MOZEK Hypotalamus O hypotalamu se vědci domnívají, že je nejstarší část mozku. Vytváří hormony prvního stupně, takzvané mozkové hormony nebo releasing-faktory a současně funguje jako centrální kontrolní systém instance. Proto má kontrolu nad ,,hlavní žlázou‘‘, podvěskem mozkovým (hypofýzou).
Hypotalamus je umístěn v hlavě pod zrakovým hrbolkem (talamem) v mezimozku. Jeho husté síťovité pletivo, bohatě zásobené cévami a krví, váží asi čtyři gramy (z 1200 gramů mozku) a obsahuje nervová jádra. Tato jádra a jejich hormony regulují vegetativní funkce mozku: centrum hladu, centrum žízně, regulaci vody, oběhové centrum atd. Mimo jiné regulují tělesnou teplotu, stav krve a hospodaření s vodou a elektrolytem. Tak například centrum, které reguluje chuť, je také umístěno v hypotalamu a souvisejí s ním zřejmě některá onemocnění jako psychologicky podmíněná chorobná nechuť k jídlu (anorexie) nebo nenasytný hlad (bulimie).
Hypotalamus řídí činnost hypofýzy. Produkuje neurohormony, které se ukládají v zadním laloku hypofýzy a v případě potřeby jsou vylučovány. Reguluje přes řetěz těsně navzájem spjatých nervových vláken a cév syntézu a sekreci hormonů předního laloku hypofýzy. Každý z těchto hormonů je řízen jedním releasing-faktorem, které ovšem zdaleka nejsou všechny známy. Podvěsek mozkový pak zase produkuje pod kontrolou hormonů hypotalamu hormony druhého stupně, hormony hypofýzy.
Hormony tedy mají i hierarchický systém: Hormony hypotalamu (první stupeň) Hormony hypofýzy (druhý stupeň) Periferní hormony Periferní orgány (např. štítná žláza, vaječníky, atd.)
Podvěsek mozkový Podvěsek mozkový (hypofýza), podobný tvarem fazoli, je umístěn hluboko uvnitř lebky za nosními dutinami a bezprostředně pod hypotalamem. Váží asi 0,5 g, ale i přes jeho malou velikost rozlišujeme žlázový lalok a nervový zadní lalok. Tato ,,mistrovská žláza‘‘ těla produkuje kolem dvaceti hormonů a vyrábí společně s hypotalamem hormony, které řídí jiné žlázy. V přední laloku (adenohypofýze) se ukládají hormony a na rozkaz se uvolňují do krevního řečiště. Současně se zde produkují jiné hormony, a to především takové, které povzbuzují k činnosti jiné žlázy. Somatotropní hormon (STH) z nich jako jediný zasahuje přímo do metabolismu a podporuje růst.
Dalších pět hormonů působí na žlázy těle a povzbuzuje je k produkci hormonů: TSH (tyreotropní hormon) aktivuje štítnou žlázu. ACTH (adrenokortikotropní hormon) aktivuje kůru nadledvin. FSH (folikulostimulační hormon) stimuluje u ženy vaječníky (ovaria), aby produkovali folikuly (váčky s vajíčkem), u mužů varlata k růstu spermií. Luteizační hormon LH (ICHS – interstitial cell stimulating hormone) vyvolává u žen sekreci estrogenů, ovulaci a tvorbu žlutého tělíska. Toto tělísko je žlutá žláza vaječníků, která vylučuje hormon progesteron. U mužů stimuluje ICHS (LH) intersticiální buňky a tím produkci mužských pohlavních hormonů androgenů. Funkce žlutého tělíska (corpus luteum) je řízena i luteotropním hormonem (LTH), který povzbuzuje tvorbu progesteronu; kromě toho vyvolává tvorbu prolaktinu, který stimuluje a reguluje produkci mléka v prsou. Dva hormony vylučuje zadní lalok hypofýzy (neurohypofýza): Vazopresin (aiuretin) kontroluje svalový tonus cév a tlak tekutiny v buňkách (osmózu), reguluje vylučování vody ledvinami a zvyšuje krevní tlak. Ocytocyn navozuje porodní bolesti (stahy dělohy) a zajišťuje vylučování mléka z mateřského prsu.
