IV. Gramatika A. Tvarosloví 1. Slovní druhy Slovní druhy jsou soubory slov vymezené podle hledisek významového, tvaroslovného a skladebního. V podstatě se shodují s kategoriemi, s jejichž pomocí starořecký filosof Aristotelés klasifikoval veškerou skutečnost. Slovní druhy Ohebné
Skloňují se (jména)
Časují se Neoheb- mají né (téměř vždy) jen 1 tvar
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10
Podstatná jména Přídavná jména Zájmena Číslovky Slovesa Příslovce Předložky Spojky Částice Citoslovce
2. Podstatná jména Podstatná jména jsou názvy osob, zvířat, věcí, vlastností, dějů nebo stavů. V textu je nejsnáze určíme tak, že před každé z nich můžeme vhodně přiřadit ukazovací zájmeno ten (cyklista, jelen, stůl, egoismus, smích, smutek), ta (plavkyně, liška, škola, skromnost, vánice, letargie), to (dítě, kotě, jezero, frajerství, táboření, rozčarování).
3. Přídavná jména Přídavná jména se vztahují k podstatným jménům, a to tak, že vyjadřují jejich vlastnosti nebo jejich význam zpřesňují či jinak vymezují. 3 druhy přídavných jmen: a) Tvrdá b) Měkká c) Přívlastňovací
4. Zájmena a číslovky Zájmena zastupují v textu podstatná nebo přídavná jména nebo na ně odkazují. 7 druhů zájmen (povšimněte si, že zájmena – jako snad jediný slovní druh – lze beze zbytku vyjmenovat a navíc jejich znění lze většinou systematicky odvodit: zájmena přivlastňovací jsou odvozená od osobních, zájmena vztažná až záporná jsou odvozená od tázacích): a) Osobní b) Přivlastňovací c) Ukazovací d) Tázací e) Vztažná f) Neurčitá g) Záporná
5. Slovesa 1. část (mluvnické významy) Slovesa vyjadřují děj (činnost nebo stav) nejčastěji přisuzovaný podmětu (činiteli děje).
6. Slovesa 2. číst (slovesné tvary) Slovesné tvary vyjadřují mluvnické významy slovesa, jsou jednoduché nebo složené.
7. Neohebné slovní druhy Příslovce Předložky Spojky Citoslovce
B. Skladba 1. Syntax větná a) Výpověď a věta Člověk se rodí s obecnou schopností řeči, ale konkrétnímu jazyku se učí ze svého společenského prostředí. Jazyk, který se jedinec naučil jako první, je jeho mateřským jazykem. Většina lidí však za různých podmínek a na různé úrovni používá alespoň dva jazyky. Oblast uskutečněných jazykových útvarů (projevů) se nazývá mluva. Komunikace prostřednictvím jazyka má tedy 3 stránky: řeč, jazyk a mluvu. Jednotlivý jazykový projev se označuje jako promluva. Taková promluva, která je zřetelně ucelená i uspořádaná, se nazývá text. Navzdory vžitému významu obou termínů mohou být jak promluvy, tak texty v podobě mluvené i psané. Promluva je soubor sdělení o nějaké skutečnosti. Základní jednotce takového souboru jsme byli dosud zvyklí říkat věta nebo souvětí. Nynější jazykověda si však dává záležet na tom, aby jako větu nebo souvětí označovala pouze ty celky, jejichž páteří je přísudek (tvořený téměř vždy slovesem v určitém tvaru). Ze zkušenosti však víme, že mnoho sdělení přísudek postrádá (např. proto, že jej lze odhadnout ze souvislosti). Takže se zavádí pojem výpověď. Rozdíl mezi výpovědí a větou může být spatřován v několika rovinách, my se soustředíme na tu nejpraktičtější. Výpověď je každá základní jednotka promluvy, tedy každé sdělení o skutečnosti (výjimečně může být promluva tvořena i jen jedinou výpovědí). Ale pouze ty výpovědi, které obsahují přísudek, jsou označovány jako věty nebo souvětí. Situaci si můžeme ukázat na příkladech: Věta a výpověď Výpovědi větné: Kdo je to? To jsme my, Pavla s Petrou. Já jsem inženýr Tomeš. Přijde Martin? Neoznámil nám, co plánuje. Chutná vám to? Je to vynikající. Jak je venku? Sněží. Sedněte si. Kočka hop přes plot na cestu.
