Integrovaný systém nakládání s odpady na regionální úrovni

Integrovaný systém nakládání s odpady na regionální úrovni

Publikace byla vydána v rámci projektu: SPII2f1/30/07: Výzkum integrovaného systému nakládání s odpady a nových podpůrných nástrojů pro jeho zavedení v podmínkách České republiky rezortního výzkumu Ministerstva životního prostředí České republiky.

Autorský kolektiv: vedoucí autorského kolektivu: Prof. RNDr. Jiří Hřebíček, CSc., ECO-Management s.r.o., Brno (redakce a editace všech kapitol) Spoluautoři kapitol: Ing. Bedřich Friedmann, SITA CZ a.s., Praha (kapitola 6 a část kapitol 5, 7) Mgr. Michal Hejč, ECO-Management s.r.o., Brno (část kapitol 4 a 5) Ing. Zdeněk Horsák, Ph.D., SITA CZ a.s., Praha (část úvodní kapitoly a kapitoly 5) Ing. Tomáš Chudárek, SITA CZ a.s., Praha (kapitola 6, část kapitoly 4, 5 a 7) Bc. Jiří Kalina, ECO-Management s.r.o., Brno (část kapitol 3, 4, 5 a 7) Ing. František Piliar, ECO-Management s.r.o., Brno (část kapitol 3, 4, 5 a 7)

Recenze: Doc. RNDr. Jana Kotovicová, Ph.D., Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Ing. Miroslav Lacuška, CSc., Enviro Adviser, Bratislava Jazyková úprava: Bc. Kateřina Chvátalová, Univerzita Karlova v Praze

© nakladatelství Littera, 2009 ISBN: 978-80-85763-54-6

Obsah

Obsah 1 ÚVOD................................................................................................................3 1.1 Představení výzkumného projektu ..........................................................5 1.2 Jak číst tuto publikaci? ..............................................................................6 2 DEFINICE OBECNÝCH POJMŮ V OH ...................................................9 2.1 Odpad, původci a držitelé odpadu...........................................................9 2.2 Způsoby nakládání s odpady ..................................................................11 2.3 Ostatní pojmy ............................................................................................14 3 SOUČASNÝ STAV OH V ČR ....................................................................17 3.1 Výchozí legislativní podmínky................................................................19 3.1.1 Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech ......................................................19 3.1.2 Směrnice č. 98/2008/ES, o odpadech ...................................................21 3.1.3 Komunální odpad...................................................................................23 3.1.4 Živnostenský odpad ...............................................................................28 3.1.5 Biologicky rozložitelný odpad ..............................................................31 3.1.6 Elektroodpad...........................................................................................37 3.1.7 Autovraky ...............................................................................................42 3.1.8 Obaly.......................................................................................................49 3.2 Očekávaný vývoj legislativy ....................................................................53 3.2.1 Doporučované změny Zákona a implementace Směrnice...................53 3.2.2 Pojmy a definice.....................................................................................54 3.2.3 Obce a nakládání s komunálním odpadem...........................................54 3.2.4 Nakládání s odpady................................................................................56 3.2.5 Nakládání s biologicky rozložitelnými odpady....................................57 3.2.6 Plány odpadového hospodářství a ISNO ..............................................58 3.2.7 Zpětný odběr...........................................................................................59 3.2.8 Kolektivní systémy ................................................................................61 3.2.9 Autovraky ...............................................................................................64 4 VYBRANÉ TOKY ODPADŮ V ČR ..........................................................65 4.1 Komunální odpad .....................................................................................65 4.1.1 Produkce a nakládání s KO v ČR..........................................................65 4.2 Živnostenský odpad..................................................................................69 4.2.1 Odhad produkce živnostenského odpadu .............................................69 4.3 Biologicky rozložitelný odpad.................................................................71 4.3.1 Produkce BRO na úrovni obce..............................................................72 4.3.2 Některé specifické druhy BRO..............................................................73 4.3.3 BRO z údržby obecní zeleně .................................................................75 4.3.4 Kompostování ........................................................................................76 4.3.5 Anaerobní fermentace............................................................................77 4.3.6 Energetické využití BRO.......................................................................78 4.3.7 Současné nakládání s BRO na komunální úrovni ................................79 4.3.8 Předcházení vzniku BRKO....................................................................81 iii

Obsah

4.4 Elektroodpad .............................................................................................81 4.4.1 Kolektivní systémy ................................................................................81 4.4.2 ASEKOL – zpětný odběr elektrozařízení .............................................83 4.4.3 EKOLAMP – zpětný odběr osvětlovacích zařízení.............................84 4.4.4 Elektrowin – zpětný odběr elektrospotřebičů.......................................85 4.4.5 OFO - Recycling, zpětný odběr elektrospotřebičů...............................87 4.4.6 REMA Systém – zpětný odběr zařízení informačních a komunikačních technologií .................................................................................88 4.4.7 RETELA – zpětný odběr elektrozařízení .............................................89 4.4.8 Srovnání zpětného odběru elektrozařízení s EU ..................................89 4.5 Autovraky ..................................................................................................91 4.5.1 Údaje z registru vozidel .........................................................................91 4.5.2 Věková struktura vozového parku v ČR...............................................93 4.5.3 Zařízení pro nakládání s autovraky.......................................................94 4.5.4 Poplatky a jiné nástroje..........................................................................95 4.6 Obaly...........................................................................................................96 4.6.1 Autorizovaná obalová společnost EKO-KOM.....................................96 4.6.2 Povinné osoby ........................................................................................97 4.6.3 Produkce odpadů z obalů.......................................................................98 5 ZAHRANIČNÍ ZKUŠENOSTI.................................................................101 5.1 Rakousko..................................................................................................102 5.1.1 Komunální odpad.................................................................................103 5.1.2 Živnostenský odpad .............................................................................103 5.1.3 Biologicky rozložitelný odpad ............................................................104 5.1.4 Elektroodpad.........................................................................................104 5.1.5 Autovraky .............................................................................................104 5.1.6 Obaly.....................................................................................................105 5.2 Slovensko..................................................................................................106 5.2.1 Recyklační fond....................................................................................106 5.2.2 Komunální odpad.................................................................................107 5.2.3 Živnostenský odpad .............................................................................108 5.2.4 Biologicky rozložitelný odpad ............................................................108 5.2.5 Elektroodpad.........................................................................................109 5.2.6 Autovraky .............................................................................................109 5.2.7 Obaly.....................................................................................................110 5.3 Německo ...................................................................................................113 5.3.1 Komunální odpad.................................................................................113 5.3.2 Živnostenský odpad .............................................................................116 5.3.3 Biologicky rozložitelný odpad ............................................................117 5.3.4 Elektroodpad.........................................................................................118 5.3.5 Autovraky .............................................................................................119 5.3.6 Obaly.....................................................................................................119 5.4 Itálie ..........................................................................................................122 iv

Obsah 5.4.1 Komunální odpad.................................................................................123 5.4.2 Živnostenský odpad .............................................................................124 5.4.3 Biologicky rozložitelný odpad ............................................................124 5.4.4 Elektroodpad.........................................................................................127 5.4.5 Autovraky .............................................................................................127 5.4.6 Obaly.....................................................................................................128 6 INTEGROVANÝ SYSTÉM NAKLÁDÁNÍ S ODPADY .....................131 6.1 Základní pojmy týkající se ISNO.........................................................131 6.2 Zásady pro vytváření ISNO ..................................................................131 6.3 Prvky (procesy) v ISNO.........................................................................136 6.3.1 Sběr, shromažďování, třídění, svoz a přeprava odpadů.....................136 6.3.2 Sběrný dvůr...........................................................................................150 6.3.3 Regionální odpadové centrum.............................................................153 6.4 Cílové skupiny ISNO..............................................................................155 6.4.1 Producenti odpadů a obce....................................................................155 6.4.2 Výrobci, prodejci a distributoři ...........................................................156 6.4.3 Subjekty zajišťující prevenci vzniku odpadů a další služby..............156 6.4.4 Subjekty zabývající se nakládáním s odpady .....................................157 6.4.5 Subjekty nepřímo zapojené do nakládání s odpadem........................157 6.5 Nástroje ISNO .........................................................................................157 6.5.1 Normativní (legislativní) nástroje .......................................................159 6.5.2 Ekonomické nástroje............................................................................160 6.5.3 Informační nástroje ..............................................................................161 6.5.4 Organizační a administrativní nástroje ...............................................163 6.5.5 Dobrovolné nástroje.............................................................................164 6.5.6 Technologické nástroje ........................................................................167 6.6 Indikátory ISNO .....................................................................................168 6.6.1 Indikátory POH ....................................................................................169 6.6.2 Indikátory POH krajů...........................................................................171 6.6.3 Indikátory ISNO na regionální úrovni ................................................171 7 APLIKACE ISNO NA PILOTNÍM ÚZEMÍ ..........................................173 7.1 Úvod ..........................................................................................................173 7.2 Analýza toku BRO v pilotním území města Tišnov ..........................173 7.2.1 Parametry svozu BRKO.......................................................................173 7.2.2 Metodika stanovení materiálového složení ........................................174 7.2.3 Výsledky sledování návozů BRO .......................................................174 7.2.4 Závěry k zahrnutí toku BRO do ISNO ...............................................179 7.3 Pilotní projekt ISNO v regionu ORP Šumperk .................................180 7.3.1 Úvod......................................................................................................180 7.3.2 Základní charakteristiky oblasti v rámci kraje ...................................182 7.3.3 Stávající prvky OH oblasti ..................................................................184 7.3.4 Prvky systému ......................................................................................186 8 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ......................................................191 v

Obsah

9 10

POUŽITÁ LITERATURA A INFORMAČNÍ ZDROJE .....................195 SEZNAM OBRÁZKŮ A GRAFŮ........................................................201

vi

Předmluva

Předmluva Tato publikace je určena především pro představitele regionální veřejné správy na úrovni měst, obcí, sdružení nebo svazku obcí a krajů. Rovněž může sloužit jako učební materiál pro studenty vysokých škol, kteří se zabývají problematikou odpadového hospodářství. Je také určena odborné veřejnosti, která se zajímá o problematiku integrovaných systémů nakládání s odpady. V publikaci jsou shrnuty průběžné výsledky řešení vědecko-výzkumného projektu č. SPII2f1/30/07: „Výzkum integrovaného systému nakládání s odpady a nových podpůrných nástrojů pro jeho zavedení v podmínkách České republiky“ Resortního výzkumu Ministerstva životního prostředí (MŽP) České republiky (ČR) na léta 2007–2013 s počátkem řešení projektů v roce 2007 zabývajícího se výzkumem integrovaného systému nakládání s odpady (se zaměřením na předcházení vzniku odpadů, nakládání s autovraky, elektroodpady, bioodpady, obaly a odpady ze služeb a malých živností). Podle MŽP1: „Odpady představují v současné době jeden z nejčastějších a nejsledovanějších „vedlejších produktů“ lidské společnosti. Zejména komunální odpady a kaly z čistíren odpadních vod jsou produktem prakticky všech obyvatel. Většina obyvatel se však denně setkává i s produkcí odpadů průmyslových, stavebních, biologicky rozložitelných, nebezpečných a řady dalších“. Nakládání s odpady v ČR již dávno překonalo počáteční fázi zavádění běžných technologií a splňování základních legislativních požadavků. V relativně příznivém prostředí z hlediska „správné praxe“ nakládání s odpady je hledání dalších možností zlepšení celého systému soustředěno na materiálové a surovinové úspory a také na efektivní šíření informací relevantních pro příslušné subjekty. Současný trend směřuje k integraci poskytovaných služeb jak na regionální úrovni, tak na krajské a národní úrovni. V ČR, ale i v členských zemích Evropské unie (EU) se ovšem nedaří oddělit růst měrné produkce odpadů na jednoho obyvatele a rok od růstu životní úrovně jejich občanů. Daří se postupně zvyšovat podíl vytříděných a využitých odpadů, celková produkce odpadů v ČR i EU však roste. Proto byl v zadávací dokumentaci Resortního programu výzkumu v působnosti Ministerstva životního prostředí na léta 2007–2013 s počátkem řešení projektů v roce 2007 stanoven cíl SP2f1 „Předcházet vzniku odpadů, snížit měrné produkce odpadů nezávisle na úrovni ekonomického růstu“. Výzkum a vývoj Integrovaného systému nakládání s odpady (ISNO) v ČR směřuje k vytvoření návrhu efektivního systému a nástrojů (informačních, organizačních, administrativních, legislativních, technologických, dobrovolných) pro jeho zavedení podporující předcházení vzniku odpadů a snížení měrné produkce odpadů na obyvatele nezávisle na úrovni ekonomického růstu. 1

http://www.mzp.cz/cz/odpady_podrubrika

1

Předmluva

Integrovaným systémům nakládání s odpady v podmínkách ČR v takovém rozsahu a míře podrobnosti se žádná publikace doposud nezabývala. Autorský kolektiv věří, že předložená publikace dokáže čtenáři danou problematiku seriózně představit. Autoři rovněž upřímně přivítají, projeví-li čtenáři zájem podělit se s nimi o vlastní zkušenosti či nabídnou-li další odborné náměty, připomínky a doporučení. Autorský kolektiv

2

Kapitola 1 Úvod

1 Úvod Konec 20. století a začátek 21. století je ve znamení prudkého technologického rozvoje nových environmentálních postupů a technologií zvyšujících efektivitu nakládání s odpady (odpadového hospodářství)2. Výzkum a vývoj těchto postupů a technologií dosáhl rozsahu srovnatelného s ostatními průmyslovými obory. V čele tohoto procesu stojí moderní legislativa, která je v zemích EU založena na jednoduchém schématu podporujícím prevenční postupy a systémy materiálového a energetického využití odpadu a pro nevyužitelný odpad pak na technologiích jeho bezpečného odstranění. Současně tato legislativa podporuje princip blízkosti, tj. nakládání s odpady přednostně v místě jejich vzniku. Právě tato legislativa způsobila, že se vývojem a výrobou environmentálních technologií začaly zabývat vysoce profesionalizované společnosti. Podobná situace nastává v oblasti provozování systémů nakládání s odpady, kde vzhledem ke zvyšující se odbornosti a vysokým nárokům zákazníků je pro malé a střední organizace stále složitější vyhovět narůstajícím požadavkům trhu. Přelom tisíciletí byl ve znamení nového kvalitativně jiného pohledu na nakládání s odpady, které se zařadilo k ostatním druhům služeb na současném trhu jak na národní, tak i na mezinárodní úrovni. Je charakterizováno následujícími subjekty: Zákazník – původce odpadů (organizace, město, obec, průmyslový podnik, živnostník, poskytovatel služeb, obchodní dům atd.) se soustředí na svou základní činnost, tedy výrobu či poskytování služby, která je jeho hlavním úkolem. Ve své každodenní praxi uplatňuje preventivní a proaktivní přístup k řešení odpadového hospodářství (OH), přičemž může využívat poskytované know-how. Vyžaduje outsourcing3 ostatních vedlejších procesů služeb tak, aby jeho vývoj a rozvoj byl zaměřen pouze na úroveň jeho primární činnosti. Výrobce – se specializuje na vývoj vhodných způsobů postupů a výrobu technologií a zařízení pro nakládání s odpady. U těch však převládá jejich velká variabilita (daná potřebami ojedinělosti každého případu) nad trvalou unifikací. Hlavními zákazníky pak nejsou původci odpadů, ale převážně provozovatelé systémů nakládání s odpady v ohraničeném regionu nebo dané komoditě. Provozovatel – specializovaný poskytovatel služeb v odpadovém hospodářství pro zákazníka. S ohledem na zvýšení efektivnosti svých služeb je nucen integrovat své aktivity do komplexně provázaného systému. Nové logistické možnosti, využívání informačních a komunikačních technologií v OH, zvyšující 2

Termíny nakládání s odpady a odpadové hospodářství mají společný anglický termín – waste management. 3 Outsourcing (angl. out, vně, a source, zdroj) znamená, že organizace vyčlení různé podpůrné a vedlejší činnosti a svěří je smluvně jiné společnosti (subkontraktorovi) specializovanému na příslušnou činnost. Je to tedy druh dělby práce, kdy činnost není zajišťována vlastními zaměstnanci, nýbrž např. na základě určité smlouvy jinou organizací. Typicky se jedná o činnosti jako je úklid, údržba, doprava, správa počítačové sítě nebo nakládání s odpady.

3

Kapitola 1 Úvod

se náklady na moderní sofistikované technologie pro OH a částečné otevření hranic států pro pohyb vybraných druhů odpadů v EU mu umožňují lepší zhodnocení jeho aktivit prostřednictvím vývozu těchto vybraných druhů odpadů. V ČR jsou základní pravidla pro nakládání s odpady stanovena zákonem č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, jeho prováděcími právními předpisy a dalšími souvisejícími právními předpisy, které v dalším textu podrobněji rozvedeme. Cíle pro různé způsoby nakládání s odpady a optimální způsoby pro jejich dosažení včetně vytvoření Integrovaných systémů nakládání s odpady (ISNO) jsou stanoveny zákonem č. 185/2001 Sb. a Plánem odpadového hospodářství (POH) ČR na roky 2003–2013 4, vydaným v roce 2003 formou nařízení vlády č. 197/2003 Sb., kde v jeho Příloze byly stanoveny Zásady pro vytváření jednotné a přiměřené sítě zařízení k nakládání s odpady v ČR, včetně vytvoření ISNO na regionální úrovni a jejich propojení do celostátní sítě zařízení pro nakládání s odpady v rámci vybavenosti území. Z toho vycházely POH jednotlivých krajů ČR tak, aby byly v souladu s POH ČR a naplňovaly jeho cíle. Závaznou část POH krajů vyhlásily kraje většinou v roce 2004 obecně závaznou vyhláškou kraje. Plnění POH ČR je každoročně vyhodnocováno MŽP prostřednictvím Hodnotící zprávy5, která je přístupná na webu MŽP. Podobně jsou každoročně vyhodnocovány i POH krajů, které jsou rovněž přístupné na jejich webových stránkách6. V OH je vedena evidence o produkci a nakládání s odpady u původců i zařízení umožňující v souladu s předpisy EU získat podrobné informace o produkci a nakládání s odpady v krajích a celé ČR, které umožňují odpovědně vyhodnocovat POH a získávat podklady pro správní a kontrolní činnost orgánů veřejné správy v OH. Získané informace jsou důležitým podkladem pro další plánování krajů i MŽP v oblasti OH, legislativní činnost i pro poradní orgány ministra MŽP, mezi které patří např. Rada pro odpadové hospodářství ČR, složená z předních odborníků všech resortů i nestátní sféry. V této publikaci budeme vycházet ze současné legislativy EU a ČR v oblasti OH a také ze situace na trhu v OH v ČR i Evropě. Budeme věnovat pozornost problematice ISNO na regionální úrovni se zaměřením na šest vybraných toků odpadů: směsný komunální odpad (SKO), odpady produkované ve sféře služeb a malých živností (živnostenské odpady), biologicky rozložitelné odpady (BRO), autovraky, odpad z použitých elektrozařízení (elektroodpad) a odpad z obalů a obalových materiálů. Vzhledem ke svým specifickým vlastnostem a různému riziku ohrožení našeho životního prostředí vyžaduje každý uvedený tok odpadů specifické nakládání, které v publikaci podrobněji popíšeme.

4

http://www.mzp.cz/cz/plan_odpadoveho_hospodarstvi http://www.mzp.cz/cz/plneni_narizeni_vlady 6 Jihomoravský kraj: http://www.kr-jihomoravsky.cz/Default.aspx?PubID=4945&TypeID=2 5

4

Kapitola 1 Úvod

1.1 Představení výzkumného projektu Řešení projektu č. SPII2f1/30/07: „Výzkum integrovaného systému nakládání s odpady a nových podpůrných nástrojů pro jeho zavedení v podmínkách České republiky“ vychází z analýzy současného stavu OH v ČR a úkolů, které vyplývají ze sdělení Evropské komise (dále jen Komise), tj. KOM(2005)0670 „Tematické strategie udržitelného využívání přírodních zdrojů“, KOM(2005)0666 „Tematické strategie předcházení vzniku a recyklace odpadů“, KOM(2008)0397 „Akčního plánu pro udržitelnou spotřebu a výrobu a udržitelnou průmyslovou politiku“, požadavků Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) na sledování materiálových toků se zaměřením na toky odpadů a návazné materiálové toky C(2004)79 „Doporučení Rady OECD k materiálovým tokům a produktivitě zdrojů“, Strategie udržitelného rozvoje ČR, POH ČR, Rámce programů udržitelné spotřeby a výroby ČR a zejména z nově přijaté Směrnice Evropského parlamentu a Rady Evropského společenství (ES) č. 98/2008 o odpadech a o zrušení některých směrnic (dále jen Směrnice). Směrnice, na jejímž znění se dohodla Rada EU s Evropským parlamentem, zavádí cíle pro opětovné využití odpadu, které mají být naplněny do roku 2020. Směrnice také určuje pravidla pro budoucí legislativu EU v této oblasti a ukládá členským státům EU nově povinnost vypracovat závazné Programy pro předcházení vzniku odpadu. Směrnici bude nutno implementovat v právních předpisech ČR pro odpadové hospodářství do 12. prosince 2010. Pro samotnou formální transpozici Směrnice by sice stačila novela existujícího zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, ale jeho nepřehlednost daná osmnácti různými novelizacemi již vyžaduje vypracování nového textu zákona o odpadech. Výzkumný projekt, jehož řešení bylo zahájeno koncem roku 2007, je koncipován na šest etap řešení v délce čtyřicet osm měsíců tak, aby při realizaci prací bylo v jednotlivých etapách projektu zabezpečeno plnění dílčích cílů, z nichž vybíráme jako nejdůležitější: 1. Zpracovat přehled současného stavu odpadového hospodářství (OH) v ČR a vybraných členských zemích EU. 2. Navrhnout regionální ISNO, v kterém budou implementovány indikátory, nástroje a opatření z prováděného výzkumu. 3. Navrhnout vhodné nástroje (informační, legislativní, ekonomické, technické a dobrovolné) pro předcházení vzniku odpadů a zvýšení efektivnosti OH tak, aby byla snížena měrná produkce odpadů nezávisle na úrovni ekonomického růstu ve vybraných komoditách, tj. aby došlo ke zlepšení situace zejména v oblasti předcházení vzniku odpadů, nakládání se směsným komunálním odpadem, s odpady produkovanými ve sféře služeb a malých živností, s biologicky rozložitelným odpadem, autovraky, elektroodpadem a nakládání s odpady z obalů. 4. Srovnat efektivnosti různých systémů pro nakládání se směsným komunálním odpadem, obaly a výrobky po ukončení jejich životnosti. 5

Kapitola 1 Úvod

5. Rozšířit stávající soustavy indikátorů POH o indikátory pro sledování efektivnosti jednotlivých prvků procesů nakládání s odpady, rozšířit systém monitorování a vyhodnocování. 6. Aplikovat návrh ISNO v pilotním území. 7. Vyhodnotit úspěšnost a efektivitu těchto nástrojů v pilotním území pomocí soustavy indikátorů. V této publikaci se zaměříme na prezentaci vybraných výsledků výzkumu z řešení prvních tří dílčích cílů projektu, které byly ukončeny v roce 2009.

1.2 Jak číst tuto publikaci? Vzhledem k tomu, že publikace je určena čtenářům s rozdílnou znalostí problematiky OH, proto je na schématu 1. 1. popsán návod jak číst tuto publikaci podle stupně čtenářovy znalosti a cílové skupiny, ke které náleží. Schéma 1.1: Jak číst tuto publikaci

V dalším textu objasníme obsah jednotlivých kapitol, aby měl čtenář podrobnější informace než je začne číst. Kapitola 2 „Definice obecných pojmů v OH“ obsahuje základní pojmový aparát, který je nepostradatelný pro správné pochopení a využití textu celé publikace. Pro čtenáře, který se seznamuje s problematikou OH, jeho zákonitostmi a pravidly, je tato kapitola nenahraditelná. Naopak odborníkům, kteří se v problematice OH dlouhodobě pohybují, lze doporučit vynechání textu této kapitoly, neboť jim je patrně její obsah již předem znám. V kapitole 3 „Současný stav odpadového hospodářství v ČR“ je probrán podrobnější rozbor právních předpisů pro jednotlivé vybrané toky odpadů tj. komunální odpady, živnostenské odpady, bioodpady, elektroodpady, autovraky a odpady z obalů. Pro tyto toky odpadů jsou uvedeny podrobné definice specifických pojmů. Znalci v odpadové problematice se v textu rychle zorientují. Studentům a méně znalým čtenářům problematiky OH však může tato kapitola 6

Kapitola 1 Úvod

poskytnout cenný náhled do současného stavu OH v ČR. Všem skupinám čtenářů doporučujeme věnovat zvýšenou pozornost kapitole 3.2, která se zabývá perspektivami budoucí legislativy OH, především implementace Směrnice do české legislativy a přípravou nového zákona o odpadech. Kapitola 4 „Vybrané toky odpadů v ČR“ přináší podrobný rozbor šesti vybraných toků odpadů a doplňuje obecné informace z předchozí kapitoly konkrétními kvantitativními údaji shrnutými názorně v řadě tabulek a grafů. Obsahem kapitoly jsou nejen vyhodnocená statistická data, ale i kvalitativní popis zasazující problematiku jednotlivých odpadových proudů do širšího kontextu. Kapitola nabízí praktické výstupy ve formě popisu technologií používaných pro zpracování odpadu, podrobností o společnostech a kolektivních systémech, které se jednotlivými toky odpadů zabývají, odkazuje i na kontakty na ně. Kapitola 5 „Zahraniční zkušenosti“ poskytuje základní srovnání systémů OH ve čtyřech vybraných členských státech EU s ČR. Podrobnější náhled do problematiky OH je uveden pro vybrané toky odpadů v Německu a Rakousku, které patří k zemím s nejlepšími výsledky dosahovanými v OH, ve Slovenské republice (SR), která má výchozí podmínky velmi podobné podmínkám v ČR. Na závěr kapitoly je popsána situace v Itálii, která je tradičně vnímána jako země, která klade podstatně menší nároky na OH, přesto lze na jejím příkladu demonstrovat velmi rychlý pozitivní vývoj a dosažení vysokých standardů v OH vyžadovaných legislativou EU. Kapitola 6 „Integrovaný systém nakládání s odpady“ je jádrem publikace, soustřeďuje poznatky z ostatních částí publikace a dalších odborných zdrojů pro definici a konstrukci ISNO. Tato kapitola velmi podrobně rozebírá prvky ISNO a vazby mezi nimi, vytyčuje zásady pro budování ISNO, zabývá se jednotlivými nástroji, které má systém ISNO k dispozici, rozděluje je do skupin. V závěru pojednává o indikátorech využitelných pro hodnocení ISNO. Jako ústřední část knihy je tato kapitola určena všem skupinám čtenářů. Přiblíží problematiku ISNO s pomocí několika příkladů z praxe. Kapitola 7 „Aplikace ISNO na pilotním území“ popisuje příklady z praxe. Pojednává o dvou pilotních regionech projektu SPII2f1/30/07, kde jsou uplatňovány zásady ISNO. Jde o město Tišnov, kde probíhá tříděný sběr biologicky rozložitelného odpadu na úrovni domácností. Dále se jedná o region obce s rozšířenou působností (ORP) Šumperk, kde je nyní ISNO implementován. Tato kapitola odráží současnou praxi v OH a může být podnětná pro představitele samosprávy, kteří ISNO chtějí zavádět v jejich regionu. Přibližuje však problematiku ISNO i čtenáři – laikovi, který se s problematikou OH teprve seznamuje.

7

8

Kapitola 2 Definice obecných pojmů v OH

2 Definice obecných pojmů v OH Druhá kapitola uvádí definice základních pojmů používaných v textu této publikace. Budou zde uvedeny ve formě, ve které jsou popsány v příslušných právních předpisech zejména ve Směrnici, zákonu č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů a jeho osmnácti novelami (dále jen Zákon), vyhlášce č. 381/2001 Sb., Katalog odpadů ve znění vyhlášky č. 503/2004 Sb. (dále jen Katalog), který je kompatibilní s Evropským katalogem odpadů vydaným Rozhodnutím Komise 2000/532/ES, dále Nařízením vlády č. 197/2003 Sb., o Plánu odpadového hospodářství České republiky (dále jen Nařízení) a Evropskými normami ČSN EN 13 965-1 Charakterizace odpadů – Názvosloví – Část 1: Názvy a definice vztahující se k materiálu a ČSN EN 13 965-2 Charakterizace odpadů – Názvosloví – Část 2: Názvy a definice vztahující se k nakládání s odpady (dále Normy). Evropské terminologické normy ČSN EN 13 965-1 a ČSN EN 13 965-2 byly zavedeny vzhledem k své důležitosti pro OH do soustavy ČSN překladem. V případě, že jsou některé pojmy definovány odchylně v několika různých předpisech, je přednostně uvedena definice pojmu ze Směrnice, následována definicí ze Zákona a posléze z dalších legislativních předpisů a norem. Definice pojmů, u nichž by mohly odlišné definice nevhodně ovlivnit chápání dalšího textu, jsou uvedeny násobně s uvedením původu, který byl pro definici využit a s případným komentářem.

2.1 Odpad, původci a držitelé odpadu V této kapitole zavedeme základní pojmy, které budou společné všem sledovaným tokům odpadů, které budeme postupně popisovat v dalších kapitolách. Pojmy jsou uspořádány v logickém pořadí tak, aby nově zaváděný pojem používal již dříve definované pojmy. Na začátku dalších kapitol pak uvedeme pojmy, které nejsou uvedené v této obecné kapitole a budou se vztahovat k danému toku odpadů popisovanému v příslušné kapitole. Odpad (dle Směrnice) je jakákoli látka nebo předmět, kterých se držitel zbavuje nebo má v úmyslu se zbavit nebo se od něho požaduje, aby se jich zbavil. Odpad (dle Zákona) je každá movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit a přísluší do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 Zákona. Poznámka: Osoba má povinnost zbavit se movité věci, příslušející do některé ze skupin odpadů uvedených v příloze č. 1 Zákona, jestliže ji nepoužívá k původnímu účelu a věc ohrožuje životní prostředí nebo byla vyřazena na základě zvláštního právního předpisu. Definice odpadu dle Směrnice je jednodušší a zavádí pojem držitele odpadu.

9


Nebezpečným odpadem (dle Směrnice) je myšlen odpad, který vykazuje jednu nebo více nebezpečných vlastností uvedených v příloze III Směrnice (např. olej, tuk, barva, lepidlo, pryskyřice, rozpouštědlo, kyselina, hydroxid, detergenty, odmašťovací přípravky, fotochemikálie, léky, pesticidy, galvanický článek suchý nebo mokrý, zářivka, odpad s obsahem rtuti, zařízení s obsahem chlorfluoruhlovodíků, televize apod.). Katalog odpadů je uveden v příloze č. 1 Katalogu a tvoří jej seznam vzestupně uspořádaných šestimístných katalogových čísel druhů odpadů, v nichž prvé dvojčíslí označuje skupinu odpadů, druhé dvojčíslí podskupinu odpadů a třetí dvojčíslí druh odpadu. Seznam je uspořádán podle odvětví, oboru nebo technologického procesu, v němž odpad vzniká, podrobněji viz Katalog. Komunální odpadem (dle Zákona § 4 písm. b)) se rozumí veškerý odpad vznikající na území obce při činnosti fyzických osob (občanů) a který je uveden v Katalogu ve skupině 20 „Komunální odpady (odpady z domácností a podobné živnostenské, průmyslové odpady a odpady z úřadů)“, včetně složek z odděleného sběru s výjimkou odpadů vznikajících u právnických osob nebo fyzických osob oprávněných k podnikání. Původcem odpadu (dle Směrnice) se rozumí jakákoliv osoba, při jejíž činnosti vznikají odpady (prvotní původce odpadu), nebo osoba, která provádí předzpracování, směšování nebo jiné činnosti, jejichž výsledkem je změna povahy nebo složení těchto odpadů. Původcem odpadů (dle Zákona) je právnická osoba, při jejíž činnosti vznikají odpady, nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, při jejíž podnikatelské činnosti vznikají odpady. Pro komunální odpady vznikající na území obce, které mají původ v činnosti fyzických osob, na něž se nevztahují povinnosti původce, se za původce odpadů považuje obec. Obec se stává původcem komunálních odpadů v okamžiku, kdy fyzická osoba odpady odloží na místě k tomu určeném; obec se současně stane vlastníkem7 těchto odpadů, Držitelem odpadu (dle Směrnice) se pak rozumí původce odpadu nebo fyzická či právnická osoba, která má tyto odpady v držení. Oprávněná osoba (dle Zákona) je každá osoba, která je oprávněna k nakládání s odpady podle tohoto zákona nebo podle zvláštních právních předpisů (například živnostenský zákon, obchodní zákoník atd.). Oprávněnou osobou je za splnění zákonných podmínek také obec. Původce a oprávněná osoba jsou povinni pro účely nakládání s odpadem odpad zařadit podle Zákona § 5 a 6 i Směrnice článku 7 pod katalogová čísla stanovená v Katalogu. Postup pro zařazování odpadů podle Katalogu je stanoven v jeho § 2 a 3 a ve Směrnici v článku 7 a v Rozhodnutí Komise 2000/532/ES.

7

Vlastníka můžeme v širším slova smyslu chápat jak držitele odpadu dle Směrnice.

10


Obchodníkem (dle Směrnice) se rozumí podnik, který jedná na vlastní odpovědnost, když odpady nakupuje a následně prodává, včetně obchodníků, kteří nemají odpady fyzicky v držení. Zprostředkovatelem (dle Směrnice) se rozumí podnik, který zařizuje využití nebo odstraňování odpadu jménem jiných, včetně zprostředkovatelů, kteří nemají odpady fyzicky v držení. Spotřebitel (dle § 2 odst. 1) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele) je fyzická nebo právnická osoba, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami.

2.2 Způsoby nakládání s odpady Nakládání s odpady (dle Směrnice) je sběr, přeprava, využití a odstraňování odpadů, včetně dozoru nad těmito činnostmi a následné péče o místa odstranění a včetně činností prováděných obchodníkem nebo zprostředkovatelem. Nakládání s odpady (dle Zákona) je shromažďování, soustřeďování, sběr, výkup, třídění, přeprava a doprava, skladování, úprava, využívání a odstraňování odpadu. Odpadovým hospodářstvím (dle Zákona) se rozumí činnost zaměřená na předcházení vzniku odpadů, na nakládání s odpady a na následnou péči o místo, kde jsou odpady trvale uloženy, a kontrola těchto činností. Nakládání s odpady má dle Směrnice ještě širší rozsah než v současnosti zavedený pojem odpadové hospodářství, zejména o dozor nad činnostmi v této oblasti, např. Českou inspekcí životního prostředí (ČIŽP) nebo orgány státní správy. Shromažďování odpadů (dle Zákona § 4 písm. f) je krátkodobé soustřeďování odpadů do shromažďovacích prostředků v místě jejich vzniku před dalším nakládáním s odpady. Sběrné místo, sběrný dvůr nejsou legislativně definovány a je to místo určené ke shromažďování a sběru vybraných druhů odpadů vybavené různými druhy shromažďovacích prostředků (různé typy kontejnerů, sběrné boxy apod.). Na sběrném dvoře lze sbírat větší počet druhů odpadů, a to včetně nebezpečných složek. Sběr (dle Směrnice) je shromažďování odpadu, včetně předběžného třídění a předběžného skladování odpadu pro účely přepravy do zařízení na zpracování odpadu. Sběr odpadů (dle Zákona) je soustřeďování odpadů právnickou nebo fyzickou osobou oprávněnou k podnikání od spotřebitele za účelem jejich předání k využití nebo odstranění.

11


Tříděný sběr (dle Směrnice) je sběr, kdy je tok odpadů oddělen podle druhu a povahy odpadu s cílem usnadnit specifické zpracování. Výtěžnost sběru není legislativně definována a je to množství vytříděných a dále využitelných druhů odpadů vztažené za určité časové období. Vyjadřuje se obvykle v měrných jednotkách jako např. výtěžnost v kg na obyvatele a rok. Účinnost sběru není legislativně definována a je to podíl množství vytříděných odpadů daného druhu k celkové produkci těchto odpadů na daném území za určité časové období (udává se v %). Svoz odpadů není legislativně definován a představuje přepravu odpadů z předem určených míst (daných například obecně závaznou vyhláškou příslušné obce) dopravním prostředkem, který je k tomuto účelu oprávněn. Svozová oblast není legislativně definována a tvoří ji území osoby oprávněné k nakládání s odpady, ve kterém zajišťuje služby k nakládání s odpady. V praxi se jedná o území, ve kterém konkrétní organizace provádí sběr a svoz odpadů do příslušného zařízení na úpravu, využití či odstranění odpadů. Využití odpadů (dle Směrnice) je jakákoli činnost, jejímž hlavním výsledkem je, že odpad slouží užitečnému účelu tím, že nahradí jiné materiály, které by jinak byly použity ke konkrétnímu účelu, nebo jejímž výsledkem je, že je odpad upraven k tomuto konkrétnímu účelu, a to v daném zařízení nebo v širším hospodářství. V příloze II Směrnice je uveden nevyčerpávající seznam způsobů využití. Energetickým využitím (dle Směrnice) rozumíme použití odpadu především jako paliva nebo jiným způsobem k výrobě energie, například v zařízeních pro spalování, která zpracovávají pevné komunální odpady, a to pouze pokud se jejich energetická účinnost rovná nebo je vyšší než 0,60 pro zařízení v provozu povolená v souladu s použitelnými právními předpisy před 1. lednem 2009, nebo 0,65 pro zařízení povolená po 31. prosinci 2008. Opětovným použitím odpadů (dle Směrnice) je myšlen jakýkoliv postup, kterým jsou výrobky nebo jejich části, které nejsou odpadem, znovu použity pro tentýž účel, pro který byly původně určeny. Přípravou k opětovnému použití (dle Směrnice) jsou myšleny způsoby využití zahrnující kontrolu, čištění nebo opravu a spočívající v tom, že jsou výrobky nebo části výrobků, které se staly odpady, upraveny tak, že budou opětovně použity bez dalšího předzpracování. Využití odpadů (dle Zákona § 4 písm. l)) jsou činnosti uvedené v příloze č. 3 k Zákonu. Recyklace (dle Směrnice) je jakýkoli způsob využití, jímž je odpad znovu zpracován na výrobky, materiály nebo látky, ať pro původní nebo pro jiné účely. Zahrnuje přepracování organických materiálů, ale nezahrnuje energetické využití a přepracování na materiály, které mají být použity jako palivo nebo jako zásypový materiál. 12


Odstranění odpadu (dle Směrnice) je jakákoli činnost, která není využitím, a to i v případě, že tato činnost má jako vedlejší důsledek znovuzískání látek nebo energie. V příloze I Směrnice je uveden nevyčerpávající seznam způsobů odstraňování. Odstranění odpadu (dle Zákona § 4 písm. o)) definuje odstraňování odpadů jako činnosti uvedené v příloze č. 4 k Zákonu. Zpracování odpadů (dle Směrnice) je využití nebo odstranění, zahrnující i přípravu před využitím nebo odstraněním. Předcházení vzniku odpadů (dle Směrnice) jsou opatření přijatá předtím, než se látka, materiál nebo výrobek staly odpadem, která omezují: množství odpadu, a to i prostřednictvím opětovného použití výrobků nebo prodloužením životnosti výrobků; nepříznivé dopady vzniklého odpadu na životní prostředí a lidské zdraví; obsah škodlivých látek v materiálech a výrobcích. Hierarchie způsobů nakládání s odpadem (dle Směrnice) – jako pořadí priorit pro právní předpisy a politiku v oblasti předcházení vzniku odpadů a nakládání s nimi se použije tato hierarchie způsobů nakládání s odpady (uvedeno v pořadí od nejpřijatelnějšího k nejméně přijatelnému): 1. předcházení vzniku 2. příprava k opětovnému použití 3. recyklace 4. jiné využití (například energetické využití) 5. odstranění. Poznámka: Oproti této definici Zákon klade v hierarchii způsobů nakládání s odpady důraz na předcházení vzniku odpadů, jejich minimalizaci, dále na jejich využívání – materiálové využití odpadů má přednost před jiným využitím odpadů a jako poslední v hierarchii uvádí odstraňování odpadů. Nesoulad mezi stávajícím Zákonem a Směrnicí zde bude odstraněn novým zákonem o odpadech. Zařízení (dle Zákona § 4 písm. e)) je technické zařízení, místo, stavba nebo část stavby. Mezi zařízení pro nakládání s odpady patří například sběrné dvory, recyklační linky, bioplynové stanice, kompostárny, zařízení pro materiálové využití (MBÚ), zařízení pro energetické využití (EVO), spalovny, skládky atd. Zařízení (dle zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci § 4 písm. e)) je stacionární technická jednotka, ve které probíhá jedna či více průmyslových činností uvedených v příloze č. 1 k tomuto zákonu, a jakékoli další s tím přímo spojené činnosti, které po technické stránce souvisejí s průmyslovými činnostmi uvedenými v příloze č. 1 k tomuto zákonu probíhajícími v dotčeném místě a mohly by ovlivnit emise a znečištění, nejde-li o stacionární technickou jednotku používanou k výzkumu, vývoji a zkoušení nových výrobků a procesů; za zařízení se považuje i stacionární technická jednotka neuvedená v příloze č. 1 k tomuto zákonu, jestliže provozovatel zařízení pro ni požádá o vydání integrovaného povolení“. 13


Mobilní zařízení pro nakládání s odpady (dle vyhlášky č. 383/2001 Sb.) je zařízení schopné pohybu a samostatné funkce, které přemístěním tuto funkci neztratí. Lze rozlišit mobilní zařízení na: mobilní zařízení k využívání nebo odstraňování odpadů a mobilní zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů.

2.3 Ostatní pojmy Plán pro nakládání s odpady (odpadové hospodářství) (dle Směrnice) má stanovit analýzu stávající situace v nakládání s odpady v rámci dotyčné územní jednotky, jakož i opatření, která je třeba přijmout s cílem zlepšit environmentálně šetrnou přípravu na opětovné použití, recyklaci, využití a odstranění odpadů, a posouzení toho, jak bude tento plán podporovat provádění cílů a ustanovení Směrnice. Plán odpadového hospodářství (dle Zákona § 42 a 43) ČR a krajů obsahuje vyhodnocení stavu odpadového hospodářství, závaznou část a směrnou část, kde Závazná část plánu odpadového hospodářství ČR a kraje stanoví rámcové a konkrétní cíle a opatření k jejich dosažení. Programy předcházení vzniku odpadů (dle Směrnice) tvoří vhodná konkrétní kvalitativní a kvantitativní kritéria pro opatření k předcházení vzniku odpadů přijatá za účelem sledování a posouzení pokroku, jehož bylo jejich prostřednictvím dosaženo, a mohou určit konkrétní kvalitativní nebo kvantitativní cíle a ukazatele, podrobněji viz Směrnice. Poznámka: Komise vytvoří systém pro výměnu informací o osvědčených postupech týkajících se předcházení vzniku odpadů a vypracuje pokyny s cílem pomoci členským státům při přípravě programů. Informační systém (dle zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy § 2 odst. b)) je funkční celek nebo jeho část zabezpečující cílevědomou a systematickou informační činnost. Každý informační systém zahrnuje data, která jsou uspořádána tak, aby bylo možné jejich zpracování a zpřístupnění, a dále nástroje umožňující výkon informačních činností. Vytváření informačních systémů správy je proces zavádění informačních a komunikačních technologií, včetně jeho právního, organizačního, znalostního a technického zajištění. Zpětný odběr (dle Zákona § 38 odst. 1 a § 37a odst. 1 písm. b a vyhlášky č. 237/2002 Sb., o podrobnostech způsobu provedení zpětného odběru některých výrobků § 1 a 2) je odebírání použitých výrobků povinnými osobami od spotřebitelů bez nároku na úplatu za účelem jejich využití nebo odstranění. Zpětný odběr se nevztahuje na výrobky, se kterými bylo nakládáno jako s odpadem již před jejich předáním povinné osobě. Povinnost zpětného odběru v podmínkách ČR se vztahuje na použité oleje, elektrické akumulátory, galvanické články a baterie, výbojky a zářivky, pneumatiky, elektrozařízení pocházející z domácností, autovraky. 14


Výrobek (dle zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky) je jakákoliv věc, která byla vyrobena, vytěžena nebo jinak získána bez ohledu na stupeň jejího zpracování a je určena k uvedení na trh jako nová nebo použitá. Výrobek (dle zákona č. 102/2001 Sb., o obecné bezpečnosti výrobků) je jakákoliv movitá věc, která byla vyrobena, vytěžena nebo jinak získána bez ohledu na stupeň jejího zpracování a je určena k nabídce spotřebiteli nebo lze rozumně předvídat, že bude užívána spotřebiteli, včetně věci poskytnuté v rámci služby, a to i v případě, že nebyla určena k nabídce spotřebiteli, pokud je tato věc dodávána v rámci podnikatelské činnosti úplatně nebo bezúplatně, a to jako věc nová nebo použitá či upravená. Výrobek (ve smyslu zákona č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku) je jakákoliv movitá věc, která byla vyrobena, vytěžena nebo jinak získána bez ohledu na stupeň jejího zpracování a je určena k uvedení na trh. Výrobkem jsou rovněž součásti i příslušenství věci movité a nemovité. Výrobcem (dle zákona č. 59/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou vadou výrobku, § 2) se rozumí: a) výrobce konečného výrobku, suroviny nebo součásti výrobku, jakož i osoba, která uvede na výrobku své jméno, ochrannou známku nebo jiný rozlišovací znak, b) každá osoba, která v rámci své obchodní činnosti doveze výrobek za účelem prodeje, nájmu nebo jiného způsobu užití; tím není dotčena odpovědnost výrobce podle písmene a), c) každý dodavatel výrobku za podmínky, že nemůže být určen výrobce podle písmene a), pokud ve lhůtě jednoho měsíce od uplatnění nároku na náhradu škody nesdělí poškozenému totožnost výrobce podle písmene a) nebo osobu, která mu výrobek dodala; totéž platí i v případě dovozu, pokud není známa osoba, která výrobek dovezla podle písmene b), i když je výrobce podle písmene a) znám.

15

16

Kapitola 3 Současný stav OH v České republice

3 Současný stav OH v ČR Odpadové hospodářství (nakládání s odpady) v ČR již v devadesátých letech minulého století překonalo počáteční fázi zavádění běžných technologií a splňování základních legislativních požadavků přebíraných z legislativy EU. Legislativní rámec OH je v ČR v současnosti vymezen v nejširším pojetí zejména Zákonem a dále zákonem č. 477/2001 Sb., o obalech (dále jen Zákon o obalech) a příslušnými vyhláškami a nařízeními vlády, jako je např. Katalog a Nařízení. Tyto právní předpisy je možno stáhnout z webu MŽP8. V relativně příznivém prostředí z hlediska správné praxe nakládání s odpady je v současnosti hledání dalších možností zlepšování celého systému OH v ČR soustředěno na materiálové a surovinové úspory (ať už v rámci bilance vlastních odpadů nebo v rámci logistického systému nakládání s odpady). Zlepšuje se efektivní šíření relevantních informací příslušným subjektům OH. Současný trend směřuje k integraci komplexně poskytovaných služeb v rámci zavádění Integrovaných systémů nakládání s odpady (ISNO). Jedná se o naplňování Zákona a Nařízení a jeho zásad pro vytváření jednotné a přiměřené sítě zařízení k nakládání s odpady v ČR. Cílem je vytvořit ISNO na regionálních úrovních a propojit je do celostátní sítě zařízení pro nakládání s odpady v rámci vybavenosti území ČR pro OH. Zákon v § 43 totiž ukládá krajům povinnost sestavovat krajské POH pro vlastní území takové, aby byly v souladu s aktuální podobou závazné části POH ČR. POH na úrovni většiny krajů ČR zásady rozvinuly a ve velké většině implementovaly, můžeme zmínit např. Jihomoravský a Liberecký kraj, Vysočinu a další [49]. POH kraje vchází v platnost jako obecně závazná vyhláška kraje a jeho závazná část je závazným podkladem pro rozhodovací a koncepční činnosti příslušných správních úřadů, ORP a obcí v oblasti OH a pro zpracování POH původců odpadů. Kraje dále ve svých POH doporučily obcím, jako původcům odpadů, využít stávajících sdružení/svazků obcí nebo zakládat nová sdružení/svazky obcí za účelem vytvoření ISNO a v důsledku toho zpracovat jeden společný POH původce určující rozsah a způsob nakládání s KO. Tímto opatřením by se plánování v oblasti OH zúčastnily i ty obce, které ze zákona tuto povinnost mít nebudou. Výhodou nejen pro tyto obce, ale pro celý region pak bude ekonomicky efektivnější a pro životní prostředí příznivější nakládání s odpady. Významným argumentem pro vytváření ISNO je i případné předkládání žádostí na podporu projektů v oblasti OH z fondů EU v rámci Operačního programu Životní prostředí (OPŽP)9. OPŽP nabízí v letech 2007 - 2013 z evropských fondů (konkrétně Fondu soudržnosti a Evropského fondu pro regionální rozvoj) přes 5 8 9

http://www.mzp.cz/__C1256E7000424AC6.nsf/Categories?OpenView http://www.opzp.cz/sekce/254/aktuality/

17

Kapitola 3 Současný stav OH v ČR

miliard euro. Objemem financí (18,4 % všech prostředků určených z fondů EU pro ČR) se jedná o druhý největší český operační program. Kladný výsledek bude pravděpodobnější, pokud žadatelem bude subjekt s působností na větším území, např. v mikroregionu, regionu ORP, kraji atd. Souvisí to s prioritou Evropské unie v oblasti nakládání s odpady, která vychází z Tematické strategie pro předcházení vzniku odpadů a jejich recyklaci (KOM(2005) 0666), Akčního plánu pro udržitelnou spotřebu a výrobu (USV) a udržitelnou průmyslovou politiku (KOM(2008) 0397) a Směrnice, jejímž cílem je snížit měrnou produkci odpadů nezávisle na ekonomickém růstu. V ČR, ale i v členských státech EU se nicméně nedaří oddělit růst měrné produkce odpadů od růstu životní úrovně jejich občanů. Daří se postupně zvyšovat podíl vytříděných a využitých odpadů, celková produkce odpadů v ČR i EU však roste. Nedaří se snižovat ukládání odpadů na skládky a naplňování plnění cílů EU ve snížení skládkování biologicky rozložitelných komunálních odpadů, kde je ČR vázána Směrnicí 1999/31/ES, o skládkách odpadů. Aktuálním procesem, kterým prochází OH v ČR jako celek je kromě plnění POH ČR, také přibližování se naplnění cílů USV tak, jak byly definovány v „Akčním plánu USV“, který vychází z „Obnovené strategie udržitelného rozvoje EU“ přijaté v roce 2006 a „Marrakešského procesu“ a mezinárodního kolektivního úsilí OSN zahájeného v roce 2003 a zaměřeného na rozvoj „Desetiletého rámcového plánu USV“ [75]. Na straně udržitelné spotřeby jde o princip používání služeb a příslušných výrobků, jenž odpovídá základním potřebám a zlepšuje kvalitu života, zároveň však minimalizuje spotřebu přírodních zdrojů, používání toxických látek, produkci emisí odpadu a škodlivin v průběhu celého životního cyklu výrobku tak, aby nebylo ohroženo uspokojování potřeb budoucích generací. Udržitelná výroba je naproti tomu definována jako výroba produktů, které odpovídají základním lidským potřebám a zlepšují kvalitu života, přičemž zároveň minimalizují spotřebu přírodních zdrojů, používání toxických látek, produkci emisí odpadu a škodlivin v průběhu jejich celého životního cyklu tak, aby nebylo ohroženo uspokojování potřeb budoucích generací. Z řady toků odpadů, které připadají při návrhu regionálního ISNO v úvahu, se omezíme na šest vybraných modelových typů toků odpadů zkoumaných v projektu VaV MŽP SPII2f1/30/07, které reprezentují různé formy nakládání s odpadem v současných podmínkách ČR. Jde o směsný komunální odpad (SKO), živnostenský odpad, biologicky rozložitelný odpad (BRO), elektroodpad, autovraky a odpady z obalů a obalových materiálů, které podrobněji rozvedeme.

18


3.1 Výchozí legislativní podmínky V ČR vznikl první zákon č. 238/1991 Sb., o odpadech, až v roce 1991. Před rokem 1991 nebylo nakládání s odpady v ČR na legislativní úrovni nijak kontrolováno ani řízeno a s výjimkou tzv. druhotných surovin nebylo ošetřeno žádným složkovým předpisem. Zákon č. 238/1991 Sb. nebyl v plném souladu s analogickými právními předpisy EU, proto byl novelizován a v roce 1997 byl přijat zákon č. 125/1997 Sb., o odpadech, který již byl koncipován v souladu s analogickými právními předpisy EU a dalších zemí OECD a účinně fungujícím komplexním systémem péče o životní prostředí. Zákon se opíral o Směrnici 75/442/EHS o odpadech a Basilejskou úmluvu, která představuje celý systém kontroly a dozoru nad dovozem, vývozem a tranzitem odpadů. Tento zákon již preferoval hierarchii nakládání s odpady, tj. omezování vzniku odpadů, jejich nezávadné odstraňování a maximální využívání jako druhotných surovin. Zákon představoval významný přínos pro ochranu životního prostředí a racionální využívání přírodních zdrojů, neboť přispíval k šetření prvotními surovinami a energetickými zdroji, které zároveň snižovaly množství škodlivin emitovaných do jednotlivých složek životního prostředí. Obsahem zákona byla základní právní úprava nakládání s odpady a hospodaření s druhotnými surovinami, upravující i vlastní výkon státní správy na úseku odpadového hospodářství. Cílem zákona byla ochrana lidského zdraví a životního prostředí jako celku před škodlivými vlivy vzniku a nakládání s odpady. Působnost zákona nebyla omezena pouze na některé subjekty, ale vztahovala se prakticky na všechny v úvahu přicházející právnické a fyzické osoby, manipulující určitým způsobem s odpady, což bylo z hlediska účinné ochrany životního prostředí nezbytné. Zákon obsahoval také základní principy platné pro celý okruh zákonem upravovaných společenských vztahů a vztahoval se jak na orgány veřejné správy a organizace, tak i na občany.

3.1.1 Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech Ukázalo se však, že zákon č. 125/1997 Sb. nebyl ještě v plném souladu s příslušnými právními předpisy EU, proto byl přijat v roce 2001 nový zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech (Zákon), který je v platnosti od 1. ledna 2002. Odpadové hospodářství ČR se jím řídí již více než osm let, přičemž za dobu své existence byl zákon změněn celkem osmnácti zákony, z toho osm zákonů bylo vydáno jako jeho novely (č. 275/2002 Sb.; č. 188/2004 Sb.; č. 7/2005 Sb.; č. 314/2006 Sb. a č. 34/2008 Sb., 383/3008 Sb., 297/2009 Sb.) zejména v rámci transpozice nejrůznějších směrnic EU. Zákon implementuje celou skupinu vzájemně na sobě nezávislých směrnic EU, takže se stal podle [66] velmi nepřehlednou normou, která je ale v zásadě funkční. Zákon je podle [73] rozdělen do dvanácti částí (třináctá až šestnáctá část jsou ustanoveními o změnách některých dalších zákonů, část sedmnáctá zrušovacím ustanovením a část osmnáctá stanoví účinnost zákona). 19


Zákon v první až třetí části stanovuje pravidla pro předcházení vzniku odpadů a pro nakládání s nimi, společně s obecnými povinnostmi osob, které s tím neoddělitelně souvisejí, včetně definic pojmů zákonem dále používaných. Tato obecná pravidla již vycházejí z obecných principů politiky životního prostředí EU, zakotvených v předpisech EU, které byly do Zákona transponovány a jsou uvedeny formou poznámky pod čarou v § 1 Zákona. Povinnosti stanovené Zákonem se dělí na: a) všeobecné (část třetí, hlava I); b) pro jednotlivé fáze nakládání s odpady (část třetí, hlava II); c) zvláštní (část čtvrtá, pátá a devátá zákona). Mezi všeobecné povinnosti vycházející z hierarchie nakládání s odpady náležejí povinnosti ukládané všem, tj. povinnost předcházení vzniku odpadů (§ 10 odst. 1), povinnost přednostně zajistit využití odpadů (§ 11 odst. 1) a nakládat s odpady pouze způsoby stanovenými Zákonem v § 12, kde vymezuje obecné povinnosti původce odpadů, které jsou základem zákonného nakládání s odpady a určují jeho rámec. Jedná se zejména o následující povinnosti: 1) Každý je povinen nakládat s odpady a zbavovat se jich pouze způsobem stanoveným Zákonem a ostatními právními předpisy vydanými na ochranu životního prostředí. Nakládání s nebezpečnými odpady se řídí též zvláštními právními předpisy10 platnými pro výrobky, látky a přípravky se stejnými nebezpečnými vlastnostmi, pokud není v Zákonu nebo jeho prováděcích právních předpisech stanoveno jinak. 2) Pokud dále není stanoveno jinak, lze s odpady podle Zákona nakládat pouze v zařízeních, která jsou k nakládání s odpady podle Zákona určena. Při tomto nakládání s odpady nesmí být ohroženo lidské zdraví ani ohrožováno nebo poškozováno životní prostředí a nesmějí být překročeny limity znečišťování stanovené zvláštními právními předpisy11. 3) K převzetí odpadu do svého vlastnictví je oprávněna pouze právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, která je provozovatelem zařízení k využití nebo k odstranění nebo ke sběru nebo k výkupu určeného druhu odpadu, nebo osoba, která je provozovatelem zařízení podle § 14 odst. 2 Zákona, nebo provozovatelem zařízení podle § 33b odst. 1 písm. b) Zákona nebo za podmínek stanovených v § 17 Zákona též obec. 4) Každý je povinen zjistit, zda osoba, které předává odpady, je k jejich převzetí podle Zákona oprávněna. V případě, že se tato osoba oprávněním neprokáže, nesmí jí být odpad předán.

10

Například zákon č. 138/1973 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 258/2000 Sb. 11 Například zákon č. 309/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 138/1973 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

20


Dále je v Zákonu uveden pouze stručný až heslovitý vysvětlující komentář k definicím pojmů, uvedeným v § 4. Všechny uvedené pojmy jsou definovány pro účely tohoto Zákona, tedy nikoliv obecně. Stejné pojmy mohou být jinými právními předpisy definovány různě, a to tak, aby nejlépe vyhověly účelu, tj. nejlépe vyjádřily význam pojmu pro definovanou oblast. Řada dalších právních předpisů upravuje podmínky nakládání s odpady v oblasti jednotlivých toků odpadů popisovaných v této publikaci. Tyto právní předpisy vztahující se k jednotlivým činnostem v rámci nakládání s odpadem jsou popsány v kapitolách, které se věnují konkrétním tokům odpadů.

3.1.2 Směrnice č. 98/2008/ES, o odpadech Nová Směrnice byla podle [59] přijata procedurou tzv. spolurozhodování Rady EU a Evropského parlamentu (dále jen Parlament) podle článku 251 Smlouvy o založení ES revidované Smlouvou z Nice. Návrh vzešel z Generálního ředitelství pro životní prostředí (DG Environment). V Parlamentu za text návrhu odpovídal Výbor pro životní prostředí, veřejné zdraví a bezpečnost potravin (ENVI); své stanovisko k němu vydal také Výbor pro průmysl, výzkum a energetiku (ITRE). Parlament reagoval na Komisí předložený návrh revidované Směrnice o odpadech v prvním čtení 12. února 2007. Zpráva o návrhu Směrnice (A60466/2006) byla Parlamentem přijata v poměru 651 pro návrh, 19 proti (2 poslanci ČR) a 16 se hlasování zdrželo. Rada EU přijala 20. prosince 2007 společný postoj, na který reagovala Komise 9. ledna 2008. Na společném neformálním jednání dospěla Rada EU a Parlament 2. června 2008 ke konsensu na předloženém textu poté, co zástupci výboru COREPER12 akceptovali nabízený kompromis. Text se posléze dostal v Parlamentu do druhého čtení, v němž bylo k projednání předloženo osmdesát pozměňovacích návrhů ke společnému postoji. Legislativní usnesení bylo Parlamentem přijato 17. června 2008 a Směrnice byla zveřejněna v Úředním věstníku Evropské unie 22. listopadu 2008 s tím, že předchozí Směrnice č. 75/439/EHS, č. 91/689/EHS a č. 2006/12/ES se ruší s účinkem od 12. prosince 2010 a členské státy EU musí přijmout právní a správní předpisy nezbytné k dosažení souladu s touto směrnicí rovněž do 12. prosince 2010. Směrnice je rozdělena do několika částí [59]. V první části definuje oblast působnosti, kde stanoví opatření na ochranu životního prostředí a lidského zdraví předcházením nepříznivým vlivům vzniku odpadů a nakládání s nimi nebo jejich omezováním a omezováním celkových dopadů využívání zdrojů a zlepšováním účinnosti tohoto využívání.

12 Jak vyplývá z názvu, COREPER se skládá ze stálých zástupců členských zemí při EU na úrovni velvyslanců, kteří zároveň řídí stálá zastoupení jejich zemí. Od roku 1962 se dělí na dvě formace: COREPER I (zástupci velvyslanců) a COREPER II (velvyslanci).

