Hrad Kumburk (Mgr. Bohuslav Benč a Yvona Benčová)
Historie města Nové Paky je těsně spojena s historií hradu Kumburk. Hrad byl postaven na vrchu vysokém podle záznamů 640 m.n.m. na konci 13. nebo začátkem 14. století. Hradní jádro tvoří hranolová věž spojená neobvykle s palácem v jeden kompletní celek. K hradu vede po úbočí kopce spirálovitě vzhůru cesta procházející čtyřmi branami, u druhé z nich byla válcovitá věž zvaná Panenská. Jeho původní jméno bylo Goldenburk, toto jméno se postupně měnilo na Koldenburk, roku 1352 na Kolmburk a roku 1394 poprvé na Kumburk. Jak vzniklo podle pověsti jméno a kde se vzalo v názvu to zlato? Pověst říká: Časy jsou neklidné, a jistota především… Proto pan Havel Ryba zbudoval své sídlo Bradlec tak obezřele, aby ztížil záludy i dobývání. Navíc měl u hradu zlou společnost… Jen o dvě údolí dál stála hrdá tvrz jménem Železnice, již držel loupeživý rytíř Ratibor. Krále Jana vázaly četné starosti; i shromáždil pan Ratibor družinu čtyřiadvaceti chlapíků z čertí kůže, obíral pocestné a zbojničil v pohodě. Pan Ryba si pak snažil loupežníky naklonit, dílem, že mu naháněli oprávněné obavy, dílem doufal vydobýt z jejich lupu občasný užitek. Je pravda, sám držel pod helmou přepuštěné máslo prohřešků proti právu. Stalo se kteréhosi dne, že na dolní bránu Bradlce bušil cizinec na vraníku, hubeném, ale krásně rostlém, s oblou šíjí a tenkýma nohama. Muž byl mlád, oděn v omšelý plášť a orezlou zbroj, po boku meč se zakřiveným ostřím. Za uzdu vedl nákladního koně: sivou hřebici, naloženou baňatým, protáhlým koženým pytlem. Za vakem seděla dívka v černém přehozu, zakrývajíc ústa temným šátkem. „Žádám jen o krátké přístřeší, abychom si mohli odpočinout, a trochu jídla," řekl mladík Havlu Rybovi. Pomohl dívce sestoupit ze šedáka, a dodal k čeledi: „ Buďte mi nápomocni, potřebuji sundat zavazadlo." „Vezeš si kamení ?" pravili mu, skládajíce s cizincem přetěžký pytel z koňského hřbetu. „ Jsou v něm zlaté mince a klenoty, žold a výtěžek z válečných tažení," odpověděl, a ukázal jim třpytný obsah. Žasli, mladík uzavřel pytel a usedl vedle dívky k míse kaše a prosným plackám. „Odešel jsem do Palestiny, když mi bylo šestnáct," řekl mladý cizinec, jménem Markvart. „Jak padla pevnost Akkon a vyhrál Alláh, Svatá země patří pohanům," ulomil si kus placky a poklidně žvýkal. „Vydal jsem se raději na sever-co král Václav získal Polsko, učinil tak nejeden z našich rytířů. Pomezí Divokých polí jsem střežil proti Tatarům. Jsou žlutí, jako by měli zimnici, bezvousí a vrásčití jako báby, oči nosí našikmo " protáhl vnější koutky víček. „Dokáží celé dny válčit na koni …," pokračoval. „Jaké kousky umí v sedle, a s lukem…! Tenhle jsem ukořistil od nich," pravil bez pýchy, vytahuje z pouzdra nevídanou zbraň - nedlouhou a dvojmo prohnutou, s konci otočenými dovnitř. Byla umně zrobena z beraního rohu, lučiště zdobeno malováním, rukojeť opatřena modrou látkou.
