Hrabušice, Slovensko

Slovenský ráj

Hrabušice, Slovensko 3. – 9.8.2008

„Všeobecné informácie (www.slovensky-raj.sk) V severnej časti Slovenského rudohoria, na juh od Hornádskej kotliny medzi Spišskou Novou Vsou, Hranovnicou a Dobšinou vystupuje vápencové pohorie, navonok nevýrazné, ktoré v dvadsiatych rokoch dvadsiateho storočia dostalo názov Slovenský raj. Ako prví používali tento názov kartuziáni, ktorí si vybudovali kláštor na dnešnom Kláštorisku (dokončený začiatkom 14 stor.). Názov Slovenský raj sa v turistickej literatúre objavuje od roku 1921, nahradil tak názvy ako Hrabušické či Letanovské vápencové vrchy, Letanovské skaly, Hrabušické rokle, … Slovenský raj predstavuje členité krasové územie s množstvom roklín, tiesňav, úzkych dolín a kaňonov, so zachovanými planinami, ktoré sú bohaté na krasové formy. Pre svoje výjimočné prírodné a estetické hodnoty bolo územie Slovenského raja vyhlásené za chránenú krajinnú oblasť v roku 1964. V roku 1988 bolo prekategorizované na národný park. Slovenský raj je turistami navštevovaný počas celého roku. Jeho územie sprístupňuje okolo 300 km značkovaných turistických chodníkov. Na poznávanie prírody NP slúži 5 náučných chodníkov. Prechod tiesňavami umožňujú zabudované technické zariadenia rebríky, mostíky, lavičky, stúpačky, reťaze a iné. Na území NP je mimoriadne vysoká koncentrácia úzkych, navzájom dotykajúcich sa roklín s veľkou rozmanitosťou fauny a flóry. Prevažnú časť Slovenského raja tvoria vápence a dolomity. Na území NP sa nachádza 350 jaskýň, čo je asi 1,8 jaskýň na km² (najvyššia koncentrácia jaskýň na Slovensku), ale pre verejnosť je prístupná iba unikátna Dobšinská ľadová jaskyňa…“

Odjezd z Brna jsme zvládli skoro na čas, jak jsme plánovali. Hodina a půl sekera není na nás až tak moc, takže kolem desáté už jsme to po dálnici valili na Olomouc a dál do Rožnova pod Radhoštěm. První cíl dnešního dne byl skanzen v Rožnově. Pro Peťu premiéra, já už tam kdysi byl, ale ukázalo se, že až tak moc si toho odtud nepamatuju, a i domečků tam po letech zase přibylo.

Hrabušice, Slovensko 3. – 9.8.2008 Co říká o Valašském muzeu v přírodě internet (www.vmp.cz): „Dřevěné městečko je nejstarším a nejnavštěvovanějším areálem Valašského muzea v přírodě. Bylo otevřeno roku 1925 a prezentuje způsob života na malém městečku v období od poloviny 19. století až po první čtvrtinu století dvacátého. V době hlavní sezóny zde probíhají každý víkend folklorní a řemeslné programy. Dřevěné městečko je také dějištěm několika folklorních festivalů. Obraz městečka tvůrci muzea vytvořili pomocí originálních budov přenesených z rožnovského náměstí, které jsou postupem času doplňovány o další stavby, originály i kopie. V Dřevěném městečku si tak můžete prohlédnout Fojtství z Velkých Karlovic, Palírnu z Lačnova, kostel sv. Anny z Větřkovic a tzv. Valašský Slavín, Billův měšťanský dům, rožnovskou radnici, hostinec U Vašků s kuželnou, hospodu Na posledním groši. Městečko doplňují také hospodářské stavby - sýpky a stodůlky, ale i menší objekty, jako např. klátové úly, malovaný altán atd. Mlýnská dolina je nejmladším areálem Valašského muzea v přírodě. Byla otevřena v roce 1982. Valcha, mlýn a pila jsou kopiemi objektů z Velkých Karlovic. Lisovna oleje je původní stavbou z 18. století. Hamr je rekonstrukcí provozu z Ostravice. S výjimkou lisovny jsou všechny mechanismy poháněny vodní silou. V objektu Vozovny z Ostravice je instalována expozice „Dopravní prostředky na Valašsku“. Výstava představuje svým zaměřením různé formy dopravních prostředků, které se využívaly v zemědělství, lesnictví, obchodní činnosti, dopravě osob a v rámci dalších živností a řemesel. Provoz zahajuje slavnostní program s ukázkami řemesel, v červnu se tu konají kovářská setkání, v srpnu rybářský den. Valašská dědina je nejrozsáhlejším areálem Valašského muzea v přírodě. Hospodářské usedlosti, salašnické stavby, mlýn a kovárna jsou umístěny v krajině, která svou členitostí připomíná mnohé vesnice na úbočích Beskyd. První objekty byly postaveny v roce 1962, areál zpřístupněn od roku 1972. Interiéry obytných domů zachycují způsob bydlení od poloviny 19. století v různých sociálních vrstvách. V průběhu roku se zde konají programy, oživující staré způsoby hospodaření. Políčka, zahrádky a ovocné stromy připomínají pěstování starých plodin. Během prohlídky se lze setkat s řadou domácích zvířat i stádem ovcí.“


