Ivan Jergl Naděje chodí po špičkách Motto: „Příteli, ptáš se jak žít? To nevím. Vím však, že je třeba jít. A by jsi cíle nedošel, tys šel.“ Zpěvy staré Číny (anonym)
Jakákoliv shoda místa děje, událostí, jmen míst a osob se skutečností je čistě náhodná.
Nádherné dny Proč tuhle knížku číst? Proč si Jerglovy povídky dávat do hlavy? Není přece každý život někdy obtíž a břímě? Jerglovy kriplstory jsou o lidech, které nevypočitatelný osud semlel a ztrápil většinou už v dětství. Každý se narodil s nadějí na nádherné dny, ale někteří jakoby z mámy vypadli rovnou do pekla. Jednomu osud nadělil procházku růžovým sadem, druhý žije ukován v nemoci. Většina Jerglových povídek je o pekle běžného života, když se životní funkce jaksi zvrtnou. To je jedno, jestli v případě beznohého Potničky výbuchem granátu, jak s šíleným humorem dodává autor, poctivého německého výrobku, anebo jestli to tancmajstrovi Frantovi „udělali neradi u porodu“. Prózy jsou obydleny poraněnými, zmrzačenými, obolavělými. Rodiči, čekajícími na smrt svých monstrózních dětí a dětí trápících se v „domovech“ bez rodičů, vozíčkáři, osamělými nemocnými, mrzáky a kriply, kterým mnohdy nezbývá než ožírat se a užírat se. Jergl nepátrá po příčinách, nepadá do mystiky, nehraje si na misionáře, je spisovatel a dostal dar tento svět popsat, někdy z pozice tvrdého, osudem řádně ztřískaného, ale nepřemoženého chlapíka, který se naučil bojovat a teď to učí ty slabší. Veškerou hrůzu témat vylehčuje autor, mimo jiné zkušený překladatel a mistr časopisecké zkratky, čtenářsky vděčnými žertíky á la Modré zábradlí. Až se mi zdá, že chce své čtenáře šetřit! Těžiště jeho prožitku vtěleného do prózy je v dokonalé miniatuře Černý tulipán. Silný je tam, kde hrůzu bezmoci umocňuje humorem, jakkoli řeřavým. Takovým nahlédnutím do absolutně hořké a temné studny je popis jediného rána kluka Čouda, který trpí svalovou atrofií. Snad můžu prozradit, že Čoudův ranní pekelec končí přece jen nádherným dnem, protože v tomhle je Jergl opravdu důsledný. Podává čtenářům literaturu jako antidepresivum. Mnozí z čtenářů zde budou jakýmisi voyaery, nahlížejícími za Jerglovými zády do světa nemocných. Myslím, že budou číst povídku za povídkou a budou mít pocit, že jsou v tomhle mnohdy tajemném a příšerném světě jako doma. Tohle dělá dobrá literatura. Jáchym Topol Autorovo slovo úvodem Člověk si nevybírá svůj osud, ale osud čili „zákonitá náhoda“ si volí podle počtu pravděpodobnosti člověka. Tak jako si každý voják nese v tornistře maršálskou hůl (ale i identifikační štítek padlého), nese si každá lidská bytost ve své životní tornistře vedle sebe nejen parádní šviháckou hůl zdravého, ale i ortopedickou nebo bílou hůl zdravotně postiženého. Někomu je dopřáno celý život vykračovat si jen s tou holí první, jiný musí, řečeno slovy Hamleta, „tasit proti moři bídy“ příslušné kompenzační pomůcky od časného dětství nebo v plném rozmachu životních sil. Mě potkalo toto znovudobývání obyčejného světa v jedenácti letech. Během řady let za branou nemocnic, ústavu pro tělesně vadnou mládež a v provozovnách družstev invalidů jsem pochopil, že v tomto společenství je můj osud zcela tuctový, a že jsou i jiní, kteří nesou svůj mnohem těžší osud jen na fatálně krátké životní dráze, a přesto se snaží prožít svůj „dnešní pěkný den“ tady a teď, i když se musejí setkávat (dnes už bohudíky stále méně) se světem, který se bojí jejich příběhů a neví, jak k nim přistupovat.
1
Z těchto prožitků vyrostl neklid a touha vyprávět o tomto světě, o tomto zvláštním holocaustu pohybu a smyslů. Tak vznikly postupně povídky ze života zdravotně postižených a jiné, které v této knížečce čtenáři předkládám, a doufám, že mu snad aspoň trochu přiblíží tento jiný svět vezdejší. Je mou milou povinností poděkovat všem, kteří se ujali přípravy této knihy. Děkuji za cenné rady, podněty a připomínky pánům Miroslavu Michálkovi, Janu Nouzovi a Augustinu Skýpalovi, jakož i paním Jiřině Holeňové a Petře Mračkové za jazykovou korekturu a redakční zpracování textu. Stejně tak patří moje upřímné díky za předmluvu panu Jáchymu Topolovi a za výtvarné provedení Jiřímu a Martinovi Hůlovi. Ivan Jergl
Z deníku chovance Libora Úterý 10. října 1956 Začínám psát deník Už jsem v dětském ústavu pro tělesně vadnou mládež skoro měsíc. Má zkratku DÚTV, a proto nám kluci zvenku, teda ti, co bydlí kousek odtud v Lípkovicích, nadávají přes plot dutváci – mrzáci. To nám ani tak nevadí, protože jsou blbí a blbec mě nemůže urazit. Horší ale je, když slyším, jak sousedky naší mámy říkají: jé, ty seš teď v ústavu mrzáčků. Proto jsem tě tak dlouho neviděla. A je to lepší? Máma se kysele usmívá, jako by jí někdo šlápl na kuří oko a honem se loučíme. Dřív mě dovážela na sobotu a neděli domů na malým dřevěným plaťáčku. To je vozík, se kterým jezdí máma pro kola dříví a pytel briket do uhelných skladů. Je nízký, na malých gumových kolech a máma ho táhne za dřevěnou oj jako kůň. Nebylo mi moc dobře, když jsme tak jezdívali, ale bylo to lepší, než když mě předtím vozívala na starým sporťáčku. To se mě malý děcka posmívaly: jééé, takový veliký a ještě se vozí na kočárku! Copak můžu za to, že mám od druhé třídy pořád bolavý klouby? Minulý týden jsem mámě řekl, ať mě už domů nevozí. Kluci, co jsou až ze Slovenska nebo jiní, co za nima rodiče vůbec nechodí, se mi vysmívají, že jsem jelimánek a že mi maminka musí pořád něco nosit a vozit mě domů, abych se doma vyspinkal. Tak teď jsem v „boudě“ jako ostatní a je to tak lepší. I když někdy bych byl radši doma. Aspoň na chvilku. Ale proč tohle vůbec píšu? Soužka učitelka z češtiny, hubená Erika, nám řekla, abysme si psali deník, že se nám bude tříbit sloh. Už jsme páťáci, tak ať si trochu namáháme hlavičky. A nejlepší deník se bude číst všem nahlas. To určitě! Takový věci, co si píšu, nedám přečíst ani Samorostovi čili Ventilovi, a to je teď můj nejlepší kámoš. O tom deníku prej říkala ve všech třídách až do devítky. Osmák Štefan, co chce jít na hvězdáře a špatně mluví, řekl, že to může napadnout jen takovou starou pannu jako je Erika, která na letní škole vůbec nejedla maso a nosila ho napíchnutý na vidličce až do lesa, aby se měla lesní zvěř dobře. Ale potom ji potkal deváťák Zikušák a řekl jí jen tak z hecu, aby to maso dávala radši jemu, protože je ve vývinu a potřebuje bílkoviny na svaly. A vona klidně, že jo. V jídelně byl strašný lochec, teda řehot, když při každým masitým obědě Erika než začala jíst, vzala maso na vidličku a nesla ho přes celou jídelnu ke stolu osmáků a deváťáků Zikušákovi. Ten se poprvé začervenal, ale pak to bral normálka a kuchařky mu soudružčinu porci dávaly přímo na talíř. To mu ale ostatní začali závidět a tahali mu maso navíc z talíře, až to zarazil správčík a Eričina porce se rozdrobila hned v kuchyni, nebo si ji stopily domů kuchařky. Já jsem ještě letní kolonii, kolonku, nezažil, ale v květnu tam naše třída, pokud neuděláme nějaký průšvih, určitě pojede. Je to tam fajn. Samý les a v něm bunkr, co si tam kluci postavili. Jezdí tam i učni a študáci z pavilonu Bé, co stojí na druhým konci ústavního parku. Voni jsou blíž hlavní vrátnici, poněvadž už dostávají propustky na samostatný vycházky. Ale chodí taky na tajňasa přes plot nad železničním tunelem. To místo známe všichni. Vychouši z béčka to nechají vždycky čas vod času zadrátovat, ale učni ze zámečnické se zase znovu proštípají a lezou tudy všichni. Všichni kromě nás, co jsme ze základní školy, tedy z trojpavilonu Dé, É, Ef, čili defkaři. Hodně kluků chce mít kámoše mezi béčkaři. Někteří béčkaři jsou docela bezvadní a říkají si s mladšíma klukama od nás „brácho“. Já zatím žádnýho staršího bráchu nemám, ale možná si ho najdu, až se víc rozchodím a dojdu i k jejich pavilonu. Líbil by se mi třeba Robert Papp. Učí se zahradníkem, má vlasy na ježka a jen jednu ruku. Bezvadně kope za učňovský oddíl. Ale Robert se spíš než s náma baví s holkama z devítky. Hlavně se Zlatkou. Zlatka příští rok vychází a chce jít kvůli Robinovi taky na zahradnictví. Vona má ruce vobě a jen trochu křivý záda.
2
Teď máme novou módu. Naučili jsme se to od béčkařů. Když se potkáme, zdravíme se jako oni: kam valíš, invalido? Nebo: čau invoši. Noví kluci, co docházejí do devítky z města, exterňáci, z toho byli napřed paf. Pak taky začali: kam se plazíš, mrzáčku? Tak jim o přestávce na záchodě dala Zikušákova garda po tlamě. My si tak mezi sebou říkat můžeme, ale voni ne! Voni jsou cizí! Pondělí 16. října 1956 Tancmistr Franc Odpoledne jsem hrál šachy. Napřed s Ventilem. Ventil je mistr, ale náhodou jsem ho porubal 2:1 na partie. Většinou vyhrává, ale dneska nebyl ve formě. Ráno skučel na velké masáži u maséra Němečka. Němeček je bezcitnej ras. Já mám rozpis až na zítra, ale už teď se mně dělá blbě vod žaludku. Němčour nám láme ztuhlý klouby násilím, nebo nám cvičí odvahu. Ventila, tedy Samorosta, přikutálí na kraj lůžka a dělá, že už už ho chce pustit na dlažbu. Ventil křičí: „Ne, pane Němeček, ne! Spadnu!“ A ten sadista odpoví: „Za prvé, Mirku, neříká se Němeček, ale pátým pádem voláme pane Němečku, a za druhé tě nepustím, to by byl osmý pád a ten přece neexistuje.“ Jedna paní, to nám řekla hodná a hezká cvičitelka Vlasta, jedna paní, co dochází cvičit na ambulanci, si už na Němečka stěžovala, protože jí naštípl loketní kost. Primář Goliáš mu dal podmínku, že jestli ještě jednou ublíží pacientovi, tak poletí. Bylo by dobrý, kdyby vopravdu někomu brzy ublížil, ale cizímu, ne nám. Jinak se ho nezbavíme. Chtěl jsem uklidit šachovnici, ale do studovny se přihrnul tancmistr Franc, že si chce zahrát. Tak mu říká namalovaná vychovatelka Miriam a taky jeho spolužáci ze sedmičky. Ale jenom za jeho zády, protože když to Franta zaslechne, chce hned každýmu dát přes držku. Na Miriam si ale netroufne, jenom zatne zuby. Tak jsem postavil figurky a povídám: „Z které ruky chceš?“ Než by se snažil srozumitelně promluvit, radši vymrštil pravou ruku a ukázal na mou levačku. Haha! Vybral si černý a já měl výhodu zahájení. S Francem se nehraje zrovna snadno. To myslím jednak, že šachy dobře válí, jednak že když chce táhnout, říká: věž z há jedna na há šest a já věžku posunu místo něho. Von se totiž Franta pořád třese a když táhne sám, rozháže všechny figurky. Má děsně dobrou paměť na čísla, na dějepis a vůbec. V matice je machr a počítá rovnice a mnohočleny zpaměti. Von jediný si může dovolit jejich tříďasovi diktovat, protože neudrží ani tužku, ani křídu. Sestra Líba říká, že jeho výkresy jsou jako od Picassa, protože v nich taky nikdo nic nepozná. Největší drama je, když jde tancmistr Franc, vlastně Franta, ze schodů. Jakmile ho chce někdo vzít pod paží, začne rychle drmolit: „Já sám, já sám!“ Pak přikluše k prvnímu schodu, jako by se chystal vyskočit z bombardéru. Ruce má nad hlavou a škube s nima, jako kdyby hledal šňůry od padáku; nohy se mu vrtí na patách samy od sebe, jako když jde Chaplin. Seštrngne v ortopedických botech na první schod a už se řítí dolů. Nesmí se zastavit, protože by ztratil rovnováhu, nohy by se mu zamotaly a kutálel by se až dolů jako onehdá. Kluci z jeho třídy říkají, že Franta má hnusnou vůli. Hnusnější než vopravdový člověk Meresjev, co ho máme za vzor na nástěnce. Dřív na tom byl Franta hůř, ani se na nohách neudržel. Teď už na vozíku nesedí. Jeho táta, když přijde na návštěvu a vidí ho v hovorně, pořád naříká, protože je mu líto, že se Franta dobře učí, ale dál na školu může jít těžko, protože kdo by tam s ním chodil a psal mu poznámky? To mu udělali neradi u porodu. Zmáčkli mu hlavu, a proto od narození tancuje. Na pochoďáku se nedá Franta nikdy odbýt. Mašíruje s ostatníma a pomáhá i tlačit vozík s Jirkou Beránkem. Když sebou pleskne a narazí si hlavu, zavyje jak nakopnutej pes, zakoulí očima, vysune špičku jazyka mezi zuby a šlape dál. Už má od těch držkopádů hlavu sešívanou jako kopačák, ale říct si nedá. Chce být všude jako ti druzí. Pátek 27. října 1956 Jirka Dneska musím psát vo smutných věcech. Ze začátku dokázal Jirka Beránek sedět u jídelní desky v posteli sám bez pomoci. Když vstával, hodil harpunu, teda zahákl se prsty za kraj umakartové desky a přitáhl se do sedu. Pozdějc ho musela sestřička Růženka podpírat dvěma polštáři, pak třema. To mu už padala hlava dopředu. Ležel na jídelní desce na jedné tváři a volal pištivým hlasem, aby ho někdo zvedl. Když jsme ho otočili, měl tvář úplně bílou a placatou. Za chvilku pištěl, že chce ležet na zádech. Když byl chvilku na zádech, pištěl, že chce otočit na bok. Tak zlobil od jara až do září. Pak už jen ležel a šeptal. Ani si nechtěl číst „Ostrov pokladů“. Knížka ležela na stojanu před jeho vočima a byla pořád votevřená u obrázku, jak piráti našli poklad. Jirka si
3
vymyslel, že tam byla zakopaná bedna s léky na jeho nemoc, ale jednonohý pirát Honza Silver ji shodil do moře. Proto je Jirkova nemoc nevyléčitelná. Ale stejně se měl Jirka dobře. Návštěva za ním mohla, kdy chtěl, i večer za ním chodila babička nebo teta. Jirkovi donesli album známek, jaké neměl ani největší šmelinář se známkama, promodralý srdečák Zástěra. Třeba maďarský trojúhelníky nebo letecký Correos Aereos Panama. Jirka měl banánů, pomerančů, co hrdlo ráčilo. Ale jedl moc málo, takže to připadlo nám, ale jen když Jirka kývl. Bylo to minulý týden v nemocnici. Seděli jsme po cvičení v postelích a psali úkoly, když se u Jirky zastavil nemocniční učitel Prófa. Uviděl, že Beránek vyvaluje voči a nedýchá. Vyběhl rychle pro doktorku Hanáčkovou a ta mu musela vysát skleněnou trubičkou z krku hleny, aby se neudusil. To bylo poprvé a zároveň naposledy, co Prófa zachránil Jirkovi život. Pak Jirka umřel. Ale ještě dřív, než mu v tu noc zaskočila slina, co už ji neměl sílu vykašlat, přivedla jeho pobožná teta pana faráře v černým obleku s bílým obojkem kolem krku. Ten pořád vykládal, aby se Jirka smířil, ale Jirka se rozčílil a sotva šeptal, že on se s nikým nepohádal a nikomu nic neudělal, ať jde pan farář pryč. Oplatek, co mu vstrčil do pusy, vyplázl zase ven a sešoupl zubama pryč. Farář byl bledý, vomlouval se a chtěl vodejít. Beránkova teta ale pořád ronila slzy a chtěla, aby bylo všechno dokonáno podle vůle boží. Nakonec je oba rázně vyprovodila noční sestra. Na pohřeb jsme jeli naším žlutým ústavním autobusem, kterej má na zadních dveřích nápis „School bus made in U.S.A. dar amerických krajanů roku 1937“. Na cestě tam jsme byli smutní, ale zpátky už někteří zpívali „Co sa to šupoce za tú stodolú“. Začal to Ota Anofel. Má už za sebou tři propaďáky, takže je starší a má tvrdší srdce. Pátek 10. listopadu 1956 Anofel a Samorost Blíží se Vánoce. Sestry a vychovatelky každý den připomínají, abysme se dobře chovali, jinak že nebude žádná nadílka. Celý týden byl klid, až dnes večer udělal Anofel příšerný tyjátr se Samorostem. Samorost už je v devítce a neví, co bude dělat dál, protože je celej pokroucenej jako, no jako samorost. Tak ho pokřtil Ota čili Anofel. Anofel je stejně starý, ale je v sedmičce, protože propadl. Von na všechno a všechny srdečně dlabe, jak říká. Ale říká to vo moc sprostějc. Samorost se jmenuje vlastně Mirek. Někdy mu kluci taky říkají Ventil nebo Ventilek, podle toho, jak sháněl ventil do poplašňáku vyrobenýho vlastnoručně z desky do postele. Jak už jsem říkal, Mirek hraje senzačně šachy a byl první i v meziústavních hrách. Roznesl i učně a študáky z béčka. Mirek má stejnou nemoc jako já, ale hodně ho zanedbali. Doktoři i rodiče. První neuhodli hned, co mu vlastně je, a druzí zase sháněli kořenářky a zázračný doktory, co se podívají jedním vokem na chcánky a poznají, kolik uhodilo. Ventil si teď akorát dosáhne pěstí na špičku nosu a druhou rukou na stehno. A šlus. Na opěradle na vozíku má pověšený tomahawk, co mu vymysleli Anofel a Děda Mráz. To jsou Samorostovy osobní pážata. Děda Mráz je ve skutečnosti Jenda Mrázek. Na Jendovi není dohromady nic vidět. Jen když jde rychle do schodů, začne lapat po dechu a musí si sednout, neboť mu tlačí na srdce vnitřní hrb. Tomahawk je dřevěný školní pravítko, do kterýho je zaražený špaček tužky a k ní se dá přivázat zavařovací gumou třeba holicí strojek nebo velký hřeben, kartáček na zuby a tak. S ním se pak Samorost pohodlně obslouží. Už se taky holí a ani se s tím tomahawkem nepořeže. Nejfantastičtější vynález je ale špunt. Samorost si sám nemůže utřít zadek, a tak Ota utrhl na jiným oddělení ze záchodové šňůry bakelitovou rukojeť, přidělal do držáku na pravítku a omotal klosetovým papírem. Od tý doby je Mirek král. Nemusí už čekat na Otu nebo volat na sestru, před kterou se červená. Samoroste smí říkat Mirkovi jen Ota, který mu pomáhá. My ostatní mu smíme říkat jen Same. Je to anglický jméno a Samorostovi to nevadí. Když se Sam ohlédne, otáčí se jako panáček celým tělem, protože má hlavu v kloubech srostlou a nemůže se ohlídnout ani napravo, ani nalevo, ani nahoru. Ota ho vozí na červeným trubkovým vozíku. Takový vozíky pro ústav vyrábějí učni ze zámečnické a brašnáři na ně dělají zase koženkový sedadla. Ota ho vozí do školy, k vobědu, na hřiště nebo kouřit za budovu. Když veze Mirka k obědu, tak letí jak blázen. Odráží se zdravou nohou a řve na celý kolo: „Uhnite, nevyhýbám!“ Jednou jim zabouchla před nosem dveře uklízečka, kráva! Schválně to neudělala, to ne. Ota viděl, že už to neubrzdí, tak udělal na místě takovou piruetu, že Sam se neudržel, vyletěl z vozíku a elegantně křápl hlavou na dlažbu. Ani nepípl, jak byl vomráčenej. Ota prázdný vozík neudržel, převrátil se s ním, vymlátil sklo ve dveřích a ještě se pořezal. Za to slízl první dvojku z chování. Taky Mirka koupe a umývá mu hlavu. Mirek mu za to daroval svoje hodinky, ale nosí je ještě u sebe, dokud mu táta nedonese nový. Takhle pomáhat by žádnej kluk nedokázal, a proto si na druhé straně
4
Oty fakt ceníme, i když je dost rapl a nikdo neví, co si na nás nebo vychoušky vymyslí. Otovi říkáme taky Anofel, což je komár, protože Ota je dlouhý jako čára a má dlouhý komáří nohy. Tu zdravou má skoro o třicet cenťáků delší než obrnovou plandavku, jak říká o levačce. Proto chodí jak nalomený semafor. Když mě to napadlo a řekl jsem mu to, tak mně dal málem přes hubu. Mně zase řekl, že se kymácím jak potentovanej medvěd. Ota taky perfektně ráčkuje a nadává. Když zuří, tak z toho nejhoršího slova je slyšet jen „rrrrrrrrrrrrr“ a „va“, takže to může být klidně kráva, a to už je slušná nadávka. „Na Otu se musí takticky,“ říkají vychovatelky a ani mu moc nenadávají. Von totiž strašně zanevřel na svoji matku, která se na něho úplně vykašlala a od tří let, co dostal obrnu, se za ním byla podívat sotva třikrát. Ani na Vánoce si ho nebere domů. To potom jde s ostatníma, co zůstávají furt v boudě, do jednoho pokoje, tam mají stromek a dostanou dárky od ústavu. Když to Otu rafne, tak se stará jen o sebe a Sama nechá Dědovi. Pak jen do všeho kope, každýmu nadává a nejde ani do jídelny k večeři. Jednou ho chytli na požárním balkoně. Seděl tam a brečel jak malý děcko. Ale běda, kdyby mu někdo řekl, že řval. Ota by ho na fleku zabil. Ota se Samem se dnes šli koupat jako poslední, protože Ota se zdržel v polytechnickým kroužku. Seděli jsme v šatně a skládali si prádlo, když se z koupelny plné páry ozval poděšený Samův hlas: „Nedělej to, Oto, prosím tě! Prosím tě, Oto, neblbni!“ „Akorrrrát to udělám. Je to prrrrrríma nápad!“ Z koupelny se vynořil Anofel jen v přiléhavých plavkách, celý rudý z páry. Z vlasů mu kapala voda a bosýma nohama pleskal po dlažbě jako vodník. Zkoprněli jsme však překvapením, když jsme uviděli jeho náklad: Ota nesl přes rameno obličejem dolů úplně nahýho Samorosta. Ztuhlý Sam mu přečníval přes rameno jako dřevěná kuželka. Koulel rozčileně vočima a žebronil: „Nech toho, Oto! Varuju tě! Nehloupni, vole!“ Ota zamířil se Samem ke dveřím na chodbu. Sam se bezmocně škubal v jeho pevných tlapách a co dosáhl ztuhlýma rukama, bušil špičatými lokty do Otových ještě od léta opálených zad. „Svině oťácká, prasácká! Jestli to uděláš, do smrti s tebou nepromluvím!“ „To je mně úplně fuk,“ chechtal se ironicky Ota. „Moje pomsta bude sladká.“ Šinuli jsme se pomalu v hloučku za nima a s napětím čekali, co bude. Ota kymácivě vyšel ze dveří našeho oddělení. Sam se zoufale zamrskal jako ryba chycená v síti, jeho zadek se stočil a Samovi se odkrylo, co má mezi nohama každej kluk. Ještě jednou úpěnlivě zaprosil: „Otíčku, proboha tě prosím, nedělej to! Dám ti všechno, co mám!“ „Na to ti serrrru. Mám bezva nápad, a tak ho udělám.“ Všichni zbystřili pozornost, načež Ota s gustem procedil mezi zuby: „Hodím tě do postele Vršťákové a ta tě dá napospas celýmu dívčímu voddělení. Vrrrhnou se na tebe nejzvrrrhlejší a nejvášnivější kočky z celýho třeťasu!“ Nechtělo se nám uvěřit, že by Ota dokázal svýho docela bezmocnýho a nahýho kamaráda hodit k holkám do ložnice. To by byla pro Sama ta největší pohana v životě. Někdo se zasmál, někdo řekl, aby Ota nešílel. Sam se ještě jednou marně vzepřel a pak ochabl. Najednou jsme viděli, že potichu brečí. Jen jeho slzy padaly na Otovy záda. „Oto,“ řekl jsem rozčileně, „jestli půjdeš dál, tak jdu dolů pro noční službu.“ „Vopovaž se, hade! Svleču tě a vodnesu za Samem!“ zařval a pro jistotu se po mně vohlídl. Dostal jsem strach a couvl za dva kluky z naší ložnice. Nikdo už ani nehlesl. Ota za naprostýho ticha dokráčel v čele průvodu až ke dveřím třeťasu a otevřel je. Sam se najednou nečekaně vzepjal a ze všech sil sebou zamlel. Ota na to nebyl připravený, ztratil rovnováhu a musel se chytit kliky. Potom však Sama nemilosrdně přitiskl k rameni, načež vešel s nahým, živým prknem dovnitř. Na chodbě se nesvítilo, jenom z umývárky sem padalo světlo. Ota se zastavil u dveří do pokoje deváťaček a hlasitě zaklepal. Přestali jsme dýchat. Dveře další ložnice se pomalu začaly otevírat a na vozíku z nich vyjela jen v tričku a kalhotkách Nejezchlebová. Zamžourala do šera a zaječela: „Kluci jsou tady!“ a zajela zase zpátky. Znovu bylo ticho. Jen ze zavřené sprchy bylo slyšet šumící vodu a prozpěvování nějaký holky. Ota položil ruku na kliku ložnice. Chvíli ji držel a my už slyšeli její cvaknutí. Místo toho se ale Ota votočil a vykročil proti nám. „Uhnite, srabi!“ Ulevilo se nám. Právě když Sáblík zavíral za posledním z nás dveře na dívčí oddělení, vyběhla z koupelny jakási opožděná noční košile a překvapeně vyjekla: „Holkýý! Nesou nahýho Mirka!“ V ložnicích začal ruch. Napřed se rozlítly jedny dveře, pak druhý, ale to už jsme byli doma. Děsně uřícenej Ota hodil Sama do postele a šel se napít z vodovodu. Samorost ležel. Už nebrečel. Jen zuby měl zaťatý a hleděl tupě do stropu. Děda Mráz mu pomohl do pyžama a zakryl ho dekou. Pak nás
5
vypakoval na chodbu. Ještě ve dveřích jsem zahlíd´ Samovy voči. Dívaly se na nás strašně smutně a vyčítavě. Úterý 14. listopadu 1956 Kikina Dneska jsem doprovázel Kikinu. Mám ji rád. Když jde dopoledne mateřská školka na procházku do parku, to je právě velká přestávka, vyjdu ven a dám jí bonbón. Musím jí ho dát rovnou do pusy, protože nemá ruce, ale jen takový krátký ploutvičky a musí se s nima vopírat o lešeníčko, které zatím postrkuje místo berliček. Kikina se směje a špulí pusu jako mlsoun. Chodí moc pomalu, tak jí vždycky všichni utečou. Jdu s ní až na roh ke škole. Nohy má lepší než ruce, ale taky zakrslý. Je velice chytrá, a třebaže půjde do školy až příští rok, umí už číst a počítat do padesáti. Když jí spadne dřevěná podpěra, kecne na bobek a musí čekat, až ji někdo zase zvedne a podepře. Je ale nenormálně trpělivá, a když sedí, dívá se kolem, na všecky se usmívá, přemýšlí, nebo si říká nahlas básničky. Její maminka za ní chodí málo, protože když s ní sedí v parku, dívá se furt bokem a posmrkuje. Má výčitky, jelikož když byla v tom, jedla prášky, který začaly Kikině proměňovat ruce a nohy v pahýlky. Tomu se říká hříčka civilizace, řekl nám topič Jandera. Kikina je ale většinou veselá a sama mámu utěšuje. My zase máme Kikinu rádi a rozmazlujeme ji. Už brzy jí rozříznou ty rybí ploutvičky tak, aby do nich mohla zapasovat tužku nebo lžíci a mohla ve škole psát a sama se najíst. Až trošku povyroste, dostane bezplatně aspoň jednu bioprotézu z dovozu, takže si bezva udělá všechno sama. Pak třeba nafackuje i kudrnatýmu Pištovi, co ji tahá za vlasy, když ho vezou vychovatelky kolem v kočárku a korzetu.
