hranice pøedsudky lhostejnost

P E PØES ročník III / číslo 6

e ic n a ky hr sud t s ed jno ø p e st o lh uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / jaro 2006

cena 10 Kč

Tancem proti terorismu aneb Maršo znamená svoboda (Jiří Koželouh) Historie uprchlictví – díl 1. (Lubor Kysučan) uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / jaro 2006 Věčně svobodní (Petra Procházková)

Úvodník Tématem několika příspěvků v tomto čísle časopisu je situace na Kavkaze. Když se v médiích objeví zmínka o Kavkaze, nejčastěji se tak děje ve spojitosti s národnostními konflikty, které tuto oblast sužují dlouhá léta, desetiletí či století. Když si zadáte slovo Kavkaz do vyhledávačů na internetu, najdete spoustu odkazů na stránky různých cestovatelů a několika málo cestovních kanceláří, které Kavkaz popisují jako zemi oplývající nádhernou přírodou, historickými pamětihodnostmi a nesmírně pohostinnými lidmi. Jaký je tedy Kavkaz? Nezbývá než přiznat, že ke Kavkazu zatím patří oba tyto obrazy. Jako turista můžete po Kavkaze cestovat a nechat se unášet majestátnou krásou kavkazských hor, nezničené přírody, můžete strávit klidné chvíle na plážích Kaspického či Černého moře nebo si užívat zimních radovánek na horských svazích, můžete nahlížet do historie ukryté v křesťanských chrámech nebo památnících islámské kultury. V městských či venkovských čajovnách můžete popíjet čaj, ve stylových restauracích či u pouličních prodejců můžete ochutnávat pestrou kavkazskou kuchyni a zapíjet ji skvělými koňaky, vínem apod. Budete-li mít příležitost strávit na Kavkaze více času a opustit tradiční turistické lokality, najdete na Kavkaze ale také miliony uprchlíků a vnitřně přesídlených osob, najdete zde místa zdevastovaná těžbou ropy, místa s extrémní chudobou, v důsledku války opuštěná a rozbořená města a vesnice, území zamořená nášlapnými minami... Nabízí se otázka, proč tak bohaté (lidsky i z hlediska darů přírody) území sužují tak závažné problémy? Proč Kavkazané, pro které pohostinnost je nejdůležitějším přikázáním, byli vtaženi do tolika krvavých konfliktů, ve kterých se navzájem zabíjeli a vyháněli z domovů sousedé, spolužáci, rodinní příslušníci? Záměrně píši vtaženi, neb při studiu kavkazských konfliktů zjistíme, že všechny kavkazské konflikty nebyly pouhým dílem „horkokrevných Kavkazanů“, ale také výsledkem velmocenské politiky světových impérií, která vidí v dané oblasti místo svého strategického zájmu. Kavkaz je také zemí, kde pro velkou část jeho obyvatel slova jako hrdost a čest nejsou ani v dnešní době jen bezobsažné fráze. Kde slova vlast a národ nejsou vyprázdněnými pojmy. Kde křivda (byť provedená před několika desítkami let či staletími) nebývá zapomenuta. To vše na běžného Evropana při návštěvě Kavkazu udělá velký dojem. Může jej nadchnout zájem místních lidí o společenské a politické dění nejen na Kavkaze, ale i ve světě, zvláště když je srovná s naší středoevropskou lhostejností a zahleděním se do vlastních často malicherných problémů. Dovolím si však tvrdit, že uvedené vlastnosti (zvláště když jsou umně politicky využity) jsou velmi často motorem kavkazských konfliktů a překážkou jejich mírového řešení. Uvědomíme-li si, že na Kavkaze žije na pět desítek národů a národností (některé odhady mluví až o stovce národů a etnik), zjistíme, jak zhoubná je pro tuto oblast např. idea národního státu. Bereme-li v potaz bohatou historii Kavkazu, pestrost jeho národnostního složení, bohatost kultur, přesuny obyvatel, změny hranic apod., zjistíme, jak nebezpečná jsou hesla o „historicky daných územích“ či „jediném náboženství“, jak ošidné jsou výkřiky „Nic než národ“, jak důležitá je schopnost odpouštět historické křivdy. Zatímco nad hloupostí našich národovců s jejich transparenty hlásajícími „Čechy Čechům“ se můžeme zatím jen útrpně smát, na Kavkaze se obdobná hesla několikrát v minulosti stala oficiální státní ideologií. Výsledkem jsou statisíce mrtvých, miliony uprchlíků, nevyřešené konflikty a trvalá nestabilita regionu. Kavkaz však má jednu velkou naději. Tou nadějí jsou autentické a spontánně vznikající iniciativy a občanské organizace řešící třeba lokální ekologické problémy, uskupení pomáhající uprchlíkům, ženám, vězňům, nezaměstnaným, válečným invalidům. Tyto skupiny se ce y ani čím dál tím častěji zapojují do demokratizačních procesů na Kavkaze probíhajících, snaží se hr sudk t ovlivňovat mírový proces, vystupují proti potlačování lidských práv ed jnos ø p a svobod. Přes hrozby veřejného ostouzení či žalářování organizují setkání lidí z dříve válčíste lho cích stran. Tyto skupiny jsou inspirující symbiózou kavkazských ctností a Evropou proklamovaných hodnot demokracie a lidských práv. Jsou tak nadějí nejen pro Kavkaz.

PØES

Čtvrtletník PŘES vydává NEzávislé Sociálně Ekologické HNUTÍ – NESEHNUTÍ, Údolní 44, 602 00 Brno, tel./fax: 543 245 342, e-mail: [email protected], http://pres.nesehnuti.cz. Názory přispěvatelů/ek nemusí vyjadřovat stanovisko redakce ani vydavatele. Redakce: Miloš Hotař, Jiří Koželouh, Lubor Kysučan, Radim Ošmera, Zuzana Šilhanová, Milan Štefanec Redigují: Milan Štefanec Sazba: Dušan Rosenbaum Jazykové korektury: Radim Ošmera Grafické korektury: Radim Ošmera, Milan Štefanec Fotografie na titulní straně: Jitka Adamčíková – ázerbájdžánské hroby v Náhorním Karabachu. Registrace: MK ČR E 15578 Tištěna verze: ISSN 1214-9640 On-line verze: ISSN 1801-0296

Vytištěno na recyklovaném papíře.

Milan Štefanec Autor je aktivista kampaně NESEHNUTÍ „Bezpečí pro uprchlíky“.

Obsah Úvodník ............................................................................................................................ 1 MEZI ČERNÝM A KASPICKÝM MOŘEM Etnické konflikty na Kavkaze a jejich humanitární dopady ........................................ 2 Německé soudy nás zneužívají ...................................................................................... 6 Útržky ze světa bolesti ..................................................................................................... 6 „Válka v Čečensku řadě lidem vyhovuje,“ říká představitel čečenských uprchlíků žijících v gruzínském údolí Pankisi Said Madaev ......................................................... 9 Tancem proti terorismu aneb Maršo znamená svoboda ............................................ 11 Očima uprchlíků ............................................................................................................ 12 POHLED NA EVROPU Prezidentova migrace od multikulturalismu ............................................................... 13 Boj o svobodu slova ....................................................................................................... 14 Evropský útěk před uprchlíky? .................................................................................... 14 MEZI PARAGRAFY Státní integrační program pro azylanty (I.část *) ........................................................ 17 ZA PLOTEM „Udělejte s námi cokoliv, hlavně už nás nenechávejte v táboře“ ............................. 18 Dobrovolníkem mezi uprchlíky ..................................................................................... 19 Vzděláním k pochopení, pochopením k pomoci II, aneb Jak se galušky s Carmen v Brně potkaly ............................................................ 20 Historie uprchlictví – díl 1. ............................................................................................ 22 Padesátiletá tragédie se šťastným koncem? ............................................................... 25 Věčně svobodní .............................................................................................................. 26 Z uprchlické kampaně NESEHNUTÍ ............................................................................. 28

1

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /jaro 2006

MEZI ČERNÝM A KASPICKÝM MOŘEM

Etnické konflikty na Kavkaze a jejich humanitární dopady S rozpadem SSSR se (post)sovětský prostor ocitl ve stavu tzv. mocenského vakua, které bylo velmi rychle zaplněno řadou lokálních konfliktů a střetů. Některé z nich přerostly v horké ozbrojené konflikty omezeného charakteru a ty nejzávažnější přímo ve války. Většina těchto konfliktů měla etnický, náboženský a kulturní charakter, poněvadž právě mocenské vakuum, kdy došlo ke kolapsu jednotícího ideologického rámce, bylo zaplňováno novými ideologiemi či doktrínami, které získaly většinou právě (etno)nacionalistický charakter. Nové nacionalistické elity (de facto se jednalo o staronové elity, kdy předchozí komunistický předák se stal po ideové „konverzi“ předákem nacionalistickým) začaly vznášet požadavky většinou vůči jiným sousedním etnikům a národům – požadavky politické, ekonomické a především územní. Územní požadavky měly charakter iredentistický (Náhorní Karabach), separatistický (Abcházie, Jižní Osetie, Podněstří) či secesionistický (Čečensko), v méně vyhrocených případech autonomistický (Adžárie, Tatarstán, ruské menšiny v Pobaltí). Nejvíce vyhrocené a nejtragičtější se etnopolitické střety v postsovětském prostoru ukázaly být postupem času konflikty na Kavkaze. Kavkaz svojí etnickou a náboženskou roztříštěností a přitom promíseností měl v sobě velký potenciál podlehnout ve fázi mocenského vakua vlně nacionalismu. Avšak např. kulturně se jedná o oblast velmi celistvou. Řada etnicky, jazykově a nábožensky velmi rozdílných národů vykazuje značnou kulturní spřízněnost projevující se v každodenním životě, hudbě, gastronomii, společenském bontonu, vztahu k ženám. Existuje ostatně nemálo znalců, kteří hovoří dokonce o jakési (pan)kavkazské (semi) civilizaci. Kavkazských etnických konfliktů je ve skutečnosti více, než je všeobecně známo. Z těch méně známých se jedná o arménsko–gruzínské spory o jihogruzínské území zvané Džavacheti či arménsky Džavachkh, ingušskoosetínské spory o Prigorodnyj okres, adžarské snahy o širokou autonomii na Gruzii, lezginské snahy o autonomii či separaci na Ázerbájdžánu apod. Ovšem za hlavní etnické konflikty na Kavkaze, které s sebou nesly a dosud nesou celou řadu vážných problémů s mezinárodním dopadem, jsou považovány především arménsko–ázerbáj-

džánský konflikt o Náhorní Karabach, gruzínsko–abcházský a gruzínsko–jihoosetínský konflikt a konflikt rusko–čečenský. Genocidou proti terorismu Když se Čečencům na konci 80. a počátku 90. let 20. století naskytla jistá možnost realizovat svoji vlastní státnost bez ruské (sovětské) nadvlády, logicky se jí snažili využít. Ruská federace nikdy jednostranné vyhlášení nezávislosti Čečenska, které proběhlo dokonce ještě v roce 1990 za existence SSSR, neuznala. Ovšem poněvadž zpočátku 90. let měla dost starostí sama se sebou, dění na jižní periferii se příliš nevěnovala. Jakmile se politická situace v Rusku ale stabilizovala, začala si Moskva uvědomovat, že situace v Čečensku dospěla do stadia, kdy se stává nezvladatelnou. Je všeobecně známo, že neschopnost pokojného vyřešení situace vyvrcholila další válkou mezi oběma národy, která trvala od prosince 1994 do léta roku 1996. Skončila z vojenského hlediska faktickým čečenským vítězstvím, což je skutečně obdivuhodná záležitost. Status Čečenska byl dohodován v dagestánském Chasav – jurtu a jeho řešení bylo odloženo o 5 let s tím, že do té doby bude Čečensko de facto fungovat jako nezávislý stát. Malá kavkazská republika trpící klanovými rozpory, které byly společným bojem proti Rusům pouze utlumeny, ovšem svoji dějinnou šanci neustála. Objektivně je však třeba zdůraznit, že i vnější okolnosti byly vůči velmi nepříznivé. Rusko bylo navíc faktickou vojenskou porážkou velmi poníženo a bylo

celkem zřejmé, že možnosti odplaty využije, jak jen to bude možné. K tomu došlo v roce 1999 s nástupem Vladimíra Putina do funkce ruského premiéra (posléze na konci roku 1999 nahradil v presidentské funkci Borise Jelcina a na jaře 2000 presidentské volby suverénně vyhrál). Ten propagandisticky využil dodnes řádně nevyšetřených výbuchů obytných domů a spektakulárního tažení čečenského polního velitele Šamila Basajeva do sousedního Dagestánu, který je součástí Ruské federace, s proklamovaným cílem zavést na severním Kavkaze islámský stát. Vzhledem k tragickým zkušenostem z první války ruské vedení nyní změnilo taktiku a celkový přístup k vedení konfliktu. Propagandisticky jej zaštítilo jako boj proti terorismu, hlavně pak především po událostech ze září roku 2001 v USA. Do oblasti přestalo pouštět nezávislé novináře a ty odvážnější buď vyhostilo nebo dokonce věznilo, do boje vyslalo místo vojáků základní služby především profesionály nebo alespoň veterány ve výslužbě a celkově postupovalo mnohem efektivně. Navíc ani čečenský národ nebyl již zdaleka tak jednotný a navíc byl válkou velmi vyčerpaný, takže Rusové slavili úspěchy a většinu území dostali pod kontrolu. Druhá etapa rusko-čečenské války není u konce dodnes, byť ruské vedení tvrdí opak. Obě rusko–čečenské války, ač každá byla či je svým způsobem rozdílná, tak v sobě mají jeden společný rys. Obě byly vedeny s neobyčejnou brutalitou. V operační rovině

Obrané kavkazské věže z ingušsko-čečenských hranic dokazují, že klidu si kavkazané neužili ani v dávné minulosti.

Foto: Sylvie Hamzlová

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / jaro 2006

2

MEZI ČERNÝM A KASPICKÝM MOŘEM můžeme říci, že oboustranně (především ve druhé válce řada čečenských bojovníků přistupuje k bestiálnímu způsobu boje, což je dáno i výměnou starší generace velitelů za mladší více psychicky poznamenanou válečným běsněním). Ovšem v rovině strategické se zvěrstev dopouští především ruská vojska. A celé ruské počínání v Čečensku, řada veřejných vyjádření některých ruských představitelů a konkrétní akty vůči osobám čečenského původu nese znaky genocidy.1 Vinou válečných událostí a neustávajícímu ruskému teroru je na útěku více než půl milionu Čečenců, ať již se statutem uprchlíka či běžence. Běženců je samozřejmě mnohem více a nachází se hlavně v sousedním Ingušsku, čili na území Ruské federace, která nemá zájem se k nim chovat civilizovaně a ani tak nečiní, poněvadž Čečence považuje za nepřátelský národ. Nachází se jich tam okolo 100 000. Nejvíce běženců zůstává ovšem na území Čečenska samotného, přičemž se jedná o cca 150 000 lidí. V Dagestánu se nachází zhruba 20 000 čečenských běženců a dalších cca 40 000 je jich rozmístněno v ostatních severokavkazských republikách. Další pak v městských aglomeracích Ruské federace, jako je Moskva, Rostov na Donu apod. Uprchlíků je poněkud méně, přičemž v Evropě se jich nachází přes 30 000. Zhruba 4 000 uprchlíků se nachází v Gruzii a 8 000 v Ázerbájdžánu. Blíže nezjištěný počet pak v Kazachstánu, arabským zemích apod. V České republice podle statistiky ministerstva vnitra u nás požádalo v roce 2003 o azyl 4 851 žadatelů z Ruské federace, z nichž 4 515 osob se hlásilo k čečenské národnosti, což byl zhruba sedminásobný nárůst oproti předchozímu roku. Z čečenských žadatelů však loni opustilo naše území 3 517 osob, a to většinou do několika měsíců, aniž by vyčkalo na rozhodnutí o jejich žádosti. Česká republika představuje pro čečenské uprchlíky vesměs tedy pouze přestupnou stanici v cestě dále na západ, především do SRN. Již z výše uvedeného vyplývá, že uprchlická vlna z Čečenska je způsobená skutečně závažnými okolnostmi. Nic na tom nemění ani fakt, že mezi uprchlíky bezesporu lze nalézt kriminální živly, které pouze situace využívají k zisku povolení k životu v některé ze západních zemí, aby zde mohly rozvíjet své zločinné podnikání. Je ovšem dlužno dodat, že takovéto elementy provází téměř každou uprchlickou či vystěhovaleckou vlnu a není to něco, co by bylo vlastní jen Čečencům. Problematičnost chování čečenských uprchlíků, pokud se vyskytne, má kořeny v čečenské mentalitě, která není stavěná na pasivním přijímání pomoci. Není to samozřejmě argument, který by měl problematickým uprchlíkům udělit generální pardon, jedná se prostě o fakt na vysvětlenou. V souvislosti s uprchlíky z Čečenska je třeba jednoznačně zdůraznit, že v oblasti dochází skutečně k masovému porušování základních lidských práv, a obyvatelé čečenského původu jsou vystaveni hrozbě genocidy, což

3

např. v souvislosti s dalšími kavkazskými etnickými konflikty nelze tvrdit. Čečenští uprchlíci až na výjimky nejsou uprchlíky ekonomickými, ale skutečně politickými, resp. válečnými. Odmyslíme-li samotné ozbrojené boje, kterým ostatně padlo za oběť od roku 1994 přes 100 000 obyvatel Čečenska, tak Čečenci jsou ze strany ruských sil vystaveni především tzv. začistkám. Začistkami se nazývají akce oficiálně deklarované jako pátrání po čečenských ozbrojencích a teroristech. Ve skutečnosti se ovšem jedná o marodérské plundrování vesnic doprovázené mučením, znásilňováním (žen i mužů) a olupováním o majetek. Málokterá čečenská vesnice zůstala ušetřena podobných ataků. Některé začistky se zvrhly ve vyvražďování vesnic, přičemž nejznámější je příklad zničení vesnice Samaški ještě z první čečenské války, které Petra Procházková trefně nazvala čečenskými Lidicemi. Z ruských důstojníků za smrt 250 civilistů nikdo potrestán nebyl. Jinak začistky jako skutečná metoda pacifikace Čečenska začaly být uplatňovány hlavně v druhé válce. Zde je znám případ plukovníka Jurije Budanova, který se svými muži unesl, znásilnil a zabil mladé čečenské děvče. Proběhl s ním sice soud, ale nakonec ho osvobodil na základě psychiatrického posudku. Dalším způsobem, jakým ruské síly porušují v Čečensku základní lidská práva, je zřizování tzv. filtračních táborů. Zde jsou dislokováni většinou bojeschopní čečenští muži, vesměs bez jakýchkoliv důkazů nebo pouze na základě indicií, jakými je např. hematom na rameni, který vzniká při nošení od řemení pušky. Tato čečenská „Guantánama“ či „Abú Ghrajby“ mají s těmi americkými společné problematické právní postavení. Jinak ovšem představují pro vězně mnohem větší utrpení a způsob mučení probíhá mnohem barbarštějším způsobem než v amerických zařízeních a hlavně nikomu z ruských vojáků nehrozí trestní stíhání, věznění či aspoň výpověď z armády. Navíc počet vězňů a obětí na životech v těchto zařízeních je velmi obtížné dohledat, každopádně jich bude mnohem více než na Guantánamu. Často dochází pouze ke krátkodobému zavlečení do filtračního tábora, mučení a pak propuštění bez vysvětlení. Ruská strana nepřipouští monitoring ze strany mezinárodních organizací a ze strany nevládních organizací už vůbec ne, a zjistit skutečný stav věcí v těchto zařízeních je tudíž nemožné. Do filtračních táborů se dostávají muži (občas ale i ženy) zadržení většinou během začistek nebo na kontrolních stanovištích, což je další způsob, jak terorizovat čečenské obyvatelstvo. Rusky se jim říká blokposty a ze všeho nejvíce tato stanoviště připomínají středověké hlídky loupeživých lapků, poněvadž hlavním účelem je okrádání cestujících či prostě procházejících obyvatel. Často dochází též k bezdůvodným zatčením, resp. z důvodu nezaplacení požadované částky a odvlečení do filtračního tábora. Blokpostů je po celém Čečensku celá řada a ruská ofici-


ální místa opět nemají s tímto stavem vážnější problém, a to ani po výtkách ze strany Rady Evropy. Mizení lidí v Čečensku představuje taktéž vážný problém. Zatímco během první války bylo evidováno na 1 300 zmizelých, a to vesměs po masivním bombardování Grozného i dalších měst, tak během druhé války se eviduje jako zmizelí mnohem více osob, a to velmi často poté, co byly zadrženy ruskými silami. Prostě po zatčení zmizí. Výmluvné může být následující srovnání – podle organizací Human Right Watch a portálu Prava čeloveka v Rossii (Human Rights Online) byl v roce 2004 podíl nezvěstných 47 osob na 10 000 obyvatel, kdežto např. v době stalinských čistek na konci 30. let to bylo 44 osob na 10 000 obyvatel. Ironií osudu se jeví být též fakt, že za oběť zvůle ruských sil padají i etničtí Rusové, kteří pochází z Čečenska. Takových je již minimum, podobné případy se děly především v první válce, nicméně tu a tam jsou podobné případy stále zaznamenávány. Vzhledem k tomu, že Čečenci nemají žádné dovolání, poněvadž soudy pracují na politickou objednávku, tak je zřejmé, že podléhají beznaději. Ta je umocněná totální devastací země, ekonomickou a sociální krizí, psychickými traumaty z válečných událostí a zdravotními problémy vůbec, ztrátou blízkých (není rodiny, která by o někoho nepřišla). Mladá generace Čečenců nezná nic jiného než válku, nikdy nepracovala, nemá systematické vzdělání, snadno podléhá radikálním ideologiím, především wahhábismu, který je jinak v Čečensku cizorodým prvkem. Mnozí hledají obživu jako profesionální zločinci a celá společnost se značně brutalizuje. Smutné je, že ruské poukazy na brutalitu čečenských ozbrojenců, která má ovšem velmi omezený dosah a postihuje především ruské vojáky a proruské čečenské elity, jsou stále více oslyšeny. Naopak poukazy na ruské genocidní počínání nepatří k dobrému bontonu na mezinárodních politických fórech. A jak již bylo ostatně uvedeno, čečenský národ žije v podobné atmosféře minimálně cca 200 let, takže disponuje-li člověk podobnými informacemi, které zde byly nastíněny, tak se čečenské uprchlické vlně nemůže divit. Záleží pak již na svědomí každého jednotlivce, zda na základě těchto informací dokáže podat pomocnou ruku i ve světle faktů, že řada Čečenců si jí vážit nebude a řada z nich ji zneužívá k uchycení se v místním podsvětí, nebo zda se k tomu postaví nepřátelsky či lhostejně, s tím, že to není jeho problém. Nebo snad dokonce bude ruské počínání ospravedlňovat. Každý Čech by si v této souvislosti měl vzpomenout na rok 1968. Karabach – dohoda v nedohlednu Další dva etnické konflikty v kavkazském regionu – válka o Náhorní Karabach a konflikty v Gruzii – nemají dnes již tak bezprostřední dopad na světové dění a nenesou s sebou tak naléhavé humanitární otázky jako ruskočečenský konflikt. Ovšem jelikož ani jeden


Náhorní Karabach - stejně jako tento autobus, ani mírový proces se zatím ne a ne hnout z místa.

