horovaandela_t_0001 Horová Anděla, Kdo je Alén Diviš? Ateliér, 2000, č. 7, 31.3., s. 16 V dějinách českého výtvarného umění je jistě řada umělců, kteří by si zasloužili velkou retrospektivu, ať už proto, že byli pozapomenuti nebo v minulosti ideologicky nežádoucí či dokonce nějak dezinterpretováni. Když Galerie Rudolfinum oznamovala výstavu Alén Diviš 1900 - 1956, musela se nabízet otázka, co chtějí mladí kurátoři Vanda Skálová a Tomáš Pospiszyl přidat či změnit na obrazu tohoto umělce, kterému svého času věnoval objevnou pozornost (1974, Dům pánů z Kunštátu, Brno) Jaromír Zemina (a doplnil do jisté míry v 90. letech Jiří Hůla výstavami Divišových kreseb). Navíc bylo Divišovo dílo od konce 80. let poměrně hojně vystavováno, nikoli však souborně (viz Ateliér č. 1/89; 1/92; 23/93; 11/95; 13/98; 3/00). Alén Diviš také jistě není jediným českým umělcem, u něhož nad skutečným poznáním jeho díla časem převládla legenda či klišé. Rozhodně je však záslužné, začnou-li se odněkud legendy bourat (pokud se hned nevytvoří nové), a to lze v dějinách umění pouze pomocí návratů k pramenům, do archivů veřejných i soukromých, do zaznamenaných stop času, tedy tvrdou badatelskou prací. Výstava poprvé představuje dílo Aléna Diviše v takto rozsáhlém souboru (nikoli úplném, kurátoři záměrně nevystavili vše, co nalezli), některé práce ze soukromých sbírek jsou zpřístupněny poprvé. Nutno říci, že ve skrovném osvětlení, protože křehká díla světlem trpí. Nedostatkem světla rovněž. V případě Divišově to znamená dokonce jisté znehodnocení, protože temno je jedním ze základních znaků jeho imaginace a ve tmě není tma vidět. Pokud chtěli kurátoři vynést na světlo něco nového o umělci, měli asi vystavit spíše kvalitní reprodukce... Ale s tím už se bude muset divák smířit. O to důležitější je publikace k výstavě, vydaná nadací K. Svolinského a V. Kubátové. Podává nejen upřesňující informace o běhu Divišova pohnutého i poklidného života, ale nabízí také syntetický pohled na jeho dosud roztroušené a útržkovitě představované dílo (čímž nemizí Zeminovy zásluhy o jeho znovuobjevení). Nebudeme zde opakovat známé i neznámé okolnosti Divišova života (kniha je podrobně sleduje a při veškeré sympatické snaze o věcnost je četba napínavá), v nichž pro vytvoření legendy hrál nejdůležitější roli jeho několikaměsíční pobyt v samovazbě ve francouzském vězení La Santé (podezření ze špionážní aktivity u skupiny českých umělců kolem A. Hoffmeistera v rozpolcené válečné Paříži 1940) a následné putování po koncentračních táborech s konečnou stanicí v USA (1941). Autoři nebojovali pouze s legendou, ale také s umělcovou autostylizací a mystifikací, vtělenou zejména do jeho nedatovaného rukopisu, Životopisu v kostce, určeného pravděpodobně kurátorovi jeho první výstavy v Praze po válce 1948 (Vilímkova galerie), Jaromíru Pečírkovi. Záslužné je zejména upřesnění Divišova odjezdu do Paříže (z roku 1924 je posunut na základě rodinného archivu na rok 1926) a zrušení fiktivního data smrti umělcovy matky. Nicméně o umělcově rodině (byl nejmladší z 5 dětí) se kromě dat narození jeho sourozenců a několika fotografií a informací o jeho dětství v dobře situované rodině správce hospodářského dvora v Blatě u Poděbrad, nedozvíme nic dalšího, a když se Diviš po 21 letech patrně ne zcela dobrovolně vrátil do Prahy (v rámci repatriačního programu v USA - jistě by se byl radši vrátil do Paříže, kde žil jako bohém 13 let před osudným putováním), byl zde údajně zcela sám. Pokud kurátoři neposkytli žádné další informace, znamená to patrně, že neexistují a nikoli, že je opomenuli. V průběhu napínavé četby Divišova příběhu se vyjevuje, jakým pokladem je pro uměleckohistorickou práci
1
