Italští architekti konce 16. století působící pro císaře a moravskou šlechtu Veronika Wanková V poslední čtvrtině 16. století vzniklo na Moravě mnoho renesančních staveb, na kterých se podíleli italští stavitelé často usídlení v Brně. Toto město přitahovalo množství stavitelů, zedníků i kameníků díky velké stavební poptávce a rostoucímu politickému významu, protože zde střídavě s Olomoucí zasedal moravský sněm a zemský soud.1 Nejpočetnějšími příchozími řemeslníky byli Italové, z nichž k nejvýznamnějším patřil Petr Gabri. Služeb tohoto stavitele se rozhodl využít i poslední potomek moravského rodu Boskoviců Jan Šembera Černohorský z Boskovic, který si ho vyžádal na stavbu zámku v Bučovicích. Zámek v Bučovicích nevznikl přestavbou starší tvrze, jak bylo v té době zvykem, ale byl zbudován jako novostavba v nížině. Projekt vycházel z oblíbenosti arkádového nádvoří, které se uplatnilo na příklad na zámku pánů z Lipé v Moravském Krumlově. Jan Šembera si však jako málokterý středoevropský stavebník té doby nechal vypracovat jednotně koncipovaný projekt, který by do obdélného půdorysu obehnaného zdmi vložil obytnou budovu, zahradu, dva dvory a předzámčí.2 Tento komplexní návrh vznikl již asi roku 1567, do kdy je datován nám dnes neznámý rozpočet na stavbu zámku.3 Šemberův přístup ke stavbě a dekoraci bučovického zámku zřejmě přesně odpovídal jeho touze po důstojné sebeprezentaci. Při stavbě byl velmi štědrý a v závěti pamatoval i na své zaměstnance a malíře.4 Podporoval také brněnské minority, ale utápěl se v dluzích a netěšil se ani nejlepší pověsti. Zasedal v moravském sněmu a soudu a za Rudolfa II. byl císařským truksasem a radou. Nikdy však nedosáhl žádného významného postavení ve správě země jako jeho předkové. Když zemřel roku 1597, byl pohřben v klášteře sv. Jana v Brně. Ve stavební historii zámku Bučovice však nefiguruje jen italský stavitel Petr Gabri, ale i italští architekti. Nejprve byl za jeho architekta považován Pietro Ferrabosco di Laino (1512 nebo 1513–po roce 1588),5 následně se badatelé přiklonili k teorii, že stavbu navrhl císařský antikvář Jacopo Strada (kolem 1515–1588).6 Ten totiž v Bučovicích pobýval v roce 15847
1
Karel Šmrha, Brněnští stavitelé v době kolem roku 1600, Umění 15, 1967, s. 312. Jarmila Krčálová, Zámek v Bučovicích, Praha 1975, nepag. 3 Uváděný ještě v roce 1826, in: Fabián Slabý, Příspěvky k dějinám Bučovic, 1, Bučovice, 1940, s. 22. 4 Lenka Šabatová, Zámek Bučovice, Stavebněhistorický průzkum, Brno 2006, s. 68. 5 Fabián Slabý, Bučovice a okolí, Bučovice 1932, s. 8. 6 Dirk Jacob Jansen, The Case for Jacopo Strada as an Imperial Architect Private, in: Lubomír Konečný (ed.), Rudolf II., Prague and the World, Praha 1998, s. 229–235. 2
1
