Iva Kuzníková a kolektiv. Sociální práce ve zdravotnictví

Dana Jurásková

Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22, 170 00 Praha 7 tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 e-mail: [email protected], www.grada.cz

Iva Kuzníková a kolektiv

Sociální práce ve zdravotnictví

Milé čtenářky a čtenáři, držíte v ruce publikaci, která je důkazem multidisciplinárního přístupu a současně celostního pojetí nelékařské péče ve zdravotnictví. Nemocný člověk je v situaci, kdy jeho onemocnění dopadá na všechny stránky jeho života. Zasahuje však nejen jeho samotného, ale také jeho blízké, jeho sociální zázemí. Nemoc mění jeho postavení v zaměstnání, často natrvalo. Činí jej závislým na cizí pomoci a na systému zdravotní i sociální péči jako takové. Vyrovnat se s následky onemocnění, zejména trvalými, by mu měl pomoci nejen zdravotník, ale zejména sociální pracovník. Podíl dlouhodobě a chronicky nemocných v naší populaci roste, tím se také zvyšuje poptávka po sociálních službách. Navíc stanovení hranice mezi zdravotní a sociální péčí je právě u těchto pacientů/klientů velmi obtížné, až nemožné. Předkládaná publikace je komplexně pojatá a přináší informace od historie, přes vzdělávání, náplň činnosti až po legislativní rámec a metody sociální práce. Je výbornou pomůckou nejen pro výuku sociální práce, ale zejména pro její organizaci a realizaci v již zavedené praxi. Stále se totiž ukazuje nízká informovanost naší populace v těchto oblastech a také její pasivita, a jistá závislost na profesích, které je složitým sociálním systémem provedou. Česká asociace sester ve spolupráci s nakladatelstvím GRADA Publishing doporučuje knihy pro nelékaře k vydávání, tato je jednou z těch, které by v našich knihovnách neměly chybět.



��

��

��



GRADA Publishing

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. SOCIÁLNÍ PRÁCE VE ZDRAVOTNICTVÍ Hlavní autorka a editorka: Mgr. Iva Kuzníková Autorský kolektiv: Na publikaci se podílel kolektiv spolupracovníků Fakulty sociálních studií Ostravské univerzity v Ostravě: Mgr. Vendula Gojová, Mgr. Věra Holasová, Ph.D., Mgr. Monika Chrenková, Ph.D., doc. PaedDr. Oldřich Chytil, Ph.D., Mgr. Lenka Krhutová, Ph.D., Mgr. Iva Kuzníková, Mgr. Tomáš Šobáň a dále: Mgr. Antonín Liška, Fakultní nemocnice Ostrava, MUDr. Zdeněk Novotný, Dětské centrum Domeček, Ostrava Recenzentka: doc. et doc. PhDr. Mgr. Kateřina Ivanová, Ph.D. Vydání odborné knihy schválila Vědecká redakce nakladatelství Grada Publishing, a.s. Kniha vznikla za podpory České asociace sester. © Grada Publishing, a.s., 2011 Obrázky dodaly autorky. Cover Photo © fotobanka allphoto, 2011 Vydala Grada Publishing, a.s. U Průhonu 22, Praha 7 jako svou 4485. publikaci Odpovědná redaktorka Mgr. Ivana Podmolíková Sazba a zlom Karel Mikula Počet stran 224 1. vydání, Praha 2011 Vytiskly Tiskárny Havlíčkův Brod, a. s. Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků, což není zvláštním způsobem vyznačeno. Postupy a příklady v této knize, rovněž tak informace o lécích, jejich formách, dávkování a aplikaci jsou sestaveny s nejlepším vědomím autorů. Z jejich praktického uplatnění ale nevyplývají pro autory ani pro nakladatelství žádné právní důsledky. ISBN 978-80-247-3676-1 (tištěná verze) ISBN 978-80-247-7067-3 (elektronická verze ve formátu PDF) © Grada Publishing, a.s. 2012

Obsah Souhrn . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9 Summary . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

11

1 Vývoj sociální práce ve zdravotnictví v České republice (Iva Kuzníková) . . 13 1.1 Sociální práce ve zdravotnických zařízeních . . . . . . . . . 18 1.2 Sociální pracovník ve zdravotnickém týmu . . . . . . . . . 23 2 Vzdělávání zdravotně sociálních pracovníků v České republice (Iva Kuzníková) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 2.1 Požadavky na osobnost a dovednosti sociálního pracovníka ve zdravotnictví . . . . . . . . . . . . 29 3 Pokročilý multisystémový přístup (Advanced Multi Systemic Approach) v sociální práci ve zdravotnictví (Iva Kuzníková) . . . . . . . . . . . . . . 31 3.1 Teoretické koncepty sociální práce (Oldřich Chytil) . . . . . . . 37 4 Pracovní náplň sociálního pracovníka ve zdravotnictví (Iva Kuzníková) . . 47 4.1 Legislativa ovlivňující činnosti sociálního pracovníka ve zdravotnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 4.2 Základní typologie klientů sociálního pracovníka ve zdravotnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 54 5 Metody sociální práce ve zdravotnictví . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.1 Sociální práce s jednotlivci (Iva Kuzníková) . . . . . . . . . . . 5.1.1 Přístup orientovaný na klienta dle Carla Rogerse . . 5.1.2 Úkolově orientovaný přístup . . . . . . . . . . . . . . 5.1.3 Systemická práce s jednotlivcem . . . . . . . . . . . 5.2 Sociální práce s rodinami (Monika Chrenková) . . . . . . . . . . 5.2.1 Vymezení rodiny a sociální práce s rodinou . . . . . 5.2.2 Zásady a principy sociální práce s rodinou . . . . . . 5.2.3 Sociální práce s rodinou ve zdravotnictví . . . . . . 5.2.4 Příklad dobré praxe – sociální práce, podpora epileptiků a jejich rodin (Antonín Liška) . . . .

63

65 66 67 68 72 73 75 77 80

5

5.3 Sociální práce se skupinami (Iva Kuzníková) . . . . . . . . . . . 5.4 Komunitní práce (Vendula Gojová) . . . . . . . . . . . . . . . . 5.4.1 Pojem „komunita“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5.4.2 Vybrané přístupy komunitní práce . . . . . . . . . .

82 87 88 89

6 Psychosociální aspekty zdraví a nemoci . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 6.1 Přehled nejčastějších chronických nemocí obyvatel České republiky (Iva Kuzníková) . . . . . . . . . . . . 95 6.2 Sociální důsledky nemocí (Iva Kuzníková) . . . . . . . . . . . . 97 6.3 Psychické důsledky nemocí (Tomáš Šobáň) . . . . . . . . . . . 103 6.3.1 Psychologické aspekty onemocnění . . . . . . . . . 104 6.3.2 Vztah mezi zdravotnickým pracovníkem a klientem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 108 7 Sociální práce ve zdravotnictví se specifickými cílovými skupinami . . 7.1 Sociální práce s cílovou skupinou nezletilých těhotných a matek v prenatálním, perinatálním a postnatálním období (Monika Chrenková) . . . . . . . . . . . 7.1.1 Zdravotnická pomoc poskytovaná nezletilým těhotným a matkám . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.1.2 Těhotenství a mateřství nezletilých v bio-psycho-sociální rovině . . . . . . . . . . . . . 7.1.3 Nezralá rodičovství a děti nezletilých matek . . . . 7.1.4 Přístupy v sociální práci s nezletilými těhotnými a matkami . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.2 Sociální práce s klienty se zdravotním postižením (Lenka Krhutová) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.3 Sociální práce s dětmi ve zdravotnickém zařízení (Zdeněk Novotný) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.3.1 Děti v ústavní péči . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.3.2 Náhradní rodinná péče . . . . . . . . . . . . . . . . 7.3.3 Smrt dítěte . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.4 Sociální práce s etnickými skupinami (Vendula Gojová) . . . 7.4.1 Etnická identita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7.4.2 Přístupy v sociální práci s etnickými skupinami . . 7.4.3 Odlišné etnické pozadí sociálního pracovníka a klienta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

6

112 112 112 116 118 120 124 134 144 145 148 149 151 152 154

8 Kvalita sociální práce ve zdravotnictví (Věra Holasová) . . . . . . . . . 8.1 Historický kontext . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.2 Kvalita sociální práce v České republice . . . . . . . . . . . 8.2.1 Sociální služby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.2.2 Zdravotnické služby . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.3 Vymezení pojmu kvality . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.3.1 Znaky kvality sociální práce . . . . . . . . . . . . . 8.4 Management kvality . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8.4.1 Koncepce managementu kvality . . . . . . . . . . . 8.5 Přínosy rozvoje kvality sociální práce ve zdravotnictví . .

156

158 159 160 161 164 165 166 168 171

Závěr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 173 Seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 174 Použitá literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176 Internetové zdroje . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 190 Legislativní prameny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 194 Přílohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Příloha č. 1 Studijní obory sociální práce . . . . . . . . . . . . . Příloha č. 2 Typ zdravotního postižení podle pohlaví a věku (Zdroj: ČSÚ 2008) . . . . . . . . . . . . . . . Příloha č. 3 Činnost lékařské posudkové služby (LPS) . . . . . . Příloha č. 4 Stupně závislosti – pro účely stanovení nároku na příspěvek na péči . . . . . . . . . . . . . Příloha č. 5 Některá pravidla komunikace s klienty se zdravotním postižením ve zdravotnických zařízeních . . . . . . . . . . . .

195

195 196 198 199 200

Rejstřík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 209

7

Souhrn

Souhrn Kniha je obsahově zaměřena na cílovou kategorii čtenářů z oblasti profese sociální práce, zdravotnických profesí, studenty sociální práce a zdravotnických oborů a další zájemce o danou problematiku. Soustředí se na základní otázky sociální práce se zaměřením na oblast zdravotnictví, která má u nás mnohaletou tradici, přesto jí není věnována samostatná aktuální publikace. Publikace sdružuje obecné informace o sociální práci ve zdravotnických zařízeních, klientele sociálních pracovníků, teoriích a metodách sociální práce, opírá se o poznatky z příbuzných oborů, zejména sociálního lékařství, public health, sociologii, psychologii. Osm kapitol je řazeno v logické struktuře tak, aby čtenáře postupně seznámily s oborem sociální práce ve zdravotnictví, jeho vývojem, s teoretickými východisky, metodami. Kapitoly 1–5 směřují od obecné roviny ke specifickým otázkám a problémovým oblastem sociální práce v daném odvětví. Seznamují s náplní práce sociálních a zdravotně sociálních pracovníků u nás v komparaci se zahraniční praxí, s typologií jejich klientů. Obsáhlá kapitola 7 „Sociální práce se specifickými cílovými skupinami“ provází tématy sociální práce s osamocenými matkami v těhotenství a šestinedělí, sociální práce s lidmi se zdravotním postižením a sociální práce s dětmi ve zdravotnickém zařízení. Přínosem publikace je mj. nabídka uceleného přehledu základních informací o kvalitě sociální práce ve zdravotnictví.

9


Summary The content of the book is focused on the target category of readers from the social work profession, medical professions, students of social work, health care and on health care professionals and others interested in the issue. It focuses on the fundamental issues of social work focusing in health care, which has a long tradition in our country. A publication with this theme has not been yet issued in the Czech Republic. The publication comprises general information about social work in health care facilities, about clients of social workers, theories and methods of social work. Is based on findings from related fields, particularly social medicine, public health, sociology, psychology. The eight chapters are ordered in a logical structure so that the reader gradually acquainted with the field of social work in health care, its history, with theoretical foundations and methods. Chapters 1‒5 lead from the general to specific issues and problematic areas of social work, inform about the task of the social and medical social workers in our country in comparison with international practice. Also inform about typology of their clients. Chapter 7 called Social work with specific target groups contains social work with lonely mothers in pregnancy and the postpartum period, social work with people with disabilities and social work with children in health care settings. The benefit of the publication is the offer a comprehensive overview of basic information about the quality of social work in health care.

