Holandský spisovatel Johan Fabricius je v Československu znám nejen čtenářům dospělým. Jeho populární dětská knížka Plavčíci kapitána Bontekoea vyšla u nás již před druhou světovou válkou a s úspěchem byla i po válce dvakrát znovu vydána právě v naší edici Knihy odvahy a dobrodružství. Nyní předkládáme našim čtenářům novou Fabriciovu knížku, Tajemství starého venkovského sídla. Její příběh se odehrává na jednom z malých ostrůvků v Karibském moři. Pětice dětí – chlapci Hein, Marek a Eddie a dvě děvčata Mary a Liana – si vyjedou plachetnicí Modrý delfín na moře. Po vyjížďce se vydají do opuštěného venkovského sídla, kde si udělají piknik. Při prohlídce domu objeví na půdě zlaté a stříbrné předměty, jednak z nevypátraného lupu v kostele, o němž se psalo v novinách, jednak i z jiných loupeží. Neohlásí svůj nález policii, ale pustí se sami do pátrání. Že při něm prožijí spoustu dobrodružství, je samozřejmé. Setkání s podloudníky, plavba na plachetnici po otevřeném moři, robinzonský život v pralese, úklady pašeráků a jiné napínavé epizody vytvářejí z příběhu poutavou a vzrušující četbu. Příběh je vyprávěn tradičně dobrým stylem, se znalostí dětské psychologie, naprosto věrohodně a přesvědčivě. Barvitý kolorit tropické přírody přitažlivost knihy ještě zvyšuje. I zde vede autor své čtenáře ke statečnosti, družnosti a upřímnému kamarádství, jak to známe i z jeho oblíbených Plavčíků.
2
Johan Fabricius TAJEMSTVÍ STARÉHO VENKOVSKÉHO SÍDLA
ALBATROS PRAHA
3
Obsah:
I. Konec Modrého delfína.................................................................. 5 II. V moci podloudníků.................................................................... 61 III. Opuštěni v pralese ..................................................................... 86 IV. Cesta osamělého Marka .......................................................... 111 V. Co se mezitím událo v táboře .................................................... 149 VI. Nicodemův syn Pepe................................................................ 181 VII. Stará paní De Lasallová......................................................... 190
© by Johan Fabricius, 1965 Translation © Stanislava Hřebíčková 1972 Illustrations ©Josef Novák 1972
4
I. Konec Modrého delfína Na první sváteční den loňských vánoc asi nikdy nezapomenu. Jeli jsme Markovým autem – vlastně autem jeho otce, které si směl půjčovat – na severozápadní výběžek Ostrova; chtěli jsme se vykoupat a potom jít plachtit. Málokdo se vyzná v plachtění jako Marek. V jeho nové lodi – Modrém delfínovi – bylo dost místa pro všechny. Říkám-li pro všechny, myslím tím samozřejmě Eddieho, Lianu, Mary a mou maličkost. Když jsme měli k polednímu dost koupání a slunění, vyjeli jsme na volné moře. Stačilo dostat se z ochrany vysoké skalní hradby ohraničující záliv směrem na východ a ucítili jsme, jak se do plachty opírá vší silou pasát. Marek nám nařídil, abychom se kvůli rovnováze drželi na přídi, ale stejně jsme nabírali vodu. Kdo má volné ruce, ať vylévá vodu! Mary se do toho dala ze všech sil; měli jsme málo nádob, a tak nabírala vodu jen do dlaní. Měla z toho samozřejmě náramnou legraci a brzy nás všechny nakazila svým smíchem. Plavé vlasy jí poletovaly ve vlhkých chomáčích kolem hlavy a lepily se jí na obličej zarudlý námahou. Slečna Liana se jako obvykle moc nenamáhala; vždycky se tváří, jako by vám udělovala kdovíjaké milosti, když se na vás jen podívá. Budeme jí muset časem vysvětlit, že takhle se chová nafoukaná holka, a ne kamarádka! Ale na to je času dost! Teď se musíme věnovat vylévání. Eddie se už zuřivě ohání prázdnou plechovkou od barvy; dělá vždycky všechno s takovou energií, že se snad jednou udře! Zaslechl jsem, jak si pobrukuje něco v papiamentu – to je místní nářečí; dělává to vždycky, když ho něco rozčiluje nebo když se potřebuje na něco soustředit. Řekl bych, že si to ani sám neuvědomuje. „Do práce, námořníci, nebo jdeme ke dnu!“ pokřikovala Mary. Ve skutečnosti nám nic podobného nehrozilo. Marek přitáhl 5
otěž, takže jsme si to namířili přímo proti větru; pevný pohled upíral na nepřátelský oceán jako nějaký opravdový kapitán na své lodi. Na pelikána, který se houpal kousek před námi na vlnách, to zřejmě neudělalo žádný dojem. Při pohledu na nás se mohl smíchy potrhat. Indiánský rybář Nicodemo, u jehož mola kotvila plachetnice přes týden, nás upozorňoval na blížící se bouřku. Radil nám, abychom se dnes drželi v zálivu a nevyjížděli na moře; už několik dní hrozilo zhoršení počasí. Bylo mu ovšem jasné už předem, že se namáhá zbytečně. Marek se stejně zařídí po svém. Co se týče mne, má Marek moji stoprocentní důvěru. Když je člověk s ním, nemusí se ničeho bát; vždycky všechno dobře dopadne. A tak jsem ani tentokrát nic nenamítal proti vyjížďce na volné moře. Nicodemo měl pravdu; ten den panovalo neobvyklé vedro. Vzduch byl jako neprodyšná houně, kterou se jen stěží prodíraly sluneční paprsky. Pomalu jsme se vzdalovali od Ostrova. Mohli jsme ho teď přehlédnout v celé jeho šířce od Duivelspieku k Zandhoeku1; při pohledu na zvětšující se vzdálenost, dělící naši plachetnici od pobřeží, mi přestávalo být volno u srdce. Horský hřeben, který protíná Ostrov od západu k východu, byl zahalen do zvláštního oparu; zrovna takhle to vypadalo před třemi lety, kdy Ostrov postihla velká bouře! Na lodi jsem byl se svými černými myšlenkami zřejmě sám. Mary se vesele smála a Eddie měl ještě stále plné ruce práce s vyléváním vody. Liana vychutnávala dobrodružství po svém; zavřela oči a nastavila tvář teplému větru. Občas olízla se rtů kapky slané vody, kterými nás pokaždé pokropila sprška mořské pěny, převalující se tu a tam přes přídu. Marek se po 1
Čti deifelspíku, zandhuku.
6
Lianě chvilkami otáčel. Můžete se spolehnout, že když je s námi Liana, provede Marek jeden ze svých krkolomných kousků! Jednou ho málem sežral žralok. Skočil do vody, že prý si zaplave; ještě ani nebyl oběma nohama pořádně zpátky na palubě, když necelých sto metrů od nás proťala hladinu obávaná trojhranná ploutev. Eddie tehdy málem hrůzou ztratil řeč. Hned jsme se vrátili do zálivu a já si tehdy v duchu přísahal, že to bylo moje poslední plachtění s Markem, bude-li vyvádět na otevřeném moři takové hlouposti. Marek na sobě samozřejmě nedal nic znát. Ani se mu nezachvěl hlas, když řekl: „To ubohé zvíře bude do smrti litovat, až se doslechne, jakou báječnou příležitost propáslo!“ Nezmohli jsme se ani na slovíčko, jen Liana suše podotkla: „Myslím, že to byl hrozně hloupý žralok! O co, že plaveš rychleji než on! Měl bys to jednou vyzkoušet!“ U Liany se nikdy nepozná, jestli se Markovi jen posmívá, nebo myslí svá slova vážně. Tehdy byla samozřejmě stejně vyděšená jako my. Když jsme onoho vánočního rána byli několik mil od pobřeží, vzal si Marek zase do hlavy, že půjde do vody. Prohlásil, že široko daleko není vidět jedinou žraloci ploutev; hned také skasal plachtu, takže jsme přestali plout a klidně jsme se pohupovali na vlnách, otáčejíce se pomalu po větru. „Jenom na chvilečku,“ řekl, když si přetahoval košili přes hlavu, „tady je mnohem lepší koupání než v zálivu!“ Marek je opravdový atlet a dobře ví, že se to pozná při prvním pohledu na jeho bicepsy a široký hrudník. „Prosím, nerač se zdržovat,“ pobídla ho Liana, „cestu do zálivu najdeme dobře i bez tebe.“ Marek se na ni jen ušklíbl a už skočil z přídy do moře. Zlobil jsem se na něho, ale současně jsem se neubránil obdivu. Sám bych se něčeho takového nikdy neodvážil. Nejen proto, že si nikdy nemůžete být jisti tím, jestli náhodou kolem lodi 7
nešmejdí nějaký žralok nebo barakuda. Už jen pouhé pomyšlení na temnou bezednou hlubinu pode mnou, skrývající mnohá tajemství, mi nahánělo husí kůži… Zatímco jsme tajili dech a přáli si, aby už byl Marek v bezpečí na lodi, předváděl nám své nové číslo. Ponořil se tak hluboko, že jsme jen stěží rozeznávali pohyby jeho paží a nohou. Potom podplaval loď a cloumal s ní sem a tam, až to vypadalo, jako když si o její dno drbe hřbet nějaká velká ryba. Nakonec se položil s rukama za hlavou na hladinu a nechal se kolébat vlnami, abychom všichni dobře viděli, jak je mu báječně. Odněkud zdaleka přiletěl pelikán. Chtěl zjistit, co se to tu děje. Možná že pokládal naši svěšenou plachtu za znamení toho, že lovíme, a doufal, že na něj zbude nějaká rybička. Moc krásy zrovna nepobral: hubu má jako lopatku na uhlí a k tomu neforemné tělo s klapavými křídly. Zamířil s mohutným žbluňknutím pod hladinu a za chvilku se vynořil ve vlnách o kus dál. „Co je to támhle?“ Liana ukazovala směrem k pelikánovi a tvářila se, že ho nepoznává. Ale Marek se nedal nachytat. Bez jediného mrknutí se koupal dál. Až za hodnou chvíli se rozhodl k návratu na palubu. Všem spadl kámen ze srdce. Zatímco se Marek koupal, všimli si také ostatní blížící se bouřky. Na všeobecné naléhání obrátil Marek loď. Vítr se nám opíral do plachet a my jsme lehce tančili po vlnách vpřed. Voda teď měla temně modrý nádech, který jsme neznali. Stalo se něco nezvyklého: přestalo svítit slunce! Padla na nás podivná tíseň. Mary se ozvala a v jejím hlase se chvěl potlačovaný strach: „Poslyšte, za chvilku se zkazí rozhled tak, že netrefíme do zálivu. Co si počneme?“ „Rozjedeme se na druhou stranu,“ řekl Marek. Myslel tím Venezuelu. 8
9
„Nemusíme mít strach. Máme na palubě zásoby na celý měsíc,“ vytáhl z kapsy roličku peprmintu a vítězněji zdvihl nad hlavu. „0 pití se taky nemusíme bát. Za chvilku se nám snese do lodi bez prošení,“ dodala Liana a ukázala na nebe. Mary si dělala zbytečné starosti. Marek zná pobřeží jako své boty. Za chvíli jsme zahlédli záliv a netrvalo ani půlhodinku a vjížděli jsme dovnitř s plnými plachtami přímo pod východní stěnou. Zase jsme jednou vyvázli jen o vlásek! Ale den ještě zdaleka neskončil. Tlustý Nicodemo stál už na můstku a čekal na lano, které mu měl hodit Eddie. Jeho kulatá tvář byla opálená do hnědá a vesele se nám usmívala vstříc. Zatímco zajišťoval člun, kroutil znovu hlavou nad naší nerozvážností. Dali jsme se s ním do řeči o počasí. Domníval se, že déšť spustí nejpozději dnes večer nebo v noci. Pomyšlení na déšť nás vzrušovalo. Na Ostrově prší jen málo. Tak jednou za dva roky, ne víc. Ve vnitrozemí, my říkáme v Knoekoe, rozprostírají před deštěm plachty, aby do nich nachytali co nejvíce dešťové vody. Má mnohem lepší chuť než poloslaná voda z nádrží. Nahaté děti poskakují a tancují na dešti po ulicích, všude se procházejí lidé a nastavují ruce bubnování deště. Oslíci, kterých je snad na Ostrově víc než lidí, stojí klidně se svěšenou hlavou a vychutnávají osvěžující spršku. Jenom slepice a kozy nemají rády déšť. Smutně pošilhávají zpod stříšky z vlnitého plechu, do které bubnuje s ohlušujícím rámusem voda, nebo hledají útočiště v nějakém starém autě, které jeho původní majitel odložil stranou, když si pořídil nové. Nikdo se nemůže divit, že je náš Ostrov tak vyprahlý. Déšť je tady opravdovou vzácností. Slunce žhne nemilosrdně od rána do večera a má dalšího pomocníka ve věčně vanoucím pasátu, vysušujícím poslední vlažičku. Vedle kaktusů ve velikosti dospělého muže, které 10
svými trnitými lodyhami připomínají vztyčené prsty přísahajícího obra, se u nás daří už jen stromu divi-divi; na jeho větrem pokřivený kmen, šedivý od prachu, narazíte všude. A všude také leží mezi kaktusy prázdné plechovky, rozbité láhve a ojeté pneumatiky. Na zemi je vidět víc kamení než půdy a mimoděk vás napadne otázka, kde si zvířata mohou najít nějakou travičku. To neznáte oslíky, spokojí se s kdejakým bodlákem, a kozy zas mají mimořádné nadání objevit i sebemenší travičku, skrytou kdesi pod kameny. Když se konečně dostanou ke své chudé kořisti, vrhají při jejím pojídání kolem sebe nepřátelské pohledy na každého, kdo se k nim přiblíží. Nedovedete si představit Ostrov, když zaprší! Za jediný týden se celý zazelená; na kaktusech vyrážejí lepkavé pupeny. Z otevřených oken zaznívá brnkání na kytaru, které se přenáší i na verandy; mužský hlas zanotuje nějakou starou indiánskou píseň nebo španělskou koplu; stařecký ženský hlas vzpomíná v sáhodlouhé baladě na těžký život v době, kdy bylo na Ostrově ještě otrokářství. Jaká je to změna proti normální době, kdy se odevšad ozývá stejný program z rádia! Oslavování deště se samozřejmě neobejde bez nějaké té sklenky! To už patří k věci. V Knoekoe pijí levný a špatný rum a venezuelskou caňu, která se destiluje z cukrové třtiny. Tyto lihoviny se nesmějí veřejně prodávat, protože zdejší muži sahají v opilosti hned po noži. Každou chvíli se objeví v novinách zpráva o nějaké rvačce; podle jmen jsou výtržníci většinou potomky dřívějších černých otroků – kreolové. Indiáni tolik nepijí a vůbec mají klidnější povahu. O co klidnější – o to línější! Podívejte se na Nicodema! Tu a tam vyjede s člunem na ryby, ale nesmí to být moc často. Vyjíždí jen tehdy, není-li v domě už ani groš. Jeho žena Mercedes se musí v krámku se zeleninou a ovocem pěkně 11
otáčet, aby mohla nasytit všechny hladové krky jejich rodiny. A není jich málo! Když jsme vystupovali z plachetnice, vykukovalo z kuchyňských dveří pět nebo šest Mercedesiných dětí. Bosé a nemyté se táhly pomalu za námi, když jsme zamířili ke krámu, kde jsme si chtěli nakoupit věci pro piknik. Měl se konat ve starém venkovském sídle, od kterého měla klíč Liana. Starý dům byl majetkem její rodiny, ale už léta v něm nikdo nebydlel. Liana tvrdila, že je tam v kuchyni použitelný starý sporák, na kterém si můžeme uvařit; musíme se postarat jen o topivo, nejlepší snad bude dřevěné uhlí. Mercedes, která svou tloušťkou předčila i Nicodema, téměř přetékala z vybledlých a potrhaných plátěných šatů; byla ale moc hodná a díky jí jsme se mohli zásobit vším, co jsme potřebovali. Prodala nám vejce, sůl, cibuli, sušená rajčata, španělský pepř, několik kousků kukuřice a máslo, které vypadalo mírně nažlukle. Liana nad ním ohrnula svůj rozmazlený nosánek, ale musili jsme vzít zavděk tím, co se dalo v této končině Ostrova sehnat. Nicodemo nám ještě došel pro čerstvou rybu; přechovával ulovené ryby v sádce v bezpečí před zlodějskými choutkami racků a věčně hladovými pelikány. Vyptával se zvědavě, kde budeme mít piknik, ale my jsme se schválně tvářili tajemně a nic jsme mu neřekli; Nicodemo byl totiž vyhlášený svou nezměrnou zvědavostí. Marek ve funkci pokladníka vyrovnal dluh a přidal navrch ještě jednu zlatku pro děti, kterou si hned zase vyžádal zpátky; zlatka se totiž od Mercedes přestěhovala rovnou do Nicodemovy kapsy. Marek ji vzal a sám ji dal do dychtivě natažených dětských rukou. Nicodemo se nejdříve zarazil, ale potom se dal do smíchu. V krámku bylo dusné vedro, které ještě zhoršovala mračna bzučících much. Mercedes se snažila ochladit slaměným vějířem, kterým s těžkým hekáním mávala kolem sebe, ale moc 12
jí to nepomáhalo. Jak sama prohlásila, neměla na těle nitku suchou. Raději jsme pospíchali ven. A teď hurá do Markova auta! Slunce rozpálilo kliky u dvířek tak, že jsme se jich nemohli ani dotknout! Marek je z nás nejstarší; před rokem oslavoval šestnácté narozeniny. Podle zákona ještě nesměl řídit auto, ale byl velký, a když tak seděl klidný a sebejistý za volantem, působil zcela dospělým dojmem. Jeho tatínek je na Ostrově lékařem; doktora Bergmana zná každý, má pacienty v každé vesnici a ty nejchudší léčí zadarmo. Žádnému policajtovi by ani nenapadlo dělat potíže synovi doktora Bergmana. Nemyslete si, že nemají na Ostrově co dělat! Za příklad nám poslouží svatba v Knoekoe. Na takovou svatbu se sjedou lidé ze širokého okolí a mohutně se pije na počest novomanželů; potom se rozveselení svatební hosté naloží do nějakého obstarožního auta a jedou domů. Na Ostrově platí zákon: když vidíš za tmy přijíždět auto, schovej se rychle za dům nebo alespoň za strom, který je schopen odolat nárazu – nikdy nevíš, kam auto zamíří. Doktor Bergman přenechal synovi ojetou dvousedadlovou otevřenou lancii. Výhoda takového sportovního modelu spočívá v tom, že se do něho složí spousta pasažérů. Liana s Mary se usadily vpředu vedle Marka, já s jednou nohou mezi Markem a Lianou a druhou mezi Lianou a Mary za nimi; přes tenké šortky jsem cítil nepříjemně pálící kov. Eddie se zády opřel o mne a nohama visel ve vzduchu; oběma rukama objímal koš se zásobami a zpíval „Olé, Mirando!“, což byl hit loňské sezóny. Lidé na ulici se smáli při pohledu na naši jízdu; v mračnech prachu, která se za námi zvedala, jsme zahlédli jejich rozesmátá ústa a přimhouřené oči. S úpěnlivě kvílejícími brzdami jsme museli zastavit před stádem koz, které vůbec neměly naspěch, aby nám uvolnily cestu. Vůdce stáda dokonce pokládal za nutné čelit nám s 13
bojovně namířenými rohy. Pasáček ho marně lákal k sobě na kopeček, kde našel se svým stádem útočiště; teprve soustředěná palba kamením přivedla zatvrzelého vůdce k rozumu. „Co to máš dnes za hlemýždí rychlost?“ zeptala se Liana Marka, když sešlápl plyn až k podlaze, aby dohnal ztracený čas. Mlčky ukázal bradou na tachometr, jenže všichni jsme věděli, že ten krám nefunguje.
