Italská renesanční architektura

Italská renesanční architektura Renesance jako styl vznikla ve Florencii kolem roku 1420. Šlo o výraz nových vztahů občanů vůči vyvíjející se florentské republice (obracení se k antickému Římu jako ke vzoru prakticky všeho). Renesance vznikla na základě společenské zakázky inspirovaná literárním humanismem jako kolektivní výtvor několika významných umělců, konkrétně architekta a sochaře Filippa Brunelleschiho, sochaře Donatella, malíře Masaccia a sochaře a architekta Lorenza Ghibertiho. Tito umělci, alespoň zpočátku, spolupracovali a během několika let vytvořili zcela nový výtvarný styl. Jako inspirující zdroje sloužily místní antikizující projevy starší architektury, tedy gotické stavby Arnolfa di Cambio, zejména florentský kostel Santa Croce a Sant Miniato al Monte, stavby tzv. florentské protorenesance.

Filippo Brunelleschi Otcem italské renesanční architektury byl Filippo Brunelleschi. Přišel s tzv. konstruovanou perspektivou založenou na racionálních metodě úběžníků, která byla historickou novinkou. Slavná je zejména perspektivní konstrukce florentského baptisteria. Perspektiva dokázala přesně zobrazit dosud neexistující prostory. Renesanční umělci se vydávali na časté studijní pobyty především do Říma. Stará sakristie při kostele S. Lorenzo ve Florencii – 1418 projekt, stavba 1421-28 – první Brunelleschiho stavba, jednoduchý kupolí zaklenutý kubický prostor, stěny vyzdobeny antikizujícícm architektonickým dekorem – pilastry, architrávy. Kupole na trojúhelníkovtých pandantivech je vizuálně velmi bohatá, je jakoby složená z žeber nesoucích valené klenbičky (tzv. vějířovitá kupole), jde tedy ještě o gotický princip kupole, kupole pozdějších staveb byly budovány klenuté po vzoru Pantheonu. Lucerna sakristie je půdorysně velmi malá a připomíná tak gotické fiály. Umělci v této době již spolupracovali, vnitřní výzdoba je proto od Donatella. Kupole florentského dómu Santa Maria del Fiore – prví návrh představil Brunelleschi 1417 a zvítězil s ním v soutěži 1418, kupoli nakonec realizoval spolu s Ghibertim 1420-28. Při stavbě bylo nutno vymyslet spoustu nových řešení, jako třeba zavěšené lešení. Dvouplášťová kupole v principu také není ještě zcela renesanční, hlavní nosnou konstrukci tvoří rohová žebra, nosná žebra jsou ukryta také v dutině. Jde o tzv. melounovou klenbu, průřez kupole totiž není koule, ale parabolická křivka. Ačkoli je kupole z hlediska konstrukce gotická, z urbanistického pohledu je už renesanční, neboť tvoří velkou dominantu celého města. Lucernu kaple tvoří samostatná antikizující centrální stavba. Budování stavby předcházela tvorba modelu, který je dnes uložen v Museo dell’Opera del duomo. Kostel S. Lorenzo ve Florencii – bazilika, pojatá v duchu rané renesance, arkády nesou korintské sloupy, mezi hlavicemi a oblouky arkád je ještě jakési kraťoučké kladí, ukázka, že v té době si Brunelleschi ještě zcela nevěděl rady s antickým tvaroslovím. Interiér je dvojbarevný, tvoří jej kombinace našedlého vápence a bílého štuku. Průčelí kostela zůstalo nedodělané, jen v podobě slepé stěny. Nalezinec Ospedale degli Innocenti – pro renesanci klíčové dlouhá arkádová lodžie jak na průčelí, tak kolem vnitřních nádvoří. Tento motiv se stal poznávacím znamením italské renesance, byly stavěny jako součást zahrad i náměstí. Sloupy v arkádě se propisují na zadní zeď v podobě pilastrů. Na plochách mezi oblouky jsou kruhové medailony s vlysy z barvené hlíny. Fasáda ještě není členěná římsami. Kaple Pazzi při kostele S. Croce – 1429 – kaple již má vyřešené průčelí, přenáší se do něj rytmus vnitřního modulového systému, který vychází ze vzdálenosti mezi pilastry vnitřních obvodových zdí. Na průčelí jsou po stranách dva úseky rovného kladí a uprostřed jeden oblouk arkády. Nad kladími je