z nich není stále definitivně dořešen, byť od ukončení horké fáze konfliktu uplynulo v obou případech více než 10 let, tak dodnes tyto konflikty produkují řadu běženců a uprchlíků. Co se běženců týče, tak skutečně masových počtů dosáhly přesuny obyvatel v souvislosti s arménsko–ázerbájdžánskou válkou o Náhorní Karabach. Samotná válka o Náhorní Karabach vykazuje od rusko–čečenské války celou řadu odlišností. Existují sice jisté poměrně výrazné analogie – historicky hluboce zakořeněné příčiny, náboženský rozměr konfliktu (křesťané vs. muslimové), ruský vliv v konfliktu apod. Ovšem jinak má konflikt v Náhorním Karabachu jiný průběh a jiná specifika. Především se nejedná ze strany karabašských Arménů o secesionistický konflikt s cílem získání samostatnosti jako u Čečenců. Ve své podstatě jde o konflikt iredendistický s cílem připojení Náhorního Karabachu k Arménii, byť samozřejmě rétorika je vzhledem k ohledům na mezinárodní společenství a případné precedenty jiná. Iredendistické snahy byly a jsou komplikovány faktem, že Náhorní Karabach je např. od Abcházie či Jižní Osetie enklávou, která s mateřským státem (Arménií) nemá společné hranice. Poukazy na právo na sebe-

Foto: Jitka Adamčíková

určení karabašských Arménů jsou problematické s ohledem na fakt, že arménský národ realizoval svoje sebeurčení existencí samostatné Arménie, což třeba čečenský národ ne, a jeho požadavky na sebeurčení jsou tudíž krystalické a nezpochybnitelné. Na druhou stranu karabašští Arméni odmítali jurisdikci Ázerbájdžánu poměrně kontinuálně již od konce 1. světové války. Poukazovali na útlak ze strany ázerbájdžánských úřadů, především pak poté, co byla zakázána výuka arménských dějin a jazyka na karabašských školách (1988) a Arménům byl odpírán přístup ke správním úřadům a požadavky na autonomii zůstávaly neoslyšeny. U Arménů hrály také velmi silnou roli protiturecké reminiscence podmíněné genocidou ze strany Turků z roku 1915. Ačkoliv je konflikt podmíněn historickými křivdami na obou stranách (ať domnělými či skutečnými), jeho potenciál k řešení byl relativně silný i díky oné kulturně regionální kavkazské spřízněnosti. Na rozpoutání jeho horké fáze mají vinu kromě nacionalistů na obou stranách i zahraniční mocnosti, především Ruská federace, která podobných konfliktů využívá jako nástroje k uplatňování své velmocenské politiky a zájmů v regionu (především eliminace ropných zájmů USA a jejich spojenců a zamezení snahám vyšachovat

Rusko z kontroly transportu kaspické ropy). Horká fáze konfliktu trvala již od roku 1988 a skončila v roce 1994 s tím, že skutečná válka s frontovými liniemi a zapojením všech druhů vojsk probíhala především v letech 1992 – 1994. Vojenským vítězem se stala Arménie velmi silně podporovaná vlivnou arménskou diasporou, která určovala do velké míry i politiku USA v konfliktu. Ta se změnila až s participací Američanů na těžbě ázerbájdžánské ropy a dík tureckému nátlaku. Ovšem Arménie je dosud jedním z největších příjemců americké vládní pomoci na hlavu. Pozice Ruska byla taková, že zpočátku, ještě za existence SSSR, podporovalo ázerbájdžánská stanoviska, po roce 1991 ale začala spíše podporovat Arménii s tím, že svoji podporu umně maskovalo, střídalo apod. Arménské síly kromě oblasti Náhorního Karabachu ovládly i sedm okresů vlastního Ázerbájdžánu, které kontrolují dodnes. V roce 1994 bylo uzavřeno příměří, když obě strany konfliktu2 postrádaly energii k vedení bojů. Počet obětí se odhaduje na cca 30 000 osob, což naznačuje, že např. na rozdíl od rusko– čečenské války nebo dokonce bosenské arménsko-ázerbájdžánský konflikt nebyl tak krvavý. Od té doby ovšem řešení konfliktu a jeho následků ustrnulo, dodnes není podepsána mírová dohoda, oba státy mají uzavřené hranice, cestovat či navštěvovat příbuzné je nemyslitelné, stejně jako návrat do domovů. Náhorní Karabach je formálně pojímán světovým společenství jako součást Ázerbájdžánu, ale fakticky se jedná o součást Arménie, byť oblast sama se snaží vystupovat jako samostatný stát. Bylo navrženo již několik modelů, jak konflikt uregulovat a vyřešit, ovšem ani jeden se neujal a nepochybně i proto, že existují vlivné skupiny, kterým tento stav vyhovuje. Zde je opět nutné poukázat především na Rusko, kterému tento stav vyhovuje nejvíce. Hraje roli ochránce arménských zájmů, za což je mu umožněno mít na arménském území dislokována svá vojska, ovládá strategické sektory arménské ekonomiky a celá Arménie je de facto ruským protektorátem. Ruská přítomnost pak samozřejmě působí jako silný nátlakový prostředek na Ázerbájdžán, ale i na Gruzii. Arméni tak získávají na Kavkaze negativní pověst přisluhovačů ruského imperialismu. Tento arménský postoj považuje celá řada pozorovatelů za nerozumný. Poněvadž ve fázi, kdy Rusko zjistí, že pro udržení si vlivu na Kavkaze je třeba kompromis a nikoli nátlak, tak Arménii obětuje. Ta je natolik ekonomicky zdevastovaná, že by pravděpodobně podlehla okolnímu tlaku a její vojenské vítězství z roku 1994 by se ukázalo jako vítězství Pyrrhovo. Na arménské straně nalézáme v souvislosti s konfliktem na 300 000 uprchlíků z Ázerbájdžánu, který opustili během let 1988 až 1994. Jedná se především o obyvatele Baku a Sumgajtu, kde Arméni čelili na konci 80. let pogromům. Mnozí z těchto uprchlíků Arménii opustili a směřovali především do Ruska (Moskva, Rostov, další jihoruská města), řada z nich pak žije v Náhorním Karaba-


4


Socha nefunkční zbraně na gruzínsko-abcházské hranici je více přáním do budoucnosti než současnou realitou. Foto: Milan Štefanec

chu v domech, které zůstaly po Ázerbájdžáncích. Vzhledem k vojenskému vítězství Arménů nejsou mezi Armény váleční uprchlíci a minimum osob má oficiální uprchlický status. Lidé z Arménie prchají především kvůli neutěšeným ekonomickým a sociálním podmínkám, a pokud tedy žádají někde o politický azyl, tak jejich žádosti nejsou většinou oprávněné. Jedná se o ekonomické uprchlíky, z nichž jen velmi malá část čelí v Arménii politickému pronásledování. Takže i přes vědomí si často velmi zoufalé osobní situace těchto lidí není důvod jim až na výjimky udělovat politický azyl. Stejně tak je tomu i u žadatelů o politický azyl ázerbájdžánského původu. Pouze malá část z nich patří k politicky pronásledovaným osobám. Ani v jedné ze zemí nemá režim natolik nedemokratický charakter, aby porušoval politická práva systematicky. Děje se tak selektivně proti přímým politickým odpůrcům. Takovým má smysl pomoci, ovšem většina odchodů ze země má opět ekonomický charakter. V této oblasti prostě již žádná válka neprobíhá a k masovému porušování lidských práv jako v Čečensku nedochází. Dlužno zde dodat, že Ázerbájdžán čelí poněkud vážnější uprchlické a běženecké krizi než Arménie. Z Arménie bylo vyhnáno na 210 000 Ázerbájdžánců (také několik tisíc Kurdů i Rusů, vesměs ale rodinných příslušníků dotčených Ázerbájdžánců), kteří tedy mají status uprchlíků, a z Náhorního Karabachu a sedmi de facto okupovaných okresů dalších zhruba 500 000 – 550 000 ázerbájdžánských běženců. Řada z nich dodnes přežívá v provizorních stanových městečkách či zabraných často nedostavěných budovách v Baku či dalších městech. Nemalá část z nich také odešla do Ruska (Moskva, Petrohrad, Perm) a někteří do Evropy. Opět se ovšem jedná především o ekonomicky a sociálně

5

motivované exody. Tyto osoby prostě nejsou bezprostředně ohroženy na životech. Neklidná Gruzie Velmi podobná situace pak panuje v souvislosti s gruzínskými konflikty v Abcházii a Jižní Osetii, kde proti sobě stojí většinoví Gruzíni a Abcházci, potažmo Osetinci. Abcházci touží po samostatnosti, v čemž jsou hojně podporováni Ruskem a Osetinci touží přímo po spojení se Severní osetií – a tudíž s Ruskem. Horké fáze obou konfliktů jsou již několik let ukončeny, jejich řešení je v nedohlednu. Rusko obou konfliktů používá ke svým velmocenským zájmům v oblasti a snaží se udržet strategickou Gruzii pod kontrolou. V Gruzii je několik set tisíc osob v postavení běženců, ovšem ataky na jejich základní práva stejně jako v souvislosti s karabašským konfliktem nejsou natolik zásadní a život ohrožující jako potlačování lidských práv v Čečensku. Z Gruzie odchází také řada Arménů (druhá největší národnostní skupina v Gruzii po Gruzínech), kteří také často operují s tvrzeními, že jsou v Gruzii porušována jejich práva. Ovšem opět se jedná o pouze pár jedinců a ostatní jsou motivováni k odchodu svojí chudobou. Byť zde je nutno poukázat na u nás málo známý fakt, že arménsko-gruzínské mezietnické vztahy nejsou nijak vřelé i přes náboženskou a kulturní blízkost a často se třeba u Arménů setkáváme s názory, kdy Gruzíni jsou více plísněni a haněni než jejich váleční protivníci Ázerbájdžánci. Pokud by měl být fenomén kavkazských etnických konfliktů na závěr podroben nějaké shrnující analýze, tak hlavním by mělo být konstatování, že všechny konflikty v sobě obsahují obrovské zásahy do životů a práv milionů civilistů.


Pokud se budeme snažit o podrobnější rozkódování situace, tak je třeba jednoznačně uvést, že skutečně masové porušování lidských práv lze zaznamenat v Čečensku, kde je situace zdaleka nejhorší. Čečenský národ čelí bezprostřednímu ohrožení své existence a fakt, proč mnozí Čečenci volí jako řešení odchod z vlasti, je v tomto světle jednoznačně pochopitelný. Další dva hlavní kavkazské konflikty mají na rozdíl od rusko–čečenského svoji horkou fázi již delší dobu za sebou. Ani jeden z nich nepřinesl tolik obětí a jejich dopady na postižené civilisty jsou humanitárního charakteru ve smyslu sociálním a ekonomickém. Volba odchodu z vlasti je v takovém případě samozřejmě pochopitelná také, ale humanitární a ani morální či etický tlak na jejich přijmutí v hostitelských zemích není již tak bezprostřední. Navíc civilisté pocházející z Arménie, Ázerbájdžánu či Gruzie často zneužívají neznalostí místních lidí a skutečné situaci v regionu a zneužívají argumentu o válce ke zvýšení šancí na udělení azylu či povolení k trvalému pobytu. Jejich lež pak diskvalifikuje ty skutečně potřebné utečence, stejně jako tak činí počínání kriminálních živlů z jejich řad. Aby se občané hostitelských zemí v této spleti vyznali, měli by být mnohem více poučováni o situaci v regionu, aby nepodléhali různým klišé, kterým se ve světle událostí, nedostatečné informovanosti, mediální pokřivenosti a excesům některých uprchlíků vlastně nelze až tak úplně divit. Literatura: Cornell, S.: Small Nations and Great Powers. London 2001, Curzon Press. Zdravomyslev, A. G.: Mežnacionalnye konflikty v postsovetskom prostranstve. Moskva 1997. Internetové servery: www.hro.org www.hrw.org www.memo.ru

Tomáš Šmíd Autor působí jako politolog na FSS MU.

1 Slovo genocida používám jako vědecký termín s plným vědomím si jeho skutečného obsahu a nikoliv nezopdpovědně jako řada žurnalistů či publicitů, kteří za genocidy označují jevy, které jimi zdaleka nejsou, byť se jedná o často tragické činy a jevy. 2 Ázerbájdžán tvrdí, že jsou strany konfliktu tři – karabašští Arméni, Arménie a Ázerbájdžán, kdežto Arménie poukazuje na to, že strany konfliktu jsou pouze dvě – karabašští Arméni a Ázerbájdžán, přičemž Arménie stojí mimo. Realita je pak více méně taková, že strany konfliktu jsou dvě, a to prostě dva národy, reprezentované dvěma suverénními státy.


Německé soudy nás zneužívají Světlana Ganuškina je předsedkyní ruské organizace Memorial, která se zabývá ochranou lidských práv. Vyrostla v Německu. Její zprávu o postavení Čečenců v Rusku si můžete přečíst na adrese: http://www.clasen.net/ gannuschkina/2005. Nedávno jste v Německu zveřejnila zprávu o postavení Čečenců. Jaké jsou Vaše zdroje? Opíráme se o naši síť 59 poraden pro uprchlíky a potřebné, pracujících na území celého Ruska. Pouze čtyři z nich pracují přímo v Čečensku, na ty se však nikdo neobrací. Jak to tam vypadá? Za obzvlášť dramatické považuji to, že v Čečensku byli lidé zabíjeni, protože ve Štrasburku podali žaloby proti porušování lidských práv. Nejhůře se chovají ozbrojenci Ramsana Kadyrova, z takzvané prezidentské ochranky. Moskva jim dovoluje, aby vládli zcela svévolně, podle vlastního úsudku, a aby si vyřizovali účty s těmi, které nemají v oblibě. Na účet tohoto uskupení padá řada únosů, vražd a mučení. Kadyrovovi lidé disponují vlastními tajnými věznicemi. Kromě Kadyrovovy skupiny existují prapory „Západ“ a „Východ“. Vojáci praporu „Východ“ spáchali pogrom ve vesnici Borosdinovka: čtyři domy byly vypáleny, 11 lidí uneseno. Kromě toho existují zločiny spáchané armádou. A povstalci zabíjejí milicionáře a spolupracovníky místní správy. Míra korupce je nepředstavitelně vysoká, dokonce i na ruské poměry. A terorismus? V Čečensku dochází k teroristickým činům. V Rusku o nich média soustavně informují. Jestliže však teroristické útoky mohou ospravedlnit státní terorismus, pak státní terorismus nemůže sloužit jako legitimizace teroru proti nevinným civilistům. Vidíte nějakou šanci na mírové řešení? V krátkodobé perspektivě bohužel nikoliv. Doposud jsme prosazovali vyjednávání se separatisty vedenými Maschadovem. Nicmé-

ně právě v okamžiku, kdy byl Maschadov připraven vyjednávat, došlo k jeho zavraždění. Maschadov odsoudil oba velké teroristické útoky, jak na moskevské divadlo Dubrovka, tak na školu v Beslanu. Ale Maschadovův nástupce Sadulajev přibral do vlády Basajeva, propustil statečného ministra zahraničí Iljase Achmadova a nahradil ho Osmanem Firzaulim, který je zodpovědný za mučení a vraždy v letech 1994 – 1996. S kým se tedy dá vyjednávat? Již jmenovaný Iljas Achmadov, Apti Bisultanov a další, kteří vytvořili vlastní skupinu, jsou přístupni vyjednávání. Kromě toho existuje spousta Čečenců, kteří prosazují nezávislost Čečenska neozbrojenou cestou. Těm je třeba dát možnost bojovat legálními prostředky. Avšak na to Moskva není připravena. Jaké jsou Vaše zkušenosti s Německem? Velmi rozporné. Se zármutkem a zlostí musím konstatovat, že na základě mých zjištění německé soudy opakovaně zamítají žádosti o azyl podané osobami pocházejícími z Čečenska. Jak daleko v tom zašly? Vydala jsem zprávu o případech, kdy Čečenci s výraznou právní pomocí uspěli ve snaze zaregistrovat se k trvalému pobytu v ruských městech nebo obcích. Kdo není takto přihlášen, nedostane ani práci, ani důchod nebo přídavky na dítě a při každé kontrole dokladů mu hrozí trest. Tyto výjimky byly německými soudy použity jako důkaz toho, že se Čečenci mohou v Rusku normálně přihlásit k pobytu. Chci říci zcela jasně: Pro Čečence v Rusku neexistuje žádná vnitrostátní alternativa k útěku za hranice. Jaké naděje vidíte na straně mezinárodního společenství? Opravdovost. Když obyvatelé západních zemí poskytovali Čečencům azyl, šlo o skutečný výraz solidarity. Ale Západ dnes nežije v souladu s deklarovanými hodnotami a místo toho nad krveprolitím v Rusku přivírá oči.

Ropa a plyn platí víc než morálka. Taková je nyní politická realita, říkáte nám ospalými hlasy – a zaspali jste možná nejen demokratické Rusko, ale také vlastní klid a blahobyt. Rozhovor vyšel v časopise Publik-Forum: Zeitung kritischer Christen, 18/2005, s. 7. Ptal se Bernhard Clasen. Do češtiny přeložil Karel Dolejší. Autor je koordinátorem brněnské skupiny Amnesty International. (Poznámka překladatele: Skupina čečenských politiků kolem Achmadova a Bisultanova, kterou Ganuškina v rozhovoru propaguje, byla na serveru german-foreign-policy.com obviněna ze spolupráce se zpravodajskou službou BND a označena za nástroj prosazování německého vlivu na Kavkaze běhen 90. let minulého století. Blíže viz adresa http://www.german-foreignpolicy.com/en/fulltext/42772. Mezi autory, kteří na zmíněný server přispívají, patří například kontroverzní člen British Helsinki Human Rights Group John Laughland, který s oblibou obhajuje běloruskou diktaturu. Na druhé straně zde lze nalézt i rozhovor s brigádním generálem Bundeswehru Heinzem Loquaiem, který napsal knihu o zákulisí zpravodajské hry kolem údajného jugoslávského plánu etnických čistek v Kosovu v roce 1999 (Akce „Potkova“ – samotné slovo v názvu pochází z chorvatštiny, v srbštině se používá výrazu „potkovica“), na jejímž počátku prý stál dokument zfalšovaný Bulhary. Informace serveru german-foreign-policy.com je tedy třeba přijímat s opatrností a rozhodně z nich nelze vyvozovat, že se umírněné křídlo čečenských bojovníků za nezávislost skládá z agentů německých zpravodajských služeb. Během nedávného úřadování silně proruského kancléře Gerharda Schrödera byly ostatně jakékoli protiruské aktivity ze strany Německa extrémně nepravděpodobné.

Útržky ze světa bolesti Groznyj, Čečensko „Zůstaň na místě a nehýbej se.“ Achmed sám sebe v duchu proklel, že se lépe nepodíval, než vyšel z domu. Ale teď už bylo pozdě, otočil se. „Kampak jsme se vypravili?“ zeptal se opovržlivým tónem nakrátko ostříhaný muž. Podle uniformy byl poddůstojník jednotek federálního ministerstva vnitra. „Neumíš rusky, prase?“ zařval poddůstojník a vojáci kolem něho se rozchechtali. Achmed cítil, že ať řekne cokoliv nebo bude mlčet, vojáci spokojeni nebudou. Facka mu málem obrátila hlavu dozadu. „Mluv,“ křikl na něho další voják ze skupi-

ny. „Šel jsem jen sehnat něco k jídlu,“ vypravil ze sebe Achmed. Pěst jednoho z mužů ho poslala k zemi a do zad se mu zabořila těžká vojenská bota jeho kolegy, další do břicha, a další a další rány. Chvíli ho nechali, Achmed se zvedl a stanul tváří tvář jednomu z vojáků. Čekal od něj ránu, nepřišla, všiml si jen jeho vystrašených očí. „Tomu je snad osmnáct,“ podivil se svým myšlenkám v takové chvíli. Tupý úder do zátylku, mladý voják zmizel z jeho zorného pole, kopanec do rozkroku, úder pažbou do hlavy. Měl pocit, jako by mu vybouchnul mozek, pak bylo ticho.

Účinkovali: Jurij Daškov (18 let, narozen v Moskvě, narukoval k armádě, zastřelen při útoku partyzánů na muniční sklad v Grozném v Čečensku) Ilja Rybkyn (24 let, narozen ve Volgogradu, narukoval k armádě, vyšetřován pro šikanu, vstoupil do jednotek ministerstva vnitra – nasazen v Čečensku, válečné zločiny, převelen do Moskvy, policejní důstojník) Achmed Kambijev (35 let, narozen v Grozném, zemědělský inženýr, práce v Kolchozu, soukromý zemědělec, ženatý, 3 děti, od začátku druhé rusko-čečenské války bez práce,


6

MEZI ČERNÝM A KASPICKÝM MOŘEM napaden a zmlácen federálními vojáky na ulici v Grozném…)

„Achmede, vstávejte, rychle.“ Ještě než Achmed rozlepil oční víčka, věděl, že se stalo něco zlého. Od té doby, co se stal starostou obce, měl zodpovědnost nejen za sebe a svoji rodinu, ale částečně také za všechny lidi z vesnice. Vylezl z postele, probudila se i jeho žena, oba se rychle oblékli. „Pojďte, chtějí mi je zase odvést,“ opakovala vrásčitá žena s utrápeným výrazem ve tváři. Všichni tři vyběhli z domu a pospíchali k návsi. Už zaslechli hlasitý nářek několika žen a mužů a do toho řvaní a úsečné rozkazy. Doběhli, čtyři maskovaní muži zrovna vláčeli polooblečeného mladíka k vojenskému náklaďáku. Stará plačící žena se k nim vrhla a snažila se mladíka táhnout zpátky. Dva kopance od dalšího zakuklence ji rychle zneškodnily. Achmedův zrak se zastavil na muži v maskáčích a kukle, vypadal jako velitel. „Co se děje, udělali něco?“ zeptal se, když k němu došel. „Nestarejte se,“ odsekl nasupeně muž. „Já vás žádám o vysvětlení,“ nedal se odbít Achmed. Ucítil dloubnutí do boku, uskočil. Další muž v kukle mířil na Achmeda samopalem. Achmed zaváhal, zbraň ho znovu dloubla, tentokrát do břicha: „Ukliď se.“ Achmed se pomalu otočil a odkráčel k hloučku spoluobčanů. V náklaďáku už se tísnilo 15 mladých mužů, zakuklenci v maskáčích naskákali do obrněného transportéru, motory zaburácely, lidé křičeli, některým se koulely po tvářích slzy, potom bylo ticho.

Ilustrační fotografie, zdroj internet.

