Voraři nebyli na počátku 70. let ve Znojmě jedinou country kapelou. Vojáci hráli country pod názvem Zeleňáci, dále to byly skupiny Hastrmani, Jezdci, Stopaři, Touláci. Takto se všechny jmenované, včetně Vorařů, sešly v červnu 1973 v Lidovém domě na první Přehlídce znojemských country skupin. Zeleňáci vzešli z vojáků základní služby u znojemského útvaru tehdejší pohraniční stráže. Všichni, jak to bývalo, pocházeli z míst mimo Znojmo. Výjimkou byl Jarda Jeff Pospíchal – armádní zubní laborant, sám nadšenec pro country, banjista, autor řady pěkných textů a přirozeně i duše Zeleňáků. V kapele hrál na housle i Zdeněk Přikryl, člen brněnské country kapely Crystal. Nakrátko byl z kasáren vytažen do kapely Voraři, s nimiž se zúčastnil i úspěšné blanenské Porty. Žáci ještě ze základní školy, to byli Hastrmani (Vojtěch Obrdlík – 5str. banjo, steelkytara, Petr Lazárek – kytara, zpěv, foukací harmonika, Libor Pivnička – kytara, mandolína, zpěv, Tomáš Pšenička – kontrabas, zobcová flétna, zpěv, Pavel Mašek – bicí nástroje). Tehdy na přehlídce říkali, že chtějí hrát bluegrass i moderní country. Další rok už o nich slyšet nebylo. Jezdce (Bruno Svoboda – kontrabas, Richard Fiala – banjo, kytara, zpěv, Václav Jäger – kytara, zpěv, Jindra Sedláček – kytara, zpěv, Václav Jašek – tamburína, zpěv, Karel Ludvík – housle) vzal pod ochranu, jako nutný předpoklad existence, závodní výbor tehdejšího ROH Továren na obráběcí stroje. O rok později už Fialu nahradil v sestavě Honza Pausar, Jägera Eda Jelínek, odešel Kája Ludvík. Ačkoliv Jezdci už v dalších letech oficiálně nevystoupili, scházeli se kamarádsky dál a je to tak dodnes. Po čtyřech desetiletích úspěšně takřka ve stejném složení předvedli vokály, které byly vždy jejich předností a ozdobou, ve Cmundově pořadu Čechr a pak i v pořadu Znojemská hudební apatyka. Jevišovičtí Stopaři (František Malý – kontrabas, zpěv, Karel Špalek – kytara, zpěv, Jarda Mikulík – kytara, zpěv, Jarda Peroutka – banjo, Stanislav Kučera – housle) byli v té době jedinou mimoznojemskou country kapelou. Byli hudebně a hlavně vokálně na výši. Při tvorbě textů jim pomáhala básnířka Jaromíra Stopaři na první přehlídce znojemských country skupin - 1973 Sekotová. Na Portě v roce 1973 se dostali do užšího výběru dvanácti kapel. Také oni museli měnit svoje složení – Peroutku zastoupil s banjem Karel Špalek, postupně s nimi zpívaly Marie Pisařovicová, Jana Havelková a Marcela Tunová. Čas a také studia je rozvály do různých koutů země. Jednou dvakrát vystoupili ještě na Westerníčku – to už bez Jardy Mikulíka a Standy Kučery, zato s výtečnou zpěvačkou Svaťou Jelínkovou a Olinem Otýpkou oplývajícím krásnou barvou basového hlasu. Občas využili Karla Špalka na postu zvukového mistra v brněnském rozhlasu, kde natočili několik svých písniček.