21


Směrnice definuje mj. následující pojmy uvedené v druhé kapitole této publikace: odpad, nebezpečný odpad, původce odpadu, sběr, tříděný sběr, předcházení vzniku, opětovné použití, využití, recyklace nebo úprava za účelem opětovného použití. Definuje také velmi důležitou hierarchii pro nakládání s odpady. V druhé části se Směrnice zabývá obecnými požadavky nakládání s odpady, kde uvádí mj. rozšířenou odpovědnost výrobce, ochranu lidského zdraví a životního prostředí a náklady. Ve třetí části pak Směrnice specifikuje způsoby nakládání s odpady, kde uvádí mj. odpovědnost za nakládání s odpady, zásady soběstačnosti a blízkosti, zákaz směšování nebezpečných odpadů a toky odpadů: odpadní oleje a biologické odpady. Čtvrtá část Směrnice definuje povolení a registraci a pátá část stanoví zavádění plánů pro nakládání s odpady a nově programů pro předcházení vzniku odpadů. V šesté části pak Směrnice specifikuje kontrolu a záznamy při nakládání s odpady. Směrnice zavádí pro všechny členské státy EU cíle pro opětovné využití odpadu, které mají být naplněny do roku 2020, ukládá členským státům EU povinnost vypracovat programy na předcházení vzniku odpadů a určuje pravidla pro budoucí legislativu EU v této oblasti. Jedním z hlavních cílů Směrnice je recyklovat do roku 2020 až 50 % hmotnosti odpadu z domácností, případně odpadů podobných odpadům z domácností (KO a odpady podobné KO), zejména papír, kov, sklo a plasty atd. Ve stejném časovém horizontu má být recyklován ostatní odpad ze stavebnictví a demolic, a to až ze 70 % hmotnosti. Nejpozději v roce 2015 Komise přezkoumá stávající opatření a cíle a zváží stanovení cílů pro další druhy odpadů. V roce 2020 pak bude revidovat dosahování vytyčených cílů a v případě potřeby zavede plány pro další oblasti odpadů (např. speciální plán pro odpady z průmyslu a výroby). Členské státy mají povinnost Komisi každé tři roky informovat o svých zprávách plnění cílů Směrnice. Směrnice v hierarchii způsobů nakládání s odpadem také zdůrazňuje potřebu předcházení vzniku odpadů. Členské státy musejí do pěti let po vstupu Směrnice v platnost vytvořit Plány pro nakládání s odpady a Programy předcházení vzniku odpadů do 12. prosince 2013 týkající se celého území státu. Směrnice obsahuje i článek o prevenci, ale neuvádí žádné konkrétní požadavky, jako je tomu u recyklace odpadu. Klíčovými tématy při projednávání Směrnice v Parlamentu byla také otázka ukládání odpadu na skládky a spalování. Text nakonec zahrnuje kompromis vycházející z návrhu Komise a Rady EU, který spalování směsných komunálních odpadů definuje jako využití a ne jako odstranění, jak to zprvu požadovali poslanci Parlamentu. Využití tohoto odpadu ve spalovnách je tedy 22


možné, ovšem pouze za předpokladu dosažení určitých energetických standardů (způsoby využití odpadu definuje Příloha II). Podle Komise by toto opatření mělo vést ke zefektivnění spalování odpadu a jeho energetického využití. Směrnice dále upravuje rozšířenou odpovědnost výrobce, tedy možnost příslušného členského státu přijmout v této věci legislativní opatření s cílem předcházet vzniku odpadů. Jedná se např. o přijímání a vracení odpadů z daného produktu nebo finanční spoluúčast při jeho odstranění. Státy mohou rovněž podporovat využívání materiálů či technologií, které přispívají ke snižování produkce odpadů (např. opakované použití). Předcházení vzniku odpadů je ve Směrnici uvedeno pouze v tom smyslu, že Komise předloží v roce 2011 a 2014 hodnotící zprávy týkající se této problematiky. Zásady soběstačnosti a blízkosti ve Směrnici říkají, že „členské státy mohou za účelem ochrany své sítě omezit přepravu odpadů určených ke spálení, které je klasifikováno jako využití, do země, pokud bylo zjištěno, že by v důsledku této přepravy musely být odstraněny odpady, které vznikly na území daného členského státu, nebo že by odpad musel být zpracován způsobem, jenž není v souladu s jejich národními plány pro nakládání s odpady“. Členské státy oznámí tato rozhodnutí Komisi. Členské státy rovněž mohou omezit přepravu odpadů ze zemí s ohledem na životní prostředí. (Směrnice čl. 16, bod 1). Směrnice se také věnuje kontrole nebezpečného odpadu a vydává zákaz jeho směšování. Podrobnosti o připravovaných změnách v novém zákonu o odpadech ve kterém bude Směrnice implementována shrnuje přehledně kapitola 3.2. V následujících kapitolách se budeme podrobněji věnovat jednotlivým šesti tokům odpadů.

3.1.3 Komunální odpad Komunální odpad (dále KO) ve smyslu Zákona představuje veškerý odpad vznikající na území obce při činnosti fyzických osob (občanů) a je definován v kapitole 2.1. Zákon stanoví, že původcem komunálního odpadu je obec a podle ustanovení § 12 odst. 3 Zákona je obec za podmínek uvedených v jeho § 17 oprávněna k převzetí KO do svého vlastnictví. KO ve smyslu Katalogu zahrnují směsný komunální odpad (dále SKO), odděleně sbírané složky (papír, plast, sklo, nápojové kartóny), objemný odpad, odpad ze zahrad a parků atd. Prováděcím právním předpisem, ve kterém je definován KO, je právě Katalog, kde v příloze č. 1 jsou komunální odpady uvedeny ve skupině 20, kterou tvoří jednotlivé druhy odpadů s uvedenými katalogovými čísly (např.: 20 01 01 Papír a lepenka; 20 01 02 Sklo; 20 01 39 Plasty; 20 03 01 Směsný komunální odpad). 23


Jedním z hlavních cílů POH ČR je zvýšit materiálové využití KO na 50 % do roku 2010 ve srovnání s rokem 2000. 3.1.3.1 Pojmy a definice týkající se komunálního odpadu Odpadem z domácností (nebo domovním odpadem) (dle Směrnice) se rozumí odpad z nevýrobní činnosti fyzických osob na území obce. Směrnice vyžaduje zvýšit do roku 2020 nejméně na 50 % hmotnosti celkovou úroveň přípravy k opětovnému použití a recyklace alespoň u odpadů z materiálů, jako jsou papír kov, plast a sklo, pocházejících z domácností a případně odpady jiného původu, pokud jsou tyto toky odpadů podobné odpadům z domácností; Tříděný (separovaný) odpad je složka komunálního odpadu vzniklá tříděným sběrem za účelem dalšího využití, např. papír, sklo, duté plastové obaly, kovy apod. Objemný odpad (číslo 20 03 07 Katalogu) je složka komunálního odpadu, pro kterou nelze použít běžnou sběrnou nádobu s ohledem na jeho rozměr, hmotnost nebo vlastnosti, (např. nábytek, koberce, čalounění, pneumatiky, kovový šrot). Směsný komunální odpad (číslo 20 03 01 Katalogu) uvažujeme jako složku komunálního odpadu, která vznikla po vytřídění nebezpečných odpadů, tříděného a objemného odpadu z komunálního odpadu. Směsný komunální odpad je i odpad odložený do odpadkových košů. 3.1.3.2 Legislativní povinnosti týkající se komunálních odpadů Stručný průvodce problematikou komunálních odpadů [37] zpracovaný MŽP na základě nejčastějších dotazů veřejnosti uvádí: „Výkon veřejné správy v oblasti komunálních odpadů je svěřen zejména do samostatné působnosti obcí. Podle Zákona platí, že na obce se vztahují povinnosti původců odpadu“. Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů ve svém ustanovení § 10 písm. d) umožňuje obcím ukládat povinnosti v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou, podle Zákona, který v ustanovení § 17 odst. 2 umožňuje obcím stanovit obecně závaznou vyhláškou systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování KO vznikajících na jejím katastrálním území, včetně systému nakládání se stavebním odpadem. Občané (fyzické osoby) jsou povinni odkládat KO na místech k tomu určených, kde se jejich původcem stane obec, která má jako původce komunálních odpadů následující povinnosti (§ 16 odst. 1, § 17 odst. 3 Zákona): • zajistit přednostní využití odpadů v souladu s § 11 Zákona, • shromažďovat odpady utříděné podle jednotlivých druhů a kategorií (viz níže), • zařazovat odpady podle druhů a kategorií podle § 5 a 6 Zákona, • v souladu se zvláštními právními předpisy určit místa, kam mohou fyzické osoby odkládat KO, který produkují (viz níže), 24


zajistit místa, kam mohou fyzické osoby odkládat nebezpečné složky KO (viz níže), • zabezpečit odpady před nežádoucím znehodnocením, odcizením nebo únikem, • převádět odpady do vlastnictví pouze osobě oprávněné k jejich převzetí podle § 12 odst. 3 Zákona, • umožnit kontrolním orgánům přístup do objektů, prostorů a zařízení a na vyžádání předložit dokumentaci a poskytnout pravdivé a úplné informace související s nakládáním s odpady, • vést průběžnou evidenci o odpadech a způsobech nakládání s nimi, ohlašovat odpady (za podmínek v § 39 odst. 2 Zákona) a zasílat příslušnému správnímu úřadu další údaje v rozsahu stanoveném Zákonem a prováděcím právním předpisem, • zpracovat POH v souladu se Zákonem a Nařízením a zajišťovat jeho plnění – (podmínky v § 44 odst. 1 Zákona), • vykonávat kontrolu vlivů nakládání s odpady na zdraví lidí a životní prostředí v souladu se zvláštními právními předpisy a plánem odpadového hospodářství, • platit poplatky za ukládání odpadů na skládky způsobem a v rozsahu stanoveném v Zákoně (další podrobnost viz § 46 odst. 4 Zákona). Z ustanovení § 16 odst. 4 Zákona plyne obci odpovědnost za nakládání s odpady do doby jejich využití nebo odstranění, pokud toto zajišťuje sama jako oprávněná osoba, nebo do doby jejich převedení do vlastnictví osobě oprávněné k jejich převzetí, kterou může být např. svozová firma za předpokladu, že splní povinnosti dle § 12 odst. 3 Zákona. Obec má podle § 16 odst. 1 písm. e) Zákona povinnost shromažďovat odpady utříděné podle jednotlivých druhů a kategorií. S touto povinností úzce souvisí povinnost původce zařazovat odpady podle druhů a kategorií dle § 5 a 6 Zákona (viz § 16 odst. 1 písm. a) ). Jednotlivé druhy odpadů jsou podle skupin uvedeny v Katalogu. Na fyzické osoby (občany) se vztahuje ustanovení § 17 odst. 4 Zákona. Ode dne, kdy tak obec stanoví obecně závaznou vyhláškou jsou občané povinni KO odděleně shromažďovat, třídit a předávat k využití a odstraňování podle systému stanoveného obcí, pokud odpad samy nevyužijí. To je případ odpadů rostlinného a živočišného původu, které občan může dávat do svého kompostu, hnojit s nimi svou zahradu, dávat zkrmovat svým zvířatům atd. Toto ustanovení však nelze vykládat tak, že se fyzická osoba nemusí podílet na systému obce stanoveného pro nakládání s KO a tudíž neplatit obci poplatek. Obec může obecně závaznou vyhláškou stanovit podmínky pro spalování rostlinných materiálů podle § 50 odst. 3 písm. a) zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých dalších zákonů (dále Zákon o ochraně ovzduší) nebo jejich spalování zakázat, pokud zajistí jiný způsob pro jejich •

25


odstranění. Využívat odpad mohou občané v souladu se Zákonem a Zákonem o ochraně ovzduší, který v § 3 odst. 5 zakazuje např. spalování některých druhů odpadů v kamnech apod., neboť to již není využití, ale odstranění odpadu a to nelze to bez dalšího považovat za postup, který je v souladu se Zákonem. Zákon nestanoví a ani z praktických důvodů nemůže stanovit minimální vzdálenost umístění sběrných nádob na tříděný sběr KO od sídel občanů. Obec je podle ustanovení § 17 odst. 3 Zákona povinna určit místa, kam mohou fyzické osoby odkládat KO. Řešit konkrétní vzdálenost sběrných nádob na KO od sídel nepatří do předmětu úpravy Zákona, který má obecný charakter. Je to zejména z toho důvodu, že je vždy potřeba brát v potaz konkrétní podmínky obce, její polohu, dostupnost jednotlivých sídel, krajinný ráz atd. Proto je ponecháno na obci, aby tuto věc řešila ve své samostatné působnosti. Pokud jde speciálně o nebezpečné složky KO, je obec na základě ustanovení § 17 odst. 3 Zákona v souladu se zvláštními předpisy povinna zajistit místa, kam mohou fyzické osoby odkládat nebezpečné složky KO (např. zbytky barev a spotřební chemie, zářivky, rozpouštědla). Povinnost zajištění míst k odkládání nebezpečných složek KO obec splní určením místa k soustřeďování nebezpečných složek KO ve stanovených termínech, minimálně však dvakrát ročně a dále zajištěním odvozu oprávněnou osobou. Obec může tento systém v případě potřeby doplnit pravidelným mobilním svozem oprávněnou osobou. Z uvedeného ustanovení § 17 odst. 3 a z ustanovení § 4 písm. a) a d) Zákona vyplývá, že nakládání s nebezpečnými složkami KO je nakládáním s nebezpečným odpadem, a proto obec musí mít uvedené činnosti zajištěné oprávněnou osobou, která obdržela souhlas pro nakládání příslušnými druhy nebezpečného odpadu od místně příslušného krajského úřadu (KÚ) provozovatel zařízení schváleného podle § 14, odst. 1 Zákona. 3.1.3.3 Stanovení poplatku za komunální odpad Pro stanovení úhrady/poplatku za KO platí, že obec může obecně závaznou vyhláškou stanovit pouze jeden ze tří níže uvedených způsobů, jelikož poplatky mezi sebou nelze vzájemně kombinovat (viz § 17 odst. 5 a § 17a odst. 1 Zákona). Dva způsoby plateb upravuje Zákon a třetí je upraven zákonem č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen Zákon o místních poplatcích). Je zcela v samostatné působnosti obcí, jaký způsob poplatku na svém území zavedou, a stejně tak je plně v jejich působnosti stanovení výše poplatku, s výjimkou vyměření poplatku podle Zákona o poplatcích, který poplatek stanoví v rozmezí minimálně 250 Kč na jednoho obyvatele a maximálně 500 Kč na jednoho obyvatele. Tři konkrétní druhy poplatků za KO lze popsat následovně: 1. Úhrada za shromažďování, sběr, přepravu, třídění, využívání a odstraňování KO. Jde o tzv. smluvní poplatek neboli úhradu za shromažďování, sběr, přepravu, třídění, využívání a odstraňování KO podle 26


ustanovení § 17 odst. 5 Zákona. Smlouva musí být uzavřena písemně a musí obsahovat výši úhrady. Ve smlouvě je také upraven způsob fakturace za sběr, svoz a odstraňování KO za dané období. Zákon pouze stanoví, že tato smlouva musí být uzavřena písemně a musí obsahovat výši úhrady. To jsou tedy jediné náležitosti, které Zákon ukládá. Ostatní náležitosti, pokud jde o obsah smlouvy, vychází z občanského, popř. obchodního zákoníku. 2. Místní poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování KO, (dále jen místní poplatek). V tomto případě jako u jediného ze tří druhů poplatku je zákonem stanovena jeho horní hranice, tj. maximálně 500 Kč za osobu a kalendářní rok. Místní poplatek je upraven Zákonem o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, který má ve své správě Ministerstvo financí. V praxi je tento poplatek v ČR nejrozšířenější. Podle Zákona o místních poplatcích § 10b platí místní poplatek: a) občan (fyzická osoba), která má v obci trvalý pobyt; za domácnost může být poplatek odváděn společným zástupcem, za rodinný nebo bytový dům vlastníkem nebo správcem; tyto osoby jsou povinny obci oznámit jména a data narození osob, za které poplatek odvádějí, b) občan (fyzická osoba), která má ve vlastnictví stavbu určenou nebo sloužící k individuální rekreaci, ve které není hlášena k trvalému pobytu žádná fyzická osoba; má-li k této stavbě vlastnické právo více osob, jsou povinny platit poplatek společně a nerozdílně, a to ve výši odpovídající poplatku za jednu fyzickou osobu. Tento místní poplatek, který je dvousložkový a který zatím může maximálně dosáhnout výše 500 Kč za osobu a za kalendářní rok stanoví obecně závazná vyhláška obce a platí se obci na jejímž území má občan (fyzická osoba) trvalý pobyt nebo se na jejím území nachází stavba určená nebo sloužící k individuální rekreaci. Zákon o místních poplatcích dává obci v ustanovení § 14 odst. 2 možnost, aby obecně závaznou vyhláškou osvobodila od placení poplatku určité kategorie osob (např. osoby ve starobním či invalidním důchodu, tělesně postižené, děti do určitého věku apod.). Jestliže tak obec v obecně závazné vyhlášce neučinila, lze využít ustanovení § 16 Zákona o místních poplatcích a požádat obec z důvodu odstranění tvrdosti zákona o prominutí nebo snížení místního poplatku. Záleží však pouze na konkrétní obci, zda žádosti vyhoví. V této věci obec vykonává svou samostatnou působnost. Ministerstvo financí uvádí, že účel místního poplatku je především fiskální tj. získání finančních prostředků na zajištění provozu přijatého systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů. Povinnost platit místní poplatek mají tedy všichni občané bez ohledu na množství vyprodukovaného odpadu. Sběr a přeprava 27


SKO je pouze částí fungování nakládání s KO na území obce. Případná námitka občanů, že neprodukují KO je neopodstatněná vzhledem k tomu, že obec zajišťuje na tomto úseku souhrn činností ve prospěch všech svých obyvatel. 3. Poplatek za komunální odpad Tento třetí způsob platby upravuje podobně jako první Zákon (viz § 17a). Obec může stanovit poplatek obecně závaznou vyhláškou, vykonává správu tohoto poplatku a je jejím příjmem. Poplatníkem je každá fyzická osoba (občan), při jejíž činnosti vzniká KO. Plátcem poplatku je vlastník nemovitosti, kde vzniká KO. Jde-li o budovu, ve které vzniklo společenství vlastníků jednotek podle zvláštního zákona, je plátcem toto společenství. Plátce poplatek rozúčtuje na jednotlivé poplatníky. Maximální výše poplatku za KO se stanoví podle předpokládaných oprávněných nákladů obce vyplývajících z režimu nakládání s KO rozvržených na jednotlivé poplatníky podle počtu a objemu nádob určených k odkládání odpadů připadajících na jednotlivé nemovitosti nebo podle počtu uživatelů bytů a s ohledem na úroveň třídění těchto odpadů. V poplatku, který je příjmem obce, mohou být promítnuty i náklady spojené s pronájmem nádob určených k odkládání odpadů. Zákon neupravuje možnost osvobození od tohoto poplatku. 3.1.3.4 Platby živnostníků a právnických osob zapojených do systému obce Zákon pamatuje také na tzv. živnostenské odpady, tedy odpady, které mají podobný charakter jako odpady z domácností, ale jejich původcem nejsou občané, ale fyzické nebo právnické osoby oprávněné k podnikání (dále živnostníci). Tito původci se mohou podle § 17 odst. 6 Zákona zapojit do systému nakládání s KO zavedeného obcí. Toto zapojení do využívání systému sběru a svozu KO je možné pouze na základě smlouvy s obcí, která musí být písemná a musí vždy obsahovat sjednanou cenu za službu. Cenu lze stanovit na základě nákladů spojených s běžnou obsluhou sběrných nádob na SKO a poměrnou částí nákladů na tříděný sběr využitelných složek KO.

3.1.4 Živnostenský odpad Živnostenské odpady nemají svou pevně stanovenou definici ani v Zákoně, ani ve Směrnici, takže je nutno je pro účely této publikace dodefinovat. Budeme přitom navazovat na výsledky řešení výzkumného projektu VaV č. SPII2f1/2/07 Identifikace prevenčního potenciálu živnostenských odpadů v ČR a jeho uplatnění v praxi [33], Resortního programu výzkumu v působnosti MŽP na léta 2007–2013 s počátkem řešení projektů v roce 2007, kde je uvedeno: „Živnostníci se při nakládání s odpady řídí právy a povinnostmi vztahujícími se na fyzické osoby oprávněné k podnikání a právnické osoby. V této souvislosti se jedná zejména o povinnosti původců odpadů a oprávněných osob“. Dále je na webu tohoto projektu [33] uveden výběr rozhodných ustanovení Zákona, která mají 28


přímý nebo zprostředkovaný vztah k živnostníkům, respektive k podnikatelským subjektům, které mají odpady podobného charakteru jako odpady z domácností a následně i další související právní předpisy. 3.1.4.1 Pojmy a definice týkající se živnostenského odpadu Živnostenský odpad je odpad podobný KO (domovnímu nebo objemnému odpadu) vznikající při činnosti fyzických osob oprávněných k podnikání nebo právnických osob s malým rozsahem výkonů podnikatelské činnosti („živnostníků“). Odpad se stává součástí KO a je s ním běžně nakládáno v systému obce (podle Zákona na základě smlouvy „živnostníka“ s obcí). Živnostníci produkují poměrně širokou a různorodou skupinu odpadů, která je však charakteristická tím, že odpady jsou podobné KO, a platí pro ně tedy z hlediska tvorby ISNO stejná pravidla jako pro KO. Původci odpadů podobných KO jsou řemeslnící, provozovatelé činností spojených s provozem obce a péčí o obyvatelstvo (maloobchod, služby, kulturní a zájmová činnost atd.). Původcem odpadu nemusí být pouze „živnostníci“, ve smyslu platné legislativy, ale i jiné subjekty. V určitých případech to mohou být dokonce organizační složky státu, kraje a ORP nebo přímo obce. Jedná se tedy o odpad, který: je zařazen ve skupině 20 dle Katalogu. S ohledem na skutečnost, že původci odpadů, kteří jsou pro účely této publikace považováni za živnostníky, zahrnují široké spektrum činností, zasahuje i jejich produkce více oborů odpadového hospodářství (např. nakládání s nebezpečnými odpady, obaly, nakládání s elektroodpadem apod.), a tak uvedeme podrobněji jejich povinnosti, i když již byly uvedeny v povinnostech původce v kapitole 3.1.1. 3.1.4.2 Legislativní povinnosti týkající se živnostenského odpadu Problematika živnostenského odpadu není přímo upravena žádnou zvláštní právní normou, a tak hlavním legislativním nástrojem, který lze pro nakládání s živnostenským odpadem využít zůstává přímo Zákon, který se danou problematikou zabývá především v následujících částech: - § 10 Předcházení vzniku odpadů odst. 1 a 2, - § 11 Přednostní využívání odpadů odst. 1, 2 a 3, - § 12 Obecné povinnosti odst. 1 a 2, - § 16 Povinnosti původců odpadů odst. 1. a) až e), g) až j), odst. 2) a 4), - § 17 Povinnosti a oprávnění obce a fyzických osob při nakládání komunálním odpadem odst. 5), - § 44 Plán odpadového hospodářství původce odpadů odst. 1) a 7), - § 66 až § 68. Tyto povinnost podrobněji rozvedeme k následující kapitole 3.1.4.3. S prevencí a s nakládáním s živnostenskými odpady úzce souvisí Zákon o obalech. Jedná se především o následující ustanovení Hlavy II – Základní 29


povinnosti při nakládání s obaly a odpady z obalů, a to § 3 odst. 1), § 4 odst. 1 a) až c) a odst. 1) § 6 až § 10, § 12, § 14 a §15. Většina dalších zákonů případně prováděcích předpisů, které se dotýkají provozování živností, stanoví povinnosti provozovatelů v obecné rovině a konkrétní požadavky jsou pak formulovány ve správním řízení či jiném schvalovacím procesu a závisí na charakteru živnosti či výrobě konkrétního výrobku. Jde zejména o následující zákony a v nich obsažená některá ustanovení [33]: • •

• • • •

Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, jeho Díl 5 Správní delikty § 58. Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů, jeho Díl 3 Ukládání pokut právnickým osobám a podnikajícím fyzickým osobám § 11. Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

3.1.4.3 Specifika nakládání s živnostenskými odpady v systému obce Jak vyplývá z legislativy, vztahují se na provozovatele drobných živností, kulturní, školské, zdravotnické instituce povinnosti původců odpadu dle Zákona. Jedná se vždy o právnické osoby nebo fyzické osoby oprávněné k podnikaní, nikoliv fyzické osoby (občany), na něž se povinnosti původce odpadů nevztahují, a za něž tyto povinnosti přebírá obec. Z hlediska systému nakládání s živnostenským odpadem jsou pro tyto subjekty důležité mj. následující ustanovení a povinnosti Zákona a vyhlášky č. 381/2001 Sb.: K převzetí odpadu do svého vlastnictví je oprávněna pouze právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, která je provozovatelem zařízení k využití nebo k odstranění nebo ke sběru nebo k výkupu určeného druhu odpadu, nebo osoba, která je provozovatelem zařízení podle Zákona § 14 odst. 2 nebo provozovatelem zařízení podle Zákona § 33b odst. 1 písm. b), nebo za podmínek stanovených v Zákoně § 17 též obec. Z ustanovení vyplývá, že původce živnostenského odpadu, který využívá na základě smlouvy s obcí systému zavedeného obce pro nakládání s KO, může obci jako oprávněné osobě předávat pouze odpady zařazené dle Katalogu do skupiny 30


20, a to za podmínek stanovených obcí. Pokud obecní systém nakládání s KO některé položky skupiny 20 nezahrnuje, nebo jestliže původce produkuje odpad jiné skupiny dle Katalogu, pak je povinen předat tento odpad jiné oprávněné osobě. Živnostnící jsou povinni vést průběžnou evidenci o odpadech a způsobech nakládání s odpady. Evidence se vede za každou samostatnou provozovnu a za každý druh odpadu samostatně. Způsob vedení evidence pro jednotlivé druhy odpadů stanoví vyhláška č. 383/2001 Sb., v § 22. Původci a oprávněné osoby v případě, že produkují nebo nakládají s více než 50 kg nebezpečných odpadů za kalendářní rok nebo s více než 50 t ostatních odpadů za kalendářní rok, jsou povinni zasílat každoročně do 15. února následujícího roku pravdivé a úplné hlášení o druzích, množství odpadů a způsobech nakládání s nimi a o původcích odpadů obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností příslušnému podle místa provozovny (Zákon § 39 odst. 2). Z ustanovení vyplývá, že v případě původce, který nevyužívá systému obce a předává odpad jiné oprávněné osobě, a který zároveň nemá povinnost podávat hlášení o produkci odpadů, se v centrální evidenci odpadů nezobrazí odpady v položce produkce na straně původce, ale pouze v položce příjem na straně spolupracující oprávněné osoby.

3.1.5 Biologicky rozložitelný odpad Biologicky rozložitelné odpady (bioodpady) tvoří mezi KO kvantitativně významnou skupinu odpadů a způsob nakládání s nimi může pozitivně nebo negativně ovlivnit základní složky životního prostředí v obci i regionu. Biologický odpad je definován podle sdělení Komise KOM(2008) 811 „Zelená kniha o nakládání s biologickým odpadem v EU“ (dále Zelená kniha) jako biologicky rozložitelný odpad ze zahrad a parků, potravinářský a kuchyňský odpad z domácností, restaurací, stravovacích a maloobchodních zařízení a srovnatelný odpad ze zařízení potravinářského průmyslu. Mezi biologický odpad skupiny 20 Katalogu (KO) patří následující tři podskupiny odpadů: 20 01 Složky z odděleného sběru (kromě odpadů uvedených v podskupině 15 01), 20 02 Odpady ze zahrad a parků (včetně hřbitovního odpadu), 20 03 Ostatní komunální odpady. Za biologické odpady (mimo odpadu papíru a textilu) z těchto podskupin lze považovat odpady 20 01 08 – Kuchyňský odpad, 20 01 25 – Jedlý olej a tuk, 20 01 38 – Dřevo, 20 02 01 – Biologicky rozložitelný odpad, 20 03 02 – Odpady z tržišť a 20 03 04 – Kaly ze septiků a žump. MŽP vydalo v roce 2008 Metodický návod o podrobnostech nakládání s biologicky rozložitelnými odpady podle stávajících právních předpisů [40] (dále jen Návod) k upřesnění vybraných ustanovení týkajících se biologicky rozložitelných odpadů (dále BRO) ve stávajících právních předpisech, zejména pak v Zákoně a vyhlášce č. 341/2008 Sb., o podrobnostech nakládání 31


s biologicky rozložitelnými odpady (dále jen Vyhláška BRO), zákon č. 156/1998 Sb., o hnojivech, pomocných půdních látkách, pomocných rostlinných přípravcích a substrátech a o agrochemickém zkoušení zemědělských půd ve znění pozdějších předpisů (dále Zákon o hnojivech) a v Nařízení č. 1774/2002/ES, kterým se stanoví hygienická pravidla týkající se vedlejších živočišných produktů, které nejsou určeny k lidské spotřebě. Návod ve vztahu k Zákonu vysvětluje především požadavky na provoz komunitních kompostáren podle § 10a Zákona a malých zařízení podle § 33b odst. 1 písm. a) Zákona. Návod dále uvádí požadavky zákona o hnojivech vztahující se k uvádění kompostů a digestátů do oběhu. V Návodu jsou také uvedeny základní požadavky na provoz zařízení na zpracování BRO v případech, kdy jsou zpracovávány vedlejší produkty živočišného původu (dále VPŽP). Úplný výčet VPŽP je uveden v článcích 4, 5 a 6 Nařízení č. 1774/2002/ES. Návod je určen pro potřeby KÚ a dalších orgánů veřejné správy, provozovatele zařízení na zpracování BRO, respektive i zařízení na výrobu zeleného kompostu (komunitní kompostování) a resortní kontrolní orgány. Ve druhé kapitole Návodu je zavedena terminologie, kterou převezmeme společně s řadou dalších definic ze Směrnice, Zelené knihy, Zákona, Katalogu a Normy: 3.1.5.1 Pojmy a definice týkající se BRO Biologický odpad (dle Směrnice) tvoří BRO ze zahrad a parků, potravinářské a kuchyňské odpady z domácností, restaurací, stravovacích a maloobchodních zařízení a srovnatelný odpad ze zařízení potravinářského průmyslu. Podle Zelené knihy biologický odpad nezahrnuje odpady z lesního hospodářství a ze zemědělství, hnůj, kal z čistíren nebo jiné BRO, jako jsou např. přírodní textilie, papír nebo zpracované dřevo. Nezahrnuje ani vedlejší produkty výroby potravin, které se nikdy nestanou odpadem. Biologicky rozložitelný odpad (bioodpad) (dle Zákona) je jakýkoli odpad, který podléhá aerobnímu nebo anaerobnímu rozkladu. Zařízením pro biologické zpracování BRO (dle Zákona) je zařízení pro aerobní nebo anaerobní rozklad BRO. Veřejnou zeleň (dle Zákona) tvoří parky, lesoparky, sportoviště, dětské hřiště a veřejně přístupné travnaté plochy v intravilánu obce. Vytříděný kuchyňský odpad z kuchyní, jídelen a stravoven (dle Návodu) představuje odpad pouze rostlinného charakteru (například zbytky zeleniny a ovoce), který nepřišel do kontaktu se surovinami živočišného původu (například se syrovým masem, syrovými produkty rybolovu, syrovými vejci nebo syrovým mlékem). Využitelný bioodpad (dle Návodu) je bioodpad, který lze po úpravě nebo zpracování v zařízeních k využívání bioodpadů dále využít. 32


Zemědělský odpad živočišného původu (dle Návodu) tvoří výkaly a moč zvířat včetně znečištěné slámy nevyužitelné ke hnojení nebo zpracování na organická hnojiva. Kompostování (dle Návodu) je aerobní proces, při němž se činností mikro/makro organismů za přístupu vzduchu přeměňuje využitelný bioodpad na stabilizovaný výstup – kompost. Anaerobní digesce (dle Návodu) je řízený a kontrolovatelný mikrobiální mezofilní (při 20 – 40 °C) nebo termofilní (při 40 °C a více) rozklad organických látek bez přístupu vzduchu v zařízení bioplynové stanice za vzniku bioplynu, digestátu nebo rekultivačního digestátu. Bioplynová stanice (dle Návodu) je samostatná technologie zpracování bioodpadů využívající procesu anaerobní digesce za účelem produkce bioplynu, digestátu nebo rekultivačního digestátu. Rekultivační digestát (dle Návodu) tvoří stabilizovaný výstup z anaerobního zpracování bioodpadů, určený pro udržení nebo zlepšení vlastností půdy, použitelný mimo zemědělskou a lesní půdu. Hygienizace (dle Návodu) je způsob úpravy bioodpadu, který vede k redukci počtu patogenních organismů, které mohou způsobit onemocnění člověka nebo zvířat pod stanovenou mez. Komunitní kompostování (dle Zákona) odpovídá systému sběru a shromažďování rostlinných zbytků z údržby zeleně a zahrad na území obce, jejich úpravě a následnému zpracování na zelený kompost. Zelený kompost (dle Zákona) je substrát vzniklý kompostováním rostlinných zbytků. Výstupy ze zařízení k využívání bioodpadů (dle Návodu) jedná se o výstupy, které splňují požadavky Zákona o hnojivech, vyhlášky č. 273/1998 Sb., o odběrech a chemických rozborech hnojiv, Zákona o ochraně ovzduší a Vyhlášky BRO. Nerozložitelné příměsi (dle Návodu) jsou látky, které se při procesu kompostování nemohou měnit (zejména kameny, stavební odpad, kovové předměty, plasty a sklo). Rekultivační kompost (dle Návodu) je stabilizovaný výstup z aerobního zpracování bioodpadů v zařízení k využívání bioodpadů, určený pro udržení nebo zlepšení vlastností půdy, použitelný mimo zemědělskou a lesní půdu. Stabilizovaný bioodpad (dle Návodu) je upravený odpad vznikající při biologické úpravě bioodpadů splňující požadavky stanovené Vyhláškou BRO, který je možno uložit na skládku podle zvláštního právního předpisu (vyhláška č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady), nebo energeticky využít. 33


V evropské terminologické normě ČSN EN 13 965-1 jsou uvedeny mimo jiné i následující definice pojmů podstatné pro BRO: Rozložitelný odpad (dle Normy) je odpad složený z biologicky, chemicky nebo fyzikálně snadno rozložitelných organických látek. Kompostovatelný odpad (dle Normy) je odpad vhodný pro kompostování. Odpad z domácností (dle Normy) je odpad vznikající v domácnostech. Nebezpečný odpad z domácností (dle Normy) je nebezpečný odpad vznikající v domácnostech. Odpad z kuchyní (dle Normy) je odpad z přípravy pokrmů v domácnostech (zahrnuje zbytky jídel z restaurací a stravoven). Živočišný odpad (dle Normy) reprezentují uhynulá těla (kadavéry) nebo části těl zvířat nebo ryb, nebo produktů živočišného původu, které nejsou určeny k přímé lidské spotřebě, s výjimkou zvířecích exkrementů a odpadu z kuchyní a stravoven. Infekční odpad (dle Normy) je odpad obsahující životaschopné mikroorganismy nebo jejich toxiny a další infekční anges s dostatečnou virulencí v koncentraci nebo množství o nichž je známo, nebo lze spolehlivě předpokládat, že způsobují onemocnění člověka nebo jiných živých organismů. Fekální odpad (dle Normy) je odpad složený z lidských výkalů nahromaděných v nádrži nebo shromažďovacím prostředku. Kalový odpad je odpad, který je polotuhý, ale teče vzhledem k obsahu kapaliny. Čistírenských kal je kalový odpad, který vzniká v procesu čištění odpadních vod. Uliční smetky, odpad shromážděný z ulic (dle Normy) je odpad shromážděný z ulic a veřejných prostranství (zahrnuje i přírodní odpad, např. listí a písek). Odpad ze zahrad a parků (dle Normy) je odpad z údržby zahrad a parků. Z druhé části normy ČSN EN 13 965-2 jsou podstatné následující termíny, které se vyskytnou v dalším textu: Aerobní biologický rozklad, Aerobní biodegradace (dle Normy) biologický rozklad organické hmoty za přístupu kyslíku. Anaerobní biologický rozklad, Anaerobní biodegradace (dle Normy) je biologický rozklad organické hmoty bez přístupu vzdušného kyslíku. Bioreaktor (též fermentor) je obecné označení pro reaktory, ve kterých probíhá chemická reakce v důsledku působení enzymů nebo častěji živých buněk (mikroorganismy, rostlinné buňky atd.). Používají se např. při fermentačních výrobách a při čištění odpadních vod biologickou cestou. Dělí se na aerobní (obvykle probublávané vzduchem) a anaerobní, v nichž probíhají děje bez přístupu kyslíku, dále pak podle technického provedení na míchané a nemíchané, otevřené a uzavřené atd. Biologická úprava (dle Normy) je úprava odpadu biologickými procesy. 34


Kompostování (dle Normy) je řízená úprava pevného organického odpadu za řízených podmínek pomocí anaerobního biologického rozkladu a činností mikroorganismů. Otevřené kompostování (dle Normy) je kompostování, které probíhá na určených volných plochách. Uzavřené kompostování (dle Normy) je kompostování, které se uskutečňuje v uzavřeném prostoru, kde je chráněno před povětrnostními vlivy. Zplyňování (dle Normy) je činnost, při níž se z neplynných odpadů tvoří hořlavý plyn (může jít o biologický, chemický nebo tepelný proces). Reaktorové kompostování (dle Normy) je kompostování v uzavřeném prostoru s úplnou ochranou před klimatickými vlivy, kdy technologický vzduch může být dále jímán a zpracováván. Důležitá je identifikace jednotlivých BRO podle Katalogu, kde jsou uvedeny skupiny odpadů pocházející ze zemědělství, zahradnictví, lesnictví, myslivosti a rybářství (skupina 02), ze zpracování dřeva a výroby řeziva a nábytku (skupina 03), z čistíren odpadních vod (skupina 19) a z komunální sféry, které je přiřazena skupina 20 apod. Podrobněji viz Příloha č. 1 k Vyhlášce BRO. Podrobný seznam BRO podle Katalogu využitelných na zařízeních zpracovávajících bioodpady včetně příkladů je uveden v Příloze č. 5 k Návodu. 3.1.5.2 Legislativní povinnosti týkající se BRO Nakládání s BRO se mimo základní legislativní předpisy pro OH, jako jsou Zákon, Katalog, Nařízení věnují Vyhláška BRO a Zákon o hnojivech. Vyhláška BRO přináší možnost použití výstupů ze zařízení pro využívání bioodpadů mimo režim Zákona o hnojivech. Výstupy ze zařízení pro využívání bioodpadů zařazuje Vyhláška BRO dle obsahu rizikových látek do skupin a tříd a vymezuje možnosti použití výstupu dle zařazení podle kvality. Vyhláška BRO tak rozšiřuje možnosti používání výstupu z procesů aerobního a anaerobního rozkladu oproti stávajícímu stavu. Nakládání s BRO se týkají ještě další předpisy: • vyhláška č. 382/2001 Sb., o podmínkách použití upravených kalů na zemědělské půdě, • vyhláška č. 474/2000 Sb., o stanovení požadavků na hnojiva, • vyhláška č. 274/1998 Sb., o skladování a způsobu používání hnojiv. Pro nakládání s odpadem charakteru (VPŽP) vedlejších produktů živočišného původu (zahrnuje nakládání s odpady charakteru kuchyňských zbytků, např. odpad z drobných živností, jako jsou restaurace a stravovny včetně školských zařízení, případně odpad ze tříděného sběru kuchyňského odpadu z domácností) je nutno ještě zohlednit:

35


nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 1774/2002, o hygienických pravidlech pro vedlejší produkty živočišného původu, které nejsou určeny pro lidskou spotřebu, • zákon č. 166/1999 Sb., veterinární zákon, • vyhlášku č. 295/2003 Sb., o konfiskátech živočišného původu, jejich neškodném odstraňování a dalším zpracování, • vyhlášku č. 375/2003 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči. Pro použití odpadní biomasy13 jako paliva (zahrnuje možnost využití odpadní biomasy, kompostu nebo kalů z ČOV k energetickým účelům a možnost anaerobního rozkladu komunálních BRO s produkcí bioplynu a jeho využívání k energetickým účelům) pak existuje další skupina předpisů: • zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), • vyhláška č. 475/2005 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, • vyhláška č. 482/2005 Sb., o stanovení druhů, způsobů využití a parametrů biomasy při podpoře výroby elektřiny z biomasy. •

Stručně shrneme vybrané části právních předpisů, které se týkají BRO v souvislosti s ISNO. Zákon § 10a, odst. 2 stanoví: „Obec může ve své samostatné působnosti, jako opatření pro předcházení vzniku odpadů, stanovit obecně závaznou vyhláškou obce systém komunitního kompostování a způsob využití zeleného kompostu k údržbě a obnově veřejné zeleně na území obce“. Zákon § 17, odst. 2 stanoví: „Obec může ve své samostatné působnosti stanovit obecně závaznou vyhláškou obce systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů vznikajících na jejím katastrálním území, včetně systému nakládání se stavebním odpadem“. Z vyhlášky č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu se dotýkají přímo problematiky BRO následující přílohy: Příloha č. 4 – Podmínky, které musejí splňovat odpady ukládané na skládky, jejíž bod 8.d), stanoví: „biologicky rozložitelný podíl komunálního odpadu ukládaný na skládky musí být postupně omezován v souladu s harmonogramem stanoveným v POH ČR a krajů (tj. snížit tento podíl do roku 2010 na 75 %, do 13

Biomasa je souhrn látek tvořících těla všech organismů, jak rostlin, bakterií, sinic a hub, tak i živočichů. Tímto pojmem často označujeme rostlinnou biomasu využitelnou pro energetické účely. Energie biomasy má svůj prapůvod ve slunečním záření a fotosyntéze, proto se jedná o obnovitelný zdroj energie.

36


roku 2013 na 50 % a do roku 2020 na 35 % celkového množství (hmotnosti) biologicky rozložitelných komunálního odpadu vzniklého v roce 1995)“. Příloha č. 5 – Přehled odpadů, které je zakázáno ukládat na skládky všech skupin a využívat na povrchu terénu, případně, které lze na skládky ukládat jen za určitých podmínek, jejíž bod 15, stanoví: „Kompostovatelné odpady s výjimkou kompostovatelných odpadů v komunálním odpadu (skupiny 20 dle Katalogu), pro něž je harmonogram postupného omezování jejich ukládání na skládky stanoven v bodě 8 přílohy č. 4“. Z Nařízení se dotýkají přímo problematiky BRO následující části: Příloha k Nařízení, bod 8 – Maximální množství organické složky ve hmotě ukládané do skládek, která stanoví: „V zájmu dosažení cíle snížit maximální množství biologicky rozložitelných komunálních odpadů (dále jen BRKO) ukládaných na skládky tak, aby podíl této složky činil v roce 2010 nejvíce 75 % hmotnostních, v roce 2013 nejvíce 50 % hmotnostních a výhledově v roce 2020 nejvíce 35 % hmotnostních z celkového množství BRKO vzniklého v roce 1995“. Vyhláška BRO zjednodušuje podmínky pro provoz zařízení ke zpracování BRO a zavádí nové možnosti pro nakládání s výstupy z těchto zařízení. Připravovaný zákon o odpadech nastavuje následující základní nástroje pro řešení BRO: zachycení části BRO na úrovni domácností (tříděný sběr BRO jako nová povinnost pro obce), nové nástroje pro prevenci vzniku odpadu (komunitní a obecní kompostárny).

3.1.6 Elektroodpad Problematika elektrických a elektronických zařízení (elektrozařízení) je řešena v Zákoně v § 37, kde jsou stanovena pravidla pro uvádění elektrických a elektronických zařízení na trh, pro zpětný odběr elektrozařízení, oddělený sběr, zpracovávání a využívání elektroodpadu, pro financování nakládání s elektrozařízeními a elektroodpadem a povinnosti výrobcům, posledním prodejcům a distributorům elektrozařízení, nejsou-li součástí jiného typu zařízení, na který se tento díl zákona nevztahuje, a povinnosti zpracovatelům takových elektrozařízení, která se stala odpadem. Podrobnosti ke zpětnému odběru elektrozařízení jsou stanoveny vyhláškou č. 352/2005 Sb., o podrobnostech nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady a o bližších podmínkách financování nakládání s nimi (dále Vyhláška elektroodpady). Mimo výše uvedenou obecnou legislativu z oblasti odpadů se elektroodpadu dále dotýkají: • Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/95/ES o omezení používání určitých nebezpečných látek v elektrických a elektronických zařízeních, • norma ČSN EN 50225, předpis pro bezpečné užití plně zapouzdřených elektrických zařízení plněných olejem, která mohou být kontaminována PCB v praxi. 37


3.1.6.1 Pojmy a definice týkající se elektroodpadu Elektrické nebo elektronické zařízení (dle Zákona) (dále jen elektrozařízení) je zařízení, jehož funkce závisí na elektrickém proudu nebo na elektromagnetickém poli nebo zařízení k výrobě, přenosu a měření elektrického proudu nebo elektromagnetického pole a které je určeno pro použití při napětí nepřesahujícím 1 000 V pro střídavý proud a 1 500 V pro stejnosměrný proud, s výjimkou zařízení určených výlučně pro účely obrany státu. Elektrozařízení jsou dle Zákona, přílohy č. 7 rozčleněny do 10 základních skupin, podrobněji v dalším textu. Elektrozařízení pocházející z domácností (dle Zákona) je použité elektrozařízení pocházející z domácností nebo svým charakterem a množstvím jemu podobný elektroodpad od právnických osob a fyzických osob oprávněných k podnikání. Historické elektrozařízení (dle Vyhlášky elektroodpady) je elektrozařízení pocházející z domácností, uvedené na trh do dne 13. srpna 2005, které je určeno ke zpětnému odběru. Elektroodpad (dle Zákona) je elektrozařízení, které se stalo odpadem, včetně komponentů, konstrukčních dílů a spotřebních dílů, které v tom okamžiku jsou součástí zařízení. Historický elektroodpad (dle Vyhlášky elektroodpady) elektrozařízení nepocházející z domácností, uvedené na trh do dne 13. srpna 2005, které se stalo odpadem podle § 3 Zákona. Zpracování elektroodpadu (dle Zákona) je jakákoli operace prováděná po převzetí elektroodpadu do zařízení ke zpracování elektroodpadu za účelem jeho dekontaminace, demontáže, drcení, využití nebo přípravy na odstranění nebo jakákoli jiná činnost provedená s cílem využití nebo odstranění elektroodpadu. Opětovným použitím (dle Zákona) je použití zpětně odebraného nebo odděleně sebraného elektrozařízení nebo komponentů takového elektrozařízení bez jejich dalšího přepracování ke stejnému účelu, pro který byly původně určeny. Zpracováním elektroodpadu (dle Zákona) jakákoli operace prováděná po převzetí elektroodpadu do zařízení ke zpracování elektroodpadu za účelem jeho dekontaminace, demontáže, drcení, využití nebo přípravy na odstranění nebo jakákoli jiná činnost provedená s cílem využití nebo odstranění elektroodpadu. Zpětným odběrem elektrozařízení (dle Zákona) odebírání použitých elektrozařízení pocházejících z domácností od spotřebitelů bez nároku na úplatu na místě k tomu výrobcem určeném. Oddělený sběr elektroodpadu (dle Zákona) je odebírání použitých elektrozařízení nepocházejících z domácností od konečných uživatelů na místě k tomu výrobcem určeném. Výrobcem (dle Zákona) je fyzická nebo právnická osoba oprávněná k podnikání, která bez ohledu na způsob prodeje, včetně použití prostředků komunikace na dálku podle § 53 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník: 38


1. pod vlastní značkou vyrábí a prodává elektrozařízení, nebo 2. prodává pod vlastní značkou elektrozařízení vyrobená jinými dodavateli, neobjevuje-li se na zařízení značka osoby podle bodu 1, nebo 3. v rámci své podnikatelské činnosti dováží elektrozařízení do ČR nebo tato elektrozařízení uvádí v ČR na trh. Systémem (dle Vyhlášky elektroodpady) se rozumí síť zařízení ke sběru elektroodpadů, míst zpětného odběru elektrozařízení a zařízení ke zpracování, využití a odstranění elektroodpadů a elektrozařízení a smluvní vztahy mezi jejich provozovateli a výrobci elektrozařízení, jejichž cílem je zajištění zpracování a využití zpětně odebraných elektrozařízení a odděleně sebraných elektroodpadů. Individuální systém (dle Vyhlášky elektroodpady) je systém vytvořený a provozovaný samostatně a na vlastní náklady jedním výrobcem. Solidární systém (dle Vyhlášky elektroodpady) je systém zpětného odběru výrobků vytvořený a provozovaný dvěma nebo více výrobci. Kolektivní systém (dle Vyhlášky elektroodpady) je systém vytvořený výrobci nebo výrobci pověřenou právnickou osobou a provozovaný právnickou osobou odlišnou od výrobce nebo výrobcem pověřené právnické osoby. V ČR je například pět fungujících kolektivních systémů se zaměřením na elektroodpad. Provozovatel kolektivního systému (dle Vyhlášky elektroodpady) je právnická osoba založená jako obchodní společnost nebo družstvo nebo organizační složka zahraniční právnické osoby umístěná na území ČR provozující kolektivní systém. Příslušné právní normy pak definují zejména následující pojmy podstatné pro odpadový proud elektroodpadů. 3.1.6.2 Legislativní povinnosti týkající se elektroodpadu Zákon definuje povinné osoby a operuje s pojmy výrobce elektrozařízení, výrobce baterií a akumulátorů, akreditovaný zástupce a dovozce, které však podrobněji nerozvádí. Povinnost zajistit zpětný odběr použitých výrobků nabídnutých ke zpětnému odběru má právnická osoba nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, která výrobky uvedené v odstavci 1, § 38 Zákona vyrábí, nebo uvádí na trh v ČR výrobky zahraničního výrobce, (dále jen povinná osoba), a to bez ohledu na výrobní značku a do výše, kterou za vykazované období stanovené podle odstavce 10 § 38 Zákona vyrobí nebo doveze. Přímo ze Zákona se pak dotýkají toku elektroodpadů v ISNO některé jeho části, z nichž uvedeme nejdůležitější: Zákon § 37g písm. e) definuje výrobce, viz výše, který v rámci své podnikatelské činnosti dováží elektrozařízení do ČR, nebo tato elektrozařízení uvádí v ČR na trh, proto je třeba definovat, že půjde o první převod elektrozařízení na území ČR provedený českým právním subjektem za účelem distribuce tohoto zařízení na území ČR z členských zemí EU.

39


Pokud jde o dovoz elektrozařízení do ČR, jedná se o přepravu ze všech zemí, které nejsou členy EU, tak vzhledem k tomu, co se rozumí uvedením výrobku do oběhu podle § 4 písm. s) Zákona, má dopravce elektrozařízení povinnosti výrobce. Tedy, ten, kdo v rámci své podnikatelské činnosti svým jednáním nenaplňuje znaky uvedené v § 37g písm. e) Zákona, není výrobcem elektrozařízení a nenese povinnosti pro oddělený sběr, zpětný odběr, zpracování, využití a odstranění elektrozařízení a elektroodpadu včetně povinnosti tato elektrozařízení označovat dle zákona o odpadech. Zákon v § 37h (l), stanoví: „Výrobce splní povinnosti stanovené pro oddělený sběr, zpětný odběr, zpracování, využití a odstranění elektrozařízení a elektroodpadu: a) samostatně, organizačně a technicky na vlastní náklady, b) společně s jiným výrobcem nebo výrobci na základě písemně uzavřené smlouvy; smluvní strany odpovídají za plnění povinností stanovených v tomto dílu zákona solidárně, c) přenesením těchto povinností na jinou, právnickou osobu, zajišťující společné plnění povinností výrobců podle tohoto dílu zákona; odpovědnost výrobců za plnění povinností stanovených v tomto dílu zákona, pokud tato právnická osoba povinnosti neplní, nezaniká“. Zákon v § 37k (1) stanoví: „Výrobce elektrozařízení zajistí zpětný odběr elektrozařízení pocházejícího z domácností. Pro elektroodpad nepocházející z domácností výrobce elektrozařízení zajistí jeho oddělený sběr“. Zákon v § 37k (3) stanoví: „Výrobce prostřednictvím distributorů 14 zajistí, aby byl konečný uživatel informován o způsobu provedení odděleného sběru. Distributor informuje při prodeji elektrozařízení konečného uživatele o způsobu zajištění odděleného sběru“. Zákon v § 37k (4) stanoví: „Poslední prodejce zajistí, aby spotřebitel měl při nákupu elektrozařízení možnost odevzdat ke zpětnému odběru použité elektrozařízení v místě prodeje nebo dodávky nového elektrozařízení, ve stejném počtu kusů prodávaného elektrozařízení podobného typu a použití“. Zákon v § 37k (5) stanoví: „Zbavit se elektroodpadu nebo elektrozařízení pocházejícího z domácností smí jeho držitel jen jeho předáním zpracovateli nebo na místo zpětného odběru nebo odděleného sběru. Elektrozařízení z míst zpětného odběru a elektroodpad z míst odděleného sběru musí být předán pouze zpracovateli podle § 37 Zákona, není-li elektrozařízení jako celek opětovně použito“. 14

§ 2 zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů

40


Zákon v § 38 (8) stanoví: „Zpětně odebraný výrobek se stává odpadem ve chvíli předání osobě oprávněné k jeho využití nebo odstranění“.

Obrázek 4.1: Systém zpětného odběru elektrozařízení [Zdroj: RETELA] Zákon dělí výrobky pro potřeby plnění podmínek dle jejich účelu použití do jednotlivých skupin: 1. Velké domácí spotřebiče (ledničky, pračky, sušičky…). 2. Malé domácí spotřebiče (vysavače, žehličky, mixéry, fritézy…). 3. Zařízení informačních technologií a telekomunikační zařízení (počítače, notebooky, telefony, mobilní telefony…). 4. Spotřebitelská zařízení (videotechnika, audiotechnika, hudební nástroje…). 5. Osvětlovací zařízení (žárovky, trubice, výbojky…). 6. Elektrické a elektronické nástroje (mimo stacionární průmyslové nástroje) (vrtačky, pily, zahradní technika…). 7. Hračky, vybavení pro volný čas a sporty (elektrické vláčky, autíčka, počítače pro sport…). 8. Lékařské přístroje (veškerá lékařská technika kromě implantátů s výjimkou všech implantovaných a infikovaných výrobků). 9. Přístroje pro monitorování a kontrolu (detektory, termostaty, laboratorní technika…) 10. Výdejní automaty (výdejní automaty na nápoje, peníze…).

41


Povinnosti v této oblasti jsou dále podrobněji upraveny v prováděcích předpisech MŽP. Jedná se o velmi důležité prováděcí předpisy nezbytné ke správnému pochopení a provedení povinností uvedených v zákoně. Z Vyhlášky elektroodpady vyplývají další důležité informace týkající se financování: Vyhláška elektroodpady v § 8 (1) stanoví: „Elektrozařízení uvedená na trh po dni 13. srpna 2005 se označují symbolem výrobce a symbolem uvedení na trh“. Vyhláška elektroodpady § 13 (1) dále stanoví: „Pro každou skupinu elektrozařízení zajišťuje společné plnění financování nakládání s historickými elektrozařízeními jeden kolektivní systém“. Směrnice 2002/95/ES o omezení používání některých nebezpečných látek v elektrických a elektronických zařízeních požaduje, aby výrobky až na povolené výjimky neobsahovaly olovo, rtuť, kadmium, šestimocný chróm, polychlorované bifenyly (PCB) a polybromovaný difenylether (PBDE). a) Při rozhodování o nebezpečnosti elektroodpadu však musíme brát v úvahu i jiné zdroje informací: K elektroodpadu, který vyžaduje zvýšenou pozornost vzhledem k obsaženým toxickým složkám, patří: b) kondenzátory s obsahem PCB, c) baterie (rtuťové, lithiové, olověné, nikl-kadmiové), d) desky s tištěnými spoji, vybavené součástkami s obsahem škodlivých látek, e) skleněný odpad z obrazovek a další olovnatá skla, f) fyzikálně inertní skla podobná obrazovkám, g) výbojky, fluorescenční elektronky, zářivky a žárovky s obsahem rtuti ve formě odpadního skla a střepů nebo fyzikálně inertní formě, h) součástky obsahující rtuť (rtuťové spínače), i) elektrická a elektronická zařízení a součástky s ekologicky významným množstvím škodlivých látek (paměťová topná tělesa s obsahem azbestu, chladiče oleje, chladící a klimatizační zařízení nebo chladicí systémy s následujícími toxickými látkami: chlór-fluor-uhlovodíky, fluorované uhlovodíky, směsi propan-butan, amoniak aj.), j) karbonizované kabely, elektrický a elektronický šrot určený pro drcení (včetně drcených desek tištěných spojů), popílky s obsahem ušlechtilých kovů pocházejících ze spalování desek tištěných spojů.

3.1.7 Autovraky Tok odpadů týkající se vozidel, která se stala odpadem (dále autovraky), způsob nakládání s autovraky a postup při trvalém vyřazení vozidla z registru silničních vozidel upravují: zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, Zákon v § 36–37e, vyhláška č. 352/2008 Sb., o podrobnostech nakládání s autovraky (dále Vyhláška autovraky) a vyhláška č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady v platném znění. Tyto právní 42


normy navazují po vstupu ČR do EU na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2000/53/ES, o vozidlech s ukončenou životností. 3.1.7.1 Pojmy a definice týkající se autovraků Motorové vozidlo tento pojem je pravděpodobně považován za natolik obecný, že jej nedefinuje ani zákon č. 56/2001 Sb., a je možné jej chápat pouze odvozením z jiné definice jako silniční vozidlo, které je motorové. Silniční vozidlo (dle zákona č. 56/2001 Sb.) je motorové nebo nemotorové vozidlo, které je vyrobené za účelem provozu na pozemních komunikacích pro přepravu osob, zvířat nebo věcí. Systém vozidla (dle zákona č. 56/2001 Sb.) je jakýkoliv konstrukční systém vozidla, na který se vztahují technické požadavky stanovené prováděcím právním předpisem. Systémem vozidla jsou například brzdy nebo zařízení pro snížení emise. Identifikační číslo vozidla VIN (Vehicle Identification Number) je jednoznačný identifikátor karosérie vozidla (obdobný identifikátor existuje i pro některé další části vozidla – motor, převodovka atd.) je mezinárodně jednoznačný identifikátor motorových vozidel, zpravidla vyražený na štítku trvale připevněném ke karoserii vozu nebo vyražený do karosérie samotné – většinou na obtížně dostupné a záměnné části nosného skeletu. Konstrukční část vozidla (dle zákona č. 56/2001 Sb.) je součást vozidla, jejíž typ musí být schvalován nezávisle na vozidle, pokud tak stanoví prováděcí právní předpis, a na kterou se vztahují technické požadavky stanovené prováděcím právním předpisem. Konstrukční částí vozidla je například svítilna. Samostatný technický celek vozidla (dle zákona č. 56/2001 Sb.) je součást, jejíž typ může být schvalován nezávisle na vozidle, ale pouze ve vztahu k jednomu typu vozidla nebo více typům vozidel, pokud tak stanoví prováděcí právní předpis, a na kterou se vztahují technické požadavky stanovené prováděcím právním předpisem. Samostatným technickým celkem vozidla je například zadní nárazník vozidla, pevná nebo výměnná nástavba vozidla. Kategorie vozidla (dle zákona č. 56/2001 Sb.) je skupina vozidel, která mají stejné technické podmínky stanovené prováděcím právním předpisem. Rozdělení vozidel do kategorií je uvedeno v příloze zákona. Výrobcem vozidla, systému vozidla, konstrukční části vozidla nebo samostatného technického celku vozidla (dle zákona č. 56/2001 Sb.) je osoba, která odpovídá za dodržení technických požadavků stanovených tímto zákonem a podmínek stanovených v rozhodnutí o schválení typu vozidla, systému vozidla, konstrukční části vozidla nebo samostatného technického celku vozidla a za zajištění shody vyráběných vozidel s typem vozidla, systému vozidla, konstrukční části vozidla, samostatného technického celku vozidla, jehož typ byl schválen.

43


Výrobcem (dle Zákona) je konečný výrobce vozidla, který jej uvedl v České republice na trh, popřípadě jeho právní nástupce. Autovrak (dle Zákona) je každé úplné nebo neúplné motorové vozidlo, které bylo určeno k provozu na pozemních komunikacích pro přepravu osob, zvířat nebo věcí (vozidlo) a stalo se odpadem. Součástí autovraků jsou i odpadní oleje. Vybraným autovrakem (dle Zákona) je každé úplné nebo neúplné motorové vozidlo vymezené Přílohou A k zákonu č. 56/2001 Sb., jako vozidlo kategorie M (motorová vozidla, která mají nejméně čtyři kola a používají se pro dopravu osob) nebo N (motorová vozidla, která mají nejméně čtyři kola a používají se pro dopravu nákladů) anebo tříkolové motorové vozidlo15 s výjimkou motorové tříkolky, které se stalo odpadem podle § 3 Zákona. Podstatnou částí autovraku (dle Zákona) je karosérie autovraku vybavená identifikačním číslem vozidla, včetně dveří, blatníků a kapot, hnací a převodový mechanismus s příslušenstvím, nápravy s koly, motor vybavený identifikačním číslem, pokud bylo uvedeno v osvědčení o registraci vozidla, elektroinstalace, včetně ovládacích a bezpečnostních prvků, řídící jednotky a dalších přístrojů, katalyzátor dle homologace. Odpadní oleje (dle Zákona) jsou jakékoli minerální nebo syntetické mazací nebo průmyslové oleje, které se staly nevhodnými pro použití, pro které byly původně zamýšleny, jako jsou například upotřebené oleje ze spalovacích motorů a převodové oleje, mazací oleje, oleje pro turbíny a hydraulické oleje. Opětovným použitím (dle Zákona) je použití částí autovraků bez jejich přepracování ke stejnému účelu, pro který byly původně určeny. Zpracování autovraků (dle Zákona) jsou operace prováděné po převzetí autovraku za účelem odstranění nebezpečných složek autovraku, demontáž, rozřezání, drcení (šrédrování), příprava na odstranění nebo využití odpadu z drcení a provádění všech dalších operací potřebných pro využití nebo odstranění autovraku a jeho částí. Zpracovatelem autovraku (dle Zákona) je právnická nebo fyzická osoba oprávněná k podnikání, která provádí jednu či více operací podle písmena e) na základě souhlasu podle § 14 odst. 1 Zákona, Přepracování odpadních olejů (dle Zákona) znamená činnosti zaměřené k tomu, aby umožnily využívání odpadních olejů, tj. jejich regeneraci nebo spalování. Regenerace odpadních olejů (dle Zákona) je jakýkoliv proces, kterým je možno vyrobit základové oleje rafinací odpadních olejů, zejména odstraněním kontaminujících složek, oxidačních produktů a aditiv obsažených v takových olejích. 15

Příloha č. 1 vyhlášky č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění vyhlášky č. 100/2003 Sb.

44


Spalování odpadních olejů (dle Zákona) představuje pouze jejich energetické využití jako paliva podle zvláštního právního předpisu. 3.1.7.2 Legislativní povinnosti týkající se autovraků Zákon od 1. ledna 2002 poprvé definoval povinnosti nakládání s autovraky. Novela Zákona účinná od 1. května 2004 již zahrnovala povinnost vyplývající ze Směrnice 2000/53/ES o vozidlech s ukončenou životností. Pro vozidla typu M a N byl zaveden termín vybrané autovraky. Novela Zákona uložila s účinností od 1. ledna 2007 povinnost provozovatelům zařízení ke sběru, provozovatelům zařízení ke zpracování a KÚ napojit se na informační systém pro evidenci autovraků. Vyhláška č. 383/2001 o podrobnostech nakládání s odpady specifikuje povinnosti pro nakládání s autovraky a následně s vybranými autovraky. Také zákon č. 56/2001 Sb. reaguje na povinnosti nakládání s autovraky. Informační systém pro evidenci autovraků16 vycházející z požadavků Vyhlášky autovraky pracuje jako jeden z modulů webového Informačního systému odpadového hospodářství (ISOH) České informační agentury životního prostředí (CENIA), kde lze nalézt seznam všech zařízení pro sběr autovraků, údaje o počtu všech uživatelů i funkčních subjektů a počet celkem sebraných vraků včetně času zavedení posledního autovraku do tohoto informačního systému. Z webu CENIA lze stáhnout příslušný program a po získání přístupových údajů (jména a hesla) lze pomocí něj přímo přistupovat k databázi autovraků jako provozovatel zařízení pro zpracování autovraků a evidovat vybrané autovraky. Přístup do systému může získat pouze podnikatelský subjekt, který k provozování činnosti sběru vybraných autovraků získal od příslušného KÚ povolení k provozu zařízení. Přihlašovací údaje jsou od 1. ledna 2009 distribuovány prostřednictvím sítě Czech Point. Je-li již zařízení zaevidováno v systému, požádá jeho provozovatel o vydání oprávnění k přístupu do informačního systému a po identifikaci subjektu, žadatele a konkrétní provozovny získá přímo na konkrétním přístupovém bodě sítě Czech Point přístupové údaje. Poslední vlastník vozidla má povinnost předat vozidlo pouze do zařízení, které má souhlas k jeho provozování k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu autovraků podle § 14 odst. 1. Zákona. Zařízení ke sběru autovraků musí bezúplatně převzít od 1. ledna 2007 úplné vybrané vozidlo a poslednímu vlastníkovi povinně vystavit potvrzení o převzetí autovraku do zařízení ke sběru autovraků (tzv. doklad o ekologické likvidaci), které slouží vlastníkovi vozidla jako příloha k žádosti o trvalé vyřazení vozidla z centrálního registru vozidel dle zákona č. 56/2001 Sb.