a poté, co se mu zhoršil jeho zdravotní stav, byl převezen do Brna, kde nechal sepsat svou závěť 30. dubna roku 1584.8 Oba tito Italové jsou spojováni s další soudobou stavbou císařského charakteru. Pietro Ferrabosco i Jacopo Strada se totiž podíleli na vzniku zámku Neugebäude, který se nachází nedaleko Vídně. Jarmila Krčálová tak zámek Bučovice označila jako redukovanou variantu zámku Neugebäude. V této souvislosti taktéž rozvedla vlivy na zámeckou architekturu pevnostních staveb z poloviny 16. století v Uhrách, které sloužily jako hráz proti Turkům.9 Opevňovací soustava na obou zámcích v Bučovicích i Neugebäude jen předstírala obranou funkci, nikdy ji však neměla mít. Tato fiktivní úloha patřila k invencím architektury manýrismu.10 Stavebně historické průzkumy obou zámků prokázaly, že z hlediska architektury těchto staveb na sebe nijak nenavazují a každý vycházel z jiných inspirativních zdrojů. Lze také předpokládat, že architekt staveb nebyl tentýž. Zámek Bučovice Smlouvu na bučovický zámek uzavřel Jan Šembera 2. června 1575 s brněnským stavitelem Petrem Gabrim a mělo se jednat o stavení, jehož součástí měly být dva sklepy pod zemí, nad nimi klenuté prostory spižírny, síně, kuchyně a světničky a vedle nich schody nahoru až ke krovu. Vše bylo dohotoveno v tomtéž roce. Z hlediska stavební historie byla důležitější dohoda z 29. května 1579, která upravovala podobu zámku a měnila původní projekt. Došlo k vypuštění místností a snížení počtu arkádových oblouků z 11 na 8. Rovněž byl Gabri zaplacen formou naturálií za práci odvedenou v letech 1579–85. V té době se zřejmě stavělo i severovýchodní nároží se schodištěm. Postup stavebních prací však nelze přesně určit, ale díky zachovaným vytesaným reliéfům na arkádách lze tvrdit, že roku 1581 byly dokončeny v 2. patře západního křídla a roku 1582 v 1. patře jižního křídla. V tomtéž roce objednává Jan Šembera dubová prkna pravděpodobně na podlahy a roku 1583 tu pracují sklenáři.11 Stavba musela v roce 1584 poskytovat určitý komfort, jelikož zde pobýval Jacopo Strada, který zřejmě přijel, aby zkonzultoval s Janem Šemberou jeho přání na výzdobu zámeckých sálů a poradil mu s ikonografií. Křídla uzavírající ze tří stran pravidelné obdélné nádvoří zámku vznikala tedy jako celek v jedné stavební etapě pod vedením Petra Gabriho v rozpětí let 1578–1582. Stavební 7
Hilda Lietzmann, Das Neugebäude in Wien. Sultan Süleymans Zeit – Kaiser Maxmilians II. Luftschloss. Ein Beitrag zur Kunst– und Kulturgeschichte der zweiten Halfte des sechzenten Jahrhundert, München – Berlin, 1987, s. 133. 8 Hilda Lietzmann, Das Neugebäude und Böhmen, in: Prag um 1600, Freren 1988, s. 182. 9 Viz Krčálová (pozn. 2), nepag. 10 Ibidem, nepag. 11 Viz Šabatová (pozn. 4), s. 62.
