Interpretace volební a stranické soutěže v zablokovaném systému: případ liberální Itálie ( )

112

European Electoral Studies, Vol. 9 (2014), No. 2, pp. 112–119

Interpretace volební a stranické soutěže v zablokovaném systému: případ liberální Itálie (1861–1913)

Interpretations of Electoral and Party Competition in a Blockaded System: the Case of Liberal Italy (1861–1913)

Maxmilián Strmiska ∗ ([email protected])

Abstract The paper comments upon some interesting challenges stemming from recent scholarly assessments of electoral and party developments in Italy in the post-Risorgimento liberal era (since the early 1860s until 1913). It is fruitful to pay an a ention to the renewed accounts of the post-Risorgimento Italian regime as a blockaded and/or weakly legitimized political system. The author argues that analytical implications of these accounts are important for an advanced understanding of the elite-based electoral and party competition and co-operation in the arrangements with a number of informal political groupings. Seen in this light, investigations of the peculiar case of postRisorgimento Italy could help to enrich electoral studies and party research agendas.

Keywords elections, parties, political science, historiography, Italy

∗ Profesor na FSS MU.

Strmiska, M. Interpretace volební a stranické soutěže v zablokovaném systému: případ liberální Itálie (1861–1913)

113

Úvod Charakteristika italského politického systému v „liberální éře“ – od sjednocení Itálie v roce 1861 do ustavení fašistického režimu (1922–1926) – představuje komplexní kontroverzní téma dlouhodobě poskytující řadu podnětů a výzev pro historický i politologický výzkum (viz např. Salomone 1962; Mack Smith 1968; Ullrich 1978; Vivarelli 1981; Vallauri 1985; Romano 1986; Farneti 1989; Gherardi 1993; Davis 1994; Riall 1995, Rogari 1998; Mastropaolo 1980, 1986 a 2001; Carocci 2002; Sabbatucci 2003; Musella 2003; Salvadori 2007 a 2011; Carter 2011). Hlavním cílem tohoto článku je upozornit na soubor politologicky velmi zajímavých problémů spjatých s výkladem vývoje italského liberálně-monarchistického režimu – například jako zablokovaného a/nebo slabě legitimizovaného politického systému. Největší pozornost zde bude věnována několika s konceptem „zablokování“ přímo spjatým anebo s ním kompatibilním charakteristikám daného režimu, zahrnujícím interpretace italské volební soutěže a interakcí stranicko-politických uskupení – se zvláštním zřetelem k období do parlamentních voleb v roce 1913.¹ Je třeba upozornit, že autory posuzovaných výkladů jsou převážně prominentní italští historikové (jako Massimo L. Salvadori, Fulvio Cammarano nebo Alberto M. Banti), nikoli politologové. S touto okolností úzce souvisí druhý, doprovodný cíl této stati: ukázat na zvoleném případě na možnosti analyticky produktivního a inspirativního propojování výzkumných agend politologické a historiografické provenience.

