Prolog Toužil po ní již od prvního pohledu. Vzrušení z toho, jak jeho sluchu lahodil její hlas, v něm zůstávalo vždy dlouho poté, co jejich rozhovory skončily. Vůně, která se šířila od její šíje, podněcovala všechno mužské, co v něm bylo a co čekalo jen na tu správnou chvíli, aby se mohlo projevit. Budoucnost i minulost dostávaly v takový okamžik zcela jasné obrysy. Čas už nebyl jen nejasně propletený rozměr, směřující kamsi kupředu bez cíle. Přítomnost zamrzla v rozkoši věčného snění, a to, co bylo, splynulo s pradávnou touhou života po znovuzrození. Věděl, že tajemství vesmíru mu leží na dosah, že tady je smysl existence a všeho počínání. Přitiskl ji jemně k sobě a napjal svaly na rukou, aby mu nemohla vyklouznout. Jemně vzdychla a přivinula se k němu tím těsněji, aby nebylo pochyb, že se mu poddává. V mžiku shodila ze sebe bavlněné tričko, pootevřela ústa a olízla si rty a povalila ho na pohovku. Hlavou mu problesklo jejich první setkání. Přehrával si následující společné zážitky, které jakoby předznamenávaly současnost i to, co mělo teprve přijít. Flirtovali, letmo, jakoby náhodou se dotýkali jeden druhého. Jiskřilo to mezi nimi a ve společnosti si dokázali celé minuty jen hledět do očí. Neodvážil se to vyslovit, bylo okolo ní vždy příliš mnoho dalších ctitelů, spolehl se jen na okouzlující vtipnost svých proslovů a účinek inteligentních myšlenek, nicméně stále mířil k okamžiku, kdy ji bude moci vzít za ruku. A vyzvat k tanci a doprovodit domů a… Zarazil své myšlenky ze strachu, aby přemýšlením nepromarnil dar přítomnosti. Jejich jazyky se vzájemně poznávaly a chuť toho spojení v něm měla zůstat už napořád. Hladil její záda a ramena a prsty přejížděl kousíčky látky, která jediná dělila jeho hladové těkající ruce od křehkých ňader, jež se vzrušeně vzdouvala a vyzývala k výpadům, ke kterým on sám snad teprve sbíral odvahu. Obratně ho vysvlékla a nepřestávala ho zasypávat horoucími polibky. Měla přivřené oči a její horký vlhký dech ho udržoval ve stavu vrcholného vzrušení. Položil se na ni a nadlehčoval se pomocí loktů, což mu ztěžovalo další počínání. Po chvíli povolil a zalehl ji celou tíhou svého těla. To rozechvění, ta něha, to splynutí a sblížení, nic se s tím nedalo srovnávat. Šel do toho upřímně a očekával všechno. Toužil po ní a chtěl jí všechno dát. Potili se a váhali, ale obluzení přemohlo pochybnosti. Vzal si ji a tiskl ji ve svém náručí, ona vzdychala a pevně ho u sebe držela a jemně ho naváděla tak, aby jí to bylo co nejvíc příjemné. A protože to bylo příjemné ženě, líbilo se to i muži a milování přibíralo na tempu a intenzitě.
Náhle se zarazil a pohlédl jí do očí. Ať chtěl nebo nechtěl, viděl v nich svůj osud, to, co ho naplňovalo, uklidňovalo a léčilo; rozkvetlou zahradu a na dece v třešňovém stínu sebe a ji, v objetí a s úsměvem na lících. Viděl klid a lásku, viděl domov. Usmál se na ni, jakoby jí tím úsměvem chtěl všechno sdělit. Kousla se do rtu na oplátku, spíš plaše než sebejistě, a otřela se o jeho hruď. Nepřemýšleli o zítřku. Do mysli se ani nevloudila slova jako vztah, matně tušil, že tahle první a jediná noc může být i poslední, a i když s ní v onen moment chtěl strávit zbytek života, uvolněně sledoval, jak se ten pocit bude dál vyvíjet, a nikdo nemohl předvídat, jak se na situaci budou dívat ráno, v slunečním svitu. Nemysleli na zítřek, ten byl v tu chvíli příliš daleko. Podstatné bylo vzrušení a spousta informací, které jejich smysly zpracovávaly. Cítil její pokožku. Každý dotek na každém místě svého těla. Hebkost kůže byla dokonalá, chuť a vůně ho přiváděly do extáze a nervová zakončení byla rozdrážděná k maximu. Milovali se dlouho a vášnivě, jakoby už nemělo zítra vyjít slunce či jako kdyby se báli, že celá scéna může mávnutím proutku zmizet do nebytí. Plynule dospěli k vrcholu a za chvilku poté upadli do hlubokého uvolňujícího bezstarostného spánku. V objetí, beze slov, klidně oddychující, leželi ve tmě, která skrývala jejich tajemství a připravovala vesmír na události příští.
I. díl 1. kapitola – Přijatelný únik Přicházeli dva. První z nich měl narvaný batoh přes rameno, jednou rukou držel obě jeho ucha, druhou měl zabořenou hluboko v kapse. Druhému visela splihle poloprázdná taška na zádech, a přesto si jednou dlaní jakoby nadlehčoval zátěž, která mu tlačila na rameno. Ten s velkým báglem vedl krok, měl moderní účes a vyzařovala z něj energie. Táhl svého parťáka a očekával přísun nových dobrodružství. Jeho druh s malým zavazadlem se tvářil nesměle až vyděšeně, ale i jeho výraz se čím dál víc rozjasňoval, jak vešli do areálu kampusu a rozkoukávali se v novém časoprostoru. Ohromné prostranství tvořil kruh ze starodávných domů, Slunce vysoko na obloze prosvětlovalo celý areál a přítomnost snad až tisíce lidí na tomhle obrovském školním dvoře vytvářela dojem mumraje a chaosu, ačkoliv každý tu měl zcela jistě svůj směr a cíl. Z tváří studentů, které na své cestě potkávali, četli spokojenost s odpolednem, které jim lechtalo čela, a úsměvy děvčat dávaly jasně tušit, že znají důvod toho, proč jsou vlastně všichni tady.
„Ty vado,“ zhodnotil jednu kolemjdoucí slečnu s děsně krátkou minisukní ten zakřiknutý a vydechl. „To čumim, teda, Břeťane, měl jsi pravdu, naprostou pravdu.“ „To si piš, Kráťo“ odpověděl sebechvalně Břéťa a slídil očima po osazenstvu toho letního představení. „Bude to super.“ Celý dvůr byl porostlý tmavě zelenou zdravou trávou a trávník byl plný sedících a ležících postaviček, které se slunily a vyhřívaly a neustále něco štěbetaly. Kousek od nich bylo pódium, na kterém kdosi vyhrával na elektrickou kytaru a zvuk se nesl lehounce větrem až k jejich uším a rozezníval jejich probuzené instinkty. Dál od nich měla jakási dívka stojan s plátnem a vytvářela štětcem a barvami abstraktní malbu, která, jak mohli odpozorovat, obsahovala realistické prvky ze školního nádvoří. Obešli za půl hodiny celý dvůr a zastavili se, aby ještě jednou zhodnotili impozantnost výjevu. Království bohémů, svatyně múz, tohle byla Mekka talentovaných duší. Nasáli do svých rozšířených nozder vzduch nasycený pachem malířské barvy smíchaný s vůní dámského parfému a strnuli, svět okolo nich se pohyboval, ačkoliv oni spočinuli v dokonalém okamžiku přítomnosti.
„Tady jste!“ zvolal hlas za jejich zády a oni byli v tu chvíli vytrženi ze snění a přitaženi zpět do reality zvučným hlasem profesionálního řečníka. „Hledal jsem vás všude, vy bídníci! Kde jste se toulali!“ Neptal se, jen volal. „Moc mě těší,“ podal si s nimi ruce, „já jsem Vinnie, a vy?“ „Já jsem Břéťa a tohle je Kráťa,“ vysvětlil i za svého kamaráda ten vyšší a pak obdivně kývl hlavou. „Máte to tu pěkný.“ „Snad máme, ne?“ zvedl obočí Vinnie a vydal se na cestu, gestem zvouce pány, aby ho následovali. Ti si nadhodili batohy na ramenou a vyběhli za ním, aby mu vůbec stačili do kroku. „Teď je to tady vaše. Vítejte na UHV. Správně univerzita humanitních věd, tady se tomu říká jinak.“ Krok měl Vinnie rychlý, občas se otočil, jako jestli mu stačí a zda mu soustředěně naslouchají. „UHV – univerzita hříchu a vášní. Pochopíte.“ Kráčeli po obvodu trávníku a studenti na ně cosi pokřikovali, v rachotu společnosti ale nerozuměli vůbec ničemu. Vinnie se jen usmíval, asi tušil a občas něco na křiklouny zavolal nazpátek. „Už se těší, až vám dají co proto na uvítačce,“ osvětlil Vinnie a Břéťa kývl chápavě hlavou. Kráťa se naopak zasmušile rozhlížel kolem sebe. „A kde je teda jaká fakulta?“
Vinnie se zastavil na místě, odkud byl nejlepší rozhled po areálu, energicky ukazoval a do jeho slov zněla hudba kapely, která mezitím převzala mikrofón na podiu. „Támhle to velké, to je budova psychologie. Je ve středu a to je pro ni symbolický fakt, protože tam se jednou všichni setkáme… Haha, no, prostě všichni umělci skončí na psychiatrii… Tam mám království já. Pokud máte zájem, přijďte dneska ve dvě, to je za hodinu, do velký přednáškový, alespoň uslyšíte, co vás tu čeká. Když ne, nevadí, další instrukce ohledně života tady vám rád předám třeba večer v klubu. Kampus je rozlehlý, jak vidíte, je tu všechno od posilovny přes obchod s potravinami až po hospodu, ani celý rok nemusíte opustit pozemek školy. Jsou týpci, co nebyli venku pět let. A jsou ve třeťáku… To vedle je akademie malířství a architektury, tam jsou ty nejdivočejší slečny, co znám. A taky nejdivočejší chlapci,“ dodal a zpytavě se na oba podíval. „Támhle na druhém konci jsou literáti, pisálkové a grafomani, ale ti na vás dojem neudělají, tohle století není století slova, kdyby to konečně pochopili… S nima jsou tam i filmaři, ti už jsou na tom líp… „Já jsem filmař,“ řekl Břéťa. „Já to četl ve vašem profilu. A támhle je hudební krypta, tak tomu říkáme, pořád se odtamtud něco lyne, i když tvrdí, že mají odhlučněné stěny, aby se navzájem nerušili…“ Oba dva konsternovaně naslouchali jeho monologu a snažili se něco pochytit. Vešli do jednoho z rozlehlých ubytovacích bloků. „A ty tu provázíš nováčky?“ „Dělám to rád. Musím je varovat před nebezpečími nového života tady. Dávejte si pozor hoši, tady se nemůžete potloukat jako Švýcarsko, dřív nebo pozdějc vás nějaká lapí a to je s vámi ámen. Nevypadáte jako homosexuálové, ale tady se o sobě dozvíte spoustu různých věcí. Jestli nejste na bohémský život připravení, tak to bude tvrdá zkouška. Jedna věc se však do školy zavlíct nesmí a to jsou pohlavní nemoci. Půjdete na prohlídku. Tváří se, jako by to bylo normální opatření, ale nic průhlednějšího jsem nezažil. Jo eště jednu věc,“ dodával, když vcházeli do ubytovacích prostor a on je uvedl do jednoho prostorného pokojíku, který měli celý příští rok sdílet ještě s jedním chlapíkem, „nechoďte na grupáč, jestli jste měkký povahy. Někdo to má rád, ale třeba pro mě to není. Kdyby něco, přijďte na konzultaci.“ „Ty jsi student psychologie?“ ptal se Břéťa s důrazem na slovo student. „Jo, ale tady může přednášet každý, kdo dokáže, že má dostatečně revoluční názory a koho jsou ostatní ochotní poslouchat. Jste na tvůrčí škole, lidi, tady můžete všechno! Co ty děláš? Nemůžu si vzpomenout…“ díval se na Kráťu. „Já jsem básník… ten grafoman, jak jsi říkal,“ vysvětlil Kráťa stydlivě.
Vinnie se na něj zpytavě díval a pak prohlásil: „No – to si něco užijeme, teda užijete.“ Zírali s otevřenou pusou, když je zanechal samotné vprostřed pokoje, a po chvíli vydechli a pokrčili rameny. „Ta přednáška by mohla stát za to,“ řekl Břéťa a Kráťa tiše souhlasil. Měli ještě chvíli čas a tak si začali vybalovat věci a zabydlovat se ve svém novém příbytku.
Bylo krátce před druhou, když Břéťa vystrčil hlavu ze dveří na chodbu a zaslechl, jak sousedka odvedle přede dveřmi volá na svou spolubydlící: „Rychle, ať ho nezmeškáme!“ Všimla si Břéti a ten hned zareagoval: „Ahoj, koho ať nezmeškáte?“ „Vinnieho, přeci… vy jste ti noví, co?“ došlo jí potom. „Jo, jsme,“ kývl Břéťa a sjel slečnu od hlavy k patě pohledem. Jak se vrtěla na prahu, rozviřovala do okolí feromony laciného deodorantu a Břéťa je slastně vdechoval. „Tak to byste měli jít taky …“ řekla jakoby samozřejmě a pokročila blíž k Břéťovi, následkem čehož ten ucítil v nozdrách její voňavku a začal automaticky dýchat hlouběji a tep jeho srdce se zrychlil. „Ahoj frájo, jak se jmenuješ, sousede?“ špitla rozverně s chtíčem v očích. Břéťa nechápal, jestli se to děje doopravdy. Znal typy holek, co se nabízely na první pohled, ale mohla si z něj jen střílet, tak opatrně přikročil k ní, aby dal najevo, že je pro, ale zároveň trochu zaklonil hlavu dozadu a nasadil nedůvěřivý výraz. „Břéťa, a ty?“ „Zuzka,“ ošívala se a letmo se otírala o jeho ramena. „Tak pusu na seznámení?“ „Jasně,“ polkl Břéťa a našpulil rty. Dostal štípanou a zmateně kýval hlavou na souhlas, když Zuzka zaplula dovnitř svého apartmánu, aby popohnala kamarádku. „Ty vado, brácho, to bude tanec…“ sliboval si Břéťa a rovněž spěchal na svého kumpána, už aby byli tam, kde jsou všichni ostatní. „To doufám,“ zasněně přivřel oči Kráťa a zvedl se z postele, jako že on už rozhodně je připravený k odchodu. Seběhli schody do přízemí a v mžiku se octli opět na prostranství mezi fakultami. Tam se stali svědky nezvyklého představení. Na pódiu hrála kapela složená ze dvou hráčů na elektrickou kytaru a zpěvačky, která pěla do éteru skrz mikrofon ústřední melodii. Prostorem vibroval její vykřičený hlas a občas
přeskočil, což mu dodávalo na zajímavosti. Dvůr byl plný lidí a její projev postupně získával jejich pozornost. Držela se křečovitě mikrofonu a zpívala ze všech sil, až skoro křičela. Měla na sobě krátkou bílou sukni a tílko, které jí bylo snad až příliš volné. Davem se nesl sound rocku a hluboké tóny kytar brněly přítomné až v žaludku. Břéťa s Kráťou se zastavili padesát metrů od pódia a pootevřeli ústa. Přehlédli osazenstvo školního pozemku a shledali, že oči všech visí na právě probíhající reprodukci. Kousek odsud stál i Vinnie, opřený o strom s pohledem, který prozrazoval nadhled. Slečna předváděla při zpěvu i taneční kreaci. Často vykopávala kolena na úroveň hrudníku a poskakovala po plošině, jak s ní muzika mávala. Vinnie se usmíval, obočí měl vytažená do čela a kousal se do rtu. Břéťa chvíli mhouřil oči, až pochopil, kam se všichni dívají. Ve chvílích, kdy sólistka nadskočila nebo vykopla jednu ze svých svůdných nožek do výše, mohl pozorovatel postřehnout, že pod sukní nemá na sobě zhola nic. „Ty krávo,“ šeptl Kráťa a pak už byli tak zaujati představením, že nestíhali sledovat nic jiného. Měla blond vlasy a intonovat moc neuměla. Vibrace jejích hlasivek však přenášely poselství do mozků všech v dosahu. Oči přítomných těkali od jejího pasu k očím, které žhnuly touhou, a zase zpátky dolů, přes poskakující ňadra plná energie až k zakázané zóně jejího klína, vždy po půlsekundě na okamžik odhaleného. Pánové bezděčně polykali naprázdno, dámy mhouřily oči a nenávistně se na sokyni mračily, skřípaly zubama a v duchu vyhrožovaly. Nahlas to nešlo, neboť píseň překřičela všechno, co by tady někdo chtěl druhému sdělit. Každý reagoval jinak, ale všichni to cítili. Každého se to dotklo, nikdo nezůstal v ústraní. Živočišná syrovost zářila z každého jejího slova a ze všech jejích pohybů. Viseli očima na jejím těle, i když mnoho z pánů ho důvěrně a zblízka znalo. Byli pohlceni hudbou, nebo to byla cele a jedině žádostivost? Vinnie se odtrhl od pódia a zasmál se, když přehlédl celou scénu. Blondýna v tílku spolehlivě rozpálila všechny kluky i holky, co byli v dosahu vomeroferinového útoku. Nepatrně, jakoby se to ani nedělo, vteřinu po vteřině, se lidé blížili po milimetrech k pódiu. Přešlapovali a vrtěli se, pomaličku ale jistě se shlukovali a těsnali se víc a víc u vyvýšené plošiny, na které řádila sexbomba a její doprovod. Nejdřív tomu nevěřil, ale pak si pro sebe kývl. Blížili se k ní. Přitahovala je všechny. Začal váhat, co má dělat. Co se stane, jestli se k ní dostanou? Vyskočí na pódium? Vrhnou se na ni chlapi jako stádo na samičku, a nepřestanou, dokud na ní zůstane chlup? Nebo to budou
dámy a vyškrábou jí oči? Začal se strachovat o její osud, jak se diváci v prvních řadách začali sápat na její nahá chodidla, která vášnivě ťapala po rozpáleném betonovém podkladu. Užuž chtěl cosi vykřiknout, když hodiny na budově literárních věd odbíjely druhou odpolední a to všechny probralo, načež se houfně začali stahovat do ústavu psychologie. Blondýnka s mikrofonem se ještě minutu předváděla, propocená a udýchaná, a i Břéťa se za ní ještě jednou ohlédl a olízl si rty. Krev se v něm skoro vařila.
Šum pomalu utichal a Vinnieho hlas se odrážel od stěn sálu. „…jsem rád, že je vás tady tolik, vážně. Umění je nejlepší cesta jak provětrat svoje podvědomí. Freud a Jung by vám vysvětlili lépe, co dělají vytěsněné zážitky v mysli za paseku. Lidi si myslí, že vědí, co dělají, ale to je omyl!“ Kráťa se rozhlížel kolem sebe, protože Vinnieho proslovy ho v danou chvíli zajímaly nejméně. V hlavě skládal poému pro svou budoucí slečnu a snažil se zachytit pohled některé z přítomných, která by byla stejně ochotná jako ta jejich přítulná sousedka, aby jí očima naznačil, že s ním by si rozhodně užila. Panic. Otáčel hlavou na všechny strany, než mu to začalo být trapné, a navíc zjistil, že nikde v celém sále nesedí slečna tak krásná, jako přímo na sedadle vedle něj. Voněla jako broskve a často pohazovala vlasy, zvláště když přednášející prohlásil něco, co ji popudilo. „Dávej pozor,“ drkl do Kráti Břéťa, když už i jemu bylo trapně z toho, jak na slečnu jeho kámoš nestydatě zírá. „Tu musím dostat,“ vysvětlil šeptem Kráťa a pokyvoval hlavou, aby to sám sobě potvrdil. „Ještě jsi nedostal žádnou,“ střílel si z přítele Břéťa. „Ale tuhle jo,“ zdvihl prst Kráťa, který se v ovzduší bohémského života cítil po dlouhé době jako dospělý a všeho schopný chlap - v atmosféře broskvových těkavých látek, linoucích se z její porozepnuté košile. A ačkoliv postřehl, že ona očima stále visí na jednom vysokém svalnatém bloďákovi poblíž, jeho přesvědčení to nepodlomilo. Vinnie mezitím vysvětloval dál: „…přijde doba a to mi věřte, že už v základní škole budou hodiny psychologie a pro normální život budou poznatky o psychickém životě stejně důležité jako anatomie! Každý ví, že si má večer vyčistit zuby nebo se mu zkazí, ale o tom, jak si vyčistit mysl, jak si nezaprasit mozek, o tom nikdo nepřemýšlí. Zdraví duševní bude v budoucnosti na roveň zdraví psychickému. Každý přemýšlí, než něco sní, ale kdo zvažuje, co si pustit do hlavy, čemu dát důležitost a co přehlédnout?"
Kráťa snad pod vlivem alkoholu, co si dali před cestou na kuráž, nebo snad omámený tou vůní, která ho vybuzovala a napínala jeho smysly, nevydržel tlak okolností a poprvé v životě oslovil neznámou dívku. „Ahoj,“ řekl sebevědomě tak, až se Břéťa chytil za hlavu. „Ahoj,“ všimla si ho konečně ona. A když mlčel, představila se: „já jsem Katka. Ale tady má každý svoje umělecké jméno,“ ukazovala ironické uvozovky, „takže mně říkají Kate.“ „To jsem si myslel, s těma uměleckýma jménama. Mně říkají Kráťa. Asi to bude moje umělecký jméno.“ „Haha,“ zasmála se tak, že byla přímo k pomilování. „Tak ahoj Kráťo,“ a podala mu ruku. Cítil její pokožku a toužil po ní ještě víc. „Přednáší tu často?“ ptal se. „Vinnie? No, tady občas. Přednáší totiž pořád. V hospodě, v bazénu, pořád hledá na lidech jejich komplexy a snaží se je analyzovat. Dřív takovej pošuk nebyl. No a když je někdo ještě větší šílenec než on, jde si k Vinniemu dokonce pro psychologickou radu!“ Vinnie mezitím zvýšil hlas a upoutal tak pozornost sálu: „Myslíte si, že víte, kdo jste? Věříte tomu, že ovládáte svoje pohyby, svoje myšlení, svůj život? Kolikrát týdně posilujete tělo? Kolikrát týdně posilujete mysl? Samozřejmě, každý má nějaké dispozice. Někdo je fyzicky slabší a posilovna mu stejně nepomůže, stejně tak je někdo psychicky méně odolný, ale většina lidí jsou středně silní jedinci a ti se musí o hlavu starat a musí znát sami sebe. Myslíte si, že víte, kdo jste? Jste součet všech vašich myšlenek, které jste kdy měli, jste suma všech zážitků, které vás potkaly, i když jste je už zapomněli, jste integrál všeho, co jste kdy dostali do hlavy. I když si to do aktivního vědomí neuvědomujete, pořád je zážitek pokousání psem ve třech letech s vámi a vy podvědomě před psy utíkáte. Myslíte si, že jste to, co si dneska myslíte? Těžko. Všechno, co máte v hlavě, tam stále žije. Neodumřelo to. Pulsuje to a je to prokrvené. A i když jste schválně zapomněli na nějakou ošklivou událost, může vám teď škodit, protože jste jí ovlivněni, ona pořád žije, je tam, ve vaší hlavě. A vy pak něco uděláte anebo řeknete a myslíte si, že jste se tak rozhodli, ale ve skutečnosti to vymyslel váš mozek, aby vás donutil situaci řešit. Ale protože to nevíte, nějak to zase zakamuflujete a tak to jde pořád dokola. Proto každý nepříjemný člověk, každý zločinec či nešťastník má v hlavě komplexy, které mu hýbají světem a životem. A on s tím nic neudělá a myslí si, že mu všichni křivdí. Jistě, každý z nás má v hlavě sexuální komplexy z dětství, protože všichni procházíme zhruba stejným vývojem po narození, máme okolo sebe mámu a tátu a příbuzné a do určité
doby jsou to jediné bytosti, se kterými jsme. Sexuální pud je s námi pořád a tak se nelze divit, že první sexuální myšlenky jsou spojeny s rodinnými příslušníky. Všichni máme prvotně incestní zážitky. To je pravda, ale není podstatné, jaké zážitky či komplexy v hlavě máme, ale jak nás ovlivňují. Pokud máme špatné zkušenosti s rodiči a máme potřebu obrovské lásky, které se nám nedostalo, stáváme se závislí na všem, co se namane, skočíme do náruče každému, kdo nám ji nabídne, protože doufáme, že dojdeme lásky a odpuštění, neboť – a to je na tom to nejhorší, člověku nezbývá než věřit, že je to všechno jeho vina. Jste malé dítě, a nevíte, jak to na světě chodí. Pokud něco selže, může vám v hlavě zůstat přesvědčení, že je to vaše vina. A pocit viny je hrozný mučitel. Lidé kteří ubližují sami sobě, kteří ubližují jiným, ti všichni mají v hlavě pocit viny a hledají odpověď. Komplex si představuji jako shluk energie. Normálně je energie rozprostřená v mozku rovnoměrně a náhodně fluktuuje, jak jsme činní. Ale pokud se vyskytne shluk, který brání normálnímu koloběhu energie v mysli, nejen že blokuje využití psychické energie pro pozitivní účely a pro normální život, ale dokonce k sobě přitahuje ostatní energii a pokřiví myšlenky, nesmějte se, a přitahuje k sobě pozornost nevědomé mysli. Myslíte si, že myslíte, ale ve skutečnosti podléháte naléhání komplexu, abyste ho vyslyšeli. Protože to je to, co komplex sám ve skutečnosti chce. Chce se rozpustit v klidu a štěstí, on potřebuje, abyste se na něj podívali a odpustili, abyste obnovili harmonii energie v duši. Ale každý z nás může mít v hlavě nerovnováhu z nějakých nepříjemností, které jsme ještě úplně nezvládli, to je v pořádku, je potřeba najít ventil, kterým bychom to energetické napětí odpustili. Je potřeba najít způsob, kterým bychom vyjádřili to, co normální cestou ještě pojmenovat neumíme. A to je podle mého názoru umění.“ V sále to zašumělo. „Proto lze číst v jazyce obrazů, proto lze dešifrovat vzkazy z básní. Jestliže je to pravda a podvědomí či nevědomí nám automaticky posílá na jazyk či pod ruku respektive do štětce nápovědy o tom, co nás právě trápí a s čím se musíme poprat, potom je rozbor umění nejlepší cesta k psychologické analýze. Protože poté, co se postavíte svému strachu, už se není čeho bát. Jen tak sedět, nechat podvědomí malovat a tak se dozvědět něco o sobě samém… To je analýza…“ Vinnie se spokojeně usmíval, jak pointuje přednášku: „Takže každý člověk by měl být umělcem a nechat takhle plynout energii ze své duše. Ne, nemusí to být umění, může to být sport, nebo cokoliv, ale pokud člověk nemá ventil,
stává se jeho pokusným plátnem celý svět a jeho život a situace, do kterých se denně dostává. Takže jsem rád, že je vás tolik, co umíte najít ten správný ventil a že se z vás tímto nestanou šílenci, co na ulicích vráží jeden do druhého jen proto, aby si dokázali, že opravdu na světě jsou a že se jich někdo všímá. Pochopitelně někdy to na papír všechno ani nestačíme dát, že La Chaerte,“ odkaz platil básníkovi sedícímu v horní řadě, který každý den věší na nástěnku novou poému. Sál se zasmál. „No a je nasnadě, že jedna z hlavních oblastí, kde se odchylka od normálu může snadno projevit, je sexualita. Ale to až v jiné přednášce. Takže, abych to uzavřel, poznávejte sami sebe a najdete odpovědi. A nováčci, vy vítejte do umělecké školy, protože tady se dozajista poznáte. Dotazy?“ „Já mám dotaz!“ „Ano, Kate?“ obrátil se trpělivě na tazatelku v předtuše útočných připomínek. „Dneska to výjimečně nebylo tak strašný…“ „Děkuju za kompliment.“ „…ale ty to příště určitě spravíš. To, že jsi cynik, to už víme, ale stejně, když jsi tak přesvědčenej o tom, jak křehká psychika je a jak se člověk musí o pohodu starat, není od tebe trošku podlé, že tady některé lidi rozrušíš…“ posluchárna se rozesmála, „nebylo by pro ně lepší, kdyby byli v pohodě a nezabývali se tím? Obvykle svýma řečma na lidi přímo útočíš a vnucuješ jim svoje přesvědčení o něčem, co je, jak jsi dneska sám uznal, nepoznatelný, z principu.“ „Nikomu nic nevnucuju, lidi mají moje analýzy rádi,“ znovu smích, „a když to někdo nechce slyšet, tak já ztichnu. Ale pokud nemám pravdu, může ti být jedno, co říkám, a pokud mám pravdu, mohla bys o tom přemýšlet a pomoci si. Ale z principu máš pravdu přece jen ty. Každý jedině sám zná svou mysl a ví, co ho udělá šťastným. Psycholog mu může dávat různé návrhy a on je buď vezme nebo ne. Ve skutečnosti odpověď ví jen člověk sám.“ „A jaká je tvoje psychika, Vinnie?“ zvolala jakási zrzka. „Nikdy neanalyzujte svého psychologa, nechtěli byste jej pak už poslouchat.“ Lidi se začínali rozcházet a Kráťa lovil na jazyku slova. Kate ho však předběhla: „Tak večer v klubu?“ „Jo,“ odvětil a oddechl si.
Seděli na postelích v cimřičce, která byla nyní jejich domovem. Jejich spolubydlící Miloš, vysoký vlasoun s baskytarou v koutě vedle lůžka, měl puštěné repráky na maximum a z nich se vibracemi šířila budovou hlasitá gothic-metalová hudba. Povídal si s nimi, jakoby cédéčko mlčelo, a oni měli co dělat, aby odezírali ze rtů, které se jen tak letmo míhaly v slangové řeči. Do místnosti nakoukla hlava rozesmátá, Zuzka, a vrtěla se do žalného rytmu. Břéťa vyskočil na všechny čtyři a připojil se k tanci – či ke skákavému bláznění. Miloš jen zíral do neurčita a plánoval, jak to s kapelou dneska večer rozbalí. Zuzka se natřásala a jakoby náhodou se o Břéťu otírala a on to kvitoval s povzdechem a na obličeji měl uspokojený výraz, který popudil jeho parťáka Kráťu natolik, že se odvrátil a padl, naoko otráveně, tváří dolů na polštář. Zuzka v nejlepším odstrčila tanečníka a gestikulovala, že se musí jít namalovat, aby byla připravena na společenskou večerní zábavu. Břéťa usoudil, že by měl taky, a odebral se do sprchy. Miloš kupodivu vypnul magič a s vážnou tváří se otočil na Břéťu, který radostně kráčel směrem ke koupelně s ručníkem a mýdlem v ruce. „Kámo, dej si bacha.“ „Na co?“ udivil se Břéťa, neboť to byla první slova, která Milošovi rozuměl od chvíle, co ten vpochodoval do pokoje s hrajícím přehrávačem na rameni. „Na tu kočku, Zuzanu. Dělá sice, že je na tebe nažhavená, ale v nejlepším cukne. Ochladne a nakope tě do prdele, věř mi, vím, o čem mluvím.“ Kluci chvíli zpracovávali data. „To jako že to jenom dělá?“ ptal se Kráťa, kterého z podduchnového světa přivolala zajímavá konverzace. „Ona to ani nedělá,“ pohodil kudrnatýma vlasama Miloš. „Vopravdu po tobě jede, to jo, ale pak jí rupne v bedně nebo co, ani sama neví, vo co jí de. Vinnie to říká dobře, no, má špatný zkušenosti s chlapama, tak je takhle zkouší, no, touží je vzrušovat, ale pak se bojí tý vášně, však jsme potom jako zvířata, ale naštve to, to jo…“ Břéťa moment zvažoval pravděpodobnosti a Vinnieho odbornost a nakonec poskočil, nasadil znovu úsměv a prohlásil: „Třeba se pletete,“ a s výrazem nepřemožitelného gladiátora, neodolatelného Casanovy, odpochodoval pod sprchu. Kráťa zpytoval Milošův výraz a nakonec to pustil z hlavy a postavil se do fronty. I on dneska má rande. Kráťa považoval fakt, že si ho ta kráska na přednášce všimla, za nevyvratitelný důkaz toho, že si dneska v noci pořádně užije. Byl hodně naivní.
Klub se naplnil během mžiku. Byl to jeden ze tří podniků, které se v areálu univerzitního areálu na kraji města nacházely. Kulečníkové stoly se leskly v pološeru zářivek, kouř z cigaret plnil plíce aktivních i pasivních kuřáků. U baru postávala řada žíznivých a toužili po napojení. Vodou, životem, láskou, něhou. Na gaučích se rozvalovaly skupinky postaviček, které mezi sebou živě debatovaly. Nedaleko bylo vyvýšené pódium, na kterém stál osaměle mikrofon a na který svítilo lehké bodové modrofialové světlo. Lidé se procházeli po koberci jako na promenádě, jeden druhého zdravili a pobízeli se ke konzumaci alkoholu. U vstupních dveří postával člověk z ochranky, který měl na starost, aby se nikdo nepral, aby se na baru neděly nepřístojnosti a aby tady nikdo nebral drogy. Tím byla ovšem UHV proslulá. Básníci, malíři, psychoanalytici a všelijaká jiná sebranka prohlašovali, že psychoaktivní drogy zlepšují koncentraci, povzbuzují nebo i tlumí vjemy - jak se jim to hodilo,
že aktivují
imaginaci,
vytvářejí
bohatší
představy,
zprostředkují
kontakt
s podvědomím a vůbec všelijaké výmluvy si pro požívání chemikálií vymysleli. Proto tedy před klubem stál vždy člověk najatý policií. Většinou mu stačilo dát pár jointů a dal na večer pokoj. Na jednom z gaučů se válel Vinnie a připomínal Petronia v Nerových lázních, kterak rozpráví s císařským spisovatelem. Tak s pisálkem Gregorem probíral jeho nový psychologický román. „To máš tak, Gregori, nemáš to lehký,“ vedl ironicky vážnou řeč Vinnie a okolo jejich dvojice se tvořil hlouček lidí, kteří jako obvykle rádi Vinnieho úvahám a vývodům naslouchali. „Když píšeš příběh a zajímá tě psychologický aspekt toho kterého děje, tak je potřeba odhalit psychologické pozadí hrdinů. Je třeba, aby čtenář pochopil, kdo jsou, odkud jdou, co je sem přivedlo, kam kráčí a jaké jsou důvody pro jejich rozhodnutí. To máš pravdu.“ Gregor mu hbitě odpovídal: „Přesně, jenže já nevysvětluji příběh, já příběhem dokresluji psychologii.“ „Pokud nemáš v plánu psát příběh a tvým cílem není popsat psychologicky onu story, ale jde ti o to, aby román vystihl ten který nějaký psychologický jev, dejme tomu třeba tu tvou sexualitu, tak se naopak nesmíš na hrdiny a jejich historii či budoucnost nějak zaměřovat. Navíc když vycházíš z nějaké teorie, o které sám tvrdíš, že je pouhou teorií, tak nemůžeš popisovat zážitky z minulosti postav, neboť čtenář by si to mohl vyložit tak, že ty dřívější zážitky, o kterých se tam píše, jsou příčinou toho, že se postavy chovají tak, jak se chovají. A to ty nevíš, můžeš to sice předpokládat, ale dojem z takového přístupu by byl, že si stojíš za
něčím, co vzápětí popíráš. Umění je potom vyjít ze současného děje a tím daný psychologický jev vysvětlit nebo aspoň popsat.“ „Ticho!“ ozvalo se a oči všech se zaměřili na mikrofon, ke kterému přistoupil nesmělý nevysoký mladík s papírem v rukou. „Dobrý večer…“ nedomluvil básník John ani pozdrav a frajírek, postávající vedle Vinnieho zakřičel: „Klídek Hony, my víme, že jsi homosexuál…“ Davem proběhl záchvěv smíchu, jen Vinnie se na urostlého svalnatého agresora díval s otazníkem v očích a pak se provokativně jakoby pro sebe zasmál pod vousy. „Ty toho taky nech, laskavě,“ obrátil se Jason na Vinnieho a pohrozil mu svou nebezpečnou pěstí. Vinnie kývl, jako že nemá náladu. „Nechte ho mluvit, Jasone“ zastala se zpoceného básníka Honzy cácorka, upíjející brčkem brusinkový džus, sedící na koberci se skříženýma nohama čelem k pódiu. „Dobrý večer,“ nedal se odbýt Hony. Dav utichl a v očekávání ať té, či oné zábavy upřeli všichni svůj pohled na básníka, který s papírem v ruce sebevědomě stál u mikrofonu a začal svou báseň.
„Pro ranního motýla, pro chmýří pampelišek, do dálek nekonečných, rozfoukané.
Dám celou svoji duši, a z nejvzdušnějších výšek, pro stesk křídel křehkých slza srdce kane.“
„No,“ Vinnie ironicky komentoval do potlesku přítomných, které prostota básně poněkud zaskočila, „už dlouho jsme tu neslyšeli nic, co by se úplně odpoutalo od toho všudypřítomného patosu, a tobě se to skoro podařilo, chlape.“ „Dobrý!“ volala brunetka s blond melíry, sedící na podlaze a mávala na interpreta, kterému ta trocha potlesku dělala dobře.
Břéťa s Kráťou dorazili už před produkcí a teď se přidružili k hloučku kolem Vinnieho a Jasona. Ti dva seděli hned vedle sebe na sousedních pohovkách. Ne proto, že by chtěli být blízko sebe, ale proto, že zkrátka ty dvě byly nejlepší z celého klubu. „Pánové, pánové,“ volal Vinnie na příchozí a posadil si je vedle sebe. Důverně k nim začal mluvit, což nenásilně přimělo kolemstojící, aby se rozptýlili po podniku a věnovali se své zábavě. Na pódiu začala produkce hry na flétnu od kvarteta dívek, která lahodila uším a uklidňovala mysl. „Tak chlapi, jak jste na tom, jste tady už pár hodin, tak co, už vás nějaká klofla?“ žoviálně s nimi debatoval a poněkud překvapeně zjistil, že odpověď byla na obě strany kladná. Břéťa zahlédl Zuzanu, stojící na druhém konci lokálu a živě diskutující s jakýmisi studenty. Ukázal ji Vinniemu a pak s nepříjemnými pocity zkousl výraz, který se na jeho tváři usídlil. „Jako chlape, nic proti Zuzaně, mám ji rád, je skvělá a dokáže chlapa pořádně rozparádit, a konec konců s velkou pravděpodobností bych na jakoukoliv jinou tvou volbu reagoval podobně, ale musím říct, že to není úplně šťastné rozhodnutí.“ Břéťa zkřivil úsměv a, pamětliv Milošových slov, snažil se Vinnieho přesvědčit o opaku: „Ale to ona sbalila mě, bydlíme vedle sebe v pokojích!“ „Tím hůř!“ řekl Vinnie a Břéťa nic nechápal. „Proč?“ vypadlo dohromady z Kráťy a Břéťa. „Kluci, tahle holka to má v hlavě trošku pomotaný.“ „Jak, pomotaný? Je cvok?“ „Každej jsme trošku cvok. No, jde o to, že chlapy balí a svádí, ale těch, kteří s ní skutečně měli sex, je v tomhle kampusu jen pár, lépe řečeno nula.“ „Což dokazuje, že to nejni děvka,“ naléhal Břéťa. „To máš pravdu,“ usmál se Vinnie. „Je všechno, ale děvka není. Ale ať nejsi zklamaný, pokud předpokládáš, že je.“ „To já přeci nepředpokládám, neblázni.“ „Tak ty si ji chceš vzít za manželku,“ divil se Vinnie. „No to zrovna ne…“ Čas vypršel a Zuzana si Břéťi všimla a v mžiku byla u nich a tahala ho na parket, na kterém se tančilo na punkovou muziku, která vystřídala lehký flétnový jazzík. Vinnie a Kráťa sledovali tančící Zuzanu, která svým poloobnaženým tělem ovíjela Břéťu, a on se jen neobratně pokoušel zkoordinovat své svalstvo, aby jeho pohyby vypadaly alespoň trošku jako uvolněné. Ve skutečnosti ale jen hltal její parfém a každý dotek její kůže a četl
v jejích očích touhu po splynutí. Kýval v souhlasu a pak tancovali ploužák a Zuzana mohla cítit, jak blízko k ní si Břéťa přeje být. „Zdar, pánové!“ vyrušila dva pozorovatele z myšlenek melírovaná hnědovláska s brusinkovým džusem a přisedla si k nim na pohovku. „Ahoj!“ vzkřikl Vinnie, ještě očkem pomrkávaje po párečku na parketu, trsajícím na punkové kytary, a šeptl si pro sebe: „Že bych se sek?“ „Čau,“ utrousil k příchozí Kráťa, neztráceje ze zřetele myšlenky, koncentrované na svou vyvolenou, která se musela každou chvilku objevit na scéně. „Já jsem Linda,“ podala Kráťovi ruku slečna. „Já jsem Karel, ale všichni mi říkají Kráťa, nejsem moc vysokej,“ osvětlil. „Ale ale,“ projevil se konečně Vinnie směrem k Lindě, „takhle jsem tě ještě neslyšel se představit.“ A obrátil se ke Kráťovi, „víš, tady má každý své umělecké jméno, pokud tvoří, a tady slečna je sochařka a studuje abstraktní sochaření a nikdo jí tu neřekne jinak než Lindsey!“ „Já vím o těch uměleckých jménech, tak Lindsey, hm, a co je to abstraktní architektura?“ zaujalo ho náhle nadhozené téma. „Vytvářím abstraktní obrazy, jako malíři, ale ve 3d světě, z různých materiálů, nějaký sochy nebo tak.“ „Hm, to je zajímavý,“ kývl zaujatě Kráťa a kladl Lindě dotazy ohledně jejího oboru a jí to upřímně lichotilo. „Ten kluk si snad dneska fakt užije,“ utrousil Vinnie při pohledu na to, jak se Zuzka s Bořkem líbají v centru veškerého dění a povzdychl si. „Moc tomu ale nevěřím, ta holka je ztracená duše. A když jsme u toho,“ vzpomněl si náhle a přitáhl Kráťu k sobě, „tys taky říkal, že už tě nějaká ulovila, tak kdo to je?“ Vtom se za nimi ozvalo sebevědomé „Dobrý večer!“ a Kráťa zbožně vzhlédl k příchozí Kate. „Ahoj Kráťo, můžeme jít?“ „Jasně, tak čau lidi,“ zvedl se bleskově Kráťa a odpochodovali s Katkou dřív, než by člověk řekl švec. „Ti se teda nezdržovali,“ zhodnotil Vinnie poté, co měl minutu pusu dokořán. Pak si vzpomněl, že u něj ještě sedí Linda a naklonil hlavu do strany, prohlížeje si ji. „Co chceš?“ nechápala a žertovně vznesla svou otázku sochařka. „Koukám, jak ti to dneska sluší.“
„Nech si to, frajírku, ano?“ opáčila roztomile a popřála mu dobrého večera a odplula kamsi do davu. Vinnie se začal rozhlížet kolem sebe, ale neviděl už ani Kráťu s Kate, ani Břéťu se Zuzanou. Neviděl ani Jasona, kroutil hlavou a neměl z toho nejlepší pocit. Kráťa byl v sedmém nebi, když ho Katka vytáhla z baru ven a požádala ho, zda by ji nedoprovodil do pokoje. Souhlasil, trošku ulekaně. Po cestě si něco malinko vyprávěli, ale bylo znát, že Kate ve skutečnosti nezajímalo, odkud Kráťa pochází, a oba naopak pocítili velkou úlevu, když za nimi v temném pokoji zapadla petlice a Katka zamkla zámek na dva západy. Odhodila kabelku a přitlačila Kráťu ke zdi. „Moc ti to sluší,“ konstatoval pouze do tmy a ticha a to bylo všechno, co toho dne řekl. Držel ji v náručí, a jak se jejich těla dotýkala přes všechny svršky, co ještě měli na sobě, byl víc a víc vzrušený. Poddávala se mu a dráždila ho a on na ni tlačil víc a víc a hnětl rukama její tělo. Měla postavu natolik štíhlou a natolik pěknou, že měl všude co uchopit do dlaní a každý takový stisk ho přinášel blíž a blíž k vrcholům slasti. Svlékl ji a ona jeho. Byli nazí a objímali se a líbali. Prociťoval každý dotek a to, že v jejích očích viděl žhavou žádostivost a chtíč, ho rozpalovalo do běla. Byl obvykle zdrženlivý ve svém jednání, ale nyní se už neovládal. Řídila ho jen touha a sexuální pud. Na chvíli zbrzdila a hladila ho po těle. Byla nádherná a on ji chtěl mít, konečně mít jen pro sebe. Všechno v jeho vědomí se teď koncentrovalo do jediného bodu – do sexuální touhy po splynutí. Olízla si rty a vedla jeho ruku po svých ňadrech. Byl naprosto v její moci, chtěl být v její moci. Chtěl, aby ho vzrušovala a dráždila a ona to dělala. Vedla jeho ruku po svém bříšku a jeho tělo pulzovalo žádostí. Její ruka bloudila v jeho rozkroku a druhou rukou vedla tu jeho po svých stehnech výš a výš až k cíli všech cest, až tam, kam celou dobu směřoval. Ona se chvěla a pod jeho hladivými dotyky na nejcitlivějším místě se vrtěla a kroutila v bocích. Prohnula se v zádech a tím zdůraznila svoje ženské křivky a dokonale ho pobláznila. Jeho prsty klouzaly po pokožce a on její příjemné pocity sám prožíval umocněné na druhou. Dýchala rychle, horečně, a on cítil, že tohle vypětí už dlouho nevydrží. Z posledních sil se jí pokusil zmocnit, ona vzdychla a záhy, aniž ke spojení vůbec došlo, se ocitl na vrcholu blaha. Chvíli sebou škubal v slastných křečích, které ho celého elektrizovaly, až nakonec padl na její nahé tělo a už jen hluboce oddechoval. Objala ho svými pažemi, přitiskla na svou hruď a hladila po vlasech. Snažil se z její přítomnosti získat maximum a hladil ji po ňadrech a po zadečku a po vlasech a po rtech a ona
mu olizovala palec a po chvíli se již znovu vzrušeně mazlili a milovali se. Vydržel to jen o chvilku déle. Vysíleně jí šeptal do ouška jakási poblázněná vyznání, která ona jen s úsměvem přijala a po chvíli upadl do hlubokého spánku.
Břéťa se Zuzanou skončili v jejím pokoji o něco později. Procházeli se po areálu univerzity a Zuzana ho provedla jako zkušená turistická delegátka. Náměstíčko bylo vyprázdněné, neboť všichni se věnovali in-doorovým aktivitám a koneckonců bylo již poněkud chladno. Pochodovali ještě notnou chvilku, sem tam se někde zastavili a Břéťa, už se neostýchaje, celoval její ruce a krk a rty a ona s povděkem a s úsměvem oddalovala jeho naléhání a utíkala před ním, jak se to na první rande sluší. Lev v jeho nitru ale zaměřil již svou kořist a bylo jejím štěstím, že už zaparkovali před blokem, kde bydleli, jinak by se na ulici stala nějaká nepřístojnost. Tak to aspoň Břéťa cítil. Zatáhla ho k sobě do pokoje a rozsvítili malou lampičku. Venku byla větší tma než uvnitř a tak to vypadalo, že už je hluboká noc. Líbali se a povídali si a Břéťa poznával, že Zuzka je fajn holka. To ho ale zajímalo v danou chvíli nejméně. Cítil oheň mezi jejími stehny a mířil tam celou silou svého omámeného charakteru. Mazlili se a on ji začal svlékat. Obratně, ani pořádně nevěděl, jak, svlékl jí tričko a podprsenku a začal ji hladit ňadra a po vlasech. Ucukla. „Pojď sem,“ šeptal jí do ouška a přitiskl ji blíž k sobě. A to byla chyba. Ucukla. „Co je?“ zarazil se, ačkoliv varovná slova dřívější mu na mysl vůbec nepřišla. „Nic, já jen,“ povzdechla si, „jsem už unavená.“ Projel jím blesk, ale nevěřil, že Zuzka něco takového říká. „No tak, nech toho, pojď ke mně,“ naléhal na ni a mačkal jí zadek a ona pod jeho tíhou uléhala, náhle však vyjekla, vyskočila a upravovala si vlasy a oblékla si tričko. „Zuzko, co se děje?“ snažil se působit racionálním dojmem, ačkoliv z něj mluvilo jen zvíře. Nic víc tam nebylo. A ona to tak zařídila. „Nic, nic, já prostě nechci,“ dívala se do země. „Jak, nechceš? Nekecej, vždyť si po mně celej večer jela,“ argumentoval, jako by to mělo mít význam. „Co to říkáš? Moc si nefandi.“
„To je ale pravda!“ volal a mával rukou směrem, kde tušil klub, jakoby se odvolával na věci tam se stanuvší. „Jdi radši spát,“ řekla a sedla si k němu zády na židli. „Ty mě jenom zkoušíš, viď?“ přistoupil k ní, naprosto oblbnutý chtíčem a začal ji objímat a líbat a ona měla v obličeji jen otrávenost. „Jdi pryč!“ zvolala a odmrštila ho. Skočil k ní a to se už neovládal: „Ty – děvko!“ a napřáhl ruku vzteky. Zlost mu čišela z očí a nechápal, jak z něj během dvou minut mohla udělat takového blázna. Chtěl ji uhodit, chtěl ji uhodit silou všech odmítnutých chlapů na světě. Chtíč a vztek ovládaly jeho ruku a ona čekala, kdy to na ni padne. Břéťa se ale zarazil, včas se opanoval, uvolnil paži a Zuzku odstrčil od sebe na postel. Dýchal horečně a vlastně nechápal, co se s ním děje. Zuzka zabořila hlavu do polštáře a vzlykala. Břéťa chvilku polykal naprázdno. Měl už ruku na klice a chtěl utéct od toho všeho, ale v mžiku byl zase při smyslech a pocítil lítost nad tím, jak snadno se z něj stal nemyslící nenasytný samec. Sedl si vedle Zuzky, která brečela, a pohladil ji po vlasech. A protože to se jí ještě nikdy nestalo, a protože spíš měla strach, že jde o další z taktických útoků na její tajnou skřínku, odsunula se kus od něj a spustila pláč nanovo. Břéťa opět polkl a vzdychl si. Pak se usmál a znovu Zuzku pohladil. „Promiň, holka, jestli můžeš. Je to moje chyba,“ a byl tiše. Zvedla k němu oči, chvilku váhala a pak mu padla do náruče a vzlykala a plakala, ale už to nebyl zoufalý pláč, ale ulehčující, smířlivý a vděčný pláč, vedoucí ke klidnému spánku. První den se nevydařil přesně podle představ, myslel si Břéťa a hladil Zuzku po hlavě. Snad aspoň Kráťa bude mít víc štěstí.
