho všeho byla osobně.“ nadšeně pronesl Andrew. „Podepíšeme smlouvu, Carolyn.“ 

J

ack Weston přijel do domu o den dříve. Chtěl zkontrolovat, zda je vše v pořádku. Nechápal to, ale ani nad tím moc nepřemýšlel. Ta slečna chtěla pouze a jedině tento dům. Tak ať, hlavně když zaplatí. Jejich realitní kancelář už na takového kupce čekala dost dlouho. V domě bylo všude jen dost prachu, ale v místnosti s krbem byly všechny věci neporušené, přikryté a chráněné. Říkala ‚v jakémkoli stavu i se zařízením‘, tak dobře. Vyndal mobil a vytočil číslo. „Slečna Wolfová? Tady je Weston, dům je připraven, slečno. Ano? Dobře, zítra. Nashledanou.“ a zavěsil. Když vyšel z domu, lehce a spíš mimoděk rukávem přeleštil cedulku zavěšenou na nízkém oplocení ‚For Sale – Na prodej‘. Ještě se z ulice na dům podíval. ‚Barabizna, konečně se jí zbavíme.‘ napadlo ho. Otevřel kufřík a rychle zkontroloval připravenou dokumentaci. Ok. Těšil se, až tenhle prodej zapije s Johnym a Mattem v hospodě u Jerryho. A Meredith snad konečně uvidí, že jako makléř se dokáže uživit celkem dobře…

31


C

harles Chapman obešel znovu své svěřence – jak jim říkal. Koleno, kdysi zraněné ve válce, ho ale zlobilo a tak se vrátil do domku hlídače. Jeho žena Rosalinda vždycky nadávala. Říkala ‚No jo, kdyby potřeboval doktora bílej, mohli by se přetrhnout. Ale tobě daj´ mazání a nazdar.‘ Charles ale věděl, že doktoři pomohli jak to šlo. Zkrátka – v pětašedesáti letech, po celém životě, který věnoval práci už nečekal, že bude běhat. Ale jinak měl život celkem dobrý. Na afroameričana bez většího vzdělání to opravdu šlo. Navíc ještě stále vydělával, i když ne moc. Místo nočního hlídače na hřbitově se Rosalindě moc nelíbilo. Přesvědčila ji až vítaná mzda. Charles si zvykl celkem rychle. Byl imunní na řeči svých známých a kamarádů z hospody. Večer u Sama ho pokaždé někdo nutil vyprávět krváky ‚z práce‘, ale Charles tady nikdy nezažil nic podivného. Jen dnes, když šel kolem toho čerstvého hrobu, u kterého celý den postávala spousta lidí zvědavých na místo posledního odpočinku nějaké spisovatelky. Když šel večer okolo, přísahal by, že odněkud slyší tichý nářek. Vyndal z kapsy placatku kořalky a uložil ji do tašky. Do rána daleko, dneska ale už pít nebude. Začal přemýšlet nad novou prací. Byl přesvědčen, že mu to tady ‚leze na mozek‘. 

C

arolyn stála v koupelně hotelového pokoje a pročesávala si vlasy bezzubým hřebenem. Na některých svých věcech lpěla. Soustředěně prohlížela v zrcadle odraz své tváře a kochala se pohledem na napnutou, hladkou kůži. Někdo jí stiskl ramena. „Gary… Dobrý večer.“ řekla potěšeně a otočila se. „Jaký byl den?“ Starý muž usedl na okraj vany. „Chyběla jsi mi, lásko…“ a rukou ji vyzval, aby si sedla vedle něj. „Ach, Gary… Už zítra pojedeme domů. A všechno bude jako dřív.“ řekla Carolyn a objala ho. Něžně ho políbila na tvář. Poslední srpnový večer přikryl celé město a ve vzduchu byl cítit podzim. Měsíc zářil naplno jako rybí oko. Někde hluboko pod ním hučel oceán.

Konec 32

CATHERINE Ivan HLADÍK 2005

Recommend Documents