„Chci do města, řečeného Jičín," odpověděl mladý muž na zdvořilý Havlův dotaz. „Se svolením královských úředníků se zakoupím ve zdejších pahorcích a postavím hrad." Tu Havel Ryba potřásl hlavou a vyprávěl Markvartu varovný příběh o loupežnících na Železnici: „Mám strach o Tvůj život, pane," řekl mu. „Lupiči-těch se zrovna bojím !" uchechtl se mladík. Dívka se zasmála, ohrnuvši šátek. Pan Ryba viděl, že je půvabná, temnooká a snědá, pomyslel, že cizinec přiváží nějakou Kumánku. Pán Bradlce pokynul svým lidem, aby zas naložili Markvartu jeho pytel. Nechal mládence s dívkou odejet, a sám pospíšil bočními cestičkami na Železnici, aby jejího pána upozornil na zámožného poutníka. Tak když míjel Markvart tvrz na ostrohu, zastoupil mu cestu Ratibor ze Železnice se svými ozbrojenci. Zahlédl je, sáhl po luku, hbitě založil šíp a napjal... Tětiva praskla. Vrhli se na něj, všech dvacet pět. I otočil koně a uprchl jim, zanechávaje v jejich rukou šedku, děvče a pytel zlata. Jsouce ještě uchváceni snadným vítězstvím, zaslechli dívku, jež je v rychlosti oslovila. A rozuměli jí, ač komolila hlásky měkkým přízvukem: „Pro lásku boží, mládenci, ušetřete moji čest. Můj milý mě rád vyplatí za převelice cenný klenot, náhrdelník, jež nahradil sultánu chorezmskému jeho korunu-a on jej ukrývá v levé škorni. Budete-li šlechetní, přidáte mu mého koně, vak s poklady si ponechejte právem vítězů." Pravili: „To není zlý obchod !" Zatroubili na lovecký roh; dali Markvartovi znamení, že chtějí vyjednávat. Na dívčino doporučení s ní poslali tři muže, aby ji střežili a dohlédli na výměnu zajatkyně za náhrdelník. Vyšel jim vstříc z ochrany lesa, veda svého koně za uzdu. Přiblížila se k mladíkovi a řekla: „Vykoupila jsem sebe a šedku za klenot, který máš v levé škorni." A tři zbojníci zvolali: „Vydej tu věc." Odpověděl: „Buď Boží vůle." Odstoupil do povzdálí, zul škorni, zalovil v její holeni. Zvedaje plnou hrst, svíral v ní tětivu luku. Rychle, jako se pohybuje stín, navlékl ji na lučiště, napjal mocnou zbraň… vyslal střely. A třemi šípy zabil dívčiny průvodce-sotva stačili tasit. A Markvart se vrátil k tvrzi Železnice: Ratiborovi muži s ním zarputile bojovali, a on je pobíjel, jednoho po druhém, jako lovec skládá zvěř. Zůstalo jich devět, pokoušeli se uprchnout do bezpečí horního hradiště… mezi nimi Havel z Bradlce. Mladík je postřehl, a křikl: „Máš milou společnost! Nechceš také obdarovat šípem?" „Při krvi Kristově," zvolal Havel Ryba, „nedělej to bratře!" „Budiž," svolil blahovolně Markvart, neskláněje luk, „doveď mi tedy zbylé lapky i s jejich pánem k hejtmanovi v Jičíně, ať je dá zvěšet." A muži se vyděsili, roztřásla se jim kolena a odhodivše zbraně, vzdali se Markvartovi. Vzal oba koně, pytel se svým jměním, majetek, jenž Ratibor nashromáždil zbojí, a tu dívku… Usadil se na kopci, protilehlém strmému návrší, na němž se tyčil Bradlec, avšak vyšším-jak pravil, aby měl souseda v dobrém dohledu. Vznosnému hradu pak dal jméno Zlatý vrch, podle pokladu, jehož přebytek uschoval ve sklepení pro své potomky. Prý krásná Kumánka, znalá tajemných věd, na zlato položila kouzlo, aby je nikdo cizí nemohl znovu uloupit. Ohnivý kohout je hlídá, a bílá paní, první hospodyně na Kumburce, přichází obnovit své čáry…