Kráťa se probudil velmi brzy ráno, protáhl se a začal se rozkoukávat. Brzy seznal, že nejsou v pokoji, ale v jakémsi menším ateliéru, naplněném obrazy a malířskými potřebami, kopiemi nových mistrů a abstraktními malbami. Měl na tváři úsměv. Byl totálně uspokojený a natěšený na věci příští. Náhle svou milenku uviděl, jak stojí u protější zdi a maluje. Celý u vytržení, nepřemýšleje o tom, co se vlastně stalo, přešel až k ní a popřál jí dobrého rána. „Ahoj,“ řekla tiše, ani k němu nevzhlédla.
„Jsi moc dobrá, víš to?“ ohodnotil nadšeně její obrazy, pokrývající celou polovinu pokoje. Druhou polovinu tvořily koláže, které zřejmě tvořila její kolegyně. „Díky.“ Byla zticha a on si ji prohlížel. Pak už mu to bylo hloupé a přeci jen ticho porušil. „Jak se bude jmenovat?“ pozoroval abstraktní obraz, rodící se na plátně, a odhadoval, co vlastně znamená. Bylo na něm několik andělíčků, propletených s kostrou katedrály NotreDam v Paříži a geometrickými obrazci, hlavně trojúhelníky a přímkami. „Kráťa.“ Řekla prostě a soustředila se na svoje dílo, které musela tvořit už několik hodin. Napadlo mu, že možná vůbec nešla spát. Zarazil se. „Jak že?“ „Kráťa, ty neslyšíš?“ „Proč jako Kráťa?“ „Proč. Ty taky nevystětluješ názvy svých básní, nebo ano?“ „No, vlastně jo.“ „Já ne.“ A malovala dál, tiše. Malinko znervózněl a cítil od ní tak ledový chlad, že ho to až ochromovalo. Chtěl okamžitě odejít, ale nejprv musel rozluštit tu ohromnou záhadu. „Takže Kráťa,“ řekl nasupeně. „A jak se jmenuje támhleten?“ ukázal náhodně. „Jason.“ „Aha,“ kývl a pak mu to došlo. „A tenhle?“ „To je Tomy.“ „A ten?“ „Robert.“ „A ten?“ „Jason.“ Kráťa se rozhlédl pod desítkách obrazů a nechtěl už slyšet ani slovo. Sebral se, popřál hezký den a odpochodoval za Břéťou, doufaje, že u něj najde pochopení a radu.
Srazili se ráno u dveří. Vevnitř už na ně čekal Vinnie, diskutující s Milošem o vztahu metalové hudby a sexu.
Kluci na sebe ve dveřích pohlédli, pohledem si sdělili své zážitky a Vinnie se ani nezmohl na slovo, tak mrazivě se oba dva na něj dívali. „Dobré ráno,“ řekl nakonec. „Nazdar,“ odpověděl Břéťa, Kráťa ani nehlesl. Břéťa zapadl do sprchy a pustil na sebe plný proud vody. Kráťa zalezl pod deku a pustil si do uší sluchátka, aby demonstroval, že nechce nic slyšet. „No,“ Vinnie zmateně rozhodil rukama, „já je varoval. I toho ve sprše i toho druhýho. Ale to je přejde. Tak já přijdu jindy, až budou mít lepší náladu,“ vyhodnotil situaci a Miloš souhlasně přikyvoval. „Já ho taky varoval,“ ukazoval na sprchový kout. „Měj se,“ zavřel za sebou Vinnie dveře a vyšel z budovy na čerstvý ranní vzduch.
2. Kostky jsou v pohybu Začínáme den psychologickou přednáškou Václavovou, je ráno a venku vítr prohání listí, padající z podzimních stromů. Nebe je zatažené, ale předpověď ráno potvrdila, že k poledni se má obloha rozjasnit. Břéťa sedí v posluchárně plné natěšených umělců a snaží se představit si scénu z filmu, který by o téhle frašce rád natočil. Rádoby chytrolín chrlí své teorie na publikum, to nestíhá argumentovat a tak bezděky přijímá ošemetnou pravdivost nedokazatelných tezí. Gnozeologická skepse – a Vinnieho sexuální teorie. Co bylo dřív? Vejce nebo slepice? Cucal tužku a těšil se na svou první filmařskou přednášku. Začínala mu až po obědě a on se rozhodl vyplnit si dopoledne poslechem několika názorů, které by mohly obohatit jeho roztříštěné myšlenky, projasnit bolavé vzpomínky na minulý večer a tak nějak utišit bouři v jeho duši. Nepřišel na UHV studovat, aby měl sex. Sex nehýbal jeho myslí, netvořil mu život. Přesto včera okamžitě podlehl atmosféře, vytvořené všude kolem v téhle společnosti hormony nabité, v centru čeládky, dospívajících strojů na emoce a feromony. Nemyslel včera a nechal se ukolébat něžným podzimním vánkem, slibujícím karneval, hned jak skončí léto. Nemyslel včera a udělal několik zásadních strategických chyb. Ale ať analyzoval svá rozhodnutí a své skutky kolem dokola, omyl nebyl v činech, omyl byl v celkovém směřování, ve směru, kterým se vydal, v předpokladech, které udělal. Slíbil sobě
a Zuzce, že už se mu to nestane, že už nikdy nepozbude soudnosti a kontroly nad svým sebeovládáním a vždy bude jednat v souladu s niternými hodnotami, které ho dovedly až sem. Hladil Zuzanu skoro celou noc, z počátku se snažil omlouvat a vymlouvat, šeptat jí cosi do oušek, ale nakonec nechal čas jen tak plynout a oba usnuli, sobě v náručí. Vmanipulovala mě do toho, to je jednou jisté, potvrdil si závěrem. Celé to bylo v její režii. Svedla mě k tomu. Ale měla potom právo to ukončit a já to měl respektovat. Okamžitě a bez cavyků. Respektovat její rozhodnutí. Pokud má nějaké psychické problémy, jak tvrdí Vinnie, je mým úkolem být jí vzorem a světlem. Nikoliv další pochodní, o kterou se spálí, ale takovou, která jí povede tmou na denní světlo. Kdykoliv ji tedy uvidím a budu mít možnost, pokusím se ji podporovat a budu vždycky pozitivní a budu… V takovýchto myšlenkách se mu mysl pomalu prozářila a on viděl nový směr, nový svět, který by mohl pomoci tvořit. Vinnie měl v podstatě pravdu. „Sex je příčinou absolutně všeho, co ve svém životě učiníte.“ Břéťa se opřel v židli, naklonil hlavu a vysmál se v duchu takovému tvrzení. „Nesmějte se, je to pravda,“ opakoval Vinnie, „sex je důvod všeho života. Základní podstatou života je přetrvat. A protože každý jedinec je konečný v čase – aspoň tedy biologicky a fyzicky, že – každý zkrátka tam jednou musí, je třeba, aby život pokračoval i po nás – je třeba se rozmnožit! Od chvíle vašeho narození je třeba se připravovat na to, že jednoho dne se rozmnožíte! Život bez rozmnožení nemá valný význam!“ „Vinnie, uklidni se!“ volala na něj z jedné z předních řad Kate, důsledně kontrolující každé jeho slovo, „co to povídáš, že když někdo nemůže mít děti, že má radši hned to svoje trápení ukončit, že nemá smysl, aby žil?“ „Já přeci neříkám, že má někdo páchat sebevraždu, ať si klidně žije,“ smál se student psychologie, „ale z hlediska vesmíru prostě není schopen zachovat život na další časy, a tudíž zkrátka nemůže splnit účel, proč vznikl – zachování života.“ V tu chvíli se Břéťa ozval s ironickým podtónem: „A co když je dotyčný biologický inženýr a ačkoliv sám děti nemá, vymyslí způsob, jak zvýšit schopnost plození u ostatních lidí – tím se mu tvé kritérium podaří splnit.“ „Ano, souhlasím. Anebo když je porodník – to je podobná klička – ale nic to nemění na faktu, že hlavní je plození potomků, rozmnožování – a tudíž sex! Všechno v životě, co děláte, děláte proto, abyste se rozmnožili, tak je to. A tedy vše, co děláte, děláte kvůli sexu.“ „A co třeba pití?“ navrhl kdosi.
„Piješ abys neumřel,“ uváděl Vinnie, „piješ abys žil a aby ses mohl rozmnožit.“ „A co studium?“ „Studuješ, abys měl větší šanci na přežití, abys měl konkurenční výhodu. Abys přežil a mohl se rozmnožit.“ „A umění?“ „O tom jsme mluvili posledně. Sex jako vyšitej.“ „Jsi cvok,“ zhodnotil někdo. „Možná. A vy zase naivkové. V důsledku z toho plyne, že nejdůležitější potřeba ovlivňuje vše, co děláte, říkáte, i si myslíte. Sex je všudypřítomný a když to přiznáte, nebude vás tolik ovládat, naopak, můžete toho i využít. Když ale nevíte, že vás žene podvědomý pud se rozmnožit, může se stát, že budete v neočekávaných situacích reagovat zmateně a – jakobyste to ani nebyli vy. Nebudete jednat logicky – budete jednat podle instinktů. Kdybyste ale byli na to připraveni, mohli byste si v danou chvíli říct: Ano, chystám se jednat tak a tak, ale radši bych měl… Zkrátka byste měli odstup a nenechali byste sebou cloumat nějakými hormony!“ Břéťa se zarazil. Na tom něco bylo. Vysvětlovalo by to jeho včerejší jednání. Chtíč versus rozumné činy. Vinnie evidentně reagoval na jeho noční zážitek a pomohl mu uvědomit si hnací síly, které včera způsobily afektivní agresi, které se dopustil vůči Zuzaně. „A co láska, ty chudáčku?“ s hranou lítostí zaútočila Kate. „Ano, láska a sex jsou stejně silný stránky, to nemůžeš popřít!“ přizvukovala jí její kolegyně. „Věřím, Káťo i Léňo, že to myslíte upřímně. Ale zaměňujete dvě věci. Dobrá, uznávám, že hybnou silou v lidském jednání může být a je i psychická náklonnost, ale psychický vztah je důležitý pro udržení vzájemných sympatií na dostatečně dlouhou dobu pro zplození potomka. Jen málo živočišných druhů zplodí potomka, kterého musí vychovávat a hýčkat, aby z něj vyrostl tvor, schopný přežití. K tomu je důležitá láska. Ale láska – dámy – prostředek, trik, jak přimět lidi, aby to spolu dělali. Nehledě k tomu, že dnes - koho k tomu obzvláště vy dvě musíte takhle podle oblbovat?“ Břéťa už slyšel dost, pomalu se zvedal a opouštěl přednáškový sál s cílem trochu se seznámit s okolím a poznat nějaké lidi. Procházel se podzimním povětřím a pozoroval svým velmi rozvinutým pozorovatelským instinktem hemžení na školním prostranství. Sem tam zahlédl známou tvář, chvílemi se zastavil a nasával atmosféru svého nového domova. Nakonec ho nohy dovedly až před filmařskou školu a právě včas, aby se připojil k inaugurační přednášce.
Všechno je energie. Světlo jsou fotony a fotony jsou elektromagnetické záření a záření je energie. Teplo je energie. Mechanický pohyb je energie, elektrický proud je energie. Veškerá hmota jsou atomy, atomy jsou protony, neutrony a elektrony, mezony, bosony a pozitrony. A elektron s pozitronem dohromady tvoří foton a foton je energie. A elementární částice jsou z kvarků a kvarky jsou ze strun a struny už od energie nerozeznáte. Energie je mc2. Hmota je energie. Vy jste energie, stromy jsou energie, slunce je energie, vzduch je energie. Člověk se od kamene liší jen stavem energie, rozdíl je v uspořádání, v energetických hladinách existence. Vše ve vesmíru je z jednoho prazákladu. Vesmír je utkán z energie a my všichni jsme vesmír. Hladina energie určuje uspořádanost či neuspořádanost, pravděpodobnost a existenci. Jevy a procesy, probíhající v kosmu, zvyšují přirozeným způsobem entropii světa. Život však, sám o sobě, je porušením tohoto řádu, neboť život sám vzniká a prosperuje jen tehdy, zvyšuje – li se uspořádanost systému. Život je, když se energie investuje, ne ztrácí. Vesmír energií plýtvá. TeraJouly tepla a světla chrlí myriády hvězd do prázdného prostoru, v nitru planet pracují olbřímí magnetické rotory, jakoby pro nikoho. Vesmír do dnešní doby uskutečnil jen několik málo energetických investic. Do samotného vzniku světa, do přeměny energie vakua do všeprolínající sítě superstrun a – na vznik života. Od počátku kosmu se uspořádanost energie (jak by taky ne, na počátku se blížila nekonečnu) snižuje. Každou sekundou se ve vesmíru energie přeměňuje na dlouhovlnné záření, líně se převalující vakuem a nečinně přihlížející okolním událostem. Na počátku všeho byl kosmos plný hbité a odhodlané krátkovlnné a vysokoenergetické materie, která s časem zpomaluje svůj běh, jak se vesmír rozpíná, s časem zpomaluje svůj kvalt i čas a všechno ve vesmíru. Všechno je energie. A energie nevzniká z ničeho a nemůže zmizet ze světa. Dá se však transformovat. Dá se utvářet, dá se pěstovat a dá se vyzařovat. A člověk - jelikož je energetickou investicí, je jeho životním údělem snažit se o zvyšování energetického stavu svého a svého okolí, neboť bez energie tělo i duše chřadne. Neboť po ztrátě energie život mizí, rozplývá se v nekonečnu galaxie, připojí se ke koloběhu času, nemilosrdně tratící sílu vesmíru v prázdnotách časoprostoru. Člověk moc dobře ví, kterými činy energií mrhá a kdy ji koncentruje a násobí. Krádež? Ztráta. Sobectví? Ztráta. Sdílení, přátelství, vřelost, úsměv, dárek? Výhra. Sebelítost? Ztráta. Egoismus, arogance? Ztráta. Vyrovnanost, proaktivita? Výhra. Jak prosté.
Jednotlivé naše skutky tkají pavučinu našich životů a našich charakterů a každým okamžikem putujeme po spirále našeho života. Je to spirála vskutku, neboť životní pouť neprobíhá ve skocích, ač se to časem může zdát. Jsme investicí vesmíru. Život byl stvořen, aby zbrzdil pád, který před třinácti miliardami lety započal při Velkém Třesku. Kráťa, ačkoliv nepřemítal o velkém třesku a entropické bilanci, tušil v hloubi své raněné duše, že to, co se seběhlo dnes v noci, rozhodně nebylo krokem vpřed. Bylo to plýtvání energií, byla to ostuda pro něj i pro ni. Věděl ve svém srdci, jak by to mělo vypadat, byl ale natolik zaslepený prostou touhou, aby se alespoň něco dělo, že se nestaral, zda kráčí po spirále nahoru, či dolů. Byl nejprve rád, že na spirálu sexuální energie vůbec nastoupil. Dnes však již viděl dál než k příštímu orgasmu a chystal se při příští příležitosti převzít kontrolu nad situací a ukázat té holce, kdo tady nosí kalhoty. V myšlenkách na příští rande bloumal po budově literární fakulty, až se octl v obytném bloku, s fakultou sousedícím. Všechno je energie. Energie má sílu a má kvalitu. A silné energetické centrum má schopnost ovlivnit kvalitu svého okolí. Lidské vědomí je takovým komplexem. Přitahuje sobě podobné. Takový je člověčí svět, jaká je podoba jeho nitra. Změňte své nitro a změníte svůj osud. Každý váš krok vás vede tam, kam je orientovaná i vaše energie. Je jako kompas, povede vás! Stačí se zastavit, zavřít oči, zhluboka dýchat a otáčet se kolem své osy. Pocit uvnitř vás dá jasně najevo, kudy vede vaše cesta. Představte si několik alternativ a vaše intuice zcela zřetelně rozliší tu, která odpovídá vašemu energetickému směřování. Jděte nazdařbůh světem a dojdete tam, kde na vás čeká váš osud. A nedivte se tomu. Prohlížel si nástěnky a stejně tak, jako vrána k vráně sedá, Kráťa zhrzený a opuštěný neomylně našel na koleji spřízněnou duši. A jak se mu to zrcadlo znelíbilo. Na nástěnce visely papírky různých barev, vůní a obsahů. Konsternovaně četl nabídky na skripta, telefonní kontakty na doučování, nabídky prodeje obrazů, poptávky na nákup básní a povídek, telefonní číslo na erotickou masáž na ústavu klavírní hudby, dech se mu tajil, když četl pozvánku na seanci swingers, a vtom mu do ucha houkl malý brejlatý ušatý kluk, sotva dospělý, vyhublý, s bledou tváří a křivým nosem. „Nazdar.“ „Jej!“ vyjekl Krá´ta a uskočil. „Tys mě ale vylekal, člověče, co blázníš?“ postupně se rozesmál a prohlížel si svého nového známého. „Sorry, hele, já tě nechtěl vylekat, jen jsem koukal, co si prohlížíš, tak poslyš, k týhle nechoď, má tam špínu a tahá k sobě leckoho, to by se ti fakt nelíbilo.“ „Jak můžeš vědět, na co jsem se koukal?“
„Hele, já to chápu, taky vo to stojím, ale na tuhle zapomeň, fakt, chlapy říkaj, že je hrozná, a taky je…“ Kráťa se ošíval: „Hele, já na nic nekoukal… a vůbec, jak to můžeš vědět? Tys u ní byl?“ „Ne, to zrovna ne, nebyl, ale slyšel jsem to, a viděl.“ „Jak jsi to mohl vidět, když jsi u ní nebyl?“ „No,“ ztišil hlas hubeňour, „jeden kluk k ní propašoval tajnou kameru a natočil to, jestli chápeš.“ „A?“ nechápal Kráťa. „A dal to na internet!“ „Aha,“ nechápal stále Káťa. „A tys to stáhnul?“ „No jasně,“ byl ve svém živlu náhle brejloun. Objal Kráťu kolem ramene, což ten nesl se značnou nelibostí, a vedl ho do nejbližších otevřených dveří, ze kterých se zřejmě před časem vynořil. „Na síti je toho spousta, já mám – nebudeš mi to věřit, je to nejvíc na celý ÚHM – mám celý hárddisk takovýho videa, za poplatek ti to můžu přehrát, mám úplně všechno,“ vedl Kráťu do pokoje, kde závěsy byly zatažené. Denní světlo sem patrně nezasvitlo celé věky. „Jak dlouho tu studuješ?“ „Tři roky, no ale studuju hlavně tohle, jestli chápeš.“ „Nechápu. CO studuješ?“ „Jsem malíř. Abstrakt. No, občas něco plácnu na plátno a voni to obdivujou, ale většinu času trávím tady a zkoumám, co dělá ÚHM po setmění a vlastně i za dne. Věř tomu nebo ne, až sedmdesát procent sexuální aktivity na tomhle kampusu se natáčí a skončí na síti. To víš že všechno mě nezajímá, já si schovávám jenom to nejlepší, jen extrovní kousky. To bys nevěřil…“ Kráťovi z toho šla hlava kolem. Vzrušení v něm už pěnilo, nejradši by se toho maniaka na nějaký to péčko zeptal, ale ovládal se zatím ještě, a navíc chování toho podivína slibovalo, že se dříve či později sám takovým kouskem pochlubí. A taky že ano. „Já jsem taky Karel, říkají mi Karlík Network – no že jsem furt na síti, hele tady zrovna stahuju dva dny starou nahrávku. To budeš čumět, to sem dávají Jason a spol, vždycky vezmou nějakou nezkušenou buchtičku, opijou ji do němoty a pak si to s ní rozdávají a zaškolují ji. Je to supr. Sice za to chtějí vod nás prachy, ale to se mi vždycky vyplatí. Chtěli i, abych se zúčastnil, ale já se radši kouknu, je to jednodušší.“ „Jason?“ „No jasně, největší kanci na škole, viděl jsi je, ne? Nebo jsi přišel na ÚHM včera?“
„Jo, přišel jsem včera,“ Kráťa začal couvat ke dveřím. „Neblbni, nech si to pustit, hele už je to stažený.“ Karel spustil video a Kráťovi bušilo srdce. Sledoval partu chlapů, jak osahávají nahou opilou studentku, která zjevně vůbec nevěděla o světě. Bylo to zvrhlé a přesto ho to neuvěřitelně přitahovalo. „Tak já jdu.“ „Počkej, hele, vždycky si vyberou nějakou nemotoru.“ Kráťa těkal očima z Karla na obrazovku monitoru a malinko křivil mimické svaly. Nevěděl, jak se k tomu postavit. „A ta druhá?“ „Jo, počkej, až ji zaberou. Ta to dělá s nima. Mají ji jako rozpalovačku. Zaškoluje ty holky, je super, nejlepší buchta na škole. Ta jich měla, kamaráde. Tu berou s sebou, ona ty holky připraví, rozžhaví a pak jim vysvětluje, co a jak.“ Kráťa už byl na odchodu. Otočil se zrovna, když Karel volal: „To je ona,“ a láskyplně dodal: „Kate.“ Kráťa se otočil a zůstal přimrazený civět do očí své energetické pravdě. V samém centru groupen párty a v hlavním postavení při zneuctění opilé studentky, klečela a držela ji za ruku dívka, se kterou dnes strávil noc. Polkl a zarytě zíral na video do té doby, než skončilo. Pak popřál Karlovi pěkný den a odešel z budovy, aby našel něco k obědu.
„…je bláhový ten, kdo píše. Mluvené slovo se rozplyne už při svém vzniku. Kolik trápení a bojů vzniklo jen kvůli vyřčenému slovu.“ Řeč se nesla halou a rezonovala v uších posluchačů. Řečník, postarší rozzářený pán, měl v očích vážný výraz, jak se ho jeho vlastní slova vnitřně dotýkala. Myšlenka, tolikrát v duchu předříkaná, vyslovena nahlas působila mocněji než kdy předtím. „Slovo je jen dech, trocha vibrací vzduchu. V kosmu neexistuje, ve vodě nemá budoucnost. Jen kombinace několika tónů a artikulace, jen nepatrné chvění v tichu rozbouřených vln plynu.“ Břéťa kývl na souseda, jako že opravdu stálo za to na tuhle přednášku zajít. Cítil nabitou atmosféru, elektrizující prostředí, ve kterém se ocitl. Umělecká univerzita - myšlenky tu vznikaly jako na běžícím páse. Objevovaly se a zase mizely, podle toho, kolik přívrženců našly, a jak silný byl hlas toho, kdo je vyslovoval. Myšlenky a nové ideje, to byla síla
bohémského světa univerzity humanitních věd. Z bouře hormonů a touhy, z chaosu dospívajících mozků a srdcí, rodily se avantgardní nápady, které každým svým tepem posouvaly celou armádu umělců o krok dál. Nezadržitelný příval originality, tryskající přímo z niter člověka. Chápal už, že tu žijí všichni pospolu. Sdílení nápadů, jejich okamžitá realizace, ještě rychlejší odezva a zájem publika, to všechno způsobovalo, že vývoj tu šel desetkrát a stokrát rychleji, než v běžných uměleckých a myslitelských kruzích. A studenti odcházeli a noví přicházeli a s nimi nové a novější myšlenky, vstupující do onoho nekonečného kolotoče růstu a inspirace. „Slova vytvářejí svazky, ničí přátelství, likvidují státy, tvoří společenství, působí genocidy. Slovo tvoří a ničí svět a přesto je pryč v okamžiku, kdy je vysloveno,“ pokračoval literární teoretik Bezoušek. Udělal krátkou pauzu, aby přítomní strávili jeho teorii, a pokračoval. „Co se pak stane, je-li slovo napsáno? Co když je vpodobeno do vizuelního světa, je-li stvořeno a jeho existence je potvrzena? Co když je slovo napsáno? Jeho moc pak může trvat navěky, jeho moc pak trvá do té doby, dokud existuje jeho psaná podoba.“ Břéťa se usmíval a rozhlížel po osazenstvu. Klidně oddechoval a jeho duše hledala jakýkoliv opěrný bod, ke kterému by se mohla přiklonit. Jeho dech se v určitém okamžiku zastavil. Pootevřel ústa a celé jeho tělo se naráz orosilo potem, jeho krev se zpěnila blízkostí něčeho, co už dávno nepocítil. Seděla pár metrů od něj, cucala tužku a hrála si s vlasy, které jí volně splývaly na ramena. Možná k němu průvan zanesl vůni, možná že stačil pouhý pohled a odhalil hebkost její kůže. Možná odlesk v jejích očích vzbudil v něm vzpomínku na dávné ohňostroje kdesi u řeky. Slova teď byla jen slova. Bezoušek byl jen nezajímavý tvor, pochodující ve sféře před ním. Seděl tiše a naslouchal, zda nezachytí její dech. „Jen bláhoví píší. Nedivím se, že mnozí zde na ÚHM své texty po nějaké době spálí či skryjí na bezpečném místě. Já sám, když si po určité době nezaujatýma očima přečtu, co jsem před časem s vážnou tváří napsal, zhrozím se často, a předělávám tak některé své teorie pořád dokola. Ptám se vždy sám sebe – jak jsem jen tohle mohl stvořit? A přeci. Napsané slovo odráží okamžik. Vystihuje stav světa a naší mysli v bodě časoprostoru, kdy bylo vtisknuto do papíru. A co teprve digitální slovo, bude tu navždy, aby každý, kdo přijde, mohl vidět, co si autor myslel, co chtěl říct, a aby každý mohl interpretovat, mystifikovat a nechápat, aby každý, kdo ho přečte, byl konfrontován se svým nitrem, aby si každý musel odpovídat na otázku, kdo jsem já a jak se vymezím vůči tomuto slovu?
Oheň může spálit celou ves anebo hřát rodinu u krbu. Jaderná energie může likvidovat masy anebo sytit a hřát národy. Slovo může plenit civilizace, trhat svazky a způsobovat nevůli – anebo může inspirovat, provokovat k rozvoji, sdělovat a pomáhat sdílet lásku a radost. Může spojovat i rozdělovat a tahle volba – tahle volba je na nás. Jen bláhoví píší a věří, že jejich slova a myšlenky mají trvání a jejich energie se ke čtenáři přenese neporušena a pochopena. Ne tak, čtenář - nepozoren slov autorových, dle svého vnímání a vidění světa myšlenky interpretuje, čtenář rád sám sebe v textu nachází a vykládá, a využívá v podstatě psaného slova k sebeobjevování a hledání. Jen nezaujatým čtením můžeme nahlédnout do autorovy mysli, jen tak pochopíme, co chtěl sdělit. Ne, jen naivní píší, jen takoví, kteří věří v nesmrtelnost slova a myšlenky.“ Břéťa věřil v nesmrtelnost. Věřil v ni od okamžiku, kdy do hloubi jeho mysli a duše pronikl obraz bezmezné krásy ženy, která seděla nedaleko od něj. Nikdy tenhle vjem z jeho mozku nezmizí. Nevybledne ani za milion let. Nenacházel slova, aby svému kolegovi vyjádřil, co cítí, a navíc se bál, že by v kontrastu s neřestí, vládnoucí tady všude kolem, zněly jeho emoce naivně. Ne – ne myšlenky. Pocity a emoce, vibrující jeho hrudníkem, vzlyky, slyšitelné jen za letních nocí z hrdel milenců, toužících po věčném splynutí s nekonečně nádhernou letní nocí, tak krásnou a přitom svou pomíjivostí a sebeklamem tak srdce tížící. Takové zatmění měl Břéťa na vědomí, už se nepokrytě zarýval očima do šíje slečny, která ho tak okouzlila. Přednáška o síle slova skončila a Břéťa nemohl nalézt hlásky, která by mohla přerušit ticho, nastalé v ruchu posluchárny poté, co se přítomní začali rozcházet. „Tak – oběd?“ vyrazil David ze židle, čímž Břéťu probral z podzimního snění. Nato už se svým novým kolegou kráčel Břéťa kampusem pod zářící žlutou hvězdou, nespouštěje objekt své touhy z očí.
Jason sledoval dění na prostranství před obytným blokem F z okna, nedbale naslouchaje štěbetání dívky, sedící na lůžku za ním. Když zazněl její hlas naléhavěji, otočil se za ní, aby jí pohlédl do tváře. Myšlenky jsou psychická skutečnost. To, na co myslíte, existuje. Existuje to ve vaší hlavě. Pro váš mozek a pro podvědomé pochody není rozhodující, zda to, co máte na mysli, je skutečné, nebo jen smyšlené. Rozhodující je intenzita, s jakou je daná myšlenka prožívána. Když někdo prožívá realitu jen povrchně, je to, jako by ani nebyla. Pokud někdo velmi intenzivně prožívá a emotivně přibarvuje své sny, je to stejné, jakoby byly skutečné. Navíc
pokud je podvědomí přesvědčeno, že „vymyšlené“ je žádoucím stavem, bude vás vést a vy se podvědomě doberete ke splnění svých snů. Myšlenky vás vedou, jsou vaší volbou, jste tím, kým se rozhodnete být. Do určitého věku však člověk je utvářen tím, co je mu vštěpováno rodinou, přáteli a školou. Teprve v okamžiku, kdy procitne, dospěje a uvědomí si sám sebe a svou možnost volby, nastává chvíle revize všech přesvědčení. Musí se potom rozloučit se všemi omezujícími, ať si k nim vypěstoval jakoukoliv citovou vazbu z dětství, a posílit a přisvojit si nová posilující přesvědčení, které ho povedou novým, svobodným a hlavně vlastním životem a světem. Neprovede – li člověk kontrolu svých životních zásad a pohledů na svět a kriticky je nezhodnotí, je navždy obětí myšlenek, které převzal během dětství a které, jsou-li destruktivní, mu mohou škodit po zbytek života. Pavlína nevěděla, co v ní jí rozežírá vědomí, proč to je, že se nemůže uvolnit, netušila, proč je tak napjatá, proč jí to neustále žene jedním směrem, neměla ani ponětí, co by s tím mohla udělat. Dívala se na Jasona a cítila nebetyčný odpor. Hluboko v ní hořela ženská žádostivost, ale její morální kodex, kdysi dávno uzrálý v chiméru ovládající celou její duši, transformoval veškeré myšlenky, vzniklé z živočišné touhy, ve zvrácené a sebemrskačské pocity a hlavně – v nechuť. „Jasone, mohl bys mě laskavě chvíli poslouchat?“ „Co? O co jde?“ Byla docela při smyslech, bylo krátce před obědem a ona ostávala pomalu hlad. „Přišel jsi se dívat z okna?“ „Ne, to ne, ale nevím, jestli mám chuť se s tebou vůbec bavit.“ „Ale víš,“ vzpřímila se a všechny svaly se jí na těle napjaly. „Víš moc dobře, proč jsi přišel. A právě proto vás nesnáším, slyšíš?“ začínala křičet. „Nezačínej řvát, zase,“ okřikl ji Jason, když viděl, že si stoupla a začala mávat rukama. „Sama jsi mě zavolala.“ „Tak víš co, vypadni, nemám chuť tě poslouchat, jak mě okřikuješ…“ Jason k ní přiskočil a povalil ji na postel. Začal ji osahávat a ona se bránila. Měl velkou sílu a ona se hodně bránila. „Je mi z tebe zle, slyšíš?“ vyrážela ze sebe a křivila mimické svaly, jak se jí opravdu dělalo mdlo. „To víš, že jo, ty mrcho,“ řekl jen, když jí roztrhl tričko a sápal se na její nahotu.
Zavřela oči a začala komunikovat s drakem, který se musel nažrat tak, aby princezna zůstala celá. Její nitro hořelo a ona statečně v tichosti stále opakovala svoje ne a opravdu cítila neštěstí, končící po pár minutách bušení srdce ve slastném vyvrcholení. Poté byla klidná. Jason po pár slovech opustil její pokoj a ona zůstala ležet hladová na podušce, nahá, schoulená do klubíčka, okradená, zneuctěná, nenáviděná sama sebou a všemi, tak, jak si to přála, když prve Jasonovi volala. Vinnie přišel rovněž chvíli po zavolání. Sledoval její oči, hledící na něj prosebným dojmem, jakoby čekající, že je každou chvíli vysvobodí ze zakletí. „Zase jsem to udělala, Vinnie,“ vzlykala. „Jak to, minule jsi se holedbala, že už to bylo naposledy?“ nechápal Vinnie a posadil se na židli k oknu. Paula vzlykala a držela se křečovitě polštáře: „Ale já… To vždycky, když je po všem, tak vím, že to bylo naposledy, ale pak to zase přijde a já to nemůžu zvládnout a pak vždycky zjistím, že je to to, co chci, že chci, aby…“ „No a nenapadlo tě, že je přirozený, když člověk chce mít sex?“ „Ale mně je to nechutný. Nechci to, nesnáším to, nesnáším chlapy, Jason je nechutnej, všichni jste nechutný, nevím, proč bych měla chtít, aby do mě vnikali a… a vůbec. A pak, když to na mě přijde, čím nechutnější Jason je, tím víc mu chci zavolat.“ „Už jsme o tom mluvili tisíckrát. Máš zkrátka nějaký komplex z dětství, který tě nutí si myslet, že je to nechutný, ale nemůžeš přemoci živočišný pud, to je jasný. Takže to asi budeš muset zvládnout, Pavlíno. Nedá se nic dělat, přijmi to, nebo se tomu postav. Nevidím jiné možnosti.“ „Ale mě to vždycky tak vysílí a trápí.“ „A co tě trápí? Že je to pro tebe nechutný? A nebo že mu vždycky zavoláš?“ „Všechno, Vinnie,“ šeptla smutně, už klidná. „Všechno. A nevím, co si počít. A kluci mě tu už ani nebalí. Vědí, jak to se mnou je. A kdyby mě chtěli, já bych nechtěla. Nevím, co dělat.“ Ani Vinnie nevěděl. Mlčel a díval se z okna. Tak nějak chlapi odvraceli oči z okna tohohle pokoje, když Paula mluvila tak, jak mluvila. Byl z toho smutný, protože ona byla smutná. Studoval psychologii, spoustu teorií, nejvíc se mu líbila sexuální, protože dávala vysvětlení všemu, co se tady kolem něj dělo. Dávala vysvětlení, ale nedávala mnoho rad.
Paula jen kývala. Otázky, které s Vinniem už mnohokrát probrali. Odpovědi, které vždycky nějak pasovaly na jeho teorii. Nic traumatizujícího ale nezažila, nebyla si toho vědomá. „Třeba jsi to zapomněla, kdyby sis na to vzpomněla, pomohlo by ti to, určitě. Zkus o tom přemýšlet, ano?“ „Dobře, Vinnie,“ byla to malá holčička, poslouchající dobré rady. „Tak jo,“ zvedal se, pohladil ji po vlasech a odcházel. „A Vinnie?“ „Ano?“ „Když ti zase zavolám…“ „Já přijdu.“ „A budeš zase tak…“ „Budu tak nechutnej, jak si budeš přát,“ ujistil ji a bylo mu při tom trochu těžko u srdce. Udělá pro ni vše, co bude v jeho silách, aby uspokojila draka a neublížilo jí to. Ale věděl, že odrážet útoky nestačí a že je to pouze dočasné řešení. „Děkuju,“ usmála se konečně, ten slib jí odlehčil duši a ona se začala líčit na odpolední přednášku. Oknem na její víčka dopadaly polední sluneční paprsky a odkudsi z pódia na dvoře sem doléhaly tóny jakési milostné balady, ušité před několika minutami na koleně ve zkušebně kterési místní kapely. Vítr se proháněl po volném prostranství mezi budovami a čechral stébla trávy, tančící v rytmu vln, převalujících se krajem, jak se určité vrstvy vzduchu ohřívaly a jiné ochlazovaly. Lidské bytosti kráčely bosy po trávníku, někteří najedení, jiní ještě hladoví. Spousta jich ležela na zemi; pak všichni hleděli do modré oblohy, která se s tlukotem městských radničních hodin kdesi v dáli roztrhala a ukázala svou modrou tvář, po které bloudila stáda neposedných oveček. Poledne hladilo duši tvorů, žijících na planetě Zemi, hřálo mysl a utišovalo bouři ve vědomí. Dýchalo se volně, podzimní teplo, přicházející z oblohy, již tak nepálilo, ve stínu stromů bylo skoro chladno a po zavření očí se v centru člověka rozprostřel věčný klid.
Na všechny to tak působilo. Kráťa doběhl Břéťu, seznámil se s Davidem a kráčeli společně k místu, kde měli dostat najíst. Byli oblečeni pouze v kraťasy a trička nebo košile, sluníčko jim hladilo nohy a ramena a bylo jim dobře. Ještě než však dorazili k jídelně, naskytl se jim výjimečný pohled. Na zahrádce fakulty architektury měli studenti oboru "abstraktní architektura a sochařství" výstavku svých prací.
Expozice se nacházela za plotem na trávníku, směrovaném k hlavní třídě, aby se všichni kolemjdoucí mohli pokochat a aby všichni věděli, kam kráčí trend abstraktní 3d tvorby. Kluci hned v davu pyšných vystavovatelů rozeznali melírovanou Lindu. Měla krátké modro zelené zářivé tričko, vlasy do culíku a džínové kraťasy, upatlané od malty. Opečovávala se svou kamarádkou společný výtvor. Ta měla bílý plášť, celý zamazaný barvami a na hlavě módní baret. Pyšně sledovaly svůj projekt, dům z písku ve tvaru dvou k nebi sepnutých dlaní, zpevněný kamenitou kostrou podpírající patra, důmyslně vystavěný do výšky jednoho a půl metru. „Ty jo, to je paráda, jak to, že jim to nespadne?“ křičel Kráťa, a protože Linda byla nedaleko, přiběhla se svou kolegyní blíž ke plotu a pověsila se ledabyle na dřevěný sloupek. „To koukáte, co? Pisálkové, filmaříci, tady máte hodnotu z kamene. Takové přetrvají tisíce let, jako pyramidy!“ „No to koukáme,“ kývl David, „ale maličkou opravu pro Vás máme.“ „A to jako co?“ nevěřícně špulila rty Linda a plácala o sebe rukama, aby z dlaní dostala písek a zbytky vápna. „To máš jednoduchý,“ pokračoval David, „tvoje stavba možná vydrží deset tisíc let, to je obdivuhodný. Ale my zase tvoříme myšlenky. A myšlenka, zapsaná jednou do podvědomí lidstva, za správných okolností přetrvá navěky, předávaná z generace na generaci!“ „Haha!“ smála se Lindy kolegyně Markéta a hledala správné argumenty. „Pleteš se, Davídku,“ spustila potom vyřídilku. „My sochaři a architekti produkujeme samozřejmě stavby, ale každý z našich výtvorů obsahuje také myšlenku! Vzpomeňte na pyramidy. Pyramidy vydržely déle než civilizace, která je stvořila. A protože obsahovaly myšlenky, může se jejich idea předávat dál z generace na generaci. Svitky, napsané v té době? Pche! Odvál je vítr, pokud nebyly schovány v pyramidě. Stavba obsahuje a předává myšlenku a navíc má i potenciál udržet intenzitu sdělení na tisíce let pořád stejnou.“ „Ta ti to nandala,“ uznal Břéťa. „No dobře, zkrátka bychom měli spolupracovat, souhlasíte?“ navrhl smír David. „Souhlas,“ uznala Linda. „Tak až postavíte nějakou pyramidu, tak my do ní vytesáme naše myšlenky.“ Pár vteřin ticha, jak vychutnávali okamžik. Sluníčko je hřálo do uší a oni dýchali čistý vzduch z vrcholků nedalekých kopců. Vzduchem se nesly pochvalné hlasy přihlížejících. Nacházeli se hned vedle jídelny, takže každý, kdo chtěl obědvat nebo večeřet, musel pohledem spočinout na tvarech jimi stvořených.
„Jdete jíst?“ napadlo Davida. „Jo, jděte napřed, my vás doženeme,“ souhlasila Linda a odběhly se upravit před polední siestou. Jídelna na UHV byla jako vše ostatní. Ohromná, nasytila najednou pět set lidí. Protože všichni rádi jedli pod širým nebem, byla vedle centrální kuchařské budovy ještě zahradní jídelna, plná pergol, zahradního nábytku, fontánek a trávy, takže tady všichni každé slunné poledne od jara do podzimu rádi spočinuli a čerpali energii z jídla a fotonů. „Kámo, to je teda nářez, co?“ hodnotili Břéťa s Kráťou a záhy si již pochutnávali na vynikajícím obědě. Nad hlavami jim létali ptáci a po dřevěných pergolách se pnulo víno, slibující za několik málo dní bohatou sklizeň. Občas na křižovatkách cest mezi stoly rostla palma, nebo javor, poskytující pro strávníky stín. Z reproduktorů hrála uklidňující hudba a jídlo bylo lahodné a nápoje všeho druhu k dispozici. Bylo zde zpočátku velmi rušno, a přece se po chvíli vše ztišilo a v ovzduší se rozhostil klid, jak se najezení studenti rozcházeli do svých pokojů k polednímu odpočinku. Břéťa, Kráťa a David zůstali sedět, popíjeli limonády s ledem a čekali, až dorazí slečny.
Břéťa se naoko tvářil klidně, ale v hlavě mu od té chvíle, co ji ztratil z dohledu, blikal majáček, a když ji znovu v podvečer zahlédl, jak se vrací do své ubikace, siréna se mu v hrudi rozkřičela naplno. Oddělil se od svých přátel a cupital za ženou, vdechuje vzduch, který ona před okamžikem rozrážela. Vyběhl za ní schody, jen tak tak že zahlédl, do kterých že zašla dveří, a už na ně ťukal. Chvíli se nic nedělo, ani hlásek neporušil ticho, které se rozprostíralo po chodbách koleje. Břéťa se rozhlížel. Tenhle blok byl méně moderní než ten jejich. Zdi byly staré, oprýskané, okna zašpiněná. Skrze skleněné tabule sem dopadalo zapadající slunce, jehož paprsky byly předzvěstí nočního chladu. Plastová čísla na dveřích byla polorozpadlá. Vdechoval zrovna podivný zápach parfémů smíšený s česnekem, když se mu přímo před nosem otevřely dveře. Stál jí tváří v tvář a najednou si uvědomil, že neví, co vlastně říct. Nevěděl, proč sem utíkal. Věděl jen, že s ní musí mluvit, jedno o čem. Byla tak blízko. Prohlížel si rty, havraní vlasy a hnědé oči. A mlčel. Bylo by to bývalo snad trapné, ona ale začala hned sama. Shlédla ho od hlavy k patě a zahartusila: „Nějak brzo, ne? Ani jsem se nestačila vykoupat. Ale jestli ti to nevadí…“ „Nevadí, já…“ „Tak pojď dál.“
Otočila se a vešla do místnosti. Teprve teď si uvědomil, že dívka před ním má na sobě jen saténový župan, který při chůzi vlaje všemi směry a na nepatrné okamžiky odhaluje ty nejsoukromější části ženského těla. Spatřil její křivky. Zadeček, stehna, záda… Otevřel pusu a… „Já jsem Břéťa,“ řekl zmateně, aby se dostal z rozpaků. „Ahoj,“ opáčila a sedla si na postel. „A ty?“ nedal jinak. „Ty nevíš, jak se jmenuju? Tak to je vrchol.“ Břéťa poprvé odtrhl zraky od jejích očí a rozhlédl se po jizbě. Měl nepříjemný pocit. Cítil spoustu voňavky, viděl poházené dámské spodní prádlo a na nočním stolku… Co to je? Robertek? „Já jsem Tereza,“ nedůtklivě oznámila. „Alespoň to byste si mohli zjistit, co?“ „Moc mě těší, máš tady fajn pelech.“ „Tak? Levnou nebo dražší jízdu?“ „Já – vlastně…“ pátral v paměti, co by rád. Seběhlo se to tak rychle, že jen podvědomě tušil, jakou udělal chybu. „Nemám celý den,“ řekla smířlivěji a prohlížela si nezvyklého nápadníka, který vypadal, jakoby přišel spíš na kávu, než za potěšením. Malinko roztáhla nohy, to vždycky zabralo. Zabralo. „Eh, já jsem vlastně, chtěl jsem tě pozvat na večeři.“ „Co?“ Nohy k sobě. „Na večeři,“ zopakoval a narovnal se. Nic ho už v téhle škole nemohlo vyvést z míry. Kousala se do rtu. „Tak ty mě chceš pozvat na večeři,“ opakovala. „Jo.“ Rozhlížel se. Ponurý pokoj ozařovaly svíce, jejichž plamen nebyl ještě před minutou pro denní světlo vidět. „A pak?“ „Třeba do kina, nebo tak.“ „Do kina,“ zjevně znervózněla. „No, do kina.“ „A proč jsi to neřekl hned?“ vyjela rozčileně. „Já byl trošku mimo…“ „No to jo…“ vzkřikla, vyskočila a zahalovala se vším, co našla. „Měl jsi mi to říct hned.“
Břéťa na ni koukal jako u vidění. Zarazila se, znovu někdo klepal. Došlo jí, jakou udělala chybu. „Mám návštěvu,“ špitla a odvrátila oči, aby jí neviděl do duše. „Tak já přijdu jindy,“ řekl on a během chvíle byl pryč. „Přijď,“ myslela si. Zavřel dveře a zíral na mladíka, který netrpělivě postával u okna. „No to je dost, cos tam tak dlouho dělal?“ začal hoch a během pěti sekund vpochodoval do pokoje. Břéťa stál a díval se z okna ještě malou chvilku, načež spěšně opustil budovu a šel přímo do svého pokoje.
„Tereza! On se zamiloval do Terezy!“ volal Vinnie a vesele a škodolibě pobíhal po baru. „A nepřijde se poradit a nepřijde.“ „Vinnie nechej toho,“ oponoval Břéťa a usrkával Campari s džusem. „Nejdřív Zuzana a teď, ale ty to děláš schválně, aspoň se přiznej. To je nějaký podvědomý výběr nebo co.“ „Vypadá jako hodná holka,“ namítl Břéťa. „Hlavně ji nechtěj zachraňovat, to bys dopadl,“ vedl si Vinnie svou. „Pobavit se, to jo…“ Břéťa po něm skočil. „Kluci nechte toho!“ chtěl je od sebe odtrhnout Kráťa. „Neblbněte.“ Břéťa sice v žertu, přeci však poněkud nervózní, škrtil Vinnieho. Pustil ho a oba se smáli. „Nemohl jsem si pomoct,“ řekl Břéťa. „Prostě mě okouzlila, no.“ „No to nejsi sám,“ rýpl si Vinnie a Břéťa po něm opět skočil.