16

http://autovraky.cenia.cz

45


Výrobci a akreditovaní zástupci jsou povinni: • Poskytovat zpracovatelům všechny informace, které jsou nutné k věcně správnému a ekologicky šetrnému zpracování vybraného autovraku ve formě příruček nebo na technickém nosiči dat ve lhůtě do šesti měsíců po uvedení vozidla na trh. • Zajistit na vlastní náklady sběr, zpracování, využití a odstranění vybraných autovraků s účinností k 1. lednu 2002 pro nová vybraná vozidla uvedená na trh v ČR ode dne 1. července 2002 a dnem 1. ledna 2007 pro nová vybraná vozidla uvedená na trh v ČR před dnem 1. července 2002. • Zajistit splnění požadavků stanovených v § 37 odst. 7 písm. b) Zákona. • Ke splnění stanovených povinností uzavřít písemnou smlouvu s osobami oprávněnými ke sběru, výkupu, zpracování, případně využívání a odstraňování vybraných autovraků, pokud jimi není sám. • Zpracovávat roční zprávu o plnění cílů stanovených v § 37 odst. 7 písm. b) za uplynulý kalendářní rok v rozsahu stanoveném prováděcím právním předpisem a tuto zprávu každoročně zasílat ministerstvu do 31. března. Tyto povinnosti se nevztahují na vozidla zvláštního určení. Povinnosti majitelů: • Každý, kdo se zbavuje autovraku, je povinen autovrak předat pouze osobám, které jsou provozovateli zařízení ke sběru, výkupu, zpracování, využívání nebo odstraňování autovraků. • Vlastník vozidla před jeho předáním podle odstavce 1 je povinen umístit vozidlo na místo, kde nepoškodí nebo neohrozí životní prostředí ani nenaruší estetický vzhled obce či přírody nebo krajiny. Potvrzení o převzetí autovraku – odhlášení z registru motorových vozidel (dle zákona č. 56/2001 Sb.): • Obecní úřad ORP trvale vyřadí vozidlo z registru na žádost jeho vlastníka. Tuto skutečnost vyznačí v technickém průkazu vozidla a v registru silničních vozidel. Se žádostí o trvalé vyřazení vozidla z registru silničních vozidel předloží vlastník motorového vozidla potvrzení o převzetí autovraku vystavené provozovatelem zařízení ke sběru autovraků podle zvláštního právního předpisu 6a). Vlastník vozidla přitom odevzdá tabulky s přidělenou registrační značkou. Jedná-li se o žádost o trvalé vyřazení vozidla z registru silničních vozidel podle odstavce 1 písm. a) zákona č. 56/2001 Sb., je vlastník motorového a přípojného vozidla povinen doložit způsob jeho zániku. Informace a postup k získání tzv. dokladu o ekologické likvidaci vozidla získá poslední vlastník v adresáři životní situace, které jsou uvedeny na internetovém

46

Kapitola 3 Současný stav OH v České republice 17

portálu veřejné správy ČR . Zde nalezne poslední vlastník vozidla také další „životní situace“, kterými jsou například: • dočasné vyřazení vozidla z registru vozidel (depozit), • odhlášení již registrovaného vozidla na nového provozovatele nebo vlastníka vozidla (Registrace vozidel), • žádost o zápis změn údajů v registru vozidel (Registrace vozidel), • registrace nového (dosud neregistrovaného) vozidla (Registrace vozidel), • přidělení registrační značky vozidla a vydání technického průkazu vozidla v případě jejich ztráty, poškození, odcizení (Registrace vozidel). Povinnosti obcí: • Vozidlo umístěné v rozporu s povinností majitele (dále jen opuštěné vozidlo) obecní úřad po uplynutí dvou měsíců ode dne, kdy se o této skutečnosti dozvěděl, přemístí na náklady jeho vlastníka na vybrané parkoviště. Informaci o umístění opuštěného vozidla na vybrané parkoviště zveřejní obecní úřad na své úřední desce. O umístnění vozidla písemně informuje jeho vlastníka, pokud je ho možné identifikovat. • Pokud vlastník nepřevezme vozidlo z vybraného parkoviště po uplynutí lhůty dvou měsíců od informování vlastníka a v případě nemožnosti jeho identifikace od zveřejnění informace podle § 37 odst. 3 Zákona, má se za to, že vozidlo je autovrak. Obecní úřad naloží s autovrakem podle § 37 odst. 1 Zákona. • Náklady spojené s postupem podle § 37 odst. 3 a 4 Zákona je povinen uhradit obci poslední vlastník opuštěného vozidla uvedený v registru motorových vozidel. • V případech, kdy je opuštěné vozidlo umístěno na pozemní komunikaci, se postupuje v souladu se zvláštním právním předpisem. Povinnosti provozovatelů zařízení ke sběru autovraků: • Být držitelem souhlasu k provozu vydaného KÚ podle § 14 odst. 1 Zákona. • Splnit veškeré požadavky Vyhlášky autovraky, vybraných autovraků, o způsobu vedení jejich evidence a evidence odpadů vznikajících v zařízeních ke sběru a zpracování autovraků a o informačním systému sledování toků vybraných autovraků (o podrobnostech nakládání s autovraky). Zejména tedy stanovit příslušný provozní řád (dle přílohy č. 1 Vyhlášky autovraky), vystavit potvrzení o převzetí vozidla od majitele vozidla (dle přílohy č. 3 Vyhlášky autovraky) a vést evidenci splňující požadavky kladené vyhláškou (dle přílohy č. 4 Vyhlášky autovraky):

17

http://portal.gov.cz/wps/portal/_s.155/11509/_ps.1243/M/_s.155/708?POSTUP_ID=685&PRVEK_ID=756

47


Provozovatel zařízení ke sběru autovraků vystaví vlastníkovi autovraku nebo obci písemné potvrzení o převzetí autovraku podle přílohy č. 3 Vyhlášky autovraky. Potvrzení o převzetí autovraku se vystavuje, pokud byla odevzdána alespoň karosérie s označením identifikačního čísla VIN a motor s označením identifikačního čísla, pokud bylo uvedeno v osvědčení o registraci vozidla. Provozovatel zařízení ke sběru autovraků se zapojuje do informačního systému evidence autovraků zasíláním identifikačních údajů o provozovateli zařízení ke sběru vybraných autovraků a o osobě předávající vybraný autovrak, údajů o souhlasu k provozování zařízení ke sběru autovraků a údajů o převzatém vybraném autovraku a o chybějících částech převzatého autovraku v rozsahu požadovaném v potvrzení o převzetí autovraku do zařízení ke sběru autovraků, uvedeném v příloze č. 3 Vyhlášky autovraky. Údaje zasílá MŽP současně s vystavením potvrzení o převzetí autovraku v přenosovém standardu dat o odpadech v elektronické podobě na elektronickou adresu, kterou MŽP zveřejní na svých internetových stránkách. Osoba oprávněná ke sběru nebo zpracování autovraků vede průběžnou evidenci odpadů podle § 39 odst. 1 Zákona kde podle přílohy č. 4 Vyhlášky autovraky uvede: • datum převzetí odpadu a číslo zápisu do evidence, • údaje o převzatém autovraku a údaje o předávající osobě v rozsahu přílohy č. 3 Vyhlášky autovraky, • jméno a příjmení osoby odpovědné za vedení evidence. Osoba oprávněná ke zpracování autovraků vede v rámci průběžné evidence odpadů odděleně evidenci materiálů a částí k opětovnému použití. Evidence materiálů a částí k opětovnému použití se nezasílá s ročním hlášením o sběru a zpracování autovraků, ale na vyžádání se předkládá kontrolním orgánům. Osoby oprávněné ke sběru a zpracování autovraků zasílají roční hlášení o sběru a zpracování autovraků, hlášení o produkci odpadů vzniklých zpracováním autovraků a způsobu nakládání s těmito odpady a hlášení o produkci a nakládání s odpady jinými, než jsou autovraky, za uplynulý kalendářní rok podle přílohy č. 4 Vyhlášky autovraky. Povinnosti zpracovatelů autovraků: • Být držitelem souhlasu k provozu vydaného KÚ podle § 14 odst. 1 Zákona. • Splnit veškeré požadavky Vyhlášky autovraky, zejména: - Místa k přejímání, skladování a zpracování autovraků, shromažďování odpadů a skladování materiálů a součástí k opětovnému použití musí být zřetelně označena a musí umožnit, aby v zařízení mohly být prováděny příjem autovraků, zjištění jejich hmotnosti a provádění příslušných záznamů a vedení evidence, skladování autovraků a jejich částí zbavených škodlivin, odčerpání provozních náplní a odnětí dalších nebezpečných částí autovraků, skladování autovraků a jejich částí bez materiálů a 48


součástek obsahujících škodliviny, demontáž, skladování částí vozidel, které lze opětovně použít a které obsahují nebo neobsahují kapaliny, skladování odpadů určených k využití nebo k odstranění a skladování zbytkových karoserií k odvozu nebo dalšímu zpracování. - Místa ke zpracování autovraků musí být vybavena plochou zajišťující, aby nedošlo k ohrožení ani znečištění povrchových nebo podzemních vod; pomůckami pro úklid; látkami pro vsakování uniklých provozních náplní; zařízením pro odstranění uniklých kapalin a shromažďovacími prostředky, které odpovídají vznikajícím odpadům, materiálům a částem k opětovnému využití a případně dalšími zařízeními k úpravě odpadů; dále zařízením k jímání nebo čištění odpadních vod včetně srážkových v souladu s vodním zákonem; skladovacími prostory pro použité pneumatiky, zabezpečené proti požáru; skladovými prostory pro jednotlivé demontované části autovraků včetně částí znečištěných olejem; příslušnými shromažďovacími prostředky pro oddělené shromažďování vymontovaných materiálů a částí (akumulátory, filtry, kondenzátory obsahující PCB/PCT), provozní náplně (palivo, motorový olej, olej z převodovky, olej z hydrauliky, chladicí kapaliny, nemrznoucí směsi, brzdové kapaliny, náplně klimatizačního systému) a jakékoliv další kapaliny obsažené v autovraku; zařízením ke zjištění hmotnosti, pokud osoba oprávněná neprovozuje současně zařízení ke sběru autovraků. Dále Vyhláška autovraky stanovuje konkrétní požadavky na postup činností při zpracování autovraků v zařízení: • Odčerpání provozních náplní a odnětí dalších nebezpečných částí autovraku. • Demontáž autovraku. • Mechanické zničení identifikačního čísla vybraného autovraku (VIN) a zaznamenání tohoto úkonu do provozního deníku. Přednostně je třeba odstranit následující části a materiály obsahující škodliviny: baterie a nádrže na zkapalněný plyn nebo stlačený plyn, potenciálně výbušné součásti (např. airbagy), provozní náplně (palivo, motorový a převodový olej, oleje z rozvodovky, oleje z hydrauliky, chladicí kapaliny, nemrznoucí směsi, brzdové kapaliny, náplně klimatizačního systému) a jakékoliv další kapaliny obsažené ve vybraném autovraku, pokud nebudou nutné pro opětovné použití příslušných částí a všechny součásti obsahující rtuť (je-li to technicky proveditelné).

3.1.8 Obaly Toku odpadů z obalů a obalových materiálů se velmi úzce dotýká zákon č. 477/2001 Sb., o obalech, novelizovaný zákonem č. 66/2006 Sb. (dále Zákon o obalech) Obaly jsou neodmyslitelnou součástí celé řady výrobků. Jejich základním posláním je uchovat zboží v nezměněné kvalitě až do doby jeho spotřeby. Z hlediska funkce je lze dělit na obaly prodejní (dříve spotřebitelské), 49


skupinové a přepravní, z hlediska četnosti jejich používání na obaly jednorázové nebo opakovaně použitelné a z hlediska materiálu, ze kterého jsou vyrobeny např. na obaly plastové, skleněné, papírové či kombinované [41]. Autorizovaná obalová společnost EKO-KOM, a. s. zajišťuje sdružené plnění povinností zpětného odběru a využití odpadu z obalů [63]. 3.1.8.1 Pojmy a definice týkající se obalů Obal (dle Zákona o obalech) je výrobek zhotovený z materiálu jakékoliv povahy a určený k pojmutí, ochraně, manipulaci, dodávce, popřípadě prezentaci výrobku nebo výrobků určených spotřebiteli nebo jinému konečnému uživateli, jestliže má zároveň: v místě nákupu tvořit prodejní jednotku pro spotřebitele nebo jiného konečného uživatele (dále jen prodejní obal), v místě nákupu tvořit skupinu určitého počtu prodejních jednotek, ať již je tato skupina prodávána spotřebiteli nebo jinému konečnému uživateli, anebo slouží pouze jako pomůcka pro umístění do regálů v místě prodeje a může být z výrobku odstraněn, aniž se tím ovlivní jeho vlastnosti (dále jen skupinový obal), nebo usnadnit manipulaci s určitým množstvím prodejních jednotek nebo skupinových obalů a usnadnit jejich přepravu tak, aby se při manipulaci a přepravě zabránilo jejich fyzickému poškození (dále jen přepravní obal). Výrobkem (dle Zákona o obalech) je jakákoli věc, která byla vyrobena, vytěžena nebo jinak získána bez ohledu na stupeň jejího zpracování a je určena k uvedení na trh nebo do oběhu. Vratný obal (dle Zákona o obalech) je obal, pro který existuje zvlášť vytvořený způsob vracení použitého obalu osobě, která jej uvedla do oběhu. Průmyslový obal (dle Zákona o obalech) je obal určený výhradně k balení výrobku určeného výhradně pro jiného konečného uživatele. Obalový prostředek (dle Zákona o obalech) je výrobek, z něhož je obal prodejní, obal skupinový nebo obal přepravní přímo výroben nebo který je součástí obalu sestávajícího se z více částí. Nakládání s obaly (dle Zákona o obalech) zahrnuje činnosti jako je výroba obalů, uvádění obalů nebo balených výrobků na trh nebo do oběhu, použití obalů, úprava obalů a opakované použití obalů. Uvedení obalu na trh (dle Zákona o obalech) je okamžik, kdy je obal, bez ohledu na to, zda samostatně nebo spolu s výrobkem, v ČR poprvé úplatně nebo bezúplatně předán nebo nabídnut k předání za účelem distribuce nebo používání nebo kdy jsou k němu poprvé převedena vlastnická práva; za uvedení obalu na trh se považuje též přeshraniční přeprava obalu nebo baleného výrobku z jiného členského státu EU do ČR nebo dovoz obalu nebo baleného výrobku, s výjimkou propuštění do režimu aktivního zušlechťovacího styku nebo do režimu dočasného použití (podle Celního zákona) v případě, že po ukončení tohoto režimu budou obaly nebo balené výrobky z ČR vyvezeny v plném rozsahu do zahraničí. 50


Uvedení obalu do oběhu (dle Zákona o obalech) je úplatné nebo bezúplatné předání obalu v ČR bez ohledu na to, zda samostatně nebo spolu s výrobkem, jiné osobě za účelem distribuce nebo použití, s výjimkou uvedení obalu na trh. Dovoz obalu nebo baleného výrobku (dle Zákona o obalech) je propuštění ze státu, který není členem EU, na území ČR do celního režimu volného oběhu, do režimu aktivního zušlechťovacího styku, do režimu dočasného použití nebo do režimu přepracování pod celním dohledem (podle Celního zákona). Opakované použití obalu (dle Zákona o obalech) je činnost, při níž se obal, který byl navržen a určen, aby během doby své životnosti vykonal určitý minimální počet obrátek či cyklů (dále jen opakovaně použitelný obal), znovu plní nebo se používá k témuž účelu, pro nějž byl určen, s pomocí nebo bez pomoci dodatečných prostředků, které opětovné plnění umožňují, jako jsou zejména náhradní doplňková balení a prostředky k jejich použití. Systémy pro zajištění opakovaného použití obalu: • uzavřený systém – systém, ve kterém je opakovaně použitelný obal uváděn do oběhu osobou nebo organizovanou skupinou osob; • otevřený systém – systém, ve kterém je uváděn do oběhu opakovaně použitelný obal mezi blíže neurčenými osobami; • smíšený systém – systém sestávající se ze dvou částí: opakovaně použitelný obal, který zůstává u konečného uživatele, pro který neexistuje žádný systém zpětného rozdělování vedoucí ke komerčnímu opakovanému naplnění, jednocestný obal, který se použije jako pomocný výrobek pro přepravu obsahu k opakovanému naplnění obalu. 3.1.8.2 Legislativní povinnosti týkající se obalů Legislativně je nakládání s obaly upraveno Zákonem o obalech, který se vztahuje na fyzické a právnické osoby oprávněné k podnikání, které: 1) uvádějí obaly na trh, tj.: výrobci obalů (tj. osoby, které výrobek zabalí – plniči, baliči), dovozci obalů ze zemí mimo území EU (za účelem distribuce nebo pro vlastní potřebu), přepravci obalů ze zemí EU (jak za účelem distribuce, tak pro vlastní potřebu), 2) uvádějí obaly do oběhu, tj.: distributoři obalů (tj. osoby, které nakoupí balené výrobky v ČR a předají je dále, ať již úplatně nebo bezúplatně). Zákon o obalech mj. stanovuje práva a povinnosti právnických a fyzických osob oprávněných k podnikání při uvádění obalů na trh či do oběhu, ukládá povinnost zpětného odběru obalů, stanovuje procentuální množství obalových odpadů, která musí být recyklována nebo využita, a dále také vymezuje základní pravidla pro nakládání s vratnými obaly. Zde např. ukládá prodejcům s prodejní plochou větší 51


než 200 m2 povinnost nabízet nápoje ve vratných zálohovaných obalech, pokud již prodávají stejné nápoje v obalech nevratných. Pokud osoba, která uvádí na trh nebo do oběhu obaly nebo balené výrobky, neprokáže, že se z těchto obalů nestaly na území ČR odpady, je povinna zajistit zpětný odběr těchto obalů nebo odpadů z těchto obalů. Zpětný odběr zajišťuje bez nároku na úplatu za tento odběr. Přitom je povinna dbát zejména na dostatečnou četnost sběrných míst a jejich dostupnost. Osoba, která uvádí na trh obal, je povinna zajistit, aby hmotnost a objem obalu byly co nejmenší při dodržení požadavků kladených na balený výrobek a při zachování jeho přijatelnosti pro spotřebitele nebo jiného konečného uživatele s cílem snížit množství odpadu z obalů, který je nutno odstranit. Obal nebo obalový prostředek po použití, pro které byl určen, po vynětí výrobku nebo všech jeho zbytků obvyklým způsobem, byl dále opakovaně použitelný nebo aby odpad z tohoto obalu nebo obalového prostředku byl využitelný za obvyklých podmínek alespoň jedním z těchto postupů: • procesem, kterým jsou odpady z obalů nebo obalových prostředků nebo jejich zbytky případně spolu s dalšími materiály přeměněny ve výrobek nebo surovinu (dále jen recyklace), • přímým spalováním za uvolňování energie hořením, a to samostatně nebo spolu s jiným odpadem a se zužitkováním získaného tepla (dále jen energetické využití), • aerobním zpracováním nebo anaerobním zpracováním biologicky rozložitelných složek tohoto odpadu za kontrolovaných podmínek a s použitím mikroorganismů za vzniku stabilizovaných organických zbytků nebo metanu (dále jen organická recyklace); skládkování se za organickou recyklaci nepovažuje. Osoba, která uvádí na trh obal, je povinna: • na požádání předložit kontrolním orgánům technickou dokumentaci nezbytnou k prokázání splnění povinností Zákona o obalech stanovených v jeho § 3 a 4, s tím, že informace podle odstavce 2 písm. b) pro účely kontroly nahrazuje dokumentaci k prokázání splnění povinností stanovených v § 4 Zákona o obalech, • průkazně informovat své odběratele o tom, že obal splňuje požadavky stanovené v § 3 a 4 Zákona o obalech. Osoba, která uvádí na trh obalový prostředek, je povinna: • na požádání předložit kontrolním orgánům technickou dokumentaci nezbytnou k prokázání splnění povinností stanovených v § 4 Zákona o obalech, • průkazně informovat své odběratele o tom, že obalový prostředek splňuje požadavky stanovené v § 4 Zákona o obalech. 52


Osoba, která uvádí na trh nebo do oběhu výrobky, jejichž obaly jsou opakovaně použitelné, je povinna učinit organizační, technická nebo finanční opatření odpovídající kritériím, která jsou stanovena v příloze č. 2 k Zákonu o obalech a která umožňují opakované použití obalů. Osoba, která uvádí na trh nebo do oběhu výrobky, jejichž obaly jsou vratné, je povinna zajistit opakované použití těchto obalů podle bodu B. 1 nebo B. 2 přílohy č. 2 k Zákonu o obalech nebo využití odpadů z těchto obalů podle § 12.

3.2 Očekávaný vývoj legislativy Vzhledem k vývoji OH v ČR, a jeho praktickým potřebám je současný Zákon nepřehledný a nevyhovující, viz [66]. To je důvodem, proč upřednostnit tvorbu nového zákona před další novelou existujícího předpisu. Část dosavadní právní úpravy lze bez zásadních zásahů zachovat a převzít do zákona nového. Půjde tedy jednak o kritickou reflexi současného textu zákona s cílem zvýšit jeho přehlednost, upravit některé formulace tak, aby došlo ke zpřesnění výkladu zákona nebo sladění definičního aparátu s jinými předpisy. Nové právní předpisy EU, zejména Směrnice a její nová hierarchie nakládání s odpady, ale také praktické zkušenost z použití Zákona, vyžadují upravit některé jeho oblasti.

3.2.1 Doporučované změny Zákona a implementace Směrnice MŽP zpracovává „Euronovelu“ Zákona, která reaguje mj. na následující řízení vedená Komisí vůči ČR (celkem je vedeno sedm řízení): • řízení č. 2006/2478 vedené proti ČR z důvodu nesprávné transpozice Směrnice Rady 1999/31/ES ze dne 26. dubna 1999 o skládkách odpadů, v platném znění, které se v současné době nachází ve fázi odůvodněného stanoviska; • řízení č. 2008/0145, jehož předmětem je neprovedení Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/103/ES, kterou se mění Směrnice 2006/66/ES o bateriích a akumulátorech a odpadních bateriích a akumulátorech, pokud jde o uvádění baterií a akumulátorů na trh, které se v současné době nachází ve fázi formálního upozornění; • řízení č. 2009/2265, jehož předmětem je namítané nesprávné provedení Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/53/ES o vozidlech s ukončenou životností, které se v současné době nachází ve fázi formálního upozornění. Následující text o implementaci nových prvků do nového Zákona o odpadech je nutné vnímat na pozadí současného Zákona, protože pouze spolu s jeho aktuálním zněním představují rámec navrhovaného legislativního řešení. Proto zde uvedeme s drobnými změnami pouze část navrhovaných změn projednávaných v Radě pro odpadové hospodářství ČR, [66], které se týkají vybraných toků odpadů v této publikaci. 53


Vzhledem ke složitosti a šíři problematiky nakládání s odpady je potřeba, aby byla procesu tvorby nové právní úpravy věnována dostatečná pozornost a čas. Nicméně transpozice nové Směrnice do českého práva je časově limitovaná, a to do 12. prosince roku 2010 a obdobně úplná transpozice Směrnice 1999/31/ES o skládkách, neboť ČR obdržela již v minulosti od Komise výše uvedené upozornění na nepřesnou transpozici s požadavkem urychlené implementace. Aktuálně se tedy jeví jako potřebné následující úpravy současného Zákona:

3.2.2 Pojmy a definice Zakomponovat definici vedlejšího produktu, biologického odpadu a další upřesněné definice dle Směrnice. Včlenit hierarchii způsobu nakládání s odpady včetně energetického využití odpadů a vzorce energetické účinnosti dle Směrnice a jejích příloh; uvést pravidla užívání hierarchie způsobů nakládání s odpadem (zásada udržitelnosti a blízkosti, ohled na sociální a ekologické dopady). • Stanovit ve vztahu k novým cílům a kvótám na opětovné využití a recyklaci definici odpad z domácností a komunální odpad z důvodu srovnatelnosti statistik s ostatními státy v EU. • Stanovit kritéria pro zákaz/povolení dovozu odpadů k energetickému využití. • Vytyčit podmínky pro přijetí programů předcházení vzniku odpadů. • Úplně transponovat směrnici Rady 1999/31/ES o skládkách odpadů dle doporučení Komise. • Definovat jednotlivé způsoby využití odpadů včetně recyklace a energetického využití v rozsahu Směrnice. Rozlišit procesy úpravy odpadu a zpracování odpadů, které při splnění definovaných kritérií mohou být vstupní surovinou pro další výrobu, a může tedy jít o materiál s přidanou hodnotou a obchodovatelné zboží. • Definovat pojem integrovaný systém nakládání s odpady (ISNO), který je nezbytný pro posouzení vhodnosti regionálního řešení včetně posouzení rolí jednotlivých prvků integrovaného systému a jejich případné podpory z veřejných zdrojů. • Zajistit legislativní a nelegislativní (dotační) podporu regionálních integrovaných systémů nakládání s odpady vycházející z evropských trendů nakládání s odpady a ověřených zkušeností.

3.2.3 Obce a nakládání s komunálním odpadem Nový Zákon o odpadech musí jasně definovat pojmy v oblasti komunálních odpadů. Pojem komunální odpad ve stávající úpravě je v Zákoně definován jako veškerý odpad vznikající při činnosti fyzických osob na území obce. Definice však neodpovídá Katalogu, který definuje skupinu 20 – komunální odpady jako odpady z domácností a jim podobné, přičemž odpady podobné (ne původem z obcí) tvoří v ČR více než 30 % z celkového množství. Je nutné přesně 54


definovat komunální odpad jako odpad vznikající na území obce a odpad zahrnutý do systému nakládání s odpady v obci. Systém by se měl (za splnění určitých podmínek) rozšířit i na živnostenské odpady podobné komunálním, pocházející z drobných živností, obchodní sítě a služeb na území dané obce. • Pro potřeby statistických hodnocení je třeba jednoznačně rozlišovat odpad od obce jako původce (tj. domovní odpad od občanů, odpad z činnosti obce při údržbě a provozu obce) a odpad podobný komunálnímu odpadu od ostatních původců, kteří nejsou zahrnuti do systému obce. V tomto duchu je potřeba upravit i soustavu hodnotících indikátorů k POH. • Tříděné odpady v rámci obecních systémů budou vždy klasifikovány jako komunální odpady (s obsahem obalové složky), tj. skupina 20, nikoliv jako obalový odpad. O obalový odpad se bude jednat jen v tom případě, bude-li zaveden samostatný sběr obalových odpadů. V případě samostatného sběru obalů je třeba započítat využité obalové odpady z obcí do indikátoru využití komunálních odpadů. • Definovat domovní odpad (nebo odpad z domácností) jako odpad z nevýrobní činnosti fyzických osob na území obce. K definici je potřeba vytvořit metodiku na stanovení množství a skladby domovních odpadů a výskytu materiálových složek (papír, plast, sklo, kovy) s ohledem na hodnocení cílů recyklace ze Směrnice a bioodpadů podle Směrnice o skládkování. • Stanovit povinnost obce jako původce – tříděný (nebo oddělený) sběr všech využitelných složek komunálních odpadů s ohledem na technické, environmentální a ekonomické podmínky jejich dalšího zpracování. • Stanovit povinnost nabízet veškerý tříděný odpad k recyklaci a případně k dalšímu využití v duchu ustanovení Směrnice. • Stanovit povinnost obce (nebo účelově založeného sdružení/svazku obcí, kraje) zajistit tříděný sběr minimálně papíru, plastů, skla a kovů a biologicky rozložitelných komunálních odpadů (BRKO). S ohledem na vysoký počet samostatných obcí by bylo vhodnější stanovit rámcový cíl pro ČR a pro jednotlivé kraje jako součást POH. Tyto cíle by byly potom závazné pro ostatní původce, ale jejich plnění by se hodnotilo až na úrovni kraje. • Systém tříděného sběru si stanoví obec s ohledem na možnosti dalšího využití tříděných odpadů. Obecní systémy sběru jsou součástí regionálních ISNO. • Obce budou povinny informovat průběžně občany o systému třídění a recyklace odpadů, jeho vývoji a výsledcích. Alternativně lze stanovit pouze pro kraje v rámci plnění POH. • Stanovit obdobný cíl pro ostatní původce, kteří produkují odpad podobný komunálnímu odpadu – povinnost zajistit tříděný sběr pro papír, plasty, sklo a kovy do r. 2011 a cíl pro recyklaci uvedených komodit.

55


•

Zvýšit progresi poplatku za odstraňování/skládkování odpadů. Takto získané prostředky využít na rozvoj systému odpadového hospodářství tak, aby zvýhodnil skutečné existující možnosti využívání odpadů a zbytečně nezatěžoval občany.

3.2.4 Nakládání s odpady Dále bude nutné diskutovat a připravit konkrétní návrhy v těchto oblastech: • způsoby odstraňování odpadů, které budou podléhat poplatku, • sazby poplatků včetně jejich postupného nárůstu, • plátce poplatku a způsob placení poplatku (předepisování, placení/vybírání, vymáhání, kontroly), • stanovení způsobu kompenzace pro obce, na jejichž katastru je skládka umístěna, • dělení a použití výnosu z poplatků, • zákaz ukládání vybraných odpadů na skládky, • povinná spotřeba výrobků z recyklátu (musí splňovat technické parametry) ve veřejných zakázkách (nutná definice výrobku z recyklátu), • dlouhodobé vzdělávací kampaně pro veřejnost s cílem zajistit aktivní přístup obyvatel k předcházení vzniku, třídění a recyklaci, a různým způsobům využití odpadů, • zajištění zdrojů ve formě finančních rezerv při krizích trhu s druhotnými surovinami. Dalším cílem je maximální omezení skládkování směsného komunálního odpadu (SKO). SKO nelze přímo recyklovat, pouze jej lze mechanicky třídit a část využívat materiálově a část pro jeho vysokou výhřevnost jako palivového zdroje, a to buď jeho přímým energetickým využitím nebo jeho mechanicko-biologickou úpravou (MBÚ) s následným energetickým využitím výhřevné složky. MBÚ je tedy pouze proces úpravy, jejímž využitelným výstupem je energeticky hodnotnější část odpadu; zbývající, biologicky stabilizovanou část je však třeba odstranit uložením na skládku. • Vymezit podmínky pro energetické využívání odpadů, a to zejména s ohledem na začlenění technologií do regionálních (nadregionálních) ISNO, vazby zařízení na následné využití vyrobené energie, podmínek z hlediska ochrany ovzduší a životního prostředí apod. • Stanovit pravidla pro paliva vyrobená z odpadů a podmínky pro jejich využití. • Začlenit odpady jako energetické suroviny a jejich využití učinit součástí energetické koncepce ČR. Zhodnotit využití odpadů z hlediska úspory skleníkových plynů.

56


3.2.5 Nakládání s biologicky rozložitelnými odpady Celkový cíl pro ČR o snížení množství BRKO ukládaných na skládky je dán směrnicí Rady 1999/31/ES (podíl BRKO na skládkách na 75 % do r. 2010, 50 % do r. 2013, 35 % do r. 2020 – oproti množství BRKO produkovanému v r. 1995). Vyhodnocováno je množství obsažené v jednotlivých druzích komunálních odpadů, s ohledem na výši produkce je nejvýznamnější položkou podíl BRKO ve směsném komunálním odpadu. Z tohoto důvodu je potřeba řešit snižování skládkovaných BRKO komplexně jako soubor technologických opatření k různým způsobům využití jednotlivých druhů BRKO. • Vhodná zařízení na využití BRO nebo BRKO učinit součástmi ISNO. • V rámci ISNO je třeba zajistit odbyt a využití produktů ze zpracování BRO. Bez zajištění využití těchto produktů je separace a zpracování bioodpadů nereálná. • Pro výpočet množství BRKO je vhodné provést revizi produkce z r. 1995 – většina odpadů ze zeleně, která byla běžně kompostována a využívána, nebyla evidována v režimu odpadů. Vlastní evidovaná produkce pak byla výrazně nižší. • Přesné vymezení pojmů – biologický odpad z obcí, biologický odpad rostlinného původu, biologický odpad živočišného původu. Stanovení jejich vlastností a požadavků na nakládání s nimi. • Stanovit požadavky na technologie zpracování jednotlivých druhů bioodpadů a na vlastnosti výstupních produktů tak, aby byly splněny limity, které umožní běžné využití produktů, a současně tyto požadavky splní nároky na ochranu zdraví a životního prostředí. • Zjednodušit kvalitativní hodnocení kompostů a tím umožnit jejich využití v zemědělské půdě. Povinnost částečné náhrady průmyslových hnojiv hnojivy vyrobenými z odpadů, které splňují kvalitativní podmínky běžných hnojiv – je třeba řešit s ministerstvem zemědělství jako povinnost pro zemědělce doplněnou vhodným motivačním nástrojem. • Obec má povinnost stanovit způsob nakládání s biologickými odpady v obci. Způsob nakládání s bioodpady obec stanoví ve vazbě na dostupné technologické možnosti jako environmentálně vhodné a ekonomicky a sociálně únosné řešení. • Stanovení způsobu evidence a statistických hodnocení bioodpadů (velká část odpadů z veřejné zeleně není vedena v režimu odpadů, a přesto se využívá kompostováním). • Cíleně podpořit environmentální vzdělávání podporující odpovědné nakládání s bioodpady jako nástroje předcházení vzniku bioodpadů (především domácí a komunitní kompostování). • Producent živnostenského odpadu podobného odpadu komunálnímu je původcem podle Zákona. Změna ustanovení v zákoně o odpadech: živnostník

57


•

•

•

• •

• •

musí uzavřít smlouvu s oprávněnou osobou na nakládání s odpady nebo se musí zapojit do systému obce na základě smlouvy. Obec bude povinna stanovit podmínky pro zapojení živnostníků dle množství produkovaných odpadů za předchozí kalendářní rok. Pokud není produkce odpadů známa, bude stanovena na základě standardů podle metodiky MŽP (metodika může být vypracována na základě projektu VaV MŽP SP/II/2f1/2/07 Identifikace prevenčního potenciálu živnostenských odpadů v ČR a jeho uplatnění v praxi). Pokud se živnostník zapojí do systému obce, nevede evidenci odpadů pro odpad podobný komunálnímu. Pro ostatní odpady vede evidenci a plní všechny ostatní zákonné povinnosti původce. Obec vede evidenci komplexně bez rozlišení jednotlivých živností. Pro potřeby statistiky v oblasti využití odpadů bude veškerý materiálově využitelný odpad podobný komunálnímu započten do celkového využití komunálních odpadů vznikajících na území obce (zejména odpady z obchodní sítě, kanceláří a služeb). Stavební odpady je potřeba řešit v návaznosti na Směrnici, která stanovuje cíle pro využití stavebních odpadů. Rovněž v návaznosti na Směrnici musí být vyňaty z působnosti Zákona o odpadech některé skupiny odpadů (částečně je problematika řešena zákonem č. 9/2009 Sb.). Je potřeba vytvořit ve spolupráci s Ministerstvem zemědělství (Mze) podmínky pro využití sedimentů z vodních toků a ploch. Není dořešena problematika odpadních kalů z úpravy vody nebo čistíren odpadních vod. Zpracování a využití kalů je nutné řešit ve vazbě na biologicky rozložitelný odpad. Kaly s nebezpečnými vlastnostmi je vhodné řešit ve vazbě na energetické využití odpadů.

Množství nelegálních skládek se významně snížilo. Problémem zůstává omezená dohledatelnost jejich původce. Povinnost úhrady nákladů na odstranění skládky zůstává na obci. Společenským problémem je volně pohozený odpad (littering). Vhodnými nástroji na jeho omezení jsou informační kampaně a systém pokut na území obce, zavedení možnosti obecně prospěšných prací i v přestupkovém řízení apod. Opatření stanoví obec v rámci svého systému údržby čistoty a nakládání s odpady. Diskutováno může být také rozšíření pravomocí správ chráněných krajinných oblastí a národních parků či přímo jejich strážců k postihům neukázněných návštěvníků.

3.2.6 Plány odpadového hospodářství a ISNO V oblasti POH a ISNO bude nutno se zaměřit na následující oblasti: • Povinnost pro obce stanovit vyhláškou způsob nakládání s odpady v obci. • Zpřísnění podmínek pro vydávání souhlasů k provozu zařízení (podmínka fyzické kontroly). Rozšíření pravomocí krajů při realizaci cílů POH a ISNO. 58


•

•

•

•

•

Ponechání povinnosti zpracovávat POH pouze na úrovni státu a jednotlivých krajů. Při tvorbě POH je třeba zařadit diskuzi a připomínkování veřejnosti a dotčených subjektů. Podle Směrnice je potřeba zpracovat programy předcházení vzniku odpadů. Doporučuje se zpracovat je na úrovni státu a krajů obdobně jako v případě POH. Způsoby využití konkrétních odpadů stanovené POH kraje jsou závazné ve vztahu k odpadům produkovaným na území kraje. Ke kontrole původce a uložení sankcí je oprávněn KÚ, a to i v případě, že sídlo původce není na území kraje. Zapracovat do zákona a prováděcích právních předpisů ISNO, umožňující optimálním nastavením jednotlivých procesů a prvků systému trvale udržitelné řešení nakládání s odpady v určitém prostoru a časovém horizontu. ISNO učinit povinnou součástí POH kraje a zajistit podporu z veřejných zdrojů v oblasti nakládání s odpady – pouze do projektů, které jsou v souladu s ISNO v krajích.

3.2.7 Zpětný odběr Pro zpětný odběr výrobků s ukončenou životností je třeba: • Definovat výrobek s ukončenou životností (dále jen VUŽ). • Sjednotit definice, např. ve stávajícím Zákoně je zpětný odběr upraven jak v § 37, tak i v § 38 s různými definicemi (je definován výrobce a dále povinná osoba, přitom se však jedná o totožné subjekty apod.). • Pravděpodobně zachovat stávající speciální režim zpětného odběru, nezařazovat do zjednodušeného odpadového režimu. Pokud by to např. z důvodu nekompatibility se směrnicemi EU nebylo možné, bylo by nutné upravit velmi detailně zvláštní zjednodušený odpadový režim pro jednotlivé komodity. • Definovat, v jakém stavu musejí být VUŽ, aby je výrobce nebo kolektivní systém bezplatně převzal ke zpětnému odběru. • Umožnit agentský model pro nadnárodní výrobce, tj. umožnit nadnárodním výrobcům, reprezentujícím vlastní značku, kteří nemají zřízenou v ČR pobočku převzít povinnost zpětného odběru za české distributory. Tento model omezit jen na plnění prostřednictvím kolektivního systému – tím je zajištěna vynutitelnost plnění povinností zpětného odběru na území ČR. • Vypustit možnost tzv. solidárního plnění jako samostatného modelu (v praxi se neujalo, evropské směrnice tento model neznají). V rámci individuálního plnění připustit dohodu individuálně plnících výrobců o spolupráci s tím, že pro ně nadále platí pravidla platná pro individuální systémy a s tím, že za plnění povinností spojených se zpětným odběrem odpovídá jeden z nich jako garant (tento model funguje u pneumatik).

59


Dalším cílem je registrovat výrobce, kteří mají povinnost zpětného odběru a evidence způsobu zajištění plnění této povinnosti. Toto opatření by mělo značně snížit riziko tzv. „free-riderů“ a zjednodušit kontrolu výrobců. • Oddělit přidělení oprávnění pro provozování kolektivního systému od zápisu výrobce do Seznamu výrobců. • Stanovit povinnost všech výrobců a dovozců (dále jen výrobci) výrobků, na které se vztahuje povinnost zpětného odběru, zapsat se do Seznamu výrobců vedeného MŽP. Výrobce splní registrační povinnost dle zákona až úspěšným zápisem do Seznamu výrobců, nikoliv jen podáním žádosti. Zápis bude prováděn pro výrobce bezplatně. • V rámci zápisu do Seznamu výrobců rozlišit, pro jaké komodity je výrobce do Seznamu výrobců zapsán a zda u dané komodity (či její části) plní svoje povinnosti individuálně či kolektivně (a v rámci jakého kolektivního systému). • Výrobce může plnit kolektivně povinnosti spojené se zpětným odběrem jen prostřednictvím kolektivního systému, kterému je pro danou komoditu či její část (např. jednotlivé skupiny EEZ) vydáno oprávnění ze strany MŽP. • Při zápisu bude vydáno výrobci evidenční číslo jeho zápisu v Seznamu výrobců. Výrobce je povinen uvádět toto evidenční číslo ve všech obchodních dokumentech (např. smlouvy, objednávky, faktury). Poslední prodejce je povinen ověřit, že prodává výrobky od výrobce zapsaného v Seznamu výrobců. V případě, že tuto skutečnost při kontrole nemůže prokázat, považuje se sám za výrobce a vztahují se na něj všechny povinnosti dle zákona. • Přejímat pro potřeby zápisu do Seznamu výrobců údaje o výrobcích zapojených v kolektivních systémech od provozovatelů kolektivních systémů podle modelu, který se osvědčil v Zákonu o obalech, a tím snížit administrativní zatížení MŽP. Stejný princip uplatnit v případě dohody individuálně plnících výrobců a přejímat údaje od garanta. • Zaplacením příspěvku na základě smlouvy uzavřené mezi výrobcem a kolektivním systémem dojde k přenesení většiny povinností spojených se zpětným odběrem z výrobce na kolektivní systém (vyjma nepřenositelných povinností při uvádění výrobků na trh např. o obsahu nebezpečných látek ve výrobcích apod.). Zachovat stávající stav požadavků na výrobky se změnou, jejímž cílem je zajistit flexibilní mechanizmus rozhodování o tom, které výrobky spadají pod povinnost zpětného odběru v případě pochybností: • Založit oprávnění MŽP rozhodovat při pochybnostech o tom, zda je určitý výrobek vybraným výrobkem, popř. do jaké skupiny/kategorie spadá, a to pro projednání s MPO a po zveřejnění záměru rozhodnout při pochybnostech prostřednictvím dálkového přístupu, aby byla dána možnost předem se k záměru MŽP vyjádřit. 60


•

Pro každou komoditu spadající pod zpětný odběr budou vymezeny dále zvláštní specifika (např. požadavky na omezení nebezpečných látek ve výrobcích, požadavky na konstrukci výrobků apod.), a to v souladu se směrnicemi EU, technologickými a dalšími normami.

3.2.8 Kolektivní systémy Dále je třeba stanovit jasná pravidla pro založení a provoz kolektivních systémů. Vzhledem k tomu, že je prostřednictvím kolektivních systémů poskytována veřejná služba, je klíčové zajistit transparentnost a kontrolu hospodaření kolektivních systémů a upevnit důvěru výrobců a spotřebitelů v kolektivní plnění. • Kolektivní systém bude možné provozovat pouze na základě oprávnění (autorizace) vydávaného MŽP, s možností odnětí oprávnění při závažném porušení zákonných povinností. • Zakladateli a společníky kolektivních systémů budou pouze výrobci příslušných vybraných výrobků, a to s podnikáním na území ČR nebo jiného státu EU. Podíl žádného z výrobců na základním kapitálu by neměl přesáhnout 33 %. • Kolektivní systém bude mít výlučně právní formu a. s., a zároveň budou stanovena pravidla pro zachování transparentního fungování systému tak, aby byl kontrolovatelný. Kontrolu nad kolektivním systémem bude mít MŽP. • Kolektivní systém bude založen a provozován neziskově a budou stanoveny některé další doplňkové podmínky, které budou jeho neziskovost a nemožnost nežádoucího nebo nehospodárného čerpání peněz garantovat. • Kolektivní systém bude moci vykonávat pouze činnost kolektivního systému, příp. poskytovat poradenství v oblasti plnění povinností, které zajišťuje. Kolektivní systém nesmí uzavřít s právnickou osobou nebo fyzickou osobou, která k němu má zvláštní vztah (budou definovány), smlouvu, která vzhledem ke své povaze, účelu nebo riziku by nebyla uzavřena při vynaložení náležité péče o majetek systému s jinou právnickou nebo fyzickou osobou, nesmí zajišťovat závazky této právnické osoby nebo fyzické osoby, ani na ni bezúplatně převádět majetek. • Pro statutární orgány a management kolektivního systému budou platit omezení zabraňující střetu zájmů (viz Zákon o obalech). • Se svým akcionářem/společníkem bude moci kolektivní systém uzavřít pouze smlouvu o společném (sdruženém) plnění. Akcionář/společník systému nebude moci podnikat v oblasti nakládání s odpady. • Kolektivní systém se každoročně podrobí dobrovolnému statutárnímu auditu, bude vydávat veřejnou výroční zprávu a veřejnou roční zprávu o plnění povinností za výrobce. • Kolektivní systém bude muset v žádosti o udělení oprávnění doložit vytvoření zákonem stanovené finanční záruky na vázaném účtu v absolutní výši 61


stanovené zákonem individuálně pro každou komoditu či její část, pro kterou bude žádat o oprávnění. Tato částka bude trvale vázaná na účtu pro případ zániku systému; tato částka bude muset být složena již při vydávání oprávnění ze strany MŽP. • Existence sběrné sítě v určeném rozsahu bude muset doložit kolektivní systém v rámci žádosti o vydání oprávnění, včetně vazby na komunální systémy nakládání s odpady. • Kolektivní systém bude muset stanovit podmínky pro výrobce jednotně a bude pro něj platit zákaz diskriminace. Kolektivní systém bude povinen uzavřít smlouvu s každým výrobcem, který o uzavření smlouvy projeví zájem a nemá vůči systému nesplněné splatné závazky. Následujícím cílem je stanovit pravidla financování zpětného odběru, která zajistí, že na trhu nebudou existovat tzv. osiřelé výrobky, tj. výrobky, u nichž splnění povinností zpětného odběru nebude nikdo schopen profinancovat. • Výrobci budou mít povinnost vytvářet jak účetní, tak i hotovostní rezervu na budoucí likvidaci výrobků uvedených na trh v ČR. Výše rezervy bude záviset na životním cyklu konkrétního výrobku a bude upřesněna v prováděcím předpisu včetně způsobu čerpání rezervy. Rezervu bude možné nahradit i pojištěním (viz předpisy a praxe v EU). • Individuálně plnící výrobci a výrobci plnící na základě vzájemné dohody budou vytvářet výše zmíněnou rezervu samostatně v rámci svého účetnictví, kolektivně plnící výrobci budou vytvářet rezervu v rámci kolektivního systému. • Výši tvorby rezervy a její čerpání bude výrobce/kolektivní systém prokazovat MŽP každoročně v rámci zprávy o plnění povinnosti zpětného odběru provedeným auditem ze strany oprávněného finančního auditora. • Rezervy vytvořené kolektivním systémem/výrobcem se nemohou stát součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení. Hotovostní rezerva bude sloužit k zabezpečení nakládání se zpětně odebranými výrobky při ukončení činnosti systému. • Z důvodu zajištění veřejné služby nebudou příspěvky výrobců do oprávněného kolektivního systému předmětem daně z příjmu na straně kolektivních systémů. • Tam, kde to umožňují směrnice EU, budou příspěvky vybírané při prodeji od spotřebitelů na plnění povinnosti zpětného odběru povinně účtovány ze strany posledních prodejců viditelně. Pro zajištění zpětného odběru je třeba stanovit technické podmínky realizace zpětného odběru, kvóty pro sběr a využití zpětně odebraných výrobků, a to jak pro individuálně plnící výrobce, tak i pro kolektivní systémy. • Samostatně pro každou komoditu (skupinu) budou stanoveny tyto povinné parametry: 62


o hustota sběrné sítě s minimálním počtem míst zpětného odběru zřízeného na základě smlouvy s obcí, o cíle zpětného odběru (procentuálně z množství výrobků uváděných na trh v posledních třech letech) s minimálním poměrem zpětně odebraných výrobků na základě smluv s obcemi, o cíle pro využití a materiálové využití zpětně odebraných výrobků. • V případě, že výrobce/kolektivní systém nebude plnit kvóty sběru, bude obcím založeno právo požádat výrobce či kolektivní systém o uzavření smlouvy na zřízení místa zpětného odběru v rámci systému nakládání s komunálním odpadem. Tato smlouva bude uzavřena za pro obce jednotných, ale nediskriminačních podmínek. U některých komodit, tradičně sbíraných v obcích, může být toto právo obcí rozšířeno. Dalším cílem je zabezpečení dostupnosti VUŽ pro výrobce, omezení úniků VUŽ do šedé ekonomiky s následným neodborným nakládáním a zajištění průkazné evidence výrobků uvedených na trh i zpětně odebraných. • Nakládat se zpětně odebranými výrobky budou moci pouze povinné osoby, tj. výrobci a kolektivní systémy, resp. osoby, které budou výrobci nebo kolektivními systémy pověřeny. Původce odpadu nebo spotřebitel budou mít povinnost odevzdat VUŽ jen na místo zpětného odběru (místo odděleného sběru). Provozovatelé místa zpětného odběru (resp. místa odděleného sběru), budou moci VUŽ předat jen oprávněnému systému (individuálnímu nebo kolektivnímu). Výkupny druhotných surovin nebudou oprávněny přijímat VUŽ, ani jejich části. • Tok VUŽ (použitých vybraných výrobků odevzdaných ke zpětnému odběru) bude sledován (evidován) od místa zpětného odběru (odděleného sběru) až do místa zpracování. • U komodit, kde je to nařízeno směrnicemi EU, budou výrobci/kolektivní systémy povinni rozlišovat jednotlivé skupiny či kategorie vybraných výrobků uvedených na trh a zpětně odebraných (např. skupiny elektrozařízení, druhy baterií) a evidovat je v souladu s členěním v evropských předpisech. Je zapotřebí motivovat subjekty k plnění povinností v oblasti zpětného odběru, vynutit, aby zpětný odběr probíhal v souladu s právní úpravou popsanou výše a rozdělit kontrolní pravomoci mezi jednotlivé kontrolní orgány. • Jednoznačně legislativně stanovit a rozdělit kompetence mezi ČOI a ČIŽP v jednotlivých fázích a oblastech zpětného odběru. • Legislativně upravit pravomoc obecních úřadů obcí s rozšířenou působností (případně KÚ) pro kontrolu, zda individuálně plnící výrobci a kolektivní systémy plní kritérium dostupnosti míst zpětného odběru pro spotřebitele. • Při neplnění kvót sběru ze strany kolektivních systémů nebo individuálních systémů uložit správní poplatky (obdoba poplatků v oblasti ochrany ovzduší), které budou příjmem Státního fondu životního prostředí (SFŽP). Korektně 63


•

•

plnící kolektivní systémy a výrobci budou moci na základě vyhlášeného programu SFŽP využít takto získané prostředky pro informování spotřebitelů, případně na jiné aktivity v oblasti zpětného odběru (pozitivní motivace). Při neplnění povinností zpětného odběru ze strany kolektivních systémů nebo individuálně plnících výrobců stanovit pravomoci kontrolním orgánům pro uložení sankcí. Legislativně upravit povinnost výrobce/dovozce prokázat se při dovozu výrobků s povinností zpětného odběru celní správě evidenčním číslem zápisu do Seznamu výrobců. Bez prokázání evidenčního čísla nebude zboží procleno.

3.2.9 Autovraky V problematice autovraků bude třeba: • Sjednotit terminologii odpadového proudu autovraků s předpisy EU. • Zařadit vozidla s ukončenou životností do režimu zpětného odběru. • Zajistit majiteli nebo poslednímu uživateli bezplatnost odevzdání vozidla autorizovanému zpracovateli. • Vytvořit nástroje, jež zamezí úniku autovraků mimo systém legální ekologické likvidace. • Vytvořit nástroje, pomocí kterých bude možno vyžadovat dokladování o ekologické likvidaci i v případech vozidel dovezených na přestavby či na náhradní díly. • Přenést financování systému na subjekty, jimž tuto povinnost ukládá EU dle zásady znečišťovatel platí, případně toto financování rozvrhnout mezi více poplatníků. • Zrušit povinnost zpracovatelů uzavírat smlouvy s výrobci vozidel či akreditovanými zástupci.

64

Kapitola 4 Vybrané toky odpadů v ČR

4 Vybrané toky odpadů v ČR V této kapitole se zaměříme na vybrané toky odpadů: směsný komunální odpad (SKO), živnostenský odpad, biologicky rozložitelný odpad (BRO), autovraky, odpady z použitých elektrozařízení (elektroodpady), obaly a odpady z obalů. Tyto toky odpadů jsou předmětem výzkumu v našem projektu VaV MŽP SPIIf1/30/07 a podrobněji je popíšeme z pohledu podmínek v ČR.

4.1 Komunální odpad Odpady z obcí zahrnují kromě komunálního odpadu i další odpady vznikající na území obce např. stavební odpad, odpad z čištění odpadních vod a další odpad zařazený mimo KO (skupinu 20 Katalogu). V produkci KO je kromě odpadů z provozu domácností, odpadů z čištění veřejných komunikací a prostranství a odpadů z údržby veřejné zeleně obsažena i produkce živnostenských odpadů (odpad podobný KO, který vzniká z nevýrobní činnosti a provozu živností, úřadů a škol). Problematikou KO se zabývá i výzkumný projekt VaV MŽP č. SP/2f1/132/08 „Výzkum vlastností komunálních odpadů a optimalizace jejich využívání“, který je součástí Resortního programu výzkumu v působnosti MŽP na léta 2007–2013 s počátkem řešení projektů v roce 2007. Na svých webových stránkách, [36], informuje o projektu, jeho časovém postupu a výsledcích řešení. Projekt je zaměřen na analýzy složení KO a na zjišťování některých dalších fyzikálních a chemických charakteristik. Předmětem výzkumu tohoto projektu je SKO a objemný odpad. Na jeho webu lze nalézt i důležité informace a zajímavosti z oblasti vlastností KO, terminologie, prevence a nakládání s těmito odpady.

4.1.1 Produkce a nakládání s KO v ČR Z dlouhodobého hlediska produkce KO (tj. všech odpadů zařazených do skupiny 20 Katalogu) přesahuje v posledních letech pravidelně hranici 4 Mt ročně (4,39 Mt v roce 2007) podle evidence MŽP a navíc vykazuje vzrůstající trend. SKO tvoří přibližně tři čtvrtiny (2,81 Mt v roce 2007) tohoto množství KO. Příznivé změny nastávají ve způsobech sběru KO. V posledních letech obyvatelé stále více využívají možnosti tříděného sběru a svozu objemného odpadu. Množství odpadu z obcí má podle Českého statistického úřadu (ČSÚ) setrvalý nárůst z 3,4 Mt v roce 2006 na 3,5 Mt v roce 2007 a 3,6 Mt v roce 2008. Komunální odpad se v roce 2008 podílel na produkci odpadu z obcí 85,7 %. Měrné množství SKO připadající na jednoho obyvatele ČR bylo v tomto roce 305 kg. V tomto množství jsou však zahrnuté pouze KO, které projdou obecními systémy nakládání s odpadem (detaily metodiky se zabývá vyjádření Svazu měst a obcí18) a naopak chybí složky KO, využité nebo odstraněné jinými způsoby 18

http://denik.obce.cz/go/clanek.asp?id=6362957

65


(např. domácím kompostováním, nepovolenými drtiči odpadů, zkrmováním, nelegálním spalováním apod.) Za příznivý lze považovat nárůst množství vytříděného KO. V roce 2006 bylo vytříděno 32 kg KO na obyvatele, v roce 2007 pak 37 kg a v roce 2008 to bylo již 44 kg KO na obyvatele. Podrobnější údaje jsou uvedeny v Tabulce 4.1. Graf 4.1: Vývoj produkce a třídění KO v obcích v letech 2002–2008 [Zdroj: ČSÚ] v kg/ob. kg per capita

300 250 200 150

261

263

253

252

259

264

256

16

27

26

29

32

37

44

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

100 50 0

Odděleně sbírané složky

Ostatní komunální odpad (bez odděleně sbíraných složek)

Zatímco v roce 2002 tvořil oddělený sběr 5,9 % produkce KO (16 kg na obyvatele), tak v roce 2008 již bylo vytříděno 14,3 % KO na obyvatele. Vzhledem k roku 2002 vzrostlo množství vytříděného odpadu téměř třikrát, zatímco svoz objemného odpadu jen o necelou čtvrtinu. Tabulka 4.1: Vývoj produkce a třídění KO v obcích ČR v letech 2004–2008 [Zdroj: [60]] Položka KO celkem

běžný svoz svoz objemného odpadu odděleně sbírané složky KO odpady z komunálních služeb*

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

kt

2 845

2 856

2 841

2 954

3 037

3 025

3 176

%

100

100

100

100

100

100

100

kt

2 122

2 202

2 206

2 260

2 305

2 274

2 283

%

75

77

78

77

76

75

72

kt

290

248

245

282

284

303

362

%

10

9

9

10

9

10

11

kt

166

278

268

300

327

386

454

%

6

10

9

10

11

13

14

kt

266

129

122

111

123

61

76

%

9

5

4

4

4

2

2

66


Obce v roce 2008 vykázaly produkci 3,6 Mt odpadů (nárůst o 4,8 % oproti roku 2007), z toho produkce KO byla 3,2 Mt (tj. 305 kg na obyvatele v roce 2008, 293 kg na obyvatele v roce 2007). Kromě KO vykazují obce i další odpad vzniklý na jejich území, zejména stavební a demoliční odpady, odpady z čištění odpadních vod a další odpady zařazené v Katalogu mimo KO. Největší podíl KO, 71,9 %, tvořil běžný svoz (odpad z popelnic, z kontejnerů nebo svozových pytlů), 14,3 % činil tříděný odpad (sklo, papír, plasty) a 11,4 % tvořil objemný odpad (koberce, nábytek). Když srovnáme množství KO na obyvatele v členských zemích EU, tak je vidět, že ČR patří k zemím s nižší produkcí KO na obyvatele v EU, nicméně údaje Eurostatu nejsou plně porovnatelné z důvodu odlišné metodiky stanovení v různých členských zemích. Tabulka 4.2: Produkce KO v členských zemích EU v [kg/obyvatele] v letech 2002–2007 [Zdroj: Eurostat] 2002

2003

2004

2005

2006

2007

EU (27)

528

516

514

517

523

522

EU (15)

577

565

564

558

564

562

(e)

(e)

(e)

(e)

(e)

Belgie

489

469

489

482

483

492

(e)

Bulharsko

500

499

471

475

446

ČR

279

280

278

289

296

Dánsko

665

672

696

737

741

Estonsko

406

(e)

449

(e)

(e)

Finsko

459

466

470

479

495

Francie

532

513

523

532

538

Irsko

698

736

745

740

804

Island

478

485

506

521

570

Itálie

524

524

538

542

553

550

Kypr

709

724

739

739

745

754

Lotyšsko

338

298

311

310

411

377

Litva

401

383

366

376

390

400

Lucembursko

656

684

683

678

684 (e)

694 (e)

Maďarsko

457

(e)

454

460

468

456

Malta

543

581

625

624

624

Německo

640

601

587

564

563

Nizozemsko

622

610

625

624

622

630

Norsko

677

696

724

759

793

824

Polsko

275

(i)

(i)

(i)

(e)

(e)

Portugalsko

439 (b)

447

436

446

454 (i)

472 (e)

609

609

620

620

653

597

Rakousko

418

463

260

256

67

436

319

466

321

468 294 801

(e)

536 (e) 507 541

(e)

788 566

(e)

652 564

322

(e)

(e)

Kapitola 4 Vybrané toky odpadů v ČR (e)

Rumunsko

383

350

345

377

388

Řecko

423

428

433

438

443

448

418

417

423

432

441

297

274

289

301

309

(e)

597

599

482

497

663

711

(e)

415

585

587

Slovinsko

407

(b)

SR

283

(b)

Španělsko

645

655

Švédsko

468

471

464

608

Švýcarsko

678

670

662

(b)

Turecko

450

445

421

(b)

600

(i)

Velká Británie

593

605

438

379

588

(e)

518 724 430

(s)

572

Legenda: (e) odhad, (s) odhad Eurostatu, (b) výkyv v časové řadě.

Nakládání s KO je v ČR v současnosti reprezentováno jeho odstraňováním především skládkováním, přičemž roční množství skládkovaných KO neustále narůstá. Podobná situace je na Slovensku, zatímco v ostatních zemích Visegrádu a členských zemích EU dochází k poklesu množství skládkovaného odpadu, viz Tabulka č. 4.3. Tabulka 4.3: Skládkování KO ve vybraných zemích EU [kg/obyvatele] v letech 2002–2007 [Zdroj: Eurostat] EU (27) EU (15) ČR SR Maďarsko Polsko Rakousko Itálie

2002

2003

2004

2005

2006

2007

270 264 205 222 384 265 187 331

256 248 201 233 390 251 183 314

240 230 222 222 381 241 (e) 126 306

222 207 209 228 382 226 (e) 112 295

221 205 234 234 376 236 98 298

213 195 243 240 341 239 (e) 86 286

Legenda: (e) odhad

V roce 2000 činila celková produkce KO v ČR 4,258 Mt a z toho bylo 60 % objemu odstraněno skládkováním a 8 % spalováním. Objem produkce KO v roce 2006 činil 3,979 Mt avšak 81 % z tohoto množství bylo odstraněno skládkováním a jen 0,05 % spalováním [10]. Jednou z příčin tohoto stavu je podle MŽP skutečnost, že se dosud nepodařilo na regionální úrovni vytvářet ISNO a zajišťovat dostatečné technologické kapacity pro plnění cílů POH ČR [10]. Nedařilo se zcela, v rámci vybavenosti území zařízeními pro nakládání s odpady, propojovat tato zařízení do funkčních ISNO v jednotlivých krajích, jak požaduje POH ČR.

