sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 1
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 2
„Řinčivě táhnou v hloubce klecí porušitelné časné věci“ Sen Vladimíra Holana (Přehlídka vítězů v Praze v dubnu 1939)
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 3
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 380
OBSAH I Nacistická okupační politika v Protektorátě v roce 1939 (studie z roku 1968) . . . 7 Vybudování základních institucí režimu . . . 12 Autonomní administrativa a politika její reprezentace . . . 30 Totalitarizace . . . 42 Duchovní stav české společnosti . . . 50 Podstata Neurathovy politiky . . . 63 II Vlast, národ a dějiny v českém myšlení na počátku okupace (torzo z roku 1967) . . . 69 [Původní začátek studie] . . . 71 Použité materiály . . . 72 Protiněmecká opoziční jednota na počátku okupace . . . 77 Druhá republika a Protektorát . . . 81 Všenárodní opoziční jednota . . . 88 Struktura národní opoziční jednoty . . . 100 Ti, kdož stojí mimo . . . 113 České kolektivní vědomí a jeho projevy . . . 121 Rozklad národní opoziční jednoty . . . 137 Zápas na poli kulturním . . . 154 Kulturní ráz doby . . . 163 Rysy českého nacionalismu na počátku okupace . . . 190
380
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 381
[Nedokončené exkurzy:] [Folklorismus a ruralismus] . . . 225 [Historismus] . . . 232 [Jiný zlomek] . . . 234 [Svatý Václav a Karel IV.] . . . 270 [Chelčický] . . . 274 [Kult baroka] . . . 280 [Václavkova edice „renesanční“] . . . 282 [Český společenský zpěv] . . . 284 III Místo závěru na jaře 1968 . . . 289 „Záchrana národa“ a kolaborace . . . 291 Spor o hrdinu naší doby . . . 304 IV Závěr na jaře 1969 . . . 309 Patnáctý březen v českých dějinách . . . 311 Poznámka původně zamýšlená jako úvod (2002) . . . 321 Doslov (2005) . . . 357 Bibliografická poznámka . . . 359 Použitá literatura (výběr) . . . 360 Jmenný rejstřík . . . 372
381
Památce zesnulých kolegů Františka Janáčka a Oldřicha Janečka
Kniha vychází s laskavou podporou Státního fondu kultury České republiky
© Nakladatelství Triáda, 2006 © Anna Koutná–Tesařová, 2006 ISBN tištěné verze 80-86138-67-4 ISBN verze PDF 978-80-87256-27-5
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 7
I NACISTICKÁ OKUPAČNÍ POLITIKA V PROTEKTORÁTĚ V ROCE 1939 (STUDIE Z ROKU 1968)
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 8
„Noc nad zemí/zvanou Čechy!“ (Ilustrace Miroslava Truksy v básnické sbírce Kamila Bednáře Vánoce v Čechách, Praha, Václav Petr, o Novém roce 1941)
8
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 9
Dosavadní historické studie věnované německé okupační politice v Protektorátě nevyzdvihly nijak zvlášť otázku periodizace. Práce, které se zabývají nacistickým okupačním režimem nebo se ho nějak týkají, zpravidla spontánně přebírají obvyklou obecnou periodizaci okupačního období, používanou při výkladu dějin odboje a v podstatě původně odvozenou z obecné periodizace dějin druhé světové války. Neměli jsme tedy dosud příležitost vyměnit si názory na otázku, zda etapy německé okupační politiky v naší zemi jsou ve shodě s dnešním převažujícím názorem na periodizaci dějin odboje. Příčina tohoto zjevného nedostatku je dvojí: Jednak se tu bezpochyby projevuje nerovnoměrnost v poznání českých dějin v období německé okupace, dosavadní převážné zaměření pouze na odboj. Tato stránka věci je mimo oblast zájmu této statě, a ponechávám ji tedy stranou. Druhá příčina se našeho tématu dotýká bezprostředně: mezi historiky, píšícími o režimu Protektorátu, nejsou dosud vyjasněna stanoviska k základní otázce, zda vůbec existují nějaké podstatné rozdíly v nacistické okupační politice u nás v jednotlivých jejích etapách. Lze říci, že dosavadní zpracování tíhnou – ať vědomě nebo nevědomě – spíše k zdůrazňování kontinuity nacistické okupační politiky, k podchycení jejích trvalých a podstatných znaků i k jejímu chápání bez potřebné diferenciace podle let a tvůrců.1 1 Tento charakteristický rys je zřejmě docela přirozený při studiu problému, které je stále ještě v počátcích. Projevuje se v pracích Králových – v Pravdě o okupaci Praha, Naše vojsko 1962, a mimoděk snad ještě výrazněji ve starších Otázkách hospodářského a sociálního vývoje v českých zemích v letech 1938–1945, sv. 1–3, Praha, ČSAV 1957–1959.
9
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 10
Domnívám se, že ve vývoji německé okupační politiky v Protektorátě jsou patrná tři základní období navzájem od sebe odlišná různostmi zdaleka ne pouze taktického rázu; můžeme je zjednodušeně nazvat podle hlavních tvůrců soudobé politiky a symbolů dané doby jako období Neurathovo, Heydrichovo a Frankovo. Každé z nich má pak svůj vývoj a své charakteristické fáze. Není však mým úmyslem začít v tomto článku diskusi o tomto problému vcelku, ani nechci z této jistě diskusní premisy dedukovat nějaké další závěry. Chci poukázat na některé po mém soudu podstatné rysy období Neurathova, a to právě jeho úvodní fáze, v níž jsou tyto rysy zvlášť markantní a jakoby krystalicky čisté. Existenci těchto rysů považuji pak za argument v nabízející se obecnější diskusi. Předmětem článku je tedy úvodní fáze toho období nacistického okupačního režimu v Protektorátě, kdy byl hlavním tvůrcem nacistické politiky v Praze Neurath jako říšský protektor. Tato úvodní fáze, trvající vcelku asi osm měsíců, je zřetelně ukončena událostmi na podzim 1939, tj. nejprve počátkem války a jejími vnitřními důsledky, poté zejména 28. říjnem a 17. listopadem, jejichž důsledkem byla již dosti významná změna ve vztazích uvnitř nacistické vládnoucí skupiny v Praze a s tím související dost důležitý posun v celkovém poměru a rozestavění politických sil na protektorátní aréně. Úvodní fáze nacistického okupačního režimu v Protektorátě přišla v dosavadní literatuře dosti zkrátka, zřejmě právě proto, že
Téže chybě byl jsem do značné míry poplaten i já ve svých Poznámkách k problémům okupačního režimu v tzv. „protektorátě“, Historie a vojenství 13, 1964, č. 2, duben, s. 153–191, a č. 3, červen, s. 333–385, kde ještě navíc nejednou absolutizuji znaky charakteristické pouze pro jedno období – Heydrichovo. Neměl jsem bohužel možnost studovat nejnovější práci Detlefa Brandesa, která je prozatím v rukopise; avšak lze-li soudit z autoreferátu Brandesova Základní rysy německé protektorátní politiky, jak je uveřejněn v Odboji a revoluci 6, 1968, č. 3, červenec, s. 22–48, chýlí se též on ke zdůrazňování spíše kontinuitních či zdánlivě kontinuitních prvků nacistické okupační politiky nežli k diferencování jejích fází.
10
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 11
nebyla jako taková specifikována. Četné faktické údaje jsou obsaženy v pracích Králových, dále v dílčích studiích Lehára,2 Průchy3 a Šprysla4 a především pak v objevných článcích Pasákových.5 Tyto zde zmíněné články jsou ovšem vesměs věnovány jednotlivým speciálním tématům, problematika nacistického režimu a okupantské politiky není ve středu jejich zájmu, a proto také přirozeně v nich nejsou domýšleny poznatky, jimiž ta která stať k poznání i tohoto předmětu přispívá. Proto zůstává až dosud nejcelistvějším zpracováním protektorátního režimu kniha dr. Emila Soboty Co to byl protektorát,6 která také věnuje poměrně značnou pozornost právě počáteční fázi, kdy se okupační režim konstituoval. Není ovšem možno zapomínat, že jde o práci současníka, psanou dokonce ještě před pádem Protektorátu (dr. Emil Sobota byl popraven nacisty dne 24. dubna 1945); autorovi nutně musel chybět nejen potřebný historický odstup, nýbrž i znalost základních dokumentů, vydaných přirozeně až po pádu nacismu. Proto Sobotova práce, postihující poměrně velice přesně základ-
2 Lubomír Lehár, Vývoj Národní odborové ústředny zaměstnanecké v prvních letech nacistické okupace, Historie a vojenství 15, 1966, č. 4, srpen, s. 561–583. 3 Václav Průcha, Základní rysy válečného řízeného hospodářství v českých zemích v letech nacistické okupace, Historie a vojenství 16, 1967, č. 2, duben, s. 215–239. 4 Jaroslav Šprysl, K problematice postavení českého rolnictva v letech 1939–1941, Historie a vojenství 16, 1967, č. 4, srpen, s. 593–630. 5 Tomáš Pasák, K činnosti Českého národního výboru na počátku okupace, Z českých dějin. Sborník prací in memoriam prof. dr. Václava Husy Praha, Universita Karlova 1966, s. 289–315; týž, Vývoj Vlajky v období okupace, Historie a vojenství 15, 1966, č. 5, říjen, s. 846–895; týž, Aktivističtí novináři a postoj generála Eliáše v roce 1941, ČSČH 15, 1967, č. 2, duben, s. 173–192; týž, Problematika protektorátního tisku a formování tzv. skupiny aktivistických novinářů na počátku okupace, Příspěvky k dějinám KSČ 7, 1967, č. 1, duben, s. 52–80; Jaroslava Eliášová – Tomáš Pasák, Poznámky k Benešovým kontaktům s Eliášem za druhé světové války, Historie a vojenství 16, 1967, č. 1, únor, s. 108–140. 6 Emil Sobota, Co to byl protektorát, uspořádal Josef Schieszl, Praha, Kvasnička a Hampl 1946.
11
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 12
ní rysy režimu v jeho prvním období, ani nemůže zachytit dynamiku vývoje, která byla pro protektorátní režim tak charakteristická. V této stati se chci pokusit o nové celkové pojetí otázky.
Vybudování základních institucí režimu Současně s nástupem německých vojsk k pochodu do Čech a na Moravu začaly pracovat předem připravené instituce německé vojenské správy. Stejně jako předtím po obsazení tzv. Sudet, tak i nyní při okupaci zbytku Čech a Moravy byl výkon civilní správy v obsazeném území svěřen německé branné moci.7 Při velitelství každé ze dvou armádních skupin, které se na okupaci podílely (tzv. Heeresgruppe 3 obsazovala Čechy a Heeresgruppe 5 Moravu), byla zřízena instituce tzv. šéfa civilní správy (Chef der Zivilverwaltung) a obdobně tomu bylo i u velitelství každého z podřízených armádních sborů (tzv. Korpsverwaltungschef). (Šéfem civilní správy u armádní skupiny 3 v Čechách byl jmenován Konrad Henlein.) Tento postup byl předem předvídán v nacistických dobyvačných plánech. Nacisté se přitom řídili německou zkušeností se správou obsazeného území tzv. Království polského za první světové války. Princip byl kodifikován za vrcholících příprav agrese proti ČSR, 4. září 1938. Tzv. Reichsverteidigungsgesetz ve svém článku 2. stanoví plnou svrchovanost vojenského velitele nad veškerou správou v příslušném operačním prostoru okupovaného území, dává mu právo vydávat příslušná nařízení, ustavovat zvláštní tribunály atd.8 Tento zákon byl pak i východiskem pro úpravu správy v dalších zemích, které se staly obětí německého vpádu.
7 Verordnungsblatt für Böhmen und Mähren 1939, č. l, s. l. Provolání vrchního velitele německé armády k obyvatelstvu v Čechách a na Moravě. Ze dne 15. března 1939. 8 Srov. Procès des grands criminels de guerre, t. XXIX., s. 319–327.
12
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 13
Avšak vojenská okupační správa neměla být trvalým řešením státoprávního postavení a praktických poměrů v českých zemích. Nacisté měli s porobenou zemí jiné záměry a na vojenskou okupační správu se od počátku dívali jako na řešení čistě přechodné, jež zvolili pouze se zřetelem k praktickým výhodám; moc a autorita okupační armády byly nejlepším východištěm k zavedení trvalých institucí okupační správy. Již v předem připravených směrnicích pro postup vojenské okupační správy v obsazených částech Československa9 se výrazně rýsují dva principy: předně se nařizuje správa země založená na normální funkci, již si má i nadále zachovat „landeigene Verwaltung“; orgánům vojenské okupační správy se jmenovitě ukládá vykonávat pouze dozor. To je samo o sobě významná modifikace německých předpisů, která také nebyla vždy použita při pozdějších německých vpádech do jiných zemí. Za druhé se orgánům vojenské okupační správy ukládá uvést v život orgány německé říšské správy na obsazeném území.10 Tyto dva principy sledují pak nacisté i v dalších opatřeních. První rozkaz šéfa správy při armádní skupině 3, vydaný ještě v Drážďanech 15. března, nařizuje ponechat v činnosti české úřady; cílem vojenské okupační správy je dosáhnout podřízení české správy a hospodářství. Snahy českých míst v uvedeném směru mají se podporovat.11 Následující denní rozkaz č. 2 pak přímo prohlašuje veškeré zásahy do správy za nezákonné a nařizuje jim zabránit, i kdyby se děly „ze strany politických organizací“.12
9 SÚA, f. B IV/20, ÚŘP, krabice 2, Richtlinien für die Durchführung der Zivilverwaltung im Operationsgebiet. Nedatovaný obtisk byl přílohou k Dennímu rozkazu č. l, vydanému v Drážďanech 15. 3. 1939. 10 Šéf správy u armádní skupiny měl uvést v úřad tzv. oberlandráty, jmenované vrchním velitelstvím pozemního vojska v dohodě s říšským ministerstvem vnitra, a na návrh oberlandrátů jmenovat podle potřeby komisaře ke správě určitých obcí. – Tamtéž. 11 Tamtéž, Tagesbefehl No. 1.
13
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 14
Tyto skutečnosti, patrné z příprav okupace vojenskými orgány, se tedy zdají nasvědčovat předem existujícímu záměru nacistů, aby při správě okupované české země bylo dalekosáhle využito místních, národních správních institucí, což musíme považovat za jeden z charakteristických prvků autonomních. V předchozích nacistických úvahách a přípravách na akci proti Čechům měla asi ta či ona forma autonomie své pevné místo bez ohledu na pozdější postup Háchův. Potvrdí-li se dalším bádáním tento předpoklad, bude to jistě důkazem, že onen tak velebený Háchův „prozíravý krok“ nebyl ničím jiným než splněním všeho a právě toho, co si nacisté přáli. K těmto otázkám se však ještě později vrátíme. Mezitím – v patách postupující okupační armády, hned 15. března – přijel na Pražský hrad sám Hitler a zde ještě téže noci po poradách se svými úředníky a bez jakékoli konzultace s českými místy podepsal svůj Výnos o Protektorátu Čechy a Morava, který byl pak vyhlášen následujícího dne.13 Tento naprosto jednostranný, a tedy i z hlediska mezinárodního práva závadný akt se stal základním „ústavněprávním“ dokumentem okupačního režimu. I pro tento výnos jsou příznačné – byť ovšem pouze skrytě – zmíněné dva hlavní principy: Nově vzniklý útvar se ve výnosu výslovně označuje za autonomní; „spravuje se sám [...], svoje výsostná práva vykonává [...] vlastními úřady, orgány a úředníky [...].“ Má vlastního představitele se všemi právy hlavy státu, vlastní vojsko, vlastní vládu. Současně jsou v Hitlerově výnosu zakotveny i prvky druhého principu. Je
12 Tamtéž, Tagesbefehl No. 2. byl vydán 18. 3., a odvolává se tedy již na Hitlerův výnos o Protektorátu, srov. Verordnungsblatt für Böhmen und Mähren 1939, č. 3, s. 11. 13 Erlass des Führers und Reichskanzlers über das Protektorat Böhmen und Mähren vom 16. März 1939, in Verordnungsblatt für Böhmen und Mähren 1939, č. 2, s. 7–10; publikováno v Dokumenty z historie československé politiky 1939–1943, připravily Libuše Otáhalová a Milada Červinková, Praha, Academia 1966 (dále jen DHČP), díl II., s. 418–420.