2
práce a výzdoba probíhaly až do konce 80. let 16. století a byly ukončeny patrně smrtí Jana Šembery v roce 1597. Příčinou případného dřívějšího ukončení prací však mohlo být i Šemberovo finanční vyčerpání. K roku 1594 je doložena existence opevnění zámeckého komplexu. Stavebníkovi šlo tedy primárně o zbudování zámeckého areálu jako celku tak, aby byla naplněna původní myšlenka projektu, tedy ztvárnit reprezentativní sídlo. Architekt mohl vycházet ze vzorníku Sebastiana Serlia. V jeho VI. knize o architektuře se popisuje architektonický typ „palazzo in fortezza“12 a představuje ho jako typ reprezentačního vrchnostenského sídla, kde hlavní zámecká budova s pravidelnou dispozicí a vnitřním nádvořím stojí uprostřed areálu uzavřeného fortifikací. Iluze opevnění kolem bučovického zámku přivedla badatele k myšlence, že autorem projektu by mohl být Pietro Ferrabosco di Lagno, který se v císařských zakázkách prosadil jako architekt opevnění a pevností. Avšak vzhledem k tomu, že roku 1575 vydal Jacopo Strada Serliovy spisy a pobýval pár měsíců v Bučovicích, začalo se i jeho jméno spojovat s tímto zámkem. Souvislost mezi Bučovicemi a Neugebäude u Vídně by mohla být tedy založena na hypotéze, že je spojuje osoba Jacopa Strady, který vytvořil návrhy pro oba zámky. Máme však pramenně doložen jen návrh pro Neugebäude. Až do doby, kdy proběhl stavebně historický průzkum, se vycházelo z ideové rekonstrukce původní podoby zámku Dobroslavy Menclové.13 Ta na základě známých písemných pramenů a dochovaného stavu zámeckých budov popsala zámek jako dvouvěžový, zámecká křídla i věže byly zakončeny při vnější obvodové straně štítovými atikami s vlašťovčími ocasy a kryty pultovými střechami. Předzámčí bylo symetricky zastaveno budovami, cesty rozdělovaly zahradu na symetrické oddíly a vedly k čtveřici bran, které byly součástí opevnění s mosty přes vodní příkop. K rekonstrukci byly použity domnělé příbuzné renesanční struktury, jako např. Nové Zámky u Nesovic.14 Stavebně historický průzkum díky podrobnému zkoumání a analýzám umožnil model Menclové odmítnout. Budova zámku totiž prošla mnohými pozdějšími architektonickými úpravami a nelze tedy přesně určit, jak v době Jana Šembery skutečně vypadal. Menclové model nevyhovoval v typologii zahrady a ani budovy v předzámčí v jeho době ještě všechny nestály. Dále je spekulativní průjezdnost všech čtyř bran. S jistotou však víme, že když Šembera zemřel a práce se zastavily, stály již arkádové chodby v plné výšce i vnější fasády arkádových křídel. Místnosti za nimi v patrech však nebyly všechny dokončeny a ani plně 12
Jiří Kroupa, Palazzo in fortezza und palazzo in villa in Mähren: Zur kulturgeschichtlichen Bedeutung der Bauaufgabe um 1600, in: Lubomír Konečný (ed.): Rudolf II., Prague and the World, Praha 1998, s. 67–68. 13 Dobroslava Menclová, Státní zámek v Bučovicích, Praha 1954, s. 27. 14 Ibidem, s. 6.
3
vybaveny. Celá stavba byla vytažena do úrovně korunní římsy a musela být z čistě technických důvodů zastřešena. Severní křídlo tvořené otevřenými arkádovými chodbami bylo vybudováno v definitivní podobě včetně střechy, která se zachovala do dnešních dnů a jejíž části krovové konstrukce byly datovány do období po roce 1582.15 O podobě východního křídla dosud nic nevíme, avšak okolnosti by nasvědčovaly tomu, že patro bylo přistavěno až později. Původní záměr dvouvěží potvrdilo výrazněji dimenzované zdivo na obou koncích východního křídla. Dendrochronologický průzkum ukázal, že v první etapě došlo k vystavění schodišťové (též hodinové) severovýchodní věže a nálezem vezděné kleštiny ve zdivu horního patra jihovýchodní věže se prokázalo, že existovala alespoň do úrovně parapetu horního okna.16 Po stránce dekorativní se na zámku dochovala bohatá výzdoba v přízemí západního křídla. Byla pravděpodobně jedinou uskutečněnou výzdobou. Nelze však prokázat, že zde Jan Šembera bydlel. Ze stavebních dějin zámku vyplývá, že práce v interiéru mohly začít na počátku 80. let 16. století, kdy se na zámku zasklívala okna, a skončily až