Hubbleův vesmírný dalekohled 25 let oka do vesmíru

číslo

148–149

3 – 5 / 2 0 1 5

Časopis Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni

Fakulta hostila setkání svých absolventů str.: 2

Foto V. Dlouhý

Před 170 léty začala Franklinova expedice

Hubbleův vesmírný dalekohled – 25 let oka do vesmíru

Reprezentační ples LF UK v Plzni 6. 3. 2015

str.: 50

str.: 49

str.: 37

jejich dosavadního života a oceněním pro ně a jejich rodiny se stala promoce v pražském Karolinu. Nyní mají před sebou svůj další profesní růst ve svých zemích, na Plzeň ale nezapomenou a rádi ji opět navštíví. Plzeňská lékařská fakulta si velmi cení impulsu, který od zahraničních absolventů přišel, a do budoucna plánuje rozšířit kontakty s dalšími svými bývalými studenty, udržet sounáležitost absolventů s fakultou a pořádat obdobná setkání na pravidelnější bázi. Ing. B. Černíková Fotogalerie na str. 60

14. únor Den svatého Valentina

Fakulta hostila setkání svých absolventů 5. - 6. 3. 2015 Ve dnech 5. – 6. března 2015 se na fakultě konalo setkání zahraničních absolventů z ročníku 2012 a 2013. Skupina osmnácti absolventů převážně z Portugalska, kteří sami tuto schůzku iniciovali, se ve čtvrtek 5. března dopoledne v Šafránkově pavilonu setkala s děkanem fakulty, svými bývalými vyučujícími, pracovníky zahraničního studijního oddělení a také se současnými zahraničními studenty. Kromě vzpomínání na vlastní studium byla řeč o tom, jakou kariérní dráhu nastoupili absolventi poté, co studia dokončili.

2

Na úvod setkání promluvil děkan fakulty prof. MUDr. Boris Kreuzberg, CSc. Absolventy uvítal a seznámil je s tím, jaké změny se na fakultě udály od doby, kdy ukončili studium. Pak se o sobě rozhovořili absolventi. Ne všichni se po ukončení studia vrátili do své rodné země – někteří se vydali např. do Velké Británie. Ti si pochvalovali, jak dobře byli z naší fakulty připraveni nejen po odborné, ale i po jazykové stránce. Neměli problém porozumět místním kolegům. Jiní se zaměřili na preventivní medicínu a zúčastnili se projektů na podporu veřejného zdraví v Guinei, což kvitovala paní proděkanka doc. Dana Müllerová, která působí na stejném poli medicíny. Mnoho absolventů se zařadilo do specializačního vzdělávání v oboru praktic-

ký lékař. Další se věnují gynekologii, anesteziologii, chirurgii a dalším specializacím. Dva absolventi se v Lisabonu věnují i tělovýchovnému lékařství, které podle jejich slov ale není v Portugalsku jako samostatný obor příliš rozvinuté. O sportovce se stará každá specializace zvlášť, v komplexní péči jsou však rezervy. Diskutovalo se také o rozdílném systému u nás a v Portugalsku, kde si mladí lékaři vybírají specializaci až po ročním „kolečku“ po různých odděleních, nikoli hned na konci studia jako u nás. Bývalé studenty zase zajímalo, z jakých zemí se v současnosti rekrutuje největší počet zahraničních studentů fakulty. Doc. Fiala, proděkan fakulty pro paralelní výuku magisterského programu v angličtině, je informoval, že kromě studentů z Portugalska, Řecka, Velké Británie a dalších zemí se v poslední době zvyšuje i počet studentů z Německa. V odpoledních hodinách si účastníci setkání prohlédli novou budovu teoretických ústavů fakulty a také laboratoře Biomedicínského centra. Tato nová infrastruktura, kterou mohou využívat jejich nástupci, se v době jejich studia teprve začínala stavět. V pátek dopoledne navštívili absolventi další pracoviště fakulty a večer se zúčastnili reprezentačního plesu fakulty v Měšťanské Besedě, kde při zahájení promluvili spolu s děkanem, prof. Borisem Kreuzbergem.

Bývalí absolventi s dojetím zavzpomínali na svá studia na LF v Plzni, dobré i těžké chvíle, které souvisely jak s odchodem z domova, tak s nároky studia. Česká republika se stala jejich druhým domovem. Mimořádným okamžikem

Čtrnáctý únor se téměř po celém světě slaví jako svátek zamilovaných, se kterým je spojeno předávání drobných dárečků, květin a přáníček zvaných valentýnky. Valentýn je údajně hned po Vánocích nejvíce slaveným svátkem po celém světě. Během jediného dne změní svého adresáta přes miliardu přáníček. Původ svátku je spojován s antickým Římem a nejstarší dochovaná valentýnka je stará přes 530 let. Do České republiky dorazila valentýnská tradice z anglosaského světa po roce 1989. Svátek má u nás řadu kritiků, kteří jej vnímají pouze jako komerční záležitost, která zde nemá tradici. Stejně jako u Vánoc či Velikonoc ale i v tomto případě platí - samotný svátek za to reklamní a komerční bláznění nemůže a záleží jen na nás, jaký si ho uděláme. Kdo nechce, ať neslaví, kdo chce, ať slaví. A může to být třeba „jen“ polibkem nebo pohlazením. Legendy kolem existence svatého Valentina jako patrona zamilovaných nejsou úplně jasně historicky doloženy. Narodil se kolem roku 269 v jihoitalské Interamně (dnešní Terni) v patricijské rodině. V mládí konvertoval ke křesťanství. Podle jedné z legend byl roku 203 v Terni zvolen biskupem. Po mnoha letech působení v Terni jej pozval rétor Kratón do Říma, aby léčil jeho syna. Valentin se za chlapce modlil, až jej Bůh vyslyšel a syna zázračně uzdravil. Proto se Kratón se svou domácností, svými třemi žáky, urozenými Athéňany, a synem městského prefekta Placida Furia nechal od Valentina pokřtít. Římští senátoři za to Valentina obvinili z nekalých praktik a na prefektův rozkaz byl uvržen do žaláře. Na to byl jedné noci sťat. Tři jeho bývalí žáci, Prokulus, Efébus a Apollónius, přenesli jeho tělo na pohřebiště při Via Flaminia nedaleko Terni; odtud byly ostatky přemístěny a s tumbou vyzdviženy na oltář pozdějšího kostela sv. Valentina v Terni. Podle další legendy přišel kněz Valentýn do Říma za vlády císaře Marka Aurelia Claudia

zvaného Germanikus někdy v letech 268 až 270. Císař chtěl vybudovat silné vojsko, ale neměl dostatek zájemců o vstup do armády. To si vysvětloval tím, že mladíci dávají přednost lásce k svým partnerkám, proto pro jistotu zakázal všechny sňatky. Valentin, který přesto tajně milence oddával, byl odhalen, zatčen a uvězněn. U oken Valentýnova vězení se začala kupit přání, dopisy a malé dárky jako poděkování a projev společné víry v lásku. Nic to nebylo platné, kněz Valentýn byl nakonec popraven stětím údajně 14. 2. 269.

Valentýn uzdravuje slepou dívku Ještě jiná legenda popisuje Valentina jako ctnostného a moudrého člověka, který požíval úcty i mezi nekřesťany. Pozval si ho prý k sobě i císař, který pak nařídil prefektovi, aby ho u sebe ubytoval. Prefekt měl krásnou, ale nevidomou dceru a požádal Valentina, aby se za ni modlil. Valentin, si dívku oblíbil, a té se dokonce zrak zázračně vrátil. Zvěst o zázračném uzdravení se rychle roznesla. Pohanští spoluobčané však v zázrak odmítli uvěřit a vtrhli do domu prefekta, Valentina odvedli a za městem ho sťali.

Sv. Valentin léčí nemocného padoucnicí Tato legenda má svoji modifikaci. Poté, co byl uvržen císařem Claudiem II. do žaláře, modlil se za obrácení k víře soudce Asteria. Ten přišel, aby Valentina vyzkoušel. Řekl mu: „Je-li tvůj Bůh opravdu jediný pravý, jak říkáš, ať skrze tebe ukáže svou moc a mé slepé dceři vrátí zrak.“ Valentin přiložil svou dlaň na oči nevidomé a modlil se, až dívka prohlédla. Asterius s celou rodinou uvěřil v Krista a požádal o křest. Zprávy

o uzdravení slepé a o obrácení soudce se roznesly po městě. Křesťané se radovali, pohany zachvátil hněv a zaútočili na soudcův dům. Valentina vyvlekli ven, ztloukli ho a odvedli na Flaminijskou cestu, kde byl sťat mečem. Ke sv. Valentinovi se vztahuje ještě jedna příhoda. Za kruté zimy k němu přišel chudě oděný a mrazem zkřehlý muž, kterého Valentin utěšil a oblékl do svých šatů. Šaty mu týž den navečer vrátil nebeským jasem zářící jinoch se slovy: „Zde jest oděv, kterým jsi dnes obdaroval Ježíše samého; za to ti propůjčí milost hojit dnu a padoucnici.“ Část ostatků sv. Valentina se dostala již ve středověku do mnoha evropských zemí, zejména severně od Alp. Většinou jde o fragmenty kostí. K ostatkům medializovaným v posledním desetiletí patří světcova kost z lopatky, uchovávaná na oltáři kapitulní baziliky sv. Petra a Pavla v Praze na Vyšehradě, získaná možná již za císaře Karla IV. Ostatek byl znovunalezen v barokním relikviáři společně se třemi dalšími v roce 2002. Relikviář bývá vystavován na svátek svatého Valentýna. K nejstarším místům svatovalentinské úcty v Čechách patřil středověký kostel sv. Valentina ve Valentinské ulici na Starém Městě pražském, postavený pravděpodobně koncem 12. století, odsvěcený roku 1792 a zbořený při asanaci staré zástavby Prahy v závěru 19. století. Ve Svatovítské pokladnici na Pražském hradě byl ostatek sv. Valentina vložen do gotického relikviáře, stejně tak je relikvie sv. Valentina zaznamenána v soupisu ostatků na hradě Karlštejně. Kolem roku 498 papež Gelasius prohlásil 14. únor Dnem svatého Valentýna. (JN)

11. březen Evropský den mozku Evropský den mozku je prvním dnem oslav světového týdne mozku. Připomínat význam mozku není třeba, neboť bez mozku by žádný živočišný druh nemohl žít, a přitom se jedná o nejméně probádaný orgán nejen lidského těla. V souvislosti s tímto světovým týdnem se konalo mnoho odborných přednášek, kde odborníci z oboru předávali své nové poznatky a výsledky svých výzkumů široké veřejnosti. Světový týden mozku se slaví celosvětově, v České republice jej zaštiťuje Akademie věd ČR. Funkce lidského mozku s miliardami neuronů je základem tělesných i duševních pochodů, osobnosti, myšlenek a pocitů. Jeho složitá a dosud ne zcela probádaná struktura může být ale i původcem mnoha onemocnění. K popularizaci tématu byl roku 1988 vyhlášen Evropský den mozku, který letos připadl na 11. března. Podle světové zdravotnické organizace (WHO) trpí neurologickými onemocněními v Evropské unii nejméně 50 milionů lidí a jejich počet stále stoupá – tento trend souvisí mimo jiné se stárnutím populace. Neurologickým chorobám se ale dle odborníků nevěnuje tolik pozornosti, kolik by zasloužily, a to i přes skutečnost, že náklady s nimi spojené dosahují třetiny všech výdajů na zdravotní péči v EU. K nejrozšířenějším neurologickým chorobám patří migréna,

podle statistik jí trpí až 41 milionů Evropanů, okolo 4,5 milionu obyvatel EU se potýká s demencí, přibližně 2,6 milionu jich trpí epilepsií. Na čtvrtém místě se s 1,1 milionu nemocných umisťuje Parkinsonova choroba, následovaná cévní mozkovou příhodou, která ročně postihne přibližně milion Evropanů. Poškození mozku může mít několik příčin: od rizik v prenatálním a perinatálním období, přes různá metabolická, nádorová onemocnění, epilepsii, až po onemocnění stárnoucího mozku jako jsou neurodegenerativní choroby. V mladším věku a dospělosti dominuje traumatické poranění mozku. Většina úrazů je lehkých, ale některé z nich vedou k dlouhodobému kómatu, některé mají za následek úmrtí nebo trvalé změny v chování, emotivitě a výkonnosti kognitivních funkcí.

Těžké úrazy hlavy představují mimořádně závažný problém i přes obdivuhodnou plasticitu mozku, kdy po úrazu dochází k tzv. částečnému spontánnímu zotavení. Ta však s věkem klesá a to je důvod, proč mladší jedinci nebo děti se uzdravují rychleji a celkové zotavení je lepší. Stoupá potřeba následné dlouhodobé rehabilitace, která není vždy dostupná. Z hlediska kognitivních funkcí mají narušení v souvislosti se zraněním mozku různou podobu, kdy nejčastějším a zpravidla nejdéle trvajícím problémem jsou poruchy pozornosti - nesoustředěnost, neklid, zvýrazněná únavnost. Dochází k narušení exekutivních funkcí jako je plánování, schopnost řešit problémy, potlačit prvotní reakce, rozhodovat se, které souvisí se schopností uvědomovat si sám sebe a své okolí. Exekutivní funkce odpovídají za schopnost jedince fungovat samostatně a přizpůsobit se každodenním nárokům. Výrazným omezením v souvislosti s traumatickým poškozením mozku jsou také poruchy paměti, celkové zpomalení zpracování informací (pacient se pomalu rozhoduje, odpovídá s přestávkami). Velmi častou a někdy přehlíženou oblastí, kde narušení má výrazný vliv na soužití, je narušení emotivity a změny osobnosti v souvislosti s organickým poškozením mozku. V takových případech se setkáváme s reakcemi blízkých, kteří popisují výraznou změnu v chování a reaktivitě pacienta, a sdělují, že od úrazu to již není on. V prožívání se to projevuje buď zvýrazněním nebo naopak utlumením emočních reakcí, popř. dochází k prudkým afektivním změnám v chování pacienta. V souvislosti se stárnoucí populací se jedním z hlavních zdravotních problémů stávají demence a zejména pak Alzheimerova choroba – která se projevuje zejména narušením mnestických (paměťových) funkcí. Specifikem této choroby je, že nemocný má zpočátku za-

3

chovanou dlouhodobou paměť – je schopen podrobně vyprávět příběhy ze školy, zážitky ze seznámení s manželkou, vzpomínky na dovolené s dětmi. Narušena je však krátkodobá paměť, kdy si pacient nepamatuje, co měl k obědu, víkendovou návštěvu dětí, často opakuje informace a příběhy, které před chvílí vyprávěl. Dále se objevuje narušení orientace – nemocný zabloudí, poruchy řeči – hledání slov, agramatismy. Varovným příznakem pro přítomnost demence je však narušené zvládání každodenních aktivit, jako je péče o domácnost, příprava jídla, komunikace s širším okolím. Ne všechny stížnosti starších lidí na paměť jsou však známkou počínající choroby. Často se v praxi setkáváme s jedinci, kteří přicházejí s tím, že se jim např. stává, že pro něco jdou do pokoje a najednou neví, pro co vlastně šli. Při podrobnějším dotazování se však dozvídáme, že se spíše jedná o narušení pozornostních funkcí, kdy dotyčný již není schopen podržet v mysli najednou více instrukcí.

jít o kreslení, ruční práce, kreativní psaní nebo cokoliv jiného. Je prokázáno, že lidé, kteří se některé z podobných aktivit pravidelně věnují, mají všeobecně lepší kognitivní funkce. V souvislosti s rozvojem internetu a počítačů se objevuje poslední dobou i u nás větší počet počítačových programů zaměřených na procvičování jednotlivých kognitivních funkcí za pomoci hraní jednodušších her. Jedná se o způsob kognitivní rehabilitace, jehož role postupně bude stoupat v souvislosti se zvyšující se počítačovou gramotností starší populace. Jako velmi přirozené cvičení kognitivních funkcí lze chápat komunikaci s lidmi. Proto se doporučuje i ve vyšším věku udržovat co nejširší kontakty s okolím, s vrstevníky, neboť už samotný rozhovor nás dostatečně stimuluje a přináší nové podněty. V praxi se hlavně u starších jedinců v důchodu setkáváme s opačnými tendencemi, kdy se staří vyhýbají společnosti a omezují kontakty. V neposlední řadě je významnou podporou ve cvičení mozku dostatek fyzické aktivity, pokud možno venku v přírodním prostředí. Mgr. Pavel Brenkus Klinický psycholog Neurologická klinika FN Plzeň

24. březen – Světový den tuberkulózy Tuberkulóza je stále aktuální To souvisí s kognitivní flexibilitou, která stejně jako např. fyzická flexibilita a rychlost postupně s věkem klesají. Starší lidé jsou si pak často schopni připustit fyzická omezení, ale hůře snášejí celkové snížení kognitivní výkonnosti. V souvislosti s úrazy mozku významnou roli hraje kognitivní rehabilitace. Mozek lze chápat jako sval, který když není používán, tak oslabuje. Obzvláště důležité je udržovat mozek ve formě v pozdějším věku, zhruba po padesátém roce života může již docházet k častějšímu zapomínání. Prevence však je důležitá i v mladším věku. Škodlivý je stres, nedostatek spánku a nedostatek sociálních kontaktů. Existuje několik doporučení jak můžeme mozek více zapojovat. Asi nejjednodušší a nejpřístupnější je zkoušet rutinní činnosti dělat odlišně. Např. můžeme používat levou ruku, tam kde používáme běžně pravou – při čištění zubů, oblékání, psaní sms. Dále můžeme zkusit změnit pořadí, ve kterém určité činnosti vykonáváme. A když se nějaká činnost skládá z více na sebe navazujících úkonů, tak je můžeme zkusit zpřeházet. Dále to je vlastní trénink kognitivních funkcí, kdy kognitivní funkce jsou to, co nám umožňuje poznávat okolní svět, plánovat naše jednání a vstupovat do interakcí s ostatními lidmi. Kognitivní funkce se skládají z pozornosti, paměti, řečových funkcí, schopnosti orientace v prostoru. Ty můžeme trénovat doma za pomoci slovních puzzlí, lze doporučit luštění křížovek, sudoku, apod. Dále se můžeme snažit učit se novým věcem, dovednostem, které náš mozek stimulují. Může

4

Již několik let si připomínáme, že onemocnění tuberkulózou stále ještě nepatří mezi vzácné choroby, na které by bylo možné postupně zapomínat. Svůj objev původce tuberkulózy zveřejnil Robert Koch v Berlíně již 24. 3. 1882, první účinné léky proti němu byly však do praxe uvedeny až na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století. V šedesátých a sedmdesátých letech pak byla léčba tuberkulózy dále zdokonalována, byly zaváděny nové léky a léčebné postupy. Tehdy se zdála být reálnou představa o vymýcení této kdysi tak obávané choroby. V řadě zemí proto již byla zmírněna důležitá protiepidemická opatření, ale nemoc si našla nové mocné spojence: celosvětově se šířící epidemii onemocnění výrazně oslabujícího obranyschopnost člověka - AIDS, sílící migraci obyvatelstva z chudých oblastí do průmyslových zemí a prohlubující se chudobu v rozvojové části světa. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století tak najednou s překvapením zjistily země s příznivě se vyvíjející epidemiologickou situací tuberkulózy, že dříve stále klesající počty nových onemocnění začaly opět stoupat nebo počty onemocnění stagnují, což byl i případ naší republiky. Naštěstí se tento nepříznivý trend v České republice od roku 1999 změnil a v posledních 15 letech opět výskyt TBC u nás pravidelně klesá. Předpokládá se, že asi třetina obyvatel naší planety se s tuberkulózní infekcí setkala a stala se tak osobami infikovanými, pouze u relativně malé části infikovaných osob však došlo k onemocnění. Světová zdravotnická organizace (WHO) odhaduje, že ročně onemocní na tuberkulózu 8 milionů lidí a dokonce 3 miliony

na toto onemocnění zemřou. Tuberkulóza je tak v tabulce úmrtnosti na 5. místě v celosvětovém žebříčku. Naprostá většina těchto údajů se sice týká rozvojových zemí, vzhledem ke stoupající migraci obyvatelstva jsou však tyto údaje důležité i pro nás. Tuberkulóza se ve většině případů přenáší stejným způsobem jako chřipka, tedy kapénkovou infekcí šířenou kašlajícími event. kýchajícími osobami. Bacily (mykobaktéria) tubekulózy jsou však citlivější na vlivy slunečního záření, takže jejich životnost v otevřených nebo dobře větraných prostorách je pouze několik hodin. Je však třeba si uvědomit, že prakticky všichni obyvatelé ČR jsou proti tuberkulóze očkovaní a mají tedy určitou vlastní obranyschopnost. Tato obranyschopnost se však věkem zeslabuje a záleží na síle infekce, se kterou se člověk setká. Vzájemný poměr obranných sil organizmu a útočných sil infekce pak rozhoduje o tom, zda se setkání s novou infekcí skutečně projeví jako nové onemocnění. Většina z příslušníků střední a starší generace si v sobě nosí tzv. primární infekt, který může po celý živost obsahovat životaschopné bacily, které při výraznějším oslabení organizmu mohou vyvolat onemocnění bez setkání s další infekcí zvenčí. Na druhé straně se můžeme setkat s osobou vylučující velké množství tuberkulózních bacilů a nakazit se. Je nepříznivou skutečností, že již řadu let počty těchto silně infekčních nemocných neklesají a pohybují se kolem 500 osob ročně. Většina onemocnění se u nás zjišťuje pro obtíže a pouze malá část při preventivních vyšetřeních. Preventivní vyšetření byla u nás omezena a je ke škodě věci, že se neprovádějí a nejsou hrazeny zdravotními pojišťovnami např. u rizikových skupin obyvatelstva (a že tyto skupiny nejsou jednoznačně definovány a legislativně vymezeny). Příznaky tuberkulózního onemocnění, které postihuje především plíce, ale může postihnout i řadu dalších orgánů, jsou necharakteristické a připomínají chřipkové onemocnění - postižená osoba se cítí slabá, unavená, kašle, mívá zvýšené teploty, více se potí hlavně v noci, při delším trvání potíží hubne, trpí nechutenstvím a může mít i dechové potíže nebo bolesti na prsou. Proto je třeba při trvání podobných potíží delším než dva týdny navštívit praktického nebo plicního lékaře, který by nemocného měl poslat na rentgenové vyšetření plic. Rentgenové vyšetření je spolu s bakteriologickým vyšetřením vykašlávaných hlenů základem pro stanovení správné diagnózy a pro včasné zahájení léčby. Léčení tuberkulózy patří zásadně do rukou odborníků oboru tuberkulóza a respirační nemoci - tedy plicním lékařům. Zahajuje se v lůžkovém zařízení a musí být přísně kontrolované a krátkodobé, přičemž krátkodobostí se v současné době rozumí nejkratší doba 6 měsíců. Nemocný neleží po celou dobu léčení v nemocnici nebo odborném léčebném ústavu, ale při dobré spolupráci, snášenlivosti léků a příznivém průběhu onemocnění může být po 6 až 8 týdnech pobytu na lůžku propuštěn domů a může nastoupit i do práce. Je nutné zdůraznit, že v současné době máme k dispozici účinné léky, které se podávají v kombinacích

a vedou ve více než 95 % onemocnění k vyléčení. Zatím pouze velmi malá část nemocných se nakazí tuberkulózním bacilem necitlivým na běžné léky nebo se u nich necitlivost na léky vyvine díky nedokonalému vyléčení předchozího tuberkulózního onemocnění, a pak je léčba velmi dlouhodobá, složitá, nákladná a často i neúspěšná. Ročně je v České republice registrováno kolem deseti osob vylučujících tato na léčbu necitlivá mykobaktéria. Nemocní s prodělaným tuberkulózním onemocněním jsou pak po několik let pravidelně kontrolováni, zda u nich došlo ke skutečnému vyléčení jejich nálezu. Odborníci u nás nyní velmi intenzívně diskutují o vlivu očkování proti TBC, tzv. BCG vakcinaci. Očkování proti TBC totiž nezabrání stoprocentně onemocnění dětí na tuto nemoc, onemocnění jsou však daleko méně častá a hlavně mívají lehčí průběh. Celému souboru opatření, který je dokonale vypracován a u nás také uplatňován, se říká dohled nad tuberkulózou. Systém dohledu nad TBC spočívá na: a) zabránění vzniku infekce, tedy na preventivní ochraně zdravých osob - sem patří očkování proti TBC a ve výjimečných případech podávání protituberkulózních léků, b) vyhledávání a povinném hlášení nemocných s aktivní TBC (tzv. dozor nad TBC - na tomto úseku práce úzce spolupracuje obor pneumologie a ftizeologie s hygienickou službou, c) řádném léčení a dispenzarizaci nemocných s aktivní TBC. Výskyt onemocnění TBC u nás měl až do konce 80. let trvale sestupnou tendenci a tato situace sváděla odpovědné pracovníky a organizátory zdravotnictví k příliš optimistickým předpovědím o brzkém vymýcení TBC a vedla ve svých důsledcích k oslabení komplexních opatření dohledu nad TBC. Stále se objevují rozsáhlá tuberkulózní onemocnění plic, kdy nemocní přicházejí k lékaři ve značně zanedbaném stavu - jedná se také hlavně o sociálně nepřizpůsobivé jedince. Léčba těchto nemocných je pak dlouhá, komplikovaná, drahá a náročná jak pro ošetřující zdravotníky, tak i pro nemocného. V západočeském regionu je již několik let jeden z nejvyšších relativních výskytů onemocnění z celé republiky. V žádném případě tedy nelze polevit v důsledném provádění všech opatření dohledu nad TBC, musí na toto onemocnění myslet jak všichni občané, tak hlavně lékaři, ke kterým nemocný s necharakteristickými dlouhotrvajími potížemi přijde na vyšetření. WHO vyhlašuje na počest dne zveřejnění objevu původce tuberkulózy 24. březen za Světový den tuberkulózy, kdy si připomínáme celosvětové nebezpečí TBC, které je považováno dokonce za globální ohrožení. WHO připomíná, že na TBC umírá víc lidí než na jakoukoliv jinou infekční nemoc, že každou vteřinu je někde na světě infikována TBC jedna osoba a že každých 10 vteřin na světě na TBC umírá jeden člověk. Celosvětově narůstá nebezpečí současného onemocnění TBC a AIDS a narůstá také počet nemocných s onemocněním necitlivým na běžné léky. Toto varování platí také pro nás. MUDr. Stanislav Kos, CSc.

Doprovodná mise věda, výzkum, inovace G2G v Izraeli Ve dnech 24. – 26. listopadu 2014 proběhly v Tel Avivu a Jeruzalémě mezivládní konzultace o prohloubení bilaterální spolupráce mezi Českou republikou a Izraelem vedené za českou stranu premiérem Bohuslavem Sobotkou a za izraelskou stranu premiérem Benjaminem Netanjahu. Českého premiéra doprovázelo sedm ministrů, mezi nimi také ministr zdravotnictví ČR Svatopluk Němeček a vicepremiér pro vědu, výzkum a inovace Pavel Bělobrádek. Součástí doprovodné podnikatelské mise předsedy vlády ČR a ministrů do Izraele byla skupina „věda, výzkum, inovace“ v rámci společného zasedání české a izraelské vlády (G2G, government to government). Podnikatelskou misi organizačně společně zajišťovaly Hospodářská komora České republiky a Česko-izraelská smíšená obchodní komora. Mise tak reflektovala jednu z priorit vlády ČR, a to zájem o prohloubení spolupráce ve vědě, výzkumu a inovacích. Součástí programu podnikatelské mise, která se konala v prostorách City Tower v Tel Avivu, byl workshop s následnými bilaterálními jednáními českých a izraelských firem a zástupců reprezentujících vědecko-výzkumné organizace, univerzity a výzkumné infrastruktury. Již před misí probíhala celá řada bilaterálních jednání na úrovni vědců, vědeckých týmů a institucí z ČR a Izraele na různá témata vědecké spolupráce v oblasti biomedicínského výzkumu. V průběhu mise byla iniciována konkrétní oficiální platforma pro budoucí bilaterální spolupráci: s Univerzitou v Tel Avivu zastoupenou Dr. Mira Marcus-Kalishovou – ředitelkou pro mezinárodní záležitosti – a zástupci následujících univerzitních center: centra pro výzkum mozku (Adams Super Center for Brain Research), v jehož čele stojí prof. Illana Gozesová, centrem zaměřeným na výživu a zdravý životní styl (Research and Development Stanley Steyer School of Health Professions) zastoupeném Dr. Niva Shapira. V Izraeli je v centru výzkumného zájmu Adams Super Center for Brain Research autismus, vzhledem k významně stoupajícímu nárůstu výskytu tohoto onemocnění v Izraeli. Byl vyjádřen velký zájem o spolupráci s českými partnery. Významným přínosem v tomto jednání byl příslib paní senátorky prof. Evy Sykové s pomocí při zajištění vhodných partnerů v České republice. Další možným společným tématem ve výzkumu bude spolupráce na celosvětově vysoce aktuální problematice výzkumu časné diagnostiky a léčby neurodegenerativních onemocnění jako např. Alzheimerovy a Parkinsonovy choroby. S touto problematikou úzce souvisí i obecný problém hledání biomarkerů stárnutí. Významným zájmem izraelského centra Loe­ wenstein Hospital Rehabilitation Center a Univerzity v Tel Avivu (Dr. Niva Shapira) je problematika komplexní poúrazové rehabilitace mladých vojáků, kteří byli zraněni ve válce. Český partner, Klinika rehabilitačního lékařství,

1. lékařská fakulta Univerzity Karlovy a Všeobecná fakultní nemocnice v Praze, zastoupená doc. MUDr. Olgou Švestkovou, Ph.D., vyjádřila velký zájem o toto téma, a konstruktivně přistupuje s návrhem rehabilitace v celé její šíři zahrnující včasnou, dlouhodobě interprofesní a individuálně zaměřenou rehabilitaci s využitím nejnovějších technologií. Cílem je návrat k optimální kvalitě života v zaměstnání i osobním a rodinném životě. Na izraelské straně je tento problém vnímán velmi citlivě a komplexně, proto nabídka spolupráce z české strany se setkala s mimořádným ohlasem předpokládaných budoucích izraelských partnerů. Dalším tématem byla spolupráce v oblasti výživy a významu některých prvků, stopových prvků u těhotných žen a vliv na zdravý vývoj plodu. Tato oblast výzkumu zaznamenala v posledních letech významný pokrok a společný výzkum bude jistě ve prospěch nejen obou stran. V této souvislosti byl projeven zájem ze strany izraelského partnera o spolupráci s prof. Zadákem z Hradecké fakultní nemocnice a také s pracovišti zabývajícími se touto problematikou ve fakultní nemocnici a na lékařské fakultě v Plzni. Dr. Mira Markus-Kalishová z Tel Avivské univerzity je zástupcem izraelské strany v evropském projektu Human Brain Project (https://www. humanbrainproject.eu/), který byl iniciován Evropskou komisí jako součást budoucích a nových technologií (FET – Future and Emerging Technologies) s cílem komplexního výzkumu mozku. V projektu je dosud zapojeno 112 institucí z 24 států ve 12 výzkumných oblastech. Česká republika dosud v tomto projektu nemá zastoupení, a proto pomoc v aktivním připojení k tomuto projektu pro české partnery by byla významným faktorem, jak se do elitního výzkumu, který má široké spektrum záběru od biologických, přes matematické, medicínské a další obory včetně informačních a komunikačních technologií zapojit. Ve spolupráci s nemocnicí Hadassah Medical Organization v Jeruzalémě se jedná o prohloubení a zakotvení do dvoustranného výzkumného programu probíhající spolupráce v problematice časné diagnostiky, monitorace průběhu a optimalizace léčby nádorových onemocnění. S tímto pracovištěm již byla spolupráce navázána v oblasti imunologie a diagnostiky nádorových onemocnění. Vedoucí tohoto pracoviště prof. Vivian Baraková opakovaně přednášela na sjezdech v České republice a také pro studenty Lékařské fakulty v Plzni a Západočeské univerzity. Tato spolupráce má již konkrétní výsledky v podobě dokončované společné publikace a společných prezentací pro mezinárodní sjezdy v roce 2015. Současná i budoucí spolupráce se týká výzkumu a interpretací výsledků biomarkerů nádorových onemocnění: rakoviny prsu, prostaty, melanomu a kolorektálního karcinomu. Připravují se společné workshopy a aktivní účast prof. V. Barakové na XXXVI. Imunoanalytických dnech v Plzni v dubnu 2015, pořádaných Fakultní nemocnicí v Plzni, kde bude řada dalších významných osobností. Společnými tématy pro přípravu dalších vědecko-výzkumných projektů jsou biomarkery a využití biologického materiálu českých biobank

5

zapojených v projektu velké evropské infrastruktury BBMRI (Biobanking and BioMolecular resources Research Infrastructure, http://www. bbmri-eric.eu/ ), jejímž členem v České republice je i Fakultní nemocnice v Plzni. Biobanky budou sloužit pro vědecko-výzkumné účely a v případě izraelských partnerů je to unikátní projekt poskytující extrémně bohatý, komplexní standardizovaný vědecko-výzkumný materiál s enormním vědeckým potenciálem. V neposlední řadě se připravuje zatím v obecné rovině široká bilaterální spolupráce s Fakultou biologie Technionu v Haifě, po týdenní návštěvě děkana fakulty, prof. Yehudy Assarafa, kde společnými tématy bilaterálního výzkumu budou personalizovaná medicína, nanomedicína, výzkum v oblasti kmenových buněk a tkáňové regenerace, systémová biologie, proteomika, genomika a farmakogenomika. Všechny výše uvedené spolupráce chtějí a pevně věřme, že mají ambice být nejen bilaterálními projekty, ale mají umožnit i výrazné zvýšení excelence pracovišť. To by následně mělo vést k aktivnímu zapojení do Evropského výzkumného prostoru ERA, European Research Area, https://ec.europa.eu/research/era/index_en.htm, kde jsou hlavními nástroji evropský komunitární program Horizont 2020 (Horizon 2020, http:// ec.europa.eu/programmes/horizon2020/) a IMI2 (Innovative Medicine Initiative, http:// www.imi.europa.eu/content/imi-2). Současně se budou hledat finanční zdroje jak na národních, tak mezinárodní úrovni a ve výhledu využití finančních zdrojů největšího komunitárního programu Evropské Unie (EU) na roky 2014-2020, Horizont 2020, kde patří Izrael k nejúspěšnějším zemím mimo EU. Doc. RNDr. Judita Kinkorová, CSc. FN a LF UK v Plzni, [email protected]

91. Fyziologické dny 3. - 5. 2. 2015, Brno

6

Tradiční letošní zimní setkání českých a slovenských fyziologů se konalo v moderních prostorách nového kampusu Masarykovy univerzity v Brně – Kamenici, pod záštitou děkana Lékařské fakulty MU prof. MUDr. Jiřího Mayera, CSc. Organizátory této velmi zdařilé akce byli pracovníci Fyziologického ústavu LF MU. Při slavnostním zahájení, ve kterém promluvila jménem vedení LF proděkanka prof. MUDr. Anna Vašků, CSc., ještě vystoupili předsedové obou národních Fyziologických společností (FS): za českou prof. MUDr. Jaroslav Pokorný, DrSc., a za slovenskou prof. MUDr. Andrea Čalkovská, Ph.D. Za organizátory akce pak hosty 91. Fyziologických dnů (FD) přivítala vedoucí Fyziologického ústavu MU prof. MUDr. Marie Nováková, Ph.D. Slavnostní zahájení ukončila milá hudební vložka s cimbálem a pěveckým vystoupením a poté započal odborný program plenárními přednáškami. O první z nich, tradiční čtyřicetiminutovou Purkyňovu přednášku, byl výborem české FS požádán doc. MUDr. František Vožeh, CSc., vedoucí ústavu patologické fyziologie LF UK v Plzni a její název byl Jan Evangelista Purkyně a mozeček tehdy a dnes. Pověření touto

přednáškou bylo oceněním výsledků, kterých pracoviště v průběhu posledních 20 let dosáhlo v oblasti výzkumu neurofyziologie a neuropatofyziologie mozečku.

Jako druhá pak pokračovala také tradiční půlhodinová pedagogická přednáška na téma Srdeční elektrofyziologie: od orgánu po buňky a kanály, které se výborně zhostila doc. MUDr. Markéta Bébarová, Ph.D. z FD pořádajícího pracoviště. Potom následovaly tři desetiminutové přednášky na různá aktuální témata (A. Vašků: Klinická fyziologie v ČR jako specializační obor?; M. Petřík, Z. Nový: Využití hybridního zobrazovacího systému /PET/ SPECT/CT/ pro malá laboratorní zvířata v základním výzkumu; R. Fedič: Řešení pro přípravu NGS knihoven na platformu illumina).

Organizační pokyny, společné fotografování a pak separátní jednání obou národních FS dopolední program prvního dne uzavřely. Vlastní odborný program ve dvou přednáškových a 4 posterových sekcích poté pokračoval v dalších čtyřech půldenních jednáních. Nejvíce prostoru zaujaly sekce: Neurofyziologie I – IV, poté Kardiovaskulární systém I, II, III a nakonec Celulární fyziologie a Varia. Posterové sekce byly tematicky zaměřeny na: I. Výuku; II. Kardiovaskulární systém; III. Celulární fyziologii, Neurofyziologii, Respiraci; IV. Varia. Jak ústní, tak posterová sdělení měla vysokou odbornou úroveň, což je důležité a potěšující zejména proto, že zde výsledky svojí vědecké práce prezentovali převážnou měrou mladí příslušníci fyziologické obce. Také společenská úroveň byla na patřičné úrovni, nejen v průběhu jednání a mezi nimi, ale také díky příjemnému prostředí Vinařství Galant v Mikulově, kde se v prostřední den jednání konal společenský večer. 91. FD se různou měrou účastnili zástupci fyziologických věd zejména lékařských fakult, ale i akademií věd v Čechách i na Slovensku. Lékařskou fakultu UK v Plzni reprezentovali tento rok pracovníci ústavu patologické fyziologie. Kromě Purkyňovy přednášky doc. Vožeha, zde s kvalitními ústními sděleními ještě vystoupili MUDr. Jan Cendelín, Ph.D. (Zlepšení parametrů chůze po transplantaci mozečku u modelu cerebelární degenerace), který zároveň předsedal jedné sekci a Mgr. Jan Tůma (Vliv faktoru sonic hedgehog na funkční

projevy transplantovaných kmenových buněk u modelu cerebelární degenerace). V posterové sekci pak prezentoval zajímavé výsledky práce své a spoluautorů MUDr. Jan Barcal, Ph.D. (Effect of high-frequency electromagnetic field exposure in mice: markers of oxidative stress). Dle názoru účastníků, zasedání, kterému přálo i nezvykle příjemné a slunečné počasí, splnilo nepochybně svůj odborný i společenský účel a organizátorům i autorům a spoluautorům zde prezentovaných kvalitních prací je zapotřebí poděkovat a poblahopřát. Ze zasedání 91. FD v Brně vzešel v elektronické podobě sborník abstrakt (http:// portal.med.muni.cz/clanek-631-91-fyziologicke-dny-sbornik-souhrnu.html) a autoři vybraných přednášek byli požádáni o in extenso rukopisy prací pro suplementum časopisu Physiological Research.  fv

Redakční rada požádala doc. MUDr. F. Vožeha, CSc. o podrobnější informaci o jeho vyžádané přednášce. Doc. Vožeh žádosti vyhověl a poskytl nám souhrn svého sdělení. Ten dále uvádíme: Jan Evangelista Purkyně a mozeček tehdy a dnes (F. Vožeh): Jméno Jana Evangelisty Purkyně, nejvýznamnějšího českého fyziologa světového významu a mozeček patří neoddělitelně k sobě. Právě Purkyně byl ten, kdo první uviděl, popsal i vlastnoručně znázornil, a na své památné přednášce v r. 1837 odborné veřejnosti představil, největší nervové buňky v mozku, resp. v mozečku. Tehdejší nejvýznamnější badatelé v oblasti nervového systému mu poté projevili nejvyšší uznání tím, že rozhodli nazývat od té doby tyto neurony Purkyňovými buňkami, a dodnes patří k nejčastěji citovaným odborným termínům medicínské literatury ve světě vůbec. Nicméně, mozeček, kterému díky dalším pokusům Purkyně i jeho následovníků byl poté funkčně správně přiřčen podíl na precizaci motorických dovedností, pak ještě poměrně dlouho vzdoroval dalšímu poznání, i když chystal další překvapení. To první se konalo v 90. létech minulého století, kdy bylo zjištěno, že kůra mozečku obsahuje více neuronů, než kůra velkého mozku. Krátce nato se postupně ukázalo, že takové množství nervových buněk není samoúčelné, ale přispívá, vedle tradiční role mozečku v oblasti motoriky, i k jeho zapojení do kognitivních funkcí. Začala se tak prosazovat nová koncepce cerebella, která dnes

již všeobecně uznávaná, formuluje účast mozečku jak v procesech učení, paměti, tak i emocí. Zároveň se prokázalo, že k této funkci slouží mozečku řada dvoustranných spojení mozečku prakticky se všemi dalšími významnými strukturami CNS. Tyto nové poznatky o roli mozečku v nervových funkcích, které zejména v posledních dvou desetiletích museli vědci neustále doplňovat a přehodnocovat, byly získány díky novým vyšetřovacím, zobrazovacím a experimentálním postupům. V klinickém výzkumu to byly např. PET NMR (pozitronová emisní tomografie a nukleární magnetická rezonance). V experimentálním pak využití nejen klasických neurohistologických postupů, ale i moderních imunofluorescenčních metod u animálních modelů cerebelárních degenerací, obdobných lidským patologiím. Tyto procedury vhodně skloubené s celou baterií behaviorálních testů, případně i s elektrofyziologickým vyšetřením přinesly cenné poznatky o fyziologii mozečkových funkcí, ale i o mechanismech cerebelárních poruch. V neposlední řadě se ukázaly i možnosti případného ovlivnění těchto poruch a to jak neinvazivními postupy, např. nucenou motorickou aktivitou, tak neurotransplantacemi embryonální mozečkové tkáně i kmenových buněk. Práce byla podpořena Programem rozvoje vědních oborů Karlovy Univerzity (projekt P36 a projektem CZ.1.05/2.1.00/03.0076 Evropského fondu pro regionální rozvoj.

Postgraduální lékařské dny 12. - 14. 2. 2015 (I) Jednání zahájil předseda Spolku lékařů ČLS JEP v Plzni, doc. MUDr. Jiří Motáň, CSc. – Přivítal všechny přítomné včetně hostů. Uvedl, že každoroční odborné konference, které organizuje plzeňský Spolek lékařů spolu s Lékařskou fakultou UK, Fakultní nemocnicí v Plzni, Okresním sdružením Plzeň – město ČLK mají tradici delší než 50 let. Jejich úkolem bylo a je šíření nejnovějších medicínských poznatků mezi lékaři, zejména Plzně a plzeňského regionu. Vyslovil přesvědčení, že k tomu přispěje i letošní konference – především v oblasti kardiovaskulárních onemocnění a v oblasti traumatologie – což jsou hlavní témata jednání. V úvodním bloku za předsednictví MUDr. Milana Hromádky, Ph.D. a  MUDr. Ivo Bernata, Ph.D. zaznělo 6 přednášek. MUDr. Jiří Šmíd (Kardiologické oddělení, Komplexní kardiovaskulární centrum FN Plzeň - dále KO KKC): Epidemiologie náhlé srdeční smrti a zkušenosti

z našeho centra. Náhlá smrt představuje jednu z nejčastějších příčin úmrtí ve všech vyspělých zemích světa. Významnou část případů náhlé smrti tvoří náhlá srdeční smrt zapříčiněná maligní arytmií. Podle statistik dojde v USA k cca 420 000 náhlým zástavám oběhu ročně mimo nemocniční prostředí. Ve 25% případů jsou postižené osoby před příhodou zcela asymptomatické. Dle prospektivní multicentrické studie je ve 23% prvním registrovaným rytmem defibrilovatelná arytmie. Hlavním rizikovým faktorem náhlé srdeční smrti je preexistující srdeční onemocnění (6 náhlých zástav/1000 osobo-roků se srdečním onemocněním vs. 0,8 zástav/1000 osobo-roků bez srdečního onemocnění). V populaci se srdečním onemocněním byla incidence 13,6/1000 osobo-roků u pacientů s předešlým infarktem myokardu (IM) a 21,9/1000 osobo-roků u pacientů s předchozí anamnézou srdečního selhání. Propuštění z hospitalizace se dle registru v roce 2011 dožilo cca 11% dospělých, nezávisle na věku a přítomném prvním registrovaném rytmu a cca 32% dospělých nezávisle na věku po fibrilační zástavě oběhu. Přepočteno na ČR by se měl výskyt náhlé smrti pohybovat kolem 14 tis. případů ročně. V Plzni je každý rok do Fakultní nemocnice dopraveno cca 130 pacientů s oběhovou zástavou mimo nemocnici. Na kardiologické jednotce intenzivní péče bylo v období od ledna 2013 do června 2014 hospitalizováno 125 pacientů s dg. zástavy oběhu (včetně nemocničních zástav a krátkých resuscitací pro fibrilaci komor při akutním infarktu myokardu), z toho 80% bylo zástav fibrilačních. Hospitalizační mortalita byla 22,4% bez ohledu na věk a typ zástavy. O akutní IM se jednalo u 28% případů, o masivní plicní embolii u 7,2% případů. Z rizikových faktorů byla nejčastější arteriální hypertenze (60%), fibrilace síní (57%) a ischemická choroba srdeční (42%). Snahou kardiologů je identifikovat nemocné ohrožené náhlou srdeční smrtí a modifikovat léčebný postup tak, aby bylo toto riziko minimalizováno. Toho je možné dosáhnout důsledným zaváděním rizikové stratifikace populace a do budoucna rozvojem nových diagnostických metod s dostatečně velkou senzitivitou a specificitou. MUDr. Lucie Štěpánková1, MUDr. Hana Brůhová 1,3, MUDr. Gabriela Štěrbáková, Ph.D.1,3, MUDr. Jan Baxa, Ph.D.2, MUDr. Milan Hromádka, Ph.D.3 (I. Interní klinika FN Plzeň1, Klinika zobrazovacích metod FN Plzeň2, KO KKC FN Plzeň3): Kardiovaskulární riziko u pacientů před velkou cévně rekonstrukční operací. Velká cévní chirurgie (pánevní cévní rekonstrukce a výkony na aortě) je spojena s vysokým rizikem kardiovaskulárních komplikací. Pacienti s ischemickou chorobou dolních končetin (ICHDK) nebo aneurysmatem břišní aorty (AAA) mají často povšechnou aterosklerózu zahrnující i ischemickou chorobu srdeční a dále stenózující aterosklerotické postižení extrakraniálních tepen. Autoři retrospektivně hodnotili výsledky kardiologického vyšetření včetně zátěžového testu a sonografického vyšetření extrakraniálních tepen,

které jsou standardní součástí předoperačního vyšetření u pacientů podstupujících pánevní cévní rekonstrukci nebo operaci na aortě. V letech 2013-2014 bylo vyšetřeno celkem 265 pacientů (156 nemocných s ICHDK a 109 pacientů s AAA) před velkou cévní operací. Byla sledována a následně hodnocena jejich kardiální anamnéza, anamnéza transitorní ischemické ataky (TIA) či cévní mozkové příhody (CMP), výsledky kardiologického vyšetření včetně zátěžového testu a dále sonografické nálezy na extrakraniálních tepnách. Jako zátěžový test byla prováděna dobutaminová echokardiografie, zátěžová CT perfúze srdce, zátěžová scintigrafie myokardu a případně bicyklová ergometrie či zátěžová MR perfúze srdce. Bylo zjištěno, že významná část pacientů s ICHDK nebo AAA s negativní kardiální anamnézou má pozitivní zátěžový test a následně prokázané významné aterosklerotické postižení koronárních tepen vyžadující revaskularizaci myokardu ještě před plánovaným cévním výkonem. Podobně i u nemocných bez anamnézy TIA/CMP byly nacházeny hemodynamicky významné stenózy karotid vyžadující řešení ještě před cévní operací. MUDr. Milan Hromádka, Ph.D., MUDr. Eva Dragounová, Mgr. Pavlína Tůmová, prof. MUDr. Richard Rokyta, Ph.D. (KO KKC FN Plzeň): Transradiální přístup při koronární intervenci u nemocných s akutním infarktem myokardu s ST elevacemi léčených clopidogrelem, prasugrelem a ticagrelorem. Transradiální přístup při koronarografii se stává dominantním přístupem, riziko lokálních komplikací při použití novějších antiagregačních léků však není zcela zřejmé. Cílem bylo posoudit výskyt krvácivých a trombotických komplikací u nemocných s akutním infarktem myokardu s elevacemi ST úseku (STEMI) léčených prasugrelem či ticagrelorem v porovnání s clopidogrelem. U souboru 300 nemocných ošetřených v high-volume radial center předléčených prasugrelem, ticagrelorem či clopidogrelem po provedené PCI byla hodnocena perfúrzní hemostáza a výskyt lokálních krvácivých či trombotických komplikací. Závěr: Podání prasugrelu a ticagreloru bylo spojeno s častějším výskytem lokálních krvácivých komplikací, které však nebyly významné, trombotické komplikace se nevyskytly. Podání abciximabu bylo spojeno u všech nemocných s prodloužením doby komprese radiální tepny, u nemocných předléčených prasugrelem či ticagrelorem vedlo k statisticky významnému vzestupu vzniku hematomů na rozdíl od clopidogrelu. MUDr. Štěpán Jirouš (KO KKC FN Plzeň): Traumatická dissekce pravé koronární tepny jako příčina akutního infarktu myokardu s elevacemi ST úseků – kazuistika. Příčinou akutního koronárního syndromu může být vzácně traumatická dissekce věnčité

7

8

tepny vznikající při poranění hrudníku. Nejčastější příčinou bývají autonehody a z koronárních tepen je nejčastěji postižen ramus interventricularis anterior. Zvláště při vážných poraněních hrudníku je proto třeba myslet na možné poranění koronární tepny. V těchto situacích může být infarktová bolest na hrudi považována za projev poranění hrudníku nebo může být infarktová bolest zastřena algickou symptomatologií při poranění hrudního koše a dalších struktur. Stejně tak může být infarktová bolest maskována použitím analgetik. Pokud není včas provedeno alespoň EKG a odběr koronárních enzymů (případně ECHO vyšetření) může být pacient postižen nerevaskularizovaným infarktem myokardu se všemi jeho následky a komplikacemi. Byl popsán případ čtyřiasedmdesátiletého pacienta referovaného k urgentní srdeční katetrizaci pro akutní koronární syndrom s elevacemi ST segmentů v oblasti spodní stěny, který byl způsoben traumatickou dissekcí pravé věnčité tepny vzniklé po pádu na hrudník z velké výšky. Díky spolupráci mezi lékařem Rychlé záchranné služby a lékařem kardiologické jednotky intenzivní péče vedoucí k podezření na dissekci koronární tepny ihned na místě zásahu RZP bylo dosaženo rychlého transportu pacienta na sál intervenční kardiologie k provedení urgentní koronarografie s navazující primární koronární intervencí. MUDr. Jan Pešek (KO KKC FN Plzeň): Následná péče o pacienta po infarktu myokardu. Stav a prognózu pacienta po IM kromě jiného spoluurčuje rozsah myokardiální nekrózy, stupeň systolické dysfunkce levé komory srdeční, přítomnost srdečního selhání, druh provedené revaskularizace a další faktory. Mnoho léčebných opatření je však pro pacienty v sekundární prevenci infarktu myokardu společné. Z farmakologické léčby je to užívání antiagregační léčby, hypolipidemik, ACE-inhibitorů a často beta-blokátorů. Z nefarmakologické léčby je v režii kardiocentra v indikovaných případech prováděna následná revaskularizace neinfarktové tepny či tepen. V závislosti na stupni srdečního selhání a poruše systolické funkce levé komory srdeční je nutno zvážit přístrojové zajištění pacienta resynchronizační léčbou, implantací defibrilátoru či jejich kombinací. Zásadní pro další osud pacienta je i jeho spolupráce v podobě dodržování režimových opatření. MUDr.  Věra Vobořilová¹, MUDr. Milan Hromádka, Ph.D.², MUDr. Jiří Podlipný, Ph.D.¹ (Psychiatrická klinika LF UK a FN Plzeň¹, KO KKC FN Plzeň²): Psychický stav nemocných po fibrilační zástavě oběhu (parametry depresivního, úzkostného a sexuálního prožívání). Sledování zahrnovalo pacienty mladší 70

let, kteří prodělali fibrilační zástavu oběhu v přítomnosti či absenci organického srdečního onemocnění. Byly zhodnoceny vybrané psychosociální parametry: depresi a úzkost a kvalitu sexuálního života pomocí sebeposuzovacích škál, které pacienti anonymně formou dotazníkového šetření vyplňovali. Pro hodnocení jednotlivých domén byly vybrány následující škály: Zungova sebeposuzovací škála deprese, Zungova sebeposuzovací škála úzkosti, Mezinárodní dotazník pro hodnocení erektilní funkce a Dotazník pro hodnocení ženské sexuální funkce. Sledovaný soubor (n=42) tvořilo 32 mužů a 10 žen průměrného věku 55 let (rozmezí 21-70 let), polovině nemocným byl implantován kardioverter-defibrilátor. Při sledování depresivní symptomatologie bylo 33% pacientů screeningově zhodnoceno jako trpící mírným depresivním syndromem. Úzkostný profil se na základě skóre u většiny pacientů vyskytoval v pásmu normy, pouze 14% pacientů vykazovalo známky mírné úzkosti. U žádného pacienta nebyl nalezen středně těžký či těžký stupeň deprese či úzkosti. Dotazníky týkající se zmapování sexuálního života pacientů vyplnilo 27 osob. Muži udávali mírnou až středně těžkou poruchu v oblasti uspokojení ze sexuálního styku, ve všech ostatních oblastech vykazovali mírný stupeň dysfunkce. Ženy ze všech škálovaných oblastí vnímaly jako nejmenší komplikaci bolestivost při pohlavním styku, naopak dosažení orgasmu a vnímání sexuální touhy byly problematické. Závěr: I přes nesporné pokroky v péči o nemocné po srdeční zástavě by neměly být opomíjeny psychosociální faktory v následné péči u těchto pacientů, které mohou v případě jejich alterace nepříznivě ovlivnit průběh rekonvalescence a zvyšovat riziko recidivy kardiálního onemocnění.