Účinkovali: Omar Mutajev (17 let, narozen v Duba Jurt, student, odvlečen z domu rodičů, jeho spálené

7


Po dvou letech – vesnice Duba Jurt, Čečensko

tělo bylo spolu s dalšími čtrnácti nalezeno v lese) Malika Mutajeva (45 let, Duba Jurt, prodavačka, její syn Omar byl odvlečen a zavražděn, znásilněna, její manžel byl unesen čečenskými ozbrojenci, stále žije v Čečensku) Achmed Kambijev (37 let, s ženou odešli z Grozného do vesnice Duba Jurt, zvolen starostou, zasazoval se za lidská práva)

Po půl roce – uprchlický tábor, Ingušsko „Tatínku, přivezli jídlo,“ Achmed se otočil k své nejstarší dceři. Stála uprostřed jejich stanu. Bydleli tu už skoro rok, opuštěný kolchoz se změnil v improvizovaný uprchlický tábor, který obývalo kolem dvou stovek lidí. Všichni utekli z Čečenska, teď byli v Ingušsku. Tábor byl nelegální, všechny oficiální tábory úřady zavřely, lidé se museli vrátit do Čečny, Achmed s rodinou do Čečny nechtěli, nemohli. Vyšel za dcerkou z příbytku (starý vojenský stan jim sloužil místo ložnice, kuchyně i obývacího pokoje). V polorozbořené budově uprostřed tábora vykládala skupina mužů a žen pytle a krabice z nákladního automobilu. Čas od času jim takto humanitární organizace přivážely jídlo a jiné potřebné věci. Byli na tom závislí, nepřežili by. Achmed vyhledal mezi lidmi svoji ženu Elenu s oběma mladšími synky. Dostali se k troše mouky, oleji, pár konzervám a nějakému mýdlu. Vrátili se do stanu. Lidé za nimi ještě překotně nabírali životně důležité suroviny, bylo toho moc, moc málo, zase budou hladovět, všichni. Ale to by nebylo to nejhorší. Tábory neustále objížděli ozbrojenci, maskovaní, neoznačená vozidla – Rusové, Čečenci, vojáci, partyzáni, policisté, bandité, speciální jednotky a kdoví kdo další. Unášejí, vraždí, znásilňují… Získané


věci vyložili ve stanu. „Pane Kambijeve, mohu dál?“ do stanu vešel vysoký světlovlasý muž. Znali ho, byl to doktor Anderson, humanitární pracovník. „Byli jsme ráno v táboře u Sleptsovskaje,“ těkal pohledem po rodině, „v noci tam měli nájezd, asi výsadkáři nebo nějaká speciální jednotka“. Achmed poslouchal jako ve snách: přepadení stanů, střelba, děti zabité v postelích, znásilněné ženy. Zatočila se mu hlava. „Měli i seznam lidí, byl jste na něm i vy.“ Achmed se nemohl úzkostí pohnout ještě pár minut poté, co Anderson odešel. Otočil se na svoji ženu, měla v očích stejný strach jako on: „Achmede, musíš hned pryč.“ Tak rychle se ještě na ničem nedomluvili, oba věděli, co bude: Achmed odejde a Elena s dětmi tu zůstanou, nemají teď všichni na cestu. Než Achmed brzo ráno odešel, nespal celou noc. Účinkovali: Christian Anderson (30 let, narozen v Kodani, lékař, pracovník Dánského výboru pro uprchlíky, pomáhal uprchlíkům v Čečensku a Ingušsku, smrtelně zraněn střelbou ruských vojáků na armádním stanovišti) Elena Kambijeva (32 let, narozena v Grozném, architektka, žena Achmeda, 3 děti, od začátku druhé rusko-čečenské války bez práce, s manželem odešli z Grozného do vesnice Duba Jurt, odešli do uprchlického tábora v Ingušsku, po nuceném odchodu manžela z Ingušska se s dětmi skrývá na neznámém místě) Achmed Kambijev (37 let, odešel s rodinou do uprchlického tábora v Ingušsku, v souvislosti s aktivitami na ochranu lidských práv hledán ruskými úřady, opustil uprchlický tábor)

Za měsíc – bělorusko-polská hranice Achmed seděl, vzduch páchnul, tvrdá podlaha tlačila. Myslel na svoji ženu a děti, jsou někde v Ingušsku, snad v pořádku. Vzpomínal taky na rodné Čečensko – kopce, vesnice, lidé – střelba, krev, oheň, … někdo zasténal. Achmed si uvědomil, kde vlastně je, začal ve

tmě znovu rozpoznávat posedávající postavy okolo sebe. Opět někdo zasténal, otočil se tím směrem, Sese z Konga měl zase horečku. Achmed se stále divil, jak se dostal do Ruska. Ale teď na tom byli stejně – oba museli na západ, jen Achmed neměl horečku – zatím. Rozhlédl se po dalších cestujících (jestli se tak dá nazvat tlupa otrhanců v nákladovém prostoru tiráku). Turkmén, šestičlenná arménská rodina, Afghánec, dva Číňané. Sese ze sebe vydal odpudivý dávivý kašel, jeho černou tvář neviděl téměř vůbec. Tirák stál už několik hodin na dálničním odpočívadle, Achmed odhadoval, že jsou ještě v Bělorusku. Polsko je snad už blízko, doufal. Proč tu ale pořád stojí, sakra, nervy měl jak struny. Co se asi děje s jeho rodinou. Vzadu, kde tušil konec nákladového prostoru, něco zašramotilo, vrata se otevřela, světlo mu na chvíli odkrylo osazenstvo. Pak byl oslněn elektrickou svítilnou. Achmed si zastínil oči a viděl siluetu vysokého silného muže – Ruslan, seznámili se v Moskvě a Achmed mu zaplatil za cestu do Německa. Vedle něho byla silueta dalšího, mnohem menšího muže, Achmed si všiml veliké důstojnické čepice na jeho hlavě. Muži si něco sdělovali, pak vrata opět zapadla a rozlila se tma. Sese zachrchlal. Vrata se opět otevřela a Ruslan se vyhoupl dovnitř, spolu s ním i jeho dvě gorily (Achmed si vzpomněl, jak řvali na děti jeho arménských spolucestovatelů). Ruslan se rozhlédl po zbědované partě: „Chtějí více peněz, je tady prý nějaký vysoký důstojník,“ utřel si rukávem nos, „jinak nás nepustí,“ dokončil. Achmed v duchu počítal kolik už zaplatil – aby se dostal s rodinou z Čečny do Ingušska, cestování přes Rusko, z Moskvy až sem – všichni chtěli svůj podíl na úplatcích, zásoba peněz se ztenčovala. A vždycky se našel někdo další, kdo chtěl z něho a ostatních uprchlíků profitovat. Zaplatili znovu, co jim zbývalo, Achmed vyplatil i Seseho, ten si toho asi ani nevšiml, byl na tom asi ještě hůř, než si mysleli. Tirák se rozjel, směrem k hraničnímu přechodu. Projeli bez zastavení. Vyrazili na první kilometry polské silnice. Achmedovi se mírně ulevilo, dýchalo se přece jenom lépe, do Německa už jen jedny hranice. Sese dlouho nezakašlal. Achmed se zaposlouchal, rychle vyštrachal zápalky – škrtnutí, mdlé světlo. Achmed hleděl do vyhaslých očí afrického uprchlíka, bylo ticho. Účinkovali: Sese Swan (30 let, narozen v Demokratické republice Kongo, novinář, zatčen a mučen, útěk za příbuznými do Ruska, zaplatil převaděčům za cestu do Německa, po cestě zemřel na zápal plic) Ruslan Chasanov (38 let, narozen v Dagestánu, převaděč, nadále dostává peníze od uprchlíků) Viktor Vološčenko (50 let, důstojník běloruské policie, nadále dostává peníze za ochranu převaděčských akcí) Achmed Kambijev (37 let, utekl z Ruska, zaplatil převaděčům za cestu do Německa)

Ilustrační fotografie, zdroj www.dreamface.net/michal.


Za dva měsíce – pobytové středisko pro uprchlíky, Česká republika „Vaše místo pane Kambijeve,“ ukázal postarší muž na židli před kancelářským stolem, za nímž seděl. „Četl jsem si vaši výpověď a mám pár doplňujících otázek,“ pokračoval když se Achmed usadil. „Uvádíte, že jste odešel z Čečenska z důvodu válečného konfliktu, ale dle našich informací již válka neprobíhá,“ zaměřil svůj pronikavý pohled na Achmeda. „Neustále dochází k zabíjení a mučení lidí, chtěl jsem tím říci…,“ vyrazil Achmed, ale úředník ho přerušil: „Situace v zemi se zlepšuje, uprchlíci se vracejí, ruské orgány podporují obnovu země.“ Achmed přestal chápat, neměl pocit, že by se situace v Čečensku nějak zlepšila. Úředník pokračoval: „Zaměříme se na vaše osobní zkušenosti.“ „Můžete nějak doložit, že jste byl napaden ruskými vojáky?“ Achmed se zamyslel, nevěděl jak, prostě to byla pravda. „Zvláštní, jednou uvádíte, že vás byli vojáci, podruhé mluvíte o policistech, nějak v tom nemáte jasno,“ zase ten podezíravý pohled. „V té skupině byli vojáci i policisté,“ Achmedovi začala brnět hlava. „Nemáte žádné doklady, já nevím, jestli jste vůbec z Čečenska.“ Achmed vykulil oči a vyskočil, on že není z Čečenska, začal na úředníka křičet ve své mateřštině, nadával… Chvíli na to už zase seděl na židli. „Už jste se snad uklidnil, co si to vůbec dovolujete, chytili vás bez dokladů, chcete snad azyl ne?“ Achmed neodpovídal, chtěl získat azyl, klidně tady v České republice, i když zaplatil převaděčům za Německo. S radostí zůstane tady, když ho tu nechají, potřebuje někde zůstat, pak se bude snažit dostat k sobě i rodinu, která je někde v Ingušsku. Vzpomněl si na děti a ženu, musí se snažit, musí vypadat slušně, musí mu přece uvěřit, kvůli svojí rodině se musí někde uchytit, čím dříve, tím je větší

šance, že se opět shledají. Úředník se ptal dál a Achmed odpovídal, kdyby nebyla situace tak vážná, musel by se smát, kdyby ten chlap prožil to, co on, proč se tak hloupě vyptává, proč mu nevěří? Účinkovali: Karel Veselý (48 let, narozen v Ústí nad Labem, právník, úředník ministerstva vnitra, stále zpracovává pohovory s žadateli o azyl) Achmed Kambijev (37 let, zanechán převaděči v Polsku, utekl do České republiky a požádal o azyl – bez úspěchu)

Za deset měsíců – závěr Achmed se už dál nerozhlížel a vyrazil přes paseku ke skupině mladých smrčků. Hodlal se tam opět skrýt, je to už blízko hranice, pár metrů do Rakouska. „Zůstaňte na místě a nehýbejte se.“ Achmed sám sebe v duchu proklel, že ještě chvíli nepočkal. Ale teď už bylo pozdě, otočil se. Z úkrytu mezi stromy se zvedala skupina mužů, na černých kombinézách měli malé žluté nápisy – Policie. Šli k němu, bylo nezvyklé ticho… Příběh, který jste právě dočetli je fikcí, která bohužel pramení ze skutečného příběhu čečenského občana a ze zpráv a výzkumů nevládních a mezinárodních lidskoprávních organizací (Amnesty International, Human Rights Watch, Mezinárodní helsinský výbor apod.). Jiří Koželouh Autor je aktivista kampaně „Bezpečí pro uprchlíky“.


8

MEZI ČERNÝM A KASPICKÝM MOŘEM „Válka v Čečensku řadě lidem vyhovuje,“ říká představitel čečenských uprchlíků žijících v gruzínském údolí Pankisi Said Madaev Území nalézající se v severovýchodní části Gruzie na hranicích s Čečenskem. Po zahájení druhé rusko-čečenské války se stalo místem, kam utekly tisíce čečenských uprchlíků (odhady hovoří okolo 7 000 osob). Řada z nich se usadila v několika vesnicích Pankiského údolí u etnicky spřízněných Kistinců (etnická skupina původem z Čečenska). Ruská vláda opakovaně obviňovala Gruzii, že v pankiském údolí nalezli útočiště kromě civilních uprchlíků také bojovníci z řad čečenského odboje a několik desítek zahraničních bojovníků. Situace vygradovala až k vyhrožování zásahem ruské armády na území Gruzie a bombardováním Pankisi a okolí ruským letectvem v srpnu 2002. Několik dní po ruském bombardování Gruzie provedla vlastní vojenskou operaci, jejímž výsledkem podle prohlášení tehdejšího gruzínského prezidenta Eduarda Ševardnadzeho bylo zabití či vyhnání všech čečenských povstalců z Pankisi. Ve stejném roce pro čečenské uprchlíky v Gruzii začíná vysílání z České republiky Rádia Svobodná Evropa v čečenštině. Čečenci žijící v Pankisi několikrát organizovali protestní akce a hladovky za zlepšení svých životních podmínek a proti vydávání uprchlíků či jejich jmenných seznamů gruzínskou stranou Rusku. Na konci roku 2005 byla do Čečenska (do hlavního města Grozného) vrácena skupina 127 osob, kterým byla slíbena kompenzace ve výši 20 000 ruských rublů (přibližně 17 000 Kč) a pomoc místních úřadů s usídlením. Podle posledních zpráv od těchto uprchlíků sliby ruské strany nebyly dodrženy a uprchlíci dodnes žijí v tzv. místech dočasného umístění.

Do Pankisi uprchnul v roce 1999, kdy byla zahájena druhá rusko-čečenská válka. Společně s dalšími uprchlíky zde roku 2002 založil organizaci BART (čečensky znamená shoda či svornost), která má za cíl zlepšení situace čečenských uprchlíků v Gruzii.

Said Madaev

Foto: Kakha Kvashilova

Proč jste založili organizaci uprchlíků v Pankisi? Já jsem pracoval ve školství a viděl jsem, jak ten konflikt působí na děti uprchlíků. Snažil jsem se společně s ostatními a ve spolupráci s UNHCR pomáhat uprchlíkům, ale viděli jsme, že děti uprchlíků zde žijí už šest let, že nedochází k žádnému jejich posunu, že těch šest let se ty děti nijak výrazně nevzdělávají. Chtěli jsme, aby měly možnost získávat schopnosti a znalosti běžné v civilizovaném světě, aby se mohly rozvíjet, aby měly v budoucnu šanci. Díky norským nevládním organizacím se povedlo zajistit alespoň kurzy anglického jazyka, kurzy práce s počítačem. Není to mnoho, ale oni i my děláme vše, co je v podmínkách v jakých žijeme možné. Chceme pomáhat jak dětem se vzděláváním, tak mládeži se sháněním práce. V Pankisi žijí děti, které šest let nebyly v cirkuse, v zoologické zahradě, které nikdy nebyly v Tbilisi (hlavní město Gruzie – pozn. red.) či ve velkém městě vůbec. Proto jsme založili organizaci s cílem řešit tyto problémy. Jestli se nám povede, aby tyto děti ne-

9

skončily v kriminále, aby se nestaly součástí narkobyznysu, aby neměly důvod se vyhazovat do povětří, bude náš cíl splněn. Díky znalosti prostředí a tradic navrhujeme vlastní metody řešení. Snažíme se vysvětlit, že metody, které se úspěšně používaly v Ugandě či Čadu, jsou v Čečensku neúspěšné, snažíme se UNHCR vysvětlit, že je rozdíl v tradicích v mentalitě, zatím ale narážíme spíše na nepochopení. Je taky pravda, že zabývat se v dnešní době čečenskými uprchlíky v Gruzii je velmi složité. Připravujeme např. projekty zabývající se řešením etnických konfliktů, některé děláme společně s gruzínskými uprchlíky z Abcházie. Jejich vztah k Čečencům však není jednoznačný, protože čečenští dobrovolníci bojovali v Abcházii na straně Abcházů proti Gruzínům. Věnujeme se také sociálním otázkám uprchlíků. Těžko můžete chtít po člověku, aby seděl celý den na semináři o traffickingu (obchodu s lidmi – pozn. red.), když jeho rodina nemá co jíst. První je zajistit podmínky pro život a pak lidé na ten seminář sami přijdou. S těmito projekty nám velmi pomohla katolická církev a představitelstvo Vatikánu v Gruzii. Jak se objevili čečenští uprchlíci v gruzínské soutězce Pankisi? Jsou to lidé, kteří sem utekli v době druhé rusko-čečenské války, tedy po roce 1999. Ze začátku nás tu bylo několik tisíc, nyní podle posledního sčítání je v Gruzii jen okolo 450 čečenských uprchlíků. Zhruba 65 rodinám pomohly přesídlovací programy UNHCR, zbytek lidí využil svých příbuzných a kontaktů a ujel do jiných zemí. Mnoho lidí se nyní bojí vrátit zpátky už jen proto, že utekli do Gruzie. Jen si to představ, říct, že jsi čečenský uprchlík, který žil v Pankisi. Já jsem z Čečenska odjel 24. prosince 1999. Tehdy nás nechtěli pustit přes hranice, bylo to v zimě, v horách, týden nás drželi na hranicích, mě i moji matku.


Existovaly případy, kdy Gruzie vracela čečenské uprchlíky zpět Ruské federaci? Ano, a ne málokrát. V roce 2003 např. Gruzie vrátila pět lidí, kteří se účastnili hnutí odporu v Čečensku, pak utekli do Pankisi a zde žili. Je to politika, neboť takové situace se dějí nejčastěji v okamžiku, kdy se v Gruzii začíná normálně žít. Gruzie si pak dovolí v něčem nesouhlasit s Ruskem a Rusko hned během dne přispěchá s hrozbou, že začne bombardovat Pankisi. Je to směšné, celý svět nyní zná Pankiskou soutězku jako centrum světového terorismu, ale kdybys viděl to údolí – jedna řeka a okolo ní leží dvě tři vesnice, to je vše. Když si člověk čte ruský tisk nebo se dívá na ruské zprávy, dozví se, že čečenští uprchlíci se už vrací zpět do Čečenska, kde začínají normálně žít, že žádné uprchlické tábory již neexistují. Jaká je současná situace ohledně návratu uprchlíků. Do Čečenska se lidé vraceli na své vlastní nebezpečí po celou dobu. Šest let se totiž nedá v Pankisi žít. Žijeme převážně z humanitární pomoci OSN, což obnáší příděly mouky, cukru, fazolí a oleje. Poté co zde začaly protesty a hladovky uprchlíků, přidalo nám UNHCR jednu konzervu kondenzovaného mléka a konzervu šprotů. Takhle se skutečně žít nedá, proto se lidé vracejí a hledají si nějakou práci. Ano, zde můžeme žít v relativním bezpečí. Ale jaké je to bezpečí – člověk, který prošel tou válkou, viděl to ničení, smrt... a tomuto člověku Rusko hrozí, že už zítra může přijít znovu bombový útok. V takém stavu my zde šest let žijeme. To má na lidi v Pankisi devastující vliv. Lidé, kteří se vracejí do Čečenska, dostávají od státu nějaké kompenzace? Slibovali jim kompenzace. Jestli je začnou vyplácet, lide se určitě začnou vracet, tím jsem si jistý. Jestli uprchlíci uvidí, že se k nim v Čečensku chovají normálně, určitě se bu-

MEZI ČERNÝM A KASPICKÝM MOŘEM dou vracet, proč by se trmáceli jinam. Dříve ale lidé, kteří se vraceli, byli často zabiti ruskými vojáky, stalo se to i jedné ženě od nás. Nyní od nás odjela do Čečenska první velká skupina – uvidíme, jak se jim povede. Jaký je podle Vás rozdíl mezi první a druhou rusko-čečenskou válkou? Rozdíl tam je, v krutosti. Druhá válka je mnohem krutější. A má to své příčiny. Lidé nejdřív neznali válku, nedovedli si ji představit, válka pro ně znamenala, že někde na poli se někdo potká a postřílí se. Nemysleli na to, že válka může přijít do jejich domu, že může pozabíjet jejich rodinu. V první válce, když letělo letadlo, všichni vyběhli ven se na něj podívat. Pak když zjistili, že z letadla padají bomby, co je mají zabít, se jejich vnímání války změnilo. Druhou válku už sledovali schovaní ve sklepech. V první válce byly případy, že ti nahoře, ač měli rozkaz bombardovat vesnici, když viděli, že je to obyčejná vesnice, tak bombardovali opodál, jen strašili. To se v druhé válce už nedělo. Druhá válka je daleko krutější, kobercové bombardování, pohřbívání lidí ve sklepech za živa, likvidace celých vesnic, měst, ulic. Stačí aby z nějaké vesnice nějaký idiot vystřelil a utekl a na oplátku je celá vesnice vybombardována a zničena, a to i s lidmi, kteří neměli kam odejít. V tom já vidím hlavní rozdíl mezi první a druhou válkou. A čím si vysvětlujete, že proti první čečenské válce byla většina ruské společnosti, konaly se protiválečné mítinky, zatímco u druhé války se prezident Putin může opřít o podporu velké části ruského obyvatelstva. Ti, kteří začali druhou válku, a je potřeba říct, že ta nezačala sama od sebe, ta byla dle mého naplánována, udělali dopředu vše pro to, aby vykreslili Čečence jako příčinu všeho zla. Jen se podívejme na předehru k té válce – výbuchy v obytných domech v Moskvě. Kdo jsou ale obvinění, podívejme se na jejich jména – jsou to Karačajci (národnostní skupina obývající Karačajevskočerkeskou autonomní republiku v rámci Ruské federace – pozn. red.), ale přesto se stále mluví o tom, že Čečenci vyhodili do povětří moskevské domy. Druhá příčina války – útok na Dagestán. Čečencům válka v Dagestánu k ničemu nebyla, my jsme měli dost problémů se skončenou první válkou, lidé chtěli pracovat, nevyplácely se mzdy, penze. Bohužel někteří mladí lidé šli za Pankiské údolí těmi, kdo jim nabízel peníze, a proto se

možná nechali vypravit do Dagestánu a pak se vrátili zpět. Já se domnívám, že to vše bylo uděláno záměrně kvůli vyprovokování války a kvůli argumentaci Ruska. V první válce ruská armáda vstoupila na území Čečenska a byla celým světem vnímána jako agresor. V druhé válce už mohla kvůli útoku na Dagestán tvrdit, že se jen brání. Ti, co zaútočili na Dagestán, dobře věděli, že nyní oni byli agresory, že válka může znovu přijít. Kdyby se tohle nestalo, nemělo by Rusko tak dobrý důvod k zahájení války, tak brutální války. V druhé válce jsme my Čečenci byli světu představeni jako napadající strana. Rusko argumentovalo také tím, že muselo v Čečensku udělat pořádek, neboť na jeho území se etablovali zahraniční žoldáci, teroristické skupiny vč. Al-Kajdy? Žádná Al-Kajda v Čečensku nebyla. Ano, placení zahraniční bojovníci tam byli. Byli i v Kosovu i v Afghánistánu, jsou nyní i v Iráku. Jsou všude tam, kde probíhá válka. Všude tam se objevují tito lidé. Jejich motivace může být různá, mohou to být dobrovolníci, stejně tak jako příslušníci různých tajných služeb a organizací. Ta strana, která bojuje, tyto lidí přijímá, to je pochopitelné. Já však vidím jako velkou chybu, že čečenská vláda té doby nepochopila nebezpečí, které z přijímání tohoto druhu pomoci může přijít. Jaké byly vztahy mezi ruským a čečenským obyvatelstvem v období mezi oběma ruskočečenskými válkami. Úplně normální. Neměli jsme navzájem vážné problémy. V mé vesnici žilo mnoho Rusů, zůstávali s námi v průběhu první války. Moje první učitelka byla Ruska, Rusové pracovali také v nemocnicích, řada z nich nám pomáhala i v průběhu první války. Když skoro všichni utekli z naší vesnice, jedna lékařská sestra Ruska tam zůstala a pomáhala raněným. Jak bych mohl mít s takovýmito lidmi jiné než dobré vztahy?

Jak hodnotíte práci mezinárodních organizací, které pomáhají čečenským uprchlíkům? Nemohu mluvit o tom, co jsem neviděl svýma očima. O situaci v Ingušsku či Čečensku vím jen z doslechu, ale slyšel jsem, že různé dánské a francouzské organizace velmi pomohli Čečencům v nouzi. Ale mohu říct, jak vidím situaci v Gruzii. Co se týče UNHCR, domnívám se, že nedělá to, co by mohl. Když jsme s nimi měli kulatý stůl, řekli jsme jim, řekněte nám kolik máte rozpočet na pomoc Čečencům v Gruzii, a pojďte, společně dáme dohromady projekty, které budou nejúčinnější. Na to nám řekli, to nejde, to je tajná informace. No budiž. Máme ještě zkušenost s Červe-ným křížem, ten pracoval výborně. A nebo Lékaři bez hranic, ti zachránili velké množství lidí. Ale teď jim tu znemožnili dále pracovat. Jak si myslíte, že se bude v budoucnu řešit konflikt v Čečensku? A jak byste si přál, aby se řešil? Dokud se nezmění politika Ruska, bude válka pokračovat. Teprve až se k moci dostanou lidé, kteří budou chtít ukončit válku, kterou nepotřebuje ani Rusko, ani Čečensko, mohou ji ukončit během jednoho dne. Dneska ale, a to se omlouvám, je Evropě a Radě Evropy úplně fuk, co se děje v Čečensku. Tím nemyslím ty jednotlivce či organizace v Evropě, co se snaží na problém upozorňovat. Ale s odpuštěním, jaký je vztah a znalosti o Čečensku – Čečensko to je kde, á kdesi na Kavkaze. Já nevidím žádnou pozitivní perspektivu jak válku zastavit. Rusko nechce ustoupit, Čečenci již nemají co ztratit. Lidé, kteří jsou nyní součástí ozbrojeného odporu, říkají, naši přátelé, naše rodiny umřeli v boji za svobodu, nemůžeme najednou utéct. Jak se dá začít rozhovor mezi těmito stranami? Jedinou možnost vidím v tom, že by Evropská unie zavedla svoji dočasnou správu na území Čečenska na sedm či deset let. Zatím to ale vypadá, že válka v Čečensku řadě lidem vyhovuje. Pro Čečensko jsou vydělovány velké finanční prostředky, kde však končí, ví málokdo. Stejně tak nikdo neví, kde končí peníze z čečenské ropy. Z války žije spousta lidí a ti se nechtějí této možnosti svého zajištění vzdát.