se Šemberovou smrtí.17 Po stavebníkově smrti zámek připadl jeho dceři Kateřině a po roce 1604 se stal její manžel Karel z Liechtensteinu spoluvlastníkem. Z tohoto období však nemáme žádné zprávy o jakékoliv stavební činnosti na zámku. Musel však být v takovém stavu, aby se dal využívat jako sídlo, jelikož prameny hovoří o významných politických schůzkách císařských a stavovských zmocněnců a prameny z roku 1613 se zmiňují o míčovně v zámecké zahradě. V 17. století byl stále oblíbený typ „palazza in fortezza“, a proto při následných stavebních úpravách byl kladen důraz na pevnostní charakter sídla. Formálně se to projevilo výstavbou dalších dvou zámeckých věží.18 Původní záměr projektu bučovického zámku zřejmě vycházel ze spojení dvou stavebních typů: venkovské vily v zahradě a pevnostní budovy. Takovéto kombinované útvary „villa–castello“ se v oblasti Benátska objevovaly velmi často. Byly vybaveny věžemi a mohutnými hradbami imitujícími středověké fortifikace. Příkladem může být vila v Roncade u Trevisa pro Girolama Giustiniana, která byla vybudována kolem roku 1500. Zdá se tedy, že bučovický zámek navázal na tuto starou tradici, v jeho případě se nedá mluvit o modernosti stavby, i když manýristická architektura principu vil z quattrocenta využívala. Kastely a italské renesanční a manýristické paláce se nesoustřeďovaly na dojem z vnějšku, ale kladly důraz na vnitřní působení stavby. Důležité bylo nádvoří, které se již od 15
Viz Šabatová (pozn. 4), s. 67. Ibidem, s. 67. 17 Ibidem, s. 67. 18 Ibidem, s. 75. 16
4
antiky stalo nejpodstatnější složkou italského paláce. Často převažovala touha po symbolickém významu a důraz na výzdobu interiéru. V rané a vrcholné renesanci bylo nádvoří sjednocujícím prvkem a fyzickým, vizuálním i psychologickým centrem celé budovy. Taktéž tomu bylo i v Bučovicích, kde pevnostně strohý exteriér s hmotnou fasádou vstupního traktu kontrastoval s odlehčeným arkádovým nádvořím a bohatou výzdobou přízemních sálů. Koncepce bučovického nádvoří je poklasická. Stejně jako na ostatních zámcích českých zemí a dalších ve střední Evropě, především v Rakousku, byly arkádami otevřena všechna patra oproti italským veřejným budovám, klášterům, hospitálům, univerzitám, které měly nejvýše dvou podlažní lodžie.19 Bučovické arkády jsou poměrně konzervativní, jelikož jejich systém, který spojoval archivoltu se sloupem, vycházel z tradice renesančního Toskána počátku quattrocenta. Tento typ byl v 16. století ve střední Evropě v okruhu královského dvora velmi oblíbený. Z českého prostředí mohly bučovické arkády [1] vycházet z arkádového systému Belvedéru v Praze [2]. Zámek Neugebäude Zámek Neugebäude se nachází jihovýchodně od Vídně. Původně byl projektován jako lovecké sídlo a letní rezidence císaře Maximiliána II. Habsburského, po jeho smrti za Rudolfa II. stavba nadále v malé míře pokračovala. Zámek se ale v 17. století přestal používat a upadl do zapomnění, poté byl v 18. století za Marie Terezie částečně zničen a během 19. století se používal jako sklad střelného prachu. Na počátku 20. let 20. století došlo ke spojení s krematoriem centrálního hřbitova. Podoba zámku byla dlouhou dobu předmětem různých dohadů a představ, až v 80. letech 20. století proběhl rozsáhlý archeologický průzkum, který odkryl dosud neznámá fakta o stavebních fázích a napomohl k představě originálního vzhledu zahrady. Historické prameny poukazují na to, že plánování stavby se účastnil také Mantovan Jacopo Strada. Některé architektonické detaily odkazují na práci římského architekta Giovanniho Sallustia Peruzziho, syna slavného Baldassara Peruzziho. Peruzzi měl na starosti papežský projekt Andělského hradu a Sv. Petra v Římě, předtím než byl v roce 1567 povolán Maximiliánem II. do Vídně. Původní Maximiliánova představa o podobě zámku se lišila od toho, co bylo postaveno. Archeologický průzkum ukázal, že ani zámek, ani zahrady nebyly dokončeny tak, jak bylo na počátku zamýšleno. Ke změnám v plánování i samotné stavbě došlo již za
19
Viz Krčálová (pozn. 2), nepag.