68


4.2 Živnostenský odpad Orientační údaje o produkci živnostenských odpadů v ČR byly získány v projektu VaV MŽP č. SD 720/2/00 „Intenzifikace sběru, dopravy a třídění komunálního odpadu“ na základě poměru počtu nádob (domácnosti /nedomácnosti) ve svozových oblastech jednotlivých typů zástaveb (venkovská a městská) [1]. Z těchto údaje vyplynulo, že KO nepocházející z oblasti bydlení (tj. živnostenský odpad, průmyslový odpad a odpad z úřadů podobný odpadu z domácností) představuje ve venkovské zástavbě cca 20 až 30% a v městské zástavbě dokonce 50 až 60% výskytu KO [15].

4.2.1 Odhad produkce živnostenského odpadu Problematika množství vzniku živnostenských odpadů pomocí identifikace jeho produkce podle odvětvové klasifikace ekonomických činností (OKEČ) byla řešena v letech 2005 až 2007 v studii autorizované obalové společnosti EKO-KOM, a. s. „Kvantitativní a kvalitativní charakteristiky komunálního odpadu v ČR, část I.“, kde byla sledována produkce živnostenského odpadu v KO dle jednotlivých odvětví dle klasifikace OKEČ. Odhad roční produkce živnostenského odpadu v KO v letech 2000 až 2005 činil cca 1,98 Mt, odhad produkce domovního a objemného odpadu v KO pak dalších cca 2,23 Mt/rok [2]. Dle výsledků této studie více než 80 % produkce živnostenských odpadů připadalo na odpady z následujících OKEČ: stavebniny (OKEČ 52.4), úřady veřejné správy (OKEČ 75.1, 75.2, 75.3), účelové stravování (OKEČ 55.51), restaurace (OKEČ 55.30), prodej, opravy a údržbu motorových vozidel (OKEČ 50.20), výčepy a bary (OKEČ 50.40), hotely, botely a motely (OKEČ 55.10). Hmotnostně nejvýznamnějším druhem byl SKO, který se u jednotlivých OKEČ pohyboval v rozpětí 39 – 85 % produkce všech druhů odpadů dané OKEČ [15]. Téměř 80 % produkce živnostenských odpadů pocházelo ze skupiny 20 Katalogu, tj. KO. K dalším významným skupinám živnostenských odpadů patřily odpadní obaly a odpady olejů a stavební a demoliční odpady. Polovinu hmotnosti živnostenských odpadů v ČR tvořil v uvedeném období SKO. Tato skutečnost ukazuje na velmi nízkou úroveň třídění odpadů ve sféře služeb v té době [2]. Celková produkce KO (včetně živnostenských odpadů, tj. odpadů od původců z výrobní i nevýrobní sféry zařazených ve skupině KO) v letech 2002–2007 uvedena v Tabulce 4.4, která byla vytvořena na základě ročních hlášení o produkci odpadů podle vyhlášky č. 382/2001 Sb. Obdobně jako v ostatních členských zemích EU je ze souhrnných údajů o produkci KO v ČR obtížné oddělit odpad od živnostníků, úřadů apod., kteří využívají obecních systémů nakládání s odpady. Největší část živnostenského odpadu je tak zahrnuta v Tabulce 4.4 v rámci produkce celkového množství KO.

69


Tabulka 4.4: Vývoj produkce KO v ČR v [Mt/rok] v letech 2002–2007 [Zdroj: [61]] Rok

2002

2003

2004

2005

2006

2007

Odpady komunální, podobné odpady ze živností, z úřadů a z průmyslu, včetně odděleně sbíraných složek těchto odpadů

4,615

4,446

4,651

4,439

3,979

4,130

Živnostenský odpad je aktuálně předmětem výzkumu projektu VaV MŽP č. SP/II/2f1/2/07 „Identifikace prevenčního potenciálu živnostenských odpadů v ČR a jeho uplatnění v praxi“ [33], kde bylo provedeno v roce 2008 dotazníkové šetření Českým ekologickým a manažerským centrem (CEMC) ve spolupráci s Asociací malých a středních podniků a živnostníků (AMSP) a Svazem českých a moravských výrobních družstev (SČMVD) u 135 společností mj. o způsobu jejich nakládání s odpady. Toto šetření ukázalo současné trendy v nakládání se živnostenským odpadem v ČR. Bylo zjištěno, že malé společnosti do 25 zaměstnanců ve většině případů neřeší odvoz odpadů přímo se svozovou firmou, ale využívají nádoby na odpad poskytnuté v rámci nájemného vztahu obcí. Větší společnosti už řeší svoz převážně smluvně se svozovou společností. Také více prodávají odpad jako druhotnou surovinu, než je tomu u malých společností (pouze 14%), kde se málo využívá burza odpadů, viz graf 4.2. Graf 4.2: Nakládání s odpady [Zdroj: [33]]

Na webu projektu SP/II/2f1/2/07 [33] lze nalézt jak výstupy jeho řešení, tak i další užitečné informace o zahraničních zkušenostech z EU a prezentace a články řešitelů. Z hlediska zjištěných poznatků ve výše uvedených projektech lze pro systém nakládání s živnostenským odpadem v rámci ISNO stanovit následující zásady: 70


• •

•

•

kvalitní informovanost dotčených subjektů v ISNO o možnostech nakládání s odpadem a spolupráce s obcí; předcházení využívání obecního systému nakládání s odpady subjekty bez uzavřené smlouvy s obcí a navyšování množství KO o skryté živnostenské odpady; důraz na třídění a minimalizaci produkce KO, s tím související nejen dodržování pravidel a požadavků legislativy ze strany původců, ale i nabídky sortimentu zpracovávaných odpadů v systému obce; přizpůsobení ISNO v obcích podmínkám konkrétní lokality dle charakteru živnostenských provozů (obchodní zóny, administrativní a úřední centra, drobné služby apod.).

4.3 Biologicky rozložitelný odpad V POH ČR je stanoveno snížit maximální množství biologicky rozložitelných komunálních odpadů (dále jen BRKO) ukládaných na skládky tak, aby podíl této složky činil v roce 2010 nejvíce 75 % hmotnostních, v roce 2013 nejvíce 50 % hmotnostních a výhledově v roce 2020 nejvíce 35 % hmotnostních z celkového množství BRKO vzniklého v roce 1995. Tím by se splnily závazky ČR vyplývající ze Směrnice 1999/3/ES o skládkách. Přehled stavu plnění výše uvedených cílů ve snižování podílu BRKO v odpadu ukládaném na skládky je podle [10] uveden v tabulce č. 4.5 a grafu 4.3. Tabulka 4.5: Množství BRKO ukládaného na skládky v ČR v letech 2004–2007 a požadované množství Směrnicí 1999/3/ES [Zdroj: MŽP] 1995 cílové množství skutečné množství

2004

2005

2006

2010

2013

2020

1,147

0,765

0,535

-

75

50

35

1,425

1,471

-

-

-

124

127

-

-

-

[Mt]

1,530

[%]

100

-

-

-

[Mt]

1,530

1,311

1,363

133

114

119

[%

cíle 2010]

2007

Z tabulky 4.5 a grafu 4.3 vyplývá, že pro splnění cíle pro rok 2010 je nutné z množství sládkovaných BRKO odklonit v porovnání s rokem 2007 celkem 324 000 t, tj. zhruba 31 kg BRKO na obyvatele. Oproti cílovému stavu tedy dochází v posledních letech k nárůstu podílu sládkovaného BRKO a splnění cíle pro rok 2010 se při zachování současného trendu jeví jako málo pravděpodobné. Celkový potenciál odděleně sbíraného BRO se odhaduje podle Zelené knihy až na 150 kg ročně na obyvatele a rok, včetně kuchyňského odpadu a zahradního odpadu z domácností, odpadu z parků a zahradního odpadu z veřejných prostranství a odpadu z potravinářského průmyslu. 71


Graf 4.3: Množství BRKO ukládaných na skládky [Zdroj: CENIA]

Produkce tříděného BRKO (uvažován je pouze odpad 20 01 38 a 20 02 01 dle Katalogu) přitom činila podle ISOH v roce 2007 za ČR pouze zhruba 13,85 kg na obyvatele. Z pohledu současného stavu nakládání s KO v ČR lze pro zajištění odklonu BRKO ze skládkovaného KO a splnění cílů dle POH ČR uvažovat následující možnosti: • celkové snížení produkce KO, • plné využití kapacit stávajících spaloven SKO, • výstavba nových kapacit pro energetické využití SKO, • výstavba zařízení pro mechanicko-biologickou úpravu SKO, • zajištění tříděného sběru BRKO na úrovni domácností a jejich využití v odpovídajících zařízeních typu kompostáren a bioplynových stanic. Vyhláška BRO nastavuje zjednodušení podmínek pro provoz zařízení na zpracování bioodpadů a pro nakládání s výstupy ze zpracování. Připravovaný nový Zákon o odpadech předpokládá zachycení části BRO na úrovni domácností (tříděný sběr BRO jako novou povinnost pro obce), podporu jeho materiálového využití (komunitní a obecní kompostárny) a zavedení nových nástrojů pro prevenci vzniku odpadu.

4.3.1 Produkce BRO na úrovni obce Na úrovni obce, kde původce odpadu je obec, mohou být produkovány následující skupiny BRO dle jejich původu: • BRO z údržby obecní zeleně (travní seč, větve, křoví, listí), 72


•

•

BRO ze tříděného sběru zeleného odpadu (rostlinná biomasa, dřevo z údržby zahrad, ovoce, zelenina, zbytky a odřezky potravin rostlinného původu) – tzn. tříděný sběr v prostředí převážně zástavby rodinných domů, BRO ze tříděného sběru charakteru kuchyňského odpadu (odpad s předpokládaným výskytem výrazného podílu zbytků potravin rostlinného i živočišného původu) – tzn. tříděný sběr v prostředí převážně bytové zástavby nebo sběr zaměřený pouze na BRKO z provozu domácností.

t/rok

Graf 4.4: Vývoj produkce BRKO v letech 2002–2007 [Zdroj: ISOH]

250000 200000 150000 100000 50000 0 2002

2003

2004

2005

rok

2006

2007

S provozem zařízení obce dále úzce souvisí produkce následujících BRO, kde původce je převážně právnická osoba mimo obce: • odpad z kuchyní, stravoven a jídelen (zbytky jídel, odpad z odlučovačů tuků – očekáván je výrazný podíl odpadu živočišného původu), • kaly z čistíren komunálních odpadních vod. Tyto odpady mohou (ale nemusí) doplňovat spektrum odpadů zpracovávaných v rámci systému nakládání s BRO obce.

4.3.2 Některé specifické druhy BRO Biologicky rozložitelný odpad z kuchyní a stravoven (číslo 20 01 08 dle Katalogu) a Jedlý olej a tuk (číslo 20 01 25 dle Katalogu) jsou odpady, které mají na úrovni obcí charakter odpadu z drobných živností. Částečně se může jednat o odpad charakteru vedlejších produktů živočišného původu (VPŽP). Odpadní dřevo neuvedené pod číslem 20 01 37 (číslo 20 01 38 dle Katalogu) může zahrnovat odpad z údržby obcí (prořezy dřevin), ale i jiné odpadní dřevo soustředěné např. na sběrných dvorech. Biologicky rozložitelný odpad (číslo 20 02 01 dle Katalogu) v tabulkách 4.6 a 4.7 může zahrnovat odpad z údržby obecní zeleně, hřbitovní odpad, odpad ze sběrných dvorů i odpad ze tříděného sběru BRKO na úrovni domácností. 73


Tabulka 4.6: Produkce vybraných BRO v ČR v letech 2003–2008 [Zdroj: ČSÚ – za ekonomicky činné subjekty] Číslo dle Katalogu a Jedno tky název odpadu 20 01 08 [t/rok] kuchyňský [kg/ob.] BRO 20 01 25 je- [t/rok] dlý olej a tuk [kg/ob.] 20 01 38 dřevo

[t/rok]

20 02 01 BRO

[t/rok]

celkem BRKO

[t/rok]

[kg/ob.]

[kg/ob.]

[kg/ob.]

2003

2004

2005

2006

2007

2008

8 481

7 219

6 348

8 591

9 276

9 033

0,8

1

1

0,8

0,9

0,9

1 519

1 371

1 420

1 886

2 067

2 267

0,1

0

0

0,2

0,2

0,2

2 844

2 980

2 288

5 391

5 411

5 989

0,3

0

0

0,5

0,5

0,6

33 063

35 006

45 814

43 386

29 312

37 326

3,2

3

5

4,2

2,9

3,7

45 907

46 576

55 870

59 255

46 066

54 615

4,5

5

6

5,8

4,6

5,5

Tabulka 4.7: Produkce vybraných BRKO v ČR v letech 2002–2007 [Zdroj: ISOH] Číslo dle Katalogu a Jedno tky název odpadu 20 01 08 [t/rok] kuchyňský [kg/ob.] BRO 20 01 25 je- [t/rok] dlý olej a tuk [kg/ob.] 20 01 38 dřevo

[t/rok]

20 02 01 BRO

[t/rok]

celkem BRKO

[t/rok]

[kg/ob.]

[kg/ob.]

[kg/ob.]

2002

2003

2004

2005

2006

2007

11 622

6 989

30 870

39 639

9 528

14 418

1,1

0,7

3

3,9

0,9

1,4

3 405

1 461

4 494

1 593

1 359

2 780

0,3

0,1

0,4

0,2

0,1

0,3

7 402

8 578

7 196

6 342

10 429

12 140

0,7

0,8

0,7

0,6

1

1,2

98 544

89 837

99 512

194 611

122 833

130 354

9,7

8,8

9,7

19

12

12,6

120 973

106 865

142 072

242 185

144 149

159 692

11,9

10,5

13,9

23,7

14

15,5

Z tabulky 4.6 je například vidět, že produkce odpadu z kuchyní a stravoven (číslo 20 01 08 dle Katalogu) činila v roce 2008 0,9 kg na obyvatele. Dle průzkumů Výzkumného ústavu rostlinné výroby (VÚRV) činí však produkce kuchyňského 74


odpadu z gastroprovozů 7,3 kg až 29,2 kg na obyvatele za rok [21]. Disproporce mezi předpokládanou a vykazovanou produkcí odpadu je dána částečně důsledkem nepovoleného používání drtičů kuchyňského odpadu, částečně důsledkem netřídění tohoto odpadu (odpad je odstraňován společně v SKO) a dále jeho zkrmování v rozporu s platnými předpisy [21]. S ohledem na stávající situaci ČR lze předpokládat, že podíl tříděného sběru BRKO na úrovni domácností je v rámci celkové produkce za rok 2008 i celkové produkce v dřívějších létech velmi nízký.

4.3.3 BRO z údržby obecní zeleně Dosažitelné množství BRO z údržby obecní zeleně lze obecně stanovit dle rozlohy zelených ploch nebo vyjádřit v přepočtu na obyvatele. Pro potřeby úkolu VaV MŽP č. SL/7/115/05 „Výzkum možností využívání zeleného odpadu z městských aglomerací“ [3] byly např. k výpočtu pro potřeby stanovení produkce BRO z údržby zeleně města Brna převzaty následující přepočty dle Generelu zeleně města Brna, o kterých lze předpokládat, že se nebudou významně lišit ani v ostatních lokalitách: Tabulka 4.8: Produkce BRO z veřejné zeleně města Brna [Zdroj: Magistrát města Brna] Plocha

produkce zeleného odpadu

městská a krajinná zeleň

4,5 t/ha/rok

Hřbitovy

4,5 t/ha/rok

zeleň ze zahrad a chat

3 až 4,5 t/ha/rok

doprovodná zeleň na zastavěných plochách

1 až 1,5 t/ha/rok

Po aplikaci jednotlivých koeficientů na rozlohy ploch uvádí [3] roční produkci zeleného odpadu města Brna ve výši 11 000 t až 16 000 t, což představuje produkci na obyvatele města ve výši 28,3 kg až 41,1 kg ročně. Tyto údaje dobře odpovídají zkušenostem z provozu kompostáren společnosti SITA CZ. Například návoz BRO z údržby zeleně v městech Příbor a Kopřivnice na kompostárnu Příbor činil v roce 2006 1 230 t. Vzhledem k počtu 32 500 obyvatel obou měst činí produkce BRO z údržby obecní zeleně 37,8 kg na obyvatele za rok. Obdobně v případě kompostárny Boskovice činil v roce 2006 návoz BRO z údržby zeleně ve městě Boskovice 398 t, což při počtu jeho obyvatel cca 11 500 znamená produkci BRO z údržby zeleně 34,6 kg na obyvatele za rok. Množství BRO získané z údržby obecní zeleně je tedy poměrně variabilní a je závislé na řadě faktorů jako je typ sídla, podíl jednotlivých druhů zástavby, charakter a rozsah zelených ploch, klimatické podmínky a podobně. 75


Některé zdroje19 uvádí výtěžnost BRO z údržby zeleně ve výši 4,5 t/ha až 10 t/ha.

4.3.4 Kompostování Kompostování má v ČR dlouholetou tradici spojenou především se zpracováním zemědělských a zahradnických přebytků. Produkce kompostu v ČR dosáhla maxima v polovině osmdesátých let, kdy bylo vyrobeno 2,8 Mt kompostu, jehož aplikace byla finančně podporována ze státních zdrojů. Obdobná situace nastala v roce 2000, kdy byla aplikace kompostu na půdu dotována Ministerstvem zemědělství částkou 300 Kč/t a v zemědělství bylo využito celkem 1,2 Mt kompostu. Současná souhrnná produkce kompostů (zemědělské přebytky + BRO) činí cca 0,7 Mt/rok s tím, že pouze zhruba polovina této produkce je využita v zemědělství a krajinářství [20]. Podle statistické ročenky životního prostředí ČR z roku 2007 [61] bylo v ČR v režimu zákona o odpadech provozováno k 31. prosinci 2006 dohromady 99 kompostáren s celkovou povolenou kapacitou 885 559 t odpadu na vstupu za rok. Tabulka 4.9: Množství BRO z KO využitého v kompostování v [t] v letech 2005–2007 [Zdroj: CENIA] Rok

2005

2006

2007

-

283 412

375 213

48 760

61 475

79 583

kompostování celkem z toho BRO z KO

V tabulce 4.9 jsou uvedeny údaje dle evidence odpadů s kódem nakládání N13 (kompostování). Je z ní vidět, že množství kompostu z BRO v letech 2006 a 2007 rostlo jak v oblasti zemědělství, tak v komunální sféře, avšak kapacita kompostáren zůstala nenaplněna. Přínosem metody kompostování pro zpracování BRKO je skutečnost, že se jedná o tradičně používanou technologii s nízkými provozními náklady. Problémem u kompostování může být, dle konkrétních podmínek provozu, odbyt kompostu. Zemědělství nejeví nyní zájem o využití kompostu z BRKO ke hnojení půdy, jeho potřeba živin je pokrývána kompostováním vlastních přebytků a zaoráváním zbytků po sklizni plodin do půdy. Přesto je tento způsob hospodaření zemědělců z hlediska vyrovnané bilance organické hmoty v půdě deficitní. Na 1 ha orné půdy by mělo být aplikováno k udržení její úrodnosti dalších 1,8 t kompostu, což představuje pro celou ČR potenciál 5,4 Mt kompostu ročně [20]. Vzhledem k finančně dražší aplikaci kompostu je však dávána v zemědělství přednost aplikaci chemických hnojiv.

19

http://biom.cz/cz/

76


Mapa 4.1: Rozmístění kompostáren v ČR v r. 2009 [Zdroj: ZERA]

4.3.5 Anaerobní fermentace Dle údajů projektu VaV MŽP č. SL/7/48/05 [12] bylo v roce 2005 v ČR cca 100 čistíren odpadních vod (ČOV) s anaerobní stabilizací kalu, 12 potravinářských a 15 zemědělských bioplynových stanic. Podle statistického šetření výzkumného projektu VaV MŽP č. SP/2f1/57/08 „Zlepšení využívání SKO s cílem snižování množství BRKO odpadů ukládaných na skládky a vytvoření kapacit pro zpracování biologicky rozložitelných odpadů, včetně odpadů z kuchyní a stravoven“bylo zjištěno, že koncem roku 2009 bylo provozováno nebo před dokončením 57 bioplynových stanic (BPS) s možností příjmu BRO v režimu zákona o odpadech nebo s možností příjmu komunálních odpadů charakteru VPŽP. Celková kapacita těchto stanic se pohybuje zhruba okolo 300 000 t materiálu za rok s tím, že pouze část kapacity je využívána odpadem charakteru BRO nebo VPŽP. Dále bylo v období konec roku 2007 informačním systémem EIA MŽP evidováno celkem 109 záměrů na výstavbu bioplynové stanice (od roku 2002). Množství BRO, které byly využity zpracováním v BPS, je dle evidence odpadů problematické rozlišit. Evidenčně může být takové nakládání s odpadem zahrnuto pod způsoby nakládání R1 (využití odpadu způsobem obdobným jako paliva nebo jiným způsobem k výrobě energie) nebo R3 (získání/regenerace organických látek, které se nepoužívají jako rozpouštědla (včetně biologických procesů mimo kompostování). Statistiky pod těmito kódy nakládání zároveň zahrnují řadu dalších způsobů využívání odpadu. 77


Mapa 4.2: Rozmístění provozovaných BPS a BPS ve výstavbě v ČR v r. 2009 [Zdroj: CZ BIOM]

Oproti kompostování BRKO je výhodou BPS možnost výroby a prodeje dotované elektrické energie. Nevýhodou pak je požadavek na stálý vstup materiálu do reaktoru BPS bez výrazných výkyvů v jeho kvalitě. Produkce BRKO je však převážně sezónně variabilní v objemu produkce i ve skladbě odpadu. BPS založená na stálém toku vstupních materiálů ze zemědělství nebo potravinářské výroby však může být vhodným řešením pro využití BRKO, jehož množství i kvalita jsou průběhu roku poměrně stálé. Obdobným problémem jako v případě výroby kompostu může být odbyt zbytku po fermentaci (tzv. digestátu) z BPS, který vyžaduje aplikaci do zemědělské půdy, případně odvodnění a další nakládání s odpadní vodou (čistění) a odvodněným kalem (např. aplikace na zemědělskou půdu nebo kompostování).

4.3.6 Energetické využití BRO Energetické využívání odpadové biomasy je v ČR dosud málo rozšířeným způsobem nakládání s BRO. Centrální statistiky [77] evidují množství obnovitelné energie vyrobené spalováním SKO, které stagnuje (počet spaloven 78


SKO se od roku 1999, kdy byla uvedena do provozu spalovna v Liberci, nemění). Dále je evidováno množství energie vyrobené spalováním bioplynu (výroba plynu z různých zdrojů), která však nezaznamenává tak rychlý nárůst jako v zemích EU. Tento stav v ČR dokumentuje tabulka 4.10 z [77] a graf 4.5. Graf 4.5: Vývoj hrubé výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů energie v [GWh] [Zdroj: MPO]

Tabulka 4.10: Energetické využití bioodpadů v ČR [Zdroj: [77]] typ produkce

Zdroj

2003

produkce tepelné energie [TJ]

Bioplyn

1 729 2 102,4 2 335,4 2 655,6 3 188,6 2 402,9

BRKO

2 442,2 2 505,3 2 346,4 2 241,3 2 459,4

produkce elektrické energie [MWh]

Bioplyn

107 856 138 793 160 857 175 837 215 223 266 868

BRKO

9 588

2004

10 031

2005

10 612

2006

11 264

2007

11 975

2008

590,6

11 684

Vyhláška č. 482/2005 Sb., o stanovení druhů, způsobů využití a parametrů biomasy při podpoře výroby elektřiny z biomasy, uvádí mezi druhy biopaliv palivový kompost. Tento způsob využívání odpadní biomasy může být dle lokálních podmínek vhodnou cestou k využívání BRKO z komunální sféry. V současné době je výroba palivového kompostu provozována v minimální míře, nicméně do provozu jsou postupně uváděna zařízení a technologie určené pro tento způsob využívání biogenního odpadu [9]. Tento způsob nakládání s BRKO předpokládá nakládání s biogenní složkou společně s ostatním SKO.

4.3.7 Současné nakládání s BRO na komunální úrovni SKO je v ČR v největší míře ukládán na skládky, v menší míře pak spalován ve spalovnách komunálního odpadu. V ČR doposud nejsou v provozu zařízení některého z typů mechanicko-biologické úpravy (MBÚ) SKO.

79


Mapa 4.3: Rozmístění skládek v ČR v r. 2007 [Zdroj: CENIA]

K 31. prosinci 2007 bylo v ČR provozováno 283 skládek [61], z tohoto počtu pak 64 skládek skupiny S-IO, která je určena k ukládání inertního odpadu, 201 skládek skupiny S-OO, která je určena k ukládání SKO, dalších 35 skládek skupiny S-NO, která je určena k ukládání nebezpečného odpadu, z nichž 19 má sekce k ukládání komunálních odpadů. Souhrnná kapacita skládek S-OO činila k uvedenému datu 53,9 milionů m3, kapacita S-IO skládek pak dalších 70,3 milionu m3 a kapacita S-NO skládek činila 12,8 milionů m3. K 16. červenci 2008 bylo v ČR evidováno pouze 221 skládek, z čehož 155 skládek je skupiny S-OO, [54]. Odstranění BRKO uložením na skládky společně s ostatním zbytkovým odpadem z SKO z obcí je nežádoucí s ohledem na cíle snižování podílu BRKO v odpadu ukládaném na skládky podle Směrnice 1999/3/ES o skládkách odpadů i na cíle v indikátorech POH ČR a krajů týkající se zvyšování podílu materiálově využitého KO a snižování celkového množství odpadu ukládaného na skládky. V ČR jsou aktuálně provozovány 3 spalovny SKO o souhrnné kapacitě cca 646 000 t/rok, využití jejich kapacity je však cca pouze 60 %, jak vyplývá z Tabulky 4.11. Tabulka 4.11: Energetické využití SKO v ČR v [t] v letech 2003–2007 [Zdroj: [61]] 2003

2004

2005

2006

2007

219 581

192 343

418 053

379 729

375 710

80


Energetické využití BRKO v rámci SKO není oproti kompostování a anaerobní fermentaci materiálovým využitím této složky produkce SKO z obcí, avšak vzhledem ke skládkování se jedná o příznivější metodu v hierarchii nakládání s odpadem podle Směrnice. Při spalováním BRKO s následným využitím tepla dochází k využití energetického potenciálu BRKO a k úspoře fosilních paliv. Při spalování BRKO je do ovzduší uvolňován rezidentní uhlík podobně jako při ostatních metodách nakládání, jako je kompostování a anaerobní digesce, takže tato metoda využití odpadu je z hlediska bilance CO2 neutrální.

4.3.8 Předcházení vzniku BRKO Prevence vzniku je v případě BRKO problematická. Je obtížné omezit provádění činností, při kterých tato skupina odpadů vzniká. To by předpokládalo jednak omezení zelených ploch nebo jejich údržby, jednak omezování životní úrovně obyvatel. Prevenci vzniku BRKO na obecní úrovni lze však řešit podporou domácího a komunitního kompostování [12]. Při zavedení systému nakládání s BRKO v rámci ISNO je nutné očekávat naopak zvýšení produkce tohoto odpadu. Jednak lze očekávat přesun části této složky z toku odpadů v SKO, který je žádoucí, jednak lze očekávat celkové navýšení objemu BRKO o část odpadu, se kterým je nakládáno v režimu prevence (domácí kompostování) nebo mimo režim Zákona (domácí spalování, ukládání na černé skládky).

4.4 Elektroodpad Zpracování elektrotechnického a elektronického odpadu (dále elektroodpad) je z environmentálního hlediska stále aktuálním problémem v ČR. Ročně se v ČR vyprodukují tisíce tun odpadu z elektrozařízení. Část z nich stále končí v popelnicích, kontejnerech nebo na černých skládkách.

4.4.1 Kolektivní systémy Pro zajištění financování nakládání s historickými elektrozařízeními z domácností byli MŽP pro jednotlivé skupiny elektrozařízení dané přílohou č. 7 k Zákonu určeni provozovatelé kolektivních systémů [6]. Přehled kolektivních systémů zajišťujících v ČR financování nakládání s historickými elektrozařízeními z domácností je uveden v tabulce 4.12. Elektroodpad obsahuje i celou řadu látek a materiálů zatěžujících životní prostředí. Mezi toxické látky obsažené v elektrotechnickém odpadu můžeme jmenovat zejména těžké kovy (Hg, Cd a Pb), luminofory v obrazovkách a zářivkách, displeje na bázi tekutých krystalů (LCD) aj.

81


Tabulka 4.12: Kolektivní systémy zařizující odběr elektrozařízení [Zdroj: MŽP] ASEKOL, s. r. o. vydán souhlas k nakládání a financování skupin

B2B

B2C

B2C-H

3, 4, 6, 7, 8, 9, 10

3, 4, 6, 7, 8, 9

3, 4, 7

kontakt: U Pejřárny 97, 142 00 Praha 4, e-mail: [email protected], web: http://www.asekol.cz, tel.: 261 303250, fax: 261 303256 EKOLAMP, s. r. o. vydán souhlas k nakládání a financování skupin

B2B

B2C

B2C-H

5

5

5

kontakt: Kopytná 47/3, 10000 Praha 10, e-mail: [email protected], web: http://www.ekolamp.cz, tel./fax: 274 810 481 Elektrowin, a. s. vydán souhlas k B2B B2C B2C-H nakládání a 1, 2, 6 1, 2, 6 1, 2, 6 financování skupin kontakt: Michelská 60/300, 14000 Praha 4, e-mail: [email protected], web: http://www.elektrowin.cz, tel. 241 091 835, fax 241 091 834 OFO – recycling s. r. o. vydán souhlas k nakládání a financování skupin

B2B

B2C

B2C-H

1, 2, 3, 4 ,6, 7, 8, 9, 10

1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9

-

kontakt: Pavlovova 2624/29, 700 30 Ostrava–Jih, e-mail: [email protected], web: http://www.ofo-recycling.cz, tel. 739 601 271, fax. 596 790 480 REMA Systém, a. s. vydán souhlas k nakládání a financování skupin

B2B

B2C

B2C-H

1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10

1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9

8

kontakt: Velké Kunratické 1570/3a, 14800 Praha 4, e-mail: [email protected], web: http://www.remasystem.cz, tel.: 225988001, fax: 225988019 RETELA, s. r. o. vydán souhlas k nakládání a financování skupin

B2B

B2C

B2C-H

1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10

1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9

9

kontakt: Neklanova 152/44, 12800 Praha 2, e-mail: [email protected], web: http://www.retela.cz, tel.: 251564622, fax: 224 910 383 Legenda k Tabulce 4.12:

82

Kapitola 4 Vybrané toky odpadů v ČR B2B – financování nakládání s elektrozařízeními, která nejsou určena pro domácnost. B2C – financování nakládání s elektrozařízeními určenými pro domácnosti bez oprávnění zajišťovat financování nakládání s historickými elektrozařízeními. B2C-H – financování nakládání s historickými elektrozařízeními pocházejícími z domácností.

Zpracování a recyklaci elektroodpadu je možné rozčlenit na několik uzlů a to: 1) sběr, výkup a transport odpadu a jeho skladování; 2) předběžné třídění a demontáž, 3) vlastní zpracovatelský a recyklační proces. Kolektivní systémy to řeší různým způsobem, který nyní popíšeme.

4.4.2 ASEKOL – zpětný odběr elektrozařízení ASEKOL s. r. o., je nezisková společnost, která provozuje kolektivní systém zpětného odběru elektrozařízení. Kolektivní systém ASEKOL v zastoupení dovozců a výrobců elektrozařízení zajišťuje na území ČR zpětný odběr a oddělený sběr použitých elektrozařízení, jejich recyklaci a materiálové využití. V prosinci 2005 byl ASEKOL zapsán MŽP ČR jako jediný systém pro zpětný odběr historických elektrozařízení ve skupinách 3, 4 a 7, tj. v oblastech výpočetní, telekomunikační a kancelářské techniky, spotřební elektroniky, hraček a vybavení pro volný čas a sport. ASEKOL je registrován jako kolektivní systém i pro nová elektrozařízení, a to ze skupin 3, 4, 7, 8 (lékařské přístroje) a 10 (výdejní automaty). ASEKOL má uzavřeny smlouvy o zřízení míst zpětného odběru s 2 960 městy a obcemi a 1 270 servisy, opravnami a prodejnami elektrozařízení. Větší města mají sběrných dvorů více, a proto prozatímních 4 400 sběrných míst zaručuje pokrytí 75 % obyvatel ČR. Mimo to dalších více než 1 500 míst tvoří nádoby na drobný elektroodpad, tzv. E-boxy. ASEKOL v roce 2007 vybral 9 182 t elektroodpadu, což je 0,89 kg na obyvatele a rok. Oproti roku 2006, kdy se podařilo dosáhnout sběru 5 792 t, společnost zaznamenala 58 % nárůstu zpětného odběru. V roce 2008 vybral ASEKOL od každého občana ČR průměrně 1,25 kg elektroodpadu. Graf 4.6: Počet zpětně odebraných elektrozařízení měsíčně v letech 2006–2008 [ks] [Zdroj: ASEKOL] 1600 1400 1200 1000

2006

800

2007 2008

600 400 200 0 I

II

III

IV

V

VI

VII

83

VIII

IX

X

XI

XII


Graf 4.7: Počet zpětně odebraných televizí od roku 2005 [ks] [Zdroj: ASEKOL] 400000

364 483

350000

311 435

300000 245 772

250000 200000

168 268

150000 100000 50000 3456 0 2005

2006

2007

2008

2009 (plán)

Asi 80 % z celkové hmotnosti elektroodpadu pochází ze sběrných dvorů v obcích, zbytek je rozdělen mezi mobilní svozy, poslední prodejce a servisy. Kolem 85 % vybraného elektroodpadu tvoří televize a monitory, všechna ostatní elektrická a elektronická zařízení se vejdou do zbylých 15 % hmotnosti. Ze sebraných televizí bylo recyklací vytěženo a při výrobě opětovně použito například 3 690 t železa, 1 960 t mědi nebo 240 t hliníku. Zároveň tak bylo zabráněno úniku jedovatých látek, mj. 4 t silně toxického luminoforu.

4.4.3 EKOLAMP – zpětný odběr osvětlovacích zařízení Kolektivní systém EKOLAMP sdružuje výrobce a dovozce osvětlovacích zařízení, za které plní jejich povinnosti týkající se zpětného odběru a recyklace světelných zdrojů a svítidel, které jim ukládá Zákon pro zpětný odběr těchto elektrozařízení ve skupině 5. EKOLAMP proto na území ČR provozuje systém sběru, svozu a zpracování osvětlovacích zařízení, jehož financování je zajištěno z tzv. příspěvků na recyklaci, kterým výrobci a dovozci přispívají do systému EKOLAMP dle svého podílu na trhu. Příspěvek na recyklaci, který výrobci nebo dovozci poukazují do kolektivního systému EKOLAMP, je používán pro krytí nákladů na vytvoření a provozování tzv. systému, což je podle Vyhlášky elektroodpady smluvní síť míst zpětného odběru elektrozařízení, míst ke sběru elektroodpadů a zařízení ke zpracování a využití elektroodpadu. Za tímto účelem kolektivní systém EKOLAMP nabízí všem velkoobchodům s osvětlovací technikou možnost zapojit se do tzv. privátní sběrné sítě, která 84


slouží pouze přímým odběratelům velkoobchodů. Mohou se do ní zapojit i prodejci anebo jejich odběratelé, pokud mají ve své provozovně k dispozici volný prostor pro shromažďování světelných zdrojů nebo svítidel a jedná se o větší výskyty. EKOLAMP pak zajišťuje svým klientům individuální odvoz přímo z místa většího výskytu použitých osvětlovacích zařízení. EKOLAMP buduje také tzv. veřejnou sběrnou síť, do které patří v prvé řadě sběrné dvory obcí. Do sběrného dvora může zdarma odevzdat použité světelné zdroje i právnická či fyzická osoba oprávněná k podnikání, ovšem v omezeném počtu kusů na jednu donášku (max. 30 ks). Sběrné dvory neslouží k odevzdávání použitých svítidel. Aktuální přehled sběrných dvorů zapojených do sběrné sítě EKOLAMP lze nalézt na webu20. Osvětlovací zařízení jsou sbírána prostřednictvím stále se rozšiřující sítě sběrných míst. Tato místa EKOLAMP vybavuje speciálními sběrnými nádobami (kovové kontejnery či kartónové krabice). Jakmile dojde k jejich naplnění, jsou odvezeny na tzv. konsolidační místo (v současné době je jich jedenáct po celé ČR), odkud jsou osvětlovací zařízení ve větším množství převážena k ekologickému zpracování. Obsluha území ČR je podle hranic krajů rozdělena do širších celků – regionů, kdy pro každý region byl vybrán jeden regionální operátor (přepravce). Tito přepravci obstarávají svoz použitých osvětlovacích zařízení ze smluvních míst zpětného odběru do tzv. konsolidačních míst a odtud ke zpracovateli. Aktualizované údaje o jednotlivých přepravcích a konsolidačních místech, která slouží k převzetí jakéhokoli předem oznámeného množství použitých osvětlovacích zařízení, lze nalézt na webu21. Demontáž a recyklaci elektroodpadu zajišťují firmy RECYKLACE EKOVUK a. s., se sídlem v Panenských Břežanech a SITA CZ a. s., provozovna Olomouc. V roce 2008 EKOLAMP sesbíral ze skupiny 5 osvětlovacích zařízení 743 t světelných zdrojů a 151 t svítidel22.

4.4.4 Elektrowin – zpětný odběr elektrospotřebičů Společnost Elektrowin a. s. byla založena 25. května 2005 jako provozovatel kolektivního systému, a to výrobci velkých a malých domácích spotřebičů. Do obchodního rejstříku byla zapsaná 15. července 2005 a 5. prosince 2005 nabylo právní moci rozhodnutí o registraci kolektivního systému Elektrowin na MŽP. Elektrowin je provozovatelem kolektivního systému pro skupiny elektrozařízení 1, 2 a 6 (velkých a malých domácích spotřebičů, nářadí a nástrojů) dle přílohy č. 7 k Zákonu.

20

http://www.ekolamp.cz/index2.php?stranka=systemsberu/seznammistzo http://www.ekolamp.cz/index2.php?stranka=systemsberu/prepravci 22 http://www.ekolamp.cz/dosazene-vysledky/ 21

85


K 31. prosinci 2008 registroval kolektivní systém Elektrowin 545 výrobců, kteří plní své povinnosti vyplývající ze Zákona jeho prostřednictvím. V roce 2008 se Elektrowin zaměřil na posílení spolupráce s posledními prodejci, kteří představují jak významný zdroj spotřebičů s vysokou mírou kompletnosti, tak i nezastupitelné místo pro informování spotřebitelů o zpětném odběru. Spolupráci podpořil vybavením více než 1 600 prodejen sběrnými prostředky, které jsou určeny především k odkládání vysloužilých malých spotřebičů. Výsledkem bylo více než 50 % nárůstu počtu zapojených prodejců oproti roku 2007. Ke konci roku 2008 byl zajišťován zpětný odběr od 2 196 posledních prodejců. Nadále pokračoval v rozšiřování páteřní sběrné sítě vytvořené na základě smluvního vztahu s obcemi. K 31. prosinci 2008 ji představovalo 596 míst zpětného odběru. Výrazně byla rozšířena i sběrná síť provozovaná prostřednictvím tzv. mobilních svozů z obcí, které nemají vlastní sběrné dvory. Formou mobilního svozu byl ke konci roku 2008 zajišťován zpětný odběr v dalších 4 301 obcích. Celkový počet obyvatel ČR, pro které má Elektrowin a. s. zajištěn zpětný odběr elektrozařízení, přesáhl 9,5 milionu, tj. více než 92 % všech obyvatel, což představuje 10 % nárůstu oproti roku 2007. Společnost spolupracovala i v roce 2008 s deseti svozovými společnostmi, které byly vybrány v roce 2007 v rámci výběrového řízení na dodavatele služeb v oblasti svozu zpětně odebraných elektrozařízení a odděleně sebraných elektroodpadů a 17 zpracovateli velkých a malých domácích spotřebičů a čtyřmi zpracovateli, kteří navíc zpracovávají i chladničky a mrazničky. Společnost Elektrowin provozuje specializovaný informační systém určený pro řízení a sledování procesu recyklace elektroodpadu vyvinutý pro potřeby provozovatele kolektivního systému dle směrnic EU aplikovaných na lokální podmínky ČR23. Informační systém vytváří komunikační prostředí pro všechny účastníky procesu recyklace elektroodpadu, počínaje výrobci a dovozci a zpracovateli konče. Přínos systému spočívá zejména v podpoře řízení a zjednodušení administrativy celého procesu od zpětného odběru ve sběrných místech až po zpracování a využití odpadu. Informační systém společnosti Elektrowin usnadňuje komunikaci mezi všemi účastníky procesu a zároveň sleduje pohyb elektrozařízení a elektroodpadu v celém systému. Systém zároveň provádí současně finanční vyúčtování jednotlivých operací.

23

http://www.definity.cz/cz/sekce/produkty/recos/

86


Graf 4.8: Počet zpětně odebraných elektrospotřebičů v letech 2006–2009 [ks] (pro rok 2009 kvalifikovaný odhad) [Zdroj: Odpadové fórum 11/2009] 30000

26930

25000 21281 Počet zařízení

20000 15200 15000 10720 10000 5000 0

2006

2007

2008

2009

Rok

Tabulka 4.13: Množství využitých elektroodpadů v roce 2008 [Zdroj: Elektrowin] Skupina elektrozařízení 1 2 6

Materiálové využití [t] 17 892 455 223

Materiálové využití [%] stanovené § 37m Zákona 93 75 79 50 79 50

dosažené

4.4.5 OFO - Recycling, zpětný odběr elektrospotřebičů Kolektivní systém OFO - recycling s. r. o., byl založen v roce 2005 významným dovozcem elektrospotřebičů OFO - Investments LTD. Rozhodnutím MŽP ze dne 23. března 2006 byla společnost OFO - recycling zapsána do Seznamu výrobců jako kolektivní systém podle § 37i odst. 2 Zákona. V současné době má oprávnění pro skupiny elektrozařízení 1, 2, 3, 4, 6, 7, 8, 9 a 10. Kolektivní systém OFO – recycling má v ČR dvě pobočky. Jedna je situována do Moravskoslezského kraje, kde je i sídlo společnosti v Ostravě, druhá vznikla ve Středočeském kraji v hlavním městě Praha. OFO - recycling s. r. o. zajišťuje pro své klienty plnění povinností odděleného sběru, zpětného odběru, zpracování, využití a odstranění elektrozařízení a elektroodpadu tak, jak ukládá Zákon.

87


4.4.6 REMA Systém – zpětný odběr zařízení informačních a komunikačních technologií

Kolektivní systém REMA Systém a. s. je neziskově hospodařící akciová společnost, která vznikla pro splnění povinností ze Zákona. Systém byl založen 14. února 2005, jako první kolektivní systém v ČR a iniciovali jej největší dovozci a výrobci informačních technologií a telekomunikací (ICT) v ČR. Graf 4.9: Počet klientů zpětného odběru elektrospotřebičů v letech 2005–2008 [Zdroj: REMA Systém] 1000 900

Počet klientů

800 700 600 500 400 300 200 100 0 2005

2006

2007

2008

Rok

V rámci této činnosti spolupracuje společnost REMA Systém se sběrnými místy, tzv. místy zpětného odběru elektrozařízení, kterými jsou sběrné dvory, „kamenné obchody“, i firmy, různé instituce, velké či malé kontejnery. Smluvní partneři REMA Systém v oblasti svozu přepraví materiál z míst zpětného odběru ke zpracovatelům, kteří disponují speciálními technologiemi, které umožňují zejména materiálové využití elektroodpadu. Počet klientů má od vzniku společnost REMA Systém stále rostoucí tendenci. Stejně jako v roce 2007, tak i v roce 2008 byl nárůst nových klientů společnosti REMA Systém téměř 10 %. Společnost REMA Systém sdružovala v roce 2008 celkem 879 klientů, z nichž plných 60 % jsou organizace zabývající se dovozem či výrobou elektrozařízení v oblasti ICT. V ČR bylo v roce 2008 sebráno průměrně 4,3 kg elektroodpadu na obyvatele a tím byly naplněny cíle dané Evropskou směrnicí. Kolektivní systém REMA Systém k tomuto množství přispěl více než 5 500 t sebraných elektrospotřebičů, což je množství odpovídající 0,54 kg na obyvatele.

88


Sebraná zařízení v REMA Systému jsou dopravována do specializovaných zpracovatelských zařízení, ve kterých jsou buď ručně demontována, nebo zpracována za pomoci automatizovaných linek. Mezi partnerská zpracovatelská zařízení REMA Systému patří také takzvané chráněné dílny zaměstnávající lidi se sníženou pracovní schopností. Síť zpracovatelských zařízení společnosti REMA Systém byla v roce 2008 tvořena 29 zpracovatelskými zařízeními s 37 pobočkami, rovnoměrně rozmístěnými po celém území ČR. Tato distribuce umožňovala rychlé a efektivní nakládání se sebranými elektrozařízeními. V průběhu roku 2008 REMA Systém také nově navázal spolupráci s dalšími pěti zpracovatelskými zařízeními v různých regionech ČR.

4.4.7 RETELA – zpětný odběr elektrozařízení RETELA s. r. o. je provozovatelem kolektivního systému a byla založena 11. května 2005 jako 100 % dceřiná společnost Českomoravské elektrotechnické asociace, která je členem Svazu průmyslu a dopravy ČR a zároveň je členem evropské asociace ORGALIME sdružující strojírenské a elektrotechnické svazy ze zemí EU. RETELA s. r. o. provozuje kolektivní systém, na nějž mohou v souladu s § 37h odst. 1 c) Zákona přenést výrobci elektrozařízení své povinnosti zpětného odběru zejména skupiny 9 (přístroje pro monitorování a kontrolu) z Přílohy 7 k Zákonu. RETELA s. r. o. však zajišťuje služby pro všech deset skupin, některé ve spolupráci s ostatními kolektivními systémy. Přebírá zodpovědnost za výrobce a dovozce elektrozařízení (povinnou osobu) za odpad, který vznikne po skončení životnosti elektrozařízení, tj. zajistí jeho sběr, demontáž, recyklaci a následné využití, jak ukládá Zákon. Povinná osoba odvádí do systému RETELA recyklační příspěvek, jehož výše je stanovena dle skupiny elektrozařízení, pod kterou povinná osoba spadá, a množství zboží uvedeného na trh v předešlém období. RETELA má uvedena svá veřejná sběrná místa, místa zpětného odběru – poslední prodejce a smluvní sběrná místa na svém webu24.

4.4.8 Srovnání zpětného odběru elektrozařízení s EU Kolektivní systémy ASEKOL, EKOLAMP a Elektrowin, které už čtyři roky zajišťují v ČR sběr a recyklaci elektroodpadu zvýšily v prvním pololetí roku 2009 opět objem sebraných elektrozařízení. Podařilo se jim sebrat 22 432 t elektrozařízení, což činí 2,15 kg elektroodpadu na obyvatele ČR. Nejvíce se na tomto množství podílejí velké domácí spotřebiče, jako ledničky, mrazničky, pračky, myčky a sporáky, a dále spotřebitelská zařízení, zejména televize. Ke konci roku 2009 by se hmotnost vybraných elektrozařízení mohla přiblížit k hranici 4,5 kg na obyvatele a překročena by mohla být i pětikilogramová hranice. Od roku 2005, kdy zpětný odběr elektrozařízení v ČR začal, sebraly

24

http://www.retela.cz/index.php?s=82

89


kolektivní systémy ASEKOL, EKOLAMP a Elektrowin už více než 100 000 t elektrozařízení. Tabulka 4.14: Přehled plnění využití elektroodpadu v roce 2008 [Zdroj: Odpadové fórum 11/2009] Požadované hodnoty

Dosažené hodnoty

Rozdíl dosažených a požadovaných hodnot

využití

využití + opětovné využití

využití

[%]

[%]

[%]

[%]

[%]

[%]

80

75

93,42

92,46

13,42

17,46

70

50

89,26

82,27

19,26

32,27

3. Zařízení IT + telekomunikační z.

75

65

79,95

75,63

4,95

10,63

4. Spotřebitelská zařízení

75

65

75,04

64,62

0,04

-0,38

5. Osvětlovací zařízení

70

50

83,07

82,72

13,07

32,72

5a. Zářivky, výbojky

80

80

84,80

84,78

4,80

4,78

6. Elektrické nástroje a nářadí

70

50

88,59

78,29

18,59

28,29

7. Hračky a sport

70

50

59,13

56,79

-10,87

6,79

85,83

76,61

Skupina

1. Velké domácí spotřebiče 2. Malé domácí spotřebiče

8. Lékařské přístroje

mat. + využití - mat. + op. opětovné zákonný využití využití limit limit

9. Přístroje pro monitorování a kontrolu

70

50

88,03

87,56

18,03

37,56

10. Výdejní automaty

80

75

91,26

84,30

11,26

9,30

Tyto kolektivní systémy mají uzavřeny smlouvy s téměř 600 obcemi, z jejichž sběrných dvorů a mobilních svozů zajišťují svoz elektrozařízení. Jen za první pololetí roku 2009 už tyto společnosti obcím za svoz a recyklaci elektroodpadu uspořily přes 207 milionů Kč. Za čtyři roky existence zpětného odběru vysloužilých elektrozařízení tato částka přesahuje 1,1 miliardy Kč. Cesta k nynějším dobrým výsledkům sběru, které ČR řadí na špičku ve střední Evropě, byla složitá. Například společnosti ASEKOL, EKOLAMP a Elektrowin musely občany naučit třídit a zároveň zajistit, aby bylo kam třídit. Důvod kontinuálního růstu sběru od roku 2005 je vedle intenzivních informačních kampaní především v existenci dnes již velmi husté sítě sběrných míst, kterých 90


na obyvatele ČR připadá více než například v sousedním Rakousku. V současnosti mají občané možnost elektroodpad odkládat už na více než 10 000 místech. Pro stručné srovnání situace v ČR se zahraničím je vhodné citovat z [34], kde bližší informace o systému sběru elektrozařízení v EU pak lze nalézt v jejich samostatných podkapitolách: „Český výsledek 4,3 kg na osobu a rok je vzhledem ke krátké tradici sběru velmi uspokojivý. To dokazuje i porovnání se srovnatelnými zeměmi v regionu. Maďaři a Slováci vybrali o kilogram méně, Poláci dokonce pouze 1,2 kg. Oproti vyspělým zemím Evropy má však ČR stále rezervy. Například ve Španělsku každý průměrně odevzdá 6,2 kg elektroodpadu, ve Velké Británii 7,2 kg a v Belgii 8,5 kilogramu. Rozdíl zde ovšem kromě zvyku třídit odpad hraje i vyšší kupní síla obyvatel, kteří si mohou dovolit obměňovat svůj elektronický park častěji. To dokazuje i fakt, že navrhovaný poměr 65 % sběru hmotnosti spotřebičů předchozí rok uvedených na trh splňuje pouze Norsko (nečlenská země EU). I ve starých členských státech EU se však najdou výjimky. Itálie loni od každého občana vybrala pouhý kilogram elektroodpadu. Naopak nejlépe jsou na tom skandinávské státy. Každý Švéd loni průměrně odevzdal téměř 17 kg elektroodpadu. Celkem se loni v Evropě vybralo 1,5 milionu tun elektroodpadu, z čehož ČR patří zhruba 2,5 %“.

4.5 Autovraky ČR se nachází v oblasti nakládání s autovraky v jiné výchozí pozici než západoevropské státy. V těchto vyspělých zemích docházelo k tvorbě legislativy ruku v ruce s vývojem a podporou recyklačních postupů a technologií. Lze tak tvrdit, že vzhledem k průměrnému stáří vozidel, které pramení z kupní síly místních obyvatel, se problém likvidace vozidel s ukončenou životností aktuálně přesouvá spíše ze západní do střední a východní Evropy. Proto, zatímco ve vyspělejší části Evropy existují stanovené postupy a technologie recyklace na velmi vysoké úrovni, v ČR lze pouze konstatovat, že máme srovnatelnou legislativu a průměrné stáří vozového parku na téměř nejvyšší úrovni, přičemž zpracovatelská infrastruktura se ještě stále vyvíjí [50].

4.5.1 Údaje z registru vozidel Způsob nakládání s autovraky a postup při trvalém vyřazení vozidla z registru silničních vozidel upravuje zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a Zákon v § 36–37e. Dále pak Vyhláška autovraky a vyhláška č. 383/2001 Sb., o podrobnostech s nakládání s odpady. Problematika odpadních olejů (které jsou důležitou součástí autovraků) je řešena v Zákoně v § 29, kde jsou stanoveny povinnosti při nakládání s odpadními oleji a v § 38, kde jsou závazná pravidla pro zpětný odběr odpadních olejů. Podrobnosti ke

91


zpětnému odběru odpadních olejů jsou ve vyhlášce č. 383/2001 Sb., o podrobnostech s nakládání s odpady Graf 4.10: Celkový počet osobních vozidel v ČR [Zdroj: [27]] 5000000 4500000

Počet vozidel

4000000 3500000 3000000 2500000 2000000 1500000 1000000 500000 2007

2005

2003

2001

1999

1997

1995

1993

1991

1989

1987

1985

0

Rok

Graf 4.11: Počet osobních vozidel vyřazených z evidence v ČR [Zdroj: [27]] 350000

Počet vozidel

300000 250000 200000 150000 100000 50000

2007

2005

2003

2001

1999

1997

1995

1993

1991

1989

1987

1985

0

Rok

V ČR je ročně z provozu vyřazeno přibližně 180 000 vozidel v průměrném stáří 20 až 25 let. V roce 2008 to bylo 176 317 vozidel a tento počet se nadále zvyšuje. Je to zhruba v souladu s ročním nákupem nových vozů (více než 100 000 kusů) a dovozem ojetin (více než 200 000 kusů). Od počátku roku 2009 do 6. listopadu téhož roku bylo vybráno 128 428 vozidel s ukončenou životností, což odpovídá

92


ročnímu sběru přibližně 151 000 autovraků, rozdíl obou hodnot představuje vývoz ojetin a další způsoby odstraňování, mimo legální zařízení. Průměrné stáří vozového parku činilo k 30. červnu 2009 podle [54] 16,86 roku, z toho pro sledovanou kategorii osobních vozidel M konkrétně 13,82 roku. Graf 4.12: Složení vozového parku (kategorie M v ČR podle roku výroby [Zdroj: [27]] 500000

Počet vozidel

400000 300000 200000 100000 2008

2006

2004

2002

2000

1998

1996

1994

1992

1990

1988

1986

starší

0

Rok výroby Průměrný věk všech osobních automobilů se za první pololetí 2009 snížil na hodnotu 13,68 roku. Existují však relativně značné rozdíly mezi jednotlivými kraji a okresy. Jestliže například v Praze je průměrný věk osobních automobilů 13,14 roku (nejnižší hodnota, oproti konci roku 2008 nižší o 0,07 roku), tak např. v kraji Vysočina je to 13,66 roku (střední hodnota, oproti konci roku 2008 nižší o 0,09 roku) a v Ústeckém kraji pak 14,55 roku (nejvyšší hodnota, oproti konci roku 2008 nižší o 0,19 roku).

4.5.2 Věková struktura vozového parku v ČR Stále platí, že k žádoucímu snížení věkové struktury vozového parku je možno dojít jen postupným vyřazováním starých vozů z provozu, jak je patrné z grafu 4.13. K snížení věkové struktury vozového parku docházelo pouze v několika uplynulých letech, kdy pozitivní roli v tomto procesu sehrál přechod na povinně smluvní pojištění. Pokud bude dále docházet jen k dalšímu rozšiřování vozového parku tak nedojde k jeho omlazení ani při razantním zvýšení prodejů nových vozidel ani dovozem ojetin mladších ročníků výroby.

93


Graf 4.13: Meziroční změny stáří vozového parku v ČR v roce 2009 [Zdroj: [27]]

Průměrný počet obyvatel na jeden osobní automobil se za celou ČR v důsledku úbytku registrovaných vozidel v posledních letech nepatrně zvýšil a činí 2,38 obyvatele na jedno vozidlo. V Praze přitom připadá na jeden osobní automobil 1,97 obyvatele, naopak v Moravskoslezském kraji to je 2,80 obyvatele. V žádném okrese ČR nepřipadají na jeden osobní automobil více než 3 obyvatelé [54].

4.5.3 Zařízení pro nakládání s autovraky Podle údajů MŽP v únoru roku 2007 působilo v ČR 433 provozovatelů autovrakovišť s platnou licencí pro ekologické odstranění motorových vozidel. V únoru roku 2008 se pak jednalo již o 474 subjektů a koncem roku 2009 dosáhl počet zařízení pro sběr autovraků čísla 519 (z toho ovšem pouze 356 aktivních). Dle názoru expertů se nachází na území ČR asi 300 000 anonymních vraků, které je nutné dříve nebo později zpracovat. Od roku 2007 se musí v ČR autovraky průběžně ekologicky zpracovat podle Směrnice 2000/53/ES, o vozidlech s ukončenou životností a s ní harmonizované Vyhlášky autovraky, přičemž na jejich zpracování se stát ani automobilky nechtějí finančně podílet. Zatímco např. v SR se při koupi resp. dovozu nového automobilu platí 66,39 € do Recyklačného fondu na jeho pozdější ekologické zpracování. Statistiky uvádějí, že z vysloužilých aut, která se prodávají v rámci EU, jich skončí v oficiálních zpracovatelských zařízeních asi 30 %. Je zřejmé, že například v Německu, odkud pochází většina k nám dovezených ojetin, se vývoz 94


ojetých vozidel počítá ve stotisících za rok a je tedy výrazným přispěním k prevenci vzniku tohoto odpadu v rámci státu.

4.5.4 Poplatky a jiné nástroje Výrazné navýšení počtu vozidel vyřazených z evidence a odevzdaných do zařízení ke sběru a zpracování autovraků lze očekávat v případě zavedení šrotovného v ČR. Nástin podoby příspěvků na pořízení nového osobního vozidla za současného vyřazení a odevzdání starého vozidla (jehož stáří přesahuje 10 let) je součástí zákona č. 326/2009 Sb., o podpoře hospodářského růstu a sociální stability, který byl sněmovnou schválen v červnu 2009 a po vetování prezidentem opětovně schválen 9. září téhož roku. Tento zákon v § 37d uvádí základní podmínky poskytování příspěvků na nákup nových vozů. Detaily šrotovného však musí ošetřit prováděcí předpis, kterým bude nařízení vlády, pravděpodobně až v roce 2010. Ačkoliv ekonomický přínos šrotovného je již několik měsíců předmětem odborných i méně odborných diskuzí a zřejmě nelze předpovědět konkrétní vliv šrotovného na ekonomiku, pozitivní ekologické klady a vliv na OH jsou evidentní. Vliv na počty vozidel s ukončenou životností odevzdávaných do zařízení pro sběr a zpracování autovraků lze předpokládat také v důsledku zavedení poplatku na podporu sběru, zpracování, využití a odstranění vybraných autovraků, který zavedla novela č. 383/2008 Sb. Zákona v § 37c s platností od 1. ledna 2009. Každý žadatel o první registraci použitého vybraného vozidla do registru silničních vozidel, popřípadě při prvním převodu takového vozidla, je-li již k 1. lednu 2009 registrováno v ČR, je od tohoto data povinen zaplatit poplatek, který se stanoví podle plnění mezních hodnot emisí ve výfukových plynech podle předpisů EU (tzv. norem EURO) [48]. Platit by jej měl nabyvatel (např. kupující). Poplatek je odstupňován podle technických hodnot produkovaných emisí daným typem vozidla a je stanoven ve výši: • • •

3 000 Kč v případě splnění mezních hodnot emisí EURO 2 (přibližně vozidla vyrobená v letech 1996–1999), 5 000 Kč v případě splnění mezních hodnot emisí EURO 1 (přibližně vozidla vyrobená v letech 1993–1995), 10 000 Kč v případě, kdy vozidlo nevyhoví ani normě EURO 1 (přibližně vozidla vyrobená před rokem 1993).

Žádný poplatek se naopak neplatí u vozidel, která splňují mezní hodnoty emisí podle normy EURO 3, popř. vyšší (cca od roku výroby 2000). Poplatek je příjmem SFŽP. Při druhém či dalším převodu vybraného vozidla se již žádný ekologický poplatek neplatí. 95


4.6 Obaly Zajištění zpětného odběru obalů a nakládání s odpady z obalů zajišťuje od roku 1997 v ČR akciová společnost EKO-KOM. Jde o autorizovanou obalovou společnost, která zajišťuje sdružené plnění povinností vyplývajících ze Zákona o obalech. Tuto činnost vykonává na základě rozhodnutí o autorizaci, které jí bylo uděleno MŽP dne 28. března 2002 a které nabylo právní moci dne 30. března 2002 a na základě rozhodnutí o prodloužení autorizace ze dne 29. března 2005, které nabylo právní moci 21. dubna 2005. Podrobné informace lze nalézt na webové stránce společnosti EKO-KOM [63], odkud je v této kapitole převzata velká většina informací.

4.6.1 Autorizovaná obalová společnost EKO-KOM

Obrázek 4.2: Struktura systému EKO-KOM [Zdroj: EKO-KOM] Od roku 2000 je autorizovaná obalová společnost EKO-KOM výhradním nositelem licence Zelený bod25 v ČR. Označování obalů značkou Zelený bod znamená, že za daný obal byl uhrazen finanční příspěvek organizaci zajišťující zpětný odběr a využití obalového odpadu v souladu se směrnicí 94/62/ES, o obalech a odpadech z obalů. Značka smí být užívána pouze při zachování zvláštních pravidel, která zajišťují důslednou a plnou ochranu práv se značkou spojených. Klientům je doporučeno používat značku na obchodním balení všude tam, kde je to vhodné a praktické. Značka Zelený bod nesmí být užívána v 25

http://www.ekokom.cz/scripts/detail.php?id=96

96


žádném jiném smyslu a nesmí být doprovázena žádným dalším textem, který by ji dával do souvislosti s vlastnostmi obalu, zejména ve vztahu k ochraně životního prostředí. Systém EKO-KOM vychází z tohoto modelu, který je provozován v EU, kde tyto systémy tvoří integrovanou součást nakládání s KO. Kromě zajištění zpětného odběru a využití obalů a obalových odpadů systém EKO-KOM provozuje řadu doprovodných činností: informační, poradenskou, výzkumnou a vzdělávací [63]. Systém EKO-KOM zajišťuje sdružené plnění povinností zpětného odběru a využití odpadů z obalů prostřednictvím systémů tříděného sběru v obcích a prostřednictvím činnosti osob oprávněných nakládat s odpadem. To znamená, že společnost EKO-KOM fyzicky nenakládá s obalovým odpadem, ale podílí se zejména na financování nákladů spojených se sběrem, svozem, tříděním a využitím obalového odpadu. Vychází přitom ze dvou zákonných povinností: • Dovozci, plniči, distributoři a maloobchody uvádějící na trh či do oběhu obaly nebo balené výrobky, mají dle Zákona o obalech povinnosti zpětného odběru a využití odpadu z obalů. • Obce a města mají dle Zákona povinnost třídit a využívat KO, jehož součástí jsou také použité obaly.

