HURONTARIE ČÍSLA. Leden Ůnor Březen Duben Květen Červen Červenec Srpen Září Říjen Listopad Prosinec

HURONTARIE - 2001 ČÍSLA Leden Ůnor Březen Duben Květen Červen Červenec Srpen Září Říjen Listopad Prosinec Copyright Jan Hurych. Kopirovani tohoto materialu je dovoleno jen pro vlastni pouziti. Pro pretisk, publikovani nebo jinou reprodukci - at uz vcelku nebo jen zcasti - je potreba si vyzadat svoleni autora. Vsechna jmena osob a instituci jsou fiktivni, pokud neni vylozene stanoveno jinak BOL-37-34 POKUD SE VÁM TATO KNIHA LÍBILA, NAVŠTIVTE KNIHY OFF-LINE, ke stažení zdarma, pro PC i čtečky na: http://hurontaria. baf.cz/KNIHY/ Uvedené linky na náš net a e-mail v této knize jsou zastaralé.

HURONTARIA - 1B/2001 Kanadsko-český literární měsíčník

PŘEDEM UPOZORNĚNÍ: od příštího měsíce nebude už přístupný kanadský mirror ("http://www.hurontel.on.ca/~hurychj/"), doporučujeme tedy použít jinou adresu a to jednu z těchto starších: http://hurontaria.baf.cz Czech Republic http://members.tripod.com/~Hurontaria/ Worldwide http://rhea.tci.uni-hannover.de/hurontaria/ Germany Také adresa, na kterou nám můžete psát, ze změnila na [email protected]

KOMENTÁŘ: • Jedeme nově - zakoupil jsem nový počítač - rychlost 750 MHz, s vypalovačem CDček, 20 Gigabytes disk a Windows Millenium, o jejichž kvalitě se občas zmíním, podle vlastních zkušeností (cizí neuvádím :-)). Napojili jsme se také na TV kabel, jehož rychlost je asi desetkrát větší než na analogové telefonní lince. To znamená, že se nám budou naše časopisy uploadovat (ládovat nahoru :-),vlastně pravda, jde to přes atelit!) desetkrát rychleji. Vy to ovšem moc nepoznáte, ale pokud se vám Hurontarie na všech našich mirorech stahuje pomalu - nebo na to nemate čas, napište si nám -můžeme vám ji posílat poštou (viz návod níže). Novinka je také to, že od ledna u Příložníku (který poštou zasílat nehodláme - je moc dlouhý)si budete si moci rychle stáhnout celé číslo a to zazipované (jen text, ale zato všech článků asi 50k). Kdo si chce přečíst všechny články a nechce vidět obrázky, si tak značně zkrátí čas, kdy musí být na netu. Návod je v Příložníku. • V dnešním čísle najdete v sekci "Přečetli jsme" recenze dvou knih od puncovaných darwinistů, v únorovém čísle se pak podíváme zase na knihu jednoho puncovaného antidarwinisty. • Počasí a politika: Vánoce byly bílé - máme tu už přes metr sněhu - a televize nám v Ontariu pracovala pořád - žádné povstání na křižníku Potěmkin (nebo že by Potěmkinově vesnici?) tady nebylo. ovšm Kanaďané se spíše věnují důležitějším věcem. A zatímco prezident Bush si ještě přišupuje židli, náš premiér Chretién ji už nějakou dobu zahřívá. Co z toho ten či onen vysedí, bude záviset ovšem hlavně na teplotě inkubátoru. • Příhoda: Kupoval jsem známku pro našeho psa a musel jsem, jako vloni, vyplnit dlouhý formulář. Když jsem ho podával úřednici na radnici, přidal jsem k tomu malý papírek, počmáraný klikyháky. Co to je? - zeptala se udiveně. To je plná moc od naší fenky Tary - povídám - že mě právě pověřuje, abych jí koupil tu známku. Nejprve se zarazila, pak mi řekla vážně: ale to si z vás někdo udělal legraci. No já nevím, asi jo - povídám - když to přinesu zpátky, tak se mi vysmějí, ale nemohla byste to k tomu formuláři alespoň přicvaknout? Zasmála se a zřejmě plna vánoční pohody a zcela proti regulím, řekla: Já to teda do fasciklu přiložím. Právě jste mi vyhrála deset dolarů - povídám - já se totiž o ně vsadil, že vás přesvědčím :-). • V prosincovém čísle jsme opět oznámili, že jsme vydali pár knih - jestli jste se pro samé oslavy neměli čas na ně podívat, jsou pořád ke stažení v naší knihovně. Všechny naše knihy najdete na adrese KNIHY1 nebo KNIHY2 a je tam i návod, jak na to. A ano, pořád jsou ještě zadarmo. • Šérvér: NEOTRACE PRO 3 je výborný program pro sledování cesty signálu na vybranou stránku. Ukáže vám nejen všechny uzly, ale i časy a mapu a tabulky. Nová část programu je možnost sledování hakerů, teda odkud se na vás dostávají. Program najdete na: http://cgi.zdnet.com/slink?71538:16743411. není sice zadarmo, ale během třiceti dní si můžete vysledovat všechny cesty, co potřebujete,a to zcela

zadarmo, ne? DO ČTVRTÉHO ROKU HURONTARIE VÁM PŘEJE HODNĚ ZAJÍMAVÉHO ČTENÍ, Webmástr j@ns@n. INDEX: Dimenze: Reportáž: Povídka: Pohledy: Přečetli jsme: Poezie:

LEHKÁ MANAŽÉRIE (1) STARÉ DOMY DÍVKA Z JEZERA KONEC SVĚTA SE BLÍŽÍ DARWINISTÉ versus TI DRUZÍ MÁŠ TO RÁDA

Poznámka: Toto je celé číslo v jednom souboru. Verze B je zobrazena v kódu CE 1250. Verze C je stejná, ale bez diakritiky - pro volbu jiného čísla jděte prosím nahoře zpět na Titulní stránku.

Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Je osvěžující, jak se názory staré a mladé generace se alespoň v jednom shodují: obojí si myslí o těch druhých, že jsou idioti."

PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Jestli chcete být informováni Bulletinem, když vyjde nové číslo, připište tam slovo SUBSCRIBE. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright Jan B. Hurych Kopírování tohoto materiálu je dovoleno jen pro vlastní použití. Pro přetisk, publikování nebo jinou reprodukci - ať už vcelku nebo jen zčásti - je potřeba si vyžádat svolení autora. Všechna jména osob a institucí jsou fiktivní, pokud není vyloženě stanoveno jinak. Webmaster Honza (j@ns@n) [email protected] DIMENZE: LEHKÁ MANAŽÉRIE Podle staré definice je manažer někdo, kdo řídí, organizuje, rozdává úkoly, kontroluje jejich plnění, a dosahuje výsledky - prostě kdo "manažuje". Koho? Lidi, samozřejmě. Lidé jsou totiž jeho výrobní prostředky, nástroje a materiál. A jak je manažer důležitý? Snad jen pro přirovnání: představte si takovou středověkou galéru, kde je plno veslařů, pár dozorců, jeden bubeník a ano, ještě nám chybí kapitán, manažer. Vtip je v tom, že bez veslařů by se nikam nedojelo a bez kapitána by se dojelo, ale nikam. Zdálo by se, že úloha jednoho muže je tu důležitější než všech ostatních dohromady. Vynechme tedy to "dohromady" a už to máme skoro správně. No dobře, ale co takový orchestr bez dirigenta? Nenechte se vysmát: i oni mají někoho, kdo to s nimi nastuduje a pak se chytře převlékne a ještě to s nimi hraje.

Připraví se tím o slávu, ale také o ostudu, když se to nepovede. Ovšem při tom tréninku oni přispívají všichni, svými nápady i jinak a proto tedy ten název. Chytré, ne? Jistě, na rozdíl od galéry je orchestr bez dirigenta totiž práce v týmu, která už dnes nachází svoje příznivce i mezi manažery. Jak mnoho je vlastně manažer pro ten či onen proces důležitý, už ale tak důležité není, jistě se to liší. Co je ale smrtelně důležité, je to, jak dalece dobře svou práci dělá. A tady máte ten kámen mudrců - co to říkám: kámen úrazu. I já jsem kdysi o ty kameny pořádně a často zakopával . . . Jak na to? Říká se, že manažerem se člověk musí narodit. Je to nesmysl: nikdo se ničím nerodí, a chcete-li být dobří v čemkoli, samotné nadání nestačí - musíte se pořád učit. Nemyslím jen ve škole, to je jen začátek, ale přímo za pochodu, v tak zvané škole života. Kde je nejlepší se začít učit? Sami na sobě, a staré přísloví "chybami se učíme" tu stačí jen trochu poopravit na : "někteří se učíme chybami, jiní zase úspěchy". On totiž člověk nemusí jen chybovat, mnoha z chyb se vyhneme, když použijeme zdravý selský rozum (anglicky přesnější název je "common sense", něco jako obecný, zdravý rozum). Tak například tvrzení: "v zájmu spravedlnosti musíme se všemi jednat stejně" je na první pohled rozumná zásada rovnostářů, ale bohužel nepracuje. Přesvědčil jsem se osobně, že když pochopím u každého člověka jeho zvláštnosti (to, co ho pohání, co s ním hýbe), mám pak větší naději, že bude dělat věci s chutí, se zájmem a hlavně pořádně. Druhá věc, která je u každého jiná, jsou ovšem jeho schopnosti, bez nich také práci neudělá dobře. Stojí teda za to, dát si práci a u každého pracovníka objevit jeho zvláštnosti. Koneckonců u každého nástroje si také musím přečíst jeho manuál a vědět, k čemu se hodí. Máte-li jen deset podřízených, je to ovšem lehčí, než u stovky či tisícovky. Jistě, na to máte své podvedoucí, ale to je zas jiná kapitola, o tom si řekneme jindy. Proč jsem začal svoje vyprávění u lidí? Proto, že to je na práci manažera to nejedůležitější, protože když selžete v tom, selžete hodně a moc. Angličtina má na to sloveso "manage", ( doslova: manažování), čeština si musí vypomáhat jinak, např. slovem "řízení" či "vedení", což ale nevystihuje přesně ten samý význam,lepší překlad by byl "zařizovat" - ne teda, že dělá prostě vše, ale že musí "myslet na vše" a "být za vše zodpovědný". Historie nás učí... říkával už náš prófa dějepisu a ani nevěděl, jaký nesmysl vyslovil. Historii jsme lhostejní, co by starala, aby nás něco naučila :-). To jen MY bychom se z ní měli poučit a nějak to neděláme. Příklad: dělal jsme u firmy, která zavedla t.zv. "inteligentní" osobní karty - bylo to něco jako úkoláky s píchačkami a hrdě hlásala do světa, že tím míříme do jednadvacátého století. Později jsem zjistil, že sice měli pravdu, ale to jednadvacáté století míněno před Kristem. Už totiž stavitelé pyramid měli něco takového a možná ještě lepšího :-). V případě manažerizmu (vědy o manažerování, manažerologie?) je to ještě horší: jeho historie je jaksi příliš mladá, ne? A vidíte, tady se mýlíme: umění vládnout je staré jako lidstvo, a už řečtí filozofové se zabývali vědami, které bychom dnes nazývali sociologií, politikou a řízením společnosti či státu. Brzo také zjistili, že je to cesta křivolaká a nevděčná - však také vládci či králové museli používat i metody rafinované, ne-li lstivé, viz knihy od Macchiaveliho a jiné. Na druhé straně je práce manažera v moderní době značně odlišná od středověkých vládců - i když si to mnohý manažer ještě neuvědomuje :-). Učení z dneška aneb: je tady něco, co tu ještě nebylo? Zajisté: každý den přichází něco nového, jenže, jak se říká: "ne

všechno nové je dobré a ne všechno dobré je nové" . Neuškodí, když si při nějakém našem objevu předem ještě zjistíme, zda už to tady nebylo a nejen to, zda to dokonce už tehdy neselhalo. A i když to kdysi pracovalo, není záruka, že tomu tak bude i dnes. Nejlepší měřítko je ovšem zkušenost, experience. Uvedu jeden zajímavý příklad. Kdysi, to jsem ještě učil na technice, jsem dostal na konzultace studenta, který vesele propadal - jinak řečeno byl obětí systému: univerzita vás naučí skoro vše, jen ne to, jak se učit. Nu a právě tento nešťastník to neuměl: to hlavní, rozdělit si priority - čili udělat si přednosti - a dát je do pořadí, to mu prostě nešlo. Prolistoval jsem s ním jedna skripta a ukázal jsem mu, co je smrtelně důležité, co lze přeskočit, co je jen omáčka, co si sám domyslí a co si může číst třeba na plovárně, když už ho unaví pozorovat děvčata. Vám se to mluví, řekl mi na to, vy už víte, co a jak! Měl ovšem pravdu - a navíc mu to začalo i myslet... Chybami se učíme? Je to svým způsobem začarovaný kruh: k té práci potřebujeme zkušenosti a ty zase získáme jen prací. Co teda zbývá? Obojí: pracovat a myslet při tom! Už jsem tu citoval polovičaté přísloví, že chybami se učíme. Jenže ono je to asi takhle: někdo udělá sto chyb a jiný jen jednu chybu, ale zato stokrát, jinými slovy: ten se z chyb nepoučí. Všechno ale není tak zlé, jak se nám to zdá: některé věci se pořád opakují, zkušenosti se sbírají, i naše myšlení se časem vylepšuje. A najednou, ani u nevíme jak, se ozve šestý smysl, který nám řekne: tohle nedělej, to je špatně. Nevíme sice ještě proč, ale náš mozek už si to někde urovnal a myslí za nás :-). Intuice není vždy to, co nás napadne nečekaně, jako vlk Karkulku - někdy zjistíme, že už někdo někde o tom psal, jen nevíme, jak se to dostalo k nám. Ale to také není vůbec důležité, pokud to myšlenka neyla už někde patentovaná :-). Vtip je v tom, že většinou máme pro jeden problém dokonce i víc než jen jednořešení - a jinde zase žádné. Při více řešeních je kritické zvolit právě to správné - a nemylme se, obecně vzato jich může i těch dobrých být opravdu daleko víc, jenže nesplňují stejně všechna naše kriteria, jako je cena, čas, prostor či spolehlivost a podobně. V případě, že řešení neznáme, neznamená to ovšem ještě, že neexistuje: potřebujeme prostě pomoc. také ta kriteria musíme volit opatrně:špatné kriterium vede ke špatnému řešení. Starý český vtip: "Nejsou lidi!" není ani tak moc nepravdivý a už vůbec není vtipný: lidé jsou sice nahraditelní, ale ne hned, ne každým a ne zadarmo. Všichni jsme si sice před zákonem rovni, ale ne už v našich schopnostech. Poznal jsme v životě lidi, na které mi běžná kvalifikační stupnice 1 až 10 nestačila. Byli i takoví, kteří byli dvacetkrát, možná i třicetkrát lepší, než ti druzí. To pochopitelně myslím vždy jen pro určitý obor - ale o to přece manažerovi jde: vyrábí-li krabice na boty, nepomůže mu, že dělník na lajně je výborný houslista. To ale platí i pro manažera samotného: aby jen tak nefidlal, ale řešil problémy :-). Kdo je dobrý manažer? Dobrý manažer má mít správný poměr sebedůvěry k sebekritice. A ten poměr je pro každého manažera jiný: někdo si může věřit víc, jiný by měl předem zapochybovat, jestli to, co vymyslel, má nějakou cenu. Jakákoliv úchylka od správného poměru vede ke škodě: nejen jeho, ale i zaměstnanců, a hlavně celé firmy. Úchylky jako jsou třeba domýšliví ignoranti nebo zase vedoucí, kteří jsou dobří, ale nevěří si, případně se nemohou rozhodnout - ti nikdy nemohou být dobrými manažery. Správný vedoucí musí znát nejen své podřízené, ale hlavně také sebe sama. A ano, vedoucí má hlavně "vést", ale ty doby, kdy generálové bojovali vepředu, jsou dávno pryč. Dnes se schovávají v bunkru a posílají druhé do boje. A někteří dokonce jen šoupou rozkazy seshora dolů a hlášení zase nahoru. Prostě "pošťáci".

Hodně systémů se snažilo funkci vedoucího nějak snížit, odbýt, či přeskočit - buď centrální diktaturou nebo všeobecnou anarchií, kterou si pletli s demokracií. Konce byly vždy katastrofální. Ale i když vedoucím přiznáme jejich místo a dáme jim patřičnou zodpovědnost a pravomoc, pořád to ještě nemají snadné. Navíc musí mít také patřičnou svobodu rozhodování. Rozhodně ne jako Čapajev, který sice mohl střílet, ale komisař mu říkal, kam. I v kapitalismu najdeme hodně takovýchto "manželství z nerozumu" a proto se pak firmy pokládají a nikdo neví proč. Ono totiž dobře poslouchat špatné direktivy je tím ještě neudělá lepší. Na závěr této kapitoly jen malou anekdotu: Bůh Stvořitel se rozhodl navštívit svět, podívat se,jak to vlastně dole chodí a vzal s sebou také svatého Petra, ciby sekretáře. I viděli, jak vše jde s kopce a tak Stvořitel dostal nápad: chtělo by to někoho, kdo by to nějak řídil, prostě kdo by to dal do pořádku. Znám přesně takového člověka - povídá Petr - je to můj synovec Matouš. Stvořitel se zasmál: Vždyť ten neumí ani pořádně psát, je slabý na matematiku a s lidmi to už vůbec neví rady. No on už to nějak zvládne (anglicky: he will somehow manage) - povídá Petr . A tak udělali Matouše manažerem . . . (pokračování příště) Zpět na index REPORTÁŽ : STARÉ DOMY Kdysi jsme koupili chajdu na horách, bylo to po Němcích, které odstěhovali. Museli jsme ji dát hodně do pořádku: obec odstěhovala nábytek, aby ho někdo neukradl, ten jsme si teda opět koupit zpět - ale i tak tam přechodní obyvatelé zničili, co se dalo a i rozbitá okna, kamna a podobné věci potřebovaly náhradu. Máma vše omyla karbolkou a já s tátou doplnil a přibil prkna, která byla vytrhána z podlahy - pozůstatky to románské kultury. Co se nám ale nepodařilo v domě zamaskovat, byla jakási trvalá "přítomnost" původních obyvatel. Dům byl starý asi sto padesát let a byla to vlastně taková srubová stavba, jak to bývalo v jizerských horách zvykem. Nahoře v podkroví byl malý pokojík, který jsem si tehdy jako kluk hned okupoval. Měl strop do úhlu jako stan - strop to nemělo, tam už prostě byla střecha. A na jednom z trámů byl vyrytý obrázek lilie a jméno: Bruno. Později jsem se dozvěděl, že to byl vnuk staré paní, co v tom domě žila naposled a naštěstí se už nedožila masové deportace Němců do jejich rozbombardované říše. Bruno se toho nedořil také: byl odvelen do Ruska a už se nevrátil. Jen to jméno na zdi zbylo, asi jediný náhrobek, který měl Rusové se s tím nezdržovali. Na půdě bylo jinak různé harmapádí, a také starý luk a šípy pravděpodobně také patřily Brunovi, z doby, kdy mu bylo asi tolik, jako tehdy mně. Dům byl původně brusírna skla s mlýnským kolem, které bylo napůl shnilé a desítky let už neběhalo. Jen nějaké kleště zbyly s jiným sklářským nářadím, a dole pod podlahou pak celá strojírna: velké železné ozubené kolo, které pohábělo pár menších a nad ním byla díra v podlaze brusírny, kudy procházel nahoru hřídel. Nahoře pak další ozubené soukolí, pohánějící jiné hřídele a jednotlivé brusy byly poháněny už jen přes řemenice. Ty tu ale také, stejně jako ty brusy, dávno nebyly. Ve škvíře v podlaze jsem pak našel kalibrovací kuželík z vyleštěné ocele, jehož špička byla zbroušena do nevim-už-kolikacípé hvězdice. Byla to vlastně pomůcka pro brusiče, aby mohli změřit, zda ty známé hvězdice, vybrušované na dně váz a mís, udělali přesně. A právě tahle lesklá věcička, jen tak do dlaně, mi pořád ještě dnes připomíná život jizerskohorských brusičů. Prý dělali jen tři dny v týdnu a ve vesnici bylo deset hospod, kam chodili utrácet své lehce vydělané peníze. Prý - co z toho bylo pravda, to nevím, asi nic. Spíše bych uvěřil těm druhým historkám: jak se dřeli a umírali na tvrdnutí plic, plných skleněného prachu. Místnost, kterou odjakživa nazývali "brusirnou", jsme pak předělali na jakousi hernu a to tak, že jsme doprostřed dali ping-pongový stůl. A pak jsme s bráchou hrávali nekonečné mače na místě, kde jiní kdysi dělali třpytivé visačky na obrovské

lustry. Lustry, které byly obdivovány po celém světě a za které se platilo zlatem a lidskými plícemi. V malé komůrce, také v přízemí, bydlel kdysi krejčí. My tam skladovali dřevo, tak bylamalá. V té malé místnůstce také krejčík umřel, na známou nemoc krejčíků, tuberkulosu. Vlastně ho našla mrtvého babička, co v domě bydlela, protože on stejně málo vycházel z domu a když už se blížil konec, tak už ani z pokoje ne. A jednou nepřišel nahoru na společnou večeři, toť vše. Na jeho pohřeb přišli čtyři: jeho dcera odněkud z Německa, už dříve jmenovaná babička, hrobník a kněz. Býval jsem tam později o prázninách často sám a tak se nedivte, že když jsem tam jednou ležel s otravou nohy v rozbitém koleně, že se mi začaly za soumraku courat do pokoje různé postavy z minulosti a vyprávěly mi svoje osudy. Namítnete mi asi, že neumím přece tak dobře německy - ale ony nemluvily lidským jazykem, jen se mi promítaly na stěny jako ve starých, černobílých filmech, a sem tam jsem si vzpomněl na útržek z novin, možná vyprávění, které jsem někde slyšel anebo četl. Asi to bylo jen z horečky, řeknete asi. Možná, ale já od té doby věřím, že lidé nechávají v domech, ve kterých bydleli, svoje trvalé otisky. . .

Před lety jsem dostal na tři roky práci v Saskatoonu, na západě Kanady. Rozhodli jsme se s Aťou, mou ženou, že si dům na Huronu necháme a sami si tam rentujeme na tu dobu nějaký jiný. Byl to takový malý domek, ještě z počátku století, kdy se město během zlaté horečky stalo zásobištěm zlatokopů, co táhli na Yukon. Kanadská jízdní policie totiž dbala na to, aby každý zlatokopec - pardon, zlatokop - měl dost zásob. Město narůstalo a brzo dostalo přízvisko "boomtown", jak se tehdy říkalo rychle rostoucím a bohatnoucím městům. V suterénu domku byla prasklina v betonu, napříč od rohu k rohu, široká asi deset centimetrů a hluboká, jako by vedla rovnou do pekla. To samo by nebylo ani tak strašidelné, horší bylo, že hned první den, když jsem tam ještě stěhoval věci - Aťa byla v té době v Evropě - se najednou začal dům třást a něco podivně houkalo. Bylo to jako zemětřesení a ještě jako když vám nad hlavou přistává tryskáč a končilo to jakýmsi vysokým tónem, něco jako zaúpění Meluzíny. Nejprve jsem si to vysvětlil špatným návrhem domu a chtěl jsem se hned zase odstěhovat. Záhada se ale brzy vyřešila: odpadní trubka v koupelně byla vyrobena z čisté mědi a dole, v suterénu pokračovala asi pět metrů zcela přímá a rovná, něco jako narovnaný pozoun. Trubka se po spláchnutí rozechvěla nejprve pomalu a tiše, pak rychleji, až se za několik vteřin dostala do rezonanční frekvence a houkala tam pak ještě skoro celou minutu. Ale to ještě nebylo vše: v ulici rostly nějaké stromy, asi dědictví z rychlého zastromování městských ulic. Tyto stromy ale měly bohužel dlouhé, vodorovné kořeny, které narůstaly do kanalizace s výsledkem, který si asi umíte představit. A nebylo to asi jen u nás, protože město provádělo všude odkořeňovací služku a to zcela zadarmo. Přijeli maníci s podivným strojem, kterým se zavrtali do kanalizace a kořeny vytrhávali. Také tam jsem měl podivné sny, kde se mi objevovaly podivné postavy z minula, snad obyvatelé onoho domu a vyprávěly mi své příběhy - ale o těch snad někdy jindy. Ano, staré domy mají svou duši, stejně jako staří lidé - stačí jim jen umět naslouchat. Zpět na index POVÍDKA: DÍVKA Z JEZERA Sešli jsme se tehdy s Terrym jako obvykle a seděli jsme na verandě jeho domu a zírali na jezero. Neboť

Terry má to štěstí, že jeho dům je u jezera a může se tedy na něj dívat přímo z domu, zatímco já, když chci zírat, musím jit buď do parku nebo k Terrymu. V parku ovšem nelze popíjet, takže radši chodím k Terrymu. Vždycky si slibuji, ze až budu v penzi, budu se bavit malováním západu slunce na Hurónu, tedy na Huronském jezeře. Každý z nich je totiž jiný a všechny jsou nádherné, i když ať bolestně kýčové. Snažit se je popsat by se mi stejně nepodařilo: slovem můžeš vykreslit detaily, ale pro celek potřebuješ bohatší škálu barev. Nechápejte mě špatně, není to jen v barvách či odrazu světla ve vodě, ani ne ve tvaru či seskupeni mraků. Je to prostě dynamický proces - jak se zapadající slunce pohybuje rychleji a rychleji, celá scenérie se rapidně mění. Navíc má jezero v sobě cosi magického, přitažlivého, zvlaště navečer. Terry popíjel své algonquinské pivo, já zase srkal whisky, Jack Danielse, pochopitelně jen z obchodu s likéry. Samozřejmě, že bych rad ochutnal tu tuto starodávnou whisku, pálenou kdesi na černo v rozlehlých horách Tennessee, ale já tam nikdo nepobyl, vždycky jsem tam jen projížděl. Vlastně ne, jednou jsme tam s Aťou přespávali, ano, Chatanooga to byla. Přijeli jsme za noci a ráno v šest jsme zase frčeli dál, směrem na Floridu.Škoda, Tennessee je prý mnohem hezčí.

Popíjeli jsme, hleděli na jezero a mlčeli. Nebylo to takové to trapné mlčení, kdy vázne hovor, právě naopak. Každý jsme totiž mysleli na něco jiného a tak se nám mlčelo dobře. Znal jsem ho z práce, dělal na elektrárně, jako technik - elektronik. Jeho zájem o lidi končil na hranicích jeho pozemku a o politiku se také nestaral, i když toho dost procestoval a poznal. Přišel z Manitoby, ale narodil se daleko na východě, až v Novém Skotsku. Vlastně se jmenoval Terence, Terence McTear. Měl sice dům u jezera, jak už jsem řekl, ale žil tam sám. Jeho žena, Lucy, ho prý před lety opustila, neznámo kam. Slyšel jsem o tom, říkalo se dokonce lecos nepěkného. Ale kdo by věřil pomluvám. Terry o tom nikdy nemluvil a já ho do zpovědi ani nenutil, to se prostě mezi přáteli nedělá. Ostatně znám tyhle příběhy, podobají se nějak jeden druhému, obzvláště tady na severu. Když už nebylo o čem mlčet, řekl jsme si, že k příjemnému piti patří i zajímavý rozhovor. Terry znal pár příhod, které nikdy neopakoval, což je ctnost, kterou já zrovna nevynikám. Obzvláště vtipy: kdysi mě upozornil jeden kolega - byl to starší chlapík, tuším Holanďan, jinak tedy z Toronta - že mu ten samý vtip říkám už po páté. Pravil jsem s omluvou, že jsem si totiž nebyl jist, jestli mu opravdu došel. Zasmál se: vtipům sice nerozuměl, ale paměť měl výbornou. Historky ovšem nesmíte z Terryho páčit, ale když je správná nálada, teplota a směr větru, leccos se od něj dovíte. Bylo to zrovna asi týden před Halloweenem. To je poslední den v říjnu, je to takový keltský svátek duchů, kdy děti, přestrojené za strašidla, chodí dům od domu, za což jsou odměňovaný cukrovím a podobně. Jsou to ovšem zvyky vyloženě pohanské, obzvláště pro tento kraj, kde žijí většinou římští katolíci. Navíc to dává dětem mylnou představu, ze až vyrostou, život k nim bude i nadále štědrý. Obchodnici využívají tuto dobu k prodeji brakového zboží, které tak nanejvýš potisknou obrázky se strašidly a farmáři zase vyprodají své zásoby pumpkinů, velkých oranžových dýní, kterým se tuším česky říká turek. Vnitřek takového turka se vydlabe, vykrojí se oči, nos a ústa, dovnitř se postaví zapálená svíčka a toto veledílo lidové tvořivosti se pak postaví do okna. Snad se toho mají duchové leknout, nevím. Děti mají Haloween rády, rozumějí si totiž se strašidly lépe než s dospělými. Rádio a televize v tu dobu vysílají - ano, co jiného než horrory. Jsou všecky hrozně stereotypní, neřku-li přímo blbé. V této době se ale i dospěli se na čas stávají dětmi, což se pak opakuje ještě na vánoce. "Jestlipak víš" povídám Terrymu,-" že v místním rozhlase vypsali konkurs na dobrou strašidelnou

historku?" "Jo?" řekl se nezájmem. "S odměnou," otvíral jsem opatrně past. "Jo," řekl se stejným zájmem. Pochopil jsem, že to takhle nepůjde. "Já jednu takovou znám," pravím, "ale nevím, jestli je dobrá. Nechceš si ji poslechnout?" To ho asi opravdu zaujalo, protože odpověděl celou větou. "No jo," řekl.

Vracel jsem se tehdy z výletu na Jizerku, to mi tak tehdy najednou napadlo vypravit se sám někam na lyžích, daleko od lidí. Den začal dobře, sice bylo trochu zima, ale slunce svítilo a krystaly sněhu na slunci jen jiskřily. Bylo mi zase jednou úplně fajn. Až na cestě zpátky se nebe zatáhlo a začalo sněžit. Nejprve slabě, pak hustěji a u Protržené přehrady už bylo dost zle. Nu co, říkal jsem si, sněhová bouře, to už tady bylo. Cesta byla to s kopce, ale už jsem také vjížděl přímo do bouře. Vidět nebylo skoro vůbec, navíc ještě začalo blýskat a hřmít. To jsem ovšem ještě v sněhové bouři nezažil. V bouři ovšem lehce ztratíte orientaci - netrvalo dlouho a pochopil jsem, že jsem asi zabloudil. Vzpomněl jsem si na závodníky, kteří tady někde v bouři zahynuli, jeden se tuším jmenoval Vrbata. Bylo jasné, ze nemá cenu pokračovat v cestě, když ani nevím, kde jsem, to by bylo ještě horší. Jenom jednou předtím jsem se opravdu ztratil, to bylo v létě na houbách, v místech, kde jsem ještě nikdy nebyl. Tehdy jsem po delším bloudění došel k polouhnilé triangulační věži, stojící ještě navíc na vysoké skále, které mě lákala a tak jsem na ni chtěl v desperaci vylézt, abych poznal, kde jsem. Když jsem byl skoro nahoře, podlomila se pode mnou příčka jednoho z žebříku, kterými se dostáváte z nižšího patra věže do vyššího - obvykle bývá těch pater až sedm. Už nevím, proč jsem tehdy nespadl. Ve zmatku jsem rychle slezl dolů, ale když jsem se uklidnil, s třesoucími se koleny jsem zase vylezl nahoru, tentokrát až na platformu. Bylo jen potřeba nějak přelést tu díru po vylomené příčce a když jsme se nahoře zorientoval a slezl se dolů, spatřil jsem pod skalou dva kříže. Později jsem se dozvěděl, že tam zahynuli pádem dva dělnici při stavbě té věže. Ale tady u Jizerky nebyla žádná věž, a i kdyby byla, moc by mi to asi nepomohlo. Přestalo se blýskat, ale pořád ještě hustě sněžilo. Navíc se začalo stmívat a musel jsem se rozhodnout. Svěřil jsem to náhodě a šel jsem dál. Neměl jsem ani zdání, kde bych mohl být. Teren byl rovný, semtam pár nahromaděných kamenů a stromy se zmrzlými jeřabinami na větvích. Napravo i nalevo jenom lesy. Vyrazil jsem kupředu. Nevím, jak dlouho jsem šel, ale když už jsem skoro ztrácel naději, uviděl jsem v průseku lesa osamělou chalupu. Vlastně takovou malou polorozpadlou chajdu. Zabouchal jsem na dveře. Chvíli se nic nedělo, bušil jsem tedy dál. Konečně se objevil jakýsi kulhavý dědek, nahluchlý a ptal se mě, co chci. Lámanou češtinou mi pak vysvětlil, kudy se mám dat. I rukou ukázal, levou - pravou nehýbal, vypadala jako ochromená. Dovnitř mě ovšem nepozval a tak mi nezbývalo než pokračovat v cestě. Naštěstí měl pravdu. Asi za hodinu jsem na cestě chytil stopa, který mě odvezl do blízkého města, odkud jsem odjel vlakem domů. Později jsem se od lidí dozvěděl, kde jsem vlastně bloudil. A také kdo byl onen starý muž. Jenže v tom byl právě problém: Starý Hinkenteufel byl už totiž sedm let po smrti. Což by sice vysvětlovalo, proč mě nepozval dál, ale ne to, že vypadal poměrně hodně naživu. Ovšem několik místních lidi prý ho už také vidělo.Vysvětlení tu bylo dost, ale žádné jaksi nepasovalo. Jak mi ho lidé popsali, nebylo pochyby, byl to on, i s tou zchromlou rukou. Proti tomu ovšem svědčil fakt, že měl na místním hřbitově náhrobek, a to i se správným datem úmrti, jak jsem se přesvědčil. Existenci dvojníka, či možnost, že tam pohřbili nepravého, jsem musel také vyloučit. Pak ještě zbývala jiná, obskurní vysvětlení, jako třeba, že jsem asi

cestoval zpět v čase, ale přiznám se, že jsem už dále nevyzvídal. Prostě jsem to vzal jako životní fakt a už jsem o tom víc nepřemýšlel.

Terry mě nechal dovyprávět, aniž mě by mě někde přerušil - to on ostatně nikdy nedělá. Můj strašidelný příběh byl navíc celkem krátký, jen asi tak na dvě piva. A možná, že to byla právě ta piva, kterých bylo zapotřebí, aby se mu rozvázal jazyk. Bylo to v létě - začal - zajel se zase jednou podívat domů, někam blízko Caledonu, na místa, kde kdysi vyrůstal. Procházel se po kopcích i po údolích, kolem řeky a prolézal skrze lesy a vůbec kolem dokola, však ta místa ještě dobře znal. Jednou odpoledne také zašel k blízkému jezeru. Trochu unavený, zalehl na chvíli do trávy, ale za chvíli usnul. Ani neví, jak dlouho spal, ale když se probudil, slunce už zapadalo. Hladina jezera, to velké zlatorudé zrcadlo, se ani nezavlnila. Znáte to, když je povrch vody jako olejový, ne? Náhle se cosi objevilo nad vodou, cosi spíše jako stín, jen kruhy se od toho předmětu šířily a jejich barva se měnila, střídavě černá a zlatá, tak jak se vlny zvětšovaly a nové se tvořily. Pak se ta silueta začala vynořovat z vody a podobala se víc a víc člověku.Vlastně dívce a silueta-dívka se přibližovala. Zdálo se, že kráčí přímo ke břehu. Ač byla zády ke slunci, její tvář byla osvětlena a to zespoda, světlem odraženým od vody. Byl v ní neobvyklý klid a mír a jak šla, rukama kolem sebe čeřila hladinu. Z vody ale úplně nevyšla, zůstala stát u břehu a hleděla přímo na Terryho. Usmála se na něj, pokynula hlavou a dlouho se beze slova na něj dívala. Pak zvedla ruku, mávla na pozdrav a stejně pomalu se zase vzdalovala. Několik vteřin a byla pryč. Jen kruhy zbyly na vodě. A slunce, jako když překlopíš pánev roztaveného železa, rozlévalo ještě svůj obsah dál po hladině, ale i ono brzy zmizelo. Chtěl jsem něco říci, avšak Terry mě přerušil - nebyl to ještě konec příběhu. Přišel prý tam později ještě několikrát, ale už ji nikdy neuviděl. Jen jedno ví: určitě se mu to nezdálo. Tím také odpověděl na moji nevyslovenou otázku. Ostatně já ani jinou odpověď nečekal. Než jsem zase odejel - pokračoval - svěřil jsem se s tím zjevením mé tetě; moji rodiče už totiž nežili. Teta se ani nedivila, ani se mu nesmála. Jen zašla na půdu a přinesla dolu staré fotoalbum. Opatrně sfoukla prach a téměř po paměti našla stránku, kde byla fotografie jakéhosi děvčete. Stálo tam u jezera, opřeno o břízu, na jejímž kmeni byly vyryty jakési iniciály, ve vlasech měla květiny a vypadala asi tak na šestnáct, sedmnáct let. Je to ona? - zeptala se teta Terryho. Přisvědčil, poznal ji hned. Pak mu vyprávěla celou historku. Byla to dívka, která se kdysi přivdala do jejich rodiny, ale rádi ji neměli. Vdala se mladičká, a to za muže,kterého jí vnutili. Milovala ovšem někoho jiného a později si z nešŤastné lásky vzala život. Utopila se v tom samém jezeře, blízko místa, kde ji uviděl. Kdy se to stalo? Před mnoha, mnoha lety,řekla teta.

Zamyslil jsem se. Slyšel jsem v životě pár podobných historek, ale tahle byla nějaká jiná. Snad že mi něco připomněla anebo jen proto, že mi na ní něco nesouhlasilo, nevím. Rozhodně mě ale Terry tím příběhem překvapil. Nerad bývám překvapen a tak se nedivte, že moje první reakce byla skeptická. "A kde jsi to četl?" zeptal jsem se nevinně. Ani se neurazil a klidně povídá, že to nikde nečetl. "A jak víš, že se ti to nezdálo?" zpovídal jsem ho dál. "Máš nějaký důkaz?"

"Tu fotografii přece," řekl. "Tak mi ji ukaž!" "No já ji nemam, teta mi ji nedala." "A ty jsi ji o ni nepožádal?" "Ne, to mě nenapadlo," přiznal se. Ne, tahle diskuse opravdu nikam nevedla. "Jiný důkaz nemáš?" ptám se dál. "No, byl jsem u jejího hrobu." "Ale to jen dokazuje, ze žila a umřela, ale ne to, ze se ti zjevila. Ostatně, pokud vím, katolíci nepovoluji sebevrahům regulární pohřeb. Habsburkové," povídám, "museli pro prince Rudolfa, co se zastřelil s milenkou v Meyerlinku, zažádat o povoleni až od samého papeže." Terry sice věděl, kdoje papež, něco méně už o Habsburcích a už docela vůbec nic o korunním princi Rudolfovi. Když jsem mu to vysvětlil, přiznal se, že jejich rodina - na rozdíl od Habsburků - to musela ututlat a vydávali to za nešťastnou náhodu. "Jak tedy víš," ptám se, "že to byla sebevražda?" "Nechala dopis na rozloučenou, teta mi ho ukázala." Musel jsem uznat, že to je jakýsi důkaz, ale jen pro to, že to byla sebevražda a ne vražda. "A jak se jmenovala?" chtěl jsem ještě vědět. "No přece McTear, jako naše rodina," odpověděl mi poněkud hloupě. Zamyslil jsem se. Nikdy jsem si vlastně neuvědomil, ze tear také znamená slzu. Potřásl jsem hlavou začínám být jako on, napadlo mi. "Ne, já myslím jaké bylo její křestní jméno?" ptám se. Chvíli byl zticha. Pak řekl odmítavě:"Ne, to už si nepamatuju." "Nejmenovala se náhodou Nessie?" dobíral jsem si ho - tak totiž říkají Skotové Lochnesce. "Ne!" vykřikl vztekle. Nechtěl jsem už dal vyzvídat. "No, co je na jméně, jak řekl Shakespeare," povídám na uklidněnou. Ale Terry se už odmlčel, aneb jak se tady říká, zavřel se jako škeble. Dopili jsme každý svoje a já jsem se radši rozloučil a odešel jsem.

Cestou domů jsem ale pořád musel na to myslet. Divná věc: nějak moc mu záleží na tom, abych tomu věřil! Anebo tomu sám nevěří a přesvědčuje hlavně sebe? Nemohl jsem si pomoci, ta historka mi byla jaksi povědomá, ale odkud? Snad z nějaké knihy? Ale Terry moc nečte! Anebo že by ze školy? Anglosaská literatura totiž přímo hýří příběhy o dívce a jezeru, ať už je to o králi Artušovi, teda o té víle z jezera, která uschovává posvátný meč Excalibur anebo chcete-li něco z trochu pozdější doby, tak třeba i detektivku Raymonda Chandlera, "Dáma v jezeře". Ten námět je prostě přitažlivý asi tím kontrastem: jemná, křehká žena a nemilosrdný přírodní živel, voda. A Keltové jsou navíc také velmi pověrčiví. Nepoznal jsem jediného, který by nebyl - všichni se naopak divili, když jsem tvrdil, že já nejsem. Také návštěva v místní knihovně mi nepřinesla žádnou informaci. Snad jen tu, že celý ten příběh asi nebyl z nějaké knihy. Takže to asi přece jen někde slyšel, napadlo mi a mávl jsem nad tím rukou. Začala mě však trápit jiná věc: měl jsem totiž sen, podobný, téměř identický s jeho vyprávěním, jen s tím rozdílem, že ona dívka pohybovala rty, jako by mi chtěla něco povědět. Marně jsem se snažil porozumět, co říkala. Byla z toho smutná a zase zmizela v jezeře. Probudil jsem se a můj první pocit byla lítost a pak zase zlost. Zlost na Terryho, protože on byl příčinou toho všeho. Marně jsem se snažil si ten sen později znovu přivolat. Znáte to, když si něco hrozně přejete, tak to najednou prostě nejde. Ale myslet jsem na to nepřestal. Nedalo mi to pokoj, potřeboval jsem se prostě dozvědět víc. Problém byl v tom, ze Terry mlčel. Když jsem mu v práci volal do jejich oddělení, tak tam

nebyl. Prý je na severu na rybách - byla zrovna rybářská sezóna na něco, co, to už nevím. Dostal jsem nápad: více lidi prý více ví. Zavolal jsem tedy do místniho rozhlasu a přihlásil se do té soutěže, pochopitelně pod cizím jménem. Popsal jsem jim Terryho příběh do posledního detailu, aniž bych ovšem uváděl místa či jména. Historka to byla dobrá, nepochyboval jsem o tom, že vyhraje a doufal jsem, že se pak někdo přihlásí, kdo ji pozná. Přišel Halloween a s nim i slosování. Naše - tedy terryho story dostala druhou cenu. Lidé si o tom příběhu vyprávěli, ale když jsem se jich ptal, nic nového jsem se nedozvěděl. Historku neznali, ani prý to nebylo nikde v novinách. Nic, prostě nic.

Dva dny na to mi volal Terry, právě se vrátil ze severu. A kdy prý zase k němu přijdu na posezeni. Těšil jsem se na jeho reakci, jistě už slyšel, že historka vyhrála, ale pochopitelně jsem o tom nezačak, doufal jsem, že rozváž sám. Přivítal mě jako dříve, hodil do sklenice dvě kostky ledu a nalil mi z mé lahve, co jsem tu měl u něj ještě od posledně, mou whisky. Na stole už stála řada prázdných lahví od piva: začal patrně o něco dřív než já. A zase jsme seděli na verandě, mlčeli a čuměli na Hurón. Vlny se rozbíjely o břeh, občas se ozvalo zakrákorání racka. Normálně mě ty zvuky docela uklidňují, ale tentokrát ne. Čas utíkal a já ztrácel trpělivost... Konečně Terry promluvil: "Slyšel jsem od Franka," řekl, "že v radiu vyprávěli jeden příběh. Ten můj příběh," dodal, "hned jsem ho poznal." "Který příběh?" dělal jsem hloupého. "Však ty víš, ten co jsem ti povídal," vykřikl. "A jó, už si vzpomínám," povídám, "slyšel jsem to v radiu také. Myslel jsem si, že jsi jim ho tam přece jen poslal." Nedal se oklamat: "Proč jsi ho tam poslal? " zeptal se mě a nevypadal zrovna přátelsky. "Ale já ho tam neposlal," zalhal jsem, ale asi příliš rychle. "Jak to že ne?" namítal, "nikdo jiný tu historku přece neznal!". "Ale třeba to byl příběh někoho jiného, tomu tvému jen podobný," snažil jsem se lhát dál, ale ne moc přesvědčivě. Trval na svém: byl to příběh jeho, nikoho jiného. "A co tvoje teta, třeba to někomu řekla," zkoušel jsem to, poněkud naivně. "Neřekla, už nežije," odpověděl rozčileně, "musel jsi to být ty! " "Jó, oni v radiu říkali, ze jsem jim to poslal já?" ptám se rafinovaně, protože vím, že jsem neudal své pravé jméno. "Ne, nějaký Al Smith, ale prý se nepřihlásil o výhru." "Takže nikdo ani neví, že je to tvůj příběh," povídám. "Ledaže bys mi lhal a nebyl to tvůj příběh," přešel jsem do útoku. "Ne, ne, je to můj příběh a ty jsi mi ho ukradl." "Ach tak, tohle tě tedy žere? Ze ti někdo ukradl příběh? Ale to přece stačí jim zavolat, a vysvětlit jim to oni ti jistě tu výhru vyplatí!" snažil jsem se ho utěšit, ale zatím ho to ještě víc podráždilo. Vyskočil ze židle a zařval: "Čert vem' tu výhru a čert vem' taky tebe!" A tehdy mě to napadlo. Musel jsem mu to říct. Znáte to, někdy člověk musí udělat něco, ať se pak děje co chce, ať jsou následky třeba sebevíce tragické. Většinou je ani netušíte, ale hlavně o ně vůbec nedbáte. Ne, já prostě musel. Devil made me do it, jak se tady říká: ďábel mě navedl. "Dobře, povídám," já ti řeknu důvod, proč jsem to nemohl být já, kdo to tam poslal." Podíval se na mě s nedůvěrou. Použil jsem na něj starý trik: "Ty jsi mi přece nikdy neřekl jméno té dívky!" "To je pravda," přiznal. "No a vidíš, a v tom rozhlase ji jmenovali!" Využil jsme toho, že ten příběh v rozhlase neslyšel. Nebyla to

totiž pravda, jméno té dívky jsem tam vůbec neuvedl, protože jsem ho ani nevěděl, až teď mi to anapdlo. "Lucy se prý jmenovala,ano, Lucy se jmenovala!" vykřikl jsem vítězně. Neodpovídal. Najednou tam stál, asi jako stojí býk, když dostane od řezníka palicí do hlavy - v tom krátkém okamžiku poznání, ještě než se sesune na zem. Také Terry tam stál, ramena strnulá a hlavu trochu pokleslou. Ruce mu visely bezvládně u těla, jen jeho oči se na mě vyčítavě dívaly. Bylo v nich vše: překvapeni a bolest, vina i pokání. A bylo v nich ještě něco: pochopil jsem, že mi to nikdy, nikdy neodpustí . . . Zpět na index POHLEDY: KONEC SVĚTA SE BLÍŽÍ ( prvně otištěno v Neviditelném Psovi) Myslel jsem, že o to nechci přijít za nic na světě, ale přišel jsem. Dokonce i o to nic na světě :-). Pravděpodobně jste to už uhodli: ano, konec světa, den zkázy, Apokalypsu a bůhví, co ještě. A nejen to: už jsem takhle pravděpodobně přišel o několik konců světa, bohužel. Nuže, podle Nostradama, lépe řečeno podle Nostradamianovců, se to mělo stát 4 července minulého roku (kromě Spojených Států, ty mají ten den státní svátek :-). Muž Naší Madony - přeloženo doslovně - to údajně předvídal už v šestnáctém století. Jistě, on si to mohl dovolit, protože budoucnost byla tehdy dost vzdálena a nikdo ho teď už nemůže do očí obvinit z omylu, což je lekce, z které se dnešní předvídači budoucnosti ještě nepoučili. Zatímco si můžeme říci, že se vlastně nic nestalo, není to pravda, stalo se toho dost. V Abilene v Texasu následovníci zpěváka Billa Hawkinse strávili den na modlitbách, očekávajíce příchod smrti. V Japonsku, Shoko Asahara, který už v roce 1995 byl v podezření, že vypustil plyn - teda otravný, ne ten svůj, přírodní - se utekl s následovníky do hor, očekávaje velkou povodeň. Pro jistotu, kdyby se tato nekonala, prodloužil ten alarm na celý měsíc červenec, ono se už něco najde. Psychický mrak byl viděn nad Čínou - podle Internetu - a washingtonská psychička Jeane Dixon také tušila, že se něco stane a kdyby ne, tak jen proto, říká, že to bylo asi odloženo. Podle ní na 5 února příštího roku. Vždycky mi bylo záhadou jak úžasně přesné jsou ty předpovědi - dokonce i na den - když uvážíme, že se to pak vůbec nestane. Možná, že to ti předvídači jen špatně počítají? Co když ten Damusči-nedamus myslel úplně jiný kalendář? Třeba starý židovský nebo aztécký? Anebo starých Egypťanů? Ale byli jsme tomu už blízko, že? Pamatujete na Hale-Bopp kometu? A na Charlese Schrameka, který dokonce vyfotil SLO (Saturn like object), zřejmě UFO, schovávající se za kometu? Což o to, my jsme to přežili, až na malou skupinu těch, kteří odešli skrze Nebeskou Bránu (Heavens Gate). Dva týdny před jejich odchodem jsem měl intervjú s Alanem Halem, kde jsem navrhoval, že by se media měla snažit poučovat lidi, aby nevěřili prorokům zkázy, na čemž jsme se oba také shodli. Ale učedníci Brány byli všichni vysoce vzdělaní lidé, a podle mého nedávného intervjú pro Hurontarii (s Rickem Rossem, vyjednávačem z Waco) se zdá, že jsou tyto kulty nejvíce úspěšné právě při rekrutování lidí s vyšším vzděláním. S přicházejícím rokem 2000 jsme tu už měli i počítačovou paniku Y2K (armáda prohlásila, že udrží pořádek a jedna církev dokonce nabízela modlitby k tomu účelu). Nu nestalo se, ale podle pana Scalliona, matka příroda bude velmi brzo zase hodně zlobivá. Také májský kalendář končí v roce 2012 a pak zřejmě všichni Mayové odejdou ke svému stvořiteli (kromě Karla Maye, ten už tam odešel). Že se to může stát předčasně i nám ostatním, je předmětem mnoha spekulací. Astronom R.C. Monglard vypočítal, že to vlastně nebude rok 2012, ale 1997. Asi mi

teda něco ušlo - nebo teprve na to ujití čekám, jestli se o nějaké to století spletl. Ale obavám se, že je to zase jeden konec světa v čudu. Ovšem protože nejsem májského náboženství, tak můj svět asi stejně ještě neskončí. Kromě toho máme v křesťanském kalendáři dost číslic k disposici, takže to asi ten hlavní problém nebude. Ale bylo by snadné shazovat na hlavu předvídačů následky mé vlastní nedbalosti. Ano, to JÁ jsem to měl vědět a ne si to zapomenout poznamenat v kalendáři a pak o to přijít. Jaký krásný ohňostroj jsem mohl u jezera vyrobit na oslavu konce světa! Můžete říci: "No co, přijdou ještě jiné konce světa!" Vám se to řekne, ale co když opravdu BYL ten úplně konečný konec světa a já o to přišel? Co když už teď všichni žijeme v tom jiném, lepším světě? Zatím to nepozoruju, ale jestli jste si něčeho takového všimli, nechte mi prosím Vás vědět, já možná ještě nějaké ty rachejtle koupím. Jedna věc je jistá: za každých dalších šedesát minut jsme zase jednomu konci světa o celou hodinu blíž . . . Zpět na index PŘEČETLI JSME: DARWINISTÉ versus TI DRUZÍ (1) V tomto a příštím čísle se zde budeme zabývat neo-darwinismem. Dnes to bude recenze knih dvou známých darwinistů Jonese a Goulda, příště zase review kritiky darwinismu od Johnsona a celkové shrnutí ode mne. Pokud se vám to bude zdát příliš nezajímavé, můžete to přeskočit, já se zlobit nebudu :)). Poznámka: Než přejdeme k samotným recenzím, zopakujme si tři základní – a pro darwinisty neměnitelné – postuláty DT: 1) Vývoj se děje malými změnami (maximálně jedna na jednu generaci) a pomalu kulminuje k dokonalejším organizmům, až dojde nakonec i ke změně samotného druhu – a tento proces, zdá se, nikdy nekončí, respektive končí jen když vymře celý druh, aniž by zanechal alespoň nějaké mutanty.Proč jen malé změny, není vysvětleno. 2) Změny jsou čistě náhodné, vlastně jsou to poruchy genové skladby, které se pak dědí na další generaci - příčina změn tedy není definována. 3) Zda pozměněné generace uspějí, rozhodne tzv. přirozený výběr (PV) a jen ty nejzdatnější přežijí, ostatní vymřou. Technika ani příčiny výběru nejsou ovšem definovány. V dalším budeme tedy striktně rozlišovat mutaci (t.j. změnu genů), adaptaci (t.j. vývoj uvnitř druhu, teda jen odrůd) a Darwinovu teorii DT (t.j. hlavně vývoj nových druhů a to čistě přirozeně - což je právě Darwinův objev). Mluvíme-li tedy o „vývoji“, musíme vždy specifikovat, který máme na mysli: samotnou adaptaci totiž uznává i řada odpůrců darwinismu, DT na druhé straně (t.j. všechny tři body!) ovšem jen darwinisté.

1) Steve Jones: Darwin’s Ghost (Darwinův duch, Doubleday Canada, 1999) Autor je profesor genetiky na University College v Londýně, pravidelně se objevuje v britské televizi a jeho nejznámější kniha je „The Language of Genes“ (Řeč genů), za kterou dostal cenu Rhone-Poulene Science. Už na začátku knihy autor naznačuje, že to je jakýsi průvodce Darwinovou knihou „O původu druhů“. Mnoho darwinistů se totiž víc a víc angažuje nejen v dokazování, ale i vylepšování Darwina, lépe řečeno darwinismu a to ze dvou důvodů: jednak málo lidí pořád ještě darwinismu správně rozumí a pak, důkaz Darwinovy teorie (dále DT) je stále ještě neúplný. Je tady ještě třetí důvod: různé jiné obory si darwinismus berou jako kostru pro vylepšení svého učení. A v neposlední řadě je jistě třeba i DT doplnit

podle nových výzkumů z dvacátého století. Autor pak pokračuje řadou celkem přehnaných tvrzení, jako třeba že „každý uznává DT“ nebo že „i papež souhlasí s DT“ nebo konečně „evoluce je víc než věda, protože její myšlenky se používají v ekonomice, politice, historii a jinde“. Když se takto projevil jakožto militantní, i když ne zrovna vždy úplně logický darwinista, Jones přechází konečně k věci, tj. „ilustrování“ darwinistické bible, jinak řečeno slibuje doplnit šedou teorii zelenou praxí. Tou praxí je ovšem v knize převážně, ne-li výlučně, míněna genetika. Dovídáme se tam, že Darwin vlastně o genech vůbec nevěděl a Mendela dokonce ani nikdy nečetl. A zde hned přechází Jones na obor, kterému rozumí nejlépe, ano, na genetiku. Jak dalece ale jeho genetika dokazuje DT, je už od začátku problematické. Sám autor přiznává, že identifikace druhů podle genů nepracuje vždy dobře. A pochopitelně, DT je daleko víc, než jen identifikace druhů - a když to "nepracuje" dokonce ani tam . . . Zajímavý, ale ne už příliš nový je příklad mutace a adaptace chřipkového viru, která vede k jeho rostoucí imunitě vůči lékům (virus se údajně po dvou letech vegetování na vepřích vrací do lidského cyklu jako úplně jiný virus, pozn. j@ns@n). Podobně i virus způsobující AIDS má adaptační schopnosti. To, že tyto změny na rozdíl od pomalého přírodního vývoje druhů můžeme sledovat vlastně téměř „před očima“ je jistě potěšitelné, ale jako důkaz DT ještě nepostačující – jedná se totiž jen a jen o adaptaci, virus je tu pořád jen virus a nic víc. To neznamená, že by autorovy příklady byly nezajímavé – fakt, že v roce 1998 byla polovina obyvatelstva v některých afrických městech testována jako HIV pozitivní je jistě zdrcující. Také to, že HIV virus je výjimečně dobrý na dělání „špatných“ kopií sebe sama, je pro nás značně alarmující, neboť vysvětluje, jak je těžké najít vakcínu, která by pracovala na všechny dnešní i budoucí odnože uvedeného viru. Na druhé straně se i vývoj drog nezastavil a dnes je patrně i rychlejší, než je vývoj virusu. To dokazuje to, že úmrtnost na AIDS se snížila v Evropě až pětkrát. Také se snížil počet nakažených a to hlavně proto, že jsou lidé lépe informováni o tom, jak se může nemoc přenést. Ovšem fakt, že když pacient přestane brát léky, tak se u něj nemoc se vrátí, svědčí o tom, že je pokles úmrtnosti opravdu právě zásluhou nových drog. To vše je velmi zajímavé, ale kde je tady DT evoluce? Adaptační změny - jistě, přežití – samozřejmě, náhodné změny - i to možná, ale nikde zde není vidět, že by se tímto způsobem z viru vytvořil nějaký vyšší organizmus. Je to jen takové pendlování sem a tam, při nové medikaci se časem vytvoří nová mutace (autor pro HIV jmenuje hned tři ) a celý výzkum nezaznamenává dlouhodobý průlom či dokonce nějaké vítězství mediciny. Konstatování, že „žádný biolog nemůže pracovat bez DT“, je poněkud odvážné od někoho, kdo není zrovna biolog. Ze současné literatury najdeme celou řadu biologů, kteří nejen mohou bez DT pracovat on vlastně Darwin zase moc problémů stejně neřeší. A zde přechází Jones na oblíbený tradiční „důkaz“ DT, totiž chov domácích zvířat. Zcela však pomíjí zdůraznit jeho odlišnosti od DT, jež jsou: 1) K změně druhu tam vlastně nedochází – pokud se takové změny "povedly", ukázalo se, že zvířata byla většinou neplodná, tedy vymřela v té samé generaci. 2) Změny nejsou čistě náhodné, křížení je naopak plánované - vybírají se jen dobré vlastnosti a tím tedy i budoucí „partneři“. 3) Zda generace s novými změnami uspějí, rozhodne ne přirozený, ale umělý výběr – jen nepodařené varianty se (zase jen z hlediska užitku pro člověka) likvidují. Domácí křížení tedy nesplňuje ani jeden z postulátů darwinismu. Jediné, co právě dokazuje, že je

neexistuje jen přirozený výběr, ale že se dá dělat i „umělý“ výběr, svědčí tedy vlastně proti tomu, že by DT byla jediná možná teorie vývoje. O genetickém inženýrství a klonování se autor nezmiňuje, patrně si dobře uvědomuje, že tam už nejde vůbec o křížení, ale čisté kopírování - ani mutace tam nejsou. Autor ale správně poukazuje na to, že někdy je rozdíl mezi odrůdou a druhem těžko definovatelný a přiznává, že nám v tom geny zatím moc nepomáhají - stačí se zeptat třeba klasifikátorů ptactva. Pravda je, že naše kriteria - tj. co je a co není druh - jsou pořád ještě spíš vizuální, než vědecká. Jenže právě proto je asi těžké pro DT dokázat, že kumulací zrovna těch malých změn se pak vyvine třeba z lišky něco jako pes či naopak - kde začíná pes a končí liška? No prosím, řeknete, že z lišky se pes nikdy nevyvine - to nevím, ale tíha důkazu DT je právě na zastáncích DT; nemohu mít přece dobrou teorii, když nemám dobrá kriteria . . . Podle Jonese je asi DT víc, než všemocné božstvo. Tento „Deus ex machina“, přírodní výběr, totiž tvoří jako slepý hodinář (často používaný výraz) a navíc tvoří bez účelu, zatímco Bůh by si jistě rozmyslel, co a jak chce vytvořit. DT jen vybírá z miliard kombinací, z nichž jistě větší část je převážně degenerační, vymírající rychle. Zkuste si třeba měnit geny ozařováním a uvidíte, kolik dostanete zrůd na jednu mutaci, která je schopná přežít jen sama o sobě! A co víc, aby byla lepší než ty staré a vytlačila je! Koneckonců i Darwin přiznal, že vlastně to „přežití odolnějších“ okoukal od Malthuse. Jenže to zase není moc velký objev - nové je, že je to zde jakási přírodní cenzura k likvidování zmetků, která pak vede k všeobecnému vývoji k lepšímu. Jenže jinak je to přežití jenom tautologie, důkaz kruhem: nejlepší přežívají a ti co přežili, byli asi teda ti nejlepší. Proč přežili, se už nechává volné interpretaci. Je to jako vzorec, kde si můžete dosadit nejen známé, ale i tu neznámou. Připomíná mi to jeden vtip: Víte, jak přežijeme sněhovou bouři? Žijeme tak dlouho, až ji prostě přežijeme. tautlogie jsou vždy vlastně takový začarovaný kruh. Jiné autorovy příklady svědčí jen o jeho dobré paměti – byly už uvedeny jinde a lépe. Svědčí, ale nepřesvědčí: tak například tmavé můry prý přežívaly lépe (lepší mimikry) a tak přežily. Jenže černá můra i bílá můra nejsou pořád nic jiného, než můry. Jestli tu Jones něco dokazuje, tak spíše Lamarcka než Darwina. Zajímavá je kapitola o sexuálním výběru (SV), což je předmět jiné Darwinovy knihy. V knize „O přirozeném vývoji druhů“ se ovšem Darwin o SV nezmiňuje, ale promineme Jonesovi (inu, genetici jsou vlastně také sexulogové:-)) toto malé odbočení, vždyť Darwin považoval SV za stejně důležité jako PV, i když se to nikde nahlas nevytrubuje. Tvrzení, že živočichové mají mužský a ženský sex proto, aby se zajistil dostatek různých kombinací při množení (potomek převezme polovinu genů po otci a po matce) a tím i mutací a jejich přežití je to jen jistý "účelizmus", tj. k něčemu to asi bude, tak proč tomu nedat účel, který nám vyhovuje, že? Dochází-li ke změnám při každé nové generaci, musíme říci, že jedním zdrojem mutací je sama kopulace. Jones sice tvrdí, že žádná kopie genu není stejná, zatímco Dawkins si pochvaluje, že kopie genu je digitální, tedy téměř imunní k chybám. Darwin sledoval myšlenku ještě dál, že totiž samička vlastně svou ochotou kopulovat jen s určitými jedinci (většinou totiž oplodňuje právě jen ten prvý) si vlastně předem vybírá vlastnosti svého potomstva – i když to pochopitelně ani neví. Zde tedy máme ten sexuální výběr (SV), který vlastně jaksi "konkuruje" tomu přirozenému, hlavně proto, že už přirozený není. A opět náseduje jeden sporný příklad a sice chvost u páva: už Darwin myslel, že onen nádherný chvost je jen na ozdobu a nějak nemohl pochopit, proč dá samička přednost samci s největší ozdobou, když se tím ovšem tento stává i daleko víc zranitelnější, protože ho dravci snadněji uloví. To Darwina pochopitelně zaráželo a sváděl to na hloupost marnotratných samiček. Genetik Jones ten názor pochopitleně přejímá, i když hlubší studium by asi vyjevilo, že tato „paráda“ se stovkami ohromných očí má především nepřítele

zastrašit - a zřejmě pracuje velmi dobře, jinak by už pávové dávno vyhynuli. Pokud si samičky vybírají samce s větší "parádou", tak i to dělají dobře, aniž o tom vůbec vědí :-). To se jen darwinovský "účelizmus" ve snaze všechno "vysvětlit" dostává do slepé uličky, ze které neví, jak ven. Ovšem je pochopitelné, proč DT potřebuje ještě SV na výrobu mutací – bezpohlavní živočichové totiž umí dělat jen duplikáty, klóny, nejsou tedy schopni evoluce, ale zároveň jsou jaksi i „nesmrtelní“ :-). Nesmíme ale zapomínat ještě na jeden faktor: počet potomků jistě také hraje roli proti „vyhynutí“ – ryby s milióny jiker vyhubí spíše přírodní katastrofy než žraví nepřátelé (když nepočítáme člověka :-)). Záklony variací (hlavně tedy Mendelovy) hrají nepopíratelnou roli v genetice, ale je to pořád jen začátek našeho poznání. I autor uznává, že chování genů je značně složitější a závisí na mnoha faktorech: tak např. je známo, že dcery starých otců umírají dříve, než dcery mladých otců – na rozdíl od synů, kde ten rozdíl nepozorujeme. Jistě se časem naši genetici doví daleko víc nejen o genech, ale i o záhadách života. V kapitole o potížích DT se ukazuje Jones jako pravý darwinista. I když přiznává, že je totální nedostatek přechodných (t.zv. chybějících) článků v nálezech fosílií - při tolika miliardách mutací je to opravdu zarážející - a i když přiznává, že na druhé straně jsme objevili zvířata s orgány, které zřejmě nemají žádný účel a jindy zase zvířata, která jsou tak dokonalá, že se už dál nevyvíjela,a i když DT neví, jak se dědí třeba instinkty - to vše je pro Jonese důkazem darwinovské evoluce! Chybějící články prostě nechybí, my si prý jen neumíme představit, jak by asi vypadaly. To samé s tím, že nevíme, co je vlastně pro DT progresivní, přeživatelné – takže si jen neumíme vysvětlit některé orgány, podle nás účel nemají, podle matky přírody ano. Jinak řečeno: to vše je jen v naší neznalosti, jediné co víme, je, že DT pracuje. Nu to je opravdu dost málo a není divu, že DT je - podle něj - víc než věda. Spíše tedy nějaká víra - jenže z toho přece obviňují kracionisty! A opět jedno přiznání autora knihy: protože pořád ještě dobře nevíme, co která část genu dělá (zatím známe vlastně jen onu téměř nekonečnou sérii čtyř písmen a pomalu se snažíme přečíst jednotlivá "slova", musel autor dodat, že DT vlastně nijak zvlášť dobře nevysvětluje složení genů. Zajímavá věc, ale proč to mě vůbec nepřekvapuje? Snad proto, že geny zatím nedokazují nic víc, než že vlastnosti se dědí z generace na generaci a to je pro důkaz DT dost málo . . .

2) Stephen Jay Gould: Full House (Plný dům, Harmony Books, 1996) Autor je profesor zoologie a geologie na universitě Alexandra Agassize a také kurátor universitního Muzea srovnávací zoologie. Jeho první bestseller se jmenoval Wonderfull Life (Nádherný život) a později následovalo ještě 14 dalších knih. Full House (Plný dům) je jedna z jeho nejnovějších knih. Autor se svým zvídavým (někdy až "kacířským"), postojem a také jasným způsobem vyjadřování výrazně odlišuje od ostatních darwinistů. V této knize si vzal na mušku jeden z mylných názorů svých kolegů: že totiž darwinistický vývoj (dále jen DV) není pokrokem v našem slova smyslu a ani ta excelence DV není v jeho složitosti, ale v různorodosti variant. Nejde tedy o směr nahoru, spíše do šířky. Pravda, vývoj nemusí směřovat jedním směrem, ale že by zrovna počet chyb byl měřítkem vývoje, o tom si jaksi dovolím pochybovat. . . Už v úvodu Gould přiznává, že je to téma poměrně úzké a zdánlivě nepodstatné: proč by nás to tedy mělo vůbec zajímat? Odpověď najdeme až někde ke konci knihy - ono dokázat všude pokrok je prý poněkud obtížné, obzvláště, když hodně větví na Darwinově "stromě života" muselo asi růst jaksi směrem dolů, neboť i po značném rozkvětu prostě uschlo. A tak nám Gould vysvětluje, že Darwin vlastně nikdy slovo "pokrok" (progres) nepoužíval, dokonce jej neměl rád, ač musí - jinde - přiznat, že Darwin v jeho knize

"O vývoji druhů" doslova píše: "...jelikož přirozený výběr pracuje jedině díky a pro dobro každého jednotlivce, všechny tělesné a mentální změny mají tendenci progresu (doslova progressing, j.h.) směrem k perfektnosti". Jinde zase tvrdí, "... že obyvatelé určité periody pobili svoje součastníky v závodě o život a jsou tedy výše na vahách přírody, to může způsobovat vágní, ale mylný sentiment, který má hodně paleontologů, že celá generace jako celek, pokročila ve směru pokroku." Jestli se tedy Darwin uřekl v prvém, či druhém případě, nebo prostě zapomněl, co dříve řekl, není důležité - jen to, že nemohl mít pravdu v obou případech, i když se to Gould jinde snaží "vysvětlit". Jisto je, že pokud vývoj (evoluce) nespěje k progresu, není to vývoj ve smyslu toho slova, není to žádný vývoj. Podobně když jen ti "co jsou víc fit" (jiný český překlad by zde byl asi nepřesný) přežijí, musí být i jejich potomci víc fit a tedy "pokročilejší", než byla generace dědečků, alespoň tedy v jednom směru. A opět, když tito vymřeli, jiná, přežívající mutace musela být opět poněkud "pokročilejší". Dobře, třeba v jiném směru, ale zcela určitě - jinak by se ty malé změny neakumulovaly, ale postupně anulovaly (v ěch nových jedincích by opět vymíraly, i když pro jiný důvod) a nový druh by se nikdy nevytvořil! Snad aby si teda příznivci DT vymysleli radši jiné slovo, dávat slovu vývoj význam "nevývoje" je s odpuštěním nesmysl a vypadá to jen jako výmluva. Ale i na to má Gould odpověď: Darwinovi se slovo "evoluce" už od začátku nelíbilo, atd., a přijal je jen proto, že lepší slovo neexistovalo. Zapomněl dodat, že vlastně ani horší slovoneexistovalo: k čemu ho používat, když pak musíte vysvětlovat, že tady vůbec neznamená to, co obvykle znamená? Ale odpusťme autorovi, že tady hluboce podceňuje inteligenci čtenáře a vraťme se k těm větvím, co "nerostou do nebe". Typický zmatek vznikl kolem našeho koně (equus). Už přítel Darwina, T.H.Huxley, se mýlil - to přiznává Gould - když navrhl vývojovou řadu podle evropských fosílií, přičemž tři z této řady byly vlastně migranti odjinud, kteří pak v Evropě vyhynuly. Při své návštěvě Ameriky uznal Huxley svou chybu a použil správně celou řadu z amerických fosílií. Vývoj pak šel od čtyř prstů - na předních nohách - a tří prstů na zadních, a skončil u našeho koně jedním kopytem na každé noze. Jen tak mimochodem, jde o lichokopytníky, sudokopytníci se vyvíjeli v jiné řadě. Vývojové změny byly i v získávání potravy - od listí na keřích v lese až k pasení, tj. požírání trávy, když se rozšířily stepi. Také zuby se měnily na přežvýkavé a velikost zvířat rostla (toho si Huxley nevšiml, všechny obrázky si totiž zvětšil tak, že vypadaly stejně veliké!). Ani tato série není správná, pokračuje Gould - je to jen jedna z mnoha a navíc značně křivolaká. Zde autor kácí "evoluční strom" (dříve dokonce říkali žebřík) a nahrazuje jej "evolučním keřem", mimochodem daleko logičtějším a správnějším modelem evoluce. To nakonec i vysvětluje velký počet mrtvých větví a různých nesouvislostí na původním "stromě života". Sledujeme-li tedy ono koňské "křoví", vidíme, že jediný jeho žijící exemplář je náš kůň a snad proto byl omylem považován za vrchol celé lichokopytníkové evoluce. Ano, "šedivá je všechna teorie, ale zelený je strom života", mohli bychom opakovat po Goethovi, jen snad že místo stromu Gould používá nepříliš vědecký termín "křoví". Model je to ale přijatelný: jako u křoví, jednotlivé větve mohou vyrůstat už od země, nikdy se pak nepotkají a malé větvičky pak mohou zase vyrůstat - a umírat - kdekoliv. Gould ale jde ještě dál: ano, equus je sice jediný dosu žijící genus "koňského křoví" ale je to defakto jen přežívající varianta z odumírajících, dosud neuschlých větví. Jinými slovy: naše koně jsou prý, cituji: "selhání uprostřed selhání". Jejich předešlá stadia vývoje byla značně úspěšnější - a některá dosud žijí, i když ve zcela jiném druhu. Takže koně jaksi centrální tendenci nevyhovují. Jenže tohle je podle neo-darwinismu kacířství (mimochodem: je opravdu žertovné dávat starým dogmatům název neo-, ale to sem nepatří :-). Podle téhle herese (podle darwinismu, samozřejmě) by totiž bylo možné, že člověk má sice s opicemi společného předka, ale třeba ažněkde u ryb. Celá evoluce by se pak musela přehodnotit a staré škartice vývoje zahodit; to by asi školastiky bolelo nejvíc. Tak třeba lidoopové pak budou sedět na zcela jiné větvi než my a vysvětlovalo by ten neutuchající - i když marný -

boj o "chybějící článek". (to neříká Gould, ots emu jen snažím pomáhat, j.h.). Tímto článekm by pak mohl být třeba už ichtyosarus, kterého z toho předtím nikdo nepodezříval :-). Jakkoliv je to překvapivý poznatek a já si vážím osobně vážím Gouldovy poctivosti a odvahy mluvit o tom otevřeně, zde se naše cesty musí zcela nutně rozcházet. Autor je totiž příliš zoolog, než aby šel do důsledku a popřel Darwina - koneckonců už Jones (viz předešlou recenzi) tvrdí, že "biolog nemůže bez Darwina pracovat". Už dříve Goulda zarážela určitá dogmata darwinizmu, ale vždy se opět vrátil do lůna darwinovské církve. Očistec by byl asi příliš bolestný a kreacionistické nebe je pro darwinistu ovšem úplné peklo. A tak si ty rozpory Gould radši nějak "odvysvětlí". Sám v knize parafrázuje bibli - "na počátku bylo slovo" - ale zapomíná že jeho slovo, Darwinovo slovo, je spíše něco jako dědictví po zadluženém strýčkovi. Darwin totiž DT neokázal, důkaz jen naznačil a jak ukázalo poslední století, jeho dědici pořád nestačí látat díry, které se tam čas od času objevují. Druhou část citátu Gould radši neuvedl, ani nemohl, protože jeho "slovo skutkem učiněno" nebylo. A tak se radši baví o "pokroku". Darwinovský pokrok je prý jiný pokrok, než co tím myslíme my, lidé. Excelence vývoje není v tom, kam směřuje, ale v bohatství variant. Jinými slovy: není důležité, jak dalece dokonalé živočichy DV vytvoří, ale kolik různých druhů. Jelikož ale víme, že většina těch variant vymřela, je to jako počítat pokrok počtem křížů na hřbitově. Gould ovšem přiznává, že mnoho klasických stadií DT jsou vlastně zcela neúspěšné skupiny - a přesto musí být považovány jako nedílná součást uvedeného křoví. Vývoj koně je jen jedna labyrintová dráha z mnoha a jeho jediná důležitost je v tom, že kůň má štěstí, že pořád ještě přežívá. I tady se autor bojí nebo ho to fakticky nenapadlo? - přiznat, že teda ono "jen nejschopnější přežívá" zde jaksi vůbec nestřílí do terče. Vzácný to případ, aale u darwinistů platí, že čím větší počet výjimek, tím víc potvrzují pravidlo :-). Nerozumějte mi špatně: Gould není žádný apologista, on se jen snaží vysvětlit nevysvětlitelné. Je to úkol nevděčný a každé jeho "vysvětlení" jen přináší další a větší problémy. Kniha už začíná poměrně nešťastně citátem Freuda, že totiž "historie naší vědy má jedno společné téma a sice úspěšné odbourávání lidské arogance, t.j. její shazování s 'trůnu'". Ano, toho Freuda, jehož arogance a autoritářství bylo ve vědeckých kruzích velmi dobře známo, Freuda, který si vytvořil kroužek obdivovatelů, kde vládl jako král "na trůnu" a ten, kdo s ním stoprocentně nesouhlasil, byl vytlačen nebo přímo vyhozen. Maně nás napadá, zda také darwinisté neshazují vastně všechnu aroganci kromě té své. Kniha končí přiznáním, že kulturní evoluce (on říká "kulturní výměna", aby to odlišil ještě víc) je něco cela jiného, než DV. U ní prý skutečně existuje progres v našem, lidském slova smyslu. Tak například člověk, který vynalezl kolo, předal tuto zkušenost dětem, takže se dědila na další generace: ne skrze geny, ale tou žijící pamětí - učením. Zatímco náš mozek se biologicky už 100 tisíc let nevyvíjí, naše myšlení ano. Jenže darwinismus se nikdy mozkem nezabýval, maximálně ho zajímala velikost lebky :-). A to vše jen proto, že darwinismus nemůže přiznat vývoji žádnou inteligenci: to všechno vytřídil jen a jen smrťák s kosou. Připomíná mi to jiné bihotní prohlášení: při křížové výpravě Říma proti francouzským heretikům - katharům - papežský legát tehdy prohlásil: "Zabijte je všecky, on už si to Bůh přebere!" Po přečtení knihy zůstává na mysli jedna otázka: jak to, že Gould, při všech svých upřímných pokusech odhalit pravdu, pořád zůstává na té straně bariéry, kam vlastně vůbec nepatří? Zpět na index POEZIE: MÁŠ TO RÁDA

máš to ráda, vím, že lež ti dobře dělá ale já přece jen nemohu, nechci, nechci ti lhát věř mi, lež unaví a bolí snad jednou pochopíš že bolest vždycky pravdu násobí a obě společně vždy zrodí nové štěstí nevěříš vím vždyť slza zlosti po tváři se svezla a přece právě teď jsi možná pravdě blíž však víš nemohu, nechci, nechci tě trápit jsi pro mě víc než můžeš pochopit když ztratím pravdu ztratím také tebe

Zpět na index Zpět na titulní stránku Hurontarie

HURONTARIA - 2B/2001 Kanadsko-český literární měsíčník

UPOZORNĚNÍ:Dnes už není přístupný kanadský mirror ("http://www.hurontel.on.ca/~hurychj/"), doporučujeme tedy použít jednu z ostatních adres: http://hurontaria.baf.cz Czech Republic http://members.tripod.com/~Hurontaria/ Worldwide http://rhea.tci.uni-hannover.de/hurontaria/ Germany Také adresa, na kterou nám můžete psát, ze změnila na [email protected]

KOMENTÁŘ: • Jedeme nově - ano, zakoupil jsem nový počítač má Windows Millenium (ME), které jsou zatím horší, než Win 95 (Win 98 jsem naštěstí nikdy neměl, ty jsem přeskočil). Ano, je sice výhodné, že když počítač zdechne (promiňte ten výraz, ale udělá mi to vždy bez varování), tak se většinou zablokuje jen desktop, který se pro nastartování dá znovu lehce otevřít, ťuknutím na tlačítko v menu. Také Internet Explorer a Netscape se nemají rády a když mají spolu běžet, jeden z nich vyskočí woknem a s ním zařve také i celý dům, pardon, počítač. Co dělat? Musím se prostě těm nepříjemným věcem opatrně vyhýbat. Horší je, že mi asi pětina programů nejde - byly postarší a ME je neumí spustit. Nechci kvůli nim riksovat to, že si pro ně přinainstaluju (pěkná čeština, co?) nějaké staré verze DLL programů a nepůjdou mi pak zase jiné programy :-). Horší je, že na ME si Microsoft (MS) usurpuje automaticky instalovat updates (nové verze) - lépe řečeno zaštrykovat díry v jejich systému - co když mi pak wokna nepůjdou vůbec? No a to, že předtím musím všechny ostatní programy vypnout - co když zapomenu? nebo to udělají také automaticky? MS dokonce na dálku vypíná i můj počítač (zatím jen, když ho potřebují po instalaci znovu nastartovat, ale přístup k tomu mají a ot mi vadí. Napojil jsem se také na TV kabelový Internet a zatím jsem s tím spokojen, 1 megabajt dlouhý program stáhnu z netu za méně než minutu (dříve to trvalo půl hodiny), u FTP t.j. přímo na stránku naláduju naše číslo za necelou minutu. Také komunikace je rychlá a poměrně spolehlivá - vypadli jen dvakrát, jednou při poruše proudu, za kterou nemohli, podruhé ještě při instalaci, když mi technik omylem přehodil kabel na vysoko útlumovou linku. Ale to už mi opravili. • V dnešním čísle najdete v sekci "Přečetli jsme" recenze knihy jednoho puncovaného antidarwinisty a j@ns@n k tomu všemu dodává ještě svoje poznámky. • Počasí: Vánoce byly bílé - leden deštivý a sněžný, na okapech leží celé ledovce a při shazování těchže (nebo stačí 'těchto'?) jsem byl proklatě opatrný, abych nespadl. Pravý úraz se mi podařil až za týden, na silnici, když jsem uklouzl a zlomil si nohu v kotníku. • Vydali jsme novou knihu, je to "NETSVĚT 2000" a jsou tam všechny netsvětové články, co se objevily v Příložníku v roce 2000. NetSvět je soubor novinek z vědy, techniky a netu, to vše s naším komentářem. Knihu lze stáhnout na http://members.tripod.com/~Hurontaria/knihy/bol3724.zip a všechny naše knihy jsou na adrese KNIHY1 nebo KNIHY2 a je tam i návod, jak na to. A ano, pořád jsou ještě zadarmo. • Frývér: program Collie je prostý, ale jinak velmi dobrý editor pro ty, co píší na Webu. Většinu tagů můžete vložit na jeden "ťuk" a má i komandy na Javu a jiné. Co mi nepracuje, je česká diaktritika. Napsal jsem autorovi, u něj prý to pracuje: dáte-li si totiž na menu Tools a pak Font, pak tam někde máte najít "Central European" a to je vlastně čeština. Autor je Rus a také mu to pracuje, ale ovšem s azbukou (cyrillikou) kterou prý tam lze také podobně nastavit. Patrně mi to nepracuje proto, že mám anglická

wokna. Zkuste to na svých, už proto, že to je zadarmo a nechte mi vědět, zda to jde. Program najdete na: http://collie.agava.ru/ INDEX: Dimenze: Reportáž: Povídka: Pohledy: Přečetli jsme: Poezie:

LEHKÁ MANAŽÉRIE (2. Požadavky) JE ME SOUVIEN TŘÍDNÍ BOJ PÁTÉ A MOUDROSTI A BLÁZNIVOSTI STÁŘÍ DARWINISTÉ versus TI DRUZÍ (dokončení) TAN HARDEN BOGEN DAG

Poznámka: Toto je celé číslo v jednom souboru. Verze B je zobrazena v kódu CE 1250. Verze C je stejná, ale bez diakritiky - pro volbu jiného čísla či verze jděte prosím nahoře zpět na Titulní stránku.

Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Život začíná, když děti opustí domov a váš pes umře."

PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Chcete-li být informováni Bulletinem když vyjde nové číslo, připište tam slovo SUBSCRIBE. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright Jan B. Hurych Kopírování tohoto materiálu je dovoleno jen pro vlastní použití. Pro přetisk, publikování nebo jinou reprodukci - ať už vcelku nebo jen zčásti - je potřeba si vyžádat svolení autora. Všechna jména osob a institucí jsou fiktivní, pokud není vyloženě stanoveno jinak. Webmaster Honza (j@ns@n) [email protected] DIMENZE: LEHKÁ MANAŽÉRIE 2. (Požadavky) Jak říká Gerard M. Blair ve své knize "Starting to Manage" (Začínáme management, viz moje interview s ním a to v Hurontarii 1998, č.7A, v angličtině): Management je umění, jak to zařídit, aby byly věci udělány." A já bych dodal jen "- včas a dobře -". To ostatní je opravdu vedlejší, protože cest k cíli je mnoho, ale nakonec každá spadne do kategorie DOBRÁ nebo ŠPATNÁ, což ovšem také záleží na tom, jak po té cestě jedete, že ano... Snad bychom si ale tu větu pana Blaira měli víc rozebrat. Jen pro rozlišení: podstatné jméno "management" znamená jednak manažerizmus (řízení samo) a jednak skupinu vedoucích (něco jako naše vedení, manažeři) - zde budu používat pro rozlišení dva různé výrazy, abych to odlišil... Horší je to se slovesem "manage", které by se asi mělo překládat slovem manažování, ale pravidla českého pravopisu ho neznají. Budu tedy používat slovesa vést a řídit, podle toho, kde které lépe sedí, ačkoliv většinou to

znamená obojí činnost, zatímco jindy ani jednu z nich (ale spíše české zařídit). Definicemi se nebudeme zdržovat - četl jsem jich hodně, ale většinou byly velice ploché nebo příliš všeobecné. Zda se jedná jen o promyšlenou činnost nebo určité umění a nadání, to je otázka názoru - ale rozhodně nestačí to jenom "umět", často je třeba improvizovat, někdy i riskovat a mít i inspiraci. Na manažérské řízení totiž nestačí jen kniha-kuchařka, úspěch je často právě v detailech, které je třeba plánovat s elegancí stratéga anebo zase vybojovávat s urputností lvice, která hájí své mladé. Celý systém je totiž řetězový kruh - ne prostý řetězec se dvěma konci, to by nepracovalo. Nad manažerem stojí vždy ještě vyšší manažer a nad tím úplně nahoře zase veřejnost, nu a to jsme my obyčejní lidé, kteří jsme také ale zase všichni dole a tak jsme tedy začátek a konec všeho. Kdo je to vlastně ten "manažer"? Na západě je to prostě vedoucí, který má odpovědnosti a také jim - více či méně odpovídající - pravomoci. Říkají mu všelijak: boss, superior, chief, head a ano, oficiálně teda hlavně manažer. Jak se tam dostal? Byl na to místo dosazen - ať už vybrán, nebo jen povýšen. Kdo se na to hodí? Řeknu vám zajímavý poznatek: hodí se na to každý, kdo splňuje předpoklady. To je ovšem tautologie (definice kruhem) a tudíž nám nic neříká. Vtip je v tom, jak se osvědčí a to je ovšem jiná otázka. Vrátím se zpátky k prohlášení pana Blaira: ano, je to umění - tady nestačí mít jen velké teoretické vzdělání nebo praktické zkušenosti, ale musí také umět předvídat, řídit, měnit, opravovat, a ještě mnoho, mnoho jiného. Ale řekněme si trochu víc o těch požadavcích na manažera - nejen o těch pro konkurs na místo, ale hlavně těch, co na něj klade sám život. Popíšu to jednoduchými body, které si pak na pokračování rozebereme. Pokud to půjde, budu to ilustrovat vlastními zkušenostmi. Manažer teda musí umět: 1) číst, psát a počítat 2) mluvit a přesvědčovat (případně omlouvat :-) 3) plánovat a znát hodnot času 4) ekonomiku, statistiku a finance 5) technický či jiný obor, ve kterém pracuje 6) rozumět kvalitě kontroly a řízení 7) určovat pracovní úkoly, přiřazovat je podřízeným a správně je rozdělovat (delegovat) 8) řídit jednotlivce i celý tým 9) spolupracovat s vedoucími, ale i s podřízenými 10) jednat s lidmi vůbec, takticky a psychologicky 11) rozhodovat se 12) a sto jiných věci, na které tu není místo. Výše uvedený seznam není ovšem podle důležitosti - to bychom se rozhodně mýlili - spíše bychom to graficky zobrazili jako 12ti cípou hvězdici, s manažerem ve středu. Ale ani to není přesné: jednotlivá ramena hvězdice jsou tka široká, že se pžekrývají, takže vy to byl spíše více-dimenzionální model. Řekl jsem, že se na manažera hodí každý, ale tím jsem myslel jen to, že nezáleží, zda je to muž či žena, stařec nad hrobem či mladík, vysokoškolsky vzdělaný nebo jen street-wise (jak se říká na západě, t.j. pracovník, který začínal odspodu a osvědčil se). Jedno ale musí mít všichni společné: musí se umět učit a to proklatě rychle. Pochopitelně si musí umět všímat všeho a nevěřit ničemu :-). Nu tak zlé to není, ale hlavně nesmí něčemu věřit jen proto, že se mu to "líbí" - musí umět správně usuzovat i dělat závěry a jěště něco, čemu se říká "common sense" a česky "zdravý selský rozum". Jistě, musí mít nějaké vzdělání - nakonec stačí i to večerní - ale hlavně ho musí umět aplikovat. Budu se asi opakovat když řeknu - ale je to koneckonců můj objev - že teorie bez praxe je jako automobil bez kol, ale praxe bez teorie je jako kola bez auta.

O tom učení se zmíním ještě teď hned na začátku, protože to je taková spojovací šňůra, na které je to vše ostatní navlečeno. Už jsem tu naznačil, že nevím o žádné univerzitě, kde se opravdu přednáší teoretický manažerizmus,alespoň teda tak, jak ho tu prezentuji. Také moje škola byla, jak už jsem řekl dříve, škola života, ve které jsem byl zároveň žák i učitel. Měl jsem sice vyšší technické vzdělání, ale to není to nejdůležitější a trvalo mi dost dlouho, než jsem zrovna tohle pochopil. V podstatě mi ani příliš nepomohlo: v novém místě jsem se musel vždy učit zase novou technologii. Co mi hodně pomohlo, že jsem také předtím devět let učil na technice, jenže v praxi to bylo těžší: tam na to nemáte skripta. Vtip je totiž v tom, že jako manažer se musíte učit hlavně od sebe. Nikdo vám neporadí - už proto ne, že se jako vedoucí nesmíte moc ptát na rady, to byste lehce ztratili respekt. A pak, i když vám někdo poradí, odpovědnost za výsledky je stejně jen a jen vaše, a pochyby hlodají . . . Už jsem tu také napsal, že se nesmíme učit jen chybami: naopak, těch chyb musíme dělat už od začátku co nejmíň, to bychom si jinak dlouho nezamanažerovali (to je výraz, co?). Chyby totiž umí dělat každý, ale proto ho ještě neudělají manažerem, že ano. Jistě se mi zeptáte, jak to dělat, aby těch chyb bylo co nejmíň. Nu to je t.zv. stodolarová otázka (americký výraz, naznačující, že za takovou odpověď se platí). Navíc je to otázka příliš široká: někdy stačí usuzovat, jindy situaci dobře prostudovat, svěřit práci jen těm nejlepším a případně je nechat to či ono rozhodnout samotné ( to ale moc nedoporučuji!). Jindy se musíte zeptat těch "nahoře" (ale málokdy vám řeknou, co dělat, je to přece váš job!), jindy je zase třeba experimentovat, riskovat a často vám pomůže jen štěstí. Zdálo by se, že manažer je tedy něco jako obětní beránek, ale nevěřte tomu - některá rozhodování jsou docela lehká, ovšem jen ta těžká mají "těžké" následky: ona rozhodují, zda vyhrajete, remízujete, nebo odcházíte s prohrou. Vyšší management si je toho vědom a "spoléhá na vás". A věřte mi, někdy se na svém místě cítíte hodně osamocen či osamocena! Už jsem zdůraznil i úlohu umění jednat s lidmi: nejen promlouvat, ale i umět nařizovat a ano, také jim pomáhat, jsou -li v trablech. Jsou to vaši lidé a nemůžete si je vyměnit jen tak lehce za jiné. Jsou to nejen vaše "výrobní prostředky", ale i "kapitál". Jak ho využijete, to záleží hodně - a někdy zcela jen - na vás. Také tam se manažer musí pořád učit a často je i přesto překvapen: někdy příjemně, jindy méně. Příště si tedy řekneme něco o bodě 1, o základním vzdělání, které musí každý manažer mít. To právě proto, aby se mohl začít učit :-). (pokračování příště) Zpět na index REPORTÁŽ : JE ME SOUVIEN (1.) Je me souvien. Toto heslo (česky: Vzpomínám si), má každé auto v Quebeku na své registrační tabulce. Je to heslo separatistů a bylo i na mém autě, když jsem po devíti letech odjížděl z Montreálu natrvalo. Ne že bych byl separatista, právě naopak: oddělil jsem se dříve, než oni - pokud se vůbec někdy oddělí od Kanady ale jinak, já od nich. Žil jsem v tom městě kolem hory - no spíše kopce - Mount Royal - celkem spokojeně, bylo to skoro jako domov a bylo mi tam, alespoň zpočátku, docela dobře. Vzpomínám na ně rád, na ty lidičky, kteří byli nejprve milí, ale pak mi najednou po výhře separatistů mi udělili titul "maudit anglo" (zatraceného anglofona) jinak řečeno, člena anglicky mluvící menšiny. Začalo to vlastně už tehdy, když senilní generál de Gaule prohlásil při své návštěvě Kanady svůj slavnostní anachronismus (Ať žije svobodný Quebek!) a probudil tak spící vášně, ale to je jiná historie . . .