Dotek světa Liborovi bylo dvaadvacet. Kdyby neměl toporná kolena, poskakoval by asi nedočkavostí jako školák. Vozítko Velorex stálo v garáži a vzrušivě vonělo. Vonělo novou koženkou a olejem a podobalo se vychrtlému netopýrovi, jemuž se dá hrát na trubková žebra. Jen slabý závan po benzínu, jako když budoucí kuřák zapaluje první cigaretu. Dvířka byla nedobytná. Musel požádat o pomoc otce. „To jsou kliky, no lez,“ podivil se otec. Přišoural se a sedl si bokem dovnitř. Připadal si, jako by byl utopen v sedací vaně. Nedokázal pořádně vyhlédnout ani předním sklem. „Vstrč ty nohy dovnitř,“ pobízel ho táta. „Jo,“ zvrátil hlavu a prohlédl si trubkové klenutí střechy potažené nepromokavým plátnem. Jako šapitó v cirkuse. Zvedl trojúhelník ztuhlé ruky a dotkl se látky. „Strč tam konečně ty nohy.“ „Ale ano.“ Sedadlo bylo červené, s bílým lemem. Vsunul loket do volantu a druhým se zabodl do sedadla. Naznačil vzepření, ale zavalité tělo v teplácích nevznesl ani o milimetr. „Půjč mi baterku, tati.“ Zeptal se nevrle na co a podal mu ji. „Kde je ten benzinovej kohout?“ „Copak už jedeš? Napřed tam vlez!“ Posvítil si pod přední koženkovou kapotu a položil svítilnu za sebe. Znovu se vzepřel a pokoušel se vytočit na sousední sedadlo. Chybělo ještě tak dvacet centimetrů a nohy mohly být uvnitř. „No, no,“ povzbuzoval táta, „ještě ždibek! Skrč!“ Vždyť ví, že nemůže. Ale osvítil ho nápad. „Počkej, zkusím to z druhé strany.“ Vydrápal se namáhavě ven, obešel tříkolku a usedl zprava. Je tam, kde byl. Překážela rychlostní páka. Zrudl a zlobným pohledem přešel po panelu s tachometrem a páčkou ručního plynu. „Tak co je?“ zasmál se táta. „To je nějakýho vočuchávání.“ Odpověděl vztekle, že to nejde. „Nejde, nejde,“ opakoval otec s jakousi posměšnou roztrpčeností. „Pět tisíc je v krávě, když tam nevlezeš.“ Zklamaně a netrpělivě: „Jak se chceš potom naučit jezdit, co?“
6
Libor okamžik seděl a snažil se ovládnout, ale pak nepříčetně zasyčel: „Sekeru, sekeru! A do toho, do toho křápu mizernýho!“ rozmáchl se chorou pěstí proti sklu. „Tak pr, pr, ještě sis nic na to nevydělal. Zatím ti na to dal stát a máma.“ V garáži se setmělo. „Co je?“ ptala se matka ve dveřích. „Já jsem to věděl, příšeru takovou do domu,“ povzdechl otec. Libor se podruhé vyhrabal z kabiny vozítka. Stál a usi- lovně přemýšlel. Oba rodiče jej pozorovali. Cožpak nikdy nevyjede z vězení dusného dvora s lákajícími pedály pod chodidly? Musí to dokázat! Klekl si, přesněji: položil se přes sedadlo jako fošna opřená o plot a vyvlékl břicho nad sedadlo. Nohy se sesmekly dovnitř. „Lezeš do toho jak do tanku,“ uřechtl se táta. Překulil se naznak a položil ruce na volant. Obecenstvo vydechlo úlevou. Salto mortale se zdařilo. „Tak a teď nastartuj!“ Zasunul klíček, napřáhl dychtivě ruku a zjistil, že páka nebo ruka je kratší. Nemohly se setkat. „Kdyby byl kousek trubky, startér je moc nízko.“ „Eh,“ usrkl otec a šel se přehrabovat do rohu garáže. Motor naskočil. Ruce zavěšené zahnutými prsty na volantu se rozdrnčely spolu s ním. „Dej mu plyn!“ křičel nadšeně táta. Zbytečný pokyn. Našel pedál a kmitavě jej sešlápl. Stroj zvýšil hlas, zvuk poklesl a vzlétl a opět klesal. Tohle je tedy túrování motoru. Rozkoš, pro kterou zapomněl na všechno kolem. „Člověče, vy jste se zbláznil,“ skoro vykřikl lékař, když přečetl žádost. „Víte, kolik invalidů už zavinilo dopravní nehodu?!“ Libor seděl před lékařem na vyšetřovacím lehátku a ohromeně vnímal jeho slova. „Pane doktore, ale já už jsem jel.“ „Cože, a kdo vás k tomu pustil?“ „Kamarád, jeli jsme jen po dvoře.“ „Jeho odpovědnost, když se zabijete. A pak: jednou to nic neznamená. Nic. Ale denně. Denně za volantem a v dnešním městě. Dovedete si to vůbec představit?“ Znovu přistoupil k chlapci, o poznání se ovládl a uchopil jeho prsty. „Jak s tím chcete držet volant,“ pronesl tiše a vyčítavě. „Vždyť to skáče po silnici, někdy má zdravý řidič co dělat.“ Vrátil se ke stolu a napsal několik poznámek. „Stisk ruky máte velmi slabý, to nestačí. Nepotvrdím vám to.“ Uvědomil si s hrůzou, že takhle nikdy sám nepřekročí práh domu bez sanitky, taxíku nebo soucitných známých. Nebude moci nikdy nastoupit do zaměstnání. Zůstane doma. Doma. To slovo Libora děsilo. Před dvěma měsíci, na sklonku školního roku, je vyslovoval s potěšením, protože znamenalo návrat z rehabilitačního ústavu, návrat do života. Vrátit se domů, ale opět vycházet, pohybovat se mezi lidmi, a pak se vracet. Nevyhlížet z okna a jen dvěma smysly, zrakem a sluchem, udrobovat po kouscích z velkého skutečného světa venku. Žít jen z vyprávění otce, který přichází večer unavený a při pohledu na něj vždycky nějak podivně semkne rty. Proč má právě dnes nutnou práci, proč nešel otec s ním? Nevěděl, jak se bránit, jak čelit tomu muži v bílém plášti, který mu tak nelítostně cupoval to nepatrné sebevědomí získané před týdnem první samostatnou jízdou. „To nemohu potvrdit,“ opakoval lékař rezignovaně a sebral ze stolu žádost o povolení výcviku. Libor během jeho slov pohlédl úkradkem na své ruce. Zalila ho palčivá nenávist k nemocným prstům, k sobě samému. Zvedl oči k lékaři. „Podepište mi to, prosím vás, pane doktore.“ Hlas měl napjatý jako strunu. „Já se bez tříkolky neobejdu. Budu muset být stále doma.“ „To se nedá nic dělat,“ odpověděl lékař po krátkém zaváhání. „Dají vás do plného invalidního důchodu.“ Rozhodil bezradně rukama. „Sociální zabezpečení na takové lidi, jako jste vy, pamatuje.“ Obrátil se k sestře: „Dejte si dvojmo papír do stroje a pište: žadatel je na dolních i horních končetinách…“ otočil se k chlapci zády a díval se oknem do parku. „… postižen následnými deformacemi a ankylózami velkých kloubů po prodělané… máte to?“ Sestra vstala prudce od stroje, vytáhla s nevolí papír a hodila jej zmačkaný do koše. „Co to má znamenat?“ zeptal se ortopéd překvapeně. Sklopila hlavu. „Dala jsem obráceně kopírovací papíry.“
7
Typická chyba, kterou dělali v prvním ročníku v hodinách psaní strojem, pomyslel si Libor. Pocítil slabé uspokojení, že tohle by se mu už stát nemohlo. „Kristepane,“ povzdechl si lékař. Diktoval znovu úvod posudku. Sledoval jeho slova, díval se, jak sestra zdlouhavě vyťukává písmenka. Napadlo ho, že by to napsal mnohem rychleji, i když se tu nepřístupný lékař dívá na jeho ruce jako na nemohoucí pařátky. Najednou jím projelo silné vnitřní rozechvění. Namáhavě vstal z lehátka. „Kam spěcháte? Chvilku to potrvá, sestra není žádná rychlopísařka.“ Vsadil všechno na jednu kartu. „Pane doktore, já vám to napíšu,“ slova mu sotva prošla mezi rty. Sestra otočila zvědavě hlavu a zadívala se na Libora. Stál a čekal na odpověď. Ortopéd se díval oknem ven. Pak se konečně otočil a vyštěkl: „Sestro, pusťte ho!“ Libor utřel zpocené prsty do kapesníku, navyklým pohybem poopravil papír ve stroji a položil prsty na klávesnici. Připraven. Bylo však ticho. Otočil se na lékaře. Ten ho upřeně pozoroval. Pak odvrátil hlavu. „Pište!“ Prsty se mu rozběhly po klapkách. Textu přibývalo. Měl pocit jako ve škole při rychlostní zkoušce. Vzpomněl si, jak zpočátku těžce zápasil s mezerníkem, než povolily ztuhlé palce. „Jde mu to líp než mně a bez chyb,“ řekla sestra a usmála se. „To vidím i bez vás,“ utrhl se lékař. Přistoupil k hochovi. „Podejte mi ruce,“ řekl docela mírným hlasem. „Stiskněte moje.“ Vyvinul zoufalý stisk, snad zaryl do ortopédovy dlaně i nehty. „Pište dál.“ Hleděl pozorně na pohybující se hochovy ruce a pokračoval. „Vzhledem k rozsahu postižení lze se domnívat, že úkony potřebné k ovládání vozidla je možno nacvičit.“ Podepsal nález a přiložil k němu žádost o povolení k řidičskému výcviku. „Teď půjdete k revmatologovi. Sám to nepodepíšu.“ „Děkuji, pane doktore.“ „Proč? Napsal jste si přece nález sám, ne?!“ řekl lékař stroze a pohlédl Liborovi do očí. Potom se poprvé za celou dobu na vteřinu, na zlomek vteřiny povzbudivě usmál. Král kol Dveře v zasklené přepážce se s vrznutím pomalu otevřely a šéf provozu, bez holí, opíraje se jednou rukou o zárubeň, přehlížel přísně kancelář. Klouzal pohledem z jednoho na druhého. Potily se mi ruce a ze záznamu v paměti se odvíjela rychlá rekapitulace úkolů. Nic, nic. Všechno mám hotovo. Oddechl jsem si, když vtom navrčený lví hlas řekl: „Pojďte ke mně, vy zázraku.“ Nikdo nevěděl, koho lev oslovil, nikdo nereagoval. Zvedl jsem hlavu, díval se na mne. „Tak slyšel jste?“ „Ano,“ dostal jsem přes sevřené rty a šel za ním do kanceláře. „Bolí vás klouby, Libore?“ překvapil mě otázkou. „Ne.“ Zalovil v papírové čalamádě na stole. „Chcete tedy dělat toho kalkulanta?“ Rozbušilo se mi srdce. Zakoktal jsem, že ano. „Tak se po neděli sbalíte a pojedete do Jihlavy.“ „Jak?“ „Svým, benzín vám družstvo zaplatí.“ Ztratil jsem řeč. „Co tak na mě koukáte?“ Ušklíbl se. „Bojíte se?“ „Ale já nesmím jezdit mimo město sám, mám to v řidičáku.“ „Taky nepojedete,“ utrousil a hrabal se při tom v lejstrech. „Co byste řekl Táni?“ navrhl nečekaně. Ačkoliv to nemělo žádnou souvislost, začervenal jsem se. Zachechtal se a upil svého ranního bylinkového čaje proti hypertenzi. „To by se vám tak líbilo, co? Vy jste taky, myslím, pěkný trhač koček!“ Urážel mě a mířil přesně. Narážel na to, že s nikým nechodím.
8
„Ne, ne, tu vám s sebou nedám. Je to holka moc hezká, ještě by se vám po cestě zatočila hlava.“ Pokrčil jsem rameny, jako že je mi to fuk. Cítil jsem, jak mi při pomyšlení na první dlouhou jízdu stydne krev. Brzy jsem se octl znovu ve lvím doupěti. „Pane vedoucí, přemýšlel jsem o té cestě…“ „No a?“ „Nepojedu.“ Okamžik mlčel. „Jste padavka,“ řekl znechuceně. „Vraťte pozvánku.“ Urážka mě pálila. Zachvátila mě obava, že se dobrovolně zbavuji příležitosti, po které jsem dlouho toužil. Lepší a náročnější práce je na dosah ruky a já tu ruku nechci pozvednout. Hleděl jsem bezradně na dopis. Šéf pozoroval moje rozhodování. „Kočka ryby jí, ale do vody se jí nechce, co?“ uculoval se. „Nemohli by mě tam zavízt?“ odvážil jsem se. „Kdo prosím vás?“ „Z ústředí, kdyby jel náhodou někdo sem…“ „No určitě, kvůli milostpánovi Liborkovi budou jezdit sem a tam.“ Věděl jsem, že by to šlo, ale pochopil jsem, že si umínil udělat ze mne chlapa, i kdybych se měl po cestě třeba zabít. „Pane inženýre,“ zeptala se lišácky Janešová, „vy byste si na ústředí nepotřeboval něco vyřídit?“ „Cha, cha, cha!“ Knír se mu smíchy mrskal. „Ani kdybych potřeboval, nepojedu. Musí se otužit! A vy za něho pořád neorodujte!“ Zůstal přesčas. Když vyšel z provozovny, zadní kolo tříkolky sedělo na ráfku. Bylo mu jasné, že je to oprava, kterou by jeho horní ploutveniny, jak znetvořeným rukám říkal, nedokázaly. Zavolal domů. Ano, táta přijede za ním. Píchl kolo. Pro každého jiného žádný problém. V této chvíli to však byla přímo symbolická výstraha, varovné znamení. Co by dělal, kdyby ho právě tohle potkalo cestou do Jihlavy? Procházel se po kanceláři. Vešel do šéfovny. Jó, tobě se to kecá, řekl prázdnému křeslu. Ty máš jenom, jenom tu pravou nohu levou, ale já mám všechny čtyři levý. K půl deváté se ve dvoře rozlehl otcův chraptivý hlas. Vzal baterku a svítil. Táta s hekáním zvedl na pákový zvedák záď Velorexu. „Hňupi,“ ulevoval si, „kterej invalida tohle dokáže.“ Nevnímal jeho láteření, pořád uvažoval, jestli pojede. Konečně vzal otec píchnuté kolo pod paži jako velký bochník sýra a chystal se k odchodu. „Po neděli mám jet tímhle krámem služebně do Jihlavy.“ „Proč?“ „Na školení, jinak mi nezvednou plat.“ „Mohl jsi přece počkat, až dostaneš auto, a ne kupovat ojetou tříkolku.“ „Ale to bych přišel o tohle místo.“ „Copak nemá družstvo invalidů vlastní auto?“ „Až koncem roku.“ „Když ti na tom záleží, pak to musíš risknout.“ „Ber to jako trénink na dovolenou,“ dodal už v autobuse a potom je sykavě oddělily pneumaticky ovládané dveře. V kanceláři si ustlal na staré pohovce, která byla uváděna ve čtvrtletních rozborech jako „zařízení první pomoci a součást odpočivného koutu pro dělený pracovní režim těžce zdravotně postižených“ a sedl k večeři. V deset ho vyděsil rachot klíčů ve vratech v přízemí. Uklízečka, stará babka, která se střídala se svobodnou, trochu prostomyslnou dívkou. Podíval se na pohovku. Má štěstí, ta holka, že dnes nepoklízí. To by lev teprve viděl lovce koček! Věděl však, že se jen sám před sebou planě vytahuje. V pondělí mu před garáží matka naléhavě připomenula, aby se nenechal vyprovokovat. Přikyvoval a stále nevěděl, co udělá. Lev stál mezi dveřmi své kukaně a na židli u Liborova stolu čekal výrostek v šedivé bundě s chlebníkem přes rameno. Praktikant telefonista z rehabilitačního ústavu. „Tak co?“ zeptal se vedoucí. „Průvodce čeká.“ Táňa seděla u psacího stroje. Nedospale se protáhla vzad, vypjala pevnou hruď, odhodila zdravou rukou dlouhé černé vlasy, a pak ji zvedla jako ve škole. „Pane vedoucí, Lojza se bojí jet, mohla bych místo něho?“ „Tak už tu máme dva chlapy, co se bojí,“ poznamenal suše šéf a podíval se znovu na Libora.
9
Díval se střídavě na mne a na Lojzíka. Ten se vystrojil jako na školní výlet. Dráždilo mě okolní vyčkávání. Když teď řeknu ne, zavře šéf dveře, ne, spíš s nimi práskne, a spadla klec. A nejen pro tento moment. Šéfovy zaprásknuté dveře totiž udělají průvan a ten začne přibouchávat všechny neviditelné dveře, které jsem si dosud pootevřel a které si ještě otevřít můžu. Když dojedu, bude to moje hurá, když nedojedu, nebude to vina náčelníka. Vzal jsem aktovku a zamířil mlčky k výtahu. „Držíme palce, Libore!“ zavolala Jenešová, ale já neodpověděl. „Vyznáš se v automapě?“ zeptal jsem se Lojzíka. „Trochu, pane.“ Podíval jsem se na něho pozorně. Asi patnáct let. Teď mám za něho odpovědnost. Polilo mě horko. Pravá ruka slabší, proto zavíral dvířka levačkou. „Co s ní máš?“ „Po obrně, pane.“ „Ale tebe už přece očkovali.“ „Nezabralo to, pane. Doktorka řekla mamince: náhoda.“ Prckolka šlapala pomalu, ale spolehlivě. V polovině cesty jsem se dostal do kolony a na čele mi vyrazil pot. V kopečku jsem musel zastavit a znovu se rozjíždět. Teď to přišlo. Spojka mi proklouzla a já nezadržitelně couvl. Náraz a křup! Vyhrabal jsem se ven. Bledý Lojzík za mnou. Král kol se opíral o masku Škoda combi. Krev mi vhrkla do tváří. „Co jsem vám poškodil?“ zeptal jsem se nervózně. „Nám nic,“ smáli se chlapi z dodávky, „ale ty máš, kamaráde, pryč stopku a budeš muset jít s kabátkem ke krejčímu.“ Koženková bočnice byla jejich nárazníkem rozpáraná jako po útoku mečouna. Zlý znamení. Jestli tak budu pokračovat, dojede trubková kostra v cárech a mýho mladýho bledýho helfra trefí šlak. Vyměnili jsme prasklou žárovku a já myslel vztekle na to, co by řekli Lojzíkovi rodiče, kdyby viděli, komu je vydán na pospas. Neřeknou nic, protože já dojedu v pořádku! V učebně na ústředí jsem seděl jak na trní. Před koncem přišel hlavní účetní a s úsměvem mi vyřizoval, že šéf telefonuje, jak jsem dojel. Normálně, řekl jsem ledabyle a složil poznámky. Sotva třicet kilometrů za Jihlavou motor zakašlal a zhasl. Zůstali jsme stát na pokraji jakési vesnice. Odepjal jsem zbytek rozervané bočnice a zíral bezradně na horkem sálající motor. Ticho. Jen kolem nás svištěla auta v odpolední špičce. „Mám běžet pro pomoc?“ zeptal se ustaraně Lojzík. Nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo nadávat. „Proč?“ „Pan vedoucí mi řekl, že s váma jedu proto, že nemůžete chodit, abych když bude potřeba...“ „Teď to ještě potřeba není,“ přerušil jsem ho. „A neříkej mi pane.“ „Ano, pane, totiž promiňte.“ „…Libore,“ napověděl jsem mu. „…Libore,“ opakoval. Nad řepným lánem pražilo červnové slunce. Bude dlouho světlo, budu mít čas na hledání poruchy. Musím ji najít! Sám! „Kde je tak dlouho?“ zeptala se. Muž pomalu usrkoval odpolední čaj. „Asi se zdržel,“ odpověděl vyhýbavě. „Přece končí ve tři,“ pokračovala. Pak jí náhle svitlo. „Určitě jel.“ „Jel,“ přiznal po krátkém váhání muž. „Tys o tom věděl, co?“ zeptala se ostře. Přisvědčil a vzal si z talíře pocukrovanou buchtu. Žena zaraženě mlčela. „Jestli se mu něco stane…“ začala znovu. „Sám řekl, že pojede.“ „To ten darebák, vedoucí, ten ho k tomu dohnal!“ „Připravil se,“ řekl muž, „má rezervu, lano.“ Položila talíře do dřezu a umyla je. Vysála koberec v kuchyni i předsíni. Odešla na dvůr pověsit vyprané prádlo. Vrátila se do kuchyně a vyměnila na stole ubrus. „Tři čtvrtě na pět,“ hlesla. Mechanicky pověsila složenou utěrku přes okraj sporáku. „Je to blázen!“ vybuchla. „Nechá se vyvést na střechu a shodit dolů. Ty, ty si myslíš, žes mu pomohl!“ Muž chtěl něco říct, ale pak to polkl a zapálil si u okna cigaretu. „Já tomu vedoucímu zavolám,“ oznámila. „Sám invalida a tohle dělá s lidma.“ „Nedělej to, Hano!“ zarazil ji manžel. „Kdo mi to zakáže, ty?“ „Zesměšníš se.“
10
„Cože? Kdo má o svoje děcko strach, ten je směšnej? A kdo na něho kašle jako ty? Od tý doby, co ho to poznamenalo, tak je ti jedno, co s ním bude!“ Muž mlčel. „Co když už je někde ve špitále nebo…“ přestávala se ovládat. Manžel se k ní prudce otočil a přemáhaje vztek, řekl: „Běž do zahrady, nebo zašívej, nebo si pusť rádio. Nebabrej se v tom! Slyšíš?!“ Vykročila k telefonu. Po půlhodině společného úsilí se nám podařilo sundat postranní víko motoru. Prohlížel jsem přerušovač, kondenzátor a nevěděl, na co sáhnout. Před námi zastavil traktor. Chlapík v montérkách s nohavicemi ustřiženými pod koleny dorazil rozvážným krokem k nám. „Nejede?“ „Ne,“ odpověděl jsem rozpačitě. „Dej sem vercajk,“ řekl. Rychle jsem popošel ke kabině. V kyčlích se přihlásila bolest z dlouhého stání. „Sedni si a nastartuj!“ Motor naskočil a běžel jako hodinky. „Musíš se občas podívat na kontakty, můžou být vopálený nebo je mezi nima kapka oleje jako včil.“ Lojzík s viditelnou úlevou nasedl. „Co jsem dlužen, šéfe?“ „Cos to říkal?“ „Co jako za pomoc?“ „Jeď a nemluv. Šťastnou cestu, kluci!“ Vyhrabali jsme se na poslední kopec a začali sjíždět k Brnu. „Nezastavíme se na večeři, Lojzo? Doma jsme co by dup.“ „Já bych radši jel,“ zaváhal nesměle můj parťák. „Nic se neboj, teď už je to v suchu, i kdyby pršelo.“ Vyšli jsme z pohostinství a v houstnoucím šeru se od tříkolky odlepilo pár místních kluků. „Co je to tady?!“ spražil jsem je. „Luděk říká, že v tom jezdí jen invalidi,“ žaloval asi desetiletý chlapec v teplácích s rozedranými koleny. „Ale dneska už mají všichni invalidi auto.“ Podíval se na mne a dodal: „Akorát vy ne.“ Zase to Kainovo znamení! „Taky čekám na lepší, už za dva měsíce budu mít auto,“ pospíšil jsem si s vysvětlením, aby mě neměl za toho nejubožejšího. Z kopečku jsme sjeli bez motoru. Pak jsem zasunul trojku a stopětasedmdesátka poslušně zaňafala. Ze slunka zbyl nad obzorem jen oranžový kotouč, velký jako zadní kolo neviditelného nebeského Velorexu. Velo-Rex. Král kol! Ironie neznámého křtitele nebo oprávněná pýcha pro všechny, kteří se na něm vraceli do života? Osm hodin! Přišlápl jsem plyn na doraz. Hrkot motoru uspával. Projeli jsme svižně zatáčkou – a vtom to přišlo: motor v nejvyšších obrátkách zhasl a já jel ještě několik metrů setrvačností. Znovu a znovu jsem tvrdošíjně startoval. Teprve když svit červené kontrolky nebezpečně zeslábl, vzpamatoval jsem se a vypnul zapalování. Naposledy roztočila ciferník telefonu. „No, prosím,“ přihlásil se rázně lví hlas. Neovládla se: „Máte Libora na svědomí!“ „Cože?“ Hlas vedoucího ztratil povýšený klid. „Měl nehodu?“ „Nevím,“ zaváhala Liborova matka a na okamžik měla radost, že šéfa polekala, „ale ještě není doma. Určitě se mu něco stalo,“ dodala s úzkostí v hlase. „Musíte čekat. Jede poprvé, tak jede pomalu a opatrně.“ „Jak jste si vůbec dovolil poslat ho na takovou cestu?“ „Nikam jsem ho nenutil, jel z vlastní vůle.“ „Ale mně nic ráno neřekl, slíbil, že nikam nepojede.“ „To chápu,“ odpověděl hlas v telefonu. „Pořád v něm vidíte nemohoucího chudáčka a od všeho Libora odrazujete.“ „Ale takové cestování, to přece pro něho není…“ „Jak to, že ne. Do Jihlavy dojel v pořádku, dojede i zpátky. Volal jsem tam.“ „A co když má teď někde poruchu?“ „Má průvodce. A teď mě prosím omluvte, přišla mi návštěva. Uvidíte, že se vrátí celý. Já mu věřím.“ „Co uděláte, Libore?“ zeptal se s obavou Lojzík.
11
„Nic,“ odsekl Libor. „Budeme hledat závadu. Asi zase něco mezi kontakty.“ Shodí kryt a očistí je. Postavil se vedle tříkolky a najednou si všiml, že obloha se silně zatáhla. Odkudsi přiběhl vítr plný vlhké vůně deště. „Rychle, Lojzo, odšroubuj kryt!“ „Nejde to, moc to utáhl.“ „Krucinál!“ zaklel Libor a mrzelo ho, proč oni dva nemají tak silné a zdravé ruce. „Chytíme šroubovák do francouzáku.“ Svítil baterkou a vztekal se, že mu dali takového nekňubu, vztekal se sám na sebe, že není schopen shýbnout se a kleknout k motoru. Spustil se vydatný liják. Ustoupili do šapiťátka. Libor vyňal z dvířek na své straně slídové okénko a vystrčil ruku s rozsvícenou svítilnou. Mával, ale žádné z aut nezastavilo. Jejich pneumatiky lhostejně zamlaskaly po mokrém asfaltu, rozstříkly vodu v kalužích a zmizely ve tmě. „Darebáci!“ ulevil si Libor. „Dej si to na hlavu,“ podal Libor chlapci čepičku s nápisem Saab. Zpod sedadla vzal náhradní díl koženky. Otevřel dvířka, hodil koženku na blátivou krajnici a lehl si břichem na sedadlo. Sešinul kolena za práh a toporně se překulil na silnici. Ucítil pod sebou mokro a tvrdé kamínky. Budu jako vepř, uvědomil si. Posouval se s koženkou až k zádi tříkolky. Převalil se na břicho a protáhl se mezi bočními trubkami k motoru. Svítilnu přidrátoval k horní trubce a namířil ji na šrouby. Téměř nevnímal, jak mu déšť stéká za krk a prosakuje košilí. „Pojď sem! Chytni šroubovák zdravou rukou, ale pevně, a toč zároveň se mnou.“ Chlapec se k němu přitiskl. Byl zpocený, mokrý a vylekaný. Trojručně se chytili šroubováku. Hlavička šroubu se rozrýpla, ale nakonec šroub povolil. Máme dohromady sílu jedné traktoristovy ruky, pomyslel si ironicky. Taky by to mohl být název happeningové skladby: rondo pro tři chromý pracky a jeden šroubovák. Řekl chlapci, jak má nastartovat. Dvoutakt zahuhlal. Chytl a šel pěkně za plynem. „Dobrý, vypni to!“ Já ti dám, mrcho jedna, pomyslil si vítězoslavně, i když vůbec nevěděl, proč teď motor běží. Kryt motoru připevnil sám. Odkutálel se ke dvířkům, vylezl po čtyřech na sedadlo a odpočíval. Liják zesílil. Vítr vrhal vodní tříšť s bubnováním na plachtovinu tříkolky. Nasadili okénko. Libor opět nastartoval. Než však stačil zařadit jedničku, jednoválec zhasl. Opakoval pokus, marně. „Krucinál, to je prokletej krám!“ zařval zlostně a opřel zoufale hlavu o volant. I se zavřenýma očima viděl poděšený Lojzíkův výraz pod promoklou čepičkou. Co vůbec od života chci, když ho nemůžu chytnout pod krkem a zatřepat s ním, jak bych chtěl?! Co budu mít za autoritu, až nebudu sám? Představil si, že by na místě Lojzíka seděl třeba jeho vlastní syn… Nula bys byl, nula k politování, které by si tvoje děcko nemohlo vážit, protože nemáš sílu pomoci sobě ani jiným. Otočil se. Lojza se choulil v namoklé bundě. Přišlo mu ho líto. „To nic, brácho,“ pleskl ho po rameni. „Teď už bych měl pro někoho zajít, že?“ „Ne,“ odmítl Libor. „Moc jsem šrouby neutáhl, shoď víko dolů.“ Chlapci se příliš do deště nechtělo, ale ohrnul si zdravou rukou límec bundy a vzal šroubovák. Po chvíli cinkl kryt o silnici. Libor nastartoval, motor poslušně naskočil a běžel. „Nasaď kryt, ale nedávej šrouby!“ „Padá to, jednou rukou to nedokážu,“ stěžoval si Lojzík. Libor nastavil páčku ručního plynu. Už se nenamáhal dávat si pod sebe koženku, stejně byl zablácený a mokrý. Sesunul se ven, spíš vypadl. Narazil tvrdě koleny na vozovku a přitáhl se k motoru. Nasadili kryt společně. Motor se okamžitě zastavil. „Je tam kraťas na to víko.“ Znovu shodil kryt. „Lojzo, startuj!“ Motor naskočil a točil se v pravidelných obrátkách. Bylo to jasné. Roztrhl plastový pytlík a přikryl jím zapalování. Pak to přetáhl kouskem gumy. Improvizovaný kryt držel. Motor stále stejnoměrně bublal. Odpočívali a nad jejich hlavami pleskal do plachtoviny lijavec. Oba s potěšením naslouchali snaživému vrčení motoru. „Teče ti krev,“ řekl unaveně Lojzík. Libor se podíval na ruce. Při pádu na silnici si odřel o písek hřbety zápěstí a na několika místech mu z hlubších oděrek vyprýštily červené nitky krve. Zasmál se. Vystrčil ruce z okénka, jakoby někoho vzýval o pomoc. Ale nebyla to prosba, nýbrž gesto vítězství. Déšť mu poslušně omýval ruce. Zařadil. Jeli a jediný stěrač Krále kol pilně rozháněl na skle vypasené kapky lijáku.
12
Libore, jeď, máš zelenou! Sotva vstoupil do jídelny hotýlku, zalilo ho teplo a dráž- divá směs vůní. Bylo jako vždy v poledne natřísknuto. Zamlžily se mu brýle. Šel proto opatrně na svých čtyřech nohách a pečlivě se vyhýbal frontě důchodců, kteří s ešusy a odevzdanou trpělivostí čekali na menu. Zamířil ke stolu, kde seděli jen dva hromotluci v montérských prošívaných vestách. Zeptal se, jestli mají volno. Sklouzli po něm pohledem a jeden kývl. Před nimi už vyjedené talíře od guláše a vedle půllitrů s pivem dva rumy. S lehkou nevolí přijal jejich zvědavé pohledy. Opřel berle o lenoch volné stoličky z masivního dřeva a chytil do prstů svoji. Soused však zasáhl dřív. „Sedni si,“ řekl Liborovi. Byl to muž asi třicetiletý, se světlými rozcuchanými vlasy. Čárky na účtence prozrazovaly, že oba hosté už něco vypili. Druhý, s malou černou bradkou, podal Liborovi jídelní lístek. „Co s tím bojlerem?“ zeptal se bradatý. „To musíme, Franto, dneska dokončit!“ zdůraznil. „Nemusíme,“ zamumlal blonďák a přes sklenici, kterou znovu přiložil k ústům, přejel kalným zrakem po Liborovi. Příchozí ho natolik upoutal, že vnímal Žankovy otázky jen z poloviny. Mladík měl prsty zaťaté jako drápky a Franty se zmocnila nestydatá zvědavost i jakási obava, jak ten člověk bude jíst. „Jak to, nemusíme?“ naléhal Žanek. „Už to mělo být!“ „Necháme to na zítřek,“ zamumlal Franta a mávl nevrle rukou. „A co šéf? Chceš padáka a skončit na pracáku?“ „Tak jo, pudem, fakt.“ Libor rozbalil ubrousek s příborem. Vidlička pevně utažená do posledního závitu papíru mu vyklouzla rukojetí do omáčky. Zrudl nejistotou a uvědomil si, že ho soused nenápadně pozoruje. Otřel vidličku do ubrousku, vpravil ji pevně mezi prsty levé ruky, vzal nůž a rozkrájel maso na kousky. Příbor odložil a polévkovou lžící začal pohodlně nabírat sousta. Umí si poradit, pomyslel si Franta s úlevou. Vždycky, když vidí nějak bezmocné lidi, cítí se bezradnější a bezmocnější než oni sami. Mít postřeh, mít zdravý ruce a nohy, to je síla. Co ale může dělat v normálním životě takový… Chtěl říct mrzáček, ale v mysli to slovo polkl. V domě žila stará babka po mrtvici. Franta byl dvakrát pro pivo a zpátky a ona se ještě pořád vlekla se sáčkem rýže ze samoobsluhy. Když není člověku pomoci, je pomalu lepší, když není vůbec. Hodil do sebe s chutí zbytek rumu a s cigaretou v ruce zamával na vrchního. „Dva velký rumy, repete.“ Potom se nahnul k Žankovi přes stůl. „Co bys dělal na jeho místě?“ Žanek nechápal. „No, na jeho,“ trhl Franta ramenem k mladému invalidovi. „Byl bych v důchodu,“ odpověděl Žanek bez zájmu. „A co dál?“ zašeptal chraptivě Franta. „Nevím,“ vydechl unaveně Žanek. „A nehulákej, ještě nás uslyší.“ Franta se zarazil. Žanek neví. Ani on neví. Co když ho ten kluk opravdu slyšel? Franta se napřímil, až pod ním stolička zavrzala. Naklonil se k mladíkovi. „Promiň, kamaráde,“ řekl rozpačitě a poposedl blíž. „Nezlob se, ale všecko dobrý, rozumíš?“ „Já se nezlobím, proč?“ Blondýn zaváhal: „Fakt ses nenakrkl?“ „Nevím proč.“ „Prohodili jsme tady vo tobě pár slov,“ odhodlal se Franta. „Možná žes to slyšel, ale na mou duši,“ nadechl se, „nic špatnýho, viď, Žanku.“ Druhý muž ztěžka přikývl. Liborovi se vehnala krev do obličeje a sousto mu na vteřinu uvázlo v krku. „Já jsem Franta,“ napřáhl k němu ruku soused. Libor váhavě položil lžíci a toporně otočil trup. Muž na poslední chvíli svoji ruku zastavil, jako by si to chtěl rozmyslet, a pak neobratně uchopil Libora za zápěstí. Pokřiveným prstům se vyhnul. „Je to někdy na draka, co?“ „Co jako?“ zeptal se Libor s nepříjemným pocitem, že už ví, o co jde. „No, život, fakt. Promiň, jestli se blbě ptám. Jak se ti to stalo?“ „Dětský revmatismus,“ odpověděl neochotně Libor a znovu se dal do jídla. „Ale to už se dneska přece léčí?“ zapochyboval Žanek. „Mne to potkalo ještě předtím.“ Franta ho poplácal soucitně po rameni. „Člověk se narodí moc brzy a je poznamenanej na celej život. Vykašli se na to, kamaráde.“ Libor měl chuť vysvětlit jim, že jeho už teď nikdo nemusí utěšovat, ale uvědomil si, že jsou oba stříknutí a začal kvapně dojídat. Pár minut bylo ticho. Potom se Žanek zeptal: „Ale důchod máš, ne?“ „Nemám.“ „Nedali ti ho?“ užasl Franta. „Ještě jsem nežádal,“ řekl skoro hrdě Libor.
