Gymnázium Jana Nerudy
Závěrečná práce studentského projektu
Šíření některých chorob v rámci globalizace
Evropský sociální fond Praha a EU – Investujeme do vaší budoucnosti
Karolína Peterková Kristýna Mojţíšová Martin Husák Adam Göttel
2014 1
2
Obsah Úvod ...................................................................................................... 5 1. Virové a bakteriální choroby ................................................................................................. 6 1.1 Základní rozdíly virů a bakterií ............................................................................................. 6 1.2 Charakteristika a skladba virů .............................................................................................. 6 1.2.1 Tvar virů ................................................................................................................................................. 6 1.2.2 Rozmnožování virů ................................................................................................................................ 6 1.2.3 Průběh virové infekce ............................................................................................................................ 6
1.3 Charakteristika a skladba bakterií ........................................................................................ 7 1.3.1 Odolnost bakterie .................................................................................................................................. 7 1.3.2 Tvar bakterie.......................................................................................................................................... 7 1.3.3 Rozmnožování bakterií .......................................................................................................................... 7 1.3.4 Průběh bakteriální infekce .................................................................................................................... 8
1.4 Shrnutí kapitoly .................................................................................................................. 8
2. Tuberkulóza ..................................................................................... 9 2.1 Charakteristika.................................................................................................................... 9 2.2 Tuberkulóza v rámci historie................................................................................................ 9 2.2 Způsob nákazy .................................................................................................................... 9 2.2.1 Bakterie Myobacterium tuberculosis .................................................................................................... 9 2.2.2 Přenos .................................................................................................................................................. 10
2.3 Symptomy ........................................................................................................................ 10 2.4 Diagnostika a léčba ........................................................................................................... 11 2.4.1 Diagnostika .......................................................................................................................................... 11 2.4.2 Léčba ................................................................................................................................................... 11 2.4.3 Izolace .................................................................................................................................................. 12
2.5 Rozšíření ........................................................................................................................... 12 2.5.1. Postupné šíření v rámci globalizace ................................................................................................... 12 2.5.2 Rozšíření ve světě ................................................................................................................................ 13 2.5.3 Rozšíření v České republice ................................................................................................................. 13
2.6 Shrnutí kapitoly ................................................................................................................ 13
3. Mor ................................................................................................. 14 3.1 Způsob nákazy .................................................................................................................. 14 3.1.1 Bakterie Yersinia pestis ....................................................................................................................... 14 3.1.2 Přenos .................................................................................................................................................. 14
3.2 Průběh nemoci .................................................................................................................. 15 3.3 Šíření moru v rámci historie............................................................................................... 16 3.3.1 První morová epidemie ....................................................................................................................... 16 3.3.2. Druhá morová epidemie..................................................................................................................... 16 3.3.3. Třetí morová epidemie ....................................................................................................................... 17
3
3.4. Diagnóza a léčba .............................................................................................................. 17 3.4.1. Diagnóza ............................................................................................................................................. 17 3.4.2. Léčba .................................................................................................................................................. 17
3.5. Výskyt.............................................................................................................................. 18
4. HIV/AIDS ...................................................................................... 19 4.1 Charakteristika.................................................................................................................. 19 4.1.1 Charakteristika viru ............................................................................................................................. 19 4.1.2 Infekce virem HIV ................................................................................................................................ 19
4.2 Přenos viru HIV ................................................................................................................. 20 4.2.1 Výskyt viru v těle ................................................................................................................................. 20 4.2.2 Způsob přenosu ................................................................................................................................... 20 4.2.2.1 Sexuální přenos HIV infekce ......................................................................................................... 20 4.2.2.2 Přenos krví ................................................................................................................................... 21 4.2.2.3 Přenos z matky na dítě ................................................................................................................. 21 4.2.2.4 Mýty ............................................................................................................................................. 22
4.3 Nemoc AIDS ...................................................................................................................... 22 4.3.1 Definice................................................................................................................................................ 22 4.3.1.1 Definice WHO ............................................................................................................................... 22 4.3.1.2 Definice CDC ................................................................................................................................. 22 4.3.1.3 Definice chudých zemí ................................................................................................................. 23 4.3.2 Průběh onemocnění ............................................................................................................................ 23 4.3.2.1. První fáze ..................................................................................................................................... 23 4.3.2.2. Druhá fáze ................................................................................................................................... 23 4.3.2 Léčba AIDS ........................................................................................................................................... 23
4.4. Důsledky a šíření pandemie AIDS ...................................................................................... 24 4.5 Život lidí s AIDS ................................................................................................................. 25
Závěr ................................................................................................... 26 Zdroje .................................................................................................. 27
4
Úvod Téma šíření chorob v rámci globalizace jsme si vybrali hned ze dvou důvodů. Prvním, důleţitějším důvodem, je upozornění okolí na moţné hrozby některých chorob, o kterých v této moderní době slýcháme uţ jen minimálně. Naší prací a následnou prezentací chceme poukázat hlavně na to, ţe „zapomenuté“ nemoci stále existují a ohroţují svět stejně jako v minulosti. Zdravotnictví sice za poslední roky udělalo neuvěřitelný skok, to ale nic nemění na tom, ţe moţné riziko nákazy stále je a musíme se snaţit dodrţovat správnou prevenci, kterou popíšeme u kaţdé nemoci, kterou se budeme dále zabývat. Dalším důvodem je vyvrácení naivní lidské představy o tom, ţe se vše dá vyléčit antibiotiky. Antibiotika jsou sice látkou velmi účinnou, ale pomáhají pouze na bakteriální onemocnění. Při tempu jejich uţívání se brzy stane to, ţe bakteriální kmeny začnou být vůči ATB rezistentní. Lidé si myslí, ţe antibiotika bakterie zničí. Tato myšlenka není úplně správná. Bakterie se dlouhodobým uţíváním antibiotik přizpůsobují a jiţ v současnosti jsou některé bakterie schopny léčbu tohoto typu bez problému přeţít. V první kapitole se stručně zabýváme rozdíly mezi virem a bakterií. V následující části práce popisujeme tři choroby – tuberkulózu, aids a černý kašel. Převáţně se věnujeme jejich obecné charakteristice, symptomům, průběhu nemoci, rozšíření v České republice a ve světě a průběhu nemoci. Cílem práce je zpracovat srovnání virových a bakteriálních chorob a potvrdit myšlenky, které se nacházejí v první kapitole na skutečných případech.
5
1. Virové a bakteriální choroby 1.1 Základní rozdíly virů a bakterií Základních rozdílů mezi bakterií a virem je celá řada. Patří mezi ně velikost, obsah nukleových kyselin (DNA, RNA), anatomie, morfologie a metabolické aktivity (to, jak ovlivňují náš metabolismus). Neopominutelný rozdíl je samozřejmě v léčbě infekcí. Zatímco na bakteriální chorobu nám pomohou různá antibiotika, virové onemocnění je vůči nim imunní. Kdyţ se jedinec nakazí virovou chorobou, musí uţívat antivirotikum.
1.2 Charakteristika a skladba virů Viry (Vira) jsou nebuněčné organismy, které jsou schopny se rozmnoţit pouze v hostitelských buňkách. Jsou to nitrobuněční parazité (parazitují zásadně uvnitř buňky organismu). Vir se také můţe nazývat holý genetický program nebo infekční nukleová kyselina (je z něj nejpodstatnější právě část obsahující nukleovou kyselinu). Viry bakterií se nazývají bakteriofágy. Část viru, která napadá a infikuje buňku, se nazývá virion. Velikost je 20 – 300 nm. Právě uvnitř virionu můţeme nalézt nukleovou kyselinu (RNA nebo DNA). Kaţdý druh viru obsahuje jen jednu z nich. Obal kolem nukleové kyseliny se nazývá kapsid a je tvořen bílkovinami (přesněji z makromolekul bílkovin, které se nazývají kapsomery). Struktura obalu je pravidelně geometrická. Určité typy virů mají uvnitř navíc enzym (jeden nebo několik). Jsou potřebné pro zahájení reprodukce uprostřed hostitelské buňky. Virové bílkoviny jsou specifické a přidělují viru antigenitu (coţ znamená, ţe kaţdý vir má schopnost chovat se a působit jako antigen, coţ vyvolá reakci imunitního systému).
