I HOLEŠOVICE V SOBOTU se otcové vraceli opilí středem ulice. Čím opilejší, tím zasloužilejší. Zpívali písně od Konecchlumí, ve kterých zazníval

I HOLEŠOVICE V SOBOTU se otcové vraceli opilí středem ulice. Čím opilejší, tím zasloužilejší. Zpívali písně od Konecchlumí, ve kterých zazníval smutek po venkovské idyle, jež byla jen v jejich představách. Kvůli dřině u sedláka se jejich rodiče přestěhovali do paroplynové Prahy, do těchto harmonikářských Holešovic, a pracovali v elektrárně, u dráhy nebo na stavbě. Přišli z hluboké půdy k hluboké, leč uplývající řece. Skončil rytmus setí, žně, přástky, kostelní poutě. Žalobný selský Otčenáš prošel krátkým vývojem a zmutoval v soustavu dělnických nadávek; jméno Boží nejenže bylo bráno nadarmo, ale samo se stalo nadávkou. Doma se chtěli s provinilým úsměvem vyvinit růžencem zlatých buřtů kolem krku, ale upadali do postele, drmolili temné kletby, Krleš za pivní bohoslužbou, a jejich ženy jim stahovaly boty a přikrývaly je. Káraly je chlácholivým tónem (Václave, nehluč, zase jsi se zdělal pod obraz), ty tklivější mlčely, žehnaly se a obracely ke stěně s křížem, starostlivě pak věnovaly pohled dětem, které se budily v šedých kolébkách z choroby a hladových snů, v úzkých postelích, kde spaly po třech, po čtyřech nohama proti sobě, teď ospale mžouraly a ty nejmenší tence plakaly. Starší děti už byly obrněné proti vrávoravé autoritě a všemu, co přinášela, trpěly však věčnou nedojedeností. Po kapsách otců matky shledávaly, co zbylo z výplaty, dolily lampu, stáhly knot a do noci látaly ponožky na dřevěném hříbečku, přišívaly knoflíky, záplaty a páraly odepsané košile, zapomínajíce na pravidelné migrény, které je stíhaly v předehrách rychlých menopauz udřeného života; taková matka žila z neznámé vnitřní síly pod netečným měsícem čínského fatalismu. V místnosti nebylo k hnutí; almara, misník, polička, putna a dřevěný škopek, stálo tu množství nepříjemných pachů – petrolej, vosk, přepálený olej, nočníky, plíseň, rybina, rozvěšené kabáty dětí, kouř z otcových šatů, zbytkový či autentický alkohol, propocené peřiny. Venku se v protisvětle od trojského břehu rýsovala hluchá řada stavení, zčernalých ohrad, světlých plácků v kružnicích osamělých lamp, zahrádek vroubících hlavní ulici Na Zátorách, drobnější přízemní domy vedle jedno-dvoupatrových činžá5