Nejstarším držitelem Kumburka byl skutečně Markvart „z Goldenburka" ( r. 1325), který pocházel z rodu pánů z Vartenberka. Vartenberkové byli mocný český panský rod pocházející z rodu Markvarticů. Markvart vybudoval hrad Stráž ( Vartenberk ) ve 2. polovině 13. století. Beneš z Vartenberka byl pražským purkrabím a roku 1303 změnil původní rodové znamení. Jeho synové založili čtyři větve rodu. Kumburští z Vartenberka se jmenovali po hradu Kumburk u Nové Paky. Tato větev vymřela počátkem 15. století. V roce 1397 je zmiňován Jan jako pán kumburský a patron kostelů ležících na panství. Od roku 1398 probíhal spor mezi členy rodiny, tuto při o majetek ukončila Janova smrt. Katruše, jedna ze stran sporu přenesla svoje práva na manžela Smila z Kunštátu a z Lestnice a jeho syny. V roce 1406 koupil hrad nejvyšší královský purkrabí Jan Krušina z Lichtenburka. O rok později zemřel a pánem na Kumburce se stal nejstarší syn Hynek, který založil nové kaplanství v kostele Matky Boží v Nové Pace. Pánové z Lichtenburka byli panským rodem z větve Ronovců. Předek rodu byl Smil Světlický, který v letech 1193 až 1197 byl druhem pozdějšího krále Přemysla Otakara I. v jeho vyhnanství. Smil proslul svojí odvahou a v německých oblastech si vydobyl červeného kapra do klenotu svého erbu. Na svém panství na toku Sázavy zřídil stříbrné doly, díky tomu se stal jedním z předních šlechticů své doby. Založil hrad Lichtenburk, který byl kolébkou rodu. Krušinové vymřeli v roce 1572 po meči. Hynek Krušina byl husitským hejtmanem. Pomohl husitům k řadě vítězství. Posléze se přiklonil roku 1427 na stranu Zikmunda. Roku 1429 se stává pánem Bradlce. V roce 1434 dosadil Hynek do Staré Paky katolického faráře. Hynek byl majitelem značného majetku. Za svého života byl účastníkem volby Jiřího z Poděbrad. Zemřel roku 1454. Po něm převzal panství Vilím (Vilém) Krušina z Lichtenburka, který část majetku prodal. Za jeho panování přiznal král Vladislav II., 1. července 1478 na žádost pana Vilíma 1 roční jarmark a další požitky.( bližší v historii města ) Vilím vládl do roku 1486. Po něm vládl jeho syn do roku 1500. Po roce 1500 patřil Kumburk bratrům Janovi a Divišovi Žehušickým z Nestajova. Vladykové z Nestěva, ze vsi na Plzeňsku získali během husitských válek majetek v Čáslavském kraji, kde jsou zmiňováni od roku 1420 bratři Jan a Zděnek. Z nichž Jan na Žehušicích, Chotusicích a Církvici založil větev Žehušických z Nestajova . Potomek Václav byl roku 1529 hejtmanem Čáslavského kraje, vymohl povýšení Žehušic na městečko. Za účast ve stavovském povstání přišel o část majetku. Žehušičtí z Nestajova vymřeli po meči roku 1579. Po pánech z Nestajova byl pánem na Kumburce na krátký čas Bartoloměj kníže Minstrberské , vnuk Jiřího z Poděbrad (ještě roku 1513). Knížecí rod z kterého Bartoloměj pocházel vznikl poté, co Viktorin druhý syn krále Jiřího z Poděbrad, dostal roku 1459 od císaře Fridricha III. titul kníže z Minstrberku a hraběte kladského. Roku 1462 byl rozšířen titul i na Viktorinovy bratry, oni i jejich potomci jej používali do vymření rodu v roce 1647. Viktorin zemřel roku 1500. Jeho syn Bartoloměj podporoval krále Vladislava Jagellonského.Jako člen královského poselstva k císaři utonul dne 3. dubna 1515 u Hainburku na Dunaji, když se loď rozbila o skálu.