Liberálně-monarchistická Itálie jako zablokovaný politický systém: Salvadoriho pojetí Ústřední roli při prosazování teze o liberálně-monarchistické Itálii jako zablokovaném politickém systému (sistema politico bloccato) – přesněji řečeno, jako prvním ze série tří zablokovaných italských politických systémů (liberálně-monarchistického, fašistického a poválečného republikánského) – sehrál turínský historik Massimo Luigi Salvadori (Salvadori 1994, 1996, 2001, 2011, 2013). V Salvadoriho pojetí je klíčovým rozlišujícím znakem zablokovaného mocensko-politického uspořádání nepřítomnost a nemožnost „fyziologické“ alternace vládních sil (přičemž nejde nutně o alternaci dokonale strukturovaných politických stran), tedy takové alternace, která nevede zároveň ke změně celého režimu. S absencí alternace prorežimních formací pak úzce souvisí jednak specifický vztah mezi vládnoucí garniturou a opozicí a jejich systémově a situačně podmíněné vlastnosti a role, jednak sestava dostupných opcí pro nastavení a směřování celého politického systému. Geneticky nejdůležitější, výchozí moment zablokování politického systému je podle Salvadoriho dán tím, že vůdčí mocensko-politické uskupení, ovládající rozhodující státní instituce, nezískává uznání a souhlas hlavních opozičních sil disponujících silnou sociálně-politickou podporou (Salvadori 2001: 47). Jejich vztah následně nutně nabývá podoby vzájemné negace, permanentní oboustranné delegitimace. Stát je ztotožněn s privilegovanou vládní vrstvou (a v očích opozice a všech „vyloučených aktérů“ se stává majetkem vládnoucích elit a ničím více), zatímco opozice ztělesňuje – přinejmenším v oficiální prorežimní perspektivě – „anti-stát“. Taková frontální kontrapozice provládních-prorežimních a protivládních-protirežimních sil podle M. L. Salvadoriho vede, mimo jiné, k ostrým ideologickým konfliktům, k neutuchající světonázorové válce připravující půdu pro „organické krize“ politického systému. Takové krize přinášejí – bez ohledu na jejich konkrétní institucionálně-politická vyústění – neblahá, nežádoucí dědictví spočívající především v dlouhodobě působících kolektivních traumatech, která obvykle znesnadňují pokusy o ustavení „normálního“ (v Salvadoriho pojetí) soutěživého pluralistického uspořádání. V takovém historickém kontextu je pochopitelné, že po kolapsu jednoho zablokovaného systému je nejpravděpodobnější variantou vývoje konstituování sice nového, ale opět zablokovaného mocensko-politického uspořádání. A v tom podle Salvadoriho spočívá nejpalčivější projev „italské anomálie“ (Salvadori 1994, 2001, 2007, 2013, 2014). ¹Rok 1913 byl zvolen jako mezník především kvůli nezbytnému zúžení a zjednodušení posuzované problematiky. Parlamentními volbami v roce 1913 začala – z více hledisek (včetně zřetele k důsledkům rozšíření volebního práva a k prosazování nových tendencí vývoje stranicko-politického pluralismu) – nová etapa vývoje liberálně-monarchistické Itálie, vyznačující se pozměněnou konfigurací hlavních problémů pro historicko-politickou interpretaci, která vyžaduje samostatnou reflexi v rozsahu vymykajícím se možnostem tohoto příspěvku.

114


V Salvadoriho historicko-politické perspektivě byla charakteristika liberálně-monarchistického režimu důležitá už z toho důvodu, že se jednalo o první ze série posuzovaných italských politických systémů (v éře sjednocené Itálie)², v němž se rovněž poprvé ozřejmilo, jaké opce pro rozvíjení a proměnu celého politického systému „zevnitř“ jsou dostupné, respektive úměrné vlohám a schopnostem tehdejších vládnoucích elit. Podle Salvadoriho v dané epoše vyvstaly dvě základní opce: v úvahu přicházelo „transformistické rozšíření“ politické základny režimu anebo podlehnutí „autoritářskému pokušení“ (Salvadori 1994: 20–39; Salvadori 1996: 33–41). Autoritářská opce nepředstavovala žádné novum ani nějakou italskou zvláštnost, zatímco transformismus (trasformismo) byl pozoruhodnou inovací se specifickými italskými rysy. Za podstatu transformistické praxe většina autorů, specializujících se na tuto problematiku, považovala rozšiřování vládního tábora – primárně provládní parlamentní většiny – prostřednictvím povolební kooptace umírněných sektorů opozice, které se touto kooptací „proměňují“ v legitimní součást vládní garnitury, respektive jsou za takovou součást veřejně uznány (srv. Rogari 1998; Musella 2003; Sabbatucci 2003). Podle Salvadoriho transformismus sloužil v liberálně-monarchistickém režimu potřebě rozšíření a dílčí obměny vládnoucích vrstev, které ale nemohly postačovat k odblokování politického systému a/nebo ke změně jeho základních vlastností (Salvadori 1994: zvl. 38; Salvadori 2001: 48). Důležitou roli zde hrála okolnost, že praxe transformistického rozšíření měla vyhraněně elitářský a převážně oportunistický charakter a nepřinášela žádné dlouhodobé systémově relevantní podněty pro širokou sociálně-politickou legitimaci liberálně-monarchistického režimu. Vedlejším důsledkem transformistické expanze vládních-prorežimních sil, bylo umocňování „konfliktní plurality“ a nejednoty komponentů opozičního tábora a oslabování schopnosti opozice ztělesňovat na půdě institucionální politiky věrohodnou vládní alternativu (srv. Salvadori 1996: 44; Salvadori 2001: 47–49). Jednalo se tedy o vzorec jednání politických elit výrazně omezující možnost utvoření funkční institucionalizované opozice ztělesňující prorežimní vládní alternativu. V tomto smyslu transformismus účinně napomáhal reprodukci zablokování politického systému. K výše řečenému je třeba dodat, že Salvadoriho pojetí liberálně-monarchistické Itálie jako zablokovaného systému vykazuje řadu styčných bodů jak s politologickými schématy (včetně modelu polarizovaného pluralismu, vypracovaného G. Sartorim; srv. Sartori 1976 a 1982), tak s podrobnějšími a ucelenějšími historickými výklady vývoje italské politiky a společnosti v liberální éře (viz např. Mack Smith 1982; Romanelli 1990; Gherardi 1993; Banti 1996; Cammarano 1999). Salvadoriho interpretace ovšem nemůže tato schémata a výklady nahradit – a M. L. Salvadori o něco takového ostatně ani seriózně neusiloval. Hlavní příspěvek Salvadoriho, alespoň z hlediska upřednostněného v této stati, spočívá v rozvinutí mezioborově použitelné historicko-politické analytické perspektivy, jež umožňuje nepředpojatou expozici několika klíčových problémů vztahujících se k roli voleb a k charakteru stranicko-politické soutěže v zablokovaných systémech.