Bloku přednášek II. předsedali prof. MUDr. Richard Rokyta, Ph.D. a prim. MUDr. Tomáš Hájek. Zaznělo osm přednášek. Prof. MUDr. Richard Rokyta, Ph.D. (KO KKC FN Plzeň): Plicní embolie – nové doporučené postupy. V roce 2014 byly publikovány nové doporučené postupy Evropské kardiologické společnosti (ESC) pro diagnostiku a léčbu akutní plicní embolie a v současnosti se připravuje jejich zkrácená verze jako oficiální doporučený postup České kardiologické společnosti (ČKS). Tyto doporučené postupy obsahují některé novinky v diagnostice, kladou

důraz na rizikovou stratifikaci nemocných z hlediska klinické pravděpodobnosti diagnózy, tíže a prognózy plicní embolie. Upřesňují rovněž léčebné postupy, mj. použití nových antikoagulancií (NOAC). Obsahují též kapitoly o diagnostice a léčbě plicní embolie u těhotných a u pacientů s malignitou. Zvláštní kapitola je věnována chronické tromboembolické plicní hypertenzi (CTEPH). MUDr. Jana Landsmanová1, MUDr. Adam Hudec1, doc. MUDr. Vladimír Kališ, Ph.D.1, doc. MUDr. Eduard Kasal, CSc.2(Gynekologicko-porodnická klinika LFUK v Plzni a FN Plzeň1, Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny LFUK v Plzni a FN Plzeň2): Embolie plodovou vodou. Embolie plodovou vodou je velmi vzácná a kritická příhoda s četností cca 1:80 000 porodů. Letalita je 50 %, až v 26 % jsou psychické a neurologické následky. Vyvolávajícím momentem je přestup amniální tekutiny do mateřského cévního plicního řečiště. Kazuistika z GPK FN Plzeň ČR popsala 37letou IV. grav. II. para grav. hebd. 38, obézní, s gestačním DM na PAD, s nízko nasedající placentou. Porod indukovaný prostaglandiny, 30 minut po dirupci vaku blan nevolnost, dušnost, rozvoj alterace vědomí až k bezvědomí, rozvoj cyanózy horní poloviny těla, s rozvojem tachypnoe, příznakem modré masky, tachykardii, neměřitelným krevním tlakem, bez zjevných známek hemoragie, OP 140/ min. Dle dostupných vyšetření výrazná dilatace a dysfunkce pravé komory srdeční, hyperkontraktilita levé komory srdeční, vysloveno podezření na masivní plicní embolizaci. Kardiochirurgické konsilium s potvrzením diagnózy, v této době již alterace ozev plodu na 60/min, po stabilizaci celkového stavu pacientky za mezioborové spolupráce porodníka, anesteziologa, kardiologa, kardiochirurga a internisty proveden císařský řez s bilaterální ligací aa. uterinae et hypogastricae a B-lynch stehem pro hemokoagulační poruchu. Porozen plod, který po 48 hodinách umírá na následky těžké intrauterinní hypoxie. Po operaci pacientka stabilizována a dovyšetřena na anesteziologicko-resuscitační klinice se závěrečnou diagnózou embolie plodovou vodou s masivní plicní vasokonstrikcí. Po půl roce pacientka pouze s neurologickými následky ve smyslu poruchy drobné motoriky, poruchy čtení a s úzkostně depresivní poruchou, z gynekologického hlediska s fyziologickým nálezem. V současné době plánuje další těhotenství. MUDr. Tomáš Jandík (KO KKC FN Plzeň): Katetrizační ablace komorových extrasystol. KES vznikají v myokardu komor nebo v převodním systému distálně od Hisova svazku. Pro morfologickou diagnostiku je stěžejní 12ti svo-

dové EKG, pro stanovení četnosti minimálně 24 hodinová monitorace EKG dle Holtera. Projevují se zkrácením RR intervalu, rozšířením QRS komplexu a úplnou kompenzační pauzou. Symptomaticky se nejčastěji projevují jako přeskočení srdce či výpadek srdečního stahu, většinou jsou však zcela asymptomatické. KES jsou až na výjimky benigní, nemající prognostickou významnost, proto nevyžadují specifickou léčbu. U symptomatických pacientů se snažíme primárně ovlivnit příznaky psychoterapií či anxiolytiky, někdy můžeme uspět s B-blokátory. Antiarytmika volíme pouze při selhání předchozích opatření u výrazně symptomatických pacientů s vědomím jejich potenciálně proarytmického efektu, nežádoucích účinků a kontraindikací. U významně symptomatických pacientů s velmi četnou monomorfní KES či s jednou morfologií významně převažující, lze zvážit provedení katetrizační ablace. U asymptomatických pacientů s velmi četnou monomorfní KES je katerizační ablace indikována při rozvoji dilatace či dysfunkce LKS jako možných projevů tachykardické kardiomyopatie. Rozvoj katetrizační léčby umožnily 3D mapovací systémy (zejména systém CARTO). K ablaci se dominantně používá radiofrekvenční energie. Před jakoukoli katetrizační ablací pro komorovou poruchu srdečního rytmu je nutno provést echokardiografické vyšetření k vyloučení strukturálního onemocnění srdce. Podmínkou pro provedení katetrizační ablace je přítomnost ≥ 10 000 KES s co nejvíce vyrovnaným výskytem v čase během 24hodinové monitorace EKG. Nejčastěji (cca 70-80%) se jedná o idiopatickou KES z výtokového traktu PKS (RVOT) prezentující se na EKG morfologií LBBB a vysokými R II, III a aVF. V malém procentu se může jednat o první manifestaci arytmogenní dysplazie PKS. Fokus bývá typicky lokalizován na septální straně RVOT pod plicnicovou chlopní. Vzhledem k anatomickým souvislostem mají obdobnou morfologii KES, kdy je fokus ablací dosažitelný z LVOT či z kapičky aortální chlopně. Úspěšnost ablace se uvádí 80-90%, riziko komplikací < 1%. Život zachraňujícím výkonem může být ablace KES spouštějící repetitivní komorovou tachykardii vedoucí k arytmické bouři u pacientů s ICHS. MUDr. Jan Opatrný (KO KKC FN Plzeň): Kardiorenální syndrom. Močové biomarkery poškození ledvin u ischemické choroby srdeční. Kardiorenální syndrom (KRS) byl v r. 2004 definován jako stav, při kterém je léčba zaměřená na odstranění příznaků srdečního selhání limitována zhoršením ledvinných funkcí. Tato definice byla však kritizována. Dále je proto KRS definován jako porucha funkce srdce a ledvin, kdy akutní nebo chronická dysfunkce jednoho orgánu vyvolává akutní nebo chronickou dysfunkci orgánu druhého. Podle klasifikace z r. 2008 se dělí KRS do 5 skupin: 1. Akutní KRS, kdy akutní kardiální dysfunkce vede k akutnímu poškození ledvin. 2. Chronický KRS, kdy chronické

selhání srdce vede k renální dysfunkci. 3. Akutní renokardiální syndrom (RKS), kdy akutní poškození ledvin vede ke kardiální dysfunkci. 4. Chronický RKS, kdy chronické renální selhání vede ke kardiální dysfunkci. 5. Sekundární KRS, kdy systémové onemocnění způsobuje dysfunkci srdce i ledvin. Pomocí některých močových biomarkerů lze odhalit již časnější fáze postižení ledvin a včasná diagnostika a léčebná opatření by mohly ovlivnit mortalitu a morbiditu nemocných. Patří mezi ně např. neutrofilní s gelatinázou asociovaný lipokalin (NGAL), N-acetyl-beta-D-glukosaminidáza (NAG), molekula poškození ledvin 1 (KIM 1), cystatin C a interleukin 18. Mikroalbuminurie je nezávislým rizikovým faktorem ischemické choroby srdeční (ICHS). Je však známo, že tubulární a intersticiální regresivní změny ledvinného parenchymu předcházejí poruše na úrovni glomerulů. V naší práci jsou proto hodnoceny některé močové biomarkery svědčící pro postižení funkce tubulů (NGAL, NAG) a koncentrační schopnost ledvin ve vztahu k echokardiografickým nálezům u nemocných s ICHS a u kontrolní skupiny bez ICHS. Předpokládáme, že ukazatelé tubulointersticiálního postižení ledvin budou u nemocných s ICHS jednak časnějším ukazatelem ledvinného postižení než mikroalbuminurie a dále, že stupeň ledvinného postižení bude korelovat s tíží postižení myokardu. MUDr. Pavla Říská¹, MUDr. Hana Tobrmanová1, doc. MUDr. Jiří Dort, Ph.D.1, MUDr. Petr Jehlička, Ph.D.2 (Neonatologické oddělení LFUK v Plzni a FN Plzeň1, Dětská klinika LFUK v Plzni a FN Plzeň2): Wolf-Parkinson-White syndrom jako příčina supraventrikulární tachykardie u nedonošeného novorozence – kazuistika. Supraventrikulární tachykardie (SVT) je nejčastější symptomatickou arytmií v novorozeneckém věku. Wolf-Parkinson-White syndrom je definován jako nález preexcitace na EKG klinicky se projevující paroxysmy atrioventrikulární reentry tachykardie. Anatomickým podkladem je přítomnost přídatné síňokomorové spojky tvořící další vodivé spojení mezi síněmi a komorami. Tato spojka má schopnost antegrádního vedení vzruchu ze síní na komory. Na EKG je přítomna komorová preexcitace se zkráceným PR intervalem a typickou delta vlnou na začátku QRS komplexu, srdeční frekvence dosahuje 220-300 tepů za minutu. Ataky SVT v novorozeneckém věku mají většinou dobrou dlouhodobou prognózu. U 93 % pacientů dochází k jejich vymizení do 1 roku věku, avšak u třetiny dětí v průběhu několika let tato arytmie recidivuje, nejčastěji ve věku kolem 8 let. Byla uvedena kazuistika supraventrikulární tachykardie u středně nezralého novorozence z rizikové gravidity ukončené operativně císařským řezem pro tachykardii plodu (240/min). Po narození mělo dítě normální srdeční akci, pro dechové obtíže z důvodu progrese syndromu dechové tísně bylo v průběhu prvního dne života nutné zahájit umělou plicní ventilaci. Při

endotracheální intubaci se poprvé postnatálně objevil paroxysmus SVT se srdeční akcí 280/ min, který nezareagoval na vagové manévry. Srdeční akce byla upravena až po podání adenosinu (0,1 mg/kg i.v.). Po extubaci ve věku 3 dnů došlo k rozvoji další ataky SVT, při které bylo nutno podat vyšší dávku adenosinu (0,2 mg/kg i.v.). Během hospitalizace se paroxysmus SVT objevil celkem třikrát. Na EKG byl prokázán Wolf-Parkinson-White syndrom, proto byla zahájena zajišťovací léčba sotalolem s dobrým efektem, po dobu pokračující hospitalizace již k rozvoji SVT nedošlo. MUDr. Ivan Ulč (KO KKC FN Plzeň): Implantovaný přístroj pro řízení srdečního rytmu a vyšetřování magnetickou rezonancí – prolomená kontraindikace? Vyšetření magnetickou rezonancí (MR) je důležitou zobrazovací metodou v řadě případů jen obtížně nahraditelnou jiným vyšetřením. Její využití u pacientů s implantovaným kardiostimulátorem nebo defibrilátorem je problematické pro riziko poškození zdraví pacienta nebo funkce stimulačního systému. Donedávna se jednalo o absolutní kontraindikaci podporovanou případy, kdy byli pacienti vyšetřeni pomocí MRI omylem a následkem vyšetření došlo buď k nevratnému poškození kardiostimulačního systému, nebo dokonce k úmrtí. Na situaci reagovali i výrobci přístrojů zvýšením odolnosti přístrojů a úpravou elektrod k minimalizaci rizik. Takové přístroje jsou označovány jako MR kompatibilní a při dodržení výrobcem stanovených podmínek je vyšetřování MR bezpečné. Vyšetření pacientů s ostatními přístroji je rizikové a nemělo by být prováděno. Absolutní kontraindikací provedení vyšetření je implantovaný přístroj méně než 6 týdnů, přítomnost nepoužívaných nebo poškozených elektrod v těle pacienta, nemožnost kontroly systému před vyšetřením a po něm a nemožnost monitorace pacienta během MR. MUDr. Marian Kohut1, MUDr. Jiří Škorpil, Ph.D.1, doc. MUDr. Josef Vodička, Ph.D.2, MUDr. Tomáš Hájek1, MUDr. Jiří Havelka1(Kardiochirurgické oddělení FN Plzeň1, Chirurgická klinika LFUK v Plzni a FN Plzeň2): Penetrující poranění srdce – komplexní řešení ve FN Plzeň. Penetrující bodná poranění srdce nejsou častá, avšak jsou referována s přednemocniční mortalitou dosahující 65 % [(15-35% = náhlá smrt), (30% = smrt během transportu)]. V případě přesné diagnostiky a rychlého zásahu na oddělení urgentního příjmu se nemocniční mortalita udává v rozmezí 30-50 %. Retrospektivně byla zhodnocena skupina 13 nemocných s penetrujícími bodnými poraněními srdce a přidruženými poraněními, kteří byli ošetřeni v le-

9

tech 2004 – 2014. Tři nemocní byli pro hemodynamickou nestabilitu se známkami tamponády srdeční a echokardiograficky diagnostikovaným hemoperikardem okamžitě operováni na oddělení urgentního příjmu. Třem nemocným byla na oddělení urgentního příjmu provedena perikardiocentéza a následně chirurgická revize provedena na operačním sále. Zbývající nemocní ze souboru byli s diagnostikovaným hemoperikardem, se známkami počínající tamponády v hemodynamicky stabilním stavu transportováni k chirurgické revizi přímo na operační sál. Jeden nemocný zemřel pro exsangvinaci na oddělení urgentního příjmu. Nemocní primárně intervenovaní na oddělení urgentního příjmu a nemocní intervenovaní až na operačním sále byli propuštěni ze zdravotnického zařízení v dobrém stavu. Závěr: Včasný transport do zdravotnického zařízení, rychlé a přesné stanovení rozsahu poranění a okamžité chirurgické řešení i v rámci mezioborové týmové spolupráce zvyšuje pravděpodobnost přežití těchto nemocných. MUDr. Patrik Roučka 1, MUDr. Tomáš Hájek 1, doc. MUDr. Kateřina Linhartová, Ph.D.1, doc. MUDr. Otto Mayer jr., CSc.2 (Kardiochirurgické oddělení FN Plzeň1, II. Interní klinika LFUK v Plzni a FN Plzeň2): Dvakrát měř, jednou řež. Velikost aortálního anulu je základním parametrem echokardiografického vyšetřovacího protokolu před chirurgickou i katetrizační implantací aortální chlopně. Přesnější představu o anatomii a geometrii aortálního kořene a anulu přináší MS CT vyšetření, které je rozhodujícím vyšetřením před katétrovou implantací aortální chlopně. Vzhledem k rozdílné metodice a možnostem měření aortálního anulu nejsou obě vyšetření srovnatelná, ale vzájemně se doplňují. U 126 konsekutivních nemocných po chirurgické náhradě aortální chlopně vyšetřených jedním vyšetřujícím v časovém období 2011-2013 jsme zjišťovali, jak koreluje velikost aortálního anulu změřená 2D jícnovou echokardiografií s velikostí chirurgicky implantované chlopenní náhrady. Závěr: Naše echokardiografická měření jednoho standardního rozměru aortálního anulu (mezi nekoronárním a pravým koronárním cípem) dobře korespondují s velikostí chirurgicky implantované chlopenní náhrady v 63% s přesností na 1mm a v 85% s přesností na 2mm. Průměrná odchylka mezi velikostí implantované chlopenní náhrady a echokardiograficky měřeným aortálním anulem byla v celém souboru +0,391mm.  J. Novák, J. Motáň Fotogalerie na str. 60

40. Angiologické dny Praha 19. - 21. 2. 2015

10

Pod názvem Angiologické dny se konají každoročně sjezdy České angiologické společnosti ČLS JEP, které v letošním roce dospěly do svého

čtyřicátého ročníku. Konaly se tradičně v zimním období, ve dnech 19. - 21. února 2015, v kongresových prostorách hotelu Diplomat v Praze, jak se v posledních letech stalo zvykem. Hodnocení letošního sjezdu vyplývá z rozhovoru MUDr. Karla Roztočila, CSc., předsedy České angiologické společnosti(*): Čtyřicetiletá tradice při konání domácích odborných kongresů není běžnou záležitostí. Jak se toto jubileum projevilo při přípravě odborného programu a odpovídal tomu také zájem lékařů o účast na sjezdu? Všichni, kdo se podíleli na organizaci letošního sjezdu České angiologické společnosti, měli snahu, aby jubileum bylo na kongresu znát. Je možné nyní říci, že toto úsilí bylo úspěšné a že 40. Angiologické dny byly velmi zdařilé. Svým rozsahem byly v celé dosavadní historii největší, a to jak z hlediska odborného programu, tak pokud jde o počet účastníků. Pro organizátory sjezdu není lepší odměna než zájem účastníků o akci, kterou pořádají. Byl v rámci kongresu prostor zavzpomínat, jakým ohromným rozvojem prošla angiologie od doby prvního angiologického sjezdu? Angiologie nebo jinými slovy cévní interna začala organizačně vznikat v rámci kardiologické společnosti, kde byla postupně se zvětšující skupina zájemců o tuto problematiku, kteří se začali v 70. letech scházet na pravidelných setkáních. Můžeme připomenout řadu jmen vedoucích osobností tohoto děje: prof. Reiniš, doc. Pokorný, dr. Linhart, doc. Krčílek, doc. Bazika, doc. Přerovský, prof. Kozák, doc. Puchmayer a další. Analogicky s mohutným rozvojem kardiologie probíhal i stejný proces v oblasti cévních onemocnění, který v roce 1993 vedl k vyčlenění pracovní skupiny pro angiologii a vytvoření samostatné angiologické společnosti. Zatímco zakládající skupina byla složena z necelých čtyřiceti osob, rozrostla se v současnosti na více než desetinásobek. V úvodu setkání byla, vedle jubilea Angiologických dnů, připomenuta další výročí, se kterými je rok 2015 spojen. Jde především o třicet let od úmrtí Andrease Gruentziga a čtyřicet let ode dne, kdy tento německý angiolog poprvé provedl perkutánní angioplastiku v oblasti končetinových tepen. Výkon, který zahájil mohutný celosvětový nástup endovaskulárních intervenčních technik, probíhající v dalších letech a trvající do dnešní doby. V rámci zahajovacího ceremoniálu sjezdu byly oceněny zásluhy několika předních členů společnosti. Bronzovou medaili Societas Angiologica Bohemica převzal za celoživotní dílo v oblasti kardiovaskulárních chorob prof. MUDr. Jiří Widimský, DrSc., který se v letošním roce dožívá devadesáti let a je členem České angiologické společnosti od jejího vzniku. Diplomy čestných členů společnosti za mimořádný přínos pro rozvoj oboru byly předány prof. Johnu Fletcherovi z Univerzity v Sydney, doc. Deboře Karetové z II. interní kliniky 1. LF UK a VFN v Praze, prim. Janu Marušiakovi z Kardiovaskulárního centra v Liberci a prof. Miloslavu Ročkovi, přednostovi Kliniky zobrazovacích metod FN v Praze Motole. Tradičně jsou při sjezdech vyhlašováni vítězové výročních cen České angiologické společnosti,

udělovaných ve spolupráci se společnostmi Krka a Servier. Odborná porota přidělila Linhartovu cenu za nejlepší monografii vydanou v roce 2014 prof. J. Mazuchovi z Univerzity v Martině za knihu Atlas varixov dolných končatín, Prusíkovu cenu za nejlepší časopiseckou práci doc. R. Holajovi z III. interní kliniky 1. LF UK a VFN v Praze, Reinišovu cenu pro autory do 35 let dr. Wohlfahrtovi z IKEM v Praze a Přerovského cenu za nejlepší práci s žilní problematikou doc. J. Hirmerové z FN v Plzni. Ocenění autoři v úvodní části odborného programu seznámili přítomné s obsahem svých vyznamenaných prací.

Přerovského cenu za nejlepší práci s žilní tematikou publikovanou v r. 2014 obdržela MUDr. Jana Hirmerová, Ph.D. (na snímku vpravo). Gratulaci zde přijímá od MUDr. Aleny Broulíkové, CSc. V kterých oblastech angiologie podle vás zaznamenala největší rozvoj a zlepšení péče o pacienty a jak si stojí česká angiologie a angiologická péče v ČR ve srovnání se zahraničím? Cévní onemocnění, ať už tepenná nebo žilní, patří k nejčastějším zdravotním postižením v populaci a potřeba specializované péče pro tyto stavy je značná. I když síť angiologicky zaměřených pracovišť není u nás kompletní a stále se vytváří, nedávno provedená analýza ukázala, že za posledních deset let se podařilo dostupnost angiologické péče významně zlepšit. Podobně jako v jiných zemích je budována jako dvouúrovňová – jednak v podobě ambulantních zařízení na poliklinikách, jednak jako specializovaná vaskulární centra s možností multidisciplinární spolupráce v rámci fakultních nebo krajských nemocnic. Nejlepší situace je v oblasti Prahy a Ostravy, kde jsou angiologická oddělení součástí několika komplexních kardiovaskulárních center – spolu s pracovišti cévní chirurgie, kardiologie, kardiochirurgie a intervenční radiologie. V těchto místech je také nejhustší síť ambulantních angiologických ordinací. Vedle toho ale existují regiony, kde je angiologie v současnosti nedostatečně zajištěna nebo zcela chybí (Karlovy Vary, Pardubice). V mezinárodním srovnání patří naše země k těm oblastem, kde se angiologie dobře rozvíjí, a to má také odraz v tom, jak je naše země zastoupena ve vedení mezinárodních vaskulárních společností. Od letošního roku se například administrativní sekretariát Mezinárodní angiologické unie přestěhoval do Prahy a činnost organizace bude odsud řízena. Generálním sekretářem této celosvětově působící organizace je v současnosti dr. Piťha z IKEM. Vraťme se k odbornému programu letošních Angiologických dnů. Které části programu vás nejvíce zaujaly?

Program letošních Angiologických dnů byl rozčleněn do celkem 41 sekcí a pokrýval velmi komplexně problematiku cévních onemocnění. Probíhal paralelně ve třech sálech a v každém z nich byl odlišně zaměřen – na otázky tepenných, žilních, mikrocirkulačních nebo lymfatických onemocnění. Vynikajícím obohacením programu byly bloky připravené ve spolupráci se spřátelenými odbornými společnostmi, jako je Česká společnost pro aterosklerózu, Česká společnost pro hypertenzi, Česká společnost pro cévní přístupy. Pokud jde o tepenná onemocnění, velká část programu byla věnována jejich intervenční léčbě a jako velmi aktuální se ukázalo tematické zaměření na oblast karotid a mozkových tepen. Důležité byly ale i další sekce věnované novým terapeutickým přístupům. Souhrnně bylo referováno o farmakoterapii ischemické choroby dolních končetin, kde došlo nedávno k obohacení preskripce pro klaudikující pacienty zavedením přípravků obsahujících cilostazol. Jde o látku kombinující několik účinků důležitých z patofyziologického hlediska – vedle vazodilatace má i antiagregační vlastnosti a současně ovlivňuje hladinu krevních lipidů. Nové přístupy v diagnostice končetinové ischémie byly prezentovány v sekci věnované možnostem využití dynamické fosforové MR spektroskopie k jejímu hodnocení. Velká část programu se týkala žilní trombózy a nových antikoagulancií. V indikaci žilní trombózy je zatím v rutinní praxi nejvíce zkušeností s rivaroxabanem. Jsou vesměs příznivé a je zřejmé, že se významně neliší od výsledků předchozích klinických zkoušení. Pozvání na kongres přijala také řada zahraničních hostů. Můžete zmínit aspoň některé a také témata, kterými se ve svých sděleních zabývali? Bylo pro nás poctou, že jubilejního kongresu naší společnosti se zúčastnila řada významných představitelů evropské a světové angiologie. Byli mezi nimi například prezidenti tří mezinárodních angiologických organizací – prof. Fletcher z Austrálie, prezident International Union of Angiology, prof. Carpentier z Francie, prezident European Society for Vascular Medicine, a prof. Allegra z Itálie, prezident Central European Vascular Forum. Dále to byli představitelé angiologie sousedních zemí – prof. Dzsinich a prof. Pecsvarady z Budapešti, prof. Czihal z Německa, prof. Szostek z Polska, prof. Štvrtinová ze Slovenska, prof. Poredoš ze Slovinska, prof. Novo a prof. Andreozzi z Itálie, prof. Avram z Rumunska, prof. Clement z Belgie, prof. Michiels z Nizozemska a další. Přednášky zahraničních hostů byly rozmístěny podle tematického zaměření do jednotlivých sekcí a významně je obohacovaly o nová témata. Prof. Fletcher se např. zaměřil na péči o pacienty s diabetickou nohou, prof. Carpentier se věnoval významu kapilaroskopického vyšetření pro posouzení prognózy pacientů se sklerodermií a prof. Allegra referoval o dosavadních zkušenostech s použitím NOAC při léčbě žilní trombózy. V poslední době je pozornost médií upřena mimo jiné také na poněkud kontroverzní téma léčby kritické končetinové ischémie kmenovými buňkami. Převládající názor šir-

ší odborné veřejnosti tento postup považuje spíše za experimentální. Má již léčba kmenovými buňkami dostatek vědeckých důkazů o účinnosti a bezpečnosti u těchto pacientů? Téma kmenových buněk nemohlo být opomenuto. Byla mu věnována část programu, složená z přednášek mezinárodního týmu odborníků – doc. Maďariče z Bratislavy, prof. Caradonny z Itálie, prof. Amanna z Německa a MUdr. Procházky z Ostravy, kteří se pokusili o zhodnocení významu aplikace kmenových buněk pro záchranu končetin, u nichž jsou vyčerpány možnosti chirurgické rekonstrukce nebo perkutánních intervencí. Odhaduje se, že v naší zemi je taková situace u přibližně pěti set osob za rok. Na základě metaanalýz dosavadních klinických studií lze soudit, že by u významné části z nich bylo možné tímto způsobem v rámci komplexní péče amputacím zabránit. Díky nástupu NOAC do praxe získali pacienti s TEN nové možnosti. Můžete stručně zmínit, jaké jsou schválené indikace použití NOAC v angiologii? Všechna tři nová antikoagulancia jsou v současnosti schválena pro prevenci a léčbu žilní trombózy a mohou být používána. Úhrada pojišťovnami byla dosud v této indikaci poskytnuta pouze rivaroxabanu, a tak většina dosavadních zkušeností se týká tohoto přípravku. Lze očekávat, že po vyřešení úhrad také dabigatran a apixaban najdou své skupiny pacientů. Je ale už nyní možné říci, že mnohá očekávání v minulosti spojovaná s NOAC se v klinické praxi naplňují. Léčba žilní trombózy se zjednodušila a pravděpodobně i zkvalitnila. Svědčí pro to např. dvě z prací zahraničních účastníků přednesených při letošních Angiologických dnech, ukazující rychlejší průběh rekanalizace žilních trombóz při použití NOAC. Celý blok programu byl věnován prevenci vaskulárních onemocnění. Jaké nedostatky a problémy vidíte v této oblasti? Jeden z problémů představuje okolnost, že ateroskleróza v oblasti končetinových tepen působí dojmem, jako by byla méně závažná, protože se netýká životně důležitých orgánů. To způsobuje, že farmakologická prevence aterosklerózy je u těchto osob prováděna hůře než u pacientů s ICHS nebo s postižením karotid, dostávají méně často antiagregancia, statiny a antihypertenziva. To má za následek, že prognóza klaudikujících pacientů je ve skutečnosti asi 2,5 krát horší než u nemocných s anginou pectoris. Dalším problémem klaudikujících pacientů je přímé omezení jejich hybnosti s akcentací sedavého způsobu života a se zvýšením jejich kardiovaskulárního rizika. Pohybová léčba, která je zdůrazňována ke zlepšení výkonnosti při chůzi, tak má i význam z hlediska prognózy pacientů. Varixy jsou poměrně častým nálezem, se kterým přicházejí pacienti k cévnímu specialistovi. Je v oblasti diagnostiky či léčby něco nového, co by měli kolegové neangiologové vědět? Je známo, že vedle klasické chirurgické léčby varixů se v posledních letech stále více ke korekci žilní nedostatečnosti používá různých endovenózních přístupů, nejčastěji laserové nebo radiofrekvenční ablace. Počty prováděných výkonů jsou ovlivňovány úhradou pojišťovnami,

přesto se každoročně zvyšují, zatímco klasické operace jsou prováděny méně často. Je to v souladu se současnými mezinárodními doporučenými postupy, které endovenózní způsoby léčby upřednostňují. Medical Tribune 5/2015 (Autor: red)

9. Celostátní seminář ČIMS, o.p.s. 19. 3. 2015 V konferenčním a společenském centru „Secese“ v areálu plzeňského Prazdroje se z iniciativy R3i a České společnosti pro aterosklerózu uskutečnil seminář 2. interní kliniky Lékařské fakulty v Plzni (UK Praha) Kombinační léčba a životní styl v prevenci kardiovaskulárních onemocnění a diabetu 2. typu. Na uspořádání spolupracovala i Česká lékařská komora.

Z názvu sympozia vyplynula vysoká aktuálnost tématu. Však také prostory centra „Secese“ byly zcela zaplněny početným auditoriem. Po uvítání účastníků (prof. MUDr. H. Rosolová, DrSc. - za ČIMS) zazněly v první části za předsednictví M. Vrablíka (Praha) a V. Sošky (Brno) následující přednášky: M. Souček (Brno): Výhody a nevýhody kombinační terapie v léčbě kardiometabolických nemocí R. Češka (Praha): Novinky v kombinační léčbě hyperlipoproteinémií a dyslipidémií H. Rosolová (Plzeň): Novinky v kombinační léčbě arteriální hypertenze T. Pelikánová (Praha): Novinky v kombinační léčbě diabetes mellitus 2. typu Po přestávce se vystřídali předsedající. Za předsednický stůl usedli H. Vaverková (Olomouc) a P. Sucharda (Praha) Š. Svačina (Praha): Střevní mikrobiální flóra a metabolický syndrom Z. Hamouz (Chomutov): Propagace zdravého životního stylu v praktické medicíně V. Bláha (Hradec Králové): Význam edukace ke zdravému životnímu stylu a ochraně svého zdraví u žáků základních škol (Eurogrant ČIMS, o.p.s.) Zdařilé sympozium na závěr zhodnotila opět prof. H. Rosolová.

11

V  sesterské sekci, která probíhala paralelně, účastnice uvítala I. Witová, vrchní sestra II. IK FN v Plzni. Za předsednickým stolem se vystřídaly Bc. L. Švihlová, Bc. E. Šindelářová, Mgr. I. Ticháčková, Bc. I. Witová, Bc. J. Vonásková a L. Bezpalcová. Zazněly následující přednášky: L. Šloufová (Příjmová ambulance II. IK): Zdravý či nemocný? (kazuistika pacienta s metabolickým syndromem) Z. Kvíderová (Centrum preventivní kardiologie): Jak předcházet pozdním komplikacím diabetes mellitus I. Šindelářová (Diabetologická ambulance): Edukace pacienta sestrou – Diabetologické ordinace II. IK FN Plzeň A. Kavinová (Lůžka II. IK): Nové trendy v léčbě arteriální hypertenze J. Kornerová (Nutriční poradna): Edukace pacienta nutričním terapeutem (kazuistika Obezitologické ambulance FN Plzeň) M. Kožíšková (JIP): Edukace hospitalizovaných pacientů všeobecnou sestrou J. Dvořáková (JIP): Proč vše důkladně zaznamenávat do zdrav. dokumentace? M. Jílková (Ambulance chronické rány): Terapie larvami – aneb stojí to za to? (ošetřovatelské kazuistiky) L. Švihlová (Lůžka II. IK): Kazuistiky – dekubity, diabetická noha I. Witová (Lůžka II. IK): Své povolání všeobecné sestry máme rády, získané zkušenosti předáváme druhým...  Text a foto JN

Mezikrajský seminář pracovníků klinické biochemie a hematologie Plzeňského a Karlovarského kraje Plzeň 26. 3. 2015 Dne 26. března 2015 proběhl v Plzni v Šafránkově pavilonu LF UK další ročník Mezikrajského semináře pracovníků klinické biochemie a hematologie Plzeňského a Karlovarského kraje. Tato akce má tradici již desítky let – pracovníci uvedených odborností z bývalého Západočeského kraje se scházejí pravidelně jednou ročně, aby se dozvěděli o novinkách v oboru, ale i s cílem prodiskutovat společné problémy a předat si zkušenosti.

12

Akce se konala pod záštitou České společnosti klinické biochemie (ČSKB) ČLS JEP, odborným garantem byl prof. MUDr. Jaroslav Racek, DrSc.

Organizace semináře se ujali pracovníci Oddělení klinické biochemie Městské nemocnice Privamed a.s. Plzeň ve spolupráci s LF UK Plzeň. Seminář byl rozdělen do tří tematicky odlišných částí; většinu přednášek zajistili pracovníci Ústavu klinické biochemie a hematologie (ÚKBH) LF UK a FN v Plzni a Městské nemocnice Privamed v Plzni, podíleli se však i jiní přednášející. První blok byl věnován hematologii. Úvodní přednáška Mgr. Barbory Chládkové o odběru krve ke stanovení protrombinového času rozvířila diskusi ohledně preanalytické fáze koagulačních vyšetření – diskutovalo se, zda je nutné odběr krve na koagulační vyšetření zařadit až po odběrech na další laboratorní testy. Následoval velice pěkný přehled MUDr. Evy Fenclové o monitorování léčby nových perorálních antikoagulancií (tj. přímých inhibitorů trombinu a aktivovaného faktoru X) včetně popisu kalibrací a zdůraznění laboratorních úskalí těchto metod. Dále MUDr. Zdeňka Hajšmanová prezentovala diagnostiku von Willebrandovy choroby. Další dvě sdělení se týkala hematologické problematiky u chronického onemocnění ledvin. Prim. MUDr. Jitka Šlechtová popsala typické známky a příčiny anémie u nemocných s chronickým selháním ledvin, MUDr. Pavla Šigutová se věnovala změnám v koagulačních parametrech. V  nefrologické tématice jsme pokračovali i v následujícím biochemickém bloku. MUDr. Jan Wirth nás seznámil s problematikou dialyzačních technik a přípravou pacienta k proceduře očišťování krve; věnoval se klinické i laboratorní problematice péče o nemocného v konečném stadiu onemocnění ledvin. Ing. Ivana Hupáková představila novou techniku analýzy močových konkrementů, dostupnou na ÚKBH FN Plzeň – infračervenou spektroskopii. Prof. MUDr. Jaroslav Racek, DrSc. zaujal svým sdělením o využití rastrovací elektronové mikroskopie v analýze močových kamenů, popsal její výhody a ukázal řadu fotografií jedno- i vícesložkových močových kamenů. Tím byl zakončen blok zaměřený na nefrologii. Pokračovali jsme v přednáškách týkajících se nových doporučení ČSKB. Prof. Racek shrnul laboratorní diagnostiku gestačního diabetu a zdůraznil změny v organizaci screeningu a v diagnostice onemocnění pomocí orálního glukózového tolerančního testu. MUDr. Daniel Rajdl, Ph.D. velice podrobně a vtipně prezentoval navržené doporučení používání hypersenzitivních troponinů v diagnostice akutního koronárního syndromu. Další z nových doporučení se týkalo diagnostiky vrozených vývojových vad, které poutavě přednesl MUDr. Petr Lošan. Všechna tato doporučení jsou společnými doporučeními České společnosti klinické biochemie a dalších odborných společností a jsou dostupné na webových stránkách ČSKB (www.cskb.cz) v sekci Doporučení. Na závěr semináře vystoupil Ing. David Hepnar se svým sdělením o preanalytice mozkomíšního moku. Mezikrajský seminář měl jako obvykle hojnou účast a zbylo i trochu času na přátelské popovídání s kolegy. Děkujeme všem aktivním účastníkům za krásná sdělení a pracovníkům OKB Městské nemocnice Privamed a LF UK v Plzni

za přípravu a organizaci semináře. Věříme, že se i nadále zachová tradice tohoto semináře a příští rok se opět v bývalém západočeském kraji sejdeme. MUDr. Hana Králová OKB Privamed a.s., Plzeň Prof. MUDr. Jaroslav Racek, DrSc. ÚKBH LF UK a FN v Plzni

XIII. Sympozium arteriální hypertenze: Současné klinické trendy Praha 1. 4. 2015 Na Novoměstské radnici v Praze se uskutečnilo tradiční XIII. Sympozium arteriální hypertenze. Onemocnění, které v dospělém věku ohrožuje většinu naší populace, je po zásluze v centru pozornosti kardiologů i odborníků řady dalších lékařských oborů. Na programu sympozia se aktivně podíleli i přední plzeňští odborníci. V přehledu uvádíme názvy přednášek, které v novoměstské radnici zazněly. Blok METABOLICKÉ FAKTORY, DIABETES MELLITUS a SUBKLINICKÉ ORGÁNOVÉ POŠKOZENÍ (předsedající: Š. Svačina, R. Cífková) Š. Svačina: Nová antidiabetika, jejich tolerance a bezpečnost J. Widimský jr: Antihypertenzní účinek nových antidiabetik P. Sucharda: Vedou výkony metabolické chirurgie k dlouhodobému ovlivnění krevního tlaku? H. Rosolová: Mohou zvyšovat plasty v našem životním prostředí kardiometabolické riziko? A. Linhart: Hypertenze a hyperurikemie R. Holaj: Zpřesňuje měření intimo-mediální tloušťky společné karotidy predikci kardiovaskulárního rizika u osob s hypertenzí? Blok DIAGNOSTIKA, CÉVNÍ MOZKOVÉ PŘÍHODY, NADLEDVINY, LEDVINY (předsedající: V. Monhart, J. Widimský) J. Filipovský: Maskovaná hypertenze P. Widimský: Katetrizační léčba cévních mozkových příhod T. Zelinka: Feochromocytom a paragangliom: nová doporučení pro klinickou praxi B. Štrauch: Primární aldosteronismus – méně obvyklý případ (kazuistika) J. Filipovský, V. Monhart, J. Widimský jr: Renální denervace v roce 2015 – stanovisko ČSH V. Tesař: Léčba hypertenze a blokáda RAS u pacientů s polycystickými ledvinami – lze ovlivnit progresi onemocnění? R. Štilec: Hypertenze u hemodialyzovaných nemocných Blok FARMAKOLOGICKÉ ASPEKTY (předsedající: J. Filipovský, J. Widimský jr.) J. Ceral: Diuretika v těhotenství J. Widimský jr: Jsou beta-blokátory outsiderem v léčbě hypertenze? V. Monhart: Minulost a současnost fixních kombinací v léčbě hypertenze J. Vítovec: Fixní kombinace u hypertenze – aktuality

J. Špinar: Kombinační léčba u obtížně kontrolované hypertenze R. Cífková: Studie ADVANCE ON a ADVANCE – CCB M. Souček: Blokátory systému RAS v léčbě hypertenze u diabetu O. Petrák: ARNI: nový přístup k léčbě srdečního selhání a hypertenze J. Špinar: Aktuality antitrombotické léčby v sekundární prevenci Pokud někoho uvedená témata zaujmou, mohou podrobné souhrny přednášek najít ve sborníku, který pod titulkem Arteriální hypertenze XIII. (Editor Jiří Widimský) vydalo nakladatelství Triton.  (r)

XXIII. výroční sjezd České kardiologické společnosti 24. – 27. 5. 2015, Brno

Výroční sjezd České kardiologické společnosti je každoročně jedním z největších kongresů, konaných v prostorech brněnského výstaviště. Letošní již XXIII. ročník byl na programu veletržního kalendáře ve dnech 24. – 27. května 2015. Každým rokem se daří organizátorům překonávat tak již vysoko nasazenou laťku. Kongres je řadu let na špičkové úrovni, ať už po stránce samotného odborného obsahu, ale také technického a organizačního zajištění či doprovodného programu. Před zahájením sjezdu v neděli odpoledne byly zařazeny dvouhodinové komentované přímé přenosy z katetrizačních a elektrofyziologických laboratoří dvou komplexních kardiovaskulárních center. Letos na sjezdu zazněly dva bloky HOTLINES, jedny věnované důležitým a zajímavým farmakologickým studiím a druhé intervenčním a přístrojovým klinickým studiím, jejichž výsledky byly prezentovány v posledním roce. V bloku „To nejlepší z české kardiologie“ byly prezentovány práce českých kardiologů, které byly publikovány v prestižních mezinárodních časopisech. Je potěšitelné, že takových prací rok od roku přibývá a zvyšuje se také jejich „impact factor“. Na přípravě odborného programu se podílely všechny pracovní skupiny ČKS, které spolu s pozvanými spřátelenými odbornými lékařskými společnostmi připravily celkem 58 programových bloků nejrůznějších formátů s vyzvanými postgraduálními přednáškami našich předních odborníků. Tyto předem připravené programové bloky pokrývaly celou šíři moderní kardiologie. Jsou tak základem i zárukou vysoké odborné úrovně postgraduálního vzdělávání, které výroční sjezd všem účastníkům nabízí. Z více než 330 přihlášených původních sdě-

lení jich bylo 89 lékařských a 25 nelékařských předneseno ústně, ostatní byla prezentována ve formě posterových sdělení. Počet účastníků se jako každoročně pohyboval okolo 3500. Letošního kardiologického kongresu se zúčastnilo více než 50 vystavovatelů na ploše 800 m2. Při slavnostním zahájení výročního sjezdu byly uděleny Zlaté medaile ČKS (prof. Libenského) prof. Jaromíru Hradcovi za jeho celoživotní zásluhy o rozvoj české kardiologie a za jeho práci pro ČKS, a ze zahraničních kardiologů  prof. Salimu Yusufovi, prezidentovi World Heart Federation. Prof. Yusuf při této příležitosti proslovil také slavnostní přednášku. Dalšími významnými hosty sjezdu byli viceprezidenti Evropské kardiologické společnosti. O slavnostní jmenované přednášky požádal výbor ČKS letos následující významné české a slovenské kardiology a kardiochirurgy:  prof. A. Linharta (Herlesova přednáška), prof. T. Tláskala (Navrátilova přednáška) a prof. R. Hatalu (Luklova přednáška). Přinášíme přehled prezentací plzeňských autorů, kteří významnou měrou obohatili program kongresu. Ze sedmi přímých přenosů pocházely dva od plzeňských autorů. Sekci přímých přenosů zahajovala prezentace Transradiální přístup k PCI od A do Z autorů I. Bernata a J. Peška. Další plzeňskou prezentací bylo Ambulantní provedení PCI s pobytem na stacionáři (autoři I. Bernat a R. Rokyta). Sekce: Osud pacienta po IM – předléčba antitrombotiky ano, či ne? (ve spolupráci s PS Intervenční kardiologie) R. Sviták: Pohled lékaře ZZS Sekce: Intervenční kardiologie – STEMI I. Bernat: Role trombektomie v reperfuzní léčbě STEMI Sekce: Kontroverzní problémy v kardiologii Pro a proti H. Rosolová: Fibráty v prevenci kardiovaskulárních onemocnění. Sekce: Chlopenní a vrozené srdeční vady v dospělosti Pacient s chlopenní vadou – a co dál? K. Linhartová: Aortální vady – kazuistiky Sekce: Novinky v sekundární hypertenzi H. Rosolová: Obstrukční spánková apnoe Sekce: Pokroky v léčbě dyslipidémií Předsedající: H. Rosolová, R. Cífková H. Rosolová: Co znamená statinová intolerance? Sekce: Kardiovaskulární paměť antihypertenzní léčby H. Rosolová: Mikrovaskulární komplikace a možnosti jejich ovlivnění Sekce: Akutní stavy v kardiologii – jak na to? Předsedají: P. Kala, M. Hromádka M. Hromádka: Kanylace cév a ultrazvuk R. Rokyta: Nonstemi – antitrombotická léčba Sekce: Akutní srdeční selhání a kardiogenní šok M. Hromádka: Možnosti neinvazivní monitorace R. Rokyta: Farmakoterapie Sekce: Patologie aorty – Přínos echokardiografie v diagnostice a léčbě K. Linhartová: Dilatace aneuryzma aorty Sekce: Diabetes a kardiovaskulární riziko

Předsedající: M. Kvapil, H. Rosolová H. Rosolová: Doporučení ESC a EASD pro kardiovaskulární prevenci u prediabetu a diabetu Z. Rušavý: Kardiovaskulární bezpečnost tradiční léčby diabetu v kontextu úspěšné prevence ICHS Sekce: Experimentální kardiologie I M. Štengl: Myokard a sepse Sekce: Komorové tachykardie od A do Z V. Vančura: Diagnostika a klinika Sekce: Perzonalizace léčby aterosklerózy: možnosti zlepšení stratifikace rizika u pacientů s intermediárním rizikem J. Filipovský: Měření tepenné tuhosti Sesterská sekce II. J. Boudová, M. Šebestová: Antibakteriální vstřebatelný obal na kardiostimulátory a ICD přístroje V bloku „To nejlepší z české kardiologie“ zazněla práce kolektivu autorů P. Toušek, F. Toušek, D. Horák, P. Červinka a R. Rokyta „The incidence and outcomes of acute coronary syndromes in a central European country results of the Czech-2 registry“. V rámci kongresu se dne 26. 5. v časných ranních hodinách uskutečnil také Kardioběh/ kardiochůze Jiřího Tomana na tříkilometrové trati. Z Plzeňanů se aktivně zúčastnil také prof. MUDr. Richard Rokyta, CSc., trať zvládl za 11:29 minut a mezi 123 startujícími obsadil 52. místo (ve své kategorii sedmý). Chodců, jimž byly zapůjčeny severské hole, se sešlo jen šestnáct, všichni trasu kolem výstaviště zvládli v pohodě. XXIV. výroční sjezd České kardiologické společnosti se uskuteční rovněž v Brně ve dnech 15. – 18. 5. 2016.  (r)

Přednáškový večer tělovýchovného lékařství 14. 1. 2015 Prvnímu letošnímu přednáškovému večeru předsedal MUDr. M. Choc, CSc. Na programu bylo šest přednášek. V úvodní přednášce na téma Myoglobinemie po ultramaratónském výkonu upozornil J. Novák (spoluautoři O. Topolčan, J. Racek, J. Šmejkal, V. Zeman, P. Trdličková a I. Čiperová) na jeden z významných markerů mikrotraumatického postižení kosterního svalstva při náročných běžeckých výkonech na ultramaratónských tratích. Výrazný vzestup hladiny myoglobinu po závodě na 100 km u všech vyšetřených běžců dosahoval v některých případech úrovně, svědčící pro rhabdomyolýzu. L. Beranová (spoluautorky K. Fichtlová, R. Salvétová a I. Čiperová) při Srovnání výsledků zátěžových testů ligových mládežnických družstev kopané a ledního hokeje potvrdila, že různý charakter zatížení těchto dvou populárních kolektivních sportů vyvolává již v dorosteneckém věku rozdílné adaptační změny.

13

14

Novinkami v antidopingovém hnutí dle nejnovějšího Antidopingového kodexu přijatého v listopadu 2013 se zabýval příspěvek P. Mikoláše. Jednotlivé změny nejprve přesněji definují právní složku dopingu, upřesňují povinnost sportovce zabránit vniknutí jakékoli zakázané látky do organismu a nově stanovují rozpětí sankcí za dopingové provinění v kolektivních sportech. Také přesněji definují nové prohřešky jako spolčování s dopingově trestanými osobami, zavádějí institut spolupracujícího svědka, přesněji stanovují pravidla k upřesnění hlášení pobytu pro účely mimosoutěžních kontrol apod. Je zdůrazněn požadavek na celosvětové sjednocení a uplatňování sankcí. Kodex nově definuje údaje v biologických pasech a přesněji odlišuje nálezy atypické vs. závadové. Promlčecí doba všech prohřešků byla zvýšena z osmi na deset let, hranice zletilosti je sjednocena na 18 let. Byla upřesněna kritéria pro udělování terapeutických výjimek, žádost musí předcházet nejméně 30 dní sportovní akci, použití léčiva by nemělo způsobit jiné zvýšení výkonu nežli lze očekávat při návratu zdraví sportovce do normálního stavu. Závěrem zazněla statistická data, kdy za 20 let testování mezi léty 1993–2012 bylo provedeno 21 826 kontrol v 78 druzích sportu. Pozitivních bylo 462 vzorků, tedy 2,1 % kontrol. Na prvním místě s 25 procenty pozitivních vzorků byla tradičně kulturistika, kdy u jednoho z testovaných bylo v těle nalezeno současně 12 zakázaných látek. Na opačném pólu s výskytem pozitivních nálezů pod 1 % jsou nejrozšířenější sporty jako fotbal, hokej, plavání, cyklistika a lyžování. V poslední době tak úspěšný biatlon měl ze 420 provedených kontrol na kontě pozitivních nálezů čistou nulu.  P. Trdličková seznámila auditorium s problematikou Horního zkříženého syndromu (HZS) a jeho léčby pomocí suché jehly. Obraz horního zkříženého syndromu vzniká, pokud jsou zkrácena horní vlákna m. trapezius, m. levator scapulae, m. sternocleidomastoideus a rovněž m. pectoralis major et minor. Současně jsou oslabené hluboké flexory krku, dolní fixátory lopatek a paravertebrální svaly hrudníku. Příčiny vzniku HZS jsou vcelku jednoznačné - nevyvážený pohybový režim (dlouhé sledování televize či obrazovky počítače, sedavá zaměstnání). Ke vzniku HZS přispívá i dlouhodobé působení stresu a pocit chladu, kdy máme obvykle tendenci se schoulit, čímž se nadále prohlubuje svalová dysbalance. Zkrácením určitých svalových skupin vzniká bludný kruh: zkrácené paraspinální svaly vytvářejí tlak na nervové kořeny, jejich drážděním dochází ke zkracování svalu a tvoří se tzv. trigger pointy neboli spoušťové body. Jsou to v podstatě malé

tuhé uzly se zvýšeným lokálním napětím. Suchá jehla může být jednou z voleb ošetření těchto bolestivých spoušťových bodů a potažmo HZS. Jedná se o metodu, kdy se používá tenkých pružných jehliček o průměru do 0,3 mm. Mechanizmus účinku této techniky spočívá v proprioceptivním míšním reflexu (reguluje svalový tonus) a vrátkové teorii bolesti (mechanickou stimulací je zablokováno vedení bolestivých impulsů vlákny A-delta, bolest tak nepostupuje dále spinothalamickým traktem do CNS), dále v uvolnění endogenních opioidů, zejm. dynorfinů (látka ze skupiny endorfinů s analgetickými účinky), enkefalinů a beta-endorfinů. Jsou rovněž uvolňovány neurotransmitery jako serotonin a noradrenalin. Dále jsou vyplavovány látky zvyšující lokální prokrvení: bradykinin (tlumí bolest, zvyšuje permeabilitu cév), substance P (v zadních míšních rozích, uplatňuje se při vnímání bolesti), CGRP (=calcitonine gene-related peptide = kalcitoninu příbuzný peptid, neurotransmiter, vazodilatátor). Kouzlo metody tedy spočívá v nalezení každého jednotlivého trigger pointu, inzerci jehly a střídavém pohybu nahoru, dolů i do stran. K rozrušení triggeru zpravidla postačí pohnout jehlou 3-5krát. Metoda má i své kontraindikace jako poruchy krvácivosti, akutní infekční onemocnění, nelze ji použít u malignit. Nežádoucí komplikací může být pneumothorax či infekce v místě vpichu jehly, která se však minimalizuje při dodržení aseptických kautel. Metoda suché jehly neboli „dry needling“ umožňuje přerušit reflexním způsobem bludný kruh zkracování svalů, desentizuje místa s patologickou vzruchovou aktivitou a skrze mechanismus zánětlivé reakce startuje tělu vlastní reparační procesy. V přehledném sdělení I. Šilerová referovala o Vlivu chladu na lidský organismus. Zdůraznila význam otužování vůči chladu a uvedla zásady otužování, jak by je měla uplatňovat široká veřejnost. V. Zeman v příspěvku Klinické projevy adaptace na zátěž u sportovců mohou imitovat patologický stav uvedl nejčastější EKG změny pozorované při adaptaci kardiovaskulárního systému na vytrvalostní zátěž. Jedná se o změny vlivem aktivace nervu vagu. Ten ovlivní sinusový uzel jako udavatele srdečního rytmu tím, že v něm zpomalí tvorbu vzruchů. Důsledkem je především klidová bradykardie. Ta může být někdy velmi výrazná. Na EKG křivce u vytrvalostních sportovců můžeme pozorovat také známky hypertrofie levé komory srdeční. V tom případě musíme vyloučit patologický původ změn. Diferenciálně diagnosticky přichází v úvahu především hypertrofická kardiomyopatie, kterou nám vyloučí hlavně echokardio-

grafie. U 5 procent vytrvalostních sportovců bývá prodloužen interval PQ přes 0.2 s, v zatížení se však zkracuje. Častým nálezem je inkompletní blokáda pravého Tawarova raménka (RBBB), kdy šířka QRS nepřesahuje 0.12 s. Běžné jsou také vysoké T vlny z levého prekordia. Supraventrikulární (SVES) a komorové extrasystoly (KES) u vytrvalostních sportovců se vyskytují především v klidu jako důsledek výrazného zpomalení frekvence vzruchů sinusového uzlu. V takovém případě přebírají aktivitu nižší etáže myokardu, což se projevuje více či méně četnými komorovými extrasystolami. Známkou fyziologického původu SVES a KES je jejich vymizení při zatížení a při atropinovém testu. Přednáška byla doplněna bohatou dokumentací EKG křivek z archivu Ústavu TVL. Uvedené změny vzniklé v souvislosti se sportovní zátěží musíme mít na paměti, abychom se vyhnuli nesprávným diagnostickým závěrům. JN, PM, PT, VZ, foto JN

Přednáškový večer Neurochirurgického oddělení 21. 1. 2015 Dne 21. ledna 2015 se uskutečnil „Večer neurochirurgického oddělení v Plzni“. Jednalo se o setkání tradiční z hlediska obsahu, ale zcela netradiční termínově. Pro své „purkyňky“ má neurochirurgie tradičně vyhrazen termín na konec března. Důvodem přesunutí termínu bylo významné jubileum profesora Mračka, který měl výročí 85 let života. Proto tedy lednový termín. Osobnosti profesora Mračka se věnoval podrobně v medailonku jeho žák, primář M. Choc. Historie plzeňské neurochirurgie svým způsobem se životem a prací profesora Mračka splývá. Záběr jeho činnosti v rámci oboru byl vskutku renezanční a díky jeho psavosti a dokumentační preciznosti dobře dohledatelný. O tom se přesvědčujeme na pravidelných seminářích pracoviště, kde aktivně vystupuje. Tématu osobnosti prof. Mračka je věnován vlastní sloupek prim. Choce. V dalším sdělení „Současné možnosti cerebrovaskulární chirurgie“ se doc. V. Přibáň věnoval krvácivým mozkovým příhodám, způsobených rupturou mozkových výdutí a arteriovenózních malformací. Připomněl historii terapie aneuryzmat, současné modality terapie mikrochirurgické a endovaskulární a dále se věnoval technikám zvýšení peroperační bezpečnosti při operacích aneuryzmat. K eliminaci potenciálních komplikací (zejména ischemických) je na pracovišti využívá-

na ICG videoangiografie, peroperační flowmetrie a peroperační MEP elektrofyziologie. Arteriovenózní malformace (AVM) představují jednu z nejobtížnějších oblastí v neurochirurgii. Přístup k jejich vyřešení je v současné době multidisciplinární a zahrnuje tak obory neurochirurgie, intervenční neuroradiologie a radiochirurgie. U velkých AVM je běžnou strategií kombinace různých terapeutických modalit. V následné přednášce na téma „Chirurgie nádorů CNS“ doc. J. Mraček shrnul současnou problematiku tumorů CNS z pohledu neurochirurga. Připomněl klasifikaci tumorů, praktičnosti jejich dělení na extra a intraaxiální a dále indikační kritéria operační léčby. Dále se zaměřil na rozvoj diagnostických modalit: MRI, PET, traktografie, funkční MRI, transkraniální magnetická stimulace, navigační zobrazení a v neposlední řadě peroperační elektrofyziologii. V rozvoji operačních technik zmínil mikrochirurgickou techniku, rozvoj endoskopie, využití kavitronového ultrazvukového aspirátoru, a techniku „AWAKE KRANIOTOMIE“. Ta je ukázkovým příkladem komplexnosti současného přístupu k tumorům CNS v elokventních oblastech – speciálně v oblasti řečových center. Při dostupnosti všech diagnostických modalit je dosud jedinou možností přesné lokalizace řečového centra„probrání pacienta z anestezie během operace“ a pomocí kortikální stimulace definování řečového centra za aktivní slovní spolupráce pacienta. Cílem je vyhnout se resekci oblastí, které by vyústily v trvalou poruchu řeči. Pro představu složitosti zajištění výkonu stačí vyjmenovat jednotlivé specializace, které při AWAKE kraniotomii kooperují: 1. operatér, 2. asistent, 3. instrumentační sestra, 4. anesteziolog, 5. elektrofyziolog, 6. logoped, 7. anesteziologická sestra, 8. elektrofyziolog 2., 9. elektrofyziologická sestra, 10. technik operačních sálů neurochirurgie. Tématem souvisejícím byla přednáška MUDr. I. Holečkové „Význam elektrofyziologického vyšetření v neurochirurgii“. Uvedla jednotlivé techniky: evokované potenciály (BAEP, SEP, MEP), EMG a EEG. Ročních vyšetření EMG v elektrofyziologické laboratoři je v současnosti 250, evokovaných potenciálů 350 a intraoperačních monitorací 160. Tato čísla dokazují známý fakt, že v této oblasti patří naše pracoviště mezi přední centra na republikové úrovni. Důkazem je aplikace transkraniální magnetické stimulace do perioperační diagnostiky elokventních oblastí (motorické krajiny). V tom jsme v současnosti jediným pracovištěm v České republice. Doktorka Holečková je zároveň členem akreditační komise postgraduálního vzdělávání peroperační elektrofyziologie. Další přednášku měl MUDr. P. Vacek na téma „Historie a současnost dětské neurochirurgie v Plzni“. V počátku přednášky zmínil

tradici operativy dětské neurochirurgie z doby působení prof. Mračka a dále se zaměřil na současnou situaci. Zmínil problematiku vývojových vad, hydrocefalu a nádorů CNS dětského věku z hlediska diagnostiky a moderní terapie. Akcentoval využití endoskopických technik v dětské neurochirgii. Péče o dětské pacienty je v našem zařízení ze všech úhlů pohledu nadstandardní. Stáž doktora Vacka na pracovišti v Atlantě z jara letošního roku zcela jistě přispěje k dalšímu rozvoji této oblasti jak po stránce léčebné, tak v oblasti akademické. MUDr. D. Bludovský měl prezentaci na téma „Spondylochirurgie na neuro c h i r u rg i c ké m oddělení FN Plzeň“. Páteřní oblast tvoří dlouhodobě třetinu operativy neurochirurgických pracovišť. V posledních 20 letech prodělala velmi bouřlivý vývoj zejména v oblasti instrumentačních technik. K tomu globálně velmi přispěli nejen neurochirurgové, ale též ortopedi. Stále platí, že fixace/instrumentace není „svatým grálem“, logickým cílem je dekomprese nervových struktur s následnou fixací, pokud je indikována. Někde jsou výsledky jednoznačně pozitivní – trauma, jinde – degenerativní onemocnění bederní páteře si žádá komplexnost problematiky a mimořádnou indikační zdrženlivost. Toto všechno zaznělo v přednášce dr. Bludovského, ze které nepřímo vyplynula šíře péče o pacienty s páteřní problematikou na našem pracovišti. Neurochirurgie v Plzni jednoznačně deklaruje připravenost péče o spondylochirurgické pacienty trvale (24/7) a komplexně. Slavnostnímu Večeru neurochirurgického oddělení předsedal doc. MUDr. Jiří Motáň, CSc. Závěr večera proběhl v historické plzeňské restauraci U Salzmannů s blahopřáním a předáním darů oslavenci. Doc. MUDr. V. Přibáň, Ph.D.

Přednáškový večer Neonatologického oddělení 28. 1. 2015 Přednáškový večer 28. ledna 2015 zahájil primář Dort souhrnnou přednáškou Úloha vývojové péče v současné neonatologii autorů Dort J., Dortová E., Bejstová L. a Knězová J. Předčasný porod, nedonošenost znamenají pro dítě ztrátu i mnoha týdnů programovaného vývoje mozku v prostředí dělohy. Nedonošené dítě je předčasně vrženo do prostředí, na které není ještě připraveno. Nové technologie umožnily významné snížení mortality a morbidity novorozenců a dramaticky tak zlepšily vyhlídky nedo-

nošených dětí na život bez handicapu. Podpora rozvoje mentálních schopností v neonatologii však vyžaduje jiný přístup, a tím je realizace principů etiky a humanity jako náhrada ztraceného intrauterinního prostředí. Metody vývojové intervence jsou k tomu vhodnými nástroji. Autoři Matas M. a Dort J. ve svém příspěvku Méně invazivní způsoby aplikace surfaktantu u novorozenců seznámili auditorium s vývojem metod podávání exogenního surfaktantu novorozencům, u kterých došlo k rozvoji syndromu dechové tísně. V minulých dekádách byl surfaktant aplikován přes endotracheální kanylu při trvalé umělé plicní ventilaci, která, ač život zachraňující, má i své negativní efekty, souhrnně nazývané volumotramatem. V posledních letech vychází do popředí metody neinvazivní ventilační podpory a s nimi současně také metody méně invazivní aplikace surfaktantu bez užití endotracheální intubace. Na Neonatologickém oddělení FN Plzeň v současné době probíhá studie, která porovnává dříve užívaný způsob aplikace surfaktantu s novou metodou LISA (Less Invasive Surfaktant Application), spočívající v instilaci surfaktantu tenkou, nejčastěji nasogastrickou sondou do dýchacích cest novorozence. Závěry studie budou publikovány v roce 2017. Autoři Huml P., Mocková A. a Stunová P. ve své přednášce Novorozenec drogově závislé matky upozorňují na narůstající problematiku drogově závislých těhotných. V populaci je mezi drogově závislými 40 % žen a z nich 90 % je v reprodukčním věku. Jedná se většinou o svobodné, nezaměstnané, špatně živené mladé ženy s vysokým rizikem pohlavních chorob a infekcí. Gravidita bývá většinou nesledována a bývá spojena s dalšími riziky jako jsou - intrauterinní odumření plodu, nezralost, chorioamnionitis, abrupce placenty, adnátní hypotrofie a infekce. U novorozence drogově závislé matky, který je v podstatě pasivním narkomanem, dochází po porodu k různě vyjádřeným projevům novorozeneckého abstinenčního syndromu (NAS), který se může týkat centrálního nervového systému, zažívacího traktu, respiračních komplikací či může mít různé vegetativní projevy. Stupeň NAS se hodnotí pomocí Finneganové skóre. Terapie NAS může být nefarmakologická, podpůrná anebo farmakologická. Prognóza novorozence drogově závislé matky je velmi nepříznivá s vyšším výskytem syndromu náhlého úmrtí, vrozených vývojových vad, opoždění somatického vzrůstu, mikrocefalií, poruchou kognitivních a percepčních schopností a s dalšími společenskými důsledky (ústavní péče, sociální deprivace, emoční frustrace). Autoři ve své kauzuistice dokumentují předčasně narozeného hypotrofického novorozence matky s hepatitidou C závislé na fentanylu, extázi a pervitinu během celé nesledované gravidity. Projevy NAS vyžadovaly přechodnou aplikaci fenobarbitalu a morfínu. Novorozenec byl po propuštění z novorozeneckého oddělení umístěn v dětském centru. Přednášku Neonatální hyperinzulinismus si připravili lékaři neonatologického oddělení J. Urbánek, P. Říská a E. Dortová. Hyperinzulinismus u novorozenců je nejčastěji vyvolán špatně korigovaným diabetickým onemocněním mat-

15

ky během gravidity. Tento tranzitorní typ zvýšené sekrece inzulinu bývá mnohem častější a trvá maximálně několik dnů. Mnohem závažnější jsou formy perzistující, kde mimo sporadických případů genetické mutace, jsou velmi dobře popsané formy familiální. Jedná se o dobře prozkoumané kanálkové a enzymatické defekty v beta buňkách pankreatu. Mezi ty nejznámější a zároveň i hůře léčitelné (nereagují na běžnou léčbu diazoxidem, ev. octreotidem) patří mutace KATP kanálku v podjednotkách Kir6.2 příp. SUR1. Zde se ještě rozlišuje difusní a fokální forma postižení pankreatu, kdy u té fokální je dobře účinná chirurgická léčba parciální pankrektomií, která bývá také konečná. U difuzních forem jsou i po totálním odstranění slinivky břišní časté recidivy onemocnění. Autoři také prezentovali dvě krátké kazuistiky z praxe - první s tranzientní formou hyperinzulinismu při gestačním diabetu matky a druhou s familiální perzistující formou poruchy KATP kanálku pro SUR1. Autoři Skalová M., Dort J., Mocková A., Huml P., Matas M. a Vondráková R. připravili práci Subkapsulární hematom jater - diagnóza nejen se špatnou prognózou. Jak již z názvu přednášky vyplývá, může být krvácení do jaterního parenchymu život ohrožující komplikací. Etiologie krvácení není zcela jednoznačná. U našich pacientů jsou nedonošenost, nízká porodní hmotnost a hypoxie (ať intrauterinní či intrapartální) nejzávažnějšími rizikovými faktory. Klinický projev závisí na velikosti krevní ztráty a době, za kterou k ní došlo. Vzhledem k anatomické stavbě jater se krev nejdříve hromadí pod elastickým pouzdrem. Za příznivých okolností může být tento stav klinicky němý, častěji se však projeví akutní anemizací v krevním obraze. Nejobávanější komplikací je ruptura jaterního pouzdra, neboť masivní intraabdominální krvácení je provázeno vysokou mortalitou. Vyšetřením první volby u novorozenců je ultrasonografie. Léčba spočívá v promptní korekci vzniklé anémie, podáním plasmy dítěti doplníme koagulační faktory. Rozvoj posthemoragického šoku vyžaduje intenzivní resuscitační péči. Po stabilizaci stavu jsou prováděny pravidelné sonografické kontroly k posouzení vývoje subkapsulárního hematomu. V případě pokračujícího krvácení může jen chirurgická revize dutiny břišní zachránit novorozenci život. Dvě prezentované kazuistiky extrémně nezralých novorozenců ukazují, že i přes dramatický průběh je možný příznivý vývoj tohoto onemocnění. Doc. MUDr. Jiří Dort, Ph.D.