1.2.1 Tvar virů Rozeznáváme základní tři tvary virů: - kulovitý - hlavička s bičíky (bakteriofág) - šroubovice
1.2.2 Rozmnoţování virů Rozmnoţování virů probíhá během ţivotního cyklu viru. Nejprve se nachází mimo hostitelskou buňku, je tedy v klidové formě. Poté infikuje buňku a následně se v ní rozmnoţuje. Po rozpadu buňky je poté uvolňován do prostředí, které je následně infikované. Tento typ rozmnoţování se nazývá lytický cyklus. Dalším typem je lyzogenní cyklus. Ten probíhá tak, ţe vir napadne buňku a jeho nukleová kyselina se včelní do genomu. Buňka to vůbec nezaznamená a začne tvořit dceřiné buňky.
1.2.3 Průběh virové infekce a) Nejprve vir přilne na povrch buňky. Aby se tento proces mohl odehrát, je podmínkou, aby buňka měla na povrchu specifické receptory, musí být tedy citlivá na určitý typ viru. U viru je nositel antigenity membránový obal (u virů bez obalu kapsid). Vedle citlivosti buňky mluvíme také o permisivitě buňky (buňka je schopna uskutečnit genetický program nukleové kyseliny viru po napadení) b) Dalším bodem je vniknutí viru do buňky. Mohou nastat dvě odlišné situace – dovnitř vnikne pouze nukleová kyselina (u bakteriofágů) nebo celý virus. V druhém případě musí dojít k rozkladu hydrolytickými enzymy buňky.
6
c) Třetí krok průběhu záleţí na typu genetických informací, které jsou obsaţeny v nukleové kyselině. Podle těchto genetických informací se v hostitelské buňce začnou syntetizovat enzymy. Jeden z nich způsobí rozpad chromozomu buňky. Virová nukleová kyselina replikuje (tvorba kopií nukleové buňky). Okolo kaţdé replikované části se vytvoří ochranný kapsid. Hostitelská buňka pod náporem praskne, tento jev se nazývá lýze. Viriony se uvolní do prostředí. d) Nukleové kyseliny virů mohou napadnout nukleové kyseliny hostitelské buňky (stanou se její součástí). Tento virový chromozom (napadená část nukleové kyseliny hostitelské buňky) je předáván dceřiným buňkám jak provirus (stádium, kdy je nukleová kyselina začleněna do genomu hostitelské buňky). Kdyţ se viru daří a má dobré podmínky, je schopen udělit hostitelské buňce nové vlastnosti. Musí pro to mít ale ideální chemické a fyzikální podmínky.
1.3 Charakteristika a skladba bakterií Bakterie (Bacteria) jsou prvobuněčné organismy, které patří do skupiny prokaryot. Jsou heterotrofní (organismy, které získávají uhlík organickými látkami) i autotrofní (syntetizují organické látky z oxidu uhličitého). Některé z bakterií mají schopnost fotosyntézy. Jaderná hmota, která je charakteristická do kruhu stočenou dvoušroubovicí molekuly DNA na bílkovinném nosiči, se nazývá nukleoid. Není to jediná DNA, která je v bakterii obsaţena. V cytoplazmě (viskózní koncentrovaný roztok, který vyplňuje prostor buňky) jsou další do kruhu uzavřené molekuly DNA, které nazýváme plazmidy (jeden nebo více druhů). Mají speciální schopnost pronikat z buňky do buňky. Mohou existovat samostatně v cytoplazmě, ale je moţné, aby se včlenily i do centrální DNA. Ochrannou funkci v bakteriální buňce má buněčná stěna. Je to tuhý obal, který udělí buňce její charakteristický tvar a ochraňuje ji před vlivy vnějšího prostředí. Její základní sloţkou je peptidoglykan. Nad buněčnou stěnou se můţe nacházet pouzdro (tvoří ho bílkovina nebo polysacharid). Díky pouzdru je bakterii udělena odolnost. U některých druhů můţeme pozorovat nepohyblivé fimbrie nebo pohyblivé bičíky (prostředky pohybu).
1.3.1 Odolnost bakterie Kdyţ nastanou nepříznivé podmínky, ztratí bakterie část vody, cytoplazma se zahustí a je vytvořena další vrstva, která buňku ochraňuje. Po tomto procesu se buňka změní na sporu, která se nemůţe dále rozmnoţovat. Jsou velmi odolné (vůči nízkým i vysokým teplotám). Kdyţ se vrátí příznivé podmínky, spora nabere vodu zpět a promění se znovu na buňku, která má vlastnosti stejné jako před přeměnou.
1.3.2 Tvar bakterie Tvary bakterií jsou velice různorodé. Rozpoznáváme ale dva základní typy: -
Kulatý tvar mají koky (streptokoky, stafylokoky). Tyčinkovitý tvar můţe mít mnoho podob.
1.3.3 Rozmnoţování bakterií Rozmnoţování u bakterií můţe probíhat různými způsoby. Nejčastější a zároveň nejtypičtější je způsob děleni. Molekula DNA je replikuje a tím vznikají dva chromozomy. Kaţdý z chromozomů jde k opačnému pólu buňky. Neţ k těmto pólům dojdou, tak buňka vyroste do délky. Uprostřed mateřské buňky (buňka, která se replikuje) se utvoří přehrádka (tvoří ji plazmatická membrána a buněčná stěna). Buňka se rozdělí na dvě dceřiné buňky.
7
U bakterií je také moţnost konjugace. Je to horizontální přenos DNA mezi dvěma bakteriemi. Bakterie se připojí pomocí struktury zvané pili. Jedna z nich je donor, ta DNA předává, druhá je akceptor, ta DNA přijímá. DNA se při konjugaci předává díky plazmidům. Ty mohou obsahovat vlastnosti, které nejsou pro bakterii ţivotně důleţité, ale zvýhodňují přeţití v různých situacích. Příkladem těchto vlastností je rezistence vůči antibiotikům, rezistence vůči záření atd.
1.3.4 Průběh bakteriální infekce a) bakterie umí vniknout do těla různými způsoby. Jednou z moţností je proniknout skrz bariéry (kůţe), další, pro bakterie jednodušší, je najít si místo, kde nemají ţádnou překáţku (ústa, oči, pusa, nos apod.). b) Po proniknutí do těla se bakterie snaţí najít ideální místo pro rozmnoţení a napadnutí organismu. Na tomto místě se uchytí (adheze). c) Bakterie se začne rozmnoţovat a škodit tělu. Začne pomalu napadat hostitele. d) Po napadení bakterií se tělo ozve tzv. imunitní odpovědí. Tato část průběhu zaznamenává boj imunitního systému proti bakterii, která tělo napadla a snaţí se ho zničit.
1.4 Shrnutí kapitoly Jak se můţeme dočíst v předcházející části práce je srovnání viru a bakterie poměrně jednoduché. Jsou to totiţ naprosto odlišné formy ţivota. Jediná společná věc je to, ţe způsobují různé choroby. V další části práce popíšeme vybrané nemoci (bakteriální i virové).
8
2. Tuberkulóza 2.1 Charakteristika Tuberkulóza (také známá pod zkratkou TBC) je infekční bakteriální onemocnění, které napadá především plíce. Můţe také postihnout jiné části těla, například centrální nervovou soustavu, ledviny, kosti nebo klouby. Je moţné, ţe se infekce dostane v těle úplně všude. Hovorový název pro tuto chorobu je souchotě (případně souchotiny), ten se ale v moderním zdravotnictví pouţívá jen zřídkakdy.
