Indián Peltier proti USA 13

42

WWW.RESPEKT.CZ ROČNÍK XVI. V 17.— 23. 10. 2005 CENA: 25 KČ V PŘEDPLATNÉ ČR 20 KČ

Indián Peltier proti USA

13

SK 39 Sk; DE 2,10 €; AT, BE 2,30 €

Krajina před chřipkou 4 V Merkelová staví tým 3, 10 E-government konečně přichází 9 V Proč se bojíte šéfa 2

2

KOMENTÁŘE VE HVĚZDÁCH

„Mocná hnutí mysli, která boří a ničí, nepokládám za něco většího, nýbrž za něco menšího. Snažím se odhalit laskavý zákon, kterým je lidský rod veden,“ tato část předmluvy k Pestrým kamenům je pro výjimečného spisovatele a učitele Adalberta Stiftera typická. Zřetelně si přál, aby jeho knihy vychovávaly čtenáře k lidské zralosti, a snad i to, aby společnost povzbuzovaly při hledání moder-

17.–23. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 42

Proč se bojíte šéfa Profesor Zimbardo dává odpověď nejen na tuto otázku dě na událostech v Abú Ghraíbu větší vinu než odsouzení dozorci. Kde jsou ale pak hranice odpovědnosti jednotlivce?

Idealista, který zaujal Nietzscheho nějších vzdělávacích postupů a modelů. Hrdinové jeho próz bývají těžce zkoušeni životem, ale později dospějí k vnitřnímu míru, někdy i k hmotné spokojenosti, a zejména ke schopnosti být vzorem svému okolí. Idealista s tragickým osudem se narodil 23. 10. 1805 v Horní Plané. Spíše než Jiráskovi se Stifterovo tvoření podobá Boženě Němcové: své myšlenky spisovatel formuluje v nadnárodním, humanistickém a křesťanském duchu, ne však staromilsky. Některé příběhy se odehrávají na českém území (Vítek, Z kroniky našeho rodu), ale i v jiných knihách se dočteme, jak tu či onu postavu osud na chvíli zavedl do Čech. Do svých textů se Stifter nerozpakoval vkládat dlouhé a podrobné popisy alpských krajin a lesů, stejně jako několikastránkové pasáže o květinách nebo hmyzu. Ty budily obdiv i odmítání už v čase svého vzniku, dávno předtím, než vývoj fotografie, filmu a moderní estetiky podobné popisy šmahem zamítl. Přírodu Stifter zjevně miloval, ona je hlavní hrdinkou jeho knih. Náruživě se věnoval také kreslení a malování horských scenerií a některé jeho práce stojí vysoko nad dobovým průměrem výtvarného umění. Stifterovy knihy se hodně četly už v polovině devatenáctého století, ohlas kritiků byl méně jednoznačný. V jeho dílech postrádali společenskou kritiku a shledávali je idylickými a únikovými. Stifter měl stále na zřeteli otázku řádu: jak kultivovat dějiny, aby neupadly do chaotičnosti? Co si počít s chaotičností přírody? Nakolik je ona argumentem proti její kráse? Míra křesťanskosti Stifterova odkazu se stala předmětem častých diskusí. Friedrich Nietzsche nicméně považoval román Pozdní léto za jednu ze tří knih německé literatury po Goethovi, které stojí za to číst. Stifterovu fascinaci krásou a řádem poznamenávaly a vyostřovaly také neradostné životní poměry. Romanticky nenaplněná láska k dívce z Horní Plané ho traumatizovala velmi dlouho. Póza měšťansky spokojeného manželství s poněkud přízemní a málo vzdělanou ženou se už některým jeho současníkům nezdála věrohodná. Bezdětnost tohoto svazku se rozeného vychovatele Stiftera bolestně dotýkala. Pokus adoptovat děvče a vychovávat ho podle bezpochyby bohulibých Stifterových zásad skončil katastrofou: mladičká Juliana zejména kvůli neshodám s paní Stifterovou utekla z domova a po čase její tělo našli na břehu Dunaje. Spisovatel nemocný rakovinou zemřel několik dní poté, co si břitvou podřezal tepnu na krku. Bylo mu 62 let. Marek Feigl Autor je studentem religionistiky na ETF UK.

Zimbardo a Meinl v Budějovicích

A taky řekni, milá Zaro, že v Meinlu nenakupuješ. (Zimbardo učí dceru Zaru správně telefonovat, snímek z roku 1981.) FOTO PROFIMEDIA.CZ

„U

ž nikdy v životě neřeknu: tohle bych neudělal,“ shrnul Philip G. Zimbardo (72) své vlastní poučení z celoživotní práce, za kterou teď od Václava Havla přejímal Cenu nadace Vize. Profesor psychologie na univerzitě v americkém Stanfordu tvrdí, že zlo není podmíněno jen povahou jedince, ale převážně situací. Podle něj jsme skoro všichni schopni zlo páchat, tolerovat anebo bez odporu snášet, pokud k tomu narostou podmínky. Jeho teorie jsou podloženy neobyčejně spektakulárními pokusy, z nichž nejslavnější je stanfordský vězeňský experiment z roku 1972. V něm a řadě jiných dospěl Zimbardo k závěru, že za zrůdným jednáním nestojí totalitní systémy, ale situace, v nichž lidé podléhají vnějšímu nátlaku a zacházejí přitom dál než ve skutečnosti musejí. Někdo to zná z pracovních porad, někdo z rodiny, jiný z vězení. V každém kolektivu se začnou po krátké době utvářet vazby a role, svou roli začne hrát moc, poslušnost, strach, schopnost uhýbat. Problém nastane ve chvíli, kdy ten, kdo má autoritu, označí někoho jako „nepřítele“ a ostatní se slepě přidají. V běžném životě je to jen banální otrava, za války to může vést ke genocidě.

Moc situace

Stifter: Kde jenom je ten zákon pro lidský rod. REPRO RESPEKT

Stanfordský vězeňský experiment vypadal následovně: Zimbardo vybral mezi svými studenty dobrovolníky „vězně“. Pak sestavil skupinu „dozorců“ z osob mimo univerzitu, které neprokázaly při testech žádné odchylky od duševního zdraví a měly harmonický životopis. „Dozorci“ dostali uniformy a patnáct dolarů denně. Podle instrukcí přepadli nečekaně studenty v kampusu, zatkli je a vsadili do vězeňských cel. Pak vězni dostali místo šatů pytel, místo jména číslo, dozorci jim oholili hlavy a spoutali nohy řetězem. Cílem bylo tlak na vězně stupňovat a sledovat, jestli je uměle vytvořená situace silnější než osobnostní předpoklady sledovaných. Experi-

ment měl trvat čtrnáct dní, ale po šesti dnech ho Zimbardo předčasně ukončil. Dozorci začali vězně šikanovat mnohem víc, než zněly pokyny, a při pozdějších pohovorech uváděli, že je to těšilo. Několik studentů odpadlo během prvních dnů kvůli depresím a strachu, a ti zbylí na tom byli lépe jen proto, že se propadli do slepé poslušnosti. Ale především sám Zimbardo ztratil od pokusu odstup. „Byl jsem si vědom proměny vlastní osobnosti. Stal jsem se vrchním dozorcem. Začal jsem mluvit, chodit a jednat jako rigidní autorita, která se stará víc o bezpečnost ,svého vězení‘ než o lidi svěřené do péče psychologovi. Za nejhlubší důkaz moci situace jsem vlastně pokládal proměnu, která postihla mne.“ Objekty experimentu pak Zimbardo léta sledoval z obav, jestli zážitek nezanechal trvalé následky, což se prý nepotvrdilo. Zimbardo také studoval nejrůznější totalitní společenství. Od těch skutečných, jako byly komunistické a fašistické režimy či náboženské sekty, až k fiktivním, konkrétně k Orwellovu románu 1984. Sledoval osoby, které se podílely na mučení a páchání zvěrstev a jednoznačně určil, že si k takovým účelům autorita nevybírá sadisty, ale normální osobnosti, které do patologického chování nekloužou pro radost, ale za odměnu, pomalu a pod vlivem okolí. V poslední době publikoval texty o zneužívání vězňů v irácké věznici Abú Ghraíb a byl pozván k posouzení jednoho obviněného dozorce. Byl to mladík z venkova, ženatý s Afroameričankou, svědomitý otec. Do Abú Ghraíbu přišel bez poučení, a pod tlakem válečných okolností z věznice postupně přestal vycházet. Na bloku byla tma, špína, venku padaly bomby, nadřízení nereagovali na jeho stížnosti. Najednou stačil nátlak autoritářské osobnosti jednoho kolegy a Chip Frederic, Englandová a ostatní začali vězně sexuálně týrat a pořizovat trofejní snímky. Svou roli tu sehrál strach, anonymita vězňů, pocit moci daný uniformou, novost situace, vědomí společenské role. Podle Zimbarda nesou poměry v americké armá-

Nedávno proběhla českým tiskem zpráva, že vedoucí supermarketu Meinl „nutila“ prodavačky okrajovat plesnivé výrobky a vracet je do prodeje a že prodavačky „musely“ falšovat záruční lhůty. Tón zprávy svědčí o tom, že bychom se i u nás nad Zimbardovými teoriemi měli zamyslet. Neměla náhodou zpráva spíše znít: pracovníci Meinla falšovali záruční lhůty? Pod jakou hrozbou vedoucí své podřízené nutila? A čeho se v České republice prodavačky tolik bály, že ji „musely“ poslouchat? Ztráty zaměstnání? Anebo snad ztráty své role v kolektivu? A kdo vlastně má být obviněn? Pouze vedoucí anebo i prodavačky? Co když příště na žádost nadřízených naočkují do klobás cyankáli? Prodavačky zkrátka daly přednost slepé poslušnosti před sebeúctou a pocitem odpovědnosti. V Meinlu sehrála svou roli „zimbardovská“ situace, jenomže odpovědnost ze všech zúčastněných nikdo nesejme. Odpovědnost máme všichni a pořád a rozdíl je pouze v tom, že v mezních situacích lze selhání snáze pochopit. Také odsouzená vojínka Englandová se nemusela v Abú Ghraíbu nechat fotit s nahým iráckým vězněm na vodítku, jenže její situace byla silnější než její sebeuvědomění. Budějovický Meinl není Abú Ghraíb. Na Zimbardově teorii situací je v praxi nejzajímavější, že ověřovat si je můžeme na banálních případech prakticky denně, ale děsíme se jich teprve, když nám přerostou přes hlavu. V západní civilizaci se má za to, že nejlepší obranou proti společenskému zlu je otevřená občanská společnost s důrazem na individualitu a svobodu jedince. Jenže ze Zimbardových teorií plyne, že to není tak jednoduché a že zárodky chování vedoucího ke zlu se denně objevují kdekoli, ve stabilní demokracii stejně jako v diktatuře. To právě zaujalo na Zimbardovi Václava Havla. „Mnohokrát jsem se fascinovaně díval na havárii a mnohokrát jsem pozoroval ostatní, jak se na ni dívají. Mnohokrát jsem se ve vězení přesvědčil, že anonymní vězni beze jména, majetku a minulosti si bez uvažování rozdělili role a nastolili společenství vládnoucích, ovládaných a pozorujících.“ Václav Havel je toho názoru, že kdyby byli Američané masivně vystaveni tlaku totalitních situací, rozvinulo by se u nich rychle stejné chování jako v totalitních režimech. Zimbardo si ostatně myslí, že právě tenhle okamžik se nebezpečně přiblížil, a jeho názory na protiteroristická opatření jsou extrémní: „Žádná demokratická vláda nesmí obchodovat se svobodou. Není prostě možné říci občanům: Vzdejte se části své svobody, my vám za ni dáme národní bezpečnost. Je to cesta, která podle všech zkušeností může vést jedině do pekel diktatury.“

Teorie nejsou všechno Z pohledu příslušníka národa, který tak snadno zapomíná na své hrdiny a tak lehce omlouvá zločince, je Zimbardovou největší slabinou, že vedle situací, kde lidé selhali, nezkoumá také ty opačné. Po zkušenosti ze dvou diktatur by nás především mělo zajímat, jak vzniku situace vedoucí ke zlu zabránit, jak se jí neúčastnit a včas ji utnout, jak se nikdy nestát ani „vězněm“, ani „dozorcem“. Mnoho lidí na celém světě se denně dokáže vzepřít v Meinlech, ve věznicích anebo třeba v práci na schůzi. Sám Havel je nejlepším dokladem toho, že odpor jednotlivce nemusí být zbytečný. Tohle Zimbardo podle všeho nezkoumá. Přesto jsou jeho teorie a pokusy inspirativní, vždyť prvním předpokladem, jak něčemu zabránit, je vědět o tom. Určitě stojí za to nezapomínat, že rozkoš z příslušnosti ke kolektivu je ošidná a že úcta k jedinečnosti vlastní i cizí je nejlepší prevence proti zvůli a násilí. Jsou vědci, jejichž teorie sedí tak dokonale, že se na ně dá leda kývnout a zapomenout. Zimbardo k nim nepatří. Je provokativní a sporný, a jeho přínos je hlavně v tom, že nás inspiruje a máme chuť se s ním hádat. Pokud někoho zajímá, jak konkrétně obstát v mezní situaci, od Zimbarda se to nedozví. Ale pokud chce vědět, na čem stojí diktatura, anebo třeba jen to, proč se bojí průvodčího v uniformě a proč rád pohlavkoval mladšího bratra, měl by si přečíst aspoň čerstvě vydaný soubor Zimbardových článků Moc a zlo. Nejdůležitější ze všeho je koneckonců zůstat sám sebou a nepodléhat nikomu – ani Philipu Zimbardovi. Tereza Brdečková Autorka je spisovatelka.

Q

KOMENTÁŘE

RESPEKT 42 V 17.–23. ŘÍJEN 2005

Rudo-černá šance

EDITORIAL

Velká koalice v Německu je odsouzena k úspěchu

N

a první pohled by se mohlo zdát, že koalice dvou největších německých stran nemůže přinést moc dobrého. Vždyť se tak programově liší. Jenže správně to řekl známý politik CDU Kurt Biedenkopf: „Nyní musí křesťanští a sociální demokraté sníst, co si nadrobili během posledních deseti let.“ Skutečně, obě strany si už léta vzájemně blokují většinu pokusů o reformy – do konce vlády Helmuta Kohla v roce 1998 se o to zasloužili sociální demokraté, od nástupu Gerharda Schrödera zase opoziční křesťanští demokraté. A nyní je třeba ukázat, co dokážou společně. Nahlíženo z mocenského hlediska, má velká koalice nejlepší předpoklady pro prosazení nutných reformních kroků, bez nichž se Německo nedostane z útlumu. CDU/CSU a SPD disponují pohodlnou většinou ve Spolkovém sněmu – 448 hlasů z 614 – a též ve Spolkové radě, i když zde mají z 69 hlasů 36, k dvoutřetinové většině jim ale chybí deset hlasů. Bez nich nelze prosadit změny ústavy.

Co s rozpočtem Nová vláda má tři základní úkoly: sanace spolkových financí, reformu federalistického uspořádání země a pracovního trhu. A problémů je celá řada. Rozpočet na rok 2006, který ještě vypracoval sociálnědemokratický ministr financí Hans Eichel, stojí na očekávání vysokého růstu ekonomiky, který nemusí přijít, a nepočítá s výdaji na řešení nezaměstnanosti. Jen na spolkové úrovni už nyní chybí 50 miliard eur. Také se ukazuje jako nezbytné zvýšit daně z přidané hodnoty, což ve svém programu požadovali politici CDU/CSU a s čímž nyní zřejmě souhlasí i SPD, i když ve volebním boji tento návrh nynějšího koaličního partnera kritizovala. Řešit se musí i nedostatky federalistického modelu, které mnohdy přinášejí stejné starosti jako nepružný pracovní trh. Některé pilíře federalismu jsou už skutečně dávno přežité. V případě zadlužení jednotlivých spolkových zemí například vždy ručí celý stát. Neexistuje skutečná brzda, která by dokázala zastavit rozhazování regionálních vlád. Podobně nesmyslné je, že příjmy zemí plynou do společné pokladny a pak jsou přerozdělovány. Takže se nikdo necítí motivován třeba k šetření nebo k přebytku v pokladně. Rozhovory mezi vládou a opozicí o reformě federalismu vedli ještě nedávno předseda SPD

Franz Müntefering a předseda CSU, premiér Bavorska Edmund Stoiber. Tento pokus sice ztroskotal, ale teď je naděje na úspěch větší, neboť oba politikové budou ministry ve vládě Angely Merkelové, dobře se znají a pocházejí ze stejné generace. Zato nejsou oprávněné velké naděje, že se něco zásadně změní na pracovním trhu. Budoucí ministr práce Müntefering jako předseda SPD určitě udělá hodně pro to, aby získal pro stranu zpět renomé sociálního partnera zaměstnaneckých organizací, především odborů. Tak se koneckonců prezentoval společně se Schröderem ve volebním boji. Navíc je Müntefering vicekancléřem, a tudíž v silné pozici. SPD ovládá i ze sociálního hlediska důležitý rezort zdraví. Ve vládě tak může hrát úlohu zastánce obyčejných lidí. Ale má to jeden háček. Sociálnědemokratický ministr financí Steinbrück nemá téměř na vybranou: musí šetřit, a to i na úkor rezortu práce a zdraví. A je třeba připomenout, že když byl ještě ministerským předsedou největší spolkové země, Severního Porýní-Vestfálska, vystupoval jako zastánce reforem. Stejně jako nový ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier, bývalý šéf kancléřského úřadu.

V objetí s Francií i USA V zahraniční politice jsou si obě strany až na některé výjimky velice blízké. Tak například představitelé CDU/CSU byli na rozdíl od sociálních demokratů proti vstupu Turecka do Evropské unie. Ale budoucí kancléřka Merkelová už dala jasně najevo, že toto téma je pro ni po zahájení oficiálních vstupních rozhovorů uzavřené. Vůči velkému spojenci USA se stanoviska ve věcných otázkách neliší. I křesťanské strany odmítly účast Německa ve válce v Iráku. Jen v určitém antiamerikanismu kabinetu Schrödera nebude nová spolková vláda pokračovat. V evropské politice by mohl budoucí ministr zahraničí Steinmeier navázat na dobrý kontakt Německa a Francie. Od roku 2003 existoval zvláště srdečný vztah mezi jeho bývalým šéfem Schröderem a francouzským prezidentem Chiracem. Ale Merkelová v tak těsném objetí nebude chtít pokračovat, i když spojenectví mezi Francií a Německem patří nadále k základním pilířům EU. S kým z evropských politiků se sblíží, je zatím otevřené. Některé německé komentáře jí podsouvají určité sympatie pro evropskou politiku britského premiéra Blaira.

S východním sousedem Polskem se snaží budoucí kancléřka o zachování dobrých vzájemných vztahů. Před volbami v Německu vyrazila do Varšavy, aby se tam představila jako kandidátka na úřad kancléře a aby jasně deklarovala, že pokud vyhraje, nebude pokračovat v jednostranném sbližování Německa s Ruskem. Silnou kritiku totiž sklidil rusko-německý projekt ropovodu na dně Baltského moře. V Polsku oživil staré historické obavy z ohrožení ze dvou stran. Dohoda o ropovodu byla označena analogicky k paktu Molotov–Ribbentrop jako pakt Putin–Schröder. Volbu Merkelové proto v Polsku vítají. Jeden z kandidátů na úřad prezidenta, Donald Tusk, připomněl slib budoucí kancléřky a vyjádřil naději, že v budoucnosti německá vládní letadla na cestě do Moskvy „udělají mezipřistání ve Varšavě“. Jeden velký problém s Polskem má ovšem Merkelová už nyní na stole. Ve volebním programu podpořila její strana projekt „Centra proti vyhnání“, který zvláště v Polsku vždy znovu zvedne emoce. Možná i v Česku se některé strany tohoto tématu ještě ujmou, protože se blíží volební kampaň. Vztahy mezi Německem a Českou republikou ale budou nadále korektní a na vysoké úrovni. Ovšem s českým premiérem Jiřím Paroubkem Merkelová sotva najde stejnou „chlapskou řeč“ jako její předchůdce Schröder.

Lafontaine a Gysi připraveni Koalice obou velkých lidových stran je víceméně odsouzena k úspěchu. Německý občan si vyzkoušel v posledních 15 letech skoro všechny koaliční možnosti. Ani černo-žlutá koalice devadesátých let, ani rudo-zelená koalice posledních sedmi let nezvládly úkol vyvést země z útlumu. Německý volič nyní vkládá velké naděje do rudo-černé konstelace, ve spojení obou velkých lidových stran. A jejich politici si uvědomují, že pokud jejich spolupráce ztroskotá, může nemalá část občanů ztratit důvěru v parlamentní demokracii. A pak není vyloučeno, že nastane čas velkých populistů. Na levé scéně už jsou páni Oskar Lafontaine a Gregor Gysi připraveni. Uwe Müller Autor je šéfredaktor Pragerzeitung.

Q

K Německu viz text na str. 10.

Vývoj v čase Čím to, že Paroubek najednou dělá tolik chyb? Důvodů se dá jistě snést celá řada. Paroubek je například první český premiér, který ve své straně nemá žádnou oponenturu a konkurenci. Je tedy obklopen pouze kývaly. Také postrádá dostatečné vzdělání a zkušenosti z velké politiky. Určitě velkou roli hrají i osobní předpoklady. Jenže fakt, že stačilo pouhých šest měsíců ve funkci a z nenápadného úředníka je tu arogantní vševěd házející kolem sebe žalobami, vyhrožující omezením svobody slova a svěřující se

Marek Švehla

GLOSY Bývalý šéf Telecomu Gabriel Berdár nemusí mít strach, že ponese odpovědnost za svou letošní střelbu na nevinné lidi a za to, že s pistolí v ruce omezoval jejich svobodu. Policie teď rozhodla – a státní žalobce to posvětil –, že měl ke střílení na dva mladí-

Manažeři mohou střílet ky dobrý důvod: považoval je totiž za pachatele, kteří jej hodinu předtím přepadli a zbili u jeho domu. Takže se vlastně, říká policie, jen bránil. Ale je tu drobná potíž. Mládenci, kteří po té „obraně“ skončili v šoku a s havarovaným vozem s prostřílenými pneumatikami v příkopu, neměli s útokem na Berdára nic společného. To v téhle zemi opravdu někdo může jen tak střílet po domnělých pachatelích a pak je pistolí držet v šachu, aniž by se později nějak účtovalo? I ti největší stoupenci občanské sebeobrany cítí, že tu něco neklape. Rozhodnutí policie, že se Berdár nedopustil trestného činu, není na místě. Verdikt o tom mohl vynést jen soud. Možná by byl jeho závěr stejný, ale bylo by to slovo instituce, která je tu od toho. A která navíc, dodejme závěrem, přece jen vzbuzuje menší podezření z korupčního jednání než detektivové, neustále žonglující mezi obviněním zločinců a strachem, aby neobvinili někoho vlivného, bohatého a třeba spojeného s politiky, což by je možná mohlo stát kariéru.

Dokáže-li rozvraceč ve chvíli nouze suplovat státní správu, jak to posoudit? Jako podrývání onoho státu, tudíž riziko? Nebo jako úspěch spontánní iniciativy, tudíž naději? Takové otázky nás napadají kolem zemětřesení v severním Pákistánu a Indii, zvláště v Kašmíru. Ve zprávách čteme, že postižení lidé čekali pomoc od státu, konkrét-

Sociálnědemokratický sen se stále rychleji hroutí. Vedení strany v čele s premiérem Paroubkem ztrácí nervy i podporu. premiér Martin Jahn naznačil, že se chce stáhnout z pražské kandidátky ČSSD, kde měl stát na prvním místě. Pokud svou hrozbu splní a skutečně odejde, bude to jemu ke cti a Paroubkovi k vážné škodě. Liberál Jahn je totiž nespokojen se sbližováním ČSSD s komunisty a nechutí reformovat zemi. Fakt, že v pravicové metropoli se po Jahnovi může stát lídrem Stanislav Křeček, hovoří za vše. Tento politik se proslavil jen tím, že zarputile hájí své bydlení s regulovaným nájmem. Možná nejméně pochopitelným krokem Paroubka ale bylo minulý týden jeho rozhodnutí požádat policii, aby začala stíhat aktivistu Stanislava Pence za to, že kdysi zveřejnil premiérovo mobilní číslo s výzvou, aby mu lidé zavolali svůj názor na CzechTek. A Paroubek teď chce pro Pence trest, protože prý dostal „spoustu nepříjemných zpráv“.

Vážené dámy, vážení pánové, všem, kteří se ozvali na náš inzerát hledající novináře, děkuji za zájem a prosím o strpení. V nejbližších dnech se ozveme. Z nového Respektu chci upozornit na titulní článek přinášející strhující příběh z Ameriky, jak ji možná neznáte – chudinské a do značné míry nespravedlivé. V rubrice Civilizace nepřehlédněte příspěvek našeho nového spolupracovníka, předního českého vědce Pavla Jungwirtha, který v obecnějším pohledu píše o významu Nobelových cen. A konečně jeden z našich reportérů odletěl do Istanbulu na tamní bienále. Článek přineseme v některém z dalších čísel. Srdečně zdraví

Jaroslav Spurný

Paroubek na cestě do pekel

S každým dalším dnem vládnutí Jiřího Paroubka se ukazuje, co odděluje velké osobnosti politiky od obyčejných pěšáků. Je to klid, rozvaha, umění smysluplného kompromisu, chuť riskovat a vědět, kam vést svou zem. Respekt už před třemi týdny napsal, že premiér ztratil původně dobře našlápnutou cestu – a jako každý zbloudilec, čím dál jde, tím je to horší. Minulý týden se už tak těžce klopýtajícímu Paroubkovi doopravdy nevydařil. Po dlouhých výmluvách konečně souhlasil se vznikem parlamentní vyšetřovací komise, která se bude zabývat privatizací Unipetrolu. Kdyby měla sociální demokracie jen trochu rozumu, udělala by to už dávno, protože tak jen potvrdila obavu, že má černé svědomí. Jenže i teď se chová jako poblouzněná – neustále zdůrazňuje, že komise má vyšetřit privatizace chemického průmyslu z dob Václava Klause. Potutelně pak naznačuje, že chce něco vyšťourat na ODS. Jenže pozor, jestli komise na občanské demokraty vyšťourá něco z poloviny devadesátých let, bude to případ pro kriminalisty, ale rozhodně by to nemělo mít vliv na dnešní politickou situaci. Současná ODS je totiž jiná než ta před deseti lety, stejně jako ČSSD je jiná než v době korupčních bamberských výletů Miloše Zemana. Občanské demokraty nemohou socialisté porazit kauzami z historie, nýbrž lepším programem a kandidáty. Tím se dostáváme rovnou k dalšímu Paroubkovu průšvihu. Jedna z hlavních hvězd premiérovy nabídky pro parlamentní volby, bezpartijní vice-

3

Pomáhají-li rozvraceči

Hodit na něj síť? Ale jak?

FOTO LUDVÍK HRADILEK

nám přes noviny se svým pocitem práva na absolutní přednost v jízdě, se jen samotnou osobností Jiřího Paroubka vysvětlit nedá. Zní to pateticky, ale zdá se, že chování politiků v otevřené společnosti hodně souvisí i s tím, co jim dovolí společenská atmosféra a jak si oni sami váží společnosti, kterou je jim dáno řídit. Paroubkův případ říká, že jsme ke svým politikům stále příliš benevolentní a že jim povolujeme si na nás vyskakovat. Možná, že nám dosud nedošlo, že je to jeden z důvodů, proč k nám oni cítí tak malou úctu. Na délce povolební proměny Paroubkova následníka bude možné sledovat, jak se tyhle dva parametry vyvíjejí v čase. Erik Tabery

Q

ně od Islámábádu a Dillí, ale dostali ji od kašmírských separatistů. Ti prý distribuují léky i potraviny a slibují výstavbu zničených nemocnic i škol, čímž získávají body pro svou ideologii. Jak tomu rozumět? Mají k dispozici lepší infrastrukturu než vlády? Nebo „jen“ využívají sítě stezek a zásobovacích skladů, původně určených pro guerillu, ne-li pro teror? K zamyšlení to skutečně vyzývá, i kdyby byla agenturní zpráva nadsazená nebo by zobecnila jeden nahodilý zážitek reportéra. Tvrzení, že humanitární aktivita kašmírských separatistů posílí rebely, ba teroristy, obsahuje jen malou část pravdy. Za prvé je v těchto případech posiluje mnohem více pasivita či zkorumpovanost vlád. Za druhé rozvraceče nelze házet do jednoho pytle. Je třeba rozlišit teroristy od těch, jejichž aktivity lze využít v rámci státní správy – bude-li ovšem šikovná. To platí v Kašmíru, Palestině i třeba v Čečensku. – ZP –

Ke Kašmíru podrobněji na str. 11.

4

ČESKÁ REPUBLIKA

PŘIPOMEŇME SI Václav Junek, jeden z největších „kapitánů“ zdejšího průmyslu 90. let, přítel, miláček či sponzor všech zdejších politických hvězd Havlem počínaje přes Klause až po Zemana, byl obviněn. Podle sdělení policie spolu s dalšími devíti společníky okrádal v letech 1993–2003 břeclavskou společnost Gumotex. Přes firmy založené lidmi z Gumotexu prodával této společnosti suroviny za vyšší cenu, než by je koupila jinde, a všichni si přišli podle policie na jednu a půl miliardy. Za to Junkovi hrozí až dvanáctiletý trest. „Pozdě, ale přece,“ komen-

17.–23. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 42

Krajina před chřipkou Nepropadejte panice, každý se může zachránit

Junek v pravou chvíli toval Junkovo obvinění premiér Jiří Paroubek. Junek tedy nedoplatil ani na jedno z třicítky trestních oznámení, která na něho byla na přelomu tisíciletí podána v souvislosti s krachem Chemapolu. Nebyl obviněn za to, že firma, v jejímž čele stál, dovážela obrovské množství topných olejů, které pak byly přes prostředníky prodávány se ziskem jako daleko více zdaněná a chemicky totožná nafta. „Já sám jsem podal několik trestních oznámení, ale nevím, co se s nimi děje,“ říká správce konkurzní podstaty Chemapolu Alexandr Vacek. Stejně tak nemá od policie žádné informace novinářka Jana Lorencová, která podala na Junka a jeho lidi trestní oznámení za obchody s oleji. „Co s těmi oznámeními děláme? To vám nemůžu říct,“ odpovídá Jana Pinková, mluvčí jednotky, která Chemapol prověřuje. Proto po šesti letech od chemapolového krachu obvinění Junka z minulého týdne působilo překvapivě, jako blesk z čistého nebe. Tak překvapivě, až se nelze vyhnout spekulacím. Junkovo stíhání (zatím není známo, kdo je autorem podnětu) přišlo přesně ve chvíli, kdy přes odpor nejsilnější vládní strany vznikla komise s úkolem prošetřit podezření na úplatky během privatizace Unipetrolu. Sociální demokraté obávající se možných úplatkářských kostlivců teď vehementně prosazují, aby komisaři prošetřovali nejen Unipetrol, ale privatizaci chemického průmyslu vůbec – a v tom hrál Junkův Chemapol v devadesátých letech zásadní roli. Obvinění Junka je proto pro ČSSD a premiéra Paroubka trumfem vítaně narušujícím pozornost směřující k Unipetrolu. Proč vlastně obvinila policie Junka právě nyní? Jaká novinka se v tom starém případu stala v posledních dnech či hodinách, aby to vysvětlovalo tu náhlou aktivitu? „K tomu se může vyjádřit jen státní zástupce,“ říká policistka Jana Pinková. Případ dozoruje Jaroslav Dolejší, ale ten už nebyl v pátek po policejním oznámení obvinění Junka k dostižení. Junkův názor se také nepodařilo zjistit. Někdejší šéf obrovské firmy teď podniká jako nájemce honiteb v České republice. Ministerstvo zemědělství pronajalo jeho firmě LST na lov zvěře tisíce hektarů lesa. Jaroslav Spurný

Mělo by to být dobré, ale vyhýbejte se radši zprávám z Vietnamu. (Lékařka v rumunské vesnici Agighiol očkuje jednoho z ohrožených pacientů.) FOTO PROFIMEDIA.CZ

J

edna z největších celebrit posledních týdnů, virus H5N1, přestala dovádět jenom v daleké Asii a natáhla chapadla až k nám. Vypuklou paniku se úřady pokusily uklidnit vyhlášením války. Potíž je v tom, že nemáme zbraně. A co je horší, nemáme kázeň.

