HUSITSKÝ VÁLEČNÍK. Kdo byli boží bojovníci. Matěj Matuška, Jan Syka

HUSITSKÝ VÁLEČNÍK Kdo byli boží bojovníci…

Matěj Matuška, Jan Syka

HUSITSKÝ VÁLEČNÍK Kdo byli boží bojovníci…

Matěj Matuška Jan Syka

Grada Publishing

Upozornění pro čtenáře a uživatele této knihy Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno.

Matěj Matuška, Jan Syka

HUSITSKÝ VÁLEČNÍK Kdo byli boží bojovníci… Vydala Grada Publishing, a.s., U Průhonu 22, Praha 7 [email protected], www.grada.cz, tel.: +420 234 264 401, fax: +420 234 264 400 jako svou 6078. publikaci Odpovědný redaktor Petr Somogyi Grafická úprava a sazba Jakub Náprstek Ilustrace Jan Syka Fotografie (autor, strana): Hana Čepeláková (14), Klára Červenková (142 dole, 156), Magdalena Fischerová (43, 53, 68, 94, 111, 138, 139, 157), Gabriela Havlová (37, 105), Tadeáš Chramosta (23 nahoře, 60, 67), Aneta Jungmannová (23 dole, 30, 52, 56, 79, 90, 99 dole, 107, 142 nahoře, 145), David Jungmann (49, 73, 81, 88, 95, 130 vlevo), Soňa Kadlecová (57, 75, 97, 135 vlevo, 159), SHŠ Krkavci (74, 91), Jan Kroužek (130 vpravo), Lenka Křivonosková (70, 96), Matěj Matuška (103, 104), Michaela Procházková (153), Adam Radvak (65), Veronika Soukupová (99 nahoře, 135 vpravo), Eva Syková (19, 80, 85, 126), Lenka Veselá (115, 119) Počet stran 168 Vytiskla tiskárna TISK CENTRUM s.r.o. © Grada Publishing, a.s., 2016 Názvy produktů, firem apod. použité v knize mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků. ISBN 978-80-247-5881-7 (pdf) ISBN 978-80-247-5156-6 (print)

Obsah Úvod strana 6

I. Klikatá cesta k bitvě u Ústí strana 9

II. Jak se lidé oblékali strana 50

III. Od slov k činům strana 66

IV. Válečná výbava strana 100

V. Příběh bitvy u Ústí strana 129

Závěr: tradice a mentalita strana 160

Literatura strana 168

Úvod Války a válečníci – dva nerozlučné elementy, které navzájem určují své podoby.

D

omněnka, že středověký člověk nepřemýšlel nad válkou, tak běžnou v jeho době, není pravdivá. V průběhu celého středověku vznikaly v církevním i světském prostředí spisy, které se právě válkou zabývaly. Světské prostředí dalo vzniknout hlavně rytířským románům, eposům, kurtoazní lyrice a legendám. Tato díla ukazovala na příbězích ideálních rytířů ctnosti, které se vázaly k rytířskému způsobu života, jenž byl zase spojen s vojenskou službou. Jednalo se zejména o statečnost, věrnost a štědrost. Ve 14. století postupně rostla politická moc šlechty a měnil se způsob válčení. Důsledkem bylo, že se měnily i způsoby, jimiž se urození realizovali. Z elitního společenství, které spojovala vojenská služba, se stával stav, jenž se spíše věnoval politice a pro jehož méně movité příslušníky se boj stával místo poslání řemeslem. Církevní myslitelé (tehdejší inteligence) řešili samotnou definici války v Bohem stvořeném světě a snažili se v duchu scholastiky dobrat jejího popisu a vyměřit její místo ve světě duchovním i fyzickém. Hledali příčiny válek a v duchu antické tradice řešili, v jakém případě je válka spravedlivá. Obecně lze říci, že za spravedlivou válku se považovala ta, která byla vedena za Řím (jako symbol Boha), nebo za panovníka či soudce kvůli potrestání osoby, která se dopustila přestupku. Nespravedlivá zase ta, jež byla vedena bez svolení vladaře nebo proti soudci. V podobné situaci byli i husitští bohoslovci. Vždyť přece poselství evangelií, o které šlo v první řadě, se jasně vymezovalo vůči fyzickému násilí. Mistři nakonec zvolna a (kromě kazatelů radikálního proudu) spíše neochotně vyjádřili souhlas s ozbrojeným odporem proti autoritě krále Zikmunda a kostnického koncilu. Kališnická inteligence vyzdvihla pozici Ježíše Krista jako nejvyššího soudce a krále a přijala za svou povinnost bránit jeho zákon. Znamenalo to požehnání k válce. Všechny dochované spisy spolu s kronikami, do nichž jejich autoři zaznamenávali tehdy přítomné děje, jakož i další písemnosti a hmotné prameny nám dnes pomáhají rozkrýt nesmírně bohatý obraz dobového vojenství. Nikdy nekončící práce generací badatelů umožňuje nahlédnout do reality husitských válek a zejména na život a podobu jejich účastníků, jimiž se na následujících stránkách hodláme zabývat. Husitské války se staly exkluzivním fenoménem pozdně středověkého vojenství, kromě toho představují i akcentovanou kapitolu české historie. Jednalo se o dlouhý konflikt, v němž jednotlivci střídali strany, strany měnily politiku a politika prostředky. Za jejich konec bývá považována bitva u Lipan, ale ani následující léta nepřinesla českým zemím mír a vyjasnění konfesních, stavovských a státoprávních otázek, o něž se bojovalo a pro které zemřelo tolik lidí.

6

Husitský

vá l e č n í k

Říše a církev

P

roč tedy Němcům a zbytku Evropy vlastně tolik záleželo na nějaké české náboženské sektě? Ve zkratce řečeno to bylo proto, že stejně jako dnes patří Česká republika k Evropské unii, patřily tehdy země Koruny české do tzv. Svaté říše římské. A ta byla zase součástí domény západní čili katolické církve, kterou chtěla ona sekta reformovat jako celek. České země byly součástí Říše již od vydání Zlaté buly Sicilské (1212). Říše tak byla pro obyvatele našeho území širší vlastí a ti s ní měli bohaté kulturní a ekonomické styky. V této době zahrnovala několik státních útvarů. V první řadě to bylo německé království. Název byl ovšem spíše statutární povahy, neboť území, jež toto království zahrnovalo, se dále členilo na množství zemí s vlastními vladaři. Ti byli obvykle titulováni jako vévodové či hrabata. Dobová čeština je označovala spojením „říšská knížata“. Další součástí Svaté říše římské bylo území italského království, tzv. Železná koruna Langobardů. Italská koruna byla v lenním postavení k římskému císaři. Ovšem posledním korunovaným italským králem byl Karel IV. Toto království zahrnovalo území od severní Itálie po církevní stát ve střední části Apeninského poloostrova. Fakticky ale bylo rozdrobeno na státečky, které byly ovládány italskými městy a místními šlechtickými rody, na něž měl jistý vliv jen římský papež. Vedle německého a italského království patřilo k Římské říši i to české. Takzvaná Koruna česká se také skládala z několika zemských útvarů, a to z království českého, markrabství moravského, množství slezských knížectví, Horní a Dolní Lužice a Chebska. Její územní celistvost byla od doby vlády Karla IV. poměrně stabilní díky správním a lenním vazbám na českého krále. V čele tohoto rozmanitého komplexu, označovaného jako Svatá říše římská, stál císař, jímž se mohl po korunovaci v Římě stát volený německý (římský) král. Volby se účastnilo sedm kurfiřtů. Jednalo se osoby, které byly držiteli tradičních říšských úřadů. Byli jimi tři arcibiskupové, a to mohučský, kolínský a trevírský. Dalšími byli říšští představitelé světské moci: falckrabě rýnský, vévoda saský, markrabě braniborský a král český. Německým králem se mohl stát každý vladař v říši. Je však zřejmé, že nebylo snadné získat podporu všech kurfiřtů. Tradičně se však králové snažili zajistit si kurfiřtské hlasy pro své potomstvo. Titul byl ale pochopitelně i v hledáčku dalších ambiciózních jedinců i rodů v Říši. V předvečer husitské revoluce držel „otěže“ říšské moci rod Lucemburků, který se opíral o dědičnou držbu českého trůnu (stejně jako uherského, ten však nebyl součástí Říše). Bratři Václav, Zikmund a Jan, stejně jako jejich moravští bratranci Prokop, Jošt a Soběslav však místo jednotné politiky vedli spory (i války) o moc zděděnou po slavném otci, císaři Karlu IV. Císařský titul byl vázán na vykonání tzv. římské cesty. Německý král se musel vydat na pouť do Říma, kde mohl být korunován císařem rukou samotného papeže. Císařský titul znamenal vládu nad celou Římskou říší, spolu s právem na korunovaci langobardskou korunou. Po smrti Karla IV. vlastně nebyl císařský stolec obsazen, neboť Václav, byť byl německým králem, cestu do Říma nikdy nevykonal. Císařem se stal až Zikmund v červnu roku 1433, tedy rok před Lipanskou bitvou.