10

Anotace Úvod

Úvod Vznik publikace je vázán na aktuální proměny v oblasti vzdělávání zdravotně sociálních pracovníků v České republice a na potřeby praktikujících sociálních a zdravotně sociálních pracovníků, kteří usilují o kvalitní a komplexní péči pro klienty zdravotnických pracovišť v součinnosti s odborníky mezioborových týmů. V každém zdravotnickém zařízení je zapotřebí služeb těchto odborníků, protože se vysokou měrou podílejí na zdravotní péči a napomáhají sjednotit vztah mezi klienty a pečovateli porozuměním a lidským přístupem při řešení nelehkých životních situací. Mnoho českých sociálních pracovníků ve zdravotnickém rezortu konstatovalo, že jako reprezentanti oboru vždy bojovali o „místo na slunci“ a snažili se obhajovat nezastupitelnost tohoto odvětví sociální práce. Sociální pracovníci se maximálně věnují řešení situací klientů, a proto zpravidla nezbývá čas na prezentaci jejich práce, zpracovávání odborných textů. Jejich profesionální úsilí se tak stává „neviditelné“ pro odbornou i laickou veřejnost. Převaha medicínských profesí ve zdravotnických zařízeních, nelehká ekonomická situace a změny zdravotnického systému vedou k nedoceňování důležitosti sociální práce a její absence v některých zdravotnických zařízeních bývá nahrazována úsilím lékařů a zdravotníků, kteří přebírají role sociálního pracovníka. Naši odborníci se shodují na tom, že rozdělení rezortů zdravotnického a sociálních věcí u nás stojí v protikladu k mezinárodním snahám o pozitivní a holistické přístupy, o mezioborové prolínání těchto sfér. Komplexnost zdravotní péče v medicínských oborech vyžaduje propojení spolupráce členů odborného týmu, do kterého patří i sociální a zdravotně sociální pracovníci. Mezi vydanými publikacemi nalezneme jen málo těch, které se danému odvětví věnují. Budu ráda, pokud tato kniha splní tři základní účely: 1. Přiblížení oboru sociální práce ostatním nelékařským zdravotnickým povoláním i lékařským profesím 2. Seznámení s možnostmi oboru sociální práce ve zdravotnictví, které bývají v praxi regulovány a omezovány managementem a ekonomickou situací zdravotnických zařízení 3. Příspěvek ke sjednocení přístupů sociálních pracovníků ve zdravotnictví aplikovaných v praxi

11

Sociální práce ve zdravotnictví Vzhledem k tomu, že by sociální pracovníci ve zdravotnictví měli být v prvé řadě kompetentními sociálními pracovníky v souladu se zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, a současně i nelékařskými zdravotnickými pracovníky v souladu se zákonem č. 96/2004 Sb., o nelékařských zdravotnických povoláních, v platném znění, bude v knize užíváno jak označení sociální pracovník – sociální pracovnice, tak i označení zdravotně sociální pracovník – zdravotně sociální pracovnice. U obou označení se předpokládá, že jde o profesionály znalé teorií a metod oboru sociální práce, jejichž snahou je jejich aplikace v praxi a celoživotní vzdělávání. V knize není záměrně zahrnuta problematika sociální práce s lidmi s duševním onemocněním (je zpracována v publikaci Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním) a problematika sociální práce se seniory a umírajícími, která by si pro svou rozsáhlost zasloužila samostatnou publikaci. Autorka

Poděkování Poděkování náleží všem spoluautorům a všem sociálním pracovníkům, kteří svůj profesní život zasvětili právě zdravotnickému prostředí. Děkuji přednostce Ústavu sociálního lékařství a zdravotní politiky Lékařské fakulty Univerzity Palackého v Olomouci doc. et doc. PhDr. Kateřině Ivanové, Ph.D., za pečlivou a tvořivou recenzi předkládané publikace. V Ostravě dne 29. 3. 2011 Iva Kuzníková–Beránková 12

Vývoj sociální práce ve zdravotnictví v České republice

1

Vývoj sociální práce ve zdravotnictví v České republice Iva Kuzníková

Tradice sociální práce na území našeho státu je dlouhodobá a její počátky tkví především v činnostech charitativních organizací. Základním motivem, na jehož principu církev požaduje angažování pro obecné dobro a sociální spravedlnost, je „specificky láska křesťanská neboli láska k bližnímu“ (Anzenbacher, 1990). Lze usuzovat, že právě tento motiv a myšlenka pomáhat byly silným podnětem k péči o lidi nemocné, bezmocné, staré, chudobné, lidi bez domova či sirotky a vdovy. Charitativní organizace tak zastávaly široké spektrum pomoci, včetně sociální. V tradičních společnostech1, tedy typech organizací fungujících do nástupu průmyslové revoluce, byla prvotní a prakticky stěžejní institucí řešící sociální problémy rodina 2, po ní pak bezprostřední komunita. Rodina vždy stála a dodnes stojí v řadě institucí pomáhajících v obtížných životních situacích na prvním místě. Lidé si poskytovali pomoc a podporu v rámci rodin i komunit a byli nuceni starat se společně o nemohoucí, v komunitě byli k sobě poutáni nutností společné obrany, nutností společného zajišťování obživy. „Takovéto útvary byly přirozené po většinu lidské historie a byly základními skladebními jednotkami všech tradičních společností.“ (Keller, 1995) I v dnešní společnosti je tento systém tzv. sociální opory stále nesmírně důležitý. Různí autoři zdůrazňují význam širšího sociálního prostředí nemocného – síť vztahů, opora u blízkých ovlivňuje psychic1 Z pohledu sociologie jde o tradiční uspořádání společnosti před nástupem jednotlivých fází modernity. Podrobný rozbor a diferenciaci tradiční společnosti – modernity nabízí např. Jan Keller (2005) v práci Dějiny klasické sociologie. 2 Z pohledu sociální práce vnímáme rodinu také jako nenahraditelnou v poskytování vzájemné sociální podpory mezi jejími členy a dnes jsou v centru pozornosti sociální práce fungující interakce, vztahy v rodinném systému. Toto tvrzení vychází ze systémové koncepce orientované na rodinu jako celek, v němž prostřednictvím komunikace dochází k interakcím mezi jednotlivci (srov. Jonesová, 1996). Sociology je rodina definována jako primární malá sociální skupina umožňující bezprostřední kontakt tváří v tvář, v níž převažují osobní vztahy laděné intimně (Keller, 1995).

13

1

1

Sociální práce ve zdravotnictví ký stav/atmosféru nemocného, a to následně ovlivňuje celkový zdravotní stav (Křivohlavý, 2009, Bártlová, 2005, Kapr, Koukola, 1998). Přiměřená psychosociální podpora může zlepšit kvalitu života těžce nemocného, a proto se dnes už můžeme setkat s terapeutickým působením širšího sociálního prostředí neboli tzv. Network therapy3, která může sloužit jako alternativa léčby poté, co uvážíme individuální potřeby nemocného a jeho sociální sítě, podmínky pro realizaci takové terapie. Tuto formu terapie lze využívat v mnohých pomáhajících profesích zaměřených na práci s lidmi (např. instituce zahrnující péči o duševní zdraví, péči o seniory aj.). Intervence zahrnující práci s rodinou a komunitou jsou dnes s činnostmi sociální práce pevně spjaty (srov. Matoušek, 2005) a aplikovány v rezortu zdravotnictví. Blíže se jim věnujeme v kapitole 5. Formování sociální práce ve zdravotnictví se odráželo zejména od protiepidemiologických činností sociální práce. Uveďme známou Jane Addamsovou a Richarda C. Cabota (USA), kteří pomáhali pacientům s TBC a zasloužili se o kontrolu a prevenci šíření syfilis (Beder, 2006). Počátek 19. století byl ve znamení ekonomických, politických a sociálních přeměn a mnohé funkce rodiny a komunit přebírají vznikající tzv. formální organizace, v jejichž rámci se dle sociologů odehrávají zvlášť významné institucionalizované činnosti (výchova, vzdělávání, léčení, boje atp.) (Keller, 1995). V průběhu modernizace se formálnější celospolečenské prostředky snaží řešit celou škálu sociálních problémů, péči o zdraví lidí a celkové blaho společnosti. Došlo k propojení sociální práce se státem, kdy se řada soukromých institucí stala státními. Sociální práce, která se v rámci vybudovaných institucí uplatňovala, měla následující charakteristiku: segregaci problému s tendencí uzavřít problém do samostatného odděleného světa. „Cílem zásahu sociálního pracovníka bylo vrátit člověka s obnovenou kapacitou do společnosti“ (Navrátil, 2000), jelikož se předpokládalo, že každá osoba má v sobě potenciál, který umožňuje změnit její vlastní život. Z charitativní práce dobrovolnických sdružení se ve 20. století stala etablovaná vědní disciplina s vlastním etickým kodexem, psycho-sociálně terapeutickou metodikou, formálním způsobem výuky a silným finančním a organizačním propojením na státní správu. 3 Zdravotnický tým včetně sociálního pracovníka se snaží zmobilizovat celou síť vhodných osob (příslušníky rodiny, přátele aj.), které mají pozitivní vliv na osobu nemocného.

14

Vývoj sociální práce ve zdravotnictví v České republice Tomu u nás předcházelo období první světové války. Narůstala potřeba sociální práce při řešení problémů, které válka způsobila. Předmětem hlavního zájmu na národní konferenci sociální práce v letech 1917‒1918 byla příprava sociálních pracovníků pro psychiatrii, jejichž počet armáda navyšovala pro řešení válečných neuróz. V sociální práci se začal odrážet psychiatrický koncept s důrazem na demokratický vztah mezi pracovníkem a klientem. Nezanedbatelná je i role Československého červeného kříže4 během válečného období, kdy tato organizace zavedla poskytování sociální práce všem, ve všech částech země a bez ohledu na ekonomickou situaci jedinců. V roce 1918 to byli sociální pracovníci v nemocničním prostředí, kteří zformovali první profesní organizaci sociální práce u nás. Potřeba vybudovat moderní sociální péči z dobrovolných činností různých spolků a veřejné chudinské péče v naší zemi vyvolala reakci v roce vzniku samostatné Československé republiky. Roku 1918 vznikla první škola sociální práce, a to Vyšší škola sociální péče v Praze. Byla zrušena v roce 1935 a nahrazena Masarykovou státní školou zdravotní a sociální péče, která nabízela vyšší odborné vzdělání především pro zdravotní sociální pracovnice, jež by pomáhaly lékařům v oboru sociální lékařství. Impulzem pro další vývoj sociální práce byl rok 1968. Od počátku 60. let sílila kritika komunistického režimu. Rozkol v KSČ na konci 60. let přinesl období uvolnění během Pražského jara. Jedním z výsledků pražského jara bylo uznání faktu, že i za socializmu existují sociální problémy, což vedlo k vytvoření nové koncepce sociální politiky. Bylo opět založeno Ministerstvo práce a sociálních věcí a na základě západoevropských zkušeností vznikala nová koncepce sociální práce s rodinou a dětmi, se starými a zdravotně postiženými občany, s propuštěnými z výkonu trestu a s osobami bez přístřeší. „Byla rozvinuta sociální práce v podnicích, v oblasti školství, zdravotnictví, vězeňství a v ústavech sociální péče.“ (Chytil in Adams, 2000) V období normalizace po sovětské okupaci 1968 došlo k přerušení sou4 Již 1. února 1919 se v Obecním domě v Praze sešla přípravná schůzka sociálních pracovníků, zvolila užší výbor a vyslala delegaci k prezidentu republiky T. G. Masarykovi se žádostí o vyslovení souhlasu se vznikem nové organizace a se jmenováním jeho dcery dr. Alice Masarykové do funkce předsedkyně ČSČK. Prezident republiky svým dopisem ze 6. února 1919 této žádosti vyhověl. Toto datum je považováno za oficiální datum založení Československého červeného kříže. Dostupné [online] 2010