14
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 15
však charakteristické, že jsou tu řečeny velmi decentně. Reichsprotektor má vystupovat jako strážce německých zájmů, který bude sledovat autonomní zákonodárnou a výkonnou moc vlastně pouze z tohoto hlediska, a zřízení německé civilní správy, které v té chvíli již probíhalo, je tu uvedeno v článku 11 spíše jako možnost a pohrůžka, stejně jako naznačená možnost odlišné státoprávní úpravy. Historik, který čte Hitlerův výnos dnes, se znalostí souvislostí a pozdějšího vývoje, musí se nutně ptát, zda tento výnos není také jedním z oněch proslulých Hitlerových propagandistických tahů, zdali formulace v něm použité nejsou předem vypočítány na vyvolávání iluzí o široké autonomii, která se Čechům poskytuje, zdali se tu vědomě nehraje s myšlenkou, že situace mohla být – a také může být – mnohem horší. Nemáme doklady, abychom mohli vyslovit takové mínění. Je proto nutné spokojit se s konstatováním, že v tomto směru také Hitlerova autonomie působila na české veřejné mínění i na postup českých politiků – ať již to bylo předem plánováno či ať by vyslovení tohoto předpokladu znamenalo dodatečné vnášení rozumu do historie. Je pak charakteristické, že praktická opatření v duchu Hitlerova výnosu nenásledovala okamžitě, nýbrž že ještě po celé tři týdny trvala vojenská okupační správa a nejistota a napětí, vyvolávané tímto přechodným stavem. Pod ochranným štítem vojenské okupační správy se zároveň zabydlovaly instituce, které byly v rozporu s autonomií dokonce i ve smyslu Hitlerova výnosu. Během jara 1939 se tyto instituce postupně konsolidovaly a celý systém vykrystalizoval do podoby charakteristické potom pro dvě a půl léta nacistického panství. Dne 5. dubna přijel do Prahy říšský protektor svobodný pán von Neurath a ujal se svého úřadu. O dva dny později byla pak vojenská okupační správa zrušena a vrchní říšská moc v zemi přenesena na protektora. Východiskem dalšího postupu byla nacistům především zásada dvojího státního občanství, ohlášená již v Hitlerově výnosu
15
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 16
z 16. března. Zásada je zakotvena říšským zákonem z 20. dubna 1939,14 který stanoví, že říšskými státními příslušníky se stávají všichni bývalí čs. příslušníci – Němci. Tentýž princip byl aplikován i na právnické osoby.15 V souladu s tímto pojetím stanovil také říšský zákon ze dne 13. dubna 1939 zastoupení protektorátních Němců v Reichstagu.16 Tato zásada představuje skutečně charakteristicky koloniální prvek nacistického režimu v Protektorátě. Nacistické převzetí této zásady se však nezastavovalo u pouhého vydělení vlastních „kolonistů“ z pravomoci „domorodé“ správy, nýbrž mělo v celém systému funkci mnohem dalekosáhlejší. V první chvíli po zřízení Protektorátu bylo toto opatření tučným soustem, které uspokojilo a dále podnítilo nadšení protektorátních Němců. Dávalo říšským příslušníkům v Protektorátě všechna práva příslušníků protektorátních, nikoli však jejich povinnosti. Měli přístup ke všem živnostem, úřadům atd. (dokonce privilegovaný), nevztahovala se na ně však jejich působnost. Podle tohoto principu měli říšští příslušníci přednostní přístup k protektorátním úřadům a jejich služby musely být honorovány nikoli podle směrnic obecně platných, nýbrž osobními platy. Řadou právních norem bylo kodifikováno zvýhodnění Němců ve všech sektorech veřejného života. Toto nacistické opatření tedy především tvořilo z německé menšiny v Protektorátě privilegovanou složku bezmezně oddanou novému režimu; velkou výhodou přitom bylo, že tato vrstva existovala v zemi již po staletí, a byla tedy mnoha svazky svázána se zemí i jejím českým obyvatelstvem.17 Zdánlivě pouze pro tyto novopečené své státní příslušníky budovala Říše od počátku základní články své vlastní územní správy 14 Reichsgesetzblatt I., 1939, s. 77. 15 Tamtéž, s. 169. 16 Tamtéž, s. 762. 17 Na území o rozsahu asi 49,4 tis. km2 (tedy velikosti zhruba Dánska nebo Švýcarska) žilo podle různících se údajů v roce 1940 přibližně 7 380 000 obyvatel (SÚA Praha,
16
mapa
4/18/06
3:36 PM
Stránka 1
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 17
v Protektorátě. Jak jsme již viděli, počínaje 15. březnem byly po celé zemi tvořeny tzv. oberlandráty. Oficiálně měly být základním článkem říšské státní správy, vztahujícím se na německé příslušníky. Během dubna měly být zřízeny oberlandráty v Praze, Mělníku, na Kladně, v Plzni, Klatovech, Táboře, Českých Budějovicích, Německém Brodě, Kolíně, Jičíně, Hradci Králové, Pardubicích, v Brně, Jihlavě, Prostějově, Olomouci, Kroměříži, Zlíně a Moravské Ostravě.18 To je ovšem samo o sobě podstatný průlom do proklamované zásady autonomie. Ještě závažnější však bylo kontrolní právo těchto orgánů nad administrativou protektorátní. Oberlandráti měli již od první chvíle možnost zmařit jakékoli nařízení autonomního zemského úřadu a pravomoc k zásahům zůstala jim automaticky zachována i po 7. dubnu. Mohli i zcela vyloučit přímý styk okresních úřadů s nadřízenými protektorátními orgány. Po zrušení vojenské okupační správy však automaticky převzali funkci šéfů správy u sborových velitelství, tedy především právo kontroly českých okresních úřadů a volného zásahu do jejich služebního styku.19 Z pravomoci autonomních úřadů byly okamžitě vyňaty všechny obce (zejména na Jihlavsku a Vyškovsku) s německou většinou. V nich byla neprodleně nastolena obecní správa podle totalitních zásad. Ale nejen to. Již vojenská okupační správa dosazovala bez ÚŘP–67–2– Verwaltung l, s. 59–62 – přehled z 28. 11. 1940), tedy přibližně stejně jako v pozdějším Charvátsku. Celková hustota obyvatelstva na tomto nepatrném území činila asi 150 obyvatel na l km2, a byla tedy jednou z největších v tehdejší Evropě – vyšší byla pouze v Belgii, Nizozemí a Velké Británii, viz Politický atlas světa, Praha 1944. Z tohoto počtu bylo asi 235 000 domácích Němců. Tento počet je ovšem třeba doplnit o několik tisíc nacistických úředníků a hospodářských expertů z Říše, a později rozhojňovali počet Němců jednak kolonisté, jednak konjunkturní živly, hlásící se k němectví. 18 Viz přiloženou mapu. Tato síť oberlandrátů (i jejich úloha v okupačním systému) pak trvala až do roku 1943 bez větších změn. Jenom ve druhé polovině roku 1940 byly zrušeny úřady v Prostějově, Kroměříži a Německém Brodě a úřady v Jičíně a Mělníku byly sloučeny v jeden se sídlem v Mladé Boleslavi. 19 Také tato zásada je obsažena v citovaných již Směrnicích k provádění civilní správy v operačním území, které vydalo Oberkommando des Heeres (dále jen OKH).
17
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 18
jakékoli diskuse s protektorátními úřady tzv. německé komisařské vedoucí i do některých vysloveně českých měst a vesnic. Byla to především města, v nichž městská správa do roku 1918 byla v rukou německé privilegované menšiny. Bylo jednou z prvních starostí okupační moci, aby byla smyta „urážka“ způsobená německému živlu tím, že po 28. říjnu 1918 přešla správa v těchto městech do rukou osmdesátiprocentní české většiny. Po zrušení vojenské okupační správy podléhali komisařští vedoucí pouze oberlandrátům, zcela se vymykali z pravomoci i autonomních ministerstev. Tak byla již během jara 1939 nastolena přímá německá správa nad několika z nejvýznamnějších českých měst: Brnem, Olomoucí, Moravskou Ostravou, Jihlavou, Frýdkem-Místkem, Českými Budějovicemi a nad řadou dalších obcí. Přes všechny protesty háchovské autonomní reprezentace se pak počet těchto měst ustavičně rozšiřoval. Německé komisařské městské správy a oberlandráty se tak vlastně staly základním článkem vlastní říšské správy uchvácené země, a představují tedy v politickém systému českého protektorátu prvek výrazně anekční. Podobně tomu bylo i s organizací soudní. Zůstala sice zachována a na počátku nebyla nijak omezována dosavadní organizace, jež se měla nadále vztahovat pouze na příslušníky protektorátní. Současně – během března až srpna 1939 – bylo v Protektorátě zřízeno německé trestní, občanské a vojenské soudnictví. Byl zřízen německý vrchní zemský soud v Praze, německé zemské soudy v Praze a Brně a dvanáct německých úředních soudů: v Praze, Plzni, Strakonicích, Českých Budějovicích, Německém Brodu, Pardubicích, Jičíně, Jihlavě, Brně, Olomouci, Hodoníně a Moravské Ostravě.20 20 Nařízení říšského ministra justice a vnitra ze dne 14. dubna 1939, Reichsgesetzblatt I., s. 752–754; opatření říšského ministerstva justice ze dne 7. 8. 1939 (Deutsche Justiz, s. 1311). – Také v případě německého soudnictví zůstala pak původně vybudovaná územní organizace v podstatě zachována i v příštích letech. Od 1. dubna 1941 začaly
18
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 19
Německému soudnictví byla dána výlučná pravomoc vůči soudům protektorátním. Řadou předpisů byla již na jaře 1939 upravena příslušnost německého trestního práva a německých soudů tak, aby při všech důležitých, zejména politických trestných činech bylo české občanstvo odňato pravomoci soudů protektorátních.21 V právním ohledu neméně závažnou a ve faktickém dosahu ještě závažnější skutečností bylo ustavení německých policejních úřadů v Protektorátě. Také k jejich instalaci bylo použito vojenské okupační správy, a také (ba především) toto opatření bylo plánováno a připravováno předem. Těsně před 15. březnem byla mužstva jednotlivých plánovaných bezpečnostních úřadoven v českých zemích zformována v tzv. Einsatzkommanda a přidělena ke štábům příslušných svazků německé armády. Tento postup byl pak v pozdější nacistické bezpečnostní praxi v jednotlivých dobývaných územích běžný, a proto je možno srovnáním zjišťovat charakteristické rysy. Tzv. Einsatzkommanda SD nebyla normální mírovou či „týlovou“ součástí pravidelné organizační struktury Sicherheitsdienstu (SD) či kterékoli jiné německé bezpečnostní složky. Byly to zvláštní operativní skupiny, do nichž byli odvelováni příslušníci různých německých bezpečnostních složek s různou specializací. Einsatzkommanda pak přejímala pak fungovat nové úřední soudy v Táboře a Hradci Králové (tedy v ryze českých oblastech), soud z Německého Brodu byl přeložen do Kolína, z Hodonína do Uherského Hradiště a ze Strakonic do Klatov a rozdělení obvodů bylo upraveno tak, aby se krylo s obvody oberlandrátů. Pražský úřední soud se pak vztahoval i na obvod oberlandrátu kladenského. (Výnos říšského ministerstva justice z 13. 3. 1941, Reichsgesetzblatt I., s. 130; opatření ze 17. 3. 1941 – Deutsche Justiz, s. 369). 21 Pro úplnost, a abychom do této doby nevnášeli mimoděk své představy odvozené z pozdější doby, poznamenejme, že v té době nepůsobily ještě tzv. Sondergerichty, které stíhaly „zákeřné útoky na stát a stranu“ a „zločiny“ podle nařízení o „škůdcích národa“ v tzv. „urychleném řízení“ – tj. bez přípravného vyšetřování, procesních lhůt a opravných prostředků. Sondergerichty v Protektorátě (v Praze a v Brně) byly zřízeny všeobecným opatřením říšského ministerstva justice z 11. 3. 1940 (Deutsche Justiz, s. 323).
19
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 20
v přiděleném rajónu (tedy na základě principu výhradně územního) veškerou bezpečnostní agendu, kterou jinak v týlových podmínkách obstarávaly do značné míry nezávisle na sobě jednotlivé specializované bezpečnostní složky. Tento postup se tedy volil vždy při přípravě agrese. Býval však obvyklý i v oblastech, které byly i tisíce kilometrů za frontou, po mnoho měsíců pod německou správou (SSSR), a dokonce i připravovány k přímé anexi (Polsko, Pobaltí). Volil se tenkrát, když bylo ovládání země koncipováno jako holé ozbrojené násilí, a také ovšem tehdy, když odboj v dané oblasti přerostl do ozbrojených forem a vymanil se tak z dosahu týlových specializovaných německých policií, jejichž činnost odpovídala pravidelnému chodu vyspělého společenského organismu.22 Také při ovládání naší země působila tedy Einsatzkommanda SD. Avšak při příchodu do určitých působišť zakládaly se postupně řádné úřadovny. Zpočátku působily obvykle jako součást úřadů oberlandrátů, avšak postupně se stále více osamostatňovaly a nabývaly větší a větší moci nejen vzhledem k orgánům ubohé „autonomie“, nýbrž i vůči vlastním úřadům říšským. Zvláště právě na činnosti německých bezpečnostních úřadů je jasně patrný pravý charakter protektorátní autonomie. Gestapu byla zajištěna pravomoc dohledu nad všemi protektorátními a říšskými úřady, a všechna německá i protektorátní služební místa byla povinna mu vyhovět.23 V několika dnech se zmocnilo úplně kontroly nad českou policií, již v březnu a v dubnu ve vlastní kompetenci a bez jakékoli koordinace s formálně příslušnými českými úřady sesazovalo a jmenovalo vedoucí protektorátních policejních služeben, zatýkalo dosavadní úředníky za výkon jejich funkce před 15. břez-
22 Na našem území použili nacisté této taktiky na Slovensku v době Slovenského národního povstání, a v menší míře i na východní Moravě od podzimu 1944 a na Českomoravské vysočině na jaře l945. 23 Verordnungsblatt des Reichsprotektor in Böhmen und Mähren 1939, č. 19, s. 126–128.
20
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 21
nem apod. Tak se již v prvních dnech po okupaci draly velmi razantně k moci SS – stát ve státě – a získávaly v nově dobyté zemi pozice, ze kterých pak rozvíjely svůj vliv nejen v nové říšské provincii, ale též v Říši vůbec. Ústředním článkem říšské správy se stal úřad říšského protektora jako ohromný útvar s řadou oddělení podle jednotlivých úseků veřejného života. To byla skutečná vláda země. V čele úřadu, vybudovaného a pracujícího dle führerprinzipu, stál státní sekretář – K. H. Frank –, v jehož bezprostřední podřízenosti stály i všechny útvary policie a vojsk SS. Měl tedy v rukou všechnu výkonnou moc. Avšak v této první fázi režimu byl z jejího výkonu zodpověden protektorovi. Říšský protektor byl nejvyšší institucí říšské moci v Protektorátě. I zde došlo během jara 1939 k příznačnému vývoji. V Hitlerově výnosu ze 16. března vystupuje protektor spíše jako orgán dozoru, zda autonomní moc je vykonávána v souladu se zájmy Říše. Hitlerovo nařízení ze 7. dubna (zrušení vojenské okupační správy) vybavilo však protektora rozsáhlou pravomocí. Stal se úplně nezávislým na protektorátních orgánech ve věcech zákonodárných, bylo mu povoleno vydávat, měnit a rušit právní normy ve všech oblastech. Sám měl rozhodovat, ve kterých otázkách jsou mu říšské a protektorátní úřady povinny podávat hlášení, a určovat okruh opatření, která podléhají jeho schválení. Měl rozsáhlé pravomoci i k zásahům do protektorátního soudnictví.24 Tak Neurath soustředil ve svých rukou dozor nad mocí výkonnou, moc zákonodárnou, pravomoc k zásahům do moci soudní i funkci reprezentativní. V tomto prvním období, v roce 1939, byl skutečně nejdůležitější postavou nacistického režimu u nás. Pro celý tento proces usilovného budování říšských orgánů v Protektorátě na jaře a v létě 1939 je příznačné, že nezřídka byly 24 Tyto principy byly konkretizovány řadou opatření během jarních měsíců roku 1939. Například nařízení ze 7. 6. 1939, Reichsgesetzblatt I., s. 1039.
21
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 22
úřadovny i jejich kompetence nejprve realizovány a teprve poté kodifikovány. I to se zdá nasvědčovat jednak důrazu, jejž okupanti na tuto činnost kladli, jednak jakémusi pokoutnímu chytráctví, které cítíme z celého nacistického postupu v tomto půlroce. Také nařízení, kterým se dovršuje a na jistý čas uzavírá celý proces budování říšských orgánů v Protektorátě, nařízení ministerské rady pro obranu Říše o vybudování správy a německé bezpečnostní policie,25 do jisté míry jen kodifikuje praxi již zavedenou. Stanoví se v něm úkoly bezpečnostní policie v Protektorátě: gestapo má vyhledávat a potlačovat protistátní a protinárodní snahy, hodnotit výsledky boje proti nim a seznamovat s nimi protektora; kripo má působit jednak v rozsahu potřeb německého soudnictví, jednak však také vykonávat dozor nad policií protektorátní. Významné novum bylo však v tom, že říšskému protektoru dávala tato norma (stejně jako Reichsführerovi SS) právo činit jakákoli opatření k zajištění pořádku a bezpečnosti v Protektorátě. Důrazný a rychle postupující proces budování německých říšských orgánů v Protektorátě, jejich upevňování a rozšiřování kompetencí je nejvýznamnější skutečností prvních okupačních měsíců; nedoceníme-li ji, nemůžeme pochopit toto období a podstatu jeho konfliktů. Závěrem tohoto krátkého exkursu nabízí se otázka, nakolik tedy vůbec šlo v případě nově zřízeného útvaru o skutečnou autonomii, a nakolik to byla pouze Hitlerova lež. Tuto otázku si ovšem kladli již současníci. A poněvadž odpověď na ni mohla být důležitým východiskem k politickému postupu nebo také k jeho zdůvodnění, je pochopitelné, že odpovědi na otázku se podle toho různily. Diskuse o této otázce mohli jsme být svědky ještě v nedávných týdnech. Bývalý politický referent Háchovy kanceláře, dr. Josef Kli25 Verordnung über den Aufbau der Verwaltung und die Deutsche Sicherheitspolizei im Protektorat Böhmen und Mähren, vom 1. September 1939, Reichsgesetzblatt I., s. 1681.