Celý víkend tam probíhal festival Slovenské kultury „Jánošíkův dukát“, tak byl trochu problém sehnat místo na parkování, ale to jsme zvládli bravurně a zadarmo. Vstup se platí buď do jednotlivých vesniček zvlášť, nebo všude za zvýhodněnou cenu. My jsme zvolili druhou variantu a za vstupné utratili pohodových 120,- a 60,-Kč. Sjely se sem cimbálky ze Slovenska, ale i Moravy a Slezska a na několika místech Dřevěného městečka vyhrávaly a zpříjemňovali tak návštěvníkům prohlídku a navozovali ve svých krojích tu pravou starobylou atmosféru. V dřevěném městečku jsou nejstarší a asi i nejhezčí stavby, však zde taky patří k nejnavštěvovanějším. Nejnovější částí skanzenu je Mlýnská dolina, tady jsou stavby jako mlýn, pila, kovárna, lisovna oleje a další, všechny napojené na vodní pohon a funkční, takže o to je prohlídka zajímavější, málokde dnes člověk vidí tyto stará zařízení v provozu. Poslední částí naší prohlídky byla Valašská dědina, domečky porůznu rozházené po stráních tohoto plochou největšího areálu. Jsou zde méně honosné stavby než v Dřevěném městečku, převážně obydlí chudých lidí, větrný mlýn, kovárnička, stáje a chlévy, staví se zde nová obecní škola a pohostinství, v ohradě pobíhá osel, na palouku se pase kozel a ovečky, před domky se poflakují kačeny a ve stájích odpočívají koně. Jelikož se do večera musíme dostat do Hrabušic, po malém obídku (bramborák se zelím a uzeným a pivo) se ve čtyři zvedáme a odjíždíme na východ k našim slovenským bratrům. Ale do Rožnova se ještě někdy vrátíme, protože naše vyhrazené čtyři hodinky na prohlídku stěží stačili, dá se tam vegetit celý den, páč jídlo i pití tu k sehnání za normální peníz je… Na hranicích ČR/SR měníme v kurzu 1,2 5000,- českých na 6000,- slovenských. Jedeme jen s jednou přestávkou u Liptovské Mary, náš penzion Anton (www.penzionanton.eu) míjíme úplnou náhodou při výjezdu z Betlanovcí na Hrabušice. Peťa si jen všimla nově postavené koliby bez jakéhokoliv cedule, no a ono to bylo ono ☺.


