DOPLŇUJÍCÍ TEXT PRO DĚTI VE VĚKU 12 - 14 LET PRO PŘEDMĚT: Dějepis - RWANDSKÝ KONFLIKT 1994
Hutuská krize předmětem vášnivých debat Uprchlíci chycení v chaosu východního Zairu Lynne Duke, Washington Post Foreign Service, Sunday 24. listopadu 1996, The Washington Post NYABIBWE, Kongo, 23. listopadu - Vysoko v horách na východě Zairu, tam kde se země dotýká nebe, zazněl na zelených svazích praskot výstřelů. Schovávalo se zde velké množství Rwandských uprchlíků, jejich počet byl odhadován na 150 000 až 400 000. Jako dobytek je sem zavedli bývalí rwandští vojáci, kteří používali bezbranné lidi jako živé štíty při drancování měst a vesnic. Vesnička s osmi tisíci obyvateli hluboko dole vypadala, jako kdyby se stala terčem božího hněvu. Malé dřevěné domky byly vypáleny a zničeny. Zuhelnatělé a pokroucené vraky tří desítek aut a cisteren blokovaly nezpevněnou hlavní silnici, po které se povalovaly šrapnely a nevybuchlé granáty. Muži kopali hroby pro ty, kteří byli zabiti při středečním nájezdu ozbrojených Rwanďanů. Ti vesnici vykradli a co nemohli odnést, to zničili. Až potom přišli zairští rebelové sjednat pořádek. V pátek, kdy Nyabibwe stále ještě doutnalo, uprchl John Demescene Baragondoza se skupinou dalších sedmdesáti lidí. Bylo mezi nimi i dvacet malých dětí. Nechali záplavu zmatených lidí za sebou a vydali se na dlouhý pochod zpět do Bukavu, 65 mil na jih. Když cestou narazili na skupinu novinářů, vystoupil před ně zaprášený, ale důstojný bývalý zaměstnanec pošty Baragondoza ve dvouřadovém obleku. Jeho slova byla jednoduchá: "Můžete říct lidem, že potřebujeme pomoc? Potřebujeme něco k jídlu. Jsme velmi unavení." Na bezmocné rwandské uprchlíky, kteří zůstali ve východním Zairu, zřejmě nečeká nic jiného než týdny či měsíce bloudění a strádání. Jsou chyceni v síti politických, etnických a vojenských konfliktů Zairu, Rwandy a světových center, kde politici nepřestávají diskutovat o faktu, jestli takový počet běženců už zakládá nárok na poskytnutí pomoci. Při cestování odlehlejšími oblastmi Zairu přijde mnoho lidí na to, že velká část zdejších obyvatel přežívá v naprosto zoufalých podmínkách. Jejich počet je neznámý, ale jisté je, že se jejich podmínky budou bez cizí pomoci neustále zhoršovat a můžou se stát zárodkem budoucí nestability celého regionu velkých jezer ve středí Africe. Podle OSN se v roce 1994 uchýlilo do táborů ve východním Zairu 1,1 miliónu Hutuů. Tito Hutuové prchli z Rwandy, když extremisté v jejich vlastních řadách začali vyvražďovat Tutsijskou menšinu. Dnešní uprchlíci v Zairu jsou pozůstatkem i připomínkou těchto rwandských Hutuů. Asi 500 000 běženců se v nedávné době vrátilo do vlasti při mamutím přesunu přes Zairský hraniční přechod v Gomě. Původně jich bylo 1,1 miliónu, nyní jich stále zbývají statisíce.
