IAIN MCCALMAN. Poslední alchymista. Hrabě Cagliostro. Mistr magie ve věku rozumu VYŠEHRAD

Poslední alchymista

I AIN M C C ALMAN

Poslední alchymista Hrabě Cagliostro Mistr magie ve věku rozumu

VYŠEHRAD

Davidovi a Veritě, otci a matce

Iain McCalman The Last Alchemist. Count Cagliostro, Master of Magic in the Age of Reason Copyright © HarperCollins Publishers, 2003 Published by arrangement with HarperCollins Publisher, Inc. Translation © Martin Žemla, 2005 ISBN 80-7021-782-0

Obsah

Prolog: Balsamův dům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 1. Svobodný zednář . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 2. Nekromant . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 56 3. Šaman . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 78 4. Kopt . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 105 5. Prorok . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 142 6. Rejuvenátor . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 171 7. Heretik . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 201 Epilog: Nesmrtelný . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 225

Poznámky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 239

1. Svobodný zednář Svobodný zednář: Člen bratrstva, jehož celý název zní „Svobodní a přijatí zednáři“.7

Psal se březen roku 1769 a hrabě Giovanni Giacomo Casanova se nudil k uzoufání. Tento legendární svůdce byl na příkaz lékaře již bezmála tři týdny uvězněn mezi čtyřmi stěnami hostince „U tří delfínů“ v Aix-en-Provence, kde se zotavoval z vážného zápalu plic. Zdejší návštěva začala vcelku dobře. Casanova si slíbil, že si dopřeje ozdravného jarního pobytu na prosluněném jihu Francie. Měl mu vynahradit nepohodlí šestitýdenního pobytu ve vězeňské cele v Barceloně, kam se dostal za šíření falešných směnek. Po přestálých potížích se těšil myšlenkou na jeden dva týdny pobytu ve Francii ve starém provinčním centru Aix, poblíž svého starého přítele, markýze d’Argens, filosofa a požitkáře s podobným apetitem, pokud šlo o ženy, jídlo a vybranou konverzaci. Casanovu vzrušovala i naděje, že by mohl ve městě navštívit slavný Velikonoční festival, který byl považován za nejbujnější slavnost v celé Francii. Drobné nepohodlí, kterému byl Casanova vystaven, poněvadž dostal pokoj hned vedle dotěrného kardinála, mu vynahradila výhodná poloha hostince. Nacházel se poblíž „cours de Mirabeu“, elegantní hlavní třídy se stinným stromovím a rušnými zahradními kavárnami. Skupinka mladíků prahnoucích po smyslových požitcích dělala Casanovovi příjemnou společnost u snídaně; naslouchali jeho příběhům, jako by to bylo Písmo svaté. Stejně jako on to byli dobrodruzi žijící z náhod a podvodů, ale byly to jen malé ryby, školáci a amatéři shromáždění kolem mistra. Viseli Casanovovi na rtech, neboť to byl on, kdo vynikal v té nejriskantnější profesi celé Evropy. Každé větší město bylo plné členů jeho bratrstva. V tomhle podniku nebylo koncesních listin, pevných hranic ani zaručených příjmů. Nebezpečí byla velká,

26

P O S L E D N Í A L C H Y M I S TA

úskalí mnohá. Dobrodruzi museli žít ze svého důvtipu, šarmu a odvahy, vždy připraveni ke smělému výpadu, nebo k rychlému ústupu. Jednoho dne člověk cestoval ve skvělém kočáře taženém šestispřežím – a nazítří byl přikován k veslu na trestanecké galéře. Při hostinách, v hernách, salónech i v opeře se Casanova ochomýtal kolem celé řady svých známých, jejichž zbrusu nové šlechtické tituly byly právě tak extravagantní jako ty jeho: oblíbený Casanovův titul „rytíř de Seingalt“ byl od základu vymyšlený a vznikl tak, že Casanova náhodně vybral několik písmen z abecedy. Pravý dobrodruh musel mít po ruce také působivý repertoár a musel být jaksepatří pružný, aby se mohl nabídnout tu jako bavič či hudebník, tu jako malíř či herec, tu jako krotitel zvěře nebo expert na ohňostroje. Mnozí, včetně Casanovy, si osobovali speciální znalosti a vydávali se za astrology, filosofy, vynálezce, mágy či léčitele. A konečně vždycky bylo možné vydávat se za cizího vojáka, cestujícího kněze nebo vládního úředníka na diplomatické misi. Casanova byl tím vším. Vzdor občasným překážkám mohl Casanova sotva najít nějaké svobodnější nebo uspokojivější povolání. Většina Evropy žila v míru, hranice byly příjemně prostupné, pas nebylo nijak těžké získat a skutečný nebo zfalšovaný doporučující list předaný některému z místních hodnostářů otvíral člověku dveře: stačilo mít nóbl šaty a elegantní kočár. Myriády drobných vládců po celé Evropě prahly po novinkách a atrakcích všeho druhu. Všechno, co řádný dobrodruh potřeboval, bylo vybrat ten správný háček, který odpovídal místním podmínkám. Casanova se specializoval na erotický šarm, magické triky a karetní podvody, ale když na to přišlo, dokázal organizovat loterie, provádět důlní inspekce nebo se vydávat za léčitele. Protože každý evropský panovník, ať velký či malý, toužil napodobit francouzského Krále Slunce, Ludvíka XIV., a všechna šlechta, jakkoli provinční, se ve svých způsobech i v odívání řídila Francií, stačilo, když si člověk osvojil jazyk, styl a vkus Paříže. Nikdo nedokázal tančit menuet nebo složit brilantní poklonu tak jako Casanova. V Aix byla celá řada příležitostí, aby tyto své dovednosti vyzkoušel. Brzy po svém příjezdu do města byl Casanova pozván na

1. SVOB ODNÝ ZEDNÁŘ

27

oběd k markýzi d’Argens, jenž pobýval na venkovském château svého bratra. Kuchyně byla skvělá. Casanova si pochutnával na velkém, lahodném křupavém koláči s masovou náplní, zvaném crostata, jejž připravila madam d’Argens a který byl nadívaný malými párečky, brzlíky, houbami, artyčoky, tučnými husími játry a mnoha dalšími ingrediencemi. Vše se dařilo a Casanova jen zářil. Celou společnost rozesmál svou historkou o tom, jak vyděsil jednoho jezuitu, který se opovážil kritizovat jeho oplzlé řeči. Ubohý kněz hrůzou zesinal, když Casanova prohlásil, že papežem, jehož volba právě probíhala, se bezesporu stane strašlivý kardinál Gagnelli, františkán, který jen hořel touhou rozdrtit Tovaryšstvo Ježíšovo, jež do všeho strká nos. Protiklerikální žertíky tohoto druhu natolik potěšily mladého Berlíňana jménem Gotzkowski, že Casanovovi šeptem přislíbil uvedení do poněkud živější libertinské společnosti, která se v městě schází každý den k „večírkům plným radovánek“. Velikonoční karneval rovněž předčil všechna Casanovova očekávání: maškary, tanec a taškařice byly to nejbláznivější, co kdy viděl, a že toho už viděl dost. Carnevale v Benátkách byl jedním z jeho významných zážitků. Konal se týden před postní dobou a dokázal přilákat flamendry z celé země. Aix však bylo ještě lepší. 25. března povzbuzoval Casanova procesí procházející centrem města, když Ďábel, Smrt a Smrtelné hříchy v komických převlecích bojovali, aby nemuseli pokleknout před Stvořitelem. Nasadil si svou vlastní masku – bezpochyby to byla jeho oblíbená figura z commedia dell’arte, Pulcinella s orlím nosem – a jal se v ulicích slídit po chichotajících se maskovaných kráskách. Vír „dostaveníček, bálů, hostin a překrásných dívek“ přiměl Casanovu, aby zůstal až do postu. Opojná směsice sexu a náboženství byla nepřekonatelná. Ale jak už tomu bývá, teď, když Casanova překročil čtyřicítku, následovala po bujných radovánkách odplata. Když se v otevřeném kočáře vracel z návštěvy u markýze d’Argens zpátky do města, v mrazivém severáku prochladl na kost. Místo aby si šel lehnout, snažil se splnit, co pyšně slíbil, totiž že připraví o panenství jedno prohnané čtrnáctileté selské děvče. Místní se sázeli, že

28


se dívka dokáže zapřít v takové poloze, že odolá jakýmkoli pokusům. Gotzkowski se tohoto úkolu zhostil už dříve, leč bez úspěchu. Casanova tedy slíbil, že mu předvede jak na to. Výsledkem dvou hodin křiku a dřiny hodné „protřelého válečníka“ však bylo jen vyčerpání. Casanova sázku prohrál a cítil se pod psa. Porážka ho uvrhla do hluboké deprese. Gotzkowski, který byl svědkem neúspěšného zápasu, zvěst o Casanovově ponížení trapně rozhlásil. Zesláblý a ztrápený Casanova by byl podlehl i děcku. Následoval těžký zápal plic, při kterém Casanova ve věku padesáti let Casanova týden plival obrovské (Alessandro de Longi) chuchvalce krve, až se nakonec rozhodl přijmout poslední pomazání. Tato pojistka se naštěstí ukázala zbytečnou. Nicméně předtím, než doktor prohlásil, že je mimo nebezpečí, musel být velký Casanova po osmnáct dní opečováván jako batole a i pak měl na několik týdnů nařízenu rekonvalescenci v tomhle nudném mrňavém hostinci. Proto byl teď tady a toužil se vrátit ke svému normálnímu životu. Měl už po krk hraní karet a společnost přihlouplých mladých obdivovatelů mu šla na nervy. Jednoho rána však u snídaně upoutali jeho pozornost čerstvými novinkami: prý nějací noví hosté. Dva italští poutníci se včera večer ubytovali v hotelu a šli si hned lehnout, zjevně zcela vyčerpáni. Poutníci, pomyslel si Casanova. V dnešní době! Jak absurdní. Poutníci patří minulosti. Musí to být „náboženští fanatikové, nebo ničemové“. Ať tak či onak, alespoň se postarají o tak zoufale potřebnou zábavu.8 *