Venkovské sídlo, ke kterému jsme mířili, stálo u neudržované postranní silnice; téměř nikdo tudy nejezdí. Museli jsme hodně snížit rychlost a zbytek cesty musel Eddie s košem dojít, abychom nakonec místo vajec nedovezli kaši. Bílá opuštěná 14
budova připomínala pevnost. Stála na vysokém čtvercovém základu, na němž spočívalo cihlové zdivo, které na jedné straně prorazil sukovitý kmen stromu divi-divi. Svým tvarem připomíná sevřenou pěst. „Po stranách vstupního schodiště stávalo pro ozdobu malé dělo,“ vysvětlovala Liana a ukazovala nám na kamenných opěradlech stopy, které tam zůstaly po poutacích řetězech. Na zašlé fasádě oznamovala ještě dobře čitelná písmena jméno domu – Pevnost. Když Marek otočil v zrezivělém zámku klíčem – byl pěkně veliký –, otevřely se s mohutným skřípěním a vrzáním vysoké, ozdobně vyřezávané dubové dveře. Zvědavě jsme vstoupili dovnitř. V hale, v níž jsme rozeznali rozbitý měděný svícen a staré kyvadlové hodiny, panovalo přítmí. „Chovejte se tu jako. doma,“ řekla Liana a otevřela s Markovou pomocí okenici vedle dveří. „Tak, teď se tady alespoň můžete rozhlédnout.“ Prošli jsme korálkovým závěsem s ibisy nebo volavkami – zub času narušil jejich původní podobu k nerozeznání – a ocitli jsme se v obývacím pokoji. Ještě tam stál stůl a několik rozviklaných židlí s prosezenými potahy, z nichž trčely koňské žíně. Dřevěná podlaha praskala pod našimi kroky, ozval se nějaký hluk; to pták, kterého jsme vyplašili v úkrytu, hledal záchranu v otevřeném okně. Mary vykřikla. Zamotala se obličejem do pavučiny. „Pro všechno na světě, udělejte ještě větší světlo,“ prosila. V opuštěném domě na ni padla tíseň; jako by mimoděk vyciťovala nehmotnou přítomnost všech těch mrtvých, kteří zde bydlívali a teď tu byli rozsazeni na židlích kolem stolu, s prázdnýma očima a bez hlesu. „Lianina babička tady ještě bydlela,“ řekl Marek. Ano, představa staré paní De Lasallové, která teď bydlí ve velké vile za kostelem u Viktoriina parku, přesně odpovídala atmosféře starého domu. Kolem Lianiny babičky se stále vznáší 15
opar jakési tajemnosti, protože se už vůbec neukazuje na veřejnosti. Je známa po celém Ostrově; dřív jsem ji vídával na projížďkách ve starém landauru s letitým kočím na kozlíku. O autě nechtěla ani slyšet. „Když jsem byla malá, chodívali jsme sem často,“ vyprávěla Liana. „Při oslavách narozenin a podobných příležitostech; musela jsem gratulovat. Ale po dědečkově smrti nechtěla babička zůstat v tomhle domě sama. Pojďte se mnou, ukážu vám kuchyni.“ Eddie se vrhl za ní. „Podívej se, než vstrčíš ruku do kamen,“ varovala ho Liana. „Babiččinu kuchařku jednou takhle pokousal škorpión. Vlezl do trouby, kde mu bylo hezky teplo.“ Eddie jen pokrčil rameny. Na Ostrově ví každé malé dítě, že si ve starých domech musí dávat pozor na škorpióny. Všude byl zatuchlý vzduch a pach trouchnivějícího dřeva. V otevřené skříni ve zdi jsem uviděl zpěvník, který rozežrali bílí mravenci. Majitelův podpis byl ještě čitelný: De Lasalle. V kuchyni se už Eddie ujal novin a dřevěného uhlí, které našel v troubě. Všechno napěchoval do kamen, polil petrolejem a zapálil. Z kamen se vyvalil hustý žlutý kouř. Nepomohlo nám ani otevřené okno, dusili jsme se a pokašlávali notnou chvilku; mysleli jsme, že je komín ucpaný ptačím hnízdem, ale za chvíli se ukázalo, že má výborný tah, a mohli jsme konečně zase pořádně dýchat. Byly už dobré dvě hodiny po poledni a všichni jsme padali hlady. Shromáždili jsme se v kuchyni a sledovali se zájmem, co nám Eddie uvaří. Zapřísahal se totiž, že to umí. Ani jedna, ani druhá dívka se ve vaření nevyznala, což jim samozřejmě nebránilo v udílení rad. Eddie pospíchal a poslouchal jejich řeči jen na půl ucha. Na jedné pánvi, kterou jsme přivezli s sebou, opékal rybu. Potom rozdělal druhý oheň, na kterém se připravovala plněná omeleta jako druhý chod hostiny. Byl k 16
popukání, když s kapesníkem ovinutým kolem kudrnatých černých vlasů na způsob kuchařské čepice všelijak mával pánvemi a rozbíjel vejce. Všechna čtyři rozbil nejdříve do jednoho hrnku a nechal je roztéci; skořápky hodil do ohně. Na třetí otvor v plotně položil železná dvířka od kamen, vypadla z pantů. Na těch se měla opékat kukuřice. V autě jsme měli vedle talířů, sklenic, nožů a vidliček ještě pomeranče, banány, a dokonce láhev vína! Budeme mít opravdovou hostinu. Najednou jsme se všichni hrozně lekli. V okně se nečekaně objevila hlava staré kreolky; smála se a nabízela nám svoji pomoc. Viděla nás ze svého domku, když jsme odbočovali na vedlejší silnici; bydlí zrovna na rozcestí. „Nepotřebuji ničí pomoc!“ bránil se Eddie. Ale nedala se odbýt tak snadno; vypadala, že má něco na srdci. Nebo se mi to jen zdá a babka je zatím jen trochu nahluchlá, takže nerozuměla tomu, co na ni křičel Eddie? „Rádi si děláme všechno sami!“ vysvětloval jsem jí. Přikývla a po malém váhání konečně odešla. „Ta byla divná,“ řekla Mary. „Možná že to nemá v hlavě všechno v pořádku,“ řekl Eddie. „Takových je tady v Knoekoe víc.“ Brzy jsme podivnou návštěvu pustili z hlavy. Na pánvi zavoněla ryba. Stačilo jen nastavit talíř, na který jsme spolu s rybou dostali každý ještě kousek omelety. Rybě by bylo neškodilo, kdyby zůstala na ohni o chvilku déle, zato omeleta byla na jedné straně opečená až moc; také solí mohl Eddie trochu víc šetřit. Díky vydatnému pepření jsme si to však ani moc neuvědomovali. Zmocnil se nás báječný pocit! Proč vlastně nežijeme takhle stále? Zaplavat si, vyjet pro změnu s plachetnicí na moře a potom si sami uvařit! Proč ztrácet čas v hloupé škole, kde člověku vtloukají do hlavy učené haraburdí, které stejně potom 17
k ničemu není? Copak za starých časů – to se měli! Chlapci šli na moře, poznali svět a vydělali si na živobytí; děvčata se starala o domácnost. Mary s našimi řečmi živě souhlasila. Zůstala totiž letos sedět, protože jí nešla do hlavy geometrie a algebra. Co kdyby naše pětice začala žít ve starém domě pěkně po svém? Eddie by se samozřejmě musel naučit vařit. Já bych si vzal na starosti dříví, pořádek v kuchyni a nákupy v Mercedesině krámku. A Marek by mohl se svou lodí lovit ryby! „To chceš jíst každý den rybu?“ zeptala se Liana, která opatrně vybírala ze své porce jednu kůstku za druhou a kladla je na okraj talíře. „Proč ne? Ryby jsou zdravé!“ „Ale tahle má moc kostí.“ „Tak budeme chovat slepice!“ Eddie zčervenal vzrušením. „Ano, to bychom měli vejce! Kolik bychom jen chtěli! A když už nebudou slepice chtít snášet, šup s nimi na pánev!“ „Kachny taky nejsou k zahození,“ přispěl jsem se svou troškou do mlýna. „Můžeme chovat i kozy! Když si vzpomenu na pečené kůzle!“ „Ale kdo bude zabíjet kůzlata?“ děsila se už napřed Mary. Marek se dal nad našimi řečmi do smíchu. „Řekl bych, že takový chov slepic, kachen a koz stojí peníze, které se nejdříve musí někde vydělat. Jak to chcete zařídit?“ „Ty zrovna máš možnost vydělat spoustu peněz!“ řekla mu Mary. „Rybolovem?“ „Ne, ale předpisováním medicín pro nemocné v Knoekoe.“ „Milá Mary, já přece nejsem lékař.“ „Ale je jím tvůj tatínek a to těm lidem na venkově stačí. Obvykle jsou nemocní stejně jen z toho, že se na nějaké 18
slavnosti přejedli nebo pili víc, než jim bylo zdrávo. Stačí, když jim předepíšeš aspirin nebo ricínový olej.“ Marek se začal bavit na její účet. „A co když jim bude něco jiného? Třeba budou potřebovat operaci slepého střeva a já jim řeknu: tady máš lžičku medicíny a bude ti dobře?“ Vyrukoval jsem s návrhem, že my chlapci bychom mohli chodit do práce. Brzy ráno každý den do města, samozřejmě na kole, protože ježdění v autě se nehodí k prostému životu na venkově, pro který jsme se rozhodli. Ano, to bude nejlepší. Každý den ráno v pět do města a pěkně na molo, kde přistávají venezuelští obchodníci se svým zbožím; vždycky potřebují někoho na pomoc při vykládání. „To chceš být obyčejným podomkem?“ zeptala se Liana. Co na tom? Z její otázky bylo patrno, jak vysoko se cení. Rodina De Lasallů žije na Ostrově už po mnoho generací. Jsou pohádkově bohatí a počítají se k místní aristokracii. „Víš, Liano, nějak se peníze vydělat musí,“ řekl Marek. „Nevím ovšem, jestli to ty zvládneš bez služky.“ Liana se tvářila, že se jí Markovy posměšky netýkají. „Ne,“ řekla, „všechno opravdu ne.“ A klidně dodala: „Potřebuji služku na veškerou špinavou práci v domě. Na úklid, na prádlo a taký na šití a spravování…“ Dali jsme se do smíchu, ale současně jsme obdivovali její věcnost. Už odmalička měla svou vlastní služku, a až doroste, bude mít k ruce celý houf sloužících, jak je to v jejich rodině zavedeno i teď. „Ty ses vlastně narodila moc pozdě,“ řekl Marek. „Mělas žít za otrokářství.“ Liana nechala Markova slova bez odpovědi, ale když jsme si o něco později mazali nahřáté kukuřice máslem a odlupovali teplá zrnka, začala sama od sebe vyprávět o svém dědečkovi, kterému ještě sloužili otroci. Pravda, nebyli to už praví otroci, 19
protože v té době bylo už otroctví zrušeno, ale cítili se u svého pána a později u jeho syna tak dobře, že zůstávali dobrovolně v Pevnosti a sloužili tam až do své smrti. Vesnice, kterou jsme projížděli cestou sem, vznikla původně z domků, ve kterých bydleli otroci jejího pradědečka a jeho otce a dědečka. Na zahradě a v okolí pracovali také vězňové; byli to zloději a vrazi, které na noc zavírali za mříže, ale v klidných dobách jim umožňovali, aby si vydělali nějaký ten grošík. Dozorce, který je každodenně přiváděl a odváděl, seděl sám dvanáct let pro bodnutí nožem! – Ale tohle všechno už nebylo pravda, když se narodila; zná to jen z vyprávění. Co se týče těch vězňů, tak nebylo třeba, aby je někdo hlídal. Ani nepomyslili na útěk. Vedli tady docela dobrý a pohodlný život; ve vězení o ně bylo postaráno a za vydělané peníze si směli koupit kuřivo a něco na zub. Pokud se přece jen některý pokusil o útěk v nějakém odloženém, rozbitém člunu, bylo to marné. Buď ho chytili na moři, nebo ztratil kurs – neměl pochopitelně kompas a podle hvězd se neuměl orientovat – a nikdy se už nedostal na pevninu. Liana se nijak nesnažila zaujmout předem naši pozornost; její hlas zněl líně a ospale, a přesto jsme všichni zvědavě poslouchali poutavé vyprávění. Eddieho to trochu mrzelo; neměl rád, když se začalo mluvit o otrokářství; podíval-li se člověk na jeho černé kudrnaté vlasy, pochopil snadno proč. Marek nemá přes své typické holandské příjmení Bergman také čistou evropskou krev. Jeho hluboko uložené oči, úzký, mírně zahnutý nos a hladká pokožka svědčí o indiánských předcích. Ostatně je na ně hrdý: Indiáni byli přece původními obyvateli Ostrova. Mluví trochu jejich jazykem, kterému se naučil sám. My umíme vedle holandštiny jen trochu španělsky a jazyk místních kreolů, zvaný papiamentoe2. Markovi se podařilo 2
čti papiamentu
20
jednou příjemně překvapit starého Indiána v Knoekoe3, když na něj promluvil v jeho téměř už zapomenutém jazyce. A když jsme jednou byli v Netopýří jeskyni na jižním pobřeží, vysvětloval nám tajemné kresby ze starých časů, vyryté do skal. Byly to symboly slunce a měsíce a názvy zvířat a souhvězdí. Eddie, který měl dost Lianina vyprávění, vyskočil a došel si do kufru na zavazadla v autě pro bandžo. Hra na bandžo a zpěv ho pokaždé rozrušily; pomalu se dostával do transu a začal vyklepávat nohou rytmus džezových písniček, všelijak se natřásat po vzoru jedné rytmické skupiny, kterou viděl. Smáli jsme se mu a Mary si najednou zula střevíce a začala bosýma nohama tvistit. To už Eddie samozřejmě nevydržel na místě a začal kolem ní kroužit s bandžem v ruce, napodoboval přitom kvílivý a naříkavý zvuk saxofonu; s Eddiem je někdy vážně legrace. Nakonec oba padli bez dechu na své židle. Dusno toho neobvyklého dne proniklo i do starého plantážnického sídla, stavěného na ochranu před vedrem; ani okna dokořán nám nepomáhala. Po obědě se projevily následky dopoledního koupání a plachtění; sedla na nás dřímota, které jsme se museli vší silou bránit. Marek ukázal bradou na těžké trámy, na nichž ležel strop: „Je tam nahoře ještě něco?“ Liana potlačila zívnutí. „Nic. Prach a pavučiny. Snad nějaké staré krámy. A na trámech bude viset sem tam nějaký netopýr.“ Mary prohlásila, že nemá ráda netopýry, protože se zamotávají drápky do vlasů. Pokud se rozhodneme prozkoumat půdu, zůstane raději dole. „Jak se tam leze?“ zeptal se Marek Liany. „Nevím. Myslím, že tady býval žebřík.“
3
čti knuku
21
Vzpomněl jsem si, že jsem prve viděl z kuchyňského okna ležet nějaký žebřík na zemi. „Nepodíváme se tam?“ otočil se Marek na mne a na Eddieho. Byl jsem samozřejmě pro, ale z Eddieho židle se místo odpovědi ozývalo jen hluboké oddychování. Opíral se o stůl rukama, na něž mu klesla hlava se zavřenýma očima. „Myslím, že spí,“ řekl jsem. Marek přikývl. „Ani necítí, že mu po nose leze moucha. Mám ji odehnat?“ Potichounku se zdvihl. Seděli jsme jako myšky. A v napjatém tichu jsme najednou zaslechli tikání hodin. Tik-tak, tik-tak … Marek se k nám prudce otočil.
22
„Co to má znamenat? Jak to, že tady tikají hodiny?“ Ztuhli jsme překvapením. Polekaný Eddie se probral z dřímoty. „Co se děje?“ „Jdou tady hodiny! V domě, kde už léta nikdo nebyl, jdou hodiny!“ Tikání se neslo od starých sloupkových hodin v hale. Tikaly, když jsme sem přišli? V prvním okamžiku se Marek domníval, že si někdo z nás zavtipkoval. „Přiznejte se, kdo z vás natáhl hodiny? Ty, Eddie? Nebo ty, Heine? Nebo snad Mary s Lianou?“ Ale výraz našich obličejů mu prozradil, že jsme nevinní a stejně ohromení jako on sám. Poněkud stísněni jsme se šli podívat do haly. Hodiny šly ztěžka; tikaly nepravidelně a každý pohyb jejich strojku působil dojmem velké námahy. Za srdcovitým okénkem jsme viděli pendlující kyvadlo. Ručičky ukazovaly půl čtvrté. Ale to je přece přesný čas! „Tenhle typ hodin jde čtyřiadvacet hodin. Možná že o něco déle, ale ne o mnoho,“ řekl Marek. „Závaží visí až dole. To znamená, že tady včera touhle dobou musel někdo být.“ Liana vyslovila první nahlas to, co nás v prvním okamžiku všechny napadlo. „Snad ta stará kreolka?“ „Má tu někdo v sousedství druhý klíč od domu?“ „To se mi nezdá pravděpodobné. Alespoň jsem o něčem takovém nikdy neslyšela. Pokud vím, je klíč jenom jeden.“ „I kdyby byla v domě, proč by zrovna natahovala hodiny?“ napadlo mne. Bylo to zvláštní. Najednou si Eddie vzpomněl, že použil při podpalování kamen starých novin, které byly rozházené po kuchyni. Nebyly to místní noviny. 23
„A jaké tedy? Holandské? Anglické? Nebo venezuelské?“ „Počkejte! Už to mám! Byly to ty noviny, co se vždycky válí v přístavu. Trhovci do nich balí ovoce a zeleninu. Venezuelský deník – Diario di Caracas!“ „Jak asi byly staré?“ „Toho jsem si nevšiml. Chtěl jsem rychle rozdělat oheň.“ Marek šel do kuchyně. My v patách za ním. Ale nikde ani stopa po tulákovi, který by tady hledal dočasné útočiště. Nenašli jsme ani drobeček, natož starý klobouk nebo ztracený plátěný střevíc, který by mohl potvrdit naši domněnku. „V každém případě se podíváme na půdu,“ řekl Marek. „Pomohli byste mi s žebříkem?“ Mary byla rozhodně proti. „Co když se tam nahoře skrývá někdo před policií? Může mít u sebe pistoli…!“ „Na půdě nemůže nikdo být,“ odbyl jsem její námitky. „Žebřík by přece stál u světlíku a neválel by se za domem.“ Mary jsme nepřesvědčili, a když to Liana viděla, rozhodla se, že ji vystraší ještě víc. „Žebřík přece není žádný důkaz! Ten nahoře může mít pomocníka, který schovává žebřík za domem a staví ho do světlíku jen tehdy, když mu nese jídlo.“ „Jestli polezete nahoru, tak uteču,“ vyhrožovala Mary. Samozřejmě tady zůstala a s očima na stopkách nás sledovala, jak přinášíme žebřík a otvíráme světlík ve stropě. Chtěl jsem nahoru lézt první, ale Marek si jako obvykle zajišťoval roli hlavního hrdiny a mlčky mě odstrčil stranou. „Má někdo zápalky? Nevidím si ani na špičku nosu,“ ozvalo se po chvilce ze světlíku. Eddie hodil nahoru krabičku; Marek škrtl sirkou a rozhlížel se kolem. Vylezl jsem za ním. „Tak co?“ „Jsou tady jen bedny a staré krámy. Podívej se sám.“ 24
Marek se protáhl dovnitř a odsunul drážkovou tašku, aby dovnitř pronikalo světlo. Vzadu v rohu něco zašramotilo: nějaká myš nebo krysa hledala, kudy by utekla. Po skrývajícím se zločinci ani stopy. „Budeme se muset zeptat té staré kreolky, jestli o tom něco neví.“ Marek se protáhl nazpět. „Dal bys do pořádku tu tašku?“ Sám ani nevím, co mě přitahovalo ke staré bedně v rohu, odkud se prve ozývalo šramocení. Víko nesedělo v zámku, a když jsem s ním několikrát zacloumal, podařilo se mi ho přes velkou váhu zvednout. Nevěřil jsem svým očím! Bedna byla plná zpřeházených lesknoucích se předmětů. Bez ladu a skladu ležely tu stříbrné svícny a poháry … Nechala je tady snad Lianina babička, když se odtud stěhovala? Asi sotva! Kde se tu tedy vzaly? Komu patří? Tamhleto je stříbrná kadidelnice na řetěze. A tohle vypadá jako zlato! Velký zlatý kříž, na němž se třpytí rudé a zelené kameny! Najednou jsem si vzpomněl na velkou krádež, ke které došlo před několika měsíci v kostele sv. Bartoloměje. Byly toho plné noviny, ale zloděje se nepodařilo polapit. Hrábl jsem třesoucími se prsty do bedny. Dětské ruce a nohy ze stříbra – viděl jsem je viset v katolickém kostele kolem obrazu jednoho světce – říká se jim devocionálie … Zdola se ozvalo volání. „Neusnul jsi tam?“ Ponořil jsem ruce do bedny. Nahmatal jsem skřínku na šperky, vyloženou černým sametem. Byla plná prstenů, řetízků a náramků … Teď se ozvala Mary. „Tak pojď už, Heine! Kde vězíš?“ „Něco jsem objevil.“ Dole nastalo ticho. „Objevil? A co?“ Marek už šplhal po žebříku. Za ním Eddie a potom se dokonce ve světlíku objevila dívčí hlava – Mary. 25
Jenom Liana se nedala vyrušit ze svého klidu a čekala dole na další zprávy. Markovi a Eddiemu div nevypadly oči z důlků, když jsem jim předvedl svůj objev. Mary to samozřejmě musela taky vidět. Nemohla uvěřit, že je to opravdické zlato a stříbro. „Ale to jsme našli poklad!“ šeptala opatrně. „A co sis myslela?“ Eddie se dusil vzrušením. Marek si vzpomněl stejně jako já na krádež v kostele sv. Bartoloměje. „Schovali si tady kořist do té doby, než se jí budou moci bezpečně zbavit.“ „Ale ty náramky a prsteny přece nemohli ukrást v kostele!“ namítala Mary, která nemohla spustit oči ze skřínky na šperky. Nakonec neodolala a dala si do uší zlaté náušnice. „Liano! Jak mi to sluší?“ Dala se do smíchu a prostrčila hlavu světlíkem, aby na ni Liana dobře viděla. Lianu přemohla zvědavost a vylezla nahoru po žebříku. „Chceš taky něco?“ Mary jí natáhla na útlé světle hnědé zápěstí náramek ve tvaru hada. „Jsou ty kameny pravé?“ Liana si chvíli mlčky prohlížela náramek. Potom přikývla. „Ano, oči jsou z rubínů. A zbytek je vykládaný malými smaragdy a perličkami.“ Po chvilce dodala. „Znám ten náramek. Patří mé babičce. Ztratily se jí nějaké šperky. Měla v podezření kreolskou služku, která u ní tehdy sloužila.“ „Cože? Tohle patří tvé babičce?“ vykřikla překvapená Mary. „A bezpochyby i tyhle náušnice? Ta bude mít radost, až se dozví…“ Ale Liana jen poznamenala, že radost bude mít hlavně služka. „Do příchodu policie tady bude asi muset všechno zůstat, ne?“ „Ano, musíme upozornit policii,“ řekl jsem. Marek se zamyslel. „Našli jsme poklad, o kterém nikdo neví. Bylo by prima, kdyby se nám podařilo najít zloděje a jejich úkryt.“ 26
To byl odvážný, ale i lákavý nápad. Představte si tu senzaci, kdybychom současně s pokladem mohli předat policii i zloděje! Celá věc se stala naší osobní věcí, když jsme zjistili, že šperky ve skřínce patří Lianině babičce. To je totéž, jako by okradli nás! Musíme jednat opatrně a s rozvahou. Musíme začít s tím, že všechno uvedeme do původního stavu: to znamená přiklopit víko od bedny, dát střešní tašku na její staré místo … Najednou Eddie vykřikl: „Poslyšte! Nedá se prolézt půdou zezadu? V takovém velkém domě by přece měla být průchozí půda!“ A nemýlil se. Po chvilce hledání jsme v pološeru nahmatali posuvná dvířka. Narazili jsme na další bedny. Na rozdíl od té první měly pevně přibitá víka. Vylézala z nich sláma a nahoře byly značky známého levného rumu a venezuelské caňi. Na Ostrově je dovoz a prodej těchto lihovin zakázán, protože by se dostaly do rukou obyvatel Knoekoe a tak by se staly zdrojem mnoha nepříjemností. Našli jsme úkryt podloudníků! To ovšem znamená, že máme co dělat s celou bandou, a nikoli s jediným zlodějem a jeho pomocníkem, jak jsme se domnívali na začátku! Neměli bychom jít raději na policii? Marek zavrtěl hlavou. Tuhle záhadu si bere na starost sám! Napočítali jsme třicet dva beden. To je už pěkná zásoba! V každé bedně je dvaačtyřicet lahví kořalky, což stačí bohatě pro sto veselých svateb a pohřebních hostin v Knoekoe! Pečlivě jsme zasunuli dvířka v zadní stěně, sklopili víko od světlíku a uložili žebřík tam, kde jsme ho vzali. Stará kreolka sice ví, že jsme byli v domě, ale to nevadí. Nesmí se jen dozvědět, že jsme byli na půdě. Se zahlazováním stop v kuchyni se nemusíme namáhat. Sklidili jsme naše talíře, nože, vidličky, sklenice – prostě všechno, co jsme vzali s sebou na 27
tenhle piknik plný záhad. Snažili jsme se nadělat co nejméně hluku. Bez jakéhokoli důvodu jsme se začali dorozumívat šeptem, chodit po špičkách a ovšem také vystrašeně reagovat na každé zavrzání starých parket. Když jsme naložili všechno do auta, zavřeli jsme pečlivě okna i okenice a zamkli dveře; klíč vzal k sobě do úschovy Marek. Zdálo se nemožné, aby dusné vedro bylo ještě větší než před polednem, ale bylo tomu tak. Za vzdálenými kopci na jihu se zvedala hradba temných mraků. Jejich temná hrozba zvyšovala naše rozčilení; byla to výborná kulisa pro nastávající dobrodružství!
