II. BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ JE TADY (1,14-3,12) Ježíš zvěstuje evangelium (Mt 4,12-17; L 4,14-15)
1,14 1, Když byl Jan uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a kázal Boží evangelium: 15 „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ Ad 1,14: Herodes Antipas (4 př. Kr.-36 po Kr.), tetrarcha v Galilei a Perei, dává zatknout Jana. Více viz 6,17-29. Janovo prorocké kázání na poušti končí, přichází Ježíšovo kázání v úrodné Galilei. Za Janem lidé přicházejí na poušť, Ježíš lidi v úrodné zemi vyhledává. Iz 8,23 Avšak tato sklíčená země ponurá nezůstane. Jako zprvu byla země Zabulón a země eftalí zlehčena, tak nakonec bude přivedena ke cti s Přímořím a Zajordáním i Galileou pronárodů. Mt 4,14-16 ... aby se splnilo, co je řečeno ústy proroka Izaiáše: `Země Zabulón a eftalím, ... Galilea pohanů - lid bydlící v temnotách uvidí veliké světlo; světlo vzejde těm, kdo seděli v krajině stínu smrti.´
Ad 1,15: Naplnil se čas – nikoli chronos, čas fyzikálních změn, ale kairos, okamžik naplnění dlouho připravovaného Božího záměru. Boží království se přiblížilo. Změňte své smýšlení a věřte této radostné zvěsti. Boží království vstupuje do království tohoto světa i do království satana. Království satana – království Boží: hřích – odpuštění; nemoc – uzdravení; posedlost – osvobození; smrt – vzkříšení. Na začátku zve Ježíš posluchače k pokání, ke změně smýšlení, k novému pohledu na svůj život. Pak už zve jen k následování. Hlásání prvotní církve známe ze Sk: Sk 2,38 Petr jim odpověděl: „Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů, a dostanete dar Ducha svatého ...“ Jinak řečeno: „Uvěřte, že Ježíš je Kristus, který vám přinesl spásu v odpuštění hříchů a on vám dá i sílu podle této víry žít. Nejste už odkázáni jen na plnění zákona.“ Nyní se plní starozákonní zaslíbení: Jr 31,33 Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Ez 36,26n A dám vám nové srdce a do nitra vám vložím nového ducha. Odstraním z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. 27 Vložím vám do nitra svého ducha; učiním, že se budete řídit mými nařízeními, zachovávat moje řády a jednat podle nich. Povolání učedníků (Mt 4,18-22; L 5,1-11)
1,16 1, Když šel podél Galilejského moře, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak vrhají síť do moře; byli totiž rybáři. 17 Ježíš jim řekl: „Pojďte za mnou a učiním z vás rybáře lidí.“ 18 Ihned opustili sítě a šli za ním. 19 O něco dále uviděl Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana; ti byli na lodi a spravovali sítě. 20 Hned je povolal. A zanechali na lodi svého otce Zebedea s pomocníky a šli za ním. Ad 1,16: Šimon a Ondřej pocházeli z Betsaidy (J 1,44), ale bydleli v Kafarnaum (1,21) u Šimonovy tchýně.
Ad 1,17-18: Je zde analogie s povoláváním proroků, jako např. Eliáš a Elizeus:
1 Kr 19,19-21 (Elijáš) odešel odtud a našel Elíšu, syna Šáfatova, jak orá. Bylo před ním dvanáct spřežení a on sám při dvanáctém. Elijáš k němu přikročil a hodil na něj svůj plášť. 20 Elíša opustil dobytek, rozběhl se za Elijášem a řekl: „Dovol, ať políbím otce a matku. Pak půjdu za tebou.“ On mu řekl: „Jdi a vrať se! ezapomeň, co jsem ti učinil.“ 21 Obrátil se tedy od něho, vzal spřežení dobytčat a obětoval je. Maso uvařil na dříví z jejich jha a dal je lidu, a ti jedli. Potom vstal, šel za Elijášem a přisluhoval mu. Učedníci uvěřili Ježíšovu slovu a šli ihned za ním. Na této víře jsou založeny i prvokřesťanské obce. Ježíšovo pozvání je jediným důvodem jejich existence a vytrvalosti při pronásledování od Židů i od Římanů. Lze se na toto slovo spolehnout? Odpovědí je Markův popis uzdravení člověka posedlého nečistým duchem – ničivou sílou (viz dále). Ukazuje sílu a moc Božího slova v Ježíšově slově.
