Vlastivěda Českokamenicka
svazek č. 4
Industriální stavby v České Kamenici
INDUSTRIÁLNÍ STAVBY Tato část „Vlastivědy Českokamenicka“, v upřímné snaze vzdát hold výsledkům práce obyvatelům města a okolí v minulých stoletích, se bude zabývat industriálními stavbami. Předně bychom si je měli charakterizovat. Industriální stavby jsou produktem industriální (průmyslové) společnosti. V širším pojetí industriální stavby vděčí za svůj vznik i tomu, co průmyslové revoluci předcházelo. Badatelé v této oblasti užívají výraz předindustriální, který sice časově vymezuje jejich vznik, ale blíže je nespecifikuje. Pro naši potřebu můžeme zjednodušeně za předindustriální stavby považovat poněkud lajcky ty, které pro výrobu či mechanická zařízení využívají lidskou či zvířecí sílu nebo vodní kolo. Lidé svou silou poháněli kolovrátky na přízi, textilní stavy či brusy. Zvířecí síla byla využívána k pohonu žernovů či různých čerpadel. Industriální nebo též průmyslová společnost vzniká s nástupem průmyslové revoluce. Prudce se rozvíjí těžba surovin nutných pro další intenzivní rozvoj lidské společnosti. Mnohé nové objevy, především vynález parního stroje jako zdroje hnací síly, ale i vznik průmyslových textilních strojů a později využití elektrického proudu, nacházely široké uplatnění v průmyslu. To se odráželo ve vzniku nových výrobních metod, k nárůstu výroby a k jejímu zefektivňování. Ekonomický potenciál průmyslových regionů prudce rostl, což se odráželo v nových společenských vztazích. Nárůst zisku a volného kapitálu umožnil majitelům prvních průmyslových podniků i široký stavební rozvoj. Zatímco první průmyslové stavby byly víceméně různé kolny, přístřešky apod., vznik volných finančních prostředků umožňoval stavět poměrně honosné a reprezentativní budovy výrobních objektů. Ne ve smyslu sociálních výhod pro zaměstnance, ale orientované na co nejefektnější výrobu a vnější okázalost. Tak např. vzniklo několik budov v areálu chemičky v nedalekém Ústí n.L. Jde o novorenesanční budovy, které dnes po rekonstrukci nejen zkrášlují město, ale dál slouží různým účelům. Mnohé další industriální stavby se staly předmětem zájmu fotografů, architektů a po přestavbách slouží jako výstavní síně, divadla, restaurace apod. To ale prozatím není předmětem industriálních staveb v našem městě, i když jednání o možné přeměně jedné z továren na školský areál již v minulých letech proběhlo. V našem regionu mezi první objekty výrobního charakteru patřily mlýny, pily, kovárny. Ale také sklářské hutě a těch nebylo málo. Jedna z nejstarších stávala v prostoru dnešní obce Doubice, další ve Chřibské a v Kytlicích.
3
Vedle těchto výrobních objektů vznikaly i další, specializované na jiné oblasti. Ze starých lesnických map panství Kinských na Kamenici vyplývá, že v období dvou století stálo postupně v jejích lesích více než 20 dehtáren. Dehet byl důležitou surovinou pro výrobu kolomazi (směs dehtu a hovězího loje). Mělo-li se jakékoliv kolo otáčet, muselo být jeho ložisko namazáno a k tomu právě v dobách, kdy nebyly známy nerostné oleje a mazadla sloužila kolomaz. Dehet se vyráběl ve speciálních dvouplášťových pecích procesem nazývaným suchá destilace dřeva. Do vnitřního prostoru pece se umístila vsádka nejlépe borového dřeva. Mezi plášti pece se rozdělal oheň, vnitřní vsádka vlivem vysoké teploty uvolňovala nejprve terpentýn a posléze dehet. Tyto produkty se z pece odváděly keramickým žlábkem a jímaly do nádob. Dehet pak sloužil pro impregnaci dřeva (např. sudů či lodí) a na výrobu již výše zmíněného mazadla. Kromě dehtáren byly v našem okolí provozovány i smolné pece. Smola byla nezbytnou surovinou v mnoha oborech lidské činnosti, dokonce i v medicíně. A upravenou smolu – tzv. kalafunu, zná každý muzikant. Další surovinou vyráběnou ze dřeva bylo dřevěné uhlí, nezbytné pro kovozpracující obory. Zbývá jen dodat, že poslední dehtárny na Českokamenicku pracovaly v lesích ještě na počátku 20.století. Dřevo vůbec bylo nenahraditelnou surovinou. Sloužilo nejen jako palivo pro sklárny, ale dřevěný popel byl surovinou pro přípravu potaše, nezbytné součásti sklářského kmene. A též jako surovina pro přípravu louhu pro bělení textilu. K nejstarším výrobním objektům patří mlýny. V našem okolí nejznámějším je Dolský mlýn na řece Kamenici v blízkosti Vysoké Lípy. V roce 1952 si jej vybrali filmaři k natáčení několika záběrů filmu „Pyšná princezna“.
