Čingischán a Mongolská říše až do svého faktického rozpadu

Masarykova univerzita Brno Filozofická fakulta Historický ústav

Čingischán a Mongolská říše až do svého faktického rozpadu (bakalářská diplomová práce)

Jakub Horehleď Vedoucí práce: doc.PhDr. Pavel Boček CSc.

Brno 2010

1

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.

…………………………………………….. HOREHLEĎ Jakub

2

Poděkování

Rád bych na tomto místě poděkoval svému vedoucímu práce doc. PhDr. Pavlu Bočkovi CSc. za neocenitelné rady ohledně obsahu i formy mé bakalářské práce i za zapůjčení jeho vlastních materiálů, tohoto tématu se týkajících.

3

Obsah 1. Úvod.............................................................................................................................5 2.Čingischán.....................................................................................................................6 2.1.Od narození po začátek boje o moc.................................................................6 2.2.Cesta za ovládnutím stepí................................................................................9 2.3.Vznik Mongolské říše....................................................................................12 3.Mongolská říše: od mocenského vrcholu k rozdělení..................................................19 3.1.Do Evropy......................................................................................................19 3.2.Doba úpadku..................................................................................................24 3.3.Tolujovi synové..............................................................................................27 4.Příčiny úspěchu?..........................................................................................................30 5.Vnímání Mongolů v průběhu věků..............................................................................33 5.1.Pohled středověké Evropy…………………………………………………..35 6.Závěr.............................................................................................................................38 7.Seznam citovaných pramenů a literatury......................................................................39

4

1.Úvod Je mnoho typů historických osobností, které fascinují budoucí generace. Jedním z těchto typů jsou bezesporu vojevůdci. Jejich atraktivita se pro některé z nás zvětšuje jejich předčasným a popřípadě i hrdinským zesnutím, pikantními detaily z jejich ţivota, či jejich případnou trnitou cestou k moci, ve které musely dokázat své schopnosti. Mezi tento typ osobností patří dozajista Čingischán, muţ, který dal vzniknout druhému největšímu impériu v dosavadních lidských dějinách, muţ, jehoţ ovšem mnoho z nás stále jednostranně vnímá pouze jako vraţdícího barbara, jemuţ je vraţdění nejen prostředkem, ale i účelem. Jedním ze dvou velkých cílů této práce je shrnout Čingischánovu pouť k moci a ukázat i druhý, odlišný pohled na Čingischána a jeho konání. Druhým cílem je zmapovat Mongolskou říši, Čingischánovo dílo, od jejího počátku aţ do jejího rozdrobení na čtyři fakticky samostatné státy. Kdyţ Čingischán se svou jízdou vyjel na začátku třináctého století, předefinovával hranice známého světa, přičemţ za prvotní jednotku nového územního rozdělení mu slouţily primitivní (prvotní) národy. Ve východní Evropě Mongolové pospojovali okolo tuctu slovanských kníţectví a měst v jeden ruský stát. Ve východní Asii pak během tří generací vpodstatě dali vzniknout tomu, co dnes nazýváme moderní Čínou. V době Čingischánova narození se Starý svět skládal z řady regionálních civilizací, které znaly jen své nejbliţší sousedy. V Evropě nikdo neslyšel o Číně a naopak. V době Čingischánovy smrti spojovaly obě tyto části Eurasie diplomatické i obchodní kontakty, jeţ poté uţ nikdy nebyly přerušeny. Tam, kde vládl, přerušil Čingischán feudální řád a vybudoval řád nový, zaloţený na zásluhách. Znovu rozproudil obchod na Hedvábné stezce. Vytvořil na svou dobu velmi sofistikovaný právní řád, jenţ zakazoval mučení a na rozdíl od ostatních vládců své doby trval na tom, ţe i vládce tyto zákony musí dodrţovat. Zaručil ve své říši úplnou náboţenskou svobodu. Jak je vlastně moţné, ţe pár desítek tisíc, dle mnoha čínských a arabských pramenů, zapáchajích nomádů dobylo během zhruba třiceti let více zemí a národů neţ starověký Řím za celé své královské, republikánské a nakonec imperiální trvání a vytvořilo říši, jeţ v dosavadních lidských dějinách předčilo rozlohou pouze jediné impérium, a to impérium britské? Jak je moţné, ţe tito nomádi, jejichţ výše zmíněný počet na papíře a ve statistikách působí i v dobovém kontextu jako pouhé plivnutí do rybníka, dobyli říše, které byly ve své době nejlidnatějšími státními útvary na světě, poněvadţ své obyvatelstvo počítaly do milionů? To jsou otázky, k jejichţ příslušným odpovědím se, alespoň doufám, dobéřeme na konci této práce. 5

2.Čingischán Čingischán se narodil ve společnosti, kde tím nejcennějším byl kůň. Ve dvanáctém století ţily v okolní stepi desítky kmenů a klanů, které spolu téměř neustále bojovaly a pořádaly kaţdoroční, jízlivě by se moţná chtělo říci výroční, menší či větší nájezdy proti sobě. Tyto nájezdy se udávaly v tradičním sledu : pokud si nájezdníci dokázali zachovat moment překvapení a byli dostatečně silní, protivníci se rozprchli a na vítěze pak čekala kořist, ať uţ to bylo maso a kůţe ze zvířat, koně nebo dokonce i ţeny. K dobré tradici pak samozřejmě patřilo i přepadávání jednotlivců ve stepi. Tímto způsobem mimochodem Čingischánův otec získal Čingischánovu matku. V této společenské tradici Čingischán vyrůstal a na tyto způsoby pak také reagoval ve svých pozdějších reformách.

2.1.Od narození po začátek boje o moc Temudţin, chlapec který bude později znám jako Čingischán, se narodil roku 1162. Jeho matkou byla Hoelun a jeho otcem Jesugej, náčelník malého klanu Boridţinů.1 Z Temudţinova dětství se zachovalo jen pramálo detailů. Z toho mála pramenů, které se tímto obdobím jeho ţivota zabývají, lze usoudit, ţe otec si ho příliš neváţil a dost moţná ho i zanedbával. Jednou při stěhování tábora byl chlapec ponechán vzadu. Zdali to bylo úmyslně, či náhodou, není známo, kaţdopádně chlapec se na nějakou dobu ocitl ve stepi sám. Po nějaké době ho nalezl s Boridţiny spřátelený kmen Taičiutů, jehoţ náčelník, Tlustý chán Tarchutaj vzal chlapce do vlastní domácnosti. Nakonec se chlapec se svou rodinou znovu shledal, zřejmě kdyţ se menší Boridţiné na nějaký čas připojili k větším Taičiutům. Později, kdyţ Temudţin začal nabývat na moci a prestiţi, chlubil se Tarchutaj, ţe prý Temudţina cvičil stejně, jako kdyby cvičil hříbě.2 Další známou epizodkou z Temudţinova ţivota je pak aţ výprava za hledáním potenciální nevěsty. To bylo chlapci osm let. Hoelun zřejmě chtěla, aby si její syn vzal za manţelku dívku z jejího rodu. Důleţitější však podle všeho bylo, ţe se otec chtěl chlapce alespoň na nějakou dobu zbavit. A tak se otec se synem vydali hledat Hoelunin rod. Na cestě se zastavili u rodiny, jejíţ příslušnicí byla Borte, dívka zřejmě jen o málo starší neţ Temudţin. Podle všeho v sobě děti našly zalíbení, ale co důleţitější, otcové se taky dohodli, a tak zásnuby byly na světě. Otec poté syna nechal u rodiny jeho nevěsty a sám odjel. Tak chlapci začala učňovská léta neboli sluţba za nevěstu, během kterých se budoucí pár stále více sbliţoval. Učňovská léta ale Temudţinovi skončila předčasně. Jesugeje totiţ otrávili příslušníci kmene Tatarů. Umírající otec pak pro syna poslal. Kdyţ chlapec přijel zpět do tábora své rodiny, byl otec jiţ po smrti. 1 2

WEATHERFORD, Jack : Čingischán a utváření moderního světa, BB/Art s. r. o., Praha 2006, s.51 Tajná kronika Mongolů, přel. Pavel Poucha, SNKLHU, Praha 1955, odst. 149, s. 81-83

6

Tím začalo zřejmě nejkritičtější období Čingischánova ţivota. Taičiuté, se kterými rodina v době Jesugejovi smrti ţila, se totiţ rozhodli, ţe bez muţe, který by jim pomáhal lovit, jsou jim dvě vdovy a sedm dětí k ničemu a opustili je. S nadcházející zimou bylo více neţ pravděpodobné, ţe někdo z rodiny, nebo dokonce všichni, zemře. Díky úsilí všech členů se tak ovšem nestalo.3 V následujících letech uzavřel Temudţin několik přátelství a spojenectví určených ke zlepšení postavení svého a své rodiny. Prvním z těchto svazků bylo přátelství s Dţamuchou z rodu Dţadaranů, se kterým si vyměnil přísahu věrnosti a také s ním uzavřel v podstatě pokrevní bratrství, to kdyţ navzájem polkli doušek krve toho druhého, čímţ se stali pobratimy, mongolsky andy. V kontrastu k přátelství s Dţamuchou byly poměry v rodině, kde Temudţina a jeho mladšího bratra Chasara terorizoval tyranský starší nevlastní bratr Bekter, který bratrům kradl téměř všechnu ulovenou kořist. Napětí nakonec vyústilo v Bekterovu vraţdu provedenou Temudţinem a Chasarem. Kdyţ se po dokonání činu bratři vrátili zpět domů, Hoelun jim hned z obličejů vyčetla, co udělali, začala na ně hněvivě křičet a očastovala je mnoha barvitými přízvisky.4 Matčin hněv byl zajisté na místě. Aţ do té doby byla rodina skupinkou vyvrhelů, ale ne zločinců. To se teď změnilo a kaţdému, kdo měl zájem, tak byla poskytnuta záminka ke štvanici. Této šance vyuţili Taičiuté, Temudţina chytili a de facto z něj udělali svého otroka. Přesná délka Temudţinova zajetí není známa. Podle Tajné kroniky to bylo jen krátké období,5 podle soudobého čínského kronikáře však byl Temudţin v zajetí více neţ deset let.6 Jisté je, ţe roku 1178 byl jiţ Temudţin zpět u rodiny. Onoho roku 1178 bylo Temudţinovi šestnáct let a rozhodl se znovu vyhledat Borte. Bortin otec, i přes Temudţinovy problémy s Taičiuty, souhlasil se svatbou, a tak se mladý pár vydal zpět k ţenichově rodině. Borte s sebou dle obyčeje vezla dary pro ţenichovy rodiče, a to oblečení. Vezla nejvíc ceněný kořich, jaký ve stepi byl. Koţich z černého sobola. Normálně by tento vzácný dar připadl Temudţinovu otci, jenţe ten byl mrtev, a tak se tedy mladý muţ rozhodl s pomocí sobolího pláště uzavřít další uţitečné spojenectví. Vydal se spolu s vlastním bratrem Chasarem a nevlastním bratrem Belgutejem za Ong-chánem, náčelníkem jednoho z velkých stepních kmenů, kmene Kerejtů. Ong-chán, jinak také Torgil, byl spojencem Temudţinova otce. Kdyţ k němu mladí muţi dorazili, náčelník Kerejtů vzácný dar s radostí přijal, čímţ Temudţina i ostatní dva chlapce uznal jakýmisi nevlastními syny. Zdálo se, ţe konečně nastal čas idylického souţití mladého páru, jenţe právě tehdy se bojovníci kmene Merkitů rozhodli, ţe je čas na pomstu. Osmnáct let předtím totiţ Jesugej ukradl Hoelun mladému merkitskému bojovníkovi, který se s ní jakoţto se svou čerstvou novomanţelkou 3

ROUX, Jean-Paul : Dějiny střední Asie, přel. Zdeněk Muller, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007, s. 231 Tajná kronika Mongolů, přel. Pavel Poucha, SNKLHU, Praha 1955, odst. 78, s. 30-31 5 Tajná kronika Mongolů, přel. Pavel Poucha, SNKLHU, Praha 1955, odst. 81, s. 33 6 WEATHERFORD, Jack : Čingischán a utváření moderního světa, BB/Art s. r. o., Praha 2006, s. 66 4

7

vracel do svého tábora. A tak nyní po osmnácti letech vyrazili Merkité za pomstou. Temudţinův tábor přepadli jednoho dne brzy ráno. Sám Temudţin stačil uprchnout, kdyby ho chytili, téměř jistě by ho zabili. Borte ale takové štěstí neměla, byla zajata a po ukončení neúspěšného pátrání po jejím mladém manţelovi byla odvezena jako válečná kořist a dána za manţelku jistému řadovému merkitskému válečníkovi. Mladý muţ se rozhodl dostat manţelku zpět stůj, co stůj. Odjel ke Kerejtům, aby zde poţádal Ong-chána o pomoc. Ten měl s Merkity své vlastní spory, a tak s radostí souhlasil. Zároveň Temudţina poslal ke svému dalšímu mladému přívrţenci, náčelníku klanu Dřadaranů, kterým nebyl nikdo jiný neţ Dţamucha. Ten samozřejmě s pomocí souhlasil. Malá armáda všech tří spřeţenců se sešla u pramenů řeky Onon a vydala se na sever. Kdyţ se blíţili k nepřátelskému táborovému uskupení, byli zpozorováni jistým Merkitem na nočním lovu, který své soukmenovce varoval a ti se dali na útěk. I přesto se však Temudţinovi podařilo Borte osvobodit. Mohlo by se zdát, ţe po všech těchto útrapách nastane v rámci happy-endu pro mladý pár období štěstí, které nám hlavní pramen pro tuto část Čingischánova ţivota, Tajná kronika Mongolů, s radostí popíše, jenţe Borte byla v době svého vysvobození těhotná. A tak Tajná kronika v tomto období o Borte a jejím stavu zarytě mlčí. To se odráţí v mongolské politice následujích sto aţ stopadesáti let v dlouhých debatách o legitimnosti prvního Čingischánova potomka. V moderní době se tato debata přesunula do akademického prostředí, ovšem na tuto otázku zřejmě uţ nikdy nikdo nedokáţe s určitostí odpovědět. Faktem zůstává, ţe v roce 1179 povila Borte chlapečka, který dostal do vínku jméno Dţoči, v překladu znamenající "návštěvník" nebo "host". Z toho pak někteří badatelé usuzují, ţe Temudţin nevěřil, ţe chlapec je jeho. Poté, co osud takto znovu svedl Temudţinovy a Dţamuchovy cesty, se Temudţin rozhodl, ţe se se svou rodinou připojí k Dţamuchově klanu. Krátce poté si znovu přísahali věrnost. Podle Tajné kroniky zde byl Temudţin ze začátku spokojen. Jako Dţamuchův anda poţíval zvláštní postavení, podléhal Dţamuchovu vedení a učil se od něj. Jenţe to se v následujících měsících začalo měnit. Moţná za to mohla Temudţinova povaha, která zapříčinila, ţe mladík zabil vlastního bratra, neţ aby se mu podřídil. Kaţdopádně podle Tajné kroniky se k němu Dţamucha začal chovat stále více přezíravě. Dospělo to tak daleko, ţe Temudţin na Bortinu radu7 se svou rodinou a s mnoha svými přívrţenci z Dţamuchova klanu prchl z Dţamuchova tábora. Dţamucha je nepronásledoval, přestoţe měl na to dle stepních zákonů plné právo. Tato roztrţka však znamená počátek soupeření dvou andů, soupeření trvajícího čtvrt století, kdy jeden s druhým bojovali, napadali a zabíjeli stoupence toho druhého a navzájem si kradli vše moţné počínaje jídlem a

7

Tajná kronika Mongolů, přel. Pavel Poucha, SNKLHU, Praha 1955, odst. 118, s. 55

8

kůţemi z ulovených zvířat a konče zvířaty a ţenami.