13
Franta přemýšlel. Podíval se na společníka, ale když Žanek nic neříkal, poznamenal podezíravě: „Neděláš ze sebe zbytečnýho granda, co?“ Libor vybíral z talíře zbytek omáčky. „Z čeho žiješ, když nemáš důchod?“ „Pracuju,“ odpověděl Libor a zasmál se překvapenému muži v prošívané kazajce. První útok zvědavosti ho sice zarazil, ale teď už se vzpamatoval. „Ty boucháš?“ nevěřil Franta a hlasitě se rozkašlal. „Že jim néni hanba. Slyšíš to, Žanku?“ dostal ze sebe. „Voni mají to svědomí posílat takový chudáky do hokny!“ Poslední věta se Libora dotkla. „Proč říkáš takový chudáky?“ hlas mu přeskočil utajovaným rozčilením. Franta rázem dopil a sklopil hlavu. „Vodpusť, já to tak nemyslel, fakt. Žanek ti potvrdí, že sem férovej kámoš. Dovedu tě pochopit.“ Franta se nejistě zakoktal, nakonec mávl rukou a ztichl. „Kde děláš?“ převedl Žanek řeč. „V účtárně.“ „Šéf je pes, co?“ „Náhodou to jde.“ „Uhm, a na psacím stroji, klapy klap, taky píšeš?“ zamžoural Žanek a zahrabal ve vzduchu rukama jako cvičený foxteriér. „Taky,“ uklidnil ho Libor a chtělo se mu dodat, že se umí dokonce i podepsat. Zasmál se sám pro sebe a honem si upil limonády. Franta to zpozoroval. „Co to prosím tě piješ?“ vyjel a nečekaje na odpověď, zařval na vrchního: „Tři rumy!“ a potom dodal: „Libore, zvu tě.“ Účetní polykal pilně moučník a úkradkem se díval na hodinky. „Slyšíš?“ opakoval Franta. „Díky, ale já nepiju.“ „Mně se zdá, že mě chceš rozčílit!“ urazil se Franta. Žanek ho zachytil očima zakalenýma jako burčák. „Tak ho nech, když nechce.“ „Já ho přesvědčím! Buď je kamarád, nebo není, a pak se nemusíme bavit.“ Z lesklého kovového tácku přistály na stole tři odlivky. Franta přisunul jednu před Libora. „Máš kočku?“ zaútočil nečekanou otázkou. Invalida se zatvářil zděšeně. Mohl pohotově zalhat, ale odvrátil nejistě pohled a utrousil: „Skoro.“ „Tak to vypij na její zdraví a na naše!“ poručil Franta. „Nezlobte se, chlapi, ale já skutečně nemůžu.“ „Piješ lepší, co?“ „Ne, to ne,“ spěchal honem s odpovědí Libor, „ale nejde to.“ „Kurník šopa, proč?!“ vzplanul Franta. „Řídím,“ řekl na půl úst Libor. „Platím,“ zamával na vrchního. „Nekecáš?“ Franta si nedovedl představit, že by tenhle neduživý človíček o berlích mohl bezpečně kočírovat. „Nekecám,“ odpověděl Libor lehce podrážděně a dodal tiše: „Musím jezdit, nedošel bych.“ Zaplatil a hrábl po svých dřevech. „Nashle,“ vydechl uvolněně a hbitě se kolébal k východu. Franta se bez řečí zvedl a nalomeně rázoval za ním. Zůstal stát, opíraje se o dveře hotelu, a sledoval, jak míří Libor k autu. Motor se rozběhl a Fiat pomalu vyjížděl z parkoviště. Franta se utrhl od dveří jak zralá hruška a s podklesávajícími koleny klikatě připlul k autu. „Zas-tav! Zas-tav!“ Liborovi se objevila v očích úzkost. Blondýn ve vaťáku vsunul hlavu do okénka. Motor jemně otřásal karoserií, Liborovy ruce se opíraly o páky ručního řízení. „Víš, ka-ma-rá-de,“ slabikoval dojatě Franta a jeho rumový dech nepříjemně naplňoval kabinu, „víš, chtěl jsem ti jen říct, že když nemůžeš frťana, tak až ti to auto klekne, chápeš…?“ Libor musel přikývnout, protože teprve tehdy Franta pokračoval: „Až ti to nepojede, tak mě zavolej. Mám kámoše, machr na Fiaty. To-bě,“ zdůraznil ztěžklým jazykem, „to-bě to vopraví grátis, rozumíš?!“ Libor rychle přikyvoval. „Ahoj, ahoj!“ Franta se chopil Liborovy pravačky a nemotorně ji tiskl ve své. Pak se odrazil od dvířek, zavrávoral, zůstal však proti všem zákonům rovnováhy stát a zasalutoval. „Seš dob-rej, Libore! Jeď, máš ze-le-nou!“ Pak se náhle vzpamatoval a zařval na celou ulici: „Zas-tav, zas-tav! Dám ti číslo telefonu!“ Ale účetní Libor se pobaveně usmál a honem přidal plyn.
14
Uctivě poděkoval a zabouchl dvířka Zastavil jsem před starým přízemním domkem. Zelená fasáda byla skvrnitá od dešťů, které zprohýbané a místy děravé okapy nestačily pojmout. Omítka hrála od zelenožluté až po šedou, jako srst toulavého zvířete. Čekal jsem za volantem a nervózně sledoval hodinky. Přijdu zase pozdě, vedoucí bude mrskat srostlým obočím a vyhrožovat. Oprýskané, dřív hnědé dveře nad třemi kamennými schodky se vrzavě pootevřely a objevil se Josef, starý podsaditý muž. Znal jsem ho natolik, abych věděl, že mu chybí rok do pětasedmdesátky. Na ten věk se však pohyboval ještě dost svižně a jistě. Navyklým pohybem zamkl a vstrčil svazek klíčů do aktovky s vytahaným břichem. Říkával, že kdyby aktovka vydala všechny dobroty, co v ní za třicet let nanosil, musel by se pohádkový stoleček před ní schovat. Medvědím krokem seběhl po schůdcích. Věděl jsem, že má dvě dospělé děti a obětavou uštěkanou manželku, která umí výborně vařit. Jenom proto, říkával, se s ní za ten její zlý jazyk dosud nerozvedl. Ať dělá co dělá, manželce se nedokáže zavděčit. Ovšem to neví, že její láska k němu je zasuta hluboko pod vrstvou okoralých let a událostí jejich spolužití a projeví se bez přetvářky teprve v mrtvičnaté agónii za rok po náhlé smrti tohoto muže, kdy Marie v polonebytí bude spěchat, „aby Josefovi uvařila dobrý oběd“. „Ahoj, Libore,“ řekl udýchaně, hodil aktovku na zadní sedadlo a nasoukal se vedle mne. Srazil si klobouk, a ten se mu skutálel do klína. Objevily se dětsky řídké, silně prošedivělé vlasy. „Ta sviňská mlha,“ zaláteřil, „ta mě dusí každý podzim.“ Přibouchl dvířka, ale zámek nezapadl. „Je tam kabát,“ řekl jsem téměř nevrle. „Jo,“ nadzvedl tělo, vytrhl cíp obnošeného svrchníku a zapjal si ho až po krk. Na prstech levé ruky jsem si všiml hranatých polámaných nehtů a znetvořeného palce. Památka na stavbu chemického kombinátu. Býval parťákem na montážích velkých stavebních jeřábů. Dodnes nosí v peněžence podlepený výstřižek ze závodního časopisu a ve dnech, kdy ho žena tituluje „nicmochrem“, ukazuje večer u piva těch několik pochvalných řádků, aby získal ztracenou rovnováhu. „Dnes budou nepodarky,“ zatěší se. „V kuchyni pečou na tři svatby. Mám tam opravit šlehač a myčku nádobí.“ Pracuje v restauraci na hlavní třídě. Univerzální údržbář čili holka pro všecko: od kuchyňských robotů, kukaček přinesených kuchařkou až po vyklepávání nakřáplých popelnic na dvoře plném smradlavých odpadků a potkanů. Ne, chamtivec není, ale co je v penzi, důchod do ruky nedostal. Spravuje ho žena. Dcera, někdy utrhačná po vzoru své matky, se už třetím rokem hrbí nad skripty vysoké školy. „Bude z ní judr,“ usrkne lehce posměšně a hrdě zároveň. Syn sehnal po delší době práci teprve nedávno a jeho plat zatím za moc nestojí. „Jaro, až přijde jaro,“ zatouží muž. „Pak vyrazím do lesa na Kývalku a bude se mi dýchat hnedle líp.“ Přitakám a nastartuju. Donedávna pracoval jako čistič bot. Sice o tom moc nepřemýšlel, ale přece to cítil jako dobrovolnou sebedegradaci. Když se zeptal dcery, řekla, že neví, ale ona mu to nedoporučuje, protože bude dýchat prach z cizích bot, a to pro jeho nemocné průdušky není žádný med. Potěšilo ho to, ale v rozhodování mu to nepomohlo. Marie po prvním výlevu, že musela tak hluboko klesnout, aby její muž čistil jiným boty, nakonec řekla: nadělal sis na starý kolena děcka, který studujou, tak je živ. Na verandě si vyrobil stoličku se sedátkem. Všechno potáhl koženkou, aby se to snáze mylo, oblékl si starý černý oblek s vestičkou a nastoupil. Odjížděje tichnoucím večerním městem do nejhustšího centra, vzpomněl si na široké bulváry Buenos Aires a na černé i bílé čističe bot vyvolávající u svých bedniček: Pojďte, pane, zde se čistí boty. Tehdy využíval jejich služby on, mladý mechanik s dobrým platem na montáži liftů do mnohapodlažních mrakodrapů. Osmdesát schodů pod zemí v tanečním pavilonu pověsil na dveře od šatny ceník. Dvě patra pod náměstím s tržištěm a kostelem dominikánů, s těž- kým vzduchem plným tabákového kouře a pachů zahraničních parfémů, si průdušky zhoršil, aspoň si to myslí. Když řekl, že je s pucováním šlus, nechtěl ho majitel pustit. Dokázal všechno: zasklít dveře s mřížemi vyražené náporem návštěvníků, tlumočit německy, španělsky i rusky, snést povýšené žerty prachatých teenagerů, kteří se velkopansky trefovali drobnými do krabice od bot, i přibít ulomený podpatek střevíčku, za což byl odměněn něžným sedmnáctiletým úsměvem a pětidolarovkou.
15
„Rád bych se podíval tam, kde jsem se narodil,“ řekl z ničeho nic za jízdy. Napadlo mě, že to bude chtít po mně a čekal jsem. „Všechny známý a příbuzný, co ještě žijou, bych chtěl vidět, víš, Libore, ale stará jen mele, co bych tam hledal.“ Na chvíli zmlkne. „Ona není zlá, ona je jen tak hašteřivá, ne?“ Kývnu a říkám si, že mu to nabídnu sám a zavezu ho, kam bude chtít. Ale když se na jaře frajersky rozběhne za autobusem, který vozí staré kluky do příměstských lesů k léčivé vodě s nálepkou „Prazdroj“, muže něco ukrutně rýpne v pravém lýtku. Uvolněný vmetek se pohne a třetí den přestane staroch na interně dýchat. Jsme na místě. Zabrzdím před restaurací a otevřu pojistku u jeho dveří. Starý se vyškrabe ven, znovu se drcne do klobouku, přitiskne k tělu oblýskanou aktovku a nakloní se do auta. „Tak ti mockrát děkuju,“ řekne uctivě. Vteřinu se na mne dívá. Čekám, až řekne ahoj nebo nashle, ale on se usměje, přejede po mně a po pufajícím dvoutaktu očima a dodá zjihle: „Seš moc hodný, Libore.“ Pomalu, pomaloučku přivírá dvířka, bojí se jimi bouchnout. Stačím si všimnout: je starý, je náramně starý a bezbranný jako novorozeně. Polknu a usměju se, protože nemůžu promluvit. Dívám se, jak jde po chodníku k restauraci. U dveří stojí dodávka a kuchařka, která se s mužem pozdraví, pokračuje v přejímce zboží. Jako by mi bylo něčeho líto, a zároveň jsem na něco zahanbeně hrdý. Poprvé v životě jsem svezl svýho tátu. Poprvé a naposledy.
Dnes bude pěkný den Probudil ho jako obvykle zářivý obdélníček, který se za svítání objevoval na stěně vedle lůžka. Posunul si pomalu levou ruku na prsa. Pravou nahmatal pásek s hodinkami, jež mu sklouzly až kamsi k lokti, a stáhl je zpět na tenké zápěstí. Přes rozmazanou siluetu nosu rozeznal ciferník. Jsou teprve čtyři třicet. Vzplanula v něm tichá radost. Všichni kolem ještě spí. Na oblékání bude mít času habaděj. Pohlédl oknem ven a musel přivřít oslněné oči. Sluneční novorozeně si hovělo na podušce z posledních kalných závojů tmy, která se kvapem vsakovala do lesů. Nakonec zůstalo jako fakír na špičkách smrků a zkusmo vrhalo paprsky do zenitu. Až se některým zachytí, začne se přitahovat vzhůru a nepřestane dřív než v poledne. Také se tak kdysi posazoval. Přitahoval se za šňůru uvázanou v nohách postele. Bude nádherně. Určitě se půjde k rybníku. Převalil se nemotorně na bok a pokusil se vzepřít na pravý loket. To si mohl myslet. Napoprvé se mu to nikdy nepodařilo. A to už je měsíců, co takhle vstává! Začal se rozhoupávat. Jednou, dvakrát a znovu, až se konečně vymrštil do sedu. Odfrkl si, a zatímco odpočíval po tomhle nadlidském úsilí, klouzal zrakem po společném pokoji. Trčel tu, jediné ranní ptáče, jako pruhovaný kůl uprostřed bílých plání pokrývek a polštářů. Každý si po libosti chrní, pomyslil si, a chtělo se mu s nepředstavitelnou touhou buchnout zpátky na polštář. Buchnout s oním pocitem slastné bázlivosti, jako kdyby se nazad převracel přes zábradlí balkonu do hluboké propasti ulice. Každý večer se tak ukládal. Jenom jednou špatně odhadl místo dopadu a rozbil si zátylek o čelo lůžka. Zatřásl odmítavě hlavou nad představou zahřáté podušky a zimomřivě zazíval. „Když má někdo svalovou atrofii, musí cvičit.“ Ach, tohle připomínání měl tak hrozně rád! S nechutí přivlekl ruce k nejspodnějšímu knoflíku pyžama a rozepnul ho. Nebylo mu jasné, proč u postele naproti leží jedna jeho bačkora a tři k sobě naprosto nepatřící trepky. Hned si však vzpomněl na pravidelnou večerní přestřelku a opatrně, aby nepozbyl rovnováhu, se naklonil nad uličku. No jo, půjčili si obě. Zbýval knoflík pod bradou. Poslední a nejobtížnější, čerstvě přišitý na krátkém tvrdém krčku. Vztekal se sám na sebe, že večer zapomněl říct, aby mu ho nezapínali. Kdoví, zda se mu podaří přeskočit prsty z límce na lalůček ucha, a pak přeručkovat po vlasech až nad zátylek a přetáhnout kabátek přes hlavu. Umiňoval si, že se mu to musí podařit. Jenom tři pokusy má dovoleny. Jen tři. A když mu ruka spadne? Tak…? Nevěděl, čím si má nahnat strach, aby to dokázal. Ne, když se mu to nepovede, bude mít celý den smůlu. Z ničeho nebude mít radost. Při jízdě k jeho milovanému rybníku mu sklapne u vozíku opěrka pro nohy a on… vypadne. Zažil to jednou a dodnes si přesně vybavuje ten pocit bezmocného zděšení, kdy v plné rychlosti, tlačen jednorukým Karlem, vyletěl z vozíku a téměř metr si obrušoval tvář po štěrkové cestě. Nikdy nestačil nastavit zesláblé ruce a chránit se. Znovu pozvedl pravou ruku, vzepjal ji, jak nejvýše jen dokázal, a podepřel si třesoucí se levačkou loket. Prsty se vydaly pomaloučku na pochod po úzké klopě pyžama. Konečně ucítil pod ukazováčkem knoflík.
16
Jen zpolovice se zasunul do dírky, a pak se vzpříčil. Vzmáhala se v něm zlost, ale ovládl se a opět se opřel vší silou do hladkého kotoučku z perleti. Zalomcoval zuřivě zápěstím a měl pravičku zpátky na klíně. Ještě dvakrát. A pak? Vyhlédl oknem ven a zaznamenal, že slunce již není napíchnuto na špičatých smrcích, ale že už se vznáší dva tři centimetry nad nimi a nebe je tak zářivě modré… Znovu se mu vrátil ten vzrušivě radostný pocit, jaký v něm zazněl po procitnutí. Nechtělo se mu na žádný mizerný perleťák myslet. V duchu se rozběhl lehkýma a silnýma nohama k rybníku. Teď mu už nevadila lesní cesta plná kořenů a maličkých pařízků, o které při jízdě stupátko vozíku nebezpečně zadrhávalo. U přístaviště byl ze všech nejdřív a obsadil si ten nejlepší kajak, ten, co netekl. Podařilo se mu uchvátit poslední celé dvojveslo a v mžiku byl na protějším břehu. Nemusil nedočkavě čekat, až ho přenesou do bachraté pramičky a opřou zády o lavičku, aby náhodou nepřepadl do zelenavé vody. Z lesního ticha se vyloupl vrkot spěchajícího mopedu. Kuchařka Gábinka. Přelétl očima ložnici. Teď už to opravdu dokáže. Představoval si, jak se knoflík krásně protáhne dírkou, jako by nic. Jinak… Jinak umře. Byla to těžká vyhrůžka, ale sahal k ní tak často, že skoro pozbyla účinku. Umřít. Šedé a mrazivé slovo. Podíval se do modrojasného okna, až v něm zatrnulo. Navyklým pohybem zaklepal pro jistotu třikrát na kovovou pelest. Podruhé nahmatal vzpurný knoflík. Pak se najednou vzedmula pokrývka na sousedním lůžku a Honza zašmátral po berlích. Přišlo to tak prudce, že v něm až hrklo leknutím a zbyl mu už jen poslední pokus. Nyní se však o něj čerta staral. Na jediný posunek mu podřimující obličej hmátl pod bradu, odhodil kabátek a podal letní košili. Berličky zadusaly po chodbě, klapla zástrčka záchodu a otevřenými dveřmi táhl z chodby letní jitřní chlad. Průvan. Nenáviděl průvan. Je to bezohledný surovec. Tehdy, když ještě chodil, prohnutý v kříži vzad, jako by se spouštěl do cviku zvaného most, tenkrát když ještě chodil, šinul se přes práh pokoje a opíral se o kliku zavíraných dveří. Balancoval za stavu ideální rovnováhy a mohl si proto dovolit delší krok, aniž by riskoval, že se při došlápnutí snese k zemi jako podťatý. Někdo však na opačném konci chodby otevřel dveře a vešel. Dveře se rozběhly průvanem zpět do pokoje. Přikovaný k nim setrvačností prvního stisku kliky, šel poslušně s nimi, až padl tváří k pečlivě napastovaným parketám. Brzy potom už se přestal pádů bát: posadili ho na vozík pro invalidy. Honem ponořil obličej do košile. Panovalo v ní zelenavé šero. Doufal, že ji přetáhne přes hlavu ještě dřív, než se Honza vrátí. Mezitím, co ruce pochodovaly k límci, zadýchal vnitřek nepříjemně teplým dechem a čekal netrpělivě, až mu košile sklouzne na ramena. V té chvíli však došlo k něčemu, co mělo být trestem za to, že nedbal dostatečně zákona rovnováhy. Převážil se a jeho obnažený trup, zakončený nahoře zelenou dvouchapadlovou chobotnicí košile, padl do hlubokého předklonu mezi špidlatá kolena. Nestačil ani vykřiknout. Ústa otevřel až ve chvíli, kdy se vyhoupla z košile a zaryla se do suchého povlaku deky. Uveden znenadání do tak rychlého pohybu, měl za to, že se stejně rychle a snadno vymrští zpět, ještě zavčas, než mu domnělá síla vyprchá. Napjal se jako struna a zdálo se mu, že už už se pomalu vynořuje, stačí jen za nehet úsilí a zalykavý dech pokrývky zmizí. Bylo to však pouze chtění a klamná paměť starých pocitů, kdy mu ještě svalstvo zad a břicha sloužilo. Nechtěl tomu věřit, volal k záchraně ruce, ale klesal bezmocně stále hlouběji. Uvědomil si, že nemůže dýchat, ani volat o pomoc. Tlustá pokrývka tlumí jakýkoliv zvuk. Všichni jsou ponořeni do ranního spánku. Rychle pochopil, že se sám nevztyčí a záleželo mu nyní jen na tom, aby si vytvořil aspoň malou skulinku, kudy by mohl dýchat a vydržet do příchodu sestry s teploměry nebo do Honzova návratu. Pokusil se otočit hlavou, ale lebka byla pevně vklíněna mezi kolena. Pádem zrychlený tep se zprvu usadil, avšak teď se dunivě rozběhl a stále se zrychloval. Zdálo se mu, že srdce vystoupilo z hrudi, nabobtnalo v hrdle, rozvalilo se v hlavě a dobývalo se bolestivě za hrozného hluku do každé cévy a žilky. Poplašeně se rozkřičel, ale povlak přikrývky přilnul ještě víc ke chřípí a ústům. Dusil se. Jen prsty, volné a bezmocné, se zarývaly do prostěradla. Najednou se mu do hrdla zařízl límec košile. Byl tažen vzhůru. „Co vyvádíš, Čoude?“ „Voblíkám se,“ hlesl s námahou, sotvaže popadl dech. Pak Honzovy ruce vklouzly zručně pod paže, kalhoty byly nataženy přes kolena, přezky sandálů zaklaply. „Podruhý nejanči a počkej.“ Seděl na vozíku, už zcela oblečený, a sestra stlala lůžko. Pohybuje se příliš lehkomyslně, nerozvážně. Podepřel si ruku, prsty vypochodovaly ke kapsičce s tužkou, vylovily ji a opět se vrátily do původní polohy. Na pásek od hodinek napsal čtyři tiskací písmena: VNVK. Večer nezapínat vrchní knoflík. Pak pustil rázem všechno z hlavy. Tlačili ho ke snídani.
17
Jídelna byla skrz naskrz prosvětlena sluncem. Mezi stromy se oslnivě blyštěl plát rybníku. Měl před sebou nádherný den.
Hluboko střepiny Kráčela od autobusové zastávky k ozdravovně jako stroj. Už podruhé ji zavolali a třetí týden vypomáhá. Překročila šedesátku, ale je stále ještě potřebná. Rozumí postiženým dětem a troufá si tvrdit, že ony jí taky. Jen kdyby se jí v poslední době nevracely těžké sny: stojí v řadě spolu s ostatními ženami a čeká ránu. Teď sice ví, že je to vzpomínka proměněná v sen, vždyť si sama říká: jen udeř, poručíku, já se ti probudím, ale probere se a úděs v duši zůstává. Převzala polovičku třetího pavilonu. Děti od první do třetí třídy. Byl počátek školního roku, ale léto jako by se nemínilo s Vysočinou rozloučit. Dokonce se byli včera koupat. U vody má vždycky nepříjemný pocit. Plave, ale neví, stihla-li by včas zakročit, kdyby jí některý špatně pohyblivý zvědavec sklouzl do vody. Přivítala proto, když jí sestra Marie poslala tři hochy z deváté třídy. Vláďa ji šokoval. S protézou pod kolenem pravé nohy se brodil kolem břehu a vytahoval malé školáky z vody jako čáp žáby. Byla mu za to vděčná, ale přece ho nemohla přijmout. Snad proto, že na sebe příliš nedbal. Zarostlý jako povstalec, zamračený. V duchu ho politovala. Na obou rukou mu chyběly články prstů. Za pingpongovým stolem u jídelny však obdivuhodně smečoval, pálku připevněnou na levačce zavařovacími gumami. Je zbytečně hlučný. Mluví-li s ním, musí si ztlumit naslouchací přístroj na minimum, nevydržela by to. „Nekřič, chlapče, nejsem hluchá.“ Omluvně se ušklíbne, mávne okřesanýma rukama a odejde dlouhými klátivými kroky. Ráno se probudila ve svém pokojíku na konci chodby a zdálo se jí, že pozbyla všechny smysly. Bolela ji nesnesitelně hlava, oči pálily. Sluchadlo nemohla vůbec snést. Pazvuky a pískání ji přiváděly skoro k pláči. Na odpolední vycházku chtěla pomocnici, má ve skupině dva vozíčkáře a žádné z chodících dětí není tak silné, aby mohlo kamaráda tlačit samo. Zašla za Marií požádat o Vláďu. Odbyla ji, že končí službu. Vláďa sedí ve studovně. Nevrle zvedl hlavu od knihy. Zdálo se jí, že něco říká, ale viděla jen, jak se pohybují chlapcovy rty. Otočila knoflíkem sluchadla. „Nemám čas, musím se učit.“ Chvíli do něho mluvila, argumentovala, že malý Lojzík, i když nemůže chodit, má taky právo jít do lesa jako ostatní děti, je ošizen o spoustu věcí. Ona ví, že to není Vláďova povinnost, ale nemá pomocnici a dvě sestry jsou nemocné, proto tu vlastně vypomáhá. Zle se ohlédl. „Já jsem taky vošizenej.“ Vstal, zaklapl knihu, vyšel z učebny na terasu a seskočil těžce na zdravou nohu. Bez ohlédnutí zamířil přes hřiště k lesu. Nešel po cestě, ale vkročil rovnou do nejhustšího porostu. Seřadila děti, k Lojzíkovu vozíku postavila dva spolužáky a průvod dětí o berličkách a v korzetech se dal do pohybu. Rozhodla se trasu zkrátit. Po asfaltové cestě ke státní silnici a zpět. Když vyšli ze zatáčky, spatřila v dálce na silnici sestru Marii. Pak se vynořil Vláďa a bez váhání uchopil dívku pod paží. Proto neměl čas. Napadlo ji, že by neměli dávat tak mladé absolventky k dospívajícím chovancům, kteří nejsou většinou schopni odlišovat profesionální vlídnost od domnělého citu. Ostatně tato děvčata si ještě dokonale neuvědomují, kdy se jejich sympatie a soucit mění v cit, sice krátký a mlhavý, ale o to bolestnější pro zamilovaného chovance. Někdy je dokonce těší, že je obklopuje tolik ctitelů. Dvojice před ní se vzdalovala. Vláďa byl o hlavu větší. Ani by neřekla, že je Marie vlastně o tři roky starší. Bezděčně přidala do kroku, aby udržela vzdálenost, po kterou byly schopny její oči zachycovat detaily. Děti zrychlily spolu s ní. Budeme závodit rychlochodecky, řekla zadýchaná Milena o holi. Dva Lojzíkovi koně udatně tlačili před sebou invalidní vozík. Na křižovatce zastavil autobus. Slunce zvolna pohlcovala zubatá pila smrků a šikmo dopadající paprsky oslňovaly. Ohromeně sledovala, jak Vláďa vzal sestru Marii do náručí a vynesl ji do autobusu. Upozornily ji na to i děti. Ano, je silný. Úmyslně neodvrátila obličej. Ji tak nikdy nikdo do náručí nevzal. Napřed nebyl pro službu v nemocnici čas, a když se vrátila odtamtud, bála se podlomeného zdraví. Autobus neslyšně odplul a Vláďa se otočil zpět. Vracel se. Několikrát se podíval mezi stromy podél silnice, vykročil ke krajnici posypané pruhem jehličí, ale pak se váhavě vrátil a blížil se k vycházkové koloně. Je mu trapně, pomyslela si, ale vyhnout se neodvažuje. Vtom ji píchl prstem do levého předloktí skoliózní Janko: „Sestrička, čo to máte za číslo?“
18
Zastavila se a spustila rukávy halenky. Už se stejně ochlazuje. „To mi udělali v koncentráku.“ „Nemci?“ „Fašisti, ale podívej se, Pepa a Jirka zůstávají s Lojzíkem pozadu, běž jim pomoct.“ Vláďa dorazil k ní. Orlí nos nakrčený, černé vlasy do čela. Ve tváři vyzývavou ostražitost. „Už je mi jasné, proč nemáš čas,“ neodpustila si poznámku. „Budu se učit večer,“ zamumlal omluvně a zamířil k Lojzíkovu vozíku. „Pozdě,“ řekla jízlivě. „Pomohli jsme si sami, viďte, děti?“ Zastavil se, zaťal zuby a vyhrkl posměšně: „Tak si ho odneste třeba na zádech, ale po mně už nikdy nic nechtějte!“ Křičel. Slyšela všechno ve sluchadle stonásobně zesílené. Pak se jeho hněvem stažený obličej otočil a postava se širokými rameny zamířila ze silnice k rybníku. Ještě jednou se zastavil. „Jestli chcete žalovat správci, můžete. I to, co jste viděla, mně je všechno jedno!“ V uších jí hučel jeho hlas. Hlava se jí zatočila rozčílením a musela se pevně chytit rukojetí vozíku. Bože. Náhle pochopila, komu se Vláďa podobá. Ranní nástupy před ženskými baráky v lágru a černovlasý hezký poručík v naleštěných holínkách. Řev, že tajně ošetřila nemocnou Belgičanku, bití v kanceláři a po návratu na barák náhle neslyšný pohyb rtů spoluvězeňkyň. Cítila, že vycházku nedokončí. „Děti, vrátíme se, v televizi bude pohádka. Pospíšíme si, abychom ji stihli.“ Nejsem v pořádku, řekla si, a zaplavila ji deprimující vlna nejistoty. On přece za nic nemůže, on vlastně ani neví, co ji potkalo. Je to však poručík, je to on. Proto nemohla toho chlapce přes všechnu počáteční ochotu přijmout. Možná to vycítil. Měla si odpustit poznámky, nic by se nestalo. Obloha nad budovou ozdravovny rudla západem, v jídelně už rozsvítili a kuchařky roznášely talíře a příbory. Správce přišel na večerní kontrolu. Hanka, která měla po Marii noc, hlásila nepřítomnost Vladislava Houdka. Škublo v ní, když to uslyšela, a nechala večeři z poloviny na talíři. Ten darebák se někde toulá! Vyprovokovala ho? Ale to by už nesměla nikomu nic vytknout. Když teď půjde oznámit správci odpolední konflikt, dojde vlastně na chlapcova slova: bude žalovat. „Paní Chalupníková,“ přišla k ní Hanka, „byl s váma Vláďa na vycházce? Pomáhal vám?“ Předstírala, že nemá naladěné sluchadlo, a promýšlela odpověď. „Nechtěl, zůstal ve studovně.“ „Prohledala jsem celý pavilon, nikdo ho neviděl. A to se musí stát vždycky jenom v mé službě,“ povzdechla Hanka. Ztratila poslední zbytek klidu. „Pročpak se pořád o klacka strachujete?“ vybuchla. Hanka to silné slovo nepostřehla. „Je přecitlivělý. Utíká nám a toulá se. Loni mu spravovali ukazováček na pravé ruce, aby mohl střílet, ale nepovedlo se to.“ Nerozuměla, proč by měl střílet. „Chce být lesníkem. S mým mužem běhá po revíru jako rozený hajný. Když mu dělali reamputaci a nevyšlo to, pokusil se o sebevraždu.“ Zavřela oči. „Je vám něco, paní Chalupníková?“ Ne, to zavírá oči, aby se líp soustředila. „Co se mu vlastně stalo?“ zeptala se s námahou. „V jedenácti letech našel šrapnel a vybuchl mu v rukách.“ Proč ji na to neupozornili dřív? Volila by jiný přístup. Co bys volila? okřikla se v duchu. Je to poručík. Vidíš v něm poručíka a patříš do blázince. Šla beze slova do správcovy kanceláře. Ve dveřích pavilonu se střetla s Vláďou. Ucukl očima a protáhl se kvapně dovnitř. Napadal unaveně na protézu a s každým jeho krokem zůstávaly na linoleu kusy ohyzdného bláta z louky. Snad z náhlé úlevy, nebo ještě pod vlivem rozčilení, na něho vyhrkla: „To si neumíš očistit boty? Chováš se jako barbar!“ Křičela, ale měla stále větší radost, že ho vidí, že ji nesužují divoké domněnky. Vracel se do vestibulu k šatně a botníkům. Zase viděla poručíkovu podobu, ale domnívala se, že jí to už nebude vadit. „Koukáš jako vrah!“ vyjelo z ní, ale už smířlivě. Vláďa se zastavil a rozmáchl se rukou. „Ticho buďte! Nebo se mnou mluvte slušně. Kvůli tomu, že jste stará, si na mne nemusíte dovolovat!“ (Poručík spustil ruku v černé rukavici a na její tvář dopadl první políček.) Sedl si na lavičku a jeho neúplné prsty zápasily s tkaničkami zabahněných bot.