CC BY-NC-SA 3.0 •Jakub Jaroš • 2012 • http://vygosh.borec.cz

fasáda vyřešena panelováním v podobě čtverce čtyř kazet mezi pilastry. Vše je zakončeno lodžií a převislou šikmou střechou. Interiér má charakter podobný Staré sakristii, objevuje se zde ale prostorová expanze do šířky. Zaklnut je vějířovitou kupolí obklopenou krátkými úseky valené klenby s kazetováním po stranách. Stejně je zaklenuto i průčelí. Brunelleschi tedy napodoboval antické motivy, ještě ale nepřejal antické systémy. Kostel S. Spirito ve Florencii – Trojlodní kostel s výrazným transeptem a krátkým presbytářem, průběžné boční lodě jsou zaklenuty a spojeny tak s kaplemi, které tvoří antikizující niky rámované korintskými pilastry. Stěny jsou tak pojaty jako hmota, ne jen jako plocha, což je cesta k monumentálním stavbám klasické renesance. Lucerna kupole florentského dómu – vrcholná práce, centrální stavba plná antikizujících prvků. Presbytář kostela S. Maria degli Angeli (Rotonda degli Angeli) – prostor zpracován v podobě expanze centrály do okolních kaplí, navozuje se tak dojem organičnosti, během stavby Brunelleschi zemřel. Shrnutí – Vlivy antické architektury se v díle Brunelleschiho projevily pojímáním architektury jako hmoty, ne jako dekorativního prostoru.

Leone Battista Alberti Školen jako humanista, měl hluboké teoretické zázemí, díky čemuž napsal mnohé traktáty – o architektuře, sochařství, malířství. Na dvoře vévody Frederica de Montefeltro přesně matematicky formuloval konstruovanou perspektivu. Díky vyhoštění svého otce procestoval celou Itálii. V počátku své tvorby se těžko prosazoval, protože ve Florencii nebyli měšťané zvyklí na jeho přímé používání antického tvarosloví. Jednoduché a nerenesanční byly dosud i paláce: • Pallazo Medici – Richardi od roku 1444 – jednoduchá fasáda obložená rustikou, jediné členění tvoří římsa mezi patry. • Palazzo Pitti – střední část započata anonymním architektem 1458. Alberti začal fasády detailně členit po vzoru fasády římského Colossea, okna se stávají arkádou s vlastními pilíři, mezi nimi jsou pilastry (přízemí je kvůli bezpečnosti bez arkád, jen s malými okny, je členěno pilíři nesoucími klasické kladí, které všude nahradilo dosud jednoduché římsy). Je praktikována gradace hmoty, především v posloupnosti sloupů – dole toskánské, pak korintské, nad nimi iónské - Palazzo Rucellai ve Florencii, 1446-51 Přestavba gotického kostela S. Fransesco v Rimini na Tempio Malatestiano – první renesanční průčelí, využil zde motiv triumfálního oblouku - tři pole oddělená iónskými sloupy, mezi nimi jsou velké slepé oblouky, střední je ale hluboký a ukrývá menší vstup. V hlubokých arkádových nikách na bocích měly být sarkofágy rodiny Malatestů. Průčelí gotického kostela S. Maria Novella ve Florencii – dokončené antikizující průčelí, 1456-70, opět motiv triumfálního oblouku, v přízemí už byly dříve vybudovány výklenky, ty Alberti dovršil plochými arkádami, nad tím je kladí nesoucí ještě jedno jako nástavec triumfálního oblouku. Nad ním je průčelí inspirované florentskou protorenesancí, odraz bazilikálního převýšení je vyřešen jako zmenšenina antického chrámku obohaceného o okulus – kulaté okno do hlavní lodi. Prostory po stranách štítu jsou vyplněny zakřivenými trojúhelníky vyplněnými volutami. Od roku 1460 pracoval Alberti pro vévodu Federica Gonzagu v Mantově, vytvořil zde i nové prostorové typy – kostel S. Sebastiano v Mantově – centrální kostel s půdorysem řeckého kříže, hlavní prostor je zaklenutý křížovou klenbou a expanduje do postraních výklenků s valenými klenbami. Průčelí vycházelo přímo z antického chrámu, klasické sloupové průčelí zde bylo vyvedeno v podobě pilastrů. Kladí bylo uprostřed rozděleno vloženou archivoltou; takovéto rozbití antických motivů se později stalo cestou k baroku.