Stárnutí mozku Babička zapomíná, kde má brýle, děda si nepamatuje, jak se jmenují jeho vnuci, a dokonce ani netuší, že jich má pět. Tzv. stařecká skleróza se po 70. roce věku považuje za běžnou součást stárnutí.
Alzheimerova nemoc postihuje především neurony ve spánkových lalocích a v hipokampech, které jsou nezbytné nejen pro vybavování uložených informací v paměti, ale především i pro správné ukládání nových informací do dlouhodobé paměti. Proto je porucha paměti klíčovým klinickým projevem Alzheimerovy nemoci. S postupem onemocnění i na další oblasti mozkové tkáně se postupně objevují i potíže s orientací v čase a prostoru, horší schopnosti řeči a dochází posléze i k narušení úsudku a chování. Mnozí pacienti si své obtíže neuvědomují vůbec, nebo jen částečně.
Hlavním rizikovým faktorem Alzheimerovy nemoci je věk. Nemoc se rozvíjí zpočátku nepozorovaně, v mnoha případech jsou první příznaky zapomínání dávány do souvislosti s přirozeným stárnutím. Často se ale nemoc může skokem zhoršit, a tím na sebe upozornit, pokud dojde k nečekané zátěži (například těžší infekce, operace, úmrtí v rodině). Podstatou nemoci je ukládání bílkovin, zvaných beta-amyloid a tau protein do mozkové tkáně, což vede k postupnému zániku nervových buněk. Nejohroženější populací buněk jsou právě paměťové buňky v hipokampech. Každý senior s poruchou paměti by měl být vyšetřen odborníkem. Občasná roztržitost postihuje každého hodně vytíženého člověka, takže i on může nechat vodu na kávu vařit déle, než je nutné. Avšak pacienti s Alzheimerovou chorobou nechají puštěnou vodu z kohoutku, aniž si uvědomí, že chtěli mýt nádobí, nebo jsou schopni postavit jídlo na sporák a zcela ho spálit na uhel a zapomenout, že chtěli vařit. Někdy se jim podaří jídlo sice uvařit, ale zapomenou ho dát na stůl a sníst. Každému se občas stane, že si nemůže vybavit ten nejvhodnější výraz. Jenže člověk s Alzheimerovou chorobou zapomíná i ta nejjednodušší slova nebo je nahrazuje slovy nesprávnými, takže jeho věty pak vůbec nedávají smysl. Občasná roztržitost postihuje každého hodně vytíženého člověka, takže i on může nechat vodu na kávu vařit déle, než je nutné. Avšak pacienti s Alzheimerovou chorobou nechají puštěnou vodu z kohoutku, aniž si uvědomí, že chtěli mýt nádobí, nebo jsou schopni postavit jídlo na sporák a zcela ho spálit na uhel a zapomenout, že chtěli vařit. Někdy se jim podaří jídlo sice uvařit, ale zapomenou ho dát na stůl a sníst.
Každému se občas stane, že si nemůže vybavit ten nejvhodnější výraz. Jenže člověk s Alzheimerovou chorobou zapomíná i ta nejjednodušší slova nebo je nahrazuje slovy nesprávnými, takže jeho věty pak vůbec nedávají smysl Každý z nás se někdy zabere do určité činnosti natolik, že na malou chvíli přechodně zapomene na povinnosti, potažmo na celý okolní svět. Pacient postižený Alzheimerovou chorobou však vůbec nevnímá a zcela nesmyslně se chová. Obléká si například na sebe hned několik košil najednou, kalhoty a spodní prádlo pak třeba v opačném pořadí. Někdy jde ale i o holý život, když se pokouší žehlit prádlo, které má oblečené na sobě, pije šampon na vlasy, či jinou chemikálii. Občas netrefí na toaletu a potřebu vykoná ve skříni. Špatná nálada postihne občas každého – u pacientů s Alzheimerovou chorobou jsou však změny nálady mnohem hlubší a prudší. Jsou schopni zcela náhle a nečekaně propuknout v křik a pláč nebo hněvivě vybuchnout, aniž k tomu mají jakýkoli zjevný důvod. Tyto změny mohou nastat v jakoukoliv denní i noční hodinu a vyplaší tím celou rodinu. Tupě zírá několik desítek hodin v kuse na televizi, a to i když nic nevysílá.Podobně jako pomáhá pravidelný pohyb v prevenci onemocnění srdce, tak i trénování mozku - četba, zájem o okolní dění, pravidelné sociální kontakty, atd., mohou pomoci oddálit nástup příznaků nemoci a zvýšit odolnost neuronů. Proč k tomuto odumírání dochází, nikdo zcela přesně neví.