1
Studenti znojemského gymnázia byli vždy kulturně aktivní. Po éře dixielandu a big beatu se nadchli i pro country a dali si jméno Touláci (Václav Beran – mandolína, Josef Fila – kontrabas, Bedřich Moravec – kytara, Pavel Cidlínský – kytara, Antonín Míček – kytara, Karel Rychter – banjo, foukací harmonika, Zdeněk Karšulin – zpěv). Po maturitě někteří odešli studovat, a tím pádem i z kapely. Novým banjistou a lídrem skupiny se stal na celé další období Jarda Jeff Pospíchal. Jeff byl jedním z těch, kdo si v oněch dobách nedostatku nástrojů vyráběl na koleně pětistrunné banjo sám. Napsal i několik pěkných písňových textů – Hobbo Bill, Honky Tonk Blues… Během dalšího roku přibyl do toulácké kapely Michal Malč od Vorařů a Venca Jašek od Jezdců. Zdeněk Karšulin se po Pepovi Filovi Touláci v roce 1975 ujal kontrabasu. Rok nato se Touláci představili v poněkud zeštíhlené sestavě bez Vaška Berana, Michala Malče, který se v té době už zaobíral vlastním kapelním projektem. Po nějaké době vstoupil do kapely Jirka Řezník s autoharfou. V kapele se dál vystřídali ještě Mirek Rada, Jarda Svor, Jarda Šimon, Eda Jelínek… Přestože Touláci patřili ke skalním vyznavačům country, nepodařilo se jim výrazněji se prosadit, a to i přesto, že v jistých obdobích měli ve svém středu i tak vynikající hráče, jako byl Max Först se svou foukací harmonikou či Jarda Pytlák Říha, který na čas zběhl k Toulákům od Vorařů. Výjimkou bylo v roce 1975 jejich vítězství na Trampské lyře ve Vlčnově. Do celostátního televizního vysílání se Touláci nakonec dostali díky improvizovanému vystoupení na vrcholu Rysů, kam při srazu mládeže pod Tatrami vylezli i s nástroji. Touláci už řadu let nevystoupili na pódiu. Čas od času se ale objeví následováni svými příznivci v některé znojemské restauraci, kde kolem stolu přehrávají svoje písničky. V průběhu 70. let minulého století se na znojemské country scéně objevily ještě kapely Dřevaři, Repetenti, Sekáči, Antik, Oktáva, My, Senior Q a také Květinka. Dřevaři v roce 1976 (Pavel Novák – šéf, harmonika, steelkytara, banjo, zpěv, Jindřich Dudziak – housle, rytmika zpěv, Stanislav Kuchař – kytara, mandolína, zpěv, Rostislav Vejdovský – kytara, Radomír Fiala – kontrabas, zpěv) navázali na hudební tradici znojemských gymnazistů. Příští rok přibyl do kapely Vratislav Svoboda s kytarou a Jiří Hudec, který vystoupení Dřevařů konferoval. Následně se v kapelní souPavel Novák (vlevo) a Standa Kuchař pisce pro přehlídku v roce 1978 objevil ještě Olin Otýpka. To už Dřevaři měli za sebou vystoupení na festivalu gymnazijních souborů v Otrokovicích, v družebních městech Nové Zámky a Cottbus a opakovaně se zúčastnili krajského kola Porty. Přestože pak studovali mimo Znojmo, sešli se příležitostně, aby zahráli na VIII. přehlídce v roce 1980 a pak ještě v roce 1982, kdy Pavel a Standa si přizvali pro znojemské vystoupení dva spolužáky ze zlínské technologické fakulty a vystoupili pod názvem Pancho. 2
Repetenti se představili v Liďáku na páté přehlídce v roce 1977. Byli složeni pro změnu ze studentů znojemské ekonomické školy. Ten název ovšem neměl vyjadřovat jejich studijní výsledky, ale souvisel prý s posluchačským požadavkem opakování písniček. Do čela této znojemsko-brněnské kapely se postavil tramp Pavel Komanč Nekvasil a s ním pak hráli kytarista Luboš Wachtl, kytarista a mandolínista Luboš Štric, houslista Ivo Pavlica a zpěvačka Marie Boudová. Jejich repertoár byl něco mezi folkem a moderní trampskou písničkou. Nevydrželi spolu dlouho. Ani ne rok. Nejprve se scvrkli na duo Wachtl–Štric a pak přizvali kamaráda a flétnistu z podnájmu Tomáše Drahovzala. Pak pro Znojmo přestali existovat. Sekáčům, kteří zahráli na přehlídce v roce 1976, bylo Znojmo také domovem jen dočasně. Na jih Moravy je zavál povolávací armádní rozkaz. Hráli moderní country a kdo ví, kde je jim dnes konec. Co je znojemská kapela, bylo v době konání přehlídek znojemských country skupin bráno jednak podle toho, kdo momentálně ve Znojmě, byť krátkodobě, působil, a pak tu bylo regionální pojetí se snahou popularizovat country kapely celého znojemského okresu. Tak se na čtvrté přehlídce objevila