Identifikace překáţek v procesu poskytování sluţeb péče o děti mladší 3 let

Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií

Identifikace překáţek v procesu poskytování sluţeb péče o děti mladší 3 let Magisterská práce

Mgr. Hana Ţiţlavská

Vedoucí práce: Mgr. Miroslav Suchanec, M.Sc.

Brno 2012

1

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s vyuţitím informačních zdrojů uvedených v seznamu literatury.

V Brně dne 31.5 2012

………………………. Hana Ţiţlavská 2

Poděkování Ráda bych poděkovala Mgr. Miroslavu Suchancovi M.Sc., za odborné vedení, ochotu a cenné připomínky, které mně poskytl v průběhu psaní této práce a děkuji Mgr. Blance Plasové za to, ţe mně nasměrovala k tomuto tématu. Dále bych chtěla poděkovat respondentkám, které se zúčastnily výzkumu, protoţe bez jejich ochoty podělit se o své zkušenosti by tato práce nemohla vzniknout. Za podporu také děkuji své rodině a přátelům.

3

OBSAH ÚVOD ........................................................................................................................................ 6 TEORETICKÁ ČÁST ............................................................................................................. 9 1

POSKYTOVATELÉ SLUŢEB PÉČE O DĚTI MLADŠÍ 3 LET ................................ 9 1.1 VEŘEJNÝ SEKTOR .......................................................................................................... 10 1.1.1 Jesle ...................................................................................................................... 11 1.1.2 Mateřské školy a děti ve věku 2-3 let .................................................................... 12 1.2 SOUKROMÝ SEKTOR ...................................................................................................... 13

2

IDENTIFIKACE MOŢNÝCH PŘEKÁŢEK............................................................... 14 2.1 POLITIKA EU ................................................................................................................. 15 2.2 RODINNÁ POLITIKA ČR ................................................................................................. 17 2.2.1 Rodičovský příspěvek............................................................................................ 19 2.3 HODNOTY ČESKÉ SPOLEČNOSTI ..................................................................................... 21 2.4 LEGISLATIVA ................................................................................................................. 23 2.4.1 Veřejné jesle ......................................................................................................... 23 2.4.2 Soukromé jesle ...................................................................................................... 25 2.4.3 Změny ................................................................................................................... 26 2.5 ŘÍZENÍ A FINANCOVÁNÍ ................................................................................................. 29 2.5.1 Řízení a financování v ČR .................................................................................... 31 2.5.1.1 Resortní správa a chystané změny ................................................................ 32 2.6 NABÍDKA DOSTUPNÉ PÉČE ............................................................................................. 33 2.6.1 Faktor velikosti sídla a lokální dostupnost ........................................................... 35 2.7 POPTÁVKA A PREFERENCE RODIČŮ ................................................................................ 36

METODOLOGICKÁ ČÁST ................................................................................................. 39 3

VÝZKUMNÁ STRATEGIE .......................................................................................... 39 3.1 VÝZKUMNÉ OTÁZKY ...................................................................................................... 39 3.2 VÝZKUMNÝ VZOREK ..................................................................................................... 40

EMPIRICKÁ ČÁST ............................................................................................................... 42 4

VÝSLEDKY VÝZKUMU .............................................................................................. 42 4.1 NABÍDKA ....................................................................................................................... 42 4.2 POPTÁVKA RODIČŮ POHLEDEM POSKYTOVATELŮ .......................................................... 45 4.3 LEGISLATIVA ................................................................................................................. 48 4.3.1 Poţadavky na personál ......................................................................................... 48 4.3.2 Provozní a hygienické poţadavky ......................................................................... 51 4.3.3 Změny v resortní správě a legislativě ................................................................... 53 4.4 FINANCOVÁNÍ ................................................................................................................ 54 4.5 ŘÍZENÍ ........................................................................................................................... 56 4.5.1 Spolupráce s obcí ................................................................................................. 56 4.5.2 Role státu a rodiny................................................................................................ 57 4

4.5.3 Rodinná politika ................................................................................................... 59 4.6 HODNOTY ...................................................................................................................... 60 4.6.1 Genderové rozdělení rolí ...................................................................................... 60 4.6.2 Postoj veřejnosti k jeslím ...................................................................................... 61 ZÁVĚR .................................................................................................................................... 64 LITERATURA ....................................................................................................................... 66 PRÁVNÍ PŘEDPISY .............................................................................................................. 70 SEZNAM POUŢITÝCH ZKRATEK ................................................................................... 71 ANOTACE .............................................................................................................................. 72 REJSTŘÍK .............................................................................................................................. 73 PŘÍLOHA 1 ............................................................................................................................ 74 PŘÍLOHA 2 ............................................................................................................................ 75 STAŤ ........................................................................................................................................ 78

5

Úvod Předkládaná diplomová práce se zabývá sluţbami péče o děti mladší 3 let. Tyto sluţby mohou rodičům pomáhat řešit problémy spojené s harmonizací pracovního a rodinného ţivota. Sladění těchto dvou významných oblastí ţivota je důleţité pro fungování rodiny a naplňování potřeb jejích jednotlivých členů. V České republice se vyvinul „přerušovaný dvoupříjmový model rodiny“, ţeny po narození dítěte odchází z placeného trhu práce pečovat o děti do domácnosti, kde jsou podporovány skrze dlouhodobé rodičovské příspěvky. Tento model nepřispívá ke genderové rovnosti ani v oblasti péče o dítě ani v oblasti trhu práce (Hašková, Klenner 2010, Sirovátka 2004). Ve srovnání s jinými zeměmi má v ČR mateřství velmi silný vliv na nezaměstnanost. Téměř polovina ţen končí mateřskou dovolenou rozvázáním pracovního poměru (Kuchařová, Svobodová 2006, Hašková 2007). Zajišťování sluţeb péče o děti do tří let je motivováno především současným vývojem na trhu práce a potřebou harmonizovat pracovní a rodinný ţivot. Přínos sluţeb péče lze spatřovat především v tom, ţe dávají rodičům moţnost zvolit si, jakým způsobem naplní své pečovatelské závazky. Především v zahraničí zaznívají názory expertů domnívajících se, ţe raná výchova dítěte můţe přispět k nabývání dlouhodobých schopností (tzv. long-life skills), které jsou důleţitým předpokladem pro efektivní participaci ve společnosti zaloţené na znalostech a pro rozvoj plného osobního potenciálu (Mahon 2002, Plasová 2011). Právě letos narozené děti budou za 25 let vstupovat na trh práce a budou se podílet na blahobytu společnosti: „Politiky podporující rozvoj ne-rodičovské péče se mohou stát velmi důleţitou komponentou efektivní postindustriální zaměstnanecké strategie.“ (Mahon 2002: 345). V neposlední řadě napomáhá efektivní a dostupná síť zařízení péče o děti redukci dětské chudoby. Významnou část sluţeb péče o děti do 3 let tvoří kolektivní zařízení označovaná pojmem jesle, která bývají provozována jak státními, tak soukromými organizacemi. V soukromém sektoru začaly jesle vznikat aţ po roce 1989, často je zde v praxi místo pojmu jesle uţíván název miniškolky, mikrojesle, hlídací dětská centra apod., přičemţ náplní těchto zařízení je také péče o děti mladší 3 let. Soukromé jesle však často nemají hranici 3 let přísně stanovenou, jak je tomu ve veřejných jeslích a navštěvují je společně děti od 1 roku do 5 let. Po sametové revoluci došlo v ČR k prudkému poklesu počtu jeslí. Zatímco v roce 1988 bylo v provozu 1367 jeslí, v roce 1990 fungovalo jiţ pouze 486 takovýchto zařízení a v roce 2010 nabízelo péči o nejmladší děti jiţ pouze 46 jeslí. Česká republika se tak velmi rychle zařadila k zemím s nejniţším počtem dětí do 3 let vyuţívajících kolektivní zařízení péče v Evropě. Stejně tak ani sluţby pravidelné celodenní individuální péče nejsou v ČR příliš rozvinuty a vyuţívány. V jedné z mezinárodních srovnávacích analýz rozsahu denní péče pro nejmenší děti zpracované Evropskou komisí je Česká republika kritizována za příliš nízký podíl dětí mladších 3 let navštěvujících institucionální a další formální zařízení této péče (Evropská komise, 2008). Podle této studie srovnávající počty hodin, které děti tráví bez rodičů, je ČR na posledním místě v péči o děti do 3 let (Kuchařová 2009). Evropská unie tedy doporučuje rozvíjet institucionální sítě zařízení péče o děti.

6

Jesle v ČR si s sebou nesou špatnou pověst, protoţe jiţ během komunismu byl pobyt dětí v jeslích spojován s vysokou nemocností. Postoje se však moţná pomalu mění, pro budoucí generaci rodičů jsou jesle zřejmě přijatelnější variantou neţ pro současnou (Plasová, Gelnarová 2005, Kříţková, Hašková 2003). O rostoucí poptávce po sluţbách pro nejmladší děti svědčí také vysoký podíl dětí do 3 let v mateřských školkách. Situace poskytovatelů sluţeb péče o děti do 3 let v ČR není jednoduchá. Celková koncepce péče o předškolní děti je totiţ rozptýlená a podobně nepřehledná situace panuje v oblasti legislativy. Zatímco navazující sluţby předškolní péče v mateřských školách jsou státní a jejich činnost je součástí Ministerstva školství, mládeţe a tělovýchovy (MŠMT), veřejné jesle dosud spadaly pod správu Ministerstva zdravotnictví (MZ), coţ se v současnosti mění. Během tohoto roku 2012 budou jesle vyjmuty z agendy MZ, ale prozatím však není zřejmé, co s nimi bude dál. Současná situace jeslí v ČR je tedy poměrně nejistá. Provoz soukromých jeslí se řídí ţivnostenským zákonem a tak nepatří ani pod MŠMT ani pod MZ, ale pod správu Ministerstva průmyslu a obchodu (MPO). Téma sluţeb péče o děti je v současnosti velmi aktuální, na vládní úrovni se hovoří o podpoře těchto sluţeb určitým uvolňováním pravidel a zaváděním nových forem sluţeb jako vzájemné rodičovské výpomoci či dětské skupiny. Současná situace je tedy poněkud nepřehledná, proto je aplikačním cílem této práce poskytnout obraz současné situace v poskytování těchto sluţeb očima poskytovatelů. Tento obraz by pak teoreticky mohl slouţit k reflexi jak tvůrcům politik, tak samotným poskytovatelům těchto sluţeb. Přehled o tématu jeslí a sluţeb péče o děti mohou z práce získat také uţivatelé sluţeb tedy rodiče. Poznávací cíl této práce je veden snahou poodhalit zda nějaké překáţky, případně jaké překáţky, brání poskytovatelům v současné době v provozování sluţeb. Tato práce se snaţí prozkoumat perspektivy poskytovatelů sluţeb péče o děti mladší 3 let prostřednictvím hledání odpovědi na hlavní výzkumnou otázku: Jaké překáţky v poskytování kolektivních sluţeb péče o děti mladší 3 let vnímají poskytovatelé těchto sluţeb působící v soukromém a veřejném sektoru? Sluţby péče o děti do 3 let lze rozdělit dle formy na kolektivní a individuální, a dle sektoru, ve kterém provozovatel působí na veřejné, soukromé a neziskové. V této práci se zaměřujeme na kolektivní jeselskou formu sluţeb péče o děti mladší 3 let ve veřejném a soukromém sektoru. Opomíjíme tím individuální sluţby péče nabízené chůvami obvykle v domácnosti rodičů, provozované v rámci soukromého sektoru jak pod hlavičkou agentur, tak samostatnými ţivnostníky. Tato forma není v ČR příliš rozšířena především z důvodu finanční náročnosti takovéto sluţby. Podobně prozatím nejsou příliš rozvinuty sluţby v rámci neziskového sektoru. Nutno podotknout, ţe v neziskovém sektoru lze spatřovat určitý potenciál pro zajišťování i péče o děti do 3 let. V současnosti se totiţ velmi rychle rozšiřují mateřská centra, která do určité míry fungují na bázi vzájemné výpomoci rodičů, jsou s nimi v úzkém kontaktu a mohou tak citlivě reagovat na jejich potřeby. Podobně bude vynechána také role zaměstnavatelů jako zřizovatelů sluţeb péče o děti do 3 let, přestoţe firemní školky jsou v současnosti velmi diskutovaným tématem. Pro opominutí neziskového sektoru i individuálních forem péče hovoří také to, ţe často jsou vyuţívány pouze k nárazovému hlídání dětí, 7

v těchto situacích nehrají tak významnou roli pro harmonizaci pracovního a rodinného ţivota jako sluţby dlouhodobějšího pravidelného rázu. Tato práce se zaměřuje na dosud nejvyuţívanější kolektivní sluţby péče o děti mladší tří let a to ve veřejném a soukromém sektoru. V teoretické části práce jsou nejprve definováni poskytovatelé sluţeb péče o děti mladší 3 let, následně jsou identifikovány moţné zdroje překáţek tak, jak jsou reflektovány současnou odbornou literaturou. Výzkumná část práce je uvedena metodologií výzkumu, za kterou následuje jiţ konkrétní interpretace získaných dat.

8

Teoretická část 1 Poskytovatelé sluţeb péče o děti mladší 3 let Obecně je za sluţbu povaţována podnikatelská činnost uskutečňovaná pro příjemce, který ji nevyuţívá pro vlastní podnikání. Jedním z typických znaků sluţby je úplatnost. Jak jiţ bylo nastíněno, nejčastěji je o české děti do 3 let věku pečováno rodinou (matkou) v domácnosti. V tomto případě však nelze hovořit o poskytování sluţeb péče rodičů dětem, jedná se pouze o neformální péči. Podobně se jedná o neformální péči v případě, ţe se o dítě stará jiný rodinný příslušník, například prarodič. V této práci se však zaměřujeme na formální poskytovatele sluţeb, coţ vyřazuje nejen rodinné příslušníky poskytující péči zadarmo, ale také ty, kteří přijímají úplatu neoficiálně, tzv. „načerno“. Jak jiţ bylo uvedeno v úvodu, tato práce se zaměřuje na poskytovatele kolektivních sluţeb ve veřejném a soukromém sektoru1. Ve veřejném sektoru kromě jeslí působí mateřské školky, do kterých v některých případech dochází také děti mladší 3 let, i kdyţ je primárně sluţba určena dětem od 3 let (více viz podkapitola 1.1.2). Sluţby péče o děti do 3 let jsou charakteristické řadou specifik. Jedná se v některých ohledech o poměrně společensky citlivé téma, dotýkající se široké cílové skupiny „rodiny s dětmi“ a leţící navíc na pomezí oborů jako je zdravotnictví, školství a také sociální oblasti. Důleţitou otázkou, která je probírána jak na úrovni EU, tak na národní úrovni kaţdé země je, zda by sluţby péče o děti mladší 3 let měly být poskytovány veřejným sektorem (státem) nebo soukromým? Hlavním argumentem pro státní veřejné sluţby jsou obavy, ţe trţní mechanismy samostatně nedokáţou zajistit spolehlivou a kvalitní péči za dostupné ceny: „Nějaká forma veřejné podpory je třeba, obzvlášť té finanční. Státy mohou regulovat a podporovat vzdělávání vedoucí k zlepšování kvality a mohou napomoci odstranit informační bariéry a tím zlepšit efektivitu fungování trhu“ (Mahon 2002: 345). Vlády by tak svými zásahy měly rodičům umoţnit, aby se mohli doopravdy sami rozhodovat. Balls (2005) se domnívá, ţe soukromý trh nemůţe nikdy zcela zachytit širší potenciál sociálních přínosů poskytování péče ve smyslu zdravotní prevence, redukce kriminality, niţších rehabilitačních a vzdělávacích nákladů, obzvlášť pro děti ze znevýhodněného prostředí. Naopak Pearson a Martin (2005) dochází k závěru, ţe zákazníci budou sami určovat model nejlépe, protoţe ti chtějí péči o děti a budou do ní směřovat své zdroje, kdyţ ne přes daňový systém, tak přes soukromý sektor. Kdyţ bude vláda poskytovat příliš málo nebo mnoho sociální ochrany nebo špatným způsobem, objeví se

Zde vyuţíváme sektorové dělení, které má svůj původ v rozdělení hospodářství. Toto rozlišování sektorů se uplatňuje především v ekonomii a ve statistice. Soukromý sektor představuje oblast soukromých subjektů zaměřených na dosaţení zisku. Jádrem soukromého sektoru je trh, mechanismus vyrovnávání nabídky a poptávky zajišťující spontánní koordinaci ekonomických aktivit. Veřejný sektor tvoří stát a samospráva, často bývá souhrnně označován jako veřejná správa. Neziskový sektor pak představuje oblast soukromých subjektů zaměřených na jiné cíle, neţ jakými je dosaţení zisku. Pro úplnost čtvrtý sektor tvoří domácnosti, v této oblasti jsou aktivní jednotlivci, rodiny, domácnosti, sousedské a jiné neformální komunity (Rektořík in Skovajsa 2010). 1

9

ekonomické tlaky k přesunu sociálních provizí z veřejné oblasti do soukromé (další výhody jednotlivých sektorů viz tab. č.1). Tabulka č. 1: Přehled výhod veřejného a soukromého sektoru Výhody veřejného sektoru: Nezisková činnost Efektivní regulace Informační symetrie Universální zajištění/poskytování Férové a sociálně akceptovatelné Státní břemeno

Výhody soukromého sektoru: Atraktivnost pro soukromé investory Podpora podnikání Ne-političnost Soutěţivost Řízení skrze trţní principy Podpora inovací

Zdroj: Eurofound 2006

Nejvíce zemí v EU operuje v rámci smíšeného - veřejného a soukromého systému péče o děti do 3 let. To poskytuje určitý stupeň soutěţivosti, podporuje inovace pečovatelského trhu, odpovědnost klade na bedra uţivatelů – rodičů. Severské země (Švédsko, Dánsko a Finsko) vţdy pohlíţely na sluţby jako na veřejný poţadavek, který by měl zajišťovat stát. Naopak ve Velké Británii je péče o děti do 5 let poskytována převáţně v rámci soukromých sluţeb. Převaţuje zde názor, ţe v případě jednotného veřejného poskytovatele by měla veřejná podpora následovat děti do těch zařízení, která si vyberou jejich rodiče (Eurofound 2006: 16). Nicméně poměr soukromé a veřejné sloţky se velmi liší napříč zeměmi. Volby rodičů jsou značně limitovány a mnoho zemí se teprve snaţí dosáhnout určitého optimálního poměru mezi soukromým a veřejným v této oblasti. V případě péče o děti mladší 3 let se v ČR potýkáme s nedostatkem statistických dat. Jediné reprezentativní údaje máme o počtu dětí v jeslích. Vzhledem k jejich nepatrnému počtu a výjimečnému umístění ve velkých městech je nelze dost dobře vztahovat k jiným údajům a publikovaná data nejsou náleţitě tříděna. Situaci komplikuje i nedostatek kvalitativních informací o alternativní péči o takto malé děti, která je ostatně téţ soustředěna do města, kde pak v komparaci s jeslemi sehrává nezanedbatelnou úlohu. O odmítnutých ţádostech o péči o takto malé děti není vůbec nic známo2 (Kuchařová 2009).

1.1 Veřejný sektor Péči o děti do 3 let v České republice poskytují dvě veřejné institucionální zařízení – jesle a mateřské školy, přičemţ mateřské školy jsou primárně určeny dětem starším. Pro veřejný sektor je charakteristické, ţe kritériem rozhodování je veřejný zájem, tedy zájem, který odpovídá potřebám společnosti jako celku. Definování veřejného zájmu můţe být v řadě otázek velmi problematické a sporné přinášející řadu normativních problémů (Ochrana 2010). U nás tyto otázky řeší především obce jako zřizovatelé jeslí a mateřských škol. Cílem této podkapitoly je přiblíţit vývoj jeslí od 90. let a jejich současnou situaci, především z hlediska počtu a kapacity. Druhá podkapitola se věnuje

2

Při hodnocení fungování MŠ se objevují problémy se započítáváním 6letých dětí, které jiţ dochází na základní školy a také není jasné kolik míst v MŠ je v celostátním pohledu nevyuţitých, jaká je přesně role ţádostí o umístění 3letých dětí – jejichţ míra přijetí je podstatně niţší neţ u starších dětí.

10

mateřským školám a dětem do 3 let v nich, je zařazena z důvodu komplexního postihnutí tématu. Předesíláme, ţe výzkumná část v mateřských školách neprobíhala.

1.1.1 Jesle V 90. letech došlo k prudkému poklesu počtu institucionálních zařízení předškolní péče. Podniková zařízení zanikla téměř všechna. V roce 1991 právně zanikly instituce dětských útulků a společných zařízení jeslí a mateřských škol, zůstaly mateřské školy a speciální mateřské školy, pro děti zpravidla ve věku od 3 do 6 let. Prudký pokles počtu míst v těchto zařízeních odpovídal prudkému poklesu porodnosti. Pokles míst v jeslích byl mnohem dramatičtější neţ v mateřských školách3. Kuchařová a Svobodová (2006:8) upozorňují: „Sniţování počtu zařízení pro denní péči o děti předškolního věku tedy nezačalo, jak se občas lidé domnívají, aţ v 90. letech, ale jiţ dříve. Rozdíl nastal v razanci poklesu, charakterizující 90. léta zejména v případě jeslí.“ Během 80. let stále ještě stoupal počet jeslí, avšak jiţ klesal počet míst, coţ lze interpretovat jako snahu zlepšit kvalitu péče zmenšováním dětských kolektivů v jeslích. Současně však rostla nákladnost těchto zařízení. Průměrný denní počet dětí v jeslích klesl v letech 1980-1989 z 52 314 na 36 172 – tj. o 31 %. Udrţoval se podíl závodních jeslí okolo jedné čtvrtiny. Vzrůstal počet společných zařízení jeslí a mateřských škol, coţ je dnes jaksi pozapomenutý model, ač má mnohé přednosti. Počet společných zařízení jeslí a MŠ vzrostl během 80. let z 274 na 369. V roce 1989 docházelo do jeslí pak 20 % dětí ve věku od 6 měsíců do 3 let (do MŠ 96% dětí ve věku od 3 do 6 let). V současné době lze umístit do jeslí 3 % z celkového počtu dětí, které mohly být v jeslích umístěny na konci 80. let (Hašková 2007). Graf č. 1: Vývoj počtu míst v jeslích v letech 1980-2010

Zdroj: data ÚZIS (upraveno autorem)

3

Napomohlo tomu historicky dané institucionální zakotvení rozdělující veřejnou péči o předškolní děti na „zdravotní“ péči jeslí, které, i kdyţ byly zahrnuty v systému školských zařízení, vţdy patřily pod správu Ministerstva zdravotnictví, a na „výchovnou“ péči v mateřských školách. Toto rozdělení hrálo významnou roli v redefinování pozice a funkce předškolních zařízení a vedlo k dramatickému poklesu předškolních zařízení.

11

Za posledních 10 let klesl celkový počet jeslí o 16 (z 62 v roce 2000 na 46 v roce 2010), kapacita se sníţila o 298 míst (z 1 750 v roce 2000 na 1 452 v roce 2010) (viz graf č. 1). V jeslích je tak v současné době umístěno pouze půl procenta dětí odpovídající věkové kategorie. Jesle se nachází především ve větších městech, obvykle v krajských. Rozloţení jeslí je nerovnoměrné v rámci ČR, např. v Karlovarském a Libereckém kraji jesle nejsou vůbec, naopak nejpříznivější je situace v Ústeckém kraji (viz tab. č. 2). Zcela specifický případ představuje hlavní město Praha, kde je nejvíce jeslí. Situaci v Praze však lze pouze obtíţně srovnávat s ostatními kraji vzhledem k odlišnému charakteru metropole a jejích obyvatel, např. vyšší průměrné mzdy, migrace obyvatel do Prahy a případná nemoţnost vyuţívat neformální pomoci rodinných příslušníků aj. Tabulka č. 2: Počet jeslí a míst v jeslích v krajích ČR v roce 2010 Počet jeslí 8 5 2 4 0 9 0 2 1 2 3 3 4 3 46

Kraj Hlavní město Praha Středočeský Jihočeský Plzeňský Karlovarský Ústecký Liberecký Královéhradecký Pardubický Vysočina Jihomoravský Olomoucký Zlínský Moravskoslezský Česká republika

Počet míst 295 116 105 73 0 238 0 97 34 55 110 105 105 120 1453

Zdroj: ÚZIS (zdravotnické ročenky krajů za rok 2010)

1.1.2 Mateřské školy a děti ve věku 2-3 let Péče o děti mladší 3 let je také dostupná v rámci mateřských školek (MŠ), kdy je umoţněno i dětem od 2 let, aby docházely i do těchto zařízení. Podle § 34 odst. 1 zákona č. 561/2004 Sb., školského zákona, je předškolní vzdělávání organizováno pro děti ve věku zpravidla od tří do šesti let. Předpisy tedy nestanoví spodní věkovou hranici a je to na uváţení ředitele, zda dítě mladší 3 let přijme nebo ne. V praxi mají přednost děti starší. Dostupnost míst v mateřských školách pro dvouleté děti se ještě o něco sníţila v lednu 2005, kdy byly zrušeny poplatky za pětileté děti v posledním ročníku před nástupem do základních škol. Samozřejmě dostupnost se liší lokálně. Počty dvouletých dětí v mateřských školách narůstají, mezi lety 2003 a 2010 se zvedl počet takto starých dětí v MŠ o 10 tisíc. Podíl dětí do 3 let navštěvujících MŠ z celé populace se dlouhodobě pohybuje kolem 25% (viz tab. č. 3.). Právě z tohoto údaje řada autorů usuzuje, ţe v současnosti roste obecně zájem o sluţby péče o děti mladší 3 let a to veřejných i soukromých: „Mateřské školy začaly do určité míry nahrazovat chybějící jesle.“ (Hašková 2007:20). Ovšem díky malé nabídce ostatních forem péče zkouší 12

rodiče umístit své děti do mateřských škol, které mají v ČR dlouhou tradici, širokou síť a jsou ve srovnání s ostatními sluţbami finančně nenáročné, dobře prostorově dostupné. MŠ se těší vysoké důvěře a jako pozitivní se jeví také fakt, ţe děti jsou ušetřeny přechodu z jednoho zařízení (péče do 3 let) do druhého (od 3 let) a v poměrně krátkém období si nemusí dvakrát zvykat na různá prostředí a pečovatele a vychovatele. Na druhé straně je však zcela zřejmé, ţe mateřské školy nejsou dětem mladším tří let primárně určeny a tak hrozí, ţe jejich sluţby nebudou odpovídat potřebám takto malých dětí. Vývoj dětí je zcela individuální a kaţdé dítě dospívá v mírně odlišném rytmu, samozřejmě některé děti jsou samostatné a schopné se rychle přizpůsobit poţadavkům mateřských škol. Zaměstnanci jeslí však upozorňují, ţe mladší děti potřebují individuální přístup, protoţe mají jiný denní reţim, stravovací návyky, potřebují pravidelně přebalovat, pomoc při oblékání a krmení (Kuchařová 2009). Tabulka č. 3: Počet a podíl dětí mladších 3 let v MŠ Školní rok

počet dětí celkem

2003/042) 2004/052) 2005/06 2006/07 2007/08 2008/09 2009/10 2010/11 2011/123)

počet dětí mladších 3 let

286 340 286 230 282 183 285 419 291 194 301 620 314 008 328 612 342 521

23 092 24 709 23 849 22 475 23 710 26 384 30 800 33 040 31 355

podíl populace1) 25,3% 26,5% 25,4% 23,0% 23,0% 24,8% 26,8% 27,5% 26,4%

Zdroj: ÚIV 2011/2012, pozn.: 1) údaj udává podíl celé populace dětí mladších 3 let v ČR navštěvujících MŠ, 2)ve školním roce 2003/04 a 2004/05 včetně škol při zdravotnických zařízeních, 3) Poslední školní rok je počítán na posunuté koncové stavy populace roku 2010.

1.2 Soukromý sektor Zatímco za veřejnými jeslemi stojí dlouhý historický vývoj, poskytovatelé sluţeb v soukromém sektoru jsou v českém prostředí poměrně novým, ne příliš rozšířeným aktérem. Soukromé jesle jsou provozovány pod hlavičkou vázané ţivnosti „péče o dítě do tří let věku v denním reţimu“. Pokud se podíváme na počty těchto ţivností v jednotlivých částech České republiky, bylo v roce 2008 v celé ČR zaregistrováno přibliţně 93 těchto sluţeb (viz graf č. 2). Tento počet můţeme povaţovat za zanedbatelný, jedná se skutečně o novou a ne příliš rozšířenou formu sluţby, i kdyţ v porovnání s jeslemi nevychází nejhůř – v roce 2008 fungovalo v ČR 47 jeslí, počet soukromých zařízení byl tedy téměř dvojnásobný, z čehoţ ale nelze automaticky vyvodit, ţe počet dětí v nich byl také dvojnásobný, protoţe tato zařízení často kladou důraz na individuální přístup pečovatelů k dětem v rámci menších kolektivů kolem 10 dětí. Jak jiţ bylo zmíněno v úvodu, soukromé jesle často poskytují společně sluţby dětem od 1 do 5 let a vyuţívají často v praxi alternativních názvů jako miniškolky minijesle aj. V této práci budou i tato zařízení označována jako jesle, protoţe poskytují sluţby i dětem mladší 3 let. Jak jiţ bylo předesláno, chybí statistické informace o počtech dětí vyuţívajících tyto sluţby. Odhady také znesnadňují chybějící data o věku těchto dětí (soukromé jesle 13

mohou navštěvovat děti mladší 3 let spolu s dětmi staršími) a délce a pravidelnosti vyuţívání těchto sluţeb. Můţeme tedy pouze velmi opatrně odhadovat, ţe počty dětí ve veřejných a soukromých jeslí jsou přibliţně stejné. Zjevná je také disproporce mezi hlavním městem a dalšími regiony. V Praze poskytuje tyto sluţby kolem poloviny všech zaregistrovaných poskytovatelů sluţeb. Dále jsou tyto sluţby rozšířeny do širšího okruhu kolem Prahy – ve Středočeském kraji a v druhém největším městě v ČR – v Brně a přilehlém okolí spadajícím do Jihomoravského kraje. Graf č. 2: Ţivnost „péče o dítě do 3 let věku v denním reţimu“ v roce 2008

Zdroj: firemní monitor Albertina 2/2008 in Kuchařová 2009, pozn.: Údaje jsou pouze orientační, není vyloučeno, ţe se liší od oficiálních údajů ţivnostenských úřadů jednotlivých krajů, které však nejsou dostupné.

14

2 Identifikace moţných překáţek Cílem této kapitoly je přiblíţení významných faktorů a oblastí ovlivňujících fungování sytému sluţeb péče o děti do 3 let tak, jak je popisuje současná odborná literatura. Poznání těchto oblastí posléze umoţňuje identifikovat moţné zdroje překáţek a problémů, které mohou v daných oblastech vznikat a komplikovat tak poskytování sluţeb péče o děti do 3 let. Sluţby péče o děti jsou jedním z nástrojů rodinné politiky, která je pak v další obecnější rovině součástí sociální politiky státu. Vztahy mezi politikou a realizovanou praxí (jakou je i zajištění pečovatelských sluţeb) bývají primárně vysvětlovány skrze historicko-institucionalistický přístup. Jeho zástupci poukazují na to, ţe jak jednou země nastoupí cestu k určité politice, velmi těţko ji opouští - tzv. pathdependency. Lze totiţ předpokládat, ţe je jednodušší pokračovat v aktivitách neţ je měnit a začínat nové (Mahoney 2000). Vedle probíhající praxe a prosazující se politiky mají svůj nezanedbatelný vliv také kulturní hodnoty společnosti (hodnoty, normy a víry dané společnost). Tyto 3 elementy (praxe, politika, hodnoty) a to, jaké je vzájemné působení mezi nimi, zakládají pečovatelský model, který je pak dále ještě ovlivňován strukturálními podmínkami (např. ekonomická situace) a vlivnými aktéry, kteří mohou posílit určitý diskurz nebo přinést institucionální změnu (Hašková, Klenner 2010). Studovat vzájemné vztahy mezi institucemi a hodnotami není jednoduché vzhledem k jejich vzájemnému vnitřnímu propojení. Toto platí také pro genderové aspekty rozdělení práce a péče: „Genderové vztahy jsou produkovány a reprodukovány skrze existující instituce, normy a praxe, stejně jako skrze probíhající vztahy mezi individuálními ţenami a muţi.“ (Crompton 1999: 19) Jane Lewis (2010) a další autoři vyuţívají institucionalistický přístup a koncept „pathdependency“ k vysvětlení přetrvávání genderových rolí v jednotlivých reţimech sociálního státu a rozsahu, ve kterém země podporují model muţe-hlavního ţivitele rodiny. V souladu s výše popsanými významnými elementy naleznete v této kapitole politické faktory, jak přístup Evropské unie k péči o děti, tak zařazení české rodinné politiky do typologií reţimů sociálních států a typu familialismu. Další podkapitola se věnuje kulturním hodnotám – genderovým rolím a jejich vztahu k rozdělení práce a péče mezi muţe a ţeny. Praktického fungování pečovatelských sluţeb v ČR se pak dotýkají podkapitoly o řízení a financování v této oblasti, o legislativě, nabídce a poptávce. V závěru jednotlivých podkapitol naleznete stručné shrnutí výstupů dané oblasti pro výzkumnou část této práce.

2.1 Politika EU Evropská unie má v oblasti sociální politiky pouze omezený prostor rozhodování, přesto úsilí harmonizovat sociální zabezpečení napříč členskými zeměmi postupně narůstá a evropské instituce jsou schopny prosazovat přijetí cílů, ke kterým by měly jednotlivé státy optimálně směřovat. O oblasti sluţeb péče o děti se začalo na evropské úrovni hovořit především v souvislosti s trhem práce. Hlavním zájmem EU v péči o děti je usnadnit rodičům vstup na trh práce tím, ţe péče o děti bude dostupnější uţ od raného věku. První EU závazek byl vytyčen v roce 1988 a v březnu 2002 byly stanoveny cíle k dosaţení do roku 2010. V březnu 2005 pak Evropská komise popsala zlepšování péče o děti jako klíčovou cestu k zatraktivnění trhu práce pro více lidí a také k propagaci rovných pracovních příleţitostí mezi muţi a ţenami. Druhým významným cílem 15

podpory rané předškolní péče je vyvaţování genderových nerovností umoţněním ţenám pracovat v průběhu celého ţivota (EuroFound 2006). Při hodnocení činnosti sluţeb péče o děti je vedle flexibility, kterou rodičům přináší, zásadním měřítkem také kvalita sluţeb pro děti. Sluţby péče o děti zaznamenaly v 90. letech především v některých západoevropských státech dynamický rozvoj, který pokračuje i nadále. Prozatím je však péče o děti ve věku 0-3 roky stále záleţitostí neformálních rodinných pečovatelů a to ve většině zemí EU. Pro sluţby péče o děti v Evropě je charakteristická jejich velká různorodost. Například v roce 2002, tedy ještě před rozšířením EU v roce 2004, bylo napočítáno v EU přes 136 typů formální péče. Jednotlivé země obvykle nabízely mezi 5-11 typy péče. Takováto různorodost se můţe z konzumního pohledu zdát jako ţádoucí, ačkoliv v praxi je zde několik problémů, které výběr a volby rodičů omezují, jsou jimi příjem, poloha a dostupnost (Eurofound 2006: 6). Vysoká diverzita však neusnadňuje studium sluţeb péče v rámci EU a představuje také jednu z překáţek na cestě k harmonizaci národních politik v této oblasti v EU. Vzhledem k odlišným podmínkám v jednotlivých zemích (historickým, ekonomickým, kulturním, aj.) je i obtíţné určit, který z dosavadních států se staví ke sluţbám péče o děti nejoptimálněji a jaké by měly být minimální standardy v těchto sluţbách. Nejrozšířenější sluţby péče jsou poskytovány v severských zemích jako Švédsko, Finsko, Dánsko. OECD má řadu doporučení pro rozvoj sluţeb péče o děti, která se orientují hlavně na zvyšování veřejných výdajů a podporu vzdělávání zaměstnanců a kladou důraz na nezbytnost brát ohledy na individuální potřeby dítěte. Do jádra péče o děti by měl být kladen rozvoj a učení s respektem k dětským schopnostem a přirozeným učebním strategiím. Zvláštní pozornost by měla být věnována dětem vyţadujícím speciální podporu. OECD doporučuje státům přistupovat k předškolnímu vzdělávání a péči o děti systematicky a integrovaně, vytvářet proto „vládnoucí“ struktury nesoucí za systém zodpovědnost a garantující jistoty a kvality silného a rovného partnerství se vzdělávacím systémem. Síť sluţeb by měla být univerzálně přístupná. Do sluţeb péče o děti by měla být zapojena rodina a komunita. Při zlepšování kvality a jistoty doporučuje uplatňovat participující přístup, tedy rozvíjet se zainteresovanými aktéry širší směrnice a vzdělávací standardy pro všechny typy sluţeb péče o děti. Investice do sluţeb a infrastruktury by měly vést 1) k dosaţení kvality a pedagogických cílů, 2) ke zmenšování dětské chudoby a vyloučení skrze fiskální, sociální a zaměstnanecké politiky, 3) ke zvýšení zdrojů univerzálních programů pro děti s různými učebními poţadavky. Opomíjeno by nemělo být vhodné profesní vzdělání, trénink a pracovní podmínky pro všechny zaměstnance všech forem sluţeb poskytujících péči o děti. Pro další rozvoj by se také nemělo zapomínat na systematický sběr a monitoring dat, který by poskytoval stabilní rámec pro dlouhodobý výzkum a evaluaci (OECD 2006, OECD 2011, Plasová 2011). Shrnutí: Nadnárodní evropská politika neovlivňuje oblast poskytování sluţeb péče v ČR přímo, pouze formuluje určitá doporučení. Dosavadní přístup EU k péči o děti do 3 let rozhodně nepřináší do poskytování těchto sluţeb překáţku, naopak hovoří o významnější podpoře těchto sluţeb. Zdá se, ţe pro české aktéry je či by mohla být EU zdrojem inspirace a zkušeností z jiných států.

