III. ČÁST: SVOLÁNÍ A ZASEDÁNÍ VALNÉ HROMADY III.1 KAPITOLA: Svolání valné hromady 1. oddíl: Úvodní výklady 1. Valná hromada je nejvyšším orgánem společnosti. Nejedná se o orgán permanentně fungující, jako je například statutární orgán (nebo dozorčí rada, je-li zřízena), nýbrž o orgán svolávaný vždy na jednotlivá konkrétní zasedání. Zákonná dikce je tu i jinde zmatečně formulována, kdy nerozeznává, kdy se jedná o valnou hromadu jakožto orgán společnosti a kdy o její (jednotlivá) zasedání. Je proto například správná konstrukce § 128 odst. 1 věty prvé obch. z., podle níž statutární orgán svolává valnou hromadu, neboť zde se svolává valná hromada jakožto orgán, avšak chybná stylizace § 128 odst. 1 věty druhé obch. z., podle níž se valná hromada musí konat; ve skutečnosti se nekoná valná hromada, nýbrž konkrétní zasedání valné hromady. V zájmu ochrany práv a povinností primárně společníků, avšak také dalších osob, v jejichž zájmu je dosažení (alespoň) nezbytné míry právní jistoty (a stability) v soukromoprávních vztazích, stanoví zákon poměrně přísně formalizovaná pravidla pro jednak vlastní svolání valné hromady, jednak pro jeho samotný průběh. 2. Obchodní praxe často označuje jednotlivá zasedání valné hromady určitými přívlastky. Tato praxe je obvyklá, a ačkoli toto rozlišování nemá žádný právně relevantní význam, není rozumného důvodu se mu bránit. Zasedání valné hromady, které se koná pravidelně ve lhůtách stanovených zákonem a společenskou smlouvou, se často označuje jako řádné (výroční) zasedání valné hromady. Zasedání valné hromady svolávané mimo tyto lhůty se označuje jako mimořádné zasedání valné hromady. Jiného 125
III. Část
Svolání a zasedání valné hromady
rozdílu mezi těmito druhy zasedání valné hromady není; samo rozlišování na řádné a mimořádné zasedání valné hromady je toliko formální, resp. stylistické. V případech, kdy se řádné nebo mimořádné zasedání valné hromady sejde neusnášeníschopné, se obvykle svolává náhradní zasedání valné hromady; toto označování je však ve své podstatě věcí společenské konvence. Zákon vůbec nerozlišuje mezi řádným, mimořádným a náhradním zasedáním valné hromady. Bez ohledu na to, jaké zasedání se svolává, musí být valná hromada vždy svolána stejným způsobem194 a pro všechna její zasedání vždy platí stejná pravidla stran kvóra usnášeníschopnosti a počtu hlasů potřebných k přijetí konkrétního usnesení. Je vyloučeno se od tohoto principu jakkoliv odchýlit, neboť se zde jedná jednak o kogentní zákonnou úpravu, jednak o úpravu statusové otázky; jakékoliv odchylky by musel zákon výslovně stanovit, resp. povolit. Pokud tomu tak není, jsou odchylky vyloučeny. Nikdy se zde (ani analogicky) nepoužije § 185 odst. 3 obch. z. o náhradním zasedání valné hromady a. s.; ustanovení společenských smluv zakládající jakoukoliv odchylku od zákonné úpravy valné hromady pro tzv. náhradní zasedání valné hromady s. r. o. jsou pro rozpor se zákonem absolutně neplatná (§ 39 obč. z.).195 3. Porušení předpisů o svolání valné hromady může (nikoliv musí) mít za následek neplatnost všech usnesení na tomto zasedání přijatých, ledaže je tu některý z důvodů pro nevyslovení jejich neplatnosti podle § 131 odst. 3 obch. z.196
194
195
196
Je otázkou, zda je přípustné, aby společenská smlouva stanovila jiný postup pro svolání valné hromady, jedná-li se o její řádné zasedání, a jiný pro svolání valné hromady, jedná-li se o mimořádné nebo o náhradní zasedání atp. Z § 129 odst. 1 obch. z. nic takového neplyne. Lze proto důvodně mít za to, že takový postup možný není, i když se tento závěr jeví jako nejednoznačný. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. 7 Cmo 9/2009, Soudní rozhledy, 2010, č. 1, s. 22 a násl. Jak plyne z odůvodnění adm. rozh. Bohuslav 9 942 (z r. 1932), účelem předpisů o svolání valné hromady je umožnění všem společníkům k výkonu jejich práva účastnit se zasedání valné hromady, nicméně byla-li usnesení valné hromady přijata jednomyslně za účasti všech společníků, pak z porušení předpisů o způsobu svolávání valné hromady nemůže vzejít žádnému z nich újma a usnesení je tedy platné.
