Čítanka 9 Slovníček autorů

Čítanka 9 – Slovníček autorů A Joseph Alexander ALTSHELER /džouzif eligzándr óltšelr/ (29. 4. 1862 Three Springs, Kentucky, USA – 5. 6. 1919 New York, USA) Americký novinář a prozaik, jeden z nejpopulárnějších autorů dobrodružné literatury pro chlapce konce 19. a počátku 20. století. Náměty čerpal z období válek proti původnímu americkému obyvatelstvu, z doby osidlování Divokého západu, občanské války a 1. světové války, v dílech respektuje historická fakta. Psal povídky a romány, které jsou oslavou přírody, odvahy, schopnosti přežít a přátelství. Napsal několik cyklů příběhů a přes dvacet samostatných knih, například Ukrytý důl, Zlatá duha, Poslední náčelník, Stopaři přední stráže, Strážci pralesa, Za zlatem do země Siouxů a další. Guillaume APOLLINAIRE /gijóm apolinér/ (26. 8. 1880 Řím, Itálie – 9. 11. 1918 Paříž, Francie), vlastním jménem Wilhelm Apollinaris de Kostrowitzky Francouzský básník, prozaik, kritik a dramatik. Po studiích na církevních školách střídal zaměstnání, přispíval do literárních časopisů, působil jako domácí učitel, také cestoval. Stal se jednou z vůdčích osobností umělecké avantgardy, je tvůrcem termínu surrealismus. Dobrovolně se přihlásil do války, nakonec podlehl epidemii španělské chřipky. Psal prózu (Zahnívající kouzelník, soubor povídek Kacíř a spol., kde je i povídka Pražský chodec), drama (Prsy Tiresiovy – zde poprvé použit termín surrealismus), nejvýznamnější je však jeho básnická tvorba, sbírky Alkoholy, Kaligramy, Básně pro Madeleine. Úvodní básní sbírky Alkoholy je Pásmo (přeložil K. Čapek), což je dialog se sebou samým, založený na asociaci představ. Častými tématy básní jsou oběť, smrt a znovuzrození. Posmrtně byly vydány některé další texty (Jsou, Melancholický hlásný). Apollinaire byl hojně překládán do světových jazyků, do českého jazyka jeho dílo uvedl K. Čapek, V. Holan, J. Hořejší, J. Seifert, M. Kundera, K. Sýs a další. Jakub ARBES (12. 6. 1840 Smíchov u Prahy – 8. 4. 1914 Praha) Český spisovatel a novinář, autor sociálních románů a tvůrce specifického prozaického útvaru – romaneta, patřil ke generaci májovců. Na reálce ho krátce učil Jan Neruda, stali se přáteli. Studium polytechniky nedokončil, rozhodl se věnovat žurnalistické a literární činnosti. Dlouhá léta byl odpovědným redaktorem Národních listů, byl mnohokrát souzen a odsouzen, byl také vězněn. Spoluzakladatel Spolku českých novinářů. Literární činnost začíná básněmi, přechází od subjektivní lyriky k politickým a satirickým veršům. V Arbesově próze se fantastično prolíná se snahou o věrný obraz skutečnosti. Autor rozsáhlejších sociálních románů – Moderní upíři, Anděl míru, Šílený Job. Příznačné jsou pro něj rozsáhlejší novely – romaneta, název vymyslel Neruda, základem je nečekaný, zcela původní nápad, zahalený tajemstvím a čímsi nepochopitelným, často až hrozivým, který je postupně rozkrýván až k překvapivému závěru, v ději působí tajemné síly, které se jeví jako nevysvětlitelné, rozuzlení je však vždy reálné a opřené o vědecké poznatky, končí šťastně. Romaneta jsou čtivá a napínavá, jsou v české literatuře ojedinělým jevem, připomínají povídky E. A. Poea. Mezi nejznámější romaneta patří Newtonův mozek, Sivooký démon, Svatý Xaverius, Ďábel na skřipci. Ludvík AŠKENAZY (24. 2. 1921 Český Těšín – 18. 3. 1986 Bolzano, Itálie) Český prozaik, publicista, básník, dramatik a scenárista. Zaměstnání otce přivedlo rodinu nejdříve do Polska a pak do Sovětského svazu. V době 2. světové války vstoupil L. Aškenazy do československého armádního sboru L. Svobody, za statečnost v boji byl vyznamenán sovětským i československým vyznamenáním. Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v r. 1968 zůstal na protest v SRN (Spolková republika Německo). Tam vydával německy psané pohádky a příběhy pro děti, dostal Německou státní cenu za dětskou literaturu. V době normalizace bylo jeho jméno oficiálně zapomenuto – v 70. a 80. letech nebylo uvedeno v žádném oficiálním slovníku, odborné příručce ani učebnici. Válečná zkušenost se promítla i do řady děl z 50. a 60. let, např. do povídek ze sbírek Májové hvězdy (zfilmováno, režie J. Krejčík) a Vajíčko. Černá bedýnka je kniha básnických textů k fotografiím fotografů 20. století. V povídkovém souboru Psí život je válečné utrpení člověka umělecky představeno prostřednictvím osudů zvířat. Pro děti psal pohádky – Putování za švestkovou vůní aneb Pitrýsek neboli Strastiplné osudy opravdového trpaslíka (humorně poetický příběh pohádkového trpaslíka v lidském světě), nonsensové Praštěné pohádky, Cestopis s jezevčíkem. Pro děti určil i divadelní hru s prvky sci-fi Šlamastyka s měsícem, zatímco Dětské etudy jsou čtením pro dospělé – L. Aškenazy uměl v krátkých povídkách s dětskými hrdiny psát humorně a zábavně o závažných situacích a problémech dospělého světa. Měl smysl pro dramatickou zápletku a pointu – napsal řadu scénářů pro film (např. Křik, režie Jaromír Jireš), rozhlasové hry a divácky náročná dramata.

Doplňkové materiály k učebnici Čítanka 9 (Slovníček autorů) © Nakladatelství Fraus, Plzeň 2012 • www.fraus.cz • Kopírování povoleno

Čítanka 9 – Slovníček autorů B Isaak BABEL /izák/ (13. 7. 1894 Oděsa, Ukrajina – 17. 3. 1941 ruský koncentrační tábor) Ruský prozaik a dramatik, scenárista. Narodil se v rodině židovského obchodníka, po studiu střední a vysoké školy vystřídal řadu činností – byl vojákem, tiskařem, reportérem, od poloviny 20. let se věnoval literární činnosti. Byl zatčen v roce 1939, zahynul v některém koncentračním táboře. Psal expresionisticky laděné povídky. Z autorových osobních prožitků vychází Rudá jízda, sbírka 36 povídek, které se soustředí na chování vojáků ve vypjatých situacích. Do děje autor zařazuje dopis, hlášení, útržky vyprávění, hovorový jazyk střídá s vysokým stylem. Další povídkovou knihou jsou Oděské povídky. Babel je také autorem dramat (Západ, Marie) a filmových scénářů (Bludné hvězdy, Beňa Kryk). Honoré de BALZAC /onoré de balzak/ (20. 5. 1799 Tours, Francie – 18. 8. 1850 Paříž, Francie) Francouzský prozaik, představitel kritického realismu, jeden z nejvýznamnějších evropských romanopisců. Vystudoval práva, ale rozhodl se stát spisovatelem. Psaní se neúnavně věnoval, učil se různým románovým technikám. Koupil tiskárnu, ale nedařilo se mu a zadlužil se, dluhy se stále zvyšovaly, nakonec zemřel opuštěn a vyčerpán mimořádným pracovním úsilím a útoky věřitelů. Balzacovým základním projektem je cyklus Lidská komedie. Jedná se o soubor více než 90 románů a povídek s velkým množstvím postav, některé postavy procházejí více romány, zachycuje zde francouzskou společnost a její mezilidské vztahy. Jádrem cyklu je trilogie Otec Goriot, Ztracené iluze a Lesk a bída kurtizán. Z dalších románů a povídek prosluly například knihy Farář tourský, Venkovský lékař, Evženie Grandetová. Psal také filozofické studie (Šagrenová kůže), články, úvahy, kritiky, vytvořil několik divadelních her. Charles BAUDELAIRE /šarl bodlér/ (9. 4. 1821 Paříž, Francie – 31. 8. 1867 Paříž) Francouzský básník, jeden z tzv. prokletých básníků, kritik, esejista, překladatel. Z dětství si s sebou nesl pocity křivdy a opuštění, vedl bohémský život, nevyhýbal se drogám, prohýřil značnou část dědictví po otci, rodina mu proto vnutila právní dohled. Zajímal se o literaturu, studia práv nedokončil, z nouze se věnoval také umělecké kritice, psal kritické stati o pařížském výtvarném Salónu, překládal díla E. A. Poea. Je autorem básnické sbírky Květy zla, která patří k základním dílům francouzské poezie. Autor i vydavatel byli za tyto básně (známá Zdechlina) soudně stíháni pro urážku náboženské morálky, poškozování dobrých mravů, šest básní propadlo cenzuře. Básně jsou psány pravidelným veršem, vychází z lidské přirozenosti a úzkosti, člověka obklopuje bezútěšná realita, nuda, zlo, hledá východiska v kráse, erotismu, rouhání a vzpouře, v nicotě. V souhrnné studii Umělé ráje zachytil útěky z utrpení a z nejistoty do narkotických stavů vyvolaných použitím drog. Psal také eseje – Mé obnažené srdce. Petr BEZRUČ (15. 9. 1867 Opava – 17. 2. 1958 Olomouc), vlastním jménem Vladimír Vašek Bývá nazýván slezský bard, básník slezského lidu, jedna z nejvýraznějších osobností české literatury. Synem gymnaziálního profesora a organizátora národního života ve Slezsku Antonína Vaška, studoval v Praze klasickou filologii, studia však nedokončil. Pobyt a práce poštovního asistenta v Místku mu umožnily podrobné poznání krajiny, ze kterého vychází ve svém díle. Roku 1898 onemocněl vážnou chorobou, hrozba smrti ho přiměla k horečné básnické tvorbě. Roku 1915 byl zatčen a obviněn, že napsal protirakouskou báseň, byl propuštěn pro nedostatek důkazů. Do literatury vstoupil drobnými prózami v časopisech, jako neznámý poštovní úředník poslal část budoucích Slezských písní do Času, kde byly otištěny a vzbudily ohlas a dohady, kdo je autorem. Slezské písně je básnická sbírka, jejíž jádro vzniklo během dvou let nemoci, později byla básníkem dále rozšiřována. Je zásadní událostí v dějinách české literatury, je nezařaditelná, bývá spojována se symbolismem. Žánrově je značně různorodá – balady (Maryčka Magdónova), intimní lyrika (Labutinka), básně společenské, revoltní, ohlasové i politické. Spojuje je hluboký vztah ke Slezsku. Dalším jeho dílem je básnická skladba Stužkonoska modrá, od 30. let se vracel k próze. Konstantin BIEBL /bíbl/ (26. 2. 1898 Slavětín u Loun – 12. 11. 1951 Praha) Lyrický básník, jeden z předních představitelů proletářské poezie, poetismu a surrealismu. Přítel Wolkerův, Arnošta Ráže, který byl jeho strýcem. Studia na reálce, za první světové války byl na balkánské frontě. Po válce se stal příslušníkem levicově orientované avantgardy, z Literární skupiny přešel do Devětsilu, podepsal ustavující prohlášení Doplňkové materiály k učebnici Čítanka 9 (Slovníček autorů) © Nakladatelství Fraus, Plzeň 2012 • www.fraus.cz • Kopírování povoleno

Čítanka 9 – Slovníček autorů Surrealistické skupiny v ČSR. Hodně cestoval, navštívil několikrát Jugoslávii, dále Cejlon, Sumatru a Jávu, Alžírsko a Tunisko, zahraniční cesty měly význam pro jeho tvorbu. Po 2. světové válce byl poradcem filmového odboru a členem Filmové rady. Život ukončil sebevraždou. Od roku 1919 publikoval v časopisech a denících. Pod vlivem Wolkra psal verše v duchu proletářské poezie – sbírka Věrný hlas (básně Milenci, Smrt). Pod vlivem poetismu se Bieblova lyrika stává uvolněnou hrou fantazie, básnické obraznosti, zvukových a optických vjemů – sbírky Zloděj z Bagdadu, Zlatými řetězy. S lodí, jež dováží čaj a kávu je lyrická sbírka inspirovaná zahraničními cestami (báseň Protinožci). Jedním z vrcholů Bieblovy tvorby je pásmová skladba Nový Ikaros. Mezi surrealistické sbírky patří Nebe peklo ráj. Po tvůrčí krizi vydal sbírku Zrcadlo noci, tvorbu završuje sbírka Bez obav. Básnické dílo doplňují lyrické cestopisné reportáže a lyrizované prózy. Giovanni BOCCACCIO /džovany bokačo/ (1313 Florencie/Certaldo, Itálie – 21. 12. 1375 Certaldo) Italský spisovatel, přispěl k ustálení italštiny jako spisovného jazyka, jeho význam pro italskou a evropskou kulturu je značný. Studoval práva na neapolské univerzitě, otec mu umožnil přístup na neapolský královský dvůr. Prožil nešťastnou lásku k hraběnce, která vystupuje v jeho díle pod jménem Fiammetta. Přátelil se s Petrarkou, ke konci života psal převážně v latině a věnoval se studiu klasiků. Psal italsky a latinsky, vrcholem jeho rozsáhlé tvorby je italsky psaný Dekameron, což je cyklus stovky novel rozdělených po deseti do deseti dnů. Příběhy si vypráví společnost tří mladíků a sedmi urozených mladých žen, skrývají se na venkově před morem. Střídají se milostné příběhy, vyprávění na téma lásky, lidské inteligence i vychytralosti. Boccacciovým záměrem je ukázat na příkladech neřestí a ctností cestu ke šťastnému životu. V italštině psal také romány (Filocolo) a poemy (Dianin lov, Theseis, Milostný sen), aby dokázal použitelnost a krásu jazyka i ve vyšších žánrech. Karel Havlíček BOROVSKÝ (31. 10. 1821 Borová u Přibyslavi – 28. 7. 1856 Praha), vlastním jménem Karel Havlíček, též pseudonym Havel Borovský Básník, publicista, politik, literární kritik, představitel raného realismu a politické satiry v české literatuře 19. století, zakladatel moderní žurnalistiky a obhájce svobody slova. Ideu slovanské vzájemnosti vyznával ve 40. letech jako mladík, do doby strávené ve službě vychovatele v Rusku – v Moskvě poznal absolutismus carské monarchie určující styl ruského národního života (o obojím po návratu psal ve svých cestopisných črtách Obrazy z Rus) a přesvědčil se, že české obrozenské úsilí musí směřovat k jinému cíli, k demokratickému státu. Vzdal se poslaneckého mandátu v rakouském říšském sněmu a vytčený cíl sledoval jako žurnalista a literát – začal publikovat satirické epigramy (jejich základ pochází už z Ruska), v nichž kritizoval českou politickou loajalitu (tj. oddanost, věrnost, smířlivost) vůči rakouské monarchii a církvi (Havlíček byl člověk věřící, ale nepřijal církevní dogmata a privilegované postavení církve ve společnosti). Pro souborné vydání (Epigramy) je podle tematiky rozdělil do pěti oddílů: Církvi, Králi, Vlasti, Múzám, Světu. Jako překladatel a literární kritik oceňoval především ruskou realistickou literaturu (dílo Gogolovo) a odmítal přežívající sentimentalismus v české tvorbě. V rozsáhlých epických veršovaných skladbách sám dosáhl díky realistické stylizaci (především živým, hovorovým jazykem) životní věrohodnosti obrazu: v Tyrolských elegiích aktuálně vypráví o svém zatčení, policejním odvozu a nuceném pobytu v tyrolském Brixenu, satiricky se vysmívá státnímu i policejnímu aparátu. Do Brixenu, kde vznikly i jeho další brixenské skladby – Král Lávra a Křest svatého Vladimíra: legenda z historie ruské – byl Havlíček protiprávně (bez soudu a rozsudku) odstraněn z politických důvodů. Jak pohádkový příběh o králi s oslíma ušima (Lávra), tak příběh o vzpouře boha Peruna, který odmítl hřmít o svátku cara Vladimíra, má cizí látku: Lávra irskou, Vladimír ruskou. Aktuální satirický obsah obou se však vztahuje k domácímu, tj. rakouskému (a českému) prostředí a koresponduje s Epigramy – Lávra s obsahem oddílu Králi, Vladimír jako skladba proticírkevní s obsahem oddílu Církvi. Havlíčkovo satirické dílo patří své době, ale jeho význam ji přesahuje – je stále aktuální, protože společenské nedostatky, které kritizoval, přežívají i v současnosti. Arthur BREISKY /brajski/ (14. 5. 1885 Roudnice nad Labem – 10. 7. 1910 New York, USA) Český prozaik a esejista dekadentního a mystifikačního typu. Pracoval jako celní úředník. Vystupoval při návštěvách Prahy a Drážďan jako aristokratický soukromník zabývající se uměním, dostal se do finančních potíží, které vyřešil odjezdem do Ameriky. Přijal tam místo jako nemocniční zřízenec, při obsluze výtahu přišel o život. Jeho smrt byla pokládána za mystifikaci, která mu měla umožnit nový život a možnosti k tvorbě. Doplňkové materiály k učebnici Čítanka 9 (Slovníček autorů) © Nakladatelství Fraus, Plzeň 2012 • www.fraus.cz • Kopírování povoleno

Čítanka 9 – Slovníček autorů Psal především eseje, v Triumfu zla vytvořil portréty historických postav, které představoval v negativním světle. Do překladů i esejů vkládal své vlastní práce a životní postoje (například překlad R. L. Stevensonova Klubu sebevrahů). V roce 1906 vyšly Sebrané spisy, které soustředí i korespondenci a rukopisy. Bedřich BRIDEL (1. 4. 1619 Vysoké Mýto – 15. 10. 1680 Kutná Hora) Katolický kněz, misionář, profesor rétoriky a poetiky, básník a překladatel, vrcholný zjev české barokní meditativní literatury. Narozen v nekatolické rodině radního písaře, vstoupil do jezuitského řádu a studoval teologii, vysvěcen na kněze. Věnoval se misionářské a kazatelské činnosti, pro niž připravoval původní i přeložené pastorační spisy. Pečoval o nemocné nakažané morem, jemuž nakonec sám podlehl. Většina jeho prací jsou náboženské a filozofické spisy, sestavil i modlicí knížku. Jediný samostatný soubor duchovních písní vydal pod názvem Jesličky. Věnoval se životům světců-poustevníků – Život sv. Ivana. Nejvíce je oceňována meditativní báseň Co Bůh? Člověk?, kde rozebírá pomocí obraznosti a kontrastů vztah člověka k Bohu, využívá zvukových kvalit jazyka. Thomas BRUSSIG (19. 12. 1964 Berlín) Německý spisovatel a scenárista. Studoval sociologii a dramaturgii, studia však nedokončil. Vyzkoušel různá povolání, od roku 1995 se živí jako spisovatel. Nejprve publikoval v denících, první román Vodové barvy vyšel pod pseudonymem Cordt Berneburger. Další dílo, Hrdinové jako my, je bilancí společenských a politických poměrů ve východním Německu v 70. a 80. letech 20. století. Stejně tak román Na kratším konci ulice vychází ze socialistické reality 80. let 20. století. Úspěšná byla i filmová adaptace tohoto románu. Mezi další díla řadíme divadelní hru Navštívení, prózu Život až po chlapy a román Oslnění. Za svoji tvorbu získal Brussig již řadu ocenění. Ivan Alexejevič BUNIN (22. 10. 1870 Voroněž, Rusko – 8. 11. 1953 Paříž, Francie) Ruský prozaik a básník, překladatel, nositel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1933. Narodil se ve šlechtické rodině, po absolvování gymnázia se zabýval různými činnostmi (novinář, korektor, úředník, knihovník), pak se věnoval literatuře. Hodně cestoval, roku 1920 emigroval do Francie. Nejprve psal básně, vynikl však jako autor povídek a novel. Ve svém díle čerpal především z ruského prostředí. V povídkách se mu podařilo zachytit filozofii a psychologii života na ruském venkově (Vesnice, Dobrý život), psal filozofické alegorie, kde projevil zájem o buddhismus a taoismus (Bratři), ale i milostné povídky (Míťova láska). Buninova Strašná povídka je uvedena ve výboru povídek Lupiči mrtvol. Psal také literárněhistorické monografie, například o Tolstém, Čechovovi a dalších spisovatelích.


