hranice pøedsudky lhostejnost

P E PØES ročník IV / číslo 12

Ó Ó Ó

ce ky hr sud t s ed jno ø p e st o lh i an

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / podzim 2007

cena 15 Kč (předplatné 10 Kč)

ÔDostává se Iráčanům spravedlivého zacházení? ÔMigrační manifest (Deset zásad pro českou migrační politiku) uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / podzim 2007 ÔTurci v Evropě: „Nejsou jako my“

Ô Ô ÂÚvodník Â Úvod Kolik obětí přinesla válka a následná okupace Iráku od března roku 2003? Přou se týmy vědců, politiků, sociologů i pracovníků všemožných výzkumných i vlivových agentur. Padají čísla pohybující se v řádech desetitisíců až jednoho milionu. Sčítají se mrtví… Za oběti této války jsou totiž počítáni mrtví a nezvěstní. Mezi oběti války v Iráku patří ale i miliony iráckých uprchlíků vyhnaných ze svých domovů za hranice země či v rámci iráckého státu. Právě jejich osudu a situaci jsou věnovány dva příspěvky tohoto čísla PŘESu od pracovnice a pracovníka Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Pravidelnou součástí našeho časopisu je i poskytování informací o vývoji azylové a migrační politiky u nás i v dalších zemích. Tentokráte se s vámi podělíme o návrh zásad české migrační politiky sepsaných do Migračního manifestu, nahlédneme do problematiky pracovní migrace, stejně jako Vás seznámíme s azylovou politikou na Slovensku. Seznámit se budete moci také s ojedinělým projektem multikulturních a ženských skupin. Příspěvkem profesora istanbulské univerzity se dotkneme i aktuálního tématu, kterým je vztah Turecka a Evropy a postoje evropských Turků. Nechybí ani pohled na kastovní systém v Indii, komentáře, rubrika Slavný uprchlík či informace o aktivitách uprchlické kampaně v NESEHNUTÍ. Nezbývá než vám popřát zajímavé počtení. Milan Štefanec

PØES

ice y an k r h ud t ds e os pø tejn os lh

Čtvrtletník PŘES vydává NEzávislé Sociálně Ekologické HNUTÍ – NESEHNUTÍ, tř. Kpt Jaroše 31, 602 00 Brno, tel./fax: 543 245 342, e-mail: [email protected], http://pres.nesehnuti.cz. Názory přispěvatelů/ek nemusí vyjadřovat stanovisko redakce ani vydavatele. Redakce: Katerina Dimovska, Jiří Koželouh, Lubor Kysučan, Radim Ošmera, Lenka Šafránková Pavlíčková, Milan Štefanec Rediguje: Milan Štefanec Sazba: Dušan Rosenbaum Jazykové korektury: Radim Ošmera Grafické korektury: Milan Štefanec

Â OBSAH IRÁK Iráčané na útěku .......................................................................................................... 2 Dostává se Iráčanům spravedlivého zacházení? ....................................................... 3 MIGRACE A ČR Kam kráčíš česká migrační politiko? .......................................................................... Migrační manifest (Deset zásad pro českou migrační politiku) ............................... Migrace: pohled z východních Čech .......................................................................... Multikulturní skupiny jsou vstřícné, stát je nevstřícný ............................................

ODJINUD Indie – Ti co se špatně narodili ................................................................................. 11 Azylová problematika na Slovensku ......................................................................... 13 Turci v Evropě: „Nejsou jako my“ ............................................................................. 14 Amnesty na vatikánském indexu? ........................................................................... 17 Brain drain – problém nebo příležitost? .................................................................. 18 SLAVNÍ UPRCHLÍCI Alexandr Isajevič Solženicyn – „Spisovatelé, jimž opravdu záleží na pravdě, to nikdy nemívají v životě lehké...“ ...........................................................................20 AKTIVITY Aktivity kampaně Bezpečí pro uprchlíky ................................................................. 21

Fotografie na titulní straně: Na cestě k obyvatelům původních mokřadů v jižním Iráku, takzvaným Marsh Arabs - „Arabům z mokřin“. Foto: Filip Holba Registrace: MK ČR E 15578 Tištěna verze: ISSN 1214-9640 On-line verze: ISSN 1801-0296 Elektronická verze: http://pres.nesehnuti.cz Roční předplatné (čtyři čísla): 120 Kč (cena jednoho čísla 10 Kč + 20 Kč poštovné a balné). Informace o předplatném na http://pres.nesehnuti.cz.

Vytištěno na recyklovaném papíře.

1

6 6 8 9

uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ /podzim 2007

IRÁK

Ó Ó Ó

ÂIráčané na útěku Násilí, které zachvátilo většinu středního a jižního Iráku, nutí každý měsíc tisíce lidí k útěku. Přetrvávající krize tak dalece přesáhla odhady mezinárodních humanitárních agentur. Současný exodus je největším stěhováním obyvatelstva na Středním východě od vysídlení Palestinců po vytvoření státu Izrael v roce 1948. Domov opustil přinejmenším každý sedmý Iráčan a UNHCR odhaduje počet nově vysídlených na 2 000 denně. Irák ovšem není jen zemí produkující utečence, je také zemí, která uprchlíky přijímá. Je domovem více než 43 000 uprchlíků, především Palestinců, jejichž situace je obzvláště zoufalá. Předpokládá se, že v dubnu roku 2007 byly vysídleny asi 4 miliony Iráčanů. Bezmála polovinu z nich tvoří tzv. vnitřně přesídlené osoby, tj. lidé na útěku, kteří ale nepřekročí hranici zemi původu – v tomto případě tedy setrvávají uvnitř Iráku a bezpečí vyhledávají u známých a příbuzných v jiných částech země. Další dva miliony Iráčanů prchly do sousedních zemí a zhruba 200 000 Iráčanů vyhledalo ochranu v dalších zemích po celém světě. Značná část těchto uprchlíků utekla už před rokem 2003, od té doby se ale daly na pochod další obrovské počty lidí. V roce 2006 tvořili Iráčtí uprchlíci nejpočetnější skupinu žadatelů o azyl ve vyspělých zemích. Asi 95 % všech Iráčanů v exilu ale zůstává na Středním Východě.

Vysídlení v sousedních zemích1 Sýrie 1 200 000 Jordánsko 750 000 Egypt 100 000 Írán 54 000 Libanon 40 000 Turecko 10 000 Perský záliv 200 000

Iráčtí uprchlíci v dalších zemích , 2006 – 20072 Spolková republika Německo 52 900 Velká Británie 22 300 Nizozemí3 21 800 Švédsko 21 100 Austrálie3 11 100 Dánsko 10 700

Vleklý konflikt tak obrovskou měrou zatěžuje i země, které s Irákem sousedí. „Symbolická rohožka přede dveřmi, která vítá návštěvníky, je tak v /exodem/ přetížených zemích stále tenčí a opotřebovanější,“ říká John Holmes, náměstek generálního tajemníka OSN pro humanitární otázky a koordinátor nouzové pomoci. Například Jordánsko, které přijalo celkem 750 000 iráckých uprchlíků, má samo o sobě jen 6 milionů obyvatel, a v přepočtu k vlastní populaci tak hostí největší počet uprchlíků.

Norsko 8 500 USA 6 000 Švýcarsko3 5 000 Kanada3 4 000 Finsko 1 600 Itálie 1 300 3

Sousední země přitom situaci zvládají jen s velkými obtížemi. Mezinárodní konference pořádaná v Ženevě v dubnu roku 2007 pod záštitou UNHCR pomohla zvýšit povědomí ostatních zemí o krizi, která se už dávno přelila přes hranice Iráku. Organizace Save the Children ve své nedávné zprávě uvádí, že v Jordánsku nemá ke vzdělání přístup 62 % dětí. Mnohé z těchto dětí údajně nechodí do školy již dva až tři roky. V Sýrii ve skutečnosti chodí do školy pouze 32 000 z několika set tisíců dětí iráckých uprchlíků. Sýrie je zároveň jedinou zemí v této oblasti, která všem iráckým dětem poskytuje přístup k bezplatnému státnímu vzdělávání, v současné době už ale jednoduše

Francie 1 300 Maďarsko3 1 200 Bulharsko2 1 200 Rakousko3 1 200 Řecko3 820 Nový Zéland3 820 Arménie3 460 Rumunsko3 450 Irsko3 340

nemá dostatek místa k tomu, aby přístup ke vzdělání skutečně poskytla všem iráckým dětem. Ve snaze tuto situaci vyřešit se dokonce změnil způsob výuky ve státních školách zpět na dvousměnný systém, jejž chtěla původně Sýrie na základě dlouhodobého národního plánu rozvoje do roku 2010 zrušit. Vzhledem k tomu, že přístup Sýrie je v tomto směru zcela ojedinělý, existuje riziko, že celé generaci iráckých dětí se nedostane adekvátního vzdělání. Obrovský problém představuje i přístup iráckých uprchlíků ke zdravotní péči. Jen pro ilustraci: v Sýrii UNHCR zatím zřídilo tři zdravotnická zařízení primární péče, dvě další jsou ve výstavbě, ani ta ale nepokryjí stále rostoucí potřeby. Každý měsíc vydává UNHCR doporučení k ošetření 10 000 Iráčanů doporučení na ošetření, z toho 3 000 osob doporučuje přímo do nemocnic. Přibližně 15 % z těchto tří tisíc osob naléhavě potřebuje závažné lékařské ošetření. Z více než 57 000 Iráčanů, které UNHCR v prvních měsících tohoto roku v Sýrii zaevidovalo, bylo přes 12 000 oběťmi mučení. Registrační údaje a průzkumy UNHCR ukazují, že nejméně 10 % vysídlených iráckých rodin vedou ženy, přičemž více než 30 % celkové populace vyžaduje zvláštní péči. Velký počet iráckých uprchlíků je chudý a žije v oblastech s nízkými příjmy v Damašku, Ammánu, Bejrútu a Káhiře. Tentýž průzkum UNHCR/IPSOS ukázal, že 34 % Iráčanů v Sýrii nemá dostatek prostředků, aby jim vystačily na celý měsíc, a 80 % jich žije z úspor nebo charitativních darů. Kolují zprávy o ženách a dívkách, které byly nuceny uchýlit se k prostituci nebo sexu za obživu, a o dětech, které musely pracovat nebo podstoupit jiné formy vykořisťování, aby přežily. Kvůli mimořádně složité bezpečnostní situaci je ale poskytování pomoci těm uprchlíkům, kteří se stále nacházejí v Iráku, ještě těžší než pomoc uprchlíkům v zahraničí. Všudypřítomné násilí činí z Iráku nejnebezpečnější humanitární oblast na světě. Od roku 2003 bylo v Iráku zabito 84 humanitárních pracovníků, mnoho dalších bylo zraněno, někteří byli uneseni. „Humanitární pracovníci – a v první řadě iráčtí – doslova riskují vlastní životy, aby zachránili životy ostatních,“ uvedl John Holmes. Z téhož důvodu řada humanitárních agentur Irák opustila a pomáhá na dálku tím, že financuje programy těch několika mála organizací, jež zůstaly. UNHCR se nově vytvořenými pracovními pozicemi bude snažit své zastoupení v Iráku zvýšit tak, aby byla agentura s to dostát cílům pro tento rok. V oblasti přímé humanitární podpory se

1) Odhady zahrnují uznané uprchlíky, žadatele o azyl a další Iráčany, kteří potřebují mezinárodní ochranu. Údaje jsou průběžně aktualizovány a nejnovější statistiky jsou zveřejňovány na str. www.unhcr.org. 2) U většiny evropských zemí se odhady stanovují na základě počtů žadatelů o azyl a přesídlených uprchlíků od roku 1996 dále. V případě USA, Kanady, Austrálie a Nového Zélandu jsou odhady stanoveny na základě počtů žadatelů o azyl a přesídlených uprchlíků od roku 2001 dále. 3) Údaje k 1. lednu 2007.


2

Ô IRÁK Ô přitom bude agentura spolu s ostatními organizacemi podílet uvnitř Iráku na vytvoření větších skladů zásob (potravinové i jiné pomoci), které bude možno dle potřeby dále distribuovat. Agentura bude také poskytovat materiální/finanční pomoc ve zvláště závažných případech, jakými jsou mj. i palestinští uprchlíci žijící v Iráku nebo iráčtí uprchlíci na hranicích Sýrie nebo Jordánska. V sousedních zemích se UNHCR zaměřuje na registraci žadatelů o mezinárodní ochranu, vyhodnocení jejich potřeb (tak, aby byly včas podchyceny případy lidí vyžadujících zvláštní péči, např. nezletilé děti bez doprovodu zákonných zástupců, staří uprchlíci, nemocní a další). Ačkoli přesídlení nemůže za daných okolností představovat statisticky významné řešení, UNHCR se snaží ve spolupráci s vybranými státy tuto možnost nabídnout co možná největšímu počtu Iráčanů. Z prostředků poskytnutých mezinárodním společenstvím pak v rámci možností pomáhá zemím, které hostí největší počty iráckých uprchlíků, posilovat infrastrukturu v oblasti bydlení, přístupu ke vzdělání a zdravotní péči a dále zajišťuje poskytování sociální a právní pomoci i potravinové pomoci. Každý z takových projektů je připraven na míru dané situace – v oblasti školství tak může jít např. nejenom o stavby nových škol či rekonstrukce starých budov, ale i školení pro pedagogy tak,

Místní šejk vyjednává dodávky pomoci pro improvizovaný uprchlický tábor v provincii Missan v jižním Iráku. Foto: Muhanned Al-Rubayee

aby byli schopni zajistit iráckým dětem kvalitní vzdělání, nebo tvorbu předpisů, které by se vypořádaly s tím, že naprostá většina iráckých dětí nemá o své dosavadní školní docházce žádné doklady. Původně požadovaný rozpočet o výši 60 milionu amerických dolarů sice mezinárodní společenství poskytlo velmi rychle, vzhledem k potřebám celé oblasti jde ale jen o kapku v moři. Dárci musí poskytnout přímou bilate-

rální podporu hostitelským zemím, jejichž možnosti jsou již maximálně vytíženy, a postavit se čelem k tomu, že problém uprchlíků z Iráku (i těch v Iráku) bude s největší pravděpodobností patřit k těm vleklým. Marta Miklušáková Autorka je pracovnicí UNHCR.

ÂDostává se Iráčanům spravedlivého zacházení? Statistiky z vyspělých zemí vzbuzují obavy. Každý den sledují lidé na celém světě stupňující se násilí v Iráku na obrazovkách svých televizí a počítačů. Navzdory pokračujícímu krveprolití statistiky přesto ukazují, že dosud nikdy nebylo pro Iráčany tak obtížné nalézt ochranu ve vyspělých zemích. Iman Ramzi, vitální Iráčanka, která žije v Evropě již téměř dvě desetiletí a je provdaná za Evropana, líčí těžkosti, s nimiž se potýkají její někdejší spoluobčané, když se pokoušejí opustit zemi: „Získat v Iráku pas je velmi obtížné – musíte zaplatit pořádný úplatek. Pokud nemáte spoustu peněz, můžete na získání pasu rovnou zapomenout,“ říká. Získání platného pasu je jen první z mnoha překážek, které musí Iráčané překonat, aby se dostali do bezpečí a nabyli alespoň nějakého duševního klidu. Je obtížné vůbec se fyzicky dostat z Iráku, neboť cestování přes hranice oblastí ovládaných jednotlivými sektami je stále nebezpečnější. Stejně tak je stále těžší obdržet vízum do okolních zemí a povolení k pobytu v nich – pokud se je podaří získat – bývá obvykle přísně časově omezené. Obdržet vízum pro cestu dále do ciziny je pro většinu Iráčanů téměř nemožné. Jsou to hrozivé překážky. Přesto je získání azylu pro některé uprchlíky otázkou života a smrti. „Dokonce i pro tak dobře etablovanou osobu, jako jsem já, je prakticky nemožné získat vízum k návštěvě pro své nejbližší příbuzné“,

3

říká Iman. „Dokonce ani své bratry nebo sestry nemohu odvézt z Iráku, aby se mohli svobodně nadechnout. Matka mi zemřela, aniž jsem ji mohla vidět.“ Imigrační úředník jí nedávno řekl: „Nechceme tady Iráčany, ani na návštěvě. Jestli se chcete vidět se svojí rodinou, můžete se s ní sejít někde jinde.“ Jiný úředník jí řekl: „Vy (Iráčané) jste pro naši zemi nebezpeční.“ Stejně jako několik dalších uprchlíků, kteří poskytli rozhovor pro tento článek, nechtěla Iman říci, ve které evropské zemi nyní žije. Zdá se, že strach a úzkost pronásledují Iráčany všude. Tváří v tvář takovým překážkám nemají mnozí z uprchlíků, kteří se v dané oblasti necítí bezpečně, téměř žádnou jinou volbu, než se obrátit na převaděče, kteří je za poplatek údajně ve výši 5 – 20 tisíc amerických dolarů převezou po některé z tajných a často i nebezpečných tras do Evropy. Abdul je typickým případem. Řadový člen strany Baas, stejně jako statisíce jiných, pracoval v dobách Saddáma Husajna na jednom z ministerstev. To stačí některým ozbrojeným milicím k tomu, aby jej odsoudily k smrti. Když se násilí v jeho okolí stupňovalo, uprchl Abdul do Sýrie. V zoufalém strachu, že bude vrácen do Iráku, se poté s pomocí převaděčů dostal do Turecka, kde si obstaral falešné doklady. Díky nim se dostal do Alžírska a Maroka. Jeho cesta skon-


čila v severoafrické španělské enklávě Melilla, kde se přihlásil na policii a požádal o azyl. Po dlouhém čekání mu španělské úřady přiznaly status uprchlíka. „Dostal jsem se do Španělska jen náhodou,“ říká nejistou španělštinou a dodává, že nyní se konečně cítí bezpečně. Aktuální statistiky ukazují, že je jedním z těch šťastnějších ze současné generace iráckých uprchlíků, kteří se pokoušejí dostat do Evropy. V loňském roce podali Iráčané ve vyspělých zemích zhruba 22 tisíc žádostí o azyl. Ačkoli jde o vysoké číslo, není to nic ve srovnání s odhadovanými dvěma miliony Iráčanů v Sýrii, Jordánsku a dalších zemích Blízkého východu. Také je to méně, než 52 tisíc žádostí o azyl podaných Iráčany v roce 2002 – před válkou a následným zhroucením bezpečnostní situace v Iráku (viz tab. 1). Nelze-li objektivně tvrdit, že by nynější situace v Iráku byla lepší než situace v roce 2002, proč je potom počet iráckých žadatelů o azyl ve vyspělých zemích stále tak nízký? Selhání systému Zastánci uprchlíků argumentují, že hlavním důvodem je restriktivní politika v mnoha vyspělých zemích, která buď potenciálním uprchlíkům značně ztěžuje do těchto zemí se dostat, nebo – pokud se jim to podaří – odrazuje je od podání žádosti o azyl. Důsledkem této politiky je, že na základě vlastního zváže-

IRÁK ní rizik uprchlíci zřejmě sami upouštějí od snahy dosáhnout statusu uznaného uprchlíka. Je-li tomu tak, pak to znamená, že uprchlický systém, tak pracně vybudovaný v období po druhé světové válce, začíná selhávat. „Obáváme se, že evropské země – jak individuálně, tak společně – se zřekly některých dosud poskytovaných záruk ochrany ve snaze zredukovat počty žadatelů o azyl,“ říká Judith Kumin, vedoucí kanceláře UNHCR v Bruselu. Podle Kristera Isakssona, analytika švédské Migrační komise, se mnozí Iráčané rozhodnou raději pobývat v Evropě ilegálně, neboť jsou přesvědčeni, že žádost o azyl by jim byla zamítnuta. „V tomhle je Švédsko odlišné,“ řekl zpravodajské agentuře AFP. „Ve Švédsku žádají o azyl, protože je pravděpodobné, že jim bude povoleno tam zůstat.“ V důsledku toho Švédsko obdrželo téměř polovinu všech žádostí o azyl, které podali Iráčané v Evropě v průběhu roku 2006. Během setkání ministrů spravedlnosti a vnitra členských států EU v únoru 2007 vyzval švédský ministr pro migraci a azylovou politiku Tobias Billström ostatní evropské země, aby projevily více solidarity a pomohly Švédsku (které v roce 2006 obdrželo od Iráčanů 8 950 žádostí o azyl) nést společně zodpovědnost při poskytování ochrany iráckým uprchlíkům. Po Švédsku podali Iráčané největší počet žádostí o azyl v Nizozemsku (2 765), Německu, Řecku, Spojeném království a Norsku (viz tab. 2). Nerealistické počty uznaných žádostí I ti z Iráčanů, kteří dokáží překonat všechny uvedené překážky a požádají v některé vyspělé zemi o azyl, často zjistí, že nemají vyhlídky na úspěch. Ačkoli by každá žádost o azyl měla být meritorně přezkoumána, nejnovější statistiky ukazují, že pokud jde o žadatele o azyl z Iráku, jejich šance na získání ochrany v některé z vyspělých zemí se pohybuje od 90 % do nuly – v závislosti na tom, ve které zemi žádost podávají.