Město Montreál jsou vlastně dva ostrovy na řece Svatého Vavřince (St. Laurent River). Tyto ostrovy jsou

Ile de Montréal (ano francouzsky je čárka na é) a Ile Laval, ale "Velký Montreál" teď dokonce obsahuje i takové malé ostrůvky, jako je Ile Bizard a Ile Perrot, dokonce i Ile Dorval, což je mimochodem také jméno letiště, bez toho ile, pochopitelně. West Island, na druhé straně, není vůbec ostrov, ale jen část města. Pokud vás ta moje franko-angličtina mate, je to proto, že si pamatuji názvy ještě z doby, kdy byl Montreál dvoujazyčný a docela rád to míchám. Český název "Montreal" (bez čárky) ovšem jen kopíruje anglickou psanou verzi (nevím proč, také říkáme Řím a ne Roma), i když benevolentní Pravidla českého pravopisu dovolují výslovnost "montriol" a "montreal", zacímco správná frnacouzská výslovnost je "monreal"). Já zde užívám raději verzi "Montreál", která se vyslovuje stejně jak se píše, a sice tak, jak mu říkají tamější čeští krajani. Oficiální jazyk je teď ovšem jen francouzština, přesně řečeno quebečtina, která se má k nádherné francoužštině asi jako londýnský slang k angličtině. Když přišel onen jazykový zákon - na ochranu francouzštiny, protože jim už i rodilí "frantíci" mluvili hlavně anglicky - začaly úřady honem předělávat všechny cedulky ulic do francouzštiny a tak například St. John Boulevard se překřtil na Boulevard de Saint Jean. Což je legrační, protože pokud si pamatuji, svatý Jan přece mluvil hlavně hebrejsky. Jak dalece to přineslo sebedůvěru francouzským kvebečákům, je těžko odhadnout, ale na talíř jim to nedalo vůbec nic a polovinu anglické populace v Quebeku tak nepřímo vyhnali na západ. Patriotismus je hezká věc, ale nacionalizmus už ne, zvláště spojený se šovinizmem (Chauvin byl zatvrzelý obhájce Napoleona, a jeho zaslepenost mu vysloužila věčnou slávu zaslepeného blba). Ale tehdy, když jsem tam přišli, se k nám, přivandrovalcům, ještě chovali docela dobře. Naši sousedi, prostí lidé, na tuhle politiku moc nedbali a protože měli velké francouzské srdce (i když Francii nemají rádi - prý je prodala Angličanům), byli to prostě lidé veselí a přátelští. Jeden z nich nám třeba dělal na barbecue stejky, přičemž na to vytrhal plaňky z plotu a i v práci jsme měl mnoho přátel, kteří mi často pomohli s prací na domě, stejně jako já jim. Ale to odbíhám . . . Hora Montreálská. Svými pouhými 235 metry nad mořem kraluje hora Mont-Royal nad celým městem, které je světoznámým přístavem pro zaoceánské lodi - je tot edy přístav námožní, i když je od moře vzdálen 1600 kilometrů. Tady se zase uplatňuje výhoda v tom, že je město leží na řece Svatého Vavřince. Je to vlastně počátek St. Lawrence Freeway (ano, pořád ten samý svatý!), což je vodní cesta na západ přes jezero Ontário, pak zdymadly nahoru na sever a přes Huron do jezera Hořejšího. Po vodě se tak námořní lodě dostanou až do Chicaga, což je asi tak třetina vzdálenosti přes celý kontinent. Procházeli jsme se často po parku stejného jména, ne sice až známému hřbitovu, ale rozhodně až k vyhlídce, odkud jsem koukali dolů na Montreálskou univerzitu a na místo, kde jsme tehdy bydleli (Cote des Neiges - sněhová kóta, svah či cesta), plné emigrantů, kde bylo přes den i noc slyšet všechny možné jazyky světa. To byl zrovna výjimečný válečný stav a teroristé FLQ (Fronty za osvobození Quebeku) nasazovali časované bomby v metru a dokonce garotovali řetězem ministra Laporta (jeho paní, soudkyně, mi později udělovala kanadské občanství). Nahoře byl klid, jakoby se nic nedělo, zatímco dole hlídkovali plně vyzbrojení vojáci - většinou u domů důležitých politiků. Druhý den jsme přišel z práce domů a Aťa mi vykládala neuvěřitelnou příhodu. Jedna paní jí volala telefonem, že jejich syn našel mou peněženku, ať si pro ni teda přijdeme. Vydala se tam tedy jen sama s naším Alešem, kterému bylo tehdy jedenáct let a na udané adrese je přivítala paní domu, která zrovna hrála na svém hřišti za domem tenis. Aťa peněženku s díky převzala - moc toho tam stejně nebylo - ale jaké bylo její překvapení, když ji celou cestu domů sledoval jakýsi jeep s kulometem a pěti vojáky - asi si mysleli, že je nějaká teroristka a to děcko má jen na zamaskování svých nekalých úmyslů... Město.

Místo, zvané původně Hochelaga, objevil v roce 1535 mořeplavec Jacques Cartier, který vida onen kopec, prohlásil jej hrdě horou a to hned královskou (Un Mont Réal). Teprve v roce 1611 zde Samuel de Champlain zřídil (rozuměj postavil) obchodní stanici čili trading post. Původně bylo ale bylo město určeno spíše pro práci misijní, tj. dodávat nebohým Indiánům to, co jim asi nejmíň chybělo: víru v bílého Boha. Proč k tomu ale potřeboval vedoucí misie, Paul de Chomedey, Sieur de Maisoneuve, v roce 1642 postavit pevnost, se dnes už příliš nezdůrazňuje - oni totiž Irokézové nechtěli vůbec Manitoua vyměnit za bílého boha a kdo někdy z misie omylem vyšel ven za její brány, byl vesele ubit. Zda byl též oskalpován, nevím, ale fakt je, že tento zvyk pak Francouzi podporovali ve válce proti Angličanům, když totiž Mohawkům platili za každý britský skalp. Co s těmi skalpy frantíci dělali, jsem se také nedozvěděl :-). Město dostalo hezký název Ville Marie de Montréal a rostlo pod francouzskou vládou utěšeně, teda než přišli Britové, kteří, jak známo, zkazí každou srandu. V roce 1760 padlo i ono pod jejich vládu, to když tam přitáhli angličtí vojáci a guvernér Vaudreil město vzdal, než by je nechal rozstřílet - asi proto se teď po něm jmenuje jedno předměstí. Během americké revoluce (1776) bylo město dokonce po sedm měsíců v rukou Američanů - tehdy zvaných "koloniálové". Benjamin Franklin si tam dokonce přitáhl svůj vlastní tiskařský lis (anglicky se to řekne press, což se říká dnes všem novinám - konečně i český "tisk" je od slova tisknout a ne obtisk). Už tehdy ale americká propaganda jaksi neuspěla, naopak, mnoho tak zvaných loyalistů uteklo později ze Států právě do - tehdy už zase britského - Montreálu. Montreál byl také sídlem společnosti North West Company (NWC), konkurující v obchodu kožešinami jiné firmě, známé Hudson Bay, kterou kdysi založil sám syn Fridricha Falckého, princ Rupert, tehdy už strýc krále Karla II. Jména protagonistů NWC, jako Simon Frazer či Alexander Mackenzie, který první přešel pěšky (a na kanoi) celý severoamerický kontinent, dokonce dříve, než Američani, se trvale zapsala do historie Kanady. Opravdovou slávu zažilo město v době Expa 67 - hádejte, v kterém roce? - a později během Olympijských her (1976), ale ty už jsme tam zažili i my. Dokonce jsme na té samé posvátné hoře montreálské podporovali české cyklistické mužstvo, ale mluvit s nimi nám jejich politruci nedovolili. Snad proto, že se obávali kapitalistické indoktrinace, ale možná i proto, že se tehdy naši chlapci zrovna moc nevytáhli :-). Montreál je druhé největší francouzské město na světě, dvě třetiny města prý mluví francouzsky (má něco málo přes milion lidí), přesněji řečeno "quebecois". Jejich "kvebečtině" normální Francouz nerozumí, vždyť i Aťa, která měla doma francouzské gymnázium, se musela dohadovat, jakou řečí to vlastně mluví. Jde hlavně výslovnost, tak napříkad "mon dieu" je ve Francii "mon dijé" a v Quebeku "mů dzí". Písemný jazyk je sice pořád ještě francouzský, ale polo-anglickými výrazy se to ale jen hemží. Jazyková komise (lépe řečeno jazyková policie) pátrá po těchto výrazech a likviduje je, i když zatím ještě s kanony. Někdy je to i legrační: když chtěli odstranit anglické znamení "STOP", zjistili, že tento výraz přišel kdysi do Anglie právě z Francie. A zatímco populace na venkově byla vždy převážně francouzská, Montreál byl - a snad ještě je - město mezinárodní: velký přístav, mezinárodní letiště i turistické centrum si to prostě vyžaduje. Není divu, že to vždy bylo město multilingvální, vícejazyčné: kromě francouzštiny a angličtiny zde žijí velké menšiny různých národností, které všechny kromě svého jazyka ovládají angličtinu. Kolik jich tam tehdy mluvilo anglicky, si asi můžete představit, když podle neveřejně citovaných záznamů po onom zákonu emigrovalo z Quebeku - a my s nimi - asi 500 tisíc lidí. Byl to exodus, který by nám Kurdové mohli jen závidět. Ale o tom se moc nemluví: není to polticky korektní a pak, všichni jsme se v té velké, daleko větší a cvobodnější Kanadě uchytili, dokonce ještě lépe než mezi těmi franko-šovinisty. Teď se ovšem dostali do situace, kdy přistěhovalci jsou nutně trilingviální (tříjazyční), zatímco "frantící" jsou jen monolingviální. Jazykový zákon totiž potrestal hlavně je: nedovoluje jim, aby své děti posílali do anglických škol a angličtina, kterou se naučí vefrancouzských školách je asi taková, jakou mluvil velký komik Louis de Funes - prostě nenapodobitelná :-). cos e dosatl. A protože je víc a víc lidí potřeba do

byznysu, který je převážně s "anglickou" Kanadou a USA, je to začarovaný kruh. Basilika. Město je proslulé svou Basilikou svatého Josefa, Oratoire St-Joseph), oficielně zvanou ovšem Oratory, Oratoř, modlitebna či svatyně. Ta tady totiž původně stávala od roku 1904 - a ještě stojí - je to taková malinká kaple a chodili se sem nejprve modlit farníci bratra Andrého (jinak též Alfreda Bessetta, 18451937) katolického kněze. Nebylo dne, aby někoho nezbavil nemoci či jiného trápení - a proto je teď blahoslavený (od 1982) a na nejlepší cestě, aby se stal svatým. Jeho snem bylo postavit svému patronovi velkou basiliku - a to se mu také podařilo, roku 1924. Tak dobře, že je to jedna z největších basilik světa a ročně jsem přijde dva miliony turistů či poutníků. Zvenku vypadá oratoř hodně jako pařížský Sacré Couer, ale uvnitř je opravdu moderní, ozdoby barokního stylu byste tu nenašli. Hlavní loď (kostelní termín, i když sem hodně chodí i námořníci), je opravdu ohromná, a i když prostý beton nemá příliš ozdob kromě vyřezávaných soch. Varhany "u Josefa" (Beckerath, 1959) mají skvělý zvuk a díky nádherné akustice se zde často pořádají koncerty, a to nejen varhanní. Hned venku zase v malé věžičce je - asi poněkud starší - zvonková hra, podobná loretánské a ovládaná podobnou klaviaturou, jakou mají ony varhany, jen se na ni víc tluče :-). Ta láká svou skoro pastýřskou idylou nejen děti, ale i romanticky založené dospělé. Basilika stojí na kopci a vede k ni od dolního automobilového parkoviště víc než sto dřevěných schodů to pro poutníky, kteří chtějí zasloužit nějaký zázrak a lezou po nich po kolenou. Pravda, dnes už jsou opuštěné a když jsme chtěli s Alešem ukázat lidem, jak se to dělá, okřikla nás Aťa, abychom ze sebe nedělali šašky - ale to se nedivte, ona je protestantka :-). Všichni si totiž mohou vyjet autem až na horní parkoviště, nebo to obejít po zigzag cestě a dostat se tak přímo před vchod. Jak je vidět, tak se zázraky konají dál, soudě podle celého koridoru odhozených berlí, holí, protéz a vozíčků pro invalidy. Vzpomněl jsem si tehdy na moje francouzské berle, pohřbené někde na chalupě v Jizerských horách, to když jsem si nárazem na strom rozdrtil čéšku v koleně a museli mi ty zbytky odoperovat a šlachy sešít. Učil jsem se tehdy zase chodit, pěkně znova od začátku, jako když jsem byl ještě batole, plné životního optimismu a naděje. Ovšem spíše než sv. Josefovi děkuji za zázrak prvnímu asistentovi na Bulovce - byl také oficielní lékař českého hokejového týmu a tak měl velké zkušenosti s podobnými úrazy. Je to letos už čtyřicet let a jen v jenom ho musím zklamat: řekl mi totiž, že už asi nikdy nebudu lyžovat. Přál bych mu, aby mě viděl, jak jsem zdolával moguly v quebeckém resortu na Mont Tremblant - měl by jistě ze své práce radost. Malý obchůdek v přízemí basiliky, podobný tomu u sv. Petra v Římě, je plný různých medailonů a suvenýrů - jsou poměrně moderní a opravdu levné - můžete tak alespoň přivést něco svým známým "z poutě". Poněkud "středověká" je skřínka se srdcem bratra Andrého - je ovšem z tmavorudého skla, takže moc neuvidíte. Připomíná relikvie s ostatky svatých a má zajímavou historii: jednou byla ukradena a zloději žádali velké výkupné. Když je nedostali, relikvie se na pár let ztratila, než ji opět našli v jednom sklepě, kde bylo Anfrého srdce zanecháno jen péči osudu. Dobrá srdce montrealských farníků, kterým předtím zřejmě nestálo za to výkupné, ho teď opět hrdě ukazují v bazilice. A je to tak dobře, protože tam patří - podle všech vyprávění to byl opravdu hodný člověk a pomáhal lidem. A to je to hlavní, co by měla dnes basilika poutníkům připomínat . . . (pokračování) Zpět na index POVÍDKA: TŘÍDNÍ BOJ PÁTÉ A

(pohádka) Král Broderik Devátý se od počátku zapsal do dějin jakožto tyran. Tak nám to řekl náš pan učitel, zvaný Kráťa. A my žáci páté A jsme se okamžitě na Broderika těšili, neboť jsme věděli, že z toho bude zase dlouhé vypravování - on tomu říkal pohádka - a nemusím snad ani dodávat, že to vůbec nebylo podle osnov. Abyste mi rozuměli: díky Kráťovi a jeho povídačkám jsme měli tu naši školu celkem rádi. Její stará, téměř historická budova se mi vždycky vybaví, vzpomínám-li někdy na mé dětství. I ten její zlatou barvou natřený nápis, který kupodivu přežil všechny -izmy : "Boj se boha, miluj vlast, práci a vědu!" A vzpomenu-li na naše učitele, jako první se mi vždycky vybaví právě náš Kráťa. Vlastně se jmenoval Kratochvíl, ale pro nás byl prostě Kráťa. Byl už dávno v penzi, ale ještě učil, aby si trochu přilepšil a asi také trochu z trucu. Na rozdíl od direktiv a instrukcí říkal totiž dětem pravdu, i když ne přímo, to pochopitelně nemohl. Uměl ji říkat chytře a vždycky to nějak zaobalil, ale my jsme mu rozuměli dobře, až moc dobře. Ovšem úřady o tomto kažení mládeže nic nevěděly; jak by ostatně mohly, od nás by se nikdo nic nedozvěděl. Což také svědčí o tom, jak hodně jsme už všichni byli od něho tou pravdou zkaženi. Teda všichni - až na Karla Roztrhala, který byl synem místního řezníka, jehož oblibou bylo zasednout za svůj zkrvavený pult a psát udání do uličního výboru - obzvláště na ty, co k němu nechodili nakupovat. Potřebné informace, vlastně jen drby, mu nosil jeho jediný syn Karel, co s námi chodil do třídy. Z těch jeho zpráv o Kráťovi ale nebyl starý Roztrhal nijak moudrý a i když učitele podezříval, přece jen si ho nedovolil udat, neboť nevěděl, jak to vše dát dohromady: pro něj to nemělo hlavu ani patu. Navíc si Franta Prášek, největší grázl ze třídy, jednou všiml, že si Karlík píše pod lavicí jakési záznamy - tak mu je sebral a my jsme se pak s potěšením dívali, jak je o přestávce na školním dvoře spálil. Ale vraťme se raději zpět k naší historce. Broderik, jak prohlásil Kráťa, byl král Pasírie, tedy země Pasírů - to prý byl takový národ ustrašenců, který málem zmizel z historie. Ovšem žádný člověk se tyranem nenarodí, tím se musí teprve stát a k tomu musí mít pochopitelně předpoklady, každý to dělat nemůže, že ano, na to musí být žaludek. " To nejde , aby si člověk řekl: tak a budu králem tyranem," prohlásil Kráťa. " Za prvé musíte být samozřejmě králem, jenomže Broderik nejprve ani tím králem nebyl. To přišlo až později, když otrávil svého staršího bratra a pak dal hned regenta, kterého mu ustanovil zemský sněm, popravit za vlastizradu. A zatímco jiní v jeho věku ještě pořád trhali mouchám křidélka nebo zapalovali kočkám ocas, politý smolou, Broderik se už zapisoval do historie. Hrůzostrašné historky o jeho činech se nesly královstvím. Svého učitele slohové pasírštiny prý nechal na místě za trest sníst všech sedm dílů pasirské učebnice pravopisu. Ubohý kantor jich strávil jen šest, tím sedmým se zalkl, takže se chudák ani nedostal k nepravidelným slovesům, ač to byla jeho nejoblíbenější část. " Já vím, co si teď žáci myslíte!" zahrozil Kráťa prstem, což vyvolalo v třídě bouřlivý smích. Své ministry pak nechal král Broderik uvařit v oleji a později došlo i na šlechtu a drobný lid. Hledáním důvodů se ovšem nezdržoval, ty vymýšlel, až když diktoval historii svého panování převorovi Anselmovi z kláštera na řece Drahotě. A Anselm pilně zapisoval, věda, že kdyby to nezapsal on, zapisoval by to někdo jiný a hned první zápis by byl , o jeho - tedy Anselmově - exekuci. A tak se králova sláva či spíše strach z něho šířil po celé zemi a donesl se až do ciziny. Pak vyzval sousední krále, aby ho kopírovali a ty, co to neučinili, vojskem porazil a za živa usmažil. Ovšem samotné popravy už krále také nebavily, hledal tedy inspiraci v knihách. Začetl se do "Čachtické bílé paní",

přelouskal "Paměti kata Mydláře" i Schillerova "Dona Carlose". Ale jeho nejoblíbenější četbou zůstaly přece jen seznamy popravených Pasírů. Ani staré způsoby mučení mu už nestačily; založil při starodávné pasírské universitě Fakultu katologie a hned se jmenoval děkanem. A když se vedoucímu Katedry pokročilých mučení, profesorovi Omnibusovi podařilo vylepšit "šroubový drtič končetin horních i dolních", král měl z toho takovou radost, že mu hned sám nasadil palečnice a vlastnoručně mu ukroutil oba palce. Ale ani to mu nestačilo. Zavedl tak zvané sedmileté exekuční plány a kontroloval přísně jejich plnění. Pod heslem "Mučit se, mučit se, mučit se!" se snažil zmobilizovat celý národ. Chtěl, aby se lidé i tak nějak sami zapojovali do mučících procesů. Těm nejdůvěryhodnějším dokonce nařídil, aby mu donášeli na druhé a tím pomohli plnit a překračovat exekuční plány. Výsledek se po čase dostavil, ale nebylo to přesně to, co chtěl. Nejlépe to bylo vidět, když na celostátní svátek Morany lidé vynášeli v průvodech Smrtku a nesli předem schválené transparenty s nápisy jako třeba "Královská mučírna - náš vzor!" anebo "S královským popravčím na věčné časy!" Ukázalo se totiž, že se pochodů rok co rok zúčastnilo méně a méně lidí. Ne že by nechtěli, ale jelikož exekuční plány byly tak dobře plněny a dokonce překračovány, lidí ubývalo a noví se tak rychle nerodili - nikdo nechtěl ta nebožátka přivést do takového světa. Na rozdíl od exekucí také vázla přidružená výroba a nedostatek rakví vážně narušoval organizování sdružených kolektivních pohřbů. Také náhrobních kamenů byl stále nedostatek, i když kameníci tesali přesčas. Lidí na polích ybývalo a přestože král vyhnal do polí žactvo školou povinné - anebo snad právě proto - královstvím se šířil hladomor a z nedostaku obětí začalo pokulhávat i plnění plánu poprav. To už se ovšem nedalo ututlat ani před králem a ten se hrozně rozčilil: "Ti ulejváci mi tady budou umírat přirozenou smrtí a já nemám dost lidí ani na exekuce!" A protože nic lepšího neznal, nařídil zase popravit všechny své ministry. To mu ovšem nijak nepomohlo a plán se pořád neplnil. Obrátil se tedy na své učence a študované lidi. Těch už ale také moc nezůstalo a ti, co zbyli se zahrabali do svých disertací a už je nikdo nenašel. A jak je tak hledali po fakultách, našli tam i stařičkého pedela - to je takový ten universitní sluha - co tam zrovna občas zametal a předvedli ho ke královi. Ten uvítal, že jde o zástupce pracující třídy a hned ho jmenoval vedoucím plánovacího úřadu a ještě státním radou a poradou. Ale nový rada-pedel si s tím sám nevěděl rady, tož se obrátil se svým problémem na svou chytrou dceru Kateřinu. "Řekni královi, ať se zeptá kartářky," pravila Kateřina a tak i se stalo. Kartářství už v té době bylo velmi dobré zaměstnání, skoro tak dobré jako dělat dvorního šaška. Hádat z karet osud je totiž hrozně lehké, neboť když to nevyjde, můžete za to vinit jenom osud a ten se nedá ani opravit, ani popravit. Baba kartářka se sice ukázala chtivá peněz, ale těch měl král dost a tak jí bohatě zaplatil a baba mu poradila: zaviňuje to prý stoletá kletba na jeho rodu a to kouzlo se dá zlomit pouze tak, že se musí do měsíce oženit. Ale že si má vzít jen tu, která ho bude opravdu upřímně milovat, jinak se kouzlo ještě víc utvrdí! A král byl rád, že mu konečně někdo poradil a hned nařídil, ať mu tu nevěstu seženou, i kdyby měli použít všech mučidel, co jich království má v provozu i ve skladech. A hned povýšil Plusminusa - tak se jmenoval onen otec chytré Kateřiny - na státního kancléře a pověřil ho výběrem nevěsty. I nechali vybubnovat po celém království, aby se všechny kandidátky, ať už panny, vdovy či osoby rozvedené, přihlásily u soudruha vrátného na královském hradě. I objevily se pod hradem dlouhé řady čekatelek, neboť vězte, že král byl, je a bude vždycky dobrá partie, tyran či netyran. Byly tam i takové, které by se vdaly třeba i za hrobníka, protože to bylo zaměstnání jisté a dobře placené. Jiné tam zase přišly jen proto, aby se jejich děti dostaly na vysokou školu a jedna paní si dokonce omylem myslela, že je to fronta na maso. Mladých děvčat se přihlásilo málo, většinou jen staré panny a to ještě ty nejošklivější, které by si nevzal dokonce ani sám kat.

I oznámili jim, že nevěsta musí krále upřímně milovat - co jim ale předem neřekli, bylo to, jak budou tu nevěstu vybírat. Aby totiž bylo jasné, že dotyčná nevěsta-kandidátka opravdu krále miluje, měla být každá z nich podrobena zvláštnímu mučení. Ta, která to mučení vydrží, rozhodl král, jen ta má Moje Veličenstvo opravdu upřímně ráda. "Takový to byl hlupák," dodal Kráťa a my se tomu zase všichni srdečně zasmáli. Pochopitelně žádná z těch žen to rafinované mučení nevydržela a tak je denně královští mušketýři odváděli z mučírny hned na popraviště: tuhle na čtvrcení, jinou na pranýř, některé upálit a jiné zase trhat koňmi. Ale čas utíkal, blížil se konec měsíce a nevěsta nikde. I nechal si král znovu zavolat kancléře, a řekl, že ho za to činí osobně zodpovědným a zítra že mu musí přivést tu nevěstu, jinak že jistě ví, co ho čeká. Chudák starý Plusminus ovšem dobře věděl, co ho čeká, jenže kde najít nevěstu, která by takového krále opravdu milovala? Teda kromě přestárlách členek t.zv. Královské lidové strany, ale o ty král vůbec nestál. I smutně odešel domů, složil svou prošedivělou hlavu do dlaní, zavzpomínal na zlaté časy, když byl ještě pedelem a rozplakal se. Už už se viděl celý vpletený do kola - jen škorně mu koukaly - a naříkal, aby ho nepletli do kola a tak pořád dokola. A v té chvíli mu někdo položil ruku na rameno - byla to jeho milovaná dcera Kateřina - a pravila... "No ale že zrovna zazvonilo, dokončíme to zítra," přestal Kráťa, jako obvykle v nejlepším. Byli jsme sice napjati jak struna a hlavně zvědaví, jak se z toho všeho Kráťa vyplete, hlavně teda toho Plusminusa z toho jeho kola, ale co se dalo dělat, museli jsme čekat!

Na druhý den přišel náš Kráťa do třídy a povídá: "Tak co, děti, co mu asi ta jeho dcera řekla?" Hádali jsme leccos, ale nakonec jsme se shodli, že to, že krále už od malička milovala. Teda ne, že by ho obdivovala proto, že byl takový kruťas, právě naopak, ona ho milovala a chtěla z něho udělat dobráka. "Ale dítě", zhrozil se Plusminus, "vždyť my jsme zapomněli na to mučení - jakpak ty to holka proboha vydržíš?" "Nevydržím, tatínku a ani nemusím," odvětila chytrá dcera. "Řekneš prostě panu králi, ať si radši znovu zajde za tou kartářkou a zeptá se jí, jak že se ta pravá nevěsta správně pozná." Dříve poděšený, nyní spíše potěšený otec zakroutil hlavou, ale šel. No a to už jistě také uhodnete, že kartářka králi z karet vyluštila datum narození jeho nevěsty a náhodou to byl zrovna ten den, kdy se narodila chytrá Kateřina. A byla slavná svatba a z krále se po čase skutečně stal dobrák a když mu někdo (většinou ale jen cizinci) chtěl připomenout jeho kruťáckou minulost, vždycky říkal :"Ale lidičky, vždyť to už je tak dávno... já si nic nepamatuju... ale mluvme radši o něčem hezkém... " A bylo na něm vidět, že mu ta dobrota svědčí. A lidé z Pasírie byli také šťastni, neboť věděli, že už nevymřou a říkali: " Jo, kdepak naše Katka, ta i z kata udělá dobráka!" A také kartářka byla šťastná, protože to totiž nebyl nikdo jiný, než sama přestrojená paní Plusminusová, její matka a sama to všecko se svou dcerou vymyslela. Starému Plusminusovi o tom všem ovšem nic nepověděly, protože takové věci se přece mužským neříkají, že ano...

V té chvíli se otevřely dveře a vešel náš ředitel, kterému jsme říkali Píďa a za ním starý Roztrhal, kterému jsme neříkali nijak, jenom 'řezník'. Postavili se oba u tabule a Píďa hned spustil: " Tak děti, tady vám přivádím soudruha Roztrhala, který mě informoval, že vám tu učitel Kratochvíl říká protistátní řeči. Ale my už mu ukážeme, kdo v tomhle státě vládne, my s ním zatočíme. Potřebujeme ale dobrovolníky, co nám to všecko dosvědčí." Čekal dlouho, ale nikdo se nepřihlásil. "No tak co třeba ty, Dobráčku?" zeptal se největšího šprťáka třídy.

"Co vám tady říkal protistátního?" "Prosím on proti státovi nic neříkal," prohlásil s nevinným pohledem Tonda Dobráček. "Nech si ty vtipy, ty lumpe!" rozčilil se Píďa, a zkoušel to jinde. "No tak třeba ty, Haničko - copak vám to učitel říkal o soudruhovi prezidentovi?" vyštěkl na naši spolužačku Konipáskovou, o které se všeobecně vědělo, že co neví, to neřekne. "Prosím, on... on o panu soudruhu prezidentovi nemluvil, jen o princezně Kateřince," vypovídala Hanka zcela po pravdě, i když poněkud nepřesně. Vida, že Píďa ztrácí půdu pod nohama, řezník Roztrhal se vmísil do vyšetřování. Obrátil se na svého syna a vítězně prohodil: "No tak to řekni ty, Karlíku, no neboj se, jen to řekni! Vstaň a pověz tady soudruhu řediteli, jakou tady váš učitel vedl štvavou propagandu!" Karlík se poslušně postavil v lavici, ale kupodivu ne už tak poslušně vyhrkl: "Nic tady nevedl! A já se ti už na to tvoje pitomý udávání vykašlu!" A aby to také potvrdil, hned si zase sedl a založil si ruce na prsou, tak jak to viděl dělat ve filmu o Janu Roháči z Dubé. A pak se to stalo: Jenda Nedbalých - do kterého by to teda nikdo nikdy vůbec neřekl - vám najednou vstal a začal zničehonic tleskat. A také my ostatní jsme jeden po druhém vstávali a také jsme tleskali; jednak Karlíkovi, že se ozval a jednak asi proto, že už jsme se nechtěli pořád jenom blbě bát... Zpět na index POHLEDY: MOUDROSTI A BLÁZNIVOSTI STÁŘÍ Když se člověk přehoupne přes šedesátku, začíná počítat úplně jinak - od budoucnosti dozadu. Tedy od toho pofidérního data s křížkem, že ano. Ovšem on neví, kdy ten den přijde a tak si říká: ještě deset, možná patnáct let ... Žije prostě nějak na dluh a hromada věcí ho už nezajímá, zatímco jiné se mu neúprosně vnucují a někdy je to možná i svědomí, snaha napravit něco, co už dávno napravit nejde. . . Ale začal jsem špatně - zkusím to t teda jinak: stáří se často spojuje s moudrostí, a stařec, mudřec, má býti zdrojem vědomostí a rádcem na slovo vzatým. Tak to alespoň bylo ještě ve středověku, než profese starců začala opadávat a přišel ke slovu tisk a politika. Pravda, starší člověk má větší zkušenosti, hlavně ty špatné, kterým bychom se mohli - kdybychom chtěli - vyvarovat. Když se už jsem sám také ve věku "60plus", pozastavuji se nad tím, jak málo by mě vlastně to dávání rad vzrušovalo. Nejsem sobec a ač jsem sám udělal tolik chyb, aby to stačilo na pět románů, přeji i druhým, aby si udělali i ty svoje, vlastní. Kdo naslouchá, prosím, poradím, kdo ne, ten se ode mne nic nedozví. Daleko víc si ovšem cením zkušeností, které vyplynuly z mých úspěchů - ty dokazují, že jsem se v životě přece jen něco naučil. Ne, nebylo těch úspěchů zase tolik - rozhodně daleko míň, než bych býval chtěl, ale nějaké přece jen byly, i když nezářily genialitou a často v tom hrála roli víc náhoda, než kumšt. Poslechněte si příhodu, která se mi stala kdysi, když jsme dělal asáka na pražské technice a kdy jsem si v jednom podniku - nebudu ho jmenovat - získal pověst experta a to proto, že jsem jim pomohl vyřešit zdánlivě neřešitelný problém. Tehdy mě jeden z mých večerních studentů vyzval, zda bych jeho kamarádovi nepomohl s nějakou technickou záhadou. Šlo o testování rotorů turbín, které pohánějí tryskáče, tda letadla, že ano. Rotory (to jsou ty točící se části) se vyvažují - my říkáme balancují - na stroji, kde se prohánějí velkou rychlostí a měří se nesymetrie, která se pak odstraní odvrtáním a podobně. Jisté je, že nevyvážený rotor se může při provozu roztrhnout a tak se tomuto testu věnuje hodně pozornosti. Odtud to už bude trochu technické, předem se vám omlouvám, ale omezím se opravdu jen na to nejnutnější. Nu a pak se stalo, že jim najednou měření selhalo: při vybalancování rotoru a novém přezkoušení se

ukázalo, že je situace naopak horší a nerovnováha jakoby se usadila někde jinde. Tak to šlo dva týdny, dodávky zaostávaly a pracovník u vyvažovacího stroje, který to už dělal 16 let, hrozil výpovědí. A do té situace jsem najednou přišel já, poměrně mladý inženýr, který to pochopitelně nikdy nedělal, natož aby řešil něco, na co odborníci nestačí. Navíc jsem s sebou neměl přístroje a tak jsem jen hádal - zkusil jsem několik "náprav", ale nic nezabralo. Pak jsem usoudil, že je porucha asi v samotném elektrostatickém snímači nerovnováhy. Zkoušel jsme opět ledacos, až mě napadlo natřít rotor emulzí karbonu (to je vědecký název pro uhlík) a to v petroleji. Tím s vytvoří po uschnutí na povrchu vodivá vrstva, která vyrovná rozdíly elektrického napětí, případně odstíní elektrický šum. Věc pracovala a já si to hrdě hasil domů, kde už na mně čekal telefonát, že to opět nepracuje. Nu byla sobota a nedalo se nic dělat, jen si smutnit, že moje hádání se - jak se dalo očekávat - nestrefilo do cíle. V pondělí mi zavolali na fakultu, že to pracuje, že když jsem odešel, tak se ten pracovník, co na tom 16 let dělal - podržte se - spletl. A že právě přišel do práce a zjistil, že to opravdu chodí, že se jen v tom zmatku spletl. A pak už to pracovalo pořád. Snad jsem tím opravdu firmě zachránil reputaci, protože gratulace nebraly konce - víc jsem ani nečekal, dělal jsem to zadarmo. Navíc značně stouplo moje sebevědomí a dělalo mi hrozně dobře, když na mně dívali jako na odborníka na slovo vzatého. Aby mi alespoň nějak ukázali vděčnost, pozvali mě, zda si nechci ještě udělat nějaká ta měření. Šel jsem, tentokrát vyzbrojen přístroji, abych si potvrdil, jak jsem byl chytrý. Ale ukázala se hrozná věc: snímač nebyl elektrický, ale magnetický a celý problém tedy vůbec nemohl být ve snímači. Proč ale teda moje řešení pracovalo? I na to jsem časem přišel: firma změnila materiál na rotory za jiný, který už nebyl nemagnetický. Pravda, zmagnetován nebyl, ale procesem zkoušení se vytvořily proudy, které rotor zmagnetizovaly. Velikost zbytkového magnetizmu se pak jevila svou silou jako mechanická nerovnováha a protože se jednalo o střídavé proudy, byla po zastavení pokaždé v jiném místě. To vše jsem sice nemohl změřit, ale stačilo to jen vykoumat přímo v hlavě. Pak už bylo lehké si vysvětlit, proč to moje řešení pracovalo: vodivý povrch byl závit nakrátko a soustřeďoval v sobě ony proudy (mají takový hezký název - vířivé); ty už neprocházely materiálem a ten se tudíž nemagnetizoval. A tady se přiznám ke hříchu: nejen že jsem teda tehdy to řešení objevil defakto omylem, ale já se k tomu nikdy nikomu ani nepřiznal! Proč to teda dělám teď? Jen abych ukázal, jak je to s tou moudrostí starců. Za kolik našich úspěchů vlastně vděčíme jen našim chybám a kolik staříků vám to ani nepřizná? Starci, jak se ukazuje, jsou také skeptičtí, hádaví, podezřívaví a často zaujatí. Ale přejme jim to, oni už většinu těch svých chyb mají za sebou. Přejme jim ty hezké i smutné vzpomínky, vždyť oni jsou tak trochu jako ti moudří blázni na dvorech králů, kteří jediní jim směli říci pravdu, i když často jen zaobalenou v nějakou tu anekdotu . . . Zpět na index PŘEČETLI JSME: DARWINISTÉ versus TI DRUZÍ (2) V tomto čísle je to review kritiky darwinismu od Johnsona a celkové shrnutí ode mne. Pokud se vám to bude zdát příliš nezajímavé, můžete to přeskočit, já se zlobit nebudu :-)). j@ns@n Poznámka: Slovo evoluce může znamenat skoro cokoliv. Ne tak darwinovská teorie (dále jen DT) evoluce. Zopakujme si znovu tři základní – a pro darwinisty neměnitelné – postuláty: 1) Vývoj se děje malými změnami (maximálně jedna na jednu generaci) a pomalu kulminuje k dokonalejším organizmům, až dojde nakonec i ke změně samotného druhu – a tento proces, zdá se, nikdy nekončí, respektive končí jen když vymře celý druh, aniž by zanechal alespoň nějaké mutanty. Proč to

mohou být vývoj jen malými změnami, DT nevysvětluje. 2) Změny jsou čistě náhodné, vlastně jsou to poruchy genové skladby, které se pak dědí na další generaci - příčina změn není v DT definována. 3) Zda pozměněné generace uspějí, rozhodne tzv. přirozený výběr (PV) a jen ty nejzdatnější přežijí, zatímco všechny ostatní vymřou. Příčiny výběru ani jeho technika ovšem nejsou v DT blíže definovány. V dalším budeme tedy striktně rozlišovat mutaci (t.j. prostou změnu genů), adaptaci (t.j. vývoj uvnitř druhu, teda jen odrůd) a Darwinovu teorii DT (t.j. hlavně vývoj nových druhů a to čistě přirozeně - což je právě Darwinův objev). Mluvíme-li tedy o „vývoji“, musíme vždy specifikovat, který máme na mysli: samotnou adaptaci totiž uznává i řada odpůrců darwinismu, DT na druhé straně (t.j. všechny tři body!) ovšem jenom darwinisté.

1) Phillip E. Johnson: Darwin na soudu (Darwin on trial) Autor je právník a jeho pohled na Darwinovu teorii (dále jen DT) je také tak zaměřen: váží důkazy pro a proti a jeho závěr je překvapivě prostý: DT je jen hypotéza, kterou nelze dokázat a proto je každá kritika DT darwinisty tvrdě potlačována. V roce 1981 bylo v Louisianě, USA, uzákoněno, že na školách se musí kromě "evoluční vědy" musí dát také úměrná část "vědě kreacionistické". Zde autor rozlišuje mezi biblickým kreacionizmem - tj. názorem, že svět vznikl víceméně takový, jaký je (někteří z nich dokonce trvají na tom, že to trvalo přesně oněch šest dnů) a kreacionistickou vědou, kde se nejedná o víru, ale výzkum evoluce, tedy každý jiný, jen ne DT. Např. zda to, co vypadá jako evoluce podel DT, není vlastně jen řada mutací či adaptací. Markantní rozdíl mezi darwinisty a kreacionistickými vědci je, že ti první věří, že se člověk vyvinul z nižších živočichů, ti druzí ne - anebo že se vyvinyl, ale ne přirozeným výběrem. V praxi se ale oběma skupinám říká "kreacionisté", a darwinisté mezi nimi ani nerozlišují. Možná, že si vzpomínáte na film "Inherit the wind" (česky snad "Kdo seje vítr") o t.zv. opičím procesu v Tennessee, kde nakonec darwinisté "vyhrají". Johnson v knize uvádí několik "detailů", které se moc neví: fakt je, že to byl politický proces, kde dotyčný "učitel" byl pouze vybrán, aby zastupoval darwinismus, a nakonec prohrál a musel zaplatit pokutu. Ale o to nešlo, šlo jen o to, dát darwinismu reklamu a tu dostal. Od té doby propaganda darwinizmu dosáhla intenzity "náboženského" fanatizmu, jenže teď se opět začínají ozývat hlasy "kacířské". Kdo jsou současní darwinisté? V jejich čele stojí neúnavný Richard Dawkins, hlásající ve svých nejznámějších knihách "Slepý hodinář" a "Sobecký gen" téměř militantní ateizmus - a je u Dawkinse je nerozlučně spjat se vším, co dělá. Jiný známý darwinista je S.J. Gould, na jehož knihu jsem napsal interview v minulé Hurontarii, atd. V knize "Darwin u soudu" Johnson hned na začátku demaskuje některé kvazivědecké taktiky přívrženců DT, kterými se snaží vyplnit díry tam, kde DT nemá dostatek důkazů. Zatímco už Darwina zaráželo, že jeho plynulý vývoj není vůbec potvrzen také plynulou řadou fosilních nálezů, dnešní darwinisté tvrdí, že to, co se našlo, bylo jen díky katastrofám, ostatní jaksi "zaniklo" bez pozůstatků. (Nezaniklo: v Tyrrelově dinosauřím muzeu v Albertě jsem viděl různé mezičlánky, ale dělaly na mě všechny dojem "zmetků" nežli částí výrobní "vývojové linky". Poznámka j.h.) Tak či tak, archeologie nám důkazy pro DT nedá už víc než sto let sice nachází nové a nové důkazy - ale jejich nespojitost mluví jasně proti DT. Podobně t.zv. mikroevoluce - uvnitř druhů, čili už výše zmíněná adaptace - se nemůže extrapolovat na

DT (makroevoluci) - naopak se dá říci, že viditelně ukazuje, jak mnoho se obě liší. Také genetika, která prý dokazuje DT, nedokáže ani dva hlavní postuláty DT: že se vývoj děl náhodně (naše neznalost jistých zákonů přece ještě neznamená, že neexistují) a to, že silnější přežívá (jak už jsme naznačili, je to zcela očividné, ale nic to neříká o samotných zákonech přežití). Také genetické inženýrství je naopak zaměřeno na účelné, jistě ne náhodné křížení a mutace, takže jeho výsledky vůbec nesledují přirozený výběr. Navíc jako by to, že i lidé dnes mohou "tvořit" genové změny, by spíše podporovalo teorii nějakého stvořitele. Navíc zde vstupuje zde do hry úloha účelové změny, tedy inteligence, něčeho, co darwinisté popírají a kreacionisté raději přisuzují jen samotnému Bohu. Filozof Karl Popper dokázal, že teorie přežití, jak ji definuje DT, jevlastně jen tautologie - t.zv. důkaz kruhem, kde příčina je vlastně následek a naopak. Navíc je pochybné, že právě malé mutace pozvolného vývoje (něco tak legračního jako "mírný pokrok v mezích zákona", abych parafrázoval Jaroslava Haška) by asi sotva způsobil, aby všechny ostatní mutace vymřely do posledního jedince. Když Marxisté přijali DT, hned si ji upravili: podle Engelse má vývoj dvě stadia: pozvolné, t.j. evoluci a skoky - revoluci. Skokové změny ve vývoji ale DT nesmiřitelně popírá - i když někteří také-darwinisté si na tom dnes zařídili psací kariéru. Tak například existují t.zv. stáze, tj. živočiši, kteří se už po milióny let nezměnili. To se dá vysvětlit buď tím, že: 1) nebylo na to dost času 2) organizmy jsou už zcela perfektní, tj. změny existují, ale musí vymřít 3) evoluce na ně nezabrala, nebo prostě neplatí. Kovaní příznivci DT neuznávají body 2 a 3 - zbývá jim tedy jen modifikovaný bod 1 - jedná se prý o dočasně ustrnulé větve Darwinova "stromu života". Jenže je neuvěřitelné, že u jednoho druhu korýše za tka dlouhou dobu nedošlo ani k jedné mutaci, zatímco u jiného korýše pokračoval vývoj přes desítky druhů, až k člověku. Patterson tomu ovšem nasadil korunu, když tvrdí (a Gould to opakuje), že náš "pokrok" je ovšem jiný , než "pokrok ve smyslu DT". Jenže nemluvíme o pokroku, mluvíme o absolutním nedostatku změn! A zde nastupuje další oblast DT: demagogie. Už Huxley se ptal: Když ne DT, jakou tedy máte alternativu? Zdánlivě oprávněná otázka - ale zcela nelogická: teorie přece ještě neplatí jen proto, že nemáme žádnou jinou, lepší teorii. I člověku se podařilo vyhubit jisté druhy zvířat a rozhodně to nebyl "přirozený" výběr! Je docela možné, že výběr podle DT nebyl jediný, například i SV - sexuelní výběr, popisovaný Darwinem v jeho knize "The descent of man" (O původu člověka). Sám Darwin považoval SV za stejně důležitý jako ten z knihy "O původu druhů" (zde DT) a přece nám dnes darwinisté servírují hlavně jen ten okleštěný DT. Jiný problém pro DT jsou t.zv. salta (saltations, něco jako vývoj genetickými skoky), které ale Darwin neuznával, ač by to mnohde zcela logicky vysvětlilo známá fakta. Huxley je naopak považoval za vhodné doplnění DT a Dawkins je dokonce používá k vysvětlení vývoje oka. Jenže problém je hlubší: řečeno moderním jazykem, u hárdvéru (biologie oka) by to šlo, u softvéru (mozkové zpracování optický dat, které připomíná architekturu dnešního počítače) asi sotva. Jiná diskuze vznikla kolem jiné knihy, zaměřené proti darwinismu: M. Denton: Evolution, A theory in crisis (Evoluce, teorie v krizi). Podle DT totiž se mělo ptačí peří vyvinout přímo z rybích šupin. Že to asi tak nebylo, je nasnadě - ale jelikož už sám Darwin prohlásil, že když se najde orgán, který nevznikl evolucí, ale jaksi "sám od sebe", tak jeho teorie padá, musí dnešní darwinisté vyspekulovat svá objasnění jinak. Podobně hadi nemohli dostat víc páteřních článků jen "graduační" evolucí: nejde totiž o článek, ale jeho celý systém nervů, šlach a cév, kde vše by muselo evolvovat paralelně. Prohlásit, že to vše vzniklo

jednou mutačně-paralelní evolucí je ovšem nesmysl. Podobně se nachází v přírodě mnoho změn, které se podporují (navzdory darwinovskému "boji o život", kde každá pozitivní mutace je později modifikována jinou, přičemž ta staší vyhyne). Jenže výsledná pravděpodobnost samostatné, náhodné "podpory" je značně menší, než skutečný výskyt onoho jevu přímo v přírodě. Tak např. Je-li každá výhodná mutace 1 z milionu (1 ku deset na šestou), kombinace dvou po sobě následujících "podpůrných" mutaci je jedna ku deset na dvanáctou, tedy milionkrát menší. Při miliónu dalších kroků pak mluvíme o pravděpodobnosti prakticky nulové: a přesto je výskyt podpůrných mutací dost častý. Chybějíc články v sérii fosílií - o kterých Darwin věřil, že se jednou najdou - se teď, více než po sto letech pátrání, pořád ještě nenašly. Darwinisté to vysvětlují tím, že dotyčné meziformy prostě vyhynuly, aniž by zanechaly stopy. Podivná teorie, když těch mezičlánků muselo být mnohem, mnohem víc, než těch, co se "zachovaly". Na druhé straně se pořád hledá spojovací článek mezi opicí a člověkem, ač už je dávno na čase přiznat, že neexistuje. Důvod onoho zoufalého pátrání je jasný: byl by to nevyvratitelný důkaz DT, který by její příznivci potřebovali jako sůl. Ve fosíliích naopak nacházíme také "náhlé" objevení druhů - zde musí zase darwinisté tvrdit, že se žádná z předběžných forem nezachovala, nechybí zde tedy článek, ale celá půlka řetězu :-). ještě horší je to u "stází", kde se "nezachovala" zase tadnešní, druhá půlka hypotetického řetězu. nelze také tvrdit, že později větev vyhynula - to jen ti méně fit přežívají? Stáze jsou ovšem spíše pravidlem, než výjimkou :-). Zde Gould opakuje jako flašinet, že nebylo času dost. Zatímco jinde, když se mu namítá, že stáří Země není pro evoluci dost vysoké, tvrdí opak, že toho času bylo téměř nadbytečně mnoho. Podobně i teorie, že se někdy "dobré" geny jaksi "rozředí" v populaci a vymírají, aniž by měly čas se dostat pod kosu přírodně-výběrového smrťáka, je logický nesmyl: je tady teda ještě něco silnějšího, než přírodní výběr? Kde nejsou důkazy, tam se musí spekulovat a to darwinistům jde zatím nejlíp. Ale pravá věda se nikdy u hypotéz nezastavuje, důkaz ji musí potvrdit, nebo vyvrátit, jiank to není věda. Ne tak u DT. Gould kdysi prohlásil: "Že se člověk vyvinul z předků, co se podobají opici, je fakt, ale jestli to bylo podle DT nebo ne, to se ještě ukáže." I když mu odpustíme jeho heresi proti darwinismu (a proč ne, my k nim nepatříme), přesto staví vůz před koně: ano, člověk se podobá opici, ale zrovna tak se jí podobá medvěd koala - ale znamená to snad, že se jeden vyvinul z druhého? nebo naopka: je možné, že opice je jen zdegenerovaný člověk? Prakticky asi ne, ale teoreticky to možné vše, když vycházíme JEN z podobnosti. Na druhé straně jsou určitá prohlášení Goulda, se kterými lze celkem souhlasit. Tak např. že nahromadění mnoha "mikroevolucí" (tj. uvnitř druhu) ještě nestačí k jedné "makroevoluci", ale pak ovšem popírá Darwina. Ještě vyšší makroevoluce - kdy dochází ke změně více orgánů v jedné generaci, by ovšem podle Darwina už byl úplný zázrak. Z molekulárního hlediska je také nemožné sledovat evoluci v DNA - šimpanz a člověk mají DNA na 99 procent stejné a přece podle Darwina je ještě mnoho evolučních stupňů mezi nimi! Už jsme tu mluvili o časovém měřítku darwinovců, které se dá natahovat jako z gumy. Tak například známá "pramáti Eva z Afriky", která prý žila v Africe před 200 tisíci lety, by musela porodit své potomky "homo erectus" hodně pár milénií před svým narozením, neboť jsou mnohem starší" I sama úloha náhody nejen DT nevysvětluje, ale přímo paralyzuje důkaz. Fred Hayle kdysi řekl, že "aby se v pravěké 'polévce' (= směs pravěkých aminokyselin) vytvořila živá hmota, je to asi jako kdyby se tornádu, které se přežene přes sběrnu starého železa podařilo přitom sestavit moderní tryskové letadlo". I doktor Frankenstein to měl jednodušší: on oživil mrtvolu elektřinou a navíc ani nežádal, aby se jeho robot rozplozoval. Darwinismus a náboženství je neslučitelné, říká Johnson, protože Darwin popírá božskou tvořivost a neomylnost a nahrazuje ji náhodou. To samo ovšem ještě nestačí na vyvrácení DT, však i někteří řečtí

bohové byli omylní (poznámka j.h.:-). Lze ale souhlasit s jeho prohlášením, že nějaká střední cesta mezi DT a kreacionizmem neexistuje. Ano, pokud definuje kreacionizmus tak, jak už jsem uvedl, jenže pro fakta, jak je známe dnes, asi existuje ještě jiné vysvětlení. Tak daleko ale už Johnson nejde. Příklad typického darwinovského zastrašování uvádí autor na příkladu: Britské muzeum přírodní historie na své výstavě věnované darwinismu v roce 1981 bylo přinuceno stáhnout veškerou kritiku DT, převážně tu, že člověk nemusí pocházet z homo erectus. Jinak seriózní časopis Nature odmítl osočení z ateizmu tím, že biologové nepopírají Boha, jen dodávají, že si vybral DT jakožto jeho metodu tvoření! Filozof Popper srovnává násilné přesvědčovací metody marxismu, freudismu a současného darwinismu a ukazuje, oč víc byl vědecky na výši například Einstein, který přímo vyzýval vědce, aby buď jeho teorii dokázali nebo vyvrátili. Kdosi dokonce řekl, že špatná věda se pozná podle toho, jak moc chce být správná. Johnson dodává, že on není kreacionista, ale z jeho postavení to více méně vyplývá. A proč tedy nejde ještě dál? Asi proto, že má pochyby i o teorii kreacionistů. I tak je jeho kniha velmi dobře logicky sestavená - inu právník! Existuje teda jiná alternativa? O tom si přečtěte níže.

Jan B. Hurych: Darwinismus - na rozcestí či v soumraku? Poznámka: Autor si neusurpuje velké znalosti v tom či onom oboru - to mu dává možnost dávat prosté otázky a vyhnout se určité zaujatosti, které se odborník bohužel nevyhne. Podle jeho názoru možnost "třetí" cesty existuje, ale nehodlá o tom příliš spekulovat, aby se nedostal do oblasti planých dohadů, jak tím prosluli darwinisté. Věří totiž, že nám blízká doba ukáže cestu ven z toho dilemma, možná právě díky urychlenému vývoji genetiky . . . Uvedl jsem zde tři recenze knih - dvou darwinistů a jednoho kritika darwinizmu. Pravda, moje kritika se soustředila víc proti darwinismu, ale to ještě neznamená, že se hlásím ke kreacionistům. Právě naopak, náhled do onoho sporu, kde obě strany si téměř adekvátně rozdělily světovou populaci napůl a shodují se jedině v tom, že nepřipustí žádný třetí názor - ten náhled mě právě vedl k poznání, že se obě strany mýlí a to přímo v základech. S tímto názorem jsem se netajil a už jsem za to sklidil úrodu ostrých slov od obou stran :-). Pro mě to byl ovšem jenom další důkaz, že pravda je jinde. Souhlasím s tím, že nelze najít střední cestu jakožto kompromis mezi oběma směry - to by pro každou stranu znamenalo ustoupit v tom nejdůležitějším. To, že se možnost třetí (pozor, ne střední!) cesty příliš nediskutuje, je právě v tom, že se nám obě strany snaží namluvit, že nemůže existovat. Ale skoro každá námitka, která vyvrací DT, svým způsobem popírá i kreacionizmus a naopak - jak je možné nevidět, že nějaká ta třetí, pravá cesta, tu asi někde bude? Podívejme se na to blíže, o co tu jde. Pro jistotu si problém zúžíme jen na jeho jádro: nejde ani tak o ty nebohé živočichy, ale hlavně o nás, o lidi - a právě zde tato otázka dostává jiný, přidružený, to jest filozofický a do určité míry i náboženský význam. Není to už jen věc biologů a archeologů, ale otázka smyslu našeho života, neboť stvořil -li nás Bůh, pak je pochopitelné, že jsme mu jaksi zavázáni, ale pokud to byla jen náhoda (podle DT), pak žádnou povinnost k nikomu nemáme. Takže odpor proti DT vůbec není otázka namyšlenosti (My a opice? Nikdy!), jak to tvrdí darwinisté, ale základní morálky: máme tu na zemi nějaké poslání, nějaký smysl? A byli jsme snějakým úsmyslem stvořeni, nebo jsme jen - Dawkins promine - vývojové stadium "sobeckých genů"? Ti totiž vůbec žádnou morálku nemají, tak proč se s ní máme zabývat my? Proč je tak těžké na to odpovědět, je celkem velmi lehké zjistit: my lidé si totiž neumíme představit věci

bez začátku a konce. Při řešení otázky vzniku člověka se ale bez toho jaksi neobejdeme: náboženství tvrdí, že Bůh je zde odevždy, zatímco materialisté tvrdí, že hmota je tu pořád (něco tu přece muselo být i před "big bangem"). Jenže náš mozeček hlodá dál: Pořád? A kdo tedy stvořil Boha anebo kdo stvořil tu všecku hmotu? A co víc - jak teda vznikl, nebo kdo teda stvořil člověka? Boj ateistů s věřícími je už tak starý jako lidstvo a bude pokračovat dál, protože odpověďi, které máme, budou vždy jen z druhé ruky. Navíc se nedají dokázat, jsou to axiomy - a tak se každá strana vyzbrojila teoriemi: náboženství biblí a materialisté Darwinovou teorií. Tak či tak, jednomu musíte věřit, říkají. No prosím, to je věc víry v Boha nebo víry, že Bůh neexistuje - a nemylme se, i tma jde jen o víru. Vznik člověka je ale jiná otázka - tam chceme důkazy, tam nestačí víra. A je opravdu ta odpověď tak důležitá? Zajisté, jde přece o podstatu role člověka ve vesmíru! A je pro nás její řešení nutné? Nu jak pro koho fakt je, že většina z nás to řešení ve svém každodenním životě nepotřebuje a i kdyby ho znala, nevěděla by, co s ním. Zde se musím omluvit biologům, archeologům, genetikům a jiným profesím, pro něž je DT denní chleba. Já osobně jsem více designér - a dokážu se možná přiblížit metodám tvoření daleko blíž než ti, kteří jen spekulují - říká se tomu řešení problémů vznikajících při navrhování. A vidíte: v mé profesi pracuje náhoda vždy proti mně. Nedivte se, že mi v tom DT nějak nepasuje - nechám-li věci náhodě, pohybuji se ven z oblasti jistoty - kde o tom alespoň něco vím - do obasti totálního zmatku, s milióny možností, které nepracují a jen několika řešeními, jejichž účinky si stejně musím ještě předem ozkoušet. Podobně mi ale neštymuje ani role "neomylného" designéra, neboť tvoření je proces, a ten se bez chyb neobejde - jak jinak byste našli to nejlepší řešení? Snad právě proto mě otázka vzniku člověka intrikuje: obě strany totiž nějak a priore zanedbávají faktor, bez kterého se žádný design neobejde, totiž inteligenci. Darwinisté ji nepotřebují (myslím pro tu svoji teorii :-)) a kreacionisté to odbudou tím, že Bůh předem všechno ví. Podívejme se ale na to, jak by se ta inteligence dala namontovat na teorii vzniku člověka. Špatný příklad najdeme lehce: tak třeba u teorie, že byl člověk vytvořen nějakými inteligentními bytostmi z kosmu a to buď na jiné planetě a přenesen sem anebo byl jimi vytvořen přímo zde na zemi. To ovšemnám zase nic nevysvětlí: kdo teda vytvořil ony inteligentnější bytosti? A opět se zde dostáváme k bodu počátku a když nepřijmeme výmluvu, že "tady byli odedávna", problém se jen posune do jiné roviny, ale nijak se nezjednoduší. Jenže já mám na mysli inteligenci jiného druhu: tak jsme už například zjistili, že i náhoda má své přísné zákony, anebo třeba i jen to, že komplikovaná metoda, s jakou pavouk tvoří svou síť, je jistě dána nějakým programem, kterému říkáme poněkud nesprávně "instinkt". Byly složitější zvířecí orgány vytvořeny čistě náhodou dokonce "poruchami" v genech - anebo se tyto změny děly podle nějakého nám dosud neznámého pravidla, podobného toěm, která používají vědci v laboratořích genetického inženýrství? V dnešní době se víc a víc objevují fakta, která svědčí proti DT, hlavně v biologii a genetice. Příznivci DT je ovšem zahrávají do autu (nebo je dokonce přijímají jako důkaz pro DT!), jen ti chytřejší mlčí a ti odvážnější se poctivě snaží najít pravdu. Způsob obhajoby DT má totiž značné mezery a příliš nepřesvědčí toho, kdo hledá opravdové důkazy. Dogmatizmus darwinizmu si v tom nezadá s freudiszem. Ten ovšem dopadl - také po období velké popularity a aplikování "na vše" - velmi špatně a s ním zanikla bohužel i ta dobrá část Freudova učení. Je tedy darwinizmus na rozcestí nebo se už schyluje k zániku? Nikoliv - ale přichází čas ho kriticky zhodnotit, vybrat do správné, zahodit demagogii a vyjít jiným směrem. 1) Tak například je jisté, že k určité evoluci muselo docházet (míněno k všeobecnému vývoji), i když ne nutně darwinovské (která musí navíc splňovat ony tři body uvedené na začátku). Koneckonců i domácí chovatelé si všimli, že křížením mohou vytvořit nové odrůdy i uměle. Jsou zde ale dvě kritické otázky: proč vůbec k vývoji docházelo a jak? A je vývojový strom skutečně strom, nebo jsou to jen jednotlivé rozvětvené pruty, vyrůstající odděleně přímo od země?

2) Dnešní poznatky z teorie chaosu naznačují, že i náhoda má své zákony - a jak tyto zákony pracují pro evoluci je třeba daleko víc upřesnit a tak možná přijít i na opravdové příčiny evoluce. Náhodné mutace se sice dají simulovat ozařováním, ale výsledky ukazují, že dochází jen k zmrzačeným jedincům, z nichž žádný nemá výhodné vlastnosti k přežití, naopak: jejich životaschopnost a schopnost plození se zhoršila, jakoby už ve svém genu měli zakódovánu zkázu. Těžko uvěřit, že i všechny "lepší" vlastnosti vznikají jen náhodnými chybami. 3) Část o přirozeném výběru a teorii přežití je třeba značně předělat: tak například zjistit, které druhy přežily, protože byly "lépe fit" a které jen proto, že měly od přírody velký počet potomků. Není už v genech zakódována zkáza některých - například nemožností plození - a naopak pokračování jiných? Pak by totiž ty nevýhodné změny vymřely v jedné generaci, což by urychlilo vývoj a vysvětlilo, proč evoluce dokázala tolik v tka krátkém čase. Prozatím je pro nás lidský genom jen téměř nekonečná řada kombinací jistých čtyř písmen, ačkoliv už tušíme, že se jedná a velmi sofistikovaný program, který od početí kontroluje výrobu bílkovin a tím i tvoření všech orgánů živočichů. 4) Používání podobnosti místo důkazu je nevědecké a zavádějící: proč by měl člověk vzniknout z opice stejně dobře to může být naopak. Koneckonců teoreticky mohlo docházet často také ke "zpětným evolucím". Sledujme takovýto scénář: řekněme, že všechny mutace vymírají, ale objeví se jedna mutace "zpět", která má větší možnosti přežít - proč ne, vyvine-li se z překomlikovaného orgánu něco jednodužšího a víc stabilnějšího. Pak dochází k regresi, ne tedy nutně k degeneraci, ale k vytvoření organizmu, který má takélepší šance k přežití. Nikdo totiž netvrdí, že vývoj musí jít jen kupředu, nebo jestli chcete, jen ke složitějšímu organizmu. 5) Značně slibný je teď vývoj v genetice, jednak objevování nových zákonů, ale i studie celého mechanizmu dědičnosti a "životaschopnosti mutací" vůbec. Jistě bude potřeba sledovat evoluci i u organizmů, které se nerozmnožují pohlavně - tam se geny nedělí a pokud nedochází k mutaci, živočiši se reprodukují jako kloni. Někteří živočiši mají dokonce výběr pohlavního i nepohlavního rozmnožování. Proč? A jak a proč vůbec vznikla diversifikace na dva sexy? 6))Něco jen pro darwinisty - protože vím, že se odpovědím na moje otázky v bodech 1 a ž 4 nebudou věnovat): je třeba přehodnotit primitivní klasifikaci druhů (tj. podle vzhledu zvířat) na klasifikaci podle jejich genů. Jak vlastně vzniknul život? Princip, podle kterého vzniknul, by měl mít své pokračování i v DT - ale já ho tam nenašel, patrně se aminokyseliny řídí jinými zákony než živá hmota. také je třeba vyhodnotit status DT pro dnešní dobu: zda evoluce skončila či ještě pokračuje a co to pro vývoj člověka dnešní doby bude znamenat. Kde a kdy u lidí skončí DT, když dnes už ani ti "méně fit" lidé nevymírají :). Případně naznačit, jak bude onen pozměněný vývoj pokračovat a vymyslet novou DT, verze 2. Co na tom, že se bude Charles obracet v hrobě, jemu už je to stejně jedno. Obhájci DT uvádí, že t.zv. genetický algoritmus (GA) pro počítače (který generuje náhodné kombinace, a pak z nich vybírá, formou soutěže mezi nimi, jen ty dobré) opravdu pracuje. Nu ano, to nikdo nepopírá, ale ony ty kombinace jsou už předem jaksi značně omezeny a navíc dáme do programu předem detailní kriterium pro přežití, to DT nikde nedělá. Maximálně tedy GA naznačuje jen to, že DT by mohla pracovat i na počítači, ale ještě ne to, že opravdu pracuje i v přírodě. Richard Dawkins kdysi napsal program, který vytvářel nové modifikace reliefů stromů a udal předem přesné pravidlo "přežití" (tuším tak, že jen symetrické varianty přežily). Nadchlo ho to natolik, že to prezentoval jako důkaz pro DT. Položil jsem mu námitku, že ale bylo potřeba někoho, aby napsal ten program a že jen dokázal nutnost "Stvořitele", na kterého si vlastně zahrál (což ho pochopitelně rozčílilo, myslím Dawkinse :-)). Podobně se teď hodně pracuje na "umělém životě" - je to něco, co funguje jako počítačový virus, ale na

rozdíl od virů není přesně "nainženýrováno" - vznikne úplně samo a jednotlivé odrůdy pak spolu soutěží o život. Výsledky jsou zatím nulové - asi jsme ještě příliš daleko: buď se tam nepodařilo "našroubovat" DT anebo prostě nepracuje. Kdesi jsem také četl, že klonování je důkaz pro DT - to je asi jako tvrdit, že Xeroxová kopírovací mašina maluje jako Leonardo. Vraťme se ale k té třetí cestě: v dvou-dimezionálním světě (darwinistů versus kreacionistů) každý vidí vše jen ve svém úzkém úhlu pohledu. Povzneseme-li se ale nad tyto úzce vymezené názory, dostaneme pohled z jakési "třetí dimenze", něco, co nepřemílá jen to staré, ale přidává i nové poznatky a nové ideje. Něco, co začne objevovat v přírodě tu opravdu přirozenou inteligenci, ten hlubší řád. To něco, co například vytvořilo zvířecí instinkty, onu dědičnou inteligenci, o které nám hromada kostí a zkamenělin nikdy mnoho neřekne. Tak jako nám pomohly exaktní vědy objevovat ten náš nový, technický svět, tak je třeba zracionalizovat i přírodní vědy. Pravda, čím výše se povzneseme v oné třetí dimenzi, tím více se asi budeme oběma starým názorům vzdalovat, ale o to blíže zase budeme pravdě. (konec) Zpět na index POEZIE: TAN HARDEN BOGEN DAG (Na samotě)

Tan harden bogen dag Tan harden bogen dag eg morden teeven drag. Os taugen verben reen, eg austen bistu zeen. Tan harden bogen dag den dichte minden wag', eg listen arde wuss, os raufen verben tuss. . .

Poznámka: Tato báseň je psána v hiltenburské sámštině, jazyce, který vyhynul a jehož slovník se bohužel nezachoval. Dovedete si asi představit, s jakými potížemi jsem se musel potýkat, když jsem ji psal. Tak například gramaticky správnější než minden wag' by bylo použít tvaru minden wagen, ale z důvodů rýmování jsem užil pouze kolokviálního tvaru, asi jako když v české básni použijeme slovo řek' namísto řekl.

Zpět na index Zpět na titulní stránku Hurontarie

HURONTARIA - 3B/2001 Kanadsko-český literární měsíčník

KOMENTÁŘ: • Jedeme na novém PC a Windows ME - ano, jak už víte, zakoupil jsem nový počítač - zatím nemám moc důvodů si na ME stěžovat, ale jen počkejte, určitě něco najdu. Ale zas tak mnoho asi ne - i ty Windows 95 mi za tři roky spadly jen desetkrát, z toho jen jednou polokriticky (musel jsem nastavit znova monitor, jinak nic). Kritické nehody, jako virus, vymazání disku, ztráta fajlů či pošty, nic takového. Pravda, ty zbývající "nehody" vypadaly hrůzně - při těch "horších" se ukázal SAVE mode (to vám zblednou barvy a vypadá to jako harvérový problém) - ale já už vím, že to jen blábolí a tak prostě ještě hned ve výběru, co tam dávaji - nastartuju v NORMAL MODE a vše je zase OK. Jinak by to všcko přeházelo a pak bych měl víc práce. No a i kdyby to byl hardvér problém, víc už tomu ublížit snad ani nemohu (ale za to neručím, prostě riskuji, zatím to bylo 100 % OK). Většinou to bylo ještě nevinnější: objevila se bílá obrazovka, že je desktop zablokovaný a ťuknutím se odblokuje. To se mi stane,. když se někdy počítač "zasekne" a musím ho vypnout vypínačem - jinak ani nejde vypnout (CTR+ALT+ DEL reset nepracuje). Pravda, zapínám a vypínám jsem vše ve známém pořadí - to pomáhá. Neznáte? Start: Nejprve zapnu monitor a všechny periferals, tj. printer, skanr, audio, atd. (mám je vše společně na powerbaru - všechny z jedné zásuvky či rozdělovače, ovladáné jen jedním vypínačem), pak hlavní vypinač na počitači (u mně je vzadu) a pak teprve START (knoflík) vpředu na počítači (nepoužívám RESTART knoflík, ten mě už vypek a zle!). A vypínám zase obráceně, ovšem už pomocí MS Windows: nejprve udělám na Windows menu Shutdown (smrtelně důležité!!!), až zhasne počítač i obrazovka (jak u koho, u někoho automaticky nezhasne), pak teprve vypnu hlavní vypínač počítače a pak teprve monitor a ostatní. Proč? Inu spotřebiče nám odjakživa při zapnutí či vypnutí házejí špičky, které mohou v počítači nadělat paseku. Tento postup zřejmě dělá dobře slabým průduškám, co mají Windows. Ty jsou totiž dělané, aby jelyi mnoho tasks (úloh) najednou, ale nejsou dost rugged (otrlé) na přepínání, no to víte, sklo. Tak nevím, jsem tak dobrý či opatrný, mám štěstí anebo je pravda prostě jinde? Možná i to, že se vyhýbám ostatním produktům MS jako čert kříži, s tím má něco společného . . . • V dnešním čísle najdete v sekci "Přečetli jsme" recenzi knihy básní básníka Yukonu, Roberta Service. • Počasí: Únor byl deštivý a mrazivý - viz můj úraz, ale o tom jsem psal už minule. Nové je jen to, že po 14 dnech mi našli kromě zlomeného kotníku ještě přeraženou vřetenní kost, podle zásady: kdo hledá, najde. • Naše knihy lze stáhnout na adrese KNIHY1 nebo KNIHY2 a je tam i návod, jak na to. A ano, pořád jsou ještě čitelné, čtitelné a zadarmo. • Frývér: Vynikající program WinTidy je opravdu dobrý editor pro ty, co píší na Webu. Česká diakritika - po nastavení View, Options, Filetype, Font - pracuje dobře. Nu a co ještě: barevné tágy, dobré pomocné funkce, například srovnávání dvou souborů - řádku po řádce, automatický vyhodnocovač HTML chyb (validation), pomoc při Javě a ASP, a také bere "nekonečně dlouhé" soubory. Má svůj vlastní browser, takže hned vidíte, jak to bude vypadat, spelling je ale jen anglický), má autouložení (zálohování, backup), nastavitelnou klábosnici (na zkratkové klíčové kombinace, makra) a ještě mnoho jiného. A také to má něco jako Explorer: totiž seznam pro výběr fajlů (souborů), což se mi hodí, když edituji třeba deset souborů najednou (pro Příložník). Také - a to je fajn - to tiskne dvě stránky na jeden papír, teda ušetří polovici papíru.

Pravda, našel jsem malé chybičky, tak např. některé tagy vycházejí trochu jinak, ale to je asi jen tou českou klávesnicí. Jednou se mi program zasekl a protože jsem si neudělal zálohu (backup) - program ji dělá, ale jen při "znovuuložení" - ztratil jsem něco textu. Tudíž se vyplatí ukládat ručně, pokaždé pod jiným jménem (třeba jmeno1, atd.) a často, třeba každých 5 minut. Také mi nešla rolovací šoupátka až do konce fajlu, ale to stačí ťuknout na Page down na klávesnici. Ale snad to už při další verzi to opraví hlavně, že je to ZADARMO. Vyrobeno - v Havaji, ne, opravdu! Program je dlouhý necelé 2 meg a najdete ho na: http://www.wintidy.com/editor.asp INDEX: Dimenze: Reportáž: Povídka: Pohledy: Přečetli jsme: Poezie:

LEHKÁ MANAŽÉRIE (3. Číst, psát a počítat) JE ME SOUVIEN (2) BILLY BLB PROČ JSEM SE NESTAL LÉKAŘEM YUKONSKÝ BARD BABÍ LÉTO

Poznámka: Toto je celé číslo v jednom souboru. Verze B je zobrazena v kódu CE 1250. Verze C je stejná, ale bez diakritiky - pro volbu jiného čísla či verze jděte prosím nahoře zpět na Titulní stránku.

Chuckeyho paradigmata a paradoxy:

ape

"Každá válka končí mírem. No jo, ale také začíná . . ."

PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Chcete-li být informováni Bulletinem když vyjde nové číslo, připište tam slovo SUBSCRIBE. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright; Jan B. Hurych Kopírování tohoto materiálu je dovoleno jen pro vlastní použití. Pro přetisk, publikování nebo jinou reprodukci - ať už vcelku nebo jen zčásti - je potřeba si vyžádat svolení autora. Všechna jména osob a institucí jsou fiktivní, pokud není vyloženě stanoveno jinak. Webmaster Honza (j@ns@n) [email protected] DIMENZE: LEHKÁ MANAŽÉRIE 3. (Číst, psát a počítat) Začínáme popisovat požadavky, kladené na manažery. Nejprve tedy ty požadavky základní, ale trochu jinak . . .

Svět se mění a tak i požadavky na manažery: Na jedné straně jsou víc závislí na moderní počítačové a

jiné technologii, na druhé straně také víc na vyšší manažerii, tedy jejich představených, kteří si ze strachu, aby měli věc pod kontrolou, prosazují svoje právo rozhodovat všude a ve všem, hlavně tam, kde tomu nejmíň rozumějí. Protože se ale už mockrát spálili, používají dnes k tomu raději konzultanty a platí drahé peníze za to, co by jim poradil i prostý, ale zato zkušený zaměstnanec. Už jsem tu mluvil o tom, že správné rozhodování a řízení můžeme očekávat jen od vedoucího, kterému dáme obojí - zodpovědnost i pravomoc - a to ve vyváženém poměru. Právě tuhle pravomoc mu zase jeho nadřízený odbourává svými instrukcemi a nařízeními; a ani si neuvědomuje, že mu tím bere i část zodpovědnosti. Špatný manažer to využije jako alibi, dobrý manažer si o to právo musí zabojovat. A tak je všední den manažera vyplněn bojem s těmi dole i s těmi nahoře. Pamatuji, jak jsme jednou měl "dobrého" šéfa: byl na nás hodný, nedokázal se zlobit, chválil a usmíval se. Ale seshora přijal vždy i ty nejhorší, mizerné práce, které ta jiná oddělení nechtěla a my jsme to pak museli dělat za ně. Vůbec si totiž neuvědomoval, že existuje ještě třetí druh boje a to s jinými odděleními, s jinými manažery. Ale to odbočuji. Přejděme raději k základní formuli: P+Z --> S neboli Pravomoc a Zodpovědnost jsou základem Samostatnosti. To platí pochopitelně pro manažera i pro jednotlivé pracovníky a objevil jsem to už tehdy, když jsem začal najímat nové zaměstnance. Napsal jsem si totiž seznam požadavků a ty jsem zužoval, až zbyl jen jediný: Zaměstnanec musí pracovat dobře a to tak, abych mu nemusel moc radit a hlavně abych; tu práci nemusel pak dát někomu jinému, (případně ji dodělávat sám). Takže zase ta samostatnost, v tomto případě zaměstnance. Výchova samostatnosti by měla začínat už ve škole: samostatně poznávat, myslet a rozhodovat se. Jenže to je právě to, co škola nenaučí: tam vám řeknou, CO se učit, CO si myslet, pro CO se rozhodnout, ale ne už JAK se učit, JAK myslet a JAK se rozhodovat. Jediné, co zbude je, že nás škola naučí číst, psát (nemyslím slohově, o tom se zmíním jinde) a počítat. Nevěříte? Co vás naučila škola si ukážeme při řešení této jednoduché slovní rovnice o dvou neznámých ne nebojte se, je to vlastně dvě rovnice o dvou neznámých, převeditelné na jednu rovnici o jedné neznámé. Že jste slovní rovnice ve škole nebrali, jen ty psané jako formule? Nu asi brali, ale jen jako z rychlíku . . .

Zadání: Až mi bude tolik, kolik bylo tobě, když mi bylo 16, bude nám dohromady 50 let. Kolik nám pak každému bude?. Řešení si můžete zkusit už sami, aniž byste četli dál. Pravda, můžete hádat a zkoušet (tak to dělá počítač), ale trvá to dlouho. Nebudu vás napínat: udělejte si graf jako je tento a hned vidíte řešení : Proměnné X a Y (naše věky, až nám bude dohromady 50), zde ani nepoužijem, vypočteme je až na konec. Staší totiž jen to, že Z je rozdíl našich věků, * je datum narození a graf končí, když je nám dohromady 50 let. Nyní už stačí sečíst vše dohromady, vypočíst Z a je to. Nezapomeňte pak sečíst oba věky X a Y na zkoušku, zda je to skutečně 50. Že vám tyto grafy ve škole neukázali? No to nejde, to byste pak byli chytří jako páni učitelé (případně chytřejší) . . . Jak vidíte, i k tomuto řešení stačí umět jen sčítat a dělit a myslet. Ty první dvě věci vás naučila škola, zbytek musíte sami. Pravda, použili jsme i jiné znalosti, např. logiku. Slovo Až... totiž říká, že Ty jsi starší než JÁ, dále to, že i když stárneme, tak se rozdíl našich věků nemění,, atd.

Zkuste si to teda jinak, ale už bez koukání na graf. Uměli byste jen tak z hlavy zjistit naše věky, změnímli čísla 16 na 35 a 50 na 100? Pravda, tady už potřebujete ještě vizuální paměť a znalost toho, že se graf nemění, jen ta čísla. Ještě obtížnější by byl asi tento příklad: Až nám bude dohromady 90 let, bude mi tolik, kolik bylo tobě, když mi bylo 30. O kolik jsi starší? Že je to těžší? Ale vůbec ne, opět je to stejný graf, jiná čísla a stačí jen vypočítat Z . . .

Jak vidíte, nejde vůbec o matematiku, ale o přemýšlení - matika je jen něco jako štětec v ruce malíře: je to podmínka nutná, ale zdaleka ne postačující. Naštěstí se každý problém dá zjednodušit na lehčí, např. tím, že ho dáte řešit odborníkovi :-). Jaké základní vzdělání tedy manažer potřebuje? Řekl bych, že klidně stačí na úrovni gymplu či odborné školy - zbývajících 90 procent užitečných znalostí se už stejně musí naučit sám. Asi se zeptáte, kde jsem nechal univerzitu či vyšší vzdělání vůbec. Nu to je dobré spíše tehdy, chcete-li býti doktorem, inženýrem, vědcem, nebo prostě odborníkem. Že to ale ani manažerovi neuškodí? Nu jak jde: četl jsem někde, že za deset let se obsah vědy či techniky zdvojnásobí a navíc z toho, co známe, už je zase polovina zastaralá. Kdo se teda po promoci dál neučí, bude mu za deset let užitečná jen čtvrtina toho, co zná. Jak by k tomu ale přišel manažer, který by měl to vše zvládnout a ještě se učit dělat manažera? Stačí mu když se naučí halvně mít o tom novém přehled, detaily mu už vypracují jeho odborníci :-). Někdy je dokonce musí svými nápad jaksi i nastartovat. jak už jsem ale kdesi napsal: když jsme vyšel z univerzity, myslel jsem si, že ta technická, či vědecká stránka je nejdůležitější. Bohužel není. Proč bohužel? No to by sevšecko dlao vyřešit už na papíře . . . Ano, odborná znalost je nutná, ale jenom ta specifická k tomu kterému případu - a to ji ani manažer nemusí mít. To je dloholetá zkušenost západních manažerů: většinou stačí, aby měli někoho, kdo tomu rozumí. Pro geniální řešení dokonce potebujeme genia - a toho, jak známo, nenahradí ani dvacet průměrných vědců. Jak ted může manažer najít správnou cestu k řešení? Různě: například má v oddělení toho experta, nebo umí naslouchat, pozve si konzultanty,a td. Kromě toho jeho rozhodnutí není: jak rozbijeme atom, ale jak postupovat, abychom našli řešení, jak rozbít atom. Protože nezapomínejme, on není sám, on velí týmu. Jsem asi zaujatý: dělal jsem totiž postupně ve třech hlavních oborech: elektronice, počítačích a nukleonice a viděl jsem, jak málo mi pomohla znalost jednoho u toho druhého. A co bylo horšího: když jsem přešel na jiný obor, musel jsem řešit problémy, se kterými si ani moji "noví" odborníci nevěděli rady. Já ovšem měl výhodu, že jsem nebyl oslepený jejich dlouholetou - a často zastaralou - zkušeností a nespoléhal jsem na něco, co tady " už 20 let chodilo". A vidíte, i k tomu mi vlastně také nepřímo pomohla škola: její škrobená morálka a pathetické vyžadování opakovat jen to, co nám tvrdili oni ( jinak bychom propadli) a také důrazem na zcela nedůležité prkotiny, zatímco to halvní jim unikalo - ze mne udělali buřiče. Tlak budí protitlak a tak jsem se stal jakýsi kacíř. Například když nám dva profesoři tvrdili dvě zcela opačné věci, nestavěl jsem se na stranu jednoho či druhého, ale začal jsem hned zkoumat, zda se náhodou oba nemýlí. a tak nějka jsme začal chápat, jak musí myslet manažer. Život manažera je vlastně nekonečný řetěz problémů: někdy vědecko-technických, jindy organizačních, technologických a často jenom "lidských". Někdy mu na to stačí matika, jindy logika, někdy dokonce jen samotná psychologie. Ale ten správný nástroj (či jejich kombinace) - to už je jen a jen jeho starost. (pokračování příště) Zpět na index

REPORTÁŽ : JE ME SOUVIEN (2.) Dorval Vrátím se trochu zpět, k době mého příletu do Quebeku. Po půl roce v Londýně, kde jsem čekal na udělení emigrace - v roce 1969 už Kanada nebrala utečence z ČSSR s otevřenou náručí, jako rok před tím - jsem konečně dostal povolení a hned prvním letadlem jsem si to 'hasil' do Montrealu. Přesněji řečeno na to staré, dorvalské letiště. To nové, mirabelské, které leží 55 km na sever od města, tehdy ještě nebylo postavené. Právě tam pak přeřadily veškeré mezinárodní lety, Dorvalu zůstaly jen ty přes Kanadu a do USA. Často jsem pak odtamtud odlétal na služební cesty do Států, ať už do Minneapolis, stát Minnesota, či do Utiky, stát New York, kde bylo centrum americké počítačové firmy, u které jsem dělal. Často jsem také, když jsem se vracel, tam našel na parkovišti mé auto s vybitou baterkou. Při mínus dvaceti stupních vám totiž baterka ztratí za noc až polovičku kapacity, nebo jestli chcete, náboje. Ale jako každý správný kvebečák jsem měl v kufru - automobilovém, pochopitelně - párek startovacích kabelů a on už se vždycky někdo našel, kdo mi dal boost, jinak řečeno šťávu ze své baterie. Horší bylo, když zamrznul startér - to se nejprve musel kladivem oklepat, aby rotor mohl zaklouznout do statoru a roztočit setrvačník. Kdo tohle neznal, dokázal ještě vybít dobrodinci, co mu dával boost, jeho baterku. Také ztuhlý olej situaci ještě zhoršuje a proto se na zimu používá raději 5W30, který je lehčí, i když v létě zase příliš řídký pro některé motory a velké rychlosti. Startovací okruh je vůbec zapeklitá věc: každý zvětšený odpor - například uvolněný či zkorodovaný kontakt - snižuje startovací proud, což prodlužuje dobu startování. Tím se ale kontakty ohřívají, a odpor zase roste, čímž klesá proud, startér je pomalý, startování dlouhé a baterka se rychle vybíjí. Je to prostě začarovaný kruh. Větší motor startéru je lepší, ale zase vyžaduje větší baterku. Startuji, nestartuji. Použít metody polárních pilotů - tj. na noc vypustit olej, držet ho v teple a ráno ho zase nalít do motoru to je nepraktické a tak jsem místo toho koupil natrvalo namontovaný ohřívák bloku motoru. Ten sice bere víc elektřiny, než ten tyčkový, co se jen tak zasune do otvoru, kterým se naplňuje olej, ale zato ta radost ráno. Až na jedno, kdy jsme zjistil, že se ohřívák v noci přepálil a ráno auto zamrzlé! I namontoval jsem si pak na kapotu signální světélko, které označovalo, že ohřívák jede, že je OK. Proč na kapotu? Nu abych to viděl přímo z okna a nemusel za večer několikrát do mrazu ven. Pochopitelně nejlepší je vlastní, vytápěná garáž, ale i když ji máte, v práci ji většinou pro vás nemají. Když jsme bydleli ještě ve městě, jezdil jsme do práce autobusem, ale čekejte v takové zimě půl hodiny! Jednou jsem pospíchal a nadýchal jsme se toho ledového vzduchu tak dobře, že mi pak na rentgenu našli jizvy na plicích od přechozeného zánětu plic. Hned po příletu jsem letěl do Hamiltonu v Ontariu, kde jsem měl dopisem ještě do Anglie slíbené interview u fy. Westinghouse. Jaké ale bylo mé překvapení, když mi po dvou hodinách a dobrém obědě řekli, že ještě ten job nemají, že se jen připravují, až budou mít povolení přijímat. Prý tak za půl roku, za rok. Když jsem jim řekl, že přece mají v Montrealu odbočku, zasmáli se a řekli, že to je jen pro zasloužilé zaměstnance před penzí. Nezbylo, než se vrátit zpět, neboť tam jsem měl alespoň známé a hledat a hledat. Ještě před odletem jsem ale zašel na emigrační úřad, abych jim něco vysvětlil: měl jsme totiž od vlády půjčku na letenku, rovných sto dolarů - právě díky tomu slibu místa - a tu jsem musel po příletu splácet. Vysvětlil jsem jim, že jsem v Londýně ovšem předem uvedl jako trvalé bydliště Hamilton, ale splácet budu muset z Montrealu. "Nu splácejte odkud chcete," usmáli se. "A to si ani nezapíšete? To se nebojíte, že vám uteču?" zeptal jsem se. To už se skoro mlátili na židlích: "To bychom si vás našli," ujistili mě. Práce není.

Takže jsem začal hledat práci v Montreale. Nejprve sám od sebe, ale většinou chtěli znalost francouzštiny, nebo obou jazyků - často mi bylo jasné, že mě prostě nechtějí a že to je jen výmluva. Co mi zbývalo, odešel jsem teda prosit na pracák, na manpower. Tehdy ještě nebyly ty nástěnky a kartičky s adresou firem nám dával úředník, ale nejprve se čekalo v řadě před přepážkami. Tam vám dali číslo, které pak zavolali a zavedli vás k jiné přepážce, ke seděl pan Někdo. Třikrát jsem tam byl a třikrát pro mě nic neměl - a věřte, byl bych dělal cokoliv. Až jednou se na mě usmálo štěstí. zavolali mě omylem ještě předtím, než vyřídil ty přede mnou. Byl to jeden africký Kanaďan a jeho bílý přítel, který úředníkovi nadával do rasistů a ještě horší slova - to vše na ochranu toho Afrikána vedle něho. Poděšený úředník honem vytáhl kartičku a dal jim ji. Pak mi pokynul. Zase žádná příležitost, ale to už jsem se nedal, to už jsme měl praxi z londýnské periferie. Tož jsem mu řekl, že přijdu zítra a daleko lépe připraven: že si totiž namažu obličej krémem na boty. A jestli neví, zda bude stačit hnědý, nebo radši hned černý krém? Zasmál se a kartičku mi taky dal. Práce je. Místo to nebylo špatné - bylo jich hned několik: inženýr, technik, kreslička, skladník a holka, co pájí na lajně, to vše v jednom a za poloviční plat. Ale o tom jsem už psal dříve (viz Hurontaria 2000, Technik za oceánem). K tomu jsem ještě přibral funkci opraváře u zákazníků, test technika a nočního hlídače - to když jsem tam po nocích dělal neplacené přesčasy. Jinak to ale bylo výborné místo pro toho, kdo se chce naučit všecko najednou. Naše firma - teda já z ní vlastnil nejmíň, vlastně nulanulanic - sídlila blízko rohu avenue Louvain a Acadie, blízko plazy (náměstí) Cote Vertu. Platili nás šekem, který jsme proměnili na peníze hned v bance za rohem. Přepad banky. Šel jsem si jednou v poledne vybírat svůj šek - myslím, že hned ten úplně druhý, a po kratším čekání v řadě jsem se konečně dostal k okénku. Slečna mi zrovna začala vyplácet peníze, když slyším nějaký hluk. Tak se otočím a vidím tři muže v maskách - v takových těch lyžařských, co mají jen otvory pro oči a ústa. V rukou měli automatické pušky a křičeli něco francouzsky. Já se ovšem nikdy pořádně to jejich parle vous nenaučil, takže jsem si nejprve myslel, že se tam natáčí nějaký film nebo co. Když se ale ostatní lidé začali stavět ke zdi a zvedali ruce, viděl jsem, že se asi nejedná o divadelní inscenaci bitvy o Quebec City a poměrně přesně jsem je napodobil. Za chvíli mě ale začaly ruce bolet a tak jsem je zase nenápadně spustil, ale ten jeden z nich si toho všimnul a píchnul mě hlavní do žeber, a ten druhej, ještě víc nervózní, na mi něco zařval. Ruce mi rychle vyletěly nahoru jako na špagátu - což bylo jen dobře, jak mi později sdělil ten detektiv, co to vyšetřoval. Jenomže já v tom okamžiku myslel na něco úplně jiného a sice na to, kam asi položila ta slečna ty moje peníze, jestli tedy na mou, nebo její stranu okénka, než je všecky ti grázlové sebrali. Že to není důležité? Jak to, že ne? Kdyby byly už na mé straně, tak mi to banka nezaplatí a oni by vlastně okradli i mě. Jeden z těch ostrých hochu zatím kopl několikrát do manažera, který už ležel poslušně na břiše, tak jak mu to ostatně předtím nařídili. Moc si ale nezakopal, protože ten kopaný hned zařval: "Léon!" a mladičký účetní honem zlodějům otevřel klíčem sejf. Nacpali peníze do ruksaků a rychle ven. Jen ten poslední z nich, zřejmě špýmař, opět něco vykřikl a namířil zbraň na nás ostatní, co jsme tam zatím stáli, jako kdybychom podpírali neviditelný strop. Pomalým pohybem do strany, jako když kropí záhon, mávnul hlavní a vyrazil ze sebe: "Rrratatata!", ještě navíc s tím hrozným quebeckým "r". Za necelou hodinu přijela policie. To se totiž čeká, aby si lupiči překvapení při činu nevzali některé ze zákazníku jakožto rukojmí, protože tím by se situace značně zkomplikovala. Zmíněný detektiv nás všechny pořádně vyzpovídal a já si najednou uvědomil, že si vůbec nepamatuji žádné důležité detaily. Jak

byli vysocí? No dost, jeden byl vyšší. Jak staří? Tam jsem už byl přesnější - pokud se mě nezeptali, jak jsem to vlastně poznal, když měli přece všichni masky na obličejích. Oblečení? Asi džíny, ne? Nebo ne? Pak jsem si vzpomněl: ten jeden přeskočil pult, jako to dělával slavný John Dillinger, teda alespoň ve filmu. Ostatní se přidali: "Ano, ano, on přeskočil pult!" Když byl se mnou hotov, povídá mi ten detektiv: "To máte štěstí, co? To se každému nestane." "Já nevím," povídám, "mě se to v kině zdálo nějak víc opravdovější." Zasmál se a propustil mě. Kolik toho tehdy ukradli, dodnes nevím, protože je nikdy nechytli - byli to zřejmě profesionálové. Kupuji auto. Také moje zkušenosti s koupí auta nebyly ty nejlepší. Koupil jsem auto staré, opotřebené - ještě se říká v Čechách ojeté? - a to od spoluzaměstnance. To jsem ještě nevěděl, jak to v Americe chodí: obchodníci starých aut jsou považováni za největší podvodníky. Ještě dnes se při volbách u kandidátů objevují posměšné plakáty: Koupil byste od tohoto člověka staré (secondhand) auto? Nu i tohle šlo vlastně přes agenta, dealera, ale v papírech bylo napsáno jen toto: sold as is, t.j. prodáno bez záruky či náhrady škody. Co jsem nevěděl bylo, že ten lump spoluzaměstnanec si sám sešteloval brzdy tak, že měl jen jediný brzdný okruh a když ten sehnal, tak nepracovaly ani přední, ani zadní brzdy. Asi za měsíc mi opravdu selhaly brzdy a já zastavil o náklaďák, který přede mnou stál na červenou na křižovatce. Zapasoval jsme se do něj tak dobře, že moje auto bylo o dvě stopy kratší a já si usekl spodní ret o volant - to vyžadovalo sedmnáct stehů, ale naštěstí zuby náraz vydržely - dále narazil hlavou na strop, potloukl si koleno a přerazil žebro. Když jsem dlouho nešel domů, Aťa mě vyhlížela už oknem, jak si to pěšky kulhám po ulici a už tušila, co se stalo. A nebudete mi to věřit, i když šlo auto rovnou do šrotu a ani pojišťovna nám nic nedala (auto 'as is' se dá pojistit jen na škody, které způsobí těm druhým), ani jednou jsem od ní neslyšel slovo výčitky. Dodnes to nechápu, proč byla tehdy na mě tak hodná - já bych asi k ní tak gentlemanský nebyl . . . (pokračování) Zpět na index POVÍDKA: BILLY BLB Když se Billy narodil, byla zrovna bouře: blesky se křižovaly, hrom burácel a lilo jako z konve. Samotná příroda se tak bránila jeho příchodu na svět, leč marně. Hned první rok se Billy naučil sám od sebe mluvit, asi protože se nudil. Neměl si totiž s kým povídat a tak si mluvil sám se sebou, což mu už zůstalo. Pravda, nejprve to bylo spíše takové ga-ga a gu-gu, později už více inteligentní ham-ham a kuči-kuči, ale to už ho zase naučili občasní návštěvníci sirotčince. Ve škole mu to šlo dobře a brzo předběhl celou třídu. Ostatní děti ho měly za šplhouna a jeho projevy, kdy jim citoval latinsky Ovidia je jednou dokonce tak naštvaly, že mu i nabily. Když si pak místo násobilky Billy řešil pod lavicí integrální rovnice a písmo Inků, dostal i své přízvisko: Billy Blb. Ani učitelé či učitelky ho neměli rádi, neboť jim kladl otázky, na které neznali odpovědi. To už ale Billy nebydlel v sirotčinci, ale u rodiny, která ho adaptovala, i to i s jeho přízviskem, pod kterým ho dokonce omylem jednou zapsal i učitel do třídní knihy. Billy měl vůbec divný názor na svět: neuznával předpisy a nařízení a dokonce to dokázal i logicky vysvětlit, proč je neuznává. A co bylo horší: on o všem pochyboval a svoje pochyby vyslovoval nahlas. Tak například. Proč někdo může dělat chyby a jiný nesmí? Proč někdo může krást a jiný ne? Proč se lže, když je to tak nelogické? Prostě takové ty věci, o kterých my, normální lidé, nepřemýšlíme, protože bychom se z toho museli zbláznit.