22
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 23
ment, vystoupil (samozřejmě že ne náhodou a bez markantní dobové souvislosti) v listopadu 1968 v tisku s polemikou, v níž jednak prohlašuje, že Háchovo podepsané komuniké nemohlo být odevzdáním československé suverenity do rukou Hitlerových, protože podle tehdejší ústavy nic takového neexistovalo, dále že Hitlerův výnos ze 16. března byl anekčním dekretem, který se také ani slůvkem na nějakou snad Háchovu dispozici neodvolal, nýbrž výslovně zdůraznil, že území se stává součástí jeho říše a ze své moci že on uděluje obyvatelstvu autonomii. Dr. Kliment vyslovuje pak mínění, že „[...] zánik naší suverenity by nemohl nastat ani tehdy, kdyby byl Hácha v Berlíně výslovně souhlasil se vstupem do říše, poněvadž říše byla tehdy po vzoru staré myšlenky konstruována jakožto vyšší mezinárodní svazek, tedy něco jako britský Commonwealth [...].“26 Při četbě této argumentace maně člověku vyvstane, že v souvislosti s dr. Klimentem psal Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ) o „zločinném kreténismu“, což ovšem s věcí souvisí jen vzdáleně. Historik tu musí především konstatovat, že v březnu 1939 psal dr. Kliment v poněkud jiném duchu – ne tak o Commonwealthu, jako o svazu národů pod vedením Německa, o obnovení svaté říše římské a o tom, že Háchův akt je vlastně jen oživením manského svazku, který po staletí vázal české země k říši.27 Zatímco dr. Kliment z roku 1968 hovoří o Hitlerově anexi. Klimentovu historizující právní argumentaci rozbil Klimentův odbojářský antipod – dr. Emil Sobota. Ve svých Glossách z dubna a července 193928 vystihuje precizně právní povahu české autonomie v uvozovkách a předvídá jasnozřivě její další vývoj: „[...] autonomie oktrojovaná, bez nezadatelných práv, bez zajištěného území, bez vlastního lidu“.
26 Suverenita a realita 1938–1939, Politika 1, 1968, č. 11, 7. 11., s. 41. 27 Obnovuje se svatá říše římská, Národní Politika 57, 1939, č. 78, 19. 3., s. 1. 28 Emil Sobota, Glossy 1939–1944, Praha, Jan Laichter 1946, s. 7–11, 22–26.
23
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 24
Historik musí bezpochyby do svého pohledu zahrnout i hodnocení prizmatem právní teorie. V tomto ohledu sotva zbývá co dodat k rozboru dr. Emila Soboty, na nějž tu stačí odkázat: ,,[...] v autonomní sféře nebylo ničeho, co by bylo ‚nezadatelným‘ právem protektorátní samosprávy. Nic jí nebylo pevně vyhrazeno, o jakékoli látce mohly orgány říšské kdykoli vydat předpisy samy. V tom je základní a zásadní rozdíl mezi protektorátem a mezi zemskou autonomií v někdejším Předlitavsku, nebo dokonce mezi spolkovými státy někdejšího císařského Německa.“29 Avšak historik musí přihlédnout i k dalším aspektům. Soudobé právní výklady budou ho zajímat také proto, že přes ně může pronikat k myšlení doby, kterou zkoumá. V případě teorií dr. Klimenta – té z roku 1939 i z roku 1968 – je to velmi výrazné. Historika však bude zajímat především faktický stav věcí a jeho konfrontace s dobovými teoriemi. Z tohoto hlediska musíme především konstatovat, že Klimentovy názory – z roku 1939 o „svaté říši římské“ i z roku 1968 o Reichu jakožto Commonwealthu – jsou v základním rozporu s právní teorií i s politickou realitou Hitlerova režimu. A právě tu je klíč k otázce o postavení Protektorátu v Říši. Základním principem, na němž byla budována nacistická Říše, byl totalitní nacionální stát – důsledná negace všech principů, kterými Třetí říši charakterizuje Kliment. A protože nacionální princip nemohl být plně uplatněn ve styku s vysoce organizovanou společností s vyhraněným cizím národním vědomím, měla-li tu být zachována vysoká společenská organizovanost a neporušené vazby v ní – existovaly tu objektivní okolnosti, které byly základem nutně odlišného postavení Protektorátu ve srovnání s Říší a které si také vynucovaly zachování jistých autonomních prvků. Posuzováno z hlediska nikoli abstraktní právní teorie (jaké prerogativy by musel Protektorát mít, aby mohl být považován za auto29 Emil Sobota, Co to byl protektorát, c. d., s. 79.
24
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 25
nomní), nýbrž z hlediska faktického stavu (srovnání s poměry na ostatním říšském území), je jistý druh autonomie Protektorátu nespornou skutečností. Nejen rozsah, ale i sám charakter této autonomie se během let podstatně mění, avšak výrazné specifické prvky ve způsobu ovládání této země trvají stále. Tyto odlišnosti byly v pozdější literatuře občas vysvětlovány tradovaným výkladem protektorátního režimu jako „koloniálního“. Odtud i poukazy na podobnost Hitlerova výnosu z 16. března s francouzskou smlouvou s tuniským bejem z roku 1883. Přitom zůstalo stranou nejen vymezení, v čem byly skutečně tyto koloniální prvky, ale i skutečná textová kritika výnosu a jeho vyhlášení, která objasňuje skutečný politický záměr.30 V celkové charakteristice je pro nacistický režim nastolený nad porobenou „Rest-Tschechei“ příznačná především svérázná kombinace prvků ryze anekčních se znaky určité autonomie; právě tímto zdánlivým dvojvládím se vyznačuje Protektorát ve srovnání s nacistickým režimem v ostatních zemích. Vytvoření normální civilní správy na okupovaném území je vždy výrazným prvkem anexe. Zakotvení tohoto principu již v prvních nacistických rozkazech je proto dokladem vědomého úsilí učinit z českých zemí postupně přímou součást nacistického Reichu. Nastolení vojenské okupační správy v českých zemích bylo záležitostí pouze praktického dosahu a již v nacistických výhledech bylo považováno za opatření přechodné; kombinace obou základních principů, jak se obráží již v citovaných směrnicích pro vojenskou správu a jak je patrná především z praxe, vystihuje však 30 Viz s. 14–15. – Je například zcela přirozené, že z hlediska politického záměru výnosu – který byl pro nacisty bezpochyby více než čistota právního zdůvodnění – nevyhovovalo odvolávat se na Háchův podpis. To nacisté přenechali právním teoretikům a propagandistům háchovským – jimž ovšem teorie o Háchově „vložení českého osudu do rukou Vůdcových“ vyhovovala přímo ideálně, poněvadž byla poukazem nejen na proněmeckou loajalitu, nýbrž i na rozhodnutí k této loajalitě, vydávané za svobodné a výchozí; právní teorie tu zdůvodňuje loajalitu i opozici zároveň.
25
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 26
v kostce celou nacistickou správní politiku v českých zemích od prvních teoretických úvah až po reformu Heydrichovu v roce 1942: opřít se o bezvadný chod vlastní české státní správy a samosprávy (v nacistických materiálech z této doby a také v našem textu používá se termínu „autonomní správa“) a současně rychle ustavovat a postupně rozšiřovat působnost orgánů civilní správy německé (tzv. říšská správa). Tento charakteristický dualismus je pak základním znakem okupačního režimu tzv. Protektorátu a odlišuje jej výrazně od všech později použitých forem německého okupačního režimu, jak je poznaly jiné evropské země. V době, o níž nyní pojednáváme, byli pod mocí nacismu – nepočítáme-li Lužické Srby a slezské Poláky – vedle Čechů pouze Rakušané. Rakouské země, stejně jako předtím Sársko a poté Sudety a Klajpeda, byly „vtěleny do Říše“ prostou anexí: byla zde nastolena říšská civilní správa bez jakýchkoli autonomních zvláštností. Tak tomu bylo později i v přímo anektovaných částech Polska (župy Gdaňsk – západní Prusko a Poznaň – Warty, distrikty Ciechanów a Katowice),31 Francie (Alsasko a Lotrinsko)32 a Belgie (Malmedy a Eupen). Přímo anektováno bylo postupně také severní Slovinsko (tzv. Dolní Štýrsko a Horní Kraňsko),33 tehdy sovětská území kolem Bělostoku a Suvalek (k východnímu Prusku),34 celé Lucembursko a nakonec i (nepřímo) dvě tzv. „operační zóny“
31 Janusz Deresiewicz, Okupacja niemiecka na ziemiach polskich włączonych do Rzeszy 1939–1945, Poznań, Inst. Zachodni 1950; Karel Marian Pospieszalski, Poznań pod okupacją hitlerowską, Przegłąd Zachodni 1953, č. 6–8; Martin Broszat, Nationalsozialistische Polenpolitik, Stuttgart 1961. 32 La France sous 1’occupation, Paris 1959; Hans Luther, Der französische Widerstand gegen die deutsche Besatzungsmacht und seine Bekämpfung, Tübingen 1957. 33 Les systèmes d’occupation en Yougoslavie, Belgrad 1963. 34 Prestupnyje celi – prestupnyje sredstva. Dokumenty ob okupacionnoj politike fašistskoj Germanii na territorii SSSR (1941–1944), Moskva 1963.
26
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 27
v severní Itálii (Předalpsko a Adriatické pobřeží)35 a s nimi i část Slovinska anektovaná původně Itálií.36 Ve všech těchto oblastech – tedy v hranicích zhruba odpovídajících vždy v daném směru nejvyššímu dosaženému územnímu rozmachu jednotlivých německých států – byla nastolena říšská civilní správa. Byly považovány za přímou součást Říše a spravovány podle jejích vnitřních zákonů. To byl moment, jímž se od jmenovaných zemí odlišoval polský tzv. Generální gouvernement, tj. říšská civilní správa jádra polského území.37 Spolu s ním tvořil potom Protektorát tzv. „německou mocenskou oblast“. Nebyly to přímé součásti Říše, říšské zákony tu v obou případech platily s určitými omezeními, jedna i druhá země měla své zvláštní normy. Obdobně tomu bylo později s baltskými zeměmi,38 Bílou Rusí39 a Ukrajinou.40 Byly to prostory budoucí anexe. Avšak od všech těchto zemí se Protektorát výrazně odlišoval již formálně, existencí své autonomní administrativy. Formální existence národní administrativy jej přibližovala třetímu typu nacistických okupačních režimů, zvláštním systémům, jaké byly nastoleny v Norsku, Dánsku a Holandsku. 41 V těchto zemích existovala normální národní administrativa (v Norsku byla v rukou domácích nacistů, avšak dánský režim byl až do srpna 1943 založen na normální funkci krále, parlamentu a vlády, která
35 Enzo Collotti, L’amministrazione tedesca dell’Italia occupata 1943–1945, Milano 1963. 36 Les systèmes d’occupation en Yougoslavie 1941–1945, Belgrad 1963. 37 Czesław Madajczyk, Generalna Gubernia w planach hitlerowskich, Warszawa 1961. 38 Německo-fašistskaja okkupacija v Estonii, Tallin 1963. 39 Alexander Dallin, German Rule in Russia 1941–1945, A study of Occupation Policies, London 1957. 40 Nimec’ko-fašysts’kyj okupacijnyj režym na Ukrajini, Kyjiv 1963. 41 Walter Gerdeg, Grundzüge der deutschen Besatzungsverwaltung in den west- und nordeuropäischen Ländern während des zweiten Weltkrieges, Tübingen 1955.
27
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 28
neodešla do emigrace), kontrolovaná pouze pověřeným německým komisařem. Bude jistě třeba docenit tyto společné prvky, které dosavadním komparacím unikaly; je zajímavé, že se s nimi setkáváme ve všech případech v časně zavedených okupačních režimech. Především však nelze zapomenout, že se od všech těchto zemí Protektorát radikálně odlišuje formálně – paralelní existencí říšské civilní správy v zemi –, a především zásadně: tím, že jeho „autonomie“ byla skutečně jen autonomií v uvozovkách. Pro úplnost tohoto exkursu bude vhodné zmínit se i o čtvrtém základním typu nacistické okupační správy, vojenských vládách. Takové byly nastoleny (na základě již zmíněného zákona) v poražených zemích: Belgii a severní Francii (departementy Nord a Pas-de-Calais), Francii, Srbsku, Řecku, později v Albánii, Černé Hoře, Itálii a Maďarsku. V těchto zemích neexistovala říšská civilní správa a neplatily říšské vnitřní zákony. Normálně tu působily příslušné státní orgány, omezené ve své svrchovanosti německou okupační správou, vykonávanou vojenskými orgány a jim přičleněnými „civilními“ správami – stejně jako u nás v prvních třech týdnech po 15. březnu, avšak bez toho, že by byly jen nástrojem k zavedení říšské správy civilní. V čele německé vojenské administrativy v takové zemi stál zpravidla Militärbefehlshaber nebo pod., a ústředním řídícím místem bylo oddělení vojenských vlád, podřízené náčelníku štábu OKH [Oberkommando des Heeres – vrchní velitelství pozemního vojska]. Tyto země byly spravovány podle potřeb vedení války.42 I když tento právní poměr nelze ztotožňovat s faktickým stavem, který byl samozřejmě ovlivněn mnoha dalšími činiteli, i když volba toho či onoho typu okupačního režimu zejména není rozho-
42 Fritz Freiherr von Siegler, Die höheren Dienststellen der deutschen Wehrmacht 1933–1945, München 1953; Robert Herzog, Grundzüge der deutschen Besatzungsverwaltung in den ost- und südosteuropäischen Ländern während des zweiten Weltkrieges, Tübingen 1955.
28
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 29
dující pro jeho krutost, přece jen je fakt, že instalace vojenského okupačního režimu byla formálně jakýmsi nacistickým přiznáním práva dané země na existenci a že i fakticky měly v těchto zemích větší pravomoc „domorodé“ vlády. (Je tedy paradoxní, že právě zavedením vojenského okupačního režimu hrozili nacisté představitelům české „autonomie“ vždy, když chtěli zvýšit jejich povolnost.) Zcela zvláštní formou, vymykající se těmto typům, byla pak německá správa Banátu (moc tamních kolonistů).43 Stranou ponechávám vojenskou správu v operačním prostoru a samozřejmě přidělování částí kořistí ke správě satelitům. Z tohoto stručného mezinárodního srovnání tedy vyplývá, že okupační systém Protektorátu, jak vykrystalizoval během roku 1939, byl specifikum odlišné ve svých základních rysech od všech okupovaných zemí. Originálním rysem tohoto specifika byl právě zmíněný „dualismus“. Právě tento dualismus zakládal také konflikt, jehož rozvíjení tvořilo podstatu vývoje režimu v jeho prvních fázích. K tomuto stručnému srovnání je ovšem potřebí ještě dodat, že vychází ze situace režimu v Protektorátě v jeho prvním období a přechází hledisko chronologické. Historický pohled vede ještě ke konstatování, že podstatou všeobecného vývoje protektorátního režimu je postupná přeměna „autonomie“ národní na určitý druh „autonomie“ územní. Tento vývoj je v roce 1939 pouze v počátcích, avšak přesto zřetelný pro pozorovatele znalého konečného výsledku. Bezpochyby i to je skutečnost, na kterou nutno pamatovat, máme-li pochopit podstatu nacistické politiky již v počátcích režimu.
43 Les systèmes d’occupation en Yougoslavie, Beograd 1963.
29
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 30
Autonomní administrativa a politika její reprezentace Důležitým předpokladem k pochopení politiky nacistického okupačního režimu v jeho prvním období je objektivní pohled na pozici autonomní reprezentace, tj. především Háchy, protektorátní vlády a výboru Národního souručenství. Tyto otázky zůstaly dlouho stranou vědeckého zájmu – zřejmě tu působil dojem z pozdějších fází nacistické okupace, kdy již byla protektorátní vláda pouhou nevýznamnou agenturou okupační moci, a dost možná, že objektivnímu přístupu bránil podvědomý národní stud z kolaborace – jakýsi český „Bewältigungsproblem“. Historický rozbor háchovské politiky byl jakési národní tabu; význam Háchovy garnitury byl po léta nedoceňován dokonce i v negativním smyslu: historiografie nekonstatovala ani fakt, jak háchovská politika brzdila rozšiřování odboje a radikalizaci jeho forem. Bylo proto pokrokem, když koncem padesátých let skupina vojenských historiků, jejímž mluvčím byl Oldřich Janeček, zdůraznila – s odkazem na soudobé již mínění Gottwaldovo –, že problém tzv. háchovštiny je klíčem k pochopení některých negativních rysů českého odboje.44 Tento názor byl postupně všeobecně přijat a dále rozvíjen. Historiografie počátku šedesátých let pokračovala v tomto zjednodušujícím a generalizujícím přístupu k problému a doplnila ho důrazem na třídní motivaci háchovské politiky.45 V druhé polovině šedesátých let, když se vedle dosavadní „ideologizující“ historiografické školy prosadila nová generace „pozitivistická“, reprezentovaná v tomto odvětví práce především Tomášem Pasákem, byl celý problém nastolen znovu a v nové úrovni. Pasák přinesl množství důkazů o protiněmecké pozici generála Eliáše jako vedoucího představitele protektorátní vlády a o jeho
44 Oldřich Janeček, Se zbraní v ruce, Praha, Naše vojsko 1957, s. 42–61. 45 Příkladem toho jsou například citované práce Královy (viz pozn. 1 na s. 9).
30
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 31
přímé účasti na odboji. Pasákovy práce jsou nepochybně východiskem zcela nového přístupu k problému. Po mém soudu však Pasák své objevy nedomyslel do konce, a to mu zabránilo vytvořit soustavnější a celkovější nový obraz tohoto úseku okupačních českých dějin. Ve své polemice s předchozími koncepcemi se omezil povětšinou na osobu generála Eliáše, jehož v jakési rehabilitační snaze vytrhl z kontextu garnitury, jejímž byl Alois Eliáš reprezentantem; z Pasákova jednostranného výkladu vypadly také všechny kontroverze mezi Eliášem a odbojem, jakož i základní fakt, že i Eliáš – stejně jako všichni kolem něho – vedle své odbojové a opoziční činnosti také (a především) se podílel na ovládání země ve prospěch nacistického hospodářství.46 Na tomto místě ponechávám stranou, že přístup k věci tu velmi úzce souvisí s kategorizací národních duchovních hodnot – zde se nám jedná o jiný problém.47 Chci poukázat, že jednostranná rehabilitační snaha zabránila Pasákovi prolomit kruh převzaté dogmatické představy, že existuje hluboký příkop mezi dvěma protivami, které se navzájem popírají – mezi „kolaborací“ a „odbojem“. Jednostranná rehabilitační snaha diktovala Pasákovi, aby nesoulad mezi fakty a starou koncepcí řešil prostým přeřazením Eliáše z jednoho tábora do druhého a ponechal nedotčenu starou představu, že mezi jedním a druhým nepřátelským táborem jsou nejen příkopy, ale i pole nikoho, jemuž se jinak říká „neangažovaný střed“.
