IUVENES URBI (Mladí městu)

IUVENES URBI (Mladí městu) sborník textů regionálních umělců Josef Veselý Jana Schlossarková Anna Malchárková

IUVENES URBI

Josef Veselý Jana Schlossarková Anna Malchárková

1

2

IUVENES URBI (Mladí městu) sborník textů regionálních umělců Josef Veselý Jana Schlossarková Anna Malchárková

3

IUVENES URBI Texty veršů Mons. Josefa Veselého převzaty s laskavým svolením Kongregace Dcer Božské Lásky. Texty  Josef Veselý (dědicové); Jana Schlossarková; Anna Malchárková Ilustrace  Kateřina Špilháčková, Jan Steinwirth Fotografie  Petra Kleinova Editoři: Zuzana Tichá, Jiří Brňák, Jakub Dostál, Maxmilián Závodný Vydali  Členové týmu projektu IUVENES URBI – Napříč krajem s mládeží pod vedením Jiřího Brňáka a Ladislava Pešty Opava, 2015

4

PUBLIKACE VYCHÁZÍ V RÁMCI STUDENTSKÉHO MINIPROJEKTU

IUVENES URBI , NAD NÍMŽ PŘEVZALI ZÁŠTITU NÁMĚSTKYNĚ HEJTMANA

MORAVSKOSLEZSKÉHO KRAJE MGR. VĚRA PÁLKOVÁ A NÁMĚSTEK PRIMÁTORA

STATUTÁRNÍHO MĚSTA OPAVY MGR. DALIBOR HALÁTEK

5

DĚKUJEME KONGREGACI DCER BOŽSKÉ LÁSKY, PANÍ JANĚ SCHLOSSARKOVÉ A PANÍ ANNĚ MALCHÁRKOVÉ ZA SVOLENÍ K BEZPLATNÉMU UŽITÍ TEXTŮ A DÁLE KATEŘINĚ ŠPILHÁČKOVÉ, PETŘE

KLEINOVÉ A JANU STEINWIRTHOVI ZA LASKAVÉ SVOLENÍ K UŽITÍ OBRAZŮ A FOTOGRAFIÍ. ČLENOVÉ TÝMU PROJEKTU IUVENES URBI

6

Vážení čtenáři, držíte v rukou ojedinělou publikaci, která vznikla v rámci realizace mládežnického miniprojektu IUVENES URBI (Mladí městu), na který byl poskytnut grant z projektu realizovaného Moravskoslezským krajem. Projekt Napříč krajem s mládeží je financován z prostředků Moravskoslezského kraje a Evropské unie – programu Mládež v akci. Cílem projektu bylo zapojit mladé lidí do dění ve svém okolí a vést je k aktivnímu občanství prostřednictvím realizace miniprojektu zaměřeného na návštěvy seniorů v domovech pro seniory a na organizaci kulturní akce pro seniory v opavském kině Mír. Tato knížečka je tedy určena převážně seniorům, které mají potěšit či povzbudit texty regionálních umělců. Věříme, že tomu tak skutečně bude. Jiří Brňák

7

Z veršů Mons. Josefa Veselého Josef Veselý byl katolickým knězem, básníkem a politickým vězněm komunistického režimu. Narodil se 28. 7. 1929 ve Zlámance u Kroměříže. Ve vězení byl tajně vysvěcen na kněze, jako kněz mohl veřejně působit od roku 1970. Od roku 1987 byl opavským děkanem. V roce 2005 odešel na odpočinek k sestrám Kongregace Dcer Božské Lásky v Opavě, kde působil až do své smrti 5. 2. 2010.