Čítanka 9 – Slovníček autorů C Gregory CORSO /korzo/ (26. března 1930 New York, USA – 17. 1. 2001 Minessota, USA) Americký básník, nejmladší z generace beatniků. V dětském věku přišel o rodiče, prošel řadou sirotčinců, část svého dětství prožil jako bezdomovec. Ještě jako nezletilý byl vězněn za krádeže, léta ve věznění trávil četbou. Po propuštění se jako sečtělý začínající básník seznámil s Ginsbergem a odešel s ním do San Franciska, aby se připojili k básnickému hnutí. Hodně cestoval (Mexiko, Evropa), pochován je v Římě. Jeho poezie je ovlivněna antikou a renesancí, využívá velkého množství jazykových prostředků stejně jako různých témat. Z jeho tvorby jsou známy především jednotlivé dlouhé a úderné básně: Moc, Manželství, Armáda, Vlasy, Policie aj. Jeho básně byly vydávány i ve sbírkách: Panenské dámy z Brattlu, Benzin, Šťastné narozeniny smrti a další. Psal také prózu a dramata.


Čítanka 9 – Slovníček autorů Č Josef ČAPEK (23. 3. 1887 Hronov – mezi 5. a 24. 4. 1945 Bergen-Belsen, Německo) Malíř, všestranně činná kulturní osobnost mezi oběma světovými válkami, prozaik a dramatik, autor děl pro děti, básník, žurnalista. Bratr Karla Čapka, otec byl lékař, matka sbírala folklor, sestra Helena byla také spisovatelkou. Je znám jako malíř abstraktních obrazů (kubistických) a vlastenecky pojatých alegorií vytvořených ve 2. polovině 30. let, na nichž žena oblečená do národních barev představuje ohrožovanou vlast. Již v době studií publikoval s bratrem drobné prózy, jejich předválečná próza vycházela například v Přehledu a Lumíru. Koncem 1. světové války se stal redaktorem Národních listů, poté přešel do redakce Lidových novin, kde působil až do roku 1939. 1. 9. 1939 zatčen gestapem a po celou válku vězněn v několika koncentračních táborech, nakonec zemřel při tyfové epidemii v koncentračním táboře Bergen-Belsen. Autor Povídání o pejskovi a kočičce a poslední pohádky O tlustém pradědečkovi ze souboru Devatera pohádek K. Čapka. Napsal i další „povídání“ o tom, co děti zajímá a co spojuje děti celého světa – o kamarádství a hrách, a nazval ho Povídejme si, děti. J. Čapek psal úvahy (eseje) o výtvarném umění (např. Nejskromnější umění) a o životě a jeho smyslu (Kulhavý poutník), spolu s bratrem Karlem napsal řadu povídek a drama Ze života hmyzu. Je autorem divadelní hry Země mnoha jmen a prózy Stín kapradiny. Karel ČAPEK (9. 1. 1890 Malé Svatoňovice – 25. 12. 1938 Praha) Český prozaik, dramatik, publicista a překladatel, bratr malíře a spisovatele Josefa Čapka, jeho tvorba vrcholila ve 20. a 30. letech 20. století. Fejetonista a předseda českého Penklubu. Jako světově uznávaný spisovatel byl v roce 1938 navržen za kandidáta na Nobelovu cenu za literaturu. Nejdříve psal povídky společně s bratrem Josefem, společnou tvorbou vzniklo i alegorické drama Ze života hmyzu, ve kterém kritizovali odsouzeníhodné lidské vlastnosti, např. poživačnost, agresivnost, touhu po majetku. Zručný a vtipný kreslíř byl také Karel – ilustracemi (a fotografiemi) doprovodil další knihu pro děti Dášeňka čili Život štěněte a též své cestopisy Anglické listy, Italské listy, Výlet do Španěl, ve kterých zajímavě informoval o přírodě a kulturních památkách navštívených států. Starším dětem jsou přístupné také detektivní Povídky z jedné kapsy a Povídky z druhé kapsy. Obě knihy se staly vrcholem jeho povídkového mistrovství, z povídek jmenujme například Básník, Zločin v chalupě, Šlépěje. K. Čapek je pokládán za zakladatele sci-fi žánru a utopického románu – doma i ve světě se už ve 20. letech proslavil romány R. U. R., Krakatit, v nichž varuje před zneužitím vědy a techniky a před nebezpečím přetechnizovaného světa. Filozofická fantastická hra Věc Makropulos o nápoji nesmrtelnosti podnítila Leoše Janáčka ke složení stejnojmenné opery. Ve 30. letech Čapek píše románovou trilogii Hordubal, Povětroň a Obyčejný život – látkou, postavami hrdinů i dějem tvořící naprosto samostatné romány. Rostoucí politický vliv německého nacismu přiměl Čapka napsat alegorický román Válka s mloky, kde mloci svým zvířecím mechanismem nahradili roboty a stali se hrozivým nebezpečím pro lidstvo. Spisovatel varuje před totalitními systémy všeho druhu. V dramatech Bílá nemoc a Matka varuje před válkou a rozpínavostí fašismu. Alegorické jsou rovněž Bajky a podpovídky, svědčící o Čapkově schopnosti satiricky se vyslovit k soudobé sociální situaci konce 30. let i k trvalým lidským nešvarům. Kniha apokryfů je tvořena vesměs filozoficky pojatými příběhy, v nichž K. Čapek volně přetváří klasické, historické či biblické téma tak, aby vyhovovalo mravním zásadám hrdinů 20. století. Pozoruhodné jsou též eseje o literatuře v souboru Marsyas čili Na okraj literatury (kromě jiných obsahuje Poslední Epos čili Román pro služky). Dalším dílem jsou biografické Hovory s TGM, tj. s prvním československým prezidentem Masarykem o životě, demokracii a politice. Pohřeb Karla Čapka na Vyšehradském hřbitově se zároveň stal manifestací věrnosti ideálům demokracie a lidské svobody. Anton Pavlovič ČECHOV (29. 1. 1860 Taganrog, Rusko – 15. 7. 1904 Badenweiler, Německo) Ruský prozaik a dramatik, svojí tvorbou ovlivnil moderní evropskou a americkou prózu. Vystudoval medicínu, ale lékařskou praxi vykonával jen krátce, věnoval se literatuře. Od mládí trpěl tuberkulózou, v posledních letech života se usadil na Krymu. V počátcích tvorby publikoval satirické miniatury v časopisech. Proslul jako mistr krátké humoristické, často lyrizované povídky. Jeho rozsáhlé dílo čítá několik set povídek a novel, které se vyznačují dramatickým spádem a psychologickou kresbou postav. Zobrazoval svět dětí i dospělých, ve městě i na venkově, lidi různých sociálních skupin a profesních vrstev, lékaře, učitele, advokáty, studenty, důstojníky. Z jeho díla vynikají novely a povídky Step, Souboj, Neposeda, Dáma s psíčkem, vydávány jsou ve výborech (například Humoresky). Dramatickou tvorbu zahájil jednoaktovými humoreskami Labutí píseň, Medvěd, Námluvy, Jubileum. Vrcholem Čechovovy dramatické tvorby je cyklus tzv. lyrických komedií Racek, Tři sestry a Višňový sad.


Čítanka 9 – Slovníček autorů D Fjodor Michajlovič DOSTOJEVSKIJ (11. 11. 1821 Moskva, Rusko – 9. 1. 1881 Petrohrad, Rusko) Ruský spisovatel, světově uznávaný autor psychologických románů. Vystudoval vojenskou inženýrskou školu, ale brzy odešel do výslužby a věnoval se literární činnosti. Byl vězněn a odsouzen k zastřelení, nakonec byl poslán na nucené práce na Sibiř, kde strávil devět let. Poté se vrátil k literatuře a byl spoluvydavatelem časopisu Vremja a Epocha. Prozaickou tvorbu zahájil románem v dopisech Chudí lidé a novelami, ve kterých prokázal znalosti hloubkové analýzy rozdvojené psychiky (Dvojník, Bytná, Slabé srdce). Je mistrem v zobrazování duševních hlubin člověka. Dojmy z káznice zaznívají v próze Zápisky z mrtvého domu. Vrcholným dílem je pětice románů světového významu. Román Zločin a trest je příběhem o lidském svědomí. Mezi další romány patří Idiot, Běsi, Výrostek. Za vrcholné dílo je považován nedokončený román Bratři Karamazovi. Irena DOUSKOVÁ (18. 8. 1964 Příbram) Česká prozaička, vystudovala gymnázium a právnickou fakultu. Pracovala jako dramaturgyně, od roku 2005 ve svobodném povolání. Do literárního dění vstoupila jako členka literárně-dramatického spolku LiDi, kde prezentovala básnické texty. Podle jejího čtenářsky nejvděčnějšího románu Hrdý Budžes vzniklo stejnojmenné divadelní představení. Tato autorčina druhá próza líčí očima osmileté vypravěčky osudy herecké rodiny obtížně přežívající první léta normalizace na malém městě. Volným pokračováním osudů Helenky Součkové a její rodiny je román Oněgin byl Rusák, časově zařazený do 80. let. Autorka píše také povídky – Doktor Kott přemítá, O bílých slonech. Jan DRDA (4. 4. 1915 Příbram – 28. 11. 1970 Dobříš) Český prozaik, novinář, dramatik a filmový scenárista, autor moderních pohádek. Vliv na něho měla babička, vypravěčka lidových pohádek a příběhů. Vystudoval gymnázium, poté nedokončil filozofickou fakultu. Byl redaktorem Lidových novin, Práce, od roku 1949 předsedou Svazu československých spisovatelů, poslancem. Po roce 1948 přispíval do většiny tehdejších literárních časopisů, psal i filmové scénáře. Jako prozaik vstoupil do literatury románem Městečko na dlani, který lze považovat za jeden z vrcholů jeho tvorby. Drdovo nadání se nejvýrazněji projevilo v epice střední a drobné, v tvorbě dramatické a žurnalistické. Psal fejetony a causerie (tj. vtipná literárně vytříbená úvaha lehkého tónu), reportáže. Po válce Drdu hlavně proslavila povídková kniha Němá barikáda, v níž reaguje na dobu okupace. Povídky jsou kompozičně sevřené, s výraznou kresbou charakterů postav utvářených dějovou situací; autor v nich představuje neokázalé hrdinství českých lidí, např. v postavě gymnazijního profesora v povídce Vyšší princip, který (na rozdíl od všech svých kolegů) dostál svému mravnímu krédu a veřejně odsoudil nacistické zločiny (zfilmováno, režie J. Krejčík, v titulní roli F. Smolík). Nejznámější a nejoblíbenější jsou jeho pohádkové veselohry – Hrátky s čertem o vysloužilém vojáku, který zachrání vdavekchtivou princeznu a Káču před peklem (zfilmováno, režie J. Mach, v hlavní roli J. Bek), a Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert o dobráckém čertovi, z něhož se stal vesnický strejc (televizní film, v titulní roli J. Moučka). K nim se druží prozaické České pohádky. Viktor DYK (31. 12. 1877 Pšovka u Mělníka – 14. 5. 1931 Lopud, Jugoslávie) Český básník, prozaik, dramatik a publicista, překladatel, počítán ke generaci tzv. buřičů. Vyrůstal v prostředí vyhrocených nacionálních rozporů, což trvale ovlivnilo jeho uměleckou a politickou činnost. Studoval gymnázium v Praze, byl žákem Aloise Jiráska, navštěvoval právnickou fakultu. Pracoval jako novinář, spisovatel a aktivní politik. V Rakousku-Uhersku krajně nespokojen, vystupoval vlastenecky, byl v neustálých sporech s Vídní, dokonce zatčen a vězněn. Jeho život skončil tragicky – byl raněn mrtvicí při koupání v Jaderském moři. Pro Dykovu uměleckou tvorbu je příznačné dramaticky vyhrocené napětí mezi vysokým ideálem a přízemní realitou. Vstupoval do literatury v době vrcholícího hnutí dekadence a symbolismu – první soubory básní (A porta inferi, Síla života) a próz. V básnických sbírkách Marnosti, Satiry a sarkasmy a Pohádky naší vesnice se snaží přiblížit literaturu k reálnému životu. Mezi vrcholná díla řadíme lyrickoepickou báseň Milá sedmi loupežníků, Giuseppe Moro, drama Zmoudření Dona Quijota a novelu Krysař. V této novele interpretuje starší látku (staroněmeckou pověst o krysaři) a Doplňkové materiály k učebnici Čítanka 9 (Slovníček autorů) © Nakladatelství Fraus, Plzeň 2012 • www.fraus.cz • Kopírování povoleno

Čítanka 9 – Slovníček autorů zobrazuje rozpor mezi snem a skutečností. Do válečné tetralogie, kde je ztotožněn osud básníka s osudem národa, řadíme sbírky Lehké a těžké kroky, Anebo, Okno, Poslední rok.


Čítanka 9 – Slovníček autorů E Antoine de SAINT-EXUPÉRY /antuan de sent-egziperi/ (29. 6. 1900 Lyon, Francie – 31. 7. 1944) Francouzský prozaik a publicista. Pocházel z aristokratické rodiny, studoval ve Švýcarsku a v Paříži. Zajímal se o letectví, jemuž se věnoval celý život. Byl pilotem, za druhé světové války zahynul při průzkumném letu nad Středozemním mořem. Je autorem příběhů, jejichž náměty čerpal především ze svých zkušeností pilota a ředitele letišť. Jeho příběhy jsou prostoupeny filozofickými úvahami o smyslu lidského života, který vidí v překonávání sebe sama. Román Kurýr na jih vznikl v Africe, kde byl ředitelem letiště, Noční let čerpá z jeho zkušeností ředitele přepravní společnosti. Próza Země lidí je souborem osmi statí, úvah a vzpomínek a má varovat před novou válečnou tragédií. Malý princ je filozoficko-pohádková alegorie o otázkách života a smrti, přátelství a moudrosti.


Čítanka 9 – Slovníček autorů F Lawrence FERLINGHETTI /lórens férlingety/ (24. 3. 1919 Yonkers, New York, USA) Americký básník píšící beatnickou poezii, překladatel. Řadu let prožil ve Francii, studoval na amerických univerzitách, v Paříži. Po návratu do USA se usadil v San Franciscu, kde založil knihkupectví a vydavatelství věnované produkci beatniků. Psal především beatnickou poezii, která se vyznačuje nepřizpůsobivým postojem ke společnosti, odmítáním tradičních uměleckých forem, inspirací v orientálních filozofiích a intenzivních prožitcích. Vydává sbírky Obrazy zmizelého světa, Lunapark v hlavě, Startuji ze San Franciska. V básních vyjadřuje pesimistické životní pocity, strach, odcizení, chaos. Vrcholnou sbírkou je cyklus Tajný smysl věcí. Poezie je psána formou litanie s různě dlouhými volnými verši, hovorovým jazykem. Psal také experimentální prózy, krátké divadelní hry a scénáře k experimentálním filmům. Gustave FLAUBERT /gistáv flobér/ (12. 12. 1821 Rouen, Francie – 8. 5. 1880 Croisset, Francie) Francouzský prozaik. Kvůli epilepsii nedokončil studium práv, věnoval se literatuře. Kromě několika cest žil většinou samotářským životem, udržoval styky s řadou literátů. Po romanticky laděných autobiografických prózách se přiklonil ke kritickému realismu, ve kterém má být román neosobním zobrazením života. Nejznámější próza Flaubertova je román Paní Bovaryová s podtitulem Mravy venkova; popisuje zhroucení světa snů romantické Emy Bovaryové, která nakonec po ztrátě všech iluzí svůj život ukončí sebevraždou. Román Salambo je rozsáhlou historickou freskou. Další známá díla jsou Citová výchova, Pokušení svatého Antonína, nedokončený zůstal satiricky laděný román Bouvard a Pécuchet. Psal také povídky (Tři povídky) a dramata (Kandidát). Alberto Vojtěch FRIČ (8. 9. 1882 Praha – 4. 12. 1944 Praha) Český autor dobrodružných próz, politický publicista, etnograf, botanik, cestovatel. Pocházel ze známé pražské rodiny, těsně před maturitou odjel do Brazílie, kde se setkal s indiány. Další jeho cesty vedly do oblasti Paraguaye, do Jižní Ameriky. Za války pobýval v Praze, živil se obchodem s českými výrobky. Do Ameriky se vracel, sbíral kaktusy, jeho sbírky jsou uloženy v Náprstkově muzeu v Praze i v zahraničních muzeích. Psal cestopisné prózy vycházející z vlastních zážitků, příběhy jsou dobrodružně zaměřené, doplňuje je řadou etnografických a botanických poznatků. Hájí práva indiánů, sbíral indiánské pohádky a pověsti (Indiáni Jižní Ameriky). Řada rukopisů zůstává dosud nezpracována. Je také autorem mnoha odborných studií o kaktusech i polemik z politického života nově vzniklé republiky.


Čítanka 9 – Slovníček autorů G František GELLNER (19. 6. 1881 Mladá Boleslav – asi září 1914 válečná fronta Halič) Český básník, autor provokativních básní, prozaik a výtvarník. Studoval v Mnichově a Paříži malířství, již za studií publikoval ve studentských časopisech. Po návratu z ciziny působil v Lidových novinách jako redaktor nedělní přílohy, stal se proslulým svými fejetony, prózami i satirickými kresbami. Jeho poezie je nesmlouvavá, ironická, sarkastická, provokativní, často využíval hovorových i obhroublých výrazů. Básně byly psány často jako písničky či kabaretní popěvky, soustředí se na milostné vztahy. Prvotinou je sbírka s názvem Po nás ať přijde potopa! Hloubka životního zklamání, skepse a ironie, gesto vzdoru, ale i rezignace se prohlubuje ve sbírce Radosti života, strhuje zde masku společenské přetvářce. Napsal také prózy z židovského prostředí Cesta do hor a jiné povídky, svou životní filozofii vyslovil v rozsáhlé veršované skladbě Don Juan. Johann Wolfgang GOETHE /johan volfgang géte/ (28. 8. 1749 Frankfurt nad Mohanem, Německo – 22. 3. 1832 Výmar, Německo) Německý spisovatel, přírodovědec, filozof, nejvýznamější představitel německé klasické literatury, hnutí Sturm und Drang. Již za svého života byl uznávanou osobností jako spisovatel, vědec, humanista, politik. Studoval práva v Lipsku a Štrasburku, působil jako právník ve Frankfurtu. Byl ministrem financí, školství, kultury a zastával další významné posty na dvoře Karla Augusta Výmarského. Věnoval se bádání v přírodních vědách, malířství a dalších oborech. Hodně cestoval, přátelil se s F. Schillerem, J. G. Herderem. Sedmnáctkrát navštívil Čechy, jeho dílo bylo do češtiny hojně překládáno. Goethovo dílo je mnohostranné, psal poezii, prózu i drama. V lyrice navazoval na lidovou píseň, na podněty antické (Římské elegie) i orientální poezie, slavné jsou jeho balady. Je tvůrcem dvou eposů (Ferina lišák, Hermann a Dorothea). Zejména v románu v dopisech Utrpení mladého Werthera dokázal vyjádřit pocity generace své doby a silně tak zapůsobil na mladou generaci. Rozsáhlé je Goethovo dílo dramatické – historická dramata Götz z Berlichingenu, Egmont, Ifigenie na Tauridě, Torquato Tasso. Nejvýznamnějším dílem je dramatická báseň Faust inspirovaná lidovým vyprávěním o Faustovi, kouzelníkovi spojeném s ďáblem. Dvoudílná filozofická skladba oslavuje tvořivé síly člověka, jeho úsilí poznat smysl života, touhu po poznání. Toto drama se stalo hojnou předlohou řady oper.