16

2.2 Rodinná politika ČR Sluţby péče o děti jsou jedním z nástrojů rodinných politik sociálních států. Nejčastěji uţívanou typologií sociálních států je typologie Espinga-Andersena rozlišující mezi liberálními, konzervativními a sociálně demokratickými reţimy sociálních států. EspingAndersen vyvodil tyto typy dle dvou hlavních kritérií a to dekomodifikace a familialismu. Dekomodifikace udává míru, ve které jsou lidé vázáni na prostředky získané na trhu práce. Stupeň dekomodifikace je minimální v liberálních státech, maximální v sociálně demokratických reţimech sociálního státu a vysoký pro ţivitele rodin v konzervativním reţimu. Familialismus se vztahuje k tomu, do jaké míry daný stát podporuje péči o členy rodiny v domácnosti. Familizující politiky mohou posilovat rodinu skrze: (1) časová práva, tj. rodičovská či pečovatelská dovolená (2) přímé nepřímé transfery, tj. finanční příspěvky, slevy na daních (3) sociální práva daná pečovatelským osobám jako právo na penzi a zahrnutí (alespoň částečné) do schémat sociálního zabezpečení či přesunem práv na nezaměstnané manţelky a manţely. Defamilizující systémy usilují o ulehčení tohoto břemene domácností a osvobození jedince ze závislosti na rodinných vazbách. De-familizující politiky se orientují na veřejnou péči o děti a sociální sluţby nebo na podporu těchto sluţeb skrze trh (Esping-Andersen 1990, Leitner 2003). Při hodnocení sociální politiky v České republice bychom neměli opominout také to, ţe patří do skupiny evropských postkomunistických zemí. Vzhledem k tomu, ţe postkomunistické země Evropy prošly odlišným vývojem a nemůţeme sociální politiku všech 27 členských zemí EU nekriticky společně posuzovat (Valentová 2007). V jádru snah socialistických reţimů leţela snaha o plnou zaměstnanost, a proto tyto reţimy podporovaly slaďování rodinného ţivota a plné zaměstnanosti obou rodičů. Různé typy dětské péče a vzdělání byly zadarmo, podporováno bylo také bydlení. Nicméně kvalita sluţeb ne vţdy odpovídala poptávce. Po pádu ţelezné opony se situace dramaticky změnila. Během transformačního procesu se sníţila úroveň politického úsilí věnovaného rodinám. Nejradikálnější byly finanční škrty v oblasti dětských sluţeb péče. Problémy spojené s rodinou byly převálcovány většími sociálními problémy jako nezaměstnanost a rostoucí sociální nerovnost (Sirovátka 2004). Rodinnou politiku v České republice od transformačních 90. let můţeme označit jako explicitní s jednoznačným návratem ke konzervativní rodinné politice4. I kdyţ testované dávky jako jsou přídavky na děti a další dávky státní podpory svým liberálním charakterem umoţňují přiřazení i k implicitnímu familialismu.5 (Válková, 2008). Vysokým poměrem náhrady pracovního příjmu a dlouhé době poskytování rodičovského příspěvku jsou ţeny v současnosti podporovány k tomu, aby zůstaly s dítětem doma. Také to, ţe současná česká vláda ve svém programu jasně vymezuje svoji pomoc rodinám, přibliţuje rodinnou politiku spíše k explicitnímu familialismu. Esping-Andersonově typologii je vytýkáno, ţe není dostatečně genderově senzitivní. Koncept de-komodifikace je vztahován k jedinci i k rodině bez jakéhokoliv odlišení. Pro ţeny, které nejsou na trhu práce, je důleţité, zda se sociální dávky vztahují 4

Rodinnou politiku můţeme rozlišit na implicitní a explicitní. Implicitní politika jsou veškerá opatření, která se dotýkají přímo i nepřímo ţivota rodin. Explicitní rodinná politika je jasně definovaná a samostatná oblast sociálního státu (Matějková, Paloncyová, 2004). 5

Např. Sirovátka (2004) přiřazuje českou rodinnou politiku podobně jako v jiných postkomunistických zemích k rodově zatíţenému implicitnímu familialismu.

17

k jednotlivci či k rodinnému příjmu (Bartáková, 2008). Leitner6 se ke kritice genderové stránky typologie přidává. Indikátory7, kterými Esping-Andersen měří familialismus, povaţuje za nedostatečné, měřící pouze výstupy familialistických struktur a opomíjící prostředky, jakými familialistické systému „nutí“ domácnosti starat se o závislé členy. Dle síly familializace a de-familializace rozpracovává Leitner 4 varianty familialismu. Explicitní familialismus posiluje pečující funkci rodiny jak o děti, tak seniory a zdravotně handicapované a zároveň postrádá jakékoli alternativní formy péče, a to jak poskytované státem, tak i trhem. Touto absencí explicitně vynucuje péči v rámci rodiny. Volitelný familialismus podporuje pečující funkci rodiny a umoţňuje externalizovat péči o závislé členy rodiny. Připisuje rodinám právo pečovat, v čemţ je podporuje, ale toto právo není vnucováno a nerovná se povinnosti (na rozdíl od explicitního). Implicitní familialismus nenabízí ani externalizaci péče a ani rodinu aktivně nepodporuje v jejích pečovatelských povinnostech. Rodina se tak stává primárním zdrojem péče, protoţe alternativy neexistují. Implicitně tedy stát spoléhá na rodinu. De-familialismus je charakteristický silnou de-familializací, zajištěnou nabídkou sluţeb formální péče o děti prostřednictvím státu nebo trhu a slabými familialistickými politikami. Právo rodin primárně pečovat o své členy zde není reflektováno. Leitner hodnotí míru familialismu v původních 15 členských zemích EU v oblasti péče o děti na základě dvou indikátorů – finanční podpory během rodičovské dovolené a právě formální péče o děti mladší 3 let (viz tab. č.4)8. Určitý typ finanční podpory (jako je rodičovská dovolená v ČR) není poskytován pouze v 5 zemích (viz. tab. č. 4). Formální péče pro děti do 3 let je na velmi vysoké úrovni v Dánsku, ve Švédsku, Francii a také dále v Belgii, Dánsku a Finsku, coţ v kombinaci s rozšířenou placenou rodičovskou dovolenou vede k tomu, ţe rodiče si v těchto zemích mohou vybrat a řadí tyto země k typu volitelného familialismu. V trojici zemí Irsko, Velká Británie a Holandsko, se do sluţeb péče zapojuje 34-38 % dětí, tyto země však nenabízí rodičům ţádné finanční kompenzace a řadí tyto země k typu de-familistického reţimu. Česká republika jako země s velmi štědrou aţ 4letou délkou pobírání rodičovského příspěvku se řadí v oblasti péče o děti po bok dalších zemí typu explicitního familialismu, v nichţ se počty dětí do 3 let ve formálních sluţbách pohybují nízko mezi 6-14%. V tomto směru je však dalece „předčí“ s 1-2% dětí (Bartáková 2008). Zařazení k explicitnímu familialismu dokládají také schválené koncepce vlád např. Národní koncepce podpory rodiny s dětmi (2005), Prorodinný balíček (2008), které jednoznačně

6

Leitner (2003) se nevěnuje pouze pečovatelské funkci rodiny v souvislosti s malými dětmi, ale zdůrazňuje také pečovatelství rodin o nemohoucí starší členy. V současnosti o seniory pečuje řada ţen ve starším věku 45-65, ale s tím jak narůstá potřeba dvou příjmů pro domácnost, bude pro rodiny obtíţnější zajišťovat tuto péči. Rodinné politiky by tak měly neformální pečovatele více podporovat přiblíţením výše příspěvků na pečovatelskou práci úrovni mezd za placenou práci. Neformální pečovatelé představují levnější řešení z dlouhodobého hlediska pečovatelských potřeb neţ všechny ostatní. Problematika pečovatelství o seniory je důleţitá jak v souvislosti s demografickým vývojem, dle kterého budou poměr věkově starších osob narůstat a také v souvislosti s genderovým úhlem pohledu, protoţe pečovatelství o děti i o seniory se věnují častěji ţeny. 7 Mezi indikátory měřící intenzitu rodinných odpovědností uţívá Esping-Andersen podíl starších osob ţijících s dětmi, podíl nezaměstnaných mladých lidí ţijících s rodiči a počet hodin, které ţeny týdně stráví neplacenou péčí o domácnost. 8 Přiřazení zemí k jednotlivým variantám familialismu v oblasti péči o seniory, vyšlo jiné, neţ v péči o děti. Na základě výsledků těchto empirických analýz, dochází Leitner k závěru, ţe je třeba více diverenciovaného přístupu při hodnocení jednotlivých pečovatelských politik států a vytváření typologií (Leitner 2003).

18

podporují spíše rodičovskou péči a institucionální zařízení pro děti mladších 3 let opomíjí. Tabulka č. 4: Klasifikace zemí v oblasti péče o děti dle Leitner

Dávky péče o děti (placená rodičovská dovolené)

Ţádné dávky pro péči o děti

Formální péče o děti (procento dětí mladší 3 let ve formálních sluţbách péče) rozšířená Omezená (1) volitelný familialismus (2) explicitní familialismus Dánsko (64), Švédsko (48), Rakousko (4), Německo (10), Belgie (30), Finsko (22), Itálie (6), Lucembursko (2), Francie (29) Česká republika (1) (4) de-familialismus Irsko (38), Velká Británie (3) implicitní familialismus (34), Holandsko (6), Řecko (3), Španělsko (5) Portugalsko (12)

Zdroj: Leitner 2003, Bartáková 2008 – upraveno

Z genderově senzitivního úhlu pohledu česká rodinná politika podporuje tradiční rozdělení genderových rolí a směřuje k nevyváţenému postavení muţů a ţen na trhu práce a v rozdělení zodpovědnosti za péči o dítě a domácnost. Nerovné rozdělení rolí je umoţněno a podporováno nízkou nabídkou formální péče o děti do tří let, dlouhou rodičovskou dovolenou a poměrně dlouhým pobíráním rodičovského příspěvku. Svou roli také hrají míry poměru náhrady příjmů, které nahrávají partnerským domácnostem s jedním příjmem, coţ umoţňuje udrţovat ţeny mimo pracovní trh. I přestoţe byly učiněny určité legislativní kroky, muţi jsou v péči o dítě i nadále znevýhodněni (Bartáková, 2008). V politických diskusích o sluţbách péče o děti je populační kontext (tedy to, jak zvyšovat míru porodnosti) mnohem významnější, neţ usilování o genderovou rovnost (Hašková 2007).

2.2.1 Rodičovský příspěvek Důleţitý zlom jak pro vývoj v české společnosti, tak pro vývoj sociální a rodinné politiky představovala socioekonomická transformace v 90. letech 20. století, která s sebou přinesla řadu změn. Významně se změnila situace na trhu práce, a státní politika v očekávání nárůstu míry nezaměstnanosti odvedla mimo trh práce několik skupin osob – pracující důchodce (osoby blíţící se důchodovému věku nabídnutím moţnosti předčasného důchodu) a také matky s malými dětmi umoţněním prodlouţení rodičovské dovolené aţ do 4 let věku dítěte. Povinnost zaměstnavatele přijmout zaměstnance po rodičovské dovolené zpět však zůstala na 3 letech. Tuto strategii „exit“ doporučovala zemím bývalého sovětského bloku i Světová obchodní banka9. Příčiny prudkého poklesu počtu jeslí v tomto období tak nelze spatřovat pouze ve sniţující se porodnosti, ale také v sociální politice – právě rodičovský příspěvek, určující poměr náhrady ztraceného příjmu, patří k významným faktorům ovlivňujícím strategie rodičů v zajišťování péče o nejmenší děti. Nicméně i v oblasti rodinné politiky dochází pomalu ke změnám. Zatímco na počátku 90. let 20. století bylo matkám nově umoţněno čerpat rodičovský příspěvek aţ

9

Politika skrývání nezaměstnanosti přesunem do kategorie ekonomicky neaktivních osob vedla k tomu, ţe ve srovnání s jinými zeměmi má v ČR mateřství velmi silný vliv na nezaměstnanost. Téměř polovina ţen končí mateřskou dovolenou rozvázáním pracovního poměru (Kuchařová, Svobodová 2006, Hašková 2007).

19

po čtyři roky, v roce 2008 byl zaveden tzv. více-rychlostní rodičovský příspěvek, který naopak rodičům umoţňuje vybrat si, zda budou příspěvek čerpat po dobu dvou, tří nebo čtyř let. Ukázalo se však, ţe největší bariérou vyuţívání nejkratší 2leté délky pobírání je právě chybějící návaznost sluţeb péče o děti mladší 3 let. Někde řeší zájem o zařízení pro děti mladší 3 let umoţněním jejich docházky do mateřské školy (více viz kap. 1.1.2). Podmínkou nároku na rodičovský příspěvek aţ do roku 2012 bylo, ţe dítě mladší 3 let nenavštěvovalo jesle nebo jiné zařízení pro děti déle neţ 5 dnů v kalendářním měsíci, z čehoţ vznikly tzv. „pětidenní“ pobyty dětí v jeslích10. Pětidenní pobyt dítěte nešel rozloţit na hodiny, takţe dítěti se započítával celý den i v případě, ţe v zařízení pobylo pouze několik hodin. Dítě, které dovršilo 3 roky, mohlo pravidelně navštěvovat mateřskou školu nebo jiné zařízení v rozsahu nepřevyšujícím 4 hodiny denně nebo nejvýše 5 kalendářních dnů v kalendářním měsíci. V souvislosti se zavedením moţnosti dvouleté délky pobírání, zaznamenaly jesle mírný nárůst zájmu rodičů (Kuchařová 2009). Od roku 2012 platí nové podmínky pobírání rodičovského příspěvku11. Nově není finančně zvýhodněna ţádná délka pobírání příspěvku (dosud nejvýhodnější byla 3letá délka pobírání) a celková suma peněz, kterou rodiče obdrţí, se tak neliší, ať uţ se rozhodnou pobírat příspěvek 2, 3 nebo 4 roky. Pro jesle a MŠ je však důleţité, ţe se sníţila hranice, od které můţe dítě navštěvovat zařízení péče o děti ze 3 na 2 roky věku dítěte a zcela odpadlo časové omezení. Rodiče tak mohou pobírat příspěvek a zároveň vyuţívat sluţeb jeslí a MŠ po libovolně dlouhou dobu. Podmínkou nároku na rodičovský příspěvek je, ţe dítě mladší 2 let navštěvuje jesle, mateřskou školu nebo jiné zařízení pro děti předškolního věku v rozsahu nepřevyšujícím 46 hodin v kalendářním měsíci. Tyto změny by mohly zvýšit poptávku rodičů po jeslích i MŠ, i kdyţ nelze odhadovat do jaké míry a zda jiţ nyní, krátce po zavedení těchto nových úprav. Shrnutí: Česká rodinná politika patří k typu explicitního familialismu, který zdůrazňuje neformální péči v rodině a zanedbává alternativní formy péče. Rodinná politika a nastavení rodičovského příspěvku během 90. let 20. století představovala překáţku pro rozvoj sluţeb péče o děti do 3 let a nepřímo vedla k uzavírání řady veřejných jeslí. Změnu však přineslo zavedení více-rychlostního (nově tedy i dvouletého) pobírání rodičovského příspěvku v roce 2008 a moţnosti širšího vyuţívání sluţeb péče o děti bez ztráty nároku na tuto dávku. Tento krok lze z pohledu poskytovatelů hodnotit jako přínosný, přestoţe rodinná politika stále preferuje neformální rodičovskou péči, rodičům je nyní dán o něco širší prostor k rozhodování o tom, kdy se navrátí do zaměstnání a jak péči o své dítě zajistí. Dílčí výzkumná otázka: DVO1: Vnímají poskytovatelé sluţeb změny v podmínkách pobírání rodičovského?

10

Pojem tzv. „pětidenních“ dětí bude i dále v textu pouţíván a označuje děti, které přichází do jeslí na 5 dní v měsíci. 11 Změněno zákonem č. 366/2011 Sb., kterým se vedle jiných mění také zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, tedy podmínky pobírání rodičovského příspěvku.

20

2.3 Hodnoty české společnosti Jak jiţ bylo konstatováno výše, česká rodinná politika podporuje tradiční konzervativní model rozdělení genderových rolí v péči o malé děti. Toto směřování politiky se opírá o kulturní hodnoty společnosti. Kulturní hodnoty12 se vyznačují vysokou setrvačností a jejich změny probíhají velmi pozvolna, často pouze v rámci mladších generací do 25 let (Becker, Ingelhart in Rabušic, Hamanová 2009). Postavení ţen na trhu práce a role muţů v péči o závislé členy rodiny jsou odlišné, na čemţ se podílí genderové hodnoty společnosti13. Termín gender označuje kulturně vytvořené rozdíly mezi muţi a ţenami. Společnost rozdílně působí na muţe a ţeny, coţ vede k sociálně konstruovaným rozdílům v jejich chování, očekávání a postojích. Genderové stereotypy představují ustálené vzorce nazírání a chápání muţe a ţeny, jejich vlastností a schopností. Mají podobu tradovaných, pevně zakořeněných postojů. Vyjadřují vzorce chování, které jsou očekávány podle zařazení mezi muţe či ţeny bez ohledu na individuální charakteristiky. Sigrid Leitner (2003) rozlišuje 3 formy genderových nerovností mezi muţi a ţenami. První vychází z rozlišování mezi muţi a ţenami na základě biologických charakteristik, rozlišení pohlaví pak vede k implicitně k jejich oddělování na trhu práce. Sociální politika diskriminuje v případě, ţe umoţňuje čerpat výhody pouze ţenám nebo muţům. Druhá forma diskriminace se odvíjí od rozlišování mezi muţi a ţenami na základě genderového rozdělení práce, kdy muţi pracují ve veřejné placené sféře a ţeny v soukromé neplacené sféře. Nerovnosti jsou v této oblasti podporovány, pokud systém neumoţňuje ţenám a muţům volit si svobodně mezi tím, zda se chtějí angaţovat ve veřejné či soukromé sféře. Třetí forma nerovností vychází z odlišování na základě muţské a ţenské sexuality. V tomto případě dochází k nerovnostem preferováním heterosexuálních párů a opomíjením neobvyklých rodinných uspořádání. Analýza ČSÚ (2012) ukázala, ţe v ČR jsou stále výjimečné rodiny, kde matka pracuje a otec pečuje o dítě, v letech 2002-2009 jich bylo kolem 2,5 %. Situace se odlišuje podle věku dítěte, do 2 let věku dítěte v 85 % rodin partnerka nepracuje, v rodinách s nejmladším dítětem ve věku 3-5 let pak ţeny nepracují v 38 % rodin (viz graf č. 3). Trh práce není v ČR příliš příznivý pro matky s dětmi do 15 let věku, neboť riziko ztráty zaměstnání či nenalezení zaměstnání po skončení rodičovské dovolené je významně vyšší neţ u stejně starých bezdětných ţen či ţen s jiţ starším dítětem. Rozdíl nezaměstnanosti ţen ve věku 20-49 let se pohybuje mezi 1,6-3,0 procentními body ve srovnání s obecnou mírou nezaměstnanosti ţen. Podle tradičního modelu, kdy otec pracuje na plný úvazek a matka je bez zaměstnání, participovalo na trhu práce 36,6 % rodin. Podíl kategorie, kdy otec pracuje na plný úvazek a ţena na částečný úvazek, byl pouze 6,8 %. Celkový podíl, kdy alespoň jeden rodič pracoval, na částečný úvazek činil 7,6 %. Toto je v kontrastu se severní, ale i západní Evropou. Například dle mezinárodně srovnatelné metodiky VŠPS napříč EU v Nizozemí pracuje na částečný úvazek přibliţně 75 % ţen, v severských zemích, ale i v Rakousku a Německu přibliţně 40 % ţen, přičemţ lze předpokládat, ţe u mladých matek s dětmi bude tento podíl ještě vyšší.

12

Hodnoty můţeme chápat jako kognitivní reprezentace lidských potřeb a jako standard, který řídí a ovlivňuje jednání, postoje a hodnocení. Jsou to totiţ kritéria, která člověk pouţívá na hodnocení činů, osob a událostí, neboť jsou to současně také i koncepty toho, co je ţádoucí, náleţité či dobré. Hodnoty pak určují to, jaké zaujímá člověk postoje. Postoje můţeme definovat jako připravenost reagovat určitým způsobem na určitý stimul (Rabušic, Hamanová 2009).

21

Postoje a hodnoty občanů postkomunistických zemí jsou odlišné od hodnot uznávaných v západních zemích Evropy, jak ukazuje například výzkum postojů Marie Valentové. Lidé v postkomunistických zemích očekávají od státu větší podporu neţ lidé v ostatních zemích, kladou důraz na přímou finanční podporu rodin s dětmi. Zastávají méně liberální názory v oblasti genderového rozdělení práce. Jen v těchto zemích se totiţ našli lidé podporující názor, ţe muţi mají vydělávat a ţeny se starat o domácnost a o děti. Tento názor se pak v praxi střetává často zastávaným názorem, ţe muţi a ţeny by měli do rozpočtu přispívat stejně (Valentová, 2007). Graf č. 3: Zaměstnanost v úplných rodinách podle věku nejmladšího dítěte v ČR (2002-2009) 90 80

Oba zaměstnáni

70

v%

60

Partner zaměstnán, partnerka ne

50

Partnerka zaměstnaná, partner ne

40 30

Oba bez zaměstnání

20 10 0 věk dítěte 0-2 roky

věk dítěte 3-5 let

věk dítěte 6-14 let

Zdroj: ČSÚ 2012

Hodnota mateřství/rodičovství a vůbec hodnota dětí je nejen v ČR velmi vysoká. V ČR navíc nacházíme specifickou normu, a to, ţe pro psychický a emoční vývoj malého dítěte (i pro jeho bezproblémový vývoj později) je vhodné, aby s ním v raném období zůstávala doma matka (Bartáková 2008). Postupně se zde institucionalizovala představa, ţe by matka měla být doma s dítětem zhruba do jeho tří let. Tato norma je silná i dnes a je překvapivě rezistentní navzdory celospolečenským změnám. Dudová poukazuje na to, ţe věkové hranice od kdy je dítě povaţováno za zralé pro pobyt v kolektivu, jsou kulturně dané a v různých zemích Evropy různě vymezené. V některých zemích jsou děti mladších 3 let vnímány jako zralé pro pobyt v kolektivu, ale doba pobytu v něm by neměla přesahovat tři dny v týdnu. V Německu je například pobyt v zařízeních péče o děti omezen počtem hodin, které v nich děti mohou denně strávit14 (Gender studies 2012). Pověst jeslí byla pošramocena jiţ v průběhu 60. let 20. století, kdy podle soudobých výzkumů převládal odmítavý postoj k jeslím a to především z důvodu častých hromadných nákaz, které nejen neprospívaly dětem, ale

14

Například v bývalé NDR si politikové a veřejnost nikdy nekladla otázku, zda je péče pro děti přínosná, ale jak by mohla být zlepšena. Zatímco v NDR oficiální média podporovala diskurz veřejné pečovatelské péče o děti, v ČR taková důvěra nebyla. Veřejnost akceptovala jesle pouze jako prostředek pro matky samoţivitelky z ekonomických důvodů a pro ţeny silně orinetované na kariéru. Zároveň se stal běţný názor, ţe ţenská zaměstnanost je škodlivá pro malé děti. Přerušování ţenské kariéry se stalo nejen institucionalizované, ale také sociálně akceptované (Hašková, Klenner, 2010 273-275).

22

také omezovaly moţnosti matek vykonávat pravidelně své zaměstnání (Hašková 2007). I kdyţ tento negativní obraz jeslí jako „komunistického vynálezu“ ve společnosti stále přetrvává, výzkumy mezi současnými rodiči nezaznamenávají vyloţeně negativní postoje k jeslím (Hasmanová et al 2007). Výzkumy mezi budoucími rodiči ukazují přání vyuţívat kolektivních zařízení péče o děti do 3 let častěji, neţ si přejí současní rodiče (Kříţková, Hašková 2003). Obecně se velmi vysoká hodnota mateřství/rodičovství nevylučuje s hodnotou práce, která přináší moţnosti nezbytného materiálního zajištění a také moţnosti seberealizace. Řada výzkumů potvrzuje vysokou orientaci české veřejnosti na práci např. nadpoloviční většina muţů i ţen ve výzkumu odpověděla, ţe by i při dostatečném rodinném rozpočtu, chtěli chodit do placeného zaměstnání, naopak vyloţeně nesouhlasilo jen kolem 20 % respondentů a ţeny s dětmi ve 26 %15 (Bartáková 2008). Shrnutí: V českém prostředí je dlouhodobě výrazná hodnota péče o dítě do 3 let v domácnosti, coţ lze povaţovat za překáţku bránící rodičům vyuţívat sluţby péče o děti do 3 let. Tato hodnota se však v praxi střetává s také poměrně silně zakořeněnou hodnotu rovného zapojení ţen a muţů na trhu práce, která však ve svém důsledku naopak můţe vyuţívání sluţeb péče nahrávat. Dílčí výzkumná otázka: DVO2: S jakými kulturními hodnotami/očekáváními se poskytovatelé sluţeb péče o děti do 3 let setkávají?

2.4 Legislativa Cílem této kapitoly je podat přehled o legislativních úpravách, které ovlivňují chod jeslí. Nejprve jsou popsány legislativní podmínky pro veřejné jesle a následně pro jesle fungující v rámci soukromého sektoru.

2.4.1 Veřejné jesle Dle dosavadních českých zákonů jsou jesle zdravotnickým zařízením. V současnosti (2012) probíhají právní úpravy, ovšem není zřejmé, jakým směrem se vydají. V této podkapitole vycházíme ze zákonů platných do konce roku 2012. Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu stanovuje, ţe k zařízením léčebně preventivní péče se přiřazují kojenecké ústavy, dětské domovy a jesle, pečující o všestranný rozvoj dětí ve věku do tří let. Tento zákon v § 11 dále stanoví, ţe zaopatření v jeslích se poskytuje za plnou nebo částečnou finanční úhradu. Jesle jsou tedy léčebně preventivním zařízením, ve kterém, na rozdíl od dětských domovů a kojeneckých ústavů, navazuje péče o dítě na péči v rodině. Podle zákona č. 242/1991 Sb. §21, o soustavě zdravotnických zařízení zřizovaných okr. úřady a obcemi se v jeslích poskytuje péče: „..o všestranný rozvoj dětí zpravidla ve věku do tří let. Péče v jeslích navazuje na péči o děti v rodině“. Dle tohoto

15

Podle dat z roku 2005 výzkumu: Manţelství, práce a rodina, Rabušic, L., Chromkova-Manea, B. in Bartáková 2008)

23

zákona mohou být jesle zřízeny jako územní nebo závodní (druţstevní) nebo společné. Podle doby provozu se zřizují jesle s denním, výjimečně týdenním provozem16. Při provozování jeslí je dále nezbytné řídit se zákonem č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, který obecně stanovuje povinnost nestátním zdravotnickým zařízením řídit se dle dalších vyhlášek MZ a registrovat se. Provoz zařízení a hygienické poţadavky upravuje zákon o ochraně veřejného zdraví 258/2000 Sb. Jedná se o hygienické poţadavky na prostorové podmínky, vybavení, provoz, osvětlení, vytápění, mikroklimatické podmínky, zásobování vodou, úklid a nakládání s prádlem. Dále je zde stanoveno, ţe jesle mohou přijmout pouze dítě, které se podrobilo určitým očkováním a má doklad, ţe je proti nákaze imunní nebo se nemůţe očkování podrobit pro trvalou kontraindikaci. Nadále je také platný metodický pokyn Provoz jeslí z roku 1968, Věstník MZ ČSSR č. 10/1968 a Zásady pro zřizování a provoz mikrojeslí, Věstník MZ č. 35/197617. Metodické pokyny upravují poţadavky na pracovníky jeslí, přijímání a propouštění dětí, všeobecné zásady provozu (např. dětem se poskytuje komplexní péče, jak z hlediska zdravotního, tak i výchovného), stravování dětí, přípravu stravy v jeslích, pobyt venku a spánek dětí, hygienu provozu jeslí, spolupráci jeslí s rodiči dětí, záznamy související s péčí o děti a úkoly zaměstnanců jeslí. Obce a města zřizují jesle v rámci výkonu své samostatné působnosti dle § 84 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecních zřízeních). Obce nemají povinnost na svém území jesle zřizovat. Jesle mohou být zřízeny jako příspěvková organizace nebo organizační sloţka obce, případně jako součást center sociálních sluţeb nebo přímo zdravotnických zařízení. Jesle jsou prozatím zařazeny pod zdravotnická zařízení, úhradu v nich poskytované péče tak upravuje zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Podle § 15 odst. 5 tohoto zákona se zdravotní péče poskytovaná v jeslích hradí z rozpočtu zřizovatele. Jesle jsou tedy financovány z rozpočtu obce a na provoz nedostávají ţádné příspěvky ze státního rozpočtu ani ze zdravotního pojištění. Je to obec, kdo rozhoduje, v jaké výši bude provoz jeslí financovat sama a v jaké výši se budou podílet rodiče. Výše příspěvků na péči o dítě v jeslích se tak můţe v jednotlivých jeslích výrazně odlišovat. V současné době se pohybuje od řádově několika set korun aţ po několik tisíc korun měsíčně. Je také moţné, aby náklady na péči o dítě v jeslích byly plně hrazeny ze strany rodičů. Je téţ zcela na rozhodnutí obce, zda při stanovení výše příspěvku bude přihlíţet k sociální situaci rodiny, k výši jejím příjmům, zda se jedná o rodiče samoţivitele, apod. (MOPPS 2007). Vzhledem k tomu, ţe jesle spadají (prozatím) mezi zdravotnické sluţby, o děti se v nich dle zákona starají především zdravotní sestry, které jim poskytují terapeutickopreventivní péči pod jurisdikcí Ministerstva zdravotnictví. To ale neustavilo další regulace pro povinné technické či praktické vybavení jeslí a směrnice vymezující povinnosti zaměstnanců. Metodický pokyn z roku 1968 určuje zatíţení sester a lékařů, 16

V současnosti se týdenní provozy neobjevují, v těchto jeslí dřív poskytovaly sluţby i o víkendu nebo v noci. 17 V případě mikrojeslí se jedná o zařízení pro péči o 3-5leté děti tam, kde nejsou dány podmínky pro zřízení jeslí, které můţe být zřízeno v domácnosti pečovatelky za dozoru „závodních výborů státních organizací“ nebo „místních a městských národních výborů“. Zřízení a provoz takového zařízení si však v dnešních podmínkách lze jen velmi těţko představit (Šamanová 2007:35).

24

ale nezmiňuje poměr dětí na sestru a většina jeho nařízení nevyhovuje dnešním standardům. Doktoři jiţ v jeslích nepracují, ale mohou v nich pracovat pěstouni, kteří podstoupili jednoroční kurz. Pěstouni patří mezi niţší zdravotnický personál, který můţe asistovat zdravotním sestrám ve všech jejich úkonech, ale nemůţe pracovat sám bez jejich dozoru (Plasová 2011)18.

2.4.2 Soukromé jesle Podle zákona je moţné provozovat péči o děti dvěma moţnými způsoby – na základě vázané a volné ţivnosti. Získání vázané ţivnosti je nepochybně náročnější a sloţitější, protoţe se na ni vztahují přísné předpisy týkající se vzdělání a hygieny. Pouze na základě vázané ţivnosti však lze soukromě poskytovat pravidelnou kaţdodenní péči o děti mladší 3 let legálně. Provozování volné ţivnosti by mělo slouţit k legalizaci péče o děti mladší 3 let pouze výjimečně. Péče o děti do 3 tří let věku by neměla být pod touto koncesí pravidelně provozována (Nešporová 2007: 129). Vázaná ţivnost je upravena zákonem č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání. V příloze č. 2 tohoto zákona jsou vymezeny podmínky odborné způsobilosti, které jsou nezbytné pro provozování vázané ţivnosti „péče o dítě do tří let věku v denním reţimu“, následovně: - vysokoškolským vzděláním v oblasti ošetřovatelství nebo - vyšším odborným vzděláním ve studijním oboru dětská sestra nebo všeobecná sestra se specializací na pediatrii nebo - úplným středním odborným vzděláním ve studijním oboru dětská sestra nebo všeobecná sestra se specializací na pediatrii.

Seznam vhodných profesí byl prodlouţen nejprve v roce 2006 zákonem č. 108/2006 o sociálních sluţbách, o sociální pracovníky a o dva roky později zákonem č. 96/2004, o nelékařských zdravotnických povoláních, o osoby s kompetencemi ve všeobecném zdravotnictví, asistenci, profesionálním poskytování péče, porodní asistenci, záchranářských pracích. V uvedených zákonech nejsou ţádné vyhrazené podmínky k délce pracovní zkušenosti, právní odpovědnosti a pobídky k dlouhodobému vzdělávání tak jako tomu je u zdravotnických pracovníků (Plasová 2011). V nařízení vlády č. 469/2000 Sb. se stanoví obsahová náplň jednotlivých ţivností. Obsahem ţivnost péče o dítě do tří let věku v denním reţimu je individuální výchovná péče o svěřené děti do tří let věku v denním nebo celotýdenním reţimu zaměřená na rozvoj rozumových a řečových schopností, pohybových, pracovních, hudebních, výtvarných schopností a kulturně hygienických návyků přiměřených věku dítěte. Dále nařízení nabádá k zajišťování bezpečnosti a zdraví dětí, jejich pobytu na

18

Z výpočtů průměrného počtu dětí na pečovatelku navštěvujících jesle, které zvlášť počítaly děti navštěvující jesle více neţ 5 dní v měsíci a zvlášť děti s tzv. pětidenní docházkou vyplynulo, ţe jedna sestra mívá v průměru na starosti 5,2 děti, resp. 6,4 děti. Tento počet můţeme povaţovat za vyhovující, např. samotní zaměstnanci povaţují za optimální počet dětí na sestru v ideálním případě 5,8 (Höhne 2007: 72).