i moravskokrumlovská skupina Antik (Miroslav Doležal – vedoucí skupiny, kontrabas a zpěv, Václav Ostrovský – kytara, zpěv, Josef Diviš – kytara, banjo, zpěv, Antonín Ostrovský – speaker, zpěv, Vojtěch Friml – housle, Otto a Alena Roiderovi – zpěv). Kapela o sobě dala výrazně vědět v roce 1975, kdy na jihomoravském předkole Porty získala třetí místo. Ono nebylo moc divu, spíš opak by byl překvapením, vždyť někteří z nich tehdy měli hudební nástroje denně v rukou několik hodin, tedy jako zaměstnanci krumlovských Pian, podniku, který byl zřizovatelem kapely Antik. S někdejšími zpěváky Antiku Alenou Roiderovou a Václavem Ostrovským se dnes lze spíše setkat na produkcích krumlovské dechovky. Kapela Farmáři vznikla v Citonicích sice už v roce 1975, ale oficiálně o sobě dala vědět pod názvem Oktáva na country přehlídce v Lidovém domě v červnu 1977, kdy v jejím čele stál Jarda Pella. Tehdy hráli v pěti (Vojtěch Fabík – mandolína, Jan Hlávka – kytara, Lubomír Molík – basová kytara, Karel Doubek – rytmické nástroje), přičemž jméno pocházelo z doby, kdy hráli v osmi. Toho početního stavu už nikdy nedosáhli, spíše jich bylo méně. O rok později vystřídal Pellu na kapelnickém postu Vojta Fabík. Jeho bratr Jiří hrál na Farmáři v roce 1978 banjo a místo Molíka si stoupl za basu Josef Auer. Sedmou přehlídku odehráli pouze ve třech – Jirka Fabík střídal kytaru a banjo, Honza Hlávka si přibral ke kytaře i dobro a muziku s basou tvrdil Pepa Auer. Rok poté se vrátil do kapely Vojta Fabík. V tom složení vydrželi dva roky, načež se do kapely vrátil i Luboš Molík. Kromě místních akcí a přehlídek Farmáři mnoho nevystupovali. V citonické country tradici dnes pokračují S.A.M.C.I., s nimiž z farmářské sestavy hraje jen Honza Hlávka. Na desátou country přehlídku do dnes již neexistujícího kina Hraničář přivedl někdejší Dřevař Jindra Dudziak své dva spolužáky z olomoucké pedagogické fakulty a představili se v triu My. Kvarteto Senior Q (Aleš Říha – piano, Jarda Pytlák Říha – kytara, tenorové banjo, Vlastimil Janků – bicí, Vilda Beran – basová kytara, zpěv) hrávalo v baru Bambus v tehdejším hotelu Znojmo. Na repertoáru měli vše, co si barové posluchačstvo žádá, a sem tam i country, stavící většinou na písničkách, které Pytlák přinesl od Vorařů. (Pokračování v dalším Countrymanu) 3
Michal patří k lidem, které snad žádná překážka nedokáže odradit. To platilo a možná víc než v čem jiném, i v muzice. Na začátku 70. let minulého století byl zlanařen do country kapely Rafters-Voraři a zažil s nimi ono úspěšné období jejich rozletu a posluchačského hladu po country. Kapela chtěla dál, diskutovalo se o modernějším stylu, byly i spory, výhrady, a tak Michal odešel. Čas hrál s Touláky, ale patrně už tam dumal o vlastní cestě. Netrvalo proto dlouho a založil vlastní country kapelu. Dal jí jméno Květinka. Navzdory onomu poněkud necountryovému jménu se ujala velmi dobře a to právě díky tomu, že pro Michala nebyla žádná překážka dost velká, a nebylo jich málo, aby se před ní zastavil. Při sestavování kapely vsadil na kamarády, což už v zárodku nese problém. To, co jiné kapely zničilo a odradilo, řešil Michal neúnavným hledáním, zkoušel nováčky, bral zájemce z ulice a učil je hrát, půjčoval jim nástroje…V Květince se vystřídalo několik desítek muzikantů, vlastně stále začínal. Vývoj kapely to zbržďovalo, přesto se Květinka díky Michalově neúnavné snaze etablovala na znojemské hudební scéně. Je možná nejdéle fungujícím hudebním tělesem v širokém okolí. xxx Není dáno udělovat ocenění Mr. Countryman každý rok. Tím na druhou stranu není řečeno, že by neměl být někdo takto vyzdvižen letos. Muzikanti či příznivci znojemské country mohou poslat svoje nominace Honzovi Jeřábkovi ml., který je v čele rozhodčí komise. Chci připomenout některá základní kritéria, která by nominující měli mít na zřeteli. Navrhovaný by měl patřit k takovým, kteří aktivně působí na znojemské country scéně delší dobu, dosáhli jistých úspěchů ať muzikantských, pěveckých, skladatelských či organizačních a prospěli svými aktivitami i celku znojemské country. Svůj návrh doprovoďte stručným odůvodněním své nominace.