Po vybalení se míříme hned do hospody (je 20:00 a za hodinu zavírají). Dáváme večeři – porce s přílohou kolem 160,-Sk – a na rozjezd českýho Kozla (beztak vyráběnýho na Slovensku) a pak místního Šariše. Cena 30,- za škopek je parádní a je taková skoro všude. Místy se dá narazit i na Šariše za 25,- (Hotel Petra, Ascona bar). Vůbec tady na Slovensku mají ale hodně českých piv. Narazili jsme na Plzeň, Gambrinus, Kozla,

Staropramen… my si ale stejně spíš dávali ty místní, abychom se co nejvíc sžili se slovenskou kulturou ☺. Ráno mám zakázáno dávat budíka, páč se Peťa na první túru musí řádně vyspat. Vstáváme tedy před devátou s tím, že se v kolibě nasnídáme, leč kuchař mizí zároveň s naším příchodem. Máme smůlu, dáváme jen kafe a snídáme z našich zásob bábovku a polomáčené oplatky. Kolem půl jedenácté balíme batoh a vyrážíme do Podlesku – toto je výchozí bod na jednotlivé výlety. My máme dnes v plánu Suchou Belu. A s námi dalších asi tisíc lidí. U vstupu kupujeme lístek, 40,-Sk na osobu na údržbu lávek a žebříků. Cesta začíná v lese, zpočátku jdeme korytem potůčku jen neznatelně do kopce. Po cestě doháníme davy turistů a další davy předhání nás. Inu, v turistickém průvodci psali, že červenec a srpen jsou tu nejfrekventovanější měsíce a pro lovce fotografií se těžko hledá scenerie bez panáčků s ruksáčky v pozadí… ☺. „Najromantickejšou roklinou Suchá Belá Obtiažnosť: vysoká Dĺžka: 10 km Čas túry: 3:30 h Zaujímavosti: vodopády v tiesňave Suchá Belá Priebeh trasy: Podlesok - Suchá Belá vrchol - Pod Vtáčim hrbom - Nad Podleskom – Podlesok Popis trasy: Od centrálnej orientácie na Podlesku zelenou značkou po lúke, neskôr brehmi a riečišťom potoka, na niekoľkých miestach pomocou lávok, až k Misovým vodopádom. Tu sa začína exponovaný úsek rokliny, ktorý prekonávame pomocou technických pomôcok. Postupne prechádzame cez Misové vodopády, Roklinu, Okienkový vodopád. Tiesňava sa ďalej trochu rozširuje až ku Korytovému vodopádu. Za ním na ľavej strane prítok vytvára Bočný vodopád. Ďalej pokračujeme opäť zúženým priestorom romantickým úsekom Kaskád. Pri rozvetvení doliny ideme pravou vetvou až na vrchol

Hrabušice, Slovensko 3. – 9.8.2008 Suchej Belej. Ďalej pokračujeme pohodlne žltou značkou po širokej ceste až k rázcestiu pod Vtáčím hrbom. Odtiaľ červenou značkou zvlneným terénom po ceste k rázcestiu nad Podleskom. Od rázcestia ostáva už len zísť chodníkom dole na Podlesok. Obmedzenia: Časť opisovanej trasy leží v Národnej prírodnej rezervácii Suchá Belá, pohybovať na tomto území sa smie len po vyznačených turistických chodníkoch. Priechod tiesňavou Suchá Belá sa smie len v smere proti toku potoka tzn. zdola nahor. Počas celej trasy musí návštevník dodržiavať návštevný poriadok. Najvýznamnejšie vodopády • Misové vodopády • Okienkový vodopád • Bočný vodopád • Korytový vodopád Najnižší bod - ústie tiesňavy: Najvyšší bod - vrch Suchá Belá: Prevýšenie 409 m na dĺžke 3,8 km…“

29,5 m 12,5 m 8,0 m 8,5 m 550 m n.m. 959 m n. m.

Už začínají dřevěné lávky, potkáváme pár pitomců jdoucích v protisměru (tato, stejně jako i další soutěsky, jsou pouze jednosměrné, odspodu nahoru. Jednak kvůli špatnému vyhýbaní se lidí na úzkých místech, lávkách a žebřících, a také proto, že vše dřevěné mokré klouže a je bezpečnější po tom lézt nahoru než dolů). Je děsnej hic a leje z nás, záda mám

kvůli batohu zpocený a triko by se dalo ždímat, tak asi ve čtvrtině cesty dáváme zastávku a naše jediné pivo. Jen to v nás zasyčí a je jasný, že tohle jsme podcenili. Příště musíme vzít dvě. Na osobu ☺. Pokračujeme dál, docházíme na konec jakési fronty. Začínají žebříky a nejsou schopný takový obrovský množství lidí pojmout. I na toto upozorňoval průvodce… Teď by se


lesem, když konečně po víc jak hodinovém sestupu docházíme dolů do Podlesku, jsme úplně vyčerpaní, lék se však nachází v první hospůdce v podobě Staropramenu. Petra trvá na obědu v Hotelu Petra, tak si to šlapem místo do Antonu do Hrabušic a v Petře si s Petrou dáváme pizzu. Quattro formagi za 155,-Sk. Jak u nás. A Šariš za 25,-.

