HRY JOEA PENHALLA A JEJICH ČESKÉ INSCENACE JOE PENHALL S PLAYS AND THEIR CZECH PRODUCTIONS. Magisterská diplomová práce. Vypracovala: Bc

Univerzita Palackého v Olomouci Filozofická fakulta Katedra divadelních, filmových a mediálních studií

HRY JOEA PENHALLA A JEJICH ČESKÉ INSCENACE

JOE PENHALL´S PLAYS AND THEIR CZECH PRODUCTIONS

Magisterská diplomová práce Vypracovala: Bc. Naďa Satková Vedoucí práce: Mgr. Jitka Šťávová

Olomouc 2010

Prohlášení

Místopřísežně prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Hry Joea Penhalla a jejich české inscenace“ vypracovala samostatně pod odborným dohledem vedoucí diplomové práce a uvedla jsem všechny použité podklady a literaturu.

V Olomouci dne..….………..

Podpis ………………………

2

Děkuji Mgr. Jitce Šťávové za inspirativní rady a povzbuzující atmosféru při všech konzultacích.

3

Obsah Úvod .............................................................................................................. 6 1. Britská cool dramatika.......................................................................... 10 1.1 Charakteristické znaky cool dramatiky ............................................. 12 1.2 Představitelé cool dramatiky.............................................................. 15 1.3 Další možné dělení cool dramatiky a její česká specifika ................. 17 2. Hry Joea Penhalla.................................................................................. 20 2.1 Postavy a jazyk .................................................................................. 23 2.2 Motivy a témata ................................................................................. 25 2.3 Forma................................................................................................. 32 2.4 Je Joe Penhall cool? ........................................................................... 34 3. České premiéry her Joea Penhalla....................................................... 35 3.1 Slyšet hlasy ........................................................................................ 35 3.1.1 Film Hlasy natočený podle divadelní hry................................... 39 3.1.2 Scénické čtení hry Slyšet hlasy v Divadle Kolowrat .................. 40 3.2 Láska a porozumění........................................................................... 49 3.3 Střela .................................................................................................. 57 3.4 Plavý kůň ........................................................................................... 60 3.5 Krajina se zbraní ................................................................................ 67 3.6 Bavič .................................................................................................. 76 Shrnutí – České inscenace her Joea Penhalla ......................................... 84 Závěr ........................................................................................................... 89 Summary .................................................................................................... 92 Seznam pramenů ....................................................................................... 93 Seznam použité literatury ....................................................................... 103

4

Přílohy....................................................................................................... 109 Příloha 1 – Soupis údajů o tvůrcích českých premiér Penhallových her110 Příloha 2 – Fotodokumentace českých premiér her Joea Penhalla........ 113 Příloha 3 – Přehled Penhallovy tvorby pro divadlo............................... 127 Příloha 4 – Rozhovor s dramaturgem Markem Pivovarem ................... 129 Příloha 5 – Rozhovor s dramaturgem Vladimírem Čepkem ................. 131

5

Úvod Britský dramatik Joe Penhall napsal do konce roku 2009 sedm celovečerních her, z nichž šest bylo uvedeno na českých jevištích (Slyšet hlasy, Láska a porozumění, Střela, Plavý kůň, Krajina se zbraní a Bavič). Jádro této práce spočívá ve zmapování a analýze těchto šesti českých premiér a jejich vzájemné komparaci. Ústřední kapitole, která pojednává o prvních uvedeních her Joea Penhalla na českých jevištích, jsou předřazeny kapitoly o cool dramatice a textech Penhallových her. Dílo Joea Penhalla bývá řazeno k proudu cool dramatiky, proto je tento pojem v první kapitole objasněn, charakterizován a zařazen do společenského a kulturního kontextu. Ve druhé kapitole dochází na základě analýzy Penhallových her k pojmenování základních rysů autorovy tvorby z hlediska formální stránky her, opakujících se motivů a témat, postav a jazykových prostředků. Po prostudování dostupného pramenného materiálu byla provedena rekonstrukce všech prvních uvedení Penhallových her v České republice, která se uskutečnila do konce roku 2009. Analýza jednotlivých inscenací, jež je rozpracována ve stěžejní třetí kapitole, byla realizována na základě zhlédnutí představení některých her, prostudování jejich videozáznamů, fotografií a recenzí a také v návaznosti na rozhovory o inscenacích s dramaturgy Markem Pivovarem a Vladimírem Čepkem. Z této analýzy vychází srovnání přístupů jednotlivých inscenačních týmů ke hrám Joea Penhalla z hlediska základních složek divadelního artefaktu – režie, dramaturgie, herectví, scénografie a hudby. Přestože některé z Penhallových her byly v České republice inscenovány vícekrát, práce se jinými inscenacemi než českými premiérami nezabývá. Docházelo by k nesourodosti v počtu inscenací každé hry, což by mohlo vést k nepřehlednosti. Za reprezentativní vzorek byly zvoleny pouze české premiéry šesti Penhallových her.

6

Výchozí prameny tvoří texty Penhallových her v anglickém jazyce, dostupné přes zahraniční nakladatelství nebo internetové obchody, a české překlady většiny z nich, které jsou k dispozici u divadelních agentur DILIA a Aura-Pont. Při detailní analýze inscenací jsem využívala videozáznamy některých představení uložené v divadelních archivech, fotografie, texty s dramaturgickými úpravami, divadelní programy a recenze. Dostupnost pramenů nebyla pro neúplnost archivů a někdy také liknavost jejich pracovníků snadná. Tři ze šesti popisovaných inscenací se stále hrají, a proto jsou jejich videozáznamy nedosažitelné. Při analýze těchto inscenací jsem se opírala o vlastní diváckou zkušenost. Zmíněné dvě rozdílné situace mají klady i zápory. Videozáznam může být zkoumán opakovaně a poskytuje materiál pro podrobnou analýzu, ale nekompenzuje reálný divácký zážitek. Kdežto při možnosti navštívit představení je při následné analýze nutné spoléhat pouze na paměť, případně poznámky a bezpochyby dochází k opomenutí některých detailů. Divácký zážitek je však videozáznamem nenahraditelný. Stěžejní knihu sekundární literatury představuje publikace Alekse Sierze In- Yer-Face Theatre: British Drama Today, která vystihuje hlavní linie britské dramatiky devadesátých let 20. století a její dobová východiska. Autor mapuje zlomové okamžiky historie fenoménu nazvaného in-yer-face theatre a své teoretické závěry vhodně dokládá analýzou vybraných her reprezentativních autorů tohoto proudu. Kvůli subjektivnímu pohledu a nekritickému obdivu k některým dramatikům Sierz nemůže obsáhnout fenomén v celé jeho šíři, podává však čtivý obraz některých jeho součástí a „otevírá bránu“ do studia cool dramatiky. Významnou úlohu při zkoumání cool dramatiky má také kniha Jana Hančila nazvaná Royal Court Theatre a divadlo dramatických autorů, jež sleduje padesát let vývoje londýnského divadla Royal Court, které se významně podílelo na formování tohoto proudu. Na základě popisu směřování divadla Royal Court za vedení jednotlivých uměleckých šéfů autor objasňuje důvody, které vedly ke vzniku fenoménu cool dramatiky a jeho rozvoji. 7

Divadlem Royal Court se ve své disertační práci, vydané brněnskou JAMU v rámci edice „Výběrová řada doktorských prací“, zabývá také Marek Horoščák. V publikaci Fenomén Royal Court Theatre a hry konce milénia podrobně popisuje tamní sezóny 1994-2000 a detailně a poutavě analyzuje tvorbu pěti nejvýznamnějších autorů, kteří zde v těchto letech působili. Nechybí mezi nimi ani Joe Penhall. Nejnovější prací, která o Joeu Penhallovi v České republice vznikla, je monografická bakalářská práce Ondřeje Novotného Joe Penhall – dramatik aneb Nahlédnutí do dramatické tvorby Joe Penhalla od devadesátých let po dnešek. Podává ucelený obraz Penhallova díla, inscenování her nezahrnuje. Práce obsahuje jak podrobné analýzy her, tak nepříliš podstatné celostránkové citace z dosud nepřeložených textů. Články o cool dramatice a recenze inscenací nalezneme také v periodicích jako Svět a divadlo, Divadelní noviny, A2 a v denním tisku. Při určování základního metodologického přístupu k tématu došlo k rozhodování, zda je při analýze vhodnější postupovat průřezově po jednotlivých inscenačních složkách, nebo se komplexně zabývat celými inscenacemi. Inspirace byla čerpána z disertační práce Kláry Kovářové nazvané Inscenační tvorba Evžena Sokolovského v Mahenově činohře v devadesátých letech 20. století a také ze studie Patrice Pavise Súčasné divadlo. Analýza textov od Sarrautovej po Vinavera zveřejněné v publikaci Antológia súčasnej francúzskej drámy a jej analýz, kterou sestavila editorka Soňa Šimková. Nevýhodou prvního zmíněného principu byla shledána tendence ke kvantifikující sumarizaci, ve druhém případě může podrobná analýza nepříliš

výrazných

inscenačních

složek

každé

inscenace

vést

k monotónnosti a zahlcení práce méně podstatným textem. Proto byl zvolen metodologický princip, který vychází z obou výše jmenovaných postupů, ale adaptuje je pro potřeby konkrétní práce. Postupně jsou analyzovány jednotlivé inscenace, do rozboru však nejsou zahrnuty všechny inscenační

8

složky, nýbrž je vyzdvihnuta a detailně analyzována jedna z nich, která byla pro danou inscenaci určující.

9

1. Britská cool dramatika Po érách spjatých s tvorbou „rozhněvaných mladých mužů“ (50. a 60. léta), politickým dramatem (70. léta) a dramatem minorit a regionů (80. léta)1 se ve Velké Británii objevila nová vlna původní dramatiky, která dostala označení cool. Kromě tohoto názvu se setkáváme také s pojmenováním drsná dramatika, „divadlo nové krutosti, neojakubská dramatika, drama krve a spermatu, in-yer-face theatre, divadlo městské nudy, nihilistická dramatika.“2 Pro přehlednost je v celé práci používán sjednocující pojem – cool dramatika. Londýnský divadelní teoretik a kritik Aleks Sierz v knize In-Yer-Face Theatre: British Drama Today pokládá za zástupce cool dramatiky „každé drama, které publikum chytí pod krkem a třese jím tak dlouho, dokud nezaznamená odezvu.“3 Reakce publika při uvedení některé z her cool dramatiky na jevišti zpravidla hýří superlativy – ať už při chvále nebo při odsudku. Divák buď zjistí, že sleduje nejlepší hru, jakou kdy viděl, nebo chce okamžitě prchnout z divadla. Zmíněný proud cool dramatiky charakterizují otevřené sexuální a násilné scény, politicko-sociální kritika, nekultivovaný jazyk a útržkovitá forma připomínající internetové diskuze. Dramatikové neváhají odkrývat ztajené tužby postav, otevírat dříve zakázaná témata a uvádět publikum do rozpaků. Svými hrami často vybízejí k odpovědi na otázku, jaké chování se považuje za přirozené a společensky akceptovatelné. Soustředí se na

1

Charakteristika jednotlivých poválečných desetiletí britského dramatu byla psána podle rozdělení v knize: HANČIL, Jan. Royal Court Theatre a divadlo dramatických autorů. 1. vyd. Praha: AMU v Praze, Divadelní fakulta, Katedra autorské tvorby a pedagogiky, 2007, s. 86-88. ISBN 978-80-7331-104-9. 2

KŘIVÁNKOVÁ, Blanka. Cool and after? Londýnské jaro 2002. Svět a divadlo, 13, 2002, č. 3, s. 74. ISSN 0862-7258.

3

„any drama that takes the audience by the scruff of the neck and shakes it until it gets the message“ (SIERZ, Aleks. In-Yer-Face Theatre: British Drama Today. 1st edition. London: Faber and Faber, 2001, s. 4. ISBN 0-571-20049-4. Pracovní překlad autorky práce.)

10

elementární rozdíly mezi dobrem a zlem, pravdou a nepravdou, zdravím a nemocí, čistotou a špínou, uměním a reálným životem, spravedlností a nespravedlností. Nepřináší na jeviště zbrusu nové věci, jen je ženou do extrémů a na hranici snesitelnosti. Chtějí-li zobrazit převahu maskulinity, učiní tak formou znásilnění; když ukazují nahotu, pak především jako prostředek ponížení; násilí se v jejich hrách realizuje jako mučení; drogy se znázorňují výhradně v souvislosti se zhoubnou závislostí.4 Exploze nové britské dramatiky souvisí jak s údajnou kulturní renesancí „oslavovanou jako Cool Britannia,“5 tak s produkční strukturou britské divadelní sítě. Mediální slogan „Cool Britannia“ se vžil pro označení britské kultury 90. let za vlády labouristů v čele s Tonym Blairem. Propagační označení Londýna za „hlavní město coolu“6 se nejprve vztahovalo „na různá odvětví kulturního průmyslu, jako jsou britská pop-music a britský film, brzy však byly do tohoto hnutí zahrnuty i tradiční umělecké druhy včetně divadla.“7 To se začalo těšit mediální pozornosti, kterou nové šokující hry jen umocnily. Absence repertoárového systému má ve Velké Británii za následek, že se hry hrají pouze šest až osm týdnů, což nutně musí vést k neustálému hledání nových her, které by repertoár doplnily. „Divadla šetří na nákladných výpravách a hvězdných hercích a investují peníze do podpory nových textů a jejich autorů. Zakládají dokonce oddělení pro mládež, aby zajistily růst nové generace dramatiků.“8 Dramatikové a divadelní instituce

4

Podrobněji viz SIERZ, Aleks. In-Yer-Face Theatre: British Drama Today. 1st edition. London: Faber and Faber, 2001, s. 30. ISBN 0-571-20049-4.

5

SIERZ, Aleks. Cool Britannia? Drsná dramatika v dnešním britském divadle. Svět a divadlo, 11, 2000, č. 1, s. 8. ISSN 0862-7258.

6

Tamtéž.

7

Tamtéž.

8

ZADEOVÁ, Maja. Odvrácená strana krve a spermatu. Úvod k přehledu současné anglosaské dramatiky [online]. [citováno 28. 10. 2009]. Dostupné z: http://theatre.divadlo.cz/art/clanek.asp?id=214. (Přeloženo z časopisu Theatre heute č. 1, 1999, s. 29-33, kráceno.)

11

úzce spolupracují – divadla se před uvedením her radí s autory textů a konzultují s nimi případné úpravy, podepisují s dramatiky „zakázky na hry“ a některá mají své „domácí autory, kteří se podílejí na každodenním životě divadla a posuzují texty jiných autorů.“9 Mnohé hry napsané ve Velké Británii na konci 20. století šokovaly publikum i kritiky. Byly překvapivě otevřené, odtabuizované a plné sexu, násilí a vulgarismů. Přestože Blanka Křivánková ve studii Cool and After? Londýnské jaro 2002 uvádí, že „jediné, co tyto hry opravdu spojuje, je místo a čas vzniku, nebo odpor k hnutí politické ‚korektnosti‛, vyzývající k pozitivnímu zobrazování žen, gayů a dalších menšin,“10 lze v nich najít podobná témata.

1.1 Charakteristické znaky cool dramatiky Nová vlna dramatiků, kteří začali psát v devadesátých letech 20. století, bývá označována jako cool generation. Autory slučovalo nejen zmíněné místní a časové vymezení jejich tvorby, ale také spřízněnost věková a tematická. Bylo jim v té době kolem třiceti a ve svých dílech se zabývali problémy současného světa, aniž si přitom nasazovali růžové brýle. Nevyhýbali se ničemu a to, co se v dobách antiky odehrávalo za scénou, umístili do středu jeviště. Nahota, mučení, ponižování, znásilnění, pohlavní styk s muži i ženami a agresivní násilné chování postav v „přímém přenosu“ se staly plnohodnotnými součástmi her. Tyto elementy, odkazující ke svobodě, důvěrným citům, skrývaným úzkostem i nekontrolovaným emocím, měly

9

ZADEOVÁ, Maja. Odvrácená strana krve a spermatu. Úvod k přehledu současné anglosaské dramatiky [online]. [citováno 28. 10. 2009]. Dostupné z: http://theatre.divadlo.cz/art/clanek.asp?id=214. (Přeloženo z časopisu Theatre heute č. 1, 1999, s. 29-33, kráceno.) S podobným systémem se setkáváme také v německojazyčné divadelní oblasti. 10

KŘIVÁNKOVÁ, Blanka. Cool and after? Londýnské jaro 2002. Svět a divadlo, 13, 2002, č. 3, s. 74. ISSN 0862-7258.

12

diváka zneklidnit, ne šokovat. Zahnat ho do úzkých a atakovat jeho mysl zobrazením situací, kterým se v běžném životě většinou vyhýbá, protože jsou příliš bolestné, nepříjemné nebo děsivé. Dramatikové jako by zkoušeli, kam až mohou zajít, kde leží hranice společensky přijatelného jednání, které se může prezentovat na jevišti. Jejich hry „využívají dramatickou formu k tomu, aby vyprovokovaly reakci.“11 Divák scény nemůže ignorovat a nezaujatě jim přihlížet, je nucen vytvářet si vlastní stanovisko. Hlavní postavou her řazených ke cool dramatice je většinou muž (výjimku představují dramata Sarah Kane se silnými ženskými figurami), jenž by vzhledem k svému věku (kolem třiceti let) měl mít nejen jasný názor na budoucnost, ale také práci, která by uživila jeho i případnou rodinu. Díky nepříjemným zážitkům v dětství a dospívání (ponižování, zneužívání, znásilnění, život v neúplné rodině) se však nedokáže začlenit do společnosti a jako outsider živoří na jejím okraji, kde bojuje „o své sociální postavení, a zároveň o místo v jazyce, o možnost vlastního vyjádření.“12 Hrdinové her se bojí opustit skrýš, kterou si pomyslně budují na svou ochranu. O vnějším světě se domnívají, že je k nim nespravedlivý. Odmítají ho přijmout, nepřizpůsobí se mu a hledají varianty úniku před nespokojeností, všedností, nudou i nepochopením. Uzavírají se do vlastního mikrosvěta plného drog, neuskutečněných snů a neschopnosti změnit svůj zpackaný život. Jako by se snažili schovat za zdí, v níž jednotlivé cihly tvoří problémy, s nimiž se nedokáží vypořádat. Postavy her také nepoznaly lásku, proto ji neumí dát ani opětovat. Vybudování jakéhokoli vztahu je pro ně

11

ZADEOVÁ, Maja. Odvrácená strana krve a spermatu. Úvod k přehledu současné anglosaské dramatiky [online]. [citováno 28. 10. 2009]. Dostupné z: http://theatre.divadlo.cz/art/clanek.asp?id=214. (Přeloženo z časopisu Theatre heute č. 1, 1999, s. 29-33, kráceno.) 12

Tamtéž.

13

příliš pracné a bolestné, proto si ho raději „kupují či lživě vymýšlejí.“13 Mají strach z nezdaru a nechtějí se kvůli jiné osobě pouštět na tenký led představující riziko, že vztah nemusí vyjít podle jejich představ. Vyhledávají nezávazné známosti na jednu noc, před nimiž nemusí odkrývat své nitro a mohou alespoň na chvíli hrát roli těch, kdo mají převahu. Nelekají se homosexuálních vztahů, experimentují s masochismem, násilím i sebedestrukcí. Jsou krutí k sobě i k ostatním. Přestože se krutost na jevišti objevuje od dob vzniku divadla, její podoba se mění. Běžnou součástí antických i jakubovských dramat byly vraždy, mučení i incestní vztahy (Euripidova Médea zavraždí své děti, v Senecově Thyestovi je uspořádána kanibalistická hostina, ve hře Johna Forda Škoda, že byla děvka čeká hrdinka dítě se svým bratrem). Od useknutých paží a vypíchnutých očí se postupně přechází ke krutosti duševní, k vydírání a psychickému teroru. Prostředkem agrese se může stát i slovo. Vulgární výrazy se spolu s explicitními scénami násilí a sexu staly častým terčem odpůrců her cool dramatiky. Jak jinak však mají autoři zachycovat současnost, když ne prostřednictvím zkratkovitého a někdy hrubého jazyka, kterým se běžně mluví? Hry cool dramatiky v sobě spojují „provokativnost, agresivitu, drsnost a zároveň cynickou lhostejnost – a k tomu celkem přirozeně patří i jazyková expresivita.“14 Autoři her nejen píší šokující zápletky a jsou „krutí“ k básnickému jazyku, ale také „znásilňují“ formu dramatu. Chaotická, internetově

13

PAVKOVÁ, Zuzana. Dualita pohledu na identitu ženy v britské cool dramatice. Diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005, s. 26. Uložena v Dokumentačním centru Katedry divadelních, filmových a mediálních studií Univerzity Palackého v Olomouci.

14

HOFFMANNOVÁ, Jana. Vliv cool dramatiky a „drsný“ jazyk současných her. In FEDROVÁ, Stanislava (ed.). Hodnoty a hranice: svět v české literatuře, česká literatura ve světě: sborník příspěvků z III. kongresu světové literárněvědné bohemistiky, Praha 28. 6. – 3. 7. 2005. Svazek 1, Otázky českého kánonu. 1. vyd. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2006, s. 588. ISBN 80-85778-50-5.

14

útržkovitá forma reflektuje „mravní prázdnotu a neschopnost najít pevný bod u postav dramatiky posledního desetiletí 20. století.“15 Ubývají scénické poznámky a monology, repliky připomínají slogany a frázovitá hesla. Charakteristický je menší počet postav, které nemají jasnou minulost, díky čemuž fungují jako typy. „Nemají představovat složitější charakter, ale pouhý jeho výsek.“16 Postavy žijí přítomností, „neznáme jejich předchozí vývoj a jejich budoucnost lze odhadovat pouze na škále špatný – dobrý.“17 Přestože spolu postavy hovoří, často se vzájemně neposlouchají, nereagují na sebe a každá si vede svou. Klasické dialogy se zpravidla uskutečňují prostřednictvím nedlouhých vět a jejich tématem jsou banální každodenní události. Hry se v mnohém podobají filmu. Pomocí „filmového střihu“ se často mění jejich dějiště a prolínají dějové linie, krátké věty dialogů se rychle střídají, aby udržely divákovu pozornost. Dramatikové používají filmové postupy, protože předpokládají, že diváci jsou zvyklí na rychlé tempo vyprávění a „pochopí, co se děje, z fragmentárních, rychlých dialogů.“18 Pokud chtějí dramatikové sdělit něco naléhavého, použijí metodu šoku. Vulgární slovo či obscénní jednání má diváka vyvést z klidu a přinutit ho vytvořit si na hru určitý názor. Tato technika je součástí zkoumání, jak daleko mohou autoři dramatických textů zajít.

1.2 Představitelé cool dramatiky Za první tituly nové vlny britské dramatiky jsou považovány hry Beautiful Thing (Krásná věc) Jonathana Harveye (představená v červnu

15

KŘIVÁNKOVÁ, Blanka. Cool and after? Londýnské jaro 2002. Svět a divadlo, 13, 2002, č. 3, s. 77. ISSN 0862-7258. 16

LJUBKOVÁ, Marta. Jiří Pokorný – Taťka střílí góly. Divadelní program. Divadlo Petra Bezruče, premiéra 27. 11. 2009. Ostrava: Divadlo Petra Bezruče, 2009.

17

Tamtéž.

18

SIERZ, Aleks – PAVELKOVÁ, Hana (rozmlouvala). Do ksichtu. Rozhovor Hany Pavelkové s Aleksem Sierzem. Divadelní noviny, 13, 2004, č. 11, s. 12. ISSN 1210-471X.

15

1993) a hra Sarah

Kane Blasted (do

češtiny překládáno

jako

Vybombardováno, Zpustošení nebo Sežehnuti) z ledna 1995. Beautiful Thing otevírá téma, které se objevuje v mnoha dalších hrách – krizi maskulinity a úpadek dominantní mužské role, hra Blasted obsahuje násilné i sexuální scény, díky nimž se rozpoutaly první diskuse o cool dramatice. Jednotná kritéria pro určení tohoto proudu neexistují. Snaha o jednoznačné definování her cool dramatiky vede ke zjednodušování a „škatulkování“. Přestože se sami autoři brání jakémukoli přiřazování na základě porovnávání příznačných rysů, pro potřeby vědecké práce je alespoň přibližné vymezení nutné. Ve výčtu her a autorů, kteří bývají ke cool dramatice zpravidla řazeni, se omezím na díla a dramatiky, kteří jsou známí a uvádění v českém divadelním prostředí: Martin Crimp – The Treatment (Story), David Harrower – Knives in Hens (Nože ve slepicích), Sarah Kane – Blasted (Vybombardováno, Zpustošení nebo Sežehnuti), Martin McDonagh – The Beauty Queen of Leenane (do češtiny přeloženo jako Kráska z Leenane), Mark Ravenhill – Shopping and Fucking (Nakupování a šoustání), Judy Upton – Bruisies (Modřiny). Kromě výše zmíněných britských autorů je za představitele cool dramatiky považován také německý autor Marius von Mayenburg. S Velkou Británií, zemí považovanou za kolébku cool dramatiky, ho pojí nejen absolvování letní školy pro mladé dramatiky organizované londýnským divadlem Royal Court, proslulým jako líheň nové dramatiky, ale také tematická spřízněnost s autory nových britských her. Podobně jako generačně příbuzní Britové píše Marius von Mayenburg o nefungující rodině, alkoholismu, dospívání, sexuální orientaci, neschopnosti smířit se s rolí muže nebo ženy. Poukazuje na prohlubující se krizi hodnot a prostřednictvím traumat mladých hrdinů rozehrává „vyhrocené obrazy incestních vztahů […] a všeobecné citové otupělosti.“19 Stejně jako britské

19

FIŠEROVÁ, Blanka. Patrick Marber – Na dotek. Divadelní program. Činohra Slezského divadla Opava, premiéra 24. 3. 2004. Opava: Slezské divadlo Opava, 2004.

16

hry nové vlny obsahuje jeho klipovitě vystavěná hra Feuergesicht (Tvář v ohni) krátké repliky, časté změny dějiště a monology bez adresáta. Mayenburg v ní „osobitou montážní technikou“20 podrobuje „klinické diagnóze“21 současnou středostavovskou rodinu.

1.3 Další možné dělení cool dramatiky a její česká specifika Kromě her, jejichž příslušnost k proudu cool dramatiky je nezpochybnitelná, existují menší podskupiny dramatických textů, které postrádají některé z výše zmíněných charakteristických znaků. Jsou zde řazeny texty Patricka Marbera a Joea Penhalla (například Marberovo drama Na dotek nebo Penhallova hra Slyšet hlasy), které nejsou plné zvráceností a vulgarismů a krutost v nich nemá výhradně podobu fyzického násilí, nýbrž psychické trýzně. Od teroru velkého a veřejného se přechází k malému a soukromému. Britský teatrolog Aleks Sierz se cool dramatiku pokouší rozdělit do dvou proudů. První varianta, již označuje jako „tvrdou“, využívá estetiku extrémnosti a nezastíranou útočnost. „Jazyk je křiklavý, akce explicitní, emoce vystupňované.“22 Hry náležející k této verzi se obvykle hrají v malých studiových divadlech pro padesát až dvě stě diváků. „Měkká“ podoba používá ke zmírnění ničivé síly extrémních emocí prostředky, které dovolují uchovat si odstup – větší sál, naturalističtější styl, tradiční strukturu dramatu a ztlumení vyhrocených situací komediální vsuvkou, která „někdy

20

MAYENBURG, Marius von. Tvář v ohni. 1. vyd. Praha: Divadelní ústav, 1999, s. 57. ISBN 0-7008-098-1.

21

Tamtéž.

22

„The language is blatant, the actions explicit, the emotions heightened.“ (SIERZ, Aleks. In-Yer-Face Theatre: British Drama Today. 1st edition. London: Faber and Faber, 2001, s. 5. ISBN 0-571-20049-4. Překlad Vladimír Mikulka v článku doprovázejícím rozhovor Hany Pavelkové s Aleksem Sierzem: SIERZ, Aleks – PAVELKOVÁ, Hana (rozmlouvala). Do ksichtu. Rozhovor Hany Pavelkové s Aleksem Sierzem. Divadelní noviny, 13, 2004, č. 11, s. 12. ISSN 1210-471X.)

17

dokáže emočně vypjatou situaci zcela neutralizovat. Konec konců, běžnou reakcí na děsivý zážitek je snaha ignorovat jej, anebo se dát do smíchu.“23 Světová cool dramatika se zabývá vztahem vykořeněného, nespokojeného mladého hrdiny a společnosti, české hry spadající do tohoto proudu (Jiří Pokorný – Taťka střílí góly, Marek Horoščák – Vařený hlavy aneb „Děvče, Tobě na kozách tančí smrt!“) se zaměřují „na rodinu, kterou obvykle představují jako zdroj nejšílenějších traumat.“24 Rodina je pastí, z níž není úniku. Nejbližší příbuzní se projevují jako ti nejhorší věznitelé a trýznitelé, kteří jsou schopní i vraždit. Podle Alekse Sierze bylo britské drama v devadesátých letech v krizi a dramatikové patřící k proudu cool dramatiky ho zachránili. „Oživili psaní her, objevili nové možnosti vyjádření a dali podnět k odvážným novým experimentům.“25 Někteří autoři pokračují v psaní cool dramatiky, ale přizpůsobují se i novým trendům. Jiní se od tohoto proudu odchýlili a jejich následné práce již za zástupce drsné dramatiky nemohou být považovány. To však neznamená, že se cool dramatika vyčerpala, jak jí bylo prorokováno. Některé hry napsané v prvním desetiletí 21. století stále obsahují prvky charakteristické pro tento typ dramatu, nebo se otevřeně hlásí k jeho poetice. „Přijaly atributy cool dramatiky, ale zjemnily je, zcivilnily,“26 hry proto nejsou tak pobuřující, provokativní a nestravitelné jako jejich předchůdkyně z konce milénia. Síla her cool dramatiky, spočívající „v direktivnosti jejich šokové taktiky, v bezprostřednosti jejich

23

„can sometimes completely defuse an emotionally fraught situation. After all, a common reaction to terror is either to ignore it or to laugh at it.“ (SIERZ, Aleks. In-Yer-Face Theatre: British Drama Today. 1st edition. London: Faber and Faber, 2001, s. 6. ISBN 0-571-20049-4. Pracovní překlad autorky práce.)

24

LJUBKOVÁ, Marta. Jiří Pokorný – Taťka střílí góly. Divadelní program. Divadlo Petra Bezruče, premiéra 27. 11. 2009. Ostrava: Divadlo Petra Bezruče, 2009.