Tento řez mozkem dobře ilustruje zmenšení (atrofii) mozku pacienta s Alzheimerovou chorobu (pravá polovina) oproti zdravému člověku.
Odumírání mozkových buněk se dlouhou dobu neprojeví. Mozek je zatím nepříliš probádaná a velmi složitá soustava tvořená bohatě pospojovanými neurony, která má dobrou schopnost případné ztráty nahrazovat. Tato schopnost není neomezená a v jistém stupni se začnou projevovat problémy. Postižený nejprve ztrácí výkonnost, hůře se učí nové informace, častěji zapomíná. Později se neschopnost zapamatovat si nové informace zhorší, člověk se stává zmateným a může v méně známém prostředí snadno zabloudit. Nakonec nastupuje úplná demence a ztráty soběstačnosti. Mohou být narušené i základní návyky jako chození na záchod, zachovávání základní hygieny, samostatný příjem potravy apod. Určitě se musí jednat o dost náročnou nemoc jak pro pacienta, dokud si úpadek svého intelektu uvědomuje, tak i pro jeho blízké okolí, které se o něj musí ve zvýšené míře starat. Péče o nemohoucího příbuzného, který vás ani nemusí poznávat, musí být velmi obtížná a psychicky náročná. Zajímavé na celém procesu je fakt, že ztráta paměti postupuje od nejnovějších informací po nejstarší. Na první pohled se člověk s pokročilým onemocněním Alzheimerovou chorobou může v jistých chvílích jevit naprosto zdravý. U mnoha nemocných s Alzheimerovou chorobou se začne rozvíjet i Parkinsonova choroba a naopak. Zdá se, že tyto nemoci spolu mají nějakou souvislost. Bylo zjištěno, že Alzheimerova choroba pomaleji postupuje u vzdělaných lidí, kteří během života více namáhali mozek. Takže čtěte a myslete. Nic tím nezkazíte, i když nemyslet je někdy příjemnější.
Léčba: V léčbě se zkouší mnoho přípravků, například léky zasahující do metabolismu mozkových tekutin přenášejících vzruchy (tzv. mediátory), látky ochraňující mozkové buňky před odumíráním, antidepresiva a jiné.
Parkinsonova nemoc Parkinsonova nemoc je neurologické onemocnění, které je v naší populaci poměrně časté. Trpí jím zejména staří lidé. Nemoc postupuje pomalu, neustále se zhoršuje a nemocného postupně invalidizuje. Příčina leží hluboko v mozku. Tam se nachází struktury, které se nazývají bazální ganglia. Nervové buňky tvořící tyto struktury mají velký význam pro ovládání pohyblivosti. Velký význam ve funkci těchto buněk má sloučenina dopamin, která se tvoří v části mozku zvané substancia nigra (česky „černá hmota“). Pomocí dopaminu mezi sebou buňky bazálních ganglií komunikují. A v dopaminu tkví podstata Parkinsonovy choroby. Při ní začne docházet k postupnému odumírání buněk, které dopamin vyrábějí. Zpočátku není tento problém viditelný, protože zbývající buňky jsou schopné dopaminu vytvořit dostatek. Jak jejich odumírání postupuje, tak se začne nedostatek dopaminu projevovat - bazální ganglia přestávají správně fungovat.