Čítanka 9 – Slovníček autorů H František HALAS (3. 10. 1901 Brno – 27. 10. 1949 Praha) Český básník meditativní, existenciálně laděné i společenské poezie, jeden z nejvýraznějších přestavitelů české poezie 30. let a 40. let 20. století. Pocházel z dělnické rodiny, učil se knihkupcem, působil jako úředník, časopisecký a nakladatelský redaktor. Za 2. světové války byl činný v odboji. Poezií se vyjadřoval k tíživým a podstatným otázkám lidského života – k významu a smyslu lásky a smrti (např. ve sbírkách Kohout plaší smrt, Dokořán), ale i k tragickým společenským událostem konce 30. let. Sbírkou Kohout plaší smrt se zařadil k meditativní, spirituální poezii, jež v té době ovládla moderní českou poezii (k níž patřili i J. Hora, J. Zahradníček, V. Holan aj.). Ve sbírkách Tvář a Hořec přibývá motiv dítěte a dětství. Sbírka Torzo naděje vyzývá k obraně vlasti, demokracie a kulturních tradic před německým fašismem. Cyklus básní o údělu největší české spisovatelky vydal pod názvem Naše paní Božena Němcová. Prostřednictvím této postavy Halas v době nacistické okupace vyjádřil vnitřní sílu národa a víru v lepší osud. Čerpá též z bohatství lidové poezie. Sbírka básní pro děti Ladění obsahuje osobitou dětskou poezii, lidová říkadla a hádanky, později tyto verše vyšly samostatně s názvem Do usínání. O autorově sepětí s kořeny národní kultury vypovídá antologie Láska a smrt, do níž se spoluautorem Vladimírem Holanem vybral texty českých a moravských lidových písní (folklorní poezie). Poválečná kniha V řadě obsahuje občanskou poezii, kterou psal v době okupace a po ní. Komunistické diktatuře 50. let se ale podařilo na čas umlčet Halasovo dílo – poslední sbírka A co? vyšla po básníkově smrti a je torzem. Halasovým vyznáním lásky k rodnému kraji v okolí Kunštátu je rozsáhlá báseň v próze Já se tam vrátím. Vedle básnického díla a překladů psal eseje a úvahy o malířství; jsou vydány v souborech Magická moc poezie, Imagena a Obrazy. Josef HANZLÍK (19. 2. 1938 Neratovice – 26. 1. 2012 Praha) Český lyrický básník, scenárista a autor děl pro děti. Vystudoval psychologii, pracoval jako časopisecký redaktor, později jako dramaturg a scenárista ve Filmovém studiu Barrandov. Od 60. let 20. století souběžně s básnickou tvorbou pro dospělé (sbírky Lampa, Bludný kámen, Stříbrné oči, Černý kolotoč, Úzkost, Potlesk pro Herodesa ad.) tvoří i pro děti. Zatímco jako básník vyjadřuje kritický vztah mladého muže k životu a zklamání nad zhroucenými ideály (názvy básnických sbírek dobře vystihují životní pocit), jeho práce pro děti jsou hravé, laskavé, i když nepostrádají kritičnost. Pohádková trilogie Princ a želva, Princ v Zeleném království, Princ ve Velké Cintánii navazuje jak na Nezvalovu prózu Anička skřítek a Slaměný Hubert, tak na Malého prince A. de Saint-Exupéryho. Kritický postoj vůči světu dospělých se objevuje i v televizní pohádkové hře O Terezce a paní Madam. J. Hanzlík počítá se čtenářem a divákem citlivým, ale přemýšlivým, ochotným k poetické hře – pro něj napsal fantaskní příběhy Záhada jezera Tanu-Ten a Hodný Fridolín a Zlá Józa, v nichž se prolínají magické a reálné motivy, minulost a současnost. Básnickou nonsensovou tvorbu pro děti shrnul do sbírky Pimpilim pampam, vydané začátkem 80. let. Jaroslav HAŠEK (30. 4. 1883 Praha – 3. 1. 1923 Lipnice nad Sázavou) Český prozaik, humorista a satirik – povídkář, publicista, autor jediného, světově proslulého románu Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. J. Hašek psal už od svých studijních let – ohromným množstvím fejetonů a povídek zásoboval řadu českých časopisů a deníků. Psaní pro noviny pro něj bylo zdrojem obživy – zdokonalil žánr časopisecké povídky – krátká, ostře pointovaná a vždy založená na komickém nápadu. Souborně knižně tyto humoresky byly poprvé vydány až po autorově smrti v Sebraných spisech J. Haška z 20. let 20. století, později pak ve Spisech J. Haška, které vycházely od 50. do 70. let a v různých čtenářských výborech, např. Utrpení pana Tenkráta, Terciánská vzpoura a jiné povídky, Povídky. V 70. letech vyšel reprezentativní výbor z Haškovy povídkové tvorby ve třech dekameronech – Procházka přes hranice, Lidožroutská historie a Reelní podnik – každý obsahuje sto autorových povídek. Autor se v nich v nadsázce a parodii satiricky vysmívá snobismu a společenské přetvářce, zobrazuje absurdní situace, v kterých je groteskně znevážena oficialita bezduché moci. Přestože povídky se obrazem doby vztahují k Rakousku-Uhersku, groteskní účinek jejich obsahu je nadčasový. To platí i o politické satiře Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona, v níž formou kronikářských zápisů o činnosti strany spisovatel zesměšnil politikaření, samoúčelnost a obsahovou prázdnotu programů politických stran směřující jen k vlastnímu prospěchu politiků. V době 1. světové války se J. Hašek jako frontový voják rakousko-uherské armády dostal do ruského zajetí a odtud do bolševické Rudé armády (literárně k této zkušenosti odkazuje několik povídek i situace v románu o Švejkovi). Čtyřdílný satirický Doplňkové materiály k učebnici Čítanka 9 (Slovníček autorů) © Nakladatelství Fraus, Plzeň 2012 • www.fraus.cz • Kopírování povoleno

Čítanka 9 – Slovníček autorů protimonarchistický a protiválečný román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války vycházel postupně od začátku 20. let v sešitovém vydání, v německém překladu získal evropskou proslulost ještě dřív, než vyšly další díly. Postava Švejka představuje malého člověka v době 1. světové války, který důsledně dodržuje předpisy a nařízení státního a vojenského aparátu. Tím dokazuje jejich nesmyslnost a také hloupost těch, kteří je vyžadují. Prostřednictvím jeho služební horlivosti jako vojenského sluhy a pak frontového vojáka autor groteskně modeluje postavy rakouských velitelů a ukazuje absurdnost a nelidskost válečné mašinérie. Román je přeložen do všech jazyků civilizovaného světa, nebylo to snadné, neboť jeho jazyk byl ve své době literárně nezvyklý, provokoval obraty a obraznými frazeologismy obecné češtiny a vulgarismy. Řada Haškových povídek je zfilmována, nejznámější filmovou podobou románu je film Poslušně hlásím režiséra Karla Steklého s Rudolfem Hrušínským st. v roli Švejka. Eberhardt HAUPTBAHNHOF /ebrhart haupbánhóf/ (27. 11. 1949 Kladno), pseudonym Václava Jamka, česky „hlavní nádraží“ Český experimentátorský básník, překladatel a esejista. Studoval francouzštinu, literární komparatistiku a psychologii. Studoval i pobýval ve Francii, pracoval mimo jiné jako kulturní atašé České republiky v Paříži. Bilingvní, první jeho prací jsou francouzsky psané eseje. Jamkova lyrika vyšla v 90. letech pod názvem Surový stav, pod pseudonymem Eberhardt Hauptbahnhof vydal knihy Nedokončený kalendář na tento rok a všechny roky příští a Kniha veršů veršovaná. První kniha paroduje jazyk propagandistických textů, novinových klišé i odborných studií, druhá pracuje s absurditou, ironií, nadsázkou i žertem. Další knihou je Krkavčí múza. Vynikl také jako autor článků o jazykovědných otázkách – O patřičnosti v jazyce. Jaroslav HAVLÍČEK (3. 2. 1896 Jilemnice – 7. 4. 1943 Praha) Český prozaik, romanopisec a povídkář, představitel naturalisticko-psychologické prózy meziválečného období. Vystudoval gymnázium a v 1. světové válce narukoval na ruskou a později i italskou frontu. Po skončení války vystudoval obchodní vědy při vysoké škole technické v Praze a poté působil jako úředník Živnobanky. V roce 1921 se oženil a jeho syn Zbyněk působil jako surrealistický básník. Mezi jeho první knižní práce patří Knihožrout a Smrt bibliomanova. Za pozdní spisovatelský debut je označován soubor 5 povídek Neopatrné panny, v nichž se projevuje vyzrálý vypravěčský talent. Válečné zkušenosti autora se odrazily v povídce Duch soudce Pauknera, která byla knižně vydána v díle Zázrak flamendrů. Mezi nejznámější romány řadíme Helimadoe (příběh pěti sester – Helena, Lidmila, Marie, Dora, Ema – ovládaných podivínským otcem), první monografický román Neviditelný (popisuje tragédii rodiny postižené dědičným šílenstvím; zfilmován jako Prokletí domu Hajnů), Ta třetí (román končící absolutní prohrou hlavního hrdiny). Jaroslav Havlíček se pokusil napsat i trilogii Ulrychovsko, ale nakonec zůstalo pouze u plánovaného prvního dílu s názvem Vyprahlé touhy, jemuž byl ve druhém vydání vrácen původní autorův název Petrolejové lampy. Mezi jeho poslední díla patří novela o smutku z odchodů ze života Synáček, poznamenaná tušením blížící se smrti, a sbírka psychologických povídek Kalvach, v níž je hlavním hrdinou úředník Kalvach, který v sobě ukrývá autobiografické prvky Jaroslava Havlíčka. Ernest HEMINGWAY /érnyst hemingvej/ (21. 7. 1899 Oak Park, Illinois, USA – 2. 7. 1961 Ketchum, Idaho, USA) Americký prozaik, žurnalista, nositel Nobelovy ceny za literaturu (udělena v roce 1954), patří do „ztracené generace“, kterou Hemingwayovy vrstevníky nazvala Gertrude Steinová. Od dětství miloval přírodu, lov a dobrodružství, po ukončení střední školy se stal novinovým reportérem, věnoval se sportovním a loveckým zábavám. Ve válce, kde byl jako dobrovolník Červeného kříže, byl raněn na italském bojišti. Po válce pracoval jako žurnalista, jako zahraniční zpravodaj pobýval v Evropě. Druhou světovou válku prožil převážně na Kubě, kde se svou lodí pátral po německých ponorkách, pracoval také jako válečný zpravodaj. Kvůli rostoucím zdravotním potížím a depresím zvolil k ukončení života sebevraždu. Psal převážně povídky a romány, ve kterých jsou hrdiny odvážní muži (vojáci, lovci, rybáři, toreadoři). Představuje je v okamžicích života, kdy se musí rozhodnout, prokázat svoji sílu, odvahu a čest. První knihou byl román Fiesta, další kniha Sbohem, armádo čerpá ze zkušenosti 1. světové války. Nejrozsáhlejší Hemingwayův román Komu zvoní hrana je zasazen do občanské války ve Španělsku. Posledním románem je Přes řeku do stínu stromů, příběh lásky nemocného důstojníka k italské aristokratce. Je mistrem povídek, které jsou založeny na zachycení situace, nálady, atmosféry, i zde je znát jeho zaujetí pro hrdiny. Povídky vydával už od 20. let, například Za našich časů, Muž bez žen, Vítěz nebere nic, vychází i výbory – Povídky. Vrcholem jeho povídkové tvorby je novela Stařec a moře, kde jednoduchý příběh přerůstá v metaforu o životě a jeho smyslu; právě za tuto práci obdržel Nobelovu cenu. Doplňkové materiály k učebnici Čítanka 9 (Slovníček autorů) © Nakladatelství Fraus, Plzeň 2012 • www.fraus.cz • Kopírování povoleno

Čítanka 9 – Slovníček autorů Karel HLAVÁČEK (29. 8. 1874 Praha – 15. 6. 1898 Praha) Představitel české dekadentní a symbolistní poezie a kresby, tvůrce osobité poetiky, založené na kultivované propracovanosti a nebývalé hudebnosti verše. Studoval na reálce v Praze, poté dva roky na filozofické fakultě, navštěvoval večerní výtvarný kurz, byl cvičitelem, organizátorem a přívržencem Sokolské jednoty (první sbírka Sokolské sonety) Spolupracoval s Moderní revuí. Jeho poezie vyniká náznakovostí, náladovostí, hudebností a monotónností, jíž dosahuje opakováním hlásek, slov i představ. Sbírka Pozdě k ránu již poukazuje k symbolistním a dekadentním polohám, objevují se zde motivy starožitné, umělecké, evokace středověku, aristokratická autostylizace; autor často užívá cizích a neběžných slov, evokovány jsou smyslové prožitky, hudebnost verše. Hlaváčkův básnický vývoj kulminoval ve sbírce Mstivá kantiléna. Pro celou sbírku i některé jiné Hlaváčkovy pozdní básně (např. Hrál kdosi na hoboj) je příznačné napětí mezi motivy bázlivosti, nemoci, nepřirozenosti a motivy životní aktivity, vzpoury a přirozenosti. V Hlaváčkově pozůstalosti zůstalo větší množství nezveřejněných básní, z nichž některé byly vydány ve sbírce Žalmy. Vladimír HOLAN (16. 9. 1905 Praha – 31. 3. 1980 Praha) Představitel moderní české poezie, překladatel světové poezie a esejista. Byl úředníkem, ale předčasně odešel do důchodu, aby se mohl věnovat jen psaní poezie. Prvotinou Blouznivý vějíř se hlásí ke spirituální a meditativní poezii (pátrá po otázkách života, smrti, lásky, času). Záměrný odstup od společenského života, osamělost a ponoření se do vlastní duše byly předznamenáním úvahové a meditativní lyriky předválečných sbírek (např. Triumf smrti, Oblouk, Kameni, přicházíš). Sbírky shrnují složitou a introvertní poezii zašifrovanou do metafor a jazykových experimentů. Určitý obrat znamená sbírka Září 1938, kde odsuzuje mnichovskou zradu. V té době vznikají básnické skladby bojové, politické poezie, leckdy i apokalyptické vize nad zradou Československa i celé Evropy (Sen, Zpěv tříkrálový, První testament). V těžké okupační době nalezl spolu s F. Halasem zdroj duchovní posily v lidové slovesnosti – texty lidových písní uspořádali a vydali v antologii Láska a smrt. Za války a krátce po ní sílí občanská poezie, např. v básnické skladbě Panychida, Rudoarmějci, Dík Sovětskému svazu, ale i Tobě. Po válce se Holanova tvorba rozvíjí směrem k epice, lyrickoepické básnické povídce, laděné baladicky. Zabývá se motivem matky, lásky k dětem, touhou po lásce, k tomuto okruhu patří například skladba Terezka Planetová. Epické skladby byly shrnuty do souboru Příběhy. Otázky smyslu a poznání života, lásky, bolesti, pomíjivost smrti a lidského bytí se objevují ve sbírkách z 60. a 70. let (např. ve skladbách Noc s Hamletem, Na sotnách a Asklépiovi kohouta). V cyklu Mozartiana (k poctě Wolfganga Amadea Mozarta) staví básník do protikladu pomíjivost, nedokonalost života a trvalost a krásu umění a vidí v nich smysl lidského štěstí. Jediná sbírka básní pro děti, kterou básník napsal pro svou dcerku, nazval pohádkově – Bajaja. Ve vztahu ke komunistickému režimu V. Holan tvorbou i životními postoji ztělesňoval ideu pasivní rezistence (tj. skrytého či tichého vzdoru, odporu), proto se jeho pohřeb stal národní demonstrací za svobodu. Patřil k nejvýznamnějším překladatelům světové poezie (až 160 autorů z 16 literatur). Miroslav HOLUB (13. 9. 1923 Plzeň – 14. 7. 1992 Praha) Český básník, esejista a překladatel. Celý život pracoval jako vědec mikrobiolog-imunolog a v jistém slova smyslu strohá, myšlenkově a výrazově přesná je i jeho poezie volného verše. Autor jako vědec i básník zpochybňuje „věčné“ pravdy, neboť každodenní, všední život je boří a klade člověku nové otázky. Holubovy první sbírky z 50. a počátku 60. let 20. století patří do tzv. poezie všedního dne – např. ve sbírkách Achilles a želva a Slabikář autor hodnotí význačné osobnosti v dějinných událostech jako lidi z masa a kostí, kteří v minulosti prožívali svůj běžný den. A tak válka v učebnici dějepisu přestává být letopočtem se jmény hrdinů a teče v ní znova lidská krev. Naopak všední čin, obyčejný a správný zásah na správném místě (např. záchrana psa v básni Pes v lomu ze sbírky Jdi a otevři dveře), je zobrazen jako událost stejně významná jako objevení Ameriky. Sbírka Ačkoli z r. 1969 (básně v ní jsou doplněny krátkými esejemi o svobodě umělecké tvorby a lidské svobodě vůbec) autorovi přinesla zákaz publikování na víc než deset let. Úvahová lyrika z doby normalizace vyjadřuje básníkovy pochyby o vysoké úrovni morálky v životaběhu všedních dní – verše sbírky Naopak jsou plny skepse a ironie. Bohatá je i básníkova prozaická esejistická tvorba. Cestopisným reportážím se blíží autorovy úvahy o americkém stylu života v 50. a 60. letech 20. století v knize Anděl na kolečkách nebo Žít v New Yorku (v USA M. Holub pobýval na vědeckých stážích). V souborech K principu rolničky a Maxwellův démon čili o tvořivosti vyšly v 80. letech Holubovy eseje o „vědě, kultuře a jiných nesnázích“, z Doplňkové materiály k učebnici Čítanka 9 (Slovníček autorů) © Nakladatelství Fraus, Plzeň 2012 • www.fraus.cz • Kopírování povoleno