15

1

1

Sociální práce ve zdravotnictví vislosti s vývojem praxe sociální práce na západě (Schimmerlingová, Novotná, 1992). Většina sociálních a zdravotních služeb byla poskytována v ústavních zařízeních řízených centrálně. V tomto období se objevují snahy o propojení sociální práce a zdravotnictví, v roce 1973 se Společnost sociálních pracovníků změnila v sekci sociálních pracovníků a byla součástí České lékařské společnosti J. E. Purkyně (Šiklová in Matoušek, 2001). Po třicet let se sociální práce neměla praktikovat, protože převládalo dogma neexistence sociálních problémů. Teoretický vývoj této vědní disciplíny byl pozastaven, nevycházely téměř žádné knihy zaměřené na problematiku sociální práce. Speciální služby pro postižené osoby se nerozvíjely tak, aby mohli být postižení integrováni do společenského života. Sociální politika byla zaměřena univerzalisticky na většinu práceschopných obyvatel a osoby mimo zaměstnanecký svět byly opomíjeny. Metodice sociální práce ve zdravotnictví se v sedmdesátých letech věnovala např. Vlasta Brablcová, která byla v letech 1969–1970 tajemnicí ministerstva práce a sociálních věcí a přednesla tehdejší federální vládě návrh zákona o mateřském příspěvku, v dalších letech publikovala na téma manželství, rodina a rodičovství (Brablcová, 1977). V Metodice sociální práce ve zdravotnictví zdůrazňuje význam sociální práce ve zdravotnictví v kontextu prostředí klienta: „Význam sociální práce ve zdravotnictví je dán komplexním pojetím jednoty organismu a prostředí a dynamickým pojetím zdraví a nemoci. Probíhá v integrálním, nedílném systému člověk – prostředí, a to prostředí v celé jeho složitosti, ve všech jeho sférách, se všemi vztahy a vazbami…“ (Brablcová, Charvátová, 1975). Mezi nároky prostředí zahrnuje i požadavky dané rolemi jedince, které staví do souvislostí se schopnostmi přizpůsobovat se. Za reálné a smysluplné považuje ovlivnění zdravotního stavu jedinců pomocí medicínských věd spolu se zasazením do sociálního prostředí, vytvořením sociálních podmínek umožňujících aplikaci výsledků medicínských věd v konkrétním světě. Lze tedy pozorovat překonávání čistě medicínského přístupu v sociální práci ve zdravotnictví u nás. Na počátku éry normalizace jdou některé autorčiny pohledy na přístupy v oboru s dobou a rozvojem v zahraničí (srov. ekologický model)5. Přesto, anebo právě proto je tato práce pro období 70.–80. let ojedinělá. 5 Ekologická perspektiva člověka v prostředí byla aplikována na pomáhající profese např. autory Gordon (1969), Bartlett (1970). Nově je koncept zpracován autory Germain, Gitterman (1980).

16

Vývoj sociální práce ve zdravotnictví v České republice Utopie o socialistické společnosti, kde by lidé žili v blahobytu materiálním i duchovním, skončila pádem komunistického režimu roku 1989, kdy se objevují pokusy o právní definování sociální práce (srov. Navrátil, 2000, Schimmerlingová, Novotná, 1992). V souvislosti se změnami v systému sociálního zabezpečení se v návrhu zákona o sociální pomoci objevuje termín sociální práce, který je definován jako metoda sociální pomoci. V české společnosti vzniká a formuje se řada institucí pro řešení sociálních problémů, zejména rozvoj sociální politiky, sociálního zabezpečení, pojištění, sociálních služeb, dále vznik nových zdravotních a vzdělávacích programů a zařízení sociální péče. Ze sledování vývoje sociální práce vidíme, že se do popředí dostávají snahy o její profesionalizaci čili zdokonalení systému vzdělávání sociálních pracovníků, který dnes zahrnuje i vysokoškolské vzdělávání, nově i pro zdravotně sociální pracovníky6. Profesionalizace sociální práce se v mnoha zemích stala impulzem k vědecké práci. Spolu se společenskými změnami, které vytváří nejistotu v životě člověka, vedla ke vzniku dalších teorií a metod, například koncept jedince v sociálním prostředí – environment7 rozpracovaný Gordonem (1969), úkolově orientovaná sociální práce Reida a Epsteinové (1972), systémová perspektiva Pincuse a Minehanové (1973) zaměřená na interakci mezi lidmi a systémy v sociálním prostředí v praxi sociální práce a dalších. Teoretickým konceptům je věnována samostatná kapitola „Teoretické koncepty sociální práce“. Profesionalizaci oboru u nás výrazně podpořil vznik minimálních standardů vzdělávání v sociální práci v roce 1993 (v dalších letech průběžně aktualizováno), v nichž jsou vymezeny základní požadavky na kvalifikaci absolventů studia sociální práce pomocí zásad studia a minimálního souboru studijních předmětů 8 . Standardy jsou základním nástrojem české Asociace vzdělavatelů v sociální práci s cílem definovat kvalitu vzdělávání u pomaturitních forem studijních oborů sociální práce. 6 Studijní bakalářský obor zdravotně sociální pracovník připravuje studenty k výkonu nelékařského zdravotnického povolání v souladu s platnou legislativou zákona č. 96/2004 Sb. a k získání kompetencí sociálního pracovníka v souladu se zákonem č. 108/2006 Sb. Dostupné [online] 7 V kontextu sociální práce je myšleno sociální prostředí jedince a předpokládá, že lidé nejsou prostředím jednostranně ovlivňováni, ale jsou schopni na ně aktivně působit. 8 Dostupné [online] <www.asvsp.org/soubory/standardy %20úplné.doc>

17

1

1

Sociální práce ve zdravotnictví * Konference o profesním profilu sociální práce v České republice v roce 1996 vymezila sociálního pracovníka jako profesionála, který řeší sociální problémy, zprostředkovává pomoc při řešení těchto problémů a snaží se zabránit jejich vzniku nebo vyhrocení. Sociální práci pojímá jako službu klientům (jedincům, rodinám, skupinám nebo komunitám), kterou je možno charakterizovat pojmy pomoc, podpora, provázení (Chytil in Adams, 2000). Proces rozvoje profese sociální práce v rezortu zdravotnictví je ovlivňován legislativními normami: zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, zákon č. 96/2004 Sb., o nelékařských zdravotnických povoláních (v pozdějším znění), a podporován snahami organizací sdružujících sociální pracovníky a zdravotně sociální pracovníky (Společnost sociálních pracovníků ČR, Asociace vzdělavatelů v sociální práci, Rada pro rozvoj sociální práce, Česká asociace sester – sekce zdravotně sociální). Nezanedbatelnou úlohu sehrávají i vydávaná recenzovaná periodika.

1.1

Sociální práce ve zdravotnických zařízeních

Je velmi různorodá a rozmanitá. Hlavním zaměřením je „…iniciovat a realizovat sociálně–zdravotní služby, zapojovat se do týmové spolupráce a zároveň zdůrazňovat svou profesionální nezávislost“ (Rehr in Beder, 2006). Smyslem sociální práce ve zdravotnictví je zejména pomoci pacientovi/klientovi9, jeho rodině i širšímu prostředí při zmírnění nebo odstranění negativních sociálních důsledků nemocí (viz kapitola 6.2). Stejně jako moderní medicína i sociální práce pracuje s klientem z pohledu celostního, holistického10. Úkolem sociální práce je využít vlivu psychosociální sféry na nemoc k lepší adaptaci, překonání obtíží, motivaci k léčbě a spolupráci a konečně ke kvalitnějšímu životu. Zdůrazňuje komplexní péči o pacienta/klienta v souladu s posláním oboru 9 V postindustriálním systému organizací poskytujících službu je klient vždy definován jako osoba hlavní, která je objektem dané služby. Termín klient vystihuje vztah mezi těmi, kteří poskytují službu/péči, a těmi, kteří jsou jejím objektem. Pro účely publikace preferujeme užívání termínu klient. 10 Holistické pojetí představuje přerod medicíny od fyziologického (biologického) pojetí zdraví a nemoci k pojetí duálnímu a následně až k pojetí celostnímu, vymezujícímu fyziologickou, psychickou, sociální a doplňme i duchovní dimenzi lidského zdraví a nemoci.

18

Vývoj sociální práce ve zdravotnictví v České republice sociální práce a s posláním daného zdravotnického zařízení. Samotná realizace se opírá o teoretickou bázi oboru a dle cílové skupiny pacientů/klientů je orientována buďto s důrazem na pomoc ke svépomoci a podporu anebo více terapeuticky11. Profesní organizace Česká asociace sester – zdravotně sociální sekce sdružuje zdravotně sociální pracovníky a vypracovala tzv. „Proces sociální práce ve zdravotnických zařízeních“12 . Jde o pokus o sjednocení pracovních postupů sociální práce ve zdravotnictví. Vzhledem k faktu, že sociální práce není definována jako terapie, ale jako pomoc (srov. Zastrow, 1995, Matoušek, 2008, Navrátil, 2000), bylo by smysluplné nalézt odpověď na otázku: Jaké má sociální pracovník ve zdravotnickém zařízení podmínky pro aplikaci různorodých intervencí, kterými obor sociální práce disponuje? Česká legislativa stanovila činnosti zdravotně sociálního pracovníka způsobilého k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu po získání odborné způsobilosti (dle §10 zákona č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů – zákon o nelékařských zdravotnických povoláních, v platném znění), jde o činnost v rámci preventivní, diagnostické a rehabilitační péče v oboru zdravotně sociální péče. Dále se zdravotně sociální pracovník podílí na ošetřovatelské péči v oblasti uspokojování sociálních potřeb pacienta. Konkrétně jsou činnosti zdravotně sociálního pracovníka rozpracovány vyhláškou 55/2011 Sb., o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků, v platném znění13. 11 V širším kontextu, kdy je sociální péče nedílnou součástí léčebného procesu, je tento přístup používán (a to přesto, že definice sociální práce se vymezuje jako pomoc, podpora, poradenství). V praxi se tak využívá medicínských postupů, kterými jsou: diagnostické metody, stanovení sociální diagnózy, plánování sociální terapie. Například na poli sociální práce s psychiatrickými klienty či klienty akutní péče je tento přístup úspěšný, ale nelze jej všeobecně aplikovat u všech cílových skupin klientů sociálního pracovníka ve zdravotnictví. 12 Tzv. pracovní postup: Proces sociální práce ve zdravotnických zařízeních, revidováno 11. 5. 2010. Odborný garant: Mgr. Věra Marková, Helena Šlenkrtová. Dostupné [online] na 13 Tato vyhláška nabyla účinnosti dne 14. března 2011 a nahradila vyhlášku č. 424/2004 Sb., kterou se stanoví činnosti zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků, a vyhlášku č. 401/2006 Sb., kterou se mění vyhláška č. 424/2004 Sb.