Exodus přes Gomu však měl za následek polevení pozornosti světových center vůči tomuto regionu. Plánovaná mezinárodní mírotvorná mise je pozastavena v očekávání dalšího vývoje. Spojené státy věří, že většina uprchlíků se již dostala domů a že jich v Zairu zbývá jen asi 200 000. Podle OSN jich zde však zbývá kolem 700 000 - tedy víc, než kolika se podařilo vrátit. Rebelské hnutí kontrolující východní Zair tvrdí, že na jeho území již žádní další uprchlíci nejsou. Toto tvrzení jasně popírá příběh z Nyabibwe. Rebelové dále prohlašují, že zastaví mezinárodní humanitární pomoc i za cenu použití zbraní. "Nechceme zde mezinárodní pomoc, protože věříme, že nevinní lidé, kteří se nepodíleli na masakrech ve Rwandně, již odešli domů," prohlásil Jonas Sebatunzi, mluvčí rebelské aliance. "Ostatní jsou vrazi." Namísto humanitární pomoci chce, Tutsii vedená, "Zairská Aliance demokratických sil pro osvobození Konga - Zairu" přivést do země mezinárodní jednotky, aby odzbrojily a předaly soudu hutuské bojovníky a bývalé vojáky skryté mezi běženci. Velké množství uprchlíků je ovládáno hutuskými vojáky z bývalé rwandské armády a bojovníky Interahamwe. Obě tyto skupiny patřily pod starý hutuský režim ve Rwandě a je jim připisována účast na genocidě v roce 1994. Obhájci lidských práv obviňují bývalé příslušníky armády z toho, že používají Zairské uprchlické tábory jako základny pro etnické čistky vůči Tutsiům ve východním Zairu a pro ozbrojené výpady proti Rwandské vládě vedené Tutsii. Ve východním Zairu jsou Tutsiové menšinou mezi mnoha dalšími etniky včetně zairských Hutuů. Nestabilita ve východním Zairu umožnila růst tutsijského hnutí Banyamulenge. S výcvikem a podporou rwandské vlády začalo toto hnutí na konci října mohutnou ofenzívu proti zairským vládním jednotkám a zabralo pás území podél hraničního jezera v Zairu. Jakmile byla Zairská armáda zahnána na útěk, povstali bývalé rwandské armádní jednotky a bojovníci Interahamwe skrytí mezi uprchlíky a postavili se rebelům sami. Konflikt mezi těmito dvěma skupinami stále pokračuje. Uprchlíci podávají zprávy o tvrdé represi ze strany ozbrojených jednotek a Interahamwe. Lidé, kteří nedodržují příkazy, jsou zabiti. "V horách je mnoho mrtvých těl.", řekl Baragondoza, uprchlík od Interahamwe, zatímco čekal na cestě, než si jeho skupina zabalí na měsíční pochod k hranicím a snad i zpátky domů. Boje vypuklé před měsícem vyhnaly lidi z téměř všech čtyřiceti táborů OSN. Uprchlíci následně zaplavili největší z táborů Mugunga v blízkosti Gomy. Zde je jednotky Interahamwe držely pod kontrolou až do doby před devíti dny, kdy začal masivní exodus. Od té doby se vede vášnivá debata, kde a kolik uprchlíků ještě zůstává. Objevily se zprávy o pochodu hutuských uprchlíků přes Nyabibwe na severozápad. Tato skupina je jednou z mnoha dalších, které jsou dosud na pochodu. Další, menší skupina se zřejmě vydala na západ z Bukavu, kolem rebelského území směrem do opuštěné džungle. Uprchlíci v počtu kolem třiceti tisíc směřující na západ se již setkali s tvrdým odporem i útoky místních obyvatel, kteří mají strach z vydrancování svých vesnic. Dále se objevují zprávy, že někteří lidé dokonce zničili mosty, aby zabránili uprchlíkům v příchodu.
Ředitel nemocnice ve městě Walungu, asi 30 mil východně od Bukavu, přinesl zprávy o vzájemných bojích v řadách Interahamwe. Válčilo se o potraviny a o léky, předtím než se bojovníci vydali dál na západ. Humanitární pracovníci se obávají, že kombinace války, podvýživy a nedostupnosti dané oblasti by mohly zpečetit osud uprchlíků, pokud nebude rychle nalezena cesta, jak jim pomoci. Mnoho faktorů však záchranným sborům v přístupu k postiženým obyvatelům brání. Zairští rebelové, ovládající východní Zair, byli až donedávna ochotni povolit humanitárním pracovníkům vstup na vlastní území. I tak je zde ovšem mnoho uprchlíků, kteří byli zatlačeni tak hluboko na západ, že se ocitli zcela mimo jakýkoliv dosah. A uprchlíci jsou stále na pochodu. Pro většinu světa jsou to jen uniformní masy lidí. Lidé je vidí maximálně na satelitních snímcích nebo se doslechnou o jejich počtech. S malým množstvím jídla, bosi a shrbeni pod tíhou svého nevelkého majetku, pochodují nahoru a dolů podél jezera Kiwu, do hor a z hor, hluboko do džungle. Krize a její kořeny Nedávná krize ve středoafrických republikách Rwanda, Burundi a Zair má svůj původ v mezietnických konfliktech, které se silně rozrostly v období kolonizace. Od získání nezávislosti v 60. letech 20. století dochází v této oblasti k neustálým střetům a ztrátám na životech. Výsledkem bojů jsou vlny uprchlíků, které se valí se do sousedních států a často je tím do konfliktu také zatahují. POPULACE RWANDA 6 miliónů (846 na čtvereční míli) BURUNDI 7 miliónů (583 na čtvereční míli)
NÁRODNOSTNÍ SLOŽENÍ RWANDA 85% Hutuové, 14% Tutsiové, 1% Twaové PŮVODNÍ VLÁDY RWANDA Hutuové, kteří se postavili proti monarchii tutsijské menšiny v r. 1959, sestavili po získání nezávislosti v r. 1962 vládu a udrželi se u moci až do roku 1994.