Zastavili jsme se na křižovatce u hlavní silnice, kde stál domek staré kreolky. Mohli jsme volně vstoupit. Dveře byly dokořán, ale po paní domu ani stopy. Na ohništi stál hrnec s polévkou. 28
To znamená, že nemůže být dlouho pryč. Rozhodli jsme se, že se zeptáme starého muže, kterého jsme zahlédli za domem. Rozprostíral tam plachty a rovnal všechny hrnce, kbelíky, ba i prázdné plechovky, aby do nich nachytal dešťovou vodu. Neotočil se, ačkoli musel slyšet naše klepání a kroky. Ne, neví, kdy se jeho žena vrátí. „Byla vaše paní včera ve starém domě?“ zeptal se Eddie. To nebyl zrovna dobrý taktický tah. „Myslíte v sídle? Ne. A proč?“ Eddie mu málem vyklopil historku s půdou, ale Marek řekl: „Protože šly hodiny v hale.“ „Hodiny?“ „Ano. Hodiny.“ Přetvařuje se ten člověk, nebo opravdu nic neví? „Víte přece, co jsou hodiny?“ „Zajisté.“ „Dobrá. Tak tedy, když jsme přišli do domu, hodiny šly.“ „To je určitě někdo natáhl.“ „Máte pravdu, ale kdo? Vy?“ „Já? Ne, já ne!“ ^ „Možná že to udělala vaše žena?“ Pokrčil mrzutě rameny. „Zeptejte se jí sami.“ „Je doma?“ „Ne.“ „A vy říkáte, že nevíte, kdy se vrátí?“ „Ne.“ Moc toho nenamluvil, jen co je pravda. „Nevíte snad, kam šla?“ „Ne, nic mi neřekla.“ „Ale má na kamnech polévku.“ „Oh.“ Muž nechal své práce a vešel do domu, aniž nám věnoval jediný pohled. „To jsme se toho dozvěděli,“ konstatoval Marek. 29
„Ví určitě víc, než řekl,“ poznamenal Eddie. „Nevzbuzuje zrovna důvěru.“ Marek se zatvářil nešťastně. „Když se ti zdál podezřelý, tak jsi neměl dát před ním najevo, že jsme v Pevnosti našli něco podezřelého.“ Eddie to sám věděl moc dobře, ale nechtěl se k tomu přiznat. „Není to jedno? Ta ženská je šla už stejně varovat, že jsme v domě.“ Eddie má pravdu. Co teď? Máme čekat, až se žena vrátí? Mohli bychom jí pohrozit policií, když nám nebude chtít vysvětlit, kam tak pospíchala. Marek se domníval, že by bylo lepší zkusit to s Nicodemem. Přistávají-li u severozápadního pobřeží Ostrova podloudníci, nemohli před ním zůstat utajeni. Ale dá se Nicodemovi věřit? Jak dlouho ho vlastně známe? Máme ho zasvětit do našeho tajemství? Zpátky do auta. Marek nutil starého vysloužilce k co největšímu výkonu. Když jsme se blížili k zálivu, zahlédli jsme starou kreolku, jak spěchá domů. Všimla si nás také a v prvním okamžiku to vypadalo jako, že se chce skrýt za hradbu kaktusů. Potom si ale uvědomila, že by takovým chováním mohla vyvolat naše podezření, zůstala stát a přátelsky nám hleděla vstříc. Její úsměv prozrazoval stejnou dobromyslnou ochotu jako prve v domě. Zastavili jsme u ní. Stejně jako její muž, neuměla ani ona odpovědět na naši otázku po natažených hodinách. „Nikdo tam nebyl už léta,“ řekla. „Dveře jsou přece zamčené.“ Aha, zřejmě to několikrát zkoušela. „To je pravda, dveře jsou na zámek. Ale zřejmě si někdo našel jiný způsob, jak se dostat do domu.“ „A jak?“ zeptala se nevinně. „O to nám právě jde. Chtěli bychom se to dozvědět.“ 30
Zamyslila se. „Snad oknem?“ „Jsou tam okenice.“ „Sama jsem jednou přivírala nedovřenou okenici.“ „Nebylo vám divné, jak se mohla otevřít?“ „Myslila jsem, že to udělal vítr.“ „V tom případě natáhl vítr také hodiny.“ „Ano,“ odpověděla mechanicky a rozzlobila se, když jsme se dali do smíchu. „Okenice jsou napůl rozbité.“ Měla pravdu, ale stejně jasné bylo, že nám lže. „A kde jste byla teď?“ pokračoval ve výslechu Marek. „Kde jsem teď byla?“ „Ano, odkud jdete?“ „Co je vám do toho?“ řekla najednou dotčeně. „Jen to pěkně řekněte. Myslíme si o tom totiž svoje.“ Mlčky pohlédla na Marka. Z jejího pohledu čišela nenávist. „Šla jsem k Mercedes koupit něco k jídlu,“ řekla posléze. „Zapomněla jste snad sůl do polévky?“ zeptal se Marek. „Upozornili jsme vašeho muže, že stojí na ohni. Musel být pořádně hladový, protože se hned hrnul dovnitř.“ Zůstala mu dlužna odpověď. Co jiného jí také zbývalo? S prázdnýma rukama nás těžko mohla přesvědčit, že byla nakupovat u Mercedes. Jaký důvod musela mít pro svůj spěch, že utekla od nedokončeného oběda? „Jestli se ukáže, že jste nám něco zatajila, budete z toho mít pěkné nepříjemnosti,“ hrozil Marek. Potom dupl na plyn a žena zůstala na cestě sama. Mercedes nás přivítala s obvyklou vlídností. Nebyla snad tentokrát jen předstíraná? Markova otázka týkající se návštěvy staré kreolky ji zřejmě přivedla do rozpaků. „Stará kreolka … myslíte Juanu?“ „Mohla by se tak jmenovat. Bydlí na křižovatce, kde se odbočuje k Pevnosti!“ 31
„Ano, to je Juana.“ „Co o ní víš?“ Mercedes se rozpačitě usmála a setřela si paží pot s čela. „Co o ní vím? Moc dobře ji neznám.“ „Myslel jsem, že vy místní se tady navzájem znáte dobře.“ „No, trochu ji znám.“ „Co tu chtěla?“ „Co vlastně? Aha, něco potřebovala.“ „Například…“ Mercedes o tom dlouho a hluboce uvažovala. „No, tak různě. Vejce…“ Věděli jsme, že Mercedes lže, ale poslední slova ji prozradila. Věděla stejně dobře jako my, že v Knoekoe si chová každá rodina vlastní slepice. Marek se už neudržel a dal jí mat: „Vejce? A v čem je nesla? Neměla přece žádnou tašku?“ „Jak to mám vědět? Přišla si pro vajíčka a dost,“ trvala umíněně na svém Mercedes. Měla na nás zlost, že jsme ji přivedli do rozpaků. „Kde je Nicodemo?“ zeptal se Marek. „Na molu?“ Mercedes se odvrátila. „Nevím, kde je. Myslím, že někam jel.“ To se nám nezdálo. „Cože? V tomhle počasí jel na ryby?“ „Nechtěla jsem, aby někam jezdil.“ „Pojď sem a řekni nám, ale poctivě, kam opravdu jel.“ Zatvářila se netrpělivě a zároveň nešťastně. „Co po mně chcete? Nevím, kam jel. Nikdy mi nic neřekne.“ Vystrčila ven děti, které poslouchaly ve dveřích. „Ať už jste venku! Co tady chcete? Připravily jste už všechno na déšť?“ Jeden chlapec vykřikl: „Já vím, kam jel tatínek!“ „Co víš, usmrkanče jeden? Nic nevíš!“ vyjela na něj matka. Vysmál se jí drze do obličeje. Všimla si, že její nejstarší drží v ruce kámen a domlouvá bratrovi. „Buď zticha, Manueli!“ 32
„Tatínek je tamhle,“ ukázala ve své nevinnosti asi čtyřletá Carmencita. Její ušmudlaný prstík mířil na záliv. Všichni jsme se rychle vyhrnuli ven. Právě včas, abychom uviděli, jak Nicodemův člun mizí za východní stěnou. Eddie začal hvízdat na prsty; přidali jsme se k němu a křičeli a hvízdali ze všech sil: „Nicodemooo…“ Ale Nicodemo nás už neslyšel. Nebo snad nechtěl slyšet? Nemohli jsme pochopit, proč vyjel na moře, když hrozí bouřka. A sítě měl přitom natažené tady, u mola. Co dělá propánakrále na moři, když nechytá ryby? Zbývalo nám jediné vysvětlení: táhne s podloudníky za jeden provaz a jede je varovat! Manuel se postavil těsně k nám a zašeptal: „Za zlaťák vám řeknu všechno.“ Marek ho odstrčil. „Pusť, nejsem na tebe zvědavý.“ Naskočil do lodi a napjal plachtu. „Co budeme dělat?“ zeptala se Liana. „Moje loď je rychlejší než Nicodemova,“ řekl Marek. Na vteřinku jsem zaváhal, ale potom jsem skočil k němu. Eddie samozřejmě nemohl zůstat pozadu. Marek spokojeně přikývl. „A co my?“ „Holky teď nemůžeme potřebovat.“ To je samozřejmě rozčililo, a proto Marek na uklidněnou dodal: „Můžete všechno ohlásit doma.“ „Copak můžeme jít někomu vykládat, že jste jeli chytat podloudníky?“ naříkala Mary. „Vypijeme si to z první ruky, že jsme vám v tom nezabránily.“ Liana se dala do smíchu. „Každý dobře ví, že Marek si nedá nic nařizovat. Ale my taky ne, Mary!“ Skočila do člunu, a než se Mary vzpamatovala, chytila ji za ruku a přitáhla k sobě. „Copak se s takhle naloženým člunem dají pronásledovat podloudníci?“ protestoval Marek. „Když někdo umí plachtit tak jako ty!“ 33
Vzdal se. Věděl dobře, že i s pětičlennou posádkou bude rychlejší než Nicodemova loďka se záplatovanou plachtou. Odrazili jsme. Děti na molu pokřikovaly a tancovaly vzrušením; jenom Manuel se na nás mračil, protože přišel o svou zlatku. Mohl nám za ni prozradit tajemství, za jehož odhalením jsme se teď hnali sami. Schválně nám ukazoval na 34
hrozivá mračna, když se k němu zezadu připlížil Pepe a udělil mu takovou facku, že se rozběhl s pláčem za matkou. „Dostal, co mu patří,“ poznamenal Marek a Eddie jen mávl směrem k vyděšené Mercedes, která vyběhla z domku. Měli jsme dojem, že to trvá sto let, než se dostaneme ze zálivu na volné moře. Ale stačilo ještě jednou vypnout plachtu u východní stěny a uviděli jsme necelých pět set metrů před námi Nicodema. Když viděl, že nás má v patách, vzdal nerovný boj. Otočil se a za chvilku už jsme byli vedle sebe. Uvítal nás mrzutým mlčením. „Co to vidíme, Nicodemo?“ zeptal se Marek. „Ráno jsi nás varoval před vyjížďkou a teď sis vyjel sám? Mercedes má o tebe strach.“ „Co vám napovídala Mercedes?“ „Nic, jen nám to řekni pěkně sám!“ Nejprve se opatrně rozhlédl, jako by ho tady někdo mohl hlídat, a potom řekl: „Tak vy už to samozřejmě víte.“ „Nicodemo, víme jen tolik, že se tady dějí podivné věci. Mrzí mě to; vždycky jsme ti důvěřovali.“ „Seňore Marku, můžete mi důvěřovat.“ „Opravdu? Ty jsi nás neviděl, jak ti máváme z mola? Neslyšel jsi naše hvízdání a křik?“ „Ano, pane, viděl jsem vás i slyšel.“ „A jel jsi dál. Co to tady provádíš, že o tom nesmím vědět?“ Bylo vidět, že se octl v úzkých. „Seňore, jsem jen chudý rybář. Vystrašili mě.“ „Kdo tě strašil?“ „Ti z druhé strany. Vyhrožovali mi! Jestli prý jen ceknu, zabijí mne i Mercedes!“ Z druhé strany… to znamená Venezuelané. „Podloudníci?“ zeptal se Marek. 35
„Ano, pane. Jsou to opravdoví ničemové a banditi. Strčili mi pod nos pistoli. Co jsem si měl počít?“ „A teď jedeš za nimi?“ „Chtěl jsem, pane, ale teď už to nemá smysl. Byli jste samozřejmě nahoře na půdě … Juana vás viděla, jak berete za domem žebřík. A policie už o tom určitě ví.“ „O tom nepochybuj,“ řekl rychle Marek. „To bylo první, co jsme udělali, když jsme objevili tu kořist nahoře a ta stará ženská nebyla najednou k nalezení. Musím se ti, Nicodemo, přiznat, že jsem si o tobě nikdy nepomyslil, že se přidáš k takovému spolku!“ „Já … a přidal ke spolku, seňore?“ „Copak ses nám nepřiznal, že jedeš za nimi? To si s nimi budeš povídat o počasí?“ Nicodemo se zatvářil zoufale. „Už jsem vám řekl, že mi hrozili zabitím. Přál bych si, abych nikdy nebyl přišel na to, co se děje v noci v zálivu. Ale musel jsem si toho všimnout. Uvazovali motorový člun k mému molu a co pekelného rámusu nadělali při vykládání a nakládání zboží! Nutili mě, abych jim při tom pomáhal. Musel jsem jim pod trestem smrti slíbit,“ Nicodemo použil s žalostným patosem tohoto starobylého obratu – „že je budu varovat, kdykoli jim bude hrozit nějaké nebezpečí. Ale teď se to policie stejně dozvěděla a vinu za to budou dávat mně.“ „Máš větší strach z Venezuelanů než z policie?“ Nicodemo se rozpačitě podíval na Marka. „Máte pravdu! Je to tak! V každém případě jsem ztracen. Až se to dozví policie…“ V tom okamžiku se zablesklo a zahřmělo. Vyděšený Nicodemo se pokřižoval. „Pane, bouřka je tady. Honem zpátky…“ Chtěl otočit loď, ale Marek chytil jeho příď pevně oběma rukama. „Ještě jsme neskončili. Nejdřív řekneš všechno, co víš!“ 36
„Ach pane, moc toho nevím. Za tmavých nocí projíždí podél pobřeží jachta a kotví kousek od zálivu na moři se zhasnutými světly. Potom přijedou sem do zálivu s motorovým člunem…“ „V pořádku. Ale kam jsi jel teď? Za jachtou?“ „Ne, pane, do jeskyně…“ „Do jaké jeskyně?“ „Tu nebudete znát, pane,“ zaváhal Nicodemo. „Skoro nikdo o ní neví.“ „Jen dál. A ne tak tajemně. Co je s tou jeskyní?“ „Mají tam skladiště, stejné jako v domě, kde jste byli odpoledne.“ „Je tam nějaká stráž?“ „Ano, pane. Vždycky tam někdo připravuje věci pro jachtu. Mají tam malý motorový člun.“ Tak a víme všechno. Zbývá už jen donutit Nicodema, aby obrátil loď a hned všechno zateplá vyklopil policii. Nač ještě Marek čeká? Snad se nechce sám pokusit…?! Zastavil se ve mně dech, když se zeptal: „Kolik jich tam je?“ Nicodemo se polekal ještě víc než já. „Co chcete dělat, pane?“ „Neptej se a mluv! Tak kolik? Dva nebo tři?“ „Ale pane, jsou ozbrojeni! Mají pušky a pistole!“ „Markovi by nevadilo, ani kdyby měli kanóny,“ ozvala se Liana. Marek se na ni jen ušklíbl. „Podíváme se tam?“ zeptal se Eddieho a mne. „Do jeskyně?“ vykřikla Mary. Zdálo se mi, že zachází příliš daleko, a řekl jsem mu to. Marek mlčel. Nicodemo sepnul ruce. „Pane, nedělejte to. Stejně je nenajdete,“ uvědomil si najednou s úlevou. „A co kdybys nám ukázal cestu, Nicodemo?“ „Smilujte se, pane. Uvidíte, že nás všechny povraždí!“ 37
Mary měla v očích smrtelný strach. Zkusil jsem ještě jednou vysvětlit Markovi nerozumnost jeho počínání. „Kdyby alespoň věděla policie, kde jsme! Ale takhle…“ „Mercedes ví, kam jsme jeli. Když se nevrátíme, půjde určitě na policii.“ „Snad si nemyslíte, že by Mercedes šla na policii. Za nic na světě!“ zapřísahal nás Nicodemo. „Ví až moc dobře, co jí hrozí od těch z druhé strany. – Myslel jsem, že už jste všechno policii řekli,“ dodal s výčitkou. Jeho nářek měl na Marka opačný účinek. I kdyby si vzal do hlavy sebebláznivější nápad, nemá cenu ho od něj odrazovat! „Pojďte! Uděláme si z nich legraci! Však oni si to pořádně rozmyslí, než do nás vpálí kulku! Chci vidět ty jejich vyjevené kukuče, až nás uvidí!“ Dal se do smíchu. Samozřejmě že to s ježděním do jeskyně nemyslel vážně. Ale Eddie mu naletěl. „Snad bychom si je mohli prohlédnout, aniž by něco zpozorovali,“ řekl a zuby mu přitom cvakaly strachem. Vpadl tím samozřejmě Markovi do noty. To je ono – dostat se co nejdál, ale zůstat v bezpečí. „Zkusíme to,“ řekl Marek. „Ale nejdřív nám Nicodemo ukáže tu jeskyni.“ „Santa Madona!“ zasténal ubožák Nicodemo. Markovi ho bylo líto, a tak řekl: „Dobrá, ukaž nám jeskyni jen z dálky, potom otoč loď a vrať se s děvčaty domů. A vy,“ otočil se k Lianě a Mary, „zavoláte hned rodičům.“ Mary se zlobila. „To jsou bláznivé nápady.“ Liana se jako obvykle jen usmívala. Všiml jsem si, že jsme se za naší rozmluvy s Nicodemem dostali nebezpečně blízko k zálivu. Každou chvíli nás mohl 38
proud a vítr vrhnout na skály. Marek si toho už také všiml a přitáhl otěž. Nicodemo následoval jeho příkladu. „Je to daleko?“ zeptal se Marek, udržující naši rychlost podle možností Nicodemova člunu, křižujícího několik délek od nás. Nicodemo ukázal mlčky před sebe, V tom okamžiku proťal oblohu blesk a v rachotu hromu nebylo slyšet vlastní slovo. „Kde? Tam u toho výběžku?“ „Ne, ještě kousek za ním.“ „Nemohou nás odtud zahlédnout?“ „Dokud nepřejedeme výběžek, tak ne.“ „A potom samozřejmě jen tehdy, když budou na stráži. Při tomhle počasí se mi to nezdá moc pravděpodobné. Mají strach z prozrazení?“ „Jsou hrozně opatrní, pane.“ „Dobrá, budeme tedy muset být opatrní i my. Můžeš nám ukázat tu jeskyni, až přejedeme výběžek?“ „Zkusím to, pane. Smím se potom se slečnami vrátit?“ „Ano, a dej pozor, aby se dostaly v pořádku domů.“ Zeptal jsem se Marka, jestli pomyslil na čas. Bylo už skoro pět hodin a to znamená, že se za hodinu začne stmívat. Vzpomněl jsem si na naše doma. Nebudou moci pochopit, proč ještě nejsem za tmy doma. Uklidní je, když jim Mary nebo Liana zavolá, že pronásleduji s Markem a Eddiem bandu podloudníků? Stačí, když uslyší, že jsme se za takové nepohody odvážili na moře…! Marek přitakal na moji otázku. Ano, ví, že je už pět. Počítá s tím, že šero zvýší naše šance na to, abychom se mohli dostat nepozorovaně co nejblíže k jeskyni. Třeba se nám podaří ty chlápky tajně špehovat! Děvčata budou v zálivu do setmění. Měl všechno přesně v hlavě. Byla by to senzace, kdyby se nám podařilo zjistit, kolik podloudníků je v jeskyni. Mohli bychom tak ukázat policii nejen cestu, ale podat jí také potřebné 39
informace. Do zálivu můžeme dorazit tak půl hodiny po děvčatech. Bude-li dobrý vítr, můžeme je i dohonit! Neřekl jsem na to nic. U nás doma se večeří v sedm a potom se slaví Štědrý večer. Moje sedmiletá sestřička Zuzka se určitě už teď třese nedočkavostí, kdy se rozsvítí svíčky. Ví, že dostane velkou panenku, která se dá oblékat. Zuzce se o ní zdá ve dne v noci… Bouře se teď rozpoutala plnou silou, jeden blesk následoval za druhým, takže jsme se pro rámus nemohli ani bavit. Pěna na hřebenech vln dostala zvláštní světlou barvu. Drželi jsme se při pobřeží, abychom se vyhnuli náporu větru. „Pane, nezapomeňte na útesy pod hladinou!“ strachoval se Nicodemo. „Ale ano,“ odbyl ho netrpělivě Marek. Útesy se daly dobře rozeznat díky vírům, které se tvořily kolem nich. Slyšeli jsme, že se Nicodemo modlí. „Mám s vámi jet ještě dál?“ zeptal se hlasem, v němž se třásl zoufalý strach. Byli jsme právě na úrovni výběžku, o kterém prve hovořil. Chytil se boku naší lodi tak pevně, že nás málem překotil. „Můžeš nám tady odtud vysvětlit, kde to je?“ „Samozřejmě, pane. Tady za těmi velkými skálami je vjezd; je poměrně úzký a musíte dávat ze začátku dobrý pozor, abyste nenarazili. Potom se rozšiřuje. Díky tomu vjezdu nezná jeskyni téměř nikdo. Každý si myslí, že se tudy nedá projet. Pokud se budete držet uprostřed, nemůže se vám nic stát. Dojedete až na místo, kde se vjezd podruhé zatáčí. Poznáte ho podle kříže, který tam stojí. Kdysi dávno se tam stalo nějaké neštěstí, ale muselo to být už před mnoha a mnoha lety. Kříž tam stával, už když jsem jako malý kluk jezdil s tatínkem na ryby. – Abych to dokončil. Kříž nesmíte přejet, mohli by vás zahlédnout z 40
jeskyně. Pokud chcete mermomocí dál, můžete se ještě kousek plížit po skále. Je odtud vidět vchod do jeskyně.“ Můžete si představit účinek Nicodemových slov na Marka! Teď by ho nezadržela žádná moc na světě! Musí dokázat před Lianou svou odvahu. Nechtěl jsem, aby si Mary o mně myslila, že jsem bábovka, a tak jsem se přidal k Markovi… „Prima,“ pochválil mě Marek. „Pojď blíž ke mně a holky ať si rychle přesednou do Nicodemovy lodi.“ Vzal Mary za ruku, aby jí pomohl přelézt. „Koukej, kam stoupáš. Pěkně to s námi hází. „Kluci, obraťte taky,“ prosila Mary. „Nestačí vám, že víte, kde je jeskyně?“ „Nebuď naivní. Budou si tak dlouho koledovat o kulku do hlavy, až ji dostanou. Teprve potom si dají pokoj,“ řekla Liana. „Nemám pravdu, Marku?“ Odmítla nabízenou pomoc. „Nech mě! Umím přestoupit sama.“ Šlápla vedle, zakolísala a Nicodemo ji v poslední chvíli zachytil. Marek se pohrdavě ušklíbl a Liana, místo aby se mu omluvila, uraženě prohlásila: „Tady to vidíš, málem jsem se tvou vinou utopila.“ „Mou vinou?“ „Ano. Kdybys nás neposílal pryč… Chtěly bychom se taky podívat na jeskyni zblízka.“ Mary bezděčně vykřikla. „Cože?“ „Raději upozorněte co nejdříve policii,“ řekl Marek. „Může se nám stát, že budeme tak hloupí, že se dáme chytit.“ Liana přestala naléhat. Zlobila se a byla uražená. Nicodemo odrazil loď, přehodil otěž a my jsme vyrazili proti větru. „Jsem rád, že jsme se zbavili těch holek,“ řekl Eddie. „Jenom člověka zdržují, když chce něco pořádného podnikat.“ Snažil se, aby jeho slova zněla náležitě drsně. 41
Mlčky jsme pokračovali v jízdě. Když jsme se loučili s Nicodemem, byli jsme už jen malý kousek od skály. Přiblížili jsme se natolik, že bylo vidět vjezd, o kterém mluvil Nicodemo. Marek otočil kormidlo a vjeli jsme se zatajeným dechem dovnitř.