*

*


29

Díky své matce a strýcům mladý Giuseppe Balsamo poznal rej o velikonočním karnevalu na vlastní kůži. V Palermu měly slavnosti podobu „ďábelského tance“, ballu di li diavoli. V rituálním zápase dobra a zla se mezi sebou utkali měšťané převlečení za rudé ďábly s černě oděnými ctiteli Panny Marie, Matky bolestné. V tomto symbolickém tanečním zápase museli samozřejmě vyhrát představitelé církve v černých sutanách, jakýkoli jiný závěr byl nemyslitelný. Avšak v Giuseppeho vlastním životě býval výsledek téhož boje poněkud nejistý: někdy vítězila Panna, jindy měl navrch ďábel. Když Giuseppe v roce 1764 musel prchat před hamižným zlatníkem Maranem, namířil si to spolu se svými komplici – sluhou a knězem – rovnou do Messiny na vzdáleném konci ostrova. Nemohli se zdržet dlouho, protože ruka zákona by je byla brzy dostihla, ale aspoň pár dní se mohli přiživit u Giuseppeho zámožného strýčka Giuseppeho Cagliostra. Messina byla důležitým přístavem lodí plujících do východního Středomoří a Afriky, a tak si uprchlíci našli loď dřív, než sem dorazily zprávy z Palerma. Giuseppe vypráví, že zatímco čekal na loď, potkal starého mága jménem Althotas, který se mu pak na několik dalších let stal průvodcem a učitelem. Zdá se však pravděpodobnější, že Giuseppe pouze zidealizoval svůj vztah ke svému stávajícímu společníkovi, podloudnému otci Atansiovi. Starší Atansio měl v zásobě celou řadu dovedností a mladý ničema se měl čemu učit. Taktéž není jisté, kterým směrem se běženci vydali. Přibližně na jeden rok se jejich stopy ztrácejí. Někteří se domnívají, že odjeli na Rhodos, kde se vydávali za odborníky schopné přeměnit konopí v hedvábí. Starý trik, ale pro Guiseppeho novinka. Balsamo sám tvrdí, že nastoupili na loď plující do Káhiry a Alexandrie a putovali po pohádkově nádherných muslimských městech, kde vstřebávali bohatou kulturu Orientu. Nakonec, proč o tom pochybovat? Sicilští obchodníci cestovali do Egypta často a pro rádoby dobrodruhy to musel být exotický cíl. Casanova podnikl podobnou cestu na Korfu a do Konstantinopole, když mu bylo jednadvacet.

30


Giuseppe několik měsíců cestoval a žil, jak se dalo, až nakonec někdy roku 1765 až 1766 zamířil na Maltu. Vylodil se na drsném pobřeží ostrova a došel do vnitrozemí, do středověkého městečka Medina, kde se mu podařilo získat práci u řádu Rytířů svatého Jana. Tento vlivný církevní řád, známý jako maltézští rytíři, byl založen v jedenáctém století, aby pečoval o zdraví křesťanských poutníků směřujících do Jeruzaléma. Maltézští rytíři však spolu s úkoly lékařskými plnili i mise vojenské. Na moři i na souši pozvedli zbraň proti muslimským vojskům a dříve, než se v roce 1530 definitivně usadili na Maltě, sváděli po několik staletí tuhé boje s Maury a Turky ve Středomoří. S příchodem poklidnějších dob se rytíři stali nejbohatším dobročinným řádem v celém světě. Jejich vyslanectví, převorství a poutní hostince se nacházely na většině evropského kontinentu, zejména v Rakousku, Itálii a Španělsku. Na Maltě rytíři budovali pevnosti, kostely, špitály a paláce, z nichž většina se nacházela v opevněných městech Medině a Valettě. Když sem dorazil Giuseppe, velmistr řádu Dom Manoel Pinto de Fonseca se střídavě pohyboval mezi těmito dvěma městy. Byl to hrdý portugalský aristokrat, proslulý svou láskou k ceremoniím, okázalým životem a vášní pro alchymii.9 Co sem Giuseppeho vedlo? Jednak rodinná tradice: jeho matka a strýcové často s pýchou hovořili o slavném Balsamově předkovi, který v roce 1618 býval velkopřevorem maltézských rytířů. Proč by se u tohoto bohatého řádu neměl proslavit další bystrý a ambiciózní Balsamo? Koneckonců, Giuseppe pro to měl všechny předpoklady. Nestrávil snad jako novic několik let přípravou léků pro podobný špitální řád v Caltagirone? Nebylo zapotřebí, aby vykládal, jak ho milosrdní bratři vyhodili pro nevinný žertík o palermských děvkách. Balsamo byl ihned ochoten vyměnit svou starou černou sutanu za vkusnější s červeným amalfským křížem, kterou nosili sloužící bratři rytířského řádu. Giuseppemu se apatykářské dovednosti vyplatily. Zanedlouho mu byla přidělena místnost ležící hned vedle velké alchymické laboratoře Doma Manoela. Několik dalších roků strávil Balsamo stranou pomluv a skandálů: Panna měla v jeho životě zase jednou


31

navrch. Ryzí vášeň pro mísení ingrediencí a experimentování s cílem nalézt prchavý Kámen mudrců přemohly na čas jeho věčný neklid. A když koncem roku 1767 nedokázal už déle odolávat volání pevninské Itálie, odnášel si s sebou vřelé doporučující listy od vysokých hodnostářů řádu. Po několika dnech strávených v Neapoli projel Giuseppe spěšně Kampánií, aby zkraje roku 1768 dorazil do Říma. Bez meškání předložil své pověřovací listiny hraběti de Brettville, maltézskému velvyslanci u Svaté stolice, a jeho prostřednictvím několika význačným římským duchovním, včetně kardinála Yorka a Orsiniho. Jak už to bývá, Orsini se právě sháněl po nějakém mladém muži s literárním a uměleckým nadáním, který by mu příležitostně vypomáhal jako sekretář. Giuseppe měl zase štěstí; sotva mohl doufat, že by nalezl patrona vznešenějšího. Práce to však byla nudná a pokušení číhala v Římě na každém kroku. Brzy začal Balsamo vést dvojí život, zjevoval se „jednou v šatě duchovním, jindy v šatě světském“.10 Když shodil sutanu, přivydělával si prodejem nejrůznějšího pochybného zboží poutníkům, kteří přes „piazza di Santa Maria la Rotonda“ směřovali k Pantheonu. Jeho artikl domácí výroby zahrnoval „egyptské“ elixíry lásky a rytiny předělané tak, že vypadaly jako originální malby. Nic z toho by nebylo kdovíjak nezákonné, jenže Balsamo se začal stýkat se sicilskými emigranty, o kterých už policie věděla své. A právě v domě jednoho z nich potkal Giuseppe svou živoucí pannu, s níž měl protančit zbytek života. Byla to okouzlující čtrnáctiletá dívka jménem Lorenza Feliciani. Giuseppe, zvyklý na tmavou pleť Sicilanek, neviděl dosud nic, co by se jí podobalo. Měla zářivě modré oči, smetanovou pleť a vodopád plavých vlasů. Pružná postava, plné rudé rty a vyzývavé chování činily její kouzlo dokonalým. Lorenza, dcera negramotného řemeslníka z chudé čtvrti Trastevere, sotva mohla odolat návrhům tohoto nesmírně sebevědomého pětadvacetiletého muže, jejž obklopovala aureola učenosti a který dovedl vyprávět strhující příběhy o cestách po cizích krajích. Krom toho nevypadal špatně, tak trochu jako Arab: kávová pleť, silné, bělostné zuby, temně černé oči a houští tmavých kučeravých vlasů. Když se

32


pohyboval, svaly na zádech a ramenou mu jen hrály; kráčel svižně a lehce. Spolu s tím mu vysoké čelo, jemné ruce a nohy a mrazivě zvučný hlas dodávaly vzezření kněze.11 A byl to bezpochyby džentlmen: ke svádění připojil i nabídku k sňatku. Otec Lorenzy, Giuseppe Feliciani, zbožný římský kovotepec, měl za to, že jeho dcera je na vdávání ještě trochu mladá, ale její nápadník byl do ní zjevně dočista blázen a mimo to se pyšnil těmi Mladá Serafina nejlepšími známostmi v církevních kruzích. Signor Feliciani a jeho žena Pasqua se podle svého zvyku rozhodli, že svou důvěru vloží do rukou požehnané madony del Carmine, kterou snažně prosili, aby jejich dceru provedla všemi úskalími, která ji čekají. Věno bylo připraveno, a tak byl mladý pár 20. dubna 1768 v blízkém kostele Santa Maria de Monticelli oddán. Za svědky šli Balsamovi dva z jeho sicilských přátel. Novomanželé bydleli zpočátku ve skromném příbytku Felicianiových spolu s Lorenziným bratrem Franceskem. Dům, který byl zároveň i dílnou, stál v uličce „vicolo delle Cripte“, s níž sousedila „strada dei Pellegrini“, místo hojně navštěvované chudými poutníky přicházejícími do Říma.12 Situace začala být záhy neúnosná. Giuseppemu jejich dům až příliš připomínal stísněné prostředí Albergherie, v němž vyrůstal. Netrvalo dlouho a zbožná naivita Felicianiů ho začala popuzovat, zatímco oni svého zetě shledávali až příliš vychytralým. Vzdor své klerikální minulosti je rád popichoval oplzlými a bezbožnými řečmi. Nelíbilo se jim ani to, jaký vliv má na jejich dceru: přesvědčil ji, aby přijala druhé jméno, Serafina, a vybízel ji, aby nepřístojným způsobem stavěla na odiv svou krásu. Nakonec došlo