19

1

1

Sociální práce ve zdravotnictví V našem zdravotnictví existují dlouholeté tradice sociální práce s klienty. S tím, jak se mění struktura společnosti, mění se a přibývají i problémy v sociální oblasti, jejichž řešení vyžaduje vyšší úroveň vzdělání sociálních pracovníků, využívání nových přístupů v sociální práci, a zejména vyšší počet sociálních pracovníků v praxi (Sklenářová in Sborník, 1997). Dle praktických zkušeností některých sociálních pracovníků z pracovišť zdravotnických zařízení stále přetrvává jednostranné a víceméně administrativní uplatnění, které bylo typické před rokem 1989. Jiřina Šiklová (In Adam, Vorlíček, 1998) taktéž zdůrazňuje zvyšování požadavku humanizace služeb v rozvíjející se demokratické společnosti, což si nelze představit bez kvalifikovaného a plně využitého sociálního pracovníka, plnohodnotného člena nemocničního pracovního týmu. Historické propojení sociální práce se zdravotnickým povoláním bylo legislativou MZČR svým způsobem ukotveno, ovšem rozpoutává debaty mezi dlouholetými zkušenými sociálními pracovníky v rezortu zdravotnickém na téma, zda je nutné „zdravotnické“ vzdělání pro profesionální výkon sociálního pracovníka, který se opírá o vhodné teoretické koncepty a z nich vycházející metody práce s klienty. Existují i situace opačného charakteru, kdy všeobecné sestry – tedy odborný nelékařský zdravotnický personál – vykonávají „sociální práci“ v rámci realizace ošetřovatelského procesu v oblasti uspokojování sociálních potřeb. Jejich vzdělání samozřejmě není v souladu s předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka vymezenými § 109 zákona č. 108/2006 Sb., který mj. stanovuje odbornou způsobilost k výkonu povolání sociálního pracovníka při poskytování sociálních služeb ve zdravotnických zařízeních ústavní péče. Problematika sociální a zdravotní péče je velmi těsně propojena a dotýká se všech pomáhajících profesí. Každý z nás si uvědomuje změny, ke kterým ve společenské oblasti života dojde v případě rozvoje onemocnění. Ale ne každý tuto situaci zvládne bez podpory či odborné pomoci. Všichni odborníci v praxi si jsou vědomi nutné multidisciplinarity, ale postavení profese a vymezené činnosti sociálních pracovníků nejsou v jednotlivých rezortech jednotné a jasné. V České republice jsou sociální a zdravotně sociální pracovníci v nemocnici zaměstnáváni přímo nemocnicemi. Jak všichni víme, zdravotní služby včetně nemocniční péče jsou financovány prostřednictvím systému zdravotního pojištění. Zaměstnávání zdravotně sociálních pracovníků v nemocnicích je zcela v rukou managementu 20

Vývoj sociální práce ve zdravotnictví v České republice zdravotnických zařízení, který sám rozhoduje, zda bude z rozpočtu nemocnice poskytovat sociální služby nebo nikoli14. Celkový počet lůžek ve zdravotnických zařízeních včetně hospiců v České republice činil 84 665 (tento počet nezahrnuje lůžka v lázeňských zařízeních) (ÚZIS, 2010a) a celkový počet sociálních pracovníků pracujících ve zdravotnictví (registrovaných i neregistrovaných dle platné legislativy Ministerstva zdravotnictví) činil v přepočtu 386,89 (ÚZIS, 2010b). Tedy na jednoho sociálního pracovníka v lůžkových zdravotnických zařízeních v ČR připadalo v průměru 218,8 lůžek. Z šetření provedeného v roce 2010 autorkou v náhodně vybraných zdravotnických zařízeních v České republice15 vyplývá, že v každém zdravotnickém zařízení je poměr sociálních pracovníků k lůžkům jiný, není výjimkou jeden pracovník ku čtyřem, pěti, ale i k sedmi stům lůžkům (graf 1). Graf nabízí přehled zjištění provedeného šetření, doporučuji věnovat pozornost zdravotnickým institucím – akciovým společnostem, jejichž management si uvědomuje hodnotu činností zdravotně sociálních pracovníků a zaměstnává je. Potvrzuje tím domněnku potřebnosti sociální práce v procesu privatizace veřejného sektoru, přestože postupná privatizace zasahující i do sektorů sociálních a zdravotních služeb staví ekonomické a efektivní hledisko před odborný výběr metod sociální práce. Graf 1 slouží k dokreslení představy o počtech sociálních pracovníků v náhodně vybraných zdravotnických zařízeních několika krajů České republiky. Údaje obsažené v tabulce byly získány v období únor– duben/2010 dotazováním náměstků/náměstkyň pro ošetřovatelskou péči či manažerů vybraných zdravotnických organizací a z dostupných informací o počtu lůžek zveřejněných zdravotnickými organizacemi ve výročních zprávách, pokud byly k dispozici veřejnosti. Samotní sociální pracovníci ve zdravotnictví v ČR vnímají hodnocení, které je oproti zdravotnickým profesím vykazujícím finančně 14 Při pokusu o zmapování aktuálního stavu zaměstnávání sociálních a zdravotně sociálních pracovníků ve vybraných zdravotnických zařízeních různých krajů v České republice jsem se setkala s postupem, kdy management nemocnice tohoto pracovníka nezaměstnává, ale na svých webových stránkách nabízí instrukce, jak se zachovat v konkrétní sociální situaci (např. úmrtí člena rodiny, zajištění následné péče po propuštění z nemocnice atd.) Pozn.: Nešlo o akciovou společnost, ale o městskou nemocnici. 15 Kuzníková, I. (2010). Počet sociálních pracovníků ve vybraných lůžkových zdravotnických zařízeních v České republice. Dosud nepublikováno (údaje získané k datu 31. 12. 2009 z veřejně dostupných zdrojů).

21

1

1


Vojenská nemocnice brno, p.o. (253 lůžek) Nemocenice blansko (215 lůžek) Nemocnice břeclav, p.o. (511 lůžek) Nemocnice TGM Hodonín (224 lůžek) Masarykův onkologický ústav v brně (261 lůžek) Fakultní nemocnice brno (2106 lůžek) Fakultní nemocnice u sv. Anny v brně (970 lůžek) Fakultní nemocnice Olomouc (1406 lůžek) Vojenská nemocnice Olomouc (273 lůžek) Pardubická krajská nemocnice, a.s. (945 lůžek) Fakultní nemocnice Hradec Králové (1500 lůžek) uherskohradišťská nemocnice, a.s. (700 lůžek) Krajská nemocnice T. bati (1046 lůžek) Oblastní nemocnice Kolín, a.s. (558 lůžek) Oblastní nemocnice Kladno, a.s. (700 lůžek) Nemocnice Rudolfa a stefanie, a.s. (444 lůžek) Psychiatrická léčebna Kosmonosy – sadská (90 lůžek) Fakultní nemocnice Královské Vinohrady (1279 lůžek) Fakultní nemocnice Motol (2410 lůžek) Fakultní Thomayerova nemocnice s poliklinikou (1161 lůžek) Psychiatrická léčebna v Opavě (1015 lůžek) slezská nemocnice v Opavě, p.o. (650 lůžek) bílovecká nemocnice, a.s. (162 lůžek) Nemocnice Český Těšín, a.s. (149 lůžek) Nemocnice v Novém Jičíně (425 lůžek) Městská nemocnice Ostrava, p.o. (1047 lůžek) FNO Ostrava-Poruba (1373 lůžek) 0

2

4

6

8

10

12

14

16

Graf 1 Sociální pracovníci ve zdravotnických zařízeních (Zdroj: Kuzníková, 2010). hodnotitelé výsledky, jako povrchní. Bohužel je jejich činnost občas označována jako neproduktivní zátěž, „ačkoliv poskytované sociální služby představují výkony, které mají nejen přímý zdravotní, ale i ekonomický dopad“ (Marková, 2009). V souvislosti s vymezením pozice této profese je zajímavé postavení zdravotně sociálních pracovníků v organizačně-personálním systému zdravotnických zařízení. Pokud je sociální pracovník v menší nemocnici zaměstnán sám, organizačně podléhá přímo náměstkyni/náměstkovi pro ošetřovatelskou péči. Pokud existuje ve větších organizacích 22

Vývoj sociální práce ve zdravotnictví v České republice sociální oddělení, vede je sociální pracovník podléhající náměstkyni/ náměstkovi pro ošetřovatelskou péči, zřídka přímo řediteli/ředitelce nemocnice. Zde je zřejmý paradoxní rozdíl v přístupu k této profesi: přes své snahy o samostatné postavení na poli vědy se legislativně i prakticky stala součástí zdravotnictví. Vzhledem k předpokladu dalšího růstu prevalence kardiovaskulárních chorob, zhoubných novotvarů, diabetu, oslabené imunorezistence aj. – tedy zvyšování počtu nemocných, kteří vyžadují péči zdravotní, sociální i rodinnou, a vzhledem k předpokladu zvyšování nákladů na poskytovanou péči je cílená prevence a mírnění negativních důsledků (zejména u stárnoucí populace) nezastupitelná. „Dopady různých chorob na sociální život jedince je téma vycházející z obecně platných předpokladů o negativním vlivu nemocí, zejména chronických chorob.“ (Bártlová, 2005) Profese sociální práce se na této prevenci podílí velkou měrou a tento fakt je zapotřebí stále zdůrazňovat.

1.2

Sociální pracovník ve zdravotnickém týmu

Potřeba sociálních pracovníků ve zdravotnických zařízeních včetně nemocnic, kteří by řešili a uspokojovali psycho-sociální potřeby klientů/pacientů, je ve všech vyspělých zemích zřejmá. Přesto není postavení zdravotně sociálního pracovníka v týmu specialistů dostatečně vyjasněno a často dochází k problémům ve vzájemné komunikaci a při vymezování kompetencí a pracovních náplní. Sociální pracovník v rezortu zdravotnictví potřebuje být respektován a mít pocit sounáležitosti s ostatními profesionály oborů, s nimiž spolupracuje. Proto musí pracovat na vytváření dobrých pracovních vztahů a zajištění své jasné pozice ve zdravotnickém zařízení (Badawi, 1990). Komplexnost péče v medicíně dnes vyžaduje propojení spolupráce odborného týmu, do kterého patří i zdravotně sociální pracovník. Jeho pozice, kdy vynakládá velké úsilí při práci s klienty, bývá v našich zdravotnických zařízeních stále ostatními zdravotníky nedoceňována. To, zda se zdravotně sociální pracovník začlení do týmu a získá tam pevnou pozici, závisí z velké části na jeho osobnosti a schopnostech (podrobněji v kapitole 2.1). Naštěstí dochází k překonávání komunikačních bariér mezi odborníky jednotlivých profesí a týmová práce 23

1

1


interdisciplinární tým sociální pracovník

spolupracující organizace vně zdravotnického zařízení

klient a jeho přirozené prostředí

Obr. 1 Propojení spolupráce sociální práce ve zdravotnictví se stává samozřejmou a nepostradatelnou. Je předpokladem úspěšné pomoci klientovi a z pohledu sociální práce zahrnuje funkční propojení spolupráce (obr. 1) mezi sociálním pracovníkem, klientem a jeho rodinou, organizacemi, fyzickými a právnickými osobami mimo zdravotnické zařízení a samotnými členy interdisciplinárního týmu. Lze uvést příklady dobré praxe i v České republice z mnoha hospicových zařízení, kojeneckých ústavů, ale též z nemocnic aj. Většinou jde o organizace s dobře propracovaným systémem sociální pomoci, kterou poskytuje tým sociálních pracovníků v úzké spolupráci s dalšími odborníky z oblastí medicíny a ošetřovatelství, psychologie, psychoterapie, pedagogiky a speciální pedagogiky, fyzioterapie a ergoterapie, nutriční terapie aj. Míra spolupráce sociálních pracovníků/pracovnic v nemocnicích se odvíjí od systému práce a vymezené náplně práce v dané organizaci. Pravidelná „ranní“ setkání na poradách určených k řešení situace 24