II. cesta country Western swing Zatímco na jihozápadě v horalských oblastech Spojených států dostávala původní hillbilly nádech bluegrassu, na jihozápadě (Texas, Oklahoma), kde se už tolik nectily konzervativní vazby mezi lidmi, život dostával volnější podobu. Projevovalo se to například i v tanci, kdy odtažité čtverylky nahradil bližší kontakt tančících párů. Tomu se podřizovaly i kapely, které vstřebávaly nové hudební styly, rozšiřovaly se o další nástroje, včetně dechových sekcí, bicích, nastupovala elektrofonizace… To byl i charakteristický znak western swingu. Za otce western swingu lze považovat Jamese Roberta (Boba) Willse (1905-1975) a jeho kapelu The Texas Playboys. Plejbojové hráli v roce 1934 v sestavě: Bob Wills – housle, T. Duncan – piano, J. Whalin – doprovodná kytara, J. L. Wills – tenorové banjo, K. Whalin – steelkytara a basa. Posléze Wills kapelu rozšířil o dechové nástroje a bicí. V jisté době měli Playboys až dvaadvacet členů. Navzdory takřka bigbandovému obsazení si zvuk Willsovy kapely zachovával countryové prvky. Nahrávali pro etikety Vocallin, Okeh, Columba, MGM.
4 K největším jejich předválečným hitům patřil Steelguitar Rag, a San Antonio Rose. Ještě v roce 1950 měli Plejbojové v Top Ten dva hity: Ida Red Likes The Boogie a Faded Love. Bob Wills byl v roce 1968 uveden do Síně slávy country music, v roce 1970 do Síně slávy nashvillských skladatelů, v roce 1999 vstoupil i do rock’n’rollové síně slávy a v roce 2007 mu byla udělena cena Grammy. Bob Wills byl v roce 2003 zařazen mezi čtyřicítku největších countrymanů. K dalším představitelům western swingu patřili Pee Wee King (autor hitu a hymny státu Tennessee – Tennessee Waltz), Hank Thompson a ze současných se obracejí k Willsovu odkazu rockoví revivalisté Asleep In The Wheels (Spící za volantem).Western Swing kulminoval během druhé světové války, v následné době byl vytlačen ze scény rock’n’rollem. Bob Wills
CAJUN MUSIC Když potomci vystěhovalců z Francie usazení původně na severovýchodě severoamerického kontinentu v oblasti původně zvané Acadie, zahrnující zhruba dnešní kanadské provincie New Brunswick, New Scotia a Islands of Prince Edward, byli Kanaďany vytlačeni, usadili se na pobřeží Mexického zálivu na území dnešního státu Louisiana. Z mateřské domoviny si přinesli starofrancouzský jazyk a také písně, které zpívali za doprovodu akordeonu, houslí a trianglu. Původní balady byly posléze ovlivněny neworleanským jazzem, blues a country. Cajun, který zprvu vstřebával prvky country, následně ji v nemalé míře ovlivňoval, má několik podob. Z tradičního stylu se vyvinul Cajun swing, z něhož byl vytlačen akordeon a naopak byli přizváni hráči na havajskou kytaru. Za představitele tohoto stylu jsou považováni Harry Choates (na snímku), The Hackberry Ramblers, Miller´s Merrymakers. Z tradičního cajunu vychází i takzvaný Dancehall Cajun, hraný především na jihu Louisiany. Akordeon a housle zachovávají tradiční zvuk, naopak havajka, baskytara a bicí dávají tradici modernější kabát. Dancehall Cajun hrají například Jesse Légé a The Basin Brothers Band. Z cajunu ovlivněného hudbou kreolů se vyvinul žánr zvaný styl zydeco.V současném cajunu zní prvky rocku, rhytm and blues, soulu. Největším hitem hraným ve stylu cajun je píseň Douga Keschawa Louisiana Man, kterou převzalo do svého repertoáru kolem osmi stovek zpěváků.
COWBOY SONGS K formování country hudby přispěly i písně vztahující se k historii a dobývání amerického takzvaného Divokého západu, jejichž hrdiny byli kovbojové, psanci, pistolníci, šerifové nebo i železniční tuláci. Do historie country vstoupil jako „zpívající kovboj“ Gene Aurty, vlastním jménem Orvon Grover Autry (1907–1998). Je považován po Jimmie Rodgersovi za druhou nejvýznačnější osobnost, která ovlivnila country. Svými rolemi čestného, přímého, statečného kovboje a hlavně písněmi s tím spojenými zpopularizoval country po celých Spojených státech. Hrál
5 v téměř stovce filmů a také ve více než devadesáti televizních epizodách. První hit That Silverhaired Daddy of Mine natočil spolu s Jimmie Longem. Za svoji kariéru nahrál 640 písní, z toho zhruba polovinu sám napsal nebo se na jejich napsání podílel. Prodal kolem sto miliónů nahrávek, z nichž ve dvanácti případech byly oceněny zlatou nebo platinovou deskou. V roce 1969 byl uveden do Country Music Hall of Fame a o rok později do Síně slávy skladatelů.
V sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy znojemská country hudba prožívala svůj největší vzestup, byl jediným záznamovým zařízením kotoučový magnetofon. Pokud se něco nahrávalo, tak převážně jen pro archív. Dělo se tak přes běžné mikrofony. Studijně, nikoliv studiově, se nahrávaly písničky na zkouškách v neakustických podmínkách nebo se v lepších případech stahovaly záznamy z vystoupení z mixážního pultu. Kvalita tomu odpovídala, záznamům na kotoučích neprospěl ani čas a způsoby uložení. Patrně historicky prvními a asi jedinými, kdo se mohou chlubit, že několik jejich písniček je profesionálně zaznamenáno na vinylovém espíčku, jsou někdejší countryoví Voraři. Jejich SP se studiovými nahrávkami písniček Rum a špek, Znáš ty dny, Stopař a Valentina, vyšlo s etiketou Supraphon v roce 1983. Po třiceti letech udělala i amatérská záznamová technika velký kvalitativní skok. Škoda, že jsme to všechno neměli tehdy, posteskli si mnozí a hledali alespoň možnosti, jak prodloužit život archívním nahrávkám z pásků. Vždyť už vymizely i kotoučové magnetofony anebo kvůli vytahaným gumovým řemeničkám podávají zkreslené výkony. Několik takových pokusů se zdařilo. V roce 2005 jsem při příležitosti premiérové projekce videofilmu Voraři na Dyji, vracejícímu se ke vzniku a kariéře kapely Voraři, režijně připravil a Maik Řeznik technicky dotáhl, dvě CD – „Voraři 1971–1981“ a „Cmunda“, na nichž je většina původních věcí z doby mého působení s Voraři, a něco i z pozdějšího samostatného vystupování. Z písniček natáčených pro film sestavil navíc Venca Jašek CD Voraři 2002 a v několika exemplářích je rozdal. Nahrávka vorařského „hitu“ Rum a špek byla zařazena i na CD se záznamem z Porty v roce 1974, vydané s použitím nahrávek Petra Benesche v roce 1999 společností Sony Music / Bonton s. r. o. Rum a špek spolu se Stopařem je i na kolektivním CD „Slezina pod Špilberkem“, vydaným v roce 1998 společností FT Records. V nových podmínkách připravili a v roce 1998 vydali svoje premiérové CD Jiný než já Jewelci a deset let poté po svém zpracovali kolekci písniček od skupiny Voraři. Znovu jim za to i zde musím poděkovat.
6 O další archívní počin se zasadil Eda Jelínek. Za technické spolupráce s Mirkem Hudečkem sestavili CD z písniček kapely Květinka. Škoda, že obal nevybavili kromě názvů písniček i jejich autorstvím a datováním původních nahrávek. Květinka uchovává své písničky na několika vydaných kazetách a pak i na CD „Od Mikuláše zvon“ se záznamem svého vánočního koncertu v roce 2006 v chrámu sv. Mikuláše ve Znojmě. Venca Jašek z vlastní iniciativy natočil a Mirek Hudeček rozmnožil videozáznam z country Apatyky v klubu Harvart v září 2014 s vystoupením Cmundy za doprovodu Sebranky, Michala Malče s částí Květinky, Marka Rubeše, Pavla Moryska, Jardy Pytláka Říhy, Jezdců a Havaj Bandu. Vilda Beran v improvizovaném domácím studiu v roce 2006 nahrál a zmixoval cédéčko „Lepší už to nebude!“. Doprovodnou kytaru i sólové vstupy, včetně foukací harmoniky, si nahrál sám. K tuctu svých úprav světových hitů s anglickými texty přidal tři skladby z repertoáru Cmundy (Až jednou přijde den, Nádražáckej drink, Znáš ty dny). Šest let nato vytvořil podobně koncipované CD „Chce to klid a pohodu“. Na přelomu let 2009 až 2010 pak dal dohromady své třetí CD „Kdo (si) hraje nezlobí“. Vilda pomohl s nahráním CD i Jardovi Pytlákovi Říhovi s názvem Občas country. Třináctku písniček ve vlastních úpravách většinou i s vlastními texty doplňuje několik skladeb od Cmundy a Vildy. CD je datováno rokem 2009. Název Pytlákova CD byl posléze převeden i na jeho nově vzniklou kapelu. Z jedné zkoušek skupiny Občas country byl pro studijní účely pořízen záznam. Několik kopií pracovního CD se dostalo i mimo kapelu. Existuje