5
Maximiliánova života, ale nejvíce se projevily po jeho smrti v roce 1576, kdy se jeho syn Rudolf II. rozhodl v projektu pokračovat. Hlavní budovu zámku tvořily dvě galerie, které byly orientovány z východu na západ. Ve střední části budovy s rizality, která nebyla nikdy dokončena, se obě galerie setkávaly. Rizalit orientovaný na jih nebyl nikdy dokončen. Sloupořadí obou křídel galerií odpovídalo manýristickému gustu té doby. Rekonstrukce jižní strany zámku byla pro badatele jednodušší, protože se dochovala historická znázornění její podoby a navíc bylo zjištěno, že sloupy jižní galerie se v 18. století znovu použily pro stavbu Schönbrunnu u Vídně. Pro vytvoření představy o zámecké stavbě i areálu lze navržený architektonický rozvrh srovnat s Raffaelovým a Antonio da Sangallovým návrhem pro Villa Madama v Římě.20 Zastřešení zámku bylo předmětem mnoha dohadů. Střechy zámku si lze povšimnout na obraze Lucase van Valckenborch z roku 1593, který zobrazuje císaře Rudolfa II. společně s doprovodem právě před zámkem Neugebäude. Spatřujeme zde obě galerie s vysokými sedlovými
střechami
a nezastřešenou
střední
část
zámku.
Vzhledem
k tomu,
že
Valckenborchovy malby jsou považovány za historicky věrné, lze si proto představit, jak asi zámek vypadal kolem roku jeho vzniku. Provizorní rovná střecha nad střední částí zámku byla zřejmě vyzdvižena z nutnosti, aby interiér mohl být vymalován malířem Giuliem Liciniem a jeho dílo se tak nemohlo zničit.21 Střecha načrtnuta v projektu pro Neugebäude zřejmě nebyla nakonec nikdy dokončena v plánované podobě, což potvrzuje kresba zámku Neugebäude z roku 1600 Antona de Moyse. Otázkou zůstává, jak asi mohla vypadat. Prameny hovoří o dovozu velkého množství mědi, proto se badatelé shodují, že se pravděpodobně jednalo o materiál určený pro střechu. Tím, že galerie byly zastřešeny poměrně vysokou sedlovou střechou, musela mít střední část stavby střechu alespoň stejně tak vysokou. Inspirací architekta mohlo být zastřešení pražského Belvedéru, který vznikl pro císaře Ferdinanda I., Maximiliánova otce, dle návrhu Paola della Stelly mezi léty 1535 a 1563. Pražská stavba byla ukončena pár let předtím, než se začalo s Neugebäude, a tak architekt Neugebäude mohl chronologicky navázat na předchozí habsburskou zakázku. Bohužel nemůžeme s jistotou říci, kdo byl architektem Neugebäude. Je ale doloženo, že pro císaře Ferdinanda I. pracoval Francesco Pozzo a pro Maximiliána II. Ottavio Baldigara, Giovanni Sallustio Peruzzi, Pietro Ferrabosco a Jacopo Strada. Právě císařský antikvář a znalec architektonických spisů Jacopo Strada hrál důležitou roli při navrhování tohoto 20
Viz Jansen (pozn. 6), s. 229–235. Dominik Maschek, Michael Schneyder, Marcel Tschannerl, Visualising a phantom: 3D–reconstruction, architectural survey and modern urbanistic valorisation of Schloss Neugebäude, Vienna, Cultural Heritage and New Technologies, 15.– 17. November 2010, nepag. 21