Čítanka 9 – Slovníček autorů těch let je také výbor Sagitální řez, který představuje průřez Holubovou tvorbou básnickou. Knížka Ono se letělo z 90. let obsahuje básně, básně v próze a povídky. Josef HORA (8. 7. 1891 Dobříň u Roudnice nad Labem – 21. 6. 1945 Praha) Český básník, prozaik, literární kritik a překladatel. Čelný představitel proletářské poezie 20. let a reflexní poezie 30. let. Pocházel ze selské rodiny, vystudoval práva, věnoval se ale žurnalistice. Hned po symbolistně laděné prvotině Básně se přihlásil k vlně proletářské poezie – sbírky Pracující den, Srdce a vřava světa. Silně ho poznamenala zkušenost první světové války, došel k názoru, že lidstvo musí hledat novou, lepší cestu, východisko spatřoval v revoluci. V básních vyzdvihuje elementární lidské hodnoty – potřeba něhy, lásky, domova a vztahu k přírodě. Souběžně s proletářskou poezií vyšly romány Socialistická naděje, Hladový rok. V dalších sbírkách Hora opouští proletářskou poezii, ve sbírce Itálie se začíná prosazovat lyrika, od druhé poloviny 20. let sílí směřování k abstraktním, existenciálním tématům. Do tohoto období patří sbírky Struny ve větru, Tvůj hlas. Reflexivní básně obsahuje sbírka Tonoucí stíny, kde se již definitivně prosazuje Horova osobitá poetika. Sbírky druhé poloviny 30. let opouští metaforičnost, Hora hledá v motivech domova, rodu, generační kontinuity a národní příslušnosti naději a víru (sbírky Máchovské variace, Domov). Sbírkou Zahrada Popelčina vrcholí příklon ke spirituální poezii. Básně psané za války vyšly až posmrtně. Hora pravidelně recenzoval soudobou českou literaturu, překládal především ruskou poezii, ale i německou. Otakar HOSTINSKÝ (2. 1. 1847 Martiněves u Roudnice – 19. 1. 1910 Praha) Český estetik a teoretik umění, literární kritik. Po maturitě na gymnáziu studoval na univerzitách v Praze a Mnichově, byl docentem a profesorem estetiky na UK, přednášel dějiny hudby a dějiny umění. Přispěl k ustavení estetiky jako samostatné vědní disciplíny, pomáhal rozšiřovat cesty českého umění a tříbit vkus. S Masarykem, Gebauerem a jinými se podílel na kritické analýze Rukopisů královédvorského a zelenohorského. Zasáhl do sporů o realismus a naturalismus studií O realismu uměleckém, kde odlišil uměleckou pravděpodobnost od pravdy života, obhajuje realismus proti útokům, které snižují jeho společenský a umělecký význam. V hudbě hájil B. Smetanu. Vyučoval kromě jiných například i Zdeňka Nejedlého. Bohumil HRABAL (28. 3. 1914 Brno-Židenice – 3. 2. 1997 Praha) Čelný představitel české prózy druhé poloviny 20. století. Adoptivním synem Františka Hrabala, správce a posléze ředitele pivovaru v Nymburku (v jeho díle je inspirace prostředím patrná). Po vystudování právnické fakulty byl krátce úředníkem v Nymburku, vystřídal mnoho zaměstnání, ze kterých pak v tvorbě čerpal: pracoval na dráze, jako telegrafista i výpravčí, pojišťovací agent, obchodní cestující, v kladenských ocelárnách, balič starého papíru, kulisák v divadle, poté spisovatel z povolání. Nesměl oficiálně publikovat, bylo rozmetáno vytištění sbírky, došlo k zastavení výroby povídkové knihy. V 70. a 80. letech vydával většinu svých tehdejších beletristických prací v exilových nakladatelstvích a samizdatových edicích. Hrabalova prozaická tvorba se vyznačovala různorodostí a proměnlivostí. Psal povídky, vzpomínkové prózy (známé a zfilmované Postřižiny), romány (Obsluhoval jsem anglického krále), novely (Příliš hlučná samota), od konce 80. let se zaměřoval na fejetony. Autobiografičnost se nejvíce projevila v trilogii Svatby v domě, Vita nuova a Proluky. V povídkách jeho prvních knih se objevují tzv. pábitelé – postavy se specifickým způsobem mluvy; sbírky povídek Perlička na dně (povídka Láska), Pábitelé. Příběhem z protektorátní doby jsou Ostře sledované vlaky, zfilmování J. Menclem bylo oceněno Oskarem v roce 1967.


Čítanka 9 – Slovníček autorů CH Daniil CHARMS (30. 12. 1905 / 12. 1. 1906 Petrohrad, Rusko – 2. 2. 1942 Leningrad, Rusko), vlastnín jménem Daniil Ivanovič Juvačev Ruský experimentální básník, člen skupiny OBERIU navazující na expresionismus a dadaismus. Studoval elektrotechniku, ale byl vyloučen, věnoval se literatuře. Byl několikrát vězněn, poslán do vyhnanství, nakonec zemřel ve vězeňské nemocnici. Charms provokoval nejen svým výstředním chováním, ale i oblékáním. Roku 1956 byl rehabilitován. Roku 1926 vstoupil do Svazu básníků a vydal svoji první báseň, o rok později napsal absurdní drama Jelizaveta Bam. Nejrozsáhlejší dílo je novela Stařena, pro jeho dílo jsou typické krátké povídky o několika odstavcích, které popisují absurdní situace (například Dobytku smíchu netřeba, Čtyřnohá vrána, Mačkin zabil Kočkina aj.). Také psal krátká dramata, rozsáhlé deníky a dětskou literaturu, především verše. Geoffrey CHAUCER /džefri čósr/ (kolem roku 1343 Londýn, Anglie – 25. 10. 1400 Londýn) Anglický středověký básník, politik. Od mládí působil ve službě na královském dvoře (páže, voják, dvořan, úředník). V souvislosti s diplomatickými službami pobýval ve Francii a Itálii, kde se seznámil se soudobou italskou literaturou. Byl na svou dobu vzdělaný v literatuře a filozofii. Byl pochován ve Westminsterském opatství. V první fázi literární tvorby přebásnil francouzský veršovaný epos Román o růži. Jako dvorský básník složil alegorickou elegii Kniha o vévodkyni, rozsáhlou báseň Troilus a Kressida, Legendu o dobrých ženách. Vrcholným dílem jsou Canterburské povídky, což je cyklus rozmarných, učených i zbožných příběhů, které si vyprávějí poutníci na cestě z Londýna ke hrobu Tomáše Becketta v Canterbury. Poutníci jsou představeni v prologu, zastoupeny jsou zde všechny hlavní společenské skupiny a profese od příslušníků rytířského a duchovního stavu přes měšťany, řemeslníky, rolníky k dělníkům a chudině. V povídkách se vyskytují téměř všechny tehdy známé žánry, vycházejí ze starých kronikářů, z francouzské literatury, z Petrarky, Boccaccia i z latinských autorů, náměty jsou však zpracovány originálně, se zřetelem k anglickému prostředí. Dílo zůstalo nedokončeno, je napsán Hlavní prolog a 24 povídek. Velemir CHLEBNIKOV (9. 11. 1885 Tundutovo, Rusko – 28. 6. 1922 Santalovo, Rusko) vlastním jménem Viktor Vladimirovič Chlebnikov Ruský básník, spolutvůrce ruského futurismu, reformátor básnického jazyka, experimentální poezií ovlivnil řadu ruských básníků. Po studiích matematiky a zoologie studoval slovanskou filologii a poté se věnoval již jen literární práci. Vedl život bezstarostného tuláka, za války povolán do služby, zemřel na následky sněti při zpáteční cestě z Teheránu. Jako básník přešel od symbolismu k futurismu, byl teoretikem kubofuturismu. Zaměřil se na práci s jazykem a veršem, například v básni Zakletí smíchem, kde využil různých předpon, přípon a koncovek ve spojení se slovem smích. Experimentoval s jazykem, využíval i matematiku, fyziku, astronomii. Své teorie o univerzálním světovém jazyku, ovládnutí číselného základního zákona času vyložil v dílech Učitel a žák, Náš základ. Výraznou linií jeho tvorby je utopismus, v poemě Jeřáb zobrazuje zánik dosavadní civilizace, dále sem jsou řazeny Trouba marťanů, Stát času. Protiválečný charakter má Válka v myší pasti. Poemy Modrá pouta, Desky osudu jsou směsí poezie a filozofie. Sebrané spisy, které byly vydávány po jeho smrti, představují jen torzo jeho tvorby, vycházejí výbory z jeho rozsáhlého díla, např. Zakletí smíchem.


Čítanka 9 – Slovníček autorů I Miroslav IVANOV (10. 4. 1929 Josefov – 23. 12. 1999 Praha) Český prozaik, autor literatury faktu o osobnostech českých dějin a české literatury. Jako téma si vybíral dosud historicky nevyjasněné problémy, které představuje jako záhadu a s pomocí dokumentárního materiálu ji řeší detektivním způsobem. Jeho knihy tedy nepodávají obraz známých osobností a událostí vystavěný jen z faktů a vědeckých závěrů, ale autor hledá mezi fakty nové souvislosti a nové poznání. Zaujaly ho např. výjimečné události českého odboje za druhé světové války (Atentát na Reinharda Heydricha; Nejen černé uniformy), okolnosti smrti sv. Václava, knížete Jaromíra a dalších panovníků (Vražda Václava, knížete českého; Český Pitaval aneb Kralovraždy), neznámá podoba a vůbec osud básníka K. H. Máchy v knize Historie skoro detektivní (zde odkrývá tajemství života a tvorby i dalších literátů – B. Němcové, P. Bezruče, I. Olbrachta) nebo v knize Důvěrná zpráva o Karlu Hynku Máchovi. Výjimečným způsobem zasáhl do dalšího zkoumání romantických falzifikátů Rukopisu královédvorského a Rukopisu zelenohorského (Tajemství RKZ, Záhada Rukopisu královédvorského).


Čítanka 9 – Slovníček autorů J Jerome Klapka JEROME /džeroum klapka džeroum/ (2. 5. 1859 Walsall, Anglie – 14. 6. 1927 Northampton, Anglie) Anglický humoristický prozaik, novinář a dramatik. Jméno Klapka dostal podle rodinného přítele, maďarského generála. Hlásil se ke svobodomyslnosti jako životní filozofii. Ve svých světově proslulých humorných románech Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) a Tři muži na toulkách užíval situační i jazykové komiky, novátorsky slang. První román Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) nejprve vycházel časopisecky. Pojednává o výpravě třech vodáků po řece Temži. Podkladem pro jeho humorné historky byla právě autorova svatební cesta po řece Temži. Volné pokračování, které bylo vydáno po deseti letech pod názvem Tři muži na toulkách, popisuje cyklistické cestování po Německu, Rakousku, přičemž hrdinové zavítají i do Prahy. Oba tyto romány se staly bestsellerem a zastínily tak další tvorbu. Za zmínku dále stojí jeho autobiografie Čas mého života, novela Malvína z Bretaně, sociálně laděné romány Všechny cesty vedou na Kalvárii a Anthony John. Novelu Malvína z Bretaně (1916) napsal Jerome po otřesných zkušenostech z 1. světové války, kterou strávil přímo na bojišti jako řidič ambulance. Z jeho tvorby se vytratil charakteristický humor. Alois JIRÁSEK (23. 8. 1851 Hronov – 12. 3. 1930 Praha) Český prozaik a dramatik, představitel realistické prózy, autor především historických románů. Jeho tvorba je velmi rozsáhlá – od mytického pravěku až k době obrozenecké. Jako učitel působil v Litomyšli (zde se také odehrává historická novela Filozofská historie) a poté v Praze. R. 1917 podepsal květnový manifest, v němž se čeští spisovatelé přihlásili k boji za samostatný stát. Shodně s F. Palackým spatřoval vrchol českých dějin v době husitské a úpadek v době pobělohorské, zvláštní zalíbení měl v období národního obrození. Počátky husitského hnutí v době vlády Václava IV. zobrazil v románové trilogii Mezi proudy, husitské války v románu Proti všem. Na obě trilogie volně navazuje nejucelenější historický román Bratrstvo (postupný rozklad a dohasínání husitského hnutí). K této tematice se váže román Husitský král (o králi Jiříku z Poděbrad) a dramatická trilogie Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč. Období pobělohorské ztvárnil v románech Temno, Skály, Skaláci, v nichž na osobních tragédiích svých hrdinů zobrazuje násilnou rekatolizaci v Čechách. Do této doby vsadil i děj románu Psohlavci o vzpouře chodských sedláků proti povinnosti robotovat a jejím potlačení (poprava Jana Sladkého Koziny). Dobu národního obrození vykreslil v pětidílném románu F. L. Věk na životním příběhu podkrkonošského chlapce a později kupce Františka Věka ukazuje počátky národního obrození v Praze (spojené s hraním prvních českých divadelních her) a na venkově (kde obrozenské myšlenky šířili vlastenci stejně jako František i prostřednictvím českých knih a časopisů). Na motivy románu natočil režisér František Filip stejnojmenný televizní seriál. Velmi populární se staly dvě Jiráskovy knihy pro mládež: Staré pověsti české, ve kterých zpracoval podle Hájkovy kroniky z 16. století pověsti národní z dob pohanských (např. o Čechovi, Krokovi a jeho dcerách, o Libuši), pověsti legendární z doby křesťanské (např. o Karlu IV., Václavu IV., o Žižkovi) a některá proroctví (např. Sibylino). Dále převyprávěl cestopis Václava Šaška z Bířkova Deník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a Blatné z 15. století v povídce Z Čech až na konec světa, v níž líčení diplomatické cesty mírového poselstva krále Jiřího z Poděbrad po západní Evropě stylizoval jako vzpomínkové vyprávění dědy vnoučatům. Pohádkový ráz má hra Lucerna o odbojném mlynáři, zpupném zámeckém správci a moudré ušlechtilé kněžně, v níž jsou nejen postavy vodníků a kouzelná lípa, ale podle zákona pohádky se nakonec prosadí dobro a spravedlnost. Zdeněk JIROTKA (7. 11. 1911 Ostrava – 12. 4. 2003 Praha) Český autor humoristických románů a povídek. Sloužil jako důstojník v armádě, psal do Lidových novin, byl redaktorem Svobodných novin, působil v redakci humoristického týdeníku Dikobraz a v Čs. rozhlasu. Nejznámější a nejúspěšnější Jirotkův román Saturnin vznikl z krátké povídky, vypráví příběhy svérázného sluhy Saturnina a jeho pána. Román odhaluje rozpor mezi přetvářkou a skutečností prostřednictvím suchého humoru. Druhý román Muž se psem paroduje detektivní román. Drobné satirické a anekdotické povídky jsou uvedeny v souboru Profesor biologie na žebříku.


Čítanka 9 – Slovníček autorů K Franz KAFKA (3. 7. 1883 Praha – 3. 6. 1924 Kierling u Vídně) Německy píšící židovský spisovatel, jeho dílo se dočkalo světového ohlasu. Narodil se a žil v Praze, kde vystudoval práva na německé univerzitě. Byl zaměstnán jako úředník, ale byl penzionován, trpěl tuberkulózou. Žil osamělým životem, dvakrát zrušil zasnoubení, miloval vdanou Milenu Jesenskou (dílo Dopisy Mileně). V závěti si přál, aby byla zničena všechna jeho nezveřejněná díla, ale přítel M. Brod Kafkovy romány vydal. Kafkova tvorba, za jeho života téměř neznámá, ho proslavila až po smrti. Jeho povídky a romány odrážejí rozpory doby i jeho osobní rozpolcenost. Základními motivy jeho tvorby je pocit vyřazenosti a izolovanosti, v díle jsou autobiografické rysy, jeho hrdinové žijí v odcizeném prostoru i čase. Zachycuje krizi společnosti, která je současně i krizí jedince. Dílo je blízké expresionismu, zahrnuje povídky a romány. Za jeho života vyšlo časopisecky a knižně jen několik povídek – Topič, Proměna, Ortel, Venkovský lékař aj. Další povídky (Být indiánem, Z deníku) vyšly česky například ve výboru Sto tváří lásky. Je autorem tří románů: Proces, Nezvěstný a Zámek, všechny zůstaly nedokončené. Významným dokumentem Kafkova života i jeho doby jsou jeho dopisy (Mileně, Felicii, Ottle a rodině) a Deníky 1910–1923. Josef KAINAR (29. 6. 1917 Přerov – 16. 11. 1971 Dobříš) Český básník, autor písňových textů, dramatik, publicista, autor básní pro děti (ve sbírkách Říkadla a Nevídáno, neslýcháno). Smysl pro jazykovou komiku a laskavý humor najdeme jen v básních pro děti, tvorba pro dospělé má tragický tón v absurdním obrazu lidského života, dramatická tvorba je satirická. V mládí byl J. Kainar členem Skupiny 42, v které se v době Protektorátu sdružili umělci zobrazující všední městský život, městskou periférii (z básníků např. Jiří Kolář a Ivan Blatný, z výtvarníků např. Kamil Lhoták ad.). Verše z doby německé okupace vyjadřující tragický životní pocit publikoval už za války, po ní vydal sbírku Nové mythy, lyriku s příběhovými prvky, ukazující krutou realitu nelidského světa – jednak v tématech válečných, ale i v nemilosrdném tématu dospívání, které člověka nutí do tohoto absurdního světa vstoupit (báseň Stříhali dohola malého chlapečka, text v době normalizace zhudebnil a zpíval Vladimír Mišík). Po válce J. Kainar též spolupracoval s Divadlem satiry a napsal pro ně hru Cirkus plechový a dále po komunistickém převratu společensky aktuální parafrázi absurdního dramatu Alfréda Jarryho, resp. pokračování jeho příběhu pod názvem Ubu se vrací aneb Dršťky nebudou. Hra byla jako nežádoucí po několika reprízách stažena a politicky zakázána. V 50. letech psal socialistickou poezii (sbírka Český sen), ale sbírkou lyriky Lazar a píseň se vrátil k výpovědi o těžkém lidském údělu (se svým životem je každý ve světě sám) a k „vyprávěcímu“ modelu lyriky – mluvčí je stylizován jako postava a vede monolog (často s tvary a obraty obecné češtiny) o své životní starosti či opuštěnosti. Ještě důsledněji se k existenciálnímu pocitu básník vrátil v poslední sbírce Moje blues. Žánru blues byl věrný i jako textař písní, které shrnul do sbírky Miss Otis lituje. Verše z pozůstalosti, hodnocené jako poklad české existenciální lyriky, jsou ve sbírce Včela na sněhu, výbory z Kainarovy tvorby vyšly pod názvy: Bláznův Kabát, Královský večer, Básně a blues. Jiří KARÁSEK ZE LVOVIC (24. 1. 1871 Praha – 5. 3. 1951 Praha), vlastním jménem Josef Karásek Český básník, prozaik, literární a výtvarný kritik, představitel dekadence. Studium bohosloví opustil po dvou letech, působil jako poštovní úředník a následně jako ředitel Poštovního muzea a archivu. Roku 1894 založil s A. Procházkou dekadentní časopis Moderní revue. Celý život sbíral výtvarné umění a shromáždil knihovnu s 50 000 svazky. V dekadentní poezii využívá dobově tabuizované motivy – sbírky Zazděná okna, Sodoma, Kniha aristokratická, Sexus necans. Pozdější básně jsou více meditativní. Karásek je také autorem povídek, novel a románů založených na fantaskním ději s prvky tajemna, magie a nábožensko-mystického prožívání. Psal také dramata a a literaturu pro děti. Pavel KOHOUT (20. 7. 1928 Praha) Český prozaik, dramatik, básník, scenárista a publicista. Po nedokončených studiích na filozofické fakultě působil jako redaktor a hlasatel, pobýval jako kulturní přidělenec na velvyslanectví v Moskvě, pracoval jako reportér a komentátor televize, poté se stal spisovatelem z povolání. Do literatury vstoupil politickými a milostnými verši, později se zaměřil spíše na drama. Do 50. let jeho tvorba přijímána jako vzorový model angažované literatury. Stál u zrodu Charty 77, byl zbaven státního občanství a znemožněn mu návrat do vlasti. Prvky absurdního dramatu rozvinul zejména v tragikomické cirkusové hře August August August, Doplňkové materiály k učebnici Čítanka 9 (Slovníček autorů) © Nakladatelství Fraus, Plzeň 2012 • www.fraus.cz • Kopírování povoleno