Letenka pro pandemii Od chvíle, kdy laboratoře v sobotu ráno potvrdily výskyt na lidi přenosné ptačí chřipky v Rumunsku, vkročila Česká republika do třetí fáze (celkem jich je šest) svého plánu obrany proti pandemii. Zatímco až dosud úřady jen „monitorovaly“ výskyt chřipky u nás a ve světě, teď se jede naostro. Tým vedený hlavním hygienikem, ve kterém kromě lékařů a lidí z nemocnic zasedají i zástupci armády a bezpečnostních složek, začíná zajišťovat lůžka pro případ nutných hospitalizací a data nutná k příkazům se už sbírají denně. Na ministerstvu zahraničí vznikla pracovní skupina, která se zabývá problematikou našich občanů v cizině. Zatím například vůbec není jasné, zda stát umožní případně nakaženým českým občanům návrat do země. Pokud ano, nikdo v tuto chvíli neví, za jakých podmínek. Diskutuje se také o tom, zda v případě zahraničního výbuchu epidemie vyzvat k urychlenému návratu domů diplomaty a zbývající Čechy tím pádem ponechat osudu. Vedle těchto zatím teoretických otázek ovšem v zemi už den před „rumunským potvrzením“ vypukla panika a obyvatelstvo v jediném zátahu vykoupilo všech dostupných 600 tisíc balení léku Tamiflu. Druhý účinný lék, Relenza, zůstal zatím dostupný, protože se o něm neví: výrobci Tamiflu se podařilo zdarma obsadit snad všechny novinové stránky. Až na jména konkurenčních virostatik víme ze sdělovacích prostředků všechno: kdy a kde byl virus poprvé zachycen v lidském organismu (loni v Thajsku a ve Vietnamu), že hranice Evropy už několikrát překročil (v tělech stěhovavých ptáků, kteří nakazili drůbež například v Holandsku, Belgii a Německu), kolik lidí na něj v průběhu let zemřelo (zhruba sedmdesát, údaje se různí) i to, jak poznáme, že máme chřipku (teplota 38 0C a vyšší, únava, bolesti svalů a kloubů). Adjektivum „smrtící“ se přitom v článcích opakuje tak často, že by člověk skoro uvěřil, že jeho dny jsou sečteny. Statisticky je velice pravděpodobné, že pandemie – neboli rozšíření nákazy mezi státy – opravdu propukne, avšak výpočty a odhady nemusí nic znamenat. Doposud vždy se podařilo hrozící infekci udusat hned v prvopočátku. I když ani tohle nemusí mít žádný význam. Chřipkové viry jsou velice variabilní a snadno mutují. Virus ptačí chřipky se zpočátku mohl přenést na člověka jen s odbočkou přes prase. To už dnes neplatí, vše nasvědčuje tomu, že přenos je možný přímo. Logicky je tak možné očekávat obměnu viru tak, že bude přenosný i mezi lidmi, a pokud se ho nepodaří zachytit včas, může se leteckou dopravou rozšířit po celé planetě do 24 hodin. A to nahání strach.

Jedno balení spánku, prosím „Kapitán“ Junek: Miliardy máme, vzhůru na vysokou. FOTO LUDVÍK HRADILEK

Strach z ohrožení se samozřejmě projevil v masové snaze najít alespoň nějakou preventivní ochra-

nu. Hlavní hygienik Michael Vít občany z médií několikrát vyzval, aby něco dělali a nechali se raději očkovat i proti běžné chřipce – že alespoň některá z protilátek „snad může pomoci“ proti ptačí mutaci. Jinak řečeno: čím více bude mít každý z nás protilátek proti různým chřipkovým kmenům, tím lépe bude schopen odolávat případnému nakažení virem chřipky ptačí. A podle Víta pak počet protilátek v těle můžeme zvyšovat pravidelným každoročním očkováním. Pediatrička Hana Nováková, jedna z mála praktických lékařek ochotných pod jménem zveřejnit své postřehy z poslední doby, neskrývá v souvislosti s doporučeným očkováním údiv: „Před dvěma týdny jsem na školení naší odborné společnosti vyslechla naléhavé doporučení očkovat proti chřipce i nejmenší děti. To se nikdy nepraktikovalo. Nejčastějším argumentem proti byl fakt, že dětské tělo musí zvláště v prvních třech letech odolávat velkému náporu jiných vakcín, například proti obrně, záškrtu či žloutence, a že není vhodné ho ještě více zatěžovat. Teď se situace obrátila a odborníci najednou vakcinaci proti chřipce hlasitě doporučují s tím, že i nejmenší kojenci ji snášejí velmi dobře.“ Hledat za touto změnou farmaceutickou lobby se zatím nikdo neodvažuje. A především si málokterý lékař troufne zpochybnit novinku, kterou sice nezná, ale která by mohla pomáhat. Málokterý lékař se také osmělí hodnotit současnou situaci. Obavy mají různé: především z toho, že média budou jejich tvrzení nadsazovat nebo překrucovat. Klasickou ukázkou může být praktička z pražského Starého Města, která souhlasila s rozhovorem o svém náhledu na chřipku teprve po dlouhém ujišťování, že se její jméno opravdu neobjeví v novinách. „Je smutné sledovat, jak lidé vykupují lékárny, utrácejí stovky korun za léky, a pak se pomalu zabíjejí hromadami řízků a čokolády – to když oslavují, jak vyzráli na

Vždy nepřipraven Ptačí chřipka samozřejmě není zdaleka jediná nemoc, která dnešní pozemšťany ohrožuje na životě. Nemálo lidí umírá dokonce i na takzvanou obyčejnou chřipku – například ve Spojených státech „skosí“ kolem sta lidí denně – a třeba taková malárie ročně způsobí milion úmrtí. Jenže proti těmto nemocem máme léky a malárie se navíc našim končinám vyhýbá, proto se jí nijak zvlášť nezabýváme. Ptačí chřipka je jiný strašák. Její virus se stále mění a my nevíme, proti které mutaci vyrobit vakcínu. Takže i když současný virus H5N1 zatím i ve své „domovské“ Asii nakazil jen řádově stovky (přesný údaj podle Světové zdravotnické organizace – WHO – není možné získat) lidí a zhruba sedmdesát jich dosud zemřelo, veřejnost to příliš neuklidňuje: pokud by se totiž opravdu rozjel, hrozí genocidou od 5 až do 150 milionů obyvatel planety. Tento údaj je však třeba brát s rezervou, protože vychází z odhadů WHO, která jej neustále opravuje. Jedno z posledních upřesnění vydané v tiskové zprávě WHO

ptačí chřipku,“ říká lékařka, která se nikdy nenechala preventivně očkovat proti chřipce, přestože patří do tzv. rizikové skupiny lidí: denně je v kontaktu s nemocnými a provádí odběry tzv. biologického materiálu. „Prášky se mají brát jen v nezbytných případech,“ říká. „Po třiceti letech lékařské praxe mohu potvrdit, že zdravé lidské tělo je schopno odbourat většinu chorob samo a navíc – ve Vietnamu izolovali virus ptačí chřipky z tamějšího pacienta, který účinkům léku Tamiflu částečně vzdoruje. Jenže pokud pacient trvá na tom, abych mu ho předepsala, udělám to, i když mám obavy, že to bude k ničemu.“ Skepsi k ptačímu očkování sdílí se svou kolegyní řada lékařů. Podle nich by mohla v prevenci proti mutující chřipce hodně pomoci osvěta. Zvláště v posledních letech jsme si totiž zvykli nepřikládat chřipkovým onemocněním skoro žádnou váhu a často je přecházíme. Když je nejhůř, zůstaneme v posteli jediný den, čímž výrazně zkracujeme dobu, po kterou bychom se měli doma léčit. A nákazu vesele šíříme mezi ostatními lidmi. Jiří Beneš, přednosta Kliniky infekčních nemocí Fakultní nemocnice Na Bulovce, v té souvislosti zmiňuje Japonsko, kde je dobrým zvykem nosit v případě onemocnění chřipkou roušku. U nás se nic podobného ani zdaleka neděje, a přitom právě dodržování základních hygienických pravidel, jako je pravidelné mytí rukou, by podle lékařů mohlo sehrát velice důležitou roli v předcházení i jiným epidemiím, nejen ptačí chřipce. „Nesmíme zapomínat ani na to, že imunita se dá posilovat,“ říká přednosta Beneš, „a že nevyspalý a vystresovaný organismus je k nemocem mnohem náchylnější. Zní to banálně, ale otužování, pravidelný pohyb a odpočinek dělají divy. To myslím zcela vážně.“ Kateřina Mahdalová Autorka je spolupracovnicí Respektu.

dne 30. září se rovnalo 7,4 milionu „v nejlepším případě“. Zda je to celé jenom nafouknutá bublina, nedokážou ani odborníci odhadnout dopředu, proto nám všem nezbývá než doufat, že pandemie nepropukne. „Nejsme připraveni ani na epidemii,“ popisuje situaci ve zdravotnických zařízeních infekcionista Beneš. „Podle velmi hrubého odhadu jsou všechna infekční oddělení v republice schopna v tuto chvíli přijmout řádově stovky lidí. Jenže je dobré si uvědomit, že připravena není žádná země na světě.“ Vypukne-li pandemie, mohou se nemocní umisťovat nejen na infekční oddělení, ale také do několika podzemních nemocnic. Jejich počet a umístění však z bezpečnostních důvodů patří mezi přísně utajované informace. Pak by nejspíš přišla na řadu různá omezení, především zákaz vycházení z domova a s ním spojené uzavírání škol, divadel, biografů a podobně. Lékaři by nás navštěvovali doma. Lékaři také poukázali na to, že u nás není v chodu laboratoř a pracoviště pro lidi s nebezpečnými infekcemi. Náměstek ministerstva zdravotnictví a hlavní hygienik Michael Vít obratem přislíbil, že laboratoř začne fungovat do konce roku.

Q

ČESKÁ REPUBLIKA

RESPEKT 42 V 17.–23. ŘÍJEN 2005

5

Haló noviny pro vládu Po aféře Unipetrol už premiér ví, jaké chce novináře

P

remiér Jiří Paroubek ohlásil, že se po vítězných volbách chystá zavřít ústa nezávislému tisku. To je natolik pozoruhodný program, že stojí za to nahlédnout, proč šéf kabinetu něco takového slibuje a jak to chce provést.

Na Bělehrad! Nejdůležitějším úkolem administrativy této země nejsou rostoucí dluhy, důchodová reforma či hrozba energetické krize. To vše podle šéfa vlády Jiřího Paroubka klidně počká, teď jde totiž především o to zastavit řádění nezodpovědných žurnalistů. „V příštím volebním období bude jeden z prvních zákonů, který uděláme, tiskový zákon, mediální zákon, který tuto zemi vyvede z tzv. balkánského pojetí, kdy si každý může dělat, co chce, bez odpovědnosti, k pojetí médií, která jsou v západní Evropě,“ slíbil premiér. Samozřejmě, že když první muž exekutivy přijde s takto vyhroceným postojem vůči svobodnému tisku, je nutné pátrat, proč se tak stalo. Kdy a pod vlivem jakých zážitků se změnil někdejší „mistr kompromisu“ Paroubek, který do křesla po Stanislavu Grossovi usedal se vstřícným úsměvem a snahou po věcnosti? Z premiérových tištěných reakcí se zdá, že důležitým milníkem byla ostrá mediální kritika, které byl vystaven po svém rozhodnutí poslat policejní těžkooděnce na tančící mládež během letního festivalu CzechTek. A úplný vstup do dnešního konfrontačního kurzu nastal po prvních zprávách médií o podezřelých okolnostech a možné korupci během privatizace petrochemického gigantu Unipetrol. Právě tady Paroubek poprvé charakterizoval český tisk slovy jako „neodpovědnost“, „špína“, a „svinstvo“. Sám Paroubek vyhlášený boj proti „balkánské“ svobodě slova s Unipetrolem nespojuje. Nejdříve tvrdil, že chce změnit tiskový zákon proto, že bulvár urazil jeho ženu a odmítl otisknout reakci. Pak proto, že mu média netisknou jeho články. Potom kvůli tomu, že je na ČSSD „sypána špína pány Steigerwaldy a různými dalšími z Lidových novin, z Mladé fronty“. A naposledy byl konsternován, že mu Lidové noviny odmítly dát rozhovor k autorizaci, což se u po-

litiků nedělá nikde v civilizovaném světě. Žád- jako potřebnou nevidí dokonce ani někteří sociálná z těchto výčitek ovšem jako seriózní důvod ní demokraté. „Mám pocit, že u nás fungují dobře k úvahám o změně tiskového zákona neobstojí. a nemám špatnou zkušenost. Soudy by mohly být Šít tisku svěrací kazajku kvůli excesům bulvár- rychlé, ale nejsem si jistá, jestli se to dá změnit ních novin je nemožné stejně jako vyhrožovat zákonem,“ říká mediální odbornice ČSSD a pomédiím za to, že tisknou komentáře kritizující slankyně Eva Nováková. Premiér s ní prý záležišéfa vlády a jeho stranu. A myštosti kolem médií nekonzultoval. lenka na zákon zaručující poli„Ani v klubu ČSSD, ani v mediální komisi jsme o tom nemluvili.“ tikům automatickou publikaci jejich výplodů je už zcela mimo Kdo ale Paroubkovi může Hlasem vlády se debatu. pomoci, jsou komunisté. Ti stejně jako on slibují „přehodnostávají experti tit postavení médií“ ve svém Zohledni, nebo zhyň z Blesku a Haló současném volebním prograStejně jako premiér nedovede hodmu. Jakým způsobem a jaký je novin. Jsou jejich postoj ke svobodě a naonověrně vysvětlit, proč vlastně pak ke služebnosti sdělovacích změny chce, neříká jasně ani to, pracovití a dokáží prostředků, je známo. Dobře ho jaké mají být a jak jich chce dosáhplnit zadání, ilustruje jejich několik let stanout. „Je to jednoduché – vezmerý návrh do mediálního zákona, me rakouský zákon a promítnepochvaluje si kterým chtěli televizím a rádiím me ho do českých podmínek,“ říká přikázat povinnost pouštět boljen stále dokola premiér. To podle je Paroubkova ševiky do éteru. A měla to zaříParoubka znamená ustavit zvláštředitelka dit kouzelná věta: „Provozovatel ní soudy, které by se přednostně zabývaly „ochranou osobnosti“ vysílání je povinen zohledňotiskového. Premiér a zrychlily by tak možnost uveřejvat reálné postavení politických se chystá změnit nit v novinách odpověď. stran a názorových hnutí..., a to Problém ale spočívá v tom, že zejména s ohledem na počet tiskový zákon, české zákony se od těch rakousjejich voličů či příznivců a zakých téměř neliší. Když jsme který prý tuto zemi stoupení v zastupitelských a výtotiž vstupovali do Evropské unie, konných orgánech.“ vyvede z mediální museli jsme převzít tamní pravidla. „Naše legislativy jsou si velHlavně dobrý žaludek anarchie. mi podobné. Ve světě se tiskové zákony přijímají především kvůli Je to úsměvné, ale premiér ochraně slušných novinářů a ne Paroubek má ke komunisticképolitiků. Představa, že se budou mu pojetí „práce s tiskem“ blízpřijímat přísnější a přísnější zákoko nejen ideově a slovníkem, ale ny, je nesmysl, protože jde o obecnou kulturu,“ i přímo fyzicky. Jedním z význačných přírůstků říká znalec mediálních scén německy mluvících jeho šestičlenného tiskového oddělení na Úřazemí Karel Hvížďala. du vlády je totiž bývalý novinář Haló novin Jiří Ovčáček. Deník Haló noviny je jediným stranicNa politické scéně Paroubkův předvolební kým tiskem v Česku, vydává jej KSČM. Ovčátrhák nadšení nevzbudil. „Náš tiskový zákon je ček tam pracoval jako politický redaktor a parpodle evropského vzoru a já nevidím jediný důvod k jeho změně,“ říká šéf mediální komise sněmov- lamentní zpravodaj. „Chtěl jsem pracovat jako novinář a tam mi to vyhovovalo proto, že jsem ny Jaromír Talíř od koaličních lidovců. „Mě také výrazně levicově zaměřený,“ vysvětluje Ovčámohou tu a tam naštvat média, ale stejně tak mě štvou i někteří politici a nepřijímáme na to spe- ček, proč si vybral právě stranický bulletin. A je pravda, že takové prorůstání názorů s běžným ciální zákon.“ Rozhodně proti je i ODS a změnu

zpravodajstvím by mu jinde zřejmě netolerovali. „Nekazí vám obrázek o České republice nepřátelské, propagandistické kampaně proti Kubě, které u nás podnikají proamerické kruhy?“ ptal se například před časem v rozhovoru s tajemnicí Kubánského svazu žen Soniou Beretervide Dopico. Z Haló novin přešel Jiří Ovčáček do deníku Blesk, odkud jej pak do tiskového týmu premiéra přivedla jeho ředitelka a vládní mluvčí Lucie Orgoníková. „Zaujal mě pracovitostí,“ vysvětluje svůj výběr Orgoníková. „Na obsah článků, které napsal, jsem se nedívala. Nejspíš plnil nějaké zadání.“ Dostat z lidí na tiskovém odboru vlády, podle jakých kritérií se tady vybírají pracovníci, je nemožné. Orgoníková o tom mluvit nechce a její podřízení už vůbec ne. „Bez souhlasu slečny ředitelky s vámi hovořit nemůžeme,“ říká další nový přírůstek týmu, bývalý ředitel Paroubkova tiskového oddělení na ministerstvu pro místní rozvoj a člen ČSSD Oleg Gubin. Zdá se, že ochota plnit „nějaké zadání“ patří ke klíčovým dovednostem, protože z tiskového odboru byli po letech tamního působení vypovězeni všichni, kteří nebyli premiérovi blízcí. Koaliční ministři se k tiskovému odboru nechtějí vyjadřovat, aby dále nekomplikovali vztahy s ČSSD, ale zatímco prý někdejší mluvčí Anna Stárková zastupovala většinou celý kabinet, dnes je tiskové oddělení „detašovaným pracovištěm“ ČSSD a Jiřího Paroubka. Přítomnost bývalého redaktora extremistických novin se z praktického hlediska nemůže přeceňovat, protože jeden člověk má na vládním úřadě omezený vliv cokoli měnit. Nicméně tu jde i o symbolickou rovinu, protože tiskový odbor má být „hlasem“ premiéra a celého kabinetu. Nedostatek citu pro tyto symboly a neobratnost ve výběru spolupracovníků pro média prokázal Jiří Paroubek už při volbě své první vládní mluvčí: na vládu si přivedl mladou redaktorku Blesku, které po pár týdnech srazily vaz nepravdivé údaje v životopise a rozhovor pro magazín MF Dnes, v němž se svěřila, že sice nemluví anglicky, neumí vyčíslit státní rozpočet a nezajímá se o politiku, ale zato plánovala obléknout premiéra do zelenkavé a nasadit mu dietu. Silvie Blechová, Erik Tabery

Q

S Božskou Emou padlo velké tabu Stávka doktorů dosáhla svého. Stavitelka cesty do minulosti je pryč a premiér slíbil další miliardy. Dokonce i reforma je na dohled. Nástup dlouholeté poslankyně a plzeňské internistky Milady Emmerové do vládní funkce loni v létě byl poněkud divoký. Střídání ministrů zdravotnictví tehdy vypadalo mnohem víc jako boj mezi vládou a opozicí než jako pouhé střídání v rámci jedné politické strany (ČSSD). Emmerová hned prohlásila, že se rozhodně nebude ubírat směrem svého předchůdce Jozefa Kubinyiho, který byl odvolán kvůli nedostatečné „věrnosti“ stranickému programu. Nutno dodat k lítosti většiny expertů. Kubinyi vycházel z doporučení Světové banky a začal hledat cesty, jak zlevnit a zprůhlednit systém financovaní. Omezil utrácení (například nákup nových drahých přístrojů), jako první ministr začal mluvit o nutnosti měřit kvalitu lékařské péče a tyto informace nabídnout veřejnosti. Připustil také v Evropě běžnou finanční spoluúčast pacientů. Něco takového je ale v programu ČSSD pořád ještě tabu. Pokud chtěli sociální demokraté ukázat, že nejsou schopni řešit praktické problémy této země, nemohli vybrat lépe. „Božská Ema“ převrátila plány svého stranického kolegy naruby a nalinkovala návrat do osmdesátých let. „Nemůžeme zatížit pacienty, budu radši hledat rezervy uvnitř systému,“ prohlásila. „Kde? To zatím nevím.“ Snažila se zakázat velmi účinný způsob šetření – změnu nemocnic na obchodní organizace, nařídila zdravotním pojišťovnám zcela nereálné zvýšení plateb za lékařské úkony, které je přivedly do ztráty. Emmerová

pracovala na zestátnění nemocnic, likvidaci soukromých zdravotních pojišťoven a soukromých ordinací. „Pouze stát měl v jejích plánech rozhodovat, co, jak a kdo má ve zdravotnictví dělat,“ napsal v Respektu znalec zdravotnických reforem Pavel Vepřek. V bitvě proti hejtmanům o statut nemocnic si neváhala přizvat na pomoc komunisty a na jednu tiskovou konferenci si vzala k ruce současného šéfa bolševiků Vojtěcha Filipa.

Emmerová: Další rezervy si už hledejte sami. FOTO GÜNTER BARTOŠ

Spousta věcí Éra Milady Emmerové je tedy pryč, otázka „co s reformou“ nikoli. V českém zdravotnictví se o ní mluví šest let, existuje několik slibných návrhů (jeden má ODS, další pojišťovny nebo zmíněný exministr Kubinyi), nikdo se do ní ale z gruntu zatím nepustil. Nový ministr nastoupí sedm měsíců před volbami, tedy zcela jistě bez mandátu cokoliv zásadnějšího měnit. Některé důležité věci se budou dít i bez jeho přičinění. Zanedlouho vyprší pětileté smlouvy mezi zdravotními pojišťovnami a nemocnicemi, poliklinikami či ordinacemi. Pojišťovny podle svých slov tyto smlouvy obnoví jen s těmi, kteří léčí dobře a levně. Před pěti lety k tomu kroku nebyla politická vůle, nyní se zdá, že ano. Na slibné cestě je také zrod systému na zveřejňování dat o kvalitě péče, které už nyní mají pojišťovny k dispozici. Tím vším se ušetří peníze.

Dále sněmovna schvaluje injekci 3,8 miliardy korun pro minusové účty zdravotních pojišťoven. To by mělo předejít dalším stávkám. „Pan premiér nám sdělil, že má ještě nějaké rezervy, ale chce po nás záruky, že vložená částka stabilizuje situaci,“ říká Jaromír Gajdáček, ředitel Svazu zdravotních pojišťoven. Spolu s penězi od vlády mají následovat kroky, které pomohou pojišťovnám zkrátit doby plateb soukromým lékařům. Paroubek také pojišťovnám slíbil nulový nárůst zdravotnických nákladů v roce 2006, a tedy i rozpočtovou jistotu. „Doposud nemocnice požádaly v čele s panem Rathem o nějakou sumu a ministerstvo jim ji dalo. To by se teď mělo změnit,“ říká Miroslav Zámečník, ekonom, který se reformou zdravotnictví dlouhodobě zabývá. Na finanční injekci a nulovém navýšení nákladů pro příští rok jako jediném řešení do

voleb se shodují i další důležití účastníci zdravotnické debaty. „Žádné jiné věci se do voleb nepodaří udělat. Systémová reforma, která je třeba, bude následovat až po volbách,“ říká Jozef Kubinyi. Trochu jiný názor zaznívá od horkého kandidáta na pozici ministra Davida Ratha. Podle něj je za deficitem VZP hlavně její špatné hospodaření a špatná kontrola státu. „Je třeba toto hospodaření změnit a jestli tomu nebude management VZP nakloněn, nezbude nic jiného, než uvalit nucenou správu,“ míní Rath. Podle jeho plánu se za osm měsíců do voleb dá v rezortu stihnout ještě spousta věcí. Navrhuje revize hospodaření fakultních nemocnic, zrod systému kontroly kvality zdravotní péče. Eliška Bártová, Jan Kovalík

Q

6

ČESKÁ REPUBLIKA

17.–23. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 42

Konec vizionářů na Broumovsku Je soužití „moderních“ a „tradičních“ Čechů možné?

Aktivista Bergmann: Marnost nad marnost. FOTO GÜNTER BARTOŠ

K

dyž dva misionáři kultury a ekologie přitáhli do zastrčeného koutu Čech mezinárodní umělce i proslulé politiky, psalo se v novinách o úžasném experimentu. Řada lidí odjinud s tichou závistí sledovala, jak se na Broumovsku tančí v kostelích, obnovuje stará tvář krajiny a vztyčují kříže smíření. Teď je s tím vším konec. Misionáři po letech odcházejí, trpce a se zklamanými pocity. A v místě samém vládne nad jejich odchodem špatně utajovaná radost. Jak se to mohlo stát?

Idyla do kříže Náměstím podkrkonošského Trutnova prochází rozpačitý muž s brýlemi a batůžkem na zádech. Očima hledá místo, kam s návštěvou usednout. „Bydlím tu teprve třetí týden, neznám to tu,“ říká omluvně Jan Piňos, ještě nedávno šéf Chráněné krajinné oblasti Broumovsko. „Byla to pro mě velká rána,“ říká na otázku, proč odtamtud odešel. „Pořád se mi honí hlavou výčitky, zda jsem to všechno neměl dělat jinak.“ Někdejší ekologický aktivista a bojovník za záchranu Libkovic Jan Piňos přišel do broumovských Sudet před devíti lety: vyhrál konkurz na vedoucího Správy CHKO. „Vždycky mě to sem vábilo, zdejší krajinu jsem miloval,“ říká Piňos, který chtěl od počátku dělat něco víc než jen státního úředníka. Zajímal se o tamní historii a kulturu. A snažil se, aby lidé získali ke krajině vztah a pečovali o ni nejen pod tlakem zákona, ale sami od sebe. Založil sdružení Tuž se, Broumovsko a podněcoval boj za záchranu nemocnice, jíž hrozilo zrušení. „Místním se začali postupně přidávat. Všichni se zdáli vstřícní a otevřeli nám náruč,“ říká Piňos. Sdružení se pustilo do oprav rozpadlých křížů, obnovy zapomenutých cest, stavělo naučné stezky, založilo komunitní centrum a podobně. Idyla. Do kraje přicházela řada nových lidí, dobrovolníci a nadšenci z Česka i zahraničí. A Piňos se s přáteli pustil do své největší akce – stavby Kříže smíření v místech, kde bylo po válce při vyhnání zdejších rodáků zavražděno 23 německých žen, dětí a starců. V roce 2001 přilákal otevřený a činorodý region k návštěvě tehdejšího prezidenta Václava Havla, předseda Senátu Petr Pithart převzal nad broumovským sdružením záštitu. Později přijel i šéf krajanského sdružení v Německu Berndt Posselt. „Tady ale nastal zlom. Najednou se z našich místních akcí stalo mezinárodní téma,“ říká Piňos. „A i ti, kteří nás do té doby podporovali, najednou znejistěli. Jako by se zalekli té pozornosti, kterou jsme na město strhli, začali závidět a vyčítat, že veškerou slávu za obnovu Broumovska si uzurpujeme my.“ S Piňosem a lidmi kolem něj se nejdříve rozkmotřil místní představitel církve, vikář, který poté, co nedostal oficiální pozvánku z Pražského hradu na setkání s prezidentem během jeho návštěvy Broumova, zamkl klášter, faru i zahradu, které měl prezident navštívit, a odjel mimo město. Po návratu ukončil se sdružením spolupráci a vykázal ho z církevních objektů: s proslulým festivalem moderního umění, který se do té doby odehrával po broumovských kostelech, byl amen. A po návštěvě Posselta došlo z podobných důvodů i ke konfliktu s některými okolními starosty. Broumovská radnice totiž ke stolu s německým hostem přizvala zástupce sdružení, zatímco starosty nechala sedět

v plénu. Dotčení šéfové samospráv se pak společně sešli a začali diskutovat o křivdách, které jim Piňos způsobuje. „Možná jsme udělali chybu, že jsme se pustili do tak velkých aktivit,“ říká Piňos. „Možná jsme měli zůstat při zemi a soustředit se víc na to, aby každý ze vsi dostával pozvánky na křídovém papíře. Měli jsme se více zamyslet a počítat s nedůvěrou, která prostě na venkově a zvlášť v Sudetech je velice silná. Asi jsme to přepálili.“

Rozšířím vám rozhled Po konfliktech s největšími úředními autoritami kraje sdružení ubralo plyn. A postupně se začalo rozkládat i zevnitř – lidé z něj začali odcházet. Přesto spolek udělal ještě jeden pokus. S pomocí známého organizátora kulturních projektů Petra Bergmanna, který se sem v roce 2000 přistěhoval z Prahy, začali přestavovat opuštěný pivovar na velkorysé kulturní centrum celého kraje. „Cílem bylo přilákat turistický ruch, aby tu lidé pobyli delší čas a zalíbilo se jim tu,“ říká Bergmann. „Jenže místní starostové na turistický ruch nevěří, tak to nemělo velkou podporu. Chtěl jsem tím také rozšířit lidem kulturní rozhled.“ Jenže místní lidé na Bergmannovy akce většinou nechodili. Proč? Odrazovala je přílišná a nezvyklá moderna? „Já se snažil i o kompromisy. Zkusil jsem dělat koncerty, které by byly víc pro místní mládež, třeba kapely Sunshine, ale stejně jich moc nepřišlo,“ dodává. „A když jsem se jich ptal, proč nepřišli, tak jsem zjistil, že je nebaví vlastně nic, že bych je na nic nenalákal. Možná na muzikál a ty starší na dechovku. Ale já jsem kulturní aktivista, chci dělat kvalitu a ne se podbízet.“ Se stejným nezájmem místních se Bergmann setkal i při pořádání broumovské literární soutěže. Zatímco z polské strany hranice se přihlásily desítky lidí, z Broumova tři. Posledním hřebíčkem do rakve pak byla roztržka mezi hlavními představiteli „broumovského obrození“: Piňos pohlcený zcela pracovními úkoly kolem projektu evropsky chráně-

Vikář Zeman: Zamknout a zahodit klíč. FOTO GÜNTER BARTOŠ

Úředník Piňos: Asi jsme to přepálili. FOTO GÜNTER BARTOŠ

ných území Natura 2000 neměl na grandiózní „kulturní centrum“ čas a přepracovaní aktivisté začali odpadávat. Projekt pivovaru na přání členů sdružení, kterých je dnes už pouhých sedm, skončil. V částečně opravené budově má dnes sklad zemědělská firma. A Jan Piňos i Petr Bergmann během uplynulého měsíce Broumovsko opustili. „Je to pro mě silná prohra. Dali jsme do pivovaru spoustu milionů, mnoho lidí tam zadarmo dřelo, a nakonec z toho není nic,“ říká Bergmann, který se po létech na venkově vrátil za prací do Prahy. „Odnesl jsem si z toho to, že snažit se o kulturní dění v takovém regionu je marnost, že o to lidé prostě nemají zájem. A moje chyba? Že jsem si vůbec myslel, že by to mohlo jít.“ Jana Piňose pod tlakem místních starostů a podnikatelů vyhodili z postu šéfa CHKO (viz box) a on odešel do nedalekého Trutnova, kam chodí jeho děti do školy. Říci, čemu se bude nyní věnovat, nechce. „Nebojte, ještě o mě uslyšíte,“ říká Piňos tajuplně. Zatímco pan Bergmann cítí chybu na straně místních lidí, případně kolegů ze sdružení, že už nechtěli dál táhnout tak velký projekt, Jan Piňos připouští, že chyba mohla být i na jeho straně. „Šli jsme do toho asi příliš zprudka a místní na to nebyli připraveni. Nejen oni, ale i my. Překročili jsme svoji kapacitu, a to nás spolu s odporem místních autorit udolalo,“ říká Piňos. „Zasáhlo mě to, ale doufám, že nezlomilo.“

Jen pro vyhulence Na Broumovsku vládne po odchodu dvou nepřehlédnutelných osobností a zániku aktivit s nimi spojených zvláštní apatie, možná i trochu pocit zadostiučinění. „Od začátku mi byl Piňos podezřelý, protože mluvil jak kniha, a přišlo mi, že jako šéf CHKO vystupuje příliš aktivisticky. Jako že nám buranům bude říkat, co je kultura a co smíme nebo nesmíme dělat,“ říká Rudolf Pernica (Sdružení nezávislých kandidátů), starosta obce Stárkov, kde postavili 20 domků pro holandské turisty a kde vládlo rozhořčení nad úsilím šéfa CHKO zabránit jim ve stavbě dalších třiceti. „Nechci říci, že jsem rád, že už tu není. Ale musím přiznat, že teď se nám s krajináři mnohem lépe komunikuje a nebude problém dohodnout se s nimi na další stavbě.“ Pan Pernica se byl dokonce kvůli Piňosovi podívat v Libkovicích. „Chtěl jsem vidět, jak dopadly jeho aktivity, než přišel k nám. Viděl jsem tam, že prohrál, že neuspěl. Takže mi bylo jasné, že tady nám nemá co radit,“ říká. „Byl jsem se také podívat na těch akcích, co pořádal, ale to nebylo nic pro místní. Většinu tam tvořili cizinci nebo lidé odjinud. Neměl to dělat tak agresivně.“ Při procházce městem to vypadá, že odchod kulturně-ekologických věrozvěstů a konec jejich akcí nikoho netrápí. „Piňos nám zakázal dělat naše závody, kdy si koupíme starý auta a pak do sebe v lomu narážíme,“ vysvětluje mladík, který si říká Číža. „A Piňosovi vadilo, že přitom z proražených nádrží teče na zem benzin. Tím tady naštval všechny.“ Se zákazem jediné tradiční místní zábavy zvané „autošťouch“ si Piňose spojují i další obyvatelé Broumova. „Do přípravy jsme hodně investovali, měla přijet i televize a on to pak zakáže!“ říká mladý otec sedící s kočárkem na náměstí. „A ty jeho aktivity, které pořádal, byly pro jiné lidi, než jsme my. Jak to říct – pro takové ty avantgardní vyhulence. Tak mi to aspoň říkali kamarádi, já sám jsem tam nikdy nebyl.“

U vikáře, jehož nelibost byla podle vzpomínek aktérů klíčová, je dva dny zamčeno a klepáme marně. „Kdepak, tam se asi nedostanete,“ upozorňuje nás zaměstnanec kláštera. „Pan vikář nepřijímá návštěvy a ani nezvedá telefon.“ Kolemjdoucí starší manželé pak celkem ochotně shrnují, co bylo jim a prý i jejich známým za piňosovské éry trnem v oku: Kříž smíření. „Vyrůstali jsme za války a zažili kvůli Němcům spoustu těžkostí. Neztotožníme se s tím, aby se jim stavěl pomník,“ říkají shodně manželé Petrovi. „Vše, co Piňos a lidé kolem dělali pro zkrášlení města, je dobře. Ale ten Kříž smíření to zkazil. To už bylo příliš.“ Jeden z mála lidí, kteří za sdružením stáli od počátku, byla tehdejší zastupitelka města a dnes jeho starostka Libuše Růčková (ODS). To ona pomohla prosadit pronájem pivovaru, pomáhala organizovat společné akce a podobně. „Připadalo mi výjimečné, co dělají. Založili jiný typ organizace, než jsou ty, které nám tu zůstaly z dob komunismu,“ říká starostka. Ale chválou a smutkem z odchodu dvojice překvapivě šetří. „Měli do toho jít pomaleji,“ říká. „Jak se toho tady málo děje, tak na ně prostě bylo víc vidět. Místní to neoslovilo a ani u ostatních starostů a zastupitelů neměli nikdy moc podporu. Ale víc se mi o tom už nechce mluvit.“ Eliška Bártová

Q

Co si o městském „rozšiřování obzorů“ a venkovském „nezájmu“ myslíte vy? Dá se tenhle příběh zobecnit – a je to vůbec problém? Napište nám na www.respekt.cz.