ÚÚvo

7

Jak je vidět, říši a vlastně ani okolní Evropu nebylo možné popsat jako příliš stabilní prostor. Válka stíhala válku, všude se vedly bratrovražedné boje. Evropany spojovala především jejich křesťanská víra a s ní spjatá křesťanská církev jako její zprostředkovatelka. Po neklidných dobách stěhování národů byla totiž jedinou stabilní organizací v Evropě, nositelkou odkazu kultury a vzdělanosti starověkého Říma, k jehož ideálu se mocní panovníci středověku rádi upínali. Jak vlastně církev vypadala? Její společenské a mocenské postavení vycházelo z tisícileté tradice a ze vztahu s říší, s jednotlivými panovníky a mocenskými činiteli stále se měnícího křesťanského světa. Uspořádání církve bylo dáno kanonickým právem, které vzešlo ze starého práva římského. Papež jakožto římský biskup a hlava celé západní církve byl volen sborem kardinálů. Problémy papežského stolce byly zrcadlem neutěšeného stavu církve před vypuknutím husitské revoluce. V západní církvi totiž panovalo tzv. schizma: tedy rozkol, který vyvolala existence dokonce několika papežů najednou. Evropští mocnáři využívali podporu jednoho z papežů jako politický nástroj, papežové naopak stejně využívali světské vládce. Politika se prováděla a stále provádí penězi. Aby je papežská kurie získala, věnovala se obchodu s relikviemi, které zvyšovaly společenskou prestiž vlastníka, a prodeji odpustků, jež měly smýt hříchy zakupujících. Křesťanský svět byl rozdělen na arcibiskupství a biskupství a ty zase na jednotlivé farnosti čili křesťanské obce, které pro své farníky zajišťovaly církevní obřady a pastorační činnost. Farníci na jejich provoz přispívali částí svých výdělků, platili tzv. desátky. Některé farnosti byly chudé, jiné zase bohaté – a ty se stávaly předmětem zájmu kněží, stejně jako další církevní úřady a kláštery. Nutno podotknout, že přidělení farnosti kněžím musela schválit vrchnost, která byla jejich zřizovatelem. Úplatky, protislužby a klientelismus byly na denním pořádku. V této atmosféře se dařilo všemožným nespokojencům, většinovou křesťanskou společností označovaným jako kacíři. I přes pronásledování stále existovala sekta valdenských, hlásající chudobu a odmítající očistec a jiná církevní dogmata. Společensky uznaným a uznávaným se stálo hnutí devotio moderna, které požadovalo vnitřní opravdovost víry a následování Ježíše Krista. Zároveň se začaly ozývat reformní hlasy. Už v první polovině 14. století hlásal Konrád Waldhauser asketismus a odpor ke svatokupectví. V jeho stopách kráčel Milíč z Kroměříže, jenž zaváděl časté podávání svátosti oltářní laikům. Později v Anglii John Wyclif hovořil přímo o chudé a reformované církvi. Na něj navázal Jan Hus: v Betlémské kapli se začalo kázat česky a otevřeně mimo jiné i o nutnosti odnětí majetku církvi. Studenti pražské univerzity přitom nešetřili klérus svými sarkasmy v literatuře a hrách. Konec tomuto stavu měl učinit koncil, který se sešel v Kostnici. Jeho svolání inicioval jako nový římský král Zikmund Lucemburský. Sněmování hodnostářů začalo roku 1414, přičemž na programu jednání bylo vyřešení problému tří papežů, rozporů v otázkách věrouky a debata o celkovém stavu církve. Účastníky koncilu i jeho průběh barvitě popsal mistr Vavřinec z Březové ve své kronice, přičemž neopomněl do výčtu přítomných zahrnout i počet prostitutek, které se do města stáhly. Za necelé čtyři roky jednání koncil zvolil nového a jediného papeže Martina V. Věroučné otázky vyřešil jednoduše a efektně: upálením mistrů Jana Husa a Jeronýma Pražského v druhém roce svého zasedání. Církevní praxe se změnila málo, čeští nespokojenci však získali mučedníka.

8

Husitský

vá l e č n í k

I.

Klikatá cesta k bitvě u Ústí Bartoškova služba

O

kronikách již slovo padlo a právě husitské války se staly námětem množství z nich. Již současníci vnímali převratnost událostí, které prožívali, a pero nejednoho gramotného autora se dalo do díla. Nestandardním, avšak o to přitažlivějším je líčení událostí, které vzniklo rukou katolického rytíře Bartoška z Drahonic. Sám byl totiž vojákem a jako takový ve svém díle akcentoval zejména bojové události, které jsou rovněž předmětem našeho zájmu. Jeho sloh je „vojensky“ suchopárný a latina, jež je převažujícím jazykem jeho kroniky, je rovněž velmi jednoduchá. Někdy se, jak ukázalo bádání, dokonce mýlil v časových údajích, což souvisí s faktem, že mnohé děje znal jen z doslechu. Platí to i pro podzim roku 1426, kdy se dozvěděl o nedávné velké bitvě, jež se odehrála u Ústí nad Labem. Sám se jí jistě neúčastnil, neboť si právě léčil oční chorobu. I s poznámkami k jeho knize mu tak patrně pomáhal některý z jeho služebníků. Bartoškovi bylo v té době něco mezi 36–46 roky, byl tedy jinak stále platným bojovníkem. Pojďme tedy spolu s ním sledovat cestu k bitvě u Ústí a podobu bojovníků, kteří po ní kráčeli. V roce 1426 uplynulo již jedenáct let od upálení mistra Jana Husa, který se snažil o reformu žalostného stavu církevních struktur. Sedm let uteklo od chvíle, kdy byla na Novém Městě pražském svržena z oken radnice městská rada, která měla za úkol potlačit hnutí Husových následovníků, sedm let uplynulo i od smrti krále Václava IV. Před šesti lety byla před Prahou zlomena první křížová výprava proti českým kacířům. Země byla ve víru bojů a husitské svazy od holé obrany dávno přešly do ofenzivy, které se dařilo odolat jen některým územím českého státu. Husitské války, aniž by to některý ze současníků tušil, se nacházely zhruba ve své polovině.

K K l i kat K K l i ka K K K K l ik a K K Kl Kl i

9

11

5

10

4 6

7 3

12 1 2

8

9

10

Husitský

vá l e č n í k

Bartošek z Drahonic Profesionální voják a kronikář (1) je tu zachycen jako dobře živený muž (jeho vzrůst mohl být okolím hodnocen jako menší, na což může poukazovat zdrobnělina jména „Bartošek“), který se podle některých nepřímých náznaků ve své kronice světským radostem nijak nevyhýbal. Je vyobrazen jako jezdec v kombinované (přechodové) zbroji, vycházející především z iluminací bible Václava IV. (kolem roku 1390, uložena v Österreichische Nationalbibliothek, Vídeň), která v době husitských válek sice již nepředstavovala vrchol platnéřského umění, ale v kruzích nižší a méně majetné šlechty byla pravděpodobně stále běžná. Základem zbroje je kroužková košile s tříčtvrtečními rukávy oblečená přes prošívaný spalníř, pod nimiž je ochrana předloktí zesílena anatomickými plátovými kůrkami. Ramena chrání malé miskovité nárameníky. Přes kroužkovou košili je řemeny připnutý přední plech (prusplech) vypouklého tvaru, z nějž je tu viditelný jen horní okraj. (Kyrysy tohoto tvaru se na našem území dochovaly ve sbírce vrcholně středověké zbroje ve Vlastivědném muzeu v Olomouci, jež je známá jako „nález z Brodku u Prostějova“ a kterou popsal P. Žákovský). Zbroj doplňuje plátová ochrana nohou, u níž chybí plátové boty. Přes zbroj má Bartošek oblečen krátký varkoč, u nějž by se sice nabízela možnost zhotovit ho v heraldických barvách feudální vrchnosti, jíž takovýto profesionál sloužil, ale obrazové prameny z dané doby a Čechám blízkých území takovéto jednotně vystrojené družiny neukazují. Varkoč má spíše podobu jednoduché haleny bez rukávů než nějaké honosné bojové suknice z drahé látky. Zbroj je celkově prostá, bez ozdob a funkční, představuje polní odění profesionálního bojovníka, který musel být podle potřeby schopen bojovat stejně dobře jak v sedle, tak i pěšky. Tomu odpovídá i další výstroj a výzbroj. Vedle rané formy tzv. dlouhého meče zavěšeného na opasku je vyzbrojen lehčí verzí jezdeckého kopí (2), které mohlo posloužit i v boji pěšky. Ochrannou zbroj doplňují ještě plátové rukavice (3), jaké se velmi často vyskytují na náhrobcích rytířů z německých území (za všechny například náhrobek Konráda von Berlichingen, Schöntal, Bádensko, kolem roku 1400), a štít ve tvaru pavézky (4), jejíž tvar byl převzat z dochovaného kusu ze saského Zwickau, datovaného po roce 1450, který se nachází ve sbírkách Philadelphia Museum of Art, USA. Rozměry pavézky činí 42 × 68 cm, hmotnost 3,6 kg. Pavézky podobné tvarem i poměrem velikosti k postavám bojovníků jsou znázorněny například v tzv. Novém zákoně českém (Morava, kolem 1425–1430, uloženo v Österreichische Nationalbibliothek, Vídeň) nebo na desce pašijového oltáře Tomáše z Kluže (1427, Hronský Beňadik, Slovensko, uložena ve sbírkách Keresztény Múzeum, Ostřihom, Maďarsko). Výmalba štítu byla spekulativně zvolena jednoduchá: tmavý okraj kolem červeného pole s písmeny IHS (Iesus Hominium Salvator, do češtiny překládáno obvykle jako „Ježíš hříšníků spasitel“). Bartošek z Drahonic se jako pravděpodobný karlštejnský man účastnil obrany Karlštejna v roce 1422, takže v jeho výzbroji nechybí kuše s kompozitním lučištěm (5) s dřevěným toulcem na šipky potaženým kančí kůží. Kuše je napínaná v tomto případě opaskovým hákem – v detailu (6). Šipky do kuše (7) reprezentují jejich tři základní druhy používané v boji (shora): jehlový hrot (panzerstecher) sloužící především k probíjení kroužkového pletiva, zápalný hrot a tzv. jelito, jehož účelem bylo pravděpodobně způsobit koním nepřítele co nejrozsáhlejší tržná krvácivá zranění a přetít jim šlachy. K výbavě jezdce mohla také náležet vrhací sekera (8) a biják (9). Hlavu by si tento bojovník mohl chránit nejspíše šlapem (bascinetem) s kroužkovým závěsem (10), který má po stranách otočné čepy, k nimž mohlo být stěžejkami připevněno odnímatelné hledí, nebo železným kloboukem doplněným kroužkovým límcem (oboječkem) (11). Výřez v pravém dolním rohu (12) zachycuje zestárlého a vojenskými útrapami pohublého Bartoška třídícího poznámky ke své kronice. Skromný blahobyt jeho statku či tvrze naznačuje dřevěné obložení stěn jizby, kachlová kamna, štíhlá skleněná číše s perličkovými nálepy nebo velká ozdobně vyřezávaná truhlice s kováním.