3. Konfrontace Campari s džusem pila Linda, a Martini v Bondovském stylu si objednal Kráťa. A přestože to nebyla jejich první sklenička toho večera, zdálo se, jako by se oba ostýchali dát najevo, že vlastně už všechny jejich zábrany padly, utopené ve dvou deckách alkoholu. Kráťa nevymýšlel, jak tuhle holku dostat do postele. Nepochyboval o tom, že je vše možné, ale jeho vnitřní svět byl příliš otřesen realitou všedního dne na téhle univerzitě hříchu a vášní, než aby vnímal romantické signály, přicházející z Lindiny strany stolu, a prosící jej o to, aby převzal kormidlo bárky, táhnoucí svět. „A stejně je to zvláštní, pokoušet se stvořit něco, co přetrvá věky,“ pošťuchoval Kráťa.
Linda se rozhlédla okolo sebe. V baru bylo pár lidí, atmosféra klidná, z reproduktorů hrála příjemná muzika. Cítila svůj parfém, který ji vzrušoval, jakoby tohle vzrušení mohla přenést na chlapa, který seděl před ní. Co se jí na něm líbilo? Asi bezelstnost, se kterou sledoval dění okolo sebe. Nebo ta tajemná tíha pod víčky, která nutila k ostražitosti. Je to vlk nebo beránek? Nebo obojí? „Touha stará jako lidstvo samo,“ řekla prostě. „Jakmile člověk začal chodit, měl dvě nejprostší tužby, když pomineš hlad a žízeň.“ „Tuším,“ mysleli na to samé. „Dosáhnout věčnosti…“ „Diskutabilní…“ „A milování…“ ten zvuk ho konečně probral. „Jo,“ zvládl pouze pronést a utopil se v jejích očích. Projel jím blesk od konečků vlasů až po prsty u nohou a okamžitě chtěl tu holku přitisknout na své tělo. A ona to cítila. Ovládl se a řekl hrdinsky, jako by byl Don Juánem v širém okolí: „Tak to první už dneska máme za sebou…“ Linda si dala vlasy za ucho a naklonila hlavu. Nadechla se zhluboka a olízla si rty. Rituál pro nalákání samečka. „Už jsem opilej,“ řekl a bylo to tak. „Alibisto,“ usmála se potměšile a měla pravdu. Střih. Objímal její ramena a její něžná pokožka odvála všechno negativní posledních dní a hodin. Byla tady, byla skutečná, byl pro ni ten pravý a on to cítil. Líbal ji příliš vášnivě, jakoby to mělo každou chvíli skončit. Pomalu ho zklidňovala a přitulila se k němu na posteli tak, aby se nemohl příliš hýbat. Převzala iniciativu, výrazně zpomalila a on se v tu chvíli vzdal. Nadřazenost ženy bylo to, co ho přivedlo do extáze a toužil být poslušným otrokem své paní navždy a provždy. Po chvíli uvolnila sevření, on zareagoval a překulil se nad ni. Z legrace se bránila a on jí položil silou ruce za hlavu. Byl najednou úplně přítomný a vnímal ji všemi smysly. Byla nádherná, polonahá a neskutečně voňavá. Střih. Sluníčko se prodíralo jednotlivými paprsky do ložnice a osvětlovalo její úsměv. Schovávala si ňadra pod deku a on jí je schválně odhaloval. „Věčnosti dosáhneme jen přes své děti, milá zlatá.“ „A tady to někomu pálí,“ smála se.
Smáli se oba. Najednou ji objal a políbil. Byl naprosto klidný a vyzařovala z něj zvláštní síla, síla vůdce smečky. Nikdy předtím to nepocítil. „A co básníci, ti se nesnaží obsáhnout věčnost?“ „Máš pravdu,“ zamyslil se, „ale oni cítí věčnost v přítomném okamžiku. Snaží se zachytit pomíjivé teď, které se rozplyne jako jejich verše, když je odnese vítr.“ Byla do něj blázen.
Probouzel se vedle ní rád, vždycky si dobře popovídali. Vinnie byl uspokojený a cítil potřebu probrat své nejnovější sexuální teorie s někým kompetentním. A nikdo nemohl být víc kompetentní než žena, která s ním ležela v posteli. „…takže jde spíš o to, že každý si v posteli vyřizuje účty s rodiči…“ „Vinnie, di se bodnout. Nemůžeš dát aspoň chvíli pokoj?“ „Máš pravdu, Kate.“ „Děkuju.“ „Máš pravdu, řekl jsem to špatně. Lidi si vyřizujou účty sami se sebou, ale jde o účty, které mají se svými rodiči. Vyřizují si je vlastně sami se sebou místo svých rodičů.“ „Jsi blázen. Nevím, proč se s tebou vídám.“ „Protože doufáš, že tě zanalyzuju.“ „No to určitě.“ „Jenže drahá, to já ještě neudělám.“ „A proč jako?“ „Protože pak bychom se přestali vídat,“ ironicky se zašklebil. Obrátila oči v sloup a začala se oblékat.
Tereza váhala, zda má Břéťovo pozvání na večeři přijmout. Líbil se jí, to ano. A jeho neohrabaná galantnost jí lichotila. Ale už to párkrát zkusila, mít vážnější vztah, nikdy to nedopadlo dobře. Bylo obtížné vyjet z daných kolejí, zbavit se svých zvyků… Nebyla zkrátka hodná ženuška, byla coura. Ale ve skrytu duše si přála, aby to změnil. Aby jí to zatrhl, aby ji chtěl mít jen pro sebe. Přála si, aby byla jen jeho, aby všechno z minulosti zmizelo. Co se týče Břéti, nebyl to problém. Žádnou Terezinu minulost neznal. Pro něj neexistovala. Pozval ji na pěknou večeři do hotelu ve městě za branami univerzitního městečka, vzal si s sebou pěknou část své měsíční apanáže a opravdu neskrblil. Pochutnávali si oba moc a vůbec se nenechávali znervóznit podupávajícími číšníky, kteří se tak horlivě
snažili splnit hostům všechna přání, že ti si za chvíli přáli, aby hvězdičky ze štítu hotelu postupně mizely. Než vešli do hotelu, rozklepala se. Brala to doteď jako legraci. Myslel si, že mě vezme na rande, no, pak zjistil, že jsem děvka, a bylo mu blbý mi to odříct, tak to nějak oba přežijeme… Ale jít s ním do drahé restaurace, to v ní vzbuzovalo pocity viny. Vždyť zítra už se neuvidí… „Hele, nemusíme tam chodit.“ „Prosím?“ nechápal. „Můžeme si dát někde párek v rohlíku, posedět, tohle je zbytečný gesto, věř mi.“ „Dobře,“ nevěděl absolutně, co se v ní děje. „Ale pokud ti to nevadí, já bych sem rád zašel,“ myslel si, jaký je hrdina a taktik, „prý tady dělají vynikajícího pstruha v arašídovém těstíčku, a já si slibuju už strašně dlouho, že sem na něj zajdu. Tak prosím, pojď tam se mnou. Sám bych si připadal trapně.“ Díval se jí do očí a byl jí plný. Zamiloval se tak hluboce, že sám nerozuměl tomu, jak je to možné. Vždyť ji vůbec nezná… „Vždyť mě vůbec neznáš…“ opakovala znovu Tereza, spíše aby sama sobě připomněla, jak se věci mají. Břéťa ji totiž stejně neposlouchal. Usadili se u okna v koutě, kde měli soukromí. „A co Tvoji rodiče?“ myslel to naprosto nevinně. „Táta bydlí někde v Norsku, dělá tam ředitele firmy. A máma zase cestuje po světě s cestovkou. Nevídáme se.“ Zamyslel se. Nevěděl, jak se na to zeptat. Chvíli mlčel. Zareagovala možná až příliš zbrkle, ale byla si tak jistá reálností svého světa a tak nejistá možností jakýchkoliv změn, že jí těch pár vteřin Břétova rozpačitého rozmýšlení stačilo k tomu, aby si domyslela, co chce Břéťa říct. Spletla se. „Hele, prostě jsi udělal chybu. Chtěl jsi mě sem pozvat, myslel sis, že jsem normální holka, já chápu, že se věci změnily, prosím tě, já ti tu večeři zaplatím, nezlobím se, chápu to, jasný? Nic na tom není.“ Tak nějak jí stoupal adrenalin. „O čem to mluvíš?“ vážně nevěděl. „Jsem šlapka, a to dá rozum, že jít se šlapkou do restaurace, to je sen každýho chlapa, že jo. Zkrátka chápu, že se mnou nechceš nic mít.“ Číšník v jejich blízkosti se bleskurychle ztratil z doslechu.
„Vzala jsem si půjčku na školu a pak musela splácet. Tohle prostě - “ máchla rukou do prostoru – „to byla zkrátka možnost, tak jsem si ji vybrala, nic na tom není, vždyť i my si můžeme užít, no co by ne. Prostě je to tak!“ Sledoval ji vyplašeně a pomalu mu docházelo, o co jde. Když ztichla a hlavu si vložila do dlaní, pohladil ji po vlasech. Cukla sebou. „Nestojím o tvou lítost.“ „Já tě ale nelituju,“ řekl Břéťa. „Já se na tebe ani neumím tak dívat.“ Zvedla oči. „Prostě to nejde. Já vidím chytrou hezkou holku, která se musí plést, když o sobě říká takové věci.“ „Ale to je realita,“ byla spíše rozezlená, že si nechtěl vůbec připustit to, co její život doopravdy byl. „Možná pro tebe. Pro mě ne. Vzal jsem tě sem do nejlepší restaurace ve městě, protože nic menšího si nezasloužíš. Chci s tebou strávit hezký večer a odvést tě za ruku až domů. Možná je to směšný. Ale je to to, co teď chci. Pokud se ti to zdá směšný, pokud to nechceš, tak fajn, můžeme toho nechat.“ „Nejde o to, že to nechci,“ šeptla a usmála se omluvně za svůj výstup. „Jde o to, že to tak není. Já nejsem princezna z pohádky. Nejsem holka od vedle, kterou můžeš odvést rodičům domů.“ Sledoval ji napjatě a její rysy se uvolnily. Šli městem, ve tmě a drželi se za ruce. Přesně jak slíbil, přivedl ji až ke dveřím jejího pokoje. Protivné vzpomínky se jí vkrádaly do mysli a zvyk ji nenechal na pochybách, co teď musí přijít. Proč vlastně jsi za mě, chytrolíne, platil tu večeři? Tak pojď dál. „Pojď dál, na chvíli.“ „Tak jo,“ kývl nervózně a zavřel za nimi dveře. Přítmí pokoje ukolébalo jeho mysl a přeneslo je oba do říše snů a fantazie. Stíny tančily a vzduch se skoro nehnul. Polkl nasucho. Rozžhnula svíčku a sundala si svetr. Její parfém se nesl prostorem a jeho dech se zrychlil. Cítil víno ve své krvi a všechny jeho reflexy ji chtěly mít. Nahou, vzdychající, poddanou, hebkou… „Půjdeš už spát?“ ptal se. „Asi ano, ráno mám přednášku.“ Ticho. „Pomůžeš mi se svléknout?“ zdvihla ruce.
Sundal jí tričko a pak kalhoty. V mihotavé záři svíčky její tělo vypadalo jako tělo bohyně. Svítilo zlatě do tmy kolem a vyzývalo jej k činu. Místo toho ale řekl jen „Dobrou noc“ a políbil ji do vlasů. Během dvou sekund byl z pokoje pryč a ona stála vprostřed kvartýru a bezdechu přemítala, co měl tenhle večer vlastně znamenat.
Břéťa zašel do baru, protože cítil, že by v tomhle stavu neusnul. Tam ke svému nemilému překvapení našel Kráťu, jak sedí na gauči s Lindou a něčemu se vesele smějí. „Ahoj všichni,“ řekl pomalu a přisedl si. „Můžu si sednout?“ „Posluž si,“ řekla vřele Linda. „Vypadáš sklesle. Jak dopadlo rande?“ „Ani o tom nechci mluvit,“ přiznal. „V tom případě tu máme doporučení poslechnout si nejnovější báseň z produkce slečny Vranné. Za minutu začne,“ vysvětlil Kráťa. „Fajn,“ kývl Břéťa a vzdychl si. Linda ho pohladila po ramenu a povzbudivě se na něj usmála. K mikrofonu dorazila Kate a sál ztichl. „Ještě než moje kamarádka Lenka Vranná přednese svou nejnovější báseň - nic moc, měla by se držet malování,“ začala rozverně, „chci vám oznámit, že spolek J4 zítra večer pořádá seznamovací večírek pro nově nastoupivší členy a členky ÚHV! A připomínám, že je to jen pro společenské lidi!“ Důraz dala na slovo společenské. „Co?“ ptal se Kráťa Lindy, která kroutila hlavou. „Kráva,“ ulevila si Linda. „Prostě tam opijou noví holky a sprostě je znásilní. „Co?“ nechápal Břéťa. „Nikdy jsi nic takového neslyšel?“ skoro křičela Linda, která byla očividně dopálená. „Promiň, já jen - nejsem si jistý tím slovem - znásilněním.“ „No jasně, panáček si myslí, že když ženská nekřičí ne, tak je to v pořádku, co? A co když je opilá a neví, co se s ní děje? Co bys řekl potom?“ Břéťa omluvně krčil rameny. „Sorry, no, já to takhle nedělám.“ „Ty mě tak žerou,“ pěnila Linda. „A co ty na ni tak zíráš?“ obrátila se na Kráťu, který sledoval Kate, jak obšťastňovala okolní pánské osazenstvo a zvala je na zítřejší akci, a jako závdavek je obdařila jemným pohlazením na intimních místech. Přišla až ke Kráťovi a řekla: „Doufám, že zítra přijdeš. Můžeš vzít i Lindu. Třeba by se mohla pro jednou uvolnit.“
Linda se od ní odvrátila a Kate opustila bar. Břéťa ji se zájmem sledoval: „Ale aspoň ví přesně, co chce.“ Lenka Vranná předstoupila před publikum, světlo pohaslo a Kráťa automaticky zaostřil na Lenčina poodhalená ňadra. Kdyby tak zítra šel s Lindou na seznamovací večírek. „Dobrý večer, tohle je má nejnovější, jmenuje se Kam s ním.“
Ani nevěděl, jak se sem dostal. Když sem naposledy zabloudil, myslil si, že cestu už nikdy nenajde. A že ani nechce. Zatuchlý kamrlík úchyla, jakým byl Karlík Network, není zrovna místo, kam by se člověk rád vracel. Pokud to není přesně to, co hledá. „Ty sem snad nikdy nepustíš čerstvý vzduch, ty blázne!“ zvolal rozhořčeně Kráťa, jen co vstoupil. „Děláš, jako by se tu nedalo dýchat.“ „Kdy jsi byl naposledy na vzduchu?“ „Včera v noci, došlo mi mlíko.“ „Hele, chlape, měl bys vylízt taky někdy ve dne, Slunce by ti udělalo dobře.“ „Nech toho kázání,“ zarazil to Karlík, „a raděj řekni, proč jsi přišel.“ Kráťa zaváhal. Pak vzdychl a prozradil: „Potřebuju něco zjistit.“ „Jo, to říkaj všichni. A nakonec to stejně skončí u péčka.“ „Hele, nejde mi o tvoje péčko. Ale – dneska je nějaká uvítací párty, víš o tom vůbec?“ „No jasně, je to na netu.“ „A mě zajímá, jaký to je.“ Karlík se posadil do svého křesla u počítače: „Normální večírek. Alkohol, drogy, hlasitá hudba, seznamovací párty.“ Kráťa to upřesnil: „Jde o to… Prostě jestli se na internetu neobjeví z takových večírků nějaký záznamy…“ „Hahahaha, to je dobrý, tak přece jen ti jde o tohle… Podívej, každý seznamovací večírek končí šukačkou. Mám tady záznamy všech za posledních pár let.“ „To dělají veřejně?“ nechápal Kráťa. „Ne. Večírek je OK, ve vší počestnosti. Ale pak se Jason s chlapama odebere do salónku, soukromýho, do takový tělocvičny a vezmou s sebou jen nejužžší výběr, chápeš.“ „Jo.“ „Můžu ti něco pustit. Je to ale dost drsný, ty holky jsou většinou stydlivý, a nakonec je na ní třeba pět chlapů…“ „No, ani to nemusím vidět…“ nehýbal se z místa.
„Něco ti ukážu.“ Karlík projížděl adresáře plné filmů a nakonec jeden zvolil. Oba sledovali, Karlík se zalíbením, Kráťa s posvátnou hrůzou a narůstajícím vzrušením, jak se cudná slečna opíjí, jak se brání, jak se poddává, jak se vzrušuje, jak je vášnivá, jak už neví, co se děje. Když video skončilo, Kráťa se podíval na Karlíka a Karlík tiše zíral na Kráťu.
„Vinnie, kam jdeš?“ „A, Kráťa, jdeš mi zrovna do rány. Člověče, ten tvůj kámoš se úplně zbláznil, randí s Terezou, vždyť je odsouzený k záhubě.“ „Hele, Vinnie, potřebuju se s tebou poradit.“ „Tak fajn, pojď se mnou na přednášku, dneska jsem obzvlášť nabroušený. Kde jsi vůbec byl? Tohle není tvůj rajón!“ „Ani se neptej.“ „Kde?“ „U Karlíka.“ „Karlík Network? No to snad ne! Ten člověk je vážně blázen. Závislej psychopat. Nevylejzá a dělá si dobře u počítače. Snažil jsem se mu dohodit holku, ale nechce. Je uplně hotovej z těch videí, co tady Jason a ostatní vyrábí. Ostatně, takových je tady víc.“ Vinnie se postavil před plnou posluchárnu a chvíli je sledoval. Začal se nakonec smát. „Přátelé, já jsem z toho nějaký zmatený. Když se člověk pohybuje v tomhle ohraženým areálu a nikdy nevychází ven mezi reálné lidi do skutečného světa, když nekouká na televizi a nečte noviny, tak nakonec zapomene, že existuje i jiný svět, a myslí si, že tohle je realita.“ Chvíli ztichl, aby nechal doznít myšlenky, a pak pokračoval. „A když pozoruju nováčky, jak snadno přistoupí na naše pravidla, jak se jejich počáteční zděšení z toho, jaký tady vládne chaos a jaká se tady provozují zvěrstva, změní na obdiv a posléze touží se přidat, musím se ptát, jak je to možné?“ Kráťa se matně rozvzpomínal, jestli opravdu před pár dny koukal na tenhle sexuální kotel z patra. Nepamatoval se. „Hoďte pár brambor do bedny shnilých. Co se s nimi stane?“ „Vo co ti jde, Vinnie?“ volala Kate v poslední řadě. „Jde mi o to, beruško, že jednoho dne tuhle kolej opustíme. A co potom? Až přijdeme do skutečného světa? Až to, že někoho pozdravíš na ulici, nezpůsobí, že ti vleze do postele a bude ti dělat otroka? Nezhroutí se nám svět?“ „Kecy,“ poznamenala Lenka.
„Možná,“ uznal Vinnie. „Pokud je člověk psychicky zdravý, nemůže ho nějaká ÚHV rozházet. Pokud ale není, tak prostředí jako tohle s ním může pěkně zamávat. Třeba existence, které říkáme Karlík network. Já si toho kluka pamatuju, když nastoupil. Byl plný energie, chtěl točit filmy, chtěl dobýt svět. Dobude jej ze svého pokoje? Přes dráty a pornosnímky? Ten člověk zná vzdechy většiny z vás, dámy v tomhle sále, aniž by se s vámi setkal! Ten kluk byl trochu nesmělý, pak mu někdo ukázal, jak snadno se dá dojít k rozkoši, bez snažení, bez námahy, bez riskování. Přes pár tlačítek. Tenhle svět se řítí do záhuby. Tlačítková kultura. Nakonec budeme chtít všechno přes tlačítka. Najíst se, napít se, posilovat, milovat se, tohle všechno hned a co možná nejjednodušeji. Nedej bože, abychom museli něco pro to udělat. Nejhorší je, že pokud člověk spadne do tohohle energetického pirátství (co jiného to je – steroidy, doping, porno…), nemusí mít dost síly se dostat ven. Jednou jsem Karlíka vyvedl z pokoje. Šli jsme na drink. Říkám Karlíku, zkus se pobavit s nějakou slečnou. Představil jsem mu nejhodnější ženskou z celé koleje. Dodneška mi to ta slečna vyčítá. Odvedl si ji do pokoje, pustil jí video a pokusil se ji vojet.“ Smích zaryčel posluchárnou. Vinnie se nesmál. „Ten kluk to má v hlavě pomíchané, on neví, co je správné a jak to chodí, všechno zapomněl, všechno zahodil, je spokojený se svými filmy a potřebuje svou drogu denně desetkrát. Ale kam jej to dovede?“ Dav křičel rádoby vtipné poznámky a Kráťa sledoval Kate. Nevěděl ani, jestli poslouchá Vinnieho, nebo si přeje, aby mohl prožít s Kate jeden krátký videosnímek. „Co je cílem lidské bytosti? Já vám to řeknu, je to rodina, plození potomků a jejich výchova! Copak ten kluk se teď může oženit? Co by s ním ta ženská dělala?“ „Vinnie,“ křičel kdosi. „Karlík je psycho. Všichni ostatní jsou normální, tak tady nepředpovídej apokalypsu.“ Vinnie se usmál: „Všichni ostatní jsou normální.“
„Tohle je tvůj pokoj?“ prohlížel si Kráťa dřevěný nábytek a surrealistické obrazy na stěnách Vinnieho pokoje. „Jo, a taky psychiatrická poradna.“ „Nejsem cvok.“ „Vím že ne. Zatím. Ale vidím ti to na očích. Zítra budu přednášet o rodině. Přijď.“ Vinnie nalil Kráťovi sklenici vody. Ten vděčně přijal. „Chci se jen o něčem poradit.“
„Jde o dnešní párty.“ „Jak to víš?“ Kráťou projel blesk. „Vidím ti až do žaludku. A ještě níž.“ „Tak mi řekni, co si myslíš.“ „Myslím, že neutečeš svým touhám. Nikdo jim neuteče. I když je potlačíš, projeví se jinak. To, co chceš, je tak silné, že to uděláš, ať ti doporučím cokoliv.“ Kráťa žasl. Vinnie má naprostou pravdu. „A co když tě poslechnu?“ „Jako kámoš ti radím, drž se Lindy a měj kupu dětí. Pokud možno ignoruj šílenství v tomhle ústavu a věř tomu, co tě učili doma.“ „Ale…“ chtěl Kráťa slyšet i B. „Jako psychiatr ti doporučuju postavit se svým myšlenkám tváří v tvář, přiznat si, po čem opravdu toužíš, zeptej se sám sebe proč, a pokud to opravdu chceš, neodmítej to. I já jsem to jednou zkusil. Pro mě to ale není. Třeba zjistíš, že to pro tebe není, a budeš mít klid.“
Co ale Kráťa chce? Sám nevěděl, přišlo mu absurdní, že ho vzrušoval nátlak na ženy, i když to nebylo ani skutečné násilí, šlo jen o to násilné sexuální zmocňování, lákalo jej zmocňovat se žen a naopak nechat se jimi zmocňovat, chtěl, aby jej Kate donutila k těm hrozným věcem, chtěl s nimi hrát to divadlo. Kráťa nebyl idiot. Byl dost chytrý na to, aby si uvědomoval, že je to nezdravý. Věděl dobře, že to není ideální projev zdravé sexuality, že jeho choutky musí být pokřivené, když ho tohle láká. Znal definici deviace. Deviant je člověk, jehož vzrušení není směřováno na partnera, ale na něco jiného. V Kráťově případě na sex samotný (jako u každého pubertálního nadržence) a kromě toho také na úplně sprosté vulgární orgie. Mohl říct ne. Ačkoliv, mohl? Nevěděl, zda by na to měl sílu. Nicméně, co bylo pro něj vzhledem k budoucnosti lepší? Popřít své touhy a zapřít se, být „slušný chlapec“ a riskovat, že jej jeho stíny jednou dohoní, nebo se jim postavit, čelit jim, prožít je, připravit je o jejich moc a potom žít v klidu a mít v duši jasno. Co bylo lepší pro Lindu? Rozhodl se nezvratně. Jediné řešení, jak odhalit temnou stranu síly a své duše, je jít do toho. Riskne to. Buď najde sám sebe, nebo se ztratí. Nic mezi tím není. Oboje je ale lepší než tahle nejistota. Konečně měl rozumový argument pro to, aby se účastnil hromadných zvrhlých orgií. Jediná věc ho štvala. Že bude nejspíš na Internetu.
„Nikam nejdu!“ Linda byla zdrcená. Nechápala, co se děje. Její duše byla čistá, nebyly v ní žádné ostny, žádné pochybnosti. Byla jako člověk z tropických oblastí, který nechápe, k čemu je kožich. Sytý hladovému nevěří. Kráťa se jí líbil. Byl bystrý, něžný, ohleduplný, a ta tajemnost v jeho očích ji tak přitahovala. Ta tajemnost v jeho očích. Není snad možné, aby temnota, kterou hledal, byla to, co ji na něm tak zaujalo… Vzdychla. Byla zamilovaná a zklamaná. Nedovedla pochopit, proč mu nestačí být s ní, proč potřebuje něco jiného? A potřebuje to? Nebo si to jen myslí? Nebo jen podlehl tomu mužskému libidu, které „může kdykoliv a cokoliv“? Nestačím mu tedy? Co má ta Kate jiného? Copak musí ženská chlapa neustále dráždit, aby s ní byl? Copak o nic jiného nejde? Vždyť já ani tolik sex nepotřebuju, nevím, proč jsou jím všichni tak posedlí. Obešla bych se bez něj. S Kráťou se mi to líbí, to jo, ale jemu to zřejmě nestačí. „Nejde o tebe,“ snažil se. Marně. Přeříkal ji svou etudu o sebepoznání. „To ti poradil Vinnie, viď? Co když někdo touží někoho zamordovat? Ten to má taky zkoušet?“ Jeho argumenty byly tytam. Neměl slov. „Víš co? Jdi pryč. Chci být sama.“ Kráťa nenaléhal. Řekl ještě pološeptem, že ji má rád. Ale v tu chvíli si tím ani nebyl jist.
Večírek začal pomalu, ale všichni cítili tu tíhu, která se uváděla do pohybu, jako lokomotiva s dlouhou řadou vagónů. Jako rozjíždějící se vlak, který přepravoval všechny jejich touhy a potlačené choutky, jejich obavy a pochybnosti, které s sebou jako koule na nohách vláčeli, kamkoliv vešli. Kráťa se velmi rychle uvolnil, hned po půl litru krabicového vína mu bylo dobře na světě, přidružil se, ani nevěděl jak, k Jasonovi, Kate a jejich bandě, a Jason s Patrickem už za chvíli křičeli na celé kolo: „Tak na Kráťu, našeho nováčka! Ať žije!“ A Lenka s Kate se přidávali, a „Ať žije!“ znělo prostorem. Celé se to konalo v jakési tělocvičně, přeuspořádané na taneční parket, ohlušující hudba vyplňovala celé místo, takže si každý mohl říkat či křičet cokoliv, nikdo ho neslyšel. Kráťa si brzy posadil na klín Lenku Vrannou a považoval to za vrchol bohémství. Začal netrpělivě kontrolovat hodiny. Všichni věděli, že v jednu hodinu v noci se končí. Alespoň pro většinu osazenstva.
Těsně před koncem do tělocvičny vtrhl uragán. Linda s očima rozšířenýma do věčnosti následována starostlivou kamarádkou Markétou, vběhla, v oparu alkoholu, který se od ní šířil do všech stran, mezi slavící vysokoškoláky a začala na celé kolo hulákat a smát se. Markéta, když viděla, že Linda jí v současném okamžiku nemůže nikam utéct, vydechla a očima vyhledala Kráťu. Pomalu k němu šla a byla pěkně napružená. Kráťa si Lindy ani nevšiml, oči měl jen pro výstřih slečny Vranné. „Tak tady to máš!“ vykřikla Markéta hrubě na Kráťu, který ji sice zaregistroval, což bylo na hladinu alkoholu v jeho krvi obdivuhodné, ale nezmohl se na nic jiného než na opilecké: „Čau.“ „Je z toho hotová. Opila se a dělá blbosti.“ „Co chceš?“ nechápal, proč někdo ruší jeho sondu do hlubin duše. Kráťa byl mimo, ale jen co uviděl Lindu, jak tančí u tyče a strhává ze sebe tričko, vystřízlivěl jako mávnutím kouzelného proutku. Tedy téměř. Po pokusu vstát se svalil na zem a dalších pár minut mu trvalo, než dolezl až k Lindě, která právě předváděla hadí tanec pro pěkných pár čumilů. Když na ni Kráťa zaostřil, na chvíli přestal dýchat. Měla jen podprsenku, která taktak že zakrývala její prsa, a těmi se otírala o tyč. Smyslný výraz, který měla ve tváři, by jí mohla každa pornohvězda závidět. To se dalo poznat podle toho, že i Jason s Patrickem, kteří se přišli podívat, kdo že se to tu předvádí, otevřeli ústa v pantech dokořán. Měla jen lehkou sukýnku, takže při pohledu zdola chlapům nebránilo ani to nejmenší prohlédnout si dopodrobna značku jejího spodního prádla, včetně hloubkového průzkumu toho, jak ovlivňuje tření nohou formování jejích plyšových partií. „Ty vole,“ řekl Patrick a Jason souhlasil. „Ta je naše.“ Stál dost blízko na to, aby to zaslechl. V okamžiku nebyl explorerem na cestě do vlastních temných bažin mysli, byl příčinou toho, že tahle hodná holka dneska v noci skončí jako laciná oběť sexuálních maniaků a zůstane navždy v archivu zvrhlých nahrávek Karlíka Networka. Pokud tomu nezabrání. Ba ne, Mission Impossible, neměl sílu na nic než zírat na její kalhotky a přemítat, zda nebude lepší se k Jasonovi přeci jen přidat. „Á, Kráťa!“ Linda si ho všimla a seskočila z mola, což ostatní ohodnotili zklamaným Fuj! „Co to děláš?“ ptal se a vzal ji za ruku. Vycukla se mu. „Co by, bavím se. Tak se ti to líbí? Docela mi to jde. Fakt mě to baví, prostě se jen tak uvolnit. Nevím, proč jsem si tak neužívala dřív.“
Markéta ji chytila za ruce a odváděla ji pryč. Skoro se jí to podařilo, ale přiskočil Jason a vzal Lindu do náručí. „Když dovolíš, já jí pomůžu.“ „Ne, zvládnu to,“ zkusila to Markéta, ale Jason s Patrickem okamžitě ohlásili konec večírku, načež se během minuty sál vyprázdnil. Respektive, zůstalo tady pět Jasonových kamarádů, Kate s Lenkou, pár slečen a Kráťa, tiše sledující, jak Patrick hrubě vykazuje Markétu z tělocvičny. Jason nastavil Lindu tak, aby viděla Markétu, a povídá: „Lindo, chceš jít s Markétou do pokoje, nebo tu zůstaneš s námi?“ Linda se začala smát: „Haha, když je to tu dost dobré pro Kráťu, je to dobré i pro mě! Dobrou noc, Markétko!“ Jason položil Lindu na gauč a odhrnul jí vlasy z čela. Linda se konečně probrala z omámeného blouznění, a když spatřila Jasona, objevilo se jí ve tváři překvapení. Příjemné. „Jason! Ty kluku jeden, jak ráda tě vidím.“ „Já tebe taky.“ „Pojď ke mně, dej mi pusu! Hele, co jsme si, to jsme si.“ „Souhlasím, kotě.“ Debatovali spolu o kravinách a ostatní mezitím připravili na střed tělocvičny žíněnky. Přitom museli žďuchnout do Kráti, který do té doby stál na místě jako měkké i. Jakýsi zrzek vzal do ruky kameru a začal natáčet dění v tělocvičně.
„Kam mě neseš, puso?“ ptala se Linda, když ji Jason pokládal na žíněnku. „Chceme si trochu pohrát,“ řekla Kate a lehla si s Lenkou vedle Lindy. Začali ji hladit. Po hlavě, po stehnech, po prsou. Lindě se zračily ve tváři rozpaky. „Hej, kočky, co to děláte?“ Patrick se přitočil a dal Lindě do ruky lahev vodky. „Dej si na naše zdraví, holka.“ „Jo, díky, na zdraví!“ volala Linda. „A, Kráťo, pojď si s náma hrát!“ Kráťa nejen že se ani nepohnul, ale zíral s otevřenou pusou na to, jak se tři chlapi a zbývající slečny navzájem osahávají, svlékají a líbají, a jak to zrzek Felix pečlivě natáčí na kameru. Kate si ho všimla a zavolala ho. „Hej, pocem.“ Kráťa jen lehce zavrtěl hlavou, jako že ne.
Jason s Patrikem si klekli k Lindě a sundali jí podprsenku. „Co to děláte? Vy úchyláci!“ bránila se jemnými pohyby a snažila se zakrývat svá ňadra. Kate s Lenkou jí však vzali každá ruku a Kate ji začala líbat na bradavky. Kráťa byl vzrušený, stejně jako Jason a Patrik. Linda kulila oči a začala hluboce vzdychat. Patrik pustil hlasitou hudbu. „Hele, tohle není úplně…“ chtěla protestovat Linda, ale Jason jí přiložil láhev k puse. „Napij se kotě, uvidíš, to se ti bude líbit.“ „To říkají všichni…“ a napila se. Kráťa dýchal jako při maratónu. Byl tak střízlivý, jako už dlouho ne. Jeho vědomí pracovalo na plné obrátky. Sledoval Kate, jak se válí po Lindě a líbá ji a rukou jí zajíždí do rozkroku. Linda se přestala bránit a opětovala Kate její péči. Lenka si všimla Kráti a stáhla jej k sobě na žíněnku. Začala ho laskat a on se nechal. Na minutku zapomněl na Lindu, však taky vypadala spokojeně, když si s Kate vzájemně vyhovovaly. Sledoval po očku grupáč a začal si to užívat. Nakonec na tom není nic špatného, je to přeci přirozené. Byl už skoro nahý a ta mrcha Lenka ho rozpalovala doběla. Felix stále natáčel celou scenérii. Kráťa opět nechával průchod svému opilství, když uslyšel Lindu, jak šeptá: „Jasone…“ V mžiku mu vědomím prolétla slova Karlíka Networka, když vysvětloval principy těchhle smilstev: „Mají ji jako rozpalovačku…“ Zvedl oči a viděl, jak se Jason sápá na Lindu, Patrik ji vzrušuje a hladí a Kate ji drží a líbá a šeptá jí něco do ucha. Linda sama byla prakticky nepříčetná. Lenka se jednoduše oddávala orálnímu sexu a Kráťa byl jednou nohou v agónii. Viděl opilé prvňačky, jak souloží s mazákama a spolu dohromady a zítra tohle všechno bude na internetu… Jason začal vnikat do Lindy a ona lehce vzdychla. Patrik se k ní postavil a Kate vysvětlila názorně Lindě, že má provozovat orální sex. Linda s nechutí odvrátila tvář, ale Kate ji násilím přinutila se otočit a vzít do pusy Patrikův penis. Felix se rovněž postavil až k Lindě a vyžadoval její pozornost. Kráťa vyskočil na nohy a skočil až k Jasonovi. „Nechte ji na pokoji.“ Strčil do Jasona, ale toho jakoby se to netýkalo. Kate vstala a chytla Kráťu. „Ale brouku, co to vyvádíš, neříkej, že jsi najednou puritán…“ „Nechte ji být!“ křičel histericky, ale Patrik jen mávnul, ať ho odvede někam pryč. Jason se na něj otočil a povídá: „Vždyť se jí to líbí!“ A Kráťa sledoval, jak Linda ožila, jak se směje a líbí se jí to.
„Pojď se přidat, chlape, vem si jí zepředu!“ nabídl mu Jason, ale Kráťa v tu chvíli přišel o veškerou svou erekci. „Asi to nepude, co?“ zasmál se Jason a začal se zase věnovat Lindině puse. Kate se rovněž vrátila ke skupině a začala Lindu pusinkovat mezi nohama. Kráťa tam stál ještě minutu a jeho mozek se vařil ve vlastní šťávě. Musí něco udělat! Musí jí pomoct! Jeden kluk od skupiny vedle se oddělil a chtěl si rovněž s Lindou užít. Kurňa, to přece nemůžu dovolit! Volal Kráťa v duchu a jen tak stál a stál a sledoval, jak si sama Linda užívá a po dalších pěti minutách utekl z tělocvičny jako malý kluk. Běžel nocí nahý a vzlykal. Vzít to zpátky, pomilovat Lindu. Něžně, jak to vždycky chtěl. Nikdy nechtěl tohle, ne, nikdy… Tak tohle je temná strana síly – a teď tě má. Prohrál jsi.
To ráno byla mlha. Sobota. Tiché, prázdné podzimní ráno. Kráťa si uvařil čaj a popíjel jej v pokoji. Břéťa snídal koupenou bábovku a z hrnku se mu kouřilo. Jejich spolubydlící Miloš se sprchoval a neuvěřitelně ve sprše krkal a prděl. „Je konec,“ opakoval Kráťa a díval se do hrnku s čajem. „Co blbneš, každej udělá nějakou tu botu.“ „Ale já zničil Lindu. To, co jsem jí udělal, je neomluvitelný.“ „To je,“ Břéťa se zasmál. „A víš, co je nejhorší?“ „Co?“ „Že ode dneška se na ni budou dívat všichni úchyláci ze školy. Ne ze školy, všichni na celém světě si budou moct stáhnout tohle video a udělat si u něj dobře. A bude jim jedno, že ta holka byla v podstatě znásilněná, že by to nikdy neudělala, kdyby byla při smyslech. Že nejdřív ani nechtěla, že byla do toho vmanipulovaná. Budou si to doma pouštět ve svých osamělých postelích, budou za to třeba i platit a budou si představovat, že by tam chtěli být a strkat jí ty svý nenasystný ptáky do pusy…“ „Co to tu kecáš?“ vylezl Miloš ze sprchy a začal se smát. „Pokud jde vo Jasona a jeho bandu, tak to bych pustil z hlavy. Dávaj holkám do pití halucinogeny.“ „Ale jak to můžeš pustit z hlavy?“ Kráťa byl na dně. „Vždyť tohle se děje po celém světě. Chlapi zneužívají holky, vždyť ty prvňačky ještě třeba ani nevěděly, co je sex a hned tohle, vždyť je to šílenství!“ Břéťa se jej snažil uklidnit. „A chlapi po celém světě se na to dívají. Svět je prostě takový.“
„Ale proč?“ Ze dveří se ozvalo: „Protože nemají dostatek sebedůvěry.“ „Ahoj Vinnie,“ pozdravil Břéťa. „Dobře, že jsi tady, potřebujeme psychologa. Nebo psychiatra?“ „Ahoj Vašíku,“ pozdravil Miloš. „Tady mladík mudruje nad zneužíváním žen ve světě, promluv mu do duše, pár facek to spraví.“ „Viděl jsem včerejší video,“ vyklopil Vinnie. „Co?“ vykulil oči Kráťa. „Jo, schválně jsem si to stáhnul, věděl jsem, že tam budeš, tak jsem chtěl vědět, do čeho ses namočil. A zdá se, že se ti to trochu vymklo z rukou.“ „Je konec.“ „A to buď rád, žes vodešel včas.“ Kráťa začne vzlykat. „Hele uklidni se, ta holka bude určitě v pořádku, v nejlepším případě si nebude nic pamatovat…“ „Ty sám jsi vyprávěl, jaký to může na člověku zanechat následky…“ Kráťa se sesypal jako hromádka papíru. „Hele, co se týče tvých obav o osud světa. Denně vzniknou tisíce pornosnímků. Část z nich je nedobrovolná. A je to tak proto, že je po nich poptávka. Až chlapi přestanou surfovat po internetu a čumět na to, přestane se to i točit. Jestli na to chceš čekat, můžeš si mezitím dojít na kafe.“ „Hele Vinnie, já se asi zabiju…“ „To bych nedoporučoval.“ Kráťa se odmlčel a zíral zase do hrníčku. Břéťa si vzdychl: „S tím sexem jsou jen samé problémy.“ Vinnie se usmál: „Však taky jednou ze základních podmínek klášterních řeholí a cest k nalezení osvícení je vzdát se tělesných požitků – Katolictví, Budhismus… Nedojdeme klidu, dokud budeme poslouchat své chtíče. Vždyť každé vychýlení z rovnováhy přináší problémy. Třeba jídlo. Jíš málo, podvýživa. Jíš hodně, obezita. Další příklad: alkohol – piješ moc, alkoholismus. Piješ málo - “ „Debilníš,“ doplnil Miloš. „No,“ smál se Vinnie. Bez klepání se otevřely dveře a vešla Linda. Kluci otevřeli pusy. Čekali, co přijde. Zavřela dveře.
Měla na sobě košili zapnutou jen na dva knoflíčky tak akorát aby držela a nerozevlála se, na očích měla sluneční brýle a vlasy měla neupravené. Sedla si mezi kluky. Výraz měla neurčitý, kocovina jako řemen. „Ahoj Lindo,“ přerušil ticho Vinnie. „Ahoj Vinnie,“ řekla Linda a z jejího hlasu zněl klid. Kráťa nevěděl, jestli ten klid věstí dobro nebo zlo. Bál se jí podívat do očí, nebo spíše do brýlí. „Jak je?“ ptal se zase Vinnie. „Co myslíš?“ „No, viděl jsem to video.“ „Aha,“ Linda kývla a pak se usmála. Bylo vidět, že celou dobu jen zadržovala smích a snažila se vypadat vážně. „No tak to víš. Já jsem OK. Sice mě trochu bolí hlava, Markét mi musela dávat obklady a dneska se mnou teda nic nebude…“ Kráťa s nadějí zvedl oči. „…ale přeci mě nemůže rozházet partička nějakejch úchyláků…“ „To mě podrž!“ zvolal Vinnie. „Ty jsi v pohodě! My si tu myslíme, jak tě to nevzalo…“ „Co by mě bralo? Parta neschopných impotentů, který musej opíjet holky, aby si užili?“ Kluci se zasmáli. I Kráťa. „Ty jejich žížalky přeblafnu kdykoliv jako nic.“ Zase se smáli. Teď už z plna hrdla. „Tak se mi to líbí!“ radoval se Vinnie. „Takhle má vypadat psychicky zdravý člověk.“ „Můžu si za to sama, no. Vožrala jsem se, nechala jsem se zblbnout, zdrogovat, vošukat no tak se nemám co divit…“ „Tak mi teda řekni…“ váhal Vinnie. „Bylo to dobrý?“ Břéťa se nervózně napil svého kafe. „Jestli to bylo dobrý?“ přemýšlela Linda a sundala brýle. „Víš, člověče, z čistě sexuálního hlediska jo. Byla jsem fakt vzrušená. Ale zpětně -“ tvář se jí zkřivila odporem. „Fuj. Líbat tu navoněnou mrchu, vocucávat ty jejich lízátka, ne ne ne, to není nic pro mě.“ Všichni už měli dobrou náladu a byli uvolnění, i když trochu v šoku, kromě Kráti. Linda se na něj dívala a chvíli bylo ticho. „A nezlobím se na tebe.“ Měl slzy v očích. „Promiň.“
„Já se na tebe vážně nezlobím. Ani na ně, to vím dávno, že jsou pitomci. A ani na tebe. Byla to moje chyba…“ „Měl jsem ti pomoct…“ „Jedině by sis přidělal potíže…“ „Ne, měl jsem.“ Linda pohladila Kráťu po vlasech. Vinnie byl nadšený: „Holka, já tě budu všude udávat jako vzor ctnosti a psychické vyrovnanosti.“ „No,“ uzavřela to Linda. „Já se teď půjdu nasnídat, ačkoliv nevím, co můj žaludek snese, a pak bychom mohli jít společně na výstavu, malíři mají dneska novou, a potom na oběd, co říkáte? Zaplašit ty noční můry.“ „Fajn, já to beru,“ souhlasil Vinnie. „Sejdeme se teda na výstavě,“ kývl Břéťa, a když s Kráťou a Milošem osaměli, vzal kamaráda za rameno: „Chlape, ty máš kliku. Ta holka je bezvadná. Nemusíš mít vůbec výčitky.“ „Ale na mých činech se nic nemění. A do očí se jí už nemůžu podívat nikdy.“
Tereza se probudila, když jí někdo bušil na dveře. Věděla hned, kdo to je. A co chce. To, co všichni… „Hej, seš tam?“ Ještě, že se zamkla. „Terezo!“ Tohle je určitě Hynek. Pozná ho podle bouchání na dveře. „Vím, že jsi tam.“ Vstala, šla ke dveřím a otevřela. „Vzbudil jsi mě.“ „Nedělej fóry a pusť mě dovnitř.“ „Co chceš?“ „Co blbneš? Užít si, to je jasný.“ Jo, je to jasný, myslela si. Ale já si s tebou neužiju. „Dneska to nejde.“ „Nekecej, vždycky to jde. Nějak to vymyslíme, pojď na to.“ Cpal se do dveří. Odstrčila ho. „Jdi pryč, jasný?“
„Co blbneš? Ty budeš dělat fóry, jo?“ a začal křičet na celou chodbu: „Á, děvka bude dělat fóry?!“ Zabouchla mu před nosem. „No tak, otevři! Zaplatím ti, ne? Tak o co jde? Potřebuju to! Kurva otevři!“ Svezla se po dveřích na zem a seděla a zírala před sebe. Nemohla. Nemohla to udělat. Ten naivní pitomej kluk jí zničil život. A živnost. „Dám ti dvakrát tolik, ty mrcho, když se se mnou vyspíš!“ Zarazila se. „Dám ti kurňa pět táců!“ Polkla. Tolik peněz a jen za trochu sebezapření. Postavila se. Představila si, jak na ni sahá, jak se jí pokouší líbat, jak páchne a jak se při tom úchylně tváří. Bylo jí zle, čert vem pět tisíc, čert vem tebe, a čert vem toho syčáka, co jí popletl hlavu a tohle všechno zavinil… „Nechci! Jdi pryč!“ zvolala a skočila na postel. Lehla si na břicho a hlavu schovala do polštáře, aby ho už neslyšela. Aby nic neslyšela.
Obědvali na terase, Břéťa s Kráťou, Vinnie, Linda a Markéta. Bylo pod mrakem, ale stále ještě teplo, takže jídlo pod širým nebem byl ten pravý požitek po poněkud nervózním ránu. Břéťa se rozhlížel kolem sebe a spatřil Terezu, jak si u pultíku vybírá jídlo a nevědomky vyplazuje špičku jazyku. Chvíli ještě čekal, až se usadí ke stolu a pak opustil své kolegy s tím, že se uvidí po odpoledních přednáškách. „Jo, určitě, po sobotních přednáškách…“ odtušila Linda. „A kam jako jdeš?“ ptala se Markéta. Břéťa neodpověděl, ale v zápětí bylo vše jasné. Připochodoval ke stolu, u kterého seděla jeho milá se svou kamarádkou. Ohlédl se ještě a viděl, že na něj všichni jeho kamarádi nepokrytě zírají. „Ahoj holky, můžu si přisednout…“ „Ahoj,“ Tereza polkla a její kamarádka po ní hodila výraz šokované nákupnice v supermarketu plném slev. „Tohle je Alka, kolážistka, chodíme spolu do kruhu.“ „Ahoj Alko, tak ty jsi taky umělkyně?“ „Jako všichni tady,“ vřele odpověděla Alka a koketně se usmívala. „Břéťa je režisér,“ řekla Tereza Alce, jakoby jí to už několikrát nevnucovala. „Aha, no a kdy nás obsadíš do nějakého filmu?“ a vyprskla smíchy. „Leda do péčka, co?“ Tereza se nesmála. „Na to tady je expertů už plno,“ odtušil Břéťa a nespouštěl oči z Terezy.