2.2.Cesta za ovládnutím stepí V nadcházejících letech získávali Temudţin i Dţamucha stále více moci, ovšem bez toho, aby jeden dokázal získat rozhodující výhodu nad druhým. Ani jeden z nich nedokázal vytvořit jednotný kmen ze všech klanů a rodů, které samy sebe řadily mezi Mongoly. Ne ţe by se o to jeden či druhý nesnaţili. V létě roku 1189 svolal Temudţin tradiční radu, churultaj, kde se mělo hlasovat o zvolení Temudţina chánem, vládcem všech Mongolů. Rodiny, rody a klany hlasovaly uţ tím, ţe se vůbec dostavily. Jestliţe se nedostavily, pokládalo se to za hlasování proti. Temudţin byl bez problému zvolen.8 Temudţinův kmen byl stále ještě málo početný v poměru s největšími kmeny okolních stepí a začínající tajgy, Kerejty, Merkity, Tatary a Najmany. Proto vyslal posla k Ong-chánovi, aby kerejtského vládce ujistil o své loajalitě. Posel Ongovi vyloţil, ţe Temudţinovým záměrem je sjednocení všech Mongolů pod Ong-chánovou a kerejtskou nadvládou. Ong-chán blahosklonně svolil a poţehnal Temudţinovi k novému titulu. O sjednocení Mongolů se nestaral tak dlouho, dokud mu budou věrní. Sám tiše podporoval jak Temudţina, tak Dţamuchu, aby oba zůstali slabí a pod nadvládou Kerejtů. I přes Temudţinův uznaný titul však Dţamucha stále vzdoroval. V roce 1190 došlo mezi oběma stoupenci k bitvě, kterou Temudţin prohrál. Dalo by se očekávat, ţe se teď objeví přeběhlíci z tábora poraţeného do tábora vítězného, jenţe Dţamucha se rozhodl se mstít na zajatcích, a to s takovou vervou, ţe šokoval to, co by se dnes dalo nazvat širokou mongolskou veřejností, a velmi si tím poškodil i svůj obraz.9 V důsledku toho nakonec několik klanů přeběhlo od Dţamuchy k Temudţinovi. Zatímco Temudţinovo soupeření s Dţamuchou stále nedospělo svého konce, naskytla se roku 1195 Temudţinovi příleţitost nejen ke značnému obohacení, ale i k velkému zvýšení jeho prestiţe. Dţurčenští vládci severočínské říše Ťin rozkládající se zhruba v dnešním Mandţusku se často z nejroztodivnějších, převáţně mocenských důvodů rýpali ve stepní politice. Nyní to bylo proto, ţe

8 9

Tajná kronika Mongolů, přel. Pavel Poucha, SNKLHU, Praha 1955, odst.123-125, s. 58-61 Tajná kronika Mongolů, přel. Pavel Poucha, SNKLHU, Praha 1955, odst. 129, s. 66

9

se obávali, aby jejich tradiční spojenci Tataři nenabyli příliš na síle, a tak popíchli Ong-chána, aby na ně zaútočil. Tataři byli díky svému dlouholetému spojenectví s Dţurčeny zdaleka nejbohatším kmenem okolních stepí. Chán Ong se proto nenechal dlouho pobízet a povolal si Temudţina, který měl s Tatary nevyřízené účty ohledně vraţdy svého otce, na pomoc. Vyrazili v zimě roku 1196 a výprava skončila úţasným úspěchem. Kaţdý z vítězů, ať uţ šlo o náčelníka, či nejposlednějšího bojovníka si z této výpravy přivezl na stepní poměry pohádkový lup. Poté začal Temudţin rozšiřovat svou mocenskou základnu. Velkým kmenům se stále ještě nemohl rovnat, a tak začal s menšími kmeny. První přišel na řadu renegátský kmen Dţurkinů, kteří ho dříve zradili. V té době také na strategickém místě, u soutoku řeky Cherlen s jednou z menších říček, vytvořil snadno bránitelný, trvalý tábor jménem Avarga, který mu pak aţ do konce ţivota slouţil jako operační základna. Dţamucha ovšem stále odmítal uznat Temudţina za vůdce a stal se ústřední postavou pro ty, kterým se z nějakého důvodu nelíbil Temudţin, mezi jinými i pro Taičiuty. V roce 1201 svolal svůj vlastní churultaj, kde si nechal propůjčit titul Gur-chána, neboli chána chánů. Nejednalo se jen o výzvu Temudţinovi, byla to výzva i samotnému Ong-chánovi. Posledním, kdo totiţ tento titul nosil, byl Ongův strýc, proti kterému Ong za pomoci Jesugeje povstal a zavraţdil ho, čímţ se stal vládcem Kerejtů. Tato Dţamuchova drzost nemohla zůstat bez odezvy. Temudţin i Ong-chán svolali svá vojska a vyrazili do boje. Kdyţ se tato síla setkala s Dţamuchovou armádou, následovalo tradiční obětování zvířat a zpěv a jiné hulákání šamanů, načeţ se začalo s bojem. Po dni a noci bojů byli Taičiuté rozprášeni Temudţinovými silami, aby je Temudţin posléze začlenil do svého kmene a Ong-chán zahnal Dţamuchu na útěk.10 Roku 1202 byl Temudţin vyslán Ong-chánem na další loupeţný nájezd proti Tatarům, na kterém Temudţin znovu slavil úspěch, porazil Tatary na hlavu a začal s jejich začleňováním do vlastního kmene. Temudţinův kmen mezi sebe tehdy přijal tolik Tatarů, ţe se název Tatar stal do značné míry synonynem názvu Mongol. To vedlo a stále vede k mnoha nejen historickým nesrovnalostem. Po poráţce Tatarů a začlenenění menších kmenů, Taičiutů a zmíněných Tatarů do Temudţinova kmene, dosáhl Temudţin značné prestiţe a moci, a to aţ do takové míry, ţe se ho začal obávat i jeho dávný pán, Ong-chán.11 Ten stárnul a neměl důstojného dědice. Jeho jediný známý syn, Senggum, byl spíše prosťáček. Temudţin se rozhodl tuto situaci vyřešit a navrhl Ongchánovi sňatek Dţočiho s jednou z Ongových dcer. Ten ovšem tuto moţnost odmítl. Téměř o sto let

10 11

WEATHERFORD, Jack : Čingischán a utváření moderního světa, BB/Art s. r. o., Praha 2006, s. 87-89 DŢUVAJNÍ, Ata-Malik : Genghis Khan : The History of the World Conqueror, přel. J. A. Boyle; Harvard University Press, Cambridge, Massachusetts 1958; s. 36-37 – http://www.archive.org/download/historyoftheworl011691.mbp

10

později zaznamenal Marco Polo, který se domníval, ţe se Čingischán chtěl s Ongovou dcerou oţenit sám, Ong-chánovu hněvivou reakci ve své knize Milión.12 Krátce poté se Ong-chán rozhodl jinak a vymyslel lest, kdy poslal Temudţinovi zprávu, ţe si sňatek rozmyslel a nyní s ním souhlasí. Zároveň pozval Temudţina na svatební hostinu. Kdyţ byl Temudţin se svým doprovodem méně neţ den jízdy od Ongova tábora, dozvěděl se, ţe celá věc je jen jedna velká lest s cílem ho zabít. Temudţin i se svým doprovodem téměř na poslední chvíli unikl zpět ke svým příznivcům a okamţitě začal připravovat protiútok. Ong-chán zatím v iluzi svého vítězství svolal velkou oslavu. Temudţinův protiútok byl na tehdejší poměry bleskurychlý. Na nic netušící hodovníky se sesypali Mongolové ze všech stran. Boje trvaly tři dny. S postupujícím časem stále více Ongových přívrţenců přebíhalo na Temudţinovu stranu a nakonec se zbytek kerejtského dvora rozprchl do všech stran.13 Ongův syn uprchl na jih, jen aby zemřel v poušti. Dţamucha a jeho stoupenci, kteří byli hostině také přítomni, uprchli k Najmanům, kteří je přijali, čímţ si podepsali vlastní ortel. Tam se pokusil prchnout i starý Ong-chán. Cestou narazil na najmanskou stráţ, která ho nepoznala a zabila. Kerejté, stejně jako před nimi Tataři, byli začleněni do Temudţinova kmene. Tím, ţe Najmané přijali Dţamuchu a jeho lidi mezi sebe, stali se téměř automaticky objektem Temudţinových dalších vojevůdcovských snah. Příprava na taţení proti Najmanům byla vůbec prvním momentem, kdy Temudţin pouţil propagandu jakoţto zbraň proti protivníkovi: Stárnoucí vládce Najmanů, Tajang-chán, je prý uţ tak senilní, ţe je z něj idiot a slaboch, najmanská královna prý Mongoly pohrdá jako špinavými a páchnoucími divochy, Tajang-chán se prý neodváţí od svojí jurty dál, neţ kam se dojde těhotná ţenská vymočit.14 Nutno dodat, ţe podle Tajné kroniky se barvité řeči o protivnících vedly i v opačném táboře, a to prý především Dţamuchovou zásluhou.15 Kdyţ pak roku 1204 Temudţin opravdu vytáhl do pole, zjistil, ţe má méně muţů neţ nepřítel, a tak nařídil všem muţům, aby kaţdý z nich noc co noc zapálil pět táborových ohňů, čímţ byla vytvořena iluze většího počtu.16 Mladý vojevůdce porazil Najmany během pár týdnů. Dţamucha i Tajangchánův syn Gučlug uprchli. Zbytky Najmanů byly nyní jiţ standardním způsobem začleněny do Temudţinova kmene. V krátké době pohltil nový mongolský národ i zbytky Merkitů.17 Rok po najmanské poráţce prchajícího Dţamuchu zradili poslední přívrţenci, zajali ho a vydali ho Temudţinovi. Jejich setkání popisuje Tajná kronika velmi emotivně. Temudţin nabídl Dţamuchovi znovu své přátelství a místo po jeho boku. Dţamucha odmítl a místo o milost poţádal jen o smrt. 12

POLO, Marco : Milón, z Ramusiovy ital. Verze přel Miroslava Mattušová, SNKLHU, Praha 1961, s. 112 DŢUVAJNÍ, Ata-Malik: Genghis Khan: The History of the World Conqueror, přel. J. A. Boyle; Harvard University Press, Cambridge, Massachusets 1958;s. 36-38 – http://www.archive.org/download/historyoftheworl011691mbp 14 WEATHERFORD, Jack: Čingischán a utváření moderního světa. BB/art s.r.o., Praha 2006, s. 101 15 Tajná kronika Mongolů, překl. Pavel Poucha, SNKLHU, Praha 1955, odst. 195., s. 127-131 16 Tajná kronika Mongolů, překl. Pavel Poucha, SNKLHU, Praha 1955, odst. 193., s. 124-125 17 Tajná kronika Mongolů, překl. Pavel Poucha, SNKLHU, Praha 1955, odst. 197., s. 132-133 13

11

Jeho ţádosti bylo vyhověno.18 Dţamuchovou smrtí se Temudţin stal absolutním vládcem území od pouště Gobi na jihu po tundru na severu a od Mandţuska na východě po Altaj na západě, území velkého jako západní Evropa. Neexistoval nikdo, kdo by mu v tomto lokálním boji o moc mohl konkurovat. Zároveň tím také dotvořil svůj jednotný mongolský národ, Jeke Mongol Ulus. Na rok 1206 svolal Temudţin churultaj, který ho potvrdil jako vládce Jeke Mongol Ulus a udělil mu titul Čingischán, odvozený od mongolského slova čin znamenajícího pevný, silný, neotřesitelný a nebojácný.19

2.3.Vznik Mongolské říše Od roku 1204 se neválčilo, a to začalo přinášet problémy. Společnosti, ve které se po staletí a ještě donedávna válčilo kaţdý rok, prostě a jednoduše mír a prosperita nesvědčily. Šest let míru umoţnilo znovuobjevení drobných nepřátelství a vznik intrik. Zejména u ostatních členů Čingischánovy vlastní rodiny panovalo přesvědčení, ţe mají právo na podstatně větší podíl z majetku a moci neţ jeho spojenci mimo rodinu. Čingischánův okruh důvěrníků neobsahoval z jeho příbuzných téměř nikoho. Armáda a naprostá většina společnosti byla Čingischánovi věrná, a tak se největší problém vynořil v postavě jeho šamana, tradičně nazývaného Teb Tendţeri. Ten si u nového chána velmi rychle získal pevné místo a postavení, kterého on i jeho šest bratrů vyuţívali ke svému obohacení a ke zvýšení své osobní moci a prestiţe. Jejich zlovolnost vyústila tím, ţe všech sedm bratrů napadlo Chasara, mladšího bratra Čingischána a zbili ho. Chasar odešel k bratrovi, vše mu pověděl a prosil ho o pomoc. Čingischán, který zřejmě vlastní rodině úplně nedůvěřoval, mu nevěřil. Tento malý úspěch šamana zřejmě povzbudil a přemluvil chána, aby Chasara dal zadrţet. Díky intervenci Hoelun, která krátce poté zemřela, a hlavně Borte, Čingischánovi došlo, co se opravdu děje a dal šamana zabít.20 Za nového Teb Tendţeriho pak Čingischán jmenoval nového šamana, který byl starší a méně ctiţádostivý.21 Díky této epizodce si moţná nový chán uvědomil, ţe nejlepším způsobem, jak mezi svými lidmi udrţet pořádek, je zabavit je válkou. Roku 1207 vyslal Dţočiho zkusmo na taţení na Sibiř. Taţení bylo úspěšné, Dţoči se vrátil 18

Tajná kronika Mongolů, překl. Pavel Poucha, SNKLHU, Praha 1955, odst. 200-201., s. 141-146 WEATHERFORD, Jack: Čingischán a utváření moderního světa. BB/art s.r.o., Praha 2006, s. 106 20 DŢUVAJNÍ, Ata-Malik: Genghis Khan: The History of the World Conqueror, přel. J. A. Boyle; Harvard University Press, Cambridge, Massachusets 1958;s. 39 – http://www.archive.org/download/historyoftheworl011691mbp 21 ROUX, Jean-Paul: Dějiny střední Asie, přel. Zdeněk Muller, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007, s. 231-232 19