A tak Billy vyrůstal a čím víc věděl, tím víc ho ty pochyby trápily. Také když se poprvé zamiloval, nemohl pochopit, proč se děvčata tetelí radostí, když jim někdo přinese květiny. A proč oceňují hochy podle darů, které jim dávají a ne podle lásky, kterou k nim cítí? Jistě chápete, že mu jeho dívka ty jeho úvahy dlouho netolerovala . . . Horší bylo, že mu také navždy zůstala ta jeho přezdívka z dětství: všichni si totiž mysleli, že mu docela dobře pasuje. A tak když Billy odmaturoval, odstěhoval se na sever a našel si tam místo knihovníka v malé obecní knihovně. Plat měl sice hrozně malý, ale zato bylo kolem něho všechno to, co měl nejradši totiž knihy. Ty ho nikdy nezklamaly, i když, pravda, žít se podle nich nedalo. Ale nakonec mu přece jen nestačily: toužil najít někoho, kdo by mu rozuměl, kdo by si ho vážil, jinak řečeno, přítele. Ale ani v tom neuspěl: lidé is ho sice vážili, říkali mu "náš pan knihovník", ale jinak si ho nevšímali a domů na oběd ho nikdy nepozvali.

Jednou přišla do knihovny mladá, krásná dívka a s Billym se zatočil celý ten jeho knihomolský svět. Nejprve nevěděl, co se děje - pravou lásku ještě nepoznal. Najednou se mu hrozně chtělo ji líbat a objímat. Ovládl se a snažil se pak na ni přes týden zapomenout. Ale v pondělí tam byla dívka znova a i to jeho chtění se vrátilo. Tentokrát bylo ale daleko těžší to zapudit. A dívka pravidelně přicházela a Billy pociťoval a zapuzoval, ale to druhé už daleko méně. Věděl, že by měl dívku někam pozvat, ale když ji oslovil, zakoktal se tak, že nemohl ani dokončit větu. Dívka mu se smíchem napovídala a nakonec řekla , že ano, že tedy přijímá. Když ji zavedl do restaurace, tak se konečně Billy rozpovídal. "To je zajímavé,"; řekla dívka se smíchem, "myslela jsem, že máte vadu řeči." A zcela uspokojena, zhltla pak vše, co jim na stůl přinesli. Měla totiž velký apetit a to nejen na jídlo . . . A tak spolu začali chodit a později i ležet. Billy byl šťastný jako -, no prostě moc. Flora - tak se ta dívka jmenovala - měla ovšem velké nároky, nejen na jídlo, ale i na dárky a na ty už jeho knihovnický plat nestačil. Když se jí s tím svěřil, pohrozila mu, že mu přestane věnovat svou přízeň. Prosil jí a sliboval, že určitě na něco přijde, jak vydělat peníze. Chodil pak ještě navíc do lesa kácet dříví, ale ani to nestačilo. Tak ještě po nocích pracoval na nějakém patentu, ale pak s hrůzou zjistil, že objevil něco, co už dávno patentováno bylo. Pak se stalo, že mu oznámila s pláčem, že její bratr Fred má velký dluh a když ho do měsíce nesplatí, že mu mafie usekne obě ruce, teda Fredovi, abyste rozuměli. Billy opět řekl, že na něco přijde, ale to už to Flora tak nenechala. "Ty bys sotva na něco sám přišel," řekla, "já musím přemýšlet za nás za oba." A vymyslela plán, jak přijít k penězům - nic zvlášť originálního, prostě vyloupit banku. Přinesla Billymu masku na obličej, plastickou pistolku z hračkářství a hlavně brašnu na peníze. A Billy šel. Nebudete tomu věřit, ale loupež se opravdu povedla. Když ale Billy odcházel, tak po něm hlídač v bance, kterého Billy zapomněl odzbrojit, střelil a prostřelil mu hrudník. Billy se dopotácel k autu a odjel za město, kde už na něj čekala Flora s Fredem, o kterém mu prozradila, že není sice její bratr, ale zato je její milenec. Sebrali peníze, ale když chtěl Billy jet s nimi, Fred ho srazil k zemi. Billy, který už teď hodně krvácel, se ještě zeptal, proč s ním tak zacházejí, na což Flora řekla: "Ty jsi ale hroznej blbec!" A odjeli. Než mu to mohlo dojít, tak omdlel a než ho lidé našli, tak vykrvácel. Na úřadě zjistili, odkud vlastně pochází a tak ho chtěli poslat v rakvi domů, ať si ho pohřbí jeho rodáci. Ti nejprve odmítali, ale když zjistili, že mu knihovna dluží ještě jeden plat, ochotně souhlasili. Když otevřeli rakev, povídá mladý hrobník: "A hele, Billy Blb! Tak se nám zase vrátil!" Dali mu jen prostý, dřevěný kříž, s vyrytým nápisem "BILLY". Nějaký šprýmař tam pak ještě křídou připsal slovo "BLB".

To tam pak zůstalo ještě hodně dlouho, než to podzimní deště milosrdně smyly . . . Zpět na index POHLEDY: PROČ JSEM SE NESTAL LÉKAŘEM. V době mého mládí, plného idealizmu, jsem se rozmýšlel, čím budu. Nevím už, proč jsem se tehdy chtěl stát zrovna lékařem, snad proto, že jsem už odmalička trpěl různými nemocemi, takže jsem byl často i v nemocnici a viděl, jak lidé trpí a jak je nutno jim pomáhat. Ano, tak například už od konce války jsem trpěl na nedostatek bílých krvinek - jako ostatně řada dětí, podvyživených díky protektorátní stravě pročež jsem musel pak jíst syrová játra a popíjet rajskou šťávu z plechovek UNRRA. Tu rajskou jsem nenáviděl, ale naštěstí ji jiné děti ochotně vyměňovaly za burské oříšky (v poměru pět litrových konzerv šťávy k jedné malé konzerviččce buráčků). Pak přišel dětský revmatismus, to když jsem nemohl ani chodit, zánět ledvin a jiné. A to ani nepočítám zápal slepého střeva nebo to, jak mě na ulici porazilo auto. Ale tím vás nebudu zdržovat, o tom by nebyla esej, ale celá kniha. Ano, bylo to asi to pochopení pro nemocné, jejich útrapy a bolesti, co mě vedlo k názoru, že být lékařem je povolání ušlechtilé, nad které prostě není. Což si mimochodem myslím dodnes - asi proto, že jsem se sám lékařem nestal. Naopak to, proč jsem se nestal lékařem, si pamatuji docela přesně. Bylo to při četbě jedné z Maupassantových povídek, kdy se mi ledacos vyjasnilo. Maupassant byl u nás v rodině vůbec velmi populární - tak například moje a bratrovo jméno bylo, i když; v opačném pořadí, vybráno podle povídky (nebo románu?) Petr a Jan. Ta povídka, která mi otevřela oči, byl taková krátká story o venkovském lékaři, jehož syn onemocní a otec, který ho tolik miluje a bojí se, aby mu místo vyléčení naopak neublížil, se nemůže rozhodnout pro správnou diagnózu. Dítě ovšem zemřelo a s ním i moje rozhodnutí se stát lékařem. Uvědomil jsme si totiž, že to není tak lehké, rozhodovat o osudech lidí, hlavně když je máme moc rádi. Hrát si na Boha, kterým nejsem. Potlačit impulsy milosrdenství, když víme, že to pacientovi ublíží. Kolik vojáků za války zemřelo, když jim lidé dali napít vody, ačkoliv měli břišní zranění? Ano, většinou to bylo z neznalosti, ale kolikrát i my uděláme z dobroty srdce něco, co druhým vlastně jenom ublíží? A tak jsem tehdy zkoumal své svědomí a poznal jsem, že bych to nedokázal - chladnokrevně udělat diagnózu někomu, kterého vidím, jak trpí. Nemám k tomu prostě tu chladnokrevnost, ale zaplať pánbůh za to, že ti naši lékaři ji mají. Pravda, našel jsem si jiný zájem a rozhodl jsem se pro obor, kde nejde o život a kde nemohu nikomu vážně ublížit. Ale poznal jsem, že ani tam to není lehké: pokud děláte něco, co opravdu milujete, tak vás každý neúspěch bolí třikrát víc, než kdybyste to dělali bez emocí. Jistě, každý úspěch vám to zase mnohokrát vynahradí - ale ten pocit osobní zodpovědnosti zůstává, i když nemusíme mít hned i ten pocit viny. Dělat práci pořádně přece také znamená nebrat vždycky ohled jen na lidi, ne? A vidíte, to je právě ten nesmysl: lidé mají být vždy to první a poslední - koneckonců všechno, co děláme, je pro lidi. Dobrý profesionál musí brát ohled na lidi vždycky. Nemyslím na požadavky všech lidí, ale tak, aby všechno, co dělá, přispívalo k všeobecnému pokroku a štěstí lidstva. Když na to pomyslím, tak v tomto směru není žádný obor lepší či horší, to si jen tak myslíme. Je jen dobrá, nebo špatná práce, kterou odvádíme. Zpět na index PŘEČETLI JSME: YUKONSKÝ BARD (Robert W. Service) Kniha: Collected Poems of Robert W. Service (Sebrané spisy R.W Service, Mc Graw-Hill, Ryerson,

Toronto, Montreal, 2001) Robert William Service (1874-1958), kanadský básník a bard Yukonu se narodil v Anglii, skotským rodičům. Po studiích na univerzitě odešel do Kanady (1894), kde měl celou řadu možných i nemožných zaměstnání, od kuchaře až po úředníka banky. Jeho zájem se ale soustředil na kanadský sever a to hlavně na Yukon, kde žil nejprve ve Whitehorse (1903-1908) a později už přímo v Dawson City, v městě zlaté horečky (1908-1912). Za první světové války byl válečným korespondentem novin Toronto Star na Balkáně, později (1912-13) sloužil jako řidič ambulance ve Francii ( v té době také Hemingway sloužil u zdravotníků, ale u Italů). Po válce se oženil s francouzskou dívkou a žili ve Francii až do druhé světové války, kdy po zabrání Francie utíká přes Polsko do USA, ale když přišel mír, opět se vrátil do Francie, kde také zemřel. Jeho první kniha poezie, The Spell of Yukon (Kletba Yukonu) vyšla ještě za jeho pobytu ve White Horse. Jedna z nejznámějších básní odtamtud je báseň Jak zastřelili Dannyho McGrew, která přímo dýchá dobou zlatokopů - posuďte sami z tét ukázky (překlad j@ns@n): Naše parta chlapců to dnes roztáčí v Malamut saloonu, tancují, chlastají, zpívají, dupají do zvuku orchestrionu. A vzadu, kde u karet sedává v rohu divoký Danny McGrew, na něj se tlačí svým žhavým tělem dámička, též zvaná Lou. Anebo třeba popis samotného souboje: Já padl jsem k zemi a světla zhasla; dvě pistole zaštěkly do tmy. Pak ženská vykřikla a někdo rozsvítil a na zadech vyrazil pot mi. Dva mrtví leží tu, prošití olovem: jeden je Danny McGrew a druhy svírá v posledním objetí dámičku, též zvanou Lou. Naživu ovšem zůstane jen Lou, která ještě navíc Dannymu sebere jeho váček se zlatem. Jiná známá báseň je Kremace Sama McGee. O té si řekneme více. Sam, který se narodil dole v Tenessee, se rozhodl najít štěstí v kanadském Klondyku. Asi vám nemusím říkat, jaká je tam na severu zima, stačí jen dodat, že pro člověka odněkud z jihu je prostě nesnesitelná. Sam ovšem netrpěl jenom zimou, ale také utkvělou podstavou, že ho ta zima jednou i udolá. "V takovém případě, " pravil svému příteli, " nesnesu, abych ještě navíc ležel ve studeném, mrazivém hrobě. Slib mi kamaráde,; prosí básníka, " že mě pak nepohřbíš, ale spálíš." Co měl Robert dělat, slíbil mu to - ostatně nevěřil, že to bude kdy muset splnit. Ale netrvalo dlouho a Samova předpověď se splnila. Teď bylo na Robertovi, aby splnil svůj slib. Něco jako vikingský pohřeb, jestli náhodou víte, co to je. Ovšem jak a kde, to byl jiný problém: Sam totiž umřel během cesty do Dawson City. Tam bylo ale ještě daleko a kolem dokola nebylo dostatek dřeva na pořádnou vatru. A tak museli pokračovat dál, pořád dál a dál tou polární lednicí... Nejhorší prý byly

večery: tichá noc, osvětlená polární září, u ohně Robert (asi, báseň je psána v první osobě) a kolem něho; kruh jejich saňových psů, vyjících do noci smuteční píseň za ubohého Sama, ztuhlého a přivázaného opodál na saních. Tak cestovali několik dní, až dojeli k jezeru Lebarge, kde ležel v ledu zamrzlý vrak jakési bárky, kdysi pyšně zvané "Alice May". Zde to bude, rozhodl se Robert: uložil Sama do kabiny, do které předtím nanosil vytrhaná palubní prkna, zapálil hranici a zvenčí zavřel dveře. Chvíli pozoroval, jak zevnitř stoupá hustý, černý kouř. Pak mu to ale přece jen nedalo, otevřel dveře kabiny a co vidí: uprostřed té rozžhavené pece sedí Sam, docela si v tom vedru medí a rozšafně vykřikuje: "Teda řeknu ti kamaráde, že od té doby, co jsem opustil Tenessee, jsem se takhle pořádně ještě nezahřál." Další kniha básní Balads of Chechako (Balady z Chechaka) obsahuje známé básně Balada o polární záři a o seržantu Clancy od Kanadské jízdní policie. A pak následovala kniha Rhymes of Rolling Stones (Verše valících se kamenů) s Písní táboraku a i jinými známými básněmi. Bylo těch sbírek pak ještě hodně, některé psané přímo v zákopech ve Francii, ale nejde o to, abych tu vyjmenoval všechny. Chtěl jsem upozornit na něco jiného: je totiž škoda, že Robert Service není u českého čtenáře tolik znám, jako Jack London - jeho poezie na nás dýchá zlatou horečkou a divokým severem stejně silně jako u Jacka. Zpět na index POEZIE: BABÍ LÉTO.

Lokálka funí k Železnému Brodu a listí stromů žloutne nesměle. Ptáci se zvolna řadí do průvodu. Je babí léto, babí, veselé . . . Zasviť mi slunko zlaté - tak zpívali kdysi na poslední můj z vlasti krok. Tak ještě pohled přes okenní římsy a než se sejde s rokem rok co říkám 'rok', ne, možná měsíc krátký. Já budu kdesi v chladném Albionu, však moje srdce poletí sem zpátky, by uslyšelo malebný zvuk zvonu, jak zase zvolna táhne nad závějí a kdesi v dálce tiše zaniká. . . A moje rty jen v šepotu se chvějí a marně slané slzy polykám. Opouštím děvče mé i moji drahou zem, dvě velké lásky, co mi život dal. Už jenom vzpomínkou se zase vrátím sem hodiny zastaví se a zas půjdou dál.

Ty mlčíš. Oba totiž víme, že vidíme se možná naposled. A přesto všecko spolu ještě sníme, že tohle babí léto vrátí se nám zpět . . . 1969

Zpět na index Zpět na titulní stránku Hurontarie

HURONTARIA - 4B/2001 Kanadsko-český literární měsíčník

KOMENTÁŘ: • Konečně nějaké poruchy na počítači: o té první, kdy mi přestala pracovat myš, i když jsem jí nabízel starší italský sýr, jsem už asi psal, i to, že mi ji bezplatně vyměnili. Patrně to byl kabel, ona ta krabička myši v sobě většinou žádnou elektroniku nemá. Kouli, jakož i hřídelky jsem očistil alkoholem (dostanete se tam aniž byste roztrhli pečeť a to je asi jediné, co tak můžete udělat). To se dělá asi tak jednou ročně stačí (nachytají se tam časem různé nečistoty a hlavně vlákna papíru a textilií)a jelikož mám počítač jen čtyři měsíce, pochopitelně to nic nezlepšilo. Ta druhá porucha byla mojí chybou: odinstalovával jsem přebytečné programy na Control Panelu (viz My Computer na desktopu a informační článek v našem Příložníku č.42, v Netsvětu). V domnění, že se jedná o nějakou hru, odmazal jsem i Diamond Fusion Monster a hele, on to byl drajvr (řídící softvare) pro video kartu. Naštěstí má Microsoft ještě jeden drajvr v zásobě a obrazovka tedy šla dál, ale v minimální citlivosti. Místo mých 24 bitů se mi objevilo jen 12 bitů, místo miliónu barev tedy jen 12 barev. A nejen to: místo 1024x768 bodů na obrazovce jsem měl jen 640x480. Že to je asi jen třikrát méně? To ano, ale uvidíte jen půl stránky, na výšku a také na šířku - a musíte pořád používat šoupátka. Barvy vám prakticky zmizí, obrázky nerozeznáte a místo mých 50 řádků textu na výšku jsem měl jen asi deset. Jak je to možné? Inu když nastavujete velikost textu na menší, PC ví, že nemůže v této citlivosti jít příliš dolů, neboť by písmena byla nečitelná. Nu on to neví, ale ti, co psali ten drajvr, to věděli :-). No prostě hrůza. Navíc jsem neměl onen drajvr, co jsem odmazal, nikde v zésobě. Ten co jsem stáhl z netu ano, jsou tam! - nepracoval, byl to sice dobrý typ, ale jiná verze videokarty. Jak jsem zjistil typ karty: protože jsem si ho při koupi počítače nezapsal, šel sjem tedy do Debugu - pokud nevíte, co to je, buďte rádi, nezkoušejte. Druhá metoda je požít MSD program, ten jsem neměl, ale našel jsem ho na starém počítači a okopčil. Nuže typ karty jsem dostal, ale jak říkám, nepracovalo to. Použil jsem třetí cestu: zažádal jsem v obchodě, kde jsem to PC koupil, o to CD, které v mé dokumentaci chybělo. Slíbili, že mi ho zadarmo okopčí, ale nakonec poslali mechanika k nám domů - příliš jsem asi zdůrazňoval, že jsem dočasně oberlený. Nainstalovali mi to zadarmo a jedu tedy dál, močálem bledým podle černých skal. Poučení? Ale to už na mně nechtějte, to musíte sami, že ano . . . • V dnešním čísle najdete v sekci "Přečetli jsme" recenzi knihy Lee Iacoccy: "Přímá řeč". Že nevíte, kdo to je? Nu tak si to přečtěte . . . • V novém, už 43-tém čísle PŘÍLOŽNÍKU nám Milan poslal fotografii jeho PLAKETY a Mirko esej UMÍME JEŠTĚ ČESKY? Také tu máme fotku Z CHÝŠE NA HAVAJI, esej SUBLIMÁLNÍ SUGESCE, KVÍZ cizích slov a j@ns@n přidal reportáž ANGLICKÁ PRINCEZNA NA ČESKÉM TRŮNU (ne, to není ta z minulého čísla, tam to bylo obráceně). V tomto čísle také ještě pokračuje reportáž MONTANA, MY LOVE od j@ns@na, s fotografiemi od Ati. Číslo ukončuje báseň PŘEDJAŘÍ a v dnešním NETSVĚTU se opět věnujeme zprávám ze světa vědy, techniky a netu. Příložník najdete na adrese na titulní stránce Hurontarie a nezapomeňte: pořád tam hledáme nové autory textů či obrázků! • Založili jsme Klub Čtenářů KNIH OFF-LINE, zkráceně K-Č-K. Víc o tom najdete ťuknutím na KNIHY2 a je tam i návod, jak na to. Prémiové knihy naší knižnice budou teď přístupné ke stažení jen členům klubu. Knihy i členství jsou stále ještě zadarmo, tož si nám o něj napište. Zatím jsme přesunuli do členské edice K-Č-K jen 7 knih, ostatní jsou přístupné i bez členství na téže adrese. Minulý týden také vyšla nová prémiová kniha

K-Č-K, "Paradignata", je to soubor článků ze sekce "Pohledy", ano, z minulých ročníků Hurontárie. • Frývér: Opět jeden dobrý editor pro autory webstránek: EasyHtml. Česká diakritika pracuje OK - stačí nastavit font při stisknutém pravém tlačítku myši. Editor má barevné rozlišení tagů, na levé straně volitelný seznam souborů a dole okénko, kde vidíte, jak váš text s obrázky bude vypadat na WEBu. Program je rozšířen i o různé skripty, pomocníky (help a wizzard), různými návody a podobně. Jedinou malou nevýhodou je - jen pro ty, kdo jsou na to zvyklí - že nemůžete přesunovat vybraný text (highlighted) myší, ale jen cut-paste (tedy vyber/vlož). Za ty peníze to ale stojí, a docela dobře se s tím pracuje a hlavně, že je to ZADARMO. Program je dlouhý asi 2 meg, je z Finska a najdete ho na: http://www.saunalahti.fi/tonihele, kde také najdete poslední verzi ke stáhnutí. INDEX: Dimenze: Reportáž: Povídka: Pohledy: Přečetli jsme: Poezie:

LEHKÁ MANAŽÉRIE (4. Číst, psát a počítat) JE ME SOUVIEN (3) CO TY NA TO MÍŠO? INTERVIEW Z BLÁZINCE PŘÍMÁ ŘEČ MAMINČINY PÍSNIČKY

Poznámka: Toto je celé číslo v jednom souboru. Verze B je zobrazena v kódu CE 1250. Verze C je stejná, ale bez diakritiky - pro volbu jiného čísla či verze jděte prosím nahoře zpět na Titulní stránku.

Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Příležitost dělá zloděje, neopatrnost vězně."

PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Chcete-li být informováni Bulletinem když vyjde nové číslo, připište tam slovo SUBSCRIBE. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo Internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright; Jan B. Hurych Kopírování tohoto materiálu je dovoleno jen pro vlastní použití. Pro přetisk, publikování nebo jinou reprodukci - ať už vcelku nebo jen zčásti - je potřeba si vyžádat svolení autora. Všechna jména osob a institucí jsou fiktivní, pokud není vyloženě stanoveno jinak. Webmaster Honza (j@ns@n) [email protected] DIMENZE: LEHKÁ MANAŽÉRIE 4. (Mluvit a přesvědčovat) Akustická komunikace manažera s jeho pod- i nadřízenými tvoří jádro věci. Nemá cenu něco chtít a neumět se vyjádřit, co chci. Nemá cenu umět se vyjádřit, když to neumíte vysvětlit svým podřízeným a nebo přesvědčit ty nahoře, aby vám to schválili. Po pravdě řečeno, to vše umí málokdo: buď neumí vysvětlovat nebo přesvědčovat a většina manažerů se

dokonce ani nedokáže správně vyjádřit. Většině to jde ovšem lépe na papíře nebo přes e-mail. Také telefonní konverzace je jednodušší, než prezentace před skupinou lidí. Komunikace po papíru je ovšem jinak nevýhodná: ubývá nám tím nejen počet stromů, ale i šedé mozkové moty. Pisatelé si totiž neuvědomují, že jak se jim to lépe píše než mluví, tak se to druhé straně "po papíru" také lépe odmítá. Papíry prostě poletují sem a tam a mezitím se musí čekat. U emajlování se sice čeká méně, ale přesto má druhá strana dost času, aby v klidu zareagoval. Navíc se zdá, že papír a obrazovka povzbuzují inspiraci, bohužel hlavně tu negativní. Osobní, přímý a - řekl bych - fyzický styk je ten nejúspěšnější přístup k věci (zeptejte se některých sekretářek :-). Používáte-li telefon, což většinou musíte, necháváte si komunikaci "tváří v tvář" pochopitelně jen na ty důležitější věci. Protože i v telefonu se jaksi lépe odmítá, než z očí do očí a při nejhorším se druhá strana vymluví, že "zrovna někdo přišel či že on musí na schůzi" - kdosi jednou napsal celou knihu telefonních výmluv. A videokonference? Mně pořád ještě připomíná víc maňáskové divadlo, kde všichni čumí na obrazovku, nebo do papírů a to věci neprospívá..

Co vše myslíme tím mluvením, hovořením, diskusí a podobně? Rozhodně ne komunikaci úředním jazykem, na to by stačil opravdu jakýkoliv papír, i ten přecyklovaný :-). Jazyk by měl být sice spisovný, ale lépe je požívat ten hovorový. na západě se to například nebere tak vážně a výrazy jako "to by bylo bezva" nebo "netahej mě za nohu", míněno "neoblbuj mě", (ve slušné verzi) jsou běžné. Proč? Protože jejich emocionální obsah umožňuje lepší kontakt a tím i porozumění mezi oběma stranami. Nestalo se mi, abych byl na mítinku, kde by se hovořilo půl hodiny, aniž by většina pochopila, o co jde. Řekl jsme "stranami", většinou totiž jde o diskuzi a to není nic jiného, než souboj idejí, logiky a fakt, tak jak jsem to popsal v knize "Umíme diskutovat?". Viz edice Elektronické KNIHY OFF-LINE. Pravda, vždycky se o souboj nejedá, ale jak jinak chcete dospět opravdu k nejlepšímu řešení, přijatelnému pro obě strany? Snad ještě dodám, že od kořene "mluvit" jsou odvozeny různé varianty: přemlouvat, odmlouvat, vymlouvat, zamlouvat a namlouvat (t.j. někomu něco). Jistě to každý z nás zažil a to vše také patří k věci a bohužel se to často používá. A ještě jedna věc: omlouvat - ano, chyby s estávají a manažer se také musí umět omluvit. Jak? Nu to už je na něm. Ale teď už k jednotlivým bodům: 1) Přesnost a stručnost vyjadřování je důležitou stránkou mluveného projevu. Jinak totiž mluvíte k posluchačům, kteří vás nechápou a navíc je to vaší vinou. Vzpomínám na anekdotu, která se vypráví o Winstonu Churchillovi, který měl kdesi hodinový projev. Jakýsi novinář se ptal, jak dlouho si Winston dělal přípravu. Dvě hodiny - odvětil řečník. Novinář projevil názor, oč bohatší mohl být ten projev, kdyby měl býval čtyři hodiny na přípravu. Ano - řekl Winston - a také kratší, to bych pak z něho byl jen půlhodinový projev. Bohužel většina řečníků - a to si zkuste sami pozorovat - budí dojem, že ani sami nerozumí tomu, co říkají. Asi je to jen dojem, ale svědčí to o tom, jak nepřesně či neurčitě se vyjadřují. 2) Příprava, jak už ona anekdota ukazuje, je součástí slovního projevu. Jen málo lidí umí mluvit bez přípravy a už vůbec ne, když má ještě někoho přesvědčovat nebo s ním diskutovat. Je totiž potřeba předmětu dokonale rozumět a prostudovat ho. U jedné firmy naši vedoucí museli před prezentaci nebo důležitými mítinkem (se zákazníky) dělat t.zv. před-premiéru, kde jsme my, zaměstnanci, byli diváky a kritiky. Věřte mi, že jsme si na nich smlsli - ale to byl také účel - zákazník také nebyl milosrdný a vyšší manažeři se tak předem poučili, jaké to je, když jim někdo nemusí jen přikyvovat :-). 3) Logika - už jsem o ní vlastně nepřímo mluvil. Skoro každý návrh každý fakt či závěr odvozený z fakt potřebuje důvod či důkaz. O logice diskuze najdete vůbec hodně užitečné informace ve výše uvedené knize. Vaše věty musí "znít" logicky, jedná má druhou podporovat a to vše vést k tomu, aby to posluchač lépe pochopil. To je nejlepší cesta k tomu, aby byl vámi přesvědčen o správnosti toho, co říkáte. Vyhýbejte se nesprávnému zevšeobecňování či nelogickým důkazům (všechny chyby jsme uvedl a rozebral v oné knize) , ale také tvrzením, které už sama osobně provokují logickou opozici z druhé stany. I pro diskuzi samu se

vyzbrojte dobrou znalostí logiky, budete ji zcela určitě potřebovat. 4) Alternativy návrhu. První, co vám posluchači namítnou, je to, že nerozebíráte detailně i jiné alternativy, o kterých si oni myslí, že jsou lepší. Tím neříkám, že je musíte předem rozebírat ve svém projevu - říkáte si tím jen o trable - ale znát je musíte, hlavně důvody proti nim a jak se bránit. Někdy můžete dokonce být přesvědčeni diskuzí, že jiná alternativa je lepší, ale pak to zároveň svědčí o tom, že jste se dobře nepřipravili - měli jste s tím přece přijít sami! 5) Výhody vašeho návrhu. Ty musíte vždy zdůraznit předem a ještě v nich posluchače utvrzovat,protože námitky se vám hned pohrnou: málo peněz, lidí, času, prostředků, riziko, je to novinka, atd. 6) Přesvědčování je hlavním úkolem řečnického cvičení - kdyby s vámi hned souhlasili, byl by váš projev pochopitelně zcela zbytečný. Nakonec i vysvětlování vašim podřízeným je určitým druhem přesvědčování: pravda, to, co jim nařídíte, musí udělat, ale udělají to daleko lépe a rychleji, budou-li přesvědčeni o správnosti a důležitosti vašeho řešení. Není třeba abyste vyhráli ve všech bodech, jen ve všech hlavních :-). Podobně váš "protivník" se soustředí - pokud nebude opravdu naivní - také jen na tyto body. Stejně jako u souboje, jedna rána do srdce stačí nebo jako u šachu, prostě zahnat krále do matové pozice. 7) Strategie a taktika jsou metody boje, protože druhá strana se bude bránit. Musíte vědět, která pozice je lepší, kdy dát do boje "těžkou artilerii", kdy stačí "lehká kavalerie", nebo kdy dokonce mírně ustoupit, abyste mohli zaútočit se silnější pozice. Také rozvržení posil hraje svou roli a v neposlední řadě i hledání spojenců v řadě "nepřátel". Jak je získáte? Hlavně vaší logikou, vyčíslením výhod , které jim váš návrh poskytuje, případně navrhnutím určitých ústupků. Nebudu vám zde lhát, že každý tu hraje férově a stejně nesmyslné by bylo to očekávat: manévrování, úhybné taktiky a často i "pasti" jsou na denním pořádku. 8) Emoce. Těm se musíme vyvarovat, ony sice dávají diskuzi určitý "život", ale na úkor kontroly a často i správného řešení. Emoce si mohl dovolit jen Napoleon, o kterém je známo, že když ho přesvědčovali, že se mýlí, utekl vedle do pokoje a tam brečel. Ale hrát na emoce druhé strany - na ty dobré - se smí a jejich sympatie vám určitě pomohou. Zneužívat špatných emocí druhé strany je víceméně jen podraz, který se později vymstí. Předstírání emocí je často viditelně teatrální, ale předstírat, že nemáte emoce, se může. Já sám to dělám, protože když se rozčílím, jsem spíše ochotný to pak vzdát. A tak prostě blafuju a předstírám klid, protože vím, že to soupeře zmate a netuší, jak blízko byl tomu, abych ztratil nervy. 9) Obtíže - těch je vždy víc než dost, tož si je nepřidělávejte. Odpor druhé strany může pramenit z různých zdrojů: bigotnosti, zaujatosti, povrchnosti, emocionálních zábran, zkušenosti (ano, hlavně z té špatné), často i rozkazu jeho bosse, že " musí odporovat za každou cenu". Za žádnou cenu nesmíme ztratit ze zřetele výsledek celého procesu: to jest dohodu, souhlas s tím co prezentujeme. Často můžeme i ustoupit, někdy i musíme. Nezačínejme boj, nejsme-li ještě dost silni, abychom vyhráli. 10) Tři cesty k řešení. a) Tak zvaná win-lose strategie: jedna strana vyhraje, druhá prohraje b) Lose-lose strategie: obě strany prohrávají (typický příkladem bývalo jednání Američanů se Sověty) c) Win-win strategie: obě strany vyhrávají Vsadím se, že ta poslední je většině čtenářů neznámá -. já se o ní dozvěděl až v roce 1980, kdy jsem začal číst knihy o obchodním vyjednávání, a mnohokrát jsem ji pak úspěšně použil. Nejlépe to vysvětlím na příkladě: řekněme, že chcete u obchodníka obuví koupit nějaké módní, dražší boty. Jenže on má i ty nejlevnější za 50 dolarů, což je pro vás hodně, dali byste jen 40. Obchodník, znalý win-win strategie (neptejte se mi, proč!), vám teda nabídne, že když si koupíte dva páry, prodá vám každý za 40 dolarů. To se vám líbí, protože na tom vyděláte 20 dolarů a tak oba vyhráváte. Podobně i obchodník, který nutně potřebuje oněch 80 dolarů, aby zaplatil dluh, který ho tlačí, je rád, že ušel nepříjemnosti.

Namítnete, že jste vlastně jen utratili 80 dolarů, místo 40, ale to je fikce, opravdu jste dosatli dobrou hodnotu za své peníze a jinde byste nesehnali tak módní boty tak levně. A co víc, druhý pár se vám také hodí, když tka jej dáte strýčkovi k narozeninám. Že ne? Nu pak pro vás tahle strategie nebude pracovat. Namítnete mi dál, že obchodník vlastně prodělal dvacet dolarů - ale v tom se právě kapitalistická bilance liší od "socialistické". Zisk a ztráta jsou pojmy relativní. když obchodní boty neprodá , ztratí daleko víc, než když je prodá "pod cenou". Z oněch 40 dolarů jde 30 výrobci a 10 je to t. zv. mark-up, t.j. to, co si počítá navíc, jeho hrubý zisk (platí přece ještě rentu, elektřinu, atd.). U dvou párů bot tak získá celkem 20 dolarů. tj. stejně, jako kdyby prodal jedny boty za 50 (50-30=20). Jinak vzato: neprodělal - a v opačném případě by nic nevydělal, vždyť by to za 50 prostě neprodal. A navíc se tím vyhne bankrotu. Příklad je to pochopitelně zjednodušený, nejde jen o jednoho zákazníka a podobně, ale k vysvětlení to stačí. 11) Specifika. Sem patří vše ostatní, co ke slovní komunikaci patří. Je zřejmé, že platí poněkud jiná pravidla, mluvíme-li osobně nebo do telefonu, tam se většinou předem nepřipravujeme (naše chyba!) a také délka hovoru je víc omezena. Na rozdíl od komunikace "po papíře" či e-mailem musíte umět reagovat rychle a pohotově. Proto když vidíte, že se vám diskuze nedaří, nejlepší je přerušit a žádat odklad. Nebezpečí prohrání je příliš akutní. A ještě jednu věc: nepište dopisem důležité žádosti, které můžete vyřídit ústně - a naopak: když se dohodnete, potvrďte to druhé straně , na čem jste se dohodli(a pošlete kopií také sobě!!!) J totiž nebezpečí, že druhá strana jaksi "zapomene" a v zápise z mítinku "vynechá" důležitá dohodnutá fakta. Pochopitelně, že to vše, co jsem uvedl, platí i pro jednání mezi dvěma osobami, které bývá daleko jednodušší a nadějnější - musíte překonat odpor jen jedné osoby :-). O to lépe pak můžete uvedená pravidla použít. A poslední věc: i úkoly je dobré zadávat osobně a nikdy je nedávejte formou rozkazů, ale vyjadřujte je spíše jako přání či žádost. Lidé to lépe akceptují a vám to na prestiži neublíží, spíše naopak. (pokračování příště) Zpět na index REPORTÁŽ : JE ME SOUVIEN (3.) Starý Montreál. Jako bývalé obyvatele starodávné Prahy nás pochopitelně nevíc lákal Le Vieux Montréal, doslova Starý Montreál. Courali jsme se kolem přístavu, po ulicích Berri, McGill či St. Jacques, kolem domů, které ještě pře d rokem 1960 byly určeny ke zkáze. Přitom to byla zrovna ta část města, kde Maissoneuve přistál a postavil svou pevnost. Bydlely zde celé generace, ale na začátku dvacátého století s e lidé začali stěhovat pryč a zbyla tu jen skladiště a staré budovy různých byznysů, spojených s obchodem a přístavem, který, jak už jsem psal, byl od počátku vskutku námořním a odplouvaly odtud lodě do celého světa. A bylo to v šedesátých letech minulého století, kdy se začala budit národní hrdost a tak prohlásili tuto část přístavu tím, čím od začátku byla, totiž "historickou". Zvláštní komise rozhoduje o tom, co se zde bude stavět, bourat či obnovovat a po vkusné renovaci se sem život opět vrátil: objevily se hospůdky, restaurace, obchody s uměním a suvenýry. Staré domy. Château Ramezay, postavené 1705, dům bývalého guvernéra Montreálu, se stal roku 1775 sídlem Compagnie des Indes, která exportovala bobří kožešiny. Když bobří horečka opadla (kožešiny sloužily na výrobu drahých cylindrů a bowlerů, neboli "bouřek"), do domu se opět nastěhoval guvernéři. V době americké okupace Montreálu zde dokonce bydlel Franklin, ale o tom už jsem také psal. Dnes je to muzeum. Blízko na rohu ulice Berri stojí dům Etiénna Cartiera, jednoho z "otců" Kanadské konfederace, jak se dříve Kanada nazývala. Place Jacques Cartier je náměstí, hýřící quebeckou kulturou: jsou zde café, umělecké obchody a dokonce i pouliční umělci, ti jsou především v Rue St. Vincent a Rue St. Paul. Od jednoho jsme jednou zakoupili

perokresbu už minule popsané Basiliky sv.Josefa, měl ale takové nefrancouzské jméno: Anjelko. Tolika svatým se nesmíte divit: Francouzi byli už od křižáckých válek silnými katolíky a ty své protestantské Hugenoty málem vybili už v oné Bartolomějské noci. Nelson. Na rohu náměstí stojí socha admirála Nelsona. Co zde proboha, v bývalé francouzské kolonii dělá? To máte tak: když došla zpráva, že loďstvo prťavého korzikána to projelo u Trafalgaru, občané Montrealu byli tak štěstím bez sebe, že mu ten památník hned postavili (1809). A je dokonce starší, než ten samý v Londýně, v Anglii. On tu totiž Napoleon nebyl oblíben a to hned z několika důvodů: jednak sem utekla část francouzské šlechty pře revolucí, jednak tuto kolonií vyloženě podceňoval (asi proto, že jeho Josephina byla z Haiti?:-). Jistě je také, jako obchodníky, štvala jeho kontinentální blokáda Evropy, které je tady připravovala o byznys s ostatními státy tamže. Hned naproti Horatiovi (ano, to bylo jeho křestní jméno a dokonce se i podobal hodně i herci, který hraje Horatia Hornblowera ve známých britských seriálech, srovnával jsem oba portréty) stojí montrealská radnice, kde v roce 1967 s druhého patra tehdy už zřejmě senilní generál De Gaulle povzbuzoval Quebec k separaci. Jeho volání "Vive Quebec Libre!" vzbudilo tak v národě falešné naděje, že jeho velkými ústy mluví i jeho rodná Francie. Jak to bylo skutečně, nám vysvětlila v roce 1978 naše sousedka, vdova po opravdovém frantíkovi z Francie. Tehdy se jiný separatista, premiér Levesque vypravil do Paříže, aby tam nastavil krk k předání vyznamenání Řádu Čestné Legie. "Francie mu ovšem dá," řekla nám tehdy, "raději tisíc vyznamenání, než tisíc dolarů. Pro ně jsme pořád jen kolonie." A měla pravdu: o dvacet let později zajel do Paříže další premiér-separatista Bouchard ( nedávno odstoupil), který doufal, že jeho přijetí tam povzbudí povadlé city quebeckých separatistů (zatím zde všechna referenda prohráli). Jeho uvítání tam bylo více než chladné a francouzský prezident se vyjádřil ve smyslu, že to je vnitřní věc Kanady, do které se nebudou plést. Bratránci od Seiny se pak omluvili a šli se raději věnovat svým oblíbeným stávkám. Není divu, že ani "Kvebečáci" k nim nemají srdečnější vztah - už od té doby, kde je Francie "zradila" a nechal na pospas Angličanům. Jde ovšem o hrdost mladého národa, který byl kdysi (podobně jako Australie pro Angličany) jen trestnou kolonií. Národ, který vyrostl z námořníků, vojáků, dřevorubců, emigrantů i trestanců a vypovězených prostitutek a liší se od Francouzů víc, než Američané od Angličanů. Manon Lescaut, kterou sem na konci stejnojmenné knihy přivezli v žetězech, se tu jistě po propuštění dobře vdala, měla děti a pravidelně chodila do kostela. A je to tak dobře. Můj přítel Bougie (já mu říkal po česku, Svíčka) se jednou rozčiloval, že Charles Aznavour sice jezdí zpívat do Quebecu, ale že si koupil farmu ve vedlejším, převážně anglickém, Ontariu. "A takoví jsou všichni!" přesvědčoval mně rozhořčeně. To jsem byly jěště kamarádi, když se dal k separatistům a já si z něho dělal legraci, hodil po mně dvoukilovým transformátorem. Malá Notre Dame Notre dame de Bon-Secours je kamenný kostelíček, nahrazující původní, postavený ze sbírek samotnou svatou Margueritou Burgueois. Byla to učitelka, která tu za Maissoneuva (už jsme o něm psali) nechala postavit školu, původně pro Les Filles du Roi. Ne že bych těch dcer tolik ten král Ludvík nadělal - byly to prostě dívky, nalifrované do Kanady, aby se tu vdaly a přinesly rodinné teplo do této nejstudenější kolonie Francie. Dřevěný kostelík byl později nahrazen kamenným (1678), vyhořel (až a ty kameny, že jo) a byl v roce 1772 renomován. V 19 století ještě přistavěli zbytek, hlavně zadní věž se sochou Panny Marie, která tu s rukama rozevřenýma směrem k řece vítá hříšné sailory, teda jak říkal Jonáš Jiřího Suchého, s prominutím "námořníky" :-). Hodiny na věži jsou pak právě památníkem pro ty námořníky, kteří padli ve dvou světových válkách. V ulici Rue Bonsecours stojí Papineau House, postavený panem Louis-Josephem Papineau, vedoucím nešťastné francouzské rebelie proti Amgličanům , 1837 (jestli také vynalezl papiňák, jsme se tam nedozvěděl :-). Calvetův dům zase patřil francouzskému protestantovi, který nabídl své služby Angličanům a

později, během okupace Montrealu, i Američanům. Když tito zase odtáhli, Angličané ho po zásluze zavřeli. Když ho konečně pustili, strávil zbytek života tím, že soudil Angličany i Američany za způsobené škody. Soud dopadl věru nerozhodně: Calvet se na jedné ze svých cest za spravedlností utopil, zrovna uprostřed mezi Anglií a Amerikou. Velká Notre Dame. Chrám Notre Dame de Montréal (postaven 1829) je podobný tomu v Paříži, alespoň zvenku. Uvnitř je totiž značně bohatší - byl jsem v obou - to se prostě koloniálové chtěli vytáhnout na své bratrance doma. Naposled jsem viděl jeho interior při přenosu z pohřbu Pierra Elliota Trudeau, velkého státníka, který v sobě spojoval - vpravdě kanadsky - dvě ušlechtilé krve: francouzskou a skotskou. Staré město má ještě řadu jiných náměstí. Na Place Royale stojí socha Johna Younga, který se zasloužil o rozšířeno montrealského přístavu do podoby, jakou má teď. Nebo Palce d' Armes, kde kdysi bojovali Francouzi proti Irokézům a Maissoneuve dokonce jejich náčelníka v bitvě zabil. Na St. James Street, kdysi nazývanou kanadským Wallstreetem, stojí Bank of Montreal a ještě pár jiných Na Starém městě, podobně jako v tom pražském, najdete příjemné hospůdky, kde si dáte k výbornému jídlu dobré kalifornské víno, je atmosféra téměř pařížsko-montmartreovská: pouliční malíři a hudebníci tu šmidlají štětci i šmytci a dodají vám náladu vpravdě bohémskou. A musíte si říci, že ti Gallové jsou docela přátelští, když zrovna zapomenou na ten svůj šovinizmus. A nejen Gallové: blízko uvedeného kostelíka je (tuším dosud) český obchod s keramikou a sochami, místo milé nejen všem Čechům, ale i návštěvníkům z celého světa. O deset let později, to už jsem žil v Ontariu, nás navštívil můj otec i zavezl jsem ho do Montrealu (asi 8 hodin jízdy autem), kde jsem s ním pochopitelně zabloudil do Starého města. Utrmácení chozením, zamířili jsme do jedné z oněch restaurací, kde jsem si objednal jídlo anglicky. Tehdy, už za tvrdého frankofonismu jediné legální jazykové diskriminaci v Kanadě - to bylo něco nepředstavitelného. Na cizince jsem nevypadal a vrchní se proto na mně zadíval pohledem: Hele, tady se mluví jen francouzsky, rozumíš! Vytáhl jsem z kapsy pětidolarovku, přetrhl ji napůl a povídám anglicky: "Když umíš jen francouzsky, dostaneš jen tu francouzskou půlku téhle bankovky jako spropitné!" Huba se mu roztáhla ve velký, osvobozující úsměv a řekl: "Áh, mesyjé iz from Ontárrryjó? Bat of kóz, I ken spýk Ínglýš!" (t.j. Pán je z Ontária? Ovšem že umím anglicky!). A byli jsme oba úplně doma. (pokračování) Zpět na index POVÍDKA: CO TY NA TO MÍŠO? (Ukázka ze stejnojmenné divadelní hry, zaslané do soutěže Alfréda Radoka 1997) Rudla Mlynář se snaží se svým počítačem vyřešit problém, jak ušetřit podniku peníze. Vymyslí si, že k tomu potřebuje superinteligentní počítač. Přemluví kamaráda Frantu, počítačového genia, aby mu pomohl takový počítač naprogramovat. Počítač - kterému mimochodem říkají Míša - umí číst, mluvit a jde o to jen najít program, který by mu umožnil i myslet. To se jim zcela nedaří, protože nový, inteligentní program se sice umí učit, ale ne tak, jak si to Rudla přeje. Franta teda přinese odněkud starý program ze sedmdesátých let, t.zv. Neurální Robotik, zkráceně Neurotik, ale když ani ten nepracuje, Franta Míšovi teda vymaže celou databázi. Oba kutilové totiž doufají, že si Míša vytvoří databázi svou, tak jak to dělá každé malé dítě. To se jim podaří a počítač se opravdu začíná učit - ale s tím zase začínají jiné problémy.

AKT 1, SCÉNA 6 LÍBA: (Rudlova žena) Takže co říkal? RUDLA: Prosím tě, vždyť jsi to slyšela, ne? LÍBA: Jak jsem to, prosím tě, mohla slyšet, když mi ani nedáš slovo? RUDLA: Ty slyšíš pusou nebo co? No a když ti dám slovo, tak je slyšet zase jenom tebe. A nerozčiluj mě. Ty jseš hrozná! LÍBA: Ty už se zase chceš začínat hádku, co? MÍŠA: (najednou vykřikne) Hádku, hádku, hádku! RUDLA: Ale vždyť my se nehádáme, Míšo! LÍBA: Už jsem ti přece Rudlo řekla, že tím Míša myslí pohádku! Tak mu teď řekni něco ty, já už jsem unavená, jak mu pořád musím celý den něco říkat. RUDLA: Tak jo. (důležitě:) Tak teď Míšo poslouchej, jak se říkají pohádky. Bylo, nebylo, v daleké zemi... MÍŠA: Tak bylo nebo nebylo? RUDLA: No bylo, to víš, že bylo, to se jen tak říká, že nebylo. Tak tedy bylo, v daleké zemi... MÍŠA: Jak daleko byla ta zem? RUDLA: No daleko byla, daleko. Tak v té daleké zemi... MÍŠA: Byla tak daleko jako za vodou? Máma mi říkala pohádku a tam byla taková zem za vodou a lidé tam chodili... RUDLA: Tak co, povídáš ty, nebo já? Nech mě vykládat, nebo si to řekni všecko sám. A v té zemi byla princezna... MÍŠA: Jak se jmenoval ta princezna? RUDLA: No jak se jmenovala - na tom přece nezáleží. MÍŠA: Ale záleží! RUDLA: No tak se jmenovala Rudolfina, no. A ta tam žila... MÍŠA: Kde tam? RUDLA: No tam, sakra, za tou vodou, ty troubo. Pořád mě vyrušuješ. Tak chceš tu pohádku nebo ne? MÍŠA: Hádku, hádku, hádku! RUDLA: Co zase žvatláš, vždyť jsi až do teď mluvil normálně?

LÍBA: No to on náš Míšánek žvatlá, vždycky když něco chce, viď Míšo! RUDLA: Ale to je fantastický, on je opravdu inteligentní. LÍBA: No spíš rozmazlený. RUDLA: Ba ne, je to kluk chytrej! (uchopí klávesnici a houpá jí v náručí) Co ty na to, Míšo? MÍŠA: Mamí, mamí, on mě upustí! LÍBA: Pusť ho Rudlo, větší děti se už nekolíbají. (k Míšovi) To nic, Míšo, on tatínek neví, že tříleté děti se už nekolíbají. RUDLA: Tříleté, jak jsi to poznala? LÍBA: No to je lehké, ty jsi asi tak třikrát chytřejší, tak si to spočítej! RUDLA: A co si mám spočítat? LÍBA: Tak promiň, vidím, že jsi asi jen tak dvakrát chytřejší. RUDLA: Já se z tebe zblázním! (k obecenstvu) O čem to ta ženská vlastně mluví? (scéna se zatmí) Zpět na index POHLEDY: INTERVIEW Z BLÁZIVCE. Přátelé, navštívili jsme ústav pro duševně choré ve Cvokovicích nad Průtočnou, abychom se seznámili s jeho chovanci. A zrovna támhle jeden přichází: Jansan: Pane blázen, mohl byste čtenářům Příložníku říci, jak jste se sem dostal? Dr. Omezený: : No dovolte, já nejsem žádný blázen, já jsem tady vedoucí. Vedoucí toho - jak se to řekne - jo, nějakého ústavu, abyste věděl. Jansan: Máte nějakou identifikaci? To by jinak mohl říci každý, že je vedoucí, že ano. Dr. Omezený: : On to také tady každý říká! Ale opravdový vedoucí jsem tady jenom já. No schválně, zeptejte se mi na něco, rád vám to vysvětlím. Jansan: Tak dobře: kolik je dvakrát dvě? Dr. Omezený: : Čtyři. Jansan: A kolik je třikrát dvě? Dr. Omezený: Šest. Jansan: A kolik je pět děleno dvěma?

Dr. Omezený: : To jste mě doběhl: když řeknu tři, tak je to moc, když řeknu dvě, tak je to málo. To je jedno, na to tu máme odborníky, těch se pak zeptejte. Jansan: Vidím, že jste opravdu vedoucí. A jmenujete se? Dr. Omezený:: Doktor Omezený. Omezený je příjmení. Doktor jsem já. Jansan: Teda zpět k naší otázce: jak jste sem pane omezený doktore dostal? Dr. Omezený:: Můžete mi říkat jenom doktore, já si na tituly nepotrpím. Nuže já jsem začínal od píky. Přijali mě tady před deseti lety jakožto prostého chovance a vlastní pílí jsme se vypracoval. Nejprve na mladšího blázna, po letech na staršího a když se uvolnilo místo ústavního paralytika, neudělal jsem sice zkoušku v konkurzu, ale zato jsem vedoucímu oddělení často předčítal ze slabikáře a místo jsem tím pádem dostal. I vlastní pokojík a kazajku. Pak už to šlo ráz na ráz: vlastní pílí a protekcí jsem šel pořád nahoru. A když se ředitel - on byl melancholik - oběsil, nenašli nikoho lepšího než mě. No a já to vzal - přece nejsem blázen, ne? Jansan: Ale to je krásné, pane doktore, takhle začínalo už hodně vedoucích. A co jiné zásluhy, byly, byly? Dr. Omezený:: Samozřejmě: nejprve jsem nechal propustit všechny hysteriky a nechal jsem v ústavě jen debily. Tím se značně ušetřilo. Debilové si totiž nechají všechno líbit, víte? Jansan: Proto jsou debilové, že ano. A jiné zásluhy nebyly? Dr. Omezený:: Ale ano, to když jsem zase přijal ty hysteriky zpátky, protože bez nich to nešlo. To víte s debilama se daleko nedostanete: oni jsou sice blbí, ale ne tolik, aby tu dřeli zadarmo. Jansan: A hysterikové ano? Dr. Omezený:: Samozřejmě, ti to dělají z radosti z práce. Když to tak vezmete, tak jsou ještě blbější než debilové, haha. Byl jsem za to pochválen až z ministerstva. Jansan: Ono je dokonce ministerstvo debilů? Dr. Omezený:: Ale ne, ministerstvo ústavů. Nikomu to neříkejte, ale tam mám právě namířeno. Kdo by chtěl zůstat tady, přece nejsem blázen, ne? Jansan: Takže ať jste dělal, co dělal, vždycky vás pochválili - promiňte, ale to se může stát jen v blázninci. Dr. Omezený:: No jestli tomu věříte, tak jste taky blázen. Jansan: Asi jo. Mluvil jste ale o protekci - jak jste ji získal? Dr. Omezený:: To vám neřeknu. Přece nejsem blázen, ne? Jansan: Říkal jste prve, že jste doktor. Kde jste byl promován? Dr. Omezený:: V kuchyni. Tam je vždycky něco dobrého na zub. Jansan: No já myslel, kde jste dostal diplom? Dr. Omezený:: Jaké dostal, já jsem se na něj něco naštudoval, pane. Pět diplomů jsem si musel vypůjčit, než se mi jeden podařilo pěkně omalovat - ani barvičkama jsem nešetřil, je v šesti barvách krásně vyvedený. To byste koukal,

jak mi ostatní záviděli. I to, že se umím podepsat. Jansan: Vy jste si ho sám podepsal? Dr. Omezený:: Samozřejmě, já se za svoje jméno nestydím. Koneckonců kdybych tam podepsal někoho jiného, tak by to byl podvod, ne? Nejsem přece blázen, tady si na zákony náhodou potrpíme, pane redaktore. Jansan: Jako třeba? Dr. Omezený:: Třeba zákon zachování té - jo, energie: "Kdo nic neudělá, ten nic nezkazí." Jansan: Ale zákon zachování energie přece říká, že se energie se nemůže vytvořit ani zničit, jen přeměnit v jinou? Dr. Omezený:: Jo? A proč teda říkají, abychom šetřili energií, když se nemůže ztratit? S tímhle na mě nechoďte, přece nejsem blázen, ne? Jansan: Tohle rčení užíváte nějak moc často - to se musíte pořád ujištovat, že nejste blázen? Dr. Omezený:: Ale ne, to je pro ty druhé, aby tomu věřili. Jansan: A oni vám to baští? Dr. Omezený:: Samozřejmě, jsem přece vedoucí. A nejen to - při převzetí úřadu jsem dokonce přísahal, že už nikdy bláznit nebudu. Jansan: A to jim stačilo? To jsem teda blázen! Zpět na index PŘEČETLI JSME: (PŘÍMÁ ŘEČ (1) Lee Iacocca) Kniha: Talking Straight ("Přímá řeč", kniha od Lee Iacoccy, Bantam Books, Toronto, New York, 1988) Lee Iacocca (1924 - ), jinak též Lido Anthony Iacocca, se narodil ve státě Pennsylvanii, USA, jako syn prostého italského emigranta. Po vystudování - má dav tituly, mechanického a průmyslového inženýra začal v roce 1946 dělat jako salesman v prodeji automobilů značky Ford. Jeho úspěšné a inovační metody vedly ke zvýšenému prodeji a tak se postupně vypracoval na manažera a nakonec se stal generálním manažerem u Forda. To už ale v hlavním stanu, v Detroitu, stát Michigan, kde nakonec končí jako prezident firmy. Po neshodách se zastaralou politikou Henry Forda II, odchází k Chryslerovi, kde je nejprve prezidentem a později i předsedou správní rady. Zatímco u Forda uvedl úspěšnou značku Mustang, u Chryslera šlo o víc: zachránit firmu před bankrotem. Dnes už je dávno v penzi - i když pracuje možná víc, než předtím - ale jeho myšlenky nezestaraly. Jednu dobu se o něm uvažovalo (podobně jako u Donalda Trumpa, o kterém jsme tu nedávno psali) jako o kandidátovi na prezidenta USA. Na rozdíl od jiných kandidátů, politiků a politikářů, jsou oba tito muži známí svými úspěchy hlavně v průmyslu a byznysu. Na rozdíl od Donalda, který měl do začátku peníze od svého otce, stavitele - i když si na to ostatní musel vypůjčit - Lee začínal opravdu od píky, jako prodavač. Protože jeho kniha obráží zkušenosti jeho bohatého života, rozdělili jsme toto review na dvě části. V této první si nejprve povíme o jeho úspěších, což je obsahem jeho první knihy, "Iacocca: Autobiografie" Lee začínal u Forda a prodával malé traky - malé náklaďáčky, hlavně pro zemědělce - které mimochodem nešly dobře na odbyt. Ano, takový ten problematický job, co se dává začátečníkům. Ale náš nápaditý Ital si věděl rady: nakoupil větší množství sáčků se smaženými brambůrky (chips) a rozvěsil je i s letákem, po starých automobilech po ulicích města aokolí. Jeho heslo bylo "Chips are down", známé rčení v kasinu, které znamená, že žetony (jinak též chips!) jsou položeny na stole, v lidové řeči pak to znamená, že rozhodnutí

padlo, t.j. hra je zahájena. Vtipné heslo by mu ale ještě zákazníky nepřitáhlo, obzvláště ty, kteří už trak měli. Genialita byla v tom, že nabídl majitelům nový trak výměnou za starý, za který jim zaplatil minimální cenu, t.zv. refund - což je prodejní gimmick, trik, který se uchytil a dnes se používá běžně. Prakticky to znamená, že vlastně dával řidičům slevu stejné hodnoty, protože ta jejich auta defakto žádnou cenu ani neměla, spíše jen tu sentimentální :-). Nu ale už psychologický poznatek, že lidé se neradi se svými starými auty loučí, a jak na to teda jít, to vše pak zrevolucionizovalo marketing. A není třeba dodávat, že v případěautomobilů je nejdůležitější je prodat. Dnes zase mimochodem Lee prosazuje podobnou myšlenku: zjistil, že staré nářadí a stroje, které se jinak v USA zešrotují, mají ještě nejmíň 20 procent hodnoty a dají se prodat třeba do Mexika a jinde, kde potřebují industrializaci a na nové stroje nemají. Jako generální manažer Forda pak musel vyřešit jiný problém: obchod upadal a konkurenční sportovní vozy, jako třeba od Chevroletu Malibu a Camaro, od Pontiaka GTO či Firebird. Lee si dobře všiml, že tato auta kupuje hlavně poválečná generace teenagerů, t.zv. baby-boomers (nazvané podle přílivu dětí po válce :-). Na ně se zaměřil a podle toho pak vyšly charakteristiky jeho Mustanga, který byl okamžitě velký úspěch. Později, pro tu samou generaci vymyslel minivan, auto pro rodiny s dětmi (ve které Baby-boomers zatím dorostly), případně pro ty, kteří si ještě pamatovali kdysi oblíbená auta typu "station-wagon". Dnes zase Lee podporuje eletrikcké kolo, něco ve smyslu starého Wanderera či motorové kola (náš Pionýra měl tuším jen šlapací startování, ne?) , ovšem se štíhlou elegancí, s nožním, ale i s elektrickým pohonem. Kdo se o to zajímá? Nü opět bývalí baby-boomers, kteří dnes pomalku odcházejí do penze, ale zároveň i jejich vnoučata, mládež. A baterka vám vydrží na 30 km. Opět geniální tah . . . Největší úspěch měl Lee ale tehdy, když defakto zachránil firmu před bankrotem. Jak špatné to Chryslera bylo, mohu posoudit: moje první auto v Kanadě byl Chrysler Newark. Koupil jsem to od českého dealera, který se pak v době záruky ke mně otočil zády - nu to se Čechům v cizině stává. Ale o to nejde, jde o to auto, horror mých nocí i mé kapsy. Kvůli němu jsem se já, elektrikář, snížil natolik, že jsem se musel učit mechaniku automobilu a strávit víc času pod autem než v něm. Už od začátku to auto špatně startovalo. No prosím, řeknete, vyladění neboli tune-up. Zajel jsem do opravny, kde zpětný zápal do karburátoru málem vypálil jejich mechanikovi oči. A když ani můj přítel, mechanický inženýr, nemohl auto vyladit, začal jsem to urychleně študovat. Musel jsem: do rpáce jinak nic nejezdilo a i ten šmějd byl lepší, než nic. Zjistil jsem zajímavou věc: při "tuningu" se odbíra signál ke storboskopickému světlu od svíčky číslo 1. A hle, všchny značky mají tuto svíčku na stejné straně motoru, jen Chrysler na opačné. To moji předchůdci nevěděli a tak byli jak se říká, úplně vedle, lépe řečeno 45 stupňů vedle (byl to osmiváleca proto to tkaé střílelo). Jenže i když jsme vyladil správně, za několik dní auto zase zlobilo i zjistil jsem, že úhel předstihu se změnil, jen tak sám od sebe, bez důvodu, jakoby závisel na počasí. To se později potvrdilo, neboť membrána vakuového předstihu byla protržená a "vakuum" se pak opravdu měnilo podle atmosférického tlaku vzduchu. Byly i jiné problémy, startér byl neúměrně malý, jakož i baterka, takže startování trvalo déle a podstatně víc vybíjelo baterku. Mohli jste to zkusit jen asi pětkrát a konec. Hlavišky šroubů, použitých v automobilu, byly mnoha nezvyklých typů typů, většinou vyžadujících specielní klíče či šroubováky, často jen ty "Made in Chrysler". Kostra chassis, tedy ony nosné, duté rámy, měly otvory ne na dně, ale po straně, takže voda a bahno mohly dovnitř, ale už ne ven. a task mi zrezavěly, že jsem je mohl propíchnout pouhým prstem. Asi si myslíte, že Chrysler zaměstnával pěkné debily, ale není to tak: byla to stará firma, prožraná byrokracií jako červy a tak se ročně dělaly změny jen kvůli změnám, často jen kosmetika a idiotské pokusy. Trvalo to ještě asi 15 let, než byl Chrysler před bankrotem a asi mi uvěříte, že jsem jim to téměř přál, zvláště proto, že jsme už dávno přešel na kvalitní Oldsmobile Cutlass. . . Jenže nešlo o firmu, ale o tisíce zaměstanců, co by ztratili práci. A tehdy nabídli práci jedinému člověku, který by ten Augiášův chlév vyčistit a udělat z něho pořádnou stáj automobilů, Iacoccovi. Jenže zde byly dva problémy: jednak to bylo tak špatné, že se nevěřilo, že to i Lee vůbec dokáže a pak: Henry Ford II si postavil hlavu a prohlásil, že když Lee odejde, přijde o milionový bonus - jeho jedinou penzi za 32 let, co u nich byl. Ale to ho špatně znali. "Nechte si svůj milión," řekl jim, "mě láká ta challenge." Slovo challenge vlastně

nemá v češtině obdobu - proboha snad ne kvůli naší národní apatii! - znamená totiž něco jako výzvu, soutěž, složitý úkol, já osobně to vždy překládám přesněji jako "problém" :-). A problém to byl: nejprve sehnat od vlády půjčku přes miliardu dolarů - trvalo to dlouho, ale podařilo se, dokonce dostali slevu na daních. Další bylo přesvědčit odboráře firmy, že aby nemuseli propuštět, musí zaměstnanci přijmou dobrovolné snížení platů a Lee šel sám příkladem, snížil si totiž dobrovolně plat na jeden jediný dolar za rok. Nadšení zaměstnanci ho podpořili. A nejen to, u té zaprášené, dalo by se říci, zdegenerované firmy se lidé začali zajímat o to, jak pracovat lépe a radostněji. Asi není třeba podotknout, že bychom asi v Čechách také pár takových Iococců potřebovali :-). A pak ještě to hlavní: přijít s novým automobilem, malého typu, které už ostatní firmy, co kopírovaly Japonce, dávno měly - a tak s e zrodil K-car. Zkrátím to: úspěch se dostavil. Firma během pěti let splatila všechny své dluhy, platy stouply na původní hodnotu a ještě ji překročily a Chrysler se drží mezi ostatními na vrcholu tabulky ještě teď, kdy už je Lee dávno v penzi (ale místo v radě si drží). Lee také dosáhl první v USA maximálního platu jeden milion dolaru za rok - vzpomínám, jak se závistivci šponovali, ale u Chryslera se nikdo takový nenašel, vždyt si to zasloužil. A ozval se i celý americký národ: tento opravdový úspěch amerického ducha (nebo že by evropského? Itálie je sice v Evropě, ale předpokládám, že i na ně jsou jeho metody příliš revoluční) naladil všechny, kteří věří v budoucnost svobodného posnikání a v USA. Není divu, že se ozvalo mnoho návrhů, aby Lee kandidoval na prezidenta. Také různé velké či známé osobnosti se přidaly, a jak na to zareagoval Lee, to si řekneme až příště. (dokončení příště)

Zpět na index POEZIE: MAMINČINY PÍSNIČKY.

Už je mi lépe. V uších ještě zní vzdalující se kroky kamsi do neznáma. A přece cítím, že jsem zase s ní, že se mi vrátila ta moje drahá máma. Zase jsem malý, jak jsem býval kdysi, když za ruce mě vedla v parku u řeky, alejí bílých kaštanů až k zřícenému mostu. A ještě vzpomínám na moje útěky, když s kluky chodíval jsem často na výpravy a hlídač proháněl nás s holí s kopce dolů, až jednou upad' jsem a koleno si rozbil. Domu jsem dokulhal a plakali jsme spolu, jací jsou lidé zlí. A pak jsem zase stonal a ona sedávala v noci u postele, nosila horký čaj a utírala čelo a já se tvářil smutně, nevesele,

abych do školy nemusel, neb doma lépe bylo a já měl tolik knížek, co jsem musel přečíst . . . Ach, mámo, moc se musíš modlit, kdyby chtěl jednou Pánbůh moje hříchy sečíst! Nezapomeň i na to, jak jsem často lhával a kouřit začal ve čtrnácti rocích, o málo později pak za holkama chodil a pivo popíjel po večerech i nocích. A zase vzpomínám, jak zpívali jsme spolu "Mě darovalo děvčátko prstýnek zlacený" a já jsem trápil starou harmoniku, ač jsem byl na to talent ztracený. A pak se mnou kdesi zvedl vítr, plachty se napjaly a odplul v širou dál, ten bílý námořník, jak vždycky zpívávala's, ten "co si s sebou tvoje srdce vzal". Po pěti letech chvíli jsem tě viděl, když šedivé tvé vlasy zbělely už zcela. A zase přešla léta, nežli napsala jsi: "Jak bych tě ráda, synku, uviděla . . ." Na jinou cestu jsi se ale vydala a poprvé jsi na mě nečekala. A přece nejsem sám: balíček dopisů a hodně písniček jsi mi tu, mámo, zanechala. (květen1977) Zpět na index Zpět na titulní stránku Hurontarie

HURONTARIA - 5B/2001 Kanadsko-český literární měsíčník

KOMENTÁŘ: • Zatím nemám žádné další poruchy na počítači, když nepočítám to, že náš kabelový "servírovatel" chce omezit množství naládovaných megabajtů. Když jsem se přihlásil, tak tomu ještě tak nebylo, bylo by to ovšem porušení smlouvy, pokud se to týká i nás, "starých" uživatelů. Na to si prosím dejte pozor: podmínky jsou všude různé a vždy jim jde jen a jen o prachy. Navíc někde počítají jakékoliv ťuknutí na stránku, i tam, kde si někdo dvakrát ťukne omylem na stejnou stránku, nebo pokaždé, když ťukáte na link na té stránce. Vás, čtenářů, se to netýká, pokud to nemáte ve smlouvě - to se týká nás, jejichž stránky navštěvujete. Hurontarie je ovšem tenká v pase jako po dietě, samotné číslo je jen kolem 50k a ten jeden obrázek asi také tolik (Už jste si všimli, kolik nám obrázky zaberou paměti a času? Ještě, že nemáme obrázkové písmo :-)). Máme také několik mirrorů, kde se zátěž rozdělí a většina mirrorů je zdarma. Vy ovšem můžete platit jen za čas, po který se číslo láduje k vám - protože když se číslo naláduje, můžete si ho hned celé uložit jedním ťuknutím třeba na Desktop a pak ho číst zdarma, mimo net. Ládování (já vím, říká se "stahování" , ale já z pohodlnosti púoužívám tento výraz, jakožto počeštělé "loading") trvá jen několik vteřin, ale komu se to zdá hodně, můžeme mu poslat celé číslo (pochopitelně zdarma) e-mailem. Jak jste si asi všimli, láduju často z netu také frývér (softvér, co je zadarmo) a pak vám doporučuji, co byste mohli použít. Pravda, jen asi pětina toho, co si naláduju, stojí za to, ale pak zase za to stojí :-). Moje zkušenosti jsou takové, že některé programy ( a jejich autoři) naělají víc škody, než užitku. Tak například vám zasekají registry, nebo přidají ty jinak nepotřebné, pomocné *.DLL programy, které se pak automaticky nevymažou, když poznáte, že i ten hlavní pořad za nic nestojí. V tom je výhoda mých tipů: riziko nesu já a vy si z popisu můžete předem udělat obraz, zda to za něco stojí. Při dnešní ceně softvéru je to prospěšné, zvláště když i mnoho opravdu drahých programů třeba nestojí ani za cenu obalu . . . • V dnešním čísle najdete v sekci "Přečetli jsme" druhou část recenze knihy Lee Iacoccy: "Přímá řeč". Proč jsem tomu věnovali dvě části? Začtěte se do recenze a sami poznáte, proč. • V novém, už 45-tém čísle PŘÍLOŽNÍKU nám Milan poslal fotografii jeho PLAKETY 2 a Karel reportáž VÝCHOVA OTESÁNKŮ V USA. Také tu máme fotku od Ati, nazvanou RÁNO, esej na námět z Emilovy pošty NENÍ MINISTR JAKO MINISTR, obrázkový KVÍZ a Honza přidal pár triků v článku KOUZLA NEJSOU ŽÁDNÉ ČÁRY. V tomto čísle začíná reportáž z Japonska, SAYONARA, od j@ns@na, s fotografiemi od téhož autora. Číslo ukončuje povídka ROBBIE a báseň MÁŠ OČI. V dnešním NETSVĚTU se opět věnujeme zprávám ze světa vědy, techniky a netu a to z měsíce dubna. Seriál "Montana, my love" přestal vycházet - ale neskončil, vyjde i se zbytkem celý a to už za 14 dní, jako elektronická kniha naší edice. Příložník najdete na adrese na titulní stránce Hurontarie a nezapomeňte: pořád tam hledáme nové autory textů či obrázků! -->• Seriál Lehká Manažerie v tomto čísle také sice přestala vycházet, ale rovněž nekončí. Druhá polovina, i s tou prvou, zde publikovanou, vyjde v elektronické knize z naší edice KNIHY OFF-LINE, ovšem později, ale bude to též oznámeno zde. • Vyšla nová elektronická kniha edice KNIHY OFF-LINE. Pojednává o autorově vojákování na vysoké škole a jsou to historky veskrze humorné. Jmenuje se SLOUŽÍM V KLIDU, je

zdarma ke stažení tady a nemusíte být ani členy našeho klubu. Víc detailů je na KNIHY2 • Frývér: Nyní něco pro toho, kdo se bojí - oprávněně - že mu někdo zaseje do počítače nějakého červa, virus, případně že projde "zadním otvorem" a ukradne mu jeho adresář anebo zneužije jeho adresy. Toto nebezpečí hrozí hlavně těm, co sedí na digitálních linkách, kabelovách serverech či novějších superrchlých telefonnímch linkách. Proč? Protože jsme tam jaksi pořád, přístup je neomezený a čas vás stojí jen paušál (i když víc, než na obyčejném tlefonním modemu). Pokud není z vaší strany žádná činnost, je pak možné, že vám do PC někdo zatím něco propašuje. Jsou také stránky, které vám naládají reklamy, případně i musíte zaplatit za telefonní hovor, protože vaše spojení přepnou na nějakou dálkovou telefonní linku, např. v republice Čad, která počítá 5 dolarů za minutu provozu. To už se stalo, při stahování pornofilmů a majitelé serveru už byli i odsouzeni k pokutě několika miliónů - ovšem z té vám nikdo nic nedá. A nemyslete, že vaše telefonní společnost nebude vymáhat ty peníze, ne, pro ně je to legální hovor. Nejhorší je, že ho ani nemlžete z té jejich stránky vypnout, jediná pomoc je asi vytáhnout šňůru modemu . . . Ale je zde záchrana: objevil jsem program - je zdarma - zvaný Zone Alarm. To je ideální věc: pro každý program, který může posílat info z netu nebo naopak - mě předem požádá, zda s tím souhlasím. Dám mu povolení na jednu session (spojení) a ostatní programy mají utrum (po česku utřou ústa). Nebo si vyberu jen ty, které chci, prostě mám tu variaci možností. Když odejdu od počítače, tak po čtvrt hodině nečinnosti nebo když se zapne screen saver (to je ten obrázek, co se objeví, když dlouho nic neděláte) se všechna ta povolení automaticky odepřou a začínáme znova - ale už bez nastartování počítače či zapínání na internet, pochopitelně. Ale řekněme, že zrovna něco dlouhého láduju na disk, co trvá déle než čtvrt hodiny. Nu pak si dám jinou podmínku, a sice, že se povolení ztratí až po čtvrthodině nečinnosti počítače, kterážto nečinnost přijde ovšem až naládování. Navíc je tam alarmové tlčítko: ťuknu na něj a zablokuje se vše. Já ovšem zbytečně nenajíždím na Net, když nemusím, ale to je ale známá věc, že člověk zapomene, když už tam je, nevypne to a dělá si něco jiného - nu a zde mi to právě navíc připomene sám Zone Alarm, když se nějaký ten nepovolený program dere o slovo. A ten program najdete zde. A řekl jsem už, že je zdarma? Ano? Tak vidíte, jak zapomínám . . . INDEX: Dimenze: Reportáž: Povídka: Pohledy: Přečetli jsme: Poezie:

LEHKÁ MANAŽÉRIE (5. Ekonomika, statistika a finance) JE ME SOUVIEN (4) JAN JENÍK Z DUBÉ MOJE NEBOHÉ NOHY PŘÍMÁ ŘEČ (2) ŽENA

Poznámka: Toto je celé číslo v jednom souboru. Verze B je zobrazena v kódu CE 1250. Verze C je stejná, ale bez diakritiky - pro volbu jiného čísla či verze jděte prosím nahoře zpět na Titulní stránku.

Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Život se zkládá jen z nadějí a zklamání. Ale kdyby nebylo toho zklamání, nebyla by ani ta další naděje potřeba. Žili bychom teda jaksi už bez naděje, teda beznadějně, ne?"

PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Chcete-li být informováni Bulletinem když vyjde nové číslo, připište tam slovo SUBSCRIBE. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright; Jan B. Hurych Kopírování tohoto materiálu je dovoleno jen pro vlastní použití. Pro přetisk, publikování nebo jinou reprodukci - ať už vcelku nebo jen zčásti - je potřeba si vyžádat svolení autora. Všechna jména osob a institucí jsou fiktivní, pokud není vyloženě stanoveno jinak. Webmaster Honza (j@ns@n) [email protected] DIMENZE: LEHKÁ MANAŽÉRIE (5. Ekonomika, statistika a finance) Konečně jsme se dostali k tomu, co se považuje u manažera za nejdůležitější. Ale buďme upřímní: každý manažer vám bude asi tvrdit, že ta jeho disciplina - to jest ta, co umí nejlíp - je ta nejdůležitější. Jako mladý inženýr jsem například tvrdil, že technické znalosti a praxe jsou jádro věci, alespoň u technického manažera. Už si to nemyslím. Proč ne? Protože sebelepší technik může udělat pěkně velké chyby někde jinde a tím vše pokazit. Už jsem tu psal, jak důležité je znát od všeho něco - alespoň natolik, abychom věděli, kde je naše slabina. Není pochyby o tom, že právě v oborech, které jsou v názvu této lekce, se dají nasekat opravdu pěkně velké chyby. Když jsem přišel na západ a chtěl se stát členem inženýrské asociace v Quebeku, musel jsme ještě projít specielními kurzy v ekonomice, manažerismu a t.zv. by-laws, regulemi asociace profesionálních inženýrů. Zde totiž univerzity nemají právo udělovat titul inženýra - velmi dobře se totiž ví, jak hodně znamenají pro inženýra jeho zkušenosti. A navíc se ví i to, že inženýři přicházející z tehdejší východní Evropy znali jen "socialistickou" ekonomii, lépe řečeno ty nesmyslné žvásty politické ekonomie. Vzpomínám, jak jsem po nocích - pochopitelně po práci - studoval tlusté bible, u kterých jsem ráno vždy usínal a manželka mě probouzela, abych se alespoň trochu vyspal v pohodlí postele a ne na židli. Jeden čtenář mi nedávno napsal, že si pletu výrazy "ekonomika" a "ekonomie". Nuže já ne: buď se plete anglosaská terminologie, nebo ta česká. "Economics" je věda o ekonomických vztazích a koncovka "-ics" odpovídá, podobně jako u "mathematics" českému "ka", tedy překlad je "ekonomika". Podobně "economy" je hospodářství a podobně jako u "astronomy" odpovídá českému "-ie", tedy "ekonomie". Vypadá to teda, že to nemají přeházené anglosasové,a le my. Češi prostě studují "ekonomiku", zatímco ta česká "ekonomie", hospodářství, jde zatím od x k y (čísla si doplňte sami :-). Než přejdeme k ekonomii, musíme ovšem "kupecké" počty - s těmi jsem se v Čechách seznámil v jedné knížce z antikvariátu. tehdy, v sedmdesátých letech, se na technice ani na gymplu o tom moc neučilo procenta jsme se učili jen u fyzických veličin, ne u zisků. Dnes je to jistě jiné - ale ruku na srdce, ani tady v Kanadě tomu lidé moc nerozumí. Nu pokud to nepotřebují, proč ne. Ovšem manažer to umět musí. Vzpomínám na jednu příhodu: náš dodavatel nepřidělal na kabinety (to jsou velké skříně s přístroji a elektronikou, nebo mechanikou) štítky, protože to prostě neměl ve specifikaci a jako bulík je nechtěl nechat udělat, dokud se mu předem extra nezaplatí. Náš designer to ovšem zapomněl do specifikace dát, ale než by se vyřídily změny ve specifikaci a peníze se dodavateli konečně vyplatily, mohlo klidně uplynout půl roku a my ty skříně potřebovali na elektrárně hned. Mluvil jsem do bulíka dlouho, ale byl jako hluchý. I popadl jsem kus papíru a počítal: 200 tisíc dolarů za skříně krát 6 (měsíců) krát měsíční

úrok (1 proc) - je 12 tisíc dolarů. O ty peníze by přišel dodavatel, protože tomu se platí do tří neděl až po dodání kabinetů a mohl mít zatím už ty peníze půl roku v bance. A pak jsem se nevinně zeptal: Kolik vlastně stojí ty štítky? Nevěděl, ale zeptal se - prý 60 dolarů. Pak už nebylo těžké ho přesvědčit, aby nám udělal ty štítky hned a dokonce zadarmo. Nebudu zacházet do detailů - knihy s ekonomickou matematikou jistě najdete všude v knihovnách. . Jde spíše o to, mít právě ve všem onen "common sense", ten zdravý selský rozum, jak se říkávalo. Existuje navíc ještě vyšší matematika, používá se pro předvídání trendů na burze či v hospodářství, ale tam jsem radši nikdy nezabruslil, je tam příliš slabý led. Pochopitelně zase ještě jinou, speciální matematiku, potřebujete například pro plánování , "Ganttovy" diagramy, optimální programování, jinou u metod pro troubleshooting (opravářství), problem solving (řešení problémů) a decision making (rozhodování). Sem patří i statistika, ať už ta všeobecná, nebo tabulovaná, pro kvalitu kontroly. A opět platí pravilo Occamovy břitvy: když to jde jednoduchým způsobem, nezkoušej nejdřív nějaká komplikovaná řešení. Opět se budu snažit dokázat příkladem, že nejprve je nutno použít logiku a pak teprve matematiku. U Northern Telecom se používaly automatické testovací stroje: na tištěné spoje, na součástky, na osazené desky, na "šuplata" (to je součást kabinetu, ve tvaru - ano, šuplete) a na celý kabinet. Dostal jsem za úkol snížit počet poruch právě těch testovacích strojů. Během dvou měsíců jsem u automatických strojů snížil poruchy šestkrát (!) a u poloautomatických dvakrát (pořád ještě skvělý výsledek!). Jak? Používal jsem sice počítač, ale ještě také hlavu. On se totiž od každého typu zařízení nevyráběl stejný počet výrobků a mě nešlo o to, kolik různých chyb najdu, ale kolik poruch celkově odstraním. Proto jsem se vrhl tam, kde jich bylo nejvíc. A opět pozor: byla-li celá dodávka jen dva přístroje a jedne s epokazil, bylo to sice 50 procent, ale pořád jen jeden kus, jedne výrobek! a my jich měli vadných pár set týdně! Vrhl jsems e tedy tma, kde bylo nejvíc poruch, ale v kusech! Už jen vyřešením prvního druhu poruchy jsem vlastně snížil počet poruch o třicet procent - a to celkově, 30 procent z těch pár stovek. Jistě, zdá se to logické, ale žádný z mých předchůdců takto neuvažoval! Pochopitelně to chtělo i technickou expertizu, ale tu měli oni také - a možná ještě větší, než já! Ale dost toho vytahování, jistě máte sami řadu takových úspěchů. Ne? Nu já měl jednu výhodu: měl jsem inteligentního šéfa, který mi nechal volné ruce. Jeho zajímaly jen výsledky. Byl to, jak se říká, opravdový manažer. Ještě jedna poznámka: proč se mi u poloautomatických testovacích strojů tak "nedařilo"? Tam totiž přichází na řadu lidský faktor. Byli tam zřejmě zaměstnanci, kteří nevěděli, že se testovací program zasekne a stačí jej znovu nastartovat a ne hned volat opraváře. Jiní to věděli,ale dělali to schválně - ta čtvrthodina v kafetérii se jim hodila (v době opravy totiž měli volno, inu odboráři.). tam jsme nemohl nic dělat, s uniemi je neradno se prát. Přejdu tedy na to trochu složitější, ekonomii. Vzpomínám, jak náš matikář na elektrofakultě prý nabízel slabším studentům, že jim tu zkoušku z matiky dá, ale jen když mu slíbí, že přejdou na studium ekonomie. V podstatě se jednalo o pitomý vtip, i když socialistická škola dala tehdy národu jen málo opravdových odborníků, jen ty avantgardní a ti ještě byli spíše teoretici. Ještě v roce 1968 tvrdil jeden z těch avantgardních, že se bude podle jeho nové ekonomického systému úrokové procento řídit shora. A to prosím věděl, že při změně o jedno jediné procento padají jinde i vlády! Bylo to tak pitomé, jako říkat, že poručíme větru a dešti. A teď, v roce 2001? Jiný takový avantgardista tvrdí, že vědecký výzkum nemá přímé ekonomické následky! Kam až ta vydestilovaná ekonomická věda vlastně došla? Podle něho zřejmě ani vynález atomového rektoru neměl ekonomické následky! Viděl jsem sám ty následky v každodenním životě u firem, kde jsme dělal, ať už v USA, Kanadě či Japonsku. Tam hlavně; jejich výzkum a výroba přeháněly ten náš o míle, takže zaplavili trhy a připravovali naše lidi o práci. Ale i západní ekonomové jsou značně rozdělení v jejich pohledu - třeba na nezaměstnanost ( podle jedněch je vyšší nezaměstnanost dobrá, podle jiných ne), cenu kanadského dolaru (opět: nízká cena je dobrá, podle jiných ne) a úrokovou míru vůbec. Co si ovšem neuvědomují, je že do

jisté míry mají pravdu obě strany - a proto se také obě značně mýlí, když trvají jen na svém. Tak např. platit nezaměstnaným je dobrá věc, protože své peníze pak použijí k nákupu výrobků životní potřeby a tím pomáhají udržovat zaměstnání (joby) těch druhých. Na druhé straně, je-li nezaměstnaných mnoho, vyplácejí se jim peníze, které nejsou podloženy prací a přispívá to k inflaci. Podobně nízký dolar láká cizí zákazníky, ale na druhé straně ožebračuje zemi. Jak kdy a kde. Já to vidím asi takto: vezmeme-li ty tři neznámé - nezaměstnanost, cenu dolaru a úrok - vidíme, že se pohybují s časem nahoru a dolů, a navzájem se ovlivňuji, někdy kladně, jindy záporně. My elektrikáři bychom řekli, že jsou jejich křivky (představte si je třeba jako sinusovky) fázově posunuté. Jiný efekt má nezaměstnanost, když roste v době, kdy jde dolar nahoru a jiný, když jde dolar dolů. Jak je možné, že ekonomové tuto věc nezpozorovali, je mi záhadou. Jinak by sotva bylo možné, jako je teď, že polovička tvrdí, že nás čekají zlé časy a druhá zase naopak . . . Řeknete si asi, že tohle nemusí manažera zajímat, on že na burze nahraje a o investicích ve výrobě rozhoduje majitel. Omyl, je to manažer, který žádá určité investice a měl by vědět, zda ta či ona investice je pro firmu v dané době (to podtrhuji) prospěšná. A vše ostatní s tím souvisí: zda více najímat či naopak propouštět lidi, zda změnit trh či posílit ten starý, zda přejít na levnější materiál či kvalitu. A není to lehké: vzpomínám, jak jsme u Univacu, kde se vyráběly počítače, vylepšovali design tak, abych ušetřili dolar na jedné desce - chtělo to odstranit několik tranzistorů, ale zachovat funkci a spolehlivost. To se nám sice podařilo, ale pak během půl roku vzrostla cena zlata , které bylo na kontaktech konektoru, také o dolar. A celá úspora byla v čudu. Svět financí je opět něco jiného. Obyčejný manažer se s ním setká jen nepřímo, ale měl by o něm vědět alespoň tolik, kolik se týká jeho sféry: cena materiálu, cena dolaru, cena pracovní síly, situace na burze a výhled do budoucna a na tom založit částečně i svoje rozhodování. Většinou se soustředí na nabídku a poptávku, na zisky z prodeje a investice pro svůj department (o ty žádá každý rok v dubnu. t.zv. začátku fiskálního roku). Zajímavý postřeh měl bývalý víceprezident USA Al Gore: divil se, proč se manažerům ve státních podnicích, kteří ze svého rozpočtu peníze, pak dává o to méně. Jistě by byli asi padlí na hlavu, kdyby pak ještě někdy šetřili, jen proto, aby byli za to takto penalizováni. Proto asi většina manažerů žádá víc a víc a na konci roku honem utratí přebytky, protože by jim je jen vzali . . . Co dodat? Není snadné bojovat s ekonomickými problémy, ale předvídat je, to je ještě těžší. Osobně jsem například proti propuštění zaměstnanců, které je . tak populární u firem, které jsou řízeny primitivy v pláštích manažerů. Jde-li zisk firmy dolů, je to vina manažerů a marketinku, který se nenapraví tím, že se propuští a zbytek lidí musí o to dlěalt víc, aby napravila chyby jiných. Vyškolený zaměstnanec je právě ten nejcennější "majetek" firmy a propuštění je tedy něco jako vypouštět zlatonosný písek do kanálu. Přijde doba, kdy je zase budeme potřebovat a už nebudou. Jistě, každý je nahraditelný, ale ne hned a ne zadarmo - ten přechodný stav stojí formu nejen peníze na vyškolení, ale i za chyby, které noví zaměstnanci způsobí. Pokud je možno udržet stav i při dočasném (a nejlépe dobrovolném) snížení platu, je to nejlepší řešení. Japonci to tak dělají a je to znát. Jiný takový nešvar je, že si naopak firma drží penzisty, kteří svoji užitečnost dávno přežili. Ti umí jen trvat na starých pravidlech, nic už nového nevymysl,¨a většinou jsou jen senilní brzda. Ne všichni, poznal jsme hodně výjimek, ale těch pasivních je daleko víc. Pokud je jim přes 65 (legální doba v Kanadě), rozhodně zaclánějí tam, kde by mladí, kteří potřebují práci, dokázali udělat zázraky. A levněji. Také to je nakonec ekonomické - rozuměj manažerské - rozhodnutí. Poznámka: Tímto náš seriál v Hurontarii končí, a jeho druhá polovina - spolu s tou první - bude vydána ve formě elektronické knihy, což bude čtenářům včas oznámeno. Zpět na index

REPORTÁŽ : JE ME SOUVIEN (4.) Ještě o Cote des Neiges. Jak už jsem psal, bydleli jsme nejprve blízko místa, kde se Chemin Cote des Neiges stýká s Boulevardem Jeana Talona , tím bulvárem, který tam je vlastně jen silnice, teprve dál na východ se zalidňuje. Zato Kódenežka je bohatá na různé obchůdky - takové ty, co se k nim leze dolů po schodech (ale venku), různé boutiques (módní či jiné obchody) a kina, dokonce i větší obchody. Tak velké, že je dokonce stálo za to vykrást celým partám zlodějů - však tam jednoho zloděje chytali i helikoptérami po střechách a dokonce se říkalo, že mu přitom ustřelili i cosi důležitého. Byly tam také obchody různých národů: u Maďarů se dokonce daly sehnat i škvarky. Byla to prostě čtvrť emigrantů. Nejprve jsem zakotvili v ulici Goyer, nejprve obydlené Evropany, později ale víc a víc Afrikány. Jinak to byla ulice, kterou jistě nenáviděli místní požárníci: hořelo tam tak ob den. V domech totiž byly takové ty svislé šachty na odpadky, které se tam sice házely v plastických sáčcích do otvorů ve zdi, přiklopených víkem jako u poštovních schránek, ale málokterý sáček snesl ten pád z vyšších poschodí a dole v podzemí byl prostě maglajz. A šachty svým komínovým tahem usnadňovaly rozšíření ohně do vyšších pater. Požáry v Goyer Street. Jednou mě například Aťa vzbudila, že ve vedlejším domě hoří. Nechtěl jsem jí věřit,, ale bylo to tak: vysoké plameny šlehaly z bytu a odrážely se od balkonu nad ním. Bylo to sice v sousedním domě, ale od nás asi jen tak sedm metrů. V patře nahoře spali nějací starouškové a ani o tom nevěděli. Řval jsem na ně, až se vzbudil celý dům a konečně i ten děda s babičkou, která při pohledu dolů málem omdlela. Jindy zase, to byla Aťa v práci a Aleš ve škole, jsem postonával doma, když zazvonil budík v kuchyni. A nepřestával. I zašel jsem tam, abych k mému překvapení zjistil, že to nebyl budík, ale alarm na chodbě. Otevřel jsem dveře, ale to už se patrem valil kouř, ve kterém spěchali naši sousedi, vyzbrojeni kufry, směrem ke schodům, aby se dostali dolů. Tam na ulici pak zasedli v bezpečné vzdálenosti do auta a čekali, jak se to vyvine. Tak jsem se terpve poučil o pravdivosti skautského: Buď připraven! nebo jestli chcete pionýrského: Buď gotóv. No málem jsi nebyl gotóv, ale něco horšího. Hledal jsem v tom kouři, co se hrnul pod dveřmi do bytu, nějaké věci, abych je zachránil před živlem: hlavně tedy věci pro ženu a pro syna, protože to bylo v únoru. Ač jsme toho moc neměli, začínat znova, ještě s míň, by bylo zlé. Obyvatelé činžáku se shromáždili dole v přízemní hale. Tam mi také došlo, že jsem v tom zmatku zapomněl nahoře naše štěně, ovčáka Chuckeyho. Vyběhl jsem nahoru a našel ho schovaného pod postelí, odkud jsem ho nemohl dostat. Konečně se to podařilo, ale kam ho dát? Napadlo mi, že by se vešel do příruční tašky. Našel jsem ji, ale zatím se mi pes vytrhl a šup zase pod postel. Konečně jsem vyhrál a odnesl ho dolů. V tašce ovšem kňučel a já musel všem vysvětlovat, že se to neškvaří nahoře nějaký pes, ale že brečí ten můj, bezpečně v mé brašně. Pak jsem zjistil, že jsem místo všech našich dvou rodinných šperků sebral jen bižuterii. I vyběhl jsem opět nahoru, ale to už jsem se tam začal dusit. Hasiči mě sebrali a odtáhli dolů. Měl jsem štěstí: většina lidí totiž uhoří, když nejprve kouřem omdlí. Zbytek jsem už poslušně stál ve dvoraně, kde jsem naslouchal staršímu páru vedle, který se radil, jak napálí pojišťovnu a bude žádat odškodné. Vtip byl v tom, že se jim nic nestalo, a tak děda honem vymýšlel, že ho pokropili hasiči a zničili mu tím košili. Do Courtrai a ještě dál. Z takové ulice bylo opravdu lépe zmiznout co nejdřív a tak jsme se odstěhovali blíž k Talónu, do ulice De Courtrai. Po roce pak zase do předměstí Roxborro, ale to už byl West Island, západní část Montrealského ostrova, který měří 60km na délku a asi 20 km na šířku - v nejširším bodě. Hned nad ním je ještě jeden ostrov, Laval, který je menší: 40 km na délku, 16 na šířku. Nemusím snad podotýkat, že oba leží na řece

Sv. Vavřince, která je obtéká. Pak jsou tu ještě dva menší ostrovy: Ile Perrot a Ile Bizard. Starý Montreál leží na tom největším z ostrovů, totiž v jeho jižním cípu. Jedna zajímavá věc: ulice města nejsou nasměrovány na sever- jih, čin na východ-západ, ale na Severozápad-Jihovýchod (SZ-JV) a SV-JZ. Řeka se tu točí a teče právě od SV na JZ a ulice jsou nasměrovány podle ní - i když všude jinde teče téměř pořád od východu na západ. O hoře montreálské se říká, že je na sever od centra, tj. od starého Montreálu, ale ona je defakto na západ! Stalo se také zvykem říkat spodnímu břehu řeky "jižní", takže když bydlíte na její "severní" straně, slunce vám vychází "na jihu"! A celý náš život v městě byl tak orientován, takže když jsem na tento jev narazil, myslel jsem, že se moje směrová orientace nějak pokazila, nebo že snad slunce v Americe běhá jinak, než u nás. Jedete třeba přístavní ulicí v pravé poledne "na jih" a slunce tam už dávno "není". West Island ovšem není Západní ostrov, ale západní část ostrova Montreál. Žijí tam anglicky mluvící quebečáci, lidé inteligentní a veskrze příjemní, jsou totiž většinou Evropané a Skoti. Tam jsme se přistěhovali ovšem hlavně kvůli mojí práci, kterou jsem tam dostal, u americké počítačové firmy Univac. Staré Roxborro je hezká čtvrť, leží na "severní" straně ostrova - vlastně na severozápadní - a silnice tam vede pořád podél řeky, která v zimě - ale o tom napíši zase příště. Za dvoupatrovým činžákem, kde jsme bydleli - jaký pokrok proti vysokým barákům Kodenéžky - se táhl les až k naší firmě, s lesní cestou, po které jsem vesele cupal do práce, teda než jsem začal být líný a objížděl to autem. Pěšky to bylo něco přes kilometr, objížďkou tak deset. Faktem je, že časově to bylo stejně, protože ve městě bylo plno dopravních světel, kde se muselo čekat. West Island je plný malých továrniček, které vypadají spíše jako instituty či sanatoria, s parky a velkými prostornými parkovišti v přírodě. Inu samý lehký průmysl, hlavně elektronika - moje doména. V práci se mi dařilo. Jelikož firma Univac zakládala právě odbočku v Kanadě, vzali mě tam hned jako vedoucího oddělení kvality. Asi proto, že ředitel kdysi dělal v Německu, o Čechách věděl něco málo a já mu drze při interview prohlásil, že my Češi máme stejné heslo jako Němci: "Buď kvalitu nebo nic!" Zapomněl jsem ovšem dodat, že tehdy měli Němci to první a my jen to druhé :-). Co jsem neuměl, to jsem se přes noc naučil - jako většina Čechů v Kanadě. Pomohlo mi také to, že jsem byl předtím přijat do klubu - pardon, do asociace - profesionálních inženýrů. Karlovu univerzitu mi sice uznali, ale musel jsem dělat zkoušky z "kapitalistické" ekonomie a podobně. Začali jsme přemýšlet o koupi domu, asi 5 km na západ od místa, kde jsem dělal. Toto předměstí, zvané Pierrefonds, sousedí s jiným, více historickým, zvaným Dollard des Ormeaux. To podle francouzského oficíra, který zde v hrdinném boji proti indiánům shodil na tytéž s hradeb pevnosti sud s prachem. Jenže hradby byly vysoké, sud zůstal viset na stromě a když doutnák dohořel, bylo to jako ve škrholovské písničce od Suchého: tím rázem bylo po indiánech i po obráncích. Dollard se ovšem, ač už značně rozptýlen, stal quebeckým hrdinou, tak jak už to bývá. Hned za rohem od nás pak začínal slavný St. John Boulevard, který pak nacionalisté celkem nákladně a zbytečně přejmenovali na Boulevard de St. Jean. Na severu končil u řeky a na jihu skoro také, až u Dorvalu. Uprostřed té vzdálenosti byl most přes dálnici, která běží přes celou Kanadu, t.zv. TransCanada Highway. Vedle mostu pak byla ohromná Fairview Plaza, shopping centrum, kde se dalo sehnat vše. Tak například v hudebním obchodě jste si mohli koupit nejen hohnerovskou foukačku ( t.j. foukací harmoniku od německého výrobce Hohnera), ale třeba i dudy ze Skotska. Vedle v Radio Schacku jsem si koupil tehdy mou první kapesní kalkulačku, dokonce programovatelnou. tehdy, před dvacetipěti lety, stála kolem sto dolarů - na dnešní peníze to bylo skoro tisíc, ač ji dnes seženete za dvacku - nu a posloužila mi dobře, nejen v práci, ale například i při výpočtu daní. Západní část ostrova končí mostem u St. Belleville, kde je blízko i John Abbot's College, kde náš Aleš

pak také vystudoval. Na jih je Ile Perrot, ostrov veliký jen asi 10 krát 15 km. Nebyl tehdy příliš obydlený a prý tam měli jen jednoho policajta. Práce příliš neměl, ale zato miloval vínko a pak to občas odnesly telegrafní sloupy. Teda do té doby, než si rozčísl lebku a přešel na jiný dopravní prostředek. Tam také žil můj přítel Svíčka, můj dobrý přítel - ale jen do té doby, než přišli revanšisté, pardon, separatisté. Ale to se nemůžete divit: jiný frantík, na rozdíl od Svíčky opravdu inteligentní, mi sice důvěrně sdělil, že se separatisty nesouhlasí, ale pak jsem se dozvěděl, že byl členem francizační komise - to je ta, co donášela na lidi, co nepsali francouzsky větším písmem než anglickým anebo alespoň francouzsky nahoře a anglicky až dole. Na jih od Dollardu pak leží předměstí Point Claire. Také zde v naší době bydleli hlavně anglofóni (tak se nám říkali frantíci, někdy ze žertu i " saxofóni". Bydleli tma ovšem jen ti bohatší, co na to měli. Dnes je jich tam, po odchodu tři čtvrtě miliónu anglicky mluvících občanů z Quebeku, jistě daleko méně. Tento velký exodus je podle mně tím nejlépe utajeným stěhováním národů na světě a i když je pravda, že nás nikdo nevyhazoval (jen utlačoval :-), při našem odchodu nám kanadská vláda také nijak nepomohla. Nakonec jsem rád, že to neudělala: byrokrati dokážou udělat i z očistce dokonalé peklo. Z Point Claire je do Starého Montreálu (t.zv. downtownu) ještě pořád 30 km, alespoň měřeno od větrného mlýnu, který tu, podobně jako ten na Ile Perrot stojí už pár staletí. Je to typ mlýnů z Francie, hlavně Normandie, a vypadá zcela jinak než ty známější, holandské. Hlavně se liší tím, že dole je kamenná, kuželovitá budova, vypadající spíše jako homole cukru. Takových uvidíte ještě dnes dokonce pár i v Paříži, jeden stojí na Montmartu, druhý na kopečku u Defence, ale melou se tam už jen milenci. V Montrále kdysi také mlýny sloužily i k obraně: uchylovali se do nich obyvatelé při nájezdech indiánů, zvláště po masakru v blízkém Lachine, kde v roce 1689 Irokézové pobili 200 obyvatel a sto jich odtáhli do zajetí. Nikdo už je nikdy neuviděl. Byl to tuším nejhorší masakr v Kanadě. Dnes se ovšem mluví pouze o těch druhých masakrech, na indiánech, i když podle definice masakr je masakr, ať ho dělá kdokoliv. Lachine už do West Islandu nepatří. Býval to kdysi přístav, místo, odkud vyráželi po řece na západ tradeři (obchodníci), trapeři a dobrodruzi. Později přišly velké lodi a nabyla větší důležitosti t.zv. Seaway, systém průplavů, který spojuje Atlantik s Velkou pětkou (jezera Ontario, Erie, Michigan, Huron a Hořejší) a to systémem průplavů a zdymadel. Dostanete se tak po vodě z Evropy až do Chicaga. Rameno řeky se pod West Islandem rozšiřuje až na 10km, asi proto je také nazvaly Lac St. Louis, Jezero Sv. Ludvíka, pravděpodobně toho krále. (pokračování) Zpět na index POVÍDKA: JAN JENÍK Z DUBÉ Jak se jmenoval, na tom vlastně ani nezáleží - my všichni jsme mu ale říkali Jan Jeník z Dubé, na památku Jana Jeníka z Bratřic. Snad proto, že byl také básník - možná že ne tolik slovem, ale srdcem určitě. Vy nevíte, kdo byl Jan Jeník z Bratřic? Nu vidíte, jak se zapomíná. To byl přece známý český buditel, básník a oficír. Oficír a gentleman, jak ještě dodnes zní onen titul v americké armádě. Někdo to jméno Jeníkovi jednou z legrace vymyslel a už mu to zůstalo navždy. Snad i proto, že o sobě vždy tvrdil, že je napůl šlechtického původu. O té druhé půlce nikdy nemluvil. Pravda, nebyl příliš vysoký ani pohledný, ale bylo v něm něco, co zřejmě lákalo ženy. Nikdy jsem přesně nepochopil, které pozornosti mají ženy za dvoření a které už jen za otravování, ale Jeník to věděl přesně. Proto měl také tolik milenek., lépe řečeno krátkých, často i jednovečerních známostí. A ještě něco: Jeník měl také velký apetit; v životě jsem ještě nepotkal chlapíka, který by žil sexem tak jako on. Mluvil o tom stále a pořád, a nejen to - abych citoval ze Zvonokosů: "...on nejen

mluvil, on i dělal". Řekli byste asi, že hlavně kecal, ale sám mohu potvrdit, že si své donchuanské příhody nevymýšlel - viděl jsem ho mnohokrát v ženské společnosti a některé dívky, co jsem je znal, se i přiznaly, že s ním byly "intimně". Pochopitelně ne mně, ale Majce, s kterou jsem tehdy chodil. Dokonce jí některé řekly, že to nebylo "nic zvláštního". Jelikož jsem mu trochu záviděl, tenhle dodatek mě jaksi ujistil, že mi Majka nelhala. Jestli kecal, tak to ne nám ale právě všem těm dívkám a paničkám. A uměl to asi skvěle. Někdo se s tím prostě narodí, u něj to mluvení byla taková sexuální předehra. Byl si vědom, že ani zjevem, sílou či nadáním si je nezíská, dokonce ani ne básněmi, ač jsem ještě nepoznal dívku, která by neměla ráda básně. Ovšem ty jeho básně, to bylo zoufalé. Mohu to tak trochu posoudit: píšu je také a podle mého názoru ne zrovna špatné. Ale ty "na tělo", tedy pro určitou osobu, ty se mi nikdy moc nevedly. Maximálně jsem za ně dostal jen pár polibků, to bylo vše. A to není, uznejte sami, nějak mnoho. Musím ovšem přiznat, že jsem ty básně nepsal s nezištným úmyslem a tak ty mé komplimenty byly jaksi příliš průzračné. Ovšem když trpím, tak jsou moje básně daleko lepší. Těch jsem napsal dokonce víc: když jsem se někdy zamiloval, bylo to většinou nešťastně. A vidíte, ani ty dobré básně nezabraly. Jenže tam jsem chtěl víc nešlo mi o sex, ale ještě navíc o lásku. To jsem ještě nevěděl, že jsou to dvě různé věci. Jak ty příslušnice něžného pohlaví jeník "ukecal", to jsem nikdy nepochopil. Jednak byl vytrvalý, ale bylo v něm něco víc než jen to, co jim lichotilo. On jaksi "věděl", co je potřeba říct. My ostatní mu prostě záviděli - hlavně nám chyběl jeho styl. Nemělo cenu s ním soutěžit, nejen že nás předběhl, ale i jeho "úlovky" byly kvalitnější. Bral vše, to je pravda, ale jeho metoda zabírala skoro na všechny ženy. A tak se objevoval na nábřeží s opravdu krásnými dívkami, zatímco my jsme museli zapisovat jako úlovky třeba i kamarádky z gymplu, z nichž některé žily díky své vizáži či proporcím už pár let v celibátu. Chodili jsme tehdy jako študáci do Opletalky, do menzy, která svou halou připomínala nádvoří hradu. Občas se tam objevila i jeho dívka, když přijela z Dubé do Prahy. Ano, měl stálou známost, ale snad ta dálka, snad to, že spolu chodili už čtyři roky, nic z toho prostě nikdy nemohlo utišit jeho libido. Znali se ještě z gymplu, to už ale ne v Dubé - tam se jen narodil, ale jeho rodiče se s ním brzo na to přestěhovali jinam. Jmenovala se tuším Milena nebo tak nějak, možná Milada, ale na tom nezáleží. Zajímavé bylo, jak se kolem ní Jeník vrtěl, třásl se jak ratlík a dělal vše, co si jen přála. Prostě Don Juan na provázku. Jeho hlavní zdroj filozofie byl italský lékař a spisovatel Mantegazza, muž znalý světa a hlavně žen. Jestli Jeník čerpal také své metody odtamtud, to nevím. Četl jsem od Mantegazzy jen jednu knihu, sehnal jsem ji někde v antikvariátu. Popisoval tam fyziologii a i psychologii bolesti, to spojení, které mě vlastně nikdy nenapadlo. Ne, nepsal tam o masochismu, poukazoval jen na to, že hranice rozkoše a bolesti jsou často až perverzně blízko. Tak například nutkání, kdy si lidé drásají rány, protože jim to způsobuje určitou rozkoš. Pravda, on mluvil spíše o bolesti fyzické, ale nakonec s tou bolestí duševní je to také tak. Hranice rozkoše a bolesti se přímo dotýkají například u sexuelní činnosti, ale to bych už odbíhal Jeník ovšem u dobrého doktora hledal spíše jiné informace. Šlo mu o to, jak způsobovat ženám rozkoš. Jestli při zkouškách "v praxi" exceloval nebo ne, to nevím, ale hodin "v laboratoři" měl rozhodně dost. Myslím, že si ale v knihách spíše ověřoval to, co sám jaksi dávno věděl. Také nevím, jestli tím studiem nějak rostl - asi to nepotřeboval. Jestli to byla Milada, která ho zaškolila a tím pádem byla jeho věčnou inspirací, nevím , ale jisto je, že jí byl za vše vděčný. Byla vcelku sympatická, ale zase ne tolik, aby pro ni někdo z nás ztratil hlavu. Černovláska, štíhlá a celkem pohledná, ale jiskru, tu jiskru v oku, která ve vás zapálí jakoby sud střelného prachu, tu jaksi neměla. Pracovala někde jako účetní a slíbili si s Jeníkem, že až vystuduje, že se vezmou. Jenže jeho studium trvalo pět let a nám se zdála její - a hlavně jeho - trpělivost poněkud přehnaná. Jenže jaká trpělivost, když vlastně vůbec nezahálel? Zda si přitom užívala Milada stejně jako Jeník, je docela možné, ale dost o tom pochybuji. Podle její řeči a způsobu, jakým ho ovládala, už nikoho jiného ani

nepotřebovala. Miládka ráda mluvila a to hodně, většinou jen o dvou předmětech: o hudbě a o práci. Přitom legračně přeskakovala z jednoho na druhé, aniž by si uvědomovala ten rozdíl. Jeník byl sice básník, ale méně než průměrný. Jak už jsme řekl, básně člověk musí prožívat a neštěstí je vždy velmi dobrou inspirací. Jenže Jeník nikdy nešťastný nebyl. Navíc miloval skoro všechny ženy a sotva bychom řekli, že jen platonicky. A tak psal básně zamilované, kde se mu jeho láska pro ženy drobila na jednotlivé příhody s nimi - on prostě miloval všechny. Jeho básně byly tak špatné, že je i jeho známosti zahazovaly, tedy alespoň ty, co měly víc vkusu. Pravda, dívky zamhouří oči i nad slabšími básněmi, zvláště jsou-li věnovány jim, ale zde šlo vyloženě o neznalost rytmu a hlavně básnického opisu a bez toho je báseň jen - s prominutím - prózou. Navíc byl Jeník spíše sexuální praktik než romantik. Ano, měl vážnou známost, ale to mu nějak nevadilo, aby Miládce nezahýbal. Vzpomínám, jak jsem je oba jednou na vlak, na Wilsoňák. Odjížděla jen Miládka, my jsme pak měli jít s jeníkiem na pivo. Na nádraží stála cizí dívka a loučila se s mladým mužem, asi také milencem. Jeník to hned zmerčil a dost netaktně mi řekl, abych se jaksi vzdálil sám. Protože jsem byl zvědavý, jak to dopadne, odstoupil jsem několik kroků dál a předstíral jsem, že se neznáme. Jeník přistoupil k dívce, která ještě mávala, zatímco vlak už odjížděl a něco k ní prohodil. Chvílis e bavili a odešli pak spolu. Druhý den mi řekl, že ji doprovodil až doí postele. Moc se prý nebránila - to rád chápu, zvláště jestli měla stejný problém, jako on. Jeník měl prostě nějaký šestý smysl na to, aby poznal, kde má šanci. Pravda, měl také neúspěchy, ale jelikož si nikdy nevybíral, tak je ani nepočítal a možná ani neregistroval. I když většina mužských maniaků dělí ženy na ty, které by nepomilovali ani na opuštěném ostrově - a na ty ostatní, Jeník měl jen jednu kategorii: všechny. Vymysleli jsme kdysi takovou hru, kde si vždy jeden z nás vybral jednu z dívek, jak tak přecházely na opačním chodníku a otypoval ji na body, tedy 1 až čtyři body a pochopitelně vybíral jen ty , kde mohl nasadit maximum. Ten druhý mu k tomu něco přiklepl - maximálně pět bodů - a součet patřil tomu prvnímu. Začínat se mohlo jen maximálně se čtyřmi body, takže nikdy nemohl sám uhrát desítku. Jedině když ohlásil "garde" , počítalo se mu pět bodů, ale jen když ten druhý mu také přiklepl pět, jinak uhrál nulu. Dál už se body nesčítaly: počítalo se jen, kolik kdo uhrál osmiček, devítek, desítku ovšem málokdy. V této hře kupodivu Jeník prohrával - jak jsem řekl, líbily se mu všechny a jádro strategie bylo ve výběru. Měl tedy plno šestek a sedmiček, ale málo těch vyšších. Ne, nebyl to nedostatek vkusu, spíše naopak: on v nich viděl víc, než my ostatní. A asi to, že věděl, že každá z nich si vlastně zaslouží, aby se alespoň někomu líbila, aby ji alespoň někdo miloval - to bylo tajemstvím jeho úspěchy. Ženy, které s ním šly, věděly, že nic nepředstírá, že je opravdu miluje. Sedávali jsme, jak už jsem říkal, v Opletalce, vedli kulturní řeči a občas k večeři také někdo přispěl vtipným komentářem - no prostě intelektuálové. Na druhé straně ama ale bujela i pravá kultura. Vzpomínám, jak tam jednou Milada zasedla a na klavír zahrála - celkem dobře - "Rhapsody in Blue", až se to celou halou rozléhalo a my všichni koukali jak vejři, kde se to v té holce vzalo. A mám dojem, že jsme mu ji najednou začali všichni závidět. Jinak byl Jeník, i přes ty své sexuologické výlety, poněkud nedovtipný. Vzpomínám, jak tam jednou přišel jeho kamarád z gymplu, se svou ex-manželkou, teda jako jeho bývalou a nějak nenápadně naznačili, že se ten den odpoledne pomilovali. "Ale vždyť jste rozvedení, ne?" zeptal se Jeník nechápavě, na což mu jeho kámoš řekl: "Nejsi ty blbej? To přece není fyzická překážka!" Jindy se dokonce Jeníkovi podařil nechtěný vtip: jistě to znáte: na otázku, proč muž při vyznání klečí, se odpovídá: aby mluvil k věci. Nuže Jeník to zvojtil a povídá: "Aby přešel k věci." Zařvali jsme tehdy tak huronsky, že se celá menza - přinejmenším tři sta večeřících studentů - po nás otočila a někteří se dokonce přitom snad i polili.

Brzy nato se Jeník oženil. Konečně. Byli jsme mu na svatbě, byla krásná, teda nevěsta i ta svatba. Měli oba plno přátel, tak jsme se tam do bytu všichni ani nevešli. Nu my mladí jsme popíjeli na chodbě, někdo přitáhl kytaru a alkohol nám rozezvučel hlasivky. Nakonec nás sousedi vyhodili - bylo už pozdě v noci a tak jsme šli někam do parku, odkud nás zase popohnal dál policajt a skončili jsme už nevím kde. Když jsme se ráno probudili, byli jsme u úplně cizích lidí. Jak dopadla Jeníkova svatební noc, to zrovna nevím, ale myslím, že jako ty předtím.

Pak jsem ho celou řadu let neviděl. Když jsem ho znovu potkal, tak už bydlel jinde a já měl zatím zcela jiné starosti, kamarád, nekamarád. Viděl jsem se s ním párkrát, dokonce služebně. Dělal u firmy, která s naší spolupracovala, ale nikdy mě k nim domů nepozval a já ho zase neměl pozvat kam: bydlel jsem na periférii a zatím jsem po něčem lepřím, rodinném, ani netoužil. A on zase neměl na nic čas. Většina kamarádství stejně končí, když se muž ožení: ne že by byla každá manželka žárlivá, ale většinou mu zabere veškerý jeho čas, například už jenom tím, že mu dá za úkol, aby vyzdoboval jejich nové hnízdečko. Jak dalece Jeník zdobil, to nevím, alejednou mi někdo řekl, že se bude rozvádět. Miládka si totiž našla jiného. Tuto situaci dokonce někdo poměrně vtipně vyjádřil jeníkovou novou přezdívkou: "Jan paroháč z Dubé". Na první pohled se to zdálo logické: Miládka si zřejmě zjistila, jak dalece je jí nevěrný a snažila se ho přetrumfnout. Ne v kvantitě, ale v kvalitě. Našla si totiž docela pohledného pána, nebyl sice nejmladší, ale starý také nebyl. Ale hlavně asi byl stabilní a věrný. Alespoň tak vypadal. Jak to vím? Nu jednou jsem je potkal na Národní třídě, vedli se spolu za ruce. Mnoho milenců se takhle prozradí, ale já vím, ono to nedá, přijde to tak samo a těžko se to vysvětluje. Poznala mě a jejich ruce se rozlétly - snad aby mi mohla podat tu svou, snad to byl jejich zvyk ještě z doby, kdy to skrývali. Teď už přece nebylo co skrývat. Pochopitelně on mě neznal, takže vůbec neměl důvod k tomu zrychlenému rozpletení dlaní. Představila mi ho a na vysvětlenou dodala, že se rozvádí. Bylo na ní vidět, jak ji těší, že jsem se nezeptal onu blbou, leč očekávanou otázku "Proč?" Po pravdě řečeno, nebylo potřeba, já se nikdy takhle neptám - ne že bych nebyl zvědavý, nebo že jsem natolik gentleman, ale rád hádám sám, co a jak a nakonec vím, že se stejně odněkud dovím pravdu. A pak si mohu si ověřit, jak byl můj odhad dobrý. Tentokrát jsem nemusel na vysvětlení čekat dlouho. Dostalo se mi přímo od zdroje, aneb jak říkají Angličané: z úst samotného koně. Ano, byl to Jeník. když jsem se s ním služebně potkal, a pozval mě na pivo. Dělal jsem fóry, ale zase ne moc, aby si to náhodou nerozmyslel. Nerozmyslel, nemohl, byl tím přímo nabitý; musel se někomu svěřit. Stížnosti jen pršely: musí se sám starat o děti - měli už dvě - a i prát musí sám. Ujistil jsem ho, že já to dělám také, ale on v tom neviděl ten hunor. Nebudu tu vypisovat všechny jeho nářky, jistě si je umíte představit. Bylo mi ho jinak líto, už proto, že si tohle vše zasloužil a zároveň nezasloužil, alespoň ne v takové míře. Navíc to bral jako pomstu od ní: "Ženy jsou ve svém hněvu krutý," řekl. Nedalo mi to a poopravil jsem to na "Ženy jsou ve svém hněvu krůty, " a zasmál jsem se vlastnímu vtipu, aby mu to došlo. Jeník, který vždy rozuměl žertu - anebo to předstíral tím, že se každému vtipu smál ve správnou chvíli - ten Jeník byl teď zcela jiný. Rodinná tragedie ho změnila. Marně jsem mu vykládal, že si zřejmě jen "nabalila" někoho jiného, proč by se mu vůbec mstila? Sám jsem tomu úplně nevěřil, ale na druhé straně vím, že žena, která vás už nemiluje, je často krutá, aniž si to uvědomuje. A to znám velice dobře, to mi věřte. Nějakou dobu jsem ho pak navštěvoval. Ne, prádlo jsem za něj nevypral , jen jsem si občas pohrál s dětmi, kterým s enikdo nevěnoval, ale hlavně jsem utěšoval jeho zklamanou duši - bál jsem se, aby si něco neudělal - byla to nakonec jeho první láska a matka jeho dětí. Pak přišel den rozvodu. Chtěl se nadopovat meprobamatem, ale já mu v tom zabránil. Sám jsem s ním k soudu ovšem nemohl jít, měl jsme důlkežitý mítink, ale pověřil jsem kamaráda a dali jsme si sraz, kde sesejdeme, až mi skončí práce. V

hospodě, pochopitelně. Když jsem tam přišel, byli oba už nalití jako děla, tak jsem se k nim radostně přidal. Rozvod dopadl dobře: Milenka si vzala, co mohla a jako náhradou mu nechala obě děti. Popíjeli jsme a najednou se mi Jeník svěřil, že má druhý den rande. "S kým? " otázal jsem se nevěřícně. "Já jen vím, že se jmenuje Věrka a že má ráda malé děti, " řekl. Tak tohle tedy byla novinka - tohle ještě nikdy při svém namlouvání nepoužíval. Trochu mě to zarazilo, ale Jeník pokračoval: "Je ti to fantastická holka. Taky se už v životě zklamala a tak si budeme rozumět." "A jak dlouho už ji prosím tě znáš? " divil jsem se. "A proč jsi mi nic neřekl?" "Jak to, jak dlouho?" podivil se pro změnu zase on. "Od rána přece. Dělá tam u soudu.." Tak jsem poznal, že už je to s Jeníkem zase v pořádku. Jen se mi hlavou mihla obava, že při dalším rozvodu už nemusí Jeník dopadnout tak dobře, ale jemu jsem se s tím nesvěřil. Koneckonců, třeba pak začne psát dobré básně . . . Zpět na index POHLEDY: MOJE NEBOHÉ NOHY Ne, nebude to nářek nade mnou, ani tryzna za moje nebohé nohy. Na to si rozhodně příliš vážím sebe a teď už dokonce i těch mých nebohých nohou . . . Ale začnu od začátku. V únoru se mi stala nehoda: uklouzl jsem, upadl a lékař přišel na to, že mám zlomený kotník. Nu dobrá, dal sádru, dal, nahoru až asi tak 3 cm na polovici lýtka, jenže mě pořád bolela noha v lýtku. Za 14 dní nový rentgen a hle: ještě jedna zlomeninka, a to kosti zvané fibula, česky prý kost vřetenní. Nu nevím, nikdy jsem nepředl, vřetánko jsem viděl jen jednou a to ještě to Babičky Boženy Němcové. Dokonce jsem nikdy nepředl ani štěstím - jako kocour, kterého jsme jednou měli - a při té zlomenině jsem k tomu ani neměl důvod. Poslali mě tedy k ortopédovi. Nevím jak vy, ale já když slyším ortopéd, vybaví se mi vždy velocipéd. Proč? Nevím, jen tak, foneticky. Ortopéd se zachmuřil a řekl, že zrovna tahle kost se špatně hojí, neboť nenese váhu a tím se prostě vůbec nadá zafixovat. Co dělat? Věděl jsem, že to věci zkomplikuje, neboť Aťa moje už čeká přes půl roku na výměnu kyčelního kloubu - měla nastoupit 3 května a budu-li já po operaci, nevím, kdo by se o ni - jinak řečeno o nás, po mé operaci - staral. její opraci odložit nešlo, musela by čekat další rok, až na ni zase přijde řada.. Navíc mi tu sádru ani nezvýšili až ke kolenu, jak by se normálně čekalo. To byla špatná zpráva, ta sádrová "koule" na noze byla těžká a při každém pohybu mi tou zlomenou vřetenicí hýbala. Dal jsem si tedy sám rozkaz, že se alespoň dva týdny nehnu z postele, aby se kost usadila a v mém věku jak netaktně pronesl lékař - zahojila i bez té sponky, kterou by mi jinak musel voperovat. To prosím není lidová čeština, tím je míněno v-operovat, přidat něco dovnitř. Proč to vlastně říkám? Aha, moje nebohé nohy. Nuže ty tři měsíce mě poučily o mnoha věcech. Měl jsem sic euž předtím úraz na lyžích ( přesněji řečeno na noze) a to před čtyřiceti lety, kdy mi pak na Bulovce odejmuli čéšku rozdrcenou o strom. Naštěstí ten pan doktor, asistent, byl navíc i lékař československého hokejového mužstva, takže měl bohaté zkušenosti v těchto i jiných úrazech. V mezidobí oněch 40 let jsem ovšem skoro ani nevěděl, že nohy mám. Sloužily mi nenáročně a spolehlivě . . . Jakto spolehlivě, zeptáte se, vždyť jsi uklouzl a upadl, ne? Ano, ale to prosím nebyla jejich vina, ony jen šly tam, kam jsem je já vedl a já zase nemohl vědět, že tam na silnici pod sněhem bude led. Ano, sloužily mi tak dobře, že

mě po té operaci kolena noha zabolela za těch 40 let asi jen čtyřikrát a to ještě za špatného počasí a ne dlouho. Hlavní dík ovšem patří tomu panu doktorovi z Bulovky, ne mně, já je spíše zneužíval. Když jsem se tehdy naučil za půl roku zase chodit, řekl mi dktor, že asi už nebudu moci nikdy lyžovat. Nedalo mi to a hned další zimu jsem to přesto zkusil. Šlo to - ale jen s trochou matematiky, např. zda udělám tuhle zatáčku a podobně. Časem se to vylepšilo natolik, že už za šest let mi sloužily velice dobře na mogulech Mount Tremblantu v Quebeku, při hajkování poe Skalistých horách v Albertě nebo později při šplhání v Coloradu. Až teď. Ne, není to jejich vina: od té operace v Čechách musím pokrčenou nohu držet v úhlu jen pomocí svalů - čéška je totiž jen takový zámek, který já ale bohužel už nemám - a jak jsme uklouzl, ohnula se mi noha v koleně natolik , že už jsem to nemohl ovládat svaly a tak si celá váha těla žuchla na ten nebohý kotník a částečně asi i na tu vřetenici. O výsledek se pak postarala sama fyzika. Teprve teď, při druhé rekonvalescenci, jsem se také poučil, jak složitý mechanismus naše noha je. Koleno, to už jsem znal :-), kotník ale ještě ne. Ze všech dvounožců má člověk asi ten nejdokonalejší kotníkový mechanismus, ostatní totiž většinou jen poskakují, hopsají, skáčí či běží, ale nedokážou baletit and jiné výkony. Většinou také nemohou ani pořádně kráčet a i opice, protože mají mají na zadních nohou dlaně jako na rukách, si občas raději vypomohou čtyřnohou chůzí. Poskakující dvounožci- ještěři se asi raději dokonce vyvinuli v ptáky, jen aby ty kotníky nemuseli tolik namáhat. Teda když nepočítáme přistávání, tam kotníky jistě dostnaou zabrat :-). Není divu, že se kotník také často poškodí, jako každý sofistikovaný nástroj. Hlavně proto, že ho zatěžujeme jinak, než bychom měli. Pravda, je nádherné vidět balet, ale ruku na srdce: jsme na takový výkon opravdu stavěni? To platí pro běžce i jiné sportovce a nakonec i pro mnoho lidských zaměstnání. Byla to síla ducha, která z nás vytvořila, co jsme, ta síla, která vlastně počala tím, že jsme se postavili na zadní nohy. Buďme za to našim nebohým nohám vděčni a šetřme je. Já už to teď také vím a tak to jen dávám dál. Jiné poučení, které jsem získal, je o síle a schopnostech lidského těle: nejen o těch atletických, ale i léčebných. Vždyť kromě té sádry, kterou mi dali, to všecko léčení zařídilo jenom moje tělo: to ono vědělo, kde mám zlomeninu, kam napumpovat krevním oběhem potřebný vápník, jak obalit tu šikmou zlomeninu kolem dokola tak, aby ji dost zpevnila a aby mě navíc nepíchaly ty špičky od zlomeniny :-). Nebo ten rychlý otok, který pomáhá zásobovat ránu všemi těmi látkami a provádí chemikáliemi v krvi potřebnou anestezií - a který opadl za pár dnů po úrazu, aby se mi teď ale znovu dostavil, když mi sádru sundali, asi proto, že svaly zatrofovaly. Dávají mi sice ledové obklady a elektroforézu, či jak se to vše jmenuje, ale nejlepší je cvičení. Jednou jsem ze zajímal o to, jak například mohou žebra srůst tak dokonale, ač lidem při jejich zlomenině sádru nedávají. Odpověď mě překvapila: kolem každého žebra je prý něco jako teflonová trubice a žebro v ní prostě přesně doroste. Není ta příroda nápaditá? Těžko uvěřit panu Darwinovi, že všechna zvířata, co neměla tuto trubici, musela vymřít - a jak se ta trubice vlastně postupně vyvíjela, po centimetrech? Také nechápu, proč se všem těm bez trubice musela honem lámat žebra, aby vymřeli a zůstali jen ty dokonalejší, s trubicí . . . Moji žena ve čtvrtek operovali a dali jí umělý kloub, co má jí vydržet patnáct let. Kam se to hrabe na matku přírodu, jejíž klouby nám vydrží šedesát i více let, a to je ještě musí zničit nemoc. Pravda, ony se pořád samy obnovují a to my ještě dobře neumíme, jinak bychom lidem nedávali ty umělé, že ano. Už sice dávají dětem klouby ze srnek, ale už dnes se dává přednost přece jen těm pravým, dětským kloubům. Darování lidských orgánů je pochopitelně zase jenom mezistádium: jednou budeme pěstovat orgány ve velkém v laboratořích. Rozluštění genového kódu a další vývoj genetického inženýrství umožní něco, o čem se lidem jen zdálo. Orgány se budou pěstovat v lázních (ne v Poděbradech, jen v biologických lázních), některé se tam dokonce už pěstují. A jednou budou možná vyměňovat hned celého člověka. Jen jméno po něm zůstane . . . Zpět na index

PŘEČETLI JSME: (PŘÍMÁ ŘEČ (2, dokončení) Kniha: Talking Straight ("Přímá řeč", kniha od Lee Iacoccy, Bantam Books, Toronto, New York, 1988) Lee Iacocca (1924 - ), jinak též Lido Anthony Iacocca, se narodil ve státě Pennsylvanii, USA, jako syn prostého italského emigranta. Po vystudování - má dav tituly, mechanického a průmyslového inženýra začal v roce 1946 dělat jakosalesman v prodeji automobilů značky Ford. Jeho úspěšné a inovační metody vedly ke zvýšenému prodeji a tak se postupně vypracoval na manažera a nakonec se stal generálním manažerem u Forda. To už ale v hlavním stanu, v Detroitu, stát Michigan, kde nakonec končí jako prezident firmy. Po neshodách se zastaralou politikou Henry Forda II, odchází k Chryslerovi, kde je nejprve prezidentem a později i předsedou správní rady. Zatímco u Forda uvedl úspěšnou značku Mustang, u Chryslera šlo o víc: zachránit firmu před bankrotem. Dnes už je dávno v penzi - i když pracuje možná víc, než předtím - ale jeho myšlenky nezestaraly. V prvním dílu jsme popsali jeho zajímmavý životopis a úspěchy, nyní přejdeme k jeho myšlenkám.

Lee Iacocca je typický příklad samo-učence. Jistě, má univerzitu, dokonce dva tituly, ale to mají i mnozí jiní. Ne, v tom to není - Lee je inovátor. Jednak dovede použít staré metody novým způsobem, t.j. přešít je na dnešní dobu, ale hlavně umí vynalézat nové. Jeho nápady a názory se budou ještě dlouiho citovat jak revoluční - a nejen v automobilizmu či marketingu, ale i jistě i jako "filozofie úspěchu". Ano, taková věc opravdu existuje. Pamatuji, jak ještě asi pře 40 lety v Praze jsem slyšel v tramvaji dva cizince - jeden byl Američan, druhý nevím odkud - debatovat anglicky známý slogan "Keep smiling". Jistě, pravil ten druhý, někdy je lepší se všemu jen smát. Na to mu ten prvý vysvětloval, že tak to není, že je nutné se smát, protože se tím člověk "nakondišnuje", jinak řečeno naprogramuje směrem k úspěchu. Osobně si myslím, že je to jedna z metod, kde optimismus opravdu pomáhá a to nejen psychologicky. Razil jsem kdysi heslo "Jsem optimista - mně už nic jiného nezbývá." Měla to být ironie, ale zjistil jsem, že to má dokonce i hlubší smysl. Optimismus opravdu tvoří, podporuje iniciativu a tím zároveň jakoby měnil i výsledky. Ovšem není to ta naivní víra v zázraky, ale něco, čemu se na západě říká "positive thinking", pozitivní myšlení. Zdá se, že se hromada filozofů propracovala k témuž názoru, i když někteří až po půlstoletí tápání. Jiní, jako třeba Edison, to měli v krvi. Ne ovšem optimismus coby dobrou náladu nebo prostě naději, že všechno půjde lehce. Ne, bylo to to přesvědčení, že nakonec to vynalezne, že to objeví. Pravda, později měl na to už celý štáb inženýrů a vědců, ale ta optimistická paličatost, že to půjde, ta byla originální, ta byla jen jeho. Ovšem na druhé straně víme, že se nesnažil vymyslet vše. Měl jen dvě kriteria: aby to přineslo peníze a to ještě za jeho života :-). Lee Iacocca je jiným druhem optimisty: on má vrozený dar, on předem ví, co půjde a co ne. Prostě odhad, který skoro vždy vyjde. Nepoužívá na to ovšem křišťálovou kouli, ale své inženýrské znalosti. Ta odhadová část je spíše v marketingu. To už je tak je zvykem v Severní Americe, že výrobek není dokončen, dokud není prodán. Nemyslím tím ovšem, že se prodává nedohotovený :-), ale hodnota výrobku se realizuje až prodáním či použitím. Do té doby jaksi nelze o hodnotě mluvit. Je to něco, co se nám v ČR ještě jaksi nedostalo do krve.

Ale raději uvedu pár citátů samotného Iacoccy: "...Kdykoliv přijde na přetřes předmět managementu, každý - a já myslím každý, až dolu k uklízečkám má jakoby k tomu mystický přístup. Knih o managementu bylo vydáno asi tolik, co o dietě. Jak dobré

jsou ty knihy? V případě těch o dietě nemáte úspěch, když si nepamatujete jednu věc: nesmíte příliš jíst! A to je pořád jediná cesta (nemluvě o cvičení, pozn. j.h.) jak ztratit váhu. Pokud nedodržujete několik základních principů, nejsou vám knihy k ničemu. ... Dostal jsem mnoho reakcí na mou poslední knihu. Lidé mi psali, jak díky mně obrátili svůj byznys v dokonalý úspěch. A tak jsem si řekl: Bude lepší, když si zjistím, na čem se zakládá moje teorie managementu. ...lidé nahoře v korporaci, místo aby řekli: "Já neznám přesně odpověď, šéfe, ale já vám ji seženu", tak raději blábolí jako idioti, protože se bojí, že by vypadali jako neschopní ...Lidé mi říkají: ale přece musí existovat něco jako zázračná formule. Ale není. Začni s dobrými lidmi, polož základní pravidla, komunikuj se zaměstnanci, motivuj je a odměň je podle toho, jaké mají výsledky. Když uděláš tohle vše, nemůžeš se minout. ...Lidé v byznysu se budou o tohle hádat dlouho po tom, až už budu mrtev - totiž o roli plánovačů a těch, co práci vykonávají. Kolik lidí potřebuji ve vedení? Někdy stačí jen dobrá sekretářka....U Forda jsme museli vše plánovat do posledního detailu. Takové firmy mají pak potíže získat mladé, účinné lidi, protože tam prostě není místo pro "guts managenment" (těžko přeložitelné, snad 'řídit podle pocitů') a intuici, protože musíš pořád odhadovat, co se stane (doslova: "second guessing"). ...U Chryslera jsem měl zcela opačný problém, směšně malé vedení - co do počtu - takže vedoucí na lince dokázali udělat mnohamilionové chyby, než jsem měl čas se na to podívat. Osobně jsem na straně menšího počtu, protože to dovoluje rychlé rozhodování. ....Lidé, kteří neradi riskují, jsou ti, co se asi brzo v mládí spálili. Tak se ale nedá žít, rozhodně ne tehdy, když chcete mít zisk. Management dohodou (consensus) je něco jako mnoho povyku pro nic. Ano, Japonci tak pracují, ale nakonec najdete vždycky někoho vzadu, kdo tahá za šňůrky. ...Jiný nápad exportovaný z východu je, že boss by měl být "one of the boys" (jeden z nás, míněno "lidový"). Osobně si myslím, že takový člověk bude za chvíli jako komik Rodney Dangerfield se svým známým: "nemají přede mnou žádný respekt!". Na druhé straně musí boss umět naslouchat, nesmí skončit tak, že má kolem sebe samé "yesmany" (přitakávače). ..."Delegation" neboli rozdělování (míněno práce i zodpovědnosti, pozn. j.h.) už hlásala Hardwardská škola. Málokdo se však přinutí, aby práci podřízených sledoval dál (follow-up). Na druhé straně Donald Trump podepisuje všechny šeky jen sám. Nu pro někoho to pracuje, pro jiné ne. ...Někteří manažeři řídí tím, že chodí lidi ustavičně "otravovat". U velkých osobností to projde, protože zaměstnanci ocení, že se alespoň sám obtěžoval přijít. Jiní pro takové bossy pracovat nechtějí. ...Je důležité být flexibilní. Nebudu zde citovat staré klišé, že "management je umění a ne věda", ale je to pravda. Navíc musíte uvažovat různé lidské povahy nebo budete brzo na dně. Snažil jsem se změnit lidi, kteří byli starší než 21 let, ale nešlo to, ani u jednoho. Už bylo pozdě, jejich rodiče a škola mě prostě předběhly. Už se lidi nesnažím měnit. Musíme je prostě brát jací jsou. Když jim budeš příliš ukazovat, že se ti nelíbí, je konec hry. Jsi-li v týmu, nemusíš ani odcházet: odmrští tě sami. ...Nejhorší nebezpečí pro firmu je, když dáš důležitý úkol někomu, kdo je příliš sebevědomý a vleze mu to do hlavy. Většinou se ukáže, že na to nestačí a ještě navíc otráví lidi kolem. Na druhé straně je třeba hrát i s neznámými kartami, neznámými talenty - to aby věci nestagnovaly .

Nakonec ještě Iacoccova pravidla, tak jak je sám očísloval ( a s mým komentářem v závorce, pozn.j.h.) 1) Najmi jen ty nejlepší lidi (lehko se to říká, ale chce to mít peníze a dost času na vybírání. Navíc se kvalita projevuje nejen v tom, jak jsou schopní, pracovití či inteligentní, ale i v tom, jak rychle se umí učit a jak reagují na nové, neznámé překážky a to se tak lehce nepozná) 2) Seřaď si věci podle předností a udržuj si "hot list", tj. seznam toho, co budeš dělat (zní to banálně, ale vtip je právě v tom, jak najít ty priority, přednosti - já měl jedinou spolehlivou míru, a sice jak dalece drasticky budu potrestánm když něco nestihnu - šlo mi o zaměstnání, pochopitelně. Hned druhá priorita už byl prospěch firmy, ale ten právě měli mít na mysli zase moji vedoucí, i když si myslím, že i u nich

byla priorita tam, kde u mně) 3) Řekni to anglicky (míněno lidsky, srozumitelně) a krátce. (opět bych přidal, že musíme odhadnout chápací schopnosti druhé strany, případně předvídat to, co by nepochopili, případně "pochopili po svém" - tam je naopak potřeba být velmi detailní) 4) Nikdy nezapomínej, že je to výroba a lidi ve výrobě, co vydělávají firmě peníze (už jsem tu v "Lehké manažerii" naznačil, že všechna oddělení jsou důležitá, ale ne každé stejně. Lee chtěl asi říci, že všechna ostatní oddělení se bez výroby mohou jít klouzat a že případě konfliktu mezi odděleními se vždy naklonil na stranu výroby) 5) Definuj prostor pro hru (a nejen to: jako u volejbalu slouží ony bílé čáry nejen k vymezení užitečné plochy, ale jsou i nutnou podmínkou pro pravidla hry. V podniku to znamená i jistá omezení: časová, finanční, legální či omezení osobní pravomoci. Podle toho lze pak právě určit priority pro různé úkoly) 6) Drž si kolem sebe nějakého člověka, který má opačné názory (asi jako ve středověku měli šašky, kteří mohli králi říci vše - zde ovšem s rozdílem, že to nejsou - nebo by neměli být - šašci, i když odbory to někdy také umí) 7) Udržuj byznys v chodu i během změn. (Hlavní odpovědností vedení je totiž byznys, příjmy. Lidé se často nachytají velkými, ale hlavně vleklými plány a zapomenou, že hlavní cíl je vydělávat, t.j. pořád a furt. Velké investice přinášejí i velké problémy) 8) Pamatuj na základní věci (Lee udává dobrý příklad z amerického fotbalu: nestačí jen útočit - musíš především zvládnout základní elementy taktiky. A já bych dodal: a dát do toho vše. Poloviční úsilí nedává poloviční úspěch, ale devadesátiprocentní neúspěch.

Ale to už jsme zase u toho optimismu, bez kterého to prostě nejde. A ještě tohle: snažte se udělat všechno dobře hned napoprvé, jako Lee Iacocca. Pak už je totiž málokdy na opravy čas. . . (konec) Zpět na index POEZIE: ŽENA.

Žena, toť hádanka, již nikdo nerozřeší. Ač zbytečné je pro to hledat slova, já pokusím se o to nyní znova. Jsou ženy hezké, bohaté a jiné hebké, bokaté, silné i vilné, vlídné i klidné, lesklé a leklé, z uhle a ztuhlé. Zrádné a zrůdné, horké i hořké, prohřáté, dohřáté, malé i milé . . . Jak jsou jen lákavé, lahodné, laskavé, zkrocené, zkroušené, některé zhroucené,

přespříliš bujné a potom - kujné. Pocestné, počestné, ledové, medové, bílé - a zbylé. Lehké a lehké, drahé a drahé . . . Jak dojemně má rada zní: vyber si jednu a máš všechny v ní. Zpět na index Zpět na titulní stránku Hurontarie

HURONTARIA - 6B/2001 Kanadsko-český literární měsíčník

KOMENTÁŘ: • Očistil jsem si počítač podle návodu v Příložníku, č. 46 (adresa je dole, ještě to tam bude měsíc publikováno) a opravdu pracuje rychleji a radostněji. Netroufám si ale říci že "lépe", to záleží hlavně na programech a jejich kvalitě. A na kvalitě operátora, v tomto případě nížepodepsaného, ale to sem sand už ani nepatří. Hodně teď vypaluji kopie programů na CDčka, už proto, že některé programy nepotřebuji tak často a zaplácaly mi harddisk. Pochopitelně ne tam, kde bych porušil licenční dohodu, ale většinou mi dovolují jednu kopii, tak to je v pořádku. Kopíruji je pochopitelně "rozbalené", abych je mohl hend spustit a většina z nich pracuje dobře. A když ne, tak je prostě na harddisku nechám. Výhoda toho, že jsou na CDčku, je ale v tom, že když bych je na harddisku ztratil - což se stát může, např. virusem - na CDčku jsou jaksi trvale. A něco, co vás asi nepřekvapí: CDčka jsou imunní proti virusům, haha. Tady bych chtěl ale upozornit na jednu důležitou věc. CDčka stárnou používáním a nevěřte tomu, kdo říká, že ne. Přesněji řečeno: stárnou špatným používáním. Škrábance, zvýšené teplo, špatné usazení na treji (na podnosu :-), přiskřípnutí v drajvu, i skladování (většinou je lépe skladovat je svisle), to vše způsobí, že se vám časem stane, že CDčko už "nejde". Třeba jde jen na pomalé rychlosti a ne na rychlejším CD drajvu, který má rychlost 40. Jistě, některé chyby jsou přechodné, např. otisky prstů sedají očistit (ale nikdy nečistěte CD kruhovými pohyby!), jiné nejdou: např. napíšete-li tam jméno propisovačkou a vytlačíte tím do CD drážku, která zkříví povrch na "žívé" straně. Také pokládejte CD bez obalu - když už musíte, ale nikdy vlastně nemusíte - jen na na "mrtvou" stranu, té škrábance nevadí. A rychle s ním hned zase do mašiny nebo do obalu. Co ale když se nám CDčko - nebo program na něm - ztratí? Nu tomu se dá předejít. Uděláme si hned kopie dvě, každou uložíme jinam a soustavně používáme jen jednu kopii, tím se ta druhá ušetří. Rozhodně nemusíte šetřit na penězích: dnes se sežene panenské (tj. nenahrané) CD už za dolar. V Britských Listech jsem rozjel diskuzi o použití angličtiny na Netu - nu nic velkého, byla to má negativní reakce na tvrzení jednoho profesora MIT (Massachussets Institute of Technology), že Internet by potřeboval víc používat národní jazyk a ne angličtinu (jako kdyby nepoužíval!). V Neviditelném Psovi jsem uveřejnil dvoudílnou reportáž o bushpilotech a v sekci Věda jsem dojel ukázky z knihy : "Umíme diskutovat?", která je mimochodem celá ke stažení zdarma pro členy našeho klubu KČK. Vy ještě nejste členy? Tak si přečtěte, jak se můžete členy stát a to zde.Jsou tam ovšem na stažení knihy i pro nečleny, to jen náš Klub KČK má u nás specielní edici. Členové klubu také dostávají pravidelný Bulletin o nových knihách. To vše zadarmo. • Vyšla naše nová elektronická kniha edice KNIHY OFF-LINE. Je to reportáž z Montany, její část vycházela nedávno v Příložníku, s fotkami od Ati Hurychové. Jmenuje se MONTANA, MY LOVE a je také ke stažení pro členy našeho klubu (pokud jste, napište mi o kód). Víc detailů najdete v Příložníku č. 46. • Frývér: Víte, co to je adware (advertizing spyware)? To je způsob, jak vám posílat do vašeho PC různé reklamy,

případně špionovat o obsahu vašeho PC a o vašem provozu na Netu. Že se to nesmí? Nu ano, ale krást se také nesmí a přesto se krade. Nezbývá tedy než udělat účinnou obranu. S tou přichází program ADaware který vám odstraní ze vašeho systému tam už zažrané parazity: Adware, Alexa 1.0-5.0, Aureate v1.0,2.0 + 3.0, Comet Cursor v1.0 and v2.0, Cydoor, Doubleclick, DSSAgent, EverAd, Flyswat, Gator, Hotbar 1+2, OnFlow, NewDotNet, TimeSink v1.0,v2.0 and v5.0, Web3000, Webhancer a podobně. Jak? Velice jednouše: najde je, vy mu je odškrtnete a už jsou pryč. Nezapomeňte ale předtím zavřít všechny běžící aplikace. Program najdete zde. A ano, je zdarma, jak jinak? Můžete si ovšem ještě zakoupit profesionalní verzi, která má navíc Ad-watch, která vám dokonce řekne, když se nějaká firma zrovna pokouší vám naládovat špionka. Ještě něco o cookies: to nejsou jenom "dortíky", ale malé textové soubory, které inzerují tu či onu firmu. Normálně jsou neškodné, virus vám zavést nemohou. Některé cookies ovšem oznámí firmě vaši adresu a jiné se zažerou tak, že je musíte odstranit "ručně". V prohlížeči - browseru - si můžete sice nastavit provoz tak, že cookies nepřijímáte - ale pak se většinou ani nedostanete na jejich stránku, takže je to prašť jako uhoď. > INDEX: Dimenze: Reportáž: Povídka: Pohledy: Přečetli jsme: Poezie:

VĚDA VERSUS TECHNIKA JE ME SOUVIEN (5) STARÝ HERODES (detektivka) MEMENTO MORI DUŠE NOVÉHO STROJE ILUZE LÁSKY

Poznámka: Toto je celé číslo v jednom souboru. Verze B je zobrazena v kódu CE 1250. Verze C je stejná, ale bez diakritiky - pro volbu jiného čísla či verze jděte prosím nahoře zpět na Titulní stránku.

Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Mozek? Opičit se dá i bez něj!"

PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Chcete-li být informováni Bulletinem když vyjde nové číslo, připište tam slovo SUBSCRIBE. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright; Jan B. Hurych Kopírování tohoto materiálu je dovoleno jen pro vlastní použití. Pro přetisk, publikování nebo jinou reprodukci - ať už vcelku nebo jen zčásti - je potřeba si vyžádat svolení autora. Všechna jména osob a institucí jsou fiktivní, pokud není vyloženě stanoveno jinak. Webmaster Honza (j@ns@n)

[email protected] DIMENZE: VĚDA VERSUS TECHNIKA U vědce by se dalo říci, že jeho práce začíná na papíře. Jistě, často musí dělat předběžná pozorování, pokusy či statistiku, ale ta pravá, teoretická práce teprve přijde. Výsledkem pak je řekněme článek, report nebo nová metoda - ale i to se většinou prezentuje zase na papíře, případně přednáškou a podobně. jedná-li se o průmyslové použití, pak většinou předá své výsledky inženýrovi, ať si s tím poradí - a tam zase začíná práce toho druhého. Řekli bychom, že je to krásně zařízeno, aby si nepřekáželi. Ale hodně bychom se zmýlili: oni si musí překážet, aby mohli spolupracovat. Ať se jak chtějí separují, problémy, které vznikají při realizaci jejich společného produktu, na sebe totiž nedají dlouho čekat. A pak přijde naštvaný inženýr za vědcem a rozčiluje se, že to nepracuje tak, jak by mělo. Často je to jen nepochopení, co se vlastně na něm chtělo, často je vina na vědci. Ale vždycky je vina na špatné spolupráci. Představme si, že se zvolí špatná - my říkáme nevhodná - metoda a to se objeví, až když se výrobek začne testovat. Pak jde nejen o ztrátu času, energie a peněz, ale i o ztrátu důvěry mezi inženýry a vědci. Velká část obou si to velice dobře uvědomuje a tak se dostávají k tomu, co Japonci už dělají dávno při dohodě kontraktu: debatují a debatují. Jistě, nám se to zdá jako ztráta času, ale když se konečně Japonci dohodnou, hned druhý den se už vyrábí.V Severní Americe se podepíše kontrakt, načež se zjistí, že něco nejde udělat a pak se strany vedele soudí. Ne vždy, pochopitelně, ale ty případy, kdy to vše šlo dobře, zde ovšem nemusíme probírat, je jich menšina. Ještě jiná věc se musí Japoncům přiznat: když chce zákazník něco změnit, nesnaží se ho odradit tím, že mu hned napálí vysokou cenu. Pro Japonce je opravdu "náš zákazník náš pán" a když něco chce, nepřesvědčují ho, aby to nechtěl. Mluvíce o těch zákaznících: byl jsem na jednom semináři, kde měl přednášející zajímavou ideu: v procesu návrhu či výroby jsme každý zákazník a zrovna tak je každý našim zákazníkem. Pravda, někdy nepřímo, ale o to nejde: jde hlavně o náš myšlenkový postoj. S kolegou vědcem či inženýrem se můžete hádat do krve, ale se zákazníkem byste si to netroufli. V hádkách totiž často hraje roli osobní prestiž nebo umíněnost, proto jsem také nazval tuto esej "Věda versus technika". Měl jsem to štěstí - nebo smůlu, jestli chcete - že jsem vlastně dělal obojí, často i docela sám. Teprve pak jsem pochopil, kde to ten inženýr ve mně přehání a zdržuje mně předběžně detaily a kdy zase ta druhá polovička mé osobnosti, výzkumník (všimněte si, že si neříkám vědec, na to diplom nemám), zase zdržuje proces neustálým odbočováním od zadaného úkolu. Onen "výzkumník" to měl totiž mimochodem těžší: musel jsem na chvíli zapomenout vžité formule a vidět problém jen "jako takový", abych mohl najít nový, lepší způsob. Nerozumějte mi špatně, nešlo o to, že by mě moje technické znalosti nestačily, ale jaksi mi překáželo to, že jsem už předem věděl, jak se to dělalo za minulých padesát let a že jsem byl předpojatý. Jistě, když víte, že normální materiál by třeba stressově nevyhovoval, nenapadne vás hned, že zrovna pro tuhle součástku by se vyplatilo použít nějaký dražší materiál než prostě udělat ten levnější, ale tlustší. Ani to není úplná pravda: jistě, napadlo by mi to, ale byli-li jste roky nabádáni svým šéfem, že malé náklady na návrh jsou to nejdůležitější, předem očekáváte zamítnutí "seshora" a poslušně zajedete do starých kolejí. Tak se ale výzkum nedělá, to bychom nikdy nevynalezli nic lepšího. Jistě, když už pak je ten nový materiál běžný a cenově přístupný, pak už tu zábranu nemáme. Vědci tak většinou nepracují: oni totiž právě hledají nová řešení a nové přístupy a cena pro ně není to hlavní. Práce s předem prefabrikovanými formulemi má pro inženýra nevýhodu v tom, že octne-li se v oblasti, která je mimo jejich platnost, neví dobře, co má udělat: přejít na teoretický rozbor nebo to obejít a zkusit něco jiného? Uvedu příklad: všichni známe Ohmův zákon a ano, proud v obvodu s konstantním napětím (řekněme s baterií) je dán velikostí odporu, který je, jak známo konstantní. Přesněji řečeno, "jak špatně

známo". Jakmile se totiž odpor zahřívá, jeho velikost roste a proud klesá, tedy tak dlouho, než se situace ustálí. To už bylo ale zpozorováno dávno a tak chytří inženýři už navrhují odpory právě tak, aby jejich změna s teplotou byla minimální: používají materiál s malou teplotní závislostí a odpory dělají dostatečně veliké. Myslím tím geometricky , s dostatečně velkým průřezem a závity odporu od sebe tak daleko, aby se dobře chladily. Teď si ale vezměte případ, že z nějakého důvodu (např. nemáte na velký odpor dost velký prostor v kabinetu) se vám odpor ohřívá víc, než by měl. První, co by inženýr udělal, je zcela logické: větší kabinet - ale to třeba také nejde. Fajn, řekne si inženýr: dáme do kabinetu větrák. A hle, ono to pracuje, alespoň do té doby, než se něco stane s větrákem. Následky si už jistě doplníte sami: zařícení nepracuje dobře, nebo co horšího, odpor vydává tolik tepla, že shoří počítač, který je kabinetu zamontován jaksi navíc, atd., atd. Vědec bude přemýšlet jinak: co vlastně chceme - konstantní proud? A dá do obvodu regulátor proudu nebo použije nějaký zesilovač se zápornou zpětnou vazbou. Případně nahradí standardní odpor něčím jiným, třeba polovodičem anebo změní celý návrh. To si inženýr nemůže dovolit. Je totiž už tak daleko, že tyto změny prostě cenově nepadají v úvahu. Tomu všemu by se dalo zabránit, kdyby inženýr předem informoval vědce, že tady bude problém. Ale ani inženýr není jasnovidec a v některých případech to prostě neví předem. Druhá věc je, že mu vědec nemusí věřit. A zde se právě ukáže síla spolupráce. Věřit mu nemusí, ale zamítnout to mávnutím ruky také nelze. Pokud inženýr nemá důkaz, je třeba udělat model či jednoduchý pokus, který to ozřejmí. A pak už oba mohou najít společně to nejlepší řešení. Jistě si sami najdete příklady opačné, kdy vědec ví, že něco bude dělat potíže a upozorní na to předem inženýra. Na západě se tomu říká "cooperative problem solving" neboli společné řešení problémů a je to jedna z nejdůležitějších věcí, kterou je třeba u lidí nejen prosazovat, ale navíc je to i učit. Ano, dnešní vědci a inženýři se učí, jak dobře spolupracovat. To neznamená, že mezi sebou nemají někdy ostré diskuze. Ale vzájemné pochopení jejich odlišnosti - a tedy i vzájemné důležitosti - jim pomáhá k tomu, aby spolu vytvořili něco, na co by jeden sám izolovaně nepřišel. Zpět na index REPORTÁŽ : JE ME SOUVIEN (5.) Laurentidy. Většina Quebeku je podložena předkambrijským štítem, míněno geologickým a ten se táhne přes celou provincii. Krajina je poseta pahorky, z nichž nejznámější je Mount Tremblant (francouzsky MontTremblant, 960 metrů), jinak řečeno Třesoucí se hora. Je částí t.zv. Laurentian Mountains (francouzsky Laurentides), které leží na sever od Montreálu a jsou to opravdu "sportovní hory". Hora totiž leží uprostřed přírodní rezervace, která se nazývá Park Mount Tremblant, je to asi jen 100 km od hlavního města a scházejí se tam - vlastně sjíždějí, ale kdo by počítal - sportovci, rybáři, lovci a v zimě hlavně hodně lyžařů. Městečko Mount Tremblant leží ovšem pod horou téhož jména. Park má asi 500 jezer a dvě větší řeky. Nahoru se dostanete lanovkou, dolu zase po svých lyžích či jinak. V létě se tam také ještě pořádají mezinárodní závody automobilů, zvané "Le Circuit" a v některých místech i pěvecké festivaly a divadla v přírodě.

Dobré lyžování je už i blíže k Montreálu. Jedet-li totiž po silnici č.111 na severozápad, projedete nejprve kolem letiště Mirabel, a pak to přijde, jako když svatí pochodují: Sainte-Agathe, Saint-Jovite, SaintAntoine, Saint-Jerome, Saint-Saveur, Saint-Donat, Sainte-Adele. Semtam najdete i civilní, ale o to známější jméno, například Val David a Val Morin a pak po 127ce se dostanete k Mount Tremblant. V údolích jsou všude nádherné švýcarské chaty (challet), kde se večer pořádají t. zv. aprés ski, takové ty večerní mejdany, kde dámy vytáhnou lyžařské oděvy, které jakživ neviděly sníh a pánové zase vyprávějí přesně podle Voskovce a Wericha o tom "šíleném sešupu na Mísečkách". Jak jste poznali, je to hlavně pro nesportovce, prostě snobizmus na kvadrát. My s Aťou a Alešem jsme raději holdovali sjezdovkám, hlavně jedné, zvané Porcupine, neboli Dikobraz, která byla plná špičatých mogulů, uměle nadělaných hrbolů. Tam jsem je sjížděl vlastně prvně v životě, ale není to tak zlé: musíte se držet v údolíčkách mezi hrbolky, protože na vrcholu těch mogulů prostě nemají lyže dostatečnou podporu a stáčejí se všude možně a hlavně nemožně. Ty hrbolky mají průměr a výšku až dva metry, a jsou zatraceně blízko u sebe. Ovšem po jedné takové jízdě už necítíte nohy, obzvláště jestli jste na podzim dost netrénovali. Na jedné trase jsme zjistili, že to nebyly hrbolky, ale zapadané kameny :-) a co víc, že to vůbec nebyla trasa. V Laurentidách, tehdy ještě neschůdných a pochopitelně i nesjezdných, žil kdysi kněz Antoine Labelle, který tam vytvořil 20 farností; nechtěl totiž, aby jeho soukmenovci odcházeli do USA za prací a tak je nalákal zlato, které tu prý mělo být. To se ovšem nenašlo, až teď, kdy je tam 22 lyžařských rezortů a to zlato pochopitelně dolují z kapes turistů a sportovců. V roce 1930 sem přišel nezaměstnaný inženýr z USA (předtím emigroval tuším z Norska) a postavil tady první "tahací" lanovku evropského vzoru. Jeho jméno je Herman Johannssen, přezdívaný Jack Rabbit (jinak je to název druhu králíka s bílým pozadím) a byl to propagátor hlavně běhu na lyžích, jakožto "sportu ke zdraví". Běhal i Maratón a asi to pracovalo, protože Jack Rabbit se dožil sto let. Tam také postavil t.zv. Maple Leaf Trail (maple leaf je ano, javorový list, jinak tedy symbol Kanady) a od jeho první sjezdovky do dnes narostlo 350 dalších. Přímo na sever od Montreálu leží městečko Laurentides, kde se narodil první francouzský primeminister Kanady Wilfried Laurier, přívrženec kanadské jednoty - proto o něm,a č to byl francouzský kvebečák, od separatistů mnoho neuslyšíte. On to také byl, který podporoval osazování kanadského západu. Ač jsme už od prvního roku jezdili lyžovat do Val David, do Parku jsme zajeli prvně až o pár let později, a to v létě. Vypravili jsme se tam na jednu dovolenou, když nám totiž náš známý, který tam dělal jednomu majiteli gamekeepera, neboli lesníka, zapůjčil na 14 dní chatu (cabin), ve které tam normálně bydlel. Už cestou tam jsme měli to štěstí, že jsme uviděli u cestu losa (moose), kteréhož jsem chtěl vyfotit, a s tou fotkou jsem se pak hrozně dlouho chlubil. To štěstí bylo v tom, že mě ten los, teda spíše lososice - pardon, losice - nepronásledovala. Jsou totiž velmi nebezpečné a nebojí se ničeho, ani automobilu. A narazit na takové ohromné zvíře autem je jako nabourat betonovou zeď. Ten samý známý se nás pak ptal, kdeže jsme losa viděli, sám totiž za ta léta neviděl ani jednoho; asi jezdil špatnou silnicí. Jeho chata byla prázdná, ale hned u dveří nás čekalo překvapení: na podlaze se rozvaloval had, který se jaksi nechtěl nechat odstěhovat. Aťa prohlásila, že v té boudě teda s hadem spát nebude a tak jsem dostal ultimátum, že buď ona nebo ten had. Vzal jsem tedy sekérečku a porubal tu hadimršku. Pak už nás nic nerušilo. Blízko "kabiny" stály dva bungalovy či cottage, ale prázdné. Napadlo mi, že by se daly pronajímat, ale nebylo koho se zeptat, patřily zřejmě majiteli. A nejen to: celé údolí mu patřilo, i se skalami a ozvěnou, která byla v některých místech dokonce dvojnásobná. V místním jezírku jsme lovili ryby - a nemajíce dost návnad, rozporcovali jsme prostě tu první, co jsme chytili a na ty porce pak chytali ty další. Později jsem se dozvěděl, že si je tam nasadil sám majitel, ale to už bylo jaksi pozdě je vrátit. Také jsme se vydávali cestou do bushe (oblast porostlá stromy a křovím, značně neprostupná), tak

hustého, že i náš pes tam zabloudil, ale já jsem měl naštěstí kompas. Houby tam rostly hlavně lanýže, křemeňáky a velké pýchavky. Opravdu velké, asi jako meloun, a daly se z nich - pokud byly mladé dělat výborné obalované řízky, asi tak dvacet na jednu houbu. Vůbec se nám tam žilo fajn, docela jsem zapomněl na moje problémy v práci. Měl jsem totiž tu tu dovolenou extra, neboť jsem byl v práci v tak velkém stresu, že jsem chtěl dát výpověď. Ředitel se ale se rozhodl dát mi mimořádnou dovolenou, ať prý si odpočinu a rozmyslím si to. Tu dovolenou mi pak pěkně zase srazil z té mojí. Jednou jsem v údolí potkali starší pár lidí a já je hned upozorňoval, že jsou na soukromém majetku a že by se tam teda neměli jen tak poflakovat - jak mi to nařídil náš přítel. "A proč ne?" řekl ten pán, "Mně to tady všecko kolem patří." Použil jsem s drzostí oné příležitosti, abych se ho zeptal, zda by nám nechtěl jednu z těch chat prodat, i s pozemkem, ale odmítl. Prý to udržuje jen proto, aby to mohl pak celé prodat vládě (bylo to pár kilometrů čtverečních) a to za dobrou cenu: slyšel, že se sousední teemblantský Park se bude rozšiřovat. Do Parku jsme pochopitelně také zajeli. Byl hezký, ale my čekali něco víc - po tom krásné údolí, kde jsem bydleli - byl totiž opravdu divoký a nepříliš dobře spravovaný. Pracně jsme se vypravili nahoru, k Ďábelskému vodopádu, ležícím na Ďábelské řece. I to bylo celkem zklamání, asi jako když jsem si dal jednou v Praze v restauraci "ďábelský guláš" a byla na něm ďábelská jen ta cena. Poznámka: Tady seriál předčasně končí, celá kniha - se stejným názvem - vyjde v blízké budoucnosti v naší edici KNIHY OFF-LINE), což bude včas oznámeno. Zpět na index POVÍDKA: STARÝ HERODES (detektivka, díl 1.) Když mi řekli, že někdo zabil starého Heroda, nebylo to pro mě překvapení. Dokonce už jako dítě jsem slyšel povídat druhé lidi o tom, jak zlou povahu ten člověk měl. Jak například vyháněl děti ze svého sadu, práskaje přitom bičem a křiče na plné hrdlo. Nebylo o tom pochyby: on prostě nenáviděl děti a proto mu všichni říkali Starý Herodes. Jeho skutečné jméno bylo - ale na tom stejně nezáleží. Dnes už vůbec ne, je tak dobré leda pro jeho náhrobek, který ho drží pod zemí, aby zase nevstal a neubližoval. Kolem padesáti lidí se sešlo na jeho pohřbu a vsadím se, že všichni přišli jen ze zvědavosti. A když mluvčí, Terry Guttenbort, řekl svoje "Sbohem!", mnozí z nich si jistě zamumlali: "A na neshledanou!" Jedna věc byla jistá: Herodes si uměl dělat nepřátele. A nevybíral si - zdálo se, že nenávidí všechny. Dokonce i ti, kteří se s ním snažili jednat přátelsky, byli znechuceni jeho urážlivým chováním. Dvakrát byl ženat a obě ženy ho opustily brzo po svatbě. Třetí ženu, která s ním žila "jen tak", dohnalo k smrti patrně ono utrpení, které s ním měla. Ostatní lidé ho prostě ignorovali, ale bez velkého úspěchu. Já to vím, byl jsem také jeden z nich. Když jste ho potkali na ulici - nemuseli jste ani říci "Hello!", stejně nikdy neodpověděl - měli jste podivný pocit, že v tom člověku je něco zlého.Někteří lidé vám ublíží neúmyslně, jen z blbosti nebo protože to ani jinak neumí, ale Herodes to vždy dělal s úmyslem. S jakým úmyslem, to bylo těžko říci: nebyl obyčejný pervert nebo sadista. A mohli jste vidět, že se z toho ani nějak moc netěší - bylo to jen jako by vykonával nějakou povinnost či trest. Problém byl, že nás trestal za hříchy, které jsme nespáchali. To byla ovšem ta největší záhada; byl to jinak vzdělaný člověk. Pravda, nedokončil svá studia na univerzitě, ale to mu nebránilo v tom, aby si slušně nevydělával. Byl malíř a většina z nás, kteří alespoň trochu rozumíme malířství, musela přiznat, že byl opravdu dobrý. Dokonce lepší než "dobrý", jak mi řekl majitel galerie, který skrze ty obrazy vydělal Herodovi a sobě značné bohatství.

Heroda našli ho střeleného do hlavy, jak seděl u stolu ve své malé kuchyni. Podle náboje usoudli, že byl zastřelen z pistole. Doktor z pitevny odhadl, že byl mrtvý asi osm až deset hodin, teda když ho našli, že ano. Byl samotář a tak není divu, že si toho nikdo dřív nevšiml - nikomu nechyběl, ani sousedům. Nám ostatním ovšem nechyběl ani když jsme ho pohřbili, ale to bylo normální, uvážíme-li, jaký to byl člověk. Co nám ale chybělo, bylo vysvětlení, proč ho někdo zabil; zákon si žádá za zločin také trest a musí být v tom směru uspokojen. A že byl někým zabit, nebylo pochyby: rozbitý nábytek, jeho obrazy ukradeny, žádné otisky na pistoli a co víc, i ta pistole chyběla. Navíc na podlaze ležely hodinky, takové ty do vesty, tak levné, že mohly mít sentimentální hodnotu jen pro toho, komu patřily. Byly ovšem rozbité; to jak vrah na ně asi stoupl, sklo se rozbilo a mechanizmus se zastavil. Tělo našli v pondělí, v šest hodin ráno, to když si mlékař všiml, že dveře u Herodova domu jsou otevřené. Vešel do domu a našel ho už mrtvého. Zcela hodně mrtvého, protože mu chyběla část hlavy. Pistole musela být vypálena asi z velké blízkosti, možná, že mu ji vrah přiložil přímo ke spánku. Detektiv seržant Phil Krausek byl mým přítelem; kdysi jsme byli spolužáci. Ještě teď spolu chodíme koulet kuželky, jsme totiž ve stejném klubu. Podělil se se mnou o své informace - nic víc, než bylo v místních novinách, pochopitelně. Ostatně víc mi říci ani nemohl - víc policie neobjevila. Mnohem zajímavější bylo pozorovat způsob, jak jim to myslelo. Možné motivy byly celkem prosté: krádež, pomsta, snad i vyděračství, které se zvrhlo ve vraždu. Krádež ovšem byla jasná - některé Herodovy obrazy zmizely, ale ani s tím se policie daleko nedostala: ještě je nenašli a tak jim nezbývalo, než věřit majiteli galerie Neilsonovi, že opravdu existovaly. Koneckonců byly také pojištěny a Herodes mu je měl dodat ten samý týden, pěkně pohromadě, jak to jednou za rok dělával. Mrtvý také neměl žádné blízké příbuzné - jedna z jeho bývalých manželek už byla mrtvá a druhá se znovu vdala a tnavíc žádné požadavky na dědictví neměla. Tím se stal majitel galerie podezřelým číslo jedna a divte se: navíc měl ještě alibi. Pravda, policie si zjistila přesný čas podle rozbitých hodinek - ukazovaly kolem osmé hodiny, což víceméně souhlasilo s dobou smrti, jak ji odhadl doktor. Patně spadly na zem, když Herodes zpozoroval vraha, který pak na ně neopatrně šlápl. Bylo divné, že vrah nečekal na noc, kdy starý muž normálně tvrdě spal, pak by ho nemusel ani střílet. Vražda se zdála v daném případě jakoby zbytečná, dokonce přebytečná, na zkušeného zloděje. Prostě to nevypadalo profesionálně, to je vše. Obrazy se ovšem nenašly a oficiální zpráva uvedla, že buď majitele galerie lhal a žádné takové obrazy neexistovaly anebo je někdo ukradl pro něj, nějaký zloděj, který se ale ukázal značně nezkušený. Obě varianty ale vypadaly spíše jako slepé uličky a tak Krauskův šéf přišel s jinou teorií: totiž s pomstou. Nemusel na to příliš přemýšlet: jak už jsme řekl, každý Heroda nenáviděl. Policie si vybrala čtyři muže, kteří kdysi měli s Herodem hádku či spor a snažila se je napasovat do vzorečku pomsty. Jak už asi víte - a Phil se mi to snažil pracně vysvětlit, protože rád dává přednášky - aby měl prokurátor případ k soudu, musí mít pro vraha motiv, prostředky a příležitost, nejlépe všechny tři a pokud možno svědky. Policie měl čtyři motivy, jeden lepší než druhý, velmi pestrobarevné, velmi přesvědčující, pro každého podezřelého jiný. Ale to bylo také vše, co měla: žádná zbraň se totiž nenašla. Pravda, jeden z podezřelých sice vlastnil pistoli, kterou předtím ztratil nebo mu ji někdo ukradl, ale to ještě nedokazovalo, že jí byl Herodes zabit, protože ani ta pistole se nenašla. A co víc, i Herodes vlastnil pistoli, ale nikdo ji nikdy neviděl a určitě nebyla použita po celých dvacet let, co ji měl zaregistrovanou. Bylo dost nepravděpodobné, že by pachatel ještě stačil nejprve ukrást Herodovu pistoli a pak ho s ní zabít. leda ve rvačce, ale nic nenaznačovalo, že se ti dva muži skutečně předtím prali. To byla také další zajímavá věc: nevypadalo to, jako by se starý muž nějak moc bránil. Na jeho těle nebyl škrábanec ani modřina a pořád ještě seděl v židli, kde už asi seděl, když ho kulka zasáhla. Anebo,

a to se také uvažovalo, návštěvník mu nařídil, aby si sedl do židle a v té pozici ho zastřelil. Navíc se zdálo, že mrtvý dobře znal svého vraha - ale neuhodl jeho úmysly a tak se nebránil. Anebo snad už od začátku věděl, co ho čeká, i to, že nemá žádnou naději? Proč ho ale vůbec nechal vstoupit, když věděl, co ho čeká? Pravda, vrah si mohl vstup vynutit s pistolí v ruce, ale proč Herodes alespoň nekřičel o pomoc? Nu, možná, že křičel, ale jeho dům byl dost vzdálený od druhých a když neslyšeli výstřel, jak mohli slyšet pouhý výkřik? Důležité bylo, že všichni podezřelí znali Heroda dobře a všichni proti němu něco měli. Snad kromě majitele galerie, ale kdo ví, i on mohly mít dobrý důvod a tak ho také policie přidala k počtu podezřelých. Phil se mnou diskutoval jen takové ty všeobecné věci, ale bylo jasné, že se obává, co z toho vyjde. Koneckonců celý měsíc minul a žádné nové podezření se neobjevilo. Nakonec to byly stejně jen dohady, dokonce ani nebyly podložené evidencí. První podezřelý, jakýsi Brownfield, byl účetní a Herodes ho jednou soudil za daňové přiznání, které mu tentýž udělal a zřejmě ho to pak stálo víc, než očekával. Soud vyhrál a a Brownfield mu musel doplatit celý rozdíl, což nebyla zrovna malá suma. Je divné, proč si tehdy Herodes nenapsal to daňové přiznání sám, když byl dost chytrý na to, aby našel onu chybu. Bylo zde ovšem jisté vysvětlení: chtěl Brownfielda nachytat do své sítě intrik, ale proč to udělal, nikdo nevěděl. Druhý podezřelý byl městský úředník Charlie Paulus, krátký chlapík lehce zápalného charakteru, což spolu s Herodem tvořilo kombinaci přímo výbušnou. Jednou se začali se prát a skončilo to tak, že Herod měl zlomenou ruku a Paulus si poležel nějaký čas v místní nemocnici. Utrpěl totiž otřes mozku. když ho pustili, přinesl si domů nepříjemný suvenýr: nemohl normálně mluvit a od té doby jen koktal. Jeho zranění bylo asi ještě vážnější a ovlivnilo i jeho myšlení, neboť ho jednou někdo slyšel, jak řekl: "J-j-já t-t-t-to-to-to-ho zzz-ku-ku-rvy sss-syna zazaza-biju!" To se také vyjevilo během vyšetřování a jak asi uhodnete, nijak mu to neprospělo. Třetí podezřelý, který měl dobrý motiv, byl také malíř, Ignác Brock. Žil v blízké vesnici a živil se všelijak, většinou ilustracemi knih a časopisů. Mluvilo se dokonce o profesionální závisti - Herodes si zřejmě vydělával značně víc, zatímco ilustrace tak dobře neplatily. Skutečný motiv, jak mi sdělil Phil, byl ale více osobní. Před mnoha lety měli oba malíři jednu modelku, do které se oba zamilovali. Dívka si naneštěstí zvolila Heroda a žila s ním; to byla ta, která později zemřela, zřejmě díky svém nešťastnému životu s tím "monstrem". Tak to řekl sám Brock, který nic nezatajoval, dokonce celou tu pomluvu mohl začít právě on sám. A pomluva to byla, protože Herodova družka zemřela jen na nějakou vleklou nemoc. Jinak ovšem její život s ním byl asi opravdu hrozný a tak Brokovi přidali hned dva důvody k vražě: Herodes mu nejprve dívku ukradl a pak ji ještě trápil. Čtvrtý podezřelý byl místní tulák, Bruno, zlodějíček, často zavřený za nějakou tu ukradenou peněženku. Přidali ho k ostatním podezřelým teprve tehdy, když ho jednou zastavili na ulici a při prohlídce zjistili, že má u sebe nůž, který někdo identifikoval jakožto nůž, který prý patřil Herodovi. Bruno tvrdil, že ho našel před nějakou dobou na ulici. I když to nebyla vražedná zbraň, přece ho to spojovalo s celým případem a policie doufala, že u něj najde víc věcí, možná i nějaké ty Herodovy malby. Pro jistotu ani nezapomněli na podezřelého majitele galerie Neilsona. Kdyby se kázalo, že žádný z těch čtyř to neudělal, pak zde byl ještě dobrý motiv pro Neilsona: pojištění mohl být podfuk a tak musel zabít Heroda, který na to přišel a nechtěl s tím zřejmě mít nic společného. Phil ho ovšem nechával zatím na pokoji; doufal, že Neilson udělá nějakou chybu a povede to k novým objevům. S policií spolupracoval ještě jakýsi soukromý detektiv, který pracoval pro pojišťovnu, jmenoval se Boucheron nebo tak nějak. Vypadal chytře, ale snad ta odměna, kterou mu pojišťovna nabídla za nalezení obrazů, nebyla zas tak veliká anebo byl Neilson chytřejší, než mysleli - zatím ani on nenašel nic.

Čas utíkal a zatímco šeptanda se nezastavila, i policejní vyšetřování pokračovalo. Lidé z města začali pomalu přemýšlet o herodovi jinak: už to nebyl zlý chlapík a všichni chtěli chytit jeho vraha, potrestat ho a jít si zase klidně po svém. Určitý tlak byl vyvinut i na starostu města, který zase přitáhl uzdu policejnímu šéfovi. Ten v zoufalství našel nějakou stařenku a postavil ji před line-up, teda aby z řady delinkventů poznala někoho, koho prý měla vidět v blízkosti Herodova domu. Pro jistotu postavili k těm pěti do řady ještě Phila a jiného policajta, oba ovšem v civilních šatech. Nápad se nevyplatil, protože babička ukázala na Phila a protože ona byla jediný svědek, byli se vším zase tam, kde začali. Jeden novinář se ovšem zeptal Phila, co si o tom myslí, ale ten se zatvářil vážně a řekl, že má alibi. Oba se tomu pak dlouho smáli, ale šéfovi policie do smíchu nebylo. Lidé se totiž smáli jemu. Aby se nic nezanedbalo, vyhlásil dokonce peněžitou odměnu, kterou měl dostat kdokoliv, kdo povede policii k vrahovi. Hodně lidí se přihlásilo, ale žádný odměnu nedostal. Všechna informace se ukázala buď nepodstatnou nebo klamnou, zvláště ta, co měla inkriminovat ony podezřelé muže. V té době se už také vynořili ze svých kanceláří právníci: jeden pro Bromfielda a jeden, pochopitelně, pro Neilsona. Oba poukázali na to, že si policie protiřečí: Neilson měl alibi a informant, který měl usvědčit Bromfielda, nebyl z našeho města a v noci, kdy došlo k vraždě, byl někde úplně jinde. Oba podezřelí, kteří byli navíc důstojní občané města, byli propuštěni a už je nikdo neobtěžoval. Ale přesto je pořád drželi na seznamu; co kdyby, že ano. Po šesti měsících konečně šéf policie rozhodl, že to je asi vše, co mohou zjistit a řekl Philovi, aby připravil případ pro soud, to jest, že obviní městského úředníka pauluse, který měl dobrý důvod a navíc neměl alibi. Soustředili se také na pistoli, která se konečně našla, poněkud rezavá, kdesi v poli, ale bez otisků. Phil ji poslal do laboratoře a odpověď přišla druhý den faxem: ano, je to zbraň, která zabila Heroda. Šlo teď to nějak spojit onu pistoli s Paulusem. A protože už ho jednou vyšetřovali, ale on pořád tvrdil, že je nevinen, zavřeli ho teď do vězení a znova ho vyslýchali, tentokrát důkladněji. (pokračování) Zpět na index POHLEDY: MEMENTO MORI Ano, tak se to často psalo, v latině, pochopitelně a znamenalo to "Nezapomeň na smrt!", což my uličníci překládali jako "Nezapomeň umřít!" Latina vůbec měla hezká přísloví: "Mors est similis somno" neboli "Smrt je podobná spánku" nebo "Ars longa, vita breva", volně přeloženo "Umění je věčné, život je krátký". A gladiátoři zdravili Césara "Morituri te salutant!" čili "Jdoucí na smrt tě pozdravují", což mohlo být bráno i ironicky. Lidé se vůbec tehdy zajímali o smrt víc, než dnes, kdy o ní sice hodně mluvíme, ale o to méně na ni myslíme. Krásný nápis jsem našel v kostnici jednoho kostela na Mělníce: "Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy." A věřte nebo ne, smrt je také částí života, ať už si to přiznáme, nebo ne. Jistě, různá náboženství nám říkají poměrně přesně, co s námi bude po smrti, ale ruku na srdce, už jste "tam" někdy byli? Celá ta informace je jaksi jen z druhé ruky, ale to už se nedá nic dělat. Říká se, že každý by chtěl do nebe, ale nikdo prý pro to nechce umřít. A tak tápáme a říkáme si: co kdyby . . . Jedna věc je ale jistá: umřít musíme a většinou ani nevíme kdy. Statistiky nám sice říkají, jaké jsou průměrné věky v té či které zemi pro to či ono století či desetiletí, ale my dobře víme, že my sami nejsme žádný průměr: odejdeme možná dříve anebo zase později, ale asi ne jako ten průměr. A to je dobře: o tom "dříve" zatím nic nevíme a to "později" nám dává naději, že to bude co nejpozději. Jinak je to když trpíme nevyléčitelnou nemocí a doktor ví, kolik času nám asi zbývá. Tady na západě vám to řekne přímo, snad abyste si počítali minuty a využili je, pokud je ještě čas, snad abyste se

postarali o rodinu, o příbuzné a podobně. Nebo abyste napsali ten román, co jste rozepsali a nějak nemohli dokončit či navštívili Neapol a já nevím, co ještě. Nu nevím, s jídlem roste chuť, já osobně bych s jen tak s jedním cílem nespokojil. Kromě toho jsem v životě začal a nedokončil tolik věcí, že bych musel žít ještě dobrou stovku let, abych to alespoň trochu dal do pořádku. Ne, asi bych si pak neřekl: teď jsem dopsal ten román, tak mohu umřít - žádný román mi nestojí za to umřít :-). Ani Neapol za to nestojí, i když známé přísloví (Vidět Neapol a umřít) nám říká opak. Byl jsem tam, věřte mi. Nebo skončit jako ten tambor z Budějovic, který se - podle Švejka - oženil a umřel. Vzpomínám na román Axela Muntheho, doktora, který v Neapoli bojoval proti moru a pak napsal onu krásnou "Knihu o životě a smrti" a viděl jsem i jeho dům, který měl na ostrově Capri. V té knize také uvádí scénu, která na mě udělala velký dojem: uprostřed té hrozné smrti jednou uviděl v městě ženu, která kojila dítě a řekl si: "Vždyť ona ta smrt vlastně nakonec nevyhrává, pořád jsme tady, rodíme se a přetrváváme". Nu dobrý doktor je už dnes pěknou řádku let mrtvý a jestli se někdo opravdu dostal do nebe, musel to být rozhodně on. On, který byl předtím módním (a slavným) doktorem v Paříži, ale kterému to nestačilo a odešel sem, sloužit lidem, tak jak to na něm chtěla jeho Hippokratova přísaha. Ano, i když naši doktoři nakonec prohrávají jednotlivé denní boje - nikdo nejsme nesmrtelný - celkově vyhrávají. Srovnejme si statistiky z minulých let a uvidíme sami, čeho jsme docílili: některé nemoci téměř vymizely. Pravda, jiné se zase objevily, ale průměrný věk lidstva stoupá. Tak rychle, že už na to naše těla nestačí - jakoby nebyla na ten dlouhý život stavěna. Jenže tady zase pomáhá věda: transplantace nových orgánů a brzo i genová medicína jistě většinu těch problémů vyřeší. A co pak? Nevím a abych pravdu řekl, ani o tom nechci spekulovat. Řecký filozof Zenon řekl, že lidský život je jako kniha: nezáleží, jak je dlouhý, ale jak je dobrý. Obávám se, že s ním musím souhlasit. Jenže jak ocenit tu "kvalitu" života? Pravda, někdo může žít osmdesát let a nezažije tolik, jako jiný ve třiceti. Ale je v tom ten pravý smysl, "zažít" víc? Ani to nevím; jen si jsem jistý, že naším odchodem naše návštěva této planety končí a už z toho důvodu bychom se měli snažit udělat co nejvíc. Udělat? Nu ono opět nejde o kvantitu, jako kvalitu. I když se nemá smyslu ptát, kdo o nás bude ještě vědět za deset, za sto let? A pokud jsme slavní a budou o nás vědět, k čemu nám to bude dobré? Pak už jistě ne, ale budeme moci umírat s dobrým pocitem - ne, dost, zaražte mě, proboha! Nikdo přece neumírá s dobrým pocitem! Ne? A proč by neměl? Když už vím, že se nedá nic dělat, proč se s tím nesmířit a udělat si z toho všeho nakonec takovou good-bye party, večírek na rozloučenou? Staří stoici to uměli, a muselo to být docela fajn. Vidíte, kam jsem se až dostal: pomalu bych Vás naváděl, abychom smrt oslavovali. Ovšem tak jsem to nemyslel: jen bychom měli žít tak, abychom si mohli už zítra, pozítří, nebo za pár let - prostě až přijde naše doba - říci, že jsme žili dobrý život a že jsme mu dali vše, co jsme mohli. Víc si nikdo ani nemůže přát. Zpět na index PŘEČETLI JSME: (DUŠE NOVÉHO STROJE) Kniha: The Soul of a New Machine ("Duše nového stroje", autor Tracy Kidder, Avons Book, New York, 1990) Tracy Kidder, novinář a spisovatel, se zde ujal značně těžkého úkolu: vylíčit úsilí inženýrů a programátorů při navrhování a oživování jednoho z prvních minipočítačů. Jak se mu to podařilo, o tom se tu chci rozpovídat. Sám název je parafrází na výraz "duch stroje", který razil už Descartes pro duši, na rozdíl od těla - u člověka, pochopitelně. Napadá nás i jiný výraz: "deus ex machina" čili bůh, jak se

objevoval v řeckých divadelních hrách, ale tam už ta podobnost končí.