11

Oněch sedm revolučních let bylo plných převratných událostí. Náš kronikář nestál stranou, vlastně ani nemohl. Bartošek sám byl vojenský profesionál. Patřil buď mezi přímé služebníky krále (jako člen karlštejnské posádky), nebo mezi muže z družiny pana Hanuše z Kolovrat. Buď jak buď, prošel tento nižší šlechtic ve služebném postavení mnoha boji husitských válek, včetně i několika zásadních. Jeho latinská gramotnost, stejně jako zmínka o cestě do Itálie v roce 1408 však dává tušit, že pro tuto dráhu určen nebyl. Aby nedocházelo k nekonečnému štěpení rodinného majetku, byli někteří šlechtičtí synové určeni pro kněžskou kariéru, navštěvovali tedy školu, patrně při některé z farností. Neznámé důvody však obrátily mladého Bartoška ke světským záležitostem: jeho osudem se stala vojenská služba koruně.

Služba Koruně – zemská hotovost

I

nstituce jako armáda nebo policie, jak je chápeme dnes, pozdní středověk neznal. Učení o trojím lidu sice vymezovalo válečnickou aristokracii, na níž byly kladeny jak morální, tak vojenské nároky, společenský vývoj však tuto jednoduchou organizaci překonal a vykořenil. Přetrvala však povinnost veškerých obyvatel bránit vlastní území, a to jako na výzvu panovníka mobilizovaná zemská hotovost. Za vlády Václava IV. se tato povinnost vztahovala na šlechtice s jejich družinami, oddíly církevních hodnostářů a institucí a na královská města. Spolu s nimi mohli být do zemské hotovosti povoláni i olomoucký biskup a slezská knížata. Venkované, byť také podrobeni tomuto právu, bývali „rukováni“ ušetřeni, a to zejména pro důvodnou pochybnost o jejich bojových kvalitách. Zemská hotovost či její části vzešlé z krajských sněmů a landfrýdů (dobrovolných spolků ochraňujících veřejný mír) plnily mimo jiné v trestních záležitostech roli police, v souvislosti se zemským mírem, čili veřejným pořádkem a bezpečností. Vyšetřování bylo úkolem soudu nebo tzv. krajských poprávců, pročež hotovost byla často svolána kvůli zatčení přestupce práva. V předhusitské době se obvykle jednalo o šlechtice, který vedl tzv. opovědní války, kdy jeden šlechtic vytáhl proti jinému. Často se jednalo o obyčejné loupeživé družiny. Přestupci zemského práva se pak nazývali zemskými škůdci. Základním stavebním prvkem hotovosti či vojska obecně byla jednotlivá kopí, jak se označovaly šlechtické družiny. Jednotliví šlechtici vyživovali skupiny ozbrojenců (v případě pánů se jednalo o nižší šlechtice), kteří se starali o zabezpečení majetků a prosazení práv svých pánů. Družiny budovali jak páni, tak zemané. Jednotlivé družiny se lišily obvykle složením a kvalitou. K zemské hotovosti patřily i vojenské oddíly duchovních feudálů a církevních institucí, které si pro svou ochranu najímaly žoldnéře. Olomoucké biskupství pak vydržovalo soustavu tzv. ministeriálů. Byly to svobodné osoby, které měly povinnost vojenské služby, za což zís-

12

Husitský

vá l e č n í k

kávaly do vlastnictví statky. Ministeriálové se organizovali pod velením vlastních purkrabí (správců hradů). Problematické vztahy mezi Václavem IV. a příslušnými hodnostáři, například olomouckým biskupem Janem XII. Železným, který o biskupství svedl boj s Václavovým bratrancem, měly za následek, že král s těmito jednotkami nemohl disponovat. Hotovost nebyla ani stabilní, ani homogenní armádou. Vrchní velení podle práva spočívalo na bedrech jednoho ze zemských úředníků, nejvyššího purkrabího, a válečné rady, tedy poradního orgánu tvořeného představiteli jednotlivých oddílů hotovosti (nejčastěji panstva). Její svolání musel kromě toho povolit zemský sněm, v němž zasedalo panstvo a církevní hodnostáři. Použití vojska bylo omezeno teritoriálně i časově. Například roku 1311 byla možná délka tažení zemské hotovosti kodifikována listinou Jana Lucemburského a později potvrzena v zákoníku Maiestas Carolina, a to na dobu čtyř týdnů. Šlechta a feudální vrchnost si dokonce prosadili při déletrvajícím konfliktu, stejně jako při výpravě mimo zemské hranice právo na proplacení služby. Takový stav byl pro panovníka nevýhodný a neefektivní. Zemská hotovost navíc mohla posloužit i jako nástroj dalšího politického tlaku šlechty na panovníka, určitý vrchol v tomto smyslu představoval rok 1394, kdy došlo ke zneužití hotovosti k zajetí samotného krále. Bylo tedy potřeba hledat alternativní řešení. Základní možností panovníka bylo najímání žoldnéřů. Nejednalo se však o žoldnéře známé z pozdějších dob, o ony profesionální hrdlořezy táhnoucí Evropou a nechávající se kýmkoliv najmout za pár grošů. Jako žoldnéři obvykle působila nižší šlechta, rytířstvo, které organizoval velitel houfce a „pronajímal“ na dohodnutou dobu za sjednaný žold. Takové vojsko bylo ovšem poměrně nákladné. Je zaznamenáno, že za jednu rytířskou družinu platil Jan Zhořelecký na přelomu 14. a 15. století sumu 18 zlatých měsíčně, spolu s úhradou škod vzniklých na osobním vybavení. Zikmund, aby si mohl pomocí žoldnéřského vojska podmanit odbojné Uhry, musel dát do zástavy celé Braniborsko. V letech husitských válek se žold jezdce v Zikmundových službách pohyboval v rozmezí 10 až 36 kop grošů ročně, spolu s hrazenými ztrátami na koních a vybavení. Levnější alternativou byli přímí leníci krále, tzv. mani. Jejich povinnosti nebyly vymezeny zemským právem, nýbrž přísahou a přiděleným statkem (zpravidla takovým, který král získal jako odúmrť po šlechtici, jenž neměl dědice). Jako jediní byli kdykoliv k dispozici a nebylo nutné je svolávat. Panovník tak mohl se svými many nakládat pružněji a dokonce předepisovat jejich výzbroj. Těchto mužů však nikdy nebylo tolik, aby mohli zásadně ovlivnit bitvu. Byli proto sdružováni pod velením příslušných purkrabí při královských hradech, o něž se mohl v případě konfliktu panovník opírat jako o soustavu pevností. Manské soustavy měly za husitských válek různé osudy. Zatímco například ta vyšehradská se rozpadla a nahradila ji Zikmundovi oddaná posádka, karlštejnští či loketští manové drželi své pozice až do konce bojů. Další vhodnou sílu, kterou mohl panovník disponovat, představovala královská města a jejich obyvatelstvo. S městy, byť byla součástí panovníkovy domény, se počítalo jako se stabilní součástí zemské hotovosti. Výhodou bylo, že města byla sama o sobě pevnostmi a jejich obyvatelstvo mělo povinnost být na válku organizačně a materiálně připravené jako městská hotovost. Města tak posilovala pasivní obranu země a část jejich obyvatel mohla vytáhnout do pole jako pěší oddíly. U bohatších měst se plně uplatňoval systém zástupného najímání žoldnéřů.


13

Smíšené oddíly zemské hotovosti po vítězném střetu.

