host Váša Petr Fyzické básnictví

Fyzické básnictví

Váša

Petr

+ DVD

video — visual audio

a

é ck i z Fy

š Vá

Petr

host

í v ct i básn

Fyzické básnictví

í

sni ctv

Fy zick é bá

tr e P Váša

Copyright © Petr Váša, 2011 Illustrations © Petr Váša, 2011 © Host — vydavatelství, s. r. o., 2011, 2012 (elektronické vydání) isbn 978-80-7294-769-0 (Formát PDF) ISBN 978-80-7294-770-6 (Formát ePub) ISBN 978-80-7294-771-3 (Formát PDF pro čtečky) ISBN 978-80-7294-772-0 (Formát MobiPocket)

Obsah  13 Předmluva  15 Úvod  35 Poděkování

Fejetony (1992—1994)                              

41 43 45 47 49 51 53 55 57 59 60 62 64 66 67

Piš, co chceš Bílý černoch Je naděje… O realismu uměleckém Jako zázrakem — Vichřice Rukopis nalezený v láhvi Člověk se vrací Učit se za chůze Učit se za chůze II Danses bulgares Šamanem v panelovém domě Cesta k sobě Pustý ostrov Do práce! Jarní procházka

Manifesty (1993—1994)   73   75   78

Co je fyzické básnictví Hudba řeči a řeč hudby Řeč obrazu a obraz řeči

Imaginace (1993—1995)          

85 86 88 89 90

Mám buben Udělej portrét Posaď se Počítání do pěti (atakdále) Strom — umění překladu

  91 O chytré horákyni   92 Una Lama Zoo — Lama pff!   95 Balet otužilec   97 Příchod písma na Moravu 101 Písmenková polévka 102 „!“ 104 Člověk a stroj 105 Hrad hlásek 106 Příprava pódia 107 Sestra 108 Muž, který tančil s Venuší 110 Vyprávěj příběh 111 „!!“ 112 Noční let

Kurz fyzického básnictví (1992—2011) 117 Úvod 125 Fyzické básnictví „od nuly“ 139 Fyzické básnictví „s modelem“ 153 Kombinace všech prvků (od nuly — s modelem) 159 Fyzické básnictví „klasik“ (práce s běžnou řečí a textem) 165 Fyzické básnictví „grafik“ (práce s výtvarnými prostředky) 169 171 173 177 179

Co je fyzické básnictví — definice Kam s jablkem? (místo doslovu) O autorovi, publikace Ediční poznámka Seznam ilustrací

Předmluva Tato kniha pojednává o fyzickém básnictví, což je zvláštní způsob práce s jazykem, hlasem a tělem, kterým se zabývám od počátku devadesátých let minulého století. Popisuje, jak tento žánr vznikal, jak se rozvíjel a jak vypadá v současnosti, především co se týče kurzu fyzického básnictví „pro každého“. Přiložené DVD shrnuje řadu výsledků mé práce na nejrůznějších pódiích a s výtvarnými pomůckami v ruce. Zatímco tam, na videích, audionahrávkách a ve sbírkách vizuálních básní, jde o něco velmi individuálního, knihu samotnou může její čtenář použít jako návod k vytvoření vlastní verze fyzického básnictví. Text má dvě části, následující po všeobecném úvodu. První se týká počátků žánru a je sestavena z chronologicky řazených článků, esejů, možná i básní v próze, které jsem psal při různých příležitostech, nejdříve pro informaci a doufám i potěšení kohokoliv, nejen svého publika, potom i jako podnět k tvorbě studentů mých kurzů. Myslím, že tyto texty se dají číst jako zvláštní druh dobrodružné literatury, vzhledem k tomu, že jsem při psaní většinou vůbec netušil, jak bude příběh pokračovat a zda příště bude ještě co vyprávět. Některé se zabývají otázkou, jak může vypadat běžný život člověka, který se rozhodl stát se fyzickým básníkem. Jiné jsou přímo pokusy o manifest. A v těch dalších se objevují návody na různé méně obvyklé činnosti na hranici umění a běžného života. Nemůžu říct, že bych kurzy, které jsem ke svému velkému překvapení vedl téměř od počátku své dráhy fyzického básníka, někdy nebral vážně. Právě naopak. Nějakou dobu jsem si ale nebyl jistý, zda má smysl písemně zachycovat, co se v nich děje. Nebo jsem to neuměl. Psal jsem tedy, pro širokou veřejnost i pro studenty, spíše v žertovně poetickém duchu, abych dal najevo, že mým ideálem je nechat lidi, aby si dělali, co chtějí. Také jsem se asi chtěl vyhnout závazkům, které by vyplývaly z toho, že bych vystupoval jako pedagog. Potom, v druhé polovině devadesátých let, po intenzivním učení na různých uměleckých školách, které mě donutilo vytvořit si skutečnou metodu, nejen soubor hlasových a pohybových cvičení, tento problém pominul. Dal jsem stranou všechny legrácky a začal prostě popisovat dění v kurzech. Bylo to pro mě najednou zajímavější a napínavější, protože už nešlo o fantazie výstředního

13

14

poety, ale o práci se skutečnými lidmi. Pokračoval jsem v tom dodnes. Výsledkem je druhá část knihy, která by měla být sbírkou všeho podstatného, co se za ta léta v mnoha kurzech odehrálo, přehledně a systematicky uspořádanou tak, aby ji mohl použít jednotlivec i skupina zájemců o netradiční rozptýlení nebo vážnou tvorbu. Dospět k této formě nebylo snadné. Popisování a uspořádávání něčeho, co se těžko popisuje a uspořádává, je práce, do které se člověku moc nechce. A když už se do ní dá, bolí ho za krkem, je neklidný, raději by to všechno pros­ tě dělal než se pokoušel přesně zformulovat. Musím říct, že jsem dokonce prošel obdo­bím, kdy mi při pouhém pohledu na prázdný list papíru naskočila husí kůže. A popadla mě chuť ten papír pokreslit nebo roztrhat a použít jako materiál na nějakou pěknou koláž nebo jako rekvizitu při výstupu fyzického básnictví, i když se jinak rekvizitám spíš vyhýbám. Odměna je ale sladká. Jednak to mám za sebou a věci, které dělaly radost mnoha lidem, jsou teď přístupné i ostatním. Jednak snad budou spokojeni ti, kdo mě o podobný text žádali, a já můžu vymýšlet něco dalšího. Navíc miluji svépomocné knihy a dlouho jsem toužil napsat si tu svou. Byl jsem také zvědavý, jak asi vypadá popis nepopsatelného, pěkně srovnaný v úhledné hromádce, i když teď mi dochází, že k tomu účelu jsem si mohl na stůl položit každou dobrou knihu poezie. Což mi připomíná, jakkoliv to může na první pohled vypadat zvláštně, že toto by měla být sbírka básní. Fyzických.

Úvod I. Jednoho dne na jaře 1991 jsem se připravoval na zkoušku své kapely. Četl jsem jeden text, nejdřív potichu, pak nahlas, a představoval jsem si jeho zhudebnění a nástrojové aranžmá. Deklamoval jsem ta slova a dělal přitom taková ta zpěvácká, kytaristická a bubenická gesta, přidal trochu pantomimy, občasné tlesknutí, dupnutí a náznaky melodie v různých hlasových polohách, nejdřív vsedě, potom vestoje… Najednou jsem zjistil, že pobíhám po bytě, tančím, skáču, sedím, klečím, ležím na podlaze a pořád deklamuju, vůbec se mi nechce přestat a vůbec nic mi u toho nechybí, nejméně ta kapela, kterou jsem se vlastně právě stal. Byl jsem unesen. Našel jsem přesně to, po čem jsem zřejmě celé ty roky předtím toužil. Udělal jsem jeden pořad, ve kterém jsem vystupoval sám v dialogu s magnetofonem, ze kterého se ozýval můj hlas. Pak jsem pár měsíců chodil po lese, učil se různé způsoby přednesu a přemýšlel o hranicích jazyka a slovním spojení „fyzické básnictví“. Pak jsem odložil i magnetofon a nestačil se divit, což trvá dodnes. Zvláštní je, že jsem ten základní nápad měl už dřív, jen mně nedocházelo, co se z toho může vyvinout. Když jsem někdy v polovině osmdesátých let psal texty pro budoucí kapely Z kopce a Ošklid, vzpomněl jsem si na gymnaziální hodiny literatury a výklad o ruských futuristech, kteří v určitém období říkali svému stylu mašinismus. Spojilo se mi to s představou Majakovského, halasně recitujícího ve žluté košili, a protože jsem odjakživa miloval železnici, napsal jsem na tohle téma: „Lokomotivám se motají kola / Kola se motají lokomotivám / Cyklisté sykli a sténají…“ Nejdřív mi to přišlo úplně absurdní, neviděl jsem možnost jak něco takového hrát s kapelou, pak jsem si ale na jednom školním večírku prostě stoupl, pořád dokola jsem opakoval tenhle text v různých hlasitostech a tempech a zároveň rukama a nohama víceméně napodoboval lokomotivu. Bylo to až příliš směšné. Jenom taková hříčka, ve které ale bylo něco navíc, možná bezděčná parodie na jakékoliv recitování nebo vlastně veřejné vystupování vůbec, možná něco dětského, pravěkého…