25

čerstvém vzduchu, spánku v odpovídajícím hygienickém prostředí a k zajišťování osobní hygieny dětí, včetně poskytování první pomoci. Na vázanou ţivnost „péče o dítě do tří let věku v denním reţimu“ se vztahuje Vyhláška č. 410/2005 Sb., o hygienických poţadavcích na prostory a provoz zařízení a provozoven pro výchovu a vzdělávání dětí a mladistvých, pokud je tato ţivnost poskytována v provozovně. Snazší je tedy pečovat o dítě mimo provozovnu, tedy v domácnosti rodičů, kam chůva dochází. Odpadne tak totiţ moţnost naplnit striktně vymezené hygienické a prostorové poţadavky. Podobně jako v případě jeslí můţe být ţivnost péče o dítě do 3 let věku v denním reţimu provozována obchodními společnostmi (předmět podnikaní), obecně prospěšnými společnostmi nebo příspěvkovými organizacemi zřizovanými krajem, obcí nebo svazkem obcí (v hlavní nebo vedlejší činnosti). Jesle jsou zdravotnickým zařízením, ţivnost péče o dítě do 3 let věku nikoli. Cílem ţivnosti je obdobná činnost jako v příslušném zdravotnickém zařízeni, avšak nejedná se o zdravotnické zařízení. Při provozování této vázané ţivnosti je třeba postupovat v souladu s pokyny příslušného ţivnostenského úřadu. Zásadní rozdíl mezi jeslemi a ţivností péče o dítě do 3 let věku na straně jedné a mateřskou školou na straně druhé je v tom, ţe první dvě jmenované formy spočívají v péči o dítě, kdeţto předškolní vzdělávání se zaměřuje na vzdělávání a výchovu dítěte. Podmínky poskytování péče o děti volné ţivnosti jsou upraveny v nařízení č. 278/2008, podobně jako u ostatních volných ţivností ani u této nejsou stanoveny konkrétní pravidla a poţadavky. Náplň této ţivnosti „poskytování sluţeb pro rodinu a domácnost“ je vymezena jako: „Poskytování sluţeb pro rodinu a domácnost, zejména zajišťování chodu domácnosti (vaření, úklid, praní, ţehlení, péče o zahradu a podobně), individuální péče o děti nad tři roky věku v rodinách, příleţitostné krátkodobé hlídání dětí (včetně dětí do tří let věku), péče o osoby vyţadující zvýšenou péči, obstarávání nákupů a jiných záleţitostí souvisejících s chodem domácnosti a jiná obstaravatelská činnost. Obsahem činnosti není péče o děti do tří let věku v denním reţimu, ostraha osob a objektů (osobní stráţci, hlídači a podobně) a další činnosti související s chodem domácnosti, jeţ jsou předmětem ţivností řemeslných, vázaných a koncesovaných.“. Volná ţivnost umoţňuje pečovat o děti přímo v rodinách, ovšem pravidelně pouze o děti starší 3 let. O děti mladší můţe být v rámci této ţivnosti pečováno pouze krátkodobě a výjimečně. Není však stanoveno přesně, co příleţitostné krátkodobé hlídání znamená. Tato ţivnost je primárně zaměřena na péči o domácnost a vyuţívají ji především osoby a agentury poskytující úklidové sluţby pro domácnosti. Případně jí vyuţívají ti, kteří chtějí o děti pečovat legálně, ale nesplňují náročné poţadavky pro získání vázané ţivnosti a proto se rozhodli alespoň pro tento typ ţivnosti.

2.4.3 Změny V posledních letech vlády hovoří především o rozšiřování škály individuálních sluţeb péče a o odstraňování legislativních překáţek bránící rozvoji komerčních sluţeb. Přestoţe individuální sluţby nejsou primárním cílem této práce, vzhledem k jejich návaznosti a vlivu na kolektivní sluţby nebudou v této kapitole vynechány. Posledním schváleným vládním koncepčním materiálem je tzv. Prorodinný balíček z roku 2008. Jeho základní body jsou: (1) Evidovaný poskytovatel vzájemné 26

rodičovské výpomoci, (2) Podpora sluţeb péče o děti v oblasti ţivnostenského podnikání, (3) Poskytování sluţeb péče o děti na nekomerčním základě - „Miniškolka“, (4) Zavedení daňových výhod pro zaměstnavatele poskytující nebo zajišťující svým zaměstnancům péči o děti, (5)Poskytování slevy na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti – podpora částečných úvazků, (6) Otcovské, (7) Změny ve způsobu financování pěstounské péče vykonávané v zařízeních pro výkon pěstounské péče (MPSV 2008). Z tzv. Prorodinného balíčku vychází v současnosti zvaţované návrhy zákonů, nicméně původní rozsah opatření se neustále zuţuje a řada opatření vypadává. Současná vláda vzhledem k ekonomické recesi odloţila stranou jak zavedení podpory částečných úvazků a se zavedením týdenní otcovské dovolené uţ kvůli nezbytným škrtům nepočítá vůbec. MPSV také uvaţuje o zrušení bezplatného posledního roku v mateřské škole a naopak cena předškolního vzdělávání by mohla mírně stoupnout (MPSV 2011a). Významné změny přinese vyřazení veřejných jeslí z dikce Ministerstva zdravotnictví (více viz kap. 2.5.1.1). V březnu 2011 MPSV předloţilo k projednání návrh zákona o sluţbách péče o děti, cílem tohoto návrhu je především podpora participace rodičů na trhu práce obsahuje čtyři hlavní body: (1) vzájemnou rodičovskou výpomoc, (2) upravení podmínek v oblasti ţivnostenského podnikání, tak aby se otevřelo širšímu okruhu osob, (3) dětskou skupinu a (4) zavedení daňové uznatelnosti nákladů zaměstnavatele na sluţby péče o děti (Hospodářská komora 2011). Podívejme se blíţe na návrh vzájemné rodičovské výpomoci nebo také sousedské výpomoci. Toto opatření by mělo umoţnit rodičům pečujícím celodenně o dítě do sedmi let legálně poskytovat sluţby aţ dalším třem dětem. Oproti návrhu z Prorodinného balíčku uţ není nijak stanovena cena takového hlídání, původně to mělo být maximálně pět tisíc korun měsíčně za dítě. Nově uţ však hlídající osoba nemůţe počítat s úlevami na daních či pojištění. Vláda zřejmě vyslyšela kritiku19, ţe návrh diskriminuje osoby, které děti nemají nebo mají děti jiţ starší a nově tak umoţňuje pečovat v rámci této ţivnosti všem, podmínkou je pak absolvování speciálního kurzu, který připraví ministerstvo MPSV. Tento kurz bude nejvýše dvě stě hodin a bude ukončen zkouškou. Pokud budou absolventi kurzu hlídat nejvýš čtyři děti, nemusí se bát ani přísných hygienických norem (MPSV 2011a). V současné době se však přestalo hovořit o zákoně o sluţbách péče o děti a nově se projednává návrh zákona o dětské skupině a chůvě, ve kterém jiţ vzájemná rodičovská výpomoc není, podobně vypadla také úprava odborné způsobilosti chůvy (Čechlovský, ODS, 2012). Dětskou skupinu by podle tohoto návrhu mohli zakládat zaměstnavatelé, občanské asociace, charity, náboţenské právnické osoby, regiony nebo municipality na nekomerčním i komerčním základě. Poţadavky na kvalifikaci by byly stejné jako v soukromé oblasti – zdravotnické, sociální profese nebo certifikát. Náklady na zřízení a provoz budou odečitatelné z daní. Očekává se postupně povinnost vytvářet 19

Připomínka Gender Studies, o.p.s.: „Nelze předpokládat, ţe kaţdý pečující rodič je dobrým pečovatelem.“ Potenciální moţnost silné aktivní kontroly ze strany rodičů, kteří svěří své dítě do péče poskytovatele, povaţujeme za sloţitý a ne zcela jednoduše naplnitelný, protoţe u poskytovatele bude vţdy minimální nebo nulová praxe. Počítá se s tím, ţe poskytovatelé budou tuto sluţbu nabízet pouze po dobu své mateřské či rodičovské dovolené (max. 3 – 4 roky), takţe nebude moţné získávat reference, jestli je péče poskytovatele v poţadované kvalitě. Jedinou moţností bude dítě do péče svěřit a pak se snaţit péči kontrolovat, coţ je však sloţité s dítětem, které ještě nemluví (předpokládáme, ţe zájem o péči budou mít především rodiče dětí do tří letV tomto případě by měla být větší regulace ze strany státu. Navrhujeme nabízet poskytovatelům vzájemné rodičovské výpomoci kurz minima na téma péče o dítě (první pomoc, základní informace o výchově, zdravém rozvoji dítěte a stravování, informace o právu dítěte na výchovu bez násilí atd.), který bude povinný.“ (Gender Studies 2011).

27

vlastní pedagogický koncept pro tyto skupiny dětí (Plasová 2011). Ministerstvo práce a sociálních věcí samo uţ jednu středně velkou dětskou skupinu provozuje, moţné je to totiţ i podle současné legislativy20. V této skupině na ministerstvu můţe být v jednu chvíli maximálně osm dětí od dvou do sedmi let věku (MPSV 2011b). Objevují se však i další informace, ţe pro dětskou skupinu nebude nařízeno minimálně třináct dětí, jako je tomu v běţné mateřské škole. Budou se ale zakládat malé, střední nebo velké dětské skupiny. Ve velké skupině by mohlo být aţ dvacet čtyři dětí, v malé nejvýše čtyři. A právě podle velikosti skupiny se budou lišit i poţadavky na kvalitu péče. Pro malé a střední skupiny nebude platit hygienická vyhláška. Poţadavky na vnitřní prostory a vnější zařízení pro pobyt dětí budou mírnější. Jedná se ale také o stravování dětí. Strava nebude muset být bezpodmínečně poskytována. Rodiče jednoduše připraví dětem jídlo s sebou (Kučerová, 2011). Druhým z nových institutů je institut chůvy. Ten upravuje péči o dítě v domácnosti dítěte poskytovanou v reţimu zákona o ţivnostenském podnikání. U ní je vymezena odborná způsobilost pro osoby pečující o děti do zahájení povinné školní docházky, která je totoţná s odbornou způsobilostí u dětské skupiny. Protoţe chůva o děti pečuje v domácnostech, kde ţijí, nevymezuje tento institut nezbytnou hygienickou péči, ani provozní nebo prostorové podmínky jejího poskytování. V souvislosti s úpravou institutu dětské skupiny a institutu chůvy navrhuje MPSV novelizovat zákon o daních z příjmů tak, aby si zaměstnavatelé přispívající svým zaměstnancům na úhradu sluţeb péče o děti mohli tyto náklady odečíst z daní. Také rodiče, kteří se zapojí do pracovního procesu a budou svému dítěti sluţby hradit, obdrţí slevy na dani (MPSV 2011b). Uvedené informace o projednávaných návrzích je třeba brát pouze orientačně, nejenţe není jisté, zda se zákony podaří prosadit, ale také je zde stále řada nevyjasněných otázek, např. dle jakého současného legislativního zákona je umoţněno provozovat dětskou skupinu? Jaké budou nároky na kurz pro případné pečovatele? Jaké budou konkrétní poţadavky na kvalitu péče v dětských jeslích? Současné vlády upřednostňují individuální formy péče o děti před kolektivními – snaţí se zmenšit kolektiv dětí, o které je pečováno, a nastavením rodičovských příspěvků podporují rodičovskou péči. Jak upozorňuje Plasová (2011): „Na první pohled by se mohlo zdát, ţe jde o to zajistit vysokou kvalitu, ale blíţeji vidíme, ţe vţdy nemusí být nejlepším řešením péče o děti v rodině. Garance kvality by také mohla být v budoucnu ohroţena, pokud by vzájemná rodičovská výpomoc probíhala bez stanovených základních poţadavků na kvalitu nebo by byly náklady na poskytované sluţby nechány zcela na rodičích a soukromých poskytovatelích a zaměstnavatelích.“ V zahraničí není vnímána institucionální péče jako nekvalitní a nevhodná pro dítě, ale její zřizování je omezováno především z finančních důvodů:„Institucionální péče je povaţována za příliš nákladnou ve srovnání s rodinou péči, hlavně kvůli vysokým nákladům na kvalitu sluţeb vyţadovanou v oblasti vybavení, počtu kvalifikovaných zaměstnanců a vyšších platů.“ (Martin et al 1998: 154). Zvaţované návrhy a dosavadní směřování českých vlád je v kontrastu s názory odborníků: „Ostatní momentálně uplatňované způsoby zajištění náhradní nerodičovské péče o děti do tří let (tj. mikrojesle, MŠ, soukromé plně hrazené jesle nebo nárazová neplacená péče o děti v

20

Zde není zcela jasné podle jakých pravidel MPSV dětskou skupinu provozuje.

28

mateřských centrech) je nutno chápat jako prostředky nouzové, ústupové za situace, kdy sluţba jeslí, resp. jiného ustáleného způsobu zajištění péče vyhrazené dětem od několika měsíců do tří let, nefunguje a neumoţňuje tak rodičům obnovení jejich pracovní produktivity. Obzvláště za situace, kdy stát formou zavedení novinek v poskytování státní sociální podpory pro rodiče ponouká k co nejvčasnějšímu návratu do pracovního procesu, by však i zájmem státu mělo být, aby tato oblast byla koncepčně dořešena – zejména u dětí ve věku 2-3 let totiţ bude v příštích letech absence vyhovujícího fungování institucionální péče o děti nejcitelnější.“ (Šamanová, 2007: 38). Shrnutí: Legislativa stanovuje poskytovatelům závazná pravidla pro jejich fungování a tak logická překáţka tkví v tom, ţe pravidla budou z nějakého důvodu nezajistitelná či příliš finančně náročná. Na druhou stranu, přestoţe stanovené normy představují určité bariéry v poskytování sluţeb, celkově je současná právní úprava legislativy hodnocena jako nedostatečná, nepokrývá totiţ koncepční otázky ani záruky kvality (Kuchařová, Svobodová 2006). Pro veřejné a soukromé jesle platí odlišné zákony, největší rozdíly vyplývají z příslušnosti veřejných jeslí mezi zdravotnické zařízení. Odstraňování zastaralých zákonů můţeme jistě povaţovat za pozitivní krok. V současné době však dochází ke značné nejistotě dalšího vývoje především ve veřejném sektoru, coţ můţe odrazovat obce od zřizování a provozování jeslí v tomto reţimu. Riziko představuje také nevyváţenost pravidel mezi soukromým a veřejným sektorem i mezi kolektivními a individuálními formami péče, kdy upřednostňováním jednoho můţe docházet ke znevýhodňování druhého – např. se zdá, ţe dosavadní zákony vyţadovaly po veřejných jeslích splňování přísnějších norem neţ po soukromých. Současné velmi silné tendence sniţovat nároky na soukromé jesle jsou velmi sporné z hlediska zachovávání kvality sluţeb. Umoţnění provozu nekvalitních sluţeb můţe zhoršit pověst a pozici všech sluţeb obecně. Dílčí výzkumné otázky: DVO3: Jak probíhá slaďování činnosti poskytovatelů sluţeb s předpisy danými legislativou? DVO4: Jak se liší situace poskytovatelů sluţeb v soukromém a veřejném sektoru?

2.5 Řízení a financování Obecně lze identifikovat dva základní modely „řízení“ či „vládnutí“ (governance). První na horizontální úrovni „spolu-vládnutí“ (co-governance), ve kterém se poskytovatelé podílí na utváření politiky ve smíšené ekonomice sociálního státu. V druhém případě se na vertikální úrovni hledají formy multi-úrovňového řízení ve snaze vytvořit lepší rovnováhu mezi hierarchickými rozhodnutími a principy decentralizace, coţ zaměřuje pozornost na interakci mezi různými úrovněmi vládnutí a mezi veřejným a nestátním sektorem. V kaţdé západoevropské zemi je určitý stupeň decentralizace jak veřejných tak soukromých provizí a financování (Evers et al 2005:198). Evers, Lewis a Reidel (2005) se své studii se zaměřili na dvě země - Velkou Británii a Německo, které prošly poměrně velmi odlišným vývojem v oblasti sociální politiky. V obou zemích však současné vlády vyjadřují podporu pro pluralistické formy péče o děti a v obou zemích funguje sociální politika v prostředí smíšené ekonomiky. 29

Z analýzy vyplynulo, ţe v obou zemích byla vytvořena jedna zastřešující organizace, která sjednocuje veškeré organizace mající zájmy v oblasti péče o děti do tří let – Child and Youth Welfare Boards v Německu a Childcare Partnerships v Británii. Ve Velké Británii vláda efektivně kontroluje prostřednictvím poskytování financí pro rozvoj (tzv. pump-priming finance) dobrovolné, soukromé a veřejné poskytovatele, ale závazek k trţnímu mechanismu neumoţňuje vládě kontrolovat konkrétní typy péče. Zatímco lokální partnerství v Británii kontroluje finanční pobídky státu, v Německu je to Boards, která „dělá“ politiku. Základ financování v Německu pochází z daní a ne od rodičů. Závazek k subsidiaritě podmiňuje toky zdrojů z lokální vlády k lokálním poskytovatelům a opačně. Dohromady s korporativistickým přístupem to neumoţnilo vstup soukromých poskytovatelů na trh sluţeb (viz obr. č. 1). Zdá se, ţe německý systém jde více ve jménu kontinuity, v Británii probíhají reformy sice rychleji, ale v Německu zase „pomalu“ zřízená místa i další změny déle přetrvávají. Ani jedna ze zemí plně neuspěla v dosahování svých cílů v oblasti pluralizace sluţeb péče o děti. Obě musely zvaţovat prozkoumání nových forem vládnutí - Británie partnerství vytvořené za cílem mediace trţního systému a Německo s federální vládou snaţící se podpořit změny ve federálním systému s mnohonásobným vetem. Protoţe v Německu není moţné, aby vláda praktikovala více přístup „shoradolů“, zůstává iniciativa na dobrovolných aktivitách, jako je například Lokální smlouva pro rodiny. V případě Británie by neměla být úspěšnost prosazení změn připisována pouze přístupu „shora-dolů“ a lokální organizaci trhu, protoţe i nadále efektivnost smíšeného modelu vládnutí zůstává těţko postiţitelná (Evers et al 2005). Obr. č 1: Modely řízení ve Velké Británii a Německu Velká Británie

Německo

Centrální Vláda finance pro rozvoj – pump priming

lokální veřejné finance

podmíněny lokální korporativní vládou

mediace lokálním partnerstvím

veřejní, dobrovolní - poskytovatelé a finance

soukromí, veřejní, dobrovolní poskytovatelé

Zdroj: Evers et al 2005

30

2.5.1 Řízení a financování v ČR Řízení a financování systému sluţeb péče o děti mladší 3 let je doprovázeno procesem decentralizace. Ke sniţování poptávky po zařízeních v 90. letech 20. století docházelo za souběţného posilování samosprávných funkcí obcí a krajů a omezování centrálního řízení obecně, a zvláště v oblasti školství a zdravotních zařízení. Tento proces znamenal sníţení a změnu forem stání finanční podpory zařízení denní péče, tedy i vzrůstající náklady na ni ze strany rodičů. I tyto vzrůstající náklady dále sniţovaly poptávku, z tohoto hlediska však šlo o její „umělé“ sniţování, málo závislé na preferencích rodičů. Zřizovatelé zařízení je byli nuceni často rušit pod ekonomickým tlakem (Kuchařová 2009). Decentralizace se projevuje především v tom, ţe za financování nesou zodpovědnost kraje a obce. Financování veřejných jeslí je dvou zdrojové, obce platí přibliţně 80 % nákladů a rodiče 20 % (zaloţeno na výpočtech z roku 2009, v současné době v některých jeslí dochází k nárůstu podílu rodičů na financování)21. Současný systém řízení v ČR se více blíţí německému příkladu uvedenému v předcházející podkapitole, protoţe vláda neposkytuje finance pro prvotní rozvoj sluţeb péče dětem do 3 let jako je tomu ve Velké Británii. Naopak podobně jako v Německu jsou veřejné jesle v ČR financovány z lokálních - obecních rozpočtů. To kam tedy finance dorazí je podmíněno lokální správou – obecními zastupiteli. Na rozdíl od Německa se v ČR rozvinul také sektor soukromých sluţeb, který také můţe být financován z obecního rozpočtu, pokud daná obec vypíše dotační řízení na tyto sluţby. Zdá se však, ţe obvykle jsou obecní dotace v praxi přidělovány spíše neziskovým organizacím, záleţí na individuálním rozhodování obecní správy. Náklady na soukromé jesle jsou v praxi obvykle hrazeny rodiči v plné výši. V ČR neexistuje organizace, která by zastřešovala subjekty zainteresované do sluţeb péče o děti mladší 3 let, coţ moţná svědčí o (ne)zájmu dosavadních českých vlád oblast péče o děti do 3 let řídit a rozvíjet. Hlavní výhodou regionálních aktérů je jejich blízkost k rodinám a znalost místních poměrů, která by jim měla umoţňovat přijímat adekvátní a efektivní opatření. Zapojení regionálních a komunitních sloţek do systému péče a rodinné politiky však příliš nefunguje, coţ reflektují i některé vládní materiály např. v Národní koncepci podpory rodiny s dětmi stojí: „Neexistence koncepčního přístupu má za následek odlišný rozsah i kvalitu podpory rodiny v jednotlivých krajích a obcích...“ (Národní koncepce 2005: 15). Nekoncepční přístup se vláda pokusila v roce 2008 napravit vydáním metodického doporučení MPSV „Rodinná politika na úrovni krajů a obcí“. Tento materiál povaţuje za základní předpoklad pro rozvoj regionální rodinné politiky, vytvoření dostatečného institucionálního zázemí. Upozorňuje, ţe dle zákona č. 129/2000 Sb., o krajích a zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, lze vytvořit odbor rodinné politiky nebo její oddělení (MPSV 2008). Úřady ovšem tuto moţnost nevyuţívají (na krajské úrovni tvoří výjimku oddělení rodinné péče spadající pod odbor sociálních věcí Jihomoravského krajského úřadu)22.

21

Pro srovnání mateřské školy jsou financovány více zdrojově, největší podíl cca 66 % je hrazen ze státního rozpočtu, rodiče platí přibliţně 6 % a obec platí 25-28 % podle toho, jak na provoz přispívají dárci. 22 Určitý prostor pro reflexi rodinné politiky se však objevuje v procesu komunitního plánování sociálních sluţeb, který se v posledních letech začíná pomalu rozvíjet především ve větších krajských městech a v některých obcích s rozšířenou působností. Zde se rodiny probírají v rámci pracovních skupin zaměřených na rodiny s dětmi a mládeţ. Vzhledem k tomu, ţe se jedná o sociální sluţby, zaměřují se komunitní plány spíš na podporu rodin s určitými problémy neţ na podporu funkční rodiny. Problémy

31

Obr. č. 2: Model řízení v ČR lokální veřejné finance (80 %) finance rodičů (20 %)

lokální veřejné finance (? %)1) finance rodičů (100 %)

lokální veřejné finance (? %) finance rodičů (? %) státní a evropské finance (?%) sponzorské dary (?%)

veřejné jesle

soukromé jesle

neziskové jesle2)

Zdroj: vytvořeno autorem, pozn.:1)chybí údaje o tom, jak často k dotování soukromých jeslí z obecních financí dochází, 2)neziskové jesle nejsou v praxi vůbec rozšířeny

2.5.1.1 Resortní správa a chystané změny Dosud patřily jesle pod správu Ministerstva zdravotnictví, které na provoz jeslí finančně nepřispívalo a jeho funkce byla pouze správní a kontrolní. Novinkou však je, ţe v dubnu roku 2012 nabude účinnosti zákon č. 372/2011, o zdravotních sluţbách a podmínkách jejich poskytování, podle kterého jiţ nebudou jesle nadále definovány jako zdravotnická zařízení. Tímto zákonem jsou vyjmuty z gesce MZ a od dubna 2013 budou fungovat pouze na bázi vázané ţivnosti. V nastalé situaci vzniká mnoho nejasností, jak a zda budou vůbec moci být provozovány. Z důvodové zprávy Ministerstva zdravotnictví vyplývá, ţe hlavním důvodem vyřazení jeslí z reţimu zdravotnických zařízení je argument, ţe v jeslích se nepečuje o nemocné děti, který lze obecně hodnotit jako logický. To, ţe jeselská zařízení nepřecházejí do gesce jiného ministerstva, nabízelo by se MŠMT či MPSV, ale zůstávají fungovat pouze na bázi vázaných ţivností, v moţná přinese jeslím řadu problémů: „Jedním z největších rizik spojených s vyřazením jeslí ze systému zdravotnictví bez náhrady je hrozba, ţe se po převodu pod reţim ţivnostenského zákona budou muset stát plátci DPH, coţ bude mít další negativní dopady na zřizovatele a rodiče. " (Schneider in Gender studies 2012). Zatímco jesle spadaly pod MZ, mateřské školy, zodpovědné další předškolní vzdělávání dětí, spadají pod Ministerstvo školství mládeţe a tělovýchovy. Vedle MŠMT tvoří institucionální rámec sluţeb péče o děti do 3 let také další resorty vlády jako MPSV, které ovlivňuje charakter rodinné politiky a zodpovídá za systém sociální podpory. Finanční podpora rodin je tak v kompetenci jiného ministerstva neţ podpora sluţeb pro rodinu. Nesmíme opominout také Ministerstvo financí a Ministerstvo vnitra vytvářející normy pro působení místních a krajských samospráv. V legislativních a organizačních podmínkách zřízení a provozu kaţdého typu zařízení jsou tedy propojeny poţadavky více resortů, které nemusí být vţdy v souladu. Tento fakt nepřispívá k tomu, aby byl celý systém denní péče o děti náleţitě propojen v zájmu pokrytí různorodé

zajištění péče o předškolní děti či harmonizace práce a rodiny v komunitním plánování příliš reflektováno nebývá.

32

poptávky po těchto sluţbách. Resortní roztříštěnost má však jisté zdůvodnění v diverzifikaci poţadavků na denní péči, a tím téţ jejích forem, na druhé straně však mj. zapříčiňuje nejednotnost ve finanční podpoře různých zařízení. Nejvíce jsou ze státního rozpočtu podporovány výchovné aktivity (MŠMT), na coţ doplácejí, ve srovnání s mateřskými školami a druţinami, jesle, jimţ jsou přiřčeny jiné funkce. Jesle nejsou ministerstvem podporovány, ani kdyţ plní funkce sociální, např. přijímáním dětí osamělých matek nebo sociálně slabších rodin (Kuchařová 2009). Právě důraz na sociální funkce a harmonizaci rodinného a pracovního ţivota by mohl vést k přiřazení jeslí pod MPSV. Vzhledem k výchovným funkcím jeslí, na které je kladen důraz v zahraničí, a návaznosti jeslí na další předškolní výchovu, se však správa jeslí pod MŠMT jeví jako nejrozumnější řešení23 (Kuchařová, Svobodová 2006). Vyjmutí jeslí s agendy MZ přináší poskytovatelům a zřizovatelům řadu nejistot. Pokud se situace rychle nevyjasní a nebude zřejmé další legislativní směřování, přinese tento krok jeslím více škody neţ uţitku. Shrnutí: V současné době se oblast řízení i financování potýká se značnými nejistotami. Proces decentralizace řízení systému péče o děti vedl k zastavení státní podpory veřejných jeslí, které jsou nyní financovány z převáţně z rozpočtů obcí a rodičů, coţ můţe způsobovat finanční překáţky pro poskytování sluţeb péče o děti do 3 let. Finanční nedostupnost se objevuje jak na straně obcí (zvláště těch hospodařících s niţším rozpočtem), tak na straně rodičů, pro něţ mohou být poplatky za sluţby ve veřejných jeslích příliš vysoké.

Dílčí výzkumné otázky: DVO5: Jaká je role státu a vlády, krajů a obcí v provozování zařízení sluţeb péče o děti do 3 let z pohledu poskytovatelů těchto sluţeb? DVO6: Jak poskytovatelé vnímají svou ekonomickou situaci?

2.6 Nabídka dostupné péče Základním předpokladem pro vyuţívání sluţeb jeslí je jejich dobrá dostupnost a to jak ve smyslu prostorovém, kapacitním, cenovém tak v podmínkách přijetí. Pro rodiče je důleţité, aby sluţby byly flexibilní a svým rozsahem jim umoţňovaly vykonávat své zaměstnání. Konkrétní podmínky a fungování se napříč jednotlivými veřejnými zařízeními mírně odlišují, řada konkrétních rozhodnutí vychází z vedení jeslí a zřizující instituce. Většina jeslí přijímá děti jiţ od 6 měsíců (tedy po ukončení mateřské dovolené) některé jesle přijímají děti aţ po dovršení jednoho nebo jednoho a půl roku. Kritéria pro přijetí

23

Objevují se i návrhy na další sbliţování jeslí a MŠ, pod jednu střechu, čímţ by se ušetřilo na společných výdajích na zřizování, provoz, nárocích na prostor – hygienické poţadavky kuchyně, zahrady aj. A zároveň by se mohla pruţně upravovat kapacita podle zájmu rodičů. Na druhou stranu by i MŠ musela splňovat přísná zdravotnická kritéria a jesle by musely plnit kritéria pro MŠ jako zápis do školského rejstříku (Šamanová: 2007). .

33

dětí do veřejných jeslí bývají nejčastěji odvozována podle toho, zda je alespoň jeden z rodičů výdělečně činný a zda mají rodiče trvalé bydliště na území dané obce/městské části. Mezi dalšími uţívanými kritérii se objevují: délka docházky a neúplnost rodiny, přítomnost sourozence, sociálně-ekonomická situace rodiny. S odmítnutím se setkávají rodiče, kteří mají zájem o tzv. „pětidenní“ pobyty nebo pouze nárazovou docházku, i to však můţe být pouze dočasného charakteru, protoţe záleţí na aktuální naplněnosti a rozloţení docházky ostatních tzv. „pětidenních“ dětí. Počty přijatých dětí převyšují kapacity zařízení právě díky těmto tzv. „pětidenním“ dětem. Jejich rodiče nechtějí ztratit nárok na rodičovský příspěvek a sluţbu jeslí vyuţívají spíše jako „pomáhajícího“ zařízení umoţňující vyřídit si potřebné záleţitosti nejen pracovního charakteru – úřady, lékaři (Kuchařová 2009). V soukromých zařízeních podobná kritéria nejsou, pouze jsou upřednostňovány děti s častější docházkou. Obvykle bývají jesle otevřeny 10 hodin denně – přibliţně v době od 6 hodin do 16 hodin, na řadě míst upravují otevírací dobu dle přání rodičů. Jesle nejsou vázány školním rokem a tak fungují i v průběhu letních prázdnin. Cenu lze povaţovat za základní rozhodovací kritérium rodičů a její zvýšení by mohlo způsobit nedostupnost této sluţby pro řadu rodin (Novotná 2007). Poţadovaná výše poplatku se odlišuje nejen mezi jeslemi navzájem, ale také mezi jednotlivými rodiči v rámci jednoho zařízení. Roli v druhém případě hrají charakteristiky jako příjem rodičů a trvalé bydliště. V obecních jeslích bývá stanovena částka za měsíc pohybující se v rozmezí cca 300-2000 Kč pro děti v celodenním reţimu. Není-li částka stanovena jednotně, ale na jistém intervalu, její výše se pak pohybuje v průměru od 930 Kč do 2480 Kč za měsíc. Poplatek tak pokrývá celkové měsíční náklady na kaţdodenní celodenní pobyt jednoho dítěte v jeslích z 5-19%, obce tak obvykle hradí přes 85 % nákladů. Přepočtena na jednotlivé dny vychází tzv. „pětidenní“ docházka o něco dráţ neţ kaţdodenní. Poplatek za docházku dítěte na zkrácenou dobu 5 dnů v měsíci při zachování nároku na pobírání rodičovského příspěvku můţe byt hrazen za kaţdý den pobytu nebo měsíčně. V případě stanoveni částky placené za den docházky je to průměrně 140 Kč na den, v jeslích, kde je poplatek stanoven měsíčně, činí v průměru 745 Kč na měsíc (Höhne 2007). Důleţitou roli v souvislosti s výší cen hraje výše příjmu rodičů (i ve mzdové výši se projevují regionální rozdíly), dále výše a podmínky rodičovského příspěvku a reálná výše rodinných výdajů. Přičemţ při vyuţívání jeslí se předpokládá, ţe výše příjmů rodičů je dostatečná natolik, ţe se vyplatí stejně nebo více neţ rodičovský příspěvek (ten činil v případě 3leté varianty pobírání 6 544 Kč měsíčně, od roku 2012 činí nově 6 111 Kč měsíčně). Z analýz vyplynulo, ţe měsíční poplatek za jesle se pohybuje nejčastěji okolo 2 000 Kč a náklady na jesle v této výši činí méně neţ 10 % hrubého příjmu jednoho z rodičů při průměrné mzdě a přibliţně 25 % hrubého příjmu při příjmu odpovídajícímu minimální mzdě (Novotná 2007). Při zvaţování finanční dostupnosti má svůj význam také konkurenční nabídka. V případě soukromých jeslí se však ceny pohybují výrazně výše aţ do částek převyšujících 10 tisíc korun měsíčně, veřejné jesle tak představují cenově mnohem dostupnější variantu. Průzkum mezi rodiči ukázal, ţe přijatelná se jeví měsíční cena za péči o děti do výše 4 tisíc korun (Novotná 2007). Naopak ale vychází jesle ze srovnání s cenou za sluţby v mateřských školách, kde je měsíční poplatek díky státním podporám výrazně niţší, v průměru se pohybuje kolem 724 Kč (Kuchařová, Svobodová 2006: 34).

34

Soukromé fyzické osoby jsou relativně novým subjektem, který ještě nemá stabilizované postavení ani dostatečnou důvěru veřejnosti. Nabídkovou stranu velmi omezují moţnosti získání důvěryhodnosti a to jak v očích rodičů tak širší veřejnosti – opět silnější bariéry v menších obcích. Velmi důleţitou roli při zajišťování nabídky a poptávky hrají neformální kontakty. A tak moţná trochu paradoxně rodiče více důvěřují neoficiálním chůvám, na něţ mají dobré reference od svých známých a přátel, neţ poskytovatelům zajišťujícím legální sluţby péče o děti mladší 3 let (neoficiální kontakty a doporučení mohou napomáhat a pomáhají také oficiálním sluţbám). Právě vysoká konkurenceschopnost „černé“ nelegální nabídky sluţeb v oblasti péče o děti je další překáţka bránící rozšiřování nabídky soukromých sluţeb. Tato konkurenceschopnost je zaloţena především na niţších cenách neregistrovaných sluţeb, které nejsou vázány striktními poţadavky na vzdělání personálu a na hygienické normy.