Přednáškový večer Ústavu biologie a Ústavu lékařské chemie a biochemie 4. 2. 2015

16

Čtvrtého února se uskutečnil v Šafránkově pavilonu první přednáškový večer Ústavů biologie a Ústavu lékařské chemie a biochemie. Tímto večerem oba ústavy navazují na tradici

přednáškových večerů konaných ústavy a klinikami fakultní nemocnice. Přednáškovému večeru, na kterém zazněla čtyři odborná sdělení, předsedal prof. MUDr. Jaroslav Racek, DrSc. Večer zahájil úvodním slovem RNDr. Martin Pešta, Ph.D., který krátce shrnul důvody, proč se oba ústavy rozhodly uspořádat společný přednáškový večer, představit témata výzkumu a v případě zájmu otevřít další spolupráci s klinickými pracovišti FN. V prvním odborném sdělení s názvem Klinický potenciál mikroRNA (V. Kulda, R. Černý, R. Vrzáková, V. Babuška, M. Ludvíková, M. Pešta) nás seznámil MUDr. Vlastimil Kulda s mimořádně významnou problematikou molekulární biologie, kterou jsou relativně nedávno objevené molekuly mikroRNA. MikroRNA jsou krátké jednovláknové RNA molekuly, které negativně regulují genovou expresi na posttranskripční úrovni. Jedná se o základní biologický proces, jehož poznání má i nadějný klinický potenciál (diagnostický i terapeutický). Dysregulované mikroRNA by mohly sloužit jako markery nemocí, zásahy do regulačních sítí pomocí syntetických mikroRNA analogů nebo antagonistů by se mohly stát novou léčebnou modalitou. Druhým příspěvkem PharmDr. Václavy Černé bylo sdělení, týkající se detekce jednonuk leotidov ých polymorfizmů (SNP) v genu pro dopaminový receptor 2 (DRD2) metodou TaqMan SNP genotyping assay a jeho role při odvykání kouření (Černá V.,  Kučerová A.,  Mayer O. jr., Seidlerová J., Pešta M., Filipovský J.). Sdělení zahrnovalo popis genů a v nich přítomných cílových polymorfizmů i popis metodiky použité k identifikaci těchto jednotlivých polymorfizmů a zjištění genotypu analyzovaných osob. Genotyp byl zjišťován u 964 českých pacientů zařazených dříve do studií Euroaspire III a IV. Výsledně bylo zjištěno, že jedna z genetických variant dopaminového receptoru snižuje pravděpodobnost, že se pacientovi podaří úspěšně skončit s kouřením. Přítomnost tohoto polymorfizmu v genu DRD2 by tak mohla být jedním z faktorů, který umožní identifikovat jedince, kteří potřebují individuální přístup a větší podporu při odvykání kouření v sekundární prevenci kardiovaskulárních onemocnění. V následujícím sdělení s názvem Nádorově asociované fibroblasty BC44Fibr podporují kmenový fenotyp buněk karcinomu močového měchýře

pěstovaných v kokultuře (Dobrá J., Hatina J., Kripnerová M.,  Czuba Z.,  Jaworská D., Babuška V., Racek J.) se Mgr. Jana Dobrá, Ph.D. věnovala kmenovým buňkám nádorů. Posluchači byli stručně seznámeni se základními vlastnostmi nádorových kmenových buněk (schopnost sebeobnovy a zároveň diferenciace, zvýšená odolnost vůči toxickým vlivům vnějšího prostředí, relativně nízká proliferační aktivita a vysoká klonogenní aktivita). Dosud není plně objasněno, jakým způsobem nádorové kmenové buňky nabývají a udržují svůj kmenový charakter. Předpokládá se, že významnou roli hrají stromální nádorové elementy, vytvářející vhodné mikroprostředí. Pro studium těchto komplexních interakcí se využívá unikátní experimentální systém skládající se z nádorových epiteliálních buněk uroteliálního karcinomu a nádorově asociovaných fibroblastů (BC44Fibr). Kokultivace nádorové a stromální buněčné linie prokázala pozitivní vliv na kmenový fenotyp buněk uroteliálního karcinomu. Program uzavírala p ř e d n á š k a RNDr. Martina Pešty, Ph.D. nazvaná Kdy bude diagnostika cirkulujících nádorových buněk pomáhat onkologickým pacientům? (Pešta M., Kulda V., Ňaršanská A., Topolčan O), ve které se věnoval problematickým otázkám diagnostiky cirkulujících nádorových buněk. Nádorová onemocnění během své progrese velmi často metastazují, děje se tak uvolněním nádorových buněk z primárního nádoru do lymfatického systému a krevní cirkulace. Některé z cirkulujících nádorových buněk (CTC) jsou schopny tvořit sekundární nádory v dalších orgánech. Analýza CTC, tedy buněk zodpovědných za tvorbu metastáz, by měla poskytnout informace užitečné pro léčbu onkologických pacientů. Přednášející diskutoval důvody, proč analýza CTC dosud není v onkologické praxi. Důvody vycházející z biologie samotného nádoru i důvody spojené s interdisciplinárním přesahem diagnostiky CTC. Přesto existují nejméně tři oblasti, ve kterých diagnostika CTC může být užitečná pro klinickou praxi. První je monitorování účinnosti léčby. Druhou oblastí je molekulární charakterizace izolovaných CTC pro predikci cílené léčby a třetí je kultivace izolovaných CTC pro testování účinnosti léčby. Všechny tyto přístupy by umožnily onkologům rozpoznat a reagovat na změny fenotypu nádorových buněk během progrese onemocnění. Na jednotlivé příspěvky navazovala bohatá diskuze, které se zúčastnili i přítomní studenti, kteří se dostavili na tento přednáškový večer v hojném počtu. Přednáškový večer uzavřel předsedající profesor MUDr. Jaroslav Racek, DrSc., který poděkoval jak přednášejícím za jejich sdělení, tak i posluchačům za podnětné diskusní příspěvky. Martin Pešta, foto JN

Přednáškový večer Ústavu soudního lékařství 18. 2. 2015 Večer Ústavu soudního lékařství se konal v přednáškovém sále Šafránkova pavilonu dne 18. 2. 2015 za předsednictví MUDr. Evy Pohořalé. Přednesena byla celkem čtyři sdělení: Řehulka H., Šamanová M.: Dekapitace oběšením – stručný pohled do historie a kasuistika. Přestože má každá doba své „módní“ způsoby sebevraždy, oběšení bylo a nadále zůstává nejčastěji se vyskytující technikou. Ne vždy je však takový sebevražedný pokus oběšením završen i žádoucím dokonalým výsledkem. V příspěvku je prezentován případ 60 letého muže, jehož bezhlavé tělo bylo nalezeno na chodníku pod železničním viaduktem v okrajové části Plzně. Dlouhodobé psychické a zdravotní potíže vyústily v sebevražedné jednání, jehož výsledkem byla kompletní dekapitace. V soudně lékařské praxi se sice nejedná o případ nějak ojedinělý, přesto nález kompletně dekapitovaného těla v důsledku oběšení stále vyvolává především u laiků přítomných na místě nálezu takové osoby překvapení a rozruch. Hrubý P., Dvořák M.: Poranění okružní pilou. Na pozemku u rodinného domu byl nalezen mrtvý muž v pracovním oblečení se zakrváceným obličejem a s krvácením ze zvukovodů. Ohledáním místa nálezu bylo zjištěno, že několik metrů od mrtvého muže stojí okružní pila a na zemi bylo nalezeno několik špalků kulatiny. Již na místě bylo lékařem vysloveno podezření na smrtelné kraniocerebrální poranění při práci s okružní pilou, které bylo verifikováno pitvou, při níž byla zjištěna impresní fraktura temporální kosti vpravo, směřující i na spodinu lebeční, krvácení pod tvrdou plenu mozku vpravo, kontuze mozku s hemocefalem a tržně zhmožděné rány ušního boltce vpravo. Příčinou kraniocerebrálního poranění byl silný úder do hlavy prudce odmrštěnou kulatinou při řezání dřeva okružní pilou. Autoři sdělení zdůraznili význam spolupráce soudního lékaře s Policií ČR na místě nálezu. Kvapilová, H., Čechová, E.: Trauma na železnici. Vzhledem ke skutečnosti, že se v posledních době zvyšuje počet letálních zranění na železnici, autorky statisticky zpracovaly případy za posledních pět let. Zjistily, že téměř 10 % pitvaných v ÚSL v Plzni umírá na železnici. Zranění má specifický charakter. Dosti často jde o drtivá poranění s problémem identifikace postižených osob. Nejčastěji se jedná o muže – zhruba v 80 % případů, diferenciálně diagnosticky jde o sebevraždy – zhruba v 75 % případů. Důležitou roli hraje alkoholické ovlivnění a to jak u suicidií, tak u úrazů. Vražda nebyla ve sledovaném období zaznamenána, ale vyloučení

tohoto činu vyžaduje úzkou spolupráci soudních lékařů a policie. Dvořák M., Řehulka H., Hrubý P.: Soudně-lékařská thanatologie aneb co čeká naše tělo. Thanatologie je nauka o umírání a smrti. Smrt člověka jako jedince je dána smrtí jeho mozku. V běžné praxi je stanovení smrti člověka založeno na průkazu zástavy krevního oběhu. Jen velmi málo ze zhruba asi 4000 etnologicky nebo historicky doložených společností považuje smrt za naprostý zánik lidské bytosti. Postmortální proces je charakterizován časnými posmrtnými změnami (řádově během hodin nastává chladnutí těla, rozvoj posmrtné ztuhlosti, vytvoření posmrtných skvrn) a pozdními posmrtnými změnami – posmrtnou dekompozicí těla. Typicky dochází k hnilobnému rozkladu (účinkem hnilobných bakterií) – změně barvy kůže (zelené zbarvení), vývoji plynů („nafouknutí“ těla), zkapalnění měkkých tkání. Výsledkem dekompozice je skeletizace. Na každém mrtvém těle se po určité době (obvykle do několika hodin) vyskytuje hmyz, nejdříve nekrofágní mouchy – nakladou vajíčka, z kterých se vyvinou larvy (hovorově „červi“), později rozkládající se tělo kolonizují i brouci.  Ř, Hr, Kv, Dv, foto JN

Přednáškový večer Onkologické a radioterapeutické kliniky 25. 2. 2015 Za předsednictví doc. MUDr. Skalického, Ph.D. se 25. února 2015 v Šafránkově pavilónu konal přednáškový večer Onkologické a radioterapeutické kliniky FN v Plzni. Zaznělo pět přednášek. J. Fínek: Metastatický karcinom kolorekta - máme použitelná léčebná doporučení? Autor si ve svém sdělení položil otázku, zda současná léčebná doporučení pro léčbu metastatického kolorektálního karcinomu představují pro lékaře jednoznačný návod, jak postupovat v léčbě tohoto častého onemocnění. Konstatoval, že léčebná doporučení řadí nemocné s mCRC do skupiny 0, tedy jasně s operabilními jaterními metastázami. Tito nemocní nepotřebují žádnou neoadjuvantní léčbu a měli by resekční výkon podstoupit co nejdříve. Druhou skupinou představují sporně operabilní nemocní s  jaterními metastázami, zde je požadováno vždy vyšetření mutace genu RAS před rozhodnutím o léčbě. Nemocní s nemutovanou formou genu, u kterých potřebujeme časnou a hlubokou léčebnou odpověď, by měli podstoupit cytostatickou léčbu spolu s inhibitory EGFR. Inhibitory VEGF by měly být rezervovány až pro druhou linii léčby po progresi, neboť zde nabízejí prodloužení života nemocných. Další skupinou jsou nemocní, kteří

mají mnohočetné neresekabilní metastázy, trpí rychlou progresí onemocnění spolu se symptomy z této expanze. Pokud jejich komorbidity dovolí, je zde indikována stejná agresivní léčba, jako v předchozím případě. Pro nemocné s indolentním růstem nádoru, neresekabilními metastázami a četnými komorbiditami je pak rezervována chemoterapeutická monoterapie. Svoji přednášku autor zakončil lakonickým sdělením, že léčebná guinelines nám dobře poradí, jak léčit obecně nemocné s kolorektálním karcinomem, nikoliv však, jak léčit paní Novákovou, která sedí před námi v ambulanci. O. Fiala (spoluautoři Buchler T., Melichar B., Mohelniková-Duchoňová B., Matějka V. M., Holubec L., Kulhánková J., Bortlíček Z., Liška V., Topolčan O., Skálová A., Vaněček T., Fínek J.): Význam typu mutace genu KRAS pro predikci efektu léčby bevacizumabem u pacientů s metastatickým kolorektálním karcinomem. Mutace genu KRAS se vyskytují u cca 35 - 45 % pacientů s kolorektálním karcinomem (CRC). Představují negativní prognostický faktor a rovněž významný prediktivní biomarker, který predikuje rezistenci k léčbě anti-EGFR monoklonálními protilátkami (cetuximab, panitumumab). Souvislost mutace genu KRAS se stimulací angiogeneze byla v minulosti prokázána, nicméně význam této mutace pro predikci efektu antiangiogenní cílené léčby dosud prokázán nebyl. Cílem této práce bylo zhodnocení prediktivního významu typu mutace genu KRAS u pacientů s mCRC léčených bevacizumabem. Do retrospektivní studie bylo zařazeno celkem 358 pacientů s mCRC léčených bevacizumabem, kteří byli vyšetřeni na přítomnost mutace KRAS. Soubor zahrnoval 135 pacientů s mutací genu KRAS a 223 pacientů s wild-type KRAS genem. Zdrojem klinických dat pacientů byl registr CORECT. Mediány přežití bez progrese (PFS) a celkového přežití (OS) u pacientů s mutací KRAS byl 9,2 a 22,8 vs. 10,8 a 29,2 měsíce u pacientů s wild-type KRAS genem (p = 0,309 a p = 0,003). Nejkratšího přežití bylo dosaženo u pacientů s mutací KRAS G12V a G12A (souhrnně G12V/A). Mediány PFS a OS u pacientů s mutací G12V/A KRAS byly 6,6 a 16,8 vs. 11,6 a 26,3 měsíce u pacientů s jiným typem KRAS mutace (p < 0,001 a p < 0,001). Výsledky této studie tak dokládají, že hodnocení významu mutací genu KRAS bez ohledu na typ ukázalo významně kratší OS, potvrdil se tak negativní prognostický význam této mutace. Dále byl prokázán významný rozdíl v efektu léčby bevacizumabem u pacientů s G12A/V KRAS a jiným typem KRAS mutace. Mutace G12A/V KRAS predikují významně kratší PFS i OS. R. Vojtíšek: Reiradiace nádorů hlavy a krku. I přes to, že se výrazně zlepšila kontrola onemocnění a přežití u neoperovaných pacientů s nádory hlavy a krku při použití agresivní konkomitantní radiochemoterapie, výskyt lokoregionálních recidiv a sekundárních či duplicitních nádorů v této oblasti není bohužel stále ničím neobvyklým. Optimálním přístupem v takovýchto situacích je chirurgická resekce, ovšem mnoho rekurencí se objevuje v pokročilém stadiu a bývají chirurgicky neřešitelné. Systémová léčba chemoterapií poskytuje cca 40 % odpověď, ta je však obvykle pouze krátko-

17

dobá a je proto vyhrazena pro paliativní léčbu. Další možností je symptomatická léčba, ovšem s velmi krátkým mediánem přežití. Přístup, který je z pohledu radiačního onkologa nejatraktivnější, je radioterapie oblasti v minulosti již ozářené, tedy tzv. reiradiace. Jednou ze zásadních obav při zvažování reiradiace je možný vznik určitých projevů myelopatie. Po skončení radioterapie však dochází postupně k částečné reparaci subklinických poškození a je možné tedy míchu částečně znovu ozářit při respektování určitých limitních kumulativních dávek. Velkou výhodou je také použití techniky simultánního integrovaného boostu při prvním radioterapeutickém kurzu, kdy je díky obvykle nižší dávce na frakci snížen biologický efekt na nervovou tkáň. Reiradiace lokálních rekurencí v oblasti hlavy a krku je užitečným nástrojem ve snaze o dosažení druhé remise a to zejména při dodržování následujících doporučení – reozařovat ne dříve než za 1 rok od skončení prvního kurzu, používat normofrakcionovaný režim, techniku IMRT, event. ve vybraných případech zvážit radioterapii protonovým svazkem, případně kombinaci s chemoterapií nebo biologickou léčbou. L. Holubec a spol. (Fiala O., Matějka V. M., Korunková H., Fínek J.): Cílená léčba u nemocných s metastatickým kolorektálním karcinomem bez rizika rychlé progrese V. M. Matějka a spol. (Holubec L., Fiala O., Fínek J.): Karcinoid s pohárkovými buňkami appendixu (Goblet Cell Carcinoid) metastazující do orbity - klinická kasuistika. Byl prezentován případ 50 leté pacientky s atypickou lokalizací generalizace karcinoidu z pohárkových buněk apendixu. Tento typ neoplasie je relativně vzácnou patologickou jednotkou s dobrou prognózou, jejíž klinický průběh se vyznačuje pomalým postupem onemocnění. Typickými místy diseminace karcinoidu z pohárkových buněk jsou lymfatické uzliny, peritoneum a kosti. Orbita je velmi raritním místem metastazování, které dosud bylo v dostupné literatuře popsáno pouze ve dvou dalších případech. Léčba takto rozšířeného onemocnění spočívá v lokální léčbě radioterapií a systémové léčbě cytostatiky s cílem zabránit dalšímu šíření nemoci. Bez možnosti radikálního chirurgického zákroku je však prognóza generalizovaného karcinoidu z pohárových buněk infaustní. (Fínek, Fiala, Vojtíšek, Matějka)

Přednáškový večer lékařů KOTPÚ (ortopedie) 4. 3. 2015

18

Rok se s rokem sešel, a přestože na naší klinice se událo mnoho významných změn, byl jsem opětovně vyzván, abych glosoval Večer kliniky ortopedie a traumatologie pohybového ústrojí. Od prosince loňského roku má totiž naše klinika nové vedení, a tak toto setkání, které bylo první oficiální prezentací kliniky v novém hávu, jedněm dávalo možnost přijít si nás prohlédnout jako nové exponáty do ZOO, druhým na-

ději na potenciální škodolibou radost a dalším možnost získat přízeň bohů. Ať už byla očekávání či zájmy přítomných jakékoliv, účast byla navýsost hojná. Večeru předsedal doc. MUDr. T. Skalický, Ph.D. Úvodní přednáška byla tradičně přednostenská, tedy nyní v podání doc. T. Pavelky. Jejím tématem byly zlomeniny hlavice stehenní kosti. Svým zvyklým úsporným projevem, s vizáží anglického gentlemana, nám představil tuto vysoce specifickou a vzácnou problematiku. Svého stylu dostál i v anotaci své přednášky, když uvedl: „Autoři popisují vzácné, ale závažné poranění v oblasti kyčelního kloubu. Pozornost věnovali klasifikaci, způsobu léčení a možným výsledkům. Výsledky a léčebný postup je srovnáván s literárními údaji.“ Co dodat? Snad jen, že i my všichni v auditoriu jsme jeho sdělení mohli než věnovat náležitou pozornost. Není kontroverznějšího tématu v ortopedii dnešních dnů, než využívání kmenových buněk a jejich derivátů. Ortopedická společnost se k léčebnému využití těchto preparátů staví jednoznačně záporně, až nepřátelsky. I přesto se stále objevují, především mediálně prezentované až zázračné příklady jejich využití. Proto byl vyzván přední znalec těchto metod z našich řad as. P. Zeman (spoluautoři Lysák D., Syková E.), aby se pokusil vnésti do našich obzorů jasno. Ve svém cizelovaném projevu na téma Současné možnosti využití kmenových buněk v ortopedii a sportovní traumatologii umně střídal okamžiky napětí a chvíle očekávání. Předestřel nám základní informace i zprávu o svém výzkumu. Závěrem jeho příspěvku by mohlo být, že i přes možný vysoký potenciál, přetrvává nemalé množství otazníků. Jako další, nemaje již nad sebou jha politické korektnosti, předestřel nám profesor K. Koudela (spoluautoři Koudela K. jr., Koudelová J.) ve svém až emotivním projevu na téma Sakrální osteolýza s lymfadenopatií své trable s diferenciální diagnostikou bolestí pánevní krajiny. Ale protože si na nás jen tak nikdo nepřijde, vskutku bych nechtěl být v tomto okamžiku v kůži hematoonkologa, neboť bych se bál, zda nebudu profesorovou horlivostí upálen. Další prezentace vznikla z pera as. Karla Koudely (spoluautoři Koudela K. sr., Zeman P.). Svou prezentací nenápadná, nicméně o to více zamyšlení hodná práce Topická aplikace kyseliny tranexamové (Exacylu) u aloplastiky kolenního kloubu se věnovala možnostem využití Exacylu ke snížení krevních ztrát po endoprotézách kolenního kloubu. I když

jsme byli nuceni pohybovat se pro mnohé z nás v jistě nejistých vodách chemických vzorců, biochemických zurčení a fyziologických reakcí, představuje tato cesta jistý, přinejmenším vědecký, potenciál. Ne každá přednáška se snaží dosáhnout nejvzdálenějších meandrů či obskurních zákoutí daného oboru. Vždyť lépe nic nevybádat, než nic nevyléčit. Snad s touto vizí byla vytvořena další stať o dětských plochých nohách (Hořák P.: Diferenciální diagnostika pes planus u dětí), každodennosti to každé dětské ortopedické ambulance. Je mi trapno o tom hovořit. Oko mé skoro pláče. Ale spondylochirurgická skupina se na našem večeru nikterak neprezentovala a tak čest páteřních specialistů zachraňoval svým příspěvkem dr. M. Ruml, který se věnoval konzervativní léčbě skoliózy. Je třeba ocenit velmi klidný a kultivovaný projev autora, i přes jeho známý odpor k podobným veřejným exhibicím. Dále je třeba vyzdvihnout, že tato přednáška byla jedním z prvních kroků naplňujících vizi nového vedení kliniky, vyjádřenou v inauguračním projevu pro noviny fakultní nemocnice, kde byla vyslovena touha, aby i dětské oddělení se stalo výběrovým a renomovaným po celé republice. Na mnoha uznávaných zahraničních klinických pracovištích má již svou tradiční roli post, který je v německy hovořících zemích označován jako „Akademischer chirurg“. Tento vysoce specializovaný neoperující chirurg má na starost generovat a garantovat pro dané pracoviště vědecké projekty a zajišťovat vysokou kvalitu jejich publikačních výstupů. A právě takto hodnotné statě vytváří na naší klinice dr. M. Salášek (spoluautorka Weisová D.). Ten dostal za úkol uzavřít náš večer kazuistikou na téma Septická sakroileitida komplikovaná pseudoaneurysmatem arteria iliaca interna. A jako obvykle dostál své vědecké pověsti. Hloubka témat a šíře záběru prezentovaná během tohoto večeru, mohou možná novému vedení kliniky dělat příjemné vrásky na čele z toho, že jejich vládnutí bude neustálým spojováním nespojitelného. Pro všechny ostatní snad může být dostatečným ujištěním, že pro naše pracoviště neplatí tvrzení „děláme vždycky, jako vždycky“. Pavel Hořák, foto JN

Přednáškový večer – Oddělení klinické – farmakologie 18. 3. 2015 Ve středu 18. března 2015 se v Šafránkově pavilonu konal Přednáškový večer Oddělení klinické farmakologie. Zasedání předsedal doc. MUDr. J. Motáň, CSc. Na programu byly čtyři přednášky.  MUDr. Tomáš Mádr: Flebotrombóza horní končetiny. Flebotrombóza horní končetiny je poměrně vzácný projev tromboembolické nemoci. Tvoří asi jen 2 % všech flebotrombóz. Nejčastěji postihuje axilární a podklíčkovou žílu. Nejčastější příčinou (cca v 80 % případů) je mechanický útlak v oblasti horní hrudní apertury (TOS - Thoracic Outlet Syndrom). Vzácnější příčinou jsou malignity, vrozené trombofilní stavy či kanylace centrálního žilního systému. V rámci TOS je vzhledem k topoanatomickým souvislostem často přítomno postižení tepenného systému či brachiálního plexu. V léčbě preferujeme podání lokální trombolýzy s následnou angioplastikou (při TOS bez použití stentu). S časovým odstupem v případě prokázání TOS je nemocný indikován k resekci 1. žebra. Za poslední 4 roky byla podána na našem oddělení lokální trombolýza v indikaci flebotrombózy horní končetiny 11 pacientům (8 pac. mělo TOS, 1 pac. měl flebotrombózu po zavedení trvalého kardiostimulátoru a u dvou nemocných nebyla zjištěna zjevná příčina). Lokální trombolýza byla primárně úspěšná u všech, u dvou pacientů s odstupem došlo k reokluzi. Všichni nemocní s TOS byli indikováni k operaci (resekce 1 žebra). Během trombolytické terapie nedošlo k závažným nežádoucím příhodám. Doc. MUDr. Otto Mayer, CSc.: Další vývoj nejednotného pohledu na kavální filtry. Na indikace zavedení kaválního filtru (KF) v léčbě žilního tromboembolizmu je stále nejednotný názor. K problematice lze najít vysoký počet publikací, ale jen dvě splňují podmínky prospektivní, randomizované, srovnávací studie. Ve studii PREPIC 1 provedené s permanentně zavedenými KF byla během 8 let plicní embolie méně častá ve skupině s KF než ve skupině bez KF, ovšem za cenu častější návratnosti hluboké žilní trombózy. Novější studie PREPIC 2 byla provedena s odstranitelnými filtry, překvapivě opakování plicní embolie a opakování hluboké žilní trombózy bylo méně časté ve skupině bez KF než ve skupině se zavedeným KF. Výsledky naznačují, že zavádět KF navíc k účinné antikoagulační léčbě je účelné především jen u hemodynamicky nestabilních pacientů. MUDr. Jan Zeman: Diferenciální diagnostika seronegativní revmatoidní artritidy - kazuistika Whippleova choroba. Whippleova choroba je vzácné, chronické, infekční onemocnění. Incidence se uvádí cca 1 onemocnění na 1

milion obyvatel za 1 rok, častěji postihuje muže středního věku, bílé rasy. Průběh bez antibiotické léčby je smrtelný. Původce je aktinobakterie Tropheryma whipplei, nákaza snad z kontaminované vody nebo půdy (větší procento nemocných ze zemědělství), předpokládá se genetická predispozice. Onemocnění se projevuje postižením trávicího traktu - průjmy, bolesti břicha, malabsorpční syndrom s váhovým úbytkem, dále lymfadenopatií, slabostí, horečkou, objevuje se hyperpigmentace kůže, postižení CNS - neurologické a psychické poruchy, postižení srdce (endokarditida), serozitidy. Artritida bývá až u 60 – 90 % pacientů, v 50 % polyartritida a může předcházet gastrointestinalní obtíže i o desetiletí. V období manifestace střevního syndromu jde často o oligoartritidu, aktivita kolísá nezávisle na aktivitě střevního syndromu. Nejčastěji postihuje kolenní klouby, hlezna, zapěstí, lokty a ruční klouby. K diagnóze je nutné histologické vyšetřeni s nálezem PAS pozitivních pěnovitých makrofágů v biopsii sliznice duodena nebo postižené uzliny, doplněné PCR průkazem infekce Tropheryma whipplei. Léčba je antibiotická - podává se meropenem nebo ceftriaxon i.v. po dobu 10 dnů, následuje dlouhodobé podáváni Biseptolu per os po dobu nejméně 1 roku. V kazuistice byl popsán případ Whippleovy choroby u 63 letého muže, kdy artritický syndrom (považovaný za seronegativní revmatoidni artritidu) předcházel manifestaci střevních projevů o celých 12 let. Definitivní diagnóza z biopsie duodena potvrzena až po sedmi měsících od začátku střevních projevů, diferenciálně diagnosticky zpočátku pomýšleno spíše na malignitu nebo systémovou vaskulitidu. V době potvrzení diagnózy byl již pacient ve velmi těžkém stavu, po ATB léčbě pak rychle zlepšen. MUDr. Zdenka Poklopová: Pacient s ICHDK s pokročilým renálním selháním. Pacienti s ICHDK a s pokročilým renálním selháním jsou závažným terapeutickým problémem, neboť mají horší prognózu z hlediska zachování končetiny i vyšší mortalitu oproti pacientům s normální funkcí ledvin. V přednášce pod názvem: ICHDK a ledvinné selhání autorů MUDr. Zdenky Poklopové a prim. MUDr. Davida Suchého PhD. dr. Poklopová odpovídala na otázky, jak je častá restenóza po cévních zákrocích u těchto pacientů, jaký má pacient benefit z antiagregační a antisklerotické terapie oproti pacientovi s normální funkcí ledvin a zda je zvýšené riziko krvácení u pacientů s renálním selháním užívající protidestičkové léky. U této skupiny pacientů výhody spojené s podáním antisklerotických agens jiné než je kyselina acetylsalicylová nebyly po-

tvrzeny. Je nutná ochrana DK proti poranění a infekci, neboť prognóza se zhoršuje s rozsahem rány. Pacienti i s malými trofickými lézemi by měli být odesláni do angiologického centra (značné snížení počtu amputací), u pacientů s velkými trofickými lézemi je nutné důkladně zvážit riziko a přínos revaskularizace či primární amputace především u pacientů s periferními okluzemi. Tito nemocní by měli mít komplexní dohled nejen nefrologa, ale i kardiologa, angiologa, cévního chirurga případně i diabetologa. Prim. MUDr. David Suchý přednosta Odd. klinické farmakologie

Přednáškový večer Transfuzního oddělení 25. 3. 2015 Ve středu 25. března 2015 byl na programu v Šafránkově pavilonu přednáškový večer Transfuzního oddělení. Vzhledem k omluvě kolegyně J. Zítkové z Klatovské nemocnice zaznělo na večeru pět přednášek. P. Šlechtová: Autoimunní hemolytická anemie (AIHA) – diagnóza známá i neznámá Autorka nejprve posluchače uvedla do problematiky autoimunní hemolytické anémie (AIHA), charakterizovala patogenezi a podstatu této hematologické anamnézy. Byla přednesena klasifikace AIHA podle laboratorních a klinických nálezů, kdy rozlišujeme: autoimunitní hemolytickou anémii s tepelnými protilátkami – WAIHA, s chladovými protilátkami – CAS (CAD), paroxysmální chladovou hemoglobinurii (PCH), léky indukovanou AIHA (DIHA), AIHA s protilátkami přímo destabilizující membránu a AIHA smíšeného typu. Následoval rozbor charakteristických rysů jednotlivých typů AIHA. Pozornost věnovala vyšetřovacím metodám při podezření na onemocnění AIHA. Závěrem autorka uvedla několik skutečností, které by si zejména lékaři měli zapamatovat, např. to, že pacienti s dg. AIHA tvoří alloprotilátky rychleji než ostatní (proto se vždy musíme při nutnosti transfuze pokusit o určení specifity autoprotilátek a zejména alloprotilátek, což je velmi časově náročné), je nutná bezvadná spolupráce transfuzního oddělení a žadatelů o vyšetření krve pacienta a zejména opravdu důsledně zvážit nutnost hemoterapie. R. Herynková (spoluautorka E. Fronková): Hemoterapie ve FN Plzeň - dlouhodobé trendy. Posluchači se seznámili s vývojem hemoterapie ve FN v dlouhodobém horizontu. Pro dané téma se autorky rozhodly z důvodů změn ve spotřebě transfuzních přípravků (TP) ve FN v posledních letech. Provedený rozbor měl pomoci vysvětlit příčiny těchto změn a jejich důsledky. Dlouhodobě musí Transfuzní oddělení FN Plzeň (TO) nakupovat erytrocytární transfuzní přípravky, protože svojí produkcí nebylo schopno pokrýt vysokou spotřebu ve FN. Celkový pokles spotřeby erytrocytů pozorovaný od r. 2011 je ovlivněn především poklesem jejich spotřeby u chirurgických oborů, které jsou největším odběratelem tohoto transfuzního přípravku. Ve spotřebě plazmy došlo ke stabilizaci a od r. 2011 dokonce k jejímu poklesu.

19

20

Toto se rovněž týká především chirurgických oborů. V roce 2014 je však zaznamenán opětovný nárůst spotřeby, který je ovlivněn vysokou spotřebou na jednom interním oddělení FN, ale je tak masivní, že se promítá do celkové spotřeby plazmy ve FN. Vysvětlením je potřeba plazmy pro výměnné terapeutické plazmaferézy u dvou pacientů v tomto roce. Ve spotřebě krevních destiček (kromě hematologicko-onkologického oddělení, které má svoji produkci trombocytů) je pozorován rychlý nárůst rovněž cca do roku 2011, pak je již potřeba stabilní. Autorky si položily otázku, co vedlo k poklesu spotřeby erytrocytů a plazmy? Díky dalšímu rozboru vyloučily lepší využívání autotransfuzí (ty naopak mají klesající trend). K dalším otázkám „Změnily se léčebné postupy při akutní ztrátě krve?“, „Došlo k zásadní změně v operačních postupech?“ se vyjádřil doc. MUDr. E. Kasal. Shrnul změny v postupech léčby život ohrožujícího krvácení (ŽOK) v posledních letech. Dle jeho názoru mohlo změnu spotřeby ovlivnit důsledné dodržování strategie „damage control surgery“ a „damage control resuscitation“ a pravidelně aktualizovaný protokol léčby ŽOK ve FN. Za zlomový moment považuje zavedení thromboelastometru do rutinní klinické praxe s možností cílené a včasné substituce v průběhu léčby ŽOK. Důsledkem může být snížení spotřeby erytrocytů a plazmy a zvýšení spotřeby fibrinogenu. V závěru autorky orientačně porovnaly finanční úspory z poklesu spotřeby transfuzních přípravků a nárůstu nákladů na vyšší spotřebu fibrinogenu ve FN. Náklady na nákup fibrinogenu zdaleka nedosahují úspor z nižší spotřeby TP. J. Hrubá: Plazma – výroba, skladování, využití. Autorka referovala o možnostech výroby transfuzního přípravku Plazma, v obrazové dokumentaci přibližuje celý výrobní proces od centrifugace plné krve, přes separaci plazmy na automatických lisech až k procesu zamražení. Představila příslušnou techniku, která je ve výrobním úseku na transfuzním oddělení k dispozici. Připomenuty byly zásady zamrazování a skladování plazmy, karantény plazmy, expedice a zacházení s přípravkem na klinickém oddělení. Byla doplněna základní statistická data týkající se produkce přípravku Plazma a vysvětlena problematika a náročnost pravidelných dodávek plazmy zahraničnímu zpracovateli. E. Fronková: Změny krevních skupin po transplantaci. Autorka sdělila, že po AB0 event. Rh(D) inkompatibilní transplantaci kostní dřeně a krvetvorných buněk se při výběru transfuzních přípravků postupuje dle Doporučení Společnosti pro transfuzní lékařství ČLS JEP č. STL2011-08 ze dne 1. 3. 2011. V roce 2013 bylo na našem oddělení provedeno celkem 611 vyšetření krevních skupin u transplantovaných pacientů, v roce 2014 celkem 543. Na konkrétních příkladech z praxe byli posluchači seznámeni s problematikou vyhodnocování změn krevních skupin po transplantaci a se zásadami následného výběru vhodných transfuzních přípravků s obsahem plazmy nebo erytrocytů. V. Korandová: Dárcovství – infekční markery a legislativa. Cílem přednášky bylo zpřehlednit požadavky naší legislativy ohledně vyšetření infekčních markerů u dárců.

Postupně byla probrána legislativa u dárců krve (zákon 378/2007 Sb. v platném znění, prováděcí vyhláška 143/2008 Sb. v platném znění), dárců orgánů a tkání (zákon 285/2002 Sb. v platném znění, prováděcí vyhláška 114/2013 Sb. v platném znění) a dárců tkání a buněk (zákon 296/2008 Sb. v platném znění, prováděcí vyhláška 422/2008 Sb. v platném znění). Závěrem autorka konstatovala, že naše legislativa není jednotná v požadavcích na vyšetření infekčních markerů u jednotlivých skupin dárců, i když je dán prostor dalším vyšetřením dle požadavků posuzujícího lékaře. Pro vyšetřující laboratoř z toho vyplývá: provádět vyšetření přesně podle požadavků lékaře (dle žádanky)! Za pracoviště TO chceme poděkovat všem posluchačům a přátelům, kteří se přišli na náš večer podívat a panu předsedovi MUDr. S. Kosovi, CSc. za navození příjemné atmosféry, řízení celého večera a závěrečné slovo. prim. MUDr. Jarmila Hrubá

Přednáškový večer Šiklova ústavu patologie 1. 4. 2015 Dne 1. dubna 2015 proběhl slavnostní přednáškový večer Šiklova ústavu patologie věnovaný 100. výročí narození prof. MUDr. Josefa Vaňka, DrSc., dlouholetého přednosty Šiklova ústavu patologie. Výběr předsedající Večeru Šiklova ústavu patologie byl vynikající, celým přednáškovým večerem provedla posluchače s noblesou jí vlastní prof. MUDr. Z. Ulčová Gallová, DrSc. Dokázala dát večeru důstojnost, kterou si vzhledem k osobnosti, které byl večer věnovaný, zasloužila. Za hojné účasti posluchačů – od několika příslušníků rodiny pana prof. Vaňka, jeho studentů i studentů současných, mladých lékařů až po pamětníky začátků plzeňské Lékařské fakulty bylo prezentováno celkem 5 přednášek. V úvodním sdělení autorů prim. MUDr. V. Hejda, CSc., prof. MUDr. A. Linhartová, DrSc. Prof. MUDr. Josef Vaněk, DrSc. – výrazná osobnost plzeňské Lékařské fakulty a české patologie prim. MUDr. V. Hejda, CSc. seznámil přítomné se životem prof. Vaňka, kde se dozvěděli posluchači mnoho nových faktů ze soukromého i odborného života této nejvýznamnější osobnosti plzeňské Lékařské fakulty 20. století. Přednesené skutečnosti nelehkého života prof. Vaňka, který díky své pracovitosti, skromnosti a houževnatosti, pronikavé inteligenci a zejména díky svým morálním vlastnostem dokázal bez poskvrny přečkat nacistický režim, následný totalitní komunistický režim a přes všechny překážky mu v odborné práci kladené se dokázal vypracovat v patologa světového jména a významu. Výklad byl velmi za-

svěcený a poutavě přednesený, vždyť prim. Hejda byl žákem prof. Vaňka a je po mnoho let přítelem jeho synů. Ve druhé přednášce autorů Chocová M., Kinkorová-Luňáčková I., Branžovský J., Kašpírková J., Mukenšnabl P. - Případ infekce HPV s fatálním důsledkem u mladé ženy MUDr. I. Kinkorová-Luňáčková v pitevní kazuistice poukázala na agresivitu lidského papillomaviru, který u mladé vysokoškolské studentky způsobil dlaždicobuněčný karcinom děložního čípku. Dotyčná mladá žena bohužel nedocházela na pravidelné gynekologické prohlídky ani nebyla proti HPV očkována. Již kolposkopicky byl nález natolik příznačný, že byla okamžitě zahájena intenzivní onkoterapie. Přesto během léčby došlo k výraznému metastatickému rozsevu do plic a kostí i k pokračující lokální infiltraci. Významnými komplikacemi byly vedlejší účinky terapie – postiradiační kolitida se střevními perforacemi a jaterní nekrózy. Pitevní nález potvrdil přítomnost primárního neohraničeného, exulcerovaného a rozsáhle nekrotického tumoru děložního čípku, který histologicky odpovídal dlaždicovému rohovějícímu karcinomu. Rovněž bylo provedeno genetické vyšetření pomocí PCR, které poukázalo na přítomnost HPV – typ 45 (HR). Což je poněkud překvapující, neboť tento vzácnější typ způsobuje spíše adenokarcinomy, jeho výskyt v dlaždicových karcinomech je uváděn pouze v 5 %. Součástí prezentace byla i statistika plzeňské Bioptické laboratoře s.r.o. týkající se výskytu biopsií s nálezem HSIL/CIN 3 a cytologií se závěrem HSIL u žen do 20 let. Přednáška byla zároveň poselstvím pro laickou i odbornou veřejnost a to zejména zdůrazněním preventivních možností – pravidelný gynekologický screening a včasná polyvalentní vakcinace. Diagnostikující cytopatologové musí rovněž počítat s tím, že nálezy vysoce suspektní z malignity se mohou vyskytovat i u nejmladších pohlavně žijících žen. V přednášce autorů Dubová M., Šedivcová M., Michal M., Kokošková B., Ryška A., Šmíd D., Daum O. – Analýza genů kódujících sukcinátdehydrogenázu v mezenchymálních nádorech trávicího traktu byly MUDr. M. Dubovou shrnuty dlouholeté výsledky studia autorů přednášky týkající se mezenchymálních tumorů GIT se zaměřením na aktuálně celosvětově zkoumanou problematiku těchto lézí. Ztráta exprese beta podjednotky mitochondriální sukcinátdehydrogenázy (SDHB) je pozorována u podskupiny gastrointestinálních stromálních tumorů (GIST), přičemž její imunohistochemický průkaz je považován za důležitý diagnostický znak. Dosud však nebyla provedena studie exprese SDHB a genetická analýza genů kódujících sukcinátde-

hydrogenázu u mezenchymálních nádorů vstupujících do diferenciální diagnostiky GISTu. Proto autoři podrobili srovnávací analýze 11 GISTů, 12 žaludečních schwannomů (GSs), 20 solitárních fibrózních tumorů (SFT), 4 leiomyomy (LMs), 16 leiomyosarkomů (LMSs), 5 synoviálních sarkomů (SSs), 3 endometrioidní stromální sarkomy (ESSs) a 1 inflamatorní myofibroblastický tumor (IMT). Navíc byly použity tři klasické GISTy s mutací KIT nebo PDGFRA jako kontroly. V žádném z non-GIST tumorů nebyla prokázána ztráta exprese SDHB, ačkoli několik případů bylo neanalyzovatelných. Pouze jeden SFT obsahoval abnormální sekvenci genu SDHB a další SFT v genu SDHD. Význam obou těchto změn je však nejasný. Přestože se zřejmě nejedná o iniciační mutace, nelze vyloučit účast těchto sekvenčních změn, pravděpodobně charakteru polymorfismu, v progresi nádorového růstu. Sdělení autorů Pivovarčíková K., Vaněček T., Hora M., Hes O. – Karcinomy ledvin napodobující renální karcinomy s Xp11.2 translokací vycházelo z obrovské mnohatisícové sestavy renálních karcinomů shromážděných z celého světa autory přednášky během 20 let v Registru nádorů Šiklova ústavu patologie. Jak MUDr. K. Pivovarčíková v přednášce prezentovala, je Xp11.2 translokační renální karcinom (TRCC) vzácnou renální neoplázií, kde přítomnost translokace transkripčního faktoru TFE3 (se škálou genů partnerských za vzniku různých fúzních genů) je charakteristikou, tuto nádorovou jednotku definující. Tyto nádory se prioritně vyskytují u mladých pacientů, někdy u pacientů po předchozí expozici chemoterapii. TRCC byl popsán i u starších dospělých a v této populaci je frekvence jeho výskytu pravděpodobně podceňována. U vybrané skupiny 20 případů, u nichž vyvstalo na základě morfologického vzhledu podezření na TRCC (tzv. TRCC-like), byla za účelem stanovení přesné diagnózy provedena další vyšetření pomocí imunohistochemických barvení a zejména molekulárně genetických metod. Ve výsledku, při své morfologické a imunohistochemické heterogenitě, je přesná klasifikace a odlišení TRCC a TRCC-like nádorů možná pouze na základě posouzení morfologie a zejména molekulárně-genetické analýzy. Imunohistochemické vyšetření využívané v minulosti má jen omezený význam. TRCC jsou tedy jednotkou diagnostikovanou na základě morfologických a molekulárně genetických metod. Je evidentní, že v minulosti řada nádorů označených jako TRCC byly renální karcinomy, které skutečné translokační karcinomy pouze napodobovaly. Poslední přednášku autorů Hadravská Š., Štenglová D., Ferda J., Vendiš T., Mukenšnabl P. – Hereditární holoprosencefalie v již klasicky pro posluchače atraktivním

a velmi instruktivním podání přednesla MUDr. Š. Hadravská, která svými přednáškami již tradičně Večery Šiklova ústavu patologie uzavírá. Její sdělení pojednávalo o vzácné vývojové vadě mozku, popisovala případ rodinného výskytu této vady způsobené prokázanou mutací Sonic Hedgehog genu. V přednášce byla použita bohatá fotodokumentace z případů holoprosencefalie plodů pitvaných v ŠÚP Plzeň – Bory, obrazová dokumentace CT vyšetření plodu (KZM FN Lochotín) a výsledky molekulárně genetického vyšetření (Genetika – Plzeň). Holoprosencefalie (též arhinencefalie, dále jen HPE) je označení vývojové vady mozku, jejímž základem je nerozdělení (nebo jen částečné rozdělení) koncové části neurální trubice – prosencefala na diencefalon a telencefalon ve 3.- 4. týdnu gravidity. Mozek tedy není rozdělen (nebo jen částečně) na dvě hemisféry a vzniká široké spektrum vývojových vad mozku včetně lební baze a zároveň i středočarových struktur obličeje, tj. bulbů a očnic, nosu, maxily, horního rtu a patra. HPE je často spojena s chromozomálními aberacemi: trisomie 13. a 18. chromozomu, častěji se vyskytuje u matek s DM, existují i dědičné varianty (autozomálně dominantní i recesivní, vázané na X chromozom). Nejtěžší variantou této vady je alobární HPE, kdy mozek je tvořen jen jednou sférou s jednou mozkovou komorou. Provázející obličejové defekty mohou být kyklopie, cebocefalie, ethmocefalie. Kyklopie je neslučitelná se životem (např. chybí hypofýza), další varianty jsou sice slučitelné se životem, těžká psychomotorická retardace je však jednoznačná. Méně závažnou variantou je semilobární HPE, kdy jsou částečně rozděleny jen okcipitální laloky, mozková komora je jen jedna. Obličejové defekty jsou závažné, ale i mírné. Tato varianta je slučitelná se životem při těžké mentální retardaci. Nejméně závažnou variantou je lobární HPE, kdy mozek je rozdělen na dvě hemisféry a laloky, ale frontální laloky jsou v některých místech nerozdělené. Obličejové defekty bývají minimální – např. jen 1 řezák v horní čelisti, rozštěp patra, uvuly, rtu. Intelekt může být postižen málo nebo vůbec. Kazuistika popisuje případ rodiny, matka má tři zdravé děti a její další dvě těhotenství byla ukončena ve 20. týdnu pro USG zjištěnou HPE plodu. Pitva plodů byla provedena v ŠÚP, v jednom případě se jednalo o alobární HPE, ve druhém případě o semilobární HPE. Na základě opakovaného výskytu HPE bylo provedeno molekulárně genetické vyšetření matky a druhého plodu s nálezem mutace genu Sonic Hedgehog a potvrzena autozomálně dominantně dědičná HPE. Nyní je v plánu vyšetření matky (CT mozku) a všech jejích dalších dětí. Tato vývojová vada je velmi vzácná, údaje o výskytu se značně liší, udává se 1:10 - 53 000 početí. Večery Šiklova ústavu patologie patří vždy k nejvíce navštěvovaným, letošní nebyl výjimkou. Naopak, vzhledem ke vzpomínkovému večeru na prof. MUDr. Josefa Vaňka, DrSc., jednoho z nejvýznamnějších českých a evropských patologů byla účast posluchačů velmi vysoká, velká část posluchačů si osobně pana profesora pamatovala a jistě jsou dodnes hrdi, že mohli být ve své době jeho studenty či do-

konce jeho žáky v patologii, které se v dalším profesním životě věnovali. Petr Mukenšnabl, foto JN

Přednáškový večer 1. interní kliniky 8. 4. 2015 Úvodní slovo přednosty 1. interní kliniky profesora M. Matějoviče bylo tradičně věnováno přehledu vědecko-výzkumných aktivit I. interní kliniky v uplynulém roce. Klinika publikovala za rok 2014 43 původních sdělení, v 15 případech šlo o původní vědecké práce v časopisech s faktorem impaktu. I. interní klinika se tak podílí 13 % na celkovém publikačním výkonu jak Lékařské fakulty, tak i Fakultní nemocnice Plzeň. Řada zaměstnanců kliniky se podílela na tvorbě rozsáhlé monografie Intenzivní medicína, která získala ocenění české společnosti intenzivní medicíny jako nejlepší vědecká monografie v uplynulém roce. Klinika se rovněž významným dílem účastní vědeckých aktivit v rámci Biomedicínského centra. V současnosti vychovává 11 studentů Ph.D. studia. Po úvodním vystoupení profesora Matějoviče pokračovalo zasedání čtyřmi odbornými sděleními. Ve všech případech šlo o prezentaci klinických témat s bezprostředními dopady na léčebnou praxi. V první přednášce jsme se dozvěděli, že biologická léčba těhotných žen protilátkami proti tumor nekrotizujícímu faktoru TNF alfa je bezpečná pro plod, ale mělo by být upraveno vakcinační schéma novorozence. Druhé sdělení ukázalo, že protivirová profylaxe valganciclovirem má vedlejší benefit v nižším výskytu rejekcí ledvinového štěpu v porovnání s valacyklovirem, a to při srovnatelné antivirové ochraně. Třetí sdělení upozornilo na možnosti současné intenzivní medicíny úspěšně léčit i kriticky nemocné jedince s hematologickými malignitami. Čtvrtá přednáška byla věnována domácí parenterální výživě jako součásti paliativní péče onkologických pacientů s nefunkčním trávicím ústrojím v domácích podmínkách. V následujícím textu naleznou zájemci stručné souhrny referovaných prací. Vliv anti-TNF alfa protilátek podávaných těhotným ženám s idiopatickými střevními záněty na dlouhodobý vývoj exponovaných dětí. (Koželuhová J.) Idiopatické střevní záněty (ISZ) jsou chronická zánětlivá onemocnění střev, která postihují i ženy ve fertilním věku. Biologická terapie užívaná k léčbě ISZ v graviditě byla shledána bezpečnou a kompatibilní s graviditou i kojením. Děti matek, které byly v graviditě léčeny biologicky nevykazují žádné odchylky v psychomotorickém vývoji, nemají více alergií či atopií a nebyla zaznamenána zvýšená incidence závažných infekcí do 3 let věku. Aplikace preparátů anti-TNF alfa v těhotenství žen s ISZ má praktické důsledky pro jejich dítě z hlediska nežádoucí odpovědi na běžně zavedenou vakcinaci. Jsou stanovena doporučení pro úpravu očkovacího kalendáře dětí, které se narodily matkám léčeným anti-TNF alfa preparáty. Aplikace vakcín (rubeola, varicela zooster, rotavirus, poliomyelitida a BCG) by měla být od-

21

22

ložena minimálně o 3 měsíce, protože hladiny anti-TNF alfa protilátek perzistují v krvi novorozenců. Vakcinace živými vakcínami by se měla konat po 6. - 7. měsíci života novorozence, tedy v době, kdy se již předpokládá adekvátní humorální imunitní odpověď. V případě neživých vakcín žádná omezení nejsou a je možné je aplikovat standardním způsobem. Srovnání profylaxe Valganciclovirem a Valacyclovirem v prevenci cytomegalovirové infekce: výsledky randomizované studie po transplantaci ledviny. (Reischig T., Mačer M., Jindra P., Hes. O., Lysák D., Bouda M.). Valganciclovir a valacyclovir ve vysokých dávkách jsou doporučené pro profylaxi cytomegalovirové (CMV) infekce po transplantaci ledviny. V randomizované, otevřené, monocentrické studii bylo 119 pacientů po transplantaci ledviny alokováno v poměru 1 : 1 k tříměsíční profylaxi valganciclovirem nebo valacyclovirem. CMV virémie vznikla u 31 % pacientů ve valganciclovirové skupině a u 43  % pacientů ve valacyclovirové skupině (P = 0,363). Incidence CMV nemoci byla 5 % u valgancicloviru a 2 % u valacycloviru (P = 0,360). Signifikantně méně pacientů s valganciclovirovou profylaxí vyvinulo biopticky verifikovanou akutní rejekci (17 % vs. 31 %; P = 0,031). Výskyt polyomavirové virémie byl vyšší ve valganciclovirové skupině (36 % vs. 18 %; P = 0,040). V souhrnu: valganciclovir není v profylaxi CMV virémie účinnější než valacyclovir. Riziko biopticky verifikované akutní rejekce je však při užití valgancicloviru snížené. Hematoonkolo gický nemocný v intenzivní péči. (Karvunidis T., Lysák D., Chvojka J., Valešová L., Danihel V., Raděj J., Novák I., Jindra P. a Matějovič M.) V posledních letech jsme svědky významného pokroku v diagnostice a zejména v možnostech kurativní léčby řady hematologických malignit. Dlouhodobě zakořeněné přesvědčení intenzivistů – nehematologů o všeobecně špatné prognóze těchto pacientů vedlo a mnohdy stále vede k významné rezervovanosti a odmítání jejich přijetí do intenzivní péče. Recentní studie dokazují, že „tradiční“ proměnné (např. neutropenie, transplantační status, skórovací systémy tíže onemocnění aj.) nejsou dobrými prediktory morbidity a mortality těchto nemocných. Významnější jsou počet selhávajících orgánů/systémů, potřeba umělé plicní ventilace a časná a adekvátní terapeutická intervence. Autoři ve svém sdělení prezentují tuto problematiku na podkladě vlastní retrospektivní analýzy dat téměř 150 nemocných s hematologickou malignitou hospitalizova-

ných na jejich pracovišti během pětiletého období (2010 - 2015). Početně se jedná o soubor pacientů srovnatelný s dosud největšími provedenými monocentrickými studiemi. Detailně jsou identifikovány příčiny přijetí do intenzivní péče, morbidita, mortalita (mortalita v intenzivní péči, nemocniční mortalita) a další proměnné. Je potřebná mezioborová spolupráce hematologa a intenzivisty. Autoři považují za potřebné zapojení dalších center do shromažďování a analýzy dat s cílem dalšího zlepšení výsledků péče o tyto nemocné. Paliativní domácí parenterální výživa u onkologických pacientů s intestinálním selháním. (Čechurová D., Žourek M., Kovářová K., Rušavý Z.) Indikaci domácí parenterální výživy u onkologických pacientů zvažujeme při nefunkčnosti trávicího traktu při splnění několika předpokladů: očekáváná doba přežití je delší než 2 - 3 měsíce, očekává se zlepšení výkonnosti pacienta a kvality života. Cílem práce bylo zjistit, zda lze predikovat očekávanou dobu přežití onkologických pacientů indikovaných k paliativní domácí parenterální výživě (DPV). Do retrospektivní studie (období r. 2000 - 2014) bylo zařazeno 30 pacientů s pokročilým maligním onemocněním již bez možnosti onkologické či chirurgické léčby s indikací paliativní DPV pro selhání trávicího traktu (zvracení, dehydratace při chronické neprůchodnosti střev). Soubor byl rozdělen do skupin podle trvání DPV ≤ 60 dnů a déle než 60 dnů. Porovnávali jsme věk, pohlaví, dobu od stanovení dg. malignity, druh malignity, přítomnost stomie, celkovou zdatnost dle Karnofského score, potřeba opiátu na tlumení bolesti. Celkem 43 % pacientů žilo déle než 2 měsíce, 26 % déle než 3 měsíce. Pouze parametr ukazující na lepší vstupní celkovou zdatnost pacienta byl asociován s delším přežitím. Medián přežití celého souboru byl 49 dnů (v rozmezí 7 - 580 dnů). Vzhledem k velikosti souboru nebylo možné určit prediktor delšího přežití. Podstatné je, že pacienti na DPV strávili doma více než 90 % času (median) a téměř ¾ pacientů zemřely v domácím prostředí. Večeru předsedal doc. MUDr. J. Motáň, CSc. Doc. MUDr. Jaromír Eiselt, Ph.D. Foto JN

Prof. J. Ferda z Kliniky zobrazovacích metod, převzal diplomy v zastoupení kolektivů autorů dvou prací: 1) Třeška V., Skalický T., Sutnar A., Liška V., Fínek J., Ferda J.: Parenchym šetřící nebo velké jaterní resekce v léčbě jaterních metastáz kolorektálního karcinomu? - Večer Chirurgické kliniky, 2.4.2014 2) Ferda J., Ferdová E., Mařík K.: Praktická aplikace astrofyziky v PET/CT. - Večer Kliniky zobrazovacích metod, 19.11. 2014

MUDr. Chvojka ze ZZS Plzeňského kraje za práci: Chvojka J.: Intoxikace oxidem uhelnatým v rodině. - Večer Záchranné zdravotnické služby Plzeňského kraje, 10.9. 2014

Zástupce kolektivu ARO Rokycany MUDr. P. Hruška za práci: Hruška P., Bárta R., Syslová M., Perk J.: Nebezpečná technická závada anesteziologického okruhu. - Večer Rokycanské nemocnice, 25.6.2014

Práce ohodnocené Diplomem Spolku lékařů v Plzni za rok 2014 Při zahájení Postgraduálních dnů předal v úterý 10. 2. 2015 předseda Spolku lékařů v Plzni doc. MUDr. Jiří Motáň, CSc., diplomy Spolku lékařů autorům či zástupcům autorských kolektivů vynikajících prací, přednesených při přednáškových večerech v r. 2014.

MUDr. E. Dvořáková z I. interní kliniky za práci kolektivu: Krčma M., Hejda V., Dvořáková E.: Využití endosonograficky navigované biopsie v diagnostice afunkčních adrenálních tumorů. - Večer I. interní kliniky, 16.4. 2014

Prof. MUDr. R. Rokyta, primář Kardiologického oddělení FN, převzal diplom za MUDr. Vančuru, který byl v ten den mimo Plzeň a byl autorem práce: Vančura V.: Hemodynamicky nejvýhodnější místo pro stimulaci pravé komory srdeční. - Večer Komplexního kardiovaskulárního centra, 12.3.2014  (r), foto V. Dlouhý

Hostující profesor Univerzity Karlovy Roberto Vettor přednášel v Plzni V červenci tohoto roku byl rektorem Univerzity Karlovy, na základě žádosti z Lékařské fakulty v Plzni, jmenován prof. Roberto Vettor z University of Padua „Professorem hospitem“ Univerzity Karlovy. Prof. Roberto Vettor, MD., Ph.D. je mezinárodně uznávaným vědcem, s mimořádnou publikační aktivitou a je zároveň i vynikajícím vyučujícím. V současné době je přednostou 3. Interní kliniky Lékařské fakulty Univerzity v Padově, je také vedoucím bariatrického oddělení Interní kliniky fakultní nemocnice v Padově. Jeho hlavním vědeckým zaměřením je patofyziologie obezity, diabetu II. typu a jejich komplikací. Během posledních let také uskutečnil několik významných studií zabývajících se interferencí mezi svalovou a tukovou tkání ve vztahu k rozvoji inzulínové rezistence. V klinickém výzkumu se věnuje i neuroendokrinologii, konkrétně léčbě nádorů hypofýzy a dalším neuroendokrinním nádorům. Od roku 1990 je koordinátorem výzkumného týmu pracujícím na výzkumu neuroendokrinologické kontroly metabolismu tuků a cukrů a molekulární biologii tukové tkáně. Celkově publikoval přes 200 odborných vědeckých článků (z toho více než 150 v časopisech s IF). V této v oblasti spolupracuje s celou řadou výzkumných cen-

ter, včetně INSERM v Paříži, Univerzitou v Cambridge a dalšími. Je prezidentem Italské obezitologické společnosti, členem Italské diabetické společnosti a společnosti interní medicíny, Evropské asociace pro výzkum diabetu a endokrinologické společnosti a zakládajícím členem Evropské sekce Americké dietetické asociace. Dále je také členem redakčních rad časopisů American Journal of Physiology, International Journal of Obesity, The Journal of Clinical Endocrinology and Metabolism, Clinical Endocrinology, Diabetes, Diabetologia, atd. Pobyt prof. Vettora na Lékařské fakultě UK v Plzni a jeho přednáška, uskutečněná 4. května 2015 s názvem Adipose organ and skeletal muscle dialog: a new interpretation přispěly k rozšíření a zkvalitnění současného stavu výuky prevence a léčby chronických neinfekčních onemocnění, která je součástí výuky oboru hygieny a preventivní medicíny, interny, především diabetologie a obezitologie. Jeho návštěva je příslibem i pro další možnou spolupráci s potenciálem pro společný vědecký mezinárodní projekt. Doc. MUDr. Dana Müllerová, Ph.D.

Doc. Jaroslav Hrabák získal cenu Neuron Nadační fond Neuron, podporující vědu a výzkum, vyhlašuje grantovou soutěž nazvanou Neuron Impuls, ve které se rozděluje 5 milionů korun na podporu českého výzkumu mladých vědců. Vědecká rada NF Neuron pro medicínu ve složení prof. J. Veselka, prof. V. Tesař a prof. J. Starý vybrala z předložených žádostí laureáty v pěti vědních oborech. Letos nadační fond Neuron na podporu vědy a výzkumu naděloval již pošesté. Z prostředků mecenášů udělil cenu šesti nadějným mladým vědcům. Cenu v oboru medicína letos dostal Jaroslav Hrabák za světově unikátní metodu, která umožňuje rychle rozpoznat tzv. panrezistentní bakterie a zvýšit tak šance nakažených pacientů na přežití. Některé bakterie jsou totiž odolné proti většině antibiotik a pro dlouhodobě nemocné lidi infekce těmito kmeny představuje smrtelné riziko. Doc. Ing. Jaroslav Hrabák, Ph.D. (Biomedicínské centrum v Plzni) vysvětlil: „Objevili jsme metodu, jak smíchat bakterii s roztokem antibiotika a ve spektrometru určit, jestli tato bakterie produkuje enzym, který toto antibiotikum ničí.“ Další metoda Hrabákova týmu umožňuje vidět konkrétní bílkoviny a enzymy, které bakterie používá pro obranu před antibiotiky. Na první metodě pracovaly tři další laboratoře v zahraničí, docent Hrabák se však mohl pochlubit: „My jsme metodu popsali jako první.“ Cenu v oboru chemie získal Jan Macák. Doktor Jan Macák je spoluautorem jedinečné me-

tody výroby nanotrubiček oxidu titaničitého. Historika Petra Kouru porota vybrala jako nejlepšího adepta pro cenu v oboru společenské vědy. Petr Koura mapuje bílá místa v novodobých dějinách Československa. V oboru matematika byl oceněn Stanislav Hencl. Docent Stanislav Hencl pracuje na teorii deformací těles. Cenu Neuron v oboru fyzika pak získal Hynek Němec. Vyvinul unikátní metodu, která umožňuje zjistit vodivost nanočástic pomocí vysokofrekvenčního elektromagnetického záření. Letos se k cenám pro mladé vědce přidala další kategorie – Expedice Neuron, která má ambice navázat na slavnou éru výprav českých vědců. První Expedice Neuron, kterou povede hydrogeoložka Helena Vysoká, se vydá do Hranické propasti.