Na zbláznění Starostové několika obcí kolem Broumova sepsali před dvěma lety společně s podnikateli petici za „nekompromisní a tvrdý zákrok proti současnému vedení CHKO“. Požadovali, aby instituce vedená Piňosem nebránila jejich podnikatelským aktivitám – především stavbám holandských vesniček. Signatářům vadilo především to, že broumovská správa CHKO blokuje změnu územního plánu. Když například chtěli v blízké Polici nad Metují změnit plán ve prospěch stavby rodinných domků a administrativní budovy, CHKO pro tyto stavby v chráněném území požadovala určitá omezení (velikosti, sklonu střech a podobně). To se městu nelíbilo. „My místní tak nevnímáme, že je tu krásná krajina. Potřebujeme se nějak živit a rozvíjet. Piňos ale nikdy neustoupil ani o píď. Doufali jsme proto, že když se změní vedení CHKO, že konečně budeme moci udělat změny územních plánů,“ vysvětloval petici jeden z jejích podporovatelů, starosta Police nad Metují Zdeněk Kadidlo (ODS). Počátkem tohoto roku odvolal nový šéf Správy ochrany přírody Petr Dolejský bez udání důvodů Jana Piňose z vedení CHKO. „Když někdo přijde s hotovým projektem, koupeným pozemkem a na CHKO mu to nepovolí, tak se nedivím, že je z toho investor na zbláznění,“ říká ke svému kroku ředitel Dolejský. „CHKO má sloužit lidem a dohlížet nad dodržováním lhůt a spravovat majetek, ne nařizovat, co kdo má nebo nemá dělat.“

RESPEKT 42 V 17.–23. ŘÍJEN 2005

INZERCE

7

8

EKONOMIKA

–TŘIKRÁT NA OKRAJ Současná Čína, to jsou dva světy. Zatímco ve městech jdou mzdy rychle nahoru, na venkově, kde žije 65 procent obyvatel, si o ledničkách a autech mohou nechat jen zdát. Proč? Půda je státní, a navíc je pravidelně přerozdělována. Rolníci nemají chuť investovat a jejich příjmy jsou nízké.

Čínský venkov, Paroubek sype a drby z Gazpromu To znepokojuje i komunistickou stranu – ústřední výbor prohlásil minulý týden rozšiřující se rozdíl v příjmech mezi městem a venkovem za velké nebezpečí. Co s tím? Čínští komunisté přijali již před dvěma lety zákon, který zajišťuje rolníkům držbu půdy aspoň na třicet let. Jenže většina farmářů o něm vůbec neví, a pokud ano, získání pronájmu je složité a trvá dlouho. Ústřední výbor nechce masivně propagovat pronájem půdy ani omezit státní zásahy, jak to dělá v průmyslu. Čínský venkov byl vždy zdrojem protivládních nepokojů a komunisti mají strach, aby změny nevedly i k politickému aktivismu. Podle stranických plánů se má dalších pět let hlavně „mobilizovat entuziasmus farmářů“. Ještě nikdy nebylo tak špatně. Odkud známe tu větu? Od českých zemědělců, které buď drtí sucho, deště či mráz. Každý rok se něco najde. Letos je to konkurence z okolních zemí Unie (především Polska) a to, že proti svým západoevropským konkurentům mají o třetinu nižší dotace. Pohrozili proto stávkou a premiér Paroubek jim hned přisypal dvě miliardy. Na místě je připomenout pár čísel. Dotace opravdu mají nižší, ale vyvážejí za evropské ceny při nižších nákladech. Na vstupu do Unie vydělali nejvíc ze všech profesních skupin: zatímco před dvěma lety dostali na dotacích 14 miliard korun, loni již 26 miliard (dosáhli také devítimiliardového zisku) a letos je to přes 30 miliard. Příští rok by se i díky Paroubkovi měly dotace vyšplhat ke 40 miliardám. Kdo v tom hledá logiku, zjistí, že žádná není. Nebo možná je – pohrozte Paroubkovi stávkou a máte vyhráno. Kolem ruské polostátní plynárenské společnosti Gazprom se objevila kupa „zaručených“ zvěstí. Ruský stát prý váhá se schválením koupě společnosti Sibněfť čukotského magnáta Romana Abramoviče, do Gazpromu má nastoupit jako konzultant německý exkancléř Gerhard Schröder nebo že v roce 2008 se stane jeho šéfem Vladimír Putin a akcie Gazpromu se budou prodávat na burze. Co je na tom pravdy? Schröder už své angažmá popřel, Putin mlčí jako vždy, nákup Sibněfti je hotová věc a akcie na burze budou. Jak ale připomíná týdeník Economist, ty nejdůležitější otázky – například jestli bude polostátní Gazprom „normálním“ podnikem, nebo nástrojem pro občasné vydírání evropských zemí závislých na jeho dodávkách plynu – zůstanou ještě nějaký čas otevřeny. – MP –, – MH –

Schöder s Putinem: My nic... FOTO PROFIMEDIA CZ

17.–23. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 42

Kdy se kuře nebojí Teorie letošních nobelistů vysvětlují války i šíření rasismu

V

íte, co je to hra na kuře, známá také jako hra na zbabělce? Pokud ne, pak ji raději ani nezkoušejte. Její princip je jednoduchý – proti sobě se rozjedou plnou rychlostí dva automobily a ten, kdo strhne volant jako první (aby se vyhnul srážce), je kuře neboli zbabělec a ten druhý vítěz. Problém hry je v tom, že pokud ani jeden z hráčů volant nestrhne, pak poražení jsou oba – protože jsou mrtví. Za analýzu těchto typů her byl oceněn první z letošních laureátů Nobelovy ceny za ekonomii Thomas Schelling (84). Všiml si totiž, že i v tzv. nekooperativních hrách – jakou je právě hra na kuře – jsou lidé schopni spolupráce. Zjednodušeně řečeno, je příliš málo mrtvých na to, jak často lidé a státy hru na kuře hrají.

Vietnam a ghetta Klíčem k rozluštění této záhady je možnost udělat něco, co zcela jasně potvrdí odhodlání chovat se v budoucnosti tak, jak bylo naznačeno. Například v případě hry na kuře si zablokovat volant. Konkurent pak raději uhne a hru prohraje. Schelling předpokládal, že podobného přesvědčení protivníka lze dosáhnout ve válce demonstrací síly – například skutečným svržením jaderné pumy (proto akceptoval svržení jaderné bomby na Hirošimu, i když říkal, že největším úspěchem bylo, že ji od té doby nikdo nepoužil) nebo postupným zvyšováním nátlaku. Předností druhé možnosti je to, že umožňuje rychle přejít k vyjednávání. Jeho myšlenky vyzkoušeli američtí politici ve Vietnamu – postupnou eskalací konfliktu a stále intenzivnějším bombardováním se snažili přivést severovietnamské protivníky k jednacímu stolu. Jenže právě zde Schellingova teorie zdánlivě nezafungovala – Vietnamci totiž nebrali americkou hrozbu jako dost silnou a opravdovou. Prostě nevěřili, že si Američané – obrazně řečeno – zablokovali volant a chtějí je zničit za cenu jakkoli velkých obětí. Jejich předpoklad se potvrdil a zvítězili. Zajímavé jsou i Schellingovy „civilní“ teorie. Například dokázal praktickými pokusy, že lidé ani ve hrách, které by měly mít naprosto náhodný výsledek, nejednají zcela náhodně. Jsou schopni předvídat zdánlivě neracionální jednání ostatních a zařídit se podle toho. Představte si, že dva lidé jsou každý v jiné místnosti a nemohou se domluvit. Hrají hru, ve které vyhrají, pokud ze čtyř čtverců vyberou ten samý. Výsledek pak závisí na náhodě. Pokud ale obarvíme jeden ze čtverců načerveno, lidé začnou předpokládat, že jejich spoluhráč si také vybírá raději obarvený čtverec, a počet výher vzroste. V roce 1971 pak Schelling matematicky dokázal, že i pouhé minimální předsudky vedou nakonec k sestěhování lidí jedné barvy pleti do ohraničených prostor, a tedy k rasové segregaci a vzniku ghett.

Robert Aumann: Nejlepší je spolupráce, ale zrada má taky něco do sebe. Nebo ne? FOTO PROFIMEDIA CZ

Obecní pastva Druhý oceněný – Robert Aumann (75) – se proslavil analýzami, které vycházely z obdobně slavné hry, jako je kuře – z tzv. „vězňova dilematu“. V něm jsou dva vězni izolováni v celách a každý stojí před rozhodnutím – zradit svého parťáka, nebo nezradit? Pokud zradí a ten druhý nikoli, tak zrádce za spolupráci s policií může dostat nižší trest. Pokud však zradí oba, pak dostanou trest vyšší. Pokud by však oba odmítli výpověď, dostanou se pro nedostatek důkazů na svobodu. Co ale dělat, pokud se nemohou domluvit? Teoreticky je nejlepší zradit, i když tato pro jednotlivce „správná“ a racionální volba, pokud ji využijí oba, přinese kolektivní katastrofu – vyšší trest pro všechny. Jenže v praxi je zrádců, oproti teoretickým předpokladům, málo. Lidé se totiž ocitají v modelu vězňova dilematu se stejnými parťáky často opakovaně po sobě, a to vede ke spolupráci. Pokud někdo zradí v jednom kole, může v druhém kole přijít trest – nikdo už s práskačem nechce spolupracovat a ochotně ho zradí. Výhodné je tedy dlouhodobě mlčet, držet basu a nebýt potrestán. To platí pro obchodní partnery, kde by jeden mohl získat podrazem výhodu na úkor druhého, uživatele obecních pastvin i lesů či pro vojáky v první světové válce. Obecní pastviny, na které každý může vyhnat zdarma svůj dobytek, například fungovaly oproti teoretickým předpokladům po staletí, aniž by se vyčerpaly tím, že na ně vesničané vyženou příliš mnoho krav. Ten, kdo by na ně vyhnal příliš mnoho svého dobytka na úkor ostatních, by byl totiž

Inflace je užitečná Nedávné zvýšení cen v Čechách není špatnou zprávou. Špetka inflace domácí ekonomice jen prospěje. Český statistický úřad oznámil tento měsíc zvýšení inflace na 2,2 procenta. Co to znamená? Nevelkou inflaci – tedy podle většiny ekonomů v podstatě užitečnou věc, proti níž není třeba zasahovat. Taková inflace – řádově mezi 2 a 4 % – nevytváří v ekonomice zmatek, nenutí každý den měnit ceníky a příliš neznehodnocuje úspory. Je lepší než záporná inflace, a dokonce i než nulová inflace. V případě záporné inflace (deflace) se sice úspory v bankách i pod polštářem budou samy od sebe zhodnocovat a ceny zboží budou klesat, ale problém bude s tím, od koho si vypůjčit peníze na podnikání za rozumný úrok. Po příchodu deflace totiž hrozí, že úroky z úvěrů budou jen velice pomalu klesat na odpovídající úroveň, to jest někam k nule anebo do záporu. Každá vypůjčená koruna bude pro dlužníka v průběhu času stále větší zátěží a řada jinak zdravých podniků může zkrachovat. Nebylo by tedy ideální mít nulovou inflaci? Úspory by se neznehodnocovaly, ceny nerostly

a nezvyšovala by se ani zátěž dlužníků. Teoreticky snad, v praxi ale není ani tento nápad dobrý. Stačí si uvědomit, jakým způsobem se inflace měří. Statistici používají tzv. spotřební koš: sledují ceny několika set položek od aut po jahodový džem. U nich pak udělají vážený průměr – zjistí růst jejich cen a vynásobí váhou významu v našich nákupech, tedy podle toho, jaký díl celkových výdajů dané zboží nebo služba zaujímá. Například inflace ceny perlivé minerálky má při výpočtu celkové inflace mírně vyšší váhu než inflace ceny automatické pračky. Pračka sice stojí mnohonásobně více než minerálka, ale minerálku kupujeme o tolik častěji, že má nakonec v našich nákupech vyšší váhu. Zjistit, jak velké části našich výdajů jdou na jahodový džem, osobní auta, opravy bot atd. ale stojí statistiky spoustu peněz a času, a proto takový průzkum dělají jen jednou za několik let. Jenže mezitím se nákupní choutky lidí mění, mimo jiné i kvůli rostoucím cenám. Lidé

následně potrestán – ať již „morálním“ vyloučením z vesnického společenství nebo přímo fyzicky. Stejná teorie vysvětluje, jak mohly nepřátelské jednotky v první fázi první světové války nepřímo spolupracovat. Totiž že vojáci, kteří seděli dlouhé týdny a měsíce v zákopech, bez toho, aby se domluvili, záměrně ostřelovali nesmyslné cíle v pravidelných intervalech tak, aby se protivníkovi nic nestalo, přičemž nepřítel se choval naprosto stejně. V okamžiku, kdy velení pochopilo, co se na frontách děje, začalo jednotky přesouvat a promíchávat, došlo k přerušení opakování stejné situace se stejnými lidmi, a válka se stala opět krvavou.

Mezi obory Zajímavé je, že ke stejným závěrům se ve stejné době a nezávisle na ekonomii dopracovala i evoluční biologie – byť s jinou metodologií a jinými pojmy. Kdyby chtěl být výbor při udělování Nobelovy ceny za ekonomii skutečně spravedlivý, pak měl letos ocenit i někoho třetího – nejlépe biologa nebo vědce na pomezí disciplín, například politologa Roberta Axelroda (65). Ten při svých pokusech zhodnotit úspěšnost různých evolučních strategií pomocí počítačových modelů došel ke stejným výsledkům jako Aumann. Vyšel také z vězňova dilematu a dokázal, že lidem se z dlouhodobého hlediska nejvíce vyplatí spolupráce – byť se schopností trestat zrádce a přes nutnost krátkodobých obětí. Miroslav Zajíček Autor je ekonom.

Q

„utíkají“ od dražších výrobků k jejich levnějším náhražkám. Například když se náhle zdraží pivo, stoupne spotřeba rumu, a rum by měl dostat v nákupním koši větší váhu. Jenže tuto změnu statistici zaznamenají až za několik let. Mezitím stále počítají, že se vypije více dražšího piva a naměří větší inflaci, než jakou ve skutečnosti spotřebitelé pozorují. Proto pouze mírná kladná inflace zaručuje, že skutečná inflace, kterou cítíme ve svých peněženkách, bude zhruba na nule.

Střední cesta Mírná inflace navíc pomáhá udržovat nezaměstnanost na rozumné úrovni. Ocitnou-li se totiž firmy v potížích a potřebují snížit hodnotu peněz vyplácených zaměstnancům, v období mírné inflace to můžou provést tak, že po nějakou dobu prostě platy nezvyšují, takže skutečná hodnota platů díky inflaci postupně samovolně klesá. Naproti tomu při nulové inflaci by firma musela mzdu skutečně snížit, což je pro mnoho zaměstnanců, a zejména pro odborové svazy nepřijatelné. Nulová inflace tak může v ekonomicky vrávorajících firmách vést k propouštění. Jak je vidět, u inflace – stejně jako mnohde jinde – je nejlepší zlatá střední cesta. Tu volí i většina centrálních bank, které udávají svou představu o „dobré“ inflaci. Například Evropská centrální banka chce mít inflaci pod hladinou 2 %, ve Švédsku je to kolem 2,5 % a Česká národní banka se snaží o inflaci v okolí 3 %. Michal Skořepa Autor je ekonom ČNB.

Q

EKONOMIKA

RESPEKT 42 V 17.–23. ŘÍJEN 2005

9

E-vláda přichází. Ale pomalu Zpráva o stavu české byrokracie na počátku 21. století

V

létě 2002 to byla jasná vize: nově nastoupivší ministr informatiky Vladimír Mlynář sliboval, že do konce čtyřletého vládního období bude polovina národa bez problémů zacházet s moderními technologiemi. V dohledné době také prý nebude po úřadech muset běhat člověk, ale pouze dokumenty elektronickou cestou. Jen do léta 2006, tedy do voleb, tak mělo být možno zařídit po internetu čtvrtinu věcí, kvůli nimž musí člověk na úřad – od získání příspěvků na děti po řidičský průkaz.

Internet? To lidi neznají „Člověk již nepůjde na soud vystát frontu na výpis, ale živnostenský úřad si sám zjistí, zda dotyčný má čistý trestní rejstřík,“ popisoval v říjnu 2002 tehdy projednávanou novelu zákona o trestním rejstříku, která umožňovala úřadům přístup do rejstříku přes internet, ministr informatiky Vladimír Mlynář. Ve stejnou dobu ministerstvo financí oznámilo, že od počátku roku 2003 bude možné platit na internetové síti první daně, a ministerstvo práce a sociálních věcí zveřejnilo, že elektronicky lze už žádat o sociální dávky. Uplynuly tři roky a zkoušíme, jak moderní technologie – tedy především vlastnictví elektronického podpisu – zjednodušují život s úřady. Elektronický podpis (v podstatě osobní kód) začala minulý měsíc prodávat Česká pošta za roční poplatek 190 korun. Po jeho koupi chceme zjistit, jestli lze „na dálku“ získat přídavky na děti. „Jste první, kdo se na to ptá,“ říká překvapeně vedoucí odboru státní sociální podpory pro Prahu-západ Hana Endlová s tím, že o této možnosti klienty neinformují, protože je to prakticky zbytečné. „Ten podpis by museli mít všichni členové rodiny a stejně musíte osobně přijít. Ke každé žádosti máte přílohy jako doklad o výši příjmu a ty už elektronicky poslat nelze,“ vysvětluje. Ministerstvo práce a sociálních věcí lakonicky hlásí, že za proběhlé tři roky úřady v celé republice zpracovaly pouhých 300 takových žádostí.

INZERCE

ně okolo padesáti milionů korun. Předtím se totiž miliony papírů, které podnikatelé posílali úřadu doporučeně poštou či nosili osobně, převáděly do elektronické podoby (tedy skenovaly), což u jednoho dokumentu stálo zhruba deset korun. Na další úřady má elektronizace dorazit co nevidět. Od prvního ledna začne platit nový správní řád, který už umožní požádat například o stavební povolení prostřednictvím elektronické pošty. „Budete-li mít Šetřit papírem projekt v elektronické podobě, stavební úřad ho bude muset přijmout,“ říká náměstek ministryně inforStav elektronizace státní správy ale není všude tak tristní. Jsou oblasti, kde již úřady s občany elektro- matiky pro e-government (neboli elektronizaci státní správy) Vladimír Hořejší. nicky komunikují a ti si to pochvaProč ale na některých úřadech lují. Průkopníky jsou ministerstvo elektronické vyřizování agendy funfinancí a Česká správa sociálního Firmám se už guje a jinde ne? Kvůli nedokonazabezpečení. První umožňuje podálým zákonům. Například u rejstříku vat elektronicky daně, druhý zase komunikace trestů jeden zákon sice stanovuje, že evidenci důchodového zabezpečení. lze požádat o elektronický výpis, ale Například finanční úřady loni obdrs úřady další norma – která je přitom závazžely přes 11 tisíc daňových přiznázjednodušuje, ná pro úředníky – jim zatím vyžádání elektronickou cestou, za prvních ní v elektronické podobě nedovoluje. devět měsíců letošního roku je to pak normální občan Výpis tak musí žadatel nosit na úřad téměř dvojnásobek. Počet podniků musí ještě počkat. nadále. „Vše nejde udělat najednou. a občanů, kteří takto daně přiznáNyní už spolu s ministerstvem průvají, je ovšem řádově menší: v drtivé myslu připravujeme novelu zákona většině jde totiž o měsíční vyúčtováo živnostenském podnikání, která by ní daně z přidané hodnoty či silniční úředníkům přímo nařídila pro výpis daně. Pro větší podnikatele či účetní firmy je to přesto citelná úspora. Například společ- si sáhnout,“ říká náměstek Hořejší. Podle něj je nyní nosti, které mají několik desítek aut, musely k daňo- hlavním úkolem ministerstva vytvořit legislativu, která by bezproblémovou elektronickou komunikaci – ať již vému formuláři za každé auto přidávat jednu přílohu občana s úřadem či úřadů mezi sebou – umožnila. – nyní jde vše elektronicky. „Máme zhruba sedmdesát Kdy tedy člověk, který se například přestěhuje, klientů, kvůli kterým chodíme na finanční úřad několikrát týdně. Spočítali jsme si, že nám to ušetří nej- nebude muset změnu adresy hlásit na deset růzméně půl pracovního místa, a to nemluvím o papíru,“ ných úřadů včetně pošty či banky, ale bude mu stačit nahlásit změnu na jednom klíčovém místě – centříká například majitel účetní firmy Jan Ježek. rálním registru (podle představ ministerstva na živLoni začala přes internet pracovat i Česká správa sociálního zabezpečení. Firmy jí mohou elektronic- nostenských úřadech) – a úřady si vše předají? Podle náměstka Hořejšího něco takového nelze předpoky posílat evidenci odpracovaných let jednotlivých zaměstnanců či hlášení o pracovní neschopnosti. kládat dříve než v roce 2012. „Musí na to být zákon Podnikatelé jsou spokojeni a sám úřad ušetří roč- o sdílení dat. Sice ho už připravujeme, ale bude kolem Podobně narazí podnikatel při vyběhávání živnostenského listu. „Ne, výpis z rejstříku trestů si musíte donést, my to elektronicky neumíme,“ říká vedoucí živnostenského referátu stejného úřadu Hana Vyhnalová. Na argument, že by to podle zákona mělo být již přes dva roky možné, krčí rameny: „Bohužel to tak není, zákon to úředníkům neumožňuje.“

něj ještě obrovská veřejná diskuse, co se kdo smí dozvědět,“ předpokládá Hořejší.

Popletené priority Ministerstvo dělá i jiné věci, které spadají pod pojem „elektronizace státní správy“ a které mají usnadnit občanům život. Jednou z nich je například tzv. portál veřejné správy. Z internetové adresy www.portal. gov.cz, kterou ministerstvo za čtyřicet milionů korun ročně provozuje, by mělo být snadné přejít k údajům všech státních úřadů v republice a dostat informace o tom, jak a kde vyřídit jakoukoliv úřední žádost od změny trvalého bydliště po registraci psa. Což o to, občan se na weby jednotlivých institucí dostane, jenže pak často nastanou potíže. „Každá internetová stránka je postavena jinak, člověk se v nich špatně orientuje, spousta věcí je paralelních,“ říká vedoucí odboru informatiky kralupského městského úřadu Eva Vízdalová. Podle vydavatele počítačové literatury a odborníka na informační technologie Jiřího Hlavenky si státní správa vytyčila špatné priority. „S elektronickým podpisem přišla už v roce 2000, dřív než většina evropských států, kdy se ale ještě nedal prakticky využít,“ říká Hlavenka. Podle něj své úsilí měla spíš věnovat na sjednocení portálů českých úřadů. „Každý má jiný systém svých webových stránek. Ministerstvo informatiky místo toho, aby za ty peníze udělalo jednotný mustr, jen na ty stránky odkazuje,“ vysvětluje Hlavenka. Pak teprve mělo přijít elektronické vyřizování žádostí a elektronický podpis. To sice ministerstvo informatiky uznává, ale brání se, že vzniklo až v lednu 2003, kdy už většina portálů existovala. „Nicméně nyní se to snažíme koordinovat,“ reaguje Hořejší. Marek Pokorný

Chcete využívat e-government? Pojďme o tom mluvit na www.respekt.cz.

Q

10

ZAHRANIČÍ

17.–23. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 42

Merkelová staví tým Měsíc po volbách má Německo velkou koalici, ale nemá vládní program

Ř

íká se, že kancelář šéfa německé vlády v centru Berlína, která se rozkládá na ploše 145 m2, patří k největším premiérským úřadovnám v Evropské unii. Přesně měsíc po předčasných volbách do Spolkového sněmu se zdá téměř jisté, že se do ní nastěhuje šéfka konzervativců Angela Merkelová. Jako první kancléřka v německé historii povede velkou koalici křesťanských a sociálních demokratů. Předcházel tomu více než třítýdenní zápas se sociálními demokraty, kteří nechtěli vzhledem k těsnému rozdílu hlasů uznat její kancléřský nárok. Co je však důležitější: dosud není vůbec jasné, o jaký program se bude vláda CDU/CSU a SPD opírat. Je rovněž otázkou, jak se Merkelová vyrovná se zvláštními zákonitostmi, které s sebou spolupráce dvou největších stran v zemi přináší.

Mezi Stoiberem a Münteferingem Za normálních okolností garantuje německá ústava kancléři velmi silné postavení, které spočívá v možnosti určovat hlavní směr vládní politiky. V praxi to znamená, že kancléř si může od svého koaličního partnera v případě potřeby vynutit loajalitu. Ovšem v současné situaci, kdy jsou síly CDU/CSU a SPD v parlamentu v podstatě vyrovnané a kdy byla při rozdělení křesel ve vládě zvolena zásada rovného zastoupení, se jeví jako nemožné, aby Merkelová měla tak silnou pozici. Nepřekvapuje proto, že v podobném duchu se už vyjádřili i dva její největší protihráči v budoucí vládě: na jedné straně šéf SPD Franz Müntefering, který se má stát vicekancléřem a ministrem práce; na straně druhé pak bavorský premiér a předseda křesťanských sociálů Edmund Stoiber jako příští ministr hospodářství. Právě tito dva politici, kteří si mimochodem osobně velmi dobře rozumějí, tak vymezí nejenom manévrovací prostor kancléřky, ale jako zastánci sociálního státu ovlivní i podobu reformní politiky. Už dosavadní sondážní rozhovory ukázaly, že Merkelová nebude schopna plně prosadit žádný z liberálních prvků stranického volebního programu, ať už se týkal snížení daní z příjmů u fyzických osob nebo změn kolektivního vyjednávání o výši mezd. Potvrzuje to i rozdělení rezortů mezi oba koaliční partnery. Všechny oblasti, kterých se budou reformy týkat (zdravotnictví, práce a sociální věci), se ocitnou v rukách ministrů za SPD. Připočteme-li k tomu nominaci sociálního demokrata Peera Steinbrücka, který byl až do letošního května premiérem v Severním Porýní-Vestfálsku, do čela ministerstva financí, dává to tušit, jak výrazný rukopis SPD ponese příští německá vláda. Merkelová se tak svým způsobem ocitne ve velmi podobné situaci, v jaké se nacházel její sociálnědemokratický předchůdce Gerhard Schröder. Odstupující kancléř měl po celých sedm let proti sobě opoziční majoritu v horní komoře parlamentu, což znamenalo, že většina z klíčových vládních předloh doznala nakonec někdy i velmi výrazných

Zavřete oči, přicházím. Frank-Walter Steinmeier udrží Schröderovu kontinuitu. (Přihlíží Doris Schröderová.) FOTO PROFIMEDIA.CZ

změn, které do nich zapracovali konzervativci. Rozdíl se teď projeví snad pouze v tom, že budoucí německá kancléřka bude mít své politické oponenty zastoupeny přímo u oválného kabinetního stolu.

Jak dál s Amerikou Nejtvrdším oříškem pro příští berlínskou vládu možná ale bude shoda na poli zahraniční politiky. Je přitom příznačné, že dosavadní sondážní rozhovory mezi zástupci CDU/CSU a SPD se této problematiky ani nedotkly. Jako fakticky neřešitelná se zdá hlavně otázka, jaký postoj zaujme kabinet vůči Spojeným státům. Křesťanští demokraté před volbami slibovali, že chtějí v případě vítězství normalizovat vztahy s USA. Avšak ani Angela Merkelová, zvláště bude-li chtít za několik let obhájit svůj úřad, nemůže ignorovat fakt, že výrazná část německé společnosti je dnes naladěna silně protiamericky a je navíc v této záležitosti lehce mobilizovatelná. Jisté je, že návrat do starých časů, kdy čerstvě sjednocenému Německu vládl v 90. letech přesvěd-

Ruku na srdce, kopačky na nohy Francie zažila fotbalovou reality show. Imitátor promluvil k národnímu mužstvu coby prezident – a pomohlo to. První říjnový víkend, konkrétně sobota 1. října byl ve Francii očekáván s napětím: národní fotbalový tým hrál ve Švýcarsku klíčové utkání o postup na mistrovství světa. Leč oproti jiným podobným událostem dění v Bernu sledovala nejenom neklidná obec fotbalových fanoušků, ale i nesportovní část Francie. Tu zajímal především oficiální prolog zápasu. Zaujmou hráči během obligátního hraní státní hymny tentýž postoj jako před měsícem při obdobně důležitém utkání v Irsku? Tehdy totiž k úžasu a překvapení televizních komentátorů i diváků francouzští fotbalisté naslouchali Marseillaise jako jeden muž s pravou dlaní na levé části hrudi. Ztoporněli tedy v póze, jež jim v minulosti nebyla nikdy vlastní a kterou naopak v podobné situaci praktikují američtí sportovci i prezidenti, což bývá čas od času ve Francii ironicky komentováno jako přepjatý patriotismus.

Dojali jste mě Na zvídavé otázky novinářů trenér Raymond Domenech po vítězném utkání odpověděl: „Hráči tak reagovali na osobní přání prezidenta republiky, jenž nám těsně před utkáním telefonoval a v duchu utužení vlastenectví mužstvo požádal o toto nevšední gesto.“ Následující den však vyšlo najevo, že hlas hlavy státu napodobil rozhlasový imitátor pořadu Smích a písničky, Gérald Drahan, kterému kapitán mužstva Zinedine Zidane dle zvukového záznamu do sluchátka slíbil: „Ano, pane prezidente, spolehněte se, ruce si na prsa dáme.“ Reakce hráčů na kanadský žertík byla rozporuplná. Mladá generace národního výběru jako Govou, Luyindula či Boumsong vzala celou věc s humorem, kdežto za partu starých veteránů okolo mlčícího kapitána Zidana prohlásil brankář Coupet: „To se nedělá, dělat ze sebe prezidenta. Ještě že jsme v Dublinu neprohráli, jinak bychom

čený Evropan Helmut Kohl, nelze od nové berlínské vlády očekávat ani ve vztahu k Evropské unii. Kancléřka Merkelová bude usilovat o snížení výše německých odvodů do společného rozpočtu, a to tím spíše, že ji k tomu bude tlačit především Edmund Stoiber, který něco takového požadoval už jako bavorský premiér. Stoiberovi bude jistě nahrávat i fakt, že agendy jeho ministerstva budou s největší pravděpodobností rozšířeny i o některé kompetence ve vztahu k EU.