Ad 1,19: Jakub spolu s Janem jsou později nazváni „synové hromu“. Účastní se spolu s Petrem/Šimonem důležitých akcí (5,37; 9,2; 13,3; 14,33). Podle Sk 12,1-3 byl Jakub Herodem Agrippou I. popraven. V tradici je nazýván Jakub Starší. Kromě něj vystupují v Markově evangeliu ještě tři další Jakubové: 1. Jakub, syn Alfeův, jeden z Dvanácti (Mk 3,18); 2. Jakub jmenovaný na prvním místě mezi bratry Páně, tedy nejstarší (Mk 6,3); je jedním z pilířů církve v Jeruzalémě (Ga 1,19), zvaný také Jakub Spravedlivý; 3. Jakub, syn Marie, matky Jakuba a Josefa, která se objevuje u kříže (Mk 15,40) a u hrobu (Mk 16,1). Ad 1,20: Opustit otce znamenalo pro čtenáře Markova evangelia kulturní a náboženský šok Dt 5,16 Cti svého otce i matku, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, ... Dt 27:16 Buď proklet, kdo zlehčuje svého otce a svou matku. Př 23,22 Poslouchej otce, on tě zplodil, a matkou nepohrdej, když zestárla. Ez 22:7 Otce i matku v tobě zlehčují, bezdomovce uprostřed tebe utlačují, sirotka a vdovu v tobě utiskují. Sír 3,1-16 ... 16 Kdo opouští otce, jako by se rouhal Bohu, ... Šimon a Ondřej jsou chudí rybáři, mají jen sítě, zatímco Zebedeovci mají i loď. Patřili k rybářské „smetánce“.
Text 1,21-1,45 popisuje jeden Mistrův den Uzdravení posedlého v Kafarnaum (L 4,31-37)
1,21 1, Když přišli do Kafarnaum, hned v sobotu šel do synagógy a učil. 22 I žasli nad jeho učením, neboť je učil jako ten, kdo má moc, a ne jako zákoníci. 23 V jejich synagóze byl právě člověk, posedlý nečistým duchem. Ten vykřikl: 24 „Co je ti do nás, Ježíši Nazaretský? Přišel jsi nás zahubit? Vím kdo jsi. Jsi Svatý Boží.“ 25 Ale Ježíš mu pohrozil: „Umlkni a vyjdi z něho!“ 26 Nečistý duch jím zalomcoval a s velikým křikem z něho vyšel. 27 Všichni užasli a jeden druhého se ptali: „Co to je, nové učení plné moci – i nečistým duchům přikáže, a poslechnou ho.“ 28 A pověst o něm se rychle roznesla všude po celé galilejské krajině Ad 1,21: V evangeliích představuje Kafarnaum centrum veřejného Ježíšova působení v Galileji (Mt 4,12-17). Podle 2,1 nebo 9,33 je tam Ježíš doma. Tam také uzdravuje setníkova služebníka (Mt 8,5-17). Když tam výzvy k pokání nenalézají odezvu, tvrdě je i další nekající města napomíná a varuje (Mt 11,20-24).
Synagóga (shromáždění) je budova, v níž se studuje Zákon a koná se bohoslužba. Ta je tvořena čtením Zákona a Proroků, modlitbou a požehnáním. Ježíš učil zpočátku v synagógách, ale poté, co byl odmítnut v synagóze v Nazaretě (6,2), do synagógy nevstoupil a učil po domech (např. 7,17; 9,28.33-50; 10,10-12), nebo pod otevřeným nebem (např. 2,13; 3,32; 4,1; 10,1). Je možné, že zde Mk podává obraz, jak probíhalo vyučování v jeho obci: učení „v domácích církvích“ pro členy obce a „misijní kázání“ venku.
Ad 1,22: Rabíni učili podle tradice otců, drželi se ji doslova. Ježíš učí podle vůle Otce, jako ten, kdo má moc. Jeho slovo má moc i nad nečistým duchem. U Marka se vyskytuje poměrně málo učení: podobenství (4,1-34) a apokalyptická řeč (13,1-37). Je to spíše evangelium činu. Učení převažuje u Matouše a Lukáše.
Ad 1,23-26: Démoni – nečistí duchové byli v očích Ježíšových současníků temné, ničivé síly, ohrožující každý lidský život. (Nikde se neříká, že by sváděli ke hříchu.) Proto byla zvěst o vyhánění démonů skutečně evangeliem. I když nemocný nepřišel s touhou po uzdravení, Ježíš ho uzdravuje. Je pln soucitu (Mt 20,34).
Ad 1,24: Nadpřirozené síly vědí, kdo je Ježíš. Duch se brání, nechce odejít. I my máme tutéž zkušenost s našimi špatnými postoji a návyky. Co je za našimi špatnými zvyky, že se jich tak těžko zbavujeme? Titul „Svatý Boží“ se vyskytuje pouze zde (viz také Lk 4,34) a v Petrově vyznání (J 6,69). Je to opak nečistého ducha. Je to poměrně nezřetelná charakterizace Mesiáše – tajemství zůstává.
Ad 1,25: Ježíš zakazuje démonu, aby prozrazoval jeho mesiášské poslání. Ještě není čas.
Ad 1,26: ‚zalomcoval‘ – poslední projev síly; ‚z něho vyšel‘ – oddělení zla od zlého člověka.