2.2 Tuberkulóza v rámci historie S tuberkulózou se lidé potýkají jiţ od pravěku (dokazuje to nález bizona starý 18 000 let, který byl infikovaný Mycobacterií tuberculosis). Touto zákeřnou nemocí se zabývalo mnoho vědců po staletí. Ţádný z nich ale nepřišel na to, jak tuberkulózu léčit a proč vzniká. Prvním vědcem, který objevil bacil, který způsobuje tuberkulózu, byl Robert Koch. Tento velký objev vznikl aţ roku 1822 a roku 1905 za něj dostal Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. Později se mu podařil výzkum, který spočíval v tom, ţe bacily tuberkulózy vyrostly na umělých ţivných půdách. Poté prováděl další výzkum, díky kterému dokázal fakt, ţe tyto bakterie jsou přenosné z člověka na člověka různými způsoby (viz 3.2). Jiţ v 19. století vznikala sanatoria, do kterých byly infikované osoby poslány. Všichni nakaţení tam museli jít, i kdyţ to bylo proti jejich vůli. V polovině 19. století kvůli tuberkulóze umíraly tisíce lidí. Rok 1908 byl pro vývoj velmi důleţitý. Francouzští vědci Albert Calmette a Camille Guerin vyvinuli očkovací vakcínu. Na tento převratný objev přišli díky výzkumu, při kterém třináct let mnoţili tuberkulózní bacily izolované od dobytka. Ty byly postupem času méně a méně infekční pro člověka. V roce 1921 byla vakcína podána kojenci. Prodávala se velmi levně a pomocí ní bylo naočkováno přes miliardu lidí. První účinný lék byl objeven kolem roku 1944 Američanem Selmanem Waksmanem. Přípravek se nazýval streptomycin a roku 1944 byl pouţit u člověka, který trpěl tuberkulózou. Během několika následujících dnů se jeho stav zlepšil. Následně bylo objeveno mnoho dalších léků, díky nim začala čísla nakaţených radikálně klesat.
2.2 Způsob nákazy Tato choroba můţe být u člověka způsobena bakteriemi Mycobacterium tuberculosis, Mycobactrium bovis, vzácně můţe tuberkulózu způsobit i Mycobacterium africanum.
2.2.1 Bakterie Myobacterium tuberculosis Myobacterium tuberculosis (MTB) je nejčastějším původcem tuberkulózy. Je to malá tyčkovitá bakterie, která má vysoký obsah lipidů. Její dělení je ve srovnání s ostatními bakteriemi velmi pomalé (dělí se jednou za 16-20 hodin). Má buněčnou stěnu a je klasifikována jako grampozitivní bakterie (na konci barvení podle Grammovy metody má modrofialovou barvu, kvůli obsahu peptidoglykanu v buněčné stěně). Díky jiţ zmíněnému vysokému obsahu lipidů v těle má ojedinělé vlastnosti. Je schopna ubránit se slabé dezinfekci. Zajímavým faktem také je, ţe dokáţe přeţít aţ několik týdnů v suchém stavu. 9
Obrázek 1 – Mycobacterium tuberculosis
2.2.2 Přenos Přenos těchto bakterií probíhá čtyřmi způsoby. Prvním moţným způsobem nákazy je vdechnutí. Je to nejčastější způsob přenosu. Na místech, kde je nízká úroveň hygieny a velký počet osob se můţe přenášet velmi rychlým tempem. Je moţné vdechnout bakterie suchým a vlhkým způsobem. Suchou cestou se rozumí vdechnutí infikovaného prachu, vlhká cesta znamená přenos kapénkovou nákazou (pomocí slin – řeč, kašel, smrkání apod.). Druhým způsobem je získání tuberkulózy přijetím potravy (mléko a infikované mléčné výrobky – dnes tento způsob přenosu zmizel díky pasterizaci mléka). Třetí moţný způsob je přímý kontakt. Toto hrozí u osob, které pracují s infekčním materiálem. Poslední způsob je cesta přímo do krevního oběhu. Tato situace můţe nastat například v chvíli, kdy je matka nakaţena a přenese tuberkulózu na plod. Inkubační doba u tuberkulózy je tři aţ osm týdnů. Je to čas, který uplyne od vniku bakterie do organismu do projevu klinických projevů.
2.3 Symptomy První symptomy mohou být zavádějící, protoţe se podobají chřipce. V další fázi uţ jsou více zjevné. Můţe se vyskytnout horečka, hubnutí, únava apod. U kaţdého typu tuberkulózy jsou v pozdějším stádiu nemoci jiné symptomy: -
U plicní tuberkulózy trpí postiţený suchým kašlem a vykašlává krvavý hlen. Můţe také cítit bolest na hrudníku. Kostní tuberkulóza se projevuje rozpadem kostní tkáně, později kvůli tomuto typu tuberkulózy mohou být kosti lámavější. Tuberkulóza genitálií vede k nepravidelné menstruaci a k neplodnosti. U muţského pohlaví napadne prostatu a vede, stejně jako u ţen k neplodnosti. Tuberkulóza centrální nervové soustavy napadá mozek. Někdy se projevuje křečemi. Tuberkulóza nadledvin se projevuje jejich výrazným zvětšením. Srdeční tuberkulóza napadá srdce a projevuje se perikarditidou (onemocnění osrdečníku – vak, který obklopuje srdce). Symptomy napadení trávicí soustavy jsou bolest břicha, průjem a krvácení z řitního otvoru. Při tuberkulóza mízních uzlin většinou uzliny natečou a později z nich vytéká tekutina.
Infekce plic je z těchto onemocnění nejčastější. Nastane v 75 % případech u lidí, kteří onemocní tuberkulózou. Zbylých 25 % potkají ostatní typy tuberkulózy.
10
Obrázek 2
2.4 Diagnostika a léčba 2.4.1 Diagnostika Diagnostikovat tuberkulózu můţe jen lékař. V moderní době se nejčastěji vyuţívá vyšetření mikroskopické. Je velmi účinné a rychlé (trvá jen několik hodin). Mykobakterie se prokazují z tělesných tekutin. Kultivační vyšetření je nejcitlivější, na výsledky se čeká 3-6 týdnů. Celou tu dobu se pozoruje, jestli na mediích vyrostou Mykobakterie. Pokud ani po dvanácti týdnech nerostou, znamená to, ţe výsledek je negativní. Další z moţností je polymerázová řetězová reakce (PCR). Je to vyšetření, při kterém se zkoumá úsek DNA. Kdyţ se jedná o plicní tuberkulózu, je moţné, ţe nákazu uvidíme i na rentgenových snímcích. Další, poměrně novým diagnostickým vyšetřením, je tuberkulinová reakce. Injekcí se podá pod kůţi výtaţek z mrtvých mykobakterií. Reakce se hodnotí za 72 hodin, kdyţ je prosáknutí v místě vpichu větší, neţ šest milimetrů je test povaţován za pozitivní. Diagnóza se později stanoví na základě symptomů a výsledků testu, který byl na nemocného aplikován.
2.4.2 Léčba Léčba je individuální záleţitost (trvá čtyři aţ dvanáct měsíců), která je vţdy vyhodnocena lékařem. Základem je dlouhodobé uţívání antibiotik a chemoterapeutik. Celá léčba probíhá ve dvou fázích. V první fázi, která také nese název fáze útočná, se podává nemocnému trojkombinace (někdy i čtyřkombinace) těchto léků. Útočná fáze trvá dva měsíce a následuje fáze pokračovací. „Mnohé patogenní bakterie, dříve převážně citlivé k antibiotikům, jsou dnes k některým a za jistých okolností i k mnoha současně podaným antibiotikům rezistentní.“1 Kvůli moţné rezistenci se tedy podává více druhů antibiotik. V tomto období jiţ existují dva typy přenosu tuberkulózy, které jsou rezistentní vůči antibiotikům. Prvním je primární rezistence, která vzniká nakaţením rezistentní tuberkulózou. Druhým typem je sekundární (získaná) rezistence. Ta můţe vzniknout, pokud se 1
LEVY,Stuart B.. Antibiotický paradox. Praha: Nakladatelství Academia, 2007. 78 s.
11
pacientovi podávají nekvalitní léky, bakterie se v průběhu léčení stane rezistentní a přestane na léčbu úplně reagovat.
2.4.3 Izolace První sanatorium bylo otevřeno jiţ roku 1854 Hermannem Brehmenem v Německu. V této době po diagnostice tuberkulózy byla povinnost jít se do sanatoria okamţitě léčit. V současnosti jsou pacienti přijímáni na lůţkové oddělení kliniky, která se přímo zabývá léčbou tuberkulózy. V těchto klinikách je zajištěna izolace nemocných na dobu neurčitou. Pacienti jsou ošetřováni bariérovým způsobem, díky tomuto způsobu je zabráněno dalšímu šíření nemoci. Aţ po zajištění nakaţlivosti se můţe pacient léčit ambulantně.