Kostel S. Andrea v Mantově – 1470, jednolodí s postranními kaplemi, motivy přímo odpozorované z antiky, především triumfální oblouk – hlavní loď je zaklenuta valenou klenbou s kazetováním, stejné jsou i klenby nad většími bočními kaplemi (menší jsou v dutnách pilířů). Prostor je velmi tmavý, světlo dopadá jen malými bazilikálními okny a okulem v kupoli. Průčelí je tvořenou snahou o kombinaci antického chrámu a triumfálního oblouku, který je tak vložen do rastru sloupů. Do takovéto monumentáln strukturu ale nebylo možné začlenit okna, jedno proto bylo vybudováno v podivném vikíři nad a ze průčelím. Shrnutí - Alberti vytvořil nový typ volutového nástavce průčelí, použil antické motivy na ztvárnění fasád. Vytvořil i nové prostorové typy – centrální prostor a jednolodí obklopený bočními kaplemi.

Severní Itálie Na severu Itálie se renesance vyvíjela kontinuálně, přímočařeji zde navázala na gotiku. Scuola di San Marco v Benátkách – architekt Pietro Lombardo (spodní etáž) a později Modo

Codussi (dokončení) – dekorativní benátská gotika obohacená o členění pilastry a architrávy, panely spodní etáže díky perspektivě iluzivně navozují zdání hlubokého prostoru, vrcholem stavby je obloučková atika. Kostel S. Maria Formosa v Benátkách – obloučkové motivy se objevují jak v podobě slepých arkád ve druhé etáži, tak v podobě velkého obloukového štítu. Kostel San Zaccaria v Benátkách – průčelí vytvořil Modo Colussi, konec 15. stol., ztvárněno s obloučkovými motivy jak v arkádách, tak na atice a nástavcích.

Benátské paláce z období rané renesance Protože jsou benátky založené na roštu na pilířích, paláce musejí být odlehčené a vyztužené skříňové konstrukce. Palazzo Vendramin – Callegri, M. Codusi a Lombardové, 1500 – 09 – soustava okny a stěnami vyplněných arkád. Palazzo Contarini del Bovolo, Giovani Condi, 1497 – 99 – průčelí tvoří jen arkádové lodžie, na jedno straně přecházejí ve spirálové schodiště.