Strážce Schröderova odkazu Hodně bude samozřejmě také záležet na tom, jak se zhostí svého úkolu příští ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier (SPD) a jak se podaří sladit jeho politiku se stanovisky kancléřky, která bude mít zcela určitě vlastní zahraničněpolitické ambice. Z tohoto hlediska se jeví povolání Steinmeiera jako krok do neznáma. Jen pro srovnání: když v roce 1998 přebíral vedení ministerstva zahraničí Joschka Fischer, měl už i jako opoziční předák strany Zelených pověst profilovaného odborníka na zahraniční politiku. Stein-

vypadali jako úplní pitomci.“ Analogicky reagoval i trenér reprezentace Domenech: „Ten člověk má štěstí, že jsme vyhráli. Mohlo to taky skončit u soudu, ale teď už jsme všichni myšlenkami ve Švýcarsku.“ Naopak hlavní zainteresovaná osoba, tehdy kvůli zdravotním problémům hospitalizovaný prezident Chirac, po návratu fotbalistů do Paříže telefonoval jak trenérovi družstva, tak i kapitánu Zidanovi. Po několikaminutovém ujišťování, že je to skutečně on, pátý prezident páté republiky, což měla v případě pochybností potvrdit jeho žena Bernadetta, dublinskou aféru označil za podařený vtip a doslova řekl: „Byl jsem dojat, že jste splnili moje přání, byť jsem to vlastně ani nebyl já.“ Po ztrátě autority v podobě fiaska referenda o euroústavě, ekonomické stagnace a rekordního zadlužení Francie, neměnného počtu nezaměstnaných, rozčarování a opozice ve vlastních stranických řadách musel být momentálně nepopulární prezident očividně spokojen, že ho ještě poslouchají alespoň muži v trenýrkách a s kopačkami.

Kam vlastně s tou rukou Imitátorův žert měl odezvu i v médiích. Na jedné straně mravokárná prohlášení typu: tímto způsobem by se vliv a význam hlavy státu zneužívat neměl. Na což deník Libération připomněl, že jako znevážení funkce prvního ústavního činitele lze spíše vnímat incident, kdy někdejšího prezidenta Françoise Mitterranda při televizním rozhovoru přerušila moderátorka slovy: „Po následující reklamě budeme v debatě pokračovat.“ Veřejnost a větší část sdělovacích prostředků přijaly celou aféru naopak s humorem a spekulo-

meier zatím žádné podobné zkušeností nemá. Jako dlouholetý šéf Schröderova úřadu se nejprve v Hannoveru a později v Berlíně věnoval výlučně domácí politice. Je docela pravděpodobné, že nakonec právě on bude ve vládě velké koalice strážcem Schröderova zahraničněpolitického odkazu se vším, co k tomu patří – počínaje kritickým postojem vůči Spojeným státům až po snahu o vytváření „zvláštních vztahů“ s Putinovým Ruskem. Schröder tady v minulosti zašel hodně daleko a vyvolal hlavně ve střední Evropě a v Pobaltí značné obavy. Odstupující kancléř se nedávno přiznal, že vytvoření velké koalice s křesťanskými demokraty původně preferoval už po svém prvním volebním vítězství v roce 1998. Teď se tato konstelace stane v Německu skutečností. Schröder však bude její počínání sledovat zpovzdálí, popřípadě jako čerstvý politický důchodce komentovat z domovského Hannoveru. Robert Schuster Autor je šéfredaktor Mezinárodní politiky.

Q

valy o tom, kdo by mohl poslušným francouzským fotbalistům zavolat příště. Záhy byl například eliminován vůdce pravicových extremistů Jean-Maria Le Pen, o němž je známo, že mužstvu složenému většinou z barevných Francouzů není příliš nakloněn, a hráčům rovněž dlouhodobě vyčítá, že za zvuků státní hymny ostentativně mlčí nebo Marseillaisu úmyslně pějí falešně. Deník Aujourd’hui zase přišel s konkrétním návrhem: Ať fotbalisté národního mužstva v rámci solidarity s nedávným záchvatem prudké migrény ministra vnitra Nicolase Sarkozyho, kterého opustila žena a navíc byl poprvé předstižen na žebříčku popularity premiérem Dominiquem de Villepinem, vyslechnou hymnu s rukou na čele. Zajímavá byla i diskuse v sarkastickém televizním pořadu Les Guignols: Jak by se hráči zachovali, kdyby jim ministryně obrany Michele Alliot-Marie rozkázala, aby při Marseillaise zaujali postoj adekvátní tomu, kterým svými těly vytvářejí obrannou zeď v okamžiku přímého kopu? Celá kauza se proto zákonitě opět rozvířila těsně před utkáním ve Švýcarsku, poté co noviny, například deník Le Parisien, přinesly zprávu, že v předvečer zápasu fotbalisté za zavřenými dveřmi rokovali, jakou zvolí pozici během státní hymny. Napjaté očekávání veřejnosti tak balancovalo mezi dvěma póly – budou mít mladí milionáři smysl pro humor, anebo se projeví jako upjatí profesionálové? V Bernu zvítězila druhá varianta a francouzské národní mužstvo, objímající se oproti Dublinu tradičně jako jeden muž okolo beder, pouze remízovalo. Jaroslav Formánek, Paříž Autor je spisovatel.

Q

ZAHRANIČÍ

RESPEKT 42 V 17.–23. ŘÍJEN 2005

11

Pomáhat, když je zle Zemětřesení na nejnebezpečnějším místě na světě probudilo solidaritu

Z

emětřesení v severním Pákistánu si vyžádalo přes čtyřicet tisíc obětí. Na tom bohužel není nic výjimečného, přírodní katastrofy se odehrávají ve vlastním rytmu, který nikdo ovlivnit nedokáže. Zajímavější je ale lokalita tragédie. Nejvíce škod totiž napáchala v Kašmíru, regionu, který americký prezident Bill Clinton svého času nazval nejnebezpečnějším místem na světě. Zasáhla i Afghánistán, kde vláda stále bojuje se zbytky tálibů, a také pákistánsko-afghánské pohraničí, kde se podle všeho stále skrývá Usáma bin Ládin s kruhem svých nejvěrnějších. Nechtěně tak připomněla zdánlivě pozapomenutou historii. Zároveň však ukázala, jak tuto historii překonávat. Solidarita s oběťmi neštěstí totiž sbližuje zarputilé nepřátele, kteří se mezi sebou více než půlstoletí hádají právě o Kašmír.

Mahárádžovi plán nevyšel Zemětřesení zasáhlo oblast od afghánského Džalálábádu až po indický Šrínagar, na ose sever–jih pak od hranic čínského Ujgurska až po nížinu Indu. V dávné minulosti to byla těžce přístupná oblast nezávislých horských království, která sice čas od času vyplenili různí dobyvatelé, neměli však síly ani zájem tu udržet svou moc. Dlouhodobý zájem ovšem projevovali islámští misionáři, kteří sem přicházeli v 11. až 16. století z Afghánistánu, Persie i Arábie. Vzhledem k této různorodosti tu najdete vyznavače všech tří hlavních směrů islámu, sunnity, šíity i ismaility. Mezi sebou se nijak zvlášť rádi nemají a napětí několikrát vyústilo i do otevřených střetů; v roce 1988 zahynulo při oslavách konce ramadánu v Gilgitu kolem sta lidí. Islám také postupně vytlačil buddhismus, ne však hinduismus, jehož vyznavači žijí hlavně ve východní části, náležející Indii. Vzhledem ke své poloze byl dnešní sever Pákistánu předmětem britsko-ruských mocenských her o Střední Asii. V roce 1846 Britové vybojovali vítěznou válku nad Sikhy, spojili Ladákh, Gilgit, Baltistán a Kašmír do jednoho celku, pojmenovali ho Džammú a Kašmír a prodali za 750 000 liber mahárádžovi Ghulábu Singhovi. Výsledkem byl vazalský stát jako nárazníkové pásmo proti Rusku, který se později stal součástí Britské Indie. Pod správou dynastie Dogra vydržel Kašmír 101 let – do rozdělení kolonie na muslimskou (Pákistán) a nemuslimskou část (Indie). Do této doby se datují kořeny současných problémů.

V srpnu 1947 se mahárádža Hari Singh nechtěl přičlenit k jedné ani druhé straně v naději, že dosáhne nezávislosti. Místo toho však musel čelit nájezdům diverzantů z Pákistánu, a tak požádal o ochranu Indii. Ta Kašmír okamžitě obsadila a výsledkem byla přes rok trvající válka. Pákistán byl o něco silnější a v lednu 1949 se díky prostřednictví OSN obě armády zastavily na linii dočasného příměří (cease-fire line). Kašmír rozděluje dodnes, jen ji po třetí indicko-pákistánské válce v roce 1972 dohoda ze Simly přejmenovala na Linii kontroly (Line of Control).

Bratři z divokého západu Pákistánskému Kašmíru přinesla v roce 1980 turisty, zboží a prosperitu Karakoram Highway, silniční spojnice s Čínou budovaná dvacet let. To ale neplatí o vzdálenějších oblastech severního Pákistánu. Území na západ, v blízkosti Durandovy linie, volně průchodné hranice mezi Afghánistánem a Pákistánem, se administrativně nazývá Severozápadní pohraniční provincií (NWFP). V roce 2002 tu ve volbách zvítězili islamisté a zavedli zákony po vzoru afghánského Tálibánu, například zákaz her a hudby na veřejných místech. Tady zřejmě po útěku z obklíčených jeskyní Tora Bora našel útočiště Usáma bin Ládin a zbytky jeho skupiny, za rok po pádu Tálibánu tu pákistánská policie spolu s americkou CIA zatkly 380 podezřelých radikálů. Výrok předsedy koalice islámských stran Munawwara Hassana vypovídá nejen o náladě v provincii, ale také o svobodě slova v zemi, kde se k moci dostal vojenským pučem generál od výsadkářů Parvíz Mušaraf: „Lidé z Tálibánu a al-Káidy jsou našimi bratry. Ať Usáma bin Ládin nebo mula Umar, nikoho bez důvodu nevydáme, naše vláda bude rozhodovat podle zásad Koránu a Sunny, a ne podle přání Američanů.“ Nálady divokého pákistánského západu se pak odrážejí i v poměrně svobodomyslném Kašmíru, kde tvoří muslimové dvě třetiny obyvatelstva a zdaleka nejsou tak radikální. Nejhorlivějšími bojovníky za muslimský, a tedy pákistánský Kašmír jsou totiž ne až tak Kašmířané, ale spíše dobrovolníci z ostatních částí země a ciziny. Ačkoli na obou stranách linie příměří stojí celkem asi milion vojáků pravidelných armád, jejich přítomnost má za následek jen občasné přestřelky. Válka v posledních letech získala guerillovou podobu, a to zásluhou islámských radikálních

skupin jako Harakat-e Mudžahedín a Laškar-e Taiba, které za podpory pákistánské tajné služby ISI posílají bojovníky do indické části Kašmíru. Odpovědí indických bezpečnostních složek jsou represe proti kašmírským muslimům, podle zpráv Human Rights Watch je mučení běžné. Od začátku devadesátých let si válka o Kašmír vyžádala až 66 000 životů.

Neštěstí usmiřuje Nicméně pohroma dokáže usmířit i největší nepřátele. Snižování napětí mezi sousedy, kteří si kvůli vzájemnému strašení pořídili i jaderné zbraně, odstartovalo rovněž zemětřesení. Když se 26. ledna 2001 zatřásla země v indickém Gudžarátu, byl Mušaraf mezi prvními, kdo Dillí kondolovali. Následovaly symbolické tři lety se stany a dekami a 5. února mezi sebou hlavy obou zemí poprvé v historii hovořily po telefonu. Od té doby se vzájemné vztahy pohybují po sinusoidě, ale s tendencí ke zlepšení. Letos v dubnu navštívil Mušaraf Dillí a výsledkem setkání s indickým premiérem Manmohanem Singhem bylo prohlášení, že „mír je nezvratný“. I když obě země podepsaly řadu dohod o obchodní spolupráci, autobusovém i vlakovém spojení, ke konsenzu je stále daleko. Pákistán je ochoten přistoupit na sjednocení Kašmíru pod kuratelou OSN či autonomii, ale odmítá Kašmír pod správou Indie. Ta zase chce, aby alespoň část Kašmíru zůstala její součástí. Nevypadá to však beznadějně: prezident Mušaraf loni ustoupil od požadavku celokašmírského referenda (jehož výsledek je vzhledem k muslimské většině předvídatelný) a obě strany podporují demilitarizaci regionu. Vojáci na obou stranách Linie kontroly okamžitě po zemětřesení navázali rádiové spojení a koordinují záchranné aktivity, především lety vrtulníků. Pákistánská strana také rychle vrátila zpátky indického vojína, který v chaosu po katastrofě zabloudil. Důstojníci, které oslovil britský deník The Guardian, to hodnotí jako dosud nevídanou míru spolupráce. Podle indického ministra obrany Pranaba Mukerdžího bude následovat humanitární pomoc. Po ní jsou na řadě vrcholní státníci obou zemí s dalšími návrhy ke kompromisu. Tomáš Vlach Autor působí v agentuře Daroga.

Dvojí Kašmír Kašmír, historický stát, je rozdělen teprve necelých šedesát let mezi Indii a Pákistán. V současné době spravuje Indie kašmírské území o rozloze 101 000 km2, s 10 miliony obyvatel a metropolí Šrínagar. Nárokuje si ale celé teritorium s tím, že zbytek tituluje Pákistánem okupovaný Kašmír (Pakistan Occupied Kashmir, POK). Pákistán kontroluje kašmírské území o rozloze 78 000 km2, se 4 miliony obyvatel a metropolí Muzaffarábád. To nazývá Svobodný Kašmír (Ázád Kašmír, Azad Kashmir), zatímco území pod indickou správou uvádí jako Okupovaný Kašmír, jak v těchto případech velí logika nesmiřitelnosti. Pákistán si ale nenárokuje Kašmír coby nedílnou součást svého státu, nýbrž trvá na svobodném rozhodnutí samotných Kašmířanů. To je ovšem eufemismus až demagogie, neboť při vědomí skutečnosti, že v části spravované Indií žije 65 % muslimů, by jakékoli referendum vyznělo pro Pákistán.

Q

Republikáni do kouta zahnaní Na americké pravici to vře. Rozhádaná parta, navíc s nepopulárním prezidentem, nabízí demokratům šanci získat kontrolu nad Sněmovnou. V Americe narůstá politické pnutí a nejde o tradiční zápas pravice a levice. Jde o pnutí mezi samotnými republikány, kteří přitom ovládají Bílý dům i Kongres. Co se děje? Právě před rokem bouchalo v jejich kruzích jedno šampaňské za druhým. Slavili své další historické vítězství, když vedle obhajoby prezidentského mandátu posílili i svou většinu v Senátu na 55:45. Dnes však stranu sužuje „blbá nálada“, kterou podtrhuje i trvale klesající popularita prezidenta George Bushe. Na popularitě nepřidaly pravici ani osobní problémy, s nimiž se potýkají čelní přestavitelé kongresových republikánů. Jejich sněmovní lídr Tom DeLay musel na svoji funkci rezignovat poté, co ho obvinil texaský státní zástupce, že nelegálně využil finančních darů od velkých korporací ve výši 190 tisíc dolarů na podporu kandidátů ve volbách státního parlamentu, což místní zákony více než sto let zakazují. Prokurátor Ronnie Earle tvrdí: DeLay se dopustil nelegálního praní peněz tím, že finanční příspěvky od jednotlivých donátorů shromáždil pod hlavičkou celoamerického republikánského výboru a odtud následně směřovaly na podporu kampaní texaských kandidátů.

Tom DeLay obětí svého pravidla DeLay, ve Washingtonu známý též pod přezdívkou „Kladivo“ kvůli své schopnosti vynutit si v Kongresu od poslanců vlastní strany železnou

disciplínu, musel opustit svou vedoucí funkci, protože vnitřní regule republikánů mu to přikazovaly. Když před sedmi lety vedl Tom DeLay vnitrostranickou revoltu proti tehdejšímu předsedovi Sněmovny Newtu Gingrichovi, prosadil do jednacího řádu kongresových republikánů, že člen strany obviněný z trestného činu nemůže vykonávat žádnou klíčovou funkci. Nyní tedy jeho vlastní vynález dopadl na jeho hlavu. Současný předseda Sněmovny a blízký DeLayův kamarád Dennis Hastert, jehož do funkce prosadil právě DeLay, se snažil po celý rok tyto regule změkčit, ale zatím bezvýsledně. Přesto DeLayův vliv neklesá, republikáni ve Sněmovně si zatím jeho nástupce zvolit nechystají a Hastert ho využívá ke konzultacím. Navíc DeLay může hovořit o štěstí, že proti němu nevystupuje v zákulisí některý mladý ambiciózní kolega, tak jak on sám kdysi bojoval proti Gingrichovi. Zatím se obviněním na veřejnosti i před kolegy brání tvrzením, že jde o útok demokratů na jeho osobu a další vyšetřování i soud prý potvrdí vykonstruovanost obvinění. Ke klidu ve straně nepřispívají ani problémy Billa Frista, šéfa republikánů v Senátu. Ten je pro změnu vyšetřován, zda náhlý odprodej všech akcií jeho rodinné nemocnice jen několik měsíců před jejím nečekaným krachem nebyl ovlivněn zákulisními informacemi. Kandidát na funkci prvního náměstka ministra spravedlnosti Timothy Flanagan svoji kandidaturu nečekaně minulý víkend stáhl, když

DeLay, zvaný „Kladivo“, musel opustit svou vedoucí funkci. FOTO PROFIMEDIA.CZ

vyšlo najevo, že udržoval neformální a blízké styky s vlivným lobbistou Jackem Abramoffem, který je intenzivně vyšetřován FBI za různé podvody. I tyto zprávy samozřejmě vyvolaly další vlnu kritiky.

Miersová znejisťuje Olej do rozjitřené atmosféry mezi republikány přilil i sám prezident Bush, když na uvolněné místo soudkyně Nejvyššího soudu nominoval svoji právní poradkyni Harriet Miersovou. Tato Bushova volba vyvolala vlnu nesouhlasu u konzervativního křídla Republikánské strany, které Bushovi vyčítá, že promarnil příležitost jmenovat soudce, jehož názory a minulá rozhodnutí by garantovaly jeho názor pro případ, že by se před soudem opět objevila problematika interrupcí. To opravdu lze očekávat. Konzervativní senátor Brownback již

oznámil, že bude hlasovat proti Miersové, i kdyby ho o opak prezident osobně prosil. Američtí konzervativci již odmítají slepě prezidentu Bushovi důvěřovat, i když je k tomu vyzývá a o nominované tvrdí, že za ni může dát ruku do ohně. V minulosti se už několikrát spálili, například v případě soudce Suttera, jehož sice nominoval prezident Reagan, ale který nakonec u soudu hlasuje s liberálním křídlem. Republikáni, přestože vládnou oběma komorám Kongresu, se tedy nacházejí ve složité situaci a jen málokdo ví, jak z ní ven. Za rok se budou konat kongresové volby a rozhádaní republikáni, navíc s nepopulárním prezidentem, nabízejí demokratům ideální šanci získat po 12 letech kontrolu nad Sněmovnou reprezentantů. Michal Sedláček, New York Autor je novinář.

Q

12

SVĚT KOLEM / O KOM SE MLUVÍ

S

érie teroristických útoků v podkavkazském Nalčiku ukázala především jednu věc. Ještě před měsícem, když se bilancovalo výročí přepadu a následného masakru školáků v Beslanu, se zdá-

17.–23. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 42

Liberál se nevzdává Donald Tusk chce zabránit ryze národnímu Polsku

Teror a trest v Nalčiku

B

udou mít celé Polsko pod kontrolou národně a katolicky orientovaní konzervativci, kteří právě zvítězili v parlamentních volbách? Nebo se budou dělit o moc s liberálním prezidentem Donaldem Tuskem? O tom rozhodne druhé kolo prezidentských voleb tuto neděli. Tusk, předseda Občanské platformy (PO), je zosobněním onoho jazýčku na vahách, který budoucí charakter státu určí. Přitom ho ještě před pár měsíci mnozí přemlouvali, aby z prezidentské kandidatury vycouval. Nemá prý šanci ve střetu s výraznými a zkušenějšími protivníky – konzervativcem Lechem Kaczyńským a postkomunistou Włodzimierzem Cimoszewiczem. Poté ale dávaly průzkumy Tuskovi podporu téměř poloviny voličů a reálnou možnost vítězství už v prvním kole. Nakonec získal 36 % a vede jen o tři procenta nad Kaczyńským, což je v jistém smyslu prohrou liberálního kandidáta. Nicméně zůstává horkým favoritem v souboji o post hlavy státu.

Zatím bez zkušeností Ruská jistota se mění v bezmoc. FOTO PROFIMEDIA.CZ

lo, že Putinova tvrdá politika je úspěšná. Vždyť zatímco teroristé vyděsili dvakrát Londýn, Rusko žilo více než rok v klidu. Ale jen do minulého čtvrtku. Do třistatisícového města Nalčik v Kabardinsko-balkarské republice vtrhli ozbrojenci, napadli několik administrativních cílů – úřadovnu ministerstva vnitra, sídlo Federální bezpečnostní služby, vojenské velitelství a policejní stanice – a vzali rukojmí. Prezident Putin zareagoval okamžitě a poslal do Nalčiku vojsko. Podle zpráv BBC vojáci osvobodili řadu rukojmí a přitom zlikvidovali ozbrojence, kteří je střežili. Podle oficiálních údajů přišlo o život přes 100 lidí – 90 ozbrojenců, 20 policistů a 14 civilistů. Policie údajně zadržela 27 útočníků. Agenturní zprávy se nezmiňují o počtu zabitých rukojmí, ale při známém vztahu Kremlu k jejich životům je na místě spíše skepse. K akci se přihlásila Kavkazská fronta, nicméně je připisována Čečenům coby premiéra jejich nového lídra Abdula Chálida Sadulajeva. Politicky to shrnul člen bezpečnostního výboru Státní dumy Gennadij Gudkov: „Události v Nalčiku opět jasně prokázaly bezmoc ruských zvláštních služeb a justičních orgánů, jež jsou samy zasaženy korupcí.“

N

a konferenci britských konzervativců uspěl David Cameron. Je to důležitá zpráva v době, kdy toryové čekají na 6. prosinec, volbu nového předsedy. Tonyho Blaira už nikdo z nich neporazí, neboť na nedávné konferenci labouristů premiér oznámil, že počtvrté (2009) kandidovat nebude. Nicméně konzervativci by po dlouhých

Zazářil tory Cameron

Jak lze vysvětlit tyto zvraty v Tuskově politickém osudu? Na začátku kampaně nikdo příliš nevěřil v možnost jeho úspěchu. „Je to sympatický chlap, ale chybí mu charakter, charisma a píle,“ psal týdeník Wprost. Na pravici byl jasným kandidátem „tvrdý šerif“ a „komunistobijec“ Lech Kaczyński z Práva a spravedlnosti (PiS), který se měl v rozhodujícím boji střetnout s kandidátem postkomunistů. Dokonce i ve vlastní straně měl Tusk slabší pozici než šéf poslaneckého klubu Jan Rokita, který proslul jako vyšetřovatel v parlamentní komisi pro korupční kauzu Rywin. Tusk se nemohl pochlubit žádným podobným úspěchem a ve srovnání s Kaczyńským mu také chyběla zkušenost. I když v 90. letech patřil mezi lídry vládních stran Liberálnědemokratického kongresu a pak Unie svobody, nikdy nepůsobil v exekutivě. Jelikož na jaře zaznamenal 10% skóre, zdálo se, že i nadále zůstane v povědomí veřejnosti především jako nejlepší fotbalista mezi polskými poslanci a atraktivně vypadající, leč neschopný lídr. V následujících měsících se ale opak ukázal pravdou. V boji mezi postkomunisty a příznivci radikální změny politického systému a budování nové, 4. republiky (bratři Kaczyńští) se Tusk postavil do středu spektra. Na jedné straně spolu s konzervativci odsuzoval oligarchický způsob vládnutí levice, na druhé opakoval, že 3. republiku (od roku 1989)

nemůžeme zavrhovat celou, že jen vyžaduje „ozdravení“. Podle komentátorů to byl riskantní krok, ale právě díky němu se Tusk stal favoritem.

Člověk s principy S hlavním protikandidátem Kaczyńským ho spojuje důraz na transparentnost a poctivost v politickém životě. To napovídá už Tuskovo volební heslo: „Člověk s principy.“ Tusk tvrdí, že první zákon, který po zvolení navrhne, se bude týkat zpřísnění trestů pro politiky a zrušení jakýchkoli privilegií lidí u moci, včetně poslanecké imunity. Další odpovědí na éru vlády levice plnou afér má být úplné zveřejnění archivu komunistických tajných služeb. Zde se však názory obou pravicových kandidátů rozcházejí – zatímco Kaczyński chce přísné zúčtování s minulostí a úplnou dekomunizaci, Tusk se odmítá tolik vracet do minulosti: „Jestliže se vůz zvaný Polsko zastavil v blátě, já ho chci tlačit kupředu, zatímco Lech Kaczyński hodlá hlavně zjišťovat, zda je vinen kůň nebo vozka anebo prasklá oj,“ říká v narážce na program svého protikandidáta, který obsahuje mj. plán vzniku „superkomise“ Pravdy a spravedlnosti pro vypořádání se se všemi aférami posledních let. Na dekomunizaci je už podle Tuska příliš pozdě a navíc „nehodlá být prezidentem, který by nějaké skupiny obyvatel vylučoval“. Hesla typu „dívat se do budoucnosti, nikoli do minulosti“ nebo „prezident všech Poláků“ občané 3. republiky už ale dobře znají. Podobně totiž získával voliče odstupující prezident Aleksander Kwaśniewski. Je to svým způsobem paradox – Tusk Kwasniewského často kritizuje a považuje za součást skupiny, která zodpovídá za současný stav země. Nelze však popřít, že svou kampaní mnohdy kopíruje styl Kwaśniewského, který se před deseti lety stejným způsobem vymezoval proti Lechu Walęsovi. Sociolog Andrzej Rychard tvrdí: „Bratři Kaczyńští jsou spojováni s agresivním, konfrontačním stylem. Tusk naopak vytváří dojem umírněnosti a schopnosti kompromisu.“ Dokonce sám Kwaśniewski přiznal, že volba Tuska bude znamenat „kontinuitu jistého způsobu chování v prezidentském úřadě“, a – zatím nepřímo – podpořil kandidáta Platformy před druhým kolem voleb. Tuskova umírněnost ve srovnání s tvrdým antikomunismem a konzervativismem Kaczyńských je také příčinou dalšího paradoxního jevu: vedle podnikatelů a mladých totiž kandidáta Platformy výrazně podpořili i bývalí voliči postkomunistů.

Podobným způsobem se liberální kandidát vymezuje proti Kaczyńskému i v oblasti zahraniční politiky, kde se opět profiluje jako člověk, jehož působení „nebude ohrožením pro mezinárodní postavení Polska“. V narážce na protiruskou a protiněmeckou rétoriku konzervativců mluví o nutnosti dobrých vztahů se sousedy, nezatížených „zbytečným radikalismem“, aniž by však rezignoval například na podporu demokratických hnutí na Ukrajině a v Bělorusku. Zatímco ve volebních spotech Kaczyńského se kandidát objevuje často na pozadí státního znaku, v případě Tuska na obrazovkách uvidíme i vlajku EU. Lídr Platformy na jedné straně mluví o potřebě „silného a sebevědomého Polska“, na druhé se však pozitivně vyjadřuje o prohlubování evropské integrace.

Symbolem proměny Tuskův image spojuje dynamismus, otevření se vůči Evropě a svobodu podnikání s přístupem přísného strážce morálky ve veřejném životě. Má být alternativou jak pro zkorumpovanou levici, tak euroskeptickou a sociálně populistickou pozici bratrů Kaczyńských. Tento mix mu zajistil podporu obyvatel velkých měst, studentů a voličů s vyšším vzděláním. Tusk se stal kandidátem s „moderní vizí Polska“ jako sebevědomého člena Evropské unie a země s velkým ekonomickým potenciálem, k jehož plnému využití je třeba uzdravit politiku a liberalizovat ekonomiku. Jak tedy vysvětlit nečekaně malý rozdíl mezi Tuskem a Kaczyńským po prvním kole voleb? V televizních reklamních spotech jsme viděli Tuska-mladého člena protikomunistické opozice a člověka, který se musel během válečného stavu v 80. letech živit jako obyčejný dělník. Pak už se objevoval současný prezidentský kandidát, který sliboval ozdravení veřejného života v zemi. Tuskovi protivníci však poukazovali na skutečnost, že v tomto obraze chybí Tusk-politik z 90. let, který byl i lídrem Liberálnědemokratického kongresu, strany, jíž se přezdívalo „liberálové-aferálové“. Terčem útoku se také staly časté proměny názorů kandidáta Platformy. Příznivci Kaczyńského připomínají, že na začátku 90. let se Tusk aktivně podílel na zrušení lustračního zákona, zatímco nyní vystupuje jako příznivec zveřejnění archivů tajné policie. Stejně tak změnil v poslední době svůj liberální pohled na etické otázky typu interrupcí nebo svazků homosexuálů, v nichž se teď příliš neliší od svého konzervativního protikandidáta. V tomto ohledu mu bylo dokonce vyčteno, že uzavřel církevní sňatek až po 27 letech manželství a těsně před začátkem volební kampaně. Tusk v posledních dnech před volbami sám poškodil svůj image umírněného kandidáta „všech Poláků“, když ostře zaútočil na Kaczyńského a obvinil ho ze spojenectví s některými extremistickými silami, jako je populistická strana Sebeobrana či katolickonacionalistická rozhlasová stanice Radio Marie. Slabé výsledky lídra Platformy ve venkovských oblastech na jihu a východě země dosvědčují, že si tím mohl znepřátelit tradičně založené katolické voličstvo. Podle sociologů je popularita Tuska postavena na tom, že nabídl Polákům východisko z nekonečného střetávání mezi postkomunistickým establishmentem a národní pravicí vycházející z tradic Solidarity. Tusk se tak může stát symbolem proměny modernizující se polské společnosti, pro kterou už není toto historické dělení ústřední otázkou. Maciej Ruczaj Autor studuje politologii a mezinárodní vztahy na FSV UK v Praze. Q

– zatím osmi – letech v opozici chtěli porazit alespoň blairismus. A právě pro tento úkol může být Cameron vhodným kandidátem. Ve čtvrtek, v den osmdesátin Margaret Thatcherové, oslavil teprve 39. narozeniny. Párty u „železné Lady“ se podle tisku nezúčastnil prý proto, že na potenciálního lídra konzervativců představuje příliš velké změny a připomíná spíše mladého Blaira. Též politicky bojuje jeho zbraněmi – zabývá se oblastmi vzdělání a reformy zdravotního systému. Podle zářijového průzkumu BBC by si Britové přáli vidět v pozici Blairova soka spíše zkušeného Kennetha Clarka (65), jenže na konferenci v Blackpoolu zazářil právě Cameron coby neokoukaný politik. Dva finalisty pro volbu lídra ovšem určí stranické primárky, a pak teprve rozhodnou o novém předsedovi řadoví toryové v hlasování. Jisté je zatím tolik, že po třech volebních porážkách za sebou zvolí někoho s příklonem v Evropě, ať už se bude jmenovat Clarke nebo Cameron. Zbyněk Petráček

Donald Tusk Narozen 22. dubna 1957 v kašubské rodině (slovanská etnická menšina) v Gdaňsku. Jako student historie spoluzakládal nezávislý studentský svaz a navázal styky s nezávislými odbory; 1980 – dokončil studia, stal se iniciátorem a jedním z lídrů Nezávislého svazu polských studentů; 1981 – po vyhlášení výjimečného stavu vydává podzemní tisk, rodinu živí jako „průmyslový horolezec“ na výškových stavbách; 1988 – organizátorem stávek a jedním z opozičních lídrů v Gdaňsku, zakládá Kongres liberálů, z něhož později vznikne Liberálnědemokratický kongres; 1991 – předsedou Liberálnědemokratického kongresu, později, po sloučení s Mazowieckého Demokratickou unií, místopředsedou nástupnické Unie svobody; 2000 – odchází z Unie svobody a zakládá Občanskou platformu (PO); 2003 – předsedou PO; 2005 – kandidátem na prezidenta.

TÉMA

RESPEKT 42 V 17.–23. ŘÍJEN 2005

13

Svobodu pro Leonarda Peltiera Příběh chudé Ameriky

„Nevinnost je ta nejslabší obhajoba. Má jen jeden hlas, který dokola opakuje – já jsem to neudělal.“ Autor těchto slov už téměř třicet let sedí v cele, ačkoli po jeho propuštění volá komisař OSN pro lidská práva, Amnesty International i dalajlama. Nejslavnější politický vězeň USA Leonard Peltier: Spáchal vraždu, nebo jen trpí za to, že se narodil jako indián? Nedávno se objevila nová fakta, která ukazují, že pravdou může být obojí zároveň. Jedno je přitom jisté. Příběh Peltiera a jeho generace dokládá, že Spojené státy dodnes svým původním obyvatelům dluží to, co tak rády vyvážejí do celého světa – spravedlnost.