Obrázek 3
2.5 Rozšíření 2.5.1. Postupné šíření v rámci globalizace Tuberkulóza se v Evropě vyskytovala jiţ ve středověku. Vzhledem k feudální vládě byla migrace povolena jen minimálně, proto se v této době extrémně nešířila. Jedinou příleţitostí, jak se dostat z Evropy byly války. Během nich byly velmi nepříznivé podmínky, proto se TBC šířila ve velkých vlnách. Při nástupu novověku nastalo masivní stěhování do měst. Ta měla mnoho obyvatel, proto docházelo ve srovnání se středověkem k rychlejšímu šíření. Epidemie tuberkulózy zasáhla celý svět. V 19. Století jiţ byla rozšířená všude a byla důvodem aţ 1000 úmrtí na 100 000 obyvatel. V dnešní době není tuberkulóza častá. Je to z toho důvodu, ţe díky nepodmíněné léčbě se mermomocí zabraňuje rozšíření po celém světě. Vzhledem k tomu, ţe je po diagnostice TBC nutné jít do izolace na kliniku, ve které probíhá striktní bariérový způsob léčby, číslo nemocných je jiţ minimální.
12
2.5.2 Rozšíření ve světě Podle světové zdravotnické organizace (WHO) je tuberkulózou nakaţena třetina planety. Dvacet aţ třicet milionů trpí na onemocnění TBC, asi tři miliony z toho ročně zemřou. Tuberkulóza je třetí nejznámější a nejrozšířenější chorobou na světě. Velký význam pro nákazu TBC ve světě má rozšíření virové choroby AIDS. Kdyţ vir napadne tělo, oslabí celkově imunitu. Jedince s oslabenou imunitou je jednodušší nakazit TBC. Z tohoto důvodu nejvíce trápí rozšíření TBC rozvojové země. V tabulce vedle textu můţeme porovnat počet nemocných v Evropě. Je také vidět, ţe vývoj nových léků proti tuberkulóze je stále v pohybu (skoro v kaţdé zemi se počet nakaţených roku 2002 sníţil oproti roku 2000).
2.5.3 Rozšíření v České republice Ze zemí střední a východní Evropy je Česká republika země, která má nejniţší roční výskyt tuberkulózy na 100 000 obyvatel. Na tento počet obyvatel u nás ročně onemocní cca 10 lidí. Při srovnání se západní Evropou, tak můţeme pozorovat veliké odlišnosti. Na západě je na 100 000 lidí cca 25 ochořelých. V České republice nemá na TBC dopad ani HIV pandemie, proto je v oblasti nákazy TBC zemí klidnou. I kdyţ je číslo onemocnění tuberkulózou zanedbatelné, tato nemoc rozhodně nevymizela. Musí se dávat pozor při cestování do cizích zemí, kde jsou čísla nemocných uţ vyšší.
2.6 Shrnutí kapitoly Tuberkulóza je nemoc, které není v České republice věnovaná dostatečná pozornost. Všichni vědí, ţe TBC v minulosti vyhubila značnou část populace, ale málokdo si uvědomuje, ţe stále nevymizela. Podle našeho názoru je i 10 nemocných na 100 000 obyvatel poměrně velké mnoţství a o této nemoci by se mělo dát více vědět. Jak jsme jiţ zmínili v úvodu, myslíme si, ţe jedním z velkých problémů TBC je právě nevědomost lidí. Největším rizikem jsou kmeny rezistentní vůči ATB, které se do ČR dostávají díky migrantům z východu (Afganistán). Tito lidí pak rezistentní formy přenášejí do naší populace. Jsou to formy rezistentní jak na ATB, tak i na očkování.
13
3. Mor Mor je infekční bakteriální onemocnění, které bylo problémem převáţně v naší historii. Ačkoli se v té době takto nazývalo jakékoli závaţné epidemické onemocnění, dnes je název mor charakteristické pro onemocnění způsobeno konkrétní bakterií. Právě tímto onemocněním se v této kapitole zabýváme. Morem se můţe nakazit jak člověk, tak zvíře.
3.1 Způsob nákazy Onemocnění mor je tedy způsobeno bakterií nazývající se Yersinia pestis. Tato bakterie přeţívá v trávicím traktu krysí blechy (Xenopsylla cheopsis). Právě proto docházelo k epidemickému šíření vţdy, kdyţ se tito hlodavci přemnoţili.
3.1.1 Bakterie Yersinia pestis Tato bakterie je přenositelná na zvíře i na člověka. Má tyčinkovitý tvar, je nepohyblivá a polárně se barvící, coţ jí dává vzhled spínacího špendlíku. Jedná se o anaerobní bakterii, neboli bakterii, která ţije za nepřítomnosti kyslíku. Vyskytuje se endemicky. Bakterie Y. pestit, neboli zárodky moru, jsou velmi odolně prosti vlivům okolního prostředí. Ve vodě přeţijí aţ 40 dnů, v půdě aţ 2 měsíce. V infikovaných ţivočiších, tedy hlavně v blechách, přeţijí aţ několik měsíců. Chlad jim nevadí, ve zmrzlých mrtvých tělech jsou schopny přeţít aţ jeden rok. V potravinách pak přeţívají jen několik týdnů.
Obrázek 4 – Yersinia pestis
3.1.2 Přenos Morové onemocnění má tři formy: - bubonická (dýmějový mor) - septický mor - pneumonická forma (plicní mor). „Mor dýmějový je infekční nemoc přenášená krysí blechou, jejímž hostitelem mohou být nejrůznější hlodavci, ve středověku převážně krysy (Rattus rattus).“1 Pokud se člověk nakazí právě kousnutím od blechy, jedná se vţdy o bubonickou formu moru. V místě kousnutí je tedy infikován, kousanec zhnědne. 1
CANTOR, Norman F. Po stopách moru. Praha: BB/art s.r.o., 2005. 17s.
14
Bakterie Y. pestis se však muţe přenášet i kapénkovou infekcí. Tak vzniká pneumonická forma moru, vdechnuté bakterie se totiţ ihned přemístí do plic. Tato podoba moru se velmi rychle šíří, byla například příčinou známého propuknutí moru nazývaného „černá smrt“. V některých případech můţe proniknout bakterie do těla i skrze pozření infikovaných potravin. Ojedinělým případem je pak vstup bakterií skrze sliznici, zejména ústní, nosní a mandle.
3.2 Průběh nemoci Díky infikování bleším kousnutím vnikají tedy zárodky nemoci do těla kůţí – jedná se o tzv. hlízovou formu onemocnění. Bakterie u místa kousnutí pohltí imunitní buňky organismu, které je zanesou do nejbliţších mízních uzlin. Dochází pak k otoku uzlin, nejčastěji v oblasti třísel a podpaţí. Tomuto otoku však ještě předchází vysoká horečka, zimnice, bolest hlavy, bolestmi v kloubech a únavou, a to vše neprodleně po infikování. Vzniklý otok neboli bubo je kvůli šíření zánětu aţ deset centimetrů vysoký, kůţe na něm je hladká, napjatá a zarudlá. Uvnitř tohoto otoku se nachází velké mnoţství bakterií. Někdy zvětšené uzliny praskají, otevírají se a následně z nich vytéká tmavá krvavá tekutina. V těchto případech mají pacienti větší šanci na přeţití. Často však bakterie proniknou z lymfatických uzlin do krve, coţ vyvolává septickou formu moru. Má poměrně jasné příznaky. Krev se nejprve sráţí uvnitř cév, poté se vyčerpají zásoby krevních destiček a dojde k následnému nezastavitelnému krvácení do kůţe. To se projevuje hnědofialovými skvrnami po celém těle. Kdyţ dojde pacient do septické formy moru, je v smrtelném ohroţení. Při léčeném stavu nastává smrt aţ ve 22%, při neléčeném stavu nastává smrt ve sto procentech. Průběh této formy moru je velmi rychlý.
Obrázek 5 – lymfatická uzlina v třísle
Plicní mor má podobné počáteční příznaky. Je také doprovázen vysokou horečkou, zimnicí, zrychlením pulsu a bolestmi hlavy. Jiţ během jednoho dne se objevuje kašel, doprovázený vykašláváním krvavého nebo černého hlenu. Dýchání je ztíţené a zrychlené. Z důvodu nedostatku kyslíku má pacient namodralé rty a kůţi. Průběh je extrémně rychlý, při neléčeném stavu umírá pacient uţ po 2 dnech od propuknutí nemoci a má aţ 40% úmrtnost v léčeném stavu. Vzhledem k rychlému šíření a rychlému průběhu byl plicní mor například příčinou tzv. Černé smrti – morové epidemie ve 14. století. U nemocného se někdy objevuje i krvácení do zaţívacího traktu. To se můţe projevovat zvracením krve, která je čerstvě červená nebo naopak vypadá jako kávová sedlina, protoţe byla natrávena. Můţe se projevit také výtokem čerstvé krve z konečníku či černou, odporně zapáchající stolicí. Následně dochází odumírání zčernalých necitlivých konečků prstů a ušních lalůčků – z důsledku sráţení krve.