Zleva: P. Koura, J. Hrabák, J. Macák, S. Hencl a H. Němec Nadační fond Neuron vznikl v roce 2010 a doposud podpořil 18 výzkumných projektů a mladým vědcům vyplatil 20 milionů korun. Za dobu fungování fondu získalo zvláštní cenu 14 mladých vědců a dalších 18 vědců obdrželo cenu za přínos světové vědě. Grantová podpora NF Neuron má sloužit především pro nejmladší generaci výzkumníků jako impuls pro jejich další práci (odtud název Neuron Impuls) a neklade si za cíl jakkoli konkurovat státním grantovým agenturám, které rozdělují do české vědy miliardové částky. Na druhou stranu si NF Neuron zakládá na tom, že se snaží podporovat pouze špičkový český výzkum, výrazně zjednodušuje administrativu spojenou s podáním žádostí, vybírá s maximální snahou o objektivitu a rozděluje pouze peníze, které získává od soukromých osob – mecenášů vědy. (r)

Ceny a ocenění získané

pracovníky LF UK v Plzni v roce 2014 Uvádíme přehled významných cen a ocenění, které v r. 2014 obdrželi pracovníci naší lékařské fakulty či klinik Fakultní nemocnice v Plzni: Chirurgická klinika Prof. MUDr. Vladislav Třeška, DrSc.: Prestižní cena prof. Júlia Petřivalského - Cena za rozvoj chirurgie pro rok 2014 MUDr. Václav Liška, Ph.D.: Histopatologické markery abiogeneze v jaterních metastázách kolorektálního karcinomu. I. cena v postgraduální sekci na Studentské vědecké konferenci, Plzeň, 15. 5. 2014, MUC. Králíčková A., as. Liška 3. škol. Ing. Miroslava Svobodová: II. cena v postgraduální sekci na Studentské vědecké konferenci, Plzeň, 15. 5. 2015, MUC. Bajcurová, Ing. Svobodová- 2. š. LISA - nový software pro volumetrii jater

23

24

MUDr. Václav Liška, Ph.D.: II. cena v postgraduální sekci na Studentské vědecké konferenci, Plzeň, 15. 5. 2015, Mgr. P. Pitule, as. Liška 2. škol. Cirkulující nádorové buňky v prognóze a predikci účinnosti léčby kolorektálního karcinomu. prof. MUDr. Vladislav Třeška, DrSc., doc. MUDr. Tomáš Skalický, Ph.D., MUDr. Václav Liška, Ph.D.: Diplom Spolku lékařů za nejlepší přednesené práce v rámci odborných večerů za rok 2014. Parenchym šetřící nebo velké jaterní resekce v léčbě jaterních metastáz. I. interní klinika MUDr. Ivo Bernat, Ph.D.: 1. - 2. místo v soutěži „To nejlepší z české kardiologie 2013“ (výsledky byly vyhlášené na XXII. výročním sjezdu ČKS). Publikace I. Bernat et al. „The STEMI-RADIAL trial“ v časopisu J Am Coll. Cardiol (IF 14,086). Prof. MUDr. Martin Matějovič, Ph.D., doc. MUDr. Aleš Kroužecký, Ph.D.: Cena Bedřicha Hrozného Univerzity Karlovy za tvůrčí počin. MUDr. Vlastimil Vančura, Ph.D.: 16. místo v soutěži „To nejlepší z české kardiologie 2013“ (výsledky vyhlášené na XXII. výročním sjezdu ČKS). Publikace V. Vančura et al. Assessment of optimal right ventricular pacing site using invasive measurement of left ventricular systolic and diastolic function. Europace (IF 2,765). MUDr. Ivo Bernat, Ph.D.: 8. místo v soutěži „To nejlepší z české kardiologie 2013“ (výsledky vyhlášené na XXII. výročním sjezdu ČKS). Publikace I. Bernat et al. „Early and late outcomes after primary PCI by radial or femoral approach in patients presenting in acute STEMI and cardiogenic shock. Am Heart J (IF 4,497). Klinika ortopedie a traumatologie pohybového ústrojí MUDr. Petr Zeman, Ph.D., MBA: Stipendium města Plzně za dizertační práci „Anatomická rekonstrukce LCA single- versus double-bundle technikou“. Klinika pneumologie a ftizeologie MUDr. Olga Růžičková-Kirchnerová, doc. MUDr. Milan Teřl, Ph.D.: Cena Výboru České pneumologické a ftizeologické společnosti ČLS J.E.P. za Nejlepší publikovanou monografii v roce 2013. Diagnostika a léčba plicních nemocí v těhotenství, GEUM, 1. vydání 12/2013, ISBN 978-80-86256-96-2, 184 stran. Klinika zobrazovacích metod MUDr. Jan Baxa, Ph.D.: Ocenění výboru RS ČLS JEP za publikace v časopise Česká radiologie od 4/2012 do 3/2014. CT angiografie břišní aorty a dolních končetin (CTA DK) - možnosti optimalizace akvizičního času a redukce objemu kontrastní látky. MUDr. Jan Baxa, Ph.D.: Ocenění výboru RS ČLS JEP za článek v recenzovaném časopise (Eur. Radiol. 2014). Dual-phase dual-energy CT in patiens with lung cancer: assessment of the aditional value of iodine quantification in lymf node therapy response. Neurologická klinika Ing. Jiří Polívka, MUDr. Jiří Polívka, CSc., MUDr. Vladimír Rohan, Ph.D.: National Academy For Clinical Biochemistry award for distinguished abstract. Prognostic biomarker isocitrate dehydrogenase-1 mutations in patients with glioblastoma multiforme. Ing. Jiří Polívka, MUDr. Jiří Polívka, CSc.,

MUDr. Vladimír Rohan, Ph.D.: National Academy For Clinical Biochemistry award for distinguished abstract. Multiplex assay of circulating inflammatory biomarkers in patients with stroke. Ing. Jiří Polívka, MUDr. Jiří Polívka, CSc., MUDr. Vladimír Rohan, Ph.D.: AntiCancer Research, 2014, Outstanding quality article. New Treatment Paradigma for patiens with anaplastic oligodedroglial tumors. Urologická klinika Prof. MUDr. Milan Hora, Ph.D., MBA: Cena ČUS: 3. místo v kategorii „Původní vědecká práce publikovaná v časopise Česká urologie za rok 2013“: Využití dvoufázové 3T MRI angiografie v plánování operační léčby u nádorů ledvin. Prof. MUDr. Milan Hora, Ph.D., MBA: Cena ČUS: 3. místo v kategorii „Původní vědecká práce publikovaná v časopise s IF za rok 2013“. Three Tesla MRI Biphasic Angiography A Method for Preoperative Assessment of the Vascular Supply in Renal Tumours - A surgical perspective. Ústav biofyziky MUDr. Jiří Růžička, Ph.D., MUDr. et MUDr. Jiří Beneš, Ph.D., MUDr. Lukáš Bolek, Ph.D., Ing. Zuzana Petránková: Cena Bedřicha Hrozného za tvůrčí počin 2014. Objev inovativního způsobu zajištění nesrážlivosti krve v mimotělním oběhu přístroje k náhradě funkce ledvin a související patent metody a zařízení k jeho realizaci. Ústav klinické biochemie a hematologie Prof. MUDr. Jaroslav Racek, DrSc.: Cena ČSKB „Za výuku a vzdělávání v oboru klinická biochemie a laboratorní medicína v roce 2013“. Multimediální edukační soubor „Klinická biochemie-inovovaná interaktivní výuka e-learningem“. (r)

Vzpomínkový koncert na primáře Vladimíra Kozu Benefiční koncert uctění památky primáře MUDr. Vladimíra Kozy († 17. června 2012) proběhl dne 29. května 2015 v plzeňském Divadle J. K. Tyla. Na zakladatele Nadace pro transplantace kostní dřeně a Českého národního registru dárců dřeně zavzpomínala řada významných osobností. Výtěžek z koncertu byl věnován na další podporu programu Nadace. Text a foto: Eva Hubatová

Zpěvačka Marta Kubišová s předsedou správní rady Nadace pro transplantace kostní dřeně doc. MUDr. Samuelem Vokurkou, Ph. D.

Vystoupení pěveckého sboru Andílci

Před zahájením Benefičního koncertu

30. května 2015 došlo v Nadačním centru – hotelu U Pramenů k setkání pracovníků, pomocníků i příznivců Nadace

Filmy z Jednoho světa pro studenty LFP Ve snaze rozšířit obzory našich studentů o problematiku lidský práv Plzeňská pobočka IFMSA CZ spustila v březnu toho roku projekt Promítej i Ty! Promítej i Ty! je alternativním způsobem distribuce lidskoprávních dokumentárních filmů promítaných v rámci festivalu Jeden svět. Filmy jsou nám bezplatně zapůjčovány k veřejnému promítání. Každý film je opatřen doprovodnými materiály s informacemi dokreslujícími pozadí filmu. Na rozdíl od festivalu Jeden svět se na naše promítání nemusí kupovat lístky, ani stát dlouhé fronty a především probíhá v průběhu celého roku v pohodlí auly Šafránkova pavilonu. Nejen že můžete zhlédnout film, který jinak již nemůžete spatřit, či si jej půjčit, ale dozvíte se zajímavosti, které si pro vás připravíme my nebo naši hosté.

Mgr. Anděla Bednářová, Ivana Kalousová

Témata námi promítaných filmů jsou rozličná, od porušování práv občanů v Soči při přípravách na ZOH po boj za práva homosexuálů v Ugandě. Záměrně se snažíme o co největší tematický záběr, ale témata spjatá s medicínou u našich diváků zcela vedou.

Ze tří dosud promítaných filmů sklidil největší úspěch snímek Poslední sny, který je portrétem tří žen trávících své poslední dny v dánském hospici. Vypráví o jejich posledních přáních. Film nám ukazuje, že je možné odejít ze světa důstojně. Měli jsme to štěstí, že pozvání na naše promítání přijali hosté z Hospice sv. Lazara v Plzni, paní Mgr. Anděla Bednářová, psychoterapeutka a zároveň pastorační asistentka, a také vrchní sestra Ivana Kalousová. Tato problematika je po dlouholeté praxi v hospici oběma více než blízká. Chtěla bych jim tímto velice poděkovat za účast. Jejich poutavé vyprávění o chodu hospicového zařízení, potřebách a přáních lidí na sklonku života strhlo více než dvouhodinovou diskuzi, dotýkající se témat práce s nevyléčitelně nemocnými a sdělováním špatných zpráv o zdravotním stavu. V nadcházejícím zimním a letním semestru máme v plánu s promítáním i pro velký zájem pokračovat. Každý měsíc na vás bude čekat nový film spolu s novými zajímavými hosty. Těšíme se na vaši účast. Lucie Nováková

Objetí pro ty, kteří ho potřebují Hugging Day 30. 4. 2015 Jak málo stačí, abychom změnili den cizího člověka k lepšímu? Není potřeba žádných slov, postačí pouhé objetí! Právě objetí a jeho pozitivní účinky na lidskou psychiku jsou nástrojem v novém projektu Hugging Day Plzeňské IFMSA CZ ve spolupráci s Plzeňskou pobočkou ESN, jehož první ročník se konal 30. dubna tohoto roku na plzeňském náměstí Republiky a přilehlých Šafaříkových sadech. Cílem našeho projektu bylo upozornit veřejnost na důležitost psychického zdraví, a také poukázat na vzrůstající vlnu násilí, depresí a šikany, které mohou často končit i sebevraždou. Pouhým upozorňováním však naše práce nekončí, rádi bychom se pokusili změnit tento „trend“ a poskytnout objetí těm, kteří je potřebují a přinejmenším se pokusit odkázat cílovou skupinu na poradenská centra. Do budoucna s nimi plánujeme navázat i bližší spolupráci. Kouzlo tohoto projektu spočívá v jeho nenáročnosti. Jediné, co potřebujete, je otevřená náruč. Objetí se přičítá řada blahodárných účinků. Vědci slibují zlepšení imunity, snížení rizika sr-

dečního infarktu, snížení krevního tlaku, hladiny kortizolu a jiných stresových hormonů v těle. Objímání a smích působí příznivě na léčení nemocí, úzkosti, depresí a stresu. Pevné objetí pomáhá budovat důvěru a pocit bezpečí, vyplaví se při něm množství oxytocinu, které člověka zbavuje pocitu osamělosti, izolace i zlosti, zvyšuje se hladina serotoninu a zlepšuje se nálada a přichází pocit štěstí. Ať už je pravdivost těchto tvrzení jakákoliv, jedno je zaručeno! Radost uděláte nejen sobě, ale i objímanému. Není to pouhý náš výmysl, National Hugging Day vznikl už v roce 1987 z původní myšlenky Kevina Zaborneyeho z Michiganu. Ideou bylo povzbudit lidi k častějšímu objímání svých známých a svých rodin. National Hugging Day byl ustanoven na 21. 1., což je datem mezi Vánoci a Valentýnem, kdy je mnoho lidí psychicky „na dně“. Jeho nápad se ve své době moc neujal. Teprve když lékaři začali poukazovat na zdravotní přínosy objímání, se tento projekt rozšířil po celém světě. Od roku 2004 je na internetu prezentována kampaň za objímání zdarma, jejímž úkolem je zlepšení dne někomu dalšímu.

Freehugs M. Kůsová, L. Nováková,P. Marková a J. Muráj Jelikož v Čechách nemají Hugging Days příliš velkou tradici, rozhodli jsme se spolupracovat s Plzeňskou ESN, která sdružuje studenty účastnící se Erasmu zde v Plzni. Studenti z cizích zemí tento projekt dobře znají a těší se u nich velké oblibě. Díky tomuto kroku se mohou studenti LFP setkat se studenty z cizích zemí, dovědět se něco o jejich kultuře a procvičit si znalosti cizích jazyků, třeba se i něco přiučit, zatímco se věnují osvětě široké veřejnosti.

Studenti a američtí vojáci V průběhu samotného konání akce jsme se setkali s celou řadou reakcí na naši nabídku ,,objetí zdarma“. Nejvřelejší objetí se nám dostalo od turistů a mladých lidí, o to víc nás pak potěšila upřímná objetí od lidí důchodového věku. Ten pocit, když se proti vám rozeběhne naprosto cizí člověk, aby vás objal je nepopsatelný. Projekt Hugging Days se bude konat i v nadcházejícím zimním a letním semestru. Budeme

rádi, když se naše řady rozšíří o nové dobrovolníky. Dobrý pocit z akce zaručen! Lucie Nováková

Z jednání Akademického senátu LF UK v Plzni 5. 5. 2015 Po kontrole zápisu projednal AS žádost o svěření výkonu správy nemovitého majetku naší fakultě v souvislosti s dokončenou výstavbou výukového a výzkumného centra UniMeC v Plzni, kdy došlo k oddělení pozemků z původního pozemku parc. č. 11645/1 k.ú. Plzeň. AS LFP zaujal kladné stanovisko ke svěření výkonu správy nemovitého majetku. Prof. MUDr. Ferda, Ph.D. se účastnil jednání Ekonomické komise a projevil zájem o členství v této komisi. AS se členstvím prof. MUDr. Ferdy, Ph.D. v Ekonomické komisi souhlasí. Prof. MUDr. Kreuzberg, CSc. přivítal přítomné členky a členy AS a stručně je seznámil s tématy jednání. Podle zákona 111/1998 Sb., o Vysokých školách, předložil Akademickému senátu podle § 27 písm. d) výroční zprávu o hospodaření za rok 2014 a písm. c) rozdělení finančních prostředků a kontrolu jejich využití a požádal AS o jejich schválení. Podrobný rozbor Výroční zprávy o hospodaření za rok 2014 a Rozpočtu na rok 2015 předložila členům AS Ing. Klečková, tajemnice LFP. Výroční zpráva o hospodaření za rok 2014 (Ing. Klečková, zástupce Ekonomické komise AS): Výroční zpráva o hospodaření je předkládána všemi fakultami UK v pevné struktuře a umožňuje přehled o hospodaření fakulty s finančními veřejnými zdroji z různých úhlů pohledu. Ve zprávě je obsažena statická rozvaha, která dává přehled o majetku (aktiva) a zdrojích financování (pasiva) a dynamická výsledovka, zachycující tokové veličiny, výnosy (hmotné toky v peněžním vyjádření) a náklady (peněžní hodnota spotřebovaných vstupů). Základním zdrojem financování jsou příspěvky a dotace MŠMT (veřejná finanční podpora na vzdělání, výzkum, projekty) a tržby za vlastní výkony a poplatky spojené se studiem. V průběhu roku 2014 došlo k meziročnímu nárůstu aktiv (stavby a vybavení) i pasiv (nárůst vlastních zdrojů – fondy, dotace OP VAVpl), dlouhodobého nehmotného a hmotného majetku (vybavení center), pohledávek (rozložení plateb zahraničních studentů, pokuta GEMO), nákladů (osobní, materiál, cestovné, stipendia, školení) a k meziročnímu poklesu finančního majetku (vliv dokončování realizace projektů OP VaVpl) a závazků (úhrada pozastávky GEMO). LFP vykázala za rok 2014 zisk ve výši 2 369 tis. Kč. Vyjádření Ekonomické komise, zastoupené doc. MUDr. Tomášem Skalickým, Ph.D.: Ekonomická komise se detailně na samostatném jednání seznámila s Výroční zprávou o hospodaření LFP za rok 2014 a doporučuje ji Akademickému senátu ke schválení.

25

26

AS schválil Výroční zprávu o hospodaření LFP za rok 2014. Návrh rozpočtu na rok 2015 (Ing. Klečková, zástupce Ekonomické komise AS) Při zpracování návrhu rozpočtu na rok 2015 vycházela LFP ze skutečnosti roku 2014 a předpokladu výnosů, nákladů, příjmů a výdajů roku 2015. Rozpočet je specifický pro každou jednotlivou fakultu. Členům AS byl předložen v tabulkové a textové formě. Rozpočet je sestaven jako vyrovnaný. Náklady (běžný provoz školy, doplňková činnost, granty, Biomedic a zvěřinec, Unimec, Procháskův a Pavlovův ústav a posluchárna) = 393 109 tis. Výnosy (běžný provoz školy, doplňková činnost, granty, Biomedic a zvěřinec, Unimec, Procháskův a Pavlovův ústav a posluchárna) = 393 109 tis. Meziroční nárůst nákladů je ovlivněn: aktualizací 2. vlny vnitřního mzdového předpisu, ukončením projektů OPVK (dopad na financování CIT, Projektového centra a Stomatologické kliniky), úhradou provozních nákladů UNIMEC (energie, voda ...), rozšiřováním a přesunem pracovišť v rámci Procháskova a Pavlovova ústavu – stěhování, opravy, údržba, náklady na nové plány obnovy infrastruktury LFP. Meziroční nárůst výnosů je ovlivněn: příspěvkem UK na výuku a na vědu. Částka byla oproti loňskému roku navýšena o 12 345 tis. (vzdělávací činnost + 17 158 tis.; podpora vědy + 43 tis.; specifický výzkum - 345 tis.; příspěvek na údržbu nemovitého majetku - 4 511 tis.) Rizika při sestavování rozpočtu představují např. sankce z neplnění monitorovacích indikátorů BC, nezpůsobilé náklady VŘ OPVK a OP VaVpl, nenaplnění počtu zahraničních studentů nebo Národní program udržitelnosti. Příležitostí pro získání financí do budoucna jsou parametry K – RIV body (mobilita, Ph.D., prof., doc. ...), smluvní výzkum, granty. Doc. MUDr. Štengl, Ph.D.: Biomedicínské centrum musí plnit řadu indikátorů, mezi které patří faktický výkon (vědecké práce, počty studentů) a smluvní výzkum, který vykazuje pozitivní trend vývoje také zásluhou v tomto roce do funkce manažera zvoleného doc. ing. Hrabáka, Ph.D. Plán objemu smluvního výzkumu představuje 10 000 tis. do 30. 6. 2015 a 15 000 tis. do 31. 12. 2015. V případě nesplnění hrozí milionové sankce. Existuje reálná možnost odsunutí plnění indikátoru v čase, proto byla zaslána MŠMT žádost o posunutí termínu plnění z 30. 6. 2015 na 31. 3. 2016 a z 31. 12. 2015 na 31. 3. 2017. Doc. ing. Hrabák, Ph.D.: Pracovníci Biomedicínského centra se úspěšně podíleli na grantech, vzniklou finanční částku je možno použít ke kofinancování, momentálně představuje cca 5 mil. Kč. Vyjádření Ekonomické komise, zastoupené doc. MUDr. Tomášem Skalickým, Ph.D.: Ekonomická komise se seznámila s návrhem rozpočtu LFP na rok 2015 na samostatném jednání za účasti tajemnice LFP, kladně hodnotí, že je sestaven zodpovědně a navrhuje jej Akademickému senátu ke schválení. AS schválil návrh rozpočtu LFP na rok 2015. Prof. MUDr. Kreuzberg, CSc., děkan LFP, označil sestavení rozpočtu jako základní strategii fakulty a Ing. Klečkové za práci při jeho tvorbě poděkoval.

Fond rozvoje majetku (informovala Ing. Klečková): Konečný termín sběru požadavků na čerpání prostředků z fondu FRM pro rok 2015 je 11. 5. 2015. Předložené požadavky budou hodnoceny Kolegiem děkana a Ekonomickou komisí vzhledem k pedagogickému a vědeckému potenciálu známkou 1 - 5. Hodnotitel by neměl hodnotit požadavek ze svého pracoviště. Otázkou k diskuzi je vyčlenění určité částky pro žádosti s celofakultním přínosem bez pedagogického a vědeckého potenciálu – předem stanovit objem pro požadavky s celofakultním přínosem. V letošním roce je ve fondu 36 000 tis., čerpání z fondu je plánováno ve výši 12 300 tis. na investiční potřeby fakulty (3 600 tis. CIT a technické oddělení, 7 000 tis. návrhy pracovišť, 1 700 tis. pro investiční záměry do sekce staveb). Doplnění Disciplinární komise (Mgr. Mičan): Disciplinární komise musí být na fakultě zřízena podle Zákona o vysokých školách. Komise má 6 členů, polovinu tvoří studenti; má 4 náhradníky, polovinu tvoří studenti. Funkční období je dvouleté. Disciplinární komise se schvalovala v roce 2013. Vzhledem k tomu, že členové z řad studentů již dostudovali nebo nemají zájem dále v komisi pracovat, byla děkanem LFP jmenována • studentská část členů komise ve složení: MUDr. K. Kalousová, A. Třebová, M. Černá • studentská část náhradníků ve složení: Mgr. V. Doležalová, J. Razima Prof. MUDr. Kreuzberg, CSc. navrhnul, aby v Disciplinární komisi byl zastoupen jeden zahraniční student. Doplnění Disciplinární komise projedná AS na svém červnovém zasedání, kde studentka Johanna Nowak sdělí jméno navrženého zahraničního studenta. Zprávy z jednání AS UK (Ing. Polívka - člen AS UK): AS UK zasedal 27. března 2015, hlavním tématem bylo schválení rozpočtu UK a principy přerozdělování na jednotlivé fakulty. Harmonogram dlouhodobého záměru UK bude diskutován na společném zasedání 26. 5. 2015 na setkání AS UK a AS fakult. Další zasedání AS UK budou 15. 5. a 26. 6. 2015. Prof. MUDr. Kreuzberg, CSc.: Proběhlo výběrové řízení na aulu a její dostavbu v hodnotě 38 500 tis. Do soutěže se přihlásily 4 firmy. Protože tři firmy porušily pravidla vstupu do soutěže a zůstala jen jedna firma, musí se soutěž zrušit. Situaci je možno řešit vydáním předběžného oznámení, kdy se může přihlásit jen jedna firma, nebo částku navýšit a vyhlásit nové výběrové řízení, které může oddálit předpokládané termíny. Příští jednání AS se bude konat ve středu 3. června 2015. (r - dle zápisu z jednání AS - Jitka Nováková)

Ze zasedání Vědecké rady LF UK v Plzni 15. 1. 2015 Po schválení zápisu ze zasedání 23. 10. 2014 zahájil prof. MUDr. Vladislav Třeška, DrSc., dle VŠ zákona č. 111/1998 Sb. § 72 habilitační

řízení MUDr. Jana Beneše, Ph.D., odborného asistenta Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny LF UK v Plzni a FN Plzeň v oboru Anesteziologie a intenzivní medicína. MUDr. Beneš předložil habilitační práci na téma Užití méně invazivních postupů monitorace krevního oběhu v rámci perioperační hemodynamické péče. Poté přednesl habilitační přednášku na téma Současné možnosti viskoelastické analýzy krevní srážlivosti v akutní medicíně. Hodnotící komise zasedala ve složení: předseda: prof. MUDr. Roman Gál, Ph.D. - Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny LF MU a FN Brno. Členové: doc. MUDr. Milan Adamus, Ph.D. - Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny LF UP a FN Olomouc, doc. MUDr. Tomáš Gabrhelík, Ph.D. - Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny LF UP a FN Olomouc, doc. MUDr. Eduard Kasal, CSc. - Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny LF UK a FN Plzeň, doc. MUDr. Vladimír Šrámek, Ph.D. - Anesteziologicko - resuscitační klinika LF MU a FN u sv. Anny Brno. Oponenti: prof. MUDr. Karel Cvachovec, CSc. - KARIM FN Motol, doc. MUDr. Luboš Holubec, CSc. - Fakulta zdravotních studií Západočeská univerzita Plzeň, prof. MUDr. Pavel Ševčík, CSc. - Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny FN Ostrava. Průběh habilitačního řízení je podrobně popsán ve Výpisu z protokolu o projednávání. VR LF UK v Plzni doporučila ve smyslu § 72 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a změně a doplnění dalších zákonů, v platném znění, děkanovi fakulty postoupit návrh na jmenování MUDr. Jana Beneše, Ph.D., docentem pro obor Anesteziologie a intenzivní medicína. Prof. MUDr. Vladislav Třeška, DrSc., zahájil dle VŠ zákona č. 111/1998 Sb. § 74 jmenovací řízení v oboru Anatomie, histologie a embryologie doc. MUDr. Mileny Králíčkové, Ph.D., prorektorky pro studijní záležitosti Univerzity Karlovy v Praze a vedoucí Ústavu histologie a embryologie LF UK v Plzni. Návrh na schválení hodnotící komise: předseda: prof. MUDr. Karel Smetana, Ph.D. – Anatomický ústav 1. LF UK v Praze. Členové: prof. RNDr. Jiří Berger, CSc. - Zdravotně sociální fakulta Jihočeské Univerzity, České Budějovice, Katedra klinických a preklinických oborů, prof. RNDr. Petr Dvořák, Ph.D. – Biologický ústav LF MU Brno, doc. RNDr. Ondřej Slabý, Ph.D. – CEITEC, Středoevropský technologický institut, Brno, prof. MUDr. Josef Stingl, CSc. - Ústav histologie a embryologie, 3. LF UK v Praze. VR LF UK v Plzni doporučila ve smyslu § 74 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a změně a doplnění dalších zákonů, v platném znění, děkanovi fakulty postoupit návrh na schválení komise pro jmenovací řízení doc. MUDr. Mileny Králíčkové, Ph.D. Informace vedení Lékařské fakulty UK v Plzni: S účinností od 1. ledna 2015 byli docenty jmenováni doc. MUDr. Jiří Moláček, Ph.D. a doc. MUDr. Jan Mraček, Ph.D. S účinností od 1. ledna 2015 byl docentem pro obor Trestní právo jmenován doc. JUDr. Jan Kocina, Ph.D.

Informace o hospodaření Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni Rekapitulace nových objektů fakulty: UniMeC, Biomedicínské centrum Informace o významných událostech roku 2015: 70. výročí založení LF UK v Plzni a Setkání lékařských fakult ČR a SR Informace o setkání Dozorčího výboru Biomedicínského centra ze dne 12. prosince 2014 Podání žádosti na MŠMT do Národního programu udržitelnosti - na podporu provozu výzkumných center (zdroj financí pro provoz BC). Informace k zahájení projektu Plzeň – Evropské hlavní město kultury 2015 Smluvní výzkum (r – dle zápisu ze zasedání VR LFP)

Ze zasedání Vědecké rady LF UK v Plzni 16. 4. 2015 Po schválení zápisu ze zasedání VR 15. 1. 2015, zahájil prof. MUDr. Vladislav Třeška, DrSc., dle VŠ zákona č. 111/1998 Sb. § 72 jmenovací řízení doc. MUDr. Mileny Králíčkové, Ph.D., prorektorky pro studijní záležitosti Univerzity Karlovy v Praze a vedoucí Ústavu histologie a embryologie LF UK v Plzni v oboru Anatomie, histologie a embryologie. Doc Králíčková přednesla inaugurační přednášku na téma: Markery a genetické faktory ovlivňující implantaci embrya. Hodnotící komise zasedala ve složení: předseda: prof. MUDr. Karel Smetana, Ph.D. – Anatomický ústav 1. LF UK v Praze (přítomen). Členové: prof. RNDr. Jiří Berger, CSc. - Zdravotně sociální fakulta Jihočeské Univerzity, České Budějovice, Katedra klinických a preklinických oborů (omluven), prof. RNDr. Petr Dvořák, Ph.D. – Biologický ústav LF MU Brno (omluven), doc. RNDr. Ondřej Slabý, Ph.D. – CEITEC, Středoevropský technologický institut, Brno (omluven), prof. MUDr. Josef Stingl, CSc. - Ústav histologie a embryologie, 3. LF UK v Praze (přítomen). Zasedání VR LF UK v Plzni bylo před zahájením hlasování prohlášeno za uzavřené. VR LF UK v Plzni doporučila ve smyslu § 72 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a změně a doplnění dalších zákonů, v platném znění, děkanovi fakulty postoupit návrh na jmenování doc. MUDr. Mileny Králíčkové, Ph.D., profesorkou pro obor Anatomie, histologie a embryologie. Prof. MUDr. Vladislav Třeška, DrSc., navrhl dle VŠ zákona č. 111/1998 Sb. § 74 schválení komise pro habilitační řízení MUDr. Ivo Bernata, Ph.D., odborného asistenta I. Interní kliniky LF UK v Plzni a FN Plzeň v oboru Vnitřní nemoci. Navržené složení komise: Předseda: prof. MUDr. Jan Vojáček, DrSc, F.E.S.C., FACC. – I. Interní klinika LF UK a FN Hradec Králové. Členové: prof. MUDr. Jan Filipovský, CSc. – II. Interní klinika LF UK v Plzni a FN Plzeň, doc. MUDr. Jiří Kettner, CSc. – Klinika kardiologie, IKEM Praha, prof. MUDr. Jindřich Špinar, CSc. – Interní kardiologická klinika, LF MU a FN Brno, prof. MUDr. Lenka Špinarová, CSc. – I. Interní

kardioangiologická klinika LF MU a FN u sv. Anny Brno. VR LF UK v Plzni doporučila ve smyslu § 74 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a změně a doplnění dalších zákonů, v platném znění, děkanovi fakulty postoupit návrh na schválení komise pro habilitační řízení MUDr. Ivo Bernata, Ph.D. Prof. MUDr. Vladislav Třeška, DrSc., navrhl dle VŠ zákona č. 111/1998 Sb. § 74 schválení komise pro habilitační řízení MUDr. Vladimíra Mixy, Ph.D., ordináře pro dětskou anestezii, KARIM 2. LF UK v Praze a FN Motol v oboru Anesteziologie a intenzivní medicína. Navržené složení komise: Předseda: prof. MUDr. Pavel Ševčík, CSc. - Klinika anesteziologie, resuscitace a intenzívní medicíny LF OU a FN Ostrava. Členové: doc. MUDr. Milan Adamus, Ph.D. - Klinika anestezie, resuscitace a intenzívní medicíny LF UP a FN Olomouc, doc. MUDr. Eduard Kasal, CSc. - Klinika anestezie, resuscitace a intenzívní medicíny LF UK a FN Plzeň, prof. MUDr. Tibor Šagát, DrSc. - Detská klinika anestéziológie a intenzívnej medicíny, Detská fakultná nemocnica s poliklinikou Bratislava, prof. MUDr. Jiří Šnajdauf, DrSc. - Klinika dětské chirurgie 2. LF UK a FN Motol. VR LF UK v Plzni doporučila ve smyslu § 74 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a změně a doplnění dalších zákonů, v platném znění, děkanovi fakulty postoupit návrh na schválení komise pro habilitační řízení MUDr. Vladimíra Mixy, Ph.D. Prof. MUDr. Vladislav Třeška, DrSc., navrhnul VR LF v Plzni udělení titulu „hostující profesor“ pro pana prof. Roberta Vettora MD. Profesor Roberto Vettor je přednosta 3. Interní kliniky Lékařské fakulty Univerzity v Padově, Itálie. Je mezinárodně uznávaným odborníkem v oblasti obezitologie a diabetologie. Kromě spolupráce s INSERM v Paříži, Univerzitou v Cambridge a dalšími prestižními výzkumnými centry, spolupracuje také s LF UK v Plzni, ústavem Hygieny a preventivní medicíny. Na svém pracovišti poskytl stáž, týkající se zaškolení izolace, kultivace a diferenciace myších i lidských preadipocytů dvěma doktorandům z LF UK v Plzni. Chystá se přednést přednášku: „Adipose organ and skeletal muscle dialog: a new interpretation“ na LF UK v Plzni dne 5. května 2015. VR LF UK v Plzni doporučila udělení titulu „hostující profesor“ pro prof. Roberta Vettora MD. VR LF UK byla předložena ke schválení žádost o akreditaci habilitačního řízení - Stomatologie. Platnost akreditace končí 31. 12. 2015. VR LF UK v Plzni jednomyslně schválila žádost o akreditaci habilitačního řízení – Stomatologie. VR LF UK byla předložena ke schválení žádost o akreditaci habilitačního a jmenovacího řízení – Vnitřní nemoci. Platnost akreditace končí 31. 12. 2015. VR LF UK v Plzni jednomyslně schválila žádost o akreditaci habilitačního a jmenovacího řízení – Vnitřní nemoci. VR LF UK byla předložena ke schválení žádost o akreditaci habilitačního a jmenovacího řízení – Zobrazovací metody v lékařství. VR LF UK v Plzni jednomyslně schválila žádost o akreditaci habilitačního a jmenovacího řízení – Zobrazovací metody v lékařství.

VR LF UK v Plzni byl ke schválení předložen návrh na změny v oborové radě a komisi pro SZ a obhajobu disertační práce pro obor Lékařská farmakologie. Návrh zněl následovně: Oborová rada: Vyřazen: RNDr. Zdeněk Zídek, DrSc. - na vlastní žádost. Nově jmenováni: prof. RNDr. Pavel Anzenbacher, DrSc. - Lékařská fakulta UP v Olomouci, prof. MUDr. Jiří Kassa, CSc. - Fakulta vojenského zdravotnictví, Univerzita obrany, Hradec Králové, MUDr. Pavel Vodička, CSc. – Ústav experimentální medicíny AV ČR, v.v.i., Praha. Komise pro SZ a obhajobu disertační práce. Vyřazeni: doc. MUDr. Danuše Waitzová, CSc. - odchod do starobního důchodu, RNDr. Zdeněk Zídek, DrSc. - vlastní žádost. Nově jmenováni: doc. MUDr. Milan Štengl, Ph.D., doc. MUDr. Jaromír Kotyza, CSc., doc. RNDr. Jiří Hatina, CSc., prof. MUDr. Jiří Kassa, CSc., doc. RNDr. Eva Anzenbacherová, CSc. – UP Olomouc, MUDr. Pavel Vodička, CSc., MUDr. Petr Potměšil, Ph.D. 3. LF Praha (Ústav farmakologie). VR LF UK v Plzni jednomyslně schválila změny ve složení oborové rady a komise pro SZ a obhajobu disertační práce pro obor Lékařská farmakologie. VR LF UK v Plzni byl ke schválení předložen návrh na změnu v oborové radě a komisi pro SZ a obhajobu disertační práce pro obor Chirurgie. Návrh zněl následovně: Oborová rada: Vyřazen: prof. MUDr. Jiří Valenta, DrSc. Nově jmenováni: doc. MUDr. Jiří Moláček, Ph.D., doc. MUDr. Jarmil Šafránek, Ph.D. Komise pro SZ a obhajobu disertační práce: Vyřazen: prof. MUDr. Jiří Valenta, DrSc. Nově jmenováni: doc. MUDr. Jiří Moláček, Ph.D., doc. MUDr. Jarmil Šafránek, Ph.D. VR LF UK v Plzni jednomyslně schválila změny ve složení oborové rady a komise pro SZ a obhajobu disertační práce pro obor Chirurgie. VR LF UK v Plzni byl ke schválení předložen návrh na změnu v komisi pro SZ a obhajobu disertační práce pro obor Stomatologie. Návrh zněl následovně: Vyřazeni: doc. MUDr. Helena Houbová, CSc., doc. MUDr. Eva Záhlavová, CSc. Nově jmenováni: MUDr. Hana Hecová, PhD., MUDr. Jan Netolický, PhD. VR LF UK v Plzni jednomyslně schválila změny ve složení komise pro SZ a obhajobu disertační práce pro obor Stomatologie. VR LF UK v Plzni byl ke schválení předložen návrh na změnu v komisi pro SZ a obhajobu disertační práce pro obor Vnitřní nemoci. Návrh zněl následovně: Vyřazeni: doc. MUDr. Jaromír Eiselt, Ph.D., doc. MUDr. Vojtěch Hainer, CSc., doc. MUDr. Luboš Holubec, Ph.D., doc. MUDr. Silvie Lacigová, Ph.D., doc. MUDr. Otto Mayer jr., CSc., doc. RNDr. Ladislav Pecen, CSc. Seznam členů komise po vyřazení: Předseda: prof. MUDr. Ondřej Topolčan, CSc. Členové: prof. MUDr. RNDr. Lubor Stárka, DrSc., prof. MUDr. Jan Filipovský, CSc., prof. MUDr. Jindřich Fínek, Ph.D., prof. MUDr. Richard Hampl, DrSc., prof. MUDr. Martin Matějovič, Ph.D., prof. MUDr. Sylvie Opatrná, Ph.D., prof. MUDr. Miloš Pešek, CSc., prof. MUDr. Richard Rokyta, Ph.D., prof. MUDr. Hana Rosolová, DrSc., prof. MUDr. Zdeněk Rušavý, Ph.D., prof. MUDr. Karel Vondra, DrSc., prof. MUDr. Václav Zamrazil, DrSc. VR LF UK v Plzni jednomyslně schválila změny ve složení komise pro

27

SZ a obhajobu disertační práce pro obor Vnitřní nemoci. Informace vedení fakulty: Od 1. 4. 2015 byl MUDr. Jan Beneš, Ph.D., jmenován docentem. Byl schválen návrh na udělení čestné vědecké hodnosti doktor honoris causa pro pana profesora Ivana Damjanova, MD, PhD, z University of Kansas. Dne 7. 4. 2015 proběhlo jednání na MŠMT o monitorovacích indikátorech projektu BC a objemech realizovaného smluvního výzkumu. 11. 6. 2015 se uskuteční konference Biomedicínského centra a zasedání Dozorčího výboru Biomedicínského centra LF v Plzni. K přijímacímu řízení je přihlášeno 2 622 uchazečů o studium. Dne 22. 4. 2015 proběhne konference SVOČ. V programu zazní 88 přihlášených sdělení. 25. 9. 2015 se uskuteční Oslava 70. výročí založení LF v Plzni. Ve dnech 29. až 31. 10. 2015 v Plzni proběhne setkání lékařských fakult ČR a SR. (r – dle zápisu z jednání VR LFP)

Prof. MUDr.  Josef Vaněk, DrSc. - výrazná osobnost plzeňské Lékařské fakulty a české patologie Vzpomínka ke stému výročí jeho narození

28

My, kteří jsme na konci 50. let minulého století přicházeli jako studenti na LF v Plzni, jsme od starších kolegů slyšeli, že na cestě k úspěšnému dokončení studia jsou dvě, obrazně řečeno, osmitisícovky, ale po úspěšném zdolání těchto dvou vrcholků je už velká naděje na konečný úspěch. Těmi vrcholky byly rigorózní zkoušky z anatomie, kterou tehdy vedl doc. J. Kos, a z patologické anatomie, kde byl přednostou doc. J. Vaněk. 100. výročí narození prof. MUDr. Vaňka, DrSc., budeme vzpomínat letos 10. listopadu, je tedy pravý čas připomenout si, jaké okolnosti doprovázely jeho životní a profesionální dráhu. Rodištěm prof. Vaňka byla jihočeská vesnice Zlukov, kde jeho rodiče měli malé hospodářství. Otec byl vedle toho zaměstnán jako úředník ČSD v nedalekém Veselí n. Lužnicí, takže starosti o hospodářství ležely hlavně na matce. Po absolvování obecné školy dojížděl osm let vlakem do gymnázia v Táboře. Denně dojížděním strávil čtyři hodiny, přesto v roce 1934 maturoval jako premiant. Po maturitě se zapsal na LF UK v Praze a brzy se projevila jeho charakteristická cílevědomost a houževnatost. Chtěl se stát chirurgem, ale to nebylo romantické přání mladého nadšence. Vaněk si uvědomil, že výborný chirurg musí mít dokonalé znalosti anatomie. Věnoval se proto studiu anatomie s takovým úsilím, že mu hned při rigorózu tehdejší obávaný a respektovaný exa-

minátor prof. Weigner nabídl místo demonstrátora na anatomickém ústavu. Vaněk nabídku přijal a dále tak zvyšoval úroveň svých znalostí. Dalším oborem, který chtěl Vaněk zvládnout na vysoké úrovni, byla patologie, a proto vedle svého angažmá na anatomii docházel jako „fiškus“ i na patologii. Svému systematickému vzdělávání věnoval i prázdniny. Zjistil, že na oddělení patologie v Hradci Králové u tehdejšího prim. MUDr. Antonína Fingerlanda je výborně fungující laboratoř a domluvil si tam prázdninovou stáž. K rigorózní zkoušce z patologie se proto dostavil tak dokonale připraven, že ho velmi přísný examinátor prof. MUDr. Heřman Šikl (mimochodem plzeňský rodák) zařadil mezi adepty další spolupráce. Úspěch u rigorozní zkoušky z patologie však znamenal, že životní dráha Josefa Vaňka nabrala jiný směr. Kariéra chirurga jej sice stále lákala, ale osobnost prof. Šikla jej ovlivnila natolik, že se patologie stala jeho odborným osudem. Bohužel, Vaňkova zkouška z patologie se konala na jaře roku 1939, tedy v roce, kdy se 15. 3. situace v naší zemi dramaticky změnila, byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Dnes si můžeme těžko představit, jaké trauma to pro české studenty i učitele bylo, jak pevnou vůli a vnitřní odhodlání museli za tehdejších okolností mít, aby nebyl narušen řádný chod školy. K další tragické událost toho roku došlo 17. listopadu. Jako nacistická odveta za demonstraci studentů při pohřbu Jana Opletala byla v časných ranních hodinách přepadena Gestapem Hlávkova a Masarykova kolej v Praze, přítomní studenti byli odvlečeni do věznice v Ruzyni a následně do koncentračního tábora Sachsenhausen u Oranienburgu. Vaněk nebyl ubytován v koleji, nýbrž v penziónu Domovina ve Vyšehradské ulici, takže zatčení unikl. Mezi zatčenými však byl jeho bratr Miroslav, který byl spolu s ostatními studenty Gestapem odvlečen z koleje a vězněn až do roku 1942 v koncentračním táboře. České vysoké školy byly zavřeny, studia všech českých vysokoškoláků přerušena. Vaněk se vrátil domů a pracoval nějaký čas v zemědělství. Chtěl však navázat na své dosavadní studium, našel si proto místo laboranta na prosektuře České dětské nemocnice v Praze na Karlově v Sokolské ulici a pracoval tam od 1. 9. 1940 do konce roku 1942 pod vedením prof. MUDr. Rudolfa Kimly. V české Dětské nemocnici na Karlově byla v době, kdy tam Vaněk pracoval, aktivní odbojová skupina. V souvislosti s její činností byl Vaněk 21. 5. 1943 zatčen Gestapem a přes 3 měsíce vězněn v Praze na Pankráci. Před tím, koncem roku 1942, podal prof. Šikl oficiální žádost, aby mu byl MUC. Vaněk přidělen na jeho pracoviště v Hlavově ústavu jako asistent. Žádost byla předložena tehdejšímu Zemském úřadu, byla kladně vyřízena a předána na Ministerstvo školství. To se však neodvažovalo příznivě rozhodnout ve prospěch českého studenta a žádost odložilo. Po půl roce se Zemský úřad dotazoval, zda je tato žádost stále aktuální, písemný dotaz odeslal na adresu patologicko-anatomického ústavu bez bližšího určení a administrativa tuto písemnost automaticky předala do německého patologického ústavu. Takto byl prof. Herwig

Hamperl, který byl přednostou tohoto ústavu, na Vaňka upozorněn a ihned se rozhodl, že ho získá. Prof. Šikl ve svém písemném sdělení z 9. 6. 1945 popsal událost takto: „Oznámil mně to telefonicky současně s předáním omylem přijatého přípisu. O Vaňkovi byl ovšem již dříve informován od primáře Fingerlanda. Touto zvláštní okolností se tedy Vaněk dostal do německého pathologického ústavu a to nejprve v postavení laboranta. Byl v té době bez zaměstnání, ježto prosektura Dětské nemocnice byla po zabrání Němci zrušena. Vaněk se tehdy přišel se mnou poradit, co má dělat. Odmítnout nemohl, ježto si prof. Hamperl mohl vždy vymoci prostřednictvím Pracovního úřadu jeho přidělení.“

Šikl si také uvědomil výhodu, která by vyplývala z toho, že by měl v německém patologickém ústavu důvěrníka, který by se mohl dozvědět, co Němci zamýšlejí s Hlavovým ústavem. Vaňkovi proto prof. Šikl vysvětlil nezbytnost tohoto kroku. Šiklovo hodnocení situace se ukázalo jako správné. Pro Vaňka byla práce u zkušeného patologa dobrou odbornou školou, pro prof. Šikla a jeho ústav byly důležité informace, které Vaněk Šiklovi přinášel z německé patologie. Šikl v té době pracoval v Hlavově ústavu ve velmi stísněných podmínkách, neboť řadu pracoven zabraly jiné německé instituce. Pro prof. Šikla byla obzvláště důležitá informace, kterou Vaněk získal, když si náhodně přečetl na stole sekretářky při diktování pitevního protokolu, že přesvědčený nacista doc. Sachs, prosektor v lazaretu, který byl pro SS zřízen v sanatoriu v Praze-Podolí, žádá o zabrání celého Hlavova ústavu pro patologii SS-Wafen. Prof. Šikl s Vaňkem hledali řešení. Nakonec využil Vaněk toho, že věděl o antipatii, kterou prof. Hamperl choval vůči doc. Sachsovi a zeptal se prof. Hamperla, co si o zabrání Hlavova ústavu myslí. Ukázalo se, že Sachs Hamperla neinformoval a toho se to velmi dotklo. Prof. Hamperl, který, jak známo, provedl pitvu R. Heydricha, pak využil svoji autoritu a své kontakty na úřadě říšského protektora a převzetí Hlavova ústavu zbraněmi SS zabránil. Česká patologie v Hlavově ústavu tak zůstala v Šiklových rukách. Z pověření prof. Šikla převzal Vaněk 8. května 1945 Hamperlův německý ústav

do české správy, jak o tom prof. Šikl podal písemné svědectví (1). Během práce na německé patologii předal prof. Hamperl Vaňkovi ke zpracování případ tzv. eosinofilního granulomu žaludku. Vaněk toto pozorování připravil k publikaci, ale vzhledem k evidentně se blížící porážce nacistického Německa se s Hamperlem domluvil, že práci nebude publikovat v německých časopisech. Takto situaci popisuje i prof. Hamperl ve svých pamětech „Werdegang und Lebensweg eines Pathologen“ (2). Je to důležité svědectví, protože, nehledě na blížící se konec Velkoněmecké říše a tím i Protektorátu, mohlo mít vyzrazení této domluvy pro oba fatální důsledky. Po válce Vaněk rozšířil práci o další pozorování a publikoval ji v r. 1949 v American Journal of Pathology (3). Dodnes je tato afekce uváděna v klasifikaci WHO mezi pseudotumory žaludku jako „inflammatory fibroid polyp - Vaňkův nádor“. Po osvobození Československa ještě v roce 1945 složil Vaněk všechny chybějící zkoušky na znovuotevřené české LF a v září 1945 promoval. Od 1. června 1945 již znovu pracoval na Hlavově ústavu jako asistent prof. Šikla, za kterého někdy přednášel medikům. V Hlavově ústavu byl Vaněk do září 1951, za tu dobu publikoval přes 30 vědeckých prací. Mezi nimi vyniká popis tehdy smrtelné intersticiální plasmocytární pneumonie nedonošených novorozenců a objev jejího původce, intraalveolárního parazita Pneumocystis carinii. Své pozorování publikoval v září 1951 v ČLČ (4), o přesné zařazení parazita požádal parasitologa prof. Ottu Jírovce, pozdějšího akademika. Společnou práci pak uveřejnili v roce 1952 v Zentralblatt für Bakteriologie (5), v následujícím roce se za něj stali laureáty Státní ceny. Když se v 80. letech minulého století stala pneumonie způsobená tímto parazitem hrozbou pro dramaticky rostoucí počet nemocných s AIDS, došla práce Vaňka a Jírovce nového ocenění a parazit byl přejmenován na Pneumocystis jiroveci. V roce 1945 byla Dekretem č. 135 presidenta republiky dr. E. Beneše zřízena lékařská fakulta v Plzni, pobočka pražské UK. Plzeňský ústav patologické anatomie vedl nejdříve prim. MUDr. Antonín Čech a od září 1948 MUDr. Dagmar Benešová, též žákyně prof. Šikla. Ačkoliv MUDr. Benešové v Plzni nabízeli habilitaci, odmítla ji a velmi si přála vrátit se do Prahy. Přihlásila se do konkurzu na místo primáře patologie v Thomayerově nemocnici v Praze Krči a toto místo získala. Místo ní byl dekretem Ministerstva školství, věd a umění vedením patologicko-anatomického ústavu LF v Plzni určen k 15. září 1951 dr. Vaněk. Habilitoval se ještě v Praze, v dubnu 1952 byl jmenován docentem a v září 1955 profesorem. V dr. Vaňkovi získala LF v Plzni vynikající, již vyzrálou osobnost. Vaněk, vychován prof. Šiklem, přišel do Plzně dokonale připraven, se skvělou vědeckou erudicí a s vynikajícími organizačními a pedagogickými schopnostmi a zkušenostmi. Brzy vytvořil z mladých spolupracovníků dobře fungující tým a ústav získal respekt. Z jeho iniciativy byl v roce 1955 plzeňský patologicko-anatomický ústav pojmenován po jeho učiteli a nese od té doby název Šiklův ústav. Brzy po Vaňkově příchodu se na něj obrátil

jeho přítel veterinář MVDr. Hudeček, otec známého houslisty, aby se zapojil do výzkumu tzv. Žďárské choroby koní. U postižených zvířat docházelo k poškození jater a k jejich selhání. Prof. Vaněk experimentálně na krysách a koních potvrdil, že podstatou nemoci je fibróza a cirhóza jater vedoucí k jaternímu selhání (6) a že příčinou je intoxikace alkaloidem byliny starček barborkolistý (Senetio barbaraefolium). Za soubor prací s touto tématikou (7) získal prof. Vaněk v roce 1958 titul Dr.Sc. Během svého působení v Plzni publikoval prof. Vaněk kolem 200 odborných prací. Jeho přístup k západní odborné literatuře byl však omezený a zahraniční odborné kontakty byly prakticky nemožné. Jen v době uvolnění r. 1968 – 1969 byl prof. Vaňkovi umožněn osmnáctiměsíční studijní pobyt v USA, kam byl pozván. Za tohoto pobytu však také došlo ke komplikaci. Prof. Vaněk původně odcestoval na pozvání do Warrenu ve státě Michigan. Po příjezdu tam však zjistil, že je pro něho připraven nově postavený a skvěle vybavený institut, jehož se má stát šéfem a že se očekává, že podepíše pracovní smlouvu a požádá o azyl. To prof. Vaněk odmítl a ocitl se bez místa. O pomoc požádal prof. Jana Schwarze, který pracoval v Jewish Hospital v Cincinnati ve státě Ohio. Ten prosbě vyhověl a pozval prof. Vaňka do svého ústavu. Oba se velmi spřátelili, stejně tak jejich rodiny. Prof. J. Schwarz později prof. Vaňka a Šiklův ústav navštívil. Do důchodu odešel prof. Vaněk v roce 1981, ale nadále pracoval na částečný úvazek v dermatopatologické laboratoři kožní kliniky plzeňské FN u prim. MUDr. Hůly. Tam jsme ho vyhledávali a konzultovali s ním „sklíčka“ i politické události. Návrat svobody a demokracie do tehdejšího Československa přivítal upřímně a s úlevou, ze změny se však těšil jen krátce, na věčnost odešel 21. 12. 1990. Čeho jsme si my, kteří pokládáme prof. Vaňka za svého učitele, u něho vážili a co jsme obdivovali. Po stránce odborné jeho způsob práce. Prof. Vaněk každý případ, každý mikroskopický preparát trpělivě, někdy hodiny analyzoval, zaznamenával jednotlivé indicie a pak je spojil v logický závěr. Každé tvrzení muselo být podloženo důkazem, což se dnes označuje jako „evidence based medicine“. Oceňovali jsme též jeho důslednost a přesnost. Jestliže jsme mu předali rukopis své nové práce, věnoval se mu s velkou pečlivostí, vážil každou formulaci, každé slovo a rukopis nám vracel s typickými tužkou psanými úpravami. Byl nám vzorem svojí seriózností. Na každou přednášku medikům se vždy pečlivě připravoval, totéž vyžadoval od nás a trval na přesném dodržení začátku i konce výuky. Ve výčtu pozitivních vlastností by bylo možno pokračovat dál. Ale zbývá ještě zmínit se o tom, kde bral prof. Vaněk ke všemu, o čem byla řeč, sílu a energii. Odpověď je, myslím, jednoznačná: ve vzorném a vyrovnaném rodinném životě a ve svých zálibách. Měl celoživotní oporu ve své milované ženě Bohunce, ve svých synech a jejich rodinách. Velkým potěšením mu byla jeho zahrada ve Štěnovicích, i zde se stal ve šlechtění ovocných stromů uznávaným odborníkem. Mezi jeho žáky jsou profesoři, primáři, s úctou

na něj jako na skvělého pedagoga a spravedlivého a trpělivého examinátora vzpomínají stovky lékařů, kteří studovali v Plzni. Dnešní Šiklův ústav, díky současnému vedení, dosáhl mimořádných úspěchů ve výzkumné a publikační činnosti, produkuje téměř 70 prací každý rok, většinou v časopisech s vysokým impakt faktorem, takže se jménem plzeňského Šiklova ústavu, které je v tiráži těchto prací, se setkává odborná veřejnost v celém světě. Z toho by měl jistě prof. Vaněk upřímnou radost a to je nejlepší ovoce stromu, který zasadil. Václav Hejda Písemnictví: 1. Šikl, H.: Hlavův ústav za okupace. Časopis lékařů českých, 1945, 84, č. 32, s. 1153 - 1156. 2. Hamperl, H.: Werdegang und Lebensweg eines Pathologen. F. K. Schattauer Verlag Stuttgart - New York, 1972, 198 - 199 3. Vaněk, J.: Gastric submucosal granuloma with eosinophilic infiltration. American Journal of Pathology, 1949, 25, č. 3, s. 397 - 411 4. Vaněk, J.: Atypická („intersticiální“) pneumonie dětí, vyvolávaná Pneumocystis Carinii. Časopis lékařů českých, 1951, 90, č. 38, s. 1121 - 1126 5. Vaněk, J., Jírovec, O.: Parasitäre Pneumonie, „Interstitielle“ Plasmazellen-Pneumonie der Frühgeborenen, verursacht durch Pneumocystis Carinii. Zentralblatt für Bakteriologie, Parasitenkunde, Infektionskrankheiten und Hygiene, I. Orig. 1952, 158, s. 120 - 127 6. Vaněk, J.: Pokusná otrava starčkem a její vztah ke žďárské chorobě. Veterinářství, 1956, 6, s. 307 - 312 7. Vaněk, J.: Dlouhodobá otrava Starčkem barborkolistým jako příčina Žďárské nemoci. In: Vaněk, J. Šantavý, F., Hudeček, V.: Žďárská choroba koní. Krajské nakladatelství v Plzni, 1958, s. 13 - 18

Vzpomínání na profesora Vaňka Profesor Vaněk patřil několik desetiletí k nejvýznamnějším osobnostem Lékařské fakulty a Fakultní nemocnice. K prvnímu seznámení s přednostou Ústavu patologie došlo v zimě 1953 - 54, kdy jsme se s kolegou Brabencem po návratu z vojenských jednotek PTP se zpožděním 2 ½ let s tísnivými obavami vstupovali do nebývale přeplněného zkouškového období 5. semestru: mikrobiologie, patologická fyziologie, farmakologie, marxismus. S mimořádným úsilím a štěstím šlo vše úspěšně zvládnout, zbýval však nejobtížnější a obávaný úkol - rozsáhlá obecná patologie. Mimořádné okolnosti nás tedy donutily požádat tehdy obávaného docenta Vaňka odklad zápočtové zkoušky. Pátravě si nás prohlédl a pak odpověděl „Vy jste ti vyhození? Dejte mi indexy, já vám to podepíši“. Neuvěřitelně pozitivní gesto, i existenčně nebezpečné, v marasmu nejtužšího období komunistického režimu 50. let. Ze závěrečné zkoušky skládané v červnu 1954 mi trvale utkvěly dva nepříjemné zážitky (nyní po létech spíše úsměvné): paní sekretářka nám

29

ráno oznámila, že je zkoušení odloženo, „přijďte zase zítra, protože pan docent akutně odjel do jižních Čech pitvat uhynulého koně“ (je známo, že zkoumal a úspěšně objasnil příčinu tzv. Žďárské choroby koní). Druhý den pak, kromě jiných otázek, došlo i na amyloidózu. Měl jsem ji spolehlivě nastudovanou, bavila mne. Zapeklitá situace však vznikla, když po třech zkoušených, kteří přede mnou toto téma vyčerpali až do dna, jsem byl vyzván k pokračování. Usilovnou snahou se mi nakonec podařilo zkombinovat odpověď (patologická buňka – patologický metabolismus – patologický produkt) ke spokojenosti zkoušejícího. Dnes vzpomínám, že jako neurochirurg jsem se po dvaceti letech opět sešel s panem profesorem nad jeho oblíbeným problémem amyloidózy při hodnocení exstirpovaného patologického intracerebrálního útvaru.

Doc. Vaněk roku 1954 v posluchárně Šiklova ústavu při přednášce a demonstraci

30

Vznik a organizování klinicko-patologických seminářů, neurolog, neurochirurg a patolog, provázely na počátku obtíže, nedorozumění i konflikty. Prof. Vaněk těžko ustupoval ze své dominance a na počátku obtížně snášel naše poznámky, názory a aktivní zasahování při pitvách mozků. Časem si však zvykl a přizpůsobil se. Tato spolupráce kliniků s patologem se stala vynikající a odborně plodnou aktivitou, která byla tehdy v takovém rozsahu a kvalitě mimořádná a bezkonkurenční. Pozoruhodně jsem se s panem profesorem sblížil po listopadovém „sametovém“ převratu. Některé překvapivé okolnosti nás dovedly k rozjímání nad minulým totalitním režimem a jeho vlivem na formování povah. S uznáním hodnotím jeho opakované postesknutí, jak se neodvážil kdysi otevřeně postavit za svého kolegu, kádrově deptaného komunistickým fakultním vedením. Maligní patologická doba s patologickým politickým metabolismem násilně vytvářela patologické produkty: usazeniny, někdy jako jizvička na duši s trvající nepříjemnou vzpomínkou, někdy jako tajený úpis ďáblu.

Téměř čtyři desítky let bylo jméno profesora Vaňka spojeno s ústavem patologie. Šiklův ústav vděčí prof. Vaňkovi nejen za svůj název, ale i za svoji vysokou úroveň. Je třeba připomenout nejen mimořádná oficiální uznání, ale zdůraznit i nezapomenutelný příspěvek k výuce budoucích lékařů. Vychoval také řadu výborných spolupracovníků a následovníků, a tato nastavená odborná hladina pokračuje i do současnosti. MUDr. Zdeněk Mraček emeritní profesor neurochirurgie

z Přírodovědecké fakulty UK. Lenka Havelková byla oceněna za mimořádně kvalitní bakalářskou práci na téma problematiky rozvoje mapových dovedností, jež svým rozsahem i obsahem odpovídá diplomové práci, Petr Distler byl oceněn za výbornou diplomovou práci a učitelské aktivity.

Cena rektora UK: MUC. B. Procházková z plzeňské LF

Mimořádná cena rektora byla udělena studentům a studentkám FSV UK sdruženým v  uskupení „Oživme Hollar“ za činnost, kterou významně přispívají k rozvoji a propagaci fakulty. Cenu dále obdrželi Barbora Procházková z Lékařské fakulty UK v Plzni za úspěšnou reprezentaci v lyžování – skicrossu, Matyáš Zetek z Matematicko-fyzikální fakulty UK za úspěšnou reprezentaci ve veslování – skifu, Daniel Knotek z Evangelické teologické fakulty UK za prokázání mimořádné občanské obětavosti, když svým včasným jednáním pomohl zachránit lidský život, Bc. Tereza Jurečková a  Mgr. Ondřej Klügl z Fakulty humanitních studií UK za mimořádné výsledky v oblasti sociálního podnikání (projekt Pragulic.cz). Mimořádná cena rektora se uděluje studentům za čin nebo činnost vykonané během studia a prokazující mimořádnou občanskou statečnost nebo obětavost, za dosažení mimořádných výsledků v průběhu studia v oblasti vědy a výzkumu, za mimořádně vysoké ocenění při provozování kulturních či uměleckých aktivit nebo za skvělé sportovní výsledky v mezinárodních soutěžích. Oceněný dostává dopis rektora a finanční odměnu. Mgr. Václav Hájek, tiskový mluvčí UK

Rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima 18. března 2015 ocenil nejlepší absolventy každoročně udělovanou prestižní Cenou rektora, již převzalo devět absolventů. Profesor Zima zároveň udělil Mimořádnou cenu rektora. Cena rektora pro nejlepší absolventy Univerzity Karlovy je udělována vynikajícím studentům bakalářského nebo magisterského studijního programu, kteří dosáhli mimořádných výsledků ve vědecké, výzkumné, sportovní nebo kulturní činnosti. Cenu získávají absolventi lékařských oborů – Cena prof. MUDr. Karla Weignera, společenskovědních oborů – Cena prof. JUDr. Karla Engliše, přírodovědných oborů – Cena prof. RNDr. Jaroslava Heyrovského, teologických oborů – Cena Josefa Dobrovského, učitelského studia – Cena prof. PhDr. Václava Příhody. Cenu prof. MUDr. Karla Weignera pro nejlepší absolventy lékařských oborů převzal MUDr. Martin Bartoš z 1. LF UK za výborné studijní výsledky, kterých dosahoval po celou dobu svého studia. Výborně vykonal i všechny části státní rigorózní zkoušky. Cenu prof. JUDr. Karla Engliše pro nejlepší absolventy společenskovědních oborů obdrželi Bc. Ladislav Futtera a Mgr. David Lukeš, oba z Filozofické fakulty UK, rovněž za vynikající studijní výsledky. Bakalářskou práci Ladislava Futtery navíc posuzovatelé navrhli na zvláštní ocenění; jako mimořádně kvalitní byla oceněna i diplomová práce Davida Lukeše. Cenu prof. RNDr. Jaroslava Heyrovského pro nejlepší absolventy přírodovědných oborů získali Bc. Jan Šimbera a Mgr. Michael Mikát, oba z Přírodovědecké fakulty UK. Oceněny byly jejich výborné studijní výsledky. Závěrečné práce obou studentů byly ohodnoceny jako velmi originální a nadprůměrně kvalitní.   Cenu Josefa Dobrovského pro nejlepší absolventy teologických oborů převzaly Bc. Tereza Dumská a Mgr. Andrea Machálková, obě z Husitské teologické fakulty UK. Tereza Dumská cenu obdržela za výborné studijní výsledky a aktivní podíl na projektech a výzkumu v oblasti pedagogicko-psychologické. Andrea Machálková byla rovněž oceněna za své mimořádné studijní výsledky a výbornou diplomovou práci. Cenu prof. PhDr. Václava Příhody pro nejlepší absolventy učitelského studia získali Bc. Lenka Havelková a Mgr. Ing. Petr Distler, oba

Prof. MUDr.  Jiří Widimský, DrSc. – devadesátiny Prof. Widimský se narodil se 31. března 1925 v Plzni. Jeho jméno zná každý český kardiolog, je autorem více než tisícovky publikací a dvaapadesáti monografií v oboru nemocí srdečních. Má pověst přísného, ale spravedlivého examinátora a vychoval několik generací kardiologů. Během své bohaté kariéry dosáhl rovněž řady významných úspěchů a ocenění, působil ve spoustě domácích i mezinárodních vědeckých organizací a společností, mimo jiné zastával prestižní funkci viceprezidenta Evropské kardiologické společnosti. Třináct let také stál jako přednosta v čele II. interní výzkumné základny IKEM (Institut klinické a experimentální medicíny), nynější Kliniky kardiologie IKEM. K medicíně přivedl i své dva syny Petra (narozen 1954) a Jiřího (1956). Oba jsou rovněž uznávanými odborníky a profesory kardiologie. V hlavním městě žije už téměř sedmdesát let, ale na Plzeň, svoje rodné město, nedá dopustit. Právě jeho vztah k Plzni a západním Čechám byl hlavním tématem rozhovoru, který vznikl

v obývacím pokoji jeho rodinné vilky v pražské Krči jen pár dnů před jeho devadesátými narozeninami, které neobyčejně svěží a aktivní král české kardiologie Jiří Widimský senior oslavil poslední březnový den. Redaktor Plzeňského deníku pan Václav Vacek nám dal souhlas s jeho otisknutím ve Facultas nostra (*).