4
„na snímku Doský mlýn“ foto www.cita.cz
„Na území města se žádný mlýn v původní podobě nedochoval. Dochovala se však fotografie mlýna v Horní Kamenici“ foto archiv
Prvním zdrojem hnací síly byla voda. Vodní díla se stala předpokladem pro stavbu mlýnů, pil a dalších výrobních objektů. V 16. stol. severní hranici města tvořila řeka Kamenice. Kromě tohoto vodního toku městem procházel náhon, přivádějící potřebnou vodu. V té době v Kamenici pracovaly tři mlýny. Kromě již zmíněného Horního mlýna v Horní Kamenici, stál pod kostelním vrškem Prostřední mlýn. Náhon pak pokračoval po jižní hraně tehdejšího Hrnčířského trhu a mlýnskou uličkou až k Dolnímu mlýnu a dál do Dolní Kamenice. Stavba Dolního mlýnu se zachovala, jde však o mnohokrát přestavovaný objekt. Vodní sílu využívala i vrchnostenská pila v Dolní Kamenici, poblíž které stávala i vrchnostenská valcha. Pil, nebo také „prkenných mlýnů“, ač jich v okolí stávalo v minulosti několik, se mnoho nezachovalo. Šlo převážně o lehké stavby charakteru přístřešku, který nebyl sto odolat věkům.
„Vrchnostenská pila v Dolní Kamenici na počátku 20. století“ foto archiv
„Projekt přestavby objektu pily“
5
Ve městě pracovalo několik koželužských dílen a barvírna. Koželužny dodávaly další, pro rozvoj industrializace, nezbytnou surovinu. Byly to především dlouhé silné řemeny, které sešité do nekonečných pásů přenášely rotační pohyb transmisí a dalších zařízení. Pro vyčinění kůže byla nutná tříslovina. Získávala se rozdrcením suchých pásů kůry, především z dubů. K tomu složily stoupy – zařízení obvykle budovaná při mlýnech nebo pilách, kde údery palic poháněných vodním kolem byla kůra drcena na jemný prášek. Obdobně se z některých rostlin získávalo přírodní barvivo pro barvírny textilu. Barvy na sklo se vyráběly ve speciálních mlýncích – nejznámější byly z okolí Falknova. Kovozpracující provoz na vodní pohon, tzv. „hamr“ není v Kamenici jednoznačně doložen, přestože se o něm občas hovoří a bývá situován do Dolní Kamenice. Jiné prameny uvádějí, že jde o chybný překlad z němčiny s tím, že se jednalo o valchu na úpravu textilu. Ta ostatně stávala v sousedství vrchnostenské pily. Zpracování textilu vyráběného po domácku bylo dalším předindustriálním oborem. Vyráběla se domácí surová příze, a ta aby mohla být dále strojově zpracována, musela projít řadou dalších zušlechťovacích procesů, především bělením. K tomu se využívalo bělení pomocí vody, vzduchu a slunce. Plátno či příze se rozprostřelo pod širým nebem na louce a často se kropilo vodou. Původní našedlá barva se postupně ztrácela, až výrobek dosáhl potřebné bělosti. Byl to však velice zdlouhavý proces, proto záhy začala v místech s koncentrovanou textilní výrobou vznikat bělidla využívající produktivnější postup.