15
3.3 Šíření moru v rámci historie Mor je onemocnění velmi nakaţlivé a šíří se velice rychle. Právě díky tomuto rychlému přenosu vznikly v naší historii celkem tři rozsáhlé morové epidemie.
3.3.1 První morová epidemie První morová epidemie neboli Justiniánský mor probíhal za vlády římského císaře Justiniána I. První ohnisko se nacházelo v Etiopii, odtud se mor velmi rychle šířil postupně do Egypta, následně po celém Středomoří, do Mezopotámie, do Galie i do Irska. Roku 542 zemřela v Konstantinopoli na následky moru asi třetina obyvatelstva. Během padesáti let zahubila tato epidemie moru odhadem asi sto miliónů lidí, coţ byla asi polovina obyvatelstva v zemědělských oblastech a o trochu méně obyvatel v sušších krajinách. Podle Jana z Efesu postihoval mor převáţně chudé z toho důvodu, ţe nemohli na rozdíl od bohatých utéct. Epidemie trvala střídavě aţ do poloviny 8. století, pak z neznámých důvodů skončila. Důsledkem této rozsáhlé morové epidemie bylo kromě úpadku kultury, ekonomiky a společnosti také značné posílení nomádských kmenů, které nebyly na rozdíl od byzantské říše zasaţeny morem v takové míře. Z důvodu oslabení byzantské říše došlo tedy k rozmachu islámu v oblasti středomoří.
3.3.2. Druhá morová epidemie Nejznámější epidemií moru je ta druhá, častěji nazývaná jako Černá smrt. Propukla v polovině 14. století v Asii, první zmínka se datuje z roku 1330 z Číny. Právě zde byly v té době pandemie poměrně časté. Hlavní příčinou byly pravděpodobně časté nájezdy Mongolů na území Číny. Docházelo pak ke zhoršení zemědělství a následným hladomorům. Také se na konci třináctého století výrazně zhoršilo podnebí, tzv. malá doba ledová. To vše výrazně oslabilo obyvatelstvo, které bylo k šíření nemocí mnohem náchylnější. K šíření moru směrem do Evropy docházelo pravděpodobně z více důvodů, nejdůleţitějším byl poměrně rozsáhlý obchod mezi východní Asií a Evropou. Zároveň, stejně tak jako v Asii, v Evropě došlo také k určité hospodářské krizi a tím pádem bylo její obyvatelstvo stejně tak oslabené a náchylné vůči nemocem. První zmínka mimo Asii pochází z roku 1347 z Cařihradu. Ve stejné době bylo také zasaţeno vojsko Tatarů, kteří obléhali janovský přístav na krymském pobřeţí. Tataři jakoţto spojenci Benátčanů připluli v tentýţ rok k sicilským břehům. Kromě nakaţených námořníků loď pravděpodobně přepravovala spoustu nakaţených hlodavců, kteří se stali hlavními přenašeči nemoci. Z Itálie se pak mor rozšířil během jednoho roku do Francie, na pyrenejský poloostrov, do Británie a do Německa. Roku 1349 byla epidemie moru rozšířená po polovině Evropy. Během tří let se mor rozšířil i na sever Evropy a následně skončil ve východní Evropě. Česká země se epidemii nevyhnula, nejvíce byla černou smrtí zasaţena při její druhé vlně v letech 1357 – 63. Při této vlně zasáhla epidemie v podstatě celý tehdejší svět.
16
Tato druhá morová epidemie probíhala v intervalech aţ do osmnáctého století a vyhubila aţ třetinu evropského obyvatelstva, historici přesněji odhadují číslo 25 miliónů obyvatel. „Mor zanechal několik endemických ložisek a odtud čas od času vzplanul v podobě místních nebo celozemských epidemií.“1 V Evropě se mor naposledy objevil v roce 1725, další epidemie pak probíhaly spíše na území Asie.
Obrázek 6
3.3.3. Třetí morová epidemie Třetí velký zásah morové epidemie proběhl v letech 1855 aţ 1948 v Asii., kdy na důsledky moru zemřelo aţ 10 miliónů lidí. Při této epidemii objevil doktor Alexander Yersin, ţe mor je způsobován známou bakterií Pasteurella pestis přenášenou hlodavci. Na jeho počest byla bakterie přejmenována na Yersinia pestis.
3.4. Diagnóza a léčba 3.4.1. Diagnóza Diagnózu provádí lékař. Je stanovena na průkazu nákazy krve, vykašlávaného hlenu či tkáně zvětšené mízní uzliny (ta se získává napíchnutím uzliny tenkou jehlou). Odběry jsou pak posílány do mikrobiologické laboratoř. Problémem je, ţe výsledek vyšetření známe většinou aţ do 2 dnů, coţ je při tomto onemocnění příliš dlouhá doba. Proto se většinou zahajuje léčba od prvního podezření. Další moţností diagnostiky je serologické vyšetření, kdy se dokazuje v krevním séru přítomnost protilátek proti původci onemocnění.
3.4.2. Léčba V minulosti měl mor aţ stoprocentní úmrtnost, coţ trvalo aţ do objevu antibiotik. Dnes je mor poměrně dobře léčitelný, jedná se však stále o jednu z nejsmrtelnějších nákaz na světě. Podmínkou však je, aby byla léčba zahájena bezprostředně po vzniku podezření na mor, tedy hned po prvních příznacích. Léčba probíhá zásadně antibiotiky, přičemţ nejvhodnějším antibiotikem je 1
NIKLÍČEK,L.,ŠTEIN, K.. Dějiny medicíny v datech a faktech. Praha: Avicenum, 1985. 45s.
17
streptomycin. Ten se uţívá 7 aţ 10 dnů. Stejně tak účinným je antibiotikum gentamycin, moţností je také tetracyklin, toto antibiotikum je však poněkud zastaralé a lze ho povaţovat spíše za alternativní. Jsou zde určité rozdíly u různých forem moru a to převáţně v opatřeních v průběhu léčby. U bubonické formy moru je nutné udrţovat přísná hygienická opatření, pacienty s plicním morem musí být úplně izolováni od okolí. Zároveň je nutností, aby byl podroben kontrole kaţdý, kdo přišel s nemocným do styku. Musí být pak prováděny průběţné kontroly, případně být nasazena preventivní dávka antibiotik. Po úspěšné léčbě můţe být pacient moru zcela zbaven, navíc získává poměrně silnou imunitu. Morem uţ se znova nenakazí.
3.5. Výskyt V současnosti se mor příliš neobjevuje, výjimkou jsou pouze některé oblasti. Mezi tyti oblasti se řadí část Ruska, Kazachstán, Mongolsko a část Číny. Dále Jihozápadní a Jihovýchodní Asie, Jiţní a Východní Afrika včetně Madagaskaru, kde bylo v roce 2013 nejvíce případů lidí nakaţených morem a 80 z nich na mor zemřelo. V severní Americe je to oblast Velkých plání, Britské Kolumbie a Mexiko. V jiţní jsou to pak dvě místa v Andách a Brazílie. Obecně souvisí výskyt moru se špatnými ţivotními a hygienickými podmínkami. V Evropě se mor nevyskytuje vůbec, v České republice se objevil naposledy v 18. století.
Obrázek 7
18
4. HIV/AIDS 4.1 Charakteristika Název AIDS pochází z anglického Acquired Immune Deficiency Syndrome, česky Syndrom získaného selhání imunity. Ve francouzštině je nemoc známa pod zkratkou SIDA, tedy Syndrome d’immunodéficience acquise. Nemoc AIDS, způsobená virem HIV, je soubor příznaků a infekcí, který je následkem poškození imunitního systému člověka virem HIV. Nemoc byla historicky poprvé zaznamenána v roce 1981 a od té doby jí trpělo řádově desítky milionů lidí, z nichţ nejvíce jich ţije v některých afrických státech. Léky proti AIDS se sice neustále zdokonalují, ale vţdy působí jen a jako léky nemoc tlumící, a ne jako léky, které by nemoc dokázaly absolutně vyléčit. AIDS tedy bohuţel zůstává v drtivé většině případů nemocí nevyléčitelnou a smrtelnou.