Nedostatek dopaminu vede k narušení bazálních ganglií a tím dojde k narušení hybnosti ve smyslu jejího útlumu. Ne ovšem v tom smyslu, že by postižený začal ochrnovat. Nemoc se projevuje několika základními příznaky, které se postupně zhoršují. Za prvé začne nemocný trpět zhoršenou schopností nastartovat pohyb – nedaří se mu třeba rozejít se nebo vstát ze židle. Je narušena i chůze, kdy nemocný dělá malé šouravé krůčky. Poruší se i koordinace dolních končetin a trupu v tom smyslu, že když nemocný při chůzi zastaví, trup jakoby pokračuje v pohybu dál. Tím se vychýlí těžiště a člověk může upadnout. Projevem poruchy hybnosti je i tzv. Parkinsonský třes. Je to zvláštní třes, kdy se postiženému třesou ruce v klidu. Při cíleném pohybu třes vymizí. Tedy člověk sedí u jídla u stolu a třesou se mu ruce. Když však sáhne po lžíci a začne jíst, třes vymizí. Třes mizí i ve spánku. Parkinsonikovi se také hůře mluví, obtížně se mu artikuluje. Může se projevit narušení nervů žaludku, což vyústí v jeho zhoršenou vyprázdňovací schopnost. Intelekt a paměť nemocného bývají normální, Parkinsonova choroba se však často vyskytuje spolu s Alzheimerovou nemocí a v takovém případě dojde i k postižení paměti a intelektu nemocného.
Nemoc jako taková člověka neusmrtí, ale neléčená může život podstatně zkrátit. Je dobré si uvědomit, že málo se pohybující starý člověk trpící Parkinsonovou chorobou je vhodným kandidátem na zápal plic. A ten je u starých lidí častou příčinou smrti. Léčba spadá do kompetence zkušeného neurologa. Léků je celá řada a mají různé účinky. Klasickým a stále hojně užívaným lékem je levodopa. Když se totiž zjistila příčina nemoci, zdálo se ideálním řešením dodání chybějícího dopaminu. Jenže zjistilo se, že molekuly dopaminu se z krve nedostanou do mozku. Proto se použije sloučenina levodopa. Tu pacient vezme v tabletové formě, levodopa se dostane do krve a odtud do mozku a teprve tam se přemění na dopamin. Efekt je rychlý a účinný. Pravidelné dávky levodopy člověka zcela navrátí do normálního života a příznaky nemoci vymizí. Bohužel během let užívání levodopy se její efekt začne ztrácet – jsou nutné stále vyšší dávky podávané ve stále kratších intervalech. Levodopa může mít i vedlejší účinky, které zahrnují zejména zvracení a různé psychické problémy.Chirurgický zákrok Chirurgický zákrok přichází na řadu až ve chvíli, kdy jsou vyčerpány všechny neinvazivní možnosti léčby. Tento zákrok může mít velké důsledky vzhledem k tomu, že poškození či zničení nervových buněk je trvalé. Principem tohoto zákroku je buď zničení nebo stimulace oblasti mozku, které se dosáhne zavedením tenké jehly do mozkové tkáně. Směr a hloubka zavedení jehly jsou předem vypočteny na základě počítačových zobrazovacích metod (výpočetní tomografie). Zničení části mozkové tkáně Mezi tento druh chirurgického zákroku patří pallidotomie. Používá se pouze u pacientů s agresivním průběhem onemocnění nebo u pacientů, kde již léky nezabírají. Při tomto zákroku se do lebky provede malý otvor, jímž se dovnitř dostane elektrická sonda. Pomocí této sondy se zničí malá část nervové tkáně nazývané bledé jádro (globus pallidus), o němž se většina odborníků domnívá, že při Parkinsonově chorobě je nadměrně aktivní.
Tato elektroda vysílá slabé elektrické impulsy (obdoba kardiostimulátoru), které stimulují mozek a blokují nervové signály způsobující příznaky této choroby a tím zlepšují motorické funkce. Tato metoda je relativně nová, nicméně zaznamenává slibné výsledky.