19
Vypnula sluchadlo a v nastalém tichu si položila dlaň na čelo. Byla přesvědčena, že skutečně přestává být normální. Hned teď půjde za správcem a brigádu ukončí. Co jí na tom záleží, že nemají lidi, ona musí k lékaři. Když otevřela oči, byla šatna prázdná a Vláďovy bačkory ležely na podlaze. Vyběhla před budovu a v šeru ještě zahlédla kulhavou postavu, jak se vrací do svého lesa. „Vláďo, vrať se! Nemyslela jsem to tak! Vrať se!“ Běžela ven, ale rozběhl se a přeskočil regulační strouhu. Rychle za správcem. Vyřítil se ven a volal ještě od lávky. „Je to marné, jemu by v lese stačil jedině Hančin muž.“ Seděla na židli před správcem a rekapitulovala svůj dnešní konflikt. Pak požádala o ukončení brigády od zítřka. Necítí se ve své kůži, je podrážděná, a proto má zbytečné střety. Správce chápal její situaci, ale souhlasil jen nerad. Ani do rána se chovanec Houdek nevrátil. Celou noc nezamhouřila oka. Třikrát se šla zeptat Hanky. Nic. Nakonec zburcovala správce. Hledat ho? Jak? Nenašla by ho ani rota VB. Zná krmelce, seníky a lesní boudy. Buď někde spí, nebo chodí po lese jako bludný duch. Rozespalá vstala na budíček. Vypravila svoje oddělení do třídy na konci pavilonu a seděla sklesle v pokoji. Napsala Vláďovi omluvný dopis a dala ho ke správci. Slíbil, že vůči chlapci nevyvodí žádné důsledky. Po obědě odjížděl údržbář do okresního města na nákup. Vezme ji s sebou, aby nemusela šlapat na autobus. Ne. Rozhodla se počkat. Skončilo odpolední vyučování. Houdek se dosud nevrátil. Údržbář byl dávno zpět z města. Stmívalo se. „Paní Chalupníková, pojedu domů. Můžu vás vzít.“ Nasedla duchem nepřítomná. Dojeli k zastávce. Postavila se ke sloupku a čekala. Neslyšela sebemenší šramot. Najednou stál vedle ní. Mlčel. Ruce držel za zády. Uhodla, že čeká na Marii. „Něco ti musím říct, Vláďo. Jenom, prosím tě, neutíkej,“ mluvila opatrně, jako s plachou lesní zvěří. „Končím, není mi dobře. Byla jsem na tebe nespravedlivá…“ Teprve po několika větách k ní otočil nedůvěřivě hlavu. „U správce máš dopis na vysvětlenou. Všechno je moje vina.“ „Já jsem dneska v noci našel krásnou paseku, chtěl jsem vás tam zavést i s Lojzíkem. Je to docela blízko…“ Pohlédla mu do tváře. Bála se, že uvidí poručíka, ale stál tam granátem zmrzačený chovanec a držel v rukou zrzavé stonky podzimu, které natrhal v osamělé noci. Určitě pro Marii. Unaveně se usmála. „Až se vrátím od doktora, možná zase nastoupím. Docela jistě se tam vypravíme. Děkuju, Vláďo.“ Autobus zkalil vůni podvečerního lesa dechem nafty. Vystoupila Marie a za ní vyskočil rozesmátý voják. „Dobrý večer, paní Chalupníková,“ pozdravila dívka. „To je Karel, má dovolenku, tak přišel na chvilku za mnou do služby. Nevyhodí ho správce?“ Řekla, že snad ne. Teprve teď si všimli Vládi. „Karle, to je Vláďa. Můj osobní strážce,“ zasmála se Marie. „Ale teď vidím, že mě zradil a vyprovází zase paní Chalupníkovou. Ať jsi v paviloně včas, Vláďo.“ Stál a poslední věta v něm zněla jako odstup vymezující chladný příkaz. Krve by se v něm nedořezal. Ruce s kyticí se ukryly definitivně za zády. Autobus čekal. Zničeně napřáhl ruku ke staré ženě. „Vemte si ji vy. Vydrží to suché ve váze až do jara. Jinak to zahodím.“ Mlčky vzala kytici, a pak opatrně promluvila: „To není kytice pro mladý děvče. Na tvou jarní čeká někdo jiný. Rozumíš mi?“ Kývne. „Vrátíš se na pavilon?“ Opět kývne. Žena vstoupí do autobusu a vidí, jak chovanec mrká rychle očima. Pak hoch vrazí ruce do kapes zválených manšestráků a ztěžka vykročí zpět. Odřený pahýl v protéze štípe zrovna jako kapky v očích.
Černý tulipán Mohu říct, že už se dnes pohybuji docela jistě. Bázeň před lidmi skoro necítím. Jenom občas, když se na mne někdo pozorně nebo zvědavě zadívá, zatají se mi dech a upadám do rozpaků.
20
Když vycházím, vlastně vyjíždím, zaparkuji vždycky tak, aby mi nikdo nemusel pomáhat přes obrubník. Chodím jen tam, kde jsou schody se zábradlím nebo výtah. Přestože takových míst není v mém městě mnoho, dosud jsem je všechna neprošel. Rád chodím do kina. Stále na jedno místo. Znám tam terén. Vím například, že hned za prahem do sálu je vydutá podlaha a musím velmi pozorně zvednout pravou nohu, abych neklopýtl jako poprvé. Vejdu, usednu do pohodlného, trochu nízkého křesla a ukryji ruce do kapes. Pokaždé je schovávám, ačkoliv si říkám, že to nemá význam. Ale několikrát se mi stalo, že ruce osvětlené září promítacího plátna pozoroval soused. Necítím se pak dobře a děj nám uniká oběma. Opona se rozhrne, někde z útrob stěn a stropu zazní reproduktory. Na širokoúhlé plátno se vyhoupne barevný mladý Alan Delone v přiléhavých černých nohavicích, s křížkem na opálené hrudi. Zatímco mé nemotorné, lehce plnoštíhlé tělo spočívá na křesle, spojím se se svaly mladého hrdiny. Vnímám tlak bambitky za opaskem, odhodlanou bradu a něžně dobyvačný pohled v přítomnosti žen. Nechávám se strhnout moderním převtělováním. Děj uplyne. Světla přitlačí pološero k hnědému táflování stěn a pleskajícími žábrami ventilátorů proudí chladný vzduch pozdního večera. Odcházím vždy tak, abych nebyl příliš nápadný. Netlačím se ani v hlavním proudu, ani nekráčím pomalu jako poslední. Dnes se však proplétám úplně sám mezi opuštěnými sedadly a s úzkostí pozoruju, jak pod jasně červeným slovem VÝCHOD procházejí poslední diváci – uhrovitý voják a hrozně hubená obrýlená dívka. Na okamžik mi prolétne hlavou slabé uspokojení, že jsem ve tváři určitě pohlednější, ale pak je potlačí vědomí ostatního zbytku mé postavy. Cítím, jak se za mými zády šustivě přibližují biletáři. Sem tam vrzne do ticha dodatečně zvednuté sedadlo a to mne nutí k ještě nervóznějšímu spěchu. Starší pán polohlasně láteří, shýbá se s hekáním pro papírky. Je mi v něčem blízký. Nevím, snad je to nejistota, se kterou se pohybuje. Konečně vcházím do uličky. Z prostoru za mnou, někde z prostředku sálu, se pojednou ozývá upřímně rozzlobený dívčí hlas: ti lidé jsou opravdu čuňata. V hlase dívky je něco tak opravdového, skutečného, že se dychtivě otáčím. Uličkou schází rusovláska. Vlasy spoutané jen tak do ohonu přes rameno, jako když přijde mladá žena domů a začíná s úklidem. Nesmírně milý, v tom okamžiku však přísný obličej. Zakymácím se, sejdu o stupeň níž. Při pravé straně schodiště mi ztuhlá kyčle připraví obvykle nějaké překvapení, a tak si jen úpěnlivě přeji, abych nezachytil špičkou boty za lesklý pásek, kterým jsou pobity hrany dřevěných schodů. Dívka mě míjí, dokončuje obchůzku. Zaujímám neutrální postoj, neboť nechci provokovat pomoc. Potom pokračuji: pravý loket opřít o dřevěné obložení, levá noha kupředu, nahmatat špičkou další schodek, zakolébání, toporné došlápnutí a opět o překážku méně. „Nepotřebujete, abych vám pomohla?“ uslyším, a dívka běží vzhůru. Čekal jsem na to. Vždycky, když jsem v úzkých, na takovou nabídku čekám, abych ji pak, když mi to situace přece jen dovolí, mohl důstojně odmítnout. Nevšímá-li si mě však nikdo, zlobím se, že jsou lidé lhostejní. Z dívky nečiší ta falešná vydrezúrovaná pozornost, s níž se mnozí lidé ke mně přibližují. Vychází to z ní zevnitř jako přirozená spontánní věc. Nečeká na můj souhlas. Dívá se mi pozorně pod nohy a pevně mě vzpírá opálenou paží. Cítím převahu a ochotně se podrobuju. Táhne mi nechtěně rukáv vzhůru. V bezprostřední blízkosti jejích usměvavých modrých očí se objevuje moje ruka – kopýtko. Bezmocně rudnu a vyráží na mně pot, jako bych to byl já, kdo vleče těžké břemeno. Její dech mi několikrát lehýnce přeběhne po zápěstí a já si zmateně uvědomuji, že se nechávám podpírat docela rád. Poprvé v životě se vedu s dívkou! Poslední stupeň zůstane za námi. Vyškubnu se. „Na rovince už nemusíte, děkuji.“ Suchým tónem, jakým vyprovázím vyplacené zaměstnance z účtárny, dodávám: „Nashledanou.“ Ještě s pocitem hebkého doteku její ruky procházím východem. Hezká. Ne. Krásná!
Smrt generála Potničky I když ztratil obě nohy pod koleny a pravé oko už v šesti letech, titul generála získal až v deváté třídě rehabilitačního ústavu. To první se přihodilo na dědově zahradě, kde po náhodném rytí našel Marcel granát a začal ho rozebírat. Byl to poctivý německý výrobek, který si zachoval schopnost explodovat i sedm let po válce. Když ovšem budoucí generál, omrzelý marnou snahou munici rozkuchat, vystoupil na žebřík a začal trhat třešně, splnil granát své poslání. Roztrhl se sice nízko nad zemí a zasáhl obě nohy, ale jedna ze střepin byla přece jen ctižádostivější a vyšvihla se nad ostatní. Ta měla na svědomí Marcelovo oko.
21
Hodnost generála jsme mu udělili v hodinách rehabilitační chůze, když poprvé odložil berličky a dupavě vykročil na nohou vyrobených v národním podniku Protetika z kůže, lehkých slitin a plsti. Jméno Potnička se zrodilo na ošetřovně, kde musel Marcel nuceně několik dní ležet, protože se nemohl nabažit chůze po „svých“. Odnášely to jak protézy, které často po vycházkách přinášel z města v ranci na zádech, hopkaje po rukou omotaných kapesníkem, tak šlachovité pahýly, kterými uměl dávat bolestivé rány v bazénu při improvizovaném vodním pólu. Jednou se vrátil dokonce v doprovodu hezké dívky, která nesla jeho umělé dolní končetiny, jako by se právě chystala aranžovat do výlohy manekýna ve sportovním oblečení. Marcel byl rudý až po konečky pahýlů, ale neznámá kolemjdoucí dívka se chovala naprosto samozřejmě, jako by byla speciálním šerpou vycvičeným právě k přenášení protéz. Všichni mu začali závidět, ale kromě fotografie a několika schůzek mu po šlechetné neznámé nic nezbylo. V hádce s primářem tehdy Marcel prohlásil, že to nejsou odřené jizvy, ale obyčejné potničky, protože konstrukce protéz nedovoluje nohám dýchat. „Eh, ty potničko,“ povzdechl si primář. Marcel toužil jít na elektrotechnickou průmyslovku. Posudková komise včetně muže z lidu, který tvrdohlavě doporučoval jen pletení košíků, však naznala, že by tím jediné oko přetěžoval nad výkresy a navrhla mu stát se účetním. Na chodbě si Marcel ulevil: „Idioti, přece si zdravý oko nevykrhám nad blbýma výkazama.“ Potěšil se tím, že do krabice od vánoční kolekce namontoval bateriovou jednolampovku. Hrávala dobře a hlasitě. Poslouchávali jsme na ní hokejové mistráky. Sestra Maruška sáhla při bodování úklidu do krabice, způsobila zkrat anodové baterie a dostala ránu. Hned dovlekla Marcela před ředitele. Ten však kupodivu udělil Marcelovi milost, a dokonce dal přístroj předvádět v hodinách fyziky. Po dvouleté ekonomické škole nastoupil Marcel v družstvu invalidů jako účetní maloobchodu. Jednoho dne však vzkázal, že má polámané protézy a neví, kdy mu je přeplněná dílna opraví. Ještě později rozvázal dohodou pracovní poměr a ve svém podkrovním pokoji, který mu pronajali rodiče gumovýho Edy, spolužáka ještě z rehabiliťáku, začal stavět podivuhodné přístroje. Přiměřeně se zadlužil, protože plný invalidní důchod (v němž se ocitl po rozhodnutí komise přihlížející i ke „značné psychické nevyrovnanosti“ generála) a melouchy z opravených televizorů a tranzistoráků nestačily na drahé tranzistory, tyristory, trimry a potenciometry. Pokojík byl až nad třetím patrem. Obyvatelé domu ho míjeli, jen když putovali na půdu s prádlem nebo odložit nepotřebné věci. Zvenčí bylo vidět, že okno září dlouho do noci. Za ním jediné oko hledělo do výkresů a plánků, klouzalo po logaritmickém pravítku a ráno za rozbřesku se zavíralo rudé nevyspáním, cigaretovým kouřem a někdy vnitřními účinky vypitého alkoholu. Hlady nezemřel jen proto, že se vždy vzchopil a otevřel bušícím neodbytným zákazníkům, kteří si chtěli vyzvednout své opravené spotřebiče. Život v dřevotřískové věži, ze které bylo blízko po římse k cizím anténám, z nichž kradl televizní signál, plynul nezměněn dva tři roky. Sestrojil a prodal barevnou hudbu. Svět mu barevně zazářil jen několik týdnů, než se rozutekly peníze za dokonalý výrobek. „Marceli,“ řekl jsem jednou generálovi, „vykašli se na tohle poustevničení. Najdi si pořádný flek a doma si můžeš jako koníčka pájet všechny ty miniaturní mravence.“ Nebral mě na vědomí. Pro dospívající sestry a sestřenice zdravých kamarádů byl generál s nazrzlou kšticí předmětem zvědavosti i nevědomého soucitu. Černovlasá Majka, která navštěvovala kousek odtud zdravotní školu, se po přednostně a zdarma provedené opravě tranzistoráku začala ve Faustově laboratoři objevovat častěji. Jednou ve věži dokonce přespala. Bohužel generál byl tímto neobvyklým úkazem tak mile překvapen, že kromě několika polibků se jí ani nedotkl. Mimořádná skutečnost však stačila k tomu, aby Majčin otec přišel do podkroví a generálovi vynadal. Na konec své divoké řeči, během níž se za jeho zády objevila udýchaná Majka (marně se pláčem a objímáním pokoušející otce zastavit), sáhl k nefér úderu. Nazval generála potrhlým mrzákem, který parazituje na rozvinuté socialistické společnosti a przní nezletilá děvčata. Oznámil vyděšenému Marcelovi, že nechá dceru prohlédnout u gynekologa, a pokud se zjistí změny, požene generála k soudu. Za několik dní po konfliktu spálil večer Marcel hrst germaniových diod. Goetzův můstek nefungoval a odnaproti přišla stará paní pozeptat se, zda už je v pořádku její žehlička. Provedl opravu na počkání, a pak seděl dlouho do tmy na římse. Z nejvyššího okna domu na kopci viděl skoro polovinu vilové čtvrti a nejvyšší věže hradu Špilberku. Vzpomněl si na den, kdy mu nohy napadl roj zběsilých kovových včel, které se nečekaně se svištěním vyřítily ze zrezivělého, jakoby čtverečky čokolády polepeného válečku. Ty bolesti dostává ještě dnes. Nemohl pochopit, proč cítí bolest nebo svědění na neexistujících nohou, ale pak mu to Majka vysvětlila: fantomové bolesti živené nervovými zakončeními, která dál pracují v generálově mozku. Poprvé prožíval silnou depresi v naprosté samotě
22
a dnes neměl ani sílu, ani peníze, aby sestoupil ven a za zastřiženým živým plotem zapadl do hostince „Nad botanickou zahradou“. Zešeřilo se docela. Za sebou v místnosti tušil tmu a nad lůžkem elektrickou zásuvku. Odtud rozváděl pomocí mnoha rozboček proud do měřidel, mikropájky a stolní lampy. Stačily by dva holé dráty a dobré uzemnění levého pahýlu. Bál se přenést žabím skokem na lůžko, cítil, že ze zásuvky sálá zvláštní přitažlivá síla. Na chodbě zavrzaly schody. Nebylo to o patro níž, ale v jeho poschodí. Napjal se a čekal. Dveře skříply a uslyšel tátův hlas. „Kde jsi, Edisone?“ Od školních let ho to oslovení hřálo. Chtěl jako otec zařídit svůj budoucí byt všemožnými elektronickými pomůckami: domácím telefonem, snímačem telefonních hovorů, jaký je v dispečinku, kde otec pořád něco zdokonaluje. Generál slétl z okna jako mlčenlivý stín a po paměti rozžal stolní lampu. „Ahoj!“ odpověděl hluše. „Toho Edisona nech, ten chcípl v ústavu.“ „A co don Juan?“ zeptal se táta stroze. „Co dělá ten?“ „Babrák. Nic si neužil a má nedorozumění,“ odsekl generál vztekle. „Co tenhle dopis?“ Marcel vzal dopis a přiblížil ho k oku bez brýlí. Pak se rozesmál, až mu žebra nadouvala hubený hrudník. „Co je ti na tom k smíchu?“ „Všechno, ten hulvát si myslel, že jsem něco s Majkou měl. Jestli ji ale hnal k doktorovi a je to v pořádku, jak píše, ona už se mnou v životě stejně nepromluví. To ostatní je k ničemu.“ „A jak dál?“ ptal se táta, nijak zvlášť povzbuzen generálovým klidem. „Nevím.“ „Pamatuj si, proud vždycky teče od zápornýho proudu ke kladnýmu. Jako pořádný život.“ „Každej proud ne, jen stejnosměrej,“ oponoval generál. „Ty seš pan zlepšovatel, já mám čestný titul invalidní důchodce a parazit rozvinutý socialistický společnosti.“ „Kdes to sebral?“ „Její fotr to tady na mne řval.“ „Křivdil ti, pokud jde o to děvče, ale s tím ostatním nebyl daleko od pravdy.“ „Znám skutečný a o hodně větší parazity!“ rozkřikl se Marcel. „Ale mají plno funkcí a strejčky nahoře a dole votroky, co na ně makají!“ „Můžeš mít pravdu, ale to ti nepomůže. Kdy začneš dělat?“ „Spíš kde. Tesla mne nechce vzít kvůli zraku a pak, řadovou oblbovačku u pásu dělat nechci.“ „Dobře, stačí,“ řekl úsečně táta a vstal. „Prý ti dali částečnou bezmocnost?“ „Jo, smilovali se.“ „V pořádku. Mámě jsem řekl, ať už ti žádný subvence neposílá. Prvního už nic nečekej.“ Generál hrdě mlčel. „Pokud si chceš začít s holkou, tak na pár stovek důchodu toho moc nechytneš. V tvých letech...“ „V mých letech,“ přerušil ho rozzlobeně Marcel „berou víc, ale s oběma nohama a s oběma očima!“ zdůraznil. „Vím, máš to o hodně těžší, ale neuč se za to schovávat.“ „Už jdeš?“ zeptal se Marcel. „Vyhazuješ mě?“ „Ne, chtěl jsem tě pozvat na pivo, ale nemám jaksi za co.“ „Chodíš často?“ „Nárazově, beru to jako stabilizátor napětí.“ „Jestli chceš domů, řekni. Práci ti seženu hned.“ „Nezájem. V bytě se synovci a neteřičkami… Jiřině by se hodil hodný a osamělý strýček, že?“ Rozloučili se. Po měsíci, kdy žil od žehličky k vysavači a magnetofonu, se nečekaně objevil v našem klubu. Rozesílali jsme pozvánky na večírek. Jednu si vzal a zazářil v sále, opět naleštěný, samý úsměv. Sešla se spousta spolutrpitelů, spolužáků, kteří byli před lety v léčebně lámáni na ribstolech a přivazováni za choré končetiny k polohovacím stolům. Generál byl velmi společenský. Bedlivě střehl dívky na parketu, a když po půlnoci zábava vrcholila, dokonce se dal vyprovokovat na parket a předvedl medvědí tanec. Odvezl jsem ho rozchechtaného domů. Na dalších večírcích se stal členem klubu a zvukařem našeho malého dixielandu. Marcelovu věž mezitím také zaplnily totemy basbeden, zesilovače, a po stěnách se rozlezla houba křiklavých plakátů nejrůznějších bítových skupin. Ba dokonce vlastnil několik plakátů z bítového podsvětí Prahy. Stal se dodavatelem kvalitních reproduktorových souprav.
23
Před prázdninami přijeli na večírek členové klubu invalidní mládeže ze sousedního okresu. Předsedkyně se odlišovala nejen krásou, ale i menším tělesným postižením. Broňa byla štíhlá, usměvavá a výřečná dívka, ale z hlediska machrů, kteří už za doby ústavní rehabilitace dokázali spát načerno s nejhezčími chovankami nad kanceláří noční služby, to bylo maminčino děvčátko. Druhý den jsem kamarády odvážel na nádraží. Na peróně nás čekal generál Potnička. Chtěl jsem zažertovat, ale Broňa se s ním loučila nečekaně dlouho a srdečně. Když byla odpočatá, bylo její lehké kulhání sotva znatelné. Toho si byla dobře vědoma i její matka, která po několika generálových návštěvách usoudila, že se dřevěné nohy pro perspektivu její dcery nehodí. Zaprvé jsou dost hlučné a toporné a za druhé, může se do nich během času dát i červotoč. Tak se vyjádřil sarkasticky Marcel. Po dopisu na rozloučenou, který od Bronislavy dostal, byl sklíčen jako Napoleon po bitvě u Waterloo. Spadla z něho jistota i frajerství. Důchod mu vydávala Edova matka po dvacetikorunách, ale i ty plynule zkapalňoval. Co chvíli ho někdo z nás přišel otrávit do jeho apatické samoty. Posílal nás někam a ze zásady nenosil adoptované oko. Vyvolával tím nelibost v mlékárně, kde ho sledovali zvědavě i bázlivě školáci nakupující svačinu. Před Vánocemi se nám podařilo vyštvat ho na sociální zabezpečení hledat práci. Vrátil se s několika navštívenkami. Nazítří byl Štědrý den. „Ty mukle,“ řekl jsem mu, „udělals to schválně až před svátky, abys nemusel hned někam nastoupit.“ Jen se ušklíbl a ještě týž večer odjel domů k rodičům. Vrátil se den před koncem roku. „Všude dobře, doma nejhůř. Bude něco v klubu?“ „Jestli chceš, můžeš si zaplatit silvestrovskou večeři.“ Chtěl. Když jsme pro něho přijeli, měl už načatou láhev. Večírek se přehnal jako smršť hudby, zpěvu a vybíhání mnohých dvojic do ostré zimy s poletujícím sněhem. Líbali se v košilích bez kravat za vraty závodního klubu a hřáli si zábnoucí dlaně na teplých dívčích ňadrech. Ve tři ráno jsem rozvezl muzikanty a vyrovnal účet za sál. Nejen že jsem za celý večer nenašel žádnou společnici, ale nemohl jsem si kvůli volantu ani líznout. Jedinou radostí, kterou jsem si dopřál, byla zpáteční jízda vilovou čtvrtí ve vysokém sněhu. Fiat s vyjícím motorem dováděl v závějích jako štěně, které poprvé uvidělo sníh. Najížděl jsem do největších valů u okraje chodníku a smykem projížděl silnicí od obrubníku k obrubníku. Ovšem Marcelovo vylodění bylo vrcholným číslem mrazivého rána. „Pánové, jdu na přistání. Pozor! Podvozky vysunuty!“ Necitelně narovnal své syntetické nohy a vystrčil je ze dvířek vozu. Pak se s rozběhem postavil a okamžitě nám zmizel z očí. Seděl se široce roztaženými protézami ve sněhu, hůl rozpadlou na tři díly, brýle v závěji. Žalostný pohled, který může být k popukání jen tomu, kdo si ze svýho nakřápnutýho tělíčka nic nedělá, nebo to alespoň předstírá. Doprovázel náš společný řehot kvílivým smíchem: „Volové! S jedním očičkem bez brejlí brejle nenajdu!“ Znovu sborové vytí. Sáhl rukama červenýma od sněhu pod prázdné víčko pravého oka a vyňal skleněnku oční protézy. „Koukej, bratře, a najdi brejličky!“ Generál držel oko v ruce a kroužil jím nad hromadou sněhu jako s detektorem. Už jsme jenom skučeli a trhali sebou jako v předsmrtných křečích. Konečně nahmatal v bílé spoustě hokejku a brýle vylovil. Sestavil znovu hůl, ke které v zimě připevňoval vlastnoručně vyrobený protiskluzový nástavec, a vztyčil se hubený, v zasněženém saku, s jiskrami vloček ve vlasech. „Flašku! Podejte mi výhru z tomboly!“ Trval jsem na tom, aby načal láhev až doma. S břichy bolavými smíchem jsme vyprovodili generála k brance. Konečně se protáhl dovnitř a ze schodů předsíně nám mával plnou lahví jako státník před odletem ze schůdků letadla. „Petře,“ řekl jsem, „běž s ním nahoru a ulož ho.“ Probudilo mě neodbytné vyzvánění telefonu. „Co je?“ zeptal jsem se nevlídně. „Generál do rána zmrzl,“ oznámil vážným hlasem Eda. Ztuhl jsem. „Blbost, vždyť ho přece tvůj brácha uložil v pokojíku.“ „Von se ale po našem odchodu sebral...“ „Co je s ním?“ „…a šel z domu pryč...“ „Kde je, mluv kruci!“ „…a pořád šel a šel…“ pokračoval Eda zpěvavě. „Přestaň, seš ještě v lihu?“
24
„…a pořád šel a furt šel, až zapad do lesa pod hvězdárnou...“ Pochopil jsem, že mě schválně napíná. „…a tam narazil na plot z ostnatýho drátu, tak na ten plot nezadržitelně vylezl...“ „Už to skonči a nežvaň!“ „A na plotě usnul.“ Zasmání. „Žije?!“ „Jasně, jen klid.“ „Co je s ním?“ „Leží u nás, máti mu vaří čaj, potí se a poslouchá, jak telefonuju.“ „Jak se dostal domů?“ „Jak tam visel na tom plotě,“ začal zase rozvláčně Eda, „vraceli se bráši Přecechtělové ze silvouše. Uviděli ho tam, chtěli ho sundat, ale zůstala jim noha v ruce (zase se rozesmál), tak se vyděsili a přivolali sanitku. Ta nahoru nemohla, tak ho přivezli k nám na sáňkách, ošetřili ho a nechali ho v naší péči.“ Eda hrdě skončil své nastavované líčení. Ulevilo se mi. Odpoledne jsem s námahou vyšlapal tři patra. Generál ležel, jen chrčel, jak byl zachlazen. Obě ruce v bílých rukavičkách fáčku. Dlouho jsme mu nadávali. Byl šťastný, že nezmrzl. „Před něčím jsem utíkal,“ vysvětloval pořád dokola. Dal se zase dohromady. Ale zůstal jen Marcel. Generál Potnička zahynul v novoročním mrazu se zkrvavenýma rukama na ohradě školky zemědělského výzkumného ústavu. Marcel dal brzy u Edovy matky výpověď a odstěhoval se do společné ubytovny. Osud ho odvál. Po letech jsem volal z provozu plynoslužbu. Neomylně jsem poznal jeho hlas. Pohotovostní dispečer a údržbář sítě podnikových vysílaček. A poslední setkání? Asi loni před Vánocemi. Běhal o hůlčičce jako křepelka z obchodu do obchodu, v ruce papírek s úkoly napsanými úhledným ženským rukopisem. Chtěl jsem s ním z okénka auta prohodit pár slov, ale omluvil se: „Promiň, manželka doma čeká na nákup a dcera na sunar. Ale určitě se někdy zastavíme v klubu.“ Sotva jsem mu stačil pogratulovat a zmizel v pečivu. Někdy se zastaví. Tlachy! Zase jedna oběť z našeho klubu starých mládenců.