33

k hluboké roztržce, jež mladý pár přiměla k tomu, aby se odstěhoval; to ovšem znamenalo neprodleně obstarat peníze, kterých měli poskrovnu. Když se Giuseppe sháněl po nějakém dodatečném příjmu, spřátelil se s notorickým kriminálníkem jménem Octavio Nicastro, nelítostným sicilským gangsterem s nosem jako skoba, kterého všude stíhali pro krádeže, podvody a falšování. Nicastro jej uvedl k jednomu okázalému šlechtici, který si říkal markýz Agliata, ministr, plukovník a zplnomocněnec pruského dvora. Giuseppe byl potěšen, když okouzlující markýz chválil jeho umělecký talent a kontakty mezi duchovenstvem – dokonce natolik, že souhlasil s tím, že Balsama učiní svým osobním tajemníkem a naučí ho, jak svých kreslířských schopností užívat výnosnějším způsobem. Pod Agliatovým vedením se Giuseppe přiučil tomu, kterak padělat bankovní akreditivy, obchodní směnky, ba i vojenské hodnosti. Zvláště to poslední bylo hotovým zjevením: Giuseppe se mohl v mžiku stát armádním kapitánem, podobně jako se Agliata stal plukovníkem. Markýz dokonce pozval Giuseppeho a Lorenzu, aby jej a jeho společníky doprovázeli na obchodní cestě do Německa, kde měl Agliata značný vliv. Cestou se Giuseppe měl naučit dalšímu zásadnímu padělatelskému umění, totiž jak své produkty uvést do oběhu, aby to nevzbudilo podezření. Taková velkorysost nebyla přirozeně zadarmo: Agliata naznačoval, že ho velmi vábí Balsamova mladá žena. To bylo dilema. Giuseppe si však nelámal hlavu dlouho. Jako každý zdravý a silný Sicilan i on zbožňoval svou ženu; to znamená: vášnivě ji miloval, absolutně ji ovládal a zacházel s ní jako s děckem, jímž také byla. Třebaže mu v žilách kolovala horká krev, nebyl žárlivý, dokud byl jeho majetek v bezpečí. A samo nebe ví, že tohle byla příliš velká příležitost, než aby ji bylo možno promeškat. Jemně a trpělivě se jal Lorenze vysvětlovat, že Bůh ji obdařil krásou, jíž ona musí užívat pro jejich společné dobro, tak jako zase on musí užívat svého vlastního nadání pro kresbu a chemii. Proč by se nakonec trošku nepobavila? Ostatně, je přeci zdravá dívka – a Agliata vypadá k světu. Markýz bude zajisté velkorysý; obdaří je penězi, šperky i šaty. Smrtelný hřích? Ale kdeže!

34


Alespoň pokud styk zůstane jen na tělesné rovině a pokud ona bude milovat a poslouchat svého manžela. Jako někdejší novic mohl Giuseppe Lorenzu ujistit, že půjde jen o malý hříšek, a možná ani to ne. V květnu 1768 výprava opustila Řím a vydala se napříč Itálií. V jistém smyslu oba Balsamovi překračovali Rubikon. Lorenza cestovala v honosném kočáře sama s Agliatou, Giuseppe, Nicastro a zbytek skupiny se tísnil vzadu ve skromnějším voze. Po cestě si tato suita tu a tam přivydělávala až do chvíle, kdy se společenství náhle rozpadlo u jedné vsi poblíž Benátek. Nicastro, který žárlil na Giuseppeho rostoucí vliv, udal ostatní policii, načež Agliata zmizel se všemi penězi a nechal na Balsamových, aby vysvětlili svůj poměr k pochybným akreditivům.13 Duchapřítomné Serafině se podařilo skrýt inkriminované padělky do záňadří, takže je nakonec policie propustila pro nedostatek důkazů. Nicméně byli teď sami a bez jediného haléře. Co teď? Když o tom tak Giuseppe přemítal, vzpomněl si na noclehárny pro poutníky, jež provozovali maltézští rytíři. I když poutnictví v posledních letech bezesporu poněkud polevilo, tyto útulny dosud lemovaly tradiční poutní cesty, zejména ve Španělsku. Pakliže budou cestovat v nepřehlédnutelném šatě poutníků, v hostincích jim poskytnou zdarma přístřeší a stravu, zvláště v těch, které stojí podél nejslavnější evropské trasy, vedoucí napříč Itálií, Francií a Španělskem k chrámu svatého Jakuba v Compostele v Galicii. Po cestě budou samozřejmě muset v každém městě prosit u zbožných občanů o almužnu, ale s pomocí Serafiny snad přilákají dary i těch méně zbožných. *

*

*

Casanova nikdy nezapomněl, jak poprvé spatřil mladičkou poutnici zhroucenou na hotelové židli, se zlatým krucifixem na klíně. Odhadoval ji tak na osmnáct (ve skutečnosti jí bylo o tři roky méně). S měkkou římskou kadencí se představila jako Serafina Balsamo a její hlas zněl znaveně, když líčila své nedávné martyrium. Ona a její manžel Giuseppe právě završili slavnou pouť z Říma do Santiaga de Compostela. Špinavý poutnický plášť, silná


35

hůl a těžký šat z voskovaného plátna jen zvýrazňovaly Serafininu zranitelnost. Casanovův instinktivní, v ložnicích cvičený zrak zaznamenával každý detail: jemně zakřivený nos, smyslné rty, pěkné plné tvary. Všiml si i drobné vady na jinak dokonalém obraze – pokleslého očního víčka, které „kazilo něhu jejích nádherných modrých očí“.14 Casanova později tvrdil, že v těch dvou na první pohled poznal dobrodruhy, ale jeho dva záznamy o setkání s nimi ukazují, že poněkud váhal, kam tento pár „podivných bytostí“ zařadit. Serafinina jemná oválná tvář „dýchala vznešeností“, leč Casanova zachytil náznak jisté sexuální vypočítavosti v tom, jak před ním dívka obnažovala paže, aby mu na svých bělostných rukou ukázala stopy po štěnicích. Casanova si nebyl jist, ale měl dojem, že manžel její flirtování mlčky schvaluje. V klidu seděl a přišíval si na plášť lasturu na znamení vykonané namáhavé poutě. Giuseppe Balsamo vypadal tak o šest let starší než jeho žena (ve skutečnosti mu bylo dvacet šest); mohutný, rozložitý, samý sval. V jeho chování byla smělost, drzost a na poutníka až proklatě velká protřelost světem. Tvář byla však poměrně příjemná: lehce tupý nos a tmavé kudrnaté vlasy rámující pár černých očí jiskřících inteligencí. Zdálo se, že na rozdíl od znavené krásky jemu útrapy cesty nevadily. Obrátil se na Casanovu nejprve v chabé francouzštině, načež s povděkem přešel k italštině se silným přízvukem, který svědčil o nevalném vychování. Tvrdil sice, že pochází z Neapole, ale Casanova rázem poznal sicilský přízvuk. Casanova nikdy docela nevysvětlil, proč se zdráhal přijmout Serafinin návrh, třebaže jej později opakovala, když ho sama navštívila v jeho pokoji. Konečně, poslední nejméně tři týdny strávil v celibátu, a tohle byla žena, která uměla člověku rozproudit krev v žilách. Přítomnost manžela obvykle Casanovu neodrazovala: tvrdil, že se nebojí nikoho. Jeho přítel hrabě de Ligne ho nazýval Herkulem – byl vysoký, široký v ramenou a arogantní, s pletí mahagonově temnou a nosem, jenž trčel z tváře jako čelen; u boku se mu houpal meč. Jeho divoká pýcha se stala příčinou alespoň tuctu soubojů, a Casanova všechny vyhrál. Vycítil snad z Giuseppeho neústupnost jiného druhu – divokost pouličního rváče, spíše než

36


džentlmenský postoj soka? Z toho muže šel strach – a to Casanova nemohl vědět, že je to sotva dvanáct měsíců, co Balsamo v římském hotelu Locanda del Sol pobodal číšníka, jenž se ho pokusil podvést. V poslední době si však Casanova na svůdné krasotinky, jako byla Serafina, dával pozor. Jeho mužská hrdost se nikdy docela nevzpamatovala z události, která se mu přihodila před pěti lety v Londýně. Muka, která mu způsobila mstivá a právě tak nevinně vyhlížející dívka jménem Maria Charpilon, ho tenkrát dohnala téměř k sebevraždě. Ukázalo se, že to je bezcitná kurtizána, která se s celou svou rodinou živí vyděračstvím. Před nedávnem se navíc ve Španělsku chytil do další sladké pastičky, když narazil na ženu, která sloužila jako návnada partě zlodějů. To se pak zpravidla odněkud vynořila horda ozbrojených chlapíků, kteří milého pána obrali o peníze, popřípadě manžel oné dámy vtrhl do místnosti za doprovodu svědků, přičemž pečlivě naplánoval, aby se tak stalo právě ve chvíli, kdy dotyčný obcuje s jeho ženou. Nato se rozzuřený muž jal dožadovat peněz a darů náhradou za utrpěnou škodu. Na druhou stranu Serafinino „ctnostné vzezření“ bylo tak přesvědčivé, že Casanova byl napůl přesvědčen o její ryzí zbožnosti, tím spíš, že mezi podvodníky už přestrojení za poutníky dávno vyšlo z módy. Dalo se tak sice sehnat nějaké to mizerné jídlo a zablešená postel v zájezdním hostinci, ale peněz, které takhle šlo vydělat, bylo tuze poskrovnu. Dokonce i v katolické Itálii či Španělsku, kde se víc dbalo na tradiční náboženské zvyklosti, bylo už jen pár pověrečných fanatiků, kteří pěšmo táhli krajem, aby navštívili středověké chrámy. Jsou tihle Balsamovi vskutku tak naivně zbožní, ptal se Casanova sám sebe, nebo jsou to šejdíři nemající ponětí o tom, co je teď v kurzu? Ať už byli podvodníci nebo ne, Casanova nepochyboval, že mají za sebou vyčerpávající pouť z Říma do španělské Galicie a do Aix – útrapy cest zanechaly svou stopu na jejich šatech i na nich samých. Vyprávěli, že nejprve prošli Itálií přes Sardinii a Janov, načež se vydali napříč Francií do Avignonu a Montpellieru. Cesta prý pak pokračovala 150 mil dlouhým přechodem dvou horských