4.1.1 Charakteristika viru Částice HIV sestávají z molekuly RNA, enzymu reverzní transkriptázy (je zodpovědná za přepis RNA do DNA), enzymu integrázy (zodpovídá za začlenění nově vzniklé DNA do DNA buňky), kapsidy a membrány z dříve infikované buňky, obohacené oglykoproteiny gp120 a gp41, slouţící k identifikaci vhodné buňky a usnadnění průniku do ní. V porovnání s ostatními viry není virus HIV nijak zvlášť odolný. Je totiţ velmi citlivý k zevním vlivům a běţné fyzikální a chemické prostředky ho snadno zničí. Například teplota nad šedesát stupňů celsia, zaschnutí čí běţné dezinfekční prostředky (například chlorové preparáty) jsou pro HIV virus smrtelné. Pokud se tedy virus objeví mimo organismus, dokáţe přeţít většinou jen krátkodobě.
Obrázek 8 – virus HIV
4.1.2 Infekce virem HIV Infekce HIV byla poprvé zaznamenána v roce 1981 v USA. Nemoc dostala později jméno AIDS. Celý název onemocnění vyjadřuje jeho celkovou podstatu (Acquired Immune Deficiency Syndrome). Po nakaţení virem HIV a propuknutí samotné nemoci AIDS ztrácí totiţ lidský organismus obranyschopnost proti dalším infekcím nebo například nádorovým onemocněním. V roce 1983 byl dvěma vědeckými týmy nezávisle na sobě ve Francii objeven původce tohoto onemocnění, virus HIV, v překladu: Human Immunodeficiency Virus. To znamená virus způsobující ztrátu imunity u člověka. Virus po vstupu do těla totiţ napadá skupinu bílých krvinek, takzvaných T lymfocytů, v nichţ se mnoţí a později je zabíjí. Tím sníţí jejich počet v těle, tedy i jeho samotnou obranyschopnost.
19
Člověk, který je nakaţený virem HIV, nemusí mít dlouho ţádné zdravotní potíţe. Toto období můţe trvat i několik let a nazývá se bezpříznakové nosičství viru HIV. I v tomto období je daný jedinec nakaţlivý a virus se od něj můţe šířit na další jedince. Nakaţení člověka virem HIV se zjišťuje pomocí laboratorního vyšetření. Výsledek je pak pozitivní (osoba je nakaţená virem HIV) nebo negativní. V současnosti nelze určit, zda se u člověka HIVpozitivního projeví nemoc AIDS, nebo zůstane v bezpříznakovém stádiu. U většiny případů se však příznaky nemoci AIDS objeví do deseti aţ patnácti let po expozici viru HIV. Doba od nakaţení po první příznaky a plné propuknutí nemoci v těle je různá, záleţí na mnoha faktorech. Těmi můţe být například původní úroveň imunity v těle, stravovací návyky, celkováý ţivotní styl jedince apod.. K rozvoji viru v onemocnění AIDS můţe přispět i tzv. reinfekce, tedy přijetí další dávky HIV viru do organismu.
4.2 Přenos viru HIV 4.2.1 Výskyt viru v těle Největší koncentrace viru HIV v těle je v krvi, menstruační krvi a krevních derivátech. Vysoce koncentrovaný je také ve spermatu, poševních sekretech, mozkomíšní tekutině, mateřském mléku a preejakulační tekutině. V menších, tzv. podprahových koncentracích, se vyskytuje i v jiných tělních tekutinách. Avšak zde je koncentrace viru tak malá, ţe při přenosu k nákaze za normálních okolností nedochází.
4.2.2 Způsob přenosu Virus HIV se přenáší hlavně těmito čtyřmi způsoby: - spermatem - preejakulátem - vaginálními sekrety - krví. K přenosu krví dochází nejčastěji skrze kontaminované injekční stříkačky a jehly. Pro vyvolání infekce je zapotřebí minimálního neboli „prahového“ mnoţství HIV viru. Proti tzv. podprahovému mnoţství viru je totiţ organismus za normálních okolností schopen se bránit a nedovolí mu usídlení v lymfocytech.
4.2.2.1 Sexuální přenos HIV infekce Sexuální přenos HIV infekce je nejčastější způsob přenosu viru. Dochází k němu vaginální nebo análním stykem svou jedinců. Sliznice pohlavního ústrojí jsou přirozeně velmi zranitelné. V průběhu sexuálního aktu tak dochází k jejím drobným poraněním, díky kterým pak dojde k infikaci snadněji. Sliznice jsou také častým sídlem mikroskopických lézí a zánětů, které infekci téţ usnadňují. Tím se umoţní styk viru přítomného ve spermatu nebo vaginálním sekretu s krví nebo lymfocyty příjemce. Všechny sexuální praktiky, které přispívají k porušení sliznice, zvyšují riziko přenosu. K přenosu však můţe dojít, i kdyţ jsou sliznice neporušené.
20
Riziko přenosu HIV infekce mezi sexuálními partnery zvyšují také všechny pohlavní nákazy a zejména pak infekce s vředovitými projevy (herpes, ulcerace na genitálu, gonokokové infekce, syfilis, chlamydie, mykoplazmata). Léze v oblasti předkoţky (balanitida) usnadňují přenos infekce u muţů. Rektální sliznice je ještě zranitelnější neţ sliznice pohlavního ústrojí. Z toho důvodu hrozí nejvyšší riziko nákazy při análním sexu. Riziko infekce stoupá s počtem sexuálních styků, lze se ale nakazit i stykem jediným. Na rozdíl od análního je při vaginálním typu sexu mnohem větší riziko nakaţení pro ţenu od muţe neţ pro muţe od ţeny. To je způsobeno větší koncentrací HIV viru v muţském spermatu a preejakulátu neţ ve vaginálních sekretech. Jiné je to však v období menstruace, to jsou ţeny naopak infekční více kvůli vysoké koncentraci HIV viru v krvi. Orálně-genitální styk můţe vést také k přenosu HIV, a to v případě poranění v ústech nebo na pohlavním orgánu. Avšak v praxi je přenos tímto způsobem velmi vzácný. Při líbání k přenosu HIV zpravidla nedochází. Mohlo by k němu dojít, pokud by měl jeden z partnerů krvácející poranění v dutině ústní nebo na jazyku. Bez takovýchto poranění v ústech není líbání nebezpečné z hlediska infekce HIV.
4.2.2.2 Přenos krví Krev je z hlediska přenosu nejnebezpečnější tekutinou. Velmi rizikové jsou zejména pouţité injekční jehly. K nákaze prostřednictvím jehly dochází při jejím sdílení mezi lidmi. Tento způsob je nejčastější při uţívání drog, kdy jsou jehly, stříkačky i roztoky drog sdíleny mezi narkomany. V některých zemích jiţní a východní Evropy představuje přenos HIV skrze injekční jehly nejčastější způsob nákazy. Dalším příkladem přenosu jehlou je její opakované uţívání v zemích se zaostalým zdravotnictvím. Je tedy jasné, ţe důsledné pouţívání jednorázových jehel je z hlediska prevence nutností. Přenos krevní transfúzí byl problémem zejména v historii. Docházelo k němu vpravením infikované krve do krevního oběhu příjemce. V současné době je v rozvinutých zemích tento způsob přenosu téměř vyloučen z důvodu preventivních testů na přítomnost viru HIV v krvi. V České republice jsou testy krve dárců povinné od roku 1987. Podobným rizikem mohou být také orgánové transplantace. Ohroţen můţe být i zdravotnický personál kvůli manipulaci s nakaţenou krví. Při kontaktu s drobnými poraněními je nebezpečí nákazy od infikovaného člověka nepravděpodobné, k infikaci je totiţ třeba určitého mnoţství viru. Je však dobré se vyvarovat společnému uţívání hygienických potřeb, například kartáčku na zuby či ţiletky, a stejně tak i nedostatečně sterilizovaným nástrojům při provádění některých kosmetických úkonů (tetování, propichování ušních boltců, piercing apod.). Hmyzí kousnutí riziko přenosu nepředstavuje.