Foto: internet

Jak se díváte na obavy Ruska z islamizace, šíření extrémních směrů např. wahhábismu z území Čečenska? Žádné takové nebezpečí dle mého neexistuje. Proč se nebojí islamizace pocházející z jiných


10

MEZI ČERNÝM A KASPICKÝM MOŘEM muslimských zemí Ruské federace – Tatarstánu, Baškirsku, Karačajevsku? Proč zrovna Čečenci jsou prezentování jako ti, kteří díky své mentalitě mohou celé Rusko islamizovat. Navíc násilím. Pokud sám nebudeš o něčem přesvědčen, nedosáhnu ničeho tím, že tě budu bít klackem do hlavy a říkat ti, buď takový a takový. Ty budeš dělat přesně pravý opak. Netvrdím, že neexistují skupiny prosazující náboženství násilím. Ale je potřeba se podívat, kdo a proč je financuje, kdo je založil, jakou roli hráli při destabilizaci společnosti. Ano v Čečensku je islám, ať to chceme, či ne. Ale v Rusku je víc než deset miliónů muslimů, tak proč se všichni bojí několika stovek tisíc muslimů v Čečensku? A jak hodnotíte různé teroristické útoky vedené Čečenci, útoky, které byly dělány ve jménu Čečenců? Mám na mysli např. obsazení moskevského divadla Dubrovka či školy v Beslanu. Souhlasím pouze s jejich požadavkem – zastavit válku. Ale s metodou nemohu souhlasit

vůbec. Nikdy bych nemohl říct, že to bylo správné. Je to i proti islámu – jako rukojmí tam zůstali ničím nevinní lidé. Lidé, kteří se provinili jen tím, že se šli podívat na hudební vystoupení, možná to byli i lidé, kteří byli proti válce v Čečensku. Existují ale lidé, kteří v té válce ztratili všechno a kteří neslyší na morální argumenty. Oni říkají, kde jsi byl se svojí morálkou a s lidskými hodnotami, když mi zabíjeli mé blízké. Tito lidé pak obsadili např. divadlo, myslím si, že nechtěli zabíjet nevinné lidi (možná ti, co to řídili, ti ano, těm bylo jedno všechno). Zkusili, jestli se jim povede zastavit takto válku či přimět druhou stranu k rozhovorům. Co si ale od toho slibovali, moc nechápu. Mysleli si snad, že Rusko, které zabíjí a bombarduje i své lidi v dlouhé válce, tuto válku zastaví jen kvůli několika zajatým stovkám lidí? Je přece jasné, že toto nemělo šanci na úspěch. Po všech stránkách to bylo špatně, tak to vidím já.

tek občanské války mezi samotnými Čečenci, mezi těmi kteří spolupracovali s Moskvou, a těmi, kteří proti ní bojovali. Je to podle Vás reálné nebezpečí? Ano, to je reálné nebezpečí. Budou lidé, kteří si budou chtít vyřizovat účty. Po skončení první války byla vyhlášena amnestie, na ty, co spolupracovali, i na ty, co ne, abychom mohli žít pohromadě. A přesto bylo vyřizování účtů. A nyní je situace ještě horší. Buď se budou muset obě strany dohodnout a udělat krok zpět ještě před okamžik, než se postavily proti sobě, anebo ti, co teď spolupracují s Moskvou, budou muset odejít. Jiné varianty nevidím. Rozhovor vedl 3. září 2005 v Tbilisi Milan Štefanec. Autor je aktivista kampaně NESEHNUTÍ „Bezpečí pro uprchlíky“.

Hovoří se o tom, že kdyby se nyní z Čečenska stáhla ruská armáda, znamenalo by to začá-

Tancem proti terorismu aneb Maršo znamená svoboda První návštěva Marša V lednu 2003 vyvrcholil projekt o.s. Berkat „Před válkou jsem měl hračky“ (putovní koncert), v němž hlavní roli hrál čečenský dětský taneční soubor Maršo. Akce byla odstartováním benefiční kampaně pro založení programu Pomoc lidem v ruinách Grozného. Jejím poselstvím bylo ukázat české veřejnosti možnosti, jak pomoci strádajícím lidem v Čečensku, a pokusit se ji přesvědčit, že všichni Čečenci nejsou teroristé či zločinci. Hlavním cílem této akce bylo představit severokavkazský národ a jeho bohaté kulturní tradice, které jsou dlouho trvající válkou vážně ohroženy. Taneční vystoupení skupiny Maršo, která byla sestavena přímo pro účel výjezdu do Čech v uprchlickém táboře Sputnik (na čečenskoingušské hranici), vzbudila v České republice nečekanou senzaci – Maršo zcela vypro-

Maršo

11

dalo několik divadelních sálů. Úspěch sklidil soubor i v Brně v divadle Husa na Provázku, kde vystoupení zajišťovalo NESEHNUTÍ. Setkání malých i dospívajících Čečenců a Čečenek s českými protějšky na školách, které na projektu během turné spolupracovaly, zanechalo ve všech silné zážitky. Místní studenti a studentky měli možnost se seznámit s čečenskou kulturou a tradicemi a naopak představit svým čečenským vrstevníkům a vrstevnicím kulturu českou.

Maršo revival (2006) Projekt Tancem proti terorismu přímo navazuje na úspěšné turné čečenského tanečního souboru Maršo, které se uskutečnilo v roce 2003, a projekt Studijních pobytů na českých odborných školách pro děti z tohoto souboru (projekt probíhá od roku 2004). V září 2006 znovu přijede soubor Maršo na dva měsíce do České republiky. Prostřednictvím projektu Tancem proti terorismu chce Berkat spojit kulturní a společenské zájmy mladých Čechů a Čečenců. V současné době už probíhají fáze projektu, které připraví příjezd a pobyt Marša v ČR. Projekt vyvrcholí uspořádáním dvouFoto: Bára Smetánková měsíčního umělec-


kého a vzdělávacího pobytu skupiny Maršo v ČR. Organizátorky a organizátoři z Berkatu tak chtějí vyjádřit a získat další podporu pro děti a rodiny v Čečensku a posílit jejich vědomí vlastního kulturního bohatství. Dalším smyslem je v českých studentech a studentkách probudit prostřednictvím osobních setkání s mladými Čečenci a Čečenkami nejen potřebu zamyslet se nad jejich tíživou situací, ale i ukázat jim kultivovanost a kulturnost lidí z Čečenska. Vybrané skupiny studentů a studentek z českých a moravských středních a vysokých škol si v průběhu příprav příjezdu Marša samy uspořádají studentské fórum s názvem Tancem proti terorismu. Tematiku fóra si vytvoří studenti během přípravné fáze sami (1. pol. 2006).

Možnost vašeho zapojení Před příjezdem souboru Maršo - uspořádání tzv. Čečenského dne na vaší škole (debata o Čečensku, prezentace našich projektů v Čečensku). V době pobytu dětí z Maršo v ČR (srpen až říjen 2006) - uspořádání besed studentů s dětmi z Maršo na vaší škole - organizace tanečních workshopů na vaší škole - pomoc studentů s organizací příjezdu a pobytu dětí z taneční skupiny Maršo v ČR. Více informací na: www.berkat.cz. BERKAT Berkat se snaží nejen pomáhat, ale i navazovat vztahy s lidmi, kteří se ocitli v těžké

MEZI ČERNÝM A KASPICKÝM MOŘEM situaci. Nenahrazuje, ale doplňuje tak práci humanitárních a dalších pomáhajících organizací. Berkat nechce vytvářet závislost lidí na pomoci zvenčí, naopak je různými způsoby provází a podporuje na cestě k „pomoci sobě“ s maximálním využitím tvořivosti a tradičních kulturních dovedností. Organizace Berkat vznikla původně v Ingušsko na podporu dětského stacionáře v Grozném. Impulsem ke vzniku občanského sdružení Berkat v Čechách byla snaha lidí kolem Petry Procházkové, která stacionář

v Grozném v roce 2000 spoluzakládala, a členů neformálního sdružení výbor SOS Čečensko pokračovat v humanitární práci a dále rozvíjet již navázané kontakty. Berkat se svými projekty založenými na individuální pomoci snaží dovést do důsledků solidaritu lidí přes hranice zemí. Otevírá možnost pro ty, kteří soucítí s údělem strádajících ve válce, kteří chtějí objevovat způsoby, jak přeměnit soucit v konkrétní pomoc. Berkat je rozrůstající se různorodá skupina lidí, kteří investují do společné práce založené

na principu oboustrannosti. Cílem je nejen pomoci druhým, ale i skrze tuto pomoc odkrývat vlastní životní a kulturní perspektivy. Texty Berkatu upravil Jiří Koželouh. Autor je aktivista kampaně NESEHNUTÍ „Bezpečí pro uprchlíky“.

Očima uprchlíků O příčinách konfliktů na Kavkaze a možnostech jejich řešení se pořádají konference, diskutují k tématu politici i politologové. Velmi zřídkakdy však do těchto diskusí mají možnost zasahovat ti, kteří se stali žijícími oběťmi těchto konfliktů – uprchlíci. A to přesto (nebo právě proto), že jejich pohled na řešení těchto konfliktů se často liší od oficiálních stanovisek politických reprezentantů jejich země či národa. Jaké jsou názory uprchlíků na situaci na Kavkaze se proto pokusil na přelomu roku 2003 a 2004 zmapovat projekt Arménské sociologické asociace. Ve spolupráci s neziskovými organizacemi z Ázerbájdžánu, Gruzie, Dagestánu, Ingušska, Náhorního Karabachu, Severní i Jižní Osetie a Čečenska vyzpovídali pracovníci nevládních organizací 2 071 uprchlíků a vnitřně přesídlených osob* žijících na Kavkaze v oblastech, odkud pocházejí organizace podílející se na výzkumu. A jaké byly výstupy tohoto výzkumu? Mezi dotazovanými se nacházelo 29,4 % osob s vysokoškolským vzděláním, 39,6 % mělo vzdělání středoškolského typu. 44,5 % dotázaných mělo v době výzkumu zaměstnání, 20,1 % byla bez zaměstnání, 12 % pracovalo v domácnosti a 4,8 % bylo invalidy. Větší část uprchlíků měla rodinu – 63,3 %, asi 15 % procent bylo ovdovělých. O sociálních poměrech zpovídaných vypovídaly údaje o jejich příjmech. Více než polovina rodin (53,3 %) měla průměrný měsíční příjem menší než 50 USD (8 % mělo příjem dokonce nižší než 5 USD). Nejnižší příjmy v průměru vykazovaly rodiny z Dagestánu (34,3 USD), Čečenska (40 USD) a Arménie (40,5 USD), nejvyšší naopak z Ingušska (145,6 USD) a Gruzie (101,5 USD). Základním zdrojem příjmů pro uprchlíky byla humanitární pomoc (v 68,5 % případů), a to především od mezinárodních humanitárních organizací. I tu však v době výzkumu dostávalo pouze 60 % dotázaných. Výzkum také zjišťoval, kdy se dotazovaní stali uprchlíky. Drtivá většina z nich byla nucena opustit svůj domov v období 1988 – 1999, pouze 187 lidí uteklo z domova až po roce 2000. Celkově pocházeli uprchlíci účastnící se výzkumu z více než 170 měst a vesnic Kavkazu. Nejvíce jich uteklo z Čečenska (25,4 %). Před útěkem ze své vlasti se pouze 8,5 % lidí

podařilo prodat či vyměnit svůj byt či dům a jen 12 % se podařilo vzít si s sebou všechen majetek, oproti 61,7 % kterým se nepovedlo přivézt si do svého nového působiště vůbec žádný majetek. Drtivá většina uprchlíků (93,2 %) pak nedostala za ztrátu svého majetku žádnou kompenzaci. Pouze část uprchlíků žijících v Ázerbájdžánu a v Náhorním Karabachu potvrdila, že obdržela plnou či částečnou kompenzaci za ztráty vzniklé v důsledku válečného konfliktu. Zajímavé výsledky přinesla také ta část výzkumu zjišťující pohled uprchlíků na jejich budoucnost. Přestože třetině rodin někdo z jejich členů již odešel za hranice (nejčastěji do Evropy či Ruska), přes 63 % běženců se chce vrátit do místa svého pobytu před válkou. Nejvýraznější rozdíl (vyplývající z dosavadního vývoje zamraženého konfliktu v Náhorním Karabachu) byl mezi Armény a Ázerbádjžánci. Zatímco mezi uprchlíky žijícími v Arménii či Karabachu bylo pouze 12 % těch, kteří toužili vrátit se do místa, kde žili před válkou, Ázerbádžánců toužících se vrátit zpět bylo 88 %. Ještě větší touhu vrátit se domů vyjevili uprchlíci žijící v Gruzii 97,6 % a Dagestánu 99,6 %. Od řady kavkazských konfliktů uběhlo v době průzkumu 10 a více let. Proto také sociologové zjišťovali, jak žijí uprchlíci ve svých nových působištích. Zjistili, že takřka 14 % z nich stále žije ve stanech a provizorních táborech pro uprchlíky, okolo 30 % žije v dočasných ubytovnách pro uprchlíky a 6 % z nich obývá domy a byty opuštěné v době konfliktu jejich původními obyvateli. Více než 60 % se nepovedlo za více než 10 let nashromáždit žádný majetek. Mezi „nejmajetnější“ uprchlíky patřili uprchlíci žijící v Dagestánu či Jižní Osetii (zde vlastnilo 43 % běženců dům či byt). Mezi problémy, se kterými se kavkazští uprchlíci nejvíce potýkají, patřilo hledání zaměstnání (za problém jej označilo 52,3 % dotázaných), problémy s bydlením (46,3 %) či zdravotní péče (22,6 %). Vypovídající o jejich problémech byl také jejich postoj k místním vládám a režimům, mezinárodním či místním nevládním organizacím. Takřka polovina běženců (48 %) si myslí, že vláda se nezabývá řešením jejich problémů, oproti tomu pouze 7,5 % uprchlíků hodnotilo vztah mezinárod-

ních a místních nevládních organizací k jejich problémům jako špatný. Nejlépe hodnotili vztah nevládních organizací k uprchlíkům lidé žijící v Dagestánu či Ingušsku (více než 95 %), oproti tomu nejhůře se k jejich práci vyjádřili uprchlíci žijící v Arménii a Náhorním Karabachu (zde jejich práci hodnotilo kladně pouze 7 % dotázaných). Největší důvěru k vládě projevili uprchlíci žijící v Ázerbájdžánu, kde 67,5 % z nich se domnívá, že jejich práva jsou zabezpečena ze strany vlády. Zajímavý je výsledek z Dagestánu, kde 86 % dotázaných uprchlíků tvrdí, že jejich práva chrání místní nevládní organizace. V případě, že uprchlíci hledají pomoc při řešení svých problémů, obrací se nejčastěji (35 %) s prosbou o pomoc na místní a mezinárodní nevládní organizace. Takřka 37 % uprchlíků však nevidí vůbec žádné možnosti řešení svých problémů. Tazatelé také zkoumali, jak se uprchlíci dívají na kavkazské konflikty, které je vyhnaly z jejich domovů, a na možnosti jejich řešení. Více než 18 % uprchlíků tvrdí, že dnes nepovažují nikoho za nepřátele, přes 40 % dotazovaných neumělo na otázku „Koho považujete za svého nepřítele“ odpovědět. Za nejčastějšího nepřítele byly označovány současné i minulé vlády (7,9 %). Jako kroky vedoucí k řešení kavkazských konfliktů byly nejčastěji označeny návrat běženců do místa, odkud museli odejít (31,1 %), zlepšení ekonomiky v regionu (25,4 %), řešení konfliktů kompromisem (24,9 %) a ukončení blokád silnic a komunikací (22,1 %). Odpovědnost za řešení konfliktů pak jejich oběti nejčastěji viděli v prezidentovi (51 %), vládě (47,4 %) a parlamentu (15 %). Z výsledků výzkumu „Mir na Kavkaze glazami bežencev, Jerevan 2004“ zpracoval Milan Štefanec. Autor je aktivista kampaně NESEHNUTÍ „Bezpečí pro uprchlíky“.

* V následujícím textu je pro obě skupiny nadále používán termín uprchlíci či běženci.


12

POHLED NA EVROPU Prezidentova migrace od multikulturalismu Málokdy v tak krátké době tolik chytrých lidí proneslo tolik hloupých výroků jako po londýnských atentátech na počátku loňského léta. Jistý český politolog navrhuje bojovat proti islámu, neboť je to podle něj scestná totalitární ideologie, bývalý ředitel prestižního českého nakladatelství vystoupil s tvrzením, že kolektivistický islám nezná pojem individuálního svědomí. Připočteme-li k tomu skryté lobbování stále konzervativnějšího Vatikánu i nejrůznějších naopak velmi progresivně a demokraticky se tvářících celoevropských iniciativ proti vstupu – paradoxně více sekulárního než islámského – Turecka do EU, můžeme nabýt dojmu, jako by se zdánlivě čistě akademická teorie harvardského profesora Huntingtona o střetu civilizací stávala chmurným sebenaplňujícím se proroctvím i v donedávna docela klidné západní Evropě. Zdá se však, že nejoriginálnější perly k tématu vyšly – jako tomu už bývá bezmála pravidlem – z úst českého prezidenta, který po odchodu Miloše Zemana z politiky zaujal roli hlavního politického baviče. V rozhovoru pro Mladou frontu Dnes pan prezident nedlouho po atentátech nazval multikulturalismus „falešnou ideologií“, hlásající, že je „jakýsi nárok, obecně lidské právo potulovat se kdekoliv po světě.“ V jistém smyslu prezidentovu podezíravou nedůvěru vůči nejrůznějším –ismům a ideologickým módám lze pochopit. Diktatura politické korektnosti spojená s tabuizováním společensky závažných a ožehavých témat (včetně migrace) je samozřejmě věc pošetilá a v konečném soudu naopak rozvracející společnost, jejíž soudržnost chce zachovat. Stěží bychom pro to nalezli smutnější příklad, než šokující turbulence pověstně tolerantní nizozemské společnosti spojené s kontroverzní postavou nikoliv neprávem populárního Pyma Fortuyina a násilnostmi po zavraždění režiséra Thea van Gogha. Moderní doba krvavou francouzskou revolucí počínaje nám skýtá dostatek příkladů toho, že násilné prosazování bohulibých idejí v prostředí, které na ně není připraveno od zeleného stolu bez porozumění geniu loci v zájmu jakéhosi imaginárního veřejného blaha, může přinést důsledky spíše opačné a zaručeně neblahé. Sociologové hovoří svým odborným žargonem o „zvrácených efektech“, lidová moudrost daleko jasněji o tom, že „cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly“.

13

Jenže s multikulturalismem se to má poněkud jinak, lze říci přímo naopak. Multikulturní společnost není úmysl, ale realita vyvíjející se přirozeně a po staletí. Ve fejetonu pro BBC Václavu Klausovi na toto téma velmi pěkně kontroval analytik BBC Petr Fischer a překvapivě docela věcně i premiér Paroubek. Migrace a následné setkávání etnik, kultur a světonázorů v multikulturní společnosti představuje jev právě tak starý jako dějiny lidské společnosti. Již helénistický svět a později římská říše vynikaly bezmála stejně multikulturním prostředím jako dnešní New York, Londýn či Singapur, dokud tuto pestrou společnost neroznesli na kopytech své netolerance křesťanští a islámští džihádisté s vervou fanatiků přesvědčených o samospasitelnosti své prav-

risků – pokřtěných muslimů? A kde by asi ekonomicky bylo dnešní Česko, kdyby nebylo ve dvou brutálních genocidních vlnách zbaveno židovského a německého obyvatelstva, které zde po staletí rozhojňovalo ekonomické i duchovní bohatství země? Ale zanechme dnes sále oblíbenějších spekulací v duchu kontrafaktuální historie a obraťme se k suché řeči reálných čísel. IOM nedávno publikovala zprávu, přesvědčivě dokazující, jak migranti mnohostranně rozhojňují ekonomické bohatství hostitelských zemí. Na jedné straně v podobě podnikatelů a špičkových odborníků přispívajících do znalostní ekonomiky, na druhé straně prostřednictvím nekvalifikovaných a druhořadých profesí, o jejichž výkon v hostitelských zemí není zájem. A zůstaneme-li na domácím písečku, i tu nám nestranní ekonomové spočítali, že polistopadový český stát svou restriktivní politikou vůči usazování a zaměstnávání cizinců přišel už o miliardy korun. Stejně tak ekonomové spočítali, že řada chudých postsovětských a rozvojových zemí hospodářsky a sociálně nezkolabovala jen díky penězům, které do nich posílají jejich vlastní občané, pracující jako migranti v bohatých zemích. Bez této v podstatě nejadresnější formy rozvojové (mnohdy spíše humanitární) pomoci, která jde vskutku z ruky do ruky, by svět Ilustrační fotografie, foto Zuzana Šilhanová. měl politických problédy. Sotva se však pod vlivem antické tradice, mů o poznání více (a úměrně tomu bohatý kterou sami nejdříve horlivě ničili, alespoň svět o poznání více uprchlíků). trochu zcivilizovali, začala se jak ve středověJe jisté, že toto všechno pan prezident, kteké křesťanské Evropě, tak na muslimském rý tak rád cestuje po světě a stylizuje se – Předním východě a v severní Africe opět utváv hokynářské průměrnosti české politiky svým řet vysoce vyspělá a bytostně multikulturní obzorem nepřesahující pach socialistických společnost. A pokud na pana profesora ekohospod snad i právem – do role světáka, jistě nomie nezabírají kulturně-historické argudobře ví. Jenže stejně tak dobře ví, že v xementy, stálo by za to připomenout alespoň ty nofobní zemi, jakou Česko bezesporu stále je, ekonomické, které pro něj obvykle bývají až si světáctvím (alespoň tím projevovaným jina prvním místě. Jak by asi vypadal počítanak než předváděním se v silných autech) čový zázrak kalifornského Silicon Valley bez popularitu nezíská. A protože patří k rodu lidí, ruských Židů a Indů, těšících se v kraji popro které hlavní ideou jsou oni sami, nestydí věsti nejlepších programátorů? Jakpak by asi se ani snížit na tu hloupou hospodskou úroprobíhala britská průmyslová revoluce, kdyveň. Neponižuje tím ovšem jen sebe sama, by jí nepomohli tvořiví hugenoti vyhnaní Ludale i desetitisíce potenciálních příchozích víkem XIV. z Francie? A nezačala by ona průzvenčí, kteří by mohli v naší zemi najít lepší myslová revoluce třeba už o dvě století dříve domov a zároveň ji učinit lepším domovem v daleko bohatším Španělsku, kdyby se jeho i pro nás. (žel více zbožná než lidská) katolická veličenstva surovým způsobem nezbavila svých nejLubor Kysučan podnikavějších poddaných, totiž Židů a moAutor působí na FSS MU a FF UP.