2.6.1 Faktor velikosti sídla a lokální dostupnost Faktor velikosti sídla se v určitém smyslu prolíná všemi výše zmíněnými aspekty dostupnosti a nabídky zařízení péče o děti. Zaměřme se nejprve na lokální dostupnost. Situace se liší v různých regionech ČR, např. na srovnání krajů vidíme, ţe v některých krajích se vyskytují veřejné i soukromé jesle znatelně méně neţ v jiných (viz kap. č. 1). Odlišnosti nacházíme také především při srovnávání městských a venkovských sídel, kde se jesle zpravidla nenachází. Vzhledem k tomu, ţe situace v počtu jeslí se v posledních letech příliš nemění, v letech 2006 aţ 2009 ubyly pouze troje jesle, v roce 2010 jejich počet zůstal stejný jako v předešlém roce (46), ale zvýšil se mírně celkový počet míst v jeslích - o 33 míst na 1452 (viz Příloha 1), jsou i nyní pouţitelné závěry výběrového šetření z roku 2006. Toto šetření ukázalo, ţe obecní jesle jsou dostupné přibliţně v 5 % obcí, v dalších 2 % obcí je moţnost jesle vyuţít, ale v praxi jsou příliš daleko. Ve 12 % obcí mají rodiče moţnost vyuţít náhradní řešení při zajišťování péče o své děti mladších 3 let, naopak v 81 % obcích rodiče nemají ţádnou moţnost. Role babiček narůstá především v menších obcích. Situace je lepší ve větších obcích, kde se ve 20 % jesle vyskytují (Kuchařová, Svobodová 2006). Obecně můţeme shrnout, ţe se sniţující se velikostí sídla rostou překáţky v poskytování sluţeb. V menších obcích jsou jesle lokálně nedostupné, čemuţ nahrávají odlišné charakteristiky místní populace – celkový menší počet obyvatel limituje moţnost získávání klientely, menší obecní příjmy omezují moţnosti financování jeslí z obecního rozpočtu, obecně niţší zaměstnanost a niţší průměrná výše mezd sniţuje moţnosti rodičů platit za sluţby péče o dítě. Získávání důvěryhodnosti v očích veřejnosti je zde také obtíţnější především pro nově nastupující soukromé sluţby. Shrnutí: Nabídka sluţeb péče se odlišuje jak podle typu zařízení (veřejné či soukromé), tak podle velikosti sídla. Ve veřejných zařízeních jsou mnohem přísnější kritéria pro přijetí dítěte, jsou více omezovány danými pravidly provozu, coţ s sebou nese větší riziko, ţe nabízené sluţby nebudou dostatečně flexibilní vzhledem k poptávce po nich – např. při poptávce po nárazové pouze několikadenní docházce dítěte v měsíci. V soukromém sektoru mohou rodičům vycházet jednodušeji vstříc, ale jejich dostupnost je výrazně omezena vysokou cenou. Se zmenšující se velikostí sídla se znatelně sniţují moţnosti nabídky sluţeb pro děti do 3 let. Lze očekávat, ţe ty problémy, které pociťují poskytovatelé ve velkých městech, dopadají na poskytovatele v menších městech mnohem silněji a vedou zde 35

k úplné absenci nabídky. Z faktoru velikosti sídla jsme nevyvodili dílčí výzkumnou otázku, ale jako takový bude zohledňován přímo při samotné interpretaci získaných dat. Dílčí výzkumná otázka: DVO7: Jaké jsou podmínky poskytovaných sluţeb?

2.7 Poptávka a preference rodičů Jak bylo definováno výše, nabídka představuje sluţby, které jsou poskytovatelé ochotni rodičům zprostředkovat. Na nabídku se nelze dívat bez ohledu na poptávku. Poptávka vyjadřuje v ekonomii vztah mezi cenou a poţadovaným mnoţstvím, tedy mnoţství sluţeb, které by byli rodiče za dané ceny ochotni vyuţívat. Sluţby péče o děti do 3 let jsou však v řadě ohledů velmi specifické, vedle vlastní ceny poptávku výrazně ovlivňují kulturní hodnoty, zvyklosti, osobní preference. Pojem preference značí to, čemu lidé dávají přednost, kdyţ si mohou relativně vybrat. V souvislosti s poptávkou jsou důleţité především dvě otázky. Nejprve, zda rodiče preferují osobně pečovat o dítě či vyuţívat sluţeb péče o dítě a posléze, v případě, ţe preferují druhou moţnost, tak otázka, jakou z nabízených forem péče preferují (veřejné nebo soukromé, kolektivní nebo individuální)? Výsledná poptávka však není totoţná s preferencemi, v praxi poptávka závisí nejen na ideálních představách (preferencích), ale i na reálných moţnostech jakými jsou individuální potřeby rodiny - nutnost výdělečné činnosti matky, výhodná nabídka zaměstnání v době, kdy je ještě dítě malé, aj. (Kuchařová 2009)24. Dále se vzniklá poptávka rodičů se dostává do konfrontace s dostupnou nabídkou. Otázka preferencí se prolíná s tím, co bylo psáno v podkapitole č. 2.3 o hodnotách. Sociologická šetření ukazují, ţe rodičovské preference se dlouhodobě utvářejí pod společným vlivem omezené dostupnosti jeslí a podobných zařízení a v atmosféře rozšiřujících se názorů, ţe nejmenší děti mají být vychovávány v úzkém rodinném kruhu, zejména matkou, coţ výrazně sniţuje poptávku rodičů po jeslích a představuje tak významnou překáţku pro poskytovatele těchto sluţeb. V současnosti je v České republice moţno do jeslí umístit přibliţně 2% dětí dané věkové kohorty. Ve srovnání se zahraničím je to jeden s nejniţších podílů dětí v „mimorodinné“ péči. Výzkumy však ukazují, ţe poptávka není o moc vyšší neţ nabídka. Nízké preference však neznamenají, ţe některé poţadavky a poptávka rodičů nezůstávají neuspokojeny. Zatímco u starších předškolních dětí nad 4 roky byl zjištěn poměrně vysoký soulad mezi preferencemi a praxí – 2/3 rodin dávají své dítě nad 4 roky do MŠ, coţ je shodný podíl s přáním rodičů. U mladších dětí bývá podíl těch, které navštěvují jesle nebo MŠ mírně vyšší, neţ vyjadřují deklarované preference25. Rodiče více preferují individuální péči chův, neţ péči v kolektivním zařízení, pokud tedy jsou ochotni zaplatit za hlídání svých dětí vyšší částky, představují si, ţe půjde o individuální péči a ne kolektivní zařízení (Kuchařová 2009). Preference

24

Vedle hodnotové orientace spatřuje Kuchařová (2009) další důvody zapříčiňující nezájem rodičů v délce placené rodičovské dovolené a ve sloţitých organizačně ekonomických podmínkách pro zřizování kolektivních zařízení péče o děti mladší 3 let, které jsou zapřičíněny sídlištní rozdrobeností českých obcí. 25 Rodina a zaměstnání I-V, VÚPSV-STEM 2006, 5 sond v různých typech rodin podle rodinného cyklu, kaţdá cca po 500 respondentech.

36

individuální péče jsou spojeny s předpokladem vyšší kvality ve srovnání s kolektivní péčí. Další významnou výhodou individuálních sluţeb je jejich vysoká míra přizpůsobení časovým poţadavkům klientů. V praxi se objevují diskrepance mezi preferencemi a skutečnou situací, kdy jen ve sporadických případech je nedostiţnost institucionální (kolektivní) péče nahrazena vyuţitím (individuálních) sluţeb péče v domácnosti. Je mezi nimi totiţ rozdíl v ceně i dostupnosti. V opačném směru je „míra náhrady“ vyšší, tzn. institucionální péče je zvolena jako nejdostupnější forma mimorodinné péče navzdory nesouladu s preferencemi dost často (Kuchařová 2009). Zatímco veřejné jesle se potýkají s nezájmem, soukromá zařízení naráţí spíše na nedůvěru. Soukromé sluţby u nás mají velmi malou tradici a jsou velmi málo rozšířené, coţ se projevuje právě v určité míře nedůvěry (Kuchařová, Svobodová 2006: 36). Rozpory mezi nabídkou a poptávkou jeslí existují, přesto je nelze obecně hodnotit jako dramatické. Míra rozpornosti je závislá na věku dítěte, velký nesoulad je soustředěn do období dvou aţ tří let věku dítěte, kdy se významná část matek chce vrátit na trh práce, ale institucionální podmínky to nereflektují (Kuchařová 2007). Dále rozpory nabývají na síle dle regionu, především v okolí velkých měst, kde je nejcitelnější rozpor mezi nedostatečnou občanskou vybaveností a velkou mírou zaměstnanosti. Také v oblasti poptávky se projevuje totiţ faktor velikosti sídla26. Výzkumy ukazují, ţe poptávka po soukromých sluţbách je obecně vyšší ve větších městech. Právě faktor velikosti obce či města hraje velmi významnou roli pro poptávku a nabídku těchto sluţeb. V menších sídlech se totiţ objevuje více limitů bránících jejich vyuţívání. Poptávku zde ovlivňují silněji zaţité vzorce chování, které jednoznačně upřednostňují péči o nejmenší děti matkami v domácnosti, a odlišná situace na trhu práce. Je obtíţnější najít pracovní uplatnění zde, neţ ve velkých městech. Také hladina příjmů ţen vzhledem k cenám za soukromé sluţby péče o děti k vyuţívání soukromých sluţeb nenahrává. Shrnutí: Nízká poptávka rodičů představuje další moţný zdroj překáţek pro poskytovatele sluţeb péče o děti do3 let. Poptávka je ovlivňována dlouhodobými preferencemi neformální péče před formální a individuální péče před kolektivní péčí v institucích. I přes tyto obvyklé preference se však rodiny dostávají do situací, kdy by sluţby péče o dítě uvítaly a poptávaly, v praxi však jejich poptávka často není sladěna s nabídkou. Nejen, ţe nabídka můţe být odlišná jejich preferencím, ale také bývá nabídka sluţeb péče o dítě nedostupná časově, finančně či lokálně (dle velikosti sídla).

26

Potenciál jednotlivých typů sluţeb se významně odlišuje z hlediska velikosti sídla. Zdá se, ţe především skupina zařízení kolektivní péče se můţe uţivit pouze v největších městech ČR, naopak individuální péče chův v domácím prostředí se můţe uplatnit i v menších městech a na vesnicích (Nešporová 2007: 134).

37

Dílčí výzkumné otázky: DVO8: Jak poskytovatelé vnímají poptávku po jejich sluţbách a jaké jsou jejich strategie získávání nových klientů? DVO9: Jakou roli mají rodiče v systému péče o děti? DVO10: Co rodiče vede k vyuţívání daného typu sluţby?

38

Metodologická část 3 Výzkumná strategie Jak bylo popsáno v teoretické části práce, situaci poskytovatelů ovlivňuje řada faktorů jak celospolečenského charakteru jako politika, organizace řízení a financování, kulturní hodnoty a legislativa, tak faktory individuálního charakteru podmíněné osobními preferencemi rodičů, dané lokální poptávkou a nabídkou sluţeb péče o děti do 3 let. Vztahy mezi těmito oblastmi není jednoduché uchopit, a proto byla k výzkumu zvolena kvalitativní metoda. Kvalitativní metoda umoţňuje získat hlubší popis případů a vhled do událostí, které probíhají v určitém přirozeném prostředí sledované skupiny či jedince (Hendl, 2005). K výběru kvalitativní metody také nahrává nízký počet poskytovatelů sluţeb v ČR a určitý nedostatek informací a statistických dat, který se v oblasti sluţeb péče o děti do 3 let objevuje, protoţe jak podotýká Švaříček: „Právě schopnost získat nové a nepředpokládané informace je pokládána za jednu z hlavních deviz kvalitativního výzkumu… neprozkoumanost určitého jevu nebo procesu tak často slouţí jako hlavní a korektní argument pro volbu kvalitativní metodologie.“ (Švaříček, Šeďová 2007: 65). Výhody kvalitativního výzkumu tkví ve vysoké validitě, avšak vzhledem k obtíţné standardizaci reliabilita takového výzkumu můţe být poměrně nízká. Výsledky takového výzkumu často není moţné zobecnit na celou populaci. Další nevýhodou kvalitativní strategie je i vyšší riziko ovlivnitelnosti výsledků výzkumníkem (Disman 2007, Hendl, 2005). Metoda sběru dat byla zvolena tak, aby odpovídala kvalitativní logice výzkumu. Sběr dat proběhl technikou polostrukturovaného rozhovoru. Tato technika poskytuje přirozenější kontakt s respondentem a umoţňuje rozvedení sdělených informací a dle povahy rozhovoru lze v jejím rámci situačně změnit či poupravit pořadí otázek. Výzkumník má jak moţnost doplnit či vysvětlit otázky způsobem, kterému bude respondent rozumět, tak má moţnost ujistit se, ţe rozumí výpovědi respondenta správně. Takový přístup můţe do rozhovoru vnést více pruţnosti, kdy výzkumník je schopen reagovat na zajímavá témata a získávat tak nové informace. Technika polostrukturovaného rozhovoru dokáţe eliminovat nevýhody obou zbývajících variant rozhovoru - plně strukturovaného a nestrukturovaného. Její výhodou oproti strukturovanému rozhovoru je moţnost pokládat doplňující otázky a tím dosáhnout vyšší přesnosti. Oproti nestrukturovanému rozhovoru je polostrukturovaný rozhovor méně náročný na vedení a poskytuje tazateli oporu v předem definovaných otázkách. Nevýhod polostrukturovaný rozhovor příliš nemá, především je zde riziko, ţe tazatel neudrţí závaznou strukturu a doplňujícími otázkami zbytečně roztříští konzistenci odpovědí účastníka (Miovský, 2006).

3.1 Výzkumné otázky Cílem této práce je odpovědět na hlavní výzkumnou otázku: Jaké problémy v poskytování kolektivních sluţeb péče o děti mladší 3 let vnímají poskytovatelé těchto sluţeb působící v soukromém a veřejném sektoru? V teoretické části práce byly představeny oblasti, ze kterých by mohly vyplývat určité překáţky poskytování sluţeb péče o děti mladší 3 let. Na základě teoretických poznatků byly definovány tyto dílčí výzkumné otázky: 39

DVO1: Vnímají poskytovatelé sluţeb změny v podmínkách pobírání rodičovského příspěvku? DVO2: S jakými kulturními hodnotami/očekáváními se poskytovatelé sluţeb péče o děti do 3 let setkávají? DVO3: Jak probíhá slaďování činnosti poskytovatelů sluţeb s předpisy danými legislativou? DVO4: Jak se liší situace poskytovatelů sluţeb v soukromém a veřejném sektoru? DVO5: Jaká je role státu a vlády, krajů a obcí v provozování zařízení sluţeb péče o děti do 3 let z pohledu poskytovatelů těchto sluţeb? DVO6: Jak poskytovatelé vnímají svou ekonomickou situaci? DVO7: Jaké sluţby za jakých podmínek poskytovatelé nabízí? DVO8: Jak poskytovatelé vnímají poptávku po jejich sluţbách a jaké jsou jejich strategie získávání nových klientů? DVO9: Jakou roli mají rodiče v systému péče o děti? DVO10: Co rodiče vede k vyuţívání daného typu sluţby? Z dílčích výzkumných otázek byly posléze vyvozeny konkrétní tazatelské otázky pro rozhovor. Otázky byly přeskupeny tak, aby logicky navazovaly. Schéma tazatelských otázek v návaznosti na dílčí výzkumné otázky je uvedeno v Příloze 2.

3.2 Výzkumný vzorek K výběru respondentů byla vyuţita technika účelového výběru (Disman, 2007). Kontakty na vhodné respondenty byly získány přes webové stránky jednotlivých zařízení. Výzkum se obecně zaměřuje na vnímání poskytovatelů sluţeb péče o děti do 3 let, proto bylo podmínkou, aby respondenti pracovali v zařízení kolektivní péče, které se věnuje dětem mladším 3 let, nejlépe na některé z vedoucích pozic. S věkovou hranicí nebyl problém ve veřejných jeslích, kde je jasně daná, ale v soukromých bylo nezbytné se ujistit, ţe jejich sluţeb vyuţívají i děti mladší 3 let. Prostřednictvím telefonátu byli, osloveni vybraní zaměstnanci jeslí a domluvena osobní schůzka, která se následně odehrála přímo v daném zařízení v průběhu března a dubna 2012. Rozhovory byly vedeny podle předem připraveného schématu (viz Příloha 2), pořadí jednotlivých otázek se přizpůsobovalo tomu, o čem respondentky samy začaly hovořit. Sluţby péče o děti patří tradičně k vysoce feminizovaným odvětvím, coţ se projevilo na tom, ţe mezi respondenty se dostaly pouze ţeny. Před započetím rozhovoru byly dotazované seznámeny s obecným účelem výzkumu a ujištěny o zachování anonymity rozhovoru. Rozhovory trvaly cca 1 hodinu a byly zaznamenány na diktafon a následně z nich byly vyhotoveny přepisy s komentářem27 (Hendl, 2005).

27

Komentáře zaznamenávají emoční projevy (např. smích, pauza, zdůraznění).

40

Výzkum proběhl na území dvou krajských měst a jednoho menšího města. Vzhledem k malému počtu jeslí a snaze zachovat anonymitu respondentů nebudou tato města jmenována. V obou krajských městech byla oslovena jak soukromá tak veřejná zařízení. Výzkum podává poměrně relevantní obrázek o situaci v oblasti sluţeb péče o děti do 3 let ve dvou krajských městech z pohledu obou sektorů. Celkem se v rámci výzkumu uskutečnilo 8 rozhovorů, polovina s respondentkami z veřejného a polovina s respondentkami ze soukromého sektoru. Počet respondentů a kvalitativní strategie neumoţňuje výsledky tohoto výzkumu zobecňovat, coţ představuje důleţitý limit tohoto výzkumu. Protoţe kompetence některých respondentek přesahovaly jedno zařízení, bylo vţdy v úvodu definováno jedno konkrétní zařízení, kterého se následný rozhovor (i tento výzkum) dotýkal a také údaje právě tohoto zařízení jsou uváděny v tomto výzkumu. Celkem měly respondentky pod svým vedením 10 zařízení pečujících o děti do 3 let. Při zodpovídání otázek (především těch obecnějšího charakteru) čerpaly dotázané respondentky ze zkušeností získaných napříč zařízeními. Zaměstnanecká struktura se značně liší ve veřejných a soukromých jeslích. V soukromém sektoru byla situace o trošku jednodušší v tom, ţe danou sluţby obvykle vede jedna osoba – majitelka/ředitelka (to, jak samy nazývají svoji pozici, se značně odlišuje). Tyto respondentky obvykle měly dřívější osobní zkušenosti s přímou pečovatelskou prací s dětmi, v případě nezbytnosti jsou tedy schopny zaskočit za chybějící personál a přímo pracovat s dětmi, ale v praxi se obvykle jiţ věnují pouze organizační činnosti. Pozice vedoucích pracovníků ve veřejném sektoru je odlišná. Dvě respondentky zastávaly pozici vedoucí zdravotní sestry a dvě pak zastávaly pozici ředitelky organizace. Vedoucí zdravotní sestry jsou přítomny v jeslích a odpovídají za praktický organizačně administrativní chod, jsou v kontaktu s rodiči. Ředitelky pak koordinují práci vedoucích zdravotních sester. Obsahová náplň jejich práce je více organizačního a manaţerského charakteru. Jak bylo uvedeno, jejich pravomoci zahrnovaly další jesle i zdravotnické instituce. Přímé citace respondentek jsou v textu uvedeny kurzívou. Kaţdé respondentce bylo přiděleno číslo a za něj doplněno písmeno S nebo V, dle toho zda dotazovaná pracuje v soukromém nebo veřejném zařízení (viz tab. č. 5). Tabulka č. 5: Pracovní charakteristika respondentek Respondent R1V R2V R3V R4V R5S R6S R6S R7S

Pozice vedoucí sestra zástupkyně vedoucí sestry ředitelka organizace ředitelka organizace majitelka - ředitelka provozní a ekonomická vedoucí majitelka - ředitelka majitelka - ředitelka

Kompetence v 1 zařízení v 1 zařízení v 1 zařízení + další zdravotnické zařízení ve 3 zařízeních + další zdravotnické zařízení v 1 zařízení ve 2 zařízeních + hlídání v domácnosti v 1 zařízení + široké sluţby* v 2 zařízeních + hlídání v zařízení

Zdroj: vytvořeno autorem, pozn.: *pro rodiče a děti kurzy cvičení a vzdělávací semináře

41

Empirická část 4 Výsledky výzkumu Cílem této časti práce je popsat a především interpretovat zjištěné výsledky provedeného výzkumu, tak aby mohlo být zodpovězeno na hlavní výzkumnou otázku. Zatímco v teoretické časti, bylo postupováno od obecnějších témat ke konkrétnějším, empirická část sleduje opačnou logiku - tedy od konkrétních provozních aspektů poskytování sluţeb k obecnějším tématům. Členění podkapitol vychází z jednotlivých dílčích výzkumných otázek. Dílčí výzkumná otázka číslo 4, jak se liší situace poskytovatelů sluţeb v soukromém a veřejném sektoru, je průřezového charakteru a prolíná se tak do jisté míry všemi podkapitolami.

4.1 Nabídka První otázky byly směřovány k tomu, jaké sluţby dané zařízení rodičům nabízí a jaká uplatňují kritéria pro přijetí dítěte do zařízení a jak jsou místa v zařízení obsazena. Všechna sledovaná zařízení fungují od pondělí do pátku a to i během prázdnin, kdy některá zařízení bývají uzavřena na 14 dní z důvodu výběru dovolené. Sledovaná zařízení mají otevřeno 10-11 hodin denně. Ráno otvírají nejčastěji v 6:00 nebo v 6:30. Lze konstatovat, ţe dříve otvírají veřejné jesle, kde také dříve končí a to mezi 16-17 hodinou, zatímco soukromá zařízení zavírají aţ mezi 17-18 hodinou (viz tab. č. 6). Výjimku představuje jedno soukromé zařízení, které funguje pouze 4 hodiny denně28. Veřejné jesle přijímají děti od 1 do 3 let, s tím, ţe pokud dítě dosáhne 3 let v průběhu školního roku a není přijato do mateřské školky, můţe v docházce do jeslí pokračovat. Soukromé jesle nabízí rodičům širší věkové rozpětí, v případě, ţe má školka větší kapacitu (více jak 20 dětí) dochází k vytvoření dvou oddělení, která jsou rozdělena podle věku pro děti od 1 do 3 a pro děti starší 3 let. Toto rozdělování dle věku tedy poukazuje na správnost rozdělení dosavadního systému, kde děti do 3 let byly odděleny od dětí starších. Respondentky byly dotázány, co si o tomto věkovém rozdělení soudí, obvykle se shodovaly, ţe toto dělení má své opodstatnění, je obtíţnější zkoordinovat najednou program pro děti, které ještě ani moc nechodí s dětmi uţ samostatnějšími: „...ono jako mezi tím druhým a třetím rokem je prostě takovej zlom, ţe ty dvouletý jsou fakt ještě zařazeny spíš do těch mimin, protoţe ony opravdu se ještě jakoţe batolí válí a ten přístup musí být takovej jinej, jakoţe oni vás berou jako tetu jako náhradu za tu mámu a drţí se vás za ruce za nohy, kdeţto to tříletý uţ začíná vystrkovat růţky, uţ jde do světa, tam je to fakt znát hodně takţe o to ta práce tady je sloţitější…“(R5S). Na druhou stranu moţné výhody s sebou mohou přinášet i věkově smíšené třídy, kde mají starší děti příleţitost naučit se ohleduplnosti vůči mladším a mladší děti se mohou více snaţit přiblíţit starším: „...oni si jako pomůţou, kdyţ ty třídy jsou smíchaný věkově, tak ti velcí berou ohledy na ty malý a ti malí zase mají vzor v těch velkých, takţe jako je to dobrý...“ (R5S).

28

Toto zařízení má celkově trochu odlišný charakter od ostatních, klade důraz na přípravu do mateřské školy. I přes odlišnou provozní dobu a charakter zařízení splňuje podmínku a nabízí sluţby dětem do 3 let. Vzhledem k frekvenci se nejedná pouze o krátkodobé hlídání, a proto nebylo zařízení potaţmo respondentka, která ho zastupuje, vyjmuta z výzkumného vzorku. V současné době zde uvaţují o rozšíření provozní doby, coţ přineslo zajímavé výstupy především u otázek vztaţených k legislativě.

42

Tabulka č. 6: Charakteristika zařízení Respondent R1V R2V R3V R4V R5S R6S R7S R8S

Uţívaný název jesle jesle jesle jesle školička miniškolka miniškolička školička

Kapacita 20 20 30 (10+20) 35 (3oddělení) 15 30 (14+16) 10 25 (10+15)

Věk dětí 1-3 1-3 1-3 1-3 1-5 1-2,5 + 2,5-4 1-4,5 1-3 + 3-6

Otevírací doba 6:00-17:00 6:00-16:00 6:00-16:00 6:30-16:30 7:00-17:00 7:30-18:00 8:00-12:00 6:30-18:00

Zdroj: vytvořeno autorem

Na dotaz jaké další podmínky jsou pro přijetí dítěte, většina odpověděla, ţe kromě věku ţádné, pouze ve dvou zařízeních vyţadují, aby dítě uţ umělo chodit. Tento poţadavek se méně vyskytuje v soukromých jeslích, kde je však obvykle omezen počet těchto dětí podle toho, na kolik míst mají kočárek. Nicméně z dalšího dotazování se lze oprávněně domnívat, ţe v praxi i kdyţ kritéria nejsou přísně stanovena, mají přednost děti, které jiţ umí chodit a hlásí se na celodenní celoměsíční docházku – děti na tzv. pětidenní docházku jsou přijímány pouze k doplnění kapacity. Ve veřejných jeslích mají přednost děti, které se hlásí na celodenní pobyt (více viz podkapitola č. 2.1). Obecně se lze také domnívat, ţe i tam, kde uváděli, ţe v podstatě ţádná kritéria nemají a jsou schopni postarat se o všechny děti, budou preferovat spíš děti starší schopné se samostatně obslouţit a děti docházející na celodenní pobyt, který je často finančně zvýhodňován. Jesle s obecním zřizovatelem přihlíţí k tomu, zda mají rodiče shodné místo trvalého místo pobytu a zda mají zaměstnání. Cena a cenové podmínky se velmi odlišují, obzvlášť u krátkodobého hlídání. Jak jsme očekávali, veřejné jesle vychází levněji neţ sluţby soukromé. Na druhou stranu ne vţdy, veřejné jesle s poplatkem 6000 Kč za měsíc se cenově velmi přibliţují cenám soukromého sektoru (viz tab. č. 7). Pro srovnání z předchozích výzkumů vyplynulo, ţe pro rodiče v roce 2007 bylo přijatelné platit 4 000 Kč měsíčně za dítě v jeslích (viz podkapitola 2.6). Této částky ani nedosahují 3 veřejné jesle a jedny ze sledovaných soukromých jeslí ji přesahují o 900 Kč. Částečně by tak jesle mohly být hodnoceny jako finančně dostupné. Pokud rodiče v současnosti zvolí 3letou variantu pobírání rodičovského příspěvku a pak začnou od 2 let dítě vyuţívat sluţeb jeslí, budou pobírat 6 000 Kč měsíčně, vzhledem k tomu, ţe si ještě další finance do rodinného rozpočtu vydělají prácí zdají se i v této situaci jesle dostupné alespoň tedy pro rodiny s oběma pracujícími rodiči či s vyššími neţ minimálními mzdami. Částka 4 000 korun však představuje polovinu ze současné minimální mzdy a tak si lze jen těţko představit, ţe by si jesle mohla dovolit platit matka samoţivitelka s minimální nebo ne příliš vysokou mzdou. Krátkodobé pobyty ve veřejných jeslích prozatím nereflektovaly, ţe byl limit 5 dnů v souvislosti s rodičovským příspěvkem zrušen a stále počítají se zájmem o 5 dní v měsíci29. V soukromém sektoru jsou silnější snahy motivovat rodiče k zaplacení

29

Zde je pravděpodobné, ţe pokud dojde ke změně, tak aţ v září, protoţe i kdyţ jesle nejsou závislé na školním roku jako MŠ a přibýrají děti kdykoliv v průběhu roku, právě v září dochází k největšímu odlivu dětí do MŠ a příchodu nových dětí.

43

celého měsíce nebo delšího časového úseku s tím, ţe jim nikdo nebrání předem zaplacených sluţeb nevyuţívat a dítě vyzvedávat dříve nebo nevodit ho kaţdý den. Zatímco veřejné jesle se obvykle prezentují velmi stroze a své sluţby popisují na internetových stránkách velmi jednoduše konstatováním, ţe poskytují zdravotněvýchovnou péči směřující ke komplexnímu rozvoji. Respondentky z veřejných jeslí svá zařízení podceňují, kdyţ soudí, ţe ţádnou speciální nabídku pro rodiče nemají: „no speciální nabídky u jeslích nemáme, protoţe to je typická péče jako výchovná ne vzdělávací na rozdíl od mateřských škol...“(R3V). Z dalšího dotazování však vyplynulo, ţe ve dvou sledovaných zařízeních nabízí rodičům ozdravné programy pro děti, přičemţ si ale zároveň respondentky v jiných souvislostech uvědomovaly ojedinělost sluţeb poskytovaných ve veřejných jeslích. Celkově důraz na zdravotní stránku péče a dlouhodobé zkušenosti představují to, v čem jsou tyto sluţby ojedinělé, v této podobě nejsou rodičům jinde nabízeny, respondentky to však nereflektují jako něco „zvláštního či speciálního“. Soukromé jesle si dávají na prezentaci více záleţet. Na webových stránkách a ve slovníku respondentek se často objevovala slova jako: rodinné prostředí, individuální přístup, komplexní rozvoj, rozvoj tvořivosti. V některých případech je nabídka doplněna o sluţby jako výuka anglického jazyka, hra na flétnu, výlety do přírody a pobyty v přírodě. Tabulka č. 7: Cena sluţeb Cena za měsíc přepočet na sazba den

Zaří-zení

Cena za kratší dobu podmínky

sazba 400 Kč/5dnů 300 Kč/1den 155 Kč/1den 155 Kč/1den 483 Kč/1den

max. 5 dní v měsíci, hradí se vţdy 400 Kč

425 Kč

95 Kč/1h

slevy při častější docházce

x(2

x(2

79/1h

316 Kč/4h, slevy při častější docházce

4 900 Kč

245 Kč

100 Kč/1h

buď měsíční, nebo hodinová sazba

R1V

1 000 Kč

50 Kč

R2V

6 000 Kč

300 Kč

R3V

1980 Kč/3300 Kč1)

99 Kč/165 Kč

R4V

1980 Kč/3300 Kč1)

99 Kč /165 Kč

R5S

6 600 Kč

330 Kč

R6S

8 500 Kč

R7S R8S

poměrná částka za den z 6000 Kč max. 5 dní v měsíci max. 5 dní v měsíci nebo 398 Kč/5h

Zdroj: vytvořeno autorem, pozn.:1)niţší cena pro rodiče s příjmem do 2,4 násobku ţivotního minima, (2 x = neposkytují klasickou celodenní sluţbu.

Dílčí závěr: DVO7: Jaké sluţby za jakých podmínek poskytovatelé nabízí? Sledovaní poskytovatelé mají otevřeno 10-11 hodin denně. Ve většině zařízení je zvlášť pečováno o děti do 3 let a zvlášť o děti od 3 let, přičemţ hranice není zcela striktně vymezena. Ve veřejných jeslích zůstávají děti tříleté, které nebyly přijaty do mateřské školy a v soukromých jeslích jsou mezi staršími dětmi i děti dvou a půlleté. Společná péče o děti širokého věkového rozpětí můţe přinášet vyšší poţadavky na personál, i kdyţ také záleţí na celkovém počtu dětí ve skupině. Levnější, tedy cenově 44

dostupnější sluţby, jsou nabízeny veřejnými jeslemi, v těch je však obtíţnější umístit děti na méně dnů v měsíci. V tomto směru – v časové flexibilitě – jsou jednoznačně přístupnější soukromá zařízení, která jsou však draţší, tedy méně cenově dostupná. Co se týče určitých nadstandardních sluţeb, dvoje veřejné jesle nabízí ozdravné programy, soukromé jesle pak často zajišťují přímo v daném zařízení krouţkové aktivity pro děti jako výuka anglického jazyka či tělesná výchova.