Výpovědi nevětné:
Pavla s Petrou. Vaše jméno? Jiří Tomeš. Asi ne. Mňam! Plno sněhu. Sednout! Pozor, kočka!
b) Skladba věty jednoduché Věta jednoduchá má pouze 1 základní skladební dvojici. Vyjadřuje 1 myšlenku.
c) Větné členy obecně Jestliže stavíme dům, pak nás při shánění materiálu zajímají dvě věci: z čeho budou jednotlivé části domu vyrobeny a jakou úlohu budou ve stavbě plnit. Jestliže budujeme větu, je to podobné: zajímá nás, z jakého materiálu jsou použitá slova (k jakým slovním druhům patří) a jakou úlohu ve větě hrají (jakými jsou větnými členy). Rozeznáváme 6 druhů větných členů. Větné členy spolu vytvářejí skladební dvojice, v nichž je vždy jeden člen řídící a druhý na něm závislý. Identifikaci větných členů včetně jejich zařazení ve skladebních dvojicích provádíme pomocí návodných otázek. Je to vlastně jako v detektivce. Tento oblíbený literární žánr je postaven na principu obráceného pořadí otázky a odpovědi. V běžném životě se přece nejdříve ptáme, abychom se dopracovali k příslušné odpovědi. V detektivce je to ovšem jinak: mrtvola zavražděného člověka (nebo vypáčený a vyloupený trezor) jsou konečnou odpovědí na skryté dramatické konflikty, které zločinu předcházely. A úkolem pátrače (detektiva) je nalézt k těmto odpovědím příslušné předcházející otázky. Stejně postupujeme při větném rozboru. Vezmeme jeden (závislý) větný člen z věty a uchopíme jej jako odpověď na otázku, kterou vytvoříme z příslušného členu řídícího. Tím získáme skladební dvojici skládající se ze 2 členů: závislého a řídícího. Aby však otázka byla úplná, musíme na její začátek vložit tázací výraz – a ten vysoudíme ze souvislosti: povaha tázacího výrazu nám určí, o jaký druh větného členu se jedná (viz níže uvedená tabulka). Uveďme příklad: Náš Pavel často houbaří. K této větě můžeme utvořit následující otázky a odpovědi: Co dělá Pavel? (Často) houbaří. Kdo, co (často) houbaří? Pavel. Čí Pavel (často houbaří)? Náš. Kdy (Pavel) houbaří? Často. Odpovědí na první otázku je větný člen přísudek (houbaří). Odpovědí na druhou otázku je větný člen podmět (Pavel). Podmět a přísudek spolu tvoří základní skladební dvojici. Její zvláštnost spočívá v tom, že nejdůležitější větný člen tu je přísudek, ale ten zároveň gramaticky závisí na podmětu (podmět určuje tvar přísudku). Odpovědí na třetí otázku je větný člen přívlastek (Náš). Tázací výraz v úvodu otázky ukazuje druh větného členu (otázka Jaký, který, čí? odpovídá přívlastku). Další slovo – v nejkratší možné podobě otázky – je větným členem, na němž je slovo z odpovědi závislé (ptáme se členem řídícím, odpovídáme členem závislým). Odpovědí na čtvrtou otázku je větný člen příslovečné určení času. Graficky lze celou uvedenou větu znázornit takto:
Větné členy
(včetně jejich označení ve větném rozboru)
Druh větného členu
Co vyjadřuje
Jak se na něj ptáme
Na čem závisí
Přísudek (Predikát) vlnovka Podmět (Subjekt) rovná čára Přívlastek (Atribut) Pk
Nejdůležitější větný člen, přisuzuje činnost, stav, vlastnost Původce či nositel přísudkového děje
Co kdo, co dělá?
Na podmětu
Předmět (Objekt) Pt Příslovečné určení (Adverbiále) Pu Doplněk Dopl
Vlastnosti skutečnosti, která je vyjádřena substantivem Skutečnosti zasažené dějem
Okolnosti děje
Stavy či vlastnosti spojené s dějem
Kdo, co?
Jaký, který, čí?
Na subst.
Pádové otázky 2.-7.pádu a jinak se zeptat nelze
Na slovese nebo adjektivu
Různými příslovci (kdy, kde, kam, jak, proč…) Nejčastěji Jaký(m) a zároveň Jak
Na slovese, adjektivu nebo příslovci Na slovese a zároveň na jméně (hlavně subst. nebo adj.)
d) Druhy větných členů Základní větné členy: Podmět a přísudek Vedlejší větné členy: Přívlastek, předmět, příslovečné určení, doplněk.
e) Souvětí podřadné Souvětí podřadné je souvětí, v němž je jen 1 věta hlavní a jedna nebo více vět vedlejších.
f) Souvětí souřadné Souvětí souřadné je souvětí, v němž jsou aspoň 2 věty hlavní (a žádná nebo libovolný počet vět vedlejších).
2. Syntax textová Slovosled Řazení slov v české větě je dáno především zřetelem významovým (aktuálním členěním). Je tedy poněkud volnější než v jazycích germánských nebo románských, kde se na prvním místě uplatňuje zřetel mluvnický (pořadí větných členů apod.). Z tohoto hlediska se český slovosled může právem zdát nekomplikovaný, ovšem není zcela libovolný. Na tomto místě se můžeme věnovat jen jediné, nejčastěji využívané zásadě, týkající se klidné, citově nevzrušené oznamovací věty: 1. část: Východisko výpovědi (téma; to, co je známo z předchozího textu nebo ze souvislosti). 2. část: Jádro výpovědi (réma; to, co je nové; důvod, pro nějž věta vůbec vznikla). Letos byla v naší škole / zřízena nová studovna. Tato studovna / je vybavena moderními počítači. V citově zabarvené výpovědi bývá zmínka o zdůrazňované skutečnosti přesouvána na začátek: Studovna je to, co potřebujeme!
