Honička. Pro Tonina, za náramek

Honička

Pro Tonina, za náramek.

Pokaždý když přecházím tuhle ulici, vyberu si vždycky stejný místo: dojdu tam buď tak trochu šikmo z ostrůvku, nebo pěkně rovně po zebře, to jako kdyby se auta zastavily a nechaly mě přejít. Anebo když vystoupím z tramvaje, bez deštníku, utíkám se honem schovat pod stříšku u lékárny. Ale vždycky přecházím via Marina v tomhle místě, nedělám to záměrně, nebo to spíš dělám záměrně, ale neuvědomuju si to. A tehdy si ho představuju. Představuju si ho tak intenzivně, že ho vidím: je to Mario a blíží se po chodníku. Nepřecházel, bylo už dost velký vedro, aby tělo samo hledalo kroky ve stínu. Kráčel rychle a po levý straně míjel okna nemocnice Loreto, po pravý ulici ženoucí se proti moři. Moře proti kasárnám, proti pracáku, proti jeřábům v přístavu. Šel svižně jako ten pán, co si před chvilkou vybral z bankomatu, právě ve chvíli, kdy Mario v rychlosti míjel banku, Divani & Divani, Chateau d’Ax. Pán od bankomatu šel přesně o krok za ním a ve tváři měl výraz člověka, co si vybral hotovost ve městě, ke kterýmu nemá důvěru. Mario neměl ve tváři žádnej výraz, vůbec žádnej. Kráčel rychle, vyhýbal se kořenům stromů, který zvlnily chodník, vyhýbal se vždycky vpravo, směrem k silnici. Ten od bankomatu se vyhýbal vlevo, směrem k nemocnici, jako kdyby tím, že se bude držet co nejdál od vozovky, 5

PARELLOVA sazba2.indd 5

25.07.12 18:54

V A L E R I A PA R R E L LO V Á Z A P R OJ E V E N O U M I LO S T

mohl zabránit tomu, že ho okradou, jako kdyby snad skútr, kterýho se obával, měl zábrany přejet přes obrubník. Stín tvoří jen pár stromů. Vybuchovaly pod asfaltem, když je Mario míjel; poslední byl obrovský, ponechával jen úzký prostor mezi kmenem a zdí. Mario jím prošel, dotkl se kůry, pak stromy skončily. Ušel teda pár kroků v horku, díval se před sebe na tuhle stříšku u lékárny, kde zase najde stín. Sešel z obrubníku na klidným místě, místo vchodu na pohotovost teď bylo staveniště, auta tudy nejezdily, při přecházení ani nebylo potřeba rozhlížet se napravo a nalevo. Tři Mariovy kroky, to je jen něco málo přes vteřinu. Pán od bankomatu uslyšel hluk nějak moc blízkýho motoru, ucítil pohyb vzduchu, a když se otáčel, zaregistroval něčí nataženou paži. Zatímco se vyděšeně zastavil a tiskl si kapsu u kalhot, motorka ho předjela, a muž, co seděl vzadu, jediný s helmou na hlavě, vrazil patnácticentimetrovou čepel mezi Mariovy lopatky. Pak, jako kdyby ho vzal kolem ramen, aby šli společně do baru, ho celýho prošacoval, něco mu vytáhl z kapsy, nasedl zpátky na motorku a v naprostým klidu se dal odvízt směrem ke kostelu Sant’Erasmo. Nůž je divná zbraň. Luisa mi přísahala, že to nebolí, že když zajede do masa, člověk si toho ani nevšimne, a jak mi to povídala, přejížděla si rukou po pravým stehně, po celý dýlce stehna měla celkem sedmadvacet stehů a čáru bílýho masa. Jenže o to právě jde, nůž je zbraň do nohou, ne do zad. Hodí se ke zranění, ne k zabíjení. Člověk může umřít na ránu nožem jenom 6