Poutavé vyprávění pana profesora z doby dětství a mládí, ve kterém se vyznává ze své lásky k rodičům i k rodnému městu, se musí dobře poslouchat každému Plzeňanovi. Během dvou hodin milovník vážné hudby a velký fanoušek fotbalistů plzeňské Viktorie přesvědčil, jak skvělým je vypravěčem a vtipným glosátorem. Pane profesore, kde v Plzni stojí váš rodný dům? S rodiči jsem bydlel v našem domě na Palackého náměstí číslo 27, který stojí přes ulici proti budově nedávno postaveného Nového divadla. Můj otec vlastnil tiskárnu, byl jsem jedináček a on samozřejmě chtěl, abych po něm tiskárnu v budoucnu převzal. Studoval jsem gymnázium, vyučil jsem se i sazečem, ale už tehdy jsem věděl, že profese tiskaře není pro mne. Jak se vyučený sazeč dostane k medicíně? K mému otci chodíval na večerní pokec jeden jeho známý, který mi jednou přinesl v němčině knihu s názvem Biologie des Menschen. Já se během druhé světové války naučil hned několik jazyků, osm let jsme na gymnáziu měli například řečtinu a latinu, a také samozřejmě němčinu. Kniha byla výtečně napsaná, přečetl jsem ji jedním dechem a hned jsem měl jasno: chci dělat medicínu a nic jiného. Kde jste chodil v Plzni do školy? Navštěvoval jsem klasické gymnázium na Husově třídě, které se později sloučilo s reálným gymnáziem. Dodnes s láskou i s odstupem desítek let vzpomínám na naše skvělé profesory. Zvláště jsem si vážil profesora Špeldy, který nás učil matematiku a fyziku. Měl jsem kamaráda a spolužáka Karla Rodinu, oběma nám nedělala matematika žádné potíže. S písemnou prací jsme byli oba brzy hotovi a pak jsme napovídali spolužákům. Jenže profesor Špelda na to záhy přišel, a když jsme s Karlem jako první odevzdali písemku, okamžitě nás posílal na chodbu, abychom nemohli ve třídě napovídat. Medicínu jste začal studovat ještě v Plzni nebo až v Praze? Se studiem medicíny jsem začal v Plzni, udělal jsem tady první rigorózum, to znamená prvních šest státních zkoušek. Poté jsem přešel do Prahy a důvod byl jednoduchý – chtěl jsem

poznat Prahu. S bydlením mi pomohl můj strýc, který v Praze žil. Ještě za studií v Plzni jsem se přihlásil na praxi do Prahy, zatímco mí spolužáci se hlásili do Sušice, Mariánských Lázní, Klatov. Byl jsem umístěn na IV. interní klinice profesora Prusíka, což byl moc hodný člověk, který mi tenkrát pomohl s přestupem z Plzně do Prahy, kde se mi zalíbilo, a rozhodl jsem se tady v roce 1948 pokračovat ve studiu. O dva roky později jsem promoval. Medicínu jste začal v Plzni studovat v roce 1945. Můžete připomenout vaše tehdejší profesory Lékařské fakulty v Plzni? Velice rád. Například fyziku nás zkoušel profesor Šafránek, biochemii přednášel profesor Šula z Prahy. Nejhezčí vzpomínky mám na doktora Kose, později profesora anatomie, neskutečného obětavce, který tehdy na fakultě začínal vlastně z ničeho. Když jsem pak po mnoha letech dostal v Lužanech na jižním Plzeňsku Hlávkovu medaili, tak jsme se tam sešli a společně poslouchali Dvořákovu mši Lužanská, učitel vedle žáka. Potkávali jsme se sice předtím i v Praze, ale nikdy jsme nebyli v tak důvěrném kontaktu jako tenkrát v Lužanech. Po promoci jste se na západ Čech vrátil. Jak vzpomínáte na vaši první praxi v karlovarské nemocnici? To byla tehdy zajímavá situace. Dozvěděl jsem se, že jakmile na krajském národním výboru řeknu, že chci dělat na interním oddělení, půjdu do nemocnice do Kraslic. V Praze mi poradili, abych řekl, že chci dělat na rentgenologii, a tak jsem se dostal do Karlových Varů, protože tam sháněli právě rentgenologa. Po roce jsem se pak do Prahy vrátil a nastoupil u profesora Broda v Ústavu pro choroby oběhu krevního, což je dnešní Klinika kardiologie IKEM. Pro zajímavost, profesor Brod byl později jedním z autorů Dvou tisíc slov a posléze emigroval. Zajímavou etapou vaší lékařské praxe byla stáž ve Švédsku. Můžete toto období krátce připomenout? Vyhrál jsem tehdy konkurz Světové zdravotnické organizace na roční stipendium Švédské kardiologické společnosti v Göteborgu. Musím říci, že pobyt ve Švédsku mi po profesní stránce hodně dal, kromě vědecké činnosti jsem tam působil i jako lékař odborářů místní nemocnice, abych si také něco přivydělal. Měl jsem z toho obavy, nebyl jsem si jistý, zda moje švédština bude stačit na to, abych se s pacienty dobře domluvil, ale nakonec to dopadlo dobře. Do Švédska jsem se pak několikrát vrátil na kratší dvouměsíční a tříměsíční pobyty, a také mě tam zastihl srpen roku 1968 a vpád okupačních vojsk do Československa. Neuvažoval jste tenkrát o emigraci? Tehdy jsem byl ve Švédsku s celou rodinou, s manželkou i oběma syny, kterým tehdy bylo čtrnáct a dvanáct let. Švédi na nás byli strašně moc hodní, dali nám šestipokojový byt a vůbec nepočítali s tím, že bych se chtěl vrátit domů. Dlouho jsem zvažoval, zda ve Švédsku zůstanu, nakonec jsem se rozhodl pro návrat a hlavním důvodem byli mí rodiče. Oni byli po měnové reformě v roce 1953 jako příslušníci buržoazie nuceně vystěhovaní z Plzně a bydleli v provizorním domku v Nové Huti u Dýšiny. Já byl jedináček, a kdybych je opustil, oni by tady chu-

dáci už vůbec nikoho neměli a zůstali by sami. Musím říci, že svého rozhodnutí vůbec nelituji. Vraťme se teď ze Skandinávie opět do Plzně. Vím o vás, že milujete vážnou hudbu. Nezkoušel jste někdy sám hrát na nějaký hudební nástroj? Ale to víte, že ano, ale s nevalným úspěchem. Můj otec byl velice hudebně nadaný, hrál na klavír a byl zástupcem dirigenta plzeňského pěveckého sboru Smetana. Trpěl utkvělou představou, že i já musím hrát na klavír. Když jsem ale viděl, jaké tóny na klavír vyluzuji, i přesto, že mám hudbu moc rád, mě to vůbec nebavilo. Nakonec jsem skončil u neskutečně hodného profesora a vynikajícího hudebníka pana Filipovského, který byl výraznou osobností plzeňského hudebního života. Pro zajímavost, jeho vnuk, profesor Jan Filipovský, je nyní přednostou
II. interní kliniky Fakultní nemocnice v Plzni. Jeho dědeček byl v mém životě posledním člověkem, jenž se mě snažil ke klavíru dovést. Dál než k Ovčákům čtverákům jsem se ale přes veškeré jeho úsilí nedostal. Pane profesore, jaký je váš vztah ke sportu? V době studií na gymnáziu jsem se věnoval kanoistice. V Plzni byly dva vodácké kluby, ten můj se jmenoval Klub českých turistů (KČT) Plzeň - vodáci, ten druhý byl Radbuza Plzeň. Jako dorostence nás vedl pan Nekola, trénovali jsme denně dvě hodiny a jezdili po proudu řeky Radbuzy až do města a proti proudu pak až k jezu do Doudlevec. Nejdříve jsem jezdil na deblkanoi se Slávou Jánským, výborným kanoistou. Naším největším úspěchem bylo třetí místo na mistrovství protektorátu Čechy a Morava. Sláva se stal později mistrem republiky a připravoval se na olympijské hry v Londýně. Já po válce s kanoistikou kvůli medicíně skončil, pár let jsem ještě dělal rozhodčího. V Plzni byly tehdy dva ligové fotbalové kluby, kterému z nich jste fandil? Naše gymnazijní třída byla rozdělena na dvě poloviny. Hádali jsme se mezi sebou, protože půlka fandila SK Plzeň a druhá polovina držela palce Viktorii. Já byl viktorián, chodil jsem na ligové zápasy na hřiště v Luční ulici. Návštěvy se pohybovaly kolem pěti šesti tisíc diváků, když do Plzně přijela Sparta nebo Slavia, přišlo jich deset dvanáct tisíc. Už skoro sedmdesát let žijete v Praze, komu fandíte dnes? Mé srdce patří pořád Viktorii. S potěšením sleduji, jak fotbal v Plzni stoupá stále vzhůru, mám velkou radost z nového stadionu a z toho, že skoro pokaždé je vyprodán. Mám rád Pavla Horvátha, vím, že teď nastupuje i za Domažlice. Když dávají Plzeň v televizi, nenechám si to ujít. Kdo podle vás vyhraje letos mistrovský titul, Sparta nebo Viktoria? Sparta ho přece nemůže vyhrát, to je logické. Titul získá Viktorka, náskok pěti bodů je slibný, podle mne jí bude stačit. Pane profesore, zmínil jste také Novou Huť u Dýšiny, což je další místo, které vás pojí s vašimi kořeny na západě Čech. Jak vy a vaše rodina na Novou Huť vzpomínáte? V Nové Huti zažil dětství můj otec, já i moji dva synové, kteří si to tam velice zamilovali. Po smrti otce v necelých osmdesáti letech tady žila dál moje maminka, která zemřela ve dvaadevade-

31

32

sáti. K Nové Huti se váže i jedna moje vzpomínka z května 1945, kdy Plzeň osvobodila americká armáda, a já, protože jsem uměl anglicky, dělal jsem Američanům tlumočníka. A v Nové Huti bylo ubytováno velení armády a pamatuji si, že jsem jednou velícího generála Harmona doprovázel v Nové Huti na ryby. Zní to neuvěřitelně, ale vím, že si i v devadesáti letech stále udržujete lékařskou praxi. Můžete ji trochu přiblížit? V IKEMu, kam to z domova mám pár stovek metrů, jsou na mě moc hodní. Mám tam pořád svoji místnost. Ordinuji dvakrát v týdnu po dvou hodinách. Jak se my Češi chováme ke svému srdci? Myslím si, že máme ve srovnání s jinými zeměmi stále co dohánět. Nejrizikovější faktor kardiovaskulárních nemocí je kouření. V této oblasti medicíny jsem hodně spolupracoval s paní profesorkou Helenou Rosolovou z plzeňské Lékařské fakulty. Co se týká kouření, jsme na tom špatně třeba ve srovnání se Skotskem. Tam prosadili zákaz kouření v restauracích i přesto, že se obávali, že hospody pak budou prázdné. Obavy se nenaplnily, Skotové chodí do hospod dál, aby se napili a popovídali si. Po roce a půl se ukázalo, že ve Skotsku se snížila úmrtnost o deset procent oproti Anglii, kde tehdy zákaz ještě neplatil. A co obezita? Ta u nás bohužel po vzoru Ameriky vzkvétá. Obrázek na ulici, kdy mladá děvčata, která se sotva valí, míří rovnou do cukrárny, je u nás poměrně častý. A to pak souvisí i s diabetem – čím více obézních lidí, tím více diabetiků. I když ne každý diabetes je z tloušťky, jsou tu samozřejmě i dědičné sklony. Už dvaašedesát let provází životem profesora Jiřího Widimského jeho manželka Dagmar. Laskavá, chápající a vzdělaná dáma, která ovládá několik jazyků (jako novinářka pracovala v rozhlasovém vysílání pro zahraniční turisty), vytváří svému manželovi patřičné zázemí a vždy věrně stojí po jeho boku. Na otázku, jaký je život vedle pana profesora, bez váhání odpoví: „Především s ním není vůbec nuda, tu vedle něj neznám. Chodili jsme spolu na koncerty, do divadel, jezdili jsme spolu na vodu a všude tam, kam to v tehdejší době šlo,“ vypráví paní Dagmar. Oba milují Šumavu, už dlouhou dobu mají chalupu v Lenoře, ale prošlapanou mají i její část náležící do Plzeňského kraje. „Když jsme přijeli na návštěvu k manželovým rodičům do Plzně nebo později do Nové Huti, tak jsme většinou zamířili autem nebo vlakem do Železné Rudy. Tuto část Šumavy jsme prošli jak v létě, tak i v zimě na běžkách. A jezdíme tam dodnes, protože tchyně mého syna Jiřího žije v Nýrsku. Máme spolu hezký vztah a rádi tam zavítáme,“ dodává Dagmar Widimská. Na svém manželovi kromě jiného obdivuje jeho vztah k rodnému městu. „Ať jsme v jakékoliv společnosti, rozhovor se pokaždé stočí k Plzni. Často jsem doma zkoušena ze čtyř řek, na kterých Plzeň leží. Myslím, že město Plzeň ani netuší, jakého to má v Praze fanouška,“ dodává. Z dlouhé řady blahopřání k životnímu jubileu pana profesora Widimského uvádíme přání prof. MUDr. Michaela Aschermanna, DrSc.: „První vzájemné setkání bylo na úrovni „profesor Jiří Widimský – legenda kardiologických ates-

tací“ – tedy ještě dříve, než jsem měl tu čest být jedním z prvních českých lékařů, z kterých jste po proběhlé atestaci z kardiologie dělal české kardiology. Šířila se tehdy pověst nekompromisního, přísného examinátora, který rád „vyhazuje“, pokud není zkoušený znalý výsledků studií publikovaných v tehdy ještě méně dostupných zahraničních časopisech. A následovalo setkání druhé, osobní, kdy jsem se jako mladý kardiolog ocitl před komisí Vámi vedenou. Byl jste tehdy přísný, ale současně jsem poprvé poznal Váš lehký a zároveň vlídný sarkasmus při některých diskusích nad otázkami, které byly probírány, přítomen byl také nadhled a pochopení pro nervozitu zkoušeného. A měl jsem od toho setkání i dojem, že si kardiology po proběhlé atestaci pamatujete osobně, když následovala další setkání při odborných akcích České kardiologické společnosti – a to byl „další profesor Widimský“: výborný rétor, kritický a nesmírně vzdělaný diskutující, vždy dokládající argumenty citací zdrojů poznání. … Přišla doba, kdy jsem měl možnost Vás poznat důvěrněji osobně – to, když jsme se spolu rozhodli sepsat rozhovor o Vaší lásce ke kardiologii, o Vašem životě nejen v práci, ale také s rodinou, poznal jsem Vaši milou paní Dagmar, její lahodné koláče, kterými nás častovala při našem setkávání u Vás doma i na chalupě v oblíbené Lenoře na Šumavě. I při těchto rozhovorech bylo možné poznat, že medicína a kardiologie zvláště jsou pro Vás celoživotní prioritou, že pro Vás nikdy nepřestanou touto prioritou být, ani tehdy, když to většinou jiní již nedokážou. Na tato naše setkávání máme společnou vzpomínku ve formě monografie, pro mě jsou to i vzpomínky na setkávání s osobností, jakých má česká kardiologie jen málo.  Věřím, milý pane profesore, že přijmete velký dík za Vaši celoživotní práci pro českou kardiologii, současně i hluboký obdiv nad Vaší vitalitou a pracovitostí, přijměte i přání dobrého zdraví a radosti z úspěchů Vašich synů Petra a Jiřího, z Vašich vnoučat, dnes již i pravnuků a pravnuček!“ (r) *Vacek V.: Legenda české kardiologie fandí Viktorii. Plzeňský Deník 9. 4. 2015

Pětaosmdesátiny profesora MUDr. Zdeňka Mračka Prof. MUDr. Zdeněk Mraček je nesporně výraznou osobností lékařského i společenského života v Plzni. Narodil se dne 6. ledna 1930 a oslavil v těchto dnech své 85. narozeniny v plné duševní síle. Kladl mi na srdce, abych svůj proslov k tomuto výročí omezil na několik vět a řeč si schoval na oslavu jeho devadesátin. Přesto mi dovolte malé ohlédnutí a alespoň několik dat z jubilantova života. Mračkovu neurochirurgickou kariéru nastartoval v roce 1955 prof. Piťha – tehdejší přednosta Neurologické kliniky FN v Plzni, když doporučil tehdy studentu 5. ročníku LF fiškusujícímu na neurologické klinice, aby se přihlásil Dr. Quido Ledinskému, který hledal „šikovného

medika“ pro práci na nově vzniklém ordinariátu neurochirurgie na I. Chirurgické klinice FN v Plzni. Tak se také stalo a po ročním fiškusování na neurochirurgii a promoci v roce 1957 začal MUDr. Mraček pracovat na neurochirurgickém ordinariátu pod vedením ordináře Ledinského, žáka královéhradecké neurochirurgické školy prof. Petra. Na pozvání profesora Zdeňka Kunce strávil téměř 3 roky na Neurochirurgické klinice ÚVN v Praze, kde sbíral další zkušenosti, absorboval něco z Kuncovy geniality a složil atestaci z neurochirurgie.

V  září roku 1966 se vrátil do Plzně na uvolněné místo ordináře neurochirurga. Zasloužil se o postupný rozvoj plzeňské neurochirurgie, které vtiskl prvky Petrovy, Ledinského a Kuncovy školy, a byl proto nezřídka označován za bastarda odkojeného těmito klinikami. Plzeňská neurochirurgie si v rámci I. chirurgické kliniky udržovala odbornou a organizační nezávislost. Dařilo se to jen díky obětavé tvrdé klinické práci, přednáškové a publikační aktivitě Dr. Mračka, který probojovával svébytnost svého oboru neurochirurgie v našem regionu navzdory nepřízni tehdejšího vedení nemocnice i plzeňské lékařské fakulty. Akademik Kunc ho kdysi nazval Gaskoňcem se srdcem bijícím pro neurochirurgii. Dr. Mraček tehdy bojoval proti všem, kteří nepřáli jeho snahám. Organizátoři zdravotnictví, vedení chirurgické kliniky a regionální představitelé politické moci se jen obtížně smiřovali s politicky nepodroKarikatura od  bivým neurochirurprim. MUDr. L. Hasmana gem, jehož odborné kvality však uznávali a museli respektovat. Na druhé straně však úzce spolupracoval se všemi kolegy odborníky ve FN, kteří žádali neurochirurgovu konsiliární pomoc. Neurochirurg byl tehdy zván ke všem pacientům s poruchou vědomí. A v Mračkově brašně nesměl chybět fotoaparát k dokumentaci zajímavých případů. Nakonec získala neurochirurgie statut samostatného oddělení v roce 1983.

Profesor Mraček byl znám jako výborný diagnostik a brilantní operatér a novátor v oblasti klasické neurochirurgie. Jeho přednášková aktivita byla obdivuhodná. Do povědomí svých kolegů se zapsal jako bouřlivý diskutér na odborných shromážděních doma i v zahraničí. Stal se uznávaným odborníkem v oboru neurochirurgie na mezinárodní úrovni. Prof. MUDr. Zdeněk Mraček publikoval 180 prací ( z toho 35 v zahraničí ), napsal dvě monografie reflektující obrovskou zkušenost na poli neurotraumatologie („Frontobasální poranění“, „Kraniocerebrální poranění“). V publikacích se objevila řada priorit i mezinárodního významu. Jejich výčet je nad rámec mého dnešního vystoupení. Bližší informace o práci prof. Mračka a genezi plzeňské neurochirurgie lze hledat v letopisu, který jsme vydali v roce 2006 k 50. výročí pracoviště. Profesora MUDr. Zdeňka Mračka lze bez nadsázky označit za zakladatele plzeňské neurochirurgické školy. O mezinárodním ohlasu jeho prací svědčí fakt, že byl poctěn udělením čestného členství Skandinávské neurochirurgické společnosti a Italské neurochirurgické společnosti. Je členem a lektorem ESPN (European Society for Pediatric Neurosurgery) a členem Evropské a Světové neurochirurgické společnosti. Na domácí půdě pracoval prof. MUDr. Zdeněk Mraček v letech 1990–94 jako předseda výboru Československé neurochirurgické společnosti. V roce 1990 byl oceněn čestným členstvím Československé neurochirurgické společnosti. V letech 1996–2000 byl členem redakční rady časopisu Česká a Slovenská neurologie a neurochirurgie. Teprve však po sametové revoluci v roce 1989 byla plně doceněna dosavadní rozsáhlá vědecká a klinická práce prim. MUDr. Zdeňka Mračka i jeho morální kvality a bezúhonnost. Nejenže byl v roce 1990 zvolen primátorem města Plzně na čtyřleté funkční období, ale 1. června 1990 byl v rámci rehabilitací habilitován docentem a v roce 1992 jmenován profesorem Karlovy University pro obor neurochirurgie. Toto uznání bylo logickým vyvrcholením mnohaleté usilovné klinické i pedagogické práce a publikační činnosti. Neurochirurgické pracoviště mezi tím personálně rostlo a připravovalo se na přesun do lochotínského areálu. Mezi jeho pracovníky krátce pobyl i MUDr. Václav Šimánek, současný ředitel FN v Plzni. Profesor Mraček věnoval celý svůj profesionální život výuce studentů Lékařské fakulty University Karlovy v Plzni, předávání zkušeností svým kolegům a spolupracovníkům. Přestože na oddělení přestal pracovat před 11 lety, dosud se aktivně účastní odborných seminářů na svém mateřském pracovišti, přednáší a živě diskutuje na odborných shromážděních i na besedách s laiky. Myslím, že je patřičně hrdý na svého syna Jana,

který kráčí v jeho stopách v oboru neurochirurgie a v minulých dnech mohl oslavit svoji úspěšnou habilitaci a zisk titulu (hodnosti) docent. Za své společenské aktivity byl profesor Mraček v roce 2008 oceněn čestným občanstvím města Plzně a v roce 2010 byl slavnostně uveden do Dvorany slávy Západočeského kraje tehdejší hejtmankou města Plzně doc. MUDr. M. Emmerovou, CSc. A dosud neztrácí zájem o současné dění ve společnosti, která si váží jeho celoživotního odkazu a dokonce si vyžádala jeho aktivní účast na minulých komunálních volbách. Nicméně nejraději tráví čas ve své rozsáhlé knihovně, věnuje se výchově neurochirurgického potěru a často rád odpočívá a rozjímá se svým věrným psem, literaturou a skleničkou vína ve svém tusculu nedaleko Plzně. Vážený pane profesore, chci Vám poděkovat jako svému učiteli i za své kolegy a kolegyně sestry, kteří si váží Vaší práce a zkušeností, které jste nám dlouhá léta předával. Přejeme Vám mnoho síly, radosti a spokojenosti v dalším životě. Laudaci k 85. narozeninám prof. MUDr. Zdeňka Mračka přednesl v rámci slavnostního přednáškového Neurochirurgického večera Spolku lékařů JEP v Plzni dne 21. 1. 2015 prim. MUDr. Milan Choc, CSc.

100 let od narození prof. MUDr. Václava Laně (1915 - 1990) (tak trochu i z perspektivy svých synů) Náš otec prof. MUDr. Václav Laně, známý plzeňský gynekolog a porodník, zakladatel gynekologické vyšetřovací metody kolposkopie v Československu, by se 10. března 2015 dožil 100 let. Protože zemřel 22. listopadu 1990, uplyne v roce 2015 také čtvrtstoletí od jeho úmrtí. Dvojí důvod ke vzpomínce.

Jsou však ještě dva další. Náš otec byl roduvěrný Plzeňák. Plzeň neopustil ani přesto, že ho místní komunistická vrchnost neměla v lásce, ani po vpádu vojsk Varšavského paktu v roce

1968, kdy díky svému mezinárodnímu věhlasu mohl emigrovat, ba ani neodešel na klinická pracoviště do Prahy. Je tedy symbolické, že jeho stoleté výročí připadá i na zakulacené 720. výročí založení města Plzně. Rok 2015 je i 70. výročím vzniku gynekologicko-porodnické kliniky LFUK v Plzni. Opět symbolická souvislost s výročím prof. MUDr. Václava Laněho. Václav Laně totiž stál u zrodu této kliniky, která byla od počátku umístěna ve funkcionalistické, dnes památkově chráněné budově bývalé měšťanské školy v Plzni na Slovanech. Symboliky snad už bylo dost, ale v téže budově nastupoval v den jejího otevření a zároveň vypuknutí II. světové války 1. září 1939 jako ředitel chlapecké obecné a měšťanské školy jeho otec Václav Laně, známý plzeňský pedagog a politik. Odtud byl téhož dne odvlečen nacisty do koncentračního tábora. Prof. MUDr. Václav Laně vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. To bylo snad jediné období, kdy se na delší dobu vzdálil z Plzně. V mládí se aktivně věnoval sportu. Hrál hokej, fotbal, tenis a závodil ve skocích do vody. Na podzim roku 1939, po vypuknutí II. světové války mu chyběla dvě rigoróza k ukončení studia. Zavření českých vysokých škol nacisty ho na dlouhých šest let vzdálilo od promoce. Už za války však projevil zájem o vědeckou práci. Jako závodní lékař kaolinových závodů v Horní Bříze, byť bez formálního ukončení studia s titulem MUC, začal provádět výzkum a publikovat odborné studie. Studia dokončil a odpromoval nedlouho po osvobození. Nastoupil na nově zřízené gynekologicko-porodnické klinice LF UK v Plzni, kde se stal pravou rukou jejího prvního přednosty a kde se také v roce 1955 habilitoval jako její první docent. Tehdy se začal věnovat studiu a aplikaci gynekologické vyšetřovací metody kolposkopie, jehož výsledkem bylo jeho stěžejní vědecké dílo Úvod do kolposkopie. Tehdy mu však také plzeňská komunistická vrchnost začala ukazovat svoji pravou tvář. Prof. MUDr. Václav Laně, věrný odkazu svého otce, národně socialistického politika, nikdy nepodlehl oportunistickému trendu a nevstoupil do KSČ. To se mu samozřejmě vymstilo. Už po maďarském protikomunistickém povstání se plzeňské partajní verchušce nelíbilo, že neodsoudil maďarskou „kontrarevoluci“. I po roce 1956, stejně jako později v letech 1969 a 1970 vyžadovala komunistická moc zaujetí „správného třídního“ postoje ke vpádu vojsk Sovětského Svazu a jeho satelitů. Trestem bylo vyhození z místa. To postihlo tehdy doc. MUDr. Václava Laněho v roce 1960. Z pozice docenta gynekologicko-porodnické kliniky byl přeřazen na místo sekundárního lékaře gynekologicko-porodnického oddělení Závodního ústavu národního zdraví Závodů Vladimíra Iljiče Lenina. Nerozumíte tomu názvu? Jednalo se o závodní nemocnici plzeňské Škodovky. Jak tehdy bývalo zvykem, vše se upeklo na krajském výboru KSČ. Ten byl pánem nad osudy lidí. Náš otec byl izolován od výuky mediků, nesměl přednášet na fakultě. Pedagogická činnost patřila k jeho nejoblíbenějším, snad genetický sklon po jeho otci. Nesl to těžce, ani podstat-

33

34

né snížení platu ho možná tolik netížilo. Byla tu však jeho vědecko-výzkumná činnost, v níž se snažil i za ztížených podmínek pokračovat. Tou dobou byl už doc. MUDr. Laně známý a oblíbený plzeňský gynekolog a porodník. Známý svojí operatérskou zručností a laskavým přístupem k pacientkám. Neomezoval se pouze na práci na klinice. V poválečných letech, kdy síť regionálních zdravotnických zařízení nebyla ještě tak rozšířená, jezdil i několikrát týdně odpoledne do venkovských porodnicko-gynekologických poraden. Mnoho nastávajících matek si přálo, aby jejich porod vedl právě náš otec. Znamenalo to pro něj značné časové vypětí. Často musel i mimo pravidelné noční služby jezdit v noci k porodům. Pamatujeme si, že otec si ve volných dnech vždy po obědě lehl. Tehdy jsme ho nesměli rušit. Uměl usnout jako na povel, byl to trénink z nočních služeb, kdy musel i několikrát za noc vstávat k porodům a komplikovaným případům. V roce 1968 se ze „škodovácké“ nemocnice se stala II. gynekologicko-porodnická klinika a doc. Laně byl jmenován jejím přednostou. Vrátil se k přednášení na fakultě a k výuce mediků. Dlouho to však netrvalo. Normalizační vedení kliniku zrušilo. Otec zůstal na stejném pracovišti v pozici zástupce primáře, protože primářem se z kádrových důvodů nesměl stát. Učit mediky a přednášet mu bylo opět zakázáno. Tak byl na prahu šedesátky znovu profesně a platově postižen. Lékař však má proti jiným profesím jednu výhodu. Slouží pacientům, léčí je a porodník navíc přivádí na svět děti. Zažívá jejich vděk a lásku. Tuto satisfakci náš otec i přes nepřátelství všemocné vrchnosti, partajních, většinou primitivních tajemníků měl. Dále pokračoval ve výzkumu, věnoval se zejména patologii děložního hrdla, a pokračoval v publikování svých poznatků doma i v zahraničí, neúnavně popularizoval svůj obor. Jeho knížka Kapitoly o zdraví a hygieně ženy z roku 1967 byla velmi oblíbená. V roce 1964 vydal doc. Laně svoje stěžejní dílo Úvod do kolposkopie, které bylo sice přeloženo do ruštiny a dokonce vietnamštiny, dalšího zahraničního rozšíření se mu však kvůli nepřízni politických špiček nedostalo a doc. Laně na jeho základě nesměl obhájit tehdy prestižní titul doktora lékařských věd. Pro nás jeho syny je zadostiučiněním, že odborné veřejnosti je náš otec jako zakladatel této dnes běžné vyšetřovací gynekologické metody v Československu dobře znám. Dále však pokračoval v aktivní činnosti v československé gynekologicko-porodnické společnosti. Byl jejím dlouholetým členem a určitý čas i členem jejího výboru. Tím však potom z kádrových důvodů také nemohl být. Do „kapitalistické“ ciziny jezdit nesměl. Pouze v letech 1968 a 69 mohl vyjet na kongresy za železnou oponu. Byl by tehdy mohl emigrovat, řada zahraničních klinických pracovišť by mu byla otevřená. Z morálních a také patriotických důvodů to neudělal. Miloval Plzeň, měl úzký vztah ke svým pacientkám a táhla ho i jeho druhá celoživotní vášeň – myslivost. Do smrti byl členem mysliveckého sdružení Luhov v tehdejším okrese Plzeň-sever. My dva bratři, jsme k němu lnuli každý z trochu

jiného důvodu. Staršímu byl nedostižným vzorem poctivého vědeckého pracovníka, sdílel jeho zájem o přírodu a myslivost, i když sám si myslivecké zkoušky nikdy neudělal. Účastnil se však řady mysliveckých akcí, honů, lesních brigád i společenských událostí. Pozdní letní večery na chatě, kdy otec se zručností lékaře operatéra stahoval a vyvrhoval uloveného srnce a kolem něho dychtivě pobíhal náš rodinný maskot, drsnosrstý jezevčík, patří k nezapomenutelným zážitkům. S mladším synem si otec nejvíc rozuměl „přes“ auta. Oba si s velkým zaujetím vyměňovali poznatky o značkách osobních automobilů, zpoza železné opony si často žertem vybírali nové západní značky, které by si pořídili, kdyby „na to měli“. Otec začal už před válkou u škodováckého populáru, pak měl dlouho východoněmecký dvoutakt Ifa a poté přesedlal opět na škodovky. Jeho posledním vozem byla Škoda 105. Do penze musel doc. Laně odejít hned v 60. letech, ač byl ještě v plné síle. Musel opustit škodováckou nemocnici, nemohl tak už vést porody, ani provádět gynekologické operace. Stal se pracovníkem železniční gynekologické ambulance a dojížděl ještě ordinovat do Chebu. Po sametové revoluci byla okamžitě zahájen proces jeho plné odborné rehabilitace a podán návrh na jmenování profesorem porodnictví a gynekologie. Bohužel pro něj už pozdě. Přes ohromnou euforii, kterou i v něm návrat k demokracii vyvolal, už neměl sil dál pokračovat v práci. Těžce nemocen přebíral v červenci 1990 v pražském Karolinu profesorský diplom. V posledních měsících života se mu tak dostalo aspoň částečného profesního zadostiučinění. Zemřel několik dní po 1. výročí sametové revoluce. V jeho nemoci mu věrně sloužil mladší syn Václav, stejný plzeňský patriot jako on sám, a do posledních chvíle, stejně jako po celý život od jejich sňatku v den vypálení Lidic 10. června 1942 při něm stála jeho manželka paní Marie Laňová. I od jejího úmrtí 30. 3. 2005 uplyne v roce 2015 kulatých 10 let. Naši rodiče byli v Plzni známí a oblíbení. Mladší syn Vašek zdědil mnoho z jejich šarmu a charismatu. Věříme, že tento článek bude malou vzpomínkou na prof. MUDr. Václava Laněho i pro ty, které jako porodník přivedl na svět, možná také ještě pro jejich matky a otce. Je jich opravdu mnoho. Tomáš a Václav Laňovi

Z historie plzeňské Lékařské fakulty UK: Prof. MUDr. Andrej Edlan, DrSc. (1917 - 1983) Bývalý přednosta plzeňské Stomatologické kliniky a proděkan fakulty se narodil 31. srpna 1917 v Banské Bystrici. Tam také maturoval a poté studoval na Lékařské fakultě Komenského univerzity v Bratislavě. Politické události na Slovensku mu již v roce 1939 znemožnily pokračovat ve studiu a vystavily ho kruté politické persekuci. Toto období až do osvobození v roce 1945 bylo nejtěžším

obdobím jeho života. Prochází jím za těžkých osobních obětí; žije v ilegalitě, účastní se Slovenského národního povstání, prodělává těžkou nemoc, zajetí, útěk z něho a konečně bojuje jako partyzán v oblasti Nové Lehoty. V době války a persekuce zachránil za neuvěřitelných okolností řadu lidí – jednotlivce i celé rodiny, které převáděl přes státní hranice do bezpečí. Jeho životním krédem a motivací bylo – pomáhat, poskytovat pomoc. Oženil se s mladou ženou, aby ji zachránil před deportací; když byla přesto zatčena, žádá její propuštění dopisem adresovaným přímo Adolfu Hitlerovi; sám tím na sebe upozornil a jen šťastná náhoda zabránila jeho deportaci do koncentračního tábora. Oceněním jeho odbojové činnosti bylo několik vyznamenání: 7. 2. 1947 mu ministr národní obrany uděluje Odznak československého partyzána, 28. 10. 1947 mu předsednictvo Slovenskej národnej rady uděluje „Pamëtnú medailu Radu Slovenského národného povstania“ a 6. 10. 1959 mu prezident Československé republiky uděluje „Dukelskou pamětní medaili“. Po otevření vysokých škol Andrej Edlan dokončuje svá medicínská studia v Praze. Pracuje pak na pražské II. stomatologické klinice jako sekundární lékař a později jako odborný asistent. Neúnavně se vzdělává a věnuje se oboru stomatologické chirurgie. V roce 1959 obhájil kandidátskou disertační práci a v roce 1960 práci habilitační. Jako docent odchází v roce 1960 na místo přednosty stomatologické kliniky LF UK v Plzni. Ve stejném roce je také jmenován vedoucím katedry zubního lékařství a v říjnu 1965 je jmenován vysokoškolským profesorem. Na plzeňské stomatologické klinice působil od roku 1960 do srpna 1968, kdy z obavy z dalšího politického pronásledování emigroval do Izraele. Během těchto let zastával funkci proděkana pro stomatologický směr, byl předsedou problémové komise, členem výboru Stomatologické sekce České lékařské společnosti J. E. Purkyně. Prof. Edlana jsem měl možnost poznat - jako svého nadřízeného - v letech 1964 až 1968. Jaký byl? Velmi jsme si ho vážili pro jeho pracovitost a přímost. Byl to skromný, otevřený a velmi lidský člověk. Na LF v Plzni byl respektován a považován za jednoho z jejích čelných představitelů. Byl nenapodobitelný, neopakovatelný, náročný nejen k podřízeným, ale i k sobě samému; dnes bychom ho označili za workoholika. Měl obdivuhodný smysl pro humor, nejlepší židovské anekdoty pocházely od něho. Doslova hýřil nápady na zlepšení výuky, výzkumné činnosti a prostředí kliniky. Jeho zásluhou se na klinice významně zdokonalila operativa v maxilofaciální oblasti jak v traumatologii tak v onkologii a preprotetické chirurgii. Ve spolupráci s ortodontisty zavedl do běžné praxe kortikotomie.

Vidět prof. Edlana operovat bylo potěšením. Originální bylo i jeho operativní řešení mělkého ústního vestibula v dolním frontálním úseku: v této operaci má světový primát, jeho operace byla mnohokrát citována ve světové literatuře. Edlanova rodina žila v Praze, kam za ní o víkendech dojížděl. V roce 1968 se často stýkal a sympatizoval s čelnými představiteli tzv. „pražského jara“, kteří usilovali o reformu tehdejšího zřízení. Na památném setkání studentů a učitelů plzeňských vysokých škol v kině „Moskva“ seděl na jevišti mezi těmito čelnými politiky a shromáždění moderoval. Jeho politická angažovanost byla také důvodem, proč 21. srpna 1968, kdy do Plzně přijely sovětské tanky, ihned odjel za rodinou do Prahy a neprodleně s ní pak opustil republiku. Emigroval do Izraele, kde začínal ve svých 51 letech jako profesionál znova. Po jazykovém kurzu zahájil svou činnost v Tel Avivu v nemocnici Beilinson; založil tam stomatologickou jednotku při ORL oddělení, ze které později vzniklo samostatné stomatologické oddělení. Vzhledem k novým podmínkám zpočátku omezil svou vědeckou činnost; důvodem byla jazyková bariéra a později i nemoc. V roce 1975 byl operován pro tumor hypofýzy s klinickým obrazem akromegalie. Jeho stav se údajně podstatně zlepšil a Andrej Edlan se dál intenzivně věnoval zejména operativě a výchově mladých kolegů. I v Izraeli, kde pracoval 15 let, se stal autoritou ve svém oboru. Posledních šest let bojoval s metastázami zhoubného nádoru a chorobě podlehl 17. června 1983, když do předposledního dne svého života pracoval. Andrej Edlan za svého života publikoval 40 odborných a vědeckých prací a na mezinárodních kongresech a sjezdech přednesl 16 přednášek. Přesto však bylo až do listopadu 1989 zakázáno o jeho práci mluvit i psát. Bylo zakázáno i citovat kteroukoliv jeho práci. Edlanovo jméno se nevyskytuje ani v publikaci, uvádějící kompletní seznamy všech do roku 1986 publikovaných odborných prací 69 českých stomatologických chirurgů („Stomatologická chirurgie: Dílčí seznam prací do roku 1986“, UP Olomouc, 1989). Mladší generaci lékařů je proto Edlanovo jméno málo známé. Prof. Edlan byl dvakrát ženat; měl dvě děti. Syn Karel studoval medicínu v italské Florencii a působí jako internista v nemocnici v Nethánii. Je ženatý, jeho manželka pochází rovněž z lékařské rodiny z Prahy, mají spolu čtyři dcery. Dcera Eva studovala obor archeologie, je vdaná, má dvě dcery a žije v USA. Svou výpovědí o jeho životě bych rád alespoň zčásti splatil dluh, který k němu naše odborná veřejnost má. Shromáždit fakta o jeho životě nebylo snadné. Velmi mi pomohl jeho synovec MUDr. Ladislav Styk, CSc., stomatochirurg, který žije v Banské Bystrici, a kterému za tuto pomoc děkuji. Rovněž velmi děkuji paní Vieře Edlanové, jejíž laskavostí jsem získal údaje o životě prof. Edlana po roce 1968. Veškeré materiály, z nichž jsem čerpal informace, jsou uloženy v archivu Stomatologické kliniky LFUK a FN v Plzni. Prof. MUDr. Jan Kilian, DrSc.

K životnímu jubileu doc. MUDr.  Evy Záhlavové, CSc. V květnu letošního roku oslavila doc. MUDr. Eva Záhlavová, CSc. významné životní jubileum. Osmdesát let je v životě jedince dlouhé období, které doc. Záhlavová dokázala naplnit významnou i úspěšnou činností. Rodačka z Prahy absolvovala v roce 1958 s vyznamenáním stomatologický směr na plzeňské Lékařské fakultě UK a v témže roce nastoupila na Stomatologickou kliniku jako sekundární lékařka. Po šestiletém působení na dětském oddělení přešla jako odborná asistentka na oddělení záchovné stomatologie a od té doby začala též její úspěšná vědecká i akademická dráha. V rámci záchovné stomatologie se zúčastnila řešení řady výzkumných i grantových projektů. Její výzkumná aktivita byla zaměřena na onemocnění zubní dřeně a apikálního periodoncia. Dlouhodobě spolupracovala s vývojovým oddělením n.p. Léčiva o.z. Dental, kde se významně podílela na klinickém výzkumu nových podložkových a výplňových materiálů, zejména při testování jejich vlivu na dentin a pulpu. Není náhodou, že její jméno Eva se objevilo i v názvu prvního, v Československu vyvinutého kompozitního materiálu Evicrol. Během usilovné klinické práce napsala nebo byla spoluautorkou více než 60 vědeckých prací uveřejněných v odborných časopisech a podílela se na tvorbě řady učebnic či učebních textů. V roce 1965 se stává vedoucí oddělení záchovné stomatologie a pod jejím vedením dochází k významnému rozvoji a modernizaci tohoto oddělení. V roce 1978 obhájila kandidátskou práci a po habilitačním řízení v roce 1990 byla jmenována docentkou. Nejen pouhou pracovní náplní, ale i koníčkem docentky Záhlavové je výuka posluchačů stomatologie. Vychovala řadu českých i zahraničních zubních lékařů a většina z nich na její vynikající přednášky stále vzpomíná. Jako školitel se zapojila i do postgraduální výchovy mladých lékařů. Do nedávné doby se docentka Záhlavová plně věnovala i léčebně preventivní činnosti. Mezi její pacienty patřila i řada známých osobností z plzeňské kulturní oblasti. Její dlouholetý pacient i přítel Zdeněk Bláha se svým souborem podpořil kulturní program doprovázející 1. Kongres záchovné stomatologie pořádaný v Plzni, při čemž zazněla i písnička věnovaná přímo Evě Záhlavové. Méně známá je skutečnost, že docentka Záhlavová byla i úspěšnou sportovkyní. V mládí hrála závodně basketbal, dlouhá léta se věnovala tenisu a v zimě lyžování. Zájem o sportovní dění, zejména v oblasti tenisu jí zůstal do současnosti. K dalším zálibám jubilantky patří návštěvy divadel a koncertů jak v Plzni, tak i v Praze. Docentka Záhlavová vychovala dvě děti. Syn

Jan byl dlouholetým primářem oddělení nukleární medicíny FN Plzeň, její dcera Eva je vynikající tenistka a v současné době i úspěšná trenérka. Přejeme milé jubilantce ke krásným osmdesátinám především pevné zdraví, neutuchající zájem o konzervační zubní lékařství a v neposlední řadě i pohodu a mnoho radosti v osobním životě. Spolupracovníci

K životnímu jubileu MUDr. Václava Maška Počátkem letošního roku oslavil známý plzeňský stomatolog MUDr. Václav Mašek své 70. narozeniny. Narodil se v Plzni, kde také studoval na střední i vysoké škole. Po promoci na plzeňské Lékařské fakultě UK v roce 1969 nastoupil na Stomatologickou kliniku jako odborný asistent. Zde kromě své pedagogické činnosti zdokonaloval i své odborné medicínské znalosti a postupně složil první i druhou atestaci v oboru stomatologie. Řadu let působil jako vedoucí lékař oddělení záchovné stomatologie; jako autor nebo spoluautor publikoval řadu odborných prací a významně se podílel na výchově mnoha studentů i mladých lékařů. V současné době působí MUDr. Mašek jako místopředseda Čestné rady v Oblastní stomatologické komoře v Plzni a je znalcem stomatologické komory pro konzervační zubní lékařství. Za zásluhy o rozvoj oboru mu byl Českou stomatologickou komorou v roce 2009 udělen v pražském Karolinu čestný titul „Osobnost české stomatologie“. Velkým koníčkem MUDr. Václava Maška je sport. Byl aktivním hráčem kopané Sparty Plzeň a fotbalové jedenáctky plzeňských lékařů, která opakovaně úspěšně reprezentovala svou zemi i v zahraničí. Zároveň působil jako předseda zdravotnické komise krajského fotbalového svazu a za jeho úspěšnou činnost mu byla udělena plaketa JUDr. Jíry. Další velkou zálibou MUDr. Maška je i rybaření, kterému se stále plně věnuje. Jubilantovi přejeme do všech dalších let dobré zdraví, hodně úspěchů, pohody a příjemných zážitků!Spolupracovníci

Významné životní jubileum děkana LFUK v Plzni profesora

Borise Kreuzberga V květnu oslaví své pětašedesátiny profesor Boris Kreuzberg, přednosta Kliniky zobrazovacích metod a děkan Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni. Současně tomu již bude 23 let, co

35

se ujal vedení Radiodiagnostické kliniky, jedné z předchůdců KZM. Svoji kariéru radiodiagnostika začal v období temné normalizace, jeho svobodomyslnost nebyla vítána, tak byl nucen nastoupit na „rentgen“ místo vysněného vnitřního lékařství. Někdy i ústrky osudu mohou mít šťastné konce. V dobách, kdy nebylo snadné se prosadit, nejprve zdědil ordinariát osteologie, do kterého se vrhnul za pomoci své encyklopedické paměti, brzy se z něho stal, a do dnes zůstává, mimořádný odborník na všechny speciality osteologie. Postupně se stal jedním z prvních ultrasonografistů v Plzni, poté se směl na sklonku normalizačních let věnovat i výpočetní tomografii.

36

Výuce studentů se však mohl věnovat až po pádu totalitního režimu. Brzy se stal jednou z osobností, které se snažili na naší lékařské fakultě obnovit ducha akademické svobody, stal se předsedou akademického senátu a posléze vystřídal prvního polistopadového děkana profesora Jiřího Valentu v děkanské funkci. Děkanem byl dvě funkční období a poté se ucházel o děkanský post znovu po dvou funkčních obdobích, kdy zastával funkci děkana LF docent Jaroslav Koutenský. Mezitím si odskočil do sféry životního prostředí, aktivně se zapojil do řešení problémů životního prostření ve funkci radního Plzeňského kraje, zde svoji energií prosadil vytvoření Chráněné krajinné oblasti Český les. Asistenta Borise Kreuzberga jsem poznal během praktických cvičení v radiologii v roce 1991, v té době se již aktivně podílel na obnově stavovských organizací lékařů a na obnově demokratického ducha na Lékařské fakultě v Plzni. Později jsem se u docenta Kreuzberga v roce 1994 ucházel o místo na Radiodiagnostické klinice, vlídně mne přijal, dobře si mne pamatoval z praktických cvičení. S nadšením mi vyprávěl, že jeho cíl je na kliniku získat magnetickou rezonanci, jeho nadšení pro nové obzory radiologie bylo infekční. V roce 1995 magnetická rezonance byla na Lochotíně instalována spolu se špičkovou výpočetní tomografií a to byla nevyléčitelná nákaza. Zatímco jiní přednostové podobnému aktivistovi, jakým jsem na klinice byl já, velice rychle přistřihnou křidélka, dostalo se mně a poté dalším mladým kolegům vždy podpory. V začátku devadesátých let zdědil radiologii na Lochotíně v šedém průměru českých poměrů, ale po dvaceti letech se z ní pod jeho vedením stalo nejprogresivnější pracoviště v České republice, které je srovnatelné po všech stránkách s nejlepšími pracovišti v Evropě.  

Jak se to mohlo stát? Profesor Kreuzberg dovede jako málokdo naslouchat názorům spolupracovníků, dokáže si vyhodnotit všechny získané informace, nebojí se zvolit správné a odvážné řešení a za jeho prosazením pak neústupně jde a někdy i proti všem. Jeho postoje jsou nonkonformní, mnohým se nehodily a nehodí, zejména těm, kteří v nebezpečí zalézají do děr. Kdo by si mohl přát lepšího šéfa a učitele? Ad multos annos Jiří Ferda

Výběrové řízení na Neurochirurgické klinice FN Plzeň Dne 7. července 2014 proběhlo výběrové řízení na pozici Přednosty Neurochirurgické kliniky LF UK a FN v Plzni. Komise složená ze zástupců Lékařské fakulty, Fakultní nemocnice, České lékařské komory, Lékařského odborového klubu a odborné společnosti doporučila na uvedenou pozici jmenovat doc. MUDr. Vladimíra Přibáně, Ph.D., Doc. Přibáň byl jmenován do funkce dne 1. května 2015. Ing. Alena Polívková

Den otevřených dveří 15. 1. 2015 Ve středu 15. ledna 2015 se konal na LF UK v Plzni Den otevřených dveří. Uchazeči nejdříve navštívili velkou posluchárnu Procháskova ústavu, kde si vyslechli prezentaci paní proděkanky prof. MUDr. A. Skálové, CSc. Prezentace byla zaměřena především na přijímací řízení pro akademický rok 2015/2016 a probíhala v 9:00, 10:30 a 12:00 hodin. Potom byla uchazečům nabídnuta prohlídka Ústavu anatomie, Ústavu histologie a embryologie a Ústavu lékařské chemie. Ve vestibulu Procháskova ústavu podávaly informace pracovnice Studijního oddělení, k dispozici byly materiály o přípravném kurzu a o přijímacím řízení, k zakoupení pak byly modelové otázky. Novinkou Dne otevřených dveří byla prezentace studentských spolků, které měly své zázemí ve vestibulu Pavlovova ústavu. Uchazeči o studium si mohli vyzkoušet resuscitaci, odběr krve, oblek simulující stáří a další. Spojení se studenty se velmi osvědčilo a nadále bychom chtěli se studentskými spolky spolupracovat. Dne otevřených dveří se zúčastnilo asi 450 uchazečů o studium Všeobecného lékařství a Zubního lékařství. Dovolte mi, abych touto cestou poděkovala všem, kteří se podíleli na bezproblémovém průběhu Dne otevřených dveří. Pokud byste se chtěli podívat na video z akce, je dostupné na adrese https://www.youtube.com/watch?v=_NExjQ9shQg Mgr. M. Buriánková

MUDr. Jaroslava Vladyková, DrSc. se stala Rytířkou českého lékařského stavu Česká lékařská komora pravidelně oceňuje své nejvýznamnější členy již od roku 1996. Titul „Rytíř lékařského stavu“ je každoročně udělován jedné z osobností české medicíny, která výkonem své lékařské praxe či vědeckou činností významným způsobem přispěla k rozvoji medicíny, a která se svým morálním jednáním stala příkladem a vzorem pro své kolegy. Na rozdíl od celé řady dalších existujících ocenění je titul „Rytíř lékařského stavu“ výjimečný tím, že o jeho udělení rozhodují demokratickým způsobem samotní lékaři – členové komory. Do pomyslné síně slávy vstoupila jako v pořadí již 22. člen tohoto elitního klubu – oftalmoložka paní MUDr. Jaroslava Vladyková, DrSc. Jaroslava Vladyková se narodila 1. 12. 1923 v Praze v úřednické rodině. Maturovala na dívčím gymnáziu Elišky Krásnohorské sice s vyznamenáním, avšak roce 1943, tedy v temné době nacistické okupace, kdy byly české vysoké školy zavřené. Místo na medicínu tedy zamířila čerstvá maturantka na Školu zdravotní a sociální péče. Na 1. Lékařské fakultě UK v Praze mohla začít konečně studovat až po skončení války v roce 1945. Během studia zde také poznala svého budoucího manžela, se kterým společně v roce 1950 promovali. Systém umístěnek poslal čerstvou lékařku do Pardubic na oční oddělení tamní nemocnice, které vedl vynikající odborník a pedagog primář Svoboda. Kromě všeobecné oftalmologie pracovala jako konziliář na dětských klinikách, čímž získala velké zkušenosti v pediatrické oftalmologii. V roce 1953 na základě úspěšně absolvovaného konkurzu pak byla přijata na pražskou II. oční kliniku prof. Kurze. Vedle zkušeností v obecné oftalmologii zde získala rovněž základy neurooftalmologie, kterou později mohla rozvinout v Ústřední vojenské nemocnici. Od roku 1961 MUDr. Vladyková pracovala na oftalmologickém oddělení v ÚVN a zůstala tomuto pracovišti věrná i po jeho přeměně na universitní kliniku. Zároveň zde úzce spolupracovala s neurochirurgickou klinikou prof. Kunce. Na obou pracovištích se totiž soustřeďovali neurooftalmologičtí nemocní z mnohých oblastí našeho státu. MUDr. Vladyková postupně získávala vysoké odborné renomé. Kandidátkou věd se stala s prací „Oftalmodynamometrie u mozkových onemocnění“ a její doktorská dizertační práce nesla název „Zvláštnosti neurooftalmologické diagnostiky u procesů postihujících chiazmatickou krajinu“.

Vedle medicíny si doktorka Vladyková oblíbila též studium cizích jazyků. Postupně složila státní zkoušky z latiny, němčiny, francouzštiny a angličtiny. A právě znalost cizích řečí spolu s pedagogickým talentem výhodně spojila při výuce zahraničních studentů. Publikační činnost Dr. Vladykové zahrnuje celkem přes 60 prací. Logicky převažuje tématika neurooftalmologická. Asi největší odezvu vzbudila publikace o Haradově chorobě – autoimunní uveoencefalitidě. Spolu s přednostou oční kliniky ÚVN docentem Jiřím Paštou publikovala monografii „Příprava na magisterské studium“. Paní doktorka Vladyková je čestnou členkou České oftalmologické společnosti J. E. Purkyně a i když je již v důchodu, stále pokračuje v odborné činnosti, věrna oční klinice ÚVN již 54 let. Moudrost, skromnost, nezištnost a pracovitost, spolu s pevnými morálními zásadami zdobí rytíře - titul Rytířka lékařského stavu náleží MUDr. Jaroslavě Vladykové, DrSc. právem. Slavnostní akt pasování proběl v Tereziánském sále Břevnovského kláštera dne 26. 3. 2015. Oftalmoložka MUDr. Jaroslava Vladyková, DrSc. poctu přijala teprve jako druhá žena v historii. (r) Zpracováno podle: Rokosová B.: Uznání za 65 let práce. Tempus Medicorum 24, 2014, 4: 9 - 11

Uvedený pár také přichystal půlnoční překvapení svým vystoupením na motivy latinskoamerických tanců. V Malém sálu se o hudbu postaral DJ Tomáš Nimč. MUC. Jakub Peca se svojí partnerkou Ivou Machálkovou předvedli tanec bachata. Plesu se zúčastnila řada vedoucích funkcionářů naší fakulty a významných hostů, např. náměstek primátora města Plzně Mgr. Martin Baxa, proděkanka pro výuku všeobecného lékařství a specializační vzdělávání LF UK v Plzni prof. MUDr. Alena Skálová, CSc., proděkan pro paralelní výuku magisterského programu v anglickém jazyce a přednosta Ústavu anatomie LF UK v Plzni doc. RNDr. Pavel Fiala, CSc., tajemnice LF UK v Plzni Ing. Marie Klečková, náměstek ředitelky FN Plzeň pro zdravotní péči MUDr. Petr Dominik, vedoucí Zaměstnaneckého odboru FN Plzeň Ing. Jaroslava Nováková, ředitel společnosti Kappenberger Braun, Elektro Technik Ing. Svatopluk Peřina a zcela mimořádně vůbec poprvé v historii skupina absolventů z Portugalska. Příští Reprezentační ples Lékařské fakulty UK v Plzni se uskuteční opět v Měšťanské besedě dne 11. března 2016. (O. Křišťálová, B. Černíková) Fotogalerie na str. 60

Reprezentační ples LF UK v Plzni

se Západočeskou univerzitou

Pokračování spolupráce

6. 3. 2015 6. března 2015 se v sálech Měšťanské besedy konal tradiční Reprezentační ples plzeňské Lékařské fakulty. Před vyprodaným Velkým sálem pronesl slavnostní zahajovací řeč děkan LF UK v Plzni prof. MUDr. Boris Kreuzberg, CSc. Přivítal současně i zahraniční absolventy naší fakulty, kteří v té době v Plzni pobývali na setkání alumni.

V hlavním sále pak k tanci i poslechu zahrál taneční orchestr Miroslava Novotného a Tribute Band-Queen Revival. Předtančení zajistili ve valčíkovém rytmu sólisté baletu Divadla J. K. Tyla, dalším vystoupením se pochlubila posluchačka naší LF Markéta Kapicová s partnerem.

V nových prostorách budovy NTIS (Evropské centrum excelence při Fakultě aplikovaných věd (FAV) Západočeské univerzity v Plzni (ZČU)) se v úterý 7. dubna 2015 konala další z pravidelných schůzek interdisciplinárního týmu „Experimentální regenerace jater“ vycházejícího z potřeb naší Chirurgické kliniky. Pravidelné schůzky, organizované MUDr. Václavem Liškou, Ph.D. v rámci řešení grantu IGA MZ ČR 13326 „Zvyšování resekability maligních ložiskových procesů pomocí metod zpřesňujících měření perfúzních parametrů zbytkového jaterního parenchymu - počítačem asistované diagnostiky a softwarového modelování“, jsou zaměřené na vývoj softwaru LISA (Liver Surgery Analyser) připravovaného k virtuální podpoře předoperační fáze rozsáhlých jaterních resekcí. Schůzky jsou vždy tvůrčí, motivační a především nabízejí velmi cennou diskusi mezi technicky, lékařsky a klinicky zaměřenými vědeckými pracovníky FAV (ZČU), ústavů LF v Plzni a klinik FN Plzeň. Tato schůzka se věnovala vedle administrativních aspektů, s cílem poskytnout přehledné informace o současném stavu vyhlášení výzev ITI a OP

VVV, Mezinárodní škole experimentální chirurgie http://www.sses.eu/ a především dílčím tématům směřujícím k navržení virtuální jaterní resekce s ohledem na segmentaci jater individuální u každého pacienta. Přednášku Transformace obrazových dat podle deformace snímaného objektu, která se zabývala možností provedení navigované jaterní operace, přednesl Ing. Libor Lobovský, Ph.D. (FAV ZČU). Výsledky z mezinárodní stáže zaměřené na vyhodnocení mikro-struktury korozivních preparátů jater shrnula MUDr. Lada Eberlová, Ph.D. (Ústav anatomie LFP). Vývoji submodulů sw LISA se věnovali Ing. Miroslav Jiřík (FAV ZČU) („histologický analyzátor“ nabízející automatické vyhodnocení 3D morfologie jaterních lalůčků z mikro-CT dat korozivních preparátů jater prasat) a Ing. Tomáš Ryba (FAV) („detekce lézí“ k automatické identifikaci a klasifikaci lézí z CT dat pacientů). Závěrem Ing. Miroslava Svobodová, Ph.D. (LF) informovala o plánovaném podání projektu do mezinárodní grantové výzvy EU Horizont 2020 – Twinning. Ing. Miroslava Svobodová, Ph.D.