Pojetí volební a stranické soutěže a výklad „italských zvláštností“ Salvadoriho historicko-politická perspektiva je zajímavá především tím, že umožňuje a do značné míry přímo vyžaduje nastolení otázky, k čemu slouží (a/nebo k čemu zjevně neslouží) volby a stranicko-politická soutěž v zablokovaném oligarchickém systému – přičemž poskytuje výchozí bod anebo přinejmenším užitečné dílčí podněty pro poměrně rozsáhlý okruh různorodých interpretací lišících se mírou kontextuální citlivosti i teoretickými ambicemi. V této souvislosti je třeba upozornit, že nejde o otázku, jež by v italské historiografii představovala úplnou novinku. M. L. Salvadorimu je však třeba přiznat, že se mu podařilo vnést do posuzování volebně-politických aspektů vývoje italského liberálně²Takto ohraničená perspektiva vykazovala zjevnou slabinu, spočívající v tendenci nebrat dostatečně v úvahu vazbu mezi vlastnostmi piemontského (piemontsko-sardinského) režimu před rokem 1860 a „piemontizovaného“ politického systému sjednocené Itálie, zejména v rané fázi jeho vývoje. Význam této slabiny ovšem mohl vystoupit náležitě do popředí teprve po zdůraznění (a nikoli po pouhém připuštění) skutečnosti, že piemontský režim v Cavourově éře byl rovněž zablokovaným systémem a že se stranicko-politická soustava sjednocené Itálie zrodila v situaci, kdy převládaly vzorce zajišťování parlamentní většiny a vládnutelnosti cavourovské provenience (Ridolfi 2008: 20). Něco takového ovšem znamenalo neodvolatelně vstoupit do sporu o „cavourovské dědictví“, což představovalo a do značné míry stále představuje pro většinu italských historiků i politologů ožehavý problém (srv. Salomone 1962; Grew 1962; Mack Smith 1957, 1968, 1982; Romeo 1964 a 1994; Romano 1986; Ashley 2003; Salvadori 2011; Salvadori 2014).