25

„They helped revive playwriting, exploring new areas of expression and suggesting daring new experiments.“ (SIERZ, Aleks. cit. d., s. xii. Pracovní překlad autorky práce.) 26

LJUBKOVÁ, Marta. cit. d.

18

jazyka, v relevantnosti jejich témat a v absolutní výstižnosti jejich jevištních obrazů“27 přetrvává.28

27

SIERZ, Aleks. Cool Britannia? Drsná dramatika v dnešním britském divadle. Svět a divadlo, 11, 2000, č. 1, s. 16. ISSN 0862-7258. 28

První kapitola byla psána s využitím této práce: SATKOVÁ, Naďa. Hra Patricka Marbera Na dotek v českých inscenacích (s přihlédnutím k prvnímu uvedení v Royal National Theatre London a filmové verzi). Bakalářská diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. Uložena v Dokumentačním centru Katedry divadelních, filmových a mediálních studií Univerzity Palackého v Olomouci.

19

2. Hry Joea Penhalla Joe

Penhall

je

považován

za

jednoho

z

nejvýraznějších

a nejhranějších dramatiků generace tvořící na přelomu tisíciletí. Do konce roku 2009 napsal sedm celovečerních her – Some Voices (Slyšet hlasy), Pale Horse (Plavý kůň), Love And Understanding (Láska a porozumění), The Bullet (Střela), Blue/Orange (dosud nepřeloženo, předběžně avizováno jako Modrý pomeranč), Dumb Show (Bavič) a Landscape With Weapon (Krajina se zbraní). Jeho cesta na výsluní ale nebyla snadná. Dramatik Joe Penhall pochází z anglického Surrey, velkou část dospívání však prožil v Austrálii. Do Velké Británie se vrátil v roce 1987, kdy mu bylo dvacet let. Mnohokrát se stěhoval a měnil zaměstnání. Myl nádobí, vedl pizzerii a pracoval jako novinář. Tyto zkušenosti zúročil ve svých hrách, při jejichž psaní vhodně využívá důkladnou znalost některých prostředí a společenských vrstev. Nejnápadněji se v jeho textech odráží žurnalistická profese, jeho hry představují „přesné a tvrdé reportáže z lidsky složitých a citově exponovaných situací.“29 Penhall absolvoval kurz pro dramatiky pořádaný londýnským Royal Court Theatre. Toto divadlo se zaměřuje na současnou britskou i zahraniční dramatiku. Od jeho založení v roce 1956 zde měly premiéru hry většiny předních britských autorů včetně Johna Osbornea, Toma Stopparda, Sarah Kane, Marka Ravenhilla, Caryl Churchill, Martina Crimpa a dalších. Základní vizí této instituce „je být ‚writerstheatre‛, tedy divadlem orientovaným na dramatický text, nikoli na dominantní práci režiséra, jak to známe z českého prostředí, kde se často autor ocitá v roli vděčného a poníženého služebníka, napjatě očekávajícího, co ve výsledné produkci

29

HANČIL, Jan. Joe Penhall – Slyšet hlasy (Some Voices). Divadelní program. Činohra Národního divadla v Praze, premiéra 2. 11. 2003. Praha: Národní divadlo v Praze, 2003, s. 9. ISBN 80-7258-134-1.

20

z jeho textu zbude.“30 Režisér a dramatik jsou v Royal Court Theatre „rovnocennými partnery, od začátku se oba podílejí na vznikající inscenaci a divadlo nemá právo jakkoli zasáhnout do textu bez autorova svolení.“31 Penhallův první dramatický text – jednoaktovka Wild Turkey (dosud nepřeložený text) – byl uveden na festivalu nových her London New Play Festival. Zlomovým okamžikem autorova života se stala premiéra hry Some Voices (Slyšet hlasy) v Royal Court Theatre, která se uskutečnila o rok později. Po tomto úspěchu se rozhodl věnovat divadlu naplno. Byl si vědom, „že novinové články nedokáží popsat skutečné trápení a osamělost schizofrenie, nezaměstnanosti, nadbytečnosti, alkoholismu, domácího násilí“32 a všeho ostatního, co se kolem něj dělo. V roce 1995 se stal rezidentním dramatikem Royal National Theatre. Tato divadelní instituce věřila, že se jí investice do začínajícího dramatika vyplatí a poskytla mu dostatek financí i prostoru pro tvorbu. Od té doby Penhall píše nový dramatický text minimálně jednou za tři roky. Jeho poslední hra – Landscape With Weapon (Krajina se zbraní) – měla v Royal National Theatre světovou premiéru v roce 2007. Za své hry získal Joe Penhall mnoho prestižních ocenění (například John Whiting Award za Some Voices (Slyšet hlasy) nebo Laurence Olivier Award, Evening Standard Theatre Award a The Critics´ Circle Theatre Award za Blue/Orange) a prosadil se také jako filmový scénárista. Podle vlastní předlohy napsal scénář k filmu Some Voices (Hlasy), podílel se na scénáři k filmu Enduring Love (Nezničitelná láska) nebo pro film adaptoval román Cormaca McCarthyho The Road (Cesta).

30

RUDČENKOVÁ, Kateřina. Boo-hoo! Vraťte mi Royal Court. A2, 5, 2007, č. 35, s. 17. ISSN 1803-6635. 31

Tamtéž.

32

„that newspaper articles weren´t enough to convey the true misery and loneliness of schizophrenia, unemployment, redundancy, alcoholism, domestic violence“ (PENHALL, Joe. Introduction. In PENHALL, Joe. Plays: 1. London: Methuen, 1998, s. x. ISBN 978-0-413-73150-0. Pracovní překlad autorky práce.)

21

Ve Velké Británii byly Penhallovy texty publikovány ve dvoudílné sérii edice „Contemporary Dramatists“ nakladatelství Methuen, která se specializuje na současné drama.33 Do prvního svazku byly zařazeny hry Some Voices (Slyšet hlasy), Pale Horse (Plavý kůň), Love And Understanding (Láska a porozumění) a The Bullet (Střela); druhý svazek obsahuje hry Blue/Orange, Dumb Show (Bavič) a Wild Turkey. Kromě textů The Bullet (Střela) a Wild Turkey byly tímto nakladatelstvím vydány všechny zmíněné hry také samostatně a vyšel zde i Penhallův nejnovější text Landscape With Weapon (Krajina se zbraní).34 Překlady Penhallových her v České republice nikdy nebyly vydány v uceleném souboru, publikovány byly jen dvě z nich – Slyšet hlasy v překladu Jana Hančila jako součást programu k inscenovanému čtení v Divadle Kolowrat a Bavič v překladu Martina Preisse v programu k uvedení hry v Národním divadle moravskoslezském. Ostatní hry jsou k dispozici v elektronické podobě u agentur DILIA nebo Aura-Pont. O jejich překlady se zasloužili Marta Skarlandtová (Láska a porozumění), Blanka Křivánková (Střela), Jaroslav Achab Haidler (Plavý kůň), Penhallovu nejnovější hru Krajina se zbraní do češtiny převedly Martina Schlegelová a Magdaléna Zelenková. Je zvláštní, že tak významný dramatik jako Joe Penhall, nemá u nás „svého“ překladatele, který by pracoval na převodech jeho her do českého jazyka. Každý z textů byl přeložen někým jiným, v případě hry Bavič to nebyl profesionální překladatel, ale herec. Nejvíce polemik vzbudil překlad Plavého koně, který byl recenzenty shledán „barvitý,“35 ale také označen za „velkou uměleckou licenci.“36

33

PENHALL, Joe. Plays: 1. 1st edition. London: Methuen, 1998. ISBN 978-0-13-73150-0. a PENHALL, Joe. Plays: 2. 1st edition. London: Methuen, 2008. ISBN 978-0-7136-8943-3. 34

PENHALL, Joe. Landscape With Weapon. 1st edition. London: Methuen, 2007. ISBN 978-0-713-68805-4.

35

MLEJNEK, Josef. Černý humor Plavého koně. Mladá fronta Dnes, 13. 6. 2006, s. B/7.

36

ŽANTOVSKÁ, Ester. Smrt, láska a neporozumění. Divadelní noviny, 15, 2006, č. 12, s. 5. ISSN 1210-417X.

22

Dialogy v hovorové češtině působily přirozeně, ovšem na některých místech překladatel nadbytečně přitvrzoval a Penhallův text, který je sám o sobě plný nevybíravých výrazů, zbytečně protkával dalšími vulgarismy. V České republice bylo do konce roku 2009 uvedeno šest ze sedmi Penhallových celovečerních her, některé z nich vícekrát. Na přeložení a českou premiéru dosud čeká celovečerní hra Blue/Orange a aktovka Wild Turkey.

2.1 Postavy a jazyk Postavami Penhallových her jsou obvykle malí lidé řešící velké problémy. Nacházejí se v mezní situaci, která vyžaduje okamžité řešení. V autorových raných hrách se objevují postavy s nižší společenskou prestiží (pacient léčebny, vedoucí pizzerie, barman), opakuje se zde také archetyp dívky z těžkých sociálních poměrů (Laura ve hře Slyšet hlasy, Lucy z díla Plavý kůň). V pozdějších textech jsou tito outsideři vystřídáni hrdiny, kteří se na společenském žebříčku pohybují výše (novinář, bavič, vědec, psychiatr). Sociálnímu postavení postav odpovídá jejich mluva – hrdinové z nižších společenských vrstev používají jednoduché věty či nesložitá souvětí a jejich promluvy často obsahují vulgarismy. Postavy patřící k vyšším společenským třídám mluví v delších souvětích a nezřídka používají odborné výrazy, které jsou součástí jejich profese (vědec Ned v Krajině se zbraní nebo psychiatři v Blue/Orange). V emočně vypjatých situacích se mluva hrdinů mění – postavy přecházejí od delších několikavětných promluv ke krátkým větám, případně pouhým jednoslovným výkřikům. Mnohé scény Penhall konstruuje na podobném principu: nezávazná konverzace v jednoduchých větách se mění v pasáž s delšími monology, které obsahují vysvětlování či argumentaci

23

předchozích témat konverzace. Následuje konflikt, který se uskutečňuje pomocí nedlouhých vět nebo slovních spojení. Poté buď scéna končí nebo je doplněna „shrnutím“ řečeného.37 Autor vykresluje jak vnitřní konflikty, jimiž je zmítáno nitro postav, tak vnější konflikty, které mají vliv na strukturu hry. „Fascinuje ho rozpornost skutečného života. Miluje přirozené protiklady. […] Ví, že trápení stále probíhající v našich hlavách a srdcích jsou vážnější než to, jaký mají dopad na naše životy, které žijeme navenek.“38 Modeluje postavy, se kterými se můžeme snadno ztotožnit, protože jejich problémy známe z vlastního života nebo si je alespoň dokážeme představit. V mnoha Penhallových hrách vystupuje protikladná dvojice hrdinů. Jeden z nich je „hodný“, ten, který se snaží dodržovat zásady dané společností, udržet si poměrně dobrou práci, vydělávat peníze a zabezpečit rodinu. Ten druhý „zlobí“ – nechce se na nikoho vázat, spíše si užívat života bez ohledu na společenské zvyklosti a pravidla. Netouží po rodině, zodpovědnost považuje za cizí slovo a normy vyžadované společností jsou mu na obtíž. Je to nepřizpůsobivý outsider, tulák, dobrodruh nebo blázen. Oba hrdinové se vzájemně potřebují, ale přitom se zraňují a dělají si naschvály. Tyto kontrastní dvojice představují buď bratři (Ned a Dan v Krajině se zbraní, Pete a Ray ve hře Slyšet hlasy, Robbie a Mike ve Střele) nebo dobří kamarádi (Neil a Richie ve hře Láska a porozumění). Penhall neupřednostňuje žádného z nich. Ukazuje kontrasty, které se v jejich

37

Podrobně viz rozbor první scény hry Krajina se zbraní v této práci: NOVOTNÝ, Ondřej. Joe Penhall – dramatik aneb Nahlédnutí do dramatické tvorby Joe Penhalla od devadesátých let po dnešek. Bakalářská diplomová práce, Divadelní fakulta Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, 2008, s. 47. Uložena v knihovně JAMU, Brno. 38

„What fascinates him is life´s intrinsic contradictions. He loves innate contradiction. […] He knows that the struggles going on in our heads and hearts are far more profound than those that impact on our exterior lives.“ (JOHNSON, Terry. Introduction. In PENHALL, Joe. Plays: 2. London: Methuen, 2008, s. xiii. ISBN 978-0-7136-8943-3. Pracovní překlad autorky práce.)

24

životech objevují, ale nepřináší konečná stanoviska. Nechává na divákovi, aby ve hře našel argumenty pro i proti a sám posoudil, kdo z nich je lepší.

2.2 Motivy a témata Joe Penhall uvádí, že za základní témata svých her považuje „smrt, šílenství, lásku, ztrátu, rodinu, selhání, komunikaci a neschopnost komunikovat.“39 Přiznává, že se sice tato témata mohou zdát triviální a nikterak originální, ale že „jsou hluboce zakotvená v našem kolektivním nevědomí.“40 Hry jako by připomínaly příběhy z temných míst složené ze snů a nočních můr, jež jsou přesvědčivým zdrojem lidské zvědavosti. „Ten, kdo nemá zkušenost se způsobem chování postav v některé z her, si nemůže být jistý, že se s ním nikdy nesetká.“41 Na základě analýzy her vymezuji deset základních tematických okruhů, které jsou pro Penhallovu dramatickou tvorbu charakteristické. Některé z nich se shodují s autorovým výčtem, jiné jeho návrhy doplňují či zpřesňují: 1. Rodina Ve všech Penhallových hrách se objevuje téma rodiny, většinou té nefungující. Vztahy rodičů a dětí nejsou idylické. Mnohé postavy si s sebou nesou zážitek z mládí, kdy přihlížely, jak se jejich rodiče hádají nebo opíjejí. Láskyplné rodinné vazby hrdinové nikdy nepoznali, proto nepřekvapí, když se také oni chovají ke svým blízkým podobně nevybíravým způsobem. Penhall často používá motiv vztahu dvou diametrálně odlišných hrdinů. Jeden z nich se

39

„death, madness, love, loss, families, failure, communication and the lack of it“ (PENHALL, Joe. Introduction. In PENHALL, Joe. Plays: 1. London: Methuen, 1998, s. xv. ISBN 978-0-413-73150-0. Pracovní překlad autorky práce.) 40

„they are deeply embedded in our collective unconscious“ (Tamtéž.)

41

„Anybody who hasn´t experienced the sort of goings-on contained herein can rest assured that you may yet do.“ (Tamtéž.)

25

pokouší nevyčnívat a dodržovat společenská nařízení, druhý si žije po svém, nemyslí na budoucnost a potkává ho jedna nepříjemnost za druhou. a) Ve hře Slyšet hlasy se Pete pokouší vést rodinnou pizzerii, kterou převzal po otci, a starat se o bratra Raye propuštěného z léčebny, jenž se toulá a nebere předepsané léky. b) Ned a Dan z Krajiny se zbraní mají rozdílné názory na rodinný život. Dan má manželku i děti a vydělává dost peněz na to, aby jim koupil jeep jako „dobrý bezpečný rodinný auto.“42 Ned se jakýchkoli závazků, které plynou z partnerského života, obává. c) Pokřivené rodinné vazby najdeme ve hře Střela. Text zachycuje nezáviděníhodnou situaci ztroskotání otce Charlese i syna Robbieho. Oba dostali nezávisle na sobě výpověď z práce. Berou to jako své osobní selhání, přestože tento fakt nemohli příliš ovlivnit, a jejich nespokojenost se životem ústí v agresi vůči jejich partnerkám. d) Neil a Rachel v Lásce a porozumění jsou sice manželé, ale pro množství práce, kterou jako lékaři mají, fungují spíše „vedle sebe“ než jako manželský pár. e) Hra Plavý kůň popisuje neschopnost hlavního hrdiny Charlese vypořádat se se smrtí své manželky a rozpadem rodiny. f) Duševně nemocný Christopher (Blue/Orange) trpí tím, že se nemá kam vrátit z léčebného pobytu, protože komunita, z níž pochází, mohla zapříčinit jeho onemocnění.

42

PENHALL, Joe. Krajina se zbraní. Nepublikováno. K dispozici v elektronické podobě prostřednictvím divadelního oddělení agentury DILIA, s. 13. Překlad Martina Schlegelová a Magdaléna Zelenková.

26

g) Barry, hlavní hrdina hry Bavič, se brání útokům bulvárních novinářů, ale nakonec jim podlehne a prodá jim příběh o rodinných problémech, aby své blízké i sebe finančně zabezpečil. 2. Odpovědnost Již bylo zmíněno, že Penhall s oblibou zařazuje do her kontrastní bratrskou nebo kamarádskou dvojici postav. Jeden z nich je vždy nepřizpůsobivý a nezodpovědný – Ray (Slyšet hlasy), Richie (Láska a porozumění) ani Mike (Střela) si neuvědomují dopad svých činů. Nechtějí si připustit, že jejich chování má vliv také na příbuzné a přátele a že svým rozhodnutím zasahují do životů druhých. Nemají smysl pro povinnost a nedokáží si představit, že by měli uvážlivě vést podnik nebo vychovávat dítě. Před jakoukoli odpovědností utíkají – někteří pouhým ignorováním společenských konvencí (Ray), jiní prostřednictvím drog (Richie) nebo alkoholu (Mike). S různými přístupy k problematice odpovědnosti v souvislosti s dětmi se setkáváme také v Krajině se zbraní. Vědec Ned připomíná dítě, které si rádo hraje, ale neví, kdy přestat. Sám děti nemá a žije v pronajatém domě bez velké touhy po vlastním bydlení či potomstvu. Zaobírá se myšlenkou odpovědnosti za vědecké objevy, ale zodpovědnost za „přízemnější“ činy, které nemají vliv na celou planetu (jako udržování partnerských a rodinných vztahů), necítí. Pod tíhou zodpovědnosti ke své rodině se naopak rozhoduje jeho bratr Dan a manažerka Rossová. Lékař Dan má prosperující nelegální byznys s botoxovými injekcemi, díky kterému však mohl své rodině koupit velký dům s bazénem a jiné vymoženosti; Rossová musí na příkaz svého zaměstnavatele stůj co stůj donutit Neda k podpisu smlouvy, protože kdyby to nedokázala, přišla by o dobře placené místo a nemohla by uživit své děti. 3. Důvěra Kromě bratrské důvěry založené na skutečnosti, že si lidé, kteří spolu vyrůstali, říkají téměř všechno, se v Penhallových textech 27

vyskytuje také důvěra mezi lékařem a pacientem, ovlivněná jejich nerovným společenským postavením. Lékař stojí „nad“ pacientem jako autorita, nemusí mu všechno věřit a spíše skepticky pochybuje. Kdežto pacient se lékaři většinou podřizuje, musí mu důvěřovat, protože mu nic jiného nezbývá. Penhall toto téma nápaditě rozehrává ve hře Blue/Orange: pacient Christopher je vystaven působení dvou lékařů, kteří mají protikladné názory a navzájem spolu soupeří. On poté neví, komu z nich může věřit a na čí stranu se přiklonit, protože pro něj autoritu a „vyšší moc“ zpodobňují oba dva. Postavy

Penhallových

her

svou

důvěryhodnost

podrývají

nezodpovědným nebo neuváženým chováním. Například Rachel s Neilem (Láska a porozumění) si po prozrazení románku, který Rachel prožila s Richiem, nikdy nebudou důvěřovat tak jako dřív. Ray ve hře Slyšet hlasy také stále jen zklamává bratra Petea. Do očí mu tvrdí, že bere předepsané léky a chodí na pravidelné prohlídky u psychiatra, ale Pete zjistí, že nic z toho není pravda. 4. Láska Hra, která má lásku přímo v názvu (Láska a porozumění), zobrazuje tento cit ve dvou rovinách. Z několikaletého manželství lékařů Rachel

a Neila

vyprchalo

počáteční

jiskření

a

zahrnování

láskyplnými projevy. Spíše se mají v úctě díky své odbornosti a obdivují své rychlé kariérní pokroky. Romantickou večeři při svíčkách raději obětují ve prospěch noční služby v nemocnici. Teprve poté, co do jejich života vstoupí jejich dávný přítel – poživačný dobrodruh a rozevlátý bohém – Richie, si Rachel uvědomí, že by od vztahu chtěla něco víc než jen sdílení společného bytu, ve kterém se s Neilem sotva potkají. Rachel podlehne svádění Richieho, a přestože šlo spíše o sex než o lásku, jejich vztahy se už nikdy nevrátí do dřívějších kolejí.

28

Láska se v Penhallových textech často vyskytuje v kombinaci s násilím. Toto paradoxní spojení najdeme ve hře Slyšet hlasy, v níž vystupuje Laura, kterou její milenec Dave možná „tolik miloval,“43 že ji „prostě zmlátil.“44 Ona se nakonec naučí oplácet mu stejnou mincí a zaútočí na něj kladivem. Číšnice Lucy ze hry Plavý kůň zase zneškodní svého bývalého milence, který ji obtěžuje, baseballovou pálkou. 5. Komunikace Téma komunikace Penhall zdůrazňuje ve svých pozdějších textech. Ve hře Bavič je komunikace vylíčena jako prostředek manipulace, který používají bulvární novináři. V Krajině se zbraní autor akcentuje neschopnost a neochotu postav dorozumět se a dohodnout. V díle Blue/Orange se komunikace stává ústředním tématem hry. Pacient Christopher je v ní vystaven „rétorickému cvičení“ dvou psychiatrů, kteří si prostřednictvím nekonečných disputací o jeho případu brousí ostrovtip, procvičují se ve vršení argumentů a zajišťují si studijní materiál pro své odborné práce a tím kariérní postup. 6. Nemoc Penhallovy postavy trpí různými nemocemi, jejichž propuknutí mohla uspíšit rychlost, anonymita a dravost dnešního světa. Hra Slyšet hlasy dostala svůj název podle toho, že její hrdina Ray trpí schizofrenií a opravdu slyší hlasy. Tento nepřizpůsobivý jedinec je vystaven tlakům a nárokům, které na něj klade život ve velkoměstě, a neumí se s nimi vyrovnat. Na diagnóze pacienta Christophera se v textu Blue/Orange nedokáží shodnout dva lékaři – podle jednoho z nich má příznaky paranoidní

43

PENHALL, Joe. Slyšet hlasy (Some Voices). Text hry v programu k inscenovanému čtení hry Slyšet hlasy. Praha: Národní divadlo v Praze, 2003, s. 57. Překlad Jan Hančil. 44

Tamtéž.

29

schizofrenie, dle druhého jde o hraniční poruchu osobnosti léčitelnou medikamenty. Hádají se o to, zda ho mají propustit a poslat zpět do komunity, která jeho stav nejspíš zapříčinila. 7. Vně a uvnitř Kontrast mezi vnějšími a vnitřními záležitostmi se v Penhallových hrách objevuje v několika modifikacích. V souvislosti s psychicky nemocnými jedinci může jít o rozpor mezi tím, jací jsou uvnitř a tím, jak působí na své okolí a co všechno dávají najevo. Nesoulad se vyskytuje nejen mezi potřebami jedince a společnosti, ale také mezi světem nemocných a zdravých. Ten první je sice uzavřený za zdmi léčebny,

ale

zároveň

bezpečný,

klidný,

ochranitelský

a nepřekvapivý, druhý může působit svobodně, ale někdy je nebezpečný i nepřátelský a vyžaduje, aby se s ním člověk popral. Pojítko mezi vnějším a vnitřním světem představuje okno, kterým se například Ray (Slyšet hlasy) často dívá ven a přemýšlí o životě „venku“. 8. Ztráta a smrt Smrt se přímo dotýká několika Penhallových hrdinů – Charles ve hře Plavý kůň se nedokáže vyrovnat se smrtí své ženy, spolu s číšnicí Lucy však na onen svět pomohou jejímu exmilenci. Smrt Valerie, manželky baviče Barryho ze stejnojmenné hry, možná urychlí článek, který o jejich neutěšeném manželství otisknou bulvární novináři. Ives, kamarád z léčebny, umře Rayovi ve hře Slyšet hlasy přímo před očima. Postavy kromě někoho blízkého ztrácejí také práci (Charles a Robbie ve Střele), důstojnost (Christopher v Blue/Orange, který je pouhým objektem lékařské disputace), zábrany (bulvární novináři v Baviči), víru ve zlepšení situace (Charles v Plavém koni) nebo iluze (všechny tři postavy v Lásce a porozumění). 9. Stereotyp a drogy Postavy Penhallových textů jsou ubíjeny nekonečným stereotypem 30

všedních dnů, které se bez ustání opakují. Neil a Rachel ve hře Láska a porozumění jsou tak zahlceni prací v nemocnici, že nemají čas na své koníčky, ani na sebe navzájem. Komik Barry (Bavič) neustále něco předstírá. Rozpadá se mu manželství, ale před obecenstvem musí večer co večer vypadat jako zábavný společník, jenž nemá žádné problémy, proto koketuje s alkoholem a drogami. Podobně experimentuje i Richie (Láska a porozumění), s alkoholem si rozumí také Mike (Střela) a Charles (Plavý kůň). Hledají v něm dočasnou radost, která na chvíli zastře jejich strasti. Neuvědomují si, že se se svou situací budou muset někdy vypořádat a alkohol jejich „hodinu pravdy“ pouze oddálí. 10. Kariéra Postavy z raných Penhallových her mají nejvíce starostí samy se sebou a bojují spíše o přežití než o pozice; téma kariéry se vyskytuje až v dramatikových pozdějších hrách, jejichž hrdiny jsou lidé těšící se větší společenské prestiži. Bavič Barry usiluje o mediální úspěch, ale stejný cíl mají také bulvární novináři, kteří z něj chtějí vymámit zpověď o osobních problémech. Nikdo z nich nehraje fér, otázky úcty k člověku a etiky jsou odeslány na vedlejší kolej, protože většina lidí udělá pro peníze téměř cokoli. Víru v morální čistotu si udržuje vědec Ned z Krajiny se zbraní, ale zjišťuje, že v boji proti nadnárodním institucím a mocnému systému je jen bezbranným článkem obrovského řetězu vzájemných recipročních dohod a kšeftování. Lékařům Neilovi a Rachel v Lásce a porozumění kariéra téměř zničila manželství. Jiní lékaři využívají ve hře Blue/Orange případ pacienta Christophera pro zvýšení své prestiže a činí z něj téměř nesvéprávnou oběť jejich kariérismu. Zajímavé místo v Penhallově tvorbě zaujímá jednoaktovka Wild Turkey, kterou napsal v roce 1993. Obsahuje totiž mnohá témata a motivy, které rozpracoval ve svých pozdějších hrách (spor dvou bratrů, rodinný 31

podnik, baseballová pálka nebo skleněná výloha jako symbol předělu mezi světem uvnitř a venku, který je bez obtíží dosažitelný, ale může se snadno sesypat právě jako sklo z výlohy). Autor jako by si zde ověřoval jejich působnost, procvičoval si jejich používání. Penhall se zabývá tématy, která se dotýkají celé společnosti, zobrazuje je však na půdorysu intimního příběhu jednoho člověka. Pečlivě pracuje s jednotlivými motivy a důmyslně je opakuje (ve hře Krajina se zbraní se vrací motiv dětí, v Baviči hraní, v Plavém koni motiv apokalypsy). Tyto motivy potom „působí jako dostředivá síla“45 a mají velký vliv na koherenci textu.

2.3 Forma Joe Penhall se ve svých textech vyjadřuje k palčivým společenským tématům přelomu milénia. V působnost těchto témat věří natolik, že se zatím nikdy nepustil do velkých formálních experimentů. Otevřenou strukturu raných her, v nichž sleduje postavy v mnoha krátkých obrazech, postupně nahrazuje vycizelovanou stavbou konfliktů „uzavřených úzkým časovým a prostorovým vymezením.“46 Stavba raných textů se podobá filmovému scénáři. Například hra Slyšet hlasy má třináct různých dějišť, dějové linie se prolínají a krátké scény postupně sledují osudy všech postav hry během šesti týdnů. Fragmentárnost hry může připomínat charakteristickou neuspořádanost textů cool dramatiky. V Penhallových pozdějších hrách však tato útržkovitost mizí a autor si místo toho pohrává s konvencemi dramatické

45

NOVOTNÝ, Ondřej. Joe Penhall – dramatik aneb Nahlédnutí do dramatické tvorby Joe Penhalla od devadesátých let po dnešek. Bakalářská diplomová práce, Divadelní fakulta Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, 2008, s. 47. Uložena v knihovně JAMU, Brno. 46

HOROŠČÁK, Marek. Fenomén Royal Court Theatre a hry konce milénia. 1. vyd. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, 2008, s. 93. ISBN 978-80-86928-37-1.

32

formy. Hry jako Krajina se zbraní nebo Bavič mají pečlivě vybudovanou strukturu stmelenou opakováním motivů. Jsou propracovanější i sevřenější a zachycují menší počet dějišť a kratší časový úsek. Nejsemknutější hra – Blue/Orange – má formu klasické antické tragédie a odehrává se ve dvou místnostech během čtyřiadvaceti hodin. Přestože se Penhall zabývá vážnými tématy, v jeho hrách nechybí černý humor. Nejčastěji v nich vystupuje tři až pět postav, případné další figury jsou pouze epizodní. Jednotlivé scény uvozují stručné scénické poznámky, které popisují dějiště i chování postav. V promluvách postav autor občas zdůrazňuje některá slova či věty pomocí kurzívy nebo kapitálek. Vstupní dramatická situace zachycuje hrdiny, kteří se musí vyrovnat se změnou. Ray (Slyšet hlasy) opouští psychiatrickou léčebnu a odchází do víru velkoměsta; Neil a Rachel (Láska a porozumění) musí reagovat na skutečnost, že se k nim nastěhoval jejich kamarád Richie. Penhall nezapírá ani inspiraci klasickými vzory – například základní dramatická situace hry Střela se podobá Millerově Smrti obchodního cestujícího. Názvy her předznamenávají jejich obsah: schizofrenik Ray slyší hlasy ve stejnojmenné hře; název Plavý kůň upomíná na apokalypsu, k níž celá hra spěje. Blue/Orange (česky Modrý pomeranč) upozorňuje na situaci ve hře, v níž se jeden z psychiatrů snaží přesvědčit svého kolegu, že pacient vidí modrý pomeranč, a potvrdit tak jeho nemoc. V doslovném překladu by se hra mohla jmenovat též Modrá/Oranžová a lomítko by mohlo symbolizovat ultimátum výběru mezi „buď“ a „nebo“, zdravím a nemocí, pravdou a lží, argumenty „pro“ a „proti“, které tvoří základní linii hry. Název hry Bavič zní v angličtině Dumb Show. Tento výraz se překládá jako němohra, tedy pantomimická nonverbální mezihra. V České republice by však tento název nebyl příliš srozumitelný, proto byl vybrán jiný. Tvůrčí tým Národního divadla moravskoslezského nejprve avizoval českou premiéru hry Dumb Show pod názvem Krutá estráda, později se přiklonil k pojmenování Bavič.