4.6.2 Povinné osoby Povinnosti zpětného odběru a využití odpadů z obalů mají podle zákona osoby, které uvádějí obaly nebo balené výrobky na trh nebo do oběhu, tzn. dovážejí, přepravují přes hranice z EU, plní nebo prodávají. Tyto osoby mohou pro splnění výše uvedených povinností uzavřít Smlouvu o sdruženém plnění se společností EKO-KOM [63]. Společnost EKO-KOM jednak uzavírá Smlouvy o sdruženém plnění s osobami, které uvádějí obaly na trh či do oběhu, na jejichž základě shromažďuje údaje o produkci obalů a přijímá platby ve výši závislé na vykazované produkci obalů a jednak uzavírá Smlouvy o zajištění zpětného odběru a recyklaci odpadu z obalů s obcemi a osobami oprávněnými nakládat s odpadem. Tyto subjekty mají poté povinnost vést evidenci o množství zpětně odebraného a využitého odpadu z obalů, na základě které společnost EKO-KOM přispívá finančními prostředky na systémy sběru, třídění a využití odpadu z obalů. Společnost se zavazuje zaplatit obci za plnění poskytovaná podle smlouvy odměnu, která je tvořena několika složkami, paušální odměnou za zajištění zpětného odběru a odměnou za zajišťování využití. Výsledná odměna je pak součtem jednotlivých složek odměny. V roce 2008 stoupl počet obcí, které jsou v systému EKO-KOM zapojeny na 5 791. Počet klientů zapojených do systému EKO-KOM se již dlouhodobě pohybuje kolem 21 000 a uvádějí na trh ČR 81 % obalů. Počet dovozců, výrobců a plničů obalů a balených výrobků, kteří se rozhodli své zákonné povinnosti přenést na 97


systém EKO-KOM, v průběhu každého roku kolísá vlivem ukončení činnosti či fúzí některých společností. Lze se tedy říci, že z dlouhodobého hlediska je již počet klientů EKO-KOMu prakticky konstantní. Procentuální zastoupení jednotlivých materiálů používaných klienty systému EKO-KOM k balení jejich výrobků se v letech prakticky nemění a materiálová struktura se liší v pouhých jednotkách procent oproti předchozím letům.

4.6.3 Produkce odpadů z obalů V roce 2008 klienti systému EKO-KOM uvedli na trh a do oběhu 3,793 Mt obalů. Množství odpadu z obalů od roku 1999 je uvedeno na grafu 4.14. Graf 4.14: Množství odpadu z obalů v ČR v letech 1999 - 2008 [Zdroj: EKO-KOM] 3000000

2792541

množství odpadu (t)

2500000

2294662 2073896

2000000

1798781 1662075

1630958

1500000 938251

1000000 500000 0

461479385319800

1999

464381 252846

207564 70067

2000

489698 333770

152196

2001

464640

406126

874180

831199

774784

725706

679952 545688

547645

868929 585911

592549

223080

2002

2003

2004

2005

2006

2007

2008

rok Jednorázové obaly

Opakovaně použitelné obaly

Využité obaly

Graf 4.15: Množství vytříděného odpadu z obalů [kg/obyvatele/rok] v ČR v letech 1999 – 2008 [Zdroj: EKO-KOM]

98


Ve výroční zprávě společnosti EKO-KOM za rok 2008 [64] jsou uvedeny následující výsledky v oblasti nakládání s odpadem v ČR: „Systém EKO-KOM od roku 1997 do konce roku 2008 zajistil za své klienty využití a recyklaci pro více než 3,7 Mt odpadů z obalů, dlouhodobě plní podmínky autorizace, ale také zákonné povinnosti kladené státem na klienty systému EKO-KOM. Klienti systému EKO-KOM rovněž dosahují příslušného podílu využití a recyklace obalových odpadů vyplývajícího z požadavků směrnice EU“. Důležité je, že se v poslední době každý měsíc daří systému EKO-KOM využít či recyklovat téměř 50 000 t odpadu z obalů z komunálního a průmyslového odpadu [63], což činilo v roce 2008 cca 69 % odpadu z obalů, viz graf 4.16. Graf 4.16: Recyklace odpadů z obalů v systému EKO-KOM v roce 2008 [Zdroj: EKO-KOM]

Od roku 2004 je klientům systému EKO-KOM poskytována možnost elektronického výkaznictví obalů. Tím systém EKO-KOM dostál cílům usnadnit a urychlit podávání výkazů, ale především vyvarovat se na maximální úrovni nesrovnalostem a chybám v evidenci nakládání s obaly. Aktuálně je elektronicky zpracováváno okolo 90 % výkazů o produkci obalů, čímž se systém EKOKOM řadí mezi nejúspěšnější systémy Zeleného bodu v Evropě v elektronické výměně dat [63]. Za účelem prevence vzniku obalů, ale také za účelem informování o obalové problematice a specifikách Zákona o obalech pořádá společnost EKO-KOM odborné semináře, na které se klienti systému mohou přihlásit na internetových stránkách společnosti a zdarma se jich zúčastnit [63]. Společnost EKO-KOM na konci roku 2003 odstartovala celostátní komunikační kampaň s cílem oslovit a zapojit do třídění odpadů co nejvíce obyvatel. Na konci roku 2008 uvedlo 69 % obyvatel ČR, že se soustavně věnuje třídění odpadů. Počet obyvatel, kteří třídí odpady z obalů, se v posledních letech již prakticky nemění. 99


Množství využitého odpadu z obalů každoročně stoupá. V roce 2008 zajistila společnost EKO-KOM za své klienty využití a recyklaci pro 592 549 t odpadů z obalů.

100

Kapitola 5 Zahraniční zkušenosti

5 Zahraniční zkušenosti V jednotlivých evropských zemích existují značné rozdíly v množství, ve složení i nakládání s SKO, viz graf 5.1. Graf 5.1: Nakládání se SKO ve vybraných státech EU (2006) [Zdroj: Eurostat] 5

5

5

34

33

70%

19 35

40

47

29

50

50%

60

63 78

33 64

62

55

20%

12

9

61 48

43

10%

32

43

91

Skládkování Spalování Recyklace

22 36

Iálie

Španělsko

Francie

Lucembursko

Švédsko

Rakousko

Dánsko

Belgie

Nizozemsko

87

9

33

12

10

8

15

10

11

11

31

0% Německo

81

Maďarsko

68

7

79

Česko

30%

58

38

60% 40%

52

Slovensko

80%

32

10

0 13 0,37 9

Polsko

2

Řecko

0,7

90%

Finsko Velká Británie Portugalsko

100%

Každá domácnost v současné EU produkuje průměrně přes 500 kg odpadů na obyvatele a rok, viz graf 5.2, přičemž produkce v původních zemích EU (EU-15) je vyšší než v celé EU (EU-27). Během desetiletí množství produkovaného odpadu rostlo rychleji než hrubý domácí produkt. Nicméně v posledních letech se rychlost nárůstu snižuje [66]. Graf 5.2: Produkce SKO v EU [kg/obyvatele/rok] v letech 1995 -2005 [Zdroj: Eurostat]

101


Například Rakušané, Němci, obyvatelé Beneluxu a Skandinávie se snaží množství odpadů minimalizovat a třídí velmi pečlivě SKO pro jejich recyklaci a zbývající SKO se většinou energeticky využívá. V jihoevropských zemích není uvědomění z hlediska třídění KO zdaleka tak vysoké [66]. V tabulce 7.1 je uvedena roční produkce SKO na obyvatele ve vybraných členských státech EU v roce 2006. Tabulka 5.1: Produkce SKO ve členských státech EU (2006) [Zdroj: [43]] Množství odpadu [kg/obyvatele/rok]

Polsko

Řecko

Maďarsko

ČR

Slovensko

Portugalsko

Velká Británie

Finsko

Itálie

Španělsko

Francie

Lucembursko

Rakousko

Švédsko

Dánsko

Belgie

Nizozemsko

Německo

563 622 483 741 497 653 684 538 599 553 495 587 454 301 296 468 443 321

Pro účely této publikace bylo provedeno srovnání čtyř států z blízkého okolí ČR, které vykazují některé společné geografické a kulturní znaky a tvoří tak vhodný referenční rámec pro posuzování možností dalšího rozvoje odpadového hospodářství. Kromě Rakouska a Německa, které patří ve vyspělosti OH ke světové špičce, avšak liší se velikostí a přístupem k využívání komunálních odpadů, jde o Slovensko, jehož OH vychází ze stejných počátečních podmínek jako odpadové hospodářství ČR, a Itálii, na jejímž příkladu lze demonstrovat, že pozitivní a poměrně rychlý vývoj v oblasti nakládání s odpady je možné realizovat i ve státě, který na rozdíl od prvně jmenovaných není tradičně vnímán jako stát s důsledným pořádkem a organizovaností.

5.1 Rakousko Rakousko je charakterizováno vzhledem k ČR vyšší ekonomickou vyspělostí, společnou hranicí s ČR a obdobnými geografickými podmínkami. Počet obyvatel Rakouska činí 8 169 000 obyvatel, při rozloze 83 858 km2 a hustotě osídlení 97 obyvatel na km2. Rakousko je členskou zemí EU, OECD a OSN. Produkce KO v roce 2008 činila v Rakousku 4,87 Mt, tj. 597 kg na obyvatele a rok. V Rakousku existuje síť okresních organizací Gemeindeverband für Umweltschutz (GVU), zřízených obcemi. Tyto organizace mají za úkol komplexní péči o OH. Jeho financování probíhá z poměrně vysokých poplatků za zpracování odpadů, ale teoreticky by mohly být tak jako v našich podmínkách dotovány i z rozpočtů obcí. V roce 2006 bylo provozováno dle [72] v Rakousku dvanáct spaloven SKO.

102


5.1.1 Komunální odpad Produkce SKO v Rakousku v roce 2004 činila dle [32] 1 382 600 t (169 kg/obyvatele/rok), zvlášť bylo navíc z KO vytříděno 1 212 100 t tříděného odpadu (148 kg/obyvatele), 546 300 t BRO (67 kg/obyvatele/rok), 236 400 t objemného odpadu (29 kg/obyvatele/rok) a 41 300 t nebezpečného odpadu (5 kg/obyvatele/rok). Rakouské OH dle [70] klade důraz na principy udržitelného rozvoje. Za nejdůležitější opatření pro „udržitelné odpadové hospodářství“ je považována předúprava odpadů před jejich uložením na skládku. Na základě vyhlášky o skládkování nesmí být od 1. ledna 2004 v Rakousku ukládány na skládky odpady bez předchozího zpracování (tj. nesmí obsahovat více než 5 % podílu organického uhlíku a nesmí přesahovat výhřevnost 6 MJ/kg, pokud jde o odpad z MBÚ). Za účelem zpracování KO jsou v Rakousku v provozu zejména spalovny, dále pak zařízení MBÚ. V současné době je v provozu devět spaloven, tři další spalovny jsou ve výstavbě a šestnáct MBÚ zařízení a tři MBÚ zařízení jsou ve výstavbě. Celková kapacita těchto devíti spaloven činí 1 665 000 t/rok a kapacita šestnácti MBÚ zařízení činí 844 300 t/rok. Zařízení na zpracování odpadu jsou v Rakousku jak majetkem státu, spolkových zemí, měst a obcí, tak v soukromém vlastnictví. Častým modelem je participace soukromých subjektů na provozu státních zařízení (metoda PPP, kdy se firma finančně podílí na stavbě a následně provozuje zařízení) pod řízením okresních organizací GVU. Od 1. ledna 2004, na základě nových požadavků na stávající skládky došlo v Rakousku k uzavření mnohých skládek (s přechodnými lhůtami), které se novým požadavkům nemohly nebo nechtěly přizpůsobit. Předupravené biologicky rozložitelné složky z MBÚ musí být skládkovány v oddělených částech skládky. Přičemž směšování těchto odpadů s materiály s nízkou výhřevností za účelem dosažení výše limitu Směrnice je zakázané.

5.1.2 Živnostenský odpad Situace v nakládání s živnostenským odpadem je v Rakousku velice podobná situaci v ČR. Odpovídá-li tento živnostenský odpad, který vzniká v administrativě, živnostech, drobném průmyslu, školkách a školách, nemocnicích, obchodní síti, zemědělství, na trzích a dalších zdrojích odpadu svým složením SKO (kód 20 03 01 v Katalogu), tak jej lze při uzavření příslušné smlouvy s obcí předávat k dalšímu zpracování v rámci obecního systému nakládání s odpadem. V opačném případě je nutné zajistit tříděný sběr odpadu podle jednotlivých složek, kterými jsou v Rakousku dřevěné obaly, dřevo, papír a lepenka, sklo,

103


tabulové sklo, kovové obaly, železný a neželezný šrot, textilie, lehké obaly, plasty a ostatní odpady jako galvanické a brusné kaly.

5.1.3 Biologicky rozložitelný odpad Separovaný sběr BRO činil v roce 2004 v Rakousku 546 300 t (67 kg/obyvatele/rok), přičemž v tomto roce stále pokračoval trend zvyšování množství sebraného BRO přibližně o 1 % za každý rok. Kromě BRO ze tříděného sběru z domácnosti bylo v roce 2004 v Rakousku evidováno dalších 1 310 000 t (160 kg/obyvatele) zeleného odpadu, jako je odpad z údržby obecní zeleně, BRO od privátních subjektů, odpad ze hřbitovů a odpad z údržby zeleně podél cest. Převládajícím systémem sběru BRKO jsou v současnosti v Rakousku dle [32] kontejnery na biologický odpad, které dosáhly vysoké obliby při zpracování odpadů z domovních zahrad, zejména travních porostů a prořezávky stromů. Tento oddělený sběr BRKO vyúsťuje v zemědělské kompostování, kompostování v obecních nebo komerčních zařízeních, či zpracování v bioplynových stanicích. Majoritní část kompostu z početných kompostáren je využita v zemědělství. Komunitní kompostárny předávají kompost občanům (rezidentům), lesním společnostem a pozemkovým asociacím, nebo je kompost využíván pro údržbu veřejné zeleně (zahrady, parky, hřbitovy, sportovní zařízení apod.). Nevyužitelné zbytky z odděleného sběru BRKO se spalují nebo skládkují.

5.1.4 Elektroodpad Separovaný sběr elektroodpadu začal v Rakousku již v roce 1999 [65]. V roce 2004 činilo celkové množství sebraného elektroodpadu přibližně 120 000 t (14,5 kg/obyvatele/rok), čímž se Rakousko zařadilo mezi evropské státy s nejlepšími výsledky. Podle odhadů [69] se roční produkce elektroodpadu v Rakousku zvyšuje o 3 % až 5 % ročně, což znamená zdvojnásobení produkce během dvanácti let a třikrát rychlejší nárůst než u SKO. Podle [38] navíc platí v Rakousku povinnost pro prodejce, umožnit spotřebiteli při nákupu nového elektrospotřebiče odevzdání starého zařízení bezplatně přímo na místě – tedy buď v prodejně, nebo dokonce odvoz starého zařízení zdarma při doručení nového na zadanou adresu. Pro zjednodušení a urychlení manipulace ve zpětném odběru s odevzdanými výrobky existuje dle [39] v Rakousku systém barevného označování (tři kruhové značky s červenou, žlutou a zelenou barvou), rozlišující elektrozařízení podle obtížnosti demontáže a obsahu nebezpečných látek.

5.1.5 Autovraky Každoročně je z evidence v Rakousku vyřazeno přes 200 000 osobních motorových vozidel. Z tohoto množství se však pouze menší část dostane do procesu nakládání s odpadem v Rakousku. Více než polovina vyřazených aut je 104


totiž exportována mimo Rakousko jako použitá vozidla pro další prodej. V roce 2004 bylo v Rakousku zpracováno celkem 99 566 autovraků. Licenci na ekologické odstranění vozidel přitom vlastní 3 000 různých subjektů, z nichž 500 tuto činnost ve větší míře opravdu provádí. Zpracování autovraku je bezplatné pro vozidla, která byla zařazena do evidence po 1. červenci 2002. Pro ostatní autovraky je předání k zpracování bezplatné až od poloviny roku 2007 [17]. Pokud ovšem vozidlu chybějí podstatné části, především motor, katalyzátor anebo karosérie, majitel vozidla se poplatku za zpracování nevyhne. Rovněž poplatek platí v případě, že odevzdá pojízdné vozidlo. Přitom výše poplatku se liší, může dosáhnout i několika stovek EUR (dále €).

5.1.6 Obaly V Rakousku je dle [62] sběrem odpadů z obalů pověřena společnost Altstoff Recycling Austria (ARA), provozovaná se systémem zelený bod, vytvořeným německou asociací pro opětné využití Duales System Deutschland (DSD). Tento systém umožňuje přenesení povinnosti zpětného odběru pomocí licenčního poplatku. Poplatek se platí oprávněné organizaci na základě objemu a hmotnosti, obalového materiálu uvedeného na trh a pokrývá veškeré náklady spojené s využitím odpadu z obalů. Přidružení členové zeleného bodu mají zaručeno právo používat na svých obalech grafický znak, který dokazuje, že přispívají do systému. Nicméně použití značky není povinné [29]. Kromě zastřešující organizace ARA, která uzavírá licenční smlouvu a vybírá a shromažďuje poplatky za všechny obalové materiály, se v Rakousku podílejí na sběru plastů a procesu opětovného využití odpadů další dvě organizace: Společnost pro využití obalů – Verpackungsverwertungsgesellschaft (ARGEV) a Rakouský uzavřený cyklus – Österreichischer Kunststoffkreislauf (ÖKK). Ve spolupráci se soukromými společnostmi pro zpracování odpadů a samosprávnými obcemi organizuje ARGEV druhový sběr a třídění plastů, hliníku, oceli, bílého plechu (pocínovaných plechovek na konzervy), dřeva a kompozitních obalů. V případě ÖKK je tato organizace nejen zodpovědná za transport sebraných a vytříděných plastových obalů, zajištění skutečné recyklace a opětného využití těchto odpadů, ale je rovněž odpovědná za zhodnocení nových recyklačních technologií, aby mohla poskytovat rady výrobcům, jak vyrobit plastový obal, který je ze 100 % recyklovatelný, a informovat spotřebitele o sběru a recyklaci plastů. Na rozdíl od mnoha jiných systémů sběru v Evropě, rakouské organizace pro opětovné využití odpadu z obalů vykonávají sběr použitých obalů jak z domácností, tak z obchodních i průmyslových organizací. Systém sběru je založen jednak na donášce do středisek (angl. bring collection), jednak na sběru ode dveří ke dveřím (angl. door-to-door collection). 105


Separovaný sběr prvého typu („bring collection“) vyžaduje, aby recyklovatelné komponenty byly přinášeny do speciálních středisek sběru a tam odkládány podle druhu materiálu odpadu. Rozdílné frakce tříděného sběru mohou obyvatelé rozeznat podle barevných kódů, umístěných na řadě sběrových nádob ve středisku. Žlutá barva je určena pro plasty, kompozity, keramiku, textil a dřevo. Při druhém typu tříděného sběru („door-to-door collection“) se od obyvatel požaduje vytřídění plastových obalů do speciálních žlutých pytlů a jejich příprava k odnášce přímo u jejich vlastního domu. Žluté pytle jsou pak sbírány jako běžné odpady. Z prvního systému, tj. odnášky do sběrových středisek (bring system), je získáno 17 % z celkového objemu „žlutého“ sběru odpadu z obalů, zatímco 83 % z celkového objemu připadá na druhý typ sběru ode dveří ke dveřím (door-todoor). V roce 2001 bylo dotazníkovým průzkumem zjištěno, že 91 % obyvatel v Rakousku sbírá odpady z obalových plastů odděleně od SKO. Kromě toho dotazovaní sdělili, že tříděný sběr je součástí jejich denního života a nevyžaduje od nich mimořádné úsilí.

5.2 Slovensko Slovensko (celým jménem Slovenská republika - SR) je od roku 1996 rozděleno na osm samosprávných krajů, které jsou pojmenované podle svých center. Počet obyvatel SR k 30. červnu 2009 činil 5 416 958 obyvatel, při rozloze 49 034 km2 a hustotě osídlení 110 obyvatel na km2. SR je členskou zemí EU, OECD, NATO a OSN. V roce 2008 dosahoval HDP na osobu v paritě kupní síly 22 600 USD, což představuje 70% průměru EU. Roční produkce odpadů v SR činila v roce 2008 více než 15 milionů tun a byly zde v provozu dvě spalovny KO.

5.2.1 Recyklační fond Podle § 55 slovenského zákona č. 223/2001 Z. z. o odpadech a o změně a doplnění některých zákonů, byla uložena všem dovozcům a výrobcům předepsaných komodit (t. č. opotřebovaných baterií a akumulátorů, odpadních olejů, opotřebovaných pneumatik, vícevrstvých kombinovaných materiálů, elektrozařízení, plastů, papíru, skla, vozidel a odpadů z kovových obalů) povinnost odvádět finanční prostředky na speciální nestátní účelový Recyklační fond (RF) [56], který byl zřízen za účelem podpory projektů zakládajících a rozvíjejících tříděný sběr a využití odpadů formou dotací a úvěrů. Dále RF finančně podporuje obce a jejich sdružení při separaci komunálního odpadu a jeho odevzdávání na další využití. Na uplatnění zodpovědnosti výrobců a dovozců za odpad vznikající z jejich výrobků však používá EU jiný způsob, než jaký zvolila Slovenská republika (SR) prostřednictvím RF. Dle [22] se v EU postupně pro určité skupiny výrobků 106


zavádí systém povinně přímé zodpovědnosti výrobců a dovozců za zhodnocení a recyklaci odpadu z těchto výrobků. Děje se to tak, že EU a návazně i právní předpisy členských států včetně SR, ustanoví limity na využívání a recyklaci odpadů, které musí výrobci a dovozci splnit. V době schválení zákona o odpadech č. 223/2001 Z. z. a v době vzniku RF nebyla SR členem EU a na jejím území se neuplatňovala žádná povinnost výrobců a dovozců zpoplatněných komodit plnit závazné limity využití a recyklace odpadu z těchto komodit. Mezitím však došlo v souvislosti se vstupem SR do EU k několika novelizacím zákona o odpadech, kterými byly pro některé komodity spadající rovněž pod režim RF, zavedené povinnosti pro výrobce a dovozce plnit ustanovené limity (odpady z obalů, stará vozidla, elektroodpad). V následujících částech této kapitoly týkajících se konkrétních toků odpadů z výroby nebo dovozu je vždy uveden současný vztah k povinnosti platit poplatky do RF. Lze tedy konstatovat, že režim RF se dnes ve více komoditách překrývá s režimem daným právními předpisy EU. RF však z pohledu obcí plní významnou úlohu při podpoře rozvoje tříděného sběru KO. Zdá se tedy, že právní úprava RF stojí dnes na křižovatce jak se vyrovnat s legislativou EU a bude na vládě SR aby rozhodla, jak pokračovat s jeho funkcí dále. Toto rozhodnutí by mělo být přijato co nejdříve, protože se začínají v SR objevovat názory, že „RF ztrácí postupně svoji opodstatněnost“ (a to i z dalších důvodů).

5.2.2 Komunální odpad Produkce KO činila podle [44] v roce 2008 v SR 1 790 691 t (330,86 kg/obyvatele/rok), což představuje cca 21 % nárůst oproti roku 2004. Vývoj v této oblasti, včetně základních údajů o úrovni nakládaní s KO v SR v letech 2006 – 2008, ilustruje tabulka 5.2. Tabulka 5.2: Ukazatele vzniku a nakládaní s komunálními odpady v SR v letech 2004–2008 [Zdroj: ŠÚ SR] Ukazatel

Rok 2004

2005

2006

1 475 123 1 550 263 1 623 306

2007

2008

Množství KO/rok

[t]

1 668 648 1 790 691

Množství KO/obyvatele/rok

[kg]

274,08

289,28

301,21

308,95

330,86

Využití KO v *

[%]

14,16

2,58

5,09

14,72

17,62

Skládkování KO v [%] **

80,99

78,70

77,59

77,59

76,47

Legenda: * Celkový podíl využitých KO v % v daném roce všemi metodami využívání (materiálově i energeticky).

107

Kapitola 5 Zahraniční zkušenosti ** Podíl v % skládkovaných KO z celkového množství KO za rok.

Nejnižší podíly využitého KO v letech 2005 a 2006 jsou způsobeny uplatněnou metodikou evidence spalovaných odpadů ve spalovnách KO v Bratislavě a Košicích jako metody odstraňovaní D10 (a ne metody využití R1) dle Směrnice. Nejvíce KO za rok na 1 obyvatele vzniká v Bratislavském kraji, z toho v městě Bratislavě až 472,4 kg/obyvatele/rok. Srovnatelné množství KO na 1 obyvatele vzniká pouze v Trnavském kraji (413,2 kg/obyvatele/rok). Nejméně KO na obyvatele vzniká v Prešovském kraji (251,9 kg/obyvatele/rok) a Košickém kraji (262,2 kg/obyvatele/rok), což nepředstavuje ani 60 % z množství vzniklého KO na obyvatele v městě Bratislavě. V SR bylo dle [51] v roce 2008 využito 17,62 % KO, odstraněno 82,38 %. Nejvíce KO bylo využito spalováním s energetickým využitím (metoda R1) 49,83 %, materiálově pouze 13,69 %. Nejrozšířenější metodou odstraňovaní KO v SR je skládkování odpadů, kterým bylo v roce 2008 odstraněno až 99,9 % KO (vztahováno na metody odstraňování). Na Slovensku je KO spalován ve dvou spalovnách KO s kapacitou větší než 100 000 t KO za rok, a to v Bratislavě (provozovatel OLO a. s.) a Košicích (provozovatel KOSIT a. s.). Ostatní využívané spalovací kapacity jsou pro bilanci nakládaní s KO v SR nevýznamné [76]. Na KO se nevztahuje žádná povinnost vůči placení poplatků do RF.

5.2.3 Živnostenský odpad Na Slovensku se situace v nakládání s živnostenským odpadem výrazně neliší od situace v ČR a ostatních zemích EU (ani na Slovensku není tento odpad zvlášť vymezen). Podle společných podmínek daných Směrnicí lze po uzavření příslušné smlouvy pro zpracování odpadu podobného KO využít systémů nakládání s odpadem v obcích. Obdobně jako v ČR je i v SR tento systém zatížen určitými problémy vyplývajícími z jeho zneužívání drobnými živnostníky a z absence kontrolních prostředků, které by znemožnily záměnu živnostenského a komunálního odpadu.

5.2.4 Biologicky rozložitelný odpad Využití BRO nedosahuje dle [51] v současnosti v SR úrovně odpovídající vyspělým zemím EU. Elementárním nedostatkem managementu nakládaní s BRO je již chybějící důsledná evidence těchto odpadů (např. v roce 2008 bylo evidováno podle Štatistického úradu (ŠÚ) SR v celé SR pouze 1 624 t biologicky rozložitelného kuchyňského a restauračního odpadu (gastroodpadu), což zodpovídá 0,3 kg/obyvatele za rok [16]. BRO přitom vznikají celoplošně ve velkých množstvích a vyznačují se i rozmanitostí zdrojů. Velký počet druhů BRO vhodných pro aerobní zpracovaní poskytuje možnost vyrábět komposty podle různých receptur a s velmi variabilním složením vstupní suroviny. 108


V SR se zatím realizuje kompostovaní tradičními způsoby na otevřených plochách. Investici zaměřenou na špičkovou technologii, např. reaktorové kompostování komorovou technologií se dosud v SR nepodařilo realizovat. V SR se zatím nevyužívají ani technologie anaerobní fermentace BRO, kterou vzniká bioplyn (jeho hlavní složkou je metan). Moderní bioplynové stanice (s vysokým technologickým standardem) by mohly dále zlepšit (jako součást infrastruktury OH) stav nakládání s kaly z ČOV a jinými BRO z komunální i průmyslové sféry. Budování průmyslových kompostáren i bioplynových stanic z prostředků Evropských strukturálních fondů je zahrnuto mezi „oprávnené aktivity operačného cieľa 4.2 Podpora aktivít na zhodnocovanie odpadov Operačného programu Životné prostredie, prioritní osa Odpadové hospodárstvo Národného referenčného rámca SR 2007–2013 (NSRR)“.

5.2.5 Elektroodpad Aktivity ve zpracování elektroodpadu v SR byly podle [51] do roku 2004 zaměřené na technologie nakládání s nebezpečným odpadem pocházejícím z elektroodpadu. Rozvoji nakládání s elektrozařízeními a elektroodpadem napomohlo přijetí zákona č. 733/2004 Z. z., kterým se mění a doplňuje zákon č. 223/2001 Z. z., o odpadech, čímž se implementovala Směrnice 96/2002/ES. Ostatní legislativní změny v této oblasti přinesl zákon č. 386/2009 Z. z. (účinný od 1. listopadu 2009), kterým se mění a doplňuje zákon o odpadech. Nejvýznamnějším realizovaným projektem posledních let v oblasti elektroodpadu na Slovensku (s podporou RF) je vybudovaní zpracovatelské kapacity komplexního systému recyklace elektroodpadu společnosti ELEKTRO RECYKLING, s. r. o. Banská Bystrica s cílovou roční kapacitou 5 050 t, která umožňuje využít většinu elektroodpadu v rámci stanovených deseti skupin (kromě chladírenských zařízení) elektrozařízení. Od června 2006 začala tato společnost využívat i technologii na zpracování chladírenských a klimatizačních zařízení umožňující následnou recyklaci materiálových komponentů i z těchto výrobků. V současnosti působí v SR celkem třináct kolektivních systémů, z toho deset pro všechny skupiny elektrozařízení [35]. I po přijetí zákona č. 386/2009 Z. z. (ostatní novela zákona č. 223/2001 Z. z., o odpadech) se na elektrozařízení vztahují poplatky do RF v případě, že jde o elektrozařízení nepocházející z domácností. V případě elektrozařízení z domácností je výrobce, resp. dovozce od placení poplatků do RF osvobozen, splňuje-li limity dané nařízením vlády [22], resp. platí se do výše nesplněného limitu.

5.2.6 Autovraky Také v SR platí obdobná pravidla pro zneškodňování autovraků vymezená směrnicí 2000/53/ES. V souladu s touto směrnicí platí podle § 51 odst. 1 ostatní 109


novely zákona o odpadech (zákonem č. 386/2009 Z. z.) „Ak sa u držiteľa starého vozidla nachádza staré vozidlo, ktoré je odpadom, tento držiteľ je povinný bezodkladne zabezpečiť odovzdanie kompletného starého vozidla osobe vykonávajúcej zber starých vozidiel podľa § 52a alebo spracovateľovi starých vozidiel“. Podle [24] existuje v současnosti v SR třicet dva autorizovaných zařízení na zpracování autovraků. Podstatným způsobem množství vozidel zpracovaných v těchto zařízeních v tomto období ovlivnilo šrotovné, schválené Slovenským parlamentem ve dvou vlnách, v březnu a dubnu 2009. Během těchto kampaní bylo podle [53] v SR odevzdáno pokaždé 22 000 vozidel starších deseti let, přičemž finanční prostředky na nákup nových vozů byly vyčerpány v průběhu devíti dnů [58]. Ze strany výrobců, resp. dovozců je finanční situace stejná jako před začátkem platnosti směrnice, tedy není nijak omezena platnost zákona o odpadech č. 223/2001 Z. z. a výrobci, resp. dovozci jsou povinni platit příslušné částky do RF. Uvedenou novelou zákona o odpadech byla zrušena povinnost zpracovatelů starých vozidel vyplatit majitelovi starého vozidla při odevzdání finanční příspěvek 33,19 € (1 000 Sk). Největší zpracovatelskou kapacitou pro autovraky využívající šrédrování je v SR společnost ZSNP Recykling a. s. v Žiari nad Hronom. V současné době disponuje SR dostatečnou kapacitou na zpracování autovraků (subjekty s příslušnou autorizací pro tento účel působí na území celého Slovenska). V roce 2008 bylo v SR zpracováno 38 000 autovraků (v roce 2004 to bylo pouze 723 starých vozidel).

5.2.7 Obaly V souladu s nařízením vlády SR č. 220/2005 Z.z. byly přijaty podle [51] následující limity pro rozsah zhodnocování a recyklace odpadů z obalů ve vztahu k celkové hmotnosti odpadů z obalů. Pokud výrobce, resp. dovozce splňuje tyto limity, je osvobozen od dalšího vkládání finančních prostředků do RF. Limit pro rok 2010, který je posledním rokem plnění v současnosti platného POH SR na roky 2006 až 2010, byl (pro potřeby POH) odvozen z uvedeného nařízení vlády SR, které uvádí limity zhodnocování a recyklace odpadů z obalů pro roky 2005, 2007, 2009, 2010 a 2011. U obalů ze dřeva je doporučeno uplatňovat i jeho energetické (využití dřevní hmoty jako paliva). U materiálů z plastů, papíru a lepenky je umožněno pro plnění stanovených limitů využití i částečné energetické využívání ve smyslu opatření uvedených v [51]. Proto jsou pro daný rok limity využívání vyšší než limity recyklace (materiálového zhodnocení) – zákonitě neplatí pro obaly z kovů. Rovněž platí opatření omezovat energetické využívání pro případy kontaminovaných materiálu z obalů (odpad 15 01 10), tj. preferovat materiálové využívání před energetickým. 110


Tabulka 5.3: Limity pro rozsah zhodnocování odpadů z obalů [Zdroj: POH SR na roky 2006 – 2010] Požadované využívání v letech 2007

2010

2011

[%]

[%]

[%]

45

63

65

Obaly ze skla

43

48

50

15 01 02

Obaly z plastů

38

42

45

15 01 04

Obaly z kovu

25

43

50

15 01 03

Obaly ze dřeva

0

10

25

39,4

41,2

56

Číslo druhu odpadu podle Katalogu

Název odpadu

15 01 01

Obaly z papíru a lepenky

15 01 07

Průměrná míra recyklace odpadů z obalů

Tabulka 5.4: Limity pro rozsah recyklace odpadů z obalů [Zdroj: POH SR na roky 2006–2010] Požadovaná recyklace v letech 2007

2010

2011

[%]

[%]

[%]

Obaly z papíru a lepenky

40

57

58

15 01 07

Obaly ze skla

43

48

50

15 01 02

Obaly z plastů

30

37

40

15 01 04

Obaly z kovu

25

43

50

15 01 03

Obaly ze dřeva

0

10

15

39,4

39

50

Číslo druhu odpadu podle Katalogu

Název odpadu

15 01 01

Průměrná míra recyklace odpadů z obalů

Zákonem č. 529/2002 Z. z., o obalech a o změně a doplnění některých zákonů (účinný od 1. ledna 2003)26 jsou řešeny i zálohované obaly. Podle § 7 tohoto zákona byla uzákoněna záloha pro „Opakovateľne použiteľné obaly na nápoje“ (odst. 2) a rovněž „Obaly, které nejsou opakovaně použitelné“, ale „které jsou z hlediska jejich množství, vlastností a složení nebezpečné pro životní prostředí se zálohují“ (odst. 2). Seznam obou skupin obalů a výška záloh za ně byla ustanovena vyhláškou MŽP SR č. 732/2002 Z. z. (platí ve znění vyhlášky MŽP SR č. 25/2009 Z. z.). Výška zálohy zálohovaných obalů, které nejsou opakovatelně použitelné (obaly z PET na nápoje s objemem 500 ml a vody s objemem nad 500 ml), je podle této vyhlášky nulová. Tím se nerealizovalo navzdory úsilí zejména nevládního sektoru rozšíření okruhu obalů, jejichž odběr by podpořila přiměřeně stanovena výška zálohy ani o obaly na nápoje z dominantního PET. Hlavním nástrojem 26

http://www.zbierka.sk

111


vytváření podmínek pro recyklaci odpadu z obalů na nápoje z PET tak zůstal hlavně tříděný sběr a jeho podpora prostřednictvím obcí z úrovně RF. Slovenský systém podpory tříděného sběru dokázal fungovat v době, kdy výkupní ceny za druhotné suroviny dosáhly rekordní výše. Obce a města pokrývaly náklady na provoz, svoz a dotříďování odpadu z prodeje vytříděných složek odpadu (druhotných surovin). V době finanční krize se ceny druhotných surovin však propadly a oddělený sběr začal být pro obce a města SR velmi drahý. Mnoho jich uvažuje o omezení či úplném zastavení provozování tříděného sběru a návratu k ukládaní veškerého odpadu na skládky. Nepříznivě se vyvíjející stav v téhle oblasti byl řešen MŽP SR po diskusi se ZMOS (Združenie miest a obcí Slovenska) přijetím opatření s výsledky, které v aktuálním čase nelze ještě hodnotit. V oblasti obalů působí v rámci RF jen Sektor kovových obalů, avšak ve smyslu § 46 zákona č. 223/2001 Z. z. o odpadech jsou zpoplatňovány i výrobky z PET a výrobky balené v tomto materiálu a mezi zpoplatněné patří i výrobky z PE, PP, PS a PVC a výrobky balené v těchto materiálech. Cíle pro sběr a recyklaci materiálu z jednotlivých komodit, na které se vztahuje působnost RF, byly zpracovány v RF do tzv. Komoditních programů (v návaznosti na POH SR na roky 2006–2010). Je zřejmé, že na podporu splnění limitů zhodnocování a recyklace odpadů z obalů přispívají i cíle týkající se budování recyklačních kapacit zapracované do dokumentu Komoditný program sektoru plasty na roky 2006–2010, který v části Ciele komoditného programu sektoru plasty uvádí kromě podpory efektivního sběru plastů zvyšování technické úrovně existujících recyklačních zařízení a budování nových – dosud chybějících recyklačních kapacit. Tyto kapacity se budou budovat i pro nezpoplatněné plasty a také pro směsné plasty a znečištěné plasty s konečným cílem vyššího stupně zhodnocování plastů na finální výrobky s vysokou užitkovou hodnotou. Zájem je zabezpečit recyklační kapacity pro využívání plastů, a tedy i obalů z plastů, ve všech regionech Slovenska. Z charakteristiky výchozích podmínek zpracování komoditního programu Plasty vyplynula selektivní podpora pro budování recyklačních kapacit pro plasty z prostředků RF, nakolik pro některé druhy plastů a typy výrobku z plastů jsou již v SR kapacitně vyřešeny. Rovněž v SR se zavádí systém Zeleného bodu. Společnost ENVI-PAK27 nabízí městům a obcím v rámci zapojení do tohoto systému přímou platbu za všechen vysbíraný a recyklovaný odpad z obalů pocházející z domácností na území měst a obcí bez ohledu na jeho množství. Zdůrazněna je možnost pro města a obce dlouhodobě finančně zabezpečit tříděný sběr odpadů z obalů právě v době ekonomické krize.

27

http://www.envipak.sk/9/obce.html

112


5.3 Německo Německo lze charakterizovat jako stát s vyspělejší ekonomikou ve srovnání s ČR, se kterou má společnou hranici a obdobné geografické podmínky. Počet obyvatel Německa činí 83 251 000 obyvatel, při rozloze 357 021 km2 a hustotě osídlení 233 obyvatel/ km2. Po sjednocení Německa v roce 1990 existovaly značné rozdíly v OH obou částí země, následný vývoj až po současnost však tyto rozdíly významně snížil. V následujícím textu proto uvedeme se sloučenými údaji z celého Německa dohromady. Celková primární produkce odpadů činila v Německu v roce 2003 zhruba 366,4 Mt, z toho zhruba 49,6 Mt činil KO. V roce 2003 bylo v Německu zpracováno celkem 12,3 Mt BRO včetně odpadů ze zemědělství [26]. Statistické údaje z německých zdrojů [30] zavádí pojem odpad z sídlišť, který zahrnuje odpad z domácností a jiný odpad z sídlišť (zbytkový odpad charakteru SKO z průmyslové sféry a dále služby městu – úklid ulic, odpady z tržišť apod.).

5.3.1 Komunální odpad Roční produkce KO v Německu v letech 1996 až 2003 byla 540 až 600 kg na obyvatele a rok (celkem 50 Mt/rok v roce 2003) s průměrným meziročním nárůstem 1,5 % hmotnosti. Odpady z domácností (včetně živnostenských odpadů sbíraných společně s domovním odpadem) představovaly cca 80 % hmotnosti. KO nepocházející z domácností a drobných živností činily v průměru za vykazované období 20 % hmotnosti (119 kg na obyvatele a rok) [74]. Produkce KO v roce 2008 činila v Německu 46,95 Mt, tj. 564 kg na obyvatele a rok. V Německu jsou stanoveny dva druhy skládek pro komunální odpady – třída I, II. Od 1. června 2005 platí v Německu zákaz skládkování organické hmoty a SKO, který organický materiál obsahuje [42]. Po dvanáctiletých přípravách došlo k 1. červnu 2005 v celé zemi k odklonu tohoto toku odpadů ze skládek do jiných zařízení na zpracování odpadu, přičemž dvě stě skládek, které se nedokázaly zavčas připravit na změněné podmínky bylo uzavřeno. Německým specifikem je vysoký podíl MBÚ zařízení na zpracování KO ve srovnání s jinými evropskými zeměmi. V roce 2006 pracovalo podle [72] v Německu padesát osm spaloven SKO s celkovou kapacitou přes 17 Mt a dle [66] přes čtyřicet pět MBÚ zařízení a sedmnáct zařízení na čistě mechanickou úpravu odpadu s celkovou kapacitou přes 7,1 Mt. Kapacity MBÚ zařízení v Německu se pohybují v rozsahu od cca 15 000 t/rok do 300 000 t/rok, přičemž většina má kapacitu okolo 100 000 t/rok [70]. Největší MBÚ zařízení s kapacitou 300 000 t/rok bylo zprovozněno v roce 2005 v Cröbern (u Lipska). U cca patnácti MBÚ zařízení je realizováno sušení odpadů a zbylých třicet zařízení slouží k biologické úpravě organické frakce k získání parametrů požadovaných pro uložení na skládku. Biologická úprava je asi u dvou třetin zřízení realizována v uzavřeném zařízení s kontrolovanou ventilací a 113


v tunelovém, boxovém nebo kontejnerovém zařízení s následným aerobním dotlením v krechtech. Dodatečné aerobní dotlení je provozováno buď v uzavřených systémech s automatizovaným řízením výkonu a aktivním provzdušněním nebo v otevřených systémech, které tvoří zpevněné plochy se zastřešením. Zbylá třetina zařízení má kombinovaný proces s anaerobní digescí a s následným aerobním dotlením. Proces anaerobního tlení je uskutečňován procesem suchého nebo mokrého anaerobního tlení a s procesem perkolace u tří zařízení. Odlišné procesy s sebou přinášejí i odlišnou míru intenzity úpravy a tím také dobu úpravy [70]. Právní úprava ve vztahu k MBÚ v Německu patří dlouhodobě mezi ty nejkomplexnější, které v rámci EU existují [8]. 5.3.1.1 Požadavky na výstupní materiály z MBÚ Od roku 2001 jsou v Německu právně přesně zakotveny požadavky na výstupní materiál z MBÚ (tzv. „MBÚ deponát“) pro ukládání na skládky třídy II (pro KO) a postupy, jak jej lze technologicky do tělesa skládky zabudovat. Byly rovněž stanoveny velmi přísné emisní požadavky, na jejichž základě je třeba velmi efektivně řešit odplynění v MBÚ zařízení. Například odpadní vzduch z málo zatížených procesů (mechanické úpravy) je veden do uzavřených tunelů na intenzivní tlení. Tento znečištěný vzduch je pak třeba čistit na čisticí jednotce pracující na bázi termicko–regenerativní oxidace. Oblastí, která zatím není zcela právně upravena, jsou požadavky na kvalitu paliv z odpadů. Spolkové sdružení pro kvalitu sekundárních paliv (Bundesgütegemeinschaft Sekundärbrennstoffe e.V.) se však od roku 1999 snaží zajistit transparentnost a jednotnost kvality těchto paliv pomocí procesu označení kvality RAL–Gütezeichen 724 (RAL–GZ 724). Proces RAL–GZ 724 platí pro alternativní paliva, která jsou vyrobena jednak z výhřevných odpadů a jednak z výhřevných frakcí z netříděně sesbíraných odpadů z průmyslu, živnostenské sféry a domácností. V příloze 1 požadavků na proces RAL–GZ 724 je definován „Seznam potencionálních odpadů“ k výrobě takovýchto alternativních paliv. Přípustné limity obsahu těžkých kovů (kadmium, rtuť, thalium, arsen, nikl, kobalt, antimon, olovo, chrom, měď a atd.) vznikly na základě četných analýz údajů z měření alternativních paliv. Limity byly stanoveny i ve vztahu k 17. vyhlášce na ochranu před imisemi (17. BImSchV), která stanovuje limitní hodnoty pro spalovny odpadů a pro spoluspalování alternativního paliva. Tato alternativní paliva z odpadů jsou v Německu spalována v cementárnách či energetických zdrojích v režimu spoluspalování. V současné době je na německém trhu velké množství takto vytříděných a upravených paliv z odpadů či alternativních paliv, které nemají odbyt. Ke zlepšení situace by mělo přispět uvedení do provozu několika monozdrojů na spoluspalování těchto paliv z odpadů, a to např. ve Witzenhausenu (kapacita monozdroje na paliva z odpadů 240 000 t/rok), Frankfurtu (500 000 t/rok) či 114


Hamburku (750 000 t/rok). Předpokládá se, že se bude zlepšovat jak situace na trhu odbytu paliv z odpadů z MBÚ k energetickému využití, tak i ve vývoji technologií úprav alternativních paliv, a to směrem k standardizaci zajištění kvality těchto paliv, která je potřebná pro odběratele, jako jsou cementárny či elektrárny. Legislativní požadavky na „MBÚ deponát“ jsou stanoveny ve Vyhlášce o ukládání odpadů z roku 2001 v § 4 a přílohách II a III k vyhlášce. Zejména § 4 této vyhlášky stanovuje přesné požadavky na ukládání „MBÚ deponátu“ na skládky. Mj. je stanovena podmínka, aby byla oddělena výhřevná frakce, a aby nedocházelo k mísení odpadů za účelem dosažení požadovaných kritérií v příloze II vyhlášky. „MBÚ deponát“ musí být ukládán do kazety skládky, která odpovídá třídě skládky II. V příloze II vyhlášky jsou stanoveny například následující kritéria pro MBÚ deponát: • celkový organický uhlík (TOC) ≤ 18 hmot. %, • výhřevnost ≤ 6 000 kJ/kg, • biologická rozložitelnost sušiny v originální substanci vztažená na respirační aktivitu po čtyřech dnech (AT4) ≤ 5 mg/g nebo na stupeň tvorby plynu ve fermentačním testu po 21 dnech (GB21) ≤ 20 l/kg, • hodnoty pro olovo, kadmium, arsen a další. Příloha III k vyhlášce definuje technologické podmínky na zabudování MBÚ deponátu do tělesa skládky. V současné době se o požadavcích přílohy III k vyhlášce velmi diskutuje a zkoumají se vlastnosti a povaha jednotlivých MBÚ deponátů za účelem eventuální korekce těchto požadavků, které byly definovány ještě v době, kdy nebyly velké praktické zkušenosti s tímto materiálem. Co se ochrany ovzduší týče, jsou na zařízení MBÚ kladeny požadavky v rámci prováděcí vyhlášky německého zákona o ochraně před imisemi (BImSchG). Tato 30. Vyhláška na ochranu před imisemi (30. BImSchV) stanoví limitní průměrné denní a průměrné půlhodinové koncentrace pro tuhé látky, TOC, dioxiny a furany, N2O, pachové látky a další požadavky na jednotlivé procesní kroky. Dále předepisuje, že MBÚ zařízení pro SKO musí být v uzavřených zastřešených prostorech a musí splňovat emisní hodnoty, které je možno dosáhnout použitím čisticí jednotky pracující na principu termicko-regenerativní oxidace (tzv. RTO). Tímto požadavkem vznikají MBÚ zařízením značné provozní náklady. V souvislosti s technologií MBÚ je v Německu velmi aktivní organizace Arbeitsgemeinschaft Stoffspezifische Abfallbehandlung e.V.28, která své členy, především provozovatele zařízení na MBÚ podporuje ať už různými formami 28

http://www.asa-ev.de/index.php?id=7&L=1

115


výměny informací o plánování, výstavbě a provozu MBÚ zařízení, nebo výzkumem a odbornými posouzeními.

5.3.2 Živnostenský odpad Situace v nakládání s živnostenským odpadem je podle [71] v Německu poměrně podobná situaci v ČR. Odpovídá-li odpad z administrativy, živností, drobného průmyslu, školek, škol, nemocnic, obchodu, zemědělství, trhů a dalších zdrojů odpadu svým složením SKO (kód 20 03 01 v Katalogu), lze jej při uzavření příslušné smlouvy s obcí předávat k dalšímu zpracování v rámci obecního systému nakládání s odpadem. V novém německém nařízení o živnostenských odpadech jsou tyto odpady definovány jako odpady ze sídel, které jsou jiného původu než odpady z domácností a jsou uvedené ve skupině 20 Katalogu. Náleží do nich i některé stavební a demoliční odpady. Toto nařízení stanoví, že v živnostenském odpadu se musí sbírat odděleně papír/karton, sklo, kovy, plasty a bioodpad. Na stavbách musí být uchovávány odděleně sklo, plasty, kovy, minerální, stavební a demoliční odpad. Tabulka 5.5: Přehled nakládání s KO v Německu [Zdroj: [15]]

Legenda: DO – domovní odpady; ŽO – živnostenské odpady; PKL – papír, karton, lepenka; ELŠ – elektroodpad (elektrošrot); KK – kovy, kombinované materiály.

116

Kapitola 5 Zahraniční zkušenosti 29

V návodu TA Siedlungsabfall se tyto odpady uvádí jako Živnostenské odpady podobné odpadům domovním. Jsou to tedy odpady vznikající v živnostenských provozovnách, ale také v obchodech, provozovnách služeb, ve veřejných zařízeních a v průmyslu, pokud se s nimi může nakládat jako s domovním odpadem. Výrobně specifické odpady jsou pak odpady vznikající v průmyslu, živnostech nebo jiných zařízeních, které nejsou KO, avšak podle druhu, obsahu škodlivin a reakčního chování s nimi může být nakládáno jako s KO. V Bavorsku se dokonce rozlišují živnostenské odpady z malých živností (Geschäftsmüll) a z velkých živností (Hausmüllähnlicher Gewerbeabfall), aniž by se to kvantifikovalo. 5.3.2.1 Kvantitativní charakteristiky živnostenských odpadů Roční produkce KO v Německu v letech 1996 až 2003 byla 540 až 600 kg na obyvatele a rok (celkem 50 Mt/rok v roce 2003) s průměrným meziročním nárůstem 1,5 % hmotnosti. Odpady z domácností (včetně živnostenských odpadů sbíraných společně s domovním odpadem) představovaly cca 80 % hmotnosti. KO nepocházející z domácností a drobných živností činily v průměru za vykazované období 20 % hmotnosti (119 kg na obyvatele a rok) [74].

5.3.3 Biologicky rozložitelný odpad Německá vyhláška o bioodpadech (BioAbfV – Bioabfallverordnung 2955) z roku 1998 [67] předepisuje nízký obsah polutantů v BRO pro jejich využívání v anaerobní digesci a kompostování a limituje tím jejich následné využití pro hnojení a zlepšování půdy z důvodu zamezení akumulace těchto látek v půdě, i když kompostované a anaerobní digescí zpracované látky jsou přímým zdrojem humusu [68]. BRO musejí být sbírány odděleně od ostatního odpadu, aby mohly být zpracovávány jako součást kompostu z bioodpadů a zbytků po anaerobní digesci s nízkým obsahem polutantů. V současné době roční produkce tříděného BRO činí v Německu přibližně 12 Mt, přičemž celý tento objem je zpracováván na kompost a anaerobní digescí [68]. Průměrně 50 % obyvatel Německa dnes sbírá odděleně bioodpad za využití speciálních odpadových nádob. Stále tak trvá potřeba zvýšení výtěžnosti tříděného sběru bioodpadu. V roce bylo 2003 bylo v zařízeních pro aerobní a anaerobní fermentaci zpracováno 12,3 Mt BRO, včetně zemědělského odpadu. Podle federálního statistického úřadu pracuje v Německu zhruba devět set zařízení na zpracování BRO z komunální sféry kromě zařízení pro zemědělství, z toho je cca sedmdesát pět bioplynových stanic [26].

29

http://www.bmu.de/files/pdfs/allgemein/application/pdf/tasi_ges.pdf

117


V posledních letech v Německu výrazně stoupá podíl využívání BRO pro energetické účely [23]. Pro produkci energie z BRO jsou v zásadě využívány následující typy zařízení: •

•

Přímé spalování nebo spoluspalování v energetických zdrojích na zpracování biomasy, které je určeno pro zpracování odpadu s vyšší sušinou, převážně charakteru dřevní hmoty. Mimo vhodného BRKO jsou dalšími vstupy odpadní stavební dřevo, rozměrný odpad charakteru dřevní hmoty apod. V roce 2005 bylo v Německu v provozu 143 zařízení na energetické využití (spoluvyužívání) odpadní biomasy. V roce 2006 se počet těchto zařízení zvýšil na 162. Instalovaný elektrický výkon těchto zařízení činil v roce 2006 1 094 MW, což je zhruba dvojnásobek stavu z roku 2003 a sedminásobek stavu z roku 1999 [23]. Anaerobní digesce, která je určena pro zpracování odpadu s nižší až nízkou sušinou. Mimo vhodného BRKO jsou dalšími vstupy převážně zemědělské odpady, zejména kejda, siláž a podobně. v roce 2006 instalovaný elektrický výkon těchto zařízení činil 1 000 MW, což je zhruba pětinásobek stavu z roku 2003 a dvacetinásobek stavu z roku 1999 [23].

5.3.4 Elektroodpad V Německu nabízí své služby řada firem specializovaných na recyklaci elektrozařízení [65]. Odběr a zhodnocení elektrických a elektronických přístrojů zabezpečuje celostátně firma VonRollMBB Recycling. Firma EGR ElektroGeräte Recycling se zabývá kompletním odstraňováním, demontáží a odbytem hodnotných látek z elektrozařízení. Podobně firmy Elektrorecycling, R-Plus Recycling Eppingen provádí kompletní recyklaci počínaje odvozem, demontáží až po odbyt látek získaných z použitých elektrozařízení. TDE Recycling v Barchfeldu provádí odstraňování škodlivých látek z elektrotechnických a elektronických odpadů a výrobků a optimální získávání hodnotných látek z nich. Mezi firmy, které pojímají recyklaci elektroodpadu jako zhodnocení kovů, patří ESG Edelmaterialservice z Rheinstetten, která se specializuje na ušlechtilé kovy. Firma Trienekens ve Viersenu sbírá, demontuje, recykluje a zneškodňuje ročně asi 55 000 t šrotu z elektroniky, z toho 42 000 t z kategorie malých přístrojů. V přepočtu na počet obyvatel ve spádové oblasti již splňuje požadavek dosáhnout 4 kg elektroodpadu na obyvatele ročně, které předepisuje směrnice ES. Do budoucna tato firma plánuje zavést systémy sběru a odvozu elektroodpadu, které budou pohodlné z hlediska občana. V Německu je cca 60 % všech starých přístrojů z kategorie spotřebního zboží. Z toho 8 % až 15 % činí malé přístroje, tj. až 180 miliónů jednotlivých přístrojů, což tvoří v celém Německu 48 000 t až 90 000 t elektroodpadu. V budoucnu je plánováno malé přístroje sbírat samostatně nebo společně s plasty do „žlutých“ popelnic a pytlů po dohodě s DSD (Duales System Deutschland). 118


Dále existují návrhy na sběr elektroodpadu společně s rozměrným odpadem nebo se sběrem nebezpečných látek.

5.3.5 Autovraky V Německu je aktuálně dle statistik MŽP 46 miliónů osobních aut [68]. Z toho je každoročně vyřazováno z evidence přibližně 3,2 miliónu těchto vozidel, přičemž zhruba 450 000 až 500 000 vozů se nějakým způsobem navrátí do provozu. Podle vyhlášky o vozidlech s ukončenou životností (AltfahrzeugG – Gesetzt über die Entsorgung von Altfahrzeugen 2 199 z roku 2002 [31]) je umožněno všem majitelům navracet vozidla s ukončenou životností přímo výrobci nebo dovozci bez poplatku. Autorizovaná demontážní a šrédrovací zařízení a veškeré další subjekty nakládající s autovraky lze nalézt na internetu [57]. Od roku 2006 platí, že tato zařízení musejí zajistit znovuužití dílů z autovraků v míře nejméně 80 % a recyklaci nebo materiálové využití v míře 85 %. Německo se tak dostává na přední místa v Evropě s dosažením 87 % znovuužití a recyklace autovraků.

5.3.6 Obaly Ve snaze o minimalizaci množství vznikajícího odpadu z obalů byla v Německu již v roce 1991 zavedena vyhláška o obalech, která přenesla zodpovědnost za snižování množství odpadu na výrobce. Pomocí vyžadování zpětného odběru obalů od výrobců daného zboží a následného znovupoužití nebo recyklace se podařilo redukovat množství vznikajícího odpadu z obalů. Systém Zeleného bodu je cestou, která výrobcům usnadňuje činnosti spojené se zpětným odběrem v souladu s německou legislativou. Byly vytýčeny dva cíle: jeden spočívající ve sběru a shromažďování odpadu a druhý v jeho třídění. Dohromady plnění obou těchto cílů určuje celkovou dosaženou úroveň recyklace. Je požadováno recyklovat 72 % skla a obalových plechovek a 64 % odpadu z papíru, plastu, lepenky a podobných materiálů. Pro dosažení ambiciózních cílů vyhláška motivuje průmysl různými pobídkami a dalšími způsoby ke snižování množství odpadu z produkce a obalového materiálu. Principem německého systému Zeleného bodu je přimět výrobce k předcházení vzniku odpadu již při navrhování výrobku. Systém se zaměřuje především na tři odpadové toky z obalů: a) Prvním z nich jsou přepravní obaly, reprezentované zejména dřevěnými paletami a bednami, používanými výhradně pro přepravu materiálu a zboží. b) Další skupinu tvoří druhotné obaly, které však nejsou potřebné pro samotné použití zboží, tedy např. krabička na zubní pasty nebo na léky. Jde o obaly, jejichž funkcí je ochrana zboží v prodejně a při transportu, nicméně jsou obvykle odstraňovány ještě před použitím výrobku, často ihned po nákupu. 119


c) Třetím typem obalů jsou pak primární obaly, jež jsou skutečným pouzdrem pro materiál a jsou bezprostředně třeba k jeho skladování a používání. Jedná se například o tubu na zubní pastu nebo láhve na nápoje. Brzy po zavedení vyhlášky bylo zřejmé, že dosažení požadovaných kvót recyklace je pro samotné výrobce vysoce náročné. Výsledkem bylo vytvoření duálního systému nazvaného prostě DSD (Duales System Deutschland), jakožto neziskové organizace přijímající poplatky od svých členů, kterými jsou průmysloví producenti odpadů. Členové DSD poté mohou na své výrobky umístit značku Zelený bod, což je záruka toho, že pokud bude obal sebrán ve formě tříděného sběru, bude následně recyklován. Sběr obalů označených značkou Zelený bod lze realizovat také pomocí uličních sběrných nádob. Velký vliv na dosažení požadovaných kvót výrobci má dostupnost těchto nádob pro koncového uživatele zboží. Zlepšení dostupnosti (zhuštění sítě sběrných hnízd a optimalizace jejich polohy) vede k vyšší oblibě a pohodlnosti třídění, což se projevuje na vyšší výtěžnosti tříděného sběru. Již v září roku 1993, po dvou letech od vzniku vyhlášky, bylo do systému zapojeno 11 100 firem z Německa a 1 900 firem z jiných států. Kromě paušálního členského poplatku, pokrývajícího administrativní náklady DSD, platí každý výrobce příspěvky odvislé od množství produkovaného odpadu. V říjnu 1993 došlo ke změně sytému poplatků, které jsou nadále strukturovány také dle jednotlivých materiálů. Poplatky za sklo, které je získáváno ze sběrných nádob v téměř čisté formě, jsou tak přirozeně nižší než poplatky za plasty, které vyžadují další separaci na dotřiďovací lince apod. Mírné zvýšení poplatků navíc umožnilo překonat počáteční problémy zavedeného systému. Systém Zeleného bodu se v praxi osvědčil a jednoznačně vedl ke snížení množství produkovaného odpadu v devadesátých letech v Německu, pročež byl v následujících letech implementován i v jiných evropských i mimoevropských zemích, kterých je v současnosti již třicet. Jednotlivé organizace z těchto zemí sdružuje společnost PRO Europe (Packaging recovery organization Europe), která je zastřešující mezinárodní organizací členských národních systémů. Všechny národní systémy používají původní německou značku Zelený bod jako symbol financování využití odpadů z obalů. Organizace dnes slouží jako fórum zúčastněných partnerských národních organizací a poskytuje práva k používání ochranné známky Zelený bod podle současných pravidel v různých zemích. Společnost PRO Europe dále vyvíjí a kontroluje kriteria použití ochranné známky Zelený bod pro výrobce a distributory obalů nebo baleného zboží v souladu s evropským kartelovým úřadem. Režim autorizačních podmínek ochranné známky Zelený bod neumožňuje udělení autorizace více než jedné organizaci v daném státě. Sjednocení značky v rámci EU zjednodušuje navrhování obalů, které může být jednotné pro všechny členské státy EU. 120


Specifickým způsobem se přistupuje k toku odpadů z obalů od roku 2003, kdy byla zavedena jednorázová záloha na prodej plastových PET – lahví. Obdobné systémy sice fungují v několika dalších zemích v EU, výsledky však vzbuzují neustálé otázky a diskuze. Stručný pohled do systému zálohování v Německu je uveden v [24]. Zálohování jednocestných nápojových obalů v Německu vyplývá z ustanovení zákona o obalech z 12. června 1991. Tento zákon stanovil, že v případě poklesu podílu opakovaně použitelných nápojových obalů (OPNO) na nápojovém trhu pod 72 % bude na jejich podporu vytvořen systém záloh na environmetálně nešetrné jednocestné nápojové obaly. Tato situace poprvé nastala v roce 1997, kdy podíl OPNO dosáhl 71,33 %. Jelikož se pokles podílu OPNO na trhu potvrdil i v následujících dvou letech byla zálohová povinnost uložena na všechny jednocestné nápojové obaly, u kterých došlo k poklesu podílu na trhu pod 72 %. Spotřebitel, který odevzdá nápojový obal do obchodní sítě, má nárok na vyplacení zálohy, která byla stanovena na 25 centů (¢). Povinnost zálohovat environmentálně nešetrné jednocestné nápojové obaly vstoupila v platnost 1. ledna 2003. Zálohy byly uloženy na balenou vodu, pivo (resp. nápoje, které pivo obsahují) a sycené nealkoholické nápoje. Z povinnosti zálohovat byla vyjmuta voda balená v nápojovém kartonu, ovocné džusy, jogurtové nápoje, víno, sekt a mléko (Europen, 2006; 3). Vstoupení této povinnosti v platnost však předcházelo dvouleté období (od roku 2001), kdy byly intenzivně analyzovány náklady a přínosy zavedení zálohové povinnosti. Po vstoupení ustanovení zákona o zálohové povinnosti v platnost k 1. lednu 2003 začaly práce na vytváření národního zálohového systému. V roce 2004 byla Spolkovou radou projednána novela zákona o obalech, která byla po intenzivní diskusi publikována ve sbírce zákonů 27. května 2005. Právní moci nabyla tato novela 1. května 2006, přičemž tímto datem byla ukončena platnost individuálních zálohových systémů a zaveden jednotný národní zálohový systém pro jednocestné nápojové obaly. Od 1. května 2006 vstoupila v platnost novela zákona o obalech (Verpackungsverordnung – VerpackV), která změnila některá ustanovení původního zákona týkající se zálohového systému na jednocestné nápojové obaly. Novela rozšířila zálohovou povinnost na jednocestné nápojové obaly o objemu od 0,1 do 3 litrů v případě nesycených nealkoholických nápojů a alkoholických míchaných nápojů (především tzv. Alkopops). Bez zálohy tak nadále zůstaly ovocné a zeleninové šťávy, mléko, víno a lihové nápoje, stejně jako environmentálně šetrné jednocestné nápojové obaly (kartony, PE obaly a fólie). Výše zálohy byla stanovena na 25 centů (¢). Zcela zásadní změnou tohoto zákona byla skutečnost, že od 1. května 2006 není možný provoz individuálních systémů zpětného odběru nápojových obalů 121


uvedených výrobcem (resp. plničem) na trh. V rámci těchto systémů mohl obchod odmítnout přijmout nápojový obal výrobce, který sám neprodával. Od uvedeného data však mohou být zálohované láhve odevzdány kdekoli nezávisle na tom, kde byly zakoupeny. Obchodník je povinen zpětně odebrat všechny zálohované jednocestné nápojové obaly, jež materiálově odpovídají tomu, jaké nápoje nabízejí, a to bez ohledu na to, zda pocházejí od něj nebo od konkurenčního prodejce. Pokud obchodník nabízí pouze jednocestné PET nápojové obaly, pak není povinen zpětně odebírat plechovky či skleněné láhve, ale naopak je povinen zpětně odebrat PET lahve bez ohledu na velikost, formu a značku. Výjimku představují obchody s plochou menší než 200 m2, které mohou dodatečně omezit zpětný odběr na vybrané značky jednocestných nápojových obalů, jež sami prodávají. Spolkovým sdružením německého potravinářského průmyslu (BVE) a Hlavním spolkem německého maloobchodu (HDE) byla založena v červnu roku 2005 společnost Deutsche Pfandsysteme GmbH (DPG) s cílem vytvořit jednotný zálohový systém pro jednocestné nápojové obaly pro celé Německo (centrum platebního styku). V systému, který vznikl na základě dobrovolné iniciativy průmyslu a obchodu jsou sdruženi podnikatelé, kteří se podílejí na životním cyklu jednocestných nápojových obalů. K tomu je třeba připočítat i plniče obalů, výrobce plechovek, tisk etiket, dovozce, velkoobchod/maloobchod stejně jako služby, které se starají o zpětný odběr a platební styk v zálohovém systému. Subjekty, které v Německu uvádějí do oběhu jednocestné nápojové obaly, jsou povinny všechny tyto obaly označit znakem systému DPG a EAN kódem (součástí označení systému DPG je i speciální barva, již rozpoznávají jednotlivé automaty ke zpětnému odběru a zúčtovací centra subjektů povinných ke zpětnému odběru). Nápojové obaly jsou spotřebitelé oprávněni vrátit do obchodní sítě, přičemž zpětný odběr může probíhat pomocí automatů nebo ručně s tím, že láhev nesmí být deformovaná a znečištěná a musí obsahovat znak DPG a EAN kód.