Vývoj sociální práce ve zdravotnictví v České republice klienta, samozřejmá účast na vizitách a propojení procesu sociální práce s medicínskou léčbou a ošetřovatelským procesem jsou bezpodmínečnými kritérii pro efektivní pomoc při řešení situace klienta v holistickém pojetí. Praxe ze zahraničí ukazuje, že nesmírně důležitým faktorem úzké spolupráce celého týmu je i fyzický prostor, stálá přítomnost sociálního pracovníka na klinice či oddělení, kdy má možnost být v blízkosti klientů i spolupracovníků z týmu (Beránková, 2001). Spolupráci v interdisciplinárním týmu vymezuje Joan Beder (2006) jako „komplexní a dynamický proces, kdy dva a více pracovníků poskytují pomoc a služby klientům či členům rodiny klienta“. Funkční tým je schopen shody v plánování řešení pacientových problémů a potřeb, členové si předávají relevantní informace, týmová spolupráce zahrnuje vzájemné učení, plánování intervencí, shodu v etických rozhodnutích. Členové týmu jsou schopni delegovat úkoly a zodpovědnost, hodnotit výsledky spolupráce. Další autor staví definici na podmínce přítomnosti minimálně dvou odlišných profesí zastoupených v týmu. Interdisciplinární tým (tedy mezioborový), je charakteristický svou pomocí postavenou na integrovaném plánu péče orientovaného na klienta, s jasně vymezenými cíli a vzájemnou provázaností oborů zastoupených v týmu. Multidisciplinární tým představuje víceoborové zastoupení v týmu, kdy členové mají své specifické role, ale často tyto týmy nejsou dostatečně kooperující a nesdílejí jednotnou shodu v plánu intervencí vzhledem k odlišným individuálním prioritám (Solheim, 2007). Proto se, v souvislosti s postavením sociálního pracovníka v týmu, jeví jako výhodnější volit termín interdisciplinární spolupráce, kde má sociální pracovník nezastupitelnou roli koordinátora činností a cílů týmu a manažera, který organizuje činnost týmu a spolupráci s profesemi vně organizace. Nejčastěji spolupracuje se sociálními pracovníky obecních úřadů (SPOD aj.), s úřady práce, správou sociálního zabezpečení, PČR, soudy, praktickými lékaři, organizacemi poskytujícími služby sociální péče, organizacemi poskytujícími služby zdravotní péče, organizacemi zajišťujícími terénní služby zdravotně sociální péče, organizacemi zajišťujícími služby sociální prevence. Součástí koordinační činnosti sociálního pracovníka v interdisciplinárním týmu je i zapojení sociální sítě klienta do léčebného procesu a do zdravotně sociální rehabilitace. Z modelu týmové práce (obr. 2) vyplývá, že členové týmu, jeho poslání i vedení týmu jsou hlavními hnacími silami 25

1

1


vedení týmu

interakční procesy mezi členy týmu

poslání

členové týmu

spolupráce s klientem

klient v ý s l e d k y

zdravotničtí pracovníci

služby a zdraví

Obr. 2 Model týmové práce (Zdroj: Solheim, K. 2007 Multidisciplinary teamwork in US primary health care). týmové práce. Týmová dynamika a interaktivní procesy představují aktivitu týmu, jeho činnosti. Tyto vedou k výsledkům týmové práce. Výsledky jsou přitom přínosem pro obě strany procesu – klienta i členy týmu (Solheim, 2007).

26

Vzdělávání zdravotně sociálních pracovníků v České republice

2

Vzdělávání zdravotně sociálních pracovníků v České republice Iva Kuzníková

Novodobé vzdělávání sociálních pracovníků navazuje na vývoj vzdělávání v oboru popsaný v kapitole 1. Lze citovat mnoho sociálních pracovníků, kteří hovoří o nedostatečném vymezení pozice sociálního pracovníka ve zdravotnictví, ukotvení či nejasném poli působnosti. Důležité je primárně se shodnout v rámci samotného oboru sociální práce, poté se pokoušet o sjednocení náplně práce zdravotně sociálního pracovníka v praxi, v jednotlivých typech zdravotnických zařízení a prosazovat v rámci multiprofesních intervencí v systému služeb zdravotnického sektoru. Zaměstnavatelům sociálních pracovníků je třeba zdůrazňovat získané kompetence absolventů studijních oborů sociální práce a oboru zdravotně sociální pracovník vyšších odborných škol a univerzit. Je zapotřebí zdůrazňovat, že zdravotně sociální pracovník by měl být v prvé řadě sociální pracovník poskytující komplexní pomoc a péči klientům (případně okolí klientů) ve svízelné situaci. Vzdělávání zdravotně sociálních pracovníků je dnes v České republice regulováno především zákonem č. 96/2004 Sb. (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních), ve znění pozdějších předpisů. Zdravotnická legislativa přesně vymezuje činnosti tohoto pracovníka a velmi zásadně zasahuje do systému vzdělávání. Zdravotně sociální pracovník byl zařazen mezi nelékařská zdravotnická povolání. Vznikla tím svízelná situace pro obor sociální práce, který od roku 1989 intenzivně pracuje na navázání vývoje oboru před rokem 1968 a usiluje o profesionalizaci, rozvoj teorií a metod či rozvoj profesních standardů. Legislativa zdravotnického rezortu neklade jako prioritní podmínku získání vzdělání v oboru sociální práce tak, jak jej vymezuje zákon o sociálních službách č. 108/2006 Sb., a minimální standardy vzdělávání v sociální práci16. Na českých univerzitách byly v 90. letech 20. století akreditovány pětileté studijní obory sociální práce, mezi nimi též obory se zdravotnickým profilem. Absolventy těchto oborů je vnímáno zdravotnické vzdělání v rámci celoživotního vzdělávání jako určitá „nadstavba“, protože svou odbornost 16 Minimální standardy vzdělávání v sociální práci. Dostupné [online] <www. asvsp.org/soubory/standardy %20úplné.doc>

27

2

2

Sociální práce ve zdravotnictví získali v souladu s platnou legislativou Ministerstva práce a sociálních věcí.17 Doposud bylo získávání kvalifikace zdravotně sociálního pracovníka (nelékařského zdravotnického pracovníka bez odborného dohledu) v České republice zajišťováno pouze formou celoživotního vzdělávání – akreditovaným kvalifikačním kurzem. V České republice však stále dochází k narůstající potřebě kvalifikovaných sociálních pracovníků v různých rezortech. Na speciální zaměření sociálních pracovníků je kladen velký důraz a například ze závěrů analýzy a vyhodnocení činnosti sociálních pracovníků z hlediska kvantity jejich potřeby a z hlediska jejich pracovní náplně z r. 2005, kterou vypracovalo Ministerstvo práce a sociálních věcí, vyplývá naléhavá potřeba obnovení vzdělávání v sociální práci na vysokoškolské úrovni a profesionalizace sociální práce. Potřeba sociálních pracovníků v České republice vzrůstá a ve většině rezortů je udáván jejich nedostatečný počet. Reakcí na tuto situaci jsou snahy o akreditaci nových studijních oborů na univerzitách, včetně bakalářského studijního oboru zdravotně sociální pracovník. Plně akreditovaný studijní obor v souladu s legislativami ministerstev zdravotnictví, práce a sociálních věcí je již pro zájemce o studium k dispozici18 (příloha č. 1). Cílem tohoto studijního oboru je získání kompetencí a způsobilosti pro výkon nelékařského zdravotnického povolání a kompetencí sociálního pracovníka v rezortu práce a sociálních věcí v souladu s legislativou Ministerstva zdravotnictví ČR, Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, včetně dodržení minimálních standardů vzdělávání v sociální práci. Nedílnou součástí rozvoje zdravotně sociálních pracovníků, a tím i samotného odvětví oboru, je celoživotní vzdělávání19. To se u nás opírá o výše uvedené legislativní prameny20. 17 Například absolventi magisterského studijního oboru sociální práce se zdravotnickým profilem potvrdili nabyté znalosti a dovednosti z medicínských disciplín vykonáním státní závěrečné zkoušky mj. v disciplínách pediatrie, interní lékařství, psychiatrie, neurologie, geriatrie, chirurgie, přesto je pro jejich výkon sociální práce ve zdravotnictví bez odborného dohledu zapotřebí absolvovat výše uvedený kurz pro zdravotně sociální pracovníky. (Jeho obsah je v příloze 1 AKK 07, k dispozici na: http://www. mzcr.cz/Odbornik/dokumenty/akreditovane-kvalifikacni-kurzy_1766_935_3.html) 18 Dostupné na www 19 Celoživotním vzděláváním se rozumí průběžné obnovování, zvyšování, prohlubování a doplňování vědomostí, dovedností a způsobilosti zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků v příslušném oboru v souladu s rozvojem oboru a nejnovějšími vědeckými poznatky (zákon č. 96/2004 Sb.). 20 V současné době je připravována novela zdravotních služeb – zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, a zákonů o vzdělávání zdravotnických pracovníků č. 95 a 96/2004 Sb., v pozdějším znění.

28

Vzdělávání zdravotně sociálních pracovníků v České republice

2.1

Požadavky na osobnost a dovednosti sociálního pracovníka ve zdravotnictví

Jaké jsou nároky kladené na osobnostní předpoklady sociálního pracovníka poskytujícího zdravotně sociální péči? Odpovědi lze nalézt v zásadách humanistického přístupu: schopnost empatie, autentičnost a vřelost, jež jsou považovány v sociální práci za nezbytné (blíže v kapitole 6.3). Zájem o klienta pak je bezpodmínečný a sociální pracovník ho bere takového, jak se právě klient cítí. Pracovníci se zabývají psychickými a sociálními potřebami, a proto je nutnou součástí práce hodnotný lidský vztah, předpokládající důvěru mezi pracovníkem a klientem. Důležitou schopností je vymezení hranic ve vztahu s klientem a rozlišování toho, co je záležitostí sociálního pracovníka a co zůstává pouze v kompetenci klienta. Pokud by sociální pracovník nebyl schopen dodržovat stanovené hranice, „mohl by přebírat problémy klienta za své a tím narušit pomáhající proces“ (Kopřiva, 1997). Za své by měl samozřejmě přijmout i etické principy sociální práce. Návody profesního chování byly prosazeny v podobě etických principů a kodexů 21. Nejužívanějším v oblasti sociální práce je etický kodex, který byl vydán Národní asociací sociálních pracovníků 22 v roce 1983 ve Spojených státech amerických. Zněním tohoto kodexu se nechalo inspirovat mnoho dalších tvůrců etických principů sociální práce ve světě (Řezníček, 1994)23. U nás byl schválen plénem Společnosti sociálních pracovníků 19. 5. 2006. Ovšem pro výkon profese sociální práce nepostačuje pouze samotná znalost obsahu nepostradatelného etického kodexu, ale samozřejmostí by mělo být zejména zvnitřnění jeho norem, pravidel 21 V České republice byla například lékařská etika prohlášena za samostatnou vědní disciplínu (Haškovcová, 2001, 2002) až v roce 1991 na základě důvodové zprávy Haškovcové, jelikož jsme jako země bývalého tzv. „socialistického tábora“ nebyli členem Evropské asociace center pro lékařskou etiku. Poté byl vyzdvižen význam etické komise, a to vedlo k navázání spolupráce s dalšími obory – nejen z oblasti zdravotnictví, ale například i zdravotnického školství. 22 �� [online] �� 2010 �� [12. 2. 2010] Dostupn�� é na: <�� http://www.socialnipracovnici.cz/index.php? section=sspcr&lang=cz 23 Například ve Finsku jsou propracovány pracovní a etické zásady sociální práce přímo pro oblast sociální práce ve zdravotnictví. Tyto zásady jsou určeny sociálním pracovníkům nemocnic, zdravotních center, sociálním pracovníkům služeb pro mentálně postižené, rehabilitačních ústavů a nestátních zdravotnických organizací.

29

2

2

Sociální práce ve zdravotnictví a postupů. Pokud se osobnost s danou profesí neztotožní a vykonává ji stereotypně, je to klasifikováno jako neprofesionální „odosobnění“ (Hetka, 2006)24. Další nutnou dovedností zdravotně sociálních pracovníků je komunikace. Skrze komunikaci jsme schopni pochopit motivaci k činům druhého člověka, a v profesionální práci je proto nezbytná. Pokud z nějakých důvodů není realizovatelná, lze zvolit techniku pozorování, přičemž ovšem nedojde k autentickému 25 porozumění druhému člověku. Zejména při komunikaci s druhými lidmi s tělesným postižením, kteří jsou vyloučeni z „našeho“ světa a mají již jinou zkušenost s vnímáním světa a sebe sama, může nastat rozvoj komunikačních bariér (více v kapitole 7.2). Zdravotně sociální pracovník musí znát Všeobecnou deklaraci lidských práv, práva pacientů, práva hospitalizovaných dětí, jež byla schválena Centrální etickou komisí Ministerstva zdravotnictví ČR, Deklaraci práv duševně postižených osob, Chartu práv tělesně postižených. Sociální pracovník by se měl orientovat v legislativě a sociálních institucích země, pokud pracuje ve zdravotnictví, musí se v souladu s platnou legislativou kvalifikovat v oblasti zdravotních věd, psychologie, sociálních věd. Předpokladem pro zrání osobnosti sociálního pracovníka je sebevzdělávání, supervize a rovněž i sledování vývoje teorií, metod a technik sociální práce. Kultivovaný projev, schopnost empatie, citovou vyrovnanost, přirozenou autoritu a pozitivní nazírání na svět by měli mít všichni sociální pracovníci již ve vínku a jsou to hodnoty, o něž by měli pečovat tak, aby mohli jít svým klientům, spolupracovníkům a studentům příkladem.