126
Svolání valné hromady
III.1 kapitola
2. oddíl: Osoby a orgány společnosti oprávněné ke svolání valné hromady § 1 Základní otázky Valnou hromadu nemůže svolat každý. Toto právo mají jen: a) některé orgány společnosti samé, a b) některé další osoby. Smysl tohoto omezení je zřejmý. Nelze totiž již z pouhé logiky věci akceptovat, aby si kdokoliv mohl libovolně svolávat valnou hromadu podle své vůle. Právo svolat valnou hromadu nemůže společenská smlouva přiznat nikomu jinému, neboť to zjevně kogentní zákon nedovoluje.197
§ 2 Orgány společnosti oprávněné ke svolání valné hromady 1. Statutární orgán 1. Vždy je ke svolání valné hromady oprávněn její statutární orgán (§ 128 odst. 1 obch. z.). Ten také v naprosté většině případů je jejím svolavatelem, neboť je to nejen jeho právo, ale i povinnost úzce související s jeho povinností zajišťovat veškerou správu záležitostí společnosti. I když svolání valné hromady není běžným každodenním aktem řízení společnosti, do správy záležitostí společnosti spadá. 2. Svolání valné hromady je vždy projevem vůle (= právním úkonem) společnosti vůči jejím společníkům (= členům valné hromady).198 To platí i v případě, kdy valnou hromadu svolává společnická minorita; ta zde jedná jako zákonný zástupce, resp. zástupci společnosti. To má své závažné důsledky z hlediska oprávnění ke svolání valné hromady. 3. Má-li společnost monokratický statutární orgán, pak žádné problémy nevznikají. 4. Jestliže však rozhoduje o svolání valné hromady kolektivní statutární orgán, pak přijetí rozhodnutí o svolání valné hromady náleží do obchodního 197
198
Například polská právní úprava výslovně dovoluje, že stanovy polské s. r. o. mohou přiznat právo svolat valnou hromadu i třetím osobám, a to i osobám vůbec stojícím mimo společnost (čl. 235 § 3 KSH). Srovnej k tomu Kidyba, A. Prawo handlowe. 9. wydanie. Warszawa: C. H. Beck, 2008, s. 420–421. Shodně Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 1. díl. 4. vydání. Praha: ASPI Publishing, 2004, s. 236.