Jen málo států uznává Iráčany za uprchlíky podle Úmluvy o uprchlících OSN z roku 1951. Pokud je jim poskytnuta ochrana, bývá to spíše „subsidiární ochrana“ nebo „humanitární status“, s nimiž je spojen menší počet základních právních, sociálních a materiálních výhod. Navíc je velké množství žádostí podaných Iráčany vedeno jako vyřízené, aniž by bylo vydáno rozhodnutí ve věci samé. Může tomu tak být v případě, že žadatel odcestoval do jiné země, ale také to může znamenat, že případ byl z čistě formálních důvodů uzavřen. Obdobně jsou v některých evropských zemích žádosti vedeny jako „odmítnuté“, pokud je rozhodnuto, že podle tzv. „nařízení Dublin II.“ je za jejich projednání zodpovědný některý jiný stát. „To, že podle nařízení Dublin II. jsou Iráčané vraceni do Řecka, které v roce 2003 pozastavilo rozhodování o veškerých žádostech podaných Iráčany, nebo na Slovensko, které v roce 2006 neposkytlo ochranu jedinému Iráčanovi, je skutečný problém,“ říká Judith Kumin z UNHCR. Ředitelka UNHCR pro Evropu Pirkko Kourula je rovněž hluboce znepokojena tím, že počty uznaných žádostí o azyl neodrážejí realitu toho, co se odehrává uvnitř Iráku: „Vzhledem k závažnosti situace v Iráku by se jistě daly očekávat mnohem vyšší počty uznaných žádostí uprchlíků z této země,“ řekla. Organizace na ochranu lidských práv kritizovaly země zapojené do vojenských akcí v Iráku za to, že zjevně patří mezi země nejméně ochotné přijímat irácké uprchlíky. „Do dnešního dne bylo jen velmi málo Iráčanům vysídleným v důsledku války dovoleno najít útočiště v USA,“ řekl Malcolm Smart, ředitel Amnesty International pro Blízký východ a Severní Afriku. „Americké úřady musejí v této otázce dostát svým závazkům a pomoci v úsilí o poskytnutí dlouhodobých trvalých řešení pro irácké uprchlíky.“ Jako odpověď na tuto kritiku nedávno Spojené státy oznámily, že přijmou prvních 7 000 uprchlíků ze zemí sousedících s Irákem. Vláda Spojeného království rovněž čelí kritice nevládních organizací, jako je Human

Iráčtí uprchlíci oslavují v jordánském Ammánu prvenství národního fotbalového týmu v Asijském poháru.

Foto: Sama Cassab

Ó Ó Ó

Rights Watch, kvůli malému počtu kladně vyřízených žádostí iráckých uprchlíků a neexistenci programu přesídlení pro tyto uprchlíky. Statistiky poskytnuté vládou Spojeného království UNHCR ukazují, že z celkového počtu 735 žádostí podaných Iráčany v roce 2006 jich bylo kladně vyřízeno jen 85, tj. 12 %, v porovnání s více než 50 % celkovým poměrem na přelomu století (viz tab. 3). „Když už evropské státy posílají vojáky bojovat za bezpečnost, demokracii a lidská práva v Iráku, bylo by paradoxní, pokud by tytéž státy odpíraly ochranu Iráčanům, kteří prchají ze země, protože se cítí ohroženi,“ řekl Bjarte Vandvik, generální tajemník Evropské rady pro uprchlíky a exulanty. UNHCR pravidelně vydává doporučení vládám ohledně podmínek v určitých zemích. V posledním takovém doporučení týkajícím se Iráku (z prosince 2006) UNHCR charakterizovalo tamější situaci jako „situaci všeobecně rozšířeného násilí“, kdy „převládá masivní cílené porušování lidských práv.“ UNHCR doporučilo, aby žadatelé o azyl z jižního a středního Iráku byli považováni za uprchlíky podle Úmluvy o uprchlících z roku 1951, nebo aby jim byla poskytnuta doplňková forma ochrany (samozřejmě s výjimkou případů, kdy se Úmluva na dotyčnou osobu nevztahuje kvůli její účasti na válečných zločinech, zločinech proti lidskosti či jiných obdobně závažných zločinech). V doporučení UNHCR je vysloven závěr, že žádný Iráčan pocházející z jižního nebo středního Iráku by neměl být proti své vůli vrácen, dokud v zemi nedojde k podstatnému zlepšení situace v oblasti bezpečnosti a lidských práv. Vzhledem k obecně stabilnější situaci v severních provinciích Iráku UNHCR doporučuje, aby nikdo nebyl vrácen, pokud by mu hrozila situace vnitřního vysídlení. „Všichni víme, co se v současnosti v Iráku děje. Jestliže lidé nenaleznou ochranu v Iráku, pak musíme zajistit, aby ji nalezli při útěku ze země,“ říká Pirkko Kourula. „Nemůžeme rozumně očekávat, že se o to postarají samy Jordánsko a Sýrie, které již nyní praskají ve švech.“ Je pravda, že většina vyspělých zemí dosud nepřistupovala k vracení Iráčanů, kterým byl odmítnut jakýkoli pozitivní status; výsledkem je však velký počet osob, které žijí v právním vakuu. To je případ Německa a Dánska, kde je odmítnutým žadatelům o azyl z Iráku dovoleno prozatím zůstat jako „trpěné osoby“. V Řecku, kde od roku 2003 nebyla rozhodnuta žádná z žádostí podaných Iráčany, žijí tito lidé z ruky do úst, ze dne na den. Ačkoli se evropské země zavázaly vytvořit společný azylový systém pro celou Evropskou unii, přesto nyní uplatňují k žádostem podaným Iráčany rozdílný přístup, ale také velmi rozdílné způsoby zacházení s žadateli. Některé země po dobu zpracování jejich žádosti automaticky omezují jejich osobní svobodu, jiné ne. Některé země jako například Belgie nebo Švýcarsko, které není členem EU, i nadále poskytují ubytování žadatelům, kterým byla žádost o azyl zamítnuta, ale kteří podali


4

Ô IRÁK Ô proti tomuto rozhodnutí odvolání, zatímco jiné země to automaticky nedělají, a nutí mnoho lidí k bezdomovectví a strádání. Dokonce i Iráčané, kteří úspěšně překonali všechny překážky a byli uznáni za uprchlíky, se mohou ocitnout bez právní ochrany. V Německu byl v letech 2003 - 2006 téměř 19 tisícům Iráčanů zrušen status uprchlíka na základě argumentu, že tito žadatelé uprchli před režimem Saddáma Husajna, a tudíž okolnosti podmiňující jejich uznání za uprchlíky již pominuly. Jen v minulém roce zrušil německý Úřad pro migraci a uprchlíky status uprchlíka 4 228 Iráčanům. V mnoha případech to znamená, že tito lidé ztratí zákonný status rezidenta, a jsou tak zbaveni základních práv uprchlíka: nemají žádný nebo jen omezený přístup k trhu práce a často nesplňují kritéria pro sjednocení rodiny nebo pro účast na programech místní integrace. Jelikož jsou „trpěné“ osoby z právního hlediska povinny opustit zemi, těžko mohou mít v Německu vyhlídky na získání jistého a trvalého statusu rezidenta. Ale pro mnohé z nich prostě za daných okolností návrat do Iráku nepřipadá v úvahu. Vysoký komisař OSN pro uprchlíky António Guterres apeloval na země nacházející se mimo danou oblast, aby přijímaly irácké uprchlíky pro přesídlení. „Byli bychom velmi šťastni, pokud by mohlo být více Iráčanů přesídleno do Evropy

a dalších vyspělých zemí,“ řekla Judith Kumin z UNHCR. „Je to jeden ze způsobů, jak projevit solidaritu se zeměmi v této oblasti – a pro značný počet osob je přesídlení životně důležitým řešením. Ovšem musíme se vypořádat s faktem, že ve vyspělých zemích se již nachází mnoho Iráčanů, kterým se potřebné ochrany nedostává.“ Stejně jako nesčetní jiní uprchlíci před nimi, i lidé prchající před konfliktem v Iráku si často nesou cejch onoho násilí, před kterým se snaží utéci. V proslovu k zasedání Rady ministrů zahraničí Ligy arabských států v Káhiře v březnu 2007 Vysoký komisař Guterres řekl: „Jsme svědky toho, jak se i v těch nejrozvinutějších společnostech znovu vynořuje rasismus, xenofobie a druh populismu, který

se stále snaží zaměňovat v povědomí veřejnosti uprchlíky s emigranty a dokonce s teroristy. Vyjádřeme se zcela jasně: uprchlíci nejsou teroristé, jsou prvními oběťmi teroru.“ Ředitelka UNHCR pro Evropu Pirkko Kourula zdůraznila význam základních principů: „Právní a morální povinnost poskytovat ochranu uprchlíkům a žadatelům o azyl stále existuje a mnozí Iráčané právě teď tuto ochranu potřebují. Řada z nich nikdy Evropu nebo některou z ostatních vyspělých zemí ani nespatří, ale ti, kterým se to podaří, zasluhují náš respekt. Víc než ten však potřebují naši jasnou a jednoznačnou ochranu.“ William Spindler Autork je pracovníkem UNHCR.

TABULKA Č. 1

* Země s více než 100 žádostmi

5

TABULKA Č. 3

TABULKA Č. 2

Počet žádostí o azyl podaných Iráčany v 38 vyspělých zemích v letech 1992-2006

* Státy, které vydaly více než 100 rozhodnutí v prvním stupni řízení (předběžné údaje). ** Počet přiznaných statusů uprchlíka zahrnuje rozhodnutí v prvním i druhém stupni. *** Počet „jiných statusů“ může zahrnovat i některé případy, kdy byl udělen „status uprchlíka“.


MIGRACE A ČR

Ó Ó Ó

ÂKam kráčíš česká migrační politiko? „Musím pracovat až šestnáct hodin denně a dostávám čtyřicet korun na hodinu, přitom jsem tu legálně a s pracovním povolením. Ptal jsem se na cizinecké policii, zda je to v pořádku, ofotili si vše o firmě, kde pracuji, ale už je to tři čtvrtě roku a nic se nezměnilo,“ vypráví Han z Mongolska, profesí hydrogeolog, který v Česku pracuje jako pomocný stavební dělník. Han je jedním z mnoha, na kom se podepsaly neduhy české migrační politiky, která je natolik komplikovaná a neprůhledná, že je v ní těžké se orientovat, dovolat se práva někdy zcela nemožné a některé věci jsou překvapivě tolerovány. Za mnoho problémů přitom může právě to, že česká migrační politika není ani po sedmnácti letech od revoluce ukotvená v jasných principech, kterými by se řídila, protože vzniká především jako reak-

no. Některé body těchto Zásad, například: „migrační politika státu neklade překážky legální migraci…“, znějí migrantům, kteří mají vesměs negativní zkušenosti s českou byrokracií a nekonečným čekáním na cizinecké policii, značně tristně. Pozitivní je, že Zásady deklarovaly, že Česká republika nějakým způsobem legální migraci podporovat bude a má o ni zájem. Ani v současnosti ani po svém vzniku však tento dokument pro svou vágnost potřebné ukotvení migrační police přinést nemohl. Migrační manifest – deset zásad pro českou migrační politiku vznikl jako reakce na tento neuspokojující stav a vývoj. Deset vzájemně se doplňujících bodů se snaží o inspirování nasměrování české migrační, azylové i integrační politiky tím, že vytyčuje jasné cíle

Ilustrační foto.

ce na objevující se problémy nebo se mění dle podnětů Evropské unie. Přitom ten, na kom se tento vývoj negativně odráží jsou nejen migranti samotní, ale i stát a česká společnost. Pěkná leč všeříkající tvrzení typu, že „migrace je v dlouhodobé perspektivě přínosná“, která se objevují v Zásadách politiky vlády České republiky v oblasti migrace cizinců – dokumentu, který měl v roce 2003 alespoň nějaké principy migrační politiky přinést, vyznívají pro svou přílišnou neurčitost naprázd-

Foto: internet.

a zásady. Přestože se Migrační manifest snaží o nadčasovost, je také reakcí na hlavní nedostatky současné migrační politiky a přichází s návrhy principů, ve kterých by česká migrační politika mohla být ukotvena. Vytvářet dobrou migrační politiku rozhodně není lehký úkol, ale právě zkušenosti západoevropských zemí ukazují, že zásadní je v této oblasti nezaspat. Strkání hlavy do písku, o které se Česko dlouhodobě snaží, v budoucnu nemůže přinést nic jiného než jen těžko řešitelné problémy sociální exkluze, vykořisťování migrantů

a napětí ve společnosti. Migrace je přirozený proces, který ale s sebou může přinášet odůvodněné obavy a problémy. Stačí se podívat na hojně medializované nepokoje ve Francii minulý rok nebo na situaci Turků v Německu. Stejně tak jako u jiných problémů je i tady třeba se ptát: proč daná situace nastala? A co děláme pro to, aby se podobné problémy nevyskytly u nás? Česko se zatím tváří, jako by se ho podobné problémy netýkaly, a pokud ano, tak za to mohou ti „nepřizpůsobující se“ migranti. Deset zásad pro českou migrační politiku chce přispět k ovlivnění současného i budoucího vývoje české migrační politiky tak, aby nedocházelo k současnému stavu. Tvůrci Manifestu jsou přesvědčeni o tom, že není v pořádku pasivně a nekriticky přijímat vývoj migrační politiky v Evropské unii. Směrnice Evropská unie se totiž v české migrační politice staly téměř magickým zaklínadlem, které je třeba poslechnout, ale která není v naší moci ovlivňovat. Stejně tak jsou často přejímána opatření provedená v některém ze státu Evropské unie jako zkušenost staršího sourozence bez položení si otázky, zda byl a je tento vývoj správným směrem. Argumenty typu „Německo takové opatření již zavedlo“, ve kterých si libuje ministr vnitra Langer, se tak bezhlavě zařazují mezi cíle, kterých by mělo Česko dosáhnout. Tvůrci Migračního manifestu jsou přesvědčeni, že k vytváření migrační politiky by měli přispívat nejen státní úředníci, ale ve větší míře také odborníci z neziskové nebo akademické sféry. Další z cílů Migračního manifestu je podporovat a přispívat k veřejné informované debatě o migraci. Proto na podzim 2007 proběhne k Migračnímu manifestu na půdě poslanecké sněmovny veřejná diskuze, kde budou jeho tvůrci deset zásad pro českou migrační politiku představovat a zasadí je do současného rámce české migrační politiky. Stejně tak bude Migrační manifest uveřejněn v různých médiích. Mimo veřejnou debatu je možnost vyjádření názorů v diskuzi na migraceonline.cz, webu specializovaném na migraci, kde jsou i další informace k Migračnímu manifestu a migraci obecně. Marie Jelínková Autorka je spolupracovnicí migraceonline.cz.

Â Migrační manifest (Deset zásad pro českou migrační politiku) 1. Mezinárodní migrace je přirozený proces. 2. Migrace musí být ve veřejné diskusi prezentována vyváženě. 3. Zachovejme právo na azyl a respekt k integraci žadatelů o mezinárodní ochranu. 4. Některým cizincům nelze upřít možnost žít v České republice. 5. Je třeba podporovat návrat migrantů do legality.

6. Migranti musí mít pobytový status nezávislý na své rodině. 7. Každý cizinec musí mít možnost naplňovat své základní lidské potřeby. 8. Zabraňme vykořisťování pracujících migrantů a porušování jejich sociálních práv. 9. S narůstající délkou pobytu narůstají i práva cizinců. 10. Integrace migrantů je obousměrný proces.