Od něj koupil Kumburk Jindřich Berka z Dubé, který byl hejtmanem Hradeckého kraje v letech 1517-1519. Pánem na Kumburce byl ještě v roce 1524, v této době je spolu s ním zmiňován jako pán Jan Berka z Dubé a na Kumburce. Jindřich a Jan pocházeli z českého panského rodu jehož zakladatelem byl Hynek (1249 1306), který na konci svého života byl purkrabím pražským. Rod vlastnil řadu hradů na severu Čech. Svoje bohatství a moc upevnil rod v 15. a 16. století. Členové rodu zastávali významné zemské a dvorské úřady. V Čechách rod vymřel v 18. století. Jana Berku z Dubé vystřídali Trčkové z Lípy. Ve většině publikací je uváděno, že Trčkové z Lípy získaly Kumburk před rokem 1529. Rod Trčků z Lípy pocházel od Hradce Králové, z nejprve vladyckého rodu se stal rod panský. Mikuláš, který zemřel roku 1435, získal v 1. polovině 15. století značný majetek. Burjan na Lipnici od roku 1457 nejvyšší písař a stoupenec Jiříka z Poděbrad připojil k předešlému majetku i Cheb, Lichnici a Želiv. Rod tvořilo několik větví, nás zajímá větev odvozená od Mikuláše st., sídlící na Vlašimi, která skončila smrtí Viléma Trčky z Lípy v roce 1569. Vilém Trčka z Lípy byl jako řada jeho předchůdců na Kumburce hejtmanem Hradeckého kraje, roku 1562 byl povýšen do panského stavu. Za jeho života zničil Paku požár (viz historie města). V roce 1566 sepsal, vzhledem ke svému chatrnému zdraví, pořízení ve kterém odkázal panství Velišské a Kumburské strýcům Burjanovi, Ferdinandovi, Jaroslavovi, Zdeňkovi a Mikuláši. Zemřel r. 1569. V této době bylo město Jičín odtrženo od panství Velišského a připojeno k panství Kumburskému. Po Vilémovi se ujal panství Burjan, který povolil Nové Pace postavit roku 1583 sladovnu. Následníkem jeho byl syn Jan Rudolf, který potvrdil Packým roku 1601 některé výsady a poskytl jim některé úlevy. Z neznámého důvodu prodal Jan Rudolf panství Kumburské 9. května roku 1607 panu Zikmundovi Smiřickému ze Smiřic. Historické prameny uvádějí sumu 84 000 kop grošů českých. Panský rod pocházel ze Smiřic u Hradce Králové, kde vznikl pravděpodobně na počátku 15. století. Předek Zikmunda, Jan Smiřický ze Smiřic byl roku 1440 hejtmanem Boleslavského kraje, za svého života získal značný majetek v severních Čechách. V roce 1453 byl obviněn Jiřím z Poděbrad ze zrady a na základě rozhodnutí rady království byl sťat. Během 16. století rozšířili Smiřičtí svůj majetek, roku 1554 byl rod povýšen do panského stavu. Na začátku 17. století rod vlastnil jedny z nejrozsáhlejších majetků v severních a severovýchodních Čechách. Albrecht Jan byl jedním z vůdců stavovského povstání a později byl aspirantem na volbu českým králem. Jeho smrtí v roce 1618 vymřel rod Smiřických po meči, pokud nepočítáme jeho nesvéprávného bratra Jindřicha Smiřického. O dědictví vedly spor sestry Eliška Kateřina, která byla svým otcem Zikmundem uvězněna na Kumburce, asi roku 1609 pro pletky se selským chasníkem, a Markéta Saloména Slavatová. Eliška opustila vězení až roku 1620. V době vlastnictví panství Smiřickými nebyl Kumburk obýván, měnila se doba a šlechta se, pokud mohla, stěhovala z hradů do prostornějších zámků nebo tvrzí. Kumburk byl vězením a zřejmě také zbrojnicí. Po Zikmundovi byl majitelem panství Jaroslav Smiřický, po jeho smrti 1611 zdědil všechna panství i s Kumburkem jeho bratr Albrecht Jan.