127
III. Část
Svolání a zasedání valné hromady
vedení statutárního orgánu, neboť se tu jedná o správu záležitostí společnosti, která je vyhrazena statutárnímu orgánu, a proto je zde vždy třeba většinového rozhodnutí členů kolektivního statutárního orgánu, nestanoví-li společenská smlouva něco jiného (§ 134 obch. z.). Tento názor je zjevně menšinový, když soudní judikatura (civ. R 102/2007 aj.199) a také část právní teorie200 dospěla k závěru, že svolání valné hromady není ani právním úkonem společnosti vůči třetím osobám, ani nenáleží do obchodního vedení společnosti, nýbrž se jedná o zvláštní povinnost stanovenou výslovně statutárnímu orgánu, a proto může v těch případech, kdy je statutární orgán společnosti kolektivní, každý z jeho členů svolat valnou hromadu samostatně a nezávisle na ostatních. Toto pojetí je teoreticky nesprávné, neboť obchodním vedením je správa interních záležitostí společnosti, do čehož svolání valné hromady patří, neboť se týká právě vnitřních záležitostí společnosti. I když to z předmětných judikátů není zcela jednoznačné, lze dovodit, že soudy pojímají obchodní vedení toliko jako proces vlastního interního řízení podniku společnosti, jejích zaměstnanců při výkonu jejich práce atd. atp., přičemž – bráno touto optikou – je zřejmé, že do takového pojetí by se svolání valné hromady nevešlo. Toto pojetí je ovšem neadekvátně restriktivní. Z ničeho přece neplyne, že by obchodní vedení muselo být koncipováno takto úzce. Naopak vyjdeme-li z logiky a povahy věci, pak obchodním vedením je vše, co souvisí s řízením společnosti, ať již na to zákon má zvláštní zákonnou klauzuli, či nikoliv, ať se již jedná o činnost běžnou a pravidelnou, či naopak výjimečnou a nepravidelnou, ať ji statutární orgán vykonává ve vztahu k podniku nebo ve vztahu k valné hromadě a jejím členům = společníkům atd. atp. Obchodní vedení lze také – poněkud zjednodušeně – pojímat jako vše, co není výkonem jednatelské působnosti ve vztahu k třetím osobám. Z výše řečeného je nesprávnost judikatorního pojetí zjevná. Kromě toho je výše uvedené i věcně nepřijatelné, neboť se takto otevírá soudem aprobovaný prostor pro kteréhokoliv z členů statutárního orgánu, aby za zády ostatních jednal samostatně v záležitosti, která může mít pro fungování společnosti zásadní význam. Svolá-li totiž například jediný člen statutárního orgánu valnou hromadu, která ostatní členy statutárního orgánu 199
200
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 1997 sp. zn. 1 Odon 2/1997, Právní rozhledy, 1997, č. 8, s. 429 a násl.; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005 sp. zn. 29 Odo 1061/2004, ASPI JUD94209CZ, aj. Shodně I. Štenglová in Dědič, J., Štenglová, I., Čech, P., Kříž, R. Akciové společnosti. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 429; a J. Dědič in Dědič, J. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Polygon, 2002, s. 1143.
128
Svolání valné hromady
III.1 kapitola
odvolá z jejich funkcí, přičemž tito se o všem dozvědí až ex post, aniž by byli o svolání informováni a byla jim dána možnost se zasedání zúčastnit a vyjádřit se na něm, nebude usnesení na takto svolané valné hromadě považováno – v intencích výše cit. právního závěru – za neplatné, čímž se naprosto anuluje jakákoliv ochrana zbývajících členů statutárního orgánu před svévolí jednoho z nich. Není-li tu totiž zákonný důvod pro neplatnost usnesení, je usnesení platné a odvolání ostatních členů statutárního orgánu z jejich funkcí je tudíž taktéž platné; to ve svých důsledcích popírá právo ostatních odvolaných členů na spravedlivý proces jinak zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny. Z výše uvedeného je dobře patrné, jak se Nejvyšší soud ČR v důsledku svého závěru, že usnesení valné hromady není právní úkon, dostal do vcelku zbytečných interpretačních obtíží, které by při závěru opačném nenastaly. Jediným nesporným důsledkem tak je zbytečné rozkolísání právní jistoty všech zúčastněných osob. Chtějí-li mít společníci zajištěno, že bude oprávněn ke svolání valné hromady kterýkoliv člen statutárního orgánu (a to i v případě, že v kolektivním statutárním orgánu bude jedno či více míst neobsazeno), pak nechť do společenské smlouvy vloží, že o obchodním vedení společnosti rozhoduje každý člen statutárního orgánu vždy samostatně. Takové řešení sice odstraní obtíže stran svolání valné hromady, může však nutně vyvolat nové a značné obtíže ve vztahu k vlastnímu obchodnímu vedení společnosti. Obrácený postup, tedy určení ve společenské smlouvě, že o obchodním vedení mohou rozhodovat pouze členové statutárního orgánu kolektivně, však k bezpečnému zamezení svolání valné hromady jen jediným členem statutárního orgánu – vzhledem k výše uvedené judikatuře – nepovede, což je závěr tristní. 