25.07.12 18:54

HON I ČKA

omylem, protože se při rvačce přeřízla špatná žíla. Na stadionu nebo před nádražím Mergellina na Silvestra, když stojí dávka kokainu deset eur a můžou si ji dovolit i úplný nuly. Zabití zezadu by Mario byl čekal pistolí. Když si to představuju, svaly na zádech mi ztuhnou a krk mě pak bolí ještě půl dne. Před vchodem na pohotovost bylo staveniště, opravovali nájezdový rampy. Vyslali sanitku z bočního vchodu, i když by byli mohli Maria odnýst dovnitř na rukou. Pán od bankomatu si sedl na zem, ale ne vedle Maria, přesně o ten krok, co šel za ním, zrovna o metr dál, na obrubník. Zůstal tam opřený o strom, dokud neviděl, jak nemocniční zřízenci nakládají Maria do sanitky, a pak ho pěšky, bočním vchodem, následoval na pohotovost. První člověk, kterýho jsem uviděla, když jsem tam dorazila, byl on: seděl na lavičce, zády a hlavou se opíral o zeď. „Nemůžu ho pustit dovnitř, je moc malý.“ „Nevykládejte hlouposti, doktůrku,“ odbyla jsem ošetřovatele a chtěla jsem ho obejít. „A kde ho mám jako nechat?“ „Dovnitř smějí jen děti starší dvanácti let.“ „Jasný, takže to mám teď jako čekat, až mu bude dvanáct?“ Ten úsměv byla poslední šance, co jsem mu dávala, než bych shodila ty nosítka vlevo, ty u zdi. Pán od bankomatu vstal z lavičky. 7


25.07.12 18:54


„Patříte k tomu pobodanému?“ „Jo.“ „Já vám kluka pohlídám, jen běžte, běžte.“ Tonino už byl celý zpocený. „Ať tu neřádí.“ Pak jsem se podívala na ošetřovatele. „Vy mi dohlídněte tady na toho pána, jasný? Zodpovídáte za něj vy.“ Na resuscitačním to máte marný, pustí vás tam, jen aby vám ukázali, že dejchá, že si z vás nedělali legraci, když vám řekli, že je ještě naživu. Jenže Mario s tím tělem tam už neměl nic společnýho. Když jsem odtamtud vycházela, věděla jsem jen tohle: Mario žije, prognóza je nejistá, Tonino se natáhnul na lavičku a usnul s hlavou na klíně toho pána. „Vy jste manželka?“ Řekla jsem mu, že jo, instinktivně, a přitom jsem si pomaloučku přetočila prstýnek kamínkem dospod, do dlaně. „Paní, jestli chcete, odvezu vás domů, mám před lékárnou auto.“ „Tak jo, ale já bydlím v Ponticelli.“ Pánovi od bankomatu poskytli lékaři první informace, odevzdali mu obsah Mariových kapes, a pak si ho zase vzali zpátky. Policisti ho požádali, aby se nevzdaloval z města, chtěli po něm doklady, svědeckou výpověď a aby se další den dostavil na velitelství ve via Cosenz. Pán od bankomatu si sednul na lavičku, zapomněl, že je kuřák, uviděl mě přicházet z druhýho 8


25.07.12 18:54

HON I ČKA

konce chodby, vyhlížel mě jako pokladní, která čeká na kolegyni, co ji má vystřídat. Později, když mu Tonino spal na klíně, se uklidnil, sladil svůj dech s dechem dítěte, dokud se zas nevrátil do normálu. Teď mi to musel všechno vysvětlit. Jen proto jsem vedle něj seděla v autě, nepotřebuju, aby mě někdo vozil, nikdy jsem to nepotřebovala: i s Toninem v břiše a nohama jak konve jsem čekala na asfaltu, než se rozpustí dopravní zácpa, a pak jsem v tramvajích lomcovala klukům za rameno, aby mě pustili sednout. Každopádně ten pán nemohl odjet a nechat mě takhle před domem, aniž mi v autě řekl jediný slovo. „Pojďte nahoru.“ „Ne, děkuju.“ „Ale já vás nezvu ze slušnosti, vy mi dlužíte vysvětlení.“ „Já? To vy mně dlužíte vysvětlení.“ „Promiňte, ale to si ze mě děláte legraci? Já mám manžela na nemocničním lůžku… Co víc vám mám jako povídat? Tak co se stalo?“ „Paní, nerozčilujte se. Asi jsem ještě trochu v šoku…“ „Pobodali snad vás?“ „Ne…“ „No tak pojďte nahoru, jdeme.“ Zula jsem se. Od svejch čtrnácti let jsem si nikdy nekoupila boty na nižším než šesticentimetrovým podpatku. Mám pocit, že na nižším než šesticentimetrovým podpatku lidi nedokážu přimět, aby mě brali vážně. 9