115

-monarchistického režimu novou dynamiku a rozšířit prostor pro analyticky prospěšnou konfrontaci různých stanovisek. Tento moment se pokusím ilustrovat na třech zajímavých příkladech tematicky různě orientovaných výkladů politického vývoje liberální Itálie, jejichž autory jsou historikové Alberto Mario Banti, Fulvio Cammarano a Gian Luca Fruci. Jestliže pro M. L. Salvadoriho bylo příznačné zdůraznění zablokovaného charakteru italského liberálně-monarchistického režimu, Alberto M. Banti vyzdvihl jeho nereprezentativnost, vztaženou v prvé řadě k italskému parlamentu, respektive k jeho volené dolní komoře (Banti 1996: 25). Banti, podobně jako další historikové, zdůraznil, že volebním právem na počátku šedesátých let disponovalo pouze 1,9 % celkové populace (a 7,9 % dospělého mužského obyvatelstva), což od počátku omezovalo – spolu s jinými faktory – možnost legitimace parlamentu jako skutečně celonárodní zastupitelské instituce. Neméně významná byla pro Bantiho okolnost, že celkový obraz italské parlamentní politiky byl dlouhodobě ovlivněn negativním dojmem z prosazování účelových koalic regionálních a lokálních zájmů vládnoucími skupinami notáblů-honorací (z tábora tzv. Pravice či Historické pravice, tj. rozšířené cavourovské vládní liberálně-konzervativní většiny; Banti 1996: 31–33). Do roku 1876, kdy během „parlamentní revoluce“ (a mimovolební cestou) vystřídala liberálně-konzervativní Pravici v roli vládního uskupení liberálně-pokroková Levice (Leoni 2001: 179–182), a do jisté míry ještě do počátku osmdesátých let (1882–1883), vykazovalo stranicko-politické uspořádání jisté rysy bipolarity, která ale nebyla založena na dostatečně silných a trvalých ideově-programových rozdílech (Banti 1996: 41–45). Postupné stírání rozdílů mezi uskupeními Levice a Pravice přidalo na významu regionálním odlišnostem, na jejichž bázi se utvářely různé parlamentní skupiny s rozeznatelnou regionální bází (piemontskou, lombardskou, toskánskou atd.), udržované pohromadě převážně individuální osobní loajalitou jejich členů vůči politickým předákům. Výsledné konstelace politických skupin a na nich založené vládní většiny nebyly ovšem stabilní. Parlamentní politika byla charakterizována vysokou volatilitou a tomu odpovídala i nízká životnost vlád. Banti přitom netvrdil, že by v italské parlamentní politice – před expanzí vlivu a volebního potenciálu socialistů, radikálů a republikánů (utvářejících oblast tehdy nazývanou Krajní levice) – úplně chyběly dělící linie produkující ideologickou inkompatibilitu, ty však podle jeho názoru nehrály rozhodující formativní roli (Banti 1996: 45–46). Za daných podmínek představovala transformistická parlamentní praxe přirozené vyústění předcházejícího vývoje. Banti zdůraznil, že transformismus sice budil odpor, ale byl poměrně záhy akceptován většinou italského liberálního establishmentu, což vedlo k definitivní likvidaci „zdání dvoustranické dynamiky“ provázející předchozí období politického soupeření a vytvoření podmínek příznivých pro apoteózu parlamentního taktizování (Banti 1996: 47). Bantiho pohled na roli parlamentních voleb v liberálně-monarchistické Itálii byl v hlavních ohledech kompatibilní s hlediskem uplatněným M. L. Salvadorim: italské parlamentní volby sloužily především k potvrzení pozic již vládnoucího uskupení, nikoli k alternaci vládních „stran“. S tím úzce souviselo zdůraznění charakteru voleb jako v podstatě elitami aranžované, mocensky-administrativně manipulované události. Banti přitom věnoval zvláštní pozornost popisu „jižanských zvláštností“, které z jeho hlediska představovaly organickou součást italských volebně-politických specifik. Volební modus operandi jižanské liberální honorace, založený na rozsáhlé manipulaci různého druhu, byl vskutku pozoruhodný.³ Banti poukázal mimo jiné – ne bez jisté ironie – na fenomén vyšší průměrné volební účasti v jižní Itálii, často spojené s drtivými vítězstvími představitelů místní honorace (Banti 1996: 39–40). Vyšší volební účast (od 53,1 % do 67,1 % v poloostrovní jižní Itálii, 62,4 % až 80,1 % na Sicílii) neměla podle jeho názoru nic společného s „demokratickou“ participací, nýbrž ukazovala na funkčnost a vysokou mobilizační kapacitu klientelistických sítí (v některých kontextech vykazujících skutečně mimořádnou volebně-mobilizační efektivitu; viz například Amato 2001; Musella 1994). Zvláštní případ představovala Sicílie s četnými incidenty volebního násilí ukazujícími na propojení významné části místní honorace s organizovaným zločinem (Banti 1996: 39–40). ³A. M. Banti mohl v tomto ohledu navázat na závěry učiněné dalšími italskými historiky. Jak ukázal například Luciano Martone, na italském Jihu (ale nejen tam) byly volební podvody nikoli výjimečnou, nýbrž běžnou, systémovou záležitostí vyvolávající pouze neúčinnou represi, což poznamenalo fungování celého liberálního režimu (Martone 1988: 90; srv. Andreucci 1995). Luciano Martone zdůraznil, že rozsáhlé volební podvody vyplývaly z nutnosti „zařídit volby“, z potřeby zajištění, prekonstituování solidních širokých provládních a prorežimních většin. To nutilo vládní garnituru k intervenci v předvolebním období i v období utváření a legitimace parlamentní vládní většiny skrze rozsáhlou volební manipulaci, jejímž nejúčinnějším nástrojem byly periferní orgány výkonné moci (tedy především prefekti; Martone 1988: 76).