Moník - Psi bez rodokmenu kniha.5 5

14.10.2008 11:35:37

ků, dřevěná schodiště a pavlače, vikýře, přístavky, dvoukoláky, káry, trakaře, oplocené ohrady předsunuté až k vodě, oddělené od sebe navzájem úzkou uličkou, obchod uhlím a zemáky; do řeky sestupující čapadla, rampy k vytahování klád z řeky a lávky s budkou k čerpání vody. Oprýskané hvězdy v netečné obloze proťaté dlážděním mléčných drah, neblahý vítr na náplavce z modrých kamenů. Ledování, velká voda, bagrování, pískaření, neodklizená suť padlého mocnářství, to byly kulisy vlastního podnebí Trojské kotliny. Peťan byl dítě od vody. V noci se mu zdálo o lodích a číslech. Vídal dlouhé řady čísel, byl to častý sen přerývaného spaní, obrazy nepohynuvší za dne. Odvíjely se v pomalých dlouhých sloupcích zpočátku v bezpečném odstupu jako šífy za supícím remorkérem. Spáč je přehlížel nedbale, nechtěl budit jejich pozornost, ale choval temnou předtuchu; některá vystupovala zprvu jen zlehka do popředí, jiná se nabízela neznámou symbolikou: dvě stě padesát šest, sto dvacet pět, 10 728, tři celé čtrnáct (sic!); pak se zase zdrobnila do milimetrů a odplývala v líně běžícím pásu na netečném podkladě, ale chlapec věděl, že všeho do času, že přijde větší rána, a opravdu, teď teprve vyskočila strašlivá cifra, uprchlé prvočíslo, a udeřila ho těsně za bulvami denního vidění; nepotřebovala otevřené oči, viděl by ji i slepec na propojení oka a centra zraku v mozku. K tomu zahřměla mollová fuga, tragické téma zlostného komponisty, a z nekonečného pásu byla divoká lochneska řítící se vnitřním zrakem jako utržená od řetězu, bičovala ho ocasem vyskakujících sedmimístných čísel, nul (Nula je sudé číslo, říkal později neotřesitelný fyzikář, kulhavý ďábel, pedagog a demagog Bartoška. Na počátku nebylo nic, nulla/niente, a to nic bylo sudé?!), a vymlátila všechny kouty mozku. Po několika takových explozích se chlapec budil zpocený hrůzou. Nevěděl si s tím rady, se sny se nesvěřoval, ale časem si vypěstoval vylehčené vnímání, kdy si namlouval, že kontrolovaně nebdí a že se mu jen zdá, že se mu něco zdá. Bylo tu několik hospod, do nichž potomci chatrného zdraví docházeli se džbánem pro pivo k večeři, pokud, jako právě v sobotu, v nich otcové sami neseděli; děti se pak pokoušely je přemluvit k odchodu domů na žádost úpěnlivé matky. U Čer6


14.10.2008 11:35:37

ných, Na ohradě, U zvonečku – v lokále visel zvonek, jímž hosté cinkali, když si někdo nehorázně vymýšlel. Po Velké válce, když nebylo špatné počasí, bylo vidět invalidy před domem. Sedávali na štokrli s holemi a berlemi opřenými o zeď a kouřili z dlouhých dýmek. Některým chyběly obě nohy. Žádný neměl na saku medaili. Výrostkové spřádali mladé sny, ložírovali v muldách u řeky, opékali brambory na horké výsypce strusky, dívali se na vodu a dělili se o cigarety. V řece byly ryby a většina obyvatel je chytala. Otec měl v dílně ponk a brašnu s nářadím, na stěnách police s hřebíky, dláty, kleštěmi a pilníky, vedle udic, splávků, olůvek a plechovek s návnadou. Soused Pecina lovil návykově, ale své úlovky nejedl, nesáhl by na rybu rukou. Vytáhl candáta pod ústím stoky kondenzačních vod z elektrárny a táhl ho na udici nebo v keseru až k Vaňhovi. Ve výčepu ho směnil za džbán piva a paklík tabáku. Remorkéry vlekly šífy na ocelovém laně. Obvykle tři za jedním tahounem. Jednou se Peťan dostal při plavání těsně za hnací šroub a tlustý zelený vír ho jediným hybným nárazem uvrhl na nekonečnou minutu ke dnu, zarazil do bahna, přišlápl, a když už mu začaly praskat plíce, vyhodil ho nad hladinu u protějšího břehu. Mohl být rád, že ho šroub neosekal, že ho nepřejel vlečný člun. Jestli se utopíš, nechoď domů, říkával otec. Parník, ze kterého se valil černý kouř, měl obrovskou sílu. Rval se statečně s vodou, cesta na Mělník po proudu byla snazší. Plné nákladní lodě vážily stovky tun a silné lano bylo napnuté jako struna. Kluci běhali po prámech, povalovali se na obrácených pontonech, kolébali se v rozbitých jolách, trouchnivých bárkách prošlých destinací, pomáhali pískařům dehtovat pramice. V červnu skočili do vody, vylezli na šíf s pískem a mávali na lidi podél trojského kanálu. Nebo na úzký ponton pražských kanalizací zvaný sračkin, vyvážející odpadní produkt, kal a bahno z kanalizace na kralupská pole; v něm se plavci vyráchali, říkali tomu bahenní zábal, a potom skočili zpátky do řeky. Takto očištěni se cítili ozdravení a klidní na duši. Pokud je lodníci nezahnali do vody, zůstávali na palubě a nechali se zavézt do třešňovky v Roztokách. Tady se přejedli ovoce, rozvalili se na břehu v poloze chudinského dio7