46 O těchto otázkách pojednává podrobně má polemika s Tomášem Pasákem v 5., 6. a 9. čísle Dějin a současnosti, 1968. [Jan Tesař, „Záchrana národa“ a kolaborace, Dějiny a současnost 10, 1968, č. 5, /květen/, s. 5–9. Viz v tomto svazku s. 291–302. Tomáš Pasák, Generál Eliáš a problémy kolaborace, Dějiny a současnost 10, 1968, č. 6, /červen/, s. 33–37. Jan Tesař, Spor o hrdinu naší doby, Dějiny a současnost 10, 1968, č. 9, /říjen/, s. 44–45. Viz v tomto svazku s. 304–307.] 47 O podrobnější rozbor Pasákových prací také z tohoto hlediska pokouším se v rozměrnější práci Protiněmecká opoziční jednota na počátku okupace, zařazeno do sborníku Z počátků odboje, jenž byl sestaven na podzim 1967 a je v tisku. [Z počátků odboje, Praha, Naše vojsko 1969, s. 449–517. Viz v tomto svazku s. 77–153.]
31
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 32
Mám v úmyslu přesvědčit laskavého čtenáře, že taková představa je od základu nesprávná, že tu není žádná tvrdá a pevná linie mezi oběma tábory (tím méně pak pole nikoho), a že naopak oba „tábory“ se nejen překrývají, nýbrž na počátku dokonce splývají. Namísto staré představy dvou opevněných táborů dovoluji si nabídnout mikroskop, kterým možno pozorovat pohlavní dělení buňky: původně jednotné těleso, složené z aktivního jádra a obalující je pasivní protoplazmy, prochází složitým procesem – chromozomy v jádře se nejprve stavějí do různých rovin, pak se rozestupují, soustřeďujíce se kolem polarizačních tělísek, oba chumly se navzájem stále více vzdalují, na různých koncích protahující se buňky se vytvářejí dvě jádra, z nichž každé získává pro sebe část původně společné protoplazmy a vyděluje se proti druhému jádru a jeho protoplazmě jako vůči cizímu tělesu. Náš proces neodpovídá docela tomuto schématu, je poněkud složitější zejména co do protoplazmy, která v našem případě nějak příliš dlouho váhá, odmítá se zařadit tam či onam, ponechávajíc jádra jaksi osamocená a toužíc vyhranit se samostatně vůči oběma. To však budiž laskavým čtenářem přehlédnuto jakožto zjevná licentia poetica seu biologica. Nabízená biologická představa otevírá cestu nejen k objektivnímu vysvětlení historické funkce Háchovy reprezentace, nýbrž je též východiskem k úplně novému pohledu na duchovní stav české společnosti té doby, na povahu odboje a jeho místo ve společnosti, a také na charakter německého okupačního režimu v jeho první fázi. Háchova cesta do Berlína, jeho podpis na nočním komuniké i jeho rádoby chytráctví, s nímž poukazoval na nezávaznost vynuceného aktu, na to, že právně trvá česká suverenita, poněvadž ta by mohla být dotčena jen ústavní cestou, což se nestalo, zatímco neústavní cestou on nešel, poněvadž „není schopen protiústavního činu“ – to vše je jistě důkazem jakéhosi právního kreténismu v politice, neuvěřitelné naivity, která nechápala, že Hitlerovi nejde o zdů-
32
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 33
vodnění právní, nýbrž o politický knock-out. Odmyslíme-li si tuto naivitu, která je jistě charakteristická právě pro tuto osobnost, nemůžeme nekonstatovat, že řešení z 15. března je jen logickým důsledkem a pokračováním kapitulace Benešovy. Není tu snad třeba poukazovat na reálné možnosti obrany na jaře 1939 ve srovnání s podzimem 1938. Musíme však vidět, že je tu především stejná motivace obou kapitulací: vyhnout se nejhoršímu – tj. osamocenému zápasu s invazorem, zachránit neporušené národní síly, vyčkat lepších časů, vykoupit se vynucenou loajalitou, snažit se, aby to stálo co nejméně... Tuto skutečnost ostatně sám Beneš uznal a původně také Háchu za tento jeho čin nijak neodsuzoval – nejen z důvodů taktických. Obdobně se zachovala také oficiální česká politická reprezentace. Nejcharakterističtější je tu postup Nečasův: „Změna hluboká, do základů našeho státu jdoucí, ponořila nás všechny dnes do nejhlubšího přemýšlení o budoucnosti našeho národa. [...] Oč teď v první řadě jde, jest, abychom přemohli svou bolest svojí rozvahou, abychom nepředloženými citovými výbuchy svého žalu nezhoršili politickou situaci svého národa. [...] zachovejte klid, pracujte a vydržte nyní, co osud přinesl. [...] musíme [se] správně a rychle orientovat v životním prostoru, který zbývá našemu národu. Jsme teď malou zemí [...]. Bez spolupráce s Německem, svým největším sousedem, bychom neuhájili své existence. Žijeme uprostřed německého národa, obklopeni kolem dokola německým lidem. Máme s ním sta společných zájmů hospodářských, sociálních i kulturních. Proto náš vlastní zájem vede nás ke spolupráci s německým lidem.“48 Tato slova odezněla v pražském rozhlase dne 15. března 1939. Známý socialistický předák a oblíbený děl-
48 Kapitoly z dějin Čs. rozhlasu, Praha, Studijní oddělení Čs. rozhlasu 1966, č. IV., s. 230–231.
33
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 34
nický funkcionář, pozdější vysoký úředník protektorátního režimu a současně člen ilegálního Politického ústředí domácího odboje a nakonec člen londýnské emigrační vlády – ing. Jaromír Nečas jako jeden z vůdců demokratické a socialistické opozice proti pravičácké a na spolupráci s Německem orientované Beranově agrárnické vládě se toho dne agilně zasadil za její udržení. V udržení dosavadní legální vlády viděl záruku, že se podaří zabránit nejhoršímu – že se totiž uchová pro český národ co nejvíce autonomních institucí a že se nevydají do rukou českých fašistů. Aby k tomu přispěl, neváhal Nečas dokonce vstoupit do tvořícího se Gajdova fašistického Národního výboru, jehož původním cílem bylo převzít autonomní moc s požehnáním okupantů do rukou českých fašistů. Nečas tomu chtěl zabránit, a pokud by se to nepodařilo, mít možnost novou vládu ovlivňovat v národním českém, demokratickém a dělnickém zájmu.49 Tento zdánlivě kuriózní postoj Nečasův je ve skutečnosti charakteristický pro rozhodující většinu nejen politiků, ale možno říci i celého národa. Nezapomeňme, že 15. březen neproběhl v evropské situaci charakterizované mnohonárodní aliancí proti německým utlačovatelům, nýbrž za lhostejnosti světa nad pádem vnitřně rozvráceného a již života neschopného torza českého státu. Zachovat co se dá, ať i za vysokou cenu, se zdálo příkazem doby. Nikdo nemohl znát budoucí vývoj, a mnichovská zkušenost rozhodně k žádným nadějím neopravňovala. Také nacistický postup během tří týdnů přechodného období měl své dalekosáhlé důsledky v postoji českých politiků i širokých vrstev českého národa. Události ze 14. března, následující noci a jitra musely na první pohled vyvolávat obavy z nejhoršího. Vždyť tak ve dvou dnech došlo k rozdělení nejen českých zemí a Slovenska, nýbrž i k faktickému vzájemnému oddělení Čech
49 DHČP, díl I., s. 154–156.
34
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 35
a Moravy! Neprodleně prováděná preventivní zatýkání (Aktion Gitter) hrozila nástupem bezuzdné policejní zvůle. Fašistická spodina, svým počtem a autoritou v národě nepatrná, se snažila využít situace a v hlučných pouličních skandálech se hlásila o svůj podíl na správě země z milosti okupanta. Ač byl Hitlerův výnos o Protektorátu zveřejněn a o formě nadvlády nad českými zeměmi rozhodnuto, udržovali okupanti po tři týdny o osudu země nejistotu. Ať to bylo jejich rafinovaným záměrem, či ať k tomuto podezření vede historika faktický průběh událostí, je skutečností, že tato atmosféra nejistoty přechodného období pracovala pro nacisty. Nacistické vojsko záměrně vytvářelo dojem, že s Němci by bylo možno vyjít: německé polní kuchyně vyvářely pro české nezaměstnané, posádkové hudby pořádaly na náměstích českých měst koncerty českých písní, němečtí vojenští velitelé vzdali čest hrobu československého Neznámého vojína. Přísně se čelilo všem pogromistickým náladám německé menšiny. V této situaci vystoupil – zdánlivě již dvacetiletou samostatnou státní existencí zasutý – staletý komplex české politiky i charakteristický rys českého národního vědomí vůbec: komplex přizpůsobení se mocnějšímu sousedu. Realita evropské situace i skutečného poměru sil vyžadovala si realistického závěru. Národ byl svými dějinami pro tuto situaci adaptován a jeho dřívější reakce vytvářely tradici, kterou nyní mobilizoval ke své obraně. Čeští vlastenci, kteří se probírali z otřesu 14. a 15. března, byli hnáni horečným úsilím „zachránit co se dá“, zabránit tomu nejhoršímu. Zděšení nad hlubokou propastí, v níž se národ ocitl, reakce na tento pocit, diktující okamžitě jednat, nacistické sliby o možnostech autonomního vývoje a současně dlouhá nejistota, zda se tuto autonomii podaří uhájit, způsobily, že se na přelud uchování tak zvané protektorátní autonomie upnuly české naděje. Národ zrazený svými spojenci, předložený na milost svému „úhlavnímu nepříteli“ a zbavený jakékoli perspektivy dostal cíl svého usilování. Nabylo konkrétní podobu snahy o udržení výkonu správní moci
35
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 36
v rukou českých správních úřadů a o uchování národních institucí a organizací; současně se zdálo nutným čelit tomu, aby tyto orgány a instituce, budou-li nadále trvat, nebyly okupantem odevzdány do rukou českých fašistů. Malý cíl malého národa! Je logické, že v daných poměrech vykupoval se zdar tohoto svým záměrem vlasteneckého úsilí loajalitou k německé vojenské okupační moci. Argumentem měla tu být bezvadná kázeň, s níž se všechno české obyvatelstvo podřizuje dosavadní správě, a její bezvadný chod. Okupanti (jak se zdá, záhy) pochopili tuto situaci a výhody, které jim nabízí: pro celou jejich politiku v dobyté zemi v prvních týdnech okupace je nejcharakterističtější právě ustavičné podněcování fašistických kraválů a současně jejich potlačování jakoby na žádost loajálních „vládních“ Čechů. Tak se již od prvního dne okupace zaplétala osudová oprátka loajality, která pak po mnoho měsíců svírala českou rezistenci a která byla nadlouho její brzdou. Vývoj událostí koncem března a v dubnu dával zdánlivě za pravdu naději, že „ukázněným“ a neprovokujícím postojem, který vezme na vědomí neblahou skutečnost a realisticky se jí přizpůsobí, bude možno dosáhnout reálného okamžitého cíle: uchování autonomie. To mělo ovšem své důsledky i pro vzájemný poměr jednotlivých směrů uvnitř českého národa. Jakmile převládlo přesvědčení, že je potřebí zachránit, co se ještě dá, tu dřívější ostré politické boje nahradil všeobecný pocit národní jednoty a solidarity, považované za rozhodující zbraň národního kolektivu v jeho obraně proti všeobecně nenáviděným okupantům. Z této jednoty nebyli v této době ještě vylučováni čeští podílníci 15. března – háchovci. Tváří v tvář možnosti úplného zrušení českých autonomních institucí či jejich ovládnutí fašistickou spodinou stalo se naopak obecným národním zájmem, aby Hácha a jeho lidé setrvali ve výkonu svých funkcí, a to samozřejmě napomáhalo k rozšíření iluzí o jejich protinacistickém postoji. Avšak i Hácha sám a jeho kruh měli v té době nemalé iluze o možnostech loajálního, přitom však národně obranného postoje. Domnívali se, že vše závisí na uchová-
36
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 37
ní existence českých institucí a na izolování fašistické spodiny; podaří-li se to, bude-li česká správa bezvadně pracovat a zachová-li podle litery i ducha Hitlerova výnosu loajalitu k Říši, nebude – jak se jim zdálo – mít Německo žádného důvodu sahat na českou autonomii. Českému národu bude tak v nejhorší bouři zachráněn významný prvek jeho státoprávního snažení, který mu ulehčí přečkat nejhorší; tím se pak nijak nevyloučí, nýbrž naopak usnadní možnost, že „s prvním jara vanem jak podupaná tráva znovu vstanem“. Tehdejší lidé nemohli ještě znát, co je nacismus. Na časy, které nastávaly, hleděli pod dojmem vzpomínek na černožlutou monarchii a idylickou činnost tehdejší české opozice. To způsobilo, že žalostná iluze o možnosti národně obranářské opozice nebyla spatřována jako zrada: po mnichovském otřesu, zradě spojenců, kteří viditelně vyklidili střední Evropu Hitlerovi, a po odtržení Slovenska bylo zřejmé, že český stát jako samostatný nemůže déle trvat a že úprava poměru k Německu je životní nutností... To vše napomohlo ke vzniku dalšího paradoxu této spletité doby: z háchovské vlády národní zrady se stala v představách značné části české společnosti vláda národní obrany. Záležitost s národní zradou vlády ostatně nebyla ani objektivně tak zcela jednoznačná, a v budoucích týdnech se měla stát ještě problematičtější. Nejistota kolem nového uspořádání českých záležitostí skončila jmenováním a příjezdem říšského protektora a zdánlivým uklidněním. Souběžně se konsolidovala česká „autonomní“ administrativa, nad níž se až do té doby vznášely otazníky. Dosavadní československé správní úřady převzaly po zrušení vojenské okupační správy zdánlivě všechnu moc znovu do svých rukou a dne 27. dubna byla pak jmenována nová protektorátní vláda v čele s generálem Eliášem. To bylo chápáno především jako důkaz, že se podařilo autonomii uhájit, a současně bylo považováno za vítězství i složení vlády. Byli v ní nepochybní obhájci českých národních zájmů. Pokusy českých fašistů dostat se k autonomní výkonné moci byly odraženy. Zorganizoval se i autonomní
37
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 38
politický život v jediné národní organizaci, která měla představovat politický pilíř české vlády, v tzv. Národním souručenství. Ustavení této organizace bylo ohlášeno Háchovým projevem dne 23. března 1939 ve formě autoritativního rozhodnutí, které pak bylo prováděno vládním nařízením.50 Hlavou Národního souručenství byla hlava Protektorátu, stočlenný Výbor Národního souručenství měl představovat jakousi náhražku parlamentu a jakékoli další politické sdružení bylo nezákonné. To byly jistě charakteristické totalitární prvky v protektorátním zřízení. Ty však byly používány jako zdánlivě účinná zbraň proti německému tlaku. Národní souručenství, do něhož během jara 1939 vstoupilo až devadesát osm procent oprávněných občanů – zpola s úmyslem bránit národní práva, zpola pod nátlakem českého kolektivu –, mělo být především nástrojem zajišťujícím absolutní podporu české vládě v její politice „opozice“ a hájení národních zájmů proti říšské moci v Protektorátě, a výlučnost Národního souručenství obracela se především proti českým fašistickým skupinám, které se stávaly ilegálními. Takový vývoj poměrů musel jistě povzbudit české naděje. Zřejmě se opravdu podařilo zabránit nejhoršímu – zdálo se současníkům. Povzbuzující dojem z událostí měla patrně i protektorátní vláda, když se koncem dubna pozvedla k první konfrontaci s Neurathem: v rozmluvě dne 25. dubna vyslovil Hácha své dost rozhodné výhrady k postupu okupační moci. Opíraje se o literu a ducha Hitlerova výnosu o Protektorátu, stěžoval si na postup vojenských okupačních velitelů, na bezprostřední říšské zásahy do výkonu funkce okresních úřadů, na dosazování německých komisařských vedoucích do českých měst, na porušování dosavadní preference
50 Vyhláška ministerstva vnitra z 9. 6. 1939 č. 30.530/1939–9 ohlašuje vládní rozhodnutí ze dne 6. dubna. Viz Úřední list č. 131, 10. 6. 1939, s. 1765.
38
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 39
češtiny v českých městech atd.51 Když byla Háchova intervence neúspěšná, neváhala protektorátní reprezentace učinit odvážný krok k posílení svého rezistentního postoje: přes Výbor Národního souručenství a české kulturní sdružení a instituce inspirovala velkou jarní protiněmeckou demonstrační kampaň. Velké národní kampaně a stotisícová shromáždění, uspořádané na jaře 1939, zejména právě v květnu a červnu, jsou v historické literatuře dost populární. Dosud byly vykládány jako projevy spontánního lidového cítění, jako akce lidem žádané a lidem vynucené, a je v nich spatřován jakýsi předstupeň odboje. S tím obojím je možno souhlasit, je však třeba upozornit i na dosud nepozorovanou či zakrývanou stránku věci: na inspirující úlohu protektorátní reprezentace.52 Při pomyšlení na praktickou stránku tehdy pořádaných celonárodních kulturních akcí je nepředstavitelné, že by se mohly konat například bez finančních prostředků vlády a bez organizátorské funkce i nejvyšších orgánů Národního souručenství. Vedoucí představitelé vlády a Národního souručenství se ostatně četných těchto manifestací zúčastnili i osobně. Tak například sám Hácha se zúčastnil ohromného shromáždění při Máchově pohřbu a ministr Kapras byl přítomen vášnivé vlastenecké řeči Msgre. Staška – ostatně též ne právě málo významného představitele českého veřejného života. Vyostření národnostního boje vedlo koncem května k první krizi ve vztazích mezi úřadem protektora a českou reprezentací. Okupanti – bezpochyby v odpověď na českou demonstrační akci – zaktivizovali české nacistické a fašistické skupiny. Jejich předsta-
51 DHČP, díl II., s. 425–428, dok. č. 347. 52 Pro přesnost: zatímco je účast oficiální reprezentace v organizování jarních demonstrací faktem zcela evidentním, není přímo doložena motivace. Spojení faktu s celkovou politickou situací a napětím mezi oběma mocenskými centry je mou dedukcí.