Ad 1,27: Mk nezaměřuje pozornost na osobu Ježíše, ale na jeho učení, plné moci.
Ad 1,28: Západní část Galileje je judaistická, východní je helénistická – pohanská, Dekapole. Činnost v Kafarnaum (Mt 8,14-17; L 4,38-44)
1,29 1, Když vyšel ze synagógy, vstoupil s Jakubem a Janem do domu Šimonova a Ondřejova. 30 Šimonova tchýně ležela v horečce. Hned mu o ní pověděli. 31 Přistoupil, vzal ji za ruku a pozvedl ji. Horečka ji opustila a ona je obsluhovala. 32 Když nastal večer a slunce zapadalo, přinášeli k němu všechny nemocné a posedlé. 33 Celé město se shromáždilo u dveří. 34 I uzdravil mnoho nemocných rozličnými neduhy a mnoho zlých duchů vyhnal. A nedovoloval zlým duchům mluvit, protože věděli, kdo je. 35 Časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel z domu; odešel na pusté místo a tam se modlil. 36 Šimon a jeho druhové se pustili za ním. 37 Když ho nalezli, řekli mu: „Všichni tě hledají.“ 38 Řekne jim: „Pojďte jinam do okolních městeček, abych i tam kázal, neboť proto jsem vyšel.“ 39 A tak šel, kázal v jejich synagógách po celé Galileji a vyháněl zlé duchy. Ad 1,30: 1 K 9,5 emáme právo brát s sebou věřící ženu, tak jako ostatní apoštolové i bratři Páně i Petr?
Ad 1,32: Po skončení sabatu Ježíš uzdravoval. Proto ho kafarnaumští chtěli mít jen pro sebe.
Ad 1,35: Každodenní ranní modlitba byla součástí zbožnosti Židů (viz Ž 5,3n; 88,14; 119,147). Jinak víme o Ježíšově modlitbě večer (6,46) a v Getsemane (14,32-42). Ježíš nabádá učedníky k modlitbě (9,29; 11,24-25; 13,18; 14,38), ale kritizuje dlouhé modlitby učitelů Zákona (12,40).
Ad 1,38: Ježíš ukazuje, hlásá a žije Boží lásku. Tomu je podřízeno vše. Nemůže zůstat na jednom místě. Boží láska je klíčem k pochopení Ježíšova života, celého jeho díla.
Ad 1,39: Ježíš začíná kázat v Kafarnaum, postupuje do sousedních vesnic a nakonec jde o celou Galileu. Uzdravení malomocného (Mt 8,1-4; L 5,12-16)
1,40 1, Přijde k němu malomocný a na kolenou ho prosí: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ 41 Ježíš se slitoval, vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl: „Chci, buď čist.“ 42 A hned se jeho malomocenství ztratilo a byl očištěn. 43 Ježíš mu pohrozil, poslal jej ihned pryč 44 a nařídil mu: „Ne abys někomu něco říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a obětuj za své očištění, co Mojžíš přikázal – jim na svědectví.“ 45 On však odešel a mnoho o tom vyprávěl a rozhlašoval, takže Ježíš už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. A chodili k němu odevšad. Ad 1,40: Předpisy Starého Zákona jsou pro Židy Božím slovem, upřímná snaha o jejich zachovávání je přirozená a pochopitelná; také předpis o malomocenství – zde šlo i o kultickou čistotu: Lv 13,2n.45n “Když se někomu objeví na kůži otok nebo vyrážka či bělavá skvrna a na jeho kůži bude příznak malomocenství, bude přiveden ke knězi .... 3 Kněz mu prohlédne postižené místo na kůži. Když chloupky na postiženém místě zbělely a ono je napohled hlubší než okolní kůže, je postižen malomocenstvím. Kněz ho prohlédne a prohlásí jej za nečistého. ... 45 Malomocný, který je postižen, bude mít šaty roztržené, vlasy na hlavě neupravené, vousy zahalené a bude volat: » ečistý, nečistý!« 46 Po všechny dny, co bude postižen, zůstane nečistý..... Bude bydlet v odloučení, jeho obydlí bude mimo tábor.
Ad 1,41: Místo „Ježíš se slitoval“ se překládá „Ježíš se rozhněval“. Je to těžší čtení, jeho výklad je obtížný. Uzdravení nenastává dotekem, ale slovem. Dotek je projev solidarity, soucitu. Činí ovšem Ježíše nečistým.