14.10.2008 11:35:37

nýzství a stříleli po sobě peckami. Nebo upytlačili rybu, upekli ji na ohni a podělili se o ni apoštolskýma rukama. Mladé vydry počítaly lodě, dohadovaly se, která pluje do Hamburku, a snily, že s jednou takovou utečou za lepším. Rozhovor se vedl v nadhazovaných otázkách, zasekával se, když se zamysleli nad nějakým dobrodružným obrazem, zase se vášnivě přeli a zase podřimovali a shledávali luční a poluční skvrny na kalhotách. Nebo se vydávali na výpravy do přístavu, kde šála řeky visí přes holešovická ramena jako výduť zátopové oblasti a obepíná celý svět, chodili do Stromovky, k Děčínské a Buštěhradské dráze, na uhlí z Mostu. Kolem čtyř emblematických komínů Holešovické elektrárny zapřených do nebe jako bezzákluzové kanony-stalaktity, kolem natěsnaných činžáků a malých domků s jednou místností pro celou uhlířskou rodinu a postranním chlívkem pro vánoční prase (pojmenovaný člen rodiny, který se zabíjel s láskou). Přes vlečku dráhy do elektrárny, na jatka, na Maniny, kde se scházeli usoplení grázlíci, připravující se na těžkou kariéru nádeníků a neposedných delikventů, začínali zde svá tažení po hospodách, polepšovnách, kasárnách, bordelech a věznicích, sirotčincích, chudobincích, chorobincích a starobincích, které tak milují autoři sociálních dramat. Domů z výpravy pak táhli po navigaci, kolem řady topolů, a šlapali lehkou nohou jako vypřažení burlaci, jako tamboři po vojně. Podél plavebního kanálu běhali skorci a hlaholily jiřičky. Byl slyšet křik omladiny za dlouhého jarního večera, nezbytná harmonika ze dveří hospody. Holky zdobily panenky před domem, špalíčky – hračky chudiny, kluci-ďasíci v záplatovaných hadrech, hladoví a divocí jako jestřábi, lítali kolem, honili zblácená psiska a kopali do hadráku. Jednou plavební kanál přehradili, všechna voda šla divokým ramenem na druhé straně Trojského ostrova a objevilo se dno lodní cesty. Teď by ho mohli přejít suchou nohou, jen překročit úzkou stružku v korýtku uprostřed. Jak prozaické, jak neuctivé k Fabiánovi a Caltovi, kteří se tady utopili, když je přimáčkl šíf, který podplavávali; žádná pieta. Koho mají pověsit, ten se neutopí. Peťan Šolc, Standa Řáda a Jarda Homola byli otrlí proletáři, ale i básníci, jejichž talent 8


14.10.2008 11:35:37

objevil učitel Živný. Spojeni krátce v recitačním kroužku měšťanské školy a dlouze v dětských výpravách do doupat lumpenproletariátu a špinavých anarchistů v muldách u trati, chodili na cejny, rvali se do krve s Libeňáky a Němci, dokázali podplavat šíf i řeku do tří čtvrtin při výpravě za zeleninou do polí na Pelc Tyrolce. Uměli neslyšně jako Indiáni sledovat učitele tělocviku randit ve Stromovce na cestách cejchovaných kopyty, uměli krást uhlí z jedoucího vlaku. Když táhnou šífy-kormoráni, blaženství bídy ocením. U vody nejsou žádní páni a jednou odsud vystřelím. Chce to pilovat, hochu. Ty máš talent, řekl Peťanovi třídní učitel a odeslal verše do dělnického časopisu, kde je opravdu otiskli. Zrovna zdražil chleba, stávkovali pekaři a v ulicích probíhaly protidrahotní demonstrace. Holešovické fabriky se seřadily v mohutný průvod, přibraly část Libně, Bubeneč a Letnou; dělníci táhli přes Eliščin most do Revoluční třídy, tady rozbili pár výkladních skříní a poprali se s policií – ale to nebylo nic proti tomu, co se dělo jinde. Tři roky po válce už nebyl takový hlad. Peťanův otec říkal, že kvůli Rašínově peněžní reformě. Ale že si na ní zase namastí kapsy nejvíc ti, kdo už jsou bohatí. Různé hrůzné zvěsti přicházely ze světa a přinášely plevelnou statistiku, za kterou bylo těžké si něco představit: 70 000 nezaměstnaných v Irsku, Belfast je děsuplné bojiště, sinnfeiny bojují proti šesti protestantským hrabstvím. V Rusku se Petljura, Savinkov a generál Balachovič vysmekli z pasti rudé jízdy, ale jejich štáby byly sověty zmasakrovány. Petrokommuna popravila 63 eserů; tlupa ruských bolševiků se přeplavila přes dněsterský liman, napadla četnickou stanici v Akermanu, zastřelila četníky, místnost vyhodila dynamitem do povětří a pronásledována rumunskou hlídkou uprchla zpět lodí do Ukrajiny. V Oděse řádí cholera. Bývalý císař Karel Habsburg přibyl na bavorském letadle do Šoproně a postaviv se v čelo oddílu Ostenburgova táhne na Pešť v pokusu o comeback žaláře národů. My, Čechoslováci, bili jsme se s Maďary již dvakrát; bude-li třeba, budeme se bíti i potřetí a zabezpečíme se od kumánských 9