Schizofrenie je endogenní psychóza, která je charakterizována jako rozpad osobnosti postihující zejména emocionální součást psychiky. Toto duševní onemocnění se projevuje například poruchami citů, jednání, myšlení a sklony utíkat od reality. Tyto duševní projevy nejsou nikterak racionálně koordinované, a tak se psychika postiženého pacienta může navenek tvářit rozpolceně. Lidé trpící tímto onemocněním působí na okolí chladným, lhostejným a otupělým dojmem, často vyhledávají samotu a mohou mít i sklony k sebevražedným pokusům. Právě příčinou neschopnosti mozku koordinovaně řídit zpracování vjemů a počitků může pacient často trpět halucinacemi.
Rizikové faktory schizofrenie Na onemocnění schizofrenií se ale podílejí i vlivy vnějšího prostředí. Mezi tyto rizikové faktory můžeme řadit podvýživu matky v prvním trimestru gravidity, nízkou porodní hmotnost novorozence, případné komplikace při porodu (hypoxie – nedostatek kyslíku u novorozeněte), různé infekce, poruchy růstu plodu, psychosociální aspekty, problémové vztahy a váznoucí komunikace v rodině, nedostatek tělesného a citového kontaktu nebo těžké dětství.
Schizofrenie patří do skupiny psychóz, které jsou charakteristické tím,že pro dané onemocnění nejsou diagnostikovány jednotné příznaky ani jednotná léčba a každý pacient je svým způsobem unikát. Schizofrenie se začíná projevovat nespecifickými potížemi, např.plachostí, společenskou izolací a antisociálním chováním, depresivními stavy,oploštěním emocí atd. Poté se další projevy mohou rozvíjet naráz nebo postupně. Příčinou těchto abnormálních projevů může být zvýšená hladina neurotransmiteru dopaminu, která způsobuje hyperaktivní funkce center myšlení, vnímání, paměti a emocí. Hlavním pachatelem je však tzv. prefrontální kůra(část šedé hmoty mozkové, která je centrem intelektuálních a asociačních funkcí a centrem analýzy vjemů), která nedbale koordinuje aktivitu jednotlivých oblastí, a tím tak může za vznik schizofrenního onemocnění. Prefrontální kůra se rozvíjí zejména ve druhé a poslední třetině puberty, kdy její neurony rostou a vytváří nová spojení s ostatními neurony. Pokud však tyto neurony nová spojení nenaleznou, vzápětí degeneruj .Mozek ztrácí schopnost jednotlivé vjemy koordinovaně analyzovat a naopak vytvářet nové signály. Navíc zvýšená hladina dopaminu ovlivňuje vznik tzv. rušivých signálů, které znemožňují a nabourávají analýzu vjemů a počitků. Postižený člověk tak není chopen jasně myslet, setrvávat u jedné myšlenky a směřovat své myšlenky k jednomu určitému cíli, koncentrovat se, souvisle uvažovat, vybavovat si včas pojmy a události a správně je zařadit atd. Pacienti často trpí sluchovými a zrakovými halucinacemi.
Tyto bludy jsou způsobené nenormálně fungující prefrontální kůrou. Ta způsobuje, že mozek nedokáže vnímat obraz jako celek, ale vizuální vjem se mu rozpadá na zmatečnou mozaiku, které chybí pár součástí, které mozek není schopen správně a rozumně zaplnit.
Tam, kde se vyskytuje„prázdné“ místo, mozek dosadí naprosto nereálné prvky. Tak například může nemocný vidět místo očí černé důlky, zjevují se mu různé záblesky a jiskry apod. Podrážděním určitých mozkových center se probudí i paměťové stopy, které se samovolně vybavují, matou a proplétají.
Mysl si různé zkreslené a nereálné vjemy zařazuje do „skutečných a funkčních“ celků. A proto jsou tyto zvukové a vizuální halucinace, kterými schizofrenici trpí, tak autentické a skutečné. Tyto bludy mohou někdy dojít tak daleko, že se vědomí pacienta jakoby„roztříští“ a on si může uvědomovat sám sebe jako jedno tělo obsahující více osobností. Nejčastější formou schizofrenní psychózy je paranoidní schizofrenie. Ta se projevuje zejména sluchovými, zrakovými, tělesnými, čichovými a chuťovými halucinacemi. Tyto bludy se mohou vlivem stresových situací ještě více stupňovat a mohou nabývat intrapsychického rázu, kdy si nemocný myslí, že mu jsou kradeny myšlenky anebo naopak, že mu jsou vkládány cizí myšlenky. U pacienta může být zpozorováno agresivní chování.