Byla nádherná. Její ramena svítila široko daleko, měla na sobě jen tílko a kolem krku náhrdelník z mušliček, neuvědomovala si, jak je krásná, protože jí to nikdo dlouho neřekl. Měla nádherné oči a tak zvláštně načesané vlasy… „Ty jsi v tranzu?“ vyhekla Alka. „Promiň, neslyšel jsem tě,“ začervenal se Břéťa, načež ji zase přestal poslouchat. Po obědě šel Břéťa Terezu doprovodit do pokoje. Šli mlčky, ačkoliv se každý z nich desetkrát nadechoval, že něco řekne. Zastavili se až přede dveřmi Terezina pokoje. „Tak, jsme tady,“ poznamenala. „Co dneska večer?“ řekl jen. „Cože? Tobě to včera nestačilo?“ „Ne.“ Vypěnila. „Tak hele, nechal jsi mě stát polonahou a utekl jsi, já to chápu, že se mě štítíš a nechceš se mnou nic mít, dá mi to rozum, ale proč se se mnou chceš zase vidět? Proč si nedáš pokoj?“ „Sobě nebo tobě?“ „Co?“ „Nevím, o čem mluvíš,“ chytil ji za ruku, ale vytrhla se mu. Byla očividně nervózní, těkala očima sem a tam, ošívala se a rozhlížela, jestli někdo nejde. „Vždyť to říkám!“ „Tak poslouchej, jestli jsem se včera s tebou nepomiloval, tak proto, že na prvním rande s holkama do postele nelezu, jednou jsem to pravidlo tady už chtěl porušit, a nevyplatilo se to. A chci tě znova vidět. To, že jsem tě včera nepomiloval, nebylo proto, že bych tě už nechtěl vidět, ale proto, že chci.“ Byla z toho unavená, stále nechápala. Nedovedla si to připustit, nemohla mu věřit. „Tak kdy?“ řekla potom jen. „Dneska večer? Máme DVD přehrávač, tak bychom se mohli u nás dívat na film. Miloš jede na neděli pryč a Kráťa prý dneska spát nepůjde.“ „A co bude dělat?“ „Je prý nějaká podzimní párty pod širým nebem…“ „Tak jo,“ na tvář se jí vyloudil úsměv. „Fajn,“ taky se usmál. „Přijdu pro tebe v sedm,“ a dal jí pusu na tvář. Jen tam tak stála a dívala se, jak odchází. Pak si sáhla na tvář a pohladila si místo, kam ji políbil. To se jí už dlouho nestalo. Kéž by nikdy nepřišel, mohl být klid.
„Jak je to s tou Terezou?“ ptal se Břéťa kolegy Davida, když jej potkal na výstavě obrazů. „Co myslíš?“ „Proč taková hezká holka dělá takovou věc?“ David si povzdechl: „Neznám ji. Ale tady se nic neutají, takže… Chtěla studovat, rodiče s tím nesouhlasili. Neměla na to peníze, jedna kamarádka jí tady přenechala pokoj, ale musela za něj platit. Chvíli pracovala, ale pak o práci přišla. Opila se z neštěstí, nějakej prasák jí nabídl litr, když se s ním vyspí, pak to všude rozhlásil a už to asi nešlo zastavit.“ „To je hustý.“ „To je, teď už to ale nemusí dělat.“ „Jak to?“ rozsvítily se Břéťovi oči. „Dostala stýpko.“ „Fakt?“ „Jo, je tak dobrá, že jí tu platí jen za to, aby tu zůstala.“ „Tak proč s tím nesekla?“ „Co já vím, prachy… Nebo neměla důvod.“
Večer byla brzy tma a na nádvoří kampusu se rozhořely ohně. Na pódiu hrála kapela, na trávníku k hudbě tančily roztleskávačky, po prostranství se proháněly skupinky studentů a pedagogů a všichni si přinášeli grilovací pomůcky a dobroty k opékání, aby se co nejdříve zakousli do svého fláku masa nebo grilované cukety, dle libosti. Sem tam někdo zapálil rachejtli, aby všichni z města věděli, že začíná studentská oslava podzimu, a že oni dneska rozhodně nepůjdou spát. „Vínečko,“ vyžadoval Kráťa. „Hele brzdi, noc je dlouhá, nebo se tu svalíš za chvíli,“ varoval jej David a položil si klobásu na gril. „Je nádhernej večer, co?“ hodnotil Vinnie. „To jo, bude nebe plný hvězdiček, akorát tyhle reflektory to budou kazit,“ řekl Kráťa a přihnul si z lahve. Seděli na dece na trávníku v teplákách, ohřívali se o žhavé uhlíky a vychutnávali atmosféru podzimního večera. „Pojďte někdo tancovat!“ volala Markéta a žďuchla do Lindy a do Alexy. „No tak, Alexo, musíš jít se mnou…“ „Vždyť vem s sebou nějakýho chlapa, tady…“ navrhovala Alexa. „Já teda nejdu, netančím!“ křičel hned David.
„A já už vůbec ne!“ přidával se Vinnie, když ho Markéta tahala za rukáv. „Kráťo, tak pojď ty…“ Markéta nasadila psí výraz. „OK, jdeme tančit,“ souhlasil. „Sláva,“ oddechli si všichni. Kráťa s Markétou odběhli kus od nich a trsali při muzice, kterou tam tvořila metalová kapela. Vinnie pomalu dýchal a užíval si chladný večer. Sledoval po očku své kolegy a v Lindiných očích zahlédl nepatrnou jiskřičku. Sledovala Kráťu. Přisedl blíž k ní a pošeptal jí: „Ty na něj snad pořád myslíš…“ Dívala se do země a mlčela. Pak zvedla hlavu a řekla: „No jo, no.“ Vinnie jen zakroutil hlavou. Okolo nich procházela parta. Jason, Patrik, Kate a Lenka. Linda lehce zavrčela. „Nazdar,“ pozdravil je jediný Vinnie. „Dobrý večer, tak co, Lindo, kdy si zopakujeme tu jízdu?“ provokativně se ptal Jason. „Kdykoliv,“ šklebila se Linda. „S těma vašima párátkama si poradím snadno. Napříště byste si měli pozvat posily.“ „Abys to nepřehnala,“ smál se Patrik a raději se klidili. „Voli,“ ulevila si Alexa. „No co, nandala jsi jim to. Jiný holky dopadly hůř.“ „Jako kdo?“ ptal se David. „Jako třeba Paula, ta se z toho ještě nevzpamatovala.“
Vyšli si spolu na skleničku. Šlapka a Břéťa. Vešli spolu do baru a hned na nich visely desítky očí. Tereza je všechny vnímala na své kůži a v duchu prosila Břéťu, aby odsud hned odešli. Posadili se ke stolu a Břéťa objednal panáky na kuráž. Nebyla vůbec ve své kůži. Měla na sobě cudné triko s dlouhými rukávy a džíny. Klopila oči a pokud možno se vyhýbala očnímu kontaktu s přítomnými. Netrvalo dlouho a přitočil se k nim Hynek. „Hele, kámo, to sis vybral dobrou společnici na večer,“ byl opilej jak zákon káže. „Ta ti s nim dokáže tak zacloumat…“ „Hele, nech nás, ano?“ smířlivě ale rozhodně pronesl Břéťa. Tereza to již nevydržela. Zvedla se a běžela pryč. Hynek za ní ještě volal: „Ale když nechce, nedá, mrcha jedna. Dneska jsem si kvůli ní nic neužil!“ Břéťa zaplatil a vyběhl za ní.
Chvíli se rozkoukával, neboť už byla tma. Pak ji uviděl. Stála pod lampou, opřená, zranitelná, nádherná, něžná a krásná. Dívala se na oblohu a hned zase k zemi. Pomalu došel až k ní a objal ji. „Já to nezvládnu,“ šeptla. „Ale ano. Zvládneme to společně.“ Hladil ji po vlasech a líbal ji. „Já se tak stydím…“ opakovala a vzlykala. „Nemusíš, nemusíš,“ šeptal jí do ucha a tiskl ji k sobě. Zvedla k němu oči. „Proč… Proč jsi si mě vybral?“ „Protože jsi to nejkrásnější a nejněžnější stvoření, co jsem v životě potkal. Neboj se, já tě nedám…“ „To doufám,“ zasmála se, „dneska jsem kvůli tobě odmítla kšeft za pět litrů…“ a zabořila mu hlavu na prsa. Tančili tak v té tmě a z dáli sem doléhala muzika podzimních slavností a rachot ohňostrojů. „Půjdeme?“ navrhl po chvíli. „Je mi zima,“ přiznala. Dal jí svůj svetr a odvedl si ji do pokoje. DVD ani nezaložili do přístroje.
4. Rodinné teze „Vyhlašuju Bojkot!“ Kráťa stál na pódiu a vykřikoval do mikrofonu razantní prohlášení. Těsně za ním stála řada přitakávačů, vesměs spíše rozzlobených dívek a jim zavděčit se chtějících chlapců. Největší spojenkyní se v Kráťově novém boji ukázala být Lindina kamarádka Markéta. Celý kampus se rozdělil na dva tábory. Jedni si mysleli, že se tu parta lidí úplně pomátla, ve druhých se ozvala kolektivní touha po pomstě a rozhořel se v nich plamen boje. Ale na tenhle mítink se přišli podívat všichni. Kráťa s ostatními nechtěli dnes diskutovat. Chtěli agitovat. „Bojkot! To jediné, co může pomoci! Vy, co jste byli na našich internetových stránkách, víte, proč jsme se rozhodli zveřejnit tuhle akci, víte, proč se tolik zlobíme na celý svět! Naše hlasy jen tak neutichnou!“ Kráťa skoro křičel a svým vzrušením strhával davy. Z tichého chlapce byl bojovník.
Vinnie přistoupil k Lindě, která s Břéťou stála kousek od pódia. „Dobré ráno, to koukáte, co?“ překvapeně se Vinnie snažil sám sebe ujistit, že to, co se děje, je realita. „To koukáme,“ přiznala Linda. „Kdo by to řekl,“ filosofoval Vinnie, „že ten tichý, ušlápnutý kluk, který je tu sotva pár týdnů, se pokusí během chvíle změnit svět. Tak inspirující tohle prostředí je.“ Kráťa přistoupil k četbě prohlášení. „Přátelé! Všichni, kdo máte jen trochu rozumu, musíte naše aktivity podpořit!“ „Je to masový šílenství!“ hodnotil Břéťa reakce publika, které vřelo, nicméně nebylo jasné, na čí stranu se kloní. „Máš pravdu,“ kýval Vinnie, „je to jako hromadná emoce, úplně cítím v krvi ten adrenalin. I když s nimi nesouhlasím, stejně mě to rozčiluje.“ „Když budu chtít jednou prorazit do politiky, už vím, že nejspolehlivější je sexuální téma,“ odtušila Linda. „Vyhlašujeme Bojkot!“ volala Markéta a konečně se dav utišil natolik, že Kráťa k nim mohl promluvit. „Díky všem, že jste přišli! Vězte, že jsem strávil dva dny v pokoji tady Karlíka a studoval jsem porno snímky, kterých tenhle poctivec sesbíral strašně moc a naplnil jimi celý harddisk.“ Dav reagoval smíchem. „Není to k smíchu. Kdybyste viděli, co já, udělalo by se Vám špatně. Po dvou dnech, kdy jsem skoro nešel spát a sledoval to porno…“ „Skoro se tím chlubí… Je dobrej…“ uznal Vinnie. „…i teď, když na to vzpomínám, se ve mně vaří krev…“ „Ve mně se vaří, jen když o tom mluví…“ ironizoval Vinnie. „Nechej ho mluvit,“ napomínala Linda. „No dobře. Asi trochu žárlím. Nikdy jsem v lidech nevzbudil takový emoce…“ přiznal si psycholog. „Takže ti přeci jen jde o publikum, a ne že ne…“ odtušil Břéťa. „Jsem jen člověk, Břéťo.“ „Po těch hodinách, strávených sledováním porna, jsem dospěl k jednoznačnému nezvratnému závěru,“ dostal se konečně Kráťa k jádru věci. „Porno je největším a nejhorším násilím, páchaným na ženské duši, jaké na světě existuje.“ Ozval se zuřivý souhlas z jedné a nesouhlas z druhé strany a Kráťa pokračoval.
„Nedovedete si představit, čeho všeho jsou chlapi schopni se dopustit, aby vyjádřili svou nadřazenost! A nejvíc vzrušující je, když je žena ponižovaná, když je jen objektem potěšení bez vlastních práv! Ano, i podle svých reakcí to vím. Nejčastějším námětem internetového porna je sex se ženou v podřízené pozici, kdy je nucena dělat potěšení chlapovi, i když nechce! Je mi zle z pokolení, ke kterému patřím! Každé takové znásilnění ženské duše by mělo být potrestáno! Ale co je vrcholem toho všeho? Že takových videí se na sítích vyskytují tisíce – a na každém je jiná dívka! Nejde jen o ty, co pochází z naší koleje! Ale po celém světě jsou zneužívány dívky a ženy k tomu, aby sloužily jako sexuální otrokyně zvrhlých násilníků. Zeptejte se Vinnieho, jak důležitá je sexualita pro člověka! Jak moc jej ovlivní každý sexuální zážitek! A obzvláště ten první! Každé takové video na síti ukazuje jednu ztracenou ženskou duši, duši ženy, která byla zajata a je pouze využívána, není uznávána. A nakonec je mi jedno, jestli to jsou šlapky, které jen hrají, nebo jsou to dívky, které jsou skutečně nucené k prostituci či promiskuitě, nebo jde jen o opilé studentky, které prostě neprotestují proti tomu, co se jim děje, protože nejsou při smyslech! Ženy jsou tak strašně křehké bytosti. Nesmíme dovolit, aby jim bylo ubližováno!“ Dav souhlasně skandoval pro a proti. „Ani takzvané profesionální porno není nic lepšího, než zneužívání sexuálního pudu diváka k prodávání ženské něžnosti a nevinnosti! Každá porno herečka, byť sebelíp placená, je podle mě nešťastná bytost, která tak zoufale touží po uznání, že ze sebe udělá mašinu na sex, protože v tom vidí cestu k nalezení vlastní hodnoty. Rozběhne ale spirálu, která jí dovede nevyhnutelně do bahna ztráty osobnosti.“ Pak se Kráťa uklidnil. „Vím. Vy, co jste viděli, že jsem se chtěl těchhle hrůz účastnit, asi mým slovům váháte přidat větší váhu. Ale tím spíš jsem schopen pochopit, že ani muži, kteří tyhle hrůzy páchají, nejsou víc než psychické trosky, které neznají sami sebe. A chudáci, kteří hledají záchranu v ubližování někomu jinému a v uspokojení libida – toho nejsnadnějšího pudu, na který jsme schopni se koncentrovat. Ano, Vinnie má pravdu: kdo se rozmnoží, vyhraje. Ale kruci jsme lidi, jsme páni tvorstva… Ne… Chlapi, kteří tohle dělají bez lásky, jsou pouhá zvířata!“ Během projevu se zase rozčílil a skoro křičel, což mělo na ostatní energizující efekt. Markéta poskakovala kolem něj a provolávala hesla, která si ráno nacvičili. Jejich příznivci skandovali protimužská hesla a protisexuální myšlenky a odpůrci si v tu napjatou chvíli nedovolili nic říct. Jason s Kate si mezitím domlouvali, co jim odpoví. „Konečně se dostávám k jádru věci! Iniciativa, kterou chceme v rámci celé planety rozběhnout, má jedinou, ale údernou a srozumitelnou myšlenku. Dokud existuje poptávka,
existuje i nabídka! Teprve ve chvíli, kdy všichni odmítneme sledovat a vzrušovat se sledováním porna, ustane i jeho výroba! Proto pokaždé, když si budete chtít z Internetu stáhnout nebo z videopůjčovny vypůjčit sexuální záznam, uvědomte si, že ženy, které se toho účastní, potřebují mnohem více. Potřebují, abyste odmítli se na to dívat. Abyste odmítli potvrdit jejich roli být pouhým sexuálním artiklem, loutkou bez nároku na vlastní důstojnost! Abyste odmítli jejich zneužívání k uspokojování neutišitelných choutek. A ve chvíli, kdy už se nebudeme chtít dívat na porno, ustanou únosy dívek, jejich zneužívání! A i ty ženy, které to dělají v uvozovkách dobrovolně, přijdou o tuhle lukrativní práci a začnou se soustředit na to, co vlastně hledaly (a nenašly!) v náručí sexu! Ano, Vinnie, máš pravdu, všichni chceme uspokojit naše sexuální libido a podřídíme tomu vše. A projikujeme jej i do našich ostatních tužeb a snů. Možná. Ale jsou i jiné touhy, ještě silnější, touha po uznání! Touha po rodině! Touha po harmonii, štěstí, klidu duše, sebepotvrzení a svobodné mysli! A svobodni nebudeme, dokud neusměrníme sexualitu správným směrem!!“ Půlka obecenstva jásala, protože si uvědomovala pravdivost Kráťových slov, a nadšeně podepisovala petici. Druhá půlka pobouřeně vyjadřovala nesouhlas, z téhož důvodu. Vinnie se protlačil na pódium a požádal o slovo: „Vážení! Souhlasím s Kráťou v několika prostých věcech. Je třeba ventilovat touhy usměrněně. Ne jako zvířata. A souhlasím i s ekonomickým pohledem. Utlumení poptávky utlumí nabídku. Možná zachráníte pár dívek, které by byly zneužity, a potom to za to určitě stojí… Ale nejsem si jist, zda je lidstvo připraveno usměrnit své představy směrem k partnerům. Na to bacha. Nabídněte lidem alternativu, nejen potlačení jedné cesty, nebo tahle potlačená společenská touha vybuchne zcela novým (a možná ještě úchylnějším) rituálem. To je všechno.“ „Díky, Vinnie,“ Kráťa si užíval pozornost národů, „ale v jedné věci tě musím opravit. Nejde jen o podíl dívek, které jsou zneužívané, jde o všechny ženy, které kdy sloužily za sexuální objekt, protože sexualita má být pouze komunikací mezi partnery! Každé povýšení sexu na něco samoúčelného je zvrhlé a porušuje harmonii. Jde o všechny ženy, které jsou takto zneužívané!“ Vinnie pokrčil smířlivě rameny a kývl. Kate s Lenou se silou dostaly k mikrofonu. Kate: „Tak hele, cvoci, nevím co je na tom tak hroznýho, když si spolu dva užívaj…“ Lena: „Komunikujou…“ Kate: „Komunikujou… A natočí se při tom na video!“ Dav vzteky rudnul a házel na Kate vše, co mu přišlo pod ruku.
Markéta byla sice mimo sebe, ale našla odvahu a zmobilizovala své příznivce: „Přátelé, jedním z pravidel dosažení jakékoliv hodnotné a trvalejší změny je, že ustojíme i názory opačné a ponecháme jim je!“ Studenti sice vypískali její napomínání, nicméně se uklidnili. Kate: „Díky, a to není všechno! Podívejte se do přírody! O co jsme lepší než zvířata! Muži jsou lovci a ženy jsou kořist. Silnější vítězí a řekněte, že to není pravda! A dělá nám to dobře oběma, tak o co jde? Když ženská neumí říct ne, tak říká ano!“ Řev ohlušoval všechny přítomné, ale téma bylo tak horké, že všechny dostávalo do varu. Lena: „Co budete dělat potom? Budete bojovat s prostitucí? Řeknete prostě chlapům v celém světě, aby si nekupovali sex? Děláte si prdel? Dyť to nejde! Nejde ovládnout tohohle tygra, který celá tisíciletí požírá ženský, ale i chlapy, všichni jsme z toho hotoví, a je to tak správně!“ Pískot byl tak zuřivý, že holky vyklidily bojiště. Pod pódiem zakotvil televizní štáb a už dlouhou dobu tohle klání natáčel. Teď si řekl, že získá názory přítomných studentů. Reportér: „Dobrý den, můžu vám položit otázku?“ David: „Jo, jasně.“ Reportér: „Děkuju, co si myslíte o téhle nové iniciativě?“ David: „Mají snahu, ale souhlasím s holkama, že je to boj s větrnými mlýny…“ Reportér: „Děkuju, a co vy si myslíte?“ Vinnie: „Nejsem si jistý. Vážně ne. Sex je rozhodnutí každého jediného člověka, takže těžko ovlivní celý svět, ale na druhou stranu můžou začít proces změny myšlení, třeba to s lidmi opravdu pohne.“ Reportér: „Takže souhlasíte s jejich názorem?“ Vinnie: „Sdílím jejich nadšení, ale nejsem přesvědčený, že jejich postup je správný.“ Markéta z pódia: „Nyní žádám o slovo Karlíka Networka!“ Karlík: „Dobrý den!“ Hlasité ovace Karlíka přivítaly u mikrofonu a povzbuzovaly jej k řeči. Karlík: „Díky za podporu, chci vám všem říct, jak se teď cítím já, protože to je to jediné, co vám můžu dát. Strávil jsem s Kráťou dva dny sledováním záběrů, nad kterými jsem se vzrušoval poslední roky a kterých jsem nashromáždil tisíce. Poté co mi Kráťa ukázal tento nový úhel pohledu, udělalo se mi z toho všeho zle. Zvracel jsem ze sebe samého a zapřísáhl se, že už nikdy na tyhle videa koukat nebudu. Slíbil jsem si, že už nebudu podporovat tohle
scestné ubližování a že udělám všechno, abych ženy a dívky, a nebo alespoň jednu, udělal šťastnou!“ Vinnie: „Teda co se Kráťovi povedlo za dva dny, já nedokázal za dva roky.“ Linda: „Jako vyměněný!“ Vinnie: „Ano, neuvěřitelné.“ David: „Jo, chlapče, ty jsi s Karlíkem nikdy nesledoval dva dny porno.“ Vinnie: „To máš pravdu!“ Kate s Lenkou se opět prodraly k mikrofonu a zaútočily vším, co měly. Kate: „Pánové, vy dva, co jste seděli dva dny a sledovali, jak jsou nevinné citlivé a něžné dívky znásilňovány, jak je chlapi šukaj do krku a tak, kolikrát jste se za ty dva dny udělali, co?“ Řev se už nedal vydržet a poté, co Kráťův výraz střeleného pudla prozradil, že odpověď na tuto otázku je vyšší než dvě, obě proti sobě stojící skupiny si málem vjely do vlasů. Kráťa: „Sledování porna lidi vzrušuje. To je biologický fakt. Ale to neznamená, že je to správné. Není – a proto jsme dnes tady.“ Vinnie: „To je vůl, to neměli přiznávat…“ Kate: „Nemám další otázky, když budeš chtít, Kráťo, dneska přijď a zopáknem si to představení. A můžeš vzít i Lindu.“ Kráťa sevřel pěst, ale Linda mu na pohled odpověděla úsměvem.
Vinnie seděl v malé místnosti za posluchárnou, která už teď praskala ve švech, ačkoliv bylo jasné, že vrchní psychiatr kampusu bude hovořit o bojkotu a nic zajímavějšího nevymyslí. Seděla tam s ním krásná blondýnka a dívala se na něj smutnýma očima. Věděl, že tohle se mu dávno vymklo z rukou, ale nemohl s tím nic udělat. Věděl, že potlačování (i když popletených) tužeb bude mít za následek jejich ještě intenzivnější (a ještě popletenější) projevy. Nejlepší, na co přišel, bylo umožnit jí bezpečně podlehnout temným představám, ale bylo to málo a naplňovalo jej to bezmocí. Podle jeho teorií už měla být dávno sama se sebou smířená. Ale nebyla. Vstoupil do posluchárny a poněkud rozladěný započal svou řeč. „Ahoj, dneska chci mluvit o rodině. Potom, co pozoruji na dvorku naší vždy pokrokové a zkažené ÚHM…“ v sále se mu dostalo souhlasné odpovědi, „musím jednoznačně říct, že z hlediska vědeckého naši revolucionáři nejsou nic víc než ustrašené a rozzlobené děti. A co se Kráti týče, snad se neurazí, ale snaží se jen odčinit své hříchy.“ „Přesně!“ volala Kate, která si opět Vincovu přednášku nemohla nechat ujít.
„Nicméně, některé jejich myšlenky nejsou úplně mimo mísu. Přesněji ta, která tvrdí, že v sexualitě nejsme většinu času sami sebou. Až na osvícené jedince a psychicky úplně světem nedotčené lidi. Základ je rodina. Táta a máma. Oni vám zprostředkují obraz opačného i vašeho pohlaví. A chtíc nebo nechtíc, dokud se od nich neoddělíte a nenajdete svou vlastní identitu a cestu (lze-li), budete kopírovat jejich vzorce chování a jejich pohled na svět, nebo je převracet. A proto je správný lidový odhad, že si hledáme partnery podle svých rodičů opačného pohlaví. Jednak proto, že jiné ani skoro nevnímáme, protože naše myšlení je tolik zvyklé vidět pouze to, co máme od malička kolem sebe, jednak proto, že jsme jako náš rodič stejného pohlaví, takže hledáme i kopii rodiče opačného pohlaví. A v pubertě, kdy se skutečně může vyvinout naše identita, odlišná od té rodičovské, se, pokud nemáme dost sebedůvěry a psychické síly na to, abychom se odtrhli od řetězu dětské poslušnosti, buď podlehneme a staneme se kopií svých rodičů, nebo naopak bude jediným naším východiskem rebelie a my zvolíme naprostý opak toho, co nám naše vnitřní hnutí napovídá. Což vypadá jako nádherná nezávislost, ale ve skutečnosti o žádnou nezávislost nejde. My se přímo řídíme tím, co nám říká vnitřní hlas, ale schválně to převracíme a naschvál děláme opak. Sebevědomý zdravý jedinec, kterého rodiče vedli k nalezení vlastního já (a koho z nás tak vedli?), je schopen rozpoznat svůj vlastní vnitřní hlas (a je tam, tomu věřte) a oddělit jej od toho svědomí, které mluví hlasem rodičů a říká "Tohle bys neměl, tohle musíš…" A neodpovídá jenom "Dobře, maminko", nebo „Nikdy už tě neposlechnu tatínku a naschvál to tak neudělám" (což obojí má nutně destruktivní sklony), ale uvědomí si, kým je, kam směřuje a jak by se tedy měl rozhodnout – podle sebe. Proto si myslím, že základ je sebepoznání. I ze společenského hlediska – společnost musí poznat své motivy a hloubku svých obav a komplexů, aby se mohla rozhodnout, kam směřuje a jak má reagovat. Žádné potlačování pudů ve stylu – už nikdy se nepodívám na porno – nemůže mít dlouhého trvání a hrozí vyústit v šílenou panickou psychózu a posedlost sexem, nebo i něčím horším, protože přehrada potlačené energie se může kdykoliv vylít v jiné oblasti vašeho života, než kde vznikla. Ačkoliv - po tom všem, co jsem řekl - může být Kráťova sebereflexe tím rozpoznáním chyby a krokem správným směrem? Může, ale to by nesměla být afektivní a iracionálně fanatická, jako se nám všem tam venku jevila – určitě jste ty emoce cítili.“ Chvíli si oddechl a pak pokračoval.
„Nicméně poznatek, že porno opravdu pochází z neurotických komplexů a psychóz (pokud si odmyslíme jednoduchý princip oddělení uspokojení od smyslu, na ktery už Kráťa brilantně upozornil), je velmi zajímavý. Představte si, že v dětství se tvoří mozková spojení. Že se tvoří osobnost. A že když je problém, vytvoří se mohutnější energetický shluk. Komplex. Jako když teče řeka. Když teče klidně, nejsou na trati žádné překážky. Ale co když je najednou na řece přehrada? Komplexy jsou takové přehrady. Jsou to zážitky, které jsme jako lidi nepřijali nebo odmítli či dokonce potlačili. V každém případě jsme se s nimi nevyrovnali. Ale oni nezmizely. Tím, že se s nimi neumíme vyrovnat, stavíme přehrady normálnímu toku myšlení a emocím. Takové silné myšlenky ovlivňují potom všechny myšlenky a emoce, které se jim postaví do cesty. A to, že potlačeným myšlenkám postavíme přehrady, nás jich nezbaví. Jejich energie se bude kumulovat a dříve nebo později si cestičku najde. Buď protrhnou přehradu (a to se stane s Kráťovou iniciativou – budeme svědky celosvětové exploze proporno agitací), nebo protečou jinými cestami. Projeví se jako deviace. Strachem z výtahů, samotářstvím nebo sexuální deviací. Tohle všechno už jsem vám říkal tisíckrát. Dnes si všimněme jednoho aspektu. Co z toho mají ony dívky, ponižované a znásilňované, které nacházejí (byť vynucené) potěšení v tom, že uspokojují chlapovu (nebo ženinu) touhu po nadvládě? Co jim kouzlí na rty ten povolný chlípný úsměv? Ta slova „udělám ti všechno“ a nebo „udělej mi všechno“ a „jsem tvoje holčička“?“ „Jseš nechutnej!“ zvolala Kate, která se celou dobu nervózně ošívala v sedadle. „Prosím?“ „Hele, Vinnie, dovol, abych ti udělala přednášku já.“ „No výborně, Kate, alespoň se konečně dozvíme, co pohání naší Matu Hari,“ nenechal se Vinc vyvést z konceptu. „Fajn,“ Kate se nadechla a odhrnula si vlasy z čela, „to, co se nám tu chceš snažit sugerovat, je pěknej humus. Je mi jasné, kam míříš. Známe tvé teorie. Jasně. To, co nás ovlivní v dětství, máme tendenci opakovat v dospělosti.“ „Nejen to. My se tím stáváme.“ „Ano. Dokonce i věřím, že si vybíráme své partnery podle svých rodičů,“ Kate si srovnávala myšlenky a vstala. „Pravda. Dokonce ani téměř jiné partnery nevidíme. Odmítáme je vnímat, pokud se neosvobodíme od zažitých myšlenkových vzorců - my nejenže přitahujeme pořád ty samé typy. My je hledáme. Tak. Tohle všechno beru. Konečně – a to už dovoluju hodně – kývla
bych ti na tu tvou otázku. My opravdu chceme potěšit chlapa tak, jak bychom chtěly potěšit tátu.“ Posluchárnou to zašumělo smíchy, ale protože viděli, že i Kate (třásl se jí hlas) i Vinnie (byl nervózní a pošlapoval na místě) to myslí vážně, brzy se uklidnili. Kate se zarazila a bylo vidět, že to je vše, co chtěla říct. Protože to ale (ani sobě) nemohla přiznat, musela pokračovat. Pohlédla Vinniemu do očí a četla jeho myšlenky. „Ale Vinnie, nemůžu připustit ani na okamžik, že láska k rodičům, ke svým dětem a ke svému partnerovi je ta samá!“ Vinnie nezaváhal: „Já říkám, že všechny tyto vztahy prožíváme přes ta samá barevná sklíčka. Jak odlišíš lásku k vanilce a k čokoládě? Jakmile s člověkem začnou mlátit hormony, už vidí všechno přes skla sexuální žádostivosti. I rodiče, i své děti. Jedině vyrovnaní jedinci, kteří nemají na své sexuální řece žádné přehrady, jako třeba Jung nebo naše Linda, jsou možná osvobozeni od ovlivňování svého úsudku sexualitou. Ale všichni ostatní…“ Kate se už uklidnila a vrátila se do sedadla. „Ale Vinnie. Teď jsi usvědčil sám sebe. Pokud odstraníš ta skrytá ovlivnění, která nás zaslepují a která mění naše přístupy ke světu skrze sexuální brýle, co kdyby tu nebyly? Jak je to u ideálního člověka bez přehrady? Je láska partnerská odlišná nebo ne?“ Vinnie byl v koncích. Popravdě – neuměl se odpoutat od systému komplexů. Natolik ho Katčina analýza zdrtila, že jen stál a zíral na ni. Po pěti sekundách ticha si olízl rty a zavrtěl hlavou. „Já nevím, Kate.“ „Ale, pán je upřímný,“ Kate se upřímně usmála a oddechla si, že zahnala tu dusnou přednášku. „Ale když o tom přemýšlím,“ nadechl se nakonec Vinnie, aby pohřbil své teorie, „nemůžu uvěřit, že by byly stejné.“ „Děkuji.“ Třída začala Katce tleskat a ta se ukláněla na všechny strany.
„Nemůžu tomu uvěřit!“ Kráťovi se zbortily naděje. Je příznačné, že čím bláhovější je nápad, a čím snadněji se pro něj nadchneme, tím větší a naivnější jsou naše představy o jeho budoucnosti. „Co se děje?“ Kráťa s Markétou se přihnali do kavárny, kde se právě odpolední kávou občerstvovali Vinnie, Břéťa a Linda.
„Představte si to!“ Kráťa šermoval před očima nějakými listinami a do toho vzlykavě opakoval: „Zvířata! Jsou to zvířata!“ „Co se děje?“ Linda jako jediná projevovala opravdový zájem o to, co revolucionáře přivedlo do varu. „Konec. Konec světa. O něco jsme se snažili a stal se pravý opak!“ „Teda, teď už to zajímá i mě!“ Vinnie odložil kávu a vyzval Kráťu, ať vypráví. „Na internetu jsou založené tři nové aktivity. A propagují porno, masturbaci a všechny úchylky! Prý za svobodu projevu!“ Břéťa se zasmál: „No a co? To bylo jasné, že se objeví lidé, kteří mají opačný názor než vy.“ „Ale tohle je moc. My získali za týden pět set tisíc jmen na listinu podpůrců. Ale tyhle tři skupiny jich už mají každá dva miliony!“ „Hahahaha!“ Vinnie se upřímně bavil. „Není to k smíchu,“ zhodnotil Kráťa. Markéta si povzdechla: „Nechápu to. My uděláme jednu iniciativu a ony vzniknou hned tři proti nám!“ „Akce a reakce,“ ucekl Vinnie. Kráťa padl na zadek a vzdychl si. Linda byla jeho stavem očividně zdrcená víc než on sám. Pohladila ho po vlasech.
Kráťova deziluze skončila příznačně ve stejný okamžik jako jeho dětství. Nebo jej spíše o pár hodin předešla. Jediným partnerem v revoluci (nebo v evoluci), který mu zbyl, byla feministicky naladěná a revolučně žhavá Markéta, která jediná zbyla jako aktivní zastánce iniciativy za zrušení porna. Kráťa byl nucen sledovat, jak postupně upadá zájem těch, kteří zpočátku tak rozhodnutě a nahlas sympatizovali, a dokonce jak upadá i angažovanost těch, kteří byli proti. To bylo ze všeho nejhorší. Není-li totiž proti komu bojovat, stává se boj směšným a zbytečným. Bez soupeře není války a okolí začne být zřejmé, že boj zuří v člověku samotném. Ještě těžší než nemít proti komu vést boj je nemít nikoho po boku. Jediným opravdovým spojencem Kráti, když odpočteme Markétu, která beztak sledovala své zájmy a šlo jí spíše o boj s deviantním mužským pokolením než o nápravu psychické rovnováhy lidstva, byl od počátku až dosud Karlík network.
Celá anabáze s revolucí začala před několika týdny, když Kráťa bloumal sem a tam po ÚHV a bojoval se svým svědomím. Energie, která se mu hromadila v hlavě, nabírala síly atomové bomby. Byl si vědom, že Lindě nejspíš ublížil, ale zároveň nechtěl obvinit sám sebe, protože to by nikam nevedlo. On jednal z dobré vůle, chtěl prozkoumat své nitro a přijít na to, kým je a po čem touží. Nebo netouží. Teď nahlédl, jak moc špatný pán může být oheň, když se dostane do ruky svévoli. A vtom mu to došlo. Musel v hlavě oddělit dva problémy. Problém svůj, který jej tížil, a který čněl nade vše, co jej dosud trápilo - a to svůj přístup k sexualitě. A zde najednou bylo jasno. Zkusil to, fajn. Bylo to ono? Ne. Vydá se tedy jinou cestou. To bylo řešení. Vzhledem k sobě jednal poctivě, ačkoliv mohl volit jiné varianty volby, rozhodl se risknout to a zjistit, zda jej to opravdu tolik láká, nebo ne. Na tom nic špatného nebylo. Druhou oblastí, která mu dělala vrásky, bylo, jak moc divné je, že proces (sex), kterým je možné rozdat tak moc lásky a něhy a stvořit nový život (největší zázrak, který člověka může potkat), může být zdrojem jednoho z největších psychických utrpení lidí na světě. Dobrý sluha, zlý pán. Samoúčelná sexualita hledá cestičky, nejvíc živená je z těch, které podněcují další a další vášně, chuť zakázaného ovoce, tohle všechno se spojuje a zpětně posiluje sexuální sílu orgií. Došlo mu to ve chvíli, kdy stanul přede dveřmi Karlíka a vzápětí v jeho kutlochu. Karlík na něj nejdříve zíral jako u vytržení, ale po chvíli ochotně souhlasil, že „se teda podívají na konkrétní příklady…“ v reálných videích. Po jednom pouštěli stovky videí a detailně rozebírali každou psychologickou osobnost a co je vedlo k tomu, že dělali to, co dělali. Zřídka konstatovali, že ta si to fakt užívá a tihle jsou prostě jen exhibicionisti. Většinou na první pohled jejich instinkt poznal, že sexuální zážitek je prostředkem k ukojení jiných tužeb. Zřetelně viděli, že chlapi touží po nadvládě a ponížení žen a ženy zase buď toužily po tom, aby jim někdo vládl, nebo naopak toužily ovládat muže. „Je mi zle,“ prohlásil Karlík a vypnul video, kde byla dívka nucená k hrubému orálnímu sexu. „Sorry, musím na chvíli do koupelny.“ Kráťa na něj chvíli zíral a pak se vrátil ke svým myšlenkám. „Tohle se musí zastavit. Lidstvo je šílené. Sexualita je prostředek k vyjádření lásky mezi partnery, je to způsob zrození života, je to intimní sblížení dvou lidí, vrchol lásky, vrchol lidství, spojení mužského a ženského principu. A tohle – tenhle paskvil…“ došla mu slova. „To se musí zastavit.“ Během hodiny dokázal formulovat myšlenky na papír a za pár dní už měl řadu stoupenců, kteří s ním více či méně souhlasili.
Dnes tu pochodoval jako prase před porážkou, hlavu svěšenou, poslední jeho záchranou byl Karel, ten, u koho to všechno začalo. Jedině on ho pochopí. Zaklepal, po chvíli vešel. Karlík o něm vůbec nevěděl. Sledoval porno. „Co to děláš?“ panicky zařval Kráťa. Karlík se lekl, vyskočil, vypnul počítač ze zásuvky a začal něco nesrozumitelně blekotat. „To se nestydíš?“ hulákal Kráťa. „Všechno, o co jsme se snažili, tady ničíš!“ Karlík se uklidnil a posadil se na křeslo. „Hele Kráťo,“ začal opatrně, ale sebevědomě jako někdo, kdo ví, že předem vyhrál. „Budu k tobě upřímný. Já končím.“ I Kráťa se už uklidnil a jen bezmocně dopadl na kavalec. „To vidím,“ konstatoval. „Je mi to líto, ale nemá to cenu. Lidstvo nezměníš, i kdybys stokrát chtěl. A já se taky nezměním.“ „To vidím,“ na nic jiného se nezmohl. „Navíc jsem vstoupil do iniciativy za veřejné promítání pornografie.“ „Co?“ Kráťa vyletěl, ale potácel se, jakoby byl ve snu. „Vyslechni mě. Teprve veřejné předvádění uvolní v lidech tu staletí a tisíciletí náboženstvím a morálkou potlačovanou touhu. Teprve potom se všichni uvolní a možná i zmizí veškeré deviace!“ „Bože, zní to dokonce logicky!“ „Ano, zní to výborně! Chceš ukázat výběr, který začneme promítat v jídelně?“ „Ne, odcházím.“ „Sleduj, jednou z nejlepších ukázek toho, co pornografie je, je tenhle sexuální souboj Leny a Kate. To budeš čumět, chlape.“ Ale Kráťa už za sebou zabouchl dveře. Ten večer seděl se svými přáteli v klubu a hrál kulečník. Linda hrála s ním proti Břéťovi s Vinniem. Vyhrávali. „Iniciativa za odstranění deviací přímou konfrontací, věřili byste tomu?“ opakoval to dokola Kráťa. „Jo, chlapče, vypadá to, že si založím zvláštní studii na panice v prvním boji,“ konstatoval Vinnie, když se napil jakéhosi koktejlu. „Jak to myslíš?“
„No, nejsi první, kdo prožil svůj nejdřívější sexuální zážitek a následně začal vymýšlet iniciativy hodné největších manažerů nebo spíše manipulátorů všech dob,“ smál se Vašek. „Co?“ Kráťa chápal, ale nechtěl věřit. „Tak si představ,“ začal Vinnie, „že jeden kluk jménem Zachariáš, se po prvním sexuálním zážitku na ÚHV (mimochodem byla to Zuzana) zavřel do knihovny a rozhodl se, že vypíše z knih všechny sexuální scény všech dob. Ještě tam sedí.“ „Kecáš.“ „Nekecám, fakt se tam zavřel, asi hledá precedens.“ „A to se mu povedlo svést Zuzanu?“ ptal se nedůvěřivě Břéťa. „Nevím. Říká se to.“ „A další?“ trval Kráťa na dalších příkladech, neboť nemohl uvěřit, že by byl jen jedním z mnoha. „Například jeden chlapík, který sem přišel jako panic. Opil se a odvedl si s sebou dvojčata. Ta nejnáruživější dvojčata, jaká tu kdy byla.“ „Jste nechutný,“ smála se Linda. „Vážně. Myslel si, že je zvládne. Ale nezvládl ani jednu. A od té doby se každé holky ptá, zda nemá dvojče. Dokonce prosadil do přihlášky na ÚHV povinnou kolonku – jste z dvojčat?“ „To není pravda,“ kývala Linda. „Ale je, zkuste se podívat, určitě jste to také vyplňovali.“ Kráťa se usmál. „No dobře. Tak jsem hysterický. Prostě jsem si vybral špatnou oběť. Ale zase jsem díky tomu dospěl.“ „Uvidíme,“ uzavřel Vinnie s pochybnostmi ve tváři. „Nikdy to není tak snadný. A abys věděl, ta Karlíkova iniciativa zní dobře. Možná se k nim přidám.“
5. O čem je mé já „Filmařina to je dřina. Kdysi jsem taky zkoušel psát romány. Je to neuvěřitelně tvůrčí a nevyzpytatelný proces. Nikdy nevíte, kam se příběh vyvine, že Břéťo?“ Podíval se na tatínka napůl vděčně, že je schopný a ochotný bavit se na umělecké téma, a napůl nedůvěřivě, zda před jeho vyvolenou bude ochotný budit alespoň jakés zdání serióznosti. Pamatoval si velmi dobře, že kdykoliv si domů přivedl dívku, vždy se řeč stočila
k svatbě a předsvatebnímu sexu a jeho obličej při této vzpomínce již předem poněkud zčervenal. „Ano,“ kývl, ačkoliv skoro neposlouchal. „Když člověk začíná psát, má pocit, že ví, o čem to bude, o jakých postavách chce vyprávět, ale časem si jeho postavy začnou dělat, co chtějí, vyskytnou se při neočekávané příležitosti, pronesou neplánovanou větu a tím zcela změní své místo v příběhu. Čtenář na ně už nikdy nebude nahlížet stejně. A koneckonců každý výjev vychází ze spisovatelova nitra, každá postava odráží kus jeho života nebo mysli.“ „Máte pravdu, jako když malujeme. Nikdy nevíme, jak to dopadne.“ Břéťa s podivem pohlédl na kouzelnou dámu, sedící vedle něj. Mluvila s jeho tátou a nebylo jí trapně? Skvělá to žena! Kromě mámy asi jediná na světě. Paní Fialová donesla na stůl druhý chod a zasedla ke stolu. Popřáli si dobrou chuť, ale pan Fiala se svými vývody ještě neskončil. „Ano, jako když malíř kreslí obraz. Ví předem, co na něm chce mít, že tam budou nějací lidé, že budou v takové pozici a tak dále, ale při kresbě se mu najednou zdá, že by tam měl přikreslit pejska. Neví proč, třeba aby doplnil energii, aby dokreslil atmosféru, aby ukázal vztah mezi těmi lidmi, možná sám neví proč, ale jeho vnitřní pnutí jej donutí, aby tam toho pejska nakreslil. A ten obraz už nikdy nebude stejný. A i na diváka musí působit úplně jinak. A pokud si pozorovatel třeba pomyslí – ten pes to tam kazí – plete se. Ten pes totiž tvoří nedílnou součást celku. Bez něj by to nemělo smysl. Ne, pouze chápavým pohledem jsme schopni proniknout za zdání a uchopit myšlenku nabízenou tvůrcem. Možná sám neví, co chtěl říci. Každá jeho tvůrčí akce však zrcadlí cosi, co se chce projevit.“ „Táta je historik,“ jakoby doplnil poslední dílek skládačky Břéťa a Tereza se plaše pousmála na znamení uznání. „Historie nás učí, že lidé dělají ty samé chyby a že v podstatě napodobují chyby svých předků.“ „Tak, při jídle se nemluví,“ napomenula tátu maminka a povzbudivě se usmála na Terezu. „Nebo nám unavíš hosta.“ „Ne, vůbec mě to neunavuje, je to velmi zajímavé.“ Břéťa vděčně stiskl pod stolem její ruku a ona si lehce povzdechla. Nevěděla přesně, co si má myslet. Váhala dlouho, zda tohle pozvání na nedělní oběd přijmout. Nejen že téměř neopouštěla kampus ÚHV, ale v žádné rodině nebyla již hodně dlouho. Břéťa ale tak vytrvale ujišťoval o vlídnosti svých rodičů, že ji vidina rodinného krbu učarovala a rozhodnuta podrobit se kývla.
Po obědě byl dezert, domácí koláč, jaký neměla již strašně dlouho. Těkala očima z jednoho na druhého, naslouchala jejich řečem a sama se málokdy zmohla na slovo. Výmluvnost ale nahrazovala odevzdaným úsměvem. Když se za tmy procházeli, již zpátky za branami školního ústavu po dláždění univerzity a mířili ke svým školním ubytovnám, když nechali reálný svět daleko za sebou, oddechla si tak hlasitě, že to nemohl neslyšet. A protože do té doby šli tiše, Břéťův hlas do nočního ticha zazněl jako výstřel z kanónu. „Tak jaké to bylo?“ A v těch slovech tušila tolikerá odevzdání, kolik jich za život ani nestačila sama prožít. „Moc fajn. Vaši jsou – skvělí. A máma výborně vaří.“ „No, svíčková,“ zasnil se chlapec. Zastavili se před Břéťovým vchodem. „Tak dobrou noc,“ šeptl on a malinko se otřásl zimou. „Nechceš jít na chvíli ke mně?“ odtušila a jeho reakce jí vyloudila úsměv na rtech. Chtěl.
Tělocvična byla nasáklá dívčím potem. Několik jich dřelo na rotopedech a chvíli jely do kopce a chvíli z kopce. Na žíněnce seděla Tereza a s ní tam vegetovali Linda a Markéta. „Tak co?“ naléhaly na bývalou šlapku obě a po očku závistivě sledovaly své kolegyně na šlapacích přístrojích, jak shazují kalorii za kalorií. „Ach jo,“ řekla jenom Tereza, ale spíš aby je navnadila a užila si jejich zájem. „Tak nás nenapínej,“ povzbuzovala ji Linda. „Co vám mám povídat, je báječný. Tím svým nevinným pohledem mě vždycky tak odzbrojí, tváří se tak ochranitelsky, no zkrátka mu vždycky naletím.“ „A přitom takový drsňácký kukuč, co?“ hádala Markéta. „Jo, drsňácký. To jen tak na oko, jako že umí ženskou ubránit. Ale jak se k ní přiblíží, zjihne jako rozehřátá čokoláda. A je taky tak sladký…“ „Ach jo,“ povzdechla si pro změnu Linda, ta tentokrát doopravdy. „Proč ty vzdycháš?“ nechápala Markéta. „Ty, která máš tělo, obličej i vlasy…“ „A co jako? Copak ty jsi nějaká šereda?“ opáčila Linda. „Nejde o to, jak vypadám, ale asi mám prostě smůlu na chlapy.“ „Haha,“ smála se Markéta. „Chodíš na Vinnieho přednášky, ne? V mžiku by sis vyslechla, že takové chlapy nejen možná přitahuješ, ale sama vyhledáváš, protože máš vedle nich pocit síly, a možná máš potřebu je měnit k lepšímu.“
„Pocit síly? To je blbost,“ ulevila si Linda. „Vždyť jsem bezmocná. Jakápak síla?“ „Síla. Že to zvládneš. Pověz nám o svém dětství…“ Linda dala Markétě záhlavek a začaly se prát. Linda zablokovala Markétě pohyb, sedla si na ni a otočila se na Terezu, zatímco Markéta se vší silou snažila dostat ze sevření. „A co, jakej je?“ Lindiny oči říkaly vše. Tereza na tuhle otázku čekala a chvíli sbírala slova, kterými by vyjádřila slast, kterou včera prožila. Po pár tichých vteřinách Linda kývla. „Chápu, nevyslovitelné…“ Do posilovny vstoupila banda kluků a vida Lindu, jak sedí na Markétě, začali na ně křičet přisprostlé narážky, načež se obě dívčiny začervenaly a se smíchem odběhly pryč. Tereza jim mávla, natáhla se na žíněnku a podložila si rukou hlavu. Zrakem bloudila sem a tam a myšlenky se jí toulaly včerejškem, zejména probdělou nocí. Byla zamilovaná. Po uši zamilovaná do Břéti, který jí změnil svět a život tak, že tomu sama nemohla stále uvěřit. Ale cosi hlodalo její klid a nedalo se to popřít. Včerejšek zakončili úchvatně. Pili víno a rychle se jím nechali přemluvit ke sblížení. Ležel na ní a líbal ji. Pomalu, něžně. Každý dotyk si užíval a vlhké polibky ho omamovaly natolik, že brzy už zapomněl na všechno kromě ní. Tereza jeho náklonnost plně opětovala, ale uvnitř jí žhnulo silné vnitřní pnutí, které hrozilo roztrhnout ji vedví. Víno nejen že uvolnilo její zábrany, které se vtíravou něhou Břéťovou po dlouhé době aktivovaly, ale také otevřelo brány nevědomí, nekonečné to pokladnice našich zážitků, myšlenek a emocí, které pečlivě ukládáme a které tvoří nás a naši osobnost tak, jako my vytváříme je. Odsud, ze skříně našich nadějí a nočních můr, vkrádaly se myšlenky, které nikdo nezval a které se sem v danou chvíli ani nehodily. Miloval ji a ona vzdychala a vzpínala se jako krocený mustang a její mysl byla vzbouřená jako moře při orkánu. Měla zavřené oči, aby neviděla jeho blažený výraz, protože by se musela kát za to, že sama není tak uvolněná a šťastná, že ona nemá na mysli jen jeho. Ve chvílích, kdy vášeň byla nejsilnější a ona opakovala jeho jméno (a tím jej přiváděla k šílenství), probleskovaly jí hlavou obrazy. Obrazy z temna minulosti. A ona na sobě cítila ty doteky, o které nestála, a ona cítila ty muže, kteří si ji brali, vnímala jejich živoucí přítomnost a najednou se nemilovala s jedním, ale s desítkami mužů a všichni ji získávali a odhazovali, všichni byli v její hlavě a v jejím těle a ona se celá opotila a po chvíli – bohužel – dosáhla vrcholu. Během minuty se vydýchali a ona spočinula na Břéťově hrudi, aby se mu nemusila dívat do očí. Hladil ji po vlasech a ona mu líbala chlupatá prsa. Byli zticha a během chvíle usnuli. Často se ale budila, a jak odcházelo ovínění, přesvědčila sama sebe, že s minulostí se musí
zkrátka vypořádat. Bude tu vždycky a nikam před ní neuteče. A ani nechce. Ale budoucnost a přítomnost je Břéťa a ona se moc těšila na všechno, co přijde. Dýchala klidněji a klidněji, až pod vlivem nadějných myšlenek usnula.