15

16

Potom jsem dal dohromady kapelu Z kopce, jejíž počáteční úspěchy byly brzy vystřídány zákazem hraní kvůli textům, které prý propagovaly nudu a vyzývaly mládež k emigraci. Protože jsem je odmítl přepsat, Z kopce nesměli vystupovat a mně hrozilo vyloučení ze studií dějin umění, pokud bych ten zákaz ignoroval. Vymyslel jsem tedy jinou kapelu, ještě daleko horší, nazval ji Ošklid podle vzoru ruských složenin typu kolchoz a napsal pro ni písničky jako Jsem ošklivý člověk nebo Paraguayská policie. A sem, do oné zvláštní kombinace zpěvu, voicebandu a rockové kapely, se najednou hodila moje Lokomotiva jako ideální přídavek. Rozepsal jsem ji do několika hlasů, mužských a ženských, a dostal se tak vlastně k něčemu, nač jsem mohl za deset let navázat při práci se studenty brněnské Janáčkovy akademie múzických umění na představení Una Lama Zoo. Ošklid už nikdo zakázat nestačil a já jsem šel na podzim 1988 na rok na vojnu, což nakonec nebylo tak hrozné, jak jsem se obával, od začátku ale bylo zřejmé, že se všechna ta hloupost a nesvoboda dá překonat jenom psaním. Nejdřív jsem byl v takovém šoku, že jsem byl schopen psát jenom o těch nejobyčejnějších věcech, třeba jak si někdo připravuje svačinu. Pak to začala být větší legrace a v mých textech najednou pochodoval zástup lidí kolem horké kaše nebo se divil zápachu v budově kasárenského typu, aby se nakonec ukázalo, že ve sklepě leží mrtvola. Pod rukama mi také ožil příběh Plavce Jindřicha, o čemž se čtenář dozví později. Měl jsem pocit, že se se mnou děje něco zásadního, znělo to jako „Stojím sám proti sobě“ nebo „Přestávám být jedním z nás“. A aby to nebylo tak temné, ukázalo se, že „Ještě pořád tady je n ­ aděje“. Naučil jsem se střídat volný a vázaný verš, hovorový tón s minimalismem, pracovat s pauzami mezi slovy při psaní, čtení, deklamaci i zpěvu. Někdy na jaře 1989 mně vojáci dovolili jet do Prahy na předávání cen časopisu Melodie, kde jsem v uniformě recitoval Lokomotivu, což zřejmě dost překvapilo nejen diváky v sále, ale následně i televizní publikum. Mělo to najednou už takové mírně revoluční zabarvení. Z litoměřických kasáren jsem si přivezl sbírku textů, ze kterých potom vznikly písničky pro poslední desky Z kopce a první program fyzického básnictví. Potom přišla revoluce, fantastická osvobozující událost. Potom se mi narodila dcera, hotový zázrak. Potom jsem zjistil, že bych kromě rockové hudby chtěl dělat ještě něco jiného, osobnějšího, svobodnějšího. Byl jsem plný těch příběhů z dějin umění o vzniku nových stylů, měnících dosavadní pohled na

nejjednodušší věci. Spojujících různá média. Vytvářejících „nový jazyk“. Připadalo mi přirozené pokusit se o něco takového. Dělat něco, co nikdo nedělá a čemu každý rozumí. Pokud možno jednoduše. Naplno. Zajímalo mě, zda se dá najít nějaký jiný způsob jak být normální, když už jsem narozený v polovině šedesátých let, viděl jsem ruské tanky v ulicích Brna, můj otec brzy poté emigroval do Ameriky, jsem levák, kus dětství jsem strávil na logopedii a v pubertě chytil pod různými tlaky mírnou breptavost, odmalička mě fascinovala hudba, literatura, výtvarné umění a různé pohybové aktivity, ničemu z toho jsem přitom nedokázal dát přednost a nic z toho zatratit i přes některé příšerné zážitky z různých oborů uměleckého školství, můj dědeček byl básník, který svou nejznámější sbírku přinesl v hlavě z koncentračního tábora, kde organizoval tajné literární večery, moji rodiče jsou inženýři a prarodiče z otcovy strany dělníci, vypadám jako Středoevropan poněkud jihovýchodnějšího typu a někdy si připadám jako Marťan a jindy mi tak připadá zbytek světa. Když už jsem vystudoval dějiny umění a chci se živit něčím jiným, uměním, mohl bych aspoň vymyslet název nějakého uměleckého směru. A zkusit najít jiný svět ne v exotických zemích, jako Rimbaud a Gauguin, ale uvnitř nejvšednější skutečnosti, jako surrealisti. Někteří moji rockoví hrdinové v sedma­ dvaceti zemřeli. To mně se nechce, možná je ale nejvyšší čas začít nový život. A když se uměle rozdělená Evropa a její kultura spojuje, proč nějakým přirozeným způsobem nespojit různé umělecké žánry v gestu člověka, který uvažuje trochu jinak, než bylo dosud běžné? V zemi, kde se odjakživa všechno křížilo? Fyzické básnictví tedy nejdřív vypadalo jako akce někoho, kdo se změnil v kapelu. Že se jedná o „parateatrální jev“, jsem se měl dozvědět později. První představení (Ještě pořád tady je naděje, 1991) byla kupodivu velmi úspěšná, trochu jsem se asi těšil, že budu nepochopen a stanu se prokletým básníkem. Nepochopení přišlo z nečekané strany. Mnozí rockeři získali dojem, že jsem se zbláznil, případně že si dělám „srandu z lidí“. Mně ovšem připadalo, že moje novinka pěkně zapadá do tradice experimentálního rocku, který jsem chápal, nejenom kvůli době prožité v totalitě, jež ho nesnášela, jako říši svobody. Porozumění jsem se naopak dočkal ze strany výtvarníků, především starší generace té skvělé polooficiální avantgardy, divadelníků, literátů a hudebníků poněkud jiného ražení. Začal jsem vystupovat trochu jinde a pro jiné lidi než