37

hřebenů a nevlídné, kamenité krajiny severního Španělska. Když dorazili do Aix, Serafina byla na pokraji zhroucení. Přesto se rozhodli, že se zastaví v Turíně, aby se pomodlili u relikvie svaté Veroniky, jejíž rouška podle pověsti nesla stopy Kristovy potem zbrocené tváře. Velkodušní obyvatelé města jim prý nezřídka nabídli víc peněz, než kolik oni dva potřebovali, a tak svůj přebytek rozdávali chudým v každém městě, jímž procházeli. Jen díky chudobě, tvrdila Serafina zaníceně, je možno získat v Božích očích pravé zásluhy.15 Jejich vystoupení – protože o nic jiného tu nešlo! – bylo tak umělecky působivé, že oklamalo i ostříleného světoběžníka, jakým byl Casanova. Balsamovi byli teprve na samém začátku svého předpokládaného putování. V Miláně se navlékli do hadrů a vyrazili pěšmo přes Loretu, Bergamo a Antibes do Aix.16 Nebylo to nijak zvlášť daleko, takže Serafina své vyčerpání z větší části hrála. Podvést cynického hraběte z Benátek se jim podařilo nejen proto, že byli dokonalými herci, ale i díky tomu, že jejich náboženské role byly naprosto mimo rámec jeho chápání. Katolictví Casanovu tížilo méně než jeho vlastní sametová vesta. Vyrostl v jednom z nejvybranějších měst a studoval na těch nejlepších italských univerzitách. Tam přišel na chuť francouzským filosofům, jako byl Voltaire, který ho utvrdil v tom, že náboženské instituce nejsou než spiknutí za účelem ovládnutí nevědomců. Třebaže několikrát bojoval s pokušením využít výhod spjatých s církevní kariérou, nuda či smyslnost ho brzy přiměly, aby od podobných myšlenek upustil. Nedokázal si představit nic absurdnějšího než obléct se do hadrů a vyrazit na pouť do Španělska k nějaké svatyni. Jestliže Casanova byl rozporuplností manželů Balsamových vyveden z míry, oni o něm naopak nezapochybovali ani na okamžik. Poté co unikl jejich medovým nástrahám, rozhodli se mu vyjevit něco ze svých podnikatelských záměrů (třebaže nikdy nepřiznali, jak tomu doopravdy bylo s jejich poutí). Následujícího dne po jejich prvním setkání Serafina zničehonic zaklepala na dveře hotelového pokoje, v němž hrabě přebýval – tentokráte, aby mu sdělila, že její manžel má veliké nadání pro černobílou kresbu, chiaroscuro, zvláště skvěle pak dokáže napodobit styl slavných

38


malířů. Nechtěl by se Casanova přijít podívat na pár ukázek? Zajisté, proč ne. Zakrátko už Giuseppe předváděl hraběti své cestovní umělecké portfolio. Patřilo k němu několik vějířů zdobených tuší tak, aby obrazové motivy působily dojmem rytiny, a také verze jedné Rembrandtovy kresby, kterou Casanova považoval za „krásnější než sám originál“. Když ale mladému Sicilanovi blahopřál k jeho talentu, Balsamo vybuchl: „To mi říkají všichni, jenže jsou na omylu! Takové nadání je člověku dobré leda k tomu, aby třel bídu s nouzí. Za celý den práce si tímhle řemeslem v Neapoli nebo Římě vydělám sotva půl testone, a z toho se nedá vyžít!“17 Nato se jal Balsamo Casanovovi prezentovat něco ze svých výnosnějších dovedností. Požádal hraběte, aby jim napsal doporučující list, a v mžiku vytvořil jeho kopii tak přesnou, že ji Casanova nedokázal rozeznat od vlastního originálu. Věci se tedy měly tak, jak Casanova předpokládal: ten mladík byl podvodník, a navíc měl užitečné nadání. Casanova sám měl s využíváním padělků bohaté zkušenosti – a znal i jeho rizika. V tomto svérázném podnikání bylo třeba veliké opatrnosti. Padělky ohrožovaly systém vybudovaný na důvěře a spolehlivosti, jenž z velké části tvořil oporu celého evropského obchodu, a vlády proto tento zločin stíhaly zvlášť nelítostně. Několik z Casanovových přátel, kteří se paděláním zabývali, už skončilo na šibenici. Casanova byl nicméně tak laskav, že od svých mladých hotelových přátel vybral jakous takous almužnu, aby Balsamovým pomohl na jejich cestě. Poutníci vyrazili časně zrána následujícího dne, rozhodnuti zamířit do Marseille. Když hrabě později vzpomínal na to setkání, stále pociťoval jistou slabost pro Serafinu, kdežto Giuseppe byl pro něj prostě jen „jedním z těch líných géniů, kteří dávají přednost potulnému životu před tvrdou prací“.18 S jistou povýšeností se domníval, že evropská kasina, bordely a žaláře jsou takovýchhle Balsamů plné. Lhostejno, zda mladík skončí na galejích nebo na šibenici, Casanovovi bylo jasné, že z něho nikdy nic nebude. *

*

*


39

V průběhu dalších několika let to vypadalo, že tato chmurná předpověď se co nevidět vyplní – tím spíše, že Balsamova kariéra tak často připomínala Casanovův vlastní osud. Zdálo se také, že hrabě se nemýlil ani v hodnocení těch dvou. Znovu a znovu musela Serafina zasahovat, aby Giuseppeho zachránila před bídou či vězením. Třebaže překročili španělské hranice, do chrámu nikdy nedošli. Když dorazili do Katalánska, i Serafinino zanícení už pohaslo a ona byla jen ráda, když ze sebe mohla svléknout poutnický šat a obléct šaty římské šlechtičny. Byl to však právě jeden z jejích obvyklých projevů zbožnosti, jemuž vděčili za to, že nastal obrat k lepšímu. Poté, co Serafina vykonala zpověď u jistého kněze v Barceloně, následovalo delší období církevní podpory těmto cestujícím italským „aristokratům“, kterým se zrovna příliš nedařilo. Poté si Giuseppeho najalo postupně několik bohatých šlechticů, kteří jej angažovali jako umělce či chemika požadujíce na oplátku pravidelný přístup do ložnice jeho mladičké ženy. Tato úmluva znamenala rok nepřerušované práce v Madridu, který skončil tím, že se Giuseppe dostal do právního sporu s jiným umělcem. Odjeli do Lisabonu a Serafina i tady rázem udělala štěstí. S Giuseppeho aktivní pomocí padla do oka pohádkově bohatému portugalskému obchodníkovi jménem Anselmo de la Cruce. Za každou ranní Serafininu návštěvu platil Giuseppemu osm pistolů, a ji samu zahrnoval dary. Giuseppe veškeren zisk investoval do brazilských topazů, které hodlal za obrovské ceny prodávat v rychle se rozvíjející obchodní metropoli Londýně.19 Londýn měl v sobě něco, co odhalilo zvláštní naivitu jinak tak světaznalého Giuseppeho: Casanova při své návštěvě roku 1763 učinil stejnou zkušenost. Neznalost jazyka a způsobů Britů, jakož i zkostnatělý britský právní systém činily oba dobrodruhy mimořádně zranitelnými. V srpnu roku 1771 si Balsamovi pronajali skromný domek na Compton Street uprostřed živé italské komunity ve čtvrti Soho, ale všude jinde byli bez tlumočníka ztraceni. Giuseppeho naděje, že by své malby mohl prodávat anglickému králi, byly ty tam. Dostal sice slušnou zakázku od vyslance marockého krále, za niž měl dostat bezmála padesát liber, jenže peníze nikdy nepřišly. Místo toho si na ně došlápl zákon.

40


Bída vehnala Giuseppeho do rukou jednoho italského šejdíře, markýze Vivony. Ten mu pomohl ke stovce liber, jež vymámili ze zbožného kvakerského obchodníka, kterého přistihli se Serafinou v dosti kompromitující situaci. Jenže Vivona strčil peníze do kapsy, navrch sebral topazy a Balsamovy nechal na holičkách. Giuseppe brzy zjistil, jak tvrdé jsou anglické zákony vůči dlužníkům, když ho věřitelé jeden po druhém dohnali do vězení. Bohudík tu byla Serafina. Její drobná postava pohroužená do truchlivé modlitby v kapli bavorského vyslanectví vzbudila soucit u katolického šlechtice lorda Halese, jenž laskavě splatil Giuseppeho dluh a jej samého najal na freskovou výzdobu svého venkovského domu v Canterbury. Giuseppe samozřejmě zase všechno pokazil: malby zpackal, a ještě svedl Halesovu mladičkou dceru. Bylo na čase vzít nohy na ramena. Věřitelé dotírali, a tak Balsamovi kvapně sehnali loď do Calais, kam dorazili 15. září 1772. Díky Serafině nezůstali nikdy dlouho bez peněz. Na lodi se do ní dočista zbláznil francouzský parlamentní advokát monsieur Duplessis. Celou cestu do Paříže se v kočáře dvořil Serafině, zatímco nebohý Giuseppe za nimi potupně cválal na koni. Ostatně, na tu chvíli se to dalo snést: Duplessis si vydobyl své vítězství, a Giuseppe dostal prostředky na založení laboratoře, kde si s chutí prověřoval experimenty podle jedné knihy ze šestnáctého století, kterou si opatřil. Bylo to dílo Secreti ammorabili Allesia Piemonteseho, jedna z nejobsáhlejších okultních příruček, jaké kdy byly napsány, plná detailních návodů na přípravu barev, inkoustů, léků, kosmetických přípravků i magických zaříkávadel. Serafinina aféra s právníkem náhle nabrala nepříjemný směr. Serafina měla už po krk Giuseppeho špatné nálady a porušených slibů, a navíc zjistila, že Duplessis ji doopravdy přitahuje. Ve svých padesáti byl pořád ještě k světu, a třebaže měl i další milenku, Serafinu si hýčkal: platil jí lístky do divadla, taneční hodiny, nové šaty. Láskou poblázněný Duplessis Serafinu prosil, ať opustí svého hrubiánského manžela, „neboť ve Francii mají ženy tuto možnost“. Mohla by dosáhnout rozvodu, tvrdil Duplessis, podá-li u policie stížnost, že Giuseppe je padělatel a bije svou ženu. Učinila tak koncem roku 1772.