33

2.4 Je Joe Penhall cool? Umělecký šéf divadla Bush Dominic Dromgoole označil Penhalla za „Euripida londýnského naturalismu,“47 protože ve svých hrách dokáže propojovat „obrazy šílenství, chaotickou realitu, vzletnou lyriku, drásavý vtip a vztek nad neuspokojivým stavem světa.“48 Přestože je uvedení hry Slyšet hlasy v Royal Court Theatre považováno za jeden z mezníků éry cool dramatiky, Penhall se součástí žádného hnutí necítí. „Hry o perverzní sexualitě a extrémním násilí považuje sice za součást dnešní kultury, ale také za pomíjivé.“49 Hrdinové raných Penhallových her jsou životními outsidery, kteří hledají své místo ve společnosti. V těchto dramatických textech se objevují scény explicitního násilí i sexu a jazyk některých postav je plný vulgárních výrazů. V pozdějších Penhallových hrách se některé z charakteristických znaků cool dramatiky vytrácejí. Spíše než fyzická krutost se v nich uplatňuje psychické týrání, společenské postavení hrdinů dosahuje větší prestiže a jejich řeč je mnohem sofistikovanější. Žádná z Penhallových her není chaoticky útržkovitá, jako jiné hry spadající do proudu cool dramatiky, ale má důmyslně propracovanou strukturu. „Penhallovy hry vždy vyvolávají silnou odezvu a ukazují emocionální sféru lidské existence v její diskontinuitě, jako ne dost zacelenou starou ránu.“50 Obsahují některé z prvků proudu cool dramatiky, míra jejich zastoupení však s rostoucím počtem her klesá.

47

KŘIVÁNKOVÁ, Blanka. Joe Penhall – Euripidés londýnského naturalismu? Svět a divadlo, 14, 2003, č. 2, s. 86. ISSN 0862-7258. 48

Tamtéž.

49

Tamtéž.

50

HANČIL, Jan. Joe Penhall – Slyšet hlasy (Some Voices). Divadelní program. Činohra Národního divadla v Praze, premiéra 2. 11. 2003. Praha: Národní divadlo v Praze, 2003, s. 9. ISBN 80-7258-134-1.

34

3. České premiéry her Joea Penhalla V českých divadlech bylo do konce roku 2009 uvedeno šest ze sedmi Penhallových celovečerních her. V roce 2003 inscenované čtení hry Slyšet hlasy v Divadle Kolowrat, o rok později Láska a porozumění v Divadle Ungelt a Střela ve Středočeském divadle Kladno. Roku 2006 nastudovali v Činoherním studiu Ústí nad Labem hru Plavý kůň, dvě Penhallovy hry měly premiéru v roce 2009 – Krajina se zbraní v Dejvickém divadle a Bavič v Národním divadle moravskoslezském. Tvůrčí týmy, které se pustily do inscenování Penhallových her, přečetly hry po svém a interpretovaly je. V následujících kapitolách obrátím svou pozornost na to, jak inscenátoři využili potenciál her, jenž v nich je obsažen. Jak vyložili určité pasáže, kterou z nabízejících se možností vybrali. Co zdůraznili nebo naopak vynechali, jaké téma vyzdvihli a jaký to mělo efekt. U každé z her shrnu, čím je jedinečná, a zaměřím se na nejvýraznější složku konkrétní inscenace. Níže jsou uvedeny v pořadí, v jakém se objevily na českých jevištích.

3.1 Slyšet hlasy Joe Penhall pracoval začátkem devadesátých let 20. století jako novinář a dennodenně přicházel do styku se zprávami o živořících živnostnících, nezaměstnaných opilcích, původcích domácího násilí a duševně nemocných propuštěných do domácí léčby. O zmíněných problémech lidí, kteří se nedokáží přizpůsobit životu v metropoli, se rozhodl napsat divadelní hru.51 Jeho celovečerní prvotina Slyšet hlasy získala cenu Johna Whitinga a od roku 1994, kdy vznikla, se úspěšně uvádí po celém světě.

51

Srov. HANČIL, Jan. Joe Penhall – Slyšet hlasy (Some Voices). Divadelní program. Činohra Národního divadla v Praze, premiéra 2. 11. 2003. Praha: Národní divadlo v Praze, 2003, s. 8. ISBN 80-7258-134-1.

35

Hlavní

hrdina,

dvacetiletý

schizofrenik

Ray,

je

propuštěn

z psychiatrické léčebny a svěřen do péče svého bratra Peta. Ten se snaží vést rodinnou restauraci, kterou převzal po otci alkoholikovi, a konečně uspořádat svůj do té doby nepříliš vydařený život. Jako bratři k sobě mají blízko, jejich konání by však sotva mohlo být rozdílnější. Ray se konečně nemusí podřizovat pravidlům léčebny a chce si svobodného života užívat plnými doušky. Nejraději žije tak, jako by „měl zejtra umřít.“52 Neuvědomuje si, že svou lhostejností a odmítáním brát předepsané léky může do problémů přivést bratra Peta, který je za něj zodpovědný. A Pete rozhodně o žádné problémy nestojí. Obává se, že ztroskotá podobně jako jeho otec, který svoje bistro „prosral a prochlastal.“53 Pragmatický Pete v žádném případě není dokonalý, avšak přinejmenším se pokouší vybudovat prosperující podnik, který se pro něj nyní stal smyslem života. Ray se náhodně připlete do konfliktu mezi Laurou a jejím milencem Davem, který Raye poté fyzicky napadne. Laura Raye ošetří ve své garsonce, kde poznají, že by si mohli rozumět. Otázkou však zůstává, jestli by jejich případný vztah mohl fungovat. Každý v danou chvíli potřebuje někoho jiného – Laura partnera, který ji nebude bít, a Ray někoho, kdo mu rozumí a bude se o něj starat. Na společném obědě s Petem se Laura poprvé dozví, že je Ray nemocný. Opilý Ray ji v záchvatu vzteku nabádá, aby si nenechávala dítě, které čeká s Davem. Každý z nich se k otázce manželství a dětí staví jinak: Pete je rozvedený a jeho zkušenost s nevydařeným manželským svazkem je bolestivá. Smysl života si nyní našel ve vedení restaurace. Ray není schopen postarat se ani o sebe, chtěl by někoho milovat, ale netouží se k ničemu zavazovat. Sám působí jako nevyzpytatelné a nevychované dítě a vůbec nechápe Lauřiny starosti. Laura si chce dítě nechat, přestože ho čeká

52

PENHALL, Joe. Slyšet hlasy (Some Voices). Text hry v programu k inscenovanému čtení hry Slyšet hlasy. Praha: Národní divadlo v Praze, 2003, s. 51. Překlad Jan Hančil. 53

Tamtéž, s. 62.

36

s Davem, který se k ní chová hrubě. Mateřské povinnosti převážily nad pochybnostmi o tom, kdo a jak bude dítě vychovávat. Když Rayovi před očima umře jeho kamarád z léčebny Ives, odchází za Laurou, ale v jejím bytě se setká s Davem. Ten napadne Lauru a Ray ji brání kladivem, které si Laura schovává pod polštářem. V nemocniční čekárně se Laura přizná Petovi, že několik ran uštědřila Davovi i ona. Pete nachází Raye v restauraci, kterou polil benzínem a chce zapálit. Postupně vytahuje pět zapalovačů, slyší nějaké hlasy, ale Peta, který chce stůj co stůj zachránit svůj pracně vybudovaný podnik, téměř nevnímá. Pete nakonec Raye uklidní a v další scéně ho na ubytovně učí vařit. Penhalla k napsání hry Slyšet hlasy inspiroval život jeho přítele, který trpěl schizofrenií, a také znepokojivý fakt, že výsledky rozmáhající se péče o duševně nemocné mimo psychiatrické léčebny, která se v Británii začala prosazovat, byly diskutabilní. Levnější komunitní péče měla alternovat ústavní léčení, ale komunita, ve které se měl pacient léčit, mnohdy nefungovala a byla „plná bláznů a násilí.“54 Hlavní hrdina Ray sice opouští léčebnu, ale dostává se do styku s lidmi, kteří jsou na tom podobně (špatně) jako on. V ústavu musel dodržovat režim a předpisy, avšak měl kde spát a co jíst a byl pod stálým dohledem a ochranou. Mimo léčebnu se o sebe musí postarat sám. Hra poukazuje nejen na protikladnost „vnitřního“ světa za zdí léčebny a „vnějšího“ prostoru mimo ni, ale také na rozdílnost vnitřních citových prožitků a toho, co dáváme najevo. Upozorňuje na snahu moderní západní společnosti „vyhnout se odpovědnosti, popřípadě ji předat neosobním institucím.“55

54

HANČIL, Jan. Joe Penhall – Slyšet hlasy (Some Voices). Divadelní program. Činohra Národního divadla v Praze, premiéra 2. 11. 2003. Praha: Národní divadlo v Praze, 2003, s. 8. ISBN 80-7258-134-1. 55

MIKULKA, Vladimír. Ze života třicátníků. Svět a divadlo, 15, 2004, č. 4, s. 12. ISSN 0862-7258.

37

Ve hře najdeme několik vypjatých scén spojených s násilím – opilý Ray nabádá Lauru k potratu, Ives umírá Rayovi před očima, Ray napadne Dava kladivem a poté chce zapálit Petovo bistro i sebe. Na první pohled může být klimaxů přespříliš, jde však o autorův záměr. Chtěl, aby publikum poznalo vyčerpání, jaké pociťují duševně nemocní, aby si uvědomilo, jaké to je „být na pokraji svých sil, protože přesně to s lidmi dělá schizofrenie. Napětí vždy trvá o něco déle, než jste čekali.“56 Proto například v předposlední scéně vytahuje Ray postupně pět zapalovačů, i když by jich pro stejný účinek stačilo méně. Stupňované a opakované napětí však podle Penhallova přání může publikum skutečně emocionálně vysílit. Autor zobrazuje „střet spořádaného středostavovského světa s jednotlivci, kteří neumějí a nebo nejsou schopni přijmout sice rozumná, leč svazující pravidla, která tento svět obepínají.“57 Rayova nepřizpůsobivost pramení z jeho duševní choroby, další postavy však také jednají pod tlakem, který na ně nenápadně, ale neustále vyvíjí společnost obývající velkoměsto. Hledají místo v životě, živoří na okraji společnosti, zkoušejí „proplouvat“, i když je to mnohdy obtížné. Nemusí být nejlepší na světě, jen volně dýchat. Doba jim však nepřeje – média i zaměstnavatelé opěvují jen zdravé, úspěšné a bezproblémové lidi, ostatní jako by neměli právo existovat. Hra navozuje otázky, kdo je větší blázen. Schizofrenik, který má fobii z metra a z nakupování, podnikatel, který se snaží udržet svou nepříliš prosperující restauraci, nebo dívka, která čeká dítě s mužem, který ji bije? Je v tomto světě, v němž je za blázna považován člověk, který se na ulici zastane napadené dívky, vůbec někdo normální?

56

„to be absolutely exhausted because that´s what schizophrenia does to you. The tension always lasted several beats longer than you expected.“ (SIERZ, Aleks: In-Yer-Face Theatre: British Drama Today. 1st edition. London: Faber and Faber, 2001, s. 214. ISBN 0-571-20049-4. Pracovní překlad autorky práce.) 57

MIKULKA, Vladimír. Ze života třicátníků. Svět a divadlo, 15, 2004, č. 4, s. 12. ISSN 0862-7258.

38

Penhall ve hře Slyšet hlasy použil motivy, které se později objevily v jeho dalších hrách, jako spor dvou bratrů (poté v Krajině se zbraní), duševní porucha (také v Blue/Orange), dívka, která fyzicky napadne svého milence (později v Plavém koni), nefungující rodina (také v hrách Střela nebo Bavič), odpovědnost (v Plavém koni, Krajině se zbraní nebo Lásce a porozumění) a boj o přežití (v hrách Plavý kůň nebo Střela). Dramatik neupřednostňuje žádnou z postav, nedává jasný návod, se kterou sympatizovat. Pouze předestírá argumenty pro i proti, ale jejich posouzení nechává na publiku.

3.1.1 Film Hlasy natočený podle divadelní hry Hra se skládá z osmnácti scén odehrávajících se na třinácti místech během šesti týdnů. Její otevřená a fragmentární struktura připomíná film, což zaznamenal režisér Simon Cellan-Jones a v roce 2000 natočil podle Penhallova scénáře nízkorozpočtový snímek Some Voices (u nás uváděný jako Hlasy nebo Hlasy v hlavě). Raye hrál Daniel Craig, Peta David Morrissey a Lauru Kelly Macdonald. Ve filmu se pouze mihne postava Rayova kamaráda z léčebny, objevuje se však nová postava servírky a Petovy přítelkyně Mandy. Přítomností dvou párů tvůrci akcentují téma rodiny a partnerského soužití. Pete a Mandy, oba rozvedení, žijí nezajímavý život plný stresu a dřiny v práci. Sblížili se, protože nikdo jiný nablízku zkrátka nebyl a na večírky či jiné seznamovací akce nemají čas ani sílu. Kdežto nezaměstnaný Ray s bůhvíkdepracující Laurou se oddávají dlouhým procházkám Londýnem i romantickým výletům k moři, nic je nesvazuje a myslí jen jeden na druhého. Kdyby Raye netrápila duševní choroba, mohli by tvořit ideální pár. Ve filmu se nejmarkantněji opakují dva motivy – jídlo a spirála. Záběry na pečlivě vyrovnané potraviny v policích supermarketu odkazují nejen na Rayovu fobii z nakupování, ale také na uspěchanou dobu charakterizovanou touhou po stolech a ledničkách plných skvělých pokrmů a víkendech trávených v nákupním centru. S jídlem a jeho přípravou je neodmyslitelně spojen celý Petův život. V restauraci rutinně dodržuje předepsané postupy a zručně zvládá přípravu několika porcí najednou, když 39

však vaří doma pro Raye s Laurou, je znát, že se snaží osvědčené recepty inovovat a připravit nejen rychlé, ale také chuťově vynikající jídlo. Záleží mu na práci i na soukromém životě, v obou oblastech chce být úspěšný. Druhý výrazný motiv představuje spirála. Ray ji zahlédne nakreslenou na silnici, kreslí ji omáčkou na pizzu i do mokrého písku na pláži a konstruuje ji z odpadků a plechovek uprostřed rušné ulice. Režisér často střídá záběry na spirálovitý předmět a záběry Rayova obličeje, ze kterého je patrné, že ho tento objekt enormně zajímá. Všudypřítomná spirála může znamenat pohyb v kruhu, jehož poloměr se stále zmenšuje. Pohyb, který charakterizuje Rayovo bloudění velkoměstem a neschopnost najít pevný bod. Evokuje stav Rayovy mysli, pozvolné hroucení do sebe a svého vlastního světa, postupný, ale nezastavitelný pád do nekontrolovatelné paranoie. Rayova schizofrenie je ve filmu patrnější než v divadelní hře. Filmové prostředky totiž umožňují vyjádřit Rayovy problémy zřetelněji než divadlo. Ve chvílích, kdy je Ray stižen podivnými hlasy, lineární vyprávění přerušují krátké rozostřené flashbacky vracející se k nějaké důležité události Rayova života, které doprovázejí záměrně zesílené zvuky velkoměsta (hluk projíždějícího metra, troubící auta, hlasy z televize). Divák ihned ví, že něco není v pořádku. To však neubírá na kvalitě hereckého výkonu Daniela Craiga, který Raye nehrál od začátku jako jasného schizofrenika, ale nejprve jako normálního člověka, ve kterém diváci teprve postupně rozpoznávají, že je nemocný.

3.1.2 Scénické čtení hry Slyšet hlasy v Divadle Kolowrat Hra Slyšet hlasy se v České republice poprvé objevila v roce 2003, devět let po londýnské premiéře. Umělecký šéf činohry Národního divadla Michal Dočekal přizval ke spolupráci britského dramatika a režiséra Davida

40

Farra. Chtěl, aby zde Farr „nastudoval něco specificky anglického“58 a volba padla na Penhallovu první celovečerní hru. V rámci projektu „Podoby současného dramatu“ David Farr za deset dní připravil produkci anoncovanou jako inscenované čtení, které se uvádělo v Divadle Kolowrat. Na začátku každého představení Michal Dočekal stručně vysvětlil, co si tvůrci představují pod pojmem inscenované čtení. Záměrem vzniku této produkce podle Dočekala byla možnost poznat odlišný druh práce než je v České republice obvyklý. Uvedl také, že „inscenované čtení je skica k budoucí možné inscenaci“59 a že si herci „v jistých chvílích budou pomáhat textem.“60 Vzniklý jevištní tvar však překročil rámec mnohdy nudného a statického scénického čtení a stal se „téměř regulérní inscenací.“61 Herci do textů pouze občas nahlédli, většinou se však obešli bez nich. Pro režiséra Farra byly provizornost a nedostatek času výzvou, s níž se rozhodl poprat. Pracovalo se formou tvůrčí dílny, „scéna se vytvořila z nábytku, který byl zrovna k dispozici, a také kostýmy se sehnaly podobně.“62 Výtvarné řešení produkce proto neoslňovalo, ilustrační funkci však splňovalo. Kostýmy vycházely z profesí a charakterů postav – Petova touha po pořádku (v životě i v restauraci) se odrážela v dokonale čisté kuchařské haleně, Rayovu nenormálnost a roztržitost podtrhoval fakt, že i ve vyhřátém baru seděl v neforemné bundě. Rayova touha vyrovnat se bratrovi Petovi se odhalila v předposlední scéně, v níž chtěl Ray zapálit

58

DĚDEK, Honza. Čím teď žiju – David Farr v Národním. Reflex, 14, 2003, č. 49, s. 64. ISSN 0862-6634. 59

Psáno podle reprízy 20. 9. 2004 a videozáznamu z 7. 11. 2003.

60

Tamtéž.

61

LJUBKOVÁ, Marta. Divadelní okénko Marty Ljubkové. Joe Penhall: Slyšet hlasy. Literární noviny, 15, 2004, č. 15, sešit Nové knihy, s. D. ISSN 0459-5203. 62

BOROVIČKA, Jiří. Činohra Národního divadla uvedla premiéru inscenovaného čtení [online]. Dříve dostupné z: http://www.divadlo.cz/art/clanek.asp?id=3905. Nyní na původní webové adrese nedostupné, vytištěná verze je uložena Divadelním ústavu v Praze, dokumentační oddělení, fond: divadelní inscenace.

41

Petovo bistro. Měl při ní oblečenou tutéž kuchařskou halenu, kterou v práci nosil Pete, což mohlo znamenat, že chtěl být jako on, něčeho dosáhnout, něco vybudovat. V půdním prostoru paláce Kolowrat umožňoval arénový typ hlediště sledovat reakce ostatních diváků, ale zároveň podněcoval pocit jisté stísněnosti a ztráty soukromí. Základ scénografického řešení představoval béžový obdélník umístěný na podlaze. Vymezoval hrací prostor a také pomyslně ohraničoval místa, kam se smí. Mimo něj jako by byla zakázaná zóna, intimní prostor, kam ostatní nechceme pustit. Změny prostředí tvůrci jednoduše ilustrovali pomocí nemnoha rekvizit – bar tvořil kulatý stolek a židle, restauraci dva stoly s jídlem a intercom. V předělech vyplněných hudbou herci za potemnělého světla neiluzivně připravovali jeviště na další scénu. Jednotlivé obrazy dramaturg Jan Hančil vhodně zkrátil, několikrát škrtl zdlouhavější závěr scény. Díky takto nově vytvořeným zakončením získaly obrazy nečekané pointy, které se nerozmělnily v množství slov. Po chvíli největšího emocionálního vypětí nebo překvapivého zjištění ihned následoval hudební předěl a neiluzivní přestavba scény, během kterých divák vstřebával předchozí dění na jevišti. Díky tomuto ostrému střihu stále docházelo k navozování otázek a divák se musel aktivně účastnit hledání odpovědí. Hudební složka produkce zahrnovala skladby britských interpretů (Blur, Tricky, Massive Attack, Radiohead), jejichž nálada i texty korespondovaly s děním v obrazech, které byly písněmi odděleny. Na konci první scény prvního dějství,63 kdy Ray opouští léčebnu, hraje skladba Karmacoma triphopové kapely Massive Attack. Zpívá se v ní: „Ujisti se, že chceš být se mnou / Nemám ti co dát / Nebudu lhát a říkat, že naše láska je

63

Rozdělení na dějství a scény přebírám pro lepší orientaci z textu hry.

42

nejlepší.“64 V následující scéně potká Ray Lauru, do které se zamiluje, oba jsou však outsideři, kteří nebudou předstírat, že se mají dobře a žijí spořádaným životem. V závěru třetí scény prvního dějství zní píseň Hell Is Round The Corner65 rappera Trickyho. Laura odvádí zraněného Raye k sobě domů a toto je začátek jejich společné „cesty do pekla“. Mezi druhou a třetí scénu druhého dějství tvůrci zařadili skladbu Girls and Boys skupiny Blur, jejíž text pojednává o „ulici, která je jako džungle.“66 Laura právě odchází na schůzku s Davem a bere si s sebou kladivo, aby se džungli velkoměsta i animálnímu Davovi mohla bránit. Pátá scéna druhého dějství končí Ivesovou smrtí a Rayovou větou: „Já jsem úplně v pořádku.“67 Navazuje na ni Trickyho píseň Strugglin´ o boji, probíjení se a prosazování. Ray se rozhodne neskončit jako bezdomovec Ives, ale naposledy se pokusí o svou lásku – Lauru – bojovat a vydává se za ní do jejího bytu. Světová premiéra hry Some Voices (Slyšet hlasy) se v roce 1994 uskutečnila v Royal Court Theatre Upstairs. I zde tísnivost hry podtrhovalo řešení scény. „Syrovost studiového prostoru“68 tvůrci zdůraznili „otlučením omítky na holé cihly, které byly následně nabarveny na černo.“69 Režisér Ian Rickson akcentoval také kontrast vnějšího a vnitřního světa využitím velkého okna, kterým vždy, když Ray uslyšel hlasy, pronikl dovnitř „paprsek bledého světla.“70

64

„You sure you want to be with me / I´ve nothing to give / Won´t lie and say this lovin´s the best.“ (Webové stránky skupiny Massive Attack. [citováno 11. 3. 2010]. Dostupné z: http://massiveattack.com. Pracovní překlad autorky práce.) 65

Doslovně přeloženo Peklo je hned za rohem.

66

„street´s like a jungle“ (Webové stránky skupiny Blur. [citováno 11. 3. 2010]. Dostupné z: http://www.blur.co.uk. Pracovní překlad autorky práce.) 67

PENHALL, Joe. Slyšet hlasy (Some Voices). Text hry v programu k inscenovanému čtení hry Slyšet hlasy. Praha: Národní divadlo v Praze, 2003, s. 77. Překlad Jan Hančil. 68

HANČIL, Jan. Joe Penhall – Slyšet hlasy (Some Voices). Divadelní program. Činohra Národního divadla v Praze, premiéra 2. 11. 2003. Praha: Národní divadlo v Praze, 2003, s. 7. ISBN 80-7258-134-1. 69

Tamtéž.

70

Tamtéž, s. 8.

43

Inscenátoři v Divadle Kolowrat71 podivné hlasy v Rayově hlavě nezvýrazňovali ani světlem, ani zvukem, jejich vyjádření bylo na hercích. Hrálo se bez přestávky (přestože je text rozdělen na první a druhé dějství) a tvůrci se snažili dodržovat Penhallovy scénické poznámky. Nejpatrnější změna v jejich naplňování nastala ve čtvrté scéně druhého dějství. Scénická poznámka zní: „Petův byt. Pete, Ray a Laura sedí u stolu, na něm zbytky oběda, několik plechovek piva a dvě lahve vína stojí před Rayem.“72 Začátek scény může dle této poznámky navozovat poklidnou domácí atmosféru po rodinném nedělním obědě, kdy si všichni popovídají o tom, co je trápí. Při produkci v Divadle Kolowrat však u stolu, na kterém stály jen plechovky piva, seděl pouze Ray s Petem, zatímco Laura nervózně přecházela za Rayovou židlí a atmosféra se od začátku scény jevila jako upjatá a jen naoko přátelská. Následný Rayův výpad proti Lauře a jejímu dítěti tak byl nejen důsledkem pití alkoholu, ale také vyústěním stále stupňované tenze. Inscenační tým režiséra Farra a členů činohry Národního divadla také upozadil motiv kladiva, který se v textu několikrát opakuje. Ať už ve spojení s Rayovým vyjádřením, že se poté, co si vezme prášek, cítí jako po ráně kladivem, nebo v souvislosti s Lauřinou defenzivní taktikou – schovává si kladivo pod polštářem a pro jistotu si ho bere na schůzku s Davem. Tentýž předmět později použije Ray při obraně Laury před Davem. Z textu se v sedmé scéně druhého dějství dozvídáme, že také Laura uštědřila otřesenému Davovi pár ran. Sedmou scénu ale inscenátoři vynechali, předchozí scéna končí, když se Laura kladivem rozpřahuje nad momentálně bezbranným Davem, ale ihned následuje tma a hudební předěl. Přestože ještě poté slyšíme ránu dopadajícího kladiva, není stoprocentně jisté, že Laura na Dava opravdu zaútočila a nemířila mimo. Tato nejistota přináší další rozměr postavy Laury, která se nemusí jevit jako oběť násilí, která se

71

Viděla jsem reprízu 20. 9. 2004 a pracovala s videozáznamy ze 7. 11. 2003 a 7. 5. 2004.

72

PENHALL, Joe. Slyšet hlasy (Some Voices). Text hry v programu k inscenovanému čtení hry Slyšet hlasy. Praha: Národní divadlo v Praze, 2003, s. 70. Překlad Jan Hančil.

44

mstí, ale jako žena zmítaná mezi láskou, odpovědností za dítě a vlastní bezpečností. Inscenované čtení hry Slyšet hlasy v Divadle Kolowrat bylo podle Zdeňka A. Tichého „nadupané takovým množstvím energie, s jakým by si v některých divadlech vystačili na celou sezonu.“73 Recenzenti vyzdvihovali jak dramaturgický přínos prvního uvedení Penhallovy hry v Česku, tak herecké výkony kvinteta protagonistů. Nejvýrazněji na sebe upozornil Michal Slaný, který byl za roli Raye nominován na Cenu Thálie. Nominace je o to cennější, že scénický tvar inscenovaného čtení vznikal pouhých deset dní a při občasné pochopitelné nutnosti nahlédnout do textu nedovolil hercům plnohodnotné využití prostoru a gestiky. Ray v podání Michala Slaného vyhlížel podle Vladimíra Mikulky jako „malebně vyšinutá figurka s nepřítomným pohledem,“74 byl to „usměvavý mladík, který sice občas mluví trochu z cesty, má ale citlivou duši a je s ním spousta legrace.“75 Slaného Ray si neuvědomoval, jaký strach o něj měl jeho bratr a jaké problémy mu způsoboval tím, že nedodržoval předepsaná pravidla léčby. Bránil se užívání léků, protože věřil, že díky lásce k Lauře dokáže žít bez nich. Proto nemohu souhlasit s první polovinou názoru Jiřího P. Kříže, podle nějž byl Slaného Ray „přesným otiskem vypatlaného dvacetiletého primitiva na prášcích, ve skutečnosti ale politováníhodného človíčka bez perspektivy.“76 Ray před svými problémy neutíkal pomocí braní drog (léků), ty mu byly naopak vnucovány společností a systémem.

73

TICHÝ, Zdeněk A. Nadupané čtení. Divadelní noviny, 12, 2003, č. 21, s. 6. ISSN 1210-471X. 74

MIKULKA, Vladimír. Ze života třicátníků. Svět a divadlo, 15, 2004, č. 4, s. 13. ISSN 0862-7258.

75

Tamtéž.

76

KŘÍŽ, Jiří P. V Národním odhodili krimplen. Právo, 4. 11. 2003, s. 13.

45

Postava Raye si díky svým odpustitelným přehmatům, naivní víře v uzdravení, neobvyklé, ale ne nesmyslné logice i nepřipouštění problémů získala sympatie značné části britského i českého publika. Kdežto „americké publikum považovalo Raye za příživníka“77 a nedokázalo porozumět tomu, jak někdo může mít rád takového flákače a vandráka. V pražské inscenaci však Michal Slaný nehrál Raye jako nesvéprávnou oběť zdravotnického systému, která je nadopovaná prášky, páchá zločiny a cizopasí na ostatních lidech, ztvárnil ho spíše „jako novodobého rebela bez příčiny, antihollywoodského ‚Rain Mana‛ s duší rozlomenou vedví.“78 Další nejednoznačnou postavu – Peta – hrál v Divadle Kolowrat David Matásek. Každý z recenzentů přečetl jeho pojetí postavy Rayova bratra jinak – podle Jiřího P. Kříže byl „pachtivý,“79 dle Zdeňka A. Tichého „poctivý“80 a podle Vladimíra Mikulky „přízemní.“81 Matáskův Pete byl především pragmatický. Věděl, že když bude v kuchyni čisto, nebudou si hosté stěžovat na špínu, a proto při scéně v restaurační kuchyni dbal na pořádek. Věřil, že pokud člověk dodrží předepsaný postup, musí se mu výsledek podařit. Tuto metodu aplikoval nejen na práci v kuchyni, ale také na soukromý život. Rayovo selhání například nebral jako trvale neřešitelný problém, ale jako skutečnost, která se po jeho správném zásahu může změnit. Dával si záležet, aby Ray jeho rady vyposlechl a sledoval, jestli jim rozumí. Matáskův Pete se málokdy usmál, jakoby měl stále nějaké starosti a musel myslet na tisíce dalších záležitostí. V restauraci, kde ve stresu dřel od rána do večera, to bylo pochopitelné; upjatost jsme na něm však mohli

77

„American audiences just thought Ray was a bum“ (SIERZ, Aleks. In-Yer-Face Theatre: British Drama Today. 1st edition. London: Faber and Faber, 2001, s. 213. ISBN 0-571-20049-4. Pracovní překlad autorky práce.) 78

TICHÝ, Zdeněk A. Nadupané čtení. Divadelní noviny, 12, 2003, č. 21, s. 6. ISSN 1210-471X. 79

KŘÍŽ, Jiří P. V Národním odhodili krimplen. Právo, 4. 11. 2003, s. 13.

80

TICHÝ, Zdeněk A. cit.d.

81

MIKULKA, Vladimír. Ze života třicátníků. Svět a divadlo, 15, 2004, č. 4, s. 13. ISSN 0862-7258.