116


Fulvio Cammarano, další z prominentních historiků zabývajících se politikou liberálně-monarchistické Itálie, nabídl odlišný pohled, který je v některých důležitých bodech neslučitelný se stanovisky jak M. L. Salvadoriho, tak A. M. Bantiho. Cammarano například tvrdil, že v Itálii před rokem 1882 neexistovala žádná etablovaná, vrozená transformistická tradice. Historická pravice i Historická levice (tedy Pravice a většinový komponent Levice před rokem 1876) sice nepředstavovaly politické strany „v pozdějším smyslu“, ale přinejmenším do poloviny sedmdesátých let vystupovaly v nejdůležitějších ohledech víceméně kompaktně (Cammarano 2006: 41–42; srv. Cammarano 1999: 21 a n.). Cammarano otevřeně zpochybnil všechny interpretace, které – podle jeho názoru – přehnaně a tudíž neoprávněně zdůrazňovaly setrvale anomální charakter italského politického vývoje po roce 1861. To pro něj představovalo východisko k částečné rehabilitaci transformismu, přesněji řečeno transformistického centrismu, jako legitimní cesty k modernitě. Nejzajímavější součástí Cammaranovy argumentace byl poukaz na skutečnost, že ve britské stranické soustavě v klasické éře liberalismu (tedy v uspořádání představujícím referenční model bipartismu, na nějž se odvolávala žady italských politiků a intelektuálů) se rovněž poměrně dlouhodobě praktikovala izolace „extrémních křídel“ prostřednictvím spolupráce umírněných toryů a whigů (Cammarano 2006: 42–43). Transformismus měl podle F. Cammarana původně chvályhodný strategický rozměr a ušlechtilý cíl (utváření široké vlastenecké proústavní, prorežimní většiny), který byl ovšem posléze překryt klientelistickým rozměrem (tedy v Cammaranově pojetí především „nepatřičným používáním“ administrativy a veřejných financí; Cammarano 2006: zvl. 45; Cammarano 2008: 50–51). Tato transformistická deviace představovala nechtěné, nezamýšlené vyústění strategie vůdčích sektorů italské politické elity (nejprve Historické pravice a poté společně umírněných sektorů levice i pravice, splynuvších v tábor ústavních-vládních liberálů) usilující o neutralizaci politických výzev vyplývajících z měnících se sociálních poměrů. V liberálně-monarchistické Itálii nedošlo, jak Cammarano připustil, k parlamentarizaci režimu ve smyslu přetavení sociálních konfliktů ve stranicky zprostředkované a usměrněné soupeření, vedoucí od konfliktu nazpět ke konsensu a parlament se tak stal výrazem politické impotence národní politické elity, místem vyjádření teritoriální fragmentace a prosazování množství zájmů privátní povahy, nikoli ústředním nástrojem kulturní a politické homogenizace země (Cammarano 2008: 55). Pokud jde o charakteristiku parlamentních voleb, která měla v Cammaranově výkladu pouze vedlejší, doplňkovou roli, Fulvio Cammarano se omezil na zdůraznění zjevné souvislosti mezi italskou honorací preferovaným přímým vztahem kandidáta (tj. nenahraditelné osobnosti se sociální autoritou) k voličům a indispozicí strukturovat volební soutěž podle jasně daných ideově-programových opcí. (Cammarano 2008: 48). Výsledkem byl oligarchický parlamentarismus a elitářský liberalismus (Cammarano 2008: 50). Cammaranova charakteristika politického systému liberálně-monarchistické Itálie jako oligarchického parlamentarismu či semiparlamentarismu (vzhledem k rozsáhlým ústavním prerogativám krále) se co do svého celkového vyznění příliš neodlišovala od závěrů učiněných M. L. Salvadorim a A. M. Bantim. Ve vztahu k Salvadoriho koncepci zablokovaného systému vystupuje ovšem do popředí – jako klíčový rozdíl. Cammaranova dílčí rehabilitace transformismu (transformistického centrismu), který podle F. Cammarana nepředstavoval politické řešení jednoznačně podmíněné či diktované charakteristickými rysy či dispozicemi italského politického života a který nebyl ani vyjádřením etických „limitů“ vládnoucích elit. Toto stanovisko je analyticky nesporně zajímavé, ale jeví se jako obtížně obhajitelné. V každém případě lze ovšem ocenit Cammaranovo připomenutí (navazující na přístup uplatněný například Paolem Pombenim; srv. Pombeni 1986), že téma transformismu nelze adekvátně pojednat a pochopit mino kontext posledních třech desetiletí vývoje liberálního konstitucionalismu v Evropě 19. století, včetně jeho ideových a politických rozporů a napětí. Do diskuse o výše zmíněných politických aspektech italského vývoje přispěl zajímavým způsobem Gian Luca Fruci, reprezentující mladší generaci italských historiků. Fruci se vyslovil pro překonání moralistického a antropologického přístupu k transformismu a – v podobném duchu jako F. Cammarano – zdůraznil, že konvergence ke středu je principiálně stejně legitimní alternativou jako kompetitivní bipartismus. Italský transformistický centrismus nebyl pro Fruciho a priori odsouzeníhodným, nelegitimním fenoménem, jako jimi nebyly příbuzné centristické politické modely orleanistické Francie (juste milieu), Palmerstonovy vlády v Británii, „konjunkce středů“ ve francouzské Třetí republice atp. (Fruci 2008: 98).