Břetislav Fiala spolu s Kráťou nesli těžkou skříň z masivního dřeva. Pronesli ji dlouhou chodbou až na její konec, kde skrze okno na ně svítilo slunce. Vnesli ji do pokoje na konci koridoru a postavili s trochou problémů na správné místo. Oprášili si ruce a se zalíbením se zahleděli na útulný pokojík, který tu během chvilky a s omezenými zdroji vytvořili. Tajně, aby o tom Tereza nevěděla. „Díky, brácho,“ řekl Břeťa, nepřestávaje se kochat domovem, který pro sebe a Terezku vymyslel. Nebylo jednoduché sehnat volný dostatečně prostorný pokoj s výhledem do parku a v klidné části kolejí, kde nikdy neprobíhaly žádné divoké akce a milenci tu spolu mohli mít klid. „Co na to řekne?“ ptal se Kráťa a sedl si na nádhernou manželskou postel, která doslova vévodila tomuto velkému pokoji. Slunce sem svítilo skoro celý den a osvětlovalo prostor a čas strávený tady. „Doufám, že bude souhlasit.“ „A když ne? Třeba je to moc narychlo. Jak dlouho se znáte?“ „Je to narychlo,“ odtušil Břeťa. „Ale nestrpím, aby žila v tom kutlochu pro šlapky.“ „No takhle jí to hlavně vysvětli.“ „Pochopí to.“ Kráťa kývl, sjel posledním pohledem Břéťův nový domov a povzdechl si: „Tak, je konec společných radovánek, co?“ „Neboj, jsem u vás za deset minut. Žádný konec. Začátek.“
Přednáška začala už před čtvrthodinou a stále přicházeli další a další. Přednášel Jindřich, Vinnieho spolužák z filozofické fakulty, rovněž holdující psychologii a sexuologii. Sál byl zaplněný dvaceti lidmi, mezi nimi Vinnie v první řadě, a Kate s Lenkou Vrannou, stálé posluchačky psychologických monologů, seděly v řadě poslední, ale tak, aby mohly kdykoliv vyjádřit svůj názor. Jindřich se dostával k jádru své myšlenky. „A teď vyjádříme ten oříšek. Parasympatický systém člověka pracuje ve stresu, sympatický v klidu. Když jste ve stresu, nefunguje zkrátka tělo stejně. A ženy navíc mají funkce odlišné od mužů. Ženy například nemohou mít sex – vzrušit se – když nejsou
v pohodě. Absolutně v pohodě. Nic jako částečná nepohoda neexistuje. Buď je u moci sympatikus nebo parasympatikus. Ale chlapi, ti můžou mít sex i když jsou ve stresu. Proto se jen muži mohou dopouštět sexuálního násilí. Ženy ne.“ Vinnie uznale kýval hlavou a Jindřich pokračoval: „Tedy násilí – asi to tak nelze říct. Možná že dříve v pravěku muž musel ženu donutit, aby s ním byla, doslova ji ulovit, tedy musel být schopen aktu i ve vystresovaném stavu. Není to ojedinělé v živočišné říši.“ „Znamená to, že chlapi, kteří se milují něžně, nejsou ti správní chlapi, že?“ odhadla Kate ze zadní řady. „Dobrý postřeh, třeba lvi – jejich kopulace je jako souboj…“ „Aha, a já si myslel, že Jason a jeho kámoši jsou devianti. A oni jsou jen zvyklí souložit v parasympatickém opojení, je to tak?“ prohodil Vinnie. „Myslím, že ano, Vinnie. Zkrátka si zvykli souložit ve stresu. A být hrubí.“ Kate volala: „Raděj pořádnýho chlapa, než bábovku, která se rozbrečí v posteli.“ „Jde o to, jak dlouho jim to vydrží. Podle mě,“ Jindřich se zamyslel, „podle mě to není moc zdravé.“ „Jste oba stejní,“ Kate myslela Vinnieho a Jindřicha. „Ne, ne psychologicky. Myslím fyziologicky. Stres je dobrý, když tělo aktivizuje a pomáhá zvládat těžká období. Ale schválně si ho přivozovat a ještě ho spojit se závislostí na sexu, to není dlouhodobě udržitelný zdravotní stav…“ „Já raděj zvířata,“ dodala Kate a s Lenkou Vrannou se začaly smát jako pomatené. Vinnie kroutil nesouhlasně hlavou a jakoby zoufale si nad nimi povzdechl. „Jindřich vám tady, dámy, dokazuje, že milovat se bez něhy není zdravé a vy ho vůbec neposloucháte…“ „Hele Vinnie, tys měl přednášku o Darwinovi. Uvidíme, kdo přežije. Jestli zvířecí milovníci, nebo bábovky.“
„To snad ne! Vranice!“ Linda nemohla uvěřit svým očím! Zírala na nástěnku s rozpisem projektů na další čtvrtletí. „Mám společný projekt s Vranicí!“ „No a?“ „No a? Ty se ptáš? Vždyť je šílená! Spíš ji zaškrtím, než něco tvůrčího vymyslíme!“ Markéta se jí vysmála: „No, hodně štěstí. Já mám Petra Dvorského, to je panečku kumštýř. To se to bude tvořit…“
„Ty mrcho. Dvorský je nejlepší malíř v celým ÚHV. Viděla jsem jeden obraz od Vranný, když mně na prsa kreslila vínem úplně sťatá. Ach jo! Musim zajít za profesorem, aby mi to změnil.“ „Obávám se, že ti to nepovolí. A navíc, kdo by s tebou měnil?“ „Co se děje, dámy?“ David se přišel podívat, koho mu štěstěna a profesor určil za spolupracovníka. „Ale nic, jen se asi dneska opiju do němoty.“ „Skvělý nápad. Můžu se přidat?“ Markéta s Lindou kývly. „Můžeš. Uděláme mejdan u nás na pokoji.“
Břéťa si přivedl Terezku do nového pokojíku a než vešli do budovy, zavázal jí oči. Postavil ji na místo, odkud byl podle jeho názoru nejlepší pohled na tu něžnou nádheru, a sundal jí šátek z očí. Tereza otevřela ústa a ani nedutala. Opravdu netušila, co by jí Břéťa mohl asi tak ukázat, ani ji nenapadlo, že by se tohle mohlo dnes stát. Nevěděla, zda se radovat nebo utéct, tak jen na něj zírala a čekala na vysvětlení. „Jak se ti to líbí?“ zeptal se jen a když bezmocně kroutila hlavou, dodal: „Jsem do tebe blázen, Terezko. Chci být s tebou, chci, abys na všechno ošklivý zapomněla, a pokud to nejde, abys na to aspoň nemusela myslet. Chci být s tebou, každý den. A tak jsem nám zařídil tohle doupátko,“ a ukazoval na záclony a pracovní stolky, postavené proti sobě, rukou upozornil na květiny, měnící strohý kolejní pokoj v útulný kout, v oázu klidu a pohody. „Pokud se ti to bude zdát narychlo, pochopím to. Ale jestli kývneš, budu nejšťastnější chlap na světě.“ Nadechla se a skočila mu kolem krku. Pochopil to jako ano. Položil ji na měkkou postel a spočinuli tam spolu a cukrovali se jako dvě hrdličky.
V baru bylo toho večera plno. ÚHV už dlouho žila pololetními zkouškami, spousta z umělců opravdu tvrdě pracovala na svých projektech. Někteří ale stále ještě nevěděli, jak začít. Zde, pod vlivem nejrůznějších omamných látek, se lépe přemýšlelo, a hlavně se utlumoval vliv umělcova superega, aby mohlo vyniknout jeho niternější tvořivé já. Linda seděla shrbená nad sklenicí Vermutu a obočí měla nadzvedlá v pokojném odevzdaném opojení. S nadějí se dívala na své dva kamarády, zda nemají nějakou radu, která by ji mohla zbavit utrpení. „Jak já s tou courou můžu něco vytvořit? Jen její přítomnost ve mně utlumí veškerý potenciál,“ hořekovala dokolečka Linda.
Markéta s Davidem jen bezmocně kroutili hlavami. Vypadalo to beznadějně, ale všechno rozsekla malá blondýnka, která se znenadání přitočila k trojici a přisedla si bez varování vedle Lindy. „Tak ahoj, kolegyně!“ zahlaholila žoviálně svým lehce křaplavým hláskem Lenka Vranná. Linda na ni zírala jako na zjevení, po chvíli se vzpamatovala a pronesla: „My spolu nemůžeme spolupracovat.“ „Souhlas,“ kývla Lenka. „Takže každá vytvoříme svou půlku a pak to dáme nějak dohromady. Bonnie a Clyde, Saša a Mašlaň nebo tak něco. Jeden bude namalovaný a druhý jako socha. Jako souhra všech dimenzí, jen se musíme domluvit na kompozici a paletě, aby to k sobě trošku sedělo.“ Linda seděla jako opařená. Ten nápad se jí strašně zalíbil. Nedala to na sobě ale nijak znát, to její hrdost nedovolovala, jen kývla a zmateně něco ševelila: „Dobře, to by snad šlo.“ Lenka se tedy zvedla a při odchodu dodala: „Přijď ke mně třeba zítra večer, Kate bude u Jasona, tak to proberem.“ Linda jen zašeptala: „To bude velmi rychlá návštěva.“ Markéta s Davidem Lindu sledovali, a když Lenka odešla, čekali, jak Linda začne nadávat. Ta ale k jejich překvapení jen dopila na ex zbytek ve své sklenici a vzdychla si. Markéta to nevydržela a spustila: „Tak co říkáš? Jak se ti líbí ten její nápad?“ Linda si chvíli opile cucala vlasy a pak řekla: „Docela dobrý.“
Nemohla se večera dočkat. Byla jako na jehlách. Od rána koukala na hodinky a v duchu počítala čas. Nevěděla proč, ale prostě se těšila. Všude vyprávěla o báječném nápadu, se kterým přišla Vranice a který bude nejoriginálnějším dílem ročníku. „No jistě, z těch největších soupeřek bývají nejdůvěrnější přítelkyně,“ komentoval Vinnie. „To těžko, chlapče. Jenže ve srovnání s tím, jak jsem se toho obávala, je výsledek celkem uklidňující,“ vysvětlovala Linda.
Bylo už tma, když Linda klepala na dveře, za nimiž se nacházel kutloch Lenky Vranné a její přítelkyně Kateřiny. Slovo kutloch ale nebylo to, co Lindu při vstupu napadlo. V naprostém kontrastu s rozháraným, zvrhlým a špinavým já obou dívek, jak je Linda znala,
otevřela se tu před ní čistota a harmonie, jakou pamatovala jen z domova, když ještě bydlela u rodičů v maminkovském nedělním pořádku. Skoro se nezmohla na slovo. „Teda, vy to tu máte ale hezký…“ Lena seděla u nástěnného zrcadla, pod nímž měla děvčata svou kosmetickou upravovnu, ani se na Lindu neotočila. „Hm,“ vzdechla jen Lena a po chvíli ticha, kdy se Linda jen rozkoukávala a ani se nestačila zaobírat svou hostitelkou, špitla: „Asi to necháme na jindy, jo? Není mi dobře.“ Linda teprve teď zpozorněla a v odrazu v zrcadle vyčetla z očí oteklých od pláče, že Lenka je smutná. V mžiku si uvědomila, že vlastně už dávno ví, ani nevěděla jak, že Lenka má často deprese a splíny, které se střídají s manickými, většinou po sexu dychtícími stavy mysli. „Přinesla jsem víno,“ řekla a pozdvihla láhev červeného o metr do výšky, aby ho Lenka mohla v zrcadle spatřit. Ta se však otočila k Lindě a smutně a odevzdaně řekla: „Promiň, ale ani alkohol mi teď nepomůže.“ Linda byla zmatená. Tohle nebyla ta mrcha, která sexuálně vysávala půlku ÚHV. Jakoby mluvila s jinou bytostí, s holčičkou, která se právě vrátila ze školky a bolí ji bříško. Takhle přesně Linda Lenku viděla. A v ten samý okamžik se v ní probudil její ochranitelský pud. „Možná by ti práce pomohla…“ Lenka Vranná si vzdychla a kývla: „Dobrá, na chvíli si sedneme.“ Postavila se a šla do moderní dřevěné komody, ze které vytáhla krásné broušené sklenice. Linda jen zírala a stále se nemohla vzpamatovat z toho, jaký dojem na ni ten útulný pokoj dělal. „Máte to tu moc krásný, vážně, to já jsem oproti vám bordelářka!“ přiznala. Lenka otevřela víno a nalila každé po dvou deci. Linda sledovala každý její pohyb a nemohla pochopit, kam zmizel veškerý odpor k téhle nechutné a oplzlé bytosti. Místo nechuti cítila vřelou sympatii. Ano, bylo na ní něco okouzlujícího. Hlas, jakým mluvila, prozrazoval sebedůvěru a sílu ducha, přestože tón byl jakoby odevzdaný a skeptický, za tím zdáním mohla vycítit velmi zřejmě, že Lenka Vranná má jasno o tom, kým je a co od života chce. Problém tedy zřejmě byl, že se neuměla rozhodnout za tím jít a jednat. Tohle všechno jí problesklo hlavou, když si přiťukávaly na zdraví. Cinknutí skleniček zelektrizovalo celé její tělo a celou mysl. Zhluboka dýchala a vnímala tu silnou ženu, která se měla brzy vyklubat ze skořápky a která zosobňovala všechno, čím chtěla sama Linda být a co hledala u svých partnerů. Linda pronikla do hlubin Lenčiny osobnosti jakoby rozkrojila sýr a čím více vína vypily, tím hlouběji pod kůži se jí ten pocit dostával. To vše ale probíhalo téměř nevědomě, protože její
mysl byla zaměstnaná prací na projektu. Proto jen tak mimoděk občas vědomím prolétl záblesk jakéhosi povšimnutí toho, s kým se vlastně potýká. Ani jedna z nich si v tu chvíli nevzpomněla na okamžik, kdy se vzájemně laskaly na nejintimnějších místech. Netrvalo to ani dvě deci, bylo už pozdě, a i to málo vína jim rozproudilo krev v těle. „Upřímně, nechápu, jak to s tím Jasonem můžete vydržet. Je to banda šovinistů,“ prohlásila přátelsky Linda a napila se ze své sklenky. „Jsou to čuňata,“ kývla bezelstně Lenka. „Ale co, všichni chlapi jsou stejný. A nám se líbí, co s námi dělaj, tak proč si to nedopřát?“ „Nejde ani tak o vás, ale o ty chudáky opilý holky.“ „Když někdo neumí pít, tak si má dávat na sebe větší pozor.“ Linda zakroutila rezignovaně hlavou. Víno utlumilo její vědomé kontrolní procesy a ona neměla ani kapacitu ani chuť se pouštět do hádky. Povzdechla si. „Kam ty dva zasadíme?“ vytrhla ji ze zamyšlení Lena. „Kráska a zvíře? Co každého do jiného prostředí? Krásku do ráje a zvíře do pekla?“ „Možná. Ale obě prostředí by měla být podobná. Jako dvě strany mince. Stejný prostor, ale viděný různýma očima.“ „To je geniální. Stejné prvky, ale rajské u krásky a ďábelské u zvířete. A kdo bude kreslený?“ „Měla bys vytvořit krásku, sochu,“ odtušila Lenka. „Já mám se zvířaty víc zkušeností. A při malování se peklo může lépe rozvíjet. A divák je líp přijme, není tak děsivé.“ „Aha, takže to bude alegorie muže a ženy…“ pochopila Linda. „To vždycky byla,“ kývla Lena a napila se vína. „Co si udělat pár skic?“ Linda kývla a lehce vrávorající se přesunula za Lenou k pracovnímu stolu. Lena zasedla na polstrovanou židli a vzala obřadně do ruky grafit. Lindě zašimralo v podbřišku. Každý pohyb, který Lena udělala, ji z nějakého důvodu elektrizoval. Naklonila se nad ni a vůně jejích vlasů ji omámila tak, že málem ztratila rovnováhu. Moc se jí líbilo, jak Lena kreslí, to, co ta holka tvořila, mělo osobitou atmosféru už z prvních náčrtků. V půlce obrázku se do toho Linda vložila a za chvíli už obě téměř chaoticky kreslily na papír své vize a pod rukama jim vznikal nový svět. Navzájem se doplňovaly a jejich ruce jezdily po papíru, jako by to byly ruce jednoho člověka. Čas začaly vnímat, teprve když bylo hotovo. Spokojeně hleděly na kontrastní souboj ženy a muže a vzrušeně dýchaly. „No, bude to bomba,“ uznala Linda. „Máš talent. Už vidím ty uznalé pohledy.“ „Ty jsi úžasná.“ „Tak, na náš výtvor,“ pozdvihla Linda sklenku a Lena opětovala.
Přiťukly si a políbily se. Polibek však ve stisku rtů probudil jejich rozptýlené smysly. Jejich rty zůstaly po polibku pár milimetrů od sebe, ony si hleděly do očí a cítily navzájem svůj dech. První zareagovala Lena. Pohladila Lindu po vlasech a věnovala jí svůj nejněžnější a nejjistější úsměv. Pak ji znovu políbila. Linda polkla, ani nepoložila skleničku a začala Lenu něžně líbat. Pomalu odkráčely k posteli, na kterou Lena Lindu jemně strčila. Linda na chvilku zaváhala a začala před Lenkou couvat. Ta si však nesmlouvavě na Lindu lehla a rukou jí jemně projížděla ve vlasech. Linda přivřela oči a nechala se laskat, pusinkovat a vdechovala Lenčin parfém. Ani se nenadála a Lenka ji jedním hmatem zbavila podprsenky a tričko z ní sklouzlo jakoby samo. Hleděly si do očí a pak už se líbaly a svlékaly a za moment už byly nahé a vzájemně se hladily. Beze slov si Lenka lehla k Lindě tak, aby její jazýček mohl bez problémů stimulovat nejcitlivější místa. Ve vzájemném laskání setrvaly, dokud nebylo po všem. Chvíli zhluboka dýchaly a hleděly do stropu a jedna na druhou, pak zhasly světlo a během pár minut usnuly sobě v náručí. Linda se po půlnoci vzbudila, hlava jí třeštila. Po pár vteřinách si na všechno vzpomněla, na něhu, na orgasmus, na Lenčinu vůni. Chvíle zděšení, chvilka pocitu viny, pak smích. Oblékla se a jako myška opustila tmavý pokoj.
Přišlo to na něj záhy, z ničeho nic. Prošla kolem něj na přednášce navoněná slečna a jemu se rozbušilo srdce. Ani ji neviděl, ale jeho sexuální pud už byl probuzený a bylo mu jasné, že tenhle hladový tygr v jeho nitru jen tak neusne. Kráťa se už dlouho nemiloval. Vlastně se naposledy miloval s Lindou, to věděl, pamatoval si ten pocit. Bylo to fajn, Linda je úžasná, vášnivá a přitom tak přirozená, roztávaly v něm všechny bloky a stresy, když ho objímala. Takovou ženskou potřebuje. Ale mezi nimi už to nikdy nebude jako dřív. Jaké to mohlo být, kdyby to celé tak nezkazil. Fajn, chtěl orgie, proč ne? Ale měl to říct na rovinu, neměl do toho Lindu tahat. Měl si to vyzkoušet a rozhodnout se. Kdyby do toho Linda nevstupovala, mohlo všechno dopadnout jinak. Kdyby tak tenkrát u toho Linda nebyla. Určitě bych jednal jinak, určitě bych si to užil, třeba by to nebylo ono, ale věděl bych to. Teď mám sice výčitky kvůli Lindě, ale pořád nevím, jaký to je, pořád můžu mít pochybnosti, jestli by se mi to nelíbilo. Během minut jeho posedlost sexem dostoupila vrcholu a on šíleně toužil po milování. S kýmkoliv a jakkoliv. Rozhlížel se a bylo mu jasné, že jediný způsob, jak tenhle tlak odpustit, bude jej prostě odpustit. Bylo už pozdní odpoledne, domů se mu nechtělo, Břéťa tam na něj nečekal a jeho druhý spolubydlící tam určitě vyhrává svou skvělou muziku. Takže co teď?
Vrazil do Lenky Vranné a ten až hrubý náraz jej málem přivedl k orgasmu. Nesouvisle začal mumlat omluvu. Lenka vyjekla a než pokračovala v chůzi, připomněla Kráťovi, že v pátek se může přidat k pravidelné seanci. Že prý Jason má několik mladých samiček a všechny je prý nezvládne. Kráťa se nezmohl na slovo a běžel ke Karlíkovi. Prý aby mu na pět minut půjčil svůj kutloch. Pět minut byl přehnaný odhad. Jediný člověk mu mohl v tomhle poradit. „No a co váháš?“ Vinnie se opřel ve svém křesle a dal ruce za hlavu na znamení ležérní geniality. „Když to nezkusíš, nebudeš vědět. Už jsme to probírali.“ „Ale já jsem si skoro jistej, že je to kravina. Ale co když ne?“ „Tyhle úvahy jsou na nic. Prostě tam běž a uvidíš.“ Vinnie měl pobavený výraz ve tváři, když sledoval rozpolceného bojovníka za práva žen, jak se chystal sexuálně zneužít nevinné opilé studentky. Máš pravdu, Vinnie, myslil si Kráťa. Máš pravdu. Prostě tam půjdu a bude to. Už teď byl nadržený. Už teď na to myslil. Myslil na sex, na Kate, na Jasona a jeho harém, na Lenku. A když si omylem vzpomněl na Lindu, zaplašil tu rušivou myšlenku. Nepamatoval si už na svou iniciativu, nepamatoval si na provinění. Jediné, co jej táhlo dál, byl chtíč a pocit, že když tam nebude, tak o něco přijde.
Jako nesmrtelný drak, kterému po čase opět narostou všechny jeho hlavy, jako řeka, proudící tisíce kilometrů z hor, kterou nezastaví žádná přehrada a vždycky si cestičku najde, tak také lidské touhy a obavy vytrvale a neustále útočí na naše vědomí, na centrálu našeho bytí a žádají o slyšení. Nespokojí se s náplastí, ta nehojí. Bylo to možná počasím. Bylo pošmourno, sluníčko nesvítilo na hlavy studentů na UHV, nálada byla šedivá. Nejen Kráťa byl v moci svých tužeb, také Terezka, sedíc na manželské posteli, sledovala potemnělý pokojík a jako slavík ve zlaté kleci se snažila zatlačit do pozadí pocit, že jí ve skutečnosti chybí život, který opustila. Že něha, kterou ji Břéťa častoval, byla už jakousi unavující samozřejmostí. Tak rychle to zevšednělo? Vždyť ona je jeho princezna, jak by se tohle mohlo omrzet? Ne, tím to není. Ale je něco jinak než včera, i když jsme se milovali, nebylo to ono, nebylo to to známé, něco tomu chybělo, možná že zkrátka já na tohle nejsem. Chudák Břéťa, jestli mu to budu muset říct, ale budu mu to muset říct, vždyť je to vůči němu fér, on mě chtěl vysvobodit, princeznu zakletou. Slzy se jí řinuly po tvářích. Ale já nemůžu, nemůžu jinak. Plakala a usilovně hledala cestu ven. Ta večeře u rodičů, ten společný pokojík, to všechno jí ukazovalo, před čím celou tu dobu utíkala. Tohle nechci, ne, ale co tedy? Proč bych se měla
přemáhat? Ale byla jsem šťastná? Ne, nebyla, jediný okamžik štěstí byl ve chvíli, kdy mě Břéťa pomiloval. Ano, to bylo vše dokonalé. Ale co dál? Já to neumím dál! Jediný člověk mi může pomoci. Vinnie se ani nerozmýšlel. „Holka, nemůžeš bojovat proti tomu, jaká jsi. To, co je uvnitř tebe, zkrátka má vždycky navrch.“ „Ale co on?“ „Co on, on bude rád, že jsi spokojená a najde si nějakou hrdličku sobě rovnou,“ a teprve když Vinnie viděl, jak je smutná, snažil se jí to vysvětlit racionálně. „Nic bych z toho nedělal, prostě jste si užili, bylo to hezký, teď zase půjdete každý svou cestou. A já se ti ani nedivím, že chceš utéct, je na tebe moc hrrr, sotva se znáte a hned společný bydlení…“ Terezka kývala: „Mám strašnou chuť na sex. Chci se vrátit do svýho pokoje a dělat tam zase ty hrozný věci. Já vím, že bych to dokázala překonat, kvůli němu, ale má to smysl?“ Vinnie kroutil hlavou: „Dělej, co ti radí niterný pocit. Před tím neutečeš.“ Terezka si vzdychla a oddechla. Odešla od Vinnieho, za pár minut byl dopis pro Břéťu napsaný, položila jej na stůl doprostřed jejich vysněného hnízdečka a klíč nechala vedle. Za třicet minut přijímala prvního zákazníka. Plakala přitom, ale uspokojení, které dostala, vydalo za pět těch něžných s Břéťou. Bolelo ji srdce, ale drak uvnitř na chvíli přestal dštít oheň. Nebylo cesty zpět.
„Přijď na konzultaci, musíme zkoordinovat symboly!“ volala Lenka na Lindu, když se míjely v jídelně. „Přijdu!“ opáčila Linda s malinkým uzarděním a dosedla na židli vedle Davida, naproti Markétě. „Tak jak vám jde projekt?“ ptal se se zájmem David, který si nenápadného gesta obočí povšiml. „Dobře,“ kývla jen Linda a lehce se kousala do rtu. „A jaká je Lenka Vranná, vrchní konkubína kampusu?“ ptal se neúprosně David. „Je fajn, hraje si na drsňáka, ale ve skutečnosti je docela milá,“ řekla upřímně Linda a tělem jí projel záchvěv touhy při vzpomínce na s Lenou prožitou noc. Odběhla za Lenou s tím, že si musí prodiskutovat detaily zvířecího vesmíru. Břéťa dosedl vedle Markéty s naprosto nepřítomným pohledem. „Co je?“ vyhrkla Markéta, která jediná se při pohledu na bledou trosku zmohla na slovo. „Odešla.“
Ta slova byla vyřčena s takovým procítěním a patosem, že se David otřásl zimnicí a oddechl si. „Třeba je to tak pro ni lepší, kámo, nemůžeš soudit.“ „Já vím, ale pro mě to lepší není.“ Kráťa s Lindou a jejich hlaholení bylo slyšet už na deset kroků, ale protože Markéta s Davidem byli lapeni ve zvukotěsném prostoru Břéťovy melancholie, uvědomili si jejich přítomnost až tehdy, když dosedali vedle nich ke stolu. Linda rozvášněně argumentovala, ale Kráťa s úsměvem odvracel všechna rozumná ale. „Tohle není žádná sex párty, já jsem si to naštudovala, abys věděl,“ mávala Linda Kráťovi nožem před očima. „V takovém hromadném sexu platí jedno zásadní pravidlo. Každý musí respektovat NE. A to, co jsme spolu viděli, snad jasně dokazuje, že na těchhle sedánkách není NE respektováno, naopak je tvrdě potíráno.“ Kráťa kroutil hlavou a David mu přispěchal na pomoc. „Jestli mluvíte o Jasonovi, tak tam ty holky ani ne říci nemůžou, jak jsou opitý.“ „Ještě k tomu,“ ukončila svou řeč Linda a čekala na Kráťovu odpověď. Kráťa se podrbal na hlavě a nadechl se k reakci: „Milá Lindo, máš pravdu, ale já tam nebudu nikoho znásilňovat, chci si užít ten volnomyšlenkářský zážitek, prostě to chci, není v tom nic jiného, ať si Jason dělá, co chce, já se zařídím podle sebe.“ Linda vzdychla, potom zasmušile koukala do svého talíře a po zbytek jídla už k tématu neřekla ani slovo.
Nedlouho poté, co Kráťa zarputile logicky obhajoval veškeré zrušení porna a mimopárových sexuálních styků, drhnul svoje tělo ve sprše, aby byl čistý a voňavý pro nadcházející sexuální zážitek. Bál se, co přijde, těšil se, až to bude. Věděl, že vzít tam tenkrát Lindu byl omyl. Kdyby tam nebyla, nikdy by nemusel mít výčitky, kdyby tam nebyla, mohl si to pořádně užít, on přeci nemůže za to, že se opila a vyváděla tam nepřístojnosti. Ne, on má svědomí čisté. Každý si může dělat, co se mu zlíbí, pokud neporuší hranice ostatních. A to on neporuší. Těšil se na Lenu, na Kate, na spousty dalších žen, které na tyhle párty pravidelně chodily a bylo jich kolem třicítky, cca pět procent kampusu (!). Své chutě okleštil od zvhrlostí, které si vysnil, a už ho nezajímaly aktivity pánů Jasona a dalších, kteří zneužívali každý otvor svých obětí a zbavovali opilá děvčata veškeré důstojnosti. Jediné, co ho trošku mrzelo, byl fakt, že Kate a Lena jim v tom notně pomáhají. Co z toho ty holky mají? Možná že jen zkrátka ještě nepoznaly něžného chlapa, který je uspokojí a ony už nebudou muset se účastnit zvrhlých násilných orgií.
Před odchodem do tělocvičny jej ještě na žádost Lindy přišel varovat Břéťa, ale ani Břéťa nebyl ve stavu někoho ujišťovat o existenci čisté a neposkvrněné lásky a o tom, že člověk by neměl podléhat vábení libida a povyšovat (ponižovat) sexualitu na prostředek zábavy nebo uspokojení. Sám potřeboval povzbudit a jeho kamarád, který byl zrovinka ze svého kolejního života nadšený, jej absolutně nechápal. „Břéťane, neblbni, vždyť my si to všichni mysleli, že to není pro tebe partie…“ A když Břéťa oponoval: „…ale my si také všichni myslíme, že bys na ty sexuální kraviny neměl lézt…“, Kráťa jen kroutil hlavou. Do tělocvičny dorazil Kráťa mezi posledními, všichni už byli nazí, laškovali a navzájem se laskali. Hned u vchodu se Kráti ujala malá zrzečka Helča, kterou viděl poprvé v životě. Vypadala, že je zde také poprvé a podle stydlivého Kráťova pohledu poznala, že jsou na stejné vlně. Prohodili pár povzbuzujících slov a Kráťa se začal svlékat. Zachytil pohled Leny, která na druhém konci tělocvičny zrovna hladila Jasonův penis, a to už malá zrzečka odkudsi přinesla láhev vodky. Prý na kuráž. Nechal se přemluvit a než dopil svůj doušek, zrzečka s kuráží mu už pusinkovala rozkrok. Skoro se zakuckal, ale neprotestoval, a po pár sekundách si ještě trošku přihnul. Miloval se se zrzečkou až do orgasmu a ještě chvíli, aby i ona došla svého. Vypadala uspokojeně a prohlásila, že už půjde spát. Kráťa osaměl a šel se porozhlédnout kolem. Postupně vnímal jednotlivé skupinky a rozeznával jednotlivé tváře. Uvědomoval si, jak malou část člověka tvoří tvář. Viděl známé kolegy, které by tu nikdy nečekal, viděl lesbické i homosexuální páry a skupiny, které mezi sebe nikoho nepouštěly, sledoval sex ve třech, ve čtyřech i pěti, několikrát byl tak ohromený, že se musel napít ze své láhve vodky, která byla již poloprázdná. Začínal se silně motat a pokřikoval na milující se studenty rádobyvtipná slovíčka. Došel až k Jasonovi, který ho vřele pozdravil: „Tak, náš ztracený syn se vrátil domů! Dneska sis s sebou nikoho nepřivedl?“ „Ne, nakonec je nejlepší, když sem člověk jde sám,“ kývl Kráťa. „No to budeme muset najít někoho, kdo tě potěší…“ hromoval Jason a jeho oči zasvítily, když jeho parťák Greg přiváděl dvě silně ovíněná nahá děvčata. „Jedna je tvoje, kámo,“ řekl jen Jason a pověřil Grega a Kate, aby se postarali o Kráťovu scénu. Ti napůl nechápajícího Kráťu a ještě více opilou slečnu odvedli na žíněnku a na vedlejší se přemístil Jason s druhou krasavicí. „Jsou nadržený jako klisny, ale ještě to neví,“ instruoval Kráťu Jason. Kate přidržovala blondýnku, klečící na žíněnce před Kráťou, aby nespadla, a Kráťa ještě pořád nerozuměl. Jason pochopil, že musí názorně předvést, o co mu jde. Všichni společně
pak sledovali, jak do téměř bezvládné slečny zkušeným hmatem vniká, až napůl slastně, napůl bolestí, vyjekla. Kráťa polkl. Sledoval brunetku na Jasonově žíněnce, jak klečí a celá omámená se natřásá při rytmických pohybech Jasonova těla. „Dali jsme jim trošku matroše, byly prej dost divoký,“ řekl Greg a natáčel kamerou Jasonovu scénku. Kate sledovala Jasona a usmívala se. Jason vytáhl penis z brunetky a přetočil ji proti sobě čelem. Položil ji do kleku a strčil jí penis do pusy. Vrážel jí ho tam, až do orgasmu. Ona vysíleně dopadla na žíněnku a usnula. „Dali jste jí toho moc, to nebyla žádná legrace,“ zhodnotil Jason a přišel ke Kráťovi. „Tohle chci, abys jí udělal. Vraž jí ho do krku.“ Kráťa se rozklepal, ale spíš vzrušením, než obavami. Nezmohl se na odpor, na to byl příliš opilý, tak jen stál a sledoval, jak Kate podpírá blondýnku, která byla sotva při vědomí, těsně pusou u kráťova rozkroku. „Tak dělej!“ křikl Jason. Kráťa opilecky vzal svůj penis a položil ho blondýnce na rty. Ta sebou začala cukat. Greg to natáčel a posmíval se. Kráťa se zachmuřil a pokusil se strčit svůj penis do její pusy. Znovu sebou cukla a zavrčela. „Tak ty budeš na mě vrčet!“ ulevil se Kráťa, silně ji zmačkl, až vyjekla, zkroutil jí ruku a silou jí nacpal svoje přirození až do krku. Sám Jason poněkud ztuhl nad tou brutalitou, která se najednou v rukách toho kluka objevila. Kráťa párkrát přirazil a udělal se. Blondýnka plivala sperma a vzdychala pláčem. Když vášeň opadla, Kráťa začal nabývat rozumu, a protože nevěřil, že něco takového udělal, utekl z tělocvičny nahý do zimy a padl až doma na posteli.
6. Vinnieho vina Školní jídelna byla poloprázdná, bylo již pozdní odpoledne, většina strávníků již spokojeně oddechovala na svých kavalcích. Vinnie s Lindou seděli u stolu a pochutnávali si na vynikajícím kuřeti na paprice, když Vinnie ukázal nožem směrem k výdeji jídel. Linda se otočila a nehybně zírala na kluka, kterak cosi švitoří do ucha malé blondýnky. Byl to Kráťa. Jeho výraz nepochybně značil krajní utrpení mysli a Linda i Vinnie mohli cítit pocity viny, které z něj zářily do daleka.
„Sleduj ho,“ řekl Vinnie, a protože si blondýnka s kamarádkou sedli k nedalekému stolu, mohli slyšet srdceryvný Kráťův hlas, když si k nim přisedal. Blondýnka ovšem na jeho kvílení nijak nereagovala. „Je mi líto… Cokoliv bych mohl udělat…“ Vinnie se celou dobu usmíval pod vousy, čehož si Linda konečně všimla, po dlouhé době se nadechla a rozhořčeně se na Vinnieho obořila: „Ty jsi ale škodolibej! Myslela jsem, že jsi jeho kamarád, ale ty se mu vysmíváš!“ Vinnie se uraženě zamračil a pak s ironií začal vysvětlovat: „Pleteš se, krásko. Ne ve mně, já jsem jeho kamarád, v tom se nepleteš, a teď se mu opravdu směju, ale v něm se pleteš. Všimni si, že od začátku k tomuhle směřoval. On netoužil po orgiích, ani po deviantním sexu, ne, Kráťa chtěl tohle, přesně tohle. Ten pocit viny, který teď má, a který jej tak sžírá, to je to, o co mu od začátku podvědomě šlo. Potřeboval si to zkusit, být tím zlobivým klukem, chtěl pocit viny, nic víc. Není úchyl.“ „Jsi blázen,“ zhodnotila Linda. „Jen si vzpomeň,“ naléhal Vinnie, „nejprve doufal, že jej budeš obviňovat ty, ale tys mu to kvůli neudělala, tys mu odpustila, musel tedy udělat něco ještě mnohem horšího, aby už konečně dosáhl svého. Teď teprve si prožije to, co hledal, a možná ho to osvobodí.“ Linda chvíli až příliš nápadně sledovala blondýnku, která nedůtklivě reagovala na Kráťovy pokusy o kontakt, a sledovala taky toho kluka, jak se mu chce brečet a prosí o odpuštění, a vztek, který v ní při tomhle pohledu vzkypěl, směřovala proti psychologovi naproti. Zvedla se, dopila sklenici a hrubě se na Vinnieho obořila. „Jsi cynik, hnusnej cynik a nepovažuju tě za kamaráda." "Ale no tak, Lindsey," "Rozmysli si dobře, moc dobře, jak se k přátelům chováš. Odcházím.“ „Nečerti se, ďáblice, a přijď večer ke mně na párty, rozlučkovou. Vstup pouze ve spodním prádle nebo v županech.“ „Rozlučkovou?“ „Ano, jedu na měsíční soustředění psychologů a budou na mě provádět cestu do hlubin, abych se musel postavit svým vnitřním duchům a sám čelit svému nitru.“ „No, to hodně štěstí.“ Vinnie se díval za odcházející Lindou a její slova mu ještě chvíli zněla v uších. Kráťa byl už na dně. Nic nepomáhalo, ani sliby, omluvy, slzy, prosby, výhrůžky, ta holka na nic nereagovala. Slíbil jí, že udělá všechno pro to, aby mu jednoho dne mohla odpustit, a
poté ji ponechal v klidu. Bylo vidět, že ji včerejší událost dost vzala, ne protože by si něco pamatovala, ale protože to viděla na videu, což bylo ještě horší.
Paula mu zavolala uprostřed příprav večírku. Nemohl ji odmítnout, věděl, že když k ní nepůjde, zavolá Jasona nebo podobný prase a bude toho pak litovat. Zase. Omluvil se kolegům, které ponechal, ať párty připraví podle svých představ, rozdal pár instrukcí a vyrazil za Paulou. „Vinnie!“ rozzářila se, jakoby to byl nejmilejší člověk pod Sluncem. „Ahoj, pořádám večírek na rozloučenou, přijdeš?“ „Víš, že ne. Ale než odjedeš, chci, abys mi ještě jednou pomohl. Chci, abys mě znásilnil.“ Vinnie si povzdechl. „Holka, co s tebou budeme dělat.“ „Dělej, co chceš, ale buď hodně nechutnej.“ Vinnie se snad dvě sekundy rozmýšlel. Pak, jak měli ve zvyku a jak byli domluveni, zamkl dveře a surově chytil Paulu za ruce. Povalil ji na postel a ona začala nadávat a křičet o pomoc. Věděli, že nikdo nepřijde, sousedi znali podivínské choutky milé Pavly, pokud slovo podivínské mohlo vůbec vyjádřit její odpor k sexuálnímu aktu. Ale bylo třeba ukojit přirozený chtíč, byť zasypaný balastem psychických bloků, které jí nedovolily dopřát si skutečné potěšení ze spojení těl. Vinnie se dobrovolně uvolil být jí tím spasitelem, který ji ukojí přesto, že jí bude zároveň hrozně ubližovat. Přivázal jí ruce k posteli, pevně, tváří dolů, aby se na něj nemusela dívat. A on na ni. Křičela a vzdychala. Trošku mu to vadilo, ale přesto jej vzrušovala, zezadu tak lákavá a jakoby před ním ukrytá, jej rozdráždila a on své touhy nemusel nijak předstírat. Vnikl do ní, protože bylo jasné, že i ona po tom touží, a přestože mu lála nejsprostších slov a bránila se a kopala kolem sebe, byla naprosto přístupná a Vinniemu bylo jasné, jak moc se to jejímu tělu líbí. A tušil, že Pavle je to jasné taky. Její odpor jej tolik tiskl, že po chvíli dosáhl orgasmu a Pavla chvilku po něm. Bylo to takhle vždycky. A Vinnie z toho neměl radost, jako vždycky, ale udělal to pro ni. Chtěl ji hladit jako pokaždé, ale něco v něm rozhodlo jinak. Řekl ahoj a zmizel do začínajícího večera.
„Umělec, který vyjadřuje sebe, bude žít věčně, protože snílků, zamilovaných bláznů a podobných romantiků bude vždycky dost. Vždycky bude někdo, kdo se v osobní lyrice najde. Umělec, který vyjadřuje svou dobu nebo skupinu lidí, bude také žít věčně, protože bude památníkem dané doby, bude odrážkou v učebnici dějepisu. Ale umělec, který vyjadřuje jev
nebo vlastnost, která je vlastní lidstvu celému a člověku jako takovému, pronikne každým okamžikem historie času a dotkne se každého jednotlivého človíčka, co jich na téhle Zemi chodí.“ Nebylo to umění, o čem se na téhle párty mělo mluvit. Zezačátku se vždycky našlo pár chytráků, kteří chtěli předvést svůj scholastický a řečnický um, ale i ti byli nakonec zmoženi množstvím alkoholu a pokojně společensky konverzovali. Kate s Lenou a svými amanty tu také byli, hodně pili a hlučeli. Tenhle malý Vinnieho "ateliér" byl narvaný studenty a všichni se bavili a křičeli a pili. Nejvíce Vinnie. Byl už namol, když někteří teprve přicházeli. „Přátelé, pijte na mě, zítra odjíždím a pravděpodobně se vrátím jako jiný člověk!“ Vinnie v županu pochodoval po pokoji a s každým prohodil pár slov. Moto párty bylo „Ložnicové tee“, což znamenalo, že všichni museli být buď v županu nebo v pyžamu nebo ve spodním prádle. Prostě normální hrůza, jak poznamenala Linda, ale přišla ve svém růžovém pyžámku a byla na všechny celkem milá, dokud nepřišli Kráťa s Břéťou. Oba dva totální ztroskotanci, jejich obličeje vypadaly jinak, než když na začátku školního roku nastoupili na ÚHV. Tenkrát byli plni energie, těšili se na to, co všechno je na univerzitě potká, na boom tvořivosti, na úsvit geniality, na sex a lásku, na hody dospívání. Nyní byli na dně, jeden dohnán do krajnosti svých zvrhlých představ, druhý opuštěný dívkou, kterou si zamiloval. Linda se na ně dívala a marně hledala život, který ji na nich zpočátku tak fascinoval. Pak se zamračila na Vinnieho, samozvaného psychologa, který těmhle klukům pomáhal poznat svoje pravá já. Markéta, oblečená jen v noční košilce, cudně se krčila na gauči a odrážela dotěrné poznámky přítomných pánů, takže brzy seznala, že přijít bez kalhotek, tak, jak jí to Vinnie poradil, byla chyba. Přeběhla na postel, kde Linda debatovala s Kráťou a Břéťou a schovala se za ně. To jí na chvilku ulevilo. „Kurňa, já husa Vinniemu naletěla. No ale eště jsem dopadla dobře, líp, než třeba Tereza…“ jak ta slova vypověděla, věděla, že je zle. Břéťa se na ni pomalu podíval. Nehlesl a Markétin výmluvný výraz mu objasnil vše. Došlo mu to. Došlo mu, s kým se Terezka o své budoucnosti radila. Linda chtěla věc zachránit, ale její hlas přitom prozrazoval skutečné pozadí věci. „Slíbily jsme, že to neprozradíme, není to tak, jak si myslíš,“ špitla Linda, ale Břéťovi už vřela krev v těle. Linda zavřela oči.
„Jo, Vinnie umí poradit." Kráťa se kousl do rtu. "Nebýt jeho, nebyl bych udělal to, co jsem proved,“ konstatoval bez emocí Kráťa. „Ne, nechci na něj nic svádět, jsem dospělej, ale…“ Vzdychl. Linda otevřela oči. Zrovna, když opilý Vinnie hladil po rameni jakousi blondýnku ve spodním prádle a vyprávěl jí, že nejlépe pozná sama sebe, když on jako psycholog bude zrcadlit její jednání při sexu, Linda do něj strčila zezadu tak surově, že upadl na zem a odhrnutý župan odhalil jeho nahotu. Panicky začal máchat rukama, zakrývat se a nechápavě se díval, co se to vlastně stalo. Zařval leknutím a zůstal ležet na podlaze. „Co blbneš?“ rozzlobil se, když pochopil, že jej strčila Linda. „Ty parchante!“ křičela, opravdu nazlobená, rudá v obličeji, kuráž povzbuzenou alkoholem. „Myslela jsem si, že jseš kamarád, že ti o nás jde, ale ty jseš bezcitnej bastard!“ „Co to žvaníš, ty hysterko?“ Pokoušel se vstát, ale Linda do něj strčila ještě jednou, takže se znovu svalil. Oči všech na ně hleděli, většina studentů se tiše bavila, přestože Lindin tón byl emotivní až hysterický, neklidný. „Hajzle! Řekls mu, ať to udělá, nebo ne?“ „Nevím, o čem mluvíš. Já mu jen řekl, že před sebou neuteče, to je všechno, snad mi chcete dávat vinu za to, co dělá v opilosti nějakej studentík, to žertuješ, ne?“ Vinnie se konečně posadil na kanape a zkoušel na Lindu zaostřit. Ta ale nevychladla. „Ten studentík je tvůj přítel, on ti důvěřoval a věřil ti! A tys ho nechal zapadnout do bahna, aniž bys mu zkusil pomoct!“ „Pleteš se, dívtko, já mu pomohl najít sebe sama!“ Kráťa je mlčky sledoval a v půli dialogu opustil ateliér. Vtom se do toho vložil Břéťa. „Drž hubu Vinnie!“ jeho hlas byl rovněž plný emocí. „Rozmysli si, co mi řekneš, protože se tě zeptám jen jednou. Poradil jsi Terezce, aby ode mě odešla?“ „Hele, kámo, tohle ti řekl kdo, to by mě zajímalo!“ „Odpověz!“ Břéťa nežertoval a bylo to všem jasné. „Hele, Břéťo, pochop, že jsem jí jenom řekl, že jestli není šťastná…“ Nedomluvil, protože Břéťa si ho nadzdvihl a dal mu takovou ránu do zubů, že Vinnie letěl dva metry. „Víš co, kámo," rozechvělým hlasem koktal Břéťa, "odjeď někam daleko a nemusíš se vracet. Takový kamarády tady nepotřebujeme.“ Břéťa a Linda se ještě jednou na Vinineho zhnuseně podívali a opustili ateliér.