další škopík šikl. Skoro po hodině čekání se dostáváme k žebříkům pod Mísovými vodopády, cesta pak pokračuje strmě nahoru po lávkách a žebřících, kolony se ale rozptylují a žádná podobná úděsná fronta už nás naštěstí nečeká. Na vrchol Suché Belé docházíme asi po čtyřech hodinách, dle mapy to má trvat hodiny dvě. To ty hordy turistů… Cesta dolů už vede lesem, ale mě začíná zrazovat kolena a cesta z kopce se pro mě začíná stávat utrpením. Berem to nějakou zkratkou

Nemilé překvapení nás čeká, když vylezeme ven – obloha černá, bouřka tu asi bude coby dup. A byla. Sotva jsme doběhli do budky na zastávku. Po půlhodině prudkého deště čekání vzdáváme a vydáváme se do Antonu. Za ten kilometr a půl chůze jsme pak promoklý opravdu na kost. Hned je jasný plán na další den – túra nehrozí, páč boty a hadry nestihnou uschnout ani omylem, takže v případě hezkého počasí najdeme nějaké koupání a ještě nějakou kulturu k tomu. V případě ošklivějšího počasí jeskyni nebo tak něco, kde člověku nevadí, že venku prší… Ráno se probouzíme do takového rozpačitého rána. Nejde odhadnout, jak bude, zda bude pršet nebo ne… zatím to na déšť moc nevypadá. Dáváme v kolibě snídani, 80,-Sk za čtyři plátky chleba a čtyři plátky šunky s trochou másla a zeleniny a šálkem kávy se nám zdá dost, takže tato snídaně zde je naše první a poslední, příště už nakupujeme v místním miešeném tovaru rohlíky a paštiky a žijem z toho.

Dneska bude naším prvním cílem Dobšinská ľadová jaskyňa:


„Dobšinská ľadová jaskyňa sa nachádza v Slovenskom raji v Spišsko-gemerskom krase, ktorý patrí medzi najvýznamnejšie krasové územia v strednej Európe. Vchod do jaskyne je na severnom svahu planiny Duča v nadmorskej výške 969 m. Hlavnú časť Dobšinskej ľadovej jaskyne predstavuje obrovská dutina klesajúca od vchodu do hĺbky 70 m. Z väčšej časti je vyplnená ľadom, miestami až pod strop, čím je rozdelená na samostatné časti (Veľká a Malá sieň, Ruffínyho koridor a Prízemie). V nezaľadnených častiach sa vyskytujú aj stalagmity, stalaktity a niektoré iné formy sintrovej výplne. Ľadová výplň sa vyskytuje vo forme podlahového ľadu, ľadopádov, ľadových stalagmitov a stĺpov. Zaľadnená plocha je 9772 m2, objem ľadu 110 132 m3. Najväčšia hrúbka ľadu 26,5 m je vo Veľkej sieni. Dobšinská ľadová jaskyňa patrí medzi najvýznamnejšie ľadové jaskyne na svete, čo v Európe zvýrazňuje jej poloha mimo alpskej oblasti (podzemný ľadovec je vo výške iba 920 až 950 m n. m.). Teplota vzduchu v zaľadnenej Veľkej sieni je -3,9 až +0,2 °C, relatívna vlhkosť 75 až 90 %. Teplota vzduchu v spodných častiach jaskyne zostáva celý rok pod bodom mrazu. Teplota vzduchu v nezaľadnených častiach je +0,8 až +3,5 °C, relatívna vlhkosť 85 až 98 %. Dobšinská ľadová jaskyňa je známa aj bohatou históriou, ktorá zodpovedá značnému záujmu verejnosti o túto unikátnu jaskyňu od jej objavenia. Hoci otvor do jaskyne pod názvom “ľadová diera” bol známy oddávna, do