Najednou jsme se octli v jiném světě. Venku na moři bouřily vlny a narážely s ohlušujícím hřmotem na skály. Tady plynula voda klidně mezi kameny, pokrytými různými mořskými plži. Zahlédli jsme kraby, kteří se před námi schovávali v mořských rostlinách nebo hledali bezpečí v hlubině. Břeh před námi se tyčil jako vysoká a temná hradba. První zatáčka! 42
Plachta teď visela zplihle dolů, ale loď klouzala dál; pomáhali jsme si bidlem. Druhá zatáčka! A tamhle je kříž! V tom okamžiku jsme zaslechli ptačí křik. Nebyl to racek. Spíše to připomínalo soví zahoukání. Sova? A tady? Podívali jsme se na sebe. „Zpátky!“ zašeptal Marek. Skočil do mělké vody u břehu a začal tlačit loď. Pomáhali jsme mu s Eddiem ze všech sil. Doufali jsme, že se nám podaří dostat se na volné moře, než nás doženou. – Bylo už pozdě. Za skálou s křížem se objevili dva rozcuchaní chlápkové s velkými venezuelskými klobouky na hlavách. Vytáhli z opasků pistole a mířili na nás. Byl to mlčenlivý rozkaz, který nás připravil o jakékoli naděje na únik. „Co tady chcete?“ křičeli na nás španělsky; jejich výslovnost nesla stopy venezuelského těžkého přízvuku a ráčkování. Marek ukázal na nebe. „Chtěli jsme tady schovat loď před bouřkou. Do zálivu je moc daleko.“ Nevymyslil to špatně, jenže chlápkové byli nedůvěřiví. „Do zálivu? Vždyť přijíždíte odtud…“ Stráž na nás zřejmě upozornila, už když jsme byli na moři… Na skále se teď objevil poslední z trojice. Chlap jako hora. Mlčky nás přejel pohledem a dal znamení někam dozadu. Zaznělo vrčení motoru a za skálou se objevil černě natřený motorový člun; u kormidla seděl chlápek s mimořádně odpornou vizáží. Vypadal jako vysloužilý boxer, soudě podle deformovaných uší a spláclého nosu. Jeden z našich hlídačů skočil k němu do člunu a rozjeli se směrem ven; zřejmě nám tímto manévrem chtěli odříznout cestu a současně prozkoumat celkovou situaci. Jak daleko může být Nicodemo s děvčaty? Za tak krátkou dobu se ještě nemohl dostat do zálivu… Muž, který přišel jako poslední, byl zřejmě velitelem stráže. Pokynul nám, abychom vystoupili z lodi a šli za ním. Kam jinam než do jeskyně! Cestou se k nám přidal jeho kumpán – 43
malý, hranatý chlápek s černým hadrem přes oko, o kterém jsem si myslel, že se může vyskytovat jen v dobrodružném filmu – a snažil se nás přimět k rychlejší chůzi tím, že nás pošťuchoval revolverem do zad. „Tak. A teď mi jeden z vás řekne, co jste tady hledali,“ řekl vůdce, když jsme se octli v jeskyni. „Povídačku o tom, že jste se chtěli schovat před bouřkou, si vykládejte babičce, ale ne mně. Kápněte rychle božskou, kde jste se dozvěděli, že je tady něco k vidění.“ Hrdlo mi vyschlo strachy. Měl jsem pocit, že nedokážu ze sebe vypravit jediné slovo. Eddie dostával do obličeje zdravou lesní barvu. Jenom Marek si zachoval svůj obvyklý klid. „Říkám vám ještě jednou, že jsme tady hledali úkryt pro loď. Co by tady mělo být tak zvláštního k vidění?“ zeptal se nevinně, jako by si nevšiml desítek bedniček s lihovinami, které se vršily podél stěn! Venezuelan si ho mlčky prohlížel. „Nevyžvanil vám něco Nicodemo?“ „Nicodemo?“ „Nedělej, že nevíš, o kom je řeč. Kotvíte se svou lodí u jeho mola. No, toho špinavého Indiána si ještě podáme! Ale co teď s vámi? Nejjednodušší by bylo provrtat vám hlavu kulkou!“ „Jen si poslužte,“ řekl odvážně Marek. „Tady na Ostrově si to můžete klidně dovolit. Policie a podobná zařízení se tu nevedou.“ Venezuelan si ho ještě jednou změřil. „Kdo jsi?“ Marek mu vysvětlil, že je synem soudce. Eddieho otec je ředitelem věznice a můj otec… Chlápek se zašklebil. Takové vtípky dovedl ocenit. Zase jsem se nemohl ubránit obdivu k Markovi! „Ti darebáci mají větší strach než my,“ řekl holandsky Eddiemu a mně. „Je jim jasné, že prohráli.“ 44
Muži se marně pokoušeli pochytit něco z naší rozmluvy; nerozuměli nám. „Držte hubu!“ okřikl nás velitel. Druhý výtečník s hadrem na oku na nás hrozivě namířil svůj revolver. Nechali vyptávání; zřejmě se čekalo na návrat motorového člunu. Stalo se to, čeho jsme se obávali. Když se prskající a chrchlavá kraksna objevila znovu v zatáčce, měla ve vleku Nicodemovu loď. Vůdce se spokojeně usmál. Muž s hadrem přes oko překvapením zaklel. Ozval se výkřik: „Mujeres!“ Mujeres! Ženy! Vždyť to jsou obyčejné holky… Nicodemo seděl v člunu, bledý jako plátno. Ještě ani nebyl pořádně venku a už začal drmolit omluvy a vysvětlovat, aniž se ho kdokoliv na něco zeptal. – Tvrdil, že jel varovat podloudníky před hrozícím nebezpečím. My jsme ho dohonili a donutili k tomu, aby nám ukázal vjezd do jeskyně. Mluvil pravdu, ale nikdo mu nevěřil. „Jak tě mohli takoví kluci donutit? A odkud věděli, že jedeš sem? Nežvanil jsi náhodou?“ „Ne, ani slovíčko. Přísahám vám, done Pedro! Všechno vám ještě… „Žádná jména, ty osle!“ sykl na něj zlostně velitel. Řidič z motorového člunu mu vrazil jednu pod žebra. Nicodemo padl k nohám velitele, který mu ještě přidal nějakou navrch. „Tak dělej! Přiznej se, že jsi jim sám ukázal cestu! Kolik ti zaplatili?!“ „Přišli na to sami,“ zanaříkal Nicodemo. „Na co přišli? A jak?“ „Byli v domě a vylezli na půdu.“ „A kdo jim vyprávěl, že se tam dá něco najít? Ty, nebo Juana?“ „Kdepak my, done Pedr… Je to jejich dům! Mají klíč! Juana za mnou přiběhla, jak nejrychleji mohla. Hned jsem se vydal na cestu, abych vás varoval, ale oni mě dohonili.“ 45
Čtyři rozzuření muži teď obrátili svou pozornost k nám. S revolverem v zádech donutili dívky, aby vystoupily z lodi. Liana si dala jako obvykle načas; vystrašená Mary vyletěla jako poplašený zajíc. Později s ní jednali šetrně. Myslím, že za to mohla děkovat svým plavým vlasům a bílé pleti. V očích Venezuelanů se takto nevinně vypadající dívka mohla do celé věci připlést jen náhodou. Lianě nedůvěřovali stejně jako nám. Podrobili Marka novému výslechu. „Tak s pravdou ven! Ví už o tom policie?“ „Samozřejmě! Na policii vědí, že jsme tady.“ „To je lež!“ vyrazil Nicodemo. „Chtěli to zjistit sami a teprve potom…“ „Co ty o tom víš?“ skočil mu do řeči Marek. Nicodemo se na něj vyděšeně podíval. „Sám jste mi to řekl, pane. Řekl jste seňoritám…“ Velitel se obrátil ke svým mužům. „Musíme pryč. Naložte co nejvíc člun.“ Zřejmě se mu zdálo nejjistější zmizet z jeskyně bez ohledu na to, zda o nás policie ví, nebo ne. Má snad dnes večer přijet velká loď? Muži nabručeně přikývli a začali nakládat těžké bedny s lahvemi. Rovnali je pečlivě, aby se jich do člunu vešlo co nejvíc. Podle nálepek na bednách jsme si mohli přečíst, že obsahují džin a whisky. To jsou nápoje z Evropy, které jsou u nás na Ostrově – máme statut svobodného přístavu – levnější než ve Venezuele. Při jejich normálním dovozu se tam musí platit vysoké clo. Pašuje se tedy na obě strany – sem i tam. Ve vrchovatě naloženém člunu už zbylo místo jen pro čtyřčlennou posádku. Co provedou s námi, když mají tak naspěch s odjezdem? Zřejmě o tom také uvažovali. „Co s nimi uděláme?“ zeptal se chlápek s převázaným okem a natáhl přitom kohoutek svého 46
revolveru. Prozrazoval v zacházení s ním velikou zručnost. Věděli jsme už, že hlavní slovo tady má don Pedro, a ne nějaký takový pistolník. Ten rozhodl. „Pojedou s námi.“ Co teď? Muž s hadrem přes oko držel ještě stále prst na spoušti revolveru. Jeho zarostlá brada se obrátila tázavě směrem k přeplněnému člunu, kde bylo místo jen pro čtyři lidi. „Povlečeme jejich loď za sebou,“ řekl velitel. „Vzal bych s sebou jen dívky,“ navrhl darebák, který prve řídil motorový člun. „S těmi kluky uděláme krátký proces!“ Ale velitel jen zavrtěl hlavou a my jsme směli žít dál. Přiznám se, že mi v tom okamžiku vyrazil na těle studený pot. „Dobrá, mám vyřídit jen tohohle?“ zeptal se muž s hadrem a namířil ústí revolveru na Nicodema, který klečel na zemi se sepjatýma rukama a zavřenýma očima a snad si ani neuvědomoval, že mu jde o život. Velitel se zamyslel. „Zasloužil by to.“ Jeden podloudník donutil Nicodema revolverem, aby zdvihl hlavu. „Hej, kamaráde, rozhoduje se o tobě.“ „O mně?“ vyděšený Nicodemo vyvalil oči. „Ano. Nevíme, jestli tě máme zastřelit, nebo ušetřit kulku a hodit tě do moře s kamenem na krku.“ Chlápek se přitom smál, ale nepochyboval jsem o tom, že by s klidným svědomím vykonal podobnou věc, kdyby mu to poručili. „O Bože! Smiluj se nad mou ubohou ženou a dětmi!“ „Na ty jsi měl myslet, než jsi nás zradil,“ řekl tvrdě vůdce. „Stejně jim nejsi na nic, ani své ženě ani svým dětem.“ „Co si beze mne počnou?“ namítal smutně Nicodemo. „Jsem živitel rodiny.“ Jeho prohlášení všechny rozesmálo. 47
„Přestaň s tím balamutěním,“ řekl vůdce. „Ušetřím tě. Nemysli si, že je mi líto tebe nebo toho hrnce sádla, který je tvou ženou; o dětech, které jste přivedli na svět, ani nemluvě. Zůstaneš naživu, protože tě potřebuji.“ „Díky! Díky, done Pedro! Ať vám Madona požehná…“ „Ještě jednou vyslovíš moje jméno a jdeš ke dnu, hlupáku!“ „Už neřeknu jediné jméno, done Ped…“ Z revolveru muže s hadrem přes oko vyletěla kulka a mihla se těsně nad Nicodemovou hlavou. Ozvěna výstřelu, provázená zablesknutím, se smísila s rachotem hromu. Nicodemo si zřejmě myslel, že je zasažen, a padl k zemi. Znovu se zablesklo 48
a dunění hromu rozechvělo podlahu jeskyně. Byli jsme tak soustředěni na to, co se děje uvnitř, že jsme si nevšimli zmírnění větru, a nečekaně se na nás snesl dlouho očekávaný déšť. Marek rychle utíkal přikrýt loď a podloudníci ho následovali. Přinesli z jeskyně plachtu, kterou přehodili přes člun, ve kterém se už začala shromažďovat voda. Potom nastavili lijáku holé hlavy, nechali si stékat vodu na kníry a olizovali ji jazykem. Zdálo se, že jsme všichni na krátkou chvilku zapomněli na náš spor. Na okamžik jsme byli všichni jen lidmi, kteří žijí v horké zemi chudé na deště a kteří se radují z požehnání padajícího na jejich hlavy z nebe. Muži se smáli a pokřikovali po sobě. Nastavovali klobouky proudu vody a dychtivě lokali vodu, kterou se jim podařilo do nich nachytat. – Jenom Nicodemo nevnímal všeobecné veselí; ležel na kolenou, hlavu zabořenou v dlaních. Konečně s ním „Hadrák“ – pojmenovali jsme tak později muže, který nosil převázané oko, a já mu tak budu ve svém vyprávění od této chvíle říkat – zatřásl. „Hej, člověče! Probuď se. Ještě žiješ! Nebo si snad myslíš, že jsi už po smrti?“ Nicodemo pomalu přicházel k sobě. Jeho tvář, na níž se mísily dešťové kapky se slzami, měla nepřítomný výraz. Hromobití a tupé nárazy vln o skály byly úplně přehlušeny přívalem deště, který se měnil v ohnivý vodopád, kdykoli nové zablesknutí ozářilo jeskyni a vodu kolem nás. Za nějakou chvilku jsme se všichni vrátili do jeskyně, abychom tam přečkali déšť. V jeskyni se zatím úplně setmělo. Někdo rozsvítil petrolejku. Byla to stará zlodějská lampička s černou punčoškou kolem plamene. Několik netopýrů, které probudilo světlo a naše hlasy, vyletělo ven; vzápětí se ale celí promoklí vrátili dovnitř a znovu se uložili ke spánku. Mary se honem chytila za vlasy a přikrývala si je rukama. 49
Míhání netopýřích těl, působící v šeru jeskyně strašidelným dojmem, bylo poslední kapkou pro její nervy. Dala se do pláče. Venezuelané ji pozorovali s dobromyslným úsměvem; bylo jim líto modrooké, světlovlasé dívky, která už nemohla zadržet slzy. „Nebreč, Mary,“ domlouvala jí Liana, „přece nechceš ukázat těm darebákům, že se jich bojíš. Podívej se, jak se ti smějí.“ Mary se k nim obrátila vztekle zády. „Nepláču kvůli nim, ale kvůli tatínkovi a mamince. Když si jen vzpomenu, jak jsou asi teď strachy bez sebe! – Chci pryč odtud!“ vykřikla zoufale. „Co jsem provedla, že mě tady drží? Řekni těm darebákům, že nás po dešti musí pustit domů!“ Co jsme jí měli odpovědět? Mlčeli jsme a za chvíli se Mary uklidnila. Co nám asi chystá osud v nejbližších hodinách? Eddie seděl tiše s nepřítomným výrazem ve tváři. Byl najednou podivně osamělý, jako by k nám ani nepatřil. Nemá už tatínka. Žije s maminkou, o kterou se vždycky pečlivě stará. Byli jsme ponecháni sami sobě. Venezuelané se o něčem radili a nedávali na nás pozor. Nedalo by se vyslechnout, na čem se usnesli? Marek využil příležitosti, aby nám dodal kuráž. „Doma si budou určitě myslet, že jsme se někde schovali před bouřkou a že jim nemůžeme telefonovat. Až se to nejhorší přežene a my se stále nebudeme vracet, budou nás samozřejmě hledat. Nenajdou nás ani v Pevnosti, ani v zálivu. Tam se dozvědí, že jsme jeli za Nicodemem. Půjdou to ohlásit na policii. Vůbec nepochybuji o tom, že Mercedes padne na kolena hned při prvním výslechu. Policejní člun nás asi bude hledat na moři i v jeskyni. Když ji najdou prázdnou, požádají o pomoc námořnictvo. Hned po rozednění vzlétne stíhačka a bude kroužit nad Ostrovem a jeho 50
okolím. Vypátrat škuner bude pro ně hračka! Jakou má vlastně ten krám rychlost?“ Znovu a znovu jsem musel obdivovat Markovu sebedůvěru a klid. Jeho přítomnost má na člověka opravdu blahodárný vliv. „A co u vás doma? Nebudou mít strach?“ zeptal jsem se ho. Pokrčil lhostejně rameny. „Tatínek asi řekne: ‚Až se vrátí, dostane za tenhle kousek pořádný výprask.‘“ Zmlkli jsme. V hučení deště bylo slyšet útržky rozhovoru, který spolu vedli Venezuelané. Snažili jsme se pochytit, o čem se baví. Nebylo to tak těžké, protože překřikovali hlasitě jeden druhého. Šlo o Juanu. Zřejmě jí nedůvěřovali už dlouho a podezřívali ji ze zrady. Dohadovali se o trestu. Opékání na rožni zaživa pokládali za nepřiměřeně mírný trest! Zavolali ještě jednou Nicodema k výslechu. Znovu se zapřísahal, že se ani slůvkem neprořekl, jaké tajemství skrývá staré sídlo. Opakoval, že jsme měli svůj klíč a šli dovnitř sami od sebe. Nakoupili jsme si u Mercedes rajčata, vejce a dřevěné uhlí – kdo mohl tušit, kde si chceme uspořádat piknik? Tvářili jsme se tajemně. No, a když jsme byli v domě, tak jsme si asi všimli žebříku za domem a… „Který hlupák ho tam nechal ležet tak na očích?“ vyptával se don Pedro svých mužů. Marek se už neudržel. „Udělali jste ještě větší hloupost! Chtěli jsme se podívat na půdu, jestli se tam někdo neschovává. Někdo z vás totiž natáhl hodiny v hale, a proto jsme hledali žebřík a…“ Podloudníci se vzájemně měřili. „Opravdu ty hodiny šly?“ zeptal se konečně don Pedro. Jeho hrozivý pohled klouzal od jednoho muže ke druhému. Řidič motorového člunu ukázal mlčky na Hadráka, který se díval zarputile do země. „Tenhle tam byl.“ 51
„Cože? Ty hlavo skopová, co tě to napadlo natahovat hodiny?“ Hadrák pokrčil rameny. „Chtěl jsem se jen přesvědčit, jestli ten kousek starého železa ještě funguje.“ „Tak teď to víš. Teď už to víme všichni.“ Jeden muž se ušklíbl. Hadrák se po něm vztekle otočil. „Ty špinavý zloději a vykrádači kostelů. Drž pěkně hubu, nebo se kvůli tobě ještě budeme muset plazit po zemi a rozsvěcet svíčky. Nemůžeš se držet počestného řemesla?“ Pochopili jsme, že tím počestným řemeslem je míněno podloudnictví! „Přestaňte, vy dva,“ poručil jim don Pedro. „Ani jeden nestojíte za fajfku tabáku!“ Obrátil se znovu k Nicodemovi. „Až přestane pršet a my odjedeme se škunerem, vrátíš se domů. Tam povíš policii, že jsi viděl, jak se na moři převrhla plachetnice s těmi pěti dětmi. Viděl jsi, že se potápěla. Ale bylo to už po bouřce a nemohl jsi nikomu pomoci.“ Hrozně jsme se polekali. Na palubě škuneru nám sice nehrozí bezprostřední nebezpečí – to je jasné. Ale jak bude našim rodičům, až uslyší o převržené plachetnici…? Jediný Marek měl v tu chvíli jiné starosti. Šlo mu o Modrého delfína. Vyděšeně se zeptal: „Musí plachetnice opravdu ke dnu? Proč ji nenecháte volně plout po moři? Měl bych alespoň naději, že ji ještě někdy uvidím. Nicodemo může za stejné peníze vykládat, že jsme byli smeteni přes palubu!“ Nikdo se nenamáhal s odpovědí. „Kam nás vlastně chcete odvézt?“ naléhal dál Marek. „A jak dlouho nás chcete držet v zajetí? Je úplně jedno, jestli nás pustíte, nebo ne. Stejně vás dostanou! U zdejšího pobřeží už dlouho pašovat nebudete!“ Naši věznitelé nevěděli, mají-li se smát, nebo zlobit. 52
„Kdo z vás je nejbohatší?“ zeptal se jeden. „Ty?“ obrátil se na Marka. „Ano, já,“ řekl Marek. „Pokud si ovšem myslíš, že za mne získáš výkupné, tak ti mohu říci jen jedno. Můj otec patří k lidem, kteří si nedají nic předpisovat od lumpů.“ Podloudník se zachránil z rozpaků smíchem, ale ostatní tři věřili Markovi na slovo. Dobře jsem si toho všiml. Zřejmě soudili otce podle syna. Nicodemo natahoval uši. „Vy chcete žádat výkupné? A já bych měl jít na policii a vykládat tam, že jsem na vlastní oči viděl, jak se utopili?“ Don Pedro ztratil trpělivost. „Uděláš, co se ti poručilo. Jasno? Jinak…“ „Jasno, done Pedro,“ pospíšil si s odpovědí Nicodemo. Díval se při ní smutně a provinile směrem, kde jsme seděli. „Tys ale opravdu kam vítr, tam plášť!“ vyčítal mu Marek. „Co mohu dělat, seňore?“ bránil se Nicodemo. Spustil znovu o své ubohé ženě a dětech, ale tuhle písničku jsme už slyšeli mockrát. Nebylo nám do řeči. Snažil jsem se myslet na něco jiného než na naše doma. Venku se už úplně setmělo. Liják nepřestával. Venezuelané teď spolu hovořili šeptem, takže jsme jim nerozuměli. Kolem deváté přestalo konečně pršet. Znovu začal foukat vítr. Když jsme vyšli z jeskyně, byla obloha skoro jako vymetená. Za spěchajícími mraky občas vykoukla hvězda. „Právě včas,“ poznamenal don Pedro při pohledu na hodinky, které se zatřpytily zlatem na jeho zápěstí. „Za čtvrthodinku jsou tady, pokud je nezdržela bouřka.“ Dovolili Nicodemovi, aby si připravil loď. Měl vyjet současně s námi. Věděli dobře, že mu to s prázdnou plachtou nějakou chvilku potrvá. Marek napjal s posměšným výrazem plachtu 53
Modrého delfína. Dostal tuhle nádhernou plachetnici teprve před rokem, o loňských vánocích, a lpěl na ní celým srdcem. Člun s podloudníky se poněkud opozdil. Zřejmě se do motoru dostala voda. Připoutali Modrého delfína kusem lana do vleku a my jsme museli spolknout to hrozné ponížení, že naši krásnou loď za sebou vleče prskající a uchrchlaný motorák. „Nepokoušejte se cestou přeřezat lano,“ varoval nás Hadrák, který se usadil vedle kormidla na motoráku; čtyřčlenná posádka se tam mačkala jako sardinky. „Na útěk není ani pomyšlení. Nepodařilo by se vám to, protože tahle věcička je přece jen rychlejší.“ Svá slova zdůraznil hrozivě se tvářícím obličejem a namířeným revolverem. „Vůbec nepochybuji o tom, že jsi ostrý hoch,“ řekl Marek. „Počkáme si, jestli jsme ta pravá výhra pro vás.“ „Ticho tam. Od tohohle okamžiku přestávají všechny řeči!“ okřikl nás don Pedro. Všichni poslechli. A tak jsme se vraceli kolem kříže, zanechávajíce za sebou Nicodema, který se horečně snažil, aby už byl se svou lodí z dohledu. Ani nás nepozdravil. Zřejmě měl větší strach o vlastní krk než o náš. Vypluli jsme na moře. Vpředu na člunu natahovala čísi ruka punčochu přes boční světla. Stěží jsme rozeznávali temné a nepohnuté postavy na palubě a slabé šplouchání vody, rozrážené kýlem. Podloudníci se zřejmě vyznali dobře i za tmy. Jeli rychle; Modrý delfín prořezával vlny, jako by se mu do plachet opíral vítr plnou silou. Najednou se vynořil ze tmy záblesk světla. Pluli jsme přesně k němu. Přesněji si to kormidelník motoráku už vyměřit nemohl. Nebo snad mají pašeráci kočičí oči?
54
55
El Conquistador se vynořil ze tmy, až když jsme klouzali po jeho boku. Ozývaly se tiché výkřiky. Muži na palubě neskrývali svůj podiv nad plachetnicí na vlečném laně, v níž sedělo nás pět. „Co to má znamenat? Stalo se něco?“ „Kde je kapitán?“ ptal se don Pedro a už šplhal po provazovém žebříku na palubu. „Tady.“ Ze tmy se vynořila vysoká postava. Vítr, pleskání vody a hukot motoru nám zabránily v tom, abychom něco zaslechli z jejich rozhovoru. Posádka, naklánějící se přes brlení, si všimla obou dívek. „Mujeres! Ženy!“ ozývaly se překvapené hlasy. Hlav u brlení přibylo. Don Pedro nám pokynul, abychom vyšplhali nahoru. „Vy také.“ To platilo třem mužům, kteří ještě seděli ve člunu. „Vyložíte náklad a připevníte člun dozadu. Plachetnici potopíte. – Hlupáku, nestřílet!“ zařval na Hadráka, který se chystal vystřílet díry do dna plachetnice. „Chceš, aby nás zaslechli na břehu?“ Marek se ještě jednou pokusil přimluvit za Modrého delfína. „Proč ho nechcete přivázat také dozadu?“ vyptával se nešťastně. Slyšeli jsme, jak don Pedro říká kapitánovi. „Je to mimořádně drzá opice. Tak, pohyb, pohyb, nebo jdeš ke dnu i s člunem,“ pohrozil Markovi. K mužům, kteří se dřeli s vykládáním bedniček z člunu, prohodil: „U nářadí je sekyra.“ „Má-li jít můj člun skutečně ke dnu, pošlu ho tam raději sám,“ řekl Marek a vytáhl ucpávku ze dna. „Posádko, připravte se na opuštění lodi.“ Voda proudila rychle dovnitř. Museli jsme si pospíšit. Marek pomohl Lianě a Mary přestoupit do motorového člunu a potom za Eddiem a za mnou opustil jako poslední loď. „Tak to je tvůj konec, můj Modrý delfíne,“ řekl s nezvyklou vážností. „Bude z tebe vrak.“ Jen stěží potlačoval hněv. 56
Bývalý boxer – přezdili jsme ho na „Tarzana“ – do lodi na rozloučenou ještě několikrát kopl. „To ti nezapomenu,“ řekl Marek. „Měl jsi raději kopnout mne než tu ubohou loď.“ Ale chlápek se jen smál. Přidrželi jsme provazový žebřík Lianě a Mary a potom jsme za nimi vyšplhali na palubu lodi, kde nás mlčky přijal El Kapitán. Byl to šlachovitý chlap s prázdným obličejem a hluboko položenýma očima, které vypadaly v jeho tváři jako temné stíny. Když si nás prohlédl, otočil se a beze slova zamířil k můstku na přední palubě, následován donem Pedrem. Tady na lodi ztratil své vůdcovské postavení a vyměnil je za podřízené, druhořadé postavení. Postavili jsme se k brlení a pozorovali, co se děje dole. Byly nám protivné zvědavé pohledy a posměšky posádky, když nás kapitán nechal bez jediného slůvka stát uprostřed paluby. Dole zatím pokračovali ve vykládání zboží. Vynášeli těžké bedničky do poloviny provazového žebříku, odkud se pomocí řetězu rukou dostávaly dál na palubu. Marek, který stál vedle mne, se snažil rozeznat něco v temnu před námi. Snaží se snad zahlédnout vrak Modrého delfína, plující někde blízko nás ve tmě, poháněn větrem a pohupován vlnami? Srdce se ve mně zastavilo, když najednou řekl: „Co kdybych se vypravil na břeh, abych to ohlásil policii?“ „Ohlásil policii? Copak jsi opravdu ztratil rozum, že bys skočil přes palubu a…“ „Při odjezdu nebudou mít na nás čas. To bude moje chvíle. Za půl hodiny jsem na břehu.“ Vyrazil na mně pot. „Ať tě to ani nenapadne!“ pustil jsem se do něho. Pokrčil rameny. „Když je motorový člun ve vleku, nedohoní mě. A mimoto je tma.“ „Oni možná ne. Ale žraloci ano.“ 57
„Dostali jste se do téhle kaše mou vinou. Je mou povinností, abych vás z ní dostal.“ Díval se zamyšleně do tmy. V duchu zřejmě probíral svůj plán. Ze zoufalství jsem přivolal na pomoc Eddieho. „Pomoz mi, Eddie! Chce plavat na pevninu, aby to ohlásil policii.“ „Přišel o rozum, nebo co?“ řekl Eddie. „Nedělej to, Marku. Musíme teď držet všichni pohromadě. Nemá teď cenu zbytečně riskovat. Nicodemo snad řekne policii pravdu, ne?“ Marek se prudce obrátil k Eddiemu. „Nicodemo má za úkol ohlásit, že jsme se utopili.“ „Mluvíš, jako bys ho neznal. Stačí, když na něj policie trochu dupne, a všechno jí vysype.“ Marek mlčel, zřejmě v duchu uvažoval, jestli máme pravdu. Drželi jsme ho oba pevně za ruce. Za malou chvilku se nám s jemným úsměvem vymanil a my jsme pochopili, že máme vyhráno. Uvědomil si, že nás teď nemůže nechat samotné v rukou Venezuelanů. Ve stejném okamžiku se ozvalo na můstku zvonění telefonu do strojovny. Ani jsme si nevšimli, že motorový člun je už prázdný a připoutaný za zádí. Temná hmota pod našima nohama se dala do pohybu. Vyjeli jsme. Pozoroval jsem s pocitem čehosi podivného a neskutečného, jak se vzdalujeme od pevniny. Všichni jsme hledali očima známá světla. Světlo v Nicodemově domku a v malé kavárničce kousek odtud, kam chodívali na skleničku a na kousek řeči kreolští dělníci z Knoekoe. Kam nás vezou? Kdy zase uvidíme Ostrov? Temná hmota za temnými štíty nábřeží bylo město. Tam bydlí naši rodiče, kteří se u zkažené štědrovečerní večeře už několik hodin třesou o nás strachy… 58
Napínali jsme oči na temně blýskající vodní hladinu v naději, že se nám podaří zahlédnout Nicodemův člun. Byl teď asi v polovině cesty do zálivu. Až dorazí domů, bude nejdříve přemýšlet o nejvěrohodnější povídačce, kterou potom přednese na policii. Neměl to lehké. Ať řekne cokoliv, bude to pro něj znamenat v každém případě určité obtíže. Necítili jsme protivítr. Znamená to tedy, že plujeme po směru pasátního větru. Bylo to také znát na klidné, pravidelné a hluboké brázdě, kterou za sebou zanechával starý škuner, vrzající ve všech pantech. Tu a tam nás zdržel vír, který roztočil motorový člun ve vleku jako káču. Poplujeme-li dál touto rychlostí, ztratíme Ostrov brzy z očí. Zbýval z něho už jen tenký proužek na obzoru. Podíval jsem se po straně na Mary, která stála vedle mne u brlení. Cítil jsem, jak je nešťastná, a nevěděl jsem si rady, jak ji uklidnit. Pohladil jsem ji po vlasech. Co jsem jí mohl říci? Liana si toho všimla. „Můžeme si myslet, že jedeme na prázdninový výlet,“ řekla s lehkou ironií, která téměř nikdy neopouštěla její hlas. „Myslím, že jen čekají na okamžik, až budou v dostatečné vzdálenosti z dostřelu.“ „Slyšela jsi, že mluvili o výkupném,“ vzdychl Eddie. „Výkupné? A co má být?“ „Co má být? Tvoji rodiče na to mají, ale moje maminka ne.“ Liana pokrčila pohrdavě rameny. „Pokud budou požadovat výkupné, zaplatí můj otec za nás za všechny. A když ne on, tak to udělá babička. Je přece tak odporně bohatá!“ Nechtěla se vychloubat, ale nebylo to od ní zrovna taktní, říkat to chvilku potom, co řekl Eddie, že jeho maminka nemá dost peněz na zaplacení výkupného. Liana takovéhle věci dobře nechápala, protože peníze pro ni nikdy nebyly důležité. Do rozhovoru se vložil Marek. „I kdyby měl můj taťka milión, jako že ho nemá, protože všichni doktoři jsou chudí, nevydá na 59
výkupné za mne ani cent. Určitě by řekl: Když se ten osel uměl dostat do takové kaše, musí se z ní umět taky dostat. – A já to taky udělám,“ dodal rozhodně. „Jen počkejte. Ti darebáci mi ještě zaplatí za to, co provedli s mou lodí. Ať visím, jestli je nedostanu za mříže.“ Obrátil se k Tarzanovi, který šel zrovna kolem: „Nemám pravdu? Že se těšíš za mříže?“ „Proč bych se tam měl těšit?“ zeptal se darebák hloupě. „Kdyby ses netěšil, nepřibral by sis k podloudnictví ještě jako koníčka vykrádání kostelů a loupení šperků, ne? Všichni si tady koledujete o pěknou vyhlídku přes mříže.“ Marek se při tom projevu nepřestával na Tarzana přátelsky usmívat. Zatímco chlápek na nás vrhal hněvivé pohledy, zeptala se ho Liana: „Jak ses dostal do toho velkého bílého domu u Viktoriina parku, že tě přitom nikdo nezaslechl?“ Přivedla ho svou otázkou zřejmě z míry. „Do jakého velkého bílého domu?“ „Do domu, ve kterém jsi ukradl náramek se zlatými hady, náušnice a ostatní šperky,“ řekla klidně Liana. „Copak neštěkali psi? Přiznej se, že jste jim hodili otrávené maso!“ Tarzan jen vztekle cedil nadávky skrz zuby. „Kradení šperků má snad něco do sebe,“ připustila Liana. „Ale otrávit psy bylo sprosté. Dovol, abych ti řekla, že jeden každý z nich měl větší cenu než ty.“ Tarzan chvíli uvažoval o odpovědi, kterou chtěl Lianu usadit. Když ho nic nenapadlo, plivl pohrdavě přes zábradlí a zmizel.