Bude to na doživotí, Leonarde. O kus dál čeká helikoptéra a pak už jen americké vězení. (Peltier při vydání z Kanady.) FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

se začali organizovat a těch pár, co studovalo nebo sehnalo slušnou práci, vytvořilo elitu, schopnou na rozdíl od kmenových stařešinů dobré orientace ve světě bílých. Vrcholila šedesátá léta a bylo jen otázkou času, kdy indiánská Amerika exploduje. Za jiskru, která uvedla věci do pohybu, bývá považován skok, jímž se urostlý Mohawk jménem Richard Oakes v listopadu roku 1969 vrhl do vod sanfranciského zálivu. Místní indiáni tehdy pořádali symbolický výlet lodí, při němž pozvaným novinářům oznamovali svůj záměr obsadit opuštěný ostrov Alcatraz – podle staré smlouvy si totiž původní obyvatelé Ameriky mohou nárokovat jakoukoli vyklizenou federální půdu. Alcatraz je lákal už od uzavření věznice v roce 1963, tahle podzimní plavba doprovázená zpěvem válečných písní ovšem stejně jako předchozí pokusy měla být jen symbolickou show pro média. Jenže na palubě byl Richard Oakes, ostřílený chlapík, který procestoval Ameriku a jako barman vyslechl stovky zdrcujících historek o indiánské bídě. Spektákl pro novináře už tomuhle otci pěti dětí nestačil. Přelezl zábradlí, skočil do moře a plaval k Alcatrazu. V ledové vodě a vlnách měl co dělat, aby přežil, poselství rázné akce ale vyznělo jasně: půjde to. O pár dnů později už noční mlhou mířily k alcatrazské skále plně obsazené čluny. Indiánská revoluce začala naostro. Okupace Alcatrazu trvala devatenáct měsíců a znamenala zásadní obrat, přestože na první pohled skončila krachem. Zpočátku všechno klapalo. Noví obyvatelé ostrova (hlavně indiánští studenti univerzity) si pod Oakesovým vedením zvolili řídící radu a přátelská atmosféra jim spolu s jednoduchými požadavky – zřídit na ostrově indiánskou univerzitu, muzeum a komunitní centrum – zajistily sympatie médií. Vláda ale odmítla vyjednávat a po měsíci se věci na ostrově zkomplikovaly: začaly hádky, vytrvalý příliv zfetovaných hippies pochroumal morálku, studenty postupně nahradili opilci z indiánských ghett a média čím dál častěji psala o drogách, rvačkách a rozprodávání kovových součástí věznice do sběru. Když po roce a půl nechal prezident Nixon zbytky alcatrazských okupantů vystěhovat policií, neštěkl po nich pes. To, co na první pohled vypadá jako naprosté fiasko, byl ale ve skutečnosti velký úspěch původních obyvatel Ameriky. Pozdvižení kolem Alcatrazu pohnulo veřejným míněním a vláda definitivně poslala k ledu politiku asimilace. A hlavně – na skále u San Francisca se znovuzrodilo vědomí, že i američtí indiáni mohou aktivně bojovat za svou lepší situaci.

Dva zločiny

Indiánská revoluce je tu. Tentokrát naostro. (Jižní Dakota, 1973.) FOTO PROFIMEDIA.CZ / CORBIS

T

akovou demonstraci Washington ještě nezažil. Ve slunečném prosincovém dni roku 2000 procházejí před Bílým domem stovky mužů v černých kabátech, oblecích a slunečních brýlích. Mlčky nesou transparent s nápisem „Nikdy nezapomeneme“ a velké fotografie dvou svých kolegů Rona Williamse a Jacka Colera. K mohutnému protestu přimělo agenty Federálního úřadu pro vyšetřování (FBI) rozhlasové interview dosluhujícího prezidenta USA Billa Clintona, v němž se nechal slyšet, že zváží milost pro muže odsouzeného za vraždu zmíněné dvojice. Bílý dům se po průvodu agentů na čas odmlčel a pak milost zamítl. Přitom se volání „Osvoboďte Leonarda Peltiera“ ozývá od počátku jeho případu a dnes jednašedesátiletý vězeň postupně získal na svou stranu mnoho významných příznivců. Nositele Nobelovy ceny míru Nelsona Mandelu, tibetského duchovního vůdce, Evropský parlament, americké soudce i politiky a kulturní celebrity jako Roberta Redforda, Madonnu nebo Kurta Vonneguta. Návdavkem pak miliony lidí, kteří dodnes podepsali protestní petici. Přestože nelze vyloučit, že Leonard Peltier vraždu spáchal, důkazy, které mu vynesly doživotí, jsou velmi chatrné. Proto se z vězně číslo #89637-132 stal symbol. Symbol letité nespravedlnosti americ-

kých úřadů vůči původním obyvatelům, i symbol vzdoru proti ní.

Ten ostrov je náš Výstřely, které před třiceti lety ukončily životy agentů Williamse a Colera, nepadly náhodou, ale vedla k nim dlouhá cesta lemovaná mnoha dramatickými událostmi. Od kapitulace legendárních vůdců Sedícího Býka nebo Geronima na sklonku 19. století žili původní obyvatelé USA převážně v rezervacích, vytlačeni na neúrodnou půdu, odkázáni na mizivé vládní příděly potravin, sužovaní civilizačními nemocemi a alkoholismem. Po druhé světové válce si ale federální administrativa uvědomila, že izolované rezervace navzdory bídě dál fungují jako centra původní kultury. Zrodil se nový plán: rezervace zrušit a přesídlit indiány do měst, kde se zcela asimilují. Nedopadlo to nejlíp. Třicet pět tisíc mužů a žen, kteří během osmi let fungování „politiky terminace a relokace“ opustili své domovy, skončilo většinou bez práce i důstojného bydlení v barech indiánských ghett. Vládní plán zkrachoval a navíc se pomalu začal obracet proti svým stvořitelům. Tihle „urban Indians“ vytvořili nejen slušný sociální problém, ale také nové hnutí. Nebylo už důležité, kdo je z jakého kmene, společná angličtina i vyděděnecký úděl nahradily někdejší řevnivost. Městští indiáni

Leonard Peltier prožil typické dětství indiánské rezervace na přelomu 40. a 50. let: bydlel ve srubu bez vody a elektřiny, odmala pomáhal rodině sbírat brambory na plantážích, nosil vodu z daleké studny, štípal dříví na zátop. Když mu bylo šest, rodina se na čas přesunula za sezónní prací mimo rezervaci, kde zažil první srážku se světem bělochů. Jednou na procházce prý narazil na trojici kluků, kteří na něj začali házet kameny a křičet: „Bež domů, špinavej indiáne.“ Peltier palbu opětoval a naneštěstí se trefil. Jeden z kluků padl k zemi, krev se mu řinula po tváři a řval na celé kolo. Leonard utíkal domů a usilovně se modlil, ať chlapec přežije ve zdraví. K domku za chvíli přijela posměváčkova matka. „Křičela na moji babičku, že je špinavá děvka, a vyhrožovala, že nás všechny dostane do vězení,“ vzpomínal později Peltier. Ještě ten večer se rodina ve strachu sbalila a stěhovala zpátky do Dakoty. Na podobných epizodách si dorůstající mladík utvářel vztah k bílé většině. Násilný odvoz do internátní školy, kde ho ostříhali, dezinfikovali a za každé slovo pronesené v rodné řeči dostal výprask. Hladovění poté, co vláda snížila příděly potravin, aby indiány dostala z rezervací do měst. První zatčení za návštěvu zakázaného náboženského obřadu Sun Dance. „Mluvit svým jazykem byl můj první zločin a praktikovat své náboženství druhý,“ rekapituloval později Leonard. Ve čtrnácti odešel z rezervace, toulal se Amerikou a pracoval jako sezónní dělník nebo opravář aut. A začal se zajímat o politiku. Byla to doba levicových bouří a emancipace menšin, takže po událostech v Alcatrazu, které s nadšením sledoval i Peltier, se na scéně rychle etablovala nová indiánská organizace s dosud nevídaným vlivem – American Indian Movement. Už samotné životopisy zakladatelů budily respekt i zájem bezpečnostních složek. Russel Means, někdejší opilec, drogový dealer, učitel tance a muž, z něhož podle očitých svědků vyzařovalo charisma stejnou intenzitou jako nebezpečí. Clyde Bellecourt, boxer odsouzený za vloupání, který své rozhodnutí zemřít ve vězení hlady na poslední chvíli vyměnil za studium indiánské historie. Dennis Banks, veterán korejské války a lupič, který po dvou odsezených trestech zázrakem našel dobré místo u firmy Honneywell Corporation a začal pomáhat indiánským zkrachovalcům. Tahle skupina třicátníků

14

TÉMA

17.–23. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 42

ping Bulla v červnu 1975 přijíždí na jeho ranč v Pine Ridge skupinka aktivistů. Jsou ozbrojení a je mezi nimi i Leonard Peltier. „Bylo krásné ráno a vzduch byl sladký po noční bouřce,“ vzpomíná na poslední klidné okamžiky svého života. Krátce po probuzení zaslechl palbu. Tábořící indiány totiž znenadání zaskočil vůz přijíždějící po cestě k ranči. Nic nenasvědčovalo tomu, že posádku tvoří FBI, a indiáni měli za to, že uvnitř je bojůvka GOON. Ale bylo to jinak. Agenti Ronald Williams a Jack Coler se na žádost bílého farmáře vydali hledat pachatele na tehdejší poměry poněkud bizarního přečinu – krádeže páru kovbojských bot. Sledování je zavedlo až na soukromý pozemek Jumping Bulla. Vybuchla přestřelka, po jejímž konci zbyli tři mrtví – indián Joe Stuntz a oba federální agenti, které už zraněné kdosi z bezprostřední blízkosti popravil. „Když jsme zjistili, že jsou to agenti FBI, byli jsme v šoku,“ vzpomíná Peltier. „Protože jestli byli mrtví oni, byli jsme mrtví i my.“ Bylo jasné, že smrt agentů si někdo odskáče. Mezi indiány se strhla panika a nastal hromadný úprk.

Milenka na scéně

Vezměte své bratry a jděte do Wounded Knee. Nejchudšího místa Ameriky, kde je v noci slyšet nářek zavražděných. FOTO PROFIMEDIA.CZ

měla dost zkušeností a razance na to, aby dokázala to, co se zatím nikomu nepodařilo – spojit americké indiány napříč kontinentem a pustit se do boje s úřady. „Říkají, že jsme ,noví‘ indiáni, ale my jsme ti staří,“ prohlásil Dennis Banks, „jsme pánové téhle země a přišli jsme vybírat rentu.“

Skalp z Washingtonu Svá silná slova začali tihle mládenci v černých košilích a s dlouhými copy rychle zavádět do praxe. Heslem AIM bylo být všude, kde se indiáni ocitnou v potížích, ať už jde o odmítnuté návštěvníky baru s populárním varováním Indiánům vstup zakázán nebo o oběti policejní či soudní diskriminace. Vůdcové ale věděli, že pokud chtějí věci opravdu měnit, potřebují o sobě dát razantně vědět. „Co máme udělat, aby si nás všimli?“ přemýšlel Russel Means. „Někoho skalpovat?“ Pak dostal lepší nápad. V listopadu 1972 projížděla Amerikou karavana otřískaných automobilů, kličkovala rezervacemi a pomalu se blížila k Washingtonu. AIM, do té doby základna radikálů z městských slumů, se rozhodla získat na svou stranu i tradiční komunity a v předvečer prezidentských voleb, v nichž Richard Nixon obhajoval funkci, uspořádat v metropoli největší srocení amerických indiánů od bitvy u Little Big Hornu. Akce, při níž už nechyběl ani Leonard Peltier, dostala název Stezka porušených smluv a lídři AIM vezli do Bílého domu dvacetibodový soupis požadavků: obnovení tradice uzavírání smluv mezi americkou vládou a suverénními indiánskými národy, omluvu bílé strany za staletí pošlapávání úmluv, navrácení 110 milionů akrů půdy sebrané indiánům. Z morálního hlediska původních obyvatel kontinentu, které evropští přistěhovalci obrali o všechno, šlo o pochopitelné nároky, v praktické rovině americké politiky se ovšem nedalo očekávat splnění více než zlomku z nich. A tak se i stalo: administrativa si nejprve vzala čas na rozmyšlenou a za dva měsíce poslal znovuzvolený prezident Nixon odpověď, že požadavky nemůže přijmout.

Jděte do Wounded Knee Další neúspěch? Jak se to vezme. Tažení napříč USA a titulky na prvních stranách celostátních deníků způsobily, že pověst AIM se rozkřikla a hnutí rychle získávalo další přívržence. Současně se blížilo další, tentokrát už hlavní dějství indiánského obrozeneckého dramatu. Došlo k němu v rezervaci Pine Ridge v Jižní Dakotě, depresivním a dodnes nejchudším místě Spojených států. Začalo to rozsudkem soudu ve městě Custer, kde běloch podezřelý z vraždy lakotského muže vyvázl roku 1972 rozhodnutím bílé poroty s trestem za neúmyslné zabití, přičemž svědka dosvědčujícího úmyslnou vraždu soud odmítl vyslechnout. Rozzuření indiáni vzali soudní budovu útokem a zranili jedenáct policistů. Neuplynul ani měsíc a šéfové AIM spolu s tradičními Lakoty rokovali v rezervaci Pine Ridge, co mohou podniknout. Napětí v rezervaci by se dalo krájet. Kromě střetu s policií tu byl totiž další problém: tradičními indiány nenáviděný šéf rezervace Dick Wilson (míšenec), který jednal s vládou o prodeji nalezišť uranu, zřídil ozbrojené milice nazývané GOON a dosud nevídaným způsobem terorizoval obyvatele, kteří s výprodejem půdy

nesouhlasili. Stařešinové požádali AIM o ochranu a v únoru roku 1973 se konala utajená schůzka pěti medicinmanů s šéfy hnutí Meansem a Banksem. Šlo o historický milník, dosud nedůvěřiví tradicionalisté tu přijali za svou myšlenku, že tahle parta městských rebelů je opravdu nástupcem legendárních bojovníků 19. století. Spiklenci přemýšleli co dělat: taktika obsazení nějakého konkrétního místa se zdála mediálně účinná. Situace ale zároveň vyžadovala opatrnost. Do neklidné rezervace se zdaleka sjížděli policisté a vypadalo to, že další ilegální okupaci budou úřady řešit silou. Kvůli rvačkách s policií, ozbrojování a obsazování cizího majetku se AIM pomalu, ale jistě dostávala na seznam extremistických organizací. Jednání zakončil medicinman a svatý muž Frank Fools Crow. Vstal a řekl Banksovi s Meansem: „Vezměte své bratry a jděte do Wounded Knee. Tam budete pod ochranou.“ Byl to geniální nápad. Neboť jestli se rebelové z AIM mohli někde cítit v bezpečí, tak na vršku u potoka Zraněné koleno. Ochranu jim měli poskytnout nejen duchové 300 siouxských mužů a žen, které tu v roce 1890 brutálně povraždila sedmá kavalerie americké armády, ale také veřejné mínění. V tomhle nejbolavějším symbolu genocidy projde policii každý násilný zákrok proti indiánům mnohem hůř. Návrat sem znamenal jasné gesto, a zároveň minimalizoval riziko. V noci 27. února obsadila skupina tří set Lakotů a členů AIM vesnici (tvořenou katolickým kostelem, muzeem a poštou) a zabarikádovala se v ní. Rebelové chtěli především upozornit na neúnosnou situaci v rezervaci a indiánské Americe vůbec a vyhlásili Wounded Knee za svrchované indiánské území. Do Pine Rigde zamířily obrněné transportéry, desítky agentů FBI a speciálních policejních týmů SWAT, určených pro boj se zvlášť nebezpečným nepřítelem. „Jestli představitel nějaké zahraniční mocnosti – především Spojených států – vstoupí na naše území, bude to považováno za akt války,“ prohlásil provokativně Russel Means na tiskové konferenci.

Změnit jim životní styl Válka opravdu vypukla: přestřelky vojáků s indiány byly na denním pořádku, jeden okupant v nich zemřel a mnoho dalších bylo zraněno. Nicméně pro ozbrojené složky představovalo Wounded Knee – přesně podle předpokladu indiánů – choulostivé téma. Tvrdý zásah by popudil veřejnost, policie tedy místo alespoň neprodyšně uzavřela. Na otázky reportérů, zda zamýšlí rebely vyhladovět, velitel Wayne Colburn odpovídal: „Máme v plánu změnit jejich životní styl.“ Moc se to nedařilo – každou noc se z Wounded Knee proplížilo několik indiánů znalých místní krajiny pro zásoby a obyvatele Knee navíc živila solidarita těch venku. Čerokézský veterán z Vietnamu zorganizoval přelet tří letadel, která obklíčeným Lakotům shodila celkem tunu potravin, a na mnoha místech Ameriky se konaly demonstrace podpory. Vyjednávání mezi AIM a vládou ovšem krachovala podobně jako předtím ve Washingtonu. Těžko se tomu divit: Means s Banksem si jako hlavní požadavek kladli naplnění smlouvy z Fort Lamarie z roku 1868. Americká vláda tehdy zaručila Siouxům rozsáhlé území zahrnující posvátné pohoří Black Hills. Slib vydržel jen pár let, než se v horách našlo

zlato. Pak dorazila federální armáda se zlatokopy v patách a hory si znovu přivlastnili bílí. (Až Nejvyšší soud v roce 1980 rozhodl, že ilegálně, a přiznal indiánům finanční kompenzaci ve výši 100 milionů dolarů. Odmítli ji a dodnes trvají na vrácení území.) Tuhle nejslavnější blamáž v indiánských dějinách lze samozřejmě v podmínkách druhé poloviny 20. století obtížně napravit, protože v rozsáhlém pohoří žije početná bělošská populace. Při uzavírání příměří, kterým okupace Wounded Knee po 71 dnech skončila, se proto vláda jen mlhavě uvolila, že „přehodnotí smlouvy a stav indiánských záležitostí“. Její skutečný plán byl ovšem docela jiný.

Unavit a postřílet Leonard Peltier na rozdíl od předchozích akcí ve Wounded Knee chyběl, protože čekal v Milwaukee na soud za pokus o vraždu (z procesu vyšel jako nevinný). Do té doby jen pěšák indiánského hnutí měl sehrát hlavní roli v jeho závěru. Slavné dny AIM byly totiž sečteny a čekala ho temná dohra. V roce 1973 už v FBI nikdo nepochyboval, že indiánské extremisty je potřeba zlikvidovat. Strategie byla od začátku stejná: živelné hnutí bez jasné struktury a programu nejlépe rozloží vytrvalé a únavné pronásledování, které přinese vnitřní spory. Za okupaci Wounded Knee vznesla FBI neuvěřitelných 540 obvinění z řady vážných trestných činů, takže aktivisté buď prchali před zatykačem, nebo se trmáceli po soudech. Tahle taktika spolu s nasazením udavačů (nejbližší spolupracovník Dennise Bankse i jeho milenka byli informátoři FBI) zapálené aktivisty brzy proměnila v unavené paranoiky. Situaci v Pine Ridge slavná bitva o Wounded Knee ani trochu nepomohla. Obyvatele dál trýznila vláda předáka Richarda Wilsona, jehož čím dál divočejší milice GOON, složené z loajálních indiánů, prý – jak tvrdili aktivisté hnutí – cvičila a vyzbrojovala FBI. Situace v rezervaci se blížila občanské válce. Desítky členů nebo sympatizantů AIM či jejich příbuzných umřely během tří let násilnou smrtí, přes tři stovky dalších byly zraněny při napadení nebo znásilněny. Občas někomu selžou brzdy u auta nebo shoří dům. „Snad každý tu měl pistoli. GOON dusili lidi, střílelo se i na děti. A FBI s tím nedělala vůbec nic,“ vzpomínala na přelomu tisíciletí žena jménem Candy, která se i po dlouhé době bála říct novinářům své celé jméno. Zapadlá rezervace se počtem vražd rázem vyšvihla na federální špičku – tradičně nejhorší Detroit se svými 20 mordy na 100 000 obyvatel mohl Pine Ridge jejích tehdejších třiašedesát ročních vražd (na celkových 30 000 obyvatel) opravdu závidět. Jen mizivý zlomek zločinů úřady vyšetří a tresty pro pachatele také nejsou nijak závratné, například člen Wilsonových milicí Irby Handem dostal za umlácení aktivisty pětileté vězení, propuštěn byl po třech letech. Ilustrativní pro péči, jakou federální vyšetřovatelé vraždám aktivistů věnují, je případ oblíbené členky AIM Anny Mae Aquash. Washingtonský koroner W. A. Brown při pitvě jejího těla konstatuje přirozenou příčinu smrti bez cizího zavinění, a až když jsou po protestech indiánů ostatky exhumovány a podrobeny nové pitvě, všimne si, že Anna Mae má také prostřelenou hlavu. V atmosféře občanské války tradiční lakotští stařešinové často žádají AIM o ochranu, protože se bojí útoků milice. Tak po prosbě rodiny Harryho Jum-

Leonard Peltier, jehož vyšetřovatelé označili za jednoho ze tří podezřelých, uprchl do Kanady, a to se mu nakonec nevyplatilo. Zbylé dva podezřelé totiž policie pochytala, a protože soud je pak pro nedostatek důkazů osvobodil, zůstal jediný údajný pachatel. Přitom důkazy proti Peltierovi jsou v zásadě podobné jako proti zmíněné dvojici: žádné přímé svědectví o vraždě, jen výpovědi svědků, že dotyční měli zbraň, kterou v přestřelce použili. To by samozřejmě nepřesvědčilo kanadskou vládu, že je třeba Peltiera vydat, takže FBI v únoru 1976 přišla s novým svědectvím. Žena jménem Mytle Poor Bear se v něm označila za Peltierovu milenku a tvrdila, že viděla, jak Leonard vraždu spáchal. To už kanadské justici stačilo: s pouty na rukou putoval Peltier do Spojených států. Svědkyně později prohlásila, že ji k výpovědi donutil nátlak FBI, a soudce procesu s Peltierem už k její výpovědi odmítl přihlížet, protože ženu považoval za duševně nemocnou. Jenže účel byl splněn, hlavní podezřelý byl zpátky doma. Soud ve městě Fargo ve státě Severní Dakota jej pak v roce 1977 odsoudil ke dvěma doživotním trestům za úkladnou vraždu. Od počátku bylo jasné, že rozsudek je velmi sporný. Neexistuje žádné svědectví, že Peltier vraždil. Tři mladíci, kteří tvrdili, že jej viděli střílet z pušky, o několik let později prohlásili, že si svědectví vymysleli na nátlak vyšetřovatelů. Na rozdíl od Leonardových společníků, kterým předchozí soud přiznal, že v chaotické a nebezpečné atmosféře stříleli v sebeobraně, Peltierovi tohle vysvětlení neprošlo. Rovněž vražedná zbraň, o níž vyšetřovatelé tvrdili, že patří právě jemu, nemohla projít relevantní balistickou expertizou, protože byla zničená. A Leonardovým obhájcům se navíc o několik let později podařilo prokázat, že zbraní tohoto typu bylo na scéně víc. Sečteno a podtrženo: Peltier putoval za mříže na základě sporného koktejlu nepřímých důkazů, z nichž mnohé postupem času braly za své. Štvanice federálních vyšetřovatelů na indiánské aktivisty vynesla hnutí paradoxně mnoho příznivců, kteří poukazovali na to, že ve vyhrocené situaci v rezervaci Pine Ridge nelze Peltiera vidět jako chladnokrevného vraha. Postupem času se odkrývala vážná pochybení FBI. Ukázalo se, že úřad zatajil nepohodlný balistický test, trval na verzi jediného vraha, přestože měl informace, že smrt jeho agentů byla pravděpodobně kolektivním dílem několika lidí. V devadesátých letech vláda nepřímo připustila, že není jisté, kdo agenty FBI zavraždil. Největším triumfem Peltierových advokátů byl obrat soudce Geralda W. Heaneye z federálního odvolacího soudu. Tento muž v roce 1986 „v nejtěžším rozhodnutí svého života“ nejprve potvrdil rozsudek vraždy, o pět let později se ale začal zasazovat za Peltierovo propuštění. „Vláda Spojených států přehnala reakci na Wounded Knee. Namísto toho, aby pečlivě zvážila legitimní zármutek amerických indiánů, odpověděla militantním úderem. Odpovědnost za přestřelku z 26. června 1975 musí s domorodými Američany sdílet. Náš národ musí s indiány zacházet férověji – a zásah prezidenta ve prospěch Leonarda Peltiera by byl důležitým krokem,“ napsal v roce 1991.

Clinton v rezervaci S výstřely na ranči Skákajícího býka skončila i éra American Indian Movement. Hnutí sice existuje dodnes, ale kvůli vzájemným rozporům postupně ztratilo kredit, jejž mělo mezi indiány počátkem 70. let. Zůstala vzpomínka na dobrodružství a snad i vědomí, že vzdor má svou cenu, ale navenek se situace původních obyvatel Ameriky tolik nezměnila. Alespoň v rezervaci Pine Ridge ne. Místo, které se při okupaci Wounded Knee dostalo do hlavních zpráv, prostupuje čtvrt století poté tatáž deziluze a nedůvěra k „bílým“ autoritám jako tenkrát. Když prezident Bill Clinton zařadil návštěvu rezervace do itineráře svého turné po sociálně problematických místech Ameriky, byl sám překvapen tím, co viděl. Nejchudší místo USA s osmdesátiprocentní nezaměstnaností, průměrnou délkou života 51 let, dvojnásobnou dětskou úmrtností, než je federální průměr, a podle některých odhadů až 80% závislostí obyvatel na alkoholu. Na území rozlohou 800 000 ha srovnatelném s Plzeňským krajem nefunguje žádná veřej-

TÉMA

RESPEKT 42 V 17.–23. ŘÍJEN 2005

15

Jsme pánové téhle země a přišli jsme vybírat rentu – Russel Means (uprostřed) a Dennis Banks se radí s černošským aktivistou Ralphem Abernathym. FOTO PROFIMEDIA.CZ

ná doprava, knihovny ani divadla. Přestože místní obyvatelé jsou ve srovnání s většinovou populací mnohem nemocnější, na lékařskou péči tu jde jen polovina z ročních 2000 dolarů, které Washington dává na jednoho vězně. Nekonečné fronty v čekárnách zaberou celý den, takže k doktorovi místní chodí jen v nejakutnějších případech. Clinton tehdy v roce 1999 slíbil Lakotům pomoc a začal také vážně přemýšlet o milosti pro Leonarda Peltiera. Jenže po návratu do Bílého domu opět převzala iniciativu FBI: zaplatila si inzerát ve Washington Postu líčící Peltiera jako „zlého, zbabělého a násilnického zločince, který se schovává za indiánskou věc“, před Bílým domem prošel zmíněný průvod agentů a jejich šéf napsal prezidentovi, že necítí „nic než zhnusení“ při představě, že by mohl být vězeň propuštěn. Bill Clinton si na milost pro Peltiera už nevzpomněl. Vlna zájmu o nejslavnějšího vězně Ameriky opadla a nevzkřísilo ji ani letošní třicáté výročí smrti agentů Colera a Williamse. To, že Clintonovy sliby přišly vniveč a Bushova vláda seškrtala slíbenou podporu rezervaci Pine Ridge kvůli válce v Iráku na polovinu, asi taky nikoho v případě indiánů nepřekvapí, přesto se kolem Peltiera v poslední době dějí zajímavé věci. Bohužel pro něj nejsou právě lichotivé a na straně žaloby tentokrát stojí sami indiáni. Z celého období teroru 70. let byla pro obyvatele Pine Ridge pravděpodobně největší ránou výše

zmíněná smrt Anny Mae Aquash, v jejíž hlavě patolog FBI napoprvé „přehlédl“ kulku. Tahle žena byla Lakoty mimořádně ctěná a milovaná nejen kvůli svým šamanským schopnostem, ale i ochotě komukoli v nouzi pomoci. FBI její vraždu jako mnoho jiných odložila, ale domorodý policista Bob Ecoffey si její vyšetření dal jako životní úkol. Přes čtvrt století pátral, až došel k překvapivému závěru. Annu Mae nezabily Wilsonovy milice ani FBI, zabilo ji American Indian Movement. Někteří jeho členové ji totiž v paranoidní atmosféře guerillové války začali kvůli několika divným okolnostem podezřívat ze spolupráce s policií. A Ecoffey před dvěma lety našel na předměstí Denveru někdejšího pěšáka AIM, nyní bezdomovce a alkoholika jménem Arvo Looking Cloud, jehož pak loni soud uznal vinným za vraždu aktivistky. Zda šlo o sólovou akci nebo zda vrah jednal na příkaz vedení AIM, se zatím neví. Vězni číslo #89637-132 proces přinesl špatnou zprávu: padlo v něm totiž také svědectví, že se mezi aktivisty chlubil tím, že dva agenty FBI opravdu zastřelil. K podobným závěrům navíc došel indiánský novinář a vydavatel listu News from Indian Country, Paul De Main. Před lety se na vlastní pěst pustil do pátrání po tom, co se v roce 1975 odehrálo, s úmyslem očistit Leonarda Peltiera. Měl výhodu domorodého původu, protože bělochům indiáni zpravidla nic neřeknou. S ním mluvili, a až příliš často šlo o svědectví, že Peltier se vraždami agen-

tů opravdu chlubil. „Chtěl jsem dokázat, že úřady na základě falešných důkazů odsoudily nevinného muže,“ rekapituloval před dvěma lety své pátrání. „A místo toho jsem zjistil, že na základě falešných důkazů odsoudily viníka.“

hlavu mírně rostou. Dočká-li se lepší budoucnosti i Leonard Peltier, bude to znamenat, že Amerika do ní vstoupila nejen jako bohatší, ale také spravedlivější země. Petr Třešňák

Q

Kamenná tvář v Hollywoodu Ať je to jak chce, Peltier dnes zůstává poslední palčivou připomínkou časů, kdy se indiáni rozpomněli na guerillový odkaz svých dědů a pradědů. Jeho tehdejší souputníky rozfoukal čas po všech koutech: jeden ze zakladatelů AIM Clyde Bellecourt si v osmdesátých letech odseděl trest za prodej LSD, jiný píše poezii, Russel Means se nejprve s puškou v ruce přidal k nicaragujským sandinistům a pak se svou kamennou siouxskou tváří udělal slušnou kariéru v Hollywoodu, kterou prokládá (neúspěšnými) kandidaturami na prezidenta USA, guvernéra Jižní Dakoty nebo alespoň šéfa rezervace Pine Ridge. Souboj s bílým mužem z Washingtonu má už v rukou nová generace politiků a aktivistů, která odložila zbraně a učí se pregnantně formulovat problémy a lobbovat v Kongresu. A poslední statistická čísla ukazují, že především díky kasinům a silnější autonomii rezervačních samospráv se kyvadlo indiánské bídy pomalu vychyluje dobrým směrem – astronomická čísla nezaměstnanosti začala klesat, příjmy na

INZERCE

Turkish Airlines H I R I N G Úřad práce v Českých Budějovicích za podpory Evropského sociálního fondu a státního rozpočtu ČR vyhlašuje v rámci Operačního programu Rozvoj lidských zdrojů, Opatření 2.1 Integrace specifických skupin obyvatelstva ohrožených sociální exkluzí

veřejnou zakázku na realizaci projektu:

„Příprava na práci v Jihočeském kraji“ Předmětem plnění této veřejné zakázky je poskytování poradenských a rekvalifikačních služeb, vyhledávání zaměstnání a poskytování příspěvků přímé podpory dlouhodobě nezaměstnaným a znevýhodněným osobám na území celého Jihočeského kraje. Výběrové řízení podléhá podmínkám zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů. Oznámení zadávacího řízení bylo uveřejněno dne 30. září 2005 pod evidenčním číslem 50013488 na adrese www.centralniadresa.cz. Na těchto webových stránkách mohou případní uchazeči o tuto veřejnou zakázku získat bližší informace a kontaktní adresu pro získání kompletní zadávací dokumentace se všemi podmínkami. Lhůta pro podávání nabídek uchazečů končí dne 21. 11. 2005 ve 14 hodin.