6
První takové bělidlo na panství Kinských vzniklo již v roce 1736 v Krásné Lípě, ke konci 18. století jich bylo na Kamenickém panství více jak 40. Proces bělení spočíval v máčení či loužení, praní a následném krátkém bělení na trávě. Tkanina či příze se naskládala do prostorné kádě, kde se loužila ve vodě obohacené draslem, získávaným z dřevěného popela. Po 12 hodinách se plátno z louhovacího roztoku vyjmulo, vymáchalo za využití valchování či šlapání a osušilo na trávníku. Postupem času přibyla další úprava textilu spočívající v barvení, hlazení a mandlování. Byly to procesy nezbytně spojené s přechodem na strojní zpracování. V té souvislosti docházelo i k rozvoji tzv. faktorských domů, které zajišťovaly vykupování textilu od domáckých výrobců a dodávaly jej k dalšímu zpracování. Jiné faktorské domy obdobně zajišťovaly procesy spojené se zušlechťováním či rafinací skla. Českokameničtí obchodníci s plátnem a se sklem byli známi po celé Evropě.
Faktorské domy (faktorie) byly většinou výstavné kamenné budovy (odolávaly více požárům) s okázalými domovními portály. Jejich znakem byly valbové střechy, pod kterými byl poměrně vysoký půdní prostor, sloužící jako sklad. Postupem doby okolo nich, zejména v zadních traktech vznikaly nejrůznější přístavby s dalšími sklady, úpravnami zboží a pomocnými provozy. Nalezneme je všude tam, kde se podomácku vyráběl textil a sklo. Široce jsou zastoupené v nedalekém Kamenickém Šenově či v Novém Boru. V našem městě se jich rovněž několik zachovalo, viz snímky z ul. Dukelských hrdinů.
7
Mezi předindustriální stavby patří i hospodářské dvory. Zemědělská výroba se soustřeďovala do velkých celků, vybavených stroji, což umožnilo další postupné uvolňování pracovní síly pro průmyslová odvětví.
„Panský dvůr v Dolní Kamenici“ foto archiv
8
Začaly vznikat první manufaktury, nejprve tzv. rozptýlené, s podílem domácí práce. V roce 1874 jsou v Dolní Kamenici doloženy již dvě. Nejstarší provozy industriálního charakteru vznikaly většinou mimo město právě v Dolní a Horní Kamenici. Hornokamenický mlýn tak byl roku 1845 přestavěn na přádelnu umělé vlny. Ve městě vznikla první přádelna vlny a pletárna punčoch roku 1830 na Koňském trhu, později přebudovaná na koželužnu. V České Kamenici byly ještě dva další obory, jejichž rozvoj před rokem 1850 nelze opomenout. Předně se jednalo o minimálně tři rafinérie skla, úzce navazující na okolní sklářskou výrobu. Se zušlechťováním skla byl úzce spojen i obchod. Od roku 1814 se obchodu se sklem v západní Evropě, včetně Francie, Itálie a Švédska, věnoval hornokamenický obchodník J. G. Asten. Na základě nabytého jmění dal v letech 1834-35 v Horní Kamenici u Šenovského potoka vybudovat tovární budovu určenou pro rafinerii skla. V roce 1840 však zde vznikla papírna. Papírna měla potřebné zázemí, byla vybavena parním strojem a její široký výrobní sortiment, od cigaretového, přes psací a tiskařský až po balící papír, nacházel odbyt po celých Čechách. V roce 1855 předal fabriku synovi a odešel na odpočinek.
„Astenova papírna v Horní Kamenici v roce 1858“
„Jednou z dochovaných technických památek spojených s industrializací Českokamenicka je akvadukt a náhon k bývalé Kreibichově přádelně, která stála při ústí silnice od Lísky“
9
Po roce 1850 dochází k postupnému přechodu od řemeslné výroby k tovární produkci. První průmyslové podniky na Českokamenicku byly orientovány na tradiční textilní výrobu, která se postupně stěhovala z chalup od domácích přadláků a tkalců do továrních hal. Prvními podnikateli byli synové domácích výrobců, kteří se nejprve věnovali obchodu s textilem a získané prostředky pak investovali do výstavby vlastní velkovýroby. Jak již bylo řečeno, určujícím faktorem pro vznik mechanické přádelny byl pohon. Českokameničtí podnikatelé zpočátku měli k dispozici pouze vodní sílu. Zavádění parních strojů bylo možné až po vybudování železnice, která dokázala levněji dopravovat nezbytné uhlí. Nové podniky, jako přádelny a tkalcovny, mohly vznikat především v polohách bývalých mlýnů, pil či stoup, kde bylo využíváno již dříve získané tzv. vodní právo. Ve městě proto vznikaly jen menší výrobní celky a podniky. Jedním z prvních a nejúspěšnějších podnikatelů v České Kamenici byl rodák z Lísky Franz Preidl. Již v roce 1834 zakoupil v Mlýnské uličce dům čp. 61, kde vybudoval sídlo svého podniku a první mechanickou přádelnu.