Ad 1,42: Malomocný je bílý, jako by byl mrtev. Uzdravit jej bylo jako vzkřísit jej z mrtvých: 2 Kr 5,6n Izraelskému králi přinesl dopis: „Jakmile ti dojde tento dopis, s nímž jsem ti poslal svého služebníka aamána, zbav ho malomocenství.“ Když izraelský král dopis přečetl, roztrhl své roucho a řekl: „Jsem snad Bůh, abych rozdával smrt nebo život, že ke mně posílá někoho, abych ho zbavil malomocenství? V celém SZ jsou jen dva případy uzdravení z malomocenství – Mirjam a Naaman: Eu 12,10-15 Když oblak od stanu odstoupil, hle, Mirjam byla malomocná, bílá jako sníh. ... 13 I volal Mojžíš k Hospodinu: „Bože, prosím uzdrav ji, prosím!“ 14 Hospodin Mojžíšovi odvětil: „Kdyby jí otec naplil
do tváře, nenesla by hanbu po sedm dní? Sedm dní bude vyloučena z tábora, potom se zase připojí.“ 15 Tak byla Mirjam sedm dní vyloučena z tábora a lid netáhl dál, dokud se Mirjam nepřipojila. 2 Kr 5,14 On ( aaman) tedy sestoupil a ponořil se sedmkrát do Jordánu podle slova muže Božího (Elíši). A jeho tělo bylo opět jako tělo malého chlapce. Byl čist.
Ad 1,44: Ježíš uzdravenému přikazuje dodržet předpis o kontrole uzdravení Lv 14:2-31 Toto je řád týkající se malomocného v den jeho očišťování: Bude přiveden ke knězi. 3 Kněz vyjde ven z tábora a prohlédne ho. Je-li rána malomocenství na malomocném zhojena, 4 rozkáže kněz, aby vzal pro očišťování dva živé čisté ptáky, cedrové dřevo, karmínové barvivo a yzop. ...
Ad 1,45: Ježíš zakazuje uzdravenému rozhlašovat zázrak. On to rozhlašoval, a tím znemožnil Ježíši v tom kraji hlásat evangelium. Nejednáme někdy také tak svými „svědectvími“? Ježíš zůstává na opuštěných místech; je světlem v temnotách, nalézají ho. Po jednom Mistrově dnu následuje pět galilejských sporů (2,1-3,6) 1. spor: Uzdravení ochrnutého. Záminka: Odpuštění hříchů
Reakce: Farizeové „v duchu uvažovali“
2. spor: Povolání celníka.
Záminka: Stolování s hříšníky Reakce: Farizeové „řekli učedníkům“
3. spor: Spor o půst.
Záminka: Dobrovolný půst
Reakce: Farizeové se obracejí na Ježíše
4. spor: Spor o sobotu.
Záminka: Učedníci mnou zrní
Reakce: Činí Ježíše odpovědným
5. spor: Uzdravení v sobotu.
Záminka: Dobrý skutek v sobotu Reakce: Úmluva s herodiány o zabití
Ježíše Uzdravení ochrnutého (Mt 9,1-8; L 5,17-26)
2,1 Když se po několika dnech vrátil do Kafarnaum, proslechlo se, že je doma. 2 Sešlo se tolik lidí, že už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. A mluvil k nim. 3 Tu k němu přišli s ochrnutým; čtyři ho nesli. 4 Protože se pro zástup nemohli k němu dostat, odkryli střechu tam, kde byl Ježíš, prorazili otvor a spustili dolů nosítka, na kterých ochrnutý ležel. 5 Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“ 6 Seděli tam někteří ze zákoníků a v duchu uvažovali: 7 „Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“ 8 Ježíš hned svým duchem poznal, o čem přemýšlejí a řekl jim: „Jak to, že tak uvažujete? 9 Je snadnější říci ochrnutému: ‚Odpouštějí se ti hříchy‘, anebo říci: ‚Vstaň, vezmi své lože a choď?‘ 10 Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ – řekne ochrnutému: 11 „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ 12 On vstal, vzal hned své lože a vyšel před očima všech, takže všichni žasli a chválili Boha: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli.“ Ad 2,2: Mnoho lidí, viz také 3,20; 4,1; 5,21; 6,31; 7,14 atd. Mluví k lidem. Mk zdůrazňuje, že Ježíš učil, i když o Ježíšově učení má ve své knize poměrně málo. Zde ukazuje, že důležitější je hlásání, než zázraky.
Ad 2,3: Přinášeli nemocného, (viz také 1,32; 6,55; 7,32; 8,22; 9,17). Ochrnutí bylo jistou formou nečistoty:
Lv 21,17-19 Mluv k Áronovi: Když se v pokoleních tvého potomstva vyskytne muž, který by měl nějakou vadu, nepřiblíží se, aby přinášel chléb svého Boha. 18 epřiblíží se žádný muž s vadou: nikdo slepý nebo kulhavý ...