41

Duplessis naneštěstí podcenil svého soka. Giuseppe se za žádnou cenu nemínil Serafiny vzdát. Miloval ji, potřeboval ji a cenil si jí jako svého kapitálu. Zkraje ledna 1773 podal protižalobu, v níž právníka vinil z toho, že mu ukradl magické receptury, přimíchal jed do vína a svedl ženu. Tváří v tvář strašlivým obviněním Duplessis ustoupil; děsil se toho, že by se mohl ocitnout ve vězení v Bice`tre, a tak se v slzách se Serafinou rozloučil. Giuseppe vyhrál, chtěl však ještě dát Serafině lekci: Nikdy nevzdoruj Sicilanům! Sedl a napsal pařížské policii dopis, v němž požadoval, aby Serafinu uvěznili v konventu Sainte Pelagie pro neposlušné manželky. Nechal ji propustit o čtyři měsíce později, když byla náležitě vytrestána. Kupodivu se zdá, že se to obešlo bez vzájemné zášti; láskyplně se smířili a znovu vyrazili na cestu.20 Někdy roku 1774 dorazili do Neapole, kde si říkali hrabě a hraběnka Pellegrini. Byla to snad nostalgie po rodném městě, jemuž teď byli tak blízko, co Giuseppeho přivedlo na myšlenku vypůjčit si jméno hory tyčící se nad půvabným Palermským zálivem? Nostalgie se bezesporu ozvala, když jednoho dne natrefil na svého strýce z matčiny strany, Antonia Bracconieriho, který byl právě na návštěvě v Neapoli. Vzdor Giuseppeho minulým hříškům byl strýc potěšen, že se znovu setkává se svým synovcem a má možnost seznámit se s půvabnou Serafinou. Brzy souhlasil, že využije svého vlivu u vysokého vládního úředníka v Palermu, knížete di Pietra Persia, aby synovci usnadnil návrat. Záhy už Giuseppe znovu hleděl na šedočerná úbočí hory Pellegrino. Ne však nadlouho. Zapomněl, jak nehynoucí je hněv Sicilana. Giuseppe si sotva stihl vypůjčit peníze od své sestry, když podvedený zlatník Vincenzo Marano udeřil. Po dlouhém čekání nadešla lovci pokladů konečně sladká chvíle pomsty. Maranův právník strčil Giuseppeho do vězení a poradil mu, ať se připraví na dlouhý pobyt. Nikdy Giuseppe nepotřeboval svou Serafinu víc než teď. Nezklamala ho. Okouzlila knížete di Pietra Persia tak, že srazil Maranova právníka na kolena a zlatníka dotlačil k tomu, že jejího manžela propustil. Dřív než si to Marano mohl rozmyslet, uháněl už Giuseppe se Serafinou k Messině, pevně rozhodnut, že sem se už nevrátí.21

42


Kupodivu zamířil Giuseppe znovu na Maltu, opakuje tak svůj předchozí útěk před Maranem. Opět se ukázalo, že šlo o prozíravé rozhodnutí; maltézští rytíři na něj dosud rádi vzpomínali. Giuseppe byl teď o deset let starší, vyrovnanější, obeznámenější s chemií, a rytíři si ho velmi považovali. Někdejší novic Giuseppe Balsamo se nyní prezentoval jako zkušený alchymista, magik a apatykář; už nikdy nebude pracovat jako bezvýznamný malíř či padělatel. Když se o čtyři nebo pět měsíců později roku 1775/6 vylodil na evropské pevnině, doprovázel ho chevalier d’Aquino, význačný diplomat maltézských rytířů a bratr sicilského vládce. Netřeba dodávat, že Giuseppeho příruční taška byla nadita čerstvými doporučujícími listy od maltézských rytířů – ty byly neocenitelné pro navázání nových kontaktů v církevních a šlechtických kruzích. Během dalších několika měsíců, kdy projížděl jižní Francií zpět do Španělska a Portugalska, začal si Giuseppe pohrávat s myšlenkou, že by mohl ve své osobě oživit některé z motivů populárních magických legend, které kolovaly mezi lidem v jakýchsi „komiksových“ knížkách. Fascinoval ho kupříkladu příběh o tajemném mágovi v černém šatě, Frederiku Gualovi, který žil v 16. století v Benátkách, leč jeho tvář bylo možno spatřit na portrétech několik stovek let starších. Jak takové mystérium vysvětlit? Převtělením? Nesmrtelností? Ještě starší lidová legenda vyprávěla o bludném Židovi, obchodníku jménem Ahasver, odsouzeném k věčnému utrpení na zemi za to, že udeřil Krista na jeho cestě na Kalvárii. Za Giuseppeho dob se též říkalo, že bludný Žid putuje po celém světě a předává okultní tajemství Kamene mudrců či univerzálního elixíru života.22 Na Giuseppeho zvlášť zapůsobily fantastické příběhy, jimiž byl opředen jeho žijící současník, dobrodruh o něco starší než sám Giuseppe, hrabě Saint-Germain. Tento skvělý mág jako první uvedl do chodu proces, jímž sám sebe učinil živoucím hrdinou tradičních lidových legend. Dokonce tvrdil, že se osobně zná s Kristem.23 Když to dokázal hrabě Saint-Germain, proč by to nesvedl Balsamo? I Casanova se svého času pokoušel o něco podobného, když jednoho ze svých přátel přiměl, aby se vydával za reinkarnaci jistého kouzelníka. Na rozdíl od Casanovy v sobě ovšem


43

Giuseppe odhalil skutečný talent na koláže tohoto druhu: zjistil, že může vytvářet nové věrohodné figury, když slátá dohromady kousek z té, kousek z oné postavy. Koneckonců Sicilani si od svých dobyvatelů takto vypůjčovali po celá staletí. Když se Giuseppe a Serafina na konci července roku 1776 rozhodli vydat se podruhé do Londýna, měli už peníze i styl, aby na sebe upozornili. Jakousi upomínkou na Casanovu byla nyní Giuseppeho skvostná vojenská uniforma, kterou se pyšnil. Po příjezdu se ohlásil jako plukovník Pellegrini z braniborské armády, okultní vědec; v ruce třímal vycházkovou hůl, v jejímž držadle byly drahokamy posázené repetýrky a která už sama o sobě představovala celé jmění; bohužel za ni při odjezdu z Cádizu opomněl zaplatit. Giuseppeho nová totožnost byla poněkud nestálá; podle potřeby vystupoval jako hrabě Pellegrini nebo jako Cagliostro, přičemž druhé příjmení si vypůjčil od svého strýce z Messiny. Giuseppe se domníval, že toto jméno má dobrý zvuk: je vznešené a přitom tajemné. Serafině bylo jedno, zda je Pellegrini či Cagliostro, jen když se mohla oblékat jako hraběnka podle poslední francouzské módy. Plukovník a hraběnka Pellegrini-Cagliostro si najali dům na Whitcomb Street 4 u Leicester Square, kde bylo dost místa na zařízení alchymické laboratoře. Pobyt v Anglii však opět zatemnil Giuseppemu mysl. Magik Pellegrini si počínal stejně naivně jako prve malíř Balsamo. Tentokrát se představil jako specialista na magii disponující úžasnou škálou okultních sil, včetně schopnosti předpovídat za pomoci kabalistických formulí londýnskou loterii. Ba co víc, díky štěstěně nebo jasnozřivosti se mu to skutečně podařilo, když pro majitelku domu, v němž bydleli, vybral výherní čísla tažená v loterii 14. listopadu 1776. Když se zpráva roznesla po místních kavárnách, pochopitelně přilákala celý roj šejdířů, jimž se zachtělo zlaté husičky. Plukovník Joseph Pellegrini a jeho žena Serafina se lapili do sítě nejrůznějších podvodů a byli čím dál tím bezmocnější proti machinacím rostoucího počtu věrolomníků a pochybných právníků. Ti usilovali o to, aby byl Giuseppe na základě falešného obvinění uvězněn, a oni se pak mohli zmocnit jeho výherních

44


formulí. Vlna žalob a úskoků ho vehnala do oddělení pro dlužníky ve vězení King’s Beach i Newgate. Nemilá zkušenost. A Serafina nebyla s to najít nějakého sira Galahada, aby svého Giuseppeho zachránila.24 Bylo tomu teprve nějakých šest let, co hrabě Casanova prorokoval podobný osud mladému sicilskému poutníkovi Giuseppemu Balsamovi, a vypadalo to, že plukovník Pellegrini-Cagliostro mu hodlá dát za pravdu. *