Miláno V Miláně, kde vládl rod Sforzů, pracovali i florenťané, kteří sem přinesli renesanci. Museli se ale přizpůsobit místním tradicím. Filarete pro Sforzy navrhl ideální město na hvězdicovitém půdoryse (Sforzinda), ze kterého ale bylo vytvořeno jen cetrum – hrad Sforzů a špitál. Ospedale Maggiore v Miláně, Filarete a Michelozzo – dlouhá stavba s arkádami vyplněnými okny, barevné stěny. Castello Sforzesco v Miláně, první návrh Filarete, kol. 1450, v rozích jsou mohutné kruhové bašty pro dělostřelectvo. Hrad je podobný moskevskému Kremlu, který také stavěli Italové. Pevnostní věže jsou tvořeny na principu vršení zmenšujících se hranolů. Capella Portiari při kostele San Eustorgio v Miláně, Michelozzo Michelozzi 1462 – 68, jedna z mnoha variant na téma Staré sakristie při San Lorenzo, také vějířovitá kupole a spol. Vnější proporce vycházejí ze severské gotiky, rohové lucerny mají vůči zbytku stejné proporce jako gotické fiály, vnější plocha tamburu je rozbita piastry do menších polí. Certosa di Pavia (kartuziánský klášter), průčelí navrhl Giovanni Antonio Amadeo, nejkrásnější příklad severoitalské renesanční dekorativnosti – pilastry, arkády v růnzých podobách a velikostech, veškeré plochy jsou pokryty drobných kamenným dekorem a různobarevným obložením. Capella Colleoni při dómu v Bergamu, od 1470, Giovani Antonio Amadeo, příklad severoitalské transformace prostorového motivu Staré sakristie s ryze dekorativně pojatou fasádou.


Nároží arkád Důležitým architektonický úkolem rané renesance bylo řešení arkádového nádvoří (to bylo stavěno na každém zámku, kterým se zde říkalo villa), zejména pak jeho nároží. Palazzo Venezia v Římě – L. B. Alberti, 1467-71 – pilířová forma, nároží je tvořeno spojením dvou vůči sobě pootočených rozpůlených pilířů. Palazzo Ducale v Urbinu – L. Laurana, 1456-79 – městečko s koncentrovanou renesanční architekturou má zámek s dosud funkční horkovzdušné vytápění, zdejší nároží arkády je řešeno dvěma proti sobě postavenými pilíři, vznikají podivné hmotové tvary bez vazby na antickétvarosloví. Palazzo della Cancelleria v Římě – 1486-96, kanceláře papežské kurie, koutový pilíř vyřešen dvěma vůči sobě postavenými pilíři – jednoduchý a plynulý tvar, nároží se ale vymyká členění arkád. Brunelleschi vyřešil nároží tak, že tam namísto vymýšlení pilířů šoupnul sloupek stejný jako ve zbytku arkád. Piazza di Pio II., Pienza – Bernardo Rosellino, 1459 – první renesančně vyřešený urbanistický prostor, střed města s dómem (motiv triumfálního oblouku přes dvě etáže, podoba s Albertiho kostelem, Rosellino totiž pracoval jako Albertiho stavitel), arcibiskupským palácem a palazzem Piccolomini. Paláce se sbíhají směrem od kostela, náměstí tak tvoří pravidelný zrcadlově souměrný lichoběžník.

Donato Bramante Zlomem v dějinách architektury směrem k vrcholné renesanci bylo dílo architekta Donata Bramanteho (1444 – 1514, začal se stavbou kostela sv. Petra na Vatikánu), už v mládí se dostal na urbinský dvůr a byl tak školen v duchu jakési geometrické kultury, která zde byla zhmotněna různými typy perspektivních hříček a návrhy ideálních architektur – Studie ideálního města od Piera della Francesco, Studiolo vévody F. da Montefeltro – hluboké skříně zakryté iluzivně intarzovanými panely, knihy jsou zde zakryté iluzemi knih. Donato Bramante uskutečnil studijní cestu po Itálii, během níž jej zaujalo zejména dílo Brunelleschiho. Jako první samostatnou práci v Miláně vytvořil architektonickou kresbu – rytinu Prevedari (byzantinizující chrám s kupolí a půdorysem řeckého kříže vepsaného do přesného čtverce, postraní pole nesou úlohu skrytých opěr kupole; vytvořil i detaily – plastické a malované detaily) . Určitou dobu pracoval jako organizátor dvorských oslav, což byly v té době náročné události zahrnující ohňostroje, mechanické fontány apod. Transept kostela S. Maria presso S. Satiro v Miláně – přístavba transeptu a presbytáře, presbytář je u zdi transeptu, za oltářem je iluzivní štukatura navazujícícho prostoru. Vzorem byla Brunelleschiho kaple Pazziů. Presbytář kostela S. Maria delle Grazie, mauzoleum rodiny Sforza, 1492 – vliv Staré sakristie, ale monumentální měřítko a boční přístavky – apsidové výklenky v příčném a obdélný presbytář s apsidou v podélném směru. Celek vzbuzuje dojem expanze ven. Fasáda z exteriéru je v duchu místního vkusu rozčleněna na menší plochy. Na Bramanteho měl velký vliv Leonardo da Vinci, a to zejména svými architektonickými kresbami centrálních staveb, jejichž principem bylo, že vnější podoba je výsledkem rozpínavosti vnitřního prostoru. Na jaře 1499 prchá Bramante z Milána po obležení vojsky francouzského krále Ludvíka XII do Říma, kde se stává jeho protektorem kardinál Oliviero Carafa, okamžitě dostává zakázky. Nádvoří kláštera při kostele S. Marie della Pace v Římě – nový systém renesanční architektury pod vlivem antiky – pilířové arkády v přízemí umožnilo tvorbu přesného nároží, diagonální šířka průřezu