Ad 2,5: Uzdravuje pro víru těch, co ho přinášeli. Role víry při uzdravení viz 2,1-12; 5,21-24.35-43; 5,25-34; 9,14-29; 10;46-52. Zde má víra nejen význam důvěry a naděje v Boha, ale i oddanosti, lásky k bližnímu. Odpuštění hříchů je vlastní uzdravení; uzdravení těla je důsledek. Hřích je zlo. Mezi hříchem a nemocí nemusí být souvislost – viz J 9,2n. Hřích člověka ale vždy oslabuje a ztěžuje uzdravení. Uzdravení a odpuštění je Boží spása, která je už zde, nejen v zaslíbení: Ž 103,2-4 Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní! 3 On ti odpouští všechny nepravosti, ze všech nemocí tě uzdravuje, 4 vykupuje ze zkázy tvůj život, věnčí tě svým milosrdenstvím a slitováním,
Ad 2,6: Zákoníci – opisovači Písma, překladatelé z hebrejštiny do živé aramejštiny, vykladači Zákona, učitelé; byli zastoupeni i ve veleradě; byli vážení; uvažovali v srdci – je to vnitřní odpor.
Ad 2,7: Rouhání se trestalo ukamenováním: Lv 24,16 Kdo bude lát jménu Hospodinovu, musí zemřít. Celá pospolitost ho ukamenuje. Ježíš je prostředníkem odpuštění jako Služebník: Iz 53,10-12 Ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu. ... „Tím, co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme. ....“ On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných.
Ad 2,8: 1Kr 8,39 Vyslyš v nebesích, v sídle, kde přebýváš, a odpusť, učiň a odplať každému podle všech jeho cest, neboť znáš jeho srdce - vždyť ty sám jediný znáš srdce všech lidských synů -, ... Jr 11,20 Hospodine zástupů, soudce spravedlivý, ty zkoumáš ledví i srdce, ... Ř 8,27 Ten, který zkoumá srdce, ví, co je úmyslem Ducha; neboť Duch se přimlouvá za svaté podle Boží vůle.
Ad 2,9: Dilema pro zákoníky: vyslovit odpuštění se zdá snazší než způsobit, aby ochrnutý chodil – to druhé lze ihned ověřit. Nazvat odpuštění snadnějším je rouhání, urážka Boha. Nazvat uzdravení snadnějším, pak musí souhlasit s Božím působením v Ježíšově konání.
Ad 2,12: Všichni žasli (viz také 5,42; 6,51) a chválili Boha. Tím se vyvrací tvrzení o rouhání. Povolání celníka (Mt 9,9-13; L 5,27-32)
2,13 2, Vyšel opět k moři. Všechen lid k němu přicházel a on je učil. 14 A když šel dál, viděl Leviho, syna Alfeova, jak sedí v celnici, a řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním. 15 Když byl u stolu v jeho domě, stolovalo s Ježíšem a jeho učedníky mnoho celníků a jiných hříšníků; bylo jich totiž mnoho mezi těmi, kdo ho
následovali. 16 Když zákoníci z farizejské strany viděli, že jí s hříšníky a celníky, říkali jeho učedníkům: „Jak to, že jí s celníky a hříšníky?“ 17 Ježíš to uslyšel a řekl jim: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“ Ad 2,13-14: Paralela s 1,16-17. V Matoušově evangeliu se celník nazývá Matouš (Mt 9,9-13). Mezi učedníky se vyskytuje Jakub Alfeův (3,18). O vzájemném vztahu mezi těmito postavami existuje mnoho názorů.
Ad 2,15-16: Hříšník znamenal člověka, který žije trvale v rozporu se Zákonem, a to zásadním způsobem. Pro Ježíše jsou hříšníci lidé potřebující uzdravení. Společenství stolu bylo pro Žida posvátné. Bylo základem a výrazem pravého společenství mezi Bohem a lidmi i mezi lidmi navzájem. Stolovat s hříšníky znamenalo solidarizovat se s jejich způsobem života. Ježíš nabízí nové společenství, v němž se všichni navzájem obohacují svými dary (1K 12,7).