pramenný materiál a jak obtížně se mapují úseky života umělce, z nichž není dochováno nic. Diviš se navíc vyznačuje jakousi málomluvností, i když některá svědectví pamětníků (pěkný dokument M. Řezníčka promítaný v Rudolfinu) svědčí také o opaku. Autoři hledali svědomitě a patrně shromáždili dokumenty ve značné úplnosti. Je ovšem škoda (zejména při nepočetnosti těchto vzácných svědectví), že prameny nepublikovali, včetně několika málo Divišových textů a vzpomínek, korespondence, kritik, nezveřejněného memoáru Divišovy poválečné přítelkyně, sochařky Hedviky Zaorálkové (o vztahu obou umělců se rovněž mnoho nedozvíme) ad. Ze všech pramenů sice hojně citují, ale celé dokumenty by jistě významně dokreslily zachované svědectví o Divišovi (v tomto směru byl rozhodně barvitější dvouhodinový pořad připravený J. Hůlou pro rozhlasovou stanici Vltava, kde byla lahůdkou například Somrova četba ze Seifertova díla Všecky krásy světa o Malíři a smrti nebo dramatická recitace encyklopedického hesla o A. Divišovi z pera J. Zeminy hercem J. Hartlem). Pokud jde o další okolnosti Divišova života v umění (mj. by bylo zajímavé i srovnání imaginace v hudbě Bohuslava Martinů, který byl v Paříži jeho dlouholetým přítelem, zejména s poetikou Divišových cirkusových a panoptikálních tematizací), stál by za hlubší prozkoumání i podíl Adolfa Hoffmeistera na jeho osudu, neboť nejméně třikrát se ocitl v pozici, kdy mu (tedy Divišovi) mohl jistě pomoci a patrně tak neučinil (pobyt v Casablance, odkud Hoffmeister bez upozornění odjel jako první a zanechal svému osudu kromě Diviše, Antonína Pelce, Maxima Kopfa a další, dále v případě, kdy se stal vyslancem v Paříži a Diviš ho zachovaným dopisem žádal o možnost pracovat po jeho boku, což se nestalo, a potřetí jako podepsaný předseda komise, která znemožnila další vydávání Erbenových básní s Divišovými ilustracemi). Komplikovanost životních osudů umělců, kteří prožili nejlepší léta svého života ve dvou válkách a v totalitním režimu, je nepochybně nejlepším podhoubím pro ustalování legend, mystifikací a manipulací. l když se některé okolnosti Divišova života patrně nikdy nerozpletou, zůstává dílo samo a historik umění má možnost vztáhnout je nejen k životu umělce, ale i k celému kontextu umění. Zatímco v případě Divišově se nikdy nepochybovalo o přímém vztahu jeho životních zkušeností a jeho díla, pokud byly známy (i když autoři správně připomínají, že Divišova imaginace pracovala vždy v několika vrstvách, takže mohl například zároveň malovat obrazy inspirované vězením a koncipovat kresby k Erbenovým Svatebním košilím), Vřazování do kontextu domácího a světového umění mělo značné výkyvy, někdy až kuriózní. Tak z jeho první výstavy v Praze 1948 zakoupil Památník národního odboje řadu obrazů jako svědectví o válečné situaci a značný ohlas zejména jeho prací ovlivněných pobytem ve vězení (sám je doprovodil ještě vzpomínkami, otištěnými v časopise My 48) byl spíše než oceněním jeho výtvarné práce kulturní kuriozitou. Jaromír Zemina pracoval s kontextem modernismu a poválečné tvorby evropských umělců (Dubuffet, Fautrier, Wols) a jako první uviděl v Divišově práci anticipaci informelu a tendence art brut. Kurátoři správně nyní připojují graffiti. l když zejména po technické stránce (kde hraje hlavní roli lidskými zásahy a časem poznamenaná zeď) nelze upřít Divišovi jisté prvenství, přesto asi nikdy nevejde do dějin umění informace tohoto druhu. Ztvárněním „vězeňské subkultury" do této linie umělec jistě patří, ale přesto byla imaginace tohoto typu definována až Dubuffetem, protože byla založena na obecnějším subkulturním jevu a Divišovo dílo nepochybně zůstává pouze jejím, byť „předsunutým" specifickým projevem. Zajímavé jsou jistě i hlubší domácí souvislosti, řekněme černého expresivního romantismu česko-německo-židovského okruhu, například Alfreda Kubina (kterého připomněl ve zmíněném rozhlasovém pořadu V. Šlajchrt), a v reprodukcích se také nachází jedna ilustrace ke Kubinově Zemi snivců (z 50. let). Nejde samozřejmě o to, čemu se Divišovo dílo podobá, ale o vymezení a interpretaci jeho uměleckého naturelu. Roztřídění Divišovy práce je metodicky vzorné a přispívá k hlubinnému poznání jeho tvorby. Od modernistických počátků, ovlivněných pařížskou školou, přes skrovně dochovanou expresivní tvorbu krajin, 2