Čítanka 9 – Slovníček autorů k aktuálním tématům se vyjadřoval i adaptací klasických literárních děl, v nichž začal uplatňovat nadhled, ironický náznak a jevištní metaforu – Čapkova Válka s mloky, Haškův Josef Švejk. Prózou se Kohout soustavněji zabýval od konce 60. let – Kde je zakopán pes, Katyně. Román Hodina tance a lásky přináší v Kohoutově tvorbě nové téma – druhou světovou válku. Jiří KOLÁŘ (24. 9. 1914 Protivín – 11. 8. 2002 Praha) Světoznámý český výtvarník (tvůrce koláží a výtvarných objektů), básník, prozaik, esejista. Byl zakládajícím členem Skupiny 42 – sdružení umělců, kteří dávali přednost tématům všedního městského života, městské periférii (z výtvarníků ještě např. Kamil Lhoták, z básníků např. Ivan Blatný nebo Josef Kainar). První Kolářovy básnické sbírky vyšly ve 40. letech v době okupace, po válce a komunistickém převratu psal básně vyjadřující demokratické postoje, proto cenzura jejich vydání zastavila – vyšla jen sbírka básní Dny v roce s kompozicí deníkových „zápisů“, vyjadřující tragické hodnocení člověka v současném světě. Prozaické autobiografické texty Roky v dnech, opět stylizované jako deníkové zápisy, sbírky básní Očitý svědek a Prométheova játra však byly hned po vydání zničeny (za obsah skladby Rod Genorův byl Kolář zatčen a dlouhodobě vyšetřován), ale básně byly šířeny v opisech (samizdatem). Oficiálně je autor mohl vydat až po r. 1989. Stejný osud měly i Básně ticha – sbírka experimentální obrazové poezie. Protestem proti omezujícím politickým doporučením spisovatelům, jak mají psát, byl v 50. letech Kolářův veršovaný esej o tvorbě a hodnotách poezie Mistr Sun o básnickém umění (jde o parafrázi čínského historického spisu o bojovém umění). V 60. letech Kolář spolupracoval s Josefem Hiršalem v tvorbě pro děti a mládež: psali O podivuhodném životě mudrce Ezopa, nově zpracovali pohádkové vyprávění o městečku hloupých Kocourkov, převyprávěli starou německou pověst o středověkém filutovi v knize Enšpígl a české pověsti o moudrém královském rádci – Paleček krále Jiřího. O fantastických dobrodružstvích se píše v knize Baron Prášil a Nápady pana Apríla obsahují humorné a nonsensové příhody. V roce 1977 podepsal Chartu 77 a odešel do exilu – žil ve Francii, kde tvořil (už výhradně jako výtvarník) až do své smrti, i když po r. 1990 žil střídavě v Paříži a v Praze. Jan Amos KOMENSKÝ (28. 3. 1592 Nivnice u Uherského Brodu – 15. 11. 1670 Amsterdam, Nizozemsko) Český pedagog, filozof a náboženský myslitel, básník a teoretik slovesného umění, poslední biskup jednoty bratrské. Pocházel z bratrské rodiny, navštěvoval bratrskou školu, studoval na protestantských školách v Německu. Po návratu působil jako učitel na škole jednoty bratrské v Přerově a Fulneku. Z náboženských důvodů musel po bitvě na Bílé hoře opustit vlast, nejprve se skrýval například v Brandýse nad Orlicí, kde roku 1623 vznikl Labyrint světa a ráj srdce. Odešel do exilu do Polska, žil v Lešně. Pobyt zde patří mezi jeho nejplodnější období. Jako pedagogický pracovník byl zván na četné pracovní pobyty do Anglie, Švédska, Uher a Nizozemí. Lešno opustil až po válečné zkáze roku 1656, kdy požár zničil jeho obsáhlou knihovnu a většinu rukopisů připravovaných prací. Přijal pozvání do Amsterdamu, kde později zemřel, pochován je v Naardenu. Psal převážně latinsky. Vytvořil velké dílo didaktické, ve kterém vyslovil několik podstatných pedagogických zásad (například česky Velká didaktika), vytvořil nové učebnice pro názorné vyučování pomocí obrázků (česky Svět v obrazech). Psal filozofická pojednání i umělecké texty. Nejslavnější české dílo je Labyrint světa a ráj srdce, alegorický román o poznání světa. František KŘELINA (26. 7. 1903 Podhradí u Jičína – 25. 10. 1976 Praha) Český básník a romanopisec ruralistického směru, kritik moderní společnosti. Po studiích na učitelském ústavě vyučoval v severovýchodních Čechách, spoluredigoval časopis Sever a východ, který se stal ohniskem tzv. ruralistického hnutí. Roku 1951 zatčen a spolu s dalšími katolickými intelektuály odsouzen na 12 let. Po propuštění pracoval jako dělník. Do literatury vstoupil lyrickou básnickou sbírkou, kde oslavoval vznešenost venkovské krajiny a rolnického života. Od poezie záhy přešel k tvorbě románové, první romány se věnovaly osudům selských rodů (Hlas na poušti, Puklý chrám). Venkov je pro autora prostředím, v němž člověk za pomocí víry snáší lidský úděl a udržuje si svou důstojnost. Psal také historické romány, například Amarú, syn hadí. Věnoval se tvorbě pro děti a mladé. Každý své břímě je novela o vyhlazení Lidic. Milan KUNDERA (1. 4. 1929 Brno) Český povídkář, autor románů, básník a dramatik. Obdržel mnoho významných ocenění. Doplňkové materiály k učebnici Čítanka 9 (Slovníček autorů) © Nakladatelství Fraus, Plzeň 2012 • www.fraus.cz • Kopírování povoleno

Čítanka 9 – Slovníček autorů Narodil se v rodině hudebního pedagoga, vystudoval FAMU v Praze, kde poté vyučoval světovou literaturu. Od roku 1974 žije v emigraci ve Francii, české občanství mu bylo odebráno. Nejprve psal poezii – sbírky Člověk zahrada široká, Monology. Brzy se zaměřil na drama, hra Majitelé klíčů se přibližuje absurdnímu dramatu. Kunderovy prózy byly vydávány od 60. let. Žertovné epizody založené na anekdoticky lehkém nedorozumění obsahují knihy povídek Směšné lásky, Druhý sešit směšných lásek, Třetí sešit směšných lásek. Román Žert z roku 1967 ukazuje, jaké následky může mít nevinný žert v období totalitního režimu. V románu Valčík na rozloučenou a později také Nesnesitelná lehkost bytí (poslední Kunderův román psaný česky) se pokouší odpovídat na existenciální otázky. Kunderovu románovou tvorbu už od počátku 80. let provází rozsáhlá esejistika (věnuje se teoreticky typům a možnostem románu, píše eseje o politických a kulturních souvislostech), která mu zajistila mediální popularitu.


Čítanka 9 – Slovníček autorů L František LANGER (3. 3. 1888 Praha – 2. 8. 1965 Praha) Český prozaik, dramatik, autor knih pro mládež, fejetonista, literární a divadelní kritik, filmový scenárista, básník, představitel předválečné moderny. Jeho bratrem byl Jiří Langer, překladatel a publicista. Studoval lékařskou fakultu, byl povolán jako lékař do první světové války, i po válce pracoval jako vojenský lékař. Byl dramaturgem Městského divadla na Královských Vinohradech. Po březnu 1939 emigroval, žil v Paříži, později v Londýně. Stál v čele emigračního PEN-klubu. Roku 1945 se vrátil do Prahy. Ještě před válkou byla v Národním divadle inscenována jeho hra, vyšel mu povídkový soubor Zlatá Venuše a napsal dvě dramata a libreto k baletu. Jeho základní téma spravedlnosti, viny a trestu je i ve hře Periferie, která se objevovala na desítkách cizích scén. Vedle dramat s tematikou osudů člověka uváděl neméně úspěšné veselohry, např. Velbloud uchem jehly, Obrácení Ferdyše Pištory. S úspěchem se představil také jako autor próz pro děti. V 60. letech mohly být uveřejňovány jeho nové práce, mezi ně patří i soubor Filatelistické povídky. Howard Phillips LOVECRAFT /havard filips lavkraft/ (20. 8. 1890 Providence, USA – 15. 3. 1937 Providence) Americký básník, spisovatel, esejista a žurnalista, samouk v oblasti fantasy, science fiction a hororu. Byl předčasně vyspělé a velice inteligentní dítě, často stonal, školu navštěvoval jen zřídka, střední školu nedokončil. Zabýval se amatérským studiem astronomie, chemie, geologie, historie, filozofie, psychologie a dalších věd. Za svého života nebyl příliš čten, ale prostřednictvím hrstky svých přátel se stal jedním z nejvlivnějších hororových autorů 20. století. Psal výlučně povídky, básně, novely a eseje, novinové články, nejprve je publikoval časopisecky. Vzorem mu bylo dílo A. E. Poea. Nejvýznamnějším motivem v jeho díle je narušení trojrozměrného světa a jeho zákonů, definoval hororový žánr a shrnul jeho vývoj. V jeho povídkách se objevují pradávné, většinou mimozemské rasy uctívající temná božstva. Do žánru fantasy a sci-fi řadíme například díla Hory šílenství, Volání Cthulhu, Dagon, Šepot ve tmě a jiné hrůzostrašné příběhy, psal také přírodovědecké, filozofické i jiné vědecké spisy.


Čítanka 9 – Slovníček autorů M Josef Svatopluk MACHAR (29. 2. 1864 Kolín – 17. 3. 1942 Praha) Český básník, fejetonista a prozaik realistického a individualistického zaměření. Po maturitě odjel do Vídně a pobýval tam i během 1. světové války. Byl přítelem T. G. Masaryka, A. Jiráska. Psal do řady časopisů a novin, účastnil se ustavení České moderny, byl jeho tvůrcem a iniciátorem. Pro Machara byla literatura především výrazem určitého společenského, často politického stanoviska, byl po celý život útočný, ironický a sarkastický polemik. Zdůrazňoval dílo Nerudovo oproti Hálkovu. Vedle publicistiky vznikaly i prózy, těžiště Macharovy tvorby však leží v poezii, jež připravila nástup nové, kritické generace na přelomu 19. a 20. století. Machar v básnické tvorbě kladl důraz na zprozaičtění verše, hovorovost výpovědi, věcnost, zájem o konkrétní osudy současníků – tím se stal jedním ze zakladatelů básnického realismu. K rané tvorbě řadíme sbírky Confiteor, Bez názvu. Golgata je syntézou Macharovy dosavadní básnické tvorby. Psal také historickou poezii, sbírky V záři helénského slunce, Jed z Judey a další. Sepsal dvojdílné vzpomínky o mládí a svých literárních počátcích s názvem Konfese literáta. Guy de MAUPASSANT /gi de mopasan/ (5. 8. 1850 zámek Miromesnil, Francie – 6. 7. 1893 Paříž, Francie) Francouzský prozaik, dramatik, žurnalista, mistr povídky a novely. Pocházel ze šlechtické rodiny v Normandii, studoval práva. Po kratší úřednické kariéře se věnoval novinářské a literární činnosti. Hodně cestoval, aktivně sportoval, žil bohémským životem. Začaly se u něho projevovat příznaky duševní choroby, pokusil se o sebevraždu, zemřel na progresivní paralýzu (velmi vzácné onemocnění mozku). Prvním literárním dílem byla básnická sbírka Verše, ale úspěch mu přinesla teprve novela Kulička, kde na příběhu kurtizány a rouenských občanů evokuje obraz francouzské společnosti. Celkem napsal přes tři sta povídek, například Slečna Fifi, Povídky sluky, Sestry Rondoliovy, Povídky dne a noci, Malá Roquová, Marná krása, Muška (ve výboru Příběhy plné lásky). Hrdiny jeho povídek jsou lidé ze všech společenských vrstev i prostředí, tématy jsou láska, příroda, běžný život venkovana, měšťana i úředníka, zabývá se také zkoumáním duševních stavů a halucinací člověka (např. Strach, Horla, Zjevení). Je autorem šesti románů, nejslavnější Miláček je o muži, který bez zábran využívá přízně žen. Napsal také několik divadelních her, cestopisů, množství studií a novinových článků. Karel MICHAL (28. 12. 1932 Praha – 30. 6. 1984 Basilej, Švýcarsko), vlastním jménem Pavel Buksa Český satirik, autor společenskokritických próz, scenárista. Po vystudování gymnázia studoval na lékařské fakultě, studia však nedokončil. Vystřídal řadu povolání, než začal působit jako dramaturg, nakladatelský lektor a redaktor. Poté se stal spisovatelem z povolání. Roku 1968 odešel do exilu, usadil se ve Švýcarsku. Roku 1984 zvolil dobrovolný odchod ze života. Nejprve se představil jako satirik, v prvotině, souboru povídek Bubáci pro všední den, kritizuje pomocí nadsázky konvenčnost a přetvářku. V historické novele Čest a sláva, stejně jako v próze Gypsová dáma pojednává o základních životních jednotách jako věrnost, čest, spravedlnost, láska. Zkušenost exilu zaznívá v souboru povídek Rodný kraj. Warren MILLER /vorin milr/ (31. 8. 1921 Stowe, Pensylvánie, USA – 20. 4. 1966 New York, USA) Americký prozaik, autor satirických románů. Studia na univerzitě dokončil až po válce, ve které se účastnil bojů v Normandii. Pracoval jako učitel, pracovník v reklamě a redaktor, pak se věnoval literární činnosti. Zemřel na rakovinu plic. Ve svých prózách řeší aktuální společenská témata (život mládeže, problémy manželství, společnosti). Mezi nejznámější romány patří Rozum usnul, Jak dnes žijeme. Vrcholem tvorby je román o životě černošské mládeže v Harlemu Prezydent Krokadýlů. Působivost románu podtrhuje jazyková stránka, užití argotu a slangu, hovorová řeč. Politická satira Hledá se generál je zaměřena proti vojenské nadřazenosti. Příběh Obležení Harlemu pojednává o problému rasismu. Christian MORGENSTERN /kristyján morg(e)nštern/ (6. 5. 1871 Mnichov, Německo – 31. 3. 1914 Merano, Itálie) Německý básník. Studoval práva a národní hospodářství, později filozofii a dějiny umění. Věnoval se novinářské, překladatelské a básnické činnosti. Onemocněl tuberkulózou, léčil se v sanatoriích. Psal přírodní, milostnou a metafyzickou lyriku, byl ovlivněn filozofií F. Nietzscheho a A. Schopenhauera. Mezi první sbírky patří V zámku fantazie, Na mnohých cestách. Více se však proslavil groteskně fantastickými verši: Šibeniční písně, Palmström, Palma Kunkel, Šlasi, které původně vytvářel pro zábavu stolní společnosti, poté byly uváděny i v kabaretech; souborně vydávány pod názvem Veškeré šibeniční písně. Na těchto básních (například Košilela) zaujme jazyk, jsou založeny na proměnách zvuků a forem, slovních hříčkách, novátorství. Tato jazyková originalita klade veliké nároky na překladatele Morgensternových veršů, do češtiny je překládal například Emanuel Frynta či Josef Hiršal.


Čítanka 9 – Slovníček autorů N Jan NERUDA (9. 7. 1834 Praha – 22. 8. 1891 Praha) Český básník, prozaik a fejetonista, novinář a člen literární skupiny májovců. Vyrůstal ve velmi chudých sociálních podmínkách, což ovlivnilo celou jeho tvorbu. Dokázal tak mistrně zachytit charakteristiky „lidí zdola“, zvláště v próze. První sbírka Hřbitovní kvítí nebyla čtenáři ani kritikou uznána, byla v podstatě neúspěšná. Stejně tak i jeho pokusy o drama Ženich z hladu, Prodaná láska, Francesca di Rimini. Divadlu se věnoval jako kritik, psal stati o divadle, hercích, hrách apod. Naplno se našel v novinách, od r. 1860 v nich zůstal natrvalo (Národní listy, Obrazy života). Píše pohotově o kulturních a společenských problémech, nechybí humor, vtip a krása obyčejných věcí v životě – například fejetony Rvačky na Vinohradech, 1. máj 1890 z výboru fejetonů Co se v Praze všecko děje. Další básnická sbírka Kniha veršů je rozdělena do tří oddílů. Mezi epickými verši zdůrazňuje sociální motivy především v baladách, vytváří tzv. baladu sociální (Dědova mísa). Sbírku Písně kosmické čtenáři okamžitě rozebrali, J. Neruda se stává uznávaným básníkem, ve sbírce převádí poměry ve vesmíru na vztahy mezi lidmi, věří v úspěch pokroku, vědy, optimismus v budoucnost národa. R. 1883 vydává Balady a romance, je zde trojí námětový okruh – balady týkající se lidských vztahů (Balada dětská), balady týkající se národního uvědomění a vlastenectví (Romance o Karlu IV.) a balady biblické a legendární. Poslední sbírkou byly Prosté motivy, což je jednak citový deník o lásce k mladičké příbuzné Aničce, jednak popis lásky a sepětí s přírodou. Posmrtně vydal Jaroslav Vrchlický Zpěvy páteční, obraz národního utrpení, ale i vzkříšení národa. Prózu z 50. a 60. let shrnul Neruda do knihy Arabesky (zachycuje postavy z malostranského prostředí, často se smutným až tragickým koncem) a Různí lidé (povídky z cest). Povídky malostranské uceleně zachycují život na Malé Straně, kde J. Neruda vyrůstal, mistrovsky zachytil charakteristiku postav, prostředí a události (Přivedla žebráka na mizinu, Hastrman, Doktor Kazisvět, Figurky, Týden v tichém domě, Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku aj.). Stanislav Kostka NEUMANN (5. 6. 1875 Praha – 28. 6. 1947 Praha) Český básník, prozaik, publicista, překladatel, literární a výtvarný kritik, novinář, organizátor kulturního života. Syn advokáta, po brzké otcově smrti vychováván matkou ve vile na Žižkově, kde se později scházela jeho anarchistická skupina. Nedokončil studium na gymnáziu a obchodní akademii. Vězněn, přiklonil se k ideologii komunistického anarchismu a k anarchistickému hnutí, které prosazoval na stránkách časopisu Nový kult. Kolem časopisu Červen soustředil předválečnou modernu i nastupující mladou generaci, hlásící se k tzv. proletářskému umění. Byl redaktorem Proletkultu, orgánu komunistické strany. Roku 1929 z Komunistické strany Československa vystoupil. Aktivně se podílel na formulování programu tzv. socialistického realismu, knihou Anti-Gide se postavil za oficiální sovětskou politiku. Do literatury vstoupil pod vlivem symbolistně dekadentních básníků – například Apostrofy hrdé a vášnivé. Novým životním zdrojem se stává Neumannovi příroda (sbírka Kniha lesů, vod a strání). Do poezie ve sbírce Nové zpěvy vnáší soudobý svět techniky a civilizaci. Svou představu proletářské poezie soustředil do sbírky Rudé zpěvy. Ve sbírce Sonáta horizontálního života se pokusil vyslovit své životní krédo. Neumann je autorem jediného románu Zlatý oblak, psal fejetony – knihy S městem za zády, Ať žije život. Vítězslav NEZVAL (26. 5. 1900 Biskoupky u Mor. Krumlova – 6. 4. 1958 Praha) Český básník, dramatik a prozaik, vůdčí představitel avantgardní a společensky angažované poezie. Studoval gymnázium v Třebíči, studia na filozofické fakultě nedokončil. Žil s menšími přestávkami jako spisovatel. Byl členem Devětsilu, 1934 založil s K. Teigem Surrealistickou skupinu. Ve 30. letech se účastnil boje proti fašismu, krátce vězněn. Po válce podporoval kulturní politiku Komunistické strany Československa. Nezval byl moderním básníkem, poetickým experimentátorem, autorem básní překypujících hravou obrazností a radostí ze života, byl hlavním tvůrcem poetismu – skladby a sbírky Pantomima, Podivuhodný kouzelník, Nápisy na hroby, Blíženci, Edison. Psal i sociálně kritické básně (52 hořkých balad studenta Roberta Davida). V první polovině 30. let hledal Nezval novou uměleckou koncepci, výrazem tohoto hledání je například sbírka Skleněný havelok. Naplno se však surrealismus projevuje v dalších sbírkách (Žena v množném čísle, Absolutní hrobař). Surrealistické postupy jsou patrné i na prózách. Atmosféře politického kultu odpovídá oslavná poéma Stalin, ale i další sbírky. Z jeho veršovaných dramat je nejznámější milenecký příběh Manon Lescaut. Pro děti napsal moderní pohádku Anička skřítek a Slaměný Hubert. Doplňkové materiály k učebnici Čítanka 9 (Slovníček autorů) © Nakladatelství Fraus, Plzeň 2012 • www.fraus.cz • Kopírování povoleno