podzemia zostúpil až E. Ruffiny v sprievode G. Langa, A. Megu a F. Fehéra v roku 1870. Zásluhou mesta Dobšiná ju sprístupnili už roku 1871. Pokusy s elektrickým osvetlením jaskyne sa začali v roku 1881. Osvetlenie Bunsenovými horákmi sa zaviedlo v roku 1882, riadne elektrické osvetlenie v roku 1887. Patrí medzi prvé elektricky osvetlené jaskyne na svete. V roku 1878 na prístupovej ceste k jaskyni vznikol kultivovaný horský park…“


Hned po příjezdu na parkoviště jsme rozčarovaní cenou parkovného – 110,Sk. No naděláme prd, berem teplý bundy a vyrážíme vstříc jeskyni. Cesta vede lesem do kopce, je na ní pět naučných zastávek a trvá asi tak půl hodiny pomalou chůzí. Kupujeme dospělácký a studentský lístek, 200/180,-Sk. Fotit zdarma se nemůže, lístek na focení za tři kila ať si strčí kam chtějí. Radši pak kupujeme skládačku za 3O,-Sk, tam jsou fotky hezký a pro nás dostačující. Prohlídka jeskyní trvá asi půl hodiny, vede stále po chodnících z nerezového plechu, výzdoba tu není klasická krápníková, všude jen masy ledu, stalagmitů a stalagtitů opravdu jen pár. Trošku zmrzlí vycházíme z jeskyně a vydáme se z kopce zpět k parkovišti. Po jedenácté vyrážíme vstříc k dalšímu cíli dnešního výletování… „V nadmorskej výške 634 m, na vápencovej skale prevyšujúcej okolitý terén o 200 m, vládne Spišskej kotline jedna z najcennejších pamiatok Spiša, národná kultúrna pamiatka Spišský hrad. Je nielen dokladom vývoja architektúry u nás od 12. do 18. storočia, ale svojou rozlohou prevyšujúcou 4 hektáre (presne 41 426 m2) sa považuje za jeden z najväčších hradných komplexov strednej Európy…“

Tak tohle nás dostalo. Vším. Už po příjezdu nás z rovnováhy vyvedl fakt, že parkoviště je zdarma (ještě teď se směju pražskejm Pepíkům parkujícím kilometr pod hradem ve strouze ☺). Druhá věc, co potěšila, bylo vstupné 135,-/65,-Sk, no teda nakonec z toho bylo 2x65,- - oba lístky studentský. Hrad je obrovský, než jsme ho celý prošli, byly tři hodiny pryč. Bylo tam spousta atrakcí jak pro děti, tak pro dospělé. A koupili jsme si zde suvenýry – hliněné pálené džbány na čaj, po čas dovolené ale výborně posloužily coby nádoby na zlatý mok ☺.


Po cestě zpátky už jen nakupujeme nějaké zásoby v Bille a u cesty v motorestu u Levoče dáváme oběd – já pravý boršč a kuřecí perkelt s haluškami, Peťa vepřo knedlo. Jídlo levný a výtečný, doma v chalupě už jen dáváme pár piv a jdeme spát, abychom byli čerství na zítřejší túru – Prielom Hornádu.

„Prielomom Hornádu a Kláštorskou roklinou na Kláštorisko Obtiažnosť: vysoká Dĺžka: 11,5 km Čas túry: 4 h Zaujímavosti: Prielom Hornádu, vodopády v Kláštorskej rokline, zrúcaniny na Kláštorisku Priebeh trasy: Podlesok Hrdlo Hornádu Kláštorská roklina ústie - Kláštorisko - Pod Kláštoriskom - Hrdlo Hornádu - Podlesok Popis trasy: Od centrálnej orientácie na Podlesku ideme modrou značkou na východ po spevnenej ceste, neskôr po lúke a popri Veľkej Bielej vode až k miestu, kde sa vlieva do Hornádu. Toto miesto sa nazýva Hrdlo Hornádu. Tu sa začína chodník Horskej služby. Odtiaľ prvými lavičkami údolím rieky Hornád do jej divokých zákutí Prielomu Hornádu. Po prekonaní mostov, lavičiek, stúpačiek a reťazí sa dostaneme do ústia