8

TAJEMSTVÍ SPOJENÝCH SRDCÍ Aby se tak lidská srdce dovedla vždy k sobě přiblížit Aby se více přelévalo čisté víno z jednoho srdce do druhého Aby stále teklo proudem Aby byl někdo kdo uvede do činnosti tento proud Aby vždy byla srdce ochotná dávat ze své plnosti Aby byla srdce tak plná že by z nich neubylo ani po smrti

9

SESTŘIČKA SMRT I když se všechna srdce na poplach rozhoupala že pomalu se blíží Jitřní paní a bílé pláště bez ustání se pohybovaly sem a tam všechny zbraně jehel a naslouchátek byly v pohotovosti Jitřní paní – sestřička smrt pomalu postupovala přes neprostupnou zeď lidského nechtění blíž a blíž a z očí vysávala paprsky vidění – snad přece i slepým nebe dá nový zrak – 10

a přítomností svou zlehounka pohladila tvář tak zpovzdálí jako by s prosbou za prominutí že právě ona udělá poslední steh na nový svatební šat že právě ona vtiskne signaturu do celoživotního autoportrétu a jako v sebeobraně – každý si na ni ukazuje ty jedna zlodějko – chtěla by vykřiknout že není víc než služebnicí Pána života

11

NA STEJNÉ LODI Je dobré odložit všechny tituly už v podpalubí pokorně přijmout stejnokroj poznamenaných Kapitánovi svěřit bezvýhradně svou plavbu 12

na vlnách nejistot Mít stále připraveny bezpečné kotvy naděje Za noci nepřehlédnout výstražné světlo majáku Přát dobro všem a přání v srdci ukrytá zalévat rosou milosti.

13

PROSBA K MARII Stůj při nás Matko neposkvrněná když proseb našich tichá ozvěna na srdce tvoje často zaťuká když bolest tíživá a bezruká k tobě se zvedá s důvěrou Ó Matko zpívající Magnificat ať všichni němí hluší s tebou si mohou celou duší radostně jednou zazpívat tu píseň k Beránkově oslavě Ať každé srdce smutkem bolavé a všechno odsouzené k nebytí jak rosa na květu se láskou zatřpytí Ó Matko Slova věčného ať všichni slabí opouštění okřejí sílou hřejivého slova 14

ať poušť se na oázy změní vanutím ducha Ježíšova

15

K SVATÉMU JOSEFU A v pokušení o útěk pod tíhou ochranného doprovodu té která čekala tak bezmocně a přece odevzdaně opřena jenom o nebe jsi zvítězil a šel a věrně vytrval Tak jako tenkráte i dnes jdeš krajem našich srdcí stejně se chvějících o jeho život i kolem nás Tak jako tenkráte i dnes ty s námi věrně pojď ať šťastně projdeme též Nazaretem našich dnů 16

a v dílně tvé se přiučíme do tvarů krásnějších podobu naši přitesat a nepoznáni v jeho stínu věrně jít dál a s tebou milovat Josefe spravedlivý POVZBUZENÍ SV. FRANTIŠKA A zas se stmívá třeba jít po špičkách kroky tvé rozechvělé sledují hvězdy okem nepříznivým I v noci temné slunko stále svítí Nesmíš se bát naslouchat 17

úderům srdce vlastního a jestli zem se otřásá to jenom vítr zametač uklízí rozvaliny lidských nedomovů Je slyšet pláč opuštěných slzami hořkne víno poraněných nesmíš se bát srdce jim otvírat a bez hole a bez mošny utíkat s radostí s pohárem k žíznivému a hladovým dát chléb i kdyby stěny zakleté tisíckrát na Tebe volaly Stůj 18

Kde klíčí strach tam láska ještě nedozrála v plný plod

SLUŽEBNÍCI SLOVA JSOU A je jich jen poskrovnu co znají tíhu slov a jejich barvu ozvěnu i vůni bolestnou cestu zrození i sladkost dozrávání Ta bdělost bez konce na poušti pokušení tajemné očekávání až půjde okolo 19

jediné a pravé chybějící slovo do mozaiky tajemné naslouchání zda naplno zní jak tenkrát v srdci při svém narození JSOU a je jich jen poskrovnu A proto prosíme Otče aby tu byli stále mezi námi příbuzní Slova Tvého vtěleného