6

Ô MIGRACE A ČR Ô Jsme přesvědčeni o tom, že legislativa, která upravuje pobyt cizinců na našem území a vytváří podmínky pro soužití této různorodé a početně rostoucí sociální skupiny s českou společností, by se měla stát předmětem informované veřejné debaty. Pro takovou debatu je nutné vytvořit dosud neexistující prostor, ve kterém bude moci docházet ke konstruktivním střetům různých vizí imigrační politiky. Rozhodli jsme se proto přispět svou vizí základních principů, a inspirovat tak vytváření cizinecké legislativy a imigrační politiky. Současný stav shledáváme zbytečně komplikovaným a neprůhledným. Je nevýhodný jak pro cizince, tak i pro českou společnost, protože mimo jiné vytváří prostředí pro korupci a snižuje důvěru v právo. Domníváme se, že ve svém důsledku stávající systém vede k tomu, že se někteří cizinci stávají lidmi „druhé kategorie“ a jsou jim odpírána jejich práva. Následující text je výsledkem dlouhodobé diskuse představitelů nevládních organizací, právníků a akademických pracovníků, kteří mají mnohaletou zkušenost jak s analýzou cizinecké legislativy a imigrační politiky v České republice a jiných evropských zemích, tak i s jejich praktickými dopady na životy migrantů. 1. Mezinárodní migrace je přirozený proces. Migraci lidí přes hranice států nelze mít zcela pod kontrolou, lze ji jen usměrňovat a zmírňovat její negativní dopady. Klíčovým nástrojem je přitom státní migrační politika, která musí být při přijímání nově příchozích cizinců založena na provádění přiměřeného a zodpovědného výběru. Tento výběr musí brát v potaz jak veřejné zájmy české společnosti, tak zájmy cizince, jeho blízkých a osob, které cizince do ČR zvou. Při náboru pracovníků ze zahraničí je třeba věnovat zvláštní pozornost negativním dopadům, které může mít jejich emigrace na kvalitu a dostupnost veřejných služeb v zemi původu. 2. Migrace musí být ve veřejné diskusi prezentována vyváženě. Součástí migrační politiky by měla být vyvážená veřejná diskuse o mezinárodní migraci. Převládající identifikace migrace jakožto problému a její opakované spojování s kriminalitou a terorismem je závažnou překážkou úspěšné integrace cizinců do české společnosti. Ve svém důsledku tak přispívá k stigmatizaci některých skupin cizinců jak ve sféře veřejných služeb, tak i při legalizaci jejich pobytu na území republiky. Politici, úředníci a další aktéři veřejné diskuse by měli pomáhat lidem porozumět proměnám společnosti v důsledku migrace a přispívat k překonávání obav, například poukazem na přínosy migrace pro českou společnost. 3. Zachovejme právo na azyl a respekt k integraci žadatelů o mezinárodní ochranu. Právo na azyl je součástí humanitních tradic demokratických společností a odráží povinnost pomáhat těm, kteří jsou v nebezpečí ztráty života, zdraví či lidské důstojnosti. Boj s nelegální migrací nesmí vést k omezení možnosti práva na azyl, a to ani v rozšiřujícím se schengenském prostoru. Žádosti cizinců o mezinárodní ochra-

7

nu musí být vyřizovány na individuální bázi v souladu s mezinárodními úmluvami o lidských právech a zásadami dobré správy: vyřizování žádostí by mělo být rychlé, kvalifikované a transparentní, a to nejen u zjevně nedůvodných žádostí. Žadatelé, kterým mezinárodní ochrana nebyla udělena, ale kteří se během své azylové procedury již integrovali do české společnosti, musí mít možnost zůstat žít v ČR. 4. Některým cizincům nelze upřít možnost žít v České republice. Existuje řada skupin cizinců, kteří mají dostatečně intenzivní vazby k České republice, k českým občanům anebo k jiným cizincům žijícím v ČR. Jsou to zejména vazby rodinné, které zakládají právo na vedení zdravého a spokojeného rodinného života a na vybudování prostoru pro výchovu dětí, dále jiné vazby osobní či pracovní povahy. V takových případech je nutno uznat, že tento cizinec má na život v ČR právo a že výkon tohoto práva nemůže být znemožněn migrační politikou. 5. Je třeba podporovat návrat migrantů do legality. Neoprávněný pobyt cizinců je porušováním práva, závažnost tohoto jednání ovšem nesmí být démonizována, jak se to dnes děje. Samotná nelegálnost pobytu je záležitost „papírů“ a cizince s neoprávněným pobytem nelze ztotožňovat se zločincem. Stát musí nabízet cizincům pobývajícím na jeho území v rozporu s právem možnost opustit neregulérní status. Ať už se tak stalo nelegálním vstupem do země bez patřičných dokumentů anebo setrváním i po vypršení víz bez možnosti další legalizace pobytu. Pobytová ilegalita nesmí být pastí, z níž není přijatelné cesty ven. Postih za neregulérní pobyt musí brát v potaz i skutečnosti a vazby vzniklé během tohoto pobytu a musí být – vyjma důvodů jednoznačně kriminálního charakteru – jednorázový, bez dalšího vlivu na možnost získat povolení k pobytu a státní občanství. 6. Migranti musí mít pobytový status nezávislý na své rodině. Cizinci, kteří získali pobyt z titulu své rodinné vazby na jinou osobu (ať už občana ČR nebo cizince), nesmí být drženi či podporováni v závislosti na této osobě a vystaveni rizikům spojeným s takovou závislostí. Jejich pobytový status by měl být nezávislý na trvání této rodinné vazby a měl by umožňovat i nezávislost ekonomickou, zejména tedy povolení pracovat. Tento princip se nevylučuje s nutností potírat obcházení zákonů prostřednictvím uzavírání čistě účelových rodinných vazeb. 7. Každý cizinec musí mít možnost naplňovat své základní lidské potřeby. Je třeba vytvořit podmínky, ve kterých si všichni dlouhodobě pobývající cizinci v ČR bez ohledu na své sociální postavení a pobytový status osvojí základní znalost českého jazyka a znalosti o fungování veřejných institucí, zejména veřejných služeb a jiných orgánů zajišťujících realizaci práv (přístup ke vzdě-


lání, ke zdravotní péči, k sociálním službám a dovolání se spravedlnosti). Právní a společenské normy musí přitom všem cizincům umožňovat, aby mohli prostřednictvím těchto institucí naplňovat přiměřeným způsobem své základní životní potřeby. To platí zejména pro všechny děti, u nichž by přístup k těmto službám – až na odůvodněné a nutné výjimky – měl být garantován za stejných podmínek jako pro české děti. 8.Zabraňme vykořisťování pracujících migrantů a porušování jejich sociálních práv. Způsob organizace pracovní migrace do České republiky je často založen na vykořisťování a nedůstojných pracovních podmínkách migrantů. Zde je třeba věnovat pozornost už situaci před vstupem migrantů do České republiky a monitorovat, jakým způsobem napomáhá politika a praxe udělování víz vzniku závislosti cizinců na jejich zaměstnavatelích či zprostředkovatelích práce. Zvýšené úsilí státních orgánů by mělo být vynaloženo na kontrolu dodržování standardů zaměstnaneckých a dalších sociálních práv. Je třeba důsledněji postihovat ty, kteří nerespektují zákoník práce ani důstojnost svých zaměstnanců, a tlačí tak podmínky zaměstnávání cizinců pod právně či společensky přijatelnou úroveň. Ve svém důsledku tento stav vede ke snižování úrovně sociálních práv na trhu práce i pro české občany. 9. S narůstající délkou pobytu narůstají i práva cizinců. Integrace cizinců je dlouhodobým procesem. Je nejen časově náročná, ale vyžaduje také jistou míru socioekonomické stability v životě migrantů. S delším pobytem cizinců na území státu by se měla jejich práva rozšiřovat, a to včetně práva volebního. Státní instituce by neměly vytvářet zbytečné překážky pro nabývání státního občanství. Také je třeba zajistit, aby i cizinci měli nárok na nediskriminační zacházení jak ze strany veřejné moci, tak i ze strany soukromých subjektů. Jakékoli rozdílné zacházení musí být stanoveno zákonem a musí být legitimní a přiměřené. Státní politika integrace cizinců by neměla být podřízena potřebám trhu práce a očekávání, že migranti budou nadprůměrně flexibilní; zejména pak, že budou ochotni rychle střídat špatně placená zaměstnání bez dlouhodobějších záruk v podobě zdravotního a sociálního pojištění. 10. Integrace migrantů je obousměrný proces. Státní integrační politika by měla vytvořit transparentní a motivující podmínky pro migranty, aby si osvojili český jazyk, zorientovali se ve společnosti a zapojili se do hospodářského, sociálního, kulturního a politického života společnosti. Zároveň je třeba zajistit, aby relevantní veřejné instituce na státní, krajské a obecní úrovni spolu se zaměstnavateli a poskytovateli služeb jednaly s migranty informovaně a nediskriminačně a aktivně se zapojovaly do formulace integračních politik, jakož i samotného procesu integrace cizinců.

MIGRACE A ČR

Ó Ó Ó

ÂMigrace: pohled z východních Čech Občanské sdružení Most pro lidská práva (dále jen MLP) se integraci cizinců věnuje od roku 2002; organizace vznikla již v roce 1998 a zpočátku vydávala stejnojmenný časopis, který se věnoval tématům rasismu a xenofobie. Oblast východních Čech není co do cizinecké problematiky nijak výjimečná. V obou krajích – Pardubickém a Královéhradeckém – žije kolem 23 tisíc cizinců, výrazně více v druhém jmenovaném. V Kostelci nad Orlicí je uprchlický tábor, oficiálně tedy pobytové středisko MV, další tábor v Seči u Chrudimi byl stejně jako geograficky blízký v Bělé pod Bezdězem zrušen v loňském roce. Jak jsme se stali „klienty“ Situace v oblasti pracovní migrace se v průběhu dvou let trvání projektu vyvíjela zpočátku optimisticky. Počátkem minulého roku byla přijata novela cizineckého zákona, která přinesla dlouho očekávanou změnu v udělování trvalých pobytů po pěti letech předchozího pobytu dlouhodobého. Z pohledu migrantů změnu jednoznačně k lepšímu. MLP o ni usiloval již v roce předchozím, kdy byl iniciátorem petice, v níž bylo zkrácení doby potřebné k nároku na podání žádosti jedním ze dvou podstatných požadavků. Následující vývoj však už nebyl tak pozitivní. Subjekty, které v minulosti parazitovaly na restriktivní právní úpravě, našly v komplikované právní normě ustanovení, s jejichž využitím se jim daří držet zejména „družstevníky“ či formální členy veřejných obchodních společností na uzdě. Je to především povinnost doložit cizinecké policii při žádosti o trvalý pobyt potvrzení ubytovatele, že cizince trvale ubytuje. V Pardubicích, kde je řada montoven zahraničních investorů, jsou ubytovací kapacity naplněné, do některých závodů se pracovníci svážejí z míst vzdálených desítky kilometrů. Ze situace těží soukromí ubytovatelé (nejčastěji tzv. klienti), kteří ze zisků, vytvořených svými svěřenci, budují ubytovací kapacity nové. Pobyt v nich váží na členství ve svých „družstvech“. Zásadně jde o prosté, nikoli „trvalé“ ubytování, jež je pro udělení trvalého pobytu a získání jiného, nezávislého statutu, podmínkou. Trvalé ubytování by totiž jejich lidem přineslo mj. nezávislost na pracovním povolení a tedy i na nich. Jiným účinným nástrojem klientů jsou extrémně dlouhé lhůty pro vyřízení víz stanovené zákonem (až 180 dnů). Ve snaze vyjít zájemcům o pracovní pobyt v ČR co nejvíce vstříc a dát jim šanci vyhnout se vyděračským cenám za zprostředkování se MLP stal sám zprostředkovatelem. V loňském roce jsme požádali jako jedna z mála neziskových organizací na MPSV o příslušnou licenci a ta nám byla za deset tisíc korun českých (!) udělena. Záhy jsme však zjistili, že v případě zprostředkování nejde jen o to, aby se zprostředkovatelský subjekt dokázal úspěšně vyrovnat s byrokracií spojenou s vyřizováním pracovních povolení, ale i o násled-

né činnosti, které činnost činí ekonomicky atraktivní. Vyřízení příslibu zaměstnání a následně pracovního povolení je totiž vcelku rutinní záležitost, narazíte-li na podnikatelské prostředí, které strádá nedostatkem pracovních sil. A to je dnes téměř všude. Na jedno pracovní povolení nasází příslušný úředník úřadu práce celkem patnáct razítek. Počet vydávaných pracovních povolení se v řádu let zmnohonásobil, úředníků nepřibylo. Nemají z toho radost, zvládají to nejen s rutinou, ale i s obtížemi, nicméně do zákonné třicetidenní lhůty se vejdou. Daleko obtížnější a časově náročnější je získat vízum na českém zastupitelském úřadě v zahraničí. O tom se vyprávějí legendy, takže jen střízlivou ilustraci: nejpočetnější skupinou zájemců o práci, která se na nás obrací, jsou Mongolové. Mají v Pardubicích přátele, a od těch to začalo – obrátili se na nás jako naši klienti, některé z nich učíme česky. Prostřednictvím jednoho z lektorů jsme zjišťovali reálnou situaci na českém konzulátu v Ulánbátaru. Vízovou agendu tam má podle něj na starosti jediný člověk, který v úřadě i spí. Lhůty pro vyřízení se v současné době pohybují kolem pěti měsíců. To je pro většinu zaměstnavatelů naprosto neúnosné. Celkem logicky proto vyhledávají služby agentur, jež disponují vlastními zaměstnanci, které jim „půjčují“ (a na nichž nekřesťansky vydělávají). Obchod s lidmi se státní licencí To, že se na situaci přiživují „klienti“ (nejen ukrajinští a nejen čeští), je jen přirozenou reakcí trhu. Migranti, ale ani české firmy nechtějí a nemohou na nové pracovníky čekat půl roku. Chtějí-li však proces urychlit, nezbývá než namazat a nebo kličkovat. Ministerstvo zahraničí tvrdí, že na konzulátech korupce neexistuje a úředníci by byli sami proti

Čekání na víza před českým konzulátem v ukrajinském Lvově.

sobě, faktem však zůstává, že někteří klienti umějí rychlejší vyřízení víz „zařídit“. Třeba tak, že s pasy a příslušnými dokumenty jezdí na méně frekventované české zastupitelské úřady v zahraničí, například do Budapešti. Fakt je, že tam si nejen Mongol či Číňan, ale ani Ukrajinec vízum vyřizovat příliš často nezajede, takže tamní oficiál má volněji. Úsloví o tom, že čas jsou peníze, v tomto případě platí násobně. Částky, jež platí cizinci za vyřízení víz těmto zprostředkovatelům, se pohybují v řádu desítek tisíc korun. Nejsmutnější je, že licenci na tento kšeft poskytuje svou migrační politikou český stát. Již loňská vládní koncepce integrace cizinců přitom slibovala, že se regionálně stanoví profesní okruhy, na něž nebude třeba pracovních povolení. Nic takového se však nestalo. Podle vedoucí odboru zahraniční zaměstnanosti na MPSV Mgr. Petry Bouškové proto, že zaměstnavatelé mnohdy nedodržují zákon, nehlásí volná pracovní místa a statistiky jsou zkreslené. Také proto, že pro každý z úřadů práce by se musel vymezovat speciální okruh, což je nereálné. Takže se mezirezortně jedná, v praxi se to však zatím projevuje jen tak, že se trh přizpůsobuje restriktivní legislativě. Dělník? Podnikatel? Družstevník! Podle statistik MPSV je dnes v Česku přes 16 tisíc ukrajinských „družstevníků“. Důvod, pro který tito „družstevníci“ žádají o víza za účelem podnikání, je to, že jejich vyřízení je rychlejší, protože není vázáno na podmínky nastavené zákonem o zaměstnanosti. Fenomén ukrajinských družstev je dán českou právní úpravou. Státní úředníci ani cizinecká policie si s nimi nevědí rady, třebaže jim je jasné, že jde o obezličku, jejímž účelem je vyhnout se byrokratickému martyriu. Aby jí stát zamezil, musel by změnit řadu zákonů,

Foto: Marek Čaněk


8

Ô MIGRACE A ČR Ô a to si nikdo neumí představit. Situace je tedy taková, že na jedné straně cizinecká policie vykazuje desetitisíce kontrol, jejichž cílem je vynutit si dodržování platných zákonů, na straně druhé jsou platné zákony využívány tak, že si „klienti“ mohou v klidu, bezpečí a naprosto legálně mnout ruce nad podařeným dílem. Členové „družstev“ nejsou v pracovně-právním vztahu, často si ani neplatí zdravotní a sociální pojištění. Zákon jim sice pojištění přikazuje, v praxi se to však řeší předložením smluv s obskurními pojišťovnami, které nemají s českými zdravotnickými zařízeními žádné dohody a když dojde na nějaké to „plnění“, jejich klienti nemají šanci. Úřady práce nemohou kontrolovat, v jakých podmínkách ti lidé pracují, zda dostávají odpovídající mzdu, a odpracovaná léta v Česku jsou „družstevníkům“ z hlediska jejich nároku na důchod k ničemu, protože je nemají jak prokázat. To všechno mnoha těmto lidem nevadí. Na Zakarpatí se mzda přepočítává na bochníky chleba, rodina chce jíst, čeká na peníze, děti je třeba udržet na školách, dům potřebuje opravit... Budoucnost? Teprve uvidíme. Další novela objemného zákona o pobytu cizinců je právě projednávána parlamentem. Negativní pozornost vzbudilo navržené ustanovení o zkušební době pro získání

trvalého pobytu sňatkem, restrikce týkající se přístupu na zdejší pracovní trh však zůstávají zachovány. Včetně 180denní lhůty pro vyřízení víz, včetně povinnosti prokazovat „prostředky k pobytu na území“ ve výši, která je pro migranty astronomická. Všem, kdož o věci něco vědí, je přitom zřejmé, že jde o tupé byrokratické nástroje, jimž se migranti vyhýbají všemi dostupnými postranními cestičkami. Stát se možná domnívá, že přesto brání větší míře nežádoucí migrace. Praxe však svědčí o tom, že státní politika v oblasti migrace neprospívá snad nikomu. Neprospívá v prvé řadě českým firmám, které strádají nedostatkem zaměstnanců. Řešením by naopak mohla být vstřícnost ministerstva zahraničí, které by mohlo ve spolupráci s MPSV iniciovat na území států, z nichž k nám migranti ještě míří (Ukrajina, Vietnam, Mongolsko), vznik jazykových, popřípadě profesních přípravek a jejich absolventům dát zelenou. Neprospívá migrantům, kteří za stresujících a nedůstojných podmínek čekají na víza před českými konzuláty. Je přitom nepochopitelné, proč migrant s pracovním povolením nedostane po ověření trestní bezúhonnosti (což je dnes otázka několika kliknutí na počítači) vízum obratem. Neprospívá přetíženým úřadům práce; jsou firmy, které zahlcují jejich úředníky stovkami požadavků na pracovní povolení pro pozice, jež jsou zjevně neobsaditelné. Proč těmto fir-

mám prostě jenom nedat kvóty a umožnit jim rychlejší přísun migrující pracovní síly? Určitý průlom chystá ministerstvo průmyslu s projektem „zelených karet“ pro kvalifikované migranty. Má-li být ovšem funkční, měl by se promítnout i do připravované novely zákona o pobytu cizinců a umožnit lidem, jež český pracovní trh potřebuje, rychlejší (v řádu 1 – 2 měsíce) přístup na český pracovní trh. Nutno ovšem podotknout, že návrh novely s takovým ustanovením nepočítá. Podobné projekty na přilákání kvalifikovaných pracovních migrantů v zemích Unie existují. Úspěšný v Irsku, málo úspěšný (protože podrobený řadě ochranářských omezení) v Německu. Záleží tedy na nastavení, v praxi také na jazykové kompetenci uchazečů. O té se autor tohoto textu zmiňuje výše; je-li objektivním zájmem českého státu příliv migrantů, již budou pro tuto zemi znamenat přínos, mělo by být současně jeho starostí i to, aby tito lidé disponovali již na začátku schopností neproblematické integrace. Stát tomu může napomoci svou vstřícností; zdá se, že si konečně uvědomuje kontraproduktivnost vlastní byrokracie a potřebu řešit deficit na trhu práce rozumným způsobem. Milan Daniel Autor je jednatelem občanského sdružení Most pro lidská práva v Pardubicích.