Ad 2,16: Farizeové: vydělili se v době makabejských válek (po roce 163 př. Kr.) v boji za víru otců, proti názoru, že v současnosti už nelze brát vážně „starou víru“, protože doba se změnila. Aby tento boj byl úspěšný, spojovali se do skupin. V Ježíšově době jich bylo asi 6.000 a představovali duchovní vůdce Izraele. Kladli veliký důraz na zachovávání sabatu a na očišťování. Velmi si vážili Zákona – Tóry (Pentateuch), ale i ústní tradice a chápali ji stejně jako Zákon sám. Na rozdíl od kněží vytvářejí teologii učitelů v synagógách. V židovském národě požívali velikou úctu. Vyžadovali důsledné a nekompromisní dodržování předpisů a také podle toho žili. Měli pro dodržování předpisů dobré zdůvodnění: Každé porušení zákona umenšuje šálóm – blaho světa; např. každá lež umenšuje důvěru k bližnímu; každé neuvážené slovo bez lásky zraňuje, atd. Každý hříšník ničí Boží dobré stvoření, a tím se stává Božím odpůrcem. Proto je styk s ním nemožný do doby, než se obrátí. Celníci (publikáni) – jako státní úředníci rozbíjeli národní jednotu, pracovali pro okupační mocnost, stýkali se s pohany, okrádali, jsou nekající hříšníci
Ad 2,17: Spravedliví jsou ti, jejichž způsob života je „řádný“ jak ve vztahu k Bohu, tak ve vztahu k lidem. Jelikož zákon je zjevením Boží spravedlnosti, ti, kdo stojí již ze zvyku mimo Zákon jako celníci, nejsou považováni za spravedlivé, ale za hříšníky. Ježíš bere hříšníka jako nemocného, který potřebuje uzdravení. Zprostředkovává uzdravení stejně, jako v předchozí situaci zprostředkovával odpuštění. Přes společné stolování hledá hříšníky a zve je k následování. To činili i proroci: 2 S 12,13 David átanovi řekl: „Zhřešil jsem proti Hospodinu.“ átan Davidovi pravil: „Týž Hospodin hřích s tebe sňal.. 1Kr 21,28n I stalo se slovo Hospodinovo k Elijášovi Tišbejskému:29 “Viděl jsi, že se Achab přede mnou pokořil? Protože se přede mnou pokořil, nedopustím to zlo za jeho dnů, ale uvedu je na jeho dům za dnů jeho syna.“ Jr 31,18-20 Zřetelně jsem slyšel Efrajima, jak si stýská: »Potrestal jsi mě a byl jsem ztrestán,... Obrať mě, chci se vrátit, vždyť ty, Hospodine, jsi můj Bůh. 19 Po svém návratu chci činit pokání, po svém poučení budu se bít v prsa, stydět se a hanbit, že nesu potupu svého mládí.« - 20 Což je mi Efrajim syn tak drahý, dítě
mého potěšení? Kdykoli však o něm mluvím, znovu a znovu si ho připomínám. Proto je mé nitro nad ním zneklidněno. Slituji, slituji se nad ním, je výrok Hospodinův.“ Spor o půst (Mt 9,14-17; L 5,33-39)
2,18 2, Učedníci Janovi a farizeové se postili. Přišli k němu a ptali se: „Jak to, že se učedníci Janovi a učedníci farizeů postí, ale tvoji učedníci se nepostí?“ 19 Ježíš jim řekl: „Mohou se hosté na svatbě postit, když je ženich s nimi? Pokud mají ženicha mezi sebou, nemohou se postit. 20 Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom, v ten den, se budou postit. 21 Nikdo nepřišívá záplatu z neseprané látky na starý šat, jinak se ten přišitý kus vytrhne, nové od starého, a díra bude ještě větší. 22 A nikdo nedává nové víno do starých měchů, jinak víno roztrhne staré měchy, a víno i měchy přijdou nazmar. Nové víno do nových měchů!“ Ad 2,18: Janovi učedníci se mohli postit v souvislosti s vězněním Jana . Půst: byl předepsán jen jednou do roka – na den smíření: Lv 16,29 To bude pro vás provždy platné nařízení. Desátého dne sedmého měsíce se budete pokořovat a nebudete vykonávat žádnou práci, ani domorodec ani ten, kdo mezi vámi přebývá jako host. Farizeové se postili dobrovolně dvakrát v týdnu – v pondělí a ve čtvrtek. Důvodů postu bylo několik: po neštěstí: 2 S 1,11n David uchopil svůj šat a roztrhl jej, stejně tak i všichni muži, kteří byli s ním. 12 aříkali, plakali a postili se až do večera pro Saula a pro jeho syna Jónatana i pro Hospodinův lid, pro dům izraelský, že padli mečem. za účelem smíření: Jo 3,4-9 Jonáš vešel do města, procházel jím jeden den a volal: „Ještě čtyřicet dní, a inive bude vyvráceno.“ 5 I uvěřili ninivští muži Bohu, vyhlásili půst a oblékli si žíněné suknice od největšího až po nejmenšího. příprava k naslouchání Hospodinu; prostředek, jak se otevřít Božímu slovu: Ex 34,28 A byl tam (Mojžíš) s Hospodinem čtyřicet dní a čtyřicet nocí; chleba nepojedl a vody se nenapil, nýbrž psal na desky slova smlouvy, desatero přikázání. Da 9,2 ... v tom prvním roce jeho kralování jsem já Daniel porozuměl z knih počtu roků, o nichž se stalo slovo Hospodinovo proroku Jeremjášovi; vyplní se, že Jeruzalém bude po sedmdesát let v troskách. 