Vinnie měl krev na bradě, byla to velká rána. Ale neopustil ho fištrón a jeho výmluvnost tu také stále byla. „Jen si jděte! Vidíte to?“ bral si za svědky kolemstojící, kteří se postupně také trousili ven. „Jako kdybych já zodpovídal za chování a rozhodnutí těch děcek?!“ Do místnosti vletěl mladík, beze slova přišel k Vinniemu a do ticha se zeptal: „Ty seš ten psycholog?“ Vinnie se ustrašeně rozhlédl, ale nikdo z přítomných se nechystal zakročit a pomoci mu a tak Vinnie neochotně přikývl. Mladík mu dal takovou ránu do zubů, druhou do břicha a hodil s ním o zeď, že než se všichni stačili vzpamatovat, Vinnie ležel na zemi, úpěl a mladík na něj křičel: „Já jsem brácha Pavly, aby bylo jasno, a ona se mi svěřila, jak jsi na ní hodný,“ s ironickým důrazem na slovo hodný. Další Vinnie už neposlouchal. Schoulil se do klubíčka a čekal na další rány. Mladík se vykřičel, ještě párkrát si praštil a vyletěl z místnosti dřív, než se kdokoliv vzpamatoval. Všichni beze slova opustili ateliér a Vinnie, když slyšel pouze ticho, vylezl ze své ulity a rozhlédl se. Měl opuchlé obě tváře, krvavou bradu a monokl. Sykl bolestí a všiml si, že v ateliéru zůstaly jen Lenka a Kate. „Vy jste tady? Chcete si taky praštit?“ Kate přiskočila a dala Vinniemu na obličej led. Spolu s Lenkou jej uložily na postel a lehly si k němu. Vinnie mlčel, chvěl se zimnicí a zíral do prázdna. Kate ho hladila po vlasech. Chvíli tak ležely, až Vinnie rozvázal. „Nevděčníci. Nechápu nic, nic z toho. Já se jim přece snažil pomoct!“ Kate přikyvovala a konejšila jej. „Zmetkové. To si říkají kamarádi. Takhle mě zřídit. Málem jsem přišel o zuby. Zítra pojedu jako klaun, zmalovaný.“ Lenka šla pro vodu, kterou Vinnie s chutí přijal. „Nic si z nich nedělej, mají vztek, že to nezvládají, a nemají se na kom vyvztekat,“ řekla Lena a jemně mu hladila ramena. „To jim nezapomenu, tohleto. Až se vrátím, nic už nebude jako dřív, ještě poznají, čeho jsem schopný.“ Měl krvavé a krvelačné oči. „To víš, že jo, ale teď odpočívej,“ chlácholila ho Kate. „To vypadám tak hrozně?“ divil se Vinnie.
Kupodivu těch pár ran ustál docela dobře, akorát v kombinaci s alkoholem se mu dost motala hlava. Všichni tři byli opilí. „Ne, ale muselo to bolet. Jsou to magoři. Cítí se ublíženě a tak musí ubližovat druhým,“ prohlásila Lena. „Nenechej se od nich otrávit, my se taky nenecháme.“ „Otrávit se nenechám, ale kdo mi teď spraví náladu?“ „Třeba my dvě,“ navrhla spiklenecky Kate. Vinnie si až teď uvědomil, že Kate na něm leží jen v kalhotkách a Lena v saténové košilce bez kalhotek. Cítil Lenku na svém stehnu a začal cítit vzrušení. Katčina prsa se mu otírala o hrudník a on zapomněl na všechna příkoří. Byla to otázka minuty, kdy měl penis v Katce, ukazováček jedné ruky jí strkal do pusy a druhou rukou dráždil Lenčin poštěváček. Vzdychali a líbali se všichni tři navzájem a na okamžik tak skutečně zapomněli na události poslední hodinky. Vinnie dosáhl orgasmu první a Lena s Kate si ještě chvíli společně užívaly. Pak zhasli světlo a usnuli na jedné posteli. Když se Vinnie probudil, uviděl Kate, jak maluje na jeho zeď obraz. Lena byla pryč, ale to nezkoumal, hlava ho bolela a tělo jakbysmet. Bál se pohnout. „Dobré ráno,“ vstřícně začala Katka. „Co se stalo?“ chtěl si ověřit Vinnie. „Co by,“ sedla si k němu na postel. „Nepamatuješ si to? Včera jsi pořádal rozlučkovou párty, opil ses, dostal pár ran do zubů a pak ses se mnou a s Vranicí krásně pomiloval.“ „Aha,“ řekl suše, dobře si všechno pamatoval, to bylo to nejhorší. „Vlastně bych měl říct, že jsem to takhle určitě chtěl, protože to říkám každému. Tak dlouho jsem se snažil, až jsem dostal do zubů.“ Kate se trošku pousmála. „Co kreslíš?“ zeptal se, když si všiml obrazu na zdi. „Obraz, jmenuje se Vinnie.“ Vinnie sledoval ohnivé čáry v abstraktních obrazcích a poznával svou včerejší náladu. „No hlavně že to není Jason.“ Ochladla. „O co ti jde?“ Vinnie sebou cuknul, sykl, bolely ho rány. Už to nebyl psycholog s nadhledem, prýštily z něj emoce, jako ze všech včera. Na nic si nehrál, byl ve velkém, velkém stresu. „O nic, já jen že nechápu, proč se s tím parchantem taháš…“ „Co to žvaníš?" Vyjela na něj Kate. "Chceš mi taky radit, jak mám žít? Jako ostatním?“ Naštval se.
„Ne, neboj. Ztraceným případům nepomáhám.“ Vinnie už byl opět ve své kůži, oblékl se a pil čaj, který tam stál od včerejška. „Víš co, Vašíku, trhni si nohou,“ prohlásila, nechala obraz obrazem a hodila na sebe bundu. „Měj se tam hezky, na té tvé dovolené s cestou do hlubin duše, a snad tam přijdeš trošku k rozumu.“ „No, to mi tak ještě scházelo. Ještě ty mi vynadej a já padnu.“ „Sbohem, Vinnie.“ Díval se za ní a položil hrneček na stůl. Sklopil hlavu. Chvíli zpytoval svědomí, pak zakroutil hlavou a začal balit. Uklízet nebude, ne, to až se vrátí. Stejně měl už být pryč. Pojede pozdějším vlakem, bude tam až večer. Vlastně chtěl už být rychle pryč, rychle pryč z tohoto blázince.
Když opouštěl brány kampusu, otočil se zpět. Nikdo jej nevyprovázel, nikdo neplakal. Nikomu nebude chybět. Malinko se ho to dotklo. Nadhodil si tašku na rameni a vykročil s povzdechem do neznáma. Sluníčko mu svítilo na cestu, což bral jako dobré znamení. Lehko mu ale nebylo.
Co vyprávět o době, kdy byl Vinnie pryč? Vše jelo ve svých kolejích. Břéťa se seznámil s jakousi brunetkou, která jím byla poblázněná, obdivovala jej a když ji zavedl do svého hnízdečka lásky, byla v sedmém nebi. Oplácela Břéťovy něžnosti a nadšeně vítala každý projev jeho rytířské vášně. Břéťa jí byl natolik zaměstnán, že pomalu neměl čas vzpomínat, a tak zapomínal. Na boly a nešťastné vzpomínky a na nepovedený vztah. Jeho nová slečna, Lída, byla takřka dokonalá. Až na to, že ji nemiloval. Kráťa tak dlouho nadbíhal své sexuální oběti, kterou tolik ponížil během noční seance, a tak neodbytně škemral o odpuštění, až ani ona už nebyla schopna definovat, proč se na něj vlastně zlobí a odpustila mu. Chtěl ji zvát na večeře a regulérně s ní chodit, ale po několika schůzkách mu došlo, že to není ono. Vrátil se ke skupinovém sexu a pravidelně navštěvoval dýchánky a orgie a užíval si nespoutaných vášní. Sex se stal pro něj drogou a záhy se vypracoval na jednu z předních pozic v Jasonově týmu prznitelů a sexuálních mašin. Terezka byla nešťastná jako dřív, ale tak nějak přirozeně nešťastná, že jí vlastně bylo v tom smutku dobře. Uspokojovala své zákazníky pečlivě, ne již tak jako dřív, ale každá myšlenka na usazený rodinný život jí byla nepříjemná a byla vděčná, že je tam, kde je. Když poslední zákazník odešel, padla na deku a plakala. Myslela na Břéťu a na to, jak se spolu budou mít v příštím životě krásně.
Linda se brzy vzpamatovala z neblahé rozlučkové párty, ale Vinniemu ještě neodpustila. Dokonce si pustila video s Kráťou, které jí opatřoval Karlík Network, a přemítala, co tomu klukovi na tom dělá tak dobře. Jinak se věnovala umění a s Lenkou Vrannou pracovaly na dalším projektu, který si samy vymyslely. Markétu sbalil jeden z chlapců, který na párty zahlédl její broskvičku a nemohl spát, dokud ji celou nezpusinkoval. Oba došli spokojenosti a shodli se i v dalších věcech, takže nebylo co řešit. Pavla měla výčitky, že její brácha Vinnieho zmlátil, ale svědkové vypověděli, že Vinnie padal na zem sám od sebe opilostí, takže ho to určitě příliš nebolelo. To ji uklidnilo a těšila se, až zase Vinnie přijede. Do té doby občas přišel Jason a, ačkoliv ta jeho krutost byla nefalšovaná, pomohl nahradit Vinnieho v mnoha směrech. Lena několikrát svedla Lindu ke společným hrátkám, přitahovala ji Lindina bezstarostnost a optimismus. Sama byla Lindě vzorem, obdivovala její radost ze života. A Lindu zase přitahovala Lenina odvázanost a stoprocentně projevená ženskost. Kate si občas na Vinnieho vzpomněla, ale většinu času jí zabíral Jason a jeho kamarádi. Některá odpoledne byla Kate s Jasonem a Patrikem na pokoji a chlapci dostali chuť. Vždycky na ně náladu neměla, ale oni ne nikdy nebrali jako odpověď a když je ze sebe ve sprše smývala, někdy jich měla plné zuby.
II. díl 7. Jaro Na ÚHV přišlo jaro se vším všudy. Feromony létaly vzduchem a každý pohyb dívčích ňader vyvolal vzdušná kola, která roznášela tahle poselství po celém kampusu. Nebylo nikdy jisté, jestli v místnosti, kam jste se chystali vkročit, zrovna někdo nesouloží, nemiluje se nebo jen tak nemazlí. Slunce vyhnalo zlé duchy z myslí zádumčivých umělců a do jejich úst se navrátily veselé písně. Zkouškami všichni prošli s úspěchem. Pouze ti, kteří již věděli, že nebudou dělat žádný rychlokurz a chtěli si mládí prodloužit na co nejdelší dobu, si nechali napsat opakování prvního ročníku již dnes. Linda seděla na trávníku a dělala si náčrtky sochy, kterou chtěla vytvořit a které říkala skrytá vášeň. Prozatím však konkrétní téma zůstávalo jejím vizím skryto stejně jako ta vášeň a ona si dělala jen letmé náčrtky podle toho, co jí skrytá vášeň asociovala. Kreslila své vlastní nitro. V mysli měla klid. Usmívala se směrem do Slunce, přivřela oči a nechala se jím zahřívat. Kolem ní chodili studenti a jen málo narušovali vnitřní mír, který prožívala. Dýchala zhluboka a s každým výdechem se více a více uvolňovala. Z meditace ji vyrušili Markéta s Davidem, kteří náhle dosedli na trávu vedle ní. „Vinnie přijel!“ vyhrkl David. „Kdy?“ optala se klidně, i když překvapeně Linda. „Včera odpoledne, viděli ho, jak jde i s taškou do svého ateliéru a od té doby odtamtud nevyšel,“ urychleně vysvětlovala Markéta. „Proč by tam zůstával, musí minimálně na oběd, uvidíte ho na obědě, však se ho dočkáte,“ uklidňovala je Linda a opět přivírala oči před Sluncem. Jenže Vinnie na oběd nešel. A nešel ani na večeři, ani do klubu a ani následující den se neukázal. Linda silně pochybovala, zda se vůbec doopravdy vrátil, jestli jen někdo neviděl v opilosti nějaké bludy. Jenže každý student má elektronickou čipovou kartu a, jak zjistili poctivými špiónskými metodami, Vinnie skutečně elektronicky označil svůj vstup. „Tak co tam dělá, zavřený v pokoji?“ Několik lidiček se pokoušelo na Vinnieho mluvit, klepali na jeho dveře, volali jej, ale on vždy jen odvětil, že je v pořádku a že nikoho nepřijímá. „Zbláznil se,“ zhodnotil situaci Břéťa. „Nebo se urazil, za to posledně,“ navrhla Markéta.
Linda se kousla do rtu a pravila: „Máš pravdu, holka, možná jsme to přehnali. Jdu pro něj. Břéťo, jdeš se mnou?“ Břéťa souhlasil a za chvilku už oba dva bušili na dveře Vinnieho ateliéru. „Vinnie!“ volala přes dveře Linda, ale nikdo se neozýval. „Vinnie! Víme, že tam jsi. Pojď ven!“ Vinnie ale mlčel. „Omlouváme se ti, Vinnie, přehnala jsem to tenkrát. Chceme se omluvit a usmířit.“ Linda zabušila znovu. „Vinnie, promiň mi, byla jsem hnusná, já ti Kráťu vůbec nezazlívám, až uvidíš, co tu teď provádí, většího prasáka jsem v životě neviděla, fakt,“ byla přesvědčivá, ale Vinnie se stále neozýval. "Vždyť tady je bez tebe nuda! Vinnie! To není normální, co děláš. Co ti tam provedli? TO musela být náročná sonda do hlubin duše." Stále ticho. „Vinnie, tady Břéťa. Já se ti taky omlouvám. Vím, že Tereza by ode mě stejně odešla, potřeboval jsem to jen na někoho svést, dneska to vím, promiň.“ Vinnie otevřel dveře a oba dva udělali intuitivně krok zpět. „Ahoj,“ řekl Vinnie. Nebylo na něm nic neobvyklého, až na to, že si ostříhal vlasy. Jinak vypadal normálně, dokonce i ten potutelný úsměv poznali zcela zřetelně. Trošku však změněný byl. Působil umírněněji, klidněji. Pokorněji. „Ahoj, Vinnie. Co blbneš? Proč se tady zavíráš?“ vyptávala se Linda, pomalu ztrácela nejistotu a tlačila se dovnitř ateliéru. Zkoumavě se na něj dívala a hledala, kdo se to vlastně vrátil. Vinnie jí ale zastoupil cestu. „Já – tady- pracuju,“ ukázal na stohy papírů s poznámkami, ležící všude po místnosti. „Jasně, že pracuješ, Vinnie, ale musíš jíst, a navíc, vypadáš jako blázen, když se tu takhle zavíráš,“ uzavřela Linda. Stohy skript a poznámek všude po místnosti ji však lehce znepokojily. „Potřebuju ještě chvilku,“ řekl jen Vinnie, bylo vidět, že je skoro nevnímá. „Nebojte, já zítra vyjdu ven, hlad mě vyžene.“ „Dobře, ale určitě,“ souhlasila Linda a nechali hocha jeho úvahám.
Zmateni vyšli ven a zvěstovali po celém kampusu, že Vinnie je v pořádku a že akorát pracuje na nějaké nové teorii, takže hladoví a do noci čmárá na papíry. Malý svět to uspokojilo a více se o trucanta nezajímali. Následující den Linda s napětím očekávala čas oběda. A Vinnie nešel a nešel. Kate s Lenkou se zastavily u jejího stolu a zkoumaly její netrpělivost. „Prostě je mi divný, že nejde,“ vysvětlila Lindsey. „Co kdybych tam zašla já, třeba ho vytáhnu,“ špitla Kate. „A víš, že jo?“ zaradovala se Linda a tlačila Katku. „Zkus to, třeba na tebe dá.“ Kate se najedla, odložila příbor a talíře a pomalu kráčela ven z jídelny směrem k části kolejí, kde byl i Vinnieho pokojík. Zaklepala nesměle na dveře, ani snad nevěděla, proč by měla mít větší úspěch než ostatní. Vrtalo jí hlavou, co zase ten psycholog blbne. „Vinnie, ahoj, tady Kate.“ Otevřel dveře a usmál se na ni. „Ahoj krásko.“ „Ahoj, kams dal vlasy?“ divila se, ale protože mlčel, znejistěla. „Vinnie, pojď se mnou na oběd, nechej svoje teorie na potom, všichni se po tobě shání, Linda má strach…“ „Linda je hodná,“ kývl Vinnie. „No, pojďme, já už skončil.“ Kate se skoro ulekla, jak jednoduché to bylo, a už kráčeli k jídelně, kde Linda kulila oči. „Dobrá práce, Kate,“ volala přes jídelnu. „Ahoj lidi,“ zdravil Vinnie kolemsedící a projevoval upřímnou radost, že je zase zpátky. Nic téměř nenaznačovalo, že by měl důvod trávit dva dny zavřený v pokoji. Ale Lindu neošálil. „Něco s tebou je, Vinnie,“ otevřela téma. „Co ses dozvěděl při psychoanalýze?“ Vinnie se pousmál a začal jíst. „Nemůžu ti to říct, Lindsey, teď ne.“ „Ale něco to bylo, viď? Je mi to jasný, jsi jako vyměněný.“ „Vyměněný? A já se tak snažím!“ „Právě,“ radovala se z vítězství. „Zkus být víc přirozený.“ „Prostě mám teď o čem přemýšlet, to je vše.“ „A jak bylo, Vinnie, mimo kampus?“ ptala se Kate. „Řekni nám novinky ze světa, tady je to jako na jiné planetě, vůbec nic nevíme.“ „Ano, novinky, tak třeba právě vynalezli šicí stroj, mohla by sis zašít tyhle džíny…“ Holky se začaly smát, Linda si oddechla, že to je ten správný Vinnie a Kate byla napůl uražená, že si střílí z jejích supermoderních děravých džín.
Vinnie se konečně uvolnil a začal vyprávět o zážitcích z cest. Okolo své psychoanalýzy však zachovával důsledné mlčení. „A co je nového tady?“ ptal se, což spustilo lavinu informací ze společenského života. Dozvěděl se, kdo s kým chodí, kdo s kým spí, kdo co stvořil za umělecká díla a nakonec došel k názoru, že se vlastně vůbec nic nezměnilo. „Už se těším do klubu, musím tu cestu trošku zapít…“ řekl Vinnie a odložil příbor. „A my se už těšíme na další tvoje přednášky, už aby to bylo, jinak tady je strašná nuda,“ povídala Kate. „Přednášky, no, vlastně teď žádnou nechystám, musím nejprve načerpat zase inspiraci…“ vyvlíkl se z toho Vinnie, když vycházeli z jídelny. Linda odběhla na hodinu historie sochařství a Lenka na rande s jakýmsi scenáristou, který jí psal roli na tělo. A to doslova. „Pospícháš někam?“ zeptal se Vinnie Kate a ona pokývala hlavou, jako že ne. „Co takhle se projít?“ „Tak jo, pojďme se projít, nebo chceš zajít ke mně?“ „Pojďme se projít,“ řekl Vinnie a vyšli do zahrady, kde bylo příjemně a klid. Procházeli se tady a probírali všechno možné až je zastihl čas večeře – ani jim nestačilo vytrávit. Vyprovodil Káťu k domovu. „Tak ahoj,“ rozloučil se. „Ahoj, Vinnie, můžem to někdy zopakovat…“ „Ano, můžeme.“ Vinnie se otočil a zmizel rychlostí blesku. Kate byla zmatená, ale bylo jí hezky, tak to nechala být. Navíc na zápraží čekal Jason a rychle ji vrátil do normálního světa.
Žádná psychologická přednáška se nekonala. Vinnie odmítal dělat přednášky a mnozí děsili obyvatele kampusu poplašnými zprávami, že Vinnie končí s psychologií. Přestal dávat poradenské služby a všichni jen nechápavě kroutili hlavami. Bylo jim jasné, že za tím něco je, ale netušili co. Mnohem horší bylo, že Vinnie se změnil. O sexu se nechtěl bavit, ostatní museli jeho oblíbené teorie vyslovovat místo něj, a při všech hovorech na to téma se jen smířlivě usmíval. „No, Vinnie, tak jim řekni, jak je to, že každý chce ve skutečnosti dostat svého rodiče do postele…“ „Ale tak to není, pouze je ovlivněný při výběru partnera…“ "Ne, Vinnie, řekni, jak je to…“
Ale slovutný psycholog jen kýval hlavou a žádná moudra nepřidával. „Ty ses dal k nějaké sektě, ne?“ hádala Linda, když byla chvíli s Vinniem o samotě. „Zachovávat celibát, slib mlčení a tak…“ „Ne, nic takového.“ „Tak co?“ „Neboj, jednou vám to řeknu.“ Občas se zavřel ve svém pokoji a čmáral své teorie. Linda ho načapala, jak usilovně přemýšlí a zírá nepřítomně na zeď, na které byla několika tahy barevným štětcem vytvořena ohnivá malba. „Kdo tohle maloval?“ „Kate,“ prozradil Vinnie. „Opravdu? Kdy? Nebylo to tu před tou párty, ne?“ „Ne, Lindsey, máš opravdu postřeh.“ „Utahuj si ze mě, klidně, ale to znamená, že to nakreslila tu noc, co? Byla tady celou noc, že?“ „Jo, dávala mi led na oko, když to chceš vědět,“ vtipně odrážel všechny útoky Vinnie. „Jo, jasně, led na oko. A jinam ti led nedávala?“ Vinnie po ní začal házet polštáře a tužky a zvrhlo se to v nefalšovanou polštářovou válku. Skončili v leže jeden na druhém a Linda byla vespod. „Nechej mě jít, nebo budu křičet,“ volala a snažila se naoko uvolnit z jeho sevření. Předstírala obranu, ale ve skutečnosti Vinnieho sváděla každým pohybem. Něco v něm ji přitahovalo. Něco, co nikdy předtím z něj nepocítila. Pohladil ji po vlasech a políbil na čelo. „Jsi úžasná ženská, Lindsey, vážně. Asi nejlepší, co znám.“ „A proč mě tedy sakra nepomiluješ?“ „Protože sakra jsi moje přítelkyně a já tě potřebuju v týhle pozici.“ „Máš mě v týhle pozici,“ zdůraznila, že pod ním leží a on se zasmál. „Tak pomiluješ mě?“ „Dneska ne, Lin.“ Ještě jednou ji pohladil a pomohl jí vstát. „Co tam s tebou udělali?“ pronesla jako řečnickou otázku a nejistě se kousla do spodního rtu.
Kráťu Vinnie potkal na výstavě obrazů na téma jarní tání. Nejprve jej chvíli pozoroval zdáli a snažil se vycítit, jestli se ten ustrašený chlapec změnil nebo ne. Kráťa se bavil
s Davidem a vypadal normálně. Jeho pohled a postoj byl ale mnohem sebevědomější než dřív, zdálo se, že skutečně našel sám sebe, i když to nejspíše znamenalo sexuálního maniaka. Nato k nim přistoupil a zapředl vřelý rozhovor. Povídali si a Vinnie se nakonec přeci jen zeptal. „Prý jsi už překonal stud, je to pravda?“ „Je to tak, i když se trošku za to stydím, ale… Ano, je to tak.“ David se do toho vložil a přidal: „A baví se s Jasonem, to bys nevěřil.“ „Je to normální chlap, no," potvrdil Kráťa. "Trošku ulítlej a chlívák, ale jinak normální. Asi jako já,“ řekl Kráťa a Vinnie jen kývl. „Karlík ti předvede něco z nejnovějších šlágrů sezóny, ještěs u něj nebyl?“ připomněl David. „Ne, u Králíka Networka jsem opravdu nebyl,“ přiznal Vinnie a vydal se k němu na návštěvu, jakmile k tomu byla příležitost. Ten kluk od incidentu s aktivisty proti pornu vůbec nevycházel z pokoje a pokračoval v běžné činnosti. Vinnie v jeho kutlochu plném zatuchlého vzduchu nevydržel ani čtvrt hodiny. Nechtěl vidět žádná videa, chtěl vidět Karlíka. Ten vypadal bledě, ale stále ještě vnímal, co mu Vinnie říkal. Vinnie se rozloučil a odešel. Zašel do zapadlé části komplexu, vyhledal to správné patro a sedl si na lavici vedle čekatelů. Byli před ním tři. Tři kluci. Mlčky hleděli před sebe jako kdyby šli na nějakou zkoušku. Lehce nervózní. Po chvíli se dveře otevřely, jeden maník z nich vystřelil a další do nich zapadl. Vinnie si povzdechl. Po deseti minutách se dveře znovu otevřely a proběhlo další střídání stráží. Třetí chlapík byl uvnitř asi dvacet minut, ale Vinnie trpělivě čekal a poslouchal vzdychání a hekání, které se z místnosti za dveřmi ozývalo. Když konečně utichlo, vylezl rozcuchaný kluk a ukázal Vinniemu, že může na jeho místo. Vinnie polkl nasucho a vešel opatrně dovnitř. Terezka seděla u zrcadla a mazala se nějakým krémem. Když v odraze zrcadla uviděla Vinnieho, otočila se prudce a usmála se. „Ahoj, ty jsi můj další zákazník?“ „Poslední, pojď na večeři,“ rozkázal téměř a Terezka dvě sekundy přemýšlela. „OK, jen se trošku přiobleču.“ Byla nahá. Vinnie na ní mohl oči nechat. Všimla si toho a zarazila se. „Opravdu nechceš nic navíc? Pro tebe by to byla pozornost podniku…“ Vinnie se vteřinu opravdu rozmýšlel. „Ne – ne, opravdu pojď na tu večeři, chci si s tebou popovídat.“
Povídali si a Vinnie jí vyprávěl o tom, co viděl ve světě a empaticky se snažil zjistit, jestli je Terezka spokojená nebo ne. „No, naštěstí Břéťa si našel tu novou slečnu…“ pravila, když přišla řeč na staré časy. „Aha, ano, viděl jsem ji, ano,“ zrcadlil Vinnie. "Naštěstí." Terezka si povzdechla a zahleděla se kamsi do daleka. Byli chvíli zticha a Vinnie ji vzal za ruku. Nebránila se tomu.
Byl to obyčejný večer, všichni byli v klubu a hlaholili a oslavovali svět. Když měli už údy uvolněné a smysly rozmazané, přesunuly se do výčepu s parketem a začali tančit. Břéťa prováděl svou partnerku Lídu a ona vykrucovala svoje boky a byla na ni radost pohledět. Když Břéťa vysílen tancem padl na židli vedle Kráti, ten do něj drcnul. „Co blbneš? Proč mě žďucháš?“ nechápal Břéťa. „Sleduj,“ ukázal Kráťa směrem na parket, kde zrovna hráli ploužák. Břéťa chvíli zaostřoval a pak pochopil, co mu Kráťa ukazoval. Vinnie tančil. Měl v náručí holku a nebylo hned jasné, co je zač. Chvíli hledal její rysy ve tmě a pak seznal. Byla to Zuzana. Jeho první známost tady na ÚHV. Zuzana, holka, kterou nikdy nikdo nedostal do postele. Mrcha, hysterka, která sváděla chlapy a v poslední chvíli cukla a utekla od toho. „No a co?“ ptal se Břéťa. „Tak spolu tancují, to je toho.“ „Sleduju je celý večer,“ trval na svém Kráťa. „Normálně mu ho před chvílí hladila, jede po něm. Ale stejně mu nedá, tak co blbne, jakoby ji neznal.“ „No, to máš pravdu, tenkrát se mi přeci vysmál, že jsem si dělal iluze…“ Ale Vinnie vypadal, že se náramně baví a Zuzana taky. Usedli do tmavého koutku a šuškali si a smáli se. Břéťa s Kráťou svoje rozrušení museli povědět i Lindě a Markétě a Linda nedůvěřivě hleděla na Vinnieho a kroutila hlavou. „Tomu nerozumím, tomu fakt nerozumím.“ "Třeba ji chce dostat," hádal Kráťa. "Třeba," kývla Markéta. "Chce se vytáhnout." Linda jen nesouhlasně kroutila hlavou a po očku po Vinniem pokukovala. Ani Zuzana tomu moc nerozuměla. Dovedla si spočítat, že Vinnie ví, že ví, co je zač, že ví, jak to chodí, ale o co mu teda šlo? Zkoušela ho co chvíli, hladila ho v rozkroku, dávala mu ruce na stehna a otírala se o něj prsama. A on všechno trpělivě zrcadlil a přijímal.
Nebylo tedy co řešit. Když bylo po půlnoci, vydali se z putyky k Vinniemu do ateliéru. Po cestě mu strčila ruku do kalhot a hnětla jeho penis přes slipy, což byla její nejsilnější zbraň, a Vinnie se nechal a vrněl blahem. Když se za nimi zavřely dveře ateliéru, vrhla se na něj a začala ho líbat a svlíkat. V těch okamžicích už ale očekávala výbuch jeho mužské lovecké vášně a chystala se k ústupu. Navenek stále útočila a povalila ho na postel. Vinnie si lehl a dal ruce za hlavu. Díval se na Zuzanu, jak si na něj lehá a svléká si tričko. Když na něm ležela jen v podprsence, zarazila se. Vinnie se nehýbal. Byl vzrušený, to bylo jasné, ale nic nedělal. Ruzbušilo se jí srdce a pohlédla mu do očí. Neviděla ale nic. Nevysmíval se jí, díval se chápavě a jasně jí dával najevo, že se mu to líbí. Nic ale nedělal. No co, řekla si, nakonec po mě musí skočit, a pokračovala ve svádění. Vysvlékla ho a hladila ho po těle. On jí hladil po vlasech a stále si nic víc nedovolil. Rozhodla se, že tedy zaútočí a svlékla se do naha. To ho musí probudit, to ho musí probudit. Byla lehce nervózní, jako kočka na rozpálené střeše. Jen krůček ještě a výbuch Etny. Lehla si na něj a byla napružená jako kočka, připravená k tomu ho snad nakopnout mezi nohy a s řevem utéct. Ale Vinnie nic neudělal. Ležel, objal ji, hladil ji po vlasech a občas ji políbil. Zuzana se rozechvěla, ale přestat nemohla. Nasedla na něj a zavedla jeho penis do své pochvy. Vinnie se stále ještě nepohnul. Začal hlouběji dýchat vzrušením a objížděl její křivky svýma rukama. Nepřirážel, nechal ji, ať to celé řídí sama. Po chvíli byla v extázi a on seznal, že už není rozdílu, zda něco dělá, nebo ne. Začal ji milovat a ona vrněla jako kočka. Převalil se nad ni a líbal ji miloval ji a ona velmi rychle dosáhla orgasmu. A on s ní. Ležela vedle něj a oddechovala. „Ty prevíte,“ řekla a hryzla ho do ramene. Vyjekl a začal se smát. „Pročs mi to udělal?“ „Protože jsi úžasná.“ A opravdu byla. Ale, nikomu ani muk,“ pohrozil prstem Vinnie. „Děkuju,“ řekla, oblékla se a odběhla. Vinnie rozsvítil větší světlo, vzal část svých poznámek a roztrhal je. Už je nepotřeboval.
Během následujícího týdne se stalo něco, co rozbilo základy ÚHV tak, jak ji znali. Zuzana navázala vztah s jakýmsi nováčkem – říkal si Greg. Její pověst neznal a dodatečně jí
nemohl uvěřit, protože on s ní žádný takový problém neměl a dokonce naopak on se jí vlastně nestačil ani ubránit. Všichni zírali a nemohli věřit svým uším, co že zázračného se to stalo a jaké že to kouzlo se se Zuzanou přihodilo. Slovem se však nezmínila o noci s Vinniem a on na Kráťovo naléhání pouze potvrdil, že ji toho večera odvedl domů.
8. Ideální pár Vinnie vrtěl nesouhlasně hlavou a prohlásil, že se pozorování meteorického roje nemůže účastnit, páč má večer rande. „Rande?“ divili se. „S kým?“ Jen tajemně zvedl obočí a odkráčel. Nechal nějaký čas vyšumět událost se Zuzanou, počkal, až si lidé na její proměnu, která, jak se ukázalo, byla trvalá, zvykli a začal znovu přemýšlet nad tím, kterému člověku by mohl pomoci. Nechtěl nikomu nic vnucovat nebo někoho vychovávat, toho byl dalek, ale chtěl ukázat cestu, chtěl nabídnout řešení, cestu ven z temného lesa. Několik svých přátel z oboru sezval na diskusní poradu na téma Freudova vize v 21. století a neuspokojen navštívil poté svého nejoblíbenějšího profesora Ryšánka, člověka, který jej vlastně k Freudově teorii přivedl a který s Vinniem všechny jeho hypotézy konzultoval. Zasedli k čaji, jak bylo profesorovým zvykem, a diskutovali. „Takže vy již se Freudova díla vzdáváte?“ shrnul Ryšánek zvěsti, které o Vinnieho změně postoje slyšel. „Ale vůbec ne,“ oponoval Vinnie a usrkával čaj. „Ne, Freudův přístup k poznání stále uznávám a mou psychologii vystihuje celkem věrně, ale mám teď odlišný přístup k psychologické praxi.“ „A to…“ „Povězte, profesore, co je účelem naší klinické praxe?“ „Přeci pomoci lidem vyznat se v labyrintu svých komplexů a poznat síly, které táhnou jejich mysli a tvoří jejich životy.“ „Ano, přesně tak. A nenapadlo vás někdy, že člověka, který je ztracený v bludišti, nezajímá ani tak jeho rozložení, tvar cest a podobné věci, které nemusí být schopen vůbec pochopit, natož aby si z nich cokoliv odvozoval, ale že jej ve skutečnosti zajímá jen – jak se dostat ven?“ „Zajímavý postřeh, příteli, ale zvažte, jak nebezpečné je vyvést člověka ven z lesa, aniž mu vysvětlíte princip postavení stromů. Co když zase půjde na houby a opět se ztratí?“
„O lese se můžete bavit, až když je venku. Neberu to jako argument.“ „Předpokládáte, že si člověk dá pozor, když jej jednou zachráníte, ale zvažte, jaké lidstvo ve skutečnosti je. Vyvedete dítě z lesa, ono slíbí, že už se tam nevydá, bude si hrát na kraji, poběží za motýlkem a bum – už je zase ztracené. Ale stačí jej poučit o světových stranách, postavení slunce…“ „Vím. Ale zkuste plačícímu a vřeštícímu dítěti vysvětlovat něco o postavení Slunce. Kdepak, nejprve vyvést ven…“ „Asi máte pravdu. Nicméně, jak víme, kudy vyvést člověka z lesa ven? Je naší mnohaletou prací jej k tomuto poznání přivést, aby sám našel cestu ven. Jsme jako přítel na telefonu, který vůbec neví, v jakém lese se dotyčný ztratil, jen víme, jak se v lese chovat a čeho si všímat. A podle indicií, které si navzájem dáme, máme naději, že tu cestu sám najde.“ Vinnie pokyvoval. „Prostě to chci zkusit.“
Karlík na Vinnieho zíral jako na zjevení. Nejtěžší případ, myslel si Vinnie, tenhle kluk už vůbec sociálně nefunguje, myslí jen na svoje uspokojení, vypadá jako Yetti, to nebude jednoduché. „Vinnie, ty víš, že už jsem se několikrát o to pokoušel, ale vždycky to dopadlo katastrofálně. Já – prostě na to nemám.“ „Máš na to, kámo, vím, že máš. Potřebuješ jen tu správnou ženskou.“ „A kde ji asi vezmu?“ postavil se k zrcadlu a pózoval. „Copak nevidíš, jaký jsem hnusák?“ Vinnie nechal poslední poznámku bez připomínek a rozmáchlým gestem ukazoval: „Tady jich je, ženských. Když ti ji najdu, zkusíš to?“ Karlík se díval do země, pak do stropu a nakonec si povzdechl: „Vinnie, ty víš, že ano.“ Vinnie se kousal do rtu. Tohle nebude jednoduché. „Víš, Kájo,“ nikdo tomu klukovi tak neřekl už dlouho, „Musel bys všechno svoje datové bohatství a všechny svoje harddisky odevzdat mně.“ Kája se otřásl, ale kývl. „A taky bys musel leccos na sobě změnit,“ Vinnie se konečně dostal k jádru věci. „Seženem ti nový oblečení, boty, účes, voňavku, proboha tady se to musí vyvětrat!“ Karlík sedl na židli a začal špulit rty. „A kdo mi s tím pomůže? Ty snad? Copak já vím, co mám se sebou dělat?" rozhazoval Karlík rukama.
„Ne, já ne. Já na tohle odborník nejsem. Ale pošlu ti sem ženskou. Ty to umí nejlíp.“ Karlík opět vzdychl a souhlasil. „Vinnie, dobrá. Co mám tedy udělat?“ „Vykoupej se a psychicky se připrav. Až přijde, půjdete do města.“ Na Karlíkovi nebylo nic vysloveně odpuzujícího, vypadal jako normální chlap, akorát že po roce zanedbaného života a s rukou věčně v kalhotách.
Vinnie si dal rande s Pavlou. Mluvil tajemně a ona dychtivě očekávala jejich další společnou noc. Jenže Vinnie se nechtěl sejít u ní v pokoji, chtěl jít do kinokavárny pod tělocvičnou, hráli zrovna nějakou romantiku, Paula to bytostně nesnášela, ale souhlasila, protože jí její osobní psycholog a léčitel slíbil, že pak hned půjdou k ní do pokoje. Seděli ve ztemněném sále a sledovali film. Pavla byla nervózní, jakoby opravdu prožívala první rande. Vinnie byl také nervózní. Věděl, že jeho počin bude riskantní, ale neviděl jinou možnost. V půli filmu ji vzal za ruku a ona se zarděním jeho stisk opětovala. Doslova ho dotáhla k sobě domů a povalila ho na postel. „Vinnie, prosím, pojď na to, tak moc jsi mi chyběl.“ „Počkej,“ bránil se, „ještě ne.“ „Jak, ne?“ vyděsila se. „Hned teď! Jestli jde o bráchu, tak to jsem už vyřídila…“ „Ne, nejde o tvýho bráchu,“ řekl a vyndal z bundy lahev vína. „Chci nejprve oslavit naše nové shledání.“ Chtěl ji opít, to je jasné, ale ona se ještě chvíli bránila. „Musím to mít, Vinnie, hned.“ „Ne, Paulo, nejprve víno.“ Nechala se přemluvit, zpočátku byla lehce nabručená, jak ji sžírala touha, ale pár deci vína ji rozehřálo a ona byla za chvilku povolná a veselá jako myška. „Haha,“ smála se, „takže tys toho člověka ještě poučoval!“ „No jistě,“ vtipkoval Vinnie, „vysvětlil jsem mu, že na sobě nenechám nikoho vybíjet si své komplexy z mládí a on úplně ztuhnul…“ „Úplně tě vidím, jak mu vysvětluješ psychologii…“ Smáli se, pak přestali a Paula se na Vinnieho vrhla. „Nebudu čekat už ani minutu. Hned, hned mě, prosím, znásilni!“ Vinnie se usmál a začal: „Lásko, znásilním tě, to ti slibuju. Budeš prosit a křičet, ale nikdo ti nepomůže…“ „Ano,“ kývala.
„Přivážu tě k posteli a budu si s tebou dělat, co budu chtít. A i když ti z toho bude zle, já nepřestanu, dokud nebudu mít za to, že je pravý čas.“ „Tak dělej!“ Nadskakovala jako pružina. Vinnie ji chytil něžně za boky, položil na postel a ruce jí přivázal k posteli tak, že se skutečně nemohla bránit. V tu chvíli spustila svoje obvyklé scény, nadávala, sprostě klela, vyčítala, prosila a hnusila si chlapské plémě a sex obecně. Jenže Vinnie se jen usmál a zhasl světlo. Chvilku zaváhala, protože neviděla, co Vinnie dělá. Pochopila, až když ji hladil po stehnech a pusinkoval lýtka. Rozlítila se jako saň, ale Vinniemu stačilo k jejímu ovládnutí udržet jí nohy od sebe. Bál se, že jej kopne a tím by to vše skončilo, ale stále zřejmě doufala, že přijde na věc. Začal jí pusinkovat. „Ne, Vinnie, ne, prosím, ty bastarde…“ Začala se vzpínat, ale Vinnie ji silou udržel vleže a pouze jazykem a rty ji dráždil. Křičela a vyhrožovala, že mu vykopne všechny zuby, ale netroufla si to udělat, a tak musela jeho laskání snášet. Po pěti minutách zmlkla a Vinnie slyšel jen hluboké vzdechy. Dosáhl svého. Neviděla ani necítila u sebe žádného chlapa. Neměla na koho směřovat svůj vztek a svůj hnus. Cítila pouze rozkoš a nebyl nikdo, kdo by se na její úkor uspokojoval. Cítila rozkoš a dělalo jí to dobře. Vinnie vyhrál. Vsadil vše na jednu kartu, Paula nesnášela, když se někdo na ní uspokojoval. Znal ji dobře, velmi dobře. Teď byla tma, byla tu jen ona, jen její tělo, její pocity, její a nikoho jiného, a ty pocity byly krásné. Vinnie přidal prsty a vnikal do ní a ona vzdychala a celá se zpotila a on nepřestával a hladil ji a hladil až dosáhla vyvrcholení. Pak si na ni lehl a políbil ji na čelo. Odvrátila se, jakoby vyčítavě. Pohladil ji po vlasech. Hladil ji, dokud neusnula. Pak odešel. Když ho druhý den potkala na koncertě jakéhosi nadějného klavíristy, šeptla mu do ucha, aby večer přišel. To byla rozhodující chvíle. Srdce mu bušilo a doufal v zázrak. Dostavil se s lahví vína, kterou stejně jako včera vypili. Pak ho Pavla povalila na postel a zašeptala: „Vinnie, prosím, nemohl bys… Víš, jako včera?“ Neumíte si představit, jakou měl ten kluk radost. „Ano, ale dnes necháme rozsvícenou svíčku.“ Pavla souhlasila, nevadila jí svíčka, nevadilo jí, že jí Vinnie dělá dobře, užívala si to. Byl tam ještě třikrát a potřetí jej požádala, aby do ní vnikal. Při další návštěvě zase chtěla jen orální sex a poté znovu chtěla, aby ji pomiloval. Chodil tam každý den. Začali vždy
pusinkováním Pavliny půlinky a pak přešli k sexu. Už nekřičela, nenadávala a nebyla sprostá. Když se oba uspokojili, lehla si na Vinnieho a řekla: „Vinnie, nevíš, proč jsem tak blbla?“ Jasona už k sobě nezvala.
Vinnie s Lindou a Davidem se rozhodli opít. Aby nevyšli ze cviku. Byli v klubu a diskutovali o nesmrtelnosti chrousta, když do baru vstoupila Pavla s Bohoušem Slámou, jedním z nejšikovnějších houslistů na ÚHV. Takřka se zastavil ruch v místnosti. Vinnie zvedl obočí a kývl vřele na Paulu. Ta mu gesto opětovala a stiskla ruku Bohoušovi. Ve skutečnosti nejprve nevěděli, kdo to přišel. Nechodila do společnosti už hodně dlouho. Když ji poznali, začali si šeptat, jak jí to sluší. Nešlo o účes nebo šaty, bylo to v záři, kterou okolo sebe šířila. Klid, dobrá nálada a úsměv. Nemohli tomu uvěřit. Šli ke stolu, kde seděl Vinnie s Lindou a s Davidem a pustili se s nimi do řeči. Linda dělala, jakoby nic, ale ve skutečnosti byla ve stejném šoku jako všichni ostatní. Bylo to zkrátka divné, tahle holka nikdy nebyla úplně normální a teď si přivede takovýho fešáka. Jenže to nebyl žádný přelud, byla to pravda. S Pavly byla krásná, mladá a spokojená slečna, která mohla být ostatním oporou. Byla milá a svou pokorou výjimečná. Linda si ji hned zamilovala. Vinnie stočil hovor správným směrem. „Holky, něco bych od vás potřeboval.“ „Hele, Vinnie, já s tebou do ateliéru nejdu,“ řekla Linda v žertu. „Já také ne,“ kývala Paula hlavou a i to kývání bylo tak nějak jiné, myslel si Vinnie. „Nejde o tohle, vážně. Potřebuju, abyste jednomu kamarádovi pomohli změnit image. Nákupy, kadeřnictví a tak. Vy jste na to nejlepší, já jsem amatér.“ „A kdo je to?“ ptal se David. „To je jedno, uděláte to, že?“ „To jako my dvě?“ nechápala Paula. „Proč my dvě?“ přidala se Linda. „To je jedno, že zrovna vy dvě. Prostě jste tady, tak říkám vám,“ ohradil se Vinnie. „Tak to ne, panáčku, to nás musíš nejprve vychválit, a ne že jsme prostě na ráně,“ zaútočila Linda. „Ale vždyť říkám, že jste nejlepší odbornice…“ vlichocoval se Vinnie a Linda přestala dělat fóry. "Ten kluk je úplně na dně, potřebuje mýdlo a trendy košili…" „Dobře, co za to?“
„Co chcete,“ kývl Vinnie a napil se vína. „Něco vymyslíme. Ale splníš to,“ navrhla Paula. „Ať je to cokoliv.“ Vinnie zvažoval, jestli mu za to Karlíkova záchrana stojí, ale nakonec souhlasil. „Karlík Network?“ vyjela Linda šíleně nahlas, jakmile Vinnie prozradil, o koho jde. „Proč? Za co mě trestáš?“ „Hele, Lindsey, nedělej si legraci, ten kluk potřebuje pomoct…“ začal orodovat Vinnie. „No to tedy potřebuje,“ kývala Linda. „Od psychiatrů. A čaroděje ze země OZ. Nezvládnou to dvě holky, to se nezlob.“ „Popravdě by stačila i jedna,“ kýval Vinnie. „Ale dvě jsou dvě.“ „Hele, zapomeň, že ho budu nějak zaučovat, nebo napravovat, sexuálně. Jenom oblečení a tak,“ vymezovala Linda podmínky. „No dobře, zajdeme s ním nakoupit, co říkáš, Paulo?“ Paula kývla a usmála se na Vinnieho.
Linda s Vinniem seděli v parčíku za hlavní budovou a lízali zmrzlinu. Vítr jim pročechrával vlasy a bylo v něm cítit jaro. Linda olizovala svým jazýčkem roztékající se zmrzku a šibalsky se na Vinnieho usmívala. "Věděl jsi to, viď?" "A co jako?" "Že po sobě vyjedou!" Vinnie se tvářil jako liška podšitá a žvýkal žvýkačku. "Jo, holka, to musíš mít pod čepicí." "Mají dneska rande," řekla jakoby mimochodem Linda. "Co? Rande?" Vinnie vyletěl, jakoby ho do zadku píchlo šídlo. "Pročs to neřekla hned?" "Co na tom záleží?" "Záleží. Musím s nimi mluvit." Vinnie nečekal, až ho Linda zadrží a pádil nejprve za Paulou. Nalezl ji polonahou, jak se šlechtí u zrcadla. "Ahoj, Vinnie," pozdravila ho a sklopila oči, jakoby se styděla, že ji zastihl v takové situaci. "Ahoj Paulo, prý jdeš na rande, je to tak?" popošel blíž k ní. Veškerý takt byl pryč. Tohle bylo hoodně žhavé. Chvíli mlčela a kousala se do rtu a pak ho objala a její skrytá radost vyplula na povrch. "Ano, Vinnie, ano, jdu. Nezlobíš se, viď?"