Roku 1621 v červnu spravoval statky Smiřických Albrecht Václav z Valdštejna, díky svému příbuzenství se Smiřickými. Vzhledem k tomu, že týž majetek propadl králi, vznikla situace, kterou bylo třeba vyřešit narovnáním. Dne 2. listopadu 1622 byla učiněna dohoda, ve které připadla polovina statků Albrechtovi, toto rozhodnutí schválil 24. dubna 1623 císař Ferdinand. Součástí panství byl Kumburk, Úlibice a zámek Jičín, který si vybral Albrecht za sídlo. Později, po založení jezuitské koleje v Jičíně sloužily některé obce Kumburského panství k vydržování této koleje. Albrecht pocházel ze slavného českého rodu, první známý předek Jaroslav z Hruštice byl roku 1262 královským purkrabím v Boleslavi. Potomci vystavěli ve 13. století u Turnova hrad Valdštejn. Rod se postupně rozrostl do řady větví, spolu s vývojem rodu se vyvíjel i znak. V 16. století začali užívat Valdštejnové ve znaku čtyř lvů. Albrecht vévoda Frýdlantský (15831634) pocházel z heřmanické větve. Sňatkem získal rozsáhlý majetek na Moravě. Roku 1619 přeběhl na stranu císaře, a proto byl navěky vypovězen z Moravy, jeho statky byly zabaveny. Svým činem a vojenským uměním si získal přízeň císaře, kterým byl roku 1625 povýšen na vévodu z Frýdlantu. Za svého života nahromadil Valdštejn velký majetek, jehož základem bylo právě původní panství Smiřických. Z Frýdlantu přesunul své sídlo do Jičína, které změnil na rezidenční zámek. Touha po moci jej přivedla k jednání s protihabsburskou koalicí roku 1631. Roku 1634 byl zabit v Chebu. Dnešní potomci rodu žijí v zahraničí. Po zrušení Frýdlantského knížectví daroval císař hrad Kumburk, zámek Jičín s městem, tvrz Úlibice, Dřevěnice a Kamenici s městečkem Novou Pakou, Libštátem a 46 dalšími vesnicemi dne 8. května 1636 Rudolfovi z Tiefenbachu. Rudolf pocházel ze Štýrského panského rodu, který vlastnil od roku 1578 majetky na jižní Moravě. Kryštof z Tiefenbachu získal slávu jako vojevůdce ve válkách s Turky v 16. století. Fridrich patřil k vůdcům stavovského povstání, roku 1620 dobyl Mikulov, v roce 1621 byl zajat ve Švýcarsku a sťat v Innsbrucku, milost udělená císařem přišla těšně po popravě. Rudolf byl vůdcem pravého křídla císařského vojska v bitvě na Bílé hoře, kde se vyznamenal. V roce 1623 přestoupil na katolickou víru a později se podílel na rekatolizaci Moravy se svým vojskem. Potomci rodu žijící v Rakousku se dožili 20. století. Panství bylo předáno okamžitě do správy a ještě téhož roku, 15. července byl dar zapsán do zemských desek. Za správy Rudolfa se nevedlo panství dobře, majetek byl drancován Švédy. Pán z Tiefenbachu v poslední vůli přenesl na svojí manželku některé závazky, zemřel dne 4. března 1653. Paní Marie Eliška z Tiefenbachu rozená ze Šternberka převzala panství hned po smrti manžela a v souladu s jeho poslední vůlí založila Pavlánský klášter v Nové Pace. V roce 1654 se začalo s výkopem základů a v roce následujícím byl za její přítomnosti a přítomnosti Václava Stanislava Halámka, hejtmana panství Kumburského, položen základní kámen. Vzhledem k tomu, že po pánu z Tiefenbachu nezůstal dědic, připadlo panství Kumburské a Úlibice na základě poslední vůle Janu Norbertovi za Šternberka. Jan patřil k jednomu z nejvýznamnějších rodů v Českém království. Zakladatelem rodu byl Diviš z Divišova, zmiňovaný roku 1220, zhruba roku 1242 vznikl nad řekou Sázavou hrad Šternberk, roku 1269 vznikl hrad Šternberk u Olomouce. Rod zastával v Českém království v průběhu století významné úřady a byl vlastníkem rozsáhlých statků. Tento rod dosud žije a je třeba zmínit, že Kašpar hrabě Šternberk a jeho bratranec František spoluzakládali Národní muzeum, témuž věnovali cenné sbírky a knihovnu.
