HUDBA 19. STOLETÍ Charakteristika epochy: - mezníkem byla Velká francouzská revoluce zahájená dobytím Bastily 1789, následovalo revoluční období, napoleonské války - hospodářská oblast: postupný rozvoj kapitalistické ekonomiky, přechod od rukodělné výroby k tovární velkovýrobě, rozvoj dopravy, obchodu aj. - společenské hledisko: roste úloha měšťanstva - člověk se osvobozoval od feudální závislosti, od vazeb feudální společnosti - začala se silněji pociťovat osobitost člověka, který se stal nezávislým a svobodně rozhodoval o svém životě - vztah ke světu, dobový pocit: optimismus, víra v pokrok společnosti, který umožní každému osobní svobodu - svobodné tvůrčí vyjádření v uměleckých dílech - ale i pocity zklamání – ideály VFR (vláda rozumu, svoboda, rovnost, bratrství) se zcela nerealizovaly, nastoupila vláda kapitalistického trhu - některé umělecké směry se staví do opozice proti současnému světu, někteří umělci unikají od současného světa do oblastí, které byly bližší jejich ideálním představám Charakteristika umění: - v umění se zdůrazňuje složka citová a fantazijní (počátky tohoto přístupu lze hledat v 18. století ve filozofii J. J. Rouseaua – na rozdíl od dobového osvícenského racionalismu požadoval návrat k přírodě, přirozenosti a citu) - v uměleckém díle jsou vyjádřeny vnitřní prožitky a subjektivní pocity umělce - ceněna byla především hudba – podle dobových názorů dokáže ve srovnání s ostatními uměleckými druhy (malířstvím, literaturou) nejlépe vyjadřovat různé pocity, působí bezprostředně, dokáže vyjádřit to, co je jinak nevyjádřitelné Námětové okruhy umění: - inspirace lidovým uměním - rozvíjela se sběratelská činnost – sběr písní, pohádek, pověstí - tento zájem souvisel s národním hnutím (lidová hudba byla důležitým inspiračním zdrojem v národních hudebních kulturách)
- inspirace pohádkovým světem (pohádkové náměty v německé romantické opeře aj.) - inspirace přírodou - inspirace historií (zájem o slavnou historii národa v národních kulturách – tvorba B. Smetany aj.) - později zájem o exotické oblasti (např. opery G. Pucciniho) Postavení skladatele ve společnosti: - oproti předchozím epochám se mění, skladatel nepůsobí v kapelnických službách církve nebo šlechty, ale je nezávislým umělcem, řada skladatelů pochází z prostředí vzdělaného měšťanstva (dříve pocházeli skladatelé často z hudebních rodů) - skladatel většinou nepíše na objednávku, ale pro imaginární publikum Proměna hudebního života: - postupně rozvoj koncertního života, staví se koncertní sály, divadelní budovy pro provoz opery (v Praze Národní divadlo 1881, 1883, Rudolfinum 1884) - začaly se pořádat pravidelné abonentní koncerty, objevil se nový typ koncertu – sólový recitál - hudba se provozuje také v měšťanských salónech apod. - postupná profesionalizace hudebního provozu – vedle amatérských orchestrů vznikají profesionální orchestry a soubory (Česká filharmonie 1896, České kvarteto 1892) - rozvoj pěveckých spolků – u nás po roce 1860 (např. pražský Hlahol), pěvecké spolky přispívaly k rozvoji národního života - rozvoj specializovaného hudebního školství – příprava profesionálních interpretů (v Praze konzervatoř – 1811, varhanická škola) - vzrůstá zájem o hudbu minulých epoch (v Německu znovuobjevení Bacha, postupně se věnuje pozornost i dalším starším autorům) - počátek historického zkoumání hudby, vznik hudební vědy - začíná se rozvíjet hudební kritika, vydávají se hudební časopisy
(R. Schumann vydával v Lipsku hudební časopis Neue Zeitschrift für Musik, ve kterém propagoval nové romantické umění) - rozšiřují se hudební vydavatelství