25.07.12 18:54


A když vám maj lidi svěřit třísla nebo podpaží, abyste jim vytrhali chlupy, bez důvěry to nejde. Ale tehdy jsem se zula, abych pochopila. „Udělám malýmu těstoviny… nechcete se najíst?“ „Nemůžu, mám staženej žaludek.“ „Tak dobře, dělejte, jak myslíte, já tomu dítěti musim dát najíst, když dostanete hlad, najíte se taky.“ Vyprávěl mi to, zatímco jsem k němu stála zády, pak se zeptal: „Co dělá váš manžel?“ „Prokrista, kde to žijete? Dělá kurýra… Vy děláte co?“ „Mám krámek s deštníky, ve via Toledo.“ „No prosim, jste obchodník, jistý věci byste měl vědět.“ „Helejte, paní, jedna věc je vědět a jiná je ty věci dělat… Kurýra s penězma?“ „Jak to myslíte?“ „Nosí peníze, váš manžel?“ „Ježišmarjá, nosí to, co je třeba někam zanýst. Neni ale žádnej dealer. Dohlíží na zásilky, dává pozor, aby se dostaly, kam maj.“ „A peníze, ty taky nosí?“ „Proč jako?“ „Tak co teda u něj tamti hledali?“ „Drogy.“ „Ale proč ho bodli, byli to narkomani?“ „No, tak tohle jsem doufala, že povíte vy mně. Já to nevim. Ale však ono se to zjistí.“ Pán od bankomatu chodil do nemocnice každej den ve tři, v době návštěv. Čekal na mě na požárním schodišti, 10


25.07.12 18:54

HON I ČKA

kouřil s ošetřovateli, zatímco já zbůhdarma vysedávala přede dveřma ARA. Ve čtvrt na pět mě pustili na dvacet minut dovnitř, a on na mě čekal dole, v autě, zatímco já jsem zbůhdarma vysedávala na ARU. A pak mě svezl domů. Když se mi nepodařilo udat Tonina sousedce, brala jsem ho s sebou, a byla jsem v klidu, protože zatímco jsem čekala, oni dva se chodili koukat z železničního mostu Circumvesuviany na odjíždějící vlaky. Jednou nás vzal po nemocnici na pizzu na piazza Carità. „Když kousek popojdeme, ukážu vám, kde mám krámek.“ „Ne, vážně, už se připozdívá, Tonino má zejtra poslední den školy. Už tak to od vás bylo moc hezký…“ „Anno, vídáme se každý den, pojďme si tykat.“ „Mami, já do tý školy taky nemusim jít.“ „Tonino, nevykládej nesmysly. A vy taky, buďte tak hodnej, nevykládejte nesmysly.“ Do nemocnice jsem chodila ztrácet čas. Doktoři se se mnou nebavili, a to nejen kvůli tomu, že jsem nebyla jeho manželka. Mysleli si, že už mi řekli všechno, co jsem mohla pochopit. A pak, já měla pořád dojem, že obírá o léčbu někoho dalšího: na člověka, kterýho bodli nožem do zad, dostával kyslíku ažaž. Začala jsem přicházet o zákazníky, když si dá kosmetička pauzu v letním období, přijde o všecko. A přesto jsem se vždycky ve tři usadila tam přede dveřma a odcházela jsem, až když jsem ho viděla. „Pročpak sem chodíte tak brzo? Stejně vás dřív než ve čtvrt na pět dovnitř nepustíme.“ 11