POHLED NA EVROPU

Boj o svobodu slova vota Milady Horákové. Jenom nedovzdělaní novináři bez špetky vkusu si mohou myslet, že naše kultura žádné tabu nezná a ani nepotřebuje. Svoboda slova, která nehájí ničí zájem, ale která pouze uráží ty, kdo si dovolují být jiní než my, kdo si dovolují mít jiné hodnoty

piny, tak jako byli proti arabským sunnitům v Iráku použiti Kurdové, tak se proti staré Evropě, která zklamala, použila nová Evropa, která, jak známo, dokáže držet basu. Pokud by byl náhodou na pořadu dne útok proti dalším zemím Blízkého Východu, bylo by třeba pojistit si už dopředu veřejné mínění v týlu mnohem lépe než v případě Iráku. Francouzi, Němci a Španělé budou také držet basu, když uvidí hořet své ambasády. Je dobře známo, že hněv skupinek fanatiků a celých davů v arabských zemích lze vyvolávat, tlumit a podle potřeby orientovat prakticky stejně snadno jako laserem naváděné bomby. Svoboda slova je jistě báječná věc. Vede ale mimo jiné také k vedlejším efektům. Například nejen k hotové záplavě informací, ale také k záplavě banalit, v jejichž ustavičném toku nejednou docela zaniknou pozoruhodné drobnosti. Na jednu z takových drobností upozornily nedávno některé menší německé deníky. Ta zpráva zapadla snad ještě dříve, než byla otištěna. Mluvilo se v ní o tom, jaké je složení představenstva společnosti vydávající dnes tak slavný (a přitom tak tajuplný) dánský deník. Mezi těmi, kdo jeho práci zpovzdálí a zcela diskrétně řídí, je jistý George Schultz. Prý nejde o náhodnou shodu jmen, ale jedná se skutečné o bývalého amerického ministra zahraničí. Tvrdého a nesmlouvavého neokonzervativce, člověka, který stojí velice blízko skupinám, jež plánovaly obsazení Iráku snad ještě před 11. zářím. Je zvláštní, jak mnoha novinářům a sloupkařům, kteří tak odvážně vyrážejí z tepla svých redakcí do boje za svobodu slova proti cizím a nepřátelským „musulmanům“, nestojí podobné informace ze života našich přátel vůbec za komentář. Ilustrační fotografie, zdroj internet.

Otištění karikatur proroka Mohameda ultrakonzervativním dánským deníkem a následné bouřlivé reakce v arabském světě pozvedly řadu novinářů ke vzrušené obraně údajně ohrožené svobody slova. Není sice tak úplně jasné, jak by mohly bouře v Pákistánu ohrozit svobodu slova ve Skandinávii, mnozí novináři však pro jistotu mocně pozvedli svůj hlas. Také v našich denících se objevilo množství úvah o tom, že je nutno přestat tolerovat arabské násilníky a náboženské fanatiky a rázně se postavit za naše (chtělo by se říci: posvátné) euroamerické hodnoty. Na celé té věci zaráží minimálně dvě okolnosti. Ta první se týká smyslu svobody slova, ta druhá možného pozadí celé této kampaně. Svoboda slova byla probojovávána od počátku modernity občanskou společností s jasným cílem – mít možnost vyjadřovat vlastní názory a zájmy proti státní moci a jejím cenzurním sklonům. Svoboda slova byla důležitou součástí úsilí o emancipaci třetího stavu, který se hlásil o svá občanská práva. Svoboda slova byla ohrožována z jedné strany tmářstvím církve, ze strany druhé mocenským monopolem napůl ještě absolutistického státu. Svoboda slova měla tedy od počátku sloužit jako jeden z důležitých nástrojů obrany zájmů emancipovaných občanů. Vůbec tehdy nešlo o to, využívat svobody slova k urážkám cizí víry, cizího přesvědčení a vzdálených kultur. Pokud by svoboda slova měla garantovat právě toto právo, ztratila by mnoho ze své úctyhodnosti. Někteří komentátoři jinde v Evropě i v naší zemi dnes soudí, že svoboda slova by ze zásady neměla respektovat žádná tabu. Nic podle nich není natolik posvátné, aby to síle svobody slova mohlo odolat. I když nemám nic proti cynismu, jejich názor se mi zdá velice krátkozraký. Pokud myslí vážně to, co říkají, pak se jistě u nás brzy dočkáme z jejich svobodného pera legračních komiksů na téma upálení Jana Palacha či posledních chvil ži-

a vyznávat svou vlastní víru, taková svoboda slova by nestála za to, aby byla hájena. Pokud by v celé kauze nevkusných karikatur šlo jen o tuto trapnou záležitost, bylo by možno ji lehce a s mírnou nechutí uzavřít. Pozadí celé věci však vzbuzuje další pochybnosti. Je zvláštní, že se karikatury objevily zkraje podzimu minulého roku, a ještě zvláštnější je, že celá kauza, která jaksi v záloze po řadu měsíců dřímala, byla znovu otevřena právě v době, kdy vývoj na Blízkém Východě při nesl nové problémy. O karikaturách se začalo mluvit přesně v době, kdy v Palestině nečekaně vyhrálo volby hnutí Hamas, kdy Irán definitivně potvrdil svůj jaderný program a kdy v možnost takzvané demokratizace Iráku už může věřit snad jenom prezident Bush. Kauza protiarabských karikatur přišla jako na zavolanou. Američané byli nedávno silně zklamáni, když po invazi do Iráku významná část Evropy odmítla jejich postup jednoznačně podpořit. Sáhlo se tehdy k obvyklé strategii. Tak jako se proti Talibánu v Afghánistánu použili Uzbeci a další etnické a kmenové sku-

Jan Keller Autor je sociolog, ekolog, publicista a profesor Ostravské Univerzity.

Evropský útěk před uprchlíky? Bezbranná Evropa Je nabíledni, že spolu s vlnou stále zběsilejšího islamistického terorismu budou loňské francouzské nepokoje další kapkou oleje do ohně stále rostoucí nevraživosti vůči cizincům, migrantům a uprchlíkům. Z lidského hlediska je to i pochopitelné – když vám někdo, koho nezištně přijmete jako hosta ve svém domově, tento domov opakovaně vykrade a rozmlátí, příště asi každému příchozímu už přibouchnete dveře před nosem. V konečném soudu však takové jednání jen

dále roztáčí spirálu nelidskosti a celý problém dále prohlubuje. Tak jako francouzská vláda a policie projevily překvapivou neschopnost tváří v tvář pouličnímu násilí, vykazuje celá Evropa fatální bezbrannost tváří v tvář problému migrace. Její postoj je zvláštní směsicí slabosti a neadekvátní tvrdosti, v úhrnu vzato výrazem paniky, strachu a politické nekonzistentnosti. Tato bezkoncepčnost mnohdy vychází ze základního nepochopení proměny, jakou fenomén migrace a uprchlictví právě na počátku jednadvacátého století prochází.

Migrace v pohybu Migrace, včetně té vynucené, je záležitostí starou jako lidstvo samo. Klasický prototyp politického uprchlíka se však zrodil až na přelomu 18. a 19. století, kdy se evropská politická struktura začala štěpit na liberální státy (ať už konstituční monarchie či měšťanské republiky) a autoritářské režimy, které proti sobě vyvolaly vlnu nacionálního či politického disentu, což mělo nutně za následek emigraci z politických důvodů. A souběžně s tím se začaly na národní (a po první světové vál-


14

POHLED NA EVROPU

15

naše vlastní představy o povaze lidství a šíři lidských práv, zvyšuje se i citlivost pro určité problémy, takže alespoň v osvícenějších zemích na západ od postkomunistického skanzenu můžete získat azyl i za pronásledování v podobě domácího násilí, před nímž vás machistická společnost nebude schopna ochránit. To pochopitelně není případ České republiky, kde se v takových situacích mnohdy nedovolají právní ochrany ani čeští občané a kde ani zjevně političtí žadatelé o azyl neuspějí, pokud nezapadají do litery restriktivního a ještě restriktivněji vykládaného azylového zákona (třebaže i u nás se po krůčcích situace mění k lepšímu – novela azylového zákona už uvažuje i o azylu kvůli diskriminaci z důvodu pohlaví). Každopádně tyto příklady v moři masové migrace dnes představují statisticky naprosto nevýznamný zlomek. Hlavní důvody, které dnes ženou lidi k daleké pouti na západ a na sever, jsou totiž v prvé řadě sociálně-ekonomické a environmentální. Lidé polapení do globálních informačních sítí více než kdy jindy konfrontují bídu vlastních chatrčí a vysychajících políček s reklamní a mediální bublinou západního blahobytu. Navíc stále více lidí je nuceno – ať už v subsaharské Africe či střední Asii – opouštět své domovy v důsledku totální environmentální devastace a na ni se nabalujících sociálně ekonomických problémů a politických konfliktů. Podle skromných odhadů je těchto lidí dnes na celém světě na 20 milionů, při zachování stávajících trendů demografického a klimatického vývoje se jich za dvacet let očekává na 50 milionů a za 50 let na 150 milionů. Politologové jako Kanaďan


Homer-Dixon, Američan Robert Kaplan či německý odborník na migraci Klaus J. Bade (ale stejně tak např. veřejně dostupné analýzy CIA) nám předestírají apokalyptický scénář nepříliš vzdálené budoucnosti, kdy se lidé z totálně zdevastovaného a vydrancovaného Jihu mohou odhodlat k masovému exodu. Co potom Sever čeká? Apokalyptické stěhování národů horší než to, které smetlo z mapy světa západořímskou říši a s ní celou antickou civilizaci, na jejíž úroveň se Evropa znovu dopracovala až po tisíci letech v době renesance? Toto je scénář, před nímž hořící auta ve francouzských cizineckých ghettech či výbuchy v hotelích a stanicích metra blednou jako nevinná dětská hra. Navíc je třeba si uvědomit, že tito migranti naší současnosti a nepříliš vzdálené budoucnosti rozhodně nejsou v podstatě kulturně blízcí, jen komunismem a postkomunismem notně zkažení a zanedbaní čeští, polští či ukrajinští gastarbeitři, vydělávající si na západě proto, aby vyměnili byt v chátrajícím paneláku za rodinný domek či rovnou vilu s bazénem. Ve své většině k nám přicházejí jako totálně vykořenění zoufalci, kteří nemají co ztratit, neboť nikdy nic neměli nebo o všechno už přišli. Mezinárodní azylový systém na ně není připraven. Některé nevládní iniciativy bojují za zavedení kategorie environmentálního uprchlíka, v poslední době se o tomto tématu diskutovalo i na půdě OSN, a dokonce už i na českých univerzitách se na toto téma píší diplomové práce a disertace. Fakticky vzato se však mnoho nemění a zmíněným nešťastníkům pak nezbývá nic jiného než stylizovat se do role politických uprchlíků. Veřejnost se na ně dívá jako na


ce i na mezinárodní) úrovni budovat institucionální a právní mechanismy, které měly uprchlíkům garantovat alespoň základní právní ochranu. Tento trend po druhé světové válce vyvrcholil ustavením UNHCR (Úřad Vysokého komisaře Organizace spojených národů pro uprchlíky) a uzavřením dvou klíčových mezinárodních úmluv, totiž Ženevské úmluvy a Newyorského protokolu, stejně jako celé řady dalších, ať už světových či evropských úmluv proti mučení atd., které nepřímo rovněž zajišťovaly ochranu uprchlíků tím, že znemožňovaly jejich vydání do zemí, v nichž by byla ohrožena jejich osobní bezpečnost. Poválečné období rovněž představovalo vyvrcholení klasické politické emigrace – především z komunistického bloku, v nemenší míře pak z nově vzniklých dekolonizovaných zemí, z nichž se většina záhy propadla do stavu, který kousavý komentátor dějin 20. století Paul Johnson sice asi politicky nekorektně, nicméně výstižně označuje jako „kalibánská království“. Třebaže válečných konfliktů dnes prokazatelně ubylo, utlačovatelské systémy typu apartheidu a latinskoamerických vojenských diktatur jsou minulostí stejně jako středo- a východoevropský komunismus, následné období chaosu, doprovázející rozpad mnohonárodnostních impérií typu Jugoslávie a SSSR i období destabilizace třetího světa ponechaného bývalými hegemony studené války na pospas vlastním nemalým problémům, uprchlíků neubývá. Přitom zůstává objektivním faktem, že demokracie jako systém je na postupu od Latinské Ameriky až po střední Evropu, od Afriky až po východní Asii. Lidská práva se stala jedním z globálních témat překračujících kulturní a náboženské rozdíly a jejich dodržování je více než kdy jindy pod drobnohledem jak velkých mezinárodních institucí, tak malých lokálních nevládních organizací i neformálních občanských skupin. Někteří sociologové dokonce definují soudobou globální civilizaci jako „civilizaci lidských práv“, neboť to je podle nich prý snad jediné téma, na němž se většina stále rozmanitějších a pestřejších společností dokáže ještě shodnout. Lze tedy říci, že dnes je z politických důvodů nuceno prchat nesporně méně lidí než řekněme v polovině sedmdesátých let 20.století. Zakopaný pes je ovšem v tom, že struktura a podstata uprchlického problému se pronikavě mění, ale nástroje, které máme k jeho řešení, jsou beznadějně zastaralé, protože byly vypracovány za zcela jiné historické konstelace. Jistě, s tím, jak se mění

POHLED NA EVROPU

Místo vize provize?


podvodníky, kteří zneužívají azylu - ale co mají dělat, když žádná jiná cesta ke stále méně dosažitelnému azylu jim nezbývá? Stejně jako jim nezbývá jiná forma migrace než ta ilegální – vždyť dobře víme, že získat vstupní vízum do země EU je pro nemajetného občana jakékoliv rozvojové země neřešitelný úkol. Pisatel článku se účastnil již několika mezinárodních konferencí, na nichž předem avizovaní vážení hosté z rozvojových zemí (akademici, pracovníci nevládních organizací) chyběli jen proto, že nakonec nedostali vízum do té či oné země. Výsledkem je stále uzavřenější pevnost Evropa, jejíž stárnoucí a ubývající populace nakonec stejně dříve či později (a spíše dříve) přímo nezbytně bude potřebovat pracovní sílu migrantů. Vždyť už dnes se jí v určitých oborech pracovníků nedostává. Sociální frustrace, která by v důsledku ekonomického úpadku těchto stárnoucích společností vznikla v nich samotných, by byla nakonec daleko horší než ta, kterou může vyvolat imigrace příslušníků jakkoliv cizokrajných etnik a kultur.

Americká cesta? Chce-li Evropa přežít jako politická mocnost a zároveň jako civilizovaná společnost, musejí se její jednotlivé nárůdky osvobodit od zátěže vlastní historické tradice a národní ješitnosti opírající se o pracně budovanou a s nesnesitelnou vážností jako rodinné stříbro oprašovanou identitu a najít odvahu stát se Římskou říší či Spojenými státy americkými, které byly s to sjednotit své etnicky a kulturně mimořádně pestré obyvatelstvo na občanském principu, jenž se stal základem jejich identity. Ostatně právě tento občanský princip a tolerantní svobodná společnost je tím skutečným civilizačním dědictvím Evropy, důležitějším než třeba francouzská či česká národní specifika.

Navíc v konečném soudu při úspěšné integraci nic neohrožuje ani tato specifika – najdeme u nás dost Afričanů, Vietnamců i muslimů, co si pochutnávají na pivu a knedlících a čtou českou literaturu. A mnohdy o ní vědí více než průměrný Čech, jehož mysl vyplachuje Nova, Blesk a reality show… Avšak snad ještě více než na řešení následků migrace se bude Evropa a celý bohatý svět Severu muset zaměřit na důslednou rozvojovou spolupráci. Nikoliv charitu rozdávající pytle s moukou a suchary, ale důslednou podporu vzdělanosti, inteligentních ekologických projektů, dobré vlády a budování právních států. A především pak podporu tvořivé ekonomiky, což mimo jiné rovněž znamená odvahu razantně otevřít evropské trhy pro zboží z rozvojových zemí a postavit mezinárodní obchod alespoň zčásti na principech, o něž se zatím pokoušejí jen menšinoví aktivisté v rámci hnutí Fair Trade. Stejně tak může k řešení migračního problému alespoň do určité míry přispět i odvážná vize rozšířené unie, která by jednou mohla zahrnovat nejen konsolidovaný Balkán, Ukrajinu, svobodné Bělorusko, ale také zakavkazské republiky, Turecko, Izrael, palestinský stát (pokud by se jeho politické elity byly schopny zříci obsesívního extrémismu a vytvořit civilizované soužití s Izraelem), a jednou třeba také Tunis a Maroko či demokratizovaný Egypt. Taková vize se může jevit jako blouznivý projev politického utopismu zalitého dvěma litry vína zkombinovaného s vodkou – ale copak bychom se třeba ještě v polovině osmdesátých let nedívali podobně na člověka, který by nám s vážnou tváří tvrdil, že za dvacet let projedete na občanku v pohodě z Tallinu až do Lisabonu a že od Dublinu až po Athény budete platit stejnými penězi?

Namísto přemýšlení o své budoucnosti je však technokratická a byrokraticky zkostnatělá EU bohužel zahleděná do sebe a ztrácí čas handrkováním se o bezmála socialistické kvóty skoro na všechno a nákladným budováním orwellovského schengenského systému. Kdyby tyto peníze investovala do účinné rozvojové pomoci či odvážného rozšíření, mohla by být zcela někde jinde. Čemu se však divit, když jí chybí nejen politická, ale i civilizační vize – není schopna se dohodnout ani o Bohu ve vlastní ústavě a její debaty o vstupu Turecka připomínají latinskoamerickou telenovelu druhého řádu. Problém je ovšem v tom, že současné evropské politické elity v lepším případě zcela postrádají jakoukoliv tvůrčí imaginaci, tak vlastní odvážným tvůrcům evropského projektu H. Spaakem a R. Schumannem počínaje a Jacquesem Delorsem, Francoisem Mitterandem a Helmutem Kohlem konče, v tom horším jsou beznadějně demoralizované a dezorientované. V čele pověstného Konventu stojící Valéry Giscard d’Estaing se v dobách svého francouzského prezidentování nechal hostit kanibalským středoafrickým císařem Bokassou, který mu zajišťoval exotické africké hony a jeho paní nádherné diamanty. Dovedeme si představit, že by se třeba pováleční západní politikové nechali korumpovat Stalinem dobrodružnými hony na sibiřské medvědy? Generace soudobých evropských politiků, potácejících se od voleb k volbám, má jedinou vizi – přežít v křesle co nejdéle. Kdo chce však takto přežít, musí pochopitelně – podobně jako se to osvědčuje např. ve Vatikánu – bolestná řešení aktuálních a naléhavých problémů, spojená s nesporným riskováním, odkládat do blíže neurčené budoucnosti. Proto v osvědčeném stylu chytré horákyně současně na jedné straně plachtí na vlně proticizineckého populismu, na straně druhé si nedovolí zasáhnout tam, kde by to bylo třeba, např. proti výtržníkům z francouzských předměstí. Jediné, co soudobé evropské elity dovedou, je maskování vlastní prázdnoty poťouchlou politickou korektností a utahování si z americké politiky. Třebaže k ní můžeme s ohledem na dodržování lidských práv a z obecného humanitárního hlediska mít spoustu výhrad, jedno jí upřít nelze – totiž odhodlání jednat a vůli k činu. Evropské elity nemají ani na to. Strkáním hlavy do písku se však žádný vážný problém nikdy reálně nevyřešil. A jak nás dnes a denně přesvědčují události na horké hranici Unie i v samotném jejím středu, migrace takovým vážným problémem vskutku je. Lubor Kysučan Autor působí na FSS MU a FF UP.


16

MEZI PARAGRAFY Státní integrační program pro azylanty (I.část *) Státní integrační program po azylanty (SIP) je program zaměřený na pomoc azylantům při zajištění jejich začlenění do společnosti. Takto je SIP definován v zákoně o azylu (zákon č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů), který jeho realizaci ukládá. Zákon sám o programu hovoří poměrně stručně. Vymezuje dvě hlavní oblasti, ve kterých má stát integraci podporovat: výuka českého jazyka a zajištění nabídky bydlení. Dále ukládá odpovědnost, kdo má vlastně integraci azylantů na starosti. Konkrétní způsob, jakým má být SIP prakticky uskutečňován, upřesňuje každoroční usnesení vlády. Letos SIP upravují usnesení dvě: číslo 5 ze 4. ledna 2006 se zabývá nabídkami integračních bytů a usnesení č. 6 ze stejného dne konkretizuje výuku českého jazyka. Stručnost zákona a každoroční aktualizace programu pomocí usnesení vlády umožňuje program upravovat a obohacovat o další témata a úkoly. Novinkou posledních let je jednak rozšíření způsobů podpory bydlení azylantů a dále snaha začít s podporou integrace azylantů na trh práce. Zatímco výuka češtiny je dostupná všem azylantům, kteří o ni mají zájem a mají na kurzy čas, nabídka bydlení všem dostupná není, nebo je třeba na ni velice dlouho čekat. V tomto článku se zaměřím na základní informace o SIPu a na informace o výuce českého jazyka. Téma podpory zajištění bydlení rozeberu v příštím pokračování. Úkolem článku je podat základní informace o SIPu, nikoli jej podrobně analyzovat či prezentovat specifický hodnotící názor, i když toho se zcela nezdržuji.

Instituce Integraci azylantů má v gesci ministerstvo vnitra, konkrétně oddělení integrace azylantů odboru azylové a migrační politiky (OAMP). Role OAMP je hlavně koordinační – vypracovává a inovuje SIP, eviduje osoby s uděleným azylem, předává o nich informace organizacím, které zajišťují kurz českého jazyka, eviduje azylanty, kteří vstoupili do SIP, a organizuje celou proceduru nabídky integračních bytů azylantům. Informační stránka OAMP o integraci azylantů a přesídlenců je na adrese http://www.mvcr.cz/azyl/integrace.html. Další důležitou institucí pro integraci azylantů je komise s dlouhým názvem: Meziresortní komise pro tvorbu nové koncepce integrace azylantů a pro přidělování integračních bytů oprávněným osobám. V této komisi jsou zastoupeny jak státní orgány (ministerstva vnitra, školství, pro místní rozvoj, práce a sociálních věcí) a zástupci krajů, tak nevládní organizace, které pracují v oblasti pomoci a poradenství žadatelům o azyl a azylantům. Komise je poradenským orgánem pro tvorbu SIPu, někteří její členové aktivně navrhují změny a podněcují jednání o problematických bodech koncepce. Součástí komise je i Subkomise, která hlasováním vybírá vhodné azylanty pro nabídnuté integrační byty. V posledních letech se Komise rozšířila o některé NNO a bude rozší-

17

řena i o zástupce azylantů – lze tedy pozorovat snahu o rozšíření potenciálu Komise, aby skutečně sloužila tvorbě efektivní koncepce integrace azylantů. Významnou roli při realizaci SIPu hrají nevládní organizace i mimo svou účast v Komisi. Jejich sociální poradci spolupracují s azylanty a vysvětlují jim účel programu a jeho složky a pomáhají jim jak při hledání integračního bytu, tak zaměstnání. Poradenství nevládních organizací pro azylanty není vázáno pouze na účastníky SIP, ale je nabízeno všem azylantům. Usnesení vlády však letos stanoví konkrétní finanční částku pro projekty NNO, v rámci kterých budou intenzívně pracovat s azylanty při hledání bydlení a zaměstnání. Nově se na integraci azylantů zaměřuje i Správa uprchlických zařízení (SUZ) ve svém projektu Integrace 2005, jehož smyslem je poskytovat azylantům lepší informace důležité pro jejich integraci do společnosti a zároveň je finančně motivovat (výší nájemného v IAS) k vlastní aktivitě při hledání zaměstnání a bydlení.

Fungování SIPu Vstup do SIPu je nabídnut každému azylantovi při předání rozhodnutí o udělení azylu. Program azylantům nabízejí buď sociální pracovníci Správy uprchlických zařízení, pracovníci OAMP, kteří předávají rozhodnutí, nebo právní zástupci, kteří zastupovali žadatele o azyl v průběhu řízení na plnou moc a rozhodnutí tedy bylo ze strany ministerstva předáno jim. Je docela zajímavé, že nabídku vstupu do SIPu nečiní azylantům pracovníci oddělení pro integraci azylantů, ale pracovníci, jejichž hlavní úkol v péči o azylanty nespočívá. Zřejmě zejména proto nemají azylanti vždy dost informací o tom, co vstup do SIPu znamená a jaké vlastně nabízí možnosti. Výsledkem jsou někdy nerealistická očekávání ohledně rychlosti přestěhování do integračního bytu, u některých osob naopak obava či nejistota, zda do programu vstoupit. Přitom právě v době, kdy azylant dostane rozhodnutí o udělení azylu, potřebuje kvalitní a profesionální konzultaci, co dál dělat, jak plánovat svoje aktivity a jak se zapojit do možností, které mu státní program nabízí. Azylanti dostávají při předání rozhodnutí písemnou informaci o svém statusu i o SIPu, ale zkušenosti ukazují, že písemnou informaci (i v rodném jazyce) přijímají azylanti daleko obtížněji než ústní vysvětlení, při kterém se mohou doptat na věci, kterým nerozumějí. Žádostí o vstup do SIPu je v podstatě dotazník, kde azylant prohlašuje, že chce být účastníkem programu, a vybírá, jakou formu podpory integračního bydlení preferuje. Konec účasti v programu je formalizován pouze v případě, že azylant odmítne nabídku integračního bytu bez legitimního důvodu. V takovém případě je azylant ze SIPu vyloučen a nemůže již využít jeho nabídek. Celkově není tendence azylanty ze SIPu vylučovat, účast je ze strany ministerstva vnitra ukončena až při opakovaném zjevném nezájmu spolupracovat.