Hrabušice, Slovensko 3. – 9.8.2008 Kláštorskej rokliny do Hornádu. Tu sa nachádza aj konštrukčne ojedinelý lanový most cez Hornád. Odtiaľ pokračujeme zelenou značkou do Kláštorskej rokliny. Postupne prechádzame exponovane cez Vodopád objaviteľov, Vodopád Antona Straku, Dúhový vodopád, Kaskády Gustáva Nedobrého, Malý vodopád, Machový vodopád, Vodopád kartuziánov. Pred posledným vodopádom sa chodník stáča doľava, za ním nasleduje širšia cesta až na Kláštorisko. Z Kláštoriska pokračujeme zelenou značkou prevažne z kopca na rázcestie pod Kláštoriskom. Odtiaľ stále v zostupe k Hrdlu Hornádu. Z Hrdla Hornádu modrou značkou popri Veľkej Bielej vode až na Podlesok. Obmedzenia: Časť opisovanej trasy leží v Národnej prírodnej rezervácii Prielom Hornádu, pohybovať na tomto území sa smie len po vyznačených turistických chodníkoch. Priechod tiesňavou Kláštorská roklina sa smie len v smere proti toku potoka tzn. zdola nahor. Najvýznamnejšie vodopády: • Vodopád objaviteľov 11,5 m • Strakov vodopád 13 m • Dúhový vodopád 8,5 m • Kaskády G. Nedobrého 3 m • Malý vodopád 3 m • Machový vodopád 6 m • Kartuziánsky 4 m…“

Ráno vycházíme kolem desáté. Nejdeme přes Podlesok, jdeme rovnou od Betlanovcí po modré k Hrdlu Hornádu. První zrada přichází po půlkilometru chůze – přes přítok řeky chybí most – je tu jen brod a v něm pár kamenů. Naštěstí zároveň s námi došla polská rodinka, tatík hned zul boty a přenesl svoje ratolesti a poté nám doslova podal pomocnou ruku. Pak nás cesta vedla kolem pasoucích se oveček přímo k Hornádu a kolem něj lesníma cestama, po lávkách a řetězech nad Hornádem… prostě paráda. Po asi dvou hodinách cesty přicházíme k lanovému mostu přes Hornád, kde odbočujeme z trasy doprava do Kláštorské rokliny. Cesta touto roklinou je opět jednosměrná zespoda nahoru, stejně jako Suchá Belá. Kdo by chtěl jít v protisměru, musí po žluté, méně zajímavé obousměrné turistické stezce. My si schválně vybrali náročnější zelenou, ale rozhodně jsme nelitovali, nakonec se nám to líbilo víc než Suchá Belá, protože zde bylo minimum technických pomůcek, jen pár nezbytných žebříků a řetězů, jinak se v korytě potoka skákalo z kamene na


