Horror School Šílený profesor také v tištěné verzi
Objednat můžete na www.fragment.cz
Charles Gilman Horror School – Šílený profesor – e-kniha Copyright © Fragment, 2014
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být rozšiřována bez písemného souhlasu majitelů práv.
Tuto knihu věnuji Samovi
PRVNÍ Roberta Arthura obklopovaly samé cizí tváře. Stál před vchodem do Lovecraftovy základní školy, pozoroval hemžící se žáky a rozhlížel se, jestli uvidí někoho známého. Každý se s někým bavil. Žertovali, smáli se, dělali blbiny. Ale Robert žádnou povědomou tvář nezahlédl. Začátkem léta došlo k úřednímu přerozdělení městských obvodů. Což v praxi znamenalo, že všichni Robertovi spolužáci mohli i nadále chodit do Franklinovy základní školy v severní části města, jen Robert se nějakou záhadou od nového školního roku stal žákem Lovecraftovy, která se nacházela v jižní části města. Maminka mu řekla, že se s tím nedá nic dělat, los zkrátka padl na něj. „Ale bude se ti tam určitě moc líbit,“ slibovala mu. „Ta škola stála několik milionů dolarů. Je úplně nová. Moderní. S bazénem a interaktivními tabulemi a spoustou dalších vymožeností. Nechce se mi věřit, že jsi měl takové štěstí!“ Robert její nadšení příliš nesdílel. Naopak, moc rád by vyměnil bazén a interaktivní tabule za možnost zůstat se svými bývalými spolužáky. Trápila ho spousta věcí: S kým bude sedět na obědě? Co když bude potřebovat, aby mu někdo pomohl otevřít šatní skříňku? Copak sem nechodí nikdo z jeho bývalé školy? Velká digitální informační tabule umístěná hned u hlavního vchodu hlásala: MILÍ ŽÁCI, VÍTÁME VÁS! DOSTAVTE SE NA ATLETICKÝ STADION K SLAVNOSTNÍMU PŘESTŘIŽENÍ PÁSKY!
Robert by tam asi byl rychleji, kdyby prošel budovou, ale neměl naspěch. Pomalu školu obešel; žasl nad tím, jak rychle tu vyrostla. Před šesti měsíci tu byla jen zaplevelená pláň plná bodláčí a blátivých louží. Teď tady stála čtyřpodlažní novostavba, nechyběly ani tenisové kurty a baseballové hřiště a všude kolem se zelenal upravený trávník a táhl se, kam až oko dohlédlo. Když Robert došel na stadion, tribuna už praskala ve švech: zaplnili ji žáci, učitelé, rodiče, novináři – všichni, kdo měli nohy, se museli přijít podívat na slavnostní otevření školního areálu. Tedy všichni kromě Robertovy maminky, která pracovala jako zdravotní sestra v Dunwichské nemocnici a dnes měla ranní směnu. Vlastně skoro vždycky chodila na ranní a odcházela z domu brzy, to Robert ještě spal. Takže se málokdy mohla zúčastnit zahájení školního roku nebo školních výletů pro děti s rodiči. Roberta to někdy mrzelo, ale dnes byl rád. Věděl, že sedět na zahájení školního roku s maminkou by bylo ještě trapnější než trčet tu sám. Všichni ostatní žáci seděli na tribuně se svými kamarády. Robert vyšel asi do poloviny schodů a vmáčkl se na volné místo mezi dvě skupinky rozesmátých dívek. Pokusil se o úsměv, ale žádná z dívek ho neopětovala. Slavnostní zahájení mezitím začalo. Nejdříve starosta města poděkoval guvernérovi. Pak povstal guvernér a poděkoval odborovému svazu učitelů. Pak povstala skupinka učitelů
a poděkovala sdružení rodičů. Načež se zvedla skupina rodičů a s jásotem zdravili ředitelku Slaterovou. Ta nakonec přistoupila k dlouhé zelené pásce a vyzbrojena velikánskými nůžkami stuhu přestřihla. A přesně v tom okamžiku se obloha zatáhla šedými mraky a v dálce zahřmělo. To je divné, pomyslel si Robert. Ještě před minutou bylo nádherně a svítilo slunce. A najednou to vypadalo na déšť. Slavnostní obřad byl naštěstí skoro u konce. O velkolepý závěr se postarala dechová kapela z Dunwichské střední školy. Její členové pochodovali ve slavnostních uniformách přes trávník, trubky zavřeštěly a bubny zavířily, ozvaly se tóny národní hymny. Robert se ohlédl přes rameno na tribunu, pohledem přejížděl jednotlivé tváře. Odhadoval, že je tam určitě tak čtyři sta žáků. Věděl, že dřív nebo později musí zahlédnout někoho známého. A taky že zahlédl. Nic horšího si nemohl přát. Ne, to ne! Robert se zas rychle otočil. Ale pozdě. Dotyčný ho už stačil zahlédnout. „Hej, Roberte! Jsi to ty? Roberte Arthure?