20

SETKÁNÍ I srdcem stisknout ruku úsměvem pohladit tvář Projít se po mostě důvěry a vykoupat se v řece vzpomínek Upřímným slovem vyplavit z duše tíživé usazeniny smutku a naplno otevřít vnitřní komůrky pro hosty nejvzácnější pro pokoj a pro radost Obdarovat se jistotou že pouto přátelství nikdy se nepřetrhne a na památku do srdce vtisknout 21

pravou vnitřní tvář tak často před světem zatajovanou

22

Z veršů Jany Schlossarkové Jana Schlossarková se narodila v Hlučíně v roce 1941, vystudovala opavskou Střední zdravotnickou školu, obor dětských sester. Začala psát z důvodu snahy o zachycení hlučínského nářečí zároveň s příběhy, které slýchávala od dětství. Píše převážně „po našemu“, ve svých knihách zachycuje humorné historky obyvatel Hlučínska ze starých časů i ze současnosti.

23

TICHÁ RADOST Přichází v podvečerní chvíli, když slunce k západu se chýlí a v míru pohasíná den. Vše utichá a v srdci zní Mozartův Klid večerní. Pane, jak moudře vládneš všem! Když ráno růžím rosu dává a z červánku den nový vstává, zapomenut je noční sen. Griegovo Jitro rozeznívá strunu, jež Tobě chválu zpívá, díky za tento nový den!

24

ZLATÁ BRÁNA Každé léto časně zrána otevře se zlatá brána z Chuchelné na Bolatice. Jako když si děti hrají, lípy bránu udělají z větví jako tanečnice. Píseň včel a vůně medu, vypovědět nedovedu, jak je tu krásný světa kout. Zelená klenba velebná pozvedne duši ode dna, jak drobnou rybku říční proud.

25

Těším se, až v červnu zrána otevře se zlatá brána z Chuchelné na Bolatice.

26

OPAVICE Vysoko v horách vytryskl pramen. Po svahu skotačil volností zmámen. Vyhnul se skalám i kapradině, kaskádou zmizel v úžlabině. Přibíral déšť a jarní tání, nápěvy potůčků z lesů a strání. Bystřinu s písní hravé něhy vítají v dolině travnaté břehy. 27

Zklidněna plyne dál po krajině, od Hradce spěchá k ní přítelkyně. S noblesou střídá se zelená s modrou, dokud se nespojí s černou Odrou.

28

29

DĚŤÁTKO Člověk po celá staletí neubrání se dojetí nad zázrakem zrození. Nad uzlíčkem spředeným z lásky, nad hlavičkou s jemnými vlásky tak lákající k hlazení. Najednou je tu mezi námi, leží v náručí šťastné mámy, dítě, poklad jediný. Kéž na všechna děťátka čeká mámina náruč, teplá, měkká a láska celé rodiny.

30

31

DOMOV Domov je líbezné ráno, jež nahlíží do pokoje, pár očí, kterým přáno nahlédnout v nitro moje. Domov jsou misky po mamince, s nimi se vracím do dětství, domov je vzácná stará mince z pokladnice přátelství. Domov je kniha vzpomínek, jež léty v poklad mění se. Domov je jako dobrý chléb, jenž nikdy nepřejí se.

32

CHYTRY VNUK Děvucha se raz do gruntovaňa dala, ja vařila obid a vnuka vachovala, zbytkoval a piščel, chvilku něposeděl, jak a čim ho zabavič, člověk už něvěděl. Tak sem začla čitač milemu vnukovi tu pohadku o krepli, no, o kobližkovi, Seděl, oči navrch hlavy a čicho posluchal. „A ta liška přišla z lesa?“ nakoněc se optal. Za čepla sem synkovi poučeni dala: „Vidiš, něbyl hodny, liška ho zežrala.“ „To vyjdě na jedno,“ pravěl ten něpošeda, „bo kdyby byl hodny, tak ho zežral děda.“

33

JAK SE KDYŠIK TRHALY ZUBY Maryku bolel zub, tři dni něspala, vzala kus špeku a šla do kovala: „Huba mi opuchla, ach, to je děň.“ Koval se podival: „Zub muši ven!“ V kuzni na ryčlu včisnul Maryku, a učeň šahnul hned po hřebiku. Majster jak jedno obrvi zdvihnul, učeň Maryku zezadku žignul. Škublo s ňu, majster zabral kliščama, a už ji držel zub před očama. „Ten měl kořeně až do zadnice,“ stuka Maryka, rovna leknice. „Jak mě tam žiglo, furt ešče čuju. Zub už něboli, moc vam děkuju.“