kámen a z kmene na kmen, což bylo místy i trochu nebezpečné, protože když se Peti jednou smekla na kládě noha, nechybělo moc a napíchla se na pahýl ulomené větve… Ale právě touto divokostí a minimálními úpravami nás tahle cesta nejvíc zaujala. Čím víc jsme se blížili ke Kláštorisku, tím víc mě zase začínalo bolet koleno. Když jsme potom po svačině na palouku u Kláštoriska zahájili sestup dolů, byl to docela masakr a čím dýl jsme šli z kopce dolů, tím to bylo horší. Nakonec jsem ale dolů dopadal bez toho, že by mě Peťa nesla na zádech ☺. Po sestupu dolů jsme minuli jakési fotbalové hřiště v lese a kemp a mě se matně začalo vybavovat, že něco podobného už jsem někdy někde viděl… a pak mi to došlo: školní výlet ve třetím ročníku na SPŠ ☺ - sem se musíme ještě vrátit… Po příchodu domů jsme se natáhli a asi na tři hodiny usnuli, páč jsme byli oba úplně hotoví. Po tomhle maličkým šlofíčku jsme vyrazili do naší antonské koliby na večeři – dnes jen něco malého, takže napůl kapustnicu (počesky zelňačka) a „Mísu Koliba“ – taková národní směska, halušky s brynzou, halušky s kyslou kapustou a slaninou a pirohy. To vše s kopcem kyselé smetany. No chuťově dobrý, pachově bych tomu taky nic nevytknul, ale následky to pro mě mělo katastrofický: kolem půl jedné v noci mi začalo nějak šprudlovat v břiše a opotilo se mi čelo a poznal jsem, že něco není v pořádku. No ano… dostavila se nefalšovaná slovenská hnačka. A čo o hnačke hovorí wikipedia? „Hnačka je riedka až vodnatá stolica častejšia ako 3 až 5 krát denne. Je prejavom ochorení tráviaceho systému, ale môže byť aj sprievodným znakom iných, menej vážnych ochorení. Bežná hnačka by mala prejsť po jednom alebo dvoch dňoch. Hnačka patrí medzi najúčinnejšie obranné mechanizmy organizmu. Telo sa tak zbavuje škodlivých látok a baktérií, ktoré vyvolali zápalový stav slizníc žalúdka a čriev. Hnačka môže byť aj výsledkom stresu, určitej stravy, neznášanlivosti mlieka a rozličných črevných ochorení, napr. divertikulózy alebo syndrómu dráždivého čreva. Mimoriadne ohrození hnačkou sú ľudia cestujúci do určitých krajín, kde môžu skonzumovať infikované potraviny, vodu alebo neznáme potraviny, pričom ich črevá kolonizujú nové baktérie.

… takže je to z předešlých vět asi jasné. Může za to brynza… V tu noc ze středy na čtvrtek jsem tedy logicky moc nespal. Co hodinu jsem odbíhal a odbíhal… a tak to bylo v podstatě i celý čtvrtek. Jen chvíli jsme si udělali výlet do Podlesku kouknout na onen kemp, kde jsme s Vítěm a ostatníma děckama ze strojárny ve třeťáku strávili nezapomenutelný týden ☺.

V pátek ráno balíme a vyjíždíme směrem na jih k Dobšiné, dál pak na západ přes Helpu a Banskou Bystrici k Bohoušovi do Handlové. Náš plán jen ho pozdravit a pokračovat do Brna krachuje poté, co mě začíná jeho táta léčit slivovicí… Péťa dostává preventivně taky a už je jasné, že domů jedeme až příští den. Takže nás ještě odpoledne bere Bohouš s Lenkou na návštěvu Bojnice (www.bojnicecastle.sk) – krásný zámek a přilehlou zoologickou zahradou, která prý


fakt stojí za shlédnutí (to ale až příště). Poté jsme se ještě podívali po okolí – lázeňské středisko a nedaleké kukuřičné pole, odkud jsme na večer přivezli plnou igelitku suvenýrů ☺. No a večer u Nagyů nás čekala grilovačka, výborný vepřový steaky zapíjený Zlatým Bažantem, no prostě

bezvadný večer. A i hnačka mě nijak moc netrápila. Možná i díky nabízeným čučorietkám, které jsou prý antihnačkové… V sobotu kolem desáté se balíme a odjíždíme do Brna. Máme posledních 600,-Sk a máme v plánu za ně vzít benzín, protože od příštího roku jsou nám Sk k ničemu, zavládne tu silné €. Ale někde u Trenčína míjíme prodejnu ovčích sýrů, tak všechny Sk necháváme tam. Něco domů taky přivézt přece musíme. No a pak už rychle do Brna… Tato dovolená nás vyšla v přepočtu pro oba asi na 9000,-Kč, ubytování na osobu v penzionu vyšlo na 375,-Sk na noc, s jídlem se dá vyjít kolem 150,-Sk za porci, pivo všude do 3O,-Sk a Focus za celou cestu sežral v průměru 6,2l/100km, což se mi nikdy předtím nestalo. Asi si ho ještě necháme ☺.

Hrabušice, Slovensko

Recommend Documents