117

Hlavní inovace Fruciho – ve zde uplatněné perspektivě – spočívala ovšem v něčem jiném, v přenesení pozornosti jednak k roli, kterou v italské parlamentní politice liberální éry sehrávaly neformální skupiny, jednak k distinktivním vlastnostem těchto uskupení. Fruci zdůraznil, že neformální skupiny „s politickou afinitou“ si na půdě italské institucionální politiky i po transformistickém přesměrování zachovaly některé prvky historických totožností Levice a Pravice, které ovšem neomezovaly praktikování „mnohočetných kombinací“ (Fruci 2008: 103–104 a n.). Zřejmá byla rovněž vazba těchto skupin s relativně dlouhým trváním k regionálním (eventuálně meziregionálním) entitám a k místním společenstvím zájmů. Podle Fruciho zde byla patrná tendence k překračování výchozích regionálních základen, což ale neznamenalo „nacionalizaci“ parlamentní politiky ani volební soutěže, spíše šlo o extenzi a pokračování klientelistických forem politizace „shora“. Základní stavební jednotkou dlouhodobých skupin „politických přátel“ přitom nebyly lokální organizace, nýbrž jednotliví poslanci, představující podle Fruciho jakési vojáky v „parlamentních milicích jednotlivých vůdčích politiků“ (Fruci 2008: 112). Stranicko-politický systém, pokud lze o něčem takovém v liberálně-monarchistické Itálii hovořit (přinejmenším do devadesátých let 19. století), měl do značné míry podobu proměnlivých konstelací neformálních skupin – což platilo především (ale nikoli výlučně) pro liberální prorežimní tábor či „oblast“. I když Fruciho argumentace vykazovala značné mezery, je třeba tomuto autorovi přiznat, že se mu podařilo obrátit pozornost k doposud velmi málo zpracovanému tématu značného významu: k postavení a roli neformálních skupin „s politickou afinitou“ v elitářsky založeném politickém systému. Je otevřenou otázkou, v jakých konfiguracích posuzovaných problémů a v jakých argumentačních liniích může soustředění pozornosti na vlastnosti a roli neformálních skupin nabýt největšího významu, popřípadě přispět k něčemu, co by se dalo označit za metodologický průlom.