5. Naproti tomu svolá-li jediný člen (nebo menšina členů) statutárního orgánu valnou hromadu bez vědomí ostatních členů statutárního orgánu, nebo sice s jejich vědomím, avšak bez jejich projevu vůle, pak za podmínky alespoň dodatečně uděleného souhlasu lze takový postup tolerovat. Tato situace se nutně odlišuje od situace, kdy jediný člen (nebo menšina členů) statutárního orgánu valnou hromadu svolá bez vědomí a proti vůli ostatních členů statutárního orgánu, protože zde nelze ani hypoteticky uvažovat o svolání valné hromady statutárním orgánem. Přitom ze zákona oprávnění svolat valnou hromadu má toliko statutární orgán, nikoliv jediný člen nebo někteří členové statutárního orgánu. Judikatura a většinový názorem i doktrína ovšem tyto svévolné postupy schvalují, takže o sankčním postihu takto svévolně jednajících členů statutárních orgánů nelze efektivně uvažovat. 129
III. Část
Svolání a zasedání valné hromady
6. Otázkou je, zda je zde použitelný právní závěr, podle něhož za situace, kdy společnost nemá obsazený statutární orgán, neboť mu nebo všem jeho členům zanikla funkce, má bývalý statutární orgán nebo jeho člen právo svolat valnou hromadu vždy, i bez ohledu na to, zda o její svolání požádala společnická minorita.201 Může totiž být namítáno, že tento případ je ošetřen § 129 odst. 2 poslední větou obch. z., podle které nemá-li společnost statutární orgán, je oprávněn svolat valnou hromadu kterýkoliv společník bez dalších omezení. V takovém případě je povinností bývalého statutárního orgánu (nebo všech jeho bývalých členů) upozornit na zánik funkce a z tohoto plynoucí neobsazenost statutárního orgánu všechny společníky. Neprojeví-li žádný ze společníků zájem o svolání valné hromady, je to jen a jen jejich věc. Bývalý statutární orgán nebo jeho bývalí členové zde již ke svolání valné hromady nejsou oprávněni.
2. Dozorčí rada Dále může svolat valnou hromadu i dozorčí rada, je-li ovšem ve společnosti zřízena.202 Ta však může svolat valnou hromadu jen tehdy, pokud to vyžadují zájmy společnosti (§ 140 odst. 2 obch. z.). Co je zájmem společnosti, je třeba posuzovat vždy in concreto. Může jím být například situace, kdy se členové statutárního orgánu dostali do takových osobních kontroverzí, že nejsou spolu schopni vůbec komunikovat, a tudíž ani společnost řídit, v důsledku čehož hrozí společnosti újma. Zájmy společnosti ovšem nejsou totéž co zájmy (většinového nebo menšinového) společníka. Není-li hledisko zájmu společnosti naplněno, dozorčí rada valnou hromadu svolat nesmí.203 I při rozhodování o svolání valné hromady je dozorčí rada povinna postupovat s péčí řádného hospodáře, tudíž se musí jednat o svolání v zájmu společnosti, nikoliv v zájmu dozorčí rady, resp. většiny jejích členů. Pokud by byla valná hromada svolána, ačkoliv se na jejím svolání dozorčí rada řádně neusnesla, záleží zde opět na povaze a okolnostech konkrétního případu. Svolá-li valnou hromadu například jen jediný člen dozorčí rady při nečinnosti ostatních členů dozorčí rady, ačkoliv je zjevné, že všechna místa ve statutárním orgánu jsou neobsazena, většina členů dozorčí rady nejeví o věc žádný zájem a společnosti hrozí závažná újma, je zde na místě aplikace § 131 odst. 3 písm. a) obch. z., neboť procedurálně vadné svolání 201 202
203
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2006 sp. zn. 29 Odo 1023/2005, ASPI JUD37623CZ. Ovšem pouze kolektivně jako orgán. Jednotliví její členové sami valnou hromadu svolat nemohou. Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 2. 2009 sp. zn. 29 Cdo 4223/2007, ASPI JUD147114CZ.