12

s několika tisíci rekrutů do mongolské armády, vzácnými koţešinami, ptáky k lovu a dalším zboţím z lesů.22 Sever však přesto nabízel jen málo kořisti, a tak Čingischán obrátil svou pozornost na jih, který toho nabízel o poznání více : kovy, látky, různé technologické novinky a také učence. Jako první si zde podrobil Ujgury, sídlící v dnešní Sin-ťianské autonomní oblasti v Číně. Jejich podrobením se Čingischán dotkl Hedvábné stezky a obchodu po ní procházejícím, který i kdyţ v té době upadal, stále poskytoval lákavé luxusní zboţí. To v chánovi budilo stále větší touhu mít země, ze kterých ono zboţí proudí, pod svou mocí. Roku 1209 se pak nový chán vydal na krátké taţení proti kmeni Tangutů. Ti se rychle vzdali a přísahali věrnost.23 Roku 1210 dorazilo k Čingischánovi dţurčenské poselstvo, které mu povýšeně oznámilo nadřazenost svého vládce Zlatého chána a poţadovali, aby se mu Mongolové v čele s Čingischánem podřídili jako vazalové. Faktická vláda Dţurčenů nad stepí nestála na vojenské moci, ale na přísné kontrole zboţí dostávajícího se k pastevcům z Číny. Postavení vládce stepního kmene totiţ spočívalo v jeho schopnosti vítězit v boji a zajistit dostatečnou zásobu obchodních produktů. Nutno dodat, ţe obojí spolu zpravidla souviselo, protoţe díky vítězství bylo moţno poraţené oloupit. Čingischánovo do té doby nevídané ovládnutí stepi mělo za důsledek vytvoření jednoho velkého kmene. Uţ prostě a jednoduše nebylo koho poráţet, a tudíţ nebylo ani koho olupovat. Jinými slovy, proud zboţí se zastavil. A protoţe všechny potřebné výrobky pocházely z jihu, měl v podstatě Čingischán jen dvě moţnosti. Buď se poddat jednomu z vladařů na jihu a jakoţto vazal tyto výrobky dostávat, nebo zaútočit a zboţí se prostě a jednoduše zmocnit. Uţ jen díky jeho nomádské krvi tíhnoucí ke kořistnictví mu byla bliţší druhá moţnost, zatímco ta první mu zřejmě byla dost proti srsti. Dţurčené si jiţ několik desítek let předtím podrobili kmen Kitanů, kteří byli Mongolům jazykově velmi blízcí. S narůstající Čingischánovou mocí k němu mnozí Kitané z dţurčenské říše Ťin utíkali a naléhali, aby na ni zaútočil. Čingischán neměl v úmyslu se ani poddávat, ani padat na kolena, a tak se prý pouze obrátil k jihu, odplivl si na zem a vychrlil pár jadrných uráţek na adresu nového Zlatého chána. To se prakticky rovnalo vyhlášení války. Po tomto setkání svolal Čingischán na jaro roku 1211 churultaj. Všichni věděli, o čem se tam bude rozhodovat uţ dlouho dopředu. Svůj nesouhlas mohli jednoduše vyjádřit svou nepřítomností. Shromáţdění se ovšem za svého vůdce jednoznačně postavilo, a tak začaly přípravy na válku a o několik týdnů později se Mongolové vydali přes poušť Gobi směrem k říši Ťin. Čingischánovo vojsko bylo v nevýhodě, bojovalo na cizím a neznámém území a Čingischán musel nalézt prostředky k dobývání opevněných měst, coţ byl prvek vedení války, se 22 23

ROUX, Jean-Paul: Dějiny střední Asie, přel. Zdeněk Muller, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007, s. 232 ROUX, Jean-Paul: Dějiny střední Asie, přel. Zdeněk Muller, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007, s. 232

13

kterým Mongolové neměli zkušenosti. Při tomto taţení znovu vyuţil propagandy. Mongolové se prohlašovali za osvobozující sílu s úkolem osvobodit Kitany z Dţurčenského područí. Při jedné z prvních akcí taţení Mongolové dobyli pradávnou vlast Kitanů okolo řeky Liao. Kitané Mongoly nadšeně podporovali a jejich podpora se ještě zvětšila, kdyţ roku 1212 těsně po mongolském obnovení Kitanského království jako svého vazalského státu dosadili na trůn obnoveného království potomka staré kitanské královské rodiny. Říše Ťin nebyla roku 1212 ještě zdaleka celá dobyta, ale vytvořením vazalského státu do ní Čingischán vrazil klín. Po dalších dvou letech bojů roku 1214 oblehl Čingischán Čung-tu, dnešní Peking, se Zlatým chánem v něm. Ten v té době čelil i váţným dvorským pletichám, a tak se raději s Čingischánem dohodl. Kitané dostali zpět své království, Dţurčené si směli podrţet menší území a Mongolové odtáhli. Sotva ale opustili nově dobytá území, začali Dţurčenské úřady dohodu vypovídat. Čingischán se obrátil a během následujícího roku dobyl Čung-tu a potlačil veškeré rebélie. Aby pomsta za vzpouru byla dokonána, zpustošili Mongolové cestou zpátky Dţurčenské území. Říše Ťin však byla s konečnou platností podrobena aţ roku 1234.24 Kdyţ se roku 1215 Čingischán a jeho armáda konečně vrátili z dţurčenského taţení domů, vezli s sebou ve stepi do té doby neviděné mnoţství zboţí. Metry hedvábí, saténu, brokátu, mušelínu, hromady vyšívaných šatů, perly, nástěnné koberce, lakovaný nábytek, papírové vějíře, porcelánové misky, kovová brnění, bronzové a vůbec kovové předměty, stolní hry, voňavky a kosmetické přípravky, drahé kovy, stovky hektolitrů vína, soudky s medem, afrodiziaka, zvláštní dřeva. Z toho všeho musela jít prostým Mongolům hlava kolem, v případě oněch hektolitrů vína nejspíš doslova. Úřednický aparát, kterému dal Čingischán vzniknout krátce před dţurčenským taţením, dělal seznamy zboţí. A k tomu všemu tisíce zajatců nejrůznějších profesí a odborností, které Čingischán přivedl kvůli zlepšení mongolské vzdělanosti. Nikdo do té doby nepřivezl do stepi víc. Nebylo to ale nic platné. Z Mongolů se stala černá díra, vyţadující stále víc a víc nově objeveného luxusu. Jak se říká, s jídlem jim rostla chuť. Čingischán se do jisté míry stal otrokem této tendence, aneb "čím víc toho dobyl, tím víc toho dobýt ještě musel."25 Zajištění zásobovacích tras, zavedení výroby a koordinace pohybu zboţí a lidí se staly nutností. Po svém návratu musel Čingischán řešit vnitřní problémy. Jednak s uskladněním zboţí, poprvé ve svém ţivotě ho měl totiţ nadbytek. Trnem v patě mu pak byly svéhlavé jihosibiřské kmeny, poraţené předtím Dţočim, a hlavně problém s Ujgury a Černými Kitany na jihu. Podrobené sibiřské kmeny vyuţily toho, ţe byl Čingischán dlouho pryč a přestaly platit tribut. Kdyţ se vrátil, vyslal vládce dva vyslance po sobě, aby záleţitost vyšetřili. Oba je zajala královna 24 25

ROUX, Jean-Paul: Dějiny střední Asie, přel. Zdeněk Muller, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007, s. 238 WEATHERFORD, Jack: Čingischán a utváření moderního světa. BB/art s.r.o., Praha 2006, s. 143

14

inkriminovaných kmenů. Kdyţ se vyslanci nevraceli, vyslal Čingischán vojsko, kterému ovšem zmíněné kmeny nastraţily past a v následující bitce kmeny zvítězily a zabily generála, který Čingischánovo vojsko vedl. Čingischán vyslal druhou výpravu, která byla tentokrát úspěšná.26 Lesní kmeny ovšem představovaly jen menší epizodku. Na jihu se naskytly mnohem závaţnější záleţitosti v souvislosti s Ujgury a Černými Kitany. Ujguři se tehdy dělili na dvě skupiny, Ujgury budhistické a muslimské. Budhistická část podléhala Čingischánovi, zatímco muslimští Ujguři, ţijící v dnešním Kazachstánu a Kyrgyzstánu, byli poddanými kmene Černých Kitanů. Těm v této době vládl Gučlug, syn bývalého najmanského vládce, Tajang-chána. Gučlug byl křesťan a začal svým poddaným zabraňovat v praktikování jejich víry. Poněvadţ neměli nikoho, kdo by je ochránil, poţádali místní Ujgurové o pomoc Čingischána. Ten jim vyslal na pomoc vojsko v čele s Dţebem, svým věrným generálem, který Gučluga porazil a zabil.27 Zatímco perští a arabští kronikáři popisují tuto epizodu do detailů,28 Tajná kronika se omezila na lakonické konstatování : "Dţebe pronásledoval najmanského Gučlug-chána a zahnal ho ke srázu Sarichu. Gučlug-chána zničil a vrátil se".29 Vítězství nad Černými Kitany mělo pro Čingischána také jeden příjemný vedlejší účinek. Získal kontrolu nad celou částí Hedvábné stezky mezi Číňany a muslimy. Neovládal sice Blízký východ ani území říše jiţní Sung v dnešní jiţní Číně, které byly obě výrobními i cílovými oblastmi, ale ovládal spojení mezi nimi, tudíţ měl pod kontrolou velké mnoţství zboţí a naskýtala se mu nesmírná příleţitost obchodování s muslimskými státy, které produkovaly nejrůznější komodity od oceli, zvané damascénská, přes bavlnu aţ po sklo. Čingischán se chtěl k těmto exotickým komoditám dostat, a tak se snaţil navázat kontakty s nejbliţší muslimskou říší, říší Chórezmskou, ve které v té době vládl sultán Muhammad II. Čingischán poslal k sultánovi vyslance s nabídkou jakési obchodní smlouvy, s kterýmţto záměrem sultán souhlasil. Jenţe Mongolové nebyli obchodníci, a tak Čingischán hledal prostředníky v podobě muslimských a hinduistických kupců. Vybral jich zhruba čtyři sta padesát a vyslal první karavanu. Karavana ovšem nikdy nedorazila do místa určení. V provincii Otrar, jedné z provincií Chórezmské říše, ji přepadl chtivý místodrţící, zboţí ukradl a kupce pobil.30 Kdyţ se o tom Čingischán dozvěděl, poţadoval po sultánovi, aby místodrţícího potrestal. Sultán na to odpověděl tím, ţe některé z Čingischánových

26

Tajná kronika Mongolů, překl. Pavel Poucha, SNKLHU, Praha 1955, odst. 239-241., s. 178-179 ROUX, Jean-Paul: Dějiny střední Asie, přel. Zdeněk Muller, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007, s. 233 28 Například Ata-Malik Dţuvajní ve své kronice - DŢUVAJNÍ, Ata-Malik: Genghis Khan: The History of the World Conqueror, přel. J. A. Boyle; Harvard University Press, Cambridge, Massachusets 1958;s. 65-68 – http://www.archive.org/download/historyoftheworl011691mbp 29 Tajná kronika Mongolů, překl. Pavel Poucha, SNKLHU, Praha 1955, odst. 237., s. 177 30 AXWORTHY, M.: Dějiny Íránu, přel. Zuzana Kříhová, Jan Marek, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2009, s. 82; nebo také DŢUVAJNÍ, Ata-Malik: Genghis Khan: The History of the World Conqueror, přel. J. A. Boyle; Harvard University Press, Cambridge, Massachusets 1958;s. 77-80 – http://www.archive.org/download/historyoftheworl011691mbp 27

15

poslů zabil a některé zohavil a poslal je zpět k jejich pánu.31 To byl prvopočátek dalšího Čingischánova taţení, které začalo roku 1219. Zatímco jedno vojsko postupovalo otevřeně, aby posléze napadlo chórezmská pohraniční města, Čingischán s jedním vojskem tajně překročil poušťě Takla-makan a Kyzylkum, aby se následujícího jara, jara roku 1220, zjevil nikým nečekán hluboko za nepřátelskými liniemi blízko starobylého města Buchary. Bucharští obránci zpanikařili, nechali v místní citadele půl tisíce muţů a zbytek v počtu asi dvaceti tisíc muţů prchal v domnění, ţe hlavní nepřátelský voj teprve dorazí. To, ţe padli do léčky, poznali příliš pozdě a byli zmasakrováni. Obyvatelé města se vzdali, ovšem v místní citadele stále zůstávali vojáci.. Mongolové roztáhli své, od zajatých či najatých učenců a techniků, nově zkonstruované obléhací stroje a během pár hodin prakticky srovnali bucharskou citadelu se zemí i s jejími obránci.32 Útok byl naplánován jako ukázka síly, ukázka ne pro obyvatele dobyté Buchary, ale pro obyvatetele vzdáleného Samarkandu a pro armádu Samarkand chránící. Kdyţ bylo v Buchaře dokonáno, nechali Mongolové mnoho lidí odejít, aby se zvěsti o předcházejícím dění mohly náleţitě roznést do všech stran. Samarkand33 a po něm i některá další města se vzdal bez boje. Ostatní, jako například město Merv,34 Mongolové rychle dobyli. Zatímco naprostá většina měst padla pod mongolským náporem během dnů či alespoň týdnů, dobýt sultánovo hlavní město Urgenč trvalo Mongolům půl roku, zřejmě hlavně díky vřející rivalitě mezi Čingischánovými dvěma nejstaršími syny, Dţočim a Čagatajem, kteří měli za úkol dobytí města. V létě roku 1222 dospělo taţení k městu Multánu v srdci dnešního Pákistánu a pokračovalo dál na východ, s největší pravděpodobností s úmyslem podrobit si Indii a poté z jihu obejít Himaláje a zaútočit odtud na říši dynastie jiţní Sung. Tento záměr však kvůli sérii nemocí a technických potíţí selhal. Vojevůdce se proto vrátil zpět do afghánských hor. Nicméně hlavního cíle taţení bylo dosaţeno. Chórezmská říše byla podrobena a většina střední Asie a část Blízkého východu byla pod mongolskou kontrolou. Na začátku středoasijského taţení obcházel oddíl pod velením generálů Subeteje a Dţebeho Kaspické moře, aby se dostal do Chórezmu ze severu. Kdyţ byla tato říše dobyta, poţádali oba generálové svého chána, aby se s menším oddílem mohli vydat na severozápad a prozkoumat tamější území. Povolení dostali a vydali se na cestu. Tím začala úţasná spanilá jízda nemající nikdy potom obdoby, kdy poměrně malý lehký jezdecký oddíl bez zázemí a bez nejmenšího problému 31

ROUX, Jean-Paul: Dějiny střední Asie, přel. Zdeněk Muller, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007, s. 233 O dobývání Buchary píše mimojiné Ata-Malik Dţuvajní ve své kronice – DŢUVAJNÍ, Ata-Malik: Genghis Khan: The History of the World Conqueror, přel. J. A. Boyle; Harvard University Press, Cambridge, Massachusets 1958;s. 97-108 – http://www.archive.org/download/historyoftheworl011691mbp 33 ROUX, Jean-Paul: Dějiny střední Asie, přel. Zdeněk Muller, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007, s. 234 34 AXWORTHY, M.: Dějiny Íránu, přel. Zuzana Kříhová, Jan Marek, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2009, s. 8485; nebo také DŢUVAJNÍ, Ata-Malik: Genghis Khan: The History of the World Conqueror, přel. J. A. Boyle; Harvard University Press, Cambridge, Massachusets 1958;s. 153-168 – http://www.archive.org/download/historyoftheworl011691mbp 32