4.2.2.3 Přenos z matky na dítě K takovému přenosu můţe dojít v průběhu těhotenství, a to přes placentu nebo při porodu. U HIV pozitivní matky existuje 20 aţ 30% riziko, ţe se její dítě infikuje (8% při léčebné terapii). Proto je těhotenství u HIV-pozitivních ţen pro jejich dítě rizikem. Po porodu je potenciálním zdrojem HIV kojení. Proto se dnes ve vyspělých zemích doporučuje, aby HIV pozitivní ţeny nekojily. Avšak v rozvojových zemích, kde je při umělé výţivě dítěte riziko střevní infekce vyšší neţ riziko přenosu HIV mateřským mlékem, však SZO kojení doporučuje.
21
Těhotné ţeny se na přítomnost viru HIV rutinně testují, aby u nich mohla být v případě pozitivního nálezu nasazena profylaxe či léčba, čímţ se sniţuje riziko přenosu infekce HIV na novorozence. Dle současně platné legislativy lze provést test na HIV u gravidní ţeny i bez souhlasu, a to s ohledem na zájem nenarozeného dítěte (viz zákon 258/2000 Sb., § 71).
4.2.2.4 Mýty Na rozdíl od jiných epidemických onemocnění, AIDS se nepřenáší a nešíří tak rychle. Ačkoli si to mnoho lidí myslí, normálním kontaktem s infikovanou osobou nedochází k přenosu viru HIV. Člověk se tedy od HIV pozitivního nemůţe nakazit podáním ruky, objetím, vyuţitím stejné toalety apod. Přestoţe se virus nachází v tělních tekutinách, jako jsou slzy a sliny, nebyl doposud zaznamenán případ přenosu právě těmito tekutinami. Z toho vyplývá, ţe i líbání, jezení stejnými přípory, pití ze stejné flašky – to vše je v podstatě bezpečné. Jsou zde četná studie u rodin, kde jeden z členů je HIV pozitivní, a přesto nebyli ţádní ostatní rodinní příslušníci nakaţeni. To je důkazem toho, ţe pokud nedoje ke kontaktu těla s jednou z poloţek vyjmenovaných v předchozích kapitolách, je kontakt s HIV pozitivní osobou v podstatě bez rizika. Další mylnou domněnkou je to, ţe zvířata mohou být nosiči a přenašeči viru HIV, ani komářím kousnutím nemůţe dojít k nákaze člověka.
4.3 Nemoc AIDS 4.3.1 Definice 4.3.1.1 Definice WHO V Evropě se pouţívá definice WHO, coţ je tzv. rozšířená definice Světové zdravotnické organizace (World Healthcare Organisation). Dle této definice má nemoc AIDS člověk starší dvanácti let, jestliţe test na přítomnost protilátek HIV vykázal pozitivní výsledek a zároveň je splněna alespoň jedna z následujících podmínek:
alespoň desetiprocentní ztráta tělesné hmotnosti nebo kachexie (celková tělesná sešlost), spojená s průjmy, horečkami trvajícími přerušovaně nebo nepřetrţitě nejméně jeden měsíc (není-li známa jejich příčina nesouvisející s infekcí HIV),
kryptokoková meningitida Cryptococcus neoformans),
tuberkulóza plic nebo jiných orgánů,
Kaposiho sarkom (červenohnědé uzliny, většinou viditelné, na pokoţce, případně na sliznicích),
neurologické poškození, které zabraňuje nezávislým kaţdodenním aktivitám – pokud ovšem není známa jeho příčina nesouvisející s infekcí HIV (např. úraz nebo cévní mozková příhoda),
kandidóza jícnu (přemnoţení kvasinek rodu Candida) - často můţe být diagnostikována na základě přítomnosti orální kandidózy doprovázené poruchou polykání,
klinicky diagnostikovaný zápal plic, který je ţivot ohroţující nebo opakovaný.
(zánět
mozkových
obalů
způsobený
infekcí
kvasinkou
4.3.1.2 Definice CDC Definice CDC se pouţívá v USA. Byla zavedena roku 1993 a rozšiřuje seznam platných příznaků pouţívaný WHO o počet CD4+ lymfocytů (lymfocyty napadané HIV viry) niţší neţ 200/mikrolitr. 22
Podle této definice je tedy daný jedinec nakaţený nemocí AIDS, pokud je infikován HIV virem, vykazuje alespoň jeden z příznaků definovaných dle WHO a zároveň vykazuje menší koncentraci CD4+ lymfocytů neţ 200/mikrolitr.
4.3.1.3 Definice chudých zemí V některých chudých zemích (oblasti Afriky, Asie, Jiţní Ameriky) je pouţívána pro diagnostiku AIDS zjednodušená definice WHO. V té se vynechává test na přítomnost protilátek HIV a definuje tedy AIDS pouze tím, zda má člověk nejméně dva hlavní spolu s aspoň jedním vedlejším příznakem. Hlavní příznaky jsou jiţ zmiňovaná alespoň 20% ztráta tělesné hmotnosti, chronický průjem trvající déle neţ 1 měsíc, horečky trvající stále nebo přerušovaně více neţ 1 měsíc. Mezi vedlejší příznaky patří kašel trvající déle neţ 1 měsíc, celkové svědivé zánětlivé onemocnění kůţe, anamnéza pásového oparu, kandidóza ústní části hltanu, chronická pokročilá roztroušená infekce prostého oparu a celková onemocnění mízních uzlin. Také přítomnost celkového Kapsiho sarkomu nebo kryptokokální meningitidy v těchto zemích dostatečná pro diagnózu AIDS.
4.3.2 Průběh onemocnění 4.3.2.1. První fáze V první fázi onemocnění se po 3-8 týdnech od nakaţení pacienta virem HIV projevují chřipkové symptomy. Po odeznění nastává několikaleté tzv. období klidu, kdy nemoc přechází do latentní (skryté) podoby. Nakaţený v té době většinou netuší, ţe je nemocný.
4.3.2.2. Druhá fáze V druhé fázi dochází k zhroucení imunitního systému. Nastává tedy chvíle úplného propuknutí onemocnění AIDS. Díky sníţené imunitě není pacient schopen bránit se jakýmkoli nákazám, jeho organismus je vysilován opakovanými druhotnými infekcemi a chátrá. Tyto tzv. oportunní (doprovodné) infekce mohou být způsobeny jinými viry, dále také bakteriemi, plísněmi a různými parazity. Mezi nejčastější patří infekce plic, nehojící se či chronický herpes na penisu, vagině nebo konečníku, mykózy v ústech nebo jícnu, poruchy centrálního nervového systému. Můţe také docházet ke vzniku vzácnějších druhů rakovin, například non-Hodgkinský lymfom (zhoubná rakovina mízních uzlin) či Kapsiho sarkom. Průběh onemocnění AIDS tedy nezahrnuje pouze samotnou poruchu imunity, ale i v jejím důsledku nastupující infekce. Proto také mohou být symptomy nemoci různé, záleţí totiţ na nemoci, která zrovna pacientův stav komplikuje.
4.3.2 Léčba AIDS I přes všechen vývoj v rámci zdravotnictví a vědy je onemocnění AIDS nemoc neléčitelná a tedy pro většinu nemocných fatální. Skoro jako u všech onemocnění je zde rozdíl v tom, kdy byla léčba započata. Optimističtější výhled mají ti jedinci, u kterých bylo nakaţení virem HIV diagnostikováno v počátečním stádiu, tedy ještě před tím neţ se nemoc plně rozvinula. Pokud se však začne u pacienta s léčbou aţ v druhém stádiu onemocnění, doţívá se většinou maximálně dvanácti let. Vědci se v současnosti snaţí vyvinout účinnou vakcínu, která by zabránila přenosu viru HIV. Toto očkování by bylo finančně méně náročné, takţe by si ho mohli dovolit i lidé z rozvojových zemí. Avšak ani po třiceti letech výzkumu nedokáţe ţádné očkování zabránit šíření tohoto viru. 23
Dosud ţádná z forem alternativní medicíny neprokázala pozitivní vliv na samotnou nemoc, dokázala pouze ovlivnit některé z jejích vedlejších příznaků. Současná lékařská věda tedy není schopna AIDS vyléčit, dokáţe však oddálit jeho propuknutí a zpomalit jeho průběh. Prognóza závisí na rozvinutosti infekce v době, kdy je odhalena. Dojde-li k tomu krátce poté, co se člověk nakazil a jsou-li dostupné vhodné léky, můţe proţít dlouhý ţivot, aniţ by se u něj AIDS vůbec projevil. Tým vedený Kristinou Allers z Charité v Berlíně publikoval v roce 2010 nález pravděpodobného odstranění viru z těla pacienta (3.5 roku po terapii je pacient bez známek přítomnosti viru). Jednalo se však o vedlejší efekt terapie akutní myeloidní leukémie spočívající v transplantaci kmenových buněk. Proti HIV infekci se pouţívají antiretrovirové léky. V současné době se nejvíce osvědčuje tzv. kombinovaná léčba, kdy pacient s HIV uţívá dvoj- nebo trojkombinaci antiretrovirových léků. Existují jiţ i tablety, ve kterých je kombinace obsaţena a uţívají se tak pouze jednou denně. Nejvhodnější kombinaci léků, která je u kaţdého HIV pozitivního pacienta individuální, zvolí lékař. Některé výzkumy také poukazují na pozitivní vliv multivitaminů a minerálních doplňků.