25.07.12 18:54

V A L E R I A PA R R E L L O V Á Z A P R OJ E V E N O U M I LO S T

„A to vy jako chcete rozhodovat o tom, jak mám já trávit odpoledne? Ne… to mi teda vysvětlete…“ Jednoho rána měl Mario vzduchu zase dost, a probral se. Měl modrý oči. Nikoho ani nenapadlo dát mi zprávu, přišla jsem tam ke dveřím a ošetřovatel mi řekl, že ho přestěhovali na společný pokoj. Ale jak jsem ho uviděla, hned jsem věděla, že už to není on, poznala jsem to z toho, jak se na mě koukal, protože já v životě nebyla tak krásná, jako když se na mě Mario díval. Od toho okamžiku už ale existovaly konkrétní věci, co jsem pro něj mohla dělat: nosit mu omeletky v termokrabičkách, lahvičky od džusů plný kafe, vynášet bažanta, když zas začal ovládat svoje tělo, namazat mu boky olejíčkem Johnson, masírovat ho proti proleženinám, aby se mu ulevilo, protože vleže už sotva dejchal. Od chvíle, kdy se Mario probral, pán od bankomatu se už neukázal. Mezitím si pro mě poslal Capisante. Ze všeho nejdřív se zajímal o to, jak se uzdravuje. Zeptal se mě, jestli ten pán, co se tam tak často ochomejtal, něco ví, jestli já něco vím, jestli mi Mario něco nechal. Odpověděla jsem, že ten pán se mi dvoří a že Mario mě nechal s jednou kapsou prázdnou a druhou vysypanou. Teprve pak mi řekl, že ví, kdo ho tím nožem bodl: byli to odpadlíci, odnož systému, která se snažila udělat pro sebe. Odchytávali malý zásilky a čekali, až provedou velkou akci. Já se ho zeptala jen na to, co mi nedávalo spát: „Proč nestřílel?“ 12


25.07.12 18:54

HON I ČKA

„Protože neměl pistoli.“ Capisante uviděl plamínek, kterýmu se nedařilo zapálit cigaretu, tak položil svoji ruku na moji, aby se netřásla. „V době míru nikdo nechodí ozbrojenej mimo vlastní čtvrť. Co když tě pak zastaví hlídka? Mělo by to cenu?“ „A co kdyby ho zabili?“ „Annarè, ale oni věděli, že není ozbrojenej, copak by se k němu jinak přiblížili s nožem? V každým případě, o ně jsme se už postarali,“ řekl mi. Pak mě na rozloučenou dal odvízt domů autem, kluk vytáhl z kufru koš a vynesl ho nahoru. V koši byly těstoviny, sýr, cukr a kafe. A osm set tisíc lir v obálce na dopisy. Všechno, co jsem mu mohla říct, už Capisante věděl. A pokud jde o to, že Maria pomstili: Capisantemu se pravděpodobně podařilo nenechat se převálcovat, potlačit vzpouru, ale ta pomsta byla jen mimochodem, nedůležitá, tak jako já s Mariem. Ale stejně mě potěšilo, že si mě zavolal: to, že jsem matka Mariova dítěte, tím pádem něco znamená. I na lůžkovým oddělení vypadal Mario, jako by byl pořád ještě v komatu, moc se mnou nemluvil, nechal si všechno líbit a nikdo nevěděl nebo si nepoložil otázku, jestli odtamtud odejde po svých. Když se ten pán od bankomatu jednoho dne vrátil, aby si se mnou promluvil, šli jsme spolu na kafe do baru Loreto. „Teplý?“ zeptal se barista. 13


25.07.12 18:54

Honička. Pro Tonina, za náramek

Recommend Documents