koutového pilíře je stejný jako u pilířů ostatních. Nad arkádou je vodorovně zakončená pilířová arkáda. Vnější architektura je propojena s vnitřkem, což je nový systém renesanční architektury.

Centrální kostely Dalším velkým úkolem renesančních architektů bylo řešení centrálního kostela: Kostel S. Maria delle Carceri, Prato – G. Da Sangallo, 1485 – pravoúhlý řecký kříž Kostel S. Maria delle Grazie, Calcinato – polygonální kupole na vysokém tamburu Madonna di S. Biagio, Montepulciano – antikizující pravá kupole Kostel S. Maria della Consolazione, Todi – Cola di Caprarola, 1508 – prostorová celistvost – řecký kříž s rameny nahrazenými půlkruhovými nikami s conchami, nad vším architektizovaná pravá kupole, v podstatě stejné uspořádání, jaké před 20 lety navrhoval Leonardo da Vinci. Tempietto při kostele S. Pietro in Montorio – Bramante, jde o martyrion, stavbu nad místem umučení světce, tady na místě ukřižování svatého Petra nad Vatikánem. Chrámek byl vytvořen na celistvém systému dostřednosti, na stejném principu mělo výt organizováno také celé nádvoří s plánovaným sloupořadím (nádvoří ovšem realizováno nebylo). Tempietto tak má vnější sloupy arkády širší než pilastry na její vnitřní straně, arkádu tvoří toskánské sloupy nesoucí vodorovné kladí nesoucí balustrádu, tambur kupole je členěn conchami a vodorovnými překlady zakončenými nikami, z nichž jsou jen čtyři funkční (obsahují okno). Papež Julius II. si roku 1053 vybral Bramanteho jako dvorního architekta. Jako první zakázku mu zadal k vybudování tzv. Belveder, obdoby římského fóra, které mělo rozšířit papežský palác a rozšířit jej o nádvoří. Prostor měl tři úrovně zadláždění, spodní (cordile belvedere) byla na úrovni paláce, horní (cédille superiore) pak bylo zakončeno průčelní nikou v příčné budově (pod nikou je socha šišky jako symbolu rodiny Julia II.); původně nezastřešená nika měla být centrem směřování všech linií a pohledu příchozích. Na střední úrovni, tzv. teatronu, dnes stojí křídlo vatikánské knihovny (Domenico Fontana, taky zastřešil niku) . V roce 1505 se Bramante stal hlavním architektem kostela sv. Petra v Římě. Na podzim téhož roku vzniká plán na nový kostel, tzv. pergamenový plán. Papež prohlašoval, že půjde jen o rekonstrukci staré baziliky, chtěl ovšem něco jiného. 18. 4. 1506 byl položen základní kámen, mělo jít o centrální prostor s velkou kupolí opírající se o menší kupole a půdorys řeckého kříže a dvěma pyramidálními věžemi, což dokládají tehdy vyrobené Medaile Caradosso. Druhý projekt se lišil jen málo, přibyli rohové přístavky, mělo jít tedy o byzantizující stavbu. Stavělo se z emplektonu, plánované bylo obložení. Stavělo se po kouskách, nutný byl neustálý dohled hlavního architekta, plány tehdy ještě nebyly kótované, jen měřítkové, kostel navíc rostl kolem zůstavší hlavní lodi dosavadní baziliky. Papež neměl na stavbu peníze, spustil proto novou vlnu prodávání odpustků, proti tomu se vzedmul odpor (Martin Luther) a vzniklo odštěpení protestantů od katolíků, načež se konal tridentský koncil a katolická církev sama sebe reformovala a vytvořila tak podmínky pro vznik Baroka :-D Kostel Santa maria del Popolo v Římě, křížení a presbytář – projekt mezi 1505-7, dokončeno 1509, první užití tzv. bramantovského okna – propojení tří oken a dvou polí arkády s rovným překladem pod jedním oboukem Loreto, Santa Casa, podle legendy dům Panny Marie z Nazaretu, přenesený sem údajně anděly, kteří přistále na pozemku paní Laurety. Bramante vytvořilmramorový plášŤ Svaté chýše pod inspirací antických sarkofágů. Většinu sochařské výzdoby vytvořil Andrea Sansovino, hlavní architekt v Loretu od roku 1513. Loreto, poutní kostel podobný dómu Santa Maria del Fiore ve Florencii, florenťané tento kostel také stavěli (bratři da Maiano). Pod kupolí stojí Svatá chýše,.