jeden exemplář se záznamem druhé obnovené přehlídky znojemských country skupin. Tehdy v roce 2011 hrály ve znojemském Lidovém domě kapely Voraři (Pytlák, Petr, Vilda a já), Senior Q (Vilda + Pytlák), pak i já sám, dále Havaj Band (ještě s Masanem), Šero z Šemíkovic, Samci z Citonic a Květinka. Trojici CD má na svém kontě i skupina Paroháči. Paroháčské pecky I, II, III vydala kapela mezi roky 1998 až 2006. Většina skladeb je převzatá z českého trampcountryového repertoáru. Při svých častějších návratech do Znojma jsem se opět zapojil do zdejšího hudebního života. Spolu s přáteli Bobem Šťastníkem, Jardou Pytlákem Říhou, Vildou Beranem, Iškou Havlíkovou, Šándorem Smrčkem, Pepou Mikuláškem, Arnoštem Hammerem, Míšou Malčem, Závou a s příležitostně restartovanou kapelou Voraři, jsem sestavil a komentářem doprovodil trojici CD „Vranovské fláky“. První část vyšla v roce 2011 (v reedici 2013), dvojka a trojka v roce 2012. V roce 2012 jsem hudebně zpracoval texty kamaráda z Bílovic nad Svitavou Viléma Kmuníčka a vydal je na CD „Cmunda & Kmunda“. Kolekce šestnácti zcela nových, mírně kritických písniček o Znojmě vyšla v roce 2014 na CD „Cmunda zpívá o Znojmě“. Některé ze znojemských písniček přenesl až do západních Čech někdejší zpěvák a kytarista skupiny Květinka, Pavel Morysek. V Klenčí pod Čerchovem založil kapelu Zrcadla propojující country se zvukem chodských dud. Na CD Zrcadel jsou například písničky Bloudím sem a tam, Valentina (Voraři), Půlnoční blues (Květinka).
Voraři v klasické vinylové podobě jsou už takřka raritní záležitostí.
7
Onehdy jsme s Pytlákem, jako už mnohokrát předtím, seděli a debatovali o tom, v čem tkví rozdíl mezi českou a americkou country. Když jsme se ji pokoušeli hrávat my, neměli jsme se čeho moc chytit. Dnes je situace zcela jiná. Kdo chce country hrát, má k dispozici vše potřebné, nástroji počínaje a notovými či hudebními podklady konče. Přesto k dosažení kýženého efektu stále něco schází. Přitom mnozí čeští country muzikanti nejsou technicky o nic horší než Američané. Chybí nám však jejich lehkost, samozřejmost, zejména při vedení vokálů, zkrátka nemáme to v krvi. Když někdy v polovině sedmdesátých let pozval Jiří Brabec, klavírista a lídr Country Beatu, ke společnému vystoupení v Praze amerického country zpěváka George Hamiltona IV., přehrál mu při té příležitosti i nahrávky své kapely. Hamilton je pochválil, leč v zápětí prý dodal, že to ale country není. Jak by při takovém kritickém hodnocení dopadli naši countryoví oblíbenci – Greenhorni, Michal Tučný... Pytlák poté vytáhl ze své diskotéky elpíčko, už sice zaniklé pražské kapely Newyjou, vydané v roce 1990. Písničkám vévodí hlas Šárky Rezkové, možná nejautentičtější české country zpěvačky. Také celkový sound kapely se blíží současnému americkému pojetí, například sblížením basového partu s bicími v některých skladbách. S Newyjou, respektive s prvotní verzí kapely ještě s názvem Wyjou, vystupovali Voraři v roce 1977 společně ve znojemském Lidovém domě v pořadu nazvaném Voraři a jejich přátelé (předkapelu jim tehdy dělali Touláci). V čele Wyjou i pozdějších Newyjou stál Jiří Hošek, konzervatorista a violoncellový virtuos. Tehdy ve Znojmě hrál basu a jeho spoluhráčem na klavír byl dnes věhlasný moderátor a herec Marek Eben. Na zmíněné desce Newyjou hraje Hošek na klavír, ale prezentuje se u skladeb i jako autor hudby. Kapela Newyjou by Jiří Hošek ve Znojmě podle našeho názoru s Pytlákem mohla být tím vzorem pro směr vývoje naší country a to nejen formou, ale i obsahem. Pokud se vrátím k předchozímu konstatování, že nemáme country v krvi, pak je asi veškerá snaha marná, nebo nezbývá, a to by mohlo být řešení, hrát prostě muziku po svém bez ohledu na to, jestli do country škatulky zapadá, nebo ne.