46

pozorovat i ve scéně v jeho bytě, kde bychom předpokládali, že se konečně uvolní a alespoň na chvíli pustí starosti k vodě. Laura v podání Sabiny Králové neměla štěstí na muže – otěhotněla s Davem, který ji bil, a poté potkala nevyzpytatelného Raye. Brala ho takového, jaký byl, a zpočátku netušila, že s ním něco není v pořádku. Setkání s Rayem v ní vzkřísilo „ztracenou sebeúctu, ale střet s propuknutím Rayovy duševní nemoci pro ni znamenal čelní náraz do betonové zdi.“82 Když ji Ray zachránil před násilnickým Davem, nevěděla, jak se má chovat, její pohyby byly roztěkané, bezdůvodně si upravovala vlasy a sahala na kabelku. Laura, podobně jako Ray, netušila, co si počít s vlastním životem, ale na rozdíl od něj se touto otázkou intenzivně zabývala. Při scéně u moře už se chovala mnohem klidněji a její gesta nabývala logiku. Lauřin surový milenec Dave se neštítil žádné špatnosti. Přikláním se k názoru Vladimíra Mikulky, že Martin Preiss hrál Dava „téměř na hranici karikatury.“83 Silným hlasem a energickými pohyby si uměl sjednat pořádek a vymezit životní (a hrací) prostor. Útočil nejen fyzicky, ale také dobyvačně vtíravým a zbytečně hlasitým způsobem řeči, kterým dával najevo svou převahu. Jevil se jako „agresivní grázl, jaký je schopný umlátit člověka s pocitem dobře vykonané práce.“84 Otázkou zůstává, jak naložit s postavou Ivese – zda by nebylo vhodnější ji škrtnout, jak to udělali tvůrci filmu Hlasy. Také Vladimír Mikulka si myslí, že je „filozofující bezdomovec“85 a mudrlant Ives „poněkud nadbytečnou postavou.“86 Recenzent zároveň lituje, že jej při

82

TICHÝ, Zdeněk A. Nadupané čtení. Divadelní noviny, 12, 2003, č. 21, s. 6. ISSN 1210-471X. 83

MIKULKA, Vladimír. Ze života třicátníků. Svět a divadlo, 15, 2004, č. 4, s. 13. ISSN 0862-7258.

84

TICHÝ, Zdeněk A. cit. d.

85

MIKULKA, Vladimír. cit. d.

86

Tamtéž.

47

scénickém čtení Alois Švehlík bral „tak vážně,“87 byť tak činil „v souladu s autorem.“88 Když Švehlíkův Ives s kamennou tváří pronášel moudra o apokalypse, byl „dojemný i nesnesitelný zároveň,“89 jinak představoval jen jednoho z mnoha dalších outsiderů poflakujících se světem. Ivesova smrt ve hře patří k jednomu z vrcholů, které mají z diváků vyždímat všechny emoce. Další výstupy, v nichž se tato postava objevuje, však nepatří k nejdůležitějším a brzdí pokračování ostatních dějových linií. Všichni účinkující se dokázali vypořádat s handicapem občasné potřeby sledovat text, který při některých scénách drželi v ruce nebo měli položený na stole. Komorní prostor Divadla Kolowrat dovolil vnímat každý detail civilního herectví. Sevřená a jasná režijní koncepce hercům umožňovala vybudovat uvěřitelné, ale nejednoznačné charaktery. Účinkující neextemporovali, nepředváděli se na úkor druhých, naopak se pečlivě poslouchali a dokázali na sebe plynule reagovat, i když někdo z nich neřekl stanovený text v přesném znění. Díky arénovému typu hlediště vždy hráli k některé skupině diváků zády. Rezignovali také na ustálenou konvenci, že dva spolu hovořící herci musí být k sobě obrácení čelem. Téměř celé dvě scény (u moře a v Lauřině bytě) seděli představitelé Laury a Raye za sebou a hráli, aniž by si viděli do očí. Jejich kooperace fungovala již v pouhé slovní rovině (jak bychom od scénického čtení očekávali), ale prostorové rozehrání situací dodávalo produkci další významy. Tvůrci zdůraznili také rozdílnou intonaci Raye a Dava, která podtrhovala jejich charaktery. Zatímco nejistý a někdy zmatený Ray občas zadrhával a měl problém rychle najít vhodná slova, sebevědomý Dave mluvil hlasitěji, jistěji a bez známek pochybností o tom, co říká.

87

MIKULKA, Vladimír. Ze života třicátníků. Svět a divadlo, 15, 2004, č. 4, s. 13. ISSN 0862-7258.

88

Tamtéž.

89

TICHÝ, Zdeněk A. Nadupané čtení. Divadelní noviny, 12, 2003, č. 21, s. 6. ISSN 1210-471X.

48

Jednu z repríz inscenovaného čtení v Divadle Kolowrat zhlédl také britský divadelní teoretik a kritik Aleks Sierz. Dorazil na ni přímo z letiště a nestihl první scénu. Když usedl do křesla, aniž věděl, kdo hru režíroval, pocítil nejistotu. Vše nasvědčovalo tomu, že se nacházel v Praze, ale „herectví bylo stejné jako herectví Royal Court nebo Bush nebo Hampstead Theatre.“90 Když poté zjistil, že inscenované čtení režíroval Angličan David Farr, poznamenal, že britské divadlo se pozná na první pohled. Představuje totiž „určitou estetiku, kde zvednutí obočí znamená úplnou emocionální explozi.“91 Herci šetřili neopodstatněnými gesty a hereckými manýrami bezduchého deklamování textu, kladli důraz na slovní vyjádření umocněné bezchybnou hereckou souhrou. Nejen Aleks Sierz uvedl, že byla inscenace činohry Národního divadla „opravdu dobrá.“92 Souhlasím jak s tezí Jiřího P. Kříže, že kvinteto herců naplnilo „Farrovo expresivní vedení, jež vychází z britského (nebo ruského) režijního pojetí ždímat aktéry na doraz,“93 tak s myšlenkou Zdeňka A. Tichého, že si divák mohl vychutnávat herecké výkony i „způsob, jakým vnímají partnery na scéně a jak na sebe reagují.“94 Produkce v Divadle Kolowrat, poprvé představující Penhallovu hru Slyšet hlasy, se pyšnila nejen obdivem za dramaturgický objev, ale také přesnými hereckými výkony.

3.2 Láska a porozumění První regulérní inscenací Penhallovy hry v České republice se stala Láska a porozumění, jejíž premiéra se uskutečnila 6. února 2004 v Divadle

90

HANČIL, Jan. Aleks Sierz v Praze. Národní divadlo (informační zpravodaj Národního divadla v Praze), 2004, č. 10 – červen, s. 22. ISSN 1212-1045. 91

Tamtéž.

92

Tamtéž.

93

KŘÍŽ, Jiří P. V Národním odhodili krimplen. Právo, 4. 11. 2003, s. 13.

94

TICHÝ, Zdeněk A. Nadupané čtení. Divadelní noviny, 12, 2003, č. 21, s. 6. ISSN 1210-471X.

49

Ungelt. Tato komorní pražská scéna se zaměřuje na hry pro dvě až čtyři postavy, nabízející nevšední příležitosti výjimečným hercům.95 Od roku 2005 uvádí svá představení také na Letní scéně Divadla Ungelt pod otevřeným nebem. Na obou místech se inscenace Láska a porozumění dosud těší zájmu diváků.96 Láska a porozumění byla první hrou, která na jeviště Divadla Ungelt přivedla „výlučně mladé hrdiny“97 a do hlediště „mladé, nové diváky.“98 Diváckým hitem se inscenace stala především kvůli hereckému obsazení. Vévodil mu Richard Krajčo, který byl v době premiéry na vrcholu popularity díky působení v hudební kapele i několika divadelním cenám (také za roli Richieho v Lásce a porozumění si vysloužil nominaci na Cenu Thálie a třetí místo v anketě Ceny Alfréda Radoka). Objevoval se na většině fotografií, které doprovázely články o inscenaci. Novináři jako by považovali za méně důležité, že další role vytvořili David Švehlík a alternující Martina Delišová s Lindou Rybovou. Název komorní hry Láska a porozumění připomíná pojmenování děl z červené knihovny, ale je míněný ironicky.99 Lásky je v ní málo, porozumění téměř žádné. Penhall zobrazuje klasický milostný trojúhelník tvořený dvěma kontrastními mužskými postavami a dívkou, která poplete hlavu oběma. Penhallovu typickou dvojici diametrálně odlišných mužských postav v tomto případě tvoří Neil a Richie. Zodpovědný, pracovitý, ale

95

Psáno podle webových stránek Divadla Ungelt. Dostupné z: http://www.divadloungelt.cz/odivadle.html.

[citováno

14. 2. 2010].

96

Dne 1. 3. 2010 se podle webových stránek Divadla Ungelt, dostupných z: http://www.divadloungelt.cz/program.html, uskutečnila již 151. repríza této inscenace a bylo vyprodáno. [citováno 2. 3. 2010]. 97

(autor neuveden). Joe Penhall – Láska a porozumění. Divadelní program. Divadlo Ungelt, premiéra 6. 2. 2004. Praha: Divadlo Ungelt, 2004. 98

Tamtéž.

99

Srov. HOROŠČÁK, Marek. Fenomén Royal Court Theatre a hry konce milénia. 1. vyd. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, 2008, s. 90. ISBN 978-80-86928-37-1.

50

občas nudný Neil žije v klidném, avšak poněkud vadnoucím manželství s Rachel. Oba se upnuli na své lékařské kariéry a obětují jim i svůj intimní život. Do jejich stereotypního přežívání od směny ke směně vtrhne jako hurikán jejich kamarád Richie, nespoutaný a poživačný bohém, kterému nic není cizí (alkohol, drogy, večírky, ani kamarádova žena). Poté, co se mu podaří jejich vztah rozložit, mizí bůhvíkam a zůstane po něm jen spoušť a ztracené iluze. Joe Penhall uvedl, že ho po napsání her Slyšet hlasy a Plavý kůň unavovalo „velké, snadno definovatelné drama o šílenství a smrti“100 a začaly ho zajímat detaily. „Jaké mají lidé hodnoty. Kódy, kterými se řídí. Neurózy. Jak lidé rozumějí sami sobě. Nebo jak si nerozumějí. Jak zároveň prahneme po svobodě i stabilitě.“101 Lásku a porozumění můžeme považovat za typickou hru raného období autorovy tvorby. Objevuje se v ní osm z deseti tematických okruhů vymezených ve druhé kapitole této práce, které charakterizují Penhallovu tvorbu – rodina, odpovědnost, důvěra, láska, kariéra, komunikace, ztráta, stereotyp a drogy. Prostředí se často proměňuje, krátké obrazy na sebe přímo nenavazují a vystupují zde pouhé tři postavy, přičemž outsider Richie je opakem spořádaného Neila. Režie inscenace v Divadle Ungelt se ujala Hana Burešová, která zde v letech 2000 a 2002 nastudovala hry Jak vraždili sestru Charlie Franka Marcuse a Play Strindberg Friedricha Dürrenmatta. Režisérka Burešová tvoří „silný režijně-dramaturgický tandem“102 s dramaturgem Štěpánem Otčenáškem. Záměrně si často vybírají texty, které se zdají „nehratelné,

100

HANČIL, Jan. Joe Penhall – Slyšet hlasy (Some Voices). Divadelní program. Činohra Národního divadla v Praze, premiéra 2. 11. 2003. Praha: Národní divadlo v Praze, 2003, s. 11. ISBN 80-7258-134-1. 101

Tamtéž, s. 13.

102

SCHMIEDTOVÁ, Jana. Inscenační rukopis režisérky Hany Burešové. Bakalářská diplomová práce, Divadelní fakulta Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, 2007, s. 20. Uložena v knihovně JAMU, Brno.

51

složitě inscenovatelné, zastaralé a spíše literární, ne-li muzeální.“103 Inscenují nové, „české dramaturgii neznámé nebo nehrané tituly“104 jako například Goldoniho Lháře, Calderonovo Znamení kříže nebo Kleistovu hru Amfitryon. Na české jeviště poprvé uvedli také Penhallovu hru Láska a porozumění. Její text nemá velké nedostatky, jejichž překonání by bylo základem dramaturgicko-režijní koncepce, proto z výše popsané inscenační linie tvůrčího dua vybočuje. Nesplňuje ani další ze znaků režijní práce Hany Burešové, která v mnohých inscenacích rozvíjí téma „hledání existence či neexistence jakéhosi boha nebo spíše vyššího principu a řádu v lidském životě a světě obecně.“105 V inscenaci Láska a porozumění se sice po vpádu Richieho další dvě postavy snaží znovu nastolit řád, ale žádná transcendentální témata se v inscenaci ani ve hře nevyskytují. Výrazně se však v produkci Láska a porozumění projevuje jiný pro Burešovou charakteristický rys, a to svár dvou principů – „vášnivé a spontánní ‚co chceme‛ proti společenskému a ustálenému ‚co musíme‛.“106 Richie představuje bezstarostné plnění nejdivočejších snů a přání, zatímco Neil nudné podřízení konvencím a zvyklostem. Joe Penhall ve hře vykresluje problémy mladých lidí, kteří se musí vypořádat s otázkou, jak skloubit profesní kariéru s plnohodnotným rodinným životem. Dramatik vystihl současné téma, které rezonuje v několika společenských vrstvách. Text hry dokazuje „autorovu řemeslnou zručnost“107

a

vychází

z

tradice

„realisticko-psychologických

103

SCHMIEDTOVÁ, Jana. Inscenační rukopis režisérky Hany Burešové. Bakalářská diplomová práce, Divadelní fakulta Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, 2007, s. 20. Uložena v knihovně JAMU, Brno. 104

Tamtéž, s. 21.

105

Tamtéž.

106

Tamtéž, s. 22.

107

MIKULKA, Vladimír. Ze života třicátníků. Svět a divadlo, 15, 2004, č. 4, s. 13. ISSN 0862-7258.

52

a konverzačních her.“108 Hlavní devizu hry Láska a porozumění představují uvěřitelné psychologické motivace postav a dobře vystavěné dialogy, jež poutají především v prvním dějství. Přikláním se k tvrzení Radmily Hrdinové, která uvedla, že hra postupně „ztrácí na tempu a postavy [...] blednou, místo aby získávaly na dramatické přitažlivosti.“109 Také první polovina inscenace v Divadle Ungelt byla zajímavější než druhá půle.110 Udržovala si napětí a spád, dramatické situace byly „vyvažovány situační a slovní komikou“111 a herci některé repliky záměrně shazovali intonací nebo posunkem ruky. Atmosféra inscenace se neustále proměňovala – nezávazná konverzace ústila v trapnost, veselost končila odkrýváním „zbytečných pravd.“112 Režisérka se vhodně soustředila na odhalování „vnitřní samoty a nejistoty postav,“113 kterou umocnila příhodnými detaily. Použité oblečení například herci odhazovali do koše na prádlo přímo na scéně, což nejen zvýrazňovalo iluzi reality, ale také podtrhovalo „pocit určité marnosti věcí ‚na jedno použití‛ a zároveň aseptické nemocniční hygieny.“114 Kostýmy vytvořila Samiha Malehová, s níž Hana Burešová pravidelně spolupracuje (kooperovaly například při inscenování her Obrazy z Francouzské revoluce, Soudné sestry nebo Macbeth). Malehová se při tvorbě kostýmů k inscenaci Láska a porozumění nevyhnula zbytečné popisnosti, díky níž odění aktérů působí prvoplánově – Neil nosí oblek a příliš těsně uvázanou kravatu,

108

HRDINOVÁ, Radmila. Žít naplno nebo splácet byt. Právo, 12. 2. 2004, s. 14.

109

Tamtéž.

110

Viděla jsem reprízy 24. 8. 2005 na Letní scéně Divadla Ungelt v Praze a 27. 10. 2009 v kině Mír v Opavě. 111

HRBOTICKÝ, Saša. Krajčo láká fanoušky do Ungeltu. Reflex, 16, 2005, č. 20, s. 14. ISSN 0862-6634. 112

MACHALICKÁ, Jana. Sonda do vztahů a pocitů zaneprázdněných třicátníků. Lidové noviny, 7. 2. 2004, s. 9.

113

Tamtéž.

114

MIKULKA, Vladimír. Ze života třicátníků. Svět a divadlo, 15, 2004, č. 4, s. 14. ISSN 0862-7258.

53

zatímco Richieho prošoupané rifle s dírami odkazují na jeho nekonvenční způsob života. Kdyby kostýmy přesně neodpovídaly charakteru postavy, mohly by plnit více funkcí než jen ilustrovat, jak si lidé představují upjatého lékaře a jak rebelujícího dobrodruha. Inscenaci Láska a porozumění v pražském Ungeltu můžeme označit za hereckou. Úzkostlivého workoholika Neila hrál David Švehlík jako muže, který k životu potřebuje pravidla a pevný řád a se situacemi mimo vymezené hranice se neumí vypořádat. Švehlík dokázal přesně opakovat některá gesta (manipulace s věšákem a peřinou), což konvenovalo s Neilovou snahou nevybočovat z pečlivě vybudovaného stereotypu. Radmila Hrdinová trefně uvedla, že Švehlíkův Neil byl „nudný a nešikovný patron, který i na lásku potřebuje teorii.“115 Při hodnocení výkonů dvou představitelek postavy Rachel někteří recenzenti zdůrazňovali, že herečky neměly snadnou pozici, protože jediná ženská postava hry „je jen o málo více než katalyzátorem vztahu dvou mužských protihráčů.“116 Vladimír Mikulka naopak pokládal výkon Martiny Delišové za „nejpřesvědčivější a nejkonzistnější z celé trojice.“117 Její Rachel podle něj nepostrádala „vnitřní pnutí, dané střetem racionální snahy udržet vztah s Neilem a projekcí vlastních naivně romantických snů do Richieho.“118 Podle Jana Kerbra bylo „tání“ Rachel, která se najednou setkala

se

zastáncem

odlišného

hodnotového

žebříčku,

ztvárněno

„s neokázalou empatií a bez přepjatého psychologizování.“119 Viděla jsem reprízy, v nichž postavu Rachel ztvárnila Linda Rybová, a shledávám nepřesným tvrzení Saši Hrbotického, že herečka dávala „průchod

115

HRDINOVÁ, Radmila. Žít naplno nebo splácet byt. Právo, 12. 2. 2004, s. 14.

116

Tamtéž.

117

MIKULKA, Vladimír. Ze života třicátníků. Svět a divadlo, 15, 2004, č. 4, s. 14. ISSN 0862-7258.

118

Tamtéž.

119

KERBR, Jan. Trojúhelník pro mladé. Divadelní noviny, 13, 2004, č. 6, s. 4. ISSN 1210-471X.

54

rozkolísanosti a nevyzpytatelnosti,“120 takže její podlehnutí Richiemu bylo „poměrně překvapivé.“121 Neočekávaným bych její selhání a poddání se mladému bohémovi neoznačila právě proto, že se Rybová snažila udržovat postavu v mezích nejednoznačnosti a nevyrovnanosti. Nelehké zmítání ženy mezi emocemi a racionalitou dokázala herečka ztvárnit bez přehnaného patosu. Richie pro Rachel představoval „svět vonící dobrodružstvím, volností i průšvihem.“122 V podání Richarda Krajča byl tento rebel a manipulátor okouzlující a nepříjemný zároveň. Rád byl středem pozornosti, ale tímto chováním jen zakrýval svou zranitelnost. Přestože by mohl být od začátku ztvárněn jako psychicky labilní frajírek a provokatér, který parazituje na ostatních, Krajčovi se podařilo tuto postavu nezploštit. Přikláním se k názoru Radmily Hrdinové, že byla za Richieho „suverenitou patrná nejistota, strach a osamění citlivého kluka toužícího po lásce.“123 Nezodpovědnost se v něm snoubila s bezelstností. Netoužil dělit svůj čas mezi rodinu a zaměstnání, pro běžný život se stával téměř nepoužitelným. Snažil se jednat správně, ale nevycházelo mu to. Souhlasím s tvrzením Bronislava Pražana, že Krajčo „postupně rozehrál a pak sloupl všechny masky, jejichž prostřednictvím se Richie snaží manipulovat se svými bližními.“124 Z každého Krajčova gesta, postoje se široce rozkročenýma nohama i způsobu sezení u stolu bylo patrné, že psychicky nevyrovnaný outsider Richie usiloval o to, aby při nejmenším možném množství vynaložené energie dosáhl největšího zisku.

120

HRBOTICKÝ, Saša. Krajčo láká fanoušky do Ungeltu. Reflex, 16, 2005, č. 20, s. 14. ISSN 0862–6634. 121

Tamtéž.

122

HRDINOVÁ, Radmila. Žít naplno nebo splácet byt. Právo, 12. 2. 2004, s. 14.

123

Tamtéž.

124

PRAŽAN, Bronislav. Komorní inscenace pro mladé diváky. Týdeník Rozhlas, 14, 2004, č. 14, s. 4. ISSN 1213-2098.

55

Vladimír Mikulka ve své recenzi shrnul herecké výkony v této inscenaci vyjádřením, že herci „vyloží karty na stůl hned jakmile se objeví na scéně“125 a že „postavy jsou od první chvíle jasně čitelné (nezodpovědný, rozevlátý bohém versus sucharsky korektní kravaťák, který si nechce přiznat svou nudnost), a tedy méně zajímavé.“126 Diferenciace mužských postav na „hodného“ a „zlobivého“ je patrná od začátku, to však neznamená, že by postavy byly stoprocentně předvídatelné a méně zajímavé. Všem hercům se především v první polovině inscenace podařilo udržovat tempo a rozehrávat své postavy v sérii humorných verbálních soubojů. Přesně pracovali s replikami, „konverzační hodnoty textu zprostředkovávali s gustem“127 a ve slovních

výměnách

byli

pohotoví.

Vzájemná nestrojená interakce

připomínající chování hrdinů televizních sitcomů vzbuzovala zájem diváků o další vývoj. Přiznané

přestavby

jednoduché

scény

provázely

energické

i melancholické hudební předěly, závěrečná Lou Reedova píseň Perfect Day dodávala poslední scéně i celé produkci ironický nádech. Práce Hany Burešové na inscenaci Láska a porozumění byla založena na autenticitě hereckého projevu a pečlivém rozehrání detailů. Režisérce se podařilo docílit

poutavé

polarity

mužských

hrdinů,

kontrastů

mezi

prací

a nicneděláním, řádem a svobodou, povinností a únikem před ní, stereotypem a změnou. Vystavěla uvěřitelný citově vyprahlý svět, ve kterém jediným důvodem, proč někoho milujeme, může být hypotéka, a v němž postavy musí volit, jestli „žít naplno nebo splácet byt.“128

125

MIKULKA, Vladimír. Ze života třicátníků. Svět a divadlo, 15, 2004, č. 4, s. 15. ISSN 0862-7258.

126

Tamtéž.

127

KERBR, Jan. Trojúhelník pro mladé. Divadelní noviny, 13, 2004, č. 6, s. 4. ISSN 1210-471X.

128

Takto se jmenovala recenze Radmily Hrdinové.

56

3.3 Střela Drama Střela, označované za „Smrt obchodního cestujícího pro Británii 90. let,“129 mělo českou premiéru 4. prosince roku 2004 ve Středočeském divadle Kladno (od ledna 2010 používá tato instituce název Městské divadlo Kladno). Také v tomto textu se setkáváme s „konfliktem zodpovědného

a ‚svobodného‛

jednání.“130

Reprezentantem

druhého

zmíněného počínání je Mike, tulák a alkoholik, kterému vyhovuje jeho ničím neomezovaný život. Protiklad představuje jeho bratr Robbie, který se snažil pracovat pro softwarovou firmu. Poté, co ho z práce propustili, se vrací domů i se svou přítelkyní Carlou. Charles, otec Mika a Robbieho, se ocitl ve stejně nezáviděníhodné situaci jako Robbie, když ho pro nadbytečnost propustili z redakce novin. Ani jeden z mužů se s touto situací neumí vypořádat a své pocity méněcennosti transformují v nesmyslnou agresi vůči svým partnerkám. Londýnští kritikové označili hru Střela za „moderní, ironičtější a lehčí variaci na Millerovu Smrt obchodního cestujícího.“131 Penhall uvedl, že hra vypovídá o „patologické snaze vrátit se domů a pak – když se to zdařilo – o stejně patologické touze zase co nejrychleji vypadnout.“132 Je sondou „do rodinných, partnerských i mezigeneračních vztahů a zároveň obrazem rozkladu osobnosti, způsobeného náhlou ztrátou životních jistot a neschopnosti vyjít z bludného kruhu vlastních fantazií.“133 Pro přesné pojmenování určujících znaků hry je nutné uvědomit si inspirační zdroje, ze kterých Penhall vycházel. Pramenem mu byla vlastní praxe v redakci novin,

129

HANČIL, Jan. Joe Penhall – Slyšet hlasy (Some Voices). Divadelní program. Činohra Národního divadla v Praze, premiéra 2. 11. 2003. Praha: Národní divadlo v Praze, 2003, s. 14. ISBN 80-7258-134-1. 130

HOROŠČÁK, Marek. Fenomén Royal Court Theatre a hry konce milénia. 1. vyd. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, 2008, s. 91. ISBN 978-80-86928-37-1.

131

KŘÍŽ, Jiří P. Střela míří na rozpad rodiny. Právo, 14. 12. 2004, s. 13.

132

HANČIL, Jan. cit. d.

133

(ČTK). V Kladně uvádějí hru ze současnosti. Mladá fronta Dnes, 2. 12. 2004, s. C/4.

57

několik změn zaměstnání i trpká zkušenost jeho otce, který byl propuštěn z práce přes vysoké pracovní nasazení.134 Režisérka Natália Deáková s dramaturgyní Martinou Kinskou Penhallův text vhodně upravily, zkrátily dlouhé monology a vynechaly regionální narážky.135 V článku o derniéře této inscenace se psalo, že v ní herci „excelují,“136 Jiří P. Kříž označil pětici aktérů za „nevídaně vyrovnanou.“137 Žádné z uvedených tvrzení nepovažuji za adekvátní, přikláním se k názoru Saši Hrbotického, který uvedl, že se herci s přidělenými rolemi utkávají „v závislosti na míře vlastního vkusu a talentu“138 a celkový dramatický účinek inscenace „vyšumí už při stahování poslední opony.“139 Nejpoutavější složkou inscenace ve Středočeském divadle Kladno shledávám scénografii. Scénické řešení Lukáše Kuchinky beze zbytku naplňuje úvodní Penhallovu scénickou poznámku, ale inscenátoři s ní invenčně pracují. Děj hry se během čtyřiadvaceti hodin odehrává na jediném místě. Postavy jsou uzavřeny v domě s obývacím pokojem, kuchyní a jídelnou, centrálním točitým schodištěm, velkými okny a dveřmi do pokojů v prvním patře. Vybavení obývacího pokoje vévodí křeslo, které si nárokuje „hlava rodiny“ Charles ztvárněný Zdeňkem Dolanským. Nalézá v něm nejen pohodlí, ale také útočiště, jediný jistý bod, který se nezměnil ani poté, co ho vyhodili z práce. Když ho na konci hry v záchvatu zuřivosti podnícené alkoholem povalí, jako by ztratil půdu pod nohama a jedinou životní jistotu. Pokud se do křesla posadí Charlesův syn Robbie (Lukáš

134

Srov. (autor neuveden). Joe Penhall – Střela. Divadelní program. Středočeské divadlo Kladno, premiéra 4. 12. 2004. Kladno: Středočeské divadlo Kladno, 2004.

135

Pracovala jsem se záznamem z 16. 12. 2004 a upraveným textem hry. Archiv Středočeského divadla Kladno. 136

(von). Střelu zahrají dnes naposledy. Mladá fronta Dnes, 7. 6. 2005, s. C/7.

137

KŘÍŽ, Jiří P. Střela míří na rozpad rodiny. Právo, 14. 12. 2004, s. 13.

138

HRBOTICKÝ, Saša. Joe Penhall: Střela. Hospodářské noviny, 10. 12. 2004, s. 13.

139

Tamtéž.

58

Jurek), můžeme to chápat jako zrcadlo situací, v nichž křeslo okupuje Charles. Představitelé otce a syna navzájem kopírují „slova, chování i gesta,“140 oba žijí v sebeklamu a neupřímnosti a je jen otázkou času, kdy také Robbie skončí jako alkoholik. Charlesova manželka Billie (Zuzana Mixová) je jím donucena vyslechnout v křesle jeho vyprávění, Mika (Lukáš Homola) Charles úmyslně shodí na křeslo při jedné z hádek. Jen Robbieho přítelkyně Carla (Lenka Nesnídalová) se křesla nedotkne, jako by tento kus nábytku symbolizoval všechna rodinná tajemství, která mají zůstat skryta očím těch, kteří do rodiny (ještě) nepatří. Konvenční vybavení obývacího pokoje (pohovka, televizor, stojací lampa) a kuchyně s jídelnou zařízená realistickými rekvizitami (sporák, skříňky, nádobí, stůl a čtyři židle) odkazují na tradiční rodinné rituály a stereotypy jako sledování televize nebo společné stolování. Tyto opakované činnosti symbolizují „rodinnou pohodu“, postavy hry ji však musí navozovat a udržovat uměle, čímž výrazněji vyniknou nefungující vztahy mezi nimi. Matka Billie v podání Zuzany Mixové „se snaží křečovitě zachovat alespoň zdání rodinné idyly.“141 Neustále kontroluje, zda mají ostatní u snídaně vše, co potřebují, a pokouší se tím navozovat dojem pořádku a patřičnosti. Stěny pokojů jsou holé, bez ozdob, bez obrazů. Právě takové se mohou zdát vztahy mezi postavami – syrové, ničím nepřikrášlované a zároveň plné sobectví, tyranie, ponižování a nepochopení. Zábradlí v prvním patře může sloužit nejen jako opora často opilého Charlese, ale také jako zábrana před pádem, možná také před sebevraždou. Světlo pronikající velkými okny pomáhá zpřítomňovat denní či noční dobu. Do světa za okny postavy během hry nikdy nenahlédnou, nepustí do domu ani trochu čerstvého vzduchu. Zůstávají uzavřené v zatuchlém domě, dusí

140

BOHUTÍNSKÁ, Jana. Pravda je neřízená střela. Divadelní noviny, 14, 2005, č. 1, s. 7. ISSN 1210-471X. 141

FIKRLOVÁ, Olga. Drama Střela je o tápání. Kladenský deník, 7. 12. 2004, s. 15.