World AIDS Week 2014 Projekt World AIDS Week 2014 se zaměřuje zejména na prevenci a šíření informací mezi širokou veřejnost. Vizí projektu je obeznámit populaci s riziky a možnostmi infekce virem HIV. V letošním roce jsme se rozhodli tento národní projekt ještě více rozšířit, a to tak, že během dvou týdnů probíhalo šest akcí. Projekt byl zahájen v pondělí 24. 11. 2014 přednáškou na téma Vývoj epidemiologické situace HIV/AIDS v ČR. Pozvání přijal pan profesor Pazdiora, přednosta Ústavu epidemiologie Lékařské fakulty v Plzni a Fakultní nemocnice Bory. Přednáška byla odbornějšího charakteru, zaměřená zejména na aktuální informace. Účast byla nemalá, odhadem přišlo 80 studentů a to převážně z druhého a třetího ročníku. V úterý 25. 11. následovala veřejná sbírka Červená stužka organizovaná Českou společností AIDS pomoc. Dobrovolníci z řad studentů prodávali v ulicích Plzně červenou stužku jako symbol boje proti AIDS. Troufám si říci, že sbírka byla letos velmi úspěšná. Za jeden den se podařilo vybrat 12 020 Kč. Následující pondělí 1. 12. byl přímo Světový den boje proti AIDS. V Plzni, jako i v jiných městech ČR, se ve spolupráci s Českou společností AIDS pomoc zapojila do boje proti AIDS i Městská hromadná doprava a vypravila preventivní tramvaje. Tramvaj v Plzni jezdila od 14 do 18 hodin na všech linkách. Cestující měli možnost se zdarma svézt a koupit si od studentů červenou stužku. Tento projekt

37

se konal v našem městě poprvé a úspěšně. Pro Českou společnost AIDS pomoc se nám podařilo v tramvaji vybrat 3 080 Kč.

Večer 1. 12. od 18 hodin se konala beseda s názvem Můj život s HIV v kulturní kavárně Jabloň. Pozvání přijal, jako minulý rok, lektor a člen představenstva České společnosti AIDS pomoc Max Blanck. Beseda měla dobré ohlasy a tímto moc děkujeme lektorovi, že za námi do Plzně přijel. V úterý 2. 12. probíhala osvětová akce s názvem Jsem v tom s Lékaři bez hranic. Tato organizace je mezi studenty oblíbená a přihlásilo se mnoho dobrovolníků. Letos byla akce zaměřená na studenty středních a vysokých škol, aby se zvýšilo povědomí o AIDS a o tom, jak důležité je se chránit. Dobrovolníci rozdávali kondomy a letáčky na naší fakultě i před fakultami Západočeské univerzity.

38

Na závěr tohoto projektu proběhla ve středu 3. 12. party nesoucí název Feel safe. Na konání této akce se s námi podílel další fakultní spolek, a to Medici v akci. Ceny do soutěží věnovala společnost Primeros, tímto moc děkujeme. Výtěžek ze vstupného, který činil 3 900 Kč, opět putoval na konto sbírky Červená stužka. Celkově se letošní projekt World AIDS Week velmi zdařil, aktivně se zapojilo téměř 40 dobrovolníků z řad studentů Lékařské fakulty UK v Plzni a společně jsme dokázali vybrat pro Českou společnost AIDS obnos 19 000 Kč. Nyní nám nezbývá nic jiného než poděkovat všem zúčastněným, bez jejichž pomoci by se projekt neobešel, a doufat, že příští rok bude stejně úspěšný či ještě lepší. Podaří se nám prodat více stužek a hlavně, co nejvíce rozšířit osvětu. IFMSA CZ Plzeň, Magdalena Kůsová lokální koordinátorka projektu

Fakultní pijavice 2014/2015 Fakultní pijavice je projekt zabývající se náborem nových dárců krve z řad mediků a letos proběhl úspěšně již 7. ročník. Jedná se o projekt, který je naprosto ojedinělý pro Lékařskou fakultu v Plzni a již tradičně ho pořádá plzeňská pobočka organizace IFMSA. V akademickém roce 2014/2015 tato událost proběhla celkem dvakrát, v zimním semestru ve dnech 2. 12. - 4. 12. 2014 a v semestru letním ve dnech 24. 3. - 26. 3. 2015. Vše se koná ve spolupráci s Transfuzním oddělením FN Plzeň Bory, kde nové dárce krve vítají s otevřenou náručí a zároveň poskytují Fakultní pijavici skvělé zázemí.

na to, že darovat krev je to nejsnadnější, co můžeme pro záchranu nemocných či jinak potřebných lidí udělat. Každý zdravý člověk by si měl uvědomit, že darováním pár mililitrů krve může zachránit někomu život. Navíc si tak všichni dárci mohou ověřit svůj zdravotní stav, protože jen zdravá krev může být darována. Věříme, že Fakultní pijavice bude i nadále prospěšným projektem, který se zapíše do podvědomí nejen studentům naší lékařské fakulty, ale i široké veřejnosti. Lenka Kukrálová, koordinátorka projektu

7. ročník Fakultní pijavice – 2. kolo 24.-26. 3. 2015

Rok co rok oblíbenost Fakultní pijavice stoupá, počet příchozích dárců byl letos zatím nejvyšší, v zimním semestru dorazilo konkrétně 68 dárců, z nichž 60 mohlo darovat krev, v semestru letním dorazilo 40 dárců a krev byla odebrána 33 z nich. Sečteno a podtrženo, za tento akademický rok přivedla Fakultní pijavice k odběrům 93 dárců, z nichž 43 byli prvodárci, ale zájem o odběr projevilo celkem 108 lidí. Naší události se zúčastnili nejen studenti naší lékařské fakulty, ale dorazilo také několik studentů ZČU. Na všechny příchozí dárce čeká nejen malý dárek v podobě propisky s logem Fakultní pijavice, ale již tradičně je pro všechny připravena anketa, kde studenti odpovídají na pár otázek týkajících se odběru. Anketa tak slouží organizátorům akce jako důležitá zpětná vazba, zároveň se tím ale mohou dárci zúčastnit soutěže, kdy jeden vylosovaný dárce získá cenu. V zimním semestru na výherce čekal Malý lékařský lexikon, v semestru letním byla výhrou poukázka v hodnotě 200 Kč do knihkupectví Moudrá sova, která poskytla tuto cenu jako sponzorský dar. Zároveň je na transfuzní stanici ve dnech pijavice přítomen i náš organizační tým, který je ochoten dárce vždy povzbudit a dodat odvahu, to samé platí i o milém a ochotném personálu transfuzního oddělení.

Cílem Fakultní pijavice je přivést k odběrům co nejvíce mediků a zároveň upozornit veřejnost

Ve dnech 24. - 26. března 2015 pořádala organizace IFMSA Plzeň letos již 2. kolo Fakultní pijavice. Tato akce je zaměřená na nábor nových dárců krve a k odběrům zve jak mediky, tak i ostatní, kteří mají zájem pomoci nemocným či jinak potřebným lidem darováním krve. Fakultní pijavice probíhá tradičně na podzim, letos se ale organizátoři rozhodli provést odběr i v letním semestru. Podařilo se, na Transfuzní stanici Fakultní nemocnice Plzeň Bory dorazily čtyři desítky lidí, převážně studentů medicíny, kteří tak dokazují, že darovat krev a pomoci tak lidem, kteří ji potřebují, je opravdu snadné. Navíc si sami otestovali svůj zdravotní stav, protože jen zdravá krev může být darována.

Posluchačky 2. ročníku LF UK v Plzni Kateřina Brožková, Natálie Sovjáková a Lucie Kandlová Lucie před hlavním odběrem, ale již po odběru kontrolním. Fakultní pijavice, která je naprosto ojedinělým projektem typickým pro naši fakultu, tak opět přilákala mnoho studentů a i z předchozích čísel je jasné, že se těší velké oblibě, jen za tento akademický rok přišlo díky Fakultní pijavici darovat téměř sto dárců. Na závěr bychom tímto chtěli poděkovat všem, kteří se podíleli na průběhu Fakultní pijavice, velký dík patří především Transfuznímu oddělení FN Plzeň Bory, které opět poskytlo Fakultní pijavici skvělé zázemí, dále bychom chtěli poděkovat knihkupectví Moudrá sova za sponzorský dar ve formě poukázky na nákup libovolné literatu-

ry, kterým byl obdarován jeden vylosovaný dárce a největší dík patří Vám všem, kteří jste přišli darovat, protože bez Vás by Fakultní pijavice nebyla tak skvělým projektem. Lenka Kukrálová koordinátorka Fakultní pijavice

Ve zdravé Plzni zdravý zub 21. 4. 2015 Dne 21. 4. 2015 studenti lékařské fakulty v Plzni vyrazili do ulic, aby bojovali. Ne však vlastním tělem a za svobodu, ale kartáčky a vědomostmi za lepší úsměv. Ráno v 9:00 jsme se sešli na Náměstí Republiky a pustili se do příprav. Postavit stánek, vytasit kartáčky a jdeme na to! Stan ještě ani nestál na nohou a už jsme měli prvního zájemce, který se chtěl dozvědět něco o ústní hygieně. A za prvním vzápětí dorazil další a další a další a už to jelo. Nestačili jsme se otáčet. Díky našemu entuziasmu jsme nechtěli nic podcenit a kolemjdoucí byli opravdu dychtiví dozvědět se více, takže s námi někteří strávili čištěním a povídáním i několik desítek minut. Dokonce se k nám přišly poučit i dvě třídy dětí ze školky. Trochu nás to zaskočilo, ale nelenili jsme a ve skupinkách jsme začali ukazovat, jak správně držet kartáček, kdy a jak si zoubky čistit. Za odměnu děti mohly vyčistit obří zuby velikánským kartáčkem nebo zaneřáděné zoubky plyšového nosorožce a dráčka.

V zápalu čištění jsme si ani nevšimli, že se překlenulo poledne, party studentů se prostřídaly a vypukla odpolední „směna“. Nedokážu říct, jestli byla větší účast dopoledne nebo odpoledne, zájemců bylo pořád dost. Myslím, že velmi pomohly letáčky umístěné v tramvaji, a tak jsme letos nemuseli tolik „lovit“ v okolí a „kořist“

nám běhala sama skoro až do náruče. Určitě se na skóre podepsalo i vydařené počasí. Celý den krásně svítilo sluníčko a málokterý student se ubránil, aby nechytil nějaký ten bronz. No, někdo ho chytil až moc. A když jsme u toho chytání… kolem 15:00 se podstatně zhoršily povětrnostní podmínky a foukalo a foukalo. Létaly letáky, kartáčky, ústní vody, svačiny a někteří „lehčí studenti“. Ještě aby ne, když stan jsme museli držet v osmi, abychom nepřesunuli celou akci z Náměstí Republiky do Křižíkových sadů. Osm drželo, jeden seděl a školil. Naštěstí se sílícím větrem se blížil konec a všichni jsme to nakonec zdárně ustáli.

se rekordní v návštěvnosti a zájmu o náš stánek. Zajisté pomohla velká pomoc v rozšíření povědomosti o naší akci prostřednictvím reklam v MHD, ale také velký dík patří ochotě studentů při roznášení letáků a velmi účinné spolupráci s vedením FN Plzeň a rozmístěním reklamních letáčků po celé FN Plzeň. Letošní ročník se podařilo i zaštítit významnými osobnostmi Plzně. Záštitu nám poskytnul primátor města Plzně pan Martin Zrzavecký, starosta ÚMO 3 Radoslav Neubauer, děkan LF UK v Plzni pan doc. MUDr. Boris Kreuzberg, CSc. a proděkan pro výuku stomatologie pan doc. MUDr. Antonín Zicha, CSc. Chci také moc poděkovat všem, kteří se na chodu naší preventivní akce podíleli a přispěli svým dílem k chodu tohoto krásného a pro všechny přínosného dne. Adam Špillar

Kdo si hraje, nezlobí …aneb rozhodla jsem se napsat článek o tom, kterak je při studiu medicíny důležitá praktická zkušenost a poučení z vlastních chyb. Ono totiž nabývání vědomostí z tištěných nebo internetových materiálů kolikrát nestačí, a o laické a přednemocniční péči o pacienta to platí tuplem! Během dubna letošního roku jsme jako členové medického sdružení Life Saving Support podnikli několik akcí. Jako první se zorganizovala nedělní seance ve spolupráci se záchranáři Miroslavem Ptáčkem a Tomášem Denkem ze Zdravotnické záchranné služby Plzeňského kraje. Vybrali jsme několik modelových situací z minulých ročníků soutěží Rallye Rejvíz a Inter vitam et exitum a v nepoměrně menším počtu účastníků je realizovali v prostorách Šafránkova pavilonu.  Musím uznat, že každý předchozí ročník se na Plzni pozitivně podepsal. Techniky čištění se dostávají do povědomí a nám to dělalo jen radost. Málokdy jsme museli učit techniku úplně novou, ve většině případů jsme jen zdokonalovali dovednosti a posouvali na vyšší úroveň. Proto mockrát přišla na řadu i demonstrace mezizubní péče, na té je potřeba v příštích ročnících ještě zapracovat. Povědomí o mezizubních pomůckách je, ale nikdo moc netuší jak s nimi naložit. Kolemjdoucí byli stateční a přiznali se, že buď mezizubní prostory vůbec nečistí, nebo jen občas, a tak jsme nezaháleli a snažili se tyto nedostatky dohnat. Celou akci jsem si parádně užila a věřím, že můžu mluvit za všechny plzeňské. Panovala přátelská atmosféra, všichni jsme se bavili a ještě nás hřál pocit (i když to v tom počasí už opravdu nebylo potřeba), že jsme udělali něco dobrého. Nela Jirsová, 2. roč. ZL

A ještě slovo hlavního organizátora: V první řadě bych chtěl říci, že se letošní ročník akce Ve zdravé Plzni zdravý zub 2015 náramně vydařil. Stal

Odvážlivci napříč studijními ročníky a dokonce i dobrovolná zájemkyně si vyzkoušeli role figurantů i zasahujících u dopravní nehody, při simulované otravě CO nebo záchytu meningitidy, septického šoku, diabetické dekompenzace, prvních projevů roztroušené sklerózy a samozřejmě infarktu myokardu či plicní embolie. Podstatou všech situací bylo vštípení postupů dle A-B-C, odebrání kvalitní anamnézy a provedení fyzikálního vyšetření s následnou léčbou a směrováním na vhodné pracoviště.

39

Dva dny na to jsme se opět sešli na ŠAFu, ovšem tentokrát kvůli nácviku zajištění dýchacích cest, kardiopulmonální resuscitace a vyzkoušení intraoseálního přístupu do cévního řečiště. Workshop by se opět neobešel bez pomoci výše zmíněných záchranářů a zapůjčeného vybavení ze ZZS Pk.

Koncem měsíce jsme vypomáhali s organizací soutěže Hlídek mladých zdravotníků Českého červeného kříže. Naším úkolem bylo namaskovat zranění do připravených situací a následně dělat rozhodčí na stanovištích. Kromě 14 hlídek z různých škol ve městě soutěžili i děti z kroužku první pomoci vedeného členy LSS a umístily se na skvělém 4. místě. Opět se potvrdilo, že výuka dětí v první pomoci má svůj význam, a že snad ty desítky studentů, co jako medici během roku proškolíme, budou v rizikových situacích adekvátně reagovat. Osobně mě velmi příjemně překvapil tým ze zvláštní školy, protože si i žáci s mentálním postižením dokázali osvojit základy nepřímé srdeční masáže a ošetření ran.

Na závěr bych ráda zmínila čerstvý zážitek. Poslední dubnový víkend jsem se zúčastnila Praktického maratónu v Biskupicích na Moravě. Byla to akce pořádaná Rescueteamem okolo MUDr. Dana Kvapila a zaměřená na mladé lékaře a praktiky. Nejdříve proběhl intenzivní trénink postupů přednemocniční neodkladné péče a poté jsme si je ve čtyřčlenných týmech vyzkoušeli aplikovat během 10 situací „ze života praktického lékaře“. Sama jsem měla štěstí na šikovné kolegyně, protože se ideálně snoubily aktuální znalosti mediček a zkušenosti již praktikujících lékařek. Vskutku jeden akční víkend vydal za týdny teoretického studia.  Za LSS o.s. Lenka Čechurová

Doktoři FN: Studenti LFP 1:7 (0:4) Ve středu 15. dubna 2015 se odehrálo každoroční fotbalové utkání mezi fotbalovými celky studentů LFP a doktory z Fakultní nemocnice

40

Lochotín. Každý, kdo si výsledek prohlédne, slepě mávne rukou se slovy, že zápas byl jednoznačný, ale omyl. Vítězství studentů se vůbec nerodilo lehce a museli za něj zaplatit nejen stoprocentním nasazením, ale i několika šrámy na těle. Začátek zápasu se nesl v duchu seznamování se s těžkým terénem, míčem a v některém případě i s novými spoluhráči. Není se tedy co divit, že první minuty zápasu příliš fotbalové krásy nenabídly. Fotbalovou nudu a šeď utnul až kapitán studentského mužstva Michal Jordán, který se po vynikající průnikové přihrávce mezi stopery řítil sám na brankáře soupeře. Hráč jeho kvalit s touto šancí neměl větší problémy a otevřel bohatý gólový účet zápasu. Po první vstřelené brance se „medici“ uklidnili a začali předvádět hru, která je zdobí a kterou mohli bavit zaplněné ochozy místních tribun. Do poločasu přidali branky za studenty ještě Manolis Zervos z pokutového kopu, znovu Michal Jordán a v životní formě hrající Pavel Sekyra, který nenechal v šibenici soupeřovy branky jedinou pavučinu. Během poločasové přestávky proběhla střídání v obou družstvech a noví hráči na hřišti přinesli do hry nový náboj a dynamiku. Družstvo doktorů zkvalitnilo ve druhém poločase svojí kombinaci a dočkalo se vstřelené branky po přímém kopu. S dalším průběhem utkání se začala projevovat větší fyzická zdatnost studentů a po zbytek zápasu zcela kontrolovali hru. Navíc bavili přítomné diváky pohledným fotbalem a přidali i další branky - po nechytatelné dělovce Jana Mareše, pěkné akci tria Sekyra-Jordán-Zervos, kdy poslední jmenovaný uklízel míč již téměř do prázdné branky a konečnou tečku zápasu přidal Pavel Hlavatý. Vyhlášený souboj tak po dobrém výkonu ovládli studenti, kteří tím zvládli generálku na souboj s velkým rivalem ze Západočeské univerzity. Velké poděkování patří vedení Lékařské fakulty UK v Plzni, které velmi podporuje fotbal a celkově sport na fakultě. Jakub Nešpor Text k fotu: Studenti (černí): horní řada z leva: Nešpor J., Bejček J., Manolis Z., Karásek K., Fau J., Hovorka M., Mareš V. dolní řada z leva: Mareš J., Hlavatý P., Novák M., Sekyra P., Jordán M.

Fotbalové utkání LFP – ZČU 1:4 (0:2) Dlouho očekávaná fotbalová bitva „Davida“ z Lékařské fakulty a „Goliáše“ ze Západočeské univerzity se odehrál za slunečného středečního odpoledne 29. dubna 2015 na hřišti ZČE Plzeň. Třeba říci, že předzápasové spekulace bookmakerů a převaha sázkových kanceláří hovořily jasně ve prospěch fotbalistů ze ZČU, avšak odhodlaní medici se neohlíželi na statistické předpoklady a byli rozhodnuti velkého rivala co nejvíce potrápit. Sestava LF UK v Plzni: Ilavsky V., Mareš J., Mareš V., Traverso G., Zervos. M., Bejček J., Ingriš K., Karásek K., Nešpi J., Chvál L., Hovorka M., Nehoda M., Jordán M., Hlavatý P. a, Sekyra P. Úvodní hvizd rozhodčího odstartoval první půli a po vzoru slavné Barcelony převzali iniciativu

a kontrolu nad míčem studenti Západočeské univerzity. Obrana mediků, pod vedením neprostupné stoperské dvojice Kuba Fau a Giacomo Traverso a neprůstřelného gólmana Viktora Ilavskyho dlouho odolávala náporu a odrážela jeden útok soupeře za druhým. Nakonec se však favorit přece jen dostal do vedení po jednom z mnoha centrů z křídla. Zhruba po půl hodině hry byla defenziva mediků prolomena podruhé a to podobným způsobem po rychlé přímočaré akci. Zbytek poločasu kontrolovali „Západočeši“ hru a studenty Lékařské fakulty pouštěli na svoji obrannou polovinu jen sporadicky.

Mužstvo LFP: horní řada zleva: Mareš Jan, Traverso G., Bejček J., Hlavatý P., Fau J., Hovorka M., Karásek K., dolní řada zleva: Ilavsky V., Chval L., Nešpor J., Nehoda M., Sekyra P., Jordán M., Mareš J.

Ve druhé půli ze sebe medici oklepali nervozitu, která jim v první půli možná i trochu svazovala nohy, a začali o něco lépe kombinovat a vytvářet si první náznaky příležitostí. Tuto snahu jim překazil nešťastně obdržený třetí gól, kdy do prázdné branky dorážel protihráč balon po předchozím střetu s brankářem Ilavskym. Náš brankář se při střetu zranil a musel být vystřídán. I přes skóre 0:3 studenti Lékařské fakulty neskládali zbraně a postupně začali přebírat otěže zápasu. Po sérii několika neproměněných šancí na zmírnění nepříznivého poměru branek však přišel zákonitý trest v podobě další trefy v naší síti. Ani stav 0:4 však naše kluky nezlomil a nadále se prali o výsledek s přetěžkým soupeřem. V tomto zápase se k našim hráčům pověstně štěstíčko neustále obracelo zády a zůstaly nevyužity i příležitosti Ludvíka Chvala, který svou střelou jen těsně minul branku, a později i Kuby Nešpora, který po dobrém presinku a přehození gólmana nedokázal dotlačit balon do branky soupeře. Nakonec si medici museli na svůj čestný a řekněme i zasloužený gólový úspěch počkat až do samého

závěru utkání. Z rychlého protiútoku, kdy v půli hřiště vyhrál důležitý souboj Nehoda, předal Nešporovi, a ten přesným míčem za obranu vyzval Jordána k nezištné přihrávce před branku na osamoceného Mareše. A ten takovou šancí nepohrdnul a nekompromisně rozvlnil síť. Druhý ročník souboje mezi studenty Západočeské univerzity a studenty Lékařské fakulty v Plzni skončil vítězstvím studentů ZČU v poměru 4:1. Naši studenti nemusí mít hlavy dole, protože předvedli výborný bojovný výkon. Za hlasité divácké kulisy se odehrál krásný zápas a doufejme, že v roce následujícím prolomí studenti Lékařské fakulty sérii porážek a získají pohár pro sebe.  Jakub Nešpor

opět dvě trasy, delší vedoucí na Krkavec, kratší okolo nejbližších z kaskády Boleveckých rybníků, tedy kolem Šídlováku, Kolomazné pece a Kameňáku.

To však čekalo na všechny účastníky turistické části Děkanského tělovýchovného dne na ranči Šídlovák v podobě buřta k opékání na ohništi i široké nabídky nápojů. Každý také obdržel od as. L. Králové účastnický diplom. (r), foto JN

Děkanský tělovýchovný den 12. 5. 2015 Tento rok byl Děkanský tělovýchovný den dost výjimečný od minulých ročníků. Celou dobu se zaměstnanci Ústavu tělesné výchovy snažili, aby tento den, kdy děkan LF dává studentům a zaměstnancům volno na protažení těla (proto se také jmenuje „Děkanský tělovýchovný“) byly připravené soutěže a i relaxační turistický pochod příp. cykloturistický výlet s opékáním buřtů. Tak o to větším zklamáním byly počty účastníků jednotlivých sportů. Fotbal – 0, Volejbal – dvě družstva, Basketbal – 4 družstva , Tenis – 13 účastníků, Squash – 8, Aerobic – 10, Florbal – 2 družstva, Plavání – 4 plavci, Pochod – 160 účastníků, Cykloturistika – 15 jezdců. Na tento den máme pronajatá sportoviště, připravené ceny pro vítěze i diplomy pro většinu účastníků. Pokud má LF cca 2000 studentů a 600 zaměstnanců, tak počty účastníků jsou, snad by se dalo říci, výsměchem. Většina studentů odjíždí v tento den na prodloužený víkend domů (Út – Ne), jiní tvrdí, že se musí nutně učit či dokonce na tento den jsou vypsané náhradní termíny cvičení a testů. Pokud však ostatní kolegové spolu se studenty vnímají tento den daný děkanem na sportování jako sobotu uprostřed týdně nebo jakýmsi suplem nedodělků a vypisují náhradní činnosti pro studenty, pak se není čemu divit, že si můžeme na sportovištích zpívat dueta. Věřte, že nás takováto práce netěší, ač by někdo mohl říci, tak zůstaňte taky doma! Doufáme, že to bylo pouhou výjimkou potvrzující pravidlo!? Sportu zdar Martin Červený

Turistický pochod v rámci DTD se vydařil Slibně vyhlížející třeba jen sporý sluneční svit vylákal v úterý ráno 12. května přece jen početné zájemce o splnění, či dokonce překročení doporučované denní normy zdravého pohybu, tj. alespoň 10 000 kroků, na konečnou „čtyřky“ na Košutce, kde byl jako již tradičně sraz účastníků turistického pochodu. Připraveny byly

cest kolem Boleváku. U pláže a také u kempinku Ostende byla nově vybudována restaurační zařízení, nabízející turistům občerstvení.

Pozor na jedovatý náprstník Náprstníky patří k bylinám, rostoucím divoce na vhodných lokalitách, ale také pěstovaných jako okrasné v zahradách. Jde statné byliny s přízemní růžicí listů. V prvním roce se vyvíjí listová růžice, ve druhém roce z ní na jaře vyrůstá olistěná lodyha, podle druhu vysoká kolem 60 - 180 cm, nesoucí na svém vrcholu květenství s květy barvy růžové, červené až fialové, bílé nebo žluté. Kvetou (dle druhu) v květnu až v srpnu, poupata se rozvíjejí postupně, odspoda.

Na svoji trasu, vedoucí převážně boleveckým polesím, se vydala současně i skupina cyklistů. Ti, kdo nezavítají do těchto končin během roku pravidelněji, mohli s uspokojením zaznamenat několik novinek, které poslouží i v budoucnu pohybuchtivým zájemcům. U Kameňáku si lze zaposilovat na několika aparaturách s poměrně pestrou nabídkou cviků. U každé z nich je připojen návod, jak správně cviky provádět a dokonce i rozsah opakování cviků podle předpokládané zdatnosti cvičenců. Chodci, běžci i cyklisté zajisté uvítali nový asfaltový povrch

Dvouleté druhy po odkvětu odumírají, jiné jsou vytrvalé a kvetou každoročně. Asi nejkrásnějším a u nás nejčastěji pěstovaným náprstníkem je náprstník červený (Digitalis purpurea). Je to dvouletý druh s asi 100 - 120 cm dlouhým květenstvím, které nese 15 - 35 purpurových květů, uvnitř s bílými a tmavočervenými skvrnami. Kvete od července do září. U toho druhu bylo vyšlechtěno mnoho zahradních odrůd a forem s květy různých barev – bílé, světle žluté, růžové a červené. Pěstování náprstníku červeného je naprosto bezproblémové. Je to náš domácí druh, rozšířený v podhorských oblastech hlavně na západě republiky. Asi do 50. let minulého století byl pěstován ve velkém pro farmaceutické účely (sklízely se listy z růžice jednoletých rostlin), dnes se pěstuje pouze pro okrasu.

41

V celé rostlině, nejvíce však v listech a zřejmě nejméně v kořenech, jsou obsaženy kardenolidní glykosidy, z nichž hlavní jsou purpureaglykosid A a B, digitoxin, gitoxin a gitalotoxin - tyto látky se v čisté formě užívají k výrobě léků upravujících srdeční činnost. Tvorba glykosidů v rostlině souvisí s fotosyntézou, proto jejich obsah je nejvyšší odpoledne, zatímco v noci dochází k jejich odbourávání, takže po ránu sbírané rostliny mají nejmenší účinek. Náprstník obsahuje také saponiny, jejichž obsah silně kolísá podle velikosti a stáří rostliny, nejvíce jich obsahují semena. Přítomny jsou i enzymy, barvivo a malé množství organických kyselin. Otravy náprstníkem nejsou časté, ale byly zaznamenány, a to i otravy vražedné a sebevražedné. Obyčejně však nastává otrava náhodným předávkováním. Při požití toxického množství náprstníku se nejprve objevuje místní podráždění zažívacího ústrojí, zvracení, průjmy, později dojde ke zpomalení pulsu, činnost srdeční je nepravidelná, dýchání je obtížné, mohou se objevit poruchy vidění (člověk vidí předměty modře, červeně, žlutě nebo zeleně nebo má mžitky před očima), halucinace, hučení v uších, bolesti hlavy, závratě, vznětlivost, nakonec se zrychluje a slábne puls, smrt nastává ochrnutím a zástavou srdce. Otrava se léčí podáváním dávidel, absorpčního uhlí a tříslovin, nezbytné je okamžitě přivolat lékařskou pomoc. Smrtelnou dávkou pro člověka mohou být pouhé dva snědené listy náprstníku - nutno však dodat, že pro jejich odporně hořkou chuť je velmi obtížné je pozřít.

České jméno náprstník je odvozeno od typického tvaru květů těchto rostlin, podobných náprstku. Podobně vzniklo i latinské jméno – Digitalis – od slova digitus. A názvem digitalis jsou obecně označované i výtažky z listů této rostliny obsahující látky, které ovlivňují činnost srdce (účinné jsou hlavně glykosidy digitoxin a digoxin). Otrava náprstníkem tak přichází v úvahu u malých dětí, které by v zahradě utrhly květy či jiné části rostlin a snědly je. Kochejme se proto z jejich krásy, ale ratolesti varujme a hlídejme.  (JN)

Lékařská fakulta v Plzni otevřela oficiální YouTube kanál

42

Lékařská fakulta v Plzni Univerzity Karlovy začíná komunikovat se studenty, zaměstnanci a veřejností pomocí moderního sociálního média - YouTube kanálu [https://www.youtube. com/c/lfplzen]. Na rozdíl od podobných aktivit na jiných lékařských fakultách se v Plzni soustředí na autentické reportáže ze studentského

a společenského života a zajímavé odborné aktivity zaměstnanců fakulty. Publikovali jsme již 11 videí, kanál má již 121 odběratelů (nejvíce ze všech lékařských fakult v České Republice) a více než 6 tisíc zhlédnutí. Všechna videa jsou také opatřena anglickými titulky, mohou je tedy sledovat i zahraniční studenti. Unikátní je také zapojení studentů LFP, kteří aktivně přicházejí s nápady na scénáře, sami některá videa natáčejí a stříhají. Pokud tedy pořádáte zajímavou akci a rádi byste zlepšili její propagaci, neváhejte a napište na [email protected] [mailto:[email protected]]. Kromě týmu pro nahrávání videí je vám k dispozici i vybavení pro vlastní kreativní zpracování tématu (reportážní kamera, outdoorová “akční” kamera). MUDr. D. Rajdl, Ph.Dr.

a integraci péče o pacienta. Informace, komunikace a edukace pacienta. Tělesné pohodlí pacienta. Citová opora pacienta. Zapojení rodiny a blízkých do péče o pacienta. Propuštění a pokračování péče o pacienta.

Historicky nejvyšší spokojenost pacientů ve FN Plzeň

Vůbec nejvyšší spokojenost je s dimenzí „Zapojení rodiny“, kde výsledek dosáhl 94,2 % a s „Propuštěním a pokračováním péče“, s nímž je spokojeno 91,1  % pacientů. Ve srovnání s předchozím šetřením zaznamenala FN Plzeň zlepšené hodnocení ve všech osmi hlavních indikátorech kvality. Zlepšení jsou patrná u dimenzí „Informovanost pacientů“, „Koordinace a integrace péče“ a „Respekt-ohled-úcta k pacientům“. Z dílčích ukazatelů kvality pacienti zvýšili své hodnocení „důvěry k ošetřujícím sestrám“, ocenili „dostatek soukromí během vyšetření a léčby i při probírání zdravotního stavu“ nebo lépe hodnotili „rychlost pomoci ze strany zdravotnického personálu“. Významně se také zlepšily tradiční slabiny českého zdravotnictví: „srozumitelnost odpovědí lékaře“ a hodnocení „čistoty pokojů“. Nemocnice si udržuje vysokou vyrovnanost jednotlivých oddělení v hodnocení souhrnné spokojenosti. Z jednotlivých pracovišť byla nejlépe hodnocena Klinika pracovního lékařství, Hematoonkologické oddělení, Stomatologická klinika, I. interní klinika-B a Oční klinika. Ředitel FN Plzeň MUDr. Václav Šimánek, Ph.D.  dodává: „Díky tomuto dotazování našich pacientů získáváme poměrně cenné informace. Je to určitá zpětná vazba, která nám napomáhá vidět naši práci zvenku a zároveň nás to motivuje pro další kroky při poskytování služeb a péče.“ (tisková zpráva FN Plzeň)

Fakultní nemocnice Plzeň disponuje již devítiletou časovou řadou měření spokojenosti pacientů v rámci projektu KVALITA OČIMA PACIENTŮ (KOP) na lůžkových odděleních. Poslední šetření, které se uskutečnilo koncem roku 2014, potvrdilo dlouhodobý trend růstu kvality zdravotních služeb a skončilo historicky nejvyšší spokojeností pacientů (viz graf 1). Souhrnná spokojenost dosáhla hodnoty 83,8 procenta. FN Plzeň tím jen potvrdila skutečnost, že dlouhodobě patří k nejlépe hodnoceným zdravotnickým zařízením v ČR, která jsou zařazena do nejvyššího ratingového pásma „A+“. Zdravotnická zařízení jsou zařazována metodikou do celkem šesti ratingových pásem od nejvyšší „A+“ po nejnižší „B-“ (A+, A, A-, B+, B, B-). „Souhrnná spokojenost ve FN Plzeň se již stabilně pohybuje statisticky významně nad hranicí standardu dobré péče (80 %). Kromě souhrnné spokojenosti rostla spokojenost se sestrami na 84,0 % a s lékaři na 82,9 %,“ komentoval výsledky RNDr. Tomáš Raiter, řešitel a autor projektu Kvalita Očima Pacientů. Fakultní nemocnice Plzeň tak ve všech třech hodnocených kategoriích (celková spokojenost, spokojenost se sestrami a spokojenost s lékaři) splnila metodická i výkonnostní kritéria pro udělení certifikátu „SPOKOJENÝ PACIENT“. Vyplněné dotazníky odevzdalo během čtyř týdnů celkem 2 614 pacientů, kteří strávili v nemocnici alespoň jednu noc (tj. dva dny). V době, kdy šetření probíhalo, bylo v nemocnici hospitalizováno celkem 3 587 pacientů. Po očištění o tzv. nezařazené pacienty dosáhla návratnost dotazníků 78 procent. Dotazník vychází z mezinárodně používaných standardů a přináší tudíž výsledky, které umožňují porovnávat jednotlivá lůžková zdravotnická zařízení mezi sebou. V šetření spokojenosti se pacienti vyjadřují k osmi samostatným dimenzím. Nehodnotí přitom samotnou zdravotní péči, ale vše, co s jejím poskytováním souvisí. V závěru dotazníku mohou pacienti uvést také své postřehy, připomínky a poznámky. Pacienti hodnotí tyto hlavní indikátory kvality: Přijetí pacienta do nemocnice. Respekt, ohled, úcta k pacientovi. Koordinaci

Časová řada indexu souhrnné spokojenosti pacientů FN Plzeň v letech 2006 až 2014

Pětačtyřicáté výročí klinického využití hyperbaroxie v Plzni Počátkem letošního roku tomu bylo 45 roků, co byl na jednomístné léčebné tlakové komoře I. interní kliniky FN Plzeň - Bory zahájen rutinní provoz, a to bez zřetele na tehdejší vymezenou spádovou oblast. Jednomístná léčebná barokomora (vyrobily Závody automatizace a mechanizace OKD v Ostravě) byla instalována v r. 1968 z podnětu odborného asistenta MUDr. Rudolfa Barcala, CSc. na I. interní klinice FN Plzeň. Od samého počátku byla do pracovního minitýmu zakladatelů hyperbaroxie v Plzni zařazena MUDr. Milada Emmerová. Přívod a aplikaci medicinálního

kyslíku, což mělo fungovat v podmínkách přetlaku, vyřešil externí spolupracovník MUDr. Milan Hadravský, odborný asistent Biofyzikálního ústavu LF UK v Plzni. Patentovaná Hadravského ústenka představovala v praxi sofistikovaný přístup lékaře a potápěče, oplývajícího i manuální zručností. Zrodil se zdravotnický prostředek na principu potápěčské plicní automatiky, který umožnil snadnou inhalaci 100 % kyslíku v podmínkách přetlaku v barokomoře. Personální vybavení by nemohlo být dokonalé bez specializovaných zdravotních sester, které stejně jako lékaři zabezpečovaly využívání léčebné barokomory v nepřetržitém provozu formou odpoledních a nočních domácích příslužeb, resp. služeb v akutních indikacích. Plzeň se tak počátkem roku 1970 stala 4. městem v tehdejším Československu, které mohlo provozovat léčbu kyslíkem v přetlaku, uznávanou v mnoha zdravotnických a potápěčských centrech na západ i na východ od nás, a to jak v rámci Evropy (Velká Británie, Belgie, Rusko), tak i v mnoha centrech v USA, Kanadě a v Japonsku. Z klinických hledisek bylo využíváno především zkušeností ostravského pracoviště v Městské nemocnici na Fifejdách, kde byla instalována v r. 1965 z podnětu generálního ředitele OKD pana Misky největší léčebná barokomora v republice. Toto pracoviště publikovalo řadu klinických poznatků, které sloužily, a i dodnes stále slouží, jako jeden z vědomostních zdrojů pro ostatní postupně vznikající pracoviště. Ve stávajících zařízeních v rámci ČR bylo také využíváno teoretických znalostí i zkušeností Ústavu leteckého zdravotnictví ve VN Praha – Střešovice, v čele s MUDr. Vladimírem Doležalem, CSc. Zásluhou Plzeňana docenta MUDr. Rudolfa Barcala, CSc. a MUDr. Vladimíra Doležala, CSc. z Prahy byla v roce 1974 založena Odborná pracovní skupina Tlakové komory v rámci Čs. bioklimatologické společnosti, která se stala zastřešující organizací nejen pro potřeby československého zdravotnictví, ale i pro potápěčskou praxi profesionálů i amatérů v potápění. Uskutečňováním pravidelných konferencí na různých místech v republice, kde byly přednášeny klinické zkušenosti, nové teoretické poznatky, organizační a bezpečnostní principy baromedicíny a oxygenoterapie, ale hlavně i léčebná efektivita samotné hyperbaroxie, představovaly rostoucí význam nového interdisciplinárního klinického oboru. Pravidelné vydávání sborníků z těchto konferencí představuje zajišťování dalších výukových materiálů pro pregraduální a hlavně postgraduální vzdělávání zainteresovaných pracovníků. V r. 1992 vydali plzeňští odborníci v hyperbaroxii studijní skripta, prvá toho druhu v Československu, jako jediný oficiální výukový materiál především pro studenty medicíny. V roce 2000 byla vydána monografie pod názvem Hyperbarie a hyperbarická oxygenoterapie. Po rozpadu Československa došlo v roce 1995 ke vzniku Asociace pracovníků v hyperbarické medicíně, se zachováním kontinuity seminářů a organizačních postupů v rámci České republiky. V roce 2004 byla pak ustavena Česká společ-

nost pro hyperbarickou a leteckou medicínu při České lékařské společnosti JEP (předseda MUDr. Michal Hájek). Nová, lochotínská část FN Plzeň, byla vybavena v r. 1985 novou, střední barokomorou (výrobcem prototypu byla firma Ferox Děčín). V roce 1995 bylo v Plzni vybaveno novou střední barokomorou (vyrobily Jaderné strojírny v Plzni - Třemošné dle projektu docenta Hadravského) další pracoviště, a to Oddělení klinické farmakologie FN Plzeň - Bory (tehdejší přednosta doc. MUDr. Ota Mayer, CSc., současný přednosta prim. MUDr. David Suchý, PhD.). Toto druhé plzeňské pracoviště má tedy také letos výročí, tj. 20 roků činnosti. Tamější střední barokomora prošla v letošním roce rekonstrukcí, včetně technických a bezpečnostních opatření, a tak se stala jediným pracovištěm v Plzeňském kraji, které zajišťuje 24 hodinový nepřetržitý provoz, navíc s lůžkovým zázemím a s dostatečným personálním vybavením. Na druhé straně byla v březnu 2015 odstraněna z provozu starší barokomora ve FN Plzeň - Lochotín, která dovršila 30. výročí existence. Tlaková nádoba této barokomory je sice stále vyhovující, ale nepokračovala standardní protipožární opatření, a komora nebyla vybavována potřebnou přídavnou zdravotnickou technikou. Po stránce personální rovněž nebylo pracoviště dostatečně vybaveno přes opakovaná upozorňování ze strany vedoucí lékařky doc. MUDr. Milady Emmerové, CSc. Ta byla v roce 1996 zvolena do Parlamentu České republiky, a proto se stala pouze organizačním a odborným gestorem tohoto pracoviště. Jiný lékař nebyl žádným vedením I. interní kliniky ustanoven pro tuto náročnou praktickou, odbornou, organizační, výzkumnou a publikační činnost se všemi jejími atributy. I když se zdravotníci v oboru hyperbarické medicíny v Plzni zabývají celým spektrem indikací pro tento typ léčby, jejich nejčastější indikací byly do odstranění svítiplynu z distribuční sítě v r. 1995 různé stupně otrav oxidem uhelnatým. S přechodem na užívání zemního plynu těchto otrav výrazně ubylo, ale přesto je toto akutní onemocnění, léčené v jediném zdravotnickém zařízení, početně na 1. místě v celosvětových statistikách (více než 3500 případů otrav CO z celkového počtu takřka 8 tisíc nemocných z obou pracovišť FN Plzeň od roku 1970 dosud). Není proto náhodou, že na toto téma došlo k produkci ojedinělých publikací, např. o významu komplexní intenzívní péče u těchto intoxikací anebo o EKG změnách jako objektivním ukazateli prospěšnosti rychlé eliminace oxidu uhelnatého z vazby na hemoglobin a tím i zkrácení období významné hypoxie, a to díky užití hyperbaroxie. Obě pracoviště plzeňských barokomor se kromě otrav oxidem uhelnatým věnovala léčbě polytraumat s komplikující anaerobní infekcí, dekompresní nemoci potápěčů, otoku mozku různé etiologie, léčení potraumatického apalického syndromu, dále pak léčbě diabetické nohy, kožních defektů žilní nebo smíšené etiologie, přihojování kožních transplantátů, refrakterní osteomyelitidě, Sudeckově dystrofii

(algoneurodystrofii), postradiačním poškozením, ale i významně početně převažující náhlé hluchotě a tinnitu. Závěrem je nutno konstatovat, že je v plánu nového vedení FN Plzeň výstavba nového pavilónu chirurgických oborů ve FN Lochotín, kam je plánována instalace nové, moderní barokomory. Ta má být povinnou výbavou každého z traumacenter v ČR. Tím se opět potvrzuje, že využití kyslíku v přetlaku je užitečné v nejrůznějších indikacích, neboť nejen hypoxii takřka jakékoliv etiologie lze touto metodou účinně likvidovat. Rozsáhlá praktická, výzkumná, organizační a publikační činnost obou plzeňských pracovišť dokumentuje v konsenzu se světovými autory (např. z Kanady, USA, Ruska, Japonska), jaký význam má pro život a zdraví člověka aplikace kyslíku v přetlaku, a to z mnoha aspektů. Věřme, že bude přibývat spíše těch, kteří prokazují v klinické praxi a v teoretických poznatcích, že jde o léčebný proces v mnoha případech těžko nahraditelný. Zastaralá a vyřazená lochotínská barokomora bude umístěna nejspíše v plzeňské Techmanii jako zajímavý exponát v nově založeném muzeu, které by se v režii OKF věnovalo problematice hyperbaroxie v celostátním měřítku. Tím nejlépe uctíme všechny zakladatele hyperbarické medicíny v České republice, z nichž mnozí již mezi námi nejsou… Jistě probudíme i zájem širší veřejnosti o tuto často opomíjenou léčebnou metodu, o které nejsou dostatečně informováni ani samotní zdravotníci. K tomu přispívá nejen nedostatečná výuka na lékařských fakultách v ČR, ale i málo míst v současných barokomorách, a tak je navozen bludný kruh…, který je nutno zastavit ! Emmerová M., Poklopová Z., Růžička J., Hajšmanová M., Malá A., Suchý D.

Jaká je generace dnešních mediků? K životu patří kritická mezigenerační výměna názorů. Otcové tvrdí, že dobře už bylo, a jsou v podstatě rádi, že jsou již staří, a mladá generace chce naopak dělat věci „úplně jinak“. Jistou podobnost lze tedy očekávat i ve změně názorů a preferencí v medicíně. K atestacím nyní přichází generace lékařů, kteří byli vychováni i vzděláváni ve svobodě, avšak jejich rodiče jsou ještě odchovanci minulého režimu, který doživotně determinoval jejich názory, hodnotový žebříček i ambice. Hospodářské noviny upozornily v článku Miloše Čermáka (11. 2. 2015) na „komfortní zónu Havlových dětí“ a charakterizovaly jejich profesní ambice a touhy. V rámci mezinárodního výzkumu byl osloven i reprezentativní vzorek 13 399 českých vysokoškoláků včetně 747 mediků ročníků narození 1990 až 1995. Díky zpřístupnění zdrojových dat jsem se podíval na výsledky českých studentů medicíny. Dokázali byste si tipnout, jaké preference stran svého budoucího zaměstnání mají? Chtějí vydělávat hodně peněz? Chtějí být experty

43

ve svém oboru? Chtějí vést ostatní spolupracovníky? Pracovat v zahraničí? Být inovativní? Nikoli! Tři preference zcela dominují a charakterizují touhy a představy o své budoucí profesi: 1. chtějí sloužit dobré věci, 2. mít rovnováhu mezi osobním a pracovním životem, 3. pracovat na zajištěném a stabilním místě. Když tedy budeme opět naříkat na nízkou úspěšnost u atestačních zkoušek a vysvětlovat to třeba malou intelektuální zdatností dnešních elévů medicíny, pak si vzpomeňme na citované výsledky. Pouze 11 % mediků se chce stát skutečným expertem ve své profesi a 68 % z nich chce být uspokojivě vyrovnáno s osobním životem i medicínou. Navíc v porovnání se 70 % Asiatů nebo 50 % Evropanů, kteří chtějí vést ostatní, má tuto ambici pouze 11 % českých mediků. Raději budou zaměstnáni na stabilním místě, řízeni jinými a činit nedefinovatelné dobro, aniž by měli touhu stát se experty ve svém oboru. A jak vyplynulo z nedávného průzkumu ČLK, půjdou-li ve stopách jen o něco starších kolegů, pak jim brzy bude hrozit syndrom vyhoření. Z pozice odlišné generace můžeme tyto preference dnešních dvacátníků hodnotit různě. Zodpovědnosti za jejich vznik nás to však nezbavuje. Prof. MUDr. Josef Veselka, CSc., přednosta Kardiologické kliniky 2. LF UK a FN Motol

(Převzato z Tempus Medicorum 24, 2015, č. 3, s. 29)

Hokejový turnaj ZZS: vítězní záchranáři z Plzeňského kraje

44

Ve dnech 10. – 12. dubna 2015 se uskutečnil již 7. ročník hokejového turnaje zdravotnických záchranných služeb. Turnaj pořádala Zdravotnická záchranná služba Plzeňského kraje (ZZS PK) a zúčastnily se ho týmy ze 13 krajů České republiky a také Zdravotnická záchranná služba z Bratislavy. Tato akce se konala v hale Kooperativy v Plzni na Lochotíně. Turnaj byl rozdělen do dvou skupin po sedmi účastnících. Týmy, které se umístily na 1. – 4. místě, postoupily do čtvrtfinále a týmy na 5., 6. a 7. místě hrály o konečné pořadí. Tým ZZS PK získal ve skupině 15 bodů s celkovým skóre 26:16 a postoupil tak z prvního místa. Ve čtvrtfinále na něj čekal výběr Jihočeského kraje. Tým Plzeňského kraje zvítězil 2:1. V semifinále se tým ZZS PK utkal s výběrem Královéhradeckého kraje. V normální hrací době napínavé utkání skončilo smírně 2:2 a o postupujícím do finále musely rozhodnout samostatné nájezdy. Více štěstí měl domácí výběr Plzeňského kraje a mohl se tak radovat z postupu do finále. Ve finále si výběr Plzeňského kraje poradil s výběrem Středočeského kraje v poměru 1:0 a po roce tak zaslouženě obhájil loňské vítězství. Nejlepším střelcem a zároveň vítězem kanadského bodování se stal Marcel Karlovský z Královéhradeckého kraje. Nejlepším brankářem byl vyhlášen Tomáš Nemanic z Kraje Vysočina. Ceny předával ředitel Zdravotnické záchranné služby Plzeňského kraje Pavel Hrdlička. Konečné pořadí: 1. Plzeňský kraj, 2. Středočeský kraj,

3. Královéhradecký kraj, 4. Karlovarský kraj, 5. Bratislava, 6. Hl. m. Praha, 7. Vysočina, 8. Jihočeský kraj, 9. Olomoucký kraj, 10. Ústecký kraj, 11. Pardubický kraj, 12. Jihomoravský kraj, 13. Zlínský kraj a 14. Moravskoslezský kraj. (r)

Stomatologický běh 25. 4. 2015 Sportovní klub Vlaška uspořádal 25. dubna 2015 v areálu zámeckého parku v Dobříši tradiční Stomatologický běh. Účastníci absolvovali dva okruhy dlouhé 4,2  km, tedy celkových 8,4 km. Závod úspěšně absolvoval i plzeňský stomatolog MUDr. Petr Mastný. V kategorii M1 obsadil 2. místo, když trať uběhl za 44:56 minut. Pořadatelé uspořádají běh v dubnovém termínu i v příštím roce, již dnes lze tedy zahájit trénink a tím kompenzovat poněkud jednostranné zatížení pohybové soustavy našich kolegů-stomatologů. Smyslem účasti není v žádném případě nějaké zdolávání rekordů, ale coubertinovské „zúčastnit se“. Pro srovnání uvádíme výsledky vítězů jednotlivých kategorií. Výsledky: Z2: 1. Sylva Kočí 46:53, Z1: 1. Miroslava Hostinská 46:54, M2: 1. Zbyněk Mach 37:28, M1: 1. Miloš Helta 34:03.  (r)

Mezinárodní Pražský Volkswagen maratón – Běh o pohár rektora UK Dne 3. května 2015 se v našem hlavním městě konal již 21. ročník Pražského mezinárodního Volkswagen maratónu, jedinečného běžeckého závodu, který je ohodnocen zlatou známkou organizace IAAF a řadí se vedle Bostonu, Berlína a Paříže k nejlepším na světě vůbec. Kapacita 10 000 sportovců byla naplněna velice rychle, již v prosinci loňského roku, čímž se potvrdila obrovská popularita pražského maratónu. Na startu se objevili favorité z afrických zemí a také česká ženská i mužská elita, která zde závodila o mistra/mistryni České republiky. Mezi účastníky z celkem 75 zemí nechyběly ani české známé osobnosti jako např. Roman Šebrle, Michal Šlesingr nebo kapela Chinaski. Někteří startovali v několika disciplínách, ať už jako jednotlivci nebo jako členové týmů či různých štafet. Jednu takovou štafetu tvořili i běžci z naší Lékařské fakulty. Vytvořili tak historicky první tým, který se z naší fakulty Pražského maratónu zúčastnil! Náš tým ve složení Karel Ingriš, Tereza Havlíková, Eliška Šulcová a Honza Štochl soupeřil s dalšími výběry vysokých škol v Univerzitním maratónu o pohár rektora UK. Trať 42,195 km absolvovali běžci na čtyřech úsecích: 3krát 10 km a závěrečných 12,195 km.

Naše čtveřice se v takovémto složení setkala poprvé až v den závodu, dohromady je dal vedoucí katedry tělesné výchovy a sportu Mgr. Martin Červený, který má nejlepší informace o sportovní výkonnosti našich studentů. Na místě startu, tedy na Staroměstském náměstí, proběhlo rychlé seznámení, probrání taktiky běhu i předávek, lehké občerstvení pro doplnění energie a vzájemné povzbuzení do nadcházejících kilometrů. Kromě Karla Ingriše, běžícího první úsek, se ostatní vydali na svá předávací místa. Blížila se totiž devátá hodina, na kterou byl naplánovaný start závodu. Úderem deváté hodiny ranní zazněl startovní výstřel primátorky hlavního města paní Adriany Krnáčové a na trať se vydali největší favorité v kategorii profi. Za tónů Smetanovy Vltavy, která jen dokreslila skvělou atmosféru na Staroměstském náměstí, je následoval nekončící dav závodníků, který se prostorem startu prodíral celou čtvrthodinu. Mezi nimi i první článek našeho kvarteta, nervózní z vůbec prvního běžeckého závodu v životě. Místy bylo třeba se masami lidí a krásnými uličkami Starého města doslova prodírat. Určitě k zajímavým zážitkům patří úsek, absolvovaný bok po boku vedle světoznámého desetibojařského rekordmana Romana Šebrleho. Prvních 10 km zvládl Karel Ingriš za 38:50 min. Druhých deset kilometrů se vydala zdolávat Tereza. Za krásného počasí a neustálého fandění mnoha diváků, kteří tvořili báječnou atmosféru, se srdnatě prala s tratí a po výborném výkonu zaběhla svůj díl za 48:29 min. Třetí úsek byl po předávce v režii Elišky, která jako druhá slečna v našem týmu podala také skvělý výkon, a když po 44:33 min. předávala našemu finišmanovi Honzovi, schylovalo se k dobrému výkonu. Honza, jako ostřílený mládežnický závodník, podal vynikající výkon, a nejdelší a poslední úsek zvládl tak rychle, že ho zbytek týmu ani nestihl předjet podporovat do cílové rovinky v Pařížské ulici! Více než 12 km zvládl za 45:22 min! Sečteno, podtrženo, náš běžecký tým zaběhl slavný maratónský běh za 2:57:13 hodiny, tedy se vešel pod tříhodinový limit, a tak mohl svůj výkon hodnotil velice kladně. Jen pro představu, čas prvního Keňana Felixe Kandieho v cíli byl 2:08:32. Nikdo před startem ani nedoufal, že náš tým z celkového počtu 606 štafet dosáhne celkově 19. nejrychlejší čas. A asi už vůbec ne, že z dvanácti štafet, které se účastnily Univerzitního maratónu, budou běžci Lékařské fakulty UK v Plzni, k jejich obrovské radosti, třetí nejrychlejší! A nutno podotknout, že byla v celkovém pořadí první smíšenou štafetou. Velká poklona tedy patří našim dvěma slečnám! První účast našich studentů na této nádherné sportovní akci skončila velikým úspěchem. Všichni čtyři podali výborné sportovní výkony a odvezli si mnoho krásných zážitků z události světového formátu. Veliké poděkování patří vedení LFP UK, které jim toto všechno umožnilo zažít, a také Mgr. Martinu Červenému, bez kterého by se, jak už je zvykem, nic okolo sportu spojeného s Lékařskou fakultou v Plzni, nemohlo zrealizovat. Tak tedy děkujeme a přejeme hodně úspěchů do dalších ročníků! K. Ingriš

Volkswagen Prague Marathon 3. 5. 2015 Volkswagen Prague Marathon si již našel pevné místo mezi městskými maratóny, jimiž se v termínovce vytrvalostních běhů pyšní četné světové metropole. V rámci běhu, kde počty účastníků již dosahují 10 tisíc, se po loňské dobré zkušenosti uskutečnil opět Univerzitní maratón, nad nímž převzal záštitu rektor Univerzity Karlovy prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., MBA. V tomto závodě startovaly čtyřčlenné týmy studentů českých i zahraničních vysokých škol ve věkovém rozmezí 18 – 26 let. Mohly se zúčastnit týmy studentů, studentek, ale i smíšená družstva. Na start se 3. května 2015 tentokrát postavil také tým plzeňské Lékařské fakulty, složený ze dvou běžců a dvou běžkyň. První tři absolvovali každý 10 km úsek, poslední „finišman“ pak závěrečných 12,5 km. Tým naší fakulty ve složení Karel INGRIŠ, Tereza HAVLÍKOVÁ, Eliška ŠULCOVÁ a Jan ŠTOCHL se startovním číslem 799 nejen závod úspěšně dokončil, ale v konkurenci 12 týmů obsadil skvělé 3. místo.

Výsledky Univerzitního maratónu: 1. FTVS UK Praha (Janoušek, Škoda, Šroubek, Mach) 2:36:08, 2. VŠE Praha II (Minařík, Hollý, Linduška, Mach) 2:39:22, 3. Lékařská fakulta UK Plzeň 2:59:48. Reprezentanti naší LF uběhli své úseky následovně: INGRIŠ 41:24 min, HAVLÍKOVÁ 48:29 min, ŠULCOVÁ 44:33 min, ŠTOCHL 45:22 min.  (r)

1. ročník golfového turnaje o „Pohár děkana Lékařské fakulty“ Za slunečného počasí jsme si popřáli na prvním týčku „hezkou hru“ a zahájili tak 1. ročník golfového turnaje o Pohár děkana Lékařské fakulty. Hru jsme si s managementem Golf Parku Plzeň - Dýšina domluvili na tamním hřišti, které bude v letních měsících hostit Ladies European Tour (LET), a musím říci, že bylo jako vždy výborně připravené.