24 Ricoeur, který byl mj. prvním laureátem Ceny Karla IV., kterou uděluje Univerzita Karlova v Praze, se v závěru života věnoval otázkám praktické filozofie/otázkám etiky (Ricoeur, P. Soi-méme comme un autre, 1990) a přijímá rozlišení mezi etikou a morálkou. Etika – nauka o mravnosti – vychází z aristotelské tradice, je zaměřena teologicky, zatímco morálka se drží kategorie povinností, norem – deontologie (Kowalska in Hetka, 2006). 25 Heideggerovo pojetí autenticity je chápáno jako vlastní lidské bytí chápající bezprostředně svou existenci včetně struktur časovosti, v pojetí Rogerse jde o opravdovost, hodnověrnost.

30

Pokročilý multisystémový přístup v sociální práci ve zdravotnictví

3

Pokročilý multisystémový přístup (Advanced Multi Systemic Approach) v sociální práci ve zdravotnictví Iva Kuzníková

Následující kapitoly (3 a 3.1) nabízejí vhled do teoretických přístupů, které lze využít i na poli sociální práce ve zdravotnictví při aplikaci metod sociální práce s jednotlivci, skupinami, rodinami a komunitami. Sociální pracovníci ve zdravotnických zařízeních se setkávají s velmi různorodými problémy klientů, proto není jednoduché zvolit jeden či dva teoretické přístupy a všeobecně je aplikovat na sociální práci ve zdravotnické oblasti. Kromě této skutečnosti se dle Kellera (2010) mění celá postindustriální společnost, dokonce i obor sociální práce se ocitá v podobné nejistotě jako klienti, kterým má pomáhat. Obor se má starat o velké množství různých případů, problémů, úkolů, což vede k extrémnímu ztěžování jeho vymezení. „Pokud bude slábnout instituce sociálního státu, budou chybět zdroje a prostředky, odborné činnosti se nahradí opět charitativními činnostmi.“ (Keller, 2010) Aby nedošlo k situaci, že odborná pomoc bude nahrazena laickou pomocí, je zapotřebí pěstovat kvalifikované odborníky, kompetentní k výkonu profese. Jedním z charakteristických rysů vyplývajících z tzv. nových sociálních rizik 26 je kolektivní strach a obavy z budoucnosti. I sociální pracovníci se budou muset naučit vyrovnat se situací, že řeší problémy klienta, velmi podobné svým vlastním. Jak reagují teorie sociální práce na tuto vzniklou situaci, kdy úkol sociálního pracovníka přesahuje samotnou integraci marginalizovaného či znevýhodněného jedince? Na situaci, kdy je jedinec (klient) doprovázen sociálním pracovníkem a je kladen důraz na mobilizaci jeho vlastního úsilí?

26 Nová sociální rizika vymezuje např. Keller (2010). Jsou jimi tzv. pracující chudoba, hrozba, že člověk zestárne v chudobě, přestože celý život pracoval, a riziko, že člověk nezíská zaměstnání, přestože investoval maximum do vzdělání (včetně vysokoškoláků).

31

3

3

Sociální práce ve zdravotnictví Teoretické přístupy a metody oboru sociální práce, která se již v praxi snaží změnám přizpůsobit, by měly být inovovány, především přizpůsobeny člověku v dnešní společnosti. Aplikace pokročilého multisystémového přístupu pro praxi sociální práce je jednou z možností výše zmíněné adaptace. Cílem je pokusit se nalézt možnosti využití tohoto přístupu při hledání řešení různorodých sociálních situací jedinců v kritickém období nemoci a návratu ke zdraví. Zvolený přístup zpracovali v publikaci Medical Social Work (2005) Johnson a Grant. Pokoušejí se přiblížit všechny prvky a dimenze tohoto přístupu (v originále Advanced Multi Systemic approach – dále jen AMS) s cílem aplikovat jej na praxi sociální práce, specificky v oblasti zdravotnictví. AMS vychází z koncepce sociologa Millse (1959), který považuje propojení osobních problémů jedinců s veřejnými, společenskými otázkami v historickém kontextu za nejefektivnější cestu k porozumění lidem a jejich problémům. Z jeho koncepce vychází například i sociálně-zdravotní model (social-health model), který je založen na předpokladu, že zdravotní potřeby jsou součástí většího – sociálního systému. Model spojuje tři teoretické konstrukce: člověka v jeho přirozeném prostředí (Germain, Gitterman, 1980), prevenci (Bloom, 1980) a komunitní organizace a rozvoj (Lowe in Reich, Gambrill, 1997). Podpora zdraví, zdravotní prevence, léčba fyzických i psychických nemocí představuje komplex poskytovaných služeb. Proto tento model vyžaduje vnímání klienta nejen jako jednotlivce, ale také klienta jako skupinu, organizaci, komunitu (Lowe in Reich, Gambrill, 1997) (srov. Staub-Bernasconi, 1994, viz kapitola 3.1). Sociálně zdravotní model je velice blízký modelu AMS a samozřejmě vzniká propojením stejných klíčových konceptů. AMS je konceptem holistickým, integračním, ekologickým a navíc je založen na empirických důkazech, zkušenostech. Je to rámec vycházející ze systémového posouzení konkrétního klienta (jeho specifické historie, kultury a zároveň i léčebného plánu). AMS není metodou, teorií anebo modelem. Je to perspektiva, jak pracovat s klienty – resp. které modely práce použít při intervenci s konkrétním klientem. AMS předpokládá kompetence sociálního pracovníka využít nabyté znalosti a dovednosti a aplikovat je tak, aby byl schopen identifikovat vhodné přístupy pro práci s klienty. 32

Pokročilý multisystémový přístup v sociální práci ve zdravotnictví Proč je AMS pokročilý? Zahrnuje vše. Jak uvádí Derezotes (In Johnson, Grant, 2005), „nejpokročilejší teorie je také nejobsažnější“. Zahrnuje způsobilost sociálního pracovníka, jeho vědomosti, dovednosti, sebeuvědomění, jeho uvědomování si lidského jednání v sociálním prostředí, znalost sociální politiky, sociálního státu, schopnosti v oblasti výzkumu, evaluace, používání různorodých metod a přístupů v práci s klienty, včetně uvědomění jejich možných typů, konfigurací. Jinými slovy, sociální pracovník se neustále profesně sebezdokonaluje. Proč je AMS multisystémový? Vychází z předpokladu, že jedinec je součástí různých systémů a subsystémů, které se vzájemně ovlivňují, přičemž „celek je něčím víc než součet částí“. Klienti (jedinec, rodina, skupina, komunita) jsou systémy, které jsou současně v interakci s množstvím různých dalších systémů (Johnson, Grant, 2005). Systémy na sebe vzájemně působí na různých úrovních – micro, mezzo, macro. V praxi klient není samotným systémem, ale jedním z mnoha vzájemně se ovlivňujících subsystémů. Prvky AMS ■■ Ekologická systémová perspektiva – zaměřená na fungování subsystémů a jejich vzájemnou adaptaci, někdy je užíváno označení ekosystémová perspektiva. Zahrnuje veškerá dění během interakcí jedince a prostředí. ■■ Sociální konstruktivizmus – vede k pochopení faktu, že lidské chování není závislé na objektivní existenci věci, ale na vlastní subjektivní interpretaci, přičemž důležitou roli hraje jazyk, resp. chápání sdělené interpretace. (Např. sdělení „hodně pije“ budou lidé v regionech s kulturními zvyky provázenými pitím alkoholu – ruské vesnice, francouzské vinařské oblasti – interpretovat jinak než abstinenti.) ■■ Biopsychosociální perspektiva – je základním předpokladem holistického přístupu. V překladu do multisystémového přístupu jde o to, jak biologické, psychologické a sociální subsystémy interagují s ohledem na prostředí, v němž klient žije. (Např. klientem je osoba bez přístřeší, s tělesným handicapem, verbálně agresivní. Po uspokojení jeho tělesných potřeb, vyřešení zdravotního problému 33

3

3


■■

■■

■■

■■

■■

34

a vyřízení finanční podpory se klient stává komunikativním, přátelským a touží se vrátit zpět do své komunity.) Empowerment – přístup zaměřený na posilování jedince, skupiny, komunity, rodiny, organizace aj. založený na dvou předpokladech: každá lidská bytost je kompetentní zvládnout náročné situace a všechny lidské bytosti jsou na různých úrovních bezmocné. Smyslem pomoci je posilování ke zvládnutí stavu bezmoci skrze vlastní potenciál klienta. (Pozor: posilování klienta a jeho kompetencí nevylučuje pomoc!) Možnost volby – sociální pracovník nabízí možnost volby klientovi, který se tak stává partnerem v procesu pomoci. (Např. typickým příkladem špatného přístupu je, když sociální pracovník alkoholikovi „nařídí“, že musí abstinovat či ukončit léčbu/pomoc, pokud s pitím nepřestane, a má tendence jej kontrolovat. Abstinovat klient může pouze tehdy, když se rozhodne sám. Vhodnější variantou je dohodnout se s klientem na „kontrolovaném pití“, a to i tehdy, když klientovi nedůvěřujeme.) Angažování klienta jako kulturní kompetence – základem otevřeného a důvěrného profesionálního vztahu s klientem je respektování jeho práva na tzv. informovanou volbu zapojit se do procesu sociální práce, přičemž sociální pracovník musí znát kulturní a etnické zázemí klienta a respektovat jej. Tzn., že klient v průběhu spolupráce není povinen přebírat a respektovat kulturní a společenské zvyklosti sociálního pracovníka. (Pozn.: sociální pracovník je ten, který se musí umět přizpůsobit klientově světu. Stále častěji se v praxi sociálního pracovníka budeme setkávat s klienty odlišných kultur, etnik či náboženství – podrobněji v kapitole 7.4.) Používání různých teorií a metod v praxi sociálního pracovníka ve zdravotnictví (viz kapitola 3.1) – není možné spoléhat na znalost pouze jednoho či dvou přístupů, protože se koncepty sociální práce vyvíjí v závislosti na společenských změnách. Pokud se sociální pracovník orientuje v teoriích a metodách, má pak možnost volby a je tím, kdo určuje, který teoretický přístup je pro práci s klientem nejvhodnější. Nelze přistoupit na to, že věříme jen jedné perspektivě a tuto pak aplikujeme v práci se všemi klienty. Bohužel se v praxi s touto variantou přístupu setkáváme. Tzv. informovaný výběr – je výhodou sociálního pracovníka, který se opírá o přístup AMS. Vzdělaný sociální pracovník si v průběhu své praxe volí dle svého uvážení postupy/modely pro řešení kon-

Pokročilý multisystémový přístup v sociální práci ve zdravotnictví krétních situací. Pomocí evaluace, supervize a případně spolupráce s kolegy lze vypracovat efektivní a užitečný systém práce. Je zjevné, jaké výhody v sobě obsahuje vzájemná spolupráce a předávání zkušeností (nejen v rámci jedné organizace!). Jak mohou být různé teorie a modely v práci sociálního pracovníka ve zdravotnictví užitečné, pokud je aplikuje s cílem lépe pochopit a posoudit klientovu situaci? Pokusíme se o demonstraci na šesti úrovních. Biologická dimenze Sociální pracovník musí znát spojitost mezi myslí a tělem. K tomu slouží nejen poznatky z klinických oborů a psychologie, soustavné sebevzdělávání, ale i (u nemocí, jako jsou schizofrenie, AIDS, demence, ale i genetické vady, FAS) uvědomění si hranic, limitů, které každá pomáhající profese má. Proto je zapotřebí úzce spolupracovat s lékaři a odborníky při plánování intervencí a hodnocení.27 Psychosociální/emocionální dimenze Přestože sociální pracovník není psychologem ani psychoterapeutem, musí mít tyto základní dovednosti: ■■ Orientovat se v Mezinárodní klasifikaci nemocí28 ■■ Znát a umět vyhodnotit MMSE29 ■■ Schopnost rozeznat počínající psychické onemocnění, zejména pokud je s klientem v častém kontaktu, může upozornit lékaře na změny v chování, vědomí, orientaci atp. ■■ Znát základy krizové intervence Rodinná dimenze Doporučením při práci s rodinou (viz kapitola 5.2) je respektovat vztahovou síť, zapojit do spolupráce i osoby blízké, které ovšem nemusí být součástí „oficiální“ rodiny (respektovat registrované partnery, nesezdaná partnerství, zapojit do spolupráce s rodinou nemocného dítěte i sourozence, prarodiče atp. v souladu s legislativou ČR). 27 V tomto ohledu jsou nesmírně cenné zkušenosti z praktického vzdělávání studentů oborů sociální práce na klinických pracovištích, kteří jsou často šokováni rozsahem různých onemocnění, ve smyslu bio-psycho-sociálním. 28 MKN 10 – poslední revize. 29 Mini-Mental State Examination.