Především vás asi zarazí datum vydání této knihy, ale věřte mi, že když jsem se k ní teď po tolika letech vrátil, jasně vidím, že ji dosud nikdo nepřekonal. Vím, jsem trochu sentimentálni naladěný, vždyť i já jsem v té době dělal na vývoji počítačů (ale jinde, v Univacu) a ano, i já jsem nasazoval plno hodin, večeru i nocí zadarmo, abych umožnil našim výrobkům spatřit světlo světa. Ale ty hodiny nebylo to nejdůležitější. . . Vraťme se raději k tomu, o co v knize jde: Data General (dále jen DG), mladá a agresivní firma, která vznikla tím, že se pár inženýrů odtrhlo od firmy DEC (Digital Equipment Corporation), se rozhodne přesunout vývoj nového počítače do Severní Karoliny. Ale to předbíhám. Firma DEC totiž vyvinula první úspěšný minipočítač PDP8 (ta osmička znamená, že počítačová data - jinak řečeno "words", vlastně skupiny znaků, slova - měla jen osm bitů, tj jedniček a nul). Bylo to v roce 1965 (také jsem na PDP8 kdysi pracoval - dnes je už ho najdete jen v muzeu). A inženýr, který navrhoval PDP8, Edson de Castro, právě s dvěma jinými založil DG a pochopitelně byl tam viceperezidentem. DG pak postavil minipočítač NOVU, daleko lepší a levnější než PDP8, prostě měla velký obchodní úspěch. Po NOVĚ přišla ECLIPSE, ta už pracovala s 16 bitovými "slovy", jenže pak ale také začaly problémy. IBM a i některé jiné firmy už dávno vyráběly počítače 32-bitové a DG pořád nic. I rozhodla se firma udělat novou ECLIPSU, tentokrát ale s 32 bity. Firma tedy přestěhuje hlavní skupinu vývojářů do Severní Karoliny, kde se platí menší daně. Jiná skupina, která se domnívá, že by mohla udělat jiný, navíc modernější typ - u téže firmy - zůstává v Massachusetts a pracuje na počítači jiném. Nikdo je nebere vážně a nemají dost peněz; je to vlastně "gamble", riskantní sázka, že to vyjde. Navcí to dělají polotajně a zpočátku jim to projde, protože to vydávají jen jako "backup", zálohu, kdyby ten oficielní projekt selhal. Jenže co se zákazníky, kteří mají staré programy, psané pro 16 bitů? A tak zatímco hlavní vývojáře tento problém nepálí, tato skupina hledá cestu, jak udělat nový počítač tak, aby pracoval jak s 32, tak i 16 bity. Není to snadné, ale originální řešení se najde. A tak jako počítač HAL ve filmu "2001" jsou vlastně iniciálky IBM, posunuté v abecedě o jedno písmeno dozadu, tak i nová skupina pokřtí svůj počítač EGO (první skupina má iniciálky FHP). Ale to jsou všecko jen příznaky hravosti návrhářů; ty velké problémy je teprve čekají ... Zatím tedy nic zvláštního a rozhodně ne námět pro Pullitzerovu cenu, kterou kniha v roce1982 dostala a proč se stala známou biblí počítačových fanatiků naší doby. Také zápletka není tak velká: konkurenční vnitropodnikový boj není nic nového. Co dělá knihu extraordinární je způsob, kterým autor - který nějakou dobu víceméně žil s onou skupinou inženýrů - vystupňovává celé napětí. Přesně tak, jak je to i ve skutečnosti, jak to i já pamatuji: návrh počítače totiž byl tehdy pořád ještě víc umění, než technika a když se něco navrhlo, muselo se to proklatě dlouho testovat a opravovat, aby se vychytaly chyby. Pak přijdou okamžiky, kdy nejprve technici a pak i vedoucí ztrácejí víru. Proč? I když se jim to totiž podaří, firma nebude vyjíždět na trh s dvěma různými počítači, to by si sama konkurovala. Pak najednou přijde zpráva, že se hlavní projekt - ten prvý počítač - zpožďuje a firma riskuje, že nebude na trhu včas. Roste naděje, že se to EGU přece podaří. Je čas, přesvědčit vedení, že právě tento druhý počítač může firmu zachránit. Tím se ale napětí naopak stupňuje, ani tento počítač ještě není hotový. Pracovní tempo roste do maxima a s ním i problémy, například zoufalá snaha počítač "debuggovat" (my bychom řekli vychytat mouchy) a to rychle - ale nebudu tu přece popisovat celý děj. Ani to by totiž příliš čtenáře nepřilákalo. Ne, co je unikátní je právě popis vývoje lidí, co se návrhu počítače zůčastnili většina z nich totiž začínala jako mladí graduanti a učili se počítačovou vědu jaksi "za pochodu". Ti se tady z amatérů stávají opravdovými profesionály, pořád sice s nadšenými pocity, ale už s zodpovědností a vytrvalostí, která amatérům normálně chybí. Tento vývoj nás nemůže nechat chladnými, ať už jste to

zažili nebo ne. Oběti, kteří tito lidé přinášejí - autor se příliš nezmiňuje o utrpení jejich manželek nejsou normálně na věřejnosti dostatečně známy a uznávány. Život inženýra, která navrhuje věci pro výrobu - alespoň na západě - není vůbec lehký, ale málokterý z nich se obětoval tolik, jako tito mladí muži. Ano, tehdy to ještě byla doména převážně mužská, ale i to se změnilo. A mají i svoje názvy: skupina programátorů si říká Microkids (Mikroděti), zatímco inženýři, co dělají hárdvér, se nazývají Hardy Boys (podle hrdinů dětských detektivek). Ano, hlavní postavy knihy mají i smysl pro humor, často jen dětský, ale co chcete od předčasně zestárlých mladíků? V čele skupiny stojí West, člověk , který to vše drží pohromadě. Často nerudný, někdy nespravedlivý, ale vždycky účinný. A navíc počítačový genius, to také pomáhá. Ne v tom smyslu, že by postavil celý počítač, ale odborník, který přesně ví, co to v dané chvíli chce. Jemu k ruce jsou inženýři Alsing, vedoucí Mikrokidů a Rasala, vedoucí hárdvérové skupiny. A zde se objeví ještě další hráč ve hře - společný cíl. Jednotlivci i skupiny mají ovšem různé povahy a úkoly, mohou se i hádat, ale společný cíl je nějak víc a víc stmeluje dohromady. Právě tohle jsem zažil kdysi sám na sobě a věřte je to ohromný pocit. Vím, zní to pateticky, téměř neskutečně, ale i takové věci se stávají a je to jako kdybyste se ocitli v jiném světě. Najednou všechno jde, jako zázrakem. A o tom je vlastně tato kniha, ne o počítačích, ani ne o Data General, ale o těch, kteří ten zázrak dokázali, kteří dali počítači duši. Tak například West, hlavní hráč, který hodně riskuje, ale přitom nenechá své podřízené ani minutu na pochybách, že všechny problémy jsou jen přechodné, že se časem vyřeší. Pochválit skoro neumí, na objednávky materiálu přímo skotsky škodlivý - v jednom okamžiku, kdy inženýři chtějí nový analyzátor, prohlásí: "Analyzátor stojí peníze, ale přesčasy jsou zadarmo". Ale abychom mu nekřivdili asi peníze opravdu neměl - na druhé straně se vždy zastává svých lidí a uhájí projekt proti vedení, i když se nakonec prozradí, o co vlastně usiloval. Pracuje za oponou a zařizuje věci, o kterých nemají inženýři ani potuchy, jen aby se věci hnuly. A co hlavního, chrání své podřízené proti propastem a pastím byrokracie. Alsing a Rasala se povahou i metodami liší nejen od Westa, ale i jeden od druhého - a to hlavně proto, že jde o dva různé obory, které si nutně musí jít na nervy. Zde právě dochází k oné symbióze, ne té nucené, ale té z nutnosti: jeden tu prostě potřebuje druhého k vlastní existenci. Kniha končí - jak jinak? - úspěchem. Eagle, přejmenovaný na novou Eclipsu MV/8000, už v dalším roce po uvedení do prodeje zabírá 10 procent celého byznysu DG a není nadsázkou, že firmu opravdu zachránil od úpadku. Konkurenční skupina v Severní Karolině, patrně zatížená byrokratickými brzdami, pořád ještě ani o rok později nebyla schopna dát dohromady něco, co by chodilo. DG se tak dostalo mezi 500 největších firem v USA a existuje ještě dnes, i když bylo v srpnu 1999 prodáno firmě EMC za miliardu dolarů. West ale v Massachussets dlouho nevydržel, odešel do Japonska budovat novou odbočku firmy. Rasala a Alsing opouštějí DG a oba odchází do Kalifornie, zaslíbené země počítačů. Dnes už i moje PC dokáží daleko víc, než Eagle, ale o to nejde: byl to důležitý krok ve vývoji, i když už jsou jeho návrháři zapomenuti - všichni, páni nebo kmáni. Takový je osud tvůrců na této zeměkouli: lidé si spíše pamatují slavné ničitele. Dnes už třeba veřejnost neví, kdo postavil remešskou katedrálu, ale víme, kdo ji rozbombardoval. A tak se mi zdá, že jsou ty populární dějiny lidstva vlastně jen jedno velké smetiště. Zpět na index POEZIE: ILUZE LÁSKY.

Znám chvíle bolesti i pocit hrůzy znám, záchvaty zoufalství, kdy se tu cítím sám, však ze všech nejhorší - pokud si vzpomínám iluzi lásky znám. To ona přináší mi chvíle beznaděje, jí nelze poručit, ať studí nebo hřeje. Naříkám marně, když mi někdy zle je iluze lásky se mi jenom směje. Lituji příliš pozdě, co mi osud vzal, proklínám okamžik, co mi tvou lásku dal, však přesto všecko znovu bych si přál iluzi lásky. Co bych za ni dal! Zpět na index Zpět na titulní stránku Hurontarie

HURONTARIA - 7B/2001 Kanadsko-český literární měsíčník

KOMENTÁŘ: • Ti z vás, kdo čtou Hurontarii i Příložník, si asi všimli, jak se od sebe oba časopisy liší. Vznikaly totiž ze zcela jiných důvodů: Hurontarie z potřeby autora, z jeho pisatelských ambicí a ten druhý časopis spíše jako enzin, kde budou přispívat hlavně druzí. Rozdíly jsou ale daleko podstatnější: Hurontarie se dá vytisknout (nebo uložit) celá naráz, což vyhovuje těm, kteří si ji rádi přečtou celou, ale nemají čas si ji číst celou naráz na Netu, nebo ji číst po částech a pořád skákat na Net. A tak jako je nejlepší pohodlí lahvové pivo doma, mohou si ji nahrát třeba na harddisk nebo i floppy a číst si ji později, v klidu. Jak? Nahoře na prohlížeči je File, Save a je to. Z toho důvodu má také málo obrázků, které by zabíraly mnoho času ládováním a musely by se ukládat ještě vedle textu, tedy zvlášť. Pro ty, kteří ani na to nemají čast, zasíláme celé číslo e-mailem a můžete ho pak vidět v prohlížeči tak, jako když jst ena netu.Také obsah je vážnější, od filozofie až po eseje, od povídek až k recenzím nových knih. Kromě toho máme archiv, který zahrnuje celá čtyři léta existence časopisu, dokonce i jeho "anglickou" periodu. Pokud si chcete otisknout jen část Hurontarie, není nic jednoduššího: musíte tu část ovšem nejprve myší osvětlit (highlightovat) a po klepnutí na "Print" (či Tiskni) se vám objeví menu tiskárny, kde ťuknete na "Print Range" ... Selection (Tiskni, výběr). Otiskne to pak jen osvětlenou část, a přesně tak, jak je to na obrazovce.. Příložník na druhé straně je převážně lehké čtení, semtam i legrace (někdy snad až moc), a hodně obrázků a článků. Tam se vyplatilo dělat každý příspěvek na samostatnou stránku. V těch si pak vybíráte, listujete či je přeskakujete :-). Chcete-li si něco uložit či vytisknout, pak je to vždy jen ta jedna stránka, jeden příspěvek. To by ovšem mohlo způsobovat potíže těm, kteří by si chtěli uložit vše. Proto ještě s každým číslem vychází i jeho "celá" verze, zazipovaná ke stažení. Musíte si ji odzipnout a je ovšem bez obrázků, ty by zabraly dvakrát tolik času - pokud vás nějaký zajímá, stačí na něj na Netu v příspěvku ťuknout pravým tlačítkem myši a uložit. Budete-li jej pak mít ve stejné složce jako patřičný článek, naláduje se vám do prohlížeče (browseru) přesně tam, kam na stránce patří. U Příložníku držíme aktivní jen tři poslední čísla, na archiv bychom dnes už potřebovali nejméně 50 megabajtů (brzo budem oslavovat 50 číslo!) a to nám žádný provider už zdarma nedá. Vyřešili jsme to jinak: pravidelně svazujeme články se stejným námětem do elektronických knih, které pak - i s obrázky - zpřístupníme našim čtenářům. Co dodat? Několikrát jsme uvažovali jeden časopis ukončit - je s tím opravdu dost práce - ale podle počtu čtenářů je vidět, že jsou oba stejně populární a tak v nejbližší budoucnosti o nějakém ukončení ani neuvažujeme Někdy se sice z nedostatku času uchýlíme i k okopírování nějakého příspěvku z našeho jednoho do našeho druhého časopisu (normálně jsou všechny příspěvky "první výtisk"), ale to je málokdy a ještě s časovým odstupem nejméně rok. Naše knihy vycházejí pravidelně jedna měsíčně, ale ne všechny jsou přístupné každému hned ke stažení: máme totiž také výběrovou edici KČK, která je jen pro členy klubu. Je také zadarmo a členem se může stát každý - ale máme zájem jen o čtenáře, kteří mají opravdu o knihy zájem, něco jako klub spřízněných duší. Napište mi, zapíšu vás, víc na stránce knih dole. • V Neviditelném Psovi (Věda) jsem uveřejnil článek Technika versus kultura a také Boj o život, jak ho ještě neznáme. V "civilním" Psovi pak vyšly moje eseje pro ArtForum, o díle malířů Oldřicha Kulhánka a Ladislava Kuklíka. Ta druhá obzvláště vyvolala značný zájem, neboť přilákala ke čtení přes dva tisíce

čtenářů, což je rekord i pro Psa (snad proto, že se jednalo o akty :-) . Zato moje satira "Neholywoodské scénáře" byla napadena - ini ne každý rozumí legraci. • Vyšla také nová kniha naší edice KNIHY OFF-LINE, s názvem ILUZE A VIZE a je ke stažení pro členy klubu. Jsou to články o vědě a technice a referoval jsem o ní už v minulém Příložníku. • Frývér: Víte, co to je FileGrab? To je program, kterým si můžete udělat, tj. sepsat, okopíropvat či vytisknout seznam různých fajlů v té či oné složce (direktory) na disku, CDčku či floppy. Že na to Microsoft zapomněl? No právě! Já to teď například používám tak, že si udělám seznam mp3 skladeb, stáhnu je do Filegrabu i s čísly jejich délek (v megabajtech) a v Excelu je pak přepočítám na minuty a vteřiny. Takže vím, jak dlouho mi je pak bude moje audio hrát. Program najdete zde. A ano, je zdarma, jak jinak? Jsou tam ještě jiné utilitky časopisu PC, tož se tam mrkněte. A ještě přidám tento frývér: CD Offline. Je na http://cdoffline.webz.cz/ K čemu to je? Je to výborný český softvér a pokud máte hodně nahraných CDček , uděláte si pomocí tohoto programu katalog, takže pak když hledátena kterém CDčku co je, nemusíte vždy ládovat všechna CDčka a dívat se, jestli jste se strefili. Jistě, katalog se dá také udělat pomocí výše uvedeného FileGrabu , ovšem víceméně ručně, a těch ostatních dvacet funkcí programu CD Offline budete ručně nahrazovat těžko, Anežko. Tak například vám to najde přesně, na kterém CDčku je sbor jagerschnittlezů z opery Lohengrin nebo kuchařský program Usmažme si sami . . . Index: Dimenze: Reportáž: Povídka: Pohledy: Přečetli jsme: Poezie:

ZNALOSTI Z JEDNÉ I DRUHÉ KAPSY ZASE NĚKDY V OAKVILLU . . . STARÝ HERODES (díl 2.,detektivka) ROZHOVOR SE SLAVNÝM OTCEM SOUBOJ MOZKŮ MISERICORDIA

Poznámka: Toto je celé číslo v jednom souboru. Verze B je zobrazena v kódu CE 1250. Verze C je stejná, ale bez diakritiky - pro volbu jiného čísla či verze jděte prosím nahoře zpět na Titulní stránku.

Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Lidé se dělí na muže, co loví zvěř, a na ženy, co loví muže."

PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Chcete-li být informováni Bulletinem když vyjde nové číslo, připište tam slovo SUBSCRIBE. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright: Jan B. Hurych Kopírování tohoto materiálu je dovoleno jen pro vlastní použití. Pro přetisk, publikování nebo jinou reprodukci - ať už vcelku nebo jen zčásti - je potřeba si vyžádat svolení autora. Všechna jména osob a institucí jsou fiktivní, pokud není vyloženě stanoveno jinak. Webmaster Honza (j@ns@n) [email protected]

DIMENZE: ZNALOSTI Z JEDNÉ I DRUHÉ KAPSY Znalosti se jak známo získávají studiem tištěného či jiného materiálu, nebo se i objevují případně vynalézají. První kategorie se právě týká věcí, které už někdo objevil či vynalezl (to jsou věci z první kapsy) - anebo dokonce sám získal od jiných (t.j. second hand, neboli z druhé ruky) . A tak se dnes často kopíruje a přemílá stará informace, nápady či názory. Ale ne všechno přejímání je hned také plagiátorství . . . Kdybychom nesměli vůbec nic opakovat, museli bychom asi zavřít všechny školy, i ty vysoké. Jak jinak bychom se mohli dostat rychle na úroveň, na které jsou ti druzí, co už se to naučili a jak bychom mohli jít ještě dál než oni, kdybychom neznali ani ty základy? Jenže o tom tu nechci mluvit, to je normální - mě spíše zaráží to, jak se dnes specifická, často "vlastnická" (proprietory) informace, text či dílo vyskytují ve zbrusu "nových" vydáních v časopisech, knihách či na Netu a to bez svolení autora. Pravda, toto půjčování, kterému by se právnicky řeklo spíše "zcizení" neboli krádež, se tu vyskytovalo už od dob faraónů. A nemůžeme očekávat, že náš spolupracovník, který si drze přisvojuje zásluhy za někoho jiného, si nepřisvojí, když k tomu bude mít příležitost, i i výsledky naší práce. A tady je hned třeba vyvrátit několik bludných názorů, se kterými jsem se v tomto ohledu - obzvláště na internetu - setkal. Tak především: o zcizení se jedná, i když ono dílo není chráněno copyrightem - ovšem musí být vůbec předtím někde zveřejněno, jinak by asi původní autor mohl těžko dokazovat svoje prvenství. Podle mezinárodního práva je každé dílo, publikované na netu, vlastnictvím autora (pokud někde svoje práva zcela neprodal - a to se nestává, většinou si je nechá, i když třeba knihu publikuje u někoho jiného). V případě, že jde o článek, který zveřejnil u někoho jiného (a to za peněžní sumu), jde také o to, jaká další práva pak má pak vydavatel či nakladatel. Většinou to je tak, že se autorovi nechává právo na dalším zveřejnění, třeba i jinde, ovšem detaily najdete v autorských smlouvách. Při nejmenším to ale nesmí konkurovat prvnímu vydavateli - teda po určitou dobu. Jinde si vyhrazují právo, aby další otištění mělo alespoň poznámku "prvně vydáno či publikováno tam a tam". O skutečný podraz jde, když druhé vydání využívá ještě nějakou práci prvního vydavatele. To se mi jedno ustalo, když jsem pracně upravil jednomu autorovi článek do Příložníku, prakticky jsem ho musel přepsat celý do české diakritiky a pak se kopie objevila i jinde na Netu, už ale s mou úpravou, dokonce ji dostali přímo od onoho autora, který ji stáhl z Příložníku. Asi si neuvědomil, že tak daleko autorovo právo nesahá, přivlastňovat si navíc ještě cizí práci. Nu co, u mně už nic nevydá :--). Počítáte-li s tím, že byste zloděje svého díla stíhali soudem, pak vám ovšem samotný důkaz, že jste to někde dříve publikovali, ještě nestačí, musíte mít navíc "oštemplovaný", úřední copyright. Ale po pravdě řečeno, nejste-li známý spisovatel, malíř či podobně, moc si nevysoudíte. Plagiátor s euž lehc enajde . jeli ot na Netu, hledačka vám ho objeví. Je zjímavé, kolik dizertačních prací takhle shořelo, kopírovali nejen doslova, ale i celé stránky či kapitoly! Druhá fáma je, že pokud na tom zloděj nevydělá, nejde prý o krádež. Nu plagiátorství je někde trestné, jinde není, ale ta ostuda za to nestojí, morálně to je krádež vždy. Navíc to může způsobit, že pak i vaše práce, ta "opravdu" vaše, bude brána už jen s podezřením. Jenže v každém z nás je tak trochu zlodějíček: vyplývá to z toho, že rádi dostáváme něco, co je zadarmo, nu a někteří si k tomu ještě sami pomáhají. Statisíce lidí teď stahují hudbu z Netu, často jen proto, že je zadarmo - většina je totiž celkem pochybné kvality, ale to nikoho nezastaví. Tento bod je pořád ještě sporný, lidé totiž také rádi získávají kulturu zadarmo a v tom je určitý benefit, ale . . . Třetí nesmysl je, že prý když dostanete něco zcizeného "z druhé ruky", už se nejedná o krádež, jen o dar nebo koupi. Ale západní zákony jsou na to velmi přísné: seberou vám to a ještě musíte dokázat, že jste to nezcizil vy a dokážete-li, že se jednalo o dar či koupi, že jste naqvíc neměl ani potuchu, že to zcizené bylo, jinak jste také potrestán. Pochopitelně ani kradení něčeho už ukradeného není nikdy omluvou.

V oblasti literární a umělecké je ovšem problematické i to, že se často nejedná o dílo samotné (obraz, sochu), ale o ukradení ideje, nápadu, provedení či stylu. A tady jsme u toho: lidé si často přivlastňují i nápady a myšlenky druhých. Nemusí jít přímo o krádež v zákonném slova smyslu, ale také nejde jen o vypůjčení - to byste museli vždy citovat autora a dát mu patřičnou zásluhu. Pokud to tak neuděláte, pak si automaticky přisuzujete zásluhu za něco, co není vaše. Jenže jak posoudím to, že jsem třeba vypočítal proud v elektrickém obvodu, aniž bych přitom vzdal chválu panu Ohmovi a jeho zákonu? Nuže tady je ten rozdíl: pan Ohm dal svůj zákon k disposici publiku a to je všeobecně známo. Těžko by mi někdo podezříval, že si chci na sebe brát Ohmovu slávu. Podobně vše, co jsme se ve škole naučili, je vlastně veřejným majetkem (public domain). Ne tak už třeba výkresy vaší firmy - bývávalo zvykem, že titulek výkresu nebo razítko mívalo text "Duševní majetek firmy TÉaTÉ". Dnes už to není potřeba ani psát: průmyslové špióny to neodradí a my ostatní víme, že se to vynášet ven nesmí . Pak ovšem existují věci sporné: vezměte si třeba jak dlouho trvalo, než světové fórum přesvědčilo farmaceutické firmy o tom, že díky jejich patentům pak jejich vysoké ceny léků zabraňují úspěšnému boji proti proti AIDS. Ano, tato nákaza s rasancí středověkých morů zanechává milióny lidí bez pomoci (pokud vím, tak většina firem ustoupila, ale ještě dnes to dvě firmy odmítají udělat). Tady ovšem jde to, že jsou určité věci, kde slovo "majetek" přestává mít svůj posvátný smysl a je nahrazeno slovem "život", ale i zde je ovšem třeba postupovat legálně: sotva by prospěl účelu věci někdo, kdo by ony léky prostě kradl ve velkém - navíc jich zatím vyrábějí ještě velice málo, ničemu by to nepomohlo. (Poznámka: ano, já vím, je potřeba zabránit hlavně nákaze, zatím není žádný lék, který by AIDs zcela vyléčil, ale s určitým optimizmem můžeme čekat, že se situace zlepší a takový lék se najde. A ano, argumentace, že ty peníze potřebují farmaceutické firmy na výzkum, je opodstatnělá, ale ruku na srdce: opravdu tolik? ). Podobně i u vědeckých a technických novinek, objevů a patentů mi můžete namítnout, že kopírování či plagiátorství vlastně přispívá k pokroku lidstva. Jde ovšem také o etiku: podobně bychom mohli umírajícím už za živa (a bez dovolení) odebírat orgány na transplataci jinam - ušetřilo by se tím hodně času a přeskočil by se celý byrokratický labyrint, ne:-)?. Navíc plagiátorům většinou vůbec nejde o pokrok: v mnoha případech jde jen o zcizování prvenství a získání osobní prestiže za zásluhy jiných. Někdy je to téměř neúmyslné, ale stejně pořád nemorální: asi jako vědci, kteří falšují výsledky, jen aby dokázali svoje teorémy. Tomuto svodu například neušel prý ani Freud. Jde ovšem ještě o něco jiného: studovat nápady a úspěchy druhých totiž musíme všichni. Aby se pokrok nezastavil, musí na něm pracovat celé kolektivy vědců, a to v mnoha zemích světa - a na jeden objev musí spoluracovat i odborníci z mnoha různých oborů lidského poznání. To vše je normální, za předpokladu, že ponecháme zásluhy těm, kteří si je zaslouží :-). Vždyť kolikrát z toho nemají nic než tu slávu a žaludeční vředy. Už jsem tu jednou napsal, že pokrok ve vědě a technice je dvojího druhu: 1) aplikační či vývojový - myšlenka (celkem pořád stejná) se rozvine tak, že se použije té nejlepší technologie, zpracování, výpočtu či konstrukce, tedy většinou jde o kvantitativní, řekl bych měřitelnou stránku věci. Sem patří například zvýšování rychlosti počítačů či zvětšování paměťové kapacity. 2) revoluční - zcela nová myšlenka jako bylo ve své době Newtonovo učení a později zase Einsteinova teorie. Je zajímavé, že nové myšlenky vždy částečně "popírají" ty staré (proto se jim asi říká "převratné"). To pak vede ke kvalitativní změně, tak zvanému quantum leap (kvantovému skoku). Sem patří třeba t.zv. "paralelní počítače" anebo v budoucnu jistě i počítače na biologické bázi. První druh pokroku pracuje téměř výlučně s informací, která je veřejně k dispozici a kterou vývojáři po malých krůčcích upřesňují nebo dál rozvíjejí. Nemusím zdůrazňovat, jak je pro nás tento vývoj důležitý: stačí jen porovnat černobílé televizory ze čtyřicátých let minulého století a ty dnešní. Někdy bych dokonce řekl, že ti vývojáři z první skupiny to mají někdy těžší než ti z druhé skupiny. Ti druzí zase mají o to víc "nemožnější":-). Tam se to nedá jen tak plánovat, se kterou novou ideou můžeme nebo musíme

přijít pro daný problém. Většinou jde o dlouhodobý výzkum a navíc ještě náhlé vnuknutí :-). Nutnost ano, ta přichází většinou tehdy, když ti z té první skupiny už prostě nemohou dál vylepšovat a je třeba na to jít zcela jinak. Ale jak jinak, když se zdá, že všechno jiné už bylo prozkoumáno? Průmyslová špionáž pochopitelně ví, jak to mají obě skupiny těžké a tak je pilně zásobuje zcizenými informacemi (tady už každý ví, že se jedná o krádež) a také si za to nechá dobře zaplatit. V ceně je pochopitelně zahrnut nejen finanční zisk, ale i časový náskok uživatele oné informace. To už jsou ale informace z té druhé kapsy a o těch si povíme zase někdy jindy. Zpět na index REPORTÁŽ : ZASE NĚKDY V OAKVILLU . . . (díl 1.) Přestěhovali jsme se tam na konci sedmdesátých let - to když jsme emigrovali z Quebeku. Ano, emigrovali, protože už nám byl frankofonský revanšismus zcela proti chuti. Někteří naši přátelé frantíci se k nám totiž začali obracet zády (ti hodnější), zatímco ti druzí se o nás přímo vyjadřovali, že jsem ti "zatracení anglos". Což byla legrace, byli jsme pořád vlastně vic Češi a například Aťa mluvila víc francouzsky než anglicky, dokonce tou správnou francouzštinou, jak ji ještě znala z francouzského gymplu v Praze . . .

Ovšem v jazyku to nebylo, ať to quebecká vláda předstírala, jak chtěla: to by přece stačilo nám dát kurzy a jeden jazyk navíc k těm několika, co už jsme se dobrovolně nebo nuceně ( v případě ruštiny a němčiny) museli kdysi učit, to už by tak velká námaha zase nebyla. Pravda, francouzština není jazyk lehký . Vím to dobře, neboť jsem si sám vzal dobrovolně večerní kurzy. Ještě dnes si pamatuju, jakou radost mi dělalo, když jsem ve své kanceláři mohl francouzsky říci shromážděným frantíkům mou oblíbenou větu "Nemohu zde pracovat, je zde příliš mnoho hluku", kterou oni chápali přesně tak, jak byla míněna, totiž ironicky. Musím se ovšem přiznat, že mám kvebečáky jinak rád, jen jako jednotlivce ovšem, a pravda, jen některé, ty hodné. Vždycky pro mě bylo důležitější kým kdo je, než čím je, míněno tedy jaký je to člověk než kam patří nebo co má. Nacionalizmus je totiž na rozdíl od vlastenectví opravdový nešvar: je to vyzdvihování kolektivu nad lidský rozum. Tyto dvě filozofie se nutně rozcházejí hned na začátku: vlastenec je ochoten za svou zemi zemřít, nacionalista je za ni ochoten zabíjet. A tak vlastenectví nutně vede k humanizmu, zatímco nacionalizmus jen k šovinizmu, ne-li ještě k něčemu horšímu. Podobně i obyvatelé Quebeku: jsou tam dobří lidé a vlastenci, ale jsou tam také nacionalisté: vzpomeňme jen na FLQ, jak zabíjeli bopmbami nevinné občany, a nebyl pokoj, dokud Troudeau vyhlásil výjimečný stav a poslal tam armádu. Ještě dnes různí propagandisté se snaží zneužívat národnostní hrdosti frantíků. Mrzela mě ta změna situace hodně, protože jsem tam strávil deset let a za tu dobu jsme si opravdu Kanadu zamiloval a s pocitem hrdosti mohu říci, že jsem sám také něčím přispěl. Nechtělo se mi pryč, ale Kanada je naštěstí velká země a v ostatních provinciích můžete opravdu ochutnat tu pravou svobodu, bez diskriminace. A tak jsem začal plánovat odchod: pomalu, pomaloučku, protože máte-li dobrou práci, dům a mnoho přátel, nechce se vám jinam, kde byste museli začínat znova. Jenže čas pracoval pro separaci: mnozí anglofoni (tak nazývali nás všechny, co jsme nebyli kvebecko-francouzského původu později používali ještě urážlivější název "etnici", což byli pro ně všichni emigranti) už odcestovali navždy a když se i oba moji sousedé - ten napravo i nalevo - odstěhovali do Ontaria, zvýšilo se i tempo mého rozhodování. Oni to měli lehčí, šli s firmou, která se také odstěhovala, stěhování jim platili a dům od nich odkoupili, aby se stím nemuseli obtěžovat. Já dělal u Američanů a těm byly tyhle problémy

lhostejné - ti tam zůstali až do té doby, kdy byla nakonec odbočka zrušena a ztažena zpět do Států. Hodně mi k tomu popostrčila právě situace v práci. Ač jsem byl tehdy vedoucí testingu, bylo mi naznačeno, že veškerá korespondence bude jen francouzská (a to prosím u americké firmy!), ale kdybych na to nestačil, tak že mi prý dají k ruce pomocníka, něco jako rudého komisara, co měl kdysi nebožtík Čapájev. A hned mi také naznačili, že na to stačit jistě nebudu, protože jsme se nenarodil v kvebeckofrancouzské kolébce. Nu já nejsme žádný geroj, komisara nepotřebuji a proto jsem přece neutíkal z komunizmu . . . Rozhodl jsem tedy odchod to na etapy: nejprve prodáme dům, přestěhujeme se do činžáku a pak začnu hledat práci v Ontariu. Jak vidíte, byl jsme opatrník a stálo nás to sice další dva roky pobytu navíc, ale zato jsme neriskovali, že budu bez práce. O co víc odvahy jsem musel mít, když jsem opuštěl Československo - emigrovat podruhé už bylo lehčí: stačilo jen přejet autem do Ontaria ! Na prodeji domu jsme ovšem prodělali: jen v naší ulici jich bylo na prodej třicet a to jsme nebyli nijak velká ulice! Frankofonská rodina, která dům koupila, hned vyrvala naše keře rudého rybízu, a uřízla oba stříbrné smrky, které jsme tam kdysi nasadili, v domění, že to bude náš nový domov. Aťa tehdy plakala, ale pozdější vývoj v Quebeku nám dal za pravdu. Najít byt v činžáku, i když na přechodnou dobu, bylo lehké: bytů bylo dost. Z Quebeku podle neoficielní statistiky totiž už tehdy odcestovalo celkem přes půl milionu osob, teda slušný to exodus na svobodnou zemi, odešla téměř veškerá populace anglofonů. A velmi dobře utajený před světem! O ironii celé věci svědčí například to, že když náš Aleš graduoval v roce 1979 v anglofonské John Abbot College, měl k nim projev Claude Ryan (tehdy tuším ještě šéf liberálů, druhé největší strany po separatistech, politik a silný odpůrce separace, kterou prosazoval premiér René Levesque. Ten rok tam také graduovala jeho dcera - všichni politici v Quebeku posílali své děti do anglických škol, dokonce i separatisté, i když děti prostých frantíků museli chodit jen do francouzských škol - a ve svém projevu vyzýval studenty, aby neopouštěli Quebek, že se situace rozhodně zlepší. Že se rozhodují odejít, to se zřejmě dozvěděl od své dcery. Možná, že i ona také později odešla, ti chytřejší kvebečáci už tušili, že to tam pak půjde i ekonomicky dolů s kopce - ale co už mu tehdy neřekla bylo to, že téměř 80 procent graduantů už mělo sehnané joby na západě. Když jsme se pak usadili v Ontariu, Aleš jich tam také hodně potkal.

Několikrát jsem tehdy tajně odjel do Ontaria, vždy na víkend, neboť jsem si sjednával intervjů na job vždy na pondělí. Cestoval jsme tedy už o víkendu a v pondělí večer jsem se zase vrátil - je to jen jako z Košic do Aše - abych byl v úterý v práci. Někdy jsem se vymluvil na chřipku, jindy jsem si vzal volno to aby můj šéf nic netušil, oni to neradi viděli, když někdo odcházel od firmy kvůli separatismu. Jednou, to bylo o vánocích a silnice byly samý led, jsme s Aťou, kterou jsem si bral s sebou, spadli s autem do příkopu, ale na intervjů jsme to ještě stihnul . měli sjme štěstí, ten telegrafní slup jsme minuli jen taktak. Marně jsem to ale vše skrýval: když jsem konečně dál výpověď, můj šéf se přiznal, že to tušil. On sám, starý Kanaďan a Skot, který se v Quebeku už narodil, se nějak nemohl rozhodnout - ale za tři roky jsem ho také potkal v Ontariu, tentokrát už tam odešel také natrvalo. Jenže co čert nechtěl, když jsem místo sehnal, dali jsme si s Aťou týden dovolenou na horách, v americkém Vermontu. Aťa tam měla příšerný pád na lyžích, přičemž si přetrhala všechny šlachy v koleně. Převezl jsme ji na radu lékaře zpět do Montreálu, kde ji ten večer operovali. Na své nové místo do Toronta jsem ale musel odjet sám, měla celou nohu v sádře a musela v Montreálu ještě pár měsíců zůstat. Stěhování jsme si ale odbyli ještě než přijela: připravila mi s Alešem vždy věci na odvezení a já pak každý výkend, celkem asi šestkrát, absolvoval víkendovou cestu z Aše do Košic a z pět. Trailer jsme měl zapřažený za naším Cuttlassem, naložený byl tak vrchovatě, až mi to zvedalo předek u auta a já jsem si připadal jako když mám každou chvíli vzlétnout. to víte, stěhování na vzdálenost 800 kilometrů by pro nás jinak bylo dost drahé. Kromě toho, že jsem jednou nějak příliš řízl zatáčku - to už v Torontě - a trajler za mnou pak ještě dlouho osciloval sem a tam na pětiproudé dálnici, jsem jinak vše absolvoval

O.K. A díky kamarádům, kteří mi pomohli věci vyložit. Ze začátku jsme bydleli na východě Toronta, v Don Mills, ale pak jsem si brzo koupili dům v Oakvillu. Pravda, říkal jsem si při odchodu z Montreálu, že už žádný dům nechci, ale už jen dva měsíce v činžáku mě stačily přesvědčit o opaku. Navíc jsme si říkla, že až odejdu do penze, dům prodám a za ty peníze si někd ekopím dům na venkově. Protože jsem právě také přešel na ještě novější a lepší job, pochopitelně mě napadlo, že bych měl mít z domova blízko do práce. Nu a Oakville byl hned vedle. Hned se nám tam zalíbilo. Snad to bylo i tím jménem: oak totiž znamená "dub" a ville je francouzský překlad pro město. Pochopitelně jsme se zas emuseli stěhovat, ale to už jsem si najal náklaďák a dělal truck -drivera. Oakville v Ontariu ovšem není se svým jménem jediný na světě, ale v Severní Americe je asi ten nejznámější, hned pro dva důvody: je tam golfové hřiště světové třídy, kde s ehrají - jak jinak? - světové turnaje a jednu dobu byl Oakville považován za nejdražší sídliště v Kanadě. Tím se přiřadil k Beaconsfieldu v Quebeku a ještě k jednomu městu v Britské Kolumbii. Jak je to dnes nevím, ale rozhodně to nebylo to hlavní, co na mě udělalo dojem: golf nehraju a drahý dům si stejně nemohu dovolit. naštěstí tma byla i čtvrť domů, jejichž cena byla rozumná. Ano, těch Oakvillů je tu několik - druhý nejznámější je asi ten v Napa Valley v Kalifornii, proslavený svými vinicemi, a pak už to jde ráz naráz: jeden má Connecticut, Iowa, Indiana, Missouri, Alabama, Tennessee, stát Washington a také pochopitelně Texas. A abych nezapomněl: existuje také loď se jménem Oakville, postavená v roce 1941 na severu Ontaria (v Thunder Bay) a hned za rok už skórovala vítězství nad německou ponorkou U-94, kterou potopila. Bylo to jedno z prvních kanadských vítězství ve druhé světové válce a tak se nedivme, že to pořádně oslavili. Zvon z této lodi dokonce visel pár let na radnici u nás v Oakvillu, ale pak záhadně zmizel. Než se rozběhnu dál, chtěl bych také napsat něco z historie Oakvillu, tak jak ji znám, ale o tom radši až příště . . . Zpět na index POVÍDKA: STARÝ HERODES (detektivka, díl 2.) Starý Herodes, malíř a podivný charakter, kterého nikdo v městě neměl rád, byl nalezen zavražděný přesněji řečeno zastřelený - ve svém bytě. Policie, jejíž pátrání vede Phil, můj přítel z dětství, se soustředila na čtyři podezřelé: účetního Bromfielda, na kterém kdysi zabitý vysoudil značnou sumu peněz, Pauluse, který se s Herodesem kdysi popral tak, že oba skončili v nemocnici , malíře Brocka, který kdysi miloval dívku, již si pak Herodes vzal za ženu a údajně utrápil a konečně tuláka Bruna, jinak též kapesního zloděje, u kterého se našel nůž, který patřil zavražděnému. Navíc je tu záhadná osoba majitele umělecké galerie Neilsona, který mohl mít ze smrti Herodesa finanční zisk, neboť se ztratily i Herodesovy obrazy . . .

Úředníka Pauluse pak hodně dlouho vyšetřovali, ale to se nemůžeme divit, když navíc ještě koktal. Nebylo vůbec těžké ho splést, ale bohužel to pokaždé vykládal jinak, takže se jeho prohlášení musela zahazovat a psát znova. To vše až do poslední verze, na které se už dal vybudovat případ pro soud. Zatím onen druhý malíř, Ignác Brock, byl viděn, jak odnáší nějaký balík, patrně obrazů, do svého auta. Někdo zavolal policii a ti ho zastavili za pomoci silničních bariér. Vytáhli ho z auta a obrazy se tam opravdu našly. Byl na místě zatčen a byla mu přečtena jeho práva, jako že si může vzít advokáta a

podobně. Na stanici pak obrazy rozbalili a zjistili, že to byly originály, ale jeho vlastních obrazů. V té době to už ale bylo hlášeno v místním rozhlasu a také vyšlo zvláštní vydání místních novin, které z toho udělaly senzaci. A co víc: Brock pak soudil město za utrpěné škody, i když pak ovšem prodal obrazy za daleko větší cenu, než by dostal normálně. Ony "ukradené" obrazy se pak totiž staly středem zájmu různých sběratelů. Někteří lidé dokonce podezřívali Brocka samotného, že sám zavolal policii to udání, protože to vše předvídal. Jeho soudní případ proti městu byl ovšem u soudu rozpuštěn, ale místní polici se stala terčem smíchu a různých vtipů. Navíc také vraha ještě nechytili a každý věděl, že Paulus byl na to příliš prostomyslný. Jak se vůbec mohl stát městským úředníkem, nikdo vlastně nechápal. Ovšem na rozdíl od jeho zadrhávající řeči byl jeho psaný projev asi zcela normální a srozumitelný. Pak se ale občané našeho slavného města dali strhnout na druhou stranu: pozornost se soustředila na účetního Bromfielda, který, jak si možná ještě pamatujete, byl první podezřelý a který se v místní hospodě vytahoval, že ví, proč byl Herodes zabit. Řekl to pravděpodobně jen proto, aby získal pozornost posluchačů - hodně z nás se po pár pivech takto rozpovídá - ale šeptanda se toho chytla a nabalovala se jako sněhová koule, když se kutálí po svahu dolů. Příští den už si lidé šeptali, že řekl, že ví, kdo je vrah. Nemělo cenu, že to vše Bromfield popřel, zavolali si ho k výslechu. Když se dostavil na policejní stanici a čekal na svého právníka, šéf policie ho požádal, aby podepsal prohlášení, co to tedy vlastně řekl. Pravda, Bromfield měl alibi, teda na celý den, kdy se stala vražda. Nebyl dokonce ani ve městě, ale na druhé straně zde byli svědkové, kteří ho v té hospodě slyšeli, jak to říkal. V podepsaném prohlášení pak jen potvrdil, že byl opilý a že si ani nepamatuje, co řekl a že stejně nic o ničem neví. Nikdo mu ovšem nevěřil: někdo, kdo umí švindlovat na daních může lhát také o čemkoliv jiném. Pravděpodobně také musel zaplatit svému advokátovi pěknou sumu, aby ho z toho zmatku vysekal. Na druhé straně ho ale nikdo nepodezříval, že by byl nějakým komplicem skutečného vraha, tak mi to alespoň potvrdil sám Phil. Pak se mi svěřil, že není zrovna moc spokojen s tím, jak se věc vyvíjí. Měl koneckonců na starosti vyšetřování celého případu a lidé si začali dělat legraci i z něho. Pravda, mně se nikdy nejevil jako nějak zvlášť chytrý chlapík - už jste někdy viděli opravdu chytrého policajta? - ale věděl jsem, že má mezi ušima také šedou mozkovou hmotu a i zdravý selský rozum. Celý ten případ byl prostě nad jeho schopnosti, pomyslel jsem si. Koneckonců Sherlock Holmes to měl snadné, tam se vždy našly nějaké stopy. Ale v tomto případě? Pravda, pistole se našla, ale déšť otisky smyl umyl a ty ztracené obrazy se dokonce ani nenašly . . .

Ale zpět k Paulusovi: nakonec ho ani nezatkli, k ničemu se celkem nepřiznal a zbytek se nedal dokázat. Motiv sice měl a prostředky nepotřeboval - nakonec se zjistilo, že pistole byla registrována na Herodovo jméno. Není nic jednoduššího, než použít zbraň samotné oběti, když se vám ji podaří předem ukrást. Co se týká alibi, tvrdil, že byl doma, že měl chřipku, ale nikdo mu to nemohl potvrdit. Ne, u doktora s tím nebyl, vzal si doma horký čaj s brandy a většinu dne prý prospal. To vše jsem se také dozvěděl přímo od Phila; pravděpodobně chtěl, abych si myslel, že je jeho vyšetřování pořád na úrovni. Také si mi stěžoval, že ho boss nutí, aby vyšetřování předčasně ukončil, ale prokurátor, zkušený soudní lišák, si ovšem nemyslel, že mají dost detailů - koneckonců to byla jen evidence nepřímá. Phil byljistě u konce s nápady, když jsem mu navrhl, ať jde ještě jednou skrze vyšetřovací složku: možná, že byl ještě někdo jiný, kdo Herodesa nenáviděl? Ale to se mu nelíbilo a já chápal proč: všichni čtyři podezřelí zabrali většinu jeho času,i když s minimálními výsledky. A to prosím měli alespoň motiv, takžebyli těmi nejpravděpodobnějšími, co ho mohli zabít! Pravda, slíbil, že se na to

ještě podívá, ale moc mi za můj nápad neděkoval. tak tady to máte: jeden se snanží druhému pomoci z bláta a jeho to ani nezajímá! Ne, opravdu na tomhle světě není žádná vděčnost. . . Asi za týden nebo tak nějak mi přišl říct, že nikde žádná stopa není. Jistě, v tomhle městě žijí stovky lidí, kteří mohli mít dobrý důvod ublížit Herodesovi, ale nevypadalo to, že by měli nějaký skutečný důvod, tedy důvod k zabití. Byl jsem překvapen, že už nic nenalezl, ale na to mi se mi zeptal, co že jsem vlastně čekal? Přitom ale vypadal poněkud zoufale. Čas mu utíkal a pořád ještě ani nemohl dát dohromady fakta k obžalobě Pauluse. Ovšem ten sám mu s tím nijak nepomohl a když na to tak myslím, tak se mu ani nedivím. Pak jsem dostal skvělý nápad, teda alespoň jsem si to myslel. Co takhle ty dvě bývalé ženy Herodesovy? Měly nějaký důvod ho zabít? Na to se Phil chytil a skutečně se vydal je vyhledat. Já byl zase překvapen, že na to nikdo nepomyslel předtím, teda přede mnou. Jedna z nich žila v sousední provincii, ale tu druhou musel nechat hledat po celém státě. Našli ji ve Vancouveru, který za posledních dvě léta vůbec neopustila, což se dalo lehce dokázat: žila totiž v útulku pro přestárlé. Druhá žena měla také alibi a když uvážíte, že by to trvalo čtyři hodiny sem a čtyři hodiny zpět, moc času by jí na vraždu už nezbylo. Ten den také nikde tak dlouho nechyběla a kromě toho ji nikdo v našem městě v té době neviděl. Nepřineslo to tedy Philovi žádnou úlevu a já jsem byl zklamán. Jednak proto, že můj nápad nepracoval, jednak proto, že jsem ho poslal na lov a nebylo co lovit. Když jsem mu řekl, že jsem sorry, nebyl ani moc naštvaný chápal, že jsem mu chtěl jen pomoci. Tak mi to alespoň sám řekl. Pak jsem mu navrhl ještě něco: jelikož tam nebyly žádné stopy násilí, je možné, že vrah byl naopak Herodesovým přítelem, alespoň se tak stavěl. Neměli bychom tedy hledat mezi jeho přáteli, místo mezi těmi, co byli vyloženě jeho nepřátelé? Phil se zasmál : "Dovedeš si představit, že Herodes měl opravdu nějaké přátele?" Přiznal jsem, že by to tak mohl být leda ďábel sám, a žádný takový v městě nežije. Už proto, že máme v městě šest kostelů, jeden hezčí, než druhý. Ale nemůžeme vyloučit nějakého ďáblova učedníka: ta vražda na to opravdu vypadá. Jakoby dokonce Herodes sepsal pakt s ďáblem! Phil se opět zasmál: " Ale neslyšel jsem, že když si pro někoho přijde ďábel, tak že mu přitom ustřelí půl hlavy!" Pak se naše diskuze obrátila k věcem nadpřirozeným, jako třeba podivným zmizením osob, ale s tím už vás nebudu unavovat. Pak jsem si ještě na něco vzpomněl a musel jsem se ho hned na to zeptat: "Kde našli tu pistoli a kdo ji vůbec našel?" "Děti ji našli v poli a přinesli ji našemu konstáblovi," odpověděl Phil. "Ale to vám také moc nepomůže," řekl jsem. "Žádné otisky ani stopa, kdo vlastně tu zbraň použil." ¨"Ano, ale alespoň to dokazuje, že to nebyla sebevražda," řekl logicky. "Ale nemůžeš to nějak spojit s tím Paulusem? Koneckonců ho Herodes pěkně dostal. Takové věci se nezapomínají po celý život." "Zkoušel jsem to," řekl, "ale jeho vyšetřování nás nikam nedovedlo. Navíc může opravdu říkat pravdu, víš, on opravdu mohl být celou tu dobu doma." Phil měl pravdu. Asi týden po našem rozhovoru si stará paní Mac Caustic vzpomněla, že viděla Pauluse v den vraždy: někdo ho vedl domů, uložit do postele. Byl ovšem opilý a to vysvětluje, proč si jinak nic nepamatuje. Někde prý si koupil láhev brandy, napůl ji na ulici vypil a byl prý v takovém stavu, že by nerozeznal televizor od otvíráku na konzervy. Policie se snažila vyzvědět od staré paní důvod, proč přišla se svým svědectvím tak pozdě. Ten byl také prostý: vůbec netušila, že je Paulus podezřelý - vrátila se totiž zrovna z Evropy, kde byla nějakou dobu u své dcery. Jak to, že si zapamatovala přesně den, kdy byl Paulus nemocný? Nu byl to den před jejími narozeninami, to se snadno zapamatuje. Phil se stával poněkud melancholický. Ztratil tak jeho "nejlepšího" vraha a nebyl nikdo, kdo by ho nahradil, myslím toho podezřelého. Pak se ale opět vynořil z obskurity onen majitel galerie, Neilson a to

hned v novinách: prodal totiž zrovna starší Herodesovy obrazy na pořádných pár tisíc dolarů. Téměř ve stejné době ale pojišťovna odmítla zaplatit za ukradené obrazy, které se ještě neobjevily a nebyl žádný důkaz, že skutečně existovaly. Namítnete, že přece musel existovat kontrakt, který podepsali oba: on i Herodes. Nu ano, ale nikdo je vlastně ještě neviděl dohotovené. Kromě zástupce pojišťovny, který se na pojišťovací smlouvu sice podepsal, ale viděl jen dva, byly ty ostatní jen rozdělané. Pravda, podepsat to neměl, ale když mu Neilson hned dal první splátku, neměl to srdce a podškrábnul ten dokument, který teď dělal pojišťovně těžkou hlavu. Podmínkou také bylo, že až budou obrazy dodány do galerie, bude jejich vlastnictví přepsáno zcela - zatím to bylo jen napůl s Herodesem - na majitele galerie. Jen jeden detail ještě chyběl: obrazy už dodány nebyly . . . Pak se vynořila další šeptanda; nebyla opodstatněná, ale která šeptanda je? Pojišťovně bylo celkem jedno, komu budou platit - oni prostě platit za obrazy, z nichž většina možná ani neexistovala nebo nebyla dokončena, nijak nechtěli. A tak vymysleli podezření, že Herodes byl s Neilsonem dohodnut, že nechají obrazy jako ukrást, aby je pak zázračně našli, čímž by se jejich cena na trhu značně zvýšila. Tomu ovšem neodpovídá to, že se obrazy nenašly, ale to se dalo čekat, když to bylo spojeno s vraždou. Víc nemuseli říkat a každý si domyslel, že měl Neilson něco společného s vraždou. Detektiv pojišťovny, jakýsi Boucheron, navštívil dokonce Phila a nadhodil otázku, která nám všem ostatním už vrtala už dávno hlavou: je možné, že by se Herodes najednou zdráhal pokračovat v podvodu a někdo - pochopitelně majitel galerie, ale to přímo neřekl - ho proto zastřelil? Phil namítal, že Neilson měl poměrně vodotěsné alibi, ale Boucheron namítl, že se dá na takové věci najmout vrah. Dokonce to ani nemusel bít profesionální zabiják, snad měl jen Herodesa postrašit. Jenže situace se nějak vyvinula, hromotluk zpanikařil a Herodesa zabil! "Ale jak chcete, abych mu to dokázal?" zeptal se ho Phil. Tato otázka mě také trápila: byl-li to opravdu profesionál, sotva by po sobě nechal nějaké důkazy. Hned jsem to s Philem diskutoval, ale daleko jsme se nedostali. Jediná možnost byla vyslýchat Neilsona ale to, že se přizná, bylo dost nepravděpodobné: věděl přece, že žádný jiný důkaz nemají. Tak či tak, byla to jediná možnost. Přišel hned se svým právníkem a tak bylo Philovi hned jasné, že ho asi nechytí. Vyslýchaný byl ovšem na něj naštvaný, ale bylo vidět, že se snaží spolupracovat. Strávili s ním tři hodiny, ale nikam to nevedlo. Pak na to šel Phil rovnou: zeptal se ho, zda by mu vadilo, kdyby měl podstoupit test na detektoru lži. Defakto řekl "test na polygrafu", ale to je jen technický název toho samého. Zajímavé, napadlo mě, proč se té mašině neříká "detektor pravdy"? Asi proto, že pravda je nezajímá, oni hledají lháře. Takže když projdete bez chyby i přes všechny záludnosti testu, stejně vám nikdo nevěří. A pak přišlo překvapení: navzdory tomu, že ho jeho právník varoval, Neilson s testem souhlasil. Asi si byl sebou zatraceně jistý, jestli se mě ptáte. A druhá bomba: on ten test absolvoval na výbornou, jinak řečeno prošel jím OK. I když to moc neznamenalo, zvýšilo to pochybnosti, zda má vůbec cenu ho přivést k soudu jen na základě nějaké šeptandy či narážek pojišťovny. Pak se stalo něco, co dokázalo - alespoň částečně, že říkal pravdu. Ukradené obrazy se totiž konečně našly. Boucheron dostal anonymní telefonát - jak jinak: - že jsou ukryté v jedné osamělé stodole. Hon na vraha se opět beznadějně zastavil. Šéf policie ovšem pořád přemýšlel, jak majitele galerie usvědčit, ale pojišťovna se omluvila a jakékoliv narážky na podvod stáhla zpět. Bylo téměř jisté, že každý dobrý soudce by případ zamítl a Neilson by je ještě mohl soudit sám. A ano, cena obrazů vzrostla enormně: jednak, že malíř už nebyl naživu, ale hlavně proto, že byl zavražděn a že to byly nesporně jeho poslední obrazy. Protože po sobě Herodes nezanechal žádnou poslední vůli, soud určil exekutorem jeho majetku právě Nilsona, který to vzal, a to s velkým potěšením. Pravda, za dům se moc neobdrželo a peníze přišly obci, ale ještě zbývaly právě ony nalezené obrazy. Pojišťovna byla jen ráda, že nemusí platit a s prodejem obrazů si už Neilson poradil, zvláště proto, že mu je nakonec soud přiklepl, snad aby nesoudil obec za tu

všechnu tu špatnou reklamu a podezření. Také na novinách by si asi namastil kapsy. Detektiv Boucheron asi také dostal pěknou provizi a tak zbývala už jen jedna maličkost: pořád ještě neměli vraha a hlavně důkazy, že to provedl opravdu on...

Podle eliminačního procesu už jim zbýval jen starý zloděj Bruno. Koneckonců u něj našli Herodesův nůž a nedokázal vysvětlit, jak k němu přišel. Leda kdyby byla porota tak naivní a uvěřila, že ho opravdu našel na ulici. A navíc neměl alibi. Co se týká motivu, krádež, která se zvrhla ve vraždu, to vše se zdálo být dostačující. Ale jaká krádež? Jedině ony obrazy a ty se "zázračně" našly. "Ale to je elementární, " řek šéf policie, "Bruno se prostě zalekl a vrátil je. Obojí byl ovšem nesmysl: Bruno se přece neměl čeho bát, když už bylo podezření na Neisonovi a nález obrazů naopak Neilsona osvobodil od podezření. Pravda, náš zloděj nebyl zrovna nejchytřejší, ale jak mohl předem vědět, že právě obrazy byly v Herodesově domě to nejcennější - většinou kradl jen malé věci - a navíc: jak mohl plánovat tak úspěšnou vraždu a ještě po sobě skvěle zahladit jakékoliv stopy? Kromě toho bylo jasné, že by ho Herodes nepustil do domu, teda pokud ještě žil, že ano. On se vždy bál, že mu někdo něco ukradne a o Brunovi věděl každý, že je zloděj: však proto už několikrát seděl ve vězení. Každý v městě zase věděl, že Herodes má často ve zvyku obviňovat lidi, že mu něco ukradli a děti, které mu občas přišly uzmout nějaké to jablko, proháněl po sadu s holí. Ovšem Bruno se mohl dostat do domu, když tam Herodes nebyl, schovat se a ohrožovat jej jeho vlastním nožem. Ale jestli na něj Herodes vytáhl pistoli, jak se mu podařilo mu ji vyrvat z ruky a zastřelit ho? A to přímo do hlavy, protože jeho oběť ještě pořád seděla na židli v kuchyni? Ale policejní šéf se rozhodl, že Bruno je vrah a navzdory jeho námitkám, rozkázal Philovi, aby Bruna zatkl. Dostali z něho jakés takés přiznání, alespoň pokud se týkalo onoho nože. Přiznal se, že při poslední oslavě založení města, kdy jsme všichni v ulicích pozorovali průvod alegorických vozů, vytáhl Herodesovi nůž z kapsy, odkud čouhal, ale zároveň řekl, že jen proto, že se mu líbil, teda ten nůž. Přidejte k tomu pár let za krádež a vlastnictví nebezpečné zbraně. Ne, ne té pistole, ale pajcru na oddělávání talířů automobilových kol, které pak úspěšně prodával. teď s ejim hodilo, že jej u něj našli: konec tyče byl zamazán nějakou hmotou, kterou se přesně nepodařilo určit. Touto železnou tyčí pochopitelně Bruno nikdy nikoho ani neudeřil, a tak ji schovávali jen pro případ, kdyby se přece jen na ni našla stoap krve.. Prohledali také několik míst, o kterých věděli, že tam kdysi vegetoval přes noc, stejně jako letní chaty, o kterých se vědělo, že se do nich někdy vloupal. Ale ani tam neměli žádné štěstí. Spíše to potvrdilo to, že on sám nikdy nemyslel dál než na příští večeři a plánování pro něj byla věc zcela neznámá. Phil souhlasil, že nemají dost, aby mohli dokázat vraždu, ale když Bruno dokázal ukrást nůž, mohl stejně lehce ukrást i pistoli. Předem, pochopitelně. A co se týká obrazů, bylo jasné, že mu nemohlo ujít, jakou mají cenu každý v městě o tom věděl. A někdo ho jednou i viděl spát v oné stodole, kde se obrazy našly. Nepřekvapilo by mě ani, kdyby onen "neznámý" informátor byl přece jen onen Neilson . . . (pokračování) Zpět na index POHLEDY: ROZHOVOR SE SLAVNÝM OTCEM Jansan: Vážený pane Slavnitchek, vy jistě víte, že vás celý svět obdivuje.... Pan Slavnitchek: (přeruší ho, ale upejpá se) No to snad ne....

Jansan: Ale ale, přece se nejmenujete Skromníček, ne? (směje se) Ale vážně, vy jste se opravdu vypracoval od piky, pěkně sám, jak se říká, jste prostě takový "selfmademan", že ano? Pan Slavnitchek: No něco "made in" také vyrábíme, že ano, ale máte pravdu: všecko jsem to musel dokázat sám. Byli jsme totiž velmi chudá rodina, bratrů a sester jsem měl moc, tak jsem začal podnikat. Jansan: A z čeho, jestli to není tajemství? Pan Slavnitchek: Z mých úspor - a později i z úspor strýčka, po kterém jsem zdědil ... Jansan: Jo toho známého milionáře X? Pan Slavnitchek: No až na to X (směje se). Jenže když umřel, tak mi peníze ještě nesvěřili, a až do plnoletosti jsem nebyl solventní, ale zato jsem měl hodně dluhů. Riziko, pane. Ale vyšlo to, a když jsem dosáhl plnoletosti, to už jsem stál na vlastních nohách (směje se) - To je dobrý co, už jsem stál, hahaha, už jsem nebyl batole, no chápete to, ne? - No a když jsem splatil dluhy, ještě zbylo na založení firemních odboček na čtyrech kontinentech. No a firma vzrůstala, ja také a najednou jsme ovládali celou branži cukrovinek po celém světě. Jansan: Ano, vzpomínám, vy jste začal s lízátky. To je pochopitelné, bylo vám tehdy asi šest let, ne? Pan Slavnitchek: No vidíte, ano, šest mi bylo a už tehdy jsem věděl, že se prosadím.. Jansan: (váhavě) Abych pravdu řekl, my se chceme bavit hlavně o vašem synovi, který je už také známý, teda hlavně tím, jak utrácí. Dokonce jste kdesi prohlásil, že je to grázl. Pravda, je mu teprve čtyřicet, ale nemyslíte, že by se měl už rozhodnout, co bude dělat? Pan Slavnitchek: No on by chtěl moje fabriky, ale na to si počká. Na to jsem se nedřel, aby byla teď všechna lízátka jeho! Zvlášť když si jich ani neváží. Dokud mi kluk neukáže, že umí hospodařit, nic nedostane - to to radši dám charitě. Jansan: Však už teď dáváte: každý, kdo si koupí vaši bonbonieru Superdelux Slavnitchek, dostane jedno lízátko zdarma. Pan Slavnitchek: (opět se upejpá) No, já, víte, já si myslím, že kdyby každý dal něco z toho svého pro blaho lidstva, že bychom na tom všichni byli mnohem lépe. Rád dám, když mám - teda chci říci, když můžu, od toho jsme lidi, ne? Jansan: Ale synovi to nedáte Pan Slavnitchek: To teda ne. Je to lump a neumí si ničeho vážit! Já mu dal školy - celou univerzitu jsem mu koupil - a on si toho pořád neváží. Jansan: (směje se) No to je všeobecný zjev, že děti slavných rodičů už nejsou tak podnikaví. Pan Slavnitchek: (rozčilený) - protože jsou zdegenerovaný, pane! Jak to říká Darwin, ty poruchy v těch DNA Jansan: Ale Darwin ještě neznal DNA! Pan Slavnitchek: Tak ten mnich z Brna, jak von se - Mendělejev, nebo tak nějak -

Jansan: Mendel, ale ten taky ještě neznal DNA. A Darwin si naopak všímal jen těch dobrých mutací, co vedou k vývoji. Ale co když ty děti slavných rodičů nejsou tak blbé od narození, ale zblnou během života? Nedal by se na to nasadit nějak ten lamarckismus? Pan Slavnitchek: Já nevím, jakej marxismus to je, ale já vím, že po nás ten náš syn blbej bejt nemůže. Koneckonců, kdyby to bylo v genech, tak bych brzo všichni podnikatelé vymřeli, no ne? Ne pane, my máme tyhlety genitálie čisté a zdravé! Jansan: Vaše paní taky podniká? Pan Slavnitchek: Už ne, ona zemřela, pane, utrápilo jí to. Jansan: To jsem sorry. A to ji ubilo to podnikání nebo starost o tak velké bohatství? Pan Slavnitchek: Ale ne, právě to, jak se ten náš mladej choval: pořád drogy, sex a kreditkarty. To jsou, pane, jedy naší společnosti. Dokonce se postavil proti vlastnímu otci! Jansan: Ne! Pan Slavnitchek: Jo! Spojil se s těmi ochránci přírody a že prej ty špejle od lízátek, co lidé zahazují , znečišťují ekologii. Museli jsme začít vyrábět špejle, které samy to, no, bio-degenerují Jansan:(přeruší ho) Snad bio-degradují, ne? Pan Slavnitchek: Jo, tak nějak, a víte pane, kolik nás to stálo miliónů? Jansan: Ale říkalo se, že jste si to vynahradil na kvalitě. Pan Slavnitchek: Absolutně ne! Jen jsme tam pak dávali míň cukru, ovoce a podobně. Ale bavme se radši o tom mém synovi, proto jste sem přišel, ne? Jansan: No jo, ale jak vidím, tak není o čem. Ovšem vy prý máte také dceru, ne? Pan Slavnitchek: (váhavě) Mám, ale k té už se neznám. Prosím vás! Od rána do večera jenom pozorovala ty soap opery v TV a odtamtud se naučila pěkné věci: už je třikrát rozvedená, má jedno nemanželské dítě a teď mě prosím ještě soudí, že jsem jí zkazil mládí, protože jsem jí nutil, aby si vzala svého prvního manžela! Jansan: A proč jste ji nutil? Přece si mohla vybrat sama, ne?. Pan Slavnitchek: Ale nemohla, už byla v tom, no jo, ale nevěděla s kým! Tak jsem jí řekl, že si vezme našeho účetního, ať jsou peníze v rodině. Nikdy mi to neodpustila a když se Arturek narodil, dokonce mi nedovolila, abych ho občas navštívil. Musel jsem si to vydupat u soudu a to také nebylo zadarmo! Jansan: Arturek je jediné vnouče, co máte? Pan Slavnitchek: Jo, ale je to radost: je mu teprve deset, ale jak ten rozumí biznysu! Lízátka má už v malíčku, zrovna jako já v jeho letech. Z toho kluka něco bude! Jansan: A nevadí vám, že je to bastard?

Pan Slavnitchek: Ale kdepak, ten je celý po dědovi! Jansan: Děkuji vám za rozhovor. Lepší pointu na závěr bych nevymyslel ani já sám! Zpět na index PŘEČETLI JSME: SOUBOJ MOZKŮ Kniha: BATTLE OF WITTS (Volně přeloženo: Souboj mozků, vydal The Free Press, New York 2000) Během posledních pěti let uvolnili Američané a Britové další milion dokumentů z doby druhé světové války. Jedná se o záznamy, které se týkají vojenské špionáže a kontrašpionáže. Autor knihy tyto dokumenty zpracoval a tak vznikla tato zajímavá kniha, která se čte jedním dechem - nejen proto, že nám osvětluje nová fakta, ale i proto, že je psána velmi napínavým způsobem, prakticky jako vyprávění, nebo chcete-li, thriller.

V kapitole o Midway, největším námořním vítězství druhé světové války, které bylo pro Japonce první námořní porážkou za 300 let - tak devastující, že to vypadalo jako boží trest za Pearl Harbor,- ukazuje autor nejen skromné začátky americké dešifrovací mašinérie, její vývoj v jednu z nejlepších špionážních služeb druhé světové války, ale i vnitřní politiku konkurenčních složek, o které se nikdy moc nepsalo. Šéfem námořního dešifrovacího úřady se stal před válkou J.J. Rochefort, který byl v roce 1942 pověřen rozluštěním japonského kódu JN-25. Tento úkol dostal prý proto, že uměl luštit křížovky a nikdo jiný to dělat nechtěl (rozuměj luštit kódy). Původně specializován jakožto námořník, byl pro svoje "hobby" povolán do Washingtonu a když vedoucí šifrovacího oddělení odešel sloužit na moře, byl jediný, co místo po něm mohl převzít. Během dvou let se ale tak vypracoval, že se mu podařilo rozluštit japonskou kódovací knihu "Red book" - jenže ta byla ještě navíc zašifrována (každé slovo byla vlastně skupina čísel) a ze specielní knihy kódů se musely přidávat určité číselné konstanty, pro každé slovo jiné, než se dostal - pořád ale ještě zašifrovaný - kód. Tuto druhou knihu, nazvanou původně AN-1, ale později už také jen JN-25, však Rochefort neměl. Další problém byl, že Američané sice už v roce 1940 rozluštili japonský kód Purple, jinak zvaný MAGIC, ale ještě ho ne mohli využít k tomu, aby se včas dozvěděli o útoku na Pearl Harbor. Tento kód se totiž generoval pomocí poměrně složitého stroje. Také zde ale luštitelé zaskórovali: aniž ještě stroj viděli, dokázali vydedukovat jeho elektrické zapojení, něco, se se nepodařilo ani Britům při luštění německého stroje ENIGMY. Tu, jak je teď všeobecně známo, Němcům uzmuli Poláci a propašovali do Anglie (jen tak mimochodem, tento stroj někdo nedávno ukradl z muzea a chtěl za něj 50 tisíc liber, jinak že ho rozbije, ale pak se stroj záhadně našel, pozn. j.h.). Pomocí MAGICU se sice Roosevelt dozvěděl, že Japonci hodlají přerušit diplomatické styky s USA, čímž se dalo tušit, že připravují útok, ale kde, to už se nezjistilo - právě proto, ž e nebyla ta druhá kniha. Bohužel se na druhých dešifrovacích frontách "jelo" v té době ještě na zprávách měsíc starých, takže fáma, že Roosevelt věděl o útoku na Pearl Harbor předem je nesmysl. To právě dokazuje nedávno uvolněná tajná dokumentace - žádný dokument užívající AN-1, který se týkal Pearlu nebyl přečten před 7 prosincem 1941. tj. dnem útoku. Sám Rochefort přiznal, že v tom prostě selhali. To vyluštění se jim podařilo až 18 května 1942, ale pak to stálo za to. Už v roce 1940 se v USA k třídění používaly IBM mašiny, ovšem pořád ještě pracující s kartami a mechanickými třídičkami, které v žádném případě ještě nemohli být kvalifikovány jako počítače. V té době už se také ale rozdělila armádní dešifrovací centra na dvě: centrální ve Washingtonu, t.zv.OP-20-G

a Rochefortova skupina v Homolulu na Havaji. A tehdy také začal jejich vzájemný boj - Washington si vždy usurpoval právo rozhodovat co z vyluštěnými zprávami a jak uvidíme dále, nejen to. Díky tomu také málem skončila bitva o Midway fiaskem americké strany. Rochefort byl totiž přesvědčen, že Japonci táhnou s onou flotilou na Midway, ostrov, na který už dávno měli zálusk. Jak už jméno naznačuje, leží ostrov asi na půl cestě mezi Amerikou a Japonskem, a také i mezi Havají a Japonskem, i když blíže k Havaji. Taktika Japonců měla postup na dvě etapy: první část konvoje s letadlovými loďmi měla vybombardovat ostrov a druhá vlna tam pak měla vysadit japonskou svou námořní pěchotu, to vše ještě než na to přijdou Američané. Umínění byrokrati ve Washingtonu ale prohlásili, že cílem japonské flotily jsou Sumatra nebo Java. Naštěstí byl hlavní velitel námořnictva, admirál Nimitz, přesvědčen o správnosti Rochefortovy hypotézy a vypravil se s konvojem k Midway. Velitel OP-20-G Redman pak najednou začal tvrdit že prý ne, že Japonci rozhodně chtějí napadnout Havaj, a že jen dělají klamné manévry. Pochopitelně kód místa útoku (AF) byl znám, ale místo samo ne. Japonci dali do toho vše, aby si zaručili úspěch.: 250 letadel, 11 bitevních lodí, 8 letadlových lodí a 23 křižníků. Několik tisíc vojáků by se pak vysadilo na ostrov, zatímco mnohem větší armáda čekala "v závětří". Navíc tam ještě 20 japonských ponorek hlídalo boky konvoje, aby mohlo informovat o pohybu Američanů. A tehdy Rochefort vymyslel trik: spojovacím kabelem - pod vodou, aby to nebylo odposloucháno - vyzval operátora na Midwayi, aby radiem zažádal o zásobu vody, neboť se jim (údajně) na ostrově rozbila vodárna. Havaj pak vyslala rádiem ujištění, že už je voda na cestě. Radostní Japonci to zaslechli a předali dál, přičemž pro ostrov Midway, použili kód, který souhlasil s kódem pro místo útoku, AF. Teď už nebylo pochyby. Útok na ostrov se odhadoval, že bude asi 3 či 4 června a americký plán obrany ostrova byl prostý: dojet tam dřív a přepadnout útočníka. 4 června spatřil pilot amerického hydroplánu Catalina přední část konvoje. Za čtvrt hodiny, t.j. v 6 hodin ráno začal japonský útok na ostrov, kde prakticky zničili všechna letadla, ať už ve vzduchu či na zemi. Jenže s tím se počítalo - šlo o to, aby se nepřítel nejprve angažoval do útoku, aby pak nemohl rychle ustoupit. Navíc dělostřelecké baterie na ostrově sestřelili 67 z japonských 108 letadel. A v 7 hodin už oznamoval velitel japonské letky, že je nutně třeba další útočná vlna letadel na dobytí ostrova. Admirál Nagumo nejprve souhlasil, ale pak zaváhal: 93 letadel na palubě nosičů Agaki a Kaga bylo drženo v rezervě, kdyby se přece jen Američané objevili. Jenže tato letadla byla vyzbrojena torpédy a specielními bombami na proražení lodních pancířů. Nakonec se však přece jen rozhodl odmontovat torpéda a vyzbrojit letadla bombami na pozemní cíle. Pozorovací služba Japonců ovšem nebyla nejlepší. V 7,30 sice oznámilo jejich pozorovací letadlo blížící se americké lodi, ale pilot je indentifikoval jako křižníky a trvalo téměř další hodinu, než pilot přidal "...a možná doprovázené letadlovými nosiči". To Nagumu (ne, nebyl na gumu , poznámka j.h..:-) zalarmovalo a nařídil opět letadla přezbrojit torpédy. Jenže v té době se už vracela letadla z útoku na ostrov, která bylo nutno nechat přistát, doplnit benzin a znovu odstartovat, což si vyžádalo další, tentokrát ale katastrofální zdržení. Americký admirál Spruance, když se dozvěděl, kde se japonská flotila nachází, si ovšem vypočítal, že by to trvalo ještě pár hodin, než by mohl odstartovat letecký útok na ni. Rozhodl se tedy riskovat: nečekal a odstartoval je hned. Navíc odhadl dobře zmatenou situaci na palubě japonských letadlových lodí. První vlna amerických letadel byla sice téměř zdevastováno 50 japonskými stihačkami Zero, které hájily flotilu (ze 41 amerických letadel se vrátila zpět jen 4). Jenže pak se nepozorovaně k Japoncům přiblížily bombardéry z Yorktonu a Enterprise. Zatímco piloti marně hledali flotilu, objevili naštěstí jeden japonský destroyer a sledovali jeho kurz. Najednou se v mracích pod nimi vynořily ledadloví nosiči Kaga a Akagi. Kaga, která měla palubu plnou letadel a lidí, dostala přímý zásah. Paluba Akagi prakticky okamžitě zkolabovala pod sérií výbuchů, nosič Soryu chytil takovým plamenem, že se dveře od hangáru roztavily. Čtvrtému nosiči, Hyriu, se podařilo uniknout a jeho vlna letadel zaútočila na Yorkton, který

sice nevyřadila z boje, ale zdemolováním pěti kotlů omezila její rychlost natolik, že ji nakonec dostala japonská torpéda. Americká letadla z Enterprise ale Hiryu sledovala a nakonec ji zničila také, celkem tedy čtyři letadlové lodi z japonských šesti vzalo za své. Yamamotova armáda, která následovala v pozadí a byla o mnoho silnější co do síly kanonů než Američané, tímto ale ztratila svou leteckou záštitu a tak jí nezbývalo než se vrátit domů. Od té doby se datuje vojenský sestup Japonska, které pak muselo jen usilovně bojovat, aby si udrželo ony malé ostrůvky, ve svém držení a k dalšímu záběru teritorií už pak nedošlo. Jednalo se tedy o vítězství, kde hrálo dešifrování informace stejně důležitou úlohu jako ostatní složky armády a námořnictva, ne-li ještě větší - když uvážíme, jak málo lidí na to stačilo. Bylo to i stoprocentní vítězství americké tajné služby nad japonskou. Admirál Nimitz okamžitě doporučil Rocheforta na vyznamenání, ale konkurenční skupina ve Washingtonu, kterou vedl Redman, se proti tomu hystericky postavila. Pravda, Washington rozluštil o 40 procent více telegramů, ale správný závěr o místě útoku udělal jen Rochefort. Přesto si Redman chtěl přivlastnit zásluhy na celé vítězství jen sám a proti vyznamenání bojoval vší silou. K této podrazové politice zneužil i svého bratra, který měl velkou funkci u námořnictva a tak Rochefort medaili prostě nedostal - prý jen plnil svou povinnost. Dva jeho spolupracovníci, Dyer a Holmes dostali medaile až po válce a Rochefort konečně také - ale až devět let po jeho smrti., v roce 1985.

Kniha obsahuje několik dalších příběhů, všechny velice zajímavé, až překvapující. Tak například do tom, jak se Britové snažili monopolizovat všechno, na co se používal už výše zmíněný stroj Enigma - na jehož "rozluštění" pracoval známý praotec počítačů Alan Touring, jak dokonce už za války Američané dešifrovali ruské depeše (a Rusové zase ty jejich), kdo vlastně zastavil Rommelovy tanky a i to, jak úporně spojenci tajili místo a datum invaze do Evropy. Nebo odvážné akce Iana Fleminga, autora knih o James Bondovi, k získání německých kódovacích mašin. To je zajímavé: ještě v nedávném kanadském dokumentárním filmu o ontárijském špionážním centru z druhé světové války - kde také trénovali čeští prašutisté - se mluví o Ianově návštěvě tam, ale práce se prý nezúčastnil a dělal spíše dojem nějakého úředníka. Jak je vidět, i tam zdání klame . . . Zpět na index POEZIE: MISERICORDIA

Misericordia. Matko sedmibolestná, již zklamal jsem už tolikrát a již mám přese všecko k smrti rád, já prosím, odpusť mi. Matko milostiplná, jež láskou svou jsi osvětlila žití i cestu mou, kterou jsem musel jíti, pro tuto lásku, odpusť mi. Matko útrpná, která jsi milovala svého syna, na kterém spočívá teď trojnásobná vina,

můžeš-li, odpusť mu. Matko přesvatá, já nevisel jsem nikdy na kříži, trnová koruna mou hlavu netíží přesto však odpusť mi. Matko dobrotivá, poprvé, naposled se vracím a nevěřím, že srdce tvoje ztrácím. K tobě se modlím, odpusť mi. Matko naděje plná, pohlaď zas těžkou moji hlavu, to dítě tvé jen zabloudilo v davu, najdi je, odpusť mu. Matko, maminko, mámo moje zlatá, tvou ukolébavkou teď zpit, spěchám v tvé dlaně srdce položit. Odpusť mi, nežli půjdu spát . . . Zpět na index Zpět na titulní stránku Hurontarie

HURONTARIA - 8B/2001 Kanadsko-český literární měsíčník

KOMENTÁŘ: • Příložník posledně oslavil své 50 číslo, to je jistě hezké. Méně hezké je, že nás náš mirror NBCI vypekl a bez oznámení se uzavřel jako šnek do ulity. No prosím, už před měsícem ho někomu prodali, ale alespoň nám mohli dát možnost, abychom mohli nechat linky na nové lokace. Nu což, vytvořili jsme si nové adresy a sice hned dvě- i když náš mástrsajt v Čechách stále pracuje dobře a za to jim buď náš srdečný dík: http://www.fortunecity.com/roswell/karloff/28/ t.j. PŘÍLOŽNÍK-4 a http://priloznik.freehomepage.com t.j. PŘÍLOŽNÍK-5. Všechny adresy jsou uvedeny na titulní stránce. Takže si nás prosím Vás dejte do bukmárků. Děkujeme vám. • V Neviditelném Psovi (Věda) jsem uveřejnil článek Bitva o Midway, s referenci na naši kniha ALOHA (viz níže). Moje eseje , o díle fotografa J. Mouchy a malíře Ivo Křena byly publikovány v ArtForu. Také vyšly dva moje komentáře v Britských Listech: Týrání: plakáty anebo vyhlášky? a Rákoska: šetřit či nešetřit? (ta je otištěna i v tomto čísle Hurontarie) - oba články vyjadřují názor, že existují účinnější tresty, než jsou ty tělesné. • Vyšla také nová kniha naší edice KNIHY OFF-LINE, s názvem ALOHA a je ke stažení pro všechny (nejen pro členy klubu), zde: http://m3.easyspace.com/hurontaria/knihy/bol3729.zip. Jsou to reportáže z autorova pobytu na Havaji a referoval jsem o ní už v minulém Příložníku. • Frývér: Víte, co to je PSpad? Autor o něm tvrdí, že je to malý programátorský editor s velkými možnostmi. Mohu s ním jen souhlasit - ač má jen něco málo přes 1 meg, má vlastnosti, které předčí mnohé delší programy. A pokud by vás to slovo "programátorský" mohlo odradit, vězte, že ho lze použít docela dobře i jako značně vylepšený Notepad či Wordpad (umí totiž převést text na RTF formát) či jednoduchý wordprocessor, anebo HTML editor (pro všechny, co si sami píší webstránky v HTML) a podobně. A najdete tam hromadu dalších věcí, které jiné editory nemají: export, import, vkládání obsahu jiného souboru, konverze HTML textu na TXT, atd. Velmi užitečná je například kopie textových sloupců, chcete-li přenášet text do databáze. A má také barevnou syntaxi (kdo nevíte, co to je: barevné označení komand, instrukci či tagů, takže např. na první pohled rozeznáte, co je text a co je to ostatní), to vše až pro 17 jazyků (např.Java, Pearl, Visual Basic, C++). Také pomůcky pro vkládání tagů či skriptů, tak zvané šablony, vám umožní vložit tag či kód jednoduchou volbou z vyvolaného seznamu - buď výběrem myší anebo zkratkami. A co víc: šablony si můžete sami upravovat. Nová verze 2.1.7 dokonce umožňuje keyboardová makra, takže vaše prsty nemusí opustit klávesnici a hledat zatoulanou myš (pokud píšete oběma rukama a dvěma prsty jako já :-)), má teď prohlížeč (browser) jako součást editoru a jiná vylepšení. A pochopitelně je zde i konverze různých diakritik češtiny a specielní komanda na odstraněni diakritiky vůbec - tu s výhodou použiji na výrobu Hurontarie, z verze C z verze B (na jedno jediné ťuknutí!!) - to pro ty v cizině, co na svém počítači (nebo Web TV) ještě nemají českou diakritiku. Vlastně budete-li mít PSpad, můžete si to už klidně udělat sami, ne? :-) Je toho tam ještě víc a laskavý autor dokonce upravil na mou žádost program tak, že pracuje i v anglických Windows. Program je ke stažení v zipové i

samorozbalovací verzi a najdete ho na: zde. A ano, je zdarma, jak jinak? Co dodat - snad jen to, že autor je Čech a profesionál, ale to už z programu jistě poznáte sami. Index: Dimenze: Reportáž: Povídka: Pohledy: Přečetli jsme: Poezie:

BIO versus TECHNO (1) ZASE NĚKDY V OAKVILLU (Díl 2). . STARÝ HERODES (díl 3.,dokončení) RÁKOSKA: ŠETŘIT ČI NEŠETŘIT? GREY OWL CESTA TAM

Poznámka: Toto je celé číslo v jednom souboru. Verze B je zobrazena v kódu CE 1250. Verze C je stejná, ale bez diakritiky - pro volbu jiného čísla či verze jděte prosím nahoře zpět na Titulní stránku.

Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "K hádce je potřeba dvou blbů, k přednášce stačí jen jeden."

PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Chcete-li být informováni Bulletinem když vyjde nové číslo, připište tam slovo SUBSCRIBE. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright: Jan B. Hurych Kopírování tohoto materiálu je dovoleno jen pro vlastní použití. Pro přetisk, publikování nebo jinou reprodukci - ať už vcelku nebo jen zčásti - je potřeba si vyžádat svolení autora. Všechna jména osob a institucí jsou fiktivní, pokud není vyloženě stanoveno jinak. Webmaster Honza (j@ns@n) [email protected] DIMENZE: BIO versus TECHNO Napsal mi jeden známý, že nevidí v rozporu mezi vědou a technikou žádný problém, ale zato mezi bio- a technologií. Měl pravdu: biologie a zvláště bio-technologie učinila za posledních dvacet let takový pokrok, obzvláště v doméně, která kdysi patřila jen té staré, tradiční techno-logii. Ano, biotechnologie je poměrně mladá věda, ale už má několik odvětví: bioniku, genetickou technogii, genetické inženýrství a nakonec i nanotechnologii a mnoho jiných. V čem tkví její odlišnost - a tudíž i výhody? Tak například klasická elektrotechnologie, výroba elektronických čipů - pracuje s neživou hmotou a i když můžeme teoreticky pracovat na dimenzionální úrovni molekul či atomů, možnosti organizování a řízení molekul tu jsou značně omezené (hlavně rozdílnou fyzikou mikrosvěta, počtem kombinací prvků, řízením jejich pohyblivosti a pohybu vůbec a nakonec i samotnými možnostmi použití). Biotechnologie naopak pravě tím, že používá živou hmotu,

umožnila návrhářům opravdový quantum leap (kvantový skok k lepšímu). Ke kvantovému skoku dojde, když se uskuteční opravdu revoluční změna. Sám jsem jednu takovou zažil: při výrově polovodičových diod, obzvláště těch výkonových, až na stovky ampérů, bylo potřeba zbavit čistý křemík jeho nečistot (rozuměj jiných prvků) a to na víc než pět devítek (t.j. aby byl čistý na 99,999 procent). Takovou čistotu by ovšem sama chemie nedokázala, ale pomohla nám fyzika, t.zv. zónová rafinace. Ingot křemíku ve tvaru tyčky byl objížděn mikrovlnnou jednozávitovou smyčkou (něco jako dnešní mikrovlnná trouba). V ose smyčky se křemík tavil a "nečistoty" se shromažďovaly v roztavené zóně (to je takové fyzikální pravidlo). Pomalým pohybem smyčky od jednoho konce k druhému a zpět se vlastně ony "nečistoty" jakoby "zametaly" do okrajů ingotu, které se pak, nepotřebné, odřízly. Vzpomínám i na jednu žertovnou příhodu: obyvatelé žijící blízko továrny si stěžovali, že jim tím rušíme televizi. Jak se později ukázalo, nebylo to způsobeno námi, ale častými výboji statické elektřiny při svlékání silonek - a pachatelem byla místní dívčí svobodárna . . . Podobný kvantový skok teď představuje bio-technologie, která navíc proniká i do starých metod a naopak. Vezměme si třeba nedávnou tragedii v městečku Walkertonu v Ontariu, kde několik lidí zemřelo na otravu bakterií E-coli (Escherichia coli, E. coli O157:H7) která se tam vyskytovala v pitné vodě. Problém totiž je, že tato bakterie má několik odrůd, ale jen jedna je smrtelně nebezpečná (ostatní jsou škodné, ale ne smrtelně) a podle Yaleské univerzity dokonce existuje 3500 jejích mutací. Protože je třeba na každou mutaci specielní test, zkoušení vody se tak stává složité, drahé a hlavně pracné. A náprava? Staré, známé chlorování. Modernější, ale komplikovanější způsob používá ozon, vznikající při osvětlení ultrafialovým světlem, který zabíjí prakticky vše, co ve vodě je a navíc z vody rychle vymizí, protože chemicky reaguje prakticky se vším.. Zatím to ovšem vodárny nepoužívají, to by byla asi voda dražší než pivo. Možná ale - a tady jen hádám - že by se dalo na to jít biologicky, třeba jinou organickou látkou, která by bakterie zabíjela či učinila je alespoň neškodnými. Případně jiné mikroorganismy, které by s epoužily v předčišťovači. Otázkou je opět cena, ale pokud by se tyto bakterie či organizmy daly pěstovat třeba ve nádržích, kde je stačí jen "krmit", výroba by mohla být docela levná. Také se teď studuje DNA struktura této bakterie, snad nám to dá ještě nějaký nápad . . . Použití chloru naráží i na jiné, téměř byrokratické problémy. Tak například v tom samém Ontariu se rozšířily t.zv. zebra mussels ("zebrovité" škeble), které sem přitáhla jedna evropská loď. Jelikož tu nemají své přirozené nepřátele, rychle se množí a chlor, který je nejlepší na jejich zničení, sena to nesmí používat (teda před pár lety, nevím, jak je to teď). p¨Proč, když se pitná voda bez problému chloruje? Při použití proti škeblím dostává totiž chlor název pesticid (chemický přípravek na zabíjení hmyzu) a u pesticidů jsou jiné normy a jen menší koncentrace použití jsou povoleny. Ano, pořád je to ten stejný chlor, ale říkejte to byrokratům! Jenže škeble mohou způsobit velké finanční ztráty hlavně tím, když by se jemně rozdrcené skořápky škeblí z jezerní vody dostanou do turbiny v elektrárně a tu pak mohou zadřít.