60
II. V moci podloudníků Nikdo nám neřekl, kde máme spát. Usadili jsme se tedy na přední palubě. Pod námi hučel motor a jednotvárně pleskala voda, vířená lodním šroubem. Za temnými obrysy stožáru a lanoví se míhaly hvězdy. Dívali jsme se na ně, až nám ztěžkla víčka. „Jak je ti, Mary?“ zeptal jsem se. „Ještě se bojíš?“ „Jsem ráda, že nás nechali pohromadě,“ odpověděla s povzdechem. Bylo mi z její odpovědi divně po těle. Mám si snad z toho vybrat, že tím chtěla říci: „Jsem ráda, že mě nechali právě s tebou!“? K ránu se trochu ochladilo. Rozložili jsme se u větráků ze strojovny, kde nás střídavě polévala zezdola vlna horkého vzduchu, páchnoucího olejem, a shora vlna studeného mořského vzduchu. Několikrát jsem se probudil, ale byl jsem tak unavený, že jsem zase hned usnul. Když se rozednilo, nesl jeden Venezuelan kolem nás kotlík s horkou vodou. Trochu mu ukáplo a já se probudil pocitem pálení na kotníku. Rozesmál jsem ho rychlostí, s jakou jsem stáhl nohu a klidil se z cesty. Upozornil mě, že v kuchyni už můžeme dostat kávu, pokud na ni máme chuť. „Šálek horké kávy by neškodil,“ poznamenal Marek, který už byl také vzhůru. Poděkovali jsme za radu. V podobnou laskavost jsme si ani netroufali doufat. Byli jsme na širém moři. Na obzoru nebylo ani stopy po nějaké pevnině. Nad obzorem právě vycházelo zarudlé slunce; jeho pronikavý svit nás brzy začal píchat do očí. Po nočním dešti už nebylo ani památky. Bylo jasno jako obvykle. Jako doprovod jsme s sebou měli hejno racků se stříbřitě lemovaným peřím. Marek zmizel směrem ke kuchyni a za chvilku byl zpátky s hrncem horké kávy, a hlavně s překvapující zprávou, že na této 61
venezuelské podloudnické lodi mají holandského kuchaře. Nemohl v první chvíli ani uvěřit svým uším, když na španělskou žádost o kávu uslyšel holandskou odpověď: „Už jsem vám ji chtěl zanést sám.“
S novinkou jsme vzbudili také Eddieho a dívky, které se nejdříve rozhlížely vyděšeným a nevěřícím pohledem kolem sebe. Nemohly si uvědomit, kde vlastně jsou. Všichni jsme se potom pustili do horké kávy. Byla trochu hořká, ale postavila nás na nohy. Při popíjení jsme rozpřádali úvahy o tom, jak mohl na venezuelskou loď zabloudit holandský kuchař. Zrovna když jsme se rozhodli, že se ho na to dojdeme do kuchyně zeptat, objevil se sám. V patách mu šel černobílý pes s dlouhými hladkými chlupy. Kuchař vypadal velmi mladě – byl 62
zřejmě jen o něco málo starší než my. Odhadl jsem ho tak na dvacet let. Se svými zrzavými vlasy a kulatým pihovatým obličejem působil mezi tmavými Venezuelany úplně exoticky. Pokynul žoviálně jakémusi zvědavci, který po nás pokukoval od brlení, posadil se k nám, objal psa a dal se do vyprávění. Jmenuje se Boender, Barend Boender4. Pokud chceme, můžeme mu klidně říkat Bárendek. Tady na lodi mu všichni říkají „El Holandés“ – Holanďan. Pochází z Amsterdamu. Včera večer už spal, doslechl se o nás až ráno. Zeptal se na naše jména a my jsme mu je po pravdě řekli. Po prvních větách, které pronesl, jsme k němu pojali důvěru. Pečlivě opakoval naše jména: Marek, Hein, Eddie, Liana, Mary. Jednomu po druhém nám potřásl pravicí; u dívek se o vteřinku pozdržel, zvláště u Mary. Zřejmě se mu líbila. Prohlížel si ji s opravdovým obdivem. V tom okamžiku měl pán i pes v očích stejný výraz. – Představil nám psa. Jmenuje se Šmudla, nikomu neublíží. Rozzlobí se jen tehdy, ohrožuje-li někdo jeho pána. Není to jen tak obyčejný pes – umí holandsky! Aby nás o tom přesvědčil, vylovil z kapsy kostku cukru a podržel ji před psem. Ten se hned chystal, že ji zuby sebere, ale Bárendek mu v tom zabránil. „Ne, ne. Nejdřív musíš pěkně poprosit.“ Šmudla zaštěkal, ale Bárendekovi to ještě nestačilo. „Copak jsme se naučili? Vzpomínej, mluvíme dvěma slovy!“ Pes zaštěkal dvakrát za sebou a konečně dostal svou kostku cukru. Bárendek se k nám obrátil s hrdým výrazem ve tváři: „Prosím! Viděli jste to?“ Potom začal vyprávět o sobě. Trochu se přitom vytahoval, měl jsem ho v podezření, že to dělá kvůli Mary. Začal s tím, jak nastoupil službu u námořnictva, protože rád jezdí na moři. Za nějaký čas se mu služba u námořnictva znelíbila, stále se 4
Čti bunder 63
strážilo, uklízelo, boty musely být jako zrcadlo; nutili člověka, aby „vesloval nasucho“ a celé dlouhé hodiny stál v pozoru s flintou na zádech a rukama na švu kalhot a dělal obličej „Ať žije vlast!“ Jednoho krásného dne, když se na něj řítila pohroma v podobě tkaničkové a knoflíkové inspekce, vzal roha a posléze se nějakým záhadným způsobem octl na téhle staré rachotině. Líbilo se mu tady, protože mu nikdo nešlapal od rána do večera na paty a netrestal ho za to, že nedokázal bleskově oddrmolit příslušné řády. Stal se rázem svobodným člověkem, který si může dělat, co chce. Na lodi byli s jeho vařením spokojeni. Stačilo jim, když dal do jídla dostatečné množství cibule a papriky. Až se mu to přestane líbit, sbalí si svých pět švestek a zkusí štěstí zase jinde – Šmudlu vezme samozřejmě s sebou! S kapitánem téhle kraksny se seznámil v Caracasu; nebyl mu nijak zvlášť sympatický, ale stále ho nutil do jídla a pití a přitom si naříkal, že potřebuje kuchaře. Měl prý výborného kuchaře, ale ten nakonec skončil v některém žraločím žaludku; dostal se do sporu s někým z posádky, došlo na nože a milý kuchař šel přes palubu. – Co se dělo v té caracaské hospůdce dál, si už Bárendek nepamatuje. Druhého dne se probudil s třeštící hlavou na palubě El Conquistadoru. Seznámil se tady se Šmudlou a od té doby jsou nejlepšími přáteli. Uměl hezky vyprávět a dobře se to poslouchalo. Raději bychom ovšem byli slyšeli něco o tom, kam jedeme a co si myslí o našem dalším osudu. Hned jsme se ho také na to zeptali, když skončil své vyprávění. Otevřel ústa k odpovědi, jenomže se objevil don Pedro a zatrhl nám zábavu. „Ále, bavili jsme se jen o kuchaři, co tu byl přede mnou,“ řekl rychle Bárendek podivnou španělštinou, které jsme se musili proti své vůli smát. Nevyvedlo ho to z míry a hned pokračoval holandsky. „Z toho chlápka si houby dělám. Moc křičí, a přitom si při rozhodování o důležitých věcech na lodi ani nešpitne. Budu se snažit zjistit, 64
co mají s vámi za lubem. A samozřejmě také směr naší jízdy. Celkem se o to nikdy nestarám. Je mi to srdečně jedno, pokud se mnou nezamíří do basy. No jo, pane Velkohubý, už se šinu.“ Spiklenecky na nás mrkl a se slovy „zase se uvidíme“ zmizel směrem ke kuchyni; věrný pes mu šel v patách. Pochopili jsme, že máme na palubě spojence. Pluli jsme teď na jihojihovýchod. Zjistili jsme to díky slunci, které před námi nemohli naši únosci nikam zašantročit. Budeme-li se držet stejného kursu, dorazíme někdy před večerem k břehům Venezuely. O blízkosti pevniny svědčili nepochybně také rackové, kteří nás provázeli. Jeden Venezuelan na ně začal z dlouhé chvíle střílet; sklidil všeobecný posměch, protože se ani jednou netrefil. Náhle se všichni rozhodli, že mu předvedou, jak se to dělá. Vylovili z opasků, které jim visely proklatě nízko pod pasem, své šestiranky a začali pálit jako diví. Hlučná střelba a poletující kulky neudělaly na racky žádný dojem. Zřejmě pochopili, že jim odtud nehrozí žádné nebezpečí, a nechtěli přijít o zbytky potravy, které se vyhazovaly po obědě do moře. Kroužili klidně dál kolem lodi. Jeden si dokonce šel odpočinout na ráhno, ale poděšeně uletěl, když zbloudilá kulka roztříštila dřevo pod ním. Kapitán nadával z můstku posádce. Co je to posedlo? Chtějí snad rozstřílet celou loď? Autor mistrovského zásahu se omluvně usmíval. Možná že byl hrdý alespoň na to, že něco trefil. Rackové nám svým vřískotem neustále připomínali, že mají hlad. Najednou nastal mezi Venezuelany neklid. Don Pedro musel na kapitánský můstek a potom cosi říkal mužstvu. Všichni se začali dívat směrem k nám. Z rádiového přijímače na můstku jsme zaslechli tu a tam útržky džezu; potom ho zavřeli. Zaslechl snad El Kapitán nějaké hlášení, které se týkalo nás? 65
Měli jsme dojem, že posádka pokukuje kradmo po obloze. Srdce nám divoce tloukla, ale nedali jsme na sobě nic znát. Hadrák, který se počítal k místním ostrým hochům, nás přišel varovat: „Jakmile se vám řekne, že musíte dolů, tak tam okamžitě zmizíte. Jasno? Nikdo nesmí zůstat na palubě.“ „A proč?“ zeptal se nevinně Marek. „Protože ti to říkám. Nestačí ti to snad?“ „A co se stane, když neposlechneme?“ Hadrák udělal známé gesto směrem k revolveru, což u nás vyvolalo bujné veselí. „Ty si opravdu myslíš, že bys nás trefil?“ zeptal se Marek. „Caramba!“ zaklel Hadrák. Zatím však nebylo na obzoru ani stopy po nějakém letadle … Rozhlíželi jsme se, kde bychom se mohli umýt. Na lodi si zřejmě na mytí moc nepotrpěli. Teprve po chvilce hledání se nám podařilo objevit kbelík, který jsme spustili na lanku přes brlení; poskakoval po vlnách, nabral trochu vody a šup s ním nahoru! Loď plula tak rychle, že bychom ho už neudrželi. Svlékli jsme se s Markem a Eddiem do trenýrek a lili jsme vodu z kbelíku přímo na sebe. Byla po chladné noci ještě krásně studená. Protože Venezuelané na nás stále civěli, nemohla se děvčata převléknout do plavek, které si vzala z plachetnice s sebou; nezbylo jim než vykasat si sukně a postříkat si alespoň nohy a lýtka. Ani při mytí jsme nezapomínali hlídat oblohu. Kdy se konečně vynoří něco nad obzorem? V poledne nás už notně sužoval hlad. Nejedli jsme od našeho pikniku ve starém domě. Vůně jídla nás přilákala ke kuchyni. Nebyli jsme sami; postávali tu další hladovci, takže jsme ztratili naději na nerušený rozhovor s Bárendekem; stál tady s mastným hadrem přes rameno a nabíral velkou sběračkou kouřící se polévku z velkého kotle, do něhož se jeho nahá paže vnořila téměř po rameno. Kromě polévky jsme dostali ještě 66
pořádný kus masa s kořeněnou červenou rýží. Bárendek na nás pamatoval s opravdu královskými porcemi! Nakonec jsme se dočkali i jeho. Zatímco ostatní malátně a ospale zažívali oběd, přišel k nám zase se svým psem na návštěvu. Předstíral přitom, že věší na sluníčku utěrky, a lhostejným hlasem řekl: „Změnili jsme kurs, nevšimli jste si? Plujeme teď na jihovýchod, směr Britská Guayana.“ Hadrák si vztekle měřil naši skupinku a Bárendek se dal do hvízdání. Sehnul se potom pro utěrku, která mu spadla na zem, pohladil Šmudlu po hlavě a přátelsky mu sděloval: „Věřil bys, Šmudlíku, že jsou v rejži? Proč by jinak měnili kurs? Pokud by tě to zajímalo, mohl bych ti říci, že se také signalizovalo. Bárendek to neříká proto, aby se dělal hezkej, až nás chytí námořnictvo, ale dělá to pro dobrou věc. A teď půjdem, kamaráde, než nás tu chytí pan Velkohubý.“ Se psem v patách zamířil zpátky ke kuchyni. Měli jsme co dělat, abychom zakryli své rozčilení. Má pravdu? Pátrá se skutečně po nás? Změnu kursu jsme zanedlouho pozorovali sami podle toho, že loď teď mířila proti větru. Plavba už nebyla tak klidná jako prve, loď se začala kymácet. V dálce na hladině byla ještě patrná stopa širokého oblouku, kterou na ní zanechal lodní šroub při couvání. Bez přestání jsme pozorovali obzor na severu, až nás nakonec rozbolely oči. Konečně! Po severní obloze se rýsoval temný stín! Letadlo! Na palubě nastal zmatek. Muži pobíhali sem a tam. Eddie začal poskakovat a tancovat s palci sevřenými v pěsti a drmolil k tomu cosi v papiamentu. Stín se postupně zvětšoval, ještě chviličku, a uslyšíme rachot motorů. Stroj mířil přímo na nás! „Vy tam, rychle dolů!“ ozvalo se na můstku. Objevil se také Hadrák se svým revolverem. Měli jsme strach, aby mu ten krám náhodou nevystřelil v ruce, a tak jsme šli s ním na zadní palubu, 67
kde jsme se postavili pod přístřešek na ochranu před sluncem. Ze vzduchu nás tam nikdo nemohl zahlédnout.
Naši hlídači si mohli uspořit námahu. Marek mezitím rozpoznal, že se jedná o letadlo na pravidelné lince Florida – Brazílie, které má několik zastávek a jednou z nich je také čtvrthodinová zastávka na našem Ostrově. Přistává každé odpoledne, aby natankovalo a vysadilo cestující. Lidé v letadle se teď dívají okénky – rozloženi v pohodlných křeslech – na nás dolů. Možná že si v duchu říkají: „Co to tam dole pluje za starou rachotinu?“ Velký čtyř motorový stroj nám zakroužil téměř nad hlavou a pokračoval v letu směrem na Caracas, odkud vede jeho cesta dál na Trinidad a do Britské Guayany. Směli jsme zase ven a teď byla řada na Venezuelanech, co se týče smíchu. V očích 68
nám stály slzy – alespoň mně, Eddiemu a Mary. Na Lianě se nikdy nic nepozná a Marek se nás pokoušel utěšit alespoň řečmi. „Nebuďte smutní. Možná že je požádali, aby se porozhlédli a ohlásili, co viděli.“ Věřil sám tomu, co říkal? Odpoledne uběhlo už klidně. Teprve na sklonku dne jsme míjeli v dosti velké vzdálenosti nějakou nákladní loď. Podle námořních zvyklostí se nás ptali telegraficky na naše jméno, ale my jsme jim zůstali dlužni odpověď. „Nevychovanci,“ řekli si asi o nás na té lodi, ale my jsme tím ztráceli poslední naději na možnost předání zprávy domů. Smutně jsme se dívali za stále se zmenšujícím komínem lodi, jehož kouř rozfoukával vítr kolem. Toto druhé setkání a marné naděje, které jsme do něho vkládali, v nás vzbudily pocit porážky a opuštěnosti, který se ještě zvyšoval s nadcházejícím večerem. Zapadlo slunce, po hladině se začalo zvolna přikrádat šero. Brzy se setmělo. Pod ochranou nastávající noci dostali Venezuelané lepší náladu. Odkudsi přinesli kytaru a objevil se i zpěvák. Zpíval nejen pro své druhy, ale – jak se zdálo – i pro naše dívky, na které vrhal kradmé pohledy a úsměvy. Ostatní se přidali a naznačovali nám, abychom si přisedli. Aby nás přilákali, vyzvedli do výšky džbán s vínem. Usoudili jsme, že nemá cenu odmítnout jejich pozvání. Naše chování v nich zřejmě vzbudilo dojem, že jsme se umoudřili. Vyptávali se nás, jak se nám u nich líbí a nemáme-li chuť dát se na jejich řemeslo. Dá se při něm vydělat hromada peněz. Stejně nás doma moc nepostrádají, když nás nikdo nehledá – to poslední dodávali s potutelným úsměvem a mysleli si, kdovíjak nejsou vtipní. Našla by se práce i pro dívky. Mohly by například pomáhat v kuchyni. Polévka člověku hned líp chutná, nalévá-li ji žena. Jeden chlápek se pokusil vzít Mary za ruku. Když se mu 69
poděšeně vyškubla, dali se všichni do smíchu. Smál se s nimi, potom vyskočil na průvlak a začal tančit při slabém světle lodní svítilny. Tančil španělským způsobem, podupával patami a potřepával prsty. Díval se přitom Lianě do očí, jako by ji chtěl svést k tanci. Ostatní tleskali do rytmu a dodávali mu kuráže. Jak se dalo čekat, odmítla ho pohrdavým pohozením hlavy. Liana si na tanec nijak nepotrpěla, ale o Mary jsme všichni věděli, že nesmí vidět nikoho tancovat, aby se k němu nepřidala. Stačilo by slovo a už by se zouvala… „Ať tě ani nenapadne tady tancovat,“ napomínali jsme ji. Nesnesl jsem pomyšlení, že by mohla tancovat s takovým obejdou. Zavrtěla hlavou a polila ji červeň; světlé vlasy jí zavlály kolem obličeje. „Jasně… co si o mně myslíte!“ Najednou si odepnul Hadrák svůj pas s revolverem a vyskočil na průvlak. Dal si ruce v bok, otáčel hlavou a tancoval jako žena, mávaje kolem sebe pomyslnými sukněmi. „Olé! Olé!“ fandili mu ostatní a překypovali veselím. Zpěv a křik doléhal až k můstku, kde se občas objevil El Kapitán a zíral s obvyklým kyselým výrazem ve tváři směrem k nám. Jednu chvíli se zeptal, jestli si posádka myslí, že je někde v přístavní krčmě nebo v tančírně, ale nikdo ho neposlouchal a nedával se vyrušit ze zábavy. Hlučná zábava přilákala také Bárendeka, který si mlčky přisedl k nám. Náš přísný strážce Hadrák už neviděl, neslyšel; nakonec padl bezvládně do náruče svého partnera, který mu pomohl dolů. „Drobátko přebral. Ještě potřebuje tak dvě tři sklenky navrch a dá se do breku. V takový plačtivý náladě potom pokaždý vypravuje, jak se jeho táta utopil na moři a jak ho vlastní máma jako malýho kluka vyhodila ze dveří, aby se živil sám,“ komentoval situaci Bárendek a dodal. „U mě to bylo obráceně. Máma chtěla, abych zůstal doma, tam mi bylo nejlíp. 70
Ale můj druhej táta mě neměl rád. Co se mě tejče, já jeho taky ne. To bylo jediný, v čem jsme se shodli.“ Nasadil lehkomyslný výraz, jako by říkal, „to je už za mnou“, a chtěl, abychom pro změnu vypravovali my. Zajímalo ho, jak jsme se dostali jako zajatci na tuhle loď. Vyprávěli jsme mu celé naše dobrodružství od začátku až do konce a připadalo nám to teď jako něco neuvěřitelného; od nálezu na půdě až po rozhodnutí, že se vydáme za podloudníky na vlastní pěst… Na druhé straně jsme byli na sebe tak trochu pyšní, jak energicky jsme všechno vyřešili a rozhodli.