Počátek revoluce „Léta Páně 1419 v neděli po sv. Jakubu byli rychtář Mikuláš, purkmistr a konšelé Nového Města pražského svrženi z oken radnice a zabiti Žižkou a jeho spolčenci. Léta Páně 1419 ve středu po Nanebevzetí Panny Marie zemřel náš nejjasnější pán, pan Václav, římský a český král, o hodině nešporní na Novém hrádku poblíž Kunratic u Prahy. Nazítří ve čtvrtek vnikl Žižka se svými spolčenci do kostelů a klášterů a zničil tam mnoho soch a obrazů. Téhož dne také vnikli do kartuziánského kláštera a nazítří v pátek jej vypálili.“

T

akto Bartošek zaznamenal události na počátku husitské revoluce. Krátce po defenestraci v létě 1419, násilném převratu na Novém Městě pražském, v němž byl kromě ozbrojeného lidu pražského souměstí zainteresován kněz Jan Želivský a královský panoš Jan Žižka, zahynul i král Václav IV. K apokalyptické atmosféře prvních čtyř let od smrti

14

Husitský

vá l e č n í k

Bitva u Sudoměře, za nastupujícího soumraku dne 25. března 1420. Pravděpodobný velitel zhruba čtyřsetčlenného husitského oddílu „bratří, přívrženců přijímání z kalicha“, pan Břeněk Švihovský z Rýzmberka na Dolanech vede se svým korouhevníkem protiútok záloh z hráze rybníka Škaredého proti pěšky postupujícím ozbrojencům kutnohorského mincmistra Mikše Divůčka z Jemniště a Petra Konopišťského ze Šternberka, kteří se pokoušejí přes vyschlé rybniční dno obejít úzkou šíji mezi rybníky Markovcem a Škaredým. Ta byla patrně přehrazena vozovou hradbou bránících se husitů, atakovanou bojovníky Jindřicha z Hradce a Bohuslava ze Švamberka. Celkový počet útočníků – „královských lidí“, jak je nazývá Vavřinec z Březové, odhadují moderní historikové zhruba na sedm stovek. Vavřinec z Březové bez dalších podrobností udává, že „byl pan Břeněk v čele šiku zabit“. Bitva byla prvním větším střetem husitských válek, ohledně jejího průběhu jsou však soudobé prameny dost skoupé. Teprve později začala být popisována jako velké vítězství dalšího z hejtmanů tohoto husitského oddílu, Jana Žižky z Trocnova. Odolat s tehdy ještě zřejmě málo vycvičeným „houfcem bratří“ téměř dvojnásobné přesile zkušenějšího a lépe vyzbrojeného protivníka a odrazit jej bylo samo o sobě nepochybně významným taktickým počinem.


15

mistra Jana přispěly v Praze četné demonstrace, připomínající činnost dnešních aktivistů, a často vynucené výměny farářů. Venkované, zejména měšťané a drobná šlechta, se scházeli ke kázání na horách a někdy docházelo i k jejich pronásledování. Snad jediný, kdo měl jasno v otázce, co přinese budoucnost, byli chiliastičtí kazatelé: ohlašovali brzký konec světa a příchod Krista. Místo něj však přišel Zikmund Lucemburský, král uherský, právoplatný dědic českého trůnu a římsko-německý král, odpovědný za stav Říše. Zatímco v Čechách již probíhaly první boje na Malé Straně, u Sezimova Ústí či Živohoště, vrchní patro zemské politiky (tedy panstvo) se věnovalo vyjednávání. Stejně postupovali i představitelé husitské Prahy, kteří byli zvyklí hovořit přímo s králem. Na Vánočním sněmu v Brně Zikmund rozdal karty: nařídil všem podrobit se jeho autoritě. Nedlouho poté, na březnovém říšském sněmu ve Vratislavi, pak odhalil trumfy: nechal vyhlásit křížovou výpravu proti českému kacířství. Mezitím se revoluční ohnisko v osobě Jana Žižky a jeho společníků přeneslo do Plzně. Nedaleko tohoto města (u Nekmíře) se strhla potyčka, v níž jednooký panoš patrně poprvé nechal mezi své muže a nepřítele postavit vozy. Následně vyrazili do jižních Čech. Právě tam se etablovala „opravdová bratrská obec“ – Tábor. Jeho vznik byl ovšem více krvavý než bratrský, i když o sourozence šlo také. Do majetkového sporu mezi Prokopem Kamenickým a jeho bratry, pány z Ústí (Sezimova), se přimíchali jejich vyhnaní husitští poddaní. Poté, co jako odplatu vypálili Ústí, spolu s Prokopem obsadili hrad jeho bratrů zvaný Hradiště. Následně jej předali plzeňské výpravě, která se k Hradišti musela probojovat. Byť jejich zápas nebyl velký, zapsal se do historie. V takzvané bitvě u Sudoměře totiž Jan Žižka znovu uplatnil svůj nápad s postavením vozů. Jeho druha Břenka Švihovského z Rýzmberka však srážka stála život, stejně jako Jindřicha z Hradce, představitele komendy strakonických johanitů. Na místě Hradiště pak vyrostla obec s biblickým názvem Tábor. Válečná partie nabírala na obrátkách. Ve východních Čechách se zformovalo orebské bratrstvo z východočeské šlechty a obyvatel Hradce Králové vedených knězem Ambrožem. Ke kalichu se hlásila i města Louny a Žatec. Zatímco se utrakvistické síly stahovaly na pomoc Praze, katolický šlechtic Oldřich z Rožmberka oblehl Tábor a další Zikmundovi věrní páni se snažili zlikvidovat lokální ohniska odporu. Počátkem června se na levém břehu Vltavy proti Praze rozložila vojska křížové výpravy. Od podobných tažení minulosti se však tato zásadně lišila. Její vůdce byl totiž zároveň vládcem heretického království a nechtěl bohatou Prahu, klenot českých zemí a ekonomický organismus schopný sytit královskou kasu, zničit a vydrancovat. Kacířům stačilo odolat jedinému pokusu o odříznutí zásobovací trasy přes horu Vítkov a ohromná vojenská masa křižáků se rozpadla. Zikmund se alespoň stačil nechat korunovat českým králem. Pražané následně oblehli Vyšehrad, jehož posádka zůstala věrná králi. Prvního listopadu se sice Zikmund vrátil s novým vojskem, ale sevřít protivníka do kleští se mu nepodařilo. Posádka Vyšehradu vázaná dohodou, že se právě onoho dne vzdá, nepodpořila útok Zikmundových sil. U Vyšehradu toho dne padlo velké množství zejména moravského panstva, které se jako jediné (na rozdíl od Uhrů a německých žoldnéřů) dokázalo probít v nejtěžším úseku bojiště do obléhacích linií. Samotní pražané pak těžce raněným protivníkům dávali poslední pomazání i svátost oltářní „pod obojí způsobou“.

16

Husitský

vá l e č n í k

Panstvo

P

áni byli svobodní držitelé hradů a přilehlých panství, podle nichž získávali svůj predikát (přízvisko). Nejvlivnější z těchto mužů zastávali funkce v zemských úřadech, při zemském soudu, v některých dvorských úřadech a i v rodící se krajské organizaci. Nebyly to však jen hrady a jejich posádky, co utvářelo válečný potenciál vyšší šlechty. Kromě šlechtického výcviku, který spočíval zejména v jízdě na koni a boji v sedle, to byla i možnost pořízení kvalitního vybavení a vlastního vojska. Zisky z držby panství umožňovaly zakoupení zbroje nejvyšší jakosti. Nemusí být náhoda, že se hlavní česká zbrojařská střediska rozvinula právě v místech konání zemských soudů, kde panstvo zasedalo, tedy v Praze a Brně. Pánů sice nebylo tolik, aby jejich zakázky uživily všechny výrobce, nicméně potřeba kvalitní a reprezentativní výstroje různých typů a zbraní spolu s případným zajištěním výzbroje jejich družin či posádek hradů z nich činilo lukrativní zákazníky. Patřili také k jistým zájemcům o zahraniční produkci. Zbroj pak zpravidla doplňoval reprezentativní varkoč, čili válečný oděv. Pán jako osoba pod zemským právem měl povinnost účastnit se zemské hotovosti se svým vojskem. Tato jejich soukromá comittiva čili klientská družina nižších šlechticů mohla čítat až několik desítek osob. Předák plzeňského landfrýdu Hynek Krušina ze Švamberka disponoval téměř stovkou mužů. K válečnému podniku pak mohli páni stáhnout také posádky svých hradů a hotovosti svých městeček, což se v případě zemské hotovosti nestávalo. Za husitských válek však byli tito muži povoláváni zejména při tuzemských bojích, například v rožmberské doméně. Přestože před vypuknutím revoluce se panstvo svým životním stylem vzdálilo válečnému řemeslu, stále bylo zvykem a otázkou osobní cti stát v bojovém střetu v první řadě a útočit ze sedla svého oře. I panstvo se totiž považovalo za držitele rytířské tradice. Pán v plné zbroji vyrážel do boje v čele svých mužů, z nichž jeden nesl jeho korouhev. Panstvo se proto někdy nazývalo korouhevními pány, podle práva boje pod vlastní zástavou. Jiná situace nastávala, pokud byl pán nominován na některou velitelskou funkci ve „štábu“ vojska nebo jeho části. Okolnosti pak vyžadovaly jeho přítomnost na jiných místech. Bylo by pěkné říci, že husitské války rozdělily tlustou čarou panstvo na katolický a kališnický tábor. Nebyla by to však pravda. Přestože před samotnou defenestrací byla vyšší šlechta v náboženském ohledu nejednotná, její předáci se k husitství hlásili, díky čemuž byl umožněn vznik stížných listů ke koncilu, které mohla pečetit pod jejich záštitou i nižší šlechta. Po nástupu Zikmunda a souběžně i radikálních sil v zemi začalo panstvo kolísat a hledat nová východiska. Čeněk z Vartenberka, vrchní organizátor pečetění stížných listů, podle mistra Vavřince po hrůzném pohledu na vypálené kláštery vstoupil do řad Zikmundových straníků. Do konce války mu však věrný nezůstal, neboť kapituloval v roce 1421 před husitskými vojsky a přijal opětovně kalich. Do konce života (v roce 1425 podlehl nemoci) vyměnil strany ještě dvakrát. Jedná se o poměrně typický příklad. Nejeden pán tak mohl za bývalého spolubojovníka označit skutečně kdekoho.