Naopak vzácným typem je hebefrenní schizofrenie, která je charakteristická poruchami chování. Pacient nedokáže adekvátně řídit své chování (chichotá se, přihlouple se usmívá, dělá grimasy, opakuje fráze apod.), racionálně myslet a souvisle mluvit. Tato forma schizofrenie nemá příliš povzbudivou prognózu. Postižený ztrácí schopnost rozhodování a asertivitu, vzdává se svých cílů, chová se povrchně, plaše a samotářsky. Další formou je katatonní schizofrenie vyznačující se psychomotorickým postižením. U postiženého se projevují mnohé tyto poruchy od hyperkinéze až po strnulost, od absolutní poslušnosti až po negativismus atd. Pacient může zaujímat naprosto nepřirozené pozice a po delší dobu v nich setrvávat. Nediferencovaná schizofrenie obsahuje všeobecná kritéria a příznaky této nemoci, ale nemůže být jednoznačně zařazena do předchozích typů. Reziduální schizofrenie je typická psychotickými atakami v minulosti a přítomností mnoha negativních příznaků (zpomaleným psychomotorickým tempem, otupělostí, pasivitou, ztrátou iniciativy, chudostí řeči, nonverbální komunikace a sociálních vztahů, zanedbáním zevnějšku atd.). Dalším druhem této duševní choroby je simplexní schizofrenie, která má charakteristický plíživý průběh, při kterém se postupně rozvíjí prapodivné chování, neschopnost zařadit se do normálního života a do společnosti. Stav pacienta není tak jasně a jednoznačně psychotický jako u předešlých forem schizofrenie. Postižený netrpí halucinacemi a na okolí působí zahloubaným, lenošivým, toulavýma neambiciózním dojmem. Někdy, po odeznění schizofrenních psychóz, nastupují postschyzofrenní deprese. Při těchto stavech nemocní trpí pocity absolutní úzkosti a beznaděje a často pomýšlejí na pokus o sebevraždu. K léčbě schizofrenie se užívají tzv. antipsychotika, což jsou léky, které mají pozitivní dopad na myšlenkové pochody, zklidňují agresivní a divoké pacienty, tlumí bludy a zbavují pacienty halucinací.
Tyto léky mají však na druhou stranu mnohé nežádoucí účinky, např.mohou způsobit vznik Parkinsonova syndromu, který se objevuje až u 80% pacientů užívajících antipsychotika a je způsoben změnou v transportu neurotransmiteru dopaminu v mozku. Tento vedlejší účinek je naštěstí reverzibilní (vratný) a po snížení dávky nebo vysazení léku většinou příznaky ustoupí. Další vedlejší účinky jsou zastoupeny neuroseptickou hypotenzí (nízký tlak), tachykardií (zrychlená srdeční činnost), ovlivňováním endokrinního systému, psychomotorickým útlumem, ikterem (žloutenka), tendencemi k epileptickým záchvatům, poruchami jaterních funkcí, zácpou, tremorem (třes) atd. Kromě medikamentózního způsobu terapie jsou účinné i různé rehabilitace a biologické postupy, např. šoková terapie. Pacientovi mohou pomoci i všemožné psychoterapeutické techniky, jako například trénink empatie, pozitivního myšlení, asertivní komunikace a cvičení vůle. Užitek může přinést i psychoterapie, která pacienta vede k přiznání si nemoci a hledání jejího původu ve svém psychickém stavu. Schizofrenie je u každého postiženého v něčem jiná. Vliv na podobu nemoci má osobnost nemocného[. Tím je diagnostika obtížnější. Schizofrenie neovlivňuje inteligenci člověkaŘíká se, že neexistují dva stejní schizofrenici – to proto, že příznaků této poruchy může být u někoho mnoho a u někoho málo a mohou se různě kombinovat. Změny v osobnosti - člověk může zhrubnout, zatrpknout, nepostará se o sebe atd., narušena je pozornost, paměť a celková mentální výkonnost. Typická je vztahovačnost. Emoce - mohou být nepředvídatelné, neadekvátní situaci a často se střídající; relativně častá je ambivalence (rozpolcenost – člověk neví, jestli se mu něco líbí nebo jestli to nenávidí).