130
Svolání valné hromady
III.1 kapitola
valné hromady mělo za cíl zamezit hrozící újmě společnosti, což by byl následek podstatně závažnější než právě ono vadné svolání valné hromady, jehož cílem bylo právě hrozící újmě zamezit.
3. Likvidátor Není shody o tom, zda může valnou hromadu svolat i likvidátor.204 Logika věci svědčí kladné odpovědi, i když likvidátor může svolat valnou hromadu pouze v mezích své působnosti limitované výhradně na zasedání potřebná k dosažení účelu likvidace podle § 72 obch. z. Zejména je likvidátor oprávněn svolat valnou hromadu k projednání návrhu na rozdělení likvidačního zůstatku, protože jinak by nemohl splnit svoji zákonnou povinnost předložit návrh na rozdělení likvidačního zůstatku valné hromadě k projednání podle § 75 odst. 1 obch. z. a byl by odkázán na součinnost se statutárním orgánem, což by při jejím neposkytnutí vytvářelo neřešitelnou situaci. Třeba poznamenat, že jasné řešení tohoto problému neposkytuje ani rekodifikařční návrh. Podle § 100 NZOK platí, že konečnou zprávu o průběhu likvidace, návrh na použití likvidačního zůstatku a účetní závěrku předloží likvidátor také valné hromadě. Z toho tedy lze usuzovat, že je oprávněn valnou hromadu svolat, potřebné jistoty tu však opět není. Sporným se v daném kontextu jeví, zda může likvidátor valnou hromadu svolat poté, co byl na majetek likvidované společnosti prohlášen konkurs. Podle § 210 odst. 2 ins. z. vykonává likvidátor svoji působnost pouze v rozsahu, v němž nepřešla na insolvenčního nebo předběžného správce; likvidace sama se však po dobu trvání konkursu přerušuje (§ 245 odst. 2 ins. z.). Proto likvidátor po dobu trvání konkursu valnou hromadu svolat nemůže, neboť jeho oprávnění je limitováno toliko na jednání spojená s likvidací, ta je však prohlášením konkursu přerušena, a tudíž nemůže mít relevantní důvod pro svolání valné hromady.205 204
205
K. Eliáš (in Eliáš, K. Společnost s ručením omezeným. Praha: Prospektrum, 1997, s. 135) upozorňuje na přístupy praxe, kdy již bylo rozhodnuto, že likvidátor svolal valnou hromadu v rozporu se zákonem, a tento názor nepokládá za správný. Stejný názor pak též in Eliáš, K. Akciová společnost. Systematický výklad obecného akciového práva se zřetelem k jeho reformě. Praha: Linde, 2000, s. 206 (zejména pozn. 5). S jeho stanoviskem se plně ztotožňuji. Názor, že tato otázka je sporná, že však spíše likvidátor valnou hromadu svolat nemůže, zastávají Dědič, J., Kunešová-Skálová, J. Společnost s ručením omezeným z právního a účetního pohledu. Praha: Polygon, 1999, s. 380. Na podkladě v podstatě totožné normativní úpravy publikoval na Slovensku v zásadě kladné stanovisko k této otázce Strapáč, P. Valné zhromaždenie spoločnosti s ručením obmedzeným a akciovej spoločnosti. Bratislava: Milan Mračko – EPOS, 2011, s. 36. Opačně argumentuje K. Eliáš in Eliáš, K. Společnost s ručením omezeným. Praha: Prospektrum, 1997, s. 135–136.
131