Periodizace hudby: 1. Raný romantismus – 1. polovina 19. století Schubert, Weber, Schumann, Chopin, 2. Druhá polovina 19. století: a) novoromantismus – Berlioz (od 30. let), Liszt, Wagner - vzniká nový typ romantického umění – hudební dílo má být ideovou výpovědí, dochází k propojení hudby s dalšími druhy umění – rozvíjí se programní hudba – především symfonická báseň – a hudební drama, které je syntézou všech uměleckých druhů podílejících se na vyznění hudebního dramatu (R. Wagner) - novoromantičtí skladatelé rozvíjeli výrazně harmonické myšlení a možnosti instrumentace (těmito novými možnostmi byli ovlivněni téměř všichni skladatelé 2. poloviny 19. století) b) klasicko-romantická syntéza – Brahms, Dvořák, Grieg, Franck aj. c) národní hudební kultury – česká, ruská, polská, skandinávská, francouzská, italská 3. Pozdní romantismus – přelom 19. a 20. století Mahler, R. Strauss (současně se rozvíjejí některé další směry – např. impresionismus) U některých autorů přežívají romantické tendence až hluboko do 20. století (Rachmaninov) Charakteristika hudební řeči: - prosazuje se požadavek tvůrčí originality (dříve byly možné úpravy a přepracování cizích i vlastních kompozic) - hudební řeč se stávala stále komplikovanější (v průběhu 19. století se oddělila oblast umělecké a nonartificiální hudby) - nelze podat hudební charakteristiku celého období jako celku, nelze hovořit o jednom stylu celé epochy - hudba romantismu vychází z hudby klasicismu, kterou dále rozvíjí - v důsledku požadavku originality každého hudebního díla dochází k individualizaci všech složek hudební řeči - obsahová bohatost, výrazová různotvárnost romantické hudby (častá přednesová označení
v notovém zápisu) (x v klasicistních skladbách převládal výraz pohody, radosti) - rozvíjí se programní hudba a hudba absolutní (spor mezi stoupenci obou směrů, teoreticky zformuloval principy absolutní hudby E. Hanslick)
Melodika: - přehledně stavěné melodie, častěji se objevují melodie nepravidelně stavěné - často se jedná o „širokodeché“ melodie ve velkém tónovém rozsahu - uplatní se diatonika, častěji se užívají chromatické postupy
Metrorytmika: - rytmická složka se obohacuje o tečkované rytmy, trioly, synkopy, nepravidelné rytmy – kvintoly, septoly apod. - charakteristické rytmické figury tanců - užívají se kontrasty metra v průběhu skladby
Tempo: - široký rejstřík temp - užívají se tempové kontrasty v průběhu skladby - počítá se s agogickými změnami při interpretaci skladby Tónina, harmonie: - tóniny: durové, častěji se užívají tóniny mollové, později církevní tóniny (skladatelé, kteří se inspirovali lidovou hudbou – Musorgskij aj.), celotónová stupnice, pentatonika (Dvořák) - harmonie se stává důležitým výrazovým prostředkem, slábne její formotvorná funkce - tonální harmonie se rozvíjí k největší složitosti – častěji se užívají mimotonální a alterované akordy, oblíbeným akordem je zmenšený septakord, objevují se vícezvuky – nónové akordy, časté jsou modulace – i do vzdálenějších tónin - preferují se jiné tonální vztahy než v klasicismu – často se užívá terciová příbuznost tónin
Sazba: - homofonní sazba, častěji se objevuje polyfonní sazba - v návaznosti na klasicismus se užívá tematicky propracovaná (prolamovaná) sazba