Čítanka 9 – Slovníček autorů O István ÖRKÉNY /ištván erkény/ (5. 4. 1912 Budapešť, Maďarsko – 24. 6. 1979 Budapešť) Maďarský dramatik a prozaik. Vystudoval farmacii a chemii, ale věnoval se literární činnosti. Válku prožil na frontě a v zajetí, zkušenosti zúročil ve svém díle. Po válce pracoval jako dramaturg. Psal povídky, novely, romány a dramata, vytvořil nový žánr tzv. minutových grotesek – krátkých povídek břitkého humoru sahajícího až k absurditě (výbor Minutové grotesky). Tvorbu zahájil surrealistickými povídkami, později v jeho tvorbě převládají zážitky z válečného období (Lidé z lágrů, Budínský půst). Světového ohlasu dosáhl jako dramatik, především hrou Kočičí hry, která se dočkala filmového zpracování a byla inscenována na mnoha světových jevištích. K dalším hrám patří Pokrevní příbuzní či Hledači klíčů. George ORWELL /džórdž orvel/ (25. 6. 1903 Monthihari, Indie – 21. 1. 1950 Londýn) vlastním jménem Eric Arthur Blair Anglický prozaik a esejista, kritik stalinismu. Narodil se v rodině britského koloniálního úředníka, studoval v Anglii na Etonu. Několik let byl policejním úředníkem v Barmě, nemohl se smířit s pocitem utlačování kolonií, proto odešel a žil mezi londýnskou a pařížskou chudinou. Pracoval jako novinář, psal pod pseudonymem. Vyznačoval se hlubokým sociálním cítěním. Zemřel na tuberkulózu. Ve svých raných dílech vycházel z osobních zkušeností; život mezi tuláky zobrazuje v próze Na dně v Paříži a Londýně, koloniální útlak v Barmě v románu Barmské dny. Kritizuje spotřební společnost, vrcholem jeho tvorby je román Farma zvířat, satiricko-alegorický obraz vývoje v Rusku v 1. polovině 20. století, a román 1984, který je antiutopickou vizí budoucího totalitního světa, který zcela ovládá člověka. Je autorem reportáží a esejů (V břiše velryby, Lev a jednorožec), v nichž uvažuje o společnosti, politice a literatuře.


Čítanka 9 – Slovníček autorů P Karel PECKA (6. 12. 1928 Kližská Nemá, Slovensko – 13. 3. 1997 Praha) Český prozaik, autor příběhů o osudech politických vězňů po roce 1948. Z politických důvodů nebyl přijat na vysokou školu, nastoupil na úřednické místo. V květnu 1949 zatčen, obviněn z velezrady a odsouzen k vězení. Vězněn v pracovních táborech. Po propuštění byl kulisákem v Národním divadle, poté spisovatelem. Po roce 1969 nesměl oficiálně publikovat, proto vydával své prózy v exilu, v 70. a 80. letech samizdatově. Ve své tvorbě se na základě osobních zkušeností zaměřil na tabuizované a společensky palčivé téma – osudy politických vězňů, prostředí pracovních táborů. Patří sem povídkové knihy Úniky, romány Horečka, Veliký slunovrat. Tato linie vyvrcholila v psychologickém románu Motáky nezvěstnému, kde hledá cestu k vnitřní svobodě v prostředí panujícího totalitního násilí. Narůstající zájem o současnou tematiku pak vyústil v povídkový cyklus Malostranské humoresky. Benjamin PÉRET /benžamen pere/ (4. 7. 1899 Rezé, Francie – 17. 9. 1959 Paříž, Francie) Francouzský básník. Byl spjat se surrealistickým hnutím jako básník i organizátor. Pomocí bohaté obrazotvornosti v básních útočil na církev, armádu a vlastenectví – sbírka Tenhle chleba nejím. K dalším sbírkám patří Hanba básníků, Nesmrtelná nemoc, Byla jedna pekařka, Kýta, její život a dílo. Jeho báseň Půjdu, chceš-li v překladu Vítězslava Nezvala se v české literatuře stala přímo zosobněním surrealismu. Karel POLÁČEK (22. 3. 1892 Rychnov nad Kněžnou – 19. 10. 1944 Osvětim, Polsko, nebo začátek roku 1945 koncentrační tábor Dora, Německo) Přední představitel české meziválečné humoristické a satirické prózy, založené na jazykové komice, novinář. Narodil se v českožidovské rodině, gymnázium dokončil v Praze, poté pracoval jako úředník. Roku 1914 narukoval do války, po válce opět úředníkem. Byl zaměstnán také jako redaktor (Lidové noviny), vydával vlastní humoristický časopis Dobrý den. Vynikl v žánrech sloupku (35 sloupků) a soudničky (Soudničky). Do exilu poslal dceru, sám však neodešel včas. Nesměl publikovat (román Hostinec U kamenného stolu kryl svým jménem malíř V. Rada). V červenci 1943 se přihlásil do transportu do Terezína. Tématem Poláčkova díla jsou osudy „malých“ lidí na okrajích velkoměst nebo na maloměstě, drobných úředníků a živnostníků s jejich zálibami (hospoda, karty, fotbal) i trápeními. Zobrazuje jejich mluvu, gesta, na hrdiny pohlíží s odstupem. Komičnost vyrůstá z popisu postav, jejich rozmluv i z jazyka – používá frázovitou mluvu. Komika v jeho dílech je laskavě humorná (díla Muži v ofsajdu, Hráči, Bylo nás pět s vypravěčem Péťou Bajzou, Pan Selichar se osvobodil), druhá poloha je satirická, k těmto prózám náleží román Dům na předměstí. V této linii pokračuje ve svém vrcholném díle, cyklu románů, které se odehrávají v okresním městě před 1. světovou válkou a během ní (předlohou byl rodný Rychnov): Okresní město, Hrdinové táhnou do boje, Podzemní město, Vyprodáno, z pátého dílu je znám jen zlomek. Okrajové místo v Poláčkově tvorbě zaujímají divadelní hry a práce pro film. Jacques PRÉVERT /žak prevér/ (4. 2. 1900 Neuilly-sur-Seine, Francie – 11. 4. 1977 Omonville-la-Petite, Francie) Francouzský básník, scenárista. Pocházel z chudé rodiny, na živobytí si vydělával různě. Sblížil se se skupinou surrealistů, ale pro své postoje byl vyloučen. Začal se více věnovat filmu a divadlu. Poezii soustavně vydával až po druhé světové válce, básně doplňoval vlastními kresbami a kolážemi. Psal také hry, skeče, frašky a monology pro avantgardní divadla, oblíbené byly jeho písně, šansonové texty. Jeho první sbírka Slova vyvolala velký čtenářský ohlas. Obsáhlá sbírka obsahuje 95 básní, písní a básní v próze, v nichž odmítá válku, oslavuje lásku, všímá si všedního života. Hravost a nápaditost surrealistických textů s humorem je i v dalších sbírkách (Příběhy, Velký jarní bál, Pro tebe má lásko, Déšť a pohoda, Harampádí, Kůň na ostrově), inspiruje se písněmi, popěvky i dětskými říkankami. U nás inspiroval tzv. poezii všedního dne a hnutí divadel malých forem. Je autorem úspěšných filmových scénářů – Nábřeží mlh, Den začíná, Návštěva z temnot, Děti ráje aj., podílel se i na filmech dokumentárních a animovaných.


Čítanka 9 – Slovníček autorů R Karel Václav RAIS (4. 1. 1859 Lázně Bělohrad – 8. 7. 1926 Praha) Český prozaik, tvůrce české realistické prózy, románové idyly a elegie. Vystudoval nižší reálku a učitelský ústav. Jako mladší učitel pracoval v Trhové Kamenici, po složení učitelské zkoušky přešel do Hlinska, odkud byl přeložen do Prahy. Ve škole na Vinohradech působil jako ředitel. Po trojnásobné smrti v rodině (manželka, zeť, bratr) odešel v r. 1915 na dovolenou a do školy se už nikdy nevrátil. Mezi jeho první práce patří verše pro děti, fejetony a básně o těžkostech učitelského povolání. Typické pro tvorbu K. V. Raise je realistická próza ze soudobého života vesnice a města v Podkrkonoší a na Českomoravské vysočině, např. V boudě, Matka a děti či kniha povídek Výminkáři. Z dalších děl můžeme jmenovat romány Zapadlí vlastenci a Západ (název neoznačuje světovou stranu, ale sklonek života), Kalibův zločin (o rozvratu rodiny vyvolaného lidskou vypočítavostí), Paničkou (srovnání života ve městě a na vesnici), Na lepším (hlavní hrdina neunese vlastnictví většího majetku a rozvrátí rodinu), Sirotek (o dítěti, které se stane nástrojem boje mezi otcem a babičkou), Horské kořeny, Pantáta Bezoušek, Skleník. Kniha povídek Potměchuť popisuje sobectví pramenící z různorodých lidských slabostí. Románem O ztraceném ševci uzavřel svou tvorbu za 1. světové války. Ještě za autorova života byla řada jeho děl přeložena do několika cizích jazyků, vydána v zahraničí a některá díla byla zfilmována. Svými díly se snažil mladým lidem vštípit lásku k národu, zájem o dějiny, chtěl v nich pěstovat smysl pro hezké lidské vztahy, ovšem dnes už tyto práce zastaraly, především kvůli náboženským prvkům a sentimentalitě. Erich Maria REMARQUE /érich maríja remark/ (22. 6. 1898 Osnabrück, Německo – 25. 9. 1970 Locarno, Švýcarsko) Německý spisovatel. Po krátkém studiu byl odveden roku 1916 na válečnou frontu, kde byl mnohokrát zraněn. Po válce vystřídal několik zaměstnání, získal americké občanství a žil střídavě v USA a ve Švýcarsku. Po převzetí moci fašisty byly jeho knihy zakázány a veřejně páleny. Vynikl jako autor společenských románů s aktuální tematikou, zaměřuje se proti militarismu, fašismu. K vrcholným dílům patří již jeho první román Na západní frontě klid, kniha byla během krátké chvíle přeložena do 12 jazyků. Volným pokračováním je Cesta zpátky, která popisuje zařazení těch, kdo přežili válku, do běžného poválečného života. O kamarádství pojednává román Tři kamarádi. V dalších románech (například Brána vítězství, Jiskra života, Čas žít, čas umírat, Černý obelisk, Noc v Lisabonu) si všímá osudu emigrantů, boje proti fašismu, vyzdvihuje pojmy, jako je skutečné lidství, kamarádství a čest. Arthur RIMBAUD /artyr renbo/ (20. 10. 1854 Charleville, Francie – 10. 11. 1891 Marseille, Francie) Francouzský básník, významný představitel tzv. prokletých básníků. Byl výborný student, verše psal již od mládí. Několikrát utekl do Paříže, kde se seznámil s Verlainem a ten ho uvedl do pařížských básnických kruhů. Po ukončení vztahu (Verlain Rimbauda postřelil) se toulal po celé Evropě, Asii a Africe a živil se nejrůznějšími způsoby, obchodoval se zbraněmi, kožešinami, kávou, zlatem, slonovinou. Rimbaudovo dílo vzniklo během let 1869–1873, mezi jeho 15. a 19. rokem. Svou poezii založil na odboji a vzpouře proti všem hodnotám světa (víra, rodina, řád, práce, vlast), proti tradiční poezii. Vyznačuje se uvolněnou obrazotvorností až rezignací na básnické slovo. V pařížském básnickém spolku se uvedl sbírkou Opilý koráb, básně jsou plné barev, pohybů, snů a halucinací, živlů. Iluminace je soubor 45 básní v próze, které vyšly souborně až po autorově smrti. Jediné dílo, které vydal Rimbaud sám, je Sezona v pekle, soubor devíti básnických próz. Je osobní bilancí i úvahou nad osudem prokletého básníka. Rimbaudovo dílo ovlivňovalo moderní poezii 20. století. Česky vyšel výbor z veršů a próz například pod názvem Má bohéma. Romain ROLLAND /romen rolan/ (29. 1. 1866 Clamecy, Francie – 30. 12. 1944 Vézelay, Francie) Francouzský prozaik, dramatik a esejista, nositel Nobelovy ceny za literaturu (udělena roku 1915). Studoval historii a umění v Paříži a Římě, působil jako profesor dějin hudby a umění v Paříži. Veřejně projevoval své názory na významné historické události. Literární dráhu zahájil dramatickou trilogií Tragédie víry, tradice Francouzské revoluce jej inspirovaly k druhé trilogii s názvem Divadlo revoluce, ke které se později vrátil s dalšími tituly. Světové proslulosti dosáhly jeho románové cykly Jan Kryštof a Okouzlená duše. Významné pozornosti dosáhla také protiválečná novela Petr a Lucie. Součástí jeho tvorby jsou i životopisy – Život Beethovenův, Život Tolstého – a práce publicistické. Ceněny jsou jeho odborné práce z oblasti hudby, divadla a výtvarného umění.


Čítanka 9 – Slovníček autorů S SAKI (18. 12. 1870 Akjab, Barma – 14. 11. 1916 Francie), vlastním jménem Hector Hugo Munro /hektr hjúgou manrou/ Anglický povídkář, humorista a satirik. Byl válečným dopisovatelem na Balkáně, později parlamentním zpravodajem. Padl jako dobrovolník za 1. světové války na francouzské frontě. Do literatury vstoupil satirou na britské politické poměry za búrské války Westminsterská Alenka. Těžištěm jeho práce jsou povídky vydávané původně časopisecky pod pseudonymem. Typickým hrdinou je svérázný a duchaplný mladý muž šokující okolí nečekaným chováním. Česky vyšly tyto humoristické povídky (například Kocomour), v nichž jsou patrné stopy autorovy zkušenosti, ve výborech Kruté šprýmy a Léčba neklidem. Psal i delší prózy, například Nesnesitelný Bassington, Za časů Vilémových. Zdena SALIVAROVÁ (21. 10. 1933 Praha) Česká prozaička, nakladatelka, redaktorka, překladatelka. Po maturitě na gymnáziu se stala zpěvačkou a herečkou, studovala dramaturgii na FAMU. Roku 1969 odjela s manželem J. Škvoreckým do USA a Kanady, kde se rozhodli zůstat. V Torontu založili roku 1971 nakladatelství Sixty-Eight Publishers, ve kterém do roku 1990 vydávali literaturu v Československu zakázanou. Zde vykonávala většinu technických a redakčních prací, publikovala vlastní tvorbu. Střet s mužským pokryteckým světem zobrazuje Pánská jízda. Honzlová je částečně autobiografický román, který zobrazuje konflikt s ideologickým režimem v 50. letech. Další díla Salivarové jsou novely Nebe, peklo, ráj a román v dopisech Hnůj země, kde vystupuje postava nakladatelky s autobiografickými rysy. S manželem napsala knihu o historii jejich nakladatelství s názvem Samožerbuch. Ernest Thompson SETON /érnyst tom(p)sn sítn/ (14. 8. 1860 South Shields, Anglie – 23. 10. 1946 Santa Fe, USA) Kanadský spisovatel anglického původu, přírodozpytec. Zájem o divokou přírodu a o styl života mimo technickou civilizaci ho vedl k poznávání života severoamerických indiánů, obdivoval na něm soulad s přírodou a o ideálu takového života chtěl přesvědčit i své čtenáře. Knihami o přírodě chtěl mládež poučit i vychovat. V českém překladu vyšla řada jeho děl: příběh Král vlků, Povídky od táborového ohně, Poselství rudého muže ad. Povídky, jejichž hrdiny jsou volně žijící zvířata a lesní ptáci, mají v česky vydaných souborech různé názvy – Divoké děti lesů, Moji známí z divočiny, Z lesního království. Autorova snaha vštípit dětem pravidla úcty a pokory k přírodě je zřetelná v příručce pro skauty a táborníky Kniha lesní moudrosti nebo ve „výchovném programu“ Dvanáct tajemství lesa. V knize Dva divoši kamarádi napodobují nejen indiánské způsoby oblékání, bydlení a jídla, ale chtějí ovládnout i řadu indiánských dovedností přírodních lidí. O přátelství Kanaďana bělocha Rolfa a indiána Quonaba je dobrodružný příběh z počátku 19. století Rolf zálesák. William SHAKESPEARE /viljem šejkspír/ (asi 23.–26. 4. 1564 Stratford nad Avonou, Anglie – 23. 4. 1616 Stratford nad Avonou) Anglický dramatik, vrcholný představitel světové dramatické tvorby. Jako mladý odešel do Londýna, aby se věnoval divadlu, začínal jako herec, poté působil jako upravovatel her a autor. Měl přístup do šlechtických a univerzitních kruhů, ke dvoru královny Alžběty. Stal se podílníkem a dramatikem nového londýnského divadla The Globe. Shakespearova tvorba je velice rozsáhlá, napsal 37 dramat, je autorem 3 epických básní a sbírky 154 sonetů (Sonety). Dramata čerpají především z anglické historie, jsou to komedie, tragédie, hry s pohádkovými a bájeslovnými motivy. K historickým hrám řadíme dramata s námětem z anglických dějin (Jindřich VI., Richard III. aj.), ale i antické historie (Caesar a Kleopatra, Julius Caesar). Z komedií jsou známé především hry Zkrocení zlé ženy, Marná lásky snaha, Mnoho povyku pro nic, Jak se vám líbí aj., pohádkově laděný je Sen noci svatojánské. K vrcholům světové dramatiky se řadí tragédie Hamlet a Král Lear. Renesanční tragédie Romeo a Julie je o lásce dvou veronských milenců, která je poznamenána nenávistí dvou znepřátelených rodů. Z dalších dramat jmenujme Kupce benátského, Veselé paničky windsorské, Večer tříkrálový, Othella, Mackbetha, Zimní pohádku a Bouři.