K těm normám - vezměme si jak příklad obyčejnou hlávku salátu. Nepamatuji si to už přesně, ale myslím, že jedna norma povoluje toto znečištění na jednu hlavičku: jeden celý mravenec, čtvrt křídla běláska obecného a jedna noha z housenky. No to trochu žertuji, ale tak nějak to je. Proč to vůbec povolují? Inu chcete-li ten hmyz zabít už na poli, musíte použít takové dávky pesticidů, že by to překročilo normu asi tak pětkrát. Ano, ale existuje jiné řešení: radioaktivní ozařování zeleniny, například kobaltem, pro lidi zcela neškodné levné a čisté. proč neškodné? inu kobalt má dobu rozpadu několik hodin a zelenina sma se po ozáření nestane radioaktivní. Jenže lidé pořád ještě všude vidí Černobyl . . . V dnešní době se také vede boj dvou nesmiřitelných oponentů: co totiž s odpadky měst - spalovat nebo zahrabávat? V prvním případě kazíte vzduch, v druhém spodní vodu. A tak si obyvatelé jedné vesnice

prosadili, že ten jejich velký opuštěný důl nebude sloužit k zahrabávání odpadků z megaměsta Toronta a místo toho teď bude denně jezdit kolona 500 náklaďáků z Toronta do USA (nejméně 4 hodiny jízdy jedním směrem) a to za drahé peníze občanů Toronta. Kdo vyhrál? Nikdo, Tornťané budou mít vyšší daně a vesnice, které mohla dostat vysoké "odškodné" a najít zaměstnání pro desítkys vých občanů, nedostane nic. A to vše po letech vyjednávání a plánování, kdy všichni už souhlasili, ale najednou objevila skupina protestantů, kteří hystericky vpadávali do jednání na radnici a do záběrů televize, až si své prosadili. Existuje ale jiné řešení? Jistě. Jednak šetřit obaly a jiným materiálem, který zbude jako odpad, jednak pomocí t.zv. recycling, t.j. znovupoužitím některých neorganických materiálů, jako papíru, skla a kovů (zlaté české sběrny, zde v Kanadě vám za to nic nezaplatí!): Pro organické hmoty je tu pak přirozený, biologický rozklad či zbytků potravy nebo pro jiné hmoty t.zv. biodegradace materiálů, které se v přírodě chemicky samy rozpadnou. Biodegradace je ovšem ještě pořád v plenkách (ne, neberte to doslova :-). Jsou látky, které se nerozloží, ať děláte, co chcete, například saponáty či umělé hmoty, a u jiných jsou náklady na výrobu pořád ještě veliké. Tam by to prostě chtělo vynalézt jiné, levnější materiály. Navíc se hromadným rozkladem organických látek vytvářejí různé plyny, kapaliny a často i energie ve formě tepla a to vše také nejde jen tak odvést do okolí. Ne každý si také může postavit auto na odpadky, přesněji řečeno na metan, který se z nich dá vyrábět - a navíc musíte na autě vozit kromě motoru nejen plné popelnice odpadků, ale i samotný generátor a čistič plynu :-). To prosím není vtip, takové auto opravdu existuje a už s ním přejeli celé USA. Jediné palivo - odpadky - bez problému nabírali cestou. I samotný alkohol pro gazohol (směs benzinu a alkoholu) se vyrábí většinou kvašením kukuřice. Ale jak vidíte, moc se to neuchytilo. Ale to už se dostáváme k ekologii, té Karkulce věd, která nám řekne, co všecko je pro nás škodlivé a jak to udělat, aby nebylo, ale vůbec nám neřekne, kde na to všecko vezmeme peníze, aniž bychom je odebrali jiným, také důležitým programům. Prosím, neberte to jako levnou kritiku, ale je na čase, aby si lidé uvědomili, že za všecko se platí. A tak se jejich dobře míněné rady většinou ignorují nebo se to zahraje do kouta, protože ani jedna, ani druhá strana nechápou, že naše přežití je jen v jejich spolupráci a rozhodně ne v hádkách. Militantní taktiky na jedné straně a ignorování ekologických problémů na straně druhé svědčí jen o mentální šeroslepotě. Karkulka totiž sama vlka nezabije a hajný? Ten je také na vymření, stejně jako ty lesy . . . Mohl bych tu mluvit o skleníkovém efektu, o kravách, krkajících metan, či o době ledové, která prý přichází každých 50 tisíc let, o ozonové díře, vysýchajících oceánech, o mizících tropických pralesech a já nevím, co ještě. Nemá cenu mluvit o biotechnologii a o tom, jak nám pomůže, když si předem neuděláme pořádek doma. Tady jde o to, najít to správné pořadí důležitosti a začít už konečně něco dělat. Jenže naši vědci vidí každý jen to svoje pole nad jezerem a zelený mužík se může utleskat.

Ale mně tady jde hlavně o druhou stranu mince, o použití biologie ve světě techniky. I tady je pořád ještě značné vakuum. Které oblasti vědy vlastně biotechnologie zahrnuje? Bilogii, mikrobiologii, genetiku, DNA, genetický inženýring, pěstování zvířat, farmářství, genome živých organizmů vůbec - nejen ten lidský, bioinženýring, klonovací technika, farmaceutiku, virologii a jiné příbuzné studie, biorobotiku, a nepřímo i virtualitu a umělou inteligenci - ale to už v případě cyborgů a vůbec kombinací bio-těles s technologií. To by nám zatím mohlo stačit, navíc je mnoho těch oborů ještě v začátcích. Jako třeba bioelektronika: před třiceti lety se v tisku objevila zpráva, že bude možno používat buňky jakožto logické členy pro počítače (měly to být počátky t.zv. bioniky, i název pro to hned vymysleli, později měly přijít na řadu "živé" tranzistory a podobně.). Po dlouhé době, kdy tato Šípková Růženka spokojeně spala, se teď objevil článek, že by to snad s těmi buňkami mohlo jít a zase se bude čekat, atd., atd.

Na druhé straně je ale vidět veliký pokrok v oblasti bakterií a organické chemie. Dnes už dokáží vědci pomocí bakterií průmyslově separovat z roztoků čisté kovy (například měď) a bakterie řídí samy určité chemické procesy a vyrábějí nám nové chemikálie a drogy. Levnější výroba inzulínu je už také na cestě a míříme i výše: například pěstování umělé kůže jako náhrady té pravé po spáleninách, a už je v běhu dokonce i výroba vnitřních orgánů pro transplataci na člověka. Pravda, zatím se ty orgány (játra, ledviny) "vyrábějí" pomocí zvířat, nebo v případě oné kůže dokonce jen v kádince, ale přijde doba, kdy to půjde "vyrábět" přímo v těle nemocného. Dokonce se uvažuje, že tak bude možno vypěstovat i celé srdce, nebo ho alespoň přirozeně opravit či "záplatovat". Jakou výhodu by měly tyto metody například při čištění ucpaných cév, je celkem jasné. Otázkou je, jaké jiné problémy bychom si tím vytvořili, ale i ty bude jistě možno vyřešit - problémy samy by nás neměly zastavit. Rozhodně ne jako zákonodárce v USA, kteří v červenci podporovali zákon proti klonovácím pokusům na člověku. proti nim zase stáli vědci, kteří naříkali jako batole, když mu někdo bere hračku. Ano, na jedné straně strach, na druhé přemrštěný entusiasmus. Existuje něco mezi? (dokončení příště) Zpět na index REPORTÁŽ : ZASE NĚKDY V OAKVILLU . . . (díl 2.) Lankasterka. Místo, kam jsme se přistěhovali, bylo blízko hlavní spojovací ulice, zvané Upper Middle Road (Horní střední cesta). Nikdy jsem nezjistil, zda existuje také Dolní střední cesta, připadně Střední střední cesta, ale přiznám se, že jsem po tom ani příliš nepátral, měl jsem hned od začátku jiné starosti. Naše ulice se jmenovala Lancaster Drive, Lankasterská ulice, snad po starém anglickém rodu Lancasterů, proslulém ve Válce dvou růží, snad po městě Lancasteru, kterých je také požehnaně: jedno ve státě New York, jiné v Massachusetts, v New Hampshire - tam je také Ancaster, kde jsem byl jednou na služební cestě, v texasu a ve staré, dobré Anglii bude jistě také určitě alespoň jedno město téhož jména. Proč si to myslím? Nu hodně míst tu pojmenovali emigranti po těch ze staré vlasti. Kolik je na světě ulic s tímto názvem jsem už radši ani nehledal. Spíš se mi vybavuje vzpomínka na něco jiného: na proslavený bombardér Lancaster, postavený firmou Avro Manchester v Anglii a vybavený motory Rolls Royce. Bylo jich vyrobeno přes 7 tisíc, z toho 400 pobočkou foirmy Avro v Kanadě. Celkem se s nimi uskutečnilo 150 tisíc letů a shodili 600 tisíc tun bomb. 4 tisíce Lancasterů bylo sestřeleno a 21 tisíc členů posádek bylo buď zajato či zabito. Byl to oblíbený bombardér, skvělý partner amerických létajících pevností, ale proslavil se také ještě něčím jiným: umístění zadního střelce bylo takové, že měl ze všech největší riziko: jsa vystaven palbě nepřítele ze všech směrů, byl navíc špatně chráněn a navíc první "na ráně." V současné době je na světě jen 23 Lancasterů a některé z nich, přičiněním dobrovolníků, stále ještě létají. Jak to všecko vím? Můj quebecký přítel Gordie v něm sloužil, ano, právě jako zadní střelec. Měl štěstí, ustřelili mu jen jeden prst. Vyprávěl, jak dělali nálet na naftová pole v Rumunsku, kde létali tak nízko, že na ně Němci stříleli s vrcholku nádrží seshora, teda směrem dolů. Jindy byl sestřelen v Severním moři a týden byli ve člunu, než je náhodou našla americká loď. Sloužil v RCAF - Royal Canadian Air Force která byla tehdy více méně podřízena anglické RAF, ale jisté je, že se kanadští piloti ve válce proslavili stejně dobře jako Češi nebo Poláci. Hlavně na Maltě, kterou udrželi proti opakovaným, téměř hysterickým útokům Luftwaffe a bez Malty měli Němci válku v Africe i ve Středozemním moři předem prohranou.

Ještě jedno místo nás v Oakvillu spojovalo s Anglií. Nedaleko nás byl t.zv. Královnin les, pozůstatek majetku královské rodiny, která i s těmi "pozůstatky" je pořád ještě nejbohatší rodinou na světě. Přiznávám se tady i k lesnímu pychu: chodili jsme tam trhat houby, kterým jsme pak říkali Křemenáč královský, Kozák princovitý i Královnin podborovák. Ještě vzpomínám, jak nás tehdy - právě v době našeho desetiletého pobytu v Oakvillu - navštívila kamarádka Eva z Prahy a spolu s ní a Aťou - mou paní, jestli jsem ji ještě nepředstavil - jsme pak v Torontě mávali na Její Veličenstvo (a vlastně také i naše) . Tehdy jsem měl přes rameno brašničku s dalekohledem a jakýsi neobratný pán do mně vrazil, nenápadně ji potěžkal a řekl : "Promiňte". Trvalo mi chvíli, než jsem pochopil, že to nebyl zloděj, ale nějaký tajný. Měli sice tehdy odstřelovače na střechách, ale ti byli dost vzdáleni a ne každý, kdo míří na královnu, má jen dřevěnou pistolku jako tehdy ten v Londýně. Byl jsem rád, že jsem si účty s královskou rodinou předem vyrovnal a nemusel jsem se tudíž ptát, jak je to s mým případem. To bylo tak: než jsem se dostal do Kanady, pracoval jsem půl roku v Londýně - v tom anglickémi, ne v tom ontárijském - abych si vydělal na letenku. Sráželi mi přitom daně, o to nic, ale plné maximum a to je pro mě vždycky moc :-). Později, to už z Kanady, jsme napsal dopis na Tax Office v Londýně, že by mi nějaké peníze měli vrátit, když jsem tam nebyl celý rok, neboť - soudě podle Kanady - jsem měl mít menší tarif. Odpověď opravdu přišla, ale sdělovala: 1) že jsem tam nebyl celý půl roku (chybělo mi asi čtrnách dní), tak že se nekvalifikuji na nižší tarif. Nu dobrá, a já si blázen myslel, že čím kratší dobu tam budu, tak že to bude lepší, ale ten půl roku minimum na kvalifikaci mě dobil. Už chápu, proč se Michal Caine přestěhoval do Kalifornie, zvláště když on platil ještě daleko víc :-). 2) Výjimky prý existují, jen pro válečné veterány nebo členy královské rodiny. Co dělat? Napsal jsem jim tedy, že děkuji, ale že tu nabídku nemohu přijmout, že se totiž na válečného veterána nekvalifikuji a ohledně toho druhého, že by to vypadalo divně, abych jako člen královské rodiny bydlel v Kanadě. Jak znám Angličany, jistě se tomu s chutí zasmáli, zvláště, když mi tím pádem nemuseli nic vracet. Dnes toho lituji - ne kvůli penězům, ale kvůli manželce, jak by na to koukala, kdyby mi zase jednou řekla, že se chovám jako princ a já bych jí na to ležérně odpověděl: " No a co? Nejsem snad?"

Náš dům byl hezký, copak o to, ale stál dvakrát tolik, než jsme dostali za ten v Quebeku, a protože jsme při tom odchodu ze země zaslíbených frantíkůvětšinu peněz, co jsme dostali za dům, utratili za stěhování, dali jsme malou zálohu a začali splácet opět ze začátku.. Jako každý normální Kanaďan (to už jsem měl kanadské občanství pět let) jsem si pochopitelně musel udělat hypotéku, t.zv. mortgage. To se zavážete na dvacet či více let - dnes už i na 40 let - že budete usilovně otročit a poctivě splácet, dokud vše nesplatíte nebo neumřete. Anebo obojí: to se stalo mému sousedu v Quebeku, který se snažil splácet dům rychleji a když konečně splatil poslední splátku a uspořádal hostinu a klepla ho přitom pepka, snad z radosti, snad když se dozvěděl, kolik stála ta hostina. Poučen touto příhodou, rozhodl jsem se nic rychleji nesplácet- nechtělo se mi totiž tak brzo umřít. Jenže tento můj názor jsem později na štěstí změnil . . . Jelikož jsem měl všechny fígle kolem mortgage v malíčku, nezapomněl jsem na kupní smlouvu vlastnoručně připsat i dané procento úroku, aby z toho pak nemohli vyklouznout. Jak málo jsem ale o těch jejich podvodech ještě znal! Asi za měsíc to procento zvýšili a když jsem si stěžoval, poukázali mi na mikroskopický text dole, že pokud nebude dům dodán včas, musím platit oficielní úrok, jaký bude v době předání domu. Dodání zdržovali, ač byl dům už dávno hotov. Byl to totiž modelový dům na ukazování zájemcům - tam máte výhodu, že už vše dávno opravili, všecko chodí a dekorace je jaksi zadarmo - to už jsem také věděl. Takže, místo aby mi zaplatili penaltu za zpoždění, ještě dostali bonus

tím, že mi mohli zvýšit procento, prostě byli ruka v rukávu se stavitelem. Tím mi ovšem tak naštvali, že jsem se chtěl soudit. Najal jsem si advokáta, který mě ujišťoval, že je vše v pořádku. Důkazy jsme mu musel přinést sám: okecal jsem úředníka na vládní organizaci, který mi udělal kopii bankou "opravené" smlouvy, a to bez mých iniciálek - jednalo se tedy o jasnou defraudaci. To by mělo přednost před tím mikroskopickým textem a ještě by to rádi vrátili zpátky, než být souzeni za defraudaci. Advokát řekl, že informaci použije, ale pořád jen psal dopisy a říkal, abych splátky nesplácel, to prý by znamenalo, že tu změnu přijímám. Pak přišla bomba: banka, která mi dala půjčku, si všimla, že už jsem už tři měsíce neplatil. zavolali mi a hrozili, že mi zabaví dům. A to znamenalo nejen ztrátu domu, ale i downpaymentu. t.j. peněz, co jsem vyplatil jako zálohu, abych si "ulehčil" velikost splátek. A co horšího: nejprve prý mi mohou zabavit dům a pak je mohu soudit o defraudaci. To jsem znal: dům zatím prodají, aby si vynahradili ztráty, a to někomu známému a za málo, takže jim musím ještě vyplatit "ztrátu", kterou by tím "utrpěli". Bylo mi z toho špatně: týden jsem nemohl spát a nadával jsem si, jak jsem se nechal napálit. Pak jsem ze zoufalství odešel do knihovny a začetl se do různých příruček - nevěřil jsem už nikomu. Jedna kniha mi upoutala: tvrdili tam, že když vás klame advokát, je to, jako kdyby vás rodinný doktor otravoval jedem. Zavolal jsem tedy bance a oni zcela rádi přijali ty tři splátky, nechtěli ani pokutu a když jsme jim řekl, že jsem svého právníka propustil, řekli, že jsem udělal dobře. Moje podezření se navíc potvrdilo: zjistil jsem, že byl příbuzným dámy, která byla prodejní agentka stavitele (vzpomněl jsme si, že to byla ona, co nám na něj dalal tip) a navíc ještě reprezentoval stavitele a měl i styky s dotyčnou bankou. Jinými slovy, měl conflict of interest (hrubé porušení právnické nezávislosti a důvěry, neznám přesný český termín). Druhé potvrzení přišlo přímo do něho: neřekl jsem mu, že už jsem se s bankou dohodl, ale jen to, že se multimilionovou bankou nebudu soudit a že to chci ukončit. Poslal mi papír, kde jsme měl podepsat, že nikdy nebudu žalovat jeho, stavitele, banku a ještě všechny jejich právníky. To vše na čistém papíru bez hlavičky, napsané pochybným, starodávným psacím strojem. Napsal jsem mu, už bez vzteku, že jsem patřičné tři splátky splatil a že ten jeho papír si jenom vyvěsím jako blbý žert, nepodepsaný, na naší toaletě. A ať mi pošle účet za jeho služby. Poslal mi účet na směšně malou částku (asi jen pětinu, co by to jinak stálo) a ještě navíc si šek, který jsem mu hned poslal, nikdy nevybral z mého konta. Domyslel jsem si i patřičný scénář: asi řekl bance, že sice dělám fóry, ale že za určitý bakšiš jim mě dostane do situace, kdy to ještě rád přijmu, jinak řečeno, že jim přinese mou hlavu na stříbrném podnosu nu a za ten podnos aby mu zaplatili pár tisíc. Jenže aby mu zaplatili, potřeboval jim dát ten mnou podepsaný papír. Jelikož ale na každou zradu může přijít ještě větší zrada, stalo se, že banka vymyslela, že může dostat tu mou hlavu zadarmo a nemusí mu bakšiš dát a dohodla se raději se mnou bez něho. Nu a bez papíru tak říkajíc utřel hubu. Já jsme ovšem nevyhrál, ale vyřídil jsem si to s nimi jinak. Chtělo to jen trochu matematiky. Máte-li splátku na sumu řekněme P a to na 25 let, je to jak známo 300 měsíčních splátek. A splátka je zhruba, při 10 procentech - a tehdy to bylo ještě víc - asi tak P/100 na měsíc. Není těžké vypočítat, že vlastně nakonec zaplatíte za dům nejmíň třikrát víc, než kdybyste platili v hotovosti. Navíc první roky všechno padne na úroky z úroků, takže za 5 let nesplatíte z domu skoro nic, za deset jen velmi málo a když uběhne dvacet let, splatili jste jen asi polovičku domu. Pak už to jde rychle a druhou půlku splatíte už za těch za zbývajících pět let. Jak mi bylo dobré, že jsem se musel na inženýrskou licenci v Quebeku učit finanční počty - tohle jsem z Čech pořádně neznal! Je tedy výhodné splatit dům co nejrychleji. Ale to nemůžete, jednak plnou sumu nemáte a banka vám sice dovoluje každý rok něco splatit, ale za prvních pět let skoro nic (právě proto, že tam jdou všechny peníze jen jim, ne na dům). Po pěti letech si můžete pak už každý rok splatit víc, asi proto, že už si na vás

nahrabali dost a jsou mírnější. Udělal jsem to tedy následovně: Aťa šla do práce a celý její plat šel na úspory (do jiné banky). Ty nám rostly s úrokem a za pět let jsme začali každý rok splácet tolik, kolik jsme si mohli dovolit. Za další tři roky jsem splatil celý zbytek a dům byl opravdu "náš".. To už jsem také i platil menší měsíční splátky, takže tím jsme také něco ušetřili a rozdíl jsem dával k úsporám a tím zase splatil víc, takže mi vlastně sami pomáhali "dostat se z jejich okovů".. Suma-sumárum jsem jim místo 3 krát víc zaplatil za dům ani ne o třicet procent víc. O zbytek (1,7 P) teda vlastně přišla banka - díky tomu, že se mě snažili podvést a místo toho mě naučili myslet. Ale abych nevypadal ale zase tak moc chytře: ještě než jsme dům koupili, koketoval jsme s nápadem koupit v okolí nějakou farmářskou půdu, nechat ji pár let uzrát a pak ji draze prodat stavitelům. Tím, že jsem se musel zadlužit na dům, z toho ovšem sešlo. Za deset let tam opravdu začali stavět domy a pozemky se prodávaly stavitelům za pětinásobnou cenu. Kdybych tedy tehdy nekoupil ten dům, ale ta pole, mohl jsem si za ty peníze, co jsem dal na dům, koupit pak těch domů pět. ježe bych těch deset let musel platit činži na byt, která byla přinejmenším skoro jako polovička splátek., takže bych si moc té půdy nemohl koupit . . . (pokračování příště) Zpět na index POVÍDKA: STARÝ HERODES (detektivka, díl 2.) Starý Herodes, malíř a podivný charakter, kterého nikdo v městě neměl rád, byl nalezen zavražděný přesněji řečeno zastřelený - ve svém bytě. Pistole se nejprve nenašla, až později, pohozená v poli a dokonce patřila zavražděnému. Bohužel žádné otisky na ní nebyly, asi je smyl déšť. Policie, jejíž pátrání vede Phil, můj přítel z dětství, se soustředila na čtyři podezřelé:a konečně i na tuláka Bruna, jinak též kapesního zloděje, u kterého se našel nůž, který patřil zavražděnému. Nu a od ukradeného nože není daleko k ukradené pistoli a i k vraždě. Navíc je tu záhadná osoba majitele umělecké galerie Neilsona, který mohl mít ze smrti Herodesa finanční zisk, neboť se ztratily i Herodesovy obrazy, které už měl Neilson pojištěny, ale které ještě nedostal. Pojišťovan posllal do bitvy svého detektiva, jakéhosi Boucherona. Obrazy se ovšem později - díky anonymnímu telefonátu - také našly v jedné stodole . . .

Konečně byl soud zahájen a svědkové byli jeden po druhém vyslechnuti. Neřekli celkem nic zajímavého, až na toho posledního. Byl to místní farmář, který dosvědčil, že viděl Bruna v poli, blízko oné stodoly, kde se našly ztracené obrazy. Moc to ale stejně nepomohlo, protože si nedovedl vzpomenout, který den ho tam viděl. Ukradený nůž byl asi jediný důkaz, ale na druhé straně ani to moc neznamenalo, protože Herodes žádnou bodnou ránu neměl. Také neexistovalo spojení mezi Brunem a Herodesovou pistolí, takže takže to vše dohromady znamenalo dost málo. Jak se dalo očekávat, také o pajcru na výměnu pneumatik, který u Bruna našli, se u soudu ani nemluvilo, nedalo s eto s ničím spojit a bylo by to opravdu jen směšné. Protože ani motiv k vraždě nebyl u BVruna nějak zvlášť silný, mohla to být jen krádež - rozhodně ti ostatní podezřelí měli lepší motiv - prokurátor se snažil uvést k důkazům pochybnou možnost, že Bruno byl nemanželský syn Herodesa. Jak už to ale bývá u levobočků, k disposici byla jen šeptanda, ale ne fakta. Koneckonců ani z toho se nedal nějaký motiv udělat - Bruno by si tím doslova zabíjel svou nejlepší šanci něco po Herodesovi podědit. i když sám Bruno nebyl ani přesvědčen, že je opravdu Herodesův syn. A tak byl soudem osvobozen a případ uzavřen.

Lidé v našem městě ovšem nebyli vůbec překvapeni. Nikomu se ani nechtělo pokračovat v hledání: nikdo neměl Herodesa rád a všeobecně se soudilo, že si to pravděpodobně zasloužil. Komu bude chybět, no ne? Lidé měli jiné věci na mysli, jiné, důležitější věci. Až na mne. Ne že by mi Herodes chyběl, ale vždycky jsem věřil, že spravedlnosti musí býti učiněno zadost. Také mě zajímalo vidět, jak se bude Phil po soudu tvářit a tak jsem ho šel navštívit. Seděl na zápraží a popíjel pivo.. Zdál se být hluboce ponořen do svých myšlenek, ale nezdál se být ani naštvaný, ani spokojený. Nabídl mi také láhev piva a já si sedl vedle něj, ale nevěděl jsem, jak vlastně začít. Konečně jsem vypálil první otázku: "Ty nejsi šťastný, že už je po tom?! "Jistě, " řekl, "jsem velmi šťasten." "Ale máš své pochyby," pokračoval jsem. "Pochyby o čem? " zeptal se a čuměl do té lahve, jako by to byla ta nejdůležitější věc na světě. "Když se ti to nelíbilo, tak proč jsi to teda nezastavil, než to vůbec došlo k soudu? Věděl jsi, že ho stejně nemohou odsoudit!" "No jo, mohl jsem to zastavit, ale stálo by mě to můj job. A oni by asi pokračovali i beze mne. Ale teď je to za námi, díky Bohu." Cítil jsem, že něco přede mnou schovává a tak jsem pokračoval:" Neříkej mi, že jsi spokojen, že si vrah klidně běhá na svobodě?" "A jak to víš, že si běhá na svobodě?" zeptal se. "Ale jdi, a co ten anonymní informátor, který věděl, kde byly obrazy schované? On přece něco musel o tom případu vědět!" Začal mi odpovídat, ale náhle před domem zastavilo auto a detektiv oné pojišťovny, Boucheron, z něho vyskočil a běžel k Philovi. "Mohu s vámi mluvit? " se ho zeptal už když mu podával ruku. "Jistě", odpověděl mu Phil a já jsem zrovna chtěl odejít, když se návštěvník otočil ke mně a povídá: "Pojďte radši také s námi, budu potřebovat svědka." Tak jsem teda všichni tři vešli do domu a můj přítel nám dvěma nabídl whisky, teda tu nejlepší, Jack Daniels. Když jsme se usadili, detektiv vytáhl z kapsy obálku a podal a ji Philovi. Ten ji otevřel, vytáhl z ní dopis a začal to číst. Tvářil se docela vážně, když se ho zeptal: "Znáte obsah toho dopisu?" "Ale ovšem," řekl Boucheron, "nalezl jsem jej uvnitř té role s obrazy a jelikož nebyl zalepen, tak jsem se podíval, co v něm stojí. Myslel jsem, že jde jen o seznam obrazů nebo co." "Řekl jste o tom ještě někomu jinému? " zeptal se Phil. "Nikomu," odpověděl detektiv s podivným úsměvem na jeho jinak dost ošklivé tváři. Už jsem to nevydržel a zeptal jsem se: " Co tam stojí? " "Je to Herodesova poslední vůle," vysvětloval mi Phil a chtěl ještě něco dodat, ale Boucheron ho zarazil gestem ruky a obrátil se na mne: "To už stačí, potřeboval jsme vás jenom jako svědka, že jsem tu obálku doručil." "Ale ne, " řekl Phil, já chci, abys tu zůstal." "Jak si přejete," řekl Boucheron, "ale já vám musím ještě něco říci a to je jen pro vaše uši." "Nemám žádná tajemství tady před přítelem, " řekl Phil a to mi bylo divné: nikdy předtím mě svým přítelem nenazval. "OK, jak si přejete," pokračoval Boucheron, "Jak jste si přečetl v poslední vůli, jste jediný právoplatný dědic starého Herodesa." "A to vás trápí?" zasmál se Phil. "Myslíte si snad, že já jsem ho zabil? Proč bych ho potřeboval zabít? Byla by to jen otázka času a rozhodně bych nečekal na jeho smrt zase tak moc dlouho, byl už dost starý."

Já vás z ničeho nepodezřívám," odpověděl detektiv. " Vidím, že jste o obsahu poslední vůle nevěděl. Je je psaná ručně a má jen Herodesův podpis, ale to je OK. A všiml jste si první věty, která je přeškrtnuta?" "Ano, " přitakal Phil, "ale nemohl jsem ji vůbec přečíst, byla mockrát přeškrtnuta." "Máte pravdu, ale já jsem to prohlížel pod zvětšovacím sklem a vsadil bych se, že tam stálo ¨'"Protože se hodlám zabít ...," a pokračuje to "a jsa soudné mysli, atd.' Zřejmě se chtěl asi zabít, ale pak si to rozmyslel a ten sebevražedný dopis dopsal jen jako poslední vůli." Phil se znovu začetl a usoudil: "Ani ne, já tam nic nevidím, to se asi mýlíte." "Asi ne, ale řekněte sám: byla to tedy vražda nebo sebevražda?" "Jak já to mohu vědět?" usmál se Phil. "Vrah se přece nenašel." "Myslím, že to dobře víte," trval na svém Boucheron." Jinak byste se mně zeptal: 'Jak to mohla být sebevražda, když se pistole našla daleko v polích?' Ba ne, já si myslím, že to dobře víte, co to bylo." "A to je vše?" vysmál se mu Phil do očí. "Zapomínáte, že já mám alibi." "Myslíte ty hodinky? Už od začátku jsem si myslel, že to tam někdo narafičil - je snadné nařídit hodiny o dvě hodiny poději, hodit je na zem a ještě na ně pro jistotu dupnout, aby se zastavily." "Ale nemůžete to dokázat, že?" namítal Phil. "Ano, ale také vás někdo viděl blízko domu. Pamatujete na tu paní, co vás vybrala z té řady podezřelých?" "Jedna popletená stařenka. Prostě se mýlila," dodal, ale ne už tak jistě. "To sotva, když vás tehdy viděla v uniformě. Ale na to se jí naštěstí pro vás nikdo už nezeptal, že, brali to jako výborný vtip. Ale když to teď dáme vše dohromady, byl by z toho docela zajímavý soudní případ, co říkáte? Ale teď vážně: byla to sebevražda nebo ne?" "Byla, " přiznal konečně Phil, " já prostě nechtěl, aby to tak vypadalo. Udělal jsem to tak, aby to vše vypadalo jako vražda." "Také jsem si to myslel," souhlasil detektiv. "Vaše chyba ovšem byla, že jste se do té role obrazů vůbec nepodíval. Jakmile jsem si uvědomil, že by to mohla být sebevražda, začalo se mi to všechno pěkně dávat dohromady. Ano, musel jste to být právě vy, kdo měl možnost zařídit, aby to nevypadalo jako sebevražda. To jste ovšem ještě nevěděl, že jste jediným dědicem. Proč jste vlastně nechtěl, aby se vědělo, že to byla sebevražda? Proč?" "I kdybych věděl, že jsem jeho dědicem, udělal bych to stejně, a tu vůli bych zničil!"prohlásil zcela klidně Phil. "To jste tedy generózní, zahodit takové dědictví! Ale pořád jste mi ještě neřekl, proč jste to zamaskoval." "To je dlouhá historie, " namítl Phil. Detektiv ukázal na mne. "Tady váš přítel má jistě dost času a já též. Abych řekl pravdu, já potřebuji tu story znát, musím ještě udělat jedno rozhodnutí."

"Tak dobře, " souhlasil Phil. "Stalo se to před mnoha lety. Herodes jednou chytil mého mladšího bratra Tommyho, jak mu trhal v sadu jablka. Přivedl ho k nám a vyhrožoval naší matce, že na nás zavolá policii a že to ještě navíc oznámí ve škole, a že určitě Tommyho ze školy vyhodí. Moje matka byla vdova, která se o nás dva starala jak mohla a byla to velmi počestná a hrdá žena. Když Herodes odešel, vyhubovala Tommymu, ale pak si uvědomila, že by byl Herodes opravdu schopný udělat to, co řekl a že by tím mohl opravdu zničit chlapci budoucnost. Ještě ten samý večer se vydala k Herodesovi, poprosit ho, aby na hocha nežaloval. Herodes byl perverně potěšen, když viděl, jak pláče a jak ho odprošuje, ale do očí se jí jen vysmál - prý žebroní zbytečně. A vysvětlil to: on že by pochopitelně nikdy na Tommyho nežaloval, že jí jen chtěl tím ponížit. A jestli si vzpomíná, jak jí jednou nabídnul sňatek a ona ho, hrdá, odmítla? Teď že to vidí, o co přišla: je jen chudá

vdova a ještě má dva parchanty na starosti. A jsou to jistě stejní lumpové, jako byl jejich táta! Matka se vrátila domů ponížená, ale radostná, že Herodes Tommyho neudá, ale Tommy nebyl nikde k nalezení. Sebrala ještě mě a šli jsme ho hledat, ale marně. Našli ho později na kolejích - počkal si na vlak, co tam jede po deváté hodině a skočil v zoufalství pod něj." "Moje matka si dávala vinu až do konce svého života," pokračoval Phil, " ale oba jsme dobře věděli, že za to všecko může jen Herodes. Abychom ochránili Tommyho památku, nikdy jsme nikomu neřekli pravou příčinu, proč skočil pod vlak, takže si všichni mysleli, že to byla nehoda. Moje matka umřela za rok na to - a když jsem jí u úmrtního lože prohlásil, že jednou Herodesa zabiju, musel jsem jí slíbit, že to neudělám. Mě pak odvezli daleko, do jednoho sirotčince a teprve později, už starší, jsem se do města zase vrátil. Ne, já ho nezabil, já jsem slovo, co jsme dal mé matce dodržel, i když to bylo zatraceně těžké, to mi věřte." "Ten večer, kdy se Herodes zabil, jsem byl na obchůzce. Uslyšel jsem výstřel a vběhl do jeho domu. Našel jsem ho sedícího u stolu. Střelil se do hlavy. Před ním na stole ležela pistole a jeho dopis na rozloučenou - ne ten v té roli obrazů, jiný. Přečetl jsem si ho a byl jsem v šoku: on skutečně měl špatné svědomí. Omlouval se všem a prosil za odpuštění. V dopise se zmiňoval o Tommym, o mé matce i o mně a že doufá, že najdu ve svém srdci dostatek soucitu, abych mu odpustil. Byl nemocný a věděl, že umírá doktor mu to řekl - a tak to raději chtěl skončit dřív. Nemohl jsem tomu uvěřit: ten bastard se zabil jen proto, aby unikl bolesti a navíc z toho udělal, jako kdyby na poslední chvíli litoval všechnu špatnost, kterou lidem udělal. Už jsem mu ten náhlý nápor svědomí vůbec nevěřil. Ale jiní tomu mohli uvěřit. Přitom nám všem třem zničil život. Cítil jsem, že to nebyla spravedlivé, aby zemřel jen vlastní rukou. Kde je trest, kde je odplata? A ještě měl tu drzost chtít, abych mu odpustil? Cítil jsem se oklamán - podle všech lidských měřítek si zasloužil, aby také trochu trpěl. S tím už se ale nedalo nic dělat. Pak jsem dostal ten hloupý nápad." "Vzal sem jeho dopis i s pistolí a strčil do kapsy. Pak jsem si uvědomil, že by to vypadalo podezřele, kdyby byl zabit a nic nikdo neukradl - to by chtělo nějaký motiv. Tak jsem vzal tu roli s obrazy a rozhodl jsem se, že ji někde schovám. Později ji jistě někdo najde, ale to mě netrápilo - stejně jsem si ji nechtěl ukrást pro sebe. Také mi napadlo, že až budou hledat vraha, že bych mohl býti podezřelý. Udělal jsem si tedy alibi s těmi hodinkami - aby to vypadalo tak, že smrt nastala o dvě hodiny dříve, kdy jsem byl ještě na policejní stanici a kde mě skoro každý viděl. Vsedl jsem opět do auta a odjel do polí, kde jsem nejprve otřel otisky z pistole a zahodil ji do pole. Roli s obrazy jsem uschoval v blízké stodole. Ani ve snu mě nenapadlo, že bude v roli ještě jeden dopis, teda ten s tou jeho poslední vůlí." "Proč jste mi ale volal kvůli těm obrazům? To jste přece nemusel!" zeptal se Boucheron. Abych pomohl tomu majiteli galerie," přiznal se Phil. "Nechtěl jsem, aby někdo trpěl nevinně. Jakmile ho začali podezřívat, bylo jasné, že ho může zachránit jenom nález těch obrazů. Věřte mi, že jsem udělal vše, aby nikdo nebyl odsouzen nevinně." "To je otázka názoru," vmísil jsem se do řeči. "A co kdyby například soud uznal Bruna, že je vinen?" "Neuznal by ho," ujistil mě. "A kdyby to udělali, použil bych to poslední, co mi zbývá - použil bych ten dopis, kde se Herodes přiznává k sebevraždě - stále ho totiž ještě mám - a poslal bych to anonymně šéfovi policie.. I když vím, že by pak podezřívali mně a vše by se vyzradilo.. Ovšem můj trest by byl daleko menší, než by dostal chudák Bruno, já jen, jak se říká, 'bránil spravedlnosti v průběhu", jak zní klauzule. Ale jaké spravedlnosti, když to nebyla vražda? Co na tom, že mě to hned druhý den už mrzelo?" Hořce se zasmál. "A proč jste to tedy neposlal hned?" zeptal se detektiv. "Čekal jsem, jestli to bude potřeba - nechtěl jsem se přece vydat v nebezpečí, že se to na mně prozradí." "To chápu, " přitakal Boucheron. "Přišel byste o místo, to jistě - kromě toho, co jste uvedl, jste ještě vlastně nainstaloval falešnou vraždu, uzmul obrazy, dělal si legraci ze soudního systému, atd.atd. Pár let

by za to bylo. Ale ne za vraždu. Nechal jsem si zjistit rukopis té vůle, včetně té věty o sebevraždě přeškrtal ji opravdu Herodes, to se ukázalo po ultrafialovým světlem. Udělal to asi, když se rozhodl, že napíše dokumenty dva a že na to vysvětlení a odprošování potřebuje víc místa." Přidal jsem něco ze svého: "A co trest za to, že způsobil pár lidem pěkné nepříjemnosti? Ten nedostane? " K mému velikému překvapení ale detektiv se mnou nesouhlasil: "Myslím, že ne. Podívejte, pojišťovna je velmi šťastna, že se obrazy našly a nemusí platit pojistku. Ušetřil jste jim hodně peněz. A těm, kdo tu pojistku předčasně od pojišťovny podepsal, tomu jste dokonce zachránil jeho job, jinak by ho určitě vyhodili. Bruno je jistě šťastný, že nedostal doživotí a ostatní podezřelí nebyli dokonce ani zatčeni. Ale co to dědictví, přijmete ho? " obrátil se na Phila. "Tuto otázku jsem si zodpověděl už před chvílí, když jsem četl tu poslední vůli. Měla to být kompenzace za všechny jeho hříchy, chtěl si prostě koupit moje odpuštění. Vidíte, ani ten dopis na rozloučenou nemyslel upřímně: Nevěřil na dobrotu, chtěl si mně prostě koupit. Ano, musel bych mu odpustit, kdybych přijal jeho peníze a on to darebák věděl. Navíc už nerozdával ze svého - do hrobu si to stejně nemohl vzít. Ne, při drahé památce Tommyho a mé matky, rozhodně ty jeho prachy nepřijmu." "To je skutečně šlechetné gesto, " řekl Boucheron a v jeho hlase nebyla ani stopa ironie. "Málokdo by odmítl takové peníze, zvláště kdyby jich moc neměl, jako vy. To ovšem znamená, že by pak pojišťovna mohla mít uhrazeny i výdaje na hledání obrazů a to přímo z Herodesovy pozůstalosti. Tím je můj honorář za tenhle případ zajištěn," zasmál se uspokojeně. Majitel galerie bude jistě šťastný, má totiž jistý nárok na obrazy, dal na ně menší zálohu, o kterou určitě nepřijde. Navíc teď vydělá hodně na těch ostatních, co ještě v galerii má. Také vaše město má nějak víc turistů, než před tou vraždou - sebevražda by je sem tak nelákala. Ne, nemyslím, že jste někomu obzvlášť ublížil, kromě sobě. Ale řekněte mi: dala vám ta šaráda nějaké uspokojení?" "Vůbec ne, " přiznal se Phil. " Brzo jsem si uvědomil, jakou jsem vlastně udělal hloupost. A co víc: Herodesovi to jen pomohlo. Dokonce ho pohřbili v posvěcené zemi; jako sebevrah by se tam nedostal. A navíc jsem stále prožíval strach - ne o sebe, ale o ty podezřelé. Netušil jsem, že měl Herodes tolik nepřátel. Ale já prostě nemohl jít zpět, jakmile jsem to jednou udělal. Především bych musel vysvětlit, jakou nám provedl špatnost a přiznat, že mu Tommy kradl jablka. To mi matka kladla na srdce, že se nesmí nikdy prozradit. I když, pravda, Tommy byl tehdy ještě jen dítě. Navíc se obávám, že by s tím vším, co jsem udělal, vůbec nesouhlasila. Nebyla vůbec mstivá, ta naše máma. Ale co bude teď?" obrátil se na detektiva. Ten jakoby tu otázku očekával, řekl zcela klidně: "To je čistě na vás. Co mě se týká, já jsem vám jen dal tenhle dopis, o kterém ví jen tady váš přítel a já pochopitelně ani netuším, co v něm je. Co si s ním uděláte, to je vaše věc. Pokud se jej rozhodnete zničit, jsem ochoten na něj také zapomenout, pokud váš přítel tady - ukázal na mě - je téhož názoru." Podíval jsem se na Phila a viděl jsem v jeho očích zoufalou otázku. Kývl jsem tedy hlavou a detektiv pokračoval: "Můžete tak ale ztratit pěkný balík peněz, ale to není moje věc. Zveřejníte-li ho, nezapomeňte, že jsem vám ho dal jen jakožto policejnímu vyšetřovateli a vůbec nevím, co v něm je. Ale upřímně řečeno, nevidím k tomu žádný důvod. Tomu starému darebákovi to už nepomůže a myslím, že jsou horší věci, než jedna nevyřešená sebevražda . . ." (konec) Zpět na index POHLEDY: RÁKOSKA: ŠETŘIT ČI NEŠETŘIT?

(původně otištěno v Britských Listech) Úvod: V Kanadě se nedávno stal případ, že rodičům byly na čas odebrány jejich děti, protože jejich rodiče používaly tělesné tresty. Rodiče se hájili tím, že jim to nařizuje jejich náboženství: Po domluvě byly děti rodičům vráceny a bylo vidět, že se domů těší. Odebírat dětem domov je totiž také týrání : . ..

V poznámce k mému článku "Proti týrání: plakáty versus vyhlášky" se autor ptá: Ale co "Spare the rod and spoil the child" ? - česky: Šetři rákoskou a zkazíš dítě (překlad j.h.)". Ano, najdete to v bibli, ve starém zákoně : "Old Testament Proverbs 13-24 - He that spareth his rod hateth his son." - Ten kdo šetří rákosku, kazí (doslova: nenávidí) své dítě (překlad j.h.). V jiné verzi zase: "The one holding back his rod is hating his son, but the one loving him is he that does look for him with discipline." - Ten, kdo nepoužívá rákosku, nenávidí svého syna, ale ten který jej miluje, na něm vyžaduje disciplinu (překlad j.h.). Jak je vidět, tady už se jedná jen o syny, dívkám se asi odpouští :-) a jistě by se našlo mnoho různých verzí v dalších verzích Bible, i takových které by ještě víc uvedly v pochybnost doslovné (a nesprávné) chápání výše uvedeného rčení, například to, že Bible uznává jenom tělesný trest. Ano, napsal jem "rčení", protože i název "Proverbs", česky "Přísloví", naznačuje, o jaký druh konstatování jde. Ta rčení, které se dostala do Bible spíše jako rady, co a jak dělat, a která teď jistí bigoti považují za zákon. Přísloví také, jak známo, používají analogie, symbolizmy a podobně. Například hned další pod výše uvedeným říká: "The righteous is eating to the satisfaction of his soul, but the belly of the wicked ones will be empty. " - Spravedlivý (člověk) jí, aby nasytil duši, ale žaludky (doslova břicha!) zlých lidí (čili hříšníků), budou prázdné (překlad j.h.). Myslím, že nemusíme pitvat žaludky hříšníků ani duše spravedlivých, abych porozuměli, že se jedná o pouhý obraz a že ten, kdo by to bral doslova, by se jen zesměšnil. Asi tak, jako když se milostné Šalamounovy písně považují za oslavu církve (jak si pak vysvětlit verš "tvá ňadra, dvé mláďátek srních"?) . Osobně si myslím, že si to vše bigoti spletli s příslovím "Kdo chce psa bít, hůl si najde" nebo možná i upraveným "Kdo chce psa bít, psa si najde", ale jistě se nemusíme bát, že náboženští fanatici budou chodit po ulici a bít psy hlava nehlava. U dětí si asi myslí, že se to může :-). Ale vraťme se k tomu, co jsem v článku tvrdil: "Osobně to považuji za hloupou výmluvu: náboženství může trestání povolovat, ale neznám náboženství, které by přímo nařizovalo rodičům provádět tělesné tresty. Netrestat děti tělesně tedy není hřích :-), zvláště když existují tresty jiné." Nenašel jsem nikde, že by se jednalo o víc, než o přísloví - tak např. v Desateru o tom nic není, tam je jen "Cti otce svého a matku svou" ale ne už "bij své děti". A pokud vím, byl to právě Kristus, který řekl "Nechte maličkých přijíti ke mně" a tím myslím celý ten problém uvedl na správnou míru. K tělesnému trestu: ještě dlouho se o tom asi bude diskutovat, než rodiče poznají, že existují daleko lepší a účinnější tresty a že nestačí jen trestat, ale je třeba i odměňovat. A dáváte-li dětem něco, ať už dar či trest, musí vědět, že to není váš rozmar, ale že se samy o to zasloužily. Koneckonců vím sám, že jsme se jako kluci, když jsme dostali ve škole rákoskou - ano, ještě v roce 1947!) - jenom otřepali a brzo na to zapomněli, asi jako když dostanete pokutu za rychlou jízdu :-). Na téže obecné škole (ještě než zrušili hodiny náboženství) nám náš farář dával za odměnu žvejkačky a když jsme neuměli, tak zase pohlavek. Sám jsem jeden dostal, když jsem neznal, kdy je den nanebevstoupení Páně. Dnes si ale hlavně pamatuju ty žvejkačky, tedy ty odměny, a to, že ten pan farář ve válce trpěl v koncentráku - byl pro nás tehdy něco jako hrdina. Navíc nás naučil, že v životě má každý náš čin buď dobré či špatné následky a že nejsou jen tresty, ale i odměny. A že musíme sami poznat, kdy si co zasloužíme. A i když mi i to náboženství z hlavy časem nějak vyprchalo, tenhle poznatek mi zůstal. Zpět na index

PŘEČETLI JSME: GREY OWL: POVÍDKY PRÁZDNÉHO SRUBU. Kniha: Grey Owl: Povídky prázdného srubu. (Tales of an Empty Cabin, vydal Macmillan odf Canada, Yoronto, 1975) Grey Owl (Šedá Sova, 1888-1938) a jeho životní příběh se nám asi před rokem připomněl stejnojmenným filmem, v hlavní roli s Piercem Brosnanem. Na rozdíl od usměvavého a vyleštěného Jamesa Bonda zde Pierce vytvořil postavu indiánského ochránce přírody a pravého muže severu. Už bylo vlastně na čase, však ani ekologové o něm už ani nevěděli . . .

V úvodu své knihy říká Grey Owl (též Wa Sha-Quon-Asin, kráčející ve tmě): "Člověk by neměl jít do lesů jako dobyvatel nebo lovec, ale jen s úctou, jako když vstupuje do antického chrámu nebo do katedrály." Je to myšlenka ne nepodobná ideám jeho amerického předchůdce, Henry Davida Thoreau (1817-1862, Walden or Life in the Woods, též jiná známá kniha Civil Disobedience), ale Owl šel ještě dál: on jezdil přednášet, vysvětloval svoje názory, psal knihy, a dokonce natočil krátký film. A co je nejdůležitější, začal na svých projektech pracovat a měl úspěchy. Tak například je známo, že to byla jeho dokumentace toho, jak bobři v Kanadě vymírají, co vlastně zachránila tyto živočichy před totální katastrofou - (ale neříkejte to prosím Vás Davovi, mému známému, kterému bobři pokáceli kus lesa :-). Kniha sama je naplněna nejen pravými zkušenostmi zálesáka, ale je také opravdu potěšením číst - Owl měl skutečně spisovatelský talent. Na stylu i na obsahu se dá poznat, že hodně četl, ať už z narážek na Epos o Hiawathovi, kde ukazuje na rozdíly mezi skutečností a básníkovou fikcí, na zvyky indiánů, jak je znal a s nimi žil, popis jejich tradicí a života vůbec. Podobně i jeho vztah ke zvířatům, tak například v textech fotografiím říká: . . .Skunk - je gentleman od přírody, ale neumí hádat, co chcete udělat, tak pozor na něj... Dikobraz je dobrý společník, když ho trochu poznáte, i když je poněkud natvrdlý Vlk je pirát divočiny Ondatry jsou příbuzní bobrů a často sedí ve skupinách a naslouchají Loon (vodní pták, překlad přesně neznám) jsou královští ptáci a nejlepší potápěči vůbec. Nebo třeba popis jejich bobrů: JellyRoll je žoviální, paličatá aplná rozmarů a Rawhide je klidný, tichý ale i mysteriózní . . .

Ve své knize "Ďábel v mokasinech" vykládá jeho družka Anahareo (dívka z kmene Mohawků, vlastním jménem Gertrude Bernard, kterou si vzal za ženu v roce 1925) , jak ho, otrlého lovce a trappera (název pro lovce s pastmi), upozornila na celou tu zoufalou bobří situaci, kterou nejprve pomáhal vlastně jako lovec jen zhoršovat. A dokonce ho obrátila natolik, že se to snažil napravit - udělala to velmi rafinovaně: jednou zachránila a vzala k nim do srubu dva sirotky, bobří mláďata (Rawhide a Jellyroll) . Přátelské chování obou bobříků pak zajistilo úspěch její taktiky. Grey Owl o sobě vykládal, že je jen indiánský míšenec - někteří ale tvrdili, že je vývalý náčelník. Žil v Quebeku, kde potkal Anahareo, kterou pak vydával za indiánskou princeznu (pravda je, že jeden z jejich dávných předků byl náčelník, ale to se, jak známo, u nich nedědí s generace na generaci). Anahareo byla ovšem moderní dívka, jejíž láska k přírodě předběhla nejen její dobu, ale i názory jejích soukmenovců. Byla také velmi inteligentní (ve filmu je nazývána Pony a Annie Galipeau ji vystihla perfektně) a je to ona, kterou napadne, že když umí Grey Owl tak zajímavě vyprávět, mohl by stejně zajímavě i psát.

Pravda, bylo to také trochu z nutnosti: když Owl přestal lovit, peněz bylo poskrovnu, a její nápad jim zaručil jistý příjem. Její manžel nejprve začal psát přírodopisné články a kupodivu největší zájem přišel z Anglie, kterou hlavně nadchl popis dalekého severu a kromě toho je známo, že Angličané mají hrozně rádi zvířata.. A tak už v roce 1931 vydává svou první knihu, Men of the Last Frontier (Lidé z poslední výspy civilizace). Ten rok se také přestěhovali z Quebeku do Manitoby (Riding Mountain National Park, kde je dnes možno vidět jejich srub) a ještě později, to už byl přijat jako lesník (ranger), k jezírku Ajawaan (Prince Albert National Park) v Saskatchewanu. Tam si také postavil srub, který nazval Beaver Lodge a spolu tam pěstovali kolonie bobrů. Jezero Ajawaan leží na severozápad od daleko většího jezera Waskesiu a když jsme žili ony tři roky v Saskatoonu, byli jsme se tam také podívat. Kromě volně přístupného srubu tam leží i hroby Grey Owla, Anahareo a jejich dcery, Shirley Dawn. Tady bylo místo, které nejvíc miloval a další knihy na sebe nenechaly čekat: Pilgrims of the Wild ( Poutníci divočiny) a Sajo and Beaver People (Sajo a bobří lidé). V roce 1936 Anahareo odešla, prý začal moc pít.. Rok po jejím odchodu dokončil ještě jednu knihu, The Tales of an Empty cabin (Povídky prázdného srubu). Ač se o tom v knize nezmiňuje, odchod Anahareo ho zřejmě trápil (slova "empty cabin" se totiž také dají přeložit jako "opuštěný srub" ). Proto asi také jede ještě jednou na turné do Anglie, ale domů se už vrací jako předčasně zestárlý muž, opravdová Šedá sova (což ale není vidět, protože si barví vlasy na černo). Snad to bylo i jeho zraněním ve Francii, které utrpěl v první světové válce, když se nechal najmout jako dobrovolník do armády. Nakonec onemocněl na zápal plic a když se dopotácel sněhem těch 16 mil k civilizaci, odvezli ho do nemocnice v městě Prince Albert, kde také zemřel. Jeho přátelé ho pak donesli zpět k Ajawaanu, kde ho podle jeho přání pohřbili. Jeho srub osaměl navždy . . . Teprve po jeho smrti se lidé dozvěděli pravdu: Grey Owl byl čistokrevný Angličan a narodil se v Hastingsu, v Anglii, jakožto Archibald Stansfeld Belaney. Byl vychovávám dvěma tetami od kterých utekl do Kanady, aby si splnil svůj veliký sen: žít jako indián. Později, při jedné návštěvě svých tet v Anglii, když tam přednášel - tehdy už byl známou osobou - se málem vše vyzradilo. Novináři, kteří zjistili, kým vlastně Grey Owl je, se ale rozhodli to neprozradit, jen až po jeho smrti. V den kdy zemřel, vyšel konečně i "objevný" článek, ale nikdo tomu zprvu nechtěl ani věřit. . .

Poznámka: Často, když se procházím kolem naší říčky, co teče do Huronu, hledím na pahýly bobry uhlodaných stromů, které tam poslední dobou narostly. A v rezervaci v Inverhuronu přecházím po můstcích, pod kterými si staví bobři svoje přehrady, aby jim je rangeři zase bourali, protože by jinak zaplavili celé údolí. Navečer, když slyším v dálce osamělého loona, který se usadil i se svou družkou u Huronského jezera, vzpomenu si i na jezírko Ajawaan. A když pak doma otevřu onu knihu o osamělém, opuštěném srubu, posedne mě touha jít tam zase zpět. Jako by mě lákalo něco, čemu já říkám "smutek dalekého severu," něco, co je tak dobře vidět třeba v očích eskymáckých psů, zvaných huskies . . . Zpět na index POEZIE: CESTA TAM

Cesta tam. Dnes posedla mě velká touha asi.

Já uviděl jsem cestu - posla spásy a ještě dříve, než se rozední chtěl bych s ní dojít na mez poslední. Hned za ruku mne uchopila, milá, a lákavě mě vtiskla k svému boku, jak naděje jež jediná mi zbyla. Já sotva jejímu jsem stačil kroku! Hnala mě vpřed, jak špatné svědomí, klikatá, úzká, blátem přioděná, rychlá jak únik ze zdí Sodomy, svůdná, ach, jako nejkrásnější žena. My míjeli jsme tiché horské tůně, zákoutí u řeky, červených třešní sady a města s komíny i salaše i hrady a studánku, ukrytou v lesa lůně. Já viděl to a dech se touhou dusil, však ještě rychleji jsem jíti musil. Stále mne hnala šíleným tím chvatem, krok přede mnou a s rozevlátým šatem. Kolikrát chtěl jsem zastavit ten let! Zalehnout do trávy, pod hlavu ruce složit, pohlédnout do mraků, nejhezčí sen svůj prožít a zapomenout na ostatní svět . . . Cosi mě hnalo, ano, tak to je, však co to bylo, těžko povědět. Já nebyl voják, jdoucí do boje, ani ne nadšenec, co objevuje svět. Však žádná přestávka. Jen stále rychleji mě žene děsná cesta v neznámý svůj cíl, až unaven jsem klesl kdesi v aleji a obličej jsem v dlaně ponořil. Tu zastavila se a těžkou svojí rukou mne uhodila přímo do tváře. A dál mne táhla noční bouří krutou svatební nocí smrti s hrobařem. Vlevo se mihly nebetyčné skály. Já vyskočil jsem na mez, smrti blíž, však stejně zas mě její ruce stáhly. Odkudsi do noci čněl černý kříž. Pak zastavila naposled svůj chvat a poprvé se její ústa sklání: "Zde koncí všechno lidské putování.

Jen kříž tu bude věčně, věčně stát!" Zpět na index Zpět na titulní stránku Hurontarie

HURONTARIA - 9B/2001 Kanadsko-český literární měsíčník

KOMENTÁŘ: • Vyšla naše nová elektronická kniha v naší výběrové sérii KČK naší edice KNIHY OFF-LINE, s názvem UMÍME SE UČIT? Kniha pokračuje v duchu předešlé knihy "Umíme diskutovat?" a doporučujeme ji každému, kdo se kdy učil, učí nebo bude učit - je tam vše, co vás škola nenaučila, totiž JAK se učit. Kniha je zdarma ke stažení pro členy klubu KČK, členství je zadarmo a členem se může stát každý. Proč klub? Chceme jen čtenáře, kteří mají opravdu o knihy zájem, něco jako klub spřízněných duší a KČK obsahuje právě naše nejlepší knihy. Napište si mi o členství na [email protected] a připište o kterou knihu máte zájem (a proč), rád vás zapíšu do KČK. Víc o tom najdete na stránce knih http://members.tripod.com/~Hurontaria/knihy/knihy.htm • V Neviditelném Psovi (Věda) jsem uveřejnil tři články: Intermezzo o inteligenci, Stroje, které tvoří a Subliminální sugesce. Moje esej o díle skláře Jana Exnara Dimenze ve skle je publikována v ArtForu a vyjde i v Neffiditelném Psovi. • FRÝVÉR: (Upozornění: programy jsem sice projel na Windows ME, a chodí, jinak ale za ně neručím.) Dnes toho je více: 1) IMesh je hledačka hudebních mp3 skladeb - je zdarma na : http://www.imesh.com/ Jistě, ukazuje vám reklamy, ale jinak na vás nic nechce. A pracuje dobře. 2) Golden je český HTML editor, také zdarma, je na http://www.oknet.cz/lide/pavelp/ghe/ a umí dokonce opravovat český spelling. 3) A ještě MD5 Checksum - ten je zajímavý tím, že vám udá t.zv. checksum, což je něco jako digitální podpis - při změně obsahu či délky souboru se totiž změní. Firma Sun už např. dodává checksum ke všem svým programům. K čemu to je? Je to skvělá ochrana proti virům. Tak například já když si posílám přílohy poštou se známými, jim dám do předmětu dopisu už i checksum přílohy. Přátele si pak zkontrolují to, co jim přišlo a není-li checksum stejný, neotevřou. Proč je to nutné? Pokud víte, moderní virusy se zmocní vaší pošty a posílají vašim přátelům přílohy s virusy, jakoby od Vás. Nu a Vaši přátelé, protože vám věří, otevřou onu jedovatu přílohu a už se vezou. Nové virusy se dokonce umí přilepit na vaši dobrou přílohu, kterou posíláte a to někde na nakaženém serveru. Protože ale virus ještě neumí napsat do předmětu checskum (je prostě blbej!), máme tedy hned dvě jeho indikace: příloha, co nemá v předmětu checksum - tu prostě neotevřeme, je od virusa. Anebo má, ale chceksum nesouhlasí, tzn. že někdo něco přidal nebo změnil a tu také neotevřeme, až po dohodě s odesilatelem, kterému navíc oznámíme, že asi má virusa. Výhoda je, že ten chcesksum umí uvedený program MD5 zjistit, aniž by přílohu otevřel!!!!!. Nu on ji otevře, ale nerozběhne - jen zkotroluje délku a obsah. Geniální, což? A je tak krátký, že je to až k nevíře. Také je zdarma a najdete ho na http://members.tripod.com/markus_hahn/software.html#BFACS j@ns@n Index: Dimenze: Reportáž: Povídka:

BIO versus TECHNO (2) ZASE NĚKDY V OAKVILLU (Díl 3). BILANCE.

Pohledy: CESTA V DUNÁCH Přečetli jsme: CHYBÍ NÁM VYNALÉZAVOST Poezie: KDO VÍ? Poznámka: Toto je celé číslo v jednom souboru. Verze B je zobrazena v kódu CE 1250. Verze C je stejná, ale bez diakritiky - pro volbu jiného čísla či verze jděte prosím nahoře zpět na Titulní stránku.

Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Manželství je jako obléhaná pevnost: ti, co jsou venku, chtějí dovnitř a ti, co jsou uvnitř, chtějí ven."

PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Chcete-li být informováni Bulletinem když vyjde nové číslo, připište tam slovo SUBSCRIBE. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright: Jan B. Hurych Kopírování tohoto materiálu je dovoleno jen pro vlastní použití. Pro přetisk, publikování nebo jinou reprodukci - ať už vcelku nebo jen zčásti - je potřeba si vyžádat svolení autora. Všechna jména osob a institucí jsou fiktivní, pokud není vyloženě stanoveno jinak. Webmaster Honza (j@ns@n) [email protected] DIMENZE: BIO versus TECHNO (2.) Stroje, které tvoří (otištěno v Amberzinu, později také v Universum, vědecké sekci) Poznámka: Toto je diskuze ke knize E. Drexlera "Engines of Creation", která ovšem propaguje nanotechnologii, molekulární techniku. Domnívám se ale, že je na čase uvažovat o její verzi v biotechnologii, která už tady navíc vlastně je a mnohé připomínky z tohoto článku se na ni hodí. Drexlerovu knihu (celou) najdete v angličtině na http://www.foresight.org/EOC/ Eric Drexler prohlašuje, že kdyby měl svou knihu napsat znova, že by na ní nemusel příliš měnit. Po přečtení knihy pochopíme důvod: jeho kniha totiž pojednává o technologii, ve které se za posledních let příliš nepokročilo. Tím neříkám, že je nereálná či neuskutečnitelná - spíše že její čas ještě nepřišel. Dovolte mi, abych to dokumentoval. Tak například v biologii: O.K., naklonovali jsme jednu ovci, tele a já nevím co ještě. Ale ruku na srdce: není to jen pokračování několik set let křížení živočichů a rostlin, křížení, které se jen přeneslo do laboratoří, do zkumavek a do jednotlivých genových struktur? Pořád je ještě naší methodou více “trial-and-error” než plánovaný design, alespoň co se nových útvarů týká. Pokud naše sebevědomí stouplo, tak je jen tak málo oprávněné, jako si dělá otec někoho, kdo dostal Nobelovu cenu, zásluhy za tuto cenu. Bionické inženýrství je pořád ještě na úrovni montážní linky, kde součástky kupujeme hlavně od matky přírody.

Je to také trochu zaviněno tím, že naše doba je posedlá úspěchy v oblasti křemíku. Ano, jsou zde výsledky v oblasti umělého života. To jsou ovšem útvary čistě softvérové, virtuální. Drexlerovi jde něco víc: i když ne nutně na proteinové bázi, jeho “assembleři”, (používám tady rod "živý", na rozdíl od "mrtvých" asemblerů strojového kódu u počítačů a hned pochopíte, proč) tedy systémy o nano-rozměrech, teda tito asembleři budou zcela definitivně reální, vytvořeni a ovládáni lidmi. A budou vykonávat nejen práce, na které jsou naše metody a přístroje příliš veliké, “makro”, ale budou navíc také budovat zcela nový svět pomocí nových nanotechnologií. Tito molekulární dělníčci nejsou jen něco jako Gulliverovi trpaslíci, oni dovedou dělat skoro všecko a ještě mnohem víc :-). Autor, zaujatý nanotechnologií, zde spekuluje, kde všude by nám tito assembleři mohli pomáhat. Někteří, zřejmě kompatibilní k naším biologickým tělům, by pracovali v našich tkáních, bojovali proti rakovině a podobně. Jiní by vytvářeli nové chemikálie, slitiny, atd. Navíc by byli ale zcela podřízeni člověku… A tady je problém číslo jedna: tyto - ať už živé nebo neživé - struktury budou samy o sobě, podobně jako buňky, velmi zranitelné. Odhaduji, že by brzo došlo k něčemu, co se stalo i v biologickém světě, kde se totiž buňky začaly sdružovat a hlavně specializovat - na motorické, výměny potravy, obranné atd. Sdružování by ovšem vedlo k dalším, komplikovanějším, a hlavně větším, tedy už mikro-, možná i mili-assemblerům, teď už ale neschopným práce “v nano”. Pochopitelně se specializací by přišla asi také jejich inteligence (původní assembleři by ji asi neměli, už proto, jak by nás tak ochotně “poslouchali” :-)). I panu Darwinovi se do toho časem jistě zamíchala přirozená inteligence, i když ji dále raději nedráždil a nechal všecko na přežití. A hlavní problém: jak bychom asi tyto assemblery vytvořili? Kde chybí detaily, vždycky přijde na pomoc Darwin, tedy i panu Drexlerovi. Ten Darwin, který ještě před svou smrtí začal vážně o své teorii pochybovat, což je mimochodem víc, než se dá říci o jeho dnešních stoupencích. A tady jde navíc zřejmě o novinku, jinak by se “assembleři “ díky Darwinovi vytvořili už asi dávno sami. Ovšemže tomu musíme nějak pomoci - ale jak? To už autor neříká. Navíc, kdyby se to podařilo, získali bychom asi vůbec první opravdu laboratorní důkaz Darwinovy teorie. Ne, nepleťme se, dosavadní genetické pokusy nám pořád ještě Darwina nedokazují, snad jen to, že už si umíme hrát s geny, že tedy je asi možný i nedarwinovský, nepřirozený výběr :-). To ovšem neznamená, že evoluce neplatí - dokazují to zkameněliny - jen její příčiny jsou jaksi “složitější” a také ten přirozený výběr má asi asi některé svoje "nepřirozenosti", jak už někteří moderní darwinisté přiznávají.. U Drexlera se tedy bude jednat o evoluci plánovitě řízenou, nedarwinovskou, kde byla změna - i když ne už její výsledek - ponechána náhodě. A “Stroje, které tvoří” bude muset zcela nutně předbíhat “vytvoření těchto strojů”. A tady to právě (zatím) vázne. Osobně mě nejvíce zajímala kapitola pátá, nazvaná “Myslící stroje”. Zde Drexler spávně připomíná, že individuální RND (a též DNA) se neadaptují, zatímco bakterie ano. Některé mají dokonce chování, kdy reagují na změny v prostředí poměrně “inteligentně”. Autor také mluví o určitých modelech reality, které se vyvinou během života organizmu (pozor, pozor, tohle zavání lamarckismem pane Drexler, to by se Darwin zlobil!). Tyto modely jsou zatím známy spíše u vyšších živočichů a autor také podotýká, že se nemusí vždy jednat jen o instinkty (které, mám dojem, budeme jistě ještě v budoucnosti více studovat, neboť se zatím přesně neví, jak se přes geny přenášejí z generace na generaci :-). Co mě právě zajímalo, bylo to, že nanoassemblerů a jjeich modelů by se dalo využít při konstrukci a výrobě nanopočítačů. Drexler zde také definuje Dawkinsovy memy jakožto agenty, vyvinuté formou učení a napodobování, ale ty už mají do assemblerů tak daleko jako má myšlení od robotiky. Ale zpět k nanopočítačům - už jsou tu náznaky protoypů, zatím tedy ještě ne příliš inteligentních. A jak vůbec inteligenci u nanopočítačů poznáme? Samozřejmě Touringovým testem říká Drexler, kterýžto test je - podle mého názoru - asi to nejlegračnější, co se v počítačích dosud vymyslelo. Zatím se totiž žádný kompjútr podle tohoto testu nekvalifikoval nehledě na to, že ”myslet” a “komunikovat”s někým jsou dvě různé věci. Také si myslím, že zvyšování rychlosti počítačů není dnes tím hlavním účelem, důležitější je naučit je mysleta navíc správně. Autor se také zmiňuje o neuronových sítích, které by se, místo velkých a pomalých neuronů, realizovaly třeba pomocí molekul, což je, počítám, otázka velmi blízké budoucnosti. Jaké jsou tedy šance budoucí nanotechnologie? Počkejte, jaké “ budoucí”? Nanotechnologie už tu přece je:

dělení genu pomocí střevních virů, použití bakterií k průmyslovému vylučování mědi (z roztoků), dokonce podobné, zatím jen na papíře, odmořování radiaktivně kontaminovaných materiálů pomocí bakterií a mnoho jiných aplikací, to už tu dávno je. Co tu ještě není, jsou ty nanotechnologie, které navrhuje Drexler. A v tom je zásluha jeho knihy: on vidí dál, než my, ale přitom není žádný visionář. Jeho technologie přijdou - a kdy k tomu dojde, to už není tak důležité.

Poznámka: Jen tak mimochodem - nedávno vyšel clánek o mikrobech, které "dobývají" zlato z emulze, je na: http://www.wired.com/news/technology/0,1282,46197,00.html?tw=wn20010821, bohužel je také jen v angličtině. Zpět na index REPORTÁŽ : ZASE NĚKDY V OAKVILLU . . . (díl 3.) Historie. Oakville začínal jako každé malé město. Dnes je částí Halton County (něco jako okres). Halton byl založen poněkud dříve - 1806 - a pojmenován podle majora Williama Matthew Haltona, sekretáře samotného guvernéra Ontaria. Ten ale brzo povýšil a byl odvolán do Anglie, takže se už do Kanady nevrátil. Oakville, na druhé straně, byl pojmenován po dubech, které tu dosud stojí :-). Celá věc začala roku 1805, kdy vláda provincie Ontario koupila od indiánského kmene Mississaugů pozemky, rozkládající se kolem řek Twelve Mile Creek. Sixteen Mile Creek a Credit River. Sídliště nazvali Toronto - nebylo to ale to dneční, to se tehdy tehdy se ještěnazývalo York. Hned v roce 1807 přišel ale velký nával osadníků, hlavně tzv. loyalistů, kteří nesouhlasili s odtržením USA od Anglie a raději odešli do, tehdy ještě anglické, Kanady. Na severu byla nová oblast omezena tzv. Dundas Street, jinak zvaná silnicí č.5, které sloužila hlavně k rychlým přesunům armády a byla vytýčena vojenskými kartografy už v roce 1793. Dnes slouží k pomalému přesunu civilistů do práce do Toronta. Nu a od vlády toho část odkoupil - asi 1000 akrů - roku 1827 kolonel William Chisholm, obchodník, stavitel lodí a později i politik. Nejprve upravil přístav, pak postavil mlýn a hlavně pilu, aby měl materiál na ty lodě, co stavěl, že ano. Pila vznikla už roku 1830, mlýn až 1833. Hned v roce 1828 už ale vyplula jeho první loď na jezero Ontario. Byl to, jako většina lodí na jezeře, škuner, dvojstěžňová, ale rychlá loď, s dostatečným prostorem pro náklad. Lodě odsud odvážely nejprve dřevo, později pšenici, protože později tu postavili i řadu sýpek. Po roce 1851 ale přišla hospodářská recese neboli pokles a cena pšenice klesla, takže hlavní místo výdělkového zboží zabralo ovoce - hlavně tedy zahradní jahody. Také železnice (1906) začala odbírat lodní dopravě byznys - vedla totiž na obě strany: na východ do Toront a na západ, do průmyslového Hamiltonu. Místní slévárna, postavená v roce 1851, zastavila provoz a dělníci začali hledat práci v blízkém Torontě. Slévárna pak začala opět pracovat a v roce 1854 vyhořela, ale byla ještě téhož roku opravena. Odlévaly a opravovaly se tam hlavně stroje kolesových parníků a lodí se šroubem. První pravidelný parník do Toronta, White Star, postavený 1897 v dalekém Montreále, pak vozil výrobky z Oakvillu do Toronta a zpět zase přivážel turisty, kterým se tu na břehu Ontárijského jezera zalíbilo. Což se jim nedivím, nám také. Roku 1916 už dokonce postavili další silnici (Lakeshore Road ) kolem jezera, neboť se objevily - ano, první automobily. Roku 1862 bylo totiž městečko rozšířeno o několik obcí, a dnes už má úctyhodný počet obyvatel: sto tisíc. Moderní silnice, QEW = Queen Elizabeth Way, pojmenovaná podle manželky George IV) byla postavena ještě před druhou světovou válkou a tehdy také někdy vyrostla i Lower Middle Road - tak vidíte, přece jsem ji našel, už ale není. Na sever od železnice se táhne Cross Avenue, pojmenovaná po Johnovi Crossovi, který zde první začal pěstovat a prodávat ony zahradní jahody a protože mu obchod dobře šel, přidal i přidruženou výrobu košíků - to na ty jahody.

Osobnosti. William Chisholm sám byl synem loyalisty a v roce 1812 dokonce sloužil na kanadské straně ve válce proti USA, kterou Kanada, ano, vyhrála a později se dostal i do parlamentu. Do Oakvillu se ale hned nepřestěhoval, až později a jeho děti dokonce až v roce 1838 - ale stálo to za to, měl jich 11. Jiný známý občan - Charlie Sovereign, si zde v roce 1825 postavil nejprve srub, který později přestavěl v dům, který dodnes stojí a je sídlem Historické společnosti pro Bronte. Bronte sama je bývalá vesnice (vznikla 1834) a byla pojmenována po Nelsonovi (dostal totiž titul vévoda z Bronte, což je hrabství na Sicílii). Podobně i ulice Trafalgar nese jméno největšího Nelsonových vítězství. Vůbec ti v Kanadě asi hodně oceňovali tohoto skvělého admirála a námořníka - v Montreale má dokonce také sochu, ovšem něco značně menšího než je pomínl na londýnském Trafouši. A abych nezapomněl: v Sovereignovi domě se narodila spisovatelka Mazo de la Roche, znáte přece její seriál o Jalně? Z historických objektů se musím ještě zmínit o tzv. Custom House, kdysi bance, později koloniálním obchodě a ještě později celnici - teď je galerií pro malíře. A bývalý dům, kde bydeli Chisholmovci, je nyní Oakvillské muzeum. A ano, je tu ještě jedno muzeum, nazvané Stará pošta, která se nachází v Lakeshorském parku a patří Oakvillské historické společnosti. jediná pošta, kterou tma mají, je ale e-mail. Moderní historie. Pak průmysl narůstal: továrna Forda, Mack Truck, a v neposlední řadě i korkárna pana Jelínka, ano, toho, co odešel po Neslavném Únoru z Čech. I tvář Oakvillu se kromě staršího městečka u vody, dnes nazývaném jako jinde - Downtown, vyrostla nová sídliště, průmyslové parky, šopinky, pardon, shoppingy. A objevily se i nové osobnosti: například sourozenci Jelínkovi, mistři světa v krasobruslení - kteří v Oakvillu dokonce žili ještě v té době, co jsme tam byli, viděli jsme je v oakvillské aréně, když uváděli - dokonc ei jízdou - soutěž mladých kanadských krasobruslařů. Otto se dal na politiku a tam se mu dařilo: později se stal dokonce i federálním ministrem kanadské vlády. Jiná světová instituce je Glen Abbey Golf Course, postavený prý podle návrhu světoznámého Jacka Niklause, kde se konají světová mistrovství v golfu. Ale to už také byla doba, kdy byl Oakville místem, kde žili nejbohatší lidé z Kanady. Pak se to prvenství nějak ztratilo, to asi jak jsme se přistěhovali my :-) a s námí mnoho jiných. Našli byste tma také hodně lidí, kteří jsem přišli z Montreálu, protože nesnášeli diskriminační politiku tehdejší vlády (život tam už jsem popsal v seriálu "Je me souvien"). Přesto vše si Oakville pořád zachovává,a lespoň downtown, podobu starodávného, klidného městečka. A to je už při tolika obyvatelích a rušného města Mississaugy jakožto souseda, celkem slušná zásluha. (pokračování příště) Zpět na index POVÍDKA: BILANCE. Přemýšlel o tom celý týden a mělo to opravdu perfektní smysl. Doktor mu přece dal jen pár měsíců života a nemohl ztrácet čas. A i kdyby to byla poslední věc, kterou udělá, stálo to za to: alespoň si tím vybalancuje svoje účty . . .

Přichází to normálně s věkem: myšlenka na smrt není příjemná, ale jednou se dostaví, ať už chceme, nebo ne. I když vlastně nevím, kdy to bude, měli bychom býti připraveni. Ale co to vlastně znamená, "být připraven"? Někteří lidé si myslí, že by si měli ještě hodně užít, jiní si chtějí dát do pořádku jejich finanční

situaci a jiní, nu ti třeba začnou psát paměti. Jason nic takového neplánoval: Užít si? Žil už dost dlouho a podíval se také po světě. Miloval v životě několik žen a byl jimi byl milován. Peníze? Měl jich víc, než potřeboval. A psát nějaké pohádky o sobě, to se mu zdálo dost směšné. Měl dobré jméno - pomyslil si - alespoň natolik dobré, aby se nemusel starat o to, co o něm lidé řeknou, až už tu nebude. Ale přesto chtěl být připraven, až přijde čas odejít. Svědomí, znáte to. Šlo mu o to, zda opravdu třeba ublížil pár lidem, ať už z vlastní vůle nebo více méně bez zlého úmyslu, ale přesto. Rozhodl se prozkoumat svou paměť - komu kdy ublížil a komu ne, a zda by se s tím nedalo něco dělat. Nikdy si o sobě nemyslel, že je zlý člověk a ve skutečnosti ani nebyl. Neměl prostě pro to dost důvodů nebo lépe řečeno stimulaci, aby někomu udělal něco zlého. Nebyl závistivý, ambiciózní, líný ani jinak zkažený. Nebyl marnivý a neměl touhu po penězích ani po majetku těch druhých. Co měl, to víceméně zdědil a svou šetrností si to i udržel. Také nikdy nepotřeboval nějak zamaskovat své minulé činy či chyby. Když na to pomyslel, uvědomil si, že znal velmi málo lidí, kteří měli tak čistý štít, jako on. Začal pochybovat, zda je vůbec něco, kde by si měl vybalancovat svůj účet, své "má dati" - "dal". Pokud věděl, nebylo nic tak vážného, nic tak hrozného v jeho minulosti. Jistě, maličkosti, ale nic velkého, nic opravdu velkého. Je možné, že někomu ublížil, aniž to chtěl a dokonce aniž si to uvědomoval? Ano, jednou mu nabídli místo vedoucího a on to přijal. Pravda, Jerry Morrow si to zasloužil víc, než on - ne že by byl lepší, ale byl u firmy déle, než on. Ale oni si vybrali Jasona a bylo to. Přece nemohl říct: "Děkuji, ale dejte to radši Jerrymu!", nebo snad ano? A co jeho snacha? Nikdy ji neměl moc rád a často si ani nedal pozor, aby to skrýval. Byla jeho synovi dobrou ženou a jistě si zasloužila jeho úctu, ale nikdo od něj nemohl čekat, že se bude pořád přetvařovat, ne? A pak zde byl ještě Marcus, jeho soused. Jednou, když couval do garáže, naťukl Jasoňovo drahé auto, konvertibl. Jistě, zaplatila to pojišťovna, ale Marcusovi zvedli poplatky za pojištění a on sám to Jasonovi nikdy neprominul. Teda to, že vůbec žádal náhradu škody. Bylo to směšné - co vlastně chtěl? Aby si Jason nechal auto opravit a zaplatil za to z vlastní kapsy? A pak zde byl ještě Jasonův bratr Pete. Začal si byznys a potřeboval nějaké peníze na hotovosti - půjčku, přesněji řečeno. Dokonce nabídl Jasonovi partnerství, ale ten odmítl. Jistě, bál se, že byznys zkrachuje, ale vy byste se nebáli? Měl pro to dobrý důvod: Pete nebyl zrovna pečlivý, když šlo o peníze a tak je nikdy u sebe dlouho neudržel. To by nebylo jen riziko, to by byla zaručená ztráta.

To vše ale Jasona neuspokojilo - jistě musí existovat někdo, komu někdy ublížil. Začal být desperátní: probíral celý svůj život, den po dni, jak si co pamatoval a vše pozorně zvážil. A pak ho to najednou udeřilo z čista jasna: ovšem, Tobiáš! Toby! Jeho mysl zabloudila zpět, do doby, kdy poznal June. Vždy usměvavá, šťastná, byla tou nejhezčí rudovláskou, co kdy potkal. Měla jemný smysl pro krásu a pro užitečnost každodenního života, prostě vážila si každé hodiny, kterou prožívala. Snad proto se také zamilovala do Tobyho. A ten pocit byl vzájemný, jak se říká, o tom nebylo pochyby. Nějakou dobu spolu chodili a plánovali, že se vezmou. Jenže pak vstoupil do jejího života Jason: muž v nejlepších letech, vdovec, který znal ženy a věděl, jak získat jejich pozornost a přízeň.A v neposlední řadě i to, jak je svést a měl na to i finance. Začalo to jako flirt, nevinná krátkodobá známost či možná jen experiment, kterým si chtěl Jason dokázat svou neodolatelnost. Tehdy ještě netušil, že se to změní v něco vážnějšího, osobního, permanentního. Jenže k tomu pak skutečně došlo. Hrál si s ohněm a spálil se. Zamiloval s do ní, desperátně a beznadějně. A ona se mu poddala a nakonec se také zamilovala, unesená jeho šarmem, galantností, prostě jeho osobností. To vše lze ženě jistě odpustit a tak se musel v očích Tobyho jevit jako vinný jedině Jason. Brzy June zapomněla na Tobyho úplně. Neměla na vybranou: byla těhotná a tak se vzali a jejich ruce byly od té doby svázány svátostí

manželství, jak řekl kněz, co je oddával. Toby ale nezapomněl - nikdy se neoženil a žil tiše a osamoceně ve svém prostém domku. V domku, který pro ni předtím začal stavět a který se měl stát jejich opravdovým hnízdem lásky. V domě, který pak sice dokončil, ale už neměl komu nabídnout. Ano - pomyslil si Jason - jemu jsem způsobil skutečnou, trvalou bolest a trápení. Jak to, že mě to už dřív nenapadlo? Jistě, vlastně jsem ho ani moc neznal, rozhodně nebyl můj přítel a pokud jde o ženy, každý muž je jen osamělý lovec. Každý pro sebe, tak zní zákon džungle. Strávili pak spolu s June šťastných osmnáct let a nic, opravdu nic to nedokázalo zkazit. Ano, musela se rozejít s Tobym a to jistě nebylo lehké, ale udělala to a zapomněla na něj navždy. Teda až do její smrti - před dvěma roky po krátké nemoci odešla, tiše a tajemně, jak to bylo jejím zvykem. Stále mu chyběla, věděl, že nikdy už nebude žádná taková jako ona. A po tom, co mu řekl doktor, nebude už vůbec žádná, protože už nebude ani on. Věřil, že se s ní tam nahoře potká, ale o to víc teď chtěl, aby to mohl Tobymu vynahradit . . .

Jason začal svoje bilancování s Tobym zcela nenápadně. Věděl, že nemůže jít a říct mu, co plánuje udělat. Měl totiž poměrně dost peněz, něco by dal svému synovi a zbylo by ještě dost i pro Tobyho, což by připsal na něj. Nejprve se tedy dal zapsat do kuželkového klubu, kam Toby chodil hrát a čas od času ho vzal na pivo do místní taverny. Toby si ho ovšem pořád ještě pamatoval, ale nezdálo se, že by mu to vadilo. Smrt June asi všechno vyrovnala, řekl si Jason. Napadlo ho, že by snad neměl otvírat staré, smutné vzpomínky, ale už se rozhodl. Brzy se stali přáteli a místo aby chodili do hospody, popíjeli raději pivo doma, jednou u Jasona, podruhé u Tobyho. Mluvili o všem a ničem, ale nikdy se nikdo z nich nezmínil o June. Zřejmě si oba dávali moc dobrý pozor. Jak se jeho nemoc zhoršovala a čas se mu krátil, Jason shromažďoval odvahu, aby mohl Tobymu říci, co plánuje. Snad pochopí, co chce Jason udělat: nemůže mu sice vrátit June a všechna ta léta co s ní Toby mohl šťastně žít, ale může mu zajistit klidné stáří. Jediné co chtěl slyšet bylo, aby mu Toby odpustil. Bylo to vlastně divné: necítil se sice vinen, ale přesto potřeboval jeho odpuštění. Prostě vyvážit váhy spravedlnosti a jejich "má dáti" a "dal". Jednoho večera, jak tak seděli v Tobyho domě, Jason už nemohl odolat a konečně přešel k věci: "Ty jsi se nikdy neoženil?" zeptal se ho. "Ne," řekl Toby, "a ty bys měl vědět proč." Byla to zřejmá narážka, aby se Jason už dál neptal, ale on cítil, že musí dokončit, co začal. "Ano, já vím," přiznal se Jason, "musel jsi ji milovat opravdu hodně. Dovedu si představit -" "Miloval jsem ji víc, než si můžeš představit," skočil mu do řeči Toby, pořád ještě klidný, ale v jeho úsměvu už bylo jasné varování. "Ale ovšem, že si to umím představit," odporoval Jason. "Já ji přece miloval také!" "Ale já ji miloval víc, než si myslíš," trval na svém ten druhý a jeho oči dostaly podivný vzhled, jakoby se něčeho bál. "Ne, ne, máš pravdu, já vím. Teď už to vím," souhlasil rychle Jason a nevšímal si příznaků blížící se bouře. "Proto bych ti to rád nějak vynahradil," dodal. To bylo ovšem to nejhloupější, co mohl říci. "Co jsi řekl?" vyštěkl Toby, jako by nevěřil svým uším. "Řekl jsem, že bych ti to rád nějak vynahradil," opakoval Jason, a uvědomoval si, že už nemůže zpět. Čekal na tuhle příležitost příliš dlouho a chtěl to mít konečně za sebou. "Vynahradit co? Všechna ta léta, co jsem tě nenáviděl za to, co jsi mi udělal? Všechny ty noci, kdy jsem si přál, abys umřel? Všechna ta léta, co jsem tě chtěl zabít?" Poděšen, Jason pozoroval muže před sebou. Očekával tvrdá slova, po tom, co se stalo, ale nikdy si neuvědomil, že by ho ten člověk mohl tak nenávidět. "Proč?" začal se hájit. "Měli jsme přece oba stejné šance a já vyhrál. Co je na tom tak špatného?" "Stejné šance?" V Tobyho tváři už nebyl onen klid, který dřív zřejmě předstíral, ale byl rudý a jeho hlas se

třásl zlostí. "Ty jsi byl ten člověk, kterému se vše dařilo, se slibem pohodlného, příjemného života, s hezkým domem, přáteli ve společnosti a s dostatkem peněz, abys mohl cestovat kolem světa a dát mladé dívce vše, co si jen přála! Tomu říkáš fair play?" "Ale byla to přece ona, která si mě vybrala! Proč nedáváš vinu ji? Já ji přece nenutil, rozhodla se pro mě, protože mě milovala! A vlastně nemůžeš dávat vinu ani jí: ona přece za to nemohla, že už tě nemilovala!" Toby strnul, ale jen na moment. Už se nemohl kontrolovat. "Ty blázne! Že mě už nemilovala? Vždyť nevíš, o čem mluvíš, ty starý blázne! Vidíš tu sofu, na kterés sedíš? Dobře se na ni podívej! Na té jsme se milovali. Mockrát, tolikrát, že bych to ani nespočítal! A ty říkáš, že mě nemilovala?" "Ale počkej, jak vůbec -" Jasoňovi se zlomil hlas. " - to přece nemůže být pravda, když jsi dostavěl ten dům, to už byla June dávno vdaná za mne!" Když to, zřejmě nechtěně, vyzradil, Toby se najednou uklidnil a pokračoval: "Asi tak rok po tom, co jste se vzali, jsem ji potkal ve městě a ona se mi přiznala, že není šťastná. Udělala chybu jsem - řekla. Nebylo to to, co očekávala a nevěděla, co má dělat. Prosil jsem jí, aby se rozvedla a vrátila se ke mně, ale to už měla dítě, tvoje dítě a nechtěla o něj přijít. Pak jsem ji přivedl sem, do tohoto domu a byla opět moje, jako kdysi. Nepamatuji se, jak se to stalo, ale slíbili jsme si, že se budeme potkávat každou středu, každý týden, rok za rokem. Pamatuješ na ty lekce na piano, co měla? Nuže její učitelka byla moje teta a ta souhlasila, že nás bude krýt. Nechtěl jsem ti tohle všechno říct, ale ty jsi mě vyprovokoval, tvou bláznivou nabídkou, že mi vše vynahradíš!" Jason se zatím také uklidnil: "Jsi lhář, zatracený lhář! Jak můžeš takhle plivat na hrob nešťastné ženy, která se už se nemůže ani bránit? Ušetři mě tvých sprostých lží. Byla přece mojí ženou, jen mojí!" "Tak já jsem lhář, co?" zeptal se Toby, teď už zcela klidným hlasem. "Chceš důkaz? Dám ti důkaz, ty blázne. Tady!" Otevřel zásuvku u stolu a vytáhl svazek dopisů. Muselo jich tam být nejméně padesát, všechny krásně ovázané červenou tužkou. Zmatený Jason téměř automaticky sebral balíček a třesoucíma se rukama rozvázal stuhu. Otevřel jednu obálku uprostřed svazku, nasadil si brýle a začal číst. Okamžitě poznal její rukopis a také datum na dopise byl to den jejích dvacátých narozenin. Po několika minutách dopis složil a dal ho zase do obálky. Co si tam přečetl, stačilo, aby ho přesvědčilo - vlastně aby přesvědčilo každého. Přesto se nechtěl vzdát: "Řekněme, že jsou to pravé dopisy a ne padělky -" začal, ale pak si uvědomil, že detaily v dopise by si Toby nikdy nemohl vymyslet a dodal rezignovaně: "Zapomeň na to, vím, že jsou pravé." "Vidíš," vysvětloval Toby, " ale já jsem ti to nikdy nechtěl říct, a když jsme se teď spřátelili, tak už vůbec ne. Ne, neplánoval jsem to jako pomstu, já ji skutečně miloval, Bůh je mi svědkem. Ty mi to nebudeš věřit, ale ona mi ještě teď pořád chybí!" "Mně také," přiznal se Jason a skryl hlavu do dlaní. "Mně také," zajíkl se. Po delší chvíli přerušil Toby ticho: "Věř mi, brzy jsem si uvědomil, že klamat tě, to ještě nic nevyřeší, ale ona mě prosila, nechtěla to ukončit. Každou středu, každý týden, až do její smrti. Bylo to jako posedlost, jako kdyby si myslela, že mi tím odčiní to, co se stalo. Řečeno tvými slovy, aby "mi to vynahradila", chápeš? A teď tu jsi ty, který celou dobu nic nevěděl a zase se mně ptáš, jak mi to můžeš vynahradit. Ale jak vidíš, nic mi nedlužíš, nic!" Jason zvedl hlavu: "Asi máš pravdu, asi ti opravdu nic nedlužím. Musela tě ale milovat hrozně moc." Toby se na něj podíval překvapeně. "Myslíš? Někdy si myslím, že mě vůbec nemilovala. Takhle totiž měla nejlepší z obojího: tvoje peníze a mou lásku. Ale proč, když už měla tvou lásku, jak ty říkáš? Ne, ani ty jí nic nedlužíš. Koneckonců nemilovala tě a klamala tě se mnou." "Mýlíš se, Toby, " řekl Jason pomalu. "Myslím si, že tě opravdu milovala, až příliš moc. A dokonce snad i milovala mě, alespoň bych tomu rád věřil. Zdá se, že nás oba milovala, každého jinak. Ale to už se asi nikdy nedovíme, na to už je pozdě." Dopil pivo a pak beze slova otevřel dveře a vstoupil do studené, prosincové noci.