59

v sobě své problémy a radši si stavějí vzdušné zámky, než by pronikly do světa za okny a postavily se mu čelem. Penhallovo drama Střela nepatří k jeho nejlepším dílům. Hra není „příliš dobře vystavěna, nepostrádá však velmi silné momenty.“142 Ve Středočeském divadle Kladno vznikla inscenace s nevyrovnanými hereckými výkony, ale zajímavou scénografií. Velký dům podtrhoval pocit osamění, kterým musí trpět Charles s Billie, když je nepřijdou navštívit jejich děti. Uzavření uvnitř budovy zvýrazňovalo ulpívání postav na sebeklamných vizích a postupný rozklad posledních optimistických iluzí o spořádaném rodinném životě.

3.4 Plavý kůň Druhá Penhallova hra Plavý kůň vznikla díky autorově roční stáži v Royal National Theatre. Světovou premiéru měla v roce 1995 v Royal Court Theatre, českou o jedenáct let později v Činoherním studiu Ústí nad Labem. Na repertoáru severočeské scény se objevila mimo jiné proto, že jedním z dramaturgických pilířů tohoto divadla „je uvádění současných světových novinek, nejlépe v české premiéře.“143 Název hry odkazuje na pasáž z Bible, jež zní: „Pohleděl jsem a aj kůň na pohledění plavý a jméno toho, kdo na něm seděl, bylo Smrt a peklo šlo za ním.“144 Věta, kterou ve hře říká jedna z vedlejších postav, navozuje atmosféru světa, který směřuje k apokalypse. Mnoho krátkých výstupů formuje ústřední dějovou linii kolem postavy Charlese, do které se vlévají

142

HOROŠČÁK, Marek. Fenomén Royal Court Theatre a hry konce milénia. 1. vyd. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, 2008, s. 91. ISBN 978-80-86928-37-1.

143

Z rozhovoru s dramaturgem inscenace Vladimírem Čepkem pořízeného 7. 4. 2010. Uložen v osobním archivu autorky, jeho psaná podoba je uvedená v příloze.

144

PENHALL, Joe. Plavý kůň. Nepublikováno. K dispozici v elektronické podobě prostřednictvím divadelního oddělení agentury DILIA, s. 36. Překlad Jaroslav Achab Haidler. V Bibli se pasáž objevuje ve Zjevení sv. Jana (6,8).

60

další epizody. V„subjektivovaném uspořádání hry“145 se odráží osamělost a vykořeněnost hlavního hrdiny. Charles, muž středního věku, se nedokáže vypořádat se smrtí své manželky. Cítí se provinile, ale nemůže se v této těžké chvíli opřít o víru, protože v žádnou vyšší sílu, jež by mohla ovlivňovat jeho život, nevěří. Postava Charlese o sobě v textu hry tvrdí, že je „agnostik,“146 tedy ten, kdo zastává názor, že existenci čehokoli, co nelze poznat zkušeností, nemůžeme ani dokázat, ani vyvrátit. Penhall tuto charakteristiku později používá také ve hře Krajina se zbraní, v níž se k agnosticismu hlásí vědec Ned. Fragmentární struktura hry Plavý kůň připomíná Büchnerova Vojcka. Penhall se svými inspiračními vzory netají a kromě Vojcka, který ovlivnil jak Plavého koně, tak Slyšet hlasy, zmiňuje dílo Raymonda Carvera, v němž ho zaujalo „odcizení jeho postav, jejich zmámení, nevinnosti i výlevy naštvané výřečnosti. Jejich kocovina a jejich mysl přeskakující z jednoho na druhé.“147 Hra Plavý kůň obsahuje typické znaky cool dramatiky – vulgaritu, syrovost, sex i násilí. To v postavách propuká při sebemalichernější příležitosti, protože nejsou smířené „se základními danostmi [...] života.“148 Mají svá traumata, s nimiž se nedokáží vypořádat, chovají se hrubě, neumí milovat, neznají víru. Patří ke generaci, „která lpí na vzdělání a hledá svoji

145 HOROŠČÁK, Marek. Fenomén Royal Court Theatre a hry konce milénia. 1. vyd. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, 2008, s. 85. ISBN 978-80-86928-37-1. 146

PENHALL, Joe. Plavý kůň. Nepublikováno. K dispozici v elektronické podobě prostřednictvím divadelního oddělení agentury DILIA, s. 7. Překlad Jaroslav Achab Haidler. 147

HANČIL, Jan. Joe Penhall – Slyšet hlasy (Some Voices). Divadelní program. Činohra Národního divadla v Praze, premiéra 2. 11. 2003. Praha: Národní divadlo v Praze, 2003, s. 11. ISBN 80-7258-134-1. 148

Tamtéž, s. 10.

61

identitu na základě vědy,“149 jak ve hře trefně poznamenává postava Faráře. Neumí najít útěchu u svého bližního, nedokáží spolu vycházet, aniž by si vzájemně neubližovali. Hlavní hrdina Charles se seznámí s nevyzpytatelnou Lucy, která toho má přes své mládí také dost za sebou. Kořeny jejích traumat spočívají v nešťastném dětství – pochází z rozvedené rodiny a musela se vyrovnat s těžkými sociálními poměry. Lucy útočí na dotěrné hosty v baru baseballovou pálkou150 a vyznává výmluvné heslo: „Žij, jestli můžeš, tak na plno, jak můžeš, dokud ještě můžeš. Na důvody ser.“151 Mnohé výstupy této hry „začínají po události, kterou určují, nebo naopak končí ještě před ní a sledujeme, jak k ní dojde.“152 Penhall tak mnohé stěžejní situace nezobrazuje přímo, pouze o nich nechává postavy diskutovat. Některá fakta nejprve zamlčuje a odkrývá postupně. Například se až ve druhé polovině hry dozvídáme, jak se k sobě s manželkou chovali (byli si nevěrní, Charles ji bil, začal pít a když všichni ostatní zakládali rodinu, on se upnul na zaopatření svého baru). Videozáznam inscenace Plavý kůň, kterou Činoherní studio Ústí nad Labem uvádělo v letech 2006-2007, neexistuje,153 proto se v této kapitole soustředím na srovnání českého překladu s anglickým originálem, popis záměrů inscenátorů a jeho odraz v recenzích. Vycházet budu především z rozhovoru s dramaturgem této inscenace Vladimírem Čepkem a článků, které byly o inscenaci zveřejněny.

149

PENHALL, Joe. Plavý kůň. Nepublikováno. K dispozici v elektronické podobě prostřednictvím divadelního oddělení agentury DILIA, s. 7. Překlad Jaroslav Achab Haidler. 150

Baseballová pálka představovala jeden z motivů také ve hře Slyšet hlasy a jednoaktovce Wild Turkey. 151

PENHALL, Joe. cit. d., s. 31. Překlad Jaroslav Achab Haidler.

152

NOVOTNÝ, Ondřej. Joe Penhall – dramatik aneb Nahlédnutí do dramatické tvorby Joe Penhalla od devadesátých let po dnešek. Bakalářská diplomová práce, Divadelní fakulta Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, 2008, s. 38. Uložena v knihovně JAMU, Brno.

153

Informace z mailu dramaturga inscenace Vladimíra Čepka ze dne 7. 4. 2010.

62

Postavy hry Plavý kůň používají hovorový jazyk plný zkrácených, slangových i drsných výrazů, které odpovídají jejich příslušnosti k nižším společenským vrstvám. Text hry přeložil Jaroslav Achab Haidler na míru Činohernímu studiu. Sledoval současné trendy jazyka, užíval ustálené fráze („Děláš si prdel?“154) i anglikanismy, které do češtiny pronikají („Jakej jste tu měl nejvotřesnější job?“155 nebo „Jasně, až nebudu tak byzy.“156). Diskutabilním se jeví předřazování souhlásky „v“ před slova začínající samohláskou „o“ („Co, že si taková vopuštěná?“157 nebo „Řek bych, že budeš docela vostrá.“158), zakončování zájmen na „ej“ (jakej, každej) i příliš expresivní tón některých míst. Například vyjádření „How can it be a den of iniquity? Nobody comes here,“159 lze přeložit také jemněji než jako: „Kurva, jaký sračky, když sem nepáchne ani noha.“160 Formulaci „You´re pulling our legs,“161 uvedenou v českém překladu doslovně jako „Taháte nás za nohu,“162 by bylo vhodnější nahradit větou Děláte si legraci, jelikož se jedná o ustálenou frázi.

154

PENHALL, Joe. Plavý kůň. Nepublikováno. K dispozici v elektronické podobě prostřednictvím divadelního oddělení agentury DILIA, s. 20. Překlad Jaroslav Achab Haidler. 155

Tamtéž, s. 5.

156

Tamtéž, s. 18.

157

Tamtéž, s. 34.

158

Tamtéž.

159

PENHALL, Joe. Plays: 1. 1st edition. London: Methuen, 1998, s. 94. ISBN 978-0-413-73150-0.

160

PENHALL, Joe. Plavý kůň. Nepublikováno. K dispozici v elektronické podobě prostřednictvím divadelního oddělení agentury DILIA, s. 3. Překlad Jaroslav Achab Haidler. 161

PENHALL, Joe. Plays: 1. 1st edition. London: Methuen, 1998, s. 94. ISBN 978-0-413-73150-0.

162

PENHALL, Joe. Plavý kůň. Nepublikováno. K dispozici v elektronické podobě prostřednictvím divadelního oddělení agentury DILIA, s. 36. Překlad Jaroslav Achab Haidler.

63

Při práci na překladu zároveň probíhala „značná úprava“ 163 textu, na níž se podílel dramaturg inscenace Vladimír Čepek. Ten uvedl, že na překlad nezaznamenal „zásadní odsuzující reakci diváků,“164 a nedomnívá se, že by byl převod do českého jazyka „převulgarizovaný.“165 Podle jeho slov se ho inscenační tým snažil „přizpůsobit drsné realitě severu Čech tak, aby skutečně zazněl v tomto konkrétním prostředí. Navíc ani samotný originál není nijak slušný.“166 Jaroslav Achab Haidler dodal do českého překladu čísla kapitol a veršů přímých citací z Bible, která se v původním textu neobjevují. Pokusil se zachovat syrovost mluvy a skutečnost, že postavy nejdou pro ostřejší výraz daleko, ale některá přitvrzení jsou zbytečná. Souhlasím s Ester Žantovskou, že i přes zmíněné výhrady k nadužívání vulgarismů je překlad „divadelně nosný a dialogy působí přirozeně.“167 Inscenátoři se rozhodli neměnit reálie hry, protože její přenesení „do českého prostředí vyžaduje nalezení velmi přesného klíče. Plavý kůň je tematicky vázán na Londýn a v Česku podobný ekvivalent není.“168 Tvůrci se snažili vystihnout střet jednotlivce a společnosti, „tragédii konkrétního člověka,“169 který všechno ztratil. Produkci režírovala Natália Deáková, která v roce 2004 nastudovala Penhallovu hru Střela ve Středočeském divadle Kladno. O dva roky později

163

PENHALL, Joe. Plavý kůň. Nepublikováno. K dispozici v elektronické podobě prostřednictvím divadelního oddělení agentury DILIA, s. 36. Překlad Jaroslav Achab Haidler. 164

Z rozhovoru s dramaturgem inscenace Vladimírem Čepkem pořízeného 7. 4. 2010. Uložen v osobním archivu autorky, jeho psaná podoba je uvedená v příloze.

165

Tamtéž.

166

Tamtéž.

167

ŽANTOVSKÁ, Ester. Smrt, láska a neporozumění. Divadelní noviny, 15, 2006, č. 12, s. 5. ISSN 1210-417X.

168

Z rozhovoru s dramaturgem inscenace Vladimírem Čepkem pořízeného 7. 4. 2010. Uložen v osobním archivu autorky, jeho psaná podoba je uvedená v příloze.

169

Tamtéž.

64

tak v Činoherním studiu Ústí nad Labem mohla čerpat z předchozí zkušenosti s autorovým textem. Režisérka se podle Vladimíra Čepka snažila „přesně pracovat s hercem,“170 a proto „vyznění toho kterého představení stálo a padalo především na výkonech Leoše Nohy a Ireny Kristekové“171 v rolích Charlese a Lucy. V inscenaci hrála velkou roli také scénografie, již navrhl Lukáš Kuchinka, který se rovněž podílel na kladenské inscenaci hry Střela. Vrchní díl dvoupatrové scény tvořil Charlesův bar, ve spodní části se odehrávaly všechny ostatní scény. Na stěnu inscenátoři umístili tři obrazovky, na nichž běžela videoprojekce vyplňující přestavby, která sloužila jako prostředek „k dotvoření

atmosféry,

snazší

identifikaci

prostředí

a

‚doplněk‛

k Charlesovu životu.“172 Objevovaly se na ní hrané sekvence Charlesových „vzpomínek na manželku“, nejrůznější zobrazení smrti – od „biblického plavého koně přes rozklad těl až po komiksové scény,“173 záběry londýnských reálií i „předtočené záběry určující prostředí jednotlivých scén.“174 Prvoplánovost naposledy zmíněných snímků byla podle Ester Žantovské „symbolická a uklidňující“175 a kontrastovala „se zmatkem, který Charles prožívá.“176 Josef Mlejnek považoval za zbytečné „dotáčky, na kterých postavy ‚jako‛ přicházejí do pubu.“177 Charles viděl svou manželku v každé ženě, kterou potkal. Inscenační tým chtěl tuto osudovost zdůraznit, a proto herečka Marta Vítů

170

Z rozhovoru s dramaturgem inscenace Vladimírem Čepkem pořízeného 7. 4. 2010. Uložen v osobním archivu autorky, jeho psaná podoba je uvedená v příloze.

171

Tamtéž.

172

Tamtéž.

173

ŽANTOVSKÁ, Ester. Smrt, láska a neporozumění. Divadelní noviny, 15, 2006, č. 12, s. 5. ISSN 1210-417X.

174

Tamtéž.

175

Tamtéž.

176

Tamtéž.

177

MLEJNEK, Josef. Černý humor Plavého koně. Mladá fronta Dnes, 13. 6. 2006, s. B/7.

65

ztvárnila nejen pět anonymních ženských postav, s nimiž přicházel Charles do styku, ale hrála jeho manželku „ve videosekvencích ze ‚šťastné minulosti‛, které jako součást většího klipu běžely na třech obrazovkách,“178 a podle jejího obličeje byl rovněž vytvořen odlitek hlavy mrtvé manželky. Leoš Noha v roli Charlese, který přežívá ze dne na den ve stereotypu vyplněném prací ve svém baru a pitím, předváděl podle Ester Žantovské skvělý výkon už od první scény. Mluvil otráveným, unaveným hlasem, v rozhovorech uhýbal pohledem, byl úsečný a trochu nervózní, místy jako by ani nevnímal. O to hrozivěji působily jeho výbuchy agrese a násilí, kterými spolu s alkoholem kompenzoval svou ztracenost tváří v tvář smrti.179 Dramaturg Vladimír Čepek uvedl, že při nastudování hry Plavý kůň usilovali o to, aby byly „jednotlivé složky inscenace v rovnováze.“180 Přes jistou impozantnost scény pro ně byla „rozhodující složka herecká.“181 Úspěšnost konkrétních představení závisela na hereckých výkonech Leoše Nohy a Ireny Kristekové v hlavních rolích a díky tomu měly „jednotlivé reprízy velmi různorodou úroveň.“182 Inscenace nezaznamenala velký divácký zájem, ale mohlo to být způsobeno také skutečností, že byla nastudována „v přelomovém období, kdy Činoherní studio obecně bojovalo s úbytkem diváků. V Ústí tato inscenace nijak zvlášť nešokovala a u těch diváků, kteří ji stihli vidět, měla poměrně příznivý ohlas.“183

178

Z rozhovoru s dramaturgem inscenace Vladimírem Čepkem pořízeného 7. 4. 2010. Uložen v osobním archivu autorky, jeho psaná podoba je uvedená v příloze.

179

Srov. ŽANTOVSKÁ, Ester. Smrt, láska a neporozumění. Divadelní noviny, 15, 2006, č. 12, s. 5. ISSN 1210-417X.

180

Z rozhovoru s dramaturgem inscenace Vladimírem Čepkem pořízeného 7. 4. 2010. Uložen v osobním archivu autorky, jeho psaná podoba je uvedená v příloze.

181

Tamtéž.

182

Tamtéž.

183

Tamtéž.

66

3.5 Krajina se zbraní Hra Krajina se zbraní měla světovou premiéru v březnu roku 2007 v Royal National Theatre v Londýně. Českému publiku se poprvé představila v listopadu téhož roku v rámci projektu „8@8“, který se dodnes uskutečňuje díky spolupráci Divadla Letí s Divadelní agenturou DILIA.184 Forma seriálu scénických skic, tedy produkcí na pomezí scénického čtení a běžné inscenace, umožňuje, aby se diváci seznámili s novinkami domácího i světového divadla. Ve Studiu Švandova divadla v produkci Krajina se zbraní účinkovali Jana Kovalčíková, Richard Fiala, Michal Kern a Josef Wiesner, režíroval ji Pavel Ondruch. Regulérní inscenace hry Krajina se zbraní vznikla o dva roky později v Dejvickém divadle. Nastudoval ji kmenový herec tohoto divadla Martin Myšička, pro nějž byla tato práce režijním debutem. Myšička vystudoval nejen herectví na DAMU, ale také obor subnukleární fyzika na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. V rozhovoru před premiérou přiznal, že mu proto v Krajině se zbraní bylo blízké téma radosti z vědeckého objevu konfrontované s mírou „odpovědnosti za to, co prodej a využití, potažmo zneužití vynálezu přináší.“185 Ve hře Krajina se zbraní se odrážejí palčivá témata trýznící dnešní svět. Motiv odpovědnosti vědce za své vynálezy reflektuje současnou politickou manipulovatelnost a marné úsilí řešit problémy diplomatickou cestou. Hra tematizuje otázku, zda mají lidé za každou cenu perfektně dělat svou práci, nebo pracovat tak, aby to, co činí, bylo v souladu s jejich svědomím.

184

Srov. (kul). Divadlo Letí uvádí Krajinu se zbraní Joea Penhalla. Pražský deník, 27. 11. 2007, s. 25.

185

MYŠIČKA, Martin – KOČIČKOVÁ, Kateřina (rozmlouvala). Tahle hra o morálce není černobílá. Mladá fronta Dnes, 16. 5. 2009, s. D/11.

67

Penhall opět nazírá společenský a politický problém optikou jednotlivce. Zachycuje postavy dvou bratrů, kteří se snaží prosadit. Zatímco lékař Dan chodí do práce jen kvůli financím a možnosti si za ně cokoli pořídit, vědec Ned pracuje proto, že bezmezně věří v to, co dělá. Dan přidává ke své zubařské praxi experimenty s botoxovými injekcemi, Ned vyvíjí pro ministerstvo obrany samonavigovací letku malých vznášedel. Ministerstvo chce tyto přístroje vyžít ve vojenské praxi – stanou se z nich přesnější a ovladatelnější zbraně, které potenciálně zabijí méně lidí, protože přesně najdou svůj cíl, aniž by zbytečně ničily domy bezbranných civilistů, nebo je samotné. Takový vynález může změnit pravidla světových konfliktů. Každá z Penhallových postav jde za svým cílem, dokonale ovládá svůj obor a snaží se „ospravedlnit své konání nejalibističtějším úslovím moderní doby – dělat jen svou práci. Ať pro rodinu, vlast, peníze či vlastní uspokojení.“186 Autora hry zajímají „momenty, kdy se z ekonomických otázek stávají morální.“187 Poté už nejde o jednotlivce, ale celou společnost. Ned se musí rozhodovat pod tlakem, který na něj vyvíjí zastánci ekonomických i politických zájmů institucí. Politika se zdánlivě formuluje „v podobě etických otázek a sociálních reforem, ale vždycky jde o tvrdý byznys.“188 Obhajování pravdy vyžaduje schopnost argumentace a ovládání rétoriky, ale každý, kdo je výřečný, může svou schopnost také zneužít. Slova mají velkou moc, „můžou i zničit lidi. Stačí někoho obvinit z šílenství, z obtěžování. Musíte být jen dostatečně výmluvní.“189 Hra Krajina se zbraní

186

VNOUČEK, Jan. Jak moderně zlikvidovat lidstvo. Lekce v Dejvickém divadle [online]. Vloženo 11. 6. 2009. [citováno 26. 2. 2010]. Dostupné z: http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/divadlo/jak-moderne-zlikvidovat-lidstvo-lekce-vdejvickem-divadle_124109.html. 187

PENHALL, Joe – ŽANTOVSKÁ, Ester (rozmlouvala). Slova můžou cokoli. Můžou i zničit lidi. Divadelní noviny, 19, 2010, č. 2, s. 12. ISSN 1210-471X. 188

Tamtéž.

189

Tamtéž.

68

je

plná

dlouhých

„obhajovacích

řečí“

a

postavy

se

předhánějí

v pregnantních formulacích. Tvůrci z Dejvického divadla v inscenaci zdůraznili motivy odpovědnosti a různých priorit rozhodování.190 Objevitelské nadšení Neda v podání Pavla Gajdoše připomínalo chování dítěte, které má radost ze své nové hračky. Nemusel se rozhodovat pod tíhou odpovědnosti za své potomky, protože žádné neměl. V pronajatém bytě se otázkou vlastního bydlení nebo dětí příliš nezabýval. Za své úspěchy ve vědě zaplatil krachem vztahu, protože jeho partnerka nechtěla vychovávat potomky s někým, kdo vyvíjí zbraně. Svou práci dělal Ned kvůli osobnímu potěšení a udržoval si naivní víru v morální čistotu svých činů, které se nepříčily jeho svědomí. Souhlasím s Ester Žantovskou, že Pavel Gajdoš hrál Neda „jako sympatického mladého muže, který se dokáže povídáním o svém vynálezu až dětinsky nadchnout a zároveň při jeho obhajování rozčílit do běla.“191 Dokonale rozuměl problematice své práce a stále o ní přemýšlel. Byl „v problému ponořen celým svým já“192 a v jeho tváři se stále zračil neklid. Ned řešil morální dilema geniálních objevitelů, podobné takovému, jakému by čelil Leonardo da Vinci, kdyby jeho válečné stroje nezůstaly jen na papíře. Stál před dilematem, zda podepsat smlouvu, aby viděl svůj vynález v praxi, vydělat spoustu peněz, ale zároveň odevzdat stroj „do rukou obchodníků a tajných služeb, nebo nepodepsat a zabránit tak možnému zneužití.“193 Naopak Dan se do nelegálního byznysu s botoxovými injekcemi pouštěl proto, aby mohl svým dětem dopřát to nejlepší. Při volbě mezi penězi a morálkou si vybral první možnost. Jaroslav Plesl hrál Dana

190

Viděla jsem premiéru 16. 5. 2009.

191

ŽANTOVSKÁ, Ester. Dejvická krajina letos. Divadelní noviny, 18, 2009, č. 12, s. 4. ISSN 1210-471X.

192

Tamtéž.

193

RESLOVÁ, Marie. Dejvické divadlo v Krajině se zbraní. Hospodářské noviny, 20. 5. 2009, s. 13.

69

v karikované poloze „legračního a povrchního zhýčkance v růžové košili.“194 Postavy dvou manipulátorů, kteří vybízeli Neda k podpisu smlouvy s ministerstvem obrany po dobrém a po zlém, ztělesnili Simona Babčáková (obchodní ředitelka Rossová) a Ivan Trojan (agent tajné služby Brooks). Babčákové Rossová byla typickou představitelkou úspěšné ženy 21. století, věrohodnost jí však ubíral nevhodně zvolený příliš vyzývavý červený kostým s černými krajkovými punčochami. Trojan obdařil postavu Brookse „mrazivým odosobněním, které ztrácí lidské rozměry,“195 jeho strojově opakovaná gesta podtrhovala chladnost a bezcitnost tajného agenta a specifickou vlastnost všech postav této hry – snahu dobře plnit zadané úkoly. Penhallova

hra

navozuje

jednoznačné

otázky,

ale

dává

nejednoznačné odpovědi. Co je morální? Zaopatřit děti díky nemorálnímu byznysu? Donutit na příkaz zaměstnavatele a pod tíhou zodpovědnosti ke své rodině bezbranného vědce k podpisu smlouvy, která může přinést stejnou revoluci ve vývoji válečných prostředků jako svého času atomová bomba? Uchovat si vynález jen pro sebe a znemožnit jeho vyzkoušení v praxi? Co všechno lidé udělají proto, aby zbohatli? Může se člověk rozhodovat svobodně? Krajina se zbraní, podobně jako další Penhallovy hry z pozdějšího tvůrčího období, zachycuje krátký časový úsek a odehrává se v nevelkém počtu prostředí – konkrétně na dvou místech. Text byl českými kritiky spíše haněn. Podle Ester Žantovské je hra „zahlcená suše technickými rozbory

194

ŽANTOVSKÁ, Ester. Dejvická krajina letos. Divadelní noviny, 18, 2009, č. 12, s. 4. ISSN 1210-471X.

195

PATEROVÁ, Jana. Když si vědci zahrávají s morálkou. Lidové noviny, 22. 5. 2009, s. 11.

70

a vršením argumentů“196 a místy působí „jako dlouhá přednáška rozepsaná do dialogů.“197 Marie Reslová považuje hru spíše za „úvahu na aktuální téma v dialogické formě“198 a uvádí, že diváky může „rozčílit její naivní antimilitarismus.“199 Tomáš Kůs napsal, že Krajina se zbraní není „dramatem, které by překypovalo jevištní akcí a dějovými zvraty,“200 ale spíše psychologickou sondou „do svědomí jedince, jehož jednorázové rozhodnutí může ovlivnit budoucí podobu válek v globalizovaném světě.“201 Nejostřeji se vůči hře vymezil Vladimír Hulec, který uvedl, že „zoufale modelovou hru by nezachránil ani Steven Spielberg.“202 Souhlasím s názorem, že je Penhallova hra mnohomluvná a neustálé předkládání argumentů pro a proti se po čase může stát stereotypním. Není dokonalá (v první polovině například dramatik rozehrává motiv botoxových injekcí, ale ve druhé polovině už se k němu nevrací), ale má zručně napsané dialogy a propracovanou

strukturu

sjednocenou

promyšleným

opakováním

stěžejních motivů. Dlouhé dialogy se inscenátoři v Dejvickém divadle snažili rozbíjet pohybem postav po scéně i jejím opouštěním (částečně předepisovaných autorem). Jednotlivé rozhovory odlišovala kompozice mizanscény, kdy jeden herec seděl na stole či průhledné židli a druhý stál, čímž byla jednoduše, ale výstižně naznačena převaha některých postav nad ostatními.

196

ŽANTOVSKÁ, Ester. Dejvická krajina letos. Divadelní noviny, 18, 2009, č. 12, s. 4. ISSN 1210-471X.

197

Tamtéž.

198

RESLOVÁ, Marie. Dejvické divadlo v Krajině se zbraní. Hospodářské noviny, 20. 5. 2009, s. 13. 199

Tamtéž.

200

KŮS, Tomáš. Hra o svědomí [online]. Rozhlas.cz. Vloženo 10. 12. 2009. [citováno 18. 1. 2010]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/kultura/divadlo/_zprava/667799. 201

Tamtéž.

202

HULEC, Vladimír – KOČIČKOVÁ, Kateřina – TICHÝ, Zdeněk A. Krajina se zbraní. Mladá fronta Dnes, 30. 5. 2009, s. D/11.

71

Dalším vhodně použitým prostředkem k dynamizaci se stala videoprojekce. Scénograf Dáda Němeček koncipoval scénu „v chladném pojetí současného bytového minimalismu“203 a propojil v ní iluzi „současného luxusu a špičkových technologií.“204 Ústředním objektem na jevišti byla projekční plocha v pozadí, která plnila několik funkcí: 1. Představovala okno Nedova půdního bytu s výhledem na obrysy osvětleného města. Ned se tak pomyslně ocitl nad všemi „přízemními“ problémy, díky svým vynálezům se jakoby dostal do pozice „Boha“, který mohl ovlivňovat světové dění. 2. Projekční plocha se proměňovala také „v imaginární vnitřní a vnější krajiny, v nichž splývá technika a příroda.“205 Ilustrovala tak rozdíl mezi prostředím Nedova bytu a továrnou, kde musel Ned čelit psychologickému nátlaku úředníků. 3. V první scéně prvního dějství sloužila plocha jako demonstrační plátno, na němž Ned ukazoval své vědecké teorie. Vizuální doprovod tohoto monologu pomáhal porozumět dlouhému výkladu, který by pouze ve verbální podobě byl sotva srozumitelný. 4. Videoprojekci inscenátoři vhodně využili také k ilustraci pocitů ztracenosti

a

ospravedlňování

dezorientace sama

hlavního

sebe“206

hrdiny.

sužovaly

„V chaosu

Neda

„blíže

nespecifikované záchvaty zatmění mysli.“207 Mentální nestabilita se v Penhallových

hrách

objevuje

opakovaně

(Slyšet

hlasy,

Blue/Orange), v Krajině se zbraní mohly její projevy představovat

203

KŮS, Tomáš. Hra o svědomí [online]. Rozhlas.cz. Vloženo 10. 12. 2009. [citováno 18. 1. 2010]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/kultura/divadlo/_zprava/667799. 204

RESLOVÁ, Marie. Dejvické divadlo v Krajině se zbraní. Hospodářské noviny, 20. 5. 2009, s. 13. 205

Tamtéž.

206

KŮS, Tomáš. cit. d.

207

Tamtéž.

72

pozůstatek psychického

dřívější tlaku,

psychické kterému

nemoci, byl

Ned

důsledek

nelidského

vystaven,

i

způsob

„kompenzace geniality“. Ned viděl projekty v letu ptáků, ve včelím společenství, zkrátka ve všem kolem sebe. S tímto faktem si inscenátoři pohráli v závěru třetí scény prvního dějství, kdy končila rvačka Dana s Nedem. Podle scénických poznámek se postavy měly chovat takto: „Pak jim dojde energie, přestanou, postaví se. Zírají na sebe. Ozve se divný zvuk, Nedův mobil vibruje na stole. NED ho chvíli nechá být, pak ho s obavou zvedne.“208 Použitím mobilu s technologií handsfree a projekce dostala scéna nový význam. Když totiž ve chvíli zklidnění na sebe interpreti v souladu se scénickými poznámkami zírali, projekce „ožila“ a Nedova pozornost se obrátila na ni. Objevily se na ní blíže nespecifikované roje objektů rozložených na jednotlivé pixely. Po nejasném zvuku zvonění mobilního telefonu začal Ned najednou mluvit. Zpočátku tak byla vytvořena dokonalá iluze toho, že ho paralyzovaly halucinace, přičemž pouze telefonoval. Obrazce na projekci se skládaly a částečně zkonkrétňovaly a poté opět rozpadaly na náhodné abstraktní shluky bodů. Ned mohl trpět paranoiou a hledat řád někde, kde žádný systém existovat nemůže. Záměrně „čitelná“ projekce v této scéně efektně umožňovala divákům vcítit se do jeho pocitů. „Matematicky přesná a smrtonosná povaha vynálezu“209 byla znázorněna nejen vizuálně, ale také efektní hudební kulisou. Pocházela z dílny projektu MIDI LIDI, kterému se přezdívá „český Kraftwerk“. Základní sestavu této formace tvoří Petr Marek, Prokop Holoubek a Markéta Lisá. Stylově se pohybují na hranicích žánrů electro,

208

PENHALL, Joe. Krajina se zbraní. Nepublikováno. K dispozici v elektronické podobě prostřednictvím divadelního oddělení agentury DILIA, s. 42. Překlad Martina Schlegelová a Magdaléna Zelenková. 209

VNOUČEK, Jan. Jak moderně zlikvidovat lidstvo. Lekce v Dejvickém divadle [online]. Vloženo 11. 6. 2009. [citováno 26. 2. 2010]. Dostupné z: http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/divadlo/jak-moderne-zlikvidovat-lidstvo-lekce-vdejvickem-divadle_124109.html.