6
zámku. Přestože nemáme dostatečné množství pramenů, abychom mohli rozhodnout, zda byl zámek realizován dle jeho návrhu, byl objeven Stradův dopis z roku 1568 adresovaný Jacobovi Fuggerovi, ve kterém se dozvídáme, že udělal návrh pro Neugebäude nedaleko Vídně, který plánoval postavit Ferdinandův nástupce Maximilián II. Jacopo Strada Císař Ferdinand I. Habsburský přijal Jacopa Stradu do služeb na jaře roku 1558. Byl veden jako architekt, i když sám sebe prezentoval jako antikváře a snažil se o to, aby se s ním i tak zacházelo. Dostupné prameny nedokládají, že by Strada měl nějakou praktickou zkušenost s architekturou. Zajisté ho však ovlivnilo prostředí, ve kterém vyrůstal. Narodil se a žil v Mantově, což mu umožnilo důvěrně poznat architekturu Giulia Romana. Po cestě do Říma odešel do Vídně, kde zůstal až do své smrti roku 1588. Jakmile se Strada objevil ve Vídni, byl ihned požádán, aby se přidal k Ferraboscovi a Schallautzerovi a všichni zhodnotili návrh na arkády Ferdinandovy nemocnice, která byla postavena u vídeňského Hoffburgu. Roku 1562 došlo k jeho zařazení na seznam architektů, kteří pracovali na přeměně již nevyhovující podoby Hoffburgu. Působil i jako poradce, např. v roce 1562 byl pozván do Prahy, aby posoudil hrobku Ferdinanda I. a jeho choti v chrámu sv. Víta. Jeho sběratelská vášeň byla využita vévodou Albrechtem V. Bavorským, pro kterého pracoval jako agent. Proto byl vyslán 17. února 1567 do Itálie, kde se zajímal o sbírku Loredana a v Římě nakoupil antické sochy. V Mantově se mu podařilo získat kresby zaznamenávající Palazzo Te a celou vnitřní freskovou výzdobu. Rovněž si nechal kopírovat Tizianovy obrazy.22 Na podzim téhož roku se pak opět vrátil do Vídně, aby se na přání Albrechta V. o dva roky později znovu vydal do Itálie, tentokrát za nákupem sbírky mincí. Jeho poradenské služby byly použity při hodnocení výmalby vytvořené Giuliem Liciniem v kapli císařského paláce v Bratislavě (1569) a roku 1572 poskytl Maximiliánovi II. dvanáct portrétních bust, které byly pravděpodobně určeny k dekoraci zámku Neugebäude. Císař Maximilián II. velmi rád využíval Stradovy mnohostrannosti a zaměstnával ho nejrůznějšími úkoly. Ale po jeho smrti nastoupil Rudolf II., který se rozhodl usadit v Praze, čímž úspěšná éra Jacopa Strady končí. Strada přestal hojně cestovat a Rudolf II. začal upřednostňovat jeho syna Ottavia. Navíc Jacopa v květnu roku 1581 schvátila nemoc, takže nemohl již vést tak aktivní život. Na konci roku 1583 se ale zřejmě vydal na Moravu23 a pobýval v Bučovicích. Poté ještě posuzoval skici
22
Richard Cocke, Veroneses Omnia Vanitas and Honor et Virtus post mortem floret, Pantheon, XXXV, 1977, s. 120. 23 Viz Lietzmann (pozn. 7), s. 133.