Obsah SIPu Na základě vstupu do programu je azylantovi primárně nabídnut kurz českého jazyka v místě jeho pobytu, nebo v blízkém sídle, kam může pravidelně dojíždět. Kurzy českého jazyka zajišťuje ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy – a to formou pravidelně vyhlašovaného výběrového řízení na poskytovatele těchto kurzů. Kurzy realizuje organizace SOZE (Sdružení občanů zabývajících se emigranty), která se výukou českého jazyka intenzívně zabývá a je ve výběrových řízeních nejúspěšnější. Kurzy jsou v rozsahu 150 hodin v případě skupinové výuky a 100 hodin v případě individuálních setkání s lektorem. Kurz češtiny je zaměřen jak na mluvení, tak na psaní. Azylanti, kteří pobývají v integračních azylových střediscích (IAS), mohou absolvovat kurz v místě bydliště. Azylanti, kteří pobývají mimo IAS, docházejí do kurzů, které jsou vyhlašovány podle toho, jak se dá dohromady skupina azylantů (například v Praze je výuka skupinová), nebo mají téměř individuální výuku (v sídlech, kde pobývá například pouze jedna rodina). Kurz je zakončen zkouškou a azylanti dostanou certifikát s označením úrovně, jakou v češtině dosáhli. V současnosti se uvažuje o zvýšení hodinové dotace na kurz až na 500 hodin. Také se pracuje na rozdělení kurzu na několik úrovní a na přípravě standardního obsahu výuky, aby kurz češtiny pro cizince mohly vyučovat i jiné subjekty. Vedle jazyka a bydlení je zásadní podmínkou integrace ekonomická samostatnost azylantů. Proto je věnována pozornost i úvahám, jak zlepšit přístup azylantů na trh práce. Většina azylantů má totiž obtíže sehnat zaměstnání – jak z důvodu špatné jazykové kompetence, tak například proto, že nemá doklady o své kvalifikaci. SIP proto v posledních dvou letech obsahuje ustanovení, podle kterého mají pracovníci úřadů práce nabízet všem azylantům tzv. individuální akční plán, jenž znamená intenzivní práci s nezaměstnaným člověkem při hledání zaměstnání. V letošním usnesení jsou dokonce určeny finanční prostředky, které mohou být rozděleny mezi NNO, které se budou soustředit na to, aby azylantům pomáhaly nalézt bydlení a zaměstnání. Současný SIP není většinou považován za efektivní koncepci. Zejména pro problémy v oblasti podpory bydlení, ale i z důvodu dosavadních častých neúspěchů azylantů při hledání zaměstnání. Je tedy třeba i nadále hledat způsoby, jak efektivně azylantům pomoci, aby co nejdříve po udělení azylu zdokonalili svou češtinu a nalezli zaměstnání a bydlení, aby se mohli skutečně integrovat do české společnosti. Blanka Tollarová Autorka pracuje v Organizaci pro pomoc uprchlíkům. * II. část tohoto příspěvku bude otištěna v VII. čísle časopisu PŘES.

ZA PLOTEM

„Udělejte s námi cokoliv, hlavně už nás nenechávejte v táboře“ O životě příchozích v Pobytových střediscích Únava, apatie, stres a babylonská směsice jazyků; srdečnost, pohostinnost a přátelství na život a na smrt; první a poslední otázka dne: deportují mne zpět, nebo mi dají šanci začít nový život. Směs toho všeho najdete v jakémkoliv uprchlickém táboře v České republice. Jak tábory fungují, jak se v nich žije jejich obyvatelům a kde je problém jejich fungování – to bude hlavním tématem tohoto článku. Formálně vzato je život člověka v táboře zajištěn dobře. Má zadarmo stravu, bydlení, základní sociální, zdravotní a potřebnou právní péči. Děti navíc mohou navštěvovat dětské centrum a chodit do místní školy. Lidé jsou do PoS rozdělováni tak, aby etnické a sociální složení tábora bylo vyrovnané, ohrožené skupiny (nezletilí či samotné matky s dětmi) mají možnost pobývat ve zvláštních střežených zónách. K tomu všemu dostávají 16 korun na den na osobu. Nevládní organizace zde pořádají volnočasové aktivity či exkurze mimo tábor, někde jsou realizovány i odborné terapeutické skupiny (známé jsou ženské skupiny Věry Roubalové). Je třeba ocenit fakt, že taková zařízení u nás fungují, je to znakem pokročilého sociální systému. Nicméně, jak jsem výše naznačil, skutečnost není zdaleka tak růžová.

Dejme slovo samotným obyvatelům Adam (18) ze země v bývalém Sovětském svazu: „Jezdil jsem v táboře na bruslích, přišel ke mně policajt a říká: Tady nebudeš jezdit. Povídám mu, že tady budu jezdit, že nemá, proč by mi to zakazoval. On mě chytil za tričko a hodil se mnou o zeď. Zeptal jsem se ho, proč se mnou tak zachází. On mi odsekl: Budu

Uprchlický tábor v ČR.

Foto: Kateřina Krásová

si s vámi dělat, co budu chtít!“ Odehrálo se v Havířově v roce 2002. Poté Adam popisuje PoS v Kašavě (u Zlína) „To bylo nejhorší místo, které jsem kdy viděl, všechno tam smrdělo, postel, zdi, dveře, všechno smrdělo, spali jsme vsedě, abychom se nemuseli ničeho dotýkat…“ Paní Milena z Gruzie (34): „Jsem vysokoškolsky vzdělaná a doma jsem měla mnoho aktivit, nebyla jsem nikdy na nikom závislá. Dlouhý pobyt tady v táboře je něco neuvěřitelně ponižujícího.“ Nebo Mohamed z Afghánistánu (30): „Nedovedete si představit, co je nuda, jak rozkladné účinky má na lidskou psychiku, dokud nežijete v táboře.“ Pan Šedat z Palestiny (33) napsal špatnou češtinou na podzim roku 2005 na MV ČR dopis zhruba toho znění: „Prosím udělejte cokoliv, pošlete nás do jiné země, dejte nám práci, nebo přemluvte naše úřady, aby nás pustili zpět domů, ale hlavně už nás nenechávejte v táboře.“ (Ministerstvo odpovědělo, že žádosti nemůže být vyhověno.) Jeho patnáctiletá dcera Ružda pronesla toto: „Jsme rádi, když se konají akce mimo tábor, jezdíme všude, kde se dá, někdy i sami, protože tady v táboře se nedá vydržet, není tady co dělat a podívejte se, jak to tady vypadá.“

Kde je tedy problém? Hlavním a největším problém života v táboře a potažmo celého systému je to, že lidé v táborech zůstávají příliš dlouho. Někteří až 8 let! Kdyby se jednalo o maximálně dva až tři měsíce, není třeba se o život v táborech tolik zajímat, neboť tábory fungují tak, jak bylo výše uvedeno. Z prostě konstatovaného faktu, že lidé v táborech zůstávají dlouho, plynou ale někdy katastrofální důsledky. Nemálo povolanějších a vlivnějších lidí (Petra Procházková, Věra Roubalová aj.) se na tuto skutečnost snaží upozorňovat, ale zatím je situace stále stejná, ne-li horší. Pojmenujme stručně některé důsledky dlouhodobého pobytu v PoS. 1. Stává se, že na jediné chodbě bydlí lidé od Mongolska, Barmu, Kazachstán přes Čečensko, Rumunsko, Bělorusko, Slovensko až po Palestinu, Súdán či Somálsko. Vedle toho, že jde o lidi z naprosto odlišných kultur, s odlišnými představami o soukromém, intimním životě, jsou to často početné rodiny s malými dětmi či staří (někdy fyzicky nemocní) lidé. Ti všichni

se teď po několik let mají dělit o jednu společnou koupelnu, prádelnu i záchod, jež jsou umístěny na studených temných chodbách. Důsledek takového stavu domyslí čtenář sám… 2. V malých pokojích spí obyvatelé na kovových, vojenských postelích. Často žijí celé rodiny pohromadě. Představte si být neustále v jednom pokoji s pěti dalšími lidmi. Byť jsou to vaši nejbližší, po měsíci by vám dalo hodně práce, abyste se vzájemně nepobili. Navíc zde hrají roli další kulturní odlišnosti – např. v islámských zemích se považuje za neslušné, ba nepřípustné, aby se muž převlékal před svojí rodinou. 3. Ponorkové nemoci nahrávají i další okolnosti. V duchu slov úředníků OAMP u dospělých neodchází k „výrazným integračním faktorům“. Z toho plyne, že rodiče jsou na mnoho let velmi, velmi izolováni od práce, od zábavy, od společenského života. Pro pár z nich jsou tu jednou až dvakrát za týden šicí dílny, pro dalších pár večer čajovna, pro několik jiných ping pong (při dobrém počasí volejbal) a pro zbytek televize. Většinu času však nemohou dělat nic. Pracovat ze zákona rok od podání žádosti o azyl nesmí, pak ale práci stejně neseženou. A frustrace se stále stupňuje. Je pro ně ponižující participovat na našem sociálním systému a nesmět roky pracovat, když jsou psychicky i fyzicky zdraví; navíc často vysokoškolsky vzdělaní. 4. V poměrně velké negativum se po čase obrátí i to, že uprchlíkům je zadarmo poskytována strava. Nejenže zde lidé nemohou nic dělat, ale dokonce si nesmí ani sami vařit. Ženy, které mají pěti-šestičlennou rodinu, byly doma zvyklé se o ni starat, a tedy i vařit. Tady to dělat nemohou a navíc musí jíst jen to, co jim připraví kuchyně v PoS (Kdo někdy jedl ve školní či závodní jídelně, nechť si položí otázku, zda by se tam chtěl stravovat osm let, bez velké možnosti koupit si něco jiného). 5. Vážným problémem je i lékařská péče. Opět, kdyby zde lidé nemuseli trávit roky, ubude i tohoto problému. Mnohokrát se ale stalo, že nevládní organizace, kamarádi obyvatel PoS, nebo obyvatelé sami museli někde mimo tábor řešit zdravotní stav, když se například ocitli na pár týdnů v právním vakuu, nebo potřebovali nadstandardní vyšetření. Například na podzim roku 2005 potřebovala 30letá žena vyšetřit bolesti břicha. Místní doktor jí dal pouze anestetika a řekl, že to přejde. Kdyby se její manžel a známí nepostarali, mohla v důsledku lékařovi nedbalosti i zemřít: prodělala dříve operaci, jizva se zanítila paní potřebovala antibiotika, aby nedostala otravu krve.


18

ZA PLOTEM 6. Naprosto katastrofálně se dlouprocedura je dlouhá. Čelit tomuhodobý pobyt v táboře projeto rozporu se dá buď tak, že se vuje na dětech. V táboře se urychlí azylové řízení, nebo se hovoří mnoha jazyky, což se na upraví fungování tábora do té nejmenších projevuje tak, že míry, aby obyvatelé mohli vést se pořádně nenaučí ani jeden opravdu „důstojný život“, jak se z nich. Hrůzným příkladem je o tom píše v různých materiálech čtyřletý chlapec, který umí troSUZ. Kdyby nastala první varianchu arabsky, trochu česky, ta, všechny problémy vyjmenosem tam slovo rusky. Na starvané v sedmi bodech by okamžiších se to projevuje taktéž, ale tě zmizely – a nastaly by jiné. ti už mají alespoň jeden graKdyby měla nastat varianta drumatický systém zažitý. Rodiče há, našlo by se mnoho lidí, kteří tento problém nejsou schopni by chtěli svým dílem přispět, řešit, protože by buď museli proč do toho tedy nejít? To už je platit kurzy češtiny, nebo by otázka pro politiky a vládní úředmuseli na dítě hovořit jen arabníky. Nevládním organizacím, jesky a držet ho v izolaci od ostatjich dobrovolníkům a dobrovolJaro v uprchlickém táboře. Foto: Kateřina Krásová ních (v jednom malém pokoji nicím zatím zbývá „jen“ na tento s vojenskými postelemi). Jak se problém upozorňovat a hledat bude učit, jak bude číst, jaká úroveň bude bolestí z ponížení a nervového vypětí – to když v rámci svých možností jeho částečná řešení. jeho myšlení, když na to nebude mít patvás 35letá žena žádá, abyste jí našli ženu pro Jedno z možných řešení je například jezdit řičný nástroj? jejího muže, aby dostal trvalý pobyt. do táborů a pořádat volnočasové aktivity pro děti i dospělé. O tom viz článek „Dobrovolník 7. Posledním důsledkem času stráveného Speciálním problém fungování je zneužímezi uprchlíky“. v táboře je dlouhodobé vystavení stresu vání pobytových středisek. Veškeré péče, ktea nejistotě. Z dospělých se při dlouhém rá je primárně nabízena potřebným z oblastí, Jak jinak se do aktivit zapojit, se můžete a nejistém čekání na svoji budoucnost, ktejako je například Čečensko, pak dlouhodobě dozvědět například na stránkách: rou má v rukou ministerstvo, stávají psyzneužívají lidé například z Polska, Slovenska, - http://uprchlik.ecn.cz chicky nalomení a někdy i zlomení lidé. Švýcarska. Ani toto není vláda schopna řešit. Stres, který lidé ventilují křikem, častými Radim Ošmera hádkami, někdy pitím a bitím svých blízO důsledcích dlouhého pobytu lidí Autor studuje FF MU. kých, se samozřejmě přenáší i na děti. Vrv uprchlickém táboře by se dalo hovořit dloucholem takových výjevů však nejsou scého, zvláště o vlivu „táborového“ života na děti. ny plné křiku a sprostých slov, ale tichá V tuto chvíli je však třeba zopakovat, že uprchslova, vycházející z naprostého zoufalství a lická zařízení jsou dobrý nástroj sociálního sysdoprovázená slzami a tváří zkřivenou tému. Problém je však v tom, že celá azylová

Dobrovolníkem mezi uprchlíky O dobrovolnické činnosti a tom, co vše se člověk může naučit, když není ve škole. Tichá ulice, velká budova s modrými okenními rámy a před vchodem do vrátnice pokuřující muži s unavenými obličeji. Zdraví nás pokývnutím hlavy a basovým zabručením. Vrátnice ve vykachličkované, temné chodbě a v ní laškující hlídací služba. Už se známe od vidění, „kolik vás je tentokrát?“ ptá se usměvavý padesátník v uniformě. Po zkontrolování dokladů nás vpouští do areálu. Tři staré budovy se na nás dívají zešedlými okny, mezi domy malé hřiště a všude vysoké smrky, kaštany, břízy, kolem dokola zelený plot svírající ticho, jež do sebe nasálo příběhy lidí z celého světa. Začíná naše každotýdenní výprava za dětmi do uprchlického tábora v Zastávce. Pětice dobrovolníků a dobrovolnic z NESEHNUTÍ s připraveným programem míří k budově č. 4., aby obešla pokoje a oznámila, že je čas si hrát. Není to však třeba. Z domu vyběhl malý chlapec, zarazí se vprostřed cesty, hledí na nás, poznává nás, s rozzářenýma očima běží k nám, odkládám všechny věci na zem, klekám si a roztahuji ruce, Adam mi skáče do náruče a piští radostí, kterou s ním sdílím. „Kde máš sestřičku a kamarády?“

19

ptám se. Adam vyletí jako střela. „Hned je přivedu,“ křičí dychtivě. Během několik minut je dvůr plný dětí. Dívky se vítají zpravidla s dobrovolnicemi, chlapci spíše s dobrovolníky. Jsou tu děti z Mongolska, Dagestánu, Čečenska, Palestiny, Běloruska, Ingušska, Somálska, Arménie, z kurdských osad v Turecku a tak dále. Věkové rozpětí 2 až 17 let. Rozdělujeme se spontánně na několik skupinek podle věku. Ještě zakřičíme do okna na chybějícího malého Eldara a kolotoč her se rozjíždí. Někdo maluje, jiní skládají puzzle, další si hrají s plastelínou, někteří si povídají a švitoří, kluci a sem tam odvážná dívka hrají fotbal – malý Džochar byl dlouhou dobu hráč sám za sebe, nerespektoval tým, ale časem se to naučil a když si vyměnil nakonec i pantofle za normální boty, byl z něj skvělý fotbalista. Hrají se i jiné hry, chodíme do lesa, závodíme, kdo bude rychleji v kapradí a zase zpět, hledáme poklady se zavázanýma očima vedeni špagátem nataženým mezi stromy, bojujeme o záchranu vlajky svého družstva. A při tom všem mluvíme česky, rusky, někteří arabsky, kurdsky… učíme se písničky, válíme se v listí, lezeme po stromech. Jindy hrajeme deskové hry, turnaje v piškvorkách, učíme se


různé výtvarné techniky; vše podle nálady, počasí, věku dětí apod. Čtyři hodiny utečou vždy jako voda, musíme se vrátit do Brna, nechce se nám a děti nám dávají všemožně najevo, že nás rozhodně domů nepustí. Berou si provazy, švihadla a stavějí nám zátaras, chytají za ruce a piští euforií i rozhořčením: „Neodcházejte! Musíte tady dneska přespat!“ Malý Šedat, černooký dvouletý chlapeček mi skáče do náruče a chce se nechat vyhazovat do vzduchu, cosi na mne kurdsky mluví, rozumím jen cosi jako „ne – doma ne“. Červené tváře, úsměvy na rtech, udýchaní a už čekáme na příjezd vlaku na nádraží. Napříč nádražím se ještě řítí Džihán a nese nám létající talíř, který jsme v táboře zapomněli, přes koleje se vrací a my odjíždíme do města pod Petrovem. Ale samozřejmě nejen děti žijí v táborech, jsou tu i jejich rodiče, kteří nás vždy přivítali vřelou srdečností. Vždy, když jsme je přišli navštívit na pokoj, se nás snažili i z toho mála, co měli, pohostit a udělat nám pohodlí. Jako dobrovolník jezdím do táborů druhým rokem. Naučil jsem se mnoho: pořádat programy pro děti, zvládat někdy nelehké peda-

ZA PLOTEM

gogické situace (děti nejsou vždy zlatíčka) a naučil jsem se prožívat ty cizokrajné tváře ne skrze jejich odlišnosti , ale skrze jejich pocity, názory, příběhy. Přestali to pro mne být uprchlíci, cizinci, příchozí, ale lidé, s nimž rád vypiji kávu, popovídám. Ale co je asi nejdůležitější, naučil jsem se hlouběji chápat slovo „respekt“ – lidé z odlišných zemí mají odlišnou představu o společenském chování, slaví jiné svátky a silně je prožívají (silněji než my Češi). Dříve bych tyto věci bral jako fakt, dnes vím, co pro ty lidi znamenají, respektuji to a v mnohém se od nich mohu z jejich tradic přiučit. Minimálně to, že hrdost a čest jsou pojmy, které patří do základní výbavy dospělého člověka. Myslím, že jako dobrovolníci přinášíme do tábora radost a chvilky štěstí, přinášíme zapomenutí na nudu a beznaděj. Někdy je to málo, někdy naopak hodně. Pokud se chcete do našich aktivit zapojit, kontaktujte nás, budeme rádi za jakoukoliv pomoc. Poznáte, kdo je organizátor a kdo je uprchlík?

Foto: Radim Ošmera

Radim Ošmera Autor studuje FF MU.

Vzděláním k pochopení, pochopením k pomoci II aneb Jak se galušky s Carmen v Brně potkaly Víte, jak spolu souvisí čečenské galušky a dražba obrázků dětí s náměty holocaustu? Ne? A víte, jak spolu souvisí palestinský minsev (jídlo podávané např. na svatbách) a opera Carmen? A jak spolu souvisí ZŠ v Tišnově a uprchlický tábor v Zastávce? A víte, že když se toto všechno smíchá a přidá se k tomu něco jako Fair Trade čokoláda, besedy o Nepálu, Íránu, Tádžikistánu, jeden až dva íránské filmy (snad i trocha soli) vzniknou z toho nová kamarádství, hezké zážitky a veselé vzpomínky? O čem to mluvím? O projektu, jehož název nese titulek článku. Už v předminulém (4.) čísle našeho časopisu jsem o něm informoval. Projekt probíhal na ZŠ Smíškova v Tišnově. Na svém začátku měl projekt dvě části – jedna se týkala uprchlictví, druhá holocaustu. Psal jsem o exkurzích do Terezína, o besedě s pamětníkem Osvětimi, Jiřím Bradym atd., psal jsem o besedě s Atikem Razakem o Afghánistánu, o herním odpoledni u příležitosti Světového dne uprchlíků… atd. Projekt však – pod změněným názvem Poznávám a pomáhám – pokračoval do konce ledna letošního roku a neudálo se toho málo... Od září se projektu účastnila ostřílená skupinka 8 – 10 žaček sedmého až devátého ročníku tišnovské základky. Školní rok jsme odstartovali tak, že jsme společně sestavili dotazník, který měl zjišťovat, co si o uprchlících myslí tišnovská veřejnost. Holky vyrážely během týdne do ulic a ptaly se místních, zda ví, kdo je uprchlík, zda by nějakého chtěli potkat, zda je možno se od

uprchlíků něco naučit atd. Společně jsme pak dotazníky vyhodnocovali a shodli se, že uprchlíci jsou stále vnímáni spíše negativně nebo se strachem (ale že přibývá lidí, kteří by se uprchlíky chtěli seznámit... ). Následovala beseda o Nepálu:

Beseda o Nepálu a Indii – přenáší Zuzka Voršilková.


Česko-palestinské setkávání Po anketě a besedě následovalo setkání s rodinou Sweilamových z Palestiny. Společně jsme si povídali, někteří si pak hráli na hřišti a ostatní vařili minsev – jedno z tradičních palestinských jídel, poslouchali jsme arabskou hudbu a holky se pokusily o novinářský rozhovor.


20

ZA PLOTEM Společný víkend S oběma rodinami jsme se taktéž setkali při sázení stromů na Luckém vrchu na Vysočině. Byl to víkend – uspořádaný spolu s NESEHUTÍm – her, filmů, pouštění draků, krásného počasí a 350 vysázených stromů.

Novinařina holky bude jednou bavit…


Čilý pracovní ruch strhnu skoro všechny.


Od dětí pro děti

Tak tady jsme všichni…


Vedle ochutnávky Fair Trade výrobků, besedy o FT, vedle promítání filmů, besed se zajímavými hosty a dalších věcí stojí ještě za zmínku sbírka, kterou ZŠ Smíškova uspořádala. V sekci o holocaustu děti prvního stupně malovaly na jaře obrázky s náměty života Židů za II. sv. války. Tyto obrázky se (po několika výstavách) na konci podzimu ve škole vydražily a výtěžek peněz šel na školní potřeby uprchlickým dětem.

S rodinou jsme se ale nesetkali naposledy, na započaté rozhovory jsme mohli navázat při několika podzimních a zimních výjezdech do tábora v Zastávce anebo pak na konci ledna návštěvou Janáčkova divadla či Technického muzea. To byla závěrečná akce projektu – Tišnovačky se s rodinou setkaly 25. ledna v Brně, rozdělili jsme se na mužskou a ženskou část – holky šly do čajovny, kluci do Technického muzea, pak jsme se společně navečeřeli a ti větší odešli do divadla na operu Carmen a mladší na čaj a pohádkový film Slepičí úlet. „Organizovaně“ jsme se již nesešli, ale děti z tábora a ze školy si vyměnily maily a telefony a zůstávají v kontaktu.