4.2 Poptávka rodičů pohledem poskytovatelů V této podkapitole se zaměřujeme na to, jak poskytovatelé sluţeb vnímají poptávku rodičů. Je důleţité upozornit, ţe výsledek tohoto výzkumu nenabízí obrázek o všech rodičích a jejich preferencích a poţadavcích, zcela logicky totiţ poskytovatelé sluţeb příliš často nepřichází do kontaktu s rodiči, kterým nabídka jejich sluţeb nevyhovuje. Zajímavým postřehem je, ţe u těchto (i dalších) otázek respondentky často plynule přecházely z role „poskytovatele sluţeb“ do role „rodiče“. Pouze jedna respondentka v rozhovoru nezmínila své vlastní děti. Z toho lze usuzovat, ţe se vlastní zkušenosti a přání ohledně výchovy dětí projevují v tom, jak vnímají poptávku po sluţbách, a na co kladou důraz při jejich zajišťování. Všechny respondentky hodnotí poptávku jako dostatečnou, v současné době mají naplněnu kapacitu. Zároveň si uvědomují moţnost, ţe situace nebude stejná dlouhodobě z toho důvodu, ţe v současnosti rodí silnější ročníky narozené v 70. letech a školky jsou přeplněné. Vysoká je tedy poptávka po umístění jak dětí dvouletých, tak tříletých dětí, které se do státních školek nedostaly:„Nejčastěj kolem dvou, ten rok aţ dva je daleko víc lukrativnější neţ a daleko víc ţádané neţ tady ty starší děti, protoţe oni jak můţou, dostanou se do státní školky, takţe tady jsou třeba děti tříleté, které čekají, ţe od září půjdou do státní školky. Největší problém je s tím obsazením dětí do tří let, protoţe maminky chtějí jít do práce před skončením rodičáku a státní jesle jsou naprosto přeplněné.“ (R6S). Pouze v jednom sledovaném zařízení převyšoval počet tříletých dětí počty dvouletých. Jinde to bylo spíše naopak, jedno zařízení se přímo specializuje na přípravu dětí do mateřských škol, ale také v tomto školním roce přijaly několik dětí tříletých, které se do mateřské státní školky nedostaly. Všechny respondentky se shodly na tom, ţe pro získání klientů je nejdůleţitější dobrá pověst a vzájemná doporučení spokojených rodičů, kteří k nim jiţ dítě dávali: „...je to na doporučení těch, co u nás byli spokojeni... takţe kamarádka řekne kamarádce.“ (R6S). Pouze jedno soukromé zařízení investuje do reklamy, dlouhodobě platí letáčky a reklamu v rádiu. Jinak většina zařízení propagačních strategií nevyuţívá a jsou to obvykle rodiče, kteří si jesle sami aktivně vyhledávají. Mezi dalšími významnými faktory pro rozhodnutí rodičů, zda dítě do péče danému zařízení svěří nebo ne, zmiňovaly dotázané to, jaký první dojem na ně udělal personál a prostředí jeslí. U personálu je důleţité, aby k rodičům vstřícně přistupoval a vzbuzoval jejich důvěru: „ten první dojem, kdyţ je tu provedu a seznámím je... udělám si na ně čas, abych jim to tu mohla ukázat...je to o tom přístupu k rodičům“ (R2V). Jak bylo popsáno v teoretické části práce, potenciál a charakter poptávky je značně omezen velikostí sídla obce. Ve dvou větších městech, kde se výzkum odehrál, problémy s nedostatkem poptávky nejsou, stejně jako nemají problém naplnit kapacitu v jedněch jeslích, které se nachází v menším městě. Výhodou jeslí na malém městě je, ţe v dané oblasti je zařízení dobře známé, coţ se projevuje v tom, ţe všichni obyvatelé města například vědí, kdo v zařízení pracuje, kde se přesně nachází, apod. 45

Dále byly respondentky podrobeny otázce, zda mají rodiče zájem spíš o celoměsíční nebo nárazovou docházku dětí. Zde se odpovědi velmi odlišovaly a z odpovědí nelze vysledovat ţádný podobný trend. Jedna z vedoucích veřejných jeslí hovoří v současné době o poklesu poptávky po pětidenní docházce a nárůstu poptávky po celoměsíční docházce, coţ ale neodpovídá výpovědím respondentek ze soukromého sektoru, které zaznamenávají i silnou poptávku po nárazové docházce. Ve sledovaných veřejných jeslích je k tzv. pětidennímu pobytu je přijímáno pouze minimum dětí, ve dvou zařízeních dokonce ţádné. Veřejná zařízení nemohou poptávce po kratší délce pobytu či nárazové flexibilní docházce vyhovět. Soukromá zařízení stále registrují vysokou poptávku i po krátkodobějším denní docházce například na několik dní v týdnu. Celodenní docházka je výhodnější neţ hodinová jak cenově, tak časově pro rodiče, ne jiţ tak přínosná pro dané zařízení a samotné dítě:„...i cenově líp se jim to vyplatí i časově, kdyţ se dovede dítě na půl dne tak co ta mám stihne, to jsou maximálně tak děti co přijdou jednou dvakrát týdně na půl den s tím… hodinový hlídání je pro nás zatěţující, protoţe to dítě si nezvykne, jo, takţe nejenom pro to dítě je to zatěţující, ale i pro nás, protoţe ta práce musí být jiná a nám to nabourává program, ale samozřejmě jako jsme to schopni zajistit, ale říkám pro nás to není nic moc.“ (R5S). Pokud zůstaneme u času a zaměříme se na provozní dobu, zdá se, ţe řada rodičů vodí děti později, neţ v 6 hodin naopak oceňují delší otvírací dobu, protoţe často pracují aţ do 17:30 hodin a je tak pro ně obtíţné dítě včas z jeslí vyzvednout obzvlášť pokud dojíţdí:„...takhle na to ráno tam je pár jedinců, co jim vyhovuje nebo spíš co potřebují od šesti hodin, spíš bych řekla, ţe ta odpolední směna, tam by byli vděční, kdyby se to protáhlo… “(R1V). Co nejdelší otvírací dobu se snaţí zavádět v soukromém sektoru. I ve veřejných jeslích o tom uvaţují, tam ovšem jedna respondentka upozorňuje, ţe nelze příliš sluţbu prodluţovat z důvodu norem vztaţených k podávání jídla, které musí děti dostat vţdy po dvou a půl hodinách, jídlo navíc musí být připraveno hodinu před podáváním, coţ by zvýšilo náklady kuchařskou sílu:„...ty děti svačí od půl třetí a do těch tří a pak jsou dvě hodiny a kdyţ uţ by to bylo do půl šesté, tak uţ by to zasáhlo to jedno jídlo, zase uţ by to byl problém…“(R1V). Proces přijímání dětí do veřejných jeslí je závislý na tom, kolik dětí se dostane do mateřských škol, protoţe právě jejich místa se uvolňují pro nově příchozí. Pokud rodiče chtějí, aby nastoupily na podzim, je nejlepší přihlásit se na jaře, tedy s půl ročním předstihem. Přibliţně v květnu se vyjasňuje, kolik dětí je zapsáno do MŠ a kolik volných míst bude od září. Rodiče, kteří chtějí přihlásit dítě ke krátkodobému pobytu, to mohou zkoušet neustále, protoţe vţdy je šance, ţe se nějaké místo v průběhu uvolní. Respondentky poukázaly na to, ţe kapacita je málokdy naplněna stoprocentně, protoţe v tomto věku je pořád někdo nemocný a docházka se pohybuje tak kolem 70-75 procent: „Opravdu málokdy je tam ta plná kapacita, někdo je nemocný nebo je prostě pátek...“ (R4V). V soukromých jeslích přijímají děti v průběhu celého roku, zářijový odliv starších dětí do mateřských škol se zde také projevuje. Obvyklá praxe je ta, ţe rodiče hlásí s měsíčním předstihem, jak často bude dítě docházet následující měsíc a vedení jeslí má tak čas doplnit chybějící kapacity. Celkově mají respondentky ze soukromého sektoru větší prostor v tom vyjít rodičům vstříc, v podstatě jsou hrdé na to, ţe dokáţou zařídit cokoliv dle přání klientů: „jako jsme ochotni přistoupit na jakékoliv podmínky v podstatě (důraz) no co se týče třeba plínky noční nebo ţe to dítě je málo samostatný, protoţe ten personál máme.“ (R5S). Nyní se jiţ dostáváme k důvodům, proč rodiče jesle vyhledávají. Nejčastěji uváděným důvodem je v drtivé většině nezbytnost nastoupit do zaměstnání a to nejen 46

rodičů, kteří pracují na plné úvazky, ale také rodičů pracujících na částečné úvazky s tím, ţe část pokryje hlídáním babička nebo jiný příbuzný a část potřebné doby stráví dítě v jeslích. Dále jesle vyhledávají matky, které chodí na zdravotní rehabilitace nebo na přípravné kurzy do zaměstnání: „...kdyţ chodí na těch 5 dnů se domluvíme, ţe budou chodit v pondělí, protoţe maminka v pondělí učí, buďto jsou to na univerzitě nebo cizí jazyky, no to tady máme ty učitelky asi 4 nebo 5 a tak učí kaţdá jiný den, z toho jsou maminky, které dochází na rehabilitace na léčby a nebo jsou to maminky, který si jenom potřebují udělat nějaký takový, aby se z toho nezbláznily, takţe třeba přijdou a dají ho tady a odejdou si nakoupit nebo na kosmetiku a tak, samozřejmě to zaměstnání je tam asi převaţující, tam musíme vyjít vstříc kaţdopádně.“(R1V). Dvě z respondentek také zmiňovaly jako důvod vyuţívání jeslí přípravu dítěte na nástup do mateřské školy. Tyto respondentky upozorňují, ţe řada dětí, která je do věku tří let pouze s matkou, je poměrně nesamostatná, obzvlášť v porovnání s těmi, které k nim dochází od útlého věku. Rodin, které by jeslí vyuţívaly proto, aby si odpočinuly od péče nebo proto, aby dítě bylo v kolektivu, zdá se ubývá: „…dřív se stávalo, ţe třeba jen na zpestření, ţe je to dítě rádo v kolektivu, ale teď uţ čím dál míň, v podstatě uţ dlouhou dobu jsem se s tím nesetkala.“(R2V). Jesle jsou dlouhodobě vyuţívány z důvodu zaměstnání rodičů, charakter klientely se však postupně mění, jak podotýká jedna z respondentek: „...dřív jesle slouţily spíš jako podpora těch sociálně slabších rodin, ale postupně teď je to spíš podpora nebo pomoc těm vysokoškolačkám, které se chtějí co nejdříve vrátit ke své profesi, které nemůţou mít dlouhou přestávku.“(R4V). Jedna z tazatelských otázek zněla, na co se rodiče ptají, kdyţ k Vám poprvé přijdou. Jejím cílem bylo zjistit, na co se rodiče zaměřují a jaké mají poţadavky. Odpovědi se značně lišily. Ovšem v jádru snah rodičů leţí nezbytnost zjistit, jaké jsou poplatky za sluţby a provozní podmínky jako otvírací doba, jaké hračky si mohou děti přinést z domu, apod. Vzhledem k nedostatku míst jsou rodiče při vznášení poţadavků spíše pasivní a to hlavně v případě veřejných jeslí. Od soukromých poskytovatelů poţadují o něco více a zajímají se tak o další aspekty fungování, zda na začátku probíhá adaptační program pro dítě, jaká je obsahová náplň programu, zda se k dětem přistupuje individuálně, jaké je stravování a pitný reţim, jak často jsou děti přebalovány, kolik je dětí ve skupince a např. také: „...zajímá je, kolikrát chodíme ven, co baští děti, jestli máme čističky vzduchu, jako nadstandardy trošku výuka je zajímá, teďka jazyky jako hodně je zajímají děláme flétničky ty dechové cvičení, v podstatě takový ten komfort pro dítě, hodně taková obsluha toho dítěte, aby to dítě nebylo celý den hozené někde a nic se s ním nedělalo…“(R8S). Dílčí závěr: DVO8: Jak poskytovatelé vnímají poptávku po jejich sluţbách a jaké jsou jejich strategie získávání nových klientů? a DVO10: Co rodiče vede k vyuţívání daného typu sluţby? Všichni poskytovatelé sluţeb hodnotí poptávku z kvantitativního v současné době jako dostačující, nemají problémy naplnit kapacity zařízení. Poptávka tak v současnosti nepředstavuje výraznou překáţku pro poskytovatele. K získávání nových klientů obvykle nevyuţívají reklamní strategie. Za nejdůleţitější a rozhodující povaţují udrţení dobré pověsti a šíření dobrého jména spokojenými klienty. Nejčastějším důvodem k vyuţívání sluţeb je nezbytnost rodičů nastoupit do zaměstnání. Ne vţdy jsou tyto snahy nastoupit do práce motivovány osobními preferencemi rodičů, někdy je přítomen 47

výrazný tlak zaměstnavatele na to, aby se rodič vrátil do zaměstnání. Tím pádem je řada rodičů ve svízelné situaci, ze které hledá rychlá východiska, a tedy není v pozici, kdy by si mohla příliš vybírat a klást vysoké poţadavky na poskytované sluţby. To nás přivádí k závěru, ţe poptávka rodičů není z kvalitativního hlediska příliš náročná. A také to potvrzuje, důleţitost role jeslí pro harmonizaci práce a rodiny.

4.3 Legislativa Téma legislativy bylo rozděleno do tří podkapitol. První se zabývá tím, jaké mají poskytovatelé poţadavky na personál nejen při výběru, ale i následné práci a doškolování, zde se nešlo vyhnout otázce, zda by měl mít personál spíš zdravotnické nebo pedagogické vzdělání. Také se v této podkapitole věnujeme krátce počtu dětí na zaměstnance, přestoţe maximální počty nejsou zákonem definovány. Druhá podkapitola se zaměřuje na poskytovatele a jejich vnímání hygienických a provozních předpisů, také jsme se nemohli vyhnout otázce, zda jesle obecně směřovat spíše do zdravotnictví nebo do sociální oblasti. Třetí podkapitola se věnuje tomu, jak respondentky vnímají současné změny v legislativě.

4.3.1 Poţadavky na personál Personální sloţení zaměstnanců představuje důleţitou stránku charakteru poskytovaných sluţeb, je to oblast upravovaná legislativou. Odlišné jsou poţadavky na personál v soukromém a ve veřejném sektoru (viz. podkapitola 2.4). Ve veřejných jeslích pracují zdravotní sestry. Některé sestry přímo vystudovaly obor dětská zdravotní sestra se specializací na výchovnou péči30. Pokud však vystudovaly obor všeobecná zdravotní sestra nebo porodní asistentka, jsou povinny dodělat si kurz psychologie a pedagogiky, který je zaměřen na aspekty vývojové psychologie, terapeutický přístup a na metodiku výchovné péče. Vývoj v oblasti personálních poţadavků popisuje jedna z respondentek: „Prostě na takové ty reţimové činnosti bývalo vzdělávání na zdravotnické škole kde buď byla sanitárka, nebo ošetřovatelka a ty pak mohly dělat pěstounky v jesličkách, ale dneska to všecko vymizelo, takţe my jsme to teď začaly nově, protoţe všude je málo peněz, výchovu garantují sestry, všeobecné sestry, které musí být registrované, aby mohly pracovat samostatně, a jsou proškolené ve výchovné péči, a kdyţ nejsou dětské sestry tak si dodělávají kurz psychologie…“(R3V). Na reţimové činnosti jakými je oblékání, krmení, hygiena, jak jsou zmíněny v předchozí citaci, jsou sestrám ve dvou sledovaných zařízení k dispozici ošetřovatelka či pěstounka. Pěstounky musí absolvovat roční kurz pěstounství, ale i tak nejsou plně kompetentní k práci bez dohledu zdravotní sestry. Nároky na ošetřovatelky nejsou striktně stanoveny, respondentka je popisuje následovně: „...v podstatě bereme lidi, kteří mají vztah k dětem a pak je doškolujeme v pedagogice a psychologii, aby se zorientovali, protoţe oni nemají na starosti výchovu, oni mají na starosti takové ty reţimové činnosti, pomáhají je oblékat, vysvlékat, na záchodcích, umývají jim ručičky, pomáhají je krmit a tak.“(R3V). Při výběru zaměstnanců je často kladen důraz na jejich osobní charakteristiky a významnou roli hraje vlastní vzdělávání v rámci dané instituce a průběţná kontrola 30

Obor dětská zdravotní sestra se specializací na výchovu bylo moţné dříve vystudovat na střední škole, dnes jiţ pouze jako specializace vyššího odborného vzdělávání, coţ prodluţuje délku studia tohoto zaměření a omezuje dostupnost těchto zaměstnanců pro jesle (Gelnarová, Plasová 2005).

48

zaměstnanců: „...samozřejmě já se jim snaţím předat, nejdůleţitější je pro ty děti, aby tam byla příjemná atmosféra, musíte tam vstoupit a cítit, ţe jsou spokojené, aby tam byly rády, ţe ty tety je mají rády, ţe se k nim přitulí oni jsou malinký, tam jim neříkají sestro a potom je důleţitý, aby uměly vyhodnotit, proč se jim něco nedaří, takový náhled na to, aby nevolily špatný metody práce…“ (R3V). Zdravotní sestry mají ze zákona povinnost doškolovat se. Některé respondentky si posteskly, ţe uţ kurzy nejsou tak dobře organizovány jako dříve a jsou méně přímo zaměřené na péči o děti do 3 let. Na druhou stranu však zdůrazňují, ţe kurzů je dostatek a všechny jsou k dohledání na internetu a pokud upozorní na přítomnost sester z jeslí, je jim program částečně uzpůsoben. Není problém nalézt kurzy zaměřené na zdravotnickou část práce, protoţe tu poskytují různá doškolovací zdravotnická střediska. V případě, ţe sestry poptávají určitý pedagogický či psychologicky zaměřený kurz, tak buď hledají v kurzech zaměřených na předškolní péči, anebo si domluví externího přednášejícího. Jak vypadá situace v oblasti doškolovacích kurzů popisuje jedna z respondentek následovně: „...no, přímo pro výchovné pracovníky ve zdravotnictví je prostě minimum vzdělávacích akcí, takţe já jsem nucena vyuţívat akcí pro předškolní vzdělávání vţdycky tam nahlásím, ţe jsou tam pracovníci jeslí a oni se zaměří i na ty mladší děti... ...ono ţádná jakoby vzdělávací sekce není zaměřena na to, co potřebujeme pro vlastní praxi, to chybí, není to, takţe si to samy dohledáváme ty kurzy a pedagogiku, dneska na internetu najdete úplně všecko…“ (R3V). Co se týče vztahu zdravotnické a pedagogické sloţky, většina zdravotních sester zdůrazňovala důleţitost a význam zdravotního přístupu v jeslích před pedagogickým, i kdyţ ani ten neopomíjejí: „...moţná by ty jesličky měly víc souviset s tím zdravotnictvím, netíhnout k té pedagogice k tomu školství, ale spíš tak nějak samozřejmě i ta pedagogická stránka je důleţitá, ale asi spíš bych se tak přikláněla ke zdravotnictví…“ (R2V). Objevují se však i opačné názory, jedna ze zdravotních sester si stěţovala na nepoměr zdravotnických a pedagogických kurzů: „...ale bohuţel to vzdělávání není aţ tak zaměřené, na tu výchovnou část spíš bych řekla, ţe 70 procent je zaměřeno na prevence úrazů, onemocnění horních cest dýchacích, výţivu, a těch 30 je té výchovy, no, ale bývá to zajímavé, protoţe tam pozvou třeba psychology, takţe pokud oni mají nějakou tu kauzuistiku a vykládají nám tam ty případy z ordinace, tak to my úplně hltáme…“ (R3V). Názory na pouţívané metodiky práce se liší. Na jednu stranu se jedná o metodiky dlouhodobě vypracovávané, na nichţ se podílely generace zdravotních sester, lékařů a psychologů, coţ popisuje jedna z respondentek následovně: „...programy byly vţdycky opravdu velmi dobře propracované, takţe v tom změnu nevidím, to, jak si to ty sestřičky předávají, takţe ta výchovná práce je s dětmi opravdu na vysoké úrovni a my si myslíme, ţe v tom nebudeme mít velkou konkurenci v Evropě a rozhodně ani ne potom, co vznikají různé ty hlídací agentury a oni se ohání, ţe tam mají vychovatelky, ale toto jsou opravdu propracované metodiky vychází z dětské vývojové psychologie, ale samozřejmě formou hry, ţe tam mají naplánovaný nějaký programy, ano mají je naplánovaný, ale přistupují k nim velmi individuálně. Dřív kdyţ bylo tolik dětí, tak se opravdu jelo podle programu, ale nebyl tak ten individuální přístup, dneska těch dětí v místnosti je mnohem méně a ty jesle měly tenkrát prakticky dvojnásobnou kapacitu...“(R4V). Na stranu druhou vývoj v této oblasti se od 90. let trochu zpomalil, minimálně v tom, ţe ty oficiální metodiky a postupy nejsou aktualizovány a přizpůsobovány současným poţadavkům. Na toto v rozhovoru upozornila jedna z respondentek: „ ...prakticky nebyly vydány ţádné metodiky nebo něco takovýho pro 49

práci tady s těma dětma, nic novýho. Jo jako ty děti jsou jinačí, neţ bývaly před těma rokama, kdy ty metodiky byly, já nevím, ty poslední byly vydané někdy v 80. letech, takţe jako tam nastaly u těch dětí změny, je to dneska jinačí, neţ bylo v těch letech. Teď řekněte dětem básničku, kterou máte v těch metodických listech o sporáčku nebo o valše, tak ty děti neví, o co jde, mají automatickou pračku a myčku, to si dělám srandu. V tomhle směru se nic moc jako nevyvíjí v těch metodikách.“ (R1V). Ve sledovaných soukromých zařízeních je vyšší poměr pedagogicky vzdělaných pracovníků, nicméně na odděleních pro děti mladší pracuje obvykle alespoň jedna osoba se zdravotnickým vzděláním: „Mám jednu zdravotní sestru a dvě učitelky a potom mám externistky na jazyky, flétny...“ (R8S). Pouze v jednom soukromém zařízení není přítomen nikdo ze zdravotníků. Z přítomnosti zdravotnického personálu můţeme vyvodit, ţe charakter zdravotnické stránky péče o nejmenší děti nalézá své opodstatnění v soukromých zařízeních, kdyby tomu tak nebylo, majitelky soukromých jeslí by zaměstnávaly pouze pedagogy. Zdravotnický personál v soukromém sektoru není akreditován a tak se nemusí účastnit doškolovacích kurzů v rámci zdravotnických zařízení. Na průběţné vzdělávání zaměstnanců není v soukromém sektoru kladen takový silný důraz ani v případě pedagogicky vzdělaných pracovníků a tak podobná školení jsou nechána na vlastním zájmu toho kterého zaměstnance. V řadě zařízení probíhá kaţdoročně povinně pouze kurz první pomoci. Počet dětí na zaměstnance není stanoven ţádným zákonem ani v jednom sektoru, bývá však povaţován za určité kritérium vypovídající o kvalitě poskytovaných sluţeb. Za ideální bývá povaţován počet 6 dětí v jeslích na pečovatele (viz podkapitola 2.4). Tomuto počtu se blíţí většina sledovaných zařízení (viz tab. č. 8). I kdyţ naleznou se i výjimky. V extrémním případě 10 dětí na zaměstnance dochází vypomáhat s reţimovými činnostmi hlavní sestra. Při analýze těchto čísel bychom také neměli zapomínat, ţe naplnění kapacity není nikdy 100% vzhledem k časté absenci takto malých dětí jak z důvodů nemoci, tak z důvodů rodinných. U druhého extrémního případu - 3,25 dětí na zaměstnance - se počet zaměstnanců flexibilně mění během dne a dle počtu nahlášených dětí a dle plánovaných aktivit. Tabulka č. 8: Zaměstnanci a počty dětí Zařízení Kapacita

Zaměstnanci(1

veřejné

20

3 PS

Počet dětí na Vzdělání zaměstnanců zam. (2 6,67 zdravotní

veřejné

20

2 PS (+ 1 PS) (3

10

zdravotní

veřejné

30

4 PS, 1 DPP

6

3x zdravotní, 2x pěstounky

veřejné

35 (3 oddělení) 5 PS

7

4x zdravotní, 1x ošetřovatelka nemají poţadavky - studentky zdravotní, sociální práce + anglický jazyk zdravotní, pedagogické + vlastní výcvik zdravotní, pedagogické

soukromé 15

4-10 DPP

7,5

soukromé 30 (14+16)

2 PS, 5 DPP

3,25

soukromé 10

1 PS, 5 DPP

5

soukromé 25 (10+15)

4 PS (+ externisté) 6,25

Zdroj: vytvořeno autorem, pozn.: (1počet zaměstnanců pracujících s dětmi, (2výpočet vychází z počtu přítomných zaměstnanců, ne z celkových počtů zaměstnanců, (3občasná výpomoc vedoucí zdravotní sestry.

50

Ve veřejném sektoru se nepotýkají s nedostatkem zdravotních sester, všechny dotázané respondentky vypověděly, ţe se jim čas od času ozve zdravotní sestra, která má zájem v jeslích pracovat. V soukromém sektoru 2 z respondentek neměly problémy najít vhodné osoby, ale 2 respondentky si stěţovaly, ţe je obtíţné najít někoho vhodného. Přitom jedna z těchto respondentek ani nevyţaduje po svých zaměstnancích dokončené vzdělání a klade důraz na osobností predispozice ţadatelky: „Tři z deseti... jako najít spolehlivou učitelku, holku, slečnu, kdo fakt má trpělivost...kolikrát jsou to lidi, kteří volají, ţe mají praxi, ale to já mám taky praxi, ale neumím si představit celý dny u těhle prťátek, furt, já je taky hlídám, mám u nich sluţbu, ale vím, ţe prostě v tom věku přes těch třicet let uţ člověk je takovej pohodlnější a uţ je to lepší v tom pětiletým věku se věnovat těm cizím dětem…“ (R5S). Zde je nutné upozornit, ţe tímto nenaplňuje legislativou stanovené poţadavky na vzdělání personálu, o děti se zde starají studentky (byť často pedagogického nebo sociálního oboru)31. Naopak druhá respondentka, mající problémy s hledáním zaměstnanců, má poměrně vysoké nároky na praxi s dětmi a také na jazykové schopnosti uchazeček o zaměstnání tak, aby byly schopné komunikovat v angličtině, protoţe přijímají i děti nečesky mluvících rodičů: „…pohovory jsou docela náročné, bych řekla pro mě a pro nás vţdycky. Teď jsme vybírali dvě učitelky a prošlo nám rukama 857 slečen... ...právě, ţe slečen, které by chtěly pracovat bylo strašně moc, ale aby splňovaly aspoň základní pravidla, co jsme chtěli, to ne...“ (R6S).

4.3.2 Provozní a hygienické poţadavky Cílem otázek vztaţených k pravidlům a normám daných legislativou bylo zjistit, jak je poskytovatelé vnímají, případně jaké změny by doporučovali. Hodnocení legislativy metodou rozhovoru s sebou nese tu nevýhodu, ţe zde není moţnost ujistit se, zda všichni dotazovaní si pod nezbytnými předpisy a pravidly představují ta stejná pravidla a předpisy, zda o nich všech ví. Např. jedna z respondentek zmiňovala v rozhovoru řadu pravidel, které ostatní respondentky neuváděly, jako je pojištění dětí a zaměstnanců, pravidelná kontrola hasicích přístrojů, zdravotní průkazy zaměstnanců, dezinfekce hraček, pravidelná čištění koberců. Přísnost legislativy v této oblasti povaţují za opodstatněnou vzhledem k tomu, ţe se jedná děti v citlivém věku: „...já je (předpisy) hodnotím kladně, tak je to o kvalitě, jistě jsou takové nařízení, které jsou trošku sporné, třeba jestli mít bezdotykovou baterii nebo ne, ale jinak si myslím ţe se jedná o děti v té nejcitlivější věkové kategorii do 3 let, takţe tam je nutné, aby předpisy byly přísné, aby byly dodrţovány a v tom si myslím, ţe jsou jesle bezkonkurenční proti všem ostatním typům a podle mě jenom z hlediska té hygieny, ţe jsou tam i děti ošetřovány erudovanými zdravotními sestrami.“(R4V). Pro veřejné jesle je charakteristická dlouhodobá působnost, všechny sledované jesle započaly svou činnost někdy v 50. letech a tak se postupně „pouze“ přizpůsobovaly změněným poţadavkům. Respondentky často mluví o tom, ţe jsou zvyklí na tyto pravidla a není problém pro ně je dodrţovat. Hygienická kontrola k nim chodí přibliţně jedenkrát do roka a z popisu respondentek vyplývá, ţe vztahy s jejími zaměstnanci fungují na bázi spolupráce: „...provozní řády co tam máme ošetřeno, tak si myslím, ţe to zvládnem jako, co se týká provozu, protoţe ten řád budeme aktualizovat a v podstatě já ve spolupráci s kolegyněma z hygienické stanice, takţe vţdycky to i na jejich popud různé změny, co bysme tady měli dát do pořádku nebo ne dát do pořádku, 31

V případě této respondentky je zajímavá také preference mladšího personálu jako aktivnějšího a výkonějšího, v kontrastu s tím, ţe v řadě veřejných jeslích povaţují za svoji největší devizu právě starší zkušený personál.

51

ale zlepšit nebo upravit vţdycky se to dá nějak skloubit.“(R2V). Kontrola můţe přijít i vícekrát do roka, aby překvapila, především pokud objeví nějaký nedostatek. Kontrola pokaţdé hodnotí něco jiného, jednou bere stěry z rukou kuchařkám nebo těm, kteří pracují přímo u dětí, jindy se dívá na potraviny ve skladu, zda kuchařky měří teplotu jídla při výdeji, apod. Dále musí sledovat, zda mají suroviny od českého dodavatele a kontrolovat záruční lhůty potravin, coţ je podle respondentky (RV1) místo, kde se nejsnadněji udělá chyba, ţe se přehlédne datum. Celkově kuchyň a stravování a hygienické nároky na ně představují kapitolu samu pro sebe. Kuchyň provozují pouze ve dvou veřejných jeslích. Jinak se stravování řeší dováţením obědů. Respondentky, které vedou také kuchyň, zmiňovaly například to, ţe v poslední době byli nuceni dělat stavební úpravy pro to, aby měli zvlášť místnost na krájení masa a na rozbíjení vajec a podobně zvlášť na tyto suroviny museli nakoupit ledničky. Respondentka ze soukromého sektoru hodnotí nároky na kuchyň následovně: „…jo ty jsou tak vychytané, ţe se ta kuchyň v podstatě nedá zřídit a všichni jedou teď na prozatímní provoz, tak asi 60% školek tady v okolí nemají zvlášť ty sekce pro maso a já nevím pro co všechno, takţe to v podstatě nejde splnit.“(R8S). Soukromí poskytovatelé se s legislativními nároky na hygienu a provoz potýkají především v začátcích při zřizování zařízení. To absolvovala dvě sledovaná zařízení přibliţně před 2 roky, jedno před 5 a další před 16 lety. Vyřídit kolaudaci takového zařízení vyţaduje řadu jednání na úřadech a také přizpůsobení se hygienickým a prostorovým poţadavkům. Opět respondentky povaţují pravidla za oprávněná, ale chybí jim v této oblasti určitá systémovost, přehlednost. Daná pravidla také podkopává to, ţe se neustále mění: „...no nejhorší, ţe ony se neustále mění, takţe kdyţ vám něco řeknou, uţ kdyţ to chystáte, tak uţ to v průběhu realizace neplatí, takţe neţ doděláte tu stavbu, tak uţ je to zase všechno jinak, takţe jsme to museli všechno přebourat a pak určitě hygienický normy, poţární normy strašná pakárna.“ (R5S). Zdá se, ţe pokud se zařízení povede schválit, mohou si poskytovatelé v soukromém sektoru trochu oddychnout, protoţe další kontroly nechodí příliš často, jak zmiňuje respondentka:„...tak nebyla tu (kontrola), ale samozřejmě můţou se přijít se podívat, ale ve chvíli kdy to mám schválený tak prostě funguji, tam není problém maximálně můţou říct změnilo se tohle a tohle musíte přehodit, já nevím kliku zleva doprava, jo, to jsou takový blbiny, ale jednou kdyţ vám to schválí tak, by to mělo fungovat…“ (R5S). Důvodem návštěvy můţe být také stíţnost některého dalšího subjektu nebo osoby: „...měla jsem naposledy kontrolu asi před dvěma, třema rokama, nechodí nijak často, to je většinou na udání, kdyţ tenkrát jsme vyhodili zaměstnance, tak prostě tak, ale jinak ne.“(R8S). Z rozhovorů vyplývá, ţe zatímco do veřejných jeslí chodí hygienická kontrola přibliţně jednou do roka, do soukromých jeslí chodí ve větších intervalech (jednou za dva aţ tři roky) nebo vůbec. Legislativní opatření by dodalo na důvěryhodnosti, pokud by bylo pravidelně kontrolováno jejich dodrţování (především v soukromém sektoru) a jejich systém byl zpřehledněn tak, aby bylo po všech poţadováno stejné respektive, aby mohla mít jednotlivá jeslová zařízení pocit, ţe jsou na ně kladeny stejné poţadavky: „To jako svoje opodstatnění určitě mají, pokud se budou dodrţovat a budou se plnit, pokud se to v podstatě nedodrţuje nebo je různý metr na různé nebo v podstatě není ţádný, tak je to zbytečné...“(R7S). Důleţitým aspektem všech poţadovaných nároků totiţ není jen ochota poskytovatelů je splnit, ale především finanční nákladnost těchto opatření. V praxi tak to zařízení, které se snaţí všechna pravidla naplňovat co nejlépe, můţe být finančně znevýhodněno před konkurencí. Postoj respondentů ze soukromého 52

sektoru vůči zaměstnancům hygienické stanice je dost odlišný od toho, jaký zastávají zástupci veřejných jeslí, někteří respondenti upozorňují nejen na finanční náročnost, ale i určitou absurditu poţadovaných nařízení: „...aby na umyvadle byly sprchové hadice, nevím, kde je vyuţít a my teda s nima napouštíme kýbl a teda ta baterie stojí sedm tisíc a normální stojí tisícovku, ano a kdyţ jich máte na baráku osm…“ (R8S).

4.3.3 Změny v resortní správě a legislativě Veřejné jesle budou v průběhu tohoto roku vyřazeny ze systému zdravotnických zařízení, tazatelské otázky se proto zaměřovaly na to, jaké informace o těchto změnách respondentky mají a jaké jsou jejich vyhlídky do budoucna. Všechny dotázané pociťují velkou nejistotu v oboru, která jiţ trvá dlouhodobě s tím, jak se sniţovaly počty jeslí v 90. letech: „...je to permanentní stav vyjednávání, protoţe vţdycky jsme našli uši, které chtěly poslouchat, takţe to bylo dobré...nakonec to chtěli třeba nějak omezit, ale nakonec to vţdycky zůstalo a uvidíme, jak dopadneme, teď to je teprve před náma...“ (R3V). V současnosti je jisté, ţe jesle budou vyřazeny ze zdravotnictví, ovšem neví se, co s nimi bude dál, jak přesně budou transformovány. O této problematice věděly více respondentky na postu ředitelek. Dle jedné přestanou být jesle veřejným zařízením od 1. ledna 2013, druhá dotazovaná ředitelka popisuje, ţe bude probíhat určitý proces revize všech zdravotnických organizací, na jehoţ základě bude jeslím oznámeno, ţe jsou vyřazeny ze zdravotnické sítě a to nejpozději do 31. března 2013. Oběma soudí, ţe pak jesle budou provozovány na základě vázané ţivnosti. Největší změnu přinese vyřazení jeslí pro zaměstnance, kteří jiţ nebudou muset mít zdravotnické vzdělání. Obě respondentky doufají, ţe změny přinesou i nějaké výhody: „...spadneme do plátcovství DPH, já nevím, moţná to bude svým způsobem lepší, protoţe my si budeme moct dělat odpočty na vstupu, to záleţí, jak se rozhodnou na těch dotacích, ţe nám to nedají do výnosu, protoţe to by byl paradox, ţe by se z daní, které by přišly na provoz, by se platilo DPH.“ (R3V). Dotazovaní si myslí, ţe by bylo lepší, kdyby jesle spadaly pod určité ministerstvo, zatímco však jedna spíše preferuje školství, druhá vnímá jesle v souvislosti se sociální problematikou: „Myslím, ţe kdyţ to nezastřeší stát i ministerstvem, tak to nebude mít tu úroveň, jakou by bylo potřeba, kdyby se to třeba udělalo jako pod ministerstvo sociálních věcí, kdyţ to vlastně sluţba pro rodiny, i kdyţ oni nejsou sociálně potřební, školství by se mělo zabývat vzděláváním...“ (R3V). Celkově respondentky neví, proč se vlastně jesle ze zdravotnictví vyřazují: „…jako já vůbec nevím, proč to zrušili jako zdravotnické zařízení.... jsou to děti se specifickými potřebami jistě zdravé, ale potřebují trošku jinou péči neţ děti ve školkách... nemyslím, ţe to bylo nutné rušit jako zdravotnické zařízení, ale něco podobného by mělo být bez té profesní vazby, protoţe jako erudované sestry by tam nemusely být na všechny činnosti...“ (R4V). Objevuje se řada spekulací o tom, ţe moţná vznikne nějaký samostatný registr, který se bude týkat kromě jeslí ještě dětských domovů a kojeneckých ústavů nebo o tom, ţe moţná dojde ke spojování jeslí s mateřskými školami. V praxi pak jedna z ředitelek zvaţuje také transformaci na dětskou skupinu, ovšem zákon o dětské skupině prozatím nevyšel, tak neví přesně, zda to bude moţné: „…ten návrh je v parlamentu, ale není schválený a není znám přesně, ţe bych si ho mohla přečíst, není dostupný, jak to bude vypadat, jestli ho stihnou do konce roku schválit...“ (R4V). Zákon o dětské skupině prozatím nebyl schválen, ale jedna z respondentek soukromého sektoru jiţ dětskou skupinu rok a půl provozuje (je to jiné zařízení, neţ 53

kterého se dotýkaly výzkumné otázky). Při registraci se odkázala právě na vzor MPSV, kde jiţ dětská skupina funguje, v současnosti to funguje v reţimu prozatímního provozu a počítá s tím, ţe se to snad po dvou letech uzákoní nebo to přejde na nějakou jinou formu, kterou si zvolí. Dosud se neobjevila ţádná kontrola. Současné návrhy na změny jsou chápany v tom smyslu, ţe značně zjednodušují pravidla, např. k dětské skupině: „...nemusí mít zahradu, nemusí mít tolik hygien splněný, v podstatě nemusí mít ani odborný personál ani splněné metry.“ (R8S). K tendencím spíše slevovat z dosavadních standardů, vyjadřují silnější nesouhlas respondentky z veřejných jeslí, např. k sousedské výpomoci jedna z dotázaných říká: „…někam maminkám do domácnosti, my tady máme tolik bezpečnostních prvkům, musí mít výpis z rejstříku, vzdělání, máme praxi, já bych takové ţenské do domácnosti nikdy dítě nedala, my ty děti jenom vychováváme, u nich uvařit, uklidit, nakoupit, no to si vůbec neumím představit, jak to tam můţe fungovat?“(R3V). Dílčí závěr: DVO3: Jak probíhá slaďování činnosti poskytovatelů sluţeb s předpisy danými legislativou? Zákonné poţadavky na personál se jeví jako opodstatněné a obvykle pro poskytovatele není problém naleznout zaměstnance s vhodnou kvalifikací. Legislativní poţadavky na personál jeslí nejsou vnímány jako problematické. Slaďování činnosti poskytovatelů s další legislativou probíhá snadněji ve veřejných jeslích, kde jiţ jsou za léta praxe zaměstnanci zvyklí pravidelně revidovat provozní řády a konzultovat je jak mezi sebou, tak se zaměstnanci hygienické kontroly. Vzhledem k celkovému zdravotnickému přístupu k péči o děti mají hygienická opatření mezi sestrami vysokou legitimitu. Nízkou legitimitu však mají legislativní normy mezi vedoucími v soukromých jeslích, které zaráţí absurdita některých poţadavků. Zřízení samotného provozu je náročné na administrativu. Avšak po prvotním schválení provozu jiţ kontroly z úřadů či hygieny nedochází a ani nesledují zařízení v pravidelných intervalech. V praxi jsou nároky na hygienu a bezpečnost provozu naplňovány do různé míry a srovnávání se s jinými zařízeními pak můţe vést k demotivaci tyto poţadavky plnit, obzvlášť pokud chybí kontrola a jasné vymezení toho, co má být dodrţováno - standardy kvality. Současné vládní návrhy na úpravy v legislativě sluţeb péče o předškolní děti jsou soukromými poskytovateli vnímány jako rozvolňující pravidla a sniţující nároky. S pozitivním ohodnocením těchto návrhů byly respondentky opatrné, stále je značná nejistota, jak se to všechno vyvine. Nejistota a obavy o přeţití se objevují ve veřejném sektoru v souvislosti s chystaným vyřazení jeslí ze systému zdravotnických zařízení.

4.4 Financování Jak vyplynulo z předchozí podkapitoly legislativní poţadavky na hygienu a prostory vedou k tomu, ţe provoz jeslových zařízení je finančně náročný. Veřejné jesle se snaţí zároveň udrţet cenu nízkou tak, aby si ji mohly rodiny dovolit, a zbytek pak doplácí zřizující obec z rozpočtu nebo ostatní zdravotnická zařízení spadající pod stejnou organizaci:„...Velmi napjatá (ekonomická situace)... ...provozování jeslí je velmi drahá záleţitost, protoţe tam je celá řada předpisů z oblasti hygieny a provozní pro děti této věkové kategorie – provozní, stavební, prostorové, odpady, dodávka vody to je všechno velmi finančně náročné...“ (R4V). 54

Vedle stavebních úprav představují nejvyšší výdajové poloţky náklady na zaměstnance a na nájem a energie. Sledované soukromé jesle jsou financovány pouze z poplatků rodičů. Majitelky těchto zařízení se zajímaly o to, jak získat dotaci od města, ovšem získat dotaci se jim nepodařilo nebo jim to ani nepřišlo výhodné: „Málo peněz za moc kontroly, kvůli 40 tisícům ročně se nehodlám vypisovat se stohy papírů a někomu se zodpovídat ze své práce, to se zodpovídám zákazníkům, takţe jsme radši rozšířili kapacitu a ty peníze radši vyděláme.“ (R8S). Ve třech případech ze čtyř se zmiňují o tom, ţe bez úplatku dotaci na městě získat nelze: „...nevůli v tom smyslu, ţe jsem nechtěla splnit jejich poţadavky a ta obálková metoda pro mě nebyla, takţe jsem to neřešila.“ (R7S). Respondentky také zvaţovaly moţnost získat dotaci z evropských fondů, zde ale také narazily. Velmi náročná administrativa při podávání ţádosti totiţ vyţaduje pomoc externí firmy, která bez ohledu na to, zda pak podaný projekt dotaci získá, obdrţí nemalý honorář v řádu deseti tisíců korun. Navíc je nezbytné podat ţádost s velkým předstihem. Jedna z dotazovaných respondentek se také obává dopadu podmínek dotace: „...ale uţ nikde není řečeno, ţe vy se musíte upsat na několik let, ţe to bude fungovat, jako bylo baby boom a dětí spousty, ale můţu já vědět, ţe za 8 let já pořád pojedu a kdyţ, ne, tak tam jsou různý sankce a já nevím, co všechno na doplácení toho grantu, takţe jako Evropská unie dobrý, ale ţe bych v tom viděla nějaký zázrak tak to ne...“ (R5S). Respondentky ze soukromých zařízení pociťují finanční situaci také jako velmi napjatou: „...myšlenky všech jsou, ţe soukromé zařízení tohoto typu je jako šíleně dobrý byznys, ale opak je pravdou, je to šíleně finančně náročný.“ (R6S). Další respondentka upozorňuje na to, jak těţké je udrţet kvalitu sluţeb: „...tak je to docela fičák to udrţet a udrţet to v takové úrovni, v jaké by člověk chtěl, aby do toho investoval, aby se měnily ty hračky pomůcky, aby to bylo bezpečné.“(R7S). Třetí respondentka poukazuje na vyšší nákladnost všeho pro děti: „..já se snaţím ji nevnímat (ekonomickou situaci),katastrofa, řeknete si malý dítě nemůţe tolik stát, jenomţe na druhou stranu, protoţe je to malý dítě, tak se mu musíte dvojnásobek věnovat, takţe vlastně všecko je to draţší...“ (R5S). Konkrétní finanční otázky představují velmi citlivé téma, o kterém se jednotlivci neradi baví. Proto ani respondentkám v soukromém sektoru nebyla poloţena přímá otázka na zisk z provozu daného zařízení. Celkově je finanční situace pravděpodobně více závaţná ve dvou sledovaných soukromých zařízeních. Provoz jednoho ze sledovaných zařízení se v letních měsících vůbec nevyplácí, ale majitelka ho udrţuje v provozu z částečně z osobních důvodů, částečně kvůli zaměstnancům a také hlavně kvůli snaze vyjít rodičům vstříc a poskytnout jim určitý dobrý standard. V dalším zařízení se na nedostatek financí poukazuje snaha zaměstnávat na jiné neţ plné úvazky, aby nemuseli odvádět tak vysoké zdravotní a sociální pojištění. V souvislosti s financováním je zajímavé, ţe se podle všeho celkové náklady na provoz jednotlivých zařízení odlišují a to nejen ve srovnání mezi soukromými a veřejnými, ale i v rámci veřejných zařízení. Provoz soukromých jeslí vyjde levněji neţ veřejných, jedna z dotázaných podotkla, ţe: „...kdyţ se ke mně dostaly ty propočty, kolik stojí jedno dítě v jeslích, tak jsem myslela, ţe se vyvrátím, protoţe my jsme takřka na poloviční ceně a jedem bez dotací…“ (R8S). Zatímco provoz v jedněch sledovaných veřejných jeslích (R4V) vychází na 12 tisíc korun měsíčně na dítě, v druhých veřejných jeslích (R3V) uvádí, ţe provoz vyjde kolem 4 tisíc korun měsíčně, dle toho jaké stavební úpravy se ten rok provádí. Svou roli můţe hrát to, ţe jesle s levnějšími náklady se nachází v o něco menším městě ve srovnání s jeslemi s vyššími náklady. Jesle s levnějšími náklady také sdílí budovu a tedy 55

i náklady na její provoz a udrţování s jinými institucemi. Rozdílná výše nákladů ve veřejných zařízeních můţe být také dána tím, ţe nebyly započítány úplně veškeré poloţky nákladů. Ve dvou zbylých veřejných jeslích nemají ani měsíční nákladovost spočítánu právě proto, ţe různé nákladové poloţky jsou hrazeny z různých zdrojů v rámci celé příspěvkové organizace. Vedle rozdílných východisek ve výpočtu by pak také mohly být niţší náklady čistě hypoteticky způsobeny jiným výkladem legislativních pravidel. Bohuţel získaná data neumoţňují odpovědět na otázku, proč jsou náklady v jednom veřejném zařízení 3x vyšší neţ v jiném. Dílčí závěr: DVO6: Jak poskytovatelé vnímají svou ekonomickou situaci? Dotázaní respondenti vnímají ekonomickou situaci ve většině případů jako velmi tíţivou. Zaměstnankyně veřejných jeslí si velmi dobře uvědomují, ţe se jejich provoz obci nevyplácí ba naopak, ţe na jejich provoz doplácí a doplácí tak i na samotné mzdy pracovnic jeslí. Tato situace u nich budí obavy, zda obec bude nadále ochotna provoz dotovat a zda snad nebudou jesle uzavřeny. Finanční situace tak celkově sniţuje prestiţ a legitimitu práce v jeslích jak navenek, tak dovnitř mezi zaměstnance. Poskytovatelé v soukromém sektoru jsou poněkud v jiné pozici, za ekonomickou situaci pociťují a nesou vlastní zodpovědnost. Získání dotací ať uţ od obce nebo od Evropské unie se jeví jako nevýhodné. Překáţky představuje korupce, sloţitá administrativa, nízká finanční výše a zároveň nevýhodně nastavené podmínky pro příjemce dotace - nezbytnost podrobit se určité kontrole od poskytujícího subjektu, dlouhodobý závazek, aj.

4.5 Řízení V této podkapitole se zaměříme na interpretaci otázek spojených se samosprávou, státem a jeho rodinnou politikou. Interpretace těchto otázek nebyla jednoduchá. Respondentky především otázka na vládu a stát poněkud zaskočila, z čehoţ lze usoudit, ţe roli státu nepřikládají zas aţ tak vysoký význam v kaţdodenním ţivotě a při hledání moţností řešení na něj příliš nespoléhají. Odpovědi byly velmi různorodé.

4.5.1 Spolupráce s obcí Nejprve byla poloţena otázka na spolupráci s organizacemi obecně. Více kontaktů mají veřejné jesle, které často spolupracují s nejbliţší mateřskou školou, např. společné hostující divadelní představení. Spolupráce jeslí také probíhá s dalšími zdravotnickými zařízeními v oblasti proškolování zaměstnanců. Obce, potaţmo města, ovlivňují chod veřejných jeslí skrze finance a nastavování poplatků, další záleţitosti a rozhodování jsou plně v rukou ředitelek jeslí. Respondentky si uvědomují, ţe pro město je provozování jeslí velmi nákladné a nemají vůči přístupu města obvykle ţádné výtky: „...naopak musíme je pochválit, protoţe je málo obcí, které se zachovaly tak jako naše radnice...“ (R3V). Jsou rády, ţe alespoň provoz těchto jeslí se zachoval. O praktických provozních otázkách rozhoduje samo vedení jeslí. Respondentky zdůrazňovaly, ţe se s radními dá vyjednávat, sice musí vysvětlovat, proč ţádají finance na to či ono, ale prozatím nachází snahu vyjít vstříc či alespoň částečně vyhovět: „jsou tam prostě lidi, kteří je dobře, ţe tam jsou.“ (R1V). V jednom případě jsou dotace města pro jesle nedostatečné a musí být jejich provoz hrazen z prostředků dalších zdravotnických organizací. Při kladném hodnocení spolupráce s městy mohlo a určitě do jisté míry hrálo roli to, ţe právě město je zaměstnavatelem respondentek. 56

Otázku na spolupráci s obcí, městskou částí si respondentky ze soukromých jeslí spojily s finanční pomocí respektive s dotacemi, se kterými nemají dobré zkušenosti (viz podkapitola 2.4). Sledované soukromé jesle se nachází ve stejných městech jako veřejné jesle, v kaţdém městě tedy určitá podpora minimálně veřejných jeslích je, existují však i moţnosti pro soukromé organizace, aby získaly finanční podporu od města. Pouze jedna respondentka si uvědomuje, ţe obec má také moţnost podpořit některé soukromé subjekty slevou na nájmu. Nemá s tím však dobré zkušenosti. V loňském roce tento krok radnice vedl k odlivu jejích klientů a vytvoření podle jejích slov nezdravé konkurence (R7S), která si mohla dovolit nabízet rodičům levnější ceny. Zkušenosti s obcemi nejsou příliš pozitivní a tak neprobíhá ţádná spolupráce například při přípravách slavností města nebo jiných kulturních akcí.32 Kromě slevy na nájmu by obce mohly jeslím pomoci např. zaštítěním kvalitních soukromých jeslí či poskytnutím prostorem k propagaci, apod. Na druhou stranu jsou soukromé jesle soukromými firmami a i bez ohledu na moţný sociální přínos jejich činnosti se na město nemusí obracet a spoléhat: „...kdyţ jede na soukromo, tak máte smůlu to je prostě vaše podnikání a co si do toho zainvestujete, to je váš problém a jak si to dostanete zpátky, to je taky váš problém a jestli vám někdo pomůţe, tak moţná jenom nějakýma grantama, jenomţe ten grant....“ (R5S).

4.5.2 Role státu a rodiny Role státu není respondentkami vnímána zcela jednoznačně. Respondentky ve veřejném sektoru hovořily především o tom, ţe by měly být nějakým způsobem zvýhodňovány ty obce, které jesle provozují: „...stát by do toho mohl zasáhnout, pokud je tam nějaká moţnost, ţe pokud to město provozuje ty jesle a provozuje je dobře tak, ţe by měly nějaké výhody v tom nebo nějaké úlevy v tom…“ (R1V). Pohled ze soukromého sektoru upozorňuje, ţe pokud budou sluţby ve veřejných školkách poskytovány v současné podobě a nevyjdou rodičům více vstříc v moţnostech nepravidelné docházky dětí, tak podpora těchto zařízení není příliš výhodná, protoţe neuspokojí poptávku těch rodičů, kteří mají moţnost pracovat na částečný úvazek:„...pokud by se měly rozšiřovat stávající státní jesle v té úrovni v jaké to je, tak si myslím, ţe je to zbytečný, určitě jak oni to zaplní taky,ale nepokryje to tu poptávku rodičů, kterým nabízíme ty sluţby my, jo, zase to, aby se ta struktura trošku přizpůsobila poţadavkům dnešních rodičů...“ (R6S). Objevila se také úvaha o tom, ţe by stát mohl podpořit příspěvky na dítě do školek a jeslí i v soukromém sektoru a tím podpořit soukromé poskytovatele sluţeb, kteří by nemuseli být tak finančně nákladní, jako jsou v současné době veřejní poskytovatelé sluţeb. Stát je také vnímám jako instituce schopná sluţby adekvátně zastřešit. Jedna z respondentek také upozorňuje na to, ţe stát by měl podpořit kontrolní mechanismy v soukromém sektoru: „...jako kontrolní role by měla byt určitě, protoţe ten soukromý sektor je potřeba si taky trochu pohlídat ve smyslu hygieny a bezpečnosti, protoţe i to můţe být docela nebezpečné pak to vrhá špatné světlo i na spoustu dalších organizací... dneska spousta lidí hřeší na to, ţe jim to prostě nějak vyjde a nebo spousta lidí o tom ani neví, o tom, ţe je potřeba něco udělat, protoţe ono kdyţ to chcete splnit zodpovědně, tak to třeba něco stojí... “ (R7S). Tato respondentka také upozornila, ţe rodiče nemají moţnost legálně zjistit, jestli dané zařízení prošlo hygienickými kontrolami, hygiena by mu na dotaz neměla odpovědět. V soukromém sektoru také neexistuje moţnost získat certifikát kvality (jedno ze sledovaných veřejných zařízení 32

Tak jako třeba probíhá spolupráce města s mateřskými a základními školami, které se také starají o děti, ale jsou v jiné situaci jako instituce zřizovaná obcí.

57

mělo certifikát ISO, který si udělalo podobně jako další zdravotnická zařízení celé organizace), moţnosti certifikátů by pak usnadnily rodičům orientaci v tom, které zařízení je opravdu bezpečné a kvalitní. Zde se tedy dotýkáme otázky, zda by tuto kontrolní roli neměli vykonávat také sami rodiče? Kdo je za dítě a jeho péči v konečném důsledku zodpovědný? Stát nebo rodina? Jedna z respondentek zastává názor, ţe je to právě rodina, kdo nese zodpovědnost a právě rodina by měla poţadovat vyšší kvalitu sluţeb, čemuţ by napomohlo, kdyby si za sluţby platili:„...aby si rodiče uvědomili, ţe i za to dítě ve školce není zodpovědný stát, ale oni, takţe já bych zrušila školky zadarmo, oni jsou v podstatě zadarmo, jestli někdo zaplatí částečné stravné a za dítě, prostě neplatí, v tom okamţiku, kdyby rodiče platili, tak by se jinak moţná chovaly i některé paní učitelky ve státních školkách, třeba já mám vymyšlený, ţe platby probíhají v hotovosti, aby si paní učitelky uvědomily, ţe ty peníze nedostávají ode mě, ale od těch rodičů, takţe jsou za něco zodpovědní....“ (R8S). Takovýto přístup, respektive kladení zodpovědnosti primárně na rodiče, vede ke sniţování nároků na zodpovědnost a roli státu v péči o děti. Nicméně na druhou stranu, část respondentek reflektuje rodiče a rodiny s malými dětmi jako osoby ve svízelné situaci, protoţe se potřebují navrátit z finančních nebo kariérních důvodů do zaměstnání: „...ty (rodiny s dětmi) jsou na tom dneska strašně špatně, kdyţ si chtějí pořídit bydlení, tak si musí vzít hypotéky, nemají peníze, měli by jít do práce a teď všecko je drahé i pro ty děti, kdyţ se podíváte na ty ceny, tak je to pomalu draţší neţ pro dospělé navíc i ta strava šla nahoru...“ (R3V). Pouze jedna z respondentek z veřejného sektoru hovořila přímo o provozování jeslí jako sociálním aktu ze strany města pro rodiny s malými dětmi. Zvaţovala v této souvislosti také o přiřazení jeslí pod MPSV, nicméně ale trošku došla k závěru, ţe rodiče s malými dětmi nejsou zcela sociálně potřebná skupina osob. To poukazuje na rozporuplnou otázku, zda vnímat rodiče malých dětí jako osoby, kterým je třeba pomáhat stejně jako například zdravotně handicapovaným? Role rodičů v péči o děti spočívá v tom, ţe mají právo rozhodnout, jak bude o jejich dítě pečováno. Pokud se však podíváme na proces rozhodování, je zde několik bodů, které tuto svobodu omezují a přináší ke zváţení otázku, zda je vhodné chápat a vnímat rodiče jako běţné zákazníky nakupující na trhu sluţby. Výzkum ukázal, ţe rodiče mají omezené volby výběru a omezené mnoţství informací o kvalitách péče a tak vlastně ani přesně neví, co od poskytovatelů vyţadovat. Z výpovědí poskytovatelů vyplynulo, ţe rodiče často nemají příliš velké poţadavky ani na soukromá zařízení a jsou rádi, kdyţ se pro jejich dítě najde volné místo. Respondentka připouští, ţe rodiče k ní začínají dávat dítě, i kdyţ nejsou zcela přesvědčeni, ţe je to to nejlepší: „...prostě je situace tak tlačí, a pak uţ se jim tady fakt líbí aţ poznají, ţe se snaţíme ze všech stran...“ (R5S). Do situace rozhodování o péči o dítě zasahují v nemalé míře také zaměstnavatelé rodičů. Objevují se situace, kdy zaměstnavatelé nedodrţují ochranné lhůty a práci matkám na rodičovské dovolené nedrţí, nutí je buď se práce vzdát anebo nastoupit do práce před ukončením rodičovské dovolené. Rodiče tak nemají příliš prostoru si vybírat, do kterého zařízení dítě nastoupí a v určitých situacích ani dostatek času na to, aby si potřebné informace zjistili. Nelze se pak divit, ţe souhlasí i s nestandardními postupy: „Já jsem byla překvapená, to asi hygiena neschválila, ţe rodičům nevadilo, ţe dětem do jedné soukromé mateřské školy nechávají vozit jídlo z restaurace v krabičkách, kde jim to sehřívali v mikrovlnce, to je pro mě absolutně nepřijatelné a jako rodičům to nevadilo nikomu a ještě, kdyţ to to dítě nedojedlo, tak to

58

rodičům dali odpoledne...“33 (R7S). V návaznosti na to, ţe hlavním důvodem umisťování dětí do jeslí je právě potřeba rodičů pracovat, chápou respondentky roli jeslí ve společnosti a přínos jeslí pro společnost v tom, ţe v prvé řadě umoţňuje rodičům pracovat:„...kdyţ oni prostě potřebují nebo jim skončí mateřská v průběhu roku a nebo prostě dostanou nabídku pracovní, tak já jsem schopná jim prostě zajistit bezpečnost jejich dítě nebo prostě zaopatřit to dítě, jo, to si myslím, ţe je velká pomoc, protoţe ne kaţdej to dítě můţe vzít a ve státním je to fakt problém...“ (R5S).

4.5.3 Rodinná politika Návaznost sluţeb na opatření rodinné politiky není vnímána respondentkami obecně jako důleţitá, pro rozhodování rodičů, zda budou jejich sluţby vyuţívat, je z jejich pohledu významnější práce. Nastavení rodičovského příspěvku a podmínky jeho pobírání nebývají kladeny do souvislosti s vyuţíváním jejich sluţeb. Přičemţ je zajímavé, ţe dvě sluţby vznikly před dvěma lety, takţe právě v období, kdy se připravovali na zřízení, zrovna došlo k zavedení tzv. více-rychlostního rodičovského příspěvku. Nárůst poptávky si vysvětlují spíše nárůstem porodnosti, finančními okolnostmi a snahami matek o co nejrychlejší návrat do zaměstnání. Respondentky byly dotazovány, zda se nějak změnila poptávka po sluţbách v souvislosti s odstraněním 5 denního limitu a současného pobírání příspěvku. Většina respondentek ţádnou změnu prozatím nezaznamenala: „...jejich zájem se nijak nezměnil, oni byli smířeni s tím, ţe o ten rodičovský příspěvek přijdou.“ (R6S). Přibliţně polovina respondentek ani nevěděla, ţe se limity změnily. Ve veřejném sektoru stále nabízí tzv. pěti denní pobyty dětí, coţ můţe být dáno nejen nevědomostí, ale i tím, ţe dobíhá školní rok, a ke změnám podmínek poskytování sluţeb tak nejspíš dojde aţ od září. Právě časový nesoulad mezi koncem rodičovské dovolené a začátkem školního roku představuje významnou příleţitost pro soukromý sektor, který tuto dobu často vykrývá tím, ţe umoţňuje nástup kdykoliv v průběhu roku: „Mateřská jim končí celý rok, kdeţto ty státní školy berou jenom v září.“ (R5S). Z tohoto úhlu pohledu je pro soukromý sektor vlastně výhodné, kdyţ systém veřejných sluţeb nefunguje dobře. Respondentky v soukromém sektoru několikrát vyjádřily názor, ţe je to osobní záleţitost rodičů, jestli pobírají nebo nepobírají příspěvky: „...no mě to zas aţ tak moc nezajímá, mě je jedno, jestli ten člověk dostává od státu, protoţe je na mateřské, 4 tisíce nebo jestli manţel vydělává 50 tisíc, já se to stejně nedozvím...“ (R5S). Část respondentů měla dříve i klientelu, která sluţeb vyuţívala i přesto, ţe přicházela o příspěvek. Naopak můţeme jen spekulovat, zda se objevují případy, kdy rodiče pobírají příspěvek neoprávněně. Dílčí závěr: DVO5: Jaká je role státu a vlády, krajů a obcí v provozování zařízení sluţeb péče o děti do 3 let z pohledu poskytovatelů těchto sluţeb? DVO1: Vnímají poskytovatelé sluţeb změny v podmínkách pobírání rodičovského příspěvku? DVO9: Jakou roli mají rodiče v systému péče o děti?

33

V řádném kuchyňském provozu musí být dětem jídlo vydáno do hodiny od chvíle, kdy se uvařilo. Zaznamenává se jeho teplota při výdeji.

59

Z pohledu poskytovatelů ve veřejném sektoru je role obcí zcela zásadní, bez ochoty přispívat na provoz jeslí by tato zařízení nemohla fungovat. I obce, které podporují jesle, vypisují dotační tituly, v nichţ mají šanci získat příspěvek také soukromé jesle a školky. Je zde tedy zájem obecních zastupitelů rodiče s malými dětmi podpořit. Soukromá zařízení, která sleduje tento výzkum, však této podpory nevyuţívají a ani jinak nespolupracují s obcí. Podmínky získání dotace by mohly částečně omezit jejich samostatnost zvýšením kontroly. Role státu v péči o děti není vnímána poskytovateli jako výrazná, podobně vliv opatření rodinných politik - rodičovského příspěvku - není respondenty dáván do souvislostí se změnami v poptávce po jejich sluţbách. Do určité míry povaţují za rozhodující a nesoucí zodpovědnost za děti rodiče. Roli rodičů lze symbolicky rozdělit na dvě části, první akcentuje zodpovědnost, kterou za péči o děti nesou, a druhá část přihlíţí k tomu, ţe ekonomické podmínky a poţadavky zaměstnavatelů mohou rodiče přivádět aţ do tak obtíţných situací, ve kterých jsou oprávněni ţádat podporu a pomoc.

4.6 Hodnoty Následující dvě podkapitoly se zabývají tím, jak poskytovatelé sluţeb vnímají rozdělení péče o děti mezi muţe a ţeny, jak v tomto feminizovaném oboru vnímají muţe a také tím, jaký je běţný obraz jeslí v české společnosti.

4.6.1 Genderové rozdělení rolí Otázky vztaţené ke genderovým rolím se týkaly jednak toho, zda zaměstnanci jeslí dochází častěji do kontaktu s otci nebo s matkami dětí a jednak toho, zda v tomto vysoce feminizovaném odvětví pracují muţi a jak je jejich práce hodnocena okolím. Tři respondentky vypověděly, ţe děti vodí a vyzvedávají matky a otcové přibliţně půl na půl a stejný počet (také tři respondentky) zaznamenávají častěji maminky. Jsou to také častěji matky, kdo vyřizuje přijetí dítěte do zařízení: „...ony si to spíš zajišťují ty ţenský, se snaţí, tam ten mateřský pud bude asi větší, i dokonce volají maminky, který mají manţele na mateřské, takţe chlap je na mateřské a ona je taková ambiciózní, ţe volá a říká jako, muţ musí do zaměstnání, je na mateřské potřebujeme někam upíchnout dítě, ale zařizuje to máma, jo takţe taky, ale většinou ty ţenský si to tu přijdou okouknout...“ (R5S). Vedle tatínků se do péče o děti více zapojují i dědečkové, kteří do 90. let pro vnoučata do jeslí nechodili údajně tak často. Dnes prarodiče chodí pro vnoučata aţ u 3 % dětí. Jedna z respondentek dlouhodobě pracující v jeslích vnímá velmi silně změny v pozici otců ve výchově dětí:„....vţdycky říkám ţe jsou hotový matky, oni to s těma dětma umí dobře, často mívají vyšší autoritu neţ maminky, nevím, ţe jsou důslednější nebo jsou míň s těma dětma, ale umí to s něma moc pěkně, oblíct, nakrmit, hezky s nima umí jednat... to je nová generace... prostě kolikrát říkáme, ţe je lepší, kdyţ přijde tatínek neţ maminka, opravdu jsou moc šikovní.“ (R3V). Práce zdravotních sester ve veřejných jeslích bývá okolím vnímána jako velmi „pěkná“ práce s dětmi, která můţe bavit, ale zároveň velmi náročná a nízko platově ohodnocená, proto nepřitaţlivá pro muţe. Jedna z respondentek popisuje určitou rivalitu mezi učitelkami s mateřských škol: „...ta rivalita mezi jeslema a školkama tam jsou paní učitelky a my jsme jenom sestry, takţe to je úţasný...“ (R2V). V 5 jeslích měli zkušenosti s muţem a to ne na obvyklé pozici údrţbáře, ale také přímo pracujícím s dětmi. Muţi se setkávají s velmi kladným přijetím ze strany dětí a zaměstnavatelů, komplikovanější je uţ přijetí ze strany rodičů. Pouze v jednom zařízení muţ odešel 60

z toho důvodu, ţe ne příliš dobře zvládal výkon své práce, jinde si muţe vysloveně nepřáli rodiče, ukázalo se, ţe pro ně není přijatelné, aby byl s dítětem v blízkém fyzickém kontaktu cizí (ne-příbuzný) muţ: „....takové to je normální, kdyţ teta ukládá dítě pohladí ho, kolikrát mu dá i pusu, protoţe je tady máme od mimin, tak ten vztah je takový rodinný, ale v okamţiku, kdy to udělal ten kluk, tak všichni jako hrůza chlap mi šáhl na dítě, takţe z toho to důvodu...nedej boţe přebaluje, no protoţe má sluţbu, tak to tak je. Ne jako je tady pořád ve společnosti vryté, ţe k děcku patří ţenská takţe, bohuţel chlapi pouze externisti na daný předmět...“ (R8S). V těchto jeslích se proto rozhodli přijímat muţe pouze jako externisty na různé krouţky, ale ne jako stále zaměstnance. V druhé školičce jsou však rodiče i děti s prací muţe jako lektora velmi spokojeni, přesto i zde narazili na otázku moţného zneuţívání a to hlavně díky osobním kontaktům v Anglii, kde se v současnosti řeší řada případů sexuálního zneuţívání dětí kněţími. Případným pochybnostem rodičů v tomto směru se snaţí tedy předcházet tím, ţe muţ s dětmi pracuje pouze v herně, nedoprovází děti na záchod a ani je nepřebaluje: „...je to taková i ochrana vůči němu, aby ho někdo někdy nenapadl, takţe to je taková ta zásada, ţe vţdycky kdyţ jdou děti na záchod tak tam jde ta druhá teta, která tam je, takţe on je v herně.“ (R7S). A v čem je práce muţe s dětmi odlišná? Velmi odlišně muţe jako vychovatele vnímají děti především chlapci, je to pro ně něco jiného, neţ být stále jen se ţenami. Muţi jsou více na „hraní“ a na „blbnutí“: „Na děcka má ten muţskej elemnt opravdu dobrej vliv, ţe kluci ti byli úplně vyřízeni z něj, vtáhli se kopačáky a hned se hrál fotbal..“ (R1V). Jedna z respondentek (R8S) popisuje jiný přístup k dětem, kdy muţ u nich pracující se vţdy snaţí děti aktivně vtáhnout do hry, zatímco ţeny jsou v tomto směru pasivnější a děti nechají samotně rozhodnout, jakou hru chtějí hrát. Objevil se i názor, ţe muţi jsou dobří na hraní, ovšem nemají uţ tolik trpělivosti se tak malým dětem věnovat obzvlášť, kdyţ jich je tolik pohromadě (R5S). Zkušenosti také ukazují, ţe je lepší, kdyţ nové děti přijímá do zařízení ţena neţ muţ (R7S). Při posuzování genderové problematiky a péče o nejmenší děti se respondentky často obracely k samotnému biologickému základu rozlišování mezi muţem a ţenou34 – byla zmiňována slova jako mateřský instinkt a mateřský pud: „...ono to má asi svý oprávnění, kdyţ je ţenská na mateřské, jednak se ta psychika organismu změní tím těhotenstvím, takţe je na to připravená kdeţto...kdyţ nastoupí, nechci říct cizí člověk, ale přece jen ten muţ (váhá, hledá slova) není tam takovej ten citovej...“(R5S).

4.6.2 Postoj veřejnosti k jeslím S jakými hodnotami se poskytovatelé sluţeb setkávají, měla pomoci poodhalit otázka, jak byste popsala běţný český postoj veřejnosti k jeslím? Tři respondentky (z toho 1 z veřejných jeslí) hodnotily postoj veřejnosti jako spíše kladný s tím, ţe se obvykle setkávají spíše s pozitivními reakcemi. Většina ostatních respondentek spíš pociťuje a hovoří o určitých záporných momentech v postoji k veřejnosti k jeslím: „...bych řekla, ţe hodně lidí má ten postoj takovej, ţe ne, aspoň si myslím, protoţe kdyby jo, asi by těch jeslí bylo víc.“ (R1V) nebo např.: „...pořád je to takový braný jako přeţitek socialismu a kdyţ tam ti lidé dávají ty děti a pak od nás odchází, tak nám nadšeni píší dopisy, jak jsou spokojeni.“ (R4V).

34

Leitner 2003 - viz podkapitola 2.3

61

Zde je důleţité upozornit, ţe respondentky v soukromém sektoru se často zcela nevnímají jako poskytovatelky jeselské péče a v názvech jejich zařízení jsou uţívány spíš varianty odvozené od mateřské školy (viz tab. č. 6). Zajímavý je ovšem postřeh jedné z respondentek, která popisuje, ţe rodiče stále uţívají název jeslí a vodí děti do jesliček a ne do školky, i kdyţ v jejím zařízení se název „jesle“ oficiálně neuţívá: „...většinou český rodiče říkaj stejně, ţe děti jdou do jesliček neříkaj, ţe jdou do školky, jako je to zaţité a nemyslím si, ţe nějak špatně, kdyţ byli (rodiče) malí tak taky chodili do jesliček, takţe spíš se to jako vrací.“(R6S). Podobně jako tato respondentka i několik dalších respondentek zmiňuje, ţe se postoj společnosti k jeslím mění a jesle přestávají jako takové být tolik zavrhovány. Řada respondentek jak z veřejného, tak ze soukromého sektoru se také obrací do zahraničí a argumentuje tím, ţe tam jesle jsou a ţe tam fungují:„...to se rušilo a rušilo a jesle byly povaţovány za pozůstatek komunismu a teprve z Evropské unie jsme se zpětně dozvěděli, ţe to tak není, ţe všude ty jesle jsou, třeba máme pracovnice, které mají děti v zahraničí a všude jsou tam jesle, v Anglii jsou jesle, v Itálii jsou jesle a v Německu jsou jesle a není to tam zločin, jenom u nás to je zločin, ale teď se ten pohled změnil, ale je to uţ pozdě...“ (R3V). Respondentky z veřejných jeslí také často zdůrazňují, jak moc se zvýšila kvalita péče od 80. let v jeslích a upozorňují, ţe tato nová praxe není vůbec reflektována veřejností, která má v sobě stále představu těch komunistických jeslí: „…dneska tak to je nebe a dudy, já bych to řekla velmi lapidárně, to byly narvaný jesle tenkrát, všechny děti měly nudli u nosu, všechny byly nachlazený, jesle byly přeplněny, maminky musely být ráno v 7 v práci... takţe některý uţ tam byly v 6 ráno a dneska kdyţ to vidím, ten provoz, jak ony tam postupně nastupují, ráno ten nástup je pozvolný, mají hodinu na hraní, aby si zvykly, oni chodí do těch 9 hodin, takţe ne, ţe se tam všichni nahrnou ráno, ty programy byly vţdycky opravdu velmi dobře propracované... přistupují k nim velmi individuálně, dřív kdyţ bylo tolik dětí tak se opravdu jelo podle programu, ale nebyl tak ten individuální přístup, dneska těch dětí v místnosti je mnohem méně a ty jesle měly tenkrát prakticky dvojnásobnou kapacitu“(R4V). V souvislosti s tím, ţe je silná hodnota dítěte a tendence zůstávat s dětmi do 3 let věku v domácnosti, zmiňovaly dvě respondentky příliš silné protektivní snahy rodičů vedoucí k tomu, ţe takové dítě je ve třech letech nesamostatné, není schopné se samo o sebe postarat, vyţaduje neustálou pozornost, není zvyklé na kolektiv a jiné lidi neţ rodiče, protoţe málokdy je hlídáno někým jiným a je tak hodně uplakané: „...matka přivede tříleté dítě a neumí ani to, co u nás dvouleté, protoţe děti jsou ubrečené naprosto neschopné se samy o sebe postarat, sebeobsluţnost nulová... to je teď trend, za nás byli všichni od roku v jeslích a nemám pocit, ţe by s nás byly nějaké psychické trosky... já mám pocit, ţe tady je teď takový kult dítěte, ţe dítě chce, dítě dostane.“ (R8S). V podobném duchu hovoří i další respondentka: „...dneska ty děti opravdu nejsou tolik vedené k té samostatnosti, jsou hodně oprašované, jsou tady rodiče, kteří pro ty děti opravdu chtějí udělat hodně ve smyslu dobrém, ale pak je to někdy kontraproduktivní. Je spousta jedináčků, takţe taková ta vzájemná komunikace ve skupině tam chybí... maminky se diví, kdyţ zjistí třeba od kamarádky, která má své dítě ve školce, ţe podmínkou je tam, aby se to dítě samo oblíklo, najedlo a umělo si umýt ruce a pouţívat záchod a tak to ony jako ţasnou třeba...“ (R7S). Bylo velmi zajímavé sledovat, jak respondentky vnímají druhý, do jisté míry v podstatě konkurenční druh sluţby. Závěr je takový, ţe ty ostatní sluţby povaţují obvykle za tak nekvalitní nebo nedostatečné, ţe je za konkurenci vůbec nepovaţují. Zaměstnanci veřejných jeslí obvykle nemají přehled o tom, zda v daném městě fungují 62

nějaké soukromé jesle nebo zařízení pro nejmenší děti (přitom v městech, kde výzkum probíhal, vţdy fungovalo několik soukromých jeslí). Jejich představa je ovšem taková, ţe tam nedodrţují vůbec hygienické poţadavky a nepracují tam ţádní zdravotníci: „tak ty jesličky to se s tím asi nedá srovnávat... tam asi ani ty hygienické poţadavky nejsou na úrovni... a jednak je to levnější tady.“ (R2V). Zaměstnanci soukromých zařízení pak mají určité předsudky v tom, ţe v jeslích je stále příliš mnoho dětí pohromadě a není jim poskytovaná individuální péče. Od rodičů mají informace, ţe jsou tam příliš dlouhé čekací doby na umístění a není moţné umístit děti na kratší pobyty a děti mladší dvou let: „Neberou děti mladší 2 let, neberou ţádnou částečnou docházku... je tam 25-30 dětí, coţ neumoţňuje individuální přístup.“ (R6S). Vzhledem ke smíšenému věku dětí v soukromých školkách za větší konkurenci povaţují státní mateřské školy, hlavně v tom, ţe docházka dětí je poslední předškolní rok povinná, takţe i kdyţ rodiče preferují soukromou školku kvůli kvalitě sluţeb, musí dát dítě do veřejné školky. Jedna respondentka dříve pracovala jako učitelka ve státní školce a popisuje, ţe nyní má menší kolektiv a celkově se jí lépe dýchá při poskytování sluţeb:„..víc se těm dětem můţou věnovat, protoţe ten kolektiv je menší, jo takţe tam vlastně máte jistotu, ţe se to dítě bude individuálně rozvíjet, protoţe ta učitelka si s ním byť lehne na zem a prohlíţí si něco, coţ ve státním s pětadvaceti dělat nejde, tam je to furt stmelovaný do kolektivu.“ (R5S). Dílčí závěr: DVO2: S jakými kulturními hodnotami/očekáváními se poskytovatelé sluţeb péče o děti do 3 let setkávají? Z výpovědí respondentek se zdá, ţe v zajišťování péče o děti hraje stále v mnoha případech rozhodující roli matka. Postupně však také přibývá otců, kteří se spolupodílí na kaţdodenní dopravě dětí do jeslí. Objevují se také muţi zájemci o práci v jeslích a s dětmi, zde však naráţí na stereotypní představy, ţe ţeny jsou lepší pečovatelky a obav rodičů z případného zneuţití dítěte. Postoj veřejnosti k jeslím nevnímají jako kladný především respondentky z veřejných jeslí, v současné době však také vnímají určité změny v tomto přístupu směrem k větší otevřenosti a přijatelnosti péče o děti v jeslích. Lze se domnívat, ţe svůj podíl na tom nesou nejen praktické změny ve fungování jeslí a nezbytnost dvou příjmů pro zajištění rodiny s dětmi, ale také často uváděné příklady ze zahraniční praxe.

63

Závěr Tato diplomová práce se snaţí odpovědět na hlavní výzkumnou otázku: Jaké problémy v poskytování kolektivních sluţeb péče o děti mladší 3 let vnímají poskytovatelé těchto sluţeb působící v soukromém a veřejném sektoru? V teoretické části byly popsány moţné zdroje problémů a vyvozeny dílčí výzkumné otázky. Samotný výzkum proběhl metodou kvalitativního rozhovoru. Průřezovou otázkou prolínající se celou interpretační částí práce se stala dílčí výzkumná otázka: Jak se liší situace poskytovatelů sluţeb v soukromém a veřejném sektoru? Výzkum ukázal, ţe poptávka rodičů po sluţbách péče o děti mladší 3 let je dostatečná, respondentky nemají v současnosti problém naplnit kapacity zařízení. Poptávka tak nepředstavuje překáţku v poskytování těchto sluţeb. Rodiče nepoptávají pouze pravidelné celodenní sluţby, ale mají také zájem o flexibilní nárazovou docházku dětí například pouze na několik dní v týdnu. Obecně však jejich poptávka není příliš náročná. Nejčastějším důvodem vyuţívání sluţeb péče o děti mladší 3 let, se kterým se respondentky setkávají, je práce rodičů. To potvrzuje důleţitost role jeslí pro harmonizaci práce a rodiny. Legislativa přináší poţadavky, které jsou (alespoň některé z nich) na jednu stranu vnímány jako opodstatněné, na druhou stranu však značně zvyšují náklady na výstavbu, vybavení a provoz jeslí a z finančního hlediska představují významnou překáţku pro poskytování sluţeb. Předpisy jsou řadu let zaběhnuté ve veřejných jeslích, takţe zaměstnanci se pouze přizpůsobují dílčím změnám, mají dlouhodobě dobré kontakty se zaměstnanci hygienické stanice, kontrola u nich probíhá minimálně jednou do roka. Předpisy pro soukromé jesle vychází z jiných zákonů, kontrola neprobíhá pravidelně a nefunguje na bázi „spolupráce“ jako v případě veřejných jeslí. Největší problémy přináší to, ţe legislativní normy nejsou dostatečně známé a není tak přesně vymezeno, co všechno by zařízení dodrţovat měla, neexistují standardy kvality. Provozovatelé jeslí jsou tak závislí na tom, jak dané normy vykládá příslušná kontrola. Ti, kteří se snaţí normy dodrţovat, mohou být nejen ve finanční nevýhodě vůči těm, kteří je nedodrţují, ale také je porovnání s jinými můţe v tomto směru značně demotivovat. Situaci navíc nezpřehledňují ani současné diskuze na vládní úrovni a návrhy na nové formy péče (dětská skupina, sousedská výpomoc), ty jsou vnímány tak, ţe výrazně sniţují poţadavky na provozování sluţeb péče o děti. Financování představuje dlouhodobě problematickou otázku především ve veřejných jeslích, které jsou v tomto směru závislé na ochotě města jejich provoz dotovat. V současnosti narůstá strach poskytovatelů, ţe se město rozhodne jesle v dalším období nepodpořit, protoţe města se snaţí šetřit. Tyto snahy se projevují i tím, ţe se někde zvyšují poplatky za docházku dětí do jeslí, nicméně stále jsou sledované veřejné jesle levnější neţ sluţby soukromého sektoru. Nejistotu veřejných poskytovatelů dále zvyšuje plánované vyřazení jeslí ze zdravotnického systému, na druhou stranu dotazovaní respondenti tento krok chápou také jako příleţitost jesle transformovat a zlepšit jejich financování i celkovou pozici. Aniţ by to bylo předem plánováno, výzkum zachytil veřejné jesle ve specifickém okamţiku a je otázkou zda, příští rok ještě stále bude moţné jesle označit za veřejné či zda uţ budou všechny jesle fungovat v rámci soukromého sektoru. Soukromí poskytovatelé se zajímali o moţnosti získání finanční podpory na provoz z rozpočtu města i z fondů EU, nicméně podmínky jim nepřišly z různých 64

důvodů dostatečně výhodné na to, aby o tyto finance usilovali, proto jsou jejich sluţby hrazeny pouze z plateb rodičů. Dotace z EU se nejeví jako výhodné kvůli sloţitému procesu podávání ţádosti, který vyţaduje nelevnou spolupráci s externí firmou. Získání dotace od města není tak náročná po administrativní stránce, ovšem i výše moţných dotací je niţší. Navíc se respondenti tohoto výzkumu často setkali s neetickým, korupcí zavánějícím, chováním osob spojených s vyřizováním těchto dotací, coţ je od spolupráce s městem odradilo. Výzkum se dále zaměřil na to, jak poskytovatelé vnímají roli státu a rodiny v péči o děti. Respondenti se v těchto otázkách rozchází. Rozhodující zodpovědnost za péči o dítě však přikládají spíše rodině. Státu je připisována především kontrolní funkce, která v současné době potřebuje zlepšit (především ve vyjasnění pravidel a kompetencí). Respondenti z veřejného sektoru by také uvítali, pokud by stát zvýhodnil či jinak podpořil obce, které jesle provozují. Domnívají se také, ţe celkovou pozici veřejných jeslí by záštita státu a to, ţe by spadaly pod určité ministerstvo, prospělo. Rodinná politika na nastavení podmínek pobírání rodičovského příspěvku není respondenty z obou sektorů hodnocena jako významný faktor ovlivňující jejich činnost. Rozhodující faktor pro vyhledání a vyuţívání sluţeb péče o děti mladší 3 let je spatřován v potřebě rodičů vrátit se do zaměstnání. Kulturní hodnoty a genderová očekávání, se kterými se dotázaní setkávají, jsou do určité míry stále tradiční, rozhodující roli v zajišťování péče o děti hrají stále ţeny, coţ se projevuje například v tom, ţe jsou to častěji ony, kdo komunikují s poskytovateli sluţeb péče o děti. Na druhou stranu však dochází ke změnám, stále více se do kaţdodenní péče o dítě a jeho dopravu do jeslí zapojují také otcové. V řadě sledovaných zařízení měli také zkušenosti s muţem v přímé práci s dětmi. Zde se však setkali často s nepochopením rodičů, kteří, pravděpodobně z obav moţného zneuţití dítěte, si nepřáli, aby jejich dítě opatroval muţ. Péče o tak malé děti totiţ obnáší úzký fyzický kontakt – přebalování dítěte, doprovod na záchod či umývání dítěte – ve kterém rodiče více důvěřují ţenám neţ muţům. V očích veřejnosti jesle stále představují ne příliš dobré komunistické zařízení péče o dítě, i kdyţ i tento obraz pomalu začíná vybledávat a pro společnost je stále více přijatelné, ţe rodiče nezajišťují péči o dítě osobně, především z toho důvodu, ţe rodina potřebuje dva finanční příjmy.

65

Literatura 1) BALLS, E. 2005. The second Daycare Trust annual lecture. London. 2) BARTÁKOVÁ, H. 2008. Cesta zpátky Návrat ţen po rodičovské dovolené na trh práce v České republice. Disertační práce. MU Brno. 3) CROMPTON, R. 1999. Restructuring gender relations and employment. The decline of the male breadwinner. Oxford/New York: Oxford University Press. 4) DISMAN, M. 2007. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum. 5) ESPING-ANDERSEN, G. 1990. The Three Worlds of Welfare Capitalism. Princeton University Press. 6) EUROFOUND (European Foundation for the Improvement of Living and Working Conditions). 2006. Sector Futures: Child care sector. Dublin: EMCC. 7) EVERS, A., LEWIS, J., RIEDEL, B. 2005. Developing child-care provision in England and Germany: problems of governance. Journal of European Social policy. 15(3), 195-209. 8) HASMANOVÁ-MARHÁNKOVÁ, J., UNGROVÁ, L., et al. 2007. Povědomí rodičů o moţnostech rané péče a její vyuţívání: výběrové šetření. In Klíč k jeslím. Praha: Gender Studies o.p.s. 9) HAŠKOVÁ, H. 2007. Doma, v jeslích nebo ve školce? Rodinná a institucionální péče o předškolní děti v české společnosti mezi lety 1945-2006. Gender, rovné příleţitosti,výzkum. roč. 8, č. 2/2007 10) HAŠKOVÁ, H., KLENNER, C. 2010. Why did distinct types of dual-earner models in Czech, Slovak and East German societies develop and persist? Zeitschrift für Familienforschung, 22. Heft 3, 266-288. 11) HENDL, J. 2005. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha : Portál, 2005. 12) HÖHNE, S. 2007. Zajištění institucionální péče o děti. In Závěrečná zpráva o řešení projektu HR162/07-Zmapování dostupnosti a podmínek pobytu dětí v jeslích, mateřských školách, školních druţinách a obdobných zařízeních a jiných neinstitucionálních forem péče o děti v ČR včetně identifikace překáţek jejich vyuţívání s návrhy moţných opatření k jejich rozvoji. Praha: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí. 13) KŘÍŢKOVÁ, A., HAŠKOVÁ, H. 2003. Průzkum veřejného mínění o postavení ţen na trhu práce. Praha: Sociologický ústav AV ČR. 14) KUCHAŘOVÁ, V. 2009. Péče o děti předškolního a raného školního věku. Praha: VÚPS. 66

15) KUCHAŘOVÁ, V., SVOBODOVÁ, K. 2006. Síť zařízení denní péče o děti předškolního věku v ČR. Praha: VÚPS. 16) LEITNER, S. 2003. Varieties of familialismus: The caring function of the family in comparative perspective. European Societies 5(4), 353-375. 17) MAHON, R. 2002. Childare in Europe: Toward what kind of social Europe? Social Politics. Oxford University Press. 18) MAHONEY, J. 2000. Path dependence in historical sociology. Theory and Society. 4, 160-177. 19) MATĚJKOVÁ, B., PALONCYOVÁ, J., 2004. Rodinná politika ve vybraných evropských zemích. II. Praha: VÚPS. 20) MIOVSKÝ, M. 2006. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada, 2006. 21) MOPPS. 2007. Příloha č.: 6 Definované právní problémy v oblasti slaďování rodinného a profesního ţivota v souvislosti se zaměstnáváním 2006 – 2007. In Modelový program podpory slaďování profesního a rodinného ţivota – kraj Vysočina, EQUAL/2/29. Zpracovatelé: Aperio, Národní centrum pro rodinu, Český helsinský výbor. 22) NEŠPOROVÁ, O. 2007. Další formy péče o nejmenší. In Závěrečná zpráva o řešení projektu HR162/07-Zmapování dostupnosti a podmínek pobytu dětí v jeslích, mateřských školách, školních druţinách a obdobných zařízeních a jiných neinstitucionálních forem péče o děti v ČR včetně identifikace překáţek jejich vyuţívání s návrhy moţných opatření k jejich rozvoji. Praha:VÚPS. 23) NOVOTNÁ, M. 2007. Finanční analýza: současné a budoucí moţnosti financování provozu jeslí. In Klíč k jeslím. Praha: Gender studies o.p.s. 24) OCHRANA, F., PAVEL, J., VÍTEK., L. 2010. Veřejný sektor a veřejné finance: financování nepodnikatelských a podnikatelských aktivit. Praha: Grada. 25) PEARSON, M., MARTIN, J. 2005. Should we extend the role of private social expenditure? Social, employment and migration working papers. OECD, Březen. 26) PLASOVÁ, B. 2011. The Czech Childcare Policy Model. Pracovní materiál. 27) PLASOVÁ, B., GELNAROVÁ K., 2005. Podkladová studie pro strategický rozvoj sluţeb jeslí v Brně. Masarykova Univerzita v Brně. Fakulta sociálních studií. Institut pro sociální otázky. 28) RABUŠIC, L., HAMANOVÁ, J. 2009. Hodnoty a postoje v ČR 1991-2008 : pramenná publikace. Brno: Masarykova univerzita.

67

29) RAKUŠANOVÁ, P. 2007. Povaha občanské společnosti v České republice v kontextu střední Evropy. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky. 30) SIROVÁTKA, T. 2004. Family Policy in the Czech Republic after 1989: from gendered and enforced de-familialism to gendered and implicit familialism. In Mareš, P., eds. Society, Reproduction and Contemporary Challenges. Brno: Barrister & Principal publishing. 31) SKOVAJSA, M. 2010. Organizovaná občanská společnost teorie a vývoj. Portál, Praha. 32) ŠAMANOVÁ, T. 2007. Historie současnost a perspektivy legislativního rámce péče o děti do tří let. In Klíč k jeslím. Praha: Gender studies o.p.s. 33) ŠVAŘÍČEK, R., ŠEĎOVÁ, K. 2007. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách. Praha : Portál. 34) VALENTOVÁ M. 2007. Attitudes to Family Policy Arrangements in Relation to Attitudes to Family and division of Labour between Genders. IRISS Working Paper, CEPS/INSTEAD: Differdange, Luxembourg, May. 35) VÁLKOVÁ, J. 2008. Ţeny v manaţerských pozicích a harmonizace profesního a rodinného ţivota, Diplomová práce, Brno.

Internetové zdroje 36) ČECHLOVSKÝ, J. 2012. ODS podporuje rozšíření sluţeb péče o malé děti. Online: http://www.ods.cz/clanek/1357-ods-podporuje-rozsireni-sluzeb-pece-omale-deti 37) ČSÚ. 2012. Změny ve struktuře domácností se zaměřením na rodiny s malými dětmi a domácnosti jednotlivců. Online: http://www.czso.cz/csu/csu.nsf/ainformace/7777002E1CBD 38) EVROPSKÁ KOMISE. 2008. Implementation of the Barcelona objectives concerning childcare facilities for pre-school-age children. Brusel. Online: http://eurlex.europa.eu/LexUriServ/LexUriServ.do?uri=SEC:2008:2597:FIN:EN:PDF 39) GENDER STUDIES. 2011. Návrh zákona o sluţbách péče o děti: připomínky Gender Studies. Online: http://www.feminismus.cz/fulltext.shtml?x=2282298 40) GENDER STUDIES. 2012. Rodinná politika: jesle a nové zákony. Tisková zpráva. Online: http://www.feminismus.cz/media.shtml 41) HOSPODÁŘSKÁ KOMORA. 2011. Návrh věcného záměru zákona o sluţbách péče o děti. Online: http://www.komora.cz/pomahame-vasemupodnikani/pripominkovani-legislativy-2/nove-materialy-k-pripominkam-1/nove68

materialy-k-pripominkam/49-11-navrh-vecneho-zameru-zakona-o-sluzbachpece-o-deti-t-24-3-2011.aspx 42) KUČEROVSKÁ, D. 2011. Převrat v "dětském" byznysu: Místo soukromé školky dětské skupiny. Online: http://www.podnikatel.cz/clanky/misto-skolky-detskeskupiny/ 43) MPSV. 2005. Národní koncepce podpory rodiny s dětmi. Online: http://www.mpsv.cz/files/clanky/7958/Narodni_koncepce_podpory_rodin_s_det mi.pdf 44) MPSV. 2008a. Prorodinný balíček. Online: http://www.mpsv.cz/files/clanky/5898/komplet_balik.pdf 45) MPSV. 2008b. Rodinná politika na úrovni krajů a obcí. Online: http://www.mpsv.cz/files/clanky/6778/Rodinna_politika.pdf 46) MPSV. 2011a. Dva, či čtyři roky "dovolené"? Rodič svou volbu moţná bude moci změnit (MF Dnes). Online: http://www.mpsv.cz/cs/10184 47) MPSV. 2011b. MPSV chce ve firmách sjednotit pravidla pro dětské skupiny, samo jednu zkouší (MediaFax). Online: http://www.mpsv.cz/cs/11304 48) OECD. 2006. Starting strong II. Early childhood enducation and care. Online: http://www.oecd.org/dataoecd/14/32/37425999.pdf 49) OECD. 2011. Starting strong III. A Quality Toolbox for Early childhood enducation and care. Online: http://www.oecd.org/document/29/0,3746,en_2649_39263231_47955101_1_1_ 1_1,00.html 50) ÚIV. 2011/2011. Tematicky zaměřené statistiky a podkladová data. Mateřské školy. Online: http://www.uiv.cz/clanek/445/1803 51) ÚZIS. 2010. Zdravotnické ročenky krajů. Online: http://www.uzis.cz/ Dostupnost uvedených internetových zdrojů ověřena dne 11. 5. 2012.

69

Právní předpisy Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu Věstník MZ ČSSR č. 10/1968, metodický pokyn pro provoz jeslí Věstník MZ č. 35/1976, zásady pro zřizování a provoz mikrojeslí Zákon č. 242/1991 Sb., o soustavě zdravotnických zařízení zřizovaných okr. úřady a obcemi Zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání Zákon č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění Zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, Zákona č. 129/2000 Sb., o krajích Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví . Nařízení vlády č. 469/2000 Sb., ve kterém se stanoví obsahová náplň jednotlivých ţivností. Zákon č. 96/2004 Sb., o nelékařských zdravotnických povoláních Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) Vyhláška č. 410/2005 Sb., o hygienických poţadavcích na prostory a provoz zařízení a provozoven pro výchovu a vzdělávání dětí a mladistvých. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních sluţbách a podmínkách jejich poskytování Zákon č. 366/2011, kterým se mění zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

70

Seznam pouţitých zkratek ČSÚ Český statistický úřad EU Evropská unie ISO International Standard Organisation /Mezinárodní organizace pro standardy MPO Ministerstvo průmyslu a obchodu MPSV Ministerstvo práce a sociálních věcí MŠ Mateřská škola MŠMT Ministerstvo školství mládeţe a tělovýchovy MZ Ministerstvo zdravotnictví OECD Organisation for Economic Co-operation and Development/Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj ÚIV Ústav pro informace ve vzdělávání ÚZIS Ústav zdravotnických informací a statistiky

71

Anotace Tématem předkládané diplomové práce jsou kolektivní sluţby péče o děti mladší 3 let. Práce se snaţí prozkoumat perspektivy poskytovatelů těchto sluţeb prostřednictvím hledání odpovědi na hlavní výzkumnou otázku: Jaké problémy v poskytování kolektivních sluţeb péče o děti mladší 3 let vnímají poskytovatelé těchto sluţeb působící v soukromém a veřejném sektoru? V teoretické části byly popsány moţné zdroje překáţek poskytování sluţeb v oblastech politiky, společenských hodnot, legislativy a financování. Výzkum byl proveden metodou kvalitativního polo-strukturovaného rozhovoru. Výsledky výzkumu ukazují, ţe největší překáţky pociťují poskytovatelé ve finančním zajištění sluţeb a nepřehledné legislativě. Naopak poptávka rodičů je v současnosti dostatečná. Zdá se, ţe v české společnosti oslabuje tradiční negativní vnímání nerodičovské péče o děti mladší 3 let. Tato práce obsahuje 27 480 slov základního textu (úvod-závěr včetně tabulek).

Annotation This thesis is focused on collective care services for children younger than 3 years. The thesis try to answer the main research question: What barriers in delivering collective services for children younger than 3 years perceive providers of these services in private and public sector? The possible sources of barriers within the process of providing childcare services are defined in the theoretical part in the areas of policy, cultural values, legislation and funding. The research has been done by qualitative partially structured interview. The results of research show that the most difficult barriers are identified by providers in the financial backing of services and chaotic legislation. Parental demand for these services is on the contrary sufficient. Traditional negative perception of non parental care for children under 3 years seems to fade in Czech society.

72

Rejstřík Matějková, 17 Mateřské školy, 12, 69 MPO, 7 MPSV, 27, 28, 32, 33, 69 MŠ, 10, 11, 12, 13, 20, 29, 33, 37 MŠMT, 7, 33 Multi-úrovňové řízení, 30 MZ, 7, 24, 32, 33, 70, 80 Nabídka, 34, 36, 75 Národní koncepci podpory rodiny s dětmi, 32 Novotná, 34, 35 OECD, 16, 67, 69 Ochrana, 10 Paloncyová, 17 Pathdependency, 15 Pearson, 9 Plasová, 6, 16, 25, 26, 28, 78 Poptávka, 37, 38, 75, 81 Preference, 37, 38, 81 Prorodinný balíček, 19, 27, 69 Pump-priming, 30 Rabušic, 21, 23 Reidel, 30 Rodičovský příspěvek,4, 19, 20, 34 Rodinná politika, 17, 20, 32, 67, 68, 69, 79 Sektorové dělení, 9 Sirovátka, 6, 17, 18, 73 Skovajsa, 9 Spolu-vládnutí, 29 Svobodová, 6, 11, 19, 29, 33, 35, 38, 78, 81 Šamanová, 24, 29, 33 Valentová, 17, 22 Válková, 18 Vázaná ţivnost, 25 Volitelný familialismus, 18 Volná ţivnost, 26 Vzájemná rodičovská výpomoc, 28

Balls, 9 Bartáková, 18, 19, 22, 23, 79 Crompton, 15 ČR, 4, 6, 7, 10, 12, 13, 14, 15, 17, 18, 19, 21, 22, 31, 32, 35, 38, 39, 66, 67, 77, 78, 79, 80, 81, 87 Decentralizace, 30, 31, 33, 80 De-familialismus, 18 Dekomodifikace, 17 Dětská skupina, 28 Dostupnost, 12, 16, 34, 35, 36, 81 Dudová, 22 Esping-Andersen, 17, 18 EU, 4, 9, 10, 15, 16, 17, 18, 21, 64, 71, 78, 79, 86 Evers, 30, 31 Explicitní familialismus, 18 Familialismus, 15, 18, 17, 18, 19, 20, 79 Gelnarová, 7 Gender, 21, 66 Genderové stereotypy, 21 Hamanová, 21 Hasmanová, 23, 80 Hašková, 6, 7, 11, 12, 15, 19, 22, 23, 79, 80 Historicko-institucionalistický přístup, 15 Höhne, 25, 34 Implicitní familialismus, 18 Institut chůvy, 28 Jesle, 6, 11, 24, 25, 26, 33, 34, 74 Klenner, 6, 15, 22, 79 Kříţková, 7, 23 Kuchařová, 6, 10, 11, 13, 14, 19, 20, 29, 31, 33, 34, 35, 37, 38, 78, 79, 81 Kulturní hodnoty, 21 Leitner, 17, 18, 19, 21 Lewis, 15, 30 Mahon, 6, 9 Mahoney, 15 Mareš, 68 Martin, 9, 29

73

Příloha 1 Tabulka č. 1: Vývoj počtu jeslí a počtu míst v jeslích v letech 1981-2010 Rok 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 2001 2002 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010

Jesle celkem 2 185 2 156 2 094 2 073 2 048 2 020 1 972 1 905 1 841 1 476 470 381 247 235 207 172 113 84 73 65 62 58 59 56 56 49 47 47 46 46

Meziroční změna jesle celkem 34 -29 -62 -21 -25 -28 -48 -67 -64 -365 -1 006 -89 -134 -12 -28 -35 -59 -29 -11 -8 -3 -4 1 -3 0 -7 -2 0 -1 0

Zdroj: ÚZIS, upraveno autorem.

74

Počet míst 74 112 74 539 74 869 74 695 74 137 73 008 71 948 69 213 65 780 50 118 16 628 13 196 9 265 8 565 6 747 5 472 2 898 2 161 1 883 1 750 1 565 1 582 1 678 1 616 1 579 1 480 1 495 1 413 1 419 1 452

Meziroční změna počtu míst 1 844 427 330 -174 -558 -1 129 -1 060 -2 735 -3 433 -15 662 -33 490 -3 432 -3 931 -700 -1 818 -1 275 -2 574 -737 -278 -133 -185 17 96 -62 -37 -99 15 -82 6 33

Příloha 2 Schéma rozhovoru (návaznost dílčích výzkumných otázek a tazatelských otázek)

Údaje o respondentovi V jakém zařízení, na jaké pozici a jak dlouho pracujete?

Nabídka zařízení Jaké sluţby rodičům Vaše zařízení nabízí? V jakém věku jsou děti navštěvující zařízení? Jaká jsou kritéria pro přijetí? Kolik míst celodenní péče můţete nabídnout? Jsou tato místa obsazena – celodenně nebo pouze na několik dní v měsíci? Jakou máte provozní dobu? Kolik má zařízení zaměstnanců? Jaké mají vzdělání? Byl problém najít osoby s danou kvalifikací? Účastní se nějakých kurzů dalšího vzdělávání? Doplňují si kvalifikaci na základě osobního zájmu nebo jsou v tom podporování vedením? Vyvozeno z dílčích výzkumných otázek: DVO7: Jaké sluţby za jakých podmínek poskytovatelé nabízí? Poptávka rodičů

Poptávka Jaká je poptávka rodičů po Vašich sluţbách? Jak nejčastěji získáváte nové klienty? Děláte něco, abyste se zviditelnili a informovali rodiče? Obrací se na Vás rodiče potencionální klienti často s dotazy o fungování zařízení? Znáte důvody, proč se rozhodli (+nerozhodli) vyuţívat vašich sluţeb? Jaké poţadavky mají rodiče? Na co se ptají rodiče, kdyţ sem poprvé přijdou? Co je pro ně důleţité? V souvislosti se změnami podmínek pobírání rodičovského příspěvku platnými od počátku tohoto roku zaznamenali jste nějakou změnu zájmu o Vaše sluţby? Vyvozeno z dílčích výzkumných otázek: DVO8: Jak poskytovatelé vnímají poptávku po jejich sluţbách? Jaké jsou jejich strategie získávání nových klientů? DVO1: Vnímají poskytovatelé sluţeb změny v podmínkách pobírání rodičovského příspěvku? DVO10: Co rodiče vede k vyuţívání dané sluţby?

75

Legislativa Jak dlouho fungujete? Kdy jste začínali? Pamatujete si, co zřízení předcházelo? Jaké byly začátky? Znáte osobně nebo z vyprávění? Jak vnímáte legislativní nároky na poskytování sluţby péče o dítě? Jak jste se vypořádali s nároky na prostory a hygienickými předpisy? Myslíte, ţe potřebují upravit či pozměnit? Jak a z jakého důvodu? Jak vnímáte Vaší ekonomickou situaci? Z jakých zdrojů je zařízení financováno (obec, rodiče, dotace, dary)? S čím jsou spojeny nejvyšší výdaje? Jak jste vnímal/a uzavírání jeslí v 90. letech? Hrozilo uzavření i vašemu zařízení? Jak se měnily podmínky Vaší činnosti v průběhu let? Kdyţ se zamyslíte nad různými změnami ve společnosti obecně/rodinné politiky/ rodičovského příspěvku, ovlivnilo Vás to nějak? Jaké změny a jak? Vyvozeno z dílčích výzkumných otázek: DVO3: Jak probíhá slaďování činnosti poskytovatelů sluţeb s předpisy danými legislativou? DVO6: Jak poskytovatelé vnímají svou ekonomickou situaci?

Celkový institucionální kontext Jakou roli sehráváte vy a zařízení podobná vašemu v oblasti péče o dítě? Existují ve vašem okolí subjekty, které povaţujete za konkurenci? Jakou roli podle vás sehrávají soukromí/veřejní poskytovatelé sluţeb? V čem se liší poskytování sluţeb ve veřejných a soukromých jeslích? S jakými organizacemi spolupracujete? Jak? Ovlivňuje vaši činnost nějakým způsobem obec či kraj? Jak vnímáte jejich roli? Co si myslíte, ţe by obec dělat měla? A dělá to? Jakou roli sehrává stát a vláda v péči o děti mladší 3 let? Jakou roli by měli ideálně zastávat? S kým se častěji při výkonu své práce setkáváte s matkou nebo otcem? Jakou roli zastávají muţi a jakou ţeny v péči o děti do 3 let? Jaká očekávání společnost klade na ţeny a jaká na muţe? Mění se to? Pracoval ve vašem zařízení na pečovatelské pozici muţ? Jak to probíhalo? A jakou roli zastává a měla by zastávat rodina ve vztahu k systému sluţeb péče o děti do 3 let? Jak byste popsala běţný postoj české veřejnosti k jeslím a péči o děti mladší 3 let mimo rodinu? S jakými reakcemi se setkáváte, kdyţ se někdo poprvé dozví, kde pracujete? 76

Překvapila Vás nějaká odezva? Stěţovali si někdy rodiče nepochopení ze strany svého okolí? Co by pomohlo rozvoji sluţeb péče o děti do 3 let obecně v ČR? Brání něco konkrétně Vám v rozvoji? Vyvozeno z dílčích výzkumných otázek: DVO4: Jak se liší situace poskytovatelů sluţeb v soukromém a veřejném sektoru? DVO5: Jaká je role státu a vlády, krajů a obcí v provozování zařízení sluţeb péče o děti do 3 let z pohledu poskytovatelů těchto sluţeb? DVO2: S jakými kulturními hodnotami/očekáváními se poskytovatelé sluţeb péče o děti do 3 let setkávají? DVO9: Jakou roli mají rodiče v systému péče o děti?

77

Stať Identifikace překáţek v procesu poskytování sluţeb péče o děti mladší 3 let Úvod Předkládaná diplomová práce se zabývá sluţbami péče o děti mladší 3 let. Tyto sluţby mohou rodičům pomáhat řešit problémy spojené s harmonizací pracovního a rodinného ţivota. Sladění těchto dvou významných oblastí ţivota je důleţité pro fungování rodiny a naplňování potřeb jejích jednotlivých členů. O tom, ţe slaďování práce a rodiny není v ČR ideální, svědčí např. to, ţe mateřství má mateřství velmi silný vliv na nezaměstnanost a téměř polovina ţen končí rodičovskou dovolenou rozvázáním pracovního poměrů (Kuchařová, Svobodová 2006, Hašková 2007). Česká republika se v současnosti řadí k zemím s nejmenším procentem dětí ve věku do 3 let vyuţívající kolektivní zařízení péče v Evropě. Přínos dostupných kolektivních zařízení sluţeb péče o děti tkví v tom, ţe dává rodičům moţnost zvolit si, jakým způsobem naplní své pečovatelské závazky. Raná výchova dítěte v kolektivu můţe přispět také k nabývání dlouhodobých schopnost (tzv. long-life skills), které jsou důleţitým předpokladem pro efektivní participaci ve společnosti zaloţené na znalostech a pro rozvoj plného osobního potenciálu. V neposlední řadě napomáhá efektivní a dostupná síť zařízení péče o děti redukci dětské chudoby (Mahon 2002, Plasová 2011). Cílem této práce je prozkoumat perspektivy poskytovatelů sluţeb péče o děti mladší 3 let prostřednictvím hledání odpovědi na hlavní výzkumnou otázku: Jaké problémy v poskytování kolektivních sluţeb péče o děti mladší 3 let vnímají poskytovatelé těchto sluţeb působící v soukromém a veřejném sektoru? Teoretická část Poskytovatelé sluţeb péče o děti mladší 3 let Sluţby péče o děti do 3 let jsou charakteristické řadou specifik. Jedná se v některých ohledech o poměrně společensky citlivé téma, dotýkající se široké cílové skupiny „rodiny s dětmi“ a leţící navíc na pomezí oborů jako je zdravotnictví, školství a také sociální oblasti. Důleţitou otázkou, která je probírána jak na úrovni EU, tak na národní úrovni kaţdé země je, zda by sluţby péče o děti mladší 3 let měly být poskytovány veřejným sektorem (státem) nebo soukromým? Hlavním argumentem pro státní veřejné sluţby jsou obavy, ţe trţní mechanismy samostatně nedokáţou zajistit spolehlivou a kvalitní péči za dostupné ceny a ţe trh nemůţe nikdy zcela zachytit širší potenciál sociálních přínosů poskytování péče ve smyslu zdravotní prevence, redukce kriminality, niţších rehabilitačních a vzdělávacích nákladů, obzvlášť pro děti ze znevýhodněného prostředí. Argumentem pro soukromé sluţby je naopak předpoklad, ţe zákazníci dokáţí sami nejlépe určovat vhodný model péče o děti. Nejvíce zemí v EU operuje v rámci smíšeného - veřejného a soukromého - systému péče o děti do 3 let. To poskytuje určitý stupeň soutěţivosti, podporuje inovace pečovatelského trhu, odpovědnost klade na bedra uţivatelů – rodičů. Poměř veřejné a soukromé sloţky sluţeb se v jednotlivých zemích odlišuje.