73

experimental a IDM, hudbu doplňuje odsekávaný sborový zpěv českých textů. Jejich taneční skladby plné zvláštních zvuků a efektů doprovází na koncertech videoprojekce. Vydali dvě alba (Čekání na robota a Hastrmans, Tatrmans & Bubáks) a v roce 2010 získali Českého lva za hudbu k filmu Marka Najbrta Protektor. Pro inscenaci Krajina se zbraní zkomponovali minimalistickou scénickou hudbu beze slov složenou z osamocených i do větších celků spojovaných tónů a zvuků. Některé motivy zaznívaly na hranici slyšitelnosti a divák díky této nenápadnosti zaregistroval hudbu jen občas. Zůstávala však stále přítomná jako jakýsi podprahový element, „jež udržuje v inscenaci všudypřítomné psychologické napětí.“210 Hudební složka se v dejvickém pojetí Krajiny se zbraní organicky propojovala s dialogy a přispívala k budování napjaté atmosféry plné neznámých zvuků a podnětů, které lidský mozek nedokáže spolehlivě identifikovat. Chladný elektronický minimalismus kapely MIDI LIDI zdařile modeloval odosobněný a sterilně přetechnizovaný svět. Inscenace Krajina se zbraní byla považována za poněkud „překvapivou součást“211 repertoáru Dejvického divadla, ve kterém se dramaturgie v poslední době zaměřovala především na „neotřele pojaté klasické texty (drama i próza) a ty psané přímo ‚na tělo‛ divadlu.“212 Hlavní rysy zdejší poetiky, jako „ironie, nadhled, nenápadná hravost a maximální důraz na hereckou složku,“213 však zůstaly v Krajině se zbraní zachovány. I přes svou neobvyklost produkce zaujala některé kritiky a několikrát se objevila mezi nominovanými v anketě časopisu Svět a divadlo Ceny Alfréda Radoka za rok 2009. Simona Babčáková byla za roli Rossové nominovaná

210

KŮS, Tomáš. Hra o svědomí [online]. Rozhlas.cz. Vloženo 10. 12. 2009. [citováno 18. 1. 2010]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/kultura/divadlo/_zprava/667799. 211

ŽANTOVSKÁ, Ester. Dejvická krajina letos. Divadelní noviny, 18, 2009, č. 12, s. 4. ISSN 1210-471X.

212

Tamtéž.

213

Tamtéž.

74

v ženské a Ivan Trojan za roli Brookse v mužské kategorii nejlepších hereckých výkonů, produkce byla zařazena také mezi nejlepší inscenace roku.214 Otázkou zůstává, jak bude Penhallova hra fungovat v příštích letech. Nesouhlasím s tvrzením Kateřiny Kočičkové, že „paradoxně tak ožehavé téma (vývoj možného ‚vynálezu zkázy‛) působí staromódně.“215 Politické téma hry je stále aktuální; nelze však předem odhadnout, jak si s textem díky konkrétním narážkám na v současnosti řešené konflikty poradí další tvůrci, když se nutně změní obecné povědomí o největších světových zločincích i lokace ohnisek válečných bojů. Inscenaci v Dejvickém divadle, která se příliš držela autorových scénických poznámek, by prospěly razantnější zásahy do textu. Režisér Martin Myšička však z této nepříliš snadno interpretovatelné hry vytvořil „pevný inscenační tvar.“216 Soustředil se na jemnou psychologickou drobnokresbu

postav,

hereckou

souhru,

neočekávané

detaily

gest

a pointování situací. Invenčně zapojil nové technologie, videoprojekci a hudbu, které korespondovaly s tématy hry, vytvářely vizuální protiváhu kvantům slov a dodávaly scénám nové významy, které se v textu hry nenacházejí. Podařilo se mu vybudovat obraz odlidštěného světa, kde nic není jisté. Virtuální realita se zde proplétá se skutečností, „technické vynálezy si žijí svým životem,“217 kolem se rozprostírá ohlušující ticho, nebo se ozývají podivné neidentifikovatelné zvuky. Naše smysly nás klamou a přestáváme věřit sami sobě.

214

(autor neuveden). Ceny Alfréda Radoka: inscenace, herecké výkony, divadlo, česká hra, scénografie, hudba a talent roku. Svět a divadlo, 21, 2010, č. 1, s. 21, 24 a 27. ISSN 0862-7258.

215

HULEC, Vladimír – KOČIČKOVÁ, Kateřina – TICHÝ, Zdeněk A. Krajina se zbraní. Mladá fronta Dnes, 30. 5. 2009, s. D/11. 216

KŮS, Tomáš. Hra o svědomí [online]. Rozhlas.cz. Vloženo 10. 12. 2009. [citováno 18. 1. 2010]. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/kultura/divadlo/_zprava/667799. 217

RESLOVÁ, Marie. Dejvické divadlo v Krajině se zbraní. Hospodářské noviny, 20. 5. 2009, s. 13.

75

3.6 Bavič Posledním Penhallovým dílem, které se do konce roku 2009 objevilo na českých jevištích, je hra pojmenovaná v originále Dumb Show. Pojednává o praktikách bezcitných novinářů přiživujících se na slávě druhých, kterým padne za oběť bavič, jemuž se právě rozpadá manželství. Hru přeložil herec Martin Preiss, který se v roce 2003 objevil v roli Dava ve scénickém čtení hry Slyšet hlasy uváděném činohrou Národního divadla na scéně Divadla Kolowrat. Text mu poslal dramaturg Národního divadla Jan Hančil a Preiss ho poté nabídl řediteli Divadla Ungelt Milanu Heinovi. Režisér Lukáš Hlavica začal zkoušení s Lucií Vondráčkovou a Martinem a Viktorem Preissovými. Otec a syn Preissovi se měli na jevišti sejít poprvé.218 Premiéra, naplánovaná na 11. ledna 2007, se ale kvůli zdravotním potížím představitele hlavní role Viktora Preisse neuskutečnila. Ten uvedl, že ho „hra vnitřně poškozovala,“219 protože pojednávala o tom, co zároveň zažíval v realitě. Uvědomoval si, jak přesně Penhallova hra zobrazuje, že lze člověka snadno „poškodit lží, výmysly a úskokem.“220 Shledával, že Dumb Show v sobě skrývá „něco ďábelského“221 a musel ze zkoušek odstoupit, protože se „stále více dotýkal věcí, kterých se dotýkat nechtěl.“222 Joe Penhall v mládí pracoval jako novinář a po úspěších svých her se stal celebritou, proto dobře znal obě protistrany zachycené v této hře. Dramatik uvedl, že „bulvarizaci masových médií“223 považuje za vážný

218

Srov. KOLÁŘOVÁ, Kateřina. Co dělá bulvár s lidmi. Mladá fronta Dnes, 6. 1. 2007, s. 20.

219

MACHALICKÁ, Jana (rozmlouvala). Inscenace by mě zničila, říká Preiss. Lidové noviny, 10. 1. 2007, s. 18.

220

Tamtéž.

221

Tamtéž.

222

Tamtéž.

223

KOLÁŘOVÁ, Kateřina. cit. d.

76

problém. Fakt, že taková média existují a denně je čtou miliony lidí, podle něj vypovídá „o společnosti, ve které žijeme.“224 Připravovaná inscenace v Divadle Ungelt měla znázorňovat, jak lidský život dokáží ovlivnit média, která bezohledně manipulují s lidmi i informacemi, a jak tenká je hranice mezí tím, „co máme a nemáme právo chtít vědět o ostatních.“225 Viktor Preiss ze zkoušení této inscenace odstoupil čtyři dny před premiérou.226 Poznal, že události, o kterých hráli, se skutečně děly i v jeho životě. Přiznal, že když herec při zkoušení „pracuje se svým vnitřkem,“227 někdy neodhadne, „co to s ním provede.“228 Takový prožitek je důkazem toho, že Penhallova hra není určená jen anglickému publiku, ale možná až překvapivě přesně odráží dění u nás. Tvůrci z pražského Divadla Ungelt se rozhodli nepřekládat anglický název hry. Termín, který můžeme do českého jazyka převést jako němohra, „pochází z britské divadelní historie, kdy dumb show znamenala krátkou pantomimu, často s alegorickým významem, oblíbenou například v raném alžbětinském divadle.“229 V Penhallově textu však výraz neodkazuje k historii, ale mohl by se přeložit jako „Blbá hra nebo Hloupá hra.“230 Martin Preiss k ponechání názvu v angličtině dodal, že „všechny uvažované varianty překladu jsou v podstatě hry samé obsaženy, ale pro českého diváka by mohla být volba kterékoli z nich zavádějící.“231 Také herečka Lucie Vondráčková vysvětlovala název inscenace v jednom z rozhovorů před plánovanou premiérou: „Některé situace v životě pojmenovat lze,

224

KOLÁŘOVÁ, Kateřina. Co dělá bulvár s lidmi. Mladá fronta Dnes, 6. 1. 2007, s. 20.

225

VONDRÁČKOVÁ, Lucie – DĚDEK, Honza (rozmlouval). Vidět věci syrově a přesně. Reflex, 18, 2007, č. 1, s. 50. ISSN 0862-6634.

226

Podle webové stránky Lucie Vondráčkové. [citováno 18. 3. 2010]. Dostupné z: http://www.lucievondrackova.cz/index.php?id=3. 227

VONDRÁČKOVÁ, Lucie – DĚDEK, Honza (rozmlouval). cit. d.

228

Tamtéž.

229

KOLÁŘOVÁ, Kateřina. cit. d.

230

Tamtéž.

231

Tamtéž.

77

některé je třeba prožít, další ani nevyartikulujete – jsou zkrátka příliš bolestivé a silné. A to je dumb.“232 První české provedení Penhallovy hry Dumb Show se nakonec uskutečnilo ve zkušebně Divadla Antonína Dvořáka, tedy na jedné ze scén Národního divadla moravskoslezského. Dramaturgovi Marku Pivovarovi se text hry líbil, ale věděl, „že je zadaný.“233 Měl v úmyslu „nasadit jiný text na stejné téma, ale byl problém s autorskými právy a navíc přece jen nebyl tak dobrý.“234 Když se dozvěděl, že je Dumb Show k dispozici, protože v Divadle Ungelt premiéru zrušili, neváhal ji zařadit do repertoáru. Hra byla nejprve avizována pod názvem Krutá estráda, oficiálního uvedení se dočkala pod jménem Bavič, protože „originální název u nás nemá historické opodstatnění.“235 Premiéra inscenace, kterou režíroval Janusz Klimsza, se konala 13. června roku 2009. Po devíti měsících od premiéry existovaly v Divadelním ústavu v Praze pouhé dva záznamy o této produkci236 – formulář pro přehled premiér na webové stránce http://www.divadlo.cz a tištěná verze recenze Marka Lolloka zveřejněná kulturním webovým portálem NeKultura. Recenze z odborného tisku se zde nenalézaly. Podobný výsledek přineslo pátrání v archivu Národního divadla moravskoslezského, kde při monitoringu tisku zaznamenali pouze jedinou recenzi – text Ladislava Vrchovského v Moravskoslezském deníku.237

232

VONDRÁČKOVÁ, Lucie – DĚDEK, Honza (rozmlouval). Vidět věci syrově a přesně. Reflex, 18, 2007, č. 1, s. 50. ISSN 0862-6634.

233

Z telefonického a mailového rozhovoru s dramaturgem inscenace Markem Pivovarem pořízeného 6. 4. 2010. Uložen v osobním archivu autorky, jeho psaná podoba je uvedená v příloze. 234

Tamtéž.

235

Tamtéž.

236

Přítomnost materiálů v Divadelním ústavu byla ověřena 5. 3. 2010.

237

Mailem ověřená informace ze dne 11. 3. 2010 od Karolíny Pečenkové z archivu Národního divadla moravskoslezského.

78

Větší pozornosti kritiků se produkce dočkala až na čtrnáctém ročníku festivalu ostravských činoherních divadel OST-RA-VAR v únoru roku 2010. Dva texty o inscenaci se objevily ve festivalovém Zpravodaji, jedna recenze přibyla na webové stránky portálu RozRazil Online a inscenace se hodnotila také v rámci jednoho z rozborových seminářů.238 Na něm se nejprve diskutovalo o kvalitách Penhallovy hry. Zatímco Vojtěch Varyš prezentoval názor, že „Joe Penhall neumí psát“239 a jeho hra je „primitivní, moralistní a banální,“240 Barbora Leštáchová oponovala, že „hra banální, ani primitivní není.“241 Kamila Černá ocenila „obratně napsané dialogy,“242 David Drozd vyzdvihl „dobře napsané postavy“243 a upozornil, že přestože se nám text může jevit rozvláčný, mají takové hry „v Británii tradici.“244 Přednosti Penhallova textu podle mého názoru nejlépe vystihl Jan Šotkovský v polemice s recenzí zveřejněnou portálem RozRazil Online. Podle něj jde o „solidní problémově-publicistické drama, stavící hlavně na umění zručného dialogu v klasické anglické tradici. Poněkud vyspekulované, poněkud přepjaté, poněkud prvoplánově efektní – ale na druhou stranu s podstatným společenským tématem, kterému se dostalo řemeslně zručného zpracování s trojicí

pozoruhodných

hereckých

příležitostí.“245

Penhallova

hra

rozpracovává současné společenské téma, ale zároveň klade důraz na konkrétní příběh jednotlivce. Stavba jejích dialogů je výbornou ukázkou

238

Rozborový seminář, na kterém se diskutovalo o hře Bavič, se konal 27. 2. 2010.

239

Viz poznámky a audiozáznam z rozborového semináře festivalu OST-RA-VAR. Pořízeny 27. 2. 2010, uloženy v osobním archivu autorky. 240

Tamtéž.

241

Tamtéž.

242

Tamtéž.

243

Tamtéž.

244

Tamtéž.

245

Komentář Jana Šotkovského k článku na portálu RozRazil Online: KUBART, Tomáš. Ost-ra-var: den druhý. Klub, světla, funky a kecy... [online]. RozRazil Online. Vloženo 26. 2. 2010. [citováno 17. 3. 2010]. Dostupné z: http://www.rozrazilonline.cz/clanky/279Ost-ra-var-den-druhy.

79

autorovy dovednosti přesně odpozorovat a následně použít styl mluvy různých společenských vrstev. Souhlasím s diskutujícími na rozborovém semináři, kteří se shodli, že

by

inscenaci

Bavič

v podání

činohry

Národního

divadla

moravskoslezského prospělo krácení textu a nezařazování přestávky.246 Po ní se už neobnovilo napětí vybudované v první polovině, kdy děj gradoval a postavy se trumfovaly v tom, na co byly ochotny v rámci své profese přistoupit. Přikláním se také k názoru Barbory Leštáchové, že jedním ze základních problémů „této inscenace byla statičnost.“247 Penhallovy texty ke statičnosti svádějí a tvůrci z Národního divadla moravskoslezského se jí příliš nesnažili vzdorovat. Vsadili na promyšlenou dekoraci, která má stále připomínat, že nahlížíme pod zakázanou pokličku. Červený koberec se stolem a bílými koženými křesly totiž od diváků odděloval provaz známý ze zámeckých prohlídek či výstavních síní. Jako by diváka upozorňoval, že si má držet odstup, jelikož sleduje situace, které nikdy neměl spatřit – za provaz je přece vstup zakázán. Tato účelná metafora však nevystačila na celou hru. Kvanta textu by potřebovala oživit akcí, protože pohled na převážně sedící a diskutující protagonisty začal po čase nudit. Statičnost nerozbily ani hudební vsuvky; zvolená moderní hudba připomínající rádiové předěly totiž neměla jinou funkci než vyplnění pauz mezi obrazy. Ostravská inscenace hry Bavič vynikala hereckými výkony. Hrála se ve zkušebně Divadla Antonína Dvořáka a tento malý prostor nejen podtrhoval stísněnou atmosféru hry, ale umožňoval divákům zblízka sledovat mimiku a gestiku herců. Režisér Janusz Klimsza „pomohl hercům

246

Viděla jsem reprízy 13. 6. 2009 a 25. 2. 2010.

247

Viz poznámky a audiozáznam z rozborového semináře festivalu OST-RA-VAR. Pořízeny 27. 2. 2010, uloženy v osobním archivu autorky.

80

najít odpovídající výraz, postoj či pohyb,“248 které vyjadřovaly emoční rozpoložení postav. Představitel baviče Barryho David Viktora za tuto roli získal širší nominaci na Cenu Thálie 2009. Přikláním se k názoru Marka Lolloka, že herec zprostředkovával „nejen bavičův lesk, ale i jeho bídu.“249 Kromě polohy sebejistého herce a šprýmaře dokázal ztvárnit i druhou stranu mince – „zákulisní tvář ztrápeného muže utápějícího se v alkoholu a kokainu s vyvlastněným soukromím.“250 Barry léčil vyčerpanost z neustálého přetvařování, které je ve světě bezduché zábavy nutné, alkoholem a drogami.

Davidu

Viktorovi

se

podařilo

vykreslit

„stavy

emocionálně-racionálních rozporů,“251 s nimiž se Barry potýkal. Jeho Barry se často uchyloval k nápadnému předstírání a násilně nasazeným maskám bezstarostného a stále vtipného společníka, které měly zakrýt jeho nejistotu, zklamání i slabost. Přetvářku pro dosažení svého cíle využívali také Greg s Liz. Postavy těchto dvou investigativních novinářů nemají takový psychologický rozměr jako postava Barryho. Jsou zároveň partnery i konkurenty, ale tuto rovinu jejich vztahu v ostravské inscenaci nezdůraznili. Souhlasím s Markem Lollokem, podle nějž si Vladimír Čapka jako Greg vystačil „se svou univerzální stylizací bohatě gestikulujícího, necharismatického panáčka.“252 Gregova vypočítavá povaha se v Čapkově podání projevovala neustálým strojeným přitakáním a záměrným přehráváním účasti s Barryho těžkostmi.

248

VRCHOVSKÝ, Ladislav. Bulvár nás všechny přibíjí na kříž aneb Bavič na jevišti. Moravskoslezský deník, 17. 6. 2009, s. 19.

249

LOLLOK, Marek. Joe Penhall – Bavič (Dumb Show) v Národním divadle moravskoslezském [online]. NeKultura.cz. Vloženo 13. 9. 2009. [citováno 17. 3. 2010]. Dostupné z: http://www.nekultura.cz/divadlo-serial-mimoprazsky-rozcestnik/joe-penhallbavic-dumb-show-v-narodnim-divadle-moravskoslezskem.html. 250

Tamtéž.

251

KYSELOVÁ, Eva. Show must go on. Zpravodaj festivalu OST-RA-VAR, 26. 2. 2010, s. 5. 252

LOLLOK, Marek. cit. d..

81

Falešný soucit přecházel ve vlezlou drzost a vykalkulované pokusy o „bratříčkování“. Mechanické opakování gest se však po chvíli okoukalo a postava Grega se v Čapkově pojetí zdála plochá. Zajímavějším se jevil výkon Renáty Klemensové, jejíž Liz působila mnohoznačně. Na začátku inscenace Liz v podání Klemensové upjatě seděla v křesle s rukama na opěradlech, hltala každé slovo přítomných mužů a poté si pečlivě psala poznámky. Působila jako nejistá elévka, které chybí zkušenosti. Toto zdání však začala vyvracet ve třetí scéně prvního dějství a postupně se projevovala jako žena, která dokázala obratně využívat svou zvolenou promyšlenou taktiku „s dostatečnou dávkou hrané naivity i přirozené elegance.“253 Nebylo jasné, jaký postoj k Barrymu zastávala, a tato nejistota týkající se pravé tváře postavy, vzbuzovala napětí. David Drozd na rozborovém semináři trefně zdůraznil, že ho Liz v inscenaci „znervózňovala.“254 V pojetí Renáty Klemensové totiž tato postava „neměla dvě různé polohy, ačkoli jsme to od ní očekávali.“255 Nezřetelné rozlišení mezi novinářkou Liz a její falešnou identitou (zástupkyně banky Jane) činilo tuto postavu přitažlivou po celou dobu produkce. Ani poté, co si Liz v první scéně druhého dějství sundala paruku, se její chování nezměnilo, přestože bychom to mohli přepokládat. V jiných inscenacích bývá sejmutí paruky impulsem pro totální proměnu hereckých prostředků a ukázání jiných charakterových vlastností postavy, v ostravské inscenaci však postupovali proti této ustálené konvenci. Nezodpovězenou otázkou také zůstalo, zda Liz byla příliš naivní nebo přehnaně cílevědomá, a co nakonec

253

DAMAŠKOVIČOVÁ, Lenka. OST-RA-VAR, 26. 2. 2010, s. 4.

Příběh

jednoho

baviče.

Zpravodaj

festivalu

254

Viz poznámky a audiozáznam z rozborového semináře festivalu OST-RA-VAR. Pořízeny 27. 2. 2010, uloženy v osobním archivu autorky. 255

Tamtéž.

82

bylo pouze jejím „cynickým profitem z dané situace a nakolik se už s ideologií bulváru sama ztotožnila.“256 Odvážná dramaturgická volba uvedení hry Bavič se vyplatila. V ostravské inscenaci této komorní psychologické hry ze současnosti povýšil režisér Janusz Klimsza slovo nad ostatní složky. Nepodařilo se mu vzdorovat statičnosti obsažené v textu, inscenace by dostala větší spád při rozsáhlejších škrtech a hraní bez přestávky. Pod Klimszovým vedením však herci dokázali přesně naznačit psychologickou provázanost postav a podařilo se jim postihnout jemné nuance motivací a vztahů. Herecká souhra spolu s do detailu propracovanými gesty patřila k největším devizám inscenace.

256

Komentář Jana Šotkovského k článku na portálu RozRazil Online: KUBART, Tomáš. Ost-ra-var: den druhý. Klub, světla, funky a kecy... [online]. RozRazil Online. Vloženo 26. 2. 2010. [citováno 17. 3. 2010]. Dostupné z: http://www.rozrazilonline.cz/clanky/279Ost-ra-var-den-druhy.

83

Shrnutí – České inscenace her Joea Penhalla Britský dramatik Joe Penhall je řazen k autorům cool dramatiky. Jeho rané hry obsahují témata a postupy charakteristické pro tento typ dramatu, pozdější texty se však tématy i formou od her zmíněné vlny odlišují. V textech z počáteční fáze tvorby Penhall sleduje postavy v krátkých obrazech na různých místech v průběhu delšího časového období. Tuto otevřenou fragmentární strukturu dramatik postupně nahrazuje propracovanou

stavbou

konfliktů

s

úzce

vymezeným

časovým

i prostorovým určením. Hry z jeho pozdějšího tvůrčího období jsou delší, semknutější a obsahují pečlivě vystavěné dialogy i promyšlené opakování motivů, jež texty stmeluje. Každou další hrou se Penhall z přidělené „škatulky“ autora cool dramatiky vymaňuje a ukazuje, že použije-li drsné výrazové prostředky, nikdy to není samoúčelné. Řazení jeho textů pouze k proudu cool dramatiky by proto bylo zjednodušující. Joe Penhall nahlíží ve svých hrách na mnohdy odtažité celospolečenské otázky přes osobní příběhy postav. Každá figura má svou pravdu a argumentuje podle svého úhlu pohledu. Divák si na ni musí udělat vlastní názor, protože mu dramatik nepodsouvá žádné nápovědy, jak k ní má přistupovat. Penhall volí tématy svých textů problémy dnešního světa. Takového, v němž se nedokážeme vypořádat se stále se zvyšujícími nároky a ve kterém rodina, morálka a etika pozbývají smysl. Světa, v němž se za hodnověrný zdroj informací považují otevřená encyklopedie Wikipedia nebo pestrobarevné plátky pochybné kvality. V České republice bylo dosud uvedeno šest českých premiér Penhallových her. Po prostudování dostupného pramenného materiálu jsem provedla rekonstrukci těchto prvních uvedení a v této kapitole shrnuji přístup jednotlivých inscenačních týmů z hlediska dramaturgie, kostýmů, režie, herectví a scénografie. Dramaturgové a režiséři většinou přistupovali k Penhallovu textu pietně. Nepouštěli se do rozsáhlých úprav a škrtů nebo přizpůsobení her českému prostředí, někdy věrně ctili téměř každou scénickou poznámku. 84

Jejich záměrem mohlo být, aby Penhallův text zazněl při prvním uvedení v úplnosti. Spíše se však jednalo o obavy z poškození struktury hry a její následné nefunkčnosti. Razantnější úpravy si dovolil pouze dramaturg Národního divadla v Praze Jan Hančil, který nejen, že vynechal jeden z obrazů hry Slyšet hlasy, ale další obrazy vhodně zkrátil a tím pointoval a vzniklou nedořečeností podněcoval zájem diváků o další dění. Větší dramaturgické úpravy by byly vhodné zejména v případě inscenací Bavič a Krajina se zbraní. Tyto texty z Penhallova pozdějšího tvůrčího období svádějí díky monologickému charakteru některých míst a soustavnému analyzování jednoho tématu z několika úhlů pohledu ke statičnosti. Zatímco inscenační tým Krajiny se zbraní dokázal statičnosti čelit zapojením scénické hudby a videoprojekce, které tvořily protiváhu k množství slov, inscenace Bavič ztrácela dramatické napětí kvůli nevhodnému zařazení přestávky a přemíře textu bez větších jevištních „překvapení“, která by od něj alespoň chvílemi odváděla pozornost. V případě kostýmů tvůrci shodně vycházeli z časového určení her obsaženého v textu. Návrhy kostýmů pro mužské protagonisty zdůrazňovaly povolání postav (kuchař a vedoucí restaurace Pete nosil v produkci Slyšet hlasy kuchařskou halenu, moderátor Barry v inscenaci Bavič měl na sobě skvěle padnoucí oblek s motýlkem). Kostýmy v některých inscenacích podtrhovaly kontrast mezi dvěma hlavními mužskými postavami. První z dvojice nosil oblek, který symbolizoval jeho upjatost a nudnost (Neil v Lásce a porozumění, Dan v Krajině se zbraní), druhý se nošení tohoto oděvu bránil. Protikladem Neilova obleku byly v Lásce a porozumění Richieho

roztrhané rifle jako

prvoplánový atribut

nekonvenčnosti

a bohémství. V Krajině se zbraní znázorňovaly Nedovy děravé ponožky a volné kalhoty jeho nepraktičnost a nezabývání se úkony běžného života. Zvláštní kapitolu tvoří vyzývavá vizáž ženských postav. Někdy byla předepsaná autorem – jako součást profese Lucy (Plavý kůň) obsluhující v klubu nebo jako prvek taktiky novinářky Liz (Bavič), která má za úkol vyzkoušet všechno, aby z baviče Barryho dostala potřebné informace. V inscenaci Krajina se zbraní vyzývavé oblečení obchodní ředitelky 85

Rossové autor nepředepisoval. Podle některých recenzentů červený kostým s černými krajkovými punčochami snižoval věrohodnost této postavy.257 Mohlo však jít o zajímavý (byť možná nezáměrný) kontrapunkt. Kostým něco naznačoval, ale postava se chovala jinak. – Na první pohled to vypadalo, že bude Rossová při nátlaku na vědce Neda používat všechny zbraně včetně svádění, ale k této technice vůbec nepřikročila. Hudba plnila v inscenacích jak úlohu pouhé výplně přestaveb scény (Střela, Bavič), tak prostředku rytmizace inscenace a zprostředkovatele atmosféry. V produkci Slyšet hlasy byly použity skladby britských interpretů, jejichž nálada i texty korespondovaly s děním v obrazech, které oddělovaly.

Inscenaci Krajina se zbraní provázela minimalistická

elektronická hudba složená z osamocených i do větších celků spojovaných tónů a zvuků. Zněla při přestavbách i při některých dialozích, mnohé její motivy zaznívaly na hranici slyšitelnosti a vhodně dotvářely atmosféru přetechnizovaného světa plného zvláštních zvuků, které nedokážeme spolehlivě identifikovat. Pět ze šesti inscenací Penhallových her na českých jevištích se uvádělo v komorních prostorech pro padesát až sto padesát diváků, což se odrazilo v prioritách inscenačních týmů. Blízkost jeviště a hlediště, sevřenost a intimita hracích míst, psychologické zaměření her a malý počet postav vedly inscenátory k tomu, že upřednostnili hereckou složku (v inscenacích Slyšet hlasy, Láska a porozumění, Plavý kůň a Bavič). Režiséři se zaměřili na propracování vztahů mezi postavami, což se odrazilo v detailní drobnokresbě, prokreslení charakterů postav a opakovaných gestech, které se stávaly nositeli významu. Pouze inscenace Střela byla hrána v divadelním sále pro více než čtyři stovky diváků a v porovnání s ostatními produkcemi oslňovala

257

Srov. PATEROVÁ, Jana. Když si vědci zahrávají s morálkou. Lidové noviny, 22. 5. 2009, s. 11.