"Proč bych se měl pro pána krále zlobit?" Ve Václavovi zatrnulo, zděsil se při představě, že je na něj Paula tolik fixovaná. Ale ne, tohle dokazovalo, že zase tolik na něj fixovaná nebyla. "To je přeci úžasné, že jdeš na rande." "Já vím!" odskočila od něj a začala se dál fintit. Chtěla jsem se s tebou poradit, víš, jestli jsem na to připravená…" očividně lhala. "Poslyš, Pavli, tohle může rozhodnout jediný člověk a to jsi ty sama." "Díky, Vinnie. Já se tak těším," začervenala se. "Hele, mně je jasné, že tam nebudete tlouct špačky. Ale," zvážněl a vzal ji za ruce, aby zdůraznil to, co se chystal říct. "Musíš mi slíbit jednu věc. A je to pro mě opravdu důležité." "Vinnie," neopouštěla svůj kouzelný úsměv, musel se držet, aby se nezačal smát sám, ještě u ní snad takovéhle úsměvy neviděl, zamilovanost - nejbožštější malíř lidských tváří… a to jde s Karlíkem, nejspodnější spodinou z mužského pokolení, "Vinnie, udělám pro tebe cokoliv." "Dobře. Přál bych si, abys udělala tohle. Slib mi, že budeš myslet nejprve na sebe. Na svoje potěšení a svoje štěstí. Neříkám, že na něj nemáš být milá, ale slib mi, že nejprve ti půjde o tebe." "Vinnie, slibuju. Já vím, co myslíš. Vždyť už to vím." Nevěřil jí ani slovo, ale víc nemohl udělat. "Paulo, je to důležité. Ty první." Popřál jí štěstí a sprintoval do Doupěte Karlíka Networka, do největšího archivu porno filmů všech dob. Karlíka zastihl v podobné poloze jako Paulu. Ale zatímco Paula byla vždycky krásná a pohled na ni ho prakticky spolehlivě vzrušil, u Karlíka nic podobného v úvahu nepřicházelo. Vběhl do pokoje a uviděl jakéhosi vyšňořeného frajera s nagelovanou čupřinou. "Ahoj, prosím tě, Karlík tu není?" zmateně blekotal, když viděl fešáka, kterak si před zrcadlem upravuje kravatu. Omlouvá ho, že jej oslepilo slunce, které sem nově zářilo skrze okna, a možná ho opojil ten čerstvý vzduch, který tady jeho organismus nečekal a který jej možná poněkud omámil. "Ale to jsem přeci já," řekl jen Kája a věnoval se dál své kravatě. Vinnie udělal krok zpět a zavrávoral. Pak si sedl na zadek a beze slova zíral na Karlíka, jakoby to bylo nějaké zjevení. Chvíli se z toho vzpamatovával, ale pak už jen chválil, jak Karlík tohle doupě přetvořil. "Ty jsi se vážně rozhodl něco změnit," nemohl stále uvěřit Vinnie. "Ano, pomohla mi Linda a…"
"Pavla." "Jo." "Hele, Karlíku, zbývá ještě jedna věc, víš jaká, už jsme spolu o tom mluvili, že?" "Aha, ty myslíš tohle." Karlík vysunul z počítače pevný disk a mával s ním ve vzduchu. "V tomhle jsou všechny péčka, která kdy tahle univerzita vyrobila. Nemůžeš po mě chtít, abych se toho vzdal." "Já to po tobě nechci," potvrdil Vinnie. "To je tvoje volba." Karlík chvíli přemýšlel. "Hele, já si to dám k tobě do úschovy. Ale musíš mi to ohlídat. Protože co když se to nepovede? Co když je to omyl?" V očích měl skutečné zděšení. "Co když se ukáže, že tenhle svět pro mě nic dobrého nechystá, že jsem jen blázen, který opouští maminčino lůno, protože si myslí, že je tam moc těsno? Může se nakonec ukázat, že sám sobě člověk vždycky vyhoví, na rozdíl od jiných a že se budu chtít vrátit. Pak - bys mi to měl vrátit." Vinnie se usmál a jen řekl (tak, aby Karlík nepoznal, že je to past): "Souhlasím," a převzal od Karlíka nejcennější digitální poklad na ÚHV. "Musíš mi, Karlíku, slíbit ještě jednu věc, než půjdeš na to rande," řekl Vinnie s vážným výrazem a tak naléhavě, že ten kluk vůbec nepřemýšlel o tom, proč by měl mít Vinnie nárok po něm něco chtít. "Co?" "Je to důležité, musíš mi věřit, ta holka toho hodně zažila a - a ty taky - a…" "Vinnie, vím, že ti na ní záleží, vyklop to." "Slib mi, že budeš myslet nejdřív na její potěšení." "Co?" Vinnie si povzdechl. "Víš, proč ti už několikrát nevyšel vztah se ženskými," připomínal minulé excesy. "Je mi to jasný, Vinnie, vysvětloval jsi mi to tisíckrát. Šel jsem na to moc rychle. A mám si opakovat, že to, co je tady na tom harddisku, jsou jenom pohádky pro dospělé." "Nechápeš nic. Ty bereš sex jako prostředek k uspokojení touhy, jako samoúčelný proces. A to je v pořádku, dokud jsi tady zalezlý. Někdy to taky tak beru. Někdy si prostě člověk dá čokoládu jenom proto, že má chuť na sladký, chce si tu chuť užít. Ale správně - v ideálním případě - by měl jíst čokoládu tehdy, když potřebuje energii, kterou obsahuje. A ani to ne, jen tehdy, když ta čokoláda je pro něj to jediné - " Karlík jen tak jako poslušně kýval hlavou a podvědomě zatínal zuby.
"Zkrátka - " utnul to Vinnie, "sex je pouhé uspokojení chtíče. Jakmile začneš chtít sex, ta holka to pozná. Ona nechce být prostředek k uspokojení chtíče. Ona to prostě pozná. Ty nesmíš chtít sex. Ty musíš chtít ji - milovat se s ní. A v tom je ten rozdíl." "Vinnie, nejsem si jist, že ti rozumím." "To nevadí," vstal Vinnie. "Stačí, když budeš myslet na to, že ona je na prvním místě." "To ti můžu slíbit." "Fajn." Vinnie ho poplácal po rameni jako syna, kterého posílá do boje, a zavřel za sebou dveře.
Večer se setkal v baru se svými přáteli a zábava byla jako vždy v plném proudu. Kdosi přednášel básně a ostatní ho kritizovali, následně kdosi zazpíval ódu na jaro a pak k mikrofonu předstoupila Lenka Vranná. Linda utišila přátele kolem sebe a nasměrovala jejich pozornost směrem k Lence. "Poslouchejte chvíli." "Co to zase bude? Myslel jsem, že je to malířka, ne že píše básně," oponoval David, který měl v sobě již půl lahve fernetu a na klíně mu seděla Maruška a mezi slovy se slastně ocucávali. "Buď zticha, neuměteli, a poslouchej," opáčila Linda a zaujatě sledovala Lenku, která svým libozvučným hlasem začala mluvit do mikrofonu. Vibrato jejího hlasu rozeznívalo při přednesu v Lindě ty samé struny, jako Lenčiny milostné roztoužené vzdechy. Vinnie se napil svého vína a utrousil: "Možná se něco zajímavého dozvíme." Lenka pozdravila přítomné a začala: "Ahoj, normálně se k tomuhle neuchyluji, ale chci se s vámi podělit o jeden zážitek. Moc na mě zapůsobil a myslím si, že by mohlo být pro vás zajímavé to slyšet." Vinnie uznale zvolal: "Tedy, nový umělecký formát - jsem zvědav, kdo všechno nás tu začne seznamovat se svými zážitky…" "Díky, Vinnie, ale počkej, až to dokončím. Bylo to dnes ráno. A nestává se každý den, aby vás vzbudilo švitoření sýkorek, nastěhovaly se nám pod okno teprve minulý týden. A já vstala a otevřela okno - ten jarní vzduch - mě v okamžiku omámil a já na chvíli přestala být sama sebou. Na moment jakoby neexistovala žádná ÚHV, žádná Vranice ani svět. Byl jen ten okamžik a já a jaro - a v tu chvíli jsem věděla, že je to tak správně. A že každý den by měl být takový. A že přeju i vám všem, abyste byli spokojení a abyste byli sami sebou. A to je to, co nám přineslo jaro. A je to způlky díky jaru a způli - za to může něha. Děkuju. A děkuju i vám."
Vinnie začal tleskat a volat, že Lenčin nový útvar se bude nazývat Vraničino prozaické haiku. Další se přeli, zda tohle nesmyslné blábolení mělo nějaký význam a Linda byla červená až po uši a prudce dýchala a bušilo jí srdce. Přestože se na ni Lenka ani jednou nepodívala, ona věděla, že to první děkuju patřilo jí. Rozruch utichl tak náhle, jak začal. Do baru vstoupila dvojice - Karlík a Paula. Zavěšeni do sebe a úsměvy jakoby jim nasadili filmoví maskéři. Všichni přítomní se během půl trapné vteřiny vrátili do hovoru, ale na prozaické haiku zapomněli a drbali příchozí, kteří se usadili kdesi v přítmí v rohu a tam potichu cukrovali. "Teda, tohle je teda bomba!" opilecky se na ně otáčel David. "Hej, všímej si raději mě!" opáčila Maruška a začala ho líbat. "Tohle je snad zázrak," řekl Břéťa a nechápavé slečně na svém klíně vysvětlil, proč že se tihle dva ve společnosti moc často neobjevovali. "Aha, takže jsou divní," shrnula. "To jsou," kývl Vinnie. "Ale kdo není?" "A co teprve až spolu budou provozovat nějaký skopičiny!" volal David a tahal ostatní na parket, kde začala hrát k tanci metalová skupina Rychlý zvratky. Vinnie s Lindou zůstali sedět a Linda po očku pokukovala po Paulu, která položila svou hlavu na Karlíkovo rameno. "Není to riskantní? Hodí se k sobě? On, závislý na pornu, a ona, s odporem k chlapům a sexu?" "Ne, holka," usmál se Vinnie. "Podle mě jsou ideální pár." "A myslíš, že až k tomu dojde, že to zvládnou?" smyslně se nadechla a vydechla. Vinnie se na ně ještě jednou otočil, pak se otočil na Lindu, upil ze sklenky a suše pronesl: "Už se stalo." Linda na ně začala zírat a šťouchat do Vinnieho a škrábat ho a dolovat z něj: "Jak to víš, Jak to můžeš vědět?" A Vinnie viděl, jak se Paula o Karlíka opírá a jak on ji drží za ruku a věděl, že má pravdu. A pak si přisedla Kate a Vranice a oni pili dál a dál a nakonec se odebrali na své ubytovny. Vinnie navrhl, aby se ještě prošli, aby nasály to Lenčino jaro, ale drtivá většina byla natolik zdecimovaná alkoholem a dalšími opiáty, že bez souvislých vyjádření odpochodovala do svých brlohů. Kate ne. A tak se Kate a Vinnie spolu procházeli pod jarními souhvězdími a skončili tam, kde Kate malovala svoje obrazy mužských výjevů převedených do abstraktních obrazců. "Pojď ke mně, Vinnie," objala ho a chytla ho na nejcitlivějším místě.
Něžně se vymanil z jejího objetí, políbil ji na čelo a odvedl ještě pár kroků tam, kde měla postel. Popřál jí dobrou noc a ona nechápala, co se to s Vinniem stalo. A on šel spát k sobě a myšlenka na Paulu a Karlíka ho hřála a chladný jarní vzduch, který sem proudil oknem, ho chladil.
9. Děvka v nás Vinnie navštívil za ten čas spoustu svých kamarádů, kterým dříve radil a kterým teď chtěl pomoci. K jedné kamarádce ale bylo dostat se opravdu umění. Pokud nebyla na přednášce nebo s kamarádkama v posilovně, byla Terezka zaměstnaná vyděláváním peněz. Vinniemu, který ji chtěl mermomocí navštívit, nezbylo, než si sednout do fronty. "Taky sem chodíš často?" dal se s ním jeden z přítomných nadrženců do hovoru. "Jo, jasně," odvětil Vinnie. "Teda já se už nemůžu dočkat. Má jí jako svěrák, prostě se udělám eště než začne, je to zázrak, ta holka." "Jo, to je." Vinnie byl vděčný, když se otevřely dveře a on byl na řadě. Vešel do pokoje a zavřel za sebou dveře. Nasál do nosu vůni lidského potu a rozhlédl se. Už tady dlouho nebyl. Nic se nezměnilo. Dokonce ani Terezka, měla pořád ty samé kruhy pod očima. "Ahoj, kotě," řekl a smířlivě se usmál. "Vinnie!" padla mu kolem krku. "Jak se máš?" "Dobře, děkuju, nechci tě obírat o kšeft, takže pokud souhlasíš, koupím si od tebe hodinu." "Blázníš?" řekla žoviálně, vykoukla ven a poslala toho chudáka pryč, patrně šel hledat svěrák. Vrátila se k Vinniemu a sedla si mu na klín. Byla jen v kalhotkách, její prsa se vzdouvala při každém nádechu a ona je hravě položila Vinniemu na hruď a položila se na něj na posteli. "Chceš si hrát?" "Ne, Terezko, nezlob se," řekl po sekundovém rozmýšlení. "Potřebuju se s tebou poradit." Tereza se zarazila. "Co? Ty poradit se mnou? Jsi blázen? Ty jsi psycholog, všechno víš, nepotřebuješ poradit." "Ani nevíš, jak moc potřebuju." "Nevěřím," hladila ho po hlavě.
Tušil proč, tušil, že tolik něžností neprokázala za posledního půl roku nikomu. "Ale povídej," šeptla nevědomě. "Povím, ale posaďme se, ano?" navrhoval a ona poslechla. "Takhle bych se nemohl soustředit." "Jste všichni stejní," smála se a oblékla si průsvitné tričko. Vinnie si povzdechl a začal. "Víš, Terezko, chci se tě zeptat na tvůj názor, protože jsme spolu už leccos probírali, takže… Mám zkrátka takové dilema a nevím, co s ním. Myslíš si, že by člověk měl jít za svým srdcem a tím, co ho táhne, i když jsou kolem něj a bohužel i v něm překážky, které ho od toho zrazují?" "To se ptáš mě? Děláš si legraci?" "Nedělám," kroutil hlavou, "myslím to vážně." "No, to je jasné, že by se každý měl snažit dosáhnout svých ideálů. To je ta pohádka pro dospělé." "Takže si taky myslíš, že je to pohádka." "Ne, Vinnie. Nemyslím. Myslím si, že když člověk jen trochu může, měl by bojovat." "Ale co když dokonce on sám si není jist, co je pro něj nejlepší?" "Ach jo," vzdychla si. "Vem si třeba za příklad mě." Třeba, myslel si Vinnie. "Myslíš si, že na Břéťu nemyslím? Že jsem na něj zapomněla? Že jsem s ním nechtěla být? Samozřejmě že chtěla." "Tak proč s ním tedy nejsi?" Terezka kroutila hlavou. "Vždyť víš, jak to je." "Jak?" "Nejsme stejní, on chtěl princeznu, a tou já nikdy nebudu." "On chtěl zakletou princeznu, kterou by mohl osvobodit, a tou bys být mohla." "Ne, nemohla Vinnie," naléhala. "Vždyť jsme každý jiný. On nám připravil doupě lásky a já snila o tom, jak mě tady chlapi znásilňují, já nejsem úplně normální, víš?" Poslední slova už trošku vzlykala. "Proč si to myslíš?" "Copak je to normální? Dělat tady kurvu?" Tekly jí slzy. "Tak proč to děláš?"
"Protože nejsem na nic jinýho dobrá, proto." "Myslím, že je to jinak, Terezko," vzal ji za ruku. "Jak?" s nadějí na něj vzhlížela. "Ti chlapi ti tady dokazují to, co ty si sama o sobě hluboko v sobě myslíš, ty sama si o sobě z nějakého důvodu myslíš, že jsi děvka. A oni ti to každý den potvrzují. A to ti dělá dobře." Svalila se na postel a plakala. "Vždyť taky jsem, děvka. Co jsem jiného?" Chvíli plakala, pak se vzchopila a vysmrkala se. Vinnie ji celou dobu držel za ruku. "Víš, Terezko, každý si o sobě něco myslíme, něco hezkýho a něco hroznýho. To je normální. Ale věř mi, že se to dá změnit." "Jak, Vinnie?" "Musíš jen chtít. Představ si svůj život, svojí budoucnost. A zeptej se sama sebe, té holky uvnitř, jestli chce být děvka, nebo to změnit. Změnit to, ať to bude stát nejistotu a bude to znamenat riskovat zklamání a všechno, rozhodnout se být někým jiným, sama sebou." Znovu se rozplakala. "Jediný kluk, se kterým by to šlo, byl Břéťa, a toho jsem zradila." "Na to kašli. První je tvoje rozhodnutí. To musí stát na počátku všeho. Všichni tvoji přátelé jsou s tebou. My tě podržíme. Ale musíš to být ty, kdo najde odvahu to změnit." "Ty si myslíš, že můžu jen tak změnit sama sebe?" "Ne, určitě ne jen tak. Bude to těžký, ale je to cesta, na kterou se buď vydáš, nebo ne. Představ si možné varianty budoucnosti a představ si, jaké to bude, a vyber si. Ne, nemůžeš předstírat, že jsi, kým nejsi doopravdy. Ale třeba přijdeš na to, že ta iluzorní děvka, kterou máš tak ráda, je jenom smutná holka, která jednoho dne zjistí, že vlastně ani děvka nikdy nebyla." "Tohle nikdo nesmyje, Vinnie," demonstrativně se odhalila, jakoby měl na ní vidět stopy tisíců chlapů, kteří se jí dotýkali. Viděl je. Položil ji na postel a začal ji hladit. Po vlasech, po těle, po prsou. "Já myslím, Terezko, že je pro tebe lepší, že si to budeš pamatovat. Budeš si pamatovat, která cesta nebyla ta správná. To je cenná zkušenost." "Víš, Vinnie, tohle se moc hezky poslouchá. Ale bez něj, bez něj to nepůjde." Vinnie se usmál. "Uvidíme."
"Říkám tomu teorie magnetové ježury," začal Vinnie a upil ze svého šálku čaje. Byl na obvyklé návštěvě u svého oblíbeného profesora psychologie a debatovali o nesmrtelnosti chrousta. "Každý z nás má na své psychice ostny. Tyhle ostny - jako má třeba ježek - mají na svém konci magnety. Každý osten představuje určitou oblast našeho života. A každý magnet na konci přitahuje k nám zážitky, odpovídající tomu, který magnet na ten který osten umístíme." "Uveďte příklad, abych tomu porozuměl." "No dejme tomu někdo, kdo si myslí, že je básník, má osten s magnetem pro básníky. A přitahuje věci, které ho inspirují k básnění. Nebo ve všech věcech vidí své básně. Vtip je v tom, že volba magnetu je na nás." "Tím bych si nebyl tak jistý, pane kolego," zasmál se profesor, "podle čeho soudíte, že se člověk může změnit, už jste někdy něco takového zažil?" "Každý člověk má tyhle ostny, svět nás nutí je vytvořit, jen ti, co se umí úplně udržet mimo vliv světa, možná jen budhističtí mniši nebo taoističtí kněží praktikující kvantovou psychologii je nemají a to ještě není jistý, jestli je to tak dobře. Já vím, jak je to těžké je změnit, ale vycházím z toho, že tyhle ostny vlastně nepatří k podstatě naší osobnosti. My jsme ta ježura, ale my nejsme ostny. Protože jsme je tak dlouho považovali za naši součást, zdá se nám, jakoby byly součástí naší osobnosti, ale není tomu tak. Naše nejčistší podstata je bez ostnů." Profesor kroutil hlavou. "Přijďte mi říct, až někdo tenhle váš magnet vymění za jiný."
Bylo pošmourné odpoledne, sluníčko občas vykouklo z mraků a na chvilku osvítilo jarní svět. Terezka šla z oběda, rozloučila se s Lindou a Maruškou a těsně před svou ubytovnou se otočila na podpatku a zrychlila krok. Netrvalo jí dlouho dostat se až k domu, kde bydlel Břéťa. Tam jim zařídil hnízdečko lásky. Nešla však k hlavnímu vchodu. Obešla budovu a dostala se do zahrady, kde se mohla bezpečně skrývat ve stínu ovocných stromů. V tuhle dobu tu nikdo nebyl. Hned uviděla, že okno do Břéťova pokoje je otevřené. Opřela se o starou hrušku, aby nespadla, poněkud se jí podlomila kolena. Zrychleně dýchala. Viděla skříň, viděla květinu na pracovním stole. Zavřela oči a cítila v rukou, jak se té květiny kdysi dotýkala. Ucítila doteky, kterými ji častoval Břéťa. Přehrávala si chvíle s ním strávené a snažila se představit si, jaká by byla budoucnost. S ním, společná, v tomhle pokoji, v té posteli. A potom si představila budoucnost, která by následovala v případě, že by na současnosti nic nezměnila.
Otřásla se. Sluníčko osvětlilo zelené listy květiny uvnitř a Terezka se zhluboka nadýchla o vydechla. Nebylo co rozhodovat. Téhož dne vyklidila pokoj a na dveře napsala nápis, kterým dávala najevo, že obchod zde byl uzavřen. Sbalila do krabice všechny sexuální pomůcky a otevřela okno dokořán. Dýchala zhluboka a zažívala onen pocit bezčasé existence, o kterém nedávno v baru vyprávěla Lenka Vranná. Její život jakoby skončil. Co bude dál? Nevěděla. Nemohla ani vyloučit, že zítra ráno zase krabici vybalí. Nemohla vyloučit nic. Věděla jen, že dodnes jakoby žila v nějaké iluzi, doteď to nebyl skutečný život. Nebyla to ona. Ne, ale kým je dnes? A kým bude zítra? Ta nejistota ji ale neznervózňovala. Těšila se na to, co přijde zítra. Nestrachovala se. Zhluboka dýchala a z toho psychického vypětí na ni brzy přišel spánek. Spala až do druhého dne do rána. A krabici už nevybalila. Jednoduché to ale neměla. Prvních pár dní byla nadšená ze své nové situace. Byla na sebe pyšná, ukázalo se, že její rozhodnutí bylo správné. Nemuselo to tak dopadnout. Nemusela být na změnu ještě připravená, její osobnost mohla být natolik z(de)formovaná negativními zážitky, že by její já považovalo takovouto nezávislost za nebezpečné ohrožení existence. Ale měla štěstí a románek s Břéťou jasně napověděl - zasel semínko víry, že z téhle spirály sebemrskačství uniknout chce. Bylo ale zapotřebí dosáhnout únikové rychlosti a vytrvat, aby unikla gravitaci dlouhodobých komplexů a zvyků. Třetí den dostala chuť na sex. Jen takovou malinkatou. Večer zalehla do své postele a mimoděk se začala dráždit. Její ruka laskala citlivá místa a dech se jí zrychloval a tep zesiloval. Během minuty zapomněla na všechna svoje předsevzetí. Tedy ne, že by na ně zapomněla, ale zdála se tak nicotná a banální s okamžitou potřebou, která v ní každou minutou sílila. Slezla z pelechu a vyndala krabici, ve které měla schované všechny pomůcky k vykonávání opuštěné praxe. Užuž se chystala roztrhnout lepící pásku přes víko, když se zarazila a horečně uvažovala. To v ní bojovaly dvě Terezy, dvě stejně silné osobnostní tendence. Jedna silná přirozenou pravdivostí, druhá setrvačností. Praštila do krabice a volala Vinnieho. "Vinnie, je to průser. Přijď ke mně, nebo - nebo je se mnou amen." Psycholog dorazil během minuty, páč pochopil, že jde o všechno. "Terezko, tohle budeš muset zvládnout," řekl sice jemně, ale důrazně. "Nezvládnu to, pochop, každý den dvacet souloží, jeden orgasmus, to na člověku zanechá stopy." "Soulože oželíš a orgasmy si můžeš vytvořit sama, na tom není nic špatného. Jen jednu věc musíš uhlídat."
"A jakou?" "Svoje představy. Představy, které zažíváš při orgasmu, se ti vrývají hluboko do hlavy. Nesmíš se vzrušovat věcmi, které nepatří do oblasti tvého nového rozhodnutí." Tereza kroutila hlavou. "Jakmile jsem se začala vzrušovat, nemyslela jsem na Břéťu, ale na ty chlíváky, co sem furt lezli." "To je normální, věř mi. Ale o to důrazněji tě na to upozorňuji. Formuj své sexuální touhy správným směrem." "Vinnie, já to nezvládnu. Otevři prosím tu krabici a vyndej mi vibrátor, kdybych to otevřela já, tak už bych ji nezavřela." "Vím, že je to těžký, holka," pohladil ji a udělal, co chtěla. Zalepil zase krabici. "Jsem s tebou." "Vinnie, co kdybys mě pomiloval ty? To by šlo, ne? Lepší než zase spadnout do těch sraček." Vinnie se na vteřinu zamyslel. Koneckonců byl to pořád jen chlap. "Nejde to," řekl rezolutně. "Ale můžu tu být s tebou, to asi můžu." "Díky, políbila jej a stáhla na postel. Měla na sobě jen lehké pyžamo. Tiskla se k Vinniemu a rukou se hladila mezi stehny. Vinnie ji hladil po vlasech a zažíval nefalšovaná mužská muka. Ta rozpálená ženská si to dělala těsně vedle něj, neustále se na něj tlačila a líbala ho a olizovala a prosila a jeho ruku se snažila dostat do svých kalhotek. Vinnie ale odolal. Stále ji jen hladil a tišil a stres, který uvnitř Terezky cítil, jej tak ovlivnil, že jeho vzrušení bylo v tom okamžiku minimální. Během chvíle ji vibrátor uspokojil a ona spočinula na Břéťově rameni. "Děkuju, v tu samou chvíli si člověk uvědomí, jak moc by litoval toho, kdyby to udělal špatně." "Terezko, je důležitý, abys věděla, že nic není špatně, je to jen tvoje rozhodnutí, jak budeš žít. I kdyby ses rozhodla jinak, je to jen na tobě, nesmíš se nikdy vinit z toho, jak se rozhoduješ. Je ale důležité, aby to bylo opravdu tvoje rozhodnutí. A ne jen důsledek historických okolností." Dala mu pusu a od té doby tam byl ještě několikrát. Terezce se stávalo, že mnohokrát denně zapnula vibrátor a občas se jí do představ zamíchaly i obrazy přežité. Ale Vinnie jí opakoval neustále, že důležité není, zda neudělá chybu, udělá jich plno, ale aby neustále směřovala tam, kde věří, že bude spokojená. A tak se stalo, že Terezka začala být spokojená už teď, aniž dosáhla okolností, do kterých své štěstí vkládala. Získala sebedůvěru, že může
rozhodovat sama za sebe, získala jistotu, že není špatná, že má hodnotu pro ostatní i pro sebe samu, zjistila, že je mnohem klidnější, vyrovnanější a jistější a to zase dokola působilo na její vůli vytrvat a vytvořit ze sebe mladou sebevědomou dámu - sebe samu. Když Linda s Vinniem byli na obědě, nezřídka Linda Vinniemu vyprávěla, jak se její kamarádka Tereza mění. "A já vím, že je to díky tobě. Ona mi to neřekla, nepoví nic, ale opakuje pořád, že za to vděčí tobě. Víš, Vinnie, jsi poklad." Vinnie se usmál a odmítavě kroutil hlavou. "To je poslední blud vyléčeného smutnílka," tak říkal lidem, kteří z nějakého důvodu nebyli šťastní a hledali sami sebe, "poslední věc, na kterou musí přijít. Že za všechno vděčí jen sám sobě." "Ne, Vinnie, jsi poklad," zopakovala a dala mu pusu na tvář. "Lin," ohradil se nevrle. "No tak, ovládej se. Měla by sis najít chlapa."
Holky si dávaly do těla. Tereza s Maruškou seděly na rotopedech, jely zrovna z kopce, takže na ně byl celkem pěkný pohled. Přítomní chlapci je upřeně pozorovali, až jim to bylo nebezpečné a málem se několikrát sami zranili svými činkami. Do posilovny vlítla Linda. "Ahoj holky, mám zprávu a je to bomba." "Jo? Co se stalo?" "Břéťa ji poslal k vodě." Terezkou projel blesk a Linda jakoby nic odešla do šatny. Tereza za ní běžela. "Co jsi to povídala? Řekni, no tak řekni, jak to bylo!" "Co bys chtěla vědět? Jaké to bylo ve škole? No, dneska jsme probírali Rafaela…" "Ne!" křičela histericky Tereza. "O Břéťovi!" "Aha!" nechápala naoko Linda. "O skřéťovi! Tak skřéťa žije v lese…" "Ty mrcho!" Tereza Lindu povalila na zem a začaly se naoko prát. Po chvíli zvítězila Linda a držela Terezu v šachu. Maruška, která je pozorovala, se potutelně usmívala a prohlásila: "Vy byste si měly najít chlapa." "Nech si to!" zvolaly obě naráz. "Tak jak to bylo?" Terezka už oddaně naslouchala. "Řekl jí, že ji nemiluje. Řekl jí, že miluje tebe. Ale nesměla to nikomu říct." "Tak jak to víš?"
"Ale, co ti mám vyprávět, ženský! A třeba kecal, jen se na tebe vymlouval," pošťuchovala ji. Tereza se vyprostila ze sevření a vyběhla jako střela z posilovny. "V jednom máš pravdu," kývla Linda Marušce, sledujíc prchající Terezku. "Měla bych si najít chlapa." "Co Vinnie? Jste spolu pořád." Střelila Maruška od boku. "Ne, to by nešlo, jsme kamarádi." "Kamarád taky…" "Ne, vážně, tohle je jiné. Vím to. Některý věci člověk ví." "Tak kdo to tedy bude?" "Vím já? Vždyť kdybych to věděla, tak tu nesedím na zemi a nemuchluju se s Terezou. Třeba jsem lesba." "Pravda. Byla bys tedy tak hodná a šla přemýšlet se mnou na rotoped?"
Břéťa seděl ve svém hnízdečku a díval se z okna. Pokoj byl plný slunce, všechno úhledně připraveno, až přijde jeho princezna domů. Jenže žádná nebyla. Teď už to věděl, hleděl odevzdaně na západ slunce a myslí byl kdesi v oblacích. Kde udělal chybu? Kde se spletl? Nevěděl, co si má myslet. Povzdechl si a znovu se zahleděl do nekonečna. Přemýšlel, že všechny náměty romantických příběhů již byly vyčerpány. Jako filmař neměl šanci nic vymyslet. Nebyl z těch, kteří by experimentovali s formou, šlo mu o příběh. Ale jak tohle drama zfilmovat? Jak by mělo skončit? Jak? Aby to znělo realisticky? Copak je možné jít dál, když cesta, po které člověk šel, byla slepá? Vtom se otevřely dveře a v nich stála Terezka. Stihla se ještě vysprchovat, navonět a vyfintit, takže jí to slušelo jako nikdy. Břéťa vzhlédl ke dveřím a zůstal jako opařený. Terezka měla neurčitý výraz, polkla a špitla: "Ahoj." "Ahoj," usmál se a vstal. "Pojď dál." Kývla, vešla a zavřela dveře. Cítil z ní vyrovnanost, jakou z ní nikdy necítil. Vtom věděl, že se vrátila. A že se bojí, co bude. "Prý jste se rozešli," řekla jen a selhal jí hlas. "Ano, teda ta Linda je drbna. Nikdo jiný to ještě neví," zasmál se. "Posaď se." "Já - si snad ani sedat nebudu, Břéťo." "No - tak co jsi potřebovala?"
Ještě vteřinu to vydržela a pak se mu vrhla kolem ramen a začala plakat. "Já tě miluju," šeptala. Břéťa začal také plakat, a nevěděl sám, jestli je to štěstí nebo co, a tišil ji a objímal a hladil a byl šťastný.
Jako vždy se antré odehrálo v baru, kde byla celá ÚHV naložená v octě a kam kolem deváté večer Břéťa s Terezkou vkročili. Přítomní opět jen otevřeli ústa a Vinnie se rozklepal nad tím zázrakem. "Dobrý večer," řekla s úsměvem Terezka zavěšená do Břéti a Kráťa prohodil pár poznámek na adresu toho, jak je jeho přítel už navždy pod pantoflem. A nikdy už nikdo nepronesl nic na téma kurev nebo tak. Nikoho to už nikdy ani nenapadlo. A nebylo to proto, že ji nechtěli ranit nebo že nechtěli připomínat staré příběhy. Bylo to proto, že tam už žádná děvka nebyla. Byla tam Tereza. A tak to bylo správně.
Posluchárna byla plná. Všichni se nemohli dočkat Vinnieho triumfálního návratu. Už několik měsíců neměl žádnou přednášku a studenti začínali mít abstinenční příznaky. Diskutovali o sexu na veřejných místech, objevovali se různé tištěné sexuální teorie, které měly zaplnit vakuum, jež nastalo poté, co Vinnie začal svoje sexuální diskuse bojkotovat. Dnes tedy mělo období abstinence skončit. Rozhlásil všude, že bude přednáška a nazval ji o štěstí. Mělo je to varovat, ale jeho jméno na pozvánce je nezvratně přesvědčilo, že i přes zvláštní název je čeká smršť sexuálních podobenství a dvojsmyslů. Seděli na židlích a upínali se ke svému sexuálnímu prorokovi. Kate v první řadě, Linda uprostřed, Kráťa s Davidem vzadu Různí lidé, kteří o Vinniem dokonce jenom slyšeli, přišli, aby se dozvěděli něco víc o svém nitru. Vinnie obhlédl místnost, vychutnával si přítomnost, usmál se nad tou podivnou sešlostí a začal. „Ahoj, vítám vás tady. Dlouho jsem nepřednášel, protože jsem revidoval některé své teorie. Ne, že bych to, co jsem vám tady dříve říkal, popíral. Ne, vůbec ne. Je pravda, že člověk občas pokročí dál nebo prostě jinam, že některé věci přežije a potom tvrdí něco jiného - nebo opak. Dlouhou dobu jsme tu společně popisovali sexuální pochody v mysli. Ale pro pokrok našeho vnímání to nestačí. Začal jsem se víc zabývat tím, co vás všechny, jak tady jste, pohání. Co vás motivuje, proč děláte, co děláte.“ Kate si olízla rty a řekla: „Sex, to už víme! O ničem jiném jsme nemluvili.“
A sklidila potěšený aplaus, že někdo to slovo konečně řekl. „Máš pravdu, ale já šel ještě hlouběji. Samozřejmě, že sex nás vede, ale sex je jen jedna část toho, co v životě potřebujeme. Kdyby to tak nebylo, tak byste všichni souložili a souložili a nic jiného byste nemuseli dělat a byli byste šťastní. Ale to mnozí - nejste. Takže se důvodně domnívám, že to nestačí. Že tenhle pohled není správný. Začal jsem se víc zabývat dynamikou těch procesů, které nás motivují.“ Přítomní začali protestovat. Že vlastně šťastní jsou a proč jim Vinnie sugeruje, že nejsou a proč by jim neměl sex stačit ke štěstí a tak podobně. „Ne, nemyslel jsem to tak, že nejste šťastní obecně, ale tak, že tam, kde se vám zdá, že potřebujete sex, vás právě sex neuspokojí. A tak hledáte další a další cesty, jak sexem uspokojit tu část vašeho já, která po něm volá.“ „Po sexu volá celá moje osoba,“ volal kdosi a další se k němu přidali. „Chci vám představit svůj nový model,“ ukončil debatu Vinnie a začal s přednáškou. Vysvětlil jim, jak vidí to, že každý člověk má svoje aspekty, svou teorii ježury, vysvětlil jim, proč si myslí, že se člověk může změnit a proč by měl. Ale oni nebyli spokojení. Přišli kvůli něčemu jinému, přišli kvůli sexuálním teoriím. A tak postupně odcházeli. „Proto například drtivá většina z nás touží po rodině a po domě se zahradou, protože tak to prostě chodí, je to v instinktech, je to v konvencích, je to v nás,“ pokračoval, ale oni o domečku se zahrádkou už nechtěli poslouchat vůbec. Netrvalo dlouho a v sále zbylo jen pár vytrvalců. Odcházeli a volali na něj, ať dá ježura vědět, až přijde s něčím zajímavějším. Vinnie si povzdechl a ukončil vyprávění. V posluchárně zbyla jen Linda. Ztichl, pousmál se nad osudem svých přednášek a povzdechl si. Potom se podíval na Lindu. „Tomu říkám fiasko,“ pronesla. Nic neřekl, přemýšlel. Linda vstala a přešla k Vinniemu. Pohodila vlasy, aby tím pohybem jeho koncentraci převedla na sebe. „Já to tušil. Ale chtěl jsem jim to říct,“ smířeně odvětil. „Nemůžu jim radit, jak mají žít, to je jasný. To si každý musí rozhodnout sám. Já jen chtěl, aby si uvědomili, že to rozhodnutí je na nich.“ „Tak – třeba to ví,“ poradila Linda a objala ho. Přivinula se k němu. „Každý to asi ví. Ale málokdo má tu odvahu.“ Zabořil hlavu do jejích vlasů a vnímal její teplo a vůni.
Dýchal a vnímal její přítomnost. Žádný z nich to nechtěl ukončit. Stáli tiše, tiskli se k sobě a on celým tělem hltal její plyšové tělo a ona se k němu tiskla a položila mu hlavu na prsa. Stáli tak asi pět minut, než Vinnie zvedl hlavu. Zarděla se, jakoby se právě pomilovali a nesměle se mu dívala do očí. I on byl vyvedený z míry. „Je mi s tebou moc hezky, Lindo,“ řekl po chvíli a ona si hrábla do vlasů. „Mně taky, s tebou, Vašíku," odvětila a vzala ho za ruku. Vinnie ale odvrátil pohled k oknu, aby se na ni nemusel dívat, a snažil se jí cosi říct. „Nevím, jak to říct, protože to nechci říct, ale –“ Vinnie nemohl najít správná slova. „Tak to neříkej,“ smutně se na něj usmála. „Někdy to prostě nejde.“ Bylo vidět, že je z toho zoufalý. Vzal ji za ruce a podíval se jí upřeně do duše. Chtěl, aby mu rozuměla, aby pochopila, co se v něm děje, ale narovinu jí to říct nemohl, neměl na to sílu. Ještě ne. „Život je tak zvláštní," začal odnikud. "Nemusíš mi nic vysvětlovat…" nechtěla nic slyšet. Položil jí prst na rty a ten dotek byl jako napití se ze svatého grálu. Chtěl jí to říct. "Někdy člověk musí volit mezi něčím naprosto úžasným, po čem by sáhl všema deseti, a mezi tím, co mu říká ten pacholek uvnitř.Tak jako jsem to radil těm ulítlejm umělcům, který mám tak moc rád." Linda kývla, jakoby chtěla něco potvrdit, ale sama nevěděla co. A Vinnie pokračoval: "Je to děsný, protože tě mám moc rád, ale…“ Linda se nadechla a snažila se o zlehčující tón: „Tak ty máš ženskou? A jak to, že o tom nikdo nic neví?“ Vinnie se jen usmál. „Nebo - " napadlo ji - "Nejsi homosexuál, ne?“ ujišťovala se. „Ne, to nejsem,“ pousmál se. „Takže máš ženskou?!“ „Lindo, řekněme, že mám. A že kdybych neměl, chtěl bych být s tebou. Protože jsi nejlepší ženská na světě.“ „Až po ní, samozřejmě.“ „Samozřejmě,“ kývl nejistě a objal ji. Stáli tak spolu znovu. Dalších pět minut. Tentokrát to ukončila Linda. Byla smutná. Tak ahoj, Vinnie.
Linda seděla na lavičce v parku a hleděla do dálky. Sledovala mráčky na obloze a dýchala čerstvý jarní vzduch. Z meditace ji vytrhla Tereza, prudce vedle ní dosedla a začala švitořit. „Co tady sedíš tak zamyšleně? Pojď, holky už jsou v posilce,“ tahala Lindu za rukáv. „Já dneska necvičím,“ odtušila Linda. „Proč? Pojď, bude sranda.“ „Nejdu, smutním.“ „Nesmutni, neblbni, život je přeci krásný!“ Tereza schválně Lindu škádlila. „Hele, ty, víš co, zalez si k Břéťovi pod deku a nevylejzej, protivo!“ rozčilovala se naoko Linda. „O co jde?“ Vzala Terka Lindu za ruku a empaticky jí hleděla do očí. „Já jsem se rozhodla. Budu lesba.“ „Neblbni a pojď cvičit, lesbo.“ „Budu stará ošklivá lesba bez chlapa.“ „Zatím jsi mladá krásná lesba bez chlapa, tak si to užij!“ Linda jen vzdychla. „Co se stalo?“ ptala se Terezka. „Proč chceš být lesba?" „Protože na světě není žádný chlap, se kterým by to bylo nafurt, se kterým by to stálo za to nebýt lesba." Na Terezčino významné zamručení Linda dodala: "Kromě Břeťana, samozřejmě. Ale toho už jsi ulovila ty, takže…" Terezka se usmála a čekala, co se dozví. "Navíc jsem se teď zamilovala, věřila bys tomu? Zamilovala jsem se do špatnýho chlapa,“ Lindě se chvěl hlas. „A to je kdo?“ „Vinnie, je zadaný.“ „To je mi líto, ale co ty víš? Břeťa byl taky zadaný,“ objala ji Tereza. „Pojď, povíš mi o tom cestou. Já vím, co tě povzbudí.“ „Co?“ „Třicet kilometrů na šlapadle.“ „To ti děkuju,“ protestovala Linda, ale zvedla se a šla poslušně cvičit.
10. Sadisticko - masochistická konstrukce nesebevědomého snílka Byl teplý večer a Vinnie sledoval červánky kolem zapadajícího slunce. Kráčel k tělocvičně a chystal se udělat něco, co se už kdysi dávno zapřisáhl nezopakovat. Byl nervózní, ale odhodlaný, protože věděl, že tudy vede cesta. A jestli něco chtěl, tak jít dál po své cestě. Vkročil do tělocvičny a věděl, že akce už je v plném proudu. Byl lehce nervózní, ale udržoval si v hlavě odstup, takže mu nedělalo příliš velké problémy vstoupit a pohybovat se prostorem. Všichni byli nazí, i on se před vstupem vysvlékl. Sledoval nahá těla, jak se vzájemně otírají, viděl své kolegy, jak souloží a v extázi se vzájemně uspokojují. Nikdo si ho nevšímal, na to měli svých starostí dost. Desítky párů a skupinek zde provozovaly orgie a vzdechy naplňovaly prostor vzrušením a chtíčem. Prošel tělocvičnou až k místu, kde provozovaly svá zaškolovací cvičení Jason, Kráťa, Kate, Lena a další jejich posluhovači a rozpalovačky. Kate si ho všimla. Lapala po dechu. "Vinnie přišel!" "No ne, pojď se k nám přidat brachu!" zvolal Jason a dokonce se zdálo, že to myslí vážně. "Vlastně ne, díky," gestem odmítl Vinnie, jen zlomek vteřiny věnoval Kráťovu provinilému pohledu, a na vysvětlenou dodal, "chtěl bych se jen chvíli dívat." "Ale no tak, takhle nic nenastuduješ, to se musí zažít," naléhala Lena a Vinnie se usmál. "Ani nemám erekci," řekl nevinně a sklidil výsměch všech přítomných. Nicméně to stačilo, aby ho nechali na pokoji a věnovali se zase své zálibě. "Aha, takže ty sis přišel vyzkoušet funkčnost, je to tak?" odtušila Lena. "Tak něco," kývl Vinnie. Ve skutečnosti se ani nemusel moc snažit, aby neměl erekci. To, co kolem něj probíhalo jej natolik stresovalo, že neměl na sex ani pomyšlení. Sledoval všechny kolem a nestačil se divit. Viděl v akci nejsilnější ze všech pudů. Tihle maníci se zkrátka snažili jenom uspokojit svůj chtíč. Bylo jim jedno, kdo se stane objektem jejich tužeb, bylo jim jedno, kdo je chytne na správném místě. Tak nějak zvráceně to všechno působilo. A právě to se jim líbilo. Vinnie měl trošku zamračený výraz. Sledoval Kate, jak orálně uspokojuje Jasona a jak se při tom tváří a žaludek se mu převaloval sem a tam. Pozoroval Kráťu, jak až neurvale přidržuje zadeček jakési malé blondýnky tak, aby v něm měl svůj penis co nejvíc zasunutý. Chvíli nechal svůj zrak spočinout na mazlení tří lesbiček, ta něha jej zaujala. Náhle se zvedl a odcházel. Lenka jeho pohyb zaregistrovala a všimla si i, že jeho penis už se tak neúčastně netváří.
"Tak, Vinnie, dobrý, co?!" "Jo, všechno funguje," řekl a pokračoval v cestě. Opustil seanci a ve svém pokoji si udělal dobře. Ulevilo se mu a usnul.
Pak jednou se v tělocvičně stal průšvih. Došlo k tomu už několikrát, ale tentokrát to Vinnieho úplně vyvedlo z míry. Lena bušila na dveře a naléhavě prosila, aby si pospíšil. Došlo mu, co se děje, až když běželi chladnou nocí k tělocvičně. Vždycky, když to chlapci přepískli, trošku moc tlačili na pilu, příliš hrubě do nějaké slečny vnikali a nebo některou nutili k některé z jejich oblíbených ohavných praktik, slečna to nevydržela a dostala histerický záchvat, popřípadě upadala do delirií spojených s alkoholovými extázemi. Vinnieho pak volali, aby ji utěšoval. Vždycky vyhrožoval, že je to naposled, ale co mohl dělat, kdyby tu holku nechal napospas, měl obavu, aby vůbec byla zítra v pohodě. Věděl, co ti úchylové umí. "Co zase provedli?" ptal se Lenky v běhu, ale ta jen kroutila hlavou. "Nic, vážně, prostě jen, nějak to nezvládla, no." Vinnie se kousal do rtu a adrenalin mu bušil v žilách. Vběhly do domu a hned u vchodu na něj zaútočil Jason. "Hele, Vinnie, ta je nějaká cáklá, prosim tě, uklidni ji," bylo vidět, že drsňák Jason má tentokrát nahnáno. "Di do prdele, frajere, nemam na tebe dneska náladu. Vypadněte vodsaď nebo vás vážně nechám vykastrovat, hovada jedny," opáčil Vinnie vztekle a narazil do Kráti. "Vinnie," začal provinile a bylo vidět, že ji jistě má jako z praku, ale šokem vystřízlivěl. "Je mi to líto…" Ale Vinnie jej nenechal ani dokončit větu. "Ty jdi taky do prdele s těma svejma výčitkama. Buď aspoň natolik chlap, aby sis přiznal, že seš prase. Tihle si to aspoň přiznaj." Jason s Patrickem uznale kývli hlavama, ale Vinnie už je nevnímal. Vrazili do pokoje vedle tělocvičny, kam holky nebohou slečnu odtáhli a ostatní za nimi nakukovali. Brunetka vzlykala a klepala se jako osika. Měla nepřítomný výraz a nehty si zarývala do stehen. "Deku!" zvolal Vinnie a zabalil dívku do deky, aby jí bylo teplo. "A vodu! A všichni ven!" Neochotně do jednoho opustili místnost. Vinnie vzal její hlavu do dlaní, sledoval reakci zorniček a s uspokojením zjistil, že fixuje jeho pohled. Byla při smyslech. Oddechl si, objal ji a jeho úleva zřejmě spustila podobné
pocity v jejím nitru. Pevně se ho chytila a začala usedavě plakat. Její smutek zase nakazil Vinnieho, který se rovněž rozplakal a nebyl ani schopen ji utěšovat. To ji vyvedlo z míry, a když si uvědomila, že on pláče, zapomněla na chvíli na to, že by měla být v šoku. Zvedla hlavu a nechápavě se na něj podívala. Zachytil její pohled a ten ho uklidnil. Byla v pořádku. Zasmál se. Oba plakali. To ji vysvobodilo. "Proč ty brečíš?" nechápavě se ptala. "Protože ty brečíš, prostě - jsi mě nakazila." "To je ale blbost," ulevila si a zachumlala se do deky. "Proč jste vy chlapi takoví prasata?" Vinnie se usmál. Řekla to za něj. "Ty jsi Zdeňa, viď?" "Jak to víš?" "Slyšel jsem tě zpívat, máš krásný hlas." Dal jí napít vody a objal ji. Pak za chvíli vyšel před dveře a poslal všechny domů kromě Leny. Ujistil je, že bude Zdena v pořádku a že nikoho nebude žalovat. Pak se k ní zase vrátil a ještě dlouho spolu debatovali, až si byl úplně jist, že se smířila s tím, co jí ta čuňata prováděla, ať už to bylo cokoliv. Pak zavolal Lenu a přikázal jí, ať vezme Zdenu spát k sobě a opatruje ji celou noc. Zdena, unavená víc než kdy, bez protestů šla. Vinnie se rozhlédl po potemnělé budově a u okna na konci chodby uviděl Kráťu, jak stojí a zírá do tmy. Došel až k němu. „Nevím, co říct, Vinnie, je to na pytel.“ „Mně nemusíš nic říkat, ale sobě.“ „Sobě taky nemusím, já vím dobře, jak na tom jsem.“ „Jak?“ „Jsem v háji. Nejsem úplně normální. Jsem jako pominutej, když jde o tyhle věci, a jakmile je po všem, je mi to líto, hned se začnu omlouvat a…“ Chvíli byli ticho, Vinnie jakoby o něčem přemýšlel. Nakonec se odhodlal. „Zařekl jsem se, že už nebudu nikomu radit, ale jestli chceš slyšet můj názor…“ „To chci, já jsem v koncích.“ Vinnie se nadechl a vyklopil to ze sebe. Byl vlastně rád, že mohl.