„První Preidlova přádelna v Mlýnské uličce č. 61“
10
„Objekt dnes“
„Detail niki, ve kreré se otáčelo vodní kolo poháněné dnes již zatrubněným náhonem“
Následně v r. 1860 na zakoupených pozemcích v prostoru Lochmühle a zemědělské usedlosti v Dolní Kamenici čp. 68 vybudoval v údolí, později nazývaném Rabštejnské, doposud největší průmyslový podnik v Kamenici – přádelnu s 1600 vřeteny.
„Přádelna čp. 68 před požárem.“ foto archiv
„Tentýž objekt po přestavbě“ foto archiv
11
„Přádelna v Kamenické Nové Vísce čp. 45“
„Přádelna Janská čp. 75“
„Přádelna Janská čp. 59“
12
V letech 1864 a 1867 zprovoznila firma Preidl v Rabštejnském údolí další dvě přádelny. Dále Preidl investoval do koupi Ohmeho mlýna v Horní Kamenici, který přestavěl na přádelnu bavlněného odpadu. Další přádelny postupem let zřídil v Rumburku a v Janské. Tak se stal nejvýznamnějším podnikatelem v České Kamenici. Přebytek volného kapitálu vedl Preidla k investicím do větších celků. Zakoupil velkostatky Líšnici u Mostu, Prunéřov-Ahníkov u Kadaně a Čížkovice. Vlastnil několik domů v Praze, v Teplicích postavil hotel Kronprinz. Od počátku své úspěšné podnikatelské dráhy byl znám jako štědrý mecenáš se silným sociálním cítěním. Na vlastní náklady nechal postavit chudobinec v ceně 30.000 zlatých, v rodné Lísce postavil novou školu za 10.000 zlatých. Více jak 60.000 věnoval na rekonstrukci Poutní kaple Narození Panny Marie v České Kamenici. Podporoval místní spolky a dotoval nejrůznější nadace. Stal se nejen starostou, ale i čestným občanem města. Na sklonku života byl povýšen do šlechtického stavu.
Opusťme však Preidlovo imperium. Dalším průmyslovým podnikem byla přádelna bavlny, založená Wenzelem Böhmem v Dolní Kamenici čp. 67. Později továrnu provozovala firma Knappe a od roku 1910 Florian Hübel. Ta již od roku 1869 vlastnila výrobu lněného plátna v objektu u nádraží. K objektu také patřil Hotel Banhof (dnes restaurace U nádraží) z roku 1892. Ve městě vznikaly i pletárny. Patrně první zřídil Carl Schiffner v Kamenickošenovské (dnes Janáčkově) ulici čp. 134 jako přádelnu vlny a pletárnu punčoch. Další pletárnu vybudoval na rohu Děčínské a Tyršovy ulice v čp. 361 F. W. Pilz.
„Pilzova textilka z roku 1867“
Výstavba dalších textilek ve městě podmínila současně vznik i strojírenských továren, orientovaných na výrobu textilních strojů. Jednou z prvních byla slévárna a strojírna Josef Teodor Rochlitz, vybudovaná na místě stoupy vykoupené kvůli vodnímu právu nového pivovaru v prostoru pod dnešním koupalištěm, které je vlastně jedním z pivovarských rybníků.“ .
„Slévárna a strojírna Rochlitz“
13
Na strojírenskou výrobu přímo navazovala výroba kožených řemenů pro transmise, které produkovala firma Raimund Schiffner. Vyráběla rovněž koženou obuv.