Zpět na index POHLEDY: CESTA V DUNÁCH Míval jsem doma, v Jizerských horách, takovou cestu, nahoře na Špičáku. Nešla rovně, dost se točila, stejně jako ostatní, co tam byly - myslím že tři - v různé výšce hory, ale přitom běžely vodorovně, kolem dokola. Ta moje byla ovšem jiná: kolem vyrůstaly tehdy ještě malé smrčky a les byl bohatý na houby, hlavně křemeňáky a kozáky. Místy byly nalevo či napravo skály, to jak mezi nimi vylámali cestu dynamitem. "Cesta mého života", říkal jsem jí tehdy a po dvaceti letech jsem se tam byl znova podívat. V jeskyních, kde jsme si hrávali na loupežníky, teď najdeš leda tak stopy po dnešních neandrtálcích a kdysi malé smrčky tu vyrostly až do nebe. A na konci cesty postavili krmelec. I když jsem ji málem nepoznal, jedno bylo jisté byla to moje cesta, cesta mého zatoulaného života.. . . Tady, v Ontariu, jsem si našel cestu jinou. To v Inverhuronu zabočíte směrem k chatám a ještě přijdou písečné duny, tak tam na planině zaparkujete auto. Pak jdete ještě asi kilometr pěšky, nejprve podle zahrady s téměř golfově posekanou trávou, zelenou jak brčál. Její majitel - jakýsi Američan, který sem jezdí na léto a rentuje tu svoje čtyři chaty turistům - ji denně zavlažuje vodou z jezera. Na té nádherně zelené trávě pak trčí evrgrýnové keře, sestřihané do přesných kuželek či koulí. Ne nadarmo tomu říkáme Malé Versailles. Napravo v dunách jsou zakrslé borovice, které najednou přecházejí v borový les - kde na podzim vyrostou podborováky. Stromy, které mají na rozdíl od jiných borovic v Kanadě na kmeni oranžovožluté šupinky, jako ty u más doma, i tak po domácku voní. Na podzim, když tam chodím sbírat houby, sednu si často na mez a vzpomínám na tu moji cestu doma. "Jakpak je dnes u nás doma?", zpívá česká verze z Divotvorného hrnce (v originále je to irský muzikál Finian's Rainbow), kterou kdysi Voskovec a Werich zveršovali a to, tuším, ještě v Americe, protože ta krásná slova vám přímo rvou srdce. Nneí divu, že ten její opravdový sentiment jsem správně pochopil teprve až tady. Pak jdu ještě dál, až k Huronu. Úzká cesta zabočuje kolem malého jezírka, kde kdysi sedávaly malé želvičky mámě na krunýři, ale teď asi odešly někam jinam, protože poslední dobou jezírko periodicky vysychá. Vždycky, když se ale naplní, objeví se zase žluté lekníny a roztahují svoje ploché listy na hladině. Občas také žába seskočí s listu a zmizí někde pod hladinou. Na druhém konci jezírka, vlastně tůně, stojí několik obobrovaných stromů - nevím proč zde, lepší to mají víc proti proudu řeky, kde ostatně také žijí. A ještě dál se už objeví malá říčka a parabolický dřevěný můstek přes ni. Kdysi tam nahoru táhli lososi, ale teď je na to řeka příliš zanesená hlínou. Někdy, když dlouho neprší, přeruší se její líný proud. Vytvoří se tam malé laguny, a modrý heron, něco jako náš čáp, tu trpělivě loví jako v pasti chycené ryby. Trpělivě, protože ví, že mu nemohou utéci a také si je nechce všechny vylovit naráz. Ať se schovávám, jak chci, spatří mě a odlétne. Občas sem přijde čvachtat v bahně nějaká kachní rodina, semotam přilétne i racek, když ho plachtit nad jezerem. Je to místo jako vhodné pro malování, ale v létě jdu ještě kus dál dunami, přímo na pláž. Nejraději tam chodím v červnu, kdy ještě není zaplavena turisty, katamarány, plachetnicemi všeho druhu, awind-serfy. Jednou tu dokonce i tahali někoho za člunem vysoko na padáku, ale protože je záliv malý, nechali toho - špatně se jim přistávalo. Já si sem chodím jen zaplavat - a také se projít tou mou cestou mezi dunami. Nad sebou v dálce vidím až z pláže ještě Američanův dům, který tam trčí na kopci jako hrad. Však si také celý pozemek ohradil kamennou zdí z buližníků. Kde je sebral, to nevím, jsou jich tam v té zdi snad miliony a zeď je nejmíň metr vysoká. Ani je maltou nespojil, ale všechny pěkně vypasoval, aby správně seděly. Také jeho pes, černý jako uhel, rotweiler - o kterém kniha říká, že je to Adonis mezi psy - mě občas přátelsky doprovodí až na břeh. Huronské pláže prý jsou nejlepší sladkovodní pláže v Severní Americe. Před mnoha miliony let tu bývalo mořské dno a ještě dnes tu najdete zkameněliny, hlavně korálů, vlastně pra-korálů. Písek je tu asi tak jemný jako ten do přesýpacích hodin. Za poslední dva roky ale voda v jezeře poklesla téměř o dva metry a zanechala pobřeží pás kamenitého dna, který všude jinde už zarůstá travou, to jak si voda vzala písek s sebou do hlubiny a vítr tam odněkud nafoukal hlínu. Ne tak v Inverhuronu - tam se jen objevila nová, písčitá pláž,

tak mělká, že můžete jít až třicet metrů, než vám voda dosáhne k bradě. Když nejsou vlny, dá se tu plavat pěkně daleko, ovšem je-li větrno, zápasíte s vlnami celkem marně. Za bouře je totiž Huron stejně divoký, jako Severní Atlantik. V takovém počasí je nejlépe zkoušet bodysurfing. To prostě čekáte na vlnu a těsně před jejím čelem skočíte do vody v jejím směru. Není to jednoduché a musíte mít také stejnou rychlost jako ta vlna, jinak vás neponese. Nu a blízko u břehu, kde se vlny převrhnou a rozpění, tam to už ani nemá cenu, to vás vlna jen několikrát přeroluje a kde jste byli. A vlny jsou to pořádné, často i dva, skoro tři metry vysoké. Však tu také máme v okolí hodně potopených vraků, jen v Kincardinu je jich asi pět. V létě tu bývá u vody dost horko a tak první, co udělám je, že skočím do vody, zaplavu si a pak se v klidu natáhnu na slaměnou rohož a je mi tu jako u moře. S tím rozdílem, že tam mi slaná voda dělá problémy: téměř týden mi trvá, než mi přejde moje "mořská" rýma. Kdysi jsme jezdívali z Montrealu na dovolenou k Atlantiku, až do New Jersey - deset hodin cesty jedním směrem. Tady to mám takořka za rohem a tak sem chodím v létě skoro každý druhý den. Ale co bych to zapíral, je to i proto, že se mohu projít tou cestou dunami, cestou s borovým hájem, prokládaným místy i cedry a dýchat všechny ty vůně lesa a hub. U Američanových Versají ucítím pokosenou trávu a u vody i zvláštní vůni Huronského jezera, která se vlastně ani nedá popsat.. Jezero je každý den jiné: jeho barva, mraky, směr vln a hlavně jejich dynamika. Mají totiž i jiný tvar - od olejově klidné hladiny až po dlouhé, vysoké řady vln, s bílými čepicemi a se sílou elefanta. Po dešti jsme tu jednou spatřil nad jezerem i dvě duhy, paralleně, jednu nad druhou.. Před bouří se ale nebe zatmí a zatímco do jezera bijí blesky, v dáli se někdy objeví něco, co vypadá jako cyklón, což je tornádo, ale and vodou. Zatím tu opravdový cyklón udeřil jen dvakrát, pokaždé v blízkém městečku Goderich. Na začátku století, kdy potopil dvanáct lodí a pak před pěti lety, kdy už toho tolik neudělal. Horší je, zastihne-li vás něco takového na lodi, na jezeře. Ale to bývá hlavně na podzim a v Inverhoronu je také hřbitov námořníků, ještě ze začátků dvacáteho století. Některé náhrobky jsou beze jména - nikdo je vlastně neznal a na jezeře tehdy brázdilo plno lodí, nejmíň polovička z nich ze Států. Huron je totiž hrozně veliký, sou velikostí je třetí na světě, když nepočítáme Kaspické a Aralské, což vlastně nejsou jezera, ale moře. Zpět na index PŘEČETLI JSME: THOMAS HOMER-DIXON: CHYBÍ NÁM VYNALÉZAVOST Kniha: The Ingenuity Gap (Chybí nám vynalézavost, Thomas Homer Dixon, Borzoi Books, Toronto, 2000) Autor je profesor na Torontské univerzitě pro Studium konfliktů, dále poradce pro Bílý dům, spisovatel a má ještě mnoho jiných zájmů. 18 července 1989 - kniha začíná historkou - letadlu United Airlines na lince 232 se roztrhl zadní tryskový motor a usekl mu kus směrovky, zasekl výškovky a poškodil i stabilizátor. Jinými slovy: letadlo ztratilo řízení. Sama ztráta motoru by moc neznamenala, letadlo DC 10 má ještě dva motory pod křídly, ale díky ztrátě hydrauliky nepracovaly ani směrovky. Naštěstí zoufalí piloti zjistili, že mohou částečně manévrovat tím, že budou střídavě přidávat a ubírat rychlost jednomu či druhému motoru a tím nejen udržet letadlo ve vodorovné poloze (letadlo se rolovalo na strany a houpalo dopředu a dozadu) a když se k nim přidal i pilotpasažér, který měl normálně na starosti trénink ve cvičení pilotů, zdálo se, že s pomocí z naváděcí věže se jim přece jen podaří nějak problém vyřešit. Jenže naváděcí věž jim nemohla pomoct - problém byl pro ně natolik Nový a komplikovaný, že to vzdali. Do dalšího děje už nezasáhli. A tak byli oni tři piloti odkázáni jen na sebe: sledovat, co který manévr udělá, vymýšlet nové manévry a hlavně dbát na to, aby situaci ještě víc nezhoršili. A letiště, kde měli přistát - Sioux City, Iowa - se blížilo, ale letadlo bylo pořád ještě 7000 metrů nad zemí. Konečně se dostali na výšku asi 1300 metrů, ale to už také byli jen 35 km od letiště a navíc se opět letadlo začalo stáčet. Když to vyrovnali,

pokusili se přistát. Dosedli na pravé kolo a pravým křídlem se dotkli země. Tím se ale jim utrhl předek s pilotní kabinou. Zbytek letadla se začal rolovat, přelomil se a prostřední část explodovala. Z 296 lidí jich zemřelo jen 111 - normálně by určitě zahynuli všichni. I piloti se zachránili. Tolik historka, která má ilustrovat - jak říká podtitulek knihy - zda budeme umět řešit problémy budoucnosti (Can we solve the prolbems of the future?). Ano, situace ve světě je víc a víc nepřehlednější, potkáváme se s nebezpečími, která tu nikdy předtím nebyla a nemůžeme použít k řešení něco, co víme, že v takových případech pracuje. Jen si to představme: nové, neznámé nemoci, teroristické hnutí, počítačové virusy a hakeři, DNA mutace a výzkum, klonování člověka, globální oteplování, ozónová díra, finanční krize, nukleární zbraně, atd., atd. Tyto problémy jsou neobvykle složité a nemáme příliš času je prostudovat nebo dokonce předem řešit a experti, pokud řešení znají, si jím ani nejsou příliš jisti. Navíc nám chybí ingenuita, tj. vynalézavost, kterou projevili oni piloti, v situaci, kde jejich život visel doslova na vlásku. Jenže tam jim pomáhal i ten strach o život, strach, který si my ještě neuvědomujeme. Jak vlastně definujeme onen "ingenuity gap", doslova "propastnou díru ve vynalézavosti"? Je to rozdíl mezi potřebou vyřešit určité nepředvídané problémy a hotovými řešeními, lépe řečeno jejich nedostatkem, hlavně díky nedostatku nových, inteligentních nápadů. Chudé země jsou většinou více zranitelné, ale i ty bohatší si dnes nemohou být jisty, že budou mít řešení a dokonce ani finance potřebné k vyřešení problémů. A co je horší: neví, jak se zachová poměrně neinformované obyvatelstvo, které, jak známo, teď svou neinformovaností značně ovlivňuje politickou i ekonomickou scénu (poslední poznámka je moje, j.h.). V kapitole "Potřebujeme více nápaditosti?" nám autor ukazuje, jak komplexnost společnosti, její ekonomické struktury a tím i problémů, narůstá. Některé prostě nelze předvídat: například vzrůst mozkových nádorů díky vzrůstu mobilů. (jistě, vzrůst mobilů se nemohl předvídat, když tu ještě nebyly, ale jakmile se objevily, mohlo se vědět, že dojde v mikrovlnným efektům, poznámka j.h.). Komplexnost ovšem vytváří i větší synergii (synergie je poznatek, že celek je víc, než jen suma jednotlivých částí). Závěr je ovšem jen jediný a rozhodně ne překvapivý: ano, potřebujeme nové nápady, podstatné je, že potřebujeme daleko sofistikovanější, lidově řečeno chytřejší nápady, právě úměrně té komplexitě. Autor se pak zabírá ekologií a domnívá se, že je to priorita a že někde už je asi pozdě. Jistě, ovšem i tady by to chtělo inteligentnější přístup: militantní požadavky na ekologické ochrany vždy jen narazí na stejně silný odpor, díky tomu, že to bude stát peníze. A řešení? Autor to nezdůrazňuje, ale v tom je právě ten gap, nedostatek: je třeba především lidi vychovávat, vysvětlovat a ukazovat konkrétní příklady a ne strašáky. A hlavně mít ony nápady - není to věc lehká, řešit znamená utratit hromadu peněz. Neřešit znamená katastrofu pro naše děti. Ale i tady lze často najít kompromis, jen mít snahu a přijít s něčím inteligentním, s lepším procesem, relokací, zastavení určitých procesů, používat jiné materiály, reprocesovat odpad a spaliny a podobně. Jak získat vynalézavost? Na rozdíl od názvu nelze vynalézavost "naleznout" - jedná se totiž o nestandardní systém myšlení a ne každý má pro to buňky anebo chuť. Lidé neradi mění určité věci a naše myšlení je proč si to nepřiznat, omezené - mám na mysli to, že jsme svázáni jako řetězem tím, co jsme se naučili ve škole, v práci a jinde. Zde se ale jedná o inspiraci, intuici a hlavně nebát se použít nekonvenční systém myšlení. A to znamená i riskovat. V USA to už učí i manažery, tak důležité to je. Ale jde ještě o jiná omezení. Autor srovnává kapacitu mozku - lépe řečeno objem, což není to samé - primátů a lidí. Od opice, co má jen 400 cm krychlových, na 1400 cm krychlových u člověka to trvalo to čtyři miliony let, ale podle fosilních nálezů to nebyl plynulý vývoj. Před dvěma miliony let se stalo, že mozek na jeden milion let ustrnul a nerostl. Pak opět přišlo něco revolučního a nárůst šel značným tempem. Autor se domnívá, že to byla doba, kdy olidopové začali chodit po zadních. Navíc se člověk naučil chodit "víc rovně", opice chodí stále v předklonu. Osobně si myslím, že těch faktorů bylo víc, ale to plyne z toho, že darwinovský vývoj, jak se se zdá, nebyl tak plynulý, jak to nám to ti "ještě zatvrzelí" darwinisté tvrdí. Jaký vliv má okolí na člověka? Nemluvíme jen o tom, jak si nás zotročila televize a internet, ale hlavně

nárůst obyvatelstva. Dnes už se obyvatelstvo za každých sto let zhruba ztrojnásobí a jednou se stane, že už nám zásoby potravin a energie prostě nebudou stačit. Přelidněnost v chudých zemí je pořád ještě halvně díky plození obyvatelstva, u bohatých zemí je to spiš prodloužením průměrného věku obyvatel. Přebytek starých lidí povede nutně k vyčerpání medikálních a penzijních fondů. A také tyto problémy je třeba řešit. Technologie je jeden z dalších potenciálních problémů: dnešní počítačové čipy předčí schopnostmi ty první čipy až milionkrát, rychlostí také a už dnes vidíme, jak je třeba lehké pro hakery zasytit server opětovanými útoky. Zmíněné problémy (s mobily) nejsou ojedinělé. Je to vidět i jinde: tak například Alzheimerova choroba se vyskytuje teď daleko častěji než předtím. Jistě by se mělo zjistit, proč tomu tak je a prevence je jistě lepší a levnější řešení než léčba, kterou navíc ještě ani nemáme. Podobně přírodní katastrofy jsou oblast, kde jsme dosud "ve středověku", pravda, umíme lépe předvídat tornáda, cyklony, ale už méně výbuchy sopek a zemětřesení. A zrušit je už vůbec ne. Zábrana sněhových lavin je oproti tomu dobrým příkladem, jak se dá něco vyřešit, jenže tam bylo ono řešení lehké, kanony. Co potřebujeme, je zabývat se víc právě těmi těžkými problémy, ne od nich stydlivě ustupovat. Ony se totiž vrátí a daleko drastičtěji. Někdy to chce lépe předvídat, ale vždycky to chce nepodceňovat a neodkládat. Jednou to už odkládat nebude možno a to jednou může být už zítra . . . Zpět na index POEZIE: KDO VÍ?

Kdo ví? Já v jejích očích zesměšnil se zcela teď za hlupáka pokládá mě asi. (Ach, jaké smutné oči tehdy měla, když do noci zasvitly její černé vlasy) Ne, ne snad slepou, slepou láskou k ní, tu žena nikdy za hloupost přec nemá, ba naopak - o také jenom rozkošnicky sní. Vše zavinila moje ústa němá. Měl příležitost, nepromluvil však. Může být ještě horší provinění? A ona jistě těšila se tak a chtěla uslyšet - ale on řečník není. Říkáš si: příště určitě i odvahu teď namlouvat si troufáš, však mlčet budeš, až zas spatří tě a v samotě si se svou láskou zoufáš. Stačilo jen pár slov, několik zašeptání; odpověď usnadnila by pak jistě dotaz nový a možná ptát bys nemusel se ani: Má ráda? Nemá? Odpustí ti? Kdo ví? Zpět na index

Zpět na titulní stránku Hurontarie

HURONTARIA - 10B/2001 Kanadsko-český literární měsíčník

KOMENTÁŘ: • Před čtrnácti dny vyšla naše nová elektronická kniha v edici KNIHY OFF-LINE, s názvem ŠLA PŘEDE MNOU Je to sbírka milostných básní, která vyšla kdysi v Hurontarii, s autorovými grafikami. Kniha je zdarma ke stažení pro všechny na http://m3.easyspace.com/hurontaria/knihy/bol3731.zip Více o knize najdete v Příložníku č. 54. • V Neviditelném Psovi (Věda) vycházel můj seriál "Umíme se učit?" - jen čtyři pokračování a pak jen reference na stejnojmennou knihu, která už vyšla (viz minulou Hurontarii). Je to vlastně moje náborová akce, jak získat nové členy KČK. Kniha je totiž jen pro členy KČK - ale členem se může stát každý a členství je zadarmo. Proč klub? Chceme jen čtenáře, kteří mají opravdu o knihy zájem, něco jako klub spřízněných duší a KČK obsahuje právě jen ty naše nejlepší knihy. Napište si mi o členství na [email protected] a připište o kterou knihu máte zájem (a proč), rád vás zapíšu do KČK. Víc o tom najdete na stránce knih http://members.tripod.com/~Hurontaria/knihy/knihy.htm. • Moje esej o díle grafičky Hany Čápové ZRCADLENÍ byla publikována v ArtForu.Výstavu najdete na: http://www.gallery.cz/gallery/cz/Vystava/index.html a má vyjít i v Neviditelném Psovi. Eseje také občas najdete v Příložníku, tato zde uvedená je v čísle 55. • Humor bez legrace: Michal Málek kdesi objevil někde komentář, kde prý komusi vadilo, že Hurontarie má jen jeden gifový obrázek (no jsou tam tři animované a jeden statický obr., ale to je právě náš úmysl). Ten "komus" mi připomíná prohlášení biskupa ze "Svaté Jany" od G.B. Shawa (když si prohlížel nějaký rukopis): "Taková krásná kniha, plná obrázků! Jenže dneska lidé spíše knihy čtou..." Ano, ale my jsme literární časopis, be slabikář - a kdo chce obrázky, má jich plno v Příložníku. Hurontária je na počtení, v klidu a teple. A ještě něco: kdo si chcete Hurontarii uložit "na doma", stačí ji chytit na prohlížeč, "browser", a pak otevřít nahoře File, Save (nebo česky: Soubor, Ulož) a můžete si to nahrát na disk, odtamtud třeba na floppy a prohlížet v klidu, bez internetu, tak jak se vám to hodí. Nebo si to ťuknutím na Print vytisknout proto nechceme obrázky, pane "komus"! Kdo si nemůžete chytat Hurontarii v práci, neboť vám to nedovolí, těm ji posíláme na žádost poštou zdarma - a vypadá tak, jako na netu, i s barvou! Nejsou tam vůbec žádné obrázky, ale jak vidíte, o nic nepříjdete :-). • FRÝVÉR: (Upozornění: programy jsem sice projel na Windows ME a chodí, jinak ale za ně neručím.) Zasekávájí se vám někdy Windows? Nebo dokonce pořád? Jistě, můžete zmáčknou CTRL-ALT-DEL (to vše najednou) a objeví se vám řada progrmaů - někdy vám to i řekne, který se zasekl) a můžete ten, co chcete, zrušit a zase se to rozběhne. Jenže ani to vždy nepracuje a znovunastartováním PC ztratíte pracné hodiny práce - pokud jste si zapomněli svou práci pravidelně ukládat. Nuže je zde pomoc: program KillProgram. Ukáže vám detaily a nebo když tušíte, co chcete zabít (kill), máte volnou ruku. Pochopitelně ho nevymaže, jen zruší jeho běh (vlastěn neběh, když s ezasekl :-)). Když si navíc dáte KillProgram na windows toolbar, pak ho stačí ťuknutím otevřít, i když se vám na desktopu nic nechce hnout a ani uvedená metoda CTRLALT-DEL selže. A je zdarma, najdete ho na: http://www.bestshareware.de/Freeware/system/system_tools.htm j@ns@n Index:

Dimenze: Reportáž: Povídka: Pohledy: Přečetli jsme: Poezie:

BIO versus TECHNO (3, dokončení) ZASE NĚKDY V OAKVILLU (Díl 4). DELFÍN (science fiction) DAR ČI TREST KRÁLOVNIN KOUZELNÍK ZBOJNÍK

Poznámka: Toto je celé číslo v jednom souboru. Verze B je zobrazena v kódu CE 1250. Verze C je stejná, ale bez diakritiky - pro volbu jiného čísla či verze jděte prosím nahoře zpět na Titulní stránku.

Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Někdy si říkám, že práce poopičila člověka."

PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Chcete-li být informováni Bulletinem když vyjde nové číslo, připište tam slovo SUBSCRIBE. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright: Jan B. Hurych Kopírování tohoto materiálu je dovoleno jen pro vlastní použití. Pro přetisk, publikování nebo jinou reprodukci - ať už vcelku nebo jen zčásti - je potřeba si vyžádat svolení autora. Všechna jména osob a institucí jsou fiktivní, pokud není vyloženě stanoveno jinak. Webmaster Honza (j@ns@n) [email protected] DIMENZE: BIO versus TECHNO (3., dokončení) Dostáváme se konečně ke dvěma špičkovým novinkám dnešní doby. Je neuvěřitelné, jak se ty dva výzkumy liší z hlediska použití: jedná se totiž na jedné straně o výzkum DNA a na druhé straně o biologické zbraně. Biologické zbraně by sem vlastně ani neměly patřit, je to jen zdegenerovaná věda, ale nebezpečí jejich masového použití je opravdu vážné, takže je třeba uvážit ochranu proti nim. Zdálo by se, že by takové zbraně mohl používat jen blázen, protože odveta na ně by jistě byla strašná a riziko nakažení útočníka také. Ovšem události posledních dnů dokázaly, že u kombinace blázna a sebevraha se dá očekávat vše, hlavně to, co se vůbec neočekává. Biologické zbraně jsou ty, které působí na lidský tělesný systém a to požitím biologických látek, tedy bakterií a podobně. V tomto smyslu tedy chemické látky, které také napadají lidské tělo, patří do jiné kategorie, jakož i neživé jedy. "Živé" jedy jsou naopak ty, které vytvářejí živoucí organizmy a do kategorie biologických zbraní patří. Samy biologické zbraně se pak dělí na ty, kde se nákaza nešíří z osoby na osobu (např. antrax) a ty druhé, které jsou navíc nakažlivé, což znamená lavinovou reakci a katastrofu. Také je třeba očekávat, že nepřítel má ve svých laboratořích i jiné, ještě nebezpečnější látky, proti kterým ještě dnes nemáme žádnou ochranu. Máme tedy co dohánět. Ale o této oblasti jsem vlastně psát nechtěl. Spíše mě zajímá výzkum DNA a "přidružené" výroby. Vypadá to, že jeho hlavní použití je hlavně v medicíně, ale nemylme se: organicky modifikované obilí či potrava nejsou dnes už žádnou novinkou. Začalo to vlastně krmením steroidy. Pokud vím, tak je to jediný případ,

kdy se pokus asi dělal nejprve na člověku, než se přešlo an zvířata :-). Použití steroidů kulturisty je už totiž dávno známo. Co je ale už méně známo, že to i ovlivňuje sexuální orgány a to tak, že steroidy podporují růst hormonů "opačného pohlaví". Ale co by lidé neudělali pro mohutné svaly! Když se ukázalo, že použití steroidů u lidí je úspěšné a celkem bezpečné, začaly se steroidy dávat i dobytku a tak jsme dnes v situaci, že nevíme, co bude dál. Je možno, že se steroidy obsažené v telecím mohu škodlivě projevit po pozření i v lidském těle? Zatím ovšem nemáme dost důkazů pro ani proti. U obilí se jedná zase o něco jiného: genetickou modifikací se např. "vyrobí" obilí, které je odolné vůči mrazu nebo nemocem či hmyzu. Jistě, nejedná se zde o nějaké chemické modifikace, ale je to také otázka enzymů a organické chemie. Modifikované potraviny asi neobsahují žádné zjevné jedy, ale jak je známo, přebytek jakýkoliv látek, používaných delší dobu, může způsobovat vážné poruchy, přinejmenším alergie a podobně. A opět, nemáme dost dat, abychom mohli říci víc určitého. Neznamená to teda, že musíme panikařit, ale rozhodně musíme být opatrní. Sem vlastně patří i tzv. "vedlejší efekty" organických léků. Vzpomínám, jak moje paní jednou trpěla "dvojím viděním" - a ani všeobecný, ani oční lékař nemohli nic najít. Až po měsíci jsem objevil, že se jednalo o sekundární efekt jednoho léku. Ironií bylo, že to nebyl lék na léčení, ale měl odstraňovat sekundární účinky jiného léku, toho pro snížení krevního tlaku, který ji předtím onen všeobecný lékař předepsal. Je kupodivu, že to ani po jejích stížnostech nevěděl - ale vědět to měl! Jak jsem to objevil? Existuje - alespoň na západě kniha, kde jsou popisovány sekundární efekty všech známých léků, nu a ten její byl v tom seznamu a sekundární efkt bylo právě ono "dvojí vidění". Je třeba dodat, že jsem to objevil jen náhodou, když jsem byl jednou ve veřejné knihovně. Narazil jsem tma na tu knihu a podíval se ze zvědavosti na řadu našich léků. A teď, když se v naší rodině objeví něco neobvyklého, hned zjišťuji, nemá-li zase někdo z nás nějaký nový lék a pak hned zajdu do knihovny, než zajdu k doktorovi :-). Podle odborníků bylo sepsání lidského genomu je jen začátek výzkumu, něco jako abeceda neznámého jazyka. Teprve pomalu se začínají objevoval informace, která část DNA ovlivňuje tu kterou funkci. Jak se to dělá? Statistikou: sebere se skupina podobných ale ne stejných - DNA, např. rodina, příbuzní, dvojčata, atd. nu a pro stejné charakteristiky se hledají stejné sektory ve struktuře DNA. Už dnes je například potvrzena stará domněnka, že rakovina je podmíněna geneticky. Jiný důležitý poznatek je v tom, že DNA nám může říci, jak je kdo náchylný ke které chorobě - zatím ještě naštěstí pojišťovny kontrolu DNA nevyžadují :-). Zrovna jsem našel do netSvěta v Příložníku zprávu, že obejili gen "řeči" - mně se to jeví jako nesmyl, tak zjednodušovat se věci nedají! Jiné odvětví je to, které se snaží pomocí dodávání "výseků" DNA léčit. Zde se také hodně propaguje, ale pravda je prostší: jeden pacient ve Filadelfii na toto léčení zemřel, ostatní se buď nevyléčili, nebo ne zcela či natrvalo. Zde je potřeba velké opatrnosti - tragické omyly mohou dokonce na dlouho zastavit užitečný výzkum. O klonování a výrobě umělých tkání a orgánů - jako třeba pěstování insulinu pomocí bakterií - toho jsou dnes už plné noviny, to bych tu jen zbytečně opakoval. Do biotechnologie ovšem patří i jiné techniky. Zrovna dnes v kanadské televizi CBC mluvil Bob McDonald, nositel ceny Michela Smitha, pojmenovanou po kanadském laureátu Nobelovy ceny, o možná dlouho očekávaném průlomu při léčbě rakoviny. Na rozdíl od součastných metod, které se snaží nádory zničit chirurgicky, chemicky či ozařováním, využívá tato metoda samotné vlastnosti nádoru - jeho enormního, nekontrolovatelného růstu. Na to totiž nádor potřebuje značně potravy. Molekula, které se říká "icon", použitá v nové metodě, pak ničí krevní žilky, které přivádějí k nádorům potravu krví. Navíc ještě rakovinné buňky vyrábějí samy kopie těchto "ikon", které se pak roznášejí po těle a mohou zabíjet i další nádory. No prosím, chemické drogy, které měly omezovat vzrůst oněch žilek už tu byly, ale úspěch byl malý. Nová metoda - vynalezená na Yaleské univerzitě, USA,, je jiná: ona přímo napadá výstelku žilek. Zjistili totiž, že v žilkách rakovinných nádorů je látka TF (tissue factor), která v normálních žilkách není. Nu a ikony se na látku TF dovedou samy připojit a ony žilky zničit. Pokusy byly velice úspěšné na myších, jednalo se o melanomu a prostatovou rakovinu, tedy dvě nejrozšířenější rakoviny. A úspěchy byly tak skvělé, že hned příští rok se začnou dělat pokusy na lidech.

Jsou pochopitelně ještě jiné bio-techniky, o kterých jsme se nezmínili (nu ono jich je prostě moc). Jedna zajímavá metoda je aplikace zkušeností z biotechnologie na jiné obory, například pro výzkum kosmu. Inženýři používají například genetický algoritmus (něco jako Darwinova teorie v malém), který modifikuje systém podle známých zákonů přežití. A ještě víc: víte, jak například opravit poškozený obvod na družici? Nu existují tzv. programovatelné logické obvody (PLA), které se programují spalováním mikroskopických "pojistek". V případě poškození obvodu "zaskočí" jiný, kterýse podle potřeby sám naprogrmauje. Protože ale neví, jakou funkci má dělat, zjistí si to pomocí genetického algoritmu a "naprogramuje" se sám. Geniální? Ne, ale jsitě hrozně chytré. Dělal jsem kdysi návrhy na PLA, ale tohle mě nenapadlo :-). A pamatujete ony nanoassemblery z minulého čísla? Nuže nejlepší nanoasembleři jsou ti , kteří jsou částí systému - naše tělo jich má například v krvi celé miliardy miliard. To oni se mi postarali o to, aby mi srostla zlomená noha, že totiž pumpovali do zraněného místa vápník a to ještě přesně veděli kam. To vše, aniž bychom jim já nebo i můj doktor říkali, co mají dělat . . . Zpět na index REPORTÁŽ : ZASE NĚKDY V OAKVILLU . . . (díl 4.) Přístav. Oakvillský "downtown", staré město, měl pro nás už od začátku velkou přitažlivost: leželo u jezera Ontario a mělo kouzlo staré doby. Přístav byl vůbec kouzelný: se svým majákem a molem to byl skoro nejstarší přístav na Ontariu, kdysi doména pan Chisholma, dnes už jen marina pro plachetnice i větší škunery, také pochopitelně sportovní. Jinak ovšem je dostatečně hluboký, aby ročně hostil loď Coas Guardu, korveta pobřežní hlídky, která celý rok křižuje jezero, aby brala vzorky vody, sledovala hejna ryb a měřila teplotu vody. Když se v přístavu na pár dnů zastaví, je pak přístupná publiku a hlavně děti si tam prolezou všechno možné, ale hlavně kabinu a laboratoř, vybavenou nejmodernější elektronikou. Řekou Sixteen Mile Creek, která tam teče, táhnou na jaře nahoru lososi, ale paficičtí, ne ty atlantičtí, co mají růžové maso.Jsou docela chutní a jsou dva druhy: chinook a koho (činuk a kouhou). Rádio v době lovu také hlásí pozice rybích hejn a vůbec je na jezeře život. Jeden náš známý dokonce při ontárijském derby vytáhl jednoho z největších lososů a vyhrál druhou cenu. Pak si ho doma vycpal, ale mně se pořád ten losos nějak nezdál - pak se mi onen taximermista přiznal, že mu dal soví oči, jiné nemohl sehnat. Na severu Ontária vám zase prodají v krámku vycpanou rybu "ze severu" - je místo šupin porostlá srstí, prý je tam tak hrozná zima. Ani byste nevěřili, kolk lidí se na to chytí a ptá se, ve kterém jezeře ty ryby žijí. Tilk lidí se asi chytlo i na vycpanou hlavu králíka se srnčími parůžky, zvanou "jackalope" ( složeno z jackrabbita, tj. zajíce a antelope) . Na kopečku u přístavu stojí vysoký lodní stožár, i s lany, takže to vypadá, jako když tam někdo pohřbil loď a znal jsem jednoho člověka, který tomu skutečně věřil. Hned na konci mola je stanice lifeguardů, plavčíků, kteří odtamtud na svých "kutrech" vyráží na pomoc topícím se lodím. Jsou to motorové lodi poměrně veliké a spolupracujís Coast-guardy, která má nejen ty korvety, ale i vrtulníky, ovšem až u Toronta, Případně se požijí pátrací letadla - Ontárijské jezero je velikostí 13-té na světě. Voda v jezeře je ovšem i v létě dost studená - jezero je dost hluboké, až 250 metrů. Místní lidé nás o té teplotě vody varovali, ale náhodou byla tehdy, když jsme se poprvé vyrazili koupat, voda docela teplá. Navnaděni, šli jsme tam příští den zase. Hrůza, tepla vody byla zase normální: kolem 10 stupňů Celsia!. Park. Od jezera se pak můžete vydat do města parkem, který začíná už od mola - a pohled z parku na maják můžete vidět například ve filmu Atentát, který byl v Oakvillu filmován (druhá půle filmu se odehrává v Praze). Hned za parkem na východ jsou ony bohaté domy: jednou jsem tam šel s Alešem na "garage sale", kdy majitelé vyloží na drajvej před garáž různé věci, které nepotřebují a prodávají je za babku. V jednom z

domů prodávali jezdecká sedla a la anglická jezdecká škola, s jezdeckými přilbičkami pro děti i dospělé. To se odehrávalo v domě, který, jak jsme zjistili, patřil pouze zahradníkovi, který zase patřil k majiteli, stejně jako vše kolem. Sedla jsme nekoupili: jednak jsme neměli koně, jednak byla dražší, než sedla nová, která se i tak cenou přibližují ceně koně. Ještě dál ze těmito domy - některé skoro velké jako paláce leží Gairloch Gardens, místo zakoupené v roce 1922 plukovníkem W. Mackendrickem, který tam postavil kamenný dům v tudorském stylu. Od něj to odkoupil pan J.A. Gardner, který nazval místo Gairloch (=keltsky malé jezero). Když ten zemřel, 1971, daroval ono místo městu Oakvillu. Dům teď hostí výstavu obrazů - je tam umělecká galerie - a zahrada s růžemi je tak krásná, že se tam chodí fotit novomanželé. Přináší prý to štěstí - nevím ovšem jestli tím myslí také tu cestu tam, ta je toiž pokálena divokými husami, které si v zahradě udělali svůj trvalý domov - a to mluvíme o nejméně stovce husí. Najdete tam i kachny a labutě, které na rozdíl od bajek jsou poměrně velicí rváči a k ostatním ptákům se nechovají vůbec gentlemansky. Přímo u vody je cesta, ohrazená metr vysokou balustrádou, točící se kolem břehu, olemovaná stromy jako zahrada v italském Anziu, kterou si také ještě živě pamatuji. i tne pohled na jezero je podobný jako tehdy v Italii. Na sever. Dále pak už se dostáváme ven z downtownu, tam už jsou jen obchody zahradníků, rafinerie fy. Shell a pak už začíná sousední město Mississauga. Zabočíte-li ale silnicí na sever, jdete už mezi poli. tam jsem kdysi viděl i kojota, jak se toulal mezi keři. Jak se dostal sem do civilizace, je otázka, na kterou nemám ovšem nijakou odpověď. Ještě dál narazíme na Cornwall Road a ještě dál už je železnice, spojující Toronto s Hamiltonem na západě. nad železnici leží fabrika firmy Ford, která zde dělá na plně automatizovaných linkách malé traky, takové ty, co si s oblibou kupují farmáři. Pak přejedeme silnici QEW, co už jsem o ní mluvil minule, která vede na západ, stočí se na jih až k Niagárským vodopádů a pak na hranice s USA. Když ji u Forda podjedete, dostanete se až na Upper Middle Road, ona, to je ta, co nás zavede k nám domů. Svátky se oslavují parádami většinou také v downtownu: paráda Santa Klause (nikoliv Václava) s alegorickými vozy, nebo oslava 150 let Oakvillu, doprovázená antickými auty (ne z té římské antiky, ale ze starověku automobilizmu). Boháči se vytasí se svymi šoféry, kteří je pak pěšky doprovází parkem, v jedné ruce kbelík se šampaňským, v druhé mopslíky typu chihuahua (čti čiuaua nebo čivava). To vše je ovšem jen nahrané, šoféři a antická auta vzali dávno za své / i když nevím přesně za co). Jinak se tu oslavují i mezinárodní svátky, jako německý Oktoberfest - Němců je tu dost, asi je přitahují ty duby. Bohužel Miss Oktoberfest, výherkyně slavnosti, je často spíše typ kostnatý (zvaný brunhilďácký) anebo naopak vypasený a la Valkýra. Ale pivo a uzenky jim kritizovat nebudu, to už bych tam nesměl a ty mají výborné Švýcaři. Nu a místo nejmilejší: švýcarská restaurace, plná kukaček, ano, stovek kukaček a pochopitelně i hodin. A ustavičného kukání - oni je asi schválně nařídili tak, aby snad neuplynulo ani pět minut bez kuku. Jednou jsme tam byli a Aleš se zvědavě vyptával na ty největší, s hlavou jelena a vyřezávanými parohy velikosti téměř skutečné. Cena dva tisíce dolarů ovšem jeho zvědavost značně ochladila. Jindy jsme tam byli s Atinou maminkou, které jsme tajně nechali zahrát harmonikářem Cikánku, kterou znají všude po světě,m stejně jako českou Osudovou (neznáte, no přece tu o sudech: Vyvalte sudy...). Rozplakala se, byla to její oblíbená písnička z mládí. Z jiných důvodů ale nedávno plakala manželka mého přítele, profesora z Prahy, které v Praze za bílého dne strhli s krku Cikáni zlatý náhrdelník, asi v rámci boje proti rasismu. Na ulici Lakeshore ( tj. pobřežní), která vede prakticky celým downtownem a ještě dál, leží jiný zdroj potěšení: švýcarská cukrárna, s výrobky, které může soutěžit s francouzskými eclairy i karlovarským sachrdortem. Škoda, že to pak majitelé někomu prodali. Nebyl už ani Švýcar a snad ani ne cukrář - a bylo to znát. Jak je vidět, i každé nebe má svůj konec a my už jsme tam nikdy tak dobré řezy nebo dorty nedostali. Jak je to dnes nevím , ale kdybych se zase někdy do Oakvillu podíval, tak se tam rozhodně pozeptám a dám

vám vědět . . . (pokračování příště) Zpět na index POVÍDKA: DELFÍN (science fiction). Začalo to vlastně jednoho podzimního dne - bylo poměrně hezky, indiánské léto tomu říkají. Procházel jsem se na pobřeží Huronu a vzpomínal na naši letní dovolenou, jak jsem tam za vodou, v Hellendorfu, v Michiganu, v takovém bavorácko-americkém městečku obdivoval jeden glockenspiel na budově radnice. Měl typické tyrolácké motivy, o to nic, ale mě upoutala ve všech těch symbolických soškách, co se tam točily kolem vlastní i té kolotočové osy, hlavně postava rybáře. A ani ne tak rybáře - kolem něho totiž do vzduchu poskakovaly ryby, ve kterých by i nezacvičené oko poznalo delfíny. Jelikož ale tito se v Bavorsku nevyskytují, je celkem jasné, že hodiny vyrobil zřejmě nějaký německý emigrant, patrně žijící na Floridě, kde jsou delfíni tak běžní, jako všude jinde na mořském pobřeží. Té noc se mi pak ale zdál sen, který jsem si neuměl vysvětlit: plaval jsem pod vodou a náhle se ke mně přiblížili nějací delfíni a začali se mnou mluvit. A co bylo ještě překvapivějšího: já jim rozuměl! Celou noc jsme se bavili, o příbuzných, o tom, jak se kde dobře loví, kde jsou velká hejna malých rybek a tak podobně. Jak dlouho sen trval, to nevím, ale když jsme se probudil, dokonce jsem si všechno i pamatoval. Zasmál jsem se tomu a už jsem tom víc nepřemýšlel. Až v noci. Jn jsem usnul, už jsemam byl zas. Pobavili jsme se dobře, ale já si začal všímal ti dalších věcí, které mě předtím nezajímaly. Především plavání - plavat siceumím, ale tak sto metrů a už m unavený, zatímco tam jsem plaval vlastně celou noc a žádnou únavu jsme necítil. A ta rychlost! Já jim nejen stačil, ještě jsem je vytahovačně předjížděl, snad abych si dokázal, jak mi to jde. To už jsem také začal některé delfíny rozeznávat, kdo je kdo a jak se jmenují. Jejich přátelské chování mě zaráželo: věděl jsem sice, že jsou k člověku přítulní, ale oni mě brali jako jednoho z nich! Dokonce mi dali jiné jméno, ale to bych vám musel zapískat. Když jsem se probudil, bolelo mě celé tělo. Asi jsem sebou musel v noci hodně házet, ale také jsem měl velkou žízeň. Vypil jsem naráz dvě sklenice vody, posnídal olejovky a odejel jsem do práce. Jsem konstruktér a někteří říkají, že dokonce velmi dobrý. I můj šéf Ned mi jednou řekl: "René, ty by sis měl dodělat univerzitu, na tuhle práci je tě škoda." Vím, že to myslel upřímně a nežertoval. On když žertuje, tak se přitom vždy nahlas uchechtává. Tentokrát jsem se ale nějak nemohl na práci soustředit. Kolega Bruno, který si vždy přijde popovídat, lépe řečeno zamonologovat, si toho všiml a říká: "Ty jsi dnes nějaký nevrlý." Já totiž normálně ty jeho řeči trpělivě poslouchám, ale tentokrát mě to znervózňovalo. "A co si to tady čmáráš na papíru?" zeptla se. Kouknu se a vidím: no jo, já zatím celý papír pomaloval obrázky delfínů. Po pravdě řečeno, malířský talent nemám, takže to klidně mohly být i jiné ryby, ale pro mě to byli delfíni. "Jedeš na víkend na ryby, že jo?" zeptal se Bruno, který netušil, co se se mnou děje. "Jo," řekl jsem bez uvažování a on viděl, že dnes se svými problémy nenajde u mně sympatické ucho. Vlastně jsem vůbec nevěděl, co se se mnou děje, byl jsem najednou hrozně unaven, to s emi v práci nestával - a tkaé jsme hodně pil, hlavně vodu. Nešlo jen o fyzickou únavu, ale hlavněduševní - začínalo mi nějak být mnoho věcí jedno. Znáte to: najednou se na něco upnete a všechno ostatní je nedůležité. Jenže já nevěděl, na co jsem se upnul. Na práci určitě ne - s prací na výkresech jsem vlastně ten den ani nepokročil a tak jsem je na počítači znova na konci dne uložil, ale beze změny. Ten sen se mi pak zdál každou noc a vlastně bych měl říci, že mě ovlivňnoval i každý následující den. To už mě pomalu začínalo být všechno jedno. Všiml si toho i Ned a protože mě zná dlouhou dobu, usoudil, že jsem asi nemocen. "Vezmi si dovolenou a přijdi zpátky, až budeš OK," řekl. "A nezapomeň jít k lékaři. Mám známého psychiatra -" nedořekl.

Sebral jsem aktovku a vyběhl z budovy. Nešel jsem hned domů, coural jsem se ještě po městečku, abych zase nabyl rovnováhy, tak mě jeho zmínka o psychiatrovi dožrala. Naše městečko Inverhill je sice malé, ale zato starodávné. Občané si váží tradice a jména ulic jako Queen, Prince Albert a podobně, to jen dokazují. Coural jsem se až k majáku, který už dávno neslouží zbloudilým lodím či ztraceným duším, ale pořád zůstává ozdobou, jakýmsi trademarkem našeho přístavu. Za rohem od majáku stojí starodávný hostinec Windjammer, s typickým námořnickým prostředím: sítě u stropu i skleněnými koulemi coby plováky, bóje, vesla z rybářských jol, pasti na mořské raky, lobstry a dřevoryty scén, které připomínají Moby Dicka. Ani nevím proč, zamířil jsem tam na večeři - a teprve tam jsem pochopil, co mi tam přitáhlo: vůně ryb. Dal jsme si řízek z lososa, z čerstvého ranního úlovku. Najednou se mi to ale přihodilo: místo vidličky a nože, sehnul jsem se nad talíř a snažil se uchopit ten kus ryby jen tak, ústy, a celý ho naráz spolknout. Začal jsem se dusit. Servírka přiběhla a začala mě bouchat do zad, až mi ten kus ryby vypadl zpátky na talíř. Odešel jsem hned, aniž bych pojedl, tak jsem byl rozrušen. Doma jsem, unavený a hladový, usnul ještě na gauči. V noci pochopitelně přišel ten samý sen, ale to už jsem věděl víc: jednou, jak jsem tak plaval na mělčině, jsem se podíval na dno a poznal jsem podle stínu, že jsem - také delfín! Proto se ke mně tak všichni přátelsky chovali! To mě opravdu znepokojilo - je to snad nějaký přízrak z minulého mého života, nebo iluze, které se snad nikdy ani nezbavím? Vzal jsem si tedy dovolenou a odjel do hor, doufaje, že se tam i ty moje sny ztratí. V tom jsem se mýlil, situace se spíše zhoršila. Co mi nejvíc vadilo, bylo to, že i ve snu , v tom moři mých nočních návštěv, jsem si pořád pamatoval, co se se mnou dělo ve dne, kdy jsem byl člověk a ráno jsem si zase plně vzpomenul na všechno, co jsem zažil v noci, jako delfín. A jako i s tou rybou, začaly se mi vnucovat určité delfíní návyky přistihl jsem se, jak jsem na majitele motelu, kde jsem bydlel, začal z ničeho nic pískat a divil jsem se, že mi neodpovídá, ale zírá na mně s podivem. Jediné, co mi uklidňovalo, bylo rybaření. Ryb tam bylo v severních jezerech hodně a tak jsem si je většinou pekl u táboráku na břehu, ale jednou jsem se přistihl, jak je hned hltám syrové. Začal se mně zmocňovat strach, že mi to zůstane a že se to bude zhoršovat. Odejel jsem tedy raději domů, ale tam se moje obavy ješyě změnily v paniku. Zavolal jsem Nedovi, aby mi dal jméno toho psychiatra. Zašel jsem za ním a vysvětlil mu moji situaci. Bylo na něm vidět, že mi nevěří. Ujišťoval mě, že je to normální a že je to jsou jen přetažené nervy. A že je dobře, že jsem k němu zašel. Pochopil jsem, co mínil tím "dobře", až když mi předložil účet. Raději jsem už k němu nešel, doufal jsem, že se s tím vypořádám sám. Prohledal jsem celou knihovnu, moji i tu obecní, veřejnou, ale nenašel jsem nic, co by bylo alespoň podobné mému případu. Chytal jsem se jako tonoucí stébla všech možných rad, co jsem kde našel, ale nic nepomohlo a situace se opravdu stávala kritickou. Začal jsem se obávat i o svůj rozum - to jsem ještě celkem věděl, co je normální a co ne. O návratu do práce nemohlo být ani řeči a co bylo horší, začal jsem i hubnout. Nemohl jsem jíst už nic jiného, než ryby - vše ostatní jsem vyvrátil. Hodiny a hodiny jsme strávil ve vaně, protože se mi začala vysoušet kůže na těle a jediné, co pomáhalo, byl delší pobyt ve vodě. Ve své zoufalosti jsme si vzpomněl na dávného přítele, Tom Gardiner se jmenoval. Byl to filozof, ale takový svérázný: jeho vědomosti se ubíraly směrem téměř parapsychologickým, ale ne zas tak úplně. Kdysi jsem se tomu všemu, co mi říkal, smál. Našel jsem dokonce jeho adresu: bydlel někde v Oregonu a živil se tím, že rýžoval zlato. Moc mu to nevyneslo, ale měl tam svoje místa, svůj srub a hlavně čas na to, co ho nejvíc zjímalo - na mystiku. Napsal jsem mu a on mi odpověděl ze svého mobilního telefonu - pokrok tedy pokročil i do zapadlých zákoutí oregonských hor. Pozval mě k sobě a já jsem přijel. Když sem ho našel, vysoko v horách, málem jsem ho nepoznal. Nebylo to ani tak jeho zjevem, ale naposled jsme se viděli ježtě jako studenti - znal jsme ho tehdy jako vášnivého obhájce esoterických věd, člověka, který se; se mnou rád hádal a byl také často uražen tím, když jsem se všemu jen smál. Teď to byl člověk vyrovnaný, klidný, skoro jako mudřec. Courali jsme se po horách a já jsem mu vykládal, co se se mnou děje. Poslouchal, vyptával se, ale svůj názor mi neřekl. Moje situace se zatím ještě víc zhoršila: budil jsem se v noci celý zpocený a plný strachu. Ano, strachu, ale před čím? Když

jsem se zeptal Toma, vždycky mi řekl, že to studuje a to bylo vše. Pak mi najednou selhaly nervy úplně. Řekl jsem mu, že chápu, že mi nic nemůže říct a že je to asi proto, že také nic neví. Vyčítal jsem mu, že jako bývalý kamarád - a podtrhl jsem to "bývalý" - má ke mně také určité povinnosti, přinejmenším tu, aby mi řekl, že mi nemůže pomoct a nevodil mě za nos tím, že to "studuje". Nerozčílil jsem ho, jen se usmál a řekl: "Dnes večer ti vše povím." "A co mi povíš?" otázal jsme se nevěřícně. "Přestaň ze mně dělat hlupáka a řekni mi to hned!" Odmítl a já věděl, že jsem měl pravdu. Odešel jsem tedy lovit ryby - to byla moje jediná, ale naštěstí i nejoblíbenější zábava. Ani jsem nevěděl jak, únavou jsem u prutu usnul. Moji delfíni mě uvítali mezi sebe. Už nějakou dobu viděli, že nejsem šťastný, ale neuměli mi vyjádřit soucit jinak, než se do mě žďuchali a třeli se o mě. To mě ale opravdu nějak utěšilo a pak jsem se ponenáhlu probudil. Tom seděl vedle mne a asi mědelší dobu pozoroval. Pak promluvil: "Dobrý večer, René. Jsem tady, abych ti řekl všechno, co chceš vědět. Jak vidíš, nezapomněl jsem na svůj slib." Posadil jsem se: "Já vím, co se se mnou děje, co ale potřebuju je také nějaké to řešení." Usmál se. "Vše ve správnou dobu. Ovšem to, že víš, co se s tebou děje, v tom se mýlíš. Ty znáš jen symptomy, ale ne celou věc. To je tak: každý z nás žijeme vlastně dva životy - v tom našem, jak my říkáme normálním, a pak ve světě snů. My si to ovšem neuvědomujeme, z toho světa snů si pamatujeme hrozně málo, často si ani ten sen nevybavíme. O té druhé polovině našeho života toho vlastně ani moc nevíme" "No dobře," povídám, "ale sen je jen sen!" namítl jsem. "Ve snu byl měl člověk odpočívat, aby nabral síly do dalšího dne a ty představy, ty jsou jen taková fikce, hra spícího mozku, ne?." "Tady se také mýlíš: jedná se opravdu o normální, vlastně také "fyzický" život. Ve snu se převtělujeme v někoho, lépe řečeno v něco, jiného. Jako třeba ty v toho delfína. To, co si pamatuješ, to není jen fikce, to jsi opravdu prožil." Nechtěl jsem mu věřit, bylo to příliš fantasmagorické: "Ty chceš říct, že já opravdu s těmi delfíny plaval v moři?" "Přesně tak. Ty jsi se, jak se nesprávně říká, převtěloval. Byl jsi to sice také ty, ale tvoje druhé já. Renédelfín." "Ale to je nesmysl!" vykřikl jsem. "Nesmysl?" řekl. "Podívej se na svou ruku!" Měl pravdu. S hrůzou jsem zjistil, že se kůže na mé ruce začíná podobat té delfíní." Co se to se mnou teda děje?" "To je právě to, co jsem dosud přesně nechápal, ale teď už to vím. Jak jsem řekl, k převtělování dochází, to ano, ale na vyšší, virtuální úrovni. Naše tělo je totiž jen taková fikce, představa: pravý život, který žijeme, je vlastně jen ten náš myšlenkový, to vše ostatní jsou jen přízraky našich smyslů, naše pocity hmoty, která vlastně ani není. Ano, ty pocity jsou seřízeny tak, aby naše oči podporovaly náš hmat, sluch, atd. Ale to nejsme my, to jsou jen elektrické signály našich čidel. To pravé já je to, co je nenahmatatelné." "Zdá se mi to nesmyslné, ale pokračuj," pobídl jsem ho. "Jistě, mně se to také kdysi zdálo nesmyslné, ale už jsem se mnohokrát přesvědčil, že to tak je. Náš život je jako ve dvou rovinách, té denní a té ve spánku a každá je doprovázena jinými fyzickými pocity. Ta část ve spánku má v té své rovině ovšem pocity utlumené, všimni si, že přitom jakoby nemáme tělo. A ty změny denního života v noční rovinu normálně probíhají bez problému, jen z jedné esoterické roviny na druhou a zpět. Přitom také dochází k útlumu jednoho systému čidel a přechod na ten druhý systém. Ve spánku sice máme pocit, že žijeme, ale to je jen zbytek nedokonale utlumených signálů z toho druhého světa. Proto se zdá vše nereálné, téměř nesmyslné. Podobně když žijeme v té druhé rovině, ne pociˇˇtujeme pocity z té první. U tebe ovšem došlo k poruše. Dva programy se tu navzájem prolnuly, oba systémy se plně prostoupily, jakoby ve čtvrté dimenzi. Takový stav je normálně neudržitelný a systémy se brzo samy vrátí do původního stavu. V tvém případě se tak nastalo a poruchy se stupňovaly." "To souhlasí. A konec?" zeptal jsem se nedočkavě.

"Nepospíchej, ještě u toho nejsem. U tebe zřejmě došlo k větší komplikaci, které se normálně nestává, alespoň jsem o tom ještě neslyšel. Normálně by se vše, jak už jsem řekl, mělo vrátit zpět, do stavu, v jakém jsi byl předtím. Tyto transgrese, překrývání obou systémů, vyvolávají jako reakci opačné síly, takže se navzájem ruší a dochází ke stabilizaci. "Tak proč ne také u mně?" vyhrklo ze mně. "To přesně nevím, transgrese bývají nastartovány impulsy, o kterých toho ještě moc nevíme. Snad k tomu došlo psychicky, možná vlivem různých faktorů, často jen tak, jak říkám, náhodně, ale zatím o tom víme málo. Rozhodně to neumíme vyvolat, snad jen skrze nějaká media. Podobně i návrat zpět je automatický a my ho nemůžeme vlastně nijak ovlivnit. V tvém případě zřejmě došlo ve výkyvu, který přesáhl práh návratu a procesy, které leží za tím prahem, jsou nám naprosto neznámé, jen několik lidí se tma dosatlo pomocí meditace. Všechny takové případy - pokud existovaly - zanikly i s osobou, které se to stalo. Nemusím ti říkat, že ani nevíme, jak to skončilo. "Patrně smrtí," odpověděl jsem, neboť mi došlo to, čemu se Tom tak taktně vyhýbal. "Takže nemám naději?" "Počkej, řekl jsem, že ti řeknu vše, tedy i možné řešení. Vycházím tu z toho, že nevíme, co se s těmi osobami stalo, kam odešli nebo zmizeli, ale je jisté, že se nerozplynuly ve vzduchu." "Třeba je odneslo UFO, " snažil jsem se žertovat. "Možná, " zasmál se také, "ale silně o tom pochybuji. Všimni si, že většinou považujeme náš život - ten denní - jako jediný pravý a sen že je jen, jak jsi řekl, fikce, hra spícího mozku. Co když je tomu ale naopak? Co když ten pravý život je ten v našem spánku a ten náš denní život je vlastně jen fikce? Co pak?" "To zní jako když se řekne, že pravý život je až ten po smrti, tady že jsme jen dočasně," zasmál jsem se. "Jistě, to ti přece řekne každý kněz, říkají tomu přece "život věčný". Co už ti ale neřekne, je to o té dualitě našeho života už tady, na zemi. Ale zpátky k tvému problému: napadlo mě, zda se prostě v případě překročení onoho prahu navrácení nejedná o něco jako je kyvadlo: že se prostě překývne do druhého extrému. Neměl jsme pro to důkaz, ale teď ho mám." "A kde?" zeptal jsem se, patrně hloupě, protože se zasmál: "Podívej se na svou ruku!" Pochopil jsem. "A jaké je teda to řešení pro mně?" "To až zítra, už je pozdě," jemn mě odbyl. Nemělo cenu na něj dále naléhat, kromě toho bylo těch dojmů a myšlenek na mně až moc. Uvěřil jsem, že pro mě řešení má a v klidu jsem usnul. Tu noc se mi také zase po dlouhé době vůbec nic nezdálo. Vyrazili jsme ještě před obědem, ke Columbia River bylo z hor ještě dost daleko. Řeka, která pramení nahoře na ledovcích v Kanadě, už jakoby na nás čekala. Silnice se táhla podél řeky, chvílemi se kroutila, tu se na levé straně mihl vysoký vodopád, ale většinou jen samé lesy. Cesta nás také zavedla až pod poslední přehradu - pod ní už nic nepřekáželo její cestě do Pacifiku, do moře. Poseděli jsme ještě nějakou dobu, dokud nepříjde tma. Konečně mi Tom podal ruku a řekl: "Hodně štěstí, René, možná, že se potkáme v některém z tvých snů!" "To doufám," řekl jsem, "musím ti pak říci, jak ta tvoje teporie pracovala." Přikročil jsem na břeh. Foukal slabý vítr, ale na řece se přesto zvedaly vlny. Nevím proč, ale najednou mě napadlo, jak mě moje máma před každou cestou jako kluka pokřižovala, a i později, to když jsem šel na nějakou zkoušku, i na uviverzitě. naposled mě pokřižovala, když jsem šel na vojnu. Teď už tu ale dávno nebyla. Udělal jsem teda ten křížek za ni a beze strachu jsem skočil do řeky. Zpět na index POHLEDY: DAR ČI TREST?

Jsou lidé, kteří svůj život považují jen za jakýsi trest - snad za jejich hříchy v minulém životě, snad proto, že si nijak neumí vysvětlit tu sérii problémů a potíží, která je pronásleduje. V tom druhém s nimi souhlasím vysvětlení pro to není, snad jen to, že Štěstěna obdarovává některé a Neštěstěna zase ty druhé. Jistě, někdo máme štěstí, někdo zase ne, ale v průměru by se to mělo střídat tak, abychom dostali všichni stejně obojího, aby byla, jak se říká, spravedlnost. Jenže tak to ve skutečnosti není: můj soused vyhrál už dvakrát v loterii, já ještě vůbec ne. Snad je to proto, že si nekupuji losy, nebo co, faktem zůstává, že on to stejně všechno utratí, zatímco já už jsem na těch nekoupených losech ušetřil jistě pár tisíc. Ty ale zase utratím jinak a tak to jde pořád dokola. A oba nakonec nemáme nic. Ano, děláme chyby, někdo jenom ty veliké a jiný ty ještě větší a my ostatní ty největší. A někteří z nás dokonce pořád ty samé. Pravda, na první pohled to tak nevypadá: znám jednu paní, které ukradli kreditkartu, pak ji zase napálili podvodníci, když jí draze prodali "pozlacené" tužky s monogramem, který se brzo začal loupat a ještě ji nakonec mechanik v motoservisu započítal dvakrát tolik, než měl. Ovšem všechny ty případy jsou vyjádřením jedné, jediné chyby: nesmyslné důvěry, hraničící až s prostomyslností, lidově řečeno blbostí. Její celý život je tedy jedno veliké peklo: všichni ji ubližují, okrádají, klamou. Nikdy ji nenapadlo, že vina je na ní, že - podle jedné teorie - takoví lidé vlastně sami přitahují zločince. Jak to řekl jeden renomovaný král zlodějů, který ve věznici napsal knihu, jak ochránit váš dům proti vloupání: "Zloděj jde tam, kde je menší obtížnost a riziko. Nepočítejte, že ho dobře zabezpečený dům zastaví - ale vám stačí, když ho nasměrujete jinam, třeba k vašemu sousedovi." Bráno z tohoto hlediska, pak se ovšem musím té paní poklonit: ona se obětuje i za mě. To, že my jí občas pomůžeme, když je v trablech, to už ta dobrá paní nějak nepočítá: dobří lidé, to je přece normální věc. Ale vysvětlete jí, aby si dávala větší pozor - hned vás zařadí také mezi své nepřátele. Přísloví" každý svého štěstí tvůrcem" sice už dávno neplatí, ale dovolil bych si tu prezentovat opravenou verzi "každý svého neštěstí tvůrcem". To ovšem jen pro ty, kteří věří, že člověk má svobodnou vůli, že to není zlomyslný osud, který mu tohle všechno dělá jen proto, že si na něj zasedl, jak říká ta paní. Osobně si myslím, že je příliš domýšlivá: ten osud má přece plné ruce práce se mnou. Ale o tom jsme tu nechtěl psát. Jak už jsem uvedl v nadpisu, šlo mi o to, zafilozofovat si, zda je náš život opravdu trest nebo zda to není spíše dar, kterého si neumíme vážit. Mnozí z nás najdou na tu otázku odpověď až těsně před smrtí, někteří vůbec ne. A jsou takoví, které to ani nezajímá. Což je škoda - na tom všem se dá totiž založit filozofie života. Pokud je život trest, nemá ho cenu žít, snad jen pro ty, co věří, že po testu přijde vykoupení. Když si připomenu, kolik mých kamarádů a kamarádek už odešlo do "věčných lovišť " - ten název se mi zamlouvá, ovšem za předpokladu, že tam budou také po lese běhat polonahé Diány s lukem - pak si musím říci, že byl ke mně osud milostivý. Ovšem jen z předpokladu, že delší život není jen delší trest. Jenže je-li život dar, tak proč za něj neděkujeme a nevážíme si ho, jako u jiných darů? Pravda, on k nám přiběhl zdaleka, jakoby náhodou a ona manželská dvojice rodičů, která se potkala - jak říkají Angličané - jako dvě lodi, co se míjejí ve tmě, na tom měla je malou, krátkou zásluhu. Znám lidi, kteří proklínají okamžik, kdy se narodili, ale nijak se nezdá, aby to pospíchali napravit, jinými slovy, nemyslí to nijak vážně. A to je dobře, protože ještě mají čas pochopit, jaký nesmyl říkají. Tak či tak, život je opravdu jakýsi dar a "darovanému koni na zuby nekoukej". Pravda, náš život je často těžký, neveselý, někdy dokonce i nesnesitelný. Ale pořád je to ještě život, něco, co se nám přihodí jen jednou a pak to zase odejde. A někde mezi tím začátkem a koncem stojíme my a nevíme, co si o tom všem máme myslet. Je-li to ale dar, naskýtá se ještě jedna otázka: za dary obvykle býváme vděčni. Doktorovi, který nám zachrání život, rozhodně vděčni jsme. Ale za život? Rodičům, za tu krátkou chvíli sexuelního opojení, která by už sama měla být vlastně jejich odměnou? Jistě, za jejich péči jsme vděční, ale na rozdíl od všeobecného rčení nám ten život ve skutečnosti nedali, ale jen umožnili. A přece můžeme být za život někomu vděčni - ano,

sami sobě. Zní to možná jako nesmysl, ale proč ne? Proč bychom si nemohli být vděčni? Jak? Nu udělejme tolik, kolik můžeme a radujeme se ze všeho, z čeho můžeme - další taková příležitost k radosti se naskytne málokdy. A neplačme nad každou maličkostí. Plakat předem je moc brzo a brečet až potom už je zase příliš pozdě. Pravý stoik bere život tak, jak mu přichází, takový, jaký je - to vše ostatní jsou jen naše emoce. Krásnou historku popisuje v jedné ze svých knih Robert Fulghum, kněz, rockový hudebník, filozof a spisovatel - a také člověk veskrze moudrý. Jako student pracoval kdysi v nějakém letním táboře, kde byly hrozné podmínky: pršelo, jídlo mizerné, bolely ho zuby a ještě navíc ta otrava! A tak naříkal, jaké mu život dělá problémy. Stěžoval si i jednomu staříkovi, který kdysi prodělal hitlerovský koncentrák. A ten mu to vysvětlil: "To, co ty máš, chlapče, to nejsou žádné problémy. Problém by byl, kdybys ztratil nohu, kdyby ti zemřela dcera nebo shořel dům. To, co máš ty, jsou jen incoveniences, nepříjemnosti." Ano, každý máme v tomhle našem pozemském životě plno těch pozemských nepříjemností. Člověk ale musí projít opravdovým peklem, aby pochopil, že tento náš "očistec" není zase tak úplně špatný. Každý den nemůže být jako v nebi - a ruku na srdce, na co bychom se tam pak ještě mohli těšit? Ano, život je dar, dar naděje a je na nás, co s ním uděláme. Zpět na index PŘEČETLI JSME: KRÁLOVNIN KOUZELNÍK Kniha: The Queen's Conjurer (Benjamim Wolley: Královnin kouzelník, Henry Holt&Company, 2001, New York &, Toronto) Autor je spisovatel a novinář. Napsal mimo jiné knihy Virtual Worlds (Virtuální světy) a The Bride of Science (o Byronově dceři a matematičce Adě Lovelace). Poznámka: Uvedená kniha mě zaujala už svým tématem a hostorickou hodnotou a to ještě než jsem ji vůbec četl :-). To souvisí s mou studií o Voynichově rukopise, VM (viz Hurontaria 2000). Připravuji také k vydání studii o VM jako elektronickou knihu, ještě letos na podzim (j.h.).

Kdo nezná jméno Dr. John Dee, ten nepochopí, s jakým nadšením tuto knihu přivítali historici i nadšenci magických věd. Ne, že by už nebylo napsáno těch životopisů celá řada . Ten první napsal už sám Dee, když si psal deníky, ale poměrně ucelený a dokumentovaný - právě těmi deníky - je až v této knize. Kdo že byl John Dee? Matematik, astronom, astrolog, vyvolávač duchů a hledač kamene mudrců, prášku, který umožňuje z prostých kovů vyrobit zlato - ano, to vše a ještě víc. My ho spíše známe z doby, kdy pobýval v Praze, spolu se svým společníkem Kellym, v době císaře Rudolfa II, tedy Habsburského. V knize je ovšem jeho celý životopis, od jeho narození v Anglii (kde díky zabavení majetku jeho otce pronásledovaného katolíky za doby "krvavé" královny Mary - ale ne té Skotské! - přišel o vše) přes jeho cestování po Evropě a smrt, opět v chudobě v Anglii. Nás ovšem zajímá hlavně to, co jsme předtím nevěděli nebo si to vysvětlovali poněkud jinak. Ano, Dee byl chudobný a nadaný, což je jak známo pro člověka velmi nebezpečná kombinace. Marně se John snažil získat nějaké pevnější místo u dvora. Ačkoliv se všeobecně soudí, že to byl člověk přímý a poctivý vědec, celkem i jednoduchá povaha, v knize jsou popsány určité detaily, které se dají vysvětlit jinak. Tak především jeho úloha právě v oněch procesech Bloody Mary. Když si představíme, že v té době opět zavedli upalování (asi 1500 osob skončilo tehdy na hranici), je překvapující, jak se z vězně Dee, který byl obžalován z čarodějnictví, najednou stal pomocníkem vyšetřovatelů - katolíků - a snažil se přesvědčovat vězně o jejich bludech.

On sám to veřejně vysvětlil tak, že v té době tajně sloužil princezně Alžbětě, která byla tehdy uvězněna a je tomu možno věřit, protože by ho bývala mohla lehce usvědčit ze lži. V té době se také - jako ještě předtím u Mary - snaží dostat výhradní právo na staré rukopisy, které v předešlé době zdemolovala či rozkradla lůza, která přepadala kláštery. Bohužel se mu to nepodařilo, myslím dostat to povolení, ale to mu jaksi nevadilo, aby rukopisy neshromažďoval, bohužel jen za vlastní peníze. Zde se mu také dostalo do ruky mnoho rukopisů známého benediktinského mnicha Rogera Bacona, který předběhl svou dobu o několik století jakožto vědec, kryptograf a badatel. Jistou dobu sloužil Dee jakožto poradce královny ve věcech horoskopů, magie a filozofie, odtud také titul "královský kouzelník" a název této knihy. Věda v té době byla vůbec směsice všeho - tak například doktorský titul Johna Dee se v knize vysvětluje doktorátem z teologie; nikdy se ale vlastně nevědělo, z čeho titul měl - že ovšem dostudoval, to je dokumentováno. Astronomie se tehdy míchala s astrologií, i když u některých - Brahe, Kepler - hlavně proto, že se museli něčím živit. Nu a alchymie, předchůdkyně chemie, byla směsice apatykářství, magie a "výroby zlata". Matematika, geometrie, mapování a navigace měly tehdy také společné zájmy. Již při studiích - nejprve v St. John College, později v Bruselu, kde se seznamuje s evropskými vědci a kartografem Mercatorem - se Dee zajímal hlavně o ty přidružené odrůdy vědy. Sledoval novou hvězdu, Novu a popsal přesně její pozici (na druhé straně Evropy tak učinil i Tadeáš Hájek, císařský lékař a také astronom, u kterého pak také pak Dee v Praze bydlel). Byl to on, kdo učil navigační vědu alžbětinské kapitány a privatýry (tedy královniny piráty, jako byl Drake a jiní). Jeho hypotéza o cestě na severozápad nedala dobrodruhům pokoj po další tři století - jenže když ji Amunsen našel, nebyla už k ničemu - Ameriku už brázdily transkontinentální vlaky. Záhadný byl i jeho odjezd z Anglie do Evropy, kde pak s Kellym strávil několik let v Polsku a v Čechách. S Kellym se totiž seznámil, když mu tento přišel na jeho sídlo (to už tak chudý Dee nebyl) "hádat z krystalu". Tam se také najednou objevili i duchové přivolaní krystalem - představili se ovšem jakožto "andělé" - kteří pak ovlivnili jeho život. Dodnes nevíme, jak dalece byl Kelly podvodník a jak dalece tomu všemu věřil často se totiž vyjadřoval o celé věci pochybně. Dee, ač duchy nikdy neviděl a vidět nemohl, tomu věřil na slovo. V té době se také seancí zúčastnil kandidát na polský trůn, hrabě Laski, který je oba pozval do Polska, hlavně proto, že mu to poradili ti "andělé". Dee, který už se předtím znal s lordem Cecilem, Alžbětiným prvním ministrem (premiérem) i jeho šéfem tajné policie, Walsinghamem (neblaze proslulým tím, že "vyřešil" tajné písmo uvězněné Marie Skotské, což ji pak stálo hlavu). Je podezřením, že Dee a Kelly odešli do Evropy s úkolem špehovat Laskiho, případně i Rudolfa II. V Polsku se ale dlouho nezdrželi;. Laskimu brzo došly peníze. V Praze měl Dee audienci s Rudolfem II, ale ta dopadla špatně. Na rozdíl od fikční představy (a současné teorie o Voynichově rukopisu), prý Dee prodal Rudolfovi právě tento rukopis, jehož autorem měl být dříve zmíněný Bacon. Jenže v deníku se Dee o žádném úmyslu prodat rukopis Rudolfovi nezmiňuje. udává sice, že v Praze nějaký prodal, za 630 dukátů, ale komu ho prodal, to nevíme. Podle knihy "Královnin kouzelník", která cituje deník Johna Dee, tento přišel jen Rudolfa varovat od "andělů", že moc hřeší, ale bude-li je poslouchat, že mu pomohou, dokonce i proti Turkovi. Rudolf měl sice na stole před sebou otevřenou Johnovu knihu "Monad Hieroglyphica", směsici magie a tajného písma, o které ale řekl, že jí moc nerozumí. Věc ho zřejmě nezajímala, zajímalo ho spíše zlato, ale o tom Dee nemluvil. Věc s anděly Rudolfa zřejmě urázila, ale politicky korektně předal Deea svému sekretáři, který se měl o něj postarat. A tím to skončilo. Zanedlouho byli na žádost papežského nuncia v Praze oba, Dee i Kelly, vyhoštěni z Prahy, ale zase se vrátili, tentokrát do jižních Čech, do Třeboně, zřejmě na žádost Viléma z Rožmberka. Tomu se pak Dee snažil "prodat" svoje anděly a Kelly svůj kámen mudrců, jakýsi červený prášek, se kterým mu několikrát podařilo ze rtuti či z olova vyrobit zlato. Po nějaké době se Deeově manželce Jane narodil syn, kterého Dee nazval Trebonius, na oslavu místa jeho narození. Ale pak začali andělé dělat neplechu. Poručili Johnovi, aby si s Kellym vyměnili manželky, což se také stalo,

na jedinou noc.. Zatímco Dee se o tom ve svém deníku zmiňuje, aniž by poskytoval detaily, dojmy zklamaného Kellyho si umíme představit - andělé totiž to už pak nikdy nenavrhli a vše zůstalo při starém. Brzy nato se oba alchymisté rozkmotřili: Kelly se totiž stal slavný díky své výrobě zlata, odešel k Rudolfovu dvoru a tam opět "vyráběl" zlato ve velkém. Rožmberk se musel spokojit s Johnem, kterému ale pak nešli ani ti andělé, když totiž ztratil Kellyho, který to jedný uměl. Brzy nato opustil Dee Čechy a vrátil se do Anglie, kterou už neopustil. Kelly měl trochu jiný osud. Rudolf chtěl větší a větší kvantity zlata a když se tyto nedostavily - Kellymu už totiž došel ten červený prášek, který údajně nalezl někde v klášteře v Glastonbery, v hrobce jednoho svatého - a nový vyrobit neuměl. Zde bych chtěl dodat, že ne vše, co Kelly dělal, musely být totální podvody. Jak se zdá, docela tomu, že dělá zlato, věřil. Napadlo mě, že například rubínové sklo se vyrábí přidáním nepatrného množství zlata do taveniny a zřejmě se přemění na kysličník či jinou sloučeninu zlata, červenou, podobně jako onen prášek. Mohlo se tedy při zpětném procesu o pouhé pozlacení a pak šikovným "podhozením" pravého zlatého ingotu by se při zkoušce nic nepoznalo. Kelly si asi myslel, že od pozlacení k "prozlacení" je jen krok. Návod na prášek ovšem neměl. Rudolf byl ale netrpělivý a v domnění, že mu Kelly dělá jen "fóry", uvěznil ho na Křivoklátě. Po nějaké době ho propustil, doufaje, že se Kelly obměkčil, ale to už alchymistovi hodiny osypávaly poslední měsíce života. Když nedodal, co pochopitelně ani dodat nemohl, byl znovu uvězněn, tentokrát v Mosteckém hradě, odkud se snažil na laně utéci. Lano se přetrhlo a Kelly si pádem zlomil obě nohy a na svá zranění také brzo zemřel. Další příběh Johna Dee už je nezajímavý - jeho sídlo v Mortlake bylo vydrancováno a ani místo správce St. John's College, o které tolik žádal, vůbec nedostal - asi ty tajné služby královně Alžbětě nebyly tak veliké. Manželka a většina dětí (měl jich 11) mu zemřela a starý muž, stále ještě posedlý duchy, které se mu ale nedařilo vyvolat, se už nezmohl na nové objevy ani známosti. Autor knihy dokonce naráží na příhodu, která by ukazovala, že se zúčastnil ještě nějakých prací pro Walsinghama, který ze šéfa špiónů povýšil na místo prvního ministra - šlo tehdy o odhalení spiknutí, kterého se zúčastnili právě Johnovi bývalí přátelé, ale důkazy pro to nejsou. Nakonec umírá v roce 1608 (oficiálně) nebo 1609 (podle jiných).

V roce 1642 koupil nějaký Robert Jones jakousi starou bednu, ve které pak jeho žena po jeho smrti po dvaceti letech objevila tajnou přihrádku se starými rukopisy. Ukázalo se, že to jsou deníky Johna Dee a ty se teď nacházejí v Ashmoleově muzeu, v Oxfordu. Zpět na index POEZIE: ZBOJNÍK

Zbojník. Přepadá pocestné za úplňkových nocí. Má hodně druhů, více nepřátel, snad ještě víc, než jich kdy míti chtěl, když opustil ho navždy Všenohoucí. Miluje víno i veselé písně a černých lesů tajemný zná smutek, i kouzlo zlata, strachuplný útěk. Ví co je bohatství i chudobného tísně. Měl minulost, však zapomněl už na ni. S měsícem vstává, se sluncem jde spát.

Bez bázně zabíjí, však nedovede lhát. Poznal i nestálost ženského milování. Na zítřek nemyslí. Či bojí se ho snad? Snad proto pálí u oltářů svíce, aby zaplašil stíny šibenice? Anebo přese všecko někoho má rád? Zpět na index Zpět na titulní stránku Hurontarie

HURONTARIA - 11B/2001 Kanadsko-český literární měsíčník

KOMENTÁŘ: • Před čtrnácti dny vyšla naše nová elektronická kniha v edici KNIHY OFF-LINE, s názvem ZÁHADNÝ RUKOPIS a je to příběh téměř detektivní o Voynichově rukopisu, který on ani nenapsal a který nikdo neumí přečíst. Je to ale skutečná historie a stopy vedou do Prahy. Více o knize najdete v Příložníku č. 56. Kniha je zdarma ke stažení, ale jen pro členy klubu KČK. Členem se může stát každý a členství je zadarmo. Proč klub? Chceme jen čtenáře, kteří mají opravdu o knihy zájem, něco jako klub spřízněných duší a KČK obsahuje právě jen ty naše nejlepší knihy. Napište si mi o členství na [email protected] a připište o kterou knihu máte zájem (a proč si myslíte, že by vás zajímala), rád vás zapíšu do KČK. Víc o tom najdete na stránce knih http://members.tripod.com/~Hurontaria/knihy/knihy.htm. • V Neviditelném Psovi (Věda) vychází můj seriál "Záhadný rukopis" - viz oznámení výše. Je to vlastně moje náborová akce, jak získat nové členy KČK. • FRÝVÉR: (Upozornění: programy jsem sice projel na Windows ME a chodí, jinak ale za ně neručím.) DRAG AND VIEW je něco, na co už uživatelé PC dlouho čekali: otevře a zobrazí vám téměř každý soubor (zatím jsem nenašel, který ne), ať už textový, HTM nebo jen obrázek. Dáte si shortcut na desktop, stáhnete do něj myší váš soubor a voilá (to je francouzky: "a hele!"), už ho vidíte a můžete číst. Poskytuje i určitou editaci, ale hlavně, že nahrazuje nejméně dvacet různých programů, které musíme používat, abychom mohli číst všechny ty nesmysly - opravuji, ty důležité věci :-), které nám přicházejí poštou i jinak. Co čte? ASCII, Hex, Microsoft Word, Microsoft Works Windows Write, Word Perfect, Ami Pro, dBase, FoxPro, Excel, including Excel version 6, Lotus 123, Quattro, Quattro Pro, Windows Metafile (WMF), Windows Bitmap (BMP), PCX, GIF, TIF, JPEG, WinFax, Compuserve PNG, Photo Shop PSD, MacPaint, Kodak Photo CD, ZIP, LZH, True Type Font (TTF), a ještě mnohem víc. Pravda, někdy se sice trochu poruší formát, ale to se dalo čekat. Dokonce hraje i hudební soubory, např. typu MP3 - poznámka: stáhněte ikonu do otevřeného okna programu a pak ťukněte na File, Launch. Lze nastavit i české fonty a zvětšení pro pohodlné čtení. Verze zdarma dáva nějaké reklamy, ale tuším jen když jste na Netu. Za tu cenu - je to zadarmo - to rozhodně stojí. Existuje verze, která čte výkresy, ale ta je ovšem dost drahá. Program lze stáhnout zde: http://www.canyonsw.com j@ns@n Index: Dimenze: Reportáž: Povídka: Pohledy: Přečetli jsme: Poezie:

CIVILIZACE ZASE NĚKDY V OAKVILLU (Díl 5, poslední ). SUPÍ SERENÁDA LITERA SCRIPTA MANET LOVEC VIRUSŮ SMĚJ SE PAŇÁCO

Poznámka: Toto je celé číslo v jednom souboru. Verze B je zobrazena v kódu CE 1250. Verze C je stejná,

ale bez diakritiky - pro volbu jiného čísla či verze jděte prosím nahoře zpět na Titulní stránku.

Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když utne."

PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Chcete-li být informováni Bulletinem když vyjde nové číslo, připište tam slovo SUBSCRIBE. Můžeme Vám také zasílat každé číslo e-mailem, lze ho pak číst browserem (prohlížečem) mimo internetovou síť (t.zv. off-line). Do dopisu připište POŠLI HTML B, či C. Copyright: Jan B. Hurych Kopírování tohoto materiálu je dovoleno jen pro vlastní použití. Pro přetisk, publikování nebo jinou reprodukci - ať už vcelku nebo jen zčásti - je potřeba si vyžádat svolení autora. Všechna jména osob a institucí jsou fiktivní, pokud není vyloženě stanoveno jinak. Webmaster Honza (j@ns@n) [email protected] DIMENZE: CIVILIZACE. Počítám, že když se zeptáme někoho, co si představuje pod slovem civilizace, že nám asi řekne, "No, co? Že nežijeme jako křováci, že máme auta, televizi a mobily". Jenže ta technická stránka civilizace, která je tak dobře vidět, ještě zdaleka neznamená, že také lidé, kteří tu techniku používají, jsou opravdu civilizovaní. Používají ji přece i teroristé. Nu, tady je ještě obtížnější otázka: kteří lidé jsou teda civilizovaní? Podívejme se do historie: ještě ve středověku byla znalost čtení a psaní výsadou jen vzdělanců. A až na krátkou periodu rytířů typu krále Artuše nebo dona Quichota se války vedly ne jako mezi gentlemany, ale postě jako mezi zabijáky. Jako osamělý výkřik pak zní výzva Angličanů před bojem z osmnáctého století: "Začněte, páni Francouzi" a zase od Francouzů: "Až po vás, páni Angličané!" Většinou se válka vyhlašovala tak, že se vypálily pohraniční vesnice a obyvatelstvo pobilo. On už si to nepřítel dobře sesumíroval sám. Lidský život byl krátký, nejen kvůli válkám, ale hlavně díky nemocem a epidemiím. Když se neurodilo, lidé umírali hlady. Otroky nahradili později nevolníci, ale o moc lepší to nebylo. Kdo se vzbouřil proti pánovi, byl potrestán. Byl-li to menší pán, tak rebela zchromili nebo oběsili. Byl-li ten pán vyšší, jako třeba král a podobně, byla rebel nejprve natažen na šibenici až k polouškrcení, pak zaživa rozpárán jako podsvinče a jeho vnitřnosti byly před jeho očima spáleny v ohni. Nakonec byl usmrcen a rozčtvrcen. Ale člověk si časem také začal uvědomovat svého výjimečného postavení mezi zvířaty, a to natolik, že se pomalu stával tím, co je dnes, tedy opravdu člověkem. Jak se vyvíjela etika, civilizovali se nejen lidé, ale i jejich bozi. Vezměme si třeba starozákonného Boha - už od samého začátku se věnuje hlavně trestání lidstva. Nejprve vyžene Adama s Evou z ráje, pak na ně přivolává různá neštěstí, Lotovu ženu nechá zkamenět jen proto, že se ohlédla a když chce, tak přivolá i potopu a vymaže celé lidstvo. Jak rozdílný je proti němu Ježíš, který se - snad proto, že žil jako člověk - dovedl vžít do bolestí lidí a vedl je k lásce a všeobecnému odpouštění. Ano, to je civilizace - ale to slovo je hodně zprofanované, dával bych přednost slovu humanizace. A časem se zjistilo se, že být lidský není vůbec žádná slabost, ale naopak, že je to vlastně chytrost. Zlo totiž plodí zase jenom zlo a to zase zlo a tak je to začarovaný kruh. Sám Ježíš je v tomhle jakoby dvojznačný: na jedné straně říká: Udeří-li tě někdo na tvář, nastav mu druhou! a jinde říká: Nepřinesl jsem vám mír, ale meč.

Osobně to chápu ale jen jako dvě strany jedné mince: někdy přijde doba, kdy už smiřovačky nepůsobí a je třeba se bránit. Hlavně když jde o život :-). Ano, změnili jsme se k lepšímu, změnil se i náš vztah k našim dětem i spoluobčanům, máme sociální i lékařskou péči a ke stáru pak i jakousi penzi. Máme v tom všem sice ještě hodně dohánět, ale nezapomeňme ještě na něco jiného: hlavně si musíme ubránit to, co máme, to, co nás v minulosti stálo tolik obětí. To bylo než nás historie poučila, že když chceme žít jako lidi, musíme se chovat jako lidi. Ničit a zabíjet umí každý blbec, ale vytvořit něco pro dobro lidstva, na to je třeba civilizovaného člověka. Bez civilizace nemá náš život ani naše tvoření žádný smysl. To můžeme zase zalézt zpátky do jeskyň a živit se ožíráním kostí našich sousedů a doufat, že zítra nebudou ožírat oni zase ty naše. Ano, i když ještě pořád není tak moc, čím bychom se mohli blýskat, všichni dobře známe všechny bonusy civilizace. Známe ale také její nevýhody? Ty jsou hlavně v tom, že nepronikla všude a dokonce že se někde žene opačným směrem - co rok, to o století zpět. Čas od času je totiž naše civilizace těžce a nemilosrdně zkoušena. Jak se zachováme v takové době pak ovšem také určí, zda se i ta civilizace zachová. Stačí jeden incident a naše křehká pospolitost humánních lidí se může zhroutit zpět do doby kamenné. My ale nechceme klesnout zpátky tam, odkud jsme se tak pracně vyhrabali. Chceme, aby byl člověk člověku člověkem a ne vlkem nebo dokonce hyenou. Je typické, že skupiny nebo státy, kterým se podařilo zotročit vlastní národy, pak vyvážejí své sociální nebo náboženské revoluce i za hranice. Nacisté, sověti, teroristi - ti všichni chtěli a ještě chtějí otočit hodiny zpět. Dvakrát naše civilizace zvítězila, ale to neznamená, že by zrovna teď nemohla padnout. Proč zrovna teď? Protože víc než kdy jindy naše civilizace sama nejvíc pomáhá teroristům: stali jsme se příliš jemní a tím i bezbranní. Zapomínáme, že civilizace má svoje nepřátele, kteří nejsou omezeni ničím - snad jen mentálně :). Nechápeme, že jejich jediná strategie je smrt, a jejich jediné náboženství je nenávist. Nenávist, která se projevuje zase jen jedním: vraždou. Zabíjejí nejen cizí, ale i vlastní, zabíjejí bez rozdílu a ještě cvičí sebevrahy, kteří zase sami vraždí. Smrt, která v orgasmu zabíjení plodí zase jen smrt. Zabíjí všechny a všechno. Všechno, co nás dělá lidi, v tom pravém slova smyslu. Nejhorší je na tom, že tito prorokové smrti jsou velice efektivní, hlavně proto, že nemají žádné morální skrupule. a jejich zbraně? Víme, že jim stačilo zakoupit pár "exacto" nožů za pár dolarů a zbytek už jim dodala právě naše civilizace: naše letadla, naše palivo, náš trénink pro jejich piloty i ty naše bezbranné cíle. Jejich nenávist se ovšem neukojí ani tou veškerou prolitou krví - je to prostě neplodná, impotentní filozofie smrti. Neočekávanou pomoc dostali teroristi z řad lidí, hlavně novinářů, kteří to nebezpečí pořád ještě nevidí nebo ti inteligentnější - vidí, ale nevěří tomu. Pod záminkou různých "svobod slova" teď hájí teroristy, podobně, jako kdysi hájili komunisty. Lenin jim už tehdy říkal "užiteční idioti", využíval je, ale nevážil si jich. užiteční jemu a idioti proto, že si vlastně sami kopali hrob. Které pak nestačil zlikvidovat Lenin, ty povraždil Stalin. I po takovém řeznictví ale někteří komunistům stále věřili - inu jako idioti.