Ohrada Několik metrů od silnice se procházela po svěže zelené louce mladá krásná dívka. Chlapec vystoupil z auta a sešel k příkopu. „Co tam děláš?“ zeptal se s úsměvem. „Čekám,“ zastavila se a hleděla mu zpříma do tváře. Stála jako socha a on ji mohl dobře ohodnotit: štíhlá, dokonale zformovaná a pružná postava, v očích život. „Můžu k tobě?“ zeptal se. „Klidně.“ Přešel příkop napříč a na okraji louky ho zarazil plot. Zastavil se. „Proč váháš?“ zeptala se skoro nedočkavě, a to ho povzbudilo. „Je tu plot, ohrada,“ řekl omluvně. „Žádnou nevidím,“ zatvářila se udiveně. Šel podél plotu a hledal branku. Všiml si, že ohrada je zbudována z lidských, různě zdeformovaných a poškozených nohou. Některé byly slabé a krátké, v těch místech chtěl ohradu překročit, ale nepovedlo se mu to. Zachytával se o nohy a padal zpět do příkopu. Jiné nohy byly silné, oteklé, nazuté v ortopedických botách, nebo to byly holé dřevěné protézy s velkými suky. „Samý levý nohy, odněkud ze špitálu!“ „Ty si ale umíš vymejšlet!“ rozesmála se okouzlujícím smíchem. „To mám jít já za tebou?“ řekla škádlivě. „No,“ kývl rychle a rozpačitě. „Tůdle. Jestli se ti líbím, tak přijdeš ty sám. Ne?“ „Je tady ale ten plot. Zkus to aspoň jednou ty sama, třeba pro tebe tady nebude.“ Pohodila hlavou s dlouhými rozpuštěnými vlasy a podívala se na blyštivý blankyt oblohy, jako by tam něco hledala. „Neé,“ protáhla mazlivě a zaklonila hlavu dozadu. „Já čekám.“ Viděl z profilu její drzou pěknou tvářičku a vlnovku ňader. Uslyšel za sebou brzdy. Zastavilo další auto. Řidič otevřel dvířka a zavolal: „Co stojíš v zatáčce, frajere? Chceš, aby ti to někdo zkulmoval?“
25
„Promiň, kamaráde, ale já jdu…“ „Kam?“ přerušil ho chlapík, a když otočil hlavu, spatřil dívku na louce. „Áha!“ podotkl chápavě. „Tak ji nalož a zmizněte z parády.“ Dívce na louce se rozzářily oči. Byla drsná a drsný chlapík ji pohladil kurážným hlasem. „Jó, je to frajer a chce, abych já přišla za ním.“ „Seš sprostej jako noc, copak tohle se dělá?!“ drsný chlapík se vynořil výhrůžně z auta. „Má tam ohradu,“ bránil se chlapec. „Kde?“ rozhlížel se drsný překvapeně. „Taky nic nevidím,“ řeklo přičinlivě děvče. „Tak von by si jen stál a chtěl, abys mu padla do náruče sama, jo?“ „Možná,“ zaváhalo děvče a zvážnělo. „Jinak by přece…“ zarazilo se. „Jinak by co?“ ptal se chlapík číhavě. „Co já vím...“ zazpívalo děvče zas jiným hlasem, který rozsvítil drsnému oči. Chlapec dostal strach, že si ho dívka přestane všímat. „Jeď,“ řekl mírně drsnému, „my se domluvíme sami.“ „Radši počkám,“ řekl chlapík a sedl si na blatník svého auta. Vytáhl z kapsy texasek hřeben, přejel s ním hlavu, a pak se podíval na svou práci do zpětného zrcátka. „Máš pěkný vlasy,“ zavolalo na něho z louky děvče. „Jó?“ řekl potěšeně chlapík. „Ty máš pěkný zase něco jinýho.“ Děvče sklopilo oči a potom znovu vzhlédlo. „Například?“ zeptalo se potichu a začalo světélkovat. „Seš celá bezva,“ řekl udýchaně chlapík a přimhouřil oči. „Jak dlouho už po tý louce chodíš?“ „Devatenáctý rok.“ „Krása. Máš na čase vyrazit.“ Mlčky se usmála. Chlapec se obrátil k chlapíkovi na blatníku. „Nechtěl bys mi helfnout?“ „S ohradou?“ „Ano.“ „Dyť nic nevidím?!“ „Právě, pojď se přesvědčit.“ „No dobrá, abys neřekl, že jsem sketa.“ Zaplavila ho vlna vděku. Drsný chlapík se mu už nezdál tak drsný a nebezpečný. Přislíbil pomoc. Seskočil z blatníku, překročil příkop a octl se vedle chlapce. „Sáhni před sebe,“ řekl chlapec. „Jedna divná noha vedle druhý a nedá se to ani projít, ani rozhrnout nebo přeskočit.“ Chlapík se mu podíval zblízka pronikavě do tváře a na jeho vlastní vizáži se objevil úlek. „Ty jezdíš s autem?“ zeptal se. „Jezdím.“ „To tě nechají?“ „Proč?“ „Dyť nejseš normální!“ Polkl urážku, vlastně to ani jako urážku nebral, a zeptal se: „Jak to?!“ „No vidíš ohradu z noh.“ „Však tady je.“ „Kde, prosím tě?“ „Před tebou.“ „Copak jsme někde u vesnice lidojedů?“ Chlapec zapochyboval sám o sobě, jestli správně vnímá. A udeřil rukou na nejbližší nohu v dlouhé nohavici, která čněla k obloze bez prstů a nártu. Ruka ho zabolela. „Třeba tady, tahle noha. Zkus to.“ Drsný mladík se rozehnal vší silou a ruka mu proletěla prázdnem. „Buď seš cvok nebo grázl,“ řekl drsný nasupeně. „Zkus to ještě jednou.“ Mladík máchl druhou rukou a vzápětí nato první. Točil vztekle rukama jako vrtulník a šel trávou za chlapcem, který ukazoval, kde je ohrada. Nic, nic, nic! Ruce mu volně proletovaly prázdným prostorem. „Čekám,“ ozvalo se vyzývavě děvče a posadilo se doprostřed zelené luční trávy. Skrčilo nohy a opřelo se bradičkou o kolena.
26
Drsný chlapík ustal v chůzi. Pohlédl na děvče, na chlapce, který předstíral ohradu z lidských nohou, a pak na své zápěstí. Místo hodinek mu tam hořela svíčka. „Neblbni mi hlavu s ohradou!“ zahulákal. „Nemám na tebe čas, frajere.“ Vykročil do středu louky. Děvče sedělo se zavřenýma očima. Vzpažilo ruce a usmívalo se. Drsný mladík přistoupil až k němu, podřepl a děvče mu položilo ruce kolem krku. Mladík jí vsunul ruku pod záda, druhou pod kolena a zvedl ji do náručí. Než se vrátil k autu, zrudl námahou. Místem, kde stála ohrada z nohou, prošel tam i zpět bez překážky. Usadil děvče do auta. Nastartoval, couvl, přeřadil na jedničku a se svištivým odpichem prohučel zatáčkou. Teprve po chvíli, co zmizeli, se chlapec vzpamatoval. Nevěřícně máchl pravicí vzduchem, kde viděl ohradu. Ruka na nic nenarazila. Zděšeně se obrátil a chtěl rychle doběhnout k autu. Nebyl však náhle schopen jediného kroku. Pohlédl dolů. Uviděl, že pravá noha je tenká a dlouhá, zatímco druhá je neohebná v koleni a až po kotník nahrazená tupou necitlivou protézou. U kmene ovocného stromu v příkopě stály opřeny dvě berle.
Popis činností v osudové roli č. 5784 (katalog osudů díl III., str. 825 a násl.) Lidská bytost rodu mužského v roli číslo 5784 doplňuje vhodně rozmanitost populace. V důsledku příčiny úrazu páteře nebo choroby má ochrnuté dolní končetiny. Je proto členem devíti až desetiprocentní menšinové části obyvatelstva, jak uvádějí shodně světové statistiky a jak to odpovídá zákonu pravděpodobnosti aplikovanému v praktické pojistné matematice. Na příčiny pro vznik ochrnutí úrazem lze se pojistit, ovšem s řadou výluk v pojistných podmínkách. Pojištěni bývají obvykle sportovci, kaskadéři a z řad obyčejných jen lidé prozíraví. Na vznik postižení chorobou, ať už v dětství, adolescenci nebo v raném, pozdním nebo vysokém stáří pojistiti se nelze. Muž, jemuž byla role č. 5784 osudově určena čili „jak je tam nahoře psáno“ (viz klasické dílo Jakub fatalista a jeho pán), vstává ráno v šest hodin, protože začíná v zaměstnání v 7.00. Když opouští lůžko, přesedne na pokojový vozík a odjíždí do koupelny, kde má zrcadlo jen do půl těla. Působí to na jeho psychiku povzbudivě, neboť nevnímá své, jak říká, podpalubní partie. Mimo byt se pohybuje na elektrickém vozíku nebo s pomocí vlastního osobního automobilu, obvykle nejúspornější a nejlevnější značky. Je to ovšem zase vyváženo ztrátou pohodlí, zejména po městských vozovkách v nepřetržité rekonstrukci. Levné vozidlo volí člověk proto, že pokud není dědicem restituční náhrady za majetek znárodněný předkům a nebo není mimořádně nadaným odborníkem v pozici profese požadované konjunkturou, má zhusta zaměstnání s platem, který sahá průměrnému celostátnímu platu sotva do pasu, ne-li jen po kolena. A to člověk, který o sobě občas se sarkastickou pýchou tvrdí „my moderně tvarovaní“, je rád, že vůbec nějaké zaměstnání sehnal, neboť přes veškerou podnikatelům zákony nadělovanou zainteresovanost je pro ně vždy osobou krajně podezřelou, od které je možno očekávat, že: a) se co chvíli hodí marod, voni v tom invalidi uměj chodit, b) bude si vymýšlet všelijaký ty, jo už to mám, ty bezbariérový úpravy pracoviště, c) půjde na šest neděl do lázní, akorát když jsou největší akutní zakázky. Suma sumárum navíc má ještě plnej důchod, takže když mu dám jen minimální mzdu, hodí mu to s důchodem skoro tolik jako dělníkovi v automobilce. Jo, abych byl sichrovanej, dám mu to jenom na rok na dobu určitou. Na pracovišti se činí náš člověk jenom vsedě a pravidelně využívá pomoci spolupracovníků k donášce svačin, pracovních předmětů a podnikových drbů. V pracovním procesu si člověk v roli číslo 5784 brzy uvědomí, že už nemusí projevovat vděčnost straně a vládě, ale panu podnikateli, neboť ten mu dal šanci a zaměstnal ho. Proto je ochotný, skromný a při vhodných příležitostech dává najevo svou oddanost a vděčnost. Člověk v roli číslo 5784 dost často žije sám do zralého věku nebo až do smrti. Absenci rodiny kompenzuje některou nebo všemi níže uvedenými aktivitami: a) v zaměstnání pilnou prací bez ohledu na neplacené přesčasy, b) konzumací alkoholu v malých dávkách v jakémkoliv množství, zásadně ovšem doma, bez zraků veřejnosti, neboť není zábavnějšího pohledu než na silně zpitého chromonožce, c) výkonem nejméně pěti a více neplacených funkcí, d) koníčkařením,
27
e) holkařením. V důsledku intenzivního výkonu činností pod body a) až e) nevnímá zcela vědomě, jak ten čas letí... Někdy v počáteční fázi vstupu do role č. 5784 má sklony k happeningu: někdy se pokouší o sebevraždu, jindy nestrpí jakékoliv narážky na svou novou roli, kterou i přes neústupnost nadřízeného osudu neustále odmítá. Po čase přistoupí na simulaci v zájmu zachování asimilace s prostředím a tváří se vyrovnaně. Ještě později už vyrovnanost předstírat nemusí. V momentě, kdy plní úkol pod bodem a) tohoto popisu, cítí se dokonce krátkodobě šťasten. Nemá rád soboty a neděle, kdy je náhle sám a nefunguje závodní jídelna. Vaří z konzerv nebo konzumuje menu v nejbližším supermarketu. Po návratu domů otevírá likérník, prostře si na pojízdném servírovacím stolečku. Nalije si čtyři číšky. Jednu pro sebe, druhou pro sebe, třetí pro sebe. Čtvrtou rozlije po koberci. Není to však úlitba bohům, protože v ty už dávno nevěří, ale proto, že se mu po třech sklenkách třesou ruce a kalí zrak. Usíná před barevným televizorem na splátky v marném očekávání, že shlédne opravdový pornofilm. V neděli se sejde s dívkou, které byla osudem přiřčena role číslo 5784/f/XX. Přijede pro ni před dům, naloží i s vozíkem do svého vozidla kombi a odjedou na dovolenou, během které se intenzivně a všestranně poznají. Po návratu z dovolené se pravidelně s dívkou navzájem navštěvují. Jsou si stále bližší a bližší. Muž přistoupí proto ke svému popisu osudu a seškrtává některé neoptimistické úkoly. Nadřízený osud si vyžádá lhůtu na odsouhlasení změn. Opravený popis přijde současně s dopisem od dívky na vozíku. Sděluje, že po bližší analýze provedené rodiči a především pak podle jejího vlastního (!) uvážení nelze za daného stavu provést úspěšné sloučení obou popisů životních rolí č. 5784 a 5784/f/XX. Proto v příloze s díky vrací: 1. zásnubní prsten, 2. knihu s věnováním a 3. zapomenuté trenýrky a ortézu pravého kolena. Pro muže v roli č. 5784 opět platí v plném rozsahu dosavadní popis osudové role, a to až do odvolání. Na služební cestě za půl roku potká kamaráda z rehabiliťáku s rolí č. 6784. Kamarád se pochlubí čerstvým sňatkem a pohlednicí z oddací síně. Muž s údivem identifikuje nevěstu jako přítelkyni z dovolené. Kamarád si jeho úžas vysvětluje jako obdiv krásné partnerky. Muž ho v tom omylu ponechá. Je mu vše jasné, neboť osud č. 6784 zahrnuje pouze podkolení amputaci pravé dolní končetiny, a tudíž je mnohem lépe kompatibilní s osudem číslo 5784/f/XX. Muž několik týdnů propadá činnosti uvedené pod bodem b) tohoto popisu. Pod hrozbou cirhozy jater se však vzpamatuje. Ráno vstává v 6.00, odjíždí do koupelny, připíná podpěrné přístroje, odjíždí do zaměstnání. Jednou měsíčně podepisuje kvitanci na příjem invalidního důchodu, dvakrát měsíčně provádí údržbu ortopedických pomůcek. Občas je 10 dnů práce neschopen pro provozní nefunkčnost podpěrných přístrojů, jejichž oprava trvá dva týdny. Každý druhý rok je vylosován moudrým počítačem, aby se dostavil před posudkovou komisi. Odchází tam nerad a sedí, až je zavolán. Komise s lichým počtem účastníků konstatuje, že ochrnuté nohy neobživly a je možno muži v zásadě ponechat popis role č. 5784. Muž se obligátně, spíš však z důvodu, že je chronicky stižen obsedantní neurózou naděje, zeptá, jak pokročil vývoj náhrady nervových vláken za porušená. Je ubezpečen, že na problému se v celosvětovém měřítku usilovně bádá. Poděkuje a odjíždí. Jede přes ulici a v restauraci si poručí nejlepší oběd a nápoje. Když vyjede ven, zjišťuje, že plnění úkolů dle popisu č. 5784 není vlastně tak příliš těžké. Za poslední peníz se nechá dovézt domu taxíkem a pro své auto pošle kamaráda. Ten je v pořádku dopraví před panelový úl s výjimkou nepatrné odřeniny pravého předního blatníku, což se udá ve chvíli, kdy si přítel splete páku ruční brzdy s ručním plynem. Další den vstává muž v pět hodin. Když opouští lůžko, hlava ho nebolí. Usedá na vozík, odjíždí do koupelny, kde má zrcadlo jen do půl těla. Jinak plní další úkoly podle pokynů nařízeného osudu. V pátek si však koupí magazín s velkou přílohou seznámení. Umiňuje si, že brzy bude mít důvod k žádosti osudu o změnu životní náplně.
Nezbytně nutné nedorozumění „Už bude všude zavřeno,“ řekl Václav. „Tak se aspoň projedeme,“ nemínila ustoupit. Sebrala v koutě opřenou francouzku, jemu podala hůl a odešli na parkoviště. Cukrárna na hlavní třídě byla v adaptaci, okrajové zavřeny.
28
„Zkus to ještě na náměstí,“ povzdechla. Zabočil do ulice, do níž měla povolen vjezd jen zásobovací vozidla. Zastavili v ústí ulice do náměstí. Klára vystoupila a neznatelně nadnášejíc ochrnutou nohu, vzdalovala se v modrém džínsovém kompletu po chodníku k cukrárně. Pozoroval náměstí. Hned vedle na rohu čekali chodci na zmrzlinu. Mužík v umolousaném bílém plášti čile cvakal dávkovačem porce do oplatkových kornoutů. Holubi s vrkáním procházeli mezi lavičkami s brebentícími lidmi a natahovali hbité krčky po drobtech z kalíšků od ledové pochoutky. Ze zastávky odhrčela poloprázdná tramvaj. Ve všední den, kdy se náměstím řinuly proudy chodců, sem zajížděl raději. Auto spíš uniklo pozornosti a byl tu i důvod k vjezdu do zakázané zóny, příkazy do banky. „Co mám za život,“ řekla Klára než vyjeli. „Se mnou?“ otázal se co možná nejlhostejněji, ale čekal podrážděně na odpověď. „Ne, vůbec.“ Znělo to upřímně. Oba si současně vzpomněli na dcerku postiženou neznámým virem. Už druhý rok je v léčebně. „Osladíme si život,“ vyhrkl povzbudivě. Vyznělo to však trpce a ironicky. Vracela se bez balíčku. Z dálky mu ukázala na prstech, že koupí dvě zmrzliny. Aspoň to, přikývl. Když si od její štíhlé postavy, která se ani po dítěti nezměnila, odmyslí duralovou trubku s gumovým držadlem, vypadá jako kterákoliv dnešní dívka. Třebaže vyjeli zbytečně, byl rád, že jí vyhověl. Z obrubníku se odlepil mladík v odporné sliznicově červené bundě a ukazoval na Václavovo auto. Hlavu měl otočenou na druhou stranu náměstí. Když tam Václav pohlédl, spatřil příslušníka Veřejné bezpečnosti, jak se dal do pohybu k autu. Mladík v bundě se šklebil. Udavač! „Vaše doklady, pane řidiči.“ Prohlédl si rychle muže u okénka: do modra vyholená, hladká tvář, pečlivě upravená uniforma, prošedivělé skráně kontrastující s mladým obličejem. Muž vzhlédl od dokladů. „Jaký důvod jste měl k vjezdu do pěší zóny?“ Vyřkl tu větu velmi pomalu a pečlivě, jako by zahajoval významné soudní líčení. Odhadl ho na nepříjemný komisní typ. Dosud vždycky stačilo ukázat na označení invalidy za předním sklem a příslušník se s pochopením nebo napomenutím vzdálil. „Mám parkovací úlevu,“ řekl s těžko udržovaným klidem a ukázal na obdélník znaku. „Je tam k tomu průkazka.“ Příslušník znovu zalistoval v dokladech. „Řekněte mi ale, jaký nezbytně nutný důvod jste měl k porušení zákazu?“ Uvědomil si, že prohrává. Nákup v cukrárně, nadto ještě zavřené, není nezbytně nutný důvod. Ale Klára, její přání, jejich vztah, celá momentální situace... O tom mu zde přece nemůže vyprávět. Jednoduchý, a přece složitý důvod. „Přišla nám návštěva. U nás už není nikde otevřeno a na té návštěvě nám záleží. Zajel jsem proto až sem, aby to měla žena co nejblíž a nemusela přes koleje, je také invalidní.“ Muž poslouchal vysvětlování s nepříjemně vlídným úsměvem. „Pane řidiči,“ řekl důrazně, „vy jste to povolení zneužil.“ Dopověděl a čekal na reakci. ZNEUŽIL! To slovo mu vjelo hluboko do podvědomí, dotklo se ho na nejcitlivějším místě. Vztek se proměnil v odvahu. „Jak zneužil?“ vystrčil rozhořčeně hlavu z okénka. „Uznávám (chyba, Václave!), že to není ta nezbytně nutná potřeba, ale co mi zbývá? Ostatní si přijdou pěšky až sem a vyřídí si, co potřebují.“ „Jste ochoten zaplatit pokutu na místě?“ Václav podvědomě vnímal lidi jdoucí kolem, jejich zvědavé pohledy, jistou chůzi, sváteční pohodu ve tvářích, pamlsky v dlaních. „Nejsem,“ řekl zarytě a uvnitř se rozechvěl strachy. Věděl, že boj bude pokračovat. Mlčení, v němž zpozoroval, že Klára právě koupila dvě porce zmrzliny a balancovala je v jedné ruce, zatímco druhou se opírala o hůl. Zvedla hlavu. Mám malér, řekl jí očima. „Tak nejste ochoten?“ „Ne.“ Před očima se mu tmělo rozčilením. „Zneužil jste výjimku, takže vám povolení ihned odeberu i s řidičským průkazem a nechám vám jen kupon na dojetí domů.“ To byl zákrok, který nečekal. Za patnáct let, co nahrazuje dvě špatně sloužící nohy čtyřmi koly, se nikdy nedopustil tak závažného přestupku, aby mu byly zadrženy papíry. Copak je ožrala, který ohrožuje lidi kolem? Uvědomil si, že v pondělí má odjet na školení, a nepřijít, to by mu na novém místě neprospělo. „Nesouhlasím! Podle vás jsem porušil zákaz, ale co je pro vás nezbytně nutná potřeba?“ Cítil, že muž v uniformě má sice pravdu, ale ne celou, jen takovou zvláštní, viděnou z výšin předpisu a zdravých nohou. Jak ale argumentovat? Ve chvíli, kdy Klára s bledou tváří usedala do vozu vedle něho, se přestal ovládat a co mu ztížená pohyblivost kolenou a kyčlí dovolovala, vymrštil se z auta ven. Opřel se o dvířka a rozkřikl se do vyholené tváře příslušníka:
29
„Dobře, vy máte moc, můžete mi dát pokutu. Tak mi napařte těch pět stovek, ale podívejte se na mne,“ vznesl k očím dopraváka své pokroucené prsty, „tohle mi do smrti nedá do pořádku žádnej doktor a mizerný nohy taky ne. To je totiž výsledek vědy, která na to prostě nemá...!“ „Nekřičte, prosím,“ řekl s mírným úsměvem příslušník. „...promiňte, já nekřičím, chci vám jen vysvětlit svou situaci, kterou nechcete pochopit.“ Za zády strážníka se začali kupit lidé. Vysoký holohlavý důchodce se hlučně ptal po způsobu nedoslýchavých: „Co říká? Koho přejel?“ Zákazníci u kiosku se zmrzlinou otočili pobaveně hlavy. „Chcete mi sebrat papíry a výjimku, nemyslíte, že je to na můj přestupek trochu tvrdý? Já se bez auta na tohle náměstí v životě nedostanu, v životě! Co když se budu chtít podívat jen na výlohy, na holuby? To nezajímá žádnou směrnici, to není nezbytně nutná potřeba, že? Můžete mě podle průkazky klidně poslat pryč a já musím poslechnout, ale sebrat mi papíry... ne s tím nesouhlasím. Vy, vy si sem můžete přijít kdykoliv po svých a nakupovat, prohlížet si, co je libo. Já můžu jen, jen přijet!“ Václav sotva popadal dech. Policista na něho hleděl s překvapeným rozpačitým úsměvem. Na korze přibyli další zevlouni. Vypadalo to, že se příslušník krajně ovládá. Pak mu nečekaně vstrčil doklady zpátky do rukou. Nevěřil tomu, ale uvědomil si, že vyhrál. „Pane řidiči, dám vám jednu radu,“ hlas příslušníka se třásl potlačovaným rozčilením, „působí krajně trapně, když se oháníte svojí invaliditou a srovnáváte se se zdravými. To podruhé nedělejte!“ Otočil se, poodešel několik metrů a postavil se na okraj chodníku. Ruce za zády nervózně otvíral a zavíral v pěst. Václav se roztřeseně posadil do trabanta. Vrazil Kláře doklady do rukou a jako v mlze nastartoval. S největší opatrností vyjel z náměstí. U parku zastavil, vzal z rukou manželky doklady a mechanicky zkontroloval, zda jsou všechny. Poslední policistova slova vykonala své. Teď by mnohem raději zaplatil pokutu. Byl omilostněn pro to, čím v krajním zoufalství v rozporu se svými nejniternějšími postoji musel zaútočit, co musel dát „krajně trapně“ najevo. Zvítězil tím, co by nejraději ze svého těla odsekal, seškrabal a odnesl někam do spalovny. Prohrál, protože nebyl ukázněný. Vzrušení doznívalo. Z parku táhl podzimní teplý vzduch pozlacený slábnoucím sluncem. „Dals mu to pořádně,“ pokusila se ho povzbudit Klára. Pohladila ho po rameni. „Dali jsme si to oba,“ ušklíbl se. „A přece stačilo, aby mě normálně vykázal, jak to dělají jiní poldové.“ „Konal svou povinnost,“ pokračovala Klára. Nebyl s to určit, zda to říká ironicky nebo rezignovaně. „Překonal svou povinnost. Zatímco my si myslíme, že je nám všechno dovoleno.“ Nastartoval. Rozjeli se líně do prázdného bytu. Cítil, jak v něm narůstá zábrana. Utkal se a vítězně prohrál. Věděl, že teď se bude náměstí dlouho vyhýbat. Domov pro moji lásku „Budu se ženit, táto,“ řekl po večeři Franta Dřevařík a jeho hluboké modré oči pod světlým ježkem ulpěly na otcově ospalém obličeji. Šedovlasý tlouštík odložil noviny. „Už je skoro na čase.“ Vstal a spokojeně si říhl. „Odkud je, z fabriky?“ „Z ústavu.“ „Sestra?“ ptal se starý, škrábaje se ve výstřihu rozepnuté flanelky. „Pacientka,“ řekl rychle Frantík. Táta se na svou tělnatost otočil až příliš hbitě. „Invalidka?“ Ten výraz neměl Franta rád, ale teď otce neopravoval. „Co jí je?“ „Nechodí, je na vozíku.“ Starý si zapálil a sedl opět ke stolu. Dolil si pivo a hleděl na klesající pěnu. „No, jo,“ pokračoval, „to sis nemohl najít nějakou, co by na tom byla aspoň jako ty?“ „Mám ji rád,“ řekl neústupně Frantík. Starý se s převahou usmál. „To málokdy vydrží na celý život.“ Syn mlčel. Pak řekl přesvědčeně: „Pomůžu jí, ruce má zdravý a tady,“ ťukl se prstem do čela, „je taky normální.“ „Jak vypadá?“ změnil směr hovoru táta. Syn místo odpovědi položil na stůl dvě fotografie. Na černobílé se usmívala asi dvacetiletá černovláska. Živé oči, jemně vykrojené citlivé rty, dlouhé, lehce zvlněné vlasy až po ramena. „Jako nějaká zpěvačka,“ pochválil starý. Pak vzal do začernalé zámečnické dlaně tu barevnou. Za záhonem kvetoucích macešek před průčelím nějakého zámečku s oprýskaným sloupovím seděla na vozíku pro invalidy tatáž dívka. Hubenější, s poněkud násilným úsměvem. V očích lesk naděje nebo vzrušení. To starý nedokázal určit. „Má zvláštní oči,“ řekl jen. Syn fotografie schoval. Nemohl říct, že na té první je ještě před úrazem. To by konečně říct i mohl, ale určitě nemohl promluvit o druhé. Tu udělal sám po ilegálním výletě z ústavu. Naložil Markétu do trabantu a jeli na pouť do sousední vsi vedle azylového ústavu. Markéta byla po třech letech pobytu v zámečku jako u vytržení. Zdrželi se až do oběda. Zastavil u restaurace a donesl jí oběd do kombíku. Trochu se pobryndal šťávou, jak se při své škobrtavé chůzi rozkýval.
30
S náznakem hysterie se mu v odpoledním slunci rozplakala na rameni. Řekla mu všechno, co se mu během několikaměsíční známosti neodvažovala dosud říct. Je sama. Rodiče už přes rok nemá. Kluk, který s ní na motocyklu havaroval, ji brzy opustil, i když už spolu chodili dvě léta. Když ji chvatně vysvlékal, pomáhala mu, chvěly se jim ruce. Po návratu do ústavu, právě končila odpolední svačina, si ho zavolala do kanceláře vedoucí. Ano, myslí to s Markétou naprosto vážně. Vyšel ven. Čekala ho na cestičce u záhonu macešek. Záři, která se jí objevila v očích na kraji pole ve vysoké trávě, teď zesiloval odlesk slunce zapadajícího v ústavní zahradě. Fotografie to všechno zachytila. „Je fešná, je,“ opakoval otec, „ale ještě s tím počkej. Není dobrý vzít si hned první, která si s tebou lehne.“ „Markéta první nebyla,“ zalhal nervózně Frantík. Zvedl se od stolu a vykulhal kvapně na dvůr. Obešel trabanta. Levé zadní potřebovalo přihustit. Starý Dřevařík se objevil po chvíli na prahu. „Má příbuzný?“ „Už nemá nikoho.“ „Takže ty seš teď pro ni jediný blízký člověk,“ řekl spíš pro sebe a přidřepl, aby zašrouboval čepičku kola. Frantík měl pocit, že před touto okolností začíná otec ustupovat, ale ten vzápětí dodal: „Vidí v tobě záchranu, jak se dostat z ústavu. Nespěchej.“ „Falešná není!“ vybuchl skoro syn. „Tak to nemyslím.“ Starý usedl na schodek do síňky. Syn, napřímený nad hustilkou, měl zarudlý obličej a oddechoval. Pokrčené nohy ho nutily, aby se opíral o karoserii bakelitového poutníka. Když se před pětadvaceti lety narodil, po dceři jako první a jediný syn, utekl Dřevařík, tehdy mladý divoch z lokomotivy, a napral se v prvním nádražním bufetu. Div ho to nestálo vyhazov. Pak se ženou poznali, že syn nebude normálně chodit. Poporodní obrna, lehká forma, bude škrondat celý život. Ale myslelo mu to, a to je povzbudilo. Bojovali o každý jeho pohyb. Lázně, cvičení, rehabilitační ústav, učňovská škola s vyznamenáním v oboru mechanik–elektronik. Teď mu to myslet přestává. Jenom cítí. Neví, kde začíná zamilovanost, chuť dívčího těla, soucit, a kde končí láska a trpělivost. „Co nezmůže ona, budeš muset zvládnout ty. I vařit, uklízet a vyprat.“ „S tím počítám,“ zamručel prudce syn a začal otírat okénka auta. „Něco ti povím, Franto,“ pokračoval otec. „Když jsme se brali, měl jsem mámu rád, hodně rád, ale když byla v chalupě už pár měsíců a poprvé jsme se vážně chytli, napadlo mi, že se mně třeba zprotiví a budeme se muset rozejít.“ „To se přece stává,“ poznamenal syn. „Ale kam by se poděla ta tvoje? Vzali by ji zpátky do ústavu?“ Byla to jen nevelká hromádka. Tak do středně velkého kufru a toaletní tašky. Markéta si veškeré věci vyprala, vyžehlila a pečlivě nabalila už několik dnů předtím. Nyní z vozíku sama všechno naložila do kufru otevřeného kombíku. Frantíka volali do kanceláře ke správkyni. Chtěla, aby podepsal prohlášení, že přejímá odpovědnost za Markétu Svojanskou, chovanku ústavu pro tělesně vadné dospělé, a že zabezpečí, aby jmenovaná nastoupila ústavní pobyt po dovolené opět počátkem měsíce září. Ohradil se nejprve, že nic podepisovat nebude, Markéta je přece svéprávná a on není žádný její zákonný zástupce nebo poručník. Argumentovali tím, že jde o další pobyt v ústavu nebo uvolnění jejího místa, pokud by se nemínila už vrátit. Papír podepsala nakonec ona. Ano, bude pokračovat v pobytu. To se ještě uvidí, myslel si Franta. Jen co to doma upraví, aby mohla všude vozíkem. „Tak ať se vám dovolená vydaří, hodně sluníčka,“ přála správkyně a podávala mu ruku. U dveří se náhle zastavila. „Ještě něco,“ maličko zaváhala a s pohledem upřeným do Frantových očí zvolna řekla: „Našel jste si chytré a vytrvalé děvče. Má na víc než na život tady. Velmi zde trpí.“ Po krátké odmlce pokračovala. „Měli jsme tu před lety případ. Známost na inzerát. Ale byl to zdravý muž,“ dodala jako by na omluvu. „Co bylo?“ hlesl Frantík. „Až se jí nabažil, vrátil nám ji ve strašném stavu. Psychickém i tělesném. Dlouho už potom nežila. S návratem ale byla kupa potíží. Víte, zde na každé volné lůžko čeká deset dalších. Místo se uvolní, jen když někdo zemře.“ Cítil, jak se mu hrne krev do hlavy. „Paní,“ vyhrkl neuváženě a dotčeně, „já nejsem kurevník!“ Uháněl po svahu od kanceláře k autu a mával rukama jako větrník, aby udržel rovnováhu. Omluvy už nevnímal.