„Koželužna Schiffner v prostoru dnešního marketu Lidl“
Stará Astenova papírna se dostala do finančních potíží a roku 1867 musela vyhlásit úpadek. Z konkurzní podstaty ji koupil pražský podnikatel Ignatz Fuchs. Fuchsové provoz modernizovali, zavedli výrobu papíru z celulózy (do té doby se vyráběl ze starých hadrů). Po přechodu na výrobu celulózy se papírna stala největším znečišťovatelem vody v Kamenici. Ještě před první světovou válkou byla firma nucena vybudovat první čističku odpadních vod ve městě.
14
„Fuchsova papírna jako typický příklad industriální architektury“
„Postupem doby se z papírny stal největší podnik, zaměstnávající stovky dělníků – vyobrazení z roku 1919“
Ostatní průmyslová odvětví byla ve městě zastoupena jen okrajově. V Kunratické ulici T. Wenzel vyráběl dřevěné dýmky. Na rohu Špitální (dnes Smetanovy) ulice 74 pracovala filcárna – výroba klobouků a bot.
„Výroba filcového zboží – Philipp Schulz“
„Dolnokamenická vrchnostenská cihelna na konci 19. století“
15
Jedním z tradičních oborů v České Kamenici bylo pivovarnictví. Tak zvané „právo várečné“ patřilo k nejstarším privilegiím měšťanů. Českokamenické pivo získalo na významu již v roce 1492, kdy si měšťané vymohli na Zikmundovi z Vartemberka právo výhradního prodeje v okolních vesnicích. Právováreční měšťané vařili zpočátku pivo doma. Pozdější rozdělení procesu na sladovnictví a pivovarnictví vedlo k ukončení domácí výroby. V roce 1552 zakoupilo město novou pivní pánev v Pirně a započalo s výstavbou prvního pivovaru. Není však jisté, zda se první varna ztotožňovala s nejstarším pivovarem, který známe a o němž víme, že stával u západní brány a nesl čp. 277. Dnes již tato budova neexistuje. Městské pivo se zde vařilo až do poloviny 18. století, kdy byla zahájena stavba nového pivovaru.
16
„Nejstarší dostupné vyobrazení Městského pivovaru“
„Městský pivovar po roce 1929, kdy již patřil Kinským“
Značnou konkurenci měšťanskému pivovaru vytvářel vrchnostenský pivovar v zámeckém areálu. Již v roce 1875 byl vybaven parním strojem a k témuž roku byl jeho výstav více jak 34 tisíc hektolitrů ročně při 160 ročních várkách. V roce 1929 kníže Kinský vykupuje Měšťanský pivovar a stává se výhradním výrobcem.
„Vrchnostenský pivovar na dobové pohlednici (před rokem 1905)“
„Pivní tácek propagující Kinského pivo (asi 20. léta 20. století)“
Na závěr se nabízí otázka: „Dočká se Česká Kamenice v době tzv. malých či rodinných pivovarů obnovení staleté pivovarnické tradice?“
17
Poslední industriální stavbou, kterou chceme připomenout, ne jako výsledek lidského umu, ale jako produkt zlovůle nacistické nadvlády za II. světové války, je výstavba podzemní letecké továrny v Rabštejnském údolí. Fabriku „Weser Flugzeugbau G.m.b.H. za nelidských podmínek v letech 1943-45 budovali vězňové koncentračního tábora Rabštejn.
18
„Dobový snímek z výstavby podzemního areálu – rok 1943“
„Překop, kde zřícení skalního masivu usmrtilo dva pracující vězně“
„Jedna z dokončených výrobních hal (Werk B, katastr Janská)“
„Vchod do podzemí – Werk A, ležící na katastru Dolní Kamenice“
„Plán Weser Flugzeugbau G.m.b.H. Bremen v Rabštejnském údolí“
Vydalo Město Česká Kamenice v agentuře AVI grafik s.r.o. Děčín Autor textů a fotografií Jaroslav Polák (není-li uvedeno jinak) Tisk Stipo Martiněves Číslo projektu: CZ.1.09./4.3.00/18.00419 www.ceska-kamenice.cz | www.ceska-kamenice.eu INFORMAČNÍ CENTRUM Náměstí Míru 73 407 21 Česká Kamenice tel.: 412 582 600 e-mail:
[email protected] Neprodejné