Tektonika, forma: - celkově je patrná snaha o uvolnění tektonické pravidelnosti – především v programní hudbě - skladatelé klasicko-romantické syntézy usilují o přehlednější a vyváženou hudební formu - úsilí o motivické a tematické sepětí hudebního díla: Berlioz – idée fixe, Wagner – Leitmotiv, Dvořák – reminiscence témat - sonátová forma se vyznačuje některými novými rysy: expozice: kontrastní témata, někdy větší množství témat v expozici, jejich evoluční rozvíjení, jiný tonální plán provedení: bývá rozsáhlejší, rozmanitější, objevují se nová témata repríza: někdy bývá zkrácená nebo zrcadlová - sonátový cyklus: některé skladby mají více vět – 5, 6, 7, mohou následovat v jiném pořadí, taneční větou se stávají často tance 19. století – valčík, polka - další užívané formy: malé a velké písňové formy, variace, fantazie aj. Vzrůstá důležitost dalších složek hudby: Dynamika: - užívá se ve velkém rozsahu – od ppp do fff - časté dynamické změny, zesilování, zeslabování, akcenty
Instrumentace: - výrazně se rozvíjí smysl pro zvuk a barvu jednotlivých nástrojů - obsazení orchestru je početnější, orchestr se rozšiřuje o další nástroje – požadavky na provozovací aparát se stupňují především v dílech H. Berlioze, R. Wagnera, G. Mahlera aj. - zařazovány jsou především další dechové nástroje: Es klarinet, anglický roh, pikola, basklarinet; trubky aidovky, wagnerovské tuby aj.), z dalších nástrojů harfa aj. - zdokonalení hudebních nástrojů: zdokonalení klapkového mechanismu fléten a plátkových nástrojů, trubky – systém dírek a klapek, lesní rohy opatřeny ventily; zdokonalení klavíru, vznikají některé nové nástroje – saxofon - v sólové hře rozvoj virtuozity – Paganini, Liszt aj. Hudební žánry: - některé se rozvíjejí v návaznosti na předchozí období, některé vznikají nové - symfonie – vznikají v období raného romantismu (Schubert, Schumann, MendelssohnBartholdy), pak tento žánr ustupuje (skladatelů komponují častěji symfonické básně),
rozkvět opět od 60. let 19. století (Brahms, Dvořák, Čajkovskij, Bruckner); vzniká programní symfonie (Berlioz) - symfonická báseň – vzniká jako nejdůležitější žánr programní hudby - předehra – vzniká koncertní programní předehra - koncert – zvyšuje se obtížnost sólového partu, lze rozlišit brilantní koncerty, v nichž dominuje sólový nástroj (Weber, Chopin) a symfonické koncerty, v nichž je podíl sólového nástroje a orchestru vyrovnaný (Čajkovskij, Dvořák aj.), koncerty jsou nejčastěji třívěté, objevují se jednověté (Liszt) a čtyřvěté kompozice (Brahms) - suita – rozvíjí se ve 2. polovině 19. století, různé typy - komorní hudba – rozvíjí se v období raného romantismu (Schubert), velký rozvoj ve 2. polovině 19. století (Smetana, Dvořák, Brahms, Čajkovskij aj.), vznikají hlavně smyčcová kvarteta, ale i tria a skladby s obsazením dechových nástrojů (Brahms) - taneční idealizace – velká obliba tanců – polka, valčík, mazurka, polonéza aj., jedná se o samostatné skladby, taneční části se uplatní také v symfoniích, operách, baletech, symfonických básních, komorních skladbách apod. - klavírní tvorba – sonáta ustupuje, oblíbené jsou drobné charakteristické skladby (píší se i pro jiné nástroje), taneční idealizace, etudy (koncertní), variace, transkripce aj. - opera – velký rozvoj, Itálie – opera seria, buffa, Rossini, Verdi, verismus; Francie – velká opera, opera lyrique, Bizet; Německo – romantická opera – Weber, Wagner – hudební drama, velký význam měla opera v národních kulturách - písňová tvorba – velký rozkvět - sborová tvorba – rozvoj v souvislosti s činností pěveckých spolků - melodram – vzniká koncertní melodram (Fibich – věnoval se i scénickému melodramu) - oratorium, kantáta – jejich tvorba se rozvíjí hlavně ve 2. polovině století - chrámová hudba – rozvíjí se především tvorba pro běžný chrámový provoz, vznikají i některá významná díla (Requiem Verdiho, Brahmse Dvořáka aj.) - balet – velký rozkvět – hlavně ve Francii a Rusku (Čajkovskij) - opereta – nový žánr, rozvíjí se od poloviny 19. století