17

18

dosud. Mimo hudební oblast jsem teď poznával oblasti výtvarnou, literární a divadelní, jejich atmosféru, slovní zásobu… Velmi radostné i poučné! Na začátku roku 1992 jsem strávil tři měsíce na stáži ve Stuttgartu, kde mi poté, co jsem se úplně zahltil výtvarnými a filmovými zážitky, nezbylo nic jiného než kreslit a přemýšlet o fyzickém básnictví na papíře. Zatím jsem objevil úžasný prostor mezi mluvou a zpěvem, tancem a pantomimou, samozřejmě také humorem a vážností, elegancí a brutalitou. Teď se ukázalo, co všechno se skrývá v prostoru mezi figurální kresbou a kaligrafií. Postavy se mi pod rukama plynule proměňovaly v písmena a naopak. Najednou jsem si dovedl představit spojení tradice vizuální poezie s mou láskou ke starým mistrům. Múza Vizualita se natrvalo přidala ke svým družkám Verbalitě, Audialitě a Mobilitě, múze všeho, co se týká pohybu. Ve Stuttgartu jsem také po jednom představení dostal překvapivé pozvání. Měl jsem studentům Studia mluveného slova pár hodin přednášet o fyzickém básnictví. Šel jsem tam, zahrál pár věcí v čele s Lokomotivou, vyprávěl svůj příběh a trochu diskutoval. Zvláštní bylo, že jsem se většinu svého dosavadního života těšil na chvíli, kdy už konečně nebudu mít nic společného s jakýmkoliv formálním vzděláváním, a přitom tohle mě opravdu bavilo. Když jsem potom v Čechách dostal pozvání k vedení prvních kurzů, bral jsem to sice spíš jako vtip, na místě jsem se ale cítil ve svém živlu. Na Fakultě výtvarného umění VUT v Brně už mi učení připadalo samozřejmé. Dřív než jsem začal vytvářet jakousi metodu, jsem ovšem řešil přízemnější problém — jak zabavit skupinu mladých lidí tak, aby to nebylo hloupé a aby to bavilo zároveň i mě. Metoda ale získávala tvar a na Janáčkově akademii koncem devadesátých let jsem se ke svému úžasu dozvěděl, že učím základy herectví, a že tedy můj kurz nebude nějakou doplňkovou bizarností pro vybrané starší studenty, jak jsem předpokládal, ale že bych měl učit všechny první ročníky, včetně dramatické výchovy, byť je zřejmé, že nejsem herec, ale „solitér“. Takovou velkorysost a pochopení bych nečekal. Jsem vděčný. Poslední věcí, která mně v Německu došla, bylo to, že jakkoliv miluji svou mateřštinu, nebo snad právě proto, zajímají mě její meze a co je za nimi. Nechtěl jsem dělat zahraniční program v angličtině nebo jiném konvenčním jazyce. Chtěl jsem zkombinovat slova se zvuky, pohyby a gesty, vytvářet jazyk, o ­ sobní, a přitom obecně srozumitelný. To byla práce na několik dalších let.

Nejprve jsem do svých českých textů vkládal různé polozpívané pasáže, s využitím všech možných hlasových poloh od hutných hlubokých tónů po kvílivé výšky. A také šeptů, křiků, slabik, které nic určitého neznamenají, pískání, mlaskání, tleskání, luskání, úderů do břicha a hrudi, břicha a stehen, dupání, a navíc akcí s předměty, které jsou zrovna na pódiu nebo v sále (představení Návrat Plavce Jindřicha, 1993). Hledal jsem v sobě hlasy pro různé imaginární postavy, zkoušel méně obvyklé způsoby vedení melodie a práce s rytmem, testoval, čeho je můj vokál ještě schopen. Naučil jsem se improvizovat „od nuly“, v čemž dodnes rád pokračuji, ať už sám nebo s kolegy hudebníky, zpěváky, herci. Pak jsem se poprvé zkusil obejít úplně beze slov, výsledek byl ale příliš intenzivní (druhá část téhož představení, 1994). Byl jsem, v dobré víře, obviněn ze šamanismu, což jsem nechtěl, jednak z metafyzických důvodů, jednak proto, že to znamenalo být někam zařazen. Vrátil jsem se částečně k běžným jazykům a mixoval češtinu, latinu a an­glič­ tinu s abstraktnějšími zvuky a pódiovou akcí (Ooo Luna Nulla, 1995). To fungovalo. Mohl jsem tedy znovu pokoušet hranice neznáma. Chodil jsem po Brně a blízkém okolí s mikrofonem a zápisníkem, improvizoval beze slov na místech, která byla nějak zvukově nebo situačně zajímavá (u ventilátoru samo­ obsluhy, u dálnice, ve výtahu, v kanále, se sekačkou na trávu, u železničního přejezdu, v hospodě…), a výsledky, v hlase a pohybu, různě zaznamenával a zpracovával. Pokud jsem se pak na některá z těch míst vracel, výstupem byla řada terénních nahrávek, fotografií a videodokumentů (In Natura, 1996—1999; dalšími alby terénních nahrávek byly „Ó“, 1999 a Navigator, 2002, natočený u moře v jižním Bulharsku). Pokud jsem se naopak s tímto materiálem přesunul do studia a na pódium, vznikly potom studiové nahrávky, jiná videa a představení, kde se navíc jako důležitý výtvarný prvek objevily masky, které jsem na základě témat jednotlivých skladeb vytvářel svými prsty před obličejem (Cirkus­‑Chaos­‑Minaret, 1998). Nechal jsem si také narůst dlouhé vlasy a na pódiu s nimi pracoval, během akce občas rychle měnil účes jako v čínském divadle a používal je k dotváření živého obrazu nebo jako proměnlivou rekvizitu. Součástí některých představení byla prezentace terénních nahrávek, pohybový a hlasový dialog s nimi, případně vystavování kreseb, vzniklých například za chůze v lese nebo za jízdy v dopravních prostředcích, na pódiu. Líbilo se mi, že takto po svém navazuji na klasickou tradici „tvorby podle přírody“.

19

20

Byly to ovšem, mírně řečeno, zvláštní roky. Netušil jsem, co všechno mě ještě může potkat. V příznačné scéně z filmového dokumentu o tomto období jsem tančil na Moravském náměstí mezi pracujícími asfaltéry. Na návštěvě u přátel se mi podařilo naučit mňoukat jejich deprivované kotě. Abych si udržel zdravý rozum, použil jsem silnou zbraň, návrat k češtině. Začal jsem pro studenty Janáčkovy akademie psát, zpočátku jako řadu žertovných artikulačních cvičení, hru o liškách a myslivcích, něco jako Příhody lišky Bystroušky po sedmdesáti letech. Když je to ta Janáčkova akademie, říkal jsem si, a on měl takové pochopení pro řeč zvířat… Vypadalo to jako práce na pár dní. Začetl jsem se do mysliveckých příruček a mytologických manuálů. Po dvou letech byl hotov text, z něhož vznikla řada studentských prací, moje one man show fyzického básnictví a později celá „ekopsychologická opera“ (Lišák je lišák, 1997—2005). Koncem devadesátých let jsem také zjistil, že mi na stole leží české texty, natolik láskyplně zuřivé („Když na tebe banalita / Namíří své banány / Vzdej to…“), že nemá smysl prezentovat je jinak než s kapelou. Dal jsem dohromady kapelu Ty Syčáci a doposud s nimi zažil řadu skvělých dobrodružství, která se ale tématu fyzického básnictví týkají jen volně. Současně jsem si po začátku nového století a ještě víc po vstupu České republiky do Evropské unie, doprovázeném mnoha úvahami o evropanství, kladl otázku, zda by svět fyzického básnictví nepotřeboval kromě různých možností kombinací přirozených jazyků (lingua) a univerzální řeči (paralingua) ještě něco třetího, méně konkrétního na jedné a méně abstraktního na druhé straně. Už během psaní Ooo Luna Nulla se mi vybavila vzpomínka na dětskou fascinaci jmény dinosaurů a na zvláštní pocity, které jsem měl, když jsem v zoo pozoroval medvěda a na jeho kleci četl „ursus ursus“. Výsledkem byly texty pro kolektivně režírované studentské představení Una Lama Zoo z roku 1997 („Lama litera / Lama literata / Lama literatura…“), na které myslím všichni zúčastnění dodnes vzpomínají se spikleneckým úsměvem. Napadlo mě dotáhnout ten nápad do konce. Psát veselé i vážné texty pouze s použitím obecně srozumitelných slov především latinského původu a říkat tomu translatina. Pár měsíců jsem četl etymologický slovník a vypisoval si slova, která se mi líbila, měla vztah k tématům, jež mě zajímala, a byla nějak obsažená ve slovní zásobě živých jazyků, hlavně češtiny a angličtiny. Pak jsem skládal verše v „barbarské“ latině a doufal, že to není latina vandalská