14.10.2008 11:35:37

nájezdníků jednou provždy. Neboť politika Maďarska otravovala středoevropský vzduch ve všech dobách a za všech poměrů jako dech přesycené šelmy. Stanné právo na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Hrdiny v mladé republice byli Boleslav Krutý, kníže Břetislav, Prokop Holý, plukovník Šnejdárek – Češi, kteří se vydali cestou expanze. Do Prahy přijede generál Weygand, sokoli mobilizují i na Moravě a Šolcovi právě ulétla prudká šajtle do náruče štíhlého jezdce na bílém koni, který se nad nimi zjevil jako duch, jako svatý Václav. Rajtky a kabát, bradka, na nose cvikr, čepice s trikolorou; kůň hrábl kopytem. Prezident Osvoboditel. Masaryk, zvíře albín v neposkvrněném šatě, se zjevil jako diluviální duch z hilsneriády; tatíček národa si přísnými i laskavými dioptriemi měřil umazané proletáře v Holešovicích. Žádný strážce, žádný pobočník. Masaryk je pašák, on neví, ale ti okolo něj, to jsou pacholci, slýchali doma. Bělostný dinosaurus, leštěné holínky neznámého jezdectva – byl někdy v kavalerii? Jel někdy Velkou pardubickou? „Tys nám tu scházel,“ usykl Řáda a měřil si bělouše, jako by měl vozhřivku. Řáda nikdy nebyl dítě, ale mizení brzlíku příznačné pro dospívání u něj nenastalo. Druzí dva chlapci si jezdce prohlédli s úctou. Prezident Masaryk tady nebyl zvláštnost; často jezdil sám bez doprovodu ze Stromovky, kde míjel důstojníky z trojské jízdárny harcující na koních od časů, kdy hvězda Rakouska stála vysoko, přinášel závan Ameriky, legií a svatosti. Jezdec přiložil dva prsty ke štítku a v druhé ruce zvažoval míč. „Můžete mi, chlapci, ukázat, kde se tu nachází cvičiště na Maninách?“ Šolc se podíval na své druhy a smekl čepici. „My vás tam zavedeme,“ houkl plaše. Prezident dál držel odřený míč u boku. Ve druhé ruce svíral krátký bičík, ale díval se vlídně. Vedli ho Jankovcovou ulicí, přes Uranii kolem pavlačových domů zvaných Veselá bída, a lidé před vchody i v oknech si je zvědavě prohlíželi. Tady se nedalo říct: Vede je strážník. Masaryk je nad všemi dráby, chodící amnestie, amnézie dětských přestupků. Prezident zastrčil bičík, zdravil obecenstvo dlaní u čepice a zlehka se ukláněl. Došli ke škvárovému hřišti. Sem chodila tužit tělo bezpáteřní sociální demokracie, kluci z kolonky sem nemohli. Nikdo tu zrovna 10