16

prošel dvacet tisíc kilometrů za čtyři roky a všechny, co se mu postavili do cesty, porazil.35 Po krátké době objevili malé křesťanské království, Gruzii. Malá země měla vynikající armádu, avšak proti Mongolům neměli šanci. Silný mongolský oddíl je porazil a Dţebe se Subetejem udělali z kavkazské země oficiálně mongolský vazalský stát. Natrvalo však Mongolové anektovali Gruzii aţ roku 1235. Pak se generálové vydali na sever přes hory. Zde se spojili s některými kypčackými nomádskými kmeny a táhli dále na severozápad. Na konci dubna 1223 překročili Dněpr a začali ohroţovat zemědělce v níţinách. Místní malá kníţectví a městské státy jako Černigov, Smolensk, Halič, Kyjev, Suzdal a další se proti nájezdníkům sjednotily a vyslaly proti nim armádu. Mongolové k vůdcům nepřátelské armády vyslali posly, Rusové však poselstvo popravili. Mongolové začali konfrontaci mnoha malými potyčkami, které nakonec vyvrcholily 31. května 1223 potyčkou, která se zapsala do dějin jako bitva na řece Kalce. V této bitvě armáda ruských kníţat na hlavu prohrála hlavně kvůli nezkušenosti a neposlušnosti vojáků, sporům ve velení a všeobecné neschopnosti zareagovat na mongolskou taktiku boje. Podle Novgorodské kroniky se z poraţených vrátil domů jen kaţdý desátý.36 Poté Subetej s Dţebem odvedli své vojsko na Krym k odpočinku. Nakonec odtáhli tam, odkud přišli. Postiţení křesťané je povaţovali za boţí trest. Protoţe ale Mongolové nezůstali a dobytá území neokupovali, rychle se na ně zapomnělo. Ještě před Chórezmským taţením otevřel Čingischán otázku nástupnictví na pozici Velikého chána, to kdyţ svolal rodinný churultaj, kde se otázka měla projednat. Kaţdý ze synů měl také dostat část říše, kde by sám vládl. Ovšem měla nad nimi stát všezastřešující postava Velikého chána, kterým měl být zvolen jeden ze synů a ostatní tři by ho museli poslouchat. Tento plán se nakonec uskutečnil, ovšem ne v takovém personálním sloţení, v jaké původně doufal starý chán. Otec chtěl svým nástupcem určit Dţočiho, jenţe to se nelíbilo druhému nejstaršímu z Čingischánových synů, Čagatajovi. Ten vmetl Dţočimu do tváře jeho nejasný původ a hádka mohla začít.37 Otec se chtěl ve svém zbývajícím čase pokusit o sblíţení svých synů, ale s postupem času začalo být stále více jasné, ţe ke smíření nedojde. A nejen to. Jisté bylo i to, ţe Dţoči ani Čagataj otcovým nástupcem nebudou. Dţoči, protoţe neměl dostatečnou podporu a Čagataj, protoţe proti sobě popudil otce. Stále více bylo zřejmé, ţe Čingischánovým nástupcem, se nejspíš stane jeho třetí syn Ogedej.Tak se také později stalo.38 Na konci roku 1226 se Čingischán vydal na své poslední taţení proti Tangutům, kteří mu 35

ROUX, Jean-Paul: Dějiny střední Asie, přel. Zdeněk Muller, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007, s. 234 The Chronicle of Novgorod: 1016-1471, přel. Robert David a Nevill Forbes, 3. řada Camden, sv. 25, Offices of the Society, Londýn 1914, s. 66 – http://faculty.washington.edu/dwaugh/rus/texts/MF1914.pdf 37 Tajná kronika Mongolů, překl. Pavel Poucha, SNKLHU, Praha 1955, odst. 254-255., s. 194-201 38 ROUX, Jean-Paul: Dějiny střední Asie, přel. Zdeněk Muller, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007, s. 237; nebo také DŢUVAJNÍ, Ata-Malik: Genghis Khan: The History of the World Conqueror, přel. J. A. Boyle; Harvard University Press, Cambridge, Massachusets 1958;s. 42-43 – http://www.archive.org/download/historyoftheworl011691mbp 36

17

nepomohli v boji proti Chórezmu. I přes zřejmě docela váţné zranění ze zimy 1226-122739 starý chán dále pokračoval v taţení, které moţná mělo být pouze začátkem taţení většího.40 Tanguty Čingischán úspěšně porazil a jejich krále nechal popravit. Šest měsíců po své nehodě a jen pár dní po vítězství nad Tanguty muţ, který byl ze začátku znám jako Temudţin a později jako Čingischán, zemřel.41 Příčina jeho smrti byla udrţována v naprosté tajnosti, coţ v následujích letech, desetiletích a staletích podpořilo vznik nejrůznějších fám. Podle Plana di Carpiniho do Čingischána udeřil blesk,42 podle Marca Pola zemřel na následky střelného zranění šípem do kolene.43 Tajná kronika pouze lakonicky konstatuje, ţe tehdy a tehdy Čingischán zemřel. O příčině úmrtí či jeho pohřbu nic neříká. Podle všeho však starý chán zemřel v jurtě na území Tangutů. Odtud bylo tělo přepraveno na území, kde se narodil, do okolí pohoří Burchan Chaldun v dnešním severním Mongolsku, kde byl také na neznámém místě pohřben. Bez náhrobku či jiného způsobu označení místa tak, aby nikdo nevěděl, kde se hrob nachází, jak přikazovala mongolská tradice.

39

ROUX, Jean-Paul: Dějiny střední Asie, přel. Zdeněk Muller, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007, s. 236 WEATHERFORD, Jack: Čingischán a utváření moderního světa. BB/art s.r.o., Praha 2006, s. 170 41 WEATHERFORD, Jack: Čingischán a utváření moderního světa. BB/art s.r.o., Praha 2006, s. 173 42 Cesta bratra Jana De Plano Carpiniho ke dvoru Kujuk-chána 1245-1247, viz in: Putování k Mongolům, přel. Edgar Knobloch, SNKLU, Praha 1964, s. 34 43 POLO, Marco: Milión, z Ramusiovy ital. verze přel. Miroslava Mattušová, SNKLHU, Praha 1961, s. 113 40

18

3.Mongolská říše: od mocenského vrcholu k rozdělení 3.1.Do Evropy Po otcově smrti byl do úřadu Velikého chána nastolen Čingischánův třetí syn Ogedej.44 Ten, jak se postupně ukázalo, byl nejen rozhazovačný, ale také opilec. Na oslavu k získání svého úřadu rozdal značné mnoţství kořisti, kterou nashromáţdil jeho otec a alkohol tekl proudem několik týdnů.45 V té době také vládnoucí rodina přijala titul Zlatá rodina. Zatímco se nezřízeně oslavovalo, některé podmaněné národy, povzbuzené Čingischánovou smrtí, začaly vypovídat poslušnost, především platit daně. Ogedej vyslal proti neposlušným armádu, která ovšem na rozdíl od dřívějška neměla za úkol jen dobývat a potlačovat odpor, ale také okupovat. Tato armáda nepokoje potlačila. Jiná armáda zároveň ve spolupráci s říší jiţní Sung zbavila roku 1234 Dţurčeny zbývajícího území a bohatství.46 Aby zvýšil svůj poţitek z vlády, rozhodl se také nový chán, ţe přestane ţít ve stanových táborech a postaví si svoje vlastní město s budovami a vším, co k tomu patří, a dal tak vzniknout městu, které dostalo jméno Karakorum a nacházelo se na místě dříve patřícím Ong-chánovi a jeho Kerejtům. Ve snaze přivábit do nového hlavního města obchodní karavany, platil chán obrovské částky za nejrůznější zboţí, ať uţ ho potřeboval, nebo ne, a také bez ohledu na kvalitu. Toto zboţí pak rozdával kaţdému, kdo se nachomýtl. Aby obchod podpořil ještě více, zavedl jednotný systém měr a vah a také kvůli neskladnosti mincí a vzácných kovů vytvořil systém výměny za papírové peníze. Výše zmíněná rozhazovačnost nového chána způsobila, ţe roku 1235 se Ogedej ocitl téměř na mizině a příjmy z přicházejících daní nebyly pro chána dost. A jediným zdrojem aktivního získávání příjmů, který byli Mongolové ochotni připustit, byly dobyvačné výboje, kteráţto taktika se dříve přece tak výtečně osvědčila. Ogedej musel vytáhnout do války. Hlavní otázkou ale bylo kam. Proto chán svolal churultaj blízko hlavnímu městu. Moţností se nabízelo dost: Indie, Persie a dál aţ do Bagdádu a Damašku, nebo útok směrem na říši dynastie jiţní Sung na jihu dnešní Číny. Starý generál Subetej, čerstvý vítěz nad Dţurčeny, ovšem vyslovil ještě jiný návrh. Chtěl vést výpravu do Evropy, kde zhruba před deseti lety úspěšně bojoval. Ogedej ale Subetejovi nedůvěřoval, protoţe ten byl hodně spojován s rodinou Dţočiho, která ţila u Volhy, na území, které Subetej o dekádu 44

DŢUVAJNÍ, Ata-Malik: Genghis Khan: The History of the World Conqueror, přel. J. A. Boyle; Harvard University Press, Cambridge, Massachusets 1958;s. 183-187 – http://www.archive.org/download/historyoftheworl011691mbp 45 DŢUVAJNÍ, Ata-Malik: Genghis Khan: The History of the World Conqueror, přel. J. A. Boyle; Harvard University Press, Cambridge, Massachusets 1958;s. 188-191 – http://www.archive.org/download/historyoftheworl011691mbp 46 ROUX, Jean-Paul: Dějiny střední Asie, přel. Zdeněk Muller, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007, s. 238

19

dříve dobyl. Po Dţočiho smrti navíc otcovo postavení zdědil Dţočiho nejstarší syn Batu, který byl velice schopný a představoval zřejmě nejslibnéjšího kandidáta na post Velikého chána po Ogedejově smrti. Úspěšná výprava do Evropy, kterou by jako nejblíţe ţijící představitel Čingischánovy rodiny, téměř jistě vedl Batu, by velmi zvýšila jeho bohatství a hlavně prestiţ. Z výše uvedených důvodů se tedy Ogedej ideji evropského taţení bránil a naopak prosazoval taţení na jih proti říši jiţní Sung, které by zase náramně zvýšilo jeho vlastní prestiţ. Z tohoto taţení by navíc téměř jistě Velikému chánovi plynul dvojí úspěch. Kromě podrobení Sungů mohl touto cestou získat kontrolu nad územím, které bylo při dělení říše Čingischánovým synům přiděleno nejmladšímu synovi Tolujovi. Ten o tři roky dříve zemřel a Ogedej se od té doby snaţil všemoţnými prostředky získat kontrolu nad jeho územím a jeho vdovou Sorchochtani čímţ by zároveň získal i kontrolu nad Tolujovými syny, Manguem, Kublajem, Hulaguem a Arik-bukou. Tolujova vdova ovšem vytrvale vzdorovala, coţ se později ukázalo jako jedno z nejdůleţitějších rozhodnutí v dějinách Mongolské říše. Kdyby tedy Mongolové vytáhli na jih, vedlejším účinkem by bylo mimovolné obklíčení Tolujových, potaţmo Sorchochtaniných drţav. Kvůli taţení by se navíc Veliký chán mohl zmocnit velení alespoň nad některými ze Sorchochtaniných vojáků. V rodině tedy nastal rozkol ohledně toho, kam vlastně táhnout dobývat, do Evropy, či do říše jiţní Sung. Nakonec shromáţdění dospělo k šalamounskému, ale také do té doby neslýchanému rozhodnutí, a to ţe se bude válčit v obou zmíněných lokalitách, coţ bylo nejspíše rozhodnutí špatné. Polovičatost rozhodnutí z churultaje byla vidět hlavně na jihočínském bojišti. Mongolové zde slavili jen dílčí úspěchy, zemřel zde nejoblíbenější syn Velikého chána, nepodařilo se dobýt hlavní sungské území, a tak trvalo dalších čtyřicet let neţ Kublaj, který byl v té době fakticky jiţ jen vládcem Číny, s finální platností porazil tuto říši. Menší výprava z roku 1236 Mongolům dobyla a podrobila Koreu.47 Přípravy na evropskou výpravu trvaly dva roky.48 Pětileté evropské taţení představovalo vrchol mongolského vojenského umu. Taţení se zúčastnilo padesát tisíc Mongolů a dalších zhruba sto tisíc mongolských spojenců. Veleli mu Subetej a Čingischánovi vnuci Batu, Mangu, Kujuk a Buri, kaţdý byl synem jednoho z Čingischánových synů. Subetej rozdělil armádu na dva houfy a po celou dobu taţení Mongolové útočili alespoň na dvou frontách.To zmátlo nepřítele, protoţe nemohl vědět, jaká země, město či území bude dalším cílem. To vedlo k tomu, ţe si kaţdý vládce drţel

47 48

ROUX, Jean-Paul: Dějiny střední Asie, přel. Zdeněk Muller, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007, s. 238 S. Kaluzynski, Najazdy mongolskie na Europe v Tajnej historii Mongolów, viz in: Bitwa legnicka, Wolumen, Wroclaw – Warszawa 1994, s. 162-175

20

vojsko doma a ani se nesnaţil pomáhat ostatním. Taţení se začalo na Volze, na starém sídelním území Bulharů roku 1236.49 Subetej se svou armádou zamířil na sever do původní vlasti Bulharů, zatímco Mangu vedl svůj houf na jih na území tureckých Kypčaků. Povolţští Bulhaři byli poraţeni bez problémů a Mongolové poté jejich území pouţili jako týlovou základnu.50 Poté Mongolové vyrazili na anabázi východní Evropou. Postupovali od státečku ke státečku, jedno, jestli to byla kníţectví či městské státy, a ke kaţdému vysílali posly s výzvou ke kapitulaci. Kdyţ byla výzva přijata, téměř nic se nezměnilo, jen státeček začal Mongolům platit daně a měl právo na jejich ochranu před nepřítelem. Pokud se nabídka nesetkala s úspěchem, následovalo obléhání a dobytí. Prvním z cílů byla Rjazaň, jejíţ obyvatelé se odmítli vzdát, za coţ byli po následném dobytí města náleţitě potrestáni.51 Mnoho obyvatel Mongolové přinutili k útěku z města, mimojiné proto, aby v rámci propagandy rozšířili hrozivé a velice často přehnané zprávy. Uprchlíci zvěsti brzy roznesli po celé Evropě a Mongolů se brzy začali bát i v západní Evropě, jak je názorně vidět na příkladu benediktinského mnicha z anglického kláštera v St. Albans Matthewa Parise, který ve své reakci osciluje mezi šílenou hrůzou a hysterickým odporem.52 Tyto tendence přiţivoval mimojiné i dopis, který obdrţel arcibiskup z Bordeaux.53 V době, kdy Paris zaznamenával své myšlenky k tématu Mongolů, ti jiţ měli většinu území toho, čemu dnes říkáme evropské Rusko, pod kontrolou a právě se chystali obsadit samotný Kyjev. V listopadu k tomuto politicky a náboţensky veledůleţitému městu dorazili mongolští vyslanci s nabídkou ke kapitulaci. Městské úřady je nechaly popravit. V prosinci se kolem města shromáţdilo mongolské vojsko pod velením Mangua. Zatímco se kyjevští obránci snaţili proti Mongolům udrţet hradby, civilisté v panice hledali spásu v chrámu Bohorodičky. Kdyţ uţ se nevešli dovnitř, lezli na střechu a po zdech. Zdi a střecha nápor nevydrţely a chrám se na dav vevnitř zhroutil.54 6. prosince bylo město dobyto a Mongolové ho vyplenili a vypálili do základů. Dobytím Kyjeva a neustálým postupem na západ Mongolové mimojiné přinutili stepní Kumány, aby hledali útočiště v Uhrách.55 Novgorod se roku 1238 vzdal.56 Ruská fáze taţení se blíţila ke 49