ÂMultikulturní skupiny jsou vstřícné, stát je nevstřícný. V článku chci popsat rozdíly v pořádání multikulturních skupin v uprchlických táborech a v Praze. Tyto skupiny však nemohu vyjmout z reality v České republice, a proto se s vámi chci podělit i o své obavy z toho co, čeká uprchlíky a příchozí v nejbližší perspektivě. Na chvíli zapomenout Asi před deseti lety jsme se s ženami z uprchlického tábora v Červeném Újezdě začaly pravidelně každý týden scházet a pořádat multikulturní skupiny. Pro tyto migrantky to bylo vytržení ze zoufalé situace, z každodenního ubíjejícího stereotypu táborového života, z beznadějné perspektivy (azyl dostává jen minimum lidí a po zamítnutí žádosti o azyl musejí uprchlíci opustit republiku). Vždy, když jsme do tábora přijeli, čekalo nás vítání a objímání. Národy, které se za ta léta v táborech vystřídaly – Bosenci, Kosovští Albánci, Afghánci, Gruzíni, Angolané, Kalmyci, Kurdové, Čečenci, Somálci a mnoho dalších – jsou velice vřelí a hlavně pohostinní. Na každou skupinu připravila vždy jedna z jejích účastnic pro ostatní své národní jídlo, ale nešlo jen o něj. Byl to obřad: šlo o to, že ženy mohly být v rámci své národní tradice hostitelkami, a ujmout se tak alespoň na chvíli i své rodinné role. (V té době se ještě ve všech táborech chodilo do společné jídelny na české jídlo,

9

dnes už si naštěstí kromě Zastávky u Brna mohou rodiny v táborech samy vařit.) Na skupinách jsme se blíže poznávaly. Vzpomínám například, jak jsme seděly v kruhu a povídaly si o svých původních profesích. Mezi ženami bylo mnoho vysokoškolaček. I ženy, které přestaly studovat, protože se vdaly a měly děti, nám například byly schopné udělat velmi zajímavou přednášku o historii svého národa, či nám předvedly své léčitelské umění, prostě ukázaly velké bohatství,

Výlet multikulturní skupiny do Stromovky. Foto: o. s. Berkat


které nosí schované v sobě. Často jsme tu mluvily i o radostných chvílích v jejich životech, o svatbách, porodech… Částečně jsme tím odplavovaly velký vnitřní smutek, který si ženy sebou přinesly: stesk po domově a blízkých, těžké vzpomínky na události během ozbrojených konfliktů a potyček; ale i denní táborové problémy. Často jsme skupiny končily tancem, stačilo při tom například bubnovat na židle, oddat se rytmu a na moment si udělat radost, na chvíli zapomenout a „být spolu“. Protože uprchlíků přichází do České republiky stále méně, některé tábory Správa uprchlických zařízení zavřela a nadále průběžně zavírá. Mezi nimi byl i Červený Újezd. I přes počáteční neochotu personálu tábora jsem začala se ženskými skupinami i v táboře v Kostelci nad Orlicí. Byl o ně veliký zájem. Asi před rokem je převzala moje kolegyně Eva Vaškovičová, která je velice kreativní, a tak skupiny kromě povídání obohacuje vyráběním různých rukodělných orientálních výrobků. Nedávno ženy také učila, jak mohou přes internet zavolat svým blízkým levněji. To je asi to nejdůležitější, co pro jejich klid mohla udělat. Ostudná novela azylového zákona Vzpomínám na ženské skupiny v táborech velmi ráda a v dalším textu bych je chtěla srov-

MIGRACE A ČR návat se skupinami v Praze. Ale myslím, že nemohu jen izolovaně psát o tématu ženských skupin a přitom nenapsat o velkých obavách z toho, co čeká uprchlice a jejich rodiny v České republice v budoucnu. V uprchlických táborech v uplynulých letech to bylo často jak pro mě, tak hlavně pro uprchlíky velmi těžké. Ale novela azylového zákona, která by měla platit od začátku roku 2008, připravuje pro uprchlíky nikoli přijetí a ochranu, ale v podstatě úplný opak – nepřijetí, podezřívavost až věznění lidí, kteří se ničím neprovinili. Podle této novely mohou úředníci českého ministerstva vnitra v přijímacím azylovém středisku Vyšní Lhoty (to je první tábor, kde uprchlíci žádají o mezinárodní ochranu, je zde zdravotní karanténa – dosud tu pobývali bez možnosti odejít asi měsíc) držet uprchlíky libovolně dlouho, měsíce i roky zavřené, až do jejich vycestování. Ještě navíc jim podle tohoto návrhu ministerstva vnitra odeberou mobily, takže uprchlíci by se ani nemohli spojit se svými blízkými. Toto opatření zároveň omezuje možnost požádat urychleně o pomoc právníka či o jiné zastání od nevládních organizací. Novela sice nabízí uprchlíkům v přijímacím středisku telefonní budku a možnost koupě telefonní karty, ale... Uprchlíci zaprvé přicházejí většinou bez peněz a za kapesné, které činí 16 korun na den, si toho moc koupit nemohou. A za druhé se opět budou tvořit fronty u telefonní budky, poroste tak nervozita a budou se vytvářet potenciální konfliktní situace, na něž si pamatuji z dob předpotopních, kdy ještě nebyly mobily. Pro toto zavření uprchlíků má postačit, kdyby „nebyla spolehlivě zjištěna totožnost žadatele o azyl“, nebo se „žadatel bezprostředně před podáním žádosti o azyl zdržoval na území neoprávněně“ atd. Snad každý si dovede představit, že pro pronásledovaného je prakticky nemožné získat legálně platný pas, například v Somálsku či Čečně, a legálně se dostat do přijímacího tábora v České republice, která víza pro tyto lidi dává velmi sporadicky. Napadá mě přirovnání: V padesátých letech se někdo s nasazením života snaží překročit hranice socialistického Československa

a požádat za hranicemi o azyl. Protože však neměl legální pas či vízum, zavřou ho do přijímacího střediska na celou dobu azylového řízení, a protože je jako člověk, který přišel nelegálně, podezřelý, tak velmi pravděpodobně azyl nedostane a deportují jej zpět. Kde by v socialistickém Československu skončil, si také bohužel dovedeme všichni představit. Má to však ještě jeden aspekt: to, že uprchlíky těmito opatřeními předem považujeme za podezřelé a nebezpečné, je pro ně nedůstojné a ponižující a je to i proti jejich základním lidským právům. V našich ženských skupinách v uprchlických táborech jsme se snažily o pravý opak, o podporu jejich důstojnosti, o obyčejnou lidskou pomoc, o přijetí v nouzi. Nynější vývoj v azylové politice jde opačným směrem. Naděje do budoucna spočívá v tom, že se dalo dohromady 26 nevládních organizací, které proti tomuto postupu protestují svou peticí (www.migraceonline.cz). Teď je na poslancích, jak budou hlasovat. Ženské skupiny v Praze Ženy, které odešly z uprchlických táborů do soukromí (podle navrhované novely to v případě zavření do přijímacího střediska již nebude možné), nebo které dostaly azyl, si přály pokračovat v ženských skupinách i v Praze. Proto jsme s kolegyněmi z Poradny pro uprchlíky asi před pěti lety otevřely skupinu v mateřském centru YMCA v Praze v rámci projektu Kruhy. Do skupiny jsme přizvaly nejen uprchlice, ale také ostatní příchozí i Češky. Zatímco pro ženy v táborech byly skupiny vytržením z apatie a něčím, co jim dodávalo energii, pro příchozí z Prahy jsou skupiny spíše místem, kam mohou přijít, vydechnout a zapomenout na chvíli na spoustu existenčních starostí, které jim jinak nedají spát. Tyto ženy si často po ukončení skupiny pomáhají v hledání bytu, práce, ve vyhledávání kontaktů, nebo si třeba vzájemně hlídají děti. Pro Češky, hlavně studentky, jsou skupiny také příležitostí – seznámit se s ženami z jiných kultur a nabídnout jim pomoc. Skupiny mají svou strukturou podobný ráz jako skupiny táborové, ale ženy bývají více

Ó Ó Ó

svobodné (i když ustarané). Mohou se samy pokoušet zařídit si život v Čechách co nejlépe to jde, nejsou závislé na personálu a regulích tábora. V současné době jsou Kruhy již půldruhého roku součástí nabídky komunitního centra InBáze, které v Praze provozuje občanské sdružení Berkat. Skupiny se rozrostly. V pondělí máme odpolední ženskou skupinu, kterou kromě mě vedou i Tamara Akulašvili a Parisa Zargari a dobrovolnice Martina. I tady vaříme tradiční národní jídlo, hlídání dětí zajišťuje Veronika Černíková. Po jídle si většinou v kruhu povídáme o sobě, o našich starostech, či radostech. Nedávno například začaly ve stejný den Ramadan i Roš Hašana (začátek nového židovského roku). Proto na jedné skupině nám ženy z Afghánistánu pověděly o jejich svátku, o měsíčním držení půstu přes den a jak to často není lehké. Dostalo se i na humorné historky a bylo hodně smíchu. Další skupinu jsem zase já povídala o Roš Hašana, o odpuštění a pokání, které souvisí s následujícími deseti dny. Odpuštění se stalo velice zajímavým a osobním tématem pro celou skupinu. Druhá ženská skupina se schází každý pátek v podvečer a je více intimní a podpůrná. Hanka Váchová a Markéta Poulíková, které ji vedou, vytvářejí rodinou atmosféru. Účastnice skupiny se třeba vzájemně velmi podporovaly při přijímacích zkouškách na střední a vysoké školy, nebo při rekvalifikačních kurzech. V Kruzích vznikl také pánský klub (mužská skupina), který organizačně vede Eva Vaškovičová. Je pravidelně ve čtvrtek večer a muži se tu snaží realizovat většinou své nápady a představy. Například promítají filmy, chtějí začít sportovat (zatím pracují od nevidím do nevidím, a tak sportování čeká na zimní večery) či uspořádávají národní večery (přednáška a dokumentární film o zemi, diskuse, hudba, zpěv, tanec). To, že jsme se přes ženské skupiny dostali až k mužskému klubu, není náhoda. Myslím si totiž, že příchozí – muži to mají v České republice ještě těžší než ženy. Často jsou opravdu vykořisťováni v práci, bez sociálního a hlavně zdravotního pojištění. Restrikce, korupce, větší moc I těchto žen a mužů se bohužel velmi negativně dotkne chystaná novela cizineckého zákona. Státní politika cizince spíše podezřívá, než jim připravuje rovné příležitosti. Čím restriktivnější a znevýhodňující jsou chystané zákony pro příchozí, tím více roste korupce a úplatnost našich úředníků, tím více roste moc mafiánů, kteří udávají podzemní pravidla života příchozích. Bohužel se nemůžeme spokojeně uzavřít jen do našich příjemných ženských multikulturních skupin, neboť i tam přes vřelé přijetí v komunitním centru prosakuje nepřijetí ze strany státu.

Rukodělné dílny konané v rámci multikulturních skupin.

Foto: o. s. Berkat

Věra Roubalová Kostlánová Autorka pracuje v Komunitním centru InBáze o. s. Berkat.


10

Ô ODJINUD Ô ÂIndie – Ti co se špatně narodili Zrod kastovnictví Tento příběh započal zhruba 1500 let př.n.l., když do severní Indie přišli od západu (ze Střední Asie a území dnešního Afghánistánu), indoevropské kmeny tzv. „Arjů – Vznešených, Urozených“. Historikové se dosud neshodli na tom, zda se jednalo o invazi – zda tito Arjové byli dobyvatelé, kteří přišli uchvátit nové území, nebo jen národ, který se stěhoval a hledal nové místo k životu. Každopádně měli vojenskou převahu. Postupovali dál, úrodným údolím řeky Gangy, získávali pro sebe půdu a brzy kontrolovali celé území severní Indie. Přitom zatlačovali místní tzv. Drávidské kmeny do hor a na jih. Přistěhovalci s sebou přivedli svá stáda, své zvyky a také svůj pohled na svět. V této době – mezi patnáctým a dvanáctým století př. n. l. vznikaly jejich nejvýznamější svaté spisy „Védy“, na kterých je založena hinduistická filozofie, tradice a kultura. Svým popisem stvoření světa a lidského rodu, Védy také ospravedlňují kastovní systém. Při porcování nejvyššího ducha Purušy se jeho ústa stala Brahmánem (učí se a vyučuje jiné), obě jeho paže Kšatrijou (ochraňuje tvory), jeho stehna se stala Vaišijou (pěstuje dobytek, obchoduje). Nakonec se z jeho chodidel zrodil Šudra který těmto stavům slouží bez závisti. Systém stavů „varn“, který Arjové zavedli je měl výrazně odlišit od domorodého obyvatelstva tmavé pleti. Tomu bylo přisouzeno podstatně nižší postavení šúdrů, kterým autoritativní tzv. Manuův zákoník výslovně ukládá jako jedinou povinnost službu árijským vrstvám. Od té doby se v Indii mnoho změnilo. Původní čtyři kasty se rozdělily na nesčetně mnoho podkast. Hinduistické náboženství se rozšířilo i na jih subkontinentu, kde žili vý-

Indická žebračka.

11

Foto: Dušan Lužný

hradně neindoevropští Drávidové. Už na počátku našeho letopočtu se plně integrovali do hinduistické společnosti a po vzoru severských Arjů se rozdělili do společenských stavů včetně těch nejvyšších, které se pak poměrně brzy proměnily v kasty. Do své kasty se člověk rodí. Sám indický termín pro kastu – „džáti“, doslova zrození, vypovídá o tom, že kastovní příslušnost je dána jednou provždy a po celou dobu lidského života je nezaměnitelná. Zcela mimo společnost i kasty pak stojí tzv. Nedotknutelní – nejnižší příslušníci hinduistického společenství – ti, které Ghándí nazýval haridžany „lidem božím“. Stojí ještě níže než šúdrové. Podle hinduistické tradice to byli lidé, kteří kastovní rozdělení od začátku odmítali a dokonce se mu bránili. Takže propásli chvíli, kdy se rozdělovala zaměstnání, a byli tak odkázáni na ta nejhorší – spalovat mrtvé, odklízet odpady a podobně. Jsou to lidé, kterým se ostatní vyhýbají, mimo jiné nemají povoleno vstupovat do hinduistických chrámů a používat stejných studní jako příslušníci kast. Adivásiové K těmto nedotykatelným patří dnes do značné míry i tzv. Adivásiové – původní obyvatelé Indie – drávidské zatlačené národy, které stále ještě žijí v kmenovém společenství. Patří do kategorie tzv. „Scheduled Tribe“, což lze přeložit jako „kmen zanesený do seznamu, specificky označený kmen“. Toto označení má teoreticky zabezpečit takové společenství před vykořisťováním, dát mu možnost podílet se na vládních programech zvláštní péče. Mnohdy je ale účinek zcela opačný. Adivásiové představují zhruba osm procent obyvatel Indie, a tedy 68 milionů obyvatel (podle sčítání lidu roku 1991). Mnoho z nich žije v pásmu podhůří Himaláje, ve státech Džamu-Kašmír, v Himačal Pradéš, v Utarančalu, Arunačal Pradéši dále pak v Assamu, v malých státech: Arunačal Pradéš, Meghalaja, Mizoram, Nagaland (na severo-východě subkontinentu). V těchto státech patří k původním kmenům až 90 % obyvatel zatímco v Assamu, Manipuru, Sikkimu a v Tripuře necelých 30 %. Další velká koncentrace původních obyvatel se nalézá ve střední hornaté části Indie(Šatisgarh, Madya Pradéš, Úrisa a částečně v Andra Pradéši. V této oblasti, kterou ohraničuje na severu řeka Narmada a na jiho východě Godavari, žijí kmeny na horských svazích, stejně tak jako v jižní části bývalého Biháhu (Jharkaland) a v západním Bengálsku. Tak tvoří asi 10 % obyvatel. Méně obyvatel kmenů je ve státě Karnátaka (6 %), Tamil Nádu a Kerala, na severu ve státech Gudžarát a Radžestán a pak samozřejmě na ostrovech Lakedívy, Andaman a Nikobár. Všichni tito „domorodci“, tedy původní obyvatelé Indie, pobývají v místech, která nejsou – nebo nebyla snadno přístupná – v horách, v hlubokých lesích...


Sama jsem se setkala s Tódy v tzv. Modrých horách (Nilgiri hills) ve státě Andra Pradéš a dále s členy kmene Kui z Úrissy. Kromě Tódu žije v Modrých horách celá řada kmenů – mluví se tam přinejmenším patnácti jazyky a dialekty, kterými hovoří lidé, kteří dosud neznají písmo, nemají televizi ani rádio, sbírají med lesních včel a občas v džungli loví luky a šípy. Dříve tyto nejrůznější národy žily v symbióze, pastevci, drobní zemědělci, lovci a sběrači. Samotní Tódové (kterých je dnes asi 1 500) žijí na náhorní plošině v nadmořské výšce asi 2 000 m. Jsou to krásní, vysocí a silní lidé. Živí se mlékem, podmáslím a máslem svých bůvolic. Jsou přísní vegetariáni a jejich doplňkovou stravu tvoří rýže, proso a med – které vyměňují – nebo vyměňovali za mléko a máslo, někdy také kůži a maso pošlých nebo zabitých bůvolů. Tódové jsou – nebo byli výhradně pastevci, jejich kultura i náboženství je cele založeno na chovu bůvolů. Uctívají posvátné krávy, jejich svatyně jsou zároveň i mlékárnami a kněží plní funkci mlékařů. Tódské domy i svatyně mají tvar rozpůleného sudu. Viděla jsem ohrady pro posvátné krávy – vodní nádrže, napajedla a zejména nádherné obrovské bůvoly. Jeden den byl svátek a svátečně oblečení muži, s plédy, které pro ně vyšily jejich ženy, sbíhali ze svých kopců, aby se zúčastnili slavnosti. Tódové mají vlastní mytologii a ve svém složitém jazyce skládají dlouhé písně. Zde je nepatrný úryvek jedné z nich: „O buvole Nesof, Krásný buvole Nesof, slyš! Řekla jsem: Jsem nezkrotná. Řekla jsem: Jsem neovladatelná. Řekla jsem: Nepůjdu tou cestou. Řekla jsem: Nepřekročím meze. Řekla jsem: Nebudu dbát na tvá slova. Řekla jsem: Nevyslechnu tvá slova… Neopůjdu s tebou… Nechci vidět vesnici Kjúr. Nechci vidět tvých sto bůvolů. Nechci vidět tvých tisíc zlaťáků... Nechci vidět tvé zlaté lože... Jsem mladá žena. Kráčela jsem hlučnými kroky. Smála jsem se hlučným smíchem. Jako blesk jsem zářila mezi lidmi. Mezi stromy jsem vydávala výkřiky rozkoše. Byla jsem jako večerka, která vychází o své vůli...“ (Tato ukázka je vybraná ze zajímavé knihy českého lingvisty a etnografa Kamila Zvelebila „Modré hory“, roku 2002 vydalo nakl. Argo.) Autor ve své knize důkladně popisuje to, co jsem zahlédla i já. Pastvin, na kterých pásli Tódové sve buvoly, překotně ubývá. Na svazích Modrých hor vznikají stále nové a další čajové plantáže. Ti, kteří na nich pracují, se Tódům posmívají, že jsou lenoši a divoši!