31
Markéta byla rozechvělá a hrdá zároveň. Na verandě zámečku jim zamávala hubená ruka Olgy a několik dlouholetých chovanců na lavičkách v parku pozvedlo líně zrak a ruku na pozdrav. Posedávali v sepraném domácím oblečení a zírali pánubohu do oken. Čas je zde těžký a plyne pomalu a palčivě jako roztavená naděje. Sotva vyjeli bránou ven, na návsi jim zatarasil cestu Vilda na ruční tříkolce. Vracel se z okresního města, z odboru pracovních sil, v rukou čtyřicet kilometrů usilovného motání. „Po-po-počkej, Františku!“ rozkoktal se rozčileně. „Je-je-jenom papár slov.“ Neměl zrovna sto chutí zdržovat se před zámečkem, ale byl to spolužák z rehabiliťáku a macecha ho sem šoupla rovnou z ústavní devítiletky. „Víš, jak jsme spolu mluvili o té té tra-trafice?“ řinulo se z Vildy, „tak teďkom se prý jedna uvolnila, ale potřebuju byt nebo aaaspoň podnájem, víš?“ Frantík poslouchal a přikyvoval. „Domů k nevlastní mámě nemůžu, moc tě prosím, kdyby ses u invalidů za mne přimluvil, aby mi pomohli. Dal jsem si žádost o byt, potřebuju doporučení.“ „Přimluvím,“ říkal Frantík a uvědomoval si předem, že je to beznadějné. Jedinou nadějí by byla ubytovna, ale ta je plná. Vilda v záchvatu vděčnosti umlkl a jen koukal očima zvětšenýma silnými skly brýlí v černé obrubě. Na snědě opálené tváři na okamžik strnul široký úsměv a rozpačité ruce se třásly na pákách tříkolky. „Jenom ten byt, to-to je po-podmínka, ale v přízemí.“ „Jasně.“ „Moc, moc ti děkuju.“ Naklonil se, aby podal Frantíkovi do okénka ruku. Ochrnuté tělo se na vteřinu odlepilo od koženky sedadla a do kabiny zavanul pach potu a laciné kolínské. „Pro mne si nikdo nepřijede, jako pro tebe, Markéto,“ povzdechl si s jemnou výčitkou. „Ale já si helfnu sám a Franta mně pomůže, že jo?“ Frantík nepřesvědčivě kývl hlavou: „Tak se měj, Vildo. Ahoj.“ Sotvaže zapadli do dolíku za vsí a zámeček zmizel za hradbou vysokých topolů, požádala ho Markéta, aby zastavil. „Zapomnělas něco?“ „Ano,“ řekla se šibalskými jiskřičkami v očích a pak ho nešikovně a prudce políbila. Usmál se. Pohladil ji zlehka po vlasech a pevně objal. Nikdy nedopustí, aby musela žebrat u někoho o pomoc.
Případ nepotřebného pána „S tím naším pánem už to není možný,“ povzdechl si při obědě německý ovčák Max. „Od rána do večera klimbá v křesle, zapomíná, jak se jmenujou štěňata, žrát nám pořádně nedává...“ „Já ti pořád říkám,“ utrhla se ostře fena, „že ten člověk nedává děckám žádný příklad. Ale ty že ne, žes u něho vyrostl od štěněte a že je ti ho líto. Podívej se ale na děti. Pán se drbe od rána do večera, ještě to štěňata chytí.“ „Taky jsem na to myslel,“ přištěkl Max zádumčivě, „ale slyšel jsem, jak sousedce vysvětluje, že to má ekzém z povolání.“ „A víš, že to není přenosný na psy?“ „To nevím,“ přiznal Max. „Tak s tím něco udělej, já si odpovědnost na krk nevezmu.“ Max se zvedl od misky a zamířil do pánova pokoje. Zavrtěl ocasem a štěkl: „Nepůjdeme se vyvenčit, dědo?“ Pán postavil pod stůl prázdnou láhev od piva a neochotně vstal. „Ale jo.“ Vyšli před dům a Max otevřel dvířka svého vozu. Ukázal dozadu na sedadlo přikryté starou psí dečkou a zavrčel: „Sedni si na to, mám vyčištěný čalounění.“ Pán poslechl, ale pak se udiveně zeptal: „Proč jedeme autem?“
32
„Máš hin průdušky a slabý srdce, ve městě to přece není žádný vzduch. Zajedeme si do hlubokýho jehličnatýho lesa, tam je pořádný ozón,“ vysvětlil Max a vycenil zuby v šelmovském úsměvu. Zatímco se kolem míhaly domy a domky posledních ulic velkoměsta, sbíral Max v duchu odvahu k dalšímu konání. Když si spočítá, kolik stojí chov vlastního člověka, to znamená poplatek za to, že má člověka v městském bytě, kolik ho stojí cigarety a pivo, suchary pro lidi, návštěvy v úpravně lidské srsti, tak zjišťuje, že je to moc drahý špás. Štěňata se už pána dávno nabažila, a když si občas pán ucvrkne na záchodě mimo mísu, nechce to po něm nikdo utírat… „To je krása!“ zaradoval se pán, když vjeli do rozlehlého údolí, v němž jasně zelené zvlněné louky přecházely do temně zeleného smíšeného lesa s bujným a hustým podrostem. Rozčilením nebo silným vzduchem začal kašlat, až ho rozbolelo u srdce, a zanaříkal. „Jen klid,“ napomenul ho Max. „Vezmi si svůj lék na srdíčko.“ „Vezmu,“ zasípěl pán a vylovil tubu z kapsy. „Ukaž,“ řekl starostlivě Max, „ještě si to rozsedneš, a kdo zase poletí pro recept na středisko.“ Natáhl pracku k pánovi, s lehkým rozechvěním přijal léky a zastrčil je do kapsy dvířek. Pán polkl tabletku nitroglycerinu a spokojeně se rozvaloval na zadním sedadle. Záchvat ho přešel. Vjeli do lesa. Max stáhl okénko a zhluboka se nadechl. „Pohádka, co?“ „Uhm,“ přisvědčil člověk a hledal špacírku, že vystoupí. „Ještě ne,“ zastavil ho Max, „znám jednu pěknou paseku, kde nejhlubší je les, tam spolu vždycky šťastni jsou pán i jeho věrný pes,“ zaveršoval. „Ty rošťáku,“ rozveselil se pán a poškrabal Maxe za ušima, až mu přeběhlo po hřbetě slastné zamrazení. Jen žádné emoce, napomenul se Max a neochotně přijal pánovo laskání. Na takové detaily se nesmí ohlížet, to by na to brzy doplatil on i celá rodina. Max několikrát prudce změnil směr a sjel na lesní cestu. Zakličkoval mezi stromy k mýtině, kterou spatřil za hustými křovisky. Zabrzdil a vypnul motor. „Tak a jsme na místě,“ zahlaholil s nenucenou bodrostí. Pán se hrnul dychtivě ven. „Božínku, to je vzdoušek!“ pochvaloval si a rozběhl se na palouk. Max vzal klíček od auta prozíravě k sobě a obešel auto. Sotva odbočil, zastavil se, jako by padl na čerstvou stopu vysoké: v neproniknutelném houští se něco bělalo. Spustil se na všechny čtyři a protáhl se hbitě mlázím. Nemýlil se! U stromu byla uvázána lidská kostra menší postavy, u nohou oblečených v rozpadlých texaskách ležel tranzistorák se zrezivělou anténou. Max odhadl stáří kostry na osmnáct, dvacet let. Chlupy se na něm zježily a div nezavyl. Překonal v sobě záchvěv pudu a ani nevzal s sebou štěňatům na hryzání žádnou kost. „Maxi, kde jsi?“ Uslyšel pánovo zavolání a vzpamatoval se. Ovšem. Dělají to přece všichni městští psi, proč by se neodvážil on. A pak, Max sem přece nevede žádné schopné lidské mládě, ale nepotřebného starého pána. Cestou na paseku si sundal kožené vodítko. „Vidíš,“ pochvaloval si pán, když se uvelebil na pařezu vedle Maxe a rozhlédl se kolem po živě zelené trávě a křovinách, „to nás mohlo napadnout už dávno. Člověk sedí pořád doma jako pes u boudy.“ „Vyjedem si častějc,“ přisvědčil Max. Pohrával si s vodítkem a s nevolí polykal pánovo přirovnání. Pak skokem vstal a utrousil: „Proběhnu se kolem, hned se vrátím.“ „Ale jo, chlapče,“ usmál se pán, „zatím si trochu zdřímnu.“ Max zmizel v houštině a začal obíhat paseku ve stále menších a menších kruzích. Když běžel kolem auta, přesvědčil se, že ujeli přes padesát kilometrů, z toho nejmíň deset v hlubokém lese. Odtud netrefí ani poštovní holub. Konečně se dostal k místu, kde zanechal pána. Pán spal zády opřený o strom. Ta poloha byla víc než vhodná. Max vyšel po špičkách zadních nohou před pána a hbitě ho připoutal ke kmeni stromu. Druhým koncem řemínku spojil obě pánovy ruce a řemínek připevnil ke smyčce za kmenem. Když mu dával ruce k sobě, pán otevřel oči. „Co mi to děláš, Maxi?“ „Hrajeme takovou hru, jako že tě přepadli a oloupili. Pamatuješ, taky to někdy hrávají lidé se psy. Pes si buď pouta přehryže, nebo umře hlady a žízní.“ Pán se uklidnil. „Já už vím, Maxi, ty odjedeš domů a mne tu necháš, že?“ Maxovi klesly pracky. „Ale to, to, to ne!“ koktal a začal pána rozvazovat. „Nesahej na mě, Maxi!“ poručil pán. „Nekaz hru a pořádně mě svaž, já vím, že pošleš štěňata, aby mě osvobodila, že?“ Max se konečně vzpamatoval a horlivě přikyvoval: „Uhodls, přesně tak to chystám,“ a utáhl znovu pevně uzel. Potom zamířil bez ohlédnutí k autu. Když nastartoval, slyšel jak připoutaný člověk volá:
33
„A přijeďte brzy, řemínek moc řeže!“ Max šlápl na plyn a vyřítil se na lesní cestu vedoucí k silnici. V zatáčce mu vypadla z kapsy dvířek pánova tuba s léky. Aniž sundal pracku z plynu, spustil sklo a tubu pustil ven. Večer musí vzít pán další tabletu, už ji však určitě nebude potřebovat.
Modré zábradlí Byli tři. Štamgasti. Seděli u stolu v hospodě „Na masném růžku“. Popelník plný, čerstvě natočené půllitry a pěna na ubruse. „Krucifix!“ zařval brunátný Antonín Loučka a bouchl pěstí do rozviklaného stolu, až sklenice cinkavě zazpívaly. „Já jim to nezaplatím a nezaplatím.“ „Strhnou ti to z platu,“ uklidnil ho ježatý Vaverka. „To by ale musel být nejdřív soud, na to pozor!“ varoval Kolníček. „Podám si stížnost,“ zaburácel Loučka a kývl prstem na tác s pivem, který se vznášel opodál. „To ti nepomůže,“ mávl rukou Vaverka, „jedenkrát má celý sídliště balkony černý, a tak budou černý. Chápeš?“ a s chutí si lokl. Rukávem bundy si otřel pěnu z prokvétající bradky. „Ne, nic nechápu!“ odmítl Loučka. „Auto si můžeš vybrat v jaké barvě chceš a balkón mám mít jako funebrák?“ Trpce pohlédl na zem, jako by chtěl na podlaze přečíst nějakou radu. Uviděl však jen tři plivance a rozšlápnutý nedopalek cigarety. „A vůbec, já jsem se vo byt v paneláku neprosil. Já měl na domku celý život modrý zábradlí. Modrý jako jarní nebe.“ Smutně se zadíval do sklenice. „Ve vlastní chalupě si můžeš dělat, co chceš, ale podívej se, jak vypadá to tvoje nebíčkový zábradlí na věžáku!“ „Jak, jak?!“ kypěl Loučka. „Je pěkně modrý!“ „Jo, vyjímá se to tam jako modřina na voku,“ mínil ježatý Vaverka. „Chlapi, chlapi, já mám nápad!“ rozchechtal se náhle Loučka. „Natřete si balkony taky. A na modro jako já! Platí?“ Civěli na něho, nechápali. Modrá se jim zrovna nezamlouvala. „V jednotě je přeci síla!“ přesvědčoval Loučka. „Když si všichni natřeme balkóny…“ „Tak nám voni natřou pokutu, jako tobě, ty moulo,“ vpadl holohlavý Kolníček. „Je to na levačku,“ ochabl Loučka. „Proč mi ten baráček bourali? Proč?“ skoro zaštkal. Zavládlo mlčení. Zaznělo jen unisono trojí vydatné polknutí. „Máte ještě přání, pánové?“ zašvitořil rorýs pingl, a když zavrtěli hlavou, stejně rychle odletěl. „Vy člověkovi neporadíte, ani v neštěstí ne,“ zavyčítal Loučka. „Jdu domů a zejtra za tím pánem architektem. Já si na to povolení seženu.“ „Leda další malér,“ poznamenal Vaverka a připálil si novou spartu. „Ale pochopte to,“ zoufal si architekt, „na to jsou přece předpisy.“ „Já chci slyšet, kdo mě udal!“ čertil se Loučka. „Nikdo. Já sám jsem procházel sídlištěm a najednou mě to trklo…“ „Jó, jó?“ neznal se Loučka. „A to vás netrklo, že to všude vypadá jako zábradlí ke kremačce? Celý sídliště černý zábradlí, tfuj!“ Architekt, muž citlivý a jemný, se urazil. „Nebudu se s váma bavit, když neznáte ladění barev.“ „Vy se mnou a nechcete se bavit?“ Loučka byl ponížením celý bez sebe. „Víte, kde byste byl, kdyby nebylo takovejch lidí jako jsem já?“ Architekt zarytě mlčel. „Někde, kde si sedíte, protože by ty vaše kurníky neměl kdo postavit.“ „Projektoval jsem lepší,“ povzdechl architekt, „ale nahoře na to nejsou peníze.“ „Já se dřu na bytovkách už sedmej rok,“ Loučka se udeřil pěstí do hrudi, až to zadunělo, „ale v životě,“ potřásl smutně hlavou, „v životě jsem si nemyslel, že se rozlezete až do staré čtvrti a zbagrujete mi chaloupku.“ Slovo chaloupka řekl tak něžně a lítostivě, že to málem dojalo i architekta. „Dejte mi povolení, že můžu mít balkón modrej, prosím vás vo to jako chlap chlapa,“ škemral Loučka a čekal na ortel. Architekt si uvolnil uzel vázanky a trpitelsky zvedl oči. „Člověče, buďte rozumný. Víte, co by to znamenalo změnit barvu zábradlí?“ „Nic,“ řekl nadšeně Anton Loučka. „Na tom bloku to natřu všechno sám a zadarmo. Lidi jsou pro. Většina.“ Architekt vstal a začal nervózně přecházet sem a tam. Kancelář mu byla najednou malá.
34
„Vy mně, bohužel, vůbec nerozumíte. Celý projekt přece schvalovalo moře institucí a orgánů: generální projektant, vedoucí ateliéru, hygienik, hasiči…“ „Právě, tak ať zruší černou barvu,“ poradil mu hbitě Loučka, když vycítil, že je architekt ochoten se s ním bavit. Hubený, asi čtyřicetiletý muž se po jeho slovech zarazil jako na povel. „Chcete mě přivést do nepříjemností, co?“ vyhrkl otřeseně a zakryl si obličej rukama. „Vždyť by mě měli za blázna. Já,“ architekt se napřímil a vztáhl ruce před sebe, jako by někomu nesl na podušce vstříc klíče od hlavního města, „já přijdu za hlavním projektantem a řeknu: nějaký pan Moučka…“ „Loučka, prosím, Loučka,“ opravil ho Anton. „…nějaký pan Loučka chce mít balkón na modro jak vánočního kapra, změňte kvůli němu projekt!“ „Jo, jo, a ať to dají písemně,“ nabádal spiklenecky Loučka, „aby se pak necukli. A připište do žádosti, že každý dům by měl mít jinou barvu zábradlí: jeden žlutou, druhý zelenou a třetí třeba i tu černou. Ale každej dům jinou, jasný?“ „A platit,“ zařval nelidským hlasem architekt, „platit to budu já?!“ „Co platit?“ zrozpačitěl Loučka. „Přece změnu projektu!“ kvílel nad jeho neznalostí zoufalý architekt. „Víte, kolik tisíc takové změnové řízení a sama změna sežere?“ To montér Loučka vědět nemohl. „Lidi ale čekají, že donesu povolení,“ trval na svém, „slíbil jsem jim to.“ Čekal, čepici se štítkem v ruce, montážní halenu rozepjatou. Sálalo z něho rozčilení a pivo. „Když potvrzení, tak potvrzení!“ rozhodl se najednou zlostně architekt a sedl k psacímu stroji. „Tady je to.“ Vrazil dopis s razítkem a podpisem Loučkovi do ruky a vyprovodil, spíše vyhodil Loučku ze dveří. Na jednání do soudní síně přišel skoro celý blok. „Obžalovaný Loučko, povstaňte a slyšte rozsudek.“ Loučka, oblečen do svátečního, pokorně vstal a sklopil hlavu. „Obžalovaný Antonín Loučka, bytem Věžová 11, montér panelových domů, spáchal trestný čin podvodu a pozměnění úřední listiny, a to tak, že na pracovníkovi Domprojektu vylákal potvrzení tohoto znění: Domprojekt potvrzuje, že zábradlí balkónů nelze přebarvit z původní barvy černé na modrou, jak požadují obyvatelé bloku č. 11, ulice Věžová. V uvedeném textu obžalovaný odstranil záporku „ne“ a takto pozměněný doklad rozmnožil pro všechny nájemníky domu Věžová 11, kteří uvedeni v omyl, hromadně přebarvili svoje balkony na modro. Celou záležitost odhalil sám architekt na pravidelné kontrolní pochůzce sídlištěm. Loučka se ohlédl po architektovi a bolestně se usmál. Architekt vypadal přepadle a měl modré kruhy pod očima. „Tím došlo k porušení práva autora projektu a dále, jak už výše citováno, k falšování úředního dokladu, za což se jmenovaný Antonín Loučka odsuzuje k úhrnnému trestu odnětí svobody na dobu jednoho měsíce podmíněně na jeden rok a k náhradě nákladů na uvedení všech dotčených balkonů do původní černé barvy. Obžalovaný, přijímáte rozsudek?“ Loučka neklidně těkal očima po auditoriu. „Lidi, vy nic neříkáte? Dyť jste byli přeci pro?“ „Jo,“ řekl někdo vzadu, „ale nevěděli jsme, žes nás obalamutil falšovaným dopisem.“ „Obžalovaný, ptám se podruhé, přijímáte rozsudek?“ „Ano,“ odvětil Loučka, „ale stejně je černá barva šeredná.“ V řadách diváků to zašumělo poznámkami: má pravdu, modrá je hezčí. Hned po vynesení rozsudku si vzal Loučka na týden dovolenou a odjel na ryby. Když se vrátil, zamířil z nádraží rovnou do hospody. „Už tady bydlet nebudu,“ řekl Vaverkovi a Kolníčkovi, „jsem do smrti znemožněnej, odstěhuju se.“ „Nedělej z toho tragédii,“ plácal ho Vaverka po zádech. „Radši pojď domů, žena tě tejden neviděla.“ Šli. Když se vykutáleli z trolejbusu, zatrnulo Loučkovi v zápěstích. „Ještě to nestačili přetřít, co?“ ukázal bradou na modrou oblohu balkonů. „Ještě né,“ potvrdil Vaverka. Loučka se zašklebil. „Co kdybyste mi helfli, platil bych míň za uvedení do toho, do toho původního stavu.“ Ošívali se. „Jo, uvést něco do jinýho stavu, to se neptáš, ale vrátit to zpátky, to aby makali jiní.“ „Černou mám a eště vyfasuju,“ přesvědčoval Loučka. „Abys neřekl, že nejsme kámoši.“ „Tak já letím.“ Vyšli za ním do patra. V mžiku byl převlečený do montérek a hnal se kolem udivené manželky na balkon.
35
„Ježíšmarja, co zase děláš, Tondo?“ zabědovala kulatá žena v teplácích, kolem pasu zástěru s pestrými květy. Koukl dolů. „Nikdo pod náma prádlo nemá,“ řekl spokojeně a zamíchal barvu v plechovce. Žena se rozplakala. „Co je, holka?“ zastavil se Loučka překvapeně. Vaverka a Kolníček se řehtali jako dva bujní koně. Sešel z balkonu do pokoje. „Co je?“ opakoval. „Nech to na pokoji, blboune!“ dusili se smíchem. „Psali z domovní správy, že architekt dal návrh na doplněk projektu. Všechny balkony v sídlišti budou mít zábradlí… modrý.“ „Aha!“ zaradoval se Loučka, ale smích mu vzápětí zčernal smutkem jako barva v kbelíku. „Všechny balkony?“ „Dočista všechny!“ smáli se. Loučka se pomalu vrátil na balkon. Přivřel oči a představil si nekonečné moře, nekonečný oceán modrého zábradlí… Ani jeden blok, ani jediný balkon v jiné barvě. Pak se mu v očích ďábelsky zablýsklo. Namočil štětec v plechovce a rázně mázl na modrý balkon první… černé mračno. Valcha Všichni říkali, že se děda pomátl. Nesouhlasil jsem. Měl jsem prostě za to, že je to jen jeho svérázný zvyk, jakási libůstka. Sedával v letní kuchyni, jejíž okna mířila do dvora, kde kdysi s babičkou hospodařili. Mí rodiče, dědův syn se ženou, přestavěli stáje na garáže. Okolí hlavního města, dvory, zahrady, průjezdy, všechno se zaplňovalo plecháči. „Podívej se na tu garáž city,“ říkával otec dědovi, když jsme přijeli v pátek večer na víkend a majitelé vozů vyváděli svá dobytčata v mračnech benzinového pachu dřevěnou bránou, která před léty slýchávala jen klapot koňských kopyt a vrzání žebřiňáků. Teď vystřelovala sportovní auta po hladkém betonu dvora na křižovatku pod staré košaté lípy a stáčela své chromované čumáky pryč od města. Směrovky s označením „Hlavní město 20 km“ mizely v jejich zpětných zrcátkách a rychle se zmenšovaly jako při pohledu obráceným dalekohledem. Víkendové dny byly všechny stejné jako stožáry osvětlení na dálnici. Máma pokaždé vyhrabala z kufru toyoty kupu špinavého prádla. Odvlekla všechno s mou pomocí do letní kuchyně a začala krmit jednookého plastického Polyféma značky Whirpool. Od tohoto okamžiku propukalo dědovo podivínství. Zpočátku to vypadalo celkem normálně. Děda žil celý život na venkově. Do města, i když od něho pobýval sotva dvě desítky kilometrů, páchl snad jednou za pět let. Spoustu výplodů techniky vlastně ani neznal. Jakmile opadly první roky euforie svobodného cestování za hranice vlasti a přišlo první velké zdražení benzínu, rozhodla máma, že se bude prát na chalupě. Jednak prádlo sušené na zahradě docela jináč voní, jednak je voda ze studny zadarmo. Na konci kuchyně se usadila obludka whirpoolka. První praní jsem řídil já. Děda pilně okouněl. Nahlížel mi přes rameno do návodu a zvědavě se vyptával na každé slovo. „Rozumíš tomu?“ Jeho oči se dívaly podezíravě. Jenom jsem povzneseně přikývl. Dělalo mi dobře, že se dědouch s úctou dívá, jak postupně přepínám tlačítka, nastavuji spínače a nakonec roztáčím kohout přívodního potrubí vody. Pračka ožila. Seděli jsme s tátovým tátou na lavici a mně ho najednou přišlo líto. Když má člověk bez roku devadesát, neví, jestli se dožije dalších objevů, senzačních věcí, které možná právě teď někde zrají v laboratořích, a zítra, pozítří se vyřítí jako povodeň z montážních linek do supermarketů, předváděcích prodejen a odtud potáhnou i do těch nejzapadlejších chalup. Vstal jsem a šel jsem k pračce. Myslil jsem si, že pohyb ze mne vyžene náhlou sklíčenost. Nad betonovým dvorem, kde jen uprostřed doutnal zelený pás trávy pokapané olejem, drnčelo letní nebe. Modré bez poskvrnky jako nejlepší autolak. Jana od sousedů prošla za zahradou v plavkách s nafukovacím lehátkem pod paží. Její štíhlé a už pěkně opálené tělíčko klesalo po svahu k rybníku. Hlava v koupací čepičce se pohupovala stále níž a níž nad stébly přeschlé šlachovité trávy, až úplně zmizela. Napadlo mě, že bych si tu měl na diskotéce najít nějakou holku. Víkend s rodiči kousek od velkoměstských ulic, náměstí, pasáží a žádný rande. To pomyšlení mě docela zkrušilo. Zaujal mě dědův ohromený pohled. Upřeně pozoroval převalování prádla za velkým kulatým sklem. Smršť hadrů a vody, vzápětí poklidné přežvykování, otáčení bubnu sem a tam, sem a tam, jako když čas přežvykuje stále nové a nové, ale stejně špinavé dějiny. Na mysl mi přišel známý fór: tělevizor charošij, no programa chujova, ale polkl jsem ho. Na panelu vyskočilo červené světýlko. Bílá skříň ryčně zabzučela. Trhnutím hlavy zvedl ke mně oči.
36
„Polámalo se něco?“ zeptal se s obavou. „Ne, bere si čistou vodu.“ „To je vynález,“ vzdychl uchváceně děda. „A jak to, že ví, co má teď dělat?“ „Je naprogramovaná. Copak jsi neviděl v televizi reklamu?“ Neodpověděl. Potěšeně a nedůvěřivě zároveň pozoroval tu moudře pitomou bednu ze skla, plastu a smaltovaného plechu. Uvědomil jsem si, že děda se na televizi nikdy nedívá a že ji taky celou dobu, co jsme přes týden ve městě, ani jednou nezapne. Začalo odstřeďování. Po chvilce soustředěného číhání se stroj změnil ve zdivočelého hrocha. Prádlo se roztočilo ve strakatý barevný vír. Starý Josef, jak někdy táta dědovi říkal, seděl bez pohnutí a nepřítomně upíral vybledlé oči se strhanými žilkami na křepčící výtvor techniky. Pračka svištivě odplivovala stále menší dávky vody. Kontrolka se naposledy rozsvítila. Dopráno jest. „Hotovo.“ Otevřel jsem okénko a vytáhl jsem skoro suché prádlo do koše. „Za jak dlouho?“ zeptal se dychtivě. „Osmdesát minut.“ „Panečku, tolika prádla a za pár chvil! Pročpak takový stroj nevymysleli už dřív, chlapče.“ Zazdálo se mi, že se dědovi zachvěl hlas. Otočil jsem se. Oči měl zvlhlé. „Co je?“ zeptal jsem se nechápavě. Neodpověděl, najednou ponořen hluboko sám do sebe. Děda se stal samozvaným strážcem pračky. Pokaždé, když jsme přijeli v pátek do stavení, našli jsme pračku čistou, vyleštěnou a přikrytou starým vlňákem po babičce. Máma se poprvé, když tuhle péči uviděla, neubránila pousmání. „Ale, dědo, vždyť je to jenom stroj. Nač to přikrýváte?“ Otevřela okénko a natáhla do sebe pach z pračky. „A zavírat se to už vůbec nemá, to vlhko musí vyschnout, nebo se nám tam chytne plíseň.“ „Aby se tam přece neprášilo,“ ozval se dotčeně starý Josef a vyšel nakvašeně ven. „Chudák, už je to starý dětina.“ Matčina poznámka mě zamrzela. „Někdo má psa nebo kočku, a náš děda má k tomu ještě pračku.“ „Asi máš pravdu,“ přiznala máma. Žádné praní se neobešlo bez dědovy asistence. Vysvětlili jsme mu a dopodrobna ukázali tu nejnutnější obsluhu při jednoduchém programu, ale nemínil se přístroje dotknout. Po celou dobu praní seděl na lavici a ospalým (nebo zasněným?) pohledem vnímal bílou skříň a její zvuky. Tohle bylo to jeho podivínství. Když program skončil, přišel nám oznámit, že je prádlo vyprané. Nadarmo jsme mu říkali, že nemusí u mašiny sedět, že se pohlídá sama. Ne. Spal v pokojíku, ale jak zaslechl první odstřeďování, vstal a posadil se na své místo naproti pračce. „Asi se mu tak lepší dřímá, když to vrčí,“ usoudila máma. Ale starý Josef nespal. Dokázal nám to nečekaně jednou po příjezdu. Vešli jsme do kuchyně a na zdi se skvěla nová okrasa. Děda snesl z půdy velmi starou dřevěnou valchu s ozdobně vyřezávaným rámem. Zavolal jsem Janu. „Tohle že jste měli na půdě?“ nevycházela z údivu. „To je přece starožitnost. Kolik by za to dali!“ Děda byl tím zájmem potěšen, my všichni kromě otce pobaveni. Zpozorněl jsem a čekal, co na to poví. Byl rozpačitý a zdálo se, že on jediný ví, co se v Josefovi děje. „Na tom právala moje maminka,“ pronesl pyšně děda. „Teď tady bude viset, aby ta…“ ukázal na pračku, „viděla, jak to dřív chodilo.“ Asi za měsíc se na chalupě zastavili kámoši ze školy a z práce. Valcha slavila podruhé večer velkého zájmu. Nálada, v níž byl děda na vrcholu blaha, však skončila konfliktem. Popíjelo se a Radek, který byl pořád při penězích, začal dražbu. Valcha se vyšplhala k ceně dvanáct set korun. Měli jsme to za dobrý žert, ale Radek vysázel prachy na stůl vydřený rýžákem a nestaraje se, co tomu děda řekne, odnášel kořist do auta. Starý Josef se vymrštil ze své lavice, jako by mu brali nejmilejší vnouče. „Pacholku jedna!“ vyhrkl jen a začal Radka směšně tahat za rukáv kožené bundy. „Ale pantáto, nedělejte scény, já už nepřidám ani floka!“ „Nech toho,“ řekl jsem ostře. „Tady nejde o peníze, ale o rodinnou památku.“ Vyvalil na mne oči. „Vo památku? S váma by člověk zblbnul! Já přeceňuju starej totém a jemu se to ještě nelíbí!“ Vypakovali jsme ho k autu. S dědou nebyla řeč. Valcha zmizela i s ním v pokojíku. Bylo mi uvnitř dusno. Coural jsem po dvoře. Ve dne sluncem rozehřátý beton ještě teď sálal teplem a hvězdy se líně rozsvěcovaly v černé výšce, jako když se díváš oknem na uléhající ospalé dívky. Ucítil jsem, že nejsem na dvoře sám. Táta. Postával u dveří a ohníček jeho cigarety jako by mi chtěl něco říct. „Co to bylo za idiota?“ „Od nás z dílny.“ „Pro dědu je to víc než památka,“ pokračoval táta. Mlčel jsem.