39
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 40
vitelé se dožadovali podílu na vládě, v ulicích vrcholily nelegální fašistické aktivy a kravály, které měly upravit spodině cestu k převzetí moci.53 Je otázkou, zda v tomto prvním případě použití tohoto později oblíbeného způsobu nátlaku okupanti předpokládali úspěch, a zda tedy výsledek – udržení moci v rukou Eliášovy vlády – možno hodnotit jako jejich nezdar. Rozhodný nezdar utrpěli čeští fašisté, kteří se ukázali k převzetí moci naprosto neschopni. Na druhé straně se však zdá, že i české vedení se před tímto vyostřením situace zarazilo a couvlo.54 V tuto chvíli Neurath udeřil: přišel s ultimátem k dosazení německé správy v pěti velkých českých městech55 a po dalším opadnutí vlny českých demonstrací v prázdninových měsících s rozpuštěním legionářské organizace,56 se stížnostmi na nepřátelské chování českého obyvatelstva k okupační armádě,57 s požadavkem, aby vláda vystoupila proti emigraci,58 a s novými jazykovými nařízeními.59 V období od konce června do srpna 1939 vydali Neurath s Frankem také řadu příkazů, které učinily konec diskusím, zda je, či není Protektorát státoprávním a mezinárodním subjektem.60 Tváří v tvář důraznému tlaku okupační moci české vedení ustupovalo, ale ne bez odporu. Avšak loajální odpor nemohl zadržet postupné a nemilosrdné utahování šroubů.
53 DHČP, díl II., s. 433–439, dok. č. 351. 54 Dedukce vyvozená z faktu, že iniciativa vládních míst k pořádání dalších demonstrací v létě klesá. 55 DHČP, díl II., s. 441, dok. č. 353. 56 Tamtéž, s. 446–447, dok. č. 358. 57 Tamtéž, s. 444–445, dok. č. 357. 58 Tamtéž, s. 447–448, dok. č. 359. 59 Tamtéž, s. 449, dok. č. 360. 60 Právo používat označení „státní“, členství ve Světové poštovní unii atd.
40
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 41
V této chvíli se situace zkomplikovala samostatným vystoupením lidu. Důrazný tlak okupační moci léčil z prvotních iluzí a nadějí, a nerozhodný a zdánlivě povolný postoj protektorátní vlády budil odpor ve stále širších vrstvách lidu, původně podníceného k akci. Spontánní hlas lidu i inspirace podzemí, nabírajícího dech, se upínaly k 28. říjnu jako ke dni, kdy je třeba znovu demonstrovat českou vůli k odporu. Eliášova vláda nepostupovala nijak rozhodně proti těmto všeobecně očekávaným demonstracím – snad v úmyslu opět jich využít k posílení svého postavení, snad z nedostatku rozhodnosti, snad pro nemožnost postavit se tak zcela proti lidu, jehož jednotná vůle ji udržovala u moci navzdory nátlaku českých fašistů a navzdory přání extrémního křídla nacistické vládnoucí skupiny, reprezentovaného K. H. Frankem. Tak došlo k velkým protiněmeckým demonstracím 28. října a znovu 15. listopadu – v prvním případě za blahovůle protektorátních policejních orgánů, podruhé proti jejich vůli.61 Tyto demonstrace pak byly ve svých důsledcích počátkem krystalizace v českém táboře: protektorátní vláda považovala po rázném německém odvetném zásahu a po obvinění, že se jí situace vymyká z rukou, za nutné jednoznačně se od národního hnutí distancovat, a zejména radikální studentské akce odsoudit – a to v situaci, kdy okupantský zákrok proti vysokým školám semkl a pobouřil celý národ. Výsledkem byla krize důvěry ve vládu a počátek konce jarního jednotného národního bloku. Souhrnem: v prvních osmi měsících německého okupačního režimu v českých zemích není ještě v popředí konflikt mezi okupační mocí a odbojem, nýbrž konflikt mezi okupantským a autonomním mocenským centrem. Což vymezuji jako další charakteristický rys této fáze okupačních dějin.
61 Podrobnější rozbor jarní manifestační kampaně a podzimních demonstrací v mé práci citované v poznámce 47 [na s. 31].
41
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 42
Český historik by se po tomto konstatování marně vyhýbal otázce, zda si vzal za cíl ospravedlnit háchovskou zradu. Nemá také důvodu se jí vyhýbat. Jeho profesionální povinnost mu však velí, aby upozornil, že odpovědí na tuto otázku již přesahuje mez, až po kterou je historiografie vědeckou disciplínou s vlastními vypracovanými metodikami, jejichž dodržování musí vést k všeobecně platným objektivním zjištěním. Za touto mezí (již naše otázka překračuje) není sice pole, jež by mu mělo být cizí, avšak platí tu jiné, vyšší zákony. Platí tu hierarchie hodnot, která bude pro každého jiná – pro každého historika, občana i člověka. Názor autora této stati je jednoznačný: kritika háchovské politiky, která se vyhýbá přiznání její dvojznačnosti a výchozího národně obranného motivu, nemá etickou hodnotu, poněvadž za prvé spočívá na lži (ignoruje objektivně prokazatelné skutečnosti), za druhé nevytyčuje žádné vyšší principy, z jejichž hlediska by háchovský postup kritizovala. Cenu má pouze principiální kritika háchovské politiky – ta, která se bude ptát, za jakou cenu háchovci zachraňovali národ, a zda potom takový národ za záchranu stál.
Totalitarizace Historik, který dnes na základě rozboru všech tehdy tajných materiálů, a především se znalostí pozdějšího vývoje hodnotí tuto první fázi nacistické okupace u nás – období do vzniku druhé světové války –, může pozorovat, že již tehdy byl podstatou všeho dění nesmiřitelný konflikt mezi nacismem a jeho odpůrci z různých táborů. Avšak před tehdejšími lidmi nestál ještě tento konflikt ve své holé podobě. Vyskytovali se myslitelé, kteří již tehdy dokázali pochopit příčiny věcí. Avšak před ohromnou většinou současníků vystupovala podstata pouze v zahalení dobovým šatem. A proto reálný společenský konflikt, který rozděloval lidskou aglomeraci, jak se vytvořila v tzv. Protektorátě, není docela
42
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 43
totožný s tím, co bylo jeho podstatou. Na počátku okupace rozděluje tábory do krajnosti vyhrocený nacionální spor mezi Čechy a Němci. A v pozadí za tímto sporem, který upoutává hlavní pozornost současníků, vyrůstá – aniž by to vyvolalo potřebnou obrannou reakci – nová hrozba: nacistická totalitarizace. Právě nacistická totalitní diktatura byla tím nejhorším zlem, které spoutávalo celou českou společnost v okupačním období a doléhalo na vývoj každé společenské vrstvy a na život každého českého člověka ještě tíživěji než likvidace národních práv. A tento bič si Češi, vedení svou háchovskou pravičáckou reprezentací, sami pomáhali plést. Neboť háchovská pravice ve snaze získat celý národ k podpoře svého protiněmeckého opozičního postoje, sjednotit ho k důrazné akci – přebírala nacistické totalitní prvky. (Nábor do Národního souručenství!) Poněvadž současně nacisté samozřejmě usilovali o rychlou likvidaci zbytků demokracie, vytvořilo se tu svérázné partnerství vzájemně se doplňujících nacionálních protivníků. Výsledkem byl rychlý konec demokratických prvků ve všech úsecích života. Nejzřejmější je tento proces ve vývoji protektorátní ekonomiky. Byl to úsek, jemuž obě strany připisovaly velkou důležitost. Nebylo by ovšem správné v této oblasti hledat veškerou motivaci a smysl všech činů. Ekonomika byla pro ty, kdož určovali politickou linii jak okupační moci, tak protektorátní vlády, obyčejně spíše prostředkem. Nacistům nešlo o pouhé uchvácení a rozchvácení kořisti. Nevedli tu politiku pouhého koloniálního rabování zdrojů. Tato země měla být na věky jejich; připravovali její brzké splynutí s Říší. Také ekonomika země měla splynout s ekonomikou říšskou, a poněvadž pro plné politické splynutí „českého prostoru“ s novou tisíciletou říší bylo nutno nejprve zlikvidovat český národní odpor, dívali se na svou ekonomickou moc v Protektorátě jako na zbraň v probíhajícím národnostním zápase. A protektorátní vláda chápala problém stejně, snad ještě vyhraněněji.
43
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 44
Tak tomu bylo ostatně i s vlastním problémem nacistického řízení hospodářství. Je neporozuměním, je-li vydáváno za jakýsi „smysl“ nacismu, za důkaz, jak byly nacistické hnutí a jeho praktická státní politika odvozeny od ekonomických zájmů německých monopolů. Fenomén nacismu ve světových dějinách je ve velkoryse založeném pokusu o zcela novou (pro humanistu hrůznou) organizaci celé společnosti, v němž měly ovšem své místo i snahy o ovládnutí ekonomiky a o její podřízení celkovému záměru změny společenské struktury. Nacistické zásahy do hospodářství mají v sobě řadu racionálních prvků, které lze vykládat jako uvědomělou snahu o překonání krize ekonomiky i společnosti, do níž zabředla kapitalistická společnost v první třetině 20. století. Tak je tomu však ve všech sektorech společenského života – nacismus není pouhým mythem 20. století. Nacistické zásahy do ekonomiky kvalitativně změnily celý systém fungování hospodářského mechanismu.62 Jeho podstatou je – z ekonomického hlediska – státně monopolistický kapitalismus. Avšak ten má tolik specifických odlišných znaků a důsledků zejména v oblasti regulace trhu pracovní síly a v celé oblasti sociální, že je třeba hovořit o zvláštní ekonomické formě, nacistickém řízeném hospodářství. Jeho podstatou bylo „úsilí nahradit živelný tržní mechanismus regulace hospodářských procesů direktivním rozhodováním“ ústředních orgánů nacistického státu63 – to bylo pak diktováno celkovými politickými cíli nacistické strany. Direktivně stanovené hospodářské úkoly nebyly pak zpravidla vyjádřením pouhého ekonomického zájmu monopolů (jako v běžných typech státně monopolistického kapitalismu), nýbrž v některých případech byly i v rozporu s ním. Důsledně se aplikoval „führerprinzip“ uvnitř celého hospodářství vcelku; plnění svých direktiv
62 Václav Průcha, c. d., s. 215. 63 Tamtéž, s. 218.
44
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 45
zajišťoval si režim ne tak ekonomickými pákami, jako spíše mimoekonomickými mocenskými zásahy (zejména legislativou). Byla potlačena funkce trhu a nahrazena mocenskou regulací výroby i spotřeby. Volný prodej pracovní síly byl nahrazen režimem nucené práce, vynucované mimoekonomickým přinucením. V době, o níž teď pojednáváme, nacistická „revoluce“ v Německu ve své ekonomické sféře již dosáhla vysokého stupně.64 Celkové nacistické zájmy v Protektorátě určily i nacistickou ekonomickou politiku v podstatě dvěma cíli: okamžitě začlenit české hospodářství do systému nacistické řízené ekonomiky; co nejdříve se zmocnit rozhodujících pozic v něm. Oba úkoly ovšem do značné míry splývaly, poněvadž vyřešení prvního úkolu dávalo současně ideální předpoklady pro splnění druhého. V české pravicové reprezentaci již před 15. březnem nabyly vrchu tendence k přebírání některých prvků nacistického ekonomického systému, a to zejména těch, které mohly zabezpečit agrárním monopolům, pod jejichž vlivem byl pomnichovský státní aparát, maximum diktátu nad celou společností. Čeští agrární velmoži se i od nacismu učili s přízemností sobě vlastní: vyhýbali se demagogickým sociálním opatřením (od nichž je nacismus neodmyslitelný) a snažili se aplikovat metody zajišťující maximum zisku. Tak jsou proslulé například přípravy ke zřizování pracovních táborů a násilnému převedení části dělníků do zemědělství; tato opatření měla udržet mzdy zemědělských dělníků na jejich kriticky nízké úrovni.65 Po 15. březnu proces totalitarizace nabyl na tempu a je těžko rozhodovat, nakolik se v tom kterém opatření projevil
64 Srovnávám tu s minulostí Německa a současností Protektorátu; dynamický vývoj v letech 1942–1944 ponechávám stranou. 65 O tom srov. Václav Král, Otázky hospodářského a sociálního vývoje v českých zemích v letech 1938–1945, Praha, ČSAV 1959, sv 3., s. 178–179. Viz vládní nařízení č. 223/1938 Sb., č. 72/1939 Sb. a č. 188/1939 Sb.
45
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 46
německý tlak a nakolik „autonomní“ iniciativa. V každém případě prováděla protektorátní vláda v roce 1939 svá totalitarizační opatření bez patrného odporu (na rozdíl například od nařízení jazykových a na rozdíl od boje o hospodářské pozice). Vedle zmíněného pravicového primitivismu si to lze opět vysvětlit i domněním, že „totalitní“ organizace české společnosti posílí její schopnost k protiněmeckérnu odporu. A ovšem tu opět sehrála rozhodující úlohu iluze o autonomii – naivní představa, že státní aparát, který bude regulovat české hospodářství, bude aparát autonomní. První opatření k totalitní organizaci hospodářství spadají již do března 1939. Týkala se nejprve kontroly výroby. Do závodů byli dosazeni „důvěrníci“ s právem dohledu, na zvlášť důležité a opuštěné podniky „vnucení správci“.66 Krátce nato začala protektorátní vláda rozšiřovat svou pravomoc k zásahům i na nucené slučování některých podniků.67 Ještě v létě 1939 byly uzákoněny povinné podnikatelské organizace,68 které se staly direktivním orgánem státního řízení členských podniků. Určovaly jim objem produkce, sortiment, rozdělovaly suroviny, prostředky a rozhodovaly i o jejich existenci. Jak uvádí Václav Průcha ve své studii, posloužila tato opatření nejsilnějším kapitalistům například v potravinářském průmyslu k rychlé likvidaci menších mlýnů, o niž předtím agrární magnáti po léta marně usilovali.69 Ke kontrole distribuce a zpracování surovin byl zmocněn ministr průmyslu.70 V červenci byly zřízeny zvláštní úřadovny hospodářské kontroly.71 66 Vládní nařízení z 21. 3., č. 87/1939 Sb. 67 Vládní nařízení z 6. 4., č. 111/1939 Sb. (společenstva). 68 Vládní nařízení z 23. 6., č. 168/1939 Sb. (o organické výstavbě hospodářství); nařízení ministerstva průmyslu z 29. 7., č. 197/1939 Sb. 69 Václav Průcha, c. d., s. 225–226. 70 Vládní nařízení z 23. 6., č. 150/1939 Sb. 71 Výnos ministerstva vnitra z 14. 7. 1939, č. B-2145-7/7-39-2.
46
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 47
Řada opatření ohlásila státní řízení cenové politiky, které vyloučilo volné působení hodnotového zákona. V květnu byl založen nejvyšší úřad cenový72 s úkolem tvořit ceny zboží a služeb a kontrolovat jejich dodržování. V zahraničním obchodě bylo zavedeno povolovací řízení a přísná devizová kontrola Národní bankou.73 Všechna tato opatření, která měla totalizovat české hospodářství jako nástroj české autonomie, samozřejmě připravila jeho naprosté ovládnutí nacisty, jakmile jen dosáhli plné povolnosti a přímé kontroly protektorátní vlády. I zde byl patrně – z hlediska nacistů – důvod pro její existenci. Z hlediska sociálního vývoje v českých zemích má však největší význam organizované rozmisťování pracovních sil, které začalo také již na jaře a v létě 1939. Ne náhodou se týkalo nejprve zemědělství: v březnu omezen volný pohyb dělnictva mezi zemědělstvím a státními odvětvími, v červnu ohlášeno nucené přikazování pracovních sil do zemědělství na tři měsíce, v červenci nařízena všeobecná pracovní povinnost na jeden až dva roky.74 Nejdůležitější bylo zřízení úřadů práce, nařízené koncem července.75 Tak položila protektorátní vláda základy, jejichž rozvinutím v příštích měsících a letech nacisté znevolnili české dělnictvo a celou společnost režimem práce vynucené administrativním násilím specializované k tomu složky státního aparátu. V dubnu až červnu vykonala protektorátní vláda také první kroky ke státnímu řízení mezd. Prozatím byla uzákoněna pouze kon-
72 Vládní nařízení z 10. 5., č. 121/1939 Sb., a č. 230/1939 Sb. z 13. 7. 73 Vyhláška ministerstva financí z 20. 3., č. 76, dále č. 78, 79, 93, 110/1939 Sb., v nařízení z 23. 6., č. 155/1939 Sb., a řada následujících detailních úprav. 74 Vládní nařízení č. 109, 177, 190, 195/1939 Sb. 75 Vládní nařízení z 25. 7., č. 193/1933 Sb. – účinnost však až od 1. 9., sídla určena až 5. 9. 1939 (č. 202/Sb.).