U galušek to začalo... Podobně jsme se skamarádili s rodinou Bolatkhanových – z Čečenska. Nejprve jsme v Tišnově při společném setkání vařili galušky (tradiční a běžné čečenské jídlo), pak jsme se několikrát viděli v táboře a pak někteří ze školy darovali rodině něco z potřebných věcí do nového bytu, který rodina v lednu dostala. Opět i v tomto případě se organizovaně již scházet nebudeme, ale v kontaktu zůstáváme a vzájemně se navštěvujeme.

Darované školní potřeby je potřeba hned vyzkoušet…


Projekt nám všem přinesl hodně zážitků, zkušeností a nových poznatků, ale hlavně, hlavně přinesl nová kamarádství, která s projektem nekončí. A to je snad to nejdůležitější: že se tu potkali lidé, kteří pro sebe najdou místo ve svém životě. Kdyby vás zajímal tento projekt podrobně a chtěli byste něco podobného uspořádat na Vaší škole, obraťte se na redakci PŘESu. Za podporu děkujeme programu Make a Connection, nesehnutým z NESEHNUTÍ, ředitelství ZŠ Smíškova v Tišnově. Za realizátory projektu Radim Ošmera Autor studuje FF MU.

Doufejme, že z toho nakonec galušky budou…

21



Na projektu se dále podíleli: Kristýna Pešáková, Petra Orsáková, Kateřiná Krásová, Eva Malenová, Radek Hylnar, Zuzana Varšílková, Martina Čížková, Kateřina Hašková.

ZA PLOTEM

Historie uprchlictví – díl 1. „Homo migrans“ existuje stejně dlouho jako „Homo sapiens“, neboť pohyb z místa na místo patří k podmínkám lidské existence podobně jako zrození, nemoc a smrt. Migrace jako sociální procesy jsou – pokud si odmyslíme útěky a nucené migrace – odpovědí na více či méně komplexní ekonomické, ekologické, sociální a kulturní podmínky existence člověka. Dějiny migrací jsou proto součástí obecných dějin a jen na jejich pozadí je lze pochopit. Klaus J.Bade

Migrace a uprchlictví v dějinách lidstva Migrace je téměř tak stará jako lidské dějiny a rozhodně nepředstavuje vždy jen negativní či výrazně abnormální jev. Jejím prostřednictvím byly osídleny nové kontinenty a vytvořila se soudobá politická, etnická i kulturní mapa světa. Pro příslušníky nejstarších prehistorických loveckých a sběračských společností byla migrace v podstatě přirozeným životním stylem. Teprve s postupným přechodem k zemědělství – a s ním spojenému usedlému způsobu života v období neolitické revoluce a následným vznikem nejstarších civilizací organizovaných již ve státních formách – člověk objevuje pojem domova spojeného s vazbou na jediné místo a komunitu. Domov a s ním související nejrůznější formy patriotismu se stávají fenoménem lidské kultury a psychiky. Domov začíná znamenat výrazně kladnou hodnotu, vyvržení z něj (např. v důsledku těžkého provinění nebo nemoci – ve starověku a středověku např. malomocenství) je chápáno jako jeden z nejhorších trestů, osudové stigma. Po celé naše kulturní dějiny, od starověku až po dnešek je vykořeněný člověk bez domova nazírán buď jako osudem postižený nešťastník, anebo naopak podezřelá, morálně nedůvěryhodná bytost. Tulák, bezdomovec, vykořeněný bloud se stává kulturním a literárním archetypem (bludný Žid Ahasver, bludný Holanďan; srovnej slova vagus, vagabund – z latinského slovesa vagari = bloudit, toulat se). A naopak existence bez domova, život „on the road“ je pak výrazem protestu proti usazené společnosti, útěkem do svobody. Všichni ti, na které usedlá společnost pohlíží s nedůvěrou (ve středověku vandráci a potulní studenti, později pak např. potulní komedianti, kramáři, kočující Romové, v nedávné době např. hippies), se naopak pro společenské rebely stávají ztělesněním volnosti, symbolem ničím nespoutaného života. Vyspělé starověké společnosti potom se stejnou nedůvěrou a podezřením pohlížely na kočovníky a neusazené migrující kmeny a národy žijící v jejich těsném sousedství, které pro ně nejednou skutečně znamenaly vážnou vojenskou a politickou hrozbu (např. Řekové a Římané je zahrnovali mezi tzv. barbary). Rozsáhlé migrace, motivované většinou demografickým vývojem a klimatickými změ-

nami, již ve starověku výrazně určovaly tvář tehdejšího světa. Některé z nich měly přímo katastrofické následky. Např. rozsáhlá invaze „mořských národů“ kolem roku 1200 př.Kr. vedla ke zpustošení celého východního Středomoří, vypálení fénických měst, vyvrácení Chetitské říše a vážnému ohrožení Egypta. Stejně tak jen o málo později invaze Dórů zničila vyspělou civilizaci mykénského Řecka. Některé ze starověkých migrací se staly přímo legendární (např. exodus Židů z Egypta do „země zaslíbené“). Jiné migrace byly vynucené, fakticky se jednalo o deportace, praktikované zejména velkokráli, starověkých předovýchodních říší (Babylóňané, Asyřané) za účelem snazšího ovládání podmaněného obyvatelstva (např. známé asyrské a babylónské zajetí Židů). V podobné politice do určité míry pokračovali ve vztahu k Židům i jiným národům také Římané. Po potlačení židovských povstání (66 – 70 po Kr.) a zejména potom povstání Šimona Bar Kochby (132 – 135 po Kr.) byl Židům zakázán vstup na území Jeruzaléma a velká část z nich byla vyhnána z území tehdejší Judeje, což přispělo k značnému posílení židovské diaspory. Individuální vyhnanství, nejčastěji z politických důvodů, bylo s oblibou praktikováno v řecko-římské antice (ve starověkých Athénách o něm např. rozhodoval tzv. střepinový soud – ostrakismos). V určitém období svého života se vyhnanci stala řada prominentních osobností starověkého Řecka a Říma (např. athénští politikové Aristeidés a Themistoklés, vnučka císaře Augusta Julie, básník Ovidius, filozof Seneka mladší). Klasický starověk rovněž poznal řadu uprchlíků pronásledovaných pro své filozofické či politické smýšlení – např. filozof Anaxagorás (500/497 – 428/7 př.Kr.) musel odejít z Athén poté, co byl obžalován „z bezbožnosti“ (hlásal své astronomické teorie); slavný řečník Démosthenés (384 – 322 př.Kr.) byl několikrát na útěku pro svou řečnickou a politickou činnost oponující imperiálním ambicím Filipa Makedonského. Úděl uprchlíka na vlastní kůži zažil i jeden z nejvýznamnějších filozofů starověku Platón (427-347 př.Kr.), když byl přinucen kvapně opustit Sicílii poté, co se na dvoře syrakuských tyranů bez úspěchu pokoušel uskutečnit své představy o ideálním státě. Pozoruhodný doklad kolektivního uprchlictví v úpadkovém období římské říše v 5. stol. po Kr., motivovaného daňovým a politickým útiskem, nám poskytuje spisovatel Salvianus (asi 400 – asi 480) ve svém spisu O vládě Boží: „Chudáci jsou odíráni, vdovy naříkají, sirotci jsou utlačováni, takže mnozí z nich, včetně lidí Střepinový soud. urozených a s vyšším

vzděláním, se utíkají k nepřátelům. Aby nezahynuli při veřejném pronásledování, odcházejí hledat mezi barbary římskou lidskost, protože mezi Římany nemohou déle snášet barbarskou nelidskost. Liší se od národů, k nimž se uchylují; nemají nic z jejich mravů, nic z jejich řeči, a troufám si říci, ani nic z odporného zápachu barbarských těl a šatů; přesto se raději přizpůsobují těmto rozdílným mravům, než by mezi Římany snášeli nespravedlnost a krutost. Odcházejí tudíž ke Gótům nebo k Bagaudům či jiným barbarům, kteří vládnou všude, a nemusejí toho vyhnanství vůbec litovat. Raději totiž svobodně žijí ve zdánlivém otroctví, než by byli otroky ve zdánlivé svobodě. Jména římského občana, donedávna nejenom velice váženého, ale draze placeného, se dnes kdekdo zříká a štítí se ho, nejenže nemá valnou cenu, ale budí odpor…“ Starověk také znal instituci azylu (starořecké slovo asýlon znamenalo útočiště, z toho pak moderní termín azyl), kdy se pronásledovaný člověk mohl uchýlit do chrámu (nebo také ke krbu či oltáři nalézajícímu se pod ochranou bohů), čímž se stával nedotknutelným. Porušení azylu bylo považováno za morálně zavrženíhodný čin. Tento zvyk přejal i středověk, kdy se místem azylu staly křesťanské chrámy. Ne vždy ovšem bylo právo azylu (ius asyli) respektováno (např. vojáci přemyslovského knížete Boleslava II. surově povraždili členy rodu Slavníkovců, ačkoliv se uchýlili do chrámu na svém sídle Libici). K zániku starověkého světa nakonec přispěla rovněž jedna z nejrozsáhlejších migrací světových dějin, známá jako „stěhování národů“ (2. - 6. stol. po Kr.) v rozsáhlém euroasijském prostoru od západních hranic Číny až po západní Evropu. Soustředěný tlak Hunů, Sarmatů, Germánů a Slovanů vedl nakonec v 5. stol. po Kr. k zániku Západořímského impéria a vzniku raně středověkých států Evropy. V průběhu jen o málo později probíhající arabské expanze se zrodila vyspělá islámská civilizace, jejíž vliv sahal od Pyrenejského poloostrova až po střední Asii. Ve středověku se migrace odehrávala zejména ve formě tzv. kolonizace, která vedla k osídlení dosud neobydlených oblastí Evro-


Foto: internet

22

ZA PLOTEM py. Významným prvkem byla zejména kololou měrou napomohli ekonomickému rozvoji klást uprchlíkům překážky ve vstupu do nizace německá (u nás od doby Přemysla země v době počínající průmyslové revoluzemě, případně je deportovat. Výrazná byla Otakara II.), která znamenala rozšíření němecce. V menší míře podobně příznivé důsledky v tomto směru vlna solidarity s polskými kého etnika do střední Evropy a Pobaltí. Tato pro cílovou zemi měla emigrace protestantů uprchlíky po nezdařeném povstání v letech migrace přispěla nejen k šíření technologicz Německa. Např. německá sekta novokřtěn1830 – 1831, mezi nimiž nalézáme tak výkých vymožeností z civilizačně pokročilejšíců (anabaptistů, u nás nazývaní habáni), kteří znamné osobnosti, jako byli např. básník ho západu, ale rovněž představovala určitý se kvůli pronásledování v Německu a ŠvýcarAdam Mickiewicz a skladatel Fryderik Chopin. ventil reagující na růst populace a demograsku usadili na jižní Moravě, výrazně přispěla Současně s politickou migrací hrála v době fické změny probíhající ve středověké Evropě. k rozvoji řemesel (vinařství, výroba fajánse) vrcholící průmyslové revoluce důležitou úloVýrazný nárůst migrace, zejména v podobě a lékárnictví. hu i migrace pracovní (např. Irové v Británii, masového uprchlictví, přinesl společenské, Společenské převraty a etnické konflikty Italové ve Francii a Rakousku, Poláci v Něnáboženské a geopolitické změny odehrávana konci 18. století, a zejména pak v 19. stol., mecku). Nejvýznamnější migrační linii v této jící se v Evropě na počátku novovědobě představovalo ovšem vystěhoku. Tlak Turků na Byzanc vrcholící valectví do zámořských kolonií (zedobytím její metropole a zároveň pojména do Severní Ameriky, Latinské slední bašty Konstantinopole Ameriky, v menší míře potom do (1453) vyvolal rozsáhlou emigraci Austrálie a na Nový Zéland). Názory byzantských učenců na západ, zena počet zámořských vystěhovalců jména do Itálie. Tito intelektuálové z Evropy se odlišují, odhady kolísají s sebou přinesli rozsáhlé knihovny mezi 50 až 60 miliony Evropanů a zároveň znalost řečtiny, starořecmezi dvacátými léty 19. století až ké filozofie a kultury, která byla ve 20. léty 20. stol. (vrcholné období středověké, převážně latinské, Evzámořského vystěhovalectví). Důvoropě buď zcela neznámá a nebo dem vystěhovalectví do zámoří bylo v lepším případě zprostředkována nejen náboženské (zejména v raném „z druhé ruky“. Tímto nezanedbanovověku) a politické pronásledotelnou měrou přispěli k myšlenkování, ale zejména hledání nových vému rozvoji renesance a utváření ekonomických a životních příležitosevropské kultury novověku. Naprotí. Většinu vystěhovalců představoti tomu vyhnání Židů, muslimů a posvali lidé ze sociálně slabších vrstev, tupně i tzv. morisků (pokřtěných kteří nemohli v Evropě nalézt vhodmuslimů) ze Španělska záhy po né pracovní příležitosti. Vystěhovaúspěšně dokončené reconquistě lectví do zámoří odlehčilo demogravedlo k hmotnému i duchovnímu fickému tlaku spojenému s růstem úpadku země, který nezastavilo ani evropské populace a podle něktepohádkové bohatství plynoucí rých historiků dokonce snížilo sociz nově nabytých kolonií. Katolické ální napětí, jemuž byly evropské Španělsko se tak proměnilo v myšspolečnosti v období nástupu kapilenkově nesvobodnou a kulturně talismu volné soutěže vystaveny. uzavřenou zemi, jejímž symbolem Evropané se stěhovali jak do nezáse stal despotický panovník a inkvivislých zámořských států (Spojené zice. Tyto dva výše uvedené příklastáty americké, státy Latinské Amedy ukazují, jak zásadní roli může miriky), tak do kolonií. Nejpočetnější grace a emigrace hrát v civilizačním bylo vystěhovalectví do kolonií britrozvoji jednotlivých oblastí. V důsledských a francouzských. Specifickou Francouzká revoluce Foto: internet ku reformace a následných náboformu migrace představují deportaženských válek v 17. a 18. století ce anglických trestanců do Austrázačaly Evropou putovat zástupy emigrantů vyvolaly velké migrační vlny, v jejichž víru se lie. Zámořské státy, které vznikly díky imigraa uprchlíků v míře, jakou tento kontinent dov podstatě zrodil uprchlík moderního typu. ci, zejména Kanada, USA, Austrálie, dosáhly sud nepoznal. Z jednotlivých částí náboženPrávo na azyl bylo poprvé zakotveno ve Franmimořádné úrovně rozvoje, protože nově přískými vášněmi rozdělené Evropy prchali lidé couzské revoluční ústavě v roce 1793. Na chozím poskytly politickou i ekonomickou pronásledovaní pro svou víru do oblastí, druhé straně to byla samotná revoluční Fransvobodu, kterou ve svých domovských zev nichž bylo jejich náboženství dominantní cie z níž, v důsledku zejména jakobínského mích většinou postrádali. Na druhé straně či alespoň tolerované. Mezi těmito emigranty teroru, odcházely vlny uprchlíků (roajalisté, daní za tento úspěch bylo nemilosrdné vytlabyla řada nejvýznamnějších osobností tehduchovenstvo) do celé Evropy. V důsledku čení a hmotné i duchovní zbídačení původdejší doby, včetně našeho Jana Amose Korozdílného politického vývoje v Evropě v 19. ního obyvatelstva (Indiáni v USA, Aboriginomenského. Výrazná byla např. masová emistol., odehrávajícího se na široké škále od livé v Austrálii). Naproti tomu státem grace Irů, prchajících před náboženským a berálních států až po policejní a autoritářské podporovaná migrace ruského obyvatelstva národnostním terorem praktikovaným v době režimy, se postupně vyprofilovaly svobodné na Sibiř v 19. stol., doprovázející imperiální hrůzovlády Olivera Cromwella. Masová migzemě, které uprchlíky přijímaly (Velká Britáexpanzi, vedla více než k rozvoji k pouhé exrace v době náboženských rozporů rovněž nie, Francie, Belgie, Nizozemí, Švýcarsko), a ploataci a úpadku domorodých kultur a jepřinášela nezanedbatelné sociální důsledky. země, odkud v důsledku sociálních konfliktů jich životního prostředí. Výraznou migrační Např. odvolání tolerančního Ediktu nantskéa politické perzekuce byli političtí disidenti vlnu představuje sionistické hnutí, inspiroho roku 1685 francouzským králem Ludvínuceni odcházet (Německo, Rakousko, okuvané spisem vídeňského právníka Theodora kem XIV. vedlo k masové emigraci 50 000 ropované a rozdělené Polsko, Itálie, Španělsko). Herzla, který ve svém pojednání Judenstaat din podnikavých a tvořivých francouzských Již v této době se setkáváme s příklady ne(1896) začal prosazovat vznik nezávislého hugenotů, vesměs do Anglie. Francie byla tazištné pomoci uprchlíkům jak ze strany prosžidovského státu. Ačkoliv se v 19. stol. Židé kovou ztrátou nakonec oslabena, zatímco tého obyvatelstva (např.ve Francii), tak vlád v Evropě výrazně emancipovali a mnozí z nich v Anglii tito vyhnanci a jejich potomci nema(Belgie). Na druhé straně ovšem i se snahami se domohli velmi slušného společenského i

23


ZA PLOTEM

Belgičtí uprchlícu za I. světové války.

ekonomického postavení, neustálé vlny antisemitismu vyvolávaly pocit nejistoty a potřebu hledat bezpečný domov v historické vlasti. Ačkoliv již v 19. stol. jsou doloženy četné případy regulace migrace (výše zmíněné překážky kladené uprchlíkům, administrativní omezování pracovní migrace), vcelku můžeme říci, že 19. století a počátek 20. stol. až do vypuknutí 1. světové války se v Evropě odehrávaly ve znamení svobody pohybu. Průměrný občan evropské země mohl Evropou cestovat volně a bez jakýchkoliv speciálních dokladů, např. občané RakouskaUherska potřebovali pas pouze „do carství ruského a sultanátu tureckého“. První světová válka však znamenala zásadní zlom. Konec „starého světa“ se projevil mimo jiné i v radikálním omezení svobody pohybu, což jen ztížilo pozici uprchlíků ve 20. století, které je nikoliv náhodou označováno jako „století uprchlíků“. Dvě světové války, množství nacionálních konfliktů, odpudivé diktátorské režimy, totalitní ideologie nacismu a komunismu a pokusy o jejich praktické uskutečnění, propastné protiklady v materiálním blahobytu a míře společenského rozvoje i do té doby nebývalá devastace životního prostředí, které poznamenaly svět ve 20. stol., vedly k vynuceným migracím nevídaného rozsahu a tragičnosti. Rozdílný charakter migrace a jejích omezení v předchozím období výstižně popisuje Zbigniew Brzezinski: „Dokud nevznikly národní státy a vlastně až do doby, než byly zavedeny skutečně účinné systémy pohraniční kontroly, neomezoval pohyb lidí stát, ale spíš předsudky vůči přespolním, geografické překážky a obecná neznalost, jaké jsou podmínky mimo vlastní domovinu. V Evropě se od raného středověku až do devatenáctého století mohli vcelku volně pohybovat obchodníci a osadníci (například Němci ve východní Evropě a dokonce v Rusku), ba dokonce je k tomu podněcovali osvícení panovníci. Objevení Ameriky pak otevřelo možnosti téměř živelného přesídlení.“

Foto: internet

První světová válka vyvolala uprchlické vlny ve Francii a v Belgii. Ukrutnosti, které páchali na civilním obyvatelstvu neutrální Belgie vojáci vilémovského Německa, vedly k četným pokusům o emigraci. Z této doby pochází první příklad „železné opony“ – Němci vybudovaný elektrickým proudem o vysokém napětí nabitý plot, táhnoucí se po celé délce belgicko-nizozemské hranice (za oběť mu padlo na 3 000 belgických civilistů). Změny v politickém uspořádání Evropy v důsledku versailleských dohod, rozpad mnohonárodnostních říší (Rakousko-Uhersko, Osmanská říše), následné změny hranic a vznik řady nových států na základě tehdy proklamovaného „práva na sebeurčení“ vedly k rozsáhlým přesunům a výměnám obyvatelstva (v tomto ohledu nejrozsáhlejší výměna obyvatel proběhla mezi Řeckem a Tureckem). Válečný a poválečný chaos nejednou vedl k aktům bezprecedentní krutosti, které jen

posílily migrační vlny. V dané době nejotřesnějším z nich byla turecká genocida Arménů, v jejímž průběhu byly vyvražděny či vyhnány statisíce Arménů. Přeživší potom rozšířili řady arménské diaspory, jedné z nejpočetnějších emigrantských komunit na světě. Následný vzrůst etnických konfliktů, jakož i nástup autoritářských a diktátorských režimů v Evropě přispívaly k trvalé emigraci z politických důvodů. Nejvýraznější migrační vlny vyvolal bolševický převrat v Rusku, odkud prchali zejména příslušníci horních vrstev a nezávisle smýšlející intelektuálové, následováni záhy i příslušníky národů, které se nedobrovolně staly součástí Sovětského svazu, a nástup nacismu v Německu. Ruská emigrace mířila zejména do Francie, ale třeba také do tehdejšího Československa. Vzrůst počtu uprchlíků vedl k tomu, že tehdy poprvé začaly při tehdejší Společnosti národů vznikat specializované úřady a agentury zabývající se pomocí uprchlíkům. Iniciátorem těchto aktivit byl významný norský polární badatel Fritjof Nansen (jeho jméno dnes nese tzv. Nansenova cena, kterou UNHCR každoročně uděluje lidem, kteří se významnou měrou zasloužili o pomoc uprchlíkům a vyznamenali se v boji za jejich práva). Nansen se rozhodující měrou zasazoval o repatriaci válečných zajatců a pomoc uprchlíkům v poválečném chaosu stejně jako o pomoc přeživším obětem ruského hladomoru na počátku dvacátých let. V roce 1922 se stal prvním vysokým komisařem pro uprchlíky při Společnosti národů. Nansenovo úsilí bylo oceněno udělením Nobelovy ceny míru. Jeho jméno nesl i tzv. Nansenův pas, vystavovaný jako cestovní dokument uprchlíkům ze strany Mezinárodního červeného kříže. Lubor Kysučan Autor působí na FSS MU a FF UP.

Armenie - děti, které přežili genocidu.