35

3

3

Sociální práce ve zdravotnictví Duchovní/existencionální dimenze Víra může být velmi účinným prostředkem v procesu pomoci klientovi, například při přijetí změny v jeho životě, vyrovnáním se ztrátou, s přijetím změny sebe sama atp. S hodnotami víry a důvěry lze efektivně pracovat například v sociální práci se skupinami. Na druhou stranu může být příslušnost k některým náboženským hnutím zdrojem obav a strachu a může narušit spolupráci. Sociální dimenze/prostředí Do zdravotnického zařízení se klienti často dostávají s problémy, které jsou důsledkem působení sociálního prostředí (srov. Holčík, 2009). Jakmile jsou klienti propuštěni zpět, nastává opakování stejné situace. Sociální pracovník má možnosti (viz kapitola 5), jak předejít například opakovaným hospitalizacím. Prvním krokem může být šetření v terénu, dále komunitní práce s cílem identifikovat případná rizika a eliminovat je. Variantou může být i skupinová práce v terénu. Makro dimenze Jde o úroveň zahrnující například znalosti v oblasti práva, sociální politiky, epidemiologie a hygieny, veřejného zdraví, ale také komunitních regionálních plánů atp. Sociální pracovník je kompetentní hájit práva klientů, organizovat komunitní projekty a aktivity s cílem udržet co nejlepší zdraví populace. V závěru kapitoly je na místě uvést prohlášení Komise pro sociální determinanty zdraví při Světové zdravotnické organizaci: „Sociální nespravedlnost zabíjí spoustu lidí a snížení zdravotní nespravedlnosti je etickým imperativem.“ Nejen v rozvojových zemích každoročně zbytečně zahubí kombinace nespravedlivé organizace ekonomiky, neúčinných sociálních programů a špatné politiky spoustu lidí. Biologicky neodůvodněné rozdíly jsou diskriminující, pokud jsou alespoň částečně odstranitelné, pak jsou nespravedlivé a nepřijatelné (Holčík, 2009). Vhodně volené koncepty pro sociální práci, která se na odstraňování nerovností aktivně podílí, jsou základem pro efektivní, eticky podložené výstupy realizovaných intervencí. Výčet teoretických konceptů nabízí následující kapitola 3.1.

36

Pokročilý multisystémový přístup v sociální práci ve zdravotnictví

3.1

Teoretické koncepty sociální práce Oldřich Chytil

Teoretické zázemí je jedním ze zdrojů identity sociálních pracovníků i jednou z podmínek jejich vzájemné komunikace a také jejich práce. Teoretické koncepty se prostřednictvím profesní socializace stávají součástí sdílené představy o sociální práci. Užívání teorie také usnadňuje praxi, protože specifikuje, co se má dělat a proč. Každý, kdo se pokouší lidem pomáhat, takové návody potřebuje. Je velmi rozdílné, jestli se naše kroky uskutečňují na základě domněnek, pocitů, nebo jednáme-li poučeně na základě kompaktního teoretického rámce. Snaha pomáhat lidem, aniž přesně rozumíme jejich potížím a aniž víme, jaké kroky z jakého důvodu máme podniknout, je nebezpečná a ohrožuje klienty a v důsledku také společnost (Navrátil, 2000). Uváděné teoretické koncepty jsou výsledkem teoretického vývoje sociální práce od šedesátých let minulého století a ovlivňují sociální práci dodnes.

Psychosociální koncept

Hollisová považuje za sociální práci psychosociální pomoc jednotlivcům, kteří ztroskotali ve svém sociálním přizpůsobení a mají zájem, aby jim byla poskytnuta pomoc. Ztroskotali ze tří příčin: ■■ Jestliže je jejich dětské potřeby a pudy, které u nich z dětství přežily do dospělosti, nutí, aby si činili neúnosné nebo nepřiměřené nároky na jejich uspokojení v reálném světě dospělých lidí. ■■ Jestliže řešení životní situace činí na některé lidi nezvyklé nároky. ■■ Jestliže funkce jejich „ega“ a „superega“ není správná (Hollis, 1981). Uvedená definice vychází z teoretického konceptu sociální práce, kterým je psychosociální přístup, objevující se v odborné literatuře o sociální práci ve třicátých a čtyřicátých letech dvacátého století v publikaci Hankinse z roku 1931 a Hamiltonové z roku 1940. V průběhu čtyřicátých a padesátých let začali termín užívat i další autoři v oblasti společenských věd jako koncept propojení psychologického a sociologického myšlení (Encyclopedia, 1987). Hlavně práce Hollisové mají zásluhu na tom, že se z konceptu vyvinul specifický přístup užívaný v praxi sociální práce. V roce 1964 vydala Hollisová publikaci Individuální sociální práce – psychosociální terapie 37

3

3

Sociální práce ve zdravotnictví (Social Casework: A Psychosocial Therapy). Psychosociální přístup má podle Hollisové překonat do té doby užívaný diagnostický přístup, který je ve své klasické podobě opřen o terapeutickou a psychoanalytickou metodu. Vnější problémy klienta jsou symptomy vnitřní psychické problematiky klienta. Prostřednictvím terapeutických rozhovorů je posilováno klientovo já. Problém je řešen ve vztahu klient a sociální pracovník (Lüssi, 1992). Z počátku byl podle Hollisové psychosociální přístup určen pro individuální sociální práci, později pro sociální práci s rodinou a malými skupinami (Encyclopedia, 1987 (b)). Psychosociální přístup zdůrazňuje porozumění člověku jako jedinci, který žije v interakcích se svým prostředím. Usiluje o rovnováhu mezi porozuměním vnitřnímu psychickému životu člověka a jeho mezilidským vztahům. Psychosociální přístup charakterizuje Hollisová následovně: „Je to pokus mobilizovat síly osobnosti a zdroje prostředí k rozvoji individua.“ (Hollis, 1977) Psychosociální přístup vychází z Freudovy teorie osobnosti, ale vedle biologické determinace zdůrazňuje také důležitost interakce jednotlivce s prostředím, zvláště s rodinou. Základem, na který je zaměřena diagnostika a jednání sociálního pracovníka, je struktura osoba – situace.

Systémová koncepce

Pincus a Minahanová uvádějí, že sociální práce se zabývá interakcí neboli vzájemným působením lidí a jejich prostředí. Klienti jsou součástí systému a řešení jejich problémů je možné jen v rámci systému (Pincus, Minahan, 1973). Sociální práce se snaží definovat problémy, které vznikají v interakcích mezi klienty a jejich prostředím. Cílem sociální práce je zvýšit schopnosti lidí vyřešit a překonat problémy, zapojit lidi do systémů, které jim poskytnou prostředky služby a příležitosti v řešení jejich situace, podporovat a zlepšovat působení těchto systémů, přispět k rozvoji a zlepšování sociální politiky. Lidem mohou pomoci tři druhy systémů: ■■ Neformální nebo přirozené systémy pomoci – rodina, přátelé, sousedé, spolupracovníci ■■ Formální systém pomoci – různé členské organizace nebo asociace, které podporují zájmy svých členů ■■ Společenské systémy pomoci – nemocnice, školy, programy sociálního zabezpečení 38

Pokročilý multisystémový přístup v sociální práci ve zdravotnictví Pincus a Minahanová rozeznávají v sociální práci čtyři další systémy, které sociální pracovník využívá při snaze dosáhnout změny: ■■ Systém zprostředkovávající změnu – sociální pracovníci a organizace, ve kterých pracují ■■ Systém klientely – lidé, kteří žádají o službu zprostředkovatele, očekávají podporu ■■ Cílový systém – lidé, kteří potřebují být změněni ■■ Akční systém – zprostředkovatel a lidé, se kterými spolupracuje k dosahování cílů a ovlivňování cílového systému Uvedený přístup lze využít sociálními pracovníky v praxi následovně. Sociální pracovník má k dispozici schéma, které může využít při analýze snah o změnu, systémový přístup pomáhá určit sociálnímu pracovníkovi úkoly, které musí být při snaze o změnu dosaženy, systémový přístup znamená, že lidé, kteří žádají o pomoc, nemusí být cíli zásahu. Sociální pracovník musí respektovat to, že musí vybudovat nejen vztahy s klienty, ale i s lidmi, kteří klienty nejsou (Pincus, Minahan, 1973).

Ekologický koncept

Autoři Germain a Gitterman přicházejí s názorem, že „ekologická perspektiva s jejím důrazem na životní procesy adaptace a vzájemné interakce mezi lidmi a jejich sociálním a fyzickým prostředím je vhodným nástupištěm k sociální práci“ (Germain, Gitterman, 1980). Autoři uvedeného konceptu píší, že sociální práce se má zabývat poruchami a problémy, které vznikají jako problémy adaptace v prostředí sociálním a fyzickém. Důsledkem poruch a problémů je vznik stresu. Stres vzniká ve třech navzájem spjatých oblastech: ■■ V oblasti životní změny – vývojové změny, změny statusu, krizové události ■■ V oblasti environmentálních problémů – tlaků prostředí (neadekvátní organizace, sociální či jiné struktury) ■■ V oblasti maladaptivních interpersonálních vztahů a komunikace (Germain, Gitterman 1973) Pole sociální práce tedy vzniká působením stresů v životě a v konkrétním prostředí. Cíle sociální práce je pak možno definovat jako snahu o úspěšnou (re-)adaptaci. 39

3

3

Sociální práce ve zdravotnictví Germain a Gitterman (1980) dělí sociální práci s klientem do tří fází: ■■ Iniciační fáze – předpokládá opatrný vstup sociálního pracovníka do klientova světa, uzavření smlouvy o dalším postupu mezi klientem a sociálním pracovníkem a postupné odhalování a definování problému ■■ Pokračovací fáze – dále je dělena na pokračovací fázi z hlediska životních změn, z hlediska environmentálních problémů a z hlediska maladaptivních vzorů interpersonálních vztahů a komunikace ■■ Konečná fáze – oddělení pracovníka od klienta a návrat klienta do jeho světa Podle Germaina a Gittermana ekologické ukotvení sociální práce umožňuje překonat dosavadní dichotomizaci sociální práce v průběhu jejího vývoje. Sociální práce měla tendenci oddělovat potřebu reformy prostředí a sociálního jednání na jedné straně (příčina) a potřebu individualizované metody a dovednosti na straně druhé (funkce). Tato dichotomizace příčina/funkce vedla až k polarizaci v sociální práci v její teorii, metodě a samozřejmě i ve výuce. Ekologický přístup se snaží o to, aby odpovídal potřebě integrace důrazu na příčinu a důrazu na funkci (Germain, Gitterman, 1980).