34

NA PADESATCE Elza sušedky na kafej pozvala. – Ukaž nam, co ši od chlopa dostala! – Poče se podivač! A my lečely, z okna sme zelene Audi viděly. – Ty ši od chlopa auto dostala? Ale pěruna se jak hlupa smiala: – Kaj tež auto, či šče střelene? Dva fěrtuchy, genau tak zelene!

KOŘENI Berta se dobře vydala až do Ameriky, cele roky pošilala rodině baliky. 35

Raz s hadrami, raz zaš s idlem, všecko se hodilo, choč baj kakau voněl mydlem, moc radošči bylo. Zaš se všeci radovali, paket došč veliky přišel, jak ho něčekali, tovar rozmanity. Klajdy, butky, maso z ovce, šunka, čokolada, kořeni v zlatej plechovce – najvětši parada. Pošťak měšic pismo vožil, potem im ho dal, učitel ho rad přeložil, Thomas englicky psal:

36

Berty něni, něž umřela, tuž svěřila se mi, že by odpočivač chčela doma v rodnej zemi. Balikem sem slovu dostal, Bertu spominajče, v zlatej urně sem ju poslal, do země ju dajče. „To kořeni!“ všeci zbledli, „my su kanibali! V polivce my Bertu zedli.“ Stryk Alois řihali. „Žadnemu o tym němluvče, pane učiteli, aby my tu na dědině meškač vydrželi.“

37

Z prozaické tvorby Anny Malchárkové Anna Malchárková

se narodila 13. 1. 1950 v Dolním Benešově, kde žije dodnes. Má středoškolské vzdělání, je vdaná, má dvě děti. Pracovala na poště v Opavě, dále pak na technickém úseku strojírenského podniku v Ostravě. Zájem o literární tvorbu a místní kulturu v ní probudil folklor a první prozaické práce jsou jím inspirované. Ve svých dalších literárních dílech se cíleně soustředí na složitou historii Hlučínska a život jeho obyvatel. Témata čerpá ze vzpomínek starších generací, v nichž hledá náměty a staví své literární příběhy. Chování svých postav nemá potřebu omlouvat či odsuzovat, píše o nich tak, jak žili. 38

RODINA JE ZÁKLAD Rodiče měli z malé dcerky radost. Narození dítěte v jejich docela pozdním věku máma sváděla na obzvlášť vydařené jaro a přitom se tvářila, jako by u toho táta vůbec nebyl. Ten mlčel, ale nad miminkem se usmíval a sám sobě si pochvaloval, jaký majsterštych se mu podařil. Za tak vydařený kousek se odměnil sám. Koupil si fotoaparát, aby svému malému zázraku založil album fotek. Sestra Tereza Minu přijala s láskou, poněvadž měla od přírody vyvinutý mateřský cit a byla přesvědčena, že je to dárek od Ježíška. Starší bratr Pepa, který už na Ježíška a čápa přestal věřit, cítil opovržení a za rodiče se styděl. Pohlédl na svou krabatou, červenou sestru a prohlásil, že je škaredá. Rodiče důrazně upozornil, 39

že když bude v noci řvát, utopí ji v močůvce. A to by asi velký problém nebyl, poněvadž kadibudka na dvorku měla dost plnou a velkou díru přikrytou jen deskami. Vyjádřil se, že o takového benjamína nestál, a svou malou řvoucí sestru ze vzteku překřtil na Minu. Jméno se ujalo a časem na své křestní jméno Marie vůbec neslyšela. Všichni pochopili, že nemá jméno ani po kočce Mince, ani po vojenské munici, ale po Benjaminovi, nejmladším synovi otce Abrahama. Jedině teta, ta pořád nechápala: „Jakže se to děcko menuje?“ ptala se pořád dokola. „Mina, tante, Mina,“ škodolibě opakoval Pepa „Mina? Rodiče pozbyli rozumu. Miny byly ve vojnu na polu a oni daju děcku takove meno. Kdo to jakživ slyšel?“ nechápavě kroutila hlavou. 40