Foto: internet

24

Padesátiletá tragédie se šťastným koncem? Příběhy uprchlíků, ať už těch dobrovolných vat se jako mlha nad bažinou od Minsku až která se narodila už ve vyhnanství a za dobré či z donucení, v našem světě jen málokdy po Ašchabad. Petruška Šustrová tak i tímto školní výsledky byla odměněna pobytem končí happy-endem. Jednou z mála výjimek dalším v řadě svých filmů nejen prokázala v letním pionýrském táboře na Krymu, aby je v tomto ohledu příběh Krymských Tatarů, svou výbornou znalost postsovětských zemí, pak po návratu všem vyprávěla o kráse ztrasympaticky nezdolného národa, který byl Stajimž se systematicky věnuje jako novinářka, cené domoviny. V době perestrojky a postuplinem ve čtyřicátých létech na základě smyšreportérka, organizátorka a účastnice pozoroného rozpadu Sovětského Svazu vzali Krymleného obvinění z kolaborace s nacisty deporvatelských volebních misí a jeden z vůdčích ští Tataři svůj osud do vlastních rukou a tován do střední Asie. Podobně jako v případě duchů pozoruhodné sítě tzv. center pluralishromadně se začali navracet do své země. Čečenců, byla to stamu, ale zároveň polinská deportace ve odhalila své vidoucí vší své hrůznosti – oko, vědoucí mysl a jen v jejím průběhu citlivé srdce, dodázahynuly desetitisívající jejímu dokuce lidí. Někteří mentu hluboce z pamětníků těchto umělecký náboj. událostí ještě žijí a Zařazení filmu do s naprostou otevřetelevizního vysílání ností sdílejí své vzpona státní svátek mínky. Tito lidé stejsv.Václava nechtěně ně jako jejich popůsobilo až symbotomci dostali slovo licky. Pro nás jako ve výborném filmonárod nejistý si sám vém dokumentu Pesebou, vesměs netrušky Šustrové Vyschopný širší solidahnání a návrat rity v rámci vlastního Krymských Tatarů. společenství a neLatinské úsloví Hamající jasno ve vlastbent sua fata libelli ních dějinách, oscijistě platí stejnou lující mezi sebemrsměrou i pro filmy. kačstvím, cynismem Materiál k filmu aua možná typicky torka natočila už středoevropskou depřed dvěma léty, ale presí z vykořenění teprve nedávno fivykompenzovanou nanční situace velkohubým pivním umožnila film dokona hokejovým naciočit do definitivní ponalismem je dozajisdoby, v premiéře jej ta prospěšné alesČeskoslovenská telepoň prostřednictvím vize odvysílala loni tak zdařilého doku28.září. Autorka film mentu setkat se doprovodila jen minis lidmi, kteří o své málním komentářem zemi (jejíž hodnotu si vysvětlujícím základuvědomili do kruté ní fakta z historie hloubky), dovedou Krymských Tatarů, hovořit se samozřejvětšina sdělení spomou láskou a se sločívá na vzpomínkách vy naplněnými poeživě vystupujících tickou krásou. Pro lidí. Lidé i jejich výlidi trpící v důsledku povědi jsou zvoleni vlastních historictak, že jejich sdělení kých pohrom pociChánův palác v krymském Bachčisaraji - palác vůdce Tatarů, ktery byl od 15. století do konce 18. století sídlem krymských chánů. dalece přesahuje retem ztráty domova je Foto: Milan Štefanec portážní charakter a takové setkání s oddodává filmu silný hodlaným národem, lidský i umělecký náboj. Autorka si vybrala který navzdory ještě horším historickým kaNavzdory všem ekonomickým i administralidi nejrůznějších charakterů a generací a tastrofám ten svůj domov miluje se samozřejtivním těžkostem se jim podařilo nakoupit vytvořila tak podmanivý obraz národa, který mou láskou a pro jeho opětovné získání přepůdu, postavit domy a vytvořit samosprávné našel sílu s důstojností čelit nepříznivému konal nejednu překážku a strázeň, nanejvýš komunity včetně vlastního školství. V moři osudu. Po celou dobu svého nuceného vyinspirující. postsovětské bezvýchodnosti, deziluze, apahnanství Krymští Tataři nepřestali usilovat o Lubor Kysučan tie a skepse působí příběh jejich neutuchajínávrat do své vlasti, a to i navzdory perzekucí touhy po návratu do ztracené vlasti a podci, dopadající na občanské aktivisty stejně nikavé životaschopnosti jako balzám a jako na ty, kdo se odvážili vrátit „ilegálně“. nadějeplný příslib budoucnosti jiné než je ta, Snad nejdojemněji působila výpověď ženy, kterou vidíme v chmurném příšeří převalo-

25


Věčně svobodní Zastavit se a zemřít, říkají afghánští kočovníci Afghánští nomádi přežili 23 let války, přešli stovky minových polí, vydrželi sovětskou okupaci, fundamentalistický režim Talibů a dnes jsou na vymření. Neohrožuje je ani tak bombardování, střelba, sucho a hlad, ale nové výdobytky civilizace. Největšími nepřáteli kočovníků, kteří se po staletí pohybují, jak jim velí příroda mezi Iránem, přes Afghánistán, Pákistán až do Indie, jsou silnice, dálnice, vedení vysokého napětí, přehrady a celnice. V Afghánistánu se lidem, kteří nemají stálá obydlí a pohybují se s karavanami velbloudů, stády oslů, dobytka a hlavně koz a ovcí, říká „kuči“. Slovo „kuči“ užívané v různých obměnách v Íránu, Afghánistánu i Pákistánu, pochází z perského „kuč kardan“ přemísťovat se. I když vzhledem a zvykem barevně se oblékat, ověšovat s nejrůznějšími šperky a hlasitě mluvit, připomínají naše Rómy v daleké minulosti, v Asii s nimi zdaleka nejsou takové problémy jako s Rómy v Evropě. V Afghánistánu se je nikdy nikomu nepodařilo násilím usadit a udržet je proti jejich vůli na jednom místě, přestěhovat je do pevných obydlí, přinutit je chodit do školy a chovat se podle nových pravidel. Středoasijští nomádi jsou jedni z posledních svobodných kočovníků na světě. Na své volnosti tvrdošíjně lpí. Byli jedinými, kteří své ženy uchránili před tvrdými pravidly Tálibů – „kuči ženy“ nikdy nenosily burku, „kuči muži“ nebojovali v žádné armádě. Pouze když byl ohrožován jejich kmen, vzali do rukou zbraně. Nebránili vlast, ani pozemky, jen svá práva se věčně pohybovat. Řídí se jen a jen ročními obdobími. Prezidenti, vlády, parlamenty a policie jsou pro ně instituce nedůležité. Podstatné je počasí. V horkém létě se kočovnické kmeny šplhají stále výš do hor Hindúkuše, k průsmyku Solang, do chladného a zeleného Bamjánu, na horské pláně v údolí Panšír. V zimě, kdy zde udeří čtyřicetistupňové mrazy se karavany spouštějí do nížin v okolí Džalalabádu, někteří pokračují přes hranice k jihu, do Pákistánu či Iránu. Během třiadvacetileté války v Afghánistánu se dokázali obratně proplétat mezi bojovými liniemi a dohodnout se i s polními veliteli. Dnes mají s úřady mnohem větší problémy.

Velkovýrobci sýrů a tvarohu „Nemáme žádné doklady. Nejen že je nepotřebujeme, ale ani je nechceme,“ říká Hekmatulláh, náčelník velké skupiny, která tradičně kočuje mezi Pákistánem a Panšírským údolím ležícím na sever od afghánské metropole Kábulu. „Co je komu do toho, kolik se nám rodí dětí. A jak si je pojmenujeme. Nikdo nesmí vyslovit a znát jméno mojí ženy, natož si ji fotit. My žádné taskary (v Afghánistánu něco jako občanský průkaz, pozn. red.) nestrpíme.“

Důležité věci se řeší ve stanu při popíjení čaje.

Jenže, pohraničníci začínají být z karavan valících se každoročně na jaře a na podzim přes afghánsko-pákistánskou hranici nervózní. Vlády obou států tlačí na to, aby byl pohyb lidí přísně kontrolován. Právě v této oblasti se má skrývat nejhledanější muž světa, šéf teroristické organizace Al-Kaida Usama bin Ládin. Pokud by se zařadil mezi muže s velbloudy, nemá šanci ho poznat ani vlastní sestra, natož americký voják, který se ho snaží již několik let polapit. Kromě toho se po válce tato hranice stala velmi frekventovanou. Obchodníci přes ni vozí zboží z Pákistánu do Afghánistánu, stojí obrovské fronty z obou stran a závistivě se dívají na stezky vedoucí po úbočích okolních hor, po kterých spokojeně kráčí kočovníci s velbloudy naloženými ledničkami a televizními přijímači. Když už chodí sem a tam, rozhodli se v poslední době zapojit se také do zahraničního obchodu. Jen nechápou, že by měli za zboží platit nějaká cla. Využívají privilegia, na kterém se dohodly státy regionu, a bez dokladů i celních kontrol obcházejí pohraničníky i celníky. Doménou nomádů ale není převoz zboží a drog, i když si těmito činnostmi bezpochyby také přilepšují, ale výroba mléčných výrobků, produkce masa a vlny. V Afghánistánu, kde kvůli absenci elektřiny prakticky nefunguje žádný průmysl, se stali jedinými de facto velkovýrobci potravin. Také proto nepatří rozhodně mezi nejchudší vrstvy obyvatelstva. „Obyčejný Afghánec platí za nevěstu od 500 do 2 tisíců dolarů, nebo dá zlato, dům, auto. My platíme nejméně 5 tisíc dolarů a většinou v hotovosti,“ chlubí se Hekmatulláh a muži, kteří s ním sedí ve stanu vyrobeného z plachet humanitárních organizací OSN, rozvážně přikyvují. „Našim sýrům a tvarohu se nic nevyrovná,“ usmívá se Kamal,

Foto: Petra Procházková

bratranec náčelníka a zároveň muž jeho sestry. Klany se málokdy rozhodnou vzít mezi sebe někoho cizího. Ještě by souhlasili s kočovníkem či kočovnici z jiného kmene, ale usazené příliš rádi nepřijímají. „Dopadne to většinou tak, že když si náš kluk vybere nevěstu z města a přivede ji do tábora, za pár měsíců ho přemluví, aby se usadili. A stanou se z nich normální chudáci. Prodají velbloudy a ovce, a nemají z čeho žít. Vždyť my nic jiného neumíme, než kočovat a starat se o naše zvířata. Když se někdo z nás rozhodne žít na jednom místě třeba v Kábulu, dopadne to většinou špatně,“ říká smutně Hekmatulláh, kterého si během jeho řeči nikdy nikdo nedovolí přerušit. Ve stanu náčelníka nenasvědčuje nic, že patří nomádské honoraci. Je zde prostý koberec uvázaný ženou Hekmatulláha, petrolejová lampa a čtyři trsy umělohmotných žlutých květin. Jinak nic. Vláčet s sebou jakékoliv objemné bohatství je nesmysl. Ta největší cennost jsou nakonec zvířata, která chodí po svých. Náčelník má pravdu. Usazení kuči jsou dnes jedna z nejdevastovanějších skupin afghánského obyvatelstva. V kábulské čtvrti Karte Parwan zůstal trčet před třemi lety celý tábor. Na své jarní pouti z Džalalabádu do Bamjánu se kuči dozvěděli, že Hazárové obývající od pradávna Bamján je už na svých pastvinách nechtějí. Po válce se vrátila řada uprchlíků z Iránu a Pákistánu a ti potřebují pomoc svých příbuzných víc než nomádi. Vůdce kmene Muhammad Junus se proto vydal na kábulské ministerstvo pro hranice a kmeny. Úředníci jen krčili rameny – volné půdy je stále méně. Ta, co ničí není, je k mání především proto, že jsou v ní stovky min. „Zůstaňte v Kábulu a dělejte sýry,“ navrhli úředníci a kmeni vedenému stařičkým Mohammedem


26

Dcery afghánských kočovníků

Junusem nezbylo nic jiného, než přijmout. Město vydělilo nevelký pozemek ve vilové čtvrti i přes protesty občanů, kterým tábor moc nevoněl. Kromě toho se ovcím mezi auty nelíbilo, pást se musely chodit výhradně na zapáchající smetiště. Velbloudi byli doslova zoufalí. Mohammad Junus je postupně prodal všechny, zbavil se i části koz a ovcí a většiny krav. Za peníze si už bývalí nomádi pořídili igelity do otvorů hliněných staveb, které připomínaly spíš hroutící se hromady bahna, generátor, televizi, kterou většina z nich nikdy nespustila a používala ji v chatrčích jako dekoraci, a hodinky. Jako kdyby najednou čas začal být důležitý.

Tvrdí lidé v surovém prostředí „Mysleli jsme si, že tady prostě pár sezon přečkáme a pak nám buď vláda dá půdu někde za Kábulem, nebo zase začneme kočovat,“ říká Mohammad Junus a hladí si mimoděk obrovské zlaté hodinky co má na ruce, stejně jako většina mužů ve stanu. Jen má na nich každý nastavený jiný čas. Usazení kuči přestávají být nezávislí na státu, mění se pomalu v městskou chudinu a ztrácejí staré návyky, díky kterým dokázali vzdorovat válce i dlouholetému suchu. I když právě kvůli nedostatku vody jim část stád uhynula a minová pole znehodnotila obrovské množství pastvin, kuči vždy zůstávali být kuči. Jsou extrémně nenároční a soběstační, jsou jedněmi z nejtvrdších lidí, kteří kdy žili v tak výjimečně nemilosrdném prostředí. Ztráta možnosti pohybovat se je pro ně ale smrtelná. „Děti do školy neposíláme. Nemá to cenu, protože nevíme, kdy nás odsud vyženou nebo kdy zase půjdeme,“ skoro omluvně říká manželka náčelníka, která prosila, aby její jméno nebylo zveřejněno, neb je to prý neslušné. Negramotnost ale není překážkou toho, aby řada kuči byla vynikajícími přírodními léčite-

27

Foto: Petra Procházková.

li. A co se týče znalostí o zvířatech a schopnosti je rozmnožovat, uzdravovat a šlechtit, nemají nomádi v Afghánistánu konkurenci. „Dokonale si se svými zvířaty rozumíme. Víme přesně, co potřebují. A máme je rádi, nechováme je jen pro peníze. Mnoho z nás nedokáže vlastní zvířata ani jíst. Takže všechno maso prodáme,“ vysvětluje syn Mohammeda Junuse Bašir, který je specialistou ve vakcinaci stád. Číst a psát ovšem neumí.

Náčelník a král

méně. Současná afghánská vláda se pokouší navázat jakýsi dialog s nomády. Dnes dostali dokonce několik míst v parlamentu. O tom, kolik by měli obsadit křesel, se vedly dlouhé spory. Kuči tvrdili, že jich je kolem 5 miliónů, což by byla celá pětina obyvatelstva. Vláda se odvolává na sedmadvacet let staré odhady. V neposlední řadě, kdo určí, jakou mají nomádi státní příslušnost? I když Afghánistán je jednou z nejzaostalejších zemí na světě a naše představy o pokroku a civilizaci zde narážejí na skalní úctu k tradicím, i v této zemi se kuči začínají cítit ohroženi. „Zatím tady není dálnice ani jedna, to je naše velké štěstí, ale už tím vyhrožují,“ prohlásil moudře Mohammed Junus, který byl kdysi přijat samotným afghánským králem Záhir Šáhem. Král se ho prý zeptal: „Co pro vás mohu udělat, pane, a co vy můžete udělat pro mne?“ Tehdy muž v nejlepších letech, ale již vůdce kmene Muhammad Junus sebevědomě odpověděl: „Pane, vždycky, když se potkáme někde na cestách, pokyňme si rukou na pozdrav. To je vše, co pro sebe můžeme navzájem vykonat.“ Pak se otočil a aniž by políbil mocnářovu ruku a pozadu vycouval, jak velí etiketa, odešel. Poradci na něj syčeli, že se nesmí od panovníka odvracet, ale král se jen usmál. Věděl, že právě hovořil se sobě rovným. Někteří kuči jsou donuceni se usadit, někteří vytrvale dál kráčejí vedle svých velbloudů a někteří se rozhodli jít s dobou a zároveň si uchovat svou svobodu. Pořídili si staré nákladní vozy, pomalovali si je roztodivnými obrázky a posadili na ně celé kmeny i s dobytkem. Má to své výhody. Alespoň se jim velbloudi tak neopotřebují. Všichni ale vědí, že mnohem důležitější než jít s dobou, je kráčet v souladu s přírodou.

Už perští šáhové věděli, že si podmaní celé teritorium jen když ovládnou i nomády. Jenže ovládnout je znamená donutit je zůstat na místě. Jen tak je možné od kočovníků vybírat Petra Procházková daně. A komunikovat s nimi. A také je spočíAutorka je novinářka a spisovatelka, tat. V roce 1979, rok po komunistickém přepůsobí v občanském sdružení Berkat. vratu v zemi řízeném SSSR, se pokusila vláda kočovníky poprvé spočítat. V zemi však již zuřily nepokoje a úředníci se na rozdíl od kuči nedokázali přemísťovat. Tehdy odhadli počet kočovníků na jeden a půl milionu osob. Ve skutečnosti jich bylo ale zřejmě mnohem víc. Jiná možnost, než běhat po horách, údolích a pouštích a snažit se nomády počítat jako ovečky, není. Děti tvrdošíjně rodí ve stanech, neregistrují sňatky, neslouží v armádě a s úřaKe kočovnému životu patří velbloudi jako k velbloudům hrby. Foto: Petra Procházková dy se prostě stýkají co nej-


Z uprchlické kampaně NESEHNUTÍ

Návštevníci a návštevnice uprostřed bouřlivé diskuse o Náhorním Karabachu

Ázerbájdžánu a Arménie, jejich kultur, ale také jejich vleklého vzájemného konfliktu. Po výborné ochutnávce tradičních pokrmů z obou zemí se návštěvníci a návštěvnice akce přesunuli na promítání unikátního dokumentu „Arménie a Ázerbájdžán – mezi válkou a mírem“, který se zabýval velmi trpkým tématem upevňování předsudků a stereotypů o „nepříteli“. Beseda mezi zástupci a zástup-

Foto: Dušan Rosenbaum

kyněmi obou národů probíhala rušně až bouřlivě a ukázala, jak málo jsou obě strany zatím schopny udělat pro usmíření. Snad se to v budoucnu změní… Akce doprovodila i naše putovní výstava „Uprchlíci u nás“, umístěná na Pedagogické fakultě MU i úterní setkání uprchlíků z pobytového střediska Zastávka se studenty a studentkami v prostorách Biskupského gymnázia Brno.

Tradicí se již stává pravidelná akce s názvem Týden lidských práv, kterou naposledy (v prosinci 2005) uspořádalo NESEHNUTÍ ve spolupráci s Amnesty International. Tradicí se také stává obsažení uprchlických témat a spolupráce samotných uprchlíků na akcích. Na programu byly opět besedy, přednášky, promítání filmů, výstavy, ochutnávky tradičních národních jídel i setkání studentů a studentek gymnázia s uprchlíky a nově i kulatý stůl. Týden zahájila pondělní vernisáž výstavy o stavu lidských práv v Bělorusku, na kterou navázala projekce filmu Petry Procházkové a Jaromíra Štětiny „Nikdo nesmí nic slyšet“ o svobodě slova v této zemi. Výstavu pak mohli i v dalších dnech ve studentském klubu Krmítko zhlédnout studenti a studentky i veřejnost. Po tomto bloku se uskutečnila beseda o právech uprchlíků v České republice a o projevech neonacismu se zástupci sdružení Tolerance a občanská společnost. Úterý přineslo zajímavý dokument o krymských Tatarech a jejich osudech v sovětské éře i dnes. K dokumentu promluvila jeho autorka Petruška Šustrová. Středeční program nás zavedl do míst, která jsou již nechvalně známá – přednáška o věznici v Guantánamu z pohledu mezinárodního práva. Ve čtvrtek se u kulatého stolu sešli příslušníci některých národnostních menšin, které s námi jsou v České republice, a mluvili o tom, jak se jim mezi námi žije. Ve stejný den přiblížil právník z Ligy lidských práv, jak se žije lidem, jež se znelíbili policii. Poslední den byl ve znamení

PŘEDPLATNÉ – NÁVRATKA Mám zájem o předplatné čtvrtletníku PŘES. Jméno a příjmení ………………………..................………… Adresa

Mám zájem podpořit činnost NESEHNUTÍ. Příspěvek posílám na Transparentní účet NESEHNUTÍ Brno č. 1190794001/2400 vedený u eBanky.

………………………..................…………............... složenkou ve výši ......................... Kč ………………………..................…………............... vkladem hotovosti …....................... Kč na pobočce eBanky, a. s.

E-mail:

………………………..................…………...............

Roční předplatné čtyř čísel (vč. poštovného) ve výši 100 Kč uhradím: zaslanou složenkou převodem na účet 1489067001/2400 vkladem hotovosti na účet 1489067001/2400 na pobočce eBanky, a. s. Chci dostávat čtvrtletník PŘES v elektronické podobě (formát PDF) Chci se stát distributorem/-kou PŘESu

trvalým příkazem k úhradě ve výši ............. Kč měsíčně/čtvrtletně z bankovního účtu číslo: ............................................................................... jednorázovým příkazem k úhradě ve výši .......... Kč z bankovního účtu číslo:....................................... Vaše finanční podpora nám umožní pokračovat v řadě započatých kampaní a projektů na ochranu lidských práv a životního prostředí. Chci být informován o činnosti NESEHNUTÍ Chci se aktivně zapojit do činnosti NESEHNUTÍ


28

Veřejně o uprchlictví Přístup veřejnosti je pro uprchlíky důležitý nejen přímo (projevy tolerance či pomoci), ale také nepřímo (ovlivňuje azylovou politiku státu). Pokračovali jsme tedy ve vzdělávání a osvětových aktivitách. Připravili jsme další sérii workshopů o uprchlících – uplatnily se na základních školách v Brně-Bohunicích a v Miroslavi. Přímá pomoc ze strany NESEHNUTÍ proběhla také, šlo o organizaci materiální pomoci rodině azylantů, která se nastěhovala do bytu v Brně, aby začala nový život bez války. Díky štědrým lidem ušetří omezené finance za židle, skříně, stoly, dokonce i ledničku a pračku.

Návštěva z Barmy Na konci prosince uspořádalo NESEHNUTÍ spolu s Amnesty International besedu o lidských právech v Barmě s aktivistou a aktivistkami z této totalitní země. Aktivistka Doi Ling a její kolega Chan Aung odešli jako uprchlíci z Barmy a žijí a pracují v Thajsku, zatímco Evelyn vyvíjí lidskoprávní aktivity v samotné Barmě. Zabývají se zejména výchovou k lidským právům a upozorňováním na zločiny režimu ve své vlasti. V prosinci byla trojice na stáži u společnosti Člověk v tísni. Na brněnské právnické fakultě proběhla beseda o současné situaci v Barmě a promítání filmu „Barma zevnitř“, který dokumentuje brutalitu vládnoucí vojenské junty, věznění Aun Shang Su Tij (čelní představitelky strany, která zvítězila v demokratických volbách) i pokryteckou spolupráci ziskuchtivých nadnárodních korporací, které režim podporují.

Návštěvníci a návštěvnice besedy projevili velký zájem a mezi nimi a hosty z Barmy se rozvinula čilá diskuse. Barmánci přijeli do ČR nejen besedovat, ale přijeli i studovat proces transformace od totality k dnešku v České republice a v bývalé Jugoslávii. Přejme jim tedy, aby se Barma brzy dočkala pádu vojenského režimu, ztráty Děti v uprchlickém táboře Mae La na thajsko-barmske hranici. Foto: Jaroslav Valůch vlivu ropných společností a poklidnéZ toho důvodu náš pravidelný program ho přechodu k demokracii. v tomto zařízení pokračuje i nadále. Volnočasové aktivity pořádáme každý týden Pokračování v Zastávce v pátek a vítáme všechny nové dobrovolníKe konci roku 2005 se vynořily první zpráky a dobrovolnice, kteří chtějí připravit hry vy o tom, že se bude rušit pobytové středisko a soutěže pro děti nebo si popovídat s jejich pro uprchlíky v Zastávce. Místo střediska rodiči, a všem tak zpříjemnit dlouhé čekání mělo vzniknout tzv. zařízení pro zadržování na výsledky úředních a soudních jednání cizinců, tedy jakési vězení (včetně omezení o jejich osudu. svobody a přísného režimu) pro provinilce z řad cizích státních příslušníků a příslušnic. Zařízení, kde jsou často lidé jen proto, že neJiří Koželouh měli na našem území v pořádku doklady či Autor je aktivista kampaně NESEHNUTÍ víza. Záměr ministerstva vnitra se setkal „Bezpečí pro uprchlíky“. s odporem místních obyvatel, a proto to dnes vypadá, že nejstarší „uprchlický tábor“ v České republice zůstane funkční.

Místo pro váš vzkaz:

Podpořit dobrou věc už nemůže být snadnější. Přispějte odesláním dárcovské SMS. Odešlete dárcovskou SMS ve tvaru DMS NESEHNUTI na číslo 87777. Podpoříte aktivity v oblasti ochrany lidských práv a životního prostředí (výlety a kulturní aktivity pro uprchlíky, rozdávání jídla pro bezdomovce, vzdělávací programy, knihovnu, workshopy, ochranu stromů, publikaci informačních materiálů, filmové projekce, besedy pro veřejnost – pro vás). Zaplatíte 30,- Kč. NESEHNUTÍ z toho obdrží nejméně 27,- Kč. Děkujeme vám.

29




hranice pøedsudky lhostejnost

Recommend Documents