Spolu s Janem Norbertem si dělal nárok na panství i hrabě Gottlieb Windischkrätz, který na sebe převedl nárok na majetek Salomény Markéty Slavatové, vzhledem k tomu, že Markéta Salomena zanechala po sobě jediného syna, Albrechta Jindřicha Slavatu, odkázala mu za nepokojných dob majetek. Tento majetek odkázal Albrecht Slavata své manželce Emilii Margaretě hraběnce rozené z Holland Brederode. Ta si po smrti manžela vzala hraběte Bohumila Windischkrätze, kterému odkázala svůj majetek. Než mohl být spor vyřešen, zemřel dne 26. září 1676 Jan Norbert. Roku 1677, 1. prosince, za vlády císaře Leopolda I. došlo k dohodě a to tak, že Šternberkové zaplatí ve třech letech 50 000 zlatých. Po smrti Jana Norberta se stala gruntovní paní hraběnka Isabela Magdalena ze Šternberku, rozená hraběnka z Portie.Vzhledem k tomu, že Kumburk sloužil za úkryt švédským rotám, které plenily okolí hradu, nařídil císař Ferdinand III. zbořit některé hrady. Mezi těmito byl i Kumburk, který byl na základě posudku a dobrozdání císařského inženýra Františka Pieroniho pobořen v roce 1681. V publikaci Čas hradů v Čechách 3, Horizont Praha 1996, je u hradu Kumburk uveden rok 1658, jako rok zboření. Důležité prvky hradu byly nenávratně narušeny, aby bylo znemožněno zneužití hradu. Isabela Magdalena koupila, podle kronik 1. října 1685, od hraběte Antonína Pankráce Rudolfa hraběte Gallase celé panství Smiřických se všemi vesnicemi za 350 000 zlatých. Po její smrti nastoupil Jan Josef hrabě ze Šternberka, ten vzhledem ke svému věku byl zastupován poručníkem, Václavem Vojtěchem ze Šternberka, kterému byly statky předány 12. prosince 1686. Za jeho poručnictví začaly práce směřující ke stavbě nové fary. Byla upravena některá privilegia. Roku 1700 zahynul hrabě Jan Josef s chotí a dcerou v řece Inn nad Pasovem. Dalším dědicem po jeho smrti byla Terezie, hraběnka ze Šternberka. Její poručnicí byla nejdříve Marie Barbora z Pötingu, která časně zemřela, a tak se stal poručníkem, 11. února 1709, říšský dvorní rada František Leopold hrabě ze Šternberka. Mezi ním a panem Janem Josefem z Trauttmansdorffu vznikl spor o majetek, který byl vyřešen smírem. Dne 26. února 1710 byl ustanoven gruntovním pánem na Kumburském panství Jan Josef z Trauttmansdorffu. Jan Josef patřil k Štýrskému rytířskému rodu, který se stal později rodem knížecím. Roku 1598 získal rod panský stav. Maxmilián z Trauttmansdorffu byl diplomatem císaře Ferdinanda II., kterému prokázal řadu služeb v době českého povstání. Roku 1623 získal hraběcí titul. Měl 7 synů, kteří zdědili velký majetek a založili několik větví. Členové rodu působili často i v diplomatických službách. Jmění rodu se postupně rozšířilo o Litomyšl, Pecku, Kumburk, Jemniště, Lipnici a další panství. Roku 1805 získal rod knížecí titul. Členové rodu žili na našem území do roku 1945, kdy opustili Československo a od té doby žijí v Rakousku. Od roku 1681 Kumburk postupně chátral. Opracované bloky kamene byly rozebírány na stavby v okolí hradu. Největší devastace nastala v 19. století. I rozbořený hrad však inspiroval řadu umělců různých směrů. K těm známějším patří K. H. Mácha, který podnikl se svým přítelem Hindlem Krkonošskou pouť. 24. srpna 1833, pátého dne cesty, navštívil hrady Bradlec a Kumburk. Posledně jmenovaný načrtl do svého deníku 24. odpoledne. Kresbu doplňuje text: „ Poslední zář potrhlým mrakem, kdy jsem šel dolů, u třetí brány; kapličky, reflexe. Klekání u druhé brány. Hledaje odpočinutí a spaní v hospodě, zabloudil jsem na hřbitov: Kde pod mohylami tiší mrtví spí. Bradlec. Juristův spád. Kumburk. Křesání. Louč. Hory. Sněžka.