Office Manager Requirements: fluent in English and Czech – writing and speaking, Turkish as well preferable. Excellent computer skills, Office Word, Excel, Access. PLS e-mail your English CV with picture if possible, to: [email protected] [email protected]

16

ROZHOVOR

17.–23. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 42

Zvrat nehrozí, možná S Ericem Bestem o české svobodě, Paroubkově nechápavosti a výhře matky přírody komerční zájmy médií, která zastupují. V Americe by novinář pod takovým tlakem odmítl pracovat, tady podobná výchova novinářům chybí. Zdejší vývoj nesměřuje k větší nezávislosti, ale naopak: novináři se podvolují v zájmu toho, aby mohli jako novináři pracovat. Kvůli tomu klesá informovanost čtenářů. Je tu malá skupinka lidí, kteří jsou velice dobře informováni, ale široká veřejnost zůstává kvůli komerčním zájmům bez podstatných informací. Promiňte, ale nechci být konkrétní. Jedním z příkladů může být to, jak šéfové Mladé fronty Dnes zakázali kvůli obchodním zájmům kritizovat karlovarský filmový festival. Jakou roli v podobném případu může hrát vydavatel novin? Je opravdu otázka, do jaké míry jsou v tom majitelé namočeni. Občas majitel velice dobře ví, co se děje, občas nemá tušení a nechává vše na místních lidech. Já ale tenhle problém nevidím moc růžově. Nevidím šanci, že by se tahle praxe změnila. Obecně řečeno lidé mají menší zájem poslouchat, co se kolem nich děje, a to znamená, že je těžké o tom začít mluvit. Jak západní média čelí komerčnímu tlaku? Samozřejmě i tam vzniká spor mezi redakcí a obchodním oddělením. Čelí tomu ale tradicí, výchovou novinářů k nezávislé žurnalistice. Novinář má sloužit veřejnosti, ne komerčním anebo svým osobním zájmům. Komerční tlak souvisí i s konkurencí internetu, televize, multimédií. Dokážou mu americké noviny odolávat? Samozřejmě špatně. Novinám klesá prodej. Minulý týden dokonce Wall Street Journal, který má ze seriózních amerických novin nejvyšší náklad, ohlásil, že v rámci úspor zmenší stránky. Přitom internet klasické noviny nenahradí. Zprávu, kterou jste četli včera, dnes už ani nemůžete najít. Noviny jsou pevným společenským bodem, který hrál obrovskou roli. Vidíme, co je na první straně, a co je tedy důležité. Můžeme o tom debatovat. Tohle se na internetu zcela ztrácí.

FOTO LUDVÍK HRADILEK

Eric S. Best (43) se narodil v Severní Karolíně v USA. Vystudoval mezinárodní vztahy a ruštinu. Začátkem roku 1991 přijel do Prahy, kde po dvou týdnech poznal svoji budoucí manželku. S její pomocí založil v roce 1992 informační bulletin The Fleet Sheet, který každý den přináší v angličtině výběr zpráv z České republiky a komentář k jedné události. Čas od času píše komentáře i do českých deníků. Eric Best bydlí v Praze, je ženatý, má čtyři děti.

P

roč jste se jako rusista neusadil na začátku 90. let raději v Rusku než v České republice? Pro ruštinu jsem se rozhodl v roce 1980, kdy jsme si museli na univerzitě vybrat nějaký cizí jazyk. Byla tehdy v čase studené války mezi Američany hodně žádaná. Stejně jako dnes čínština nebo arabština. Na začátku mého rozhodnutí stály politické důvody, pak se mi ale ruština strašně zalíbila. Je to bohatý jazyk, mají skvělou literaturu, hudbu. O stěhování do Ruska jsem ale neuvažoval. Bylo mi 28 let a na takové dobrodružství jsem se cítil starý. Československo jsem v té době už znal. Věděl jsem, že se mi tu bude líbit. Jazyk je podobný a mentalita jiná. Tady komunismus byl jenom 40 let, v Rusku 70. A to je velký rozdíl. Jak to, že jste Československo znal? Byl jsem tu v létě 1989 jako turista. Na konci roku 1990 jsem pak dostal nabídku od jedné nevládní organizace pracovat tady. Kvůli jazyku jsem neuvažoval o Maďarsku a ani k Polsku nemám nějaký zvláštní vztah. Ale Smetanu jsem miloval daleko dřív, než jsem věděl, kde leží Československo.

EU by to nedovolila Proč v Americe neměl komunismus úspěch? V určitých kruzích úspěch měl. Jinak ale jde o celou historii USA založenou na tom, kdo do Ameriky přijížděl. Často to byli lidé, kteří utíkali od autokratů a despotů, takže asi máme odpor k diktaturám v krvi. Pokud jste tu byl už před pádem komunismu, vadili by vám dnes komunisti ve vládě? Na jedné straně ano. Vyrůstal jsem v antikomunistické rodině a i já mám ke komunismu zažitý odpor, ale z druhé strany taky vím, že se situace nijak radikálně nezmění. Nevrátíme se zpět do 80. let. Tak to asi chápe i většina Čechů. Česko je součástí Evropské unie, to není jako být ve Varšavské smlouvě. Jsou tedy akce typu S komunisty se nemluví nebo Zakažte komunisty přehnané? Ti lidé přehánějí, aby si jich někdo všiml. To je v pořádku, zvrat do minulosti ale nehrozí. Byť je zřejmé, že země může pod vládou komunistů vypadat jinak. Kdyby sociální demokracie a komunisté měli většinu v parlamentu, tak se tady podstatně změní život. Odbory by měly větší vliv a někteří investoři by možná odešli. Neměl byste jako novinář strach o svobodu slova?

Myslím, že Paroubek je dobrý příklad toho, co bychom mohli očekávat: aroganci, výhrůžky a snahu zavést zákon, který by vládě umožnil o něco větší pravomoc omezovat média. Na silné ovlivňování politiky je již ale pozdě. EU by to nedovolila. Paroubek sice na média útočí, tady ale není možný ruský scénář silné kontroly státu nad televizí. O co tohle své přesvědčení opíráte? Jsem přesvědčen, že to EU a sami Češi nedovolí. Možná se mýlím. Co ale čekat od politické strany, která tak přesvědčivě chválí bývalý režim? ČR není ostrůvek a ani komunisti nemohou zavést něco, co by pobouřilo zbytek světa. Daleko větší hrozba než politické omezování novinářů je dnes pro svobodu médií komerční tlak, který jsme viděli třeba teď při schvalování zákona o televizních poplatcích, při němž šli poslanci na ruku komerčním televizím. Panují v českém tisku balkánské poměry, jak prohlásil premiér? Nepochopil jsem, jak to myslel. Sám Paroubek si velice užívá svobodných médií, občas v nich publikuje i tři články denně. To nemá žádný premiér na světě. Je na Západě normální, aby psali politici novinové články, v nichž propagují svůj program? V Americe určitě ne. Článek politika v novinách je výjimečná věc. Pokud ale Bush něco prohlásí, vyrojí se smečka konzervativních politologů, kteří jeho slova vysvětlují a propagují před voliči. Tohle odborné zázemí čeští politici ještě nemají. Navíc pro noviny je otisknutí názorů premiéra i komerčně výhodné. Tedy pokud je lidi čtou. Vidíte česká média stejně nezávislá jako ta americká, nebo je tu svoboda projevu více ohrožena? Nezávislost médií je tady určitě menší. Ale znova říkám, je to z komerčních důvodů spíše než z politických. V USA můžeme polemizovat, jestli některé stanice jsou až moc liberální nebo moc konzervativní, ale jde o vyjádření názoru majitelů. Tady se média neřídí přesvědčením majitelů, ale komerčními zájmy. Jaké komerční tlaky myslíte? Prostě cítím, že někteří moderátoři a reportéři omezují dotazy kvůli tomu, aby nenarušovali určité

Lidé dnes debatují o tom, co vysílala Nova. Může televize roli novin převzít? Určitě. Televizí je ale málo, a tak roste možnost jejich vysílání komerčně a politicky ovlivňovat.

V éře al-Káidy Po pádu sovětského impéria se USA staly zcela dominantní světovou mocností. Je to z vašeho pohledu dobře? Jsem vůči Americe kritický. Nemyslím si, že je možné diktovat zahraniční politiku s cizími penězi. Máme sice nižší daně než Evropa, na druhé straně ale ohromné výdaje. A místo abychom si vzali od lidí, tak si půjčujeme. Amerických dolarů je v oběhu mimo USA víc než v USA a ten kus papíru, co máte v peněžence, to jsou dluhy americké vlády. USA používají vypůjčené peníze k vedení války v Iráku, k diktátu řady různých aktivit, například Kjótského protokolu. Jenže v tom se nedá ekonomicky a fyzicky pokračovat, protože přijde den, kdy věřitelé řeknou: už od nás nedostanete peníze, když nepřestanete dělat to, co děláte. Takže dnešní pozice Ameriky je nadhodnocená? Zatím má Amerika peníze i autoritu, ala chová se, jako by to mělo trvat věčně. Bushova politika tenhle konec jen urychluje. Dlouhodobě to není udržitelné. Měla by Amerika z Iráku rychle odejít? Jde o taktickou věc a do toho nejsem dostatečně zasvěcen. Prvním krokem by ale mělo být přiznání, že tam máme velký problém a že ta akce byla od začátku špatně řízená. Problém je, že tlak je čím dál větší a prezidentovo odhodlání čím dál pevnější. Po celém světě se člověk setkává s antiamerikanismem posilovaným právě válkou v Iráku. Vnímáte ho jako problém? Myslím, že padne sám s tím, jak bude časem klesat postavení Ameriky. Pak už nebudou mít lidé takové antipatie. Zažil jste antiamerikanismus v Česku nebo v Evropě? Vůči mně osobně téměř ne. Občas jsou naše články vnímané jako proamerické. Ale já se snažím praktikovat to, co bych si přál od Bushe: pochopení druhého národa a uznání toho, že jsem tady jako host. Přijetí mohu ovlivnit svým chováním. Nemohu třeba očekávat, že kvůli mému původu se mnou budou všichni mluvit anglicky a budou příjemní.

ROZHOVOR / INZERCE

RESPEKT 42 V 17.–23. ŘÍJEN 2005

V jakém případě nemá Bush dostatečný respekt vůči nějakému národu? Třeba tím, že napadl stát, který nevlastnil zbraně hromadného ničení. Dalším příkladem je vízová politika nebo kontroly na hranicích. Připadají vám kontroly v éře al-Káidy tak přehnané? Je to velká šaškárna, která nemá náležitý efekt. Jak to, že se Amerika nebojí důsledků globálního oteplování? Má strach ze změny životního stylu. I to se ale mění. Bush udělal nedávno velký pokrok, když se zmínil, že by Američané měli méně jezdit autem. Naše společnost je založená na autech a Bush vždy změnu tohoto pohledu odmítal. Ve srovnání s Evropany jsou ale Američané mnohem samostatnější, méně spoléhají na stát, jsou zvyklí měnit práci, stěhovat se. Proč tam panuje z přijetí Kjótského protokolu takový strach, když to Evropa zvládá bez potíží? Strach není přesné slovo, spíš je to neochota: Proč bychom se měli obětovat, když jsme se vždycky měli dobře? Proč bychom najednou měli akceptovat něco jiného? Ale hurikán v tomto smyslu hodně pomohl, lidé víc chápou, co může příroda způsobit. Připadá vám osobně hrozba globálního oteplování přehnaná? Je přehnaná v tom smyslu, že matka příroda podle mého názoru vždy vyhraje. A je na nás, abychom tuhle výhru odkládali. Nemyslím si také, že omezení automobilismu znamená automaticky zhoršení života. Za poslední století se život zlepšil, máme přístup k lepším technologiím. Můj život je lepší než život mého otce a to, že nebudou auta, nebude ropa, mě netrápí. Život může být i tak v určitém smyslu lepší.

Co mi přijde na mysl Setkal jste se u nás s korupcí? Ne. Pouze s nabízením různých protislužeb. Čím si vysvětlujete, že Česká republika pořád klesá na žebříčku Transparency International níž a níž? Proč si Češi myslí, že žijí ve stále zkorumpovanější zemi? Jde o vnímání korupce, které může souviset i s tím, že jsme malá země, všichni se znají. V USA je federální vláda od většiny lidí daleko a my nevidíme, co se děje. Tady je všechno víc vidět. Finů je o polovinu méně než Čechů a vůbec nemají pocit, že je kolem nich všechno zkorumpované. Tam proti korupci existuje společenský tlak, který pochází z rodiny, je podporován ve škole, ve vládě. Tohle v Česku neexistuje. Všichni chtějí zbohatnout, méně pracovat, jsou ochotni riskovat, aby získali více peněz. Atakuje vás nějak zdejší korupce? Jsem smutný hlavně ze situace na silnicích a z toho, že s tím policie neumí nic udělat. Dělá česká vláda proti korupci dost? Ne. Lidi vidí, jaké věci se dějí nahoře a mají pocit: když mohou oni, tak my taky. Mě by nikdy nenapadlo v Americe uplatit dopravního policistu, to je naprosto vyloučeno. Tady ale žiju čtrnáct let a napadlo by mě to. Nebyl jsem ještě v takové situaci, ale vím, že by mi to na mysl asi přišlo. Proč vás to v Americe ani nenapadne? Byl jsem vychován tak, že se to nedělá. Že když člověk udělá chybu, tak ji má přiznat. Byť jsou samozřejmě různé důvody, proč se nepřiznat třeba před soudem. Také jistě vím, že by dopravní policista úplatek nepřijal. Na vyšších úrovních možná korupce existuje, někdo je třeba zatčen kvůli drogám, uplatí a dostane se na svobodu. Ale v každodenním životě se to neděje. Proč je to v Čechách tak snadné? Lidé mají pocit, že se uplácí nahoře, proč ne tedy dole. Částečně asi i proto, že policisté mají poměrně nízké platy, a ti nejdivočejší řidiči v největších autech mají peněz naopak hodně. Je tam veliký nepoměr.

politiků. Přece jen silná policie by mohla ohrozit i je samotné. Nemyslím, že je každý politik zkorumpován. V určitých situacích jsou ale možnosti výdělků tak obrovské, že i čestný člověk pokušení těžko odolává. Zvlášť když ví, že postih je tady minimální. Velký podíl na liknavosti politiků má ale zřejmě také to, že se kolem nás ještě chystají nějaké transakce, které jsou tak významné, že ten tlak politiků působí v opačném směru. A můžeme doufat, že až opravdu velké akce skončí, začne konečně i boj proti korupci.

Ti, co vědí, a ti, co ne Vadí vám, že premiér jezdí na plné silnici rychlostí 150 km za hodinu a riskuje životy lidí kolem? Vzpomínám si na jeden výrok bývalého majitele Fortuny Michala Horáčka. Někdo se ho zeptal, co pro něho znamená, že má tolik peněz. On řekl: Znamená to, že musím být hodnější na lidi, protože mě teď všichni znají. Tohle Paroubek nechápe. Neví, že když ho teď všichni sledují, měl by mít velký pocit odpovědnosti. Jde o absolutně neakceptovatelné chování. Co kdyby se to stalo v Americe? Určitě se to stává, politici si tam ale svoji chybu rychle uvědomují. Síla veřejného mínění je velká. Média v Americe reagují velmi ostře, všichni jsou pohoršeni. Politici musí být opatrní. Jak se vám líbila reakce české veřejnosti na Paroubkovo pirátství? Prvotní reakce je velmi často přiměřená, rychle se na to ale zapomene. Paroubek je přitom takový typ politika, který může mít se svým chováním na veřejnosti velice závažné problémy. Není opatrný, nechápe, jakému riziku se vystavuje. Proč ho poradci na tyhle chyby neupozorní? Proč nefunguje pud sebezáchovy v jeho politické straně? V případě takto silné osobnosti mohou mít lidé kolem strach říkat mu něco nepříjemného do očí. To samé se děje v okolí prezidenta Bushe. Po hurikánu Katrina jsme viděli, jak Bush zůstal na svém ranči a jeho poradci mu údajně neměli odvahu říct, aby přerušil dovolenou. Češi často debatují o tom, zda jsou nebo nejsou standardní demokracií. Co si o tom myslíte? Pokud jde o velké věci jako politický systém, politické poměry, tak nejsme daleko od Německa, Británie. Tyhle větší věci mě tolik netrápí. Problém je se zdánlivými maličkostmi jako řízení na silnici, přijetí odpovědnosti za to, co dělám. Tyhle věci jsou daleko od západního standardu, vadí mi, rozčilují mě, znepříjemňují mi život. S chováním na silnicích se setkáváte denně, proto jste asi zklamaný. Pokud byste se třeba zapojil do obecní politiky, možná byste zažíval podobné pocity nad tím, jak se lidé neumí brát za dění kolem nich. Přál bych si, aby lidi trochu víc protestovali, aby si nenechali vše líbit. Já jako Američan s jinou výchovou se setkávám s problémem, že jsem moc razantní. Lidé by měli nejen říkat, co se jim nelíbí, ale měli by se naučit i protestovat. Na začátku 90. let nadchl Američany Havel a možná i zdejší sametová revoluce. Je dnes Česko v nějakém směru inspirativní? Nebude tady už další Havel. Inspirativní jsou města jako Praha, Český Krumlov, do jisté míry zdejší kultura, hudba. Amerika je velká země, a tak i kdyby mělo o Česko zájem jen půl procenta Američanů, bylo by to ohromné číslo. Mě vadí, jak málo bere Česká republika vážně turistiku. Není schopná vyřešit situaci s taxíky, kapsáři, letištní poplatky jsou vysoké a každý, kdo si koupí letenku, se nad nimi podivuje. Vůbec nechápu, proč musí být Václavské náměstí tak hnusné místo. Proč s tím nikdo nic nedělá. To jsou věci, které Čechy tolik netrápí, protože večer na Václavák nechodí, nepoužívají taxi. Ale každý cizinec si na tohle po návratu vzpomene.

Metody boje proti korupci na úrovni vlády jsou známé. Stačí se podívat do Ameriky, Finska, na Slovensko. Proč to podle vás politici neudělají? Tlak médií a veřejnosti není dost silný. Ani EU se tím moc netrápí. Česko bylo přijato za člena, aniž by Brusel lepší potírání korupce vyžadoval.

Co svým kamarádům v Americe řeknete, když jim chcete vysvětlit, kde vlastně žijete? Říkám, že to je uprostřed Evropy blízko Německa a Rakouska, slovanský národ, ale progresivní… To znamená, že i když Česká republika byla za železnou oponou, poměrně rychle se změnila, šla dopředu. Má to sice ještě nějaké mouchy, které potřebujeme vychytat, ale je to důstojná země – jestli je to správné slovo.

Je možné, že neschopná justice je záměr

Marek Švehla

Q

17

18

CIVILIZACE

KALEIDOSKOP Smrtící virus španělské chřipky, která v letech 1918–1919 připravila na celém světě o život 20 až 50 milionů lidí, znovu ožil v laboratoři Terrence Tumpeye z Center for Disease Control and Prevention v americké Atlantě. Genetici izolovali zlomky dědičné informace viru z plic ženy, která zemřela

Španělská chřipka, bakterie a gorily na španělskou chřipku a byla pochována na Aljašce do věčně zmrzlé půdy. Dědičnou informaci nejprve sestavili jako puzzle v počítači a pak ji syntetizovali. Lidské buňky, kterým tyto geny podstrčili, vyrobily viry. Při testech na myších potvrdil virus zabijácký talent. Myši nakažené obyčejným chřipkovým virem přežily. Po infekci španělskou chřipkou ale uhynuly všechny do jedné. Pokus sklidil rozporuplný ohlas. Vedle ocenění nesporného vědeckého přínosu zazněly i obavy ze zneužití publikovaných výsledků nebo z úniku viru mimo laboratoře. Těžká střevní infekce postihla rekreanty po ústřicových hodech během plavby vodami aljašské Zátoky prince Williama. Lékaři byli šokováni zjištěním, že ústřice byly nakaženy bakterií Vibrio parahaemolyticus. Ta nemá na Aljašce co dělat. Je tam na ni příliš chladno. Hranice jejího nejsevernějšího rozšíření by se měla nacházet o 1000 kilometrů jižněji. Vibriu otevřelo cestu daleko na sever neustálé oteplování. Meteorologické záznamy dokládají, že se klima v Zátoce prince Williama každým rokem ohřívá v průměru o 0,21 oC. Rychlé oteplování je patrné na celé Aljašce. Za posledních 30 let tam zimní teploty stouply o 2 až 3 oC. Aljašská epidemie není jediným příkladem postupu chorob do chladnějších oblastí. Ve Švédsku se v důsledku teplejších zim posouvá hranice výskytu chorob přenášených klíšťaty. V Tanzanii zase zaznamenali výskyt malárie v nadmořských výškách, kam komáři přenášející tuto chorobu nikdy předtím nepronikli. V zajetí si gorily vypomáhají nejrůznějšími nástroji poměrně často. Vědci už ale nepočítali, že by přistihli tyto lidoopy s nástroji v jejich přirozeném životním prostředí. Americký zoolog Thomas Breuer z Wildlife Conservation Society byl jedním z mála, kdo v pátrání vytrval, a dočkal se po zásluze odměny. Pozoroval v konžském pralese gorilí samici při brodění přes tůni vyhloubenou slony. Už po několika krocích sahala gorile kalná voda až po břicho. Zjevně se bála pokračovat dál. Vylezla proto na břeh, ulomila si tam suchou větev a měřila s ní při každém kroku hloubku vody před sebou. S touto pomůckou tůň bezpečně zdolala. Podobné chování je ale spíše výjimkou. Za deset let terénní práce pozoroval Breuer zhruba 140 goril. Při používání nástrojů přistihl jen dvě. Jaroslav Petr Autor je biolog.

17.–23. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 42

Designéři nad Prahou Matka měst bude hostit bitvu o Darwina

P

raha o nadcházejícím víkendu zažije cosi z kafkovské atmosféry. Bude hostit něco jako vědecký kongres, ovšem v podání lidí, kteří očividně netuší, jak mají takové akce vypadat. Chybí organizační výbor a není tu vůbec nikdo, kdo by celou akci odborně zaštítil. Zato nechybí upozornění na jména sponzorů a vůbec to celé působí důvěrně známým dojmem teleshoppingových firem s číslem poštovní schránky, ale bez adresy. Není divu, také zde se budou nabízet zázraky, plně srovnatelné se sadou nožů schopných překrojit i letící ananas. Jde totiž o „výzvu vědě 21. století“, světový sjezd zastánců takzvaného inteligentního designu. Kreacionistů s lidskou tváří, dalo by se také říci.

Na počátku byl Hodinář Kreacionisté (nábožensky zaměření odpůrci evolučního pohledu na svět) jsou dvojího druhu. Kreacionismus tvrdého jádra popírá evoluci úplně, vycházeje z doslovného čtení bible. K hrůze všech seriózních biblistů světa tedy nakládá s Písmem zhruba stejně jako afghánští tálibové s koránem. U nás je toto staroorientální blouznění k vidění jen vzácně, avšak v Americe, která v mnohém dokázala zakonzervovat názory evropských náboženských sektářů 17. století, jde o ideologii běžnou a politicky vlivnou. Mentalita jejích zastánců až překvapivě odpovídá mentalitě popíračů přistání na Měsíci či hledačů spikleneckého pozadí 11. září: jde o zvláštní kombinaci vpravdě boží naivity s koženě nehumornou předsudečností, obvykle kořeněnou značnou dávkou paranoie (Satan, jak známo, nespí). To pochopitelně málo oslovuje lidi aspoň trochu sofistikovanějšího duševního založení. Soft verze kreacionismu se tedy tváří zcela civilizovaně. Uznává, že svět je starý miliardy let. Uznává, že evoluce jest, jenom popírá, že by mohla vytvořit něco nového. Živé organismy jsou totiž prý příliš složité, než aby mohly vzniknout postupnou evolucí, a jejich součástky jsou do té míry nezbytné pro funkci celku, že jakákoli jejich změna či ztráta by jej učinila zcela nefunkčním. Dokud nejsou součástky dokonalé, nemohou vytvořit funkceschopný komplex, ale zároveň se nemohou krok po kroku zdokonalovat, protože nevědí, že jednou budou tvořit komplex – pokud zde ovšem nebyl Designér, který pracoval podle určitého plánu. Zastánci inteligentního designu (ID) se tedy vracejí do 19. století, k anglickému teologovi Williamu Paleymu, pro něhož byl Hodinář nezbytným vysvětlením pro existenci hodinek nalezených na cestě. Není jistě náhodou, že i dnešní zastánci ID užívají obdobnou mašinistní metaforiku a jako příklad struktury, která nemohla vzniknout spontánní evolucí, předkládají past na myši. Problém je pochopitelně v tom, že organismy se strojům složeným z dokonale zapadajících ozubených koleček vůbec ničím nepodobají, a pokud bychom mermomocí chtěli pro pochopení života používat nějakou sociální metaforu, mnohem vhodnější než past na myši by byl trh. V obchodech lze dostat prakticky všechno, co se komu zamane, přičemž stále dokonalejší uspokojování i těch nejfantastičtějších tužeb přesahuje všechny meze představitelnosti. Fakt, že je možné koupit si olivy černé i zelené, s peckou i bez pecky, sušené i naložené v láku, by – použijeme-li Paleyho argument – jasně poukazoval na existenci Velkého státního plánovače. Kupodivu nikdo takový neexistuje, a když existoval, olivy nebyly vůbec. Dokonalost tu vzniká spontánně, bez „hodinářů“. Nechme však metafory stranou: pokaždé, když zastánci ID zpopularizovali nějaké fenomény, jež „nelze evolučně vysvětlit“ (oči, bakteriální bičíky, biochemickou kaskádu srážení krve), biologové se na to vrhli a k vysvětlení jejich vzniku přinejmenším dnes nemají daleko. I když to lidé vlastně ani netuší, žijeme ve zcela revoluční době, kdy genomika, molekulární fylogenetika a srovnávací embryologie každým dnem zaplňují i takové mezery v našich znalostech, o nichž byl třeba i autor těchto řádků před pár lety přesvědčen, že s nimi prostě z principu nelze hnout.

Co dělal Stvořitel

A přece si umí pomáhat... FOTO RON REZNICK

Kombinace ID a víry v dlouhodobou evoluci je zvláštně vnitřně rozporná. Pokud měl Designér vytvořit bakteriální bičík i srážení krve obratlovců, musel by se tím zabývat v různě dávné minulosti, nebo vlastně neustále. Designér tedy nebyl dost inteligentní, aby své dílo nemusel po pár milionech let zase upravovat a napravovat; pracoval v podstatě stejně chaoticky a neplánovaně jako evoluce. Kreacionismus tvrdého jádra je tak vlastně vnitřně logičtější než snaha o vědecko-kreacionistickou hybridizaci. Pravý kreacionismus není pokrokem ve vědě nijak ohrožen, protože arbitrem pravdi-

Snaha zabránit lidem, aby si mysleli to, co odporuje vědě, se ničím neliší od analogického názoru, že nelze tolerovat nic, co odporuje Písmu. (Adam a Eva od Albrechta Dürera, 1504.) FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS vosti mu není věda, nýbrž svaté texty, kdežto ID je odsouzen k trvalému vyklízení dočasně nabytých pozic. Místo globálního odmítnutí vědecké metodologie jen vyhledává mezery v našich znalostech a s potěšením se v nich šťourá. Autor těchto řádků slyšel na vlastní uši významného českého biofyzika, jak přednáší, že se spontánním vznikem života to nemohlo být jen tak, neboť cytozin (jedna ze čtyř molekul, jejichž zřetězení tvoří DNA) se v abiotických podmínkách rychleji rozkládá než tvoří, neboli že hlavní úlohou Stvořitele bylo zřejmě zoufalé doplňování té zatracené nestabilní molekuly. Všichni lidé na světě se bohužel domnívají, že rozumějí evoluční biologii (často také kosmologii), a mohou tudíž přijít se svou troškou do mlýna; na imunologii nebo fyziologii fotosyntézy si kupodivu netroufají. I když opravdu nevíme, jak to s tím cytozinem při vzniku života bylo, je asi rozumné očekávat, že to protobiologové časem nějak rozlousknou a ID se bude muset zase jednou přestěhovat o kus dál. Tvrzením, že nikterak neopouštějí obecnou metodologii přírodních věd, jenom žádají přijmout i ID jako možné alternativní vysvětlení toho, co vidíme kolem sebe, se dnešní neokreacionisté dostávají do slepé uličky, neboť „inteligentní činitelé zasahující do hmotných soustav“ jsou zcela mimo dosah vědecké metodologie. Proto také kreacionisté žádná konkrétní vysvětlení údajných záhad nenabízejí. Kreacionismus je podbíhání laťky: aniž by čekal, jestli se nějaká otevřená otázka nedá rozřešit, servíruje pořád stejnou, zcela obecnou instantní odpověď. Nemůže nám v poznávání světa pomoci právě proto, že všechno už ví předem; nabízí laciné řešení bez práce. Kreacionismus je zkrátka a dobře přečin proti čistotě žánru. Věda je jako detektivka; když se v závěru dozvíme, že pachatelem byl Satan, cítíme se oprávněně podvedeni, protože takového pachatele jsme detektivními (vědeckými) metodami odhalit nemohli. Je nicméně otázka, zda je tato fundamentalistická pošetilost opravdu tak nebezpečná. Média zásobují své konzumenty varovnými reportážemi o různých amerických školních radách, chystajících se zakázat Darwina. Je to ale opravdu problém? Už pár desítek let je na školách vyučována komická karikatura darwinismu, jejímž výsledkem je absolutní nepochopení

podstaty věci v celé populaci, včetně většiny profesionálních přírodovědců. Školní osnovy by jistě dokázaly i kreacionismus učinit ještě nejapnějším, než je. Škola prostě složitější věci učit nemá, neboť to neumí, následkem čehož se jí jaksi nemusíme bát. Víra v nadpřirozenou moc školních osnov je v naší civilizaci zřetelně hypertrofovaná a trochu nadhledu by neškodilo. To, co ony tmářské školní rady prosazují, jsou obvykle odtučněné slogany typu „Evoluce je teorie, nikoli fakt“ či „Studenti by si měli být vědomi problémů Darwinovy teorie“, což je mimochodem pravda (přesně totéž platí i pro Stvoření). Hysterie přírodovědců vůči světonázorové pluralitě je komickým zrcadlem obdobné nervozity, kterou v dobách Darwinových předváděli všelicí církevní činitelé. Snaha zabránit lidem, aby si mysleli to, co odporuje vědě, se ničím neliší od analogického názoru, že nelze tolerovat nic, co odporuje Písmu, jenomže většina křesťanských intelektuálů už má tuto fázi za sebou. Věda bohužel stále trvá na modernistickém bludu, že světový názor smí být jenom jeden, a to ten správný. Na průměrného vědce – podstatně bigotnějšího, než je průměrný příslušník dnešního kléru – je tak upřímně řečeno dost neradostný pohled.

Sabat Možná bude v Praze veselo. Český spolek pro potírání pavěd by rád nějak rozbil inteligentním designérům jejich chystaný sabat a zveřejnil už dokonce výzvu, aby se jeho členové sjezdu zúčastnili a vedli tam s přítomnými tmáři polemiku z pozice břitké kritické racionality. Odměnou má být proplacení konferenčních poplatků. Je to lehce znepokojující. To, že se v Praze sejdou různé sorty bigotů a ignorantů (účast přislíbily i vrcholné celebrity až z Ameriky – přijet má jeden biochemik, jeden právník a podobně), by snad nemuselo být důvodem, abychom podobně blbli i my ostatní. Neškodilo by, kdyby pražské Kongresové centrum (alias Pakul), už z minulosti nabité jistou neblahou energií, následkem tohoto ideového běsnění konečně lehlo popelem, řekněme razantním zásahem inteligentního designéra. Jan Zrzavý Autor je evoluční biolog.

Q

CIVILIZACE

RESPEKT 42 V 17.–23. ŘÍJEN 2005

19

Svět vzpomíná na Nobela Prestižní cena mezi žněmi a loveckou sezónou

N

ěkde na rozhraní mezi koncem sezónních prací v zemědělství a začátkem lovecké sezóny se nachází zhruba desetidenní období vyhlašování Nobelových cen. Každoročně je tato kratičká nobelovská sezóna spojena s vlnou zájmu veřejnosti o vědu, za kterou jsou udělovány čtyři ceny: za fyziologii a medicínu, fyziku, chemii a ekonomii (další dvě potom za mír a literaturu). Zkusme se svézt na této vlně a podívat se trochu hlouběji, jaký význam dnes ceny mají a jak jsou vnímány ve vědeckém světě.