Čítanka 9 – Slovníček autorů Jan SKÁCEL (7. 2. 1922 Vnorovy u Strážnice – 7. 11. 1989 Brno) Český básník, autor lyrické poezie, spjatý s moravskou kulturní tradicí. Studoval češtinu a ruštinu na univerzitě v Brně, studia však nedokončil a působil v redakci brněnského deníku Rovnost. Později byl šéfredaktorem časopisu Host do domu, poté spisovatel z povolání. V 70. letech jeho knihy nesměly oficiálně vycházet. Jeho básně vyjadřují láskyplný vztah ke krajině a domovu, jejich obrazy však obsahují i smutek z lidské lhostejnosti, vyjadřují lítost nad citovou otupělostí moderního člověka (např. ve sbírkách Smuténka, Metličky). Ve více Skácelových básních se objevuje motiv studánky jako význam citové vroucnosti a mravní čistoty; lidovou poezii připomíná i písňová forma v jeho sbírkách Dávné proso a Naděje s bukovými křídly (básně – čtyřverší). Jeho tvorba pro děti obsahuje sbírky básní Uspávanky, Proč ten ptáček z větve nespadne (sbírka inspirovaná obrázky Josefa Čapka) a Kam odešly laně, v níž opět básník verši doprovází pastely J. Čapka s tematikou dětské hry. Prozaické, ale básnivé úvahy vydal ve dvou souborech – Jedenáctý bílý kůň, Třináctý černý kůň. Josef Václav SLÁDEK (27. 10. 1845 Zbiroh – 28. 6. 1912 Zbiroh) Český básník a překladatel, autor většinou lyrické poezie – intimní, rodinné a sociální, zakladatel novodobé poezie pro děti. Studia na univerzitě nedokončil. Redigoval almanach Ruch. Využil pozvání zámožného Čechoameričana a vycestoval do Ameriky – z cesty čerpá v raném cyklu fejetonů a próz Americké obrázky a jiná próza, verše z Ameriky jsou v první sbírce Básně. Po návratu byl členem redakce Národních listů, také se živil jako učitel angličtiny a překládal (přeložil třiatřicet dramat W. Shakespeara). Věnoval se především poezii, ve sbírce Selské písně a české znělky jsou básně s tematikou venkova a vlasteneckého ladění. Mezi další sbírky patří Světlou stopou, Sluncem a stínem. Pozdní poezii reprezentují sbírky Písně smuteční nebo V zimním slunci. Pro děti a mládež vydal sbírky Zlatý máj, Skřivánčí písně, Zvony a zvonky (s básní Lesní studánka), pro děti psal jednoduchá říkadla, často humorná, básně působící na mravní a vlastenecké cítění čtenářů. Jindřiška SMETANOVÁ (26. 10. 1923 Rosice u Brna), rozená Macháčková Česká prozaička rozvíjející tradici povídkového fejetonu, scenáristka. Po maturitě na obchodní akademii pracovala jako úřednice, později vystřídala několik zaměstnání. Je autorkou námětů a spoluautorkou scénářů pro řadu filmů, televizních inscenací a rozhlasových pořadů. Prozaickou prvotinou Koncert pod platany se hlásila k programu skupiny Květen. Ve své tvorbě se snažila podat jiný obraz společnosti a lidských osudů, než jaký nabízela literatura socialistického realismu, zachytit pocity plnosti a harmonie, rozvinutím tohoto postoje vznikly povídkové fejetony navazující na tradici fejetonů J. Nerudy – Ustláno na růžích, Ustláno na růžích a pod nebesy, fejetonistickou tvorbu shrnuje soubor Pozor, vyletí ptáček. Antonín SOVA (26. 2. 1864 Pacov – 16. 8. 1928 Pacov) Zakladatelská osobnost moderní české poezie, tvůrce básnického impresionismu a symbolismu, prozaik. Začal studovat práva, ale studia nedokončil, působil jako písař na pražském magistrátě. Již na gymnáziu začal publikovat své básně, od poloviny 80. let se účastnil formování umělecké generace, roku 1895 podepsal Manifest České moderny. Získal místo vedoucího knihovníka pražské městské knihovny, kde pak 22 let pracoval. Citově ho značně zasáhl rozpad manželství. Poslední léta života trpěl míšní chorobou. Již v první sbírce se přiklonil k realistické poezii, v další sbírce Květy intimních nálad jsou již básně náladové intimní lyriky. Sbírka Vybouřené smutky obsahuje vizionářskou poezii, která vyjadřuje básníkovo rozčarování ze stavu světa. Protiváhu tvořila milostná a přírodní lyrika, shrnutá do souboru Ještě jednou se vrátíme. Vyvrcholením intimní linie se stala sbírka Lyrika lásky a života. Na počátku 20. let procházela Sovova poezie novými proměnami. Sova se věnoval i próze – Próza, Ivův román, Výpravy chudých. Jiří SUCHÝ (1. 3. 1923 Lesní Jakubov u Náměště nad Oslavou) Český textař, básník, dramatik, prozaik, herec. Profesí je výtvarník-grafik, vynikající kreslíř, své knihy sám ilustruje. Suchého umělecká dráha literární (texty her i písní vždy spjaté s divadlem a hudbou) začala v pražském divadle Reduta, ve spolupráci s Ivanem Vyskočilem, Miroslavem Horníčkem, Jiřím Šlitrem a dalšími. Založili Divadlo Na Zábradlí, které otevřeli Suchého a Vyskočilovo hrou Kdyby tisíc klarinetů (režiséři stejnojmenného hudebního filmu z 60. let jsou Ján Roháč a Vladimír Svitáček). Doplňkové materiály k učebnici Čítanka 9 (Slovníček autorů) © Nakladatelství Fraus, Plzeň 2012 • www.fraus.cz • Kopírování povoleno

Čítanka 9 – Slovníček autorů Hned poté J. Suchý a J. Šlitr založili Divadlo SEMAFOR (zkratkové slovo tvořené z počátečních písmen slov SEdm MAlých FORem, tj. sedm uměleckých oborů, jimiž se divadlo zabývá: hudební komedie, hudba, poezie, film, loutky, výtvarnictví, tanec). Dramatikem tohoto autorského divadla byl J. Suchý, každý rok byla premiéra nové hry s písničkami (texty J. Suchý, hudba J. Šlitr, vytvořili dvojici autorskou i hereckou), počínaje hrou Člověk z půdy. V dalších hrách (Taková ztráta krve, Zuzana je sama doma, Zuzana není pro nikoho doma ad.) dějová linie příběhu zcela ustoupila do pozadí, šlo o hudebně-dramatická pásma z písniček a vtipných spojovacích dialogů. Z písniček se staly evergreeny, týká se to i textů jazzové opery Dobře placená procházka. V 60. letech J. Suchý texty souborně vydával (sbírky Klokočí, Motýl, Pro kočku ad.). V 70. letech v době normalizace nemohl svobodně tvořit, musel ze Semaforu odejít, do svého divadla se mohl vrátit až v 90. letech (sbírka Trocha poezie ad.). Suchého humorná poetika těží z jazykové hry, z významových a kompozičních možností rýmu a z překvapivých spojení motivů (z asociací). Hra Jonáš a tingltangl vyjadřuje odsudek německého nacismu a války. Zvláštní kapitolu tvoří Suchého hry autorsky aktualizující známá klasická literární díla, např. hra Faust, Markéta, služka a já (ve spolupráci s I. Vyskočilem) a hra Dodatek k pověsti o Faustově domě v Praze (parafráze Goethova dramatu Faust). Hra Kytice je parafrází některých balad z Erbenovy sbírky (např. Polednice, Vodník). Mezi prózami (např. sbírka povídek Med ve vlasech nebo Větší lexikon pro zamilované) mají výjimečné postavení vzpomínkové knihy, které jsou jako literatura faktu nejen pobavením, ale i zdrojem poznání historie Semaforu: Knížka aneb Co mne jen tak napadlo, Vzpomínání od Reduty k Semaforu, Tak nějak to bylo.


Čítanka 9 – Slovníček autorů Š Varlam ŠALAMOV (18. 6. / 1. 7. 1907 Vologda, Rusko – 18. 1. 1982 Moskva, Rusko) Ruský prozaik a básník. Po absolvování střední školy se přestěhoval do Moskvy, pracoval jako koželuh, vystudoval práva. Zatčen v ilegální tiskárně Moskevské univerzity, odsouzen ke třem letům vězení a k vyhnanství. Po návratu působil jako novinář a spisovatel, tehdy uveřejnil své první povídky. Znovu zatčen jako nepřítel lidu, dalších 17 let vězněn a ve vyhnanství. Po rehabilitaci se vrátil k poezii, jeho verše se objevovaly v časopisech. Mezi jeho básnické sbírky patří Křesadlo, Šelest listů, Cesta a osud a další. Vícesvazkový cyklus krátkých próz vyšel pod názvem Kolymské povídky, ve kterých zobrazuje kruté stránky života ve vězení a v táborech, řadíme je k tzv. vězeňské próze. V Šalamově pozůstalosti byl objeven soubor skic a povídek Šoková terapie a teoretické úvahy o verši. Josef ŠKVORECKÝ (27. 9. 1924 Náchod – 3. 1. 2012 Toronto, Kanada) Český prozaik, překladatel, esejista, exilový nakladatel. Vystudoval na filozofické fakultě angličtinu a filozofii. Od 50. let pracoval jako nakladatelský redaktor v Odeonu a v redakci časopisu Světová literatura. Jako romanopisec a povídkář proslul svým humorně satirickým postojem k pokrytecké okázalosti zakrývající hloupost nebo zbabělost. Okupační tematiku netradičně zpracovanou jako dobu dospívání vypravěče a jeho sexuálního dozrávání spojeného s komickými situacemi, ale i se sarkastickým pohledem na okupační moc a její české přisluhovače najdeme v řadě jeho próz, v nichž je vypravěčem teenager Danny Smiřický, postava s autobiografickými rysy. Danny není vzorem šlechetnosti, ale nesnáší lež a politické prospěchářství. V románu Zbabělci o konci druhé světové války v malém městě Kostelci vypravěč Danny hodnotí chování dospělých, kteří se v posledních dnech války začnou alibisticky chovat jako odbojáři, realisticky vidí vojáky Rudé armády. Německá okupace je autorem nahlížena jako doba odhalující charakter člověka a jeho mravní selhání (v novele Lvíče, zfilmováno s názvem Flirt se slečnou Stříbrnou), ale i jako doba daných protektorátních podmínek, v nichž mladý člověk žije své všední, ale neopakovatelné dny, to je patrné v cyklu povídek s židovskou tematikou Sedmiramenný svícen nebo Hořkej svět. Ve sbírce povídek Prima sezóna sarkasmus ustupuje vlídnému humoru – Danny vypráví o svých protektorátních studentských láskách – jazzu a děvčatech (stejnojmenný televizní seriál, režie K. Kachyňa), zato v románu Tankový prapor je v obrazu Dannyho vojenské prezenční služby v 50. letech 20. století groteskně ukázána nelidskost jiného totalitního režimu – komunistické moci (stejnojmenný film). Tento román i jiná díla vydal autor v kanadském exilu, kam odešel se svou ženou spisovatelkou Zdenou Salivarovou po okupaci naší republiky vojsky Varšavské smlouvy v r. 1968. V Torontu založili české exilové nakladatelství Sixty-Eight Publishers, kde vydávali knihy českých autorů (více než 200 titulů), kteří nemohli publikovat doma (o své nakladatelské činnosti píší se Z. Salivarovou v knize Samožerbuch). V exilu mj. napsal biografický román o hudebním skladateli Antonínu Dvořákovi (zvláště o jeho americkém pobytu) Scherzo capriccioso. Veselý sen o Dvořákovi. Josef Škvorecký je známý i jako autor několika detektivních románů s poručíkem Borůvkou a esejů Nápady čtenáře detektivek a také jako autor literárních scénářů pro film (Farářův konec, režie Ewald Schorm). Dokumentárně velmi cenná je jeho vzpomínková kniha o „nové vlně“ českého filmu 60. let s názvem Všichni ti bystří mladí muži a ženy. Josef Karel ŠLEJHAR (14. 10. 1864 Stará Paka – 4. 9. 1914 Praha) Český autor symbolistních a naturalistických próz. Studií chemie na pražské technice zanechal kvůli nemoci, pracoval jako chemik v cukrovaru, poté byl učitelem. Přispíval do mnoha časopisů, byl signatářem manifestu České moderny. Již první novela, Kuře melancholik, která paralelně sleduje osud umírajícího dítěte a kuřete, ukázala novost autorova literárního uchopování skutečnosti – drastický pochmurný pohled na mezilidské vztahy, expresivní jazyk, zájem o přírodu. V dalších prózách (povídky Co život opomíjí a Zátiší, román Temno, Vraždění) podává obraz světa postiženého lidskou surovostí a násilím. Obrací se také k městskému a maloměstskému prostředí – například Maloměstská idyla. Fráňa ŠRÁMEK (19. 1. 1877 Sobotka – 1. 7. 1952 Praha) Český básník, prozaik a dramatik, příslušník anarchistické generace. Na přání otce začal studovat právnickou fakultu, ale studií zanechal. Nechával tisknout své povídky a verše v regionálním tisku, což přispělo k tomu, že si zvolil literární dráhu. Připojil se k bohémské družině Stanislava Kostky Neumanna, pracoval jako redaktor časopisu Práce a spolupracoval s časopisem Nový kult a dalšími sociálně Doplňkové materiály k učebnici Čítanka 9 (Slovníček autorů) © Nakladatelství Fraus, Plzeň 2012 • www.fraus.cz • Kopírování povoleno

Čítanka 9 – Slovníček autorů demokratickými a anarchistickými časopisy. V roce 1905 byl za své působení v anarchistickém hnutí zatčen. Na to reagoval básní Píšou mi psaní, kvůli které byl vězněn další 4 týdny. Právě ve vězení vzniklo několik básní, které jsou součástí sbírky Modrý a rudý (provokativně vyjadřuje revoltu proti starému světu). Odpor k měšťácké společnosti vyjadřuje i v básnické sbírce Života bído, přec tě mám rád. Jeho první román Buřiči zůstal nedokončený, ale stal se první verzí románu Stříbrný vítr (příběh chlapce, který si z mnoha bolestných zklamání přece jen odnáší radostné poselství krásného a silného života). V románu Křižovatky sleduje osud tří citově i existenčně vykolejených postav. Na společenské ztroskotance se soustředí také v povídkových knihách Sláva života a Ejhle, člověk...! Román Past odráží konflikt stáří a mládí. Životní pesimismus přenáší i do povídek Osika a Klavír a housle. V období kolem 1. světové války vznikla básnická sbírka Splav, v níž se orientuje na základní životní hodnoty. Ve stejném období vznikl román Tělo a drama Léto (zachycuje prožitky mladého studenta, kterého z lásky ke vdané ženě vyléčí láska k vrstevnici Stázce). Fráňa Šrámek patřil mezi přední dramatiky, jeho lyrický styl bylo ovšem obtížné realizovat. Mezi nejznámější hry patří Měsíc nad řekou, zachycující setkání bývalých spolužáků, kteří se zamýšlejí nad ztracenými iluzemi mládí (zfilmováno r. 1953). V závěrečné etapě své tvorby se vrátil ke psaní básnických sbírek, např. Nové básně, Ještě zní.


Čítanka 9 – Slovníček autorů T Karel TEIGE (13. 12. 1900 Praha – 1. 10. 1951 Praha) Český teoretik a organizátor meziválečné avantgardy, výtvarný a literární kritik, publicista, překladatel, knižní grafik. Vystudoval dějiny umění a estetiku, souběžně působil jako výtvarník a grafik, výtvarný a literární kritik v časopisech a novinách. Vystupoval na straně levice, spoluzakládal roku 1920 umělecký svaz Devětsil. V roce 1934 spoluzakládal Surrealistickou skupinu. Redigoval řadu časopisů, organizoval výstavy a přednášky, věnoval se typografické tvorbě. Byl obeznámen s modernistickými hnutími v Evropě. Vytvořil program nové orientace Devětsilu, v němž se hlásí k marxismu – Nové umění proletářské. Ve vrcholném období poetismu vznikly statě shrnuté v cyklu O humoru, klaunech a dadaistech, studie Manifest poetismu a Báseň, svět, člověk. Ve 30. letech přijal surrealismus, tvorbu z tohoto období představují polemické stati o surrealismu a studie, například Jarmark umění, Surrealismus proti proudu. Připravoval rozsáhlé pojednání o základních jevech moderní tvorby, nedokončená Fenomenologie moderního umění měla být vyvrcholením Teigeho teoretické činnosti. James THURBER /džejms sérbr/ (8. 12. 1894 Columbus, USA – 2. 11. 1961 New York, USA) Americký prozaik a karikaturista, autor satirických povídek a bajek pro dospělé. Po nedokončeném vysokoškolském studiu pracoval jako úředník a novinář. V povídkách se zaměřuje na absurdity každodenního života a mezilidské vztahy (např. Pan Preble se zbavuje manželky). Terčem jeho satir byly například stereotypy vznikající v dlouholetém manželství a muži, kteří trpí komplexy a léčí si je únikem od reality. Psal také literární parodie. Pro děti napsal pět pohádek, česky vyšly v souboru Třináctery hodiny a dvě další pohádky. Povídky pro dospělé byly vydány česky v souboru Filozof a ústřice, Karneval, bajky pak v Bajky pro naši dobu. Karel TOMAN (25. 2. 1877 Kokovice – 12. 6. 1946 Praha), vlastním jménem Antonín Bernášek Český básník lyrické, milostné a meditativní poezie, novinář, překladatel z francouzštiny, představitel tzv. anarchistických buřičů. Po studiích se vydává do ciziny, poznal všechna evropská velkoměsta i poměry v anarchistických hnutích a teprve krátce před 1. světovou válkou se usadil v Praze. V prvotině Pohádky krve se objevují prvky symbolismu, vyjadřuje osobní prožitek ze zklamané lásky a milostného neuspokojení. Sbírka Torzo života vyjadřuje krizi člověka, který zápasí s tím, že život přináší i zradu a bolest, tragicky laděné verše. V poezii vyjadřuje vzdor proti maloměšťácké morálce peněz, stylizuje se do svobodného tuláka (opakovaný pobyt v cizině, převážně ve Francii), který pohrdá majetkem a společensky deformovanými vztahy (sbírka Melancholická pouť). V knize veršů Sluneční hodiny shrnuje každá báseň uzavřený lidský osud s jeho konflikty a dramaty, barvité líčení přírody. V drobné knížce Měsíce (12 básní) se přimyká k rodné zemi, zdůrazňuje tradice, obavy o osud národa. Ve sbírce Hlas ticha doznívá ohlas války a sbírkou Stoletý kalendář se přibližuje k původní tvorbě, „věčnému zápasu chudých“, a sní sen o svobodě. Tomanova poezie je neobyčejně působivá, zhuštěná (silný prožitek na malém kousku plochy). Tristan TZARA /cara/ (4. 4. 1896 Moinesti, Rumunsko – 24. 12. 1963 Paříž, Francie), vlastním jménem Samuel Rosenstock Francouzsky píšící básník rumunského původu, spolutvůrce dadaismu. Narodil se v rumunské židovské rodině, za 1. sv. války žil ve Švýcarsku, přijal pseudonym a rozhodl se, že bude psát ve francouzštině. V Curychu založil roku 1916 umělecké hnutí dada. Od roku 1919 žil v Paříži. Básně začal psát již na střední škole. Hnutí dada si kladlo za cíl zničit všechny morální, estetické, filozofické a náboženské hodnoty, v umění vyzdvihovalo princip náhody a provokaci. V tomto duchu Tzara tvoří i svoje básnické knihy Černošské básně, Dvacet pět básní, Srdce na plyn, Sedm dadaistických manifestů (Manifest o lásce sladké a hořké) i dramatické texty. Jeho další sbírky jsou ovlivněny surrealismem, ačkoli se k jeho programu nepřipojil (sbírky Aproximativní člověk, Kde pijí vlci). K dalším, politicky angažovaným sbírkám patří například Zrna a úniky i pozdnější Země na zemi, Fáze, Bez jediné rány. Věnoval se také literární teorii a literární a umělecké kritice.