Zleva: T. Zára, M. Červený a V. Kalinová

Od počátku se nesl turnaj v duchu hodnotných sportovních výsledků. Tím myslím zejména extrémně dlouhé drajvy Tomáše Zváry, na pětiparové deváté jamce zahraný eagel (dvě rány pod par tzn. 3) Veronikou Kalinovou, která ještě přidala dvě birdie do konce 18 jamek. Já jsem se snažil držet svých spoluhráčů, abych si jako tělocvikář vyučující golf neudělal moc velkou ostudu. Po celou dobu jsme si užívali jak krásného dne, báječné přátelské atmosféry, tak i sportovních výkonů s trochou štěstí, která ke sportu patří. Výsledky turnaje - soutěž brutto na rány: 1. Martin Červený 77 ran, 2. Veronika Kalinová 79 ran. Soutěž na Stablefordové body: 1. Veronika Kalinová 39 bodů, 2. Martin Červený 39 bodů, 3. Tomáš Zvára 21 bodů. M. Červený

Pravidla pro vztahy mezi lékaři a farmaceutickými firmami Už v roce 2008 přijala Česká lékařská komora Závazné stanovisko ČLK č. 1/2008, které přesně stanoví pravidla etické spolupráce mezi lékaři a farmaceutickými firmami. V letošním roce na postoj stavovské organizace českých lékařů svým způsobem navazuje také iniciativa druhé strany, kterou prezentuje projekt Transparentní spolupráce. § 1 Propagace registrovaných léků a zdravotnických pomůcek lékařem a jejich předepisování a) Lékař nesmí vyžadovat neoprávněné dary nebo výhody za poskytování informací o schválených lécích a za jejich předepisování. b) Lékař nesmí přijmout neoprávněné pohostinství. c) Dary či výhody, které lékař přijme, nesmí být nepřiměřeně drahé a musí souviset s výkonem lékařského povolání. d) Lékař musí hlásit nežádoucí účinky léků. Totéž co pro léky platí i pro zdravotnické pomůcky. § 2 Akce organizované či sponzorované farmaceutickými firmami a) Lékaři mají právo účastnit se akcí organizovaných či sponzorovaných farmaceutickými firmami, jestliže jsou tyto akce pořádány za účelem vzdělávání a poskytují vědecky ověřená důležitá sdělení. b) Při vyhlášení akce musí být zjevný její účel. Musí být jasné, zda a kým je akce odborně garantována i kým je sponzorována. c) Místo konání akce musí odpovídat jejímu odbornému účelu a nesmí vyžadovat neodpovídající nadbytečné cestování. d) Studijní materiály a pomůcky mohou být lékaři propláceny. e) Cestovní náklady, ubytování a stravování mohou být lékaři proplaceny pouze, jedná-li se o vzdělávací akci, akci přímo související s výkonem lékařského povolání, např. stáže, kongresy, semináře a další akce s vědeckým zaměřením, a to pouze po dobu nutnou k účasti na této akci. Tyto prostředky mohou být poskytnuty pouze lékaři, který se akce

účastní, nikoli doprovázejícím osobám. f ) Lékaři, kteří na takových akcích zajišťují služby, zejména ti, kteří přednáší či vyučují, mají právo na odpovídající odměnu. Toto musí být oznámeno organizátorovi akce. Totéž co pro farmaceutické firmy platí i pro firmy vyrábějící a prodávající zdravotnické pomůcky předepisované lékaři. § 3 Klinické studie a výzkum a) Lékaři zapojení do klinických studií a výzkumu sponzorovaného farmaceutickými firmami musí striktně dodržovat Helsinskou deklaraci* a Správnou klinickou praxi**. b) Lékař může dostat odměnu za práci ve studii. Tato odměna musí odpovídat vynaloženému času a úsilí. Lékař může dostat odměnu za prezentaci výsledků studie. Sponzor studie musí být zveřejněn. Totéž co pro farmaceutické firmy platí i pro firmy vyrábějící a prodávající zdravotnické pomůcky předepisované lékaři. § 4 Konzultace a spojení s farmaceutickými firmami a) Lékaři mohou působit jako konzultanti farmaceutických firem. b) Lékař musí při takovém spojení s farmaceutickou firmou zůstat vždy zcela nezávislý ve svém rozhodování a musí vykonávat lékařskou praxi ve prospěch pacienta. c) Náhrada za konzultační činnost musí odpovídat vynaložené práci. d) Pokud lékař spojený s farmaceutickou firmou informuje jiné lékařské či farmakologické subjekty, musí své spojení s firmou zveřejnit, aby byla zachována průhlednost zájmů pro všechny zúčastněné. Totéž co pro farmaceutické firmy platí i pro firmy vyrábějící a prodávající zdravotnické pomůcky předepisované lékaři. Závazné stanovisko č. 1/2008 nabylo účinnosti dnem 6. 11. 2008. Tempus Medicorum, září 2014

40 let dárcovství kostní dřeně Jako první transplantoval kostní dřeň v roce 1963 prof. E. Donnall Thomas v Seattlu v USA. Už v první polovině 70. let 20. století provedl více jak 100 transplantací u nemocných s leukémií. Za své dlouholeté úsilí a mimořádné transplantační úspěchy obdržel v roce 1990 Nobelovu cenu za medicínu. Zpočátku byly prováděny jen transplantace od pokrevně příbuzných dárců. Jenže ti se hodí jen v menšině případů. K vyššímu počtu úspěšně provedených transplantací proto došlo až s rozvojem registrů nepříbuzných, tedy dobrovolných dárců kostní dřeně. Na nápad registru dobrovolných potenciálních dárců, kteří budou kdykoliv v budoucnu ochotni darovat krvetvorné buňky ze své kostní dřeně ihned, jakmile to bude třeba, přišla v 70. letech minulého století nešťastná matka nemocného syna Anthonyho Nolana ve Velké Británii. V jejich rodině nebyl vhodný příbuzný dárce. Chlapec se bohužel nalezení vhodného dárce nedožil (zemřel jako osmiletý), ale jeho maminka svým nápadem pomohla zachránit desetitisíce životů nemocných po něm… Jeho příběh však v roce 1974 nastartoval vznik

45

46

registrů, které sdružují přes 26 milionů dárců kostní dřeně po celém světě a které získávají podporu čím dál častěji i v České republice. Český národní registr obsahoval k 30. dubnu t. r. 51 155 osob. „V roce 2013 jsme zažili nebývalý zájem. Přihlásilo se nám 1378 nových dobrovolníků, což je nejvíce za posledních deset let,“ sdělila Marie Kuříková, vedoucí Českého registru dárců krvetvorných buněk. Snahou registru je oslovovat hlavně mladé lidi, sportovce a studenty. „Na Karlově Univerzitě vznikla dokonce iniciativa Na dřeň. Jejím cílem je podpořit dárcovství nejen na UK ale také rozšířit téma i mimo půdu univerzity. Teď právě společně sestavujeme plán, který zahrnuje i takové aktivity jako je hudební festival na břehu Vltavy,“ popsala Gabriela Hošková, koordinátorka pražského registru. Zároveň vyjádřila naději, že se tak podaří zvrátit dopady stárnutí stávajících dárců. Jen během následujících pěti let bude z databáze vyřazeno 6 000 lidí právě kvůli věku. Dosáhnou totiž 60 let věku, což je s ohledem na zdravotní kritéria horní hranice pro evidenci v dárcovském programu. Dárcovství kostní dřeně je pro pacienty s leukémií, myelodysplastickým syndromem nebo lymfomem stále důležitější: počet transplantací, které lékaři na světě každoročně provedou, je dnes tisíckrát vyšší než před třiceti lety. Vidět to je i na tuzemských číslech: v Ústavu hematologie a krevní transfuze (ÚHKT) proběhla v roce 1986 první „česká“ transplantace, loni už tisící. „Může za to kombinace několika faktorů. Pokrok medicíny na jedné straně umožňuje provedení transplantace krvetvorných buněk i v případech, kde není ideální shoda mezi dárcem a příjemcem, a zároveň se stále posouvají věkové limity pro transplantace pacientů,“ řekla Veronika Válková z Transplantační jednotky ÚHKT. Čím dál méně českých pacientů však najde svého dárce v rodině. Zatímco dříve se udávala šance kolem 30 procent, dnes se už mluví jen o 15 až 20 procentech. „Lidé u nás mají většinou málo dětí, a pokud jich mají více, tak často s různými partnery. Navíc se stále zvyšuje věk transplantovaných pacientů (i jejich sourozenců) a to vše šanci na nalezení příbuzného dárce snižuje,“ vysvětlila Veronika Válková a posun dokládá i na číslech z ÚHKT: v devadesátých letech zde byla příbuzenská transplantace každá druhá, dnes je to přibližně každá pátá. ÚHKT proto loni potřeboval pomoc pražského registru v průměru každý sedmý den. V roce 2013 do Registru vstoupilo 1378 dárců krvetvorných buněk, loni to bylo rekordních 1734 lidí. IKEM však zároveň upozornil, že jen letos z registru musí vyřadit 2 300 lidí. Důvodem je především věk. Ve vyšším věku mají lidé více zdravotních komplikací, zvyšují se proto rizika, že by se případné darování buněk neobešlo bez potíží. Od letošního května se do propagace dárcovství kostní dřeně zapojila také TV Nova. Vysílá cha-

ritativní spot na podporu Českého národního registru dárců dřeně s názvem „Zapište se někomu do života.“ Cílem je oslovit co nejvíce mladých a zdravých lidi, kteří by po zralé úvaze vstoupili do registru. Nabídku spolupráce na natočení charitativního spotu s holčičkou Aničkou přijala moderátorka Sportovních novin Inna Puhajková. Ve spotu Inna vyzývá diváky, aby se také přihlásili do registru, těmito slovy: „Ani ten největší sportovní úspěch nepřinese tolik radosti, jako když někomu zachráníš život. Na začátku stačí přihlásit se do Českého národního registru dárců dřeně.“ Do Českého národního registru dárců dřeně vstoupilo i deset fotbalistů plzeňské Viktorie Aidin Mahmutovič, Jan Chramosta, Ondřej Vaněk, Tomáš Hořava, Lukáš Hejda, Roman Hubník, Jakub Šiman, Dominik Hradecký, Stanislav Tecl a Jan Kovařík dorazili do sídla generálního partnera klubu, společnosti Doosan Škoda Power, aby vstoupili do Registru spolu se zaměstnanci společnosti Doosan a také vybranými studenty Západočeské univerzity. „Nebylo o čem přemýšlet. Můžeme pomoci dobré věci, takže akci jsme si všichni vzali za svou,“ komentoval svoji přítomnost na náběru Stanislav Tecl, který vzápětí doplnil. „Šance, že někdo z nás bude vytipován jako reálný dárce, je dle všeho velmi malá, ale přesto má akce smysl. Věřím, že tento organizovaný náběr může k podobnému kroku přesvědčit také některé z našich fanoušků.“ (jn)

Zatmění Slunce 20. března 2015 Zatmění Slunce je astronomický jev, který nastane, když Měsíc vstoupí mezi Zemi a Slunce, takže jej částečně nebo zcela zakryje. Taková situace může nastat jen pokud je Měsíc v novu. V případě úplného zatmění dochází na zastíněné části Země k výraznému setmění a ochlazení, kolem Měsíce zakrývajícího Slunce je vidět výrazná záře sluneční koróny, na obloze se objeví hvězdy i některé planety a jev mohou doprovázet také neobvyklé reakce zvířat. Tyto průvodní jevy v některých kulturách v minulosti vedly ke spojování události s náboženstvím a přisuzování mystických významů.

Úplné zatmění Slunce je vzácný jev umožněný faktem, že Slunce, které je čtyřistakrát větší než Měsíc, je současně čtyřistakrát dále od Země a navíc Měsíc i Země obíhají po eliptických drahách. Tyto dráhy přivádějí občas všechna tři tělesa do takového postavení, kdy je zakryt právě celý sluneční kotouč. Každý rok dojde ke dvěma až pěti případům, které jsou pozoro-

vatelné s povrchu Země, pro jedno určité místo k tomu však dochází průměrně jen jednou za 360 let. Zatmění trvá jen několik minut (max. 7 minut 31 sekund) a oblast, podél které je úplné zatmění možno pozorovat, nebývá širší než 270 km; zasažena je přibližně jen jedna setina zemského povrchu. Zatmění Slunce dne 20. března 2015 bylo pozorovatelné na území České republiky jako částečné. První kontakt proběhl v 9:43 SEČ, maximum v 10:47 SEČ a poslední kontakt v 11:50 SEČ. Pozorovatelné jako úplné zatmění bylo na povrchu Země v pásmu mezi Islandem a Velkou Británií, z Faerských ostrovů a Špicberků. Na Faerských ostrovech trvala fáze úplného zatmění 2 minuty a 47 sekund. Shodou náhod byla tento den i jarní rovnodennost. Výkon solárních elektráren na území států Evropské unie, který obvykle činí přibližně 90 GW, klesl na hodnotu 34 GW. Následující zatmění Slunce pozorovatelné na území České republiky a Evropy nastane 10. června 2021. Bitva u řeky Halys, známá též i jako bitva při zatmění se odehrála nedaleko řeky Halys v dnešním Turecku 28. května roku 585 př. n. l. mezi Lýdií a Médskou říší a jejich vládci Kyaxarem a  Alyattem II. Válka vypukla v důsledku sporů mezi oběma říšemi v oblasti Anatolie a trvala patnáct let. Tuto rozhodující bitvu jejich války náhle ukončilo zatmění Slunce. Zatmění bylo považováno za zlé znamení a pokyn, že si bohové přejí boj ukončit. Po bitvě bylo urychleně sjednáno příměří. Součástí mírové dohody byl sňatek Alyattovy  dcery Arienidy za Kyaxarova syna Astiaga. Řeka Halys měla nadále tvořit přirozenou hranici mezi oběma národy. Díky zatmění Slunce mohlo být vypočítáno přesné datum bitvy. Bitva u řeky Halys je nejstarší dějinnou událostí, u níž je datum známo s takovou přesností. (JN)

Američtí vojáci navštívili Plzeň Ve dnech 29. března až 1. dubna 2015 se po území České republiky přesunovali příslušníci US ARMY vracející se ze cvičení NATO Atlantic Resolve, které se konalo na území pobaltských států a Polska v reakci na vývoj bezpečnostního prostředí na východě Evropy. Jednalo se o standardní, vládou schválenou přepravu spojeneckých sil NATO, během níž byla zároveň procvičena činnost Host Nation Support (podpora hostitelskou zemí), poskytovaná na základě aliančních závazků koaličním partnerům Armádou České republiky.

V rámci této operace, nesoucí název Dragoon Ride (Jízda dragounů), překročilo 570 příslušníků US ARMY ze 2nd Stryker Cavalry Regiment se 120 kusy techniky (kolové obrněné transportéry M1126 STRYKER s doprovodnými a zabezpečujícími vozidly) v neděli 29. března 2015 na třech místech hranice České republiky. Po přenocování v posádkách ve Vyškově, Pardubicích a Liberci pokračoval v pondělí 30. března 2015 přesun do Prahy. V Praze se jednotlivé kolony shromáždily v areálu kasáren v Praze-Ruzyni. Následovala technická přestávka k údržbě vozidel a odpočinku řidičů. Také v kasárnách v Praze – Ruzyni byly připraveny statické ukázky US techniky doplněné o ukázky historické US techniky ze sbírek klubů vojenské historie. V úterý 31. března 2015 delegace amerických vojáků navštívila Plzeň. Hosté byli přijati na magistrátu a zúčastnili se pietního aktu u památníku „Díky, Ameriko“. V západočeské metropoli se patnáctičlenné skupině, vedené velitelem konvoje plukovníkem Timothy Paymentem, dostalo velmi vřelého uvítání. Na radnici hosty oficiálně přivítal primátor Plzně Martin Zrzavecký a další představitelé, mezi nimiž byli náměstek ministra obrany Daniel Koštoval a brigádní generál Ladislav Jung. Před radnicí pak na americkou delegaci čekali nejen místní obyvatelé, ale také historická armádní vozidla. Velvyslanec USA v České republice Andrew H. Schapiro v projevu uvedl: „Konvoj dokázal schopnost vojáků přesunovat se rychle a bezpečně s velkým množstvím materiálu a techniky na velké vzdálenosti. Je důkazem, že spojenecké země, které jsou v NATO, dokážou velmi dobře spolupracovat, a to, jak se do dění spojeného s přesunem zapojila Česká republika, je výborným příkladem.“ Spontánní přijetí zažili američtí vojáci také před památníkem Díky, Ameriko na plzeňské Americké třídě, kde je uvítalo víc než tisíc lidí. „Chci poděkovat za to, jak mile nás přivítali občané Plzně, města, které má pro mnohé z nás osobité kouzlo,“ podtrhl plukovník Timothy Payment. Pietnímu aktu byli vedle amerických vojáků v doprovodu velvyslance USA A. H. Shapira přítomni kardinál Dominik Duka, biskup František Radkovský, náměstek ministra obrany Daniel Koštoval, primátor Martin Zrzavecký, náměstci Martin Baxa a Pavel Kotas a další představitelé. Prahu kolona US ARMY opustila opět ve třech časově oddělených proudech ve středu 1. dubna 2015. Po ose přesunu Praha – Plzeň – Rozvadov jednotka pokračovala do Německa do své

domovské posádky Rose Barracks ve Vilsecku (SRN). Pobyt zahraničních vojáků na českém území není ničím výjimečným. V r. 2014 se uskutečnilo 131 přesunů, z nichž 11 uskutečnila americká armáda. Zúčastnilo se jich celkem 1631 zahraničních vojáků, z toho bylo 632 příslušníků armády USA. Na našem území proběhlo 33 cvičení s účastí zahraničních vojáků. K největším patřilo cvičení Ample Strike s účastí 1400 vojáků ze 12 členských států NATO (300 vojáků bylo zahraničních).  (jn)

S předškolákem na Floridu (Jde o volné pokračování článku „Roční studijní pobyt v USA“, Fac. Nostra 106 - 107, str. 15, 2011) Cestování s dítětem do zahraničí může být pro rodiče náročné, protože zpravidla ruší jeho zaběhlý pořádek, a to i v případě, že jde už o větší dítě. Proto když téměř po roce mého stipendijního pobytu v Baptist Memorial Hospital v Jacksonville na Floridě dostal k mé dvouměsíční návštěvě povolení kromě manžela i můj téměř 7 letý syn, zvažovali jsme, zda má smysl chlapce vzít s sebou. Odrazovala nás velká vzdálenost, doba trvání letecké dopravy, časový posun o 8 hodin, výrazná změna podnebí z 50. na 30. rovnoběžku, i cena letenky. Měli jsme starost, jak se Jirka vyrovná s rozdílnou řečí, jak mu bude chutnat, protože i doma byl dost špatný jedlík, zda bude mít nějaké kamarády, a jaké aktivity bude možné s ním podniknout. Jirka však rozhodně prohlásil, že on pojede. Využili jsme tedy jeho počáteční nejistotu ohledně odjezdu a nutili jsme ho, aby se naučil alespoň několik anglických slov, jako pozdravy, poděkování, porozumění otázce na jméno a odpověď na ni. Prvního května 1970 tedy přijeli oba v teplém oblečení, kdy v Jacksonville už se nosily letní šaty. Jirka většinu letu prospal, hlavně v době, kdy se v letadle podávala jídla, takže dojel hladový. Z letiště vzdáleného asi 20 km od středu města nás odvezl kolega. S ubytováním nebyl problém. Bydlela jsem v dvoulůžkovém pokoji v nemocničním domku vzdáleném asi 10 minut od nemocnice, kam mu do pokoje přidali postýlku. Na jídlo jsme většinou docházeli do nemocnice a syn tam chodil i sám. Neuvědomovali jsme si, že to nemusí být úplně bezpečné. Se znalostí těch několika anglických slovíček si objednával přílohu k základnímu jídlu. Strava mu moc nechutnala, ještě tak smažené kuře a hranolky, což bylo a je americké národní jídlo. Krátce po příjezdu vylezl na palmu u našeho domku, spadl a narazil si zápěstí. Dávala jsem mu na ně nějakou dobu studené obklady. K lékaři jsme z úsporných důvodů nešli. S tatínkem chodili na nákupy do Downtown, do bazénu nebo jezdili za půl druhého dolaru na osobu k moři na pobřeží Atlantického oceánu. Pláž byla velmi pozvolná a písčitá. Pro zaparkovaná vozidla bylo nebezpečí zatopení, protože se voda při přílivu rychle rozlévala. V moři se občas vyskytl i žralok a někoho pokousal. Jirka se domníval, že se tam se svým nafukovacím

míčem připojí k dětským kamarádům, ale ti míč sebrali a utekli s ním. Měl příležitost se dostat do bytu dvou rodin, jedné španělské, jedné americké. Jen v této měli chlapce odpovídajícího věku, který byl tak překvapen, když mu Jirka anglicky poděkoval, že o tom referoval své mamince. Do nedělní školy pro něho jezdily příslušnice církve Baptistů. Měl příležitost vidět některé pro něho nové živočichy. V secuariu byl k vidění v obrovské nádrži žralok. Přírodopisně jde o masožravou rybu. Existuje jich asi 350 druhů. Někteří dosahují délky až 12 m. Nemají kosti, pouze chrupavky. Zuby uspořádané v několika řadách vyměňují za 1 - 2 týdny. Mají výborné smysly. Mláďata se většinou líhnou z těla matky. Na jiné atrakci viděl cvičeného delfína. Ten patří mezi teplokrevné savce. Dosahuje délky až 4,5 m. Má velký počet zubů a vysoce vyvinutý sluch. Čich chybí. Je velmi inteligentní, přátelský vůči člověku a v zajetí se dobře přizpůsobuje. V krokodýlích farmách lze vidět aligátory příbuzné krokodýlům. V minulosti žili volně v řekách, bažinách a močálech jižního cípu Floridy, ale pro svou kůži, která se hodí výborně na výrobu bot a tašek, byli téměř vyhubeni. Patří mezi plazy, samice klade 20 - 60 vajec s tvrdou skořápkou, o málo větší než slepičí. Mláďata se líhnou po 9 týdnech, měří asi 25 cm, a asi rok o ně pečuje matka. Jako atrakce se využívá toho, že se stiskem mandibulárního kloubu krokodýla otevře jeho tlama, do níž chovatel vkládá svou hlavu. V jiné farmě chovali krásně vybarvené papoušky a plameňáky. Seznámil se i s hmyzem, konkrétně se šváby, kterým se velmi dobře daří v teplém a vlhkém prostředí Floridy a stávají se metlou bytů. Službu o weekendech jsem měla pouze každý šestý týden a v těch ostatních jsme vyráželi zpravidla na třídenní výlety. Na cestování ve třech jsme si vypůjčovali auto z půjčovny. V něm jsem přenocovala já s Jirkou, manžel spal venku ve spacím pytli, což bylo v teplém podnebí dobře možné. Z historických míst jsme navštívili San Augustine v centru Floridy, což je nejstarší trvalá osada Evropanů v USA, založená v r. 1565 (první přistál na Floridě Španěl Juan Ponce de Leon v r. 1513). Z přírodních krás jsme viděli Cyppres Gardens, rozsáhlou tropickou zahradu s vodními hřišti na jezeře Eloise v centrální Floridě. Jsou tam vzácné exotické rostliny dovezené z celého světa, včetně cypřišů. Jejich objemné kmeny rostou přímo z vody jezera. Když jsme se jednou ukládali ke spánku, pozval nás soused, který parkoval vedle nás a měl několik kempingových přívěsů, do jednoho, kde nás zdarma nechal přespat. Měl o něco staršího syna, než byl Jirka, který také toužil po kamarádovi odpovídajícího věku a byl moc smutný, když jsme další den pokračovali v cestě. Původními obyvateli na území USA byli američtí Indiáni, na Floridě označovaní jako seminolští (seminolský – odběhlý). K otrokářské práci na polích bílých přistěhovalců se nikdy nedali přinutit. Část jich se dala přemluvit k přesídlení na západ, když předtím ve dvou válkách proti přesídlení bojovali. Jejich vůdcem v této snaze byl Osciolla. Zbytek, který se nedal přesídlit,

47

tvoří malou část obyvatel v Jacksonville. Někteří se nápadně oblékají a dělají reklamu při vstupu do zábavných podniků. Druhou rasovou skupinou jsou černoši. Ti byli pro nucené práce pro plantážníky a farmáře odchytáváni na ostrovech a v nelidských podmínkách transportováni na pevninu a prodáváni v dražbách od r. 1601. Otroctví bylo zrušeno teprve v průběhu občanské války Jihu proti Severu (1861 - 65) a po jejím ukončení. Na Floridě tvoří černoši asi 8 % obyvatelstva a pokud jsou něčemu vyučeni, daří se jim dobře. Obě tyto lidské rasy měl Jirka při své návštěvě možnost poznat. Sám svým zjevem a barvou vlasů dobře reprezentoval bílou rasu. Jako dítě vyrostlé v socialismu zde viděl poprvé v životě na ulici žebráka. Šlo o bílého beznohého muže, který seděl na chodníku a kolemjdoucí mu házeli do čepice na zemi drobné mince. Syn mu je sesbíral a dostalo se mu za to poděkování. Bezprostředně po návratu domů vyspával Jirka po cestě letadlem téměř celý den. Byl velký hrdina mezi kamarády, kteří mu říkali „Amerikán“ a v 1. třídě poučil paní učitelku, že se všichni černoši v Americe mají dobře. V r. 1972 navštívil Šiklův patologicko-anatomický ústav v Plzni a naši rodinu můj bývalý šéf v Baptist Memorial Hospital Dr. Alvan Foraker a Jirkovi přivezl jako dárek anglickou publikaci J. Y. Cousteaua „Tajemství mořských hlubin“. Bylo mi líto, že během času Jirka po návratu postupně zapomínal jednotlivé detaily zážitků až do úplného zapomnění. Ale zůstalo mu poznání, že lidé v jiných zemích mluví odlišnou řečí a že se někteří lidé nápadněji liší vzhledem, případně barvou pleti. Zůstala mu chuť se učit cizím jazykům a snad i získal určitý všeobecný rozhled, takže se na ukončení vysokoškolského studia nebál odjet na rok do Kanady. Prof. Dr. Alena Linhartová, DrSc.

Letní stáž v Belo Horizonte (Brazílie) 4. 9.- 4. 10. 2013

48

Před dvěma lety jsem si prodloužila léto o měsíc stáží ve slunné Brazílii. Byla to moje první stáž a také první let přes oceán, tudíž přípravy byly doprovázeny značnou nervozitou a napětím, co mě čeká. Do Belo Horizonte jsem cestovala letecky s jedním přestupem v Lisabonu. Na letišti v Belo Horizonte mne vyzvedl jeden student z IFMSA, se kterým jsem komunikovala již před odletem. Poté jsem bydlela v bytě u dalšího místního studenta medicíny spolu s jeho dvěma sestřenicemi. Měla jsem k dispozici vlastní pokoj, koupelnu s WC, také kuchyň, obývací pokoj, internet, televizi a pračku. Stáž jsem trávila na soukromé klinice akupunktury Cliníca de Acupuntura MC Souza. Na kli-

nice se mi po celou dobu pobytu věnovali Luis Rodrigues de Souza a jeho manželka, lékařští majitelé kliniky. První den mi bylo řečeno, že první týden budu pouze studovat fungování akupunktury a teorii Tradiční čínské medicíny a pouze se koukat. Ale již třetí den mě nechala lékařka s důvěrou aplikovat akupunkturní jehly na pacientech. Postupně jsem si na klinice vyzkoušela mimo akupunktury také elektroakupunkturu, aurikuloterapii (napichování akupunkturních bodů na uchu) a baňkování. Na klinice jsem denně trávila nejméně čtyři hodiny, pět dní v týdnu. Velice mile mě překvapil vztah lékařky s pacienty, který byl přátelský a otevřený. Paní doktorka mě s pacientem vždy představila, řekla, odkud jsem, zeptala se, zda by mu nevadilo, kdybych mu akupunkturní jehly aplikovala já, s pacientem si popovídala o tom, jak se má, jak se mu daří a bylo zcela běžné, že jsme se při kontaktu s pacientem nasmáli a leckdy i objali. Nebyla patrná žádná nadřazenost ze strany lékařů. Obecně Brazilci mají moc krásné a přátelské mezilidské vztahy. Jak bych účinek akupunktury hodnotila podle vlastních nabytých zkušeností? Akupunktura bezpochyby měla svůj efekt, především u případů chronických bolestí. Někteří pacienti na kliniku docházeli déle než půl roku a léčbu si chválili. Když přišel klient poprvé, proběhl s ním rozsáhlý rozhovor o jeho zdravotních problémech, byla stanovena diagnóza - nikoliv podle klasické medicíny, ale podle čínské medicíny dle principu jin a jang a byl mu stanoven léčebný plán s naplánovanými návštěvami. Každý klient ležel na lůžku v samostatném pokoji, kde hrála relaxační hudba. Po aplikaci jehliček do akupunkturních bodů odpočíval 30 minut, poté se mu jehličky vyndaly. Nejčastější indikací byly bolestivé stavy, především lumbago, dále také alergie, neplodnost, problémy se zažíváním a ženy přicházely často se zájmem o redukci nadváhy. Aplikaci klienti snášeli dobře, je totiž zcela nebolestivá. Pokud nějaký bod zabolí, je to známka špatného toku energie. Po chvíli buď bolest ustoupí a nebo je třeba jehličku povytáhnout, či úplně vyjmout pro zmírnění bolesti

Lékaři na klinice byli vzdělaní v klasické medicíně a poté studovali akupunkturu v Brazílii, účastnili se i stáží v Číně a řady akupunkturistic-

kých konferencí, které se v Jižní Americe konaly. Akupunktura je v Brazílii mnohem populárnější a více využívaná než v ČR. Léčbu akupunkturou hradí v Brazílii zdravotní pojišťovny. Jediný problém na klinice byl, že lékaři mluvili špatně anglicky, pouze útržkovitě a ostatní personál vůbec anglicky nerozuměl. Díky latině a gestikulaci pomocí rukou a nohou jsme se ale většinou domluvili. Na problémy s jazykem jsem bohužel narážela po celou dobu. Ačkoliv jsem bydlela ve městě Belo Horizonte, které mělo 2,5 milionu obyvatel, na otázku Do you speak english? jsem většinou dostala odpověď No a to stejné i při výletu do obrovského Ria de Janeira. Naštěstí tam se mnou stážovaly dvě studentky z Kolumbie, které vše překládaly a s místními se celkem dobře domluvily.

Kostel sv. Františka z Assisi v Ouro Preto Zpravidla s nimi jsem ve volném čase navštívila místní zoo, muzea, krásné jezero Pampulha, městské parky, kterých bylo několik, historické město Ouro Preto, v Riu de Janeiro jeho nejznámější místa jako pláž Copacabana a Cristo Redentor se sochou Krista. Místní studenti však již zahájili výuku a to včetně soboty, takže bohužel moc času na to, aby se nám více věnovali, neměli. K zajímavým zážitkům z pobytu určitě patří i lekce tance zouk, přítomnost na brazilské svatbě a křtinách a návštěva místní rodinné farmy. Počasí bylo teplé, okolo 28 °C, přesto místní chodili v dlouhých kalhotách a uzavřených botách. Pobavily mě výlohy, kde v jedné z nich vítali nadcházející léto nápisem Summer 2013 a letním oblečením a o kus dál byla výloha s vánoční výzdobou a santa clausem. O Brazílii se říká, že je nebezpečná, ale já se nebezpečně vůbec necítila, nebyla jsem svědkem žádného přepadení ani jiné kriminality. Na frekventovaných místech, jako je Copacabana, byli na každých 20 metrů policisté, takže bezpečnost byla zajištěna i těmito strážci pořádku. Do nebezpečných favelas jsem samozřejmě nechodila. Zajímavé byly jízdní řády, kde byl pouze údaj, že autobus jezdí každých 20 nebo 30 minut, a nebo tam nebylo vůbec nic (tj. ani jízdní řád ani číslo autobusu, který tam staví), pouze cedule označující zastávku, takže cestující přišel na zastávku a nikdy nevěděl, jak dlouho bude

čekat. Na autobus se muselo vždy usilovně mávat, aby člověku zastavil. Uvnitř byl řidič a průvodčí, který vybíral jednotné jízdné. Neexistuje nic jako přestupní jízdenka, cena je cca 24 Kč za jednu jízdenku. Pokud jste chtěli, aby bus na další zastávce zastavil, bylo třeba zatáhnout za šňůru, táhnoucí se celým autobusem téměř u stropu. Jedna z věcí, která mě velice překvapila, bylo, když sedící cestující v MHD nabídli lidem, kteří stáli v úzké uličce, že si dají jejich tašku na klín, aby se s ní nemačkali. Umíte si toto představit v Čechách? Já tedy ne. Z kulinářských zážitků mohu doporučit specialitu místní gastronomie - grilovaná kuřecí srdíčka, byla výborná. Životní náklady jsou v této obrovské jihoamerické zemi přibližně stejné jako u nás. S odstupem času hodnotím stáž v Belo Horizonte jako cennou životní zkušenost, a to nejen z pohledu jednání a vztahu lékař - pacient, ale také z pohledu seznámení se s odlišnou kulturou i životním stylem místních obyvatel. Petra Chvátalová

Polovina lékařů jsou padesátníci a starší Zdravotnickou ročenku České republiky vydal v lednu Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR; data se však týkaly ještě roku 2013. Uveďme několik zajímavých přehledných údajů, z nichž mj. vyplývá, že téměř polovina lékařů a více než polovina zubních lékařů je ve věku nad 50 let. • Počet lékařů: 40 619 (z toho 1 843 přechodně neaktivních, např. na rodičovské dovolené) • Průměrný věk: 48,4 roku • Podíl lékařů ve věku do 39 let: 28,2 % • Podíl lékařů ve věkové skupině 40 až 49 let: 23,8 % • Podíl lékařů ve věkové skupině 50 až 59 let: 25,3 % • Podíl lékařů ve věku 60 a více let: 22,7 % • Počet zubních lékařů: 7 568 (z toho 142 přechodně neaktivních) • Průměrný věk: 50,3 roku • Podíl zubních lékařů ve věku do 39 let: 26,6 % • Podíl zubních lékařů ve věkové skupině 40 až 49 let: 15,3 % • Podíl zubních lékařů ve věkové skupině 50 až 59 let: 26,9 % • Podíl zubních lékařů ve věku 60 a více let: 31,2 % • Noví absolventi - lékaři: 883 • Noví absolventi - zubní lékaři: 262 • Stárnutí lékařů nejdramatičtěji popisuje podíl zubních lékařů ve věku 60 a více let: v roce 2013 představoval 31 %, o rok dříve 26 % a ještě o rok dříve v roce 2011, „jenom“ 23 %. Péči o dospělou populaci v ČR zajišťovalo celkem 5 331 praktických lékařů po dospělé. Na jednoho praktického lékaře připadalo v průměru 1 616 registrovaných pacientů a 7 200 ošetření za rok. Více než polovina praktických lékařů byla ve věku 55 let a více (ve věku 55 – 64 let to bylo 39,0 %, ve věku 65 let a více 15,7 %.

Ve statistikách o rok dříve jich bylo ve věku 55 až 64 roky 37,7 % a ve věku od 65 let 14,6 %. Nejstarší lékaři primární péče pracují v ambulancích pro děti a dorost, relativně nejmladší jsou pak stomatologové. Průměrné měsíční platy v Kč Lékaři a zubní lékaři Farmaceuti Všeobecné sestry a porodní asistentky

 2010 50 235 41 167

 2011 57 687 41 654

 2012 61 078 43 213

 2013 60 635 42 271

27 515

28 145

29 150

28 706

Do debat o odměňování v českém zdravotnictví přinesl Klub doktora Vlacha bez komentáře informace z publikace Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR, týkají se let 2010 až 2013. Údaje platí pro platy v rozpočtových organizacích, tedy ve zdravotnických zařízeních zřízených ministerstvy, krajem nebo městem. Z minulých statistik je známo, že průměrné příjmy v soukromých nemocnicích jsou o něco nižší. Data jsou zprůměrovaná, neboli zahrnují jak nástupní platy absolventů lékařských fakult, tak i příjmy primářů a ředitelů, a to včetně všech příplatků. (r)

ní mise byla nejprve po havárii raketoplánu Columbia zcela zrušena, ale na nátlak vědecké komunity, zejména astronomů, ji NASA znovu zařadila do plánu letů raketoplánů. Uskutečnilo se již pět takových misí. Pokud by bylo k servisní misi nedošlo, postupně by selhaly stabilizační setrvačníky a fotovoltaické články a do konce desetiletí by dalekohled přestal pracovat. Ve vzdálenější budoucnosti by pak zanikl v hustých vrstvách zemské atmosféry. Oběžná dráha Hubbleova dalekohledu zasahuje až do nejvyšších vrstev zemské atmosféry, čímž dochází při oběhu okolo Země ke změnám, které nejsou zcela přesně předvídatelné. Technickou údržbu dalekohledu má na starosti NASA spolu s Goddardovým střediskem pro vesmírné lety sídlícím v Greenbelte ve státě Maryland, 48 km jižně od STScI. Správnou dráhu dalekohledu monitorují nepřetržitě 24 hodin denně čtyři týmy letových kontrolorů, tvořící spolu tzv. Tým letové dráhy Hubbleova vesmírného dalekohledu (Hubble’s Flight Operations Team).

Hubbleův vesmírný dalekohled – 25 let oka do vesmíru Hubbleův vesmírný dalekohled (zkratka HST z Hubble Space Telescope, někdy také jen krátce Hubble) je dalekohled, který na oběžnou dráhu Země do výše 600 kilometrů vynesl 24. dubna 1990 při letu STS-31 americký raketoplán Discovery. Pohybuje se 500–600 km nad zemským povrchem. Dalekohled předává na Zemi obrazy vesmíru neovlivněné zemskou atmosférou. Jeho umístění mimo zemskou atmosféru umožňuje pořizovat velmi ostré snímky vesmírných těles. Od svého vypuštění se stal jedním z nejdůležitějších dalekohledů v historii astronomie a významně se zasloužil o prohloubení poznatků o vesmíru. Přispěl k mnohým klíčovým objevům, které pomohly astronomům lépe porozumět základním problémům astrofyziky. Velmi ceněné jsou například snímky tzv. Hubbleových hlubokých polí (Hubble ultra deep fields) s nejvzdálenějšími objekty, které zatím lidstvo bylo schopno ve vesmíru pozorovat.

Start raketoplánu Discovery STS-31 s Hubbleovým vesmírným dalekohledem Další budoucnost dalekohledu je již několik let předmětem diskuse odborníků. Poslední servis-

Kosmonaut J. Grunsfeld při 4. servisní misi Z původně odhadované sumy 400 milionů dolarů stálo vybudování dalekohledu více než 2,5 miliardy USD. Souhrnná cena do dnešního dne se odhaduje na několikanásobek konstrukční ceny, přičemž výdaje USA se pohybují v rozmezí 4,5 miliardy až 6 miliard dolarů. Evropský finanční příspěvek se odhaduje na 593 milionů euro (odhad k roku 1999). Pozorování Hubbleova vesmírného teleskopu zpochybnila některé teorie o vývoji a budoucnosti vesmíru. Rozpínání vesmíru vlivem gravitace se nezpomaluje, ale naopak zrychluje. Příčina tohoto zrychlování není stále zcela jasná. Snímky a spektra, které poskytl Hubbleův vesmírný dalekohled, byly využity i při dokazování přítomnosti černých děr v centrech blízkých galaxií. HST pozoroval také srážku komety Shoemaker-Levy 9 s planetou Jupiter v roce 1994, která se udála pouhých několik měsíců po opravě optiky dalekohledu. Hubbleův vesmírný dalekohled pomohl astronomům rozluštit mnohé dlouhotrvající otázky a poskytl též impuls ke vzniku otázek a teorií nových. Pozitivní dopad Hubbleova dalekohledu na astronomii vyplývá z mnoha objektivních měřítek. Více než 4000 prací založených na datech poskytnutých Hubblem bylo zveřejněno v odborných časopisech a ještě více z nich bylo představeno

49

a diskutováno na astronomických konferencích. Práce založená na Hubbleových pozorováních bývá v průměru citována dvakrát častěji než jiná astronomická pojednání. Z přibližně 200 nejvíce citovaných prací zveřejňovaných každý rok, je kolem 10 % založeno právě na datech poskytnutých Hubbleovým dalekohledem. Hubble doslova posunul hranice lidského poznání. Astronomové jeho prostřednictvím nahlížejí s bezprecedentní ostrostí do hlubin vesmíru i zpět do vesmírné minulosti. Zjistili tak, že se galaxie vytvářely z menších shluků hmoty v raných fázích vesmíru a že hmotné galaxie ve svém středu pravidelně ukrývají veleobří černé díry. Zkoumání slabých trpasličích hvězd potvrdilo, že gravitace viditelné látky neudrží galaxie pohromadě. A že musí existovat „temná hmota“ tvořená exotičtějšími objekty. Hubbleova měření rychlosti galaxií přinesla první vodítka k objevení existence „temné energie“, záhadné síly, která v současnosti zrychluje tempo rozpínání vesmíru (*).

Edwin Powell Hubble 1889 – 1953 Edwin Powell Hubble byl slavný americký astronom. Narodil se 20. 11. 1889 v Marshfieldu ve státě Missouri. O několik let později se spolu s rodiči přestěhoval do Chicaga. Na Chicagské univerzitě studoval matematiku, fyziku a filozofii, v Oxfordu pak ještě práva a španělštinu. Po návratu do USA byl středoškolským učitelem, vyučoval v New Albany (stát Indiana). V roce 1917 na Chicagské univerzitě získal doktorát z astronomie. Měl možnost pozorovat slabě viditelné mlhoviny na Yerkesově astronomické observatoři. Zúčastnil se bojů v I. světové válce, na frontě ve Francii získal hodnost majora. Koncem roku 1919 začal pracovat na Mount Wilson Observatory, nacházející se na hoře Mount Wilson v pohoří San Gabriel v Kalifornii ve výšce 1742 m. V Kalifornii, kde zůstal po zbytek svého života. Jeho výzkum se zaměřoval především na studium mlhovin. V roce 1923 objevil proměnné hvězdy delta Cephei v souhvězdí Cefea a galaxii v souhvězdí Andromedy. Zjištění jejich vzdálenosti od Země vedlo k poznání, že se nacházejí vně naší galaxie Mléčné dráhy. Do této doby lidé neznali jiné galaxie a označovali mlhavé objekty na obloze souhrnným slovem - mlhoviny. O dva roky později představil Hubble svou klasifikaci galaxií.

50

Jeho největším objevem byla přímá úměrnost mezi rychlostí, s jakou se galaxie vzdalují, a jejich vzdáleností (Hubbleův zákon). Konstanta úměrnosti se v astronomii nazývá Hubbleova konstanta, což je rychlost rozpínání vesmíru. Když byl dokončen nový teleskop na Mount Palomar, Hubble byl jeho prvním uživatelem. 28. září 1953 zemřel v kalifornském Monte Carlo, na vlastní žádost byl pohřben bez obřadu na neznámém místě. Jeho jménem je pojmenován jeden z kráterů na Měsíci a planetka 2069.  (jn) (*) Ferrit T.: Hubbleovy největší hity. National Geographic, květen 2015: 96-109

Před 170 léty začala Franklinova expedice V roce 1845 zbývalo ještě 500 km neprobádaného severního arktického pobřeží Kanady. Nikdo do té doby také nedokázal okolo severního pobřeží proplout z Atlantiku do Pacifiku, řada dosavadních pokusů skončila nezdarem. Britská admiralita proto v tomto roce vyslala výpravu, která měla jednak zmapovat pobřeží, jednak zjistit možnosti praktického využití této cesty. K otevření Panamského průplavu v té době ještě scházelo celé půlstoletí, cesta by významně spojení mezi východním a západním pobřežím Ameriky zkrátila. Velitelem výpravy měl být původně zkušený polárník Sir James Ross, ten však nabídku odmítl. Volba pak padla na Johna Franklina. Na cestu se vydaly dvě na svoji dobu maximálně bezpečně vybavené lodi HMS Erebus (nosnost 380 tun) a HMS Terror (nosnost 350 tun). Obě byly vybaveny parními stroji od firmy London and Greenwich Railway, umožňujícími pohon vlastní silou, měly unikátní parní vytápění vnitřních prostor, výkonné destilační systémy pro přípravu pitné vody, lodní knihovny s více než tisíci svazky a zásobu konzervovaných potravin na tři roky. Výprava vyplula z anglického Greenhithe 19. května 1845, tvořilo ji 24 důstojníků a 110 členů posádky. Ve skotském Aberdeenu lodi doplnily zásoby a spolu s doprovodnými HMS Rattler a Barretto Junior zamířily ke Grónsku. Se zásobami na tři roky by se totiž obě lodě nedokázaly dostat přes Atlantik, takže nákladní loď Barreto Junior vezla mj. též živé býky. Ti byli u břehů Grónska poraženi a čerstvé maso naloženo na Erebus a Terror. Obživu posádky měl zajistit i další z nových vynálezů - konzervy. Polévky, maso a zelenina byly v plechovkách zalitých olovem. Před kurdějemi, které byly metlou arktických výprav, měla námořníky ochránit především citronová šťáva, které výprava vezla cca 4,2 tuny. U ostrova Disco západně od Grónska se posádky připravily na závěrečnou část expedice. Dvě doprovodné lodi se odtud vrátily a odvez-

ly i 5 členů posádek Erebu a Terroru, takže konečný počet členů výpravy byl 129 osob. Obě lodi kotvící poblíž ledovce v průlivu Lancaster naposledy spatřil 26. července 1845 kapitán Dannet z velrybářské lodi Prince of Wales. Od tohoto okamžiku se po výpravě země slehla. Když dva roky nedorazila žádná zpráva, pokusila se Franklinova manželka pohnout Admiralitu k vyslání průzkumné výpravy. Vzhledem k vybavení výpravy zásobami na tři roky však Admiralita čekala nečinně na zprávu o expedici další rok. Teprve poté vypsala odměnu 20 tisíc liber tomu, kdo o výpravě přinese věrohodné zprávy. Franklinova osobnost a finanční odměna tak vedly okamžitě k řadě pátracích akcí v nehostinných podmínkách dalekého severu. V jednom období po Franklinově výpravě pátralo dokonce najednou deset britských a dvě americké skupiny. Řada těchto výprav skončila tragicky. V roce 1850 se nakonec tři anglické a jedna americká skupina dohodly na spolupráci a konečně jejich snaha byla korunována úspěchem. Na východním pobřeží ostrova Bee­chey pátrači nalezli první relikty, nepochybně patřící členům Franklinovy výpravy, a nakonec i tři náhrobky se jmény tří zahynulých členů. Když velitel poslední vládní záchranné výpravy Edward Belcher musel v roce 1854 zanechat v ledu čtyři zamrzlé lodě Jejího Veličenstva, britská vláda od dalších záchranných akcí upustila. Franklin a jeho muži byli k 1. dubnu 1854 vyřazeni jako zemřelí z řad Královského námořnictva. V r. 1854 skotský lékař dr. John Rae, žijící dlouhodobě v těchto končinách, se při průzkumu poloostrova Boothia ve službách Hudson Bay Company setkal s místními inuitskými lovci. Od nich se dozvěděl, že obě lodi zamrzly v ledovém sevření, z něhož se již nevymanily. Posádky se nakonec pokusily dosáhnout bezpečí dlouhým pochodem k jihu, ale všichni podlehli krutým povětrnostním podmínkám. Dr. Rae do Anglie přivezl stříbrný talíř s nápisem „Sir John Franklin K C H“ a lžíce, nože, kompasy a další předměty se jmény či iniciálami členů expedice. Admiralitě podal smutnou a šokující zprávu: Eskymáci, od kterých předměty získal, mu sdělili, že v roce 1848 viděli skupinu asi 40 bílých mužů na Ostrově krále Viléma. Později jich nalezli pět mrtvých na ostrově a asi 30 těl na kanadské pevnině, poblíž ústí Velké rybí řeky.

Lady Jane nakonec na své náklady, podpořena veřejnou sbírkou, vypravila v roce 1857 parní jachtu Fox pod velením zkušeného polárníka a účastníka předchozích pátracích expedic Leopolda McClintocka. Jeho loď po mno-

ha dobrodružstvích na podzim 1858 zamrzla u jihozápadního pobřeží ostrova Sommerset. Po důkladné přípravě vyrazily na jaře 1859 tři saňové pátrací skupiny do dosud nenavštívených oblastí. McClintock a jeho zástupce ve velení, poručík Hobson, zamířili se svými skupinami k Ostrovu krále Viléma. Podařilo se. Nalezli řadu artefaktů, informací a hlavně jediné písemné zprávy, které Franklinova expedice zanechala. Bylo tak možno sestavit hrubý obraz konce expedice. Muži pod velením Francise Croziera (kapitán Terroru) a Jamese Fitzjamese dotáhli z opouštěných lodí na břeh přes zamrzlé moře neuvěřitelné množství často velmi těžkých předmětů. Na místě vylodění pak velkou část věcí zanechali včetně písemné zprávy a vydali se na jih, možná ve snaze dojít do nejbližší stanice Společnosti Hudsonova zálivu Fort Resolution na Velkém otročím jezeře (Great Slave Lake). Dvě stě padesát mil však bylo nad síly hladových a nemocných mužů. Čluny, které opatřili lyžemi a táhli, byly příliš těžké. Velmi záhy začali ti nejslabší odpadávat a umírat. První mrtvé ještě pohřbívali, další už nechávali ležet. Cestou snad založili tábor pro nemocné, kteří už nemohli dál. Některé nálezy svědčily o možném kanibalismu přežívajících. Jedna skupina se také potkala s Eskymáky, od nichž získala tuleně, to ale nemohlo jejich situaci zásadně změnit. Eskymáci pochopitelně nebyli ochotni ani schopni skupinu dlouhodobě živit a raději se tajně přes noc z místa setkání vytratili. Každopádně ti nejsilnější muži se dostali až na kanadskou pevninu a s definitivní platností tak jako první objevili Severozápadní průjezd. Tento objev však záhy zaplatili svými životy. Příčina zkázy výpravy je nejasná. Kromě obecně těžkých podmínek v Arktidě a nemocí je možné podezření na předávkování olovem. Z konzerv, ale zřejmě i z unikátního zařízení na odsolování mořské vody, mohli členové výpravy obdržet takové dávky olova, že to mohlo vést k otravě a v jejím důsledku k tělesným i psychickým poruchám, projevujícím se mj. i zhoršením schopnosti správně usuzovat. Další možnou příčinou katastrofy mohly být zkažené konzervy, jejich závadnost se však zatím nepodařilo prokázat. Zkáza Franklinovy expedice se tak zapsala jako největší katastrofa v dějinách polárních výprav. 9. září 2014 kanadský premiér Harper oznámil nález jedné z lodí Franklinovy expedice. Loď sedí na mořském dně na pohled ve velmi dobrém stavu (myšleno na 166letý vrak). Jedná se zřejmě o vrak lodi Erebus u pobřeží některého z ostrůvků u kanadské pevniny v Zálivu královny Maud (Queen Maud Gulf ). Podle některých zpráv to má být v hloubce 11 metrů, což vše by odpovídalo eskymáckému popisu. Všichni doufají, že vrak obsahuje i psané deníky, které by mohly do tragického případu konečně vnést jasno. Severozápadní lodní cesta kolem arktických břehů Kanady v poslední době nabývá na významu. S postupujícím oteplováním zůstávají v krátkém polárním létě mořské průlivy otevřeny pro plavbu po stále delší dobu a průjezd je

John Rae (1813–93) – nejvýznamnější Záhadný člen průzkumník kanadské Arktidy Franklinovy expedice

mnohem bezpečnější. Není divu, že ruch lodní dopravy v severozápadní cestě se bude zvyšovat. J. Novák

Pomocí moderní forenzní analýzy byl nově identifikován jeden ze členů ztracené Franklinovy expedice. Kostra z ostrova Krále Williama zřejmě nepatřila námořníkovi, ale skotskému lodnímu lékaři. Jak bylo již uvedeno, pátrání po ztracené Franklinově expedici bylo dlouhé a bezvýsledné. V roce 1869 však inuitský průvodce zavedl Brity k mělkému hrobu s kostrou bílého muže na ostrově Krále Williama (King William Island). Hrob se nachází asi 200 km od míst, kde led uvěznil Franklinovy lodě. Kompletní kostra byla dopravena do Anglie, kde ji měl tehdy identifikovat renomovaný biolog Thomas Huxley. Na základě zlatých zubů a vystupující brady došel k závěru, že mužem z ostrova je poručík Henry Le Vesconte. Thomas Huxley se však mýlil. Biolog Simon Mays se spolupracovníky podrobili kosterní pozůstatky domnělého poručíka novému zkoumání. Změřili koncentrace izotopů stroncia a kyslíku v kostech a zubní sklovině. Podle vzájemného poměru těchto izotopů vyloučili, že by zemřelý mohl pocházet z hrabství Devon v jižní Anglii jako poručík Henry Le Vesconte, ale nejspíše ze severu Británie. Tento fakt spolu s forenzní rekonstrukcí tváře naznačují, že kostra může patřit skotskému lodnímu lékaři a vědci Harry Goodsirovi. Obdobně odpovídaly nové identifikaci i parametry výšky a hmotnosti. Na otázku, co bylo příčinou smrti, se zatím odpověď najít nepodařilo. Vědci zatím vyloučili kurděje, tuberkulózu i to, že by muž vyhladověl k smrti. Spekulace, že Franklinova posádka podlehla otravě olovem ze zařízení, které jim vyrábělo pitnou vodu, a z kontaminovaných konzerv, se zatím nepodařilo jednoznačně prokázat, protože vysoké koncentrace olova obsahují kosti všech Britů z viktoriánské éry.  Henry Duncan Spens („Harry“) Goodsir byl profesorem anatomie na University of Edinburgh v letech 1846 až 1847. Promoval na Licentiate of the Royal College of Surgeons (LRCS) v Edinburgu v r. 1840. V letech 1843 až 1845 pracoval též jako muzejní konzervátor při Royal College of Surgeons v Edinburgu.

Na přiloženém obrázku je vlevo skutečná podobizna dr. H. Goodsira, na pravé straně sádrová forenzní rekonstrukce.  (JN)

John Rae se narodil 30. září 1913 v Hall of Clestrain na farnosti Orphir na orkneyském Mainlandu. Vystudoval medicínu na Edinburgh University a byl přijat do Royal College of Surgeons of Edinburgh. Záhy přijal místo lékaře u  Hudson’s Bay Company. Poté byl vyslán do  Moose Factory v kanadském Ontariu, což byla v pořadí druhá osada založená Hudsonś Bay Company na kanadském území. Během deseti let práce v drsných podmínkách dalekého severu Rae nejen vykonával svoji lékařskou práci, ale také si důkladně osvojil způsob života a techniku pohybu pomocí sněžnic. Díky svým postupně nabývaným zkušenostem při putování neprozkoumanými severními oblastmi Kanady se nejdříve spokojil s připojením k některých průzkumným výpravám, později sám takové expedice podnikal. S výpravou Sira Thomase Simpsona v letech 1836-1839 zmapoval severní pobřeží Kanady. Když v r. 1844 ukončil svoji práci v Moose Factory, vydal se po řece Missinaibi na západ. Po dvouměsíčním putování se psím spřežením dorazil po 1200 mil dlouhé cestě do Toronta, kde absolvoval studium na Magnetic Observatory. V r. 1845 podél Lake Winipeg dorazil do York Factory, kde přezimoval. Následující rok se vydal na sever až do Repulse Bay, kde si pro své další cesty zřídil jakousi základnu. V r. 1847 se nakrátko vrátil do Anglie a Skotska, ale hned rok poté byl již opět v Kanadě, aby pokračoval ve svých průzkumných cestách. To již ovládal od místních Inuitů umění budovat iglú, což mu umožňovalo přežívat osamocen v nehostinných pustinách a krutých mrazech i zimní měsíce. V letech 1845–1848 podnikl tři dlouhé cesty podél arktického pobřeží. Prozkoumal oblast mezi řekami Mackenzie a Coppermine, prošel vnitrozemí ostrova Victoria i jeho jižní pobřeží. V r. 1848 se připojil k záchranné výpravě Sira Johna Richardsona. Ta skončila bezvýsledně o rok později. Rae se v dalších letech vydal na několik nesmírně obtížných výprav, prošel obrovské neznámé plochy severních teritorií Kanady, a stále se snažil dopátrat se osudu Franklinových mužů. Až v r. 1954 při průzkumu poloostrova Boothia se setkal s místními Inuity, od nichž se dozvěděl první informace o pravděpodobném konci Franklinovy výpravy. 31. března 1954 nedaleko Pelly Bay si u jednoho z Inuitů všiml zlatého pásku, pocházejícího z důstojnické čepice. Dozvěděl se, že muž jej sebral, když narazil na pozůstatky asi 35 „kabllonas“ (tj. bělochů), které našel asi dvanáct dnů pochodu od místa

51

setkání. Rae pásek odkoupil a slíbil odkoupit jakékoliv další relikty se vztahem k Franklinově výpravě. Koncem května potkal další inuitské rodiny, od nichž získal opět věci prokazatelně pocházející od postrádaných polárníků. Inuité mu sdělili, že před čtyřmi zimami se setkali se skupinou nejméně 40 bělochů, směřujících k jihu. Následující jaro našli pozůstatky třiceti mužů. Rae také získal stříbrný talířek s vyrytým textem „Sir John Franklin, KCH“ na dně. V r. 1860 Rae pracoval při budování telegrafního spojení do Ameriky, navštívil Island a Grónsko. V r. 1884 ve věku 71 let pracoval opět pro Hudson´s Bay Company, tentokrát jako průzkumník na Red River při hledání vhodné telegrafní trasy mezi Spojenými Státy a Ruskem. John Rae zemřel na rupturu aneurysmatu v londýnském Kensingtonu 22. července 1893. Jeho pozůstatky byly o týden později uloženy v orkneyském Kirkwallu v St. Magnus’ Cathedral. Všestranně vzdělaný a erudovaný lékař, botanik, geolog, antropolog a kartograf John Rae je pokládán za nejvýznamnějšího badatele a průzkumníka severních oblastí Kanady.  (JN)

Občanská válka v USA 1861 - 1865

52

Americká občanská válka v letech 1861 až 1865 byl ozbrojený konflikt, jenž probíhal na  severoamerickém kontinentu mezi státy Unie, tj. dnešními zakladatelskými státy USA, a Státy konfederace, což byla koalice jedenácti amerických států, které se chtěly od Unie odtrhnout. Jelikož státy Konfederace byly soustředěny v jihovýchodní části Unie, nazývá se tato válka také válkou Severu proti Jihu. Jako příčina války se často uvádí spor o to, zda má být povoleno otroctví. Ale tento výklad je značně zjednodušený, důvodů bylo podstatně více. Podstatou většiny z nich bylo to, že Jih usiloval o mnohem větší autonomii jednotlivých států v Unii, se kterou Sever, který prosazoval silnější centrální vládu, nemohl souhlasit. Poté, co byla v roce 1776 vyhlášena nezávislost USA a vyřešeny vnitřní problémy, došlo k výraznému hospodářskému i územnímu rozvoji. Již roku 1803 Spojené státy americké od Napoleona odkoupily Louisianu a tím zdvojnásobily své území. Roku 1819 získaly USA od Španělů poloostrov Floridu. V roce 1845 USA obsadily Texas. V letech 1846 až 1848 vedly válku s Mexikem. V jejím důsledku získaly Kalifornii, Arizonu, Nové Mexiko a Oregon. Současně se však stále více vyhrocovaly spory mezi jižní a severní částí USA. Zatímco na jihu převažovalo pěstování plodin, které byly vyváženy, sever USA byl průmyslovější a dovozový. Na průmyslovém Severu se nacházelo obrovské přírodní bohatství, neustále přicházeli další přistěhovalci z Evropy, dynamicky rostl vnitřní trh, k jehož rozmachu vedlo další dobývání a osídlování Západu. Budovaly se železniční cesty a v rychlém tempu se rozvíjela oblast bankovnictví. Významným rozporem mezi oběma tábory byla otázka cel zejména vůči Britům. Zatímco Jih chtěl cla co nejnižší, průmyslníci, obchodníci a bankéři ze Severu usilovali o pevnou měnu

a celní ochranu. I přes rozdíly však dlouho převažovaly snahy o kompromisní řešení. V roce 1860 se Sever podílel na celkovém ročním produktu USA 92,5 %. Těsně před vypuknutím války byl poměr sil jednoznačný – v ozbrojených silách měl Sever převahu 2:1 a ve výrobě zbraní 30:1. Vše tedy nasvědčovalo tomu, že v ozbrojeném konfliktu by rychle a jednoznačně zvítězil Sever. Jižané však měli výhodu v tom, že v jejich řadách panovalo nadšení pro válku, což se o Severu říct nedalo. V roce 1818 měla být do Unie (tj. později neotrokářská část USA) přijata Missouri, což by způsobilo převahu otrokářských států v Senátu. Výsledkem byl Missourský kompromis z 20. března 1820, na základě kterého byl spolu s Missouri přijat i svobodný stát Maine a byla stanovena hranice 36° a 30‘ severní šířky, za kterou se nesmělo otrokářství šířit. Tento kompromis byl zrušen dne 30. května 1854 zákonem o Kansasu a Nebrasce, podle kterého se občané těchto teritorií měli rozhodnout, zda v nich bude povoleno otroctví. Do Kansasu přicházeli jak odpůrci otrokářství tak jeho zastánci, to vedlo následně k občanské válce v Kansasu (1855 - 1858), kterou ukončil až zásah federálních vojsk. „Krvácející Kansas“ značně přispěl k vyhrocení situace mezi Severem a Jihem. Byla to hlavní příčina pozdějších událostí. Spory v Kansasu rozdělily politické strany Unie. Proti vládnoucí Demokratické straně, hájící zájmy jižanských plantážníků a lidí spojených s obchodováním s bavlnou, byla založena roku 1854 Republikánská strana USA. Hájila zájmy farmářů, dělníků a průmyslníků ze Severu. Zásadně se profilovala proti otroctví. Z pragmatických důvodů však byla jen pro zamezení šíření otroctví do nových států. V roce 1860 v prezidentských volbách zvítězil Abraham Lincoln, kandidát Republikánské strany. Přestože Lincoln neplánoval zrušení otroctví tam, kde již bylo, a zachování jednoty Unie pro něj bylo prvořadé, na jeho zvolení zareagovala Jižní Karolína tím, že se 20. prosince rozhodla vystoupit z Unie. Následovaly ji Mississippi, Florida, Alabama, Georgia, Louisiana a Texas. Vznikly tak Konfederované státy americké s vlastní ústavou, jejichž prezidentem byl zvolen Jefferson Davis. Hlavním městem Konfederace se stalo město Montgomery ve státě Alabama a později Richmond ve Virginii. Konec nadějí o smírné řešení znamenal útok jižanských jednotek na federální pevnost Fort Sumter u Charlestonu 12. dubna 1861. Za oficiálním začátek války je pokládán 15. duben 1861, kdy Lincoln povolal 75 000 dobrovolníků (přihlásilo se 500 000). 19. dubna  1861 vyhlásil blokádu jižanských přístavů. Ke Konfederaci se následně přidaly další čtyři státy: Virginie, Arkansas, Tennessee a Severní Karolína. Na začátku války to vypadalo, že výhodu má Jih. Přestože Sever byl průmyslově rozvinutější a měl k dispozici větší kapitál, suroviny a zbraně, nedostávalo se mu zkušených vojevůdců, protože většina důstojníků pocházela z Jihu a odešla do konfederačních sil. Navíc Sever musel v případě konfliktu útočit, Jihu stačilo bránit se. Nedostatek kvalitních velitelů v armádě Unie vedl k verbování důstojnických kádrů v Evropě.

Americkou uniformu tak oblékli vyšší důstojníci z Rakousko-Uherska, Německa, Švédska, Itálie, Ruska, Velké Británie i Francie. Zpočátku docházelo pouze k menším ozbrojeným střetům, ovšem významná bitva přišla velice rychle. Byla svedena 21. července 1861 u Bull Runu nedaleko hlavního města Washingtonu. Šlo do té doby o nekrvavější vojenské střetnutí na území Spojených států se stovkami padlých a raněných na obou stranách. A obě strany ke svému překvapení zjistily, že půjde o delší a krvavější konflikt než očekávaly. V dubnu 1862 zavedla Konfederace povinné odvody do armády. Výhodou Unie bylo silnější námořnictvo, které mělo v Atlantiku výraznou převahu. V řadě bitev neustále narůstaly počty padlých. 6. dubna 1862 dosáhla vojska Unie vítězství pod vedením generála Ulyssese S. Granta v bitvě u Shilohu v Tennessee. Zde se už počty padlých pohybovaly v tisících. Po vítězné bitvě u Antietamu v Marylandu (téměř 23 tisíc padlých a raněných) přednesl Abraham Lincoln 22. září 1862 předběžné vyhlášení, podle kterého byli od 1. ledna 1863 všichni otroci na územích Unie svobodní. Od roku 1863 začaly vznikat první oddíly černošských dobrovolníků, které výrazně pomohly v bitvách proti Konfederaci. V březnu 1863 byla ve státech Unie zavedena povinná vojenská služba, což ve velkých městech vedlo k násilným nepokojům. Ve dnech 13. až 16. července 1863 byl Lincoln v New Yorku nucen vyslat proti násilníkům tři armádní pluky a jeden pluk milice. Zásah vojska si vyžádal 100 zabitých a 300 zraněných civilistů. Po vítězné bitvě konfederačních vojsk u Chancellorsville ve Virginii (1.- 4. 5. 1863) se generál Robert E. Lee rozhodl podniknout druhou invazi na Sever. Ve dnech 1. až 3. července 1863 se mu v bitvě u Gettysburgu - nejkrvavějším střetnutí celé války – postavila unionistická armáda generála George G. Meadea. Lee zde utrpěl těžkou porážku a byl donucen se stáhnout. Ztráty obou armád dosáhly souhrnného čísla 57 225 padlých, zraněných, nezvěstných a zajatých. Lee ztratil téměř třetinu svého důstojnického sboru. Bitva u Gettysburgu se stala zásadním přelomem ve válce. Prakticky ve stejné době, kdy Unie zvítězila u Gettysburgu, došlo i k pádu dalších opěrných bodů Jižanů – Vicksburgu a Port Hudsonu, což byly poslední dvě bašty Konfederace na řece Mississippi.