17

*

2

5

3

6

4

1

18

Husitský

vá l e č n í k

Erby některých představitelů katolické strany Ústřední postavu (1) tvoří oděnec v přechodové zbroji reprezentující nižšího šlechtice z družiny pánů z Gutštejna, erbu tří jeleních paroží v zlatém/žlutém poli, který mohl zastávat úřad vrchnostenského purkrabího. Odpovídá tomu i úroveň jeho vojenské výstroje. Zbroj je kvalitní, byť v dané době již nikoliv nejmodernější. Její základ tvoří kratší kroužková košile s rukávy sahajícími k loktům, přes níž je řemeny připnut přední plát s šorcem, tvořeným několika řadami dlouhých úzkých lamel opatřených nýty u svrchní strany každé z nich. Líc kyrysu je potažen červenou látkou a v pravé části je připevněn jednoduchý sklopný dřevcový hák. Jako vzor zde slouží kyrys dochovaný ve sbírkách mnichovského Bayerisches Nationalmuseum, datovaný na konec 14. století. Nohy a ruce jsou plně kryty pláty, včetně rukavic tvaru přesýpacích hodin (klepsydra) a plátových bot. Ramena kryjí jednoduché plátové nárameníky. Přilba typu šlap se psím hledím se nachází ve sbírkách Bayerisches Armeemuseum v Ingolstadtu a je datována rovněž na konec 14. století. Kroužkový závěs, který se u přilby nedochoval, k ní byl přidán jako tehdejší běžná součást. Štít typu tarče je ozdoben jednoduchým znakem pánů z Gutštejna, do jejichž bojové družiny tento nižší šlechtic náleží. (2) Erb Krajířů z Krajku (3) Erb Jana Městeckého z Opočna, podle otisku pečeti z roku 1427. O barvách (tinkturách) lze jen spekulovat podle jiných pozdějších vyobrazení znaku pánů z Opočna. Břevno uložené pokosem by snad mohlo být červené, pole stříbrné či bílé. O barvě žebříků se třemi příčkami není z dané doby známo nic bližšího. (4) Erb pánů ze Švamberka (5) Erb Janovských z Janovic (6) Erb pánů z Kolovrat

Pán se svým panošem cvičí tzv. harnischfecht, čili šerm ve zbroji.


19

Například Oldřich z Rožmberka patřil na počátku revoluce se svým poručníkem a tchánem Čeňkem z Vartenberka ke kališnickému panstvu, ještě v dubnu 1420 spolu s Čeňkem dleli na Pražském hradě jako opora husitské obce. Činy jeho táborských sousedů spolu se Zikmundovým politickým tlakem ovšem brzy způsobily jeho názorovou proměnu. Zahájil protitáborskou kampaň na ochranu svého ohroženého panství, které se rozprostíralo na jihu Čech a dosahovalo od hranic země až k Táboru. Už ve chvíli, kdy se jako patnáctiletý ujímal svých panství, byl Oldřich patrně nejbohatším mužem v zemi. Vždy byl veden snahou o udržení a případně rozmnožení rodového majetku, politické funkce ho zřejmě zajímaly méně. Mistr Vavřinec ve své kronice jeho zjevnou bezskrupulózní politiku kladl do souvislosti s tělesnou vadou. Oldřich totiž napadal na jednu nohu a nikdy nezískal slávu na bitevním poli. Na jeho državách však trvale probíhala válka, kterou přerušovala dočasná příměří s pražany či táborskou stranou. Působil tak jako diplomatický prostředník, pikantní dodnes zůstává bohatá Oldřichova falzifikátorská činnost, odhalená až s odstupem staletí. Podvrženými listinami zajistil svým třem synům mnohá privilegia a královské výhody. Další zdroje rostoucí prosperity poskytl Oldřichovi Zikmund udělením klášterních majetků ve Zlaté Koruně. I další panstvo, které zůstalo při Zikmundovi a dokázalo přežít oněch patnáct válečných let, obvykle nevyšlo s prázdnou. Zástavy klášterních vsí obohatily nejeden rod. Nejmarkantněji snad v rámci plzeňského landfrýdu. Zikmund neinvestoval nadarmo. Západočeská šlechta v čele se Švamberky, Gutštejny, Kolovraty a zčásti i Rýzmberky (Janovští z Janova) dokázala účinně odolávat husitskému tlaku a dokonce zahnat i „neporazitelného“ Jana Žižku. Obdobně se válečná fortuna klonila i Lipoltu Krajíři z Krajku. Působil totiž jako hejtman českobudějovického bratrstva (viz níže). Nutno dodat, že bratrstvo vedl úspěšně. Až v roce 1427 jej Albrecht Habsburský z politických důvodů odvolal. Své působiště pak Lipolt nalezl v Rakousích, jak jinak než ve velitelských pozicích a jak jinak než triumfálně. Katolické pozice měly trvalý ráz i na severovýchodě Čech. Zdejší „pravověrná“ nobilita, v jejímž popředí stáli dřívější signatáři stížných listů do Kostnice Půta z Častolovic a Jan Městecký z Opočna, byla minimálně mezi hradeckými známá jako opočenská strana. Tito veteráni předhusitských sousedských válek ve východních Čechách znepříjemňovali život východočeským husitům zejména pro své postavení na slezském pomezí. Zatímco Jan Městecký byl okolnostmi několikrát donucen ke kolaboraci s tábority, spolek podpořil dřívější vůdce pražského svazu a zakladatel orebského bratrstva Hynek Krušina z Lichtenburka. U zrodu orebského bratrstva stáli i moravští páni z Kunštátu, kteří se později podle politických preferencí rozdělili mezi existující kališnické frakce. Rod z husitských válek, byť v prořídlém počtu, vyšel se ziskem. Nikoliv však páni z Plumlova. Předák rodu Jindřich z Kravař a Plumlova, byť kališník, zůstal věrný Zikmundovi a v jeho službách padl v bitvě u Vyšehradu spolu s mnohými moravskými pány či významným českým šlechticem a nepřítelem husitů Zdeňkem ze Šternberka. Morava se tak stala doménou kališnické šlechtické opozice, v jejímž čele stál Jan Tovačovský z Cimburka. Tito muži vedli ve spolupráci s českými frakcemi neustálý boj proti jinak katolickým moravským městům a biskupské Olomouci. Jako mnoha jiným z řad panstva se jim podpora revoluce vyplatila.

20

Husitský

vá l e č n í k

Konec Pražského hradu „Léta Páně 1421 v neděli před svatým Vítem jsme po vyjednávání prostřednictvím pana Konráda, arcibiskupa pražského, a pana Jana z Budyně odjeli my, někteří páni, rytíři, panoši a lidé řečeného pana krále, obležení pražany, z pražského hradu na jiné hrady řečeného pana krále.“

S

trohé Bartoškovo konstatování možná skrývá jistou dávku smutku vyvolanou nuceným odchodem z hradu, který se několikrát ocitl i v sevřeném obležení a jehož posádka tak poznala i hlad. Na podzim roku 1419 proběhly ještě boje v oblasti Malé Strany, která tak byla oběma stranami dočista zpustošena. Mohlo to možná připomínat moderní boj v městské zástavbě, neboť v temnu podzimních dnů střety probíhaly dům od domu. Byla-li situace posádky před příchodem kruciáty tíživá, po jejím rozpadu a přechodu husitských sil do ofenzivy začala být tragická. Po zimním obléhání a dobytí Nového hrádku u Kunratic si pražané otevřeli cestu na východ. Počátkem roku 1421 spolu s tábority a pod Žižkovým vrchním velením vytáhli na velké tažení, jehož cílem bylo zajištění vlastních pozic a příprava mocenské základny pro korunovaci vlastního protikrále, jímž se měl stát polský panovník Vladislav Jagello či jeho příbuzný, litevský velkokníže Vitold. Padly Hořovice, Žebrák i Rokycany. Následoval pochod ke Kladrubům a obsazení hradu Vildštejna. Jen s obleženou Plzní bylo uzavřeno příměří. 15. března vojska došla k Chomutovu, který se s pomocí německé posádky urputně bránil. Druhého dne však padl a následoval masakr. Padla i Kadaň. Po Velikonocích vytáhlo znovu spojené pražské a táborské vojsko, aby získalo Beroun, načež se přes Prahu obrátilo východním směrem na pomoc orebitům. V polovině dubna došlo k obležení a následnému masakru v Českém Brodě. Zvěst o krveprolití jistě dopomohla k tomu, že se vzdala města Kouřim, Kolín, Čáslav, Nymburk a dokonce i Kutná Hora. Husitské šiky kromě vypalování klášterních konventů, které se nacházely po cestě, obsadily i hrady Lichnici a Žleby. Koncem dubna se vzdala Chrudim a následně Vysoké Mýto, Litomyšl i Polička. Jen Jaroměř bylo nutné na jeden den oblehnout, načež se pražské vojsko obrátilo k domovu, zatímco Žižka s částí orebitů získal ještě Dvůr Králové s Trutnovem a Mělníkem. Litoměřice se ke svazu přidaly dobrovolně, přestože předtím musely odrazit Žižkův útok, v červenci jejich příklad následovala ještě Bílina, Duchcov a Teplice. Pražský svaz se ocitl na vrcholu moci – a právě na pozadí této ohromné kampaně oblehl zbytek pražské hotovosti pod vedením budoucího vrchního hejtmana Václava Cardy z Petrovic Pražský hrad, v němž se tehdy nacházel i Bartošek. Přestože posádka po celou dobu podnikala odvážné výpady do okolí, v tuto chvíli jí již nezbývaly síly na to, aby rozbila obklíčení či dovezla nové zásoby. Posádka s Bartoškem se však vzdala až tváří v tvář pražským vojskům, která se vrátila od Jaroměře.