“ Robert nemohl uvěřit své nejčernější smůle. Glenn Torkells? Jediným, koho na téhle škole zná, má být Glenn Torkells? Surovec, který ho už roky šikanuje? „Roberte! Mluvím s tebou!“ Stoprocentně Glenn Torkells. Robert se ho snažil ignorovat. Maminka mu vždycky říkala, že si takových kluků nemá všímat a oni mu nakonec dají pokoj. Jo, to určitě. „Vím, že jsi to ty, Roberte. Mám dost dobrou paměť a nikdy nezapomínám ksichty.“ Robert ucítil, že mu zezadu na krk dopadlo něco slizkého. Sáhl si tam a odloupl to: byla to rozžvýkaná gumová žížalka. „Otoč se a podívej se na mě.“ Robert věděl, že Glenn dříve či později dosáhne svého. Vždycky toho dosáhl. Tak se tedy otočil a dostal další gumovou žížalkou rovnou do čela. Glenn se chechtal jak pominutý. „Haha! Zásah!“ Seděl dvě řady za Robertem a vypadal stejně jako na staré škole – jen o něco větší. Na sobě tutéž khaki bundu a stejně umolousané džíny. Světlé vlasy se mu pořád lepily na čelo, nejspíš si je stříhal sám, navíc tupými nůžkami. Glenn byl odjakživa největší pořízek ze třídy, ale přes prázdniny zas o něco zmohutněl, stal se z něj úplný lamželezo. „Co chceš?“ zeptal se ho Robert. Glenn si hodil do pusy gumový bonbon a začal jej žvýkat. „Pokutu,“ řekl. „Naval.“ Robert vzdychl. Glenn na něm vymáhal jakýsi povinný poplatek už na konci páté třídy a pak celou dobu, co chodili do šesté. Byla to jednodolarová pokuta, kterou Robertovi uložil za různé „prohřešky“, například když Robert zakopl, zakoktal se nebo měl na sobě podle jeho názoru ošklivé kalhoty. Glenn si neustále vymýšlel takzvané „zločiny“, kterých se Robert dopouštěl. Robert se rozhlédl, doufal, že zahlédne nějakého učitele, který by třeba zasáhl. Na bývalé škole se mu to nikdy nestalo, ale napadlo ho, že tady to třeba bude jinak. Neměl však takové štěstí. Všichni sledovali kapelu pochodující po trávníku. Dívky, které seděly po jeho pravici a levici, si povídaly mezi sebou. „Tak dělej, Robíku Blbíku,“ otravoval Glenn. „Nebo si myslíš, že jsi tady můj jediný dlužník?“
Maminka mu ráno dala celých pět dolarů na útratu, prý aby si něco koupil pro radost, když slaví první den na nové škole. Robert vyndal z kapsy dolar a poslal ho Glennovi. Jeho trýznitel však zavrtěl hlavou a zlomyslně se usmál. „Tady na Lovecraftce to bude dělat dva dolary,“ vysvětlil Glenn. „Nejsme už žádný mimina.“
DRUHÁ Když kapela dohrála a odpochodovala ze hřiště, ředitelka Slaterová vyzvala žáky, aby si našli svou šatní skříňku a pak se odebrali do svých učeben. Tribuna se vylidnila a Robert hbitě kličkoval davem, aby měl před Glennem Torkellsem náskok. Všiml si, že se s ním snaží udržet krok nějaká dívka. Že se na něj dívá. Byla malá a hubená, v bílém tričku a džínách, a nesla otřískaný skateboard. Tmavé vlasy jí sahaly na ramena a na zápěstích jí cinkala spousta náramků. Usmála se a Robert viděl, že nosí na horních i dolních zubech rovnátka. „Máš červy ve vlasech,“ řekla. „Cože?“ „Žížalky. Máš je ve vlasech.“ Robert si tam sáhl a setřásl je. „Díky.“ „Budeš se muset bránit.“ „Bránit?“ „Ty víš komu.“ Robert se začervenal. Není nic trapnějšího, než když vám nějaká sympatická holka radí, že se máte bránit šikaně. „Jsme s Glennem kamarádi,“ vysvětlil jí rychle. „To je jen taková pitomá hra, dlužím mu totiž od včerejška dva dolary.“ „Mluvil o nějakém poplatku.“ „To je právě součástí té naší hry.