37
„Víš, že tvoje prababička se živila praním? Chodila po domech a prala špinavý prádlo. Děda jako kluk chodil s ní. Umřela, když mu bylo jedenáct.“ Týden nebyl ještě u konce, když ze vsi zavolal soused, že je děda nemocný, abychom ihned přijeli. Zastihli jsme ho v kuchyni. Valchu držel v náručí jako potulný harfeník a nepoznával nás. „Maminko, už nebudeš mít bolavý prsty. Koupil jsem ti prací skříň, pračku na elektriku. Je v ní voda a samo se to drhne. Tady ji máš,“ natahoval ruce s valchou nepřítomně před sebe. Když mu ji chtěl táta vzít, ucukl k sobě a skoro plačky se ozval: „Neberte mi ji, je moje!“ Uložili jsme Josefa na pohovku a otec jel pro doktora. „Silná skleróza mozku. V tomhle věku je to obvyklé.“ Položil recepty na stůl a sanitka odjela. „Zůstaneš s ním. Vyřídím ti omluvenku a zítra odpoledne přijedeme jako obvykle. Zeptám se primáře, jestli by nebylo lepší vzít ho raději na internu.“ Noc proběhla klidně. Ráno se dědovi viditelně ulevilo. Hleděl na mne z pohovky a nemohl pochopit, kde jsem se tady vzal. Podíval se na židli s čajem a léky. „Byl tady doktor?“ Kývl jsem. „Včera.“ „A ty, Michale?“ „Taky jsem tu od včerejška.“ „Co je dnes?“ pátral dál. „Pátek.“ Mlčel a přemýšlel. „Kde je?“ Dovtípil jsem se, že myslí valchu. „Tady.“ Spokojeně zavřel oči. „Bude se dneska prát?“ „Jasně, vždycky v pátek perem.“ „Mám žízeň.“ Čaj nechtěl, pivo jsem mu dát nesměl. „Zajeď na dolní konec, mívá minerálku.“ Nechtělo se mi od něho. „Udělám ti sifón, je to jako minerálka.“ „Ne, chci kyselku.“ Poručil jsem mu, aby klidně ležel. Sedl jsem na kolo a vzal starou tašku s láhvemi. Po návratu jsem ho uviděl jen v podvlíkačkách, bosého. Seděl v kuchyni. Přerývavě dýchal a zdálo se, že každou chvíli z lavice spadne. „Co jsem ti říkal? Neumíš poslouchat?“ Odvedl, nebo spíš odvlekl jsem ho zpátky na pohovku. Napil se a odpočíval. Třes, který mu začal v kuchyni, se trochu zmírnil. „Počkej, řeknu to tátovi.“ Na pohrůžku nereagoval. „Pusť pračku, Míšo. Mám tam na praní zástěru do zahrady a ručníky.“ „To nestojí za to. Počkej, až přijedou naši. Dovezou víc prádla.“ „Proč to nechceš udělat?“ řekl vyčítavě třesoucím se hlasem, že mi div nevyhrkly slzy. Poslechl jsem. „Už se točí?“ zeptal se slabě děda. „Ano,“ řekl jsem hlasitě. „Nic neslyším,“ řekl úzkostně. Přeruším několika stisky tlačítek program a nastavím odstřeďování. Stavení se zachvěje otřesy, trhá se ze základů a dává se na pochod. Mění se ve spřežení, v jehož čele burácivě dupe whirpoolka. Čas běží zpět a proměňuje všechno kolem. Já ani můj táta ještě nejsme. Děda je malý chlapec a rozvěšuje vždy na jiném dvoře prádlo, které vypraly červené, vymočené ruce jeho matky. Stojím ve dveřích. Střídavě pozoruji dědovu tvář a prázdnou odstřeďující pračku. Obávám se, že hluk a rozčilení Josefovi přitíží. Leží, oči má zavřené, na svrasklých lících úsměv, který mě zneklidňuje. „Co to má znamenat?“ uslyším najednou tátův hněvivý hlas. Sotva pronikne zpěvem pračky. Trhnu sebou. Děda se stále usmívá. „Promiň, moc to chtěl.“ Otec vstoupí do dědova pokoje. Jdu za ním. Sklání se nad dědou. Dědovy rty něco šeptají. „Běž to vypnout,“ řekne otec. „Zase už o sobě neví. Prášky si vzal?“ Kývnu na souhlas. Pračka ztichne. Dům se vrátil na své místo. Na svět přijde můj otec a s ním i já. Z mlatu za domem odlétají poslední víkendové vzducholodi přívěsů. Přesto je úplné ticho. Jen v kuchyni je slyšet v pračce cvrčka chronometru, který čeká na další příkaz obsluhy. Dědovi znehybněl na tváři šťastný úsměv. Hledím nevěřícně na otce, kterému kanou slzy bez pláče. Utíká ven na dvůr. Jdu za ním a poprvé nevidím v kuchyni vzorek staré dlažby.
38
Bleděmodrá bugatka Nebylo mu tehdy ještě celých šest let, když matka Janovi zničila jediným zlostným dupnutím blankytně modré závodní autíčko na klíček. Bugatku dovezl Janovi otec z lázní z Luhačovic, kde si léčil na poukaz cukrovku. Vzteklý dupanec nebyla jen rána s plechovým skřípotem a pláčem drcených převodových koleček, ale rána přímo do středu Janovy spokojené dušičky. Nezmohl se ani na jedinou slzu, ani na tu nejsprostší nadávku, kterou se rodiče v hádkách častovali. S jakousi urputnou a tvrdošíjnou trpělivostí, téměř masochistického ražení, sesbíral rozkutálená kolečka kolem plechové placky a s radostí zjistil, že přední náprava, která se dala ovládat volantem jako ve skutečném autě, ničivou nohu přežila a fungovala. Nevěděl proč, avšak měl pocit, že mu tato rána patří, že ji musel čekat a že si ji zaslouží. Jako by v něm někdo řekl: s troskou své nejmilejší hračky hráti si budeš a zraňování sebe sama se ti stane potřebou. Blankytnou mrtvolku závodního monopostu ukryl hluboko pod manželskou dvojpostelí, až do rohu ke zdi, kde byla v prknech podlahy oválná díra. Věřil, že ji udělala myš, která zde tajně vychází ven. Byl přesvědčen, že mrtvému vraku šedé zvíře neublíží. Když se matka vyběsnila a vrátila se asi po hodině do pokoje, našla Jana, jak klečí na kolenou a s hlavou až u podlahy hledí zadumaně vstříc páru gumových koleček s volantem. Jezdil s nimi sem a tam a v duchu si představoval, že drží trup té nádherné bleděmodré bugatky. „Cos s tím udělal?“ zeptala se výhružně. Jan mlčel. „Kde je zbytek auta?“ Odpověděl, stále s hlavou u podlahy: „Vyhodil jsem ho.“ Po delším mlčení vyjela nepřesvědčivě: „Nemáš s tím jezdit člověku pod nohy.“ Čekal, že matka zalituje, co provedla. Někdy tak, aspoň náznakem, reagovala. Neřekla: pojď, zkusíme to opravit, nebo: koupím ti jiné. I kdyby to řekla, stejně by odpověděl, že nechce. Tentokrát se naprosto zmýlil, neboť prohlásila: „Byl to beztak škaredej krám, koupil to poslední den, aby ti vůbec něco dovezl. To té černé můře (nevlastní sestře z otcova prvního manželství) určitě koupil něco lepšího.“ Žárlila na ni nepřetržitě, co se za vdovce jako bezdětná vdova provdala. Jindy by, hlavně po tvrdém výprasku, otrocky a s oddaným sebeponížením, snaživě přitakal, ano, byl to krám. Dnes však řekl jen: „Bylo modré.“ A když si dodal odvahy: „Modré a pěkné!“ Matka ze sebe vydala jakýsi zvuk pohrdání, vymrštila se ze židle a Jan viděl ze žabí perspektivy její krátké silné nohy, jak jdou v papučích po houpajících se prknech podlahy do kuchyně. Ve chvíli, kdy překračovala práh, něco opustilo její pravou podrážku a zapadlo do spáry za prahem. Počkal, až bouchla dveřmi. Jakmile si byl jist, že pokračuje v hádce s otcem, zvedl se s tlukoucím srdcem a přiběhl k prahu. Pomalu spustil ruku dolů a napřáhl ukazováček. Když jej zvedl, lpěl na něm jako setřený pel z křídel motýla bleděmodrý střípek laku. Teprve teď mu němě vytryskly slzy. Pohádali se s manželkou. Vystřelil vztekle z kuchyně do pokoje. Radiopřijímač otevřel úplně automaticky, aby nějak přehlušil proud zmatených myšlenek už už směřujících k hysterickému výbuchu. Chtěl něco rozmlátit, něco, co je mu nebo jí obzvlášť milé, na co se dlouho společně těšili. Chtěl si z pocitu momentální, domnělé křivdy způsobit ještě větší bolest. Trp, hňupe! Křičel v duchu na sebe. Nenávidím tě! Chci tě zabít, oddělat! Nic jiného si nezasloužíš, když tě nemají rádi. Ozýval se v něm, aniž si to plně uvědomoval, pravzor této smíšené reakce, zakódovaný v jeho podvědomí matčinými nesčíslnými a nesmyslnými scénami, které provázely celé Janovo dětství. Ingrid vešla váhavě do obýváku. Zastihla Jana, jak v rukou obrací nejcennější kus její starožitné keramiky, habánský džbán s vročením 1757. Zbledla. „Nech to na pokoji,“ řekla se zaťatými zuby. Pomalu se k ní otočil. Usmíval se. Nebyla schopna dešifrovat, zda je to normální přátelský úsměv, nebo výraz zlomyslného lstivého tyrana, který s líbezným pousmáním, jako by nerad, upustí džbánek na podlahu. „Je to opravdu nejpěknější kus, že?“ Nerozhodně kývla. Netušila, kam tou otázkou míří. „Mělo by se to utřít, je na tom vrstva prachu,“ pokračoval starostlivě. „Dones nějakou utěrku.“ Váhala. Pátravě se mu vpíjela do tváře. „Tak běž,“ pobídl ji netrpělivě.
39
Se strachem se ploužila do kuchyně. Bylo jí jako vězni vybízenému k útěku, který má dostat vzápětí kulku do týla. Povytáhla spěšně zásuvku a vyndala flanelovou prachovku. Polohlasně hrající rádio narušil jakýsi šramot. Teď! Čekala úder a třesk střepů, jak už slyšela během života s Janem vícekrát. Jestli to tentokrát udělá, ten cvok mizernej, okamžitě se s ním rozejde! Okamžitě! Už to nemůže a nebude snášet. Poslouchala napjata na nejvyšší míru. Bylo však ticho. Neslyšně se vrátila a zastavila se na prahu. Rozběhl se k ní a skoro jí vytrhl hadřík z ruky. Opatrně, ale spěšně, jako by se bál, že si to rozmyslí, otíral pečlivě jeden kousek fajánsu za druhým a kladl zpět přesně na místo, jak si je před časem sama rozestavila. Celou tu dobu nebyla schopna jakékoliv reakce. Jen s každým dalším předmětem, který uchopil a utíral, jí bylo jako by šla po tenkém laně nad hlubinou a nevěděla, kdy se lano přetrhne. Skončil a ona si všimla, že mu po čele stékají těžké kapky potu jako chirurgovi po vyčerpávající mimořádné operaci. Bojoval s obavou, aby mu něco nevypadlo z rukou, protože to by jí nikdy nevysvětlil, nebo překonával v sobě něco jiného? „No vidíš,“ řekl jí s tím úsměvem, který ji od počátku k němu přitahoval. „Není to hezčí?“ Zmohla se jen na rychlé kývnutí. Vypnul rádio, vzal ji kolem ramen. „Dal bych si malou kávu,“ řekl unaveně. Zase jenom kývla, ale už se usmála docela uvolněně. Matčina noha v rozepnuté bačkoře zůstala trčet ve vzduchu. Bleděmodrá bugatka projela nebezpečným úsekem trati, aniž by utrpěla sebemenší šrám. Zlom? „Stejně je to tvoje vina,“ řekne ona při večeři. „Není,“ odpoví on, jako už mnohokrát předtím. „Podruhé to napravíme.“ „Nic se už nenapraví,“ odmítne ona. „Když máš strach, tak nic.“ „Já strach nemám, vím jen, že jsi tomu vinen jenom ty.“ „Odkud to víš?“ „Vím, protože ses krmil léky, je to v tobě.“ „Jak víš, jsme oba zdraví,“ řekne muž s největším sebeovládáním. „Genetická poradna nic nenašla, nic nezakázala.“ V duchu by ji nejraději uhodil. Silně. Až by zemřela. Na místě. Nahlas ale řekne smířlivě: „Nechme toho.“ „Nenechám!“ vzkypí ona. „Zkazils mi život. Já se tolik těšila.“ „Já se těšil zrovna tak!“ vybuchne. A po chvíli: „Jiné to taky potkalo.“ „Ale proč zrovna nás?“ „Zeptej se mě,“ řekne jí, „proč prší?“ „Co to pleteš?“ „Vidíš, je to jako když zaprší. Nikdo to nenařídí, nikdo tomu nezabrání.“ Ona se rozpláče. „Ty, ty!“ syčí nenávistně. „Odejdu od tebe a už se nevrátím.“ Její věta ho vyděsí, ale řekne: „Nic nenadělám. Běž.“ „To by se ti tak hodilo,“ odsekne ona. „Dovedl by sis jinou…“ „…a měl s ní dítě,“ dopoví muž za ni jako už mnohokrát. „Ne, ne, nikdy ne!“ opakuje ona v nejvyšším hněvu. „Budu u tebe, protože tě chci za to zničit.“ On se zasměje: „Ty jsi už dávno zničená, protože se k tomu stále vracíš.“ „A budu se vracet, dokud budu dýchat.“ „Já se k němu taky vracím.“ „Nic neříkáš. Spíš, chrápeš, a nemáš strašlivé sny jako já.“ Kdyby věděla, jaký mám já sen. Jeden nepřetržitý, kterého se bojím, pomyslí si on. „Lidi mi ho pořád připomínají,“ pokračuje ona. „Je to těžký, ale nesmíš se tomu poddávat.“ „Jsi chlap, nemáš takový cit.“ „Ne, nemám,“ říká muž trpce. „Proč nic kloudného neřekneš?“ zaútočí znovu ona. „Všechno kolem něho jsme si už řekli, dál se z toho jenom zblázníme.“ „To říkají psychologové, psychiatři, teolóóógové, geometři!“ zazpívá hystericky žena. „Ten kecá to a ten zas tohle, ale nikdo neporadí. Já už nechci trpět, slyšíš?!!“ „Slyším,“ odpoví, jen aby ji uklidnil. Chápe její stavy, nebo si myslí, že je chápe, aspoň částečně. Když ona bezvýchodně naříká, nakonec ji v zoufalství nenávidí, protože neví, jak by ji mohl uklidnit, a ona
40
sama nedokáže tak jako on vypláchnout si – byť jen přechodně – hlavu pomyšlením na práci, na všechen čas pohlcující zbabělé ponoření do zbytečných funkcí, úkolů, podnikání, zasedání. „Nechci tě vidět,“ řekne v pláči a vrhne se mu kolem krku. Muž ucítí, jak mu něco řezavě zadoutná v očích. „No, vidíš,“ řekne konejšivě a pohladí ji po vlasech. Cítí, jak mu její slzy smáčejí košili. Jako mnohokrát za pět let, která uplynula od narození dítěte, které odmítlo působit rodičům radost. „Uklidni se,“ řekne jí znovu, tentokrát co nejněžněji. „Takhle se odděláme navzájem.“ „Ať,“ řekne trucovitě. „Nic mě na světě nedrží.“ Ten netvor, řekne si on v duchu a myslí dítě. Druhý den vstane, zaveze ji do účtárny. Rozloučí se. „Mám čekat?“ zeptá se ona, už klidná a mezi lidmi provozuschopná. „Ne, dnes budu v práci dýl.“ „Dobře, dělej, jak chceš,“ dodá o poznání chladněji. „Ahoj.“ „Ahoj.“ Zaklepe na dveře pracovny. Majitel je kupodivu vzácně sám. Řekne mu, že si musí vzít dovolenou, je to velmi nutné. „Nutné? Copak?“ „Soukromé důvody.“ „Mohl bych vám já nějak pomoci?“ „Bohužel.“ S dovolenkou ujíždí z města pryč. Střídají se vesnice, několik městeček. Podzim směřuje barevně k přechodné smrti stromů a keřů. Ano, smrt je přechodná. Nebo život? Jede stále dál a vidí sám sebe jako kameraman cizího herce, kterého režíruje neviditelná, skrytá síla. Přijede do okresního města. Vjede až do ulice, kde je kojenecký ústav. Vstoupí do vrátnice. „Nejsou návštěvy, pane,“ řekne sestra v recepci komisně. „Jedu zdaleka.“ „Dobrá, zeptám se paní primářky.“ „Jste velmi laskavá.“ Lékařka je před ním. „Vy jste Jakubův otec?“ Kývne. „Ještě jsem vás tu neviděla,“ řekne s jemnou výčitkou. „Jste tu nová, že? Před vámi tu byl lékař.“ „Ne,“ řekne lékařka. „Já jsem tu už čtvrtý rok.“ „Uhm, máte pravdu.“ „Ale vy jste tu nebyl už skoro pět let, že?“ On sklopí hlavu a kývne. Lékařčiny boty jsou státní, bílé a de- zinfikované. „Víte, že za takové situace by vám mohlo být dítě klidně odebráno a nabídnuto k adopci?“ vmísí se důležitě sestra. Muž na ni dlouhou vteřinu nechápavě civí, pak se mu obličej roztahuje k smíchu. Smích je zlý, skoro šílený. Ale šílené je vždycky všechno, co prožívá jeden a druzí nechápou. Směje se. Směje se stále víc, až řičí, až zle sípe, a sestra o krok couvne, jako by otevřela kohout bomby, ze které uniká nebezpečný plyn. Lékařka ji pošle pryč netrpělivým posunkem ruky. „Chcete informace?“ zeptá se stroze. Muž se stále ještě směje, ale jeho smích ochabuje, až dohasne a ukáže se, že mužova tvář je strhaná, sešlá. „Adoptovat bez našeho vědomí jeho?“ zeptá se sám sebe. „Bože, kdo by ho tak mohl chtít?“ Pak zazní rezignovaná, zbytečná otázka: „Jak to s ním vypadá?“ „Stav je, jak víte, trvalý, irreparabilní,“ řekla lhostejně lékařka. „Vím, vím,“ pokývne netrpělivě. „Mohl bych ho vidět?“ Jistě, může ho vidět. Stoupají po schodech. Také na jeho nohách je pár bílých dezinfikovaných galoší. Pleskají jak ploutve žabího muže. Je předán vrchní sestře na oddělení. Je to táž žena, která jim za zády primáře před čtyřmi léty radila, aby sem už nikdy nechodili a počali nové dítě. „Ještě jste se nerozhodli?“ ptá se, jako by se vrátil měsíc po rozhovoru. „Žena se bojí,“ vysvětlí a dívá se upřeně zdravotnici do tváře. „To je těžké,“ přitaká. „Jdu se se synem rozloučit.“ „Už sem nepřijedete?“ „Ne, asi odejdu od ženy. Nevím ještě.“
41
„Myslíte, že jí tím pomůžete?“ Pokrčí rozpačitě rameny a uhne pohledem. „Můžu?“ „Ano,“ pochopí sestra a vede ho chodbou, jejíž jedna stěna je prosklená. Rychle prohlíží kóje. Paměť má dobrou. Tam jsou dvě velká slunce makrocefalů. Tenké pavoučí ručičky buší monotónně do centrály porostlé světlými vlásky, do centrály, která ruce nikdy nenaučí uchopovat věci, hovořit a smát se. Pak spatří Jakuba. Tolik let na to myslel, představoval si, jak se syn změní, i když na zázrak nevěřil. Před čtyřmi lety to bylo pachole staré rok a čtvrt, ještě v dupačkách. Nyní je to protáhlé vyžle. Pozná jeho podobu ihned, tu malou hlavu, diagnózu mikrocefalus neznámé etiologie. Tvář za mřížemi postýlky je natočena k příchozím. Sleduje je. Vteřina dlouhá miliardu let vzbudí v muži dojem, že se strašlivě, nezměřitelně provinil, oba se provinili, neboť syn vnímá, pozoruje a dívá se zcela normálně. Když k němu přistoupí, pokračuje paprsek synova pohledu dál s nepřítomným úsměvem po stropě pokoje, putuje netečně jako zcestná oběžnice nad slunci makrocefalů a znovu se vrací do chodby, kde nikdo nekráčí. Je paradoxně šťasten, že se neprovinil. Protože bohužel a bohudíky nic se nezměnilo. Je to ireparabilní a bude to dále ireparabilní až do chvíle, kdy chovanec, který nevnímá, nemyslí a nevyvíjí se, neskoná na interkurentní neboli běžnou infekci. To se však nestane tak brzy, neboť péče je tu vzorná. „Chcete si ho pochovat?“ Přisvědčí a vezme dítě do náručí. Vyplavou v něm pocity jako před čtyřmi lety, kdy dítě poprvé navštívili. Fotografovali ho na památku (ta zvrhlost rodičovské lásky!), s vědomím, že sem už nikdy nevkročí. Ty fotografie vlastně ženu stále zjitřují. Proč ho to nenapadlo dřív? Měl je zničit. Přemýšlí a chová kostnatý raneček. Malá hlavička se kymácí nahoru a dolů, ústa zdobí otcovo rameno šňůrkou slin. Po návratu fotografie zničí. Je třeba ji od všeho dokonale odříznout, oddělit, aby se nic nepřipomínalo. To zabíjí odvahu k dalšímu kroku. Pak se podívá dítěti do tváře. Tak to jsi ty, ty, Jakube, šeptá láskyplně. To jsi ty, ta zrůda, co mi ničí ženu, na dálku, pořád a pořád. Jeho šepot je vroucí. Fotografie zničím, ale ty zůstaneš. Co by bylo, co bude, až ty nebudeš? Bude žena jiná, rozhodnější? Bude souhlasit s tím, abychom už nebyli jen sami dva? Netrpěla by už proto, že ty bys netrpěl? Ale vždyť ty netrpíš. V tvém vědomí je těžká, miliony let vzdálená temnota prvohor. Sestra projde a položí na ně úsměv. Soucitný? Chápavý? Bezmocný? Nebo profesionálně povzbudivý, mechanický? Pak se hlasy sester přesunou na vzdálenější konec oddělení. Lebky makrocefalů září jako obrovské pampelišky a duní jako tamtamy pod nevědomě tlukoucími pěstičkami mlčenlivých majitelů. Sedí bez hlesu a syn mu líže ucho jako pes. Takové nehybné sousoší zná. Když se nečekaně vrátil ze zaměstnání, nacházel madonu s děťátkem, oba vytesané nehybností v obývacím pokoji. Na podpatku se otáčel a mizel. Byl a je zbabělý. Nedokáže přesvědčit ani sebe, ani ženu. Přidrží dítě, aby mu nespadlo, sáhne do kapsy, vytáhne kapesník, utře dítěti nos. Schovává kapesník. Vtom spatří na klopě svého saka ozdobný dlouhý špendlík se znakem své akciové společnosti. Nadhodí si dítě a opře si ho o levé předloktí. Usměje se na ně, a pak je otočí zátylkem k sobě. Zamíří špendlíkem. Představí si vpich. Vyskočila by jen malá kapka krve, kterou by setřel prstem. Dítě by zvláčnělo, přestalo dýchat. Oči, které nevnímají, ty by hleděly jako teď upřeně do podlahy. Pak se náhle rozhodne. Roztřesenou rukou zabodne jehlici… zpátky do klopy. Vstane, odnese dítě na lůžko a přikryje. Vrátí se do přípravny. „Už jste se rozloučil?“ zeptá se vrchní s úsměvem. „Ano,“ říká, „děkuju a sbohem.“ „Už sem skutečně nechoďte,“ radí znovu sestra a zkoumavě mu hledí do očí. „Slibuju,“ odpoví a zamíří ke dveřím. Zakopne, ještě jednou děkuje. Přidá do kroku. Hbitě odemkne auto a vyráží z ulice. Jede. Jede stále rychleji. Nechce se vracet domů k ženiným výčitkám a své strnulosti. Přece ji nemůže přimět k početí násilím! Zůstane raději sám? Na křižovatce za městem se náhle otáčí a vrací se. Městem, kde je kojenecký ústav, však jen rychle projede a v jakési vnitřní mlze se pohybuje zpět po trase, kterou už dnes jednou absolvoval. Když vstoupí v podvečer do bytu, je všude ticho. Jen v koupelně je slyšet jemné, nepravidelné cinkání. Vstoupí. Žena se otočí a… usměje. Zeptá se ho, jak se měl, a mezitím rovná na poličce kosmetické potřeby. Jedna z mála chvil, kdy z její mysli na neurčito odplul sžíravý žal obalující ji ostny s hroty ven i dovnitř. Váhá, zda má vyprávět o dlouhé cestě tam a ještě delší domů. Ale její úsměv mu dává pojednou pocit naděje. Odpoví jí, že se měl dobře. Filiálka si vede úspěšně, šéf to jistě ocení. Žena vezme kbelík s vodou a vylije ji do záchodu. Vezme ji za ramena. Cítí, jak se její pružná postava lehce zachvívá. Ona drží roztažené ruce v zelených gumových rukavicích a docela vlídně řekne: „Počkej, dokončím to.“
42
Přejde do kuchyně, ohřeje si připravenou večeři. Jí, aniž by vůbec vnímal chuť. Bojí se večera, bojí se noci. „Vyneseš smetí?“ zavolá žena z koupelny. Polkl a volá, že ano. Opláchne v dřezu talíř a nechává jej okapat. Přezuje se do polobotek a vezme kbelík z plastické hmoty. Vedle něho je svázaný uzlík. Není poznat, co obsahuje. Zeptá se: „Ty hadříky taky?“ Zdá se, že žena nějak dlouho váhá s odpovědí, ale pak v šumu vody uslyší její rozechvělý hlas. „Hadříčky taky.“ Pozastaví se nad vyslovenou zdrobnělinou. Rychle uzlík rozváže. Je v něm první synova košilka, děravá a roztřepená neustálým praním. Dupačky a čepička, které tak žena opatruje, tu však nejsou. Ani fotografie. Z přeplněného kbelíku vypadne šustivě staniolový obal. Mechanicky ho zvedne a otočí. Tři řady zalisovaných pilulek: žluté, modré a červené. Ani jedna nechybí! Otevírá ústa k otázce, ale pak zatlačí antikoncepční tablety hluboko mezi odpadky. Najednou se mu rozbušilo srdce. V koupelně sviští sprcha a kolem dveří se táhne vůně šamponu. Muž se vzchopí. Zvedne kbelík a uzlík. Otevře dveře do chodby. Najednou se zastaví. Je zmaten. Hlavou mu běží zážitek dnešního dne. Zaplavuje ho prudká vlna nesmírného studu a pocitu viny. Neví, co má dělat, ale přesto vykročí. Sestupuje zvolna po schodišti. Ví, že má na rozmyšlenou jen dvě patra dolů k popelnicím a zpátky. Pořád jsme čtyři V pondělí ráno, devátého září 1994, vstával můj tatínek Antonín v hotelu San Pedro šedesát kilometrů od Barcelony. Maminka Karolina mu pomohla na elektrický vozík pro invalidy značky Ortopedia a on jel přivolat výtah. Pak, jen v kalhotkách a podprsence, poskakovala pokojem s pravou nohou v podpěrném přístroji, kvůli kterému jí tatínek někdy žertem říkával: rytíř, noha železná. Budila mou třináctiletou plavovlasou sestru Lucii. Rodiče se sestrou vyjeli poprvé v životě za hranice všedních dnů. Byl to jejich druhý den dovolené ve Španělsku. Nebyl jsem s nimi, ale i já mířil za hranice všedních pozemských dnů. Umíral jsem. Na opakovaný zápal plic. Ležel jsem na lůžku v ústavu pro tělesně a mentálně postižené děti a mládež v Pušticích. Bylo sedm hodin a třicet dvě minuty, a za dvacet minut, jak bylo později napsáno v úmrtním listě, jsem měl skonat. Ošetřovatelka podvědomě slyšela moje zrychlující se dýchání. Závěrečné chroptění ji nepříjemně probralo. Věděla, že už se nedá nic dělat. Tak to naznala lékařka. Když jsem ztichl, vyšla sestra z pokoje a řekla lékařce: „Paní doktorko, Daniel odešel.“ Lékařka poznačila čas na list papíru a šla ohledat moje vyhublé tělo. Vypadalo spíš na devět než na necelých dvacet let. Musel jsem se zasmát. Prý Daniel odešel! Celý život jsem se nedokázal postavit na nohy a udělat jediný krůček. Teď jsem odešel a byl pryč. Byl jsem z toho výroku opravdu celý pryč. V 7.58 byly moje chatrné mozkové buňky mrtvé. Kdyby je chtěl někdo oživit, nepodařilo by se to. Ovšem buňky jater – játra, ta jsem měl zdravá z dlouhodobé kojenecké stravy – buňky jater a jiných orgánů to táhly ještě desítku minut dál. Lékařka vyplnila úmrtní list a potom jsem jen čekal, až mě odvezou do lednice. Pro tatínka měl tento den mimořádně zdařilý průběh. Brzy po snídani, zatímco Karolina s Luckou šly na procházku v okolí hotelu, se zapovídal v recepci se Španělem, o kterém vůbec nevěděl, že je to zástupce ředitele hotelu. Od toho dne se také na tatínka obracel personál se všemi problémy. Antonín sice španělsky neovládal, ale blýskal se dokonalou angličtinou. Probrali všechno možné. Od světové politiky, pádu berlínské zdi, až po sametovou revoluci a nezaměstnanost invalidů zde i doma. Nudilo mě to. Chtěl jsem tátovi dát nějakým způsobem najevo, co se se mnou děje, ale neměl jsem dost energie. Mé vlny se lámaly a klesaly k zemi. Dokázaly sotva překročit státní hranici. Ale přece ho nakonec aspoň zčásti zasáhly. Po hodině povídání ztratil táta náhle dech a jeho srdce dvakrát arytmicky poskočilo. Myslel však, že je to z horka a přílišného řečnění. Vyjel z hotelu ven do stínu za vedlejším supermarketem. Měl pojednou pocit obrovské úzkosti a tíhy. Sledoval jsem, jak mu hlavou proběhla myšlenka na smrt. Taková hloupost, aby zatřepal bačkorama, sotva se dostal do země svých snů! Co z ní dosud viděl? Turistické pobřeží plné hotelů a žádné památky. Maminka Karolina a sestřička se zatím procházely kolem pobřežních obchodů a stánků. Karolina stála před keramikou. Suvenýry se jí však nelíbily. Tuctové sádrové domečky s drátěnými balkony v jižním stylu byly
43
všechny na jedno brdo. Karolinu přepadl smutek. Čekala plno krásy a zajímavostí. Místo toho byla odkázána na plouhání se nejbližším okolím o berlích. Mrzelo ji, že Antonín stále zapomíná, že co on objede na elektrickém vozíku, musí ona odšlapat s holemi, zpoceným tělem a trpkostí v mysli. Země snů! Chtěla ochutnat zmrzlinu, ale Antonín stále škudlil pesety, řka, že si musejí koupit něco trvalejšího. Smlsnout zmrzlinu a kdo ví, jestli ne se salmonelózou, to není trvalá památka. A považ! Tady shánět a platit doktora. Tu jsem jí přišel konečně na mysl. Jen podvědomě. Zjevoval jsem se jí někdy dost často. Stačilo, aby potkala chlapce nebo mladíka s blond vlasy asi v mém nynějším věku a hned jí vytanula v duši otázka. Jak by teď vypadal Daniel, kdyby byl zdravý? Studoval by? Měl by už děvče? Kráčel by taky tak pružně a s úsměvem, jako jde v tento okamžik proti ní usmívající se mladík? Vede za ruku dívku, oba v šortkách, hledí na sebe navzájem jako do zrcadla a oči jim září. Vídala mne tak v rostoucím sousedčině Petrovi, ve stejně starých synech svých kamarádek a známých. Odpoledne téhož dne mne odvezla pohřební služba Misericordia na patologii do fakultní nemocnice v Motole. Dostal jsem chladící box hned vedle skoro devadesátileté stařenky, kterou smrtelně srazil mladý motocyklista. Ten ležel napravo ode mne. Přejetá babička ho nechtěně vzala s sebou. Když do ní v rychlé jízdě vrazil, přerazil páteř nejen jí, ale i sobě. Zemřeli během cesty oba v jedné sanitce. Byla to zvláštní, věkem i osudem nerovná a praštěná ne svatební, ale úmrtní cesta. Teď tu leželi oba. Každý ve své ledové komůrce, a já naslouchal jejich hovoru. „Babičko, moc se omlouvám, je mi to strašně blbý, co jsem vyved,“ začal mladík, „nechtěl jsem nikomu ublížit.“ „Šaks za to zaplatil sám. Bůhví, že ti to nepřeju. Ale copak o mně, já už jsem si na světě pobyla dost.“ Po odmlce dodala: „Rodiče budou smutný. A děvče jsi měl?“ „Jel jsem právě za ní,“ dostal sotva ze sebe a mlčel. „A co ty, chlapče?“ zeptala se mne znenadání. Řekl jsem jí, že jsem „odešel“ na zápal plic. Motorista Evžen se zeptal, kolik je mi let. Odpověděl jsem, že skoro dvacet. „A tos byl celej život po ústavech?“ Řekl jsem, že ano. Pak se ještě ptali, jestli za mnou rodiče chodili, ale řekl jsem, že málo, nebo vůbec ne. Tatínek Antonín, když jel z návštěvy v kojeňáku, kde jsem začínal, málem havaroval. Karolina byla lítostivější, vždycky plakala, ale byla silnější než tatínek. Pak jim sestřičky řekly, že ať tam za mnou rodiče nechodí, že se budou darmo jitřit. Znaly případy, kdy se rodiče utrápili a nakonec rozvedli. Radily mamince, aby měla jiné dítě, které jí pomůže na mne zapomenout. Ale Karolina tehdy o tom nechtěla ani slyšet. Dokonce byla v pokušení vzít mě zpět domů. Přemlouvala ji k tomu i ošetřující lékařka, když říkala: víte, maminko, i když je děťátko tak velmi postižené a nikdy vás vlastně nepozná a nepromluví na vás, stejně jako to zvířátko vycítí, kdo ho má skutečně rád a kdo ho jen šetrně opatruje. Když to slyšel můj táta Antonín, zatmělo se mu před očima, že se sotva udržel na nohou. Na jedné straně vycítil, jak jim sestry řekly, že lékařka také sleduje odlehčení přeplněného kojeňáku, na druhé věděl, že by Karolina moje postižení doma natrvalo neunesla. A pak znovu slyšel, že má vlastně nemyslící, tupé zvířátko a ne následníka, který ponese jeho jméno a dokáže víc než taťka, kterého v deseti letech navždycky zkroutila dětská obrna. A tak se po jedné návštěvě, kdy s nimi mluvila opět ta moc hodná sestřička, rozhodli, že za mnou pokud možno chodit nebudou. „Bylo ti hodně smutno?“ zeptal se Evžen. Odpověděl jsem, že ani ne. Poznal jsem, kdy mě hladí máma, to bylo vždycky jemnější, a kdy ošetřovatelka. Ale jinak jsem nic nevnímal, jen jsem celé dny ležel a bloudil očima v neurčitu, nebo spal nebo brečel, když jsem měl žízeň a hlad. Za sedm let se mi narodila sestra. Dali jí jméno Lucie. Maminka se velmi dlouho rozmýšlela. Pochodili s tatínkem všechna možná vyšetření. Vyslechli varování příbuzných i pochyby známého lékaře. Ale příčinou mého podivného ustrojení byla pravděpodobně infekce spalniček, které prodělalo dítě maminčiny kolegyně v kanceláři. Tak jsem získal označení mikrocefal a zakalení obou očí. Po rozhodnutí mít druhé dítě zažila moje máma devět měsíců napjatého života. Výsledky vyšetření dávaly velkou naději, že druhé dítě bude zdravé. Proto myslela jen na pěkné věci, prohlížela krásné obrázky, poslouchala příjemnou hudbu, a jak dítě rostlo, v duchu si s ním povídala. Přišla však nečekaně rána, která byla vedena zákeřně, ze zlé vůle a závisti. Věděl jsem o tom, ale bylo mi sotva sedm let a kromě pár slabých vlnových chvění jsem nemohl mámu ani tátu varovat. Na Vánoce, půl roku před porodem, jí někdo se smyslem pro vánoční poetickou náladu hodil do schránky kus vánočního papíru, na kterém jí tiskacím písmem přál, aby to další dítě bylo zase kripl a táhla pryč z činžáku. Měla velké vyděšené oči, a když to ukázala Antonínovi řekl jen: někdo chce, aby ses rozčílila a potratila. Nesmíme mu udělat radost. Buď klidná a dítě bude dobré. Ovládla se. Kontroly ultrazvukem potvrdily, že hlavička mé budoucí sestry rostla normálně v porovnání s mojí, a já měl radost. Proto mi vůbec nevadilo, že za mnou nechodili.