78

V ČR poskytují veřejné sluţby péče o děti do tří let jesle a mateřské školy. Mateřské školy se však primárně zaměřují na děti starší 3 let a nebyly proto zahrnuty do výzkumu v rámci této práce, která se zaměřuje na jesle. Po sametové revoluci došlo v ČR k prudkému poklesu počtu jeslí. Zatímco v roce 1988 bylo v provozu 1367 jeslí, v roce 1990 fungovalo jiţ pouze 486 takovýchto zařízení a v roce 2010 nabízelo péči o nejmladší děti jiţ pouze 46 jeslí. Zatímco za veřejnými jeslemi stojí dlouhý historický vývoj, poskytovatelé sluţeb v soukromém sektoru jsou v českém prostředí poměrně novým, ne příliš rozšířeným aktérem. Pokud se podíváme na počty vázaných ţivností „péče o dítě do tří let věku v denním reţimu“, které zastřešují činnost soukromých jeslí, v jednotlivých částech České republiky, bylo v roce 2008 v celé ČR zaregistrováno přibliţně 93 těchto sluţeb. Tento počet můţeme povaţovat za zanedbatelný, jedná se skutečně o novou a ne příliš rozšířenou formu sluţby, i kdyţ v porovnání s jeslemi nevychází nejhůř – v roce 2008 fungovalo v ČR 47 jeslí, počet soukromých zařízení byl tedy téměř dvojnásobný, z čehoţ ale nelze automaticky vyvodit, ţe počet dětí v nich byl také dvojnásobný, protoţe tato zařízení často kladou důraz na individuální přístup pečovatelů k dětem v rámci menších kolektivů kolem 10 dětí. Chybí statistické informace o počtech dětí vyuţívajících sluţby v soukromém i veřejném sektoru. Jediné reprezentativní údaje máme o počtu dětí ve veřejných jeslích. Vzhledem k jejich nepatrnému počtu a výjimečnému umístění ve velkých městech je nelze dost dobře vztahovat k jiným údajům a publikovaná data nejsou náleţitě tříděna (Kuchařová 2009). Identifikace moţných překáţek Cílem této kapitoly je na základě dostupné literatury popsat moţné zdroje překáţek poskytování sluţeb péče o děti mladší 3 let. Pečovatelský model je podmíněn 3 základními elementy – politikou, hodnotami, praxí, které se vzájemně ovlivňují (Hašková, Klenner 2010: 272). Proto se budeme dále zabývat politikou a to jak na úrovni EU tak rodinou politikou ČR, hodnotami české společnosti a po praktické stránce legislativou spojenou s jeslemi, řízením a financováním jeslí a nabídkou a poptávkou po sluţbách jeslí. Nadnárodní evropská politika neovlivňuje oblast poskytování sluţeb péče v ČR přímo, pouze formuluje určitá doporučení. Dosavadní přístup EU k péči o děti do 3 let rozhodně nepřináší do poskytování těchto sluţeb překáţku, naopak hovoří o významnější podpoře těchto sluţeb. Zdá se, ţe pro české aktéry je či by mohla být EU zdrojem inspirace a zkušeností z jiných států. Česká rodinná politika patří k typu explicitního familialismu, který zdůrazňuje neformální péči v rodině a zanedbává alternativní formy péče (Bartáková 2008). Rodinná politika a nastavení rodičovského příspěvku během 90. let 20. století představovala překáţku pro rozvoj sluţeb péče o děti do 3 let a nepřímo vedla k uzavírání řady veřejných jeslí. Změnu však přineslo zavedení více-rychlostního (nově tedy i dvouletého) pobírání rodičovského příspěvku v roce 2008 a moţnosti širšího vyuţívání sluţeb péče o děti bez ztráty nároku na tuto dávku. Tento krok lze z pohledu poskytovatelů hodnotit jako přínosný, přestoţe rodinná politika stále preferuje neformální rodičovskou péči, rodičům je nyní dán o něco širší prostor k rozhodování o tom, kdy se navrátí do zaměstnání a jak péči o své dítě zajistí. Do oblasti zajišťování sluţeb péče o děti mladší 3 let se promítají genderové hodnoty ve společnosti. Rozdělení práce a péče mezi muţe a ţeny je nerovnoměrné, ţeny jsou preferovány jako pečovatelky. Analýza ČSÚ (2012) ukázala, ţe v ČR jsou 79

stále výjimečné rodiny, kde matka pracuje a otec pečuje o dítě, v letech 2002-2009 jich bylo kolem 2,5 %. Zároveň v českém prostředí silně zakořenila hodnota péče o dítě do 3 let v domácnosti, coţ lze povaţovat za překáţku bránící rodičům vyuţívat sluţby péče o děti do 3 let. Tato hodnota se však v praxi střetává s také poměrně silně zakořeněnou hodnotu rovného zapojení ţen a muţů na trhu práce, která však ve svém důsledku naopak můţe vyuţívání sluţeb péče nahrávat. Pověst jeslí v ČR byla pošramocena jiţ v průběhu 60. let 20. století, kdy podle soudobých výzkumů převládal odmítavý postoj k jeslím a to především z důvodu častých hromadných nákaz, které nejen neprospívaly dětem, ale také omezovaly moţnosti matek vykonávat pravidelně své zaměstnání (Hašková 2007). I kdyţ tento negativní obraz jeslí jako „komunistického vynálezu“ ve společnosti stále přetrvává, výzkumy mezi současnými rodiči nezaznamenávají vyloţeně negativní postoje k jeslím (Hasmanová et al 2007). Na provoz veřejných a soukromých jeslí se vztahují odlišné zákonné normy. Veřejné jesle se prozatím řídí zákony z oblasti zdravotnictví a to především zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, který z nich činí zařízení léčebně preventivní péče, a zákonem č. 242/1991 Sb. §21, o soustavě zdravotnických zařízení zřizovaných okr. úřady a obcemi, který definuje péči v jeslích jako pečující o o všestranný rozvoj dětí zpravidla ve věku do tří let a navazující na péči o děti v rodině. Soukromé jesle jsou zřizovány na základě zákona o vázané ţivnosti „péče o dítě do tří let věku v denním reţimu“ zákonem č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání. Obsahová náplň této vázané ţivnosti je stanovena v nařízení vlády č. 469/2000 Sb. Pro soukromé jesle je pak důleţitá také vyhláška č. 410/2005 Sb., o hygienických poţadavcích na prostory a provoz zařízení a provozoven pro výchovu a vzdělávání dětí a mladistvých. Pro veřejné jesle je důleţité, ţe nově v v dubnu roku 2012 nabude účinnosti zákon č. 372/2011, o zdravotních sluţbách a podmínkách jejich poskytování, podle kterého jiţ nebudou jesle nadále definovány jako zdravotnická zařízení. Tímto zákonem jsou vyjmuty z gesce MZ a od dubna 2013 budou fungovat pouze na bázi vázané ţivnosti. V nastalé situaci vzniká mnoho nejasností, jak a zda budou vůbec moci být provozovány. V současné době probíhá na vládní úrovni řada debat o tom, jak zpřístupnit sluţby péče o děti širšímu okruhu rodičů. Hovoří se především zapojením zaměstnavatelů do financování zařízení sluţeb péče o děti – firemních školkách a alternativních formách sluţeb jako dětská skupina či vzájemná rodičovská výpomoc. Legislativa stanovuje poskytovatelům závazná pravidla pro jejich fungování a tak logická překáţka tkví v tom, ţe pravidla budou z nějakého důvodu nezajistitelná či příliš náročná. Současné tendence spíše sniţují nároky na provozování jeslí a jsou tak do jisté míry sporné z hlediska zachovávání kvality sluţeb, protoţe umoţnění provozu nekvalitních sluţeb můţe zhoršit pověst a pozici všech sluţeb obecně. V současné době však dochází ke značné nejistotě dalšího vývoje především ve veřejném sektoru, coţ můţe odrazovat obce od zřizování a provozování jeslí v tomto reţimu. Riziko představuje také nevyváţenost pravidel mezi soukromým a veřejným sektorem i mezi kolektivními a individuálními formami péče, kdy upřednostňováním jednoho můţe docházet ke znevýhodňování druhého. Řízení a financování systému sluţeb péče o děti mladší 3 let je doprovázeno procesem decentralizace. Ke sniţování poptávky po zařízeních v 90. letech 20. století docházelo za souběţného posilování samosprávných funkcí obcí a krajů a omezování centrálního řízení obecně, a zvláště v oblasti školství a zdravotních zařízení. Tento proces znamenal sníţení a změnu forem stání finanční podpory zařízení denní péče, tedy i vzrůstající náklady na ni ze strany rodičů. Decentralizace se projevuje především 80

v tom, ţe za financování nesou zodpovědnost kraje a obce. Financování veřejných jeslí je dvou zdrojové, obce platí přibliţně 80 % nákladů a rodiče 20 % (zaloţeno na výpočtech z roku 2009, v současné době v některých jeslích dochází k nárůstu podílu rodičů na financování)35. Veřejné jesle v ČR jsou financovány z lokálních rozpočtů obcí. To kam tedy finance dorazí je podmíněno lokální správou – obecními zastupiteli. V ČR se rozvin rozvinul sektor soukromých sluţeb, který také můţe být financován z obecního rozpočtu, pokud daná obec vypíše dotační řízení na tyto sluţby. Zdá se však, ţe obvykle jsou obecní dotace v praxi přidělovány spíše neziskovým organizacím, záleţí na individuálním rozhodování obecní správy. Náklady na soukromé jesle jsou v praxi obvykle hrazeny rodiči v plné výši. Řízení a financování tedy sebou přináší překáţku, protoţe financování z rozpočtů obcí a rodičů, coţ můţe způsobovat finanční nedostupnost sluţeb a to jak na straně obcí (zvláště těch hospodařících s niţším rozpočtem), tak na straně rodičů, pro něţ mohou být poplatky za sluţby ve veřejných jeslích příliš vysoké. Poslední překáţky mohou být spatřovány v oblasti nabídky a poptávky po sluţbách péče o děti mladší 3 let. Konkrétní podmínky a fungování – nabídka sluţeb se napříč jednotlivými zařízeními mírně odlišují. Mezi kritérii pro přijetí do veřejných jeslí se objevuje: věk (od 6měsíců nebo aţ od 1 roku), zaměstnání rodiče, trvalé bydliště rodiče na území zřizující obce, délka docházky a neúplnost rodiny, přítomnost sourozence, sociálně-ekonomická situace rodiny. V soukromých zařízeních podobná kritéria nejsou, pouze jsou upřednostňovány děti s častější docházkou. V soukromém sektoru mohou rodičům vycházet jednodušeji vstříc, ale jejich dostupnost je výrazně omezena vysokou cenou. Se zmenšující se velikostí sídla se znatelně sniţují moţnosti nabídky sluţeb pro děti do 3 let. Lze očekávat, ţe ty problémy, které pociťují poskytovatelé ve velkých městech, dopadají na poskytovatele v menších městech mnohem silněji a vedou zde k úplné absenci nabídky. Nízká poptávka rodičů představuje další moţný zdroj překáţek pro poskytovatele sluţeb péče o děti do3 let. Zatímco veřejné jesle se potýkají s nezájmem, soukromá zařízení naráţí spíše na nedůvěru. Soukromé sluţby u nás mají velmi malou tradici a jsou velmi málo rozšířené, coţ se projevuje právě v určité míře nedůvěry (Kuchařová, Svobodová 2006). Poptávka je ovlivňována dlouhodobými preferencemi neformální péče před formální a individuální péče před kolektivní péčí v institucích. I přes tyto obvyklé preference se však rodiny dostávají do situací, kdy by sluţby péče o dítě uvítaly a poptávaly, v praxi však jejich poptávka často není sladěna s nabídkou. Nejen, ţe nabídka můţe být odlišná jejich preferencím, ale také bývá nabídka sluţeb péče o dítě nedostupná časově, finančně či lokálně.

35

Pro srovnání mateřské školy jsou financovány více zdrojově, největší podíl cca 66 % je hrazen ze státního rozpočtu, rodiče platí přibliţně 6 % a obec platí 25-28 % podle toho, jak na provoz přispívají dárci.

81

Metodologická část Výzkumná strategie K výzkumu byla zvolena kvalitativní metoda. Tato metoda umoţňuje získat hlubší popis případů a vhled do událostí, které probíhají v určitém přirozeném prostředí sledované skupiny či jedince (Hendl, 2005). K výběru kvalitativní metody nahrává nízký počet poskytovatelů sluţeb v ČR a určitý nedostatek informací a statistických dat, který se v oblasti sluţeb péče o děti do 3 let objevuje. Výhody kvalitativního výzkumu tkví ve vysoké validitě, avšak vzhledem k obtíţné standardizaci reliabilita takového výzkumu můţe být poměrně nízká. Výsledky takového výzkumu často není moţné zobecnit na celou populaci. Další nevýhodou kvalitativní strategie je i vyšší riziko ovlivnitelnosti výsledků výzkumníkem (Disman 2007, Hendl, 2005). Metoda sběru dat byla zvolena tak, aby odpovídala kvalitativní logice výzkumu. Sběr dat proběhl technikou polostrukturovaného rozhovoru. Výhodou této techniky je především to, ţe výzkumník má jak moţnost doplnit či vysvětlit otázky způsobem, kterému bude respondent rozumět, tak má moţnost ujistit se, ţe rozumí výpovědi respondenta správně (Miovský, 2006). Tato technika poskytuje přirozenější kontakt s respondentem a umoţňuje rozvedení sdělených informací a dle povahy rozhovoru lze v jejím rámci situačně změnit či poupravit pořadí otázek. Takový přístup můţe do rozhovoru vnést více pruţnosti, kdy výzkumník je schopen reagovat na zajímavá témata a získávat tak nové informace. Výzkumné otázky Cílem této práce je odpovědět na hlavní výzkumnou otázku: Jaké problémy v poskytování kolektivních sluţeb péče o děti mladší 3 let vnímají poskytovatelé těchto sluţeb působící v soukromém a veřejném sektoru? V teoretické části práce byly představeny oblasti, ze kterých by mohly vyplývat určité překáţky poskytování sluţeb péče o děti mladší 3 let. Na základě teoretických poznatků byly definovány tyto dílčí výzkumné otázky: DVO1: Vnímají poskytovatelé sluţeb změny v podmínkách pobírání rodičovského příspěvku? DVO2: S jakými kulturními hodnotami/očekáváními se poskytovatelé sluţeb péče o děti do 3 let setkávají? DVO3: Jak probíhá slaďování činnosti poskytovatelů sluţeb s předpisy danými legislativou? DVO4: Jak se liší situace poskytovatelů sluţeb v soukromém a veřejném sektoru?, DVO5: Jaká je role státu a vlády, krajů a obcí v provozování zařízení sluţeb péče o děti do 3 let z pohledu poskytovatelů těchto sluţeb? DVO6: Jak poskytovatelé vnímají svou ekonomickou situaci? DVO7: Jaké sluţby za jakých podmínek poskytovatelé nabízí? DVO8: Jak poskytovatelé vnímají poptávku po jejich sluţbách a jaké jsou jejich strategie získávání nových klientů? DVO9: Jakou roli mají rodiče v systému péče o děti? 82

DVO10: Co rodiče vede k vyuţívání daného typu sluţby?. Z dílčích výzkumných otázek byly posléze vyvozeny konkrétní tazatelské otázky pro rozhovor. Otázky byly přeskupeny tak, aby logicky navazovaly. Schéma tazatelských otázek v návaznosti na dílčí výzkumné otázky je uvedeno v Příloze 2 diplomové práce. Výzkumný vzorek K výběru respondentů byla vyuţita technika účelového výběru (Disman, 2007). Kontakty na vhodné respondenty byly získány přes webové stránky jednotlivých zařízení. Výzkum se obecně zaměřuje na vnímání poskytovatelů sluţeb péče o děti do 3 let, proto bylo podmínkou, aby respondenti pracovali v zařízení kolektivní péče, které se věnuje dětem mladším 3 let, nejlépe na některé z vedoucích pozic. Rozhovory proběhly v průběhu března a dubna 2012, trvaly cca 1 hodinu a byly zaznamenány na diktafon a následně z nich byly vyhotoveny přepisy. Výzkum proběhl na území dvou krajských měst a jednoho menšího města, vzhledem k malému počtu zařízení těchto typů a snaze zachovat anonymitu respondentů nebudou tato města jmenována. V kaţdém městě byla oslovena jak soukromá tak veřejná zařízení. Výzkum tak podává poměrně relevantní obrázek o situaci v oblasti sluţeb péče o děti do 3 let ve dvou krajských městech a jednoho měnšího města z pohledu obou sektorů. Celkem se v rámci výzkumu uskutečnilo 8 rozhovorů, polovina s respondentkami z veřejného a polovina s respondentkami ze soukromého sektoru. Přímé citace respondentek jsou v textu uvedeny kurzívou. Kaţdé respondentce bylo přiděleno číslo a za něj doplněno písmeno S nebo V, dle toho zda dotazovaná pracuje v soukromém nebo veřejném zařízení (viz tab. č. 1). Tabulka č. 1: Pracovní charakteristika respondentek Zařízení veřejné veřejné veřejné veřejné soukrom é soukrom é soukrom é soukrom é

Zkratk a R1V R2V R3V

Pozice vedoucí sestra zástupkyně vedoucí sestry ředitelka organizace

R4V

ředitelka organizace

R5S R6S

majitelka - ředitelka v 1 zařízení provozní a ekonomická vedoucí ve 2 zařízeních + hlídání v domácnosti

R6S

majitelka - ředitelka

v 1 zařízení + široké sluţby (1

R7S

majitelka - ředitelka

v 2 zařízeních + hlídání v zařízení

Kompetence v 1 zařízení v 1 zařízení v 1 zařízení + další zdravotnické zařízení ve 3 zařízeních + další zdravotnické zařízení

Zdroj: vytvořeno autorem, pozn.: (1 pro rodiče a děti kurzy cvičení a vzdělávací semináře

83

Empirická část Výsledky výzkumu Zatímco v teoretické časti, bylo postupováno od obecnějších témat ke konkrétnějším, empirická část sleduje opačnou logiku - tedy od konkrétních provozních aspektů poskytování sluţeb k obecnějším tématům. Dílčí výzkumná otázka číslo 4, jak se liší situace poskytovatelů sluţeb v soukromém a veřejném sektoru, je průřezového charakteru a prolíná se tak do jisté míry všemi podkapitolami. Nejprve jsme se zaměřily na to, jaké sluţby za jakých podmínek poskytovatelé nabízí (DVO7). Sledovaní poskytovatelé mají otevřeno 10-11 hodin denně. Ve většině zařízení je zvlášť pečováno o děti do 3 let a zvlášť o děti od 3 let, přičemţ hranice není zcela striktně vymezena. Ve veřejných jeslích zůstávají děti tříleté, které nebyly přijaty do mateřské školy a v soukromých jeslích jsou mezi staršími dětmi i děti dvou a půlleté. Společná péče o děti širokého věkového rozpětí můţe přinášet vyšší poţadavky na personál, i kdyţ také záleţí na počtu dětí, ten je právě v zařízeních pečujících o děti různého předškolního věku dohromady niţší, kolem 10-15 dětí, zatímco v ostatních zařízeních se celkové počty dětí pohybují mezi 20-35 dětmi. Levnější, tedy cenově dostupnější sluţby, jsou nabízeny veřejnými jeslemi, v těch je však obtíţnější umístit děti na méně dnů v měsíci. V tomto směru – v časové flexibilitě – jsou jednoznačně přístupnější soukromá zařízení, která jsou však draţší, tedy méně cenově dostupná. Co se týče určitých nadstandardních sluţeb, dvoje veřejné jesle nabízí ozdravné programy, soukromé jesle pak často zajišťují přímo v daném zařízení krouţkové aktivity pro děti jako výuka anglického jazyka či tělesná výchova. Další otázky byly směrovány k oblasti poptávky rodičů (DVO8 a DV09). Všichni poskytovatelé sluţeb hodnotí poptávku z kvantitativního v současné době jako dostačující, nemají problémy naplnit kapacity zařízení. K získávání nových klientů obvykle nevyuţívají reklamní strategie. Za nejdůleţitější a rozhodující povaţují udrţení dobré pověsti a šíření dobrého jména spokojenými klienty. Nejčastějším důvodem k vyuţívání sluţeb je nezbytnost rodičů nastoupit do zaměstnání. Rodin, které by jeslí vyuţívaly proto, aby si odpočinuly od péče nebo proto, aby dítě bylo v kolektivu, zdá se ubývá: „…dřív se stávalo, ţe třeba jen na zpestření, ţe je to dítě rádo v kolektivu, ale teď uţ čím dál míň, v podstatě uţ dlouhou dobu jsem se s tím nesetkala.“(R2V). Ne vţdy jsou tyto snahy nastoupit do práce motivovány osobními preferencemi rodičů, někdy je přítomen výrazný tlak zaměstnavatele na to, aby se rodič vrátil do zaměstnání. Tím pádem je řada rodičů ve svízelné situaci, ze které hledá rychlá východiska, a tedy není v pozici, kdy by si mohla příliš vybírat a klást vysoké poţadavky na poskytované sluţby. To nás přivádí k závěru, ţe poptávka rodičů není z kvalitativního hlediska příliš náročná. Oblast slaďování legislativy byla rozdělena na část věnující se personálním poţadavkům a část zaměřenou na provozní aspekty poskytování sluţeb (DVO3). Zákonné poţadavky na personál nevytváří závaţné překáţky pro poskytovatele. Ve veřejných jeslích pracují především zdravotní sestry a v případě potřeby není problém nalézt zaměstnance. V soukromých jeslích není zákonná úprava vymezena pouze na zdravotnické vzdělání a vedle zdravotníků zde pracují také pedagogové či sociální pracovníci, nicméně snaţí se mít na pracovišti alespoň jednu osobu se zdravotnickým vzděláním. Část respondentek ze soukromého sektoru měla problémy najít vhodné zaměstnance, osob, které by rády pracovaly s dětmi je dost, ale jen několik splňují 84

veškeré jejich nároky. Doškolování zaměstnanců probíhá pravidelně ve veřejných jeslích, kde si doplňují zdravotní sestry svou akreditaci v rámci zdravotnického vzdělávání. V soukromém sektoru je další vzdělávání ponecháváno na volbě zaměstnanců. Slaďování činnosti poskytovatelů s legislativou v oblasti provozních poţadavků probíhá snadněji ve veřejných jeslích, kde jiţ jsou za léta praxe zaměstnanci zvyklí pravidelně revidovat provozní řády a konzultovat je jak mezi sebou, tak se zaměstnanci hygienické kontroly. Vzhledem k celkovému zdravotnickému přístupu k péči o děti mají hygienická opatření mezi sestrami vysokou legitimitu. Nízkou legitimitu však mají legislativní normy mezi vedoucími v soukromých jeslích, které zaráţí absurdita některých poţadavků. Zřízení samotného provozu je náročné na administrativu. Avšak po prvotním schválení provozu jiţ kontroly z úřadů či hygieny nedochází a ani nesledují zařízení v pravidelných intervalech:„...tak nebyla tu (kontrola), ale samozřejmě můţou se přijít se podívat, ale ve chvíli kdy to mám schválený tak prostě funguji, tam není problém maximálně můţou říct změnilo se tohle a tohle musíte přehodit, já nevím kliku zleva doprava, jo, to jsou takový blbiny, ale jednou kdyţ vám to schválí tak, by to mělo fungovat…“ (R5S). V praxi jsou nároky na hygienu a bezpečnost provozu naplňovány do různé míry a srovnávání se s jinými zařízeními pak můţe vést k demotivaci tyto poţadavky plnit, obzvlášť pokud chybí kontrola a jasné vymezení toho, co má být dodrţováno. S legislativou úzce souvisí otázka financování, jsou to totiţ právě legislativní poţadavky, které výrazně zvyšují náklady na provoz jeslí. Zajímalo nás proto, jak poskytovatelé vnímají svou ekonomickou situaci?(DVO6). Dotázaní respondenti vnímají ekonomickou situaci ve většině případů jako velmi tíţivou, je finančně náročné udrţet určitou kvalitu sluţeb: „...tak je to docela fičák to udrţet a udrţet to v takové úrovni, v jaké by člověk chtěl, aby do toho investoval, aby se měnily ty hračky pomůcky, aby to bylo bezpečné.“(R7S). Zaměstnankyně veřejných jeslí si velmi dobře uvědomují, ţe se jejich provoz obci nevyplácí ba naopak, ţe na jejich provoz doplácí a doplácí tak i na samotné mzdy pracovnic jeslí. Tato situace u nich budí obavy, zda obec bude nadále ochotna provoz dotovat a zda snad nebudou jesle uzavřeny. Finanční situace tak celkově sniţuje prestiţ a legitimitu práce v jeslích jak navenek, tak dovnitř mezi zaměstnance. Poskytovatelé v soukromém sektoru jsou poněkud v jiné pozici, za ekonomickou situaci pociťují a nesou vlastní zodpovědnost. Získání dotací ať uţ od obce nebo od Evropské unie se jeví jako nevýhodné. Překáţky představuje korupce, sloţitá administrativa, nízká finanční výše a zároveň nevýhodně nastavené podmínky pro příjemce dotace nezbytnost podrobit se určité kontrole od poskytujícího subjektu, dlouhodobý závazek, aj. Další sada otázek byla směřována na to, jakou roli sehrává obec a stát a jeho rodinná politika v poskytování sluţeb péče dětem mladším 3 let a jakou roli zastávají rodiče (DVO1, DVO5, DVO9). Z pohledu poskytovatelů ve veřejném sektoru je role obcí zcela zásadní, bez ochoty přispívat na provoz jeslí by tato zařízení nemohla fungovat. I obce, které podporují jesle, vypisují dotační tituly, v nichţ mají šanci získat příspěvek také soukromé jesle a školky. Je zde tedy zájem obecních zastupitelů rodiče s malými dětmi podpořit. Soukromá zařízení, která sleduje tento výzkum, však této podpory nevyuţívají a ani jinak nespolupracují s obcí. Podmínky získání dotace by mohly částečně omezit jejich samostatnost zvýšením kontroly. Samostatnost je však pro respondentky velmi důleţitá. Role státu v péči o děti není vnímána poskytovateli jako výrazná, podobně vliv opatření rodinných politik - rodičovského příspěvku - není 85

respondenty dáván do souvislostí se změnami v poptávce po jejich sluţbách. Do určité míry povaţují za rozhodující a nesoucí zodpovědnost za děti rodiče. Roli rodičů lze symbolicky rozdělit na dvě části, první akcentuje zodpovědnost, kterou za péči o děti nesou, a druhá část přihlíţí k tomu, ţe ekonomické podmínky a poţadavky zaměstnavatelů mohou rodiče přivádět aţ do tak obtíţných situací, ve kterých jsou oprávněni ţádat podporu a pomoc. V neposlední řadě se výzkum zabýval tím, s jakými hodnotami se poskytovatelé sluţeb péče o děti do 3 let setkávají (DVO2). Z výpovědí respondentek se zdá, ţe v zajišťování péče o děti hraje stále v mnoha případech rozhodující roli matka: „...ony si to spíš zajišťují ty ţenský, se snaţí, tam ten mateřský pud bude asi větší, i dokonce volají maminky, který mají manţele na mateřské, takţe chlap je na mateřské a ona je taková ambiciózní, ţe volá a říká jako, muţ musí do zaměstnání, je na mateřské potřebujeme někam upíchnout dítě, ale zařizuje to máma, jo takţe taky, ale většinou ty ţenský si to tu přijdou okouknout...“(R5S). Postupně však také přibývá otců, kteří se spolupodílí na kaţdodenní dopravě dětí do jeslí. Objevují se také muţi zájemci o práci v jeslích a s dětmi, zde však naráţí na stereotypní představy, ţe ţeny jsou lepší pečovatelky a obav rodičů z případného zneuţití dítěte: „....takové to je normální, kdyţ teta ukládá dítě pohladí ho, kolikrát mu dá i pusu, protoţe je tady máme od mimin, tak ten vztah je takový rodinný, ale v okamţiku, kdy to udělal ten kluk, tak všichni jako hrůza chlap mi šáhl na dítě, takţe z toho to důvodu...nedej boţe přebaluje, no protoţe má sluţbu, tak to tak je. Ne jako je tady pořád ve společnosti vryté, ţe k děcku patří ţenská takţe “ (R8S). Postoj veřejnosti k jeslím nevnímají jako kladný především respondentky z veřejných jeslí, v současné době však také vnímají určité změny v tomto přístupu směrem k větší otevřenosti a přijatelnosti péče o děti v jeslích. Lze se domnívat, ţe svůj podíl na tom nesou nejen praktické změny ve fungování jeslí a nezbytnost dvou příjmů pro zajištění rodiny s dětmi, ale také často uváděné příklady ze zahraniční praxe. Závěr Výzkum ukázal, ţe poptávka rodičů po sluţbách péče o děti mladší 3 let je dostatečná, respondentky nemají v současnosti problém naplnit kapacity zařízení. Poptávka tak nepředstavuje překáţku v poskytování těchto sluţeb. Rodiče nepoptávají pouze pravidelné celodenní sluţby, ale mají také zájem o flexibilní nárazovou docházku dětí například pouze na několik dní v týdnu. Obecně však jejich poptávka není příliš náročná. Nejčastějším důvodem vyuţívání sluţeb péče je práce rodičů. Legislativa přináší poţadavky, které jsou (alespoň některé z nich) na jednu stranu vnímány jako opodstatněné, na druhou stranu však značně zvyšují náklady na výstavbu, vybavení a provoz jeslí a z tohoto hlediska představují významnou překáţku pro poskytování sluţeb. Předpisy jsou řadu let zaběhnuté ve veřejných jeslích, takţe zaměstnanci se pouze přizpůsobují dílčím změnám, mají dlouhodobě dobré kontakty se zaměstnanci hygienické stanice, kontrola u nich probíhá minimálně jednou do roka. Předpisy pro soukromé jesle vychází z jiných zákonů, kontrola neprobíhá pravidelně a nefunguje na bázi „spolupráce“ jako v případě veřejných jeslích. Největší problémy přináší to, ţe legislativní normy nejsou dostatečně známé a není tak přesně vymezeno, co všechno by zařízení dodrţovat měla. Provozovatelé jeslí jsou tak závislí na tom, jak dané normy vykládá příslušná kontrola. Ti, kteří se snaţí normy dodrţovat, mohou být nejen ve finanční nevýhodě vůči těm, kteří je nedodrţují, ale také je porovnání s jinými můţe v tomto směru značně demotivovat. Situaci navíc nezpřehledňují ani současné diskuze na vládní úrovni a návrhy na nové formy péče (dětská skupina, sousedská 86

výpomoc), ty jsou vnímány tak, ţe výrazně sniţují poţadavky na provozování sluţeb péče o děti. Financování představuje dlouhodobě problematickou otázku především ve veřejných jeslích, které jsou v tomto směru závislé na ochotě města jejich provoz dotovat. V současnosti narůstá strach poskytovatelů, ţe se město rozhodne jesle v dalším období nepodpořit, protoţe jsou zřejmé snahy šetřit. Tyto snahy se projevují i tím, ţe se někde zvyšují poplatky za docházku dětí do jeslí, nicméně stále jsou veřejné jesle levnější neţ sluţby soukromého sektoru. Nejistotu veřejných poskytovatelů dále zvyšuje plánované vyřazení jeslí ze zdravotnického systému, na druhou stranu dotazovaní respondenti tento krok chápou také jako příleţitost jesle transformovat a zlepšit jejich financování i celkovou pozici. Aniţ by to bylo předem plánováno, výzkum zachytil veřejné jesle ve specifickém okamţiku a je otázkou zda, příští rok ještě stále bude moţné jesle označit za veřejné či zda uţ budou všechny jesle fungovat v rámci soukromého sektoru. Soukromí poskytovatelé se zajímali o moţnosti získání finanční podpory na provoz z rozpočtu města i z fondů EU, nicméně podmínky jim nepřišly z různých důvodů dostatečně výhodné na to, aby o tyto finance usilovali, proto jsou jejich sluţby hrazeny pouze z plateb rodičů. Dotace z EU se nejeví jako výhodné kvůli sloţitému procesu podávání ţádosti, který vyţaduje nelevnou spolupráci s externí firmou. Získání dotace od města není tak náročná po administrativní stránce, ovšem i výše moţných dotací je niţší. Navíc se respondenti tohoto výzkumu často setkali s neetickým, korupcí zavánějícím, chováním osob spojených s vyřizováním těchto dotací, coţ je od spolupráce s městem odradilo. Výzkum se dále zaměřil na to, jak poskytovatelé vnímají roli státu a rodiny v péči o děti. Respondenti se v těchto otázkách rozchází. Rozhodující zodpovědnost za péči o dítě však přikládají spíše rodině. Státu je připisována především kontrolní funkce, která v současné době potřebuje zlepšit (především ve vyjasnění pravidel a kompetencí). Respondenti z veřejného sektoru by také uvítali, pokud by stát zvýhodnil či jinak podpořil obce, které jesle provozují. Domnívají se také, ţe celkovou pozici veřejných jeslí by záštita státu a to, ţe by spadaly pod určité ministerstvo, prospělo. Rodinná politika na nastavení podmínek pobírání rodičovského příspěvku není respondenty z obou sektorů hodnocena jako významný faktor ovlivňující jejich činnost. Rozhodující faktor pro vyhledání a vyuţívání sluţeb péče o děti mladší 3 let je spatřován v potřebě rodičů vrátit se do zaměstnání. Kulturní hodnoty a genderová očekávání, se kterými se dotázaní setkávají, jsou do určité míry stále tradiční, rozhodující roli v zajišťování péče o děti hrají stále ţeny, coţ se projevuje například v tom, ţe jsou to častěji ony, kdo komunikují s poskytovateli sluţeb péče o děti. Na druhou stranu však dochází ke změnám, stále více se do kaţdodenní péče o dítě a jeho dopravu do jeslí zapojují také otcové. V řadě sledovaných zařízení měli také zkušenosti s muţem v přímé práci s dětmi. Zde se však setkali často s nepochopením rodičů, kteří, pravděpodobně z obav moţného zneuţití dítěte, si nepřáli, aby jejich dítě opatroval muţ.Péče o tak malé děti totiţ obnáší úzký fyzický kontakt – přebalování dítěte, doprovod na záchod či umývání dítěte – ve kterém rodiče více důvěřují ţenám neţ muţům. V očích veřejnosti jesle stále představují ne příliš dobré komunistické zařízení péče o dítě, i kdyţ i tento obraz pomalu začíná vybledávat a pro společnost je stále více přijatelné, ţe rodiče nezajišťují péči o dítě osobně, především z toho důvodu, ţe rodina potřebuje dva finanční příjmy.

87

Literatura - Stať 1) BARTÁKOVÁ, H. 2008. Cesta zpátky Návrat ţen po rodičovské dovolené na trh práce v České republice. Disertační práce. MU Brno. 2) ČSÚ. 2012. Změny ve struktuře domácností se zaměřením na rodiny s malými dětmi a domácnosti jednotlivců. Online: http://www.czso.cz/csu/csu.nsf/ainformace/7777002E1CBD 3) DISMAN, M. 2007. Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum. 4) HASMANOVÁ-MARHÁNKOVÁ, J., UNGROVÁ, L., et al. 2007. Povědomí rodičů o moţnostech rané péče a její vyuţívání: výběrové šetření. In Klíč k jeslím. Praha: Gender Studies o.p.s. 5) HAŠKOVÁ, H. 2007. Doma, v jeslích nebo ve školce? Rodinná a institucionální péče o předškolní děti v české společnosti mezi lety 1945-2006. Gender, rovné příleţitosti,výzkum. roč. 8, č. 2/2007 6) HAŠKOVÁ, H., KLENNER, C. 2010. Why did distinct types of dual-earner models in Czech, Slovak and East German societies develop and persist? Zeitschrift für Familienforschung, 22. Heft 3, 266-288. 7) HENDL, J. 2005. Kvalitativní výzkum: základní metody a aplikace. Praha : Portál, 2005. 8) KŘÍŢKOVÁ, A., HAŠKOVÁ, H. 2003. Průzkum veřejného mínění o postavení ţen na trhu práce. Praha: Sociologický ústav AV ČR. 9) KUCHAŘOVÁ, V. 2009. Péče o děti předškolního a raného školního věku. Praha: VÚPS. 10) KUCHAŘOVÁ, V., SVOBODOVÁ, K. 2006. Síť zařízení denní péče o děti předškolního věku v ČR. Praha: VÚPS. 11) MAHON, R. 2002. Childare in Europe: Toward what kind of social Europe? Social Politics. Oxford University Press. 12) MIOVSKÝ, M. 2006. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada, 2006. 13) PLASOVÁ, B. 2011. The Czech Childcare Policy Model. Pracovní materiál.

88