21

Měšťané a jejich hotovost

M

ěsta byla z právního a sociálního hlediska snad nejrozmanitějším a nejsložitějším organismem pozdního středověku. Existovalo totiž několik druhů městských práv upravujících správní, majetkové, živnostenské ale i „občanské“ záležitosti obyvatel a každé město bylo kromě toho vybaveno svébytnými královskými privilegii. Vedle královských měst existovala i poddanská městečka, často se jednalo ale jen o větší vsi s organizovaným trhem. Města se lišila i velikostí, stavební dispozicí a umístěním v krajině. V jejich čele stály městské rady, jako volený orgán samosprávy, který však potvrzoval král nebo vrchnost. Měšťané měli právo na vlastní soudy a sami si vedli svoji správní agendu. Veřejný pořádek zajišťoval rychtář s najatými biřici. Stejně jako existovaly rozdíly mezi městy, nebyli ve stejném postavení ani jejich obyvatelé. Někteří se mohli považovat za měšťany, tedy držitele plných městských práv: nejčastěji hospodáře, kteří vlastnili ve městě dům. Jiní byli pouhými obyvateli, nejčastěji podruhy, čili podnájemníky. Nejmajetnější z měšťanských rodů (tzv. patriciové) dokonce nezřídka zakupovali vsi na venkově a plynule tak přecházeli mezi šlechtu. Naprostá většina obyvatel měst se však věnovala nějakému řemeslu či v menší míře obchodu. Řemeslní mistři byli organizátory výroby a zpravidla majiteli provozu, v němž zaměstnávali a obvykle i ubytovávali tovaryše. O něco hůře na tom byli nádeníci, kteří se nechávali zaměstnávat příležitostně, obvykle při městských stavbách. Stejně jako na venkově existovala i ve městech vrstva čeledi, děveček a pacholků, služebníků v městských rodinách. Čeleď sice měla nízké postavení, ale měla zajištěno bydlení se stravou a mzdu. Na samém společenském dně města žili lidé bez možnosti obživy: invalidé či osoby, které prostě pracovat nechtěly nebo práci nenavykly. Živily se proto žebrotou. Všichni tito lidé, pokud byli bojeschopní, měli mimo jiné i povinnost bránit své město z pozice domobrany, tzv. městské hotovosti. I ta se však využívala, jak již víme, k válečným výpravám. K těmto účelům se počítalo s nasazením poloviny bojeschopného obyvatelstva, organizovaného podle čtvrtí, nebo místy podle cechů. Druhá polovina měla zůstat doma a platit berně za sousedy, kterým byly za účast na tažení odpuštěny, nebo v případě nutnosti bránit své město. Mladší prameny nás zpravují o počtech některých hotovostních výprav z roku 1471, které vzhledem k demografické stagnaci můžeme použít i pro ilustraci poměrů za husitských válek. Hradec Králové mohl vyslat vojsko o síle 900 pěších, 100 jezdců a 50 vozů, Chrudim o síle 450 pěších, 50 jezdců a 25 vozů, Čáslav o síle 300 pěších, 40 jezdců a 25 vozů. Z poměru předpokládaného počtu obyvatelstva a známých velikostí výprav lze odvodit, že městskou hotovost tvořila asi pětina až šestina veškerého obyvatelstva. Hotovost svolávala rada, jež také jmenovala hejtmana (vrchního velitele hotovosti), zpravidla šlechtice, který měl dostatek zkušeností, nebo se velení ujímal přímo podkomoří. Za permanentního ohrožení v období husitských válek se velitelské pozice staly stabilními úřady s politickým přesahem, přičemž je zaznamenán i jejich početní nárůst. Například v Praze existovali minimálně v roce 1420 hejtmani pro každou ulici.

22

Husitský

vá l e č n í k

Měšťané cvičí šerm dlouhým mečem.

Pěší oddíl městské hotovosti nastupuje v šiku k boji.


23

Při svolání se hotovost scházela vystrojená a vyzbrojená na náměstí (existují i zmínky o čtvrtních praporech, pod nimiž se scházeli obyvatelé každé čtvrti), odkud se odebrala na svěřené úseky hradeb, nebo vytáhla mimo hradby. V takovém případě tvořil vojsko pěší šik, doplněný o polotěžkou jízdu, kterou tvořili majetnější měšťané.

Sociální a správní postavení obyvatel měst

Král (královna u věnných měst) Podkomoří, mincmistr (Kutná Hora)

Soudnictví

Sázení rad a berně

Hofrychtéř

Poddanství

Městská rada – statuta a nesporné soudnictví

Zahájený soud

Kancléř a písař

Obec – starší obce

Purkmistr

Patriciát – rentiéři a organizátoři Řemeslníci a kupci (hospodáři i podruzi) Závislí řemeslníci – tovaryši a nádeníci

Židovský rychtář a soud

Židovské obce

Čeleď

Rychtář (policejní dohled a denní soudy)

Žebráci

Biřici a kat

Vrchnost poddanského města Purkrabí Poddanství

Rychtář

Řemeslníci a kupci (hospodáři i podruzi)

Zahájený soud

Závislí řemeslníci – tovaryši a nádeníci

Písař

Čeleď Žebráci

24

Husitský

vá l e č n í k

Od druhé poloviny 14. století lze u měst s dostatečnou ekonomickou kapacitou pozorovat jev obdobný jako v řadách šlechty. Měšťané, kteří se věnovali obchodu a výrobě, začali za sebe najímat žoldnéřské náhradníky. Zprvu ojediněle, později kolektivně, a to dokonce i v případě menších měst. Tento jev trval i během husitských válek. Zdá se, že města najímala příslušníky šlechty i městskou chudinu. Tu využívala místo produktivních měšťanů zejména ke strážním činnostem či jako zmiňované biřice. Tento druh žoldnéřů byl dozbrojován z městských zbrojnic. Například Beroun či Vodňany měly připraven vojenský materiál pro 100 mužů, Kouřim pro 200, Most pro 250, Vysoké Mýto či Nymburk pro 300, Plzeň a Hradec Králové až pro 400 mužů. Kromě vybavení ve zbrojnicích disponovali obyvatelé měst (snad kromě žebráků) vlastní výstrojí a výzbrojí, kterou si zajišťovali ze svých prostředků. V množství a kvalitě výstroje a výzbroje samozřejmě existovaly rozdíly, ovšem s přihlédnutím k možnosti dozbrojení z obecních zdrojů to znamená, že oddíly královských měst byly už před husitskou revolucí kvalitně vybaveny. V některých městech se pořizovaly seznamy příslušníků hotovosti nebo účastníků výprav s popisem jejich vybavení. Zbrojní řemesla byla situována přímo ve městech. Brníři, platnéři, helméři, ostrožníci, štítaři, mečíři, čepelníci, šípaři, toulaři, střelci i puškaři mohli patřičně vybavit své sousedy (a nejen ty). Díky tomu měli i různá privilegia. Existence těchto řemesel a počet obyvatel ovlivňovaly vojenský potenciál města, společně s rozsahem a kvalitou městského opevnění. To se nacházelo ve vlastnictví a správě města, spolu s dalším válečným materiálem, jako byly praky (velké obléhací stroje) a později pušky (děla). „Hrubé kusy“, jak tyto zbraně nazývaly dobové prameny, bylo možné najít v mnoha královských a také v některých poddanských městech, byť se často jednalo o jediný kus. Počátek husitských válek přinesl rozsáhlé investice měst do tohoto druhu výzbroje. Obyvatelé měst neměli na počátku revoluce příliš bohaté válečné zkušenosti ani výcvik. Výše zmíněná vybavenost spolu se schopností výrobců zbraní s nimi také zacházet mohla dobrému veliteli poskytnout dobrý základ. Je však nutné zmínit i umění šermu dlouhým mečem či tesákem, nebo zápasy zvané „ringen“, které se ve městech pěstovaly jako sport. Přelom 15. a 16. století naopak ukázal, nakolik se měšťané za uplynulá léta sžili se střelnými zbraněmi, a to jak se samostříly, tak s puškami. Kromě rozšíření každoročně pořádaných soutěží ve střelbě (tzv. „střelby ku ptáku“) se po vydání Vladislavského zřízení zemského rozhořela stavovská pře o nošení a užívání pušek, jež dala vzniknout tzv. smlouvě o ručnicích, která upravovala soukromé ozbrojování. Kromě Prahy, jež se stala hlavou jedné z husitských frakcí, existovalo v celku zemí Koruny české ještě jedno město se zcela výlučným postavením. Jednalo se o Cheb, který měl status svobodného říšského města a jako takové měl vlastní území a svébytnou organizaci obrany, opírající se o hotovosti venkovských vsí pod velením jednotlivých rychtářů. Po celou dobu husitských válek fungovalo jako informační, hospodářský a vojenský kanál mezi říší a západními Čechami. Propracovaný systém hotovosti, který počítal prakticky s každým obyvatelem, poskytoval Chebu ve spojení s několika pásy městských hradeb kvalitní možnosti obrany. Hradby tohoto města pojaly v průběhu válečných let zhruba tři tisíce katolických uprchlíků. Když se však 13. února 1430 rozložila v okolí Chebu husitská vojska vracející se z Frank a Horní Falce, dala zdejší městská rada přednost zaplacení výkupného – stejně jako mnohá jiná říšská města, která byla spojenými vojsky táborů, pražanů a sirotků „navštívena“.