Úkolový přístup

Reid a Epsteinová v roce 1972 definují úkolovou sociální práci jako způsob pomoci lidem s jejich životními problémy. Úkolový přístup vychází z několika zdrojů, navazuje zejména na výzkum, který konali Reid a Shyne v roce 1969 (zaměřený na efektivitu krátkodobého psychosociálního přístupu), a zároveň navazuje na pojetí sociální práce jako řešení problému, jehož autorkou je Perlmanová. Základní prvky úkolového přístupu: ■■ Pomoc se soustřeďuje na problémy z pohledu klientů (je nutné, aby klient uznal daný problém a souhlasil s jeho řešením). ■■ Klient je seznámen s cíli a strategií služby a schvaluje ji (klienti jsou považováni za zákazníky, kteří mají právo rozhodovat o tom, jaké chtějí změny). ■■ Klienti jsou vnímáni jako lidé s potenciálem k řešení problémů, ne jako oběti patologických faktorů a okolností. 40

Pokročilý multisystémový přístup v sociální práci ve zdravotnictví ■■ Problémy stejně jako překážky a zdroje, jež tvoří jejich kontext, jsou nazírány z multisystémového hlediska. ■■ Při řešení problémů mohou sociální pracovníci čerpat z jakékoliv teorie, která odpovídá danému případu. ■■ K řešení problému dochází v důsledku činnosti a opatření, jež podnikne sám klient. Úkolový přístup představuje praxi se strukturovanou formou, její postupy jsou jasně formulovány a drží se navržené posloupnosti. Ve většině případů jde o krátkodobou službu – 8 až 12 setkání v průběhu 3 až 4 měsíců. Úkolový přístup je užíván v individuální sociální práci, v sociální práci s rodinou a skupinami. Etapy práce s klientem (dle Reid a Epsteinová): I. Zkoumání problému a jeho specifikace – sociální pracovník s klientem prozkoumají a jasně vymezí problém během počátečního rozhovoru. Vymezení cílového problému nevzniká na základě toho, co klient říká na začátku, ale na základě toho, co je formulováno v procesu diskuze a úvah. II. Uzavírání dohody – klient se sociálním pracovníkem uzavírá písemnou dohodu, podle níž souhlasí s tím, že bude společně se sociálním pracovníkem pracovat na jednom nebo více jasně formulovaných problémech. III. Plánování úkolu – jakmile se sociální pracovník a klient domluví na cílech, kterých chce klient dosáhnout k vyřešení problému, formulují a vybírají společně úkoly a plánují jejich realizaci. IV. Zpětné posouzení problému a úkolu – v úvodu každého setkání provede sociální pracovník zhodnocení klientem dosažených výsledků z hlediska problému a úkolů. Při zpětném hodnocení úkolu a problémů provádí sociální pracovník s klientem kontextovou analýzu a pomáhá tak klientům rozpoznat a překonat překážky při dosahování úkolů. V. Ukončení – proces ukončení začíná v úvodní fázi, kdy je stanovena délka spolupráce. V průběhu posledního rozhovoru sociální pracovník zhodnotí s klientem dosažené výsledky. Pomůže klientům naplánovat způsob, jakým budou pokračovat v práci na svých úkolech nebo jak si 41

3

3

Sociální práce ve zdravotnictví zformulují nové úkoly, na nichž by mohli pracovat sami (Raid, Epstein, 1978) (Encyclopedia, 1987).

Teoretický koncept sociálního fungování

Sheafor, Horejsi a Horejsi považují za cíl sociální práce pomáhat jednotlivcům a sociálním systémům zlepšovat jejich sociální fungování a měnit sociální podmínky tak, aby chránily tyto jednotlivce a systémy před potížemi ve fungování (Matoušek, 2001). Jak uvádí Navrátil, termín sociální fungování je mnohoznačný. Podstatným úkolem při vymezování cíle sociální práce a objasňování jejich hledisek je vyjasnění tohoto základního pojmu, na který se řada teoretiků a praktiků v sociální práci odvolává (Matoušek, 2001). Navrátil a Musil (2000) za sociální fungování označují komplex následujících skutečností: ■■ Lidé a prostředí jsou v trvalé interakci. ■■ Prostředí klade na člověka určité požadavky (formuluje očekávání, definuje sociální role) a člověk je nucen na ně reagovat. ■■ Mezi požadavky prostředí a člověkem je obvykle rovnováha; pokud lidé požadavky prostředí dostatečně nezvládají, rovnováha je rozkolísána a vzniká problém. ■■ Někteří lidé jsou schopni si s problémem poradit a nastolit znovu rovnováhu sami, jiní tuto schopnost nemají a svou problémovou situaci nezvládají. ■■ Příčinou problémů nebo jejich nezvládání může být jak nedostatek dovedností na straně klienta, tak nepřiměřenost požadavků prostředí vůči němu. ■■ Předmětem intervence sociálního pracovníka je interakce mezi způsobilostí klienta požadavky zvládat a tím, co od něj prostředí očekává. Jeho cílem je podporovat sociální fungování klienta tím, že mu „pomáhá obnovit nebo udržovat rovnováhu mezi více či méně dostatečnou kapacitou zvládání požadavků a této kapacitě více či méně přiměřenými požadavky prostředí“ (Navrátil, Musil, 2000). Navrátil (Matoušek, 2001) uvádí, že pokud definujeme cíl sociální práce jako podporu sociálního fungování klientů, měl by si sociální pracovník vyjasnit dva aspekty. Za prvé by si měl ujasnit, které faktory sociálního fungování považuje za podstatné. Za druhé by se měl seznámit s tím, které situační faktory (bariéry a předpoklady) sociál42

Pokročilý multisystémový přístup v sociální práci ve zdravotnictví ního fungování sehrály v životě určitého klienta nebo určité skupiny klientů rozhodující úlohu.

Sociální práce orientovaná na životní svět

Autorem teorie je Němec Thiersch. Cílem sociální práce orientované na životní svět je usilování o sociální spravedlnost a uschopnění lidí v jejich vztazích takovým způsobem, aby zakusili sebe sama jako subjekty těchto vztahů. Sociální práce je orientována na zvládání podmínek života, s přihlédnutím ke zdrojům, které mají jednotliví lidé pro tento úkol k dispozici. Principy sociální práce orientované na životní svět: ■■ Prevence – včasná pomoc, dříve než se stane situace neřešitelnou ■■ Přiblížení všednímu dni – dosažení dostupnosti nabídky pomoci, která odbourává bariéry ve spolupráci ve městě či regionu ■■ Integrace – představuje pojistku proti exkluzi určitých skupin obyvatel ■■ Participace – umožňuje spolupodílení se klientů na rozhodování a plánování pomoci, propojování – umožňuje spolupráci uvnitř systému služeb (Thiersch, 2002) Paradigma sociální práce orientované na životní svět je podle Thirsche charakteristické následujícími trendy. Jde především o hledání nové rovnováhy ve struktuře sociální pomoci s patrným posunem k preventivním a ambulantním formám pomoci a o rozvoj nových forem pomoci, které odpovídají konkrétní objednávce klientů či skupin klientů a příslušné lokalitě (Thiersch, Grundwald, Köngeter, 2002).

Ekosociální koncept

Podle Wendta ekosociální teoretický koncept vychází z myšlenky, že lidem v situacích nouze a při zvládání těžkostí lze účinně pomoci podporou a využíváním příležitostí uvnitř ekosystému. Wendt zformuloval základní kategorie, faktory, které vstupují do interakce člověka a jeho okolí: ■■ Hospodaření s vlastním životem – jde o zvládání všedního dne, kompetenci, které je možno se naučit ■■ Ekologické bilancování – schopnost kalkulovat a bilancovat při uspokojování životních potřeb 43

3

3

Sociální práce ve zdravotnictví ■■ Sebeřízení/sebeorganizace – organizmy v systému udržují a proměňují ekosystém nepřetržitým sebeřízením ■■ Životní situace – je výsledkem cirkulárního procesu, který obsahuje čtyři dimenze – životní historii, perspektivy, vnitřní svět a prostředí ■■ Forma života a kompetence – aktivní udržovaná konstelace vztahů vytvářejících životní prostor ■■ Zdroje – způsob, jak lidé nakládají se zdroji, které mají k dispozici ■■ Zdolávání – zahrnuje principy vedení života, sebeorganizace a kompetence, které jsou jako celek podmínkou aktivního chování ■■ Podpora – kompenzuje slabé stránky klienta a přispívá k sebeřízenému zvládání života ■■ Propojení – koncentruje se na vytváření sítí, a to formálních a neformálních Podle Wendta stojí sociální práce před úkolem, co má být při práci s jednotlivci, skupinami a komunitami v rámci životního světa vykonáno. Sociální práce by měla mít podobu profesionálního na službu orientovaného jednání, jehož cílem je zdolávání nepříznivé situace, v níž se klienti nacházejí. Adresáti služeb nejsou zpravidla schopni bilancovat a rozhodovat o vedení svého života, často činí nesmyslné investice, a proto se dostávají do deficitu. Management života předpokládá koncepčně orientované jednání, plánování a organizaci. Wendt rozlišuje dvě formy, a to management ovlivňování a management podpory. První forma se uplatňuje při ovlivňování politických rozhodnutí. Druhá forma se uplatňuje jako metoda v rámci sociální práce s jednotlivcem či rodinou (Wendt, 1990).

Systémově-procesuální přístup

Autorkou uvedeného teoretického přístupu je Silvia Staub-Bernasconi. Podle ní je cílem sociální práce na jedné straně uspokojování lidských potřeb, a to i bio-fyzických, psychických i sociálních, a na druhé straně vybudování a uchování lidsky spravedlivé sociální struktury (StaubBernasconi, 1995). Funkce sociální práce: ■■ Funkce sociální práce související s individuem – využívání zdrojů k uspokojování potřeb a umožňování procesů učení s ohledem na 44

Pokročilý multisystémový přístup v sociální práci ve zdravotnictví individuální a kulturní vzory jednání a na schopnost samostatně vést svůj život v co možná nejspravedlivějších vztazích směny a moci ■■ Funkce sociální práce v souvislosti se sociálními systémy – jde o vyrovnávání vztahů mezi právy a povinnostmi, umožňování spravedlivého urovnávání konfliktů, změny mocenských struktur ■■ Společenská funkce sociální práce, která se orientuje na znalosti o lidech a o společnosti Podle Silvie Staub-Bernasconi je úkolem sociální práce umožnit dialog mezi partnery konfliktů. Sociální pracovníci, klienti a stát se podle autorky musí aktivně účastnit na hledání společných řešení a jejich realizaci. Sociální práce má povinnost artikulovat sociální problémy a směrovat je k řešení relevantním společenským aktérům (Staub-Bernasconi, 1995). Předmětem sociální práce jsou sociální problémy, které autorka rozlišuje na: ■■ Individuální sociální problémy – postihují aktéry tak, že nemohou dosáhnout svých cílů a uspokojovat své potřeby. Jsou omezovány jejich životní šance, mají nedostatečné sociální vztahy a nejsou dostatečně ukotveni v sociálních systémech ■■ Sociální problémy ve formě strukturálních a kulturně-společenských podmínek – postihují více klientů najednou, např. nezaměstnanost, chudoba, znevýhodňování žen nebo cizinců Autorka uvádí termín kumulativní problémy, kterým vyjadřuje, že problémy klientů lze umístit do obou oblastí (Geiser, 2000). Sociální práce je konfrontována s následujícím problémovým spektrem: ■■ Problémy neuspokojených potřeb a legitimních přání, znemožňování procesu učení, problémy nedostatečné výbavy lidí – problémy výbavy ■■ Problémy asymetrických směnných vztahů, které se nezakládají na reciprocitě – problémy směny ■■ Problémy poškozujících vztahů moci – problémy moci ■■ Problémy chybějících nebo zneužívaných hodnot a kritérií – problémy kritérií (Staub-Bernasconi, 1995) 45

3

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Iva Kuzníková a kolektiv. Sociální práce ve zdravotnictví

Recommend Documents