BURUNDI Tutsijská monarchie zde existovala ještě tři roky po získaní nezávislosti (1962). Povstání Hutuů roku 1965 sice přivedlo vládu k zániku, ovšem Tutsiové moc znovu získali a upírali Hutům podíl na správě země až do svobodných voleb v r. 1993.
SOUČASNÁ VLÁDA
RWANDA Hutuský prezident Pasteur Bizimungu; tutsijský viceprezident Paul Kagame, který v roce 1994 vedl puč proti Hutuské vládě. BURUNDI Vojenská vláda vedená bývalým majorem Paulem Buyoyou, který se dostal k moci při červencovém násilném převratu.
NÁRODNOSTNÍ SKUPINY
HUTUOVÉ: Původem zemědělci, do oblasti přišli ze severozápadu v období kolem 2. století n.l. TUTSIOVÉ: Původem pastevci, do oblasti přišli z Etiopie a ze Súdánu v 16. století. HISTORIE Po staletí žili obě skupiny v relativní harmonii ve dvou oddělených královstvích. Přestože Hutuů bylo v obou zemích více, Tutsiové jim vždy vládli.
EVROPŠTÍ KOLONIZÁTOŘI: Němci a poté i Belgičané, kteří přišli v 19. století, upřednostňovali Tutsie. Těm bylo často zajišťováno vzdělání a pak i vysoká funkce ve vládě nebo v armádě. Koloniální síly navíc zpočátku vydávaly identifikační karty s vyznačením etnického původu. Brzo se tak vyvinulo silné nepřátelstvím k Hutuům, kteří byli považováni za podřadné.
SOUČASNÁ KRIZE Po získání nezávislosti v roce 1962 otřáslo těmito státy mnoho bojů a převratů, které bezprostředně souvisí s rivalitou mezi zde žijícími etniky. Pokusy o koaliční vlády byly většinou zadušeny extremními frakcemi na obou stranách. Každé další vyhrocení situace spojené se zabíjením mělo přitom za následek nové vlny uprchlíků směřujících do Zairu, Ugandy a Tanzánie. RWANDA Když hutuský prezident Rwandy zemřel při nevysvětleném zřícení letadla v roce 1994, obvinili Hutuové z jeho smrti Tutsie. Armáda, složená převážně z Hutuů, zmasakrovala společně s dalšími ozbrojenými skupinami asi 500 000 Tutsiů a umírněných Hutuů. Zabíjení přimělo k návratu Tutsijské bojovníky, kteří Rwandu během předchozích převratů opustili. Nyní opět převzali vládu nad zemí a nepřímo tak donutili k odchodu 1,1 miliónu Hutuů, kteří v obavě před jejich pomstou prchli do Zairu.
ZAIR Rwandští běženci se usadili v uprchlických táborech roztroušených podél podél hranice. Hutuští vojáci a další ozbrojené jednotky se vmísili mezi obyčejné lidi a začali obyvatele kempů terorizovat. Mnoho humanitárních organizací se snažilo přemluvit uprchlíky k návratu domů a Tutsijská vláda v Kigali dokonce slíbila, že se jim za masakry v roce 1994 nebude mstít. Avšak uprchlíci, kteří byli neustále pod tlakem hutuských vojáků, měli z návratu příliš velký strach. Před asi dvěma sty lety se ze Rwandy a Burundi dostalo do Zairu asi 400 000 tutsijských pastevců nazývaných Banyamulenge. V roce 1981 jim zairská vláda odebrala občanství v naději, že je tak donutí vrátit se do Rwandy. Mezi Tutsii a zairskými vojáky docházelo po léta k drobným střetům. V září se boje rozrostly a na počátku tohoto měsíce obsadili Tutsiové Uviru a s pomocí rwandských vojáků i Bukavu a Gomu. Špatně trénovaná a nedisciplinovaná zairská armáda se musela dát na ústup. UGANDA Pro rwandské uprchlíky země zaslíbená, a to hlavně pro Tutsie, kteří uprchli sem v roce 1994. Většina z nich je již zpátky ve Rwandě.