25

Nelze nezmínit ještě České Budějovice, které byly od roku 1421 v zástavním držení Albrechta Habsburského. Z vůle budějovických měšťanů totiž v roce 1423 vzniklo vojenské tovaryšstvo, jež se patrně nacházelo organizačně na půli cesty k polní obci. Toto bratrstvo o několika desítkách členů, složené ze zdejších měšťanů, jejich služebníků a ze šlechticů z nedalekého Voticka a Sedlčanska, působilo v podstatě jako předválečná lapkovská rota, ohrožující v budějovickém zájmu táborské i rožmberské državy.

Od Mostu k Brodu

S

voboda přináší moc. Emancipovaní obyvatelé Prahy se postavili do čela husitského hnutí a uspořádali v Čáslavi v červnu roku 1421 obdobu dřívějších zemských sněmů. Tohoto se zúčastnili zástupci stran pod jednou i pod obojí způsobou a kromě zvolení zemské vlády byl přijat i program prosazení čtyř artikulů a odmítnutí Zikmunda Lucemburského. Záhy však na sebe v Praze strhl moc samozvaný vůdce a kazatel Jan Želivský. Těžil ze slavných vítězství i podpory Jana Žižky. Stejně jako na jaře pražské vojsko vytáhlo na pomoc orebitům, s nastupujícím podzimem kněz Jan uspořádal výpravu na pomoc žateckým a lounským sousedům. Cílem bylo město Most. Tento úkol však byl nad vojenské schopnosti kněze Jana a patrně i nedisciplinovaného pražského vojska. V říjnu, po neslavném návratu, ale Želivský posílil své pozice nastolením hejtmanské diktatury Jana Hvězdy z Vicemilic, řečeného Bzdinka. Mezitím došlo v Chebu k vyhlášení již druhé křížové výpravy. Tři proudy staronových křižáků se vydaly do Čech. Západní proud se hned po obsazení Žatce stáhl, prý z obavy před blížícím se vojskem. Pověst husitských houfů zřejmě již řádně nabobtnala. V severovýchodních Čechách krátce kořistili Slezané, dali se však na ústup poté, co jim domluvil (a to doslova) vůdce orebitů Hynek Krušina z Lichtenburka. Jen východní část tažení, vedená samotným Zikmundem, byla úspěšnější, neboť obsadila celou Moravu a následně patřičně vděčnou Kutnou Horu. Naproti se jim počátkem prosince vydaly společné houfy táborské domény a pražského svazu pod vedením Jana Žižky. Z obklíčení, do něhož se husité dostali poté, co jim kutnohorští vpadli do zad, se však dokázali probít a opustit bojiště. Zikmund měl co slavit – porazil přece samotného ďábla, načež podle tehdejšího zvyku nechal své muže, aby se rozptýlili po blízkých vsích k přezimování. Ďábel ale zvyky nectí. Starší husitští hejtmani Jan Žižka, Valkoun z Adlaru, Chval, Kuneš z Machovic, Zbyněk z Buchova či Jan Roháč z Dubé byli veterány opovědních válek a loupežných bojů. Vedli život na hraně, a ten je naučil svébytným bojovým praktikám i improvizaci. Husitské houfy se obrátily k protiútoku. Zikmundovy oddíly se urychleně stahovaly, přičemž mnoho mužů zahynulo zejména při přechodu řeky Sázavy směrem na Německý Brod, v němž byl 8. ledna zpečetěn osud celé druhé křížové výpravy. Její velitelé se pak už jen marně snažili vzdát do rukou táborských hejtmanů.

26

Husitský

vá l e č n í k

Zikmundův emisar Půta z Častolovic předává Lucemburkovo poselství účastníkům Čáslavského sněmu (3.–7. června 1421), který projednával především prosazování čtyř artikulů pražských a otázku uznání či neuznání Zikmunda Lucemburského za českého krále. Spolu s druhým zástupcem římského krále Alešem Holickým ze Šternberka (sedícím napravo od něj) se Půta snaží přesvědčit shromážděné zástupce orebitů, pražanů, táborů a české a moravské šlechty, aby se proti Zikmundovi nestavěli. To se u části šlechty, především moravské, nakonec podařilo. Od stolu ho nedůvěřivě pozoruje kazatel Jan Želivský, za ním stojící představitel umírněných utrakvistů Diviš Bořek z Miletínka a jeden z táborských hejtmanů (oba s meči po boku). Zcela vpravo sedí významný moravský pán Petr Strážnický z Kravař, jenž je zde jako příklad moravského šlechtice, který veřejně podporoval Jana Husa a během husitských válek stál až do své smrti v roce 1434 až na malé výjimky na utrakvistické straně. Mezi Želivským a Alešem Holickým ze Šternberka sedí zástupce pražských mistrů, jímž by mohl být Jan Příbram. Na čestném vyvýšeném místě sedí pražský arcibiskup Konrád z Vechty, nejvýše postavený účastník sněmu, jehož skutečný vliv však byl minimální. Nicméně tento církevní hodnostář se veřejně přihlásil ke čtyřem artikulům pražským a byl za to dán papežem do klatby.


27

Nižší šlechtici – svobodní služebníci a hejtmani

S

lovo zeman původně značilo každého urozeného, teprve s emancipací panstva ve vrcholném středověku získalo význam jako označení nižšího šlechtice. To znamená toho, který nedržel hrad s okolním panstvím, ale byl stále šlechticem. Mezi jeho základní práva patřila i možnost držby půdy s poddanými, kteří měli povinnost odvádět své vrchnosti pozemkovou rentu, z níž tato vrchnost žila. Zeman nejčastěji obýval tvrz, ti chudší pak jen dvorec, ne nepodobný selským stavením. Zemané žili z poddanských dávek, tzv. renty, které své vrchnosti platili poddaní. Stávalo se však, že vlivem dělby majetku v rámci dědictví vlastnili někteří šlechtici jen podíl z jedné vsi či dokonce samostatný dvorec, na němž hospodařili, jejich majetkové poměry byly tedy souměřitelné s bohatšími sedláky. V tomto ohledu se často hovoří o tzv. pauperizaci (chudnutí) šlechty. Na druhé straně existovalo několik desítek osob z okruhu dvořanů krále Václava či později husitských zbohatlíků, kteří se mohli velikostí svého majetku poměřovat i s panstvem. Právní spisy znaly i termín slovutný vladyka, kterého se užívalo pro označení člena starobylého rodu, ovšem nižšího statusu než pán. V husitském období se však používal sporadicky. V souladu s módou i militarizací společnosti jej nahradil původně německý výraz rytíř. Prvotní význam označoval jezdce, respektive bojovníka v sedle, později celou vojensky aktivní část šlechtické společnosti. K nabytí rytířského důstojenství bylo nezbytné tzv. pasování, iniciační rituál, který symbolizoval přijetí mladého šlechtice mezi rytířstvo (dospělé). Přestože tento institut brzy ztratil původní náplň a stal se jakýmsi královským darem, určité renesance se minimálně podle Starých letopisů českých dočkal i mezi husity. Rytířství vlastně akcentovalo původní válečné povolání šlechtice – rytíř boží. Jak již bylo řečeno, nižší šlechta, jejíž majetky se přirozeně dělily a často ztenčovaly, nacházela východisko v „pronájmu“, tedy ve vstupu do služby. Kromě stavovské služby státu, panovníkovi či církvi obecně se nechávala najímat krátkodobě v zahraničí, či dlouhodobě domácím panstvem i církevními institucemi jako žoldnéřská síla. Pro tyto jedince se užívalo slovo panoš (cliens). Jednalo se často o purkrabí (správce) panských hradů a dvorů, členy posádek a hlavně panské družiníky. Na nejnižším služebním stupni stáli nápravníci, již ne šlechtici, přesto svobodní lidé, kteří místo platby renty měli ke své vrchnosti vojenskou povinnost. Často se nápravnictví krylo s držbou vesnické rychty. Obvykle sloužili jako součást branných záloh. Podobně na tom byli svobodníci. Ti, přestože drželi půdu, kterou obdělávali, nebyli poddanými žádné vrchnosti. Patřili pouze k panovníkovi. Takových lidí nebylo mnoho a jejich práva byla obvykle výsledkem starších a dědičných nároků. Výlučné postavení měla šlechta sloužící králi v rámci manských soustav či olomouckému biskupství jako ministeriálové. Výměnou za službu dostávala do správy půdu. Členy manského společenství byli i později slavní husitští vůdci Jan Roháč z Dubé (jeden z posledních odbojníků proti králi Zikmundovi), Mikuláš z Husi a Jan Žižka (oba původní táborští hejtmani).