3 Obrátil jsem se k Panovníku Bohu, abych ho vyhledal modlitbou a prosbami o smilování v postu, žíněném rouchu a popelu. ... ale také v boji proti zlým duchům: Mk 9,29 Řekl jim: „Takový duch nemůže vyjít jinak, než modlitbou a postem“ Pro Ježíše je nepřijatelné farizejské pojetí postu, vyjádřené např. v jeho vyprávění: Lk 18,10-12 „Dva muži vstoupili do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus, druhý celník. 11 Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: `Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. 12 Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.´
Ad 2,19: Nyní už skutečně nastala zcela nová situace. Bůh se přiklonil k člověku a jakékoli zásluhy, nabízené Bohu formou postu apod. jsou zbytečné. Bůh nabízí svoji spásu bez předběžných podmínek. Zve
nás na svatební hostinu. Jeho nabídka je „nová látka“ a „nové víno“. Hospodin nás pozval na svatební hostinu, kterou sám připravil. Nežádá dary, ale ochotu přijít a chovat se tak, aby se všichni dobře cítili. V SZ je Bůh obrazně označován za manžela Izraele: Oz 2,18 V onen den, je výrok Hospodinův, budeš ke mně volat ‚Můj muži‘ a nenazveš mě už:‘Můj Baale‘. Iz 54,5-6 Tvým manželem je přece ten, jenž tě učinil, jeho jméno je Hospodin zástupů, .... 6 Jako ženu opuštěnou a na duchu ztrápenou tě Hospodin povolal, ženu mladosti, jež byla zavržena, praví Bůh tvůj. Jr 2,2 “Jdi a provolávej v Jeruzalémě: Toto praví Hospodin: Připomínám ti zbožnost tvého mládí, tvou lásku před sňatkem, jak jsi za mnou chodila pouští, zemí neosívanou. V NZ se používá tento vztah pro obraz Krista a církve: Mt 22,2-14 “S královstvím Božím je to tak, jako když jeden král vystrojil svatbu svému synu. ... 2K 11,2 Vždyť vás žárlivě střežím Boží žárlivostí; zasnoubil jsem vás jedinému muži, abych vás jako čistou pannu odevzdal Kristu. Ef 5,21-23 V poddanosti Kristu se podřizujte jedni druhým: 22 ženy svým mužům jako Pánu, 23 protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil.
Ad 2,21n: Časy se změnily. Nová situace vyžaduje nové řešení. Boží slovo vyžaduje obnovu; zanechat staré návyky, aby nebránily realizaci nového. Spor o sobotu (Mt 12,1-8; L 6,1-5)
2,23 2, Jednou v sobotu procházel obilím a jeho učedníci začali cestou mnout zrní z klasů. 24 Farizeové mu řekli: „Jak to, že dělají v sobotu, co se nesmí!“ 25 Odpověděl jim: „Nikdy jste nečetli, co udělal David, když měl hlad a neměl co jíst, on i ti, co byli s ním? 26 Jak za velekněze Abiatara vešel do domu Božího a jedl posvátné chleby, které nesmí jíst nikdo kromě kněží, a dal i těm, kdo ho provázeli?“ 27 A řekl jim: „Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu. 28 Proto je Syn člověka pánem i nad sobotou.“ Ad 2,23: Možná že učedníci jedli zrní, tj. jídlo, které nebylo připraveno před sabatem. Svěcení sabatu je přikázání Desatera. V kněžské redakci je to svatý den pro Hospodina: Ex 20,8-11 Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. ... 11 V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý. Sabat v deuteronomické redakci je svatý den pro člověka a tvorstvo: Dt 5,12-15 Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. ... 15 Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku. Po návratu z exilu se klade stále větší důraz na pojetí dané v Exodu. Ex 31,12-17 Hospodin řekl Mojžíšovi: 13 “Promluv k Izraelcům: Dbejte na mé dny odpočinku; to je znamení mezi mnou a vámi pro všechna vaše pokolení, abyste věděli, že já Hospodin vás posvěcuji. 14 Budete dbát na den odpočinku; má být pro vás svatý. Kdo jej znesvětí, musí zemřít. Každý, kdo by v něm dělal nějakou práci, bude vyobcován ze společenství svého lidu. 15 Šest dní se bude pracovat, ale sedmého dne bude slavnost odpočinutí, Hospodinův svatý den odpočinku. Každý, kdo by dělal nějakou práci v den
odpočinku, musí zemřít. 16 Ať tedy Izraelci dbají na den odpočinku a dodržují jej po všechna svá pokolení jako věčnou smlouvu. 17 To je provždy platné znamení mezi mnou a syny Izraele. V šesti dnech totiž učinil Hospodin nebe a zemi, ale sedmého dne odpočinul a oddechl si.“ V židovství platí: „Prosby o pozemské statky, jakkoli vážně jsou brány po celý týden, musí o sabatu zamlknout.“ Bůh je zde šest dní pro člověka. Člověk by měl být zde alespoň sedmého dne zcela pro Boha.