The Chronicle of Novgorod: 1016-1471, přel. Robert David a Nevill Forbes, 3. řada Camden, sv. 25, Offices of the Society, Londýn 1914, s. 81 – http://faculty.washington.edu/dwaugh/rus/texts/MF1914.pdf 50 DŢUVAJNÍ, Ata-Malik: Genghis Khan: The History of the World Conqueror, přel. J. A. Boyle; Harvard University Press, Cambridge, Massachusets 1958;s. 268-270 – http://www.archive.org/download/historyoftheworl011691mbp 51 Haličsko-volyňský letopis, přel. Jitka Komendová, nakl. Argo, Praha 2010, s. 70; nebo také The Chronicle of Novgorod: 1016-1471, přel. Robert David a Nevill Forbes, 3. řada Camden, sv. 25, Offices of the Society, Londýn 1914, s. 81 – http://faculty.washington.edu/dwaugh/rus/texts/MF1914.pdf 52 Matthew Paris's English History from 1235-1273, přel. J. A. Giles. Londýn 1889,s. 312-314 – http://standish.stanford.edu/bin/object?00001009 53 Matthew Paris's English History from 1235-1273, přel. J. A. Giles. Londýn 1889,s. 467-473 – http://standish.stanford.edu/bin/object?00001009 54 WEATHERFORD, Jack: Čingischán a utváření moderního světa. BB/art s.r.o., Praha 2006, s. 192 55 KONTLER, László: Dějiny Maďarska, přel. Miloslav Korbelík, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2001, s. 64 56 ROUX, Jean-Paul: Dějiny střední Asie, přel. Zdeněk Muller, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007, s. 238-239

21

konci. Zhruba rok a čtvrt po pádu Kyjeva uţ Novgorodská kronika píše o Batuovi nejen jako o chánovi tatarském, ale i carovi ruském.57 Mongolové pak za svého mnohaletého působení v Rusku nepřímo napomohli popstupné transformaci mnoha malých státečků v celistvý velký státní útvar.58 Před mongolským nájezdem prchali mnozí, ať uţ to byli chudáci, obyčejní lidé či šlechtici. Jedním z uprchlíků byl i otec Kunhuty Uherské, manţelky Přemysla II. Otakara, Rostislav Michailovič, kníţe haličský, bán mačevský a rudenský z rodu černigovských kníţat z dynastie Rurikovců.59 Většina vládců z území dnešního evropského Ruska, Ukrajiny, Běloruska a Litvy se Mongolům vcelku rychle podrobila, ať uţ víceméně upřímně jako Alexandr Něvský, nebo s úmyslem udělat tak pouze nakrátko jako Daniel Romanovič, kníţe Haličsko-volyňský.60 Ti, co se podrobit odmítli, ať uţ z jakéhokoli důvodu, byli zabiti.61 Uţ v únoru 1241 vyslal Subetej průzkumníky do Uherské níţiny, aby posléze vyslal padesátitisícovou armádu do Uher a dvacetitisícové vojsko k odvrácení pozornosti přes Polsko do Německa. Tím byla zahájena invaze do střední Evropy, kterou u nás okrajově zaznamenali třeba tak řečený Dalimil ve své veršované kronice, či jeden z Pokračovatelů Kosmových.62 Jack Weatherford výstiţně napsal o polské/německé části tohoto manévru, ţe mongolské jednotky "na severu přeletěly přes Polsko jako kámen přes zamrzlý rybník."63 Začaly ohroţovat i severoněmecká hanzovní města a drţavy Řádu německých rytířů. V Polsku padalo jedno město za druhým. Nejzásadněji se o odpor pokusil kníţe Jindřich II. Slezský. Shromáţdil zhruba třicetitisícovou armádu a téměř zoufale ţádal o pomoc okolní panovníky. Ţádost nevyslyšel téměř nikdo. Jedním z mála, kdo se vypravil s vojskem na pomoc, byl i český král Václav I., jenţe dorazil pozdě.64 Císař Fridrich II. nevytáhl do pole, ale alespoň začal shánět spojence, jak zaznamenává například Matthew Paris.65 9. dubna 1241 u Lehnice tedy kníţe Jindřich čelil nájezdníkům jen sám se svým 57

The Chronicle of Novgorod: 1016-1471, přel. Robert David a Nevill Forbes, 3. řada Camden, sv. 25, Offices of the Society, Londýn 1914, s. 87 – http://faculty.washington.edu/dwaugh/rus/texts/MF1914.pdf 58 RIASANOVSKY, Nicholas V.: A History of Russia, Sixth Edition, New York : Oxford University Press, 2000, s. 67-76 59 Haličsko-volyňský letopis, přel. Jitka Komendová, nakl. Argo, Praha 2010, s. 77 60 Haličsko-volyňský letopis, přel. Jitka Komendová, nakl. Argo, Praha 2010, s. 83 61 Cesta bratra Jana De Plano Carpiniho ke dvoru Kujuk-chána 1245-1247, viz in: Putování k Mongolům, přel. Edgar Knobloch, SNKLU, Praha 1964, s. 25; nebo také Haličsko-volyňský letopis, přel. Jitka Komendová, nakl. Argo, Praha 2010, s. 84; nebo také The Chronicle of Novgorod: 1016-1471, přel. Robert David a Nevill Forbes, 3. řada Camden, sv. 25, Offices of the Society, Londýn 1914, s. 88-92 – http://faculty.washington.edu/dwaugh/rus/texts/MF1914.pdf 62 Kronika tak řečeného Dalimila : Krčmová Marie, Bláhová Marie, Vrbová Hana, Nakladatelství Svoboda, Praha 1977, kap. 82, s. 145-146; nebo také Druhé pokračování Kosmovo, viz in: Pokračovatelé Kosmovi : Bláhová M., Tomek V. V., Nakladatelství Svoboda, Praha 1974, s. 100; obecněji také A. F. Grabski , Najazd tatarski 1241 r. w opiniach Europy zachodniej, myšlenie ideologiczne a postrzeganie rzeczywistošci, viz in: Bitwa legnicka, Wolumen, Wroclaw – Warszawa 1994, s. 36 63 WEATHERFORD, Jack: Čingischán a utváření moderního světa. BB/art s.r.o., Praha 2006, s. 195 64 VANÍČEK, Vratislav: Velké dějiny zemí Koruny české II. 1197-1250. Nakl. Paseka, Praha 2000, s. 357-359 65 Matthew Paris's English History from 1235-1273, přel. J. A. Giles. Londýn 1889,s. 341-347 – http://standish.stanford.edu/bin/object?00001009

22

vojskem. Jindřich zavelel jízdě k útoku. Mongolové první vlnu odrazili, ale vypadalo, ţe druhé podlehnou a dali se na ústup. Jindřich ani nikdo z jeho vojska neznal mongolský způsob boje a tudíţ nevěděl, ţe se jedná jen o taktický manévr, a tak se jeho vojsko jalo nekoordinovaně Mongoly pronásledovat. Rytířští koně byli kvůli váze svého pána a jeho a leckdy i jejich brnění rychle unaveni, a tak kdyţ se Mongolové obrátili k protiútoku, neměli rytířští koně uţ sílu utíkat. Nastal chaos. Během pár hodin byla bitva u konce. Jindřich prohrál, sám v bitvě zemřel a stal se mučedníkem jakoţto Jindřich Poboţný. Aţ pětadvacet tisíc jeho vojáků padlo a ze zbytku mnoho skončilo v zajetí.66 Jakmile velitelé této armády usoudili, ţe způsobili dosti diverzních škod, rychle se přemístili do Uher, které byly hlavním cílem této fáze taţení, a připojili se k hlavní armádě. Prošli Moravskou branou a Hanou, na nějakou dobu oblehli Olomouc a nakonec se připojili k uherské kampani.67 Uherská část mongolské invazní síly zatím pod velením Subeteje vesele plenila Uhry, jen ve větším rozsahu a s větším počtem obětí. Kdyţ Mongolům naproti vyrazil uherský král Béla IV., začal Subetej ustupovat, aţ se zastavil v níţině řeky Slaná, kde spolu vojska svedla bitvu, kterou Maďaři prohráli.68 O pár dní později mongolská armáda dobyla Pešť, kde v bojích zemřeli mimojiné jeden biskup, dva arcibiskupové a mnoho rytířů z Řádu německých rytířů a z řádu templářů, kteří přišli Uhrám na pomoc. Uherská armáda byla rozprášena a Béla IV. utekl na ostrov v Jaderském moři. Jeden z nejinformativnějších popisů mongolského vpádu do Uher pochází z pera jistého mistra Rogeria, člena papeţského poselstva do Uher.69 Mongolské působení v Polsku a Uhrách ještě zvýšilo leckdy aţ chorobný strach z těchto nájezdníků.70 Po poráţce Uher se nájezdníci přesunuli k Vídni, okolo které se událo několik více či méně závaţných potyček. Mongolové ovšem ztráceli vůli jít dál na západ. Aţ dosud totiţ postupovali stepí a níţinami, kde bylo dost pastvin. Jenţe teď se terén pomalu, ale jistě zvedal a hornatěl. Jeden válečník měl aţ pět koní a bez pastvy to prostě nemohlo fungovat. Navíc by kvůli prodírání se lesy a poli s obilím ztratili rychlost a moment překvapení. Přes některé pokusy o přechod Dunaje se invaze zastavila, aby se poté nakrátko obrátila směrem na jih, na Balkán, kde mimojiné Mongolové nakrátko obsadili Záhřeb a Bělehrad. Zhruba na konci ledna 1242 přišla zpráva, ţe Ogedej 11.

66

Detailní popis bitvy viz in : DLUGOSZ, Jan: Roczniki czyli kroniki slawnego Królewstwa polskiego : ksiegi VII i VIII, edycja komputerowa, 2004, 17-23 – http://bluedragon.mordy.pl/pliki/publikacje/dlugosz.pdf 67 VANÍČEK, Vratislav: Velké dějiny zemí Koruny české II. 1197-1250. Nakl. Paseka, Praha 2000, s. 359-361 68 DŢUVAJNÍ, Ata-Malik: Genghis Khan: The History of the World Conqueror, přel. J. A. Boyle; Harvard University Press, Cambridge, Massachusets 1958;s. 270-271 – http://www.archive.org/download/historyoftheworl011691mbp; nebo také RYCHLÍK, J., PERENČEVIČ, M.:Dějiny Chorvatska, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007, s. 53 69 Legendy a kroniky koruny uherské : Praţák R., Nechutová J., Bartoňková D., Vyšehrad, Praha 1988, s. 286-297 70 SCHMIEDER, Felicitas: Europa und die Fremden : Die Mongolen im Urteil des Abendlandes vom 13. bis in das 15. Jahrhundert, Jan Thorbecke Verlag Sigmaringen, Sigmaringen 1994, s. 74

23

prosince 1241 zemřel v opileckém záchvatu.71 Druhý Čingischánův syn, Čagataj, zemřel zhruba ve stejnou dobu.72 Všichni Čingischánovi synové tak byli mrtví. Protoţe se měl udát churultaj, který měl zvolit nového Velikého chána, stáhli se Mongolové, fixovaní teď zcela na tuto vnitřní záleţitost, z Evropy. Invaze byla u konce. Protoţe kořist byla daleko hubenější, neţ se předpokládalo, uzavřeli Mongolové oboustranně výhodnou dohodu s janovskými a benátskými obchodníky, přítomnými na Krymu. Zmínění obchodníci Mongolům dodávali zboţí výměnou za zajatce, které pak v muslimských středomořských zemích prodávali do otroctví. V dlouhodobější perspektivě si tak Mongolové, aniţ o tom věděli, sami přikládali pod kotel, ve kterém se zhruba o dvacet let později uvařili. Janované a Benátčané totiţ většinu otroků prodávali egyptskému sultánovi, který z nich vytvářel otrockou, mamluckou, armádu. Tito otroci ve východní a střední Evropě za mongolské invaze získali zkušenosti, které pak zúročili 3. září 1260 v potyčce, jeţ vešla ve známost jako bitva u Ain Jalutu. Po odchodu Mongolů začala papeţská kurie a později i některé královské dvory touţit po bliţším poznání těchto nájezdníků a začalo se také opatrně kalkulovat s jejich politickým vyuţitím.73

3.2.Doba úpadku Zatímco v Evropě se čile bojovalo, v celé mongolské říši kromě části, která připadala Dţočiho potomkům, vládly ţeny. Vdova po nejmladším Čingischánovu synovi Tolujovi, Kerejtka Sorchochtani, vládla i přes své soupeření s Ogedejem pevnou rukou severní Číně a zhruba polovině vlastního Mongolska, vdova po druhém nejstarším Čingischánovu synovi Čagatajovi, Ebuskun, vládla ve střední Asii či jinak Turkestánu a Ogedej se stále více oddával alkoholu, a tak přenechával stále více svých pravomocí své ţeně, Najmance Doregene. Ta se po jeho smrti v polovině prosince 1241 stala oficiální regentkou. Tou byla dalších deset let. Ani jedna nebyla Mongolka, všechny se do rodiny přivdaly a dvě z nich byly křesťanky. Pohlaví, původ ani náboţenství ale nehrály 71

WEATHERFORD, Jack: Čingischán a utváření moderního světa. BB/art s.r.o., Praha 2006, s. 201 DŢUVAJNÍ, Ata-Malik: Genghis Khan: The History of the World Conqueror, přel. J. A. Boyle; Harvard University Press, Cambridge, Massachusets 1958;s. 271-276 – http://www.archive.org/download/historyoftheworl011691mbp 73 SCHMIEDER, Felicitas: Europa und die Fremden : Die Mongolen im Urteil des Abendlandes vom 13. bis in das 15. Jahrhundert, Jan Thorbecke Verlag Sigmaringen, Sigmaringen 1994, s. 75-88 72