28

Husitský

vá l e č n í k

Nikoliv neobvyklým jevem bylo spolčování nižších šlechticů do lapkovských družin, rot či tovaryšstev, kam byly přijímány i osoby nešlechtického původu. Přirozeně se tím protivili zemskému právu a stávali se zemskými škůdci. Na druhou stranu ti, kteří přežili, patřili ke zkušeným bojovníkům se schopností improvizace a otisk jejich dovedností lze vypozorovat na strategických plánech mnoha husitských bojů. Husitská revoluce umožňovala těmto mužům prosadit se na politickém i vojenském poli. Nešlo však o osud celé vrstvy, neboť v obecnější rovině klienti následovali víru i osudy svých pánů. K boji se obvykle šlechtic připravoval již od dětství. Bylo třeba, aby ovládal jízdu na koni a zacházení se zbraněmi. Výcvik prováděl buď vlastní otec, nebo k němu došlo při službě vrchnosti či králi. Oblíbenou formou výcviku byly rytířské turnaje, jejichž disciplíny prověřovaly připravenost šlechtice k boji. Zásadní však byly reálné bojové zkušenosti, kterých měli čeští příslušníci této vrstvy dostatek. Tradičně pak nižší šlechtici nastupovali k boji v družinách a šicích svých pánů jako příslušníci těžké či polotěžké jízdy. Výstroj i výzbroj si opatřovali buď sami, nebo s pomocí svých živitelů. Příklad závěti zemana Jana Nohávka z Chrůstovic nám umožňuje nahlédnout do bojové výbavy drobného šlechtice. Vlastnil plnou plátovou zbroj s brněnou košilí, další zbroj na turnaje, několik přileb s hledím a železný klobouk. Dále různé zbraně, včetně samostřílů a štítů. Vzhledem k tomu, že některé kusy byly uložené u výrobců, se můžeme domnívat, že pocházely z domácí produkce. Zbytek měl Jan Nohávka uschován na hradě svých pánů, Pernštejně. Nelze říci, že každý nižší šlechtic disponoval podobnou zbrojí, platilo to však pravděpodobně pro většinu, její jakost se ale mohla lišit. Ani tito šlechtici nebojovali jako jednotlivci, ale obvykle měli vlastní družinu rozdílné kvality a početnosti. Zpravidla se jednalo o 3–5 mužů z jejich okolí, které šlechtic sám vybavil a vycvičil. Kromě rodinných příslušníků mohl získat do služby některého z čeledníků či podsedků (venkovanů bez zapsaných gruntů).

Král

Pražský arcibiskup

Olomoucký biskup Vrchnost

Purkrabí Rytíř Zeman

Purkrabí

Purkrabí

Rytíř Panoš

Man

Nápravník Svobodník

Ministeriál

Renta nad 30 kop Renta 11–30 kop

Postavení a služebné vazby nižší šlechty

Renta 2–10 kop Renta do 2 kop


29

Dva polní hejtmani z řad nižší šlechty.

Erby některých představitelů kališnické strany Ústřední postavu (1) tvoří husitský hejtman, nižší šlechtic, v přechodové zbroji, jejíž inspirací bylo odění jízdního bojovníka z iluminace Zmrzlíkovské bible (jinak Bible litoměřicko-třeboňské), vytvořené mezi roky 1409–1414. Znak na kroužkovém závěsu jej určuje jako Diviše Bořka z Miletínka, významného válečníka umírněné utrakvistické strany a vítěze od Lipan. Točenice kolem přilby (zde železného klobouku, postava ve Zmrzlíkovské bibli má na hlavě čapku), která mohla sloužit jako identifikační a rozlišovací znak, se v časově a místně relevantních obrazových pramenech sice nevyskytuje příliš často, ale lze ji vidět například na přilbách oděnců v Novém zákoně českém (vznikl na Moravě v letech 1425–1430) nebo na železném klobouku žoldnéře na Rajhradském oltáři (Stětí sv. Jakuba) a na některých zobrazeních bojovníků z území dnešního Rakouska a Německa (např. malba v kostele sv. Korbiniána v Thalu-Asslingu, Tyrolsko, asi 1425–1430). (2) Jan Roháč z Dubé (3) Jakoubek z Vřesovic (4) Tovačovští z Cimburka (5) Hynek Krušina z Lichtenburka (6) Páni z Kunštátu a Poděbrad (7) Diviš Bořek z Miletínka

30

Husitský

vá l e č n í k

2

6

3

7

4

5

1


31

Kníže Korybut a Karlštejn „Téhož roku ve středu před sv. Urbanem oblehli pražané s lidmi řečeného vévody hrad Karlštejn a tvrdě ho usilovali mocí dobýt s těžkými děly a pěti praky. Bylo při tom z hradu pobito nemálo lidí, pražanů i Poláků. Na hradě tehdy byli a bránili se pan Zdislav řečený Tluksa z Buřenic a jiní rytíři a panoši krále Zikmunda. Pražané tam tábořili při obléhání až do nejbližší neděle před svátkem sv. Martina. Pak mezi sebou uzavřeli příměří na jeden rok a pražané z ležení u Karlštejna odešli.“

B

artošek ve své kronice vyjmenoval vojenské úspěchy své i dalších mužů, kteří se účastnili obrany královského hradu Karlštejna. Dlouho odolávali nesčetným projektilům, zkažené vodě i vrhaným fekáliím, ale zvládli i výpady z hradu k zajištění zásobování i zajímání nepřátel. Pokus o dobytí Karlštejna roku 1422 patřil k nejrozsáhlejším obléhacím akcím husitských válek. Jaký měla tato operace důvod? Na počátku roku, po zničení druhé křížové výpravy, byli pražští měšťané na koni a s pomocí orebské šlechty v pozicích hejtmanů svazových měst ovládali značnou část země. Jan Želivský, který spolu s Janem Hvězdou, jenž neskrýval své inklinace k Táboru, nadále podněcoval v Praze chudinu, jim začínal být na obtíž. Jednání s polskou stranou zatím věštilo brzký příchod nového českého krále. Bylo třeba konat. V únoru 1422 opustil Jan Hvězda Prahu a zamířil do řad táborského bratrstva. Byl nejvyšší čas. Následující kalendářní měsíc totiž přinesl fyzickou likvidaci jeho ochránce Jana Želivského. Pod záminkou jednání ho členové městské rady vlákali do střeženého centra Starého Města a bez milosti popravili. Sami však následně kvůli tomu museli město opustit. Nikoliv však na dlouho. Již v dubnu pražskou branou slavnostně projel kníže Zikmund Korybutovič (Korybut), synovec litevského velkoknížete Vitolda, a přijal z rukou nadšených pražanů správu království. Polská strana se stavěla k otázce přijetí českého trůnu opatrně a Korybutovým úkolem vlastně bylo pouze zhodnotit možnosti. Místo toho si ale začal počínat jako panovník. Panovníka je třeba korunovat a jistou imaginární korunou, stejně jako vhodným argumentem k vyjednávání s okolním světem, se měla stát držba hradu Karlštejna, kde byly před revolucí uchovávány české i říšské korunovační klenoty. Dvacátého května se husitská vojska rozložila na návrších kolem hradu a začala s obléhacími pracemi. V táborském bratrstvu se zatím etablovala polní obec pod vedením Jana Žižky, který se pomalu odcizoval vlivné kněžské klice kolem Mikuláše Biskupce i skupině umírněných, inklinujících k pražské politice. Na pozadí dlouhého obléhání totiž zaniklo orebské bratrstvo, když v srpnu Korybut s pražským hejtmanem Haškem z Valdštejna v čele hotovostí východočeských svazových měst obsadil Hradec Králové a jako hejtmana v něm zanechal Diviše Bořka z Miletínka. S přicházejícím podzimem se Korybutův sen o koruně začal rozplývat. Po Hvězdově pokusu zvrátit pražské poměry se aktivizovali někdejší Želivského přívrženci. Další vrásku na čele mladého správce země jistě vyvolala i zpráva o blížící se výpravě braniborského

32

Husitský

vá l e č n í k

kurfiřta Fridricha ke Karlštejnu. Koncem října byly provedeny poslední přímé útoky na hrad a 11. listopadu, ještě před příchodem osvobozujícího vojska, bylo podepsáno roční příměří. Ani to však nezabránilo Korybutovu odchodu ze země. Král Vladislav i velkokníže Vitold si potřebovali umýt ruce od spolčení se s kacířskou zemí. Události na poli mezinárodní politiky umírněným husitům krále nedopřály. Karlštejnští i Bartošek měli co slavit.

Jedna z řady možných podob korouhve litevského knížete Zikmunda Korybuta, jenž byl od roku 1422 do roku 1427 převážnou částí kališnické šlechty a kališnickými městy uznáván jako „správce království českého a markrabství moravského“. Není cílem této knihy hodnotit jeho počínání ve složité době, je však faktem, že v bitvě u Ústí nad Labem v roce 1426 nominálně velel vojsku pražského svazu. Znakem litevského knížete byl jezdec v plné zbroji s taseným mečem a štítem, zvaný polsky „pogoň“, litevsky „vytis“ (honec či pronásledovatel). Jezdec ve zbroji se na pečetích litevských knížat objevoval již od 2. poloviny 14. století, někdy i bez štítu nebo se štítem bez heraldických symbolů. Jezdec na této korouhvi vychází z barevného vyobrazení v tzv. Codexu Bergshammar, heraldické knihy, jejíž polsko-litevské erby jsou polským historikem Adamem Heymowskim datované do období vlády polského krále Vladislava III. Varnenčíka (panoval v letech 1434–1444). Kniha se v 17. století dostala do Švédska a je dnes uložena v stockholmském Národním archivu. Jezdcův štít nese heraldický symbol, dodnes poněkud záhadný, jehož prapůvodem snad byl rozpoznávací cejch vypalovaný majitelem koním a dobytku. Na litevských mincích a pečetích se objevuje již ve 14. století. Současný vznešeně znějící název „sloupy (či pilíře) Gedyminovy“, odkazující na velkoknížete Gedymina vládnoucího Litvě v 1. polovině 14. století, začal používat až v 19. století romantický historik a litevský vlastenec Teodor Narbutta (1784–1864). Jiný symbol objevující se na štítu, dvojramenný patriarchální kříž, je vyobrazen pod korouhví. Jezdec s tímto zlatým/žlutým křížem na modrém poli štítu přešel ze středověké heraldiky na současný státní znak Litevské republiky.


33

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

HUSITSKÝ VÁLEČNÍK. Kdo byli boží bojovníci. Matěj Matuška, Jan Syka

Recommend Documents