(„Ave Eva / Genesis genius general gen / Alleluia…“). Vyhýbal jsem se všem složitějším tvarům — co se týče gramatiky, nechal jsem pracovat mezery mezi podstatnými jmény. Měl jsem na paměti, že opravdu nejsem žádný latiník, moje zkouška z tohoto jazyka na vysoké škole probíhala tak, že jsem „De eque ligneo“, „O dřevěném koni“, přeložil jako „O stejných jazycích“, myslel jsem totiž, že se to prostě dá odvodit způsobem equus = ekvivalent, lignum = něco jako lingua. S repertoárem v translatině jsem pak absolvoval spoustu vystoupení doma i v zahraničí a většinou to fungovalo výborně. Lidé si často nejspíš chvíli mysleli, že jen tak blábolím, potom jim začaly docházet ty významy… Samozřejmě hraje roli výslovnost různých jazyků, latinské výrazy v češtině, němčině a španělštině znějí prostě jinak než třeba ve francouzštině a angličtině. Američané jsou ovšem zvyklí na basic spanish, čímž se to příjemně komplikuje ve prospěch donkichotského oživování mrtvé latiny poukazem na její skryté vele­ úspěšné přežívání v moderních světových jazycích. Některé translatinské kusy jsou k popukání, jiné smrtelně vážné. Zvláštní je, že ta řeč zní podivuhodně důstojně i v nejabsurdnějších textových situacích. Aby to celé nějak drželo pohromadě, potřeboval jsem myšlenku, nebo spíš její vtělení, postavu, která by stála v pozadí a jaksi tahala za nitky, ať už výsledek působí jako šokující osvěžení nebo seriózní jazykový projekt. Jaký vztah mají medvěd a ursus? Jeden se tady pohupuje přede mnou a druhý… někde… ve věčnosti? Dvojčata? Výraz gemini jsem měl na seznamu, vzpomněl jsem si ale, že Dvojče je v bibli Tomáš, z aramejského Teómá, řecky Didymos. Tom Tom. Tom Van Song. Slušné jméno pro hrdinu alter­‑nativního básnictví. Už dřív jsem věděl, že apoštol, který mi byl vždycky sympatický, se proslavil nejenom svým způsobem víry, založeným na pochybování, ale podle mimobiblické legendy i tím, že v indickém vězení zpíval skvělou Píseň o perle. Jeho jméno prý mělo mystický význam. To mě zajímalo. Původně jsem se totiž měl jmenovat Tomáš, puristický prastrýc to ale nedovolil, protože prý „Tomáš Váša zní, jako když jede lokomotiva“! Další možností byl Tom, což ale komunistické úřady nedovolovaly. Stal jsem se tedy solidním konvenčním Petrem, Skálou, aby moje alter ego, navzdory všemu možnému, ožilo v podobě fyzického básnictví jako Lokomotiva, Tamtam, Dvojče z Písně. Jak už jsem byl zvyklý z předchozích projektů, souběžně s textovou a pódiovou stránkou tohoto opusu (Tomvansong, 2004—2010) jsem připravoval jeho

21

22

výtvarnou podobu. Kreslil jsem tužkou, perem, fixem, pastely, pastelkami, kávou, vínem i rajskou, tomatovou šťávou, jednou i oběma rukama zároveň. Vystřihoval a vytrhoval jsem obrázky z černého papíru a lepil je na bílý. Kombinoval jsem kresby s texty a fotografiemi. Natočil jsem různá audia i videa. Dal jsem tomu všemu určitou formu a výsledek publikoval. Tím skončila jedna dlouhá éra fyzického básnictví.

II. Všechno, o čem zde mluvím, jsem dělal moc rád. V tom je ten vtip. Nedávno jsem si ale po jednom vystoupení a následné neformální debatě s několika diváky uvědomil, jak je to celé fantastické. Vezmu tašku, do které sbalím nejnutnější věci, sednu na vlak a ocitnu se někde, blízko nebo daleko, ve městě nebo městečku, kam bych se jinak třeba nedostal, kvůli lidem, které bych jinak nepotkal, na jednoduše osvětleném pódiu, na němž kromě židle většinou není ani mikrofon, ten používám jenom ve velkých sálech a na festivalech. Nějakou hodinu a půl potom stojím, sedím, mluvím, skoro zpívám a skoro tančím, pomocí skladeb ze všech svých období poutám pozornost a často i vzbuzuji salvy smíchu a dojem, že toto by mohl dělat každý, kdo by měl ovšem ten nápad a tu drzost. Lidé, kteří zažívají fyzické básnictví poprvé, u nás i v zahraničí, většinou tvrdí, že něco takového nikdy neviděli. Často ale dodávají, že už jen pár desítek minut po počátečním šoku jim moje akce připadá úplně přirozená. Někdy řeknou, že se nejvíc diví tomu, že se předtím divili. Mně se zdá samozřejmě přirozené dělat něco neobvyklého, je to kromě zábavy i moje práce. Vzrušující na tom je možnost nabídnout publiku spíš než nějakou technickou novinku nebo virtuózní výkon jiný způsob zacházení s jednoduchými věcmi. Ruce, nohy, hlava, hlas. Židle. Slova a zvuky. Jiné jednání, chování, vnímání. Někdo potom řekne, že takové věci dělá, když se nikdo nedívá. Nebo touží dělat. Nebo mu to připomíná dětství. Nebo pravěk. Nebo terapii. Nebo svobodu. Někdo řekne, že je okouzlen. To ovšem já bývám také. Jednou za čas se stane, že všechno probíhá tak intenzivně a plynule, že sám ze sebe dostávám strach. Příjemné mrazení. Většinou ale stačí párkrát se nadechnout víc, než to žádá partitura, a nějakou chvíli se

pak hyperventilovaný performer vznáší nad hlavami diváků jako v pěkném leteckém snu. Někdy je divné už jen to, jak na sebe reagují ruce a hlas, tělo a slovo, je to opravdu jako hrát na neviditelný nástroj. Tvoření něčeho z ničeho. Sochařství, které místo hlíny používá prostor a čas. Musím se přiznat, že někdy ještě minutu před začátkem představení nemůžu uvěřit, o co že se to chystám následující hodinu pokoušet. Stovky takových pokusů mám za sebou, vždycky jsem se snažil, aby to bylo dobré, což zahrnuje i umění nesnažit se příliš, a docela často mám důvod si myslet, že to vyšlo, alespoň podle reakcí diváků. A z jejich reakcí, během představení i po něm, mívám jeden ze svých nejoblíbenějších pocitů, že totiž hlavními hvězdami večera jsou oni. Krásní lidé, říkám si, i když tuším, že důležitou roli v mém všeobjímajícím optimismu hraje to, že všechno, co je ode mě vzdálené víc než metr, vidím poněkud rozmazaně, impresionisticky. Ženy, muži, často děti, hlavně na různých festivalech, studenti i starší lidé, někdy o hodně starší. Pozorní. Přemýšliví. Odhodlaní se bavit. Někdy očividně na rozpacích, zda se smát, nebo si dělat poznámky. Jindy vytvářející atmosféru jakési lidové veselice nebo naopak společně sdíleného existenciálního dramatu anebo kupodivu obojího dohromady. Líbí se mi, že někdo přišel, protože má rád hudbu, jiný kvůli divadlu nebo literatuře. Někdo je zřejmě fanouškem nezařaditelných projevů moderního umění. I když mé publikum určitě není tzv. většinové, je natolik různorodé, že mám důvod se radovat. Povedlo se, opravdu, mou „cílovou skupinou“ je… kdokoliv. Takoví lidé, kromě toho, že mají zajímavé komentáře, jsou ovšem zvídaví a rádi kladou otázky, z nichž některé se opakují a napadly by třeba i čtenáře tohoto textu. Nejde jen o věčnou novinářskou otázku „Co je fyzické básnictví?“ a její nejen novinářskou sestru „Jak jste k tomu došel?“. Někdo se také ptá:

Musí to být hodně fyzicky namáhavé. Jste vyčerpaný? Naopak, cítím se líp než před představením. Nejtěžší je dostat se na pódium, což říkám jen napůl z legrace. Pak už to jde snadno, vím, co dělám, takže nemusím moc přemýšlet a všechno dělám lehce, i ty nejdramatičtější hlasové a pohybové věci. Jenom hlídám, abych v žádném směru nepřeháněl, často ovšem skoro přeháním, mám rád takovou tu mírně nebezpečnou atmosféru. Velkou

23

24

výhodou je, že když už na tom pódiu jste, máte jen dvě možnosti — hrát co nejlíp, nebo zkolabovat. Není kam couvnout, na rozdíl od většiny životních situací. Žádná dilemata. Pokud nemáte důvod ke kolapsu, prostě se do toho ponoříte, zadovádíte si, pohrajete, což nakonec víc osvěžuje než vyčerpává. Taky se dost nadýchám a to je… povznášející.