4.4. Důsledky a šíření pandemie AIDS První případy nemocných byly zjištěny jiţ v roce 1981 v USA. Toto onemocnění se nejprve vyskytovalo u menšího počtu jedinců a příčina nebyla známa. Původce byl pak objeven aţ roku 1983. Vzhledem k tomu, ţe v této době nebyl ještě přesně odhalen způsob nákazy, v USA se nemoc šířila dál na jiné kontinenty. Pandemie je velký problém mnoha zemí. Na světě je asi 40 milionů infikovaných jedinců. AIDS je hlavním problémem v Africe, kde je nakaţena aţ čtvrtina obyvatel. Postiţena je i jiţní Asie, hlavním problémem je AIDS v Indii. Evropa je na tom, co se týče počtu nakaţených, výrazně lépe, větší mnoţství nemocných je jen v zemích bývalého Sovětského svazu. HIV pozitivní lidé se mohou léčit antiretrovirálními léky, které jsou velmi drahé. Z tohoto důvodu je v chudých zemích pandemie AIDS mnohonásobně. Do Evropy a do Ameriky se nemoc šíří hlavně z důvodu masové imigrace. Příčinou nárůstu počtu nakaţených v UK jsou afričtí přistěhovalci.
Obrázek 9
24
4.5 Ţivot lidí s AIDS Lidé, kteří jsou HIV pozitivní, jsou nepominutelná komunita. Většina z nakaţených se stýká prostřednictvím mnoha organizací, které existují všude po světě. Díky těmto setkání dokáţí ţivot s AIDS zvládat lépe a ví, ţe nejsou jediní, kteří by museli s touto nemocí bojovat. Často také organizují přednášky týkající se prevence a celkového povědomí o AIDS.
25
Závěr Psaní práce o tomto tématu pro nás bylo velmi přínosnou zkušeností. Dozvěděli jsme se mnoho nového o nemocích, o kterých se v této době uţ tolik nemluví. Kdyţ jsme pročítali různé dokumenty a internetové stránky, zjistili jsme mnoho překvapivých faktů. Jedním z nich byl ten, ţe mor se stále v dnešní době vyskytuje. Myslím, ţe mnoho lidí by bylo stejně překvapených, jako jsme byli právě my. Došli jsme k závěru, ţe o chorobách by se mělo více mluvit. I kdyţ uţ moderní medicína vymyslela mnoho účinných farmak, stále je co vylepšovat. Teď můţeme jen doufat, ţe se lékařství bude stále vyvíjet a nemoci jako tuberkulóza, mor nebo HIV se v našem světě v budoucnu vůbec vyskytovat nebudou.
26
Zdroje SEZNAM LITERATURY CANTOR, Norman F.. Po stopách moru: černá smrt a svět, který zrodila. 1. vyd. Z britského originálu … přeloţil Gerik Císař. Praha: BB art, 2001. 180 s. ISBN 80-7341-416-3 JELÍNEK, J., ZICHÁČEK, V., Biologie pro gymnázia (teoretická a praktická část). 4. Vydání. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2000. 560 s., ISBN: 90-7182-107-1 LEVY, Stuart B.. Antibiotický paradox: jak se nesprávným pouţíváním antibiotik ruší jejich léčebná moc. 1. vyd. Z anglického originálu … přeloţil Jiří Schindler. Praha: Academia, 2007. 312 s. ISBN 8020014853. NIKLÍČEK,L.,ŠTEIN, K.. Dějiny medicíny v datech a faktech. 1. vyd. Praha: Avicenum, 1985. 374 s. ISBN 08-042-85 STEHLÍKOVÁ, D., PROCHÁZKA, I., HROMÁDKA, J., Homosexualita, společnost a aids v ČR. 1. Vydání. Praha: Soho, 1995. 140 s. VOKURKA, Martin, HUGO, Jan a kol. Velký lékařský slovník. 9. vyd. Praha: MAXDORF, 2009. 1160 s. ISBN 978-80-7345-202-5
JINÉ ZDROJE Mor: příznaky, léčba (černá smrt) [online]. ©2012. [cit. 10. 01. 2014], Vitalion. Dostupné z: http://www.nemoci.vitalion.cz/mor Mor [online]. ©2004. Poslední aktualizace 02. 01. 2014 15:37 [cit. 10. 01. 2014], Wikipedie. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/Mor Černá smrt [online]. ©2005. Poslední aktualizace 22.12.2013 15:02 [cit. 10. 01. 2014], Wikipedie. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Cern%C3%A1_smrt Mor (morová nemoc) [online]. ©2013. [cit. 10. 01. 2014], nemoci.estranky.cz. Dostupné z: http://www.nemoci.estranky.cz/clanky/mor--morova-nemoc-.html Mor – příznaky, projevy, symptomy [online]. ©2013. Poslední aktualizace 17. 10. 2013 [cit. 10. 01. 2014], příznaky-projevy.cz. Dostupné z: http://www.priznaky-projevy.cz/infekcni-nemoci/morpriznaky-projevy-symptomy Tuberkulóza [online], poslední aktualizace 25.1 2014 1:08 [cit. 31. 1. 2014], Wikipedie. Dostupné z WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/Tuberkul%C3%B3za Tuberkulóza [online], [cit. 31. 1. 2014], Vitalion. Dostupné z WWW: http://nemoci.vitalion.cz/tuberkuloza/ Co je tuberkulóza? [online], [cit. 31. 1. 2014], Lékaři bez hranic. Dostupné z WWW: http://www.lekari-bez-hranic.cz/cz/specialy/tbc/co-je-tbc.php
27
Registr tuberkulózy [online], [cit. 31. 1. 2014], Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR. Dostupné z WWW: http://www.uzis.cz/registry/organu-ochrany-verejneho-zdravi/registr-tuberkulozy Bakterie [online], poslední aktualizace 21.10 2013 16:49 [cit. 31. 1. 2014], Wikipedie. Dostupné z WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/Bakterie Virus [online], poslední aktualizace 29.1 2014 12:06 [cit. 31. 1. 2014], Wikipedie. Dostupné z WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/Vir
AIDS: příznaky, léčba [online]. ©2012. [cit. 31.1.2014], Vitalion. Dostupné z: http://nemoci.vitalion.cz/aids/ AIDS [online]. ©2005. Poslední aktualizace 27.01.2014 20:41 [cit. 31.01.2014], Wikipedie. Dostupné z: http://cs.wikipedia.org/wiki/AIDS#Definice_AIDS AIDS [online]. [cit. 31.01.2014], pohlavninemoci.biz. Dostupné z: http://pohlavninemoci.biz/jecnezrno Cesty přenosu HIV, [online], [cit. 31. 1. 2014], Česká společnost AIDS pomoc. Dostupné z WWW: http://www.aids-pomoc.cz/ca_prenos_hiv.htm#1 HIV, [online], poslední aktualizace 7.12.2013 23:52 [cit. 31. 1. 2014], Wikipedie. Dostupné z WWW: http://cs.wikipedia.org/wiki/HIV#Zp.C5.AFsoby_p.C5.99enosu_a_prevence Detailně o AIDS, [online], [cit. 31. 1. 2014], Národní program boje proti AIDS v České republice. Dostupné z WWW: http://www.aids-hiv.cz/aids/prenos.html
28