8
Asi největším „hitem“ kapely Voraři byla písnička Rum a špek. Napsal jsem ji už někdy v roce 1970, když jsem sloužil u odloučené jednotky na Stolové hoře na Pálavě. Byla to vojna snů. Posádku tvořili čtyři záklaďáci, coby obsluha směrových radiostanic. Oficiálně se sloužilo po dvou ob den, ale v podstatě to zvládl jeden a tři dny měl pak volno. Šarže se objevily jednou měsíčně, většinou ani to ne. Měl jsem tam s sebou kytaru, a když bylo venku mizerně, brnkal jsem třeba celý den a vymýšlel písničky. Při vojně jsem tehdy navštěvoval i hudební školu v Mikulově. Po návratu do civilu, když se začaly rýsovat základy kapely Rafters (Voraři), mnohé z těch písniček napsaných na pálavské Stolovce našly uplatnění. Ta o rumu a špeku se chytila hned od začátku a byla součástí repertoáru prakticky po celou dobu existence kapely. Písnička končí dilematicky, zda je lepší rum, anebo špek. Pytlák obvykle nedal publiku šanci nad tím přemýšlet a současně se závěrem vykřikl „No přece rum!“ Písnička se dočkala i natočení ve studiu Čs. rozhlasu v Brně a nahrávka byla použita i pro vorařský singl (1983). Do rádia se dostala za poněkud kuriózních okolností. V té době texty písniček podléhaly posuzování cenzora, který bděl především nad ideovou a mravní nezávadností písní. Obvykle z šesti nabízených skladeb čtyři neprošly. Při jedné takové nabídce jsem z hecu připojil i text písně Rum a špek. Byl jsem si jistý, že kvůli zmínce o alkoholu neprojde, ale jaké bylo mé překvapení, když nebyla zamítnuta, následně byla natočena, vysílána a zařazena jako takzvaná trvalka do rozhlasového archívu. Kdo tu rozhlasovou nahrávku zná, jistě si všiml onoho zvláštního vokálu v poslední sloce opakující …oblohou, oblohou …na nohou, na nohou. Vznikl jako momentální nápad až ve studiu. Já z toho moc odvázanej nebyl. Vyznívalo mi to nějak trpaslíkovsky. Režisérovi se to ale líbilo, a tak to na nahrávce je. Písnička Rum a špek se dokonce stala předmětem krádeže. V jednom trampském zpěvníku, vydaném knižně, si její autorsví přisvojil někdo jiný. Písnička je zachycena nejen na zmíněném vorařském singlu, ale také na CD Cmunda (2005), Voraři 1972–1982 (2005, 2013) a na své cédéčko Jiný než já si ji zařadila i kapela Jewelci (1998), také na portovní výběr z roku 1974 a kolekci brněnské country z roku 1998.
Brno natož Praha, má natolik početné country publikum, že nedostatkem návštěvníků neutrpí snad žádná standardně zpropagovaná akce, byť se dvě tři konají ve shodném termínu. Ne tak Znojmo. V malém městě to při souběžném konání dvou přibližně podobných podniků už může být na návštěvnosti znát. Koncem února se v pivnici Pokr konala vzpomínka na countrymana Maxe Första, na tutéž dobu jsem připravil do klubu Harvart, v rámci pořadu Znojemská hudební apatyka, bluesový večer. Bylo tam plno. Plno prý bylo i v Pokru. Zdánlivě tedy nebylo ani jedné straně nějak citelně ublíženo. Protentokrát. Příště to může dopadnout hůř. Ale nejde jen o to. Já bych například byl rád při vzpomínání na Maxe. Hudebně jsme spolupracovali několik let. Možná zase někdo z Pokru by si chtěl poslechnout blues. S Honzou Jeřábkem jsme se už předběžně dohodli, že v rámci country webu založí terminář chystaných country akcí, aby se daly termínově koordinovat.