47
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 48
trola mezd tím, že byla platnost hromadných smluv vázána na ministerský souhlas.76 Později – od podzimu 1939 – převzal státní aparát přímé řízení mezd. Vcelku znamenají ekonomická opatření v prvním půlroce podstatný pokrok směrem k totalizaci českého hospodářství, je to proces, který pak pokračoval po začátku války a byl zhruba dokončen již v roce 1940. Byl dokončen nacifikací. Pro nacisty bylo velice výhodné nechat české hospodářství nejprve ztotalizovat a pak se zmocnit absolutní kontroly nad ním. S ohledem na tento cíl ponechali v tomto sektoru prozatím protektorátní vládě široké pravomoci k těmto ne vždy právě populárním opatřením. Totalitarizace prováděná protektorátní vládou je nejcharakterističtější pro ekonomický vývoj v prvním půlroce. Ve srovnání s tím ustupují do pozadí okamžité kroky nacistů k získání pozic, k čemuž jim ovšem byla každá příležitost dobrá (nadhodnocení marky, prvá opatření arizační apod.). V těchto měsících nemá ještě též zásadní význam nábor dělníků do Říše, i když již byl v proudu (na dobrovolném základě).77 Snaha po totalizaci charakterizuje také politiku protektorátní vlády v ostatních úsecích společenského života. Především je to patrné na postupu proti demokratickým právům občanů: omezování svobody spolčovací,78 svobody informací,79 zákaz stávek, protidemokratické zásahy do soudnictví atd. Asi to bylo úsilí
76 Vládní nařízení z 28. 4., č. 118/1939 Sb., a z 16. 6., č. 147/1939 Sb. 77 Zdeněk Konečný – František Mainuš, rukopis práce o totálním nasazení českých dělníků. 78 Vládní nařízení z 31. 3., č. 97/1939 Sb., o právu spolčovacím (omezení zákona z roku 1867). 79 Vládní nařízení z l6. 7., č. 63/1939 Sb.
48
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 49
o kýženou jednotu národa, které diktovalo i nařízení o obnově šlechtických titulů80 a tím zrušení demokratické občanské rovnosti. Nelze smlčet ani největší hanbu, kterou háchovci pošpinili národ dříve Masarykův – antisemitská opatření. Česká veřejnost byla otevřeného antisemitismu prosta a odpor k němu byl jedním z důvodů obecného opovržení českými nacisty. Avšak pomnichovská česká vládnoucí reprezentace až příliš snadno podléhala nacistickému nátlaku v této věci. První antisemitská nařízení vydala Beranova vláda již před 15. březnem.81 Antisemitská nota zní i z Beranova programového prohlášení v prosinci 1938. Stát Háchův, Beranův a Tisův byl také z tohoto důvodu na zahraničních trzích bojkotován. Tím méně kladli pak háchovci odpor nacistickým opatřením po 15. březnu. Smysl této politiky byl jistě i zde v úmyslu „[...] menším zlem vyhnout se většímu [...]“.82 Ale těžko tu nevidět – zejména u Národního souručenství – naději na posílení české hospodářské moci „arizací“ židovských, tedy v českých zemích většinou německých podniků. Je ovšem samozřejmé, že nacisté nemínili něco podobného ani v nejmenším připustit. Snad jim vyhovovala i tato iluze českých agrárníků. V prvních měsících okupace však protižidovská opatření ještě nijak zvlášť nepokročila.83 Akce se rozvinula až od podzimu 1939. Objektivní historický výklad musí konstatovat výchozí protiněmecký motiv, který určoval pobřeznový postoj Háchův, protekto-
80 Vládní nařízení č. 220/1939 Sb. 81 Propuštění z vládních služeb podle vládního nařízení z 27. 1. 1939. 82 Emil Sobota, Co to byl protektorát, c. d., s. 160. 83 Verordnungsblatt des Reichsprotektors in Böhmen und Mähren 1939, č. 6, 7. 7., s. 45–49. Nařízení Reichsprotektora in Böhmen und Mähren o židovském majetku z 21. 6. 1939 (Treuhändři na židovský majetek); Verordnungsblatt des Reichsprotektors in Böhmen und Mähren 1939, č. 34, 11. 11., s. 281–282 (možnost vypovídat pracovní smlouvy se židovskými zaměstnanci).
49
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 50
rátní vlády i Výboru Národního souručenství. O to důrazněji musí se však poukázat na krajně pravicovou, protidemokratickou a totalizační politiku české háchovské reprezentace. Tak se stalo, že za kulisami dramatického sporu, jakoby nepozorovaně, se uskutečňoval proces, který měl v českých dějinách významnější místo než sám nacionální spor a jehož podstatné prvky také daný historický konflikt přetrvaly a zůstaly – byť v jiné podobě a docela jiném společenském rámci – již znaky trvalými. Právě na pozadí konfliktu dvou mocenských center prosazovaly se v českých zemích první rysy přechodu od liberalistického systému ke státnímu řízení hospodářského i společenského života.
Duchovní stav české společnosti Německou stranu rozvíjejícího se nacionálního konfliktu představují nejen okupanti, ale též domácí německá menšina. Ostatně právě ona má mimořádný význam pro ideový obraz těch let. Nezřídka právě ona dávala růst nejextrémněji protičeským názorům, ona byla nejen domácí sociální oporou okupanta, nýbrž i ostruhou jeho protičeské politiky. I z ohledu na tuto svou místní podporu museli okupanti zostřovat a zrychlovat svůj protičeský kurs. Není náhodou, že soudobý český ilegální tisk obsahuje nejednu úvahu i přímou výzvu do řad okupačních vojáků, jimž se dokazuje, že jsou obětí a nástrojem šovinismu německé menšiny; naproti tomu žádný z odbojových ani háchovských směrů se neobrací do řad bývalých spoluobčanů – domácí německé menšiny. Šovinismus německé menšiny je důležitý k pochopení soudobého veřejného mínění českého. Právě to byl činitel, který způsobil, že se historický konflikt vyhranil v tomto prvním období do reálné podoby nacionálního antagonismu. Též pro českou stranu konfliktu jsou pak příznačné charakteristické prvky, které obvykle velký nacionální konflikt doprovázejí.
50
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 51
Vedle všeobecně sdílené nenávisti k němectví, a zejména k domácí německé menšině (nejednou, zvláště ve vztahu k německé diaspoře, nabývala z české strany i útočný ráz), je to především nadevše silný pocit české národní solidarity. Právě to je znak, který je nejcharakterističtější pro myšlenkové ovzduší české společnosti v prvním půlroce po 15. březnu 1939. Národní solidarita, jak se projevuje v prvních měsících okupace, je fenomenální jev, který zdánlivě odporuje všemu, co bychom mohli předpokládat jako historickou zkušenost tehdejší české společnosti, který však právě svou paradoxností odpovídá tehdejší spletité době, kdy i v měřítku evropském stála nejedna společenská síla v pozicích, jež se nám dnes zdají naprosto nelogické. Fenomén je v tom, že české národní solidarity byla v prvních okupačních dnech účastna i vedoucí autonomní garnitura, háchovci – dříve strana národní zrady, v tuto dobu strana národní obrany. Obrat, který nastal v objektivní situaci i v myslích českých lidí po 15. březnu, jako by načas zahladil všechny do té doby nesmiřitelné spory mezi jednotlivými českými proudy a ponechal jediné a rozhodující kritérium: národní příslušnost. Čeští vlastenci té doby dokonce považovali za národní úspěch, že zanikly všechny spory, které rozdělovaly českou společnost v době předbřeznové, že umlkl úporný boj pravice a levice, nahrazen zdánlivě aktuálnějším problémem: jednotným národním odporem proti postupnému odbourávání české samostatnosti německými okupanty. Jistěže si sotva kdo činil přílišné iluze o háchovské reprezentaci. Nicméně v dané chvíli více vystupovala do popředí její objektivně existující a lidem zjevná snaha po uhájení autonomních pozic před její (rovněž objektivně existující a lidem aspoň do jisté míry též zjevnou) spoluvinou na národní katastrofě. Je nutno také docenit výměnu stráží, k níž došlo koncem dubna: namísto zprofanovaného Berana (dobový leták ho nazývá „Hitlerovým skopovým dobytkem“) nastoupil legionářský generál. Uhájení autonomie bylo v tehdejší evropské situaci jediným reálným cílem opuštěného národa a v té chvíli se nezdálo nijak v rozporu s mož-
51
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 52
nými budoucími cíli dalekosáhlejšími. Iluzornost snahy o uhájení autonomie tváří v tvář nacismu zdaleka ještě nebyla tehdejším lidem – ani odbojářům – zjevná. Tak se stalo, že většina českého národa propadla „autonomní“ iluzi a upnula se k ní; poněvadž pak představitelkou a garantem zdánlivé autonomie byla háchovská pravice, zvýšila se tím její váha v národě a vliv jejích idejí. Nejcharakterističtějším výrazem této dobové atmosféry je právě vznik a mohutný rozmach Národního souručenství. Na něm možno pozorovat jak spontánní touhu po národní jednotě a solidaritě, jak obecný souhlas, s nímž byla akce k jejímu organizačnímu vyjádření přijata, tak i prvky morálního nátlaku českého kolektivu; jak jednoznačně pravičácké, protidemokratické a vůči okupantům servilní vedení, tak i rezistenční vůli motivující kladný poměr lidu. Není proto v rozporu, budeme-li konstatovat, že Národní souručenství představovalo organizaci zajišťující politickou podporu háchovštiny, že současně bylo výrazem české rezistenční vůle v prvních měsících okupace, a že se jeho jednotlivé dílčí složky nakonec staly i legální základnou odboje. Národní souručenství je organizačním výrazem české národní solidarity, která je v tomto období pocitem vlastním totální většině české společnosti. Nebylo by však správné definovat načrtnutý obraz duchovního stavu společnosti jako totální ideovou hegemonii Národního souručenství. Národní souručenství bylo institucí, o níž nebylo příliš mnoho iluzí a jejíž organizační uspořádání a vedení není pro danou ideovou jednotu určující. Duchovní stav české společnosti na jaře, v létě a počátkem podzimu je fenomenálním rysem politické situace, na níž se zakládá postup jednotlivých politických sil v dané chvíli, také postup nacistů. Používám pro vystižení této atmosféry a tohoto společenského seskupení termínu všenárodní česká protiněmecká opoziční jednota.84 84 Podrobný rozbor viz ve stati citované v poznámce 47 [na s. 31].
52
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 53
Pocit národní sounáležitosti ještě více zpevňovali ti, kdož se z ní vydělovali. To byla přímá nacistická agentura mezi českým obyvatelstvem, čeští fašisté a nacisté. Plným ztotožněním s nacistickými cíli a důrazným akcentem na své nepřátelství k háchovcům, kteří jim odňali místo „na výsluní“ protektorovy přízně, vyvolali jednak nepřekonatelný všenárodní odpor a svorné pohrdání k sobě, jednak však také posílili zdání, že háchovci přirozeně a definitivně patří na druhou stranu propasti, do národního tábora. Hlučně zdůrazňovaný rozpor mezi politickými představami těchto nečistých českých fašistů a „vnitřně“ politickou linií háchovské vlády vyvolal též přesvědčení, že i v tomto ohledu jsou nejdůležitější nikoli rozdíly mezi českými směry, nýbrž výrazná dělicí čára mezi českým fašismem a nacismem na jedné straně, a devadesátiosmiprocentním „zbytkem“ české společnosti na straně druhé. Všechno to přispělo tedy k tomu, že se česká všenárodní solidarita stala základním pocitem celého českého národa. Jejím obsahem byl odpor proti tlaku okupantů, německé menšiny a českých fašistů, ať se projevoval v jakékoli formě, tj. včetně opozice projevované českou reprezentací a představiteli české správy při jejich faktické spolupráci s okupanty. Činili bychom tedy chybu, kdybychom ztotožňovali tuto národní solidaritu a její projevy na jaře a v létě 1939 přímo s českým odbojem. Český národní odboj, který vznikl již prvního dne okupace, nebyl zpočátku od české národní masy oddělen nějakou výraznou dělicí čarou. Hranice mezi odbojem, který byl v první chvíli často jen velmi mělko ponořen do ilegality, a mezi českou národní solidaritou a jejími projevy nebyla nijak vyhraněná a neprostupná. V mnoha případech je těžko rozhodnout, kde při projevech české národní solidarity jde ještě o akci české autonomní reprezentace, pohybující se v mezích okupantem stanovené legality či na jejím pokraji, kde o spontánní projev společenství českého kolektivu a kde o akci záměrně organizovanou odbojem. Takovým příkla-
53
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 54
dem může být například národní pomoc projevovaná rodinám prvních českých perzekvovaných; často nelze rozhodnout, kde jde o legální sociální pomoc organizovanou složkami Národního souručenství, kde o pomoc neznámých a nikým neorganizovaných českých lidí, kde o cílevědomou činnost odbojových organizací. Obdobně je tomu však i s dobovými demonstračními projevy českého národního cítění, které jsou pro tuto dobu typické. Tak český národní odboj od svých počátků vyrůstá z jednotného národního cítění a je jeho nejradikálnějším a nejdůslednějším reprezentantem. Celkové myšlenkové ovzduší v národě tvoří pozadí, z něhož odboj doplňuje a rozšiřuje své síly, o jehož podporu se opírá a které mu umožňuje postavit se v čelo společnosti, podstoupit boj o duši národa, postupně v něm vítězit a stávat se tak z morální elity národa jeho vedoucí silou. Současně má ovšem česká národní jednota i své negativní rysy: její šíře, zahrnující i autonomní reprezentanty, nese sebou také poplatnost i odbojových složek autonomní iluzi anebo alespoň národní solidaritu s touto iluzí. To je nejen prospěch, ale též slabina českého odboje: odsouvá to radikální vyhranění programu národního odboje, zdržuje jeho ponoření do hluboké ilegality, ale je též jednou z příčin pozdější nedůvěry mezi národním odbojem a radikální levicí, tedy rozkolu uvnitř vlastního odboje. Pozdější komunistické tvrzení, že není podstatného rozdílu mezi Benešem a Háchou a že úkolem revolučních sil je boj proti oběma, nelze pochopit bez jejich protiváhy, kterou představuje názor rozšířený mezi lidem v prostředí národního odboje, že Hácha je „místodržitelem Benešovým“. V tomto srovnání komunistické teze přestávají být docela nerealistickými a je možno v nich vidět i racionální jádro hluboké revoluční kritiky pochybného pobřeznového bloku. Šířka českého národního bloku, který zahrnoval i bývalou agrární pravici a dával jí vedoucí místo v české legální reprezentaci, a zdůrazněně nacionální ráz reálného historického konfliktu
54
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 55
jsou též příčinami faktu, o němž jsme se již zmínili: nedostatku pozornosti pro obecně demokratické problémy v českém táboře. To platí právě o prvních měsících okupace, pro dobu, kdy pro obecné mínění nebyla ještě rozhodující neúnavná přesvědčovací práce národního odboje a jeho boj o duši národa. Tento rys veřejného mínění v jarních měsících roku 1939 je tedy průvodním jevem protidemokratických a totalizačních „národně obranných“ opatření háchovské reprezentace. Je ostatně problém, nakolik se v této původní netečnosti projevilo pouze naprosté upoutání nacionálním konfliktem a nakolik i zklamání bývalým demokratickým režimem, který nedovedl zajistit ani českou státní nezávislost, ani jednotný evropský odpor proti společnému nepříteli – Hitlerovi. Nesporné je, že počínaje již pomnichovskou dobou sílí v českém táboře stále více kritika buržoazně demokratického parlamentarismu, která se postupně krystalizuje v obecný odpor proti stranickému systému. Tato myšlenka se objevuje v předbřeznové době pouze na pravici tehdejšího zápasu. Po březnu ji dále traduje Hácha, Eliáš a spol., avšak v jiných formách ji nalézáme nejen v české mase, nýbrž i v prostředí samého odboje. Pro většinu domácího národního odboje je po celou dobu až do osvobození charakteristický odpor ke stranickému zřízení. V prostředí ovlivněném komunistickou ilegalitou projevuje se tento prvek v nekritickém obdivu k idealizovanému státnímu zřízení sovětskému. Tak si minulost a budoucnost podávají ruce v kritických uzlových chvílích na počátku okupace. Podobně jako obecně demokratický problém je v této chvíli zatlačen do pozadí také konflikt sociální. Jestliže se již dříve psalo o sociální demagogii jako charakteristickém ryse politiky Heydrichovy, můžeme nyní říci, že již Neurath se snažil využít sociálního napětí v české společnosti ve svůj prospěch. V tomto prvním období je to především nacistická likvidace nezaměstnanosti, která byla pro české nezaměstnané nesrovnatelně výhodnější než dří-
55
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 56
vější řešení Beranovo.85 Vcelku však ani tyto prvky v Neurathově politice, ani propaganda českého fašismu neměly politický úspěch, poněvadž pevně semknutý český národní kolektiv houževnatě odmítal dělení na základě jakéhokoli jiného než národního hlediska. Patnáctý březen nijak nezměnil zklamání a nenávist české většiny vůči zrádným spojencům – Anglii, a zejména Francii. Počínající národní odboj (zejména V boj) psal sice rozsáhle o protimnichovanském boji na Západě a zdůrazňoval sepětí českého osudu s těmito silami, avšak tím sotva mohl otupit ostří nenávisti. Její hrot zlomil až za rok poté pád degenerované francouzské demokracie a do té doby bezpříkladný odpor Velké Británie. Docela beze zbytku však protizápadní osten z českého vědomí nevymizel až do konce okupace. Velice rozporný byl poměr k Polsku, o němž bylo i českým lidem stále více jasno, že je dalším, kdo přichází na řadu. V pomnichovské době bylo Polsko nenáviděno ještě úporněji než západní spojenci. Po březnu byl tento vztah dále jitřen zprávami o těžkém útlaku těšínských Čechů, avšak objevují se i první hlasy solidarity s Polskem. Je charakteristické, že později než záblesky naděje v Západ. Teprve v druhé polovině srpna začaly převažovat propolské sympatie, které ovšem nebyly prosty silných prvků zadostiučinění nad trestem za krátkozraké sobectví a protislovanství mnichovanské polské politiky. Právě na pozadí tohoto postoje k Západu a Polsku je možno správně pochopit důležitý rys již tehdejšího myšlenkového ovzduší – ohromnou celonárodní sympatii k SSSR. Dosavadní literatura
85 Práce v Říši nebyla v té době ještě spojena s tak drastickým přinucením jako v pozdějších letech ani s takovou mírou vykořisťování a s kritickými životními podmínkami. Mzdy v Říši byly v průměru třikrát vyšší než v Protektorátě. Srovnání s alternativou (nucené práce v zemědělství za minimální mzdu) je tedy velmi výmluvné. Podle údajů německé vojenské správy z 25. 3. 1939 (SÚA, ÚŘP) bylo v Protektorátě kolem 108 000 nezaměstnaných, z toho asi 20 000 žen.