ODJINUD Počátek konce přírodních národů Modrých hor asi začal příchodem Evropanů. V horách našli Britové podnebí, které jim přinášelo úlevu od horka indických nížin. Pro evropské lovce a dobrodruhy to byl ráj: stříleli na vše živé. Žili tam tetřevi, jeleni, medvědi, kanci, tygři i sloni… Britové založili osady, kam jezdili na letní byt. Za kolonizátory přišli do hor nejrůznější lidé, kteří se živili obchodem a mimo jiné do světa přírodních lidí přinesli tvrdý alkohol. Do hor se stěhovali zemědělští dělníci, také lidé, kteří zde otevírali zastavárny. Noví přistěhovalci spolu soupeřili o vliv, moc, pozemky – to vše na úkor původních bezbranných obyvatel. Ti se zadlužovali, ztráceli svůj majetek i půdu. Hlavní středisko kraje, městečko Ooty, je dnes plné žebráků – kdysi svobodných přírodních lidí. Bývalou elegantní lázeňskou osadu – jako ostatně všechna indická města – paralyzují dopravní zácpy a dusí smog. V hromadách odpadků se hemží krysy. Téměř všem kmenovým společenstvím Modrých hor hrozí zánik. Tódové se stali turistickou atrakcí. O malých kmenech se už v oblasti mnoho neví. Všichni ti lovci, sběrači, malí zemědělci ztratili odbyt pro své skromné zboží a splynuli s nově příchozími. Pokud jejich děti chodí do školy, učí se v oficiálním jazyce – nikdy ve své mateřštině. Příslušníci kmenů nemají na vybranou. Přizpůsobí se a budou stát nejníže na společenském žebříčku. Ojedinělá společenství zmizí, s nimi zanikne kmenová kultura, jejich dovednosti a znalost přírody, zejména pak jazyk. Udržet se mohou snad jen kmeny, které nevycházejí z nepřístupných džunglí horských údolí a nic nevědí o světě kolem nich. Průvodce nás pěšinkami a posléze i hlinitou cestou zavedl do vesnic, kde lidé ještě žili ze svých zahrad. Pěstovali velké hlízy jamy, chutí podobné bramborám, maniok a banány. Mladí muži – už v poledne opilí – si však velmi stěžovali: do vesnice nevede asfaltová silnice a není tam elektřina. Hinduisté a muslimové tzv. Adivásii opovrhují. Poté, co Indie získala samostatnost, lidé kolem Mahatmy Ghándího přemlouvali bohaté farmáře, aby se o svou půdu podělili s bezzemky. Adivásiové ztratili právo na zem svých předků úplně. Půda, která v Indii podle zvykového práva patřila jednotlivým kmenům, dnes patří státu. Ten může, ale nemusí místním zemědělcům tuto půdu pronajmout. Někde mohou mít tolik půdy, kolik si vyklestí. Pokud však nemají právo se připojit na zavlažovací systém, není jim to k ničemu. Kmen Kui žije v odlehlém cípu státu Úrisa. Návštěva se povoluje jen prostřednictvím turistických kanceláří. Mně ji zprostředkovala moje známá jeptiška, která tam strávila několik let. „Jsou to ubozí lidé,“ řekla mi. „Až je uvidíš, budeš plakat.“ Mezi těmi, které jsem navštívila, byly velké rozdíly. V domě pana Digala žijí synové s man-

želkami – celkem 19 lidí. Klestí a vypalují les, pěstují kukuřici a rýži, vyrábějí vlastní mýdlo, tkají látky. Pan Digal, statný muž se obléká podle indické módy. Říká, že chodil do základní školy, umí číst a psát. Věří v Ježíše Krista, dodává a křižuje se. Stěžuje si na výkupní ceny kukuřice a obilí. Místní kupci dávají velmi málo, jemu nezbývá než souhlasit. Nemá prostředky, aby odvezl zboží jinam, a ostatně každý překupník má své dodavatele. Pan Digal je zadlužený, musí kupovat nářadí, osev – potřebuje peníze velmi rychle. Nemůže čekat. Kněz, který mě doprovází říká, že překupníci si s Adivásii dělají co chtějí. To je samotný princip hinduismu. Člověk z vyšší kasty může poroučet. Překupníci jsou bohatí lidé, kastovně vysoko. Nepustili by Adivásie ani přes práh. Nezavadili by o jeho stín. Indická vláda určila pro nedotknutelné kvóty, Adivásiové k nedotknutelným patří, ale křesťané nedostanou kastovní potvrzení. To znamená, že jejich děti nemají nárok na na výhody, které poskytuje státní zařízení. Pan Digal svým dětem školu platí. Ti, kterým se u kmene Kui říká „haridžanové“, stojí o stupeň níže než Adivásiové, kterým slouží. Také oni formálně přešli na křesťanskou víru, ale v lese dál uctívají své modly. Půdu nemají žádnou. Tetovaná babička s kruhy v uších, s brýlemi na nose vylupuje semena z obrovské šišky plodu tzv. Jackfruitu. Na ovoce ze stromu má právo, ale v okolí svého domu si nesmí vypěstovat ani kousek zeleniny. Tady je bída. Nemají nic – jen hrnec na vaření, vědro na vodu, vzácnou a špinavou, kterou dobývají z velmi hluboké studny. Děti do školy nechodí a jejich rodiče slouží u Adivásiú oplátkou za jídlo. Dál v horách, v místech, kam lze dojít jen pěšky, žijí jiní Adivásiové. Chodí nazí jak zvířata, loví slony luky a šípy. Prý střílí i po lidech. Nikdo cizí si tam proto netroufne, navíc je celá oblast zamořená malarickými komáry. Indická žebračka. Dramatickou situací Adivásiú

Ó Ó Ó

ve státě Assam se zabývaji už i indická média. Také tam lidé žili v lesích, sběrači a drobní zemědělci z kmene Garo. Ženy pěstovaly rýži, muži pracovali v lese. Uctívali stromy, hory, vodní toky. Animisté Garo si vážili prostředí, v kterém jim bylo dáno žít. I zde však byly lesy vykáceny, aby uvolnily místo plantážím, čaji, na kterém lze rychle a dobře zbohatnout. Bylo tedy nutné zbavit se Adivásiu, zabavit jejich půdu, vystěhovat je. Podnikatelům byl každý prostředek dobrý – například udání, že domorodci v lese kradou dříví apod. Dnes lidé z pralesa bídně živoří v prachu a špíně měst. Ženy se starají o přežití ze dne na den – jak sehnat trochu jídla, dříví, vody, připravit teplý pokrm. Muži, kteří se zánikem lesů ztratili smysl života, hledají útěchu v pití. Děti žebrají nebo pracují – slouží. Práce je příliš těžká, nikdy zdárně nevyrostou. Nemají nárok na budoucnost. Jsou Adivásiové, ti nízci, nedotknutelní – potomci původních obyvatel Indie. Pavla Jazairiová Autorka je cestovatelkou, spisovatelkou a redaktorkou Českého rozhlasu.

Foto: Dušan Lužný


12

Ô ODJINUD Ô ÂAzylová problematika na Slovensku Štatistika Slovenská republika je tranzitnou krajinou, ktorá nie je zaujímavá z hľadiska pohybu migrantov – žiadateľov o azyl a nelegálnych prisťahovalcov. Po rozdelení Československa bolo na Slovensku ročne niekoľko desiatok, maximálne stoviek žiadateľov o azyl. Počet udelených azylov bol pomerne vysoký, niekoľko desiatok percent. Žiadateľmi o azyl a azylantmi boli najmä občania bývalej Juhoslávie, ktorý opúšťali krajinu pôvodu z dôvodu etnických vojen. Po roku 2000 dramaticky stúpal počet žiadateľov o azyl, ale počet udelených azylov bol veľmi nízky. Štatistika žiadateľov o azyl ukazuje zmeny, ktoré nastali za posledné roky. Na jednej strane výrazne stúpal počet cudzincov, ktorí vstúpili do azylovej procedúry, s kulmináciou v roku 2004 s počtom 11 391 žiadateľov (120 násobné zvýšenie v porovnaní so stovkami žiadostí na začiatku 90-tych rokov)1 . Nárast počtu žiadateľov o azyl súvisel aj s nárastom migrácie smerom do Európy. Na druhej strane počet rozhodnutí zostal naďalej nízky, čo vyvoláva u žiadateľov o azyl dojem, že na Slovensku je takmer nemožné získať azyl a tak veľká väčšina žiadateľov o azyl odchádza z územia SR ešte pred vydaním konečného rozhodnutia vo veci ich žiadosti o azyl. Počet udelených azylov je Ilustrační foto. veľmi nízky, pričom v roku 2006 bol minimálny, keď bolo udelených iba 8 azylov. Po vstupe Slovenskej republiky do EÚ výrazne klesol počet žiadateľov o azyl, čo súvisí hlavne so zavedením systému EURODAC a implementácie Dublinského dohovoru. Uvedené čísla ukazujú, že Slovenská republika patrí medzi krajiny s prísnejšou legislatívou a samotní žiadatelia o azyl vedia, že šanca získať na Slovensku azyl je veľmi nízka. V súčasnosti medzi krajiny s početnou skupinou žiadateľov o azyl patria Čína, India, Bangladéš, Čečensko. Azylová procedúra Žiadatelia o azyl sú po vyhlásení, že žiadajú o azyl umiestnení v zariadeniach Ministerstva vnútra SR - záchytných táboroch. Tu prebiehajú prvé úkony a povinné karanténne vyšetrenia. Pobyt v takomto tábore trvá spravidla 30 dní. Po ukončení karantény je žiadateľ o azyl ubytovaný v pobytovom tábore až do ukončenia azylovej procedúry. V pobytovom tábore je žiadateľom o azyl umožnený voľnejší pohyb ako v záchytnom

tábore a je tu aj vytvorený priestor na prípadnú dlhodobejšiu prácu s jednotlivými klientmi či komunitami. Dĺžka azylovej procedúry je rôzna od prípadu k prípadu. Podľa vyjadrenia samotných azylantov dĺžka azylovej procedúry trvala od jedného mesiaca až po tri roky. Integrácia azylantov Po udelení azylu je novopriznanému azylantovi ponúknuté ubytovanie v Integračnom stredisku. Integračné stredisko je zariadenie Migračného úradu MV SR s kapacitou 50 osôb, ktoré ako jediné svojho druhu na Slovensku poskytuje prechodné 6-mesačné ubytovanie pre azylantov, keďže väčšina novopriznaných azylantov po odchode z pobytového tábora nie je schopná zabezpečiť si trvalý pobyt svojím vlastným pričinením. Azylant je povinný

uhrádzať náklady spojené s ubytovaním v tomto zariadení. Počas pobytu v Integračnom stredisku je azylantom prevažne zo strany mimovládnych organizácií poskytované sociálne a právne poradenstvo, asistencia pri rekvalifikácií a uplatnení sa na trhu práce, kurzy slovenského jazyka a v prípade potreby základná materiálna a finančná pomoc. Po skončení 6-mesačného pobytu v Integračnom stredisku je azylantom ponúknutá tzv. Integračná ponuka bývania od Migračného úrad MV SR v mestách, kde boli rekonštrukciou z finančných prostriedkov UNHCR a Ministerstva vnútra SR zriadené bytové jednotky pre azylantov. Tieto byty sú však v súčasnosti takmer všetky obsadené. Azylant si po odchode z Integračného strediska môže zabezpečiť ubytovanie aj inou formou – napr. prenájom. Aj počas tzv. druhej fázy integrácie, teda

obdobia po skončení pobytu v Integračnom stredisku je azylantom poskytovaná asistencia zo strany opäť hlavne mimovládnych organizácií s cieľom postupnej integrácie azylanta do majoritnej slovenskej spoločnosti. Asistencia spočíva v poskytovaní sociálneho a právneho poradenstva, pomoci pri pracovnom uplatnení či vhodnej rekvalifikácií ako aj v poskytovaní materiálnej a finančnej pomoci. Zároveň sa pokračuje v zabezpečovaní kurzov slovenského jazyka, keďže väčšina azylantov nedosiahne potrebnú úroveň znalostí počas pobytu v Integračnom stredisku. Azylanti čelia najmä v úvodnej fáze pobytu v ich novom domove problémom ako je jazyková bariéra, závislosť na sociálnom systéme, nezamestnanosť a v niektorých prípadoch nevhodné ubytovanie na periférií miest. Z dôvodu úspešnej integrácie a zamedzeniu pocitu frustrácie a sociálneho vylúčenia je potrebné poskytnúť azylantom čo najskôr možnosť zapojiť sa do aktivít, ktoré posilňujú ich samostatnosť, minimalizujú jazykovú a kultúrno-spoločenskú bariéru, napomáhajú úspešnej integrácii do spoločnosti. Integrácia je vnímaná ako obojstranný proces. Azylanti sa na prekonanie bariér učia jazyk, hľadajú si prácu, zoznamujú sa s kultúrou majoritnej spoločnosti. Na druhej Foto: internet strane by spoločnosť mala akceptovať ich odlišnosť, byť tolerantná k ich nedokonalej slovenčine a byť ústretová pri snahách o hľadaní si práce a udržiavaní si vlastných tradícii. Ako už bolo spomínané, väčšina asistencie azylantom v súvislosti s ich integračným procesom je poskytovaná prostredníctvom mimovládnych neziskových organizácii finančne podporovaných z prostriedkov UNHCR (do roku 2006), Európskeho fondu pre utečencov (ERF) a Iniciatívy spoločenstva EQUAL. Uvedený trend prevláda aj napriek tomu, že integrácia azylantov by mala byť predovšetkým záujmom štátu. Od roku 1996 nedošlo k zmene integračnej politiky v podmienkach Slovenskej republiky napriek tomu, že azylová legislatíva prešla vývojom procesu harmonizácie s acqui communitaire. Prístup k integrácii ostal nezmenený a je vnímaný neštátnymi subjektmi ako element azylového systému, ktorý nemá prioritu a nie je mu venovaná náležitá odborná pozornosť. Štátna politika integrácie azylan-

1 Pozn.: tento počet do veľkej miery ovplyvňujú opakované vstupy cudzincov do azylovej procedúry, najmä z dôvodov neúspešného prekročenia štátnej hranice SR smerom na západ.

13


ODJINUD tov do spoločnosti nebola prispôsobovaná zmeneným podmienkam. V súčasnosti sa takmer všetky programy integrácie azylantov financujú z Európskeho utečeneckého fondu, Slovensko nemá vypracovanú novú koncepciu integrácie azylantov, ktorá by reflektovala zmenené spoločenské a ekonomické podmienky integrácie, v platnosti zostáva dokument z roku 1996 pod názvom „Komplexné riešenie procesu integrácie cudzincov s priznaným postavením utečenca do spoločnosti“, prijatý Ministerstvom vnútra SR. Legislatíva Po vzniku samostatnej Slovenskej republiky bol v platnosti federálny zákon č. 498/ 1990 Zb. o utečencoch, ktorý bol nahradený zákonom č. 283/1995 Z. z. o utečencoch s nadobudnutím účinnosti od 1. 1. 1996. V tomto zákone boli zakomponované okrem iného záväzky vyplývajúce z medzinárodných dokumentov, ako je Ženevský dohovor a Všeobecná deklarácia ľudských práv z roku 1948. Prax ukázala nedostatky zákona, ktoré boli odstránené prijatím zákona č. 309/2000 Z. z. s účinnosťou od 1. novembra 2000. V snahe o zosúladenie slovenskej legislatívy s acqui communitaire bol prijatý nový azylový zákon, ktorý je porovnateľný so zákonmi krajín Európskej únie. Zákon č. 480 z 20. 6. 2002 o azyle a o zmene a doplnení niektorých zákonov nadobudol účinnosť od 1. 1. 2003.

Od 01. januára 2007 je v platnosti ostatná novela, ktorá mení a dopĺňa zákon č. 480/ 2002 Z. z. o azyle v znení neskorších predpisov.

Štatistika počtu žiadateľov o azyl a počtu udelených azylov (Zdroj: Migračný úrad Ministerstva vnútra SR)

Okrem samotného zákona o azyle má Slovenská republika ďalšie dokumenty, na základe ktorých uplatňuje štátnu politiku v oblasti azylu, migrácie a integrácie. Základy integračnej politiky sú zhrnuté v dokumente pod názvom Komplexný program integrácie cudzincov s priznaným postavením utečenca do spoločnosti, ktorý bol prijatý uznesením vlády SR č. 105 zo 06. 02. 1996, ktorý je, ako som už spomínal, zjavne neaktuálnym materiálom vzhľadom na zmeny v oblasti integrácie za posledných 10 rokov. Vláda SR v roku 2005 prijala Koncepciu migračnej politiky Slovenskej republiky, ktorá sa venuje problematike migrácie komplexne. Kajo Zbořil Slovenská utečenecká rada, n.o., riaditeľ Slovenská utečenecká rada je nezisková organizácia poskytujúca všeobecne prospešné služby so sídlom vo Zvolene. Slovenská utečenecká rada, n.o. bola založená v decembri 2005. Jej zakladatelia dlhoročne pôsobia v treťom sektore; azylovej problematike, najmä oblasti integrácie azylantov sa venujú dlhodobo. Hlavnou oblasťou pôsobnosti a aktivít SUR, n.o. je integrácia azylantov do slovenskej spoločnosti. www.srcsk.eu

Ó Ó Ó

Rok

Ziadatelia o azyl

Udelený azyl

1992

87

56

1993

96

39

1994

140

55

1995

359

68

1996

415

129

1997

645

65

1998

506

49

1999

1 320

27

2000

1 556

11

2001

8 151

18

2002

9 743

20

2003

10 358

11

2004

11 391

15

2005

3 549

25

2006

2 871

8

2007 *

1 489

8

*údaje za rok 2007 sú za obdobie január – jún 2007

ÂTurci v Evropě: „Nejsou jako my“ „...tady dole, v tom vzduchu, v němž visí, drhnou a skřípou drsné plochy diaspor, jak se vzájemně obrušují, to tady se rozhodují osudy planety, která si neumí poradit se svou náhle vyvstalou a nezvaně zjevenou jednotou osudu,“ napsal jeden z nejslavnějších sociologů 20. století, filozof a uprchlík Zygmunt Bauman. Nepřehlédnutelnou menšinu tvoří v dnešní Evropě Turci. A čím více se do popředí dostává otázka členství Turecka v EU, tím více si všímáme toho, že velké množství Turků už v Evropě dávno žije. A uprostřed těchto debat palčivě vyvstávají také otázky po naší vlastní evropské identitě. Profesor istanbulské Bogazici University Hakan Yilmaz v rámci rozsáhlého projektu zkoumal evropský pohled na Turky ve dvou nejsilnějších unijních státech: Francii a Německu. Vycházel z rozhovorů s historiky a státními činiteli v obou zemích, parlamentních debat, novinových článků a knih. Evropa vs. Turecko: My vs. Oni Každá kolektivní identifikace obsahuje zároveň kreslení hranic, oddělení „nás“ – tedy „těch, co jsou uvnitř“ od „těch druhých,“ tedy „těch venku.“ Poslední studie evropské identity ukazují, že Turecko je „tím druhým“ v mentálních mapách mnohých Evropanů. V po-

Hakan Yilmaz.