Co zde sním a co zde vypiju To jediné jest co v světě užiju, A co po smrti mé tady zůstane Bůh nebo čert ví kdo to dostane. Zápisky pokračují a zachycují zážitky z cesty. V pozdějším období se věnovali zobrazování Kumburka hlavně místní umělci a ctitelé jeho krásy. Velmi pěkné kresby doplňují i dílo prof. Augustina Sedláčka. Vycházky na Kumburk vedly některé kreslíře k vytvoření romantických zpodobnění hradu. Z přelomu století existuje řada pohlednic, některé z nich jsou pěkně ručně kolorované. Okrašlovací spolek v Nové Pace vydal roku 1900 dvě pohlednice s tematikou Kumburku, výtěžek byl použit na obecně prospěšnou činnost. Se vznikem samostatné republiky se rozšířila i spolková a klubová činnost. Skupinky příznivců iniciovaly vydávání pohlednic (pohl. 1, 2, 3) a informačních letáčků.Významným fotografem, množstvím záběrů, byl p. Kalina z Nové Vsi nad Popelkou. Jeho fotografie jsou často zastoupeny v soukromých sbírkách. V letech mezi válkami začal Klub českých turistů připravovat záchranné práce hradu. Kumburk byl majetkem Trautmansdorfů, kteří byli nejdřív ochotni k prodeji, ze kterého však sešlo díky pozdějšímu nezájmu majitelů panství. V roce 1940 začal Klub českých turistů se záchrannými pracemi, o rok později zakoupil poničený model hradu vytvořený B. Suchardou a začal s jeho opravou. Nejdůležitější akcí roku 1941 bylo odhalení pamětní desky básníku K. H. Máchovi dne 27. července 1941. Fotografie z přípravy desky (1, 2, 3, 4, 5) a z odhalení pořídil Zd. Čejka.V době války šlo nejen o kulturní počin, ale hlavně o posílení sebevědomí Čechů. Z války pochází několik záběrů hradu. V roce 1946 vytiskla firma Fabián Nová Paka kresby O. Fiedlera Po druhé světové válce byl postupně začleněn Klub českých turistů do systému centralizované tělovýchovy. Hrad postupně chátral. Krátkou dobu byl využíván jako hláska armádou. Ve dvacátém století žil a tvořil v Syřenově malíř a ilustrátor Antonín Chmelík, který zrekonstruoval hrad Kumburk na kresbě, jejíž originál je uložen v muzeu města Lomnice nad Popelkou. Kresba zříceniny hradu vytvořená rovněž Antonínem Chmelíkem. Po roce 1989 byl hrad převeden do majetku obce Syřenov. Pod dohledem památkářů dochází na Kumburku k vysekání náletových dřevin a k částečnému obnovování některých částí hradu. Zájemci o záchranu památky založili Klub za záchranu hradu Kumburk, který pomáhá s pracemi na lokalitě. Sbírá materiály po muzeích a archivech a připravuje podklady k vydání publikací. V roce 1998 zpracoval T. Tomíček plánek dochovaných částí Kumburku.