zátiší a portrétů 30. let, motivovanou také cestami (Bretaň, Afrika), neoklasicistní období, zlom v tvorbě z USA ze 40. let, kdy zpracovával zážitky z vězení a vzpomínky na Paříž (cirkusové motivy, klauni a krotitelky hadů), tzv. barbarské sochy, významnou skupinu Kristů, dále pouští, hřbitovů, afrických krajin, kaktusů, fantastických kytic po dílo pozdních 40. a raných 50. let, syntetizující jednak motiv Krista a sv. Starosty jednak ilustrace závěru tvorby (Poe, Erben, Starý zákon) a varianty obrazů s námětem pozůstatků člověka. Vzhledem k tomu, že Diviš řadu svých prací nedatoval, byla práce i po průkopnickém počinu J. Zeminy (identifikace ilustrací k Poeovi ad.) jistě obtížná. Lze říci, že se v soudobém mladém dějepisu umění utváří směr bádání, který lze označit jako „cool" – chladný, věcný, vyznačující se značnou důsledností a vážností ve vztahu ke svému předmětu. K nejzajímavějším kapitolám knihy patří dále úvahy, proč Diviš nevystavoval v New Yorku, kde se ocitl v blízkosti velké přeměny malby 20. století a patrně se o ni také zajímal. Tyto úvahy mohou koneckonců být i odrazovým můstkem k přemítání, je-li Divišovo dílo do světového kontextu vůbec zařaditelné přes veškeré styčné body s malbou 40. a 50. let (že není, domnívá se například L. Lindaurová v recenzi výstavy v MF Dnes 25.2.2005). Působnost Divišova díla mimo naše území však dosud nebyla, pokud je mi známo, ve větším rozsahu zcela ověřena až na několik čísel na souborných výstavách českého moderního umění ve světě. České umění je bohaté na solitéry a osamělé běžce. Je zde mimo jiné ještě další otázka, kterou víceméně vyvolalo Seifertovo svědectví o Divišovi, které nepostrádá určité odlehčení temných stránek jeho osudu (včetně absurdně humorně líčené scény, kdy H. Zaorálková přiváží Divišovi v ranci „skutečné" kosti a lebky jako pokorné a tiché modely). Prizmatem tohoto svědectví působí najednou Divišovi křepčící kostlivci ze Svatebních košil opravdu poněkud humorněji (asi jako ve středověkých tancích smrti nebo ve fascinujícím zpracování Erbenovy Kytice Jiřím Suchým) a vychrtlá dívka vlečená umrlcem (mimo jiné logo výstavy) poněkud groteskně. Mnozí by to jistě považovali za znevažování Divišovy tvorby a koneckonců list Tvé tělo bílé spanilé bylo by co ty košile - mj. frontispis knihy vrací autorovu polohu do fantaskní roviny nebývalé působivosti a krásy. Ilustrace a kristologický soubor patří k nejlepším Divišovým výkonům a řadí se do jisté míry k takovým umělcům jako J. Váchal nebo B. Reynek. Přesto si nelze nepřiznat, že poměr hodnot řekněme estetických a emocionálně - literárně - dramatických je u Diviše v souřadnicích vizuálního díla občas v jakési hraniční' nerovnováze (zejména u prací inspirovaných vězeňskou zdí). Obdobnou nerovnováhu nacházíme například u kreseb či jiných výtvarných projevů spiritistických médií, tzv. mediumních kreseb (a patrně i duševně chorých, jejichž projevy mimochodem, jak známo, tvořily součást primitivistické inspirace moderního umění stejně jako umění přírodních národů a tvorba dětí). Diviš se mj. o spiritismus a duchovní vědy včetně jógy zajímal a není vyloučeno, že některé polohy jeho imaginace přesahují výtvarná kritéria. To znamená, že do představy či vize, která se u něj postupně ustalovala do podoby určitého ideogramu, vkládal více naléhavosti v duchovním (potažmo spiritistickém) smyslu, než bylo patrně možno výtvarně zvládnout. Málomluvnost a jakási minimálnost jeho projevu je ovšem často vyvažována principem „hemžení", rejem, násobením účinu dynamickým opakováním prvků obsedantní naléhavosti, kdy se přiblížil nakrátko i abstrakci a obraznosti surrealismu. Opačným principem je Divišovo legendární prázdno (fascinace pouští, prázdno vězeňské cely). Ensorovy masky (k nimž má mj. řada Divišových prací rovněž blízko) nikdy nemají v otvorech namísto očí takovou bezednou prázdnotu jako Divišovy a vždy zůstávají nějak krásné: pestrou barevností, energií malby, dramatičností. Prázdno a temno se zobrazuje těžko - připomeňme například motiv prázdné plochy ohraničené trávníkem na jedné z grafik Evy Kmentové, kterou svého času Karel Srp interpretoval jako fenomenologii smrti. 3
Jak říká J. Seifert, Diviš maloval smrt, jako jiní malíři malují své nejkrásnější milenky. Přesto se nemohu ubránit dojmu, že občas se jí také vysmál do tváře jako maskované kejklířce.
4
5