Bárendek jen mlčky kroutil hlavou, a když jsme skončili, prohlásil, že jsme si sami koledovali o to, aby nás někdo klepl přes prsty. V jistém smyslu jsme měli při své smůle i z pekla 71
štěstí, protože mužstvo na El Conquistadoru není zase tak zlé, jak vypadá na první pohled. Samozřejmě, najdou se mezi nimi – tak jako všude – všelijaká čísla. Například José, to je ten šibeničník s přeraženým nosem. Co se týče peněz, nedá se samozřejmě nikomu věřit. Kradou si je navzájem, a podá-li člověk jednomu ruku, musí koukat, aby se potom dopočítal všech pěti prstů. Ale jak už řekl, dá se s nimi vydržet. Podloudnictví je nakonec řemeslo jako každé jiné; samozřejmě s tím rozdílem, že si člověk musí dávat pozor, aby ho nechytili a neoctl se v lapáku. Výhoda je, že se dobře platí, a na to se nesmí zapomenout. Venezuela nepatří k zemím oplývajícím mlékem a strdím, o pečených holubech létajících rovnou do huby nemluvíc. A teď k naší věci. Nastavoval uši tu i onde, ale není z toho moudrý. Naše přítomnost na lodi znamená pro podloudníky v každém případě nebezpečí. Musí se nás nějakým způsobem zbavit. Ted jde o to, jak? Žralokům nás předhodit nehodlají. Nemohou si to dovolit, protože tady panuje vzájemná nedůvěra. Mohlo by se stát, že by to někdo shodil, a potom by je pověsili všechny. „Budeme hledět, abychom to ve zdraví přežili,“ dodal s úsměvem. „Nezapomínejte na Bárendeka!“ Spočinul přitom otcovským pohledem na Mary, které se za jeho projevu podařilo k sobě přilákat Šmudlu: „Na, dej mu tohle,“ řekl jí a vytáhl z kapsy kostku cukru. Šmudla se hned vrhl s přátelsky vrtícím ocasem k její ruce a bleskurychle slízl cukr. Bárendeka přivedl pohled na Mary do sentimentálního rozpoložení a pobídl ho k dalšímu vyprávění. Měl v Amsterdamu dívku. Jmenovala se Bets a hodně se podobala Mary. Psávala mu věrně, ale on byl líný vzít pero do ruky; kdyby se byl jen trochu namáhal, nebyla by ho vyměnila za jeho nejlepšího kamaráda. Co také mohl jiného čekat, když jí 72
nenapsal ani řádku! Vytáhl kožený váček, který mu visel na šňůrce pod svetrem. Ve váčku skrýval vedle ušmudlané bankovky, kterou opatrně skryl v dlani, ještě pomačkanou a začernalou fotografii. „Opravdu se mi podobá?“ zeptala se napůl v smíchu, napůl ve strachu Mary. „Je světlovlasá jako ty,“ řekl Bárendek, ale smál se taky, když ukládal fotografii pečlivě zpátky do váčku. Zeptali jsme se Bárendeka, jestli nezaslechl nějaké řeči o výkupném. „Jste snad tak bohatí?“ zeptal se zřejmě ještě pod vlivem našeho vyprávění. Když dostal zápornou odpověď, řekl, že o tom nic neví. Pokud nám dobře rozuměl, měl Nicodemo ohlásit na policii, že jsme se utopili? Řekli jsme mu, že počítáme s tím, že policie Nicodema zmáčkne a že mu prasknou nervy. „Jak se zdá, tak to neudělal. Jinak by začali pronásledovat El Conquistadora a už by nás dávno měli.“ „Dobrá, ale když přijde žádost o výkupné, zmáčknou Nicodema znovu!“ Bárendek usilovně přemýšlel. „Budou mít určitě pochybnosti, když se nenajdou vaše těla… Jakým směrem jde proud?“ „Od východu k západu.“ „To znamená od pobřeží na moře. To mění situaci. Osobně bych nevěřil na to, že žraloci jsou pokaždé pohotově.“ V tom okamžiku jsme upoutali Hadrákovu pozornost. Byl už zřízený pod obraz a měřil si nás posměšným pohledem. Začal nás neohebným jazykem napomínat, že nesmíme mluvit s „El Holandésem“. Z můstku se po nás zamračeně ohlédl kapitán a po schůdcích k nám zamířil don Pedro. „Dobrá, půjdu; stejně je už čas jít spát,“ řekl Bárendek. Šmudla vyskočil za ním, ale zaváhal, když ho Mary zavolala zpátky a natáhla k němu ruce. Bárendek ji dobromyslně pozoroval. 73
„Podíváme se, co udělá!“ Hodil Mary ještě jednu kostku cukru, aby zvětšil její šanci. Podržela ji lákavě na dlani. „No pojď! Pojď přece! Hodný pejsek! Podívej se, co tady mám!“ Šmudla byl už hezký kousek od Mary, ale pro kostku se vrátil. Potom se rozběhl za svým pánem a zmizel s ním na zádi. Zatím se don Pedro začal mohutně před námi chvástat a před bdělým zrakem svého šéfa udělal přítrž zpěvu a tanci. „Konec, konec! Už toho bylo dost. Na chlastání jste odborníci, ale…“ Původní veselí se už vytratilo před jeho zásahem, a tak se mužstvo bez reptání pomalu rozcházelo. Šli jsme také. „Stále východní kurs. Možná nějakou tu čárku na jih,“ prohlásil Marek při pohledu na hvězdy. Byl jsem toho večera dlouho vzhůru. Také Eddie nemohl usnout; slyšel jsem ho, jak si pro sebe něco povídá, a jednu chvíli jsem měl dojem, že pláče. „Eddie…?“ „Spi, nic mi není,“ odbyl mě nevlídně. Mary oddychovala klidně a zhluboka. Bylo to snad tím, že důvěřovala v Bárendekovu pomoc? Druhý den jsem ztratil poslední naději v to, že se po nás pátrá. El Conquistador plul bez překážky směrem na východ. Kam nás to chtějí zavézt? Den se vlekl pomalu. Jedinou zábavou byl pohled na létající ryby, které se vymršťovaly z vody, aby unikly neviditelnému nepříteli. Jejich těla se pokaždé mihla vzduchem jako stříbřité šípy, než se znovu ponořila do vln. Jednou vyskočil těsně u lodi obrovský mečoun, několikrát zavířil ocasem kolem sebe a žbluňkl zpátky, zanechávaje po sobě vodotrysk z vodní pěny. Opřeni o brlení jsme pozorovali hrající si delfíny. Podplouvali příď sem a tam a ukazovali nám střídavě tmavě se lesknoucí záda a mramorově bílé břicho. Asi metr dlouhá želva kormidlovala klidně směrem k nám. Když ji postříkala kýlní voda, zmizela v modravé hloubce pod hladinou. 74
Chvilku jsme si hráli se Šmudlou, kterého se podařilo Mary odlákat z kuchyně. Bárendek ho šel hledat a zůstal u nás na kousek řečí, dokud nebyl čas na přípravu oběda. Novinky neměl žádné. Posádka na palubě se očividně nudila; muži líně posedávali nebo se hádali u karet. Konečně přišel večer a s ním skončil další den naší plavby do neznáma. Jak dlouho ještě potrvá? Ráno nás probudil hlasitý křik. Eddie poskakoval a tančil u brlení. „Země! Země na obzoru!“ Hned jsme byli všichni na nohou. Před očima se nám rozprostíralo nízké, hustě zarostlé pobřeží neznámé pevniny. „Co je to za zemi? Kde to jsme?“ zeptal jsem se kolemjdoucího Venezuelana. Místo odpovědi se jen ušklíbl a předstíral, že sám nic neví. Nesmí nám to snad říci? Namířili jsme rovnou ke břehu a pluli už jen poloviční rychlostí. Vypadalo to, že zde není příliš hluboko. Podle nazelenalé vody a plujících větviček a rostlin jsme poznali, že jsme nedaleko ústí nějaké řeky. Z lodi vyhazovali v pravidelných přestávkách olovnici. Muž, který byl pověřen tímto úkolem, volal na můstek počet sáhů: „nueve… nueve… ocho y media… y media… siempre ocho y media… ocho… ocho… Devět… devět… osm a půl…“ Ve spleti zeleně na břehu vynikaly vysoké palmy. U nás na Ostrově vyrůstají do takové výšky jen na místech, kde je chrání domy před neustále vanoucím větrem. Palmy na břehu měly také mohutnější koruny, než na jaké jsme byli zvyklí. A za palmami spousta velkých stromů, které jsme viděli poprvé v životě. Oči nám div nevypadly z důlků při pohledu na svět překypující bujnou zelení. Přejížděli jsme kolem široké pláže, zářící zlatě v ranním slunci. Leželo tam několik rybářských kánoí. Domky jejich majitelů objevil Eddie za stromy. 75
Chtějí nás snad vysadit na odlehlém místě a ponechat v péči rybářů? Nebo nám chystají jiný bezpečný úkryt? Jak dlouho tady budeme muset zůstat? Pokusí se nejdříve dostat do bezpečí zboží v Pevnosti a potom nás pustí? Z rybářských chýší vyběhly děti a ponořily se do vln, aby si nás mohly prohlédnout z co největší blízkosti. Křičely a tancovaly, nabírajíce vodu do dlaní. Ve dveřích chýší se tu a tam objevila nějaká žena. Kousek od kánoí seděla skupinka mužů. Otáčeli se za námi, ale zřejmě jsme jim nestáli za to, aby kvůli nám vstávali. Jeden rybář uchopil kámen a hodil jím po psovi, který na nás zuřivě štěkal. Dal se s žalostným kňučením na útěk a už se neobjevil, i když ho k tomu Šmudlovo štěkání umíněně vybízelo. Pojedeme dál po řece? Manévrovali jsme teď velmi opatrně za pomoci olovnice mezi písčitými břehy v ústí řeky. Radili jsme se, co bychom měli podniknout? Máme zkusit volat o pomoc? A jak? Budou nám rozumět? Bude nám něco platné, když pochopí, že jsme na lodi jako zajatci? Zatímco jsme takto uvažovali, podařilo se usilovně mávajícímu donu Pedrovi pohnout jednoho rybáře k tomu, aby skočil do kánoe a ukázal nám, kudy projet po mělčině. Když se ústí znovu rozšířilo a prohloubilo, odmítl muž jít dál. Naznačil nám, že se už obejdeme bez jeho pomoci, a s radostí vylovil z vody napůl prázdnou láhev pálenky, kterou mu hodili z lodi. Dopil ji do dna, zahodil daleko od sebe a dal se lhostejně unášet proudem nazpět. El Conquistador plul pomalu vpřed. Několikrát jsme uvízli v písku, ale protiproud nám pomohl sám uvolnit loď. Nemohl jsem odtrhnout oči od bujné tropické zeleně na březích. Podle kořenů jsem poznal mangrovníky; čněly až na metr vysoko nad bahnitou půdou. Byl odliv, a tedy nevhodná doba pro plavbu po řece. Kapitán zřejmě spěchal a nemohl si dovolit čekat na příliv. 76
Asi za hodinu jsme vyhodili kotvu, ale stroje zůstaly v chodu. Naše pětice musela na můstek. Kapitán nám něco chtěl. Mluvil loudavě a prohlížel si nás přitom pronikavě zpod přimhouřených víček. Sdělil nám, že jsme se chovali nerozvážně, když jsme se rozhodli strkat nos do věcí, do kterých nám nic není. Následky si teď poneseme sami. Po těchto málo slibných úvodních slovech přistoupil rovnou k věci. Oznámil nám, že se rozhodl vysadit nás na břeh kousek odtud. Musíme se snažit o to, abychom nějak přežili, než pro nás přijede. Neví, jak dlouho to bude trvat; možná měsíc, možná dva. Nemůže nám slíbit nic určitého. Současně nás při této příležitosti upozorňuje, že si nemáme dělat naděje na to, že se nám podaří dostat se odtud vlastními silami. Nebudeme mít ani člun, ani jiný dopravní prostředek. Prales je jako neproniknutelná hradba a řeka je plná krokodýlů, jak jsme si už mohli všimnout. Potřebuje teď volné ruce k vyřízení záležitostí na Ostrově. Až s tím bude hotov, uvidí, co pro nás bude moci udělat. Zeptal se nás, kdo jsme, a Marek mu posloužil stejnou informací jako tehdy v jeskyni donu Pedrovi. Je synem soudce, můj otec je … „Lže,“ prohlásil Tarzan, který poslouchal vzadu s Hadrákem a donem Pedrem. „Jak to můžeš jen tak říci?“ zeptal se Marek. „Jen si dej pozor, můj otec tě stejně dostane.“ „Napište mi svá jména,“ rozkázal kapitán a přistrčil nám tužku s kouskem papíru. Marek vzal tužku a podepsal se jako první „Michael Adrianszoon de Ruyter.“ Pak jsem přišel na řadu já „Maarten Harpertszoon Tromp …“ Eddie si nemohl rychle vzpomenout na nějakého třetího námořního hrdinu, a tak napsal „Jan van Schaffelaar“. 77
„Cože? My také?“ zeptala se Liana a znechuceně naškrábala na papír velkými písmeny „Kenau Haselaar“. Nebyl jsem si jist, odváží-li se Mary k něčemu podobnému, ale uklidnila nás všechny tím, že se podepsala jako „Jacoba van Beieren“. „S hledáním adres nebudete mít potíže, na Ostrově je zná každé dítě,“ řekl Marek kapitánovi, když mu vracel papír a tužku. Kapitán si prohlížel nedůvěřivě napsaná jména, naštěstí nepatřila historie k jeho koníčkům, a tak nám náš podvod se jmény prošel. Hadrák s Tarzanem mu pokukovali přes rameno, když podával papír donu Pedrovi. Polohlasně potom slabikovali naše jména. Bylo vidět, že čtení není jejich silnou stránkou. Potom vůdce bandy strčil papír do kapsy. „Mnoho štěstí!“ procedil Marek mezi zuby. Don Pedro nás doprovodil se svými dvěma pomocníky z můstku na palubu, opět přišel ke cti Hadrákův revolver. Tentokrát se namáhal úplně zbytečně. Nikdo neměl chuť skákat do vody plné krokodýlů. Tarzan zatím přehodil přes okraj lodi provazový žebřík. Dole byl připraven motorový člun, který nás měl dopravit dál po řece; dva muži se právě pokoušeli uvést do chodu jeho motor. Podařilo se jim to rychleji, než jsme čekali. Zaraženi rychlým spádem událostí jsme se zeptali, jestli můžeme ještě před odchodem vidět Bárendeka. Alespoň několik slov na rozloučenou… Sláva! Támhle je. Jakmile nás Šmudla uviděl, rozběhl se a skákal kolem Mary s veselým štěkáním. „Jedeš pryč, potvoro!“ okřikl ho Hadrák, kterého zlobilo naše přátelství se Šmudlou. Chtěl ho kopnout, ale rychle si to rozmyslel, když na něj Šmudla hrozivě zavrčel a ukázal mu zuby. Bárendek se dal do smíchu. „Tak kopni! Snad by ses nebál?“ pobízel Hadráka, který se uraženě obrátil. Potom nám Bárendek rychle šeptal, co se dozvěděl: „Právě jsem zaslechl, jak se 78
dohadují, že vás vysadí kus dál po řece v nějaké špinavé díře. Ale spolehněte se na Bárendeka – ten vás nenechá v rejži. Jakmile dorazíme na pevninu, vezmu jim roha a postarám se, aby…“ „Hlavy od sebe! Už ani slovo!“ rozkřikl se Tarzan. Ale my jsme věděli, co jsme potřebovali vědět. Bárendek se při nejbližší příležitosti postará, aby se policie dozvěděla, kde jsme, a potom už nemůže naše vysvobození dlouho trvat. V dobré náladě jsme slézali dolů po žebříku. Bárendek pomohl děvčatům při přelézání brlení. Zvláštní péči měl o Mary. „Žádný strach,“ pošeptal jí ještě na rozloučenou. „Všechno bude v pořádku.“ „Já se nebojím,“ řekla Mary a pohladila naposled Šmudlu po hlavě. „Měj se hezky, miláčku. Jestlipak tě ještě někdy uvidím?“ Hadrák s Tarzanem šli za námi. Eskortovali nás tedy pro jistotu čtyři muži, protože ti dva, kteří prve spouštěli motor, zůstali ve člunu. Rozjeli jsme se po proudu. Zbytek posádky visel přes brlení a všichni se vesele smáli, někteří dokonce pískali. Bárendek stál stranou, potom zdvihl ruku a udělal dvěma prsty znamení V – viktoria – vítězství! Rozloučili jsme se s ním stejně. Venezuelané si myslili, že se jim posmíváme, napodobili náš pozdrav a stříleli k tomu do vzduchu z revolverů. Ze stromů na břehu vzlétli vyplašení ptáci. Z můstku nás pozorovala temná, osamělá postava – El Kapitán. „Šmudlo! Kde jsi, můj Šmudlíku?“ zavolala Mary. Bárendek vzal psa do náručí a poručil mu, aby panáčkoval. Také Šmudla zřejmě došel k názoru, že všechno dobře dopadne. Potom nám starý škuner zmizel v zatáčce. Začal náš nový výlet do neznáma. V prvních chvílích zaujalo naši pozornost okolí tak, že jsme se přestali starat o to, co nás čeká. O něco později nás dostihl příliv a poháněl nás kupředu. Mohli jsme to také 79
pozorovat na vlnkách, které vytvářel opačný proud od moře, a také podle toho, že kořeny mangrovníků mizely ve stoupající vodě.
Brzy začaly mangrovníky ustupovat velikánům tropického pralesa. Liány v síle lidské paže obepínaly obrovské kmeny, na větvích se usadily mechy a kapradiny. Nad proudem řeky visely hrozny květů, mezi nimi spousta orchidejí. Občas jsme zaslechli ptáky: krákavé a chraplavé hlasy různých druhů papoušků. Z břehu na břeh přeletělo hejno ptáků, zářící rudě ve sluneční záři. Nevěděli jsme, kam se podívat dřív! Eddie měl dokonce dojem, že zahlédl ve větvích opičku. Jedna věc nám ale naháněla husí kůži. Po celou jízdu nás provázel pohled na těžkopádná těla tří až čtyřmetrových krokodýlů, která klouzala z bahnitého břehu do vody a vynořovala se znovu o kus dále. Ohyzdné hlavy,
80
připomínající svým povrchem kůru stromů, po nás šilhaly vypouklýma očima. Dělají si snad na nás zálusk? A tamhle je další… Venezuelané se zlomyslně usmívali a říkali nám: „To jsou hlídači, které jsme objednali jen pro vás.“ Hadrák několikrát vystřelil na krokodýla, který se slunil na břehu a zřejmě si nás nevšiml. Odporný netvor musel být v mimořádně hlubokém zamyšlení, protože rámus našeho motoru jinak vzbudil i posledního živáčka v pralese, zvyklém jen na hlasy ptáků a šplouchání vody. Kulky zapadly do bahna v těsné blízkosti krokodýlovy hlavy. Odletující bahno dopadlo přímo na ni. „Trefil!“ vykřikl najednou Hadrák, ale krokodýl ležel zasněně dále. „Divím se, že už nepadl strachy,“ poznamenal Marek. Hadrák zaklel a zkusil ještě jednou štěstí. Marek mu přátelsky radil, aby mířil tam, kde krokodýl opravdu leží. Neubránili jsme se smíchu, ke kterému se přidali i druzí dva Venezuelané. Jenom Tarzan se nesmál, protože to nemá ve zvyku. Hadrák naplnil se vzteklým bručením znovu zásobník svého revolveru. Drželi jsme se spíš u břehu, protože uprostřed řeky pálilo nemilosrdně slunce a po větříku nebylo ani památky. Dokonce i tady, ve stínu, jsme umdlévali vedrem. – Mluvili jsme jen málo. Unavenýma očima jsme vyhlíželi krokodýly, ale stoupající voda zalila břehy stejně jako bahnitá místa, na kterých se předtím vyvalovali. Viděli jsme malé tmavošedé zvíře, připomínající prase, které se přišlo k řece napít. Když jsme se dostali blíž, zmizelo zvíře v kapradí a porostu nízkých palem. Na sluncem prohřátých místech poletovali motýli; byli nádherně zbarvení a velcí jako dlaň. Před našima očima se otevíral záhadný a okouzlující svět. Řeka se začala zužovat; teprve později jsme si všimli, že se rozvětvila do více ramen. Namířili jsme do jednoho, ale záhy se 81
ukázalo, že se tudy nedá projet. Kormidlo našeho člunu uvízlo v hustých chomáčích vodních rostlin. Venezuelan u kormidla strčil po chvilce váhání ruku do vody, aby kormidlo uvolnil. Konečně jsme se otočili a zkusili další rameno. Tentokrát jsme měli větší úspěch. Zprvu se zdálo, že se budeme muset zase vrátit, ale nakonec se objevil tunel z převislých větví, do kterého jsme se ponořili se zatajeným dechem; za chvíli nás znovu zalil proud oslňujícího světla. „Konec. Dál se nejede,“ řekl Tarzan. Rozhlíželi jsme se, jestli někde neuvidíme domorodou chýši nebo opuštěné tábořiště, ale bylo tady pusto a prázdno. Jedině kousek odtud se břeh poněkud zvedal do výše a nebyl tak hustě zarostlý. U jedné takové mýtinky mezi stromy pokynul kormidelník hlavou a přirazil ke břehu. „Snad nás nechcete nechat tady?“ zeptal se Marek. „Ano. Je to docela dobré místo.“ „Ale vždyť tady nic není. Kde budeme bydlet?“ „Postavíte si! Dřeva je tu dost!“ Teprve teď jsme si uvědomili v plném rozsahu, že budeme odkázáni sami na sebe. Musíme si postavit přístřeší na ochranu před deštěm, musíme si sami vařit… „Co nám tady necháte k jídlu?“ „Všechno, co je v člunu, patří vám.“ Bradou přitom ukazoval Tarzan na několik konzerv. K naší „výbavě“ patřil dále jihoamerický ostrý nůž, zvaný mačeta, obyčejný kuchyňský nůž, krabička zápalek. V otevřené bedničce bylo vidět několik kousků nádobí a dvě pánve. „To je všechno?“ zeptal se Marek. „S tím máme vydržet jeden až dva měsíce?“ „Pokuste se něco ulovit. A v řece jsou ryby.“
82
„Jak máme chytat ryby bez háčků. Dali jste nám nějaké s sebou?“ Místo odpovědi se muži ušklíbli. Kde prý by je měli tak narychlo vzít? „A zbraně? Nemůžete nám tady nechat alespoň jeden revolver?“ Hadrák položil bezděčně ruku na svůj pás. „Ne, ty potřebujeme sami.“ „Ale jak se máme bránit v případě nebezpečí, když nemáme žádnou zbraň?“ „O jaké nebezpečí jde?“ „Copak tady nejsou divoká zvířata?“ „Udržujte v noci oheň, ten je zadrží. A teď vás expres vysadíme tady na ten břeh, je dost vysoký, aby vás neobtěžovali krokodýlové. Nepotrpí si na šplhání.“ „Musí se vám přiznat, že o nás máte náramnou péči,“ řekl Marek. „Na důkaz toho vám tady nechám ještě kanystr s petrolejem.“ Jeden Venezuelec se chopil konve se zbytkem petroleje a postavil ji před nás na břeh. Ostatní stěhovali zbytek věcí ze člunu. Kupodivu nás nenutili, abychom to udělali sami. Na první pohled budilo jejich počínání dojem, jako by plnili náš rozkaz. Možná že to byl účinek ironie, obsažené v Markových otázkách. Potom před nás předstoupil naposled Tarzan a prohlížel si nás lstivým pohledem, ani se nesnažil skrýt svou nenávist. „Nebudeme si nic namlouvat. Ta jména nebyla pravá,“ řekl, „ale to nevadí. Zjistit si vaše pravá jména nebude tak těžké. Vím také, kdo z vás je nejbohatší. Nejsi to ty,“ to platilo Markovi, „ale ty.“ Obrátil se s falešným úsměvem k Lianě. „Poznal jsem to na tobě. Nejsi zvyklá něco dělat; v kuchyni si naložil každý svůj talíř sám, jenom ty ses dala obsloužit. Nepochybuji o tom, že tě stále někdo doma obskakuje. Nu, 83
máš-li tak bohatého tatínka, zbude mu snad na to, aby zaplatil za zprávičku o tobě.“ Už je to jisté – budou chtít za nás výkupné. Měli jsme co dělat, abychom překonali odpor k tomu hnusnému chlapovi. Jenom Liana zůstala klidná. Lhostejně a bez jediného mrknutí mu řekla: „Nemýlíš se. Můj otec je skutečně nejbohatším člověkem na Ostrově. Je tak bohatý, že může za novinky o mně zaplatit dokonce zlatem. Může si vás koupit všechny dohromady, i s tou vaší lodí. Pokud máte chuť zradit, dejte se do toho. Můj otec se vám bohatě odmění za dobře využitou příležitost! Může zaplatit cokoli. Doufám, že koupí také celé vězení, abyste se tam všichni pohodlně vešli.“
Nechápavý pohled muže s přeraženým nosem svědčil o tom, že nepochopil zplna význam Lianiných slov. Přesvědčil se však o 84
jednom: Lianu nezastraší tak snadno a stejně tak nelze jejího otce zahnat snadno do úzkých. Je to člověk, který díky svému bohatství vládne tajemnou a nepochopitelnou mocí, se kterou není radno žertovat. Marně uvažoval o náležité odpovědi až do chvíle, kdy odrazili od břehu. Zůstali jsme v pralese sami. Pobřeží, u kterého jsme přistáli, zmizelo v nedosažitelné dálce. Pobřeží neznámé pevniny. Kde asi jsme? Dívali jsme se mlčky za člunem, který se vracel mezi lidi. Nastával odliv. Venezuelan u kormidla nám mával širokým kloboukem. Zamával naposled a potom musel sehnout hlavu pod nízké větve, které nám skryly muže ve člunu. Ještě chvíli jsme slyšeli hučení motoru. Nakonec zaniklo i to ve velkém, cizím, teplém a světlém tichu, které nás sevřelo ze všech stran.