24

v nástupnictví roli, a tak se několik následujících let neslo ve znamení jejich vzájemného boje o získání úplné moci nad celým impériem pro své syny. Boj to byl poměrně mírumilovný. Paradoxně nejhůř dopadly tři jmenované ţeny. Jednalo se o boj především zákulisní, intrikářský. A tak zatímco v palácích bylo dusno, v zemi ono desetiletí vládl klid potřebný k upevnění moci, ke zotavení ze čtyřiceti let téměř nepřetrţitých bojů a k přípravě na další válku. Doregenin nástup k moci začal ještě za ţivota jejího manţela. Ten po debaklu svého jihočínského taţení téměř úplně ztratil zájem o vládu a v jeho povinnostech ho nahradila právě jeho manţelka. Podporovala rozvoj všech náboţenství v říši, vzdělanosti, stavbu budov atd. Ogedej učil nástupcem jednoho ze svých vnuků. Doregene však chtěla prosadit jednoho ze svých dalších synů, cholerického a arogantního Kujuka. Její vláda po Ogedejově smrti měla dlouhodobý cíl, vytvoření podpory nutné pro Kujukovo zvolení. Odvolala manţelovi rádce a nahradila je svými. Roku 1246 měla dostatečnou podporu, a tak nechala Kujuka zvolit Velikým chánem. Volbu následovaly velkolepé oslavy, kterých se zúčastnili všemoţní princové, kníţata, šlechtici a dokonce i sám seldţucký sultán.74 Mezi prvními přijel shodou náhod i vyslanec a špion papeţe Inocence IV. Jan di Plano Carpini.75 Kujukovi, který byl zřejmě sám křesťan, papeţ poněkud povýšeně psal, mimo jiné aby nepronásledoval křesťany, coţ chán ani jeho předchůdci stejně nedělal, a aby přestal útočit na Evropu. Mongolové zjistili, ţe italský duchovní nepřináší dary, ţádnou daň ani nenabízí poddanství a začali ho ignorovat. Kdyţ veškerá pompa spojená s volbou skončila a vyslanci včetně Carpiniho odjeli domů, začal Kujuk-chán konsolidovat svou moc. Začal se zbavovat rádců své matky. Kdyţ ovšem přišla řada na Fatimu, Doregeninu oblíbenkymi, ta ji zuřivě bránila. Nakonec novému chánovi došla trpělivost a pro Fatimu poslal vojáky. O tom, co se přesně stalo, se v dostupných pramenech mlčí. Jisté je, ţe Kujuk se Fatimy zmocnil a Doregene zemřela. Zda přirozeně, či jí k tomu někdo pomohl, se neví. Fatimu pak Kujuk nechal umučit, jakoţto první ţenu a s velkou pravděpodobností prvního člověka v dějinách mongolského impéria vůbec.76 Tento akt předznamenal směřování Kujukovy vlády. Kvůli upevnění vlastní moci a odstranění soupeřů se nový chán neštítil ničeho. Nechal odsoudit k smrti svého prastrýce, posledního ţijícího Čingischánova bratra. Nechal odstranit vdovu po svém strýci Čagatajovi Ebuskun a vdovu po Tolujovi Sorchochtani i s jejími syny zbavil moci a všech vojáků, které do té doby měli pod svým velením. Pak svolal vojsko, se kterým chtěl tajně přepadnout Batua a poté dokončit dobývání Evropy. Záměr mu ale nevyšel. Sorchochtani totiţ 74

ROUX, Jean-Paul: Dějiny střední Asie, přel. Zdeněk Muller, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007, s. 241 Cesta bratra Jana De Plano Carpiniho ke dvoru Kujuk-chána 1245-1247, viz in: Putování k Mongolům, přel. Edgar Knobloch, SNKLU, Praha 1964, s. 53-55 76 O Doregene, Fatimě, jejich vztahu a jejich osudu více Ata-Malik Dţuvajní ve své kronice – DŢUVAJNÍ, Ata-Malik: Genghis Khan: The History of the World Conqueror, přel. J. A. Boyle; Harvard University Press, Cambridge, Massachusets 1958;s. 239-247 – http://www.archive.org/download/historyoftheworl011691mbp 75

25

Batua varovala. Záhy třiačtyřicetiletý Kujuk-chán za záhadných okolností zemřel. Po Kujukově smrti se kontroly nad říší pokusila zmocnit jeho vdova Oghul Ghaimiš. Sorchochtani se svým spojencem Batuem to však nechtěla dopustit a Batu s jejím souhlasem svolal churultaj do pohoří Ťan-šan, který za Velikého chána zvolil Sorchochtanina a Tolujova nejstaršího syna Mangua. Ovšem Ogedejova rodina shromáţdění bojkotovala s tím, ţe se nekonalo ve vlastním Mongolsku, a tudíţ neplatí. Sorchochtani tedy svolala nový churultaj na území okolo pohoří Burchan Chaldun, kde se narodil Čingischán a kde byl také pohřben. Tam nikdo účast odmítnout nemohl. Batu se účastnit nemohl, ale poslal Sorchochtani silný oddíl bojovníků jako stráţ a bratra Berkeho, aby za něj na shromáţdění odvolil. 1. července 1251 byl zvolen a za Velikého chána prohlášen Mangu, tentokrát jiţ právoplatně. Toto shromáţdění představovalo vrchol Sorchochtanina celoţivotního díla. Ogedejova rodina se od začátku snaţila o Manguovo sesazení, za coţ byla náleţitě potrestána. Začala velká čistka. Merkitka Oghul Ghaimiš, Kujukova vdova, byla popravena.77 Po celé říši probíhaly soudy s těmi, kteří byli členy či věrnými přívrţenci Ogedejovy rodiny. Do značné míry se čistka dotkla i rodiny Čagatajovy. Touto čistkou byla Ogedejova rodina úplně rozdrcena a rodina Čagatajova měla natolik omezenou mocenskou základnu, ţe uţ nemohla váţně zasahovat do rozhodování v říši a nikdo uţ ji nebral váţně. Ovládala uţ jen menší území ve střední Asii známé jako Mogulistán. Potomkům Dţočiho poskytovala faktickou nezávislost jejich vláda nad Ruskem a vůbec celým Mongoly drţeným územím v Evropě a jim to vyhovovalo, o záleţitosti zbytku říše se téměř nestarali. Tolujovi synové měli v Asii volnou ruku. Toto postupné odcizování větví Čingischánových potomků významnou měrou přispělo k rozdělení říše. Moc přešla plně do rukou Tolujových synů. Krátce po konci čistky, zřejmě v únoru 1252, Sorchochtani zemřela.78

77

O Oghul Ghaimiš vice Ata-Malik Dţuvajní ve své kronice – DŢUVAJNÍ, Ata-Malik: Genghis Khan: The History of the World Conqueror, přel. J. A. Boyle; Harvard University Press, Cambridge, Massachusets 1958;s. 262-266 – http://www.archive.org/download/historyoftheworl011691mbp 78 WEATHERFORD, Jack: Čingischán a utváření moderního světa. BB/art s.r.o., Praha 2006, s. 212

26

3.3.Tolujovi synové Aby ještě zvýšil svou legitimitu, udělil Mangu zpětně titul Velikého chána Mongolské říše svému otci. Mangu dokončil stavbu a výzdobu Karakorumu, k perským a čínským architektonickým stylům přidal za pomoci evropských zajatců i evropský styl architektury. Uprostřed nádvoří svého paláce nechal vztyčit obrovský strom ze stříbra a drahého kamení, který byl architektonicky a technicky velmi propracovaný. Nový chán byl západněji orientovaný, a tak na dvoře dočasně získalo převahu křesťanství. Na jaro 1253 svolal Mangu-chán malý rodinný churultaj, aby se rozhodlo další politické potaţmo vojenské směřování říše. Padlo rozhodnutí o dalších výbojích, a to na jihu proti upadající říši jiţní Sung a na západě proti arabským státům. Velení nad arabským taţením dostal Hulagu a hlavním cílem taţení byla největší a nejdůleţitější města tehdejšího arabského světa, Bagdád, Damašek a Káhira. Velitelem protisungského taţení jmenoval Mangu Kublaje. V zimě 1253/1254 obě taţení začala. Na rozdíl od bleskového pohybu armády za Čingischána, Hulagu na svém taţení záměrně postupoval pomaleji. Cestou k Bagdádu musel obnovit mongolskou nadvládu v několika vzbouřených oblastech. Největší problém představovala šíitská náboţenská sekta nizáriů, coţ byla odnoţ většího hnutí v rámci islámu, ismaílíje. Na Západě se pro nizárie vţil název assassíni.79 Ti obývali desítky, moţná aţ stovky velmi těţko dobývatelných horských pevností od Afghánistánu na východě po Sýrii na západě. Jejich hlavní pevností byl Alamút v severní Persii.80 Sekta získala v politickém vakuu po kolapsu Chórezmské říše velkou moc, které se teď pochopitelně odmítala vzdát. Potlačování nizáriů/assassinů trvalo Hulagemu dva roky. Na konci roku 1256 se mu konečně podařilo dobýt Alamút a zajmout vůdce sekty nazývaného Imám, Velmistr nebo Stařec z hory a během dalšího půl roku dobyl i poslední nizárijské pevnůstky. Poté postupoval dál k Bagdádu. Tradičně vyslal posla k bagdádskému abbásovskému vládci, chalífovi, s výzvou, aby se vzdal. Ten odmítl, a tak v lednu 1258 Hulagu město obklíčil. Chalífa se snaţil vyjednávat, ale Hulagu uţ chtěl všechno, nebo nic a tak začalo obléhání. Za pomoci ostřelování primitivními raketami z kmenů datlových palem a zaplavení okolí města vodou z odkloněného Tigridu se Mongolům dařilo šířit ve městě strach a beznaděj, aby na začátku února prorazili opevnění města. Po dalších pěti dnech se město oficiálně vzdalo. Obléhatelé pak s pomocí bagdádských Ţidů a křesťanů město vyplenili. Poté Hulagu se svou armádou vyrazil k Damašku, který se vzdal. Tím dosáhla Mongolská říše v Asii svých nejzazších západních hranic. Mongolové se pokoušeli postoupit ještě dál, do Egypta. V tom jim však zabránila mamlúcká armáda po velením Baibarse v bitvě u Ain Jalutu, kterou 79 80

Jedno z nejranějších uţití pojmu assassin se vyskytuje v XIX. knize Dantovy Božské komedie. ROUX, Jean-Paul: Dějiny střední Asie, přel. Zdeněk Muller, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007, s. 241

27

Mongolové prohráli. Zatímco taţení proti Arabům na západě přinášelo úspěchy, taţení proti Sungům se nedařilo. Jeho velitel Kublaj byl ve vojenském umění nezkušený. Dobyl sice několik královstvíček na periferii říše dynastie jiţní Sung, ale do taţení proti samotným Sungům se nijak neměl. To nakonec vedlo k tomu, ţe Mangu poslal vyšetřovatele, aby zjistili, v čem je problém. Ti v Kublajově administrativě našli bující korupci a neschopné úředníky. Mnoho úředníků nechali popravit a samotnému Kublajovi sebrali jeho funkce a finanční výsady. Na podzim se velení taţení proti Sungům ujal sám Mangu. Kublaje poslal zpět na jeho vlastní území a ústřední správu vloţil do rukou svého nejmladšího bratra Arik-buky jako svého zástupce. V květnu 1258 překročil se svou armádou Ţlutou řeku, postupně dobýval okrajová území a nakonec si to namířil do srdce říše dynastie Sung. Léto roku 1259 ovšem bylo mimořádně teplé, coţ sebou přinášelo epidemie. Onemocněl i Mangu a v půlce srpna zemřel.81 Byl to poslední univerzálně uznávaný Veliký chán. Za Manguovy vlády bylo mimo jiné znovu potvrzeno vazalství Koreje, která se neustále vzpírala mongolské nadvládě, a byla podniknuta námořní výprava do Indonésie.82 Dříve se po smrti Velikého chána všichni kvapem rozjeli do Mongolska, aby se účastnili volby jeho nástupce. Nyní tomu tak nebylo. Kaţdá rodina si teď primárně chránila to svoje. Hulagu zůstal na Blízkém východě a Dţočiho potomci v čele s Batuovým synem Sartachem o volbu uţ vůbec nejevili zájem. Hlavními rivaly o titul Velikého chán se tak stali Kublaj a Arik-buka. Kaţdý si na svém území svolal svůj vlastní churultaj. Oba dva tak byli zvoleni Velikými chány, přičemţ Arik-buku podporovali Manguova vdova a synové i většina ostatních členů rodiny. Proti byl samozřejmě Kublaj a Hulagu se nevyjádřil. Aby si Kublaj zajistil podporu svých čínských poddaných, prohlásil se nejen za Velikého chána, ale také čínského císaře a zvolil si také čínský titul. Kromě kontroly nad svými mongolskými oddíly si tak získal i podporu čínské armády. Navíc měl pod kontrolou dodávky potravin pro Karakorum, ve kterém sídlil Arik-buka. To byl začátek opravdového boje mezi bratry. V roce 1264 se Arik-buka vzdal. Kublaj svolal nový churultaj, aby rozhodl o Arik-bukově osudu. Kromě Kublaje, jeho rodiny a samozřejmě Arik-buky se na shromáţdění nikdo jiný ze Zlaté rodiny nedostavil. Odmítli přijet. Kublaj bratrovi odpustil. Arik-buka v roce 1267 zemřel. Zřejmě byl otráven. Někteří členové Zlaté rodiny odmítli Kublaje uznat za Velikého chána. Jiní se nevyjádřili a někteří ho sice formálně uznávali, ale přehlíţeli a ignorovali. V následujích generacích pak stále více docházelo k vzájemným pohraničním konfliktům. Někteří vládci v průběhu generací stále 81 82

WEATHERFORD, Jack: Čingischán a utváření moderního světa. BB/art s.r.o., Praha 2006, s. 232 ROUX, Jean-Paul: Dějiny střední Asie, přel. Zdeněk Muller, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007, s. 241

28

pouţívali titul Velikého chána Mongolské říše, ani jeden však uţ nebyl univerzálně uznáván všemi Čingischánovými potomky. Mongolská říše se fakticky rozpadla na čtyři státy. Kublaj a jeho potomci vládli severní a od roku 1279, kdy Kublaj konečně porazil říši dynastie jiţní Sung, i jiţní Číně, Tibetu, Mandţusku, Koreji a východnímu Mongolsku. Dţočiho potomci vládli takzvané Zlaté hordě sestávající ze slovanských území ve východní Evropě a nejurputněji ze všech odmítali uznat Kublaje Velikým chánem. Hulagu vytvořil ze svých dobytých území a z území bývalého Chórezmu říši zvanou Ílchanát sahající od Afghánistánu na východě po Turecko na západě a od Turkmenistánu a Ázerbajdţánu na severu po Perský záliv a Arabské moře na jihu. Stepi střední Asie, nazývané Mogulistán, ovládali potomci Čagataje. Posledního Čingischánova vládnoucího potomka, bucharského emíra Sajída Alima Chána, svrhli roku 1920 Sověti.