Nakonec ji Pepa vyvedl z bludu a vysvětlil, že to je přezvisko z Benjamina a ona má mezery ve vzdělání. „Tante, ty jsi v naboženstvi beztak spala! Něznaš Stary zákon?“ Pepa byl za chytrolína, ale i on si zapamatoval jen pasáž o plození dětí v pozdním věku otce a ta se mu ve zlosti vybavila. Ale teta stále nechápala podstatu jména a začala pátrat. Vytáhla kalendář a listovala. Žádného svatého Minu nenašla, i když prošla jméno po jménu dvakrát sem i tam. Starala se, že dítě nemá tím pádem svatého patrona a ochránce. Nařkla rodiče z nezodpovědnosti, když takovému neviňátku odepřeli svatého jmenovce, a rozhodla se chybu rodičů napravit. Po dlouhém vnitřním boji s lakotou otevřela skříň. Vysypalo se pár kuliček naftalínu, vypadlo jedno 41

vyvětralé mýdlo s jelenem, až konečně pod kloboukem ve tvaru nočníku našla malého otlučeného porcelánového andělíčka. Pocházel z dávných časů, neboť měl ubitý nos a dříve třpytivé zlaté perutě pozbyly lesku zlata. Přece jen to byla vzácnost, neboť mezi srpy a kladivy se takový andělíček nevyskytoval a ani by tam ideologicky nezapadl. Jako velkou vzácnost ho darovala malé Mině, aby ji ochraňoval on, když má tak bezbožné rodiče. „To teho, moc se něpředala, lakomčica,“ utrousila máma, když andělíčka stavěla na poličku pod asparágus. Teta Malka coby svobodná stará panna bydlela v domě po svých rodičích. Z celé rozvětvené rodiny zůstala jen ona a táta, její synovec. Na svůj věk vypadala zachovale, protože prý kota za ocas něpotahla, jak její 42

vzhled hodnotila máma, která se točila okolo dětí a rodiny a na sebe neměla čas. Malka byla kdysi za dámu, pracovala ve státních službách a to bylo něco. Zůstala ale sama a všem tvrdila, že se neprovdala jen proto, že jí ženich umřel. To velmi zdůrazňovala, aby si náhodou někdo nemyslel, že o ni nebyl zájem. Jako důkaz pravdy měla v šuplíku jeho fotku, ale jen půlku. Ta druhá polovina byla utržena tak šikovně, že tam zbyla jen něčí malá ruka. Ale máma se nedala obelstít. Když ji teta zase jednou vytočila do obrátek ventilátoru, probudily se v ní detektivní schopnosti. Někde vypátrala starý drb a tím odkryla pravdu o jejím staropanenství. „Zlate oči, co to viděly, stara panna, to tak,“ natáhla si dolní víčko oka, aby tím zvýraznila význam přirovnání, a pokračovala: „S takovu 43

staru baju može balamudit tak akorát děcka. Chodila se ženatym a ten se na ňu, viš co. Bo něchcu byt sprosta před děckama,“ vmetla do tváře tátovi, který nestačil ani otevřít pusu na obranu své příbuzné. Protože rodiče neměli kde bydlet a teta potřebovala, aby někdo tahal uhlí, štípal dřevo a látal děravou střechu, dovolila jim obývat dvě místnosti s kuchyní a důrazně jim připomínala, že jsou tu jen kvartýrníci a dům je její. Při tom si neodpustila poznámku: „Pravěl svaty Jojo, drž se každy svojo.“ Takže máma se držela dětí, táta králíků a teta svého oprýskaného domu. Rozpůlený chodbou měl kuchyň a pokoj pro majitelku a hned to samé s jedním pokojíkem navíc pro rodinu takzvaných kvartýrníků. Podlouhlé staré stavení s malou předzahrádkou stálo přímo u cesty. V létě byl v pokojích příjemný 44