9
AD: COUNTRY U ANNY V minulém Countrymanu jsem napsal mírně kritickou poznámku k produkcím muzikantů, při nichž se kapela sesedne kolem stolu, přičemž část je otočena k publiku zády. Považuji to vůči těm, kteří si přišli jejich muziku poslechnout, za neuctivé. Děje se tak občas v kavárně Anna. V článku jsem zdůraznil, že je to jen můj osobní názor, kterým se nemusí nikdo řídit. Po pár dnech mi přišla e-mailem přátelsky vyčítavá odezva, nikoliv od muzikantů, nýbrž od majitelky kavárny paní Anny Svoboda i s prosbou, abych v příštím vydání její názor na tuto záležitost zveřejnil, což tímto činím. Jirko, právě se mi dostal do rukou tvůj Znojemský Countryman. Je skvělé, že něco takového vydáváš. Po přečtení posledního příspěvku s názvem Country u Anny však nemohu souhlasit s některými tvými názory, které kritizují skupinu Touláci. (Nikde v článku nebyli Touláci zmíněni, už proto ne, že moje výhrada se netýkala jen jich. – pozn. autora článku) Dovol mi, abych se také já k tomu vyjádřila. Skupina Touláci má téměř vždy plně obsazeno, hostům se jejich projev velmi líbí, těší se vždy na jejich vystoupení a rezervují si předem místa. Dále nepovažuji za neuctivé vůči posluchačstvu, když muzikanti sedí zády, protože v jejich případě vystoupení nemá charakter koncertu. Funguje to částečně i jako zvuková kulisa, protože hosté se chtějí také mezi sebou bavit, za tím účelem jdou do kavárny. A co se týká výsledného efektu, tak s Touláky je opravdu velice pozitivní. Nechci s paní Annou polemizovat, ale jestliže jsou vystoupení propagovaná na webové stránce kavárny, pak to lze, chápat jako řádnou produkci. Zmíněný nešvar, tedy nešvar podle mne, žel panuje i jinde. Nedávno jsem v Brně zašel na slezinu skupiny Ozvěna do restaurace Kings Head. Kapela se takto neformálně setkává se svými příznivci vždy první úterý v měsíci. Pominu, že se muzikanti scházeli půlhodinu, pak si ještě mezi sebou povídali, objednávali si piva, ladili nástroje. Nemíním hodnotit, co a jak potom hráli, ale celkový dojem mi dost zkazila právě ta okolnost, že jsem polovině z nich koukal do zad. Vzpomínám si v této souvislosti, jaké zásady brněnským country muzikantům se snažila vštípit Association For Main Scene of Country. Jednou z nich byl požadavek hrát vestoje. Výjimku měli pouze zdravotně handicapovaní. Žádalo se i stylové oblečení. Zavolal jsem protagonistovi oné asociace Rosťovi Lišákovi Karešovi a zeptal se jej, jak se dívá na hraní vsedě kolem stolu. Ano, patří k nepsaným zásadám slušnosti, že při svém vystoupení by měl každý interpret stát čelem k posluchačům, pokud hraje pro ně, píše Rosťa. Sezení kolem stolu, to si celá banda hraje jenom pro sebe a v daném prostoru jde spíš o hlučné znásobení zvuku několika stejných nástrojů. Říkám tomu trampárna nebo taky folkárna. Je to sice nějaké hraní na veřejnosti, ale nikoliv pro veřejnost. Pokud někdo dá na můj názor či radu a vyhovuje mu z nějakého důvodu hrát vsedě u stolu, doporučuji rozesazení „podkova“. To je takové, kdy muzikanti sedí ve tvaru podkovy, jejíž hroty směřují k publiku a posluchačstvo lépe hráče slyší a může jim vidět i do tváří.
10 Čtvrtek 9. dubna 2015 byl posledním dnem jednoho z nás, zpěváka a kytaristy Jindřicha Sedláčka. Už nějakou dobu se diskrétně mluvilo, že zdravotně na tom není Jindra dobře. Přesto ona smutná zpráva překvapila. Sedmašedesát let to přece není tolik. Žel věkem se osud neřídí. Kytara ho provázela od učednických let, kdy se ve Šmeralkách učil obráběčem kovů, prošla s ním vojnu a po návratu do civilu založil spolu s kamarády jednu z prvních znojemských country kapel s názvem Jezdci. Po jejich rozpadu začal trochu z nouze zpívat s fruťáckou dechovkou a pak se na dvanáct let upsal mikrofonu v tanečním orchestru Mirka Berky, účinkoval s ním při znojemských hodokvasech, na zájezdech ve Vídni i v Pontassieve. Ke country se nakrátko vrátil, když vypomohl Vorařům při natáčení jejich televizního pořadu. Vlastně ke country se vracel vždy když se sešla stará parta Jezdců. Naposledy si s nimi veřejně zazpíval v pořadu Znojemská hudební apatyka v klubu Harvart v září loňského roku.
ZNOJEMSKÝ COUNTRYMAN 2 Pro přátele country hudby vydává Jiří Cmunda Roupec v autorském vydavatelství ROJ Pokud není uvedeno jinak, autorem nepodepsaných příspěvků je Jiří Cmunda Roupec Fotografie: Jiří Cmunda Roupec, archív autora Toto číslo vyšlo v květnu 2015 Náklad: 50 kusů. © Cmunda 2015