14.10.2008 11:35:37

nebyl, vymřelá budka pokladny. Jen od klubovny je sledoval překvapený kustod. Prošli branou doprostřed černého hřiště s bílými lajnami. Prezident se rozhlédl kolem dokola, přimhouřil oči a slabě se usmál. Pak jim hodil míč. „Odteďka si budete hrát tady,“ řekl starozákonním hlasem. Podíval se každému zvlášť do očí, smutně zaznamenal omlácené boty a vyspravené kabáty, zasalutoval a chtěl dát koni ostruhy, ale Šolc se ho prudce zeptal: „Bude válka, pane prezidente? Říkal otec, že se Maďaři chystají znovu nastolit císaře Karla.“ „Nebude,“ odvětil Masaryk a přitáhl uzdu. Kůň předvedl varietní apoteózu a hrábl kopytem po způsobu patronátního hřebce z Václaváku. „Suchozemské Maďarsko vede admirál Horthy. Mocnosti mu poslaly telegram a on Karla zkrotí, protože ví, že kdybychom na ně vlítli my s Rumuny a Jugoslávci, dopadlo by to s nimi škaredě. Ale připraveni musíme být na všechno,“ dodal ještě a velebně odklusal. „Tomu říkám demokracie,“ řekl Homola a udeřil míčem o zem. „Sám velký Masaryk nám ukáže, kde si máme hrát.“ Ohlédl se ke správci hřiště. Prezidentská moralitka mu připadala slabá. „Ještě by se ten jeho kůň mohl vysrat uprostřed středového kruhu. Ještě by nám mohl říct, z čeho máme zaplatit příspěvky. Klidně nám mohl věnovat pětku. To by Franz Josef udělal.“ „Pokud by se někdy objevil v Holešovicích,“ namítl Řáda. „Karel, následník, když přijel s dragounama z Brandejsa, chodil chlastat ke Kejřům, než tam postavili svatého Antonína,“ vzpomněl si Šolc. „Ten uměl pustit chlup.“ „Leda za děvky. Ale stejně by to byla věc, kdyby přistál na Maninách a zašel na pivo.“ Homola se ušklíbl. Jarda Homola měl množství velkých zubů, červené pěsti, široká ramena, vypouklá záda a zelené oči polárního psa. Dohodil kamenem do půlky řeky. Uměl chodit po rukou a nikdy necouvl ze rvačky. Měl hroznou sílu záhadného původu, protože jeho svobodná matka pradlena byla úplně bez prostředků a člověk by čekal, že povije spíš rachitika nebo souchotináře. Vypadal na sedmnáct, učil se zámečníkem, nikoho se o nic neprosil a holky na něj letěly. „Pojďte odsud, kašlu svou tuberu na buržoazní tělocvik,“ uplivl si Standa Řáda. „Matka říkala, že legionáři stejně ostrouhali, 11


14.10.2008 11:35:37

všichni se na ně vykašlali, a když se vrátili z Ruska, všechna teplá místečka byla rozdělená. A otec to schytal za císaře pána, takže ani nebyl republikán. Kdyby se tak Masaryk postaral o slušné penze a nechal si kecy. Páni zůstali pánama a noví k nim ještě přibyli.“ Vydali se na Letnou, protože v biografu Klejzar dávali americký sexuelní film Otevřte oči o sedmi epochách; dále Supí Tonku a pětidílné cowboyské drama Přes překážky. Nejlepší byl Wallace Beary, toho viděli před týdnem. Ale dneska se dovnitř nedostali, film byl závadný, přístupný jenom pro Jardu. Mladší kluci měli smůlu. Dříve se často vloudili do kina, když je nějaká bába propašovala pod sukní, tedy pod několika sukněmi, ale na to už byli velcí, nicméně nezletilí. Homola sám nešel. Kráčeli k hradčanskému obzoru, dál ke Spartě a Slavii, kde jindy doprovázeli řinčivou dechovku do kasáren na Pohořelci – bubny a paličky, v hudbě život Čechů. Došli na Letenskou pláň. Jarda se zahleděl ke Hradu a zeptal se: „Myslíte, že už je Garrigue doma?“ „Není,“ odvětil Řáda. „Bydlí na zámku, na Hradě jenom úřaduje. On teď z koně přesedá do limuzíny a vezou ho do Lán. Jenom mám starost, když se neosprchoval, aby nechytil rýmu.“ „To by nám ještě scházelo,“ lekl se Homola. „Tři sta let jsme trpěli.“ Přešli kolem vodárny a zabočili do Bubenče. Míjeli národně probuzené domy v zastřižených trávnících. Architektura thunského regentství: růžová žula základu, žlábkované korintské sloupy, mozaikové pásy, pletence květin a ovoce na štítech, pochodně, poprsí, rohy hojnosti, lastury, škeble, škrabošky, krajkoví litinových plotů rozdrobené v zahradní čtvrti. U chodníku parkovala limuzína Hispano-Suiza a kluci se u ní zastavili, aby si ji prohlédli, ale jejich pozornost si vzápětí získala jiná atrakce. V zahradě za mříží stála členitá vila podobná zámečku s pohádkovou baštou, vížkou, strmou střechou a krátkým schodištěm pod dřevěným loubím. Nestydatý břečťan osahával vzduté tvary nesouvislých přístaveb, nahodilé balkony, arkýře až k červeným taškám na střeše a dodával marcipánové stavbě nápověď vnitřního tajemství, omamný přídech narkotizovaného hradu. Sdružená okna nestejných tvarů s modrými rámy a plastickou výzdobou. 12