chládek, ale v zimě byla na stěnách jinovatka a od úst šla pára. Aby ve spaní neumrzli, táta chodil do postele v čepici hadovce, máma v šátku a tlustých tátových spoďárech. Není divu, že se jim všechny děti narodily od prosince do února. Na jejich plození si mohli vybírat jen teplé měsíce. Podobně nabaleni uléhali do postele všichni. Dům potřeboval nutné opravy, ale teta nedovolila žádný větší zásah. Nedala na rady, aby se břemene zbavila a přepsala ho na tátu. Nechtěla, prý nebude cpát státu daně za přepis, a to pro nic a za nic. Tátu nejvíc zlobilo, když při každém větším dešti musel na půdu a pod děravou střechu stavět hrnce a lavory jako opatření proti vytopení. V zimě tam zase odklízel závěje. Po takovém výkonu byl na ni hodně naštvaný a také tvrdil, že si postaví vlastní dům a ona až v te pajtě shnije. 45

„Ja do cuzeho peníze strkat nebudu!“ vyřvával před jejími dveřmi. Teta na nic neslyšela, lpěla na svém děravém majetku jako čert na duši, třebaže by měla zaručené svobodne pomeškani až do své smrti. V promočeném domě s děravou střechou roky utíkaly stejně jako ve vile s deseti pokoji. Jen ti dva se umíněně drželi svého. Teta Malka nechtěla cpát peníze státu a táta je zase nechtěl strkat do majetku, který není jeho.

46

RAZÍTKA O budoucím povolání Miny za ni demokraticky rozhodoval táta, bo děvucha ešče něvi, co je pro ňu dobře. Přišel na to, že nejlepší povolání je státní zaměstnanec, moc se nenadře, dobře vydělá, protože práce u stroje ve fabrice je dřina. Nezapomněl připomenout nebožku Malku, že robila u advokata a jak si to pochvalovala. Mina se durdila, že to ví a na její cesty k soudu nikdy nezapomene. Při zvažování vhodného výběru vzal do ruky její poslední vysvědčení, aby zjistil, v jaké sféře má mozek nejvíce vyvinutý. Známky zkoumal odborným zrakem a zjistil, že mozek dcery funguje ve všech oblastech tak akorát. Začal s výběrem sám podle úvahy, co je pro život důležité. Za chování ji pochválil, třebaže tvrdila, že 47

jedničku mají, kromě Hanyse, všichni. Zpěv a malování je pro zábavu, číst a psát umí každý. U zeměpisu se zastavil a podotkl, že je užitečný. Zeměpis uznával, sám cestoval prstem po starých mapách a zádumčivě se oddával myšlence, jak jsme mohli být velkým státem. Zcela přehlížel ostatní předměty a o občanské nauce se vyjádřil, že to su same ciganstva. Dál se zajímal jen o matematiku a tělocvik. Zjistil, že počítat umí chvalitebně a cvičí na výbornou. Ještě musela vypláznout jazyk, zda vyhovuje délka, a bylo rozhodnuto, půjde na poštu. Tam bude sedět pěkně v teple, vykukovat z okénka, počítat peníze, olizovat známky a štemplovat dopisy. Bude z ní poštmajster se zaručenou penzí. Tak Mina po prázdninách nastoupila do školy, aby se dál učila a vzdělávala v oboru, jak správně 48

vyplácet důchody a přijímat tržby z obchodů. Další důležitý akt byl přesný úder razítkem, aby znehodnotil známku, umění vyčmuchat čísla popisná, která jdou po sobě, mít talent vypátrat adresáta bez adresy a orientovat se v místopise. Musela znát, kde je Dolní, Horní a Kuala Lumpur, nehledat Londýn v Americe a neplést si Alpy s Beskydami. Netvrdit, že Nil protéká Ostravou, že spojení s ostrovem zajišťuje lokálka a že poloostrov je odvozen od slova pole. Další výuka byla zaměřena na počítání bankovek, vypisování peněžních poukázek bez škrtů a gumování, plombování cenností a vázání špagátů na pytlích. Důležité byly také vědomosti o přísných bezpečnostních předpisech a o listovním tajemství. „Nikdy nesmíte připustit, aby někdo nepovolaný vstupoval za přepážku a pohyboval se 49