*

*

V krátkém období klidu během této neblahé londýnské návštěvy se Giuseppe jednoho dne rozhodl, že si dopřeje nezbytného rozptýlení a vstoupí do zednářské lóže. 12. dubna 1776 byl Joseph Cagliostro, plukovník třináctého braniborského pluku a kníže z Trébisondu, přijat jako svobodný zednář do „Lóže naděje“ (Esperance Lodge), číslo 289, v Londýně, podle pravidel „ritu přísné observance“. Místem jeho přijetí byl hostinec King’s Head na Gerrard Street v Soho, který vedl irský hostinský a svobodný zednář Peter O’Reilly. Nebyla to ostatně nijak skvělá adresa: čtvrť Soho byla v Londýně nejbližším příbuzným Albergherie, kde Giuseppe vyrůstal v Palermu. Hrstka francouzských a italských umělců a bavičů bojovala o živobytí vedle irských přístavních dělníků, bývalých námořníků ze Západní Indie, židovských obchodníků s látkami a indických pouličních prodavačů. Jen o kousek dál byla chudinská čtvrť Saint Giles plná žebráků, zlodějů a poběhlic. Hostinec King’s Head přitahoval řemeslníky z řad přistěhovalců a byl jedním z mála míst, kde se Giuseppe a Serafina mohli domluvit, aniž potřebovali tlumočníka. „Esperance Lodge“ nestála na společenském žebříku nijak vysoko. Mezi její členy patřil jeden kadeřník, výrobce dámských botek, cukrář, číšník, hudebník a pár malířů. Většinou Francouzi nebo Italové. Velmistrem byl francouzský čalouník, známý jako Bratr Hardivilliers.25 Uprostřed mračna dýmu a pivního smradu plukovník Cagliostro a jeho elegantní žena zářili jak hvězdy. Zvláštním lákadlem „Lóže naděje“ pro ně byl její status „adoptivní lóže“, šlo tedy o lóži dovolující


45

činnost paralelní ženské organizace společně s částí mužskou nebo vedle ní. Cagliostrovi se měli stát „lordy a dámami naděje“. To bylo nepříliš časté dokonce i v samotné Francii, odkud myšlenka adoptivní lóže pocházela; v Británii pak lóže tohoto typu neexistovaly takřka vůbec. Cagliostrovi měli proto štěstí, že natrefili na tuto větev zednářství zahraničního typu, zaměřenou na spekulativní a mystické „vysoké stupně“. Třebaže kořeny svobodného zednářství sahají, tvrdí se, až ke středověkým cechům kameníků, tehdejší podoby tohoto hnutí byly staré teprve nějakých sto let. Někdy kolem roku 1630 se objevilo, nebo znovuobjevilo, v Británii v podobě sítě spekulativních tajných klubů, jež se hlásily k ideálům dobré vůle a bratrství a užívaly tajných znaků, symbolů a rituálů založených na biblické alegorii znovupostavení Šalomounova chrámu. Toto hnutí uchvátilo ekumenicky smýšlející lidi, žijící v zemi rozervané náboženskými a sociálními boji, zvláště proto, že jeho členové se mohli v rámci jednotlivých lóží považovat za sobě rovné. V roce 1738 se britské hnutí rozštěpilo na „novozednářský“ ritus, zachovávající věrnost „Velké anglické lóži“ (Grand Lodge of England), a „starozednáře“, nezávislou skotskou frakci, sympatizující se Stuartovci. Nicméně v době Giuseppeho příjezdu roku 1776 se oba proudy staly společensky uznávanými; hrály zejména úlohu společenských a filantropických klubů pro muže střední až vyšší třídy.26 Jakkoli byli jeho šiřiteli původně Britové žijící v zahraničí, evropské svobodné zednářství se proměňovalo spolu s místními či národními specifiky. Především ve Švédsku, v Německu, Francii a Nizozemí zednáři zavedli další úrovně stupňů iniciace nad základními britskými stupni učně, tovaryše a mistra. Řada evropských verzí se rozvinula ve velkolepou soustavu zvláštních rituálů, stupňů a symbolů, zformulovaných na podkladě středověkých legend a ideálů a podle jejich údajného skotského původu známých často jako „Ecossais Rites“. Zčásti tyto rokokové impulsy odrážely v evropském hnutí přítomnost aristokratů a vzdělanců, dychtících po zapovězené liberální atmosféře a hodnotách. K roztříštění evropského hnutí rovněž přispěla počáteční absence

46


centralizovaného řízení. Významná menšina nových ritů přijala mystický program založený na alchymických či hermetických mystériích, jež slibovala úplné duchovní i fyzické obrození svých členů.27 „Lóže naděje“ v Soho náležela k této posledně zmiňované formě. Byla to dosti skromná pobočka mocného „ritu přísné observance“, založeného roku 1754 saským šlechticem, baronem Karlem von Hundt, jehož lóže se následně rozšířily ve většině Německa, východní Evropě a jižní Francii. Úspěch baronova ritu spočíval dílem na jeho organizační dokonalosti; vytvořil kvazi vojenskou strukturu sedmi místních kapitul. Navíc se trefil do nové nálady, která začala Evropu prostupovat: hluboká nespokojenost s duchovní vyprázdněností vládnoucího kultu rozumu, osvícenství, jež šířili francouzští filosofové. Baron von Hundt narazil na nečekaně silný emocionální zdroj: jeho následovníci toužili znovu objevit umělecké, erotické a duchovní rozkoše, živené jejich vášní a imaginací. Hundtovo zednářství čerpalo z legendy o templářích, fascinující středověké tradice rytířských ctností, duchovní dobročinnosti a okultní síly, spojené s válečným křižáckým řádem templářů, někdejším francouzským rivalem maltézských rytířů. Po rozpuštění templářského řádu roku 1312 papežem, který se obával jejich nezávislosti a prosperity, přeživší členové řádu údajně pokračovali ve své činnosti ilegálně ve Skotsku. Zde pak znovu vystoupili na veřejnost jako svobodní zednáři, přičemž svá magická tajemství předali do ochrany tajemnému Neznámému mistru, jenž zformuloval sedmero „stupňů“ spojených s rytířskými tituly a okázalými ceremoniemi.28 Zvláště tři prvky tohoto templářského mýtu přitahovaly pozornost plukovníka Cagliostra: mystika spojená s účastí v tajném předvoji, víra v brzké oživení templářů a radost hocha z chudinské čtvrti Palerma, že se takto může pomstít církevní vrchnosti své doby. Mnoho lóží přísné observance přijalo rovněž další opojný prvek středověkého mýtu, jenž v Německu Hundtovy doby koloval mezi širokými lidovými vrstvami. Legenda o rosikruciánech čili bratrstvu Růžového kříže byla pro Cagliostra jako stvořená.


47

Strhující příběh se zrodil v několika literárních textech 17. století. Jejich autorem byl německý luteránský pastor Johann Valentin Andreae, který jimi chtěl přispět k reformě upadlého papežství. Fama fraternitas a další spisy líčí existenci záhadného okultního bratrstva, jež bylo pověřeno předávat tajnou tradici a konat dobré skutky středověkého německého poutníka Christiana Rosenkreutze. Rosenkreutz, říká se zde, záhy osiřel, několik let pracoval v klášteře a posléze cestoval po Africe a Blízkém východě, kde studoval starou hebrejštinu, alchymii a lékařská tajemství. Na tomto základě pak vypracoval manifest duchovní a mravní obnovy. Jeho bratrstvo zbudovalo tajný „Dům Ducha svatého“, kde se měli adepti učit léčbě nemocných, alchymické praxi a křesťanské zbožnosti.29 Předtím než o sobě mohl plukovník Cagliostro prohlásit, že je templář či rosikrucián, musel ovšem podstoupit iniciaci v „Lóži naděje“. Spolu s ním toho dne kandidoval jeden francouzský sluha, postarší italský hudebník a hraběnka Serafina. V jejím případě byl proces vcelku bezbolestný: odříkala přísahu mlčenlivosti a obdržela potvrzení spolu s tajným podvazkem, který měla v noci nosit na svém krásně tvarovaném stehně. Vyšívané motto na podvazku ji vyzývalo k „jednotě, tichu, ctnosti“. Její manžel to měl těžší. Poté co pronesl přísahu naprosté mlčenlivosti a poslušnosti, několik mužů v kápích a se zástěrami mu zavázalo oči, kolem pasu mu stáhli lano a na skřípějící kladce ho vyzvedli ke stropu. Vtom lano povolilo a Cagliostro se zřítil na podlahu. Jeho stížnosti na poraněnou ruku nijak nezlehčily průběh další fáze obřadu. Plukovník Cagliostro znepokojeně sledoval, jak zednáři nabíjejí pistoli střelným prachem a kulí. Pak mu znovu zakryli oči. Nato mu podali pistoli se strohým rozkazem, aby učinil zadost přísaze poslušnosti a vystřelil si mozek z hlavy. Zdráhal se. Slyšel křik „zbabělče, do toho!“ – a stiskl spoušť. Zazněl výstřel. Cagliostro ucítil na spánku ránu a v nose ho štípal dým. Nějakým zázrakem zůstal naživu. Panický strach byl ten tam a Cagliostro byl zase schopen jasně myslet: byl to trik; hodnostáři lóže mu podali nenabitou pistoli a výstřel jen simulovali.