86

monumentální scénografií. V ostatních inscenacích se neuplatňovaly detailně prokreslené bytelné dekorace, identifikaci prostředí jednotlivých scén napomáhaly rekvizity charakteristické pro daná prostředí. Například v produkci Slyšet hlasy sloužila k ilustraci různých dějišť pouze deka (obraz u moře) nebo dva stoly (obraz v restauraci). Náznakovou scénu použili tvůrci také v inscenaci Krajina se zbraní. Její středobod tvořila projekční plocha, na niž se promítala videoprojekce. Nejen, že dokreslovala místo děje, ale znázorňovala také vizuální prezentaci vědeckých teorií i pocitů a myšlenek hlavního hrdiny. Nejúspěšnější inscenací Penhallovy hry na českých jevištích je Láska a porozumění, která se uvádí v Divadle Ungelt a také na jeho Letní scéně a četných zájezdech. Od premiéry v roce 2004 do března 2010 se uskutečnilo více než sto padesát nezřídka vyprodaných repríz.258 Obliba této produkce může být způsobena obsazením mediálně známých herců, lákavým titulem hry, kvalitními hereckými výkony i dobrou marketingovou strategií (novináře zaujaly propagační fotografie z představení, na nichž se objevuje Richard Krajčo zakrývající si části nahého těla, a na tuto skutečnost orientovali mnohé články,259 což mohlo upoutat pozornost lidí, kteří divadelní produkce navštěvují zřídka). Kromě zmíněných šesti českých premiér se uskutečnila také další nastudování Penhallových her. Například nezávislá umělecká skupina OLDSTARS, hrající v multifunkčním prostoru HarOld, má na repertoáru jak inscenaci Slyšet hlasy (premiéra 15. prosince 2008, režie Tomáš Staněk), tak produkci Láska a porozumění (premiéra 3. října 2009 opět za režijního

258

Dne 1. 3. 2010 se podle webových stránek Divadla Ungelt, dostupných z: http://www.divadloungelt.cz/program.html, uskutečnila 151. repríza inscenace Láska a porozumění a bylo vyprodáno. [citováno 2. 3. 2010]. 259

Například článek Tomáše Stanislavčíka vyšel ve Večerníku Praha pod názvem Richard Krajčo bude nahý v Ungeltu, článek Františka Paštěky v Bruntálském a Krnovském deníku se jmenoval Krajčo si zahrál v rouše Adamově.

87

vedení Tomáše Staňka).260 Hru Slyšet hlasy nastudovalo také Divadlo NaHraně, tvořené absolventy a studenty DAMU. Premiéra současné podoby několikrát přepracované inscenace režírované Jaroslavou Šiktancovou se uskutečnila 27. února 2009.261 Inscenace je uváděna v Divadle Na zábradlí.

260

Podle webových stránek umělecké skupiny OLDSTARS. [citováno dne 23. 2. 2010]. Dostupné z: http://oldstars.cz/index.php/rep/oldstars. 261

Z mailu produkční Divadla NaHraně Kateřiny Hůlkové ze dne 30. 3. 2010. Uložen v osobním archivu autorky.

88

Závěr Joe

Penhall

patří

k

nejuznávanějším

současným

britským

dramatikům. Jeho hry pozvolna pronikají také na česká jeviště. Hru Slyšet hlasy nastudovala činohra Národního divadla v Divadle Kolowrat, Láska a porozumění byla uvedena v Divadle Ungelt, Střela ve Středočeském divadle Kladno, Plavý kůň v Činoherním studiu Ústí nad Labem, Krajina se zbraní v Dejvickém divadle a hru Bavič inscenovala činohra Národního divadla moravskoslezského ve zkušebně Divadla Antonína Dvořáka. Světová premiéra první Penhallovy celovečerní hry (Slyšet hlasy) se uskutečnila v roce 1994, česká premiéra o devět let později. Intervaly mezi světovou a českou premiérou dalších her byly následující – jedenáct let (Plavý kůň), sedm let (Láska a porozumění), šest let (Střela), pět let (Bavič) a dva roky (Krajina se zbraní). Přičemž text hry Krajina se zbraní byl v rámci scénického čtení uvedeného Divadlem Letí poprvé představen českému publiku již osm měsíců po světové premiéře. Z uvedeného výčtu lze vysledovat, že se doba mezi světovou a českou premiérou stále zkracovala. Otázkou zůstává, zda je možné z tohoto faktu vyvodit, že se Joe Penhall stává svými „naléhavými sondami do společenských struktur naším autorem,“262 nebo šlo v letech 2003-2009 jen o „jistý ‚boom‛ uvádění oceňovaného autora, který v jisté chvíli rezonoval v českém prostředí?“263 Penhallovy texty obsahují narážky na celospolečenské problémy, které nemusí trápit jen obyvatele Velké Británie, ale dotýkají se rovněž lidí žijících v České republice. Důvody, které Penhallovy hry proslavily ve světě a činí je atraktivní také pro české inscenátory, mohou být následující. S postavami Penhallových her se divák dokáže ztotožnit, rozumí jejich

262

KŘÍŽ, Jiří P. Střela míří na rozpad rodiny. Právo, 14. 12. 2004, s. 13.

263

Z rozhovoru s dramaturgem inscenace Vladimírem Čepkem pořízeného 7. 4. 2010. Uložen v osobním archivu autorky, jeho psaná podoba je uvedená v příloze.

89

motivacím nebo si je dokáže představit. Hrdinové autorových dramatických textů se ocitají v reálných situacích, mají rozpoznatelnou psychologii, odečitatelné motivace a vývoj, nejsou to jen nositelé určité teze nebo myšlenky, jak je běžné v současných hrách v německojazyčné oblasti. Joe Penhall neexperimentuje s dramatickou formou, jeho texty jsou považovány za „dobře napsané hry“. Nabízejí zajímavé herecké příležitosti a obsahují silné výpovědi a propracované dialogy, v nichž každá věta odpovídá volbou slov, pauzami a rytmem tomu, jak lidé mluví, ale zároveň se z textu nevytrácí psychologie. Ve své magisterské diplomové práci jsem se zaměřila na analýzu českých premiér Penhallových her na českých jevištích. Po zařazení dramatikova díla do širšího společenského a kulturního kontextu jsem se pokusila pojmenovat charakteristické elementy jeho tvorby. Následně jsem provedla rekonstrukci zmíněných prvních uvedení a analýzu základních složek jednotlivých inscenací. Do detailní analýzy jsem nezahrnula všechny inscenační složky, nýbrž jsem největší pozornost věnovala nejvýraznější z nich, jež se stala pro danou produkci určující, protože v každé inscenaci tvůrčí tým některou ze složek divadelního artefaktu upřednostnil, jinou upozadil. Režiséři českých premiér Penhallových her ve svých inscenacích nejčastěji akcentovali složku hereckou (Slyšet hlasy, Láska a porozumění, Plavý kůň a Bavič), k čemuž je vedl především malý počet postav her a komorní prostory, kde se inscenace uváděly. V produkci Střela, jež se hrála na velkém jevišti, dominovala scénografie. V inscenaci Krajina se zbraní na sebe největší pozornost strhávalo použití technologických vynálezů v podobě pohybujících se modelů podtržené odpovídající hudbou a videoprojekce, jež sloužila jako účelná zkratka a funkční prostředek dynamizace inscenace. Pokud inscenátoři bezmezně věřili textu hry, striktně dodržovali scénické poznámky a nevnášeli do nastudování vlastní rezolutní nápady, patřily produkce k průměrným (Střela) a potenciál her zůstal nevyužit. Jestliže se odhodlali k razantnější dramaturgické úpravě (Slyšet

90

hlasy) nebo k rozpracování použitých motivů (Krajina se zbraní), byly inscenace mnohem kvalitnější. Bude zajímavé sledovat, jestli do České republiky pronikne také další Penhallova celovečerní hra (Blue/Orange) a jak se s ní inscenátoři vypořádají. Hlavními hrdiny jsou totiž dva psychiatři a pacient černé pleti, což si nutně žádá interpretaci či uzpůsobení českému prostředí, protože etnicko-rasistické narážky v textu hry budou u nás nabývat jiných významů než ve Velké Británii. Nemyslím si, že by se Joe Penhall stával „naším autorem“. Možná se tak někdy stane, ale zatím k jeho „zdomácnění“ na českých jevištích chybí inscenátorům větší odvaha. Posvátné ctění textu i scénických poznámek se bude negativně odrážet v umělecké hodnotě dalších inscenací. Protože to, co bez úprav funguje ve Velké Británii, nemusí bez zásahů nutně znamenat úspěch i u nás. Trend „uvádění oceňovaného autora“ může v dalších letech pokračovat, jen důvodem zařazení Penhallovy hry do repertoáru divadla nebude móda, ale skutečnost, že jeho hry přinášejí zručně napsané uvěřitelné lidské příběhy, společenská i soukromá témata, postavy s prokreslenou psychologií a tím pádem lákavé herecké příležitosti. Objeví-li se Penhallovy texty na českých jevištích i v příštích letech, budou inscenační týmy muset s dramatickým textem pracovat jiným způsobem než tvůrci odpovědní za nastudování českých premiér – upravovat jej, krátit, případně přizpůsobovat českému kontextu. Zneklidňující aktuálnost her se totiž vytrácí každým dnem, s časem obroušenými hranami už bez výrazných úprav pravděpodobně tak dobře fungovat nebudou.

91

Summary My thesis deals with plays of the contemporary British playwright Joe Penhall. He has written seven full-lenght plays till this time. These plays became popular and they were translated into many languages. Six of them have been played also in Czech Republic. The first Czech production of Penhall´s play was the production called Some Voices in Národní divadlo in 2003. The production of Love And Understanding in Divadlo Ungelt came after. The Bullet was presented in Středočeské divadlo Kladno, Pale Horse in Činoherní studio Ústí nad Labem, the production called Landscape With Weapon took place in Dejvické divadlo. And the list is terminated by the production of Dumb Show in Národní divadlo moravskoslezské in 2009. I decided to describe these productions in term of dramaturgy, stage setting, theatrical costumes, music, direction and acting. I tried to compare these productions and managed to find main differences among them. Most of these productions took place in small theatres and that´s why their directors gave priority to acting. When they trusted Penhall´s text and didn´t think up any enjambement, the productions were mediocre. When authors of these productions decided to edit his plays briskly or inovate them by their own inventions like background projection or suggestive music, then the productions were high-quality. My opinion is that Penhall´s plays are attractive for their believable stories, public and private topics and well-written characters. But authors of productions must become aware of the fact, that the plays, which work in Great Britain, don´t need to work in Czech Republic without modification as well.

92

Seznam pramenů Slyšet hlasy PENHALL, Joe. Plays: 1. 1st edition. London: Methuen, 1998, s. 1-89. ISBN 978-0-413-73150-0. PENHALL, Joe. Slyšet hlasy (Some Voices). Text hry v programu k inscenovanému čtení hry Slyšet hlasy. Praha: Národní divadlo v Praze, 2003. Překlad Jan Hančil. PENHALL, Joe. Slyšet hlasy. Záznamy scénického čtení v Divadle Kolowrat. DVD. Záznamy pořízeny 7. 11. 2003 a 7. 5. 2004. Archiv Národního divadla v Praze. HANČIL, Jan. Joe Penhall – Slyšet hlasy (Some Voices). Divadelní program. Činohra Národního divadla v Praze, premiéra 2. 11. 2003. Praha: Národní divadlo v Praze, 2003. ISBN 80-7258-134-1. Fotografie z představení. Dostupné z: http://archiv.narodni-divadlo.cz/default.aspx?jz=cs&dk=Titul.aspx&sz= 0&ti=2434&abc=0&pn=256affcc-f002-2000-15af-c913k3315dpc. Recenze a články: (autor neuveden). Červnové derniéry v Divadle Kolowrat. Národní divadlo (informační zpravodaj Národního divadla v Praze), 2005, č. 10 – červen, s. 22. ISSN 1212-1045. BOROVIČKA, inscenovaného

Jiří. Činohra čtení

Národního divadla

[online].

Dříve

uvedla

premiéru

dostupné

z:

http://www.divadlo.cz/art/clanek.asp?id=3905. Nyní na původní webové adrese nedostupné, vytištěná verze je uložena Divadelním ústavu v Praze, dokumentační oddělení, fond: divadelní inscenace. DĚDEK, Honza. Čím teď žiju – David Farr v Národním. Reflex, 14, 2003, č. 49, s. 64. ISSN 0862-6634.

93

HANČIL, Jan. Aleks Sierz v Praze. Národní divadlo (informační zpravodaj Národního divadla v Praze), 2004, č. 10 – červen, s. 23. ISSN 1212-1045. KŘÍŽ, Jiří P. V Národním odhodili krimplen. Právo, 4. 11. 2003, s. 13. LJUBKOVÁ, Marta. Divadelní okénko Marty Ljubkové. Joe Penhall: Slyšet hlasy. Literární noviny, 15, 2004, č. 15, sešit Nové knihy, s. D. ISSN 0459-5203. MIKULKA, Vladimír. Ze života třicátníků. Svět a divadlo, 15, 2004, č. 4, s. 12-15. ISSN 0862-7258. PENHALL, Joe – KŘIVÁNKOVÁ, Blanka (rozmlouvala). Anglická kultura je úzkoprsá, elitistická a zabedněná. Svět a divadlo, 14, 2003, č. 2, s. 90-91. ISSN 0862-7258. TICHÝ, Zdeněk A. Nadupané čtení. Divadelní noviny, 12, 2003, č. 21, s. 6. ISSN 1210-471X.

Láska a porozumění PENHALL, Joe. Plays: 1. 1st edition. London: Methuen, 1998, s. 165-253. ISBN 978-0-413-73150-0. PENHALL, Joe. Láska a porozumění. Nepublikováno. K dispozici v elektronické podobě prostřednictvím agentury Aura-Pont. Překlad Marta Skarlandtová. (autor neuveden). Joe Penhall – Láska a porozumění (Love and Understanding). Divadelní program. Divadlo Ungelt, premiéra 6. 2. 2004. Praha: Divadlo Ungelt, 2004. Fotografie z představení. Dostupné z: http://www.divadloungelt.cz/press/index.html. Recenze a články: BEDNÁŘOVÁ, Veronika. Čím teď žiju – Love and Understanding. Reflex, 15, 2004, č. 6, s. 52. ISSN 0862-6634. 94

(har). V Ungeltu uvedou českou premiéru hry britského dramatika. Haló noviny, 3. 2. 2004, s. 14. HRBOTICKÝ, Saša. Krajčo láká fanoušky do Ungeltu. Reflex, 16, 2005, č. 20, s. 14. ISSN 0862-6634. HRBOTICKÝ, Saša. Letní scéna Ungeltu si drží vysoký standard: Divadlo o prázdninách. Hospodářské noviny, 1. 8. 2005, s. 7. HRDINOVÁ, Radmila. Žít naplno nebo splácet byt. Právo, 12. 2. 2004, s. 14. (jan). Divadlo Ungelt přiveze do České Lípy Krajča. Mladá fronta Dnes, 12. 9. 2005, s. D/5. KERBR, Jan. Trojúhelník pro mladé. Divadelní noviny, 13, 2004, č. 6, s. 4. ISSN 1210-471X. (kol). Ungelt naplní Láska a porozumění. Mladá fronta Dnes, 6. 2. 2004, s. C/7. KOLÁŘOVÁ, Kateřina. Partnerské vztahy pod drobnohledem. Mladá fronta Dnes, 13. 2. 2004, s. C/7. MACHALICKÁ, Jana. Sonda do vztahů a pocitů zaneprázdněných třicátníků. Lidové noviny, 7. 2. 2004, s. 9. MIKULIČKA, Jan. Krajčo zahraje bouřliváka. Mladá fronta Dnes, 25. 4. 2006, s. C/11. MIKULKA, Vladimír. Ze života třicátníků. Svět a divadlo, 15, 2004, č. 4, s. 12-15. ISSN 0862-7258. PAŠTĚKA, František: Krajčo si zahrál v rouše Adamově. Bruntálský a Krnovský deník, 31. 1. 2009, s. 5. (pha). Ungelt uvede hru Láska a porozumění. Mladá fronta Dnes, 4. 2. 2004, s. C/11.

95

PRAŽAN, Bronislav. Komorní inscenace pro mladé diváky. Týdeník Rozhlas, 14, 2004, č. 14, s. 4. ISSN 1213-2098. (rh). Krajčo jako outsider. Právo, 6. 2. 2004, s. 15. SOTOLÁŘOVÁ, Anna. Láska a porozumění v Opavě. Region Opavský a Hlučínský, 18, 2009, č. 43, s. 5. ISSN 1212-2041. STANISLAVČÍK, Tomáš. Nejen o lásce a porozumění. Večerník Praha, 9. 2. 2004, s. 19. STANISLAVČÍK, Tomáš. Richard Krajčo bude nahý v Ungeltu. Večerník Praha, 4. 2. 2004, s. 17. (tit). Krajčo hraje v příběhu o síle lásky. Mladá fronta Dnes, 19. 12. 2006, s. C/5.

Střela PENHALL, Joe. Plays: 1. 1st edition. London: Methuen, 1998, s. 255-328. ISBN 978-0-413-73150-0. PENHALL, Joe. Střela aneb Vyhazov. Inscenační úprava textu hry pro potřeby Středočeského divadla Kladno, kterou vytvořily Natália Deáková a Martina Kinská. Archiv Středočeského divadla Kladno. PENHALL,

Joe.

Střela

(The

Bullet).

Nepublikováno.

K dispozici

v elektronické podobě prostřednictvím agentury Aura-Pont. Překlad Blanka Křivánková. PENHALL, Joe. Střela. Záznam ze Středočeského divadla Kladno z roku 2004. VHS. Archiv Středočeského divadla Kladno. (autor neuveden). Joe Penhall – Střela. Divadelní program. Středočeské divadlo Kladno, premiéra 4. 12. 2004. Kladno: Středočeské divadlo Kladno, 2004.

96

Fotografie z představení. Dostupné z: http://www.divadlokladno.cz/inscenace_detail.php?id=31. Recenze a články: (autor

neuveden).

Provokující

Střela

z pera

[online].

Rozhlas.cz.

Vloženo 30. 11. 2004. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/strednicechy/aktualne/_zprava/144226. BOHUTÍNSKÁ, Jana. Pravda je neřízená střela. Divadelní noviny, 14, 2005, č. 1, s. 7. ISSN 1210-471X. (ČTK). V Kladně uvádějí hru ze současnosti. Mladá fronta Dnes, 2. 12. 2004, s. C/4. FIKRLOVÁ, Olga. Divadlo dnes uvádí premiéru. Kladenský deník, 4. 12. 2004, s. 10. FIKRLOVÁ, Olga. Drama Střela je o tápání. Kladenský deník, 7. 12. 2004, s. 15. HRBOTICKÝ, Saša. Joe Penhall: Střela. Hospodářské noviny, 10. 12. 2004, s. 13. KŘÍŽ, Jiří P. Střela míří na rozpad rodiny. Právo, 14. 12. 2004, s. 13. KUCHYŇKA, Zdeněk. Divadlo připravilo premiéru. Mladá fronta Dnes, 4. 12. 2004, s. C/5. (von). Střelu zahrají dnes naposledy. Mladá fronta Dnes, 7. 6. 2005, s. C/7.

Plavý kůň PENHALL, Joe. Plays: 1. 1st edition. London: Methuen, 1998, s. 91-163. ISBN 978-0-413-73150-0. PENHALL, Joe. Plavý kůň (Pale Horse). Nepublikováno. K dispozici v elektronické podobě prostřednictvím divadelního oddělení agentury DILIA. Překlad Jaroslav Achab Haidler. 97

(autor neuveden). Joe Penhall – Plavý kůň. Divadelní program. Činoherní studio Ústí nad Labem, premiéra 25. 5. 2006. Ústí nad Labem: Činoherní studio Ústí nad Labem, 2006. Fotografie z představení. Dostupné z: http://www.cinoherak.cz/component/option,com_gallery2/Itemid,59/?g2_ite mId=610. Mail dramaturga inscenace Vladimíra Čepka ze dne 7. 4. 2010. Uložen v osobním archivu autorky. Rozhovor

s dramaturgem

inscenace

Vladimírem

Čepkem

pořízený

7. 4. 2010. Uložen v osobním archivu autorky, jeho psaná podoba je uvedená v příloze. Recenze a články: (ČTK). Plavý kůň: poslední premiéra sezóny. Mladá fronta Dnes, 23. 5. 2006, s. C/4. MLEJNEK, Josef. Černý humor Plavého koně. Mladá fronta Dnes, 13. 6. 2006, s. B/7. ŽANTOVSKÁ, Ester. Smrt, láska a neporozumění. Divadelní noviny, 15, 2006, č. 12, s. 5. ISSN 1210-471X.

Krajina se zbraní PENHALL, Joe. Landscape With Weapon. 1st edition. London: Methuen, 2007. ISBN 978-0-713-68805-4. PENHALL,

Joe.

Krajina

se

zbraní.

Nepublikováno.

K dispozici

v elektronické podobě prostřednictvím divadelního oddělení agentury DILIA. Překlad Martina Schlegelová a Magdaléna Zelenková. SUKOVÁ, Eva. Joe Penhall – Krajina se zbraní. Divadelní program. Dejvické divadlo, premiéra 16. 5. 2009. Praha: Dejvické divadlo, 2009.

98

Fotografie z představení. Dostupné z: http://www.dejvickedivadlo.cz/pro-media?121. Krátká ukázka z představení. Divadlo žije!, 6. 6. 2009. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/20954215672-divadlozije/obsah/80351-krajina-se-zbrani/. Recenze a články: (autor neuveden). Ceny Alfréda Radoka: inscenace, herecké výkony, divadlo, česká hra, scénografie, hudba a talent roku. Svět a divadlo, 21, 2010, č. 1, s. 17-42. ISSN 0862-7258. HULEC, Vladimír – KOČIČKOVÁ, Kateřina – TICHÝ, Zdeněk A. Krajina se zbraní. Mladá fronta Dnes, 30. 5. 2009, s. D/11. KŮS, Tomáš. Hra o svědomí [online]. Rozhlas.cz. Vloženo 10. 12. 2009. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/kultura/divadlo/_zprava/667799. (kul). Divadlo Letí uvádí Krajinu se zbraní Joea Penhalla. Pražský deník, 27. 11. 2007, s. 25. MIKULIČKA, Jan. Krajina se zbraní. Mladá fronta Dnes, 9. 3. 2010, s. C/5. MYŠIČKA, Martin – BEDNÁŘOVÁ, Veronika (rozmlouvala). Zbraně jsou taky třeba. Herec Martin Myšička v Dejvickém divadle poprvé v roli režiséra. Reflex, 20, 2009, č. 22, s. 58. ISSN 0862-6634. MYŠIČKA, Martin – KOČIČKOVÁ, Kateřina (rozmlouvala). Tahle hra o morálce není černobílá. Mladá fronta Dnes, 16. 5. 2009, s. D/11. PATEROVÁ, Jana. Když si vědci zahrávají s morálkou. Lidové noviny, 22. 5. 2009, s. 11. PRAŽAN, Bronislav. Zabijácké hračky a etika. Týdeník Rozhlas, 19, 2009, č. 39, s. 18. ISSN 1213-2098. RESLOVÁ, Marie. Dejvické divadlo v Krajině se zbraní. Hospodářské noviny, 20. 5. 2009, s. 13. 99

VNOUČEK, Jan. Jak moderně zlikvidovat lidstvo. Lekce v Dejvickém divadle [online]. Týden.cz. Vloženo 11. 6. 2009. Dostupné z: http://www.tyden.cz/rubriky/kultura/divadlo/jak-moderne-zlikvidovatlidstvo-lekce-v-dejvickem-divadle_124109.html. ZEMANČÍKOVÁ, Alena. Krajina se zbraní [online]. Rozhlas.cz. Audiorecenze. Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/mozaika/recenze/_zprava/583508. ŽANTOVSKÁ, Ester. Dejvická krajina letos. Divadelní noviny, 18, 2009, č. 12, s. 4. ISSN 1210-471X.

Bavič PENHALL, Joe. Plays: 2. 1st edition. London: Methuen, 2008, s. 119-199. ISBN 978-0-7136-8943-3. PENHALL, Joe. Bavič (Dumb Show). Text hry v programu k inscenaci hry Bavič. Ostrava: Národní divadlo moravskoslezské, 2009. Překlad Martin Preiss. PIVOVAR, Marek. Joe Penhall – Bavič (Dumb Show). Divadelní program. Národní divadlo moravskoslezské, premiéra 13. 6. 2009. Ostrava: Národní divadlo moravskoslezské, 2009. Fotografie z představení. Dostupné z: http://www.ndm.cz/tisk_detail.php?insc=144. Poznámky a audiozáznam z rozborového semináře festivalu OST-RA-VAR. Pořízeny 27. 2. 2010, uloženy v osobním archivu autorky. Krátká

ukázka

z

představení.

Divadlo

žije!,

27.

6.

2009.

Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1095352674-divadlozije/obsah/81906-ceska-premiera-bavice/.

100

Krátká ukázka z představení. Pozvánka do divadla, 24. 6. 2009. Dostupné z: http://www.ovatv.cz/rubrika/narodni-divadlo-moravskoslezske/play09_24_D-s2.html. Mail Karolíny Pečenkové z archivu Národního divadla moravskoslezského ze dne 11. 3. 2010. Uložen v osobním archivu autorky. Rozhovor s dramaturgem inscenace Markem Pivovarem pořízený 6. 4. 2010. Uložen v osobním archivu autorky, jeho psaná podoba je uvedená v příloze. Recenze a články: DAMAŠKOVIČOVÁ, Lenka. Příběh jednoho baviče. Zpravodaj festivalu OST-RA-VAR, 26. 2. 2010, s. 4. (hla). Česká premiéra Baviče v sobotu ve zkušebně. Moravskoslezský deník, 11. 6. 2009, s. 22. HONUS, Aleš. NDM představí Baviče. Právo, 11. 6. 2009, s. 11. HRDINOVÁ, Radmila. Ostravský divadelní maraton od haldy k Oidipovi. Právo, 1. 3. 2010, s. 11. JIROUŠEK, Martin. David Viktora zaujal v hořké komedii Bavič. Mladá fronta Dnes, 21. 1. 2010, s. C/5. KOLÁŘOVÁ, Kateřina. Co dělá bulvár s lidmi. Mladá fronta Dnes, 6. 1. 2007, s. 20. KOLÁŘOVÁ, Kateřina. Viktor Preiss odvolal premiéru, divadlu uhradí 400 tisíc. Mladá fronta Dnes, 8. 1. 2007, s. B/4. KŘÍŽ, Jiří P. Co v Česku divadelní hlavu má, je v Ostravě. Právo, 24. 2. 2010, s. 12. KUBART, Tomáš. Ost-ra-var: den druhý. Klub, světla, funky a kecy... [online]. RozRazil Online. Vloženo 26. 2. 2010. Dostupné z: http://www.rozrazilonline.cz/clanky/279-Ost-ra-var-den-druhy. 101

KYSELOVÁ, Eva. Show must go on. Zpravodaj festivalu OST-RA-VAR, 26. 2. 2010, s. 5. LOLLOK, Marek. Joe Penhall – Bavič (Dumb Show) v Národním divadle moravskoslezském [online]. NeKultura.cz. Vloženo 13. 9. 2009. Dostupné z: http://www.nekultura.cz/divadlo-serial-mimoprazsky-rozcestnik/joepenhall-bavic-dumb-show-v-narodnim-divadle-moravskoslezskem.html. PREISS, Viktor – MACHALICKÁ, Jana (rozmlouvala). Inscenace by mě zničila, říká Preiss. Lidové noviny, 10. 1. 2007, s. 18. VONDRÁČKOVÁ, Lucie – DĚDEK, Honza (rozmlouval). Vidět věci syrově a přesně. Reflex, 18, 2007, č. 1, s. 50. ISSN 0862-6634. VRCHOVSKÝ, Ladislav. Bulvár nás všechny přibíjí na kříž aneb Bavič na jevišti. Moravskoslezský deník, 17. 6. 2009, s. 19.

Film Hlasy Hlasy (Some Voices). Režie – Simon Cellan-Jones. Dragon Pictures, 2000. VHS záznam vysílání filmu Českou televizí uložen v osobním archivu autorky práce.

102

Seznam použité literatury BRADLEY, Jack – KŘIVÁNKOVÁ, Blanka (rozmlouvala). Divadlo je vždycky o nových hrách. Svět a divadlo, 13, 2002, č. 3, s. 82-84. ISSN 0862-7258. EDGAR, David. Stav hry. Svět a divadlo, 6, 1995, č. 3, s. 91-96. ISSN 0862-7258. FARR, David – KOLÁŘOVÁ, Kateřina (rozmlouvala). Fascinují nás outsideři, říká britský režisér David Farr. Mladá fronta Dnes, 11. 11. 2003, s. C/9. FIŠEROVÁ, Blanka. Patrick Marber – Na dotek. Divadelní program. Činohra Slezského divadla Opava, premiéra 24. 3. 2004. Opava: Slezské divadlo Opava, 2004. GRUSKOVÁ, Anna. O zneužívání dětí a symbolech popkultury. Svět a divadlo, 12, 2001, č. 1, s. 42-47. ISSN 0862-7258. HANČIL, Jan. Royal Court Theatre a divadlo dramatických autorů. 1. vyd. Praha: AMU v Praze, Divadelní fakulta, Katedra autorské tvorby a pedagogiky, 2007. ISBN 978-80-7331-104-9. HOFFMANNOVÁ, Jana. Vliv cool dramatiky a „drsný“ jazyk současných her. In FEDROVÁ, Stanislava (ed.). Hodnoty a hranice: svět v české literatuře, česká literatura ve světě. Sborník příspěvků z III. kongresu světové literárněvědné bohemistiky, Praha 28. 6. – 3. 7. 2005. Svazek 1, Otázky českého kánonu. 1. vyd. Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2006, s. 588-598. ISBN 80-85778-50-5. HOROŠČÁK, Marek. Fenomén Royal Court Theatre a hry konce milénia. 1. vyd. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, 2008. ISBN 978-80-86928-37-1. HOROŠČÁK, Marek. Můj malinkatý, stydlivý coolness. Svět a divadlo, 12, 2001, č. 4, s. 85-87. ISSN 0862-7258.

103

JOHNSON, Terry. Introduction. In PENHALL, Joe. Plays: 2. London: Methuen, 2008, s. ix-xiv. ISBN 978-0-7136-8943-3. KERBR, Jan. Kdo byl sveden? Svět a divadlo, 12, 2001, č. 1, s. 109-111. ISSN 0862-7258. KERBR, Jan. Sama mezi lidmi. Svět a divadlo, 12, 2001, č. 2, s. 164-168. ISSN 0862-7258. KRÁL, Karel. Tvrdě a jemně. Tři poznámky k drsné škole v Čechách. Svět a divadlo, 12, 2001, č. 4, s. 87-92. ISSN 0862-7258. KŘIVÁNKOVÁ, Blanka. Cool and after? Londýnské jaro 2002. Svět a divadlo, 13, 2002, č. 3, s. 74-81. ISSN 0862-7258. KŘIVÁNKOVÁ,

Blanka.