7
Domenica Pozzy pro strop Zlatého sálu v Hoffburgu v Innsbruku a tamtéž se vyslovil k ukončování hrobky císaře Maximiliána I. Většina pramenů se zmiňuje o Stradově činnosti mimo Vídeň, ale vzhledem k tomu, že v záznamech o jeho platu z let 1558–79 můžeme vyčíst, že byl vysoký, lze předpokládat, že pracoval pro císaře i přímo ve Vídni. Zřejmě ale neodpovídal za vyhotovení projektů. Dodal jen návrh a projekty se pak dále přetvářely. Stradova práce tedy spočívala především v přípravných kresbách, jak si lze všimnout na jeho jediné dochované kresbě architektury z roku 1568 pro mnichovské Antikvarium. Již na svých cestách po antických památkách Říma si Strada pozorně zaznamenával všechny architektonické články. Tento smysl pro architekturu u něj zajisté vypěstoval uznávaný mantovský architekt Giulio Romano. Vzešla domněnka, že by Jacopo Strada přenesl Romanův styl do Landshutu, kde v letech 1537–42 byla postavena Stadtresidenz. Kdyby se Strada nějakým způsobem podílel na stavbě, vysvětlila by se tak jeho přítomnost v Německu a navázání kontaktu s Hansem Jakobem Fuggerem, jehož rodina od 40. let 16. století se Stradou velmi ráda spolupracovala. Díky tomu, že Strada vlastnil rozsáhlé sbírky, mohl zájemcům snadno poskytnout námět na jakýkoliv zamýšlený projekt. V jeho sbírkách se nacházely i Serliovy rukopisy a kresby, které se mu podařilo mu vydat v VII. knize o architektuře, která vyšla ve Frankfurtu roku 1575. Mimo Serlia získal také kresby Perina del Vagy, Giulia Romana a Raffaela. Stradova architektonická činnost se přece jen ve Vídni prezentovala, a to jeho vlastním domem, který začal stavět v roce 1564. Když ho navštívil Alfonso II. z Ferrary, popsal tento dům jako nejkrásnější ze všech domů ve Vídni. Bohužel se dodnes nezachoval a lze ho rekonstruovat jen dle grafických listů z 18. století.24 Mimo tento dům se podílel na vzniku Kriegszahlamtu, ale na vytvoření obranného systému Vídně v 50. a 60. letech 16. století, což byla prestižní dobová záležitost, se nepodílel. Z dostupných zdrojů lze tedy konstatovat, že se zabýval prvotní ideou a samotná realizace ho jinak nezajímala. Výsledkem toho bylo, že musel spolupracovat s dalšími umělci, mezi které patřil i Pietro Ferrabosco. Pietro Ferrabosco Když se Ferdinand I. rozhodl navrátit Vídni její roli hlavního města a po roce 1533 se stala jeho oficiálním sídlem, začala vzkvétat a přitahovat mnoho umělců. Navíc roku 1525 zde 24
Dirk Jacob Jansen, Example and Examples: The Potential Influence of Jacopo Strada on the Development of Rudolphine Art, in: Prag um 1600, Freren 1988, s. 136.
8
došlo k velkému požáru a následně roku 1529 po tureckém obležení zbylo ve městě sotva 700 obyvatelných domů. Stavební ruch tak lákal celé zástupy Italů. Vzhledem k panujícímu tureckému nebezpečí, byli preferováni ti, kteří se vyznali ve stavbě moderních fortifikací. Možná právě proto se velmi dobře uchytil původně malíř Pietro Ferrabosco di Laino, který byl postupem času považován především za profesionálního architekta. Pietro Ferrabosco začal svou kariéru jako malíř Mikuláše Salmy, velitele vídeňské posádky za tureckého obležení, a patrně jeho prostřednictvím se usadil trvale ve Vídni a začal pracovat jako malíř a sochař. Následně se stal jednou z nejvýraznějších osobností vídeňského dvora. Do služeb Ferdinanda I. vstoupil ještě jako malíř asi roku 1542 nebo 1545. Maloval nejdříve v jižním traktu Hoffburgu, následovala výmalba Schweizertor roku 1554. Poté co přešel k architektuře, odpovídal za stavbu sídla v Bratislavě a