44
„Takhle žít a ležet ochrnutej tolik let, to bych se zbláznil a něco si udělal. Dobře, že jsem to nepřežil,“ řekl Evžen odevzdaně. „Teď už nic necítím, nic mě nebolí.“ „Nevěř tomu,“ řekla babička, „kdybys zůstal na vozejčku, zvykl by sis a zase bys byl docela rád na světě, jako můj bratr. Z vojny se vrátil od pasu mrtvej a pěkný děti vyživil a vychoval. Nedal se.“ „Nevím, bábi,“ vzdychl Evžen, a pak bylo v boxech jen ticho, tma a zima. Ale my naštěstí nic necítili. Sociální pracovnice, paní Petrlíková, co mi koupila z mého invalidního důchodu malý magnetofon značky Panasonic a pouštěla mi celý den písničky, abych měl podle moderních zásad rehabilitace aspoň nějaké podnětné a libé zvuky, poslala rodičům domů telegram. Nevěděla ale, že jsou poprvé na dovolené v zahraničí a divila se, že se čtrnáct dní nikdo neozývá. Už si začala myslit, že na mne rodiče úplně zapomněli a zanevřeli a že budou zřejmě chtít, aby ústav zařídil i můj pohřeb, ale já věděl, že se mýlila. Přišli včas a nechali mne pohřbít. Dlouho si vyčítali, že zrovna co se těšili pohledem na moře, já byl sám, daleko od nich, a odcházel, aniž by se mohli se mnou rozloučit. Kdybych mohl, řekl bych jim, že to prostě jinak nešlo, i kdyby byli bývali doma a přišli za mnou, nezadrželi by mě. Ale nezapomněli. Oni na mne nemůžou nikdy zapomenout, ani kdyby chtěli. Pořád jsme čtyři: já, táta, máma a sestra Lucka.
Stařec a zběh Starý Kolařík stál uprostřed dvora zalit dubnovým sluncem a křičel někam do oblačného jarního nebe za křídly s černým křížem. „Psi zatracení! Střechu od stodoly mám pryč! Kdo mně to bude spravovat?!“ Snacha s vnukem se krčili za bábou ve vchodu do síňky. „Pojď dovnitř, blázne starý, ještě tě uvidí a zabijou.“ „Ale nezabijou,“ mávl zlostně rukou. Nad vsí zarachotily střely jako sprška aprílového krupobití. „Schovej se!“ Stařec se neohrabaně, ale přece jen hbitě belhal pod přístřešek. V patách za ním přeběhl po hrbolatém dvoře stín nízko letícího letadla. Pod přístřeškem u vchodu do stavení bylo strnulé ticho. „Ježišikriste!“ uniklo babce. Děda dorazil ke dveřím. „Dyť to byl Rus, letěl za nima,“ vydechl s úlevou a v hlase mu neovladatelně zaznívala radost. Pošinul kostkovanou čepici do týla a utíral si náhle zpocené čelo. Odpoledne ruch války a zabíjení ustal. Ženy se znovu odvážily do kuchyně uvařit trochu jídla. Když na schodech do sklepa hladově srkali teplou polévku, uslyšeli, jak jde kdosi po humnech. Zadními vraty otevřené stodoly se blížila vysoká štíhlá postava. Na pozadí obdélníku odpoledně barevného nebe se zdála její silueta černá a bez podrobností. U vrat do dvora se neznámý zastavil. Jeho hlava se otočila vpravo, vlevo. Rozhlížel se. Pak vešel do světla. Jen vzrůst mu dodával zdání vyššího věku. V zelené roztrhané košili, v zablácených vojenských kalhotách. Přes rameno hrubý proviantní pytel napěchovaný k prasknutí. Němec. Rozběhl se modrýma očima po dvoře chalupy a zastavil se u skupinky, která zapomněla jíst. S úsměvem na tváři si prohrábl světlé, rozcuchané vlasy. „Ten nám akorát chyběl,“ zachraptěl Kolařík. „Slezte dolů a necivte na něho!“ poručil ostře ženám. Bába vzala konvici s polévkou, dva talíře a zmizela na tmavých schodech. Malý chlapec vykukoval důvěřivě za matčinou sukní. Její ruka ho stahovala za sebe. Rozmrzele se vzpouzel. „Mamí, já chci vidět.“ „Syp s ním, kruci, dolů. Kolikrát to mám povídat?!“ rozkřikl se hněvivě Kolařík. „Kdo ví, co chce,“ řekl s obavou a bouchl hůlkou o práh. Vysoký mladík se pomalu loudal přes dvůr. Stále se usmíval. V jeho nedbalých pohybech a kurážných očích bylo něco, co připomnělo dědovi Kolaříkovi zdánlivě bezstarostnou, ale bystrou a pohotovou mladou kočku. „Guten Tag, Vater,“ řekl hoch. Postával před starým hospodářem s vyčkávavým úsměvem jako potulný vandrovník. Kolařík opřen oběma rukama o oblouk bambusky se nakláněl nepatrně dopředu. Mlčel a podezíravě si příchozího prohlížel.
45
„Co chceš?“ zeptal se obstojnou němčinou. „S válkou je šlus. Chci domů. Hitler kaput.“ „Kde máš kvér?“ „Nemám,“ a výrostek mávl volnou rukou, jako že zbraň zahodil. „Seš dezertér,“ řekl starý. „A nemáš strach, že tě chytnou?“ Zaklonil se, zvedl levačku a naznačil omotávání smyčky kolem krku. „Aber nein,“ zasmál se sebejistě mladík. „Nechce se mi chcípnout na samým konci války.“ „Chceš hadry, co?“ „Was?“ zeptal se voják nechápavě. Kolařík ukázal na svoje ošoupané kalhoty a sako. „Ja, ja,“ zakýval rychle hlavou. „Pendrek ti dám, nic nemám. Pro tebe ne. Všechno jste mně ukradli.“ Už jednou pálil Kolařík kusy uniforem od dvou pacholků, kteří mu v noci vykradli ve stavení skříň. Kam až došli, to neví, ale mezi těmi třemi, které chytl krvavý generál, nebyli. Světlovlasý výrostek shodil pytel z ramene. Ponořil do něj ruku a na jeho dlani se objevila konzerva. „Pche,“ odfrkl stařec na jeho vyčkávavý pohled. Konzerva těžce klepla na desku stokrát rýžákem drhnuté lavičky, z níž vystupoval suk. Na vojákově dlani se objevila krabice holandského kakaa. Pro malého, řekl a ukázal ke sklepu. „Jo, jo, jenom si to pěkně nech. Nenechám se kvůli tobě zastřelit.“ Voják přistoupil k lavičce a posadil se. Z pytle vytáhl tabulku čokolády. Byla neobvykle silná, jako postranice od vozu. Němec si ulomil obdélník velký jako krabička zápalek a zahryzl se do něj rovnými bílými zuby. Přimhouřil slastně oči a podíval se úkosem na starce. „Tady nemůžeš být, za chvilku tě někdo načapá...“ „Potřebuju košili a kalhoty,“ trval na svém mladík. Kolařík se odbelhal do kuchyně. Podíval se s obavou zaprášeným oknem na náves. Mrtvo a pusto. Obrátil se ke starému šatníku z tmavě mořeného dubového dřeva. Zalovil v kapse a vytáhl mosazný klíček. Ve chvíli, kdy vykročil ke skříni, zazněl do puchu nevětrané, nízké světnice neobyčejný zvuk. Nebyl to ani výstřel, ani lidský výkřik. Na návsi řval lev. Vypustili zvěřinec cirkusu. Ustupují a posílají proti vítězům zvěř z klecí. Otevřeli nejen býložravcům, ale i hladem rozlíceným šelmám. Teď začne lev větřit ve stavení krávy, kozy a drůbež. Bude obcházet, dobývat se do chlévů a útočit. Možná i na lidi. Ne šelmy, ale fašisti jsou bestie. Kolařík se vrátil do dvora. „Jak ti říkají?“ „Kurt.“ „Tak běž a všechno pozavírej!“ Starý jde nasupeně v patách za ním a prohlíží všechna vrata. Ještě jednou zkouší dveře do stáje a chlévů. „Nic po mně nechtěj,“ začíná vyčítat. „Co udělali vaši vojáci? Pustili na nás dravou zvěř. Slyšíš?“ Hladový lev naříká mezi chalupami. „Půjde i na lidi!“ Chlapec zahanbeně mlčí. Pak vysype zbytek svého měchu a z lavičky odskočí pistole. Odhodí prázdný pytel, sebere zbraň a jde k vratům do ulice. V Kolaříkovi vyklíčí malá rostlinka touhy zabránit mu v tom, ale navenek zůstává bez pohnutí. Chlapec se protáhne škvírou ve vratech. Pod dolním břevnem jsou vidět jeho bagančata. Stojí. Pak boty vykročí vpřed. Lev se opět ozývá, nářek se mění ve vzteklý řev. Zvíře řve ve stále kratších přestávkách. V nejbližších usedlostech začínají bučet poděšené krávy, kdákají slepice. Poplach ve dvorech ještě víc rozněcuje řev šelmy. Pak třeskne výstřel. Řev krále cirkusové manéže se zvedne prudkým obloukem k jarní obloze a doprovázen zmateným nářkem dobytka, padá v trhavém, bolestném skandování mezi chalupy. Kolařík naslouchá lomozu řetězů, kterými škube poplašený skot. Pak všechno utichá, chvíli po tom, co zmlkl hlas šelmy, která pod jediným prásknutím biče střely proskočila kruhem smrti a opustila manéž válečného světa. Starý sedlák čekal s očima zavěšenýma na vratech. Bylo ticho. Němec se nevracel. Snad za půl hodiny nebo ještě déle se ozvalo přitlumené klepání na zadní vrata u stodoly. Kolařík pomalu přešoural dvůr a mezi deskami rozeznal vojákovu postavu. Mladík byl neklidný. Jeho jistota, se kterou přišel před pár hodinami, se vytratila. Obličej měl bledý. Cucák, myslel si starý. Bojí se střílet. Proti komu? Proti lvům, proti lidem? Očima však hlídal hochovu ruku, dokud pistole zpola nezmizela za opaskem. Musím pryč. Viděli mě. Potřebuju civil. Dáte? Prosíš, nebo vyhrožuješ, rozvažoval Kolařík. Žebráš. Úmyslně mladíkovi neodpověděl. Připozdívalo se. Nad vesnicí se hnala nízká oblaka prozařovaná zapadajícím sluncem. Barevný odraz světla pozlacoval topoly podél cesty nad stavením.
46
Najednou ticho skončilo. Z několika stran současně se ozvalo rachocení, jako když někdo přebírá obrovská hrachová zrna na jarní setbu. Přestřelka ustala tak nečekaně, jak začala. Ženy se vynořily ze sklepa. Povečeřeli. Voják ze svých konzerv. Vnuk rozespale mžoural a poplakával. Kurt požádal o vodu. Potom vytáhl z pytle velkou tabulku čokolády a podal ji chlapci. Ten vztáhl váhavě ruku, ale matka jím škubla zpět. Pohlédl na ni, na vojáka s čokoládou, rozplakal se a nebyl k utišení. „Dej ho spat,“ řekl domlouvavě stařík. „Radši spite dneska dole.“ Bába se jen poplašeně míhala dvorem a krmila dobytek. Kurt se k ní beze slova přidal. Chápal se věder se zručností, která prozrazovala znalost práce v hospodářství. Kolařík ho pozoroval. Bylo by zapotřebí mladýho chlapa v chalupě. Vzpomněl si na syna. Žije Karel ještě? Kde je teď? Neutloukli ho už? Setmělo se. Obloha byla zatažená, oblaka visela nízko a byla šedá jak víko lepenkové krabice od bot. Dvorem se ploužil těžký vzduch přinášející pach stájí. Odpočívali na lavičce před zápražím a vdechovali klid chvíle, která jako by ani nepatřila do válečného dne. Němec vstal a loudal se pomalu ke svému pytli. Jestli teď zase něco vytáhne a bude chtít hadry, vyhodím ho ven, zvedla se v Kolaříkovi pěna nevole. V šeru dvora uviděl, jak voják vylovil z pytle dva předměty. Jeden vstrčil do kapsy a s druhým v ruce se vracel k lidem. Něco se mu zablýsklo v dlani. Stařec sebou trhnul: dýka? Kurt se zastavil až u hnojňáku a pohodlně se opřel o jeho oje. Do ticha dvora se ozvala foukací harmonika. Chlapec podřimující na matčině klíně se probral a hledal v temnotě zdroj těch podivných, teskných zvuků. Němcova dlaň zakrývala a odkrývala střídavě průduchy nástroje, který přešel z pomalých a smutných melodií do veselé, rytmické písničky. „To jsou ty jejich jódlovačky,“ poznamenal bezbarvě stařec. „Jsou to lidi jako my,“ řekla jeho žena. Jsou a nejsou, uvažoval v duchu Kolařík. Při zatýkání prý Karel přišel o všechny přední zuby. Melodie pobíhala po dvoře jedna za druhou. Pak se najednou vytratily. Jen černá tma pohlcovala stavení. Voják splynul s hmotou vozu. Sáhl do kapsy a v jeho dlani se schovala druhá, docela malá foukací harmonika. Tichá plačtivá, ale melodikou přece jen německá píseň zvolna prýštila mezi jeho prsty. „Gute Nacht!“ vyštěkl do tmy stařec a vstal. Voják okamžitě utichl. Ve vteřině, kdy umlká jeho harmonika, je slyšet nad vsí hřmot motocyklových a automobilových motorů. Tmou prolétávají řezavé německé povely. Stařec je zmaten. Vracejí se, nebo to jsou další ustupující roty? Pak rozpárá hustou tkaninu temnoty kulomet. Hlásí se o slovo střídavě s ojedinělým práskáním pušek. Oddíl rychle míjí vesnici. Stařec napjatě poslouchá. Hluk se vzdaluje po silnici k Brnu. Cítí, že ve tmě blízko něho stojí Kurt. Čeká. Jeho pobledlý obličej svítí jako terč na střelnici. „Nechcu tě tady vidět!“ zachraptí starý. „Seber se a…“ Chlapec popadne pytel a utíká tmou do stodoly. Když vyjde druhého dne před vrata, uvidí starý Kolařík na kopci zátarasy a německou hlídku s kulometem. Ještě se tady drží, holomci. Jde do stavení. Z jeho šatů nechybí nic, i když nechal úmyslně otevřenou jizbu a skříň, ve které visely oblýskané kalhoty a starý kabát. Proč to nevzal? Bude se zase vracet? Nebo to v noci někde dostal? Sebere šaty a odnese je do stodoly. Hodí na ně otep slámy a rozváže ji. Před polednem opět nízko letící ruská průzkumná letadélka. V poledne klid. V obdélníku vrat znova vysoká světlovlasá postava. Starci se zdá, že čas se zastavil, že včerejší poledne trvá nepohnutě už druhý den. „Šaty, Vater,“ řekne voják. Kolařík zvedne hůl a ukáže jejím koncem do stodoly. Kurt chvíli neví, zda mu starý odpovídá na otázku, nebo zda jej vyhání. „Tam,“ řekl Kolařík. Otočil se ke stodole zády a vešel do síňky. Zavřel za sebou dveře a odšoural se do kuchyně. Odtáhl z lihového vařiče cikorku. Od rána mu bylo mdlo. Srkal z plecháčku horkou břečku a prohlížel si prošlapaná prkna v podlaze. V duchu si představoval, jak voják rozhrnuje stébla, převléká se a jde pryč. Konečně. Před jeho vnitřním zrakem se stodolou blíží jiná postava. Syn, kterého před několika lety chytli v lesích kolem Macochy. Poslední dopis z lágru přišel před rokem. O šaty je teď bída v celé Evropě. Jenom ne o ty pruhované s čísly. V těch se Karel vracet nemůže. Kolařík dopil a odešel rovnou do sklepa. Ležel na matracích vedle žen a chlapce. Spali přerušovaným, neklidným spánkem. Pak se kolem nich lehce rozechvěly stěny. Pod zemí běžely vlnivě jakési pravidelné záchvěvy. Vnímal je snad jen on sám. Vyškrabal se po příkrých schodech ven. Dobytek škubal řetězy, byl čas krmení. V podzemí ztráceli pojem času. Napumpoval do věder vodu. Pak si s úlekem vzpomněl na Kurta. Zamířil ke stodole. Pod slámou ležely
47
zelené vojenské kalhoty a blůza. Vrátil se na dvůr, podíval se na komín, zavrtěl hlavou. Lepší bude zakopat je. Sebral motyku a pohřbil uniformu v koutě stodoly. Rozmetl špínu mlatu na čerstvou zem a naházel na ni zbytky slámy. Následujícího rána přijel na kole pošťák. Projížděl vsí a nadšeně volal: „Lidi, vylezte ven, Brno už je osvobozené. Konec války! Konec války! Lidičky vylezte!“ Když se vracel do kopečka, vyběhlo z hájku několik šedivých postav prchajících Němců. Nemířili. V běhu přeskakovali nehybné pošťákovo tělo a snažili se utéci přes jasně zelenou louku. Běželo jich stále méně. Konečně i ten poslední se prohnul v kříži a padaje naznak, rozhodil do široka ruce. Odpoledne se pozotvírala okna, dveře, vrata. Vesnice vstala z mrtvých. Na návsi stály tačanky, kouřilo se z polních kuchyní. Okolo pobíhala děcka a ochutnávala s vojáky horkou polévku. Na zemi u hromady sena, ze které si vybíraly hladové koňské tlamy nejchutnější stébla, seděl malý vojáček a hrál s vervou na harmoniku. Měla neobvykle kvíkavý hlas. Rozladěna mnoha tisíci kilometrů, dotýkána vždy jinými prsty, které ji zdědily. Lidé byli opilí svobodou a jarem, jež se zrodilo jako dítě uprostřed bolestí a krve. Náves překypovala životem. Každý chtěl přijít, podat jídlo, vodu, dárek nebo aspoň potřást vděčně rukou. Rusové krmili opuštěná cirkusová zvířata. V uličce ke hřbitovu ležel vedle dvou mrtvých koní zastřelený lev. Na dosah tlap měl čerstvé koňské maso. Kolařík vyvedl ryzku a zapřáhl. Na pytli brambor seděla snacha s vnukem, babka ve vratech dělala kříž na cestu. Mířili do Brna. Za nimi v dolíku zůstala vesnice plná hluku, lidských hlasů a volající zeleně. Když sjeli z kopce, najednou potkali Kurta. Visel na oprátce, jako by šel v jarním, svěžím vzduchu a na starém Kolaříkově kabátě měl připevněn čtverec bílého papíru: PRO VÝSTRAHU VŠEM ZRÁDCŮM VŮDCE A NĚMECKÉHO NÁRODA.
Nesmrtelný ořešák Rostl rozložitý, vysoký. Jeho kmen už neobjal ani vnuk. Ořešák ve dvoře rostl, až přerostl i vrcholek střechy domu. Viděl na věž kostela v dolíku, na pravoúhle rozvětvené neznámé stromy antén na sídlištních blocích. Udiven sledoval za večerů výboje na trolejích elektrické dráhy. Vrcholky jeho větví sežehované mrazy za krutých zim se přesto každoročně obnovovaly a vždy znovu budily iluzi rozevřených vějířů palem. Stařenka jednou uviděla ve vnukově knížce scenérii tichomořského ostrova: modré nebe a na něm deštníky zelených listů. Odplouvala s lehkými letními oblaky někam daleko, do jiného koutu světa. Stačilo však klesnout očima a byla opět na svém dvoře. Trup stromu byl poznamenán jizvou širokou jak dětská ruka. Její okraje se rok po roce sbližovaly, hladké a zaoblené jako sval na anatomickém preparátu. Byla to památka po hladových koňských tlamách, jež se do kůry zahryzly v posledním válečném máji. To vnuk měřil povrch dvora teprve prvními nesmělými kroky. S trpnou, ale důstojnou odevzdaností přijímal strom každý podzim bičování dlouhým tenkým ráhnem, které bylo kdysi také stromem. V rukou mužů to však bylo jen mrtvé dřevo, kterému teskný ševel sráženého listí a tvrdý ťukot malých hnědých a zelených lebeček nic neříkaly. Pokaždé ořešák napadalo, jak se může živý strom změnit v hloupou, necitelnou tyč v chtivých rukou. Byl však vyšší než nejdelší ráhno v rukou rodu, který sídlil ve dvoře, a tak byl nepokořitelný. Ve své koruně uchovával celou zimu nedosažitelné ořechy v začernalé, scvrklé slupce. Holý a do ocelového lesku pokrytý námrazou, měnil se v kemp pro havrany a sýkorky, kteří táhli k domu. V hluboké zimní dřímotě slyšel krákorání černoperých strávníků. Na jaře dlouze a rozvážně otevíral pupeny a vystrkoval první cizokrajně vyhlížející, oranžové lístečky. Drobivé šišky květů opadávaly a stávaly se kořistí pro dětské hry. Nejspokojenější a nejjistější býval strom za plného léta. Sytě zelený, hustě pokryt listovím, které vydechovalo v poledním žáru olejovitou vůni a vysílalo z koruny mihotavé mžení, stál tu věčný a poklidný. Byl živoucím stínem k odpočinku, k zádumčivému posedávání staré, těžce se pohybující ženy. Její ruce ho sem donesly před více jak šedesáti lety jako malý stromek, zelené dítě vysoké necelého půl metru. Toho roku před sklizní se už dospělý vnuk posadil jednou večer vedle své schýlené babičky a polohlasem ji začal přesvědčovat. Mlčela, opřena o hůl a neobyčejně pozorně sledovala každý předčasně zestárlý list, který se snášel k zemi jako žlutozelené péro z čelenky tichého náčelníka. „Nedovolím,“ slyšel do vršku ořešák jedinou větu. „Po mé smrti si dělejte, co chcete.“
48
Strom vycítil nebezpečí jako hmyz, jako pták nebo zvíře. Ale stařenina slova ho uklidnila. Když byl však sebrán poslední sražený ořech, který byl pod pohledem nemohoucí ženy vyhrabán ze spadaného listí, přišel vnuk do dvora se dvěma mladými muži a s benzínem páchnoucí zubatou věcí. Strom poznal, že je to pila. Nechápal zpočátku počínání mužů, kteří vyšplhali do jeho koruny, uvázali tam silné lano a napjali je směrem do volného středu dvora. Pak sestoupili níž pod korunu, vyzvedli vzhůru zubatou pilu a s prvními vrčivými tóny motoru se do hrdla stromu zakousl vibrující ocelový chrup. Naposledy pohlédl strom do hloubky dvora, který střežil jako své království. Spatřil stařenu, jak nevzrušeně a beze známky lítosti pozoruje jeho zánik. Bylo mu nesmírně smutno, smutněji z tohoto zjištění než z vlastního blížícího se konce. Nevěděl však, že stará žena předtím plakala uvnitř domu a že ji nakonec přesvědčila vnukova slova: „Vyvezu tě ven třeba každý den, jen když budu mít kde garážovat. Ze staré prádelny lehko uděláme garáž, jen ten ořech musí z cesty.“ Vnuk trpělivě vyslechl pomalé a přerývavé odmítání, ale neustoupil. Řekl, že nová garáž přijde pomalu na tolik jako zánovní auto a shánět pro ni pozemek, to už je vůbec nad jeho síly. Vybavila si prázdná nekonečná odpoledne, kdy se celý dům vylidnil a i za bílého, slunečného dne se vracely ze spár paměti vzpomínky na mrtvého muže a nežijící sourozence. Kývla. Její mysl se hojila pomaleji než pahýl pařezu po skáceném stromu. Z jeho těla vysoustružil vnukův známý soupravu vonících hladkých misek. Tak se teď moderně prostírá, řeklo vnukovo děvče, když přišlo poprvé na návštěvu. Ořech je vzácný dřevo, dodalo. Pak odjeli autem na dovolenou. Prostor nad dvorem ztratil oporu. Kdykoliv pohlédla žena vzhůru, zatočila se jí hlava. Obvodní lékař smotal manžetu tonometru a postěžoval si, že paní určitě nebere pilulky pravidelně. Jinak by jí tlak bezpochyby klesl a závratě zmizely. Ona však věděla, že to není tlakem. Její oči se neměly čeho zachytit. Zrak se propadal do prázdna. Než přišel podzim, vyjela s vnukem několikrát na výlet. Chtěla mu pokaždé povědět něco důležitého, ale nebyli nikdy sami. Vpředu vedle vnuka seděla jeho mladá žena a rostlo jí břicho. Nakonec vyjížďky odmítla. Nízký pařez se naježil příštího jara trsem tenkých proutků. Vyhání mladiče, pomyslela si stařenka a rozhrábla potěšeně výhonky koncem hole. Nebylo to nic neobvyklého, ale přesto se k místu vracela. Tělo stromu se rozběhlo mezi známé, proměněno v solničky, misky a podnosy. Kořeny s kulatým terčem pařezu zůstaly. Zasnila se. „Vždyť ten prevít pařez se zvedá,“ rozhorlil se vnuk, když si všiml výhonků. Za stovku vjel do dvora silný traktor. V okruhu tří metrů svítily v rozryté půdě dvora bílé paže přeťatých kořenů. Naftové zvíře zařvalo a zabořilo se podpěrami do hlíny. Země se napjala, popraskala, obrátila se vzhůru nohama. Na dvoře seděl obrovský krab s rozcuchanou hřívou kořenů. Hlína voněla jako pole před setím. Stará žena mlčky opustila dvůr. Rozštípaný pařez a drobně pečlivě nasekané kořeny zůstaly přes zimu nedotčeny. Nechala si přivézt pět kol palivového dříví. „S tím já topit nebudu, špatně to hoří,“ ukázala na ořechové třísky. Rozstonala se uprostřed ledna. „Připravte se na nejhorší,“ řekl lékař. „Chřipka je u starých lidí vždycky nebezpečná.“ „Palmy, palmy na dvoře nekácejte!“ křičela žena z horečky. Dívali se polekaně na sebe a nerozuměli. Nerozuměli jí, ani když byla při smyslech. Vstala z lůžka až počátkem jara. Pozorovali ji oknem kuchyně, jak nehybně postává na ploché propadlině dvora, odkud se vynořil podzemní zbytek ořešáku. „Je od té chřipky hotový podivín,“ řekla mladá žena chovajíc pravnouče. „Jiříčka si dohromady ani nevšimne, jen pořád brousí po dvoře.“ Za několik dní vyhrabala stařena v kůlně motyčku a těsně u bíle omítnuté zdi garáže vykopala s námahou malou rostlinu. Proutek se třemi lístky. Odnesla ho do protějšího volného koutu dvora a pečlivě usadila do připravené jamky. Pravnouče jí ještě nerozumělo, když s úsměvem řekla: „Musíme ho dobře zalévat. Bude to krásný, vysoký a zelený strom.“ O autorovi Ivan Jergl, narozen 1941 v Brně, kde žije dodnes.
49
Vystudoval Střední ekonomickou školu a Státní jazykovou školu. Pracoval jako plánovač ve výrobním družstvu invalidů, ve výrobním podniku zdravotně postižených, byl sociálním kurátorem organizace invalidů. Nyní pracuje jako ekonom. Ve své tvorbě zpracovává převážně témata ze života zdravotně postižených, jejichž problémy poznává od raného dětství i z vlastní zkušenosti. Vlastní povídky a překlady různých latinskoamerických a španělských autorů publikoval v časopisech a novinách (Vlasta, Ahoj na sobotu, Rovnost, Květy, Mladá fronta, Expres, literární Salón deníku Právo, Elán, Pražský večerník). Je spoluautorem sborníku zdravotně postižených autorů Každý běží svou míli (Okamžik 2004). Překládá ze španělštiny, je členem Obce překladatelů. Překlady: Alegría, Alonso: Po laně nad Niagarou (El cruce sobre el Niagara, divadelní hra, Praha, Dilia 1975, premiéra v divadle na Zábradlí 1975) Cardoso, Onelio Jorge: Bílý koníček (Caballito blanco, pohádky, Praha, Albatros 1979) Ferrada, Fernando Medina: Mrtví jsou každým dnem vzpurnější (Los muertos son cada día más indociles, román, Praha, Naše vojsko 1981) García Márquez, Gabriel: Příběh trosečníka (Relato de un naufrágo, román, Brno, Československý rozhlas 1979, četba na pokračování) Roviro, Carlos-Roviro, Filomena: Uruguay, pátek 14. dubna 1972 (Uruguay, viernes 14 de abril 1972, Brno, Rovnost 1976)
Ilustrace Filip Facincani, narozen 1996 v Praze, mozková disfunkce. Kresby Filipa Facincaniho byly v roce 2004 oceněny ve výtvarné soutěži Navzájem, určené pro lidi se zdravotním postižením bez rozdílu věku, kteří se vážně věnují výtvarné tvorbě.
50