Závěr Předcházející výklad nepředstavuje nic více než dílčí ilustraci rozsáhlého a rozrůzněného souboru témat, který je – jak jsem se pokusil ukázat – zajímavý jak pro historiky, tak pro politology. Domnívám se, že výše posuzované interpretace politiky v liberálně-monarchistické Itálii poskytují zajímavé podněty nejen pro obohacení jednotlivých sektorů agendy výzkumu volební soutěže a interakcí (volebních i nevolebních) různých politických aktérů, nýbrž rovněž pro promýšlení nových přístupů ke stranicko-volební problematice a pro interpretace širšího historicko-politologického záběru. Otevírá se zde pohled na rozsáhlý okruh možností propojování charakteristik volební soutěže a interakcí politických aktérů různého charakteru (ne nutně pouze „moderních“ stran) s přesnějším vymezením jejich funkce v daném režimu i jejich vztahu k „systémovým vlastnostem“ daného mocensko-politického uspořádání. Využití těchto možností však vyžaduje sensibilitu, které není v politologii obvyklá, proto je možné a vhodné hledat inspiraci v historiografii a v dalších disciplínách (historické sociologii atp.).

Seznam použité literatury A A A

, A. 2001. La classe politica napoletana e le elezioni del 1913. Napoli: La ci à del sole. , F. 1995.La norma e la prassi. Le elezioni irregolari nell’Italia liberale, 1861–1880. Passato e presente, roč. 13, č. 34, s. 39–78. , S. A. 2003. Making Liberalism Work: The Italian Experience, 1860–1914. Westport: Praeger.

B

, A. M. 1996. Storia della borghesia italiana. L’età liberale. Roma: Donzelli.

C

, F. 1999. Storia politica dell’Italia liberale: l’età del liberalismo classico, 1861–1901. Roma: Laterza.

C

, F. 2006. Un centrisme, le transformisme liberal en Italie et en Grande-Bretagne au XIX siècle. In G , S., G , J. (eds). Centre et centrisme en Europe aux XIXe et XXe siècles. Regards croisés. Bruxelles: Peter Lang, s. 39–48.

C

, F. 2008. Las elites políticas y la construcción del estado liberal en Italia (1961–1901). In Z , R., C , R. (eds). Las elites en Italia y en España (1850–1922). Valencia: Universitat de València, s. 43–60.

118


C

, G. 2002. Destra e sinistra nella storia d’Italia. Bari: Laterza.

C

, N. 2011. Rethinking the Italian Liberal State. Bulletin of Italian Politics, roč. 3, č. 2, s. 225–245.

D

, J. A. 1994. Re-mapping Italy s Path to the Twentieth Century. Journal of Modern History, roč. 66, č. 2, s. 291–320.

F

, P. 1989. La classe politica italiana dal liberalismo alla democrazia. Genova: ECIG.

F

, G. L. 2008. Los grupos antes de los grupos. Apuntes pare el estudio de las constelaciones políticas en el parlamento de la Italia liberal. In Z , R., C , R. (eds). Las Elites en España e Italia (1850–1922). Valencia: Universitat de València, s. 97–112.

G

, R. 1962. How Success Spoiled the Risorgimento. The Journal of Modern History, roč. 34, č. 3, s. 239–253.

G

, R. 1993. L’arte del compromesso. La politica della mediazione nell’Italia liberale. Bologna: Il Mulino.

L

, F. 1991. Storia dei partiti politici italiani. Napoli: Alfredo Guida.

M

S

, D. 1957. Cavour and Parliament. Cambridge Historical Journal, roč. 13, č. 1, s. 37–57.

M

S

, D. 1968. Da Cavour a Mussolini. Catania: Bonanno.

M

S

, D. 1982. Storia d’Italia. Dal 1861 al 1969. Bari: Laterza.

M

, A. 1991. Storia dei partiti politici in Italia / I partiti politici dell’Italia unita. Roma: Lucarini.

M

, L. 1988. Le elezioni e i brogli. Sui ricorsi al Consiglio di Stato in età liberale. Meridiana, roč. 2, č. 4, č. 73–90.