Ebersdorfu, ale pracoval i v Čechách na Pražském hradě. Byl přítomen při stavbě pražského Belvedéru v Královské zahradě. Stavba Belvedéru se zdržela, jelikož se Ferdinand rozhodl, že ho před samým ukončením rozšíří. Kolem roku 1554 proto pozval své oblíbené odborníky, aby mu sdělili názor na přestavbu. Angažoval architekta Hanse Tirola, kterého zaměstnával na Pražském hradě od roku 1552, a další dva muže, kteří již pro něj pracovali, Bonifáce Wolmuta a Pietra Ferrabosca. V letech 1564–66 vysílal císařský úřad Ferrabosca na mnoho cest, aby kontroloval správnost postupů při tvorbě opevnění. Jako fortifikační inženýr měl dozor nad většinou nově postavených pevností v Uhrách, které měly Turkům zamezit přístup k Vídni. Takže následovaly cesty roku 1556 spolu s Francescem Pozzem do Trnavy, 1558–62 do Niry, 1566 do Taty a v roce 1558 do Szigetváru. V 70. letech 16. století se po velmi aktivním období plném cestování vrací do Vídně a od roku 1569 vede stavbu zámku Neugebäude u Vídně a Hoffburgu ve Vídni.25 Stejně jako Jacopovi Stradovi byl císař Maximilián II. velmi nakloněn i Ferraboscovi. Když v roce 1576 císař umírá, Ferraboscovo jmění se začalo ztenčovat především pak díky intrikám arciknížete Arnošta. Ferrabosco nakonec zemřel na pokraji finanční zkázy. Neugebäude a Bučovice Z představení obou staveb, které byly často spojovány, lze rozpoznat, že každá vycházela z jiného základu. Zatímco Neugebäude navazoval svým rozvrhem i ladností na římský vzor Villy Madamy a v jeho případě by se dalo uvažovat o autorství Jacopa Strady, 25
Wolfgang Lippmann, Il Neugebäude di Vienna genesi e analisi di un insolito complesso, Annali di architettura, 2006–7, 18–19, s. 148–149.
9
zámek v Bučovicích svou nijak novátorskou formou a charakterem tvrzi, pokračuje v linii benátského quattrocenta a tedy byl bližší Ferraboscovi. S exteriérem bučovického zámku kontrastuje interiér, který je dobře ikonograficky promyšlen. Na jeho rozvrhu se tedy mohl podílet Jacopo Strada. Ten si během své první návštěvy Bučovic si mohl vyslechnout přání a ideje objednavatele, popř. zkonzultovat navrženou ikonografii. Poté mohl načrtnout svou představu. Následně by se vrátil do Vídně, kde by ustanovil skupinu umělců a řemeslníků, která by vyhotovila projekt a vymyslel by s nimi konečnou podobu návrhu. Mohl rovněž sehnat a zajistit dovoz potřebných materiálů a vybrat umělce, kteří by odpovídali jeho požadavkům. Ale to, že Jacopo by hrál hlavní roli při návrzích výzdoby Bučovic, zůstává zatím jen spekulací založenou na jeho tamějšímu pobytu a kvalitě dekorativního rozvrhu. Strada se jeví, že by byl Šemberovou skvělou volbou, poněvadž měl přehled o modernosti námětů, vlastnil mnoho předloh a dokázal zákazníkům poradit, jaké umělce si vybrat.26 Návrh exteriéru bučovického zámku zřejmě mohl vytvořit v letech 1567–8 Pietro Ferrabosco a podle jeho plánů pak stavěl Petr Gabri. Vzhledem k tomu, že Ferrabosco byl architekt zakládající si na tradicích a znalý pražského Belvedéru, jevil by se právě on jako nejvhodnější architekt bučovického zámku. V případě zámku Neugebäude se jedná téměř o odlišnou situaci, jelikož jeho vnější podoba se pravděpodobně odvíjela od Stradova návrhu a dohled nad stavbou by pak měl Pietro Ferrabosco. Spojitost mezi oběma zámky je nutno tedy hledat ve spolupráci těchto dvou architektů, které císař Maximilián velmi oceňoval.
26
Viz Jansen (pozn. 6), s. 229–235.
10
[1] Zámek Bučovice, 1578-81, Arkáda západního křídla, Foto: Čeněk Šíla, NPÚ
[2] Belvedér, Praha, 1538-65, Foto: Veronika Wanková
11