48


Plukovník Cagliostro byl teď svobodným zednářem přísné observance, a ne ledajakým: byl iniciován zároveň do prvních tří stupňů ritu, což byla velká pocta.30 Pro Giuseppeho Balsama to byla iniciace v nejhlubším slova smyslu: moment životní proměny. Znamenala konec a začátek, smrt staré identity a zrození nové. Martyrium prožité v zaplivané hospodě spustilo transformační proces, který přeměnil obyčejnou sicilskou larvu v nádherného arabského motýla. Ovšemže se tak nestalo ze dne na den: záda sedřená o podlahu v hospodě v Soho stěží mohla přivodit zážitek dokonalé konverze. Avšak v týž den se sicilskému dobrodruhovi v hostinci King’s Head přihodilo něco naprosto zásadního. Vstup do tajného světa svobodného zednářství přísné observance Giuseppemu konečně poskytl prostor pro jeho mimořádnou inteligenci i ambice. Zednářství se stalo prubířským kamenem jeho génia. Teologie, rituály i organizace klášterního katolictví, jež vstřebával v čase jinošství, se nyní mohly uplatnit v instituci, která měla všechny vnady sekulární církve. Umělec, herec a choreograf skrytý v Balsamově duši rezonoval se zálibou zednářů v okázalosti a divadle. Jeho řečnické schopnosti nalezly své posluchačstvo a družné prostředí lóže poskytlo jeho osobnosti prostor k vyjádření a zároveň mu zajistilo společenství, jež se staralo o jeho potřeby. Cagliostro miloval tajuplné symboly zednářů: vševědoucí či „vševidoucí oko“, umrlčí hlavu, dvojsečný meč, fénixe povstávajícího z popela a nejvíc ze všeho úrobora, starý perský symbol věčného života a celkového vědění, mající podobu hada, který požírá vlastní ocas. Pokud jde o rosikruciánství, příběh Christiana Rosenkreutze si Cagliostro – s několika málo úpravami – přisvojil. Paralely byly pozoruhodné. Nebyl plukovník Cagliostro náhodou sám převtělený Rosenkreutz? Když jednoho dne obhlížel stánky na Leicester Square nedaleko hostince King’s Head, připadl na omšelý rukopis, který zahájil další etapu jeho proměny. Bylo to pojednání o egyptských kořenech svobodného zednářství, sepsané Georgem Coftonem (či Costonem). O původu tohoto obskurního zednářského textu není prakticky nic známo. Originál se nenašel. Podle některých byl


49

Cofton někdejší irský katolický kněz, jenž rozvinul model egyptského ritu na základě rosikruciánstvím ovlivněných doktrín jiného kontinentálního mystika, Martinese de Pasqually.31 Stejně tak mohlo ale jít o nepříliš významného oxfordského znalce východního náboženství, George Costarda, který někdy v této době sepsal několik děl o starověké magii. – Na tom však Giuseppemu pramálo záleželo. S pomocí překladatele, jistého Dominika Vitelliniho, Balsamo odhalil, že všechny současné zednářské rity jsou více či méně upadlé. Ryzí a nefalšovaná podoba svobodného zednářství se zrodila v mlžném dávnověku u egyptských stavitelů pyramid. Jeho otcem byl tajemný egyptský velekněz zvaný Velký Kopt a jeho rity a ideály dalece přesahovaly všechno, co sem bylo později zaneseno ze Skotska či odjinud. Cílem egyptského svobodného zednářství nebylo nic menšího než úplná fyzická a mravní regenerace lidstva, k níž mělo dojít znovusjednocením s božskými duchy. Existoval snad kdy ideál vznešenější? Idea egyptského ritu vyvolala v Giuseppeho mysli hotovou explozi. Mystika egyptské magie byla něčím, co tento hoch z Albergherie již dávno ve svém nitru cítil a k čemu lnul o to vášnivěji, že s tím byl svým rodem spřízněn. Původem napůl Arab, nasákl maursko-sicilskou kulturou palermské chudiny, získal vzdělání v okultních vědách vystavěných na egyptských základech, cestoval na Maltu a do severní Afriky – dokonce jako Arab i vypadal. Není divu, že Giuseppe v sobě okamžitě spatřil egyptského proroka. A proč ne? Egyptské kořeny v sobě skrývaly tajemství a kouzlo té nejatraktivnější části Orientu, navíc bez velkého rizika odhalení. Egypt byl obrovský a vzdálený: bylo jen na Balsamovi, aby si přičaroval urozený původ, romantické zkazky a tajná umění. Co Giuseppe spatřil, byl dosud jen zárodek možností. Zatím se ještě nerozhodl ani mezi jmény Pellegrini a Cagliostro.32 Hodnota nově nalezeného klíče k bráně „přísné observance“ se však ukázala již záhy. V prosinci roku 1777 Balsamovi uprchli z Anglie do Calais. Podvodníci je připravili o většinu peněz a Giuseppe dosud cítil pach vězení King’s Bench. Uběhlo však jen pár měsíců a „Lóže přísné observance dokonalé rovnosti“ v Haagu vítala

50


plukovníka a hraběnku Pellegrini, jako by šlo o samotné krále.33 Poté, co se blýskl svými insigniemi, pronesl Giuseppe před svými holandskými bratry a sestrami strhující řeč, načež oba dva obdrželi další zednářské certifikáty. Při odjezdu procházeli „ocelovou klenbou“, kterou zednáři vytvořili vztyčenými meči, což byla nejvyšší zednářská pocta. Kdo že to říkal, že z Giuseppeho Balsama nikdy nic nebude? *

*

*

Koncem července roku 1778, bezmála deset let po prvním setkání, se Casanova znovu potkal s Balsamovými. Role se tentokrát vyměnily a jeho pohrdlivá slova se obrátila proti němu: ve svých rodných Benátkách byl Casanova tulákem, a Giuseppe hrabětem. Casanova, nyní třiapadesátiletý, se jako obvykle tu novinku dozvěděl, když klábosil s partou benátských povalečů před Ridottem: Slyšels o tom? Jakýsi cizinec právě dorazil do města v lakovaném kočáře taženém černým šestispřežím a se sluhy v livrejích vpředu i vzadu. Podle všeho si říká plukovník Joseph Pellegrini, hrabě Fenix, diplomat ve službách španělské vlády; robustní snědý chlapík v úžasné vojenské uniformě… V jeden moment Casanova zahlédl plukovníka dost zblízka na to, aby ho poznal, vzdor jeho nebývalé eleganci. Nebylo pochyb: zde byla jeho svůdná družka, hraběnka Serafina di Pellegrini, třebaže teď měla vlasy stočené do módních prstýnků a ruce halily francouzské krajky. Poutnické řemeslo zjevně vynáší, konstatoval Casanova cynicky ve svých pozdějších pamětech; kde jen byly stopy po štěnicích a nohy zmožené kamenitou Kastilií!34 Casanova brzy navázal kontakt. Samozřejmě hořel touhou vyzvědět, jak se Pellegriniovým podařilo postoupit na společenském žebříčku tak vysoko – tím spíše, že jemu samému od jejich posledního setkání osud příliš nepřál. Upřímně řečeno, byl na tom bledě. Nedávno se vrátil do Benátek, kde ho čekalo rozčarování. Podobně jako Balsamo žil dlouhou dobu v exilu mimo rodné město. Před dvaceti lety ho tribunál inkvizice – toho spolku kleriků a laiků prosazujícího papežské mravní normy – vypověděl na doživotí. Roku 1755 ho vsadili do vězení za provádění magických


51

kejklů, ale podařilo se mu vyklouznout a utéct po střechách. Vyhnanství ho zprvu nijak netížilo, ale časem se dostavila bolestná nostalgie. Posledních deset let adresoval inkvizitorům mnoho prosebných dopisů (včetně jednoho patolízalského pamfletu). Nakonec mu v září 1774 benátský prokurátor Francesco di Morosoni udělil oficiální povolení k návratu. V Benátkách ho už nikdo neznal. Noví známí při jeho historkách zívali a ti, kdo ho dříve podporovali, byli už většinou v pánu. Tomu, aby přilákal nějakou ctitelku, překážel poněkud povadlý břich, a vážné spisovatelské snahy skončily fiaskem. Brzy byl na mizině tak, že i jeho nejlepší saténové šaty a sametové kalhoty byly zubožené a samá skvrna. Když se takhle protloukal dvě léta, zoufalství ho přimělo, aby nabídl své služby inkvizičnímu tribunálu – jako špeh. Inkvizitoři souhlasili, že mu zaplatí za každou informaci týkající se náboženství, mravů, bezpečnosti a obchodu. Hrdý hrabě Casanova se stal „příležitostným konfidentem“, jedním z tuctu občasných informátorů, kteří za pár šupů donášeli žádané „důvěrné zprávy“ nebo nějaký ten drb. Ukázalo se však, že sehnat dobré informace není vůbec snadná věc. Casanovovy zvěsti o nemravných ženách a jejich nepatřičném chování na divadle či o malířské dílně v „Rybí uličce“ specializované na akty inkvizitory příliš neohromily. Navíc trvali na tom, aby přijal jméno, které by odpovídalo jeho nízkému zaměstnání. Byl teď znám jako „Antonio Pratolini při kasinu Marka Dandola v bloku za dřevěným mostem poblíž Corte delle Colonne“. Pratolini – čmuchal na půl úvazku a profesionální práskač.35 Pellegriniovi nemohli dorazit v lepší dobu. Pratoliniho zaměstnavatelům už začínala docházet trpělivost s jeho přihlouplými hlášeními. Jeho prvořadým úkolem teď bylo zjistit, jak se těm dvěma podařilo zvrátit kolo štěstěny. Rozhovor s Giuseppem záhy odhalil jádro věci: Sicilan teď pracoval jako magik. Magik – to mohl Pratolini tušit! Tak tedy magické triky učinily z otrhance Balsama elegantního Pellegriniho! Antonio Pratolini byl svým objevem nadšen. Šlo o profesi, kterou dobře znal: Giuseppe byl ještě děcko, když on s pomocí smyšleného orákula nechával levitovat