Foto: archiv Hakana Yilmaze.

sledních letech byly argumenty proti vstupu Turecka do EU, založené na identitě, nejsilněji slyšet v Německu a Francii. Hlavní rozdělující linka mezi pro a proti-tureckými argumenty mezi politickými elitami v obou státech přitom kopíruje pravo-levou osu. Ti, kteří obecně podporují nebo alespoň principiálně souhlasí se vstupem Turecka do EU, pocházejí z levého křídla politického spektra, naopak odpůrci pocházejí z pravicových stran, především těch radikálních a extrémistických odnoží. Jsou zde samozřejmě výjimky, jak např. pravicový francouzský prezident Jacques Chirac, který vystupoval proturecky.

Odkud pochází evropská znalost Turecka? Komunity imigrantů jako primární zdroj evropských znalostí o Turecku. Znalosti Evropanů o Turecku nepochází ze samotného Turecka, ale z imigrantských komunit, které jsou identifikovány s Tureckem. V případě Německa se jedná o tureckou imigrantskou komunitu, v případě Francie severoafrickou maghrebskou komunitu. V obou případech jsou znalosti týkající se Turecka nepřímé, odvozené. Imigrantská zkušenost se pro elity stejně jako běžné lidi stala filtrem, přes který se znovu čtou, přehodnocují, reinterpretují všechny zkušenosti s Tureckem, minulé i přítomné, dobré nebo špatné, přátelské nebo nepřátelské. V zásadě se to však příliš neliší od toho, jakým způsobem znají Turci Evropu. I oni mají nepřímou, odvozenou znalost o Evropě, založenou na jejich setkáních s modernizovanými, pozápadněnými Turky, které identifikují se samotnou představou Západu a které vidí svýma vlastníma očima. Přestože má francouzské, stejně jako německé vědění o Turecku odvozený charakter, je mezi nimi jeden rozdíl. Německá znalost je přinejmenším odvozena ze zkušeností s imigranty, kteří jsou svým původem Turci – mluví turecky, sledují tureckou televizi, udržují blízké vztahy s Tureckem a udržují si mnohé zvy-


14

Ô ODJINUD Ô ky a tradice, přestože smíchané s nově získanými německými zvyky. Francouzská znalost Turecka však pochází z francouzského experimentu s arabsky mluvícími imigranty ze Severní Afriky – v tomto smyslu je tedy dvojnásobně odvozená. V tomto případě jsou Turci identifikováni s severoafrickými imigranty z toho důvodu, že obě skupiny tvoří muslimové. Francouzský argument je takovýto: Maghrebové jsou muslimové, Turci jsou muslimové a všichni muslimové jsou stejní – Turci jsou tedy stejní jako Maghrebové. Řekneme-li tedy, že německý pohled na Turky je podepřen etnickým esencialismem, pak paralelně francouzské vnímaní je podepřeno náboženským esencialismem. Esencialismus je rozšířený způsob smýšlení o skupině lidí. Nabízí jednoduché odpovědi na vnitřně složité životní situace. Umožňuje šetřit myšlením tím, že umožňuje vynášet jednoduché a ukvapené generalizace o druhých bez toho, aby bylo potřeba brát v úvahu bezpočetné variace, které v dané skupině existují. Essencialismus nabízí pseudořešení složitých životních otázek tím, že vytváří iluzi odpovědi tam, kde existuje pouze otázka, iluzi jistoty tam, kde je pouze dvouznačnost a iluzi čistoty tam, kde je pouze směs. Geografie a historie: od místa k prostoru To, co vyšlo najevo z mnoha rozhovorů, které jsme vedli, je, že geografie, stejně jako historie jsou součástmi identity, protože definují to, co by mohlo být nazýváno naší „intimní sférou“, v prostoru (geografie) a čase (historie). Tato sféra intimity, svázána fyzickými a časovými hranicemi, definuje naše „doma“, místo, kde žijí „naši lidé“, za jehož hranicemi žijí jiní lidé, kteří k nám nepatří. Pro mnohé francouzské a německé respondenty Turecko do takovéto „evropské intimní sféry“ nepatří. Pro mnohé bylo primárním faktorem, který rozhodoval při formovéní této sféry, vzdělání, které zíkali během několika prvních let ve škole. Ve francouzských a německých školách učebnice ani učitelé vůbec nezmiňovali Turecko, a pokud (velmi zřídka) ano, pak jako něco, co je mimo čas i prostor Evropy. Dlaším faktorem, který se zdá tvarovat smysl lidí pro to, kde je Evropa a kdy se Evropa stala pro ně zkušeností, je zakotvena v kolektivní zkušenosti dané generace. Pro generaci, která zažila holocaust, II. světovou válku a zakládání jednotné Evropy, byla Evropa založena především na židovsko-křesťanské tradici. Tato Evropa se skládala z Francie a Německa v centru a dalších šesti států na periferii. Východní a Střední Evropa, jejichž „evropskost“ byla pro západní země vždy otázkou, byly pohodlně vyjmuty z Evropy a umístěny do „Ruska.“ Turci, tito staří „druzí“ této Evropy, k tomuto uskupení nepatřili vůbec. Nicméně v podmínkách studené války, za podpory USA, se Turecko stalo součástí „Západu“, a tedy součastí západních politických, ekonomických a bezpečnostních struktur, především NATO.

15

Turecko tak vlastně bylo do nové Evropy přivedeno Spojenými státy. Obraz Evropy a místa Turecka v ní se začal měnit až pro generaci, která už nezažila Studenou válku. Stará dobrá Evropa, která zradila původní myšlenku dalším rozšiřováním v 70. (Velká Británie, Irsko, Dánsko) a v 80. letech (Řecko, Španělsko, Portugalsko), se rozdrobila přijetím zemí Střední a Východní Evropy v roce 2004. Začala se také měnit samotná myšlenka geografie – už nešlo o „místo“, ale spíše o „prostor“. Místo toho, aby Evropa představovala jedno fyzické místo vytvořené sousedícími zeměmi, tato generace začala vnímat Evropu jako mozaiku, složenou z měst, regionů, webových stránek, ulic, řek, dálnic, internetových diskusních skupin, filmových festivalů, obchodních center, letišť, turistických resortů, neziskových organizací, akademických setkání, restaurací, muzeí atd. Tento nový, postmoderní evropský prostor je Evropa, redefinovaná jazykem globalizace a je součástí vznikajícího globálního prostoru. Tento nový prostor už není místo s jasnými hranicemi, ale je to konkurenční aréna s hranicemi, které se neustále mění, zvětšují nebo zmenšují. Některá města, instituce, jedinci a události v Turecku si určitě mohou najít cestu do této nové Evropy. Např. Antalya je už známá jako oblíbená evropská letní destinace. Orhan Pamuk je známý jako jeden z předních evropských spisovatelů. Jinými slovy, dnes záleží na tom, kolik úsilí věnuje jedinec, země, město nebo třeba muzeum tomu, aby si našli místo v této nově se formující Evropě. Šátek stojící mezi dvěma světy Jak dosvědčilo mnoho respondentů, dokonce i ti, kteří nemají k náboženství žádný vztah, považují islám za nejsilnější dělící čárou mezi Evropou a Tureckem. Při bližším pohledu se však ukazuje, že to, co respondenti mínili nábo-

ženstvím, nesouvisí příliš s teologií, vírou nebo modlením. Problémem pro mnoho Evropanů není, v jakého boha lidé věří nebo jak v něj věří. Evropané nemají problém s teologií nebo vírou islámu, ale mají vážný problém se způsobem života, který s islámem spojují. Pro téměř všechy evropské respondenty jsou vztahy mezi pohlavími v islámu založeny na podřízenosti ženy muži. Vrcholným symbolem tohoto podřízení je pro ně šátek. To je vnímáno jako převrácení evropské modernizace naruby – ta je totiž založena na osvobození žen a vyrovnání vztahů mezi pohlavími. Turecké argumenty pro vstup Turecka do EU a výhod z něj plynoucích pro EU a evropské proti-argumenty: ekonomický rozvoj, demografická struktura, geopolitická hloubka a spojení civilizací Rychlý ekonomický růst Turecka, mladá populace, geopolitická lokace a islámská kultura – to vše bylo zdůrazňováno v politických i veřejných kruzích v Turecku jako výhody, které může Turecko při svém vstupu do EU nabídnout. Měli bychom ale poznamenat, že všechny tyto výhody jsou otevřeny i obrácenému čtení a je možné je interpetovat jako důvody proti vstupu Turecka do EU. Například rychlý ekonomický růst. Vysoká míra ekonomického růstu v Turecku na jedné straně přináší EU zisk, protože to znamená, že propast mezi výší příjmů Turecka a EU se rapidně zmenšuje a že Turecko bude daleko méně zatěžovat strukturální fondy evropského rozpočtu. Na druhé straně však existuje, především v Německu a Francii strach, z tzv. „průmyslové delokalizace.“ Francouzi a Němci se bojí, že jejich podnikatelé zavřou továrny v jejich zemích a přestěhují se do Turecka za zisky, které jim přinesou nižší platy, nižší sociální pojištění, nižší daně a méně přísné ekologické regulace, a tím vygenerují vyšší nezaměstnanost v jejih zemích.

Národní symbol Arménie a zároveň nejvyšší hora Turecka – Ararat turecky Büyük Agri Dagi.


Foto: Milan Štefanec

ODJINUD

Velký bazar v Istanbulu.

Dalším příkladem je mladá turecká populace. Na jedné straně se předpokládá, že mladí turečtí imigranti mohou zachránit rostoucí nedostatek pracovních sil v rozvinutějších zemích EU, které mají nulový nebo záporný populační růst. Je to závoreň argument proti Turecku, vzhledem k současným protiimigračním náladám v EU. Vstup Turecka do EU podle podporovatelů Turecka by přidalo EU geopolitickou sílu tím, že by je přiblížilo k citlivým regionům Středního Východu a kavkazských zemí. S podporou Turecka by EU mohlo efektivněji ovlivňovat dění v těchto konfliktních regionech, které kontrolují jedny z nejbohatších zdrojů energie na světě. Protiargument je postavený na stejném základě a tvrdí, že přijetím Turecka do EU by bylo EU více vtaženo do nekonečných konfliktů Středního Východu a kavkazského regionu a EU by se stalo cílem teroristických útoků a vln uprchlíků. Spojení civilizací je dalším argumentem, který měl demonstrovat výhodu vstupu Turecka do EU. Pokud se Tureckou se svou islámskou kulturou stane členem EU, ukázalo by to světu, že EU není žádným exkluzivním křesťanským klubem. Členství Turecka v EU by demonstrovalo základní antitezi Huntingtonově teorii střetu civilizací tím, že by z EU vytvořilo bod, kde se setkávají islámská a křesťanská kultura. Tím se nejenom posílí síla a prestiž EU v očích islámských zemí, ale poevropštěné a demokratizované Turecko by vytvořilo model pro další islámské země, a tím by se také zmírnila hrozba islamistického terorismu vůči Evropě a západnímu světu. Pro ty, kteří mají opačný názor, má Evropa odlišnou kulturu, pro kterou je křesťanství jedním z formativních zdrojů. Dnes nejvíce oslavované evropské politické hodnoty, od demokracie až po lidská práva, jsou produktem tohoto

Foto: Milan Štefanec

kulturního pozadí. Toto unikátní evropské kulturní prostředí, které tvoří základ evropské demokracie, musí být chráněno proti vpádům ne-evropských, a především islámských kultur, včetně Turecké. Assoc. Prof. Dr. Hakan Yilmaz Hakan Yilmaz je docentem na Katedře politologie a mezinárodních vztahů Univerzity Bogazici v Istanbulu a koordinátorem magisterského programu Evropská studia tamtéž. Po studiích na katedře ekonomie na Univerzitě Bogazici získal magisterský titul a doktorát na Columbia University v New Yorku, na katedře politologie. Vedl kurzy a publikoval studie v oblasti současné turecké politiky a kultury, evropsko–turecké kulturní percepce a procesů demokratizace. V současnosti dokončil výzkumný projekt zabývající se proudy konzervativního myšlení v Turecku a nyní navázal výzkumem politických a kulturních postojů tureckých středních tříd a kulturních determinant francouzského a německého odmítání vstupu Turecka do Evropské unie. Byl odměněn Evropskou komisí za svou práci účastí na kurzu Jeana Monneta v oblasti „problémy kultury a identity v procesu evropské integrace.“ Mezi jeho poslední práce patří kniha „Umístění Turecka na mapu Evropy“ a studie „Turecký konzervatismus a myšlenka Evropy“ a „Euroskeptismus v Turecku: Strany, elity a veřejné mínění, 1995 – 2006“.

Ó Ó Ó

Kdo jsou evropští Turci? Dnes dorůstající 3. a 4. generace evropských Turků si vyvinula kosmopolitní identitu, obecně se cítí být více Evropany než Turky. Zatímco první generace tureckých přistěhovalců zdůrazňovala ekonomické hodnoty, druhá generace politické a ideologické, třetí a čtvrtá generace klade důraz na kulturní hodnoty. 60 % německých a 70 % francouzských Turků se cítí zároveň Turky i Evropany, mezi mladými Turky jsou tato čísla ještě o 15 % vyšší. Svůj Turecký původ zvýrazňují předevší evropští Turci s nižším sociálním statusem. 32 % německých a 54 % francouzských Turků podporuje vstup Turecka do EU. 71 % německých a 69 % francouzských Turků se domnívá, že vstup Turecka do EU povede ke zvýšené migraci Turků do EU, ačkoliv celkem 71 % respondentů tvrdí, že by Turkům v Turecku nedoporučili emigrovat do EU v případě, že by Turecko do EU vstoupilo (důvody: zvyšující se nezaměstnanost, bezdomovectví, nízké platy, pracovní podmínky, nízká tolerance, pokles morálních hodnot). Podle autorů výzkumu přesvědčení o vysoké migraci v případě vstpu Turecka do EU kopíruje názor celkově převládající ve společnosti. Přes 30 % Turků by v případě vstupu Turecka do EU zvažovalo návrat zpět do Turecka. Mladí Turci ve Francii jsou obecně spokojenější se svou současnou situací než mladí Turci v Německu. Data pocházejí z výzkumu „European Union, Europeannes, and Euro-Turks: Hyphenated and Multiple Identities“, autor: Ayhan Kaya. Publikováno na www.eurozine.com v roce 2005. Největší turecké diaspory v Evropě Země

Počet etnických Turků *

Německo

2 637 000

Francie

370 000

Nizozemí

368 600

Rakousko

200 000

Makedonie

200 000

Belgie

110 000

Rusko

92 415

Švýcarsko

90 000

Velká Británie

100 000

Dánsko

53 000

Kosovo

50 000

Řecko

48 000 – 120 000**

Švédsko

37 000

Rumunsko

32 000

Norsko

14 000

Itálie

11 000

* tato přibližná čísla pocházejí z let 2003 – 2006, některá v průběhu těchto let rostla ** první údaj pochází z řecké strany, druhý z turecké


16

Ô AZYLOVÁ POLITIKA Ô Â Amnesty na vatikánském indexu? Až budou naši potomci jednou soudit západní civilizaci, budou na ni v některém ohledu pohlížet asi se stejným despektem, jako my dnes pohlížíme na otroctví, sovětský komunismus či norimberské zákony. Způsob, jakým se v ní jedná s těmi méně privilegovanými, jak ničí přírodní i kulturní hodnoty vytvářené dlouhým vývojem přesahujícím naše časné zájmy, jak vyhání ty méně šťastné, kdo klepou na její dveře, nemá v řadě ohledů k zmíněným předmětům našeho pohrdání daleko. Někdo by jistě mohl říci, že jedním z takových „strukturálních hříchů“, jak by to zřejmě pojmenovali teologové, zabudovaných v jejích institucích a způsobu myšlení, jsou i masově rozšířené interrupce. Konání, které kdysi v naší vlastní minulosti bylo považováno za hrdelní zločin, se dnes jako na běžícím pásu praktikuje ve většině nemocnic západního světa se stejnou bezproblémovou samozřejmostí jako odstranění znaménka či kuřího oka. Obrazně řečeno, s blazeovanou lhostejností člověka, který by nám tvrdil, že vylít vodové barvičky a vandalsky zničit Rembrandtův obraz je jedno a totéž. Proti tomu lze na druhé straně namítnout, že se jedná o bytostně lidskou záležitost, provozovanou odedávna (bohužel v minulosti za podmínek krajně nedůstojných a život ohrožujících). A navíc po právu víme, že jsou situace, kdy není zbytí – znásilnění, zdravotní riziko pro matku, těžké postižení dítěte, které by mu znemožnilo žít život v jeho nejzákladnější lidské kvalitě atd. A koneckonců právo ženy rozhodovat o záležitosti, která se jí bytostně týká nejen lidsky, ale doslova biologicky. V jistém smyslu lze říci, že jde o etickou otázku první velikosti – dilema mezi právem ženy a právem nenarozené bytosti, která je ovšem slabší, neboť jí není přiznána lidská ani právní subjektivita, a nemá tudíž na tomto světě zástupce a obhájce. Navíc je smutné, že z celé záležitosti se stalo politikum a až symbolicky zatížený vyhrocený spor mezi liberály a fundamentalisty. Obě strany v něm bojují zbraněmi silného kalibru a způsoby leckdy velmi nevybíravými a nechutnými. Drakonické zákazy potratů v zemích, v nichž tradicionalisté mají veřejný vliv či politickou moc, jako je třeba náš polský soused, samozřejmě k lidsky důstojnému řešení této otázky nikterak nepřispívají. Nedávno rozčeřil hladinu evropského veřejného mínění případ polské ženy, matky dvou dětí, jíž stát znemožnil interrupci a v důsledku nechtěného těhotenství přišla o zrak. Evropský soud pro lidská práva jí jistě po právu přiznal odškodné, nicméně v Polsku se poté stala předmětem veřejných štvanic a nevybíravých mediálních útoků. Jistě právě s ohledem na takové země mezinárodní lidskoprávní organizace Amnesty International začala ve svých posledních dokumentech prosazovat právo na potrat. Vzápětí se stala předmětem ostré kritiky z řad nejen amerických evangelikálů, nýbrž i Vatikánu. Na tom by jistě v principu nebylo nic