Trofeje Sedí více zemědělský obraz ceny jako završení žně, kdy plná stodola umožní přečkat případné hladové období? Nebo je výstižnější lovecká scéna s trefou do černého a následnou prestižní trofejí pro bystrého lovce? Objevitel ozonové díry a nositel Nobelovy ceny za chemii z roku 1995, profesor Sherwood Rowland z Kalifornské univerzity tvrdí, že „v počátcích představovala Nobelova cena v poměru k profesorskému platu extrémní částku, která umožňovala laureátovi dlouhodobě se profesně i osobně zajistit“. Jak ovšem dodává, dnes je situace jiná. „Cena se často dělí na dvě nebo i čtyři části. Čtvrtina ceny činí něco kolem 300 tisíc dolarů, z čehož člověk v USA zaplatí asi polovinu na daních. Zbylých 150 tisíc dolarů není pro kalifornského vědce už zas tak ohromující částka. Něco jiného ovšem je celá a ještě k tomu třeba nezdaněná cena pro vědce v chudé zemi.“ Profesor Paul Crutzen z Ústavu Maxe Plancka v německé Mohuči, takto Rowlandův spolunositel, k tomu dodává: „Hlavní význam Nobelovy ceny byl pro mne bezpochyby v ocenění našich výsledků a vlastně i práce celé komunity atmosférických vědců.“ Nobelovu cenu lze tedy spíše přirovnat k paroží kapitálního šestnácteráka než k sýpce plné zrní.

jsou v zásadě dobře a spravedlivě udělovány, ale finanční ocenění se pohybuje kolem 50 až 100 tisíc korun. Výraznější finanční dotaci má jen cena Praemium Bohemiae udělovaná každý rok pouze v jednom vybraném oboru Horáčkovou nadací a některé ceny v rámci projektu Česká hlava.

A jak se prestiž této trofeje v očích vědecké komunity a veřejnosti mění v čase? „Mám pocit, že prestiž Nobelovy ceny mezi vědci rozhodně neklesá. Vědců je stále více, a uspět v soutěži je proto náročnější,“ říká již citovaný Paul Crutzen. Podobně smýšlí i Sherwood Rowland: „Můj dojem je, že v rámci vědecké komunity zůstává prestiž ceny zhruba stejná. Veřejnost o cenách a práci, která za nimi je, ví dnes více než dřív, a to většinou v pozitivním slova smyslu. I když ne vždy – například ve středečním vydání přinesl deník The New York Times článek o nositeli Nobelovy ceny z roku 1918 Fritzi Haberovi a o etických problémech spojených s jeho účastí na vývoji bojových plynů během 1. světové války.“

Rád bych se mýlil „Bohužel prestiž se odvíjí i od velikosti dotace a u nás zcela chybí něco jako státní cena za vědu. Bývalý premiér Špidla chtěl zavést milionovou národní cenu, ale nestačil tento projekt realizovat,“ komentuje tento stav profesor Pavel Hobza z Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd ČR, nositel několika českých vědeckých ocenění. Předseda Akademie věd, profesor Václav Pačes rád mluví o svém snu, že se i v Česku bude provádět nobelovský výzkum. Jsme už nyní alespoň v nějakém oboru na tak vysoké úrovni, když je zde obecně věda hrubě podfinancována a nemá ani prestižní národní cenu? „Rád bych se mýlil, ale zatím nevím o ničem, co by tak vysoko mířilo. Rozhodně ne v oborech mně blízkých,“ přiznává Václav Pačes.

Česká cena Ve své závěti Alfred Nobel mimo jiné napsal, že národnost kandidátů nesmí hrát žádnou roli. Geografické rozmístění laureátů je ale velmi nerovnoměrné. Spojené státy nyní jednoznačně vedou a Evropa je na druhém místě. „To je fér a odpovídá to vloženým prostředkům a kompetitivnosti jednotlivých systémů. V budoucnu se to určitě změní, jako si už v minulosti prohodily místa Evropa s USA. Brzy bude mnohem více cen směřovat do Asie,“ tvrdí Paul Crutzen. Sherwood Rowland k tomu dodává: „Myslím, že geografická distribuce cen odpovídá publikační aktivitě v jednotlivých zemích s časovým zpožděním jedné až dvou dekád. Nobelovský výbor vyvíjí podle mého názoru maximální úsilí, aby spravedlivě pokryl vědeckou komunitu v celosvětovém měřítku.“ Šanci tedy nemají jen vědecké velmoci, jak ukazuje i Nobelova cena za chemii udělená v roce 1959 Jaroslavu Heyrovskému. Od té doby se ale v české kotlině už nobelovsky neurodilo, ale-

Když Alfred Nobel založil svou nadaci, dokázala její cena zajistit laureáta profesně i osobně na mnoho let. Dnes je to jinak. FOTO PROFIMEDIA CZ

spoň ne ve vědě. Samozřejmě nelze počítat laureáty, kteří mají pouze české kořeny, jako nositele Nobely ceny za chemii v roce 1989, Američana s příznačným jménem Thomas Cech. U nás se uděluje řada vědeckých cen. Například cena Ministerstva školství, cena Akademie věd nebo cena Učené společnosti. Tyto ceny

Praha úsměvná Vědci ale neberou Nobelovy ceny a nakonec ani sami sebe vždy smrtelně vážně a každoročně udělují také antinobelovské ceny za nejkomičtější badatelské příspěvky. Tak proč se nepochlubit tím, že jedna z nich byla v roce 1997 udělena za měření mozkových proudů vznikajících při žvýkání žvýkaček různých příchutí, na kterém se podílelo i jedno pražské pracoviště? Pavel Jungwirth Autor je chemik.

INZERCE

H L AV N Í M Ě S T O P RA H A usnesením Rady hl. m. Prahy číslo 1403 ze dne 4. října 2005

VYHLÁSILO GRANTY v oblasti kultury a umění na rok 2006 1.

Víceleté granty – dvouletý až čtyřletý grant na kontinuální kulturní a uměleckou činnost subjektů realizovanou v Praze od 1. 1. 2006. Uzávěrka dne 26. 10. 2005.

2.

Grant na celoroční kulturní a uměleckou činnost subjektů realizovanou v Praze od 1. 1. 2006 do 31. 12. 2006. Uzávěrka dne 26. 10. 2005.

3.

Grant na jednotlivé projekty, které budou realizovány v oblasti kultury a umění na území hl. m. Prahy v roce 2006, včetně podpory zcela nových projektů a subjektů a projektů bez vstupného. Uzávěrka dne 26. 10. 2005.

4.

Grant na podporu mezinárodní spolupráce subjektů působících v Praze v oblasti kultury a umění v roce 2006. 4A) podpora prezentace a propagace pražské kultury v zahraničí 4B) projekty mezinárodní spolupráce konané na území Prahy (projekty realizované v souvislosti s významnými národními a mezinárodními akcemi v daném

roce) včetně podpory projektů, které obdržely příspěvek z jiných veřejných zdrojů, např. EU Uzávěrky dne 26. 10. 2005, 19. 4. 2006 5.

Grant na projekty oživující kulturní život v městských částech hl. m. Prahy, na které přispěla příslušná městská část ze svého rozpočtu minimálně stejnou částkou, jaká je požadována po hl. m. Praze a které budou realizovány na území hl. m. Prahy v roce 2006. Uzávěrka dne 19. 4. 2006

Z Á S A DY A F O R M U L Á Ř E P R O Ž A D AT E L E JSOU K DISPOZICI: V v informačním středisku Magistrátu hl. m. Prahy, Mariánské nám. 2, Praha 1 V na odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu Magistrátu hl. m. Prahy, Praha 1, Staroměstské nám. 4 – 2. patro V na internetové stránce www.praha-mesto.cz – úřední deska – městské granty V na internetové stránce www.praha-mesto.cz – KULTURA – granty

Q

20

DISKUSE

17.–23. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 42 INZERCE

Císařovo nové vzdělání Tuzemské školství není schopno připravit děti na život

V

e své výroční zprávě uvádí Evropský patentový úřad, kolik patentů udělil v r. 2004 podle země původu. Jsou to zajímavá čísla. Vyplývá z nich, že v přepočtu na milion obyvatel odešlo například do Švýcarska od tohoto úřadu 289 patentů, do Švédska 168, do Finska 165, do Německa 165, do Nizozemí 106, do Dánska 89, do Rakouska 78, do Slovinska 13, do Maďarska 3,8... a do Česka 2,5. Dobře, Švýcarsko je sídlem mnoha mezinárodních firem, což vysvětluje jeho prvenství. Ale proč je Německo, Finsko nebo Švédsko v této statistice skoro sedmdesátkrát úspěšnější než my? A proč nemáme ani na Slovinsko? V penězích to nebude: poplatky úřadu a odměna patentovému zástupci dohromady činí typicky desetitisíce až statisíce korun, tedy jen zlomek toho, co stojí vývoj a zavedení do výroby. Ve vyšší vrozené inteligenci Němců či Finů to snad taky nebude. Ale mohlo by to být jejich lepším vzděláním.

Kdo se bojí čínských textilek Většina Čechů si myslí, že naše vzdělání patří k nejlepším na světě a že cizinci mají ve srovnání s námi horší vědomosti. Hodnotíme-li vzdělání podle objemu naučených vědomostí, pak na tom možná opravdu nejsme špatně. Špatně jsme na tom s patenty. Verbální reprodukce starého nám jde; se schopností vynalézat, tvořit nové, je to zřejmě horší. Jenomže jsou to právě patenty, a ne body v televizních kvízech, co ovlivňuje ekonomickou úroveň země. Vezměme jednoduchý příklad. Ještě před nějakými třiceti lety byla oprava rádia, fotoaparátu nebo auta tvůrčí prací. Řemeslník rozuměl tomu, jak věc funguje, dokázal najít závadu a zvolit nejvhodnější postup. Asi právě to měli naši předkové na mysli, když mluvili o „zlatých českých ručičkách“. Dnes však opravy víc a víc vypadají tak, že se spotřebič připojí k diagnostickému přístroji a podle jeho údajů se vymění příslušná deska s integrovaným obvodem. Opraváři se to učí na třítýdenních školeních u výrobců. Rozevírá se propast mezi rutinní prací řemeslníků a tvůrčí prací odborníků, kteří vymýšlejí, jak se ty integrované obvody vyrobí a co na nich bude. Výše uvedené počty patentů naznačují, na které straně této propasti bychom mohli stát my. Německý kancléř Schröder nedávno v souvislosti s konkurencí levné pracovní síly z východu vyhlásil zajímavý cíl: „Kolikrát jsme dražší, tolikrát musíme být lepší!“ Řekněme, že německý dělník je desetkrát dražší než jeho kolega z východu. Používá kvalitnější nástroje a jeho práce je lépe organizována, takže i jeho produktivita je vyšší. Jenomže asi není desetkrát vyšší, a kromě toho se tento rozdíl v produktivitě dá cel-

DOPISY Čí je národní park? Je vždycky dobré, když autor může zjistit, jak jeho text působí. Senátor Jirsa (Šumavané nejsou prosťáčci, Respekt č. 40/2005) a hejtman Zahradník (Vláda by se měla přihlásit k odpovědnosti za Šumavu, Respekt č. 41/2005) nás obviňují z pohrdání šumavskými obyvateli, přičemž z nás podle jejich soudu „intelektuální povýšenost ... čouhá jako sláma z bot“ (což je sémanticky pozoruhodné, protože z bot obvykle čouhává buranství, které jeho nositel stydlivě skrývá, spíše než povýšenost, již dotyčný obvykle staví na odiv). Protože my hlasy voličů mezi šumavskými starosty nesbíráme, nemusíme se podobným obviněním rituálně bránit. Jako hrdí Jihočeši ovšem pokládáme debatu, v níž se lokální politici ODS – strany výrazně městské a vysokoškolácké – takto emocionálně vžívají do role ochránců bodrých venkovanů před frivolními intelektuály z měst, za poněkud absurdní. A protože souhlasíme, aby se odborná stránka celé věci nechala na odbornících, pokusili jsme se k ní přispět konstruktivně: vážením výhod moderního národního parku proti výhodám tradičně hrubozrnného rozvoje. Opravdu nehodláme s paranáboženským zanícením chránit přírodu „pro její vnitřní hodnotu“ a zdůrazňujeme, že „... na chráněné přírodě se dá a má vydělávat stejně jako na chráněných památkách“. Skromně se tedy domníváme, že se naše názory od tradičních Zelených v lecčems liší, a jeden z nás je dokonce

kem snadno dohnat – třeba tak, že i východní dělník začne používat lepší nástroje. Schröderův cíl tedy nemůže být dosažen na úrovni dělníků a řemeslníků. Naproti tomu produktivita člověka, který vymýšlí nové špičkové věci (a nemusí to být jen špičková technologie, může jít třeba o výborný podnikatelský nápad nebo o úspěšný román pro děti), může produktivitu dělníka překonávat i milionkrát. Jen v takových lidech je šance – nejen Německa, ale celé Evropy – jak Schröderova cíle dosáhnout. Také v Česku bude průměrná produktivita, a tím i životní úroveň, záviset hlavně na těch, kteří vymýšlejí nové, a méně na těch, kteří vyrábějí vymyšlené. Kolik bude kterých, závisí téměř výlučně na vzdělání. Budou-li naši učitelé vést žáky k tvůrčí práci, naučí-li je objevovat a vymýšlet nové věci, nebudeme se muset bát konkurence čínských textilek, stejně jako se jich nebojí Švédsko. Dnes je však v typické české třídě skutečnost spíš taková, že učitel sděluje fakta a pak hodnotí žáky podle toho, jak přesně tato fakta dokážou reprodukovat zpaměti. Člověk nemusí být pedagogickým expertem, aby pochopil, že se tím samostatné myšlení může jedině ubíjet. Většina učitelů přesto považuje tento vzdělávací postup za jediný správný, protože je vlastně jediný, s kterým se sami ve škole setkávali. Podle jejich názoru jsou základem vzdělání znalosti a vzdělání dnes upadá právě proto, že žáci tyto znalosti nemají. Jen žáci? Na jednom pražském gymnáziu byla v písemce z chemie otázka: „Jakou povahu má ve vodném roztoku fenylalanin?“ Ví to učitel češtiny na této škole? S jistotou můžeme odhadnout, že neví. Je snad proto méně vzdělaný? Kdysi prošel podobným gymnáziem a učil se odpovědi na podobné otázky. Na druhou stranu on sám vyžaduje od stejných žáků znalosti o tom, v které pasáži Slávy dcery naráží Kollár na Rusko. Ví to učitelka chemie? Ovšemže neví, Slávy dceru nečetla, stejně jako její studenti. Učitelé, kteří kážou o potřebě znalostí, by nedokázali odmaturovat z jiného než ze svého předmětu.

Karyoplazma a kněžice chlupatá Objem zbytečného „učiva“, které se bez porozumění a bez účelu musí biflovat žáci našich škol, je neuvěřitelný. V učebnici biologie, z které se učí na gymnáziu, je celkem přes 800 nových pojmů tak specializovaných jako „karyoplazma“ nebo „pletenchym“ a dalších víc než 1000 názvů rostlin a živočichů, např. „kněžice chlupatá“ a „skřípina lesní“. V učebnici zeměpisu se dočteme, že „v jihovýchodní průmyslové oblasti USA převládá textilní, oděvní, potravinářský a dřevozpracující průmysl“. Učebnice dějepisu

pro takovouto debatu legitimizován svou dávnou nominací na Ropáka; že páni politikové tento rozdíl nepostřehli, svědčí o jejich vysoce rozvinuté alergii na určité slogany („první zóna“, „Natura 2000“). S voláním hejtmana Zahradníka po principiálním stanovisku vlády se ztotožňujeme, neboť NP Šumava opravdu není záležitost lokální. Narážíme tu totiž na konkrétní případ mnohem obecnějšího problému: kde rozhodovat o fenoménech typu památek či přírodních pamětihodností. Smíme omezovat život domorodců, a ne-li, smějí oni ničit to, co řízením osudu zrovna obývají? Ten spor je vážný, protože oba pohledy jsou zcela legitimní. Smějí cisterciáci zbourat vyšebrodský klášter o své vůli, když je jejich? Mají o osudu goril v pralese Virunga rozhodovat pouze domorodci, kteří je odjakživa zabíjeli a jedli? Jsme si pochopitelně vědomi, že paralela Virunga–Šumava trochu pokulhává: virungští domorodci tam totiž opravdu žijí odnepaměti, kdežto Šumavané si většinou ještě pamatují, kdy, odkud a proč sem přišli oni sami či jejich otcové. Když se totiž mluví o tom, že Šumavu je třeba chránit coby „kulturní krajinu“, může to v nezasvěceném čtenáři budit dojem jakéhosi Lednicko-valtického areálu či Soběslavských blat. Ne že by se na Šumavě podobná místa nevyskytovala, ale ti lidé, kteří tam kdysi cosi stavěli a přetvářeli, jsou dávno pryč. Právě příspěvek senátora Jirsy je klíčem k pochopení těchto sporů. Praví, že lanovka z české strany do již vybudovaného rakouského lyžařského areálu, široká cca 5 metrů, by měla být přijatelná pro Šumavu „o šířce 180 kilometrů“. Jenže tady nejde o „Šumavu“, nýbrž o unikátní lesy na české straně Smrčiny, jejíž rakouská strana je už zničená zmíně-

uvádí v rubrice nazvané „Základní data“ rok bitvy u Varny (1444) a táže se studentů, „jakou úlohu sehrálo při obnově Byzance Nikájské císařství“. Odhadneme-li, že třetina všech výdajů na vzdělání je vyplýtvána na memorování faktů stejně důležitých jako rok bitvy u Varny, dojdeme ke ztrátám v řádu desítek miliard ročně – a to do nich ještě nepočítáme promarněný čas studentů. Jak je možné, že tyto absurdity a obrovské ztráty unikají pozornosti rodičů, politiků i novinářů? Nejspíš se to dá vysvětlit efektem císařových nových šatů. V Andersenově pohádce se všichni zdráhali vyslovit pravdu, že císař je nahý, z obavy, že by tím přiznali svou neschopnost. Stejně tak se dnes v Česku nikdo neodváží říct, že je nesmysl chtít po studentech gymnázia definici karyoplazmy. Nikdo totiž neví jistě, není-li náhodou ta karyoplazma přece jen cosi důležitého, co jen hlupáci neznají. Mnoho odborníků i učitelů bude hájit své „učivo“ do krve, a který politik má na to, aby jim dokázal, že fenylalanin opravdu nepatří k zlatému fondu všeobecného vzdělání?

Vítejte v novém století Skutečné vzdělání však je naučit se řešit problémy, s kterými se setkáváme, a ne naučit se nazpaměť logaritmické tabulky. Bude studium méně náročné, když se žáci nebudou muset biflovat tisíce faktů? Naopak, řešení problémů a hledání vlastního postupu je daleko náročnější než pouhé mechanické opakování. Je ovšem náročnější nejen pro žáky, ale i pro učitele; a tím lze vysvětlit, proč se do našich škol nedostává zrovna snadno. Samozřejmě, k řešení problémů je třeba i hodně informací. Jenže to se v 21. století neřeší memorováním. Když studenty naučíme používat odbornou angličtinu a hledat na webu, vyčerpávající informace o karyoplazmě tam najdou do deseti sekund. A protože škola není jen pro budoucí biology nebo inženýry, měla by učit taky docela přízemním, praktickým dovednostem, které potřebuje každý z nás: jak hospodařit s penězi, jak porozumět nájemní, pojistné nebo pracovní smlouvě, jak psát na klávesnici všemi deseti, jak si pěkně a účelně zařídit byt, jak založit firmu nebo co dělat, když má malé dítě horečku. V pedagogické komunitě se už delší dobu seriózně diskutuje o tom, jak učit, a na mnoha školách se dnes opravdu používají efektivnější metody než dřív. Bylo by smutné, kdyby tyto nové metody sloužily jen k efektivnější výuce stále stejně zbytečné záplavy faktů. Je načase, abychom se konečně zabývali i tím, co učit. Martin Macháček Autor je fyzik.

ným lyžařským areálem, což právě cenu české strany zvyšuje. Praha je sice veliká, takže na zbourání nějakého baráku nesejde, ale Staroměstská radnice by to být nemusela. Pan senátor tak hezky ilustruje základní tezi našeho článku: nepochopení hodnoty takovýchto území domorodým obyvatelstvem. To, co pan hejtman vydává za „zbožné přání ekologů“, je podpořeno exaktními a publikovanými výzkumy (např. týmu prof. Pracha). Protože býváme dotazováni, zda jsme si jisti, že v bezzásahové první zóně NP Šumava opravdu vznikne to, co bychom tam chtěli mít, odpovídáme kladně: na Šumavě určitě spontánně vyroste to, co tam chceme, poněvadž tam chceme to, co tam spontánně vznikne. Budeme zcela uspokojeni ve svých skromných nárocích, když bude v prvních zónách národních parků docela obyčejná příroda. Prof. RNDr. Jan Zrzavý, CSc. a Mgr. Martin Konvička, PhD.; Biologická fakulta Jihočeské univerzity

Oprava Při redakčních úpravách článku Sex a lži na politbyru (Respekt č. 41/2005) o historické knize Karla Kaplana Doba tání došlo k záměně osob. V milostné aféře, kterou se předsednictvo ÚV KSČ pokoušelo roku 1955 vyřešit vystěhováním inkriminované soudružky Baramové do Bulharska, nefiguroval ministr Július Ďuriš (1904–1986), ale vedoucí kádrového oddělení ÚV KSČ a kandidát politbyra Bruno Köhler (1900–1989). Čtenářům se omlouváme. Redakce

Q

Nejlepší ceny! Levné knihy KMa Václavské nám. 18, Praha 1

www.levneknihy.cz Ran rež. A. Kurosawa

DVD 99 Kč

KULTURA

RESPEKT 42 V 17.–23. ŘÍJEN 2005

21

Zasloužená Nobelovka S Haroldem Pinterem nemusíme souhlasit, psát hry ovšem umí

L

ti je mohou kdykoli odvát pryč. Každou ze svých tzv. komedií hrozby vystavěl na modelové situaci, nahlížené z různých úhlů a interpretované nečekaným způsobem. Pro Pinterův styl je charakteristická všudypřítomná hrozba, která nečekaně vzniká z běžné každodenní situace, což diváky i samotné postavy hry zaskakuje a mate. Ale také vábí a fascinuje. V Pinterových hrách neexistuje předem daná jistota. Jakákoli situace se může obrátit ve svůj opak. V jeho hře Narozeniny se dva lidé zúčastní obyčejné oslavy narozenin, a poté odtud odvlečou jednoho hosta do jakési kafkovské instituce. V dramatu Správce získává obyčejný tulák nečekané rozhodovací pravomoci a pak o ně stejně nečekaně přijde. V Návratu domů dostane žena ze zdánlivě konvenční rodiny příležitost stát se úspěšnou prostitutkou. Člověk si nemůže být jist ničím; každý okamžik může přinést pohromu. Harold Pinter od roku 1957 napsal třicet dva celovečerních her, dvacet čtyři filmových scénářů, vydal čtrnáct prozaických knih a šestnáct knižních studií, úvah, přednášek a rozhovorů. Dodnes režíruje a hraje v divadle, ve filmu i v rozhlase. U nás byl poprvé uveden v roce 1965 v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, za normalizace se Pinterovy hry kvůli jeho sympatiím k disentu inscenovat nesměly. Až v roce 1987 dokázal prosadit v Divadle Petra Bezruče režisér Petr Palouš inscenaci Narozenin a po listopadu 1989 se stal Angličan na českých divadelních prknech stálým hostem. V současné době se u nás hraje Správce (Činoherní klub Praha), Milenec (Divadlo AHA Lysá nad Labem) a nejnověji Zrada (Středočeské divadlo Kladno).

etošní udělení Nobelovy ceny za literaturu vyvolává méně vzrušených ohlasů než to loňské. Přesto je volba britského dramatika Harolda Pintera nečekaná a stejně odvážná i provokativní jako před rokem ocenění Rakušanky Elfriede Jelinek.

Přístupný a srozumitelný Dramatik, ale i básník, herec, režisér a politický aktivista Harold Pinter je všeobecně považován za otce anglické odnože absurdního dramatu a současně za jednoho z nejvýznamnějších dramatiků 20. století. Jeho cyklus her nazývaných komedie hrozby (comedy of menace), který napsal v rozmezí let 1957–1965, patří k mezníkům moderního divadla. Společným jmenovatelem těchto her je analýza rozpadu současné společnosti a lidských vztahů, absurdita situací, ve kterých se postavy ocitají, a také jazyk, kterým autor rozkrývá mnohoznačnost situací a charakterů. Svým způsobem se dá považovat za předchůdce jazykových experimentů, jaké vytváří loňská laureátka Elfriede Jelinek. Na rozdíl od ní nebo svého velkého vzoru Samuela Becketta však Pinter pracuje s jazykem zdrženlivěji a zůstává divácky přístupný a srozumitelný. Harold Pinter se narodil 10. října 1930 v londýnské čtvrti Hackney v židovské rodině dámského krejčího. Jeho rodiče pocházeli z východní Evropy – matčina rodina z Ukrajiny, otcova z Polska. Do Anglie si přinesli silný vztah ke kultuře, pokoru a životní houževnatost, a vedle toho i silné vědomí utrpení, jemuž byly v Polsku a tehdejším SSSR vystavovány židovské komunity. Cit k utlačovaným menšinám, neustálé upozorňování na křivdy a varování před arogancí mocných provází Pintera po celý jeho život. Po desítky let se například angažuje ve veřejné obraně Kurdů v Turecku, před pádem železné opony byl velkým obhájcem disidentů východního bloku. Vystupoval na obranu Václava Havla, kritizoval cenzuru a politickou nesvobodu. Když v roce 1977 odvysílala rozhlasová BBC Havlovu hru Audience, postavu Vaňka ztvárnil právě Harold Pinter. V červnu 1989 navštívil se svou ženou Annou Fraserovou Václava Havla na Hrádečku a referoval o tom v britském tisku. Od devadesátých let mají ale jeho veřejné politické postoje kontroverznější příchuť. V roce 1999 protestoval proti bombardování Bělehradu vojsky NATO a v novinách prohlašoval: „Stydím se být Britem, jenž se jako součást NATO účastní války v Jugoslávii.“ Po zatčení srbského diktátora Slobodana Miloševiče se stal členem mezinárodního výboru na jeho obranu. Před dvěma lety na protest proti válce v Iráku veřejně vyzval Tonyho Blaira, aby odstoupil, a označil ho za „gangstera, vraha a pokrytce“. Výrazné antiamerické a levicové postoje Haroldu Pinterovi v po-

Proč ne Miller „Nejsem angažovaným spisovatelem v obvyklém smyslu toho slova ani nábožensky, ani politicky. A nejsem si vědom nějaké výjimečné společenské funkce. Píšu proto, že chci psát. Nevyvěšuji žádné plakáty ani nevleču žádný transparent. Ze všeho nejvíc nesnáším definitivní nálepky,“ napsal Pinter v roce 1977. Jeho dílo – na rozdíl od veřejných postojů – takové skutečně je a odborná komise udělala dobře, že je ocenila. Přesto si člověk musí všimnout, že spravedlnost v udělování Nobelových cen nenajde. V posledních letech ji dostalo více dramatiků: vedle Jelinek to byl v roce 1997 Dario Fo, v roce 1992 Derek Walcott či v roce 1986 Wole Soyinka. Jistě skvělých a světově významných. Ze Svět podle Pintera: každý okamžik může přinést pohromu, nebo taky Nobelovu cenu. tří největších a nejhranějších amerických dramaFOTO GLOBEMEDIA / REUTERS tiků dvacátého století – Eugena O´Neilla, Tennessee Williamse a Arthura Millera – ji ale obdržel (v roce 1936) pouze první jmenovaný. Poslední sledních letech zajišťovaly asi větší publicitu než Nevěřte na bezpečí z nich 10. února letošního roku zemřel. Jemu by jeho hry, takže světová média v těchto dnech Nobelova cena, pokud ji vnímáme jako vklad svěspekulují, zda Nobelovu cenu nedostal spíš za Realita snadno člověka zaskočí a naše očekává- tové kultuře, příslušela víc než komukoli z předně. Přestože politika k téhle ceně neodmyslitel- ní se bez zjevného důvodu promění v něco doce- chozích. ně patří, komentátoři jedním dechem dodávají, la jiného. Pinter ve svých dílech poukazuje na že Pinterovo literární dílo si takové uznání roz- to, že bezpečí a zdánlivé životní jistoty nejsou Vladimír Hulec hodně zaslouží. Q vůbec samozřejmé, že nepředvídatelné okolnos- Autor je redaktorem Divadelních novin.

Město, kde se snídá burčák Bývala tu kulturní poušť, teď sem jezdí celá Vysočina pro knihy. Romány, básně i návody na hubnutí. Havlíčkův Brod – kultury hrob. Tento slogan se pro město na Vysočině ujal za normalizace. Mikoláš Chadima v memoárech uvádí, jak se podobným „profízlovaným maloměstským dírám“ rockový muzikanti vyhýbali na sto honů. „Tady vás policajti zmlátili už za to, jak vypadáte. Dělat jste nemuseli nic,“ vzpomíná Michal Svatoš, příznivec místní punkové kapely Křečové žíly. Do vzpomínek se pouští i notář a šéf místního kulturního klubu, Ladislav Vondrák. „Kousek odtud ve Staré Říši zavřeli Jirouse, na Lipnici byl průšvih s Havlovým vystoupením. Žili jsme tu dost přikrčeně.“ A právě z místa považovaného téměř za kulturní pustinu se rozhodla Markéta Hejkalová vytvořit „město knih“. „Přivdala jsem se,“ vysvětluje svoji tehdejší poněkud riskantní volbu spisovatelka a překladatelka, která si úspěšným prvním ročníkem knižního veletrhu v roce 1990 splnila dávný sen. Od té doby se konal už patnáctkrát, naposled letos začátkem října.

Nasytím vás „Zpočátku byl všechno problém. Sehnat volné stoly, židle. Lidi mi nedůvěřovali. Intelektuálka z Prahy – znělo to jako nadávka,“ vzpomíná Markéta Hejkalová. Místní vzali veletrh za svůj až po letech. Teď se na něj sjíždějí tisíce čtenářů, nakladatelé, spisovatelé, vždyť mimo pražský Svět knihy nemá havlíčkobrodská knižní přehlídka v Čechách obdoby. Zdejší podzimní setkání získalo výbornou pověst místa, kde spíš než o „šum“ a módy literárního provozu jde o knížky a literaturu. A kde se také daří obchodu. Kulturní dům Ostrov je paneláková obluda z časů soudruhů. Vypadá jak obrovská tělocvična. Je čtvrtek večer, ráno vypukne veletržní hemžení. Na parkovišti před Ostrovem nakladatelé vykládají auta, stěhují dovnitř stoly a krabice od banánů plné knih. Pořadatel Štěpán Podešť říká, že letos přijelo rekordních 182 prodejců. „Je to moc, další

už se nevejdou,“ dodává. „Veletrhu se za poplatek může účastnit každý, „kdyby tu ale někdo vytáhl třeba Mein Kampf, tak bych ho hnala,“ upřesňuje regule Markéta Hejkalová. Vystavují tu velké nakladatelské domy, jako třeba Slovart či Pedagogické nakladatelství, známí nakladatelé současné literatury Paseka, Volvox Globator či Petrov, ale také autoři a samovydavatelé jedné či dvou sbírek básní, vynálezci zaručených diet či třeba náboženští horlivci se svatými obrázky. Prodejní místo, za které se v Praze platí desetitisíce, tu lze dostat za zlomek ceny. Na velký stůl, strategicky umístěný ve středu dolní haly, dvě ženy z banánovek vykládají štosy časopisů Medvídek Pusík, Barbie a Witch. Tento druh zboží, stejně jako třeba disneyovky, prý jde na odbyt spolehlivě každý rok. O kus dál zase z bedniček vytahuje vážný mladý muž svazky literární teorie, historie, spisy Solženicyna, práce psychologa Nakonečného… Jiří Koubek z nakladatelství Academia má zkušenost, že tu své knihy dobře prodá. Konkurence všech těch kuchařek, životopisů hvězd a návodů k zhubnutí, které tvoří většinu veletržní nabídky, se neobává. „Sjedou se sem vyhladovělí intelektuálové z širokého okolí a já je nasytím,“ žertuje. Vypráví také o staré bolesti nakladatelů: problému distribuce náročné literatury do malých měst a vesnic. Knihkupci neradi riskují a objednávat titul pro pár zájemců se jim nevyplatí. Stánky s intelektuální četbou jsou tedy na veletrhu často ty nejvyhledávanější. A právě tady se potkávají spřízněné duše. „Někdy se tu poznají sousedé z jednoho maloměsta a žasnou: Vy taky čtete?“ líčí knihomolskou atmosféru Koubek.