„Když jsem tě poznal, byl jsi nesmělej kluk, který byl vzhledem k ženám submisivní až moc. Tvoje vztahy k holkám na té tvojí směšně platonické bázi zkrátka jsou až příliš submisivní. Holky tohle nemají rády, potřebují pevnou ruku.“ Vinnie se odmlčel, aby nechal Kráťu přemýšlet. „A dál?“ nedůvěřivě ho sledoval Kráťa. „Prostě a jednoduše se tak ten přístup v tobě vyvinul, to je teď jedno, na tom není nic špatného, jenže jak se ukazuje, ty v jádru duše nejsi takový měkota, jak se snažíš – opakuji snažíš – být.“ „Moc tomu nerozumím, já jsem přeci takový,“ kroutil Kráťa hlavou a koukal do zdi. Byl si sám sebou v tomhle jistý. „Navenek ano, ale tvoje skutečný já je víc chlapský a víc drsný a ve skutečnosti nesnáší se ženám podrobovat, touží je vést a touží být jimi uctíváno – jako každý normální chlap. Jenže tím, že jsi se zaměřil na to, abys jim vyhověl, abys byl vždycky ten hodný kluk, tak si nemůžeš v běžném životě dovolit ukázat, že máš navrch. Nesmíš si dovolit ukázat, že jsi chlap, že jsi ta hlava rodiny.“ Kráťa si povzdechl, chvíli přemýšlel a pak odvětil. „Na tom něco bude, jsem prostě zakřiknutý, no.“ „Znovu opakuji, na tom není nic špatného - pokud jsi takhle spokojený. Jenomže – ta druhá část tvojí osobnosti, ten chlap, kterého jsi utišil, abys působil jako andílek, tam vevnitř nespí, on žije a čekal na nejbližší možnost, jak se probudit. A věř mi, a v tomhle se nepletu, dozrávání sexuálního pudu je ideální možnost pro potlačené části osobnosti, jak se dostat ven z izolace.“ Kráťa svraštil čelo a povídá: „Chceš říct, že protože jsem zrušil veškeré akce k ženám, které by mohly zavánět agresí a dominancí, teď zažívám tyhle touhy, proto chci dělat tyhle věci?“ „Ta rovnice je jednoduchá, svět se snaží dostat do rovnováhy, i tvoje psychika. Pokud se v běžném životě před ženami ponižuješ (a tím, že se neprojevíš opravdově se skutečně ponižuješ), potom když zábrany padnou a rozum nemá pevnou kontrolu, vzbudí se ten kluk v tobě a chce vyrovnat to vychýlení, začne chtít naopak ponižovat ženy, podřizovat si je, bagatelizovat je v nevýznamné sexuální objekty…“ „Jo, jo, jo, Vinnie, rozumím ti, rozumím, už to chápu.“ Kráťa prudce dýchal, jak si uvědomoval pravdivost Vaškových slov. „Co mám ale dělat? Jak mám ty dvě oblasti zase usmířit?“ Vinnie se usmál.
„Hlavně to nebude dnes. Ani zítra. Tenhle stav se ti vyvíjel v hlavě desítky let, možná stejně dlouho bude trvat, než se nakonec vzrušíš a řekneš si: ‚Fajn, jsme rovnocenní partneři.“ Kráťa si mačkal čelo a kousal se do rtu. „To asi musím ty seance u Jasona zrušit, co?“ „Nic takového neříkám, to je jen na tobě, kudy půjdeš, naopak, každý razantní skok bude mít za následek zase jenom odpor a reakci a ty budeš klouzat sem a tam jako na klouzačce. Spíš zkus být bdělý, ať s ženami mluvíš nebo s nimi souložíš, a soustřeď se na to, abys k nim zaujal správný postoj.“ „A co je tedy správný postoj?“ „To si musíš rozhodnout ty. Tys řekl, že teď tvůj postoj není správný, ty musíš také určit, který je správný. Ty musíš ve chvíli, kdy tě přemáhá chtíč, se zastavit a zeptat se sám sebe: Kdo jsem? A jaký je rozdíl teď a potom?“ Kráťa si znovu povzdechl. Spíše smířeně, než smutně, a usmál se na Vinnieho. „Díky, brácho.“ „Mně neděkuj, je to na tobě.“
"Tohle jsi mu řekl?" Linda se napila ledové kávy a visela Vinniemu na rtech. "Jo," kývl a ukrojil si lžičkou kus medovníku. Seděli proti sobě už dvě hodiny a povídali si. "Neměl bych ti to říkat, ale vím, žes do něj byla zamilovaná, takže … tohle si myslím o něm já." Vinnie se Lindě svěřil s teorií o Kráťovi a měl k tomu velmi dobrý důvod. "A taky jsem už vymyslel, jak mu pomoci. Potřebuje se dostat s jedinou ženou na světě, kterou považuje za rovnocenného partnera, ze stavu teď (přátelství) do stavu vzrušení. A je jedno, jestli na seanci nebo v soukromí. Ale spíš na seanci, aby měl okamžitou konfrontaci se svými temnými kouty duše. A pak, když se to povede, bude si už vždycky moci říct: Aha, tak teď bych se měl cítit jako tenkrát…" Polkla nasucho. Nevěřila svým uším. Ale Vinnie se na ni díval přesvědčeně. Myslel to vážně. "Víš? Chápeš? Musí mít vzor pro svoje libido, aby si příště mohl říct: A teď bych se chtěl cítit jako tenkrát s…: Byla ztuhlá, skoro v křeči, ale doplnila ho: "Jako s Lindou." Kývl. "Chceš mi říct, že můžu Kráťovi pomoct, když půjdu na seanci do tělocvičny a nechám ho, ať se mi udělá do pusy? Jsi blázen, Vinnie? Už tě to zase chytá? Zase tě chytá fantas?"
Nejistě se zasmál a kývl. "Asi máš pravdu, zapomeň na to." Bylo vidět, že je hodně naštvaná, ale Vinnie jen mhouřil čelo. Protože vlastně nevěděl, proč by měla být naštvaná. Zrovna ona, zrovna teď. Vždyť ona sama by chtěla, aby Kráťovi pomohl. On mohl pomoci holkám, ale Kráťovi musel pomoci někdo jiný, nějaká žena. Nikdo jiný to nedokáže, byl si jist. Byla zticha a po chvíli vydechla, jakoby se rozhodla. Podívala se mu zpříma do očí a myslela si: "Fajn, Vinnie, evidentně jsem ti úplně ukradená, když mě posíláš Kráťovi do postele, chceš mu pomoct, za každou cenu, co? Ale mě je to už jedno. Vnucovat se nikomu nebudu." A řekla: "Udělám to." "Uděláš?" až byl roztomilý, jak se mu rozjasnila tvář. "Jo, pomůžu mu. Půjdu tam a nechám se od něj svést. Budu perverzní jako oni. A on buď dostane rozum, nebo ho do něj tak rafnu, až omdlí. Každopádně to bude konec jeho avantýrek s Jasonem." Vinnie se nejistě zasmál. Tohle byla jeho Linda. Chvíli jí to zkoušel rozmluvit, ale nedala si říct.
Vešla do tělocvičny a měla sto chutí se otočit. Ale truc Vinniemu byl silnější než stud zvláštní, i poprvé i podruhé tu byla natruc nějakýmu chlapovi - a navíc se před tím notně posílila alkoholem. Tváří v tvář Kráťovi však rychle střízlivěla. "Ahoj chlape," řekla a tím slovem zneutralizovala všechnu deviaci, která v Kráťovi toho večera vřela. Nevnímala kolem sebe nahotinky provozující nejrůznější orgie, ani Lenu, která ji lákala k sobě na matračku. Myslela jen na Vinnieho. Možná to způsobilo její naladění, možná Vinnieho teorie, možná to, že Vinnie už našel svůj střed a vlastně ho to tu už nebavilo, těžko říct, čím to nakonec bylo. Ale Kráťa vzal Lindu za ruku a aniž bral ohledy na to, co za ním Jason a ostatní křičeli, ji vyvedl ven. Nechápala, co se děje, ale neprotestovala. Oblékl ji i sebe a pak ji beze slova odvedl k její koleji. "Jsi unavená?" zeptal se pak, jakoby spolu strávili večer ve vinárně. "Jo," kývla a poprvé od tělocvičny se mu podívala do očí. "Tak se hezky vyspi," pohladil ji po tváři. "A děkuju, že jsi pro mě přišla." Kývla, zmatená a zaplula do budovy.
Kráťa se rozhlížel studenou nocí a sledoval světýlka ve studentských pokojích. Jak se změnil od chvíle, kdy sem poprvé vstoupil. Vzpomínal si na to dobře. Hledal sám sebe, chtěl poznat svou temnou stránku, musel ji poznat, nešlo to jinak. Teď tu stál, uvědomoval si své světlo i svůj stín a poznával se všude okolo. Nevěděl, jak mají věci být a jestli zítřek přinese vyjasnění. Ale věděl, že nemůže jinak než být sám sebou. A věděl, že něha a chtíč jsou jen póly jedné chuti a že se mění jako počasí. A démoni ho už nepronásledovali, protože je držel v náručí a andělé už ho netáhli někam do neznáma, protože seděli na jeho ramenech. A on se vrátil do tělocvičny, díval se po přítomných a vnímal jejich touhu po spojení, vnímal jejich obavy a sny. A vnímal, že teprve když člověk dovede existovat jako plnohodnotný samostatný jedinec, může tvořit hodnotnou polovičku celistvého komplexu muž - žena. A protože - a musel si přiznat, že ani sám neví, jak se to stalo - našel svůj klid, věděl, že všechno ostatní už přijde samo.
11. Ve vleku touhy Seděli na trávě, která právě začala nabírat na zeleni, všichni. Jaro je ovívalo a omamovalo. Tereza ležela, hlavu Břéťovi na klíně. David s Maruškou si něco šeptali a chechtali se. Kráťa se o něčem bavil s Lindou a smáli se, až se za břicho popadali. Pavlína si nechala hladit vlasy od Karlíka a už dlouho se dívala na Vinnieho a zamyšleně mhouřila levé oko. Vinnie byl jakoby mimo sebe, mimo vše kolem. Zíral na kamínek u chodníčku, po kterém kolem něj proudily davy studentů, předstírajících horečný spěch kamsi. "Co se děje, Vinnie?" zeptala se Pavla a všichni ostatní utli hovory. Vycítili, že se něco bude dít. Vinnie se ani nepohnul. Nebyl v tranzu, byl bdělý. Čekal jen na vhodný okamžik. "Chci vám to říct." Linda se nechápavě a trošku s obavami podívala na Markétu a ta jen pokrčila rameny. Vinnie se na ně podíval a nadechl se. S úsměvem vydechl a kousl se do rtu. "Nějaký vyznání, Vinnie?" hádal Břéťa. "Tak něco. Pamatujete si, jak jsem vám vyprávěl o tom, že první sex na ÚHV změní vaše životy, že už několik kluků se zcvoklo a začalo dělat bláznivý kousky, aby se z toho vůbec vzpamatovali… o holkách ani nemluvím…" "Jo," kývl Břéťa, "ten maník s dvojčatama…" "Ano, přesně tak…"
Vinnie se zahleděl na druhý konec dvora, kde seděla Kate na klíně Jasona a sluníčko jí osvětlovalo její lesklé havraní vlasy. "…tak já jsem jeden z nich." "Jak to?" vyhrkla Linda, skoro příliš netrpělivě. "Protože jsem to prostě zažil taky. A došlo mi to až když jsem vodsaď na pár týdnů vypadnul, je to až děsivý, co všechno člověk nevidí, když je in, a co všechno uvidí, když..." "…je out," doplnila Markéta. "Jo." "Tak nás nenapínej, vole, a vyklop to," drcnul do něj Břéťa a zasmál se, "ať už konečně víme, kdy ti přeskočilo." Vinnie kývl a spustil: "Miluju Kate." "Co?" vyhrkla Linda, opět až příliš zbrkle. "Jak, jako?" nechápala Markéta. "Nechte si to vysvětlit," umlčel je Vinnie. "Přišel jsem na ÚHV a začal se zajímat o psychologii. A pak jsem potkal ji. Byl jsem naprosto - totálně zabouchnutej. No, prostě jsem byl naivní snílek, ňouma, který doufal, že našel svou princeznu. Nebyl jsem první, ani poslední." Vinnie se odmlčel a pak pokračoval: "A ona byla fakt úžasná. Když jsme byli spolu, byla to naprosto přesně moje anima nedalo se s tím nic dělat - naprosto ke mně seděla, ona je - úžasná. A pak jsme se pomilovali. V tu chvíli jsem věděl, že je to ona. Neumím popsat, jak nádherně jsem se cítil. Jakobyste našli půlku sebe, půlku, kterou jste měli celou dobu u sebe, ale nevěděli o tom." Linda polkla na sucho a Vinnie si vzdychl. "Co se stalo?" zeptal se Kráťa. "Jaksi jsem si ve své zamilované zabedněnosti nepovšiml, že stejně tak jako pasuje Katka ke mně, pasuje dokonale i k ostatním chlapům. Jasonem počínaje a tím největším bláznem na ÚHV konče. Nic proti tomu, že je to mrcha, prostě jsme všichni mladý, že jo." "Tak co se teda stalo?" vyštěkla Linda. "Tenkrát Jason s Patrikem spustili ty svoje hrátky v tělocvičně. Karlík zrovinka začal zakládat svou databázi. A Kačenka chtěla , abych se toho taky zúčastnil." "A ha." Řekl jen Kráťa, jakoby to všechno dávalo nějaký smysl. Tohle znal.
"A já šel - ne, že bych měl zájem, tenkrát mě sexuální teorie zajímala asi tak jako Yetti. Jenže ona mě tam chtěla. Asi tušila, že se to musí mezi námi vyjasnit. A já tam stál nahý bez erekce a zíral na to, jak ji Jason s Patrikem vojíždí a v tu chvíli jsem nebyl schopen racionálně uvažovat. Moje princezna Kate, moje láska, moje všechno. Moje anima - v rukou těch parchantů. Byl jsem s to jim ty jejich ptáky nakopat přímo tam, ale neudělal jsem to. Místo toho jsem se na dva týdny zavřel do pokoje, spolubydlícího jsem vyštval a celou dobu jsem se to snažil pochopit. Prohlídnul jsem všechnu psychologickou literaturu, co jsem našel, a jediné, co tomu všemu dávalo nějaký, alespoň nějaký chabý smysl, byla sexuální teorie. Jediný, co jsem mohl vymyslet a čemu jsem mohl věřit abych se nezcvoknul, bylo, že nás všechny (pozor, to je důležité) - že nás všechny vede hluboký sexuální pud, který z nějakých příčin nutí mou lásku dělat tyhle hrozný věci. Tenkrát mi to přišlo jako hrozný, dneska už to tak nevidím, ale… A tehdy jsem našel klid. Sexuální teorie mi dala klid, dala vysvětlení. Ne rozhřešení, ne pomoc, ale vysvětlení. Jenže klid netrval dlouho. Jediný způsob, jak se udržet při smyslech, bylo tuhle šílenou teorii dokázat. Stal jsem se odborníkem na sexuální chování a ve všem hledal libido jako řídící pud. Nic jiného jsem nepřipustil. Musel jsem dokázat, že nejen Kate je vedena tím penisem, ale že všichni jsou tím vedeni. A to je moje diagnóza. Zbláznil jsem všechny, úplně všechny, do jednoho mi to potvrdili. Prostě jsem zblbnul i kapacity v oboru, dokázal jsem všechno odůvodnit sexuálně. A pak - protože tomu věřili všichni, tak jsem tomu uvěřil i já." "Chceš říct, že jsi nás tady všechny trápil kvůli nějaký tvojí posedlosti? Já tě zabiju!" Břéťa na něj z legrace skočil a začali se na oko prát. "Nechej ho," zastala se Vinnieho Tereza. "Vinnie, jsi i teď trošku mimo, přeceňuješ se. Ty nemůžeš nikoho o ničem přesvědčit a nikoho zmanipulovat, všechno to byla naše rozhodnutí, vždycky se člověk rozhoduje sám za sebe." "Jo," kýval Vinnie a setřásal ze sebe Břéťu, "ale těch pár facek jste mi dali všichni." "Na někoho se to musí shodit," souhlasila Linda. "A jak to bylo dál? Jakou máš teď teorii?" "Teď žádnou," přiznal. "Jediný, čemu věřím a co je pro mě měřítko správnosti věcí, je pocit štěstí uvnitř člověka. Odhadnout, kde to štěstí leží, musí každý u sebe sám. To, že jsem se párkrát strefil, nic neznamená. I když. Třeba u Karlíka to nebylo tak těžký." Zasmáli se. Chvíli bylo ticho. A pak to Linda řekla. A vypadal u toho i docela nedotčeně. "Tak ji sbal."
"Prosím?" řekl tiše Vinnie. "Sbal ji," opakovala Linda. "No jasně!" zvolala radostně Markéta. "Doteďka jsi radil ty, teď musíme pomoct my tobě." "Ste se zbláznily?" couvl Vinnie. "Proč?" vyjela Linda. "Miluješ ji? Tak ji sbal!" "Copak jsem Vám to nevysvětlil? Ona ke mně nepatří." "Jak to víš?" zeptala se Pavla. "Když ty miluješ ji, proč by ona nemohla k tobě patřit?" "Mluvíte z cesty," uzavřel rádoby Vinnie a nechtěl už to dál řešit. Sedl si na trávu a zahleděl se za Kate. Po chvíli Linda pronesla a napodobovala při tom Vinnieho lektorskou intonaci: "Když to neuděláš, budeš si to navždy vyčítat." "Haha," zasmál se Vinnie. "Musíš to zkusit. Když to neuděláš, všechno bylo marný, ti hnusný parchanti budou vždycky vyhrávat a hodný kluci spláčou nad vejdělkem." "Co?" "Prostě ji sbal. Poradíme ti, víme, jak na ni," řekla Markéta. "Holky, máte to marný, já do toho nejdu, ona chce být s Jasonem." "Dovol mi, Vinnie," řekla blahosklonně Tereza, "krátkou lekci z psychologie. V tuto chvíli není důležité, co chce ona, ale co chceš ty." Holky kývaly jedna přes druhou a Vinnie kroutil hlavou. Už ne nesouhlasně, ale nevěřícně.
Druhý den ráno stál pod okny a zpíval serenádu. No, ve skutečnosti to byla nějaká sladkobolná romance a "I never stop loving You!" a všechna okna už byla otevřená, kdosi po něm dokonce hodil pár vajec a kamenem, ale Vinnie se nedal odbýt. Kate seděla na posteli a nechápavě se dívala na Lenku. "Co blbne?" "No co, je to romantický, ne?" Lena vykukovala za záclonou a sledovala Vinnieho, jak se snaží vybrat výšky songu a snaží se zahlédnout Katčinu tvář. "Ale -" Kate neměla slov. "Tak vylez!" popoháněla ji Lenka. "Ale přece jenom proto, že tady v šest ráno někdo vyšiluje, já mu nemůžu skočit kolem krku, dyť je to Vinnie, bůh ví, o co mu jde, to je nějaká provokace, udělá o tom přednášku."
"Kate! Prosím, lásko, dej mi znamení, zda mohu doufat ve tvou náklonnost!" volal psycholog a bylo mu trapně. Věděl ale, že jedině nestandardními metodami se může dostat na nestandardní pozice. Kate byla úplně červená a zpocená a rychle dýchala. Venku byla ještě tma, ale když pohlédla z okna, viděla tam stát toho naivního kluka, kterým Vinnie byl před několika lety. Když si ještě spolu jen povídali. Poznala to. Přímý pohled, zvučný hlas, rovná záda. Myslí to vážně. Kroutila hlavou a pak řekla, jakoby to říkala Leně: "No co, je to sranda," a hodila z okna květinu, co měly ve váze. Vinnie ji sebral ze země a poslal do okna polibek. Kolem něj se utvořil hlouček čumilů a všichni si ho dobírali. Otřásl se zimou, zaklel a vydal se směrem na snídani. Přicupitaly Linda, Markéta a Tereza a plácaly jej po ramenou. "Vidíš, máš ji v kapse," řekla Markéta. "Uvidíme, pozvu ji na víkend. Mimo tohle doupě, mimo to všechno. Uvidíme." "Tak zlom vaz!" volala za ním Tereza. Stály tak v zimě a větru a pak se obě kamarádky otočily na Lindu. "Pročs mu to navrhovala, ty slepice jedna pitomá?" "No a co? Vždyť to je pravda!" křičela Linda. "Jestli ji miluje, tak musí být spolu. O mě nestojí, tak v čem je rozdíl?" "Ale mohlas ho sbalit ty, tak jako on balí ji," namítala Tereza. "Nebudu ho balit, on ví, jak se cítím, ví to." "Tak vo tom pochybuju, holka. Teď ví akorát, že Kate má kačenku, sorry holka, ale je to tak," řekla Markéta a omluvně pokrčila rameny. "Vždyť se přiznal. Všechny ty jeho šílený teorie byly o něm a o Kate, takže si to vylož. Kašli na něj, prostě je to magor." Lindsey jej sledovala, jak mizí v mlze ranní a drží v ruce kytku, co mu jeho milá hodila. "Přeju mu to. Ať to dopadne jakkoliv, musel to zkusit. Víte to stejně tak dobře jako já."
Václav a Kateřina opustili kapmus. Jakmile se za nimi zavřela brána ÚHV, jakoby z nich něco spadlo. Čerstvý vítr jim čechral vlasy a letmý smích jim pohrával na rtech. "Celý víkend!" vykřikl Václav. "Co si počnem?" zeptala se trochu netrpělivě Katka. "Já - vlastně nevím. Chci tě trošku vytáhnout ven," přiznal barvu. "A co si od toho slibujete, pane Vašíku?"
Vašek se zakroutil jako had a jen řekl: "Hezký víkend." Trochu se nervozitou klepal. Vzal ji do malého penzionu hned v přístavu, měli výhled na západ slunce a na rybáře, vyjíždějící na širé moře. A manželské lože. Ani nemrkla. Přistoupila k oknu, otevřela jej, zadívala se na horizont a zhluboka dýchala. Vinnie si sedl na postel a sledoval její křivky. Katka se ohlédla a podívala se mu zpříma do očí. "O co ti jde? Znám tě dlouho na to, aby tohle bylo jen - bláznivé ulétnutí." Vstal a šel až k ní. Couvla o krok a vyzývavě se na něj dívala. Špičatou bradu vystrčila jako k obraně. "Pojď ven," řekl a ona kývla. Procházeli se městem a bděle spočívali v přítomném okamžiku. Užíval si každý náhodný dotek, každý její úsměv, bylo jim hezky, dali si zmrzlinu a pizzu a vykoupali se v moři. "Je mi zima," drkotala zubama a klepala se, když na nahé tělo oblékala tričko. Na koupání bylo opravdu příliš časně jarně. Vzal ji do pensionu a zaplatili si vířivku. Tam se zahřáli a trošku se k sobě tiskli. Pak jí dal masáž a to už bylo tak pozdě, že mu usnula na prsou. Díval se na ni a hladil ji po vlasech. To byla celá ona. Během několika minut se tolik změnila. Chovala se, jakoby předchozích několik let vůbec neexistovalo, jakoby přestali včera. Děsilo ho to, znovu ho to pohlcovalo. Chtěl ji obejmout, odvézt někam daleko, kde mu ji nikdo nevezme. Daleko od ÚHV, kde neznají ani Jasona, ani sex.
V neděli ráno se vzbudil a pohledem ji hledal. Seděla u okna nahá jako z obrazu od Renoira a otevřela na sebe okno. Mhouřila oči a vdechovala čerstvý vzduch. Milovali se v noci, to si pamatoval. Nepamatoval si ale, jak usnul, natož, co si před usnutím vyprávěli. Pak mu to v hlavě problesklo. Vzpomněl si a znovu si to přehrál vnitřním zrakem. "Co asi namaluješ zítra ráno?" ptal se, když mu ležela na prsou. "Nic, Vinnie, zítra nic." Zatrnulo v něm, jak strašně osudově ta věta zněla. Držela se ho pevně, jakoby jí měl každou chvilku uniknout, jakoby ji chtěl tajně během noci opustit. Nebyl si jist, jestli chce opustit on ji, nebo ona jeho. A držel ji stejně křečovitě. Drželi se jeden druhého a snažili se zastavit čas, aby tu mohli v tomhle souznění setrvat do skonání světa. A i potom.
Teď ráno tu ležel a sledoval ji se stejnými obavami. Zíral na ni, jak ji nahou ovívá vítr. Pohlédl na podlahu. Měla tam plátno a kus tuhy. Pomalu vstal. Ani se neohlédla, i když musela slyšet, že vstává. Věděla také, kam míří. Vzal do ruky plátno a otočil ho k sobě. Bylo prázdné, jen v levém horním rohu malé srdíčko s nápisem Vinnie. Ohlédla se. Plakala. Šel k ní a ona mu skočila do náruče a začala se skrze slzy usmívat a hledat pevnou půdu. "Pojď, Vašíku, utečeme odsud někam, kde nás nikdo nenajde. Pojď, nemusíme se vracet… Co třeba na Aljašku? Prozkoumáme Austrálii, nebo budeme prostě cestovat po Francii!" Usmál se, stiskl ji a slíbal jí slzy z tváří. I když nevěděla, co si myslel, pochopila to. Díval se na ni jinak než včera večer, poznala to. Nechtěl utéct a bylo to jeho rozhodnutí. "Nemůžeme utíkat před tím, kdo jsme," řekl a vzal ji za ruku. "Ale ty přeci musíš vědět, že jestli se tam vrátíme, tak půjdu za ním, tohle přeci musíš vědět, Vinnie!" křičela na něj něžně a naléhavě a on těžce vzdychl. "Katko, já nic takového nevím. Tohle neví nikdo. Je to přeci na tobě. Na nás. Na nás je, co bude." "Vinnie, ty přeci víš, že já tě miluju, že spolu můžeme zažít něco zvláštního! Pojď, sebereme se a utečeme od toho!" "Kačenko, vždycky jsem tě měl rád." Odtáhla se a začala se oblékat. Vzlykla. Sedl si na postel a sledoval ji, tiše. "Jsi úžasná holka, Kate. Mám tě rád." "Ale nemiluješ mě," řekla a pohleděla mu hluboce do očí. "Co je to láska?" zeptal se okna. "Láska?" sedla si mu na klín a hladila ho po vlasech. "Láska je, když ti každá buňka tvýho těla říká, že je to on, že je to člověk, se kterým chceš být, kterému se chceš dát a se kterým chceš přijímat dobré i zlé, někdo, kdo tě přitahuje a cítíš, že je částí tebe, ať jste spolu nebo ne." "A ty tohle cítíš? Se mnou? Kate?" "Ano, se dvěma muži, Vinnie. Jeden mě vede kamsi do Francie," zasmála se mezi slzy, "a druhý úplně jinam. A možná to jsou hormony, možná jen pořád ještě něco řeším, však víš sám líp, ale prostě nemůžu ho vymazat, je tady s námi, i ty to víš." Vinnie kývl. Byl nejprve tiše, aby potvrdil, že jí rozumí. A potom se přiznal.
"Ano, Kate, máš pravdu. I já mám podobné pocity." "A ty sis vybral ji," řekla bez hořkosti, jakoby s pochopením. "Kdyby to byla aspoň volba, připadal bych si jistější, znáš mě, chci všemu rozumět. Ale je to stejně pocitový, jako to bylo doteďka s tebou, takže proto…" "…se bojíš, že to není pravda." I ona rozuměla jemu. O to to bylo všechno těžší. A nejasnější. Vinnie se usmál. "A co si myslíš ty, že je láska?" zeptala se, když odcházeli z pokoje. Držel ji za ruku, už věděl, že ji má opravdu rád. "Podle mě je láska, když je ti dobře."
12. Romance - a tam to směřovalo od začátku Karlíka navštívil v podvečer. Seděl v pokoji na posteli a hleděl z okna. "Tedy, Kájo, tenhle byteček není, co bejval." "Vinnie, vítej, copak mi neseš?" Vinnie vyndal z kapsy Karlíkův kultovní harddisk s historií Jasonova řádění na ÚHV. "Ale Vinnie, já to už přeci nepotřebuju, měj to u sebe schovaný, kdyby něco…" Vinnie se spiklenecky usmál a udělal krok ke Karlíkovi. "Právě proto, že to už nepotřebuješ, jsem tady!" Napřáhl ruku s harddiskem a s hrozivým Karlíkovým zařváním "NEEEE!" praštil s harddiskem o kovovou skříň, až se harddisk rozletěl na tisíce kousků. Karlík začal sbírat střepy a skládat je dohromady a do dveří se vrhali lidi, kteří pátrali, co se tam vlastně stalo za katastrofu. "Jaks to mohl udělat?" Karlík zoufale sbíral kousky techniky, která byla jeho životem a nechápavě hleděl na Vinnieho, který si tenhle okamžik vychutnával. "Jsi vyléčený. Žádný jiný recept pro tebe už nemám."
V baru bylo narváno a Jason s Patrikem bavili přítomné historkami z natáčení. Vinnie vešel nepozorován a postavil se tak, aby ho všichni viděli. "Jasone!" zařval Vinnie a postavil se na dvacet kroků od svého soka, jako ve westernu z amerického západu. "Co je, psychouši?" "Vyzývám tě na souboj!"
V baru bylo ticho jako ještě nikdy. Jason položil skleničku a pomalu se ubíral k Vinniemu. Vinnie zvedl bradu a nadechl se. "Jdeme vedle," řekl Jason a poručil zamknout dveře do skladu lahví, aby je nikdo nerušil. Nikdo nikdy nezjistil, co se za těmi dveřmi dělo. Nejen proto, že byly zvukotěsné, ale proto, že ani Jason, ani Vinnie nikdy nic neprozradili. Jisté je, že za necelých patnáct minut se dveře otevřely a osazenstvo baru opět ztichlo. První vyšel Vinnie, po něm Jason. Neměli zkřivený vlásek na hlavě, dokonce se oba usmívali. Nikdo tohle nepochopil, Jason se vrátil ke své sklence beze slova vysvětlení a Vinnie zamířil směrem ven z baru. Kate přiběhla k Vinniemu a vzala ho za ruku. "Přijď večer, Vinnie, do tělocvičny, byla bych moc ráda," bylo to pozvání přítele na kafe a ona to myslela vážně. "Přijdu," kývl a myslel to vážně.
Vstoupil do tělocvičny a až se podivil, jak je klidný. Jakoby všechno směřovalo k tomuto okamžiku, jakoby to všechno do sebe konečně zapadlo. Hledal Kate očima a uviděl ji, jak stojí, opřená o Jasona a hladí ho po hrudi. Necítil k tomu klukovi nepřátelství, ani nic jiného. Necítil ke své Kate vztek, necítil zášť, ani lásku, jen trošku lítost. Lítost, že mu není ještě dopřáno, aby porozuměl. Sám sobě, Kate, světu, životu, osudu, lásce. Udělal pár kroků, když na něj začali halekat, že sem se smí jen v rouše Adamově. Svlékl se, jakoby si upravoval motýlka. Přešel milující se páry a sledoval jejich oči. V každém z přítomných nacházel kus sebe. V každém páru byl kus jeho samého. Na každého se usmál a pokynul. Nakonec došel až ke Kate a pozdravil: "Ahoj všichni, jak to jde?" Zasmáli se, shlédli jeho erekci a vyštěkli pár nepřístojností. On však viděl jen Kate. "Chtěl bych s Tebou mluvit, Kate. Bude to jen minutka." Kývla a nechala se jím odvést ven do skladu tělocvičných nářadí. Postavili se proti sobě a ona mu hleděla smutně do očí. "Díky, žes přišel, Vinnie," řekla, jakoby nevěděla, proč ve skutečnosti přišel. Jemně se usmívala. Klopila oči, taky nevěděla. Vzal ji za ruce a zadíval se jí do očí. "Kate, jsi skvělá, vždycky jsem ti to chtěl říct." Objala ho a on se zhluboka nadechl, aby mohl pokračovat. "A děkuju ti za ten víkend, toužil jsem po tom tři roky, vysnil jsem si to. Děkuju za všechno, díky, byl jsem šťastný, já - jsem šťastný."
"I mně se to líbilo, Vinnie." Už se neusmívala, dívala se do země a na sucho polkla. "Já vím. Tak se měj hezky. A buď šťastná, nic jiného není důležité, i když ti ostatní můžou říkat něco jiného. Buď svá, buď šťastná. Na ničem jiném nezáleží." Jen mlčela a byla smutná. Objal ji a stiskl. "A kdybys cokoliv někdy potřebovala," šeptal jí do ucha, "tak mně můžeš říct kdykoliv. Na mě se můžeš kdykoliv obrátit. Slyšíš? Kdykoliv. Do konce světa." "Já vím, Vinnie," řekla a po tváři jí stekla slza. "Děkuju." "Myslím to vážně. Jsem tvůj přítel." "Vím, Vinnie, a už mě nemuč." Pohladil ji po vlasech a otočil se k odchodu. Když bral za kliku, ještě zavolala: "Vinnie!" Otočil se. "Bylo by to určitě krásný," špitla a usmála se. Vinnie kývl. "Bylo, Kate, já vím." Pak se otočil, vyběhl z budovy, běžel studenou nocí a vzlykal. Z prsou mu spadl obrovský balvan a ještě dlouho se jeho srdci po tom tlaku stýskalo.
Linda ho našla sedět na lavičce, podivně zádumčivého, jakoby hleděl skrze tlusté sklo do budoucnosti. "Ahoj Vinnie," řekla, jakoby se nic nedělo. Uvnitř jí ale usedalo srdce. Tušila, že během příštích minut se jí rozpadne veškerá naděje. Vinnieho upřený pohled a neklid, který z něj sálal, ji ale vytrhl ze sebestředného litování a vzbudil v ní zájem. "Stalo se něco?" Pousmál se a lehce poklepal prsty na lavičku vedle sebe, aby si k němu přisedla. "Vlastně - ani moc ne," řekl a stiskl rty ve smutném úsměvu. Ztuhla, když ji to napadlo. Jako vnuknutí z čistého nebe. Byla si jistá. "Tys ji opustil." Linda se neptala, ona to prostě řekla nahlas, aby to vůbec ve vesmíru zaznělo. Vinnie si povzdechl. "Jo." Stále hleděl do nekonečna a ona hleděla na něj a nechápala zhola nic. "Jak to?"
"Nehodili jsme se k sobě," řekl a poprvé se jí podíval do očí. "Ale já myslela - že…" "Že ji miluju," kývl Vinnie, "já si to taky myslel. A tenkrát - tenkrát to tak bylo, ale dneska jsem už někdo jiný. Dneska jsme jinde, já - už ji nemiluju. I když jsem si myslel, že jo." Linda nevěděla, co říct. "Jsi smutný?" Vinnie kývl a zasmál se. "To jsem. Všechno, čemu jsem poslední roky věřil, se mi zhroutilo jako domeček z karet. Nic z toho nebyla pravda, vykonstruoval jsem si imaginární svět a ještě k tomu kvůli holce, o kterou ani pořádně nestojím. Všechno to byla lež. Lež, místo abych si přiznal, co mě opravdu trápilo a kdo opravdu jsem já sám. Všechno byla lež." "Všechno snad ne…" "Víš, jak to myslím…" znovu se zadíval do oblak. Kývla. "Ale Vinnie," nadechla se, jakoby doteď zadržovala dech. "Můžeš to brát z druhé strany." "Z jaké?" "Začínáš znovu. Úplně načisto." Usmál se. "To je fakt." "Jsi volný. Můžeš začít od začátku. Pro cokoliv se rozhodneš, to bude. Můžeš mít cokoliv chceš. Je to na tobě. Cokoliv…" Teď se znovu zasmušil. Díval se smutně tak, jak zasmušile se díval, když ho tu našla sedět. "Tím si právě nejsem tak jistý." "Proč?" Otočil se na ni. "Protože jsem zamilovaný," řekl potemněle. "Opravdu jsem." Všechna krev, která se jí nahrnula do hlavy během posledních několika minut, v okamžiku zmrzla na kost. "Zamilovaný?" "Jo. A to je právě ten malér." Chvíli to rozdýchávala, teď se od něj na chvíli odvrátila ona, a on se lehce kousal do rtu.
"Proč malér? Vždyť to je hezký, být zamilovaný ne?" skoro vzlykla. "Nic jiného na tom světě ani nemáme." "To je pravda, díky tobě jsem si to uvědomil," přitakal, "a navíc, tohle není ten pocit podobný spíš strachu a závislosti, jaký jsem měl s Kate, i když to nebyla její vina, ona je vážně skvělá, spíš to bylo ve mně, já nevím, jestli mi můžeš rozumět…" Linda byla ticho a zírala do země a on pokračoval. "… tohle je jiné. Je to jiná láska. Hezčí." Linda zvedla oči a odezírala mu ze rtů. "Hřeje mě u srdce, víš, znáš to, ten pocit, že je dobře, že je ten druhý na světě a nic víc vlastně není potřeba?" "Znám, Vinnie," řekla trpce. Zvedla se, udělala krok, dívala se pryč. Nic nepochopila. "A proč mi to vyprávíš Vinnie? Proč nejdeš za ní a neřekneš jí to?" "Protože mám strach, Lindo," řekl naléhavě. Vstal a ona se na něj otočila. "Mám strach," řekl tiše a důrazně. "Tak strašně jsem ten vztah zanalyzoval, provrtal psychózami všeho druhu, že se bojím, jestli jsem ho úplně nezničil. Bojím se, aby to šlo spravit, jestli mě vůbec ještě může mít ráda." Hlas mu trošku selhával a sklopil zrak. "Hele Vinnie, tohle je moje poslední rada a pak už dělej, co umíš. Běž a řekni jí to. A jestli tě má i ona ráda, tak to půjde. Potom jde všechno." Vinnie se jí podíval do očí a vzal ji za ruku. "Tak mi to řekni," postoupil k ní blíž. "Co ti mám říct?" nechápala pořád Linda. "Jestli mě máš ráda," řekl prostě. "Co to povídáš?" zasmála se bezradně a do očí jí skoro vyhrkly slzy. "Je mi to tak líto, Lindo… Měl jsem to vědět dřív, ale byl jsem blázen, prostě…" "Pššš…" položila mu prst na rty a on jej vděčně políbil. "Teď to vím," zkrátil to a šeptal jí do uší. "Miluju tě. Jsi nejlepší ženská, jakou jsem kdy potkal. A platí, co jsem řekl," mluvil pomalu, v jeho řeči se zračil klid a jistota, která se mu usazovala v mysli. "Jsem vděčný, že jsem tě potkal. Že jsi na světě. A i když mě třeba už nemůžeš mít ráda, tak já to chápu, jen - děkuju ti za všechno, díky tobě jsem teď šťastný. Tys mi ukázala cestu."
Stále ji držel za ruku a opravdu nic nečekal. Linda se na něj podívala, chvíli si ten okamžik ještě užívala, pak se jí rty rozevřely do širokého úsměvu a on jí jej oplatil. V následující vteřině mu bez varování skočila do náruče a nohama ho objala kolem boků, takže ztratil rovnováhu a svalili se spolu do trávy. "Co blázníš?" vykřikl něžně. "Ty blázníš," povalila ho na záda, sedla si mu na břicho a chytla ho za ruce. "Nevíš, jak dlouho jsem na tohle čekala…" Pak ho políbila a potom už jen tak leželi a objímali se, dokud nepadl ranní chlad.
Odvedl si ji do svého pokoje a zapálil svíčky. Ona hupsla na gauč, lehla si a něžně ho provokovala pohledem. On si lehl vedle ní a lehce ji hladil po vlasech. Když to trvalo moc dlouho, porušila ticho. "Ty mě nepomiluješ?" zažertovala. "Já nevím," přiznal a nepřestával ji hladit. Nechápavě zvedla obočí. "Ty nechceš? Myslela jsem, že jsi do mě blázen… Tak jak je to?" "Víš, Lindo, jsem, jsem do tebe blázen. Ale to, co k tobě cítím, nemá se sexem nic společného." Linda nadskočila. "A TOHLE chceš TY namluvit MNĚ?" skoro křičela. "To si děláš legraci nebo mě chceš urazit?" Vinnie se zasmál. "Ne, ne, vážně. Myslím to vážně." "A s čím to tedy má co společného?" zoufale rozhazovala rukama. "Co proboha nás vede, když to není sexuální pud?" Vinnie si smířlivě vzdychl. "Já nevím, Lindo. Je mi s tebou hezky. Nic víc nevím." Tohle bylo to nejhezčí afrodiziakum.
III. díl 13. Konec psychoanalýzy "Přečetl jsem si ten Váš román se zájmem, Václave," řekl doktor Žitný a zvažoval, z kterého konce má začít. "A?" napjatě Vašek očekával verdikt. "Myslím, že jako psychoanalýza je to výborné. Dokonce je v tom vidět i pokrok, který jsme spolu udělali." "Myslíte?" "Ano, jak jinak vysvětlíte, že si Vinnie nakonec vybral Lindu?" "Proč myslíte?" "Tak mi vysvětlete, proč si místo Kate vybral Lindu?" Vašek přemýšlel a pak pokrčil rameny: "No, on dospěl, že. A pak už netoužil po té domině, ale po normální holce." "Přesně tak," zaradoval se doktor Žitný. "Dospěl. Zharmonizoval svou psychiku, začal přitahovat a byl přitahován harmonickými bytostmi, je to tak, že?" "Asi ano," kývl Vašek. "Zadal jsem Vám tenhle úkol," rekapituloval Žitný, "protože jste tvrdil, že píšete povídky. A spisovatelé mají tu výhodu, že mohou svou mysl vypsat na papír. Své komplexy a obavy mohou pojmenovat a vtělit do příběhu. Každá z postav, která se v příběhu objeví, je nějakou částí autorovy osobnosti. I kdyby její rolička byla sebemenší." "Ano, o tom jsme mluvili," potvrdil Vašek. "Když jste za mnou před rokem přišel, tvrdil jste, že jste nesebevědomý a zakřiknutý, že potřebujete zanalyzovat, najít cestu k sebedůvěře. A pak jsme narazili na sexuální otázky a už jsme u nich skončili. Myslím, že ten román, co jste během té doby napsal, krásně dokumentuje, jak jste změnil svůj přístup k sexualitě. K ženám, k sobě… A tak se změnila i vaše anima." "Máte pravdu. Ale od začátku jsem nevěděl, jak to bude probíhat, to se ukázalo až v průběhu psaní!" "Já to vím," kývl Žitný. "V tom tkví právě nádhera toho, jak román zrcadlí vnitřní vývoj. Díky tomu, co jste napsal, si troufám říct, že jste na velmi dobré cestě svou sebedůvěru nalézt." Vašek mlčel. Věděl to sám dobře. Nebylo už asi co dál řešit. Teď to bylo na něm, musel jít ven, do toho šíleného světa, kde platí Darwinova teorie, a ukázat, co v něm je. Musel
opustit své umělé konstrukce, světy, které existovali jen v jeho hlavě. Musel začít tvořit skutečnost. "Jedna věc mi ještě vrtá hlavou, Vašku," řekl Žitný otcovsky. "Proč jste nepopsal, co se dělo, když Vinnie s Jasonem vlezli do toho skladu lahví." Vašek přemýšlel, ale nevěděl. "Jakoby ještě zůstávala část nevyřešena. Ti dva ve vás - supersamec Jason a rozumný Vinnie - oni si skutečně musí promluvit a musí se dohodnout o tom, co dál. A zdá se, že k téhle domluvě u Vás v hlavě ještě nedošlo. Jakobyste se bál vmyslet do Jasona, nebo s ním ani nechcete mluvit. Přestože jsme se shodli, že on je ta část osobnosti, která Vás fascinuje a kterou jsme chtěli tímhle dílkem oživit - asimilovat ji do Vás - anebo do Vinnieho, jak chcete. Povedlo se to, částečně, tolerujete ho, dokonce jste mu dopřál svobodu a Kate, ale jakobyste se od něj stále distancoval. A proto není ještě hotovo. Tenhle dialog - Vinnie a Jason ve skladu lahví, ten byste měl ještě dopsat. Potom věřím, že budete celistvá osobnost." Vašek přemýšlel. Měl v hlavě prázdno. Skutečně nedokázal vymyslet, o čem si ti dva tak mohli povídat. Možná měl Žitný pravdu a cosi ještě zůstávalo skryto. Umínil si, že tuhle komnatu otevře. Ještě ten den zasedl k počítači, napil se alkoholu, na internetu pochatoval se svými virtuálními konkubínami, domluvil si s jednou z nich rande, ještě se napil alkoholu, aby pootevřel brány podvědomí, a začal psát.
14.Slib Když se za nimi zavřeli dveře, Jason chodil kolem Vinnieho jako liška kolem kohouta na větvi. "Co chceš, psychouši?" vyjel Jason. "Co si my dva můžeme povídat?" "Chci po tobě jeden slib, frajere," řekl Vinnie a snažil se působit drsňácky. Myslel si, že tak spíše Jason přistoupí na diskusi. "Slib? Jsi cvok? Proč bych já měl tobě něco slibovat?" Jason byl značně netrpělivý a toto setkání nesl nelibě. Stejně tak Vinnie. "Hele, Jasone, my dva nikdy kámoši nebudeme. Ty jsi nadsamec a já…" "Bačkora," dodal Jason a na chvíli se usmál. "Dejme tomu," kývl Vinnie. "Ale máme jedno společné."
"Kate," řekl Jason a Vinnie na okamžik uviděl do jeho duše. ¨ Jason věděl, co se stalo. Věděl, že Vinnie Kate odvezl pryč, že se tam měli rádi, že spolu chtěli utéct. Jason věděl, že Kate má Vinnieho ráda, Vinnie viděl Jasonovi v očích, že to ví. Vinnie viděl v Jasonových očích, že Kate má Vinnieho ráda. A viděl v Jasonových očích, že má Jason skutečně rád Kate. Že má strach, aby mu ji Vinnie neodvezl. Do Francie nebo kamkoliv. Jason neřekl nic, ale Vinnie už věděl. Uklidnilo ho to. A pak to prostě řekl. "Chci Jasone, abys mi slíbil, že se o Kate postaráš. Že jednou, až tohle skončí - a ono to skončí! Že až jednou už nebude důležité, jak ho máš dlouhýho, až jednou vypadnete z týhle šílený díry, nebo až jednou Kate z toho otěhotní - a ona otěhotní!" Neuměl se vymáčknout. "Chci Jasone, abys mi slíbil, že až tohle jednou skončí a ÚHV bude jen vzpomínkou v albu, že se o Kate postaráš. Že bude s tebou šťastná. Víš, chtěl bych věřit, že za tím tvým šíleným šovinismem a bezhlavým sexismem je chlap, kterej chce mít jednou rodinu, kterej chce žít podle pravidel systému - ne aby se jim podrobil, ale aby podpořil svou rodinu a třeba i něco zlepšil." Jason se nervózně kroutil. "Chci Jasone, abys mi řekl, jestli ji máš rád - svým způsobem, jestli se na tebe bude moct spolehnout, jestli o ni opravdu stojíš. Hele, na kytaru hraješ dobře, s holkama to umíš, ale nakonec půjde o něco jiného a já chci vědět, jestli o tom víš." Jason se díval chvíli na Vinnieho, chvíli do země. "Jsi cvok," řekl Jason, ale jen aby neztratil image. A pak dodal: "Mám ji rád. A - i když to bude znít šíleně, protože děláme, co děláme a dělat budeme - miluju ji. A jde mi o ni. A nechci ji ztratit." Vinnie ještě chtěl něco vyprávět, ale Jason řekl (a znělo to skutečně a opravdově): "Postarám se o ni. Slibuju." Vinnie si oddechl. Věřil mu.
Epilog Když přišlo léto, odjeli všichni na prázdniny. Září přivítalo mnoho změn, až z nich některým přecházel zrak. Ale čas šel dál a nezůstal kámen na kameni. Někteří již do dalšího ročníku nenastoupili.
Tereza s Břéťou chtěli nový svět a tak začali studovat na jiné univerzitě, která neměla svůj vlastní kampus. Pronajali si byt a dojížděli každý den autobusem na přednášky. Prý jim to tak vyhovovalo. Vinnie přestal studovat psychologii a dal se na historii a politologii. Zaujala ho dynamika společenských změn a síly, které stojí za vývojem světa. Oženil se s Lindou, která brzy otěhotněla. I tak dostudovala svůj obor a založila s Lenkou Vrannou úspěšný umělecký ateliér. Kráťa přestal s básněmi, prý stejně rýmoval jen proto, aby na to sbalil nějakou holku. Vystudoval práva a dal se do politiky. Šlo mu to dobře. Karlík s Pavlou se rozešli, jakmile byli oba dost silní na to, aby si našli nový vztah. Karlík opravdu začal natáčet filmy. A nebyly erotické. ÚHV opustili i Jason s Kate. Nikdo nevěděl přesně, kde teď studují, ale tradovalo se, že se rozhodli cestovat a projíždí Evropu. A pak už nikdy nedošlo k žádné sexuální seanci na ÚHV. A nikomu se nestýskalo. Jen Vinnie občas nostalgicky zmínil, že nejlepší okamžiky na studiích pro něj byly, když si chodíval ráno do obchodu pro koblihu a potkával po kampusu ospalé postavičky, které promilovaly noc.