Čítanka 9 – Slovníček autorů U Johannes URZIDIL /urcidil/ (3. 2. 1896 Praha – 2. 11. 1970 Řím, Itálie) Pražský, německy píšící spisovatel, básník, esejista a historik umění, člen Pražského kruhu. Narodil se v rodině železničního úředníka, po gymnáziu studoval na pražské německé univerzitě germanistiku, slavistiku a dějiny umění. V této době se seznámil s předními pražskými německými literáty, znal se i s mnoha českými malíři. Roku 1939 s manželkou emigroval do Velké Británie a odtud do Spojených států amerických, kde se nejprve živil jako knihvazač, poté psaním. Podnikl několik přednáškových turné po Evropě, na jednom z nich v Římě zemřel. V New Yorku napsal svá nejznámější díla: Povídkové knihy inspirované vzpomínkami na rodné město Ztracená milenka a Pražský triptych či dosud nejobsažnější práci věnovanou vztahu J. W. Goetha k Čechám, nazvanou prostě Goethe v Čechách. Jako německy píšící autor židovského původu, který emigroval do Ameriky, nesměl být v komunistickém Československu vydáván. První výbor z jeho povídkové tvorby se podařilo vydat až posmrtně – v roce 1985 pod názvem Hry a slzy. Psal také umělecké publikace, básně (sbírka Memnonův sloup) a eseje (O básnění, Tudy kráčí Kafka).


Čítanka 9 – Slovníček autorů V Ludvík VACULÍK (23. 7. 1926 Brumov u Valašských Klobouk) Český prozaik a fejetonista. Vystudoval odbornou obuvnickou školu a politicko-novinářskou fakultu v Praze. Pracoval jako vychovatel v učňovském internátu, působil jako redaktor nakladatelství Rudé právo, později v Literárních novinách, kde měl podíl na vyhrocení jejich společensky kritického postoje. Největšího ohlasu dosáhl jeho společensko-politický manifest za lidská práva v Československu Dva tisíce slov v roce 1968. V 70. a 80. letech nesměl oficiálně publikovat, výrazně se podílel na zrodu a rozvoji samizdatu – roku 1973 založil jednu z hlavních samizdatových edic Petlice, publikoval i v exilových periodikách a nakladatelstvích. Vaculík je autorem fejetonů a próz pohybujících se na pomezí osobního prožitku a fikce. Mezi nejvýznamnější soubory fejetonů patří Jaro je tady, Srpnový rok, Stará dáma se baví. Krátké fejetony jsou většinou zaměřeny občansky, společensky a politicky. Autobiografická inspirace je patrná v románech – Rušný dům, Sekyra, Morčata, Jak se dělá chlapec. V próze Český snář spojuje deníkové záznamy, vzpomínky i fejetonisticky laděné úvahy a románové prvky. Svazky Milí spolužáci! obsahují korespondenci s přáteli a deníkové záznamy. Paul VERLAINE /pól verlen/ (30. 3. 1844 Mety, Francie – 8. 1. 1896 Paříž, Francie) Francouzský básník. Po studiu byl zaměstnán jako úředník na pařížské radnici, až na krátká období žil jako bohém. Velice ho ovlivnilo přátelství s Rimbaudem, skončilo tragicky, za jeho postřelení byl dva roky uvězněn. Po propuštění propadl tuláctví a alkoholu. Básně začal psát již na lyceu, proslavil se hned svou první sbírkou Saturnské básně. Sbírka Galantní slavnosti byla inspirována rokokovými kresbami, ve sbírce Dobrá píseň opěvuje prostý a klidný manželský život. Romance beze slov vznikly za pobytu v Anglii a Belgii s Rimbaudem, jsou poznamenány autorovou citovou krizí. Náboženskou krizi odráží sbírka Moudrost. Významné jsou jeho portréty básnických přátel, vydané s názvem Prokletí básníci. Mezi vrcholná díla patří sbírky Láska, Paralelně, Ženy, Elegie, verše jsou založeny na hudebnosti, nepravidelnosti a nepřesnosti výrazu. Psal také prózu a paměti. Česky jeho básně vyšly ve výborech Záhadná luna, Slova na strunách, Francouzská poezie nové doby v překladech J. Seiferta, K. Čapka, F. Hrubína. François VILLON /fransua vijon/ (asi 1431 – po 1463), vlastním jménem François de Montcorbier Francouzský básník. Studoval svobodná umění na univerzitě, jeho život byl dobrodružný, většinou žil jako bohém a tulák. V hádce smrtelně zranil člověka, několikrát obviněn z krádeží, vězněn a vypovězen z Paříže. Odsouzen k smrti oběšením, rozsudek byl nakonec zmírněn na deset let vyhnanství. Ve svém díle mísí vysoký a nízký styl; vysoký styl obsahuje prvky dvorské lyriky, nízký má obhroublý až vulgární obsah. Vysmívá se společnosti, smrti, literatuře, dokonce vlastní chudobě, pro jeho básně je také typický kontrast. Jeho dílo tvoří Malý testament, Velký testament a Balady v argotu. Velký testament (tj. závěť) má 2 023 veršů a je Villonovým nejvýznamnějším dílem a také nejvýznamnějším dílem francouzské středověké poezie. Villonovo dílo bylo často přebásňováno, jeho životní osudy inspirovaly vznik četných biografií. Vybrané básně najdeme ve výboru Já, François Villon. Jan VODŇANSKÝ (19. 6. 1941 Praha) Český písničkář, textař a básník, autor básní pro děti. Vystudoval ČVUT a filozofickou fakultu, pracoval jako projektant, od roku 1974 je ve svobodném povolání. Spolupracoval především s P. Skoumalem, vystupovali v pražském Činoherním klubu a v Ateliéru – pořady S úsměvem idiota, Hurá na Bastilu aj., v 80. letech s P. Rutem – Výchovný koncert, Konečně rozumné slovo. Psal do dětských časopisů (Mateřídouška, Sluníčko), vystupoval v televizním vysílání pro děti. Pro ně psal i knihy – Šlo povidlo na vandr, Hádala se paraplata. Řada jeho scénických a jiných textů vyšla knižně: Jak mi dupou králíci, Generální úklid. Pro jeho tvorbu je charakteristický groteskní, černý humor. Jiří VOSKOVEC – Jan WERICH (19. 6. 1905 Sázava-Budy – 1. 7. 1981 Kalifornie, USA), vlastním jménem Jiří Waschmann – (6. 2. 1905 Praha – 31. 10. 1980 Praha) Čeští dramatikové a divadelníci (s režisérem Jiřím Frejkou spoluzakladatelé Osvobozeného divadla a jeho přední herci), autoři divadelních her Balada z hadrů (o životě francouzského básníka F. Villona), válečné revue Sever proti jihu, Osel a stín a dalších komedií, ve kterých se zpívalo (texty k písním psali V + W, hudbu skládal Jaroslav Ježek), tančilo a ve


Čítanka 9 – Slovníček autorů kterých nechyběl humor ani satiricky pojatá společenská kritika, zvláště ve vztahu k sílícímu fašistickému hnutí v 2. polovině 30. let 20. století v sousedním Německu (např. ve hrách Těžká Barbora a Caesar). Jejich hry se vyznačovaly uvolněnou dramatickou stavbou, volnou montáží děje, písní, tanců a dialogických, částečně improvizovaných komentářů aktuálních jevů (tzv. forbíny – předscény, při nichž V + W vycházeli před oponu, za níž se měnila scéna pro další dějství, a vedli improvizovaný dialog na aktuální témata). Autoři scénářů k filmovým komediím režírovaným J. Honzlem a M. Fričem Pudr a benzín, Hej, rup!, Svět patří nám. Po vzniku protektorátu V + W spolu s J. Ježkem unikli německému zatčení v exilu v USA. Tam během 2. světové války pracovali v československém vysílání rádiové stanice Hlas Ameriky, po krátké poválečné etapě se pracovně rozešli – J. Voskovec se vrátil do USA, kde dále působil jako herec, J. Werich zůstal v komunistickém Československu. J. Werich pracoval v 50. letech jako dramaturg v rozhlase, pro autorské herectví našel partnera v Miroslavu Horníčkovi, s nímž uváděl hry V + W na scéně divadla ABC. Literární tvorba je spjata s působením v Osvobozeném divadle a spoluprací s J. Voskovcem. Koncem 50. let vydal umělecký cestopis Italské prázdniny, v němž po čapkovském způsobu humorně představuje své zážitky z cestování s dcerou po Rakousku a Itálii. Ve stejné době také napsal sbírku moderních autorských pohádek Fimfárum pro starší děti a dospělé, inspirovaných klasickými pohádkovými látkami a literárně už zpracovanými historkami, které však přepracoval v duchu své poetiky – v ní se snoubí dada počáteční tvorby (jazyková komika, hra se slovy, např. v pohádce z jednoslabičných slov) s humornou koncepcí postav a se satirickým postojem kritizujícím lidskou hloupost a nemravnost. Werichova hra z 60. let Falstaffovo babí léto, parafráze Shakespearova Jindřicha IV., nemohla být do konce 80. let uvedena. V memoárové knize Jan Werich vzpomíná… vlastně Potlach jsou zachycena léta v Osvobozeném divadle a pobyt v USA. Jaroslav VRCHLICKÝ (17. 2. 1853 Louny – 9. 9. 1912 Domažlice), vlastním jménem Emil Frída Český básník a dramatik, vůdčí osobnost lumírovské školy, překladatel zejména z románských jazyků – francouzštiny, italštiny a španělštiny. Po tříletém studiu na filozofické fakultě odjel na rok jako vychovatel do Itálie, z cizích zemí ho přitahovala kromě Itálie i Francie. Zaměstnán byl jako tajemník na české technice, byl jmenován profesorem srovnávacích literárních dějin na české univerzitě. Jeho poezie obsahuje snad všechny lyrické i epické žánry, ale převážně je úvahová, zvláště ta s historickou tematikou – J. Vrchlický je autorem rozsáhlého souboru (cyklu) básní Zlomky epopeje, vš kterém se snažil podat obraz společenského vývoje lidstva od dob antických. Vrchlického poezie (psal i veršovaná dramata) se na dlouho stala vzorem klasické, vytříbené dokonalosti formy – jeho básně jsou obrazově bohaté a zvukově krásné. Dodnes jsou působivé především básně intimní a milostné lyriky, např. ve sbírkách Písně poutníka, Hudba v duši, Strom života, Okna v bouři. Vrchlického tvorba prozaická je ve srovnání s překlady a poezií velmi skromná, napsal několik povídkových knížek: Povídky ironické a sentimentální, Barevné střepy, román Loutky. Z dramat je dosud divácky přitažlivá veselohra Noc na Karlštejně, na jejíž motivy vznikl stejnojmenný hudební film Z. Podskalského. Ivan VYSKOČIL (27. 4. 1929 Praha) Český prozaik, dramatik, herec a dramatický pedagog, publicista. Je hlavním autorem humorně satirických text-appealů (tj. autorských textů předváděných v pásmu čtení a doplněných hudebními kreacemi), ve spolupráci s Jiřím Suchým, Jiřím Šlitrem, Jaroslavem Jakoubkem a Pavlem Koptou, které uváděli jmenovaní pánové v divadle Reduta koncem 50. let 20. století. Texty, např. O snech a bláznivinách, Muž s pivem, Poslední den, vyšly souborně ve sborníku Začalo to Redutou (sborník obsahuje i původní znění hry Kdyby tisíc klarinetů, na níž se Vyskočil autorsky podílel). V 60. letech psal rozhlasové hry, např. O rodný ranč aneb Padni, padouchu!, Blbá hra aneb Křtiny v Hřbích nebo Cesta do Úbic. Nadsázka sloužící ironii a černému humoru je příznačná i pro další Vyskočilovy prózy z 60. let. Jejich obsah je výsměšně zaměřen na formalismus institucí – poslušnost postav důsledně vyhovět různým nařízením ukazuje na jejich nesmyslnost. Napsal sbírky povídek Vždyť přece létat je snadné, Kosti, Malé hry… V začátku normalizace ještě vyšel výbor z povídkové tvorby nazvaný Ivan Vyskočil a jiné povídky, ale pak autor měl možnost publikovat své texty jen v pořadech ve spolupráci s Pavlem Boškem a uváděl svou parodicko-travestickou parafrázi Shakespearovy hry HAPRDÁNS neboli HAmlet, PRinc DÁNSký. Výjimečnou knížkou (vyšla hned v r. 1990), která tvoří zvláštní doplněk předchozí tvorby, je poetické vyprávění Malý Alenáš o snové krajině a správci snů Alenášovi. Její komično je dáno jazykovou hrou, je laskavé, plné fantaskních představ pohádkových zemí.


Čítanka 9 – Slovníček autorů W Jan WEISS (10. 5. 1892 Jilemnice – 7. 3. 1972 Praha) Český autor fantastických a psychologických próz. Jeho studia byla přerušena válkou, byl v zajateckém táboře, připojil se k československým legiím. Po návratu domů pracoval jako úředník na ministerstvu veřejných prací. Jeho prózy založeny na prolnutí snu a skutečnosti, ale vždy kotví v realitě. Barák smrti je expresivně pojatý povídkový soubor. Sen nemocného zajatce se stal rámcem pro alegorický román Dům o tisíci patrech, z vlastních zážitků čerpá také v povídkách Bláznivý regiment. Od 30. let se rozvíjela realisticko-psychologická linie Weissovy prózy – román Škola zločinu, povídkové soubory Nosič nábytku, Povídky o lásce a nenávisti. Další prózy z přelomu 50. a 60. let (Země vnuků, Družice a hvězdoplavci) se řadí do rámce vznikající české sci-fi. Adolf WENIG (13. 8. 1874 Stankov u Heřmanova Týna – 19. 3. 1940 Praha) Český autor a sběratel pověstí, básník, překladatel. Po absolvování učitelského ústavu vykonával povolání v Praze. Přispíval do časopisů a dětské knihovny Osení. Překládal z němčiny, je autorem libreta pro operu A. Dvořáka Čert a Káča. Cykly pověstí a zkazek jsou částečně založeny na historické skutečnosti. Mezi nejdůležitější patří Pověsti pražské, Pověsti o hradech, Věnec pražských pověstí, Staré pověsti pražské, České pověsti. Z Wenigovy vlastní tvorby je znám Kocourkov. Kniha Zahrada srdce obsahuje básně a drobné básnické prózy. Oscar WILDE /oskr vajld/ (16. 10. 1854 Dublin, Irsko – 30. 11. 1900 Paříž, Francie), vlastním jménem Fingal O´Flahertie Wills Anglický dramatik, prozaik, básník a estét, hlavní představitel tzv. dekadence. Narodil se v intelektuální rodině, otec i matka byli literárně činní. Získal vzdělání v klasické filologii, studoval estetiku a umění. Stal se profesorem estetiky v Oxfordu. Důraz kladl na čistou krásu umění, svým výstředním oblékáním a chováním pobuřoval konzervativní společnost. Začal projevovat homosexuální sklony, z homosexuality byl obviněn a odsouzen k dvouletému vězení. Pobyt ve věznici ho duševně zlomil, zemřel v pařížském exilu. Po básnických začátcích (Básně) vydal dva svazky romantických pohádek (např. Rybář a jeho duše) – Šťastný princ a jiné pohádky, Dům granátových jablek. Nejvýznamnějším dílem je román Obraz Doriana Graye, podobenství o vztahu člověka a uměleckého díla. Z dramatické tvorby Wilda jsou dodnes živé komedie Vějíř lady Windermerové, Bezvýznamná žena nebo Jak je důležité míti Filipa, jedinou tragédií je Salome. Významné jsou i Wildovy eseje. Jiří WOLKER (29. 3. 1900 Prostějov – 3. 1. 1924 Prostějov) Český básník, prozaik a dramatik, autor literatury pro děti a mládež, představitel tzv. proletářské poezie. Byl studentem práv, velmi mladý zemřel na tuberkulózu. Lyrické básně z doby dospívání vyjadřují touhu po lásce a kráse, objevují se v nich erotické symboly a stesk po nedosažitelném ideálu, ale i obrazy smyslového okouzlení přírodou a pocity volnosti. Do první sbírky Host do domu uspořádal lyrické básně obdivující prosté věci (báseň Věci, Poštovní schránka, Okno) a vyjadřující pokoru a křesťanskou lásku všedním projevům života. Až v závěrečné básni Svatý Kopeček objevuje i bídu a druží se se všemi lidmi toužícími vytvořit spravedlivý svět (vliv francouzského básníka Apollinaira a jeho Pásma). Po 1. světové válce začalo vznikat umění nové, netradiční, optimistické, vyjadřující radostný pocit moderního člověka poválečné doby, takový program nabízelo sdružení avantgardních umělců Devětsil a Wolker se stal krátce jeho členem. Sociální cítění a revoluční víra ho sblížily s komunistickým programem a uměleckou poetikou proletářské poezie. Básně kriticky hodnotící chudobu jako dluh společnosti vůči pracujícímu člověku, ale i poezie vnitřního odhodlání vyrovnat se s životními úkoly a povinnostmi člověka jako společenské bytosti tvoří obsah druhé Wolkerovy básnické sbírky nazvané Těžká hodina. Ve sbírce jsou básně lyrické, ale také lyrickoepické balady, v nichž jejich postavy trpí (a umírají) pod tlakem společenských podmínek (včetně pracovních) a vlastních mravních zásad, které se s nimi osudově střetávají. V Baladě o nenarozeném dítěti je chudobě milenců interrupcí obětováno dítě, v Baladě o očích topičových si vezme dělníkův život fyzicky náročná a poctivě vykonávaná práce, z dalších např. Balada o snu, Balada o námořníku. Vedle poezie psal J. Wolker také prozaické moderní autorské pohádky, v nichž opustil tradiční témata i kompoziční pravidla (publikoval je časopisecky, souborně vyšly až po jeho smrti – Pohádky). Hlavními postavami jsou děti nebo lidé běžných povolání – např. kominík, listonoš. Wolkerovo dílo bylo nadšeně přijato mladou generací, všichni v něm viděli básníka, který nejdokonaleji vyjádřil jejich nálady a tužby. Po jeho smrti vydala matka Zdena Wolkerová životopisnou knihu pod názvem Jiří Wolker ve vzpomínkách své matky.


Čítanka 9 – Slovníček autorů Z Jan ZÁBRANA (4. 6. 1931 Herálec u Humpolce – 3. 9. 1984 Praha) Český básník, prozaik, autor deníkových záznamů, překladatel a editor. Oba jeho rodiče byli politicky činní, v procesech po r. 1948 byli odsouzeni k dlouholetému vězení. Zábrana nemohl studovat, pracoval jako zámečník a brusič, po přesídlení do Prahy se seznámil s literáty a výtvarníky. Byl přijat do Kruhu překladatelů, překládal z ruštiny a angličtiny, a to poezii a prózu. Jedním z překladů je i próza amerického autora Warrena Millera Prezydent Krokadýlů, dále překládal například autory I. Bunina, B. Pasternaka, A. C. Doyla. V 60. letech vydal tři básnické sbírky (Utkvělé černé ikony, Stránky z deníku, Lynč), své verše přepracovával, roku 1993 vyšla souborná edice s názvem Básně. S J. Škvoreckým v 60. letech napsal detektivní trilogii Vražda pro štěstí, Vražda se zárukou, Vražda v zastoupení, kterou vydal Zábrana pod svým jménem. Posmrtně vyšel obsáhlý výbor ze Zábranových deníků a záznamů Celý život.


Čítanka 9 Slovníček autorů

Recommend Documents