5.4 Itálie Itálie je stát o 57 715 625 obyvatelích, rozdělený do dvaceti krajů, sdružených ve třech makroregionálních oblastech (Sever, Střed a Jih). V Itálii činila produkce KO v roce 2008 cca 31,7 Mt, tj. 553 kg na obyvatele a rok. Tříděný sběr recyklovatelného a kompostovatelného odpadu činil v tomto roce 22,7 % celkové produkce KO [18]. Itálie má čtyři úrovně státní správy: národní, makroregionální, krajské a komunální. MŽP Itálie stanoví národní strategii OH, vytváření právního rámce OH, stanovení cílů OH na národní úrovni a vypracování Národního plánu odpadového hospodářství. Makroregiony připravují regionální POH na základě 122


kritérií definovaných v národní legislativě a kraje vypracovávají krajské POH v souladu s regionálními plány. Specifikem Itálie jsou značné rozdíly mezi makroregionálními oblastmi – zatímco Sever dosáhl 35,5 %, Střed pouze 18,1 % a Jih dokonce pouhých 8,1 % vytříděného KO. Produkce SKO v Itálii narostla meziročně v roce 2004 o 3,7 %. V roce 2004 činila tato produkce na obyvatele průměrně 533 kg SKO. V makroregionu Sever to bylo 530 kg, ve Středu 617 kg a na Jihu 491 kg na obyvatele. V roce 2003 bylo v Itálii v provozu celkem padesát spaloven a jejich počet se neustále zvyšuje. Množství energeticky využitého KO se mezi roky 1996 a 2004 více než zdvojnásobilo a tento trend nadále pokračuje. Celkově největší podíl na energetickém využití KO a alternativního paliva z MBÚ je v makroregionu Sever. Itálie neustále snižuje skládkování SKO tak, že cca jeho polovina byla odkloněna ze skládkování už v roce 2006. Je však značný rozdíl mezi tímto odkloněným množstvím v severních, jižních a centrálních oblastech Itálie.

5.4.1 Komunální odpad Itálie si stanovila řadu cílů pro tříděný sběr KO. První soubor cílů byl schválen v roce 1997 a požadoval dosáhnout 35% tříděného sběru v roce 2003. Cíle byly velmi ambiciózní s ohledem na skutečnost, že tříděný sběr v té době činil jen 10% z celkového množství KO. Stanoveného cíle však Itálie v roce 2003 dosáhla. Druhý soubor cílů byl stanoven v roce 2006, aby postupným zlepšování tříděného sběru dosáhlo ze jeho 40% v roce 2007 na 65% v roce 2012. Produkce KO v Itálii je v posledních letech podle evropských měřítek podprůměrná [74]. Významný každoroční nárůst zaznamenává tříděný sběr a využívání KO. Nakládání s těmito odpady se liší podle jednotlivých geografických oblastí. Velmi pozitivní výsledky v tříděném sběru na severu jsou redukovány na celostátní úrovni situací na jihu, kde je přístup k problémům ochrany životního prostředí velmi pasivní. V roce 2003 italský parlamentu schválil zavedení zákazu skládkování odpadu s výhřevností nad 13 MJ/t, ale zákaz byl přijat až v roce 2006 a vstoupil v platnost v prosinci 2008. To vedlo k velkým problémům v makroregionu Jih, kde došlo k opožděné realizaci třídění KO, který nesměl být přijímán nevytříděný na skládky, tvořící v jižní části Itálie většinu zařízení pro odstraňování odpadů. Problémy byly dávány za vinu zejména italské mafii a při jejich řešení docházelo k řadě výtržností a ekologicky neúnosných akcí. Odpad byl mj. vyvážen speciálními vlaky do Německa. [4]. V průběhu let 2000 až 2004 došlo ke snížení počtu skládek v Itálii z 657 na 401, přičemž tento klesající trend nekončí. Ve snížení počtu skládek výrazně vede makroregion Jih. Skládkování bylo v roce 2004 hlavním způsobem odstraňování 123


odpadu, nicméně mezi roky 2000 a 2004 klesl podíl skládek na odstranění odpadu ze 72,4 % na 51,9 % a tento trend bude pravděpodobně nadále pokračovat mj. v souvislosti se zvyšujícím se podílem energeticky využitého SKO. Nejvíce KO je zatím v Itálii ukládáno na skládky (51,7 %), následuje jeho zpracování v zařízeních MBÚ (20,7 %). Počet skládek nicméně klesá a část odkloněných odpadů ze skládek proudí právě do zařízení MBÚ. Vývoj podílu KO zpracovaného MBÚ a kompostováním bude patrně setrvalý okolo 28 %. Itálie se řadí s téměř sto zařízeními MBÚ a dalšími ve výstavbě mezi vedoucí evropské země v mechanicko-biologické úpravě KO. Nejvíce z nich (téměř 48 %) se nachází v makroregionu Sever, cca 25,5 % těchto zařízení je ve střední části Itálie a 26,5 % na jihu. Zařízení MBÚ zpracovala v roce 2004 přibližně 9 Mt SKO. Z tohoto objemu lze 20 % přisoudit produkci kompostu, zatímco zbývajících 80 % bylo využito pro tvorbu širokého spektra biologicky stabilizovaných materiálů suché frakce a alternativního paliva. Italská zařízení MBÚ pro zpracování SKO jsou založena z více než 95 % na aerobní biologické úpravě či biosušení. Tato skutečnost je odůvodňována především finančními důvody, neboť náklady na konstrukci a provoz anaerobních technologií jsou mnohem vyšší než v případě aerobních technologií. Biologicky upravené složky KO jsou obvykle ukládány na skládky. Splnění legislativního požadavku ukládat na skládky předem upravený KO se neustále posunuje. V minulosti byl stanoven termín na zákaz přímého skládkování neupraveného KO na konec roku 2006, nicméně byl opakovaně odsunut. Někdy se tato složka KO z mechanicko-biologické úpravy využívá na skládkách jako technický inertní materiál.

5.4.2 Živnostenský odpad Živnostenské odpady nevystupují v italských statistikách [5] jako specifický tok odpadů a jsou zahrnuty společně s KO pod skupinu 20 Katalogu, proto nelze problematiku toku živnostenského odpadu v Itálii podrobněji posoudit. Lze předpokládat, že podmínky pro nakládání s tímto odpadem jsou podobné jako v ČR, kde se živnostníci mohou na základě smlouvy zapojit do obecních systémů nakládání s odpadem.

5.4.3 Biologicky rozložitelný odpad V Itálii se neustále zvyšuje tříděný sběr složek BRKO, viz graf 5.3. Nejvíce se sbírají papír a kuchyňské a zahradní odpady. Existují však velké rozdíly v tříděném sběru odpadu mezi severní, střední a jižní Itálii. Pro naplňování Směrnice 1999/2/ES o skládkách, Itálie přijala její cíle v přepočtu na množství (kg) BRKO produkovaných na jednoho obyvatele. Toto rozhodnutí bylo provedeno ze dvou základních důvodů: nedostatku spolehlivých údajů 124


o množství BRKO ukládaného na skládky v roce 1995 a potřeby zavést lepší monitorování na místní úrovni. Kromě toho se měl každý kraj snažit o dosažení těchto cílů, aby byla zajištěna jejich realizaci v celé zemi. Cíle byly stanoveny pro roky: 2008, 2011 a 2018. Itálie implementovala Směrnici EU o skládkách do svého práva v lednu 2003, tj. 18 měsíců po uplynutí lhůty a její cíle se zpožděním dvou let. Většina italských krajů má stále daleko od dosažení cíle pro rok 2008 o odklonu od skládkování BRO, a to zejména v jižní a střední Itálii. Šest z dvaceti krajů splnilo cíl pro rok 2008, a kraj Lombardie již dosáhl cíle v roce 2018 skládkovat méně než 81 kilogramů na obyvatele. Protože zhruba polovina obyvatel Itálie žije v severní Itálii (vyrábějící polovina odpadu), bylo cíle téměř dosaženo na národní úrovni. Graf 5.3: Separovaný sběr BRKO v Itálii v kg/obyvatele [Zdroj EEA]

Makroregiony v Itálii vydávají předpisy v souladu s národními právními předpisy a definují „optimální oblasti nakládání s odpady (ATOS)“, které jsou odpovědné za plnění cílů v oblasti skládkování BRKO a tříděného sběru KO. ATOS mají reprezentovat regionální oblasti, kde nakládání s odpady je ekonomické a odpovídá hranicím kraje. Jiné makroregiony mají podobný přístup v integraci obcí, kde obce se musí sami rozhodnout, zda a s kým budou spolupracovat. Každý makroregion musí formulovat plán pro snižování skládkování BRO. Makroregiony tak definují toky odpadů, které mají být shromažďovány odděleně

125


a vydávají povolení na výstavbu nových kapacit i modernizaci stávajících zařízení. Graf 5.4: Cíle tříděného sběru BRKO v Itálii v kg/obyvatele [Zdroj EEA]

Italská asociace kompostování vyvinula systém pro zajištění kvality kompostu a jeho označení na obalu zaručující dobrou kvalitu kompostu. Některé regiony v Itálii mají zavedeny vlastní regionální značky kvality kompostu. Hlavní zdroj BRO pro kompostování pochází z kuchyňských odpadů, zeleného odpadu ze zahrad a parků, odpadů ze zemědělsko-potravinářského odvětví a odpadních vod. Kvalita kompostu, který může být prodáván jako produkt je předepsána italskými právními předpisy (zákon 217 z roku 2006), které definují jednotlivé typy kompostu, přesné nastavení jejich agronomických parametrů, mikrobiologických norem a limity znečišťujících látek. Kompost lze také použít pro ekologické zemědělství, pokud splňuje určité standardy. V Itálii je domácí kompostování podporováno i v regionech, kde ještě není systém sběru BRKO rozvinut, protože je to nejlevnější a nejpřirozenější způsob, jakým BRKO využívat [7]. I když se BRKO zužitkované domácím kompostováním nezahrnují do statistik, přesto je pozitivně ovlivňují, neboť se sníží celkové množství odpadu, ke kterému se stanovuje využitý podíl.

126


5.4.4 Elektroodpad Úhrn tříděných odpadů z elektrozařízení (elektroodpadu) v Itálii z domácností i výrobní sféry činil v roce 2006 přibližně 4,34 Mt. Z toho zhruba 139 000 t pochází z komunální sféry a 295 000 t ze sféry výrobní. Nebezpečné složky z elektroodpadu činily v tomto roce 165 000 t. Do konce roku 2006 bylo zpracováno 175 000 t elektroodpadu, z toho asi 135 000 t nebezpečných zařízení [5]. Podle statistiky ISPRA vyprodukovaly domácnosti v roce 2006 cca 138 746 t elektroodpadu, z toho 75 % tohoto odpadu bylo klasifikováno jako odpad nebezpečný. Elektroodpady jsou v Itálii zpracovávány ve specializovaných zařízeních pro separaci kovů nebo další materiálové využití odpadů. Nejlepší výsledky při sběru tříděných elektroodpadů dosáhl kraj Veneto, kde bylo vybráno 37 000 t elektroodpadu, což představuje přibližně 26,6 % tamější produkce. Dobrých výsledků bylo dosaženo také v Lombardii, kde bylo vysbíráno více než 32 000 t (tj. 23 %) elektroodpadu. Nejběžnější metodou zpracování elektroodpadu je znovuzískání kovů (kód R4 dle Směrnice), které bylo aplikováno na 85 000 t elektroodpadu. Dle [13] pracuje na sběru elektroodpadu v současnosti v Itálii sedm kolektivních systémů (ECODOM – domácí spotřebiče (ledničky, trouby, sporáky, bojlery apod.); ECOPED – malé domácí spotřebiče; RIDOMUS – klimatizace; RE.MEDIA – spotřební zboží, výpočetní elektronika, telekomunikace, klimatizace, hračky hodiny, hodinky a elektrické hudební nástroje; ECOLIGHT – světelná technika; ECOLAMP – lampy; ECORIT – všechny kategorie domácích spotřebičů), které se podílejí na úspěšném plnění limitů stanovených směrnicí 2002/96/ES o odpadních elektrických a elektronických zařízeních. Oproti touto směrnicí požadovaným 4 kg na osobu bylo v roce 2006 v Itálii vysbíráno v průměru více než 7,5 kg elektroodpadu na osobu, čímž byl limit splněn s výraznou rezervou [5].

5.4.5 Autovraky V roce 2006 bylo v Itálii v provozu 46 329 144 registrovaných vozidel, přičemž osobní automobily tvořily 35 297 282 vozidel z tohoto počtu (tj. 76,2 %). Ve stejném roce bylo registrováno 2 347 916 nových osobních automobilů a 2 012 796 osobních automobilů bylo vyřazeno z evidence. Z počtu vyřazených vozidel bylo 25,2 % vyvezeno do zahraničí a 71,6 % zpracováno v Itálii. Na rozdíl od jiných parametrů je bilance zpracovaných vozidel mezi trojicí italských makroregionů poměrně vyrovnaná, přičemž Sever se podílí 45 %, Střed 20 % a Jih 35 % na počtu zpracovaných autovraků. Množství odpadů po zpracování autovraků určených k odstranění, které bylo uloženo na skládky v roce 2006, činí 596 000 t, přičemž v úvahu byl brán pouze podíl vyplývající z posouzení životního cyklu vozidel. 127


5.4.6 Obaly Směrnice 94/62/ES je implementována v Itálii prostřednictvím vyhlášky zákona ze dne 5. února 1997. V souladu se směrnicí italské právní předpisy stanoví: základní požadavky na nakládání s obaly; maximální úroveň koncentrace těžkých kovů v obalech; systému značení obalů, povinnosti°zpětného odběru pro obce a distributory obalů; využití a recyklaci obalů a reportingové povinnosti pro výrobce a dovozce. Tabulka 5.5: Využití odpadů z obalů v Itálii v letech 2003–2007 [Zdroj: [5]] Odpad

Recyklace 2003

2004

2005

2006

2007

Ocel

321

324

356

369

Hliník

28

31

33

35

39

Papír

2 432

2 703

2 875

2 931

3 218

Dřevo

1 543

1 600

1 400

1 559

1 539

480

510

547

607

645

Sklo

1 122

1 203

1 211

1 256

1 303

Celkem

5 926

6 371

6 422

6 757

7 135

Plast

odpad

391

Energetické využití 2003

2004

2005

2006

2007

Ocel

0

0

0

0

0

Hliník

7

9

5

5

5

Papír

341

421

444

401

376

Dřevo

0

33

287

228

200

482

594

629

645

687

Plast Sklo Celkem odpad

0

0

0

0

0

830

1 057

1 365

1 279

1 268

Celkem využití 2003

2004

2005

2006

2007

Ocel

321

324

356

369

391

Hliník

35

35

38

38

43

Papír

2 773

3 124

3 319

3 332

3 594

Dřevo

1 543

1 633

1 687

1 787

1 739

Plast

962

1 104

1 176

1 252

1 332

Sklo

1 122

1 203

1 211

1 256

1 303

Celkem

6 756

7 423

7 787

8 036

8 402

V roce 1998 byla založena nezisková organizace CONAI. Členství je v ní povinné pro všechny účastníky obalového řetězce, pokud jde obalu z plastu, skla, 128


oceli, hliníku, papíru/kartonů a dřeva. Aktuálně má cca 1,4 milionu společností jsou jejími členy. CONAI se stala členem Pro-Europe v roce 2006 a používá Zelený bod. V roce 2003 bylo v Itálii vyprodukováno 14,7 Mt použitých obalů. Z tohoto množství bylo 21 % obalů navráceno k opakovanému použití, 51 % materiálově recyklováno, 5,6 % využito k výrobě energie a 33,1 % uloženo na skládky. Recyklace i energetické využití obalových odpadů má v Itálii setrvalý nárůst (v řádu jednotek procent ročně), který se v posledních letech ovšem zmírňuje [5], v případě energetického využití dokonce mírně poklesl [55].

129

130

Kapitola 6 Integrovaný systém nakládání s odpady

6 Integrovaný systém nakládání s odpady V současnosti je pojem integrovaný systém nakládání s odpady (dále ISNO) zaveden v souvislosti s POH v Zákoně a Nařízení, zatímco pojem integrovaný systém odpadového hospodářství, který bývá využíván obvykle pro prakticky aplikovanou hierarchii postupů v OH na konkrétním území, zaveden není. Nicméně v Normě i Směrnici není rozdíl mezi pojmy nakládání s odpady a odpadové hospodářství rozlišován a vychází se anglického termínu „waste management“.

6.1 Základní pojmy týkající se ISNO V situační zprávě k Realizačním programu POH ČR pro komunální odpady z roku 2004 je ISNO definován jako „Jednoduchá strategie, která koordinuje sběr, využití a odstranění odpadů v celém odpadovém toku, směřující k optimální účinnosti při respektování ekonomických a environmentálních požadavků“. Další definice ISNO byla vytvořena v rámci projektu CZ06/IB/EN/01-TL: „Integrovaný přístup k regionálnímu nakládání s odpady v České republice“, který byl součástí programu Twinning Light. V této definici je specifikováno30: „ISNO je funkční, environmentálně přijatelný, nákladově efektivní a sociálně akceptovatelný systém nakládání s odpady v území, které vyžaduje minimální zásahy státu, má minimální nebo žádné negativní vlivy na životní prostředí a je schopen zajistit plnění politiky odpadového hospodářství přijaté na daném území“.

6.2 Zásady pro vytváření ISNO V Nařízení jsou v části 4 uvedeny Zásady pro vytváření jednotné a přiměřené sítě zařízení k nakládání s odpady, ze kterých ISNO má vycházet. Tj. v zájmu dosažení cíle vytvořit ISNO na regionální úrovni a jejich propojení do celostátní sítě zařízení pro nakládání s odpady. Regionem je dále míněno území přibližně o rozloze několika desítek až stovek čtverečních kilometrů vymezené skupinou měst a obcí (nebo konkrétněji např. sdružením/svazkem obcí), případně jedním větším městem a jeho bezprostřední spádovou oblastí, jehož celková populace se pohybuje mezi 50 000 až 150 000 obyvatel. V rámci vybavenosti daného území se realizují prostřednictvím plnění POH ČR, krajů a sdružení/svazků obcí následující cíle: • zajistit tříděný sběr využitelných složek komunálních odpadů prostřednictvím dostatečně četné a dostupné sítě sběrných míst, za 30

http://www.sita.cz/article/2322.integrovany-system-nakladani-s-odpady/

131


předpokladu využití existujících systémů sběru a shromažďování odpadů a pokud je to možné, i systémů zpětného odběru vybraných výrobků, které jsou zajišťovány v rámci kolektivních systémů povinnými osobami, tj. výrobci, dovozci, distributory; • upřednostňovat při výběru projektů OH, projekty infrastruktury pro odvozový systém sběru tříděného KO před ostatními projekty nakládání s odpady; • navrhovat nová zařízení v souladu s nejlepšími dostupnými technikami podle zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci (dále Zákon o integrované prevenci) jako nedílnou součást ISNO na daném území a využívat stávající zařízení, která vyhovují požadované technické úrovni; • podpořit výstavbu zařízení, u kterého bude ekonomicky a technicky prokázána účelnost jeho provozování na celostátní úrovni, vzhledem k přiměřenosti stávající sítě zařízení po předběžném projednání s kraji; • neohrožovat provozem zařízení a dopravou odpadů lidské zdraví a jednotlivé složky životního prostředí; • zapracovat postupně požadavky na vytváření sítě zařízení do souboru výstupů územního plánování jako důležitý podklad pro rozhodování o dalším rozvoji zejména průmyslových zón; • připravit návrh podpory pilotních projektů na ověření dosud v ČR neprovozovaných technologií a zařízení k nakládání s odpady; • požadovat ekonomickou rentabilitu navrhovaného zařízení vzhledem ke kapacitě a provozu zařízení za daných podmínek financování investice a provozu; • vytvořit podmínky pro dobudování celostátní sítě zařízení pro nakládání s nebezpečnými odpady; • stanovit podmínky pro materiálové využívání odpadů v jiných vhodných zařízeních, která nejsou vedena jako zařízení na využívání odpadů ve smyslu Zákona; • zajistit potřebné kapacity pro úpravu odpadů vhodných pro zpracování na palivo, není-li vhodnější jejich materiálové využití; • nepodporovat výstavbu nových skládek odpadů ze státních prostředků. Nejprve se pokusíme identifikovat vazby spojující jednotlivé prvky a procesy v ISNO. Omezíme se však na námi sledovaných šest toků odpadů popsaných podrobně v předchozích kapitolách (směsný komunální odpad, živnostenský odpad, biologicky rozložitelný odpad, elektroodpad, autovraky a odpad z obalů a obalových materiálů). Základem takto pojatého modelu ISNO na regionální úrovni je Hierarchie způsobů nakládání s odpady (uvádějící způsoby nakládání s odpady od nejpřijatelnějšího k nejméně přijatelnému): předcházení vzniku, příprava k opětovnému použití, recyklace, jiné využití, například energetické využití a odstranění, viz kapitola 2. Tento model, kde se uvažuje přiměřená síť zařízení k nakládání s odpady, které využívají i sítě zařízení v okolních regionech (a 132


naopak), umožní realizovat plnění priorit v rámci plnění POH kraje, POH ČR a POH subjektů v daném regionu.

Obrázek 6.1: Model ISNO na regionální úrovni. Toky spojující jednotlivé prvky ISNO Odpady Suroviny Opatření (prevence) Výrobky ……………….. Hranice systému

Na obrázku 6.1 jsou vyznačeny jak hmotné toky odpadů, surovin, výrobků tak nehmotná opatření týkající se předcházení vzniku odpadů ve výrobě, službách i spotřebě v domácnostech vycházející z výše uvedené hierarchie způsobů nakládání odpadů podle Směrnice. V ISNO nesmíme zapomenout na zásadu soběstačnosti a blízkosti, kde Směrnice stanoví, že pokud je to nezbytné nebo účelné, je nutné přijmout na národní a regionální úrovni vhodná opatření k vybudování jednotné a odpovídající sítě zařízení na zpracování odpadu a zejména zařízení na využití SKO sebraného v domácnostech, včetně případů, kdy tento sběr odpadu zahrnuje rovněž KO od jiných původců, a zohlednit přitom nejlepší dostupné techniky. Důležitými cíli ve strategii ISNO jsou dosažení vyšší ekonomické efektivity činností zúčastněných subjektů v daném regionu a současně environmentálně šetrnější přístup k celému procesu nakládání s odpady. Dosažení těchto cílů je podmíněno především vyšší integrací jednotlivých činností v rámci ISNO, která 133


výrazně překračuje míru přirozené a nutné spolupráce a obchodních vztahů jednotlivých subjektů nakládajících s odpadem na území regionu bez zavedení ISNO. Využitím vhodnějších technologií, prevence k předcházení vzniku odpadů, integrací některých toků odpadů, zvýšením dostupnosti příslušných informací a zkvalitněním logistiky provozovaných činností tak lze dosáhnout úspor v podstatě ve všech oblastech nakládání s odpadem. Z pohledu institucí zabývajících se nakládáním s odpadem na regionální úrovni zodpovědnost spočívá tradičně na veřejné správě, zejména na samosprávě v obcích. V poslední době se však v souvislosti s méně obvyklými a specifičtějšími druhy odpadů (např. elektroodpady, autovraky, obaly), stejně jako s vyšší mírou regulace, kontrolní činnosti a povědomí o nakládání s odpadem dostávají do ISNO další subjekty (např. kolektivní systémy), působící v jeho různých oblastech. Tento proces přechodu od veřejných institucí k soukromým subjektům vyžaduje tvorbu účinného legislativního rámce a kontrolních mechanizmů, jež sledují výkon a účinnost služeb jednotlivých firem zapojených v ISNO. Často je jedna aktivita ve sledovaných tocích odpadů zajišťována řadou různých institucí a firem, což vyžaduje kontrolu a vhodné řízení v rámci ISNO. Finanční mechanizmy si v mnoha zemích EU po dlouhou dobu udržovaly jednotnou podobu, kdy celoroční rozpočet sestavovaly příslušné samosprávy (obce, města), které tak hospodařily se státními dotacemi, financemi z mezinárodních zdrojů a dalšími příjmy. V současnosti se však vlivem změny přístupu k nakládání s odpadem stávají ve většině zemí EU běžnými následující postupy financování ISNO: • uživatelské poplatky obcí v ISNO zůstávají nízké v komunální sféře, ale poplatky v podnikatelské sféře dosahují výše potřebné k pokrytí nákladů v souladu s principem znečišťovatel platí; • poplatky, pokuty a odvody se stávají stále důležitějším zdrojem příjmů z OH. Existuje široká škála motivačních poplatků a pokut, nicméně terminologie a podrobnosti se v různých zemích EU liší; • společné financování infrastruktury a služeb v ISNO a v celé oblasti životního prostředí v regionálních svazích/sdruženích založených obcemi; • financování vybudování infrastruktury v ISNO z environmentálních fondů zakládaných státem. SFŽP umožňuje v ČR různé dotace (např. z poplatků, ze státního rozpočtu, mezinárodních institucí apod.); • půjčky, mezinárodní zdroje, dotační programy, mezinárodní instituce; • participace soukromých subjektů v různých formách. Obvykle lze snadno oddělit jednotlivé činnosti, které pak mohou na smluvním základě provozovat soukromé subjekty, které se na systému finančně podílí. Samozřejmou součástí všech činností realizovaných v rámci ISNO na regionální úrovni je odpovídající infrastruktura a technologická základna pro nakládání s odpady, počínaje jednoduchými kontejnery pro sběr vytříděných složek KO až po energetické využití odpadů ve vyspělých spalovnách odpadů. Z hlediska 134


požadovaných změn v nasazení nejlepších dostupných technik lze uvažovat následující oblasti: • primární sběr odpadu, jeho shromažďování, tříděný sběr a svoz, kde jde především o instalaci sběrných nádob odpovídajících jednotlivým tokům odpadů, o rozmístění sběrných stanovišť a o polohu a technologické vybavení shromaždišť odpadu tak, aby byla manipulace co nejefektivnější, v neposlední řadě je třeba dbát na značení a ukládání různých druhů odpadů, • přeprava odpadů na zařízení k jeho zpracování, kterou lze ovlivnit vozovým parkem svozových vozidel, správnými typy příslušných nákladních a speciálních vozidel a jejich důslednou evidencí a logistikou sběru a svozu odpadů, • třídění a úprava odpadů, které zahrnují technologie pro separaci různých materiálů z odpadu pro recyklaci, drtící a šrédrovací zařízení pro autovraky a ukládání nebo využití definitivně předzpracovaných odpadů, • opětovné použití, recyklace a využití odpadu zahrnují řadu různých činností od opakovaně použitelných výrobků přes materiálové a energetické využití odpadu ve spalovnách nebo cementárnách (pneumatiky), po výrobu zásypových materiálů a využití skládkového plynu pro výrobu elektrické energie přitom vyspělost použité technologie určuje míru využití odpadu, • zařízení pro materiálové a energetické využití, kam patří např. technologie zaměřené na konstrukci vhodných anaerobních (BSP), poloanaerobních zařízení a aerobních zařízení (kompostáren), mechanicko-biologickou úpravu (MBÚ) až po moderní spalovny k energetickému využití odpadů, • zařízení ke konečnému odstranění odpadu, které je mimo nejobvyklejší zabezpečené skládky s jímáním plynu a skládky nebezpečných odpadů, reprezentováno také otevřeným spalováním, ukládáním na nezpůsobilé skládky, apod. Spolupráce všech zainteresovaných subjektů je nezbytnou součástí ISNO na regionální úrovni. Hlavními zúčastněnými subjekty jsou především původci odpadu (zejména obce), dále poskytovatelé služeb jako organizace provádějící sběr, shromažďování, svoz a zpracování odpadu, organizace zapojené do jeho recyklace, systému zpětného odběru vybraných komodit a v neposlední řadě také kontrolní a regulační orgány (ČIŽP, ORP a KÚ). Každý subjekt musí mít konkrétní, jasnou a aktivní roli s cílem zlepšit účinnost a efektivnost ISNO prostřednictvím aktivní účasti a neustálé vzájemné interakce. Původci odpadů (obce, živnostníci apod.), jež jsou tradičně považováni za pasivní partnery, mají však velkou zodpovědnost za předcházení vzniku odpadu, jeho třídění, využití a bezpečné odstranění. Je třeba dosáhnout úzké spolupráce mezi původci, svozovými a zpracovatelskými firmami pro vyšší pokrytí a účinnost systému tříděného sběru a svozu odpadu, jeho recyklaci, materiálové a energetické využití a bezpečné odstranění. Navíc, s rychlými změnami v množství a složení KO musí vést kontrolní orgány veřejné 135


správy nepřetržitý dialog se zúčastněnými stranami, aby se implementovaly příslušné právní předpisy, POH a v příštích letech i Programy přecházení vzniku odpadu dle Směrnice, které mohou pomoci přinést požadované zlepšení v ISNO. V dalším stručně popíšeme ISNO na regionální úrovni.

6.3 Prvky (procesy) v ISNO Termínem prvky ISNO jsou na obrázku 6.1 označeny jednotlivé oddělené procesy nakládání s odpadem včetně výroby a služeb, spotřeby a prevence, které jsou v obrázcích reprezentované uzly (tj. obdélníky uvnitř čárkované oblasti). Tyto obdélníky (uzly) jsou navzájem propojené toky odpadů, surovin, výrobků a informací, které pak v obrázcích reprezentují orientované hrany schématu (grafu). Obecně lze v rámci ISNO rozlišit následující stěžejní procesy: 1. Předcházení vzniku, prevence, tj. opatření přijatá předtím, než se látka, materiál nebo výrobek staly odpadem. 2. Výroba a služby, tj. navrhování, výroba, distribuce a prodej výrobků, poskytování služeb, kde vznikají nechtěné výstupy a produkty, které se stanou odpady. 3. Spotřeba, tj. užívání výrobků a služeb při kterém vzniknou odpady. 4. Sběr odpadu, tj. shromažďování, včetně předběžného třídění a předběžného skladování odpadu pro účely přepravy do zařízení na zpracování odpadu a dále zpětného odběrů výrobků s prošlou životností. 5. Využití odpadu, příprava k opětovnému použití, materiálové a jiné (např. energetické využití). 6. Recyklace, využití odpadu pro tvorbu nových výrobků, kam zahrneme i nahrazení surovin. 7. Odstranění odpadu, zejména skládkování, spalování (bez energetického využití) nebo i biologický rozklad odpadu. V následujících kapitolách se budeme zabývat vybranými prvky, které souvisí s procesem 4. Jednotlivé toky mezi příslušnými procesy ISNO budou posléze popsány v dalším textu.

6.3.1 Sběr, shromažďování, třídění, svoz a přeprava odpadů Primární a tříděný sběr SKO, živnostenských odpadů, BRO, elektroodpadu, autovraků i obalů, jeho shromažďování a přeprava do zařízení na zpracování odpadu, včetně zpětného odběru jsou diskutovány v této kapitole. U každého subjektu v ISNO (především obce) je nutné zabezpečit instalaci sběrných nádob na shromažďování SKO a ostatní tříděné složky KO týkající se jednotlivých toků odpadů. Důležité je optimalizovat rozmístění sběrných stanovišť na odděleně tříděné složky KO (papír, plasty, sklo, kompozitní obaly apod.) na území obce a také jejich vybavení, aby manipulace s nimi a výtěžnost 136


tříděného sběru byla co nejefektivnější. V neposlední řadě je třeba dbát na značení nádob na ukládání různých druhů odpadů. 6.3.1.1 Svoz odpadů Svoz odpadů ze sběrných nádob (případně sběrných pytlů) a sběrných stanovišť (zejména se jedná o SKO a tříděné složky KO) v obci (případně od živnostníků) a jejich přepravu do zařízení na zpracování odpadu v rámci ISNO může v daném regionu provádět: A. Jedna svozová firma pro celý region, případně více firem podle jednotlivých druhů odpadů svážených nezávisle. B. Více svozových firem v regionu, se svozovými oblastmi, které se v některých obcích navíc překrývají např. v důsledku samostatného svozu živnostenského odpadu. Z praktického hlediska i z pohledu minimalizace environmentálních dopadů je žádoucí, aby svoz od všech cílových skupin tak v regionu zabezpečovala jediná svozová firma, která bude moci svozové trasy svých vozidel naplánovat tak, aby byly co nejefektivnější jak z environmentálního tak i z ekonomického hlediska. Rovnocennou variantou může být zabezpečení svozu podle jednotlivých druhů tříděných odpadů (např. svoz zpětného odběru různých skupin elektrozařízení apod.) nebo příslušnými provozovateli koncových zařízení na zpracování odpadu (např. třídící linka, zařízení pro zpracování elektroodpadu, BPS, kompostárna, skládka apod.). Svoz odpadů je vhodné organizovat v rámci ISNO tak, aby do něj byly zahrnuty jednotlivé toky odpadů i v rámci větších územních celků tak, aby bylo zajištěno efektivní a environmentálně příznivé řešení plnění POH a strategie ISNO. Pokud bude svoz odpadu a jeho přepravu na zařízení na zpracování odpadu v daném regionu ISNO zajišťovat jedna svozová firma (varianta A) pak by bylo vhodné, aby prošla výběrovým řízením vypsaným např. v rámci sdružení/svazku obcí, pro které bude přepravu odpadů zajišťovat. Ve výběrovém řízení na svozovou firmu by měl být mj. kladen požadavek na jeho účastníky, aby předložili dále uvedený položkový rozpočet s cenami. V rozpočtu na svoz by měly být uvedeny následující položky, pokud možno s cenami za tunu odpadu a rok (tj. nabídkové ceny), aby bylo možno srovnat příslušné nabídky mezi sebou a se stávajícím stavem: • odpis sběrné nádoby nebo cena za jejich pronájem pokud jsou v pronájmu (v jednotkách Kč/t (Kč za jednu tunu), případně v Kč/nádoba (Kč za jednu nádobu) a způsob přepočtu na Kč/t podle průměrné roční výtěžnosti sběru odpadů do nádoby); • cena za svoz odpadu ze sběrných nádob (v jednotkách Kč/t, případně v Kč/nádoba a způsob přepočtu na Kč/t, případně v Kč za časovou jednotku svozu a způsob přepočtu na Kč/t);

137


cena za přepravu odpadu na zařízení na zpracování odpadu (třídící linka, skládka, spalovna, MBÚ) (v jednotkách Kč/t s uvedením jednotkových cen za jeden kilometr (km) přepravy, tonáží vozidel, vytížením a zpáteční vzdáleností na koncová zařízení) – počítá se jako cena za km přepravy · počet km/vytížená tonáž, kde · značí operátor násobení a / operátor dělení; • v případě využití překladiště – cena za přepravu odpadu na překladiště a z překladiště na koncové zařízení pro zpracování odpadu (v jednotkách Kč/t, s uvedením jednotkových cen za km přepravy, tonáží vozidel a vzdáleností na koncová zařízení) a cena za manipulaci na překladišti (pokud je využíváno). V položkovém rozpočtu by měla být dále uvedena cena (v jednotkách Kč/t včetně všech poplatků) za zpracování odpadu na koncovém zařízení (třídící linka, BPS, skládka, spalovna SKO), neboť nabízené ceny firem ve výběrovém řízení se mohou lišit. Celková cena za svoz, přepravu a zpracování odpadu na koncovém zařízení (v Kč/t) se získá součtem cen za svoz, přepravu a zpracování SKO. Poznámka: Veškeré ceny uváděné v příkladech v této kapitole jsou pouze orientační a přibližně odpovídají cenovým hladinám v polovině roku 2009. Ceny v příkladech se tak mohou od reálných cen v regionech ČR výrazně lišit. Uváděné ceny rovněž odpovídají hodnotám uvažovaným Strategií rozvoje nakládání s odpady v obcích a městech ČR31. •

Příklad: Výpočet nákladů za svoz, přepravu a zpracování SKO. Kalkulace ceny za svoz, přepravu a zpracování SKO: • pronájem sběrných nádob na odpad (přepočteno z ceny za pronájem nádoby a průměrné roční výtěžnosti odpadů z nádoby): 626,- Kč/t, • svoz odpadu ze sběrných nádob v obci: 306,- Kč/t, • přeprava odpadu na koncové zařízení (skládka SKO): 246,- Kč/t, kde průměrné náklady na přepravní vozidlo činí 35 Kč/km, u vozidla s průměrně vytíženou tonáží 5,7 t a vzdálenost obce od skládky je 20 km, tj. s návratem 40 km a cena pak činí 35 · 40/5,7 = 246,- Kč. • není uvažováno využití překladiště odpadu před jeho přepravou na koncové zařízení, ale je nutné s touto cenu počítat, pokud se bude využívat překladiště. • cena za uložení SKO na skládce (včetně všech poplatků): 1 162,- Kč za tunu. Celková cena za svoz, přepravu a zpracování odpadu pak činí celkem: 626 + 306 + 246 + 1 162 = 2 340,- Kč/t.

31

http://www.smocr.cz/cinnost/zivotni-prostredi/strategie-rozvoje-nakladani-s-odpady-v-obcich-amestech-ceske-republiky.aspx

138


Poznámka: V případě svozu vytříděných složek KO je dále nutné uvážit snížení nákladů na svoz SKO v důsledku snížení jeho hmotnosti o vytříděné složky odpadů. Obdobným způsobem lze stanovit cenu (v Kč/t) za svoz a přepravu vytříděných složek KO (papír, sklo, plasty, BRO, kovy apod.), případně ji doplnit cenou za jejich dotřídění anebo snížit o odměnu od kolektivních systémů nebo autorizované obalové společnosti EKO-KOM. 6.3.1.2 Mobilní sběr Pod pojmem mobilní sběr rozumíme širokou škálu služeb v ISNO, které jsou zajišťovány mobilními prostředky, tj. prostředky, které jsou k dispozici jednorázově respektive nepravidelně. Mobilní sběr je alternativou především k systémům sběru odpadů založeným na sběru ve sběrném dvoře. Obce jsou totiž povinny určit místa, kam mohou fyzické osoby odkládat KO. Tato místa obce většinou stanovují obecně závaznou vyhláškou o systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování KO vznikajících na jejím katastrálním území, včetně systému nakládání se stavebním odpadem (dále obecní systém nakládání s odpadem). O jednotlivých svozech jsou pak občané v předstihu informováni prostřednictvím dostupných médií, nejčastěji se jedná o obecní rozhlas, úřední desku, zpravodaj, obecní TV, web apod. Mobilním sběrem je tak většinou zajišťován sběr nebezpečných složek KO. Sběr nebezpečných složek musí obce provádět minimálně dvakrát ročně (dle §17 odst. 3 Zákona). Běžnou praxí je dále zajišťování mobilního sběru dalších odpadů, které nelze odkládat do běžných sběrných nádob (popelnic). Jedná se především o přistavování velkoobjemových kontejnerů na objemné nebo biodegradabilní odpady na určená místa v obci. Tyto kontejnery jsou přistavovány sezónně (většinou v termínech jaro/podzim) nebo tzv. kampaňovým způsobem. Tento způsob sběru je mnohde praktikován bez zajištění obsluhy po celou dobu přistavení kontejneru, což může mít za následek jednak shromaždování jiných odpadů, než pro které jsou určeny (např. nebezpečné složky KO), jednak jejich rychlé přeplnění. Často dochází ke zneužití těchto kontejnerů živnostníky apod. V konečném důsledku tento způsob představuje zvýšené náklady pro obec a proto se jej obce v ISNO snaží minimalizovat. Dalším způsobem je využití sofistikovanějších způsobů mobilního sběru (tzv. „létající sběrné dvory“), kdy je sběr prováděn prostřednictvím speciálního svozového vozidla, případně přistavením více druhů sběrných nádob (kontejnerů) tak, že úroveň třídění je srovnatelná s tříděným sběrem na sběrných dvorech, tj. třídí se několik druhů KO – objemný, BRO, stavební, nebezpečný odpad, atd. V těchto případech je přítomna obsluha létajícího sběrného dvora po celou dobu přistavení nádob. 139


Mobilním sběrem je také zajišťován zpětný odběr elektroodpadů, který obcím nabízí kolektivní systémy (viz kapitola 6.3.1.7). Tento způsob sběru je zajištěn obdobným způsobem jako v předchozím odstavci, tj. v daném termínu je přistaveno sběrné vozidlo, kam jsou jeho obsluhou ukládány elektroodpady přijaté od občanů. 6.3.1.3 Tříděný sběr odpadů Tříděný sběr papíru, plastů, skla, kompozitních obalů, BRO, objemných odpadů nebo jiných druhů odpadů z KO od cílových skupin v ISNO (viz kapitola 6.4) může být prováděn: A. Trvalým umístěním sběrných nádob na sběrných místech (v extrémním případě pouze na jednom místě – např. na sběrném dvoře). B. Trvalým umístěním sběrných nádob na úrovni jedné domácnosti nebo jednoho obydlí, případně pomocí pytlového sběru (do plastových pytlů, rozdávaných občanům zdarma nebo za úplatu) s odkládáním plných pytlů přímo před obydlí nebo ke kontejnerům na sběrná místa, případně na jiná vyhrazená místa. Situace ohledně tohoto prvku v ISNO je poměrně složitá, a nelze ji tak jednoznačně vyhodnotit jako u svozu odpadů. Ekonomicky výhodnější je využití sběrných nádob pouze ve sběrných místech, kde je však menší výtěžnost sběru i čistota vytříděného odpadu (nežádoucí odpady od neukázněných občanů). Vzniká přitom i vyšší zatížením na straně občanů dané donáškovou vzdáleností do sběrných míst. Oproti tomu pytlový sběr, případně umístění sběrné nádoby v každé domácnosti je dražší řešení, ať už pořizovací cenou za pytle nebo výrazně vyšší náročností svozu od každé domácnosti. U pytlového sběru je však určitá ekonomická výhoda v tom, že svoz může probíhat méně náročnou svozovou technikou. Kompromisním řešením může být nastavení hustoty sítě sběrných stanovišť (sběrných míst nebo míst pro odkládání pytlů) tak, aby vzdálenost stanoviště byla pro obyvatele ještě přijatelná. Rovněž lze uvažovat o kombinaci sběrných stanovišť a umístěním nádob na úrovni jedné domácnosti podle rozdílného objemu množství tříděného odpadu, který je dán typem bydlení (např. v případě BRO). Ekonomická výhodnost může být však v případě malé výtěžnosti třídění pouze zdánlivá. Je nutné uvážit, že některé nevytříděné složky KO zůstanou v SKO. To znamená, že nároky na objem sběrných nádob SKO, svoz a přepravu SKO na zařízení k jeho zpracování zůstanou stejné, jako v případě netříděného KO. Celková ekonomika tříděného sběru pak může být ovlivněna zejména rozdílnými dopravními nároky na přepravu odpadu na koncové zařízení a technologickými nároky na jeho zpracování nebo na předúpravu před přepravou na vzdálené zařízení. Zároveň je nutné uvážit podle jednotlivých tříděných složek příjmy obce z odměn od kolektivních systémů. 140


Kromě toho je nutno zjistit, jaký mají občané přístup k problematice tříděného sběru KO a způsobů jeho svozu (například formou ověření na malé pilotní oblasti případně dotazníkovým šetřením). Na základě zjištěných údajů pak vybrat variantu, která může být zadána do podmínek pro nové výběrové řízení na svozovou firmu (která zajistí požadované prvky systému), nebo tuto variantu prosadit u dříve vybrané svozové firmy, případně zadat podnět obci ke změně obecně závazné vyhlášky o systému nakládání s odpadem. 6.3.1.4 Modelování výtěžnosti tříděného sběru odpadu Před rozhodnutím o způsobu tříděného sběru je vhodné posoudit jeho výtěžnost a možnosti jak jej zefektivnit. Optimalizace rozmístění sběrných stanovišť a rozsahu tříděného sběru se může provést např. s využitím matematického modelu svozové oblasti tříděného sběru, kde domy budou symbolizovat uzly grafu ohodnocené číslem reprezentujícím počty domácností nebo počtem obyvatel těchto domů a vzájemné spojnice uzlů budou ohodnoceny vzdálenostmi domů v metrech. Tento graf bude obsahovat i uzly, symbolizující plánovaná sběrná místa. Při nižším počtu obyvatel a nižší očekávané úspoře je v některých triviálních případech možné využít intuitivních postupů, např. umístění jediného sběrného místa na centrálním náměstí (návsi) obce. Komplikovanější bude model výpočtu výtěžnosti tříděného sběru, který nyní popíšeme. Budeme jej aplikovat na třídění směsného plastu (PET) z KO, který tvoří především obalový plast [63]. V roce 2008 činilo v ČR průměrné množství plastů cca 23% ze všech nevratných obalů dávaných na trh v systému EKO-KOM a výtěžnost tříděného sběru na jednoho obyvatele vzrostla až na 53,1 kg vytříděných odpadů [63]. Dosažená míra recyklace a využití plastů činila v roce 2008 cca 56% [64]. Odtud lze odvodit, že množství plastů v KO např. ve městě s 10 000 obyvateli může dosáhnout při průměrné výtěžnosti 53,1 kg tříděného sběru na obyvatele až cca 6,8 kg na obyvatele, tj. 68 t ročně v celém městě. Předpokládejme, že vytříděno a sebráno však bylo pouze 4 kg plastu na obyvatele, tj. 40 tun ročně v celém městě. Předpokládané roční množství nevytříděných směsných plastů (které zůstanou ve SKO) je cca 20 kg na občana (jde o kvalifikovaný odhad, který se bude v různých městech a obcích lišit). Z toho plyne, že dosavadní výtěžnost třídění plastů v uvažovaném městě s 10 000 obyvateli je pouze 20 %, což může způsobit nevhodné umístění sběrných míst i malá motivace a uvědomění občanů. První možnost, jak zlepšit výtěžnost třídění v ISNO, je optimalizovat počet a umístění sběrných míst tak, aby občané měli vhodnější donáškovou vzdálenost. Tuto vzdálenost míst bydliště občanů a sběrných míst lze např. počítat pomocí tzv. Manhattanské vzdálenosti (tj. vzdálenost d dvou bodů B1 a B2 se

141


souřadnicemi [1,y1] a [2, y2] se počítá jako d = |x1-x2| + |y1-y2|) díky převažující pravoúhlé síti ulic v uvažovaném městě. Dále budeme předpokládat, že při vzdálenosti bydliště občana do 50 m (můžeme zvolit i jinou vzdálenost) k nejbližšímu sběrnému místu bude účinnost třídění plastů u těchto občanů 60 % a účinnost třídění při vzdálenosti bydliště občana k nejbližšímu sběrnému místu mezi 50 až 250 m bude mít lineární klesající tendenci. Při vzdálenosti větší 250 m bude účinnost nulová. Aplikací tohoto modelu na všechny občany města se můžeme odhadnout výtěžnosti podle nového umístění sběrných míst. Pokud by výše uvedený model neodpovídal aktuálnímu množství sebraných plastů ze sběrných míst, tak jej lze upravit podle skutečné výtěžnosti sběru plastů. Buď změníme hranici donáškové vzdálenosti (50 m) pro maximální účinnost třídění nebo hranici vzdálenosti (250 m) pro nejzazší nenulovou účinnost třídění anebo změníme uvažovanou maximální účinnost třídění (60 %). Model je možno upravit také na základě znalosti o zaplněnosti jednotlivých sběrných nádob ve sběrných místech. Aplikací modelu na nově navržené rozmístění sběrných míst bude zjištěna předpokládaná produkce plastů, která bude využita pro následnou analýzu (finanční). Příklad: Výpočet nákladů za svoz a nakládání s plasty (PET) po optimalizaci sítě sběrných míst podle výše uvedeného modelu. Kalkulace ceny za svoz a nakládání s plasty (PET) v běžných cenách na trhu v roce 2009: • pronájem sběrných nádob na separovaný odpad (přepočteno z ceny za pronájem nádoby a průměrné roční výtěžnosti odpadů z nádoby): 3 050,Kč/t; • svoz směsných plastů (PET) ze sběrných nádob na separovaný sběr: 2 350,Kč/t; cena za využití překladiště se neuvažuje; • • přeprava směsných plastů (PET) na třídící (dotřiďovací) linku: 823,- Kč/t, kde průměrné náklady na přepravní vozidlo činí 35 Kč/km u vozidla s průměrně vytíženou tonáží 1,7 t (hutnění na 25 %) a vzdálenost zařízení od obce 20 km (s návratem 40 km), tj. 35 · 40/1,7 = 823,- Kč. • cena vytřídění směsných plastů (PET) na třídící lince: 1 700,- Kč/t, • odhad odměny od systému EKO-KOM po započtení bonusů (na většinu z nich není dosaženo): 4 500,- Kč/t, • úspora v produkci SKO (vytříděné plasty nejsou v SKO obsaženy a tím se sníží jeho celková hmotnost) - platba za svoz SKO 2 340 Kč/t, Cena celkem: 3 050 + 2 350 + 823 + 1 700 – 4 500 – 2 340 = 1 083,- Kč/t.

142


Výtěžnost tříděného sběru směsných plastů (PET) by při účinnosti třídění 30% činila: 60 t. Tzn., že příjem za vytříděné plasty by celkem činil 60 · 1 083 = 64 980,- Kč. Dále je možno využít ještě složitější model s měřenými donáškovými vzdálenostmi s využitím geografických informačních systémů (GIS). V takovém případě je samotný proces optimalizace rozmístění sběrných míst často výpočetně velmi náročný, a přitom se může stát, že k přesnému výsledku nedospějeme. Získáme však výstup, který se přesnému rozmístění sběrných míst velmi blíží (tj. přibližné řešení problému), což může být dostačující. Ještě složitějším modelem je model, kde donáškové vzdálenosti občanů ke sběrným místům jsou kombinovány se vzorci na výtěžnost tříděného sběru odpadů. Vzorce na přibližnou výtěžnost tříděného sběru dávají do nepřímé úměry donáškovou vzdálenost a výtěžnost a počítají procentuální podíl tříděné složky KO, který je možno vytřídit z KO. Podíl je nutno ještě násobit koeficientem motivace občanů ke třídění (v závislosti na typu domů a společenského a příjmového rozvrstvení). Koeficienty se odhadují s ohledem na specifické podmínky regionu. Výsledný vzorec je možné ověřit na základě zjištění zaplnění sběrných nádob v dané lokalitě a případně na základě odchylky modifikovat koeficienty motivace. Při optimalizaci modelu je možné nastavit zvolené kritérium například takto: kompletní pokrytí obyvatel, nejvyšší výtěžnost tříděného sběru složky KO, ekonomicky nejlevnější varianta při zachované minimální výtěžnosti sběru apod. Je důležité si také uvědomit, že na rozšíření systému tříděného sběru KO je možné získat dotace z veřejných zdrojů (OPŽP, SFŽP). Dále je nutné uvážit míru úspory v produkci SKO, která je důsledkem zavedení separovaného sběru složky KO. Z hlediska stanovení snížení produkce SKO zavedením tříděného sběru složky KO je důležité stanovit, zda celá nově získaná produkce vytříděné složky KO byla původně součástí SKO nebo zda zahrnuje i novou produkci složky (tříděný sběr může odčerpat část odpadu z vlastního využití domácností nebo z nakládání mimo režim Zákona). V rámci nastavení způsobu shromažďování a svozu tříděných složek KO a jejich úpravy před přepravou ke konečnému využití je vhodná spolupráce obcí svozové oblasti tak, aby bylo dosaženo logistických úspor a maximálních výnosů z prodeje. Toho lze dosáhnout například výstavbou a provozováním společného Regionálního odpadového centra, kde bude zařízení určené ke zpracování (dotřídění, lisování apod.) vytříděného odpadu. 6.3.1.5 Sběr živnostenského odpadu Zapojení živnostníků do obecních systémů nakládání s odpady v rámci ISNO je potřebné, protože produkce živnostenských odpadů zařazených do skupiny 20 dle Katalogu tvoří významnou část celkové produkce KO. Je proto žádoucí, aby živnostníci spolupracovali s obcí při realizaci jejích záměrů v oblasti tříděného 143


sběru a celkového nakládání s odpady. Z tohoto důvodu je rovněž vhodné, aby živnostníci byli zapojeni nejen do systému sběru SKO, ale i do třídění využitelných složek KO. Zapojení živnostníků v rámci ISNO by mělo být řešeno tak, aby bylo možné pro potřeby evidence odpadů a účtování nákladů odlišit vlastní produkci obce a produkci živnostenské odpadu. Z hlediska minimalizace environmentálních dopadů nakládání se živnostenskými odpady je rovněž žádoucí, aby do obecního systému nakládání s odpady v rámci ISNO živnostníci byli zapojeni. Lze tak například eliminovat situaci, kdy do jedné ulice v jeden den zajíždí k různým živnostníkům vozidla různých svozových firem. Z hlediska ekonomiky svozu, přepravy a zpracování živnostenských odpadů v ISNO je nutné dále řešit skutečnost, že náklady na služby svozové firmy pro potřeby obce jsou zatíženy sníženou sazbou DPH, zatímco v případě ostatních subjektů (živnostníci) jsou náklady na tyto služby zatíženy vyšší sazbou DPH. V praxi lze tento problém řešit například takto: • Odpad je od živnostníků svážen v rámci obecního systému nakládání s odpadem, živnostníci však mají se svozovou firmou samostatné smlouvy a služba je jim fakturována zvlášť. • Živnostníci jsou do obecního systému zapojeni prostřednictvím smlouvy s obcí podle § 17, odst. 6 Zákona. V tomto případě je svozovou firmou úhrada fakturována obci s tím, že služba je dle míry zapojení živnostníků účtována částečně ve snížené a částečně ve zvýšené sazbě DPH. Určitým rizikem ve sběru, svozu a zpracování živnostenského odpadu v ISNO je podíl těch živnostníků, kteří obecní systém nakládání s odpadem zneužívají, aniž by za něj platili. V případě SKO, kdy jsou živnostníci většinou vybaveni vlastními sběrnými nádobami, lze ještě vyhodnotit množství jejich produkce odpadu, a tak stanovit jejich odpovídající podíl na financování obecního systému nakládání s odpady. V případě tříděného sběru složek KO (papír, plast, sklo, kovy atd.) nelze stanovit míru využívání obecního systému tříděného sběru KO jednotlivými živnostníky, ani prokázat zda plní svou povinnost třídění odpadů podle jejich druhů, pokud nejsou živnostníci vybaveni vlastními sběrnými nádobami. Ekonomický efekt zapojení živnostníků do obecního systému nakládání s odpady lze ověřit takto: • Stanovit produkce živnostenského odpad (např. dle počtu nádob rozmístěných u živnostníků, průměrné hmotnosti nádoby a počtu vývozů za rok). • Stanovit náklady na za svoz, přepravu a zpracování odpadů od živnostníků dle položek uvedených v kapitole 6.3.1.1 v Kč/t nebo Kč/rok. • Vypočítat příspěvek od živnostníků do obecního systému nakládání s odpady dle položek v Kč/t nebo Kč/rok. 144


Stanovit finanční efekt zapojení živnostníků do obecního systému nakládání s odpady v rámci obecního rozpočtu porovnáním nákladové a příspěvkové položky. Na základě výsledků této analýzy je možné zadat podnět ke změně obecně závazné vyhlášky o systému nakládání s odpadem (pokud zapojením živnostníků do obecního systému nakládání s odpady nevznikne obci neúnosná finanční ztráta) a umožnit jim (např. a v rámci dobré politické vůle) zapojení do obecního systému nakládání s odpady v rámci ISNO. •

6.3.1.6 Sběr biologicky rozložitelného odpadu Náklady na tříděný sběr BRO z domácností jsou závislé na produkci BRO a výtěžnosti zvoleného systému sběru. S tím souvisí i míra snížení produkce SKO, která je důsledkem převedení části produkce SKO do systému tříděného sběru komunálního BRO (BRKO). Při jeho zavedení je nutné očekávat zvýšení celkové produkce KO z obce. Zachytí se sice část BRKO ze SKO, ale dojde k celkovému navýšení množství BRKO o tu část odpadu, se kterým bylo původně nakládáno mimo režim Zákona (domácí kompostování, nepovolené spalování nebo ukládání na místa k tomu neurčená apod.). Z tohoto důvodu je vhodné provést před zahájením sběru a svozu BRKO v obci kampaň zaměřenou na prevenci vzniku především zahradního odpadu, případně s podporou domácího nebo komunitního kompostování. Pro určení skutečného přínosu zavedení tříděného sběru BRO na úrovni domácností, je třeba rozlišit podíl teoreticky vytříditelného množství BRKO z původní produkce SKO (např. zkušebním provozem ve vybrané lokalitě obce nebo i s využitím zkušeností z jiné lokality atd.) a reálného množství BRKO, které by vzniklo v důsledku zavedení tříděného sběru BRO z KO (se započítáním vlivu zvýšení celkové produkce KO). Na základě těchto informací lze odvodit náklady na zavedení tříděného sběru BRKO následujícím způsobem: • cena za zavedení a udržování systému tříděného sběru BRKO (odpis obecní části investice do sběrných nádob na BRO v Kč/t případně cena za pronájem nádob v Kč/t případně cena za nákup pytlů nebo vaků na BRO k jednorázovému použití v Kč/t); • cena za svoz BRO z sběrných nádob na BRO (v Kč/t, případně v Kč/nádoba nebo Kč/hod. s následným přepočtem na Kč/t podle průměrné roční výtěžnosti sběru odpadů do nádoby); • cena za přepravu BRO na koncové zařízení pro zpravování odpadu, tj. kompostárnu, BPS, či jiné zařízení (v Kč/t, s uvedením jednotkových cen za km přepravy, tonáží vozidel, vytížením a zpáteční vzdáleností na koncová zařízení). Počítá se jako cena za km přepravy · počet km/vytížená tonáž; • cena (v Kč/t včetně všech poplatků) za zpracování BRO na koncovém zařízení. 145


Celková cena za svoz a zpracování BRO (v Kč/t) se získá součtem předchozích položek, Úsporu na svoz, přepravu a zpracování SKO lze při zavedení tříděného sběru BRKO vypočítat následovně: • Ověřit snížení produkce SKO sledováním jeho množství nebo na základě sledování jiné lokality nebo orientačním výpočtem dle produkce BRO (v t/rok). • Stanovit úsporu u jednotlivých položek (např. pouze úspora za zpracování odpadu, případně další úspora za přepravu odpadu z překladiště nebo úspora za svoz). • Vypočítat úspory za svoz, přepravu a zpracování SKO způsobem podle kapitoly 6.3.1.1. Pro vyhodnocením výsledků tříděného sběru BRKO využijeme následující závěry z kapitoly 7.1: • Výtěžnost sběru BRKO v pilotním území města Tišnov je závislá nejen na systému rozdělení sběrných nádob (resp. počtu obyvatel na sběrnou nádobu), ale i na intenzitě svozu (resp. objemu vyvezených sběrných nádob na obyvatele a rok), dalšími faktory, které výtěžnost ovlivňují, mohou být například typ zástavby, sociální postavení obyvatel, odchylky počasí v sezóně od normálu a podobně. • Výtěžnost svozu BRKO při plošném a trvalém rozmístění sběrných nádob činila v pilotním území města Tišnov cca 120 kg na obyvatele za rok. • Zvýšení celkové produkce odpadu (SKO+BRKO] v důsledku zavedení tříděného sběru BRKO bylo na základě ročního sledování na pilotním území města Tišnov o 13,5% vyšší při 7 % nižší produkci SKO. Orientačně bylo vytříděno z SKO cca 34% množství BRKO z jeho tříděného sběru. Příklad: Náklady na zavedení tříděného sběru BRKO v pilotním území města Tišnov. Uvažujme modelové parametry sběru BRKO v pilotním území města Tišnov: měrná produkce BRKO 120 kg/obyvatele/rok; využití odpadu na kompostárně, vzdálenost kompostárny od města Tišnov činí 20 km; • systém sběru donáškový, 1 nádoba 120 - 240 litrů na cca 8 domácností; • svozový vůz, nástavba 22m3, odpad pokud možno není hutněn, průměrná vytížená kapacita 4 t odpadu na jeden svoz. Položkový rozpočet zavedení tříděného sběru BRKO: • cena za pronájem sběrných nádob na BRKO: 255,- Kč/t; • cena za svoz BRKO ze sběrných nádob na BRKO: 375,- Kč/t; • cena za přepravu BRKO na koncové zařízení (kompostárna): 350,- Kč/t, kde průměrné náklady na přepravní vozidlo činí 35 Kč/km, vozidlo má průměrně • •

146


vytíženou tonáží 4 t, vzdálenost města Tišnov od kompostárny je 20 km, s návratem 40 km, tj. (35 · 40 / 4) = 350,- Kč/t; • cena za příjem BRKO v kompostárně 750,- Kč/t. Celková cena za zavedení tříděného sběru BRKO je: 255 + 375 + 350 + 750 = 1730,- Kč/t. Úspora za snížení produkce SKO v pilotním území města Tišnov, (viz tabulky 7.4 a 7.5) bude následující: • Měrné produkce SKO se sníží o 34 % produkce BRKO, tj. o 40,8 kg/obyvatel/rok. • Průměrná měrná produkce SKO 262 kg/obyvatele/rok se sníží o 7 %, původní náklady na svoz, přepravu a zpracování SKO se sníží rovněž o 7 %. 6.3.1.7 Sběr elektroodpadu a zpětný odběr Existují kolektivní systémy, které mají systém zpětného odběru elektroodpadu založený na spolupráci s obcemi, viz následující příklad. Environmentálně i ekonomicky je výhodnější, aby systém zpětného odběru v ISNO fungoval se zapojením obcí. Podobně jako u zapojení živnostníků do ISNO si povinná osoba může zajistit zpětný odběr sama ve své režii, ale rozdíl je zde v tom, že oproti zapojení živnostníků do obecního systému nakládání s odpady je v tomto případě situace pro obec ekonomicky jednoznačně výhodnější, jak vyplývá z následujícího příkladu. Příklad: Uvažujme kolektivní systémy zabývající se sběrem elektroodpadu: V současné době lze do režimu zpětného odběru reálně odklonit následující komodity (dle Zákona lze i pneumatiky, oleje, ostatní baterie a akumulátory, ale v praxi není tento způsob řešení obvyklý): • Elektrospotřebiče určené pro domácnosti. • Zářivky a výbojky. • Baterie a akumulátory (suché). Některé z kolektivních systémů poskytují obcím odměnu za množství odevzdaných komodit: a) ASEKOL (skupina elektrozařízení 3, 4, 7, 8) - odměna se skládá z: - paušální odměny za provoz sběrného dvora 10 000 Kč/rok (možnost odkládání od spotřebitelů i ostatních osob) a - odměny za zpětný odběr elektrozařízení: TV a monitory 3 Kč/ks, ostatní elektrozařízení (s výjimkou televizorů a počítačových monitorů) 0,15 Kč/kg. K základní složce odměny za zpětný odběr lze připočíst: - bonusy za výtěžnost a - bonusy za pomoc při nakládce. b) Elektrowin ((skupina elektrozařízení 1, 2, 6) - odměna se skládá z: 147


- základního příspěvku za všechna elektrozařízení: 0,15 Kč/kg, - bonusového příspěvku za výtěžnost: od 0,51 kg do 1 kg na obyvatele a rok je bonus 0,3 Kč/kg, u výtěžnosti nad 4,01 kg na obyvatele a rok je bonus 2 Kč/kg, - v roce 2009 navíc platí mimořádná odměna 1,5 Kč/kg u velkých a malých spotřebičů (vyjma spotřebičů určených k chlazení). c) EKOLAMP (skupina elektrozařízení 5) - odměna se skládá z: - pevné odměny dle velikosti spádové oblasti např. do 5 000 obyvatel je odměna 1 500 Kč/rok, nad 300 000 obyvatel je odměna 50 000 Kč/rok, - odměny za zpětný odběr 2 Kč/kg a - odměny za překročení stanovené hmotnosti předaných světelných zdrojů, v případě předání více jak 300 kg/rok (do 800 kg/rok) je výše úplaty 2 000 Kč, od 800 kg/rok (do 2 000 kg/rok) pak 4 000 Kč a nad 2 000 g/rok 10 000 Kč. Kolektivní systém ECOBAT sbírající baterie a akumulátory žádnou odměnu nenabízí, zajistí však odvoz elektroodpadu a dodání kontejneru zdarma. Výrobci a dovozci dalších komodit, na které se vztahuje ze zákona povinnost zpětného odběru (oleje, pneumatiky) nevytvořili kolektivní systém, který by spolupracoval s obcemi. Náklady na odstranění těchto odpadů tak zatím musejí nést obce. Pokud obec spolupracuje s příslušným kolektivním systémem, je v jejím zájmu požadovat co nejvyšší pokrytí jejich vzniklých nákladů, protože náklady na systém zpětného odběru by měli plně nést výrobci. Je nutno provádět kontinuální sledování situace v oblasti systémů sdruženého plnění, případně iniciovat jednání s konkrétními povinnými osobami podnikajícími v daném regionu ISNO. Výsledné řešení bude plně závislé na dojednaných podmínkách (případně předem daných legislativních povinnostech). Je vhodné, aby obec zároveň informovala své obyvatele o místech zpětného odběru zřízených povinnými osobami mimo rámec obecního systému nakládání s odpady (mimo sběrné dvory), o kterých má přehled. 6.3.1.8 Sběr autovraků Autovraky mohou být sbírány: A. Na vrakovištích (po individuálním odvozu občany) v regionu ISNO. B. Na sběrných záchytných místech (např. sběrných dvorech obcí) v ISNO a následně převáženy hromadně přímo na drtící a separační linky (šrédry) nebo na větší vrakoviště. Individuální přeprava autovraků občany na vrakoviště v regionu ISNO je pro obec ekonomicky výhodnější, ale má horší environmentální dopady, než jejich předání na sběrná záchytná místa. Při individuální přepravě je možné při dobrých logistických možnostech přepravy na vrakoviště v regionu ISNO, jejich větší konkurenci, vyšší zbytkové ceně autovraku, pocházejícího z havárie modernějšího vozidla (lepší prodejnost dražších nepoškozených dílů) získat za 148


autovrak i malou výkupní cenu, případně kompenzaci za dovoz autovraku na vrakoviště. Ve většině regionů v ČR to však neplatí, zejména pro zastaralé automobily, o jejichž použitelné díly již není zájem. Shromáždění autovraků na sběrných záchytných místech (např. sběrný dvůr obce) v ISNO v regionu a dále jejich přepravu k dalšímu zpracování, případně před jejich odvozem ještě provedení základní demontáže (vypuštění provozních kapalin, demontáž nebezpečných odpadů např. akumulátor atd.) je pro občany výhodnější. Z environmentálního pohledu je to výhodnější, pokud přeprava autovraků k jejich konečnému zpracování probíhá hromadně na přepravních vozidlech s větší tonáží. Bohužel v tomto případě vznikají obci určité zvýšené finanční nároky za přepravu ze sběrného záchytného místa na koncové zařízení. Určité investiční náklady navíc vznikají obci, pokud není k dispozici např. dostatečná plocha sběrného dvora. Jedná se vlastně o vytvoření vlastního vrakoviště (se všemi administrativními a provozními důsledky z toho plynoucími). Z tohoto pohledu je zřejmé, že tento přístup je vhodný pouze pro větší města nebo sdružení/svazky obcí, kde je ještě ekonomicky přijatelný. Před rozhodnutím o zřízení sběrného záchytného místa v ISNO je nutno provést ekonomickou analýzu konkrétních podmínek v regionu. Je třeba analyzovat zejména materiálové toky (počet autovraků) a možnosti odbytu získaných surovin (viz Online informační systém pro evidenci autovraků32 a Přehled zpracovatelů autovraků 33). Dále je nutno analyzovat investiční a provozní náklady případného nového záchytného místa, zejména pokud stávající síť není dostatečná. Příklad: Analýza problematiky sběru autovraků v regionu. V regionu ISNO bylo z výše uvedených zdrojů dat zjištěno: • Produkce autovraků v regionu činí přibližně 1 100 ks/rok (údaj z registru vozidel), z toho přibližně 500 ks autovraků je reálně dosažitelných na případném novém zřizovaném sběrném záchytném místě. Na jeden autovrak je možno počítat přibližně cca 1 t hmotnosti, • Drtící a separační linky, které se nacházejí v současné době v ČR, jsou v regionech Tlumačov, Kladno, Ostrava, Česká Lípa a žádná z nich není reálně v dosahu. • Nejbližší větší vrakoviště dle seznamu autorizovaných vrakovišť se nacházejí ve vzdálenosti 30 km až 34 km. Další vrakoviště jsou již příliš vzdálená. Přeprava autovraků na vrakoviště by tedy probíhala na vzdálenost 30 až 34 km. Stanovení ceny za přepravu autovraků na nejbližší vrakoviště v regionu ISNO:

32 33

https://autovraky.mzp.cz/webklient/ http://www.mzp.cz/cz/prehled_zpracovatelu_autovraky

149


Průměrná cena za přepravu autovraků činí: 600,- Kč/t, když uvažujeme průměrné náklady na přepravní vozidlo 20 Kč/km, vozidlo bude mít průměrnou vytíženou tonáž 1 t a vzdálenost k vrakovišti je 15 km, s návratem 30 km, tj. 20 · 30/1 = 600,- Kč/t. • Cena za demontáž nebezpečných odpadů (vypuštění kapalin atd.) a jejich následné odstranění je zahrnuta do ceny, za kterou takto připravený autovrak odebere provozovatel vrakoviště (protože by to sám musel totéž provést za přibližně stejnou cenu). • Cena za přepravu všech autovraků ze sběrného místa na vrakoviště činí 600 · 500 = 300 000,- Kč/rok. Protože nebyla zajištěna příznivější cena za odbyt autovraku a přepravní náklady jsou příliš velké, tak obec si tak pravděpodobně nebude moci finančně dovolit zřídit sběrné záchytné místo pro autovraky na sběrném dvoře, nehledě k investičním nákladům (i když existuje možnost dotace až 80 % z OPŽP) a provozním nákladům na demontážní plochu (pokud k tomu není výrazná politická vůle). •

6.3.2 Sběrný dvůr Dalším důležitým prvkem v ISNO je sběrný dvůr. Zřízením sběrného dvora mají občané možnost odložit vytříděné složky KO v obci celoročně. Výrazně se tím omezí nelegální nakládání s odpady, případně lze očekávat částečné snížení produkce SKO a nárůst množství vytříděných složek KO. Sběrný dvůr by měly vybudovat obce, které mají nad 2 000 obyvatel (doporučení většiny POH krajů z roku 2003). V případě menší obce, kdy by mohlo dojít k neúměrnému zatížení obecního rozpočtu náklady na provoz sběrného dvora, se nabízí také možnost využití tzv. spádového sběrného dvora v ISNO pro více obcí na základě jejich dohody. Problém však mohou být nevhodně dohodnuté náklady na provoz tohoto spádového sběrného dvora. Zřízení sběrného dvora je vhodné i v případech, kdy separované složky KO je třeba k dalšímu zpracování převážet na větší vzdálenosti. Kumulací a případnou objemovou úpravou těchto odpadů lze dosáhnout výrazných úspor při jejich přepravě. Ve sběrných dvorech mohou občané odevzdávat např. následující druhy odpadů z námi sledovaných toků odpadů: • Objemný odpad (nábytek, zařízení domácnosti apod.) z KO. • BRO a odpad ze zahrad a údržby zeleně apod. • Elektroodpady (pračky, ledničky, televize, rádia, sporáky, osobní počítače, apod.) pro zpětný odběr. • Kovový odpad a dřevěný odpad. • Obalové odpady (papír, sklo, plasty, dřevěné obaly), apod. • Suť z bytových úprav - číslo 17 01 01, 17 01 02, 17 01 03, 17 01 07 dle Katalogu. 150

Kapitola 6 Integrovaný systém nakládání s odpady • •

Nebezpečné složky KO včetně starých chladících zařízení apod. Pneumatiky.

6.3.2.1 Náklady na vybudování a provoz sběrného dvora Investiční náklady Z investičního hlediska existují dva základní přístupy k vybudování sběrného dvora: jednoduchý sběrný dvůr s minimálními investičními náklady nebo komplexně vybavený sběrný dvůr. U jednoduchého sběrného dvora se většinou jedná o zpevněnou, vodohospodářsky zabezpečenou a oplocenou plochu, na níž jsou umístěny volně kontejnery a zázemí obsluhy, které je zajištěno mobilní buňkou. Komplexně vybavený sběrný dvůr má většinou sklad nebezpečných odpadů, garáž pro manipulační techniku, přístřešek, mnohdy i překládací rampu (ta občanům zvyšuje komfort překládky). Zázemí obsluhy je většinou řešeno zděným objektem se sociálním zařízením. Pokud není sklad nebezpečných odpadů řešen v rámci stavební části, je nutné mít ve sběrném dvoře mobilní sklad nebezpečných odpadů. Podobně je nutné řešit skladování elektroodpadu. Investiční náklady na takto vybavený sběrný dvůr s celkovou plochou 1 900 m2 se pohybují od 12 milionů Kč (bez DPH) výše v cenách roku 2009. K investičním nákladům je nutné připočíst náklady na pořízení technologického vybavení sběrného dvora. Jedná se především o kontejnery a manipulační techniku, kde se doporučuje základní vybavení: minimálně dva velkoobjemové kontejnery na objemné odpady, po jednom kontejneru na pneumatiky, stavební odpady, BRKO a kovy. Dále běžné kontejnery na oddělený sběr papíru, plastů a skla a sběrné nádoby a sběrné prostředky na výrobky podléhající zpětnému odběru: oleje, baterie a akumulátory a zářivky. V následujícím přehledu jsou uvedeny orientační ceny bez DPH pro nejpoužívanější technologické vybavení sběrných dvorů: • čelní kolový, smykem řízený nakladač (UNC) 1 000 000 Kč, • vysokozdvižný vozík 500 000 Kč, • štěpkovač 100 000 Kč, • mobilní sklad nebezpečných odpadů 150 000 Kč, (pokud součástí sběrného dvora není stacionární sklad) • sklad – přístřešek pro elektroodpady 25 m3 50 000 Kč, (možnost získat zdarma od kolektivního systému) • velkoobjemový kontejner 20 m3 45 000 Kč, • velkoobjemový kontejner 10 m3 35 000 Kč. Náklady na komplexně vybavený sběrný dvůr s výše uvedeným technologickým vybavením a dalšími běžnými kontejnery se pohybují od 2 milionů Kč (bez DPH) výše.

151


V případě rozhodnutí obce o výstavbě sběrného dvora bude nutno zajistit na jeho vybudování dostatečnou dotaci z veřejných zdrojů. V současné době (do roku 2013) na výstavbu sběrného dvora lze získat dotaci až 90 % z OPŽP. Některé kraje nabízejí navíc ještě i dotaci z vlastních zdrojů, takže celková výše dotace na výstavbu sběrného dvora může dosáhnout až 95 %. 6.3.2.2 Provozní náklady a příjmy Z hlediska provozu sběrného dvora jsou možné dva přístupy: 1) Sběrný dvůr pronajmout firmě (provádějící svoz v rámci ISNO), která má oprávněné k nakládání s odpady a odborně zajistí provoz dvora. Obec pak nemá s provozem sběrného dvora žádné starosti ani náklady. Navíc má zajištěn většinou malý, přesto konstantní příjem (nájemné). 2) Provozovat sběrný dvůr ve vlastní režii (např. firmou technické služby zřízenou obcí), kde obec nese veškeré provozní náklady. O tyto náklady se však může podělit s okolními obcemi za předpokladu, že se bude jednat o spádový sběrný dvůr a dojde k dohodě s vedením těchto obcí o tom, že i jejich občané budou moci sběrný dvůr vyžívat. Obec však musí jako provozovatel zařízení řešit veškeré legislativní a evidenční povinnosti apod. Dobrou organizací provozu lze však provozní náklady efektivně snižovat a reálně uvažovat s následujícími příjmy: - prodejem druhotné suroviny (kovy), - prodejem výrobku (palivové dříví, štěpka), - odměnou ze systému EKO-KOM za vytříděné obalové odpady, - odměnou od kolektivních systémů za vyřazené elektrické a elektronické zařízení (ASEKOL, Elektrowin, EKOLAMP), - úsporou nákladů na odvoz kumulovaných množství (případně objemově upravených) odpadů na vzdálenější zpracovatelská zařízení. V praxi při optimalizaci provozu (snížení nákladů, zvýšení příjmů) sběrného dvora je vhodné odklonit do režimu tzv. zpětného odběru maximální množství vytříděných odpadů, které tomuto režimu podléhají a je zajišťován kolektivními systémy. Tím se zajistí, že za odvoz a zpracování těchto komodit se nebude platit (více viz příklad ke zpětnému odběru). Další možností ve snižování nákladů je získání odběratele, který bude za některé vytříděné odpady platit. Týká se to například u kovů a olověných akumulátorů. Dále je nutné sledovat trh a hledat možnosti dalšího uplatnění vytříděných odpadů ze sběrného dvora na trhu, například prostřednictvím Burzy odpadů34 na internetu, kde lze nalézt výkupní ceny kovů. S výše uvedeným souvisí snaha odklonit některé komodity z režimu Zákona. Může se jednat například o čisté dřevo, které je možné využít jako palivové nebo vyrobit například štěpku apod. 34

http://www.kovy.eu/burza-odpadu/

152


Další tradiční vytříděné odpady uplatnitelné na trhu druhotných surovin (papír, plasty, sklo), jsou z hlediska příjmů nevýznamné (vzhledem ke kolísání výkupních cen). Rozhodující je tak příjem ze EKO-KOM. Například u obce mající cca 3 000 obyvatel, která provozuje sběrný dvůr a lze se započtením všech bonusů získat odměnu ze systému EKO-KOM až ve výši 35 000 Kč/čtvrtletí. Co se týče dalších variabilních provozních nákladů, musí se počítat s náklady na energie (elektřina, plyn, teplo – v závislosti na způsobu vytápění) a na vodní hospodářství (spotřeba vody a vypouštění odpadních vod). Dalším významným variabilním nákladem jsou náklady na pohonné hmoty do manipulační techniky. Z hlediska fixních nákladů budou důležité následující položky: - mzdové náklady (například hrubá mzda na plný úvazek 17 000 Kč/měsíc), - náklady na údržbu a opravy (odhad 20 000 Kč/rok), - pojištění majetku (odhad 5 000 Kč/rok – pojištění budovy), - ostatní provozní náklady (oděvy, ochranné pomůcky, hygienické potřeby, rozbory, analýzy apod. (odhad 20 000 Kč/rok), - režijní náklady (odhad 10 000 Kč/rok). 6.3.2.3 Organizace provozu sběrného dvora Po vybudování sběrného dvora bude nutno zajistit jeho dobrou organizaci a provoz. Nejdůležitější je zajištění kvalitní obsluhy, bez které nelze udržet provozní kázeň a náklady v rozumné výši. Obsluha musí zajistit, aby sběrný dvůr nebyl zneužíván. Například firmami a živnostníky, kteří na sběrný dvůr budou zdarma předávat své odpady. Případně, aby na něj nevozili odpad občané z jiných obcí (pokud s touto obcí není uzavřen smluvní vztah). Od ostatních osob, které nejsou občany obce a nejsou zapojeny do obecního systému nakládání s odpady, musí obsluha vybírat poplatky za převzetí odpadu. Obsluha musí garantovat třídění odpadů dle jednotlivých druhů zejména s ohledem na to, aby využitelné a prodejné odpady nebyly předávány k odstranění. Dále je nutné klást důraz na maximální využívání kapacity přepravních prostředků – objemovou úpravou odpadů. Neméně důležitým prvkem efektivně fungujícího sběrného dvora jsou informovaní občané v obci. Osvěta občanů musí být kvalitně a dlouhodobě vedena prostřednictvím dostupných médií (zpravodaj obce, web obce, obecní rozhlas nebo TV). Je vhodné do osvětové činnosti zapojit školy a občanská sdružení (hasiči, Sokol, Skaut apod.).

6.3.3 Regionální odpadové centrum Prvkem vyšší úrovně v ISNO jsou tzv. regionální odpadová centra (ROC). Jedná se o logické seskupení technologií pro nakládání s odpady na regionální úrovni, především s KO, dále pak BRO a stavebními odpady. ROC tvoří v regionu základní „pilíř“ ISNO. ROC začaly mnohde vznikat u skládek KO nebo u větších 153


sběrných dvorů. V některých regionech nejsou technologická zařízení ROC umístěna v jednom místě, ale v různých lokalitách. Vznik ROC podpořily krajské POH a pak především možnost dotační podpory ROC ze Strukturálních fondů EU a OPŽP. Úkolem ROC je, v souladu se zásadou „využívat odpadů v místě vzniku“, v maximální možné míře využít, případně upravit největší objemy KO vznikajících v regionu. Ty odpady (např. stavební a demoliční odpady, objemný odpad), které nelze využít v regionu nebo instalace technologie pro jejich zpracování by byla vzhledem k jejich malému množství nerentabilní, tak jsou dočasně skladovány na „mezideponii“ v ROC. Po dostatečném shromáždění většího množství těchto odpadů jsou předávány na využití nebo odstranění v rámci kraje nebo i celé ČR. Součástí ROC může být dotřiďování linka i skládka odpadů. ROC by mělo mít dostatečnou spádovou oblast (svoz odděleně sbíraných odpadů, přiměřená síť sběrných dvorů), aby byla zajištěna rentabilita jeho provozu. Nejčastěji je spádovou oblastí ROC region bývalých okresů případně ORP, mnohde se spádová oblast překrývá s oblastí dominantní svozové firmy v regionu apod. Je vhodné, aby ROC bylo umístěno co nejvíce v tzv. „těžišti spádové oblasti“ s dobrou dopravní infrastrukturou a napojením na spádovou oblast. 6.3.3.1 Základní technologie ROC Základní technologie, které by mělo ROC obsahovat: • třídící linka na separovaný odpad (papír/plast), • technologie na zpracování BRO – nutnost hygienizace, • recyklační deponie stavebních a demoličních odpadů, • technologie pro využití či odstranění SKO (většinou skládka s využitím skládkového plynu). Jako vhodné technologie reálně dostupné pro zpracování BRO jsou nejčastěji v ROC budovány: • anaerobní technologie (např. BPS), • aerobní technologie (kompostárny). Součástí ROC dále bývají například překladiště odpadů, skladovací kapacity (pro ostatní i nebezpečné odpady), sběrný dvůr odpadů apod. Do budoucna se předpokládá, že v rámci ROC mohou být v některých regionech instalovány technologie MBÚ pro zpracování SKO. Příklady stávajících ROC jsou: • Odpadové hospodářství Rapotín (je popsáno v kapitole 7.2).

154


•

•

Logistické centrum odpadů Mikroregionu Vsetínsko 35, které disponuje samostatnou halou s třídící linku separovaného odpadu, skladem papíru a plastů, překladištěm KO, chráněnou dílnou pro demontáž elektrozařízení, skladem nebezpečného odpadu nebo venkovními sklady stavební suti. Součástí areálu logistického centra je také sběrný dvůr, do něhož mohou občané zdarma ukládat nejrůznější druhy odpadů vznikající v domácnosti, a bioreaktory na zpracování BRO. Centrum by do budoucna mělo zpracovávat zhruba 20 tisíc tun odpadu ročně, z čehož až dvacet procent bude činit tříděný odpad. Centrum má dobrou dopravní (silnice I/57, III/05734, trať Českých drah) i technickou (VVN, VTL plynovod, dešťová kanalizace, sdělovací kabely a kabely veřejného osvětlení) infrastrukturu. Regionální odpadové centrum Znojmo, které disponuje samostatnou halou s třídící linku separovaného odpadu. Technologie třídící linky zahrnuje technologii primárně separovaného odpadu (plast, papír) s celkovou kapacitou dle žádosti reálnou 1 600 t/rok a kontinuální lis. Součástí centra je sběrný dvůr odpadů, mostová váha, plocha na dočasné umístění autovraků odkanalizovaná přes lapol, zpevněné plochy s asfaltobetonovým krytem a zelené plochy. Centrum má dobrou dopravní i technickou (kanalizace, elektrorozvody, venkovní osvětlení, telefonní rozvody, vodovod) infrastrukturu.

6.4 Cílové skupiny ISNO V této kapitole jsou popsány jednotlivé cílové skupiny, z jejichž pohledů je možno ISNO ekonomicky hodnotit a které se jej budou přímo účastnit. Hodnocení variant vlivu ISNO na životní prostředí je možno provádět pouze z globálního pohledu, proto je z pohledu cílové skupiny nebudeme uvažovat.

6.4.1 Producenti odpadů a obce Prvotními producenty odpadů v rámci ISNO jsou fyzické osoby (občané – obyvatelé daného regionu) resp. domácnosti a živnostníci nebo podobné subjekty (úřady, školy apod.) produkující odpad podobný KO. Jejich povinnosti ve vztahu k nakládání s odpadem částečně (podle míry integrace) přebírá obec, která je klíčovým subjektem v rámci ISNO. Dále je třeba do této skupiny zařadit sdružení/svazek obcí, která mohou být zřizovatelem ISNO, a vymezují tak jeho regionální (územní) působnost. Příklad: Producentem KO z domácností nejsou podle § 4 písm. p) Zákona občané, ale obec, na kterou tak přechází veškeré povinnosti související s produkcí odpadu. Obec se tedy stává původcem jednotlivých složek KO v okamžiku, kdy fyzická osoba odpady odloží na místě k tomu určeném. Obec se současně stane vlastníkem těchto odpadů. 35

http://www.casopisstavebnictvi.cz/clanek.php?detail=1334

155


Dalším příkladem může být živnostník, který produkuje odpad podobný KO a zajišťuje jeho odvoz na základě vlastní smlouvy se svozovou firmou. Tento producent se může zapojit do obecního systému svozu KO podle § 16 Zákona odstavce Povinnosti a oprávnění obce a fyzických osob při nakládání s komunálním odpadem bodu (6), a přenést tak povinnosti producenta odpadů na obec podobně jako domácnost. Podrobněji viz kapitola 6.3.1.4.

6.4.2 Výrobci, prodejci a distributoři Subjekty na regionální úrovni z výrobní a prodejní sféry a služeb, společně s dovozci zboží se rovněž podílejí na procesech v ISNO. Mimo samotnou produkci výrobků a jejich prodej mohou být (u vybraných druhů odpadu) výrobci a prodejci zapojeni také do zpětného odběru, včetně informování producentů odpadu o možnostech zpětného odběru a zpracování obalů a použitých výrobků. Do této skupiny patří také provozovatelé kolektivních systémů, zřizovaných výrobci a jimi pověřenými subjekty a určených k realizaci a financování povinného zpětného odběru formou sdruženého plnění. Příklad: Uvažujme obchodní společnost zajišťující dovoz elektroniky ze zemí mimo EU. Tato společnost je podle § 37g písm. e) Zákona výrobcem daného elektrozařízení, a proto se na ni vztahují povinnosti z § 37k Zákona, tj. zajištění zpětného odběru elektrozařízení pocházejícího z domácností. Pokud elektroodpad nepochází z domácnosti, výrobce elektrozařízení musí zajistit jeho oddělený sběr. Dále výrobce musí označit elektrozařízení (příp. obal nebo záruční list) příslušným grafickým symbolem pro zpětný odběr. Navíc prostřednictvím distributorů musí společnost zajistit, aby byl konečný uživatel informován o způsobu provedení odděleného sběru, při prodeji elektrozařízení pak informuje konečného uživatele o způsobu zajištění odděleného sběru. Zpětný odběr reálně zajišťuje společnost prostřednictvím jednoho z kolektivních systémů (v závislosti na typu elektrozařízení), jehož je podílníkem. Kolektivní systém v závěru zajistí zpětný odběr elektrozařízení a jeho transport k příslušnému zpracovateli.

6.4.3 Subjekty zajišťující prevenci vzniku odpadů a další služby Jsou to zejména podniky, které zamezují vzniku odpadu opětovným použitím celých výrobků nebo jejich částí, subjekty zabývající se repasováním výrobků a jejich znovuuváděním do oběhu, opravny, bazary, exportéři náhradních dílů, ale rovněž dopravci přepravující dané druhy odpadů a také odběratelé materiálových i energetických výstupů ze zpracování odpadu (stavební hmoty, teplo, elektrická energie apod.). Příklad: Uvažujme dobře známý systém výkupu vratných skleněných lahví, který se řídí Zákonem o obalech, jenž mj. v § 9 odst. 4 uvádí: „Osoba, která uvádí na trh nebo do oběhu výrobky ve vratných zálohovaných obalech, je povinna vykupovat tyto vratné zálohované obaly bez omezení množství a bez vázání tohoto výkupu na nákup zboží“. 156


Výrobce využívající vratné zálohované obaly je povinen zajistit jejich výkup a přepravu od všech prodejců daného zboží.

6.4.4 Subjekty zabývající se nakládáním s odpady Důležitou skupinou v ISNO jsou subjekty zabývající se sběrem, shromažďováním, skladováním, výkupem, přepravou a svozem, úpravou, materiálovým a energetickým využitím a odstraňováním odpadů, tedy zejména svozové firmy, provozovatelé mezideponií, překladišť, třídících linek, kompostáren, bioplynových stanic, spaloven, skládek, ale také sběrných míst elektroodpadu a odpadu z obalů, sběrných dvorů, autovrakovišť a případně čistíren odpadních vod.

6.4.5 Subjekty nepřímo zapojené do nakládání s odpadem Do této skupiny náleží instituce, které se nějakým způsobem účastní kontrolní činnosti v OH nebo poskytování informací týkajících se ISNO, tedy především o orgány státní správy v životním prostředí (obce, ORP, KÚ, MŽP, ČIŽP apod.), policii, registry vozidel, ISOH a další informační zdroje. Příklad: Modul autovraky36 informačního systému ISOH provozovaného CENIA umožňuje zjistit agregované údaje o počtech vozidel s ukončenou životností odevzdaných do zařízení ke sběru a zpracování autovraků. Provozovatelé těchto zařízení současně přistupují do informačního systému autovraky a využívají jej pro zadávání údajů o zpracovaných vozidlech.

6.5 Nástroje ISNO Manuál organizace UNEP37 [28] přináší podrobný rozbor tvorby plánu ISNO založený na zahraničních zkušenostech, kde vývoj ISNO začíná nejdříve sběrem dat o tocích odpadů (stanovení množství a typů různých toků odpadů) a o existujících systémech nakládání s odpadem (sběr, přeprava, využití a odstranění) a sítě zařízení na zpracování odpadů na regionální úrovni. Prvotní návrh ISNO je možno provést ze tří rozdílných pohledů, jimiž jsou životní cyklus výrobku, produkce odpadu a nakládání s odpady [28]: 1. Integrovaný systém z pohledu životního cyklu výrobku Prvotní koncept ISNO je založen na hodnocení životního cyklu výrobku (LCA)38 z pohledu jeho výroby a spotřeby. Snížení míry spotřeby a využití výrobků s ukončenou životností v systému produkce namísto spotřeby

36 37

38

https://autovraky.mzp.cz/autovrak/ Program pro životní prostředí OSN

LCA je metoda pro hodnocení environmentálních dopadů jednotlivých výrobků a produktů za celou dobu jejich života, tj. od těžby surovin potřebných pro jeho výrobu až po jeho použití konečným podle norem ČSN EN ISO 14040 až ČSN EN 14049.

157


nových surovin může vést ke snížení produkce odpadu typu výrobků s ukončenou životností. Jinými slovy takový přístup vyžaduje méně primárních zdrojů a úsilí při konečném nakládání s odpadem. 2. Integrovaný systém z pohledu produkce odpadů Druhý pohled na ISNO je založen na produkci odpadů z různých zdrojů včetně KO, odpadů z výrobní sféry a obchodu, průmyslu a zemědělství. Produkované odpady lze dále rozdělit na nebezpečné odpady a ostatní odpady, přičemž prvně jmenované je třeba třídit dle zdroje a nakládat s nimi v souladu s příslušnými právními předpisy. Užívá se zde preventivní přístup 3R (angl. Reduce, Reuse, Recycle), který lze využít stejně dobře přímo u zdroje odpadů, jako v různých úrovních systému nakládání s odpadem, včetně sběru, přepravy, využití a odstranění. 3. Integrovaný systém založený na nakládání s odpadem Třetím konceptem ISNO je systém založený na vlastním nakládání s odpadem, reprezentovaném příslušnými právními předpisy a normami, institucemi, finančními mechanizmy, dále nejlepšími dostupnými technikami, přiměřenou infrastrukturou (sítí zařízení pro nakládání s odpady na regionální úrovni) a rolí jednotlivých subjektů v hierarchii nakládání s odpadem. ISNO se mohou lišit nejen na regionální úrovni, ale podstatné rozdíly lze nalézt dokonce mezi jednotlivými subjekty na lokální úrovni. Ve většině zemí EU jsou za nakládání s KO zodpovědné obce, průmyslový, zemědělský odpad spadá do kompetence původců, v některých případech se však objevují i jiné systémy nakládání s odpadem. Podle počtu řídících subjektů, které se na ISNO podílí, lze rozlišit systémy s jedním řídícím subjektem (angl. single management system) a s více řídícími subjekty (angl. separate management system). V druhém případě je vhodné i přes některé nedostatky v terminologii a překrývání oblasti statistiky dat sbírat data a informace o OH odděleně dle jednotlivých řídících subjektů. Návrh ISNO vyžaduje vyhodnocení současného stavu systému OH na regionální úrovni nezávisle na určení množství a skladbě odpadu, což může být užitečné zejména pro: • stanovení dostupnosti, vymahatelnosti a dopadu legislativních a ekonomických nástrojů, • nastavení poplatků, které jsou ekonomickým nástrojem ISNO a v důsledku toho lze nastavit požadované rozdíly a poměry mezi jednotlivými částmi systému, • zhodnocení institucionálního rámce, právních povinností pro účastníky, • analýzu současné efektivity ISNO včetně použitých technologií a infrastruktury, • porozumění úloze jednotlivých subjektů na různé úrovni toků odpadů v ISNO, 158


•

vytýčení postupných cílů a možností zlepšení ISNO.

Zavedení ISNO je podporováno několika skupinami nástrojů. Normativní (legislativní) nástroje specifikují standardy a limity, které je třeba dodržovat a ekonomické nástroje poskytují finanční motivaci nebo i postihy. Vyhodnocení systému poplatků za užívání ISNO je základním předpokladem návrhu ISNO, nicméně může dojít k situaci, kdy neexistují objektivní informace pro určení výše poplatků a názor na problematiku se mezi jednotlivými zúčastněnými subjekty ISNO někdy i podstatně liší. V tom případě je vhodné shrnout do jednoho porovnatelného souboru názory hlavních účastníků ISNO tak, aby mohly být informace dále zhodnoceny. V aktuálních podmínkách OH v ČR lze uvažovat uplatnění následujících nástrojů v ISNO na regionální úrovni:

6.5.1 Normativní (legislativní) nástroje Normativní nástroje tvoří zejména legislativní nástroje, které jsou dány Směrnicí, ze které vychází většina obecně definovaných a zde používaných pojmů. Další podstatnou právní normou je Zákon, který platí od 1. ledna 2002, přičemž byl za tuto dobu změněn osmnácti jinými zákony (z toho osm novel a deset dalších zákonů) a v roce 2010 bude muset být nahrazen novým zákonem, který implementuje výše uvedenou Směrnici, podrobněji viz kapitola 3.2. Lze tedy očekávat určité změny v oblastech působnosti Zákona, autoři se však domnívají, že provedené změny nebudou mít za následek neplatnost zde zavedených definic a pojmů podle Směrnice. V současné době nejdůležitější pojmy a právní rámec v ISNO pak vymezují zejména: • zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech ve znění pozdějších předpisů (Zákon); • zákon č. 477/2001 Sb., o obalech ve znění zákona č. 94/2004 Sb. (Zákon o obalech); • nařízení vlády č. ČR č. 197/2003 Sb., o Plánu odpadového hospodářství ČR (Nařízení); • vyhláška č. 381/2001 Sb., katalog odpadů (Katalog); • vyhláška č. 352/2005 Sb., o nakládání s elektrozařízeními a elektroodpady (Vyhláška elektroodpady); • vyhláška č. 341/2008 Sb., o podrobnostech nakládání s biologicky rozložitelnými odpady (Vyhláška BRO); • vyhláška č. 352/2008 Sb., o podrobnostech nakládání s autovraky (Vyhláška autovraky); • vyhláška č. 237/2002 Sb., o podrobnostech způsobu provedení zpětného odběru, ve znění vyhlášky č. 505/2004 Sb. (Vyhláška zpětný odběr).

159


Další činnosti specifické pro jednotlivé toky odpadů pak upravuje a do detailů rozvádí množství dalších zákonů a vyhlášek, z nichž mohou být podstatné zejména: a) pro biologicky rozložitelné odpady: - vyhláška č. 382/2001 Sb., o podmínkách použití upravených kalů na zemědělské půdě; - vyhláška č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady; - zákon č. 156/1998 Sb., o hnojivech, pomocných půdních látkách, pomocných rostlinných přípravcích a substrátech a o agrochemickém zkoušení zemědělských půd; - vyhláška č. 474/2000 Sb., o stanovení požadavků na hnojiva, ve znění pozdějších předpisů; - vyhláška č. 274/1998 Sb., o skladování a způsobu používání hnojiv, ve znění pozdějších předpisů; - zákon č. 166/1999 Sb., veterinární zákon; - vyhláška č. 295/2003 Sb., o konfiskátech živočišného původu, jejich neškodném odstraňování a dalším zpracování; - vyhláška č. 375/2003 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 166/1999 Sb., o veterinární péči; - vyhláška č. 482/2005 Sb., o stanovení druhů, způsobů využití a parametrů biomasy při podpoře výroby elektřiny z biomasy. b) pro autovraky: - zákon č. 13/1997 Sb., Silniční zákon. c) dále: - zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře využívání obnovitelných zdrojů; - vyhláška č. 294/2005 Sb., o podmínkách ukládání odpadů na skládky a jejich využívání na povrchu terénu a o změně vyhlášky č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady; - vyhláška č. 475/2005 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů.

6.5.2 Ekonomické nástroje Ekonomické nástroje v ISNO tvoří zejména: • poplatky za uložení odpadů, které podle Zákona platí původce odpadu (poplatek se skládá ze dvou složek: základní složka poplatku za všechny odpady a riziková složka za nebezpečné odpady); • finanční rezerva pro rekultivace a asanace skládek podle Zákona (rezervu vytváří provozovatel skládky v rámci svých nákladů); • finanční záruka a pojištění podle Zákona; • zálohy na vratné obaly podle Zákona;

160


• • • • • • •

pokuty podle Zákona, Zákona o obalech, Zákona o obcích, Přestupkového zákona; podpory ze SFŽP ČR (OPŽP a programy na využívání odpadů); podpory ze státního rozpočtu (především na sběr a svoz odpadů); výdaje z územních rozpočtů (především na sběr a svoz komunálních odpadů); podpory z programů a fondů EU (OPŽP); daňové úlevy (na vybrané činnosti a komodity); další podpory a dotace realizované ostatními resorty (podpory agrokomplexu, dotace na nápravu škod na životním prostředí atd.).

6.5.3 Informační nástroje Důležitým informačním nástrojem v ISNO by měl být webový informační systém se třemi základními funkcemi integrovanými do jednoho webového rozhraní. Jednak funkcí podporující spolupráci subjektů v ISNO, jednak informačním portálem, podporujícím samotný ISNO a jednak interaktivním informačním systémem, umožňujícím uživatelům ISNO podporu rozhodování v OH v dané oblasti. Obecnější informační nástroje pro ISNO tvoří: • Jednotný informační systém životního prostředí MŽP, informační systémy MŽP a jeho rezortních ústavů jako je ISOH, dále informační systémy všech ostatních ministerstev a dalších orgánů státní správy jako jsou KÚ určených pro informování veřejnosti v oblasti OH; • informační podpora výkonu veřejné správy (eGoverment) pro oblast OH; • informační systém MŽP k projednání v rámci procesu EIA a SEA. 6.5.3.1 Informační systém odpadového hospodářství Fundamentálním informačním systémem, ze kterého lze čerpat souhrnná data o množství odpadu produkovaného v jednotlivých skupinách a kategoriích dle Katalogu je ISOH (informační systém odpadového hospodářství) provozovaný od roku 1997 do konce roku 2001 Českým ekologickým ústavem, poté od roku 2002 do roku 2006 Výzkumným ústavem vodohospodářským (Centrem pro odpadové hospodářství – CEHO) a od roku 2007 CENIA. ISOH je přístupný přes webové rozhraní39 každému občanovi a naplňuje zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí, ve znění zákona č. 6/2005 Sb. ISOH je podle [19] základní systém pro sledování vývoje OH v ČR. Do tohoto informačního systému vstupují zejména data evidence odpadů z ročních hlášení, které původci a oprávněné osoby mají za povinnost zasílat ve stanoveném termínu dle Zákona. Původci a oprávněné osoby zasílají hlášení příslušným ORP, po jejich kontrole a verifikaci jsou data elektronicky předávána do ISOH. 39

http://isoh.cenia.cz/groupisoh

161


Struktura dat vychází z každoročně zveřejňovaného datového standardu MŽP, který jednoznačně určuje způsob ohlašování a zajišťuje otevřenost pro volbu vhodného softwarového produktu pro plnění ohlašovacích povinností. S nástupem ohlašovacích povinností dle zákona č. 25/2008 Sb., o integrovaném registru znečišťování životního prostředí a integrovaném systému plnění ohlašovacích povinností v oblasti životního prostředí, je ohlašování evidence odpadů prováděno pouze elektronicky. ISOH obsahuje informace o následujících agendách evidence v životním prostředí: • Produkce a nakládání s odpady – vychází z přílohy č. 20 k vyhlášce č. 383/2001 Sb., obsahuje informace o identifikaci ohlašovatele a partnerském subjektu, kterému byl odpad předán, územní určení, informace o druhu a kategorii odpadu, množství a způsobu nakládání. • Kaly z ČOV – vychází z listu č. 3, přílohy č. 20 k vyhlášce č. 383/2001 Sb., obsahuje informace o složení kalů katalogového čísla 19 08 05. • Skládky odpadů – vychází z přílohy č. 23 k vyhlášce č. 383/2001 Sb., obsahuje informace o skupině skládky, kapacitě skládky (provozované, volné a plánované), odplyňovacím systému, rekultivaci, stavu finanční rezervy apod. • Zařízení na využívání a odstraňování odpadů – vychází z přílohy č. 22 k vyhlášce č. 383/2001 Sb., obsahuje informace o stavu zařízení k odstraňování a využívání odpadů, včetně informací o použité technologii, projektované kapacitě apod. • Shromažďovací místa nebezpečných odpadů, sběrová místa a sklady odpadů vychází z přílohy č. 24 k vyhlášce č. 383/2001 Sb., obsahuje informace o druhu zařízení, kapacitě apod. • Hlášení krajského úřadu nebo obecního úřadu obce s rozšířenou působností o vydaných souhlasech a dalších rozhodnutích – vychází z přílohy č. 25 k vyhlášce č. 383/2001 Sb., obsahuje informace o vydaných souhlasech, identifikace ohlašovatele a účastníků řízení, seznam odpadů a způsoby využití či odstranění odpadů, dobu platnosti souhlasu apod. • Autovraky – vychází z informací online systému pro sledování toku vybraných autovraků MA ISOH sloužící k ohlašování potvrzení o převzetí autovraku dle přílohy č. 3 k vyhlášce č. 352/2008 Sb., Hlášení o sběru a zpracování autovraků, jejich částí, o produkci a nakládání s odpady za rok dle přílohy č. 4 k vyhlášce č. 352/2008 Sb. a Roční zpráva výrobce a akreditovaného zástupce vybraných vozidel o dosažení cílů stanovených v § 37 odst. 7 písm. b) Zákona dle přílohy č. 5 k vyhlášce č. 352/2008 Sb. • Elektroodpady – obsahuje informace vycházející z ohlašování dle přílohy č. 4 k vyhlášce č. 352/2005 Sb., Roční zpráva o plnění povinnosti zpětného odběru elektrozařízení a odděleného sběru elektroodpadů. 162


Mezi další informační zdroje, které nejsou součástí ISOH, patří zejména evidence přeshraniční přepravy odpadů podle Basilejské úmluvy vycházející z ohlašování jednotlivých přeprav odpadů a sledování maximálního povoleného množství přepravovaných odpadů a v případě odpadů, u kterých je požadováno složení finanční záruky, také sledování dodržení garančního množství. Další skupinou zpracovávaných informací jsou data o obalech a odpadech z obalů vycházející z § 15 Zákona o obalech, a vyhlášky č. 641/2004 Sb., o rozsahu a způsobu vedení evidence obalů a ohlašování údajů z této evidence, od povinných osob zapsaných v evidenci MŽP. Poslední skupinou dat o odpadech zpracovávaných v CENIA jsou informace vycházející z ročních zpráv o plnění zpětného odběru dle Zákona § 38 odst. 10, obsahující zprávy povinných osob působících v oblasti nakládání s oleji, elektrickými akumulátory, galvanickými články, bateriemi a pneumatikami. Údaje z výše uvedených informačních zdrojů jsou kromě veřejnosti a podnikatelů využívány veřejnou správou, zejména MŽP, ČIŽP a SFŽP. Každoročně jsou z údajů obsažených v ISOH připravovány výstupy do Zprávy o stavu životního prostředí a Statistické ročenky životního prostředí [47]. 6.5.3.2 Informační zdroje ČSÚ a krajů Potřebná data k plánování ISNO lze čerpat také z databází ČSÚ, přístupných přes webové rozhraní40, zejména v oddílu Životní prostředí a zemědělství Národního statistického portálu41, který shrnuje nejen tabulky a zdroje ČSÚ, ale i ostatní statistické materiály o životním prostředí od Českého hydrometeorologického ústavu, Výzkumného ústavu vodohospodářského, MŽP, CENIA a několika dalších subjektů. Informace o OH shromažďují také jednotlivé KÚ, které na základě těchto údajů sestavují POH krajů a rozhodují o udělení nebo neudělení licencí k provozování zařízení pro nakládání s odpady. Data předávají KÚ do Centrální ohlašovny42 MŽP na CENIA pomocí informačního systému elektronicky.

6.5.4 Organizační a administrativní nástroje Organizační nástroje budou spočívat dle [11] v řízení změn OH v ISNO a zabezpečení kontroly plnění stanovených cílů ISNO a postupů zejména ve zlepšování logistiky svozu jednotlivých toků odpadů a dalšího nakládání s nimi. To bude umožněno v důsledku integrace způsobů nakládání s odpady v ISNO, neboť za předchozího „neintegrovaného“ stavu nakládání s odpady nebylo možné tyto nástroje využít. Známé negativní příklady z neintegrovaných systémů (například město Brno a nekoordinovaný svoz živnostenského odpadu) tak budou

40

http://www.czso.cz/ http://www.czso.cz/csu/nsp.nsf/csuskupina?readform&:uzemi__podnebi__zivotni_prostredi 42 http://www.centralniohlasovna.cz/co-web/web 41

163


moci být vyřešeny. Organizační nástroje budou částečně provázány s nástroji informačními. Přínos navržených organizačních nástrojů bude měřen multikriteriálně na základě ceny za logistické operace, na základě šetrnosti k životnímu prostředí, snadnosti využití pro producenty odpadů, obchodníky i zprostředkovatele služeb v OH atd. V tomto měření budou nepřímo zohledněny i ostatní nástroje (legislativní, informační i technologické), a tak se bude jednat o měření přínosů celého ISNO. Administrativní nástroje spočívají v podporování žádoucích aktivit, vedoucích k prevenci vzniku odpadů, omezování jejich množství a nebezpečných vlastností, např. formou nepřímé podpory zahrnout příslušná kritéria do podmínek obchodních soutěží, které orgány veřejné správy přímo vyhlašují, nebo je mohou ovlivnit. Dále v upřednostňování výrobků z recyklovaných materiálů při zadávání zakázek na úrovni orgánů veřejné správy v daném regionu a vytváření odborného zázemí pro podporu výkonu veřejné správy (obcí) v regionu, která bude schopna poskytovat data a zprávy o současném stavu a nových směrech v odpadovém hospodářství a souvisejících oblastech, provádět potřebné analýzy v daném regionu a jeho obcích apod.

6.5.5 Dobrovolné nástroje Obecně lze dobrovolné nástroje rozdělit do tří skupin na základě jejich účelu, tj. podle bezprostředního výsledku, který jeho aplikace do ISNO přináší: • dobrovolné nástroje regulační, • dobrovolné nástroje informační, • dobrovolné nástroje vzdělávací. Je třeba poznamenat, že se jedná o bezprostřední výsledek, který aplikace nástroje přinese. Využití tohoto výsledku, ekonomické a jiné přínosy, které je možné dále získat a jež už závisí na následných rozhodnutích v rámci ISNO, případně i na chování jeho prvků systému, jsou stručně uvedeny dále u podrobnějších popisů jednotlivých nástrojů. 6.5.5.1 Dobrovolné regulační nástroje Účelem aplikace regulačních (redukčních) nástrojů je snížení (redukce) negativních vlivů ISNO na životní prostředí čili snížení celkového negativního environmentálního dopadu ISNO. Mezi regulační (redukční) nástroje patří především: • Místní Agenda 21 (MA21) jako program konkrétních obcí, měst nebo regionů, který zavádí principy trvale udržitelného rozvoje do praxe při zohledňování místních problémů. Je tvořen za účasti a ve spolupráci s občany a organizacemi a jeho cílem je zajištění dlouhodobě vysoké kvality života a životního prostředí na daném místě. • Národní síť Zdravých měst ČR. Zdravá města, obce a regiony jsou v ČR zastřešeny asociací Národní síť Zdravých měst ČR (NSZM). Tato asociace je 164


certifikována ze strany Světové zdravotní organizace (WHO) jako kvalitní realizační platforma Projektu Zdravé město WHO v ČR. Síťová spolupráce umožňuje členům NSZM sdílet zkušenosti a dobrou praxi v nejrůznějších oblastech jejich rozvoje. Hlavním nástrojem postupu Zdravého města, obce či regionu je metoda kvality ve veřejné správě místní Agenda 21. Většina obcí a regionů úspěšných v této metodě jsou členy NSZM. Členství je otevřeno všem typům municipalit i právnickým osobám. • Zelená obec je projekt kolektivního systému REMA Systém, jehož hlavním cílem je poskytnout všem obcím v ČR sběrný box na drobná vyřazená elektrozařízení (mobilní telefony, myši, klávesnice, kalkulačky, hračky, fotoaparáty, baterie a další) s komplexním zajištěním následného svozu a ekologického zpracování. Jelikož je projekt financován z tzv. recyklačních poplatků, je sběrný box a veškerý servis pro obec zdarma. • Zelená města jsou Evropskou soutěží, které se mohou aktuálně zúčastnit města s počtem obyvatel nad 200 000 a v níž je každý rok vyhlášeno nejzelenější město Evropy. Hodnotí se nejen aktuální stav vybraných parametrů, ale také inovativní a zásadní změny infrastruktury a přístupu k životnímu prostředí pro budoucnost, zlepšující prostředí ve městě a schopnost prezentace environmentálních projektů a inspirace dalších měst. Celkem se mimo produkce a nakládání s odpadem posuzují také: příspěvek města ke globálním klimatickým změnám, místní doprava, dostupnost veřejných míst pro trávení času, kvalita ovzduší, hluk, spotřeba vody a její čištění, environmentální management města a udržitelné využití půdy. • Monitoring a targeting 43 je založen na systematickém sledování skutečné energetické spotřeby, analýze výsledků a následné realizaci nápravných opatření. Úspor energií je dosahováno především realizací bez a nízkonákladových opatření, i když zároveň umožňuje nalézat a posuzovat úsporná opatření investičního charakteru Zvláštní postavení mají dva specifické nástroje, tj. dobrovolné dohody a jednostranné závazky, u kterých charakter snížení či odstranění vlivů negativně působících na životní prostředí závisejí vždy na konkrétním případu. Jde o dobrovolné dohody v oblasti odpadového hospodářství a v dalších souvisejících oblastech za účelem dosažení splnění povinností vzhledem k směrnicím v EU nebo v případě, že lze dosáhnout většího efektu pro životní prostředí a výrobce (nadstandardní plnění zákona). Dále jde o dobrovolné dohody za účelem zvyšování kvality výkonu činnosti subjektů ISNO s podporou aplikace norem řady ISO 14 000 a kvality služeb v oblasti OH a dobrovolné dohody s provozovateli zařízení v oblasti OH, za účelem vydání integrovaného povolení i pro zařízení, na něž se příloha č. 1 k Zákonu o integrované prevenci nevztahuje. 43

http://www.enviros.cz/energeticke_rizeni/monitoring_a_targeting.html

165


6.5.5.2 Dobrovolné informační nástroje Informační nástroje se v ISNO používají buď k získání anebo k poskytnutí informací o vlivech jeho subjektů na životní prostředí. Patří sem především: • metoda LCA (poskytuje informace o vlivech určitého prvku systému ISNO, např. sběrného dvora, na životní prostředí); • environmentální manažerské účetnictví (poskytuje informace o nákladech a přínosech ISNO spojených s problematikou životního prostředí); • environmentální benchmarking neboli porovnání s nejlepším (poskytuje informace o příčinách rozdílného působení ISNO na životní prostředí); • environmentální reporting (soubor informací o vlivech subjektů zapojených do ISNO na životní prostředí, jenž subjekty zveřejňují); • vlastní environmentální tvrzení (soubor informací o subjektech zapojených do ISNO nebo o jejich činnostech z hlediska jejich vlivů na životní prostředí, které subjekty zapojené do ISNO vypracovávají podle normy ISO 14 021 a zveřejňují). 6.5.5.3 Dobrovolné vzdělávací nástroje Účelem vzdělávacích (edukačních) nástrojů je vychovávat subjekty ISNO chápající problematiku životního prostředí a vytvořit v nich vědomí odpovědnosti za stávající stav životního prostředí. Nejedná se tudíž jen o předání či poskytování informací jako u nástrojů informačních, nýbrž jde o dosažení změny v chování subjektů ISNO k životnímu prostředí. Z hlediska ISNO patří mezi vzdělávací nástroje především školení zaměřená na nakládání s odpady a na ochranu životního prostředí. 6.5.5.4 Systém environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty Široce pojatým programem, zahrnujícím celou skupinu dobrovolných vzdělávacích nástrojů je systém činností označovaný jako environmentální vzdělávání, výchova a osvěta (EVVO), který vede k myšlení a jednání v souladu s životním prostředím tak, aby se udržela jeho kvalita i pro budoucí generace. Cílem EVVO je objektivní informovanost o stavu a vývoji životního prostředí tak, aby lidem, kteří ztratili přímý kontakt s přírodou, bylo vráceno povědomí o prostředí, ve kterém se pohybují a aby se začali chovat šetrně a předvídavě, což vyžaduje určité znalosti, dovednosti a hlavně silnou motivaci k pozitivním změnám, které vedou ke zdravému a funkčnímu prostředí kolem nás. EVVO je i preventivním nástrojem ochrany životního prostředí, vede k přijetí plné zodpovědnosti za životní prostředí a vytváří podmínky pro zapojení jednotlivců do jeho ochrany. Zejména jde o informovanost v problematice vlivu jednotlivých vzorců chování na životní prostředí, při řešení ekologických problémů v obci a dále o akce přímo se dotýkající životního prostředí, a to vše přístupnou formou, srozumitelnou každému občanovi. V poslední době je systém

166


EVVO zaměřen i na problematiku udržitelné spotřeby a výroby a na naplňování Rámce programů udržitelné spotřeby a výroby ČR. EVVO rozděluje jednotlivé obyvatele do cílových skupin tak, aby bylo působení co nejefektivnější. Respektuje stávající zájmy, možnosti a potřeby skupin, vlivy ekonomické, zdravotní, sociální a etické. Přestože spolupracuje se všemi skupinami obyvatel, zvláštní pozornost je věnovaná tzv. multiplikátorům, jednotlivcům, kteří mají možnost dalšího působení na ostatní, a tím i ovlivnění pozitivní změny v chování ostatních, např. pedagogů, podnikatelů, veřejně činných osob a novinářů.

6.5.6 Technologické nástroje Hledání technologických nástrojů je zaměřeno zejména na přímé infrastruktury a zlepšování ISNO a plnění cílů POH dané regionální oblasti, kdy integrace a vyšší informovanost umožní nově využít zejména technologie s vyšším objemem zpracování odpadů (s úsporou na principu množstevních slev) nebo všeobecně náročnější technologie a postupy při jejich zpracování. Integrace (např. lepší vazba energetického využití odpadů spalováním s dodávkami tepla a energie atd.) umožní například i lepší energetické využití odpadů. První výsledky hledání technologických nástrojů budou publikovány později na základě řešení pilotního projektu. 6.5.6.1 Nejlepší dostupné techniky v OH Za technologický nástroj lze považovat rovněž povinnost využívání nejlepších dostupných technik (BAT), ve významu obecně používaném v EU od poloviny devadesátých let dvacátého století. Pojem vychází dle [25] ze Směrnice 96/61/ES o integrované prevenci a omezování znečištění (IPPC), která byla transponována do české legislativy Zákonem o integrované prevenci. Cílem směrnice je zajistit integrovaný přístup k ochraně životního prostředí prostřednictvím zlepšení systémů řízení a kontroly průmyslových podniků. Klíčovým prvkem tohoto přístupu je, uplatnění obecných zásad z článku 3 zmíněné směrnice, které stanovují, že hospodářské subjekty (podniky) musejí přijmout vhodná preventivní opatření proti znečišťování, zejména využitím nejlepší dostupné techniky, která umožňuje zvýšení energetické účinnosti. Definice BAT jsou uvedeny v dané směrnici jako: „nejúčinnější a nejpokročilejší stadium vývoje činností a jejich provozních metod dokládající praktickou vhodnost určité techniky jako základu pro stanovení mezních hodnot emisí, jejichž smyslem je předejít vzniku emisí, a pokud to není možné, alespoň tyto emise omezit, a zabránit tak nepříznivým dopadům na životní prostředí jako celek“. BAT jsou nejúčinnějším a nejpokročilejším stadiem vývoje činností a jejich provozních metod, které dokládají vhodnost určité techniky jako základu pro stanovení emisních limitů k zabránění nebo alespoň ke snížení emisí a negativních vlivů na životní prostředí jako celku, při dodržení technické 167


a ekonomické dostupnosti. Jedná se tedy o porovnávání parametrů technik a postupů pomocí předem stanovených indikátorů (např. měrné emise do životního prostředí). V souvislosti s neustálým vývojem technik dochází k neustálému posunování standardů BAT, které jsou stanoveny na základě vyjednávání mezi veřejným a soukromým sektorem. K tomuto vyjednávání, zpracování podkladů a zprostředkování informací o jeho výsledcích slouží systém výměny informací o nejlepších dostupných technikách. Mezi resorty a subjekty odpovědnými za výměnu informací o BAT byla uzavřena Dohoda o výměně informací. Účastníky této dohody jsou Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO), MŽP, MZe, CENIA a ČIŽP. K tomuto účelu byl zprovozněn nový informační web 44 [46]. Výsledky jednání a výměny informací o nejlepších dostupných technikách jsou shrnuty do tzv. referenčních dokumentů o nejlepších dostupných technikách (BREF dokumenty) pro jednotlivé kategorie zařízení. Pro nakládání s odpady lze přehled těchto dokumentů nalézt na webu Komise jeho výzkumného centra JRC45. Tyto referenční dokumenty BREF souhrnně uvádějí informace o evropských nejlepších dostupných technikách pro OH. BREF jsou zpracovávány pro nakládání s odpady a obsahují údaje o průmyslových procesech, používaných technikách, emisních limitech používaných v členských zemích EU, prioritních materiálových tocích a monitoringu. BREF obecně podávají informace o úrovni techniky, které dané odvětví dosáhlo. Informace v BREF uvedené nejsou právně závazné ani vymahatelné, ale jsou směrodatné pro rozhodnutí o tom, zda příslušná technologie a způsob jejího provozování odpovídá požadavkům Zákona o integrované prevenci a zda bude vydáno povolení k provozu průmyslových zařízení.