Ad 2,25n: Ježíš se odvolává na událost, která se netýká sabatu, ale popisuje Davidovo nakládání s příkazem Zákona o posvátných chlebech. Podobně může jednat i Davidův potomek. 1S 21,2-7 I přišel David do óbu ke knězi Achímelekovi ... 4 yní však mi dej, co máš po ruce, pět chlebů, či co se najde.“ 5 Kněz Davidovi odpověděl takto: „ emám po ruce obyčejný chléb, je tu jenom svatý chléb ... 7 Kněz mu tedy dal svatý chléb, protože tam jiný nebyl, totiž jenom chléb předkladný, který byl od Hospodinovy tváře odložen, aby tam byl položen čerstvý chléb ...
Ad 2,27n: To, co patří Hospodinu, smí změnit jen Syn člověka. On zákon naplňuje v jeho pravém smyslu. Uzdravení v sobotu (Mt 12,9-14; L 6,6-11)
3,1 3, Vešel opět do synagógy; a byl tam člověk s odumřelou rukou. 2 Číhali na něj, uzdraví-li ho v sobotu, aby jej obžalovali. 3 On řekl tomu člověku s odumřelou rukou: „Vstaň a pojď doprostřed!“ 4 Pak se jich zeptal: „Je dovoleno v sobotu jednat dobře, či zle, život zachránit, či utratit?“ Ale oni mlčeli. 5 Tu se po nich rozhlédl s hněvem, zarmoucen tvrdostí jejich srdce, a řekl tomu člověku: „Zvedni ruku!“ Zvedl ji, a jeho ruka byla zase zdravá. 6 Když farizeové vyšli, hned se proti němu s herodiány umlouvali, že ho zahubí. Ad 3,2: Chování farizeů je pochopitelné v tom, že hlídali posvátnost zákona
Ad 3,4: Ježíš zde otázku sabatu klade do nové roviny: dobro – zlo. Je přesvědčen, že Bůh ani o sabatu nečeká od člověka nic jiného, než že bude činit dobro a zachraňovat život. Svým chováním o sabatu Ježíš ukazuje, že Bůh myslí v první řadě jen na blaho člověka a nevyžaduje přednost pro sebe.
Ad 3,5: Farizeové museli znát správnou odpověď na Ježíšovu otázku, ale mlčí. To Ježíše rmoutí a zlobí. Teprve zde vystupuje neochota farizeů. Zatvrzelost srdce, označující lidi, kteří se uzavřeli Božímu slovu, kontrastuje s Božím milosrdenstvím, které uzdravuje. Uzdravení se děje bez jakéhokoli zjevného slova uzdravení, jen na příkaz „Zvedni ruku!“
Ad 3,6: Herodiáni se v NZ vyskytují jen zde a v 12,13. Jedná se patrně o stoupence Heroda Antipy, který vládl v Galileji v době Ježíšova veřejného působení (viz 6,21). Jejich účast na plánech zabití Ježíše spojuje Ježíšův osud s osudem Jana Křtitele, zavražděného Herodem (viz 6,14-29). Toto je první ze čtyř předzvěstí Ježíšovy budoucí smrti (viz 11,18; 12,12; 14,11), vrcholící v rozhodnutí v 15,1, podobném rozhodnutí v 3,6. Je ironií, že na zabití se domlouvají o sabatu, čímž jej sami znesvěcují. Uzdravování na břehu jezera (Mt 10,1- 4; L 6,12-16)
3,7 3, Ježíš se svými učedníky se uchýlil k moři. Šlo za ním množství lidí z Galileje; ale i z Judska, 8
Jeruzaléma, Idumeje, ze Zajordání a z okolí Týru a Sidónu přišlo k němu veliké množství, když slyšeli, co všechno činí. 9 Požádal učedníky, ať pro něho připraví loď, aby se zástup na něho netlačil. 10 Mnohé totiž uzdravil, proto se ti, kdo trpěli chorobami, tlačili k němu, aby se ho dotkli. 11 A nečistí duchové, jakmile ho viděli, padali před ním na zem a křičeli: „Ty jsi Syn Boží!“ 12 On však jim přísně nakazoval, aby ho neprozrazovali. Ad 3,7n: Ježíš se uchyluje k moři, vyhýbá se konfrontaci s židovskou representací. Přicházejí za ním židé i pohané, když slyšeli, co činí. Jde jim hlavně o tělesné uzdravení. Moře je u Marka často prostředím Ježíšova učení a mocných činů (1,16; 2,13; 4,1; 5,21; 7,31-32). Oblasti, z nichž přicházejí lidé, jsou s výjimkou Idumeje v dosahu Ježíšova působení. Idumea je řecký název pro starozákonní Edom. Idumejcem byl Herodes Veliký. Ježíš působil i v polopohanské oblasti Týru a Sidonu (7,24.31).
Ad 3,9: Loď sehrává významnou roli na Ježíšových cestách v Mk 4-8. Z lodi učí (viz 4,1), pomocí lodě prchá před zástupy (viz 6,32) apod.
Ad 3,11n: Ježíš nepřijímá svědectví od nečistých duchů. Titul „Syn Boží“ z úst nečistých duchů může být chápán jako titul císaře, nebo jiného božského panovníka.