Vypadá to, že jste prošel nějakým zvláštním výcvikem, co se týče dýchání a práce s hlasem. Je to tak? Ne. Když jsem začínal, hodně jsem cvičil své deklamace za chůze a nějak jsem si zvykl pracovat s hlasem, hýbat se přitom a nelapat po dechu. Taky jsem cvičil spojení uvolněného hlasu s uvolněným pohybem celého těla a od té doby nemám potíže, které jsem předtím míval při některých „uřvaných“ vystoupeních s kapelou. Myslím, že člověk si může dovolit ledacos, pokud to dělá bez násilí, lehce a klidně.

Míváte trému? Ne. Spíš je to takové příjemné vzrušení, jaké možná cítí zvíře přešlapující v kleci, když už ví, že se blíží její otevření. Delší dobu před představením ale občas mívám jakýsi odliv energie, spojený s mírnými hypochondrickými náznaky. To si představuji jako poslední kontrolu všech systémů rakety před odpočítáváním ke startu. Ano, jednou se mi ještě kousek od pódia opravdu třásla kolena. To bylo na festivalu improvizace, kde jsem měl před plným sálem půl hodiny improvizovat „od nuly“, bez přípravy a hlavně bez možnosti použít cokoliv ze své zásoby výstupů pro běžná představení. Ale zase, stačilo udělat krok a ocitnout se v situaci, kdy skutečně není kam couvnout, a vše šlo hladce, až moc, hahaha.

Není těžké být na pódiu sám? Vůbec ne. Když hrajete s kapelou, máte se sice o co opřít, musíte ale brát ohled na ostatní. Když jsem sám, můžu dělat cokoliv, přidat, ubrat, zrychlit, zpomalit… Mám víc možností, v něčem je to paradoxně pestřejší než při týmové práci. Mám rád obojí. Když někam jedeme hrát s kamarády, je to dobré, popovídáme si atd. Když jedu sám, mluvím s více lidmi, které jsem předtím neznal. Opravdu sám nejsem nikdy. Vlastně ani na pódiu, kde to někdy vypadá, jako by si tam

dala sraz všechna moje alter ega. Muž a žena, dospělý a dítě, šašek a profesor. Futurista a pračlověk, něžný i agresivní.

Jste exhibicionista? Určitě. Výborně se ale bez toho obejdu. Odmalička jsem zřejmě něco jako „přirozený performer“. Když mi řekli, abych zazpíval písničku, ani mě nenapadlo to neudělat. Zazpíval jsem, když to tedy chtějí, rád jsem si nechal zatleskat a šel zase dělat něco svého. Dneska se těším stejně na pódium jako k pracovnímu stolu nebo na večírek. Musím ale říct, že před lidmi, ať je jich deset nebo tisíc, se cítím jako doma. Samozřejmě za podmínky, že mezi námi je ta pomyslná „čtvrtá stěna“. Zvláštní je, že moje babička, která celý život prodávala v Kladně textil, mluvila velmi podobně. Pro ni byl zase jako předěl důležitý ten pult. Ve svém oboru byla opravdová hvězda. Přirozený performer.

Jak na vás reagují v zahraničí? Jaké je nejlepší publikum? V zahraničí zhruba stejně jako u nás, hlavně na západě. Na severu to bývá zadumanější, na jihu živější, může to být ale klidně naopak. Mám rád všechny druhy publika. Samozřejmě je krásné, když si připadáte mezi svými, celý sál jako by dýchal s vámi atd., je v tom ovšem riziko, že se příliš necháte unést danou náladou a vaše akce bude jednorozměrná. Proto mám rád i opatrnější publikum. A vlastně i to nedůvěřivé, docela mě baví někoho přesvědčovat, i když i to je tenký led. Snažím se dodržovat rovnováhu mezi experimentováním a komunikováním, být srozumitelný a vyhnout se přitom lacinosti. Zajímavé je, jak na fyzické básnictví reagují děti. Některé jsou úplně u vytržení. A přitom vážné. Může to být jednoduše tím, že dělám veřejně věci, které jim rodiče neschvalují. Může v tom ale být něco hlubšího, možná i hodně hlubokého. Sestup k základům jazyka, návrat do oblasti svobodného hravého sebe­vyjádření, jak občas slyším. Někdy si myslím, když na začátku představení koukám do prvních řad, že ať je publikum jakkoliv staré, mými spojenci jsou děti dřímající v dospělých. A podle toho to pak často vypadá.

Měli jsme chuť se k vám pŘidat. Stává se to? Hlavně se stává, že o tom někdo takhle mluví. Pokud se lidé občas přidávají, nic proti tomu nemám, líbí se mi to, ale nechci vyvolávat dojem, že v tom je

25

26

pointa fyzického básnictví, takže spíš k podobným věcem nevyzývám. Nedávno jedna holčička v předškolním věku seděla na mé židli už před začátkem představení a odmítla ji opustit. Společně jsme tedy improvizovali na jednoduchá témata, která zadávala ona, po čtvrt hodině jsme raději skončili, aby se publikum nezbláznilo. Bylo to opravdu dobré. Neplánované. Na jednom vystoupení Una Lama Zoo docela velká skupina lidí kvákala jako žáby, nadšeně, soustředěně a dlouho. Krása. Nebyl jsem si ale jistý, zda toto je můj hlavní cíl. Ano, v poslední době hrávám skladbu Lamento, v jejíž střední části se může publikum přidat, kvílet, naříkat, trhat si vlasy atd., hodně se kupodivu zapojují intelektuálové.

Je to improvizace? Do určité míry, pravděpodobně míň, než si myslíte, když se takto ptáte. Měl jsem období, kdy jsem improvizoval hodně. Teď mi je líto tím ztrácet čas, když mám tolik komponovaných čísel, která mě tak baví kombinovat bez pevného playlistu, jen s ohledem na momentální náladu, reakce publika, daný prostor… Skladby je možné obměňovat, něco vypustit nebo přidat, spojit dvě v jednu atd. Jejich vyznění může být za různých okolností různé. Rád zařazuji do průvodního slova narážky na místní reálie, doufám že zdařilé, pokud se to ale nepovede, aspoň je vidět, že improvizuji. Když někdo zakašle, jsem připraven mu odpovědět, na štěkání reagovat štěkáním, dělat si legraci z vyzvánění tele­fonů. Celkově bych ale řekl, že důležitější než improvizace mi teď připadá vytváření pocitu nejistoty, zda se jedná o perfektně připravené číslo, nebo o řadu spontánních nápadů. Když se účastním skupinových improvizací, ať už hudebních nebo divadelních, prostě vypnu větší část hlavy, otevřu se tomu, co ke mně přichází, zpívám, mluvím, hýbu se, vydávám všechny možné zvuky, jenom trochu hlídám formu. Bývá to mimořádně příjemný pocit. Jde to samo. Ponor. Anarchie. Dobrodružství. Těžko se to popisuje, protože to je tak prosté. Což se mimochodem týká celého fyzického básnictví. O nejjednodušších věcech se nemluví snadno. Lidé si často myslí, že improvizace je opakem kompozice. Ve skutečnosti existuje mnoho mezistupňů, improvizace na téma, variace, ozvláštnění, interpretace s různou mírou volnosti… Stačí si to vyzkoušet, nebo se podívat na hudební teorii, kde je to dobře zpracované, nebo si všimnout, jakými způsoby se spontaneita účastní běžného života. Stejně jako v běžném životě není ovšem

vždycky snadné se uvolnit, když přichází chvíle pro improvizaci. Člověk se musí zastavit na nějakém jednoduchém motivu a chvíli si prostě počkat.