Společenská oblast - typické jsou problémy ve sféře komunikace, asertivního prosazení nebo zvládání agresivity. Dotyčný se většinou uzavírá a funguje hlavně ve vlastním světě. Podle současných teorií jsou vlastní příznaky schizofrenie způsobeny narušením určitých chemických pochodů v některých částech mozku a objevují se i teorie, že schizofrenie je vývojovou poruchou mozku, která byla lidstvu uložena jako trest za dar řeči - řeč totiž vedla k odlišnému vývoji jeho dvou základních částí zvaných hemisféry V současné době neexistuje žádné objektivní vyšetření (rozbor krve, rentgen apod.), natož pak jednoduchá laická pomůcka ke stanovení diagnózy. V případě výskytu výše uvedených potíží je nutné vyhledat psychiatra. Psychiatr poté z pozorování a rozhovoru s nemocným stanovuje diagnózu této poruchy. Bohužel dle sociologických výzkumů vyplývá, že není lékařské specializace, ve které by se laici cítili pevněji, než právě v psychiatrické diagnostice. Dále je nutné upozornit fakt, že neexistuje člověk, který by alespoň někdy netrpěl některými příznaky duševní poruchy. V současné době se uplatňuje tzv. biopsychosociální léčebný přístup. Biologickou léčbou rozumíme podávání psychofarmak . Farmakoterapie má rozhodující význam v období akutních příznaků, kdy je naprosto nezastupitelná, dále v období doléčování a jako prevence relapsu , tj. znovupropuknutí příznaků choroby. Základním typem farmak podávaných při schizofrenii jsou tzv. neuroleptika. Jsou to léky upravující narušené chemické pochody v mozku. Po odeznění nejakutnějších potíží se k léčbě přidávají i psychosociální metody - podpůrná psychoterapie , rehabilitace , pracovní terapie , psychoedukace apod., které jsou zaměřeny na řešení a zvládání psychologických problémů souvisejících s chorobou, na zvýšení společenské obratnosti a výkonnosti. Jejich cílem je pomoci nemocnému k návratu do běžného života.
Onemocnění může u třetiny pacientů probíhat příznivě a po jeho průběhu se nemocný vrací k plnohodnotnému životu. V jiných případech se nemoc vrací nebo trvá delší čas a výsledek je do značné míry ovlivněn tím, jak se nemocný a jeho okolí dokáže s chorobou vyrovnat. Průběh onemocnění je individuální. Nejčastěji schizofrenie probíhá ve formě akutních atak, během kterých se projevují výrazné příznaky nemoci. Mezi jednotlivými atakami jsou různě dlouhá období s minimálními nebo žádnými příznaky. Méně často dochází po jedné nebo více epizodách k úplnému odeznění nemoci a návratu do života zcela bez následků. Pozitivní roli v prevenci relapsu hraje samozřejmě i dobré rodinné zázemí a otevřená komunikace v rámci rodiny. Rodina by měla být v pravidelném kontaktu s psychiatrem, který by měl objasnit plán léčby a sdělovat nemocnému i příbuzným své léčebné záměry. Současně by rodinní příslušníci měli akceptovat fakt, že pouze komplexní a dostatečnou dobu vedená léčba zabrání návratu příznaků. Pacient by měl být povzbuzován, aby pracoval na nejvyšší možné úrovni v zaměstnání a při běžných denních aktivitách, ale také při dodržování společenských norem a očekávání (oblékání, zevnějšek, chování). Nedohadujte se kvůli psychotickému myšlení (s pacientovým přesvědčením nemusíte souhlasit, ale nepokoušejte se dokazovat, že je chybné). Chválit se vyplácí!!!!!!