Joe

Penhall

–

Euripidés

londýnského

naturalismu? Svět a divadlo, 14, 2003, č. 2, s. 86-89. ISSN 0862-7258. LJUBKOVÁ, Marta. Jiří Pokorný – Taťka střílí góly. Divadelní program. Divadlo Petra Bezruče, premiéra 27. 11. 2009. Ostrava: Divadlo Petra Bezruče, 2009. LUKEŠ, Milan. Dobré drama ještě žije. Svět a divadlo, 9, 1998, č. 2, s. 126-134. ISSN 0862-7258. LUKEŠ, Milan. Strašidla jindy a nyní. Svět a divadlo, 12, 2001, č. 4, s. 92-104. ISSN 0862-7258. Mail produkční Divadla NaHraně Kateřiny Hůlkové ze dne 30. 3. 2010. Uložen v osobním archivu autorky. MAREČEK, Luboš. Pokorného Faust láme tabu. Mladá fronta Dnes, 22. 12. 2000, s. 18. NOVOTNÝ, Ondřej. Joe Penhall – dramatik aneb Nahlédnutí do dramatické tvorby Joe Penhalla od devadesátých let po dnešek. Bakalářská diplomová práce, Divadelní fakulta Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, 2008. Uložena v knihovně JAMU, Brno. 104

PAVELKOVÁ, Hana. Dýchající mrtvoly. Svět a divadlo, 16, 2005, č. 5, s. 98-103. ISSN 0862-7258. PAVKOVÁ, Zuzana. Dualita pohledu na identitu ženy v britské cool dramatice. Diplomová práce, Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. Uložena v Dokumentačním centru Katedry divadelních, filmových a mediálních studií Univerzity Palackého v Olomouci. PENHALL, Joe. Introduction. In PENHALL, Joe. Plays: 1. London: Methuen, 1998, s. ix-xv. ISBN 978-0-413-73150-0. PENHALL, Joe – ŽANTOVSKÁ, Ester (rozmlouvala). Slova můžou cokoli. Můžou i zničit lidi. Divadelní noviny, 19, 2010, č. 2, s. 12. ISSN 1210-471X. POKORNÝ, Jiří. Hnus. Svět a divadlo, 12, 2001, č. 4, s. 82-84. ISSN 0862-7258. PTÁČKOVÁ, Věra. Příběhy z jiného světa? Svět a divadlo, 13, 2002, č. 3, s. 56-60. ISSN 0862-7258. RAVENHILL, Mark – SLOUPOVÁ, Jitka (rozmlouvala). Nikdy nebylo mým cílem psát šokující hry. Svět a divadlo, 12, 2001, č. 1, s. 102-108. ISSN 0862-7258. RUDČENKOVÁ, Kateřina. Boo-hoo! Vraťte mi Royal Court. A2, 5, 2007, č. 35, s. 17. ISSN 1803-6635. SATKOVÁ, Naďa. Hra Patricka Marbera Na dotek v českých inscenacích (s přihlédnutím k prvnímu uvedení v Royal National Theatre London a filmové verzi).

Bakalářská

Univerzity Palackého

diplomová práce,

v Olomouci.

Olomouc:

Filozofická

fakulta

Univerzita Palackého

v Olomouci, 2005. Uložena v Dokumentačním centru Katedry divadelních, filmových a mediálních studií Univerzity Palackého v Olomouci.

105

SCHMIEDTOVÁ, Jana. Inscenační rukopis režisérky Hany Burešové. Bakalářská diplomová práce, Divadelní fakulta Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Brno: Janáčkova akademie múzických umění v Brně, 2007. Uložena v knihovně JAMU, Brno. SCHMIEDTOVÁ, Jana. Ráda bych zaslechla i víc – Slyšet hlasy [online]. NeKultura.cz. Vloženo 28. 5. 2009. Dostupné z: http://www.nekultura.cz/divadlo-recenze/rada-bych-zaslechla-i-vic-slysethlasy.html. SIGAREV, Vasilij – KRČÁLOVÁ, Tereza (rozmlouvala). Černucha, to je maso. Divadelní noviny, 13, 2004, č. 22, s. 12. ISSN 1210-471X. SIERZ, Aleks. Cool Britannia? Drsná dramatika v dnešním britském divadle. Svět a divadlo, 11, 2000, č. 1, s. 8-17. ISSN 0862-7258. SIERZ, Aleks. In-Yer-Face Theatre: British Drama Today. 1st edition. London: Faber and Faber, 2001. ISBN 0-571-20049-4. SIERZ, Aleks – PAVELKOVÁ, Hana (rozmlouvala). Do ksichtu. Rozhovor Hany Pavelkové s Aleksem Sierzem. Divadelní noviny, 13, 2004, č. 11, s. 12. ISSN 1210-471X. SLOUPOVÁ, Jitka. Made in Britain 1998. Svět a divadlo, 9, 1998, č. 5, s. 126-133. ISSN 0862-7258. SLOUPOVÁ, Jitka. Stav hry: čtvrté dějství. O jedné knize a několika hrách „nové vlny“. Svět a divadlo, 11, 2000, č. 1, s. 17-23. ISSN 0862-7258. SMYCZEK, Petr. Ve vršovickém HAROLDU je slyšet hlasy [online]. NeKultura.cz. Vloženo 6. 1. 2009. Dostupné z: http://www.nekultura.cz/divadlo-recenze/ve-vrsovickem-haroldu-je-slysethlasy.html. URBAN, Ken. Pokus o teorii kruté Británie: coolness, krutost a léta devadesátá. Svět a divadlo, 16, 2005, č. 5 a 6, s. 88-98 a s. 12-23. ISSN 0862-7258.

106

ZADEOVÁ, Maja. Odvrácená strana krve a spermatu. Úvod k přehledu současné anglosaské dramatiky [online]. Dostupné z: http://theatre.divadlo.cz/art/clanek.asp?id=214. (Přeloženo z časopisu Theatre heute č. 1, 1999, s. 29-33, kráceno.) ŽANTOVSKÁ, Ester. Royal Court Theatre – věčný rebel mezi londýnskými divadly. Divadelní noviny, 15, 2006, č. 3, s. 12. ISSN 1210-471X.

107

Webové stránky http://www.divadlo.cz http://www.csfd.cz http://www.imdb.com http://www.doollee.com http://www.narodni-divadlo.cz http://www.divadloungelt.cz http://www.divadlokladno.cz http://www.cinoherak.cz http://www.dejvickedivadlo.cz http://www.ndm.cz http://oldstars.cz http://www.blur.co.uk http://massiveattack.com http://www.lucievondrackova.cz http://rudcenkova.freehostia.com http://www.nekultura.cz http://www.rozrazilonline.cz http://www.ucl.cas.cz http://www.rozhlas.cz http://www.tyden.cz http://www.guardian.co.uk http://www.curtisbrown.co.uk 108

Přílohy Seznam příloh Příloha 1 – Soupis údajů o tvůrcích českých premiér Penhallových her Příloha 2 – Fotodokumentace českých premiér her Joea Penhalla Příloha 3 – Přehled Penhallovy tvorby pro divadlo Příloha 4 – Rozhovor s dramaturgem Markem Pivovarem Příloha 5 – Rozhovor s dramaturgem Vladimírem Čepkem

109

Příloha 1 – Soupis údajů o tvůrcích českých premiér Penhallových her

Slyšet hlasy (inscenované čtení) Národní divadlo (uváděno v Divadle Kolowrat) Premiéra: 2. 11. 2003 Překlad: Jan Hančil Režie: David Farr Dramaturgie: Jan Hančil Výtvarná spolupráce: Linda Jiříková Hráli: Michal Slaný (Ray), Sabina Králová / Lenka Vlasáková (Laura), David Matásek (Pete), Martin Preiss (Dave), Alois Švehlík (Ives)

Láska a porozumění Divadlo Ungelt Premiéra: 6. 2. 2004 Překlad: Marta Skarlandtová Režie: Hana Burešová Dramaturgická spolupráce: Štěpán Otčenášek Scéna a kostýmy: Hana Burešová a Samiha Malehová Hudební spolupráce: Richard Krajčo Hráli: Martina Delišová / Linda Rybová (Rachel), David Švehlík (Neil), Richard Krajčo (Richie)

110

Střela Středočeské divadlo Kladno Premiéra: 4. 12. 2004 Překlad: Blanka Křivánková Režie: Natália Deáková Dramaturgie: Martina Kinská Scéna: Lukáš Kuchinka Kostýmy: Daniela Klimešová Hráli: Zdeněk Dolanský (Charles), Zuzana Mixová (Billie), Lukáš Jurek (Robbie), Lukáš Homola (Mike), Lenka Nesnídalová (Carla)

Plavý kůň Činoherní studio Ústí nad Labem Premiéra: 25. 5. 2006 Překlad: Jaroslav Achab Haidler Režie: Natália Deáková Dramaturgie: Vladimír Čepek Scéna: Lukáš Kuchinka Kostýmy: Kamila Polívková Hudba: Ondřej Švandrlík Video: Štěpán Jirák, Patrik Charvát, Lukáš Kuchinka Hráli: Leoš Noha (Charles), Irena Kristeková (Lucy), Marta Vítů (Doktorka, Pohřebačka, Žena na hřbitově, Žena opilec, Policistka), Jan Jankovský (Farář, Policista), Kryštof Rímský (Majitel klubu, Opilec 1), Jaroslav Achab Haidler / Vladimír Čepek (Opilec 2)

111

Krajina se zbraní Dejvické divadlo Premiéra: 16. 5. 2009 Překlad: Martina Schlegelová a Magdaléna Zelenková Režie: Martin Myšička Dramaturgie: Eva Suková Scéna a kostýmy: Dáda Němeček Hudba: MIDI LIDI Projekce: Jiří Havlíček Grafická spolupráce: Tania Stránská Hráli: Pavel Gajdoš / Martin Myšička (Ned), Jaroslav Plesl (Dan), Simona Babčáková (Rossová), Ivan Trojan (Brooks)

Bavič Národní divadlo moravskoslezské (uváděno ve zkušebně Divadla Antonína Dvořáka) Premiéra: 13. 6. 2009 Překlad: Martin Preiss Režie: Janusz Klimsza Dramaturgie: Marek Pivovar Scéna a kostýmy: David Bazika Hráli: David Viktora (Barry), Renáta Klemensová (Liz), Vladimír Čapka (Greg)

112

Příloha 2 – Fotodokumentace českých premiér her Joea Penhalla Slyšet hlasy (inscenované čtení) 1 Obálka programu s kresbou Petra Nikla................................................. 115 2 Slyšet hlasy: druhá scéna prvního dějství – Petův byt............................ 115 3 Slyšet hlasy: osmá scéna prvního dějství – stanice metra ...................... 116 4 Slyšet hlasy: třetí scéna prvního dějství – ulice...................................... 116 Láska a porozumění 5 Láska a porozumění: čtvrtý obraz druhého dějství – nemocnice ........... 117 6 Láska a porozumění: sedmý obraz prvního dějství – u řeky .................. 117 7 Láska a porozumění: třetí obraz prvního dějství – hospoda ................... 118 8 Láska a porozumění: pátý obraz prvního dějství – ložnice .................... 118 Střela 9 Střela: první scéna prvního dějství – obývací pokoj............................... 119 10 Střela: čtvrtá scéna prvního dějství – obývací pokoj ............................ 119 11 Střela: první scéna prvního dějství – obývací pokoj............................. 120 12 Střela: třetí scéna prvního dějství – obývací pokoj............................... 120 Plavý kůň 13 Plavý kůň: druhý výstup prvního dějství – pohřební ústav .................. 121 14 Plavý kůň: pátý výstup prvního dějství – klub ..................................... 121 15 Plavý kůň: osmý výstup prvního dějství – bar...................................... 122 16 Plavý kůň: druhý výstup druhého dějství – bar .................................... 122

113

Krajina se zbraní 17 Krajina se zbraní: první scéna prvního dějství – Nedův byt................. 123 18 Krajina se zbraní: druhá scéna prvního dějství – Nedův byt ................ 123 19 Krajina se zbraní: druhá scéna druhého dějství – továrna na letadla.... 124 20 Krajina se zbraní: první scéna třetího dějství – Nedův byt................... 124 Bavič 21 Bavič: první scéna prvního dějství – pětihvězdičkový hotel ................ 125 22 Bavič: druhá scéna prvního dějství – pětihvězdičkový hotel ............... 125 23 Bavič: třetí scéna prvního dějství – pětihvězdičkový hotel .................. 126 24 Bavič: pátá scéna druhého dějství – pětihvězdičkový hotel ................. 126

114

Slyšet hlasy (Národní divadlo, uváděno v Divadle Kolowrat) Zdroj fotografií: webové stránky Národního divadla

1 Obálka programu s kresbou Petra Nikla.

2 Slyšet hlasy: druhá scéna prvního dějství – Petův byt (David Matásek jako Pete, Michal Slaný jako Ray)

115

3 Slyšet hlasy: osmá scéna prvního dějství – stanice metra (Alois Švehlík jako Ives, Martin Preiss jako Dave)

4 Slyšet hlasy: třetí scéna prvního dějství – ulice (Sabina Králová jako Laura, Michal Slaný jako Ray)

116

Láska a porozumění (Divadlo Ungelt) Autor fotografií: Veronika Pátková

5 Láska a porozumění: čtvrtý obraz druhého dějství – nemocnice (David Švehlík jako Neil, Richard Krajčo jako Richie, Linda Rybová jako Rachel)

6 Láska a porozumění: sedmý obraz prvního dějství – u řeky (Linda Rybová jako Rachel, Richard Krajčo jako Richie)

117

7 Láska a porozumění: třetí obraz prvního dějství – hospoda (David Švehlík jako Neil, Richard Krajčo jako Richie, Linda Rybová jako Rachel)

8 Láska a porozumění: pátý obraz prvního dějství – ložnice (Linda Rybová jako Rachel, David Švehlík jako Neil)

118

Střela (Středočeské divadlo Kladno) Zdroj fotografií: webové stránky Středočeského divadla Kladno

9 Střela: první scéna 264 prvního dějství – obývací pokoj (Zdeněk Dolanský jako Charles, Lukáš Jurek jako Robbie)

10 Střela: čtvrtá scéna prvního dějství – obývací pokoj (Lukáš Homola jako Mike)

264

Rozdělení na scény přebírám z inscenační úpravy pro potřeby Středočeského divadla Kladno, kterou vytvořily Natália Deáková a Martina Kinská.

119

11 Střela: první scéna prvního dějství – obývací pokoj (Lukáš Jurek jako Robbie, Lenka Nesnídalová jako Carla)

12 Střela: třetí scéna prvního dějství – obývací pokoj (Lukáš Jurek jako Robbie, Lukáš Homola jako Mike)

120

Plavý kůň (Činoherní studio Ústí nad Labem) Zdroj fotografií: webové stránky Činoherního studia Ústí nad Labem

13 Plavý kůň: druhý výstup prvního dějství – pohřební ústav (Leoš Noha jako Charles, Marta Vítů jako Pohřebačka)

14 Plavý kůň: pátý výstup prvního dějství – klub (Kryštof Rímský jako Majitel klubu, Irena Kristeková jako Lucy)

121

15 Plavý kůň: osmý výstup prvního dějství – bar (Irena Kristeková jako Lucy, Leoš Noha jako Charles)

16 Plavý kůň: druhý výstup druhého dějství – bar (Irena Kristeková jako Lucy, Leoš Noha jako Charles, Marta Vítů jako Žena opilec a Kryštof Rímský jako Opilec 1)

122

Krajina se zbraní (Dejvické divadlo) Autor fotografií: Hynek Glos

17 Krajina se zbraní: první scéna prvního dějství – Nedův byt (Pavel Gajdoš jako Ned)

18 Krajina se zbraní: druhá scéna prvního dějství – Nedův byt (Pavel Gajdoš jako Ned, Simona Babčáková jako Rossová)

123

19 Krajina se zbraní: druhá scéna druhého dějství – továrna na letadla (Jaroslav Plesl jako Dan, Ivan Trojan jako Brooks)

20 Krajina se zbraní: první scéna třetího dějství – Nedův byt (Pavel Gajdoš jako Ned, Jaroslav Plesl jako Dan)

124

Bavič (Národní divadlo moravskoslezské, uváděno ve zkušebně Divadla Antonína Dvořáka) Autor fotografií: Radovan Šťastný

21 Bavič: první scéna prvního dějství – pětihvězdičkový hotel (Vladimír Čapka jako Greg, David Viktora jako Barry)

22 Bavič: druhá scéna prvního dějství – pětihvězdičkový hotel (David Viktora jako Barry, Renáta Klemensová jako Liz) 125

23 Bavič: třetí scéna prvního dějství – pětihvězdičkový hotel (Vladimír Čapka jako Greg, David Viktora jako Barry)

24 Bavič: pátá scéna druhého dějství – pětihvězdičkový hotel (Renáta Klemensová jako Liz, David Viktora jako Barry)

126

Příloha 3 – Přehled Penhallovy tvorby pro divadlo

Wild Turkey (nepřeloženo) světová premiéra: New Play Festival, Old Red Lion Theatre, režie Kath Mattock, 1993

Some Voices (Slyšet hlasy – přeložil Jan Hančil) světová premiéra: Royal Court Theatre, režie Ian Rickson, 1994 česká premiéra: Národní divadlo v Praze, režie David Farr, 2003

Pale Horse (Plavý kůň – přeložil Jaroslav Achab Haidler) světová premiéra: Royal Court Theatre, režie Ian Rickson, 1995 česká premiéra: Činoherní studio Ústí nad Labem, režie Natália Deáková, 2006

Love And Understanding (Láska a porozumění – přeložila Marta Skarlandtová) světová premiéra: Bush Theatre, režie Mike Bradwell, 1997 česká premiéra: Divadlo Ungelt, režie Hana Burešová, 2004

The Bullet (Střela – přeložila Blanka Křivánková) světová premiéra: Donmar Warehouse, režie Dominic Cooke, 1998 česká premiéra: Středočeské divadlo Kladno, režie Natália Deáková, 2004 127

Blue/Orange (nepřeloženo) světová premiéra: Royal National Theatre, režie Roger Michell, 2001

Dumb Show (Bavič – přeložil Martin Preiss) světová premiéra: Royal Court Theatre, režie Terry Johnson, 2004 česká premiéra: Národní divadlo moravskoslezské, režie Janusz Klimsza, 2009

Landscape With Weapon (Krajina se zbraní – přeložila Martina Schlegelová a Magdaléna Zelenková) světová premiéra: Royal National Theatre, režie Roger Michell, 2007 česká premiéra: Dejvické divadlo, režie Martin Myšička, 2009

128

Příloha 4 – Rozhovor s dramaturgem Markem Pivovarem Rozhovor s dramaturgem Národního divadla moravskoslezského Markem Pivovarem byl sestaven na základě telefonické a mailové komunikace ze dne 6. 4. 2010. Jak jste objevil Penhallovu hru Dumb Show a proč jste se rozhodl zařadit ji do repertoáru? Hru jsem neobjevil, jednoduše čtu mimo jiné i hry, které nabízejí agentury. Text se mi moc líbil, věděl jsem ovšem, že hra je zadána. Měl jsem v úmyslu nasadit jiný text na stejné téma, ale problém byl s autorskými právy a navíc přece jen nebyl tak dobrý. A najednou jsem se dozvěděl, že Dumb Show je k dispozici, protože v Ungeltu premiéru zrušili. Penhallova hra se v originále jmenuje Dumb Show. Na webových stránkách Národního divadla moravskoslezského jste ji nejprve avizovali pod názvem Krutá estráda. Proč jste nakonec zvolili pojmenování Bavič? O titulu jsme dlouho přemýšleli, protože originální název u nás nemá historické opodstatnění, odkazuje k žánru typickému pro anglické divadlo. Proto i ta Krutá estráda. Měli jsme těch titulů v hlavě kolem deseti, snad jsme vybrali ten nejlepší. Inscenace se hraje ve zkušebně Divadla Antonína Dvořáka. Domníváte se, že by hra na velkém jevišti nefungovala? Je to hra pro tři herce a navíc téma je pro diváka bolestivé, protože se trefuje i do konzumentů bulvárních novin, kteří zajisté nescházejí ani mezi návštěvníky divadel. Nakonec, naše obchodní oddělení má problémy inscenaci prodat i na zkušebnu pro šedesát lidí… Měl jste hned jasno o hereckém obsazení, nebo jste u obsazení některé role váhal? Obsazení jsme dlouze probírali s režisérem Januszem Klimszou. Naše názory se zpočátku dost odlišovaly a nakonec jsem ustoupil. Dnes jsem tomu rád, Janusz to viděl zcela přesně. 129

Co může hra Bavič říct českému divákovi? Liší se toto její poselství od toho, co hra přináší divákům ve Velké Británii? Myslím, že poselství je stejné, jen nevím, jestli je náš divák schopen a ochoten ho přijmout. Jak to, že jsou Penhallovy hry nyní tak oblíbené a často hrané na českých jevištích? Nechávají se inscenátoři "pouze" zlákat dobře napsanými texty? Jsou to hry o nás, o našem světě a o našich životech. To je první předpoklad. To, že jsou dobře napsány, je ten druhý, neméně důležitý. V inscenaci jste ponechali zaznít téměř celý Penhallův text. Považovali jste další úpravy za nevhodné? S odstupem se ukazuje, že jsme možná mohli ještě více krátit, jsou tam témata, která se vracejí a možná i zbytečně. Ale přece jen bych neřekl, že jsme nechali zaznít téměř celý text, už tak je tam hodně škrtů. Inscenací Bavič se po premiéře zabývalo nemnoho recenzí, většího zájmu kritiků se jí dostalo až v rámci festivalu OST-RA-VAR, osm měsíců po premiéře… Toto je dlouhodobý problém, který by vydal za samostatnou studii. Kritici s celostátní

působností

do

Ostravy

zavítají

jen

málokdy

mimo

OST-RA-VAR. Ale to už je otázka pro ně…

130

Příloha 5 – Rozhovor s dramaturgem Vladimírem Čepkem Rozhovor s dramaturgem Činoherního studia Ústí nad Labem Vladimírem Čepkem byl sestaven na základě mailové komunikace ze dnů 25. 3. 2009, 24. 3.2010, 2. 4. 2010 a 7. 4. 2010. Na základě čeho jste do repertoáru vybral Penhallovu hru Plavý kůň? Na přímém výběru textu jsem se zcela nepodílel. V té době končilo mé angažmá v Divadle Rokoko a teprve jsem nastupoval do Činoherního studia a Plavého koně jsem dramaturgoval ještě jako host. Nicméně výběru tohoto textu rozumím. Jedním z dramaturgických pilířů Činoherního studia je uvádění současných světových novinek, nejlépe v české premiéře. Tak tomu bylo i u Plavého koně. Výběr proběhl na základě znalosti ostatních Penhallových textů – režisérka Natália Deáková režírovala hru Střela, k níž dělal scénu Lukáš Kuchinka – a také tematickým zaměřením Plavého koně. Když to velmi zobecním, jde o střet jednotlivce a společnosti, absence vertikály v životě člověka, který se dostává do středního věku. V neposlední řadě nás při výběru ovlivnil i fakt, že jsme v tu chvíli měli v souboru ideálního představitele hlavní postavy Charlese – Leoše Nohu. Upravoval jste text hry pro české prostředí? V tomto případě jsme se rozhodli reálie neměnit. Změna reálií a přenesení hry do českého prostředí vyžaduje nalezení velmi přesného klíče. Plavý kůň je tematicky vázán na Londýn a v Česku podobný ekvivalent není. Proto jsem se rozhodli prostředí neměnit. Úprava textu v obecném smyslu však byla poměrně značná. Vycházela z toho, že jsme si dělali vlastní překlad a hodně věcí upravovali již při pracích na překladu. Na

českých

jevištích

bylo

dosud

uvedeno

šest

Penhallových

celovečerních her, některé z nich vícekrát. Čím je Penhall přitažlivý pro české inscenátory? Neřekl bych, že je nějak zvlášť přitažlivý; spíše šlo o jistý „boom“ uvádění oceňovaného autora, který navíc v jisté chvíli zarezonoval v českém prostředí.

131

Samozřejmě jde většinou o kvalitní texty s velmi silnou výpovědí, které jsou navíc velmi psychologické – tedy jde i o značně zajímavé herecké příležitosti. Pokud jde o Plavého koně, mě osobně fascinovala tragédie jednoho konkrétního lidského osudu, jak lehce lze všechno ztratit. Téměř všechny inscenace Penhallových her se hrály v komorním prostoru. Myslíte si, že by jeho hry na velké scéně nefungovaly? Je to dáno asi i poměrně komornějším obsazením většiny jeho kusů. Myslím, že by hry mohly fungovat i na velkém jevišti, ale při splnění dvou podmínek. Režisér hry by musel naprosto přesně vědět, jaký má záměr a proč hru situovat právě na velkou scénu, protože psychologické zaměření Penhallových textů opravdu směřuje spíše ke komornějším scénám. A divadla by musela najít způsob, jak inscenaci nabídnout, aby na ni chodil větší počet diváků, protože v Čechách stále ještě přetrvává divácká averze k novým textům. Zařadil byste do repertoáru Činoherního studia Ústí nad Labem další Penhallovu

hru?

Nezajímala

by

Vás

dosud

nepřeložená

hra

Blue/Orange? Blue/Orange byl jeden z textů, o který jsem se svého času velmi zajímal. V současné době se dramaturgie Činoherního studia vyvíjí trochu jiným směrem, takže o Penhallovi nyní neuvažujeme. Jak vznikl překlad Plavého koně? Recenzenti uvádějí, že je „barvitý“ i „přeplněný vulgarismy“. Jak na ně reagovali diváci? Podle mého názoru lze některá místa textu zjemnit a tolik vulgarismů nepoužívat... Jaroslav Achab Haidler nám překládal text na míru a dramaturgické konzultace probíhaly již při samotném překladu. Nemyslím si, že by byl převulgarizovaný, snažili jsme se ho přizpůsobit drsné realitě severu Čech, tak, aby skutečně zazněl v tomto konkrétním prostředí. Navíc ani samotný originál není nijak slušný. Je pravda, že divácký ohlas nebyl v Činoherním studiu velký, ale to bylo dáno více faktory, nikoli samotným překladem. Zásadní odsuzující reakci diváků na překlad jsem nezaznamenal.

132

Režisérka Natália Deáková nastudovala před Plavým koněm Penhallovu hru Střela ve Středočeském divadle Kladno. Byl výběr režisérky, která už má s Penhallovou hrou zkušenosti, záměrný nebo náhodný? Byl to záměr, Penhallova hra nám přišla vhodná pro Činoherní studio, pro konkrétní herce a režisérčina zkušenost s jiným autorovým textem mohla být v tomto případě spíš výhodou. Jak to bylo s herečkou Martou Vítů a postavami, které v inscenaci ztvárnila? Inspirovali jste se při obsazení jedné herečky do více rolí světovou premiérou této hry? Chtěli jste zdůraznit osudovost a Charlesovo „potkávání stále stejné ženy“? Ano. V inscenaci jsme tento moment ještě podpořili – i odlitek hlavy mrtvé manželky se dělal podle Marty Vítů a také ve videosekvencích ze „šťastné minulosti“, které jako součást většího klipu běžely na třech obrazovkách při přestavbách, hrála manželku Marta Vítů. Jaké bylo hlavní téma inscenace Plavý kůň? Bylo jiné než hlavní téma textu? V tomto bodě jsme se snažili držet textu a představitel Charlese Leoš Noha měl k tomu tématu i osobně velmi blízko, tudíž nemělo smysl na text něco zásadního roubovat. Jak inscenaci přijímali diváci? Byli překvapení nebo už jsou v Ústí nad Labem na podobný typ drsné dramatiky zvyklí? Inscenace se nazkoušela v takovém přelomovém období, kdy Činoherní studio obecně bojovalo s úbytkem diváků. V Ústí tato inscenace nijak zvlášť nešokovala a u těch diváků, kteří ji stihli vidět, měla poměrně příznivý ohlas. Ovšem divácky úspěšná nebyla, ačkoli se dá říct, že po vlně coolness dramatiky jsou již diváci v Ústí poměrně zvyklí. Jakou funkci měla videoprojekce, kterou jste v inscenaci použili? Projekce soužila jako prostředek k dotvoření atmosféry, snazší identifikaci prostředí, „doplněk“ k Charlesovu životu a zároveň samozřejmě byla funkční, protože vyplňovala přestavby.

133

Která divadelní složka dominovala ve Vaší inscenaci? Recenze zmiňují herectví a scénografii, ale názory recenzentů se nemusí shodovat se záměry inscenátorů... V inscenacích Penhallových her Slyšet hlasy, Láska a porozumění a Bavič dominovalo herectví, ve Střele scénografie a v Krajině se zbraní scénografie spolu s hudbou. Proto by mě zajímalo, která složka byla upřednostněná v Plavém koni? Natália Deáková se snaží velmi přesně pracovat s hercem. V inscenaci hrála velkou roli scénografie včetně již zmíněných videí, mělo jít o ucelený tvar, kdy jsou jednotlivé složky inscenace v rovnováze. Scéna byla dvoupatrová – vrchní patro tvořil Charlesův bar, ve spodní části se odehrávaly všechny ostatní scény. Na stěně spodní části byly umístěny tři obrazovky, na nichž běžely zmíněné klipy. Byly to rychlé střídající se „snové“ hrané záběry, animace, záběry londýnských reálií a také předtočené záběry určující prostředí jednotlivých scén. Ovšem i přes jistou impozantnost scény byla rozhodující složka herecká. Vyznění toho kterého představení stálo a padalo především na výkonech Leoše Nohy a Ireny Kristekové v rolích Charlese a Lucy. Z tohoto hlediska měly dle mého názoru jednotlivé reprízy velmi různorodou úroveň.

134

Anotace

Bc. Naďa Satková Filozofická fakulta Katedra divadelních, filmových a mediálních studií

Název diplomové práce: Hry Joea Penhalla a jejich české inscenace

Vedoucí práce: Mgr. Jitka Šťávová Počet znaků: 184957 Počet příloh: 5 Počet titulů použité literatury: 41 Klíčová slova: Joe Penhall, cool dramatika, Slyšet hlasy, Láska a porozumění, Střela, Plavý kůň, Krajina se zbraní, Bavič, Národní divadlo v Praze, Divadlo Ungelt, Středočeské divadlo Kladno, Činoherní studio Ústí nad Labem, Dejvické divadlo, Národní divadlo moravskoslezské Charakteristika: Práce si klade za cíl analyzovat hry britského dramatika Joea Penhalla a zmapovat české premiéry her, které zde byly uvedeny do konce roku 2009 (Slyšet hlasy, Láska a porozumění, Střela, Plavý kůň, Krajina se zbraní a Bavič). Po zařazení Penhallova díla do širšího společenského a kulturního kontextu následuje vymezení charakteristických znaků cool dramatiky, ke které bývá Joe Penhall řazen. Na základě analýzy zmíněných her a inscenací dochází k pojmenování základních rysů Penhallovy tvorby a srovnání přístupu jednotlivých inscenačních týmů z hlediska režie, dramaturgie, herectví, scénografie, kostýmů a hudby.

135