Kde berete inspiraci? Rozhodně kdekoliv. A dělám si poznámky. Důležité je, aby žádný nápad, který za to jen trochu stojí, nezapadl. Vybírat a škrtat se dá vždycky.

Varianta: Kam na to chodíte? Kamkoliv. Hodně chodím. Hodně cestuji. Na druhé straně nezapomínám, co říkal Paul Gauguin, když mu vyčítali, že žije daleko od uměleckých center: Umělecké centrum je v mé hlavě. Pracuji stejně, jako když mně bylo pět let. Se stejným nadšením chodím s klackem po lese, když je třeba hledat, a sedím doma nad stavebnicí, když je třeba nacházet.

Dělá někdo něco podobného? Podobného ano, spíš ale v jednotlivostech. Některé prvky, které používám, používají lidé k ozvláštnění své hudby, literatury, divadla nebo akčního výtvarného umění, často s mimořádnými výsledky. Já se snažím zůstat mezi těmi žánry, uprostřed, vycházet z toho prostředka a vracet se tam, nepatřit nikam jinam. Diváci v různých zemích, z různých kultur, potom tvrdí, že nic takového neznají, i když je jim moje práce jaksi povědomá. To rád slyším, vůbec bych se ale nezlobil, kdybych měl ve svém oboru nějaké zajímavé partnery… Když jsem začínal, bylo to něco podivného, okrajového, i když jsem si dal záležet, abych i ty nejneobvyklejší věci vyzkoušel před živým publikem, protože jsem nechtěl dělat nějaký kabinetní experiment. Dneska je to jiné. Používat třeba hlas jako rytmický perkusivní nástroj je úplně běžné, mluvozpěvové intonace se objevují v rozhlasové pop‑music, některé současné desky znějí jako hodinová verze Lokomotivám se motají kola. Alternativní jazyky se objevují celkem často. Doprovázet rapování nebo zpěv neobvyklými pohyby je normální. Výborně. Nejsem už takový blázen jako dřív, vlastně mě vždycky překvapí, když jsou ještě občas někteří lidé mým vystoupením přece jen trochu zaskočení. Tzv. poetry slam je například v Německu už delší dobu něco jako střední proud. Jiné věci, které byly dřív čistě avantgardní, lidé znají z populárních forem performance, street artu nebo třeba world music. V módě je také improvizace v mnoha podobách. Některá svéráznější graffiti dnes vypadají

27

28

jako mé staré kresby, čímž nechci říct nic jiného, než že se vnímání těchto věcí posunulo. Mé kurzy také působí jinak než dřív, když je všude plno různých škol, směrů a technik seberozvoje. Jsem spokojen. Můžu se soustředit na to, co mě zajímá, a neztrácet čas hrami typu „kdo je tady normální“.

Máte nějaké určité vzory? Ne. Ale mám řekněme spojence, inspirátory, jejichž tvorba často souvisí s fyzickým básnictvím jen velmi volně. Líbí se mi spousta věcí. Žánr nerozhoduje, někdy dokonce ani kvalita. Tím, že se svou prací dost liším od ostatních, jsem osvobozen od potřeby se vůči něčemu příkře vymezovat. Jím skoro ­všechno. Na jedné straně si rád představuji, že vytvářím folklor svého imaginárního národa, a přemýšlím o jeho severních, jižních, východních a západních větvích. Na druhé straně cítím spřízněnost s mnoha kulturami, organicky spojujícími slovo, obraz, hudbu a pohyb, od pradávna až do současnosti. V české tradici mě před lety nečekaně inspirovalo barokní umění. Teď jsem se znovu probíral meziválečnou avantgardou a napůl z legrace si říkal, že dělám novou verzi poetismu, fyzický. Také jsem samozřejmě nadšen dlouhou brněnskou tradicí experimentálního divadla, hudby, výtvarného umění a poezie. Být součástí tzv. brněnské scény pro mě znamená, a nevidím v tom až takový paradox, nepatřit k žádnému proudu a dělat si věci po svém. Mám ale ještě jiné „přátele“. Neznámé umělce z dob, kdy neexistovalo video, o nichž mám důvod si myslet, že dělali něco jako fyzické básnictví. V pravěku, starověku, středověku i novověku. Na všech obydlených kontinentech. Člověku se vybaví různé folklory, orientální divadlo, všichni ti kejklíři a komedianti, básníci a kaligrafové, bardové, magici, pohybující se v prostoru mezi hrou a obřadem, dětskými říkadly a čarováním. Dějiny zábavy i náboženství se dají číst jako dějiny performance a jsou plné anonymních tvůrců, hledajících nej­ účinnější způsob propojení různých médií. Při svých cestách si rád představuji, jaké to asi bylo na téhle trase před pěti sty lety… A že patřím do rodiny. Na začátku jsem o těchto věcech nic nevěděl a ani nechtěl vědět, abych nebyl ovlivněný ve svém úsilí o „návrat k bodu nula“. Už během prvních vystoupení mě ale někteří diváci začali upozorňovat na různé souvislosti. Bylo toho hodně. Začal jsem studovat. Samozřejmě, když se různí lidé, třeba i z hodně vzdálených dob a kultur, zajímají o podobné věci, docházejí k podobným výsledkům.

Někdy ty spojitosti ale byly až podezřelé. Napsal jsem podrobný scénář k jedné skladbě z cyklu Cirkus­‑Chaos­‑Minaret a pár dnů poté si přečetl téměř totéž v knize o starých tradicích přírodních národů. Vyděsilo mě to. Pak se mi ulevilo. Ten projekt byl náročný, hlavně proto, že jsem neměl žádný vzor, vůbec nic, na rozdíl od dejme tomu rocku, kde i při tom nejodvážnějším počinu máte vzorů desítky. Najednou jsem měl… kolegy. Předky. Kmotry? Když je vaším heslem „stále totéž, pokaždé jinak“ a jdete do důsledků, může vás po čase napadnout slovo „reinkarneval“. A moc se mi líbí myšlenka, že ať se s obecnými představami o umění děje cokoliv, vždycky může přijít někdo s holýma rukama, uvolněným hlasem a pár nápady a začít to všechno znova, od nuly. Když přemýšlím o tom, jak by se můj obor mohl dál rozvíjet, pomáhá mi představa jeho protagonistů v budoucnosti nebo paralelní realitě, kde je fyzické básnictví něco samozřejmého, jako cvičení, společenská hra, nekrvavé bojové umění nebo nástroj dorozumění s dětmi, zvířaty, rostlinami, mezi národy či s mimozemšťany. Nebo jako vhodný dopravní prostředek k cestování časem. Nebo nejekologičtější umění postapokalyptické éry. Nebo, jak je odhaleno pokročilou vědou, způsob, jakým se k sobě odpradávna chovají andělé a démoni, a jak je tedy možné si s nimi poradit. Představuji si různé školy a styly práce těchto protagonistů s mírně nadpřirozenými schopnostmi, kteří jsou ovšem mými nedostižnými vzory.

Je to spíš vážné, nebo legrace? Obojí zároveň. To je dobře, že se ptáte. Znamená to, že se mi snad daří vzbuzovat přesně ten druh nejistoty, který mám rád. Nevíte, co přijde za chvíli. Nevíte určitě, co vlastně přichází teď. Jakého králíka mám ještě v klobouku a co je to vůbec za klobouk. Důležité samozřejmě je, aby vás to bavilo. Smát se nebo plakat můžete i potom.