85
III. Opuštěni v pralese Venezuelané sice nebyli naši přátelé, ale když zmizeli v dálce, padla na nás stísněnost. Cítil jsem se hrozně opuštěný; v hrdle se mi cosi sevřelo a měl jsem pocit, že se snad zalknu. První se ujal slova Marek. „Tak, jsme sami a musíme si tedy pomoci, jak umíme.“ Prohlížel si nás s nezvyklým úsměvem: byl to vážný a zároveň milý, povzbuzující úsměv. „Snad se nebojíte, že to nedokážeme?“ To se ví, že ne. A i kdybych měl nějaké pochybnosti, nedám je přece znát. „Pro začátek by snad bylo nejlepší podívat se, co nám tady vlastně nechali,“ navrhl jsem. Nesmím v žádném případě dopustit, aby si Marek myslel, že se bojím. Na hromádce bylo několik plechovek lodních sucharů a konzervy, které obsahovaly španělské národní jídlo zvané „olla podrida“. Je to směs masa a velkého množství cibule a koření. „Když budeme šetřit, můžeme s tím vystačit dobrých deset dní,“ řekl Marek. „Nesmíme zapomínat na to, že je to naše železná zásoba, a musíme se proto pokusit opatřit si co nejdříve potravu nějak jinak. Je tady řeka i les. Myslím, že bychom tam mohli sehnat něco k snědku. – V první řadě ovšem musíme někde bydlet. Vypadá to na déšť, podívejte se tamhle nad stromy, co je tam černých mraků. Musíme dbát na to, abychom zůstali v suchu. Taky musíme dát pozor, aby nám nevyhasl oheň. Nejde jen o dravou zvěř. Myslím, že tady u řeky nebude nouze o moskyty, až se setmí. A teď do práce! Heine, šel bys se mnou?“ Vzal si z hromady mačetu a zkoušel ostří. „Eddie, ty se postaráš o oheň.“ Eddie přitakal s nepřítomným výrazem ve tváři. Od odjezdu motorového člunu ještě nepromluvil. „A my?“ zeptala se Mary. „Nám nepřidělíte žádnou práci?“ 86
87
„Pomozte Eddiemu. Můžete nasbírat suché dříví,“ řekl Marek. „A tenhle poklad si schováme raději dál od břehu.“ Otočil se přitom po konvi s petrolejem a s údivem zjistil, že ho Liana předešla. „Stalo se ti něco?“ zavolal na ni. Liana se klidně obrátila. „Myslím, že jsi říkal, že tenhle poklad musí dál od břehu, ne?“ S nechápavým pohledem se dívala na naše rozesmáté obličeje. Senzace! Největší událost posledních dnů. Liana se dala do práce! Bylo to zvláštní. Jakmile jsme znali svůj úkol, překonali jsme rychle pocit bezmoci, který nám ještě před chvílí svíral hrdlo. Najít několik silných, pokud možno rovných větví na stavbu přístřešku nedalo tak velkou práci. Marek je sekal v přiměřené délce a já ořezával větve. Pěkně jsme se přitom zapotili, protože mezi stromy panovalo ještě stále velké dusno. Slunce pomalu klesalo k západu a občas se schovalo za mraky. Kolem nás poletovali dva malí ptáčci. Zřejmě byli zvědaví, co tady vlastně tropíme. Možná že jsme byli první lidé v jejich životě. Kolem našeho tábora se rozprostíral les, který působil na první pohled zcela neproniknutelným dojmem. Hned na kraji začínala hustá hradba spleti lián a kapradí. Podaří se nám zahlédnout zvířata, která tam žijí? V Jižní Americe nejsou velcí dravci. Jediné nebezpečí nám hrozilo od hadů a jedovatého hmyzu. Z krokodýlů si tady nahoře nemusíme nic dělat. Zdálo se nám, že větví všech velikostí už máme dost. Odtáhli jsme celou hromadu na místo, které jsme si vybrali pro náš „dům“. Bylo mírně vyvýšené, takže za deště mohla voda dobře odtékat a nedržela se na místě. Vyhrabali jsme rukama několik jamek pro podpěrné sloupky. Po stranách jsme spojili sloupky příčnými větvemi, které jsme propletli potom dalšími větvemi 88
tak, aby tvořily stěnu. Čas nám při práci rychle ubíhal; ani jsme si nevšimli, že se už začíná stmívat. Eddie s děvčaty nezůstal pozadu. Z kamenného ohniště už stoupal k nebi dým. Uvědomil jsem si, že oheň ve mně vyvolává pocit bezpečnosti. Bylo tu hned útulněji: díky ohni jsme si mohli nejen uvařit, ale i posedět v záři jeho plamenů. Hustá tma už se nezdála tak hrozná. Dole u vody leželo několik kamenů. Přivlekli jsme je nahoru, abychom z nich vystavěli ochrannou zídku kolem našeho sídla. Myslím, že by hady nebo dravá zvířata neodradila, ale my jsme se za ní cítili jistější. Zítra dokončíme vyplétání stěn a „dům“ bude hotov! Dnes už na to nemáme čas. První večer nám musela k nasycení stačit olla podrida. Eddie zaútočil na plechovku svým otvírákem, který měl u kapesního nože. Usadili jsme se kolem ohně a najednou jsme si uvědomili, že máme hrozný hlad. Od rána jsme neměli v ústech. Dívali jsme se na nádherný západ slunce. Obloha nad protějším břehem hořela plamenem. Jeho záře se odrážela v řece, tekoucí klidně kolem nás. Ve větvích mohutného stromu na břehu štěbetaly stovky ptáků. Vypadalo to, jako když se hádají o nejlepší místo na přenocování. Nadělali přitom rámusu až uši zaléhaly. Pomalu se ztišili, zřejmě se každému podařilo najít větvičku, která mu vyhovovala. S nadcházející nocí se přihlásily ke slovu cikády. Jejich ostrý a pronikavý zpěv jsme znali z Ostrova. Z lesa k nám občas dolehly tajuplné zvuky. Jednu chvíli jsme měli dojem, že slyšíme nějakého dravce. Nad hlavami se nám rychle a nehlučně míhali první netopýři. Vrhali se jako šipky na moskyty, kteří nás začínali trápit. Pokoušeli jsme je zahnat tím, že jsme na oheň naházeli větvičky syrového dřeva – málem jsme se sami udusili kouřem… 89
Olla podrida nekladla velké nároky na naše kuchařské umění, stačilo ji jen ohřát. Eddie se opět ujal úlohy kuchaře. Vysypal obsah plechovky na železný kastrůlek, který zavěsil za pomoci kousku drátu nad plameny. Drát, kterým byly svázány konzervy, byl teď pro nás nesmírně vzácný stejně jako prázdná plechovka. Každý kousek kovu najednou získal v našich očích obrovskou cenu. Stejně tak poklady, které jsme našli po kapsách: kroužek na klíče, provázek … Jedna konzerva nestačila na úplné zasycení pěti hladových žaludků, ale Marek rozhodl, že nám to musí pro dnešní večer stačit. Nikdy nás nenapadlo, že bychom si tak mohli pochutnat na španělské míchanině z pepřeného masa, brambor a cibule! Eddie, spokojen svým kuchařských úspěchem, se vypravil k řece opláchnout kastrůlek. Marek mu v tom zabránil dotazem, má-li v úmyslu poskytnout osobně pochoutku hladovým krokodýlům. Cenili ve tmě zuby a vyvalovali ohyzdné oči na břeh. Ne, podobná představa Eddieho nenadchla. To raději zůstane pro dnešek nádobí špinavé! V noci se špinavých talířů a hrnců ujmou mravenci a vyčistí je do posledního drobečku. Po večeři jsme si ještě chvilku povídali u ohně. Pokoušeli jsme se vypočítat, jak dlouho může Bárendekovi trvat, než se mu podaří získat pomoc. Bylo nám jasné, že se pašeráci budou v první řadě starat o to, jak přijali naše zmizení na Ostrově. Doufali jsme, že na policii nebyli tak důvěřiví a vyptali se Nicodema trochu důrazněji. V tom případě by nemohli podloudníci provést svůj plán, protože by jim hrozilo zatčení. Pokud ovšem policie uvěřila Nicodemově báchorce o převržené a potopené Markově plachetnici a nepokoušela se po nás dál pátrat – to by se dalo zjistit i rádio telegraficky – může se El Kapitán klidně odvážit zajet za noci se zhasnutými světly jako obvykle do Svatoantonínského zálivu, vysadit na břeh několik mužů a ti by se už postarali, aby se zboží v Pevnosti dostalo 90
nenápadně na loď. Když pro ně všechno dobře dopadne, mohou požádat o výkupné! Doufali jsme, že ani Bárendek nebude zahálet a pokusí se informovat policii na Ostrově o našem osudu. V tom případě by ovšem darebáci padli do pasti a policie by vyslala letadlo, které by nás vypátralo v našem pralesním tábořišti. Vypočítali jsme si, že bude-li mít věc dobrý průběh, nemusí naše nedobrovolné táboření trvat déle než týden! Marek se snažil náš optimismus trochu usměrnit. Varoval nás, abychom počítali se všemi možnostmi, tedy i s Bárendekovým neúspěchem. Nepochyboval samozřejmě o tom, že se dočkáme záchrany. Jde jen o to, abychom nepropadli panice, nebude-li tady tak rychle, jak si představujeme. Nakazil nás svou nezdolnou sebedůvěrou. Rozhodli jsme se, že budeme zajetí v pralese pokládat za neobvyklé dobrodružství, na které budeme později rádi vzpomínat, usmívajíce se shovívavě našim dnešním trampotám. Jediným stínem, který padal na naši dobrou náladu, bylo pomyšlení na rodiče. Kdybychom jim tak mohli podat zprávu: „Žijeme a brzy se vrátíme celí a v pořádku domů…“ Celodenní únava způsobila, že jsme usnuli téměř hned, jak jsme se složili v našem novém „domě“. Neprobudilo nás ani šumění deště a teprve ráno jsme zjistili, jak ohavně nás přes noc zřídili moskyti. Déšť uhasil oheň a také dříví bylo mokré. Ale navzdory všem potížím vypadal svět v záři ranního slunce nadějně. Vycházející slunce už ozařovalo vrcholky stromů na druhé straně řeky; nebude dlouho trvat a vysuší také naše dřevo, abychom mohli rozdělat nový oheň. Vzduch byl plný ptačího štěbetání a zaslechli jsme i křik neviditelných opic. Celá naše pětice byla hned na nohou. Nejraději bychom si dopřáli ranní koupel – škoda že to tady nejde! Všichni jsme měli pořádný hlad. Usoudili jsme, že s prázdným žaludkem se špatně pracuje, a tak jsme otevřeli plechovku s 91
lodními suchary. Eddiemu připomínaly suchary pro psy, ale přece jen jsme jimi zahnali hlad a dali jsme se do práce. Děvčata vyplétala podle Eddieho pokynů stěny našeho „domu“. Eddie se potom pustil sám do stavby dalšího přístřešku, který nám měl sloužit jako kuchyně. Můžeme tam složit palivové dříví a nemusíme se bát, že nám zvlhne nebo namokne. Podobně jsme zajistili kamenné ohniště, které jsme přestěhovali na nové místo. Netrvalo dlouho a nová kuchyně byla hotová! Eddie se ozbrojil kuchyňským nožem a vydal se hledat něco k jídlu. Marek se rozhodl, že zkusí štěstí s lukostřelbou. Pomáhal jsem mu s napínáním luku. Lanko bylo pevné a šípy jsme si museli samozřejmě vyřezat sami. Marek pracoval s velkou chutí, ale vycítil jsem, že nevkládá do našeho počínání velkou naději. Hlavní potíž byla s vyřezáváním špiček. Snažili jsme se, aby byly co nejostřejší, ale stejně nepropíchly téměř nic. Mít tak alespoň nějaký hřebík! Druhá potíž spočívala v samotném zacházení s lukem. Člověk se tomuto způsobu lovu musí teprve učit! Nikdy jsem si neuvědomil, že každý chybný zásah může pro nás znamenat ztrátu šípu. V takovém hustém porostu by se ztratil i pes, natož malinký šíp! Eddie na to šel jinak. Přivázal svůj kuchyňský nůž na dlouhou, rovnou větev, kterou zbavil větviček. S takto vyrobeným oštěpem potom zmizel k vodě. Za nějakou chvilku k nám dolehl vítězný pokřik a objevil se Eddie s mrskající se rybičkou, velkou jako dlaň, kterou se mu podařilo trefit. Za půl hodiny se ozval znovu křik, oznamující další úlovek. Eddie na nás volal, že máme po starostech se zásobováním, jenže po druhém úlovku se tempo chytání značně zpomalilo. Přišly snad ryby na Eddieho techniku? Zdála se jim podezřelá nehybná postava, 92
naklánějící se na břehu a třímající v pravici ostře zašpičatělou hůl s čímsi blýskavým na konci? Poprosil jsem Eddieho, aby mi dovolil zkusit štěstí. Neměli jsme s Markem v lovu lukem žádný úspěch. Ale Eddie nepatří k těm lidem, kteří se rádi vzdávají něčeho, co jim patří. Vyhradil si právo na tento starý indiánský způsob lovu ryb jen pro sebe. Když už bylo poledne na obzoru, dostalo se jeho vytrvalosti ještě jednou odměny. Potom odvázal kuchyňský nůž, aby ho tentokrát použil k čištění úlovku. Sliboval nám, že si pochutnáme, jak náleží. Sbíhaly se nám sliny, když jsme ucítili vůni opékaných ryb. Jali jsme se velebit Eddieho zručnost až do nebes. Rybičky jsme poctivě rozdělili a s chutí snědli. Bohužel stačily jen na utišení toho nejhoršího hladu, a tak nám nezbylo než vzít zavděk lodními suchary. Eddieho tvář vyzařovala i nadále nezdolný optimismus. Jen ať počkáme do odpoledne! Smál se Markovi a mně, že chodíme kolem jako Apači s lukem a šípy na válečné stezce a nic neulovíme. Smáli jsme se s ním… Zdálo se, že Eddieho opustilo štěstí. Seděl vytrvale bez hnutí na břehu celé odpoledne. Když jsme za ním před večerem zašli, stačili jsme ho jen na poslední chvíli zachránit před lstivým krokodýlem, který se pokoušel pod pláštíkem tmy zmocnit vytrvalého rybáře a stáhnout ho s sebou do vody. S hlučnými námitkami šel nakonec Eddie s námi. Zase jsme museli otevřít konzervu. Olla podrida, jak jinak. Pocítili jsme stísněnost a zůstali jsme dlouho do noci sedět u ohně, hledíce do plamenů. Mary vyprávěla svým dětským způsobem o svém domově. Maminka je hrozně úzkostlivá. Stačí, když se Mary zpozdí s návratem z nějakého večírku jen o hodinku a mamka je už strachy celá bez sebe. Potom dojde na taťku: je vyslán, aby šel hledat ztracenou dceru. Ano, tohle jsme znali z vlastní zkušenosti. Ubohý taťka se vždycky omlouval, že 93
nám kazí zábavu, ale „… víte sami, jaká je naše maminka“. Je tak milý a něžný … Mary se kousala do rtů, aby zadržela pláč. Liana také vyprávěla o svých rodičích. Od té doby, co jsme odjeli z Ostrova, se změnila. Odložila svou obvyklou nemluvnost a uzavřenost a byla z ní Liana, jakou jsme doposud neznali. Její maminka žila většinu roku v Paříži. Je Francouzka a nikdy si nezvykla na život na Ostrově. Vždycky, když už to nemohla nudou vydržet, sedla na loď nebo do letadla a byla pryč. Dělávala to i tehdy, když byla Liana ještě docela malá. Posílala Lianě spoustu dárků k narozeninám a při podobných příležitostech. Třeba pařížské šaty, které se ale nedaly na Ostrově nosit. Maminka stále zapomínala na to, že patnáctiletá dívka na Ostrově se nemůže oblékat jako stejně stará Pařížanka! Lianě to celkem nevadí, má dost šatů od tatínka. Maminka jim teď o vánocích psala, že by je ráda viděla, a otec jí slíbil, že ji vezme s sebou do Paříže; teď z toho možná sejde … Měl jsem pocit, že to vlastně všechno vypráví jen Markovi, i když se dívala na nás na všechny. Možná že chtěla slyšet něco o tom, jak žijí u nich doma. Ale Marek nikdy nemluvil o svém domově, a když se o někom zmínil, tak jen v legraci. Věděli jsme, že jeho maminka je už několik let nemocná; nikdy jsem ji neviděl a naši doma o ní mluvívali jen v narážkách. Měl jsem dojem, že je to nějaká duševní choroba. Všichni na Ostrově měli doktora Bergmana rádi a vážili si ho za to, s jakou trpělivostí snáší ženinu nemoc. Nikdy si nestěžoval a byl naopak ochoten kdykoli pomáhat druhému. Paní Bergmanová se začala chovat tak divně, že s ní lidé přerušili styky a teď už k ní nikdo nechodil na návštěvy … Bylo nám líto doktora i Marka, který má i nemá maminku – nezmínil se o ní ani tentokrát… Já jsem toho o naší rodině moc nenamluvil. U nás doma je všechno normální, všechno jde svým obvyklým pořádkem. 94
Raději jsem se ani nesnažil si představit, jak to tam vypadá teď. Rodiče se určitě budou snažit zatajit před Zuzkou co nejdéle neštěstí, které se mi stalo. Asi jí řekli, že jsem jel na celé vánoční prázdniny na školní výlet. Ano, to by bylo nejlepší řešení… Eddie seděl a tiše poslouchal. Najednou vyskočil a zamířil do tmy. „Kam jdeš, Eddie?“ „Jen se trochu projít,“ zněla odpověď. „V takové tmě?“ Marek nám dal nenápadně znamení, abychom ho nechali jít. Za chvilku se vrátil mezi nás. Snažili jsme se dívat jinam, ale všichni jsme si všimli, že má uplakané oči. Abychom změnili předmět rozhovoru, začali jsme mluvit o El Conquistadoru. Kde je asi teď? Podařilo se už Bárendekovi něco zařídit? Kdybychom alespoň něco věděli o tom, jak to s námi vypadá! „Ráno moudřejší večera!“ uzavřel náš rozhovor Marek. „A teď vyhlásíme boj olle podridě!“ Vyrobil z ohebných větviček a provázků několik ok a nastražil je na kraji lesa. Mysleli jsme s novou nadějí na ráno! První naše cesta vedla ráno k okům. Jedno bylo natržené, druhá dvě zůstala nedotčena. Marek si prohlížel stopy ve zdupané půdě. „Bylo to asi nějaké malé prasátko. Uteklo nám i s půlkou provázku! Taková vzácnost! Kdyby nám Eddie přenechal kousek drátu, mohli bychom to večer zkusit znovu. Je sice dost silný, ale snad by se mi ho podařilo ohnout.“ Vzdali jsme se pokusů s lukostřelbou a rozhodli jsme se, že zkusíme štěstí s oky, která rozvěsíme po stromech. Vybrali jsme si samozřejmě velký strom na břehu, na který se slétalo mnoho ptáků. Vylezli jsme na silnou větev, která sahala až nad vodu. Na jejím konci zářily rudé bobulky a tam jsme chtěli 95
rozestřít svá osidla. Dole nás pozoroval kritickým pohledem Eddie. Neměl velkou důvěru v naše počínání. Mrzelo ho, že jsme se zrovna stali svědky toho, jak se jeho oštěp minul cíle. Eddie má pevnou ruku a ostré oči, ale člověk musí být při tomhle způsobu lovu velmi pohotový. Ve vodě vidíte jen kratičký pohyb, provázený zablýsknutím tmavého hřbetu. A ryba je malý terč pro hod oštěpem! „Je ti jasné, že musíš mířit pod rybu?“ zeptal se ho Marek, když jsme rozestřeli svá oka a vrátili se na břeh. „Jasně. Lom paprsků a tak dále,“ odpověděl Eddie s těžko skrývaným pohrdáním. Má přece ve škole přírodopis. Za chvíli dostala jeho tvář napjatý výraz. Také my dva jsme zadrželi dech. V dohledu se objevila ryba podobná pstruhovi. Byla podstatně větší než Eddieho předešlé úlovky. Plavala pomalu směrem k Eddiemu. Na okamžik zaváhala, zdálo se, že se chce vrátit, ale když už jsme se vzdávali naděje, začala znovu plavat původním směrem. Prve narazila na nějaký kámen nebo kořen stromu pod vodou, teď už jí nestálo nic v cestě. Najednou byla těsně u nás. „Teď!“ zašeptali jsme současně s Markem, ale Eddie si nedal poroučet. Počkal ještě chvilku, dokud se ryba k němu neobrátila celým bokem … potom zasvištěl vzduchem oštěp. Polekaná ryba se vymrštila na půl metru nebo i víc do vzduchu, ale prchla. Viděli jsme jen stopy, které za sebou nechávala uprostřed řeky. Eddie mrzutě přitáhl oštěp, který přivázal na provázek, aby o něj nepřišel. „Trochu jsi ji trefil,“ řekl jsem mu, abych ho potěšil. Marek, který mu nechtěl vyčítat, že dlouho otálel s hodem, se ke mně přidal. „Jdeme.“ Ale zarazilo nás pípání a tlukot křídel, které se v tom okamžiku ozvalo na stromě. Lezli jsme co nejrychleji nahoru. Do oka se 96
chytil nádherný modrý pták, velký asi jako hrdlička, a čekal teď ve smrtelném strachu, co se s ním stane. Byl jsem u něho první a uvolnil jsem oko. Cítil jsem v ruce jeho teplé tělíčko a rychle tlukoucí srdce. Co mám dělat? Mám ho zabít? Podíval jsem se mlčky na Marka, a než jsem si dobře uvědomil, co dělám, pustil jsem ptáka na svobodu. Namířil rychle na protější břeh. Marek jen kývl hlavou a dodal: „Byl bych udělal totéž.“ „Co je? Snad vám neuletěl?“ zeptal se překvapený Eddie. „Co je takový malý ptáček pro pět lidí?“ „Jeden nestačí, ale snad by se jich dalo chytit víc, ne?“ „V tom to právě vězí,“ řekli jsme a začali sbírat zbývající oka. Naše lítostivost Eddieho rozesmála. Ale umí si vůbec představit, co je to za nádheru – takový živý ptáček? V poledne se na jídelníčku opět objevila olla podrida. Budemeli pokračovat stejným tempem, vezme naše železná zásoba brzy zasvé! Jediný úspěch zaznamenaly ve své práci dívky. Byly na něj samozřejmě jak náleží hrdé: chata teď měla ze tří stran zelenou stěnu z propletených větví. Podlahu pokryly kapradím, abychom leželi na měkkém. Vlastní chatu rozdělily na dvě části: jedna byla určena pro ně. Liana poznamenala, že se to tak sluší. „Neměli bychom snad pro tebe a pro Mary postavit novou chatu?“ zeptal se Eddie, který to samozřejmě pokládal za rozmar. Liana hned souhlasila. „Když budeš tak laskav, velmi ráda.“ Ale Mary nepochopila, že Eddie žertoval. Padl na ni strach při pouhém pomyšlení na něco podobného. Vždycky se bála tmy a tady asi dvojnásob. Naše blízkost jí dodávala pocit bezpečí. S přistavěnou kuchyňkou vypadala teď chata docela hezky. Nepochyboval jsem o tom, že v očích našich dam jí chyběly k dokonalosti ještě stůl s pěkným ubrusem, záclonky do oken a 97
samozřejmě truhlíky s květinami za okny, která jsme neměli! Snažili jsme se žertováním zakrýt obavy z toho, co bude dál. Je možné, že nás hlad nakonec přinutí vrátit se k okům na ptáky, ale zatím se nám to z celého srdce příčilo. Eddie ztratil důvěru ve svou metodu rybolovu a rozhodl se, že půjde odpoledne pátrat po nějakých jedlých rostlinách. Chtěl natrhat nějaké listy ze stromů a keřů, aby zkusil, nedá-li se z nich uvařit polévka. „Musíme si dát ovšem pozor, aby to nebyla naše poslední polévka,“ poznamenala Liana. Její slova podnítila Eddieho k tomu, že se přihlásil jako zkušební králík. Zapřísahal se, že pozná jedovatý strom nebo keř na první pohled. Marek uvažoval o novém způsobu lovu ryb. Můžeme zkusit přehradit kousek řeky u břehu a pokusit se vlákat dovnitř rybu na rozdrobený suchar. Jakmile budeme mít vevnitř pořádnou kořist, přehradu uzavřeme. S novou nadějí jsme mu pomáhali při provádění plánu. V poledním vedru jsme snášeli kameny na přehradu. Byli jsme tím tak zaujati, že jsme si ani nevšimli prskání motoru blížícího se člunu. Kolem nás panovalo takové ticho, že bychom si toho byli jindy všimli už zdaleka. Teď nás naopak polekalo volání, po kterém následovalo krátké zaštěkání. S údivem jsme poznali, že ve člunu je Bárendek a mává nám oběma rukama vesele na pozdrav. Bárendek! A sedí ve člunu, který přece patří Venezuelanům! Jako na zavolanou přiběhly také obě dívky. „Šmudlo! Přijel i Šmudla!“ křičela Mary. „Přesně tak. Jsme tu oba v celé své kráse!“ odpovídal Bárendek a namířil přímo k nám. Přidrželi jsme člun a vytáhli ho na břeh. Než jsme se nadáli, objímala už Mary Šmudlu, který jí skočil na krk. Bárendek je s úsměvem pozoroval. „Tak jsem vás přece našel živé a zdravé,“ oddechl si. „Stále jsem si představoval, že vás 98
potkalo nějaké neštěstí. Měl jsem strach, jestli jste zatím neskončili v žaludku nějakého krokodýla.“
Zvědavě jsme ho poslouchali. Bárendek je zase s námi! A přivezl motorový člun! Máme člun! MÁME ČLUN! Kde jen vězí Eddie? Musí se rychle dozvědět tu senzaci! „Eddie! Kde jsi, Eddie? Pojď se podívat, kdo přijel!“ Ale Bárendek neměl trpělivost čekat se svým vyprávěním na Eddieho. „Páni, to vám byla cesta! Dovedete si představit, kolik ramen jsem musel projet? Začínal jsem snad stokrát! Všude samé vodní rostliny a cesta žádná! Nemohl jsem projet! Musel jsem vždycky zpátky a zkusit štěstí s jiným ramenem. Kdyby mi tak mohl někdo poradit, které je to pravé! A benzín pomalu docházel…“ Slyšeli jsme dobře, docházel benzín. Tak benzín docházel… „Měl jsem strach, že mi vypoví motor. Co bych si potom počal? Ale vydržel, kamarádi! Bárendekovi to zase jednou vyšlo! A 99