56
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 57
ji spojovala s představou sociálně revoluční atmosféry v zemi. Ve skutečnosti však doba sama zdaleka nestavěla sociální problémy na přední místo a sovětská naděje byla projevována právě tím českým společenstvím, které mělo daleko k jakékoli revoluční cestě. Přitom sympatie k SSSR se objevují nikoli pouze v obecné nezávazné rovině, nýbrž zpravidla ve formě manifestovaného očekávání sovětského mocenského zákroku v Protektorátě. Úvahy či přímá rozhodnutí k sovětskému řešení nalezneme i ve vysokých kruzích,86 a zejména časté jsou jejich manifestace českou masou. „Němci ven – Stalin sem!“ – tak se manifestuje již v březnu v Jihlavě,87 podobně v květnu v Brně88 atd. V mnoha letácích je oslavována a očekávána Rudá armáda jako osvoboditelka. Již v té době také byla naděje v SSSR spojována s tradiční obrozeneckou všeslovanskou ideologií, a i ta splývala s moderními pocity nedůvěry k Západu i k jeho demokratickému systému. Je však třeba poznamenat, že po celou tuto dobu těšily se značné pozornosti a popularitě USA, jež se nekompromitovaly Mnichovem a jejichž popularitu zvyšovaly trvající styky krajanů se starou vlastí a jejich hmotná pomoc. Také reminiscence na první světovou válku a analogie Wilson–Roosevelt posilovaly politickou prestiž Ameriky a naději v její zásah; na to pak navazovala ideologická činnost národního odboje (V boj). Věnujeme-li tolik pozornosti otázkám mezinárodním, je to v souladu s tehdejším zaměřením českých lidí. V tehdejším českém myšlení nacházíme svéráznou vazbu mezi pohřížením v sebe a pocitem
86 Tuto skutečnost prokázal výzkum Oldřicha Janečka; srov. dokumenty publikované ve sborníku Z počátků odboje, citovaném v poznámce 47 [na s. 31]. (Jde o výzvu skupiny kolem Památníku odboje – generál Medek aj. – Zdeňku Nejedlému, aby navázal jednání se sovětskými představiteli.) 87 Srov. práci Aloise Šimky Chronologie odboje na jihozápadní Moravě 1939–1945, Odboj a revoluce – Zprávy 5, 1967, č. 3, červenec, s. 172 (13. března.) 88 DHČP, díl II., s. 432.
57
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 58
národní výlučnosti na jedné straně, a mimořádnou pozorností věnovanou evropským i světovým věcem na straně druhé. Přitom byla za hlavní jablko sváru světových velmocí všeobecně považována právě česká otázka. Vznikal komplex, jejž K. H. Frank později charakterizoval jako české přesvědčení o tom, že Čechy jsou pupkem světa, a jenž byl pak důvodem k výsměchu na českou adresu i z řad evropských demokratů. Tento komplex vzniká na jaře 1939, zčásti podněcován odbojem, zčásti jako reakce spontánní. Je v tom útěcha i zadostiučinění nad tím, že velmoci, které před necelým rokem nechtěly připustit, aby Češi bojovali za svou nezávislost, budou nyní nuceny samy, bez české účasti, vést boj vyvolaný pádem českého státu. K rozšíření této iluze původně napomohla propaganda odboje ve snaze překonat pocity opuštěnosti a beznaděje.89 Postupem času se však mělo projevit, že i tato iluze, jako každá jiná, má své čertovo kopýtko. Od přesvědčení o světovém zájmu na existenci českého státu byl totiž pouze krok k logickému závěru „malého českého člověka“, že bude tedy nejrozumnější ponechat boj těm, kdo k němu mají nesrovnatelně lepší podmínky a mohutnější síly (a kdo se chtěli boji původně vyhnout), nežli pokoušet se za nesmírných obětí a s nutně omezenými praktickými výsledky bojovat proti okupantům vlastními silami na vlastním území. Byl to právě tento zdánlivý realismus, který byl těžkou brzdou českému odboji od jeho prvních měsíců až do samého květnového povstání. Jeho myšlenkovým východiskem byla iluze, že jiní nám za nás vybojují naši svobodu. Iluze, která byla tak drastická ve srovnání se skutečnou pozicí československé věci na mezinárodním fóru v těch letech. Iluze o zahraničním osvobození nebyla v rozporu s iluzí autonomní, nýbrž naopak, organicky ji doplňovala. Tváří v tvář nadějné vyhlídce zahraničního osvobození stálo tím spíše za to usilovat
89 Srov. článek Rostislava Rajchla Očima ilegálního redaktora, Historie a vojenství 16, 1967, č. 5, říjen, s. 797–828.
58
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 59
o uchování co nejpříhodnějších podmínek pro každodenní život národa i pro jeho budoucí převrat; pro případ nové „zrady“ spojenců nezbývalo by ovšem než se smířit s neblahou skutečností. Potom by však teprve vynikla cena uvážlivého, neprovokujícího postupu, který, jak se zdálo, jediný zachrání autonomii... Tak ve skutečnosti nejsou ve vzájemném rozporu, nýbrž se takřka snoubí dvě základní iluze, dva nejcharakterističtější a nejmarkantnější znaky tehdejšího českého veřejného mínění. Není to myšlenkový svět dvou střetávajících se skupin. Jsou to dvě stránky téže věci. Duchovní svět jimi charakterizovaný je dosud málo poznamenán odbojem, jeho propagandou, jeho národní morálkou i objektivními důsledky, střetnutí mezi okupantem a odbojem. Avšak zatímco v rozvrácené Evropě se každý snaží za jakoukoli cenu (a nejraději na cizí účet) se vyhnout válce, jsou Češi národem válečným. V českém veřejném mínění jistě lze zaznamenat také například příznaky válečné paniky (strach z polského bombardování apod.) a úzkosti z nastávající války, ty však nejsou v rozporu s převažujícím přáním, aby nevyhnutelný konflikt přišel co nejdříve. Vlastně tu nejde v pravém slova smyslu o touhu po válce – existuje ještě nemalá naděje, že na zkrušení Hitlera bude stačit důrazná pohrůžka Německu ze strany spojených jeho protivníků (jejich dohoda očekává se po celý půlrok každým dnem), ze strany USA, nebo zejména SSSR, před jehož mocí bude Hitler podle všeobecného přesvědčení neprodleně kapitulovat. V případě, že konflikt se neobejde bez války, očekává se rychlé vítězství nepřátel Německa (mimo české území samozřejmě) a poté ovšem nepochybné a rychlé obnovení Československa, případně v nových, širších hranicích. Ani největší pesimisté si nedovedou představit krutou a dlouhou válku, která nastává. Proto ani vcelku příznivý postoj k očekávané válce nevybočuje podstatně z psychózy české malosti. Semknutý český národní kolektiv, jehož ideologií byla národní jednota a jemuž byla nejvýznamnější oporou solidarita, se nepřetr-
59
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 60
žitě střetával s okupantskými úřady i s privilegovaným Herrenvolkem. Celé předválečné období okupace je plné drobných i větších potyček sváděných ve všech oblastech veřejného života – ve veřejné správě, v hospodářství, v kultuře i ve všedním životě v místech, kde docházelo k pravidelným každodenním stykům Němců a Čechů; v takových případech je provokovaly obě strany. Tato střetnutí se odehrávala v mezích stanovené legality. Avšak okupační úřady usilovaly co nejrychleji přizpůsobit instituce a paragrafy tak, aby tyto projevy české protiněmecké solidarity bylo možno soudně stíhat. Záhy pak byly vynášeny kruté tresty (i popravy) za tzv. zneužívání české úřední moci proti Němcům – to pak vyvrcholilo na podzim 1939. Významnou formou byly demonstrace češství v místech s dosazenou komisařskou správou. Zejména právě v nich se setkal s ohromným úspěchem nábor do Národního souručenství, jindy se manifestovalo českými prapory při povolených oslavách apod. V přímé souvislosti s bojem o jazyková nařízení je boj o češtinu ve všech oblastech a zdržování realizace protektorových příkazů. Odpovídá celkovému duchu oficiální české politiky, tehdejšímu stavu veřejného mínění a nakonec i tradici českého nacionalismu, že za zvlášť důležitý úsek českého zápasu byla považována národní kultura. Oficiální impuls k celonárodním kulturně politickým akcím, o jehož pozadí jsme již vyslovili dohad, se setkal s nadšenou odezvou českých kulturních pracovníků i s vřelým přijetím statisíců českých posluchačů. Největší takovou kulturně politickou akcí bylo uložení Máchových ostatků na Vyšehradě 6. a 7. května 1939. Velký význam měl však i první Český hudební máj, organizovaný Václavem Talichem pod záštitou protektorátní vlády, divadelní festivaly, slavnosti české písně atd. Všechny tyto akce mají přímou spojitost jak s tehdejším veřejným míněním, z něhož vyrůstaly a které samy pomáhaly dále formovat, tak i s celkovou politikou protektorátní vlády; markantní je zejména souvislost kultu české-
60
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 61
ho jazyka s bojem protektorátní vlády proti Neurathovým jazykovým nařízením. Na hnutí jednotného národního odporu proti Němcům se velmi významně podílela i česká literatura, krásná i odborná. Přitom její účast v duchovním boji byla nejméně podmíněna rozsáhlou organizací, a tedy díla sama byla nejméně poplatna oficióznosti. Vyplývá však z povahy věci, že literární ohlasy pobřeznových poměrů i literární události, jež do těchto poměrů tvořivě zasahovaly, se začaly ve větší míře objevovat teprve s určitým odstupem, až v létě a na podzim 1939. To platí zejména o próze. První na výsost politickou událostí v české literatuře byla Holanova báseň Sen, vydaná pohotově již v dubnu 1939. Ta pak v mnohém udala tón české legální poezii národního odporu. Je to básnický ohlas nacistického parádenmarše v pokořené Praze; v obrazech, které musely zůstat nesrozumitelnými cenzuře, avšak jejichž význam byl zřetelný českému čtenáři, který se znovu učil číst mezi řádky, vyjadřoval básník především nenávist a opovržení živoucími mrtvolami, tvory bez duše, odporným hmyzem; již tento první statečný čin české kultury manifestuje však zároveň víru ve velké zživýchvstání světa. Krátce nato se podílela řada českých básníků (Hora, Halas, Medek, Nezval, Nechvátal atd.) na máchovských manifestacích a na podněcování jímavého všenárodního máchovského kultu, který je velmi příznačný pro toto období. Jeho podstatou byl výraz lásky a věrnosti milované zemi i v jejím tragickém osudu. To je též základní tón pozdní poezie Horovy, kterou můžeme považovat za pravděpodobně nejtypičtější výraz myšlení a cítění této doby; v těchto prvních letech okupačních vrcholí vliv Josefa Hory i jeho prestiž. Reedice jeho starších prací (Domov, Jan houslista) se významně podílely na vymezení základního českého postoje k okupační skutečnosti. Mobilizace národních sil ke kulturnímu boji a jeho podpora autonomní reprezentací, nadšené porozumění nejširších lidových vrstev, touha českých kulturních pracovníků podílet se na boji,
61
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 62
v němž jde národu o všechno, a v neposlední řadě ovšem i daný ráz okupačního režimu v tomto období (Neurathova politika) – to byly příčiny, které umožnily, že počátek okupace je dobou velkého vzmachu české kultury. Zejména se to týká její popularizace mezi nejširšími vrstvami (ediční činnost českých nakladatelství, divadelnictví, hudba). Usilovná národní práce, započatá již na jaře 1939, nesla své plody v pozdějším období. Před počátkem války s Polskem psaly též poměrně značně volně i české legální noviny. Byly samozřejmě svázány rámcem celkové loajality k existujícímu státoprávnímu uspořádání, k okupantům i k jejich celkové politice. Přece však v této fázi měly ještě možnost více či méně skrytě propagovat opoziční, retardační tendence autonomní reprezentace, a také této možnosti využívaly. Proto se i ony podílely na vytváření národního protiněmeckého seskupení kolem protektorátní vlády a ovšem tím i na šíření iluzí o jejím postoji. Vcelku jsou první léta nacistické okupace obdobím, kdy český nacionalismus dosáhl vůbec svého největšího rozmachu. Z nich pak zejména v prvních měsících po 15. březnu byl to nacionalismus ve své takřka „destilované“ podobě, pouze s minimální příměsí cizorodých prvků obecně demokratických, sociálních atd. Jaro, léto a podzim 1939 jsou proto klasickým obdobím českého nacionalismu. Patří pak mezi paradoxy okupačních dějin, že období nejdůraznějšího uplatnění českého nacionalismu je též obdobím přeplněným národní malostí, skrývanou nevírou ve vlastní síly, ubožáckou servilní loajalitou k současným „protektorům“ i nacvičovanou servilitou k případným budoucím osvoboditelům. Bylo by ovšem neobjektivní nevidět příčiny tohoto stavu, jak jsou dány jednak důsledky mnichovského rozvratu, jednak enormním šovinismem protivníka, jednak celkovým krizovým stavem tehdejší Evropy. Není také možno přehlédnout, že český nacionalismus přes všechny své slabošské rysy i přes svou rádoby chytráckou vypočítavost přece jen byl ideologickým výrazem odporu proti němectví, a tedy nacismu. Nestal se – jako obdobné proudy v četných jiných
62
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 63
zemích – zbraní fašismu, naopak, vstoupil jako jeho nepřítel, ať jakkoli omezený. Z tohoto celkového ovzduší vyrůstá i ideologie českého odboje – avšak ne tak, že by je pouze přebírala a podřizovala se mu. Ideologie odboje je také – ba především – negací slabošských prvků v dobovém českém veřejném mínění. Dříve než chtěl svést boj s okupantem, musel odboj zahájit boj o duši národa, boj proti jeho malosti, proti komplexu „přizpůsobení“, proti tzv. realismu „malého českého člověka“. Odboj si to uvědomoval – jeho počátky jsou toho jednoznačným důkazem. Zejména pozoruhodný je pak fakt, že oba hlavní směry, nejdůležitější pro politickou a ideovou tvářnost českého odboje – komunisté i masarykovci (tj. V boj, pozdější PVVZ aj.) – dovedli (byť v různé formě a na různé úrovni) nejen navázat na všenárodní vlastenecký zápal, nýbrž také vyřknout mnoho kritických slov o českém nacionálním opojení; ti i oni znovu také vnesli do českého myšlení problémy obecně demokratické i sociální.