TANZÁNIE Další ráj pro rwandské a burundské uprchlíky, především Tutsie. Většina z nich je opět doma. NÁVRAT UPRCHLÍKŮ Během posledního měsíce donutily boje ve východním Zairu asi 500 000 hutuských uprchlíků k přesunu do největšího z táborů - Mugungy - poblíž Gomy. Ve chvíli, kdy velká část hutuských ozbrojenců, terorizujících obyvatele uprchlických táborů, vytáhla na západ směrem k Masisi, začali uprchlíci proudit do Rwandy (obrázek dole). Další hutuští uprchlíci - odhady o jejich počtech jdou do stovek tisíc - jsou zaklíněni poblíž Bukavu. Na sever se nemohou vydat kvůli nepřetržitým bojům nebo protože jim v odchodu brání hutuští extremisté. BURUNDI Burundská armáda, složená povětšinou z Tutsiů, zmasakrovala více než 100 000 Hutuů po povstání proti tutsijské vládě v letech 1972-73. V roce 1993 zvolili Burunďané svého prvního hutuského prezidenta, ale Tutsiové se pokusili o převrat a prezidenta zavraždili. Jeho nástupce se zabil roku 1994 při stejném leteckém neštěstí, jaké stálo život prezidenta Rwandy. Tisíce Hutuů i Tutsiů bylo zabito v roce 1993 a posléze v mnoha dalších bojích. Velké množství lidí odešlo za hranice, hlavně do Zairu, popřípadě do Tanzánie. Na počátku tohoto roku vyhnali Tutsiové hutuského prezidenta. ©Copyright 1996 The Washington Post Company
Rwanďané se obávají návratu Hutuů ze Zairu Sam Kiley, Taba ELIZABETH, hutujská žena, zírala s hrůzou v očích na příslušníky svého kmene, kteří se právě vraceli zpět do města. Sama byla provdána za Tutsije, který byl zabit během genocidy v roce 1994 a od té doby žila v obavách z trestu za to, že se odmítla angažovat. Včera si všimla, jak se někteří z nejvyhlášenějších vrahů vracejí domů. Taba, která leží 20 mil na jih od Kigali, rwandského hlavního města, byla dějištěm strašlivých zločinů, během kterých Hutujští extremisté zavraždili milion Tutsiů a hutujských umírněnců. Tato zvěrstva zahrnovala masové vraždění, systematická hromadná znásilňování a únosy tutsijských žen. Jean-Paul Akeyesu, bývalý starosta Taby, je ve vězení OSN v Arshe, kde čelí obvinění z genocidy a zločinů proti lidskosti. Elizabeta, která bude svědkem procesu, byla doma v Tabě opakovaně zastrašována Hutuji. Ani teď, kdy se na 200 dalších Hutuů vrátilo z uprchlických táborů východního Zairu, se necítí bezpečně, a to ani přesto, že žije hned vedle místního úřadu pod celodenním dozorem ozbrojené stráže. "Co se stane, když půjdu na tržiště? Lehce se mě mohou zmocnit, unést mě do buše a tam mě zabít. Nikdo veřejně nevystoupí, aby se mě zastal," říká. "Od skončení genocidy se ze všeho nejvíc bojím právě teď." V roce 1994 zabili její vlastní bratři tři z jejich dětí, protože byly podobné svému otci. Včera se tváří v tvář setkala s mužem, kterého viděla vraždit její přátele a rodinu. "Některé z těchto mužů znám. Jsou to zabijáci. Kde teď mám žít? Chci svědčit v Arushe (místo v Tanzánii, kde probíhají soudní procesy OSN zaměřené na genocidu), ale jsem si jista, že se toho nedožiji," říká, pokradmu přitom pokukujíc na skupinu hutujských uprchlíků, kteří před chvílí vešli do vesnice. Nebyla jediná ve vesnici, kdo byl sužován plíživými obavami. Skupina Hutuů, která právě vešla, byla lidmi v obavách označena za zabijáky. Přeživší Tutsiové, kteří společně žijí pod dohledem ozbrojené stráže, a kteří si nemohou dovolit návrat domů ze strachu před hutujskými sousedy, je pozorovali s vědomím, že genocida ještě neskončila. "Stále se bojíme interahamwů (hutujských milic). Vraždili nás po dobu uplynulých dvou let a nyní jich do města přichází stále více," řekl osmatřicetiletý Joseph Habimana, jeden z dvou set Tutsiů, kteří žijí pod ochranou. Zatímco mluvil, Rosanna a Georges, kteří za sebou skrývali pětiletého Philipa, dorazili do vesnice a přidali se k dalším bývalým hutujským uprchlíkům do malé skupiny vedle tutsijské tlupy. Tito manželé mnoho nenamluvili. Oba byli v obavách, zpocení a udýchaní, ustavičně pozorováni Tutsiji, které znali, a kteří byli odděleni jenom několika yardy trávníku. Georges zíral do země v obavách, aby se pohledem nesetkal s některým z bývalých sousedů. Ve Rwandě je v současnosti zadrženo 85 tisíc údajných vrahů v přeplněných věznicích. Nikdo z nich zatím nepřistoupil před soud, protože soudní systém byl zlikvidován současně s Tutsiji.
Rwandská vláda vstoupila do velké sázky tím, že podporovala rebely, kteří vyčistili Hutujské tábory v severním Kivu a zaútočili na příslušníky interahamwe. Přestože si nikdo nemůže být jist počtem extremistů, kteří se vrátili s Hutujskými civilisty, nikdo nepochybuje o tom, že masový příliv uprchlíků byl užitečným krytím pro příslušníky interahamwe.