podívejte se, co jsem přivezl!“ Zdvihl vítězně do výšky loveckou pušku. „A tady? Prosím, pánové, patrony! Doufám, že jste spokojeni. Co taky s puškou, když do ní nejsou patrony. Nářadí mám málo, to se přiznám rovnou. Víte, říkal jsem si, nejdůležitější je zbraň. To ostatní se už nějak zařídí.“ Nevěděl, co by měl vytáhnout dřív. Z kapes, které obrátil naruby najednou, se vysypaly hřebíky, kleště a pilník. „Pánové, s takovouhle výzbrojí se nám nemůže nic stát!“ „A loveckého psa máme taky, viď, Šmudlo?“ řekla Mary. „Že se nám postaráš o něco k jídlu?“ „Půjde to i bez něho,“ smál se Bárendek a ukázal na svou pušku. „A teď k věci; vím, že jsem vám dlužen vysvětlení, proč jsem nezůstal na palubě a nedodržel svůj slib. Ale já jsem musel zmizet! Jinak bych skončil někde na dně. Nevěříte? Špehovali mě a samozřejmě přišli na náš plán. Co jim zbývalo než se mne nějak zbavit? Nejlepší bude předhodit ho žralokům, mysleli si, s takovou nulou, jako je Bárendek, si přece nemusíme dělat starosti. Po tom ani pes neštěkne, když skončí v nějakém žraločím žaludku! To víte, s vámi si něco takového nemohli dovolit. Mohlo by to mít pro ně nepříjemné následky. Ale já? Co jsem pro ně znamenal já? – Zapomněli na jednu věc, že Bárendek nedá svou kůži zadarmo. Dával jsem si na ty darebáky pozor. Samozřejmě, navenek jsem se tvářil jako nejlepší kamarád. Amigo sem, amigo tam. Poklepával jsem jim na rameno a současně jsem se staral o svoje věci. Nejdřív jsem musel získat zbraň. Tu měl v kajutě kapitán. Vzal jsem ji a schoval za kotel. Patrony jsem schoval pod postel. Stále jsem měl oči na stopkách, abych mohl sebrat, co se hodí. V bedně s nářadím jsem si vybral to nejlepší a přitom jsem chodil po lodi a tvářil se jako mírumilovný kuchař. „Že ale máme pěkný počasí, kamarádi!“ a tak dále… 100
Člun, který vás vezl sem, se vrátil až za tmy. Hoši několikrát uvízli ve vodních rostlinách a měli už strach, že nás nenajdou. Kapitán klel jako pohan, protože chtěl vyrazit ještě za světla. Motali jsme se po mělčině a všichni si hlídali, aby se loď dostala v pořádku na moře. Každou chvilku jsme mohli narazit. Nikdo na mne neměl čas. Uvázal jsem si na zadní palubě lanko, které vedlo ke člunu. Nemyslete si, že to byla velká legrace! Mohl jsem se držet jen jednou rukou, protože ve druhé jsem nesl Šmudlu. To víte, nechtěl jsem ho nechat na lodi a jinak to udělat nešlo. Naštěstí ta němá tvář pochopila, že mi jde o krk, a ani neštěkla. Navěsil jsem na sebe všechno, co jsem ukořistil, a podobal jsem se spíš vánočnímu stromečku než námořníkovi! Nejdřív se mi trochu zatočila hlava, protože to čertovo lano se kymácelo sem a tam. Ale sešplhal jsem v pořádku dolů a potom už šlo všechno jako na drátku. Šmik! A vlečné lano, na kterém byl uvázán člun, bylo vejpůl. Kousek jsem ho zachránil; lanko se může vždycky hodit! Podívejte!“ Zdvihl svou kořist do výšky, abychom se všichni dobře mohli podívat. Potom pokračoval: „Musel jsem sedět jako myška, dokud jsem jim nezmizel z dohledu. Natočil jsem motor; nejdřív se mu nechtělo, ale potom si dal říci. Vracel jsem se k ústí řeky. Byla tma jako v ranci, a tak mi nezbylo než počkat, až se trochu rozední. Příliv mi pomohl bez nebezpečí proklouznout po mělčině. Nikdo si mě nevšímal. Byl jsem rád. Těm černým hochům se taky nedá moc věřit. Naštěstí chrápali ostošest, slyšel jsem je až na vodě. Všechno šlo jako po másle, dokud jsem se nezamotal do těch vodních rostlin. Myslel jsem, že to zvládnu za den, ale představte si, že jsem musel přenocovat mezi krokodýly. Šmudla se po mně díval vyčítavým pohledem, jako by se ptal, kam jsem ho to dostal. Chudák nemohl pochopit, proč mu nechci dovolit, aby se napil z řeky. Tak alespoň lapal moskyty – docela mu zachutnali. – No, ráno nám 101
nezbývalo než to zkusit znovu, bráškové moji. Měli jsme trochu šťastnější ruku a zbytek už víte. A teď mi musíte vyprávět, jak to tu vedete! Nebylo vás pět?“ „Eddie nemůže být daleko,“ řekl Marek. „Nechápu, že ještě nic neslyšel. Pojďte, půjdeme nahoru.“ „Pomáhejte mi nosit!“ nařizoval Bárendek. „Našel jsem ve člunu ještě několik věcí, které můžeme potřebovat. Podívejte, kladivo a pila. To je přesně to, co nám ještě chybělo! Pušku ponesu sám.“ Hodil si ji přes rameno a usmál se na Mary. Jen ať se podívá, jak mu to sluší! Vypadá jako pravý zálesák! Máme loveckou pušku a patrony! Nářadí! A nesmíme zapomenout ani na Bárendeka samotného. Jeho přítomnost nám hned zvedla náladu. Ale kde je Eddie? Nikde jsme ho neviděli. „Eddie!“ křičeli jsme na všechny strany. „Kde vězíš! Eddie, ozvi se!“
102
Za stromy se ozvalo: „Haló!“ Udiveně jsme se po sobě dívali. Tak Eddie přece jen našel průchod ve zdánlivě neproniknutelné stěně pralesa kolem nás! Zvuk jeho hlasu nás uklidnil. Za chvilku se všechno dozvíme… „Podívej se, Šmudlo,“ řekla Mary. „Tady teď bydlíme. Líbí se ti tu?“ Šmudla se nevyjádřil a Bárendek si nechal ze zdvořilosti své mínění pro sebe. Řekl jen: „Zítra se podívám, nedalo-li by se tady ještě něco vylepšit.“ Na kraji lesa se rozhrnuly větve a kapradiny. Eddie je tady! „Našel jsem další plácek!“ volal už zdaleka. Hlas mu přeskakoval rozčilením. „Jsou tam divoké banány! Podívejte!“ Zamával velkým trsem banánů. „A když budeme hledat dál…“ V tom okamžiku uviděl Bárendeka se Šmudlou a překvapením ze sebe už nevypravil ani slovo. „To sis nemyslel, viď?“ řekl Bárendek. „Škoda žes tu nebyl, když jsem vyprávěl, jak jsem se sem vlastně dostal.“ „Jak jsi přijel? Na člunu?“ zeptal se Eddie. „Ano. Doplavat sem je přece jen trochu daleko a na El Conquistadoru si dělali zuby na mou hlavu. Raději jsem si vzal člun a jel za vámi. Kdyby nebyli tolik šetřili benzínem, mohl bych teď říci: nastupte, pánové, Bárendek vás odveze domů. Nebuď smutný, nějak to provedeme. Vidím, že jste také vařili,“ pokračoval živě dál. „Dostal jsem z toho vyprávění hlad jako vlk. Není tady někde něco k snědku?“ Informovali jsme ho o našem bohatém výběru, jehož hlavním a jediným chodem byla olla podrida. Bárendek protáhl obličej. „To se nesmí jíst moc často, nebo z toho člověk zajde. Ale postarám se, aby se v hrnci zítra objevilo něco lepšího.“ „Ať už je to jak chce, jedno je jisté, že máme teď na mlsání banány,“ řekl Marek. „Musím ti, Eddie, přiznat, že vypadají báječně. 103
„A divočák na rožni vám taky bude chutnat báječně, jen počkejte!“ Bárendek poplácal pln důvěry svou zbraň. „Nebo párek tučných holoubátek.“ Jeho slova nám zněla jako líbezná hudba. Jenom Eddie se tvářil trochu mrzutě, protože jeho velký odpolední objev vybledl ve světle Bárendekova příjezdu. Brzy jsme se mohli přesvědčit, že naše potíže se stravováním jsou vyřešeny. Jako by někdo mávl kouzelným proutkem! Kdyby uměl Bárendek alespoň z padesáti procent střílet tak skvěle, jako se nám zapřísahal při otvírání konzervy, nebudeme trpět nedostatkem zvěře ani ptactva. – Můžeme si také vypilovat háčky na ryby; máme plech z konzerv a měděné mince, které nám zbyly po kapsách. Eddie se nás zeptal, nemáme-li chuť podívat se na místo, které objevil. Kdo by neměl! Hrdě nám ukazoval cestu, mávaje kolem sebe mačetou, aby nám uvolnil cestu. Potrhal si prve šaty o trny a chtěl nás toho ušetřit. Doufejme, že Bárendek myslel na všechno a má s sebou také jehlu a nit, abychom nemuseli chodit rozedraní jako opravdoví pionýři a zálesáci! Zdálo se, že prostranství, které objevil Eddie, je trochu větší než naše tábořiště. Hned jsme si všimli velkých listů banánovníků. Visely na nich trsy zralých plodů. To je zásoba na několik týdnů a kdoví, neskrývá-li se tady někde další taková mýtina? Probudila se v nás objevitelská vášeň. Zmizel pocit, který se nás zmocnil prve, bezmocný pocit lidí vydaných napospas osudu. Vzali jsme svůj osud do vlastních rukou! V této povznesené náladě jsme ani na okamžik nepomysleli na to, jak nás tady někdo najde, když Bárendek nemohl uskutečnit náš plán. Vidina zálesáckého života nás na okamžik zbavila starostí o budoucnost. Všichni jsme měli najednou plné ruce práce. Děvčata přišla na to, že listy banánovníku budou ideální materiál na střechu; 104
nepronikne jimi ani kapka deště, dokud je zcela nevysuší a nezkroutí sluneční žár. Třeba už potom nebudeme potřebovat čerstvé! Je třeba vyrobit rybářské náčiní! Za hodinu už Eddie házel do vody první vlastnoručně vyrobenou udici. Bárendek našel v kapse trochu pevných nití na látání plachet, ze kterých se dala vyrobit šňůra jako z ocele, rezavý hřebík posloužil jako olůvko a lehký kousek dřeva nahradil korek pro splávek. Olla podrida dodala slaninu na vnadidlo. Za takových podmínek se nemůže rybaření minout úspěchem – a skutečně! Netrvalo dlouho a Eddie ohlásil první úlovek! Podle jeho křiku soudě to musel být kapitální kousek. Bárendek zmizel s puškou přes rameno směrem k Eddieho mýtince; občas jsme zaslechli výstřel, který se mohutně rozléhal v tichu pralesa. Já s Markem jsem měl plné ruce práce se štípáním dřeva na zátop. Čekali jsme, že se Bárendek každou chvíli objeví s tuctem holoubat a lesních slípek u boku. Naše očekávání se však nesplnilo! Ta trocha neznámých lesních ptáků by sotva stačila na pořádnou večeři, nebýt ryb, které ulovil Eddie. Ti dva, myslím Eddieho s Bárendekem, se pohádali hned první den. Šlo o to, kdo bude dál zastávat funkci kuchaře. Bárendek neměl o Eddieho kuchařském umění zrovna nejlepší mínění a bez omluvy ho odstrčil stranou. „Nech to na odborníkovi! Jdi si zase lovit ryby!“ Eddieho tím pochopitelně urazil. Nemohl se Bárendekovu násilí bránit, protože byl o hlavu menší než on, ale ustoupit jen tak beze slova se mu také nechtělo. „V každém případě mi jde lov ryb líp než tobě střílení. Za těch několik ran vděčíš víc náhodě než střeleckým schopnostem.“ „Co to žvaníš?“ vyletěl Bárendek. „Netrefil jsem ani jednou vedle.“ A když Eddie pokrčil posměšně rameny: „Je to snad moje vina, že ty potvory padaly tam, kam jsem na ně nemohl?“ 105
„Kdepak, za to mohou ptáci, to je mi jasné,“ řekl Eddie. „A když se netrefíš, je to vinou pušky. Ty za to nemůžeš nikdy.“ Bárendek se ušklíbl. „Prosím, budeme tedy vařit spolu. Můžeš podpálit oheň.“ „Půjč mi na zítřek pušku,“ řekl Eddie. „Alespoň nepřijdeme o další patrony.“ „Kdo přinesl pušku a patrony?“ zeptal se Bárendek. Vytrhl prudce z Eddieho ruky rybu, kterou se chystal čistit. Pod Bárendekovým nožem létaly šupiny na všechny strany. „Podívej se, takhle se čistí ryba. Ještě jednou ti to předvedu.“ Eddie zbledl zlostí a Marek se rozhodl, že se do toho vloží. „Poslouchej, Bárendeku, my jsme zvyklí pracovat společně a v míru. Ty jsi povoláním kuchař, o tom nepochybuje ani Eddie, ani ostatní, ale to neznamená, že bychom nemohli čistit ryby. Ty jsi přivezl zbraň; nikdo ti nechce upírat tvé zásluhy. Byl to přímo skvělý nápad! Na druhé straně je pravda, že musíme šetřit patronami. Mohu tě ujistit, že Eddie střílí opravdu dobře!“ Eddie byl totiž s Markem a s jeho otcem na lovu v Knoekoe. Eddie se uklidnil a poctivě přiznal: „Marek střílí líp než já!“ Nebezpečí hádky se tím prozatím zažehnalo. Měl jsem za to, že by bylo nejlepší přenechat lov na starosti jemu. Ale zdálo se, že Marek má jiné plány. Po večeři nám je vyložil: „Poslouchejte. Bárendek měl zařídit, aby se na Ostrově dozvěděli, co se s námi stalo a kde nás mohou zajít. Tenhle plán nevyšel. Místo toho je teď s námi a všichni z toho máme velikou radost,“ vrhl rychlý pohled na Eddieho, „díky Bárendekovi se nemusíme bát hladu. Jde teď o to, kdo podá na Ostrově o nás zprávu?“ Na okamžik se odmlčel a potom klidně řekl: „Co kdybych se o to pokusil já?“ Čekal jsem, že s něčím takovým přijde, ale přesto jsem se polekal. Zatímco jsme se na něj beze slova dívali, vyložil nám svůj plán. Zdálo se, že už všechno důkladně promyslil předem. 106
Zjistil si, kolik zbývá benzínu v nádrži. Nebylo ho moc, ale Marek předpokládal, že mu proud řeky pomůže k tomu, aby se dostal na pobřeží. „A co když někde uvízneš jako Bárendek?“ „Tak použiji benzínu, na to si ho právě šetřím. Předpokládám, že bych se musel vracet proti proudu a to by bez motoru nešlo.“ Polil mě studený pot, když jsem si uvědomil, že Marek líčí možná úmyslně všechno jen v růžových barvách. Co když nemá dost benzínu a uvízne někde v zarostlém slepém rameni? Dal se do smíchu, když viděl, jak vyděšeně se tváříme, a prohlásil se samozřejmou jistotou, kterou jsem u něj tak dobře znal: „Nedělejte si starosti! Vyberu si to pravé rameno!“ Liana pochybovačně zavrtěla hlavou. „Uvidíš, že se nedostaneš v pořádku na pobřeží.“ Poprvé jsem uslyšel v jejím hlase strach a nejistotu. „Ale ano, dostanu,“ uklidňoval ji Marek. „A když tam dorazíš, co chceš dělat dál?“ „Vyměním motorový člun za kánoe. Myslím, že jeho majitel nebude mít proti takové výměně námitky.“ Proti své vůli jsme se museli dát do smíchu. „Chceš snad dojet v rybářském kánoe až na Ostrov?“ „Ne. Něco takového si bez mapy a kompasu nemohu dovolit. Budu se jednoduše držet břehu, dokud nenarazím na obydlené končiny. Třeba budou rybáři ochotní a poradí mi.“ „Dal bych si na ně pozor!“ radil mu Bárendek. „Tady bydlí na pobřeží všelijaká čeládka! Mohli by z tebe vyrobit jednu pěknou mrtvolku!“ „Fakt je, že by jim nedalo moc práce mě chytit a vzít si člun bez mého svolení. Dobrá, dám si tedy pozor.“ „Jak dlouho počítáš, že ti bude trvat, než se dostaneš do nějakého přístavu?“ zeptal jsem se. „Týden? Nebo ještě déle?“ 107
„Co tě napadá? Počítám tak den, nanejvýš dva. Možná že narazím na loď, která mě vezme na palubu. Ale pro všechny případy si vezmu s sebou nějaké jídlo a pití. Potom se mi nemůže nic stát. Uvidíte, jak mi bude dobrá naše olla podrida.“ Zamysleli jsme se. Úkol, pro který se Marek rozhodl, není snadný. Věděli jsme, že se nedá odradit žádným přemlouváním. Napadla mě ještě jedna možnost: „Když jsi tak jistý tím, že se ti podaří dorazit na pobřeží, proč bychom nemohli jet všichni?“ „Ne, pojedu sám,“ rozhodl krátce. Aby se zbavil mých dalších námitek, dodal ještě: „Jak chceš složit šest lidí do jednoho kánoe?“ Liana se podívala na Marka nezvykle vážně: „Dva by se tam snad vešli, ne?“ zeptala se takovým tónem, že se nedalo poznat, myslí-li to vážně, nebo ne. Překvapilo ho to a potěšené se zeptal: „Jela bys ráda se mnou?“ „Jenom proto, že mám strach, aby ses někde nenudil, až uvázneš mezi krokodýly.“ „Vzal bych tě, děvenko, rád, ale nevím, nevím, je-li rybářské kánoe dostatečně komfortní pro tak zhýčkanou mladou dámu.“ Tvářil se, že to všechno říká jen v žertu, ale nebyl jsem si jist, zdali je to jen žert. Liana by určitě nezaváhala ani na okamžik, kdyby jí dovolil podniknout to dobrodružství s ním. „Jen zůstaň klidně tady. Vrátím se pro vás,“ řekl Marek. A u toho zůstalo. Marek se vydal na cestu brzy ráno. Pozorovali jsme ho se sevřeným srdcem, když nastupoval do člunu. Jak nám to tady půjde bez Marka? Kdykoliv se něco stalo, už jen pouhá jeho přítomnost nás uklidňovala. Dali jsme mu s sebou naše konzervy, které jsme teď už nepotřebovali. Dále zápalky, několik nově vyrobených udiček, šňůru, konev s petrolejem – můžeme ji klidně postrádat 108
vzhledem k bohatým zásobám suchého dříví – a konečně naši jedinou láhev na pitnou vodu, až bude na moři. „Poslouchejte Heina,“ řekl ještě, než se odrazil dlouhým bidlem od břehu. „Víte sami dobře, že tu musí být někdo, kdo vás povede.“ Mrkl po Bárendekovi, který přikývl na souhlas. „Jasně. On je kapitán a já kuchař.“ Když zařídil i tuto poslední záležitost, odrazil doprostřed řeky. Tam se nejprve několikrát otočil na místě a potom ho uchopil proud. Byl právě odliv, a než jsme se vzpamatovali, byl už v zatáčce. „Šťastnou cestu!“ volali jsme za ním. Liana jen mávala svou dlouhou, útlou paží na pozdrav. Marek zdvihl ruku, ale mlčel. Potom jsme už jen zaslechli: „Za týden jsem zpátky!“ a zmizel nám za převislými větvemi z dohledu. Volali jsme ze všech sil: „Za týden! Za týden!“ Zůstali jsme stát na břehu a v první chvíli jsme nevěděli, co počít. Ale Marek mi svěřil vedení – mezi námi, bylo mi z toho náramně dobře u srdce –, a tak jsem se snažil jednat tak, jak by si asi na mém místě počínal on. „Musíme se dát do práce!“ řekl jsem. „Bárendeku, šel bys se mnou na ryby? A Eddie si může vzít pušku a jít něco ulovit. To se dohodlo už včera.“ „Jen aby se nestřelil do vlastní nohy,“ bručel Bárendek. „Umíš to nabíjet?“ Eddie neuznal jeho otázku za hodnou odpovědi. Vzal pušku a už byl pryč. „Ale pes zůstane tady,“ poručil Bárendek. Zbytečně se namáhal, protože Eddie se ani nepokoušel vzít psa s sebou. „Šmudlo, chceš jít s námi?“ zeptala se Mary, která měla s Lianou za úkol doplnit zásoby dříví. Šmudla se obrátil na svého pána, vydrží-li to tak dlouho sám? „Můžeš jít!“ řekl velkomyslně Bárendek a přidal mu na cestu radu: „Ale dávej proklatě dobrý pozor, aby ses nedostal do rány 109
tomu ostrostřelci.“ Pes pochopil, že smí jít s dívkami, a vyrazil se štěkáním jako první. Později jsme slyšeli Mary, jak ho učí aportovat. Chce snad udělat Eddiemu radost tím, že vycvičí Šmudlu na loveckého psa? „Nezná žádné fígle a ani je nemusí znát,“ bručel Bárendek, když jsme hlídali na břehu své splávky. „Vychoval jsem ho svobodně. Naučil jsem ho jen holandsky, abych si s ním mohl povídat na lodi a aby mi nikdo nemohl rozumět.“ V poledne jsme měli královskou hostinu. Ryby a drůbež. Eddie se vrátil domů se třemi holoubaty. Raději jsem se ani neptal, jestli nepotřeboval Šmudlovu pomoc. Vystřelil opravdu jen třikrát, víc střeliva nespotřeboval. Bárendek vyrobil k obědu fantastický salát z banánů a ostatního divoce rostoucího ovoce, které natrhaly dívky na Eddieho mýtince.
110
IV. Cesta osamělého Marka (podle jeho vlastního vyprávění) Ještě chvíli jsem slyšel za stromy volání: „Za týden! Za týden!“ Potom nastalo ticho a byl jsem sám. Z obou stran jsem byl uvězněn hradbou pralesa, který mi zvolna ubíhal před očima. „Za týden!“ Dobrá – domluveno. Uvidíme se za týden. Poněkud jsem přeháněl při naší večerní debatě, když jsem mluvil o zásobách benzínu. Nádrž byla v podstatě prázdná. Je to k smíchu, že Eddieho ani Heina nenapadlo, aby se podívali sami do nádrže. Zřejmě jim stačilo moje prohlášení, že v nádrži je benzínu dost. Dobře že se nepodívali. Měli by teď zbytečné starosti. Mám dojem, že jim už stačil pohled na mou osamělou maličkost, mizející před jejich očima ve starém člunu. Moc rychlé tempo to mizení zrovna nemá! Vleču se jako želva! Kdyby alespoň trochu foukal vítr; sundal bych si košili a vyrobil z ní plachtičku. Nešlo by to sice tak rychle jako s chudákem Modrým delfínem, ale pomohlo by to trochu od toho věčného motání na místě. Bidlo mi nebylo moc platné. Řeka byla příliš hluboká, nedosáhl jsem na dno. Používal jsem ho jen tehdy, zanesl-li mě proud ke břehu. Odstrkoval jsem se potom tak dlouho, až jsem se zase dostal do proudu uprostřed řeky. Jednou jsem ho také použil na zastrašení krokodýla, který připlul nebezpečně blízko ke člunu. Možná že se chtěl jen podívat, co to právě pluje kolem. Měl jsem pro jeho zvědavost plné pochopení. Prosím vás, žít stále na řece s tak malým provozem musí být strašlivá nuda! Člun asi neviděl poprvé, ale burácení motoru bylo už něco jiného; takový rámus by už mohl vzbudit jejich nelibost! Za chvilku po první návštěvě se objevil těsně u člunu kajman. Už jsem myslel, že do něj strčí svou ohavnou tlamu, plnou zubů 111
ostrých jako dýky. Vypadal, že si mě chce očichat či co, zatímco já jsem nebyl na seznámení s ním tak žhavý. Pohrozil jsem mu tedy bidlem, a když toto něžné gesto nechtěl stále pochopit, praštil jsem ho jednoduše po hlavě. Ponořil se na půl metru pod hladinu, znovu se vynořil, uraženě se otočil a vrátil se na své písečné stanoviště, z kterého se prve za mnou vypravil. Bylo vidět, že potřebuje klid, aby si srovnal v hlavě události několika posledních minut. Doufal jsem, že si budu pamatovat vjezd do sjízdného ramene řeky, ale nepodařilo se mi to. Nahoru jsme jeli opačným směrem a teď vypadalo všechno jinak. Zkusil jsem nazdařbůh jedno rameno; zdálo se mi, že je dost široké, a také mi nezbývalo na vybírání dost času. V takových věcech musí člověk spoléhat na štěstí! Přísloví říká, že čím větší hlupák, tím větší má štěstí! Pokud je to pravda, musím být mimořádně velký osel, protože jsem uvázl jen jednou. Bylo to poněkud nepříjemné. Jednak mi bylo pod spletí převislých palem a lián pořádně horko a jednak proto, že mi nechtěl zabrat ten mizerný motor. Dřel jsem se se startovací šňůrou jako kůň a poskytoval svou činností velké potěšení papouškům, kteří ještě nikdy neměli tu čest vidět člověka, pokoušejícího se marně nastartovat motor. Komentovali mnohohlasně moji námahu a poletovali radostí sem a tam, houpajíce se jako artisté na hrazdě. Řekl jsem si, že mě nikdo nehoní. Pohodlně jsem se usadil, vyčistil pořádně karburátor – v bedničce pod kotvou jsem našel kousek hadru – a potom jsem profoukl přívod benzínu. Chutnalo to ohavně, ale motor se konečně umoudřil a to bylo hlavní. Vrátil jsem se tam, odkud jsem vjel do nesprávného ramene, a zkusil jsem štěstí v dalším. Po několika metrech mi vypověděl motor. Byl to ošklivý pocit, ale ukázalo se, že jsem si tentokrát vybral dobře. 112
Řeknu vám, že je to něco až neskutečného, když člověk sedí ve člunu a sjíždí sám a sám řeku v jihoamerickém pralese. V duchu jsem si říkal: Marku, jsi to opravdu ty? Hochu, hochu, podnikáš něco fakticky senzačního! Kdo by ti to nezáviděl? Vzpomínal jsem potom na zbytek výpravy, jak si někde vzadu ve vnitrozemí hraje na Indiány a živí se lovem zvěře a ryb a sbíráním divokých plodů. Cožpak o to, na kratší dobu je to docela zábavné dobrodružství, ale brzy by se nám to začalo zajídat, došly by patrony … Musím rychle sehnat pomoc, abychom se odtud brzy dostali. Spoléhají na mne, moje cesta nesmí ztroskotat, musím to dokázat, ať se mi postaví do cesty cokoli! Ve svých představách jsem se už viděl, jak kroužím v letadle nad řekou. „Haló, haló! Bude dnes něco k jídlu?“ zeptám se toho, kdo právě rybaří. V duchu jsem už slyšel jejich nadšený pokřik! Možná že si pro tentokrát Liana odpustí to své věčné posmívání. Liana… Vzpomněl jsem si, jak divně se tvářila, když se mne ptala na volné místo ve člunu. Páni, kdybych byl souhlasil, byla by se snad vydala se mnou! Říkejte si o ní, co chcete. Je rozmazlená, zvyklá na obskakování a já nevím co, ale jedno jí neupře nikdo. Nebojí se! Řeka se zase rozšířila a břehy už také nebyly tak hustě zarostlé jako na začátku plavby. Byl jsem rád, že už mám za sebou ten svízelný úsek se zrádnými rostlinami! A potom jsem uviděl první mangrovniky! Jejich kořeny vězely hluboko ve vodě. Hluboká brázda, kterou jsem teď nechával za sebou, mi potvrzovala, že je zrovna příliv. Jak daleko mám asi ještě na pobřeží? Klidná voda mě nesla kupředu a já jsem uvažoval o tom, co bych teď měl podniknout. Mohu věřit rybářům, nebo ne? 113
Rybáři u nás na Ostrově jsou celkem hodní lidé. Mají tvrdé řemeslo a to z nich dělá spolehlivé lidi. Jsou ale zdejší rybáři také takoví? Jak se sem vlastně dostali? Mohou to být trestