Intervenční pomoc pro záchranáře

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra ekonomiky a managementu zdravotních a sociálních služeb

Intervenční pomoc pro záchranáře Bakalářská práce

Autor:

Monika Hrůzová

Obor:

Ekonomika a management zdravotních a sociálních sluţeb

Vedoucí práce:

Praha

MUDr. Miroslav Doležal

Duben 2011

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s tištěnou verzí a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací. …..………………………

V Třebíči dne 27.4.2011

Monika Hrůzová 2

Poděkování Děkuji vedoucímu práce MUDr. Miroslavu Doleţalovi za odborné vedení a konzultace, které přispěly ke zpracování této práce. Dále děkuji doc. RNDr. Jaroslavě Pavelkové, CSc. za ochotu, pozitivní přístup a cenné rady. Současně děkuji Mgr. Michaele Kubišové za odborné informace o vznikající psychosociální intervenční sluţbě pro pracovníky zdravotnické záchranné sluţby.

3

Anotace Tématem této bakalářské práce je popis systému posttraumatické intervenční péče se zaměřením na pracovníky zdravotnické záchranné sluţby. Jednotlivé kapitoly představují konkrétní stavy a situace, s nimiţ se záchranáři při své kaţdodenní práci setkávají. Obsah práce je zaměřen na to, jaké důsledky traumatizující události způsobují a jak je s nimi moţno dále pracovat. Posttraumatická péče je popisována z hlediska teoretických postupů a jejich praktického vyuţití v kaţdodenní činnosti záchranáře.

Klíčová slova:

Stres. Krize. Traumatizující událost. Posttraumatické stresové

poruchy. Krizová intervence.

Annotation This thesis describes the system of post-traumatic intervention care with a special focus on emergency medical service (EMS) workers. Each chapter describes various states and situations which EMS workers are faced with on a daily basis. The work focuses on the consequences of these traumatic events and on the methods of a further work with them. Post-traumatic care is described in terms of theoretical procedures and their practical applications in the everyday routines of EMS workers.

Key words: Stress. Crisis. Traumatizing event. Post-traumatic stress disorders. Crisis intervention.

4

Obsah: Úvod ..................................................................................................................... 7 1. Stres ................................................................................................................. 8 1.1 Definice pojmu stres ........................................................................................................ 8 1.2 Druhy stresu ................................................................................................................... 10 1.3 Příčiny stresu .................................................................................................................. 11 1.4 Příznaky stresu ............................................................................................................... 11 1.4.1 Syndrom vyhoření – burnout syndrom .................................................................... 12 1.5 Zvládání stresu ............................................................................................................... 13

2. Krize .............................................................................................................. 15 2.1 Definice pojmu krize ...................................................................................................... 15 2.2 Druhy krizí ..................................................................................................................... 16 2.3 Průběh krize ................................................................................................................... 16 2.4 Pomoc v krizi ................................................................................................................. 17 2.4.1 Neformální pomoc v krizi ........................................................................................ 17 2.4.2 Formální pomoc v krizi............................................................................................ 19 2.5 Překonání krize............................................................................................................... 19

3. Trauma .......................................................................................................... 20 3.1 Vymezení traumatizující události .................................................................................. 20 3.2 Časový průběh reakce na traumatizující událost ............................................................ 21 3.3 Projevy a důsledky traumatizující události .................................................................... 21 3.3.1 Peri- a posttraumatické jevy..................................................................................... 22

4. Stresové faktory v práci záchranáře .......................................................... 23 4.1 Charakteristika práce členů ZZS .................................................................................... 23 4.2 Integrovaný záchranný systém ....................................................................................... 23 4.3 Rizikové stresové faktory práce v ZZS .......................................................................... 24 4.4 Záchranář versus „obyčejný“ člověk.............................................................................. 27 4.5 Management stresu při mimořádných událostech .......................................................... 28 4.6 Prevence zátěţových situací v ZZS................................................................................ 29

5. Posttraumatické stresové poruchy ............................................................. 30 5.1 Akutní reakce na stres .................................................................................................... 31

5

5.2 Posttraumatická stresová porucha .................................................................................. 31 5.2.1 Vymezení pojmu ...................................................................................................... 31 5.2.2 Projevy posttraumatické stresové poruchy .............................................................. 31 5.2.3 Nejběţnější příznaky posttraumatické stresové poruchy ......................................... 33 5.3 Přetrvávající změny osobnosti po katastrofické události ............................................... 34

6. Metody práce se záchranářem po prožité traumatizující události.......... 34 6.1 Individuální krizová intervence...................................................................................... 35 6.2 Demobilizace.................................................................................................................. 35 6.3 Debriefing ...................................................................................................................... 35 6.4 Defusing ......................................................................................................................... 36 6.5 Techniky usnadňující komunikaci ................................................................................. 37

7. Krizová intervence ....................................................................................... 38 7.1 Definice pojmu ............................................................................................................... 38 7.2 Výchozí body a principy krizové intervence ................................................................. 39 7.3 Základy krizové intervence a krizové pomoci ............................................................... 40 7.4 Charakteristika odborné krizové pomoci ....................................................................... 41 7.5 Psychosociální intervence .............................................................................................. 42 7.6 Systém psychosociální intervenční sluţby ..................................................................... 45 7.7 Intervence v situaci burnout ........................................................................................... 46 7.8 Psychosociální intervence při hromadném neštěstí........................................................ 47 7.9 Telefonická krizová intervence ...................................................................................... 48 7.9.1 Výhody telefonické krizové intervence pomocí linky důvěry ................................. 49 7.9.2 Nevýhody telefonické krizové intervence ............................................................... 50 7.10 Vyuţití internetu........................................................................................................... 51

Závěr .................................................................................................................. 52 Literatura .......................................................................................................... 52 Přílohy ............................................................................................................... 55

6

Úvod „Události, které ohroţují naši tělesnou a duševní celistvost, jsou běţnou součástí ţivota jako

bolest. Bolest a utrpení patří do lidských společenství, lidé je proţívají, rozumějí jim a vyrovnávají se s nimi. (Voutira, Benoist, Piquard, 1998)“1 Kaţdý člověk je dnes a denně vystavován nepředvídatelným, mimořádným událostem. S těmito událostmi se můţeme setkat v roli pouhých „pasivních příjemců“, kdyţ jsme prostřednictvím komunikačních zdrojů informováni o dopravních nehodách, teroristických útocích či přírodních katastrofách. Někteří z nás se však stávají i aktivními účastníky daných událostí, ať uţ vzhledem k povaze své profese, nebo z pozice přímých účastníků. Snad právě v kontextu s nepředvídatelnými událostmi je vhodné vnímat člověka nejen jako „hmotného tvora z masa a kostí“, je také nezbytné všímat si jeho „nehmotné stránky“ – duše, emocí a citu. Psychika je neoddělitelnou součástí fyzické schránky a naopak. Na jedné straně psychika významně působí na celkový fyzický stav člověka, na straně druhé ovlivňuje fyzická kondice společně s tělesným stavem kondici psychickou. Je tedy vůbec rozdíl mezi psychickým postojem zachraňovaného a zachránce? Pravdou je, ţe záchranáři jsou na mimořádné události připravováni výcvikem, školícími a vzdělávacími akcemi, měli by proto umět situace předvídat a adekvátním způsobem na ně reagovat. Je však nutné si uvědomit, ţe i záchranář je jen člověk se svými kaţdodenními starostmi a trápeními. Navíc je třeba zdůraznit, ţe na záchranáře jsou kladeny stále větší nároky a očekávání. Automaticky se předpokládá, ţe záchranáři budou neomylně řešit jakékoliv mimořádné situace. Ze všech výše uvedených důvodů vyplývá, ţe záchranáři sami potřebují podporu a pomoc. Smyslem této bakalářské práce je přiblíţit situace a události, v nichţ se pracovníci zdravotnické záchranné sluţby ocitají, zmapovat důsledky, které mohou v souvislosti s těmito nepředvídatelnými okolnostmi nastat, a přiblíţit moţnosti jejich řešení nejenom z pohledu záchranáře, ale i spolupracovníků, organizací a v neposlední řadě také rodin. Cílem práce je analyzovat faktory zátěţových a traumatizujících událostí pracovníků záchranné sluţby, zmapovat moţnosti jejich následků a zpracovat metody intervenční pomoci.

1

Baštecká, B. a kolektiv. Terénní krizová práce. s. 19 7

1. Stres Stres patří neoddělitelně k ţivotu kaţdého člověka. Jeho význam byl zpočátku popisován v kontextu s něčím mimořádným, nadměrným. V současnosti je tento pojem pouţíván v daleko širším rozsahu, většinou ve smyslu psychické zátěţe. O stresu se často hovoří také v souvislosti s normální, běţnou činností, jako je například pracovní aktivita, péče o rodinu či řízení motorového vozidla. Dopady stresu lze sledovat v oblasti biologické, psychické i sociální, proto je nezbytné zdůraznit komplexní (celostní) pohled na člověka jako tzv. biopsycho-sociální jednotu. Komplexní pohled na člověka zahrnuje řadu jevů, které se podílejí na existenci, formování a reagování kaţdého člověka. Bio-psycho-sociální přístup zdůrazňuje interakci biologických a sociálních jevů majících vliv na psychické a fyzické fungování člověka. Tento přístup je ve své podstatě přístupem systémovým – jednotlivé jevy jsou chápány komplexně ve všech svých souvislostech jak vnitřních, tak i vnějších. Pokud je pohled na člověka obohacen o sloţku duchovní (spirituální), pak pojímáme člověka jako bio-psycho-sociálně-spirituální jednotu, která vnímá, proţívá, myslí, jedná a chová se určitým způsobem. O zdraví a nemoci je pak moţno uvaţovat nejenom v rovinách těla, osobnosti, vztahů, ale i ducha. V úvahu je také brána skutečnost, ţe kaţdý člověk existuje v kontextu konkrétní kultury, tedy komplexního způsobu ţivota určité společnosti, jeţ sdílí určité názory, předsudky a postoje.

1.1 Definice pojmu stres Pojem stres pochází z angličtiny a znamená tlak, pnutí, obtíţ, břímě, namáhání tlakem. „Stres definoval Selye2 jako nespecifickou odpověď organismu na působení jakéhokoliv činitele. Je to charakteristická fyziologická odpověď na poškození nebo ohroţení organismu, které se projevuje prostřednictvím adaptačního syndromu“.3

2 3

Hanse Selye (1966) jako první se komplexně problematikou stresu zabýval. Špatenková, N. a kolektiv. Krize psychologický a sociologický fenomén. s. 17 8

Tab. č. 1 Obecný adaptační syndrom Fáze

Charakteristické reakce

Poplachová (alarmující) fáze Náhlé narušení vnitřního prostředí organismu Šok a protišoková reakce Aktivizace adaptačních mechanismů Rezistentní fáze

Reakce se sniţuje, jako by si organismus na stres zvykl Maximální adaptace Adaptační mechanismy jsou stále na vysoké úrovni

Fáze vyčerpání

Prolongované vyuţívání adaptačních mechanismů jedince vyčerpává Adaptační mechanismy se hroutí Reakce je tak silná, ţe můţe dojít k selhání organismu

(zdroj Janosik, in Špatenková, N. Krize jako psychologický a sociologický fenomén. s. 18)

Mnoha výzkumy bylo postupně prokázáno, ţe stresový stav můţe být navozen čistě na podkladě psychologického působení. K formulování psychologických koncepcí stresu přispěl fakt, ţe způsob osobní interpretace významu podnětu, který vyvolává stres, je významným činitelem. Přispěla také skutečnost, ţe stresový stav člověka je moţno navodit nejenom přímým podnětem, ale i v důsledku předjímání, očekávání, případně vybavením vzpomínky či předchozí zkušenosti.4 Psychický stres je vázán na hodnocení situace daným člověkem. Tato situace můţe být na jedné straně skutečně ohroţující, na straně druhé nicméně stačí, aby byla jako ohroţující člověkem pouze subjektivně vnímána. Podnětem vyvolávajícím stres mohou být různé faktory, které zvyšují poţadavky na činnost lidského chování nebo pro ni ztěţují podmínky. Tyto faktory mohou mít charakter fyzikální, bio-chemický, tělesný, emocionální, kognitivní, reálný nebo očekávaný. Souhrnně jsou nazývány stresory. Člověk se do stresu dostává, pokud je míra stresogenní situace (stresoru či stresorů) vyšší neţ schopnost daného jedince tuto situaci zvládnout. Obecně je tato situace popisována jako tzv. nadlimitní zátěţ, která vede k vnitřnímu napětí a narušení rovnováhy organismu.

4

Jobánková, M. Kapitoly z psychologie pro zdravotnické pracovníky. 9

Tab. č. 2 Vnitřní a vnější stresory VNITŘNÍ A VNĚJŠÍ STRESORY Tělesné stresory

Hlad, ţízeň, bolest, námaha apod.

Emocionální stresory

Obavy, strach, úlek, nejistota, zloba atd.

Kognitivní stresory

Negativní myšlenky, starosti, postoje, očekávání, fantazie aj. Hluk, oslnění, tma, chlad, horko, vlhkost

Fyzikální stresory

vzduchu, tlak. Kofein, nikotin, tablety, alkohol, nedostatek

Bio-chemické stresory

kyslíku apod. Konfliktní situace, časový nátlak (spěch),

Komplexní stresory

dopravní zácpa, pracovní poţadavky, změna (povolání). Odloučení, spor, nemoc, kritika, osamělost atp. (zdroj Vymětal, Š. Krizová komunikace a komunikace rizika. s. 113)

Lze tedy shrnout, ţe stres vzniká, jestliţe se člověk ocitne v nepříznivé situaci, které se nemůţe vyhnout, nebo pokud na něj působí nadměrně silný podnět dlouhou dobu a musí v této nepříznivé situaci setrvávat. Význam stresu spočíval původně v přípravě na boj nebo útěk při fyzickém ohroţení. V současné době je přenášen do sociální a psychické oblasti, neboť člověk je v průběhu svého ţivota neustále vystavován náročným situacím v oblasti sociální i psychické. Pod vlivem různého typu stresu se náš výkon a chování mění. Obecný stres je uţitečný, neboť motivuje k činnosti a vede ke zvýšení výkonu člověka. V případě extrémní zátěţe, například u mimořádných událostí, dochází k oscilování výkonu v závislosti na čase. Výborné výkony se střídají s výrazným poklesem výkonnosti. Posouzení toho, co je, nebo není pro konkrétního člověka škodlivé, je tedy závislé pouze na něm samotném. Tedy na skutečnosti, jak stresovou situaci hodnotí. Zvládání zátěţové situace záleţí nejen na našich emocích, ale i na připravenosti, dovednostech a znalostech.

1.2 Druhy stresu Eustres – člověk vnímá a hodnotí zátěţ jako výzvu a proţívá ji pozitivně. Příkladem můţe být velmi náročná práce přinášející nám radost. Také eustres však můţe způsobit negativní dopad (např. svatba – infarkt). 10

Distres – člověk určitou situaci proţívá jako nepříjemnou. Jako příklad lze uvést nutnost překonávání překáţky, která je jedincem vnímána jako nepřekonatelná. Z takové situace není úniku a počínání je hodnoceno jako marné.

1.3 Příčiny stresu Příčiny stresu jsou obvykle komplexní, stejně jako jeho projevy. Události, které jsou vnímány jako stresové, spadají do některých z níţe uvedených kategorií: Neovlivnitelné situace – přesvědčení, ţe situaci nemůţeme ovlivnit, zvyšuje proţitek stresu. Nepředvídatelné události – nemoţnost předvídat určité události a připravit se na jejich zvládnutí zvyšuje pocit intenzity stresu. Vnitřní konflikt – střet protichůdných zájmů, které si navzájem odporují. Ţivotní změna – neplánované události, které vyţadují značné přizpůsobení. Traumatické události – mimořádně nebezpečné situace, které se vymykají zkušenostem.

Zahrnují

přírodní

katastrofy,

katastrofy

způsobené

člověkem

a katastrofické nehody, jako například hromadné neštěstí či letecké nehody.

1.4 Příznaky stresu Charakteristickými příznaky stresu jsou zvýšená emocionalita a aktivita, nebo naopak útlum, apatie. Dále se můţe objevovat emocionální nevyrovnanost, špatný odhad situace, zhoršená soustředěnost, neadekvátní a netypické reakce, agresivní chování, zkratkovité jednání apod. Stresové situace vyvolávají emoční reakce v rozmezí od veselé nálady po úzkost, sklíčenost, depresi a vztek. Emoce mohou kolísat v závislosti na úspěšnosti našeho úsilí o zvládnutí situace. Kromě emočních reakcí na stres je u lidí při setkání se silnými stresory popisováno také oslabení kognitivních funkcí, kdy dochází k potíţím se soustředěním a logickým uspořádáním myšlenek. Důsledkem je, ţe se jejich výkon zvláště ve sloţitých úkonech zhoršuje. Emoční reakce na stres a oslabení kognitivních funkcí se nemusejí projevovat v chování a jednání člověka, jelikoţ mohou probíhat skrytě. Mezi nejčastěji popisované příznaky stresů patří: Fyziologické příznaky – např. bušení srdce, bolest za hrudní kostí, nechutenství, křeče v ţaludku, nucení na močení, palčivé bolesti v rukou a nohou, bolesti hlavy. Emocionální příznaky – např. prudké změny nálady, nadměrné trápení s nedůleţitými věcmi, nadměrné pocity únavy, zvýšená podráţděnost, staţení sociálního styku. 11

Behaviorální příznaky chování a jednání ve stresu – např. nerozhodnost, nářky, zvýšená absence, zvýšená konzumace alkoholu, dlouhé noční bdění, sníţená výkonnost. Změny zdravotního stavu – např. onemocnění srdce, oběhové soustavy, zaţívacího traktu.

1.4.1 Syndrom vyhoření – burnout syndrom Slovo „burnout“ je moţno do češtiny přeloţit jako vyhasnutí, vyhoření, v tomto kontextu jako ztrátu nadšení. Hoskovcová „burnout“ popisuje jako „výstiţné označení procesu, během něhoţ se zápal pro věc postupně změní v naprosté odcizení, chlad a rezignaci, tedy podobně, jako kdyţ silný plamen postupně dohořívá a vyhasne“.5 Syndrom vyhoření se vyskytuje u povolání, která pracují s lidmi, bývá charakterizován jako úplné

emocionální

vyčerpání

v důsledku

chronického

emocionálního

přetěţování.

U syndromu vyhoření je typickým projevem sníţení výkonu, únava jiţ při pomyšlení na práci a vtíravý pocit „uţ nemohu dál“. Projevuje se v rovině emocionální, psychické i behaviorální. Pojem „burnout“ zavedl do psychologie jako označení pro stav vyčerpání H. Freudenberger v 70. letech 20. století. Od té doby se snaţí mnoho odborníků o další zpřesňující definice tohoto pojmu. Kebza podotýká, ţe pojem burnout má dvě úrovně: úroveň filozofickopsychologickou, která je daná zejména v pojmech a pohledech existencionalismu na pocity vykořenění, vakua a odcizení; a úroveň psychologicko-medicínskou, která se opírá mj. o burnout jako nosologickou jednotku mající své místo a kód v Mezinárodní klasifikaci nemocí,

tato má velmi blízko k chronickému únavovému syndromu nebo například

k depresivním poruchám. Křivohlavý uvádí následující srovnání deprese a burnoutu: Tab. č. 3 Srovnání burnoutu a deprese Burnout

Deprese

Nemá vztah k záţitkům z mládí.

Má vztah k raným zkušenostem.

Léčí se spíše psychoterapií.

Léčí se spíše antidepresivy.

(zdroj Hoskovcová, S. Psychosociální intervence. s. 148)

Syndrom vyhoření je spojen s pocitem tělesného a duševního vyčerpání, pocitem beznaděje a bezmoci, negativním postojem k sobě samému i ostatním, ztrátou iluzí. Mezi hlavní příznaky náleţí nechuť k pracovní činnosti, která byla dříve vykonávána s nadšením, pokles 5

Hoskovcová, S. Psychosociální intervence. s. 148 12

výkonnosti, rezignace, pocity bezvýchodné situace a prázdnoty, často se objevují i somatické projevy. K syndromu vyhoření vede pouze chronický stres, naopak akutní stres můţe způsobit spíše akutní stresovou poruchu. Pro prevenci syndromu vyhoření je velmi důleţité zahrnout svou kondici a zdraví mezi nejdůleţitější ţivotní hodnoty, průběţně analyzovat a měnit svou situaci dle okolností, potřeb, schopností a očekávání. Jednou z nejdůleţitějších sloţek prevence syndromu vyhoření je také pěstování dobrých mezilidských vztahů v zaměstnání i mimo něj, snaha kontinuálně se vzdělávat a dbát o svůj osobnostní rozvoj.6 Důsledkem zátěţových situací mohou být u záchranářů také četná onemocnění, z nichţ je jen nepatrný zlomek na seznamu chorob z povolání. Kromě rozličných somatických poruch, jako například onemocnění zaţívacího traktu nebo únavového syndromu, to mohou být i psychické poruchy. Často opomíjená je závislost na psychoaktivních látkách, jeţ je podle statistik velmi rozšířenou a závaţnou problematikou. Profesní zátěţ ve spojení s osobností problematikou či přidruţeným onemocněním mohou v konečném důsledku vést aţ k ţivot ohroţující sebevraţedné úvaze.

1.5 Zvládání stresu Odolnost vůči zátěţovým situacím a faktorům je moţno posilovat osvojením si technik a postupů redukujících zátěţ. Krátkodobé strategie pro zvládání stresu jsou zaměřeny na okamţité sníţení stresové reakce organismu. K těmto postupům lze přiřadit například pohyb, prohloubení dechu, záměrné odpoutání pozornosti. Tyto postupy jsou velmi jednoduché a lidé je běţně pouţívají. Dlouhodobé strategie pak souvisejí s dodrţováním správné ţivotosprávy, analýzou problémových situací a jejich systematickým řešením, plánováním času, relaxačním cvičením, pěstováním zálib apod. Při úsilí, jeţ je vkládáno do zvládání nadměrného stresu, se člověk můţe snaţit změnit situaci, ve které se nachází, čímţ dochází k ovlivnění působících stresových faktorů. Patří sem metody, jimiţ dochází k odvrácení nebo redukci zatíţení. Můţe dojít například k předefinování priorit, hledání podpory při řešení problémů, delegování některých úkolů na jiné lidi, vědomé racionálnější plánování času apod. Kromě změny situace je vhodné usilovat o změnu sebe sama s cílem poznat a změnit vlastní nevhodné přístupy a postoje, jeţ situaci zhoršují. Velmi důleţitým prvkem je naučit se klást 6

Vymětal, Š. Krizová komunikace a komunikace rizika. 13

na sebe realistické poţadavky a vědomě se snaţit o posilování své odolnosti vůči zátěţi a stresu. Dalším prvkem je metoda identifikace a změny vnitřních negativních myšlenek o sobě samém na pozitivní monolog, tzv. „kognitivní přerámování“. Moţným způsobem pro zvládání stresu je utlumení míry vlastní stresové reakce. Příkladem zde můţe být praktikování relaxačních technik, fyzická námaha apod. Tab. č. 4 Cesty ke zvládání stresu CESTY KE ZVLÁDÁNÍ STRESU Úroveň změny

Metoda

Stresové faktory



Odstranění nebo redukce zatíţení

(změna situace)



Delegování



Definování priorit



Plánování času



Hledání podpory

Já

Poznání vlastních postojů a hodnotových přístupů, které

(změna sebe sama)

situaci zhoršují, a jejich změna: 

Kontrola

a

změna

negativních

myšlenek,

kognitivní přerámování

Stresové reakce (utlumení míry vzrušení)



Realistické nároky na sebe



Zvyšování odolnosti vůči stresu

Osvojení a praktikování technik ulehčení stresových jevů: 

Uvolnění (relaxace, sport, fyzická námaha)



Rozptýlení, obrácení pozornosti jinam

(zdroj Vymětal, Š. Krizová komunikace a komunikace rizika. s. 116)

Antistresové programy jsou zaměřeny na cvičení a postupy umoţňující vyrovnání se se škodlivými účinky stresu. Zaměřují se také na rozvoj přiměřených ţivotních aspirací, tj. na přiměřené vyuţití volného času a mnohostrannou seberealizaci, budování asertivity (zdravého sebevědomí a sebeprosazení) i rozvoj plnohodnotných partnerských vztahů. Psychologické autoregulační techniky jsou cvičení, která fungují na principu záměrného sníţení svalového

14

napětí, čímţ dochází k tělesnému i psychickému zklidnění, normalizaci funkce vegetativního systému a zlepšení spánku. Cílem autoregulační techniky je psychická a svalová relaxace, odstranění napětí, odbourání negativních emocí a zklidnění. Tyto techniky vycházejí z východních nauk, které jsou v boji proti stresu pouţívány odpradávna. Patří sem například autogenní trénink, meditace, jóga. Kromě antistresových programů by mělo být snahou jedince přemýšlet o tom, jak v kaţdodenním ţivotě předejít napětí a městnání afektů, jak měnit zatěţující prostředí. Měl by mít snahu kompenzovat vypjaté situace fyzickou námahou či relaxací, pěstovat aktivní odpočinek, vědomě se nezabývat starostmi, snaţit se zbavovat strachu a závislostí.7

2. Krize 2.1 Definice pojmu krize V laickém smyslu slova je tento pojem pouţíván pro téměř jakoukoliv situaci, kterou jedinec vnímá negativně. Termín krize lze tedy pouţít k popisu všech situací, u nichţ dochází k dramatické změně, a tato je provázena negativními emocemi. Podle současných psychologických koncepcí představuje krize přechodný stav vnitřní nerovnováhy jedince, který vznikl na podkladě kritické události nebo změny vyţadující zásadní změny a řešení. V psychosociální oblasti je krize definována jako „důsledek střetu s překáţkou, kterou nejsme schopni vlastními silami, vlastními vyrovnávacími strategiemi, eventuálně za pomoci nám blízkých lidí zvládnout v přijatelném čase a navyklým způsobem (podle Vymětala, 1995)“.8 Krize můţe být způsobena podnětem z vnějšího nebo vnitřního prostředí. Ve vnějším prostředí se člověk potýká především se ztrátou objektu, změnou a volbou mezi stejnými kvalitami. Další příčinou je popisována změna vnějších podmínek, která můţe vést k oslabení efektivity regulativních mechanismů subjektu a v jeho důsledku vést ke krizi. V případě vnitřních příčin se musí jedinec adaptovat na svůj vlastní vývoj, krize pak přichází v důsledku neschopnosti jedince zvládat změny pramenící z tohoto vývoje. O krizi se bude pravděpodobně jednat, pokud se objeví symptomy jako: Intenzivní kritická událost, která vybočuje z kaţdodenní reality. Situace proţívaná jako ztráta, ohroţení nebo šance. Přítomnost negativních záţitků a emocí. 7 8

Vymětal, Š. Krizová komunikace a komunikace rizika. Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. s. 29 15

Pocit ztráty kontroly nad situací, nejistoty z budoucnosti. Náhlé narušení obvyklých způsobů chování a jednání. Emoční napětí, které trvá nějakou dobu (obvykle 2–6 týdnů, někdy dokonce měsíců). Potřeba změny a přizpůsobení se nové situaci.

2.2 Druhy krizí K rozdělení krizí lze přistoupit z rozmanitých hledisek (autoři zabývající se touto problematikou preferují různá kritéria). Krize mohou být vymezeny na: Vývojové – krize z očekávaných ţivotních změn, probíhají více či méně dramaticky. Vývojové krize jsou neoddělitelnou součástí kaţdého lidského ţivota, jsou předpokládány a v řadě případů je povaţujeme za příjemné a pozitivní. Přinášejí s sebou určité změny, přijetí nových rolí a úkolů. Vyţadují nové zvládací strategie a hledání řešení, která jsou doprovázena určitým emočním napětím. Toto napětí můţe být jedincem vnímáno jako negativní. Situační – epizodické nebo také traumatické. Situační krize jsou důsledkem vnějších situací, převáţně neočekávaných. Pokud jsou vyvolány silnými, intenzivními stresory, bývají označovány za traumatické. Tento typ krizí ohroţuje jedincovu integritu, pocit bezpečí a často i samotný ţivot. Kumulované – chronické. K těmto krizím dochází, jestliţe jedinec ustoupí od řešení vývojové krize, nebo v případech traumatické krize, kdy se řešení zastaví ve fázi emoční reakce.9 „Podle Caplana10 se situace stává krizovou, pokud se jedinec při realizování důleţitých ţivotních cílů setká s takovými překáţkami, které není schopen překonat s pomocí jemu známých strategií a způsobů. Důsledkem je pak ztráta emoční rovnováhy a dezorientace“.11 Příčinami krize mohou být nejen události, které jsou vnímány negativně, ale i ty, které povaţujeme za pozitivní.

2.3 Průběh krize Během ţivota se kaţdý člověk setká se situací, která můţe být potenciálním spouštěčem krize. Krize je čistě subjektivní záleţitostí. Hloubka a rozsah psychických změn je závislá nejen na 9

Špatenková, N. Krize psychologický a sociologický fenomén. Gerald Caplan zavedl do psychiatrie a psychoterapie pojem krize a ve svém díle Principy preventivní psychoterapie (1964) poprvé rozpracoval teorii psychické krize a pomoci v případě psychické krize. 11 Špatenková, N. Krize psychologický a sociologický fenomén. s. 23–24 10

16

intenzitě působícího faktoru, ale především na individuálních vlastnostech jedince proţívajícího tuto událost. Existuje jistá shoda v adaptaci na krizovou situaci, která probíhá v po sobě následujících fázích – šok, popírání, hněv a agrese, deprese, akceptace. Tyto uvedené fáze vyrovnání se s krizí jsou analogické modelu Kübler-Rossové12 a mohou probíhat v takto stanoveném sledu, mohou se překrývat, některé z nich můţe jedinec přeskočit nebo se k některým opakovaně vracet. Předpokládá se, ţe po určité době se s krizí kaţdý jedinec vyrovná. Někdy však můţe nastat situace, kdy jedinec není schopen se s nepříznivou ţivotní situací vypořádat po celý ţivot. Pozitivní vliv na vyrovnání se s krizí má zejména sociální podpora, moţnost ventilace emocí, schopnost nalézt ve vzniklé situaci nějaký smysl a vyuţití zkušeností s předchozími stresory. Průběh krize je ovlivňován celou řadou okolností. Mezi společné determinanty patří například věk, pohlaví, ţivotní situace, zdravotní stav, osobnostní faktory, schopnost jedince zvládat náročné ţivotní situace, dřívější nevyřešené krize, spolupůsobící krize, naděje, významným zdrojem podpory můţe být náboţenské přesvědčení, neopominutelným faktorem je také sociální opora.13

2.4 Pomoc v krizi Krize a její zvládání představuje významnou „prověrku“ nejen adaptačních moţností daného jednice, ale velmi často také „prověrku“ adaptačních moţností jeho přirozeného sociálního okolí, tj. nejbliţší rodiny, příbuzných a přátel. Podpora sociálního okolí představuje velmi významný potenciál pomoci pro jedince v krizi. V tomto smyslu je uváděna tzv. neformální pomoc v krizi, zatímco institucionalizovaná odborná pomoc je označována jako formální.

2.4.1 Neformální pomoc v krizi Neformální pomoc v krizi zahrnuje především svépomoc a vzájemnou pomoc. Svépomoc představuje nejobvyklejší způsob zvládání krizové situace. V souvislosti se svépomocí lze hovořit především o vyuţití obranných mechanismů, coţ jsou dispozice jedince reagovat určitým způsobem v náročných ţivotních situacích.

12

Elisabeth Kübler-Rossová – švýcarská lékařka, psychiatrička a mezinárodně uznávaná odbornice v oboru thanatologie. 13 Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence.

17

Mezi obranné mechanismy patří například: Útok – častá reakce na náročnou ţivotní situaci. Mohou se projevit rozmanité formy chování od verbální ataky aţ po fyzický útok. Útok můţe být zaměřen na zdroj ohroţení nebo na přenesený objekt (na něco nebo někoho jiného). Únik – můţe být faktický (útěk z místa nehody), symbolický (zakrytí obličeje), fantazijní (představa, „jaké by to bylo, kdyby…“), do nemoci, alkoholu, drog nebo únik ze ţivota (sebevraţda). Represe – vytěsnění z vědomí toho, co se ve skutečnosti děje nebo se stalo. Suprese – vědomé a záměrné potlačení. Jedinec si je vědom toho, co se stalo, ale vědomě vzpomínky odsouvá stranou. Paradoxně se však odsouváním myšlenek zaobírá potlačovanými vzpomínkami v duchu častěji, neţ kdyby jim dal volný průběh. Regrese – návrat k vývojově niţším stádiím. Dospělý člověk, který proţívá krizi, se můţe začít chovat jako „malé dítě“. Inverze – jedinec v krizi se chová přesně obráceně, neţ bychom od něj očekávali. Popírání – je charakterizováno odmítáním reality. Racionalizace – pokus o logické objasňování chování, které by jedinec za normálních okolností povaţoval za „nerozumné“. Introjekce – promítání problémů jiných lidí do vlastního ţivota. Projekce – přisuzování vlastní chyby jiným lidem. Sebeobviňování – hledání viny za vzniklou situaci pouze sám u sebe. Zvládání náročných situací je v psychologické literatuře označováno jako „coping“ (zvládání, zvládací strategie). Vodáčková uvádí: „Na rozdíl od obranných mechanismů, které skutečnost falzifikují, zvládací strategie (coping) realitu respektují. Coping vymezují Lazaru a Folkmanová jako behaviorální, kognitivní nebo sociální reakce jedince, jejichţ cílem je regulace vnitřních nebo vnějších tlaků pramenících z interakce s prostředím“.14 Zmínění autoři rozlišují dvě základní strategie zvládání: Zaměření na sebe – reflektuje rozvinutí přirozeného egocentrismu. Jedinec se soustřeďuje na vlastní osobu a své vlastní emoce. Nepříjemné napětí se snaţí redukovat únikovými mechanismy např. únikem ke vzpomínkám, do fantazie apod.

14

Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. s. 36 18

Zaměření na problém – úsilí působit na prostředí, ovlivnit ho a změnit. Jedinec se snaţí hledat adekvátní informace, přeformulovat problém a najít jiný, adekvátní způsob řešení vzniklé situace. Volba copingové strategie spočívá v předchozích zkušenostech a na subjektivním hodnocení.

2.4.2 Formální pomoc v krizi Formální pomocí v krizi se rozumí obvykle institucionalizovaná pomoc, která bývá označována jako krizová intervence. Tato pomoc bývá poskytována především profesionály (psychology, psychiatry, sociálními pracovníky) nebo také proškolenými laiky. Krizová intervence můţe mít podobu osobního setkání pracovníka krizové intervence a klienta tzv. intervence „tváří v tvář“ nebo telefonickou, případně můţe jít o elektronický kontakt. V rámci krizové intervence se pouţívá celá řada specifických metod a přístupů.15

2.5 Překonání krize Pomoc v krizi s sebou nese důleţité poselství: „krizi je moţné překonat, zvládnout, ,dostat se z toho‘, ,uzdravit se z ní‘. Tuto naději můţe klient zcela zahlcený krizí pomalu, ale jistě ztrácet. Proto je nezbytné v rámci krizové intervence u klienta posílit, případně obnovit naději na změnu a zprostředkovaně tak posílit jeho kompetenci krizi vyřešit“.16 Zvládnutí, překonání krize znamená: znovuzískání energie pro „normální“ běţné fungování; obnovení vazeb a vztahů k ostatním lidem; schopnost opětovně cítit uspokojení; radost, ţe potíţe nejsou nekonečné. Překonání, zvládnutí krize neznamená: zapomenout na to, co se stalo, coţ není někdy moţné a ani účelné; ţe ţivot bude stejný jako před událostí. Klient i jeho ţivot se po proţité traumatické události často změní, coţ nemusí být nutně změna k horšímu.

15 16

Špatenková, N. a kolektiv. Krize psychologický a sociologický fenomén. Špatenková, N. a kolektiv. Krize psychologický a sociologický fenomén. s. 47 19

3. Trauma Snad kaţdý člověk v průběhu svého ţivota zaţije psychické trauma či traumatizující událost, kterou povaţuje za záţitek, jenţ vyvolává tíseň a výraznou stresovou reakci. Vesměs se jedná o události ohroţující ţivot, zdraví, tělesnou i psychickou integritu nebo událost ohroţující hodnoty, které jsou jedincem povaţovány za nejdůleţitější. Událost se stává traumatickou, pokud z různého důvodu překročí schopnost člověka emočně ji zvládnout, mluvíme o emočním zranění.

3.1 Vymezení traumatizující události Baštecká (2005) vymezuje traumatizující událost dvěma způsoby: „tím, co se děje = typem události; obvykle se jedná o něco, co je nenadálé, hrozivé a co ohroţuje ţivot či tělesnou celistvost jedince (znásilnění, mučení, dopravní nehoda, povodeň) nebo jeho blízkých; tím, jak na dění jedinec reaguje = typem reakce; událost dopadá na všechny a vyvolává téměř u všech poznatelné projevy tísně, beznaděje, hrůzy. Pokud se zdá, ţe na někoho událost nezapůsobila, nemůţeme si být jisti, ţe daný jedinec je v pořádku“.17 Různým druhům traumatizujících událostí se věnuje Praško. Některé z nich lze zařadit mezi traumatické nehody (např. autohavárie). Události většího rozsahu jsou pak označovány jako katastrofy a i ty je moţno rozdělit do třech kategorií: „(1) katastrofy způsobené člověkem (v důsledku chyby, nedbalosti, selháním techniky apod.), (2) přírodní katastrofy a (3) kriminální nebo teroristické katastrofy (způsobené záměrně)“.18 Nejhůře se lidé smiřují s traumatizujícími událostmi způsobenými člověkem, zvláště pak, pokud jsou způsobeny záměrně. Oproti tomu v případě přírodních katastrof je popisován větší pocit sounáleţitosti a vzájemné pomoci. Traumatizující událostí však nemusejí být postiţeny pouze osoby přímo zúčastněné (oběti). V některých případech má traumatizující událost dopad také na svědky události. Trauma nepostihuje jen toho, kdo událost proţil, ale velmi často i celou rodinu. Okolí je postiţeno minimálně tím, ţe se chování člověka změní. Změna v chování můţe negativně zasáhnout nejen do vztahů mezi nejbliţšími, ale i do vztahů s kolegy na pracovišti. Stresující bývají nejenom samy ohroţující události, ale i skutečnosti, které se stanou jejím důsledkem. Tyto okolnosti mohou být v některých případech mnohem více subjektivně traumatizující neţ sama událost. 17 18

Baštecká, B. Terénní krizová práce. s. 13 Praško, J. Stop traumatickým vzpomínkám. s. 22

20

Osoby zasaţené traumatizující událostí lze rozčlenit do několika skupin. Baštecká uvádí: oběti přímé (primární) = účastníci neštěstí, kteří byli v nejvyšší míře vystaveni jeho působení; příbuzní a přátelé obětí přímých, případně pozůstalí (oběti sekundární); záchranáři a pomáhající pracovníci = vyprošťující, resuscitační a terapeutický personál prvního a druhého sledu; lidé, kteří jsou v těsném vztahu k události – například poskytli první pomoc, nesou určitou zodpovědnost nebo se mohli stát oběťmi přímými; obyvatelé místa, kde se neštěstí odehrálo.19

3.2 Časový průběh reakce na traumatizující událost Časový průběh reakce na traumatizující událost platí především pro psychosociální a biologické reakce, které mají své zákonitosti a vyskytují se v prvních okamţicích po události. S přibývajícím časem se reakce u různých typů lidí rozrůzňuje. Obecně však platí, ţe lidé nemohou nekonečně dlouhou dobu zůstávat ve stavu psychického zmatku a přeţít. Za akutní fázi je povaţováno 48 hodin po události, do čtyř aţ šesti týdnů dochází k přizpůsobení se člověka na novou situaci a nalezení „nějakého“ způsobu rovnováhy. Proces přizpůsobování se změně vzniklé traumatizující událostí lze rozdělit na tyto čtyři úseky: dopad události – hlavním úkolem je přeţití a zachování lidské důstojnosti; záchrana (tato fáze nastává bezprostředně po dopadu události) – nutnost přizpůsobení se nové skutečnosti, projevují se pocity odcizení a změn k horšímu; časné zotavení – z proţité traumatizující události se stává událost duševní, postiţení se snaţí o traumatické zkušenosti vyprávět, porozumět ji, vyhodnotit a získat si od ní odstup; návrat do ţivota – snaha o přizpůsobení změněným podmínkám, postupný návrat k pracovním úkolům, opětovné navázaní mezilidských kontaktů.20

3.3 Projevy a důsledky traumatizující události Slovo trauma je dnes pouţíváno v běţné řeči, takţe pro člověka-laika můţe být spojeno například i s běţnou přípravou na dovolenou. Pro člověka-profesionála (záchranáře)

19 20

Baštecká, B. a kolektiv. Terénní krizová práce. s. 28 Baštecká, B. a kolektiv. Terénní krizová práce. 21

představuje trauma část lidského trápení; situaci, kterou nemůţe ovlivnit; dění způsobené vnějšími situacemi, kdy je vystaven obavám o vlastní ţivot. Dopady traumatizující události se projevují jako peri- a posttraumatické jevy, které jsou často převáděné na jevy stresové. Ačkoliv se některé projevy na úrovni pocitů, chování a myšlenek navzájem podobají, je mezi těmito jevy patrný rozdíl. Jevy stresové jsou důsledkem působení nadměrné zátěţe, zatímco k rozvoji peri- a posttraumatických jevů dochází na podkladě proţité traumatizující události. Tyto jevy slouţí přeţití v situaci, kdy se člověk ocitá tváří v tvář smrtelné hrozbě, napomáhají danou událost přeţít, přizpůsobit se změnám, vytěţit z této situace co nejvíce do budoucna a poučit se z ní. Následky traumatu jednotlivce nelze oddělit od reakce lidí, kteří se pohybují v jeho blízkosti. Jejich dostupnost a komunikace s nimi je velice důleţitá. Jedinec, který proţije traumatizující událost, se obvykle pokouší porozumět tomu, co se s ním děje, snaţí se získat znovu vliv na svoje okolí a dostat se do kontaktu s lidmi, kteří mu mohou být oporou. O škále těchto projevů hovoří i Baštecká: „Prvotní reakce na traumatizující podnět jsou proměnlivé a nestálé, jako by psychika nabízela různé moţnosti zacházení se situací; rychle se mění v čase a stavu (od úzkosti k depresi a odtud k bolesti břicha atp.). Vše, co člověk umí – disociovat, zaútočit, bát se, utéct tělesně i mentálně, opouzdřit záţitek – pomáhá a posiluje. Někdy se to, co umí, můţe zvrtnout. Kdy a za jakých podmínek, přesně nevíme“.21

3.3.1 Peri- a posttraumatické jevy Tělo (biologické funkce) a duše (psychosociální funkce) člověka reagují na traumatizující událost od počátku součinně: v prvních vteřinách a minutách zvládají nebezpečí a bojují o ţivot, v prvních hodinách, dnech a měsících zvládají změny, učí se a přizpůsobují. Funkce bezprostředních tělesných změn je jasná – získat sílu, přestat cítit bolest, vyuţít zkušeností a zapamatovat si nové. Obdobně se můţeme dívat na projevy duše, které nacházíme u lidí při působení traumatizující události (peritraumaticky) a po působení traumatizující události (posttraumaticky) – na disociaci, vybuzení, znovuproţívání a vyhýbání. Disociace – sestává z řady sloţek, patří k ní depersonalizace (stav, kdy má člověk dojem, ţe se vzdálil ze svého těla a dívá se na něj zvenku), derealizace (člověk nabývá dojem, ţe jeho okolí je neskutečné), ztráta paměti a zkomolené vnímání času. O disociaci v práci záchranářů píše Baštecká: „Profesionální záchranáři se dovedou od proţitku zachraňovaných částí sebe oddělit, dokonce to musí umět; velkou část práce 21

Baštecká, B. a kolektiv. Terénní krizová práce. s. 49 22

vykonávají se zapojeným ,automatickým pilotem‘. Nakolik jsou disociativní prvky součástí zdravého profesionálního chování, není jasné“.22 Vybuzení – problémy se soustředěním, přehnaná úleková reakce, podráţděnost, nespavost apod. Znovuproţívání – má mnoho podob např. vtíravé myšlenky na událost, náhlé vracející se smyslové proţívání události. Znovuproţíváním se pravděpodobně člověk stává k události lhostejný pomocí opakování (přestane se bát), co nejvíce se z ní naučí a vyzbrojí pro příště. Vyhýbání – má zabránit bolesti z připomínek události, změněného ţivota a opakování neštěstí.

4. Stresové faktory v práci záchranáře 4.1 Charakteristika práce členů ZZS Pracovníci záchranných sloţek se velmi často dostávají do situací a událostí, které jsou jimi neovlivnitelné a které tím více mohou vnímat jako stresové. Profese záchranáře je chápána jako samozřejmá, potřebná a nenahraditelná pomoc. Očekává se, ţe záchranář si za kaţdých okolností poradí, bude rychlý, obratný, vstřícný, neomylný a nepodlehne stresu. Jelikoţ pracuji jako záchranář zdravotnické záchranné sluţby (ZZS), zaměřila jsem pozornost na identifikaci stresových faktorů členů posádky ZZS. Tyto faktory jsou určitým způsobem identické pro všechny sloţky integrovaného záchranného systému (IZS). Mezi sloţky IZS patří nejenom zdravotnická záchranná sluţba, hasičský záchranný sbor, policie, ale i armáda, neziskové organizace, soukromé a státní společnosti a další subjekty, které lze aktivovat na vyţádání na základě dohody o plánované pomoci k záchranným a likvidačním pracím.

4.2 Integrovaný záchranný systém Integrovaný záchranný systém vznikl z potřeby společného postupu různých subjektů v rámci záchranných a likvidačních prací. Je povaţován za základní prostředek pro řešení následků mimořádných událostí, zejména těch rozsáhlých. Jde o spolupracující součinnostní systém nikoli o instituci jako takovou. Jedná se o vyuţívání jednotlivých sloţek, které jsou stanoveny legislativou a mají své vlastní síly a prostředky pro záchranu lidských ţivotů, ochranu jejich zdraví a likvidaci případných následků vzniklých z důvodu mimořádné události. Jde o to, aby 22

Baštecká, B. a kolektiv. Terénní krizová práce. s. 42 23

všechny moţné zdroje, určené pro záchranné a likvidační práce byly pro tyto účely pouţity správně a včas na podkladě plánované a promyšlené spolupráce. Činnost IZS je dána zákonem č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému a o změně některých zákonů. Tento zákon vychází z usnesení vlády z roku 1993, které stanovilo třináct hlavních zásad budování tohoto systému. Sloţky IZS jsou rozděleny na základní a ostatní. Základní sloţky IZS zajišťují nepřetrţitou pohotovost, jsou jimi Hasičský záchranný sbor ČR a jednotky poţární ochrany, Policie ČR a Zdravotnická záchranná sluţba. Ostatní sloţky IZS jsou povolávány podle povahy mimořádné události. 23

4.3 Rizikové stresové faktory práce v ZZS V současné době se dostávají do popředí veřejného zájmu rizika v práci posádek zdravotnické záchranné sluţby také v důsledku násilných činů páchaných na záchranářích. Nejsou výjimkou mediálně zveřejňované případy záchranných sluţeb, které zasahují při zdravotních a sociálních krizích v rodinách, čelí násilným činům na veřejných prostranstvích a při dopravních nehodách. Velmi často jsou záchranáři vystavováni situacím, které se odehrávají na hranici mezi ţivotem a smrtí. Nejsou výjimkou situace, kdy je snaha o záchranu lidského ţivota přes veškeré úsilí záchranářů marná. Velmi často je jejich práce komplikována nepříznivými okolnostmi na místě zásahu způsobenými klimatickými podmínkami či chováním a jednáním přihlíţejících osob. Při kaţdodenní práci musí záchranáři zvládat zátěţ nárazovou i chronickou. K nárazovým a rizikovým stresovým faktorům záchranáře patří: Výzva – oznámení náhlé ţivot ohroţující události pomocí signálního zařízení s následným rychlým výjezdem posádky. Informace o místu události – většinou pouze základní informace o zásahu. Členové posádky musejí být vţdy připraveni na všechny varianty. Nemají moţnost se na stresovou situaci připravit. Najít místo zásahu – rychlá a zároveň bezpečná jízda s výstraţnými a akustickými světelnými signály, nalezení místa zásahu, bezpečný dojezd sanitním vozidlem, případně vzlet vrtulníkem. Závažnost povahy zásahu – posádka se musí spolehnout na svá rozhodnutí, nelze zavolat zkušenějšímu kolegovi „o radu“ při potíţích. Výjezdový tým si musí „za kaţdých okolností poradit“. 23

Baštecká, B. a kolektiv. Terénní krizová práce. 24

Okolnosti na místě zásahu – konfrontace s nutností zvládnout v co nejkratším časovém úseku správné diagnostické a léčebné výkony se zevními podmínkami, jako například nepříznivými klimatickými podmínkami. Nutnost pracovat pod emočně laděným dohledem rodinných příslušníků, veřejnosti či médií. Přídatnými stresory jsou pak nepřehlednost situace na místě zásahu, nutnost rychlého rozhodování, umění rychlé a účinné improvizace. Sdělení „špatných“ zpráv – informace jsou sdělovány z očí do očí v domácím prostředí příbuzných. Transport postiženého do zdravotnického zařízení – transport bývá většinou nejméně náročnou fází v rámci celého výjezdu, neboť řádné zabezpečení a stabilizace pacienta před samotným transportem je naprosto nezbytnou podmínkou pro plynulý a bezpečný transport. Po ukončení zásahu se mohou dostavit příznaky stresu, které se mohou rozvíjet v posttraumatické stresové reakce. Jedná se o tyto jevy: -

opakující se zatěţující sny a poruchy spánku;

-

narůstající obavy z opakování se traumatizující události;

-

vyhýbání se věcem, které připomínají traumatizující událost;

-

vznikající pocit izolace od okolí;

-

omezení emočních proţitků – sníţení schopnosti proţívat pozitivní emoce;

-

potíţe s koncentrací.24

Tab. č. 5 Typy situací, které mohou mít vliv na ztrátu osobnostních předpokladů k výkonu profese záchranáře: Záchranář zažije:

Záchranář utrpí:

Záchranář způsobí sám:

úmrtí nebo těţké poranění

těţké ohroţení ţivota nebo

smrt nebo těţké zranění

jiných osob jako přímý

tělesné nedotknutelnosti

někoho jiného např.

svědek události, obzvlášť

např. přehřátí, poleptání,

v důsledku dopravní nehody,

tragické události např.

ozáření, intoxikace, infekce,

chybného rozhodnutí,

nehody s mnoţstvím obětí,

těţké poranění např. váţná

selhání „záchranné mise“

velké škodní události aj.

dopravní nehoda, zasypání, zavalení, popálení

(zdroj Hoskovcová, S. Psychosociální intervence. s. 153)

24

Hoskovcová, S. Psychosociální intervence. 25

Jelikoţ jsou záchranáři v reţimu neustálé pohotovosti, tj. čekání na výjezd, a jejich dostupnost při zajišťování přednemocniční neodkladné péče je nepřerušovaná, přináší s sebou jejich profese i chronickou psychickou zátěţ. Mezi hlavní stresory v souvislosti s chronickou psychickou zátěţí patří noční práce, směnnost, nepravidelná ţivotospráva, často i nezdravé návyky jako kouření a nadměrné pití kávy. K těmto faktorů jsou připočítávány i sociologické stresové faktory, z nichţ jsou nejčastěji uváděny nízké finanční a společenské ohodnocení, nemoţnost prezentace vlastní účinné a kvalitní práce (povinná mlčenlivost). V neposlední řadě má na chronické zátěţi podíl i nutná dlouhodobá postgraduální příprava pro výkon práce v záchranné sluţbě, obavy o nedostatečné zajištění v případě invalidity, nemocnosti či stáří záchranáře.25 Činnost záchranáře ve výjezdovém týmu je ovlivňována také sloţením posádek. Výjezdové týmy jsou rozčleněny na posádky rychlé lékařské pomoci, kde je vedoucím posádky lékař, a posádky rychlé zdravotnické pomoci, ve které je veškerá zodpovědnost převedena na záchranáře, jenţ zaujímá pozici vedoucího posádky. Záchranářem je v tomto případě buď sestra se specializovanou způsobilostí, nebo zdravotnický záchranář. Zásahový tým jedná vţdy pod časovým tlakem, ve snaze dodrţet stanovený časový limit pro uskutečnění výjezdu, který je stanoven na dvě minuty od přijetí výzvy. Stupeň vnímané stresové události je pro kaţdého záchranáře odlišný. Coţ znamená, ţe se liší míra, v níţ záchranáři hodnotí tutéţ událost jako neovlivnitelnou, nepředvídatelnou a kladoucí různě velké nároky na jejich schopnosti a sebepojetí. Aktivní výkon profese záchranářů zdravotnické záchranné sluţby se také podepisuje na jejich zdraví. Mohou se objevovat psychické poruchy, které se nejčastěji projevují jako pocit psychického přetíţení, vnitřní neklid, projevy obavy a strachu. V oblasti vegetativních příznaků se u záchranářů projevují bolesti hlavy, poruchy spánku, poruchy ţivotosprávy. Na úrovni společenských vztahů můţe docházet k projevům izolovanosti od společenského dění, neshody v partnerských vztazích, projevy podráţděnosti a pesimismu v komunikaci. Všechny tyto projevy mohou v důsledku vést aţ k projevům syndromu vyhoření, které je charakterizováno emočním vyčerpáním a neschopností záchranáře se jakkoli citově angaţovat. Objevují se projevy depersonalizace, kdy záchranář v jednání s pacientem přistupuje k pacientovi jako k věci. Dochází k odosobnění vztahu mezi záchranářem a pacientem. Syndrom vyhoření také vede ke sníţenému pocitu profesního uspokojení.

25

„Ministerstvo zdravotnictví ČR odmítá uznat specifická rizika činnosti zdravotnických záchranářů a odlišit je tak od jiných pracovníků ve zdravotnictví.“ Baštecká, B. a kolektiv. Terénní krizová práce. s. 271 26

Nedílnou součástí týmu zdravotnické záchranné sluţby jsou operátoři zdravotnického operačního střediska, jejichţ činnost je zahájena zazvoněním telefonu na tísňové lince 155. Přijetím výzvy je zahájena aktivace výjezdové skupiny zdravotnické záchranné sluţby. Operátor zdravotnického operačního střediska, který převezme tísňovou výzvu, musí bezprostředně vyhodnotit její závaţnost a rozhodnout o vyslání nejrychleji dostupného týmu zdravotnické záchranné sluţby. Činnost operátora je ztíţena omezením pouze na verbální komunikaci s volajícím, jehoţ vystupování a jednání je velmi často ovlivněno psychickým stavem, který podněcuje vzniklá nenadálá událost. Volající bývají většinou rozrušeni, spěchají, neumějí stručně a jasně popsat událost, která nastala. V některých případech dochází aţ k vulgárním projevům, jeţ jsou velmi často zapříčiněny pouze náhlým pocitem bezmoci.

4.4 Záchranář versus „obyčejný“ člověk Mezi reakcemi zdravotnických záchranářů a běţné populace je jen velmi malý rozdíl, který tkví převáţně v tom, ţe vlastní znepokojení záchranářů bývá snáze potlačováno jakoţto „neprofesionální“. Toto potlačování se ale naopak můţe projevovat jako netrpělivost, nedostatek empatie či bagatelizace. Obdobně jako ostatní lidé pociťují záchranáři také znepokojení, strach, pocit viny apod. Součástí záchranářské profese je „nepsaný závazek drţet na uzdě emoce, které by mohly mít negativní vliv na jejich práci“.26 Psychika záchranáře se opírá o stejné mechanismy, jako psychika ostatních lidí. Záchranář můţe být díky své profesi odolnější neţ většina populace, ale zároveň bývá mimořádným a traumatizujícím událostem vystaven mnohem častěji. Práce v rámci mimořádných událostí vţdy konfrontuje přesvědčení záchranáře o vlastní bezpečnosti, moţnosti situaci předvídat a mít kontrolu nad vzniklou situací. Činnost při stresových situacích však můţe také vést k obohacování a posilování osobnosti záchranáře. Setkání s utrpením druhého člověka můţe být podnětem k pozměnění a přehodnocení ţebříčku vlastních hodnot, ke změně návyků a postojů. Většina záchranářů se dokáţe s jednorázovou zatěţující událostí vyrovnat sama nebo s podporou svých kolegů či rodiny. Pokud však dochází k opakovaným střetům s extrémně zatěţující zkušeností a utrpením druhých osob, můţe jejich následkem dojít ke sníţené psychické odolnosti a rozvoji potíţí.27

26 27

Vymětal, Š. Krizová komunikace a komunikace rizika. s. 84 Vymětal, Š. Krizová komunikace a komunikace rizika. 27

Varovné signály negativního stresu se projevují jako tělesné příznaky, emoční reakce a změny v chování. Za tělesné příznaky lze povaţovat jakékoliv neobvyklé příznaky postihující zaţívací trakt, změny stravovacích návyků, netypické bolesti, pocity únavy apod. Z emočních reakcí se často objevují depresivní nálady, vznětlivost, pocity neklidu, netečnost, změny emočních projevů v běţném jednání. Změny reakcí v chování bývají charakterizovány přehnanou kritikou vůči ostatním; neschopností udrţet pozornost při činnostech, které byly dříve povaţovány za zajímavé; ztrátou zájmu o práci v kolektivu a vyhledáváním samoty.

4.5 Management stresu při mimořádných událostech Hoskovcová uvádí nutnost komplexního pohledu na řešení stresové zátěţe při mimořádných událostech: „Řízení stresu při mimořádných událostech u záchranných profesí neřeší jen psychologická sluţba samotná. Jde o budování celého systému řízení lidských zdrojů. Critical Incident Stress Management podle Mitchella, J. T. (CISM) zahrnuje výběr a vzdělávání záchranářů, tvorbu decentralizovaných týmů posttraumatické péče, přípravu, vzdělávání a vedení týmů, další následnou péči postiţeným, jakoţ i samotné rozhodování o vyuţití týmů či jejich jednotlivých členů při mimořádných událostech. V neposlední řadě sem patří i zprostředkování následné odborné pomoci“.28 Škálu aktivit lze rozdělit do následujících kroků: Prevence – vzdělávání záchranářů v oblastech se zaměřením na stres, informovanost o nebezpečí moţnosti vzniku psychické traumatizace záchranářů; tvorba prostředí, které zvládání stresu podporuje. Akutní stres a reakce na něj, druhy intervencí. Po traumatizujících a mimořádných událostech následuje management posttraumatické intervenční péče probíhající v následujících krocích: -

poţadavek na vyslání týmu posttraumatické intervenční péče;

-

vedení strukturovaných rozhovorů (demobilizace, defusing, debriefing);

-

poskytování poradenství;

-

aktivace vlastních zdrojů pro zvládání stresu po zásahu;

-

organizování sociální pomoci a dalších odborníků dle potřeby. Chronický stres a posttraumatická stresová porucha – následuje poradenství a psychoterapie, jako například:

28

nabídnutí pomoci posttraumatické intervenční péče;

Hoskovcová, S. Psychosociální intervence. s. 154 28

-

vedení strukturovaných rozhovorů;

-

analýza stresu, analýza problému;

-

„podprahové“ zjišťování neadresného výskytu posttraumatické stresové reakce pomocí telefonické linky pomoci v krizi, která je anonymní a je k tomuto účelu zřízena.29

4.6 Prevence zátěžových situací v ZZS V České republice jsou preventivní a intervenční programy zaváděny v rezortu Ministerstva vnitra. Systém posttraumatické intervenční péče se dynamicky rozvíjí od roku 1998. Nejprve zde vznikly odborné týmy pro poskytování posttraumatické intervence policistům a se vznikem psychologické sluţby Hasičského záchranného sboru ČR byl systém přenesen také do této oblasti. Zdravotnická záchranná sluţba, jako jediná ze sloţek integrovaného záchranného systému, zatím ţádný z podobných programů zavedený nemá. Na základě zkušeností z praxe je doporučováno zavádění preventivních a intervenčních technik do vlastní práce zdravotnických pracovníků ZZS. Poprvé v roce 2004 byl organizován certifikovaný kurz technik krizové intervence (CISM = Critical Incident Stress Management), který v té době absolvovaly pouze dvě lékařky. Jiţ o dva roky později na Ministerstvu zdravotnictví vznikl program ochrany duševního zdraví zaměstnanců ZZS v rámci krizové připravenosti rezortu, tento jiţ absolvovalo 30 účastníků. V posledních dvou letech se začínají výše zmiňované techniky zavádět také do praxe. U hromadných neštěstí a mimořádných událostí je moţno se v současné době setkávat s lidmi nesoucími označení „peer“. Jedná se o kolegy-záchranáře, tj. o osoby blízké sociálním postavením, zaměstnáním, a ţivotní orientací, kteří mají schopnost snáze ovlivňovat názory a postoje ve skupině vrstevníků. ZZS je doporučováno organizování vzdělávacích, preventivních přednášek a technik krizové intervence s následujícími okruhy: kontinuální vzdělávání pro zaměstnance všech kategorií s cílem zvýšit individuální odolnost proti zátěţovým a stresujícím situacím; informovanost o technikách zvládání stresu, o komunikaci s obtíţnými typy pacientů nebo o komunikaci v obtíţných situacích; vytvoření specifického programu pro operátorky vzhledem k odlišnému charakteru práce a vysoké míře psychologické zátěţe;

29

Hoskovcová, S. Psychosociální intervence. 29

vzhledem k vysokému riziku vlastního ohroţení během výkonu pracovní činnosti je vhodné zajistit specifické intervenční programy pro případné napadení pracovníků. Důleţitost je kladena i na organizační opatření: atmosféru v organizaci a vztahy na pracovišti; jasné vymezení pracovních rolí a zodpovědnosti; zaměření se na otázky bezpečnosti práce, podporu zvyšování kvalifikace a profesního růstu zaměstnanců, pozitivní zpětnou vazbu. Do systému vzdělávání je nezbytné zahrnout i management organizace. Úloha managementu je v systémově pojatém rozvoji psychologické prevence a intervence zásadní, neboť ovlivňuje mnoho z faktorů, které míru stresu ovlivňují pozitivně či negativně. K těmto faktorům náleţí například: jasné vymezení organizační struktury a jednoznačné stanovení kompetencí, zajištění otevřené výměny informací v rámci organizace, umoţnění demokratické diskuze mezi vedoucím managementem a zaměstnanci, ale i mezi zaměstnanci na stejné úrovni, kultivace vztahů na pracovišti; podpora systému kontinuálního vzdělávání a profesního růstu zaměstnanců, podpora při zvyšování kvalifikací, dle moţností i podpora zahraničních stáţí a mezinárodní výměny zkušeností. Nabídka celoţivotního vzdělávání se ukazuje jako významný stabilizační prvek. Péče o psychické zdraví a duševní rovnováhu je však osobní zodpovědností jednotlivce, organizace můţe pouze vytvářet rámec sluţeb a nabídku. Lze však předpokládat, ţe informovaný zaměstnanec při výskytu příznaků vyhledá sobě přijatelnou formu pomoci včas. Důleţité je uvědomit si, ţe všichni jsou zranitelní, kaţdý máme odlišnou míru odolnosti a jiné individuální spouštěče, které mohou vycházet i z traumatických záţitků v minulosti.30

5. Posttraumatické stresové poruchy Obvykle se uvádí, ţe člověk v důsledku traumatizující události můţe onemocnět poruchami posttraumatickými, stejně jako alkoholismem nebo závislostí na jiných návykových látkách či depresemi. Mezi posttraumatické stresové poruchy nepatří poruchy a onemocnění, jeţ vznikají na podkladě dlouhodobé zátěţe, třebaţe příznaky mohou být podobné.

30

Šeblová, J. Preventivní a intervenční psychologické techniky pro zaměstnance záchranných sluţeb, Časopis 112, 2010, ročník 9 30

5.1 Akutní reakce na stres Akutní reakce na stres (ARS) se můţe objevit do hodiny nebo do čtyř týdnů po dopadu traumatizující události. Tato reakce na stres je také označována jako akutní stresová porucha. Jedná se o přechodnou poruchu, její příznaky samovolně odeznívají v průběhu několika hodin či dnů. Projevují se jako „omráčení“ a zúţení pozornosti, přes tělesné projevy panické úzkosti, jako například pocení, bušení srdce a projevy disociace, aţ po zmrtvení nebo únikovou reakci. Hlavní sloţkou akutní stresové reakce je disociace, která předpovídá pozdější rozvoj přetrvávající (chronické) posttraumatické stresové poruchy. 31

5.2 Posttraumatická stresová porucha 5.2.1 Vymezení pojmu Posttraumatická stresová porucha (PTSP) je opoţděnou a prodlouţenou odpovědí na traumatizující událost projevující se psychologickými příznaky, které vyplývají z traumatizujícího záţitku. PTSP se diagnostikuje do šesti měsíců od události. První zmínky o této poruše jsou popisovány z dob první světové války v souvislosti s vojáky, kteří trpěli válečnými děsy. Tehdy byla nazývána „válečnou neurózou“. Podobné projevy byly postupně popisovány i u jiných traumat. PTSP se vyskytuje u lidí, kteří byli vystaveni traumatizující události. „Jde o událost, která téměř u kaţdého vyvolá v době ohroţení pronikavou tíseň a výraznou stresovou reakci“.32 Průběh PTSP můţe být různý, u některých osob mohou příznaky odeznít samy v průběhu času, u jiných lidí přetrvávají mnoho let, někdy i celý ţivot. Záţitek traumatu nemusí vţdy znamenat rozvoj PTSP. Platí však, ţe čím menší je podpora od ostatních, pocit bezmocnosti větší a trauma těţší, tím je pravděpodobnost rozvoje posttraumatické stresové poruchy vyšší. Ne kaţdý člověk, který proţije traumatizující událost, musí striktně onemocnět PTSP. Velmi důleţité je mít co nejdříve po traumatu moţnost si o záţitku promluvit, svěřit se někomu se svými pocity. Mnozí lidé potřebují profesionální pomoc proto, ţe jejich záţitek byl příliš silný nebo měli obavy zatíţit traumatem své blízké.

5.2.2 Projevy posttraumatické stresové poruchy Projevy posttraumatické stresové poruchy jsou často velmi dramatické, postiţeného omezují v jeho moţnosti přirozeně pracovat a proţívat dění kolem sebe.

31 32

Baštecká, B. a kolektiv. Terénní krizová práce. Praško, J. Stop traumatickým vzpomínkám. s. 31 31

Znovuprožívání traumatu Znovuproţívání traumatu patří mezi nejcharakterističtější projevy, které se mohou objevovat jako sluchové, zrakové nebo tělesné představy. Projevují se také prostřednictvím děsivých snů, vtíravých myšlenek a záblesků z proţité traumatizující události. Tyto pocity jsou často spouštěny naprosto neutrálními podněty, které jen zdánlivě připomínají proţitou událost. Znovuproţívání bývá velmi často doprovázeno velmi silnými bolestnými emocemi.

Emocionální stažení a tendence se izolovat Po proţité traumatizující události se dostavuje touha zapomenout a vymazat vzpomínky. Člověk se snaţí vyhnout situacím, které trauma připomínají. Záţitek je však tak komplexní, spojený s celkovým proţíváním člověka, ţe není moţné oddělit se od události a jejího emočního náboje bez uzavření pozitivního emočního proţívání. Proto často dochází k oploštění pocitů radosti a krásy. V této fázi můţe dojít k pocitu, ţe dění kolem člověka není skutečné. Člověk není schopen plně proţívat dění kolem sebe, vyjadřovat své emoce, můţe se objevit aţ apatie a snaha se od okolního prostředí izolovat.

Zvýšená ostražitost Tento projev chování se vyznačuje tím, ţe postiţený člověk jako by byl neustále připraven na neočekávanou událost, na něco strašného, „stále číhá jako ostříţ“. Praško uvádí: „Zvýšená ostraţitost se projevuje zvýšeným celkovým napětím, automatickým zaměřením pozornosti na moţná ohroţení (jako radar v pohotovosti), potíţemi s usínáním, povrchním spánkem a častým probouzením se, lekavostí (např. při nenadálých zvucích), neschopností odpočívat a pohotovostí k emočním výbuchům“.33 Soustředění se na traumatickou událost a zaobírání se jejími důsledky můţe narušovat schopnost koncentrace, a tím i zapamatování si nové věci. Nevyřešený konflikt odpoutává pozornost a energii potřebnou pro řešení situací, v nichţ se člověk nachází v současné době. Oběti neštěstí bývají velmi často přesvědčeny, ţe jiţ nikdy nic nebude stejné jako dřív a ţe někdo, kdo něco podobného neproţil, nemůţe dopad události plně pochopit. Mají do značné míry pravdu. Kaţdá proţitá zkušenost ţivot jedince mění, zkušenost s traumatizující událostí ho rozpojuje. Spojit ho mohou lidé, kteří se vyskytují v jeho blízkosti, zvláště pak ti, kteří traumatizující událost proţili.34

33 34

Praško, J. Stop traumatickým vzpomínkám. s. 13 Baštecká, B. a kolektiv. Terénní krizová práce. 32

Traumatizující události dopadají na jedince s rozdílnou silou, coţ závisí na tom, v jaké společnosti a v jakém typu společenství jedinec ţije. V tradičních společnostech mívají jedinci více sociální podpory.

5.2.3 Nejběžnější příznaky posttraumatické stresové poruchy Praško podává ve své publikaci ucelený přehled nejběţnějších příznaků PTSP. Uvádím výčet těch nejtypičtějších: opakující se neodbytné vzpomínky na událost; děsivé sny, které připomínají událost; znovuproţívání události v podobě „útrţků“; vyhýbání se pocitům a činnostem spojených s traumatem; ztráta zájmu o důleţité činnosti; omezení a oploštění pozitivních emocí; pocit, ţe budoucnost nemá smysl; podráţděnost, potíţe se soustředěním; poruchy spánku; tělesné a psychické příznaky úzkosti při působení něčeho, co trauma připomíná.35 Baštecká popisuje, ţe u starších lidí můţe posttraumatická stresová porucha mít průběh: chronický: příznaky se objevují po traumatizující události a nikdy nezmizí; přerývaný: příznaky mizí a po nových spouštěčích se vracejí; s opoţděným začátkem: příznaky se poprvé objevují v pozdním věku a mají souvislost s traumatizující událostí, která se odehrála dříve.36 Pravděpodobnost propuknutí posttraumatické stresové poruchy se zvyšuje, jestliţe člověk hodnotí své vlastní chování po proţité traumatizující události negativně nebo pokud se u jedince objeví v krátké době po proţité události deprese. Rozvoj PTSP podporuje také psychiatrická anamnéza jedince nebo jeho rodiny anebo byl-li jedinec zneuţíván v dětství. Velmi nepříznivě působí na jedince i dopad dalších „ran“ osudu. Odhaduje se, ţe rozvoj posttraumatické stresové poruchy nastane v závislosti na povaze traumatizujícího podnětu u 10 aţ 30 % lidí, případně u 3 aţ 58 % lidí vystavených traumatizujícímu podnětu.

35 36

Praško, J. Stop traumatickým vzpomínkám s. 13 Baštecká, B. a kolektiv. Terénní krizová práce. s. 48 33

5.3 Přetrvávající změny osobnosti po katastrofické události Tato kategorie je vymezena pro změnu osobnosti trvající déle neţ dva roky, ke které došlo po dlouhodobě nebo extrémně silně působícím traumatizujícím podnětu. Rysy této poruchy vedou ke zhoršení mezilidských vztahů, fungování na pracovišti i ve společnosti. U zasaţeného jedince se projevují pocity prázdnoty, beznaděje, odcizení a nepřátelský nebo nedůvěřivý postoj ke světu. Posttraumatické poruchy člověka omezují, zbavují ho radosti ze ţivota a různým způsobem ho invalidizují. Podporou proti rozvoji posttraumatických příznaků jsou pozitivní myšlenky, dostatek sociální opory, uznání, informace o události a začlenění jedince do společnosti. Většina posttraumatických stresových poruch samovolně odezní.

6. Metody práce se záchranářem po prožité traumatizující události Za traumatizující události, s nimiţ se mohou záchranáři setkat, lze povaţovat např.: úmrtí nebo zranění člena posádky; sebevraţdu kolegy; napadení posádky; váţné opakované nehody; dlouhotrvající zásahy zejména s tragickým vyústěním; přijetí telefonické výzvy od příbuzného nebo známého; zásahy s velkou pozorností ze strany médií; hromadná neštěstí37 zejména s vysokou mortalitou. Ve vztahu k traumatizující události se pouţívají různé metody a techniky krizové intervence. Mezi nejsloţitější patří debriefing a defusing. Uvedená slova popisují dva stupně krizověintervenční techniky vyuţívané pro vyrovnání se s traumatizující událostí. Jejich vyuţití je moţné u všech typů obětí. Obvykle se provádějí ve skupině, mohou však být realizovány i individuálně. Obě metody jsou zaloţeny na strukturovaném skupinovém rozhovoru. Vyvstává otázka, proč vlastně tyto metody vznikly a začaly se pouţívat v praxi. Na počátku, v 80. letech 20. století, stálo zjištění, ţe oběti traumatizujících událostí, zejména katastrof, jsou zaskočeny svými vlastními pocity, které jim do té doby byly cizí. Mnozí pociťovali strach, stud a reakcemi od blízkého okolí byli ještě více zahanbováni. Druhým zdrojem pro 37

Hromadné neštěstí je charakterizováno jako neštěstí nebo traumatizující událost, která zasáhne skupinu obyvatelstva.

34

vytvoření těchto technik byla obava o duševní pohodu a výkonnost záchranářů. Mnozí z nich se po několika letech profese stali oběťmi alkoholové či drogové závislosti, proto bylo nutné zavést metodu, která napomáhala vyrovnání se se zátěţí. Ukázalo se, ţe bezprostředně po události je velmi dobré situaci vyčistit, zbavit se výbušnosti. Před vyuţitím těchto metod lze vyuţít individuální krizovou intervenci a demobilizaci.

6.1 Individuální krizová intervence Tuto intervenční metodu lze vyuţít přímo na místě vzniku traumatizující události. Je povaţována za první psychickou pomoc, jejímţ úkolem je stejně jako u první lékařské pomoci stabilizace. Individuální krizová intervence je vyuţívána k redukci stimulace bezprostředních smyslových vjemů jedince, k akceptaci krize – jedinec dostává příleţitost vylíčit událost, „převyprávět příběh“, vyjádřit své pocity. Součástí intervence je korekce nesprávně hodnocených reakcí postiţeného (které jsou pochopitelné a normální), objasnění stresové reakce a znovuuvedení do činnosti.

6.2 Demobilizace Je vyuţívána v případě katastrof velkého rozsahu. Cílem metody je podání jasných a strukturovaných informací o moţných symptomech stresu, jejich zvládání, doporučení stran ţivotosprávy apod. Účastníky je třeba udrţet na úrovni tzv. automatického autopilota, aby mohli efektivně plnit likvidační práce. Demobilizace trvá přibliţně 10 minut, poté následuje 20 minut relaxace.

6.3 Debriefing Debriefing se doporučuje provádět s určitým časovým odstupem. Probíhá jako skupinové sezení, zaloţené na záţitku všeobecnosti – lidé ve skupině si uvědomují, ţe ostatní se cítili a cítí obdobně. Debriefing je zaměřen na racionální zpracování proţité události, které je nutné pro budoucí perspektivu jedince. Tato metoda má sedm úseků, jeţ jsou aplikovány pomocí otázek. Pouţití konkrétních otázek je závislé na povaze události a čase, který od ní uplynul. Úvod – představení a vymezení pravidel. Vymezení skutečností – dotazování na to, co se stalo; kde kdo byl v době události a co právě dělal. Vyjevení myšlenek – co člověka napadlo jako první, jaká byla následná myšlenka.

35

Úsek objasnění reakcí – jak se člověk cítil, co udělal po události, jak probíhala první noc a další den po události, jak reagovali jeho spolupracovníci. Úsek příznaků – co člověk proţíval po návratu, zda pociťoval nějaké změny vzhledem ke svému somatickému stavu, kvalitě spánku apod. Naznačení učení a přípravy – jakou roli hraje událost v jeho ţivotě, jak jej změnila, jak by se zachoval příště. Zakončení – dohoda, co bude následovat, nabídka individuální konzultace. Při provádění debriefingu by měl být brán ohled na sloţení skupiny. Lidé ve skupině mají mít podobné zkušenosti nebo by měli být spojeni nějakým bliţším vztahem. Za nejpodstatnější část debriefingu se povaţuje úvod, během něhoţ je do značné míry rozhodováno o práci skupiny, je navozována důvěra a vytvářen pocit bezpečí. Aby byl debriefing úspěšný, je vhodné dodrţovat následující doporučení, která popsali Hodgkinson a Stewart (1998): Debriefing by měl být prováděn pouze jako součást celkového krizově intervenčního programu. Ve skupině, pro kterou je debriefing uskutečněn, by měli být lidé, kteří jsou si blízcí zkušeností nebo vztahy. Debriefing by měli vést odborníci na duševní zdraví (psycholog, lékař). Debriefing by měl být povaţován jednak za součást posuzovacího postupu, který má vést k vytipování ohroţeného jedince, a jednak za způsob, jak s těmito jedinci vytvořit navazující spolupráci.

6.4 Defusing Defusing je obvykle povaţován za nezbytnou součást pracovní činnosti záchranáře. Není nutností, aby jej vedl psycholog, často probíhá spontánně. Členové defusingu by měli zaţít přijetí ostatními, společnou péči o ty, kteří v rámci zásahu „dostali nejvíce na frak“. Defusing by měl posílit cítění celého týmu.38 Debriefing i defusing poskytují moţnost ventilovat myšlenky, pocity a sdílet strategie, jak se vyrovnat se zásahem. Obě metody mají za cíl záţitky z události ošetřit a uzavřít, aby nás neobtěţovaly v budoucnu. Jsou zaloţeny na kolegiálním sdílení záţitků ze zásahu, nejsou nástrojem psychoterapie. Jejich vyuţití je vhodné výhradně u skupiny lidí, kteří se na zásahu

38

Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. 36

společně účastnili. Velmi důleţitým rysem těchto metod je naprostá diskrétnost získaných informací, ke které jsou všichni zúčastnění zavázáni.39 Potřeba mluvit o události s kolegy-záchranáři je největší bezprostředně po události. Obdobně silná je potřeba hovořit o události s někým z blízkého okolí mimo pracoviště. Potřebu mluvit o události mají dle výzkumů častěji ţeny neţ muţi. Neznamená to však, ţe mají potřebu mluvit s odborníky na duševní zdraví z vlastní organizace, případně z vnějšího prostředí, upřednostňují komunikaci se svými kolegy či blízkými.40

6.5 Techniky usnadňující komunikaci Provázení: účel – navození kontaktu a důvěry, respekt k tempu, rytmu, slovníku. Vedení: účel – vedení rozhovoru určitým směrem. Je vhodné nepostupovat příliš rychle. Techniky efektivní komunikace: -

Zrcadlení (reflexe) je částečné nebo úplné napodobování slovního i mimoslovního chování mluvčího. Účelem je projevit, ţe chápeme, jak se mluvčí cítí, a pomoci mu jeho pocity uchopit a pojmenovat.

-

Rekapitulace (shrnutí) má za cíl: 1. Dokázat mluvčímu, ţe mu nasloucháme a rozumíme. 2. Ověřit, zda jsou slova mluvčího správně chápána a interpretována. 3. Ukotvit řečené a posunout rozhovor.

-

Parafráze (převyprávění obsahu sděleného vlastními slovy) se pouţívají s cílem: 1. Poskytnout mluvčímu zpětnou vazbu. 2. Nabídnout mluvčímu pohled z jiného úhlu.

-

Kotvení je zpevňování odpovědí a reakcí mluvčího. Smyslem kotvení je posílení jistoty mluvčího.

-

Zhodnocující formulace dávají mluvčímu najevo, ţe jeho sdělení má váhu, ţe je podstatné. Otázky:

39 40

-

Lineární: přímé – převládají v úvodní části rozhovoru a slouţí k zjišťování faktů.

-

Strategické: sledujeme jimi určitý cíl.

-

Konstruktivní: dávají mluvčímu prostor podívat se na situaci pod jiným úhlem.

Vymětal, Š. Krizová komunikace a komunikace rizika. Baštecká, B. a kolektiv. Terénní krizová práce. 37

Pozitivní

přeznačení

(konotace):

posunutí

negativního

obsahu

sdělení

do

pozitivnějšího světla.41

7. Krizová intervence 7.1 Definice pojmu Vymětal definuje krizovou intervenci jako: „Specializovanou okamţitou pomoc lidem, kteří se ocitli v krizi. Jejím cílem je vrátit jedinci psychickou rovnováhu, která byla narušena kritickou ţivotní událostí. Krizová intervence je komplexní, prakticky zaměřená pomoc, která můţe zahrnovat pomoc psychologickou (zaměřuje se na problém, který krizi vyvolal, kdy je jedinec s krizí konfrontován a dochází k jejímu řešení), lékařskou pomoc (psychiatrická intervence, medikace, hospitalizace), sociální pomoc (sociální intervence) a právní pomoc“.42 Krizová intervence je velice důleţitou součástí rozsáhlého oboru psychosociální intervence, pomáhá klientovi zpřehlednit a strukturovat jeho proţívání a zastavit ohroţující či kontraproduktivní tendence v jeho chování. Krizová intervence se zaměřuje jen na prvky, které bezprostředně souvisejí s krizovou situací klienta. Krizový pracovník klienta podporuje takovým způsobem, aby byl schopen aktivně a konstruktivně zapojit své vlastní síly a schopnosti vyuţívající potenciál přirozených vztahů pro řešení krizové situace. Krizová intervence probíhá v rovině řešení klientova problému a překonávání konkrétních překáţek.43 Krizovou intervenci v praxi tvoří nejčastěji následující aktivity: poskytnutí emocionální podpory; usnadnění komunikace; podpora ventilace emocí; konfrontace s realitou a eliminace tendencí k odmítání a zkreslování reality; identifikace „nejdůleţitějšího“ problému, který je nutno řešit; zhodnocení dosavadních adaptačních mechanismů a vyuţití efektivních adaptačních mechanismů; mobilizace zdrojů pomoci; vytváření plánu pomoci. V krizové intervenci je dobré se vyvarovat: utěšování, přesvědčování, dávání „dobrých“ rad; 41

Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Vymětal, Š. Krizová komunikace a komunikace rizika. s. 16 43 Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. 42

38

tlumení emocionálních reakcí. Podle Baštecké (2005) je pojem krizové intervence pouţíván v uţším a širším slova smyslu. V uţším smyslu se jedná o techniky a strategie, které jsou vyuţívány při zacházení s člověkem po proţité traumatizující události. Takový jedinec zaţívá úzkost a jiné přemáhající pocity z proţité události. Jedná se o selektivně pouţívané „tahy“, jejichţ cílem je, aby člověk znovu získal nad sebou vládu. Krizová intervence v širším slova smyslu je popisována jako metoda – návaznost a uspořádání postupů, jejichţ cílem je vyřešení současné situace jedince a postupná obnova lidských sil v rozpětí: od nejmenšího cíle (psychologické řešení okamţité krize a obnova zvládacích mechanismů přinejmenším do úrovně, která existovala před propuknutím krize) = návrat na předkrizovou úroveň; k největšímu cíli (umoţnit člověku, aby prošel změnou, po níţ je zralejší, víc toho ví či umí neţ před krizí) = pokrizový růst“.44 Metoda i techniky krizové intervence jsou součástí krizové pomoci. Krizovou intervenci lze uplatnit při setkání s jedincem tváří v tvář, stejně jako prostřednictvím „krizového“ telefonu (linky důvěry).

7.2 Výchozí body a principy krizové intervence Krize má individuální charakter, pro kaţdého jedince znamená něco jiného. Krizový stav trvá po určitou dobu, není-li úspěšně vyřešen včas, nabývá v zájmu udrţení ţivotní rovnováhy jiných a méně produktivních podob. V krizové intervenci hlavní těţiště práce tvoří řešení problému s jedincem. Jedním z cílů krizové intervence je posílit klientovu kompetenci tak, aby při řešení své krizové situace zvládl co moţná nejvíce svým vlastním přičiněním. Odborná práce v krizové intervenci je eklektická, tzn. šitá na míru individuálního jedince a jeho situace. Při práci s člověkem v krizi bychom měli soustředit pozornost na to, kdy a jak krizová situace vznikla. S jedincem bychom měli dosahovat jen do blízké budoucnosti. V krizi se většinou jedinec neocitnul osamoceně, jeho situace se přímo či nepřímo týká celého vztahového systému, je tedy vhodné zaměřit pozornost na celý systém. Člověk v krizi přichází celý – se svou duší, tělem a vztahy. Krizová intervence by proto měla zaujímat bio-psycho-sociálně-spirituální prostor. 44

Baštecká, B. a kolektiv. Terénní krizová práce. s. 163 39

Krizová intervence má mít v indikovaných případech kontinuitu v další odborné pomoci. Krizoví pracovníci by za sebou měli mít při práci s krizovými stavy zázemí týmu, který vytváří důleţitou základnu pro bezpečí pracovníků i klientů.45 Vodáčková uvádí následující popis krizového pracovníka: „Krizový pracovník by měl fungovat jako ten, kdo vnese strukturu a oporu a kdo pomůţe zpřehlednit situaci. Jako direktivní označujeme postupy, při nichţ má konzultant rozhovor pevně v rukou, drţí bezpečně rámec konzultace, vede, řídí, pojmenovává a strukturuje. Dává častou zpětnou vazbu ve formě reflektujících a rekapitulujících sdělení, doporučuje, odrazuje od kontraproduktivních řešení, někdy klienta konfrontuje s realitou. V takovém rámci se klient můţe cítit bezpečný, a přitom aktivní“.46

7.3 Základy krizové intervence a krizové pomoci Baštecká poukazuje na hlavní zásadu krizové intervence: „vnímat člověka jako bytost nadanou zdravím a schopnou těţit i z nepříjemných okolností“.47 Krize v ţivotě kaţdého člověka se ponejvíce řeší samovolně. Velmi důleţitou roli v jejich průběhu zaujímají lidé a vztahy s lidmi, kteří se v jeho blízkosti objevují. Nejsou tedy neobvyklé zmínky o tom, ţe dříve byla krizová intervence v naléhavých situacích poskytována kupříkladu sousedem, kterému bylo moţno si postěţovat v rámci kaţdodenní sousedské konverzace. V současné době je tomu obdobně. Krizová intervence zahrnuje především pomoc v oblasti psychologické, lékařské, sociální a právní. Psychologická pomoc Krizová intervence v této formě spočívá v časově omezeném terapeutickém kontaktu, jenţ je zaměřen na problém, který krizi vyvolal. Jedinec je s krizí konfrontován a dochází k pozvolnému znovuobnovení psychické rovnováhy. Lékařská pomoc Zahrnuje především psychiatrickou intervenci, která je ve většině případů spojena také s ostatními druhy krizové pomoci. Její nedílnou součástí bývá také podpora medikamentózní léčbou či krátkodobou hospitalizací.

45

Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. s. 61 47 Baštecká, B. a kolektiv. Terénní krizová práce. s. 164 46

40

Sociální pomoc V rámci sociální pomoci je intervence chápána jako činnost, jeţ směřuje k okamţitému sociálnímu zásahu, a to u osob, které se ocitly v akutní krizové situaci. Krizová intervence je poskytována osobám, které se přechodně nacházejí v mimořádně obtíţných sociálních podmínkách. Právní pomoc Tato pomoc můţe být v omezeném rozsahu poskytnuta i sociálním pracovníkem, především v oblasti sociálně-právní. Většinou však spadá do kompetence právníků.48

7.4 Charakteristika odborné krizové pomoci Krizová pomoc jakoţto komplex sluţeb odpovídá na klientův proţitek vlastní ţivotní situace, která je jedincem vnímána jako neodkladná, naléhavá a kterou on sám ve stavu nouze není schopen řešit vlastními silami a z vlastních zdrojů. Cílem pomoci je poskytnout klientovi bezpečí, podporu a vedení, aby pocítil úlevu, aby se zvýšila jeho schopnost situaci zvládat a aby byl schopen se vrátit na úroveň předkrizového ţití. 1. Princip dostupnosti. Krizová pomoc je dostupná stále, všem klientům bez rozdílu věku, pohlaví, původu, rasy, náboţenské a sexuální orientace, řeči apod. Princip dostupnosti lze charakterizovat těmito kritérii: -

Dostupnost informací o krizové pomoci. Informace o krizové pomoci mají nejen občané, ale i spolupracující sloţky a organizace. Zařízení poskytující krizovou pomoc pravidelně informuje o svých sluţbách veřejnost i organizace např. prostřednictvím Zlatých stránek, internetu apod.

-

Bezodkladnost a nepřetrţitý provoz spočívající v moţnostech okamţitého, bezodkladného kontaktu s odbornou pomocí.

-

Vnější bariérovost. Klient by neměl při vyhledávání a absolvování pomoci překonávat ţádné překáţky. Centra by měla být dobře dostupná, přehledně označená apod.

-

Krizová pomoc je poskytována v zařízení i v terénu. Zařízení krizové pomoci by měla mít propracovaný systém terénní práce.

-

Citlivost s ohledem na rozdílnost věku, pohlaví, náboţenské orientace apod.

2. Princip individuality krize. Krizové sluţby musí být poskytovány kaţdému člověku dle jeho vlastního uváţení, velkou překáţkou by byla nutnost doporučujících dopisů

48

Baštecká, B. a kolektiv. Terénní krizová práce.

41

od jiných odborníků. Krizový pracovník by měl postupovat podle individuálních potřeb klienta. 3. Princip komplexnosti péče. Krizová pomoc má mít v případě osobního kontaktu komplexní charakter, coţ znamená nutnost skloubení rozhovoru s jedincem či celou rodinou, konzultací se sociálním pracovníkem, se somatickým lékařem apod. 4. Princip vnitřní bariérovosti. O bariérách lze hovořit i v souvislosti s vnitřním uspořádáním zařízení. Mezi nejnápadnější bariéry patří například bílé pláště, mříţe, neosobní interiér, neosobní přístup personálu, chaos, hluk apod. 5. Princip návaznosti. Na krizovou pomoc by měla navazovat, pokud je to indikováno, další péče o klienta, dle jeho potřeb a povahy události.49

7.5 Psychosociální intervence S pojmem psychosociální intervence se setkáváme v různých kontextech, je však poměrně těţké najít přesné vymezení tohoto pojmu. Hoskovcová uvádí následující definici: „Psychosociální intervence je odborná činnost vykonávaná konkrétní osobou nebo organizací, jejímţ cílem je zlepšení kvality ţivota a sníţení utrpení konkrétního jedince nebo skupiny lidí. Jde o činnost, která je reakcí na individuální nebo společenskou poptávku“.50 Autorka připomíná i klinickou definici psychosociální intervence a psychosociální rehabilitace nabízenou Světovou zdravotnickou organizací: „jedná se o proces, který jedincům, kteří jsou oslabeni, zneschopněni nebo znevýhodněni svým dušením stavem, nabízí moţnost dosáhnout optimálního stupně nezávislého fungování ve společnosti. Dalším cílem psychosociální intervence je předcházení psychickým obtíţím nebo traumatům způsobeným neštěstím, prováděné mimo zdravotnická zařízení“.51 Z psychologického hlediska lze psychosociální intervenci označit jako pokus o vstup do unikátního ţivotního prostoru člověka druhou osobou, která má za cíl pomoci řešit jeho problém, a nastolit tak jeho vnitřní psychickou rovnováhu. Psychosociální intervence je určena osobám, které proţili traumatizující událost nebo se nacházejí v náročné ţivotní situaci. Intervence je poskytována osobám všech věkových kategorií, jednotlivcům i skupinám a zahrnuje několik základních způsobů působení. Za primární cíl si klade změnu nejen psychiky daného člověka, ale i rodiny, kolektivu, můţe také usilovat o změnu v situacích. Zahrnuje velmi rozmanité strategie, které se liší podle 49

Vodáčková, D. a kolektiv. Krizová intervence. Hoskovcová, S. Psychosociální intervence. s. 9 51 Hoskovcová, S. Psychosociální intervence. s. 9 50

42

konkrétních potřeb jedince a prostředí, v němţ se jedinec vyskytuje. Jedinec je veden k jasnému vnímání vnější a vnitřní reality. Psychosociální intervence působí několika základními směry: -

zlepšuje psychologické i sociální kompetence jednotlivce s cílem dosáhnout změny v jeho okolí; jedinec je veden k jasnému vnímání vnější a vnitřní reality;

-

zahrnuje velmi rozmanité strategie, které jsou rozdílné podle konkrétních potřeb jedince a podle prostředí, v němţ se vyskytuje; mezi aspekty, na něţ se zaměřuje, patří nejen emocionální podpora, ale i snaha o pozitivní změnu v praktických součástech ţivota, jako je např. vzdělávání, bydlení, rozvoj schopností apod.;

-

primárním cílem je změna v psychice jednotlivce i rodiny, která jedince obklopuje.

Současnou podobu psychosociální intervence ovlivnila Florence Hollisová, jeţ formulovala teoretické základy přístupu k psychosociální intervenci tím, ţe identifikovala procesy, které jsou součástí intervence. Mezi tyto procesy patří: modifikace prostředí, posilování schopností jedince vnímat zřetelně vnější a vnitřní realitu, psychologická podpora. Za základní strategie psychosociální intervence lze označit: Poskytování psychosociálních nebo lékařských sluţeb. Mezi tyto sluţby řadíme například krizovou intervenci, naslouchání a moţnost vyjádřit své emoce, poradenství, vyuţívání různých terapeutických postupů ke zklidňování (terapie uměním, pohybem apod.). Vzdělávání – poskytování informací o traumatu, o metodách, jak zvládat obtíţe, o tom, ţe pocity zármutku či strachu jsou normální. Nabízení sociálních aktivit, které umoţňují vyjadřovat pocity a myšlenky, příkladem můţe být debriefing a defusing. Povzbuzování a tvorba podmínek pro přirozený osobnostní rozvoj. Rozvoj interpersonálních dovedností, obzvláště řešení konfliktních situací, podpora soběstačnosti jedince. Posilování existujících sociálních sítí v komunitě – fungování svépomocných skupin. Takovéto skupiny jsou zaloţeny na recipročním principu: člověk nejenom pomoc přijímá, ale zároveň jí také poskytuje. Členství ve skupině zbavuje jedince pocitů

43

bezmoci a závislosti. Zdrojem naděje pro členy ve skupině je fakt, ţe ten, kdo je schopen pomoci druhým, pomůţe i sám sobě. Zvyšování kompetencí v psychologických dovednostech u profesionálů. Příkladem můţe být událost z roku 2005: v Indii ve státě Pondicherry se rozeběhl projekt psychosociální intervence, který byl zaměřený na pomoc obětem tsunami. Program byl zahájen tím, ţe začal výukou učitelů pobřeţních oblastí zaměřenou na diagnostiku ţáků – pedagogové by měli být schopni rozpoznat, zda dítě pravděpodobně trpí psychickými problémy (úzkostí, noční můrou, depresemi). Poskytování materiální pomoci. Tento krok slouţí ke zvýšení pocitů bezpečí, ţivot je vrácen do „normálních kolejí“ také z praktického hlediska. Cíl a podoba intervence se volí na základě individuálního posouzení situace klienta, tak, aby souběţně docházelo k řešení problémů ve vnějším prostředí a posilování vnitřní rovnováhy sil jedince. Psychosociální intervence je nejčastěji pouţívána u různých typů somatických onemocnění, u jedinců s tělesným postiţením, s psychickým onemocněním, při individuální krizové intervenci, v případě řešení důsledků traumatizujících událostí, v rámci řešení psychosociálních problémů u osob v náročné ţivotní situaci apod. Tvorba intervenčního programu podléhá celé řadě otázek, které je nutno zohlednit. Například je nezbytné zváţit, na koho bude působení intervence zaměřeno, jaký typ jedince bude příjemcem intervence, v jakém období bude působeno a kdo bude pomáhajícím odborníkem (psycholog, sociální pracovník apod.). Při vytváření intervenčního programu je autory tvořena mozaika dílčích programů, které reagují na reálné potřeby a systémové nedostatky ve stávajícím systému. Psychosociální intervence můţe být prováděna specifickým nebo nespecifickým způsobem. Rozdíl spočívá v tom, jakým směrem je přístup intervence zaměřen. U nespecifického přístupu jsou veškeré aktivity zaměřeny na rozvoj a posilování osobnosti, aby si dotyčný byl schopen poradit sám. Nespecifické aktivity napomáhají rozvoji zdravého ţivotního stylu, sniţují intenzitu úzkostných reakcí, zvyšují schopnost řešit adekvátně konfliktní situace, usilují o pozitivní posun v projevech agrese a pozitivního sebehodnocení. Specifický přístup se vztahuje přímo k cíli prevence. Tímto přístupem se poskytují přiměřenou formou informace například o negativních důsledcích neţádoucího chování. V rámci specifického přístupu se nacvičují dovednosti v řešení náročných a konfliktních situací. Nedílnou součástí tohoto přístupu je také nácvik relaxace. Velmi vhodnou intervenční strategií je vyuţívání vrstevníků pro ovlivňování postojů jedince a zvyšování

jeho

sociální

kompetence.

Dalším 44

důleţitým

předpokladem

úspěšného

intervenčního projektu je návaznost na odborná zařízení, aktivita účastníků, nejen zákaz neţádoucím aktivitám, ale i nabídka pozitivních alternativ a ověřování účinnosti intervenčního projektu. Ověřování je často prováděno na základě zpětné vazby s účastníky projektu. Negativní sloţkou u metody zpětné vazby je moţné zkreslení subjektivním hodnocením účastníka, které nemusí být v souladu s tím, zda objektivně došlo v jeho řešeném problému k nějaké změně. Jednou z dalších metod ověřování je shromaţďování kasuistik. Tato metoda je však poměrně náročná na dlouhodobé shromaţďování dat. Ověřování účinnosti jednotlivých přístupů je často velmi komplikované nejen po stránce metodické, ale i z hlediska etického. Působení psychologa v rámci intervence je buď přímé, kdy psycholog pracuje přímo s jedincem nebo cílovou skupinou, nebo je psycholog vyuţíván jako poradce při volbě vhodné strategie v rámci sestavování preventivních programů. Toto působení je označováno jako nepřímé.52

7.6 Systém psychosociální intervenční služby Psychosociální intervenční sluţba (PIS) je v systému zdravotnických záchranných sluţeb určena pro pracovníky ZZS, tj. lékaře, záchranáře a řidiče, kteří proţili mimořádnou traumatizující událost a potřebují podporu při vyrovnání se s jejími následky. Členové systému PIS vzájemně systémově spolupracují. Jejím základním východiskem je, ţe chování člověka při a po mimořádné události je normální reakcí na nenormální situaci. Základní strukturu systému psychosociální intervenční sluţby tvoří: Ministerstvo zdravotnictví odbor Krizové připravenosti Odborná pracovní skupina = garanti ↓ Odborníci na duševní zdraví ←

Krajští koordinátoři

→ Peeři = profesní kolegové

Odborný garant zaručuje fungování systému z odborného hlediska, podílí se na průběţném vzdělávání členů PIS, podporuje prezentování systému na veřejnosti. Krajský koordinátor má za úkol monitorovat potřebnost PIS v kraji, přebírá pokyny a závěry z jednání odborných pracovních skupin, předává informace o poskytnuté péči pracovní skupině Ministerstva zdravotnictví ČR. Krajský koordinátor spolupracuje s krajskými koordinátory okolních krajů, plánuje a realizuje práci peerů vlastního 52

Hoskovcová, S. Psychosociální intervence. 45

kraje. V případě potřeby kontaktuje odborníka na duševní zdraví. Výběr koordinátora určuje odborný garant, ve většině případů se jedná o zaměstnance ZZS. V současné době je zastoupeno třináct krajů ČR ze čtrnácti. Odborník na duševní zdraví je psycholog, který prošel výcvikem CISM. Odborníci na duševní zdraví poskytují psychologickou podporu, podílejí se na určování konkrétní podoby poskytované péče, zajišťují případnou následnou péči. Peer, profesní kolega tvoří nenahraditelnou součást týmu, jehoţ úkolem je aktivní přístup k zjišťování potřeby debriefingu a defusingu s případným kontaktováním krajského koordinátora. Peer je osobou poskytující první psychickou pomoc na místě ţivot ohroţující události (v terénu). Profesní kolega nehodnotí, nekritizuje, neradí, ale především naslouchá a podporuje. Peer je diskrétní a jeho mlčenlivost je na prvním místě. Jelikoţ zdravotnická záchranná sluţba spadá pod správu krajů, její vnitřní systém je odlišný od systémů hasičského záchranného sboru a policie spadajících pod Ministerstvo vnitra. Zdravotnické záchranné sluţby nemají v porovnání s ostatními členy integrovaného záchranného

systému

své

psychology

(s

výjimkou

Moravskoslezského

kraje).

Na Ministerstvu zdravotnictví byla zvolena skupina lidí z oboru Krizového řízení, kteří mají velký podíl na vytváření psychosociální intervenční sluţby. V roce 2009 byli jmenováni koordinátoři psychosociální intervenční sluţby z řad záchranářů. Počet koordinátorů je postupně rozšiřován s cílem, aby v kaţdé krajské zdravotnické záchranné sluţbě byl minimálně jeden koordinátor pro zajištění intervenční sluţby.

7.7 Intervence v situaci burnout Rush uvádí následující aspekty syndromu vyhoření, které načerpal ze své vlastní zkušenosti. Při zotavování po vyhoření je zapotřebí: -

přítomnost poradce („sami to nezvládnete“);

-

neočekávat příliš brzy a příliš mnoho;

-

naučit se jinému způsobu ţivota, učit se odpočívat;

-

oddělit se od zdroje způsobujícího problém (změna zaměstnání, pracovní pozice apod.).

Osobám v blízkosti jedince postiţeného burnoutem radí v rámci jejich podpory následovné: -

neustále dávat dotyčnému najevo, ţe mu věří;

-

prokazovat mu lásku, „i kdyţ si to nezaslouţí“;

46

-

zajímat se o jeho postup a pokrok;

-

dávat mu najevo, ţe nevadí, pokud se mu něco nepovede;

-

nenutit ho k úspěchu;

-

nepoučovat ho.

Psychosociální intervence v této oblasti slouţí nejen jako prevence problémů zdravotnického personálu, ale i jako prevence poškozování pacientů. Na prevenci syndromu vyhoření by se kromě pracovníků měly také iniciativně podílet organizace – Kebza (2005) uvádí několik příkladů této prevence: -

zavádění programů na osobní rozvoj zaměstnanců;

-

zavádění programů zaměřených na pracovní poradenství;

-

vedení zaměstnanců k týmové spolupráci;

-

výcvik v profesních dovednostech;

-

zvyšování podílu pracovníků na řízení;

-

ohodnocování pracovníků, projevování spokojenosti.53

7.8 Psychosociální intervence při hromadném neštěstí Dle Vodáčkové je situace hromadného neštěstí v mnoha aspektech odlišná od situace individuálního neštěstí. Situace hromadného neštěstí vyţaduje péči o klienta přímo na místě ţivot ohroţující události, kde je kumulace postiţených lidí s velmi odlišnými aktuálními potřebami. Zároveň se jedná o zásah, na kterém se podílejí různé profese, jeţ sledují odlišné aspekty situace. Zasahující v reţimu hromadného neštěstí musí mít jasno, v jaké roli vystupuje, co se od něj očekává a kdo to očekává. Je nutné vědět, kdo jeho práci koordinuje a na koho se můţe obrátit. V první řadě by měl být odloţen „bílý plášť“ a do popředí by mělo vstoupit praktické a konkrétní řešení události. Cílem je, aby došlo k navázání takového kontaktu, který umoţní postiţeného co nejdříve a nejšetrněji vzdálit místu, na němţ k události došlo a kde mu hrozí nebezpečí. Někdy postiţený odmítá z místa události odejít, v tom případě je třeba se zaměřit na pochopení jeho emocí. Zásady pomoci lze vyjádřit některými z uvedených pravidel:

53

-

zůstat v reálné situaci;

-

zaměřit se na jedince, kteří nás nejvíce potřebují;

-

svá jednání zaměřit na praktická řešení;

Hoskovcová, S. Psychosociální intervence. 47

-

snaţit se vyuţít přirozených zdrojů pomoci (příbuzných, přihlíţejících osob apod.);

-

nabízet pomoc a především moţnost o pomoc poţádat;

-

věnovat se jedincům, kteří projevují příznaky akutní stresové poruchy, zejména těm, kteří reagují strnulostí, tito jedinci nejvíce unikají pozornosti okolí;

-

nenechat bez povšimnutí zmatené osoby;

-

komunikovat s postiţenými otevřeně;

-

připravit se na moţné odmítnutí pomoci.

Tyto zásady je moţno shrnout jako tzv. pravidlo IMPRESS, coţ odpovídá tomu, ţe „pomoc by měla být poskytnuta: Immediacy – ihned, Proximity – v blízkosti, Expectancy – s očekávanou způsobilostí, Security – bezpečně a Simplicity – jednoduše“.54 Intervence by měla probíhat v určité časové souslednosti: -

před událostí – nácvik souladu součinnosti IZS (cvičné zásahy při hromadných neštěstích), tvorba havarijních a krizových plánů;

-

v rámci události – první psychická pomoc, terénní krizová práce;

-

bezprostředně po události – defusing;

-

48–72 hodin po události – debriefing;

-

týden po události – pro skupinu s účastí větší neţ dvacet lidí pořádat krizové semináře;

-

3–4 týdny po události – následné sledování, kontrolní debriefing, případně utváření neformálních skupin;

-

tři měsíce po události – následné sledování, pro vybrané ohroţené jedince poskytování individuální terapie.

7.9 Telefonická krizová intervence Zmínka o první lince důvěry spadá do 50. let 20. století. Anglický farář Chad Varah tehdy zareagoval na zvyšující se počet sebevraţd v Anglii vydáním inzerátu v místním tisku ve znění: „Dříve, neţ si vezmete ţivot, zavolejte mi.“ V České republice se o zavedení linky důvěry zaslouţil psychiatr, sexuolog a urolog Miroslav Plzák. První linka důvěry byla zřízena v roce 1964 na praţské psychiatrické léčebně Ke Karlovu. Na tehdejší dobu bylo toto jednání označováno za velmi pokrokové a bylo vzorem pro další středoevropské a východoevropské země. 54

Hoskovcová, S. Psychosociální intervence. s. 92 48

Telefonická krizová intervence je zaloţena na jednom nebo opakujícím se telefonickém kontaktu klienta s pracovištěm krizové intervence. Je souborem metod a technik, jeţ jsou vyuţívány v krizové práci s klientem v situaci, kterou klient označuje jako zátěţovou, nepříjemnou a ohroţující jeho bytí. Na rozdíl od krizové intervence prováděné tváří v tvář, kdy je intervence realizována v poměrně intimní vzdálenosti, je telefonická intervence odkázaná pouze na zprostředkování pomocí technického zařízení, které kromě pocitu vzdálenosti a zkreslení hlasu současně méně strukturuje situaci intervence.55 Telefonická krizová intervence je zaloţena na vysokém stupni bezbariérovosti. V naší zemi má tři základní podoby: Kontaktní linky krizových, kontaktních center nebo v občanských poradnách. Tyto mohou, ale nemusejí slouţit klientům v krizi. Jsou obvykle určeny klientům pro navázání prvního kontaktu s daným pracovištěm. Předpokládá se, ţe po telefonátu dojde ve většině případů k osobní návštěvě. Specializované linky zaměřené na určitou problematiku, pouţívá se také termínu hotline (problematika AIDS, protidrogové linky, domácí násilí apod.). Na sluţby specializované linky obvykle navazuje konkrétní pracoviště s moţností osobní návštěvy. Linky důvěry. Zpravidla nejsou specializovány na určitou problematiku, jsou otevřené celé populaci. Podle povahy řešeného je klientům moţno doporučit kontakt na konkrétní zařízení a odborníky. Linka důvěry pro tyto účely disponuje databází kontaktů z psychosociální a zdravotnické oblasti.56

7.9.1 Výhody telefonické krizové intervence pomocí linky důvěry Okamţitá pomoc – moţnost vyhledat pomoc v kteroukoliv denní i noční dobu je hlavní předností telefonické pomoci (mnohé linky fungují non-stop). Nedochází zde k časovým prodlevám mezi okamţikem, kdy klient cítí nutnost a nevyhnutelnost poskytnutí pomoci, a okamţikem, kdy je mu tato poskytnuta. Prodlení můţe zapříčinit, ţe poskytnutá pomoc není aktuální, ţe klient je odrazen od vyhledání další pomoci nebo ţe zvolí únik k negativním obranným mechanismům (alkohol, drogy apod.).

55 56

Hoskovcová, S. Psychosociální intervence. Vodáčková, D a kolektiv. Krizová intervence. 49

Snadná dostupnost – telefonická krizová intervence je klientům nejblíţe. Pomoc je právě tak blízko, jak daleko je nejbliţší telefon. Při telefonování můţe klient vyuţít přirozeného prostředí, v němţ se cítí dobře a bezpečně, nemusí navštívit prostředí, které je pro něj neznámé a v mnoha ohledech stresující. Bezbariérovost – telefon umoţňuje překonání interpersonální i geografické bariéry. Linku důvěry můţe vyuţít opravdu kaţdý, kdo to povaţuje za vhodné nebo nutné. Bezpečí a kontrola klienta – odpadá strach klienta z cizího prostředí, klient můţe zůstat tam, kde se cítí bezpečně a dobře. Klient je ten, kdo má nad situací kontrolu a určitou moc, nikoliv krizový intervent. Vědomí klienta, ţe můţe kdykoliv zavěsit nebo naopak zatelefonovat mu dává pocit svobody a kontroly. Nízké náklady – sluţby telefonické krizové intervence jsou zdarma, platí se pouze běţné telefonické poplatky. Anonymita klienta – zachování anonymity je velkou výhodou a je jedním z důvodů, proč klienti tento druh sluţby vyuţívají. Výhoda anonymity spočívá v sebeotevření klienta, redukuje strach ze zesměšnění, odsouzení či zneuţití poskytnutých informací. Anonymita interventa – stejně jako klient má i intervent právo zůstat v anonymitě. Nicméně klientovi je v rámci telefonního kontaktu poskytnutý dostatečný prostor k tomu, aby si vykonstruoval takového interventa, jakého potřebuje. Tato iluze mu můţe poskytnout pocit důvěry, jistoty a bezpečí. Jiné výhody – pokud není intervent v přímém kontaktu s klientem, má dostatek prostoru na to, aby se sám cítil uvolněně a mohl pouţít např. odbornou literaturu, vyhledávat průběţně informace apod.

7.9.2 Nevýhody telefonické krizové intervence Absence vizuálního klíče – po telefonu nikdy neobdrţíte vizuální klíč o osobě, s níţ hovoříte, tj. nevíte, jak osoba vypadá. Redukce informací o klientovi – v důsledku absence vizuálního klíče má intervent o klientovi mnohem méně informací neţ v rámci přímého kontaktu. Časový stres – v rámci krizové intervence tváří v tvář je většinou mnohem více času k navázání kontaktu s klientem. Při telefonickém kontaktu je situace jiná, pokud se nepodaří interventovi brzké navození určitého stupně důvěry, hrozí, ţe klient s velkou pravděpodobností zavěsí.

50

Přerušení kontaktu – můţe se stát, ţe dojde k technickému přerušení kontaktu. Tato situace můţe navodit jak nepříjemný proţitek u interventa – pocit „nedodělané práce“, tak u klienta, který „neví, co se stalo“ a můţe si vytvářet různé fantazie. Nedostatečná zpětná vazba – hovory jsou většinou jednorázové, proto nemá obvykle intervent ţádnou zpětnou vazbu o účinnosti zásahu. Náročnost – telefonická intervence je v mnoha směrech náročnější a obtíţnější neţ jiné formy pomoci.57

7.10 Využití internetu „Internet jako nové komunikační médium nabízí určité moţnosti (a samozřejmě také limity) i v procesu krizové intervence“.58 Internetová komunikace nabízí: uveřejňování statistických informací na internetových stránkách; e-mailovou korespondenci; diskusní skupiny; propagaci apod. Konkrétní vyuţití těchto moţností závisí na typu klientely a druhu poskytované sluţby. Internet nabízí prostor pro témata, u kterých klienti rádi volí anonymitu (krizové a psychologické poradenství apod.) či témata, která jsou spojena se sociální stigmatizací (drogy, násilí). Internet jako alternativní komunikační médium je nápomocný pro skupiny, které se potýkají s komunikačními bariérami. Výhody a nevýhody internetu jsou obdobné jako v případě telefonické krizové intervence.

57 58

Špatenková, N. a kolektiv. Krizová intervence pro praxi. Špatenková, N. a kolektiv. Krizová intervence pro praxi. s. 39 51

Závěr V předkládané bakalářské práci jsem se pokusila sumarizovat typické zátěţové situace, v nichţ se ocitají pracovníci zdravotnické záchranné sluţby (ZZS) v rámci výkonu svého povolání. Náročných stavů napříč přednemocniční neodkladnou péčí je velké mnoţství. Na základě příkladů uvedených v této práci můţeme říci, ţe záchranáři jsou běţně vystavováni traumatizujícím situacím, které na ně více či méně negativně působí. Práce poukazuje na náročnost tohoto povolání převáţně z psychického hlediska. Zdravotničtí záchranáři čelí zátěţovým situacím nejčastěji při péči o pacienty v nepříznivých okolních podmínkách, zdrojem zátěţe však mohou být také pracovní konflikty, jeţ se mohou následně negativně odráţet v pracovním nasazení. Zároveň lze konstatovat, ţe systém psychosociální intervenční pomoci pro pracovníky zdravotnických záchranných sluţeb se neustále rozvíjí. Pozitivní skutečností také je, ţe i jednotlivé organizace ZZS se svým preventivním působením snaţí zmírňovat negativní psychické následky z případných mimořádných událostí, a to nejen kontinuálním vzděláváním, ale i praktickými nácviky.

52

Literatura: 1. BAŠTECKÁ, B. a kolektiv. Terénní krizová práce – psychosociální intervenční týmy. 1. vyd., Praha : Grada, 2005. 300 s., ISBN 80-247-0708-X. 2. BAŠTECKÁ, B.; Goldmann, P. Základy klinické psychologie. Praha : Portál, 2005. 440 s., ISBN 80-7178-550-4. 3.HARTL, P.; HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. 2. vyd., Praha : Portál, 2009. 776 s., ISBN 978-80-7367-569-1. 4. HOSKOVCOVÁ, S. Psychosociální intervence. 1. vyd., Praha : Karolinum, 2009. 184 s., ISBN 978-80-246-1626-1. 5. JOBÁNKOVÁ, M. a kolektiv. Kapitoly z psychologie pro zdravotnické pracovníky. 2. vyd., Brno : Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 2002. 225 s., ISBN 80-7013-365-1. 6. KASTOVÁ, V. Krize a tvořivý přístup k ní. 1. vyd., Praha : Portál, 2000. 167 s., ISBN 807178-365-X. 7. NEKONEČNÝ, M. Lidské emoce. 1. vyd., Praha : Academia, 2000. 335s., ISBN 80-2000763-6. 8. PLETZER, A. M. Emoční inteligence. Jak ji rozvíjet a vyuţívat. 1. vyd., Praha : Grada, 2009. 176 s., ISBN 978-80-247-3057-8. 9. PRAŠKO, J. a kolektiv. Stop traumatickým vzpomínkám. 1. vyd., Praha : Portál, 2003. 184 s., ISBN 80-7178-811-2. 10. ŠEBLOVÁ, J. Preventivní a intervenční psychologické techniky pro zaměstnance záchranných sluţeb. Časopis 112, 2010. ročník 9, č. 3, str. 18-19., ISSN 1213-7057. 11. ŠPATENKOVÁ, N. a kolektiv. Krizová intervence pro praxi. 1. vyd., Praha : Grada, 2004. 200s., ISBN 80-247-0586-9. 12. ŠPATENKOVÁ, N. a kolektiv. Krize psychologický a sociologický fenomén. 1. vyd., Praha : Grada, 2004. 132 s., ISBN 80-247-0888-4. 13. VIDINOVÁ, D.; PREISS, M. Psychické trauma a jeho terapie. 1. vyd., Praha : Portál, 1999. 160 s., ISBN 80-7178-284- X. 14. VODÁČKOVÁ, D. a kolektiv. Krizová intervence. 1. vyd., Praha : Portál, 2002. 544s., ISBN 80-7178-696-9. 15. VYMĚTAL, Š. Krizová komunikace a komunikace rizika. 1. vyd., Praha : Grada, 2009. 176 s., ISBN 978-80-247-2510-9.

53

Přílohy Příloha č. 1

Strategie zvládání stresu STRATEGIE ZVLÁDÁNÍ STRESU Krátkodobé 

Práce s dechem (prohloubit dýchání)



Voda (napít se, ochladit krční tepny)



Pohyb (projít se)



Vnitřní monolog



Záměrný odklon pozornosti jinam



Čas („počítání do desíti“)

Dlouhodobé 

Správná

ţivotospráva

(jídlo,

pití,

reţim spánku, odpočinku) 

Plánování



Kontrola a případně změna přístupů vyvolávajících stres



Analýza problémů a osvojování si systematického řešení problémů



Kognitivní vnitřních

přerámování negativních

(změna vlastních

výroků o sobě samém na pozitivní monology) 

Pěstování zájmů a zálib



Pohyb, pravidelná tělesná činnost



Péče o mezilidské vztahy, otevřená komunikace



Rozšiřování schopností, dovedností, kvalifikace, kompetence



Relaxační cvičení

(zdroj Vymětal, Š. Krizová komunikace a komunikace rizika. s. 115)

54

Příloha č. 2

Krajské oddělení duševního zdraví Los Angeles (Los Angeles County Department of Mental Health, 2006) uvádí následující nejběžnější znaky a signály stresové reakce: únava, nevolnost, svalový třes, záškuby, bolest hrudníkué, dýchací obtíţeé ,

Fyzické

zvýšený TK, zrychlený tep, zrakové obtíţe, ţíznivost, zvracení, skřípání zuby, slabost, závratě, zvýšené pocení, mrazení, mdloby atd. obviňování jiných, zmatenost, zhoršená pozornost, obtíţe z rozhodováním,

Kognitivní

sníţená nebo zvýšená bdělost, zhoršená koncentrace, problémy s pamětí, přemíra ostraţitosti, potíţe s identifikací známých předmětů či lidí, obtíţe s řešením problémů, zhoršené abstraktní myšlení, noční můry atd. úzkost, vina, zármutek, popření, silná panika (vzácné), strach, nejistota,

Emocionální ztráta emocionální kontroly, deprese, nevhodná emoční odpověď, zlé tušení, pocit přemoţení, intenzivní zloba, podráţděnost, vzrušení atd. změna aktivity, změny v řeči, uzavřenost, emoční vzplanutí, podezřívavost,

Behaviorální změna v obvyklé komunikaci, zmenšený či zvýšený apetit, konzumace alkoholu, neschopnost odpočívat, asociální jednání, nespecifické stíţnosti na tělesné obtíţe, přecházení, nepravidelné pohyby atd. *

rozhodný příznak (je třeba lékařské vyšetření)

(zdroj Hoskovcová, S. Psychosociální intervence. s. 131)

55

Příloha č. 3

Intervence v situaci burnout, příklad: „Desatero pravidel pro pečovatelky, jak nevyhořet“ (upraveno dle angl. originálu Sheily Cassidy „Care for Carers“, Křivohlavý 1998) Buď k sobě mírná, vlídná a laskavá Uvědom si, ţe tvým úkolem je jen pomáhat druhým lidem, a ne je zcela změnit. Změnit můţeš jen sebe sama, a nikdy ne druhého člověka. Najdi si své útočiště, kam by ses mohla uchýlit do klidu samoty v případě naléhavé potřeby uklidnění. Druhým lidem, svým spolupracovníkům i vedení buď oporou, povzbuzením. Neboj se je pochválit, kdyţ si to i jen třeba trochu zasluhují. Uvědom si, ţe je zcela přirozené cítit se bezbrannou a bezmocnou tváří v tvář bolesti a utrpení. Připusť si tuto myšlenku. Být pacientům a jejich příbuzným nablízku a pečovat o ně je někdy důleţitější neţ mnohé jiné. Snaž se změnit způsoby, jak to či ono děláš. Zkus to, co děláš, dělat pokud moţno jinak. Zkus poznat, jaký je rozdíl mezi dvěma druhy naříkání: mezi tím, které zhoršuje beztak jiţ těţkou situaci, a tím, které bolest a utrpení tiší. Zkus sama sebe neustále posilovat a povzbuzovat. Vyuţívej pravidelně povzbuzujícího vlivu přátelských vztahů v pracovním kolektivu i v jeho vedení jako zdroje sociální opory, jistoty a nadějného směřování ţivota. Ve chvílích přestávek a volna, kdyţ přijdeš do styku se svými kolegy a kolegyněmi, vyhýbej se rozhovorům o úředních věcech a o problémech v zaměstnání. Plánuj si předem chvíle útěku během týdne. Nedovol, aby ti něco nebo někdo tuto radost překazil. Nauč se říkat raději „rozhodla jsem se“, neţli „musím“ nebo „mám povinnost“ nebo „měla bych“. Podobně se nauč říkat raději „nechci“ neţ „nemohu“. Pomáhá to. Nauč se říkat nejen „ano“, ale i „ne“. Kdyţ nikdy neřekneš „ne“, jakou hodnotu má pak asi tvé „ano“? Netečnost a rezervovanost ve vztazích k druhým lidem jsou daleko nebezpečnější a nadělají více zla neţ připuštění si skutečnosti, ţe víc, neţ děláš, se jiţ dělat nedá. Raduj se, směj se – často a ráda – a hraj si.59

59

Hoskovcová, S. Psychosociální intervence. s. 150–151

56

Příloha č. 4

Vymezení psychosociální krizové pomoci VYMEZENÍ PSYCHOSOCIÁLNÍ KRIZOVÉ POMOCI Co?

Jde o naplňování různých psychosociálních potřeb lidí zasaţených mimořádnou událostí. Tyto potřeby mají povahu praktickou, emoční, sociální, psychickou nebo duchovní. Psychosociální pomoc pomáhá vyrovnat se s dopady mimořádné události na psychiku, sociální vztahy a ţivotní spokojenost lidí. Její náplní je zejména praktická pomoc, sociální podpora a psychologická podpora zasaţených lidí. Důleţitým prvkem je podpora vzájemné pomoci a svépomoci.

Kdy?

Některé psychosociální potřeby vznikají v urgentní fázi události, některé později a některé mohou přetrvávat i roky. Urgentní psychosociální pomoc probíhá cca prvních 24–48 hod po události, střednědobá psychosociální pomoc pak v dalších dnech a týdnech a dlouhodobá psychosociální pomoc začíná okolo šestého týdne po události a pokračuje dle potřeby další měsíce či roky. Časové limity jsou však vţdy závislé na konkrétní události a odvíjejí se podle konkrétních potřeb zasaţených lidí.

Kdo?

Psychosociální pomoc je zaměřena na všechny typy zasažených osob: přímé oběti, přihlíţející, rodiny a pozůstalé, záchranáře, dobrovolníky a další pracovníky. Tuto pomoc poskytují zejména psychologové, sociální pracovníci, zdravotníci, duchovní a kolegové, kteří prošli speciálním výcvikem. Koordinátorem je v praxi obvykle psycholog. Na pomoci se mohou významně podílet také klíčové osoby komunity a dobrovolníci (obec, praktičtí lékaři, angaţovaní občané, ţurnalisté apod.), kteří jsou ad hoc pro tyto činnosti vyškoleni.

Kde?

Pomoc můţe být poskytována na místě neštěstí, v nemocnicích, na shromaždištích zraněných, přeţivších, rodin a přátel, evakuovaných, v informačních centrech, na pracovištích profesionálů, v márnicích, v rodinách, na obecním úřadu.

Proč?

Poskytování psychosociální krizové pomoci má etické i ekonomické důvody. Jednak jde o prevenci nemoci a jiných potíţí (PTSD, poruchy osobnosti, deprese, syndrom vyhoření, alkoholismus a jiné závislosti, problémy v rodině a zaměstnání, fluktuace, sebevraţednost aj.), jednak o podporu záchranných a likvidačních prací. Zároveň jde o budování odolnosti společnosti proti následkům terorismu a katastrof.

Jak?

Psychosociální krizová pomoc aktivně vyhledává potřebné, zjišťuje a naplňuje jejich individuální psychosociální potřeby, zasažené lidi a komunity aktivuje a posiluje je v jejich vlastních schopnostech řešit problémy a vzájemně si pomáhat. Jejím předpokladem je dobrá mezioborová spolupráce a týmová práce. Pomoc je kontinuální v čase (týká se prevence, přípravy a všech fází dopadu mimořádné události), individuálně senzitivní (respektuje kulturu, věk, pohlaví, víru, individuální hodnoty a normy) a respektuje obzvlášť zranitelné skupiny lidí (pozůstalí, lidé s tělesným nebo duševním postiţením, velmi staří lidé, děti, cizinci, přistěhovalci apod.). Při jejím poskytování je nezbytná spolupráce státní správy, samosprávy a třetího sektoru.

(zdroj Vymětal, Š. Krizová komunikace a komunikace rizika. s. 85–86)

57