Podstata Neurathovy politiky Shrneme-li tedy zjištěné skutečnosti a pokusíme-li se na jejich základě definovat, v čem je podstata Neurathova přístupu k problému ovládání české země, můžeme říci, že základem je tu důraz na politické řešení, které obratně manévruje s třemi hlavními prvky, jimiž bylo – odhodlání české reprezentace udržet autonomii za každou cenu a celonárodní podpora, jíž se v tom české reprezentaci dostávalo, – existence vlastních, říšských správních orgánů v zemi, – podněcování české fašistické spodiny. Okamžité vytvoření vlastní říšské správy země a její rychlé konsolidování je neobyčejně důležitým faktem tohoto období. Tím, že
63
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 64
říšské orgány získaly přímou kontrolu i nad základními články protektorátní administrativy a že položily svou ruku na jejich služební styk s protektorátní vládou, učinily hned od počátku z takzvané české autonomie záležitost, která se pak bez většího rizika mohla stát předmětem politické hry. Říšská místa měla možnost kdykoli podle své potřeby „zrušit autonomii“, tj. rozehnat protektorátní vládu, aniž by došlo k jakýmkoli kataklyzmatům ve správě země. Současně ovšem – a to je pro pochopení celého vývoje na počátku okupace zvlášť důležité – se stala celá protektorátní „autonomie“ iluzí, která v ničem nemohla narušit nacistické představy o osudu porobené země. Politická hra s českou lžiautonomií byla hrou se stínem; „velkorysost“, s níž nacisté ponechávali Čechům toto zdání, žádali si vykupovat větší a větší loajalitou, a tak za první kroky faktické kolaborace českého vládního tábora platili falešnou mincí. Vedle toho měla pak česká „autonomie“ pro nacisty i další nemalé přednosti: bylo pro ně výhodné, že k obhajobě stínu, který oni sami stvořili, se upnula nemalá část sil českého odporu. A zdání vládní pravomoci, které ponechávali v rukou českých agrárních reakcionářů, jim dávalo ideální možnosti, aby takřka bez vynaložení groše mohli rozvíjet svou vlastní sociální demagogii, rozštěpujíce tím českou národní jednotu proti sobě a profitujíce tak současně ekonomicky i politicky z asociálních opatření české „vlády“. To je politický smysl mechanismu nacistické moci v Protektorátě v jeho první fázi. Tato skutečná podstata nebyla však zřetelná tehdejší oficiální české reprezentaci, ba ani většině českého národa. I tehdejší evropská situace – vyklizení střední Evropy Německu a všeobecné hledání modu vivendi s ním – přispěla k tomu, že uchování iluzorní autonomie se stalo pro daný moment hlavní náplní českého politického úsilí. Čeští představitelé ovšem usilovali o udržení autonomie podle svých představ, česká veřejnost pak viděla v autonomii přednost především proto, že si od ní slibovala výhodu v protiněmeckém zápase – výhodu okamžitou (aby se zabráni-
64
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 65
lo nejhoršímu) i perspektivní (až přijde DEN). Z toho vyplývalo, že se v dalším musela tato dvě protivná pojetí autonomie – české iluze a nacistická praxe – střetnout. Toto střetnutí je hlavním konfliktem období mezi březnem a zářím 1939, a především v jeho rovině se rozvíjí drama českých dějin v tomto půlroce. Konflikt dvou pojetí autonomie zatlačuje v tomto období do pozadí přímé střetnutí českého odboje a nacismu, poněvadž sama česká autonomní iluze je projevem české rezistenční vůle. Konflikt mezi českým odbojem a českou koncepcí autonomie (tím, co později vešlo do české historie pod označením „háchovština“) je v těchto měsících pouze v zárodečné formě – zdá se, že jedno a druhé jsou pouze dva stupně českého úsilí; není ještě zřejmo, že perspektivou není spolupráce, ale nesmiřitelný antagonismus. Konflikt mezi oficiální českou reprezentací a českými nacistickými skupinami nemá pak podstatného významu. Je to jen součást a instrumentum v konfliktu dvou pojetí autonomie. Nacisté záměrně vytvářejí dojem, jako by se chtěli orientovat na tyto své přímé stoupence mezi Čechy; naprosto to však nemají v úmyslu, poněvadž si uvědomují, že tyto pochybné živly jsou „politische Scheinrepräsentation“ a mohou vegetovat na pokraji českého veřejného života jedině díky politické podpoře a finančním injekcím dopřávaným jim německými úřady. Okupanti podněcují a vskrytu podporují české nacisty, aby pak přihlíželi, jak orgány české autonomní reprezentace proti nim zakročují jako proti „rušitelům klidu“. Za svou „loajalitu“ k české oficiální reprezentaci žádají si pak – její loajalitu k okupantovi. Český nacismus je tak další falešná mince, kterou okupant sází do hry. A Neurathova politika je mistrná hra se stíny. Celým systémem svých zvláštních institucí, jimiž opředli zemi, dosáhli nacisté fiktivnosti české autonomie. Protektorátním orgánům ponechali pak kontrolovaný výkon těch funkcí, k jejichž uchvácení do vlastních rukou se na počátku nacistům nedostávalo sil. Česká autonomie nacistům nesmírně vyhovovala, poněvadž
65
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 66
zajišťovala dokonalou správu země a vymačkávání jejího potenciálu vlastníma českýma rukama – tedy pro nacisty maximálně efektivně. Proto stálo za to tolerovat národně obranné tendence, ba dokonce i přímou odbojovou činnost Eliášovu. Ačkoli byly známy Eliášovy přímé styky s odbojem, přece Eliáš zůstával půl třetího roku ve své funkci. Podle Neuratha bylo zřejmě politicky výhodné přimhouřit nad tím obě oči. Nerušený chod „autonomního“ státního stroje mu stál za to. Racionálnost této koncepce vynikne názorně při srovnání alternativ: nacisté by byli museli buď sami převzít výkon celé správy, či pověřit jeho řízením české nacisty. Protože ti však byli silou nepatrnou, celým národem nenáviděnou, a navíc zcela nekvalifikovanou, znamenalo to vkrátku totéž: plnou správu země vlastními německými silami. Proto se nacisté orientovali na Háchu a jeho vládu, počítajíce přitom samozřejmě s tím, že česká autonomie je v jejich rukou a závisí na jejich vůli, kdy bude zrušena. Neurath považoval za nejvýhodnější nerušit ji, nýbrž zatlačovat; přitom si nacisté dovedli vytvořit takovou situaci, že z orgánů české autonomie současně s upevňováním své vlastní přímé moci činili své nástroje, z českých představitelů pak přímé provaděče tohoto procesu. Současně je ovšem potřebí vidět i druhou stránku věci. Jestliže totiž politika obhajoby autonomie za každou cenu na jedné straně bezesporu udržovala v národě iluze a zdržovala tak radikalizaci odboje, na druhé straně současně usnadňovala odboji jeho práci – nejen přímou podporou finanční, legálním krytím atd., ale především objektivními důsledky, které měla pro odboj atmosféra „dualismu“ a dočasné rovnováhy sil. Toto byl druhý aspekt problému, který vytvářel rovněž racionální základnu pro argumentaci protineurathovské opozice, která se během tohoto období postupně vytvářela pod vedením K. H. Franka. Signálem k nástupu této opozice byl právě 28. říjen – také proto je tedy následující fáze režimu charakterizována již odlišnými poměry.
66
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 67
Závěrem zbývá pozastavit se u otázky, zda možno postup české reprezentace vůbec považovat za „kolaboraci“. Domnívám se, že nejasnosti vyplývají především z tvrdošíjného lpění na starých stereotypech a z nedostatku citu pro dvojznačnost jevů. Jistěže výzkum dokázal blízkost protektorátní reprezentace a odboje v jeho počátcích. Ti, kdož se brání tomuto poznání, jsou buď oslepeni emocemi, nebo poplatni oficiální ideologii nedávné doby. Avšak tato skutečnost nevyvrací kolaboracionistický charakter dané politické garnitury. Je totiž zapotřebí rozloučit se se starou představou, že mezi odbojem a kolaborací je za všech okolností ostrá dělicí čára. Je dále potřebí přestat pod pojmem „kolaborace“ vidět pouze bezvýhradné quislingy či fanatické nacisty z přesvědčení. Mezinárodní srovnání ukazuje, že ve své celkové okupační politice sázeli Němci zdaleka ne pouze na quislingy a nacisty z přesvědčení z řad okupovaných národů. V nemenší míře se orientovali i na reálné politické síly v okupovaných zemích a jejich ať dobrovolnou či vynucenou, či nakonec „v zájmu záchrany národa nevyhnutelnou“ spolupráci. V takových případech museli samozřejmě počítat s určitou mírou vlastních politických cílů těchto sil, jimž museli ve své politice těmi či oněmi prostředky čelit. V českém případě to dokázali výtečně – což bylo více zásluhou politického primitivismu české reprezentace.
67
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 69
II VLAST, NÁROD A DĚJINY V ČESKÉM MYŠLENÍ NA POČÁTKU OKUPACE (TORZO Z ROKU 1967)
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 70
„I v nejtěžších dobách pomáhala česká kniha“ (Pérová kresba Antonína Pelce z roku 1938, Mnichov. Reprodukce z publikace Černobílé roky, uspořádal Jiří Brabec a Václav Sivko, Praha, Mladá fronta 1965)
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 71
[Původní začátek studie] Stať, kterou se osměluji předložit čtenářům, je v několika ohledech pokusná. Potřebu zkoumat myšlení doby, v níž se realizoval druhý československý odboj, je sotva nutné obšírněji dokazovat. Zabýváme-li se poznatky, ideály a city, které vedly lidi k činům, poznáváme ono proslulé „zač bojovali“ – tentokrát ne už ve zkarikované podobě, vzniklé zpětným přenesením výsledné reality na původní ideál, nýbrž v jeho podobě původní, autentické, historické. Vyvstává před námi duševní život aktérů velikého dramatu ve směsi racionálních poznatků i iracionálních momentů, reálných snah, mylných iluzí i utopií. Ale nejen to. Historiografie, která chce překonat schematické přímé vazby mezi ekonomickými vztahy a jednáním historických sil, musí činit předmětem svého zájmu duchovní obraz společnosti, kterou zkoumá. V našem případě je pro pochopení osudů českého národa za druhé světové války, pro pochopení situace odboje uvnitř národa, ba i pro pochopení nacistické okupační politiky nezbytné, abychom sledovali nejen ideologii a ideály odboje, ale i duchovní stav české společnosti vůbec. Bez toho nelze objasnit ani podstatu, ani peripetie okupačního vývoje. Z hlediska praktických potřeb, před které nás staví výzkum období okupace, se nám zkoumání myšlenkového klimatu okupačních let rozpadá podle těchto hledisek: je potřebí prozkoumat jednak vývoj českého myšlení v této době (jehož nositeli byli tvůrci ideologií), jednak české veřejné mínění (tedy smýšlení širokých
71
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 72
mas); je nutno přesně zjistit postoje k jednotlivým důležitým událostem této doby, ale také všeobecné předpoklady těchto postojů, utvářené dlouhodobým vývojem. V této stati se pokouším z těchto překrývajících se okruhů vydělit a objasnit hlavně ten poslední. Takřka plně pomíjím bezprostřední reakce na jednotlivé důležité události evropské i domácí, protože soudím, že ty nelze pochopit bez toho, abychom si nejprve ujasnili předpoklady, a poněvadž k obojímu nestačí mi místo. Ponechám většinou stranou hledisko kvantitativní, jelikož teprve dalším výzkumem bude možno přesněji stanovit, jak početné byly tábory stoupenců jednotlivých směrů. Soudy, které k této otázce vyslovuji, jsou hrubé odhady na základě neúplného materiálu. V práci se opírám o výzkumy Janečkovy1, Janáčkovy2 a Novotného3, věnované dílčím problémům ideologie odboje. Usiluji však o obraz širší, neomezený pouhým rámcem vlastního odboje. Jde mi o předpoklady, z nichž ideologie odboje vyrůstala. Snažím se tedy o jakýsi „list z duchovních dějin českých“. Jde o vyjasnění, jak se zkoumáním nadhozených otázek začít, které problémy jsou výchozí, jakým způsobem pracovat, a konečně i jakého materiálu lze k tomu používat.
Použité materiály Podkladem pro práci byly mi prameny různého druhu. Měl jsem k dispozici situační zprávy Sicherheitsdienstu (SD), jež Václav
1 Oldřich Janeček, O programu Petičního výboru „Věrni zůstaneme“ z let 1940–1941, Příspěvky k dějinám KSČ 6, 1966, č. 4, srpen, s. 481–499. 2 František Janáček, Linie a ideologie KSČ 1939–1941. Pokus o osvětlení politických souvislostí a ideologických komponentů, Odboj a revoluce – Zprávy 4, 1966, č. 4, září, s. 5–64. 3 Josef Novotný, Činnost KSČ v letech 1938–1941, Odboj a revoluce – Zprávy 4, 1966, č. 4, září, s. 65–115.
72
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 73
Král nazývá „[...] jediným úředním materiálem, který informuje o politickém, a zvláště myšlenkovém vývoji české společnosti[...]“.4 Navíc jsem vycházel z obdobné zprávy NSDAP z protektorátních krajů5 a záslužné edice Orlíkovy.6 V menší míře byla mně dostupná hodnocení veřejného mínění zpracovávaná odbojovými ústřednami.7 Pro pochopení psychologie zrady prostudoval jsem veškeré soudní případy podle retribučního dekretu z obvodu dvou bývalých krajských soudů8; v jednotlivých případech používám samozřejmě i dalších pramenů, které jsem studoval při práci na historii odboje. Všechny tyto zdroje jsou ovšem pouhými relacemi různého druhu o českém veřejném mínění a o vývoji českého myšlení. Za rozhodující pokládám však prameny, které byly přímými faktory spolupodílejícími se na duchovním ovzduší v českých zemích. Je to především legální český tisk9, dochované propagandistické mate-
4 Václav Král, Otázky hospodářského a sociálního vývoje v českých zemích v letech 1938–1945, Praha, ČSAV 1959, sv. 3., s. 11. – Královu práci považuji jinak za charakteristickou ukázku, jak přezírání významu duchovních momentů či jejich příliš úzké sepětí s poměry ekonomickými vedlo v důležitých otázkách k tezím, které jsou dnes obecně považovány za překonané (podíl jednotlivých společenských tříd na odboji, úzké spojení postoje české buržoazie k nacismu s její ekonomickou povahou apod.). 5 Z nezařazeného dosud materiálu Státního archivu v Litoměřicích. 6 Opavsko a severní Morava za okupace. Z tajných zpráv okupačních úřadů z let 1940–1943, zpracoval Josef Orlík, Ostrava, Krajské nakladatelství 1961. – Edice má význam i pro studium poměrů v Protektorátě. 7 Reicinovu zprávu Situace a odboj v protektorátě v letech 1939–1940 viz ve sborníku Z počátků odboje, Praha, Naše vojsko 1969, s. 61–110. 8 Mimořádný lidový soud Kutná Hora a Chrudim; spisy jsem studoval v době, kdy byly uloženy ve spisovnách tamních okresních soudů, a měl jsem v rukou téměř 3000 spisů. Nová organizace soudního archivnictví znemožnila mi podobné komplexní studium v dalších krajích. Získaný vzorek považuji za dost reprezentativní, není však vyloučeno, že se v něm projevují neznámé mi zvláštnosti regionální. 9 Národní listy 1939–1941; České slovo 1939–1941; Národní politika 1941.
73
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 74
riály Českého rozhlasu10, konečně pak ilegální tisk a letáky, ne však zdaleka v úplnosti.11 Zvláštní úsilí věnoval jsem netradičnímu druhu pramenů – v okupační době napsané nebo vydané literatuře umělecké a společenskovědní. Pokoušel jsem se přitom ujasnit si, nakolik lze tímto studiem získávat obecněji platné poznatky o dobovém duchovním klimatu. Je to vlastně snaha realizovat pokyn, který nám dává doba sama a který byl doposud opomíjen: „Příteli, budoucí historiku národa českého, až budeš hledat písemné dokumenty českých dějin – nehledej je jen v politických archivech [...]. Nepravě skreslují obraz našich osudů [...].“12 To píše Julius Fučík v únoru 1939. Česká oficiální politika, plná ústupků, malosti a krátkozrakosti, nemůže podle Fučíka vést k poznání „duše národa“: tu však historik pochopí, ponoří-li se do jiných písemných památek, do české literatury.13 Z dobové české literatury jsem vybíral především díla, která jakýmkoli způsobem vyvolala větší pozornost; protože v době této „české kulturní erupce“ vzniklo ohromné množství prací, podařilo se mi seznámit se jen s malou částí celku.14 Při pokusu o použití dobového písemnictví jsem se opíral o literárněhistorické zpracování dané tematiky: o speciální práci
10 Archiv Čs. rozhlasu, OZD. [Oddělení zvukových dokumentů. Stav 1965–1967.] 11 V boj; Český kurýr; letáková sbírka z tzv. „Archivu Českého kurýra“ [v roce 1966 v držení Rostislava Korčáka]; letáky zachycené protektorátními úřady v SÚA, fond PP, P 87/33. 12 Julius Fučík, Básník v těchto dnech, Nová svoboda 1939, 2. 2., č. 2. Též in J. F. Milujeme svůj národ, Dílo J. F., sv. 3, Praha, Svoboda 1949, s. 124–129. 13 Julius Fučík, Milujeme svůj národ, Dílo J. F., sv. 3, Praha, Svoboda 1949. 14 Celkem jsem vzal v úvahu ... titulů umělecké literatury, památek, které se nějakým způsobem vztahují k prvním letům okupačním. Nestačil jsem věnovat pozornost překladům. [V rukopisném torze číselný údaj chybí.]
74
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 75
Pražákovu15, přehledné literární dějiny Novákovy–Grundovy16 a především o nejnovější shrnutí Jiřího Brabce, zpracované pro připravovaný čtvrtý díl kolektivních Dějin české literatury.17 Díky laskavosti dr. Jiřího Doležala jsem mohl vzít v úvahu také poznatky, které nashromáždil on při svém výzkumu tzv. „masové kultury“, především statistiky vydaných knih podle autorů, tematiky atd., souhrnné údaje o divadelních představeních, nových filmech apod.18 Poněvadž Doležalova studie vyjde zřejmě později než tato práce, nikde těchto v mnohém objevných statistik nepoužívám a podle možnosti se tématům dotčeným Doležalem vyhýbám; jeho poznatky obvykle korespondují s jednotlivými mými závěry. Je mou povinností upozornit na problém subjektivismu autora, jenž je zvlášť při takové práci ožehavý. Snažil jsem se postupovat sine ira et studio a povznést se nad zkoumaný historický spor. Nepřistupuji tedy k materiálu z hlediska ztotožnění se s jednou z daných historických sil. Mým cílem spíše bylo vzít v úvahu všechny protivné strany. Nemám však smělost prohlásit, že studie je objektivní. Domnívám se, že snaha vyhnout se „subjektivismu“ je vůbec iluzorní, že je rubem tzv. zásady stranickosti, a nechci čte-
15 Albert Pražák, Národ se bránil, Praha, Sfinx 1946. Je přirozené, že Pražákova práce je poplatná době vydání: jednak tím, že nebyly ještě shromážděny základní údaje o české okupační kultuře, jednak i idealizací jejího postoje způsobenou slavnostní atmosférou čtyřicátého pátého roku. 16 Arne Novák – Antonín Grund, Dějiny českého písemnictví, Praha, Sfinx, Bohumil Janda 1946. Autorem pasáží o okupaci je samozřejmě A. Grund. 17 Jiří Brabec, Česká literatura v letech 1939–1945, náčrt první části obecné kapitoly čtvrtého dílu Dějin české literatury, Česká literatura 14, 1966, č. 2, březen, s. 89–110. [Též in Dějiny české literatury IV, Praha, Victoria Publishing 1995, s. 441–501.] 18 Jiří Doležal, rukopis o „masové kultuře“ v materiálech Československého výboru pro dějiny odboje. [Šlo o statistiky, které později použil Doležal ve své práci Česká kultura za protektorátu. Školství, písemnictví, kinematografie, Praha, Národní filmový archiv 1996. Tento text jsem ovšem v rukou neměl, vznikl mnohem později.]
75
sazba
4/18/06
9:49 AM
Stránka 76
náři lhát tím, že bych zapíral svoji subjektivitu. Ta existuje vždy, již výběrem materiálu. Při tomto tématu musí se projevovat dvojnásob, protože jde o duchovní sféru. Subjektivita se zde uplatní nutně již vnímavostí k určitému okruhu myšlenek, a protože se snažím používat i umělecké literatury, tedy také vnímavostí k té či oné literární formě, jíž jsou v dobových materiálech myšlenky vyjadřovány. Snažil jsem se ovšem vždy o spravedlnost a nestrannost. Je však možné, že mé pero bylo příliš těžké nenávistí k háchovštině coby historickému českému komplexu. Jako jinde, tak i zde bude patrně jedinou cestou k překonání subjektivnosti mých soudů nové zpracování autorem, pro nějž budou charakteristické jiné životní postoje.
76
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