Bitva u Spottsylvanie 8. - 21. 5. 1864 Válka touto bitvou ještě zdaleka neskončila. Téměř další dva roky se odehrávaly větší či menší bitvy na Východní i Západní frontě, např. u Chickamaugy, Spotsylvania Courthouse, Mo-

nonacy, Nashville, Atlanty, Washingtonu, Cedar Creeku a na mnoha dalších místech. Vojska Unie postupně získávala na obou frontách početní i materiální převahu. Bitvy se vyznačovaly značnou brutalitou, např. poté, co před vojskem generála Shermana 1. září 1864 kapitulovala Atlanta, vydal Sherman příkaz k vystěhování všech obyvatel Atlanty a následně nechal toto město 11. listopadu 1864 vypálit do základů. Ušetřeny byly jen nemocnice a kostely. Od Atlanty pak vojsko táhlo dál státem Georgie a důsledně ničilo a vypalovalo všechny obce a města, která mu stála v cestě. Těsně před vánočními svátky 1864 vstoupily Shermanovy oddíly do města Savannah. Odtud pak postupovaly na sever, kde se připravovalo setkání s Grantovou armádou a konečný útok na armády generála Leea. I během postupu na sever Sherman nadále prosazoval taktiku spálené země, čímž chtěl zničit jižanskou ekonomiku. Závěrečné boje proběhly ve Virginii na řece Appomattox. 9. dubna 1865 se nakonec u Appomattox Court House sešel generál Ulysses S. Grant a poražený generál Robert E. Lee, aby tu podepsali kapitulační listinu. 12. 4. 1865 Severovirginská armáda generála Leea složila zbraně. O dva dny později, 14. 4. 1865, byl ve Fordově divadle spáchán atentát na prezidenta Abrahama Lincolna, který střelnému poranění o den později podlehl. K definitivní kapitulaci všech jižanských vojsk došlo 26. 5. 1865, kdy byla v Trans-Mississippi uzavřena dohoda o definitivním ukončení organizovaného vojenského odporu s účinností od 2. 6. 1865.

Hřbitov v Andersonville, Georgia Válka přinesla asi 970 000 obětí (přes 3 % populace), z toho kolem 600 000 mrtvých, což převyšuje ztráty amerických vojsk ve všech ostatních konfliktech dohromady. Občanská válka přinesla první masivní využití telegrafu, železnice a kulometů v boji. Skončila porážkou populačně i průmyslově slabšího Jihu. Jejím důsledkem bylo posílení centrální vlády, zrušení otroctví, rozšíření občanských svobod, další územní expanze USA a postupný mohutný hospodářský rozmach včetně Jihu. Od posledního válečného konfliktu na severoamerickém subkontinentu uplynulo 150 let.  (J. Novák)

Mánesova deska na orloji – již 150 let Když jsme před čtyřmi léty na stránkách Facultas nostra přinesli článek k šestistému výročí zkonstruování Staroměstského orloje, nevěnovali jsme moc pozornosti výtvarnému dílu,

které je již 150 let jeho nedílnou součástí. Každý z pozornějších návštěvníků si při zhlédnutí „pochodujících“ apoštolů určitě také povšimne, že orloj nejsou jen hodiny, světci, vyzvánějící kostlivec či kokrhající kohout, ale také astronomická a kalendářní deska. Autorem kalendářní desky je významný český malíř Josef Mánes (1820–1871). Deska má dvě části. Větší kruhová měděná deska má průměr 220 cm s 395 dílky, otáčí se ve směru hodinových ručiček a v dřívějších dobách ji ručně posouval orlojník vždy o jeden dílek. Druhá kruhová uprostřed je pevná, s městským znakem z doby Vladislava II. Po obvodu desky je úzké mezikruží s 365 paprsky, popsané kalendářními údaji ve výseku u jednotlivých měsíců. Zevnitř jsou čísla dnů v měsíci a tzv. nedělní číslo. Dále je slovně uveden světec, kterému ten den náleží pevný církevní svátek. Zcela na obvodu jsou uvedeny slabiky cisiojánu. Tuto část pro orloj navrhoval básník Karel Jaromír Erben, v té době pražský archivář.

Nová deska vznikla při rozsáhlých rekonstrukcích v polovině 19. století, které daly celému orloji v podstatě dnešní podobu. Uvažovalo se i o výtvarných změnách na astronomickém ciferníku, ale ty realizovány nebyly. Josef Mánes považoval zakázku na zhotovení desky za prestižní a chtěl udělat pro Prahu monumentální dílo. Měl velký vztah k přírodě, k lidské práci a k prostému člověku. Na orloji chtěl vyjádřit činnosti na českém venkově ve středověku. V jeho době to bylo živé téma. V mnoha podobách bylo součástí lidových kalendářů, knižních almanachů a pranostik a českou obrozeneckou společnost oslovovalo (*). Základní výtvarné řešení Mánes zachoval v duchu staré desky. Dominuje zde kalendářní cyklus s dvanácti kruhy (Ø 42,5 cm) s motivy měsíčních prací a dvanáct menších se zodiakálními znameními (Ø 24,3 cm). Inspiraci našel Mánes také v barevných miniaturách z pergamenového rukopisu breviáře křížovnického velmistra Lva z roku 1356. Mánesovy alegorické obrazy jsou srozumitelné a staré motivy obsahově kopírují. Měsíc leden je oslava narození dítěte jako Nového roku, v únoru si sedlák nahřívá nohu u ohně a žena nese dříví, v březnu sedlák oře, v dubnu uvazuje stromky, v květnu si mládenec zdobí klobouk a dívka trhá květy, v červnu kosí trávu, v červenci srpem žne pšenici, v srpnu mlátí obilí, v září je doba setby, v říjnu sklízí hrozny, v listopadu kácí dub a připravuje dřevo na zimu, v prosinci pak zabíjí prase. Krajinné prvky v pozadí pak připomínají motivy z Čech, jako Bezděz, České středohoří, horu Říp, Kunětickou horu a hrad Trosky.

Zcela osobitě pojal na desce zodiakální znamení. U nich použil pouze abstraktní zlaté pozadí. Vyobrazení zvířat doplňují malé a hravé dětské baculaté postavičky - putti, kterých použil jako alegorie již ve svých dřívějších malířských pracích. Postavy ve Vodnáři, Střelci, Vahách a Panně namaloval s vlajícími šaty a bez postaviček, ale v Blížencích má putti pochopitelně dva. Josef Mánes smlouvu na zakázku podepsal, i když nabízený honorář byl poloviční, než požadoval a zakázka nebyla konkrétně specifikována a připouštěla pozdější podstatné úpravy. Neměl ani tak velký ateliér, kam by mohl umístit desku, a tak pracoval v provizorních podmínkách v prostorách radnice. Mánes na desce intenzivně pracoval po celý rok 1865, při slavnostním uvedení orloje do provozu 1. ledna 1866 však ještě deska nebyla zcela hotová. K odhalení byla připravena v květnu, ale když vzápětí vypukla prusko-rakouská válka, byla odhalena až 18. srpna. Stalo se tak s velikou slávou, slavnostní mší, kapelami, přehlídkou občanských sborů, hasičů, ostrostřelců, za účasti zástupců úřadů a univerzitních profesorů, bohužel však již bez nemocného autora. Krátce poté se začaly objevovat názory, že tak skvělé dílo by nemělo být vystavováno povětrnostním vlivům a aby byla pořízena kopie. Byla tak zdůrazňována umělecká hodnota díla a jeho mimořádnost pro české umění. Mimoděk tak byl připomenut podstatný problém pražského orloje, že je nechráněn proti nepřízni počasí, což se týká i ostatní vnější výzdoby a také stroje. Než o zhotovení kopie městská rada rozhodla, malba byla počasím silně poškozená.

Kopii provedl malíř E. K. Liška v r. 1880 za cenu, která převyšovala Mánesův honorář. Instalovaná kopie byla opět slavnostně odhalena o silvestrovské noci roku 1882, spolu s novinkou, kohoutem, který poprvé zakokrhal a zamával křídly. V té době autor originálu, malíř Josef Mánes, již jedenáct let nežil. Originál Mánesovy kalendářní desky je uložen v Muzeu města Prahy a jeho místo zaujímá kopie zhotovená akademickým malířem Bohumírem Čílou roku 1946. Bohumír Číla (1895–1973) vynikal především jako restaurátor a po léta byl Staroměstský orloj restaurován právě jím, později pak jeho dcerou, akademickou malířkou a restaurátorkou Bohumírou Míšovou-Čílovou (1932–1997). (JN) (*) Marušák S.: Mánesova kalendářní deska orloje.

53

70 let od konce 2. světové války v Evropě

54

Rudá armáda zahájila 12. ledna 1945 velkou Viselsko-oderskou operaci. Jednotky maršála Žukova, Rokossovského a Koněva se valily do tehdy německého Slezska, Pruska a Poznaňska. Ofenziva byla pro Němce drtivě rychlá, protože jednotky Rudé armády obcházely uzly odporu a pronikaly do hloubi nepřátelského území. Koncem ledna se tak dostaly až k řece Odře, tedy asi na 70 km od Berlína. V průběhu února a března pak museli Sověti dobytá území čistit od ohnisek odporu a připravovali se na závěrečný útok na Berlín. „Očekávám od každého Němce, že bezezbytku splní svou povinnost, že přinese jakoukoliv oběť, která se od něj žádá a žádat musí,“ zdůraznil 30. ledna Hitler ve svém posledním rozhlasovém projevu. Berlín bránili vedle zbytků armád a policie také děti z Hitlerjugend a starci z Volkssturmu, kteří měli k dispozici jen pár nábojů. Ulice byly tu a tam zataraseny barikádami. Mladíkům z Hitlerjugend se snažil Hitler dodat odvahy při svém posledním veřejném vystoupení 20. března, kdy jim předával Železné kříže. Hlavní útok směrem na Berlín začal 16. dubna 1945. Začala největší bitva druhé světové války na německém území. Rudou armádu ještě dělilo od německé metropole asi 60 kilometrů. Od počátku byla situace Němců beznadějná: proti necelým 800 000 obránců stálo téměř 2 500 000 rudoarmějců podporovaných tanky, dělostřelectvem a letectvem. Podle původního sovětského plánu měl být Berlín dobyt do 22. dubna - do výročí narození Vladimíra Iljiče Lenina. Boje ale byly těžší, než sovětské velení očekávalo. Téhož dne se Hitler rozhodl zůstat v Berlíně s tím, že město v žádném případě neopustí. 24. dubna se Rudá armáda probojovala na předměstí Berlína. Rozhořely se boje o každou ulici a dům. Vojska Georgije Žukova a Ivana Koněva 25. dubna uzavřela obklíčení. Válka se přenesla do ulic polorozbořeného města. Poslední velká ofenziva skončila prakticky 30. dubna 1945. Týž den Adolf Hitler a jeho novomanželka Eva, rozená Braunová, spáchali sebevraždu. Prvního května 1945 se Joseph Goebbels pokusil dosáhnout zastavení palby, avšak Stalin trval na bezpodmínečné kapitulaci. Vzápětí na to Goebbels a jeho žena otrávili svých šest dětí, a pak zabili sami sebe, 2. května spáchal na útěku sebevraždu i další nacistický pohlavár Martin Bormann. Týž den se vrchní velitel berlínské obrany generál Helmuth Weidling rozhodl beznadějný boj ukončit a berlínská posádka se vzdala. Během bojů v Berlíně zahynulo na půl milionu sovětských vojáků, na německé straně padl asi milion mužů ve zbrani a desetitisíce až statisíce civilistů. V prvních květnových dnech roku 1945 se německá fronta hroutila na několika místech najednou. V severozápadním Německu se vzdala všechna vojska bojující s britskými vojáky. Stejně tak ustaly boje na italské frontě. Část západních německých armád bojujících s Američany

raději přebíhala do zajetí. Němečtí generálové se pokoušeli vyjednávat se západními spojenci o separátním míru. Doufali, že by mírem na západní frontě uvolnili své jednotky pro další boj s Rudou armádou a mohli by zachránit alespoň část svého území před obsazením Sověty. Odmítali tak podepsat bezpodmínečnou kapitulaci. Ta by totiž znamenala kapitulovat na všech frontách. Vrchní velitel německých vojsk velkoadmirál Karl Dönitz (a po Hitlerově smrti krátce říšský prezident) proto vyjednával především se západními spojenci a snažil se je přesvědčit, že je i pro ně výhodné, aby Sověti postoupili do Evropy co nejméně. Američané a Britové takové dohody odmítli a vyžadovali pouze bezpodmínečný konec bojů na všech frontách. 

Berlín v r. 1945 Dönitz za americkými a britskými zástupci sídlícími ve francouzské Remeši vyslal admirála Friedeburga. Ten měl za úkol nejprve spojence přesvědčit o společném postupu proti Rusům. A pokud by odmítli, měl se snažit získat před samotným podpisem kapitulace co nejvíce času, aby se němečtí vojáci stihli dostat do amerického nebo britského zajetí. První kolo jednání tak samozřejmě selhalo, Američané ani Britové nehodlali porušit dohody z Jalty. Se zdržovací taktikou byl už Friedeburg o něco úspěšnější. Svolil nejdříve k podpisu bezpodmínečné kapitulace v takovém znění, jaké spojenci vyžadovali. K samotnému podpisu ale nedošlo, protože se začal vymlouvat, že dokument takového významu nemá oprávnění podepsat. Američané ho proto spojili přímo s admirálem Dönitzem, na kterém vyžádali, aby za Friedeburga poslal někoho kompetentnějšího. Dönitz souhlasil a vyslal generála Jodla, vrchního velitele wehrmachtu. Stále se ovšem hrálo o čas. Jodl do Remeše dorazil 6. května večer, několik dní po zahájení prvních jednání. Souhlasil nejprve s bezpodmínečnou a úplnou kapitulací všech vojsk, pak však došlo k dalším průtahům. Generál Eisenhower dokonce pohrozil, že uzavře všechny demarkační linie a nepřijme do zajetí už ani jediného německého vojáka. Spojenci opět zavolali Dönitze a Jodlovi udělil přímé oprávnění k podpisu. Z praktických důvodů spojenci souhlasili s kratším odkladem platnosti kapitulace, aby německé velení mohlo informovat všechny své jednotky.  Za vítězné mocnosti měli dokument podepsat generál Walter Bedell Smith, sovětský generál Ivan A. Susloparov a francouzský generál Francois Sevez. Susloparov měl obavu, zda může sjednaný text podepsat bez souhlasu Stalina. Znění dojednaného textu proto okamžitě poslal do Moskvy telegramem ke schválení.

Plynuly hodiny, odpověď ale nepřicházela. Susloparov tak nakonec dohodu podepsal bez Stalinova vyjádření. Bezpodmínečná kapitulace všech německých vojsk byla tedy podepsána 7. května ve 2 hodiny a 41 minut ráno. V platnost měla vstoupit 8. května minutu před půlnocí. Až po podpisu dorazila z Moskvy opožděná odpověď na Susloparovu žádost. Stalin vzkazoval: nic nepodepisovat!  Stalinovi se nelíbilo, že podpisového aktu se v Remeši neúčastnil žádný vyšší sovětský vojenský velitel nebo státní představitel. Podle pozdějšího svědectví sovětských důstojníků se vyjádřil: „Kdo je k čertu Susloparov? C. Bouda, Ulice Bude přísně potrestán, že se opovážil podepsat takový dokument bez svolení sovětské vlády.“ Zároveň tvrdil, že podpisem v Remeši se kapitulace Německa jeví jako vítězství Američanů. Požadoval proto novou kapitulaci, a to přímo v Berlíně. Dal rozkaz maršálu Žukovovi, aby našel a připravil vhodné místo k podpisu nové kapitulace. 8. května se tak konal druhý podpis, na který se již sjelo nejvyšší sovětské velení. Německé velení tak podepsalo bezpodmínečnou kapitulaci do rukou všech spojenců, včetně SSSR krátce před půlnocí 8. května 1945. V té době byl na území hlavního města SSSR v Moskvě již jiný den - 9. květen 0:43 minut ráno. 8. května už ale většina obyvatel Evropy slavila konec války. Winston Churchill pronesl svůj projev k britskému národu právě v tento den ještě před podpisem druhého dokumentu, stejně tak ostatní státníci na Západě. Tato skutečnost je příčinou rozdílného data oslav konce války. 8. květen byl uznávaný především západními spojenci a dodnes je slavený jako státní svátek ve většině evropských zemí. Podpis druhé kapitulace 9. května byl jako konec války a „Den vítězství“ uznávaný především Sovětským svazem. Po nástupu komunismu ve střední a východní Evropě byl oslavován jako státní svátek ve všech zemích tzv. socialistického tábora. Do roku 1991 tomu tak bylo i u nás, od r. 1992 slavíme Den vítězství 8. května.  (JN)

Kdo vztyčil rudou vlajku nad Reichstagem? Samotný výběr místa, které mělo symbolizovat rozdrcení hitlerovského Německa, je poněkud zvláštní. Budova Říšského sněmu (Reichstagu) totiž byla zříceninou už od února 1933, kdy vyhořela, a žádný parlament v ní od té doby nezasedal. Pro nacistický režim tedy budova žádný zásadní význam neměla. Nepochybně byla i v rozbombardovaném Berlíně spousta dalších míst, která by jako symbol vítězství posloužila

mnohem lépe (třeba budova říšského kancléřství nebo Braniborská brána, které byly nedaleko odtud), nicméně sám Stalin pokládal tuto kolosální budovu za zosobnění německé síly a za německou analogii Kremlu. Svou roli při výběru místa sehrál určitě i fakt vypálení sněmu, které se spolu s následným monstrprocesem se žháři v Lipsku stalo jedním z nejvýznamnějších milníků nástupu nacismu v Německu. Kdo první vztyčí vlajku na této budově, měl slíbený titul Hrdina Sovětského svazu, a na Stalinův příkaz se měla Rudá armáda zmocnit Říšského sněmu do 1. máje, což se také na poslední chvíli podařilo: budova bývalého parlamentu byla dobyta 30. dubna v noci. Z vojenského hlediska při víceméně bezvýznamné akci, ale s vidinou slávy, tak zbytečně padla spousta rudoarmějců. Ve zmatku poslední bitvy o Berlín se jen těžko dá s jistotou určit, kdo jako první nad budovou vlastně vítěznou rudou vlajku vztyčil – oněch „prvních“ bylo totiž hned několik. Už 30. dubna odpoledne do budovy pronikli průzkumníci Michail Jegorov a Meliton Kantarija. Po těžkém boji rudou vlajku vyvěsili ve druhém patře, šlo však opravdu o akt pouze symbolický, protože se museli stáhnout a budova tou dobou ještě dobyta nebyla. Teprve před jedenáctou v noci po mnohahodinových bojích se jim podařilo dostat na střechu a na zdejší sousoší vlajku připevnit. První ale ani tak nebyli: tři hodiny před nimi sem rudý prapor umístil rotmistr Michail Minin společně s dalšími čtyřmi spolubojovníky Vladimirem Makovem, Gazim Zagitovem, Alexejem Bobrovem a Alexandrem Lisimenkem. Jen chvilku po něm dostalo na střechu další vlajku devět mužů z oddílu poručíka Semjona Sorokina. Kromě toho byla střecha plná malých kousků rudé látky, které tu připevnil každý z vojáků, komu se podařilo sem dostat. Také ona úplně první vlajka vyvěšená Mininem byla připravená narychlo a chyběl na ní srp a kladivo.

Pokud má ale snímek navozovat dojem, že vojáci Rudé armády dobyli německou metropoli, vylezli na střechu Říšského sněmu, vztyčili tam přinesenou vlajku a někdo je při tom náhodou vyfotil, pak dlužno říct, že tak to určitě nebylo, a vznik, interpretace, retuš a další osudy snímku jsou přinejmenším stejně zajímavé a pro svou dobu charakteristické jako on sám. Autorem prvního - a nefalšovaného - snímku vítězné vlajky je Viktor Ťomin, který ji zachytil 1. května z letadla. Mnohem slavnější se ale stala fotografie, kterou 2. května pořídil Jevgenij Chalděj - s vlastní dovezenou vlajkou a poté, co boje o německou metropoli skončily. Chalděj vzpomínal, že brzy ráno 2. května

vstoupil do budovy Reichstagu s rudou vlajkou v ruce, všude byl strašný hluk. Trojice mladých vojáků - Abdulchakim Ismajlov, Leonid Gorjačov a Alexej Kovaljov- mu navrhla, aby šli spolu na střechu hořící budovy vlajku vyvěsit. Cestou našli tyč, která měla sloužit jako žerď. Když byli nahoře, chtěli pokračovat na kupoli, v tom jim ale Chalděj zabránil. „Tam by vás to akorát vyudilo a spálilo,“ řekl jim. Zkusili to pod kupolí a Chalděj hledal záběr, aby kromě vojáků byl vidět i kus rozbombardovaného Berlína. Jako vhodné místo vybrali nakonec kamennou vázu na okraji střechy, Ismajlov ale musel Kovaljovovi vyvěšujícímu prapor držet nohy. Chalděj spotřeboval celý film – 36 obrázků. Známý záběr tak existuje v několika variantách, z nichž některé se liší jen nepatrně.

stantin Samsonov, Stěpan Něustrojev a Vasilij Davydov. Další perličkou je, že Kantarija s Jegorovem vlajku pouze připevňovali na žerď, vztyčil ji tehdy jistý poručík Alexej Berest. Také on se měl stát Hrdinou Sovětského svazu, nakonec se ale musel spokojit jen s Řádem rudého praporu. Ze seznamu nominovaných jej vyškrtl sám maršál Georgij Žukov – neměl totiž rád politruky. Uvedené okolnosti však nic nemění na skutečnosti, že ikonou porážky nacistů je a zůstane vztyčení sovětské vlajky nad Reichstagem v roce 1945. Tato neodmyslitelná součást všech učebnic dějepisu patří dokonce k nejznámějším fotkám 20. století (r)

Před 60 léty bylo v Praze odhaleno rekordní sousoší. Dnes již dávno neexistuje – a jsme rádi.

Jevgenij Chalděj (1917–1997) po létech na „místě činu” V noci Chalděj s nafoceným materiálem odletěl do Moskvy. Tam ho sice pochválili, ale zároveň i zkritizovali: protože Ismajlov přidržující kamaráda měl na záběrech na každé ruce jedny hodinky, bylo třeba jedny hodinky vyretušovat. Chalděj je prý nejdříve jen narychlo vyškrábal špendlíkem, později byly odstraněny úplně. Kromě toho se na oficiálním snímku zvýraznil stoupající dým z trosek, aby se podtrhla bojová atmosféra ve městě, což byla mezi sovětskými válečnými fotoreportéry poměrně běžná praxe. Další úpravou bylo přilepení rozevláté vlajky na tu drobet zplihlejší, což se už tak docela nepovedlo, protože montáž je na okraji jasně patrná a rudý prapor vypadá jako roztřepený. Přesto se i tato varianta snímku často objevuje. Později pak Chalděj snímek ještě koloroval. V upravování fotografií nikdy žádný etický problém nespatřoval. Chalděj velmi dobře věděl, kdo mu na střeše Reichstagu pózoval, přesto ve všech svých vyjádřeních jako muže na snímku jmenoval ty, kterým bylo prvenství oficiálně přisouzeno a dostali se do učebnic: Kantariju a Jegorova. Teprve krátce před svou smrtí v rozhovoru s britským novinářem přiznal, jak to vlastně bylo doopravdy. Po pořízení snímku letěl do Moskvy přímo za Stalinem, který měl na stole dotyčnou fotografii a seznam všech, kdo onu „první“ vlajku vztyčili. „Po dlouhém váhání se rozhodl pro skupinu č. 5, ti ostatní zmizeli v anonymitě. Musel jsem podepsat, že o tom nikdy nikomu neřeknu,“ přiznal Chalděj. Stalin byl Gruzínec, za národního hrdinu upevňujícího vítězný prapor proto zvolil svého krajana Kantariju. Ten dostal doživotní rentu a titul Hrdiny Sovětského svazu, stejně jako Jegorov a další, kdo se na akci podíleli: Kon-

Bezmezné zveličování zásluh generalissima Josipa Vissarionoviče Stalina, vládce Sovětského svazu, spolu se zamlčováním jeho zločinů v celé éře jeho panování, vedlo i v tehdejším poúnorovém lidově-demokratickém Československu naše státní orgány k pokusu co nejpompézněji tuto osobnost na věčné časy připomínat. Rozhodlo se instalovat v Praze největší, nejdražší a možná také nejbizarnější sousoší v Evropě. Na Letné vysoko nad Vltavou tak vznikl obří pomník o výšce 22 metrů. Stavba byla zahájena 22. prosince 1949 za účasti ministerského předsedy Antonína Zápotockého. Vlastní práce na sousoší začala v únoru 1952 a celé sousoší bylo odhaleno po setmění 1. května roku 1955 pod heslem „Svému osvoboditeli – československý lid“.

V plné „kráse“… Sochařem byl Otakar Švec (se svou paní), který však ještě před odhalením díla spáchal i s manželkou sebevraždu, architektem celého díla pak Jiří Štursa. Pomník na dobře viditelném místě nad letenským vyústěním Čechova mostu byl ztvárněn jako řada za sebou stojících postav v čele s Josifem Stalinem, za ním po jeho levé ruce stáli zástupci sovětského lidu (dělník, vědec, kolchoznice a rudoarmějec) a po jeho pravé ruce pak zástupci lidu československého (dělník, rolnice, novátor a vojín). V lidovém ná-

55

zvosloví se pro pomník ujalo označení „fronta na maso“. Pomník ze žlutobílých opracovaných žulových kvádrů stál na rozsáhlé železobetonové konstrukci o výšce 15 metrů, zapuštěné do letenského svahu. Vlastní sousoší mělo rozměry: 15,5 m výšky, 12 m šířky a 22 m délky. V základech 7 metrů pod horní hranou podstavce bylo zabudováno třiadvacet základních kamenů z nejrůznějších míst republiky (například část ze základů Staroměstské radnice, čedič z Řípu, onyx z Inovce, kámen z Ležáků, česká žula ze Skutče a také část nejstarší slovanské baziliky z  Velehradu). Náklady na stavbu tohoto monumentu byly 140 miliónů tehdejších nových korun (tj. po měnové reformě v roce 1953), spotřebováno bylo 17 tisíc tun materiálu. Stalin ani první poúnorový čs. prezident Klement Gottwald se odhalení pomníku již nedožili. Ani kamennému „osvoboditeli“ však nebylo souzeno shlížet na Prahu na věčné časy. Po vystoupení Stalinova nástupce N. S. Chruščova, který přišel s otevřenou kritikou stalinské éry a odsoudil tzv. Stalinův kult osobnosti byli nuceni i čs. komunisté pomník odstranit. Kvůli vysokým finančním nákladům nebyl monument rozebírán, ale zbourán. Stalo se tak v listopadu roku 1962. Svoji funkci tak plnil pouhých sedm let. Odstřelován byl několik týdnů; celá akce byla přísně střežena, bylo zakázáno oblast fotografovat, detonace však byly slyšet po celé Praze.

… a neslavný konec Na podstavci dnes stojí pohyblivý metronom sochaře Vratislava Karla Nováka z roku 1991. Při příležitosti desátého výročí vstupu do EU a pětadvacátého výročí od pádu totality dne 1. května 2014 uspořádala obecně prospěšná společnost Opona pro veřejnost jednodenní akci - komentované prohlídky rozsáhlých podzemních prostor pod bývalým Stalinovým pomníkem. (jn)

Vyšel již osmdesátý Plzeňský lékařský sborník č. 80/2014

56

První číslo Plzeňského lékařského sborníku spatřilo světlo světa v r. 1956 poté, co proběhly oslavy desátého výročí založení plzeňské lékařské fakulty. Publikace obsahující převážně původní vědecké práce plzeňských autorů, laudace k životním jubileím i vzpomínky na významné osobnosti plzeňské medicíny, v neposlední řadě však také bibliografické údaje

publikovaných prací ústavů, klinik a oddělení Lékařské fakulty UK v Plzni, se tímto vydáním dočkala již 80. jubilea. V příštím roce si připomeneme šedesáté výročí prvního výtisku tohoto významného lékařského vědeckého periodika. Současné číslo (194 stran) obsahuje dvacet původních prací, jejichž přehled jako již tradičně uvádíme: J. Kobr., J. Framuth, L. Šašek, R. Hrdlička, J. Racek, K. Pizingerová: Hemodynamické změny u dětí s hyperk a p n i c k ý m respiračním selháním v průběhu RSV infekce. M. Casova, R. Kučera, S. Svobodová, J. Presl, O. Topolčan, Z. Novotný, J. Windrichová, R. Fuchsová, I. Betincová: HE4 v porovnání s ostatními biomarkery v diagnóze rakoviny vaječníku. P. Sobotka: Metabolismus a elektrogeneze mozku u fenylketonurie. I. Khadang, P. Fiala, V. Křiklán, P. Chacon Gil: Vena cava inferior duplex – kasuistika. J. Kotyza: Prognostická hodnota solubilní intercelulární adhezní molekuly – 1 (sICAM-1) v tělních tekutinách onkologických pacientů. Z. Houdek: Myší modely spinocerebelární ataxie typu 2. P.  Sobotka: EEG nálezy u pracovníků exponovaných akrylátům. J. Cibulková: Poruchy placentace – placenta percreta s následnou hysterektomií po porodu – kasuistika. A. Bartáková, J. Presl, P. Vlasák, Z. Novotný, J. Bouda: Nádorové kmenové buňky – možnost cílené terapie karcinomu ovaria? P. Vlasák, J. Presl, J. Bouda, A. Bartáková, Z. Novotný, O. Topolčan: Předoperační diagnostika ovariálních nádorů a management pacientek s primárně inoperabilním maligním nádorem vaječníku. P. Sobotka, V. Matoušek, J. Berger: Creutzfeldt-Jakobova nemoc. D. Slouka: Zkušenosti s laserovou operativou na ORL klinice FN a LF UK v Plzni. J. Novák, O. Topolčan, J. Šmejkal, R. Fuchsová: Problém dostatečné saturace vitaminu D ve sportu. J. Šmejkal, V. Zeman, J. Novák, O. Topolčan: Výskyt a počítačová objektivizace svalových dysbalancí u nespecifických bolestí zad. R. Pomahačová: Současný stav léčby poruch růstu. M. Chottová-Dvořáková, J. Slavíková: Nervová regulace srdce. Funkční význam neadrenergní necholinergní inervace. J. Švíglerová, J. Kuncová, M. Štengl: Kardiovaskulární systém a pohlavní rozdíly. H. Rosolová: Preventivní kardiologie v posledních 25 letech. F. Vožeh: Elektromagnetická pole jako možný patogenetický činitel. O. Dolejšová, J. Kouba: Vezikoureterální reflux. V oddíle „Ze života fakulty“ jsou připomenuty osobnosti primáře MUDr. Jiřího Jeschkeho, CSc. (1926 - 2013), prof. MUDr. et RNDr. Jaroslava Slípky, DrSc. (1926 - 2013), prof. MUDr. Jiřího Šolce, CSc. (1929 - 2014) a doc. MUDr. Heleny Zavázalové, CSc. Je uvedena laudace k významnému životnímu jubileu prof. MUDr. Hany Rosolové, DrSc. Plných 31 stran zaujímá bibliografie ústavů a klinik plzeňské LF za rok 2013.

Sborník připravila ediční komise za předsednictví doc. MUDr. Jitky Kočové, CSc. Sestavil jej a je jeho odpovědným redaktorem prof. MUDr. Pavel Sobotka, DrSc. Sborník vyšel v nákladu 180 výtisků, vydala jej Univerzita Karlova v Praze v nakladatelství Karolinum. Byl rozeslán na všechna pracoviště LF UK a FN v Plzni. Zájemci si jej mohou přečíst příp. zakoupit ve Středisku vědeckých informací LF v Pavlovově ústavu.  (r)

Slípka J.: Základy histologie Nakladatelství Karolinum, UK v Praze, vydalo v roce 2014 český ekvivalent dříve vydané učebnice v anglickém jazyce: Outlines of Histology pro lékařské fakulty, tentokráte v českém jazyce se stejným autorem: Jaroslav Slípka - Základy histologie. Recenzovaly doc. MUDr. Jitka Kočová, CSc. a doc. RNDr. Viera Pospíšilová, CSc., editoval doc. MUDr. Mgr. Zbyněk Tonar, Ph.D. Profesor Jaroslav Slípka využil svých bohatých histologických znalostí a obrázků, které velmi rád kreslil během přednášek, a vytvořil tak inspirativní učební text, v této podobě vyšel poprvé. Velmi cenná jsou jeho vlastní černo-bílá schémata, která mohou sloužit jako vodítko, případně si je mohou studenti kolorovat. Učebnice je uvedena na webu ústavu Histologie a embryologie LF UK v Plzni v seznamu doporučené literatury pro studium ve stejnojmenném oboru a nelze než ji vřele doporučit našim studentům. -vekSlípka J.: Základy histologie. 1. vydání. Karolinum, Praha 2014, 118 stran

Ševčík P. a spol.: Intenzivní medicína Čtrnáct let od prvního a jedenáct let od druhého vydání jediné celostátní učebnice oboru intenzivní medicíny uplynulo od okamžiku, kdy vychází vydání nové, kompletně přepracované a v téměř trojnásobném rozsahu. Publikace se ihned po svém prvním vydání stala oblíbeným zdrojem informací nejen pro mediky, ale i základní učebnicí v postgraduální přípravě v těch klinických oborech, jejichž součástí je problematika intenzivní medicíny. Prof. MUDr. Pavel Ševčík, CSc., opět přizval k autorské spolupráci řadu odborníků nejrůznějších klinických disciplín a o pořádání se rozdělil s čtyřmi koeditory (prof. MUDr. M. Matějovič, Ph.D., prof. MUDr. V. Černý, Ph.D., prof. MUDr. K. Cvachovec, CSc., doc. MUDr. I. Chytra, CSc.). Monografie je rozdělena do nejdůležitějších základních oddílů, které mapují okruhy problémů, s nimiž se lze na zdravotnických pracovištích nejčastěji setkat.

O rozsahu publikace svědčí nejen 1195 stran textu bohatého na obrázky, tabulky a grafy, ale také 162 autorů, jejichž seznam je uveden na úvodních stranách monografie. Mezi nimi jsou početně zastoupeni i plzeňští odborníci, které jmenovitě uvádíme (podle abecedy): MUDr. Karel Balihar, MUDr. Ivo Bernat, Ph.D., MUDr. Jakub Čech, doc. MUDr. Jiří Dort, Ph.D., MUDr. Irena Holečková, Ph.D., MUDr. Daniel Hrušák, Ph.D., doc. MUDr. Ivan Chytra, CSc., doc. MUDr. Eduard Kasal, CSc., MUDr. Michal Krčma, Ph.D., doc. MUDr. Aleš Kroužecký, Ph.D., MUDr. Vilém Kuntscher, Ph.D., MUDr. Tomáš Kural, Ph.D., doc. MUDr. Jiří Matějka, Ph.D., prof. MUDr. Martin Matějovič, Ph.D., MUDr. Jiří Neumann, MUDr. Ivan Novák, doc. MUDr. Tomáš Pavelka, Ph.D., MUDr. Richard Pradl, Ph.D., doc. MUDr. Vladimír Přibáň, Ph.D., MUDr. Jaroslav Raděj, prof. MUDr. Richard Rokyta, Ph.D., doc. MUDr. Renata Říčařová, CSc., doc. MUDr. Jaroslav Slípka, CSc., MUDr. Václav Šimánek, Ph.D., MUDr. David Štěpánek, MUDr. Vlastimil Vančura, Ph.D., doc. MUDr. Josef Vodička, Ph.D., MUDr. Jaroslav Zeman, MUDr. Alexandra Žídková, Ph.D., MUDr. Michal Žourek, Ph.D. Vedle hlavního pořadatele prof. MUDr. Pavla Ševčíka, CSc., jsou jako spolupořadatelé této rozsáhlé monografie uvedeni prof. MUDr. Martin Matějovič, Ph.D. (I. interní klinika FN v Plzni), prof. MUDr. Vladimír Černý, Ph.D., FCCM, klinika ARIM FN v Hradci Králové, prof. MUDr. Karel Cvachovec, CSc., MBA, klinika ARIM FN Motol v Praze a doc. MUDr. Ivan Chytra, CSc., klinika ARIM FN v Plzni. Obsah monografie: Předmluva i poděkování * I. Obecná problematika * II. Vybrané terapeutické postupy a techniky * III. Monitorování * IV. Zobrazovací metody *V. Šokové stavy, SIRS a MODS *VI. Kardiovaskulární systém * VII. Respirační systém * VIII. Centrální nervový systém * IX. Gastrointestinální systém, játra a pankreas *X. Ledviny * XI. Hematologie a krevní srážení * XII. Endokrinologie * XIII. Poruchy vnitřního prostředí * XIV. Závažné infekce * XV. Intoxikace * XVI. Závažná traumata * XVII. Nutriční podpora kriticky nemocných * XVIII. Specifické situace v intenzivní medicíně * XIX. Kardiopulmonální resuscitace * XX. Vybrané kapitoly z pediatrické intenzivní medicíny * XXI. Základy farmakologie * XXII. Ošetřovatelská péče * XXIII. Psychiatrický pacient * XXIV. Příloha * Několik rad na závěr * Seznam zkratek * Rejstřík Z uvedených hlavních kapitol jsou jako hlavní autoři u kapitoly VI. (Kardiovaskulární systém) uvedeni R. Rokyta a P. Ošťádal, u kapitoly IX. (Gastrointestinální systém) a u kapitoly XII. (Endokrinologie) M. Matějovič a I. Novák a u kapitoly XVII. (Závažná traumata) I. Chytra.  (r) P. Ševčík a spol.: Intenzivní medicína. Galén, Praha 2014. 3. vydání. 1195 stran

Jiří Ferda a spol.: Oslavy Základy 70. výročí založení LFP 70 let Lékařské fakulty UK v Plzni se zobrazovacích metod Oslavy podle sdělení doc. MUDr. Zichy, CSc. budou Publikace plzeňských autorů stručně a přehledně nabízí základní poznatky o současných zobrazovacích metodách v medicíně. Kniha je koncipována jako učební text, kdy didakticky přehledný text, tabulky, schémata a více než tři sta obrázků napomáhají k pochopení principu jednotlivých zobrazovacích metod a jejich bezpečnému využívání pro diagnostické a léčebné účely. V 66 kapitolách autoři v první části monografie seznamují čtenáře s obecnými principy zobrazovacích metod (kapitoly Ionizující záření a jeho vlastnosti, Radioaktivní přeměna, Účinky ionizujícího záření, dozimetrie a radiační ochrana, Principy skiagrafie a skiaskopie, Principy výpočetní tomografie, Principy ultrasonografie, Principy magnetické rezonance, Principy detekce ionizujícího záření v nukleární medicíně, Principy SPECT, PET a hybridních metod, Kontrastní látky pro RTG, USG a MR a kapitola Radiofarmaka. V obsáhlé speciální části pak jsou podrobně popsány a bohatě obrazově dokumentovány radiologické metody zobrazení jednotlivých orgánů a systémů počínaje pohybovým systémem a konče oběhovým systémem (49 kapitol). Závěrečná část se zabývá metodami nukleární medicíny v zobrazení myokardu, v onkologii a v detekci zánětu. Jsou uvedeny též metody intervenční radiologie v cévním systému a u onkologických onemocnění. Poslední kapitola uvádí metody terapie v nukleární medicíně. Orientaci usnadňuje téměř šestistránkový rejstřík.  (r) Ferda Jiří, Mirka Hynek, Baxa Jan, Malán Alexander: Základy zobrazovacích metod. Galén, Praha 2015, 148 stran

Sborník „Unterwegs/ Cestou“ V rámci Bavorských dní se v sobotu 25. dubna v galerii Evropského domu uskutečnila prezentace sborníku „Unterwegs/Cestou“. Sborník, který vyšel v Německu, je součástí projektu Literatura v pohorkách, který byl na prezentaci také představen. Své příspěvky do něj zaslalo 10 německých a 10 českých autorů. Za českou stranu do sborníku přispěli Karla Erbová, Ivo Fencl, Václav Gruber, Jiří Hlobil, Tamara Kopřivová, Jarka Málková, Jitka Prokšová, Marie Špačková, Vlasta Špinková a Alena Vávrová. Při prezentaci si mohli návštěvníci poslechnout autorská čtení Tamary Kopřivové, Václava Grubera, Jarky Málkové, Caroly Kupfer a Rolfa Stemmla a dozvědět se více o projektu Literatura v pohorkách (Marita Panzer).  T. Kopřivová

konat v pátek 25. září 2015. V neděli 27. září je rezervováno divadelní představení „Jednotka intenzivní lásky“ od plzeňského autora Antonína Procházky. Premiéra se uskutečnila v letošním roce na scéně plzeňského Divadla J. K. Tyla za autorova režijního vedení.  (r)

Blíží se Den celoživotního vzdělávání Blíží se opět den CŽV a festival absolventů v Karolinu. Pro lepší představu, oč se jedná, se lze informovat na webu Dne Celoživotního vzdělávání http://www.cuni.cz/UK-6131.html. Na videu z podzimu loňského roku je dobře vidět většina expozice naší fakulty i vzhled jednotlivých stanovišť: https://www.youtube.com/watch?v=tNc-UOYkW94&list=PLW7Id6nhsg_sSOxRIT T_ QHXBR4RsxtYwj Naše fakulta měla na této akci tři stanoviště, která byla z RUK velmi kladně hodnocena. Nyní se opět chystají podobné ukázky s účastí několika našich zaměstnanců a studentů. Letošní ročník bude spojený s klubem Alumni, sdružující absolventy naší univerzity, a tedy program bude orientován i tímto směrem. Naše expozice pochopitelně ráda přivítá i všechny absolventy naší fakulty, pokud znáte případné zájemce, informujte je o této akci. (r)

Před rokem odešel známý neurolog a humorista MUDr. Svatopluk Káš (1929–2014) Svatopluk Káš se narodil 6. června 1929 v Praze. Jeho otec MUDr. et PhDr. Josef Káš (1897–1960) byl zakladatelem legendárního Pěveckého sdružení učitelů kocourkovských PSUK. Byl odborným lékařem pro choroby vnitřní, později pracoval na pražském Fyzikátě. Mimo odborné práce a divadelní a loutkové hry, jež publikoval pod jménem vlastním, sepsal pod jménem Jan z Kocourkova sbírku medicínských historek Aeskulap v bačkorách (1947). Tím jakoby předurčil oblast zájmu svého syna Svatopluka. Ten na Fakultě všeobecného lékařství UK promoval v roce 1953. Po krátkém působení v Českém Krumlově a Mladé Boleslavi nastoupil v roce 1957 jako neurolog do pražského Motola, kde pracoval 19 let. Poté byl od roku 1976

57

58

dalších dvacet let primářem neurologického oddělení v Kolíně. V roce 1989 byl zvolen vědeckým sekretářem Československé neurologické společnosti ČLS JEP. Již koncem šedesátých let minulého století začal systematicky sbírat medicínské historky. Prvotinu „Aeskulapův úsměv“ vydal v roce 1970. Od té doby vydal přes patnáct knih úsměvných příběhů. Mimo to sbíral aforismy a citáty, zabývá se i dějinami medicíny a napsal mnoho článků o českých lékařích-spisovatelích. V jednom ze svých rozhovorů (*) MUDr. Káš uvedl řadu zajímavostí ze své profesní i literární dráhy, z nichž některé budou určitě zajímavou připomínkou tehdejších poměrů. Uvádíme je v plném znění. Jste znám především jako spisovatel, publicista a humorista. Když jste se tedy po maturitě rozhodoval, co dál, nelákaly vás místo medicíny spíš umělecké nebo humanitní obory? Měl jsem zájem i o historii, ale ve 48. roce, kdy jsem se hlásil na vysokou, se ukázalo, že studovat něco podobného je nereálné a nemělo by to žádný praktický smysl. V mém rozhodování se určitě projevil vliv mého tatínka, který byl lékař – už jsem trochu věděl, jak to v medicíně vypadá. Navíc někdo z kamarádů z gymnázia šel také na medicínu, tak jsem se rozhodl, že to asi bude nejlepší. Přesto se asi duch doby projevil i během vašich studií, ač nešlo o tak zpolitizovanou oblast jako třeba právě historie... Přijímačky jsem dělal ještě „postaru“, jinak jsme už byli první „reformovaný“ ročník. V prvních letech se sice studovalo tak jako dříve, ale po 50. roce už to bylo velmi zideologizované. Samozřejmě na škole stále působila řada profesorů, o kterých bylo víceméně známo, že jsou k režimu velmi kritičtí a neberou jej vážně. Klasická historka: Profesor Hněvkovský seděl v přijímací komisi. Tehdy už existovaly seznamy, kdo musí být přijat (zejména děti prominentů) nezávisle na svých znalostech. Když tam měl jednoho takového mladíka, zeptal se ho: „Vy jste syn toho a toho? Tak dobře. Kolik je topolů na Císařské louce?“ Členové komise se vyděsili... A Hněvkovský na to suše: „Nevíte? Já to také nevím. Jste přijat!“ K medicíně jste se dostal víceméně vylučovací metodou, neurologie již byla cílenou volbou? Ano, od začátku se mi líbila a věděl jsem, že k ní chci směřovat. Profesor Henner pro mne byl takřka bůh. Nejen coby odborník, ale i jako velká osobnost, měl nesmírně gentlemanské chování, ale přitom uměl zařídit pro kliniku vše, co bylo potřeba... Na tomto oboru mne přitahovala logika neurologického vyšetření, ta detektivní práce. Dnes už to je trochu jiné – dáte pacienta do CT nebo magnetické rezonance a vidíte, co mu je. My ovšem museli dokázat pomocí „kladívkové neurologie“ udělat celou diagnózu. Naší pýchou bylo připravit diagnózu pro neurochirurgy ve stylu: „Tady máte nález v pravém předním pólu spánkového laloku.“ Dnes stačí (zjednodušeně řečeno) určit „asi to bude někde tam a tam, asi to bude to a to...“ a zbytek ukáží zobrazovací metody. Kam směřovaly vaše první kroky po promoci? Dostal jsem se na umístěnku do Českého

Krumlova, kde ovšem neurologie nebyla, jen interna. Ale určitě nebylo na škodu získat zde trochu širší pohled, i pro neurologa je to potřeba. Pak jsem byl díky Hennerovým zásahům z jižních Čech propuštěn, přešel do Mladé Boleslavi na neurologii a poté už jsem vyhrál konkurz do Motola k panu profesorovi Mathonovi, což byl opravdu výborný neurolog a učitel. De facto šlo o kliniku, i když se to jmenovalo oddělení, ale de iure se z toho neurologická klinika stala až mnohem později. V Motole jste se tedy konečně mohl pustit do „velké“ neurologie? Začínali jsme tam jen dva sekundáři (s kolegou doktorem Janem Országhem) na šedesát lůžek, což byl obrovský rozdíl oproti Hennerově klinice, kde pracovalo třeba patnáct dvacet lékařů. Profesor Mathon nám nechal poměrně dost volnosti a prostoru. Díky tomu jsem první odborné věci publikoval v Motole, vystupoval jsem se svými poznatky a přednáškami i na klinice „u Hennerů“ v Kateřinské. Nakonec jsem v Motole strávil 19 let, a když zemřel pan profesor, stal jsem se krátkodobě zástupcem, fakticky jsem oddělení vedl. Nemohl jsem však dostat vedoucí pozici oficiálně, zkrátka mi bylo řečeno, že z kádrových důvodů to nelze. Pak přišel profesor Hanzal, který mi rovněž dal hodně volnosti, ale pod jeho nástupkyní už jsem se cítil jako persona non grata. Například jsem se přihlásil, že si udělám kandidaturu věd, což musela schvalovat strana, a stále to nějak schvalované nebylo. Hanzal mi pak řekl: „Podívejte, kolego, sám to cítíte, že tady vám růže nepokvetou a dál se nedostanete. Když vám někde nabídnou něco slušného, vezměte to.“ Jakmile jsem tedy dostal nabídku na primariát v Kolíně, neváhal jsem. Které z „motolských“ zkušeností jste si přinesl do Kolína a které novinky jste tam díky tomu mohl zavést? Například různé způsoby léčení roztroušené sklerózy pomocí lumbálních nebo intratekálních aplikací kortisonu, jak jsme je začali dělat už v Motole. Do Kolína jsem také zavedl celý postup vyšetření tím „hennerovským“ způsobem, vedení chorobopisů, celou praxi. Angiografii jsme si zavedli už v Motole a já ji pak přivedl do Kolína. Naštěstí jsem tam měl poměrně volnou ruku přinášet nové věci, po této stránce to opravdu nebyl problém. A ještě jedna věc – za svého působení v Kolíně jsem se začal konečně věnovat psaní a publikování. Kde leží kořeny vašeho zájmu právě o psaní a o humor? Tatínek byl mimo jiné zakladatelem, textařem a zpěvákem Kocourkovských učitelů, v předválečné době dosti populárního souboru, který parodoval různá umělecká tělesa. Kocourkovští se u nás scházeli, psali texty, někdy i zkoušeli a já byl tím jejich „kocourkovským“ humorem odmala načichlý, naočkovaný. Už od gymnázia jsem sám rád psal texty, kabarety, studentská vystoupení, účinkoval v nich, připravoval je. Kdy jste tedy mohl začít vydávat medicínský humor oficiálně? Kolem roku 1968, kdy došlo k uvolnění, mne vyzvala paní doktorka Pohunková z nakladatelství Avicenum, jestli nemám ještě nějaké historky po tatínkovi, že by udělali reedici jeho knihy a rádi by ji doplnili, aby to bylo trochu

rozsáhlejší. Já sám už během svých studií tátovi některé historky z fakulty dodával, takže jsem měl i svoji vlastní zásobu. Když jsem tedy tuto nabídku dostal, vytáhl jsem ze šuplíku příhody, které jsem měl po otci v rukopisu, přidal nějaké své a vydal společnou sbírku pod jménem Josef Káš a Svatopluk Káš. Kupodivu jsem měl obrovskou spoustu ohlasů a dostal řadu příspěvků od mnoha kolegů, kteří mi začali posílat své historky. Tak jsem dal záhy dohromady materiál na další knížku. Jenže mezitím přišla normalizace a v Avicenu mi řekli, že jejich ediční politika byla bohužel podrobena kritice. Nesmějí prý vydávat „zábavnou“ literaturu, pouze zdravotní a výchovnou. Ale doporučili mi, abych se obrátil na Lidové nakladatelství. Narazil jste na nějaké potíže i tam? V Lidovém nakladatelství byla velmi ochotná paní redaktorka, akorát mne upozornila, že musím psát tak, aby nebyla potřeba znalost odborné problematiky, a že to musí být pojato lidověji. Tak jsem tedy vybral a připravil knížku. Ale než to vydali, volala mi: „Pane doktore, mohl byste přijít?“ – „O co jde?“ – „No já bych nerada do telefonu.“ Tak jsem tam přišel. „Víte, ta knížka bude mít určitě dost slušný ohlas. Ale my tady máme pokyn, že nesmíme vydat publikaci, ve které by se jmenovitě jednalo o některé nežádoucí lidi.“ A já na to: „Víte, o koho se jedná, máte ten seznam?“ Prý ne, ale kdyby se tam ti lidé objevili, kniha by nebyla povolená, nebo by dokonce musela jít do stoupy, kdyby už vyšla. „Tak aspoň rámcově, kdo tam nesmí být?“ Takže prý nesmí tam být nikdo, kdo byl vyloučen z KSČ. Vyškrtnutý být může, vyloučený ne. Nesmí tam být nikdo, kdo se ilegálně zdržuje mimo území ČSSR - to byl například profesor Bělehrádek. Nesmí tam být nikdo, kdo podepsal petici 2000 slov - například profesor Laufberger. „A ještě něco?“ – „No, pane doktore, to je problém. Nesmí tam být nikdo, o kom nemáme jistotu, že do doby, než ta kniha vyjde, neopustí ilegálně republiku.“ A já na to: „Paní redaktorko, to se jich mám každého ptát, jestli se chystá emigrovat? Nebo mám psát jen o mrtvých?“ Nakonec jsem udělal malý kompromis a napsal třeba jen „profesor fyziologie V. L.“. Každý věděl, že jde o Laufbergera, ale takhle to prostě nevadilo. Tak to byly moje cenzurní zkušenosti. MUDr. Svatopluk Káš nás opustil v květnu loňského roku ve věku nedožitých 85 let. Snad již nyní má mezi lékaři následníka, který sbírá žertovné příhody z našich lékařských fakult a zdravotnických zařízení, které by neměly být zapomenuty. Tak, jak o tom svědčí dílo Svatopluka Káše. Přehled Kášových publikací: Odborné publikace: Cévní příhody mozkové (společně s J. Országhem); Ischias a jiné nemoci páteře (společně s J. Országhem). Medicínský humor: Aeskulap se stále usmívá; Aforismy, bonmoty, citáty o medicíně, lékařích a pacientech; Anekdoty z ordinací 2; Antologie českého medicínského humoru; Doktorské historky a anekdoty; Humor s Aeskulapem; Dosud nepublikované povídky; Injekce, které nebolí; Medicína v aforismech: Dva tisíce pět set let medicíny v 2500 aforismech; Medicína v nedbalkách aneb Aeskulap ještě po dvaceti letech; Medicínské historky z Moravy; Medicínské historky z Královéhradecka; Medicínské historky; Múzy a medicí-

na; Humor s Aeskulapem; O medicíně, lékařích a pacientech; Pilulky smíchu; Z Aeskulapovy první kapsy; Z Aeskulapovy druhé kapsy; Z Aeskulapovy třetí kapsy; Z Aeskulapovy čtvrté kapsy; Z Aeskulapovy páté kapsy; Publicistika: Kocourkovští učitelé, jejich historie a tvorba; Čeští lékaři – spisovatelé; Medailonky českých lékařů – spisovatelů.  (JN)

Ukázky z Kášova

„Humoru s Aeskulapem“ (*) Thomayerovská kočičí K profesoru Thomayerovi přišla do ordinace starší dáma, typická pražská honorace, na ty si pravověrný Chod moc nepotrpěl. Měla plno různých obtíží, hlavně jí však vadila počínající záducha. Profesor ji vyšetřil, a pak jí nakázal, že musí hodně chodit na čerstvý vzduch. Hodně procházek a podobně. „Ale pane profesore, to nepůjde.“ Thomayer strnul nad tou opovážlivostí. Než však mohl něco říci, dáma pokračovala: „Já mám doma kocourka a toho nemohu nechat samotného doma. No a na ulici si ho přece také nemohu brát, to by vypadalo tak trochu podivně. To už Thomayer nevydržel: „Tak vám, milostivá, nezbyde nic jiného, než abyste s ním chodila po střechách.“ Ze začátků hradecké neurochirurgie Akademik Rudolf Petr, přednosta neurochirurgické kliniky hradecké lékařské fakulty, vybudoval z tohoto pracoviště jedno ze špičkových v celé Evropě. Když neurochirurgie jako samostatný obor u nás začínala, byl profesor Petr na studijní cestě po USA, aby poznal tamní organizaci neurochirurgie a nové metodiky či operační postupy. Po návratu je zaváděl na svém novém pracovišti. Zpočátku neměl k dispozici tak sehraný tým jako později, a tak občas docházelo k situacím, jež vzbuzovaly nespokojenost profesora. A ten nespokojenost uměl dávat někdy dost hlasitě najevo. Prof. MUDr. Jan Bedrna, přednosta chirurgické kliniky, pod níž zpočátku ještě neurochirurgické pracoviště spadalo, šel jednou se svou suitou kolem operačních sálů. Slyšel obrovský kravál, skleněné tabulky drnčely. Nakoukl dovnitř, pak tiše zavřel dveře, dal si prst na ústa a zašeptal: „Pst, tiše, Rudolf se trochu zlobí.“ Neuznalá Českobudějovický obvodní lékař MUDr. K., trpící dlouhá léta těžším kloubním onemocněním, přišel jednoho dne do práce v bídné náladě, značně kulhající. „Co se vám stalo, pane doktore?“ zeptala se účastně jeho zdravotní sestřička, s kterou pracoval už řadu let. „Ale“, mávl znechuceně rukou. „Dověděl jsem se, že naše mladší dcera Alena ve škole kouří. A bude mít dvojku z chování. A to jí ještě není třináct!“ „A co jste s tím dělal, pane doktore?“ „Co byste Maruško, dělala vy? Vyhrnul jsem jí sukně a slečna neslečna, nařezal jsem jí rákoskou. Pro pár jelit řvala na celý barák a vůbec si neuvědomila, jaké utrpení bylo přehnout ji přes moje zatracený revmatický koleno.“

Kuřák Šikl Nepolepšitelný kuřák, profesor patologické anatomie MUDr. Heřman Šikl jednou – jako obvykle – kouřil i ve vlaku a samozřejmě na chodbičce nekuřácké poloviny vagónu. Přišel průvodčí a ostře mu to vytkl. Profesor však namítl, že tu nikde není nápis, že jsou zde nekuřáci. Průvodčí ho již rozhorleným hlasem upozornil, že na dveřích oddělujících chodbičku obou polovin vagónu je jasně čitelná tabulka s nápisem „Nekuřáci“ a jestli pán umí číst. Šikl na to namítl, že to přece platí pro tu druhou polovinu chodbičky a vagónu. Průvodčí na něj vytřeštil nechápavě zrak. Šikl však stroze vysvětlil: „Podívejte se, když jsou na dveřích záchodu dvě nuly, tak jdete taky za ty dveře a neuděláte to před nimi.“ Špatná reklama Bylo to v době mezi dvěma světovými válkami. Lékaři mívali obvykle své ordinace spojeny se svým soukromým bytem. Tak i plzeňský zubní lékař MUDr. V. Jednou, to měl právě na křesle pacienta s oteklou dásní a chystal se k extrakci, najednou se ozval z bytu vřískot a nářek promísený výkřiky: „Au, už dost, …ne, ne, …au, au,“ Lékař se omluvil pacientovi a vyběhl podívat se do svého bytu, co se děje. Tam jeho manželka vychovávala právě dceru. Jedenáctiletá Alena byla přehnutá přes koleno a vařečka měla posvícení. Dcerka řvala, jako když ji na nože bere. „Prosím tě, co se stalo?“ Matka na moment přerušila exekuci a za Alenina vzlykotu líčila její provinění, ale pak doktor ji přerušil: „Prosím tě, ty snad nemáš rozum. V čekárně si budou myslet, že to řve pacient.“ *Káš S.: Humor s Aeskulapem. Praha, Grada Publ. 1996

do rozpaků svou banálností. (Oscar Cintal O´Flahertie Wills Wilde) • Kůň, který táhne, bývá bit. (Francouzské přísloví) • Lidé, staňte se už konečně dospělými. (Albert Einstein) • Je-li jasno ráno, vstávej, je-li mračno, déle spávej. (František Ladislav Čelakovský – Z mudrosloví národa českého) • Kdo hledá přátele bez chyby, zůstane bez přátel. (Turecké přísloví) • Velká láska neznamená hlasitě se nabízet, ale beze slova se obětovat. (Adolf Hejduk) • Jediným učitelem, kterému se sem tam někoho podaří vychovat, je život. (Gabriel Laub) • Ten kdo nemá Vánoce v srdci, nenajde je ani pod stromkem. (Roy L. Smith) • Blbost vynásob výmyslem a vyjde ti pomluva. (Portugalské přísloví) • Poklepání na rameno nám často ušetří nakopání do zadku. (Americké přísloví)

Životní moudra • Kdo chce mít zisk, ten musí nésti náklady. (Titus Maccius Plautus) • Denně děláme jednu ze dvou věcí. Buď upevňujeme své zdraví, nebo podporujeme nemoc. (Adelie Davisová) • Říkáš, že miluješ déšť, ale otvíráš deštník, prý miluješ vítr, ale zavíráš okenice. Děsím se, až řekneš Miluji tě! (John Winston Ono Lennon) • Své chyby přejmenoval na pouhá opomenutí. (Josef Poláček) • Strach před problémy ještě nic nevyřešil. (Autor neznámý) • Láska není to, co se líbí, ale to, co nevadí, že se nelíbí. (Archiás) • Hudba je výrazem vášnivé a nešťastné duše. (Hector Berlioz) • Přístup k moci by měl být zakázán těm, kdo ji milují. (Platón) • Je-li osel velký osel, myslí, že je kůň. (Španělské přísloví) • Hudba velmi prospívá zdraví, když ji náležitě užíváme. (Pythagoras) • Štěstí dá mnohým hodně, ale nikomu dost. (Martialis Gaius Valerius) • Ať se zdá život jakkoliv těžký, vždy existuje něco, co můžete dělat a uspět v tom. (Stephen Hawking) • Neštěstí těch druhých nás přivádí

• Pokud se v lásce zklame muž, zůstane starým mládencem, když se v lásce zklame žena, provdá se. (Luc Clapiers de Vauvenargues) • Láska je jako voda, někdy chybí a někdy je jí moc. • Ve vodě bývá lotos i krokodýl. (Indické přísloví) • Člověk je tehdy na duchu i na těle zdráv, je-li mu hračkou všechno konání duševní i tělesné. (Christoph Martin Wieland) • Když vám neštěstí kouká do oken, přátelé tam ani nemrknou. (Německé přísloví) • Pozor! Peklo je prázdné, ďáblové jsou mezi námi! (William Shakespeare) • Otročíme zrůdám, které jsme si sami vytvořili. (Johann Wolfgang Goethe) • Svoboda tisku přináší nevýhody, ale menší, než nesvoboda. (Francois Mitterand) • Při trestání je třeba vyvarovat se hněvu. (Prohibenda est ira in puniendo – latinské přísloví) • Spravedlnost a dobro jest zákon nad zákony. (Aequum et bonum est lex legum) • Lásku a kašel nelze zatajit. (Amor tussisque non celatur – latinské přísloví)

59

Fakulta hostila setkání svých absolventů

Postgraduální lékařské dny

Reprezentační ples LFP

Fotogalerie k článku na str. 2

Fotogalerie k článku na str. 7

Fotogalerie k článku na str. 37

Foto V. Dlouhý

Foto V. Dlouhý

Foto V. Dlouhý















60

FACULTAS NOSTRA - Zpravodaj LF UK v Plzni · Redakční rada: doc. MUDr. J. Beran, CSc., MUDr. L. Eberlová, Ph.D., prof. MUDr. J. Kilian, DrSc., MUDr. V. Křížková, Ph.D., MUDr. J. Novák, MUDr. B. Nussbaumerová, Ph.D., za AVC V. Dlouhý a T. Ťupa Grafická úprava: Euroverlag s.r.o. - Michal Vondryska · Vydává: LF UK v Plzni pro vnitřní potřebu. Adresa redakce: MUDr. J. Novák, Ústav tělovýchovného lékařství LF UK, Lidická 6, 301 66 Plzeň. ([email protected]). Náklad 1000 ks. Toto číslo neprošlo jazykovou úpravou · http://www.lfp.cuni.cz/FacultasNostra/