Užíváte drogy? Ne. Tedy kromě alkoholu, nikotinu a kofeinu, což se snažím nepřehánět. Nic zásadního proti drogám nemám, znám ale něco lepšího. Fyzické básnictví, hahaha. Zajímají mě extrémy, víc ale napětí mezi nimi než nějaký úlet. Dynamická rovnováha. Jednostrannost mě nudí, mám na to příliš těkavou povahu. Nebaví mě být opilý. Baví mě popíjet. Pokud má akce na pódiu občas připomíná cirkus, snažím se být zvíře i krotitel zároveň. Taky si říkám, že nemusím

29

30

kouřit trávu, když už prý, to je doufám jen okrajový názor, vypadám, že ji kouřím opravdu hodně.

Mohlo by fyzické básnictví sloužit jako terapie? To si netroufám posoudit. Názory odborníků mě ale zajímají. Jsem rád, že některým to připadá blízké, ať už jsou arteterapeuti, dramaterapeuti, muziko­ terapeuti, tanečně­‑pohyboví terapeuti nebo ti verbálně zaměření, schválně to píšu podle abecedy. Podobně na tom jsem s pedagogikou. Alternativní pedagogika, škola hrou, výchova uměním, waldorfská škola… Někteří z autorů těchto konceptů patří mezi mé velké hrdiny!

Dá se tím uživit? Kupodivu ano. Raduji se z toho, že jsem nikdy nemusel být zaměstnaný. Hlavně v počátcích to byla velká nejistota. Pak jsem přišel na to, že je to celé hlavně věcí povahy člověka, který se zkouší udržet na volné noze. Nejistotu můžete vnímat jako zdroj úzkosti nebo pocitu dobrodružství. V tom je velký rozdíl. Váš přístup ovlivní, jak se potom chováte k různým příležitostem, které se objevují, jak plánujete další a další projekty, jak umíte být důslední třeba i navzdory přirozené roztěkanosti a netrpělivosti, což je můj případ. Nejistotu nestačí jen vydržet. Člověk se v ní musí cítit jako doma. Pak se můžou dít věci, kterým byste ještě nedávno nevěřili. Důležitá je motivace. Já jsem se už v dětství dozvěděl, že si prý nemůžu dělat, co chci, a rozhodně už ne vstávat ráno v deset, to prý jde jenom „na volné noze“, a to se stejně nikomu nepodaří. Hned mi bylo jasné, že mám cíl. Zkusit to. Slovní spojení „volná noha“ mě očarovalo. Mnoho lidí mně pak řeklo, že živit se v České republice alternativním uměním je nemyslitelné. To ale byli právě ti, kdo nic podobného nezkusili, nebo ti, které možná vylekalo pár měsíců s nízkým příjmem a nutnost sám sobě šéfovat. Vyzkoušel jsem také, že nezávislé povolání nebrání rodinnému životu. Máte sice hodně nepravidelný program, na druhé straně ale taky hodně volného času. Nějaké řešení se vždycky najde. Je jasné, že velmi snadno může nastat situace, kdy je člověk svobodnější v nějakém nenáročném zaměstnání, protože například malovat obrazy pak může nezávisle na uměleckých institucích. Záleží na povaze a okolnostech, což jsou dvě věci, které se často velmi tajemně prolínají. Já jsem měl na začátku pocit,

že kdybych dal dohromady něco originálního, nenáročného na provoz a určeného širokému publiku, mohlo by to vyjít. A kdyby mě to navíc opravdu hodně bavilo, mohl bych u toho vydržet delší dobu. Zkusil jsem to.

Jak se máte? Výborně. A myslím to vážně. Žiju několik životů zároveň, což sice není snadné skloubit, ale když se to daří, jedna věc podporuje druhou, přímo i nepřímo, je to pestré. Dlouho mi vrtalo hlavou, jak to bylo s těmi „renesančními lidmi“. Dělali víc věcí zároveň, protože byli tak skvělí, nebo proto, že to považovali za normální? Řekl bych spíš to druhé. Vícestrannost, vícehlasost je možná přirozenější než se vyčerpávat jednou činností a pak se hroutit a nedělat nic. Zajímají mě různé žánry a žánry uvnitř žánrů a různé způsoby života… Když se mám například během několika okamžiků proměnit z básníka v rockera nebo z rockera v učitele, necítím se rozpolcený. Pěkně to spolu souvisí. Napadá mě, že pokud rock představuje něco spíš tělesného, emocionálního a učení je zase intelektuální záležitost, fyzické básnictví může fungovat mezi tím jako spojnice. Tělo — duše — duch, říkávali staří myslitelé, umět oddělovat nevylučuje umění spojovat. Důležité je cvičit se v obojím. Před lety jsem šel po náměstí jednoho severomoravského městečka. Zahlédl jsem skupinku lidí, kteří rozhodně nevypadali na milovníky žánru perfor­mance, a pak jsem zaslechl, jak jeden z nich za mými zády říká: „To je Váša. Ten transformer.“ Děkuji za poklonu! Mám se dobře. Dobře jím, mám rád symbolická jídla, jazyk, křídla, ryby, rajská jablka, různé směsi. Dobře spím, možná díky tužce a zápisníku u polštáře, což mi dává pocit, že se neflákám. Dlouhodobá práce se sny mi připadá jako možná nejpřirozenější duchovní disciplína. Jako byste měli po ruce někoho, kdo vám přinejmenším nikdy nelže. Oblékám se, jak chci, to je jedna z velkých výhod svobodného umělectví. Mám rád plandavé věci a rád zkouším, co vydrží. Od doby, kdy jsem se dozvěděl, že se tomu dá říkat dobrovolná skromnost, se za to už vůbec nestydím. Dřív jsem měl rád červená trika, začalo to vlastně starou červenou sokolskou košilí u Z kopce, která mi s úspěchem pomáhala získávat energii a dráždit komunistickou stranu. Pak se mi líbilo, že jsem si v mírně vybledlé červené připadal jako cihla, zatímco teď mám spíš písečné období. V bleděmodré se cítím jako mrak, v šedé jako kdokoliv. Černá je standard.

31

32

Rád se procházím, často kolem řeky mezi Brněnskou přehradou a Komínem, kde to před lety pro mě všechno začalo. Duch fyzického básnictví je zde ve svém živlu. Nemám nic proti autům, nikdy jsem žádné neměl, mám rád peníze, nepotřebuju jich moc, miluji Brno, podobně jako Prahu a zbytek světa, nepamatuji si, že by se mi někde nelíbilo, i když to občas chvíli trvá. Rád chodím k zubaři, je to takové akční, v duchu si opakuji speciální mantru a zkoumám její účinnost. Někdy mi k úplné blaženosti stačí zopakovat si oblíbený text nebo se podívat na obrázek, který se povedl, je to jako mít bankovní účet, ze kterého neubývá, když vybíráte. Když mi je nejhůř, dělám fyzické ­básnictví. Užívám si výhody vlastního žánru a soutěžím jenom sám se sebou. Snažím se být dost dobrý, ale ne virtuózní. Je mi jasné, že být třeba i nejlepší na světě v oboru, který si člověk vymyslel, nemusí být až taková dřina, hodně práce ale dá nebýt nejhorší. Před lety jsem objevil, že o tom, co je úspěch, nemusí rozhodovat jenom jiní lidé, než jsem já. Ohromilo mě to a osvobodilo. Kupodivu jsem od té doby pracovitější a asi i poctivější. Můj přirozený sklon k požitkářství je nasycen zjištěním, že ty nejlepší věci mohou být jednoduché a stále na dosah. Každé téma je zajímavé, když se podíváte z určitého úhlu, nemusíte měnit věci, ale způsob pohledu. Když děláte fyzické básnictví, zjišťujete, že nemusíte nutně přidávat něco k tomu, co už máte, chcete‑li zažít něco fantastického. Rozšířené vnímání, řekl bych, je k nezaplacení. Rád se učím. Hned po škole mě začalo velice bavit studium dějin různých umění. Potom věda o náboženství a psychologie. Odmalička ovšem biologie. Vůbec myslím, že současná věda dokonale vyvažuje jiné způsoby poznání a jejich občasnou zaslepenost. Zajímá mě, co se děje ve společnosti, a zároveň se snažím držet si odstup od té „informační apokalypsy“, jak říkal Buñuel. Nejvíc mě zajímá běžný život a umění učit se od života. Když je to takhle, vlastně mě baví i stárnout. Abych nezapomněl. Kromě těch skvělých lidí, které stále potkávám a o kterých jsem už mluvil, mě samozřejmě těší být se studenty libovolného věku a zaměření. Někdy je to skutečně napínavé, radostné myslím vždycky. Vymýšlení cvičení, her, sem tam možná až na pomezí veselého rituálu nebo slavnosti, je dobrá práce pro poetu. Tvrdí to aspoň staří Řekové, když přijde řeč na Orfea, prototyp tvořivosti a zakladatele mysterií, která si představuji jako svého druhu fyzické básnictví, jenom vážnější.