17

divného, ve svobodném světě je normální, že na závažné i banální otázky existují ty nejprotikladnější názory, tím spíše v případě dilematu lidsky i politicky tak vyhroceného. Je naopak velmi dobře, že zde zaznívají hlasy obou stran – svět, kde by si všichni mysleli pouze jedno nebo druhé bez možnosti kritického soudu, by byl více než smutný a jako vystřižený z orwellovské antiutopie. A jak nás poučuje již platónská dialektika i každodenní fungování otevřené společnosti, bez střetu

Renato Raffaele Martino vatikánský kardinál, který oznámil negativní postoj katolického kléru k AI. Foto: OSN.

odlišných pohledů nikdy k žádnému lidsky přijatelnému konsensu či alespoň kompromisu udržujícímu lidské společnosti pohromadě není možno dojít. Bohužel kritická prohlášení Vatikánu vzápětí následovala trestající pravice matky církve. Vatikán ústy kardinála Renata Martina, předsedy Papežské rady Iustitia et Pax, vyzval katolíky, aby Amnesty International neposkytovali finanční dary. Tímto bohužel jen potvrdil současnou politickou a ideologickou linii, ubírající se směrem k nekompromisnímu konzervativismu. Jako by papež Benedikt XVI., jistě jinak velmi vzdělaný a subtilní teolog, chtěl zabouchnout okno do světa, které lehce pootevřel druhý vatikánský koncil. Ve vztahu k Amnesty je podobné jednání ovšem o to bizarnější, že nejde o žádnou bojovnou propotratovou či dokonce ateistickou organizaci. Amnesty International se zrodila na počátku šedesátých let v prostředí liberálně křesťanských kruhů v Londýně jako nadnárodní a nadkonfesijní organizace zasazující se o lidská práva lidí pronásledovaných pro své názory a postoje i vrozené danosti, za jejího zesnulého zakladatele Petra Benensona byla před několika lety sloužena mše ve Westminsterské katedrále. Ve svém slavném článku Zapomenutí vězňové připomínal její za-


kladatel vedle vězněných latinskoamerických levicových disidentů i osudy středoevropských kardinálů, internovaných komunistickými režimy v tehdejším Maďarsku a Československu. A když se jednomu z nich, českému kardinálu Beranovi, podařilo nakonec z Československa odjet, zapálil u sv. Petra v Římě na počest Amnesty svíčku, která se potom stala jejím symbolem a neodmyslitelnou součástí jejího loga. Za dobu své existence se Amnesty zastala mezi jinými i tisíců pronásledovaných katolíků od východní Evropy až po Čínu. Vatikán se zachoval doslova bolševicky, nicméně pro dnešní svět signifikantně – když už nemáme moc upalovat lidi či knihy, exkomunikovat (to teoreticky dosud ano, nicméně v sekulárním světě by to asi působilo dost úsměvně) a věznit, alespoň přiškrtíme peníze. Nakonec se vlastně ani tolik nestalo. Amnesty se nepochybně bez vatikánské podpory obejde, a jistě se nezachová podobně malicherně, aby kvůli tomu opustila svůj etický univerzalismus a přestala hájit práva dodnes leckde pronásledovaných katolíků. Celý postoj církevních autorit je ovšem symptomatický a vypovídá mnoho o krizi katolické církve, která takto v očích mnohých zase přišla o kousek svého kreditu. Pomineme-li už samotný bezmála komický fakt, že o navýsost ženské záležitosti diskutuje machistická organizace dodnes se řídící starověkou zásadou Taceat mulier in ecclesia (Nechť žena v církvi mlčí!), i další postoje Vatikánu v této otázce jsou více než bizarní. Když se v devadesátých letech v době občanských válek v bývalé Jugoslávii staly bosenské ženy obětí masového znásilňování, tehdejší papež (jehož angažmá ve vztahu ke krveprolití odehrávajícímu se vzdušnou čarou jen pár stovek kilometrů od Říma se omezilo na pár jalových prohlášení o potřebě míru a skrytou jednostrannou podporu katolického Chorvatska) se nezmohl na nic jiného než na dobře míněnou radu, aby přesto interrupci nepodstupovaly. A koneckonců není to právě onen opravdu archaický církevní postoj k antikoncepci, který nejen že zasévá zmatek v mysli věřících katolíků, většinu z nich (přinejmenším v Evropě) nutí k životu ve stavu morální schizofrenie a zároveň přispívá k šíření epidemie AIDS v zemích Afriky a Latinské Ameriky, ale v důsledku uvádí řadu párů do situace, kdy se uchylují k potratu paradoxně právě proto, že se poslušně držely církevních antikoncepčních ponaučení. Tento postoj církve, mezi jejímiž papeži ani v minulosti nenalézáme jen fanatické bojovníky za čistotu víry a pravověrnost, ale i rozšafné pragmatiky, jemnocitné milovníky umění a vytříbené renesanční humanisty, se právě v dnešní liberální době může jevit jako absurdní a kontraproduktivní. Je to však jen pohled zdánlivý. Vnitřní nejistota světa potácejícího se na tekutých píscích postmoderny ve skutečnosti toleranci a nadhledu nepřeje.

SLAVNÍ UPRCHLÍCI Nikdo v dnešním světě není větším Don Quijotem, než ten, kdo volá po toleranci, smíru a rovnoprávné diskusi. Největším kapitálem pro to, jak si jakákoliv instituce či zájmová skupina může získat pozornost a vliv, není vlídná tolerance, buddhistický nadhled a otevřenost, ale naopak právě rázné bouchání do stolu. A Vatikán se navíc v jistém smyslu nalézá v podobné situaci jako Sovětský svaz na sklonku komunismu. Věkový průměr většiny jeho kardinálů se povážlivě blíží věkovému průměru členů tehdejšího politbyra a odkládání nezbytných změn se řeší jmenováním papežů, o nichž je vzhledem k jejich věku i názorům jisté, že se do žádných reforem nepustí. A jak nám plně naznačuje „poučení z krizového vývoje“ v případě Sovětského svazu, byl to právě byť jen krotký liberalismus a opatrná otevřenost, které se posléze vymknuly kontrole a nakonec vedly k jeho neodvratnému rozpadu. Právě toho se církevní establishment panicky bojí a ukazuje tudíž přísnou tvář nekompromisního moralisty kopajícího do nejrůznějších obětních beránků. To mu přináší hned dvojí výhodu. Jednak dává milosrdně zapomenout na vlastní hříchy z minulosti ne tak dávné (je přece jen pohodlnější omlouvat se za upalování čarodějnic a inkviziční procesy než objasňovat mlčení k holocaustu, pomoc nacistickým zločincům na jejich útěku před spravedlností povážlivě přesahující meze křesťanského milosrdenství, neomluvitelné zapletení se do zločinných a nacisty vydržovaných klerofašistických režimů na Slovensku a v Chorvatsku, nebo vysvětlovat nezodpovězenými otázkami opředenou záhadnou smrt liberálního papeže Jana Pavla I. či neprůhledné praktiky polomafiánské organizace Opus Dei atd.), jednak téměř ve stylu amerických televizních kazatelů napomáhává získávat oddané a nepříliš přemýšlivé ovečky – nic totiž nakonec neznejisťuje lidi více než lhostejná svoboda a studený liberalismus bez mezí. A právě lidem, pro něž je etika nekritické poslušnosti důležitější než etika myslící a svéprávné odpovědnosti, otevírá Vatikán otevřenou a cituplnou náruč.

S tím souvisí ještě další okolnost, která je v daném případě ve hře. Málokterá instituce v dějinách bažila po moci tak vášnivě jako katolická církev. Po moci politické, ekonomické i duchovní. A ovládnutí lidské intimity je jednou z nejlepších cest k jejímu dosažení. Kdo ovládá minulost, ovládá i přítomnost a budoucnost, pravil jasnozřivě ve svém románu 1984 Georgie Orwell. K tomu směle můžeme dodat, že i ten, kdo ovládá lidskou mysl a soukromí. Základy tomu položil již v 5. století svatý Augustin, jeden z nejpronikavějších a nejbystřejších analytických duchů evropského myšlení, nicméně zároveň typický intelektuál s totalitářskými a autoritářskými sklony, jenž si po této stránce v ničem nezadá s Platónem či Karlem Marxem (jejichž myšlení Sir Karl Popper učinil základem svých dnes již klasických úvah o nepřátelích otevřené společnosti). Augustin po svém bouřlivém a osobně výrazně nevyrovnaném životě nakonec nalezl jistotu v rigidním moralismu a v rámci vlastních originálních teologických úvah obratně spojil teorii dědičného hříchu se sexualitou. Zatímco starověké civilizace sexualitu přijímaly zcela otevřeně a spontánně (např. staří Řekové), nebo ji do jisté míry tabuizovaly (Římané), neobyčejně vlivný teolog a filozof Augustin z ní učinil problematickou a démonickou sféru, kterou je nutno mít pod přísnou institucionální a sociální kontrolou. A pestrá škála středověkých i raně novověkých zpovědních zrcadel, příruček pro kajícníky a moralistních traktátů nám s úsměvnou názorností vypovídá o tragikomičnosti této kontroly, někdy ovšem zabíhající až do vší úsměvnosti zbavené obludnosti. Církevní sexuální morálka přetransformovaná v pokryteckou měšťanskou prudérii 19. století, vstoupila do ložnic tak důkladně, že s jejími hluboko pod kůží západní kultury zafixovanými důsledky mají co dělat psychoanalytikové ještě v jednadvacátém století. Teologové nejen křesťanští a mystikové všech názorových proudů jistě mohou právem klást otázku, nakolik nám náleží vlastní život a nakolik máme právo do něj zasahovat

Ó Ó Ó

(jejich tázání ostatně plně legitimizuje fakt, že všechny myšlenkové a sociální projekty programově hlásající všemocnost člověka nad přírodou, společností i sebou samotným skončily v konečném důsledku vždy katastrofou kulturní i lidskou a absolutním popřením oné proklamované svobody). Nicméně potřeba zasahovat hlasitě do této problematiky i na veřejné úrovni a vcelku nedemokraticky i ve vztahu k lidem, kteří se za členy církve a katolíky nepovažují (stejně jako třeba do otázek registrovaného partnerství či euthanasie, která by koneckonců měla být záležitostí ještě stokrát intimnější než veškerá erotika) tak nemusí být výrazem humanity a spirituality, ale možná docela nízké touhy po moci nad lidskými dušemi. Leckdy necitelně suverénní chování katolické církve v zemích, kde požívá vlivu bezmála politické strany (Itálie, Polsko), svědčí o tom, že i když mluví z pozice Pána Boha, myslí bohužel více na sebe než na duchovní principy a dopouští se tak stejného sociálního inženýrství, jež leckdy právem vytýká excesům modernity spojených s nástupem novověku. V horizontu širším než krátkodobý mocensko-ideologický zájem si však katolická církev svým politikařením bezbřeze škodí. Pomineme-li její vypjatý a naší demokratické době zcela cizí centralismus a zatuchlý moralismus kopající do Maří Magdalén naší doby, na rozdíl od zmíněného Sovětského svazu, který již nenávratně odvál čas, církev není světským impériem, ale duchovním společenstvím, které se skutečně vztahuje k věčnosti. A takové společenství by se mělo řídit jinými pravidly než jsou krátkodobé pragmatické zájmy. V konečném soudu nic mu nemůže ublížit více než upřednostňování oněch pragmatických zájmů nad svobodou ducha, který si nakonec stejně vane, kam chce, bez ohledu na vrtochy papežů a moralistní obsese církevních učitelů. Lubor Kysučan Autor působí na FSS MU a FF UP.

ÂBrain drain – problém nebo příležitost? Již přinejmenším od konce první světové války západní lidstvo dobře ví, že způsob, jakým se jeho údajně racionalistická a výkonně konstruktivní civilizace neomezených možností vztahuje ke světu, ve skutečnosti tento svět ničí a vede k omezování životních příležitostí většiny lidských bytostí – a to jak ve smyslu ekologickém, tak politickém i spirituálním. Navzdory tomu ve svém manipulativním přístupu ke světu vyrůstajícím paradoxně z myšlenkové tradice osvícenství vytrvale pokračuje a ještě jej vnucuje jako pokročilý a jediný správný i jiným kulturním okruhům. Jedním z projevů takového přístupu je posedlost kontrolou a regulací, „administrativou reality“ (mnohdy zdánlivě s těmi nejlepšími úmysly) a s tím spojené vytváření

umělých problémů z jevů, které byly a jsou přirozenou součástí spontánního života společnosti. Jedním z takto uměle vykonstruovaných problémů je i migrace. Po celá dlouhá tisíciletí existovala většina lidských komunit ve stavu naprosté svobody pohybu domácího i přeshraničního (pochopitelně s výjimkou upřené lidem nalézajícím se ve stavu otroctví či nevolnictví), přičemž hranice buď neexistovaly, a nebo byly zcela propustné a otevřené. Díky migraci a s ní spojenému přenosu kulturních tradic a znalostí vzniky velké říše starověku, začala evropská renesance, průmyslová revoluce, zrodila se jediná současná supervelmoc i globální civilizace dneška. Pokud dnes Evropa po dlouhých peripetiích dospěla ke

svobodě pohybu v rámci schengenského prostoru, vydávané za vrchol evropské integrace a civilizační pokročilosti (o ceně, kterou za to platí ti z druhé strany ráje, se již cudně mlčí), nedostala se nikam dál, než k tomu, co bylo naprostou a nediskutovanou samozřejmostí po většinu jejích dějin. A navíc pokud by dnes někdo chtěl onu volnost pohybu spojenou se světem otevřených hranic vztáhnout na globální úroveň, byl by pravděpodobně považován za nebezpečného utopistu či anarchistického radikála – třebaže požadavek svobody pohybu je paradoxně velmi konzervativní hodnotou, zakotvenou již ve Všeobecné deklaraci lidských práv. Výsledkem této migrační paranoie je stav, kdy se lidská svoboda a možnosti na jedné straně neustále rozšiřují,


18

Ô Ô ale lidský pohyb je vystaven stále větším restrikcím (ponižující vízová byrokracie, spleť cizineckých zákonů, kontrola seznamů cestujících státními úřady, zavádění pasů a identifikačních karet s biometrickými údaji – jen tak pro skromné historické připomenutí – občanské průkazy s otisky prstů existovaly v komunistickém Československu v padesátých letech 20.století – tedy v době nejhoršího politického teroru, jaký kdy tato země sama na sobě spáchala). O tom, kam až ona paranoia může dospět, svědčí dva příklady z poslední doby V australském detenčním zařízení se den před svou deportací v polovině září pokusil velmi bolestivým způsobem o sebevraždu čínský uprchlík, v mateřské zemi pronásledovaný pro svou katolickou víru, protože australské úřady ho chtěly navzdory široké vlně mezinárodních protestů vydat zpět do Číny. V Itálii byla zase skupina sedmi tuniských rybářů souzena za napomáhání ilegální migraci, protože zachránili 44 afrických běženců, jejichž chatrné plavidlo na Středozemním moři začalo potápět. Nezávislý soud v italském městě Agrigente nakonec prokázal jejich nevinu, takže byli propuštění, a někteří evropští poslanci nyní právem uvažují o tom, že by jim mělo být přiznáno odškodné za utrpěnou újmu osobní i ekonomickou. Ovšem společnost, která ve svém strachu činí trestnými i elementární dobré skutky, které patří k slušnosti odnepaměti a k nimž navíc všechny námořníky plavící se po moři kdekoliv na světě zavazuje mezinárodní námořní právo, nezadržitelně spěje do perverzní podoby. Nelze si nepoložit otázku, nakolik se taková společnost liší třeba od nacistického režimu, který v celé porobené Evropě kriminalizoval nejen ukrývání svých ozbrojených odpůrců odbojářů a zahraničních vojáků, ale i židovských civilistů? Snad jen tím nezávislým soudem a absencí hrdelních rozsudků… Bohužel podobně manipulativní pohled na migraci, byť v tom nejlepším úmyslu, zaujímají i ti, kdo usilují o její osvobození. Např. v jinak výborném migračním manifestu, jehož je dnešní české společnosti zapotřebí jako soli, si můžeme přečíst následující myšlenku: „Při náboru pracovníků ze zahraničí je třeba věnovat zvláštní pozornost negativním dopadům, které může mít jejich emigrace na kvalitu a dostupnost veřejných služeb v zemi původu.“ Když se nad ní podrobněji zamyslíme, uvědomíme si, že máme co do činění s druhou stranou téže mince – totiž v principu nerealistické a zbytečné myšlenky, že migraci je nutno řídit, byť tentokrát již ne v sobeckém národním a státním zájmu, ale v zájmu migrantů, respektive zemí, odkud přicházejí. Problém je v tom, že onen dnes tolik diskutovaný brain drain, před nímž se v dobrém úmyslu snažíme chudší část světa ochránit, je ve skutečnosti „hrou s nenulovým součtem“, na níž vydělají všichni. Zcela racionálním projevem podnikavých a talentovaných lidí, odcházejících do míst, kde mají větší politickou a myšlenkovou svobodu k tomu, aby jak intelektuálně, tak ekonomicky zhod-

19

notili svůj talent. A zároveň zcela racionálním projevem zemí, které na jejich přítomnosti mnohonásobně vydělají. Na daních i na nových idejích. Je známo, že v případě řady afrických či asijských zemí není ze strany místních elit o talentované lidi žádný politický zájem, mnohdy jsou naopak přímo nežádoucí, pokud by jejich intelektuální potenciál, případně zkušenosti získané studiem ve svobodném světě, měly být inspirací politických či sociálních změn. Jedná se o ekonomicky nevýkonné a myšlenkově sterilní státy, kde jsou nadaní intelektuálové odsouzeni k tom, aby prodávali sandály, a kde stát mnohem štědřeji raději platí policisty a armádní generály než třeba špičkové akademiky. Pokud chtějí státy odlivu mozků zabránit, musejí reformovat systém, nikoliv stavět zdi ve stylu Waltera Ulbrichta neblahé paměti. Navíc pokud tito lidé odejdou a uspějí, jsou pro svou zemi velkým přínosem. Jednak prostřednic-

Ilustrační foto.