M

, A. 1980. Electoral Processes, Political Behaviour, and Social Forces in Italy from the Rise of the Le to the Fall of Gioli i 1876–1913. In B , O. (ed.). Wahlerbewegung in der Europäischen Geschichte, Ergebnisse einer Konferenz. Berlin: Colloquium Verlag, s. 97–124.

M

, A. 2001. Notabili, clientelismo, trasformismo, In V d’Italia. Annali. XVII. Il parlamento. Torino: Einaudi, s. 773–816.

M

, A. 1986. Sviluppo politico e parlamento nell’Italia liberale. Un’analisi a partire dai meccanismi della rappresentanza. Passato e presente, roč. 4, č. 12, s. 29–91.

M

, L. 1994. Individui, amici, clienti. Relazioni personali e circuiti politici in Italia Meridionale tra O o e Novecento. Bologna: Il Mulino.

M

, L., P

, F. (eds). Storia

, L. 2003. Il trasformismo. Bologna: Il Mulino.

N

, S. 1997. Campagne ele orali e sistemi ele orali nell’Italia liberale, 1900–1924. In R , S. (red.). Rappresentanza e governo alla svolta del nuovo secolo. Firenze: Firenze University Press, s. 61–110.

P

, P. 1986. Trasformismo e questione del partito: la politica italiana e il suo rapporto con la vicenda costituzionale europia. In P , P. (ed.). La trasformazione politica nell’Europa liberale, 1870–1890. Bologna: Il Mulino, s. 215–254.

R

, L. 1995. Progress and Compromise in Liberal Italy. The Historical Journal, roč. 38, č. 1, s. 205–213.

R

, M. 2008. Storia dei partiti politici. L’Italia dal Risorgimento alla Repubblica. Milano: Mondadori.

R

, S. 1998. Alle origini del trasformismo. Partiti e sistema politico nell’Italia liberale, 1861–1914. Bari: Laterza.

R R

, R. 1990. L’Italia liberale, 1861–1900. Bologna: Il Mulino. , S. 1986. Cavour and the Risorgimento. Journal of Modern History, roč. 58, s. 669–677.

R

, R. 1964. Dal Piemonte sabaudo all’Italia liberale. Torino: Einaudi.

R

, R. 1994. Vita di Cavour. Bari: Laterza.

S S

, G. 2003. Il trasformismo come sistema. Saggio sulla storia politica dell’Italia unita. Bari: Laterza. , A. W. 1962. The Risorgimento between Ideology and History: The Political Myth of rivoluzione mancata. The American Historical Review, roč. 68, č. 1, s. 38–56.


119

S

, M. L. 1994. Storia d’Italia e crisi di regime. Alle radici della politica italiana. Bologna: Il Mulino.

S

, M. L. 1996. Storia d’Italia e crisi di regime. Saggio sulla politica italiana, 1861–1996. Bologna: Il Mulino,

S

, M. L. 2001. Storia d’Italia e crisi di regime. Saggio sulla politica italiana, 1861–2000. Bologna: Il Mulino.

S

, M. L. 2007. Italia divisa. La coscienza tormentata di una nazione. Roma: Donzelli.

S

, M. L. 2011. L’Italia e i suoi tre stati. Il cammino di una nazione. Bari: Laterza.

S

, M. L. 2013. Storia d’Italia. Crisi di regime e crisi di sistema 1861–2013. Bologna: Il Mulino.

S

, M. L. 2014. L’eterno trasformismo italiano. La Repubblica, 7-3-2014.

S S U

, G. 1976. The Parties and Party Systems. A Framework for Analysis. I. Cambridge: Cambridge University Press. , G. 1982. Teoria dei partiti e caso italiano. Milano: SugarCo. , H. 1978. Die italienischen Liberalen und die Probleme der Demokratisierung, 1876–1915. Geschichte und Gesellscha , roč. 4, č. 1, s. 49–76

V

, C. 1985. Lineamenti di storia dei partiti italiani. Dal Risorgimento alla Repubblica. Roma: Bulzoni.

V

, R. 1981. Il fallimento del liberalismo, Studi sulle origini del fascismo. Bologna: Il Mulino.

Interpretace volební a stranické soutěže v zablokovaném systému: případ liberální Itálie ( )

Recommend Documents