Na starých Řecích se mi líbí, že tak důkladně „poznávali sami sebe“, až vytvořili opravdovou, celistvou kulturu. V ní se stali sami sebou. Nenapadlo mě nic lepšího než to zkusit také tak. Zjistit, kdo asi můžu být, tím způsobem, že dám různým hypotézám výraznou podobu. Byl jsem Plavcem Jindřichem, žirafím mužem v Ooo Luna Nulla, Arturem v projektu Cirkus­‑Chaos­‑Minaret/ In Natura, Lišákem Lišákem a Tomem z Písně. Prospělo mně to. Změnilo. V důsledku nepřetržitého dialogu se svým alter egem, v mé řeči i v té jeho, jsem se stal konečně svým způsobem normálním. Řada pokusů o zfyzičtění, vtělení neznáma, mě dovedla… domů. Zdá se mi to jasné a přitom nijak definitivní. Obojí zároveň. V tom to je. Mám se, jak se říká. Jde to. Dělám si, co chci. Dal jsem si tu práci zjistit, co to asi je. Snažím se neškodit ostatním. Pobavit je. Jsem šťastný. Aby to neznělo lacině, mám tady na závěr varování. Vůbec to není snadné! A to nemluvím o ztracených deštnících nebo strachu z rýmy, který způsobuje rýmu. Když říkám, že do podobných věcí se může pustit každý, vůbec tím nemyslím, že by to každý dělat měl, natož musel. To, že se někdo vydá na uměleckou dráhu, samo o sobě vůbec neznamená, že dělá dobře. Proč taky? Důležité je mít ty správné důvody a někdy jde o dost třaskavou směs. Všechno, o čem zde tak rozšafně povídám, jsem si mimo jiné vyvzdoroval. V mých úžasných snech také pochodují totalitní armády, rádoby učitelé šermují svými ukazovátky nebezpečně blízko citlivých částí těla a lidé, kteří by měli mít pochopení, figurují v nechutných démonických maškarádách. Ano, dějiny umění nás ujišťují, že chytrá a ohleduplná pedagogika bývá stejně účinná jako výchova odstrašujícím příkladem. Jistě, když osud potřebuje někoho, kdo bude například chtít celý život stát na pódiu, použije všechny zbraně, které jsou po ruce. Nedělám si iluze. Stojím na zemi a mám v úmyslu pokračovat v zapouštění kořenů. Nechci být „romantický umělec“, protože to je příliš jednoduché a hlavně neškodné. Pak ale taky musím vědět, co je v sázce.

Míváte letecké sny? Ano. Téměř vždycky létám ne příliš vysoko, vlastním úsilím, bývá to dost obtížné a potřebuji k tomu občas i různé pomůcky, nebo musím diskutovat s puntičkářskými experty na přírodní zákony o podmínkách, za kterých si můžu takové počínání dovolit. Zajímavé je, že snadno se vznáším v případě, kdy je to součástí představení fyzického básnictví nebo ještě spíše snového

33

34

kurzu. Vyplývá to přímo z hlasově­‑pohybové akce, není na tom nic moc divného. Člověk se stává živým slovem, činem, a letí. Často se to odehrává v nějaké škole nového typu, krásně, i když prostě vybavené, plné okouzlujících kolegyň a kolegů, o studentech ani nemluvě. Tam vedu letecké kurzy fyzického básnictví. V reálu potom všechno bývá trochu jinak, základní pocit ale zůstává. Plní se mi dávný sen lidstva, jenom to na rozdíl od některých starých Řeků tak nepřeháním.

Poděkování Děkuji svému publiku, studentům, pořadatelům vystoupení a kurzů, publicistům a vydavatelům za zájem, nadšení a inspiraci. Prozřetelnosti za důvěru, vedení, strážného anděla, múzy, mentory a management. Své Rodině a Předkům za podporu, jakkoliv nenápadnou. Svému tělu­‑duši za pochopení a energii. A partě z dlouholetých večírků U Prokopů za to, že je vždycky proč se těšit na konec týdne. Lidí, kteří svým porozuměním, náměty k přemýšlení nebo zcela prakticky podpořili projekt fyzického básnictví, je mnoho. Zde si zkouším vzpomenout na některé z nich, v tom pořadí, jak vstupovali do dějin mého velkého dobrodružství. V různých oblastech to byli:

Kolegové a organizátoŘi Karel Haloun („Proč ne?“), Jan Burian („Píseň je široký pojem“), Jaromír Typlt („Barokní sochy, kruté divadlo“), Josef Janda („To je surrealismus“), Jiří Dobeš („Vystup na horu z popela“), Radomil Uhlíř („Ty jsi dokonale uvolněný“), J. H. Krchovský („Za to dostaneš papíry na hlavu“), Václav Koubek („Jmenuje se to Hudební sklepy“), Ridina Ahmedová („Jmenuje se to Hlasohled“)

PoŘadatelé Julie Blažková („Ty sem na Leitnerku patříš“), Michal Hanzl („Jmenuje se to Kořen“), Martin Věchet („Říká se tomu Trutnov“), Tereza Petišková („Tak uděláme výstavu“), Marcel Sauer („Byls už v Americe?“), Eva Petláková („Ty jsi slammer“), Lenka Zogatová („Ty jsi navíc ještě slammer“)

Publicisté Alena Blažejovská („Mám takový rozhlasový pořad“), Pavel Klusák („To je free jazz“), Vladimír Vlasák („Piš, co chceš“), Vladimír Hulec („Tomu říkám Next Wave“)

Klasikové Dalibor Chatrný („Musíš za Laďou do Třebíče“), Ladislav Novák („Možná mám následovníka“), Jiří Valoch („Vizuální a fonická experimentální poezie“),

35

36

Jindřich Štreit („Plavec Jindřich, samozřejmě“), Petr Scherhaufer („Jeď za indiá­ny do Ekvádoru“), Ivan Vyskočil („To je ovšem dialogické“), Ludvík Kundera („Často si tu kazetu pouštím“), Ctibor Turba („Nečtěte hlouposti“), Jiří Kratochvil („Předpovídám světový úspěch“)

Badatelé Lubomír Konečný („Vytvoř si svůj žánr“), Jan Jeřábek („Jo, výrazová psychologie“), Vlastislav Matoušek („Znáš eskymáky a Pygmeje?“), Jaromír Nečas („Znáte mongolské pastevce?“), Ladislava Petišková („Je to parateatrální jev“)

Pedagogové Renata Vordová („Udělej seminář“), Tomáš Ruller („Pojď k nám učit“), Václav Martinec („Pojďte k nám učit“), Josef Karlík („Učte, učte“), Jindřich Vybíral („Co takhle nějaký seminář?“), Pierre Nadaud („Pojď k nám zase učit“)

Spolupracovníci na některých projektech fyzického básnictví Luboš Malinovský, Markéta Veselá, Vít Ondráček, Ivan Palacký, Marian Palla, Vojtěch Kupčík, Jiří Fedurco, Ruth Weiss, Michal Měřínský, Filip Cenek, Jaromir Konecny, Petr Zavadil, Tomáš Fröhlich, Richard Procházka, Kvakvarteto, Ústaf, Saša Stankov, Lumír Moučka, Zuzana Strakošová, Paul L. Mills/Poez, Nela Kornetová Děkuji také celému týmu Hosta za nadšení a podněty, které podstatně ovlivnily výslednou podobu této knihy. Řadu dalších spolupracovníků, publicistů a pořadatelů uvádím v různých oddílech svého webu.

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.