52


peněženky. Vypadalo to, že konečně natrefil na zločin, který bude tribunál brát vážně. Na seznamu toho, co inkvizitoři nenáviděli, stála magie hodně vysoko. V době, kdy se bouřlivé náboženské rozbroje předchozích dvou staletí smířily v napjaté koexistenci, inkvizitoři přirozeně soustředili pozornost na formování svých vlastních okrsků. Vyvolávání duchů, nejběžnější formu magie mezi nevzdělaným lidem, považovali za zvlášť nebezpečné, poněvadž podněcovalo vzmach heretických sekt. Jestliže si pak s okultnem pohrávali ti vzdělanější, obvykle to ústilo v nezákonné podvody či koketování s bezbožností. Magie mohla zkrátka sloužit šejdířům k tomu, aby okrádali ty méně obezřetné, a fanatikům k tomu, aby rozdmychávali rebelie. Sousední inkviziční tribunál ve Friuli stíhal: zaříkávání v rámci všeobecné magie, zaříkávání v rámci divinální nekromancie, zaříkávání v rámci magie milostné, zaříkávání proti vlkům, bouřím atd., zaříkávání proti kulím, zaříkávání pro dosažení zdraví, ostatní zaříkávání, maleficia – čarodějnictví.36 Pratolini nevěděl nic o Balsamově lásce k magii a alchymii: domníval se, že jde o lovce příležitostí a podvodníka, jakým byl on sám, který se zkrátka jen před nedávnem naučil, jak díky mumlání nic neříkajících formulí podvádět druhé. Balsamo, tak se Casanova domníval, musel narazit na exemplář „Podivuhodných tajemství“ (Secreti ammorabili) Alessia Piemonteseho a zjevně mu učarovalo, když zde nalezl: všechna skrytá tajemství přírody: prostředky proti veškerému zlu, včetně oněch nemocí, jež nevědomí lékaři považovali za nevyléčitelné; velkolepé vlastnosti extraktu Saturna; elixíry lišící se jeden od druhého rozdílnou barvou; operace, jimiž se kovy přeměňují ve zlato tříbením jejich různorodých elementů; zlaté nápoje, jimiž do krve proudí esence Slunce; metody čtení vnitřních myšlenek těch, kdož nemohou komunikovat osobně; způsob, kterak rozmlouvat

53


s duchy nebes, pekel i dalších sfér; cosi, co činí člověka neviditelným; dále něco, co umožňuje rozmlouvat s mrtvými a spatřit je; pak cosi, co člověku dá sílu přesvědčovat, aniž potřebuje důvodů, a ještě něco, co jej učiní sexuálně přitažlivým, aniž musí být krásný, dvorný či úslužný.37

Teď ale Pratolini potřeboval zjistit, co dotyčný pohledává v Benátkách. Podařilo se mu vymámit informaci, že Pellegriniovi mají s sebou doporučující dopis pro jednoho z nejbohatších šlechticů ve městě, zřejmě pro hraběte Zaguriho – shodou okolností ho Pratolini znal. Když pak Pellegriniovi Zaguriho navštívili, aby mu předložili svá doporučení, byli překvapeni jeho podezíravostí; skoro jako by ho někdo varoval. Jejich ouvertura nevyzněla ovšem tak docela naprázdno: Giuseppemu se podařilo prodat Zagurimu ze svých zásob jeden obraz, krásné dílo v Rembrandtově stylu, nazvané „Venuše a Adonis“.38 Nejbídnější ohař inkvizice měl teď honem sepsat zprávu svým pánům; podloudní Pellegriniové mu dali přesně ty informace, které potřeboval, aby upevnil svou otřesenou důvěryhodnost a zajistil si trvalou pozici, kterou tak zoufale potřeboval. Nicméně v jeho výzvědných „Reportech“ v benátských archivech není o této dvojici podvodníků ani zmínka. Proč? Zůstal snad Pratolini s prázdnýma rukama, když Pellegriniovi zničehonic opustili město? Či snad on sám zavinil jejich náhlý odjezd – možná tím, že jako špeh příliš naléhal, aby se dozvěděl, co potřeboval? Anebo ti dva odjeli prostě proto, že v Benátkách je už žádné štěstí nečekalo? Ať tak či onak, neodjeli s prázdnou. Jak Pratolini později zjistil, falešnému plukovníkovi se povedlo oklamat „jednoho nebohého obchodníka“, z něhož vymámil dva tisíce dukátů za recept na rafinaci a přeměnu konopí v hedvábné vlákno, který už nebyl žádnou novinkou. O rok později obchodník zbankrotoval.39 Nebohý Pratolini zase klopýtl. Netřeba dodávat, že nebylo příliš moudré podávat teď zprávu o tom, že Giuseppe upláchl s utěšenou kořistí za pasem. Jen hlupák by těm nerudným pánům nahoře podával další důkaz o vlastní neschopnosti – a hlupák, to Pratolini nebyl. *

*

*

54


Zbývá ještě jedno tajemství. Proč Pratolini přešel bez povšimnutí fakt, že se Balsamo stal svobodným zednářem? Pratoliniho nadřízení z řad inkvizice považovali svobodné zednářství za ještě odpornější zločin než magii. Papežská bula je od roku 1738 zakazovala pod trestem smrti a od té doby byl tento výnos vícekrát znovupotvrzen. Papeže Klementa XIII. a jeho nástupce znepokojovala tajnosnubnost tohoto hnutí a navíc se strachovali jeho úspěchu mezi bohatými a mocnými katolíky. A co hůř, podezřívali zednářství, že podněcovalo protestantské a ateistické myšlenky, jakož i politický odpor vůči trůnu a oltáři. Zejména jezuité horovali proti zednářskému hnutí s nehasnoucím zápalem, přesvědčeni, že právě ono je zodpovědné za vyhnání jejich řádu z několika evropských zemí. Zednářský status plukovníka Pellegriniho neušel Pratoliniho pozornosti, vždyť on sám byl vyšším svobodným zednářem. Byl zasvěcen do lóže „Grand Orient“ v Lyonu roku 1750 a brzy nato přijal další stupně tovaryše a mistra v jedné pařížské lóži.40 To ovšem mohlo být už samo o sobě důvodem k tomu, aby Pellegriniho udal: konzervativní zednáři lóže „Grand Orient“, jako byl Casanova, chovali hlubokou zášť vůči podvratnému ritu přísné observance. Na jednom místě svých zápisků kritizuje Casanova templáře a rosikruciány za účast na „zločinném komplotu usilujícím o rozvrácení veřejného pořádku“.41 Stát se zednářem jakéhokoli typu bylo ovšem pro Itala, který hodlal žít v Benátkách, závažným krokem. Nařčení ze svobodného zednářství bylo součástí obvinění, jež vedla benátské inkvizitory k tomu, že Casanovu roku 1756 vsadili do vězení, a jejich názor na věc se od té doby nezměnil. V jiných částech Itálie, zejména těch, které byly dosud pod vládou papeže, mohlo být ještě méně bezpečno. Mnohem později Casanova tvrdil, že Pellegriniho v Benátkách varoval, aby z důvodu přísného papežského zákazu svobodného zednářství „nevstupoval do Říma“.42 Jestliže Pratolini v roce 1778 inkvizitorům nic neřekl, bylo to snad proto, že nemohl porušit přísahu mlčenlivosti či zradit bratra zednáře? Někteří badatelé spekulují o tom, že Casanova dříve pracoval jako tajný agent lóže „Grand Orient“ v Paříži a skutečným


55

cílem jeho neustálých cest po Evropě byl nábor nových členů.43 Je nicméně poněkud obtížné představit si, že by mohl s naprostou vážností budovat po Evropě Chrám Šalomounův, když po většinu života měl na mysli především chrám Venušin. Je tedy možné, že by Casanova zkrátka nepřikládal valný význam Pellegriniho zednářství a považoval je za pouhý přívěsek jeho magické praxe? Jeho vlastní motivy byly bezpochyby na hony vzdáleny tomu, proč se k zednářskému hnutí přidal Balsamo: Casanova se nestal zednářem proto, aby zachraňoval duše, obnovoval přirozenost člověka nebo svrhl církev a stát. Nikoli. Pro něj bylo svobodné zednářství „vybranou maličkostí“ a „milým vynálezem“, jistým typem společenského klubu, kde se „významní mužové“ mohli setkávat za účelem rozptýlení a obchodu. Členství bylo obzvláště užitečné pro ambiciózního mladého muže, „který nechtěl být … pozadu za sobě rovnými a vyloučen z jejich radovánek“. Těm, kdo „zamýšleli cestovat“, mohly lóže posloužit jako bezplatné hotely, co do počtu a pohodlí zdaleka převyšující nuzné nocležny pro poutníky. Současně s tím Casanova rádoby cestovatele upozorňuje, aby se vyvarovali zednářských lóží, v nichž by mohli natrefit na „špatnou společnost“ či „pochybné známosti“.44 Když Pratolini přemýšlel, zda o Sicilanovi podat hlášení, musel vzít v úvahu i tu nepříjemnou možnost, že Giuseppe mohl ze zednářství nařknout zase jeho, aby zachránil vlastní kůži. A benátská inkvizice by byla s velkou radostí lapila oba dva. Pratolini nijak netoužil po tom, aby se inkvizitoři dozvěděli, že domnělý španělský plukovník je ve skutečnosti jeho „pochybným známým“ z dřívějška a navíc mužem, jehož kariéra podvodníka, magika a zednáře se nadmíru podobala jeho vlastní. Kdyby bídného Sicilana dostal za mříže vězení I Piombi, „Olověných komor“, sotva by mohl pociťovat zadostiučinění, kdyby pak byl na řadě on sám. S takovou bylo nakonec jen dobře, že se hrabě Pellegrini a jeho žena rozhodli ukázat Benátkám záda a slídit jinde po čerstvé kořisti. Pakliže, jak Casanova předpokládal, měli namířeno do mnohem nebezpečnějších vod, mohl nechat na jiných, aby jim dali co proto.

I AIN M C C ALMAN

Poslední alchymista Hrabě Cagliostro Mistr magie ve věku rozumu E D I C E K U LT U R N Í H I S T O R I E

Z anglického originálu The Last Alchemist. Count Cagliostro, Master of Magic in the Age of Reason, vydaného nakladatelstvím HarperCollins Publishers roku 2003, přeložil Martin Žemla Obálku a grafickou úpravu navrhl Vladimír Verner Vydalo nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o., v Praze roku 2005 jako svou 678. publikaci Odpovědná redaktorka Marie Válková Vydání první. Stran 256 Vytiskla tiskárna Finidr, spol. s r. o. Doporučená cena 258 Kč Nakladatelství Vyšehrad, spol. s r. o. Praha 3, Víta Nejedlého 15 e-mail: [email protected] www.ivysehrad.cz

ISBN 80-7021-782-0

IAIN MCCALMAN. Poslední alchymista. Hrabě Cagliostro. Mistr magie ve věku rozumu VYŠEHRAD

Recommend Documents