v prostorách pošty,“ tak zněla věta, kterou si zapisovali do sešitu červeně. Listovní tajemství zahrnovala vše, co se na poště děje. Mluvit se mohlo akorát o hodinách, kdy se otvírá a zavírá. Tyto informace byly veřejné. „Studenti, mlčet, mlčet za každou cenu, i kdyby vás řezali a solili,“ vtloukal do hlavy žákům učitel. Poslední a nejtěžší výcvik byla střelba z pistole k obraně státního majetku před nekalými živly a lupiči. Tento tvrdý nácvik nebyl sice povinný, ale přihlásili se kolektivně všichni, aby nebyli podezřelí. Mina pak litovala, neboť jí zkazil na zadní straně vysvědčení. Dostala dostatečnou, alespoň za to, že nikoho nezastřelila. Na začátku instruktor popisoval zbraň bez nábojů, pak zásobník a jeho vkládání, nakonec zajištění a odjištění pistole. Po výkladu se pistolníci seřadili 50

podle velikosti, zkoušeli mířit a hlavně se strefit do terče. Pod státním dohledem příslušníků se nic stát nemohlo. Příslušníci se v práci flákali, stáli lehkomyslně poblíž terče a bavili se a pokuřovali. Mina stále dávala přednost spolužákům, pouštěla je velkoryse před sebe a sama pak zůstala na chvostě řady. Nebylo zbytí, dostala do rukou zbraň. První pokus se nezdařil, kulka o kousek minula hlavu jednoho z příslušníků. Na druhý pokus už stáli v bezpečné vzdálenosti od terče, ale zase to nedopadlo dobře. Ve snaze už nic nepokazit se k nim Mina otočila s otázkou, zda pistoli drží správně. Držela, až na jednu maličkost, mířila přímo na ně. Okamžitě všichni leželi na zemi, chránili si hlavy a ani nedýchali. K třetímu pokusu vůbec nedošlo, pistole jí byla odebrána jako nebezpečnému blbovi. Mina totiž měla 51

snahu střílet se zavřenýma očima, protože se nemohla dívat na to, kdyby někoho zastřelila. Při pomyšlení na krev se jí udělalo nevolno a naslepo se nikdy do terče nestrefila.

52

53

Obsah Z veršů Mons. Josefa Veselého............. 8 TAJEMSTVÍ SPOJENÝCH SRDCÍ ......... 9 SESTŘIČKA SMRT................................ 10 NA STEJNÉ LODI .................................. 12 PROSBA K MARII ................................. 14 K SVATÉMU JOSEFU ........................... 16 POVZBUZENÍ SV. FRANTIŠKA.......... 17 SLUŽEBNÍCI SLOVA............................ 19 SETKÁNÍ ................................................ 21 Z veršů Jany Schlossarkové................ 23 TICHÁ RADOST .................................... 24 ZLATÁ BRÁNA ..................................... 25 OPAVICE ................................................ 27 DĚŤÁTKO .............................................. 30 DOMOV .................................................. 32 CHYTRY VNUK .................................... 33 JAK SE KDYŠIK TRHALY ZUBY ....... 34 NA PADESATCE ................................... 35 KOŘENI .................................................. 35 Z prozaické tvorby A. Malchárkové.. 38 RODINA JE ZÁKLAD ........................... 39 RAZÍTKA ................................................ 47 54

Miniprojekt IUVENES URBI pro Vás připravili

Marek Těžký, Patrik Kozel, Karel Sládeček, Jakub Dostál, Hynek Černý, Adam Orava, Maxmilián Závodný, Tomáš Dvorský, Karolína Šášková, Nikola Řehulková, Zuzana Tichá, Jiří Brňák, Ladislav Pešta, Magdaléna Obdržálková, Karolína Obdržálková a další: Eliška Světlíková, Andrea Šípková, Lukáš Lamich, David Němeček,Teodor Michalský a Ondřej Brňák. zastřešující organizace miniprojektu