14.10.2008 11:35:37

Do průčelní zdi byl vyryt a okrově vybarven nahý hrdina svírající žerď rozvinutého praporu. Někam měl namířeno, nakročený v gestu odhodlané hybnosti. Na okapu pěl dlask tlustozobý, jaký u řeky nelétá, na schodech mhouřila oči majestátní zrzavá kočka a na zahradě u malé fontány stála nehybná dívka, svítící klášterní čistotou v nadýchaných modrých šatičkách, bílých podkolenkách, s béžovým kloboučkem na hlavě. V jedné ruce držela červenou obruč, v druhé tyčku k jejímu pohánění; ale nepopoháněla. Stála zasněně dál nad kosem a žížalou, strnulá kouzelnice s hůlkou, dokud se nesrazila s lačnými zraky tří uličníků, které při pohledu na ni opustila třídní zaťatost a okouzleně zírali. Dívka byla půvabná kropenatou rozostřenou pletí jako v závojíčku z duhové slonoviny, s lehce zdviženým nosíkem a plavými vlasy pod kloboučkem. Dokonale ladila s pohádkovým domem za sebou. Měla zelené oči, jiné než Homola, se zlatavě měkkými třpytkami. Usměvavé lícní kosti. Lesklé, sytě červené rty, horní naivně vzdutý, jako by přemlouval, že chce působit cudně, že za svou vyzývavost nemůže, a pod ním dokonale pravidelné bělostné zuby. Stála jen pár kroků od nich, na pomezním území adolescence a nezralého ženství, ztepilá a zvláštním způsobem křehká zároveň, a kluci na ní mohli oči nechat. Čelila jejich pohledu přívětivě, jako kdyby pozorovala slepá koťata. Přes fyzickou blízkost byla zahalená v krystalcích vzdálených oparů, pozdravená z okrašlující nemoci, neznámé a nesrozumitelné obyvatelům ulice Na Zátorách, kde nebyla nouze o pacienty trpící španělskou chřipkou a úbytěmi zrůžovělých tváří. Nestávalo se, že by je navštívila grácie v dřevěných ohradách, železe přístavu, fošnách a kamení. Civěli na ni jako spřátelená strašidla a cítili trpce, že je dělí víc než mříž zahrady. Andělé se k lidem nehodí. Solidárně a každý zvlášť se těžce zamilovali. Každý jinak. A zatoužili po ní trojjediným způsobem. „V takovýmhle baráku bydlet,“ odkašlal si Homola. „Takový by si postavil Pánbů, kdyby na to měl prachy.“ „Mně by stačilo to auto, rozvážel bych v něm letáky a policajty by nikdy nenapadlo mě zastavit,“ prohlížel si Řáda limuzínu. „Leninův cadillac nebude větší.“ „Já bych dal všechno za takovou holku, já bych chtěl tu princeznu,“ hladověl Peťan. 13


14.10.2008 11:35:37

I HOLEŠOVICE V SOBOTU se otcové vraceli opilí středem ulice. Čím opilejší, tím zasloužilejší. Zpívali písně od Konecchlumí, ve kterých zazníval

Recommend Documents