Casa di Rafaelo – 1512, Bramanteho dvoupatrový palác (pilířová arkáda s rustikou v přízemí určeném pro krámy, nad tím reprezentativní patro s toskánskými sloupy nesoucími dórské kladí, ve stěně mezi sloupy úzká okna s balustrádou napodobující balkony), pro Rafaela. Palác byl vzorem pro mnoho dalších staveb i když dnes už nestojí. Po smrti Bramanteho 1514 byl Raffaelo Sanzio hlavním architektem kostela sv. Petra a jako první navrhnul vytvoření trojlodní baziliky. Raffaelo ale také brzy zemřel a myšlenka ještě nedošla uplatnění. Palazzo Pandolfini ve Florencii – 1515 – na stěně vynechány antikizující motivy, ponechána jen rustika, šambrány a slepé balkonky. Pallazo Vidoni – Caffarelli v Římě – oba paláce napodobují Bramantem postavený palác, portály jsou zdůrazněny vějířovitou rustikou, Pohrobní kaple rodiny Chigi při kostele S. Maria del Popolo, do 1516 – půdorysně čtvercová kaple pandantivem převedená do kopule na tamburu, bohatá výzdoba. San Eligio degli Orefici v Římě, 1515 – centrální ksotelík podobný kapli Chigi – čtverec, pandantivy, kopule na tamburu, bramantovská okna. Villa Madama v Římě – 1517, dokončena jen polovina plánovaně symetrické stavby. Poprvé se projevuje tzv. manýrismus, jakési slepé pokračování renesance, kdy je úmyslně narušována tektonika – zde: stěny jsou pojaty jen dekorativně a jako nehmotné, na nich sedí série hmotných kupolí s bohatou, tmavě polychromovanou štukaturou, prostor tak budí dojem přetížení. Rafael se inspiroval pozůstatky Nerova paláce (Dům Aurea), vedl vykopávky a snažil se zachránit co nejvíc antických památek tím, že je zakázal rozebírat. V Rafaelově tvorbě se objevují řešení, které mají charakter již manýristický. Kromě toho pokračoval v tvorbě svého předchůdce Bramanta.


Italská renesanční architektura

Recommend Documents