29

4.Příčiny úspěchu? Před Čingischánem step obývaly desítky, moţná aţ stovky větších či menších kmenů a klanů. Z nich si byli Mongolové nejpříbuznější s Tatary, Kitany, Mandţuy a turkotatarskými kmeny ze střední Asie. Kaţdému mongolskému kmeni stál v čele náčelník, chán, a kaţdý kmen byl zaloţen na volných příbuzenských svazcích. Mongolové se povaţovali a stále povaţují za potomky Hunů. Mongolské stepní společenství bylo dosti izolované, přesto do něj vcelku snadno pronikaly čínské, muslimské, hinduistické a také křesťanské vlivy z okolních civilizací. Navíc bylo zdejší území pevným bodem v řetězci obchodních, náboţenských a vojenských vztahů střední a východní Asie, který se vytvářel a upevňoval dlouhá staletí. V souvislosti s Čínou, jakoţto dlouhodobě největším a nejsilnějším státem v okolí, zde docházelo k do značné míry paradoxní situaci, která se projevila téměř za všech čínských vládnoucích dynastií. Čím více byla Čína silnější a konsolidovanější, tím více se konsolidovaly i stepní národy. Byla to nutnost, protoţe kořistnickému společenství stepních kmenů bylo jedno, jestli se vydrancuje tábor a území jiného stepního kmene, nebo území bohatého čínského souseda, kde ke kořisti mimo jiné patřilo uloupené zboţí z okolí Hedvábné stezky. Jedno to ale nebylo bohatému čínskému sousedovi. Proto k dobrým zvykům téměř všech v Číně vládnoucích dynastií patřilo zasahování do stepní politiky, většinou diplomatickou cestou. Silná Čína samozřejmě znamenala větší hrozbu pro stepní kmeny, a proto byli nomádi za této situace více ochotni ke vzájemné spolupráci. V letech, kdy bylo málo zboţí ze sporého, Čínou přísně kontrolovaného obchodu, a v případě, ţe se dlouhodobě nedařil lov, uchylovali se nomádi k nájezdům. Bylo jedno kam a proti komu, hlavně kdyţ byla kořist. To se odráţelo ve stepní filosofii práva silnějšího. Kdo byl dost silný, měl právo brát slabším. To se praktikovalo na všech úrovních společenského ţebříčku od jednotlivců po celé kmeny.83 Čingischánův ţivot a především jeho rozsáhlé reformy znamenaly hotovou revoluci ve všech směrech mongolského ţivota. Po svém zvolení chánem všech Mongolů roku 1189 začal Temudţin radikálně měnit mocenské vazby v rámci svého nového kmene. Aţ do té doby bylo zvykem soustředit moc v příbuzenstvu náčelníka kmene. Temudţin začal přidělovat funkce a zodpovědnost podle prokázané loajality a schopností bez ohledu na rodokmen. Oproti dosavadním zvyklostem Temudţin zakázal drancování tábora, území či města hned po dobytí. Dosavadní praxe okamţitého drancování totiţ poskytovala protivníkovi čas k úprku a následnému přeskupení a protiútoku.84 Toto nové nařízení a následná úspěšná snaha o organizaci drancování tak, aby se veškerá kořist sešla v jeho rukou, na jednu stranu do značné míry popudily 83

DŢUVAJNÍ, Ata-Malik: Genghis Khan: The History of the World Conqueror, přel. J. A. Boyle; Harvard University Press, Cambridge, Massachusets 1958;s. 19-23 – http://www.archive.org/download/historyoftheworl011691mbp 84 L. Tyszkiewicz, Sposoby walki nomadow (Hunowie, Awarowie, Madziarowie) w IV-X wieku, viz in: Bitwa legnicka, Wolumen, Wroclaw – Warszawa 1994, s. 90-96

30

kmenovou aristokracii, ale zároveň zvýšily jeho podporu u řadových stoupenců. Získanou kořist Temudţin rozděloval podle stejného klíče, jakým se kořist rozdělovala při lovu. Další novinkou bylo přidělování kořisti po padlých jejich vdovám a sirotkům. V konečném důsledku to vedlo k posílení oddanosti Temudţinových stoupenců. Další revoluční novinkou bylo Temudţinovo zacházení s poraţenými kmeny. Aţ do té doby byly poraţení oloupeni, někteří příslušníci zajati a zbytek ponechán napospas svému osudu. Poraţené kmeny se někdy rozpadly a jejich členové se připojili k jiným kmenům, nebo se znovu seskupili, aby posléze provedli protiútok. To vedlo k bludnému kruhu nekonečných útoků a protiútoků. Temudţin ovšem začal s poraţenými kmeny postupovat jinak. Nechal popravit kmenovou aristokracii, obsadil území poraţeného kmene a zbytek kmene začlenil do kmene svého. Ovšem ne jako otroky, ale jako právoplatné členy. To vyjádřil tak, ţe dal své matce k adopci a výchově chlapce z porobeného kmene. Takto postupoval se všemi poraţenými kmeny, ať uţ šlo o malý kmen Dţurkinů, Merkity, Kerejty, Taičiuty, Najmany či Tatary. Ovšem v případě Tatarů došlo ke zvláštní situaci. Aţ doteď totiţ byly poraţené kmeny v čase svého začlenění o hodně menší neţ kmen Temudţinův. Jenţe Tataři své členy nepočítali na stovky, ale na tisíce. Uţ se nejednalo o malé společenství, ale o kmen, který se svou velikostí rovnal, nebo téměř rovnal kmenu Temudţinovu. Temudţin se tedy rozhodl nepopravit jen aristokracii, ale všechny dospělé tatarské muţe. Aby navíc podpořil smíšené sňatky, sám pojal za manţelky tatarské sestry Jesuj a Jesugen. Tataři měli mnohem větší reputaci neţ Mongolové. Mnoho začleněných Tatarů navíc v novém kmeni a posléze v nové říši dosáhlo vysokých úřadů a takového významu, ţe se označení Tatar stalo synonymem označení Mongol a mnohdy znamenalo i víc. To vedlo a stále vede k mnoha historickým zmatkům. Aby dokončil transformaci svého kmene, zavedl Temudţin další, radikální reformu svého kmene i armády. Rozdělil vojáky, coţ byli všichni muţi od patnácti do sedmdesáti let, do arbanů, do oddílů po deseti, bez ohledu na rodinné vazby. Tito vojáci měli být jako bratři. Deset arbanů tvořilo rotu, zogun. Deset rot tvořilo prapor, mingan. Z deseti minganů pak sestával tumen. Velitele kaţdého tumenu určoval sám Temudţin. Ke kaţdému vojákovi samozřejmě přináleţely jeho manţelky a děti. Tímto způsobem Temudţin změnil celou dosavadní strukturu kmene. Kvůli nutnosti správy stále větší říše Čingischán postupně vytvářel správní aparát na základech, částečně vypůjčených od existujících kmenů a částečně nově vymyšlených za pomoci zajatých či najatých učenců a přijal písemný systém. Stále více se projevovala nutnost nových zákonů, a tak Čingischán stvořil zcela nový zákoník, částečně ze zvykového práva a z nově vymyšlených nařízení, která musel poslouchat kaţdý od nejníţe postaveného po něj samotného. Nový zákoník, tzv. Velký zákon, upravoval všechno od zákazu únosu ţen, přes zákaz zotročení

31

Mongola po tezi rovnosti všech náboţenství.85 Tato náboţenská svoboda, kterou ve svém díle zaznamenal mimo jiné Vilém z Rubruku,86 byla jednou z příčin obrovského rozmachu říše. A tak zatímco v Karakorumu se učeně diskutovalo o aspektech kaţdého náboţenství, francouzský král Ludvík IX., patron Viléma z Rubruku, se zaměstnával shromaţďováním ţidovských textů, které dal posléze spálit. V muslimských a křesťanských zemích byla náboţenská netolerance státní a samozřejmě i církevní politikou. Zároveň Čingischán zavedl jakousi obdobu pozdějšího amerického Pony Expressu, aby měl co největší kontrolu nad vedením své říše. Jednalo se o tzv. šípové jezdce, poštovní sluţbu, která svou důleţitostí stála na úrovni armády. Jezdce zajišťovala armáda a stanice, kde mohl posel vyměnit koně či si odpočinout, zajišťovali místní lidé. Stanice byly průměrně dvacet mil od sebe. Kromě výše zmíněných společenských reforem Čingischán postupně změnil i vedení boje. S novými bojišti totiţ přicházely nové výzvy, které do té doby Mongolové neznali, a na které tudíţ nebyli schopni adekvátně reagovat. Hlavní impuls pro změnu a vylepšení vedení boje představovala nutnost dobývání měst. To byl jeden z důvodů, proč Mongolové na dobytých územích zajímali, najímali a často oběma cestami si opatřovali učence všeho druhu. Postupem let pak své znalosti dobývání zdokonalili natolik, ţe byli schopni úspěšně dobýt města v Číně, islámském světě a nakonec i v Evropě. Dalším z účinků importu učenců bylo zlepšení schopností Mongolů, co se týče například zpracování kovů. Další taktickou zbraní byla propaganda. Mongolové vţdy z dobytých měst pouštěli uprchlíky, kteří roznášeli hrozivé a dost často i za vlasy přitaţené historky o Mongolech a jejich způsobu boje. K vojenským inovacím psychologického rázu patřilo pouţití části zajatců jakoţto ţivé náplně nepřítelem vybudovaných vodních či suchých příkopů. Prostě a jednoduše je do nich nahnal. To přispívalo k depresi a pocitům beznaděje u nepřátel. Mongolská armáda byla velmi rychlá ve svých přesunech. V případě nutnosti překročení obtíţnějšího terénu vysílal Čingischán průzkumné oddíly k zjištění nepřítele, charakteru terénu a v případě pochodu přes poušť i k objevení vodních zdrojů. Mongolští válečníci jezdili nalehko. O jejich vybavení se rozsáhleji zmiňuje Marco Polo87 či Jan De Plano Carpini.88 Schopnost rychle a účinně dobývat města spolu s téměř bleskovým pohybem armády a účinnou propagandou a psychologickým tlakem zaručovaly Mongolům jejich úspěchy. 85

DŢUVAJNÍ, Ata-Malik: Genghis Khan: The History of the World Conqueror, přel. J. A. Boyle; Harvard University Press, Cambridge, Massachusets 1958;s. 25-27 – http://www.archive.org/download/historyoftheworl011691mbp 86 Cesta bratra Viléma z Rubruku ke dvoru Mangu-chána 1253-1255, viz in: Putování k Mongolům, přel. Edgar Knobloch, SNKLU, Praha 1964, s. 112-115 87 POLO, Marco: Milión, z Ramusiovy ital. verze přel. Miroslava Mattušová, SNKLHU, Praha 1961, s. 117-118 88 Cesta bratra Jana De Plano Carpiniho ke dvoru Kujuk-chána 1245-1247, viz in: Putování k Mongolům, přel. Edgar Knobloch, SNKLU, Praha 1964, s. 39-41

32

5.Vnímání Mongolů v průběhu věků Z dnešního pohledu se jeví mnohé tehdejší praktiky jako kruté a kruté opravdu byly. Mongolové dobývali a zabíjeli, ale pouze jednou. Kdyţ dobyté město či území přísahalo věrnost, vojsko odtáhlo zanechavši na místě jen úředníky, kteří měli řídit výběr daní a další pod mongolskou zprávu spadající záleţitosti. V případě, ţe město svou přísahu porušilo jako například Nišápur89 či Herát90, bylo zničeno a jeho obyvatelstvo zabito. Po rychlém probuzení se ze šoku spojeného se zabíjením v souvislosti s dobýváním a případným potlačováním vzpour nastal na dobytých územích velmi rychle kulturní a obchodní rozvoj spojený s kulturní výměnou mezi čínskou, muslimskou a křesťanskou civilizací. Ovšem je nutné si uvědomit, ţe bezhlavé zabíjení při dobývání měst a vůbec při válečných výpravách patřilo v tehdejší době k běţné praxi jak ve zbývající Asii, tak i v Evropě. A nejen to. V naprosté většině ostatních soudobých států vládci uţívali ve své snaze vštípit poddaným hrůzu a děs a ovládat je strachem mučení a zohavování. Při jedné příleţitosti zajal chórezmský sultán zhruba čtyři sta Mongolů. Pak je nechal v Isfahánu vláčet koňmi a jejich mrtvá těla házel psům k seţrání. Roku 1014 nechal po vítězné bitvě Basileos II. oslepit nějakých patnáct tisíc poraţených Bulharů, v kaţdé stovce nechal jednomu jedno oko, aby zbytek dovedl domů, a poslal je zpět k jejich pánu, aby rozšířili děs. Po dobytí Antiochie roku 1098 a Jeruzaléma roku 1099 vyvraţdili křiţáci všechny místní Ţidy a muslimy bez ohledu na věk či pohlaví jen kvůli jejich náboţenství. Jeden z největších německých historických a kulturních hrdinů Fridrich Barbarossa zahájil roku 1160 při obléhání Cremony souboj s obléhanými o nejhrůzyplnější násilný čin. Utínání hlav zajatým nepřátelům a následné hraní fotbalu s utnutými hlavami střídalo rozsekání německých zajatců obránci na hradbách, aby to všechno nakonec skončilo vrháním zajatých dětí katapulty na městské hradby. Mongolové hrůzu nevzbuzovali ani tak krutostí, jako spíše nepředvídatelnou rychlostí a účinností. V období vlády Mongolů nastal na většině jimi dobytého území mír trvající několik desítek let, v němţ psali svá díla Ata-Malik Dţuvajní, Rašíd al-Dín a mnozí jiní. Došlo k navázání důleţitých obchodních kontaktů mezi východní Asií a Evropou a obchodní kontakty mezi východní a západní Asií, které před Čingischánem skomíraly, byly oţiveny. Mongolské výboje měly vliv i na pozdější evropskou renesanci. Díky rozvíjejícímu se obchodu Evropa poznala nové komodity 89

AXWORTHY, M.: Dějiny Íránu, přel. Zuzana Kříhová, Jan Marek, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2009, s. 82; nebo také DŢUVAJNÍ, Ata-Malik: Genghis Khan: The History of the World Conqueror, přel. J. A. Boyle; Harvard University Press, Cambridge, Massachusets 1958;s. 169-178 – http://www.archive.org/download/historyoftheworl011691mbp 90 ROUX, Jean-Paul: Dějiny střední Asie, přel. Zdeněk Muller, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007, s. 235

33

a potraviny, postupně se do Evropy dostala technologie tisku, palné zbraně, kompas. Od mongolských nájezdníků Evropané odkoukali nové prvky vedení boje a převzali nové technické dovednosti a nové druhy oděvu. Do jisté míry byla ovlivněna i kultura a umění. Mongoly ve svém díle oslavuje Roger Bacon. Geoffrey Chaucer, první anglicky píšící autor o nich a o Čingischánovi, napsal nejdelší příběh svých Canterburských povídek. Jedním z argumentů kritiků Čingischána a mongolské vlády je, ţe Mongolové prý svou vládou zapříčinili v různých státech úpadek společnosti a následující zpomalení pokroku na několik desítek let. Podmínkou toho by ovšem bylo proniknutí mongolských vlivů do všech sfér společnosti bez výjimky. Mongolové sice dovedli vojensky obsadit důleţitá místa a zavést formální vládu, jenţe na kompletní a komplexní ovlivnění společnosti neměli sílu, uţ jenom kvůli svému relativně malému počtu a rozdílnosti kultur. To ve své knize Dějiny Číny dokazuje, samozřejmě jen v čínských souvislostech, John K. Fairbank.91 Zatímco renesance k Mongolům chovala obdiv, osvícenství cítilo odpor ke všemu asijskému. Jedním z prvních, kteří udali tento tón, byl Montesquieu ve svém díle O duchu zákonů.92 Dílo pak dokonali vědci, nový to druh intelektuálů. Přírodopisec Compte de Buffon, autor první přírodopisné encyklopedie, si Mongoly, potaţmo vše asijské, vyloţeně oškliví. Poněvadţ osvícenství přineslo mimo jiné náhlou potřebu vše nějakým způsobem klasifikovat a co nejvíce zobjektivnit, vytvořil německý zoolog Johann Fridrich Blumenbach z dnešního hlediska značně zavádějící klasifikaci lidských ras zaloţenou na srovnávací anatomii, ze které se díky přebírání ostatními vědci velmi rychle stalo na několik desítek let dogma. V kontrastu s výše zmíněným evropským vnímáním bylo vnímání asijské, kterému Čingischán a Mongolové poslouţili jakoţto prostředek k vyjádření touhy po osvobození se od kolonialismu. Tento trend nabyl na síle a důleţitosti v Japonsku první poloviny dvacátého století kvůli vizi Japonska jakoţto vůdce Asie, a tudíţ jakéhosi nástupce Čingischána a Mongolů. Stalin byl do značné míry posedlý Čingischánem a Tamerlánem. Tamerlánovo tělo nechal exhumovat a několikrát nechal neúspěšně hledat Čingischánův hrob. Nakonec si sovětské Rusko a komunistická Čína rozdělily vnitřní a vnější Mongolsko. Pohoří Burchan Chaldun a jeho okolí bylo úplně uzavřeno a všichni známí potomci Čingischána byli popraveni. Tajná kronika Mongolů, nově objevená v polovině dvacátého století, byla zakázána a nesměla se překládat. Některé její výtisky však přesto našly cestu do zahraničí, kde byly přeloţeny. Nezávisle na zahraničním překladu

91 92

FAIRBANK, John K.: Dějiny Číny, přel. Martin Hála, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998, s.141-149 MONTESQUIEU, Charles: O duchu zákonů, přel. Stanislav Lyer, Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, Praha 1947, s. 312, 323-325

34

vznikala i mongolská novodobá úprava knihy, zajišťovaná mongolským podzemním hnutím.93

5.1.Pohled středověkých Evropanů Ve své době byli Mongolové chápáni a označováni nejen za Trest boţí, ale i za nejhorší druh barbarů, jaký existuje. Prý ţerou děti, pijí lidskou krev atd. Jenţe tomu tak nebylo ani tak kvůli tomu, ţe by byli na svou dobu kdovíjak krutí, jako spíš kvůli za vlasy přitaţeným historkám uprchlíků a „spravedlivému“ hněvu křesťanských kronikářů té doby, pro které vše, co neznali nebo čemu nerozuměli, bylo nekřesťanské, nevěřící a nevýslovně hnusné a odporné. Řada po sobě jdoucích mongolských vítězství nad Bulhary, Rusy, Maďary, Poláky a Němci utvrdila křesťanský svět v tom, ţe Mongolové představují boţí trest za hříšnost lidstva. Poněvadţ nebyl ţádný jiný zdroj potřebných informací, hledala se odpověď v Bibli. Evropané říkali Mongolům Tartaři, nebo Tartar pro jednotlivce podle bájné starověké podsvětní řeky. Toto označení pouţívají téměř všichni středověcí kronikáři.94 Jedním z prvních, kdo Mongoly takto nazval, byl Matthew Paris.95 A to vykladačům Bible znělo jako Taršíš, o jehoţ králi se mimojiné píše "...divá zvěř se před ním bude krčit, prach budou lízat jeho nepřátelé. Králové Taršíše a ostrovů přinesou dary."96 Ze zmínky o přinášení darů křesťanští duchovní vyvodili souvislost Mongolů s Třemi králi, coţ jim přineslo domnělé vysvětlení. Roku 1164 přinesli křiţáci z taţení kosti, o kterých se soudilo, ţe jsou právě ze Tří králů. O sedmnáct let později se pro tyto kosti začal vyrábět relikviář, ve kterém pak měly být uloţeny v katedrále v Kolíně nad Rýnem. A duchovním bylo najednou nad slunce jasné, ţe Mongolové si přišli pro kosti svých předků. Později, s nově nabytými znalostmi o Mongolech, byl název Tartar pozměněn na Tatar, kterýmţto názvem pak byli Mongolové nazýváni dál. Jenţe kdyţ se Mongolové obrátili z Uher na jih, na Balkán, tato teorie padla a místo ní se objevila nová. Ţe prý jsou to vyhnaní Ţidé, kteří se nevrátili domů z babylonského zajetí. Tato teorie zapříčinila vlnu pogromů na Ţidy v celé Evropě. Další z teorií byla, ţe jsou to obyvatelé bájných zemí Og a Magog, o kterých píše mimojiné Marco Polo.97 V Uhrách se šířila zvěst, ţe Mongolové jsou prapůvodní Maďaři, kteří se vrátili znovudobýt svou ztracenou zem. Tato fáma zde byla oblíbená zřejmě i z velké části proto, ţe zdejší obyvatelstvo si bylo alespoň mlhavě vědomo své vlastní nomádské prehistorie, coţ je s Mongoly do jisté míry zpřízňovalo. Strach z mongolského 93

WEATHERFORD, Jack: Čingischán a utváření moderního světa. BB/art s.r.o., Praha 2006, s. 27-30 Například DLUGOSZ, Jan: Roczniki czyli kroniki slawnego Królewstwa polskiego : ksiegi VII i VIII, edycja komputerowa, 2004, s. 11 – http://bluedragon.mordy.pl/pliki/publikacje/dlugosz.pdf 95 Matthew Paris's English History from 1235-1273, přel. J. A. Giles. Londýn 1889,s. 312 – http://standish.stanford.edu/bin/object?00001009 96 Ekumenický překlad Bible, Praha 1979, Ţalm 29, Verš 10 97 POLO, Marco: Milión, z Ramusiovy ital. verze přel. Miroslava Mattušová, SNKLHU, Praha 1961, s. 124 94

35

vpádu zde pak mimo jiné zapříčinil nedůvěru ke stepním Kumánům, jinému nomádskému etniku, které Mongolové vytlačili z jihoruských stepí směrem na západ, do Panonské níţiny. To přispělo k dalšímu zvýšení uţ tak napjaté atmosféry uvnitř uherského království.98 Nutnost a touha blíţe Mongoly poznat vedla evropské panovníky k vysílání poselstev na východ, ze kterých se zpravidla zachovala zpráva či cestovní deník zaznamenávající cestu a pobyt u Mongolů. Veledůleţitými dokumenty tohoto typu jsou záznamy františkánských mnichů Jana Di Plano Carpini a Viléma z Rubruku. Carpini se ve velkém zabývá hlavně vzhledem, oblékáním, bydlením, zákony, zvyky a náboţenskými praktikami Mongolů. Pozastavuje se především nad praktikou mnohoţenství a tím, ţe si můţe kromě své matky, dcery a vlastní sestry vzít jakoukoli ţenu. Hodně pozornosti věnuje mongolskému zvyku ţenění mladších bratrů zemřelých s vdovou. Mongolský zvyk přinášení darů rodičům své vyvolené si Carpini vykládá jakoţto regulérní platbu, a tradice se tak v jeho podání mění v obchod.99 Ohledně vzhledu Carpini pouze lakonicky konstatuje, ţe Mongolové mají oči dál od sebe, nos je plochý, místo vousů a kníru mají jen pár chlupů. O něco obšírněji popisuje pouze jejich, pro něho jakoţto Evropana, značně nezvyklý účes. Pochvalně se zmiňuje o mongolské ţelezné poslušnosti ke svým pánům, o nepřítomnosti váţné kriminality, o jejich poctivosti, o jejich pohostinosti a o cudnosti jejich ţen. Naopak kritizuje jejich povýšenost, popudlivost, falešnost a lţivost oproti ostatním národům, nedostatek hygienických návyků při jídle, jejich opilství, chtivost, lakomost a fakt, ţe zabíjení lidí se u nich nepovaţuje za nic špatného.100 Lehce se zmiňují jejich zákony, hlavně pomocí popisu zacházení s cizoloţníky. Carpini se výrazněji pozastavuje nad tím, ţe Mongolové nečiní rozdíl mezi synem manţelky a milenky, nad faktem, ţe i kdyţ má muţ více ţen, vládne v rodině harmonie. Popisuje, jak se muţi zabývají výhradně jízdou na koni, střelbou a dohlíţením nad stády, jak se děti učí jezdit na koni a střílet jiţ od tří let a ţe i dívky a ţeny umí jezdit na koni stejně skvěle jako muţi. Uctívají prý jediného boha, ale nemodlí se k němu ani ho neuctívají náboţenskými obřady. Vyrábějí si modly, které mají onoho boha představovat a teprve těm se pak klaní. Co se týče pověr, nesmí se prý mimo jiné močit v jurtě, opírat se o bič, strkat nůţ do ohně atd. Za to všechno se buď platí ţivotem, nebo velkou peněţní částkou pro šamana, aby přislušnou jurtu či člověka rituálně očistil. Kdyţ zemře někdo z jejich vůdců, pohřbí ho na tajném místě a do hrobu mu dají dary. Rubruk se ve své zprávě pozastavuje nad mongolským způsobem bydlení v jurtách, které se 98

KONTLER, László: Dějiny Maďarska, přel. Miloslav Korbelík, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2001, s. 64; nebo také RYCHLÍK, J., PERENČEVIČ, M.:Dějiny Chorvatska, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007, s.52-53 99 Cesta bratra Jana De Plano Carpiniho ke dvoru Kujuk-chána 1245-1247, viz in: Putování k Mongolům, přel. Edgar Knobloch, SNKLU, Praha 1964, s. 20-21 100 Cesta bratra Jana De Plano Carpiniho ke dvoru Kujuk-chána 1245-1247, viz in: Putování k Mongolům, přel. Edgar Knobloch, SNKLU, Praha 1964, s. 22-23

36

dají převáţet a vůbec nad celým kočovným způsobem ţivota.101 Dále se bratr Vilém věnuje mongolskému stolování. V zimě si prý dělají nápoj z rýţe, prosa a medu a v létě pijí kobylí mléko, které Rubruk nazývá kosmos. Rubruk také vypsal seznam povinností mongolských ţen i muţů, který se dá shrnout konstatováním, ţe muţi dělají jen to, co nějak souvisí s lovem, bojem nebo jízdou na koni, zatímco ţeny dělají zbytek.102 Všechny tyto zprávy ohledně Mongolů a jejich pro Evropana té doby nepochopitelných zvycích přispěly k evropskému vnímání těchto nomádů jakoţto nevzdělaných a nekulturních barbarů, kteří se musí zkulturnit a především obrátit na křesťanskou víru.

101

Cesta bratra Viléma z Rubruku ke dvoru Mangu-chána 1253-1255, viz in: Putování k Mongolům, přel. Edgar Knobloch, SNKLU, Praha 1964, s. 73-75 102 Cesta bratra Viléma z Rubruku ke dvoru Mangu-chána 1253-1255, viz in: Putování k Mongolům, přel. Edgar Knobloch, SNKLU, Praha 1964, s. 81-82

37

6.Závěr Význam mongolských taţení byl bezesporu nemalý. Cílem této práce nebylo Čingischána a jeho Mongoly jakkoli oslavovat či démonizovat. K obojímu slouţí jiné druhy autorských prací. Chtěl jsem pouze poukázat na úskalí a moţnosti, ať uţ neuţívané, vyuţívané či zneuţívané, různých pohledů na tuto problematiku, z nichţ ţádný není zcela objektivní ani pravdivý. Snaţil jsem se ukázat význam mongolských výbojů pro asijskou i evropskou společnost. Nezbývá mi neţ doufat, ţe se mi to podařilo.

38

7.Seznam citovaných pramenů, literatury a internetových zdrojů WEATHERFORD, Jack: Čingischán a utváření moderního světa. BB/art s.r.o., Praha 2006 Tajná kronika Mongolů, překl. Pavel Poucha, SNKLHU, Praha 1955 POLO, Marco: Milión, z Ramusiovy ital. verze přel. Miroslava Mattušová, SNKLHU, Praha 1961 DŢUVAJNÍ, Ata-Malik: Genghis Khan: The History of the World Conqueror, přel. J. A. Boyle; Harvard University Press, Cambridge, Massachusets 1958 – http://www.archive.org/download/historyoftheworl011691mbp

The Chronicle of Novgorod: 1016-1471, přel. Robert David a Nevill Forbes, 3. řada Camden, sv. 25, Offices of the Society, Londýn 1914 – http://faculty.washington.edu/dwaugh/rus/texts/MF1914.pdf Putování k Mongolům, přel. Edgar Knobloch, SNKLU, Praha 1964 Matthew Paris's English History from 1235-1273, přel. J. A. Giles. Londýn 1889 – http://standish.stanford.edu/bin/object?00001009

Kronika tak řečeného Dalimila : Krčmová Marie, Bláhová Marie, Vrbová Hana, Nakladatelství Svoboda, Praha 1977 VANÍČEK, Vratislav: Velké dějiny zemí Koruny české II. 1197-1250. Nakl. Paseka, Praha 2000 Ekumenický překlad Bible, Praha 1979 FAIRBANK, John K.: Dějiny Číny, přel. Martin Hála, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1998 MONTESQUIEU, Charles: O duchu zákonů, přel. Stanislav Lyer, Právnické knihkupectví a nakladatelství V. Linhart, Praha 1947 Bitwa legnicka, Wolumen, Wroclaw – Warszawa 1994 Haličsko-volyňský letopis, přel. Jitka Komendová, nakl. Argo, Praha 2010, 39

KONTLER, László: Dějiny Maďarska, přel. Miloslav Korbelík, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2001 Pokračovatelé Kosmovi : Bláhová M., Tomek V. V., Nakladatelství Svoboda, Praha 1974 AXWORTHY, M.: Dějiny Íránu, přel. Zuzana Kříhová, Jan Marek, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2009 ROUX, Jean-Paul: Dějiny střední Asie, přel. Zdeněk Muller, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007 RYCHLÍK, J., PERENČEVIČ, M.:Dějiny Chorvatska, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2007 DLUGOSZ, Jan: Roczniki czyli kroniki slawnego Królewstwa polskiego : ksiegi VII i VIII, edycja komputerowa, 2004 – http://bluedragon.mordy.pl/pliki/publikacje/dlugosz.pdf Legendy a kroniky koruny uherské : Praţák R., Nechutová J., Bartoňková D., Vyšehrad, Praha 1988 SCHMIEDER, Felicitas: Europa und die Fremden : Die Mongolen im Urteil des Abendlandes vom 13. bis in das 15. Jahrhundert, Jan Thorbecke Verlag Sigmaringen, Sigmaringen 1994 RIASANOVSKY, Nicholas V.: A History of Russia, Sixth Edition, New York : Oxford University Press, 2000, s. 67-76

40