Vzpomínám, jak jsem jednou na Ostravsku dával dohromady regulační proces ve slévárně. Najednou se nám z ničeho nic rozjela celá velká, ohromná pánev, plná tekuté litiny a šinula si to vzduchem na jeřábu přes halu. Hroila opravdová katastrofa, ale naštěstí jeřábník vypnul přívod elektrického proudu a monstrum zastavil. Jak to vzniklo? Motory byly napájeny z polovodičových obvodů, které milionkrát zesilovaly odchylku od dané veličiny. A jedná malá miniaturní dioda, kterých by se vám na nehet vešlo možná sto, se nějak přehřála a jak se říká, začala driftovat, tj. její hodnota se začala posouvat. To se miliónkrát zvětšilo a pohon se rozjel do neznáma. Podobně jedna rakovinná buňka může vytvořit zhoubný nádor a smrt. Co nna tom, že přitom zabije i sebe sama? Tak i ta naše civilizace má svoje systémy s mohutnými zesíleními, systémy, které by mohla zničit jedna malá, pitomá "dioda". A nálet na New York nezničil jen dvě věže: on zároveň ochromil leteckou dopravu a

přivedl svět do nové ekonomické krize. Kdysi jsme se báli bláznů s nukleárními zbraněmi, dnes se bojíme bláznů s biologickými zbraněmi. Ale nejde jen o to, jaké zbraně mají, důležité je, že opravdu jednáme s blázny. Tam neplatí pravidla normálního života: blázen s břitvou v ruce je nebezpečím pro celé lidstvo, neboť si nevybírá - řeže hlava nehlava. Největší zbraní nepřítele jsme ovšem my sami, naše netečnost, pohodlnost, nechápavost a smířlivost se zlem. Nechápeme, že na této planetě jsou pořád ještě kreatury s mentalitou šelem. Dokonce horší, než šelem - ani ty nezabíjejí, když nemusí. Matka příroda je totiž moudrá: ona nechce zničit sama sebe. Polský delegát v OSN řekl jednu zajímavou věc: v boji proti terorizmu nám chybí hlavně předvídavost. V naší situaci nestačí čekat, co nepřítel udělá, je třeba předvídat, co udělá příště. Bude pozdě dávat protiletecké rakaty k nukleárním lektrárnám, když už budou napadeny "sebevražednými" letadly. Bohužel podle obličejů naslouchajících delegátů jsem viděl na obrazovce, že jim to pořád ještě nezapálilo. Jsme totiž příliš civilizovaní na to, abychom se vžili do myšlení teroristů. Myslíme příliš logicky: proč by to proboha dělali? A příliš jsme byli doposud vedeni jen jedním kriteriem: kolik co stojí nebo nakolik to či ono bude vyhovovat nátlakovým skupinám. Jenže jaká je vůbec cena života? A když teroristé zvítězí, první, co zlikvidují, budou právě nátlakové skupiny :-). Protože nátlakové skupiny mohou existovat jen díky naší vyspělé demokracii dítěti naší civilizace. Ano, v naší situaci nestačí čekat, co nepřítel udělá, je třeba předvídat jeho další kroky. V tom je naše jediná síla, jinak budeme vždycky o dva kroky pozadu za nimi a budeme pořád prohrávat. Je to totiž válka bez zákopů, kde nevíme skoro nic o našem nepříteli, o tom, dke se všude vyskytuje a co chystá. Nedělejme si iluze, tady se dá vyhrát jen chytrostí a té se ještě musíme učit. Vzpomínáte na rubriku "Přečetli jsme" ana mou recenzi knihy Chybí nám vynalézavost? od T. H. Nixona? Ta vyšla - jako Hurontarie - 11 září, na den hrůzy. . Recenzi jsem napsal jsem napsal asi týden předtím, než se stal onen útok na New York a nikdy by mi nenapadlo, jak brzo dá budoucnost autorovi knihy za pravdu. Jenže v tom je i náš problém: jsme příliš civilizovaní na to, abychom se uměli vžít do myšlení teroristů. Pořád ještě nejsme a nikdy asi nebudeme hnáni takovou nenávistí, jako jsou oni. To je dobře, ale zároveň nezapomínejme, že oni jsou hnáni. Jim se nic nehnusí, jim není nic dost špinavé, aby se to nedalo použít. Pět tisíc civilistů zabili bez mrknutí oka a když jim to dovolíme, zabijí miliony. Zastaví je jen dvě věci: buď vybijí zbytek zeměkoule nebo budou fyzicky zlikvidováni. To je třeba brát jako fakt a jednat rychle a cytře - čas totiž už teď začíná pracovat proti nám. Jednou jsem si šel v Montrealu proplatit v bance výplatní šek a najednou tam vtrhli bankovní lupiči. Vyzbrojeni až po zuby, dávali nám všem najevo, co udělají, když nedostanou své. A prosím: najednou nám to všem bylo jasné. Když jsem - naiva - spustil dolů ruce, kterými jsme tam všichni podpírali ten neviditelný strop, vrazil mi ten jeden hlaveň po žebra, a hned jsem pochopil, že se tam nenatáčí pro Hollywood :-). Podařilo se jim s lupem uniknout a později ta samá skupina při jiném hold-upu zabila několik lidí. Vyšetřovatel púolicie mi tehdy řekl: "Vy máte štěstí, druhý měsíc v Kanadě a že jste zažil přepadení (holdupu). To byl zážitek, co?" Řekl jsem mu, že jsem měl zcela jiné pocity než š'tastné a že nejsem zase tolik překvapen - do naší země vpadlo půl miliónu gangsterů a měli dokonce tanky. Ano, jsou věci, které jsou očividné, ale které "nás nenapadne srovnávat či aplikovat. Uvedu příklad: asi měsíc před útokem na New York jsem v televizi viděl záběry s cestujícími, kteří se - ať z opilosti či vzteku dobývali do pilotní kabiny. Jeden z nich jednoduše prokopl dveře, vrazil dovnitř a obtěžoval piloty. Tehdy to aerolinkám nestálo ani za řeč s tím něco udělat - a teď se se předhání v instalaci ocelových dveří. Dveří, jejichž by pro všechna letadla byla tisíckrát menší, než finanční ztráty, které jim útok způsobil. Ano, to jsou t azesílení, která nevnímáme. Bohužel opět vítězí zapšklí byrokrati, kteří nemají dost představivosti, aby mysleli samostatně. Jenže teď jsme v tom všichni, terorista si nevybírá a my budeme trpět za jejich blbost. Uvažovalo se například i v Kanadě dát do letadel tzv. flight marshalls, něco jako ozbrojené letecké šerify, co už zavedli na některých letech v USA. Aby se ušetřilo, nějaký byrokrat navrhoval místo toho jen prostě ozbrojit piloty. Jenže pilot je tam, aby pilotoval, ne aby ještě levou rukou střílel. Opět nejsme dostatečně prozíraví, opět nevěříme, že se něco nenormálního může stát.

Nuže už se stalo a bude se dít dál. To, že jsme víc civilizovaní, ale neznamená, že musíme být také hloupí. Ale to zatím bohužel ještě hodně jsme. Zpět na index REPORTÁŽ : ZASE NĚKDY V OAKVILLU . . . (díl 5., poslední.) Kultura. Oakville je městečko staré a tudíž i kulturní. Ne že bych si stěžoval na moderní časy, ale lidé dnes mají zájem o vše možné a na kulturu není dost času. Jsou to ale hlavně emigranti, kteří si přinesou do Kanady i dobré zvyky - kromě těch špatných, jako jsou národnostní sváry - třeba čtení knih nebo znalost hudby a historie. Oakville je město emigrantů a čtení knih je tam prostě rozšířené - mají na těch pouhých 140 tisíc lidí (no vidíte, já když tam byl, tak psali na silnicíčních tabulích, že je nás jen 70 tisíc!) lidí hned několik knihoven. sand je to také tím, že 65 procent obyvatel má větší vzdělání, než jen skundární školu (měšťanku). Central Library v downtownu je asi ta nejznámější, pak Glen Abbey Branch Library, Woodside Branch Library a White Oaks Branch Library. Na jednu legitimaci lze chodit do všech a i když mi v jedné jednou započítali jako chybějící knihu, kterou jsem jim už vrátil, musím se vší slušností přiznat, že mi tu pokutu vrátili, když po čase tu knihu našli. V poslední době tam měli hodně videokazet i CDček, tož se člověk mohl rozšoupnout. Jinak se tam i konají koncerty - ve velké hale knihovny jednou vystupovala známá operní diva (tak se tu říká zpěvačkám) Maureen Forrester. Můj přítel Alan má ženu Novozélanďanku, jmenuje se Maggie a pochopitelně fandí své krajance jménem Kiri Te Kanawa, takže u nich v rodině dochází nejen k vokálnímu souboji mezi Kiri a Maureen , ale také i k slovním potyčkám mezi Alanem a Maggie. Já se do toho nepletu a to, že se mi víc líbí Kiri, to si nechávám raději pro sebe :-). Knihovna. Jednou jsme v oné knihovně byli s Aťou na zajímavé přednášce doktora Currie z Britské Kolumbie. Dobrý ten doktor totiž přednášel o reinkarnaci (minulých životech) a regresi (hypnotické cestě do minulých životů). Osobně na to nevěřím, ale nemám důvod nevěřit faktům, které nashromáždil. Sama hypnóza je dosti neprobádaný stav - je známo, že lidé v ní mluví cizími jazyky, které nikdy nestudovali, malují, ač se jim nikdy malovat nedařilo a vůbec znají věci, které lidstvo už dávno zapomnělo. Currie říká, že ne každý byl v minulém životě slavná osoba: podle jeho výzkumu to většinou jsou osoby nám neznámé, ale příhody, o kterých mluví, jsou vždy historicky ověřitelné. Napsal o tom i knihu, jednu dobu to byl i bestseller. Schválně jsem si na netu našel, co dávali ve velkém auditoriu oné knihovny letos: tribute tj. poctu Glenu Millerovi, tam jistě vystupovala kanadská skupina "Spitfires", jazzband založený ještě ve II. světové válce. Divadlo tam hrálo od Agáty Christie "Past na myši", symfonický orchestr zase skladby Beethovena a National balet of Canada předvedl Nutcraker, pardon, Louskáčka. A to jsem jmenoval jen některé věci pro nás přestárlé, těch pro mládež bylo pochopitelně ještě víc. Tanečních a pěveckých skupin jakož i kapel je v Oakville asi 20, od irských po škotské, po square dances (ty předříkávané, ve čtverci) až k modernímu swingu - (teda když byl ještě moderní :-) a ještě modernější makarenu. Je tam například Trilium chorus (trilium je lilie, národní květina Ontaria, má třu plátky v květa je zákonem chráněna ) a Oakville Wind Orchestra, nejstarší dechovka v Kanadě. A to ani nepočítám bavorácké umpapa's a školní bandy (míněno orchestry) s mažoretkami (to jsou děvčata, co kroutí ve vzduchů tyčkama, a švihají nohama v lesklých kovbojácích do vzduchu jako při parádemarši v Moskvě). Univerzita. Také je tu Sheridan College, založená 1967 - je to nižší universita a má hned tři kampusy (lokace): Davis

Camp, Training Centre a Trafalgar Road Campus. Ten je nejznámější a také největší. Moderní budovy jsou vybaveny nejmodernější technikou, a to tou speciální - převážně se zde studuje Art neboli umění. Filmová technika je tak vyspělá, že tady právě dělali jeden Disneyův kreslený třídimenzionální film - za boha si nevzpomenu, jak se jmenoval (vím, že tam hrály hlavní roli tuším hračky, teda kovboj a nějaký astronaut) a ano, dostali za to v Hollywoodu zlatého Oskara. Další obory jsou Žurnalizmus, Multimedia a CAD (computer assisted drafting neboli rýsování). Vzpomínám, jak tam tehdy ještě na stařičkém Commodore počítači studenti sestavili první plně programovaný pletací stroj pro doma. Mluvíce o pletení: moje paní, Aťa, tam studovala tři roky a graduovala z Fashions Arts, teda Modního odívání, obor pletení na stroji. Dnes má tato college 10 000 studentů, je třetí největší v Kanadě a studují tu studenti ze 33 zemí světa. Appleby College, založená 1911, leží na západním cípu jezera Ontario. Je to škola s bydlením pro studenty, jakási filiálka anglikánské církve, většinou pro bohaté studenty. Ti bydlí v "single sex housing", jinak řečeno ve svobodárnách. O muzeích jsem už tady psal, ale jedno si nemohu odpustit ještě jmenovat. Je to Bronte Village a leží v Lions Valley (Lvím údolí) naší řeky. Je to vlastně zachovalý statek z osmnáctého století, s připojeným hospodářstvím. Podobně jako v Pioneer Village u Toronta, i tady musíme obdivovat, co tehdejší žena musela všechno umět - vařit, šít, léčit, starat se o děti, hospodářství a v případě, že ovdověla, zastat i všechny práce svého muže. Není divu, že si ženy vydobyly v Americe velice brzy rovnoprávnost. Různé zahrady a historické budovy, obhospodařované oakvillskou Historical Society a řada starodávných kostelů, to vše ovšem také patří k oakvillskému repertoáru. A turizmus: ročně navštíví Oakville přes milion cizinců. Multikulturalizmus též: je tam 22 klubů různých národností, každá jiná. Podle seznamu je tma asi 50 kostelů a kolik náboženství, to ani nevím, možná i mnohoženství :-). To ostatní. Kromě jazzového a jiných festivalů a světoznámého golfového kurzu v Glen Abbey se zde ještě celoročně provádějí různé vánoční a jiné parády s alegorickými vozy. A pak je ještě závod ve starých autech do Hamiltonu a zpět. Manželky jsou většinou navigátorky a první kdo dojede, ten vyhrává - ale často ani většina nedojede, to víte, at auta jsou už dost staříčká. Parkoviště tam pak zaplní truckové tahačky, které závodníky třeba až z půl cesty pracně odtáhnou do cílové rovinky. A k tomu všemu hraje dixieland pánů profesorů ze Sheridan college, mužů zdálo by se zvyklých na všechno. Přesto se stalo, když jsme tam byli naposled, že tam u dojezdu byla přehlídka manekýnek - studentek z téže college. Přišly ze šatny, rovnou až na konec podia a profesoři vesele vyhrávali. Najednou se děvčata otočila tváří k hudebníkům, kteří je předtím zepředu neviděli, a hudba nečekaně a prudce zmlkla. Jen trubka zakvílela něco jako popěvek umírající labutě. Ona děvčata totiž měla na sobě seet-through šaty, silně průsvitné, hlavně nahoře, aneb jak se tu říká, téměř topless. . . Poznámka: Tím končí náš seriál. Někdy, doufejme ještě na jaře, vyjde celá kniha, s mnoha dalšími kapitolami a fotografiemi. Ale to vám ještě dáme vědět. Zpět na index POVÍDKA: SUPÍ SERENÁDA. Jennifer se usmívala: po tom roce, co s Bobbym chodila, se konečně rozhoupal a řekl jí, že ji miluje. A aby to dosvědčil, pozval ji na výlet, navštívit jeho staré rodiče. Tohle už vypadalo vážně. Dlouho se rozhodovala, co si vezme na sebe - chtěla vypadat dobře, reprezentativně. Tady prostě šlo o všecko a Bobby byl právě to všecko. Takovou šanci už nikdy v životě mít nebude a za pár let ji bude dvacet osm, nevyšší čas uhnat ženicha. Pak si náhle vzpomněla: ještě dárky jeho rodičům! Vydala se tedy do města; dlouho hledala něco, čím by se moc nepodbízela. Snažila se vžít do mentality těch imaginárních stařečků a chtěla něco, co potěší, ale zase nezavazuje k tomu, aby to darovaný oplatil. Přitom nemohla odolat

a koupila si tam šaty, které se jí hrozně zalíbily. Jak se prohlížela v zrcadle, představovala si najednou sama sebe v bílém a zasnila se. Ze zadumání ji vyrušila jedna ženská, která se dobýval do kabiny. Jenny se otráveně vrátila do skutečnosti a vrátila se domů. Večer si ještě jednou šaty vyzkoušela, aby si byla jistá, že se bude líbit. Člověk nikdy neví, jak moc dá Bobby na své rodiče . . .

Vyjeli brzo ráno. Bylo ještě chladno a cesta jim docel dobře ubíhala. Projeli několika údolími, pak pahorkatinou a konečně se dostali k nevadské poušti, po které se táhla nekonečná čára silnice. Zastavili ještě před pouští, v motorestu, kde si dali snídani a nabrali benzín. Pak se zase vrátili k autu. Vyrazili opět na cestu. V očekávání dlouhé, nudné cesty zavedla Jennifer rozhovor na jejich návštěvu. Bobby s ní předtím nikdy o rodičích nemluvil, jen o tom, že mají farmu někde dál na východ, snad v Utahu, snad v Arizoně nebo kde. Teď se ho na to přímo zeptala a tak jí vyprávěl, že jeho otec, Charlie, který dělal od malička na farmě, hned po svatbě si koupil jednu na dluh a pak se to snažil pracně splácet. Dřel jako kůň, ale peníze se nesbíhaly. Betty, jeho žena, dělala vše ostatní, co bylo na farmě třeba udělat. Vedle toho ovšem vychovávala i jejich dva syny . Staršího Lennyho, který měl celou farmu sám podědit a Bobbyho, kterému tu ztrátu chtěli nahradit tím, že ho pak poslali studovat do Kalifornie. Lenny farmu opravdu převzal a svou přičinlivostí a hlavně dřinou ji vysekal z toho nejhoršího. Také Bobby pravidelně přispíval penězi, takže teď už byla farma prakticky bez dluhů. Ač ji to vyprávění o těžkém životě Bobbyho rodičů trochu dojalo, Jenny sama život na venkově neznala a ani ho znát nechtěla. Neuvědomovala si, jak někdy špatné počasí dokáže farmáře připravit o všecko a že to bylo vlastně ohromné štěstí, že se rodině podařilo farmu nejen udržet, ale dokonce i splatit. Nikdy ji samotnou nenapadlo, že by také mohla bydlet na venkově - ta nuda! Naštěstí má Bobby dobré místo v Los Angeles a tak nemusí mít strach, že by se snad chtěl přestěhovat zpátky. Ale přesto si chtěla být jistá, a tak na to nenápadně zavedla řeč. Bobby ji ji svou odpovědí ale nepříjemně překvapil. "Začínám o tom uvažovat," řekl. "Proč?" zděsila se Jennifer. "Vždyť ti přece v městě nic nechybí!" "To máš tak," vysvětloval jí. "Dostal jsem totiž zprávu, že můj bratr Lenny onemocněl." "Jak moc? "zeptala se Jenny. "Je na umření, lékaři mu dávají tak půl roku," řekl Bobby. "Nechtěl jsem ti s tím kazit výlet, ale když už jsme u toho, je to také důvod, proč tě vezu ukázat rodičům." Jenny se zděsila. Teď to teprve chápala. "Snad nechceš převzít tu farmu, proboha?" "Nechci, ale musím. Když jsme ji teď vyplatili, bylo by škoda se jí zbavit." Jenny pomalu začínala chápat: "Má to něco společného s tím, že mě teď vezeš ukázat rodičům?" "No mělo to být pro tebe překvapení, ale teď už to nemá cenu tajit - až se odstěhuju na farmu, nemohl bych na to noirmálně sám stačit. Ale až se vezmeme . . . Přerušila ho: "Jak to, až se vezmeme? Ani jsi mi ještě nepožádal o roku! Nebo snad tomuhle říkáš nabídka k sňatku?" Ani si nevšímal toho, co řekla a pokračoval: " ...usadíme se na farmě a budeš mi pomáhat ..." Znova ho přerušila, teď už přímo křičela: "Ale já nechci na žádnou farmu, rozumíš!" "Ale vždyť jsi ji ještě ani neviděla!" namítal. "A taky ji nechci vidět, mám ráda město. Proč bych se stěhovala na nějakou pitomou farmu?" To ho urazilo. "Vždyť to tam ani neznáš! Kdybys věděla, jak je tam krásně! Nikdy jsem neměl odejít do města, nikdy! Ale zase bych nemohl přispívat na splácení dluhu. A teď je čas, kdy mohu také z toho něco mít. Naši farmu!" Zasnil se. "Otoč a odvez mě zpátky domů!" poručila. Nereagoval. "Zastav, povídám, " ječela, " a odvez mě zpátky. Hleděl upřeně na silnici, ale nezastavil, jel dál. Udeřila ho do ramena. "Zastav, slyšíš?" Šlápl prudce na

brzdu, až málem narazila hlavou na přední sklo. "A teď otoč a jedeme domů!" "Ale Jenny, " žadonil. "Otoč to, slyšíš!" bušila do něj. "Budeme si tam dobře žít, věř mi!" blábolil jako v transu, jako by nechtěl pochopit, že je konec všeho. "Tak půjdu sama!" vykřikla a vylezla z auta. Hodila si kabelku na rameno a kráčela zpět, provokativně, tak, aby se musel podřídit. Vyskočil z auta, dohnal ji a uchopil ji za ruku. "Nešahej na mě!" odstrčila ho s odporem. Pomalu mu začalo docházet, co se stalo. "Ale Jenny, vyslechni mě!" "Už jsem slyšela dost! Nejdřív mě podvedeš a neřekneš mi, proč si mně chceš vzít. Ale já ti služku dělat nebudu!" Znovu ji uchopil, obrátil ji tváří k sobě. Odstrčila ho: "Oklamal jsi mně a ty to víš. A teď mě nech, musím se dostat zpátky k motorestu, abych si najala taxíka, když jsi mě tu takhle vyhodil do pouště." Nebyla to sice pravda, ale počítala, že se v něm probudí gentleman a že udělá jedinou slušnou věc, co by mohl udělat: totiž omluvit se a odvézt ji zpět. V tom se ale mýlila. Nic takového nenabídl, jen se na ni díval s pohledem utrápeného psa. Jenny ale viděla v těch očích jen zarputilost člověka, který se nechce vzdát svého plánu. Vytrhla se mu a začala utíkat po silnici. Dohnal ji a srazil ji na zem. Když ji chtěl zvednout, bránila se mu a kopala. Konečně se mu podařilo ji znovu uchopit a odnášel ji, škrábající a kopající, k autu. Čekala, že Bobby bude umíněně pokračovat v cestě, ale on místo toho otevřel kufr u auta, kde měl silné lano. Nejprve ji svázal zápěstí a pak ji za lano táhl do pouště. Zoufalá, křičela o pomoc, ale to ji nepomohlo. Nakonec ji více nesl než vlekl, až došli k mělkému údolí, kam už nebylo vidět ze silnice. Blízko vyschlého koryta řeky tam stál osamělý strom. Přivázal ji ke stromu a znovu začal vyjednávat: "Buď hodná a nic se ti nestane. Já potřebuju na tu farmu ženu, rozumíš? A hodně dětí budeme mít, každá ruka bude potřeba." Pochopila, že snad zešílel. Pokračoval v blábolení, ale ona ho neslyšela. Začala trochu vnímat okolí a zděsila se: kdyby ji tu zabil, nikdo ji ani nenajde. Možná ani za několik týdnů ne. Ale mýlila se. Najednou se zastavil v řeči: dostal totiž nápad: "Dobře, nechám tě tady celý den a až večer přijedu, budeš ještě ráda souhlasit." Zvedl se a odešel, aniž by se ohlédl. Ještě uslyšela, jak na silnici nastartoval auto a obláček prachu jí potvrdil, že to myslel s tím odjezdem vážně. Křičela do ochraptění, ale viděla, že je to zbytečné. V hlavě ji pořád zněla jeho poslední slova. Napadlo ji, že se večera ani nedočká: ani vodu jí tu nenechal a protože ji přivázal, stejně by se ani nemohla napít. Navíc byl strom suchý, takže ji vůbec svým stínem nechránil. proti slunci. Začala trhat provazem, ale ten nepovolil. Dala se do zoufalého pláče. Plakala dlouho, až konečně z únavy a vyčerpání i usnula. Probudilo ji slunce. Stálo jí teď přímo nad hlavou a pálilo. Náhle jí přes tvář přelétl stín. Pohlédla vzhůru: nad ní kroužil osamělý sup. Pomalu, rozvážně, jakoby nikam nepospíchal. Pak se odněkud k němu přidal další, a ještě jeden a za nějakou dobou už jich tam kroužilo osm. Vytvořili černý kruh, který se pomalu snášel níž. Napadlo ji, že jistě čekají na ni. Mráz jí přeběhl po zádech - tak tohle byl opravdu konec! Jeden sup se snesl a usedl na strom, ale tak, že ho mohla vidět. Jeho krvavé oči se na ni upřely a už ji nepustily z pohledu. Byl hrozně ošklivý, víc než ten, kterého kdysi viděla na obrázku. Pk se ozval: nebyl to vůbec nějaký válečný pokřik, spíše něco mezi vrčením a syčením. Jako na povel, ostatní supi se začali snášet na zem. Dosud se na Jenny nevrhli, ale byla to jen otázka času. Pomalu usedali na strom, jeden za druhým a přidávali se k té supí serenádě. Snažila se je zahnat křičením, ale hlas jí sehnal. Kdyby tak alespoň umřela dřív žízní, než ji dostanou ti supové! Ale věděla, že k tomu už asi nedojde. Napadlo ji, že by se měla modlit, ale neudělala to, nemohla se ze strachu vůbec soustředit. Místo toho vzpomínala, jak se včera celá radostná chystala na cestu, ze které se teď stal takový horror. Jeden sup poposedl blíže, ale ostatní na něj začali nepřátelsky bručet, jako by ho napomínali, že ještě není čas. A slunce pálilo víc a víc. Začala si představovat, jak ji nejprve vyklovou oči, a pak se vrhnou na zbytek.

Ano, Mohutnými zobany jí rozklovou hruď a už jí rvou vnitřnosti a trhají šlachy z těla. Předem cítila tu hroznou bolest. Chtěla křičet, ale už neměla sílu. Ani to nemělo cenu, vše bylo ztraceno. Dala se do pláče a tiše naříkala, jako malé děcko. V zoufalství si notovala nějakou píseň, monotonní, téměř bez melodie. Píseň zoufalství a beznaděje, píseň odsouzence k smrti.. Dlouho se nic nedělo, ale pak už to jeden sup nevydržel a snesl se na zem. Pomalými, rozvážnými kroky přicházel k ní. Druzí se ovšem nechtěli nechat přeběhnout. Slétli také a jejich černý kruh se stále zužoval. Viděla jen jejich malá, krvavá očička - nebylo v nich nic: ani zloby, ale ani soucit. Nastal čas hostiny . . .

Plna děsu, vykřikla. To ji probudilo. Chvíli jí trvalo, než pochopila, že to všecko byl jen sen. Byla mokrá od hlavy k patě a tak se šla do koupelny omýt a převléknout. Srdce jí ještě hrozně bušilo, když pohlédla do zrcadla a uviděla svou ztrápenou tvář. A tehdy se rozhodla: ne, nikam s ním zítra nepojede. A nejen to: hned první co udělá bude, že se s Bobbym hned rozejde. Jak mohla chudák tušit, jaký on vlastně je? Ne, tohle přece nepotřebuje! Její rozhodnutí ji trochu uklidnilo a šla si opět lehnout, ale do rána už neusnula. Zpět na index POHLEDY: LITERA SCRIPTA MANET. Bylo mi asi sedm nebo osm let let, když jsem objevil místo, které se mi pro zbytek života stalo místem nejmilejším, Ať už bylo v Čechách, v Anglii, v USA nebo v Kanadě. Místo, kam jsem se vždy vracel rád bylo to místo plné vzrušení a dobrodružství. Ano, mluvím o veřejné knihovně a chodívám tam s přestávkami už 56 let, s nadšením, které se za ta léta vůbec nezmenšilo. Přešly války, režimy padaly, lidé umírali, ale knihy, ty zůstávaly. Vzpomínám na to, jak jsem to místo poprvé objevil: bylo to v Libni, na rohu kde stál automat Svět, o kterém píše pan Hrabal. A vždycky jsem byl pyšný na to, že jsem ji objevil sám, bez pomoci rodičů. Nosíval jsem si pak domů každý týden tašku plnou knih a četl a četl. Jiné takové místo byla výloha knihkupectví - tehdy jsem ještě knihy moc nekupoval - a odtamtud také byla první kniha, co jsem si v životě koupil. Byl to kapesní atlas světa, z mých vlastních peněz, našetřených ze sběru papíru. Ono nešťastné knihkupectví mě také způsobilo nehodu. Byla to ovšem jen moje neopatrnost, když jsem se tehdy před tou samou výlohou loučil s kamarádem, taky velkým fandou knih, a jako rak pak vycouval do ulice. Řidič auta, které mě srazilo, musel být asi hodně šokován, ale naštěstí mám po tom všem jen jizvu na levém lýtku. Přivedli mě tehdy na policejní strážnici a starali se o mně docela pěkně - jenže já pořád brečel a brečel. "To tě to tolik bolí?" ptali se. "Ne, to ne," blekotal jsem," ale paní učitelka nám říkala, že kdo je zapsanej na policii, tak pak nesmí volit!" To pochopitelně rozesmálo i vážné obhájce zákona - tehdy ještě pořád demokratického. O to více to bylo k smíchu - už i mně - když přišly později ony známé, "sjednocené" volby. Nevím, ale hodně idealizmus jsem asi dostal právě z knih, kde je vše většinou jasné a jednoduché, dobro vyhrává a pravda vítězí. Asi rok po květnové revoluci jsme psali sloh a to o té revoluci, pochopitelně. Psal jsem o tom, jak nás Němci přepadli, jak nám ubližovali i o tom, jak byli poraženi. A nakonec jsem připsal "Sláva vítězům, čest poraženým!", tak jak jsem to někde, dítě nebohé, četl, pochopitelně u jiné příležitosti. Paní učitelka se ale nezasmála, naopak mě přísně pokárala: tehdy ještě nebylo v národě příliš smířlivosti. Jendou za války - tuším po heydrichiádě - prohledávali Němci náš činžák a všechny jeho obyvatele. Náš soused si u nás dávno předtím schoval dvě lovecké pušky a kdyby je tehdy vojáci našli, tak jsme to měli spočítané. Naštěstí jeho paní, která o tom věděla a uměla perfektně německy - byla z Moravy - vynadala německému důstojníkovi, že se nestydí obtěžovat těhotnou ženu. Máma totiž tehdy už v sobě nosila mého bráchu a bylo to hodně vidět. Důstojník sklapl kufry, zasalutoval a komando odešlo. Možná to samé, co pak v Kobylisích postřílelo tolik našich lidí.

Romantika - to byla další věc, kterou mi daly právě knihy - a já tehdy cestoval po celém světě, který se klidně vešel do toho malého prostoru, kterému říkáme kniha. A tak už jako kluk jsme si půjčoval knihy o námořnících a dělal si slovníček sailorských výrazů, jména všech plachet, lodí, mořských proudů a podobně. Historické knihy - to byl další můj zájem. Ty už byly režimem zredukované, zbyl jen Jirásek a podobně. Jirásek, kterého si přivlastnili, ale který kdysi podepsal fotku ruského hlavního města s douškou: "Dříve slavná, nyní zbědovaná matička Moskva." Náš táta ji míval v kanceláři, pak mu ji sebrali a spálili. A pak už zbývaly jen soukromé knihovny přátel, odkud jsme čerpali poučení, jak to všechno vlastně kdysi bývalo. Anebo se poučovali i jinak - to když nám kamarádka Maruška na gymplu půjčovala tatínkovy Paměti od Casanovy. Ještě že tady byly antikvariáty, kam sem tam unikla ze stoupy nějaká kniha, politicky zcela nevinná, ale i když literárně krásná, byal bohužel od spisovatele z nepřátelského záapdu a tudíž režimem odsouzená k smrti. Tak jsem třeba získal za babku Aziadé od Pierra Lotiho (námořního důstojníka a libretisty opery Madame Butterfly) nebo Tisíc a jednu noc, sešit tuším dvanáctý a čtrnáctý a Zpověď kuřáka opia (od Thomase de Quincey, dokonce v angličtině). Ano, jak jsme začali studovat jazyky, antikvariát byl jediné místo, kde se tehdy daly koupit knihy v angličtině, francouzštině nebo němčině. Kde jinde bych třeba mohl tehdy sehnat latinsko-český slovník - ačkoliv latinu nám na gymplu ještě nechali! Byly tam ovšem i knihyi vyloženě podvratné (:-), třeba jakási Havlíčkova esej, kde říká: "Nebojte se komunistů, kteří kradou na tisíce, bojte se těch, co kradou za miliony". Napsal to tuším asi rok po tom, co vyšel manifest a i když to tehdy asi myslel trochu jinak, na naše šedesátá léta to sedělo velice dobře. A Masarykovy knihy jsem našel dokonce ještě v roce 1965 ve fakultní knihovně, byly ovšem zahrabány v bednách určených k vyřazení, ale buď nikdo neměl to srdce nebo je tma zapomněli. A jeho Sociální otázku jsme ovšem četl až v roce 1969 v Anglii. Hodně knih jsem také koupil a pořád ještě kupuji - většinou ale jen na výprodeji v knihovně, protože to jsou ty, které nikde jinde neseženete. Pravda, jsou tam i sirotci, které lidé nikdy nečetli, ale jsou tam i takové, které se četly, ale už se nečtou. Proč? To nevím, asi je jiná doba, ale rozhodně je to škoda. Najdete tam staré dobré stoické filozofy - i knihy, které vlastně založily vědní obory, například od Johna von Neumanna: Počítač a mozek. Některé si zakoupím a pak je zase daruji zpět knihovně; je to takový začarovaný kruh. Jiné si nechávám, jsou pro mě pořád přitažlivé. protože jak už nás učili v latině, "litera scripta manet" - neboli "napsané slovo trvá na věky". Zpět na index PŘEČETLI JSME: LOVEC VIRUSŮ Kniha: C.J.PETERS: VIRUS HUNTER (Lovec virusů, Anchor Books, new York, 1997) Doktor Peters je šéf patogenického Centra pro ochranu proti nemocem (CDC) v Atlantě, Georgia a pracuje jako "lovec virusů" už 30 let, ať už to bylo v armádě nebo vládních ústavech USA či cizích pracovištích v Jižní Americe a Africe.

Tuto knihu napsal hlavně proto, aby informoval veřejnost, že je třeba v tomto oboru vytvořit něco jako národní politiku, která by byla schopna nejen rychle likvidovat nákazy, ale urychlit i vývoj různých vakcín, i když se může zdát, že některá malá infekce za tu finanční námahu nestojí. To je právě největší omyl, říká autor knihy (což dokazuje dnešní situace s antraxem, pozn. j.h.) Je staré přísloví v medicíně a sice to, že když slyšíš dusot kopyt, očekávej koně a ne zebry - jinými slovy: očekávej nejprve věci normální (viz pravidlo Occamovy břitvy, ze 14. století, které říká, že nejprve musíme

vyzkoušet nejpravděpodobnější příčiny, než začneme popohánět naši fantazii). Moje práce, říká Peters, se zabývala hlavně "zebrami", tj. epidemiemi, které se normálně vyskytnou čas od času a kde nikdo předem neví, o co jde. A zatímco lidé umírají, lékaři bojují s časem a snaží se najít druh virusu, který nemoc způsobil. Virové nemoci jsou vlastně ty nejhorší - virus je totiž jen něco jako kus DNA molekuly, s obalem na jeho ochranu a jeho hlavním posláním je někde se uchytit a rozmnožovat se. Přitom vylučují jedy, které způsobují nemocnění. Virusy se nám vůbec nepasují do Darwinova "stromu života", nemají totiž společné předky. Na viry také nepůsobí antibiotika jako na bakterie, jediná léčba je buď pomoc samotného lidského těla nebo očkování, ale to většinou musí přijít před nakažením. V první kapitole vypráví Peters o jedné epidemii v USA. Stalo se to v místě zvaném Four Corners, Čtyři Rohy, kde se setkávají Arizona,. Utah, Colorado a Nové Mexiko. Byl jsem tam na svých cestách také a samotný "roh" je přesně vyznačen na kamenné platformě ve tvaru kruhu, takže několika kroky můžete projít všemi čtvrtkruhy - pardon, čtyřmi státy, nebo si kleknout na čtyři, a to tak, abyste byli ve všech čtyřech státech najednou :-). Jsou to pak legrační fotografie, ale to samotné místo je vlastně jen poušť, takže se nestačíme divit, jak tam mohou domorodí Navajové vůbec žít. Tehdy začali Indiáni umírat na něco, co se podobalo "krvavé horečce", která se porjeví tím, že člověk vnitřně krvácí, až se vlastně zadusí. Ano, vypadalo to jako filovirus, ale tento virus objevili kdysi až na Filipinách, jediná možnost, jak se dostal do USA by byla skrze nakoupené opice na výzkum. Druhé možný virus byla známá Ebola, původem z Afriky, ale jiná, tentokrát místní. Nebezpečí nákazy ve Státech bylo tedy akutní a následky by byly katastrofické. Ebola tehdy v Zairu zabila 90 procent nakažených. Než se zjistilo, že se jedná o virus, podezřívali vědci i toxiny, tj. chemické jedy, například v umělých hnojivech. Ve středověku bylo lidstvo trápeno mnohými mory. Tak například bakterie Yersinia pestis, která se přenesla ze vší na krysy, a zabila třetinu obyvatel Evropy. Jenže tyto druhy epidemií jsou možné i v moderní době a je právě na odbornících jako je Dr. Peters, aby je včas podchytili a omezili. Většinou už nejde o léčbu lidí nakažených, na to je často pozdě, ale jde o to zachránit tisíce a tisíce jiných, které by to jinak čekalo. Chce to správnou volbu vakcíny, pokud vůbec nějaká existuje a je jí zásoba a omezení styku s nákazou - to jsou hlavní zbraně v rukou výzkumníků "in the field", tj. v terénu. Tak například chřipka v roce 1918 prý zabila (za rok!) víc lidí, než to dokázala první či druhá světová válka (počítám také jen za některý rok!). Ještě si pamatujeme i onu "legionářskou nemoc" z roku 1967, nazvanou podle členů Americké legie, kteří měli v onom hotelu ve Filadelfii sraz - ze začátku to vypadalo jen jako zápal plic, ale když nezabírala antibiotika, přišlo se na to, že jde o něco jiného. Viry totiž také odolávají antibiotikům a a nejen to, viry se často modifikují na mutanty, kteří jsou odolní proti starým lékům a tak ta známá čínská chřipka, později asijská a pak zase jiná, je vlastně "pořád ta samá, ale o hodně změněná ", svou odolnolnější. Letošní očkování v Ontariu například obsahuje hen tři séra, každé proti jiné chřipce. Dnes užtaké máme některé chemické léky na virusy, např. Acyclovir proti herpesovým virům nebo léky proti HIV virusu, ovšem jen částečně účinné. Vzpomínám, jak nám v práci lékař přednášel, že chřipkový virus žije na lidech, ale pak přechází na vepře, kde se modifikuje a opět se objeví jako lidská chřipka, ale nová, odolnější. Proto je třeba každý rok dostávat novou vakcínu - ta starší už neplatí. Situace ve Čtyřech Rozích byla komplikovaná i tím, že Indiáni už nevěřili na medicínu bílého muže, který jim kdysi přinesl syfilis, tuberkulozu a jiné evropské nemoci. A tam se právě objevilo, že tato epidemie byla způsobena hantavirusem, který se přenášel na lidi přes prérijní myši. Z toho vyplynul i problém, jak virus nazvat, Indiáni jsou pověrčiví a název Muerto Canyon Virus (podle místa) se jim prostě zdál příliš morbidní. Nakonec souhlasili se jménem "Sin Nombre Virus " doslova "virus beze jména". Jiné aplikace virů jsou ty válečné. Generálové mají proti nim své taktické výhrady - nedají se totiž použít

tak, aby zasahovaly jen nepřítele. Diktátoři si s tím ovšem starosti nedělají. (Poznámka: jako otřesné svědectví na mě působil dokumentární film v TV, z Iráku, kde z nařízení OSN pálili sudy antraxu. Bohužel už je nepálí - více než půl roku už OSN biologické zbraně nekontroluje a svou kontrolu z Iráku stáhlo. Dnes se zjiušťuje, že nedávné útoky v USA byly provedeny antraxem z Iráku.) Antraxový bacil má tři cesty nákazy: vzduchem se dostanou spory do plic a tato nákaza je smrtelná, nebo se dostane do těla dotykem s kůží, což má většinou jen lokální efekt a lze úspěšně léčit antibiotiky. Antrax, který se dostane do těla s potravou, není tak častý, ale jeho následky jsou stejné jako u nákazy plicní. Z člověka na člověka to není přenosné, a bacily jsou málo odolné - zato jejich spory mohou žít v půdě až deset let. A jsou to právě spory, které se používají jako zbraň. Inkubační doba po nákazu antraxem je asi sedm dní, ale dá s epředpokládat, že i to se dá v laboratoři předem změnit. Za druhé světové války použili Japonci antrax na Číňanech a Irák dokonce na vlastních lidech a to v letech osmdesátých minulého století. V Sovětském Svazu jednou unikl takto celý mrak antraxu z laboratoře a tehdy ve Sverdlovsku zabil kolem sto lidí. Přírodní antrax se vyskytuje hlavně v Pákistánu a Afganistanu. Ovšem je možnost vyrobit antrax, který je odolný proti antibiotikům a předpokládá se, že ho Irák má. Na ten, co není odolný, poůsobí dobře lék zvaný "CIPRO", ale opěty jen proti kožním nákazám. Japonci měli rozsáhlý výzkum s biologickými zbraněmi už v druhé světové válce a dr. Shiro Ishhi používal na pokusy hlavně čínské zajatce. Po válce mu bylo odpuštěno, patrně proto, aby se spojenci dozvěděli něco o jeho výzkumech. Byla to ovšem špatná dohoda, nic neřekl. Existují ještě jiné nemoci, které se plánovaly jako biologické zbraně: mor, tularemie, Q horečka, machupo a spála, které by měla opravdu hrozivé následky, je totiž nakažlivá. Antrax byl asi teroristy vybrán, protože jeho "výroba" je ta nejjednodušší. Obrana proti epidemiím je různá, tak například plynová maska, která chrání i proti spórům antraxu. Je výhodná hlavně proto, že kožní styk s biologickými nákazami není tak nebezpečný, jako je plicní. Ovšem masku nemůžeme nosit pořád a pokud nebudeme varováni včas, moc nám nepomůže. A právě detekce prezence biologických zbraní je pořád ještě nedostatečná. Bohužel víme, že zatímco na jedné straně lidé jako Peters bojují s epidemiemi s nasazením vlastního života (jednou musel dokonce pitvat i svého přítele doktora, který umřel v boji s nákazou) - existují na druhé straně i ti, kteří plánují zneužití těchto epidemií. jinými slovy: hlavním nepřítelem člověka není virus, ale ten, který ho rozšiřuje. Zpět na index POEZIE: SMĚJ SE PAŇÁCO.

Směj se paňáco Tys uviděls' ji dvakrát, čtyřikrát, však promluvit s ní stud ti nedovolí, ačkoliv z celé duše by sis to jen přál. Jediný její pohled odvahu ti vzal a přidělil ti trapně směšnou roli smutného blázna jenž má rozesmát diváků husté řady na divadle stínů. Nu což, jen když se panstvo směje vždyť ano ona se přec smíchu neubrání. Jen směj se paňáco, je konec milování, leč směj se žalostně, jak si to tvá hra přeje:

ač ještě neměl jsi, už ztratils' Kolombínu. Zpět na index Zpět na titulní stránku Hurontarie

HURONTARIA - 12B/2001 Kanadsko-český literární měsíčník

KOMENTÁŘ: • ANO, TOTO JE POSLEDNÍ ČÍSLO HURONTARIE. Proč? To si přečtěte níže. A protože Hurontarie končí, doporučujeme vám naladit se od 20 prosince na Příložník, který je v podobném duchu a to: zde. Také naše knižnice KNIHY OFF-LINE bude pokračovat vesele dál. • Před čtrnácti dny vyšla naše nová elektronická kniha v edici KNIHY OFF-LINE, s názvem THE OLD COACH ROAD. Je dostupná všem, nejen členům klubu KČK a můžete si ji stáhnout zdarma na: http://m3.easyspace.com/hurontaria/knihy/bol3733.zip Kniha je zazipovanána a detaily, jak knihu rozbalit, najdete na adrese KNIHY: http://members.tripod.com/~Hurontaria/knihy/knihy.htm . Také prosím nezapomeňte, že se můžete stát členy čtenářského klubu KČK - členem se může stát každý a členství je zadarmo. Proč klub? Chceme jen čtenáře, kteří mají opravdu o knihy zájem, něco jako klub spřízněných duší a KČK obsahuje právě jen ty naše nejlepší knihy. Napište si mi o členství na [email protected] a připište o kterou knihu máte zájem (a proč si myslíte, že by vás zajímala), rád vás zapíšu do KČK a budete dostávat pravidelně Bulletin. Víc o tom najdete na stránce KNIHY, viz nahoře. A jako obvykle, je tu ještě vánoční dárek, celý ročník 2001 zazipovaný ve formě knihy, na http://members.tripod.com/~Hurontaria/knihy/bol3734.zip, a je ke stažení pro každého (po stažení ho odzipujte do zvláštní složky a otevřete z ní index.htm ve svém prohlížeči). 20ho prosince vyjde ještě v klubu KČK další kniha s názvem "MANAŽÉŘI BEZ MANÉŽE", ale o tom se už dočtete v Příložníku či Bulletinu. • V Neviditelném Psovi (Věda) vyšel můj článek Nová aristokracie - byrokracie. Ohlas byl sympatický zřejmě máme všichni s hydrou byrokracie stejné zkušenosti. • FRÝVÉR: (Upozornění: programy jsem sice projel na Windows ME a chodí, jinak ale za ně neručím.) Vy, co sbíráte hudbu a písničky ve formátu mp3, možná oceníte program, který umí spojovat několik skladeb v jednu. Jmenuje se MP3MUXER a je jen 24k dlouhý a navíc je zadarmo. Jaké jsou výhody? Pokud si chcete nahrát CDčko s hodně skladbami, které chcete hrát nonstop - třeba až budete mít mp3 přehrávač v autě, nebo i ten kapesní - je to něco, co rozhodně potřebujete. Mluvíce o MP3: nové domácí přehrávače už kombinují formáty CD, DVD a MP3, zatímco ty kulaté, do kapsy či jinam, zatím jen CD a MP3. Takže už nemusíte pracně konvertovat MP3 formát zpět na CD. Jaká je výhoda MP3? Svou technologií umožňuje na CDčko nahrát až desetkrát tolik, než v CD formátu - tedy desetkrát víc hudby, zpěvu či řeči. Program najdete na http://pages.prodigy.net/spurkus/programs/ a je zdarma. j@ns@n Index: Dimenze: Reportáž: Povídka:

NA ROZLOUČENOU INTERMEZZO O INTELIGENCI VŠECHNY ZVONY Z HELENY

Pohledy: VĚDĚT, KDY MÁME PŘESTAT Přečetli jsme: CÍSAŘOVA NOVÁ MYSL Poezie: NESMÍŠ MÍT SLZY NA ŘASÁCH Poznámka: Toto je celé číslo v jednom souboru. Verze B je zobrazena v kódu CE 1250. Verze C je stejná, ale bez diakritiky - pro volbu jiného čísla či verze jděte prosím nahoře zpět na Titulní stránku.

Chuckeyho paradigmata a paradoxy: "Všecko se dá přežít, jen musíme žít dost dlouho"

PROSÍM PIŠTE mi na adresu dole, vaše připomínky jsou mi cenné. Copyright: Jan B. Hurych Kopírování tohoto materiálu je dovoleno jen pro vlastní použití. Pro přetisk, publikování nebo jinou reprodukci - ať už vcelku nebo jen zčásti - je potřeba si vyžádat svolení autora. Všechna jména osob a institucí jsou fiktivní, pokud není vyloženě stanoveno jinak. Webmaster Honza (j@ns@n) [email protected] DIMENZE: NA ROZLOUČENOU Ne, nechci zde psát nějakou eulogii, pohřební řeč na Hurontárii. Tedy jen snad trochu historie a vzpomínek. A navíc slib, že to je poslední sentimentalita, která se v Hurontárii objeví :-). Vidíte, i to počeštění jsem přidal Hurontarii - neboť čtenáři jí jinak neřekli než Hurontárie, s dlouhým "á".: Původně se totiž měl ten časopis jmenovat Hurontarian, tedy obyvatel ontárijské oblasti zvané Hurontario, rozkládající se mezi těmito dvěma jezery, kde žiji i já (tedy přesněji řečeno blíže u Huronu, asi sto metrů od něj ). Pak jsem ale zjistil, že ten název už jednou měla příloha jedněch novin, i dal jsem svému enzinu jméno "Hurontaria", tedy zlatinizované (jako třeba Anglia, Čechia, atd.) a navíc stačilo jen umazat to "n" :-). Končíme tedy tak, jak jsme začali, tehdy pře čtyřmi lety: nenápadně a nečekaně. Proč jsem vlastně Hurontárii založil, už dobře nevím. Psal jsem ale tehdy pravidelně do Neffiditelného Psa, jako jeho první zpravodaj z Kanady ( i později, ještě když Miloš Kaláb založil dnes už neexistující Kanadské Listy, jsem přispíval i tam) a také do Amberzinu pražské Techniky, kde jsem založil rubriku nazvanou "Jiné dimenze". A pochopitelně - a snad i srozumitelně - jsem psal nepravidelně do různých enzinů a webzinů (můj termín) či čtenářských listů, hlavně anglických, které byly na umření a já je - i když jen na čas - zase oživil. Myslím, že hlavní důvod teda byl, že jsem chtěl prostě psát něco do svého listu, kde bych nemusel brát ohledy na jejich linii či obsah, ale jen na to, co si přejí jen já sám - a pochopitelně i jistý druh čtenářů (nechtěli jsem všecky čtenáře, dokonce jsem vymyslel heslo " Hurontaria - časopis, který není pro každého", ale pak jsem to stáhl, neboť by to lidi spíše odpudilo než přitáhlo :-). V podstatě to měl být časopis literární: reportáže, úvahy, povídky, básně, eseje a různá interview. Už tehdy jsem si toho ale vzal na sebe moc: Hurontárie totiž vycházela česky i anglicky, navíc každá s jiným obsahem, aby se i ti dvoujazyční čtenáři , co četli obojí, při té druhé nenudili. Anebo jsem už byl tehdy líný překládat něco z jednoho jazyka do druhého, něco jako uhlí, z jedné hromady na druhou. Je totiž daleko snazší v cizím jazyce psát, protože v něm můžete soustavně myslet. Při překladu musíte např. ustavičně přepínat z myšlení v češtině do myšlení v angličtině a naopak - to je namáhavé, už proto, že musíte

zachovávat i přesnost překladu a nakonec skončíte rozpolcením osobnosti. Jak jsem začal cítil, že se polcuju - to bylo po dvou letech, když jsem začal ještě s třetím časopisem, Příložníkem, tak jsem rychle pustil anglickou Hurontarii k vodě. Byla to škoda, měli jsme tehdy kolem čtyř stovek subskribentů, když nepočítám ty, co nás četli "jen tak" - ale prostě na to nezbyl čas. Česká Hurontárie ovšem vesele běžela dál, tedy až do včerejška :-), že ano, snad proto, že se mi hodila k psaní o problémech, které mě víc zajímaly: o problémech doma i jinde, ale jaksi v českém rouše. Spojovat to nešlo: Kanaďané myslí jinak a mají jiné zájmy - nechtěl jsem se rozptylovat a také interview, které jsem tam měl, s poměrně známými osobnosti, byla časově náročná ( tázat se, dohadovat se, odpovídat a čekat, prostě nervy). Nepsal jsem o politice, na to jsou jiné, zprofanovanější časopisy :-), já hledal spíše to, co Čechy spojuje, než rozděluje a věřte mi, je toho dost: společné zájmy o kulturu, filozofii i o novinky vědy a techniky. Zajímaly mě také problémy třetího milénia, doby, kdy snad už lidé pochopí, že počítače jim nepřinesou žádná zázračné řešení, že na to musí příjít jaksi zase sami. To, že nová technika je prostě jen technika, která nahradí tu starou, ale lidské nešvary zůstávají. Rozdíly mezi teorií a praxí, mezi názory dnešními a včerejšími, dnešními a zítřejšími. Rozbory spíše filozofické, než přesně vědecké, to aby to mohl číst každý. Mnoho lidí se začetlo a zapsalo na náš list. Jiní se nezapsali, ale často si Hurontárii přečetli. Byli i takoví, co ji přečetli a už nikdy se k nám na webstránku nevrátili. A je to tak dobře, lidé jsou různí. Pravda, nejdříve jsem se snažil jako ostatní enziny získat co nejvíc čtenářů, inzeroval, sháněl linky, ale pak jsem toho nechal: nemůžete vnucovat lidem to, co nechtějí. Daleko lépe je mít skupinu "věrných" čtenářů, než milion jen náhodných nebo dokonce otrávených. opravdu jsme nbyli časopis pro každého. Ovšem jinak jsem propagoval časopis, kde jsme mohl, ještě teď máme na Netu kolem sto referencí na různých sajtech po celém světě (celkem asi ve dvaceti zemích) - což mi připomíná, že je musím nějak odhlásit, teda až budu mít čas, že ano :-). Koneckonců celé čtyři ročníky české a dva anglické budou stále přístupné coby archiv na http://rhea.tci.uni-hannover.de/hurontaria/2000/archive.htm (rok si musíte přepsat) a ani ideje, které jsem v Hurontarii prosazoval, se doufám neztratí. Sekce jako "Přečetli jsme", Dimenze a jiné plánuji přenést do Příložníku a povídky a básně už tam dokonce jsou. Navíc není Příložník tak vážný, jako Hurontarie a to je víc přitažlivé. Tím se dostávám k tomu, proč vlastně Hurontárii uzavírám. Ne, nemyslím, že se přežila, ani mi nedochází inspirace :-). Prostě už na ni nemám čas a pravděpodobně ani vy ne - abyste četli pokaždé tak poměrně dlouhé vydání. Hurontarie měla navíc zoufalý nedostatek obrázků, ale to bylo právě proto, aby se celé číslo dalo dobře stáhnout anebo posílat poštou (celé číslo zabralo míň bajtů než jeden malý obrázek!). Také edice KNIHY OFF-LINE bude pokračovat dál, a kdo nejste členem KČK, vřele vám doporučuji, abyste si mi napsali o jeho členství (měsíčně dostávají členové náš Bulletin o nových knihách edice). Vy, kdo jste dostávali Hurontarii poštou, můžete dostávat Příložník, asi stejné délky jako Hurontaria, zazipovaný, ale bez obrázků (asi byste mě proklínali, kdyby vám přišel poštou jeden megabajt, ládoval se až čtvrt hodiny a zasekal vám poštu :-). Ti, co dostávali Hurontárii, dostanou první číslo Příložníku na ukázku 20 prosince domů a pak se mohou rozhodnout, co a jak. Myslím, že formou i obsahem byla Hurontarie opravdu unikátní a že takových časopisů nebylo na netu mnoho. Máme i několik rekordů: za ta 4 léta jsme vyšli nejen každý měsíc (bez výjimky), ale také vždy na čas. Náš obsah zabíral mnoho žánrů, od interview po reportáže, recenze i povídky všeho druhu. Pravda, úprava byla střízlivá, snad až moc, ale byl to koneckonců časopis literární, hlavně tedy ke čtení :-). Když si to tak rozeberu, myslím, že hlavní důvod k založení Hurontarie byl ten, že to byla pro mě samotného zábava první třídy, zkusit si všemnožné žánry. A v tom jsem se nezklamal: moje výtvory pak otiskovaly Kanadské Listy, Amberzine, Neviditelný Pes, Tramp, Britské Listy, Zelost, Universum, Natura, iDnes a v ArtForu má polovička umělců moje eseje - ty další snad dodělám také.také moje interview v angličtině ještě najdete v Anglii, Indonézii, Kanadě, USA, Brazilii a jinde. Navíc jsem dostal mnoho oceňujících dopisů, dokonce i k anglické Hurontarii z Čech (!): jeden čtenář z Ostravska si například pochvaloval, že si v časopise procvičí soudobou, tj dnešní angličtinu, ale přiznal se, že musí lovit mnohá slova ve slovníku. Tehdy jsem začal některé články také překládat do češtiny a uveřejňovat je v české části, aby měli čtenáři lehčí práci. Přiznám

se, že jsem v tom pokračoval, i když existovala už jen česká Hurontarie - a ještě teď mi jich pár zbylo přeložit do Příložníku. Co dodat? Jen to, že mi bude bez Hurontarie smutno, ale doufám, že ji Příložník alespoň v něčem nahradí. A ještě jedna věc: děkuji vám všem, čtenářům, za vaši náklonnost a často i trpělivost (např. ty nekonečné seriály!). Ač jste mi mnozí napsali, nikdy sem žádného z vás osobně nespatřil. Přesto mám pocit, že se velmi dobře známe . . . Jan B. Hurych (aka j@ns@n - tu přezdívku mi dali Japonci, jen ta písmena @ jsem tam dal sám, to proto, že značka "jansan" už na netu je (janitory-sanitary :-)). Zpět na index REPORTÁŽ : INTERMEZZO O INTELIGENCI aneb OD BABOONŮ K MYŠLENÍ Na jednom semináři IEEE (Institute of Electrical and Electronic Engineers) v San Diegu nám jistý lektor (jinak docela vážný chlapík) vyprávěl historku o baboonech - chci říci paviánech - a soudě podle jeho narážek, měl na mysli někoho úplně jiného: Kdesi uprostřed horkého světadílu se nachází kopec a na něm je les, kde žijí na stromech babooni. Mladí tam vesele poskakují a dospělí - no ti už většinou jen klátí nohama a povídají si mezi sebou. Náhle jeden z baboonů zničeho nic seskočí se stromu a žene si to dolů s kopce, až se za ním práší. V tu ránu se ale všichni, staří i mladí, seberou a hurá za ním... Uprostřed kopce se náhle pavián zastaví, ale stádo, hnané hlavně setrvačností, se přes něj přežene a zle ho podupe. Jen jeden, jediný z nich se zastaví, vrátí se a ptá se toho pošlapaného, umírajícího kamaráda: "Proč jsi se, člověče (tady je ta narážka!) zastavil?" A ten druhý mu z posledních sil odpoví: "No jo, ale když já jsem si najednou uvědomil, že vlastně nevím, kam vůbec běžím!"

Uvedená historka dobře platí i na "umělé" životní formy (AL, Artificial life), řekl bych právě na ty "inteligentnější formy AI (umělé inteligence). A jsme u toho. S překvapením jsem zjistil, že také Richard Dawkins (anglický darwinista) používá ve svých knihách termín "inteligentní formy", ovšem on tvrdí, že ty se vyvinuly právě díky přírozenému výběru a že tedy inteligence není "počátkem všeho". No dobře, ale co je to vlastně ta inteligence? Mark Twain kdysi napsal: "Existuje jen jedno nejinteligentnější dítě na světě a každá matka ho má." Inteligence byla vždycky považována za vyloženě lidskou vlastnost či schopnost a dokonce se prý (!) dá i měřit pomocí IQ ( kde to 'I' nemá znamenat ignoranci, ale právě naopak). Ano, všichni máme inteligenci. Jinak bychom se přece nepojmenovali Homo sapiens, neboli "člověk moudrý". My jen máme potíže, jak tu inteligenci definovat. Já se o to ostatně tady ani nepokusím, byl bych asi první, který by se mnou nesouhlasil. A jako by tohle nestačilo, mluvíme ještě o inteligenci umělé (artificial), na rozdíl od té přirozené (natural). Anglicko-český slovník na WEBu nám dokonce pro překlad nabízí hned několik výrazů: "natural" může totiž znamenat buď "přírodní" nebo "přirozený" nebo "vrozený" anebo dokonce i "pitomý"(?). Poznámka: Z toho asi vzniklo ono známé rčení, že "Inteligence může být umělá, ale blbost může být jenom přirozená"! Ale takhle se nikam nedostaneme. Raději se mě zeptejte, proč je lepší mluvit o "inteligentní síle", namísto o "stvořiteli" či "designerovi". To máte tak: ona totož samotná inteligence ještě nestačí - musí být také schopna něco vytvořit (nebo stvořit, abych neurazil kreacionisty). A jako je třeba termín "energie" (původně znamenající jen "schopnost konat práci") dnes používán v SF téměř pro cokoliv, podobně i "síla" se nyní objevuje v různých, netradičních spojitostech. Jako příklad stačí uvést pozdrav z filmu Star Wars: "May the Force be with you!".

Takže termín "síla" nám zatím asi klidně postačí, než zjistíme, co to vlastně je. Daleko důležitější je termín "inteligentní". V případě kreace, stvoření, k tomu bylo zajisté potřeba určité inteligence, kterou má ostatně v sobě každý dobrý design. A i v evoluci se musí inteligence projevit na určitém stupni vývoje, jak jinak bychom se mohli stát inteligentními bytostmi? Ovšem sledujete-li onen sto let starý spor dvou dogmat (kreacionistů a darwinistů), výraz "inteligence" se v něm vyskytuje velice málo. A přece si myslím, že je to společný jmenovatel celé diskuze. Otázka by správně měla znít: "Jak to, že jsme inteligentní? Je to náhoda nebo úmysl? A když už jsme tolik chytří, jak to, že zase nejsme dost chytří, abychom věděli, proč jsme vůbec chytří?" Tyto otázky se ukazují žhavější a navíc i ožehavější s příchodem počítačů a jsou ještě palčivější při jejich jejich současné stagnaci. Ano, čtete dobře, opravdu jsem napsal "stagnaci"! Vždyt už skoro dvacet let marně čekáme třeba na ony inteligentní počítače třetí či které generace, co nám naslibovali Japonci. Kde jsou počítače, které nám měli nahradit Shakespeara anebo kde jsou roboti, kteří by uměli hrát na housle - myslím na pravé housle - jako Paganini? Vrcholem počítačového umění je pro mnohé lidi pořád ještě wordprocessor a nejlepší roboty se nám zatím podařilo vytvořit jenom z lidí :-). Ale ne, pochopitelně to s tou stagnací nemyslím vážně. Úspěchy tu jsou, ale nejsou jaksi moc vidět a když, tak se objeví jen sporadicky. Máme my vůbec v tomhle směru nějaký cíl - myslím dosažitelný cíl? Protože k vytvoření umělé inteligence je potřeba bezesporu především inteligentní přístup k věci. Ale my bohužel většinou jen kopírujeme to, co vidíme - jako ti babooni. Což má ovšem s inteligencí jen velmi málo společného... Zpět na index POVÍDKA: VŠECHNY ZVONY Z HELENY Vyjeli jsme si tehdy s manželkou Aťou z kanadské Alberty dolů do Heleny - abyste rozuměli, tak se totiž jmenuje hlavní město Montany. Vysoko nad Helenou se tyčí Rocky Mountains a až nahoře - blízko Great Divide, která rozděluje kontinent tak, že všechny vody nalevo od ní tekou do Pacifiku a ty napravo zase na východ - je Mac Donaldův průsmyk. Kousek opodál pak stojí tak zvaný Frontier Town, tedy jakási replika pionýrské vesnice, postavená na začátku tohoto století jedním místním rodákem, obdivovatelem dob dávno minulých. Sám to vybudoval - použil na to jen přírodní materiál, jinak řečeno dřevo - a trvalo mu to pěknou řádku let. Místo jsme našli lehce, ale bylo jaksi opuštěné: velká brána byla zamčena a na ní cedule, že památka se ukazuje jen dle dohody a tudíž na objednávku předem. Číslo telefonu ovšem chybělo, což nám ale nevadilo, neboť k telefonu bylo daleko a druhý den jsme zase museli frčet dál. Mně to však nedalo: obešel jsem palisádu, která celou tu vesničku obíhala - byla to vlastně jakási pevnost, s domky a kostelíkem - a vlezl tajně dovnitř. Ale protože jsem si nebyl jist, zda přece jen v pevnosti někdo nehlídkuje, tak jsem jen tak ze slušnosti ještě zatahal za provázek, co tam byl u zadních dveří místo zvonku. A najednou se vám tam na věži toho kostela, kam ten špagát vedl, rozezněl ten velký zvon, a to tak hlasitě, že jsem zprvu nevěděl, co se vlastně děje. Ten rámus také vzbudil hlídacího psa, který ke mně přiběhl a začal se lísat, asi v domnění, že už je čas na večeři. Ze dveří jednoho toho domku pak také vylezl jakýsi člověk vypadal spíše jako známý desperádo Billy the Kid - byl poměrně mladý a oděvu poněkud nedbalého. Na rozdíl od toho psiska se ale vůbec nelísal, naopak vypadal dost zabijácky, i když se zrovna neopíral o ručnici, tak jako to furiantsky dělá Kid na té své fotografii. Hned jsem sice duchapřítomně zalhal, že jsem si právě přišel udělat ten appointment, kdy tedy jako bychom mohli přijít, ale ten Billy na to řekl docela nespolečensky, že návštěvy se nevedou. Naštěstí mi přispěchala na pomoc Aťa - možná, že ani ne tak na pomoc, jako spíš že si chtěla prohlédnout ten kostelík - a povídá tomu panu nevrlému, jestli bychom tedy mohli alespoň jít dovnitř a prohlédnout si tu jeho pevnost. "Ale jo,"

řekl a dodal ironicky, "když už jste uvnitř. Ale do domů mi nechoďte," rozkázal, neboť nám asi příliš nevěřil, čemuž jsem se za daných okolností ani příliš nedivil. Tož jsme si to prohlédli, vyfotili a nafilmovali, zatímco on krmil toho hladového psa a třesoucí se rukou si zapaloval cigaretu. Místo to bylo opravdu pěkné, bylo tam asi tak dvacet budov, sice prázdných, ale jinak v dobrém stavu - vypadaly rozhodně lépe než ty, co jsme předtím viděli v dávno opuštěném ghost-townu zvaném Marysville. U brány sice stály dvě vysoké obranné věže, ale žádná stráž se tam neprocházela po hradbách a vlajkový stožár byl také bez vlajky, jako kdyby se posádka už dávno komusi vzdala. Maně jsem si vzpomněl na film Beau Geste, neboli Pevnost mrtvých. Jen jezírko zarostlé žabincem prozrazovalo, že je v pevnosti nějaký život. Snad proto, že už byla pomalu také sto let stará, osamělá pevnost nám opravdu připomínala doby, kdy se kolem proháněli Indiáni na mustanzích, ještě ne na těch od pana Forda, ale jen na těch čtřnohých. I ten Billy nám najednou připadal trochu jako duch, a když jsem ještě za oknem jednoho z těch domků uviděl počítač, byl jsem si jist, že se mi to všecko jen zdá. Na stráni také stála velikánská restaurace, vlastně takový srub, ale i ta zela prázdnotou a navíc byla zamčena. Místo sloupoví nesly její střechu čtyři obrovské balvany a velkými okny bylo asi vidět daleko dolů do údolí. To jsme si ovšem nemohli ověřit, jelikož nám bylo povoleno dívat se těmi obrovskými okny jen jedním směrem a to dovnitř. Dubových stolů tam bylo nejméně tak pro sto lidí a na stěnách visely staré fotografie; asi všech známých hostů, co tu kdy vysedávali. Nádherný kamenný krb byl teď ale zcela vyhaslý, jen zapadající slunce to zabarvovalo všecko do ruda a vrhalo dlouhé stíny na opuštěné stoly. Když jsme se vrátili zpátky do města, zastavili jsme se ještě cestou v místní kavárně na zmrzlinu; bylo tehdy parné léto, pětatřicet ve stínu. Atě to nedalo a vyptávala se pana kavárníka na tu záhadnou pevnost v horách. "To máte tak, paní, to bývala slavná restaurace," povídá ten dobrý muž, "ale ten člověk, co to postavil, už dávno umřel. Nějakou dobu to pak ještě vedla jeho vdova. Lidem se tam líbilo, bývaly tam velké parties, tedy sleziny a v kostele se konávaly svatby. No jo, ale ona pak taky umřela a tak to bylo delší dobu opuštěné. Slyšel jsem, že si to nedávno koupil nějaký počítačový wizard, tedy něco jako genius, ale o tom, že by tam nikoho nechtěl pouštět, o tom teda nic nevím..."

Později jsem si zase na Billyho vzpomněl. Byli jsme zrovna v Novém Mexiku, v takovém hrozně starodávném městečku, zvaném Mesilla. Tam totiž právě jednou Kida chytili a zavřeli. Byl odsouzen k smrti provazem, ale kupodivu jim ještě - samozřejmě předtím - stačil utést. jenže později ho zase dostal, tedy přesněji řečeno zastřelil, Pat Garrett, jeho bývalý přítel, v té době už ovšem stojící na straně zákona. Mladý Kid měl totiž na svědomí pěknou řádku mrtvých a tak je docela možné, že jeho duch ještě pořád nemá po smrti klid a schovává se třeba zrovna v té malé pevnosti tam na severu. Montánu jistě znal - byl tu kdysi také. Ale spíše se zdá, že to s námi tehdy mluvil jenom Billy the Wizard. A později, zrovna před Vánocemi, jsem si na něj vzpomněl po třetí. Zdál se mi totiž sen: byl jsem zase v té pevnosti, byl zrovna Štědrý večer a vidím, jak Billy přestane programovat, vypne kompjútr a vychází ven z pevnosti. Tam sice ten sen skončil, ale nic mi nebrání, abych ho tady nedomyslel sám. A tak si představuji, jak bude Kid chvíli pozorovat polární zář a pak se prohází lopatou hlubokými závějemi až ke té své opuštěné restauraci, přinese tam hromadu dříví a zatopí v obrovském kamenném krbu. Oheň se po tolika letech opět rozhoří a okna v místnosti se zbarví do ruda, jako tehdy, když jsme tam byli my a zrovna zapadalo slunce. A on usedne na tu jednu ze sta starodávných židlí, přímo u krbu: sám a sám v té velké, prázdné restauraci. Pak si zapálí třesoucíma se rukama cigaretu. A osamělý muž hodí kost svému osamělému, věčně nenažranému psovi a dokonce ho možná i pohladí. A pak se to stane: věřte si nebo ne, najednou vám ty postavy z těch starodávných fotografií sestoupí se stěn a sesednou všechny se kolem něho. Objeví se i stavitel, co všechnu tu krásu kolem vytvořil, a jeho vdova bude

zase nosit hostům na stůl krocana, tak jak to dělávala každé Vánoce. Když budou v nejlepším, otevřou se dveře, vejde Pat Garrett a s ním i Billy the Kid, a budou se chechtat jako tehdy, když ještě byli přátelé a budou si oklepávat navzájem sníh s ramenou. A najednou se vám rozezní zvon na věži toho dřevěného kostelíka - jen tak sám od sebe - a z údolí mu budou odpovídat všechny zvony z Heleny . . . Zpět na index POHLEDY: VĚDĚT, KDY MÁME PŘESTAT Většina lidí, co znám, má ke stáří celkem negativní postoj: ano, všichni stárneme, ale proč o tom mluvit, že ano. I můj otec, když jsem jako kluk obdivoval barvy stromů v kaštanové aleji u Vltavy v Libni - údajně prý založené už v době Karla IV, ale dovoluji si o tom pochybovat - se divil, jak mohu mít tak rád právě podzim. Jemu vždy připomínal zimu, období, které, ač byl skvělý lyžař, neměl jinak příliš rád. Co také neměl rád, bylo mluvit o nemocích a o konci života. Když odešel do penze, přestěhoval se raději do hor, aby tam v té aleji nemusel pochodovat s ostatními důchodci, kterým říkal docela vážně "pochodující Bulovka". Bál se, že z těch jejich řečí ještě onemocní. mUsel ovšem udělat kompromis: zima v horách byla horší než ve městě. Nuže byl jsem tam v té aleji před několika lety, ale žádné penzisty jsem tam neviděl - procházet se podél řeky už asi není v módě. Zajímavé ale je, že jsem tam neviděl ani žádné maminky s kočárky - i těch tam totiž bývalo hodně. Můj otec neměl rád zimu a tím pádem ani ne stáří. Osobně mám na stáří jiný názor, přesněji řečeno jiné požadavky, a tak se nemohu zklamat. Ve Vivaldiho "Čtyřech ročních obdobích" je Zima také velice smutná, ale přitom je to - podle mého názoru - ta nejkrásnější pasáž. Ano, pasáž, která vede ke konci života, a i ten konec je nedílnou částí života. Jistě, přicházejí nemoci, zklamání i jiné potíže, ale hlavně asi lidem vadí to, že jejich osobní hodnota stářím nutně poklesne. Nejen že si jich společnost - a často i rodina - už tolik neváží, ale oni sami cítí, "že už to není ono". Jenže hodnota člověka je hodnota zlomku, v jehož čitateli je to, co dokázal a ve jmenovateli to, co dokázat chtěl. Řečeno jinak, žádný z nás to nemá "na jedničku", ale za míň. Ale ani tato "matematická" hodnota sama o sobě neurčuje naši kvalitu - ta je víc v tom, co uděláme pro druhé, než jak dalece splníme svoje vlastní sny a tužby. Já se dívám na stáří prostě jako na specielní část života, jako jeho naplnění. To, že si společnost stáří neváží, je mi celkem lhostejno - názory lidí ještě nemění hodnoty, ty jim jen dodávají příchuť. Pravda, někdy hodně zahořklou, ale už dávno jsme se smířil s tím, že svět nezměním. Jde mi více o to, co si o sobě myslím já sám, zda jsem spokojený s tím, co jsem udělal, zda dokončím to, co ještě stojí za to dokončit a zda odejdu ze scény s důstojností antických hrdinů. Už dávno jsem se smířil s tím, že posuzovat vše jen z hlediska života posmrtného - který s největší pravděpodobností ani neexistuje - by učinilo tento náš pravý život jaksi hodně vyšinutým. Zrovna tak nekonám zlo ne proto, že bych se dostal do pekla, ale proto, že dělat dobro je věc rozumná, všeobecně prospěšná a tím vlastně i chytrá. Jedna věc mě ale na stáří fascinuje: je to období, kdy nemusím nikomu už vůbec nic dokazovat, hlavně ne sobě. Ani to, jak jsem pořád zdatný - fyzicky či mentálně, že ještě většině lidí stačím v tom či onom. Co na tom proboha záleží? Proč by si např. jednonohý musel namlouvat, že běhá jako laňka? Nemusí a to ani tehdy, kdyby byl opravdu smysl života jen v tom, že běháme jako laňky. A přesto to tolik lidí dělá, jakoby mohli natrvalo zastavit nejsilnější přírodní zákon - zákon stárnutí. Jako kdybychom při správné rychlosti mohli tomu stáří nějak utéci! Je to tak malicherné: cožpak je smysl života v tom, abychom byli pořád fit? Ne, netrápí mě obavy herce, který ztrácí popularitu, ani strach ženy, která ztrácí krásu, ani bezmocnost vědce, který ztrácí paměť. Je to přece docela normální a proto všechno ještě nejsme nijak méněcenní. Namítnete mi, že dokud žijeme, máme se pořád snažit. Jistě, ale jen tam, kde to stojí za to - je směšné předstírat něco, co už dávno nemáme. Máme přece ještě dost věcí, které stojí za to. Máme to, co jsem dokázali, to, co nám přece nikdo nevezme a máme vzpomínky na ty doby, kdy jsme často dokázali víc než ti, kteří se by nám dnes třeba už pošklebují.

Mám rád stáří, protože už nemusím nic každodenně zapisovat do knihy MÁ DÁTI - DAL. Když jsem byl mladý, lákalo mě vše a když to stálo za to, pokusil jsem se to dokázat nebo to získat. Nešlo mi o to být lepší než druzí, ale být prostě lepší než jsem byl předtím. Většinou jsem z toho nic neměl, jen uspokojení. Kdybych spočítal, kolik jsem toho v životě udělal zadarmo, musel bych se asi cítit jako nejštědřejší člověk na světě. Anebo ještě lépe, jako nejbohatší člověk. Ne, nechci, aby to znělo vytahovačně, ani tak, že jsem to snad dělal za nějakým účelem: ano, většinou to bylo z hlouposti. A přesto toho nelituji - právě to mi dodává pocit uspokojení. Podobně jako Paul Anka v jeho písni "I did it my way" - dělal jsem prostě jen to, co jsem chtěl a jak jsem chtěl, aniž bych se musel ponižovat,podbízet nebo jinak křivit. Když jsem byl mladý, žil jsem v představě, že s mým vzděláním a zkušenostmi musím sehnat náročnou práci prostě všude. Teprve když jsem v Anglii z nedostaku jiné příležitosti umýval okna ve výškových budovách, tak jsem pochopil, že ač mohu dělat vše, rozhodně nejsem nenahraditelný. Naučilo mě to skromnosti, aniž by mi to ubralo na sebedůvěře. Jediné, co utrpělo, bylo mé sebevědomí, což není totéž a nahradila je určitá spokojenost - našel jsem svou pravou hodnotu: ne ve schopnostech, ale v tom všem, co jsem dokázal. A pak už to šlo jen nahoru, ale zase ne moc nahoru. Pokud totiž něco dobře umíte, firmy si dají pozor, abyste zůstal tam, kde jste jim nejvíc užitečný - někdo přece musí tu práci také dělat, že ano :-). Tak či tak, ačkoliv ještě teď pochybuji, proč jsem to či ono vlastně dělal, vcelku jsem s sebou spokojen: dal jsem tomu vše a ještě trochu víc. Svůj čas jsem nepropásl, tak čeho bych teď litoval? A v tom je myslím určité tajemství stáří: být spokojen s tím, co bylo, protože řekněme si pravdu do očí: víc už toho opravdu nedokážeme. A je třeba si uvědomit, že už ani nemáme důvod - perspektiva blížícího se konce naší cesty nám dává zcela jiné přednosti, priority. A pravé umění je vědět, kdy máme přestat. Zpět na index PŘEČETLI JSME: CÍSAŘOVA NOVÁ MYSL Kniha: ROGER PENROSE: "THE EMEPEROR'S NEW MIND" (Císařova nová mysl, Oxford Univeristy Press, 1989) Mr. Penrose je profesor matematiky na univerzitě v Oxfordu a spolupracovník Stephena Hawkinse, nositele Nobelovy ceny za knihu o "černých dírách" v kosmu. Je také objevitel t.zv. "trapdoor algoritmu" (trapdoor jsou padací dveře - tedy šifra, kterou nelze zpětně vyluštit) a na slovo vzatý odborník na teorii kvazikrystalů.

V úvodu ke knize píše jiný matematik, Martin Gardner ( který se také proslavil mimo jiné studiem "magických" triků a jako lovec parapsychologických šarlatánů) - že mu Penrose připomíná onoho chlapce z pohádek Hanse Christiana Andersena - jak už je z titulu zřejmé - který měl jediný odvahu prohlásit, že císař je nahatý. V tomto případě tedy ne císař, ale celý výzkum AI (umělé inteligence). Už v první kapitole se autor zabývá primární otázkou: může počítač myslet? Už na počátku kompjútrové vědy postuloval Alan Touring známý test, který měl odpovědět na tuto otázku. Touring byl známý britský matematik, pionýr v oboru počítačů a jediný, který vlastně rozluštil kódy, vyráběné německou kódovací mašinou "Enigma", tehdejším vrcholem strojového kódovacího umění. Tím spojencům ušetřil mnboho obětí a značně pomohl ke konečnému vítězství. Ve svém článku "Computing machinery and Intelligence" (1950) uvádí test, který se od té doby jmenuje po něm. Na otázku ale neodpovídá přímo: jeho test nám jen řekne, kdy počítač jen "myslí jako člověk", jinými slovy, kdy ho "nelze ho do člověka rozeznat". Jak dalece přesně nám to řekne, zda onen stroj myslí, to je ovšem jiná otázka.

O co v testu jde? Testu se zúčastní dvě osoby a počítač: jedna osoba coby "testovaný objekt" (zde ji nazývám "zkoušený"), druhá coby "pozorovatel" teda vlastně sudí. Počítač i zkoušený jsou umístěni v oddělených místnosti, aniž by mohli nějak ovlivňovat pozorovatele, který jim - klávesnicí - klade otázky. Už zde je trochu nepřesnosti. Nikde se neříká, zda jsou otázky pro oba objekty stejné (asi ano), zda může zkoušený člověk také sledovat odpovědi počítače (asi ne) a další - ale počítám, že tyto věci jsou prostě zařízeny tak, aby byl onen test zcela nezávislý a objektivní. Neměl jsem příležitost číst originální článek, ale teprve v Penrosově knize jsem se dočetl, že se pozorovatel se musí snažit klást otázky tak, aby počítač na něco "chytil", zatímco desítky autorů, kteří Touringa citují, se o této "rafinovanosti" testu - řekl bych nutné podmínce - ani nezmiňují. Přitom je to ale podstata věci: jednoduché otázky by prostě nikam nevedly. Pouze tehdy, když pozorovatel nemůže z obsahu odpovědí s jistotou říci, kdo je počítač a kdo je člověk (odpovědi vidí jen a obrazovce), apk můžeme říci, že počítač myslí (míněno jako člověk, přidal jbh.). Penrose ve své knize hned klade tyto námitky: - otázky nesmí vybočovat z mezí inteligence zkoušeného člověka - otázky nemohou - z nedostatku času - zahrnovat všechny obory lidské činnosti, a také nejde o zjištění nashromážděné zkušenosti, ale o uvažování samotné. Jinak by počítač nikdy neobstál, nikdy nebude mít přesnbě ty stejné zlušenosti, jako zkoušený člověk. - počítač musí uměle omezovat své schopnosti, aby nevypadal chytřejší, lépe řečeno schopnější, než člověk. Jinak by ho mohl pozorovatel nachytat tak, že by mu dal příklad, který člověk zpaměti prostě nemůže vypočítat nebo by mu to trvalo příliš dlouho, zatímco počítač by měl odpověď "hned". To je ovšem proti předpokladům a udělat z toho závěr, že počítač nemyslí, je chybné. Navíc to dává takovému myšlení určitou příchuť naprogramovaného "klamání". - otázek je omezený počet, ale je v nich třeba pokračovat tak dlouho, dokud nebude pozorovatel jasně překračovat hranice "naprogramovaného" myšlení, směrem k samostanému uvažování. A také dodává, že - imitace myšlení člověka je jen druh "myšlení", navíc jen ten nejnižší druh myšlení Seznam námitek je ovšem delší, ale jedna věc z knihy nakonec vyplývá: Penrose tu nemá odvahu přímo test odsoudit - naopak se domnívá, že je to asi to nejlepší, co máme. Pokud se prý počítači opravdu podaří nás oklamat tak, že si budeme myslet, že "myslí", to prý nám to musí stačit. z vítězných fanfár tedy najednou troubí k neslavnému ústupu . . .

Osobně nevěřím, že je to tak jednoduché a mám k testu ještě jiné připomínky a dál už se zde vlastně uvedenou knihou nezabývám, spíše nápady, které ve mně vyvolala. Počítač může být sice naprogramován, aby nějak uvažoval, se zásobou Aristotelovské, binární i jiné logiky, ale to mu nepomůže, když neporozumí běžným výrazům či faktům. Těch je ovšem tolik, že by musel sbírat data několik let (počítačových let :-)). Tak např. než mu můžete položit otázku o známém baseballovém hráči, musí znát nejen jména všech hráčů, ale i pravidla hry, její historii, celé pozadí, atd. Touring jako matematik měl zřejmě na mysli klást počítači jiné otázky, ale když už použil obecný výraz "myšlení", nemůžeme se tu zabývat jen matematikou či logikou. Vtip je v tom, jakou databázi počítači povolíme: tak například bude-li si moci hledat význam určitých slov či termínů na Internetu či v encyklopedii (zatím nemůže, styk s vnějším světem je mu zakázán), dal by se tím částečně obejít i problém "porozumění faktům". Říkám "částečně", protože by; musel někde najít i jiné věci, třeba i různé fanouškovské výrazy v baseballu, nemluvě ani o výrazech, které vyjadřují ironii nebo vtip. Musel by znát i používání cizích slov, básnických opisů, atd. Definovat, co vše by musel znát, je problém sám o sobě.

Ale vraťme se k Touringovu testu, který sice najdeme už po padesát let všude možně citován, ale dosud jsme nevyrobili ani jeden počítač, lépe řečeno program, který by tímto testem prošel vítězně. Je to ale naše chyba? Není test postaven poněkud neprakticky a vágně? Touring jako matematik si jistě uvědomoval, že se daný problém zcela vymyká rozsahu matematiky, vědy jinak docela přesné a spolehlivé. Proto nás udivuje poměrně ležérní zacházení s myšlením jako takovým. Podívejme se jen na jeho podmínky testu: 1) Neuvažujeme vůbec schopnosti zkoušeného. Můžeme je ale zcela zanedbat? Touring tvrdí, že musí odpovídat po pravdě - no prosím, ale i tak mohou být jeho znalosti nepřesné, nedokonalé anebo se může i mýlit. 2) Daleko kritičtější jsou schopnosti pozorovatele: on přece klade otázky a na jejich složitosti závisí i odpovědi. Navíc musí být natolik chytrý, aby byl schopen počítač "chytit do pasti", jinak by test nebyl vůbec kvalitní. Pravda, ani u dnešních počítačů by k tomu ještě příliš inteligence nepotřeboval :-), ale jistě to chce i znalost strategie a určité taktické schopnosti. Jak dalece schopný v tom má vlastně pozorovatel být? 3) Schopnostem počítače se pochopitelně meze nekladou, ale už na schopnosti jeho programátora jsou nároky nesmírně veliké. Rozhodně musí být sám inteligentnější, než zkoušená osoba, jinak by počítač určitě v souboji selhal. Musí také umět předvídat všechny možné druhy otázek, aby mohl do programu zařadit, jak si má stroj počínat.. 4) Tím, že je definice testu tak široká, vlastně požadujeme od počítače nejen inteligenci, ale přímo superinteligenci: musí být chytřejší než kterýkoliv pozorovatel a to dokonce - protože to není specifikováno vlastně ve všech oborech. A co víc: stačí tohle vše k tomu, aby se mohlo říci, že počítač myslí? Je tato "simulace" myšlení postačující? Definovat lidské myšlení je velmi obtížné, stejně jako inteligenci, ale o to nám tu nejde. Důležitější je si uvědomit, že naše myšlení je cílevědomá činnost, spojená u člověka s: a) vědomím vlastní existence b) potřebou myslet a také motivací, tou silou, která nás nutí myslet; c) vědomím, že výsledek myšlení má nějakou aplikaci v realitě d) se schopností učit se a opravovat se e) se schopností rozpoznávat nejen logické chyby ( např. použitím nesprávných premis či špatných závěrů) , ale i omyly a nepřesnosti jakožto "lidské" speciality (počítač může selhat, ale nemůže se mýlit - pracuje přece jen podle programu) f) schopnost lhát a klamat - nemylme se, to je také součást myšlení, i když je to z morální stránky povětšině (:-)) odsouzeníhodné. Nemůžeme očekávat, že počítač nutně splní všechny body a) až f), patrně ani jeden. Ale co když jsou to právě ty, které nám pomáhají myslet dál, než na špičku nosu :-)?. Uvedu příklad, jak jsem se snažil zabudovat do programu počítače bod f). Kdysi jsem napsal program, vlastně hru nazvanou "Teach me to cheat" (Uč mě klamat"), kde člověk hraje proti počítači, s těmito pravidly: "Neutrální počítač" dodá náhodné číslo do počítače-hráče, který ho člověku prezentuje, ale jen prohlášením, že je to číslo "sudé" či "liché". Člověk má pak uhodnout, zda počítač lže či mluví pravdu. Když to uhodne, vyhrává, jinak vyhrává počítač což opět spravedlivě posoudí neutrální počítač, který pochopitelně zná dané číslo. Hrající počítač začíná tím, že mluví pravdu, což člověk brzo správně uhodne.

Legrace začne, až když počítač proto začne prokrávat: když třikrát prohraje, začne lhát. Ale i to člověk brzo pochopí, obrátí strategii a tak začne počítač zase prohrávat. I tne pak změní strategii, tak jak to má předem naplánováno. Pak už je pro člověka složitější ho porazit - tak např. počítač třeba dvakrát zalže, třikrát řekne pravdu, nebo mění strategii, až když prohraje čtyřikrát, atd. V tom případě člověk pochopí, že má větší šanci, když bude hádat čistě náhodně. Ale i zde můžeme počítač naprogramovat, aby také on hrál dál zcela náhodně - a tím hra končí, remízou: oba hrají náhodně, takže nikdo nemůže systematicky vyhrávat. Teď si představte, že jsem - jakožto člověk, pořád ve výhodě, že vím, jak uhodnout strategii počítače. Ten, i když je o krok přede mnou, nemůže vlastně sám najít strategii, kterou by mě soustvně porážel. Člověk hrající proti mašině má ovšem výhodu, když například zná její program - jenže brzo ztratí přehled, kolikrát u kterou počíatcí programovousmyčku oběhl. Člověk proti člověku může navíc používat i různé strategie - například říkat pravdu tak, aby jí ten druhý nevěřil nebo použít (v jiné hře) intuici čili nápaditost, něco, co zatím neumíme počítačům naprogramovat. Jak je vidět, lidské myšlení je daleko složitější a pohybuje se ve vyšších rovinách. Zatím jsme došli u počítačů nejdále s neuronovými sítěmi (a podobnými objevy v AI), které se už umí učit. I když to je velký pokrok, V Touringově testu nám to ještě nepomůže neuronové sítě totiž "myslí" jinak, než člověk. Poměrně pasivní Touringův systém "otázek a odpovědí" nám toho mnoho o samotném myšlení neřekne. Daleko vhodnější by byla třeba forma rozhovoru, kde by i počítač pokládal různé otázky zkoušenému člověku. Naskýtá se otázka, zda hledání stroje, který by vyhovoval Touringovu testu, nezavedlo vlastně celý náš výzkum umělé inteligence na scestí. Je vůbec správné chtít od počítačů, aby mysleli jako člověk? Naše myšlení není něco Bohem dané, ale vyvíjelo se po desítky tisíc let a ještě zdaleka není jeho vývoj u konce. Tak máme např. celou řadu filozofů už od antiky až do dneška, kteří si odporují - kterého by teda měl počítač nahradit, aby správně prošel testem? Všichni přece ke svým objevům došli myšlením, dokonce vynikajícím myšlením. Ne, pravá síla počítačů je v tom, že umí něco, co lidé neumí. Jenže my máme zatím jen počítače - roboty, kteří jen poslouchají naše rozkazy, pardon, programy. S příchodem umělého života (artificial life, AL), například t.zv. "hodných či dobrých" virusů - a hlavně jejich přirozených (tj náhodných) mutantů - je docela možné, že si jednou sami vytvoří formu "softvérového života", který si vyvine a bude používat své vlastní myšlení, zcela jiné, než které má lidstvo. To také přece jednou jednalo jen podle programů - v tomto případě instinktů. Že je takový vývoj nemožný? Proč ne, Darwin platí i v softvérovém životě (už dnes používáme v softvéru jeho genetický algoritmus), jen podmínky jsou tam trochu jiné. Například to, že se tma dá vývoj značně zrychlit - nebude už potřeba čekat tisíc let na náhodnou poruchu, která změní DNA, ale můžeme změny i sami vyvolávat (jako se bude brzo "inženýrovat" DNA u lidí, nedělejme si žádné iluze!). Zda tento typ softvérového myšlení potom správně využijeme, usměrníme a budeme schopni udržet v dovolených mezích, to je ovšem jiná otázka. Zpět na index POEZIE: NESMÍŠ MÍT SLZY NA ŘASÁCH.

Nesmíš mít slzy na řasách. (na motiv a melodii staroanglické "Greensleeves") Nesmíš mít slzy na řasách, když se loučíme s tím, co nás spojilo. Musíš skrýt svoje zoufalství, nehledat lásku zatoulanou. Kdo z nás ví, kam nám odešla, kdo z nás dvou může znát, kam ji hledat jít?

Nesmíš bdít, čekat u dveří, čekat u cesty na její hlas! Nesmíš mít v očích otázku, když se loučíme s tím, co se skončilo. Musíš být hodně statečná, v této chvíli, kdy každý jsme sám. Zpět na index Zpět na titulní stránku Hurontarie