Foto: internet.

tvím valut zasílaných jejich blízkým, které jim pomohou udržet snesitelnou životní úroveň a navíc se dostanou do oběhu v domácí ekonomice. A jednak prostřednictvím idejí, jimiž díky svému vzdělání mohou svou domovinu inspirovat. Takto jde v podstatě o velmi účinnou formu rozvojové pomoci, adresnější a efektivnější než velké vládní peníze, které se rozpustí v tancích a ve zlatých klikách paláců bývalých desítníků, kteří se přes noc stali prezidenty. Navíc takový člověk, který ve svobodném a kreativním prostředí zúročí svůj talent, má cenu, která podstatně přesahuje zájem té či oné národní komunity. Svým duchem a géniem vytváří všelidské hodnoty, které prospívají celému lidskému společenství a které by – kdyby tuto možnost nedostal, nikdy nevytvořil. Nejednou jsem tak přemýšlel, jak by dnes vypadala lidská civilizace, kdyby nebyla římskými vojáky a později křesťanskými a islámskými fanatiky spálená alexandrijská knihovna, kdyby nebyly evropskými kolonizátory


vyhlazeny z povrchu země celé civilizace s tisíciletou vědeckou tradicí ještě dříve, než byly alespoň jen v kostce poznány, kdyby evropské intelektuální elity nezdecimovala inkvizice a kdyby se neodehrály genocidy 20. století včetně té, která ve jménu svobody likviduje nenarozené děti. Kolik nepoznaných géniů asi prolétlo komíny Osvětimi, zmrzlo v gulagu či bylo umučeno na „killing fields“ Rudých Khmerů, kde s jakousi zlomyslnou zákonitostí dějin končí všechny sny o rájích na zemi? Dnes se však ještě musíme ptát, o kolik géniů ochudily lidské společenství všechny současné hranice, zdi a ty viditelné i virtuální migrační bariéry světa, v němž sice během zlomků sekundy obíhá kolem planety miliardový kapitál a gigabyty informací, avšak na hloupé vízum do západní země musí člověk, který má jen tu smůlu, že se nenarodil v Paříži či Praze, ale v nějakém zanedbaném slumu ve třetím světě, čekat léta. A většinou se nedočká, takže mu už nezbývá nic než chatrná plavidla a pašerácké gangy. Jak dlouho ještě bude naše společnost, když již nemá lidský soucit, plýtvat lidským intelektem, který by i jí samotné mohl přinést netušené možnosti? V informační společnosti, v níž je vědění nejvyšším bohatstvím, jde o hřích, svou absurditou a apokalyptickými důsledky srovnatelný snad jen s oním trojím spálením alexandrijské knihovny a systematickou genocidou lidských talentů. Zřejmě se tak bude dít tak dlouho, dokud ti, kdo o migraci rozhodují, budou žít v zajetí přežilých myšlenkových stereotypů, jež v dobré příležitosti spatřují problém. Nejlépe, jak migraci řídit, je zaujmout k ní radikálně liberální, anebo chcete-li stoický přístup, tj. nechat ji být a dát jí volný průběh. Krom toho, že pár průměrných úředníků, policistů a poltických extrémistů, opírajících svou moc o existenci problému, který problémem není, by ztratilo svá místa a svůj vliv na veřejné záležitosti, nic tak hrozného by se nestalo. Proti všeobecnému omylu idealistů humanita a pragmatismus se nevylučují. K tomu, abychom této jednoty dosáhli, není třeba velkých institucionálních změn, ale jen změnit styl myšlení založeného na posedlosti kontrolou a manipulací. V daném konkrétním případě tedy pokorné uznání faktu, že migrace není něco, co je třeba řídit – ať již v nějakém paranoidním nacionálním či bezpečnostním zájmu či naopak v rámci nějaké apriorní politiky dobrých úmyslů s celým světem, ale že je to něco, co je živým bytostem stejně vlastní jako život a smrt, hlad a žízeň, láska a pospolitost, tudíž cosi, do čeho není příliš radno se plést a zasahovat. Lubor Kysučan Autor působí na FSS MU a FF UP.

SLAVNÍ UPRCHLÍCI/ICE

Ó Ó Ó

Â Alexandr Isajevič Solženicyn – „Spisovatelé, jimž opravdu záleží na pravdě, to nikdy nemívají v životě lehké...“ Když v polovině února 1974 přišla Solženicyna zatknout KGB, mohl se tehdy už světově známý autor jen dohadovat, co s ním sovětský režim zamýšlí. V cele se psychicky připravoval na další roky lágru nebo vyhnanství. Místo toho dostal oblek s kravatou a v doprovodu osobního lékaře a sedmi bezpečáků odletěl speciálně vypraveným letadlem na západ. Na frankfurtském letišti přivítaly jediného zmateného pasažéra dvě stovky nadšených novinářů.

Alexandr Isajevič Solženicyn. Foto: University of Illinois at Urbana-Champaign

Solženicyn byl jeden z mála lidí, kterého se sovětský režim bál a nevěděl, co si s ním počít. Uvězněním či likvidací světově proslulého disidenta by Moskva riskovala mezinárodní skandál, jeho setrvání a další působení by zase mohlo brzy politický systém podrýt. Tak se ocitl v nedobrovolné emigraci - člověk, který si o čtyři roky dříve v obavě před tím, že ho nepustí zpátky domů, nejel ani do Švédska vyzvednout Nobelovu cenu. Solženicyna-spisovatele zrodil sovětský lágr. Vystudovaný matematik už od mládí tíhl k literatuře, ale nedařilo se mu pro své psaní najít „skutečně současný námět“. O ten se mu postarala teprve lágrová zkušenost. „Hrůza pomyslet, co by se ze mne stalo za spisovatele, kdyby mě byli nezavřeli,“ píše autor ve vzpomínkách. Za hanlivý výrok o Stalinovi deportovali Solženicyna do lágru v roce 1945 přímo z německé fronty. Polovinu trestu díky matematickému vzdělání strávil ve speciálních odděleních pro vědecký výzkum, zbytek si pak odpykával v koncentračním tábo-

ře pro politické vězně v Kazachstánu. Celkově to bylo osm let (na tehdejší poměry mírný trest). Pobyt v lágru a následné vyhnanství pochopil Solženicyn jako výzvu: musí o tom všem vydat svědectví. Nejen za sebe samého, ale především za miliony bezejmenných obětí sovětské mašinerie. Z výzvy se stalo životní poslání. Nejprve psal Solženicyn tajně a své spisy důmyslně skrýval. Kromě něho samotného o jeho díle vlastně nikdo nevěděl. Utajení však začalo být pro spisovatele postupně nesnesitelné: „Každá kůstka mě bolí, kosti prosí - narovnej se! - i kdybys měl umřít.“ Když se v Sovětském svazu na chvíli uvolní politická situace, Solženicyn posílá do literárního časopisu Nový Mir svou povídku Jeden den Ivana Děnisoviče, která popisuje „běžný“ pracovní den řadového lágrového mukla. Povídka vychází na podzim roku 1962 a působí jako časovaná bomba. Pravda o lágrech, které se všichni včetně vězňů děsili, najednou stála černá na bílém v oficiálním časopise! Ze Solženicyna se na čas stává uznávaný autor, ale vydávat jeho další díla už se režim bojí. Romány V kruhu prvním a Rakovina se přesto mezi lidmi šíří neuvěřitelnou rychlostí v samizdatové podobě; v překladech vycházejí v Americe a v Evropě. Do otevřeného boje s režimem Solženicyn vytáhne až teprve ze zoufalství, když mu KGB zabaví literární archiv. Teď už disident nemá co ztratit a čím dál hlasitěji upozorňuje na porušování lidských práv a svobody slova. Na sklonku roku 1973 vychází v Paříži první díl Souostroví Gulag, rozsáhlé kroniky represivních metod a lágrových zkušeností. Sovětské noviny reagují štvavou kampaní a Solženicyna zahrnují vzteklé anonymní telefonáty a stovky rozhořčených dopisů a o měsíc později je násilně eskortován na západ. Pohár přetekl. Solženicyn pak nějaký čas žije ve Švýcarsku a poté se usazuje ve Spojených státech. Od začátku tvrdě odsuzuje západní média, spěch a povrchnost, s jakou píší, snaží se ukrýt před jejich pronásledováním a honbou za senzacemi. Po veřejném projevu

v Harvardu v roce 1978 zažívá ještě jednou mediální štvanici jako za starých časů: místo aby chválil zemi za poskytnutý azyl a svobodné prostředí, vytýká západu mravní ochablost, rozmazlenost blahobytem a bezbřehou svobodu bez zdůraznění lidské odpovědnosti. Vyzdvihuje silnější, hlubší a zajímavější charaktery na Východě, kde lidi formovalo utrpení. Američané ho ve svých reakcích vesměs posílají zpět odkud přišel. Zpátky na „milovanou Rus“ se ale Solženicyn vrací až po rozpadu SSSR, v roce 1994. I na domácí půdě ale Solženicyn zůstává věrný své pověsti kontroverzní osobnosti. V 90. letech hlásá nutnost vzniku občanské samosprávy a prosazuje přímou demokracii. Zároveň odmítá nejvyšší státní ocenění od Jelcina, protože nechtěl přijmout „odměnu od vlády, která dovedla Rusko k tak žalostným koncům“. Od bývalého důstojníka KGB a nynějšího prezidenta Putina ovšem letos státní cenu přijal. Solženicynovi podle všeho imponuje Putinův autokratický způsob vládnutí a prezidentovy pokusy vrátit Rusku jeho staré velmocenské postavení. Sám naposledy na jaře minulého roku v tisku obvinil NATO ze systematického obkličování Ruska a snahy připravit Rusko o jeho suverenitu. Hana Fejfarová Autorka je rusistka a germanistka. Citace byly vybrány z autobiografické knihy s názvem Trkalo se tele s dubem (Academia 2001) a z rozhovoru pro německý časopis Spiegel z července letošního roku.

Solženicyn předvádí své zážitky z gulagu – fotka byla pořízena až za jeho pobytu v exilu. Foto: answers.com


20

Ô AKTIVITY Ô ÂAktivity kampaně Bezpečí pro uprchlíky Kampaň Bezpečí pro uprchlíky se nyní soustřeďuje zejména na volnočasové aktivity v uprchlických táborech i mimo něj. Ve spolupráci s Centrem volného času Lány v Brně jsme uspořádali dva prázdninové příměstské tábory. Společně s dobrovolníky po prázdninách opět jezdíme do uprchlického tábora v Zastávce u Brna. Od teď navíc budeme jezdit jenom tam, neboť uprchlický tábor ve Zbýšově je zrušen. Tábory jsou vždy zaměřené na to, aby děti jednak opustily tábor a aby se setkaly s dětmi z Brna. Stejně tak je důležité, aby se české děti mohly potkat s lidmi z tak vzdálených zemí, jako je Palestina či Čečensko. Nabídka aktivit tentokráte byla velmi pestrá. Hráli jsme fotbal, chodili hrát hry na počítače, užívali si koupaliště, vařili. Často se mne lidé ptají, jaká je práce s dětmi, které pocházejí každý z jiné kultury, jak se snáší děti české a děti příchozí. Tito tázající mají často pocit, že je v tom cosi exotického cosi náročného cosi, co vyžaduje speciální dovednost. Musím říci, že to není tak zcela. Je potřeba stejných věcí, které musí člověk umět a znát při jakékoliv práci s jinými dětmi. Není dobré ani zdravé dělat rozdíly mezi Čechem a Čečencem. Je naopak potřeba hledat to, co spojuje, poukazování na rozdíly nikam nevede. Rozdíly člověk nachází až časem, je to složitý proces uvědomování si sebe sama i druhých.

To po dětech nemůžete chtít. To, co musíte vytvořit, je prostor, kde se budou mít možnost setkat a společně něco zažít. Jistě, pokud plánujete speciální aktivity, musíte naprosto bezpodmínečně znát kulturu, z níž děti pocházejí. Může se totiž stát, že nepříjemně narazíte. To je jediný vážný rozdíl v práci s českými dětmi a s dětmi ze zahraničí. Musíte například vědět, že dotýkání kluků a holek při různých hrách může být u některých dětí větší problém, než jak je tomu u nás. Což nebude dáno jejich citlivostí, ale prostě kulturní tradicí, která jim vzájemné dotyky nepovoluje, pokud nejde o partnery. Pro některé děti ze zvláště tradičních společností může být také problém tančit či poslouchat hudbu. Nemá smysl je do toho nutit, vysvětlovat jim, že se jim nic nestane, je nutné to respektovat a hlavně tento respekt dát najevo. Nesmíte dát znát svoji nevůli, ale naopak musíte vyjádřit své pochopení pro dotyčnou jinakost. Pokud to neuděláte, dotyčného ponížíte. Stejně jako on se nebude povyšovat nad vámi, že jste z rozvedené rodiny nebo že jste dali babičku do ústavu, místo abyste se o ni starali. To by právě dotyčný člověk z tradičního společenství nikdy neudělal. Práce s uprchlickými dětmi je krásná i těžká, někdy vás strašlivě štvou, jindy nesmírně rozradostňují. Radim Ošmera Autor je dobrovolníkem NESEHNUTÍ.

Mezinárodní den uprchlíků

21


Zaujal vás náš časopis? Můžete se podílet na jeho podobě.

Pokud jste pravidelnými nebo i náhodnými čtenáři a čtenářkami našeho časopisu, a téma migrace, uprchlictví, lidských práv vás zajímá hlouběji, budeme rádi, když se přidáte k nám. Pokud se o tato témata zajímáte a chtěli byste jim být ještě blíže, můžete se stát členy redakčního týmu, který články vybírá, rediguje nebo někdy i píše. Uvítáme nové nápady, o čem psát, na co se zaměřit. Uvítáme právě vás. Zcela určitě nás kontaktujte, pokud máte s čím.

Foto: Kateřina Krásová

Ó Ó Ó

RECENZE

POZVÁNKY NA AKCE NESEHNUTÍ 21. února 2008 proběhne od 18:00 v kanceláři NESEHNUTÍ (třída Kpt. Jaroše 31, Brno)

VEČER S NESEHNUTÍM NA TÉMA ENVIRONMENTÁLNÍ DŮSLEDKY ANTIKONCEPCE. Bude se promítat film Terezy Tary Hormonální akvárium a následovat bude diskuse s autorkou filmu a gynekoložkou, která ve filmu vystupuje.

6. března 2008 proběhne v Knihovně Jiřího Mahena v Brně (Kobližná 4, Brno) KOMPONOVANÁ AKCE

„JE POLITIČKA NETRADIČNÍ ŽENSKÁ PROFESE?“.

Program: 16:30 (vestibul) - vernisáž výstavy Bez limitů! o ženách v netradičních profesích, kterou doplní taneční performance Hany Oplatkové; 17:15 – 19:00 (přednáškový sál v 5. patře) – beseda a workshop s autorkami výzkumu o zkušenostech žen, které odcházejí z politické scény.

8. března 2008 proběhne v kavárně Trojka (Dům pánů z Kunštátu, Dominikánská ul., Brno) VELKÁ OSLAVA

MEZINÁRODNÍHO DNE ŽEN.

Program: 18:00 vernisáž výstavy Vem si mě o netradiční reality show; 19 – 02 programové pásmo ve kterém uvidíte a uslyšíte feministický kabaret FEMFEM, filmový sestřih na téma ne-stereotypní volba povolání, hlasovou čarodějku Ridinu Ahmed, biopunkovou recitaci Zelené Koule, africkou hudbu a tanec TiDiTaDe ad. Vstupné na oslavu s podtitulem „úsvit kyberúdernic“ je 100 – 130 Kč. Slosování vstupenek o znehodnocené, ale tématické ceny!

13. března 2008 proběhne od 18:00 v kanceláři NESEHNUTÍ (třída Kpt. Jaroše 31, Brno)

VEČER S NESEHNUTÍM K TÉMATU EKOLOGICKÉ PROBLÉMY DOLÉHAJÍCÍ NA ŽENY V ZAPATISTICKÉM HNUTÍ. Přednáška PhDr. Marty Kolářové Vás přenese do mexického státu Chiapas, kde se již 14 let odehrává sociální experiment Zapatistické komunity mayských indiánů. Nakolik se jim to daří, ukáže přednáška čerpající informace především z pozorování v rámci pobytu na mezinárodním Encuentru (setkání) s domorodci v létě 2007.

3. dubna 2008 proběhne od 17:00 do 19:00 v Knihovně Jiřího Mahena (Kobližná 4 – přednáškový sál v 5. patře, Brno) DALŠÍ Z TZV. ŽENSKÝCH ČTVRTKŮ

– CYKLU BESED (NEJEN) O ŽENÁCH (NEJEN) PRO ŽENY – SVOBODNÁ VOLBA.

Adéla Souralová a Martina Hynková z Genderového informačního centra NORA, o. p. s. povedou workshop a besedu o ne/stereotypní volbě povolání.

10. dubna 2008 proběhne od 18:00 v kanceláři NESEHNUTÍ (třída Kpt. Jaroše 31, Brno)

VEČER S NESEHNUTÍM K TÉMATU EXISTUJE ŠETRNÁ TURISTIKA? Besedovat bude Petr Ledvina z Ekologického institutu Veronica. Ekoturistika, agroturistika, přírodní, dobrodružná, vesnická turistika a k tomu masová turistika. Má tato spousta pojmů vůbec nějaký obsah?

17. dubna 2008 proběhne od 18:00 v kanceláři NESEHNUTÍ (třída Kpt. Jaroše 31, Brno)

VEČER S NESEHNUTÍM S NÁZVEM PRÁVA ZVÍŘAT - ÚNIK Z VELKOCHOVŮ. Projekci filmu z filmového festivalu za práva zvířat Otevři oči uvede a po filmu bude besedovat Tomáš Popp, předseda o. s. Svoboda zvířat. Projekce filmu Peaceable Kingdom (70 min.), příběhu hospodářských zvířat z pohledu farmářů, kteří transformují konvenční zemědělskou farmu do záchranné stanice. Ukazují neuvěřitelné podmínky velkochovů, stejně jako další vývoj zachráněných zvířat v rámci jejich království míru. Jedná se o dokument od Heart of Tribe.

WWW.NESEHNUTI.CZ uprchlický čtvrtletník NESEHNUTÍ / podzim 2007

Ô Ô

M Á V Ž KDY U O J I Š I PŘ T S O N D Ě V O P OD , O T A Z

KDE JSTE SE NARODILI,

E S E T Á V Á ST UPRCHLÍKY. HTTP://LOESJE.ORG/


hranice pøedsudky lhostejnost

Recommend Documents