Šťastná knihovnice Obchodování v Havlíčkově Brodě si pochvaluje i šéf podniku tak riskantního, jakým je nakladatelství specializované na poezii. Roman Polák z Obratníku tu prodá současné básníky, třeba právě vydané knížky Víta Kremličky a Věry Dumkové, dobře jde na odbyt klasika, nový překlad Françoise Villona nebo stará čínská poezie. „Mám tu větší obrat než v pražském krámě za čtyři měsíce,“ říká Polák. Také Lubomír Maťa, nabízející alternativní a undergroundovou literaturu, má stánek permanentně obležený mládeží a v Havlíčkově Brodě, „jediném městě na světě, kde se snídá burčák“, je viditelně spokojen. „Pelc a Hrabal,“ odpoví na otázku, kteří domácí autoři se na Vysočině nejvíce prodávají. V pátek a sobotu proudí kulturním domem Ostrov davy lidí. Nejsou to zdaleka jenom intelektuálové, jak by odpovídalo nabízené produkci, ale i rodiny s dětmi, školní třídy, venkované. Vypadá to, že koupit na veletrhu nějaké to potištěné zboží patří k dobrým mravům. Večer čte básník Zbyněk Hejda svou temnou milostnou poezii. V domě, z nějž byl deportován Karel Havlíček Borovský. Dnes je tu Muzeum Vysočiny. V malé místnosti v přízemí to vypadá trochu jako ve sklepě. Pravděpodobně nejvýznamnější český básník čte své verše necelou hodinu. Pár desítek lidí poslouchá napjatě a soustředěně. Vydali se za svým autorem z Prahy, Jihlavy, Brna, z různých koutů Čech. „Vůbec jsem nemohla uvěřit, že přijede,“ říká havlíčkobrodská knihovnice Kateřina Čamrová, když čtení skončí, „ale teď jsem šťastná.“ Jáchym Topol

Q

22

KULTURA

17.–23. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 42

Kam utekl Bob Dylan Film o muži, kterého Američané milovali, ale vůbec se jim nelíbilo, co dělá

J

e fascinující sledovat, jak se po čtyřech intenzivních dekádách završuje kariéra krále amerických a potažmo i světových písničkářů Boba Dylana. Jedna pocta stíhá druhou, tu zpívá papeži, jindy je nominován na Nobelovu cenu za literaturu. Přímo či nepřímo ovlivnil každého, kdo na současné hudební scéně něco znamená. Den co den se objevují nové coververze jeho skladeb, první díl jeho pamětí se stal bestsellerem. Proto není pochyb, že na žebříčku úspěšnosti zaboduje také nový filmový dokument režiséra Martina Scorseseho s názvem No Direction Home, podrobně mapující období první poloviny 60. let, kdy Dylan neznamenal „pouze“ prvotřídní muziku, nýbrž i hybnou sílu ve vývoji kulturních dějin Spojených států.

O krok dál

Nenechat se zastřelit Je nanejvýš sympatické, že Scorsese zůstal věrný nevtíravému a civilnímu stylu, jakým vypráví své mafiánské ságy a velkoměstské tragikomedie. Dvoudílný snímek, jenž měl televizní premiéru koncem září a nyní vychází na DVD (o stejnojmenném soundtracku s třemi desítkami raritních nahrávek nemluvě), nenosí dříví do lesa a nestaví svému protagonistovi další zbytečný pomník. Všechno je tu poklidné, dávno vybojované a vzpomínané s lehkým úsměvem na rtech. V roce 1966, kdy Dylan absolvoval revoluční elektrické turné, ovšem ještě zdaleka nevěděl, zda se bude smát naposled. Podle členů doprovodné skupiny, později známé jako The Band, šlo ve zjitřené atmosféře po atentátech na Martina Luthera Kinga, bratry Kennedyovy a další politické vůdce často do tuhého. Posloucháme-li nyní onen živelný blues-folk-rokenrol, říkáme si: co těm zatraceným bláznům vadilo? Copak už dávno předtím nenarušil stojaté vody countrypopové selanky a swingové nudy černošský sekáč Earl Hooker s nabustrovaným zvukem, jejž bychom mohli označit za prvopočátek heavy metalu? Netahalo snad chicagské blues Muddyho Waterse a Howlin’ Wolfa za uši mnohem víc než všechny Dylanovy nosovky dohromady? A jak je možné, že na Newportském folkovém festivalu, kde se v šedesátém pátém oficiálně narodil folkrock, přijali návštěvníci bluesové dílny kytarového ztřeštěnce Mikea Bloomfielda s nadšením, zatímco téhož hráče ve spojení s Dylanem vypískali? Jenže Waters ani Hooker se nesnažili oslovit mladé bílé intelektuály, natož jejich rodiče zvyklé na broukání Franka Sinatry. Z dnešního pohledu lze opravdu jen těžko pochopit, že turné 1966 bylo skutečnou křižáckou výpravou mající za cíl naučit zastydlé obecenstvo otevřenějšímu způsobu myšlení. Z publika padaly nadávky jako „zrádce“ nebo „jidáš“ a nevyspalý (a trochu zfetovaný)

Něco se tady děje, ale vy nevíte, co to je. (7. listopadu zahraje Dylan v pražské Sazka Areně.) FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

vizionář na pódiu zatvrzele opakoval přesně zacílená slova Balady o hubeném muži: „Něco se tady děje, ale vy nevíte, co to je.“ Titulek na konci filmu oznamuje, že krátce po vyčerpávajícím tažení Dylan havaroval na motocyklu, což ho nadlouho vyřadilo z veřejného života a už navždycky mu

sňalo prst z tepu doby. I když se nedá z relativně malé nehody dělat žádná věda, přesto šlo o znamení, že bojovník za nový umělecký styl má dost. Kdyby se nenaboural, možná by ho brzy odpravili někde v Dallasu nebo by ho našli předávkovaného prášky na usnutí jako Hendrixe.

Hrubeš a Mareš jsou bizár Úspěšný režisér hledá téma pro svůj druhý film. Zn.: Sex s Hankou Zagorovou podmínkou. Svým způsobem měli Vladimír Morávek a Jan Budař smůlu. Když sepisovali scénář svého posledního filmu, nemohli tušit, že téma reality show bude v čase jeho premiéry v Česku úplně obehrané a výraz „vyvolený“ se ne vlastní vinou přesune mezi nejhorší klišé. Vyzbrojen shovívavostí i očekáváním však divák nakonec zjistí, že smůlu má tentokrát hlavně on.

Budař dalajlamou Pánové Hrubeš a Mareš jsou tak trochu kopií ústřední dvojice předchozího Morávkova filmu Nuda v Brně. Naivní, dobráckou a duševně lehce zaostalou dívčinu vystřídal Pepa Mareš, jemuž autoři dali do vínku stejnou povahu a do úst dokonce stejný předkus (rocková star Richard Krajčo s ním nevypadá dvakrát přirozeně). Jan Budař v roli Václava Hrubeše oproti Nudě zdrsněl – arogantní a jízlivý mladík má rád svou práci revizora a přitroublého kamaráda permanentně stíhá jedovatými poznámkami. No a tihle dva spolu souhrou okolností

bydlí v jednom domě, dělí se o stejnou prostitutku a mají stejně hluboko do kapsy. Kamarádi do deště, jak praví titul. Příběh má množství zákrut, ale dopředu ho táhne hlavně třetí zúčastněný, slovenský filmový režisér Robert Karpatti. Má zakázanou Bratislavu, kde nalákal stovky krajanů na neexistující hypermarket, takže svou další filmovou reality show směřuje do Prahy. Hledá toho nejprotivnějšího a nejzlejšího Čecha, na jehož dveře pak zaklepe skupinka buddhistických mnichů a oznámí mu, že se stal vtělením dalajlamy. Hádáte správně, tím „vyvoleným“ bude Vašek Hrubeš. Do Tibetu se nakonec nepodívá, ale Karpattiho experiment s ním i jeho kamarádem řádně zacvičí.

Pravý český film? Tu roli beru, Vladimíre. FOTO HRUBESAMARES.CZ

Morávek padá V brněnské Nudě, svém prvním filmu předvedl Vladimír Morávek skutečně akrobatický kousek – opatrně probudil humornou formanovskou poetiku 60. let a po napjatém laně s ní přešel nad propastí dneška, kdy podobné poku-

sy zpravidla končívají špatně. Bylo to vtipné, okouzlující a sexuálním peripetiím hrdinů se člověk bez pocitu trapnosti pochechtával jako při Allenově Všechno, co jste kdy chtěli vědět o sexu, ale báli jste se zeptat. Dalo se asi čekat, že

Na otázku, zda ukazuje jiným lidem cestu, má Bob Dylan stále stejnou odpověď: „Nejsem prorok ani prorokův syn.“ Přesto tuto úlohu celý život zdárně plní, i když pokaždé o hodně dříve, než si to zbytek společnosti vůbec dokáže uvědomit. Už v bohémské atmosféře newyorské čtvrti Greenwich Village se od zbylých folkových revivalistů odlišoval rhytm’n’bluesovou dynamikou, jež se u tehdejších písničkářů (s výjimkou Odetty) příliš nenosila. Poté, co do lidového repertoáru vpašoval elvisovský „drajv“, naboural zevnitř další systém – systém angažovaného folkového hnutí sdruženého kolem Petea Seegera a Joan Baezové. Skladby typu Blowin’ In The Wind či The Times They Are A-Changin’ vznikly z upřímného přesvědčení, že svět je třeba změnit k lepšímu, zatímco drsné balady o obětech rasistického násilí Hattii Carrollové, Emmettu Tillovi a Medgaru Eversovi vytryskly ze spravedlivého rozhořčení nad evidentním bezprávím spáchaným na konkrétních jednotlivcích. S ostatními interprety společensky angažovaných písní však Dylan držel basu, jen dokud se soustředili na osud určitého člověka, Ve chvíli, kdy se propadli do zrádných bažin univerzálních pravd a nadbíhání davu, jim přestal důvěřovat. A tak v době, kdy byl korunován na krále protestsongů, se už jeho mysl proháněla daleko na ponurých oceánech plných pirátských korábů Bertolta Brechta či v mlze mystické obrazotvornosti Charlese Baudelaira. Chimes Of Freedom, Gates Of Eden, It’s Alright Ma (I’m Only Bleedin’) a jiné pokusy o novodobý písňový epos zklamaly spoustu Dylanových fanoušků dlouho před jeho jidášským příklonem k elektrickým nástrojům. Člověk, který měl v zájmu vlasti, lidstva, celého vesmíru nést prapor za všechny utlačované, dal přednost opilým metaforám ve stylu „prokletých“ a komplikovaným písničkám o lásce. V dokumentu Martina Scorseseho zaznívá zásadní paradox: milovali ho, ale nelíbilo se jim, co dělá. „Když mě nechtějí, proč tedy tak rychle vykoupili lístky?“ kroutí zpěvák hlavou nad bučícími zástupy. A jeho věrný kumpán Bobby Neuwirth s typickou přímočarostí dodává: druzí šli vstříc publiku, Bob počkal, až publikum přijde k němu. Na archivních záběrech můžeme sledovat postupnou proměnu vztahu veřejnosti k Dylanovu fenoménu: nejprve slyšíme samé odmítavé reakce, časem se názory začnou rozcházet a v jedné z posledních sekvencí s údivem sledujeme, že se fronta na vstupenky táhne přes pět bloků. Snímek No Direction Home má jednoduché poslání: pokud je umělec dostatečně tvůrčí, uteče každému, kdo ho chce vlastnit. „Po motocyklové nehodě Bob Dylan pokračoval v psaní a nahrávání písniček,“ oznamuje závěrečný titulek. Přesně tak. Nic jiného přece nikdy nedělal. Michal Bystrov Autor je hudební publicista.

Q

při druhém takovém pokusu Morávkovi ujede noha a spadne. Že si ale namele tolik, je přece jen překvapením. Nezvládá film kočírovat formálně, takže střídání časových rovin diváka mate. Vtipné to sice občas je, ale tentokrát ne díky lehkosti. Autoři do toho řežou pilou a většinou předvádějí naprosto vykonstruovaný bizár. Mareš šišlá, má rád Hanku Zagorovou a vojáky (dědeček byl legionář), proto masturbuje navlečený v uniformě před zpěvaččiným portrétem a puštěným gramofonem. Hrubešovu proměnu v buddhistu ilustruje Budařův všeobjímající úsměv a sametové promluvy o duchovní cestě (mimochodem potřeba utahovat si z buddhismu v českém filmu by stála za samostatný rozbor). Komentáře pod obraz namluvil osudově veřejnoprávním hlasem Radovan Lukavský, v epizodních rolích se míhají celebrity v čele s Karlem Gottem, „dramatické“ finále paroduje zpomalovačky hollywoodských thrillerů a Miroslav Donutil v roli cholerického otce řve jako na lesy. „Nic jim není svaté,“ slyšeli by jistě rádi komedianti, ale neuslyší. Tady se hraje zcela průhledně „na první“, ambicí Hrubeše a Mareše je nasytit poptávku po obrazu stále stejně kuriózního mraveniště jménem Česko, namíchat ještě bláznivější koktejl z prověřených ingrediencí socialismus, konzum, sex a ironie. Buď je to kalkul, nebo ztráta tvůrčích ambic. Nejnavštěvovanější film současnosti Doblba! zkrátka získal vážného konkurenta. A proč se nad tím vůbec pozastavovat? Protože osobitý divadelník Vladimír Morávek je prostě lepší režisér, než aby měl mít člověk po jeho filmu pocit, že si musí dát sprchu. Petr Třešňák

Q

SCÉNA

RESPEKT 42 V 17.–23. ŘÍJEN 2005

KNIHY

HUDBA

23

KULTURNÍ TIP

TELEVIZE

Ozbrojený konflikt v bývalé Jugoslávii, jehož desáté výročí si letos připomínáme, k nám zavál snad ještě víc balkánských imigrantů než socialistická družba o desetiletí dříve. Přinášeli si s sebou traumata a hrůzné příběhy, které na čas získaly publicitu

Obrazy vytetované válkou

V české kulturní historii zaujala Bohumila Grögerová význačné místo zejména díky dlouholeté tvůrčí spolupráci s básníkem Josefem Hiršalem. Překládali spolu světovou poezii, prosazovali objevnou, ale také ironickou poetiku básnického experimentu, komponovali pozoruhodné literární útvary z deníkových záznamů a vzpomínek. Smysl pro básnickou výmluvnost drobných životních skutečností a pro estetiku marginálních zážitků i jejich okolností osvědčila Grögerová také ve třech autobiograficky inspirovaných prózách, které v posledních deseti letech vydala samostatně. V knižním rozhovoru Klikyháky paměti, v němž odpovídá na otázky Radima Kopáče, vypráví o svém osudu. Literární revue Host se ve svém posledním čísle noblesně rozloučila s nedávno zesnulým básníkem Petrem Kabešem. V rubrice Téma mu věnovala přes dvacet stran. Najdeme zde zapomenuté rozhovory publikované kdysi v pomíjivých tiskovinách, vzpomínky přátel, dosud nevydané zápisky, faksimile rukopisů a dopisů, dokumenty související s jeho životem či prací a pochopitelně verše, jež napsal nebo mu byly někým připsány. Obzvlášť silně zde působí obrazový doprovod sestavený z fotografií, které mají dokumentární charakter, ale vesměs také uměleckou hodnotu. Proměny básníkovy tváře, zvětšený detail jeho rukou, různá prostředí, v nichž se pohyboval, podtrhují závažnost textů i celého Kabešova tragického, ale naplněného životního příběhu. – VŠ –

Mahal Rai Banda – romská kapela z Rumunska, která bývá charakterizována jako „all stars band“, zahraje v pondělí 17. 10. v pražském Paláci Akropolis. I tuhle partu vytáhli belgičtí producenti, specializovaní na world music, a navázali tak na své předchozí objevy skupin Taraf de Haidouks nebo Kočani Orkestar. Mahala Rai Banda má pestré složení od houslí a cimbálů přes turecké bubínky po dechové nástroje. Odráží tak jedinečnou hudební atmosféru současné Bukurešti, kde se mísí vlivy balkánských venkovských kutálek, vojenských dechovek s hudbou městských barů, západní pop music i orientem. Koncert začíná v 19.00. A ještě jednou z romské hudby: česká hiphopová scéna se konečně dočkala alba MC Gipsyho. Jeho druhý sólový projekt se prodává pod názvem Rýmy a blues a hostují na něm tahouni komunity jako Phat, Indy Marpo nebo rapeři ze slovenské formace Kontrafakt. Oproti předešlému Ya Favourite CD-Rom přináší mnohé změny. Gipsy nerapuje, ale překvapivě libě zpívá ve stylu rhythm’n’blues; angličtinu vystřídala čeština, proromsky angažované texty běžná hiphopová látka mejdanů, holek a machismu. I přesto, že je deska strašidelně vulgární a obsahově i pěvecky trochu nevyrovnaná (občas jako by se učil zpívat u Michala Davida), rozhodně stojí za pozornost, protože má šťávu i humor. A v českých hudebních vodách je stylově ojedinělá.

Oscarový film ruského režiséra Nikity Michalkova Unaveni sluncem vysílá ČT 2 ve čtvrtek od 21.40. Dnes šedesátiletý filmař v něm dosáhl vrcholu své kariéry. Děj se odehrává v poklidném letním dni roku 1936 na ruské venkovské dače, kde tráví víkend rodina Sergeje Petroviče Kotova – kdysi Stalinova spolubojovníka, dnes váženého velitele divize. Přijíždí sem ale někdejší milenec Kotovovy ženy Marusji Dmitrij a radostný den se pomalu začíná měnit v tragédii. Nejen kvůli nedořešenému milostnému trojúhelníku, s Dmitrijem sem především vtrhne pravá tvář stalinského teroru, jež nemá s rodinnou idylkou Kotovových pranic společného.

Saxofonista Maceo Parker, dnes už klasik funky podobného věhlasu jako James Brown nebo George Clinton, vystoupí v Lucerna Music Baru v pondělí 17. 10. od 21.00.

A ještě dva dokumenty. Brzy to bude dvacet let, kdy pod výstřely atentátníka zahynul švédský premiér Olof Palme, procházející se bez ochranky centrem večerního Stockholmu. Vražda, jež se pro Švédy stala stejně děsivým koncem jednoho snu jako pro Američany atentát na JFK, nebyla dodnes vyřešena a za pět let bude promlčena. Stopy a spekulace vedly na různé strany – od KGB či íránské tajné služby přes švédskou policii, turecké imigranty a různá extremistická hnutí až k zastáncům apartheidu v Jihoafrické republice. Tématu se věnuje francouzský dokument Politické vraždy (ČT 2, pondělí, 20.00). Pro milovníky nezařaditelných výtvarných osobností je připraven na pátek dokumentární portrét úředníka Živnobanky Jindřicha Vika, jenž na stará kolena vytvořil pozoruhodné dílo (Muž, který maloval moře, ČT 2, 21.20).

– PT –

– PT –

– PT –

MIMOCHODEM Je-li v létě či v zimě krásně, máme sklon vnímat to jako samozřejmost. Na jaře a na podzim balancuje počasí na hraně a může se rázem zvrtnout. Nejistota umocňuje prožitky. Dny, jaké nám naděluje letošní říjen, působí skoro zázračně.

CO SE DĚJE VE SVĚTĚ

Čechy z Ládví

Island: ani slovo anglicky Národní jazyky jsou v dnešním globalizovaném světě vystaveny masivnímu vlivu angličtiny a zpravidla se průniku slov jako manažer nebo reality show ani nesnaží bránit. Je tu ale jedna pozoruhodná výjimka. Island. Tam, kde čeština zcela automaticky s importovaným vynálezem převezme i jeho anglické jméno a vznikne třeba slovo „cédéčko“ (nebo oficiálnější „CD-disk“), pracují Islanďané tvrdošíjně s domácími zdroji. Nakonec tedy poslouchají geisladiskur čili talíř popsaný paprskem. Tvorba neologismů je na tomhle ostrově uprostřed Atlantiku bez nadsázky národním sportem. Jazykový purismus tu nevychází z žádné politiky podpory malých jazyků, nýbrž má takřka tisíciletou tradici. Jedním z nejstarších dochovaných rukopisů je tzv. První gramatické pojednání z 12. století, v němž se anonymní autor rozepisuje mimo jiné o potřebě vytvořit domácí ekvivalenty cizích hlásek a slov. A to se na Islandu už od středověku děje – většinou pomocí domácí germánské slovní zásoby. Po jazyce se tu totiž žádá, aby byl průhledný. I proto dnešní Islanďan bez větších obtíží rozumí středověkým ságám a také proto je tu odstup vědecké komunity od prostého člověka mnohem menší, než jsme zvyklí. Tak třeba psycholog se tu jmenuje sálfræđingur, což je složenina slov duše a učenec, a i malé dítě uhodne, čím se zabývá geđlæknir, neboť geđ je mysl, læknir zase lékař, takže jde o lékaře mysli neboli psychiatra. Při zkoušení se tu otázka po roli katalyzátoru stala téměř nadbytečnou, jeden islandský fyzik totiž přišel s termínem hvati, který je odvozen od slovesa hvetja neboli podněcovat, provokovat. Ptát se tedy, co dělá hvati, je asi stejně důvtipné jako dotazovat se na pracovní náplň metaře. Při čtení těchto řádek se už jistě každému našinci vybavila pověstná čistonosoplena, jenže

a časem se ztratily stejně jako jejich nositelé. Básník a spisovatel Adin Ljuca u nás zůstal, pracuje v Národní knihovně a letos vydal knížku povídek s názvem Vytetované obrazy. V roce vzpomínání na balkánskou válku bychom ji neměli přehlédnout. Ljuca vypráví jednoduše a čtivě. Svůj příběh muslima z Bosny, kterému vletěl do zákopu granát, při explozi jej zázrakem nezasáhl, ale na čas mu vymazal část paměti i řeč. Vypráví o dalších uprchlících, které potkal jako překladatel posttraumatického terapeutického zařízení, o lidech, kteří po prožitých hrůzách nesvedli než kouřit a mlčet, i těch, kteří se u nás prodrali k novému životu jako Aldin Popaja nebo Raymond Rehnicer. Vtahuje čtenáře portréty Čechů, které potkal, třeba dívky, do níž se tajně zamiloval, nebo svého bytného, kdysi vrcholového sportovce, dnes zlomeného alkoholika. Je to obyčejné čtení, ale připomíná něco důležitého. Pocity, které válku provázely, každodennost uprchlíků rozesetých po celé Evropě, samotu, nudu, nejistotu, co se odehrává doma. Příznačná je povídka, v níž se Ljuca se svým přítelem a spolupodnájemníkem Sašou domluví, že každý z nich napíše denně báseň a pak si ji vymění, aby měli v Praze co číst. „Jsou obrazy, které se nezapomínají,“ píše Ljuca. „Takové, co jsou jemnou jehlou šílenství vytetovány do mozku a nelze je vymazat ani smýt.“

Islanďané dodnes rozumějí svým starým ságám bez problémů.

na Islandu tvorba domácích ekvivalentů směšně nepůsobí: nikdo se nezdráhá místo fotografie říkat ljósmynd (ljós – světlo, mynd – obraz), fotoaparátu zase myndavél (obrázkovač) anebo užívat výrazu hugbúnađur složeného ze slov hugur (myšlenka) a búnađur (vybavení), což není nic jiného než hezky český software. Uznání by si zasloužil tvůrce výrazu tölva složeného ze slov tölur (čísla) a völva (vědma). Tento suverénně nejpopulárnější neologismus označuje počítač a dýchá z něho obdiv k jakési nadpřirozené schopnosti těchto strojů. O nových slovech na Islandu nerozhoduje nějaký zákon nebo ústav, ale uživatelé jazyka: vymýšlí je každý, kdo má chuť a nápady. Do slovotvorby se tu zapojují překladatelé, televizní hlasatelky a také profesoři, kterým tvorbu terminologie dokon-

FOTO PROFIMEDIA CZ / CORBIS

ce ukládá rozhodnutí akademické rady Islandské univerzity. Existuje ale i na padesát dobrovolných jazykových výborů sdružujících odborníky různých profesí. Jeden z nejaktivnějších spolků mají elektrotechnici, kteří se týden co týden scházejí už od roku 1946 a za tu dobu vydali čtrnáct knižních svazků nových termínů. Nebrání ale tento konzervativismus rozvoji ostrovní společnosti? Nikoli, vždyť zdejší děti se učí anglicky už od třetí třídy a obecná znalost tohoto jazyka je kromobyčejně vysoká. Islanďané prostě se světem komunikují suverénně, ale doma chtějí mluvit po svém – tak jako zdejší hudební hvězda Björk, která na domácích pódiích nezpívá jinak než islandsky. Helena Březinová, Rejkjavík Autorka je skandinavistka.

Q

V létě je nejlépe na plovárnách nebo v zahradních zákoutích, v zimě na sjezdovkách či u kamen, pěkný podzim však přeje rozhlednám. Dobře se k nim putuje a viditelnost bývá daleká. Od hvězdárny na Ládví, jež stojí na opačném svahu, než odkud maloval Antonín Slavíček svou slavnou Prahu v průmyslovém dýmu, se mi už několikrát zřetelně předestřela celá výseč české kotliny od Ještědu a Krkonoš přes začouzené Mělnicko až po Říp a České středohoří s Milešovkou. Nebýt pohraničních hor, bylo by vidět ještě dál. Za jasných podzimních dnů tam máme vlast jako na talíři – tak maličká je, když je čistý vzduch. À propos talíř. Každé roční období vzbuzuje jiné chutě. Jaro přeje ostře svěžím a nekomplikovaným, například ředkvičkám, zelené cibulce nebo dušeným mladým kopřivám se ztracenými vejci. Zato podzimu sluší bohatá skladba protikladů, kdy se mdlobná nasládlost příjemně snoubí s osvěžující nakyslostí za doprovodu hořkých i slaných akcentů. Něco podobného nacházíme i v duchovních dějinách. Jednoznačný zázrak řeckého jara vyústil v mnohoznačné magma helénizmu a stejně synkreticky reagovalo baroko na gotiku či postmoderna na modernu. Každá pozdní doba si zřejmě žádá ještě naposledy všechno najednou. Ke kombinovaným chutím podzimu svádí vůně vzduchu. Cítíme v něm ostrý chlad stínů i hebkou povadlost znaveného slunce, prach ze suchého listí i sladce hnilobné šťávy přezrálého ovoce. Trochu k nim však inspirují i daleké vyhlídky. Panorama z Ládví člověku připomene slané i sladké, kyselé i hořké ingredience, z nichž se skládá česká existence. Viktor Šlajchrt

24

MINULÝ TÝDEN

Média přinesla zprávu o ničivém zemětřesení s desítkami tisíc mrtvých lidí v Kašmíru; české humanitární organizace zahájily sbírky na pomoc postiženým a vyslaly na místo své experty. Stoupla cena pitné vody. Bývalý prezident Václav Havel zahájil v pražském kostele sv. Anny devátý ročník své mezinárodní konference Forum 2000, tentokrát pod heslem „Naše globální soužití: Výzvy a naděje pro 21. století“. Současný prezident Václav Klaus si vyrazil na Velkou pardubickou. Už je to lepší, můžu držet hokejku všemi prsty, ale zaskočilo mě dnešní ráno – chtěl jsem se protáhnout a najednou jsem nemohl zvednout ruku. Bolí mě za krkem, odpověděl v rozhovoru pro MF Dnes proslulý hokejista Jaromír Jágr na dotaz redaktora, jak se mu hojí jeho malíček zlomený před čtyřmi měsíci. Po zprávě, že ptačí chřipka dorazila z Asie k rumunským hranicím, zakázala vláda dovoz drůbeže, vajec a peří z Turecka. Ministr pro místní rozvoj Radko Martínek (ČSSD) zahájil své podzimní putování po českých a moravských rozhlednách. Poslanci zahájili projednávání vládního návr-

17.–23. ŘÍJEN 2005 V RESPEKT 42

hu rozpočtu na příští rok. Česká armáda se po čtyřicetileté věrné službě definitivně rozloučila se sovětskými letadly Antonov An-24. Vzrostla sledovanost reality show Výměna manželek – na Nově. Již jsme zahájili sami své vlastní šetření a zjišťujeme, zda šlo o systémovou chybu, nebo pochybení jednotlivce, komentoval náměstek zlínského primátora Martin Janečka skutečnost, že tamní policie obvinila ze zabití dva městské strážníky, kteří v noci přišli vyvést opilého občana z restaurace a ráno pak náhodní chodci našli téhož člověka ukopaného k smrti v blízkém křoví. ČSOB koupila od OKD Hornický fond. Internetová stránka ombudsmana www. ochrance.cz se zařadila mezi šedesát českých webů, které mohou využívat nevidomí a slabozrací. Senátor Jaromír Štětina (Strana zelených) předal šéfovi horní komory parlamentu Přemyslu Sobotkovi (ODS) prvních 50 tisíc podpisů pod svojí peticí žádající zákaz propagace komunismu. Britští detektivové začali prověřovat podezření, že šéf IRA Thomas Murphy investuje své krvavě získané peníze do nemovitostí a zábav-

ního průmyslu v Čechách. Česko věnovalo Iráku 1500 samopalů pro hlídky střežící tamní kulturní památky. Mezinárodní výzkum vědeckého týmu kolem časopisu Science dospěl po podrobném zkoumání k závěru, že Češi, kteří sami sebe jako národ považují za konfliktní a nepříjemné, patří ve skutečnosti k nejpřátelštějším kulturám na světě. Pan předseda vzkazuje, že vrtulník využívá v situacích, kdy jeho povinnosti vyžadují spolehlivou přepravu v relativně krátkém čase na větší vzdálenosti, odpověděl tiskový tajemník předsedy sněmovny Lubomíra Zaorálka na dotaz MF Dnes, proč pan Zaorálek, autor etického kodexu poslanců a majitel státní limuzíny s řidičem létá domů na víkend z Prahy do Ostravy armádním vrtulníkem. Hornový oktet České filharmonie provedl v Řevnicích světovou premiéru skladby Andrewa Downese Wagnerovy tuby. Potravinářská inspekce podala trestní oznámení na supermarkety Julius Meinl a Hypernova za to, že se v nich prodávalo balíčkované shnilé maso. Na vyzvání premiéra musela z vlády odejít ministryně zdravotnictví Milada Emmero-

vá. Na americké ambasádě v Praze našli při úklidu bednu obsahující prokurátorské spisy z dob rudého teroru 50. let. Evropský parlament zbavil imunity Vladimíra Železného. Úřady Seychelského souostroví vzkázaly do Čech, že Krejčíře nevydají. Fotbalová reprezentace prohrála bez Nedvěda s Nizozemskem 0:2. My Češi, kteří máme v základech našich tradic neotřesitelnou husitskou víru v lidské bratrství, důstojnost a sociální spravedlnost, musíme čelit všem projevům lidské agresivity a zloby, poháněné chtivostí peněz, prohlásil na pražském Vítkově při pietních oslavách 581. výročí smrti Jana Žižky z Trocnova současný český premiér a člen Čs. církve husitské Jiří Paroubek. Ve valašskomeziříčské hvězdárně vystavili fotografie Marsu. Pražské kino Aero ovládl Bolywood. Společnost přátel přírody zahájila na Ještědském hřebenu sázení stromů pro budoucí prales. Meteorologové oznámili, že krásné a slunečné počasí s námi ještě zůstane. [email protected]

Q

INZERCE

adresa: Křemencova 10, 110 00 Praha 1 telefon: 224 934 759, 224 934 441 e-mail: [email protected], [email protected] respekt on-line: www.respekt.cz předplatitelský servis: 800 100 634 (zelená linka)

Ročník XVI. Fax: 224 930 792, e-mail na jednotlivé redaktory: [email protected]. Vydavatel: R-PRESSE, spol. s r. o., IČO 61457345. Majoritní vlastník: Karel Schwarzenberg. Ředitelka: Anna Soumarová. Šéfredaktor: Marek Švehla. Zástupci šéfredaktora: Jaroslav Spurný, Erik Tabery. Editoři: Ivan Lamper, Tomáš Pěkný. Redaktorka vydání (tištěný, on-line): Kateřina Ducháčková. Komentáře: Erik Tabery. Domácí rubrika ([email protected]): Eliška Bártová, Silvie Blechová, Jan Kovalík, Jáchym Topol. Ekonomika: Marek Hudema (vedoucí), Marek Pokorný. Zahraničí: Zbyněk Petráček. Téma: Jiří Sobota. Civilizace: Josef Greš. Kultura: Jaroslav Pašmik, Viktor Šlajchrt, Petr Třešňák (vedoucí). Dtp a grafická úprava: ([email protected]): David Němec, Jakub Němeček. Kresby: Pavel Reisenauer. Obrazový redaktor: Ivan Kuťák. Foto: Ludvík Hradilek. Sekretariát: Kateřina Spurná, Jan Svoboda. Inzerce: ([email protected]): Milan Greguš, Milan Černík, Helena Štiková (vedoucí) – tel./fax 224 934 586. Distribuce: ([email protected]): Renata Brabcová, Jan Smola, Jiří Völfl (vedoucí), tel. 224 930 999, fax 224 930 792. Tiskne: MAFRA, a. s., Praha. Rozšiřují: Společnosti holdingu PNS, a. s., A. L. L. production, s. r. o., PressMedia, spol. s r. o., CZ Press, spol. s r. o. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., o. z. Přeprava pod č. j. 1033/96 ze dne 14. 3. 1996. MIČ 47254, ISSN 0862 - 6545, ev. č. MK ČR E 5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Webdesign, webhosting: NET servis, s. r. o. Kancelářské služby: Kompletní řešení tisků a kopírování www.proimpo.cz. Uzávěrka: 16. 10. 2005, © Copyright R-PRESSE, spol. s r. o.