6.6 Indikátory ISNO Indikátory mohou být pro potřeby projektu VaV MŽP č. SPII2f1/30/07 chápány jako statistiky, míry nebo parametry, které mohou sloužit ke sledování cílů a změn v ISNO. Indikátory jsou vyvíjeny na základě analýzy, syntézou a transformací dat (environmentálních, ekonomických, demografických a technických) do požadovaných informací. Mohou poskytovat základ manažerských rozhodnutí o existujících stejně jako potenciálních otázkách (problémech), lokálních, regionálních, krajských a případně i národních zájmů. Mohou být také použity jako parametry pro hodnocení, kontrolu a prognózovaní ISNO národní, krajské a regionální úrovni. Budeme je proto aplikovat na indikátory POH. 44 45

http://www.ippc.cz http://ftp.jrc.es/eippcb/doc/wt_bref_0806.pdf

168


6.6.1 Indikátory POH Každoroční vyhodnocování úrovně plnění cílů stanovených v POH ČR je uskutečňováno pomocí soustavy hodnotících kritérií, které lze matematicky vyjádřit a zpracovat pomocí tzv. indikátorů. Jde o statistické údaje, které uvádějí danou hodnotu pro určité období. Příkladem takového indikátoru může být podle [44] celková roční produkce odpadů za daný rok. Pro hodnocení OH je potřeba znát ještě trend indikátoru, ze kterého je patrný vývoj hodnoty vzhledem ke srovnávacímu období. Ten už z indikátoru vyčíst nelze. Nejčastěji se používá meziroční nárůst hodnoty indikátoru, například celkové produkce odpadů. Proto se zavádí index (někdy označovaný také jako „trend“). Index (trend) má doplňovat indikátor tak, aby oba společně měly větší vypovídající hodnotu. Oba společně vypovídají jak o aktuální hodnotě, tak i o vyhodnocení trendu jeho dosavadního vývoje. To v budoucnu umožňuje využít i další matematicko-statistické nástroje pro modelování budoucího (předpokládaného) trendu vývoje hodnoty indikátoru (např. metody regresní analýzy). Než se bude moci hovořit o použití nástroje pro stanovení prognóz dalšího vývoje hodnoty indikátoru, je třeba důkladně popsat a vyhodnotit dosavadní vývoj všech dosud známých hodnot indikátoru. Bez toho nelze žádné prognózy modelovat. V praxi se používá více druhů indikátorů a indexů, od jednoduchých, přes poměrové, až po specifické, které jsou specificky odvozeny přímo pro vyhodnocování složitějších ukazatelů. Právě praxe ukázala jako velmi vhodné vyhodnotit indikátor za všechny známé časové úseky, aby mohla být sestavena pokud možno souvislá časová řada. Národní indikátory POH jsou stanoveny na základě § 42 odst. 4 Zákona, který uvádí:„Závazná část POH ČR stanoví rámcové cíle, rámcová opatření k jejich dosažení a upravuje soustavu indikátorů jejich hodnocení pro: a) předcházení vzniku odpadů, omezování jejich množství a nebezpečných vlastností, b) nakládání s vybranými odpady podle části čtvrté tohoto zákona, c) nakládání s dalšími odpady, zejména nebezpečnými, d) nakládání s odpady z obalů, e) využívání odpadů, f) snižování podílu odpadů ukládaných na skládky a podílu biologicky rozložitelné složky v nich obsažené, g) vytváření ISNO.“ V původním POH ČR z roku 2003 bylo třicet osm indikátorů rozděleno do tří skupin na osmnáct základních indikátorů (I.1 až I.18), čtyři doplňkové indikátory (I.19 až I.22) a šestnáct specifických indikátory (I.23 až I.38). Toto rozdělení bylo několikrát změněno za současného doplnění nových indikátorů nebo zrušení vyhodnocování stávajících. 169


Návrh nového rozdělení v roce 2009 uvádí [44]. Návrh představuje rozdělení indikátorů na čtyři skupiny při zachování původního číslování. Do skupiny 1 základních indikátorů jsou zařazeny všechny indikátory vyjadřující produkci odpadů. Z těchto základních indikátorů se pak vypočítávají doplňkové indikátory stanovené k základním indikátorům (skupina 2). Skupinu 3 tvoří specifické indikátory. Samostatnou skupinou jsou přehledy o kapacitách zařízení na využívání a odstraňování odpadů. Zde je navrženo sledovat kapacity samostatně pouze pro všechny odpady, nebezpečné odpady a komunální odpady: 6.6.1.1 Skupina 1 – základní indikátory I.1 Celková produkce odpadů, bez druhu odpadu 20 I.2 Celková produkce odpadů (bez druhu 20 03 04) na jednotku HDP (v PPS) I.3 Podíl na celkové produkci odpadů I.4 Produkce na obyvatele I.27 Celková produkce odpadů s obsahem PCB I.28 Celková produkce odpadních olejů I.29 Celková produkce odpadních baterií a akumulátorů I.30 Celková produkce kalů z čistíren odpadních vod I.31 Podíl kalů z produkce čistíren odpadních vod použitých na zemědělské půdě I.32 Celková produkce odpadů azbestu I.33 Celková produkce autovraků 6.6.1.2 Skupina 2 – doplňkové indikátory I.5 Podíl využitých odpadů, bez druhu odpadu 20 03 04 I.6 Podíl materiálově využitých odpadů, bez druhu odpadu 20 03 04 I.7 Podíl energeticky využitých odpadů, bez druhu odpadu 20 03 04 I.8 Podíl odpadů odstraněných skládkováním, bez druhu odpadu 20 03 04 I.9 Podíl odpadů odstraněných jiným uložením I.10 Podíl odpadů odstraněných spalováním, bez druhu odpadu 20 03 04 I.11 Podíl odpadů vyvážených za účelem jejich odstranění, bez druhu odpadu 20 03 04 I.12 Podíl odpadů dovážených za účelem jejich materiálového využití, bez druhu odpadu 20 03 04 I.20 Podíl nebezpečných odpadů na celkové produkci odpadů ze zdravotnictví I.23 Podíl stavebních a demoličních odpadů na celkové produkci odpadů I.24 Podíl využitých stavebních a demoličních odpadů I.25 Podíl stavebních a demoličních odpadů odstraněných skládkováním 170


I.26 Podíl stavebních a demoličních odpadů odstraněných jiným uložením 6.6.1.3 Skupina 3 – specifické indikátory I.21 Produkce odděleného sběru komunálních odpadů a obalů I.22 Podíl BRKO ukládaného na skládky vzhledem ke srovnávací základně (1995) I.34 Plnění cílů recyklace a využití odpadu z obalů dle přílohy č. 3 k Zákonu o obalech dle evidence 6.6.1.4 Indikátory zařízení I.13 Celková kapacita zařízení pro využívání odpadů I.14 Celková kapacita zařízení pro materiálové využívání odpadů I.15 Celková kapacita zařízení na energetické využívání odpadů I.16 Celková kapacita zařízení na spalování odpadů I.17 Celková kapacita zařízení pro skládkování odpadů

6.6.2 Indikátory POH krajů Pro vyhodnocování plnění cílů krajských POH a pro sběr dat k vyhodnocení celostátního POH využívají jednotlivé kraje stejnou strukturu indikátorů, nevyhodnocují však na svém území všechny indikátory výše uvedené. Aktuálně se na území krajů nevyhodnocují indikátory I.2, I.9, I.11, I.12, I.18, I.19, I.26, I.28, I.29, I.34 a I.35, tento stav se však může meziročně měnit.

6.6.3 Indikátory ISNO na regionální úrovni Pro vyhodnocování plnění cílů ISNO a pro sběr dat k vyhodnocení ISNO na regionální úrovni využívají jednotlivé příslušné subjekty ISNO podobnou strukturou indikátorů, která vychází z indikátorů POH kraje, nevyhodnocují však na svém území všechny indikátory výše uvedené.

171

172

Kapitola 7 Aplikace ISNO na pilotním území

7 Aplikace ISNO na pilotním území 7.1 Úvod Prvním krokem při plánování zavedení ISNO je sběr dat o jednotlivých tocích odpadů (stanovení množství a kvality odpadů) v dotčeném regionu, existujících systémech nakládání s odpadem (sběr, svoz, přeprava, zpracování) a sítě dostupných zařízení pro zpracování tohoto toku odpadu. Na základě těchto dat je možné přejít k analýze managementu toku odpadu v ISNO, jeho ekonomické analýze a jeho zahrnutí do návrhu ISNO v daném regionu. Ukážeme to na pilotním území města Tišnov pro tok BRO v KO.

7.2 Analýza toku BRO v pilotním území města Tišnov Tříděný sběr komunálních BRO (BRKO) ve zkušební oblasti města Tišnov byl zahájen na základě iniciativy města, které zajistilo informační kampaň pro dotčené obyvatele a také nádoby na BRKO. Společnost SITA CZ jako operátor svozu odpadu z města Tišnov zajistila kapacity pro svoz a zpracování BRKO. Současně se zahájením svozu BRKO bylo zahájeno sledování údajů o množství a kvalitě těchto odpadů s tím, že výsledky sledování budou využity jako jeden z podkladů pro řešení projektu VaV MŽP č. SPII2F1/30/07.

7.2.1 Parametry svozu BRKO Sběr BRKO na úrovni domácností byl zahájen 1. dubna 2008. Do svozu BRKO je zahrnuta oblast severní části Tišnova. Informační kampaň s nabídkou občanům k účasti na sběru BRKO provedl městský úřad. Součástí kampaně byla specifikace zájmové složky odpadu a jeho nežádoucích příměsí. Do akce byli zapojeni občané na základě dobrovolnosti. Systém sběru BRKO je donáškový s umístěním jedné sběrné nádoby o objemu 120 l až 240 l na úrovni jedné domácnosti. Svoz BRKO byl prováděn jedenkrát za čtrnáct dnů (během sledované sezóny). Sbírán byl obsah sběrných nádob BRO, které byly vystaveny před dům. Celkem bylo rozmístěno 147 nádob pro zhruba 700 obyvatel. BRKO byl odvážen do zařízení kompostárny Boskovice, kde byl využíván k výrobě kompostu. V rámci návozu BRKO do kompostárny byly zjišťovány následující údaje naváženého odpadu: • hmotnost, • materiálové složení, • orientačně objemová hmotnost, • fyzikálně chemické parametry. 173


7.2.2 Metodika stanovení materiálového složení Materiálové složení jednotlivých návozů bylo stanoveno na základě ručního třídění podle sledovaných zájmových složek BRKO. Vzorek pro třídění je odebrán metodou náhodného vzorkování, dílčí vzorky byly odebírány po obvodu hromady BRKO z návozu z různých výškových a hloubkových úrovní. Pro účely třídění je odebrán směsný vzorek o objemu vždy minimálně 1 m3. Hmotnost vytříděné frakce (materiálové skupiny) byla zjišťována vážením na kalibrované elektromechanické váze. Vhodné sledované materiálové skupiny BRKO byly stanoveny s ohledem na technologii následného zpracování, rozložitelnost složky, příslušnost k jiné vhodné skupině tříděného sběru KO a legislativního rámce nakládání. Odpady jsou tříděny podle následujícího schématu: Vhodné materiálové skupiny BRKO: • BRKO k zakládce kompostu (tj. rostlinná hmota, papírové ubrousky a sáčky, ovoce, zelenina, slupky bez potřeby drcení). • BRKO k drcení (tj. větve, křoví, klacky, kořeny, z nichž byl vybrán vhodný materiál k drcení). Nevhodné materiálové skupiny BRKO: • sběrový papír (papírové krabice, karton, krabice od potravin, papírové pytle, noviny, časopisy, reklamní letáky) – jiná složka tříděného sběru odpadu z obcí; • textil – jiná složka tříděného sběru odpadu z obcí, problematická rozložitelnost; • vedlejší produkty živočišného původu (VPŽP) – režim veterinárního zákona. Nerozložitelné materiálové příměsi BRKO: • plast (igelitové pytle a tašky, mikrotenové sáčky, guma, plastové předměty); • kovy; • minerální odpad (kameny, porcelán, cihly, jiný stavební materiál); • sklo. Na základě této metodiky byly zpracovány výsledky analýzy toku BRKO především ze sběru dat z návozů.

7.2.3 Výsledky sledování návozů BRO 7.2.3.1 Produkce BRO V období od 1. dubna 2008 do 30. března 2009 proběhlo v pilotním území oblasti města Tišnov celkem 23 svozů BRKO. Celkem bylo navezeno 77 360 kg odpadů, průměrná hmotnost BRKO z jednoho svozu činila 3 363 kg. Přehled hmotnosti návozů k 30. březnu 2009 je uveden v tabulce 7.1. V průběhu svozu došlo celkem dvakrát k navýšení počtu nádob z původních 120 na 147 174


kusů stejného typu. Pro vyhodnocení hmotnosti návozu je proto v tabulce 7.1 proveden přepočet hmotnosti návozu na obyvatele. Tabulka 7.1: Přehled hmotnosti návozů Datum [kg] [kg/obyvatele] Datum [kg] [kg/obyvatele] Datum [kg] [kg/obyvatele] Datum [kg] [kg/obyvatele]

14. 4. 2008 3 020 5,27 7. 7. 2008

28. 4. 2008

12. 5. 2008

3 470

4500

6,06

7,85

21. 7. 2008

4. 8. 2008

26. 5. 2008 4260 7,43 18. 8. 2008

9. 6. 2008 3570 6,23 1.9 2008

23. 6. 2008 3380 5,90 15. 9. 2008

2 820

4 100

4 630

5430

5480

5010

4,55

6,61

7,47

8,76

7,81

7,14

29. 9. 2008

13. 10. 2008

27. 10. 2008

10. 11. 2008

24.11. 2008

8. 12. 2008

4610

4690

4 020

3 760

2 630

1 640

6,57

6,68

5,73

5,36

3,75

2,34

12. 1. 2009

9. 2. 2009

2. 3. 2009

16. 3. 2009

30. 3. 2009

Celkem

1 140

920

880

1 700

1 700

77 360

1,62

1,31

1,25

2,42

2,42

120,53

Graf 7.1: Vývoj produkce BRKO ze tříděného sběru v sledovaném období

Vývoj objemu produkce BRKO ze tříděného sběru během sledovaného období je patrný z grafu 7.1. 175


Do svozu bylo zapojeno celkem 15 bytových domů (134 bytů) v sídlišti a 132 rodinných domů (132 bytů). Poměr bytů v bytových a rodinných domech v oblasti města Tišnov (cca 50 : 50) se tak přibližuje průměru tohoto poměru za ČR (57 : 43 – zdroj: ČSÚ). Ze sledování zkušebního svozu tříděného sběru BRKO v pilotním území oblasti Tišnov vyplývají následující základní výstupy v oblasti produkce odpadů. Objem produkce je uváděn v jednotkách kg na obyvatele na týden (označ. kg/obyvatele/týden): • produkce BRKO za období jednoho roku činí 120,5 kg/obyvatel, • průměrná produkce BRKO ze tříděného sběru činí 2,58 kg/obyvatele/týden, • sezónní produkce činila maximálně 4,4 kg/obyvatele/týden v létě, minimálně v zimním období cca 0,3 kg/obyvatele/týden, • nejvyšší produkce byla zaznamenána v měsících srpnu, květnu a září. 7.2.3.2 Složení BRKO Materiálové složení sebraného BRKO bylo analyzováno podle metodiky uvedené v kapitole 7.1.2 a analýza byla provedena u šestnácti návozů z dvaceti tří. Z hlediska materiálového složení lze průměrný návoz sebraného odpadu charakterizovat následovně: • • • • •

obsah BRKO celkem: vhodné BRKO (zelený odpad): vhodné BRKO k drcení: nežádoucí příměsi: nerozložitelné příměsi:

99,48 % hmotnosti 98,15 % hmotnosti 11,1 % hmotnosti 1,85 % hmotnosti 0,52 % hmotnosti

Tabulka 7.2: Přehled průměrného složení BRKO období: typ odpadu položka hmotnost [kg]

1. 4. 2008–30. 3. 2009 vhodné BRKO BRKO k zakládce 67 767

BRKO k drcení

počet návozů:

celkem navezeno (kg):

23

nevhodné BRKO papír

77 360

nerozložitelné příměsi

textil

VPŽP

plast

kovy

minerál

sklo

8 290

835

17

28

267

19

129

9

podíl [%]

87,0

11,1

1,3

0,02

0,05

0,33

0,02

0,15

0,02

min. [%]

77,0

4,6

0,1

0,00

0,00

0,04

0,00

0,00

0,00

94,5

20,2

3,2

0,13

0,34

1,26

0,13

2,26

0,29

max. [%]

Stabilně vysoký obsah vhodného BRKO a nízký obsah nežádoucích příměsí je pravděpodobně důsledkem zvoleného systému sběru, kdy byla sběrná nádoba umístěna vedle jednotlivých domů. Nízký obsah nerozložitelných příměsí 176


(v průměru 0,5 % hmotnosti) je rovněž způsoben nízkou objemovou hmotností plastů (v průměru obsah 0,33 %) v porovnání s BRKO. Příměs zejména drobného plastu však byla patrná v každém návozu. 7.2.3.3 Kvalita BRKO V období od 1. dubna 2008 do 30. března 2009 byly odebrány tři vzorky odpadu ze svozu BRO pro potřeby laboratorního vyhodnocení jejich složení. Odběry i laboratorní vyhodnocení vzorků provedla společnost Laboratoř Morava. Výsledky stanovení a průměrné hodnoty jsou uvedeny v tabulce 7.3, výsledky jsou porovnávány s limity dle vyhlášky č. 474/2000 Sb., kterou se stanoví požadavky na hnojiva. Tabulka 7.3: Laboratorní vyhodnocení složení BRKO návoz BRKO Tišnov 15. 4. 18. 8. 30. 3. 2008 2008 2009

vážený průměr

ukazatel

jednotka

limity

vlhkost

[%]

--

50,5

72,5

62,6

61,9

pH

[1]

--

7,85

7,33

8,5

--

spalitel né látky

[% sušiny]

min. 25

56,6

75,3

61,5

62,7

N celk.

[% sušiny]

min. 0,6

2,05

2,37

1,51

1,95

C:N

[1]

--

14

16

20

16,1

As

[mg/kg sušiny]

max. 10

1,44

< 0,5

3,19

1,67

Cd

[mg/kg sušiny]

max. 2

0,155

< 0,1

0,32

0,17

Cr

[mg/kg sušiny]

max. 100

18,8

8,24

24,4

18,1

Cu

[mg/kg sušiny]

max. 100

25,2

20,2

28,0

24,9

Hg

[mg/kg sušiny]

max. 1

0,07

0,041

0,114

0,08

Mo

[mg/kg sušiny]

max. 5

< 0,5

< 0,5

0,96

0,31

Ni

[mg/kg sušiny]

max. 50

13,5

8,27

22,5

15,2

Pb

[mg/kg sušiny]

max. 100

12,6

3,78

16,5

11,8

Zn

[mg/kg sušiny]

max. 300

138

65,9

165

129,5

Z tabulky 7.3 je vidět, že vzorky vykazují obsah spalitelných látek v průměru nad 60 %, poměr C:N je však nižší v důsledku zvýšeného obsahu dusíku. Obsah rizikových prvků v surovině je nízký, bez rizika ohrožení požadované kvality kompostu. Nejvyšší obsahy rizikových prvků jsou v průměru zhruba na úrovni 45 % limitu v případě zinku.

177


7.2.3.4 Produkce SKO Do svozu BRKO v pilotním projektu v oblasti města Tišnov byly zahrnuty domácnosti, které byly současně dlouhodobě zařazeny do svozu SKO v pondělním termínu s tím, že svoz SKO zahrnoval také další domácnosti mimo pilotní projekt. Z toho vyplývá, že případné změny produkce SKO v důsledku zavedení tříděného sběru BRKO, by mohly být rozpoznatelné analýzou objemu produkce SKO v oblasti pondělního svozu. V roce 2007 vyprodukovalo město Tišnov dle evidence odpadů 1 981 t SKO při počtu obyvatel 8 485 (zdroj: ČSÚ, stav k 31. 12. 2007). V roce 2008 toto množství činilo již 2 247 t při počtu obyvatel 8 585 (zdroj: ČSÚ, stav k 31. 12. 2008). V tabulce 7.4 je uvedeno meziroční srovnání produkce SKO za město Tišnov. Tabulka 7.4: Meziroční srovnání produkce SKO za město Tišnov produkce

počet obyvatel

rok

[t]

srovnání k roku 2007

[kg/obyvatele/rok]

absol. [%]

relat. [%]

2007

8 485

1 981

233,5

100,0

100,0

2008

8 585

2 247

261,7

113,4

112,1

V tabulce 7.5 je uvedeno meziroční srovnání produkce odpadů v pilotní oblasti (oblast pondělního svozu): Tabulka 7.5: Meziroční srovnání produkce odpadů v pilotní oblasti produkce [t] období

SKO

BRKO

srovnání k roku 2007 [%]

odpad celkem

SKO

BRKO

odpad celkem

1. 4. 2007 až 31. 12. 2007

311,0

0,0

311,0

100,0

--

100,0

1. 4. 2008 až 31. 12. 2008

324,5

71,0

395,5

104,3

--

127,2

Pokud budeme jako referenční hodnotu uvažovat hodnotu 112,1 % týkající se produkce odpadu (tj. celková produkce SKO města Tišnov v roce 2008 ve srovnání s rokem 2007), pak oblast pilotního projektu vykazuje ve sledovaném období oproti celkové produkci města Tišnov o 7 % nižší produkci SKO a současně o 13,5 % vyšší celkovou produkci odpadu (SKO + BRKO). Uvedené hodnoty jsou relativní, protože oblast svozu SKO zahrnuje i domácnosti, které nejsou do svozu BRKO zapojeny. Pokud bychom tyto odchylky v objemu a skladbě produkce odpadu pilotní oblasti oproti celkové referenční oblasti (Tišnov) uvažovali výhradně jako efekt zavedení tříděného sběru BRKO, pak by zhruba 34 % BRKO ze tříděného sběru 178


představovalo odpad zachycený z původního toku SKO a zhruba 66 % BRKO ze tříděného sběru by pak tvořilo novou produkci odpadů z domácností, které sbíraly BRKO.

7.2.4 Závěry k zahrnutí toku BRO do ISNO Z výsledků ročního sledování tříděného sběru BRKO v pilotním projektu v oblasti města Tišnov vyplývají následující základní zkušenosti a výstupy pro uživatele a provozovatele plánovaného ISNO: • Sledovaný systém svozu BRKO s umístěním nádoby na úrovni jedné domácnosti se vyznačuje relativně vysokou výtěžností (120 kg/obyvatele/rok) a slabou příměsí nežádoucí složky (cca 2 % hmotnosti). • Výrazně převažující podíl odpadu ze sběru byl tvořen odpadem z údržby zahrad, v produkci BRKO se odrážely sezónní práce. Odtud plyne výrazný rozdíl mezi produkcí BRKO v sezóně a mimo sezónu. V sezóně v období březen – listopad se dosahovalo v průměru 3,0 kg na obyvatele a týden, mimo sezónu v období prosinec – únor to bylo v průměru pouze 0,56 kg na obyvatele a týden. • Zavedení tříděného sběru BRKO vyvolá novou produkci SKO. Sběr BRKO může do určité míry snížit produkci SKO, na druhou stranu může výrazně zvýšit celkovou produkci odpadu z domácností. • Při tomto celkovém zvýšení produkce odpadu dojde k výraznému navýšení míry využití (v našem případě kompostováním) odpadu z obce. • Zavedení tříděného sběru BRKO bude znamenat při současném nastavení poplatků za skládkování odpadu celkové zvýšení nákladů na odpadové hospodářství obce. Do budoucna se předpokládá zvýhodnění ekonomických podmínek pro tříděný sběr BRKO zvýšením poplatků (zdražením) za skládkování odpadů, které město Tišnov převážně využívá při konečném zpracování odpadů. I přes tento záměr může být ISNO se tříděným sběrem BRKO dražší než zachování stávajícího systému při zvýšení poplatků za skládkování. Pro provozovatele zpracovatelských kapacit v ISNO mohou být významné následující závěry: • BRKO z pilotní oblasti města Tišnov obsahuje zřetelný podíl nerozložitelných a nežádoucích příměsí. • Tento odpad může obsahovat nebezpečný odpad, BRKO předávaný na zařízení (kompostárnu) může obsahovat materiál, který je rizikem pro jeho technologii. • BRKO ze tříděného sběru je obtížně zpracovatelný. Na rozdíl od BRKO z údržby obcí neobsahuje samostatně zpracovatelnou surovinu (travní seč, listí, dřevo…), ale směs typově různého BRO s podílem neupraveného dřeva cca 10 % a s obsahem nerozložitelných příměsí. Odpad nelze zpracovat na uspokojivý vstup v kompostárnách s jednoduchou výbavou (např. pouze 179


•

•

nakladač), kterou nelze zajistit žádoucí homogenizaci a vytřídění nerozložené a nerozložitelné složky. Z hlediska fyzikálně chemických parametrů nepředstavuje sebraný BRKO riziko pro kvalitu kompostu. S ohledem na obecně zvýšený obsah dusíku v BRKO z obcí lze předpokládat, že bude problém s plněním požadavku dle vyhlášky č. 341/2008 Sb. na kvalitu kompostu v případě poměru C:N (C:N minimálně 20, maximálně 30). V BRKO ze sběru v pilotním území města Tišnov byl ověřen obsah dusíku, který činil průměrně 2 %. Pro dosažení poměru C:N minimálně 20 by tak kompost musel obsahovat 80 % spalitelných látek, což je u hotového kompostu nereálné i v případě dotace zakládky dřevní hmotou. Zavedením tříděného sběru BRKO se může významným způsobem zvýšit produkce odpadu z obcí (vyvolání nové produkce). V důsledku dojde ke zvýšení produkce kompostu, celkově může dojít k významnému navýšení potřeby odbytové kapacity.

7.3 Pilotní projekt ISNO v regionu ORP Šumperk 7.3.1 Úvod V rámci řešení projektu VaV MŽP č. SPII2f1/30/07 byly stanoveny pro potřeby výběru oblasti pilotního projektu ISNO následující základní parametry: • území je vybaveno spádovým zařízením pro nakládání s odpady, s možností dalšího rozvoje, • OH v oblasti je zabezpečeno z převážné části jedním stabilizovaným operátorem, • území bude mít charakter regionu alespoň na úrovni ORP, ve spádové oblasti bude zastoupeno osídlení městského, příměstského i venkovského typu. S ohledem na možnosti řešitele projektu byl po konzultaci se zadavatelem výzkumného projektu (MŽP) zvolen pro účely ověření ISNO formou pilotního projektu region správního obvodu ORP Šumperk. Pilotní oblast výše uvedené základní parametry naplňuje. 7.3.1.1 Určení rozsahu oblasti pilotního projektu Rozsah oblasti pilotního projektu by měl odpovídat požadavkům POH Olomouckého kraje na vytváření jednotné a přiměřené sítě zařízení k nakládání s odpady v rámci budování krajského ISNO. Tento rozsah by měl odpovídat cílům 2.a) a 2.b) dle POH Olomouckého kraje, tj.: 2a) Dobudování jednotné a přiměřené sítě zařízení, s využitím současných zařízení, na požadované technické úrovni. 2b) Podpora vzniku regionálních ISNO a jejich propojení do jednotné a přiměřené sítě zařízení. 180


Mapa 7.1: Mapa správního území ORP Šumperk

Obecná opatření na úrovni kraje pro podporu výstavby krajského ISNO jsou dle závazné části POH Olomouckého kraje navržena následovně: • Města a obce v rámci svých kompetencí zabezpečí shromažďování a svoz KO včetně zabezpečení třídění, dotřídění případně provozu sběrných dvorů, sběru nebezpečných složek KO. Obce a města budou rovněž provozovat 181


vybrané dílčí prvky sítě zařízení k nakládání s KO pro splnění celokrajských cílových hodnot. • Obce a města mohou za účelem hledání optimálních řešení realizovat společné dílčí subsystémy. • Stávající zařízení se budou intenzifikovat a modernizovat tak, aby vyhovovaly současným požadavkům a aby mohly tvořit prvky sítě zařízení. • Obecně budou upřednostňovány projekty infrastruktury pro systém sběru tříděného KO. Spádovým zařízením pro region ORP Šumperk, které naplňuje požadavky dle POH Olomouckého kraje, je zařízení „odpadové hospodářství Rapotín“. Při respektování stávající přirozené spádové oblasti tohoto zařízení a při respektování požadavků POH Olomouckého kraje na přiměřenost sítě zařízení lze do oblasti pilotního projektu zahrnout populaci zhruba 70 000 obyvatel (cca 10 % populace kraje), s možností dalšího rozvoje.

7.3.2 Základní charakteristiky oblasti v rámci kraje Pro potřeby projektu jsou v následujícím přehledu použity pro charakteristiku zájmové oblasti vybrané statistické údaje za správní obvod ORP Šumperk. Pro srovnání jsou uváděny hodnoty průměru za všechny ORP Olomouckého kraje. Zdrojem údajů jsou data ČSÚ, stav k roku 2005. Území a osídlení: ORP Šumperk: 2 857 - rozloha (km ): - počet obcí: 35 - z toho počet měst: 3 - počet obyvatel: o v obcích 0–500 obyvatel: 2 380 (3,3 %) o v obcích 500–2 000 obyvatel: 13 827 (19,1 %) o v obcích 2 000–5 000 obyvatel: 28 000 (38,7 %) o v obcích 5 000–10 000 obyvatel: 0 (0 %) o v obcích nad 10 000 obyvatel: 28 196 (38,9 %) - průměrná vzdálenost obcí od ORP (km): 14,5 - celkový počet obyvatel: 72 403 - přirozený přírůstek: –36 - přírůstek stěhováním: –249 Na mapě 7.2 je uvedena oblast správního obvodu ORP Šumperk s vyznačením počtu obyvatel jednotlivých obcí a vzdálenosti od spádového zařízení „odpadové hospodářství Rapotín“.

182


Mapa 7.2: Umístění stávajících zařízení v zájmové oblasti pilotního projektu (měřítko 1 : 200 000)

Zemědělství: - rozloha půdy celkem (ha): - z toho zemědělská půda (ha): - z toho lesní pozemky (ha) Průmysl: - počet prům. podniků nad 20 zaměstnanců: -

počet zaměstnanců v průmyslu

ORP Šumperk: 85 741 (100 %) 34 627 (37 %) 47 133 (55 %) ORP Šumperk: 78 5 543

183


Cestovní ruch: ORP Šumperk: - počet hromadných ubytovacích zařízení: 99 - počet lůžek: 5 256 Bydlení: ORP Šumperk: - počet trvale obydlených domů: 11 882 - počet trvale obydlených bytů: 25 872 Infrastruktura: ORP Šumperk: - obce s kanalizací napojenou na ČOV (%): 54,3 - obce s plynem z veřejného rozvodu (%): 51,4 V porovnání s ostatními správními obvody ORP Olomouckého kraje (celkem třináct ORP) náleží Šumpersko mezi nejrozsáhlejší (druhé pořadí v kraji) a nejlidnatější (třetí pořadí v kraji) správní obvody. Počet ubytovacích kapacit vypovídá o nadprůměrně vysokém cestovním ruchu v rámci kraje (spolu s ORP Jeseník). Území je charakterizováno vysokým podílem lesních pozemků, podíl zemědělských pozemků je výrazně nižší než krajský průměr, s ohledem na celkovou rozlohu správního obvodu je však celková rozloha zemědělské půdy nad průměrem kraje (třetí pořadí v kraji). Na území správního obvodu ORP Šumperk je umístěno sedmdesát osm průmyslových podniků nad dvacet zaměstnanců, což převyšuje průměr kraje (čtvrté pořadí v kraji). Podíl obcí napojených na rozvod plynu je nejnižší v kraji.

7.3.3 Stávající prvky OH oblasti Operátoři základních toků odpadů – region ORP Šumpersko SKO: papír: sklo: plast: nápojový karton: BRO: nebezpečný odpad: objemný odpad: demoliční odpad: autovraky: elektroodpad, baterie:

SITA CZ SITA CZ, JK Morava SITA CZ SITA CZ SITA CZ, JK Morava SITA CZ SITA CZ SITA CZ SITA CZ místní vrakoviště kolektivní systémy, SITA CZ

V následujícím přehledu jsou uvedena zařízení využitelná pro nakládání s odpadem z obcí zájmové oblasti. Údaje jsou převzaty podle databáze KÚ Olomouckého kraje (stav z roku 2008). 184


Tabulka 7.6: Zařízení ke zpracování autovraků provozovatel

obec

adresa provozovny

Dana Hošková

Šumperk

8. května 661/39

Dana Hošková

Dolní Studénky

Dolní Studénky parc. 266, 490

František Nosálek – FRANOTRANS

Zábřeh

Na Křtaltě 37, 78901 Zábřeh

HOPR GROUP, a. s.

Zábřeh

Cihlářská 13 789 01

KAR-mobil s. r. o.

Šumperk

Žerotínova 63, 78701 Šumperk

MHM EKO s. r. o.

Zábřeh

U Sázavy 2, Zábřeh

Roman Schneider

Kopřivná

k. ú. Kopřivná

Rostislav Siegel – autoopravna

Šumperk

Bohdíkovská 95

Správa silnic

Vikýřovice

Vikýřovice 544

Vladimír Pešek – PASsdružení Metalšrot Tlumačov, a. s.

Staré Město

areál LIGRA

Šumperk

Jesenická 43

TSR Czech Republic, s. r. o.

Šumperk

Žerotínova 1482/39

Tabulka 7.7: Sběrné dvory provozovatel

obec

adresa provozovny

EKO servis Zábřeh s. r. o.

Zábřeh

Dvorská 19

JK MORAVA, spol. s r.o.

Šumperk 1

Anglická ul.

Tabulka 7.8: Skládky odpadů provozovatel SITA CZ a. s.

obec Rapotín

adresa provozovny Na Střelnici 633, 788 14 Rapotín

Tabulka 7.9: Kompostárny provozovatel František Zatloukal SITA CZ a. s. SPRESO s. r. o.

obec Bludov Rapotín Hynčina


Zábřeh

adresa provozovny Dr. Březiny 415 Na Střelnici 633, 788 14 Rapotín areál farmy Křížanov u Zábřeha, obec Hančina Leštínská 36

185


Tabulka 7.10: Dotřiďovaní linky, úprava odpadů provozovatel

obec

adresa provozovny

ECOPAK, spol. s r.o.

Šumperk

Vikýřovická 402


Zábřeh

Leštínská 36

Remarkplast s. r. o.

Bohuslavice

783 24 Bohuslavice

SITA CZ a. s.

Rapotín

Na Střelnici 633, 788 14 Rapotín


Šumperk

Dolnostudénská 2695/14


Zábřeh

Na Křtaltě

Tabulka 7.11: Zpracování elektrozařízení provozovatel

obec

adresa provozovny

MHM EKO s. r. o.

Zábřeh

U Sázavy 2, Zábřeh na Moravě

7.3.4 Prvky systému 7.3.4.1 Základní požadavky na ISNO v pilotní oblasti Cílem pilotního projektu je doplnit stávající ISNO v oblasti regionu ORP Šumperk s možností dalšího rozvoje tak, aby byly splněny následující základní požadavky stanovené v rámci projektu VaV MŽP č. SPII2f1/30/07 na ISNO v sledované oblasti: • zapojení alespoň poloviny populace pilotní oblasti; • pokrytí všech toků odpadu z obcí v rámci regionu, tj. zajištění recyklační, zpracovatelské nebo logistické koncovky pro všechny odpady z obcí na spádovém zařízení v regionu; • snížení produkce SKO, zvýšení podílu materiálově využitelných odpadů; • soulad s POH Olomouckého kraje, vazba na prvky ISNO kraje; • ekonomický přínos pro obce zapojené do systému ve srovnání s výchozím stavem. 7.3.4.2 Ekonomické nástroje ISNO Z hlediska ekonomiky provozování ISNO lze na úrovni obcí zapojených do ISNO vyčlenit na straně příjmů a nákladů následující základní položky: a) Náklady obce • náklad na provoz systému sběru KO: Zahrnuje náklad na pořízení nebo pronájem sběrných nádob, náklad svozu a dopravy odpadů na zařízení, náklad mobilního sběru nebo kontejnerových kampaní, případně náklad na provoz sběrného dvora. • náklad na další zpracování odpadu: Zahrnuje platbu za převzetí odpadu oprávněnou osobou, případně náklad provozu obecního zařízení (např. kompostárna, překladiště…). • náklad na administraci systému: 186


Zahrnuje náklady na komunikaci s veřejností a dalšími účastníky systému nakládání, náklad na zpracování předepsaných hlášení (EKO-KOM, průběžná evidence odpadů, hlášení o produkci a nakládání…), náklad na vedení účetnictví, zpracování studií a vyhodnocení, poradenství apod. b) Příjmy obce • poplatky od občanů: Zahrnuje poplatek od fyzických osob za komunální odpad, jehož výši a způsob platby stanoví obec podle § 17, odst. 5 nebo podle § 17a Zákona, nebo podle § 10b zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích. • platby od živnostníků: Zahrnuje platbu od původců odpadu z činnosti právnických osob, kteří na základě smlouvy využívají systému nakládání s komunálním odpadem zavedeného obcí (podle § 17, odstavec 6 Zákona). • odměna za zajištění využití odpadů z obalů: Jedná se o platbu autorizované společnosti (v současnosti EKO-KOM), která zajišťuje sdružené plnění povinností vyplývajících ze Zákona o obalech. Odměnu obdrží obec za odpady shromážděné prostřednictvím nádobového nebo pytlového sběru, prostřednictvím mobilního sběru nebo na sběrném dvoře, případně jiným způsobem. Mimo odměny za zajištění využití odpadů z obalů může autorizovaná osoba obci přispět přidělením nádob na zajištění tříděného sběru. • jiné zdroje: Příjmy z jiných zdrojů mohou zahrnovat dotace na nákup nádob nebo na zřízení obecního zařízení k nakládání s odpadem (např. sběrný dvůr, kompostárna…). Do roku 2013 mohou být využívány dotace ze strukturálních fondů EU, které mohou být pro daný účel přiděleny prostřednictvím OPŽP nebo prostřednictvím regionálních operačních programů (ROP). Využití dotace vyžaduje spolufinancování obce. c) Úspory • úspora za nakládání s SKO: V případě skládkování SKO je odstranění odpadu zatíženo poplatkem za uložení odpadu na skládku, který je průběžně navyšován. Úspora za nakládání s SKO je založena na předpokladu, že při možnosti tříděného sběru některé složky z KO (např. BRKO) dojde k odčerpání tohoto odpadu z proudu SKO buď v plném rozsahu nové produkce tříděného sběru nebo alespoň z části této produkce. Úspory představují ušetřené náklady za svoz a odstranění SKO (při současném vzniku nákladů za danou složku tříděného sběru). 7.3.4.3 Základní prvky systému V rámci přípravy pilotního projektu jsou uvažovány následující úrovně integrovaného systému: 187


domácnosti a drobné živnosti, obec a sběrná místa na úrovni obce, místně významná sběrná zařízení na úrovni několika obcí (sběrné dvory), koncová zařízení nebo regionálně významná logistická zařízení.

úroveň 0: úroveň 1: úroveň 2: úroveň 3:

Graf 7.2: Schéma toků odpadů (odpadových proudů)

Domácnosti a živnostníci produkují převažující objem KO z produkce z obcí, zajišťují dle nabídky obcí nebo operátorů ISNO prvotní třídění odpadu: možná produkce: SKO, obalové složky (papír, plast, sklo, nápojové kartony), BRO, objemný odpad, nebezpečný odpad, elektroodpad, autovraky, vyřazená zařízení v režimu zpětného odběru, místa předání:

nádobový a pytlový sběr – úroveň 1, mobilní sběr, kontejnerové kampaně – úroveň 1, místa zpětného odběru – úroveň 1, sběrný dvůr – úroveň 2, 188


místně dostupná zařízení k nakládání s odpadem (např. vrakoviště, kompostárny) – úroveň 3, možná zařízení:

komunitní kompostárny.

Obec jako oprávněná osoba podle § 12 odst. 3 Zákona určuje místa, kam mohou fyzické osoby odkládat KO, a zajišťuje místa, kam mohou fyzické osoby odkládat nebezpečné složky KO. možná produkce: obec je původcem odpadu shromážděného na úrovni domácností (viz výše), obec může být přímým původcem odpadu z údržby obecních ploch a zařízení (např. BRO z údržby obecní zeleně, výkopová zemina…) nebo autovraků ponechaných na území obce, u kterých není dohledán poslední provozovatel, místa předání: převážně prostřednictvím smluvních partnerů, kteří zajišťují svoz, přímo na recyklační, zpracovatelské nebo logistické koncovky – úroveň 3, možná zařízení: sběrný dvůr, obecní kompostárna. Sběrná zařízení na úrovni několika obcí mohou zajišťovat na základě dohody obcí odběr složek KO, které nejsou součástí nádobového nebo pytlového sběru, od občanů nebo živnostníků. možná produkce: převážně bez vlastní produkce, jedná se o zařízení doplňující systém sběru na úrovni domácností, místa předání: převážně prostřednictvím smluvních partnerů přímo na recyklační, zpracovatelské nebo logistické koncovky – úroveň 3, možná zařízení: sběrný dvůr. Koncová nebo regionálně významná logistická zařízení zajišťují konečné využití nebo odstranění odpadu v rámci regionu, případně jeho úpravu před následným nakládáním (využití, transport). Zajišťují soustředění odpadu, pro který není v regionu odpovídající řešení, před jeho transportem na krajské nebo republikově významné zařízení. Logistická zařízení mohou zajišťovat vazbu na krajský integrovaný systém odpadového hospodářství. možná produkce: bez produkce komunálního odpadu, možná produkce odpadu z úpravy odpadu, místa předání: bez dalšího předání (koncová zařízení) nebo transport na koncové zařízení mimo zájmový region, obvyklá zařízení: skládka nebo překladiště SKO (při transportu na vzdálenou skládku nebo spalovnu), kompostárny, 189


třídírna, objemová úprava, recyklační deponie, vrakoviště, překladiště nebezpečného odpadu. 7.3.4.4 Příprava řešení pro pilotní oblast V rámci další přípravy pilotního projektu budou na základě znalosti stávající produkce jednotlivých složek KO identifikovány rezervy a nedostatky zavedených systémů sběru a nakládání s odpadem podle obcí ORP Šumperk. Dále bude zpracován ekonomický model tříděného sběru jednotlivých složek KO. Model umožní porovnat stávající ekonomiku nakládání s KO s výhledem spočívajícím v rozšíření položek sběru, ve zvýšení výtěžnosti stávajícího sběru nebo ve změně poplatků za odstranění SKO. Podle jednotlivých obcí pak budou dle dohody provedeny úpravy zavedeného systému sběru tak, aby došlo k postupnému naplnění požadavků na ISNO tak, jak jsou vyjádřeny v kapitole 6. Budou rozvíjeny projekty tříděného sběru BRO na úrovni domácností a budou vyhodnoceny dopady tříděného sběru BRKO na produkci SKO a ekonomiku OH obce. V rámci spádového zařízení odpadového zařízení Rapotín budou doplněny chybějící prvky a kapacity pro zpracování jednotlivých toků odpadů v rámci správního obvodu ORP Šumperk.

190

Kapitola 8 Seznam použitých zkratek

8

Seznam použitých zkratek

ARA ARGEV BAT BPS BREF BRKO BRO BVE CNG COREPER ČIŽP ČOI ČOV ČR ČSN ČSÚ DG DO DPG DSD EAN EEA EEZ EGR EHS EIA ELŠ EMAS EN ENVI ES EU EVO

Altstoff Recycling Austria (Rakousko) Verpackungsverwertungs-Gesellschaft Best available techniques bioplynová stanice BAT Reference Documents biologicky rozložitelné komunální odpady biologicky rozložitelný odpad Bundesvereinigung der Deutschen Ernährungsindustrie compressed natural gas Comité des Representants Permanents Česká inspekce životního prostředí Česká obchodní inspekce čistírna odpadních vod Česká republika česká technická norma Český statistický úřad Directorate-General domovní odpad Deutsche Pfandsysteme GmbH (Německo) Duales System Deutschland (Německo) European Article Number European Environment Agency elektrická a elektronická zařízení Elektro-Geräte Recycling Evropské hospodářské společenství Environmental Impact Assessment elektroodpad (elektrošrot) Eco-Management and Audit Scheme evropská norma Committee on Environment, Public Health and Food Safety Evropské společenství Evropská unie energetické využití odpadu 191


EVVO GVU GZ HDE HDP IO IPPC IS ISNO ISO ISOH ISPRA ITRE KK KO LCA LCD LTD MA21 MBÚ MPO MZ MŽP NACE NO OECD OEEZ OH OKEČ ÖKK OO OPŽP ORP OSN PBDE

Environmentální vzdělávání, výchova a osvěta Gemeindeverband für Umweltschutz Gütezeichen Hauptverband des Deutschen Einzelhandels hrubý domácí produkt inertní odpad Integrated Pollution Prevention & Control informační systém (příp. integrovaný systém) integrovaný systém nakládání s odpadem International Organization for Standardization informační systém odpadového hospodářství Instituto Superiore per la Protezione Industry, Trade, Reasearch and Energy (committee) kovy komunální odpad (ve smyslu Zákona) life cycle assesment liquid crystal display private company limited by shares (limited) místní agenda 21 mechanicko-biologická úprava Ministerstvo průmyslu a obchodu Ministerstvo zemědělství Ministerstvo životního prostředí Classification of Economic Activities in the European Community nebezpečný odpad Organisation for Economic Co-operation and Development odpadní elektrická a elektronická zařízení odpadové hospodářství odvětvová klasifikace ekonomických činností Österreichischer Kunststoffkreislauf (Rakousko) ostatní odpad Operační program Životní prostředí obec s rozšířenou působností Organizace spojených národů polybromovaný difenyléter 192


PCB PCT PE PET POH PPP PRO RAL RF RTO Sb. SBA SEA SFŽP SKO SR TA TDE UNEP USV VaV VIN VPŽP VÚRV VUŽ WEEE Z. z. ZMOS ŽO

polychlorovaný bifenyl polychlorovaný terfenyl polyetylen polyetylentereftalát plán odpadového hospodářství Public Private Partnership Packaging Recovery Organisation Lieferbedingungen und Gütesicherung (Německo) recyklačný fond (Slovensko) termicko-regenerativní oxidace Sbírka zákonů Streckenbeeinflussungsanlagen Strategic Environmental Assessment Státní fond životního prostředí směsný komunální odpad (ve smyslu Katalogu) Slovenská republika Technische Anleitung Total Development Environment United nations environment programme udržitelná spotřeba a výroba výzkum a vývoj vehicle identification number vedlejší produkty živočišného původu Výzkumný ústav rostlinné výroby výrobek s ukončenou životností waste electrical and electronic equipment Zbierka zákonov (Slovensko) Združenie miest a obcí Slovenska živnostenské odpady

193

194

Kapitola 9 Použitá literatura a další informační zdroje

9 Použitá literatura a informační zdroje [1] BENEŠOVÁ, Libuše, et al. Intenzifikace sběru, dopravy a třídění komunálních odpadů: Oponovaná výzkumná zpráva Karlovy univerzity. Praha: Ministerstvo životního prostředí, 2004. 70 s. [2] ČERNÍK, Bohumil. Co jsou to živnostenské odpady. Odpadové fórum. 2007, č. 10, s. 24-25. [3] Využití bioodpadu a jeho legislativní a environmentální aspekty. In DĚDEK, Karel. Odpady biodegradabilní a materiálové využití. 1. vyd. Brno: Mendelova zemědělská a lesnická univerzita Brno, 2006. s. 22. ISBN 80-7157-994-7. [4] DOBISOVÁ, Simona. Neapoli hrozí kvůli odpadkové krizi chaos [online]. 2008 [cit. 2009-12-31]. Dostupný z WWW: . [5] FERLINI, Massimo. National Observatory on Waste - Italy, 2005. 18 s. Dostupný z WWW: . [6] GRUNEROVÁ, Markéta. Legislativa v oblasti nakládání s použitými elektrozařízeními a elektroodpady: Základní pojmy a principy financování. Odpadové fórum. 2006, č. 11, s. 10-12. [7] HABART, Jan. Integrovaný systém nakládání s odpady, mechanickobiologická úprava a dynamický respirační index jako ukazatel biologické stability. Biom.cz [online]. 2003 [cit. 2009-12-31]. Dostupné z WWW: . ISSN: 1801-2655. [8] HALPERT, Amy. Germany's solid waste disposal system: Shifting the responsibility. Georgetown University Law Center Fall 2001, [online]. 2001 [cit. 2009-12-31]. Dostupný z WWW: [9] HOLUŠA, Václav. Možnosti využití kompostu k energetickému využití v kontextu připravované vyhlášky o palivech. [s.l.]: [s.n.], 2006. [10] HRDINKA, Čestmír. Strategie MŽP při nakládání s BRKO – východiska současného stavu. [s.l.]: [s.n.], 2007. [11] HŘEBÍČEK, Jiří, PILIAR, František, HEJČ, Michal, HORSÁK, Zdeněk: Integrovaný systém nakládání s odpady – 1. část. Biom.cz [online]. 2009-0121 [cit. 2009-12-31]. Dostupné z WWW: . ISSN 1801-2655.

195


[12] HŘEBÍČEK, Jiří, et al. Nakládání s biologicky rozložitelným odpadem v ČR pro zabezpečení plnění cílů Směrnice Rady 1999/31 ES z 26. dubna 1999 o skládkách odpadů. Rozšířená verze. Brno: DEKONT INTERNATIONAL, s.r.o., 2007. 35 s. [13] CHIOCCHIO, Leonarda. WEEE (Waste from Electrical and Electronic Equipment): Implementation in Italy. Rome: U.S. Commercial Service in Italy, 2007. 2 s. [14] CHRISTIANOVÁ, Anna, et al. Prvky a vztahy v systému odpadového hospodářství: Závěrečná zpráva k projektu VaV – 1C/7/47/04. [s.l.]: [s.n.], 2005. 18 s. [15] KOTOULOVÁ, Zdenka. Může nakládání s živnostenskými odpady ovlivnit využití komunálních odpadů? Odpadové fórum. 2007, č. 4, s. 16-18. [16] LACUŠKA, Miroslav. Zavedenie separovaného zberu rozložiteľných odpadov (skupiny 20) a ďalšieho nakladania s nimi v hlavnom meste Slovenskej republiky Bratislave. Brno: ECO-Management, 2009. 43 s. [17] PLUSKAL, Tomáš. Právní úprava nakládání s autovraky. Brno: MU, 2005. 35 s. Vedoucí bakalářské práce Ilona Jančárová. [18] RIGAMONTI, Lucia. Municipal solid waste management in Italy. Milan: DIIAR – Environmental Section - Politecnico of Milan, 2006. 11 s. Dostupný z WWW: . [19] VALTA, Jiří, KÁBRTOVÁ, Zuzana. Zdroje informací o odpadovém hospodářství dostupné v CENIA, české informační agentuře životního prostředí. In Aprochem 2009. Praha: CENIA, česká informační agentura životního prostředí, 2009. s. 409-410. [20] VÁŇA, Jaroslav. Současné možnosti a limity využití a uplatnění kompostů. In Odpady 21. Ostrava: [s.n.], 2008. s. 3. [21] VOLNÝ, Miroslav. Možnosti zavedení separace kuchyňského odpadu v sídlištní zástavbě. 2007. [22] Ako ďalej - s Recyklačným fondom, alebo bez neho?. Obecné noviny [online]. 2008 [cit. 2008-09-23]. Dostupný z WWW: . [23] Annual report 2006. Bonn: Umweltbundesamt, 2007. 117 s. [24] Autorizované firmy na spracovanie starých vozidiel. [s.l.]: [s.n.], 2009. 3 s. Dostupný z WWW: . [25] BAT/BREF documents (Cluster 7) [online]. 2008 [cit. 2009-10-31]. Dostupný z WWW: . [26] Data on the Environment - 2005 edition. Dessau: Federal Environment Agency, 2007. 117 s. 196


[27] Centrální registr vozidel [online]. 2009 [cit. 2009-11-02]. Dostupný z WWW: . [28] Developing integrated solid waste management plan: Training Manual. 2nd edition. Osaka/Shiga: UNEP, 2009. 25 s. [29] Evropské systémy sběru plastů: Rakousko. PETCORE News [online]. 2002, roč. 2002, č. 3 [cit. 2009-10-20]. [30] General information Waste management in Germany [online]. 2007 [cit. 2009-05-13]. Dostupný z WWW: . [31] Gesetzt über die Entsorgung von Altfahrzeugen. Bonn: Bundesgesetztblatt, 2002. 17 s. Dostupný z WWW: . [32] Federal Waste Management Plan 2006. Wien: Bundesministerium für Land- und Forstwirtschaft, Umwelt und Wasserwirtschaft, 2006. 320 s. ISBN 3-902 010-70-3 [33] Identifikace prevenčního potenciálu živnostenských odpadů v ČR a jeho uplatnění v praxi: VaV SP/II/2f1/2/07 [online]. 2007 [cit. 2009-10-20]. Dostupný z WWW: . [34] Informační materiál o zpětném odběru elektrozařízení, baterií a akumulátorů, autovraků, olejů a pneumatik. [s.l.]: [s.n.], 2009. 10 s. [35] Kolektívne systémy v SR: Zoznam kolektívnych systémov v SR [online]. 2009 [cit. 2009-10-03]. Dostupný z WWW: . [36] Komunální odpad [online]. 2008 [cit. 2009-10-21]. Dostupný z WWW: . [37] Komunální odpad. [s.l.]: [s.n.], 2009. 6 s. Dostupný z WWW: . [38] Kostenlose Rücknahmepflicht des Handels von Elektroaltgeräten. Lebensministerium [online]. 2006, Jahrg. VI, N. 2 [cit. 2009-10-12]. Dostupný z WWW: . [39] Leitfaden für die Behandlung von Elektroaltgeräten . Lebensministerium [online]. 2009, Jahrg. VI, N. 3 [cit. 2009-10-14]. Dostupný z WWW: . [40] Metodický návod o podrobnostech nakládání s biologicky rozložitelnými odpady podle stávajících právních předpisů. Praha: Ministerstvo životního prostředí České republiky, 2008. 23 s. Dostupný z WWW: 197


[41] [42]

[43]

[44]

[45]

[46] [47]

[48]

[49] [50]

[51]

. Ministerstvo životního prostředí: Obaly [online]. 2009 [cit. 2009-12-31]. Dostupný z WWW: . Municipal solid waste management in 2006. [s.l.]: Bundesministerium für Umwelt, Naturschutz und Reaktorsicherheit, 2007. 47 s. Dostupný z WWW: . Municipal waste generated: kg per person per year [online]. 2008 [cit. 2009-12-31]. Dostupný z WWW: . Na Slovensku obnovili šrotovné. Mizí sedm starých aut za minutu. IHNed.cz [online]. 2009 [cit. 2009-12-31]. Dostupný z WWW: . ISSN 1213-7693. Návrh na vyhodnocení trendů metodou indexů vč. doporučeného rozsahu pro POH krajů. [s.l.]: Ministerstvo životního prostředí České republiky, 2009. 12 s. Dostupný z WWW: . Nejlepší dostupné techniky - BAT [online]. 2006 [cit. 2009-12-31]. Dostupný z WWW: . O environmentálním vzdělávání, výchově a osvětě [online]. 2007 [cit. 200912-31]. Dostupný z WWW: . Od 1. ledna 2009 se zavádí „Poplatek na podporu sběru, zpracování, využití a odstranění vybraných autovraků“ [online]. 2009 [cit. 2009-12-31]. Dostupný z WWW: . Plány odpadového hospodářství krajů. Odpadové fórum. 2004, č. 7-8, s. 1314. Porovnání systémů nakládání s autovraky v Jihočeském kraji a Rakousku. České Budějovice: AgEnDa, o. s., 2006. 232 s. Dostupný z WWW: . Program odpadového hospodárstva Slovenskej republiky. Bratislava: Ministerstvo životného prostredia Slovenskej republiky, 2005. 66 s.

198


[52] Přehled počtu skládek v krajích k 31.10.2008. Praha: CeHO, 2009. 1 s. Dostupný z WWW: . [53] Přehledně: Kde je zavedeno šrotovné. IHNed.cz [online]. 2009 [cit. 200910-03]. Dostupný z WWW: . [54] Přehledy výroby a odbytu vozidel domácích výrobců [online]. 2009 [cit. 2009-12-31]. Dostupný z WWW: . [55] Rapporto rifiuti. Roma: ISPRA, 2009. 100 s. [cit. 2009-12-31]. Dostupný z WWW: . [56] Recyklačný fond [online]. 2009 [cit. 2009-12-31]. Dostupný z WWW: . [57] Rupprecht Vermarktung [online]. 1999 [cit. 2009-12-31]. Dostupný z WWW: . [58] Slovenské šrotovné: Chcete sešrotovat dříve, zaplaťte 50 eur [online]. 2009 [cit. 2009-12-31]. Dostupný z WWW: . [59] Směrnice o odpadech. Euroskop.cz [online]. 2008 [cit. 2009-12-31]. Dostupný z WWW: . [60] Statistická ročenka České republiky 2008 (a starší) [online]. 2009 [cit. 2009-12-31]. Dostupný z WWW: . [61] Statistická ročenka životního prostředí 2008. 1. vyd. Praha: Ministerstvo životního prostředí, 2009. 628 s. [62] Studie o nápojových obalech firmy EKOVEL vyžaduje aktualizaci [online]. 6. 3. 2006 [cit. 2009-12-31]. Dostupný z WWW: . [63] Systém EKO-KOM: Jak systém funguje [online]. 2009 [cit. 2009-12-31]. Dostupný z WWW: . [64] Systém EKO-KOM: Výroční shrnutí [online]. 2009 [cit. 2009-12-31].. Dostupný z WWW: . [65] Technologie zpracování monitorů a televizorů. Waste [online]. 2003, roč. 2003, č. 12 [cit. 2009-10-23]. [66] Teze rozvoje odpadového hospodářství v ČR: Pracovní materiál Ministerstva životního prostředí. Praha: Ministerstvo životního prostředí, 2009. 22 s.

199


[67] Verordnung über die Verwertung von Bioabfällen auf landwirtschaftlich, forstwirtschaftlich und gärtnerisch genutzten Böden. Berlin: Bundesministerium für Umwelt, Naturschutz und Reaktorsicherheit, 1998. 17 s. [68] WASTE MANAGEMENT IN GERMANY: A driving force for jobs and innovation. Berlin: Bundesministerium für Umwelt, Naturschutz und Reaktorsicherheit, 2008. 44 s. Dostupný z WWW: . [69] What is the special problem with waste electrical equipment? . Lebensministerium [online]. 2006, vol. VI, no. 2 [cit. 2009-12-31]. Dostupný z WWW: . [70] Zahraničí [online]. 7. 3. 2008 [cit. 2009-12-31]. Dostupný z WWW: . [71] Zahraniční zkušenosti [online]. 2008 [cit. 2009-12-31]. Dostupný z WWW: . [72] Zajímavosti [online]. 2008 [cit. 2009-12-31]. Dostupný z WWW: . [73] Zákon o odpadech - obecný úvod, co a jak upravuje zákon o odpadech [online]. 2009, 17.02.2009 [cit. 2009-12-31]. Dostupný z WWW: . [74] Zařízení pro mechanicko-biologickou úpravu v Evropě. Odpady [online]. 2005 [cit. 2009-12-31]. Dostupný z WWW: . [75] Závěrečná zpráva Enviros, s. r. o.: Výzkum a vývoj – národní program výzkumu projekt 1C/4/25/4 Výzkum udržitelné výroby a spotřeby. Praha: Enviros, s. r. o., 2005. 79 s. Dostupný z WWW: . [76] Zoznam spaľovní a zariadení na spoluspaľovanie [online]. 2009 [cit. 200912-31]. Dostupný z WWW: . [77] Zpráva o životním prostředí České republiky v roce 2006. Praha: CENIA, Česká informační agentura životního prostředí, 2007. 221 s. Dostupný z WWW: .

200

Kapitola 10 Seznam obrázků a grafů

10 Seznam obrázků a grafů Obrázek 4.1: Systém zpětného odběru elektrozařízení 41 Graf 4.1: Vývoj produkce a třídění KO v obcích v letech 2002–2008 66 Tabulka 4.1: Vývoj produkce a třídění KO v obcích ČR v letech 2004–2008 66 Tabulka 4.2: Produkce KO v členských zemích EU v letech 2002–2007 67 Tabulka 4.3: Skládkování KO ve vybraných zemích EU v letech 2002–2007 68 Tabulka 4.4: Vývoj produkce KO v ČR v [Mt/rok] v letech 2002–2007 70 Tabulka 4.5: Množství BRKO ukládaného na skládky v ČR 71 Graf 4.3: Množství BRKO ukládaných na skládky 72 Graf 4.4: Vývoj produkce BRKO v letech 2002–2007 73 Tabulka 4.6: Produkce vybraných BRO v ČR v letech 2003–2008 74 Tabulka 4.8: Produkce BRO z veřejné zeleně města Brna 75 Tabulka 4.9: Množství BRO z KO využitého v kompostování 76 Mapa 4.1: Rozmístění kompostáren v ČR v r. 2009 77 Mapa 4.2: Rozmístění provozovaných BPS a BPS ve výstavbě v ČR v r. 2009 78 Graf 4.5: Vývoj hrubé výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů 79 Tabulka 4.10: Energetické využití bioodpadů v ČR 79 Mapa 4.3: Rozmístění skládek v ČR v r. 2007 80 Tabulka 4.11: Energetické využití SKO v ČR v letech 2003–2007 80 Tabulka 4.12: Kolektivní systémy zařizující odběr elektrozařízení 82 Graf 4.6: Počet zpětně odebraných elektrozařízení v letech 2006–2008 83 Graf 4.7: Počet zpětně odebraných televizí od roku 2005 84 Graf 4.8: Počet zpětně odebraných elektrospotřebičů v letech 2006–2009 87 Tabulka 4.13: Množství využitých elektroodpadů v roce 2008 87 Graf 4.9: Počet klientů zpětného odběru elektrospotřebičů v letech 88 Tabulka 4.14: Přehled plnění využití elektroodpadu v roce 2008 90 Celkový počet osobních vozidel v ČR 92 Graf 4.10: Graf 4.11: Počet osobních vozidel vyřazených z evidence v ČR 92 Graf 4.12: Složení vozového parku (kategorie M v ČR podle roku výroby 93 Graf 4.13: Meziroční změny stáří vozového parku v ČR v roce 2009 94 Obrázek 4.2: Struktura systému EKO-KOM 96 Graf 4.14: Množství odpadu z obalů v ČR v letech 1999–2008 98 Graf 4.15: Množství vytříděného odpadu z obalů v ČR v letech 1999 – 2008 98 Graf 4.16: Recyklace odpadů z obalů v systému EKO-KOM v roce 2008 99 Graf 5.1: Nakládání se SKO ve vybraných státech EU (2006) 101 Graf 5.2: Produkce SKO v EU [kg/obyvatele/rok] v letech 1995–2005 101 Tabulka 5.1: Produkce SKO ve členských státech EU (2006) 102 Tabulka 5.2: Ukazatele vzniku a nakládaní s komunálními odpady v SR 107 Tabulka 5.4: Limity pro rozsah recyklace odpadů z obalů 111 Tabulka 5.5: Přehled nakládání s KO v Německu 116 Graf 5.3: Separovaný sběr BRKO v Itálii v kg/obyvatele 125 Graf 5.4: Cíle tříděného sběru BRKO v Itálii v kg/obyvatele 126 201

Kapitola 10 Seznam obrázků a grafů

Tabulka 5.5: Využití odpadů z obalů v Itálii v letech 2003–2007 128 Obrázek 6.1: Model ISNO na regionální úrovni. 133 Tabulka 7.1: Přehled hmotnosti návozů 175 Graf 7.1: Vývoj produkce BRKO ze tříděného sběru v sledovaném období 175 Tabulka 7.2: Přehled průměrného složení BRKO 176 Tabulka 7.3: Laboratorní vyhodnocení složení BRKO 177 Tabulka 7.4: Meziroční srovnání produkce SKO za město Tišnov 178 178 Tabulka 7.5: Meziroční srovnání produkce odpadů v pilotní oblasti Mapa 7.1: Mapa správního území ORP Šumperk 181 Mapa 7.2: Umístění stávajících zařízení v zájmové oblasti pilotního projektu 183 Tabulka 7.6: Zařízení ke zpracování autovraků 185 Tabulka 7.7: Sběrné dvory 185 Skládky odpadů 185 Tabulka 7.8: Tabulka 7.9: Kompostárny 185 Tabulka 7.10: Dotřiďovaní linky, úprava odpadů 186 Tabulka 7.11: Zpracování elektrozařízení 186 Graf 7.2: Schéma toků odpadů (odpadových proudů) 188

202

Integrovaný systém nakládání s odpady na regionální úrovni

Recommend Documents