“ Robertovi bylo jasné, že mu na to neskočila. „Jmenuju se Karina,“ představila se. „Karina Ortizová.“ „Robert Arthur.“ „Já vím,“ řekla. „Slyšela jsem, jak se jmenuješ, když se ti posmíval.“ „On se mi neposmíval.“ „Kamarádi si neházejí rozžvýkané gumové žížalky do vlasů,“ řekla. „Byla jsem tam. A všechno jsem viděla.“ „No, možná by ses do toho příště neměla plést.“ Robert ta slova vyřkl důrazněji, než měl v úmyslu. Karina zvedla obě ruce v obranném gestu, jako by se po ní ohnal pěstí. „Hele, dělej, jak myslíš,“ řekla. „Jen se mi zdálo, že potřebuješ kamaráda, to je všechno.“ Položila skateboard na asfalt, jednou nohou se odrazila a rychle ujížděla pryč, bravurně a ladně se vyhýbala ostatním. Robert si okamžitě přál, aby se jí mohl omluvit a vzít svá slova zpět. Ale pozdě. Karina se k němu zatím jako jediná z téhle školy chovala kamarádsky a on ji za to akorát odehnal. Šel s ostatními spolužáky po schodech do prvního patra na hlavní chodbu, která se rázem stala pestrou směsicí barev, zvuků a překypovala energií. Digitální informační tabule tady vystřídaly velké LCD obrazovky, kde jste si mohli přečíst
o náboru do fotbalového týmu a zkoušce sboru. Podél stěn se leskly řady kovových šatních skříněk, místo zastaralých kulatých číselníků pro kombinaci čísel měly digitální dotykový displej s deseti tlačítky. Ostatní si už do skříněk ukládali batohy a balíčky s obědem. Robert zamířil k té svojí – A119 – a vyťukal číselný kód, který mu předtím přišel e-mailem. Každé tlačítko poslušně píplo, když ho stiskl, a pak se dvířka skříňky s tichým pneumatickým zabzučením otevřela. Z dálky zaslechl dívčí zapištění, ale nevěnoval tomu zvláštní pozornost. Holky v šestém a sedmém ročníku často piští, i když k tomu nemají pádný důvod. Jeho nová skříňka byla kovovou poličkou rozdělena na dvě nestejné části. Spodní byla vyšší, aby si tam mohl na háček pohodlně pověsit bundu nebo kabát, nahoře byla jen nízká přihrádka s větráním, do níž si bude ukládat sáček s obědem. Robert se podíval do horní přihrádky a překvapeně zamžikal. Seděla tam velká bílá krysa a pohybovala čumákem. Odněkud se ozvalo další holčičí zapištění. A následovalo další a další. Nějaký učitel křikl: „Vraťte se!“ Robert ucítil, že se mu něco otřelo o nohy. Klopýtavě ucouvl, bílá krysa vyskočila ze skříňky a přistála mu na prsou, odrazila se a skočila mu přes rameno. „Sundejte ji ze mě!“ zaječel někdo. „Tady je další!“ „Mám ji ve vlasech!“ Robertovi kolem nohou probíhaly další krysy – byly jich desítky, kličkovaly mezi tou spoustou noh v teniskách, cenily zuby, pištěly, vrčely a úprkem se hnaly chodbou.
Robert až dosud vedl vcelku klidný a obyčejný život. Měl stejné zájmy a koníčky jako milion dalších dvanáctiletých kluků. Dny trávil ve škole, večer si psal úkoly a učil se nebo něco dělal na počítači. Dosud nezažil nic takového, co by ho připravilo na hejno zdivočelých krys. Přesto zachoval klid, i když spolužáci kolem něj poděšeně ječeli. Věděl, že má dvě možnosti: může pištět a panikařit jako všichni ostatní, nebo vydržet pár vteřin v klidu a doufat, že krysy zamíří k nejbližšímu východu. Stalo se přesně to druhé. Prchající hejno doběhlo k otevřeným dveřím na konci chodby a vyřinulo se na svěže zelený trávník, kde se hlodavci rozprchli do všech stran. Všichni za nimi zkoprněle hleděli. „To snad není pravda,“ řekl kluk, který stál vedle Roberta. „Tak oni postaví školu za trilion dolarů a ona je plná krys? Jak je to možné?“ Dobrá otázka, pomyslel si Robert. Klekl si před skříňku a pozorně si prohlížel vnitřek. Kovové stěny podlážky byly netknuté; nikde žádné škvíry, praskliny nebo díry. Neviděl ani jeden otvor, kterým by se mohla krysa do skříňky protáhnout. Robert věděl, že chodit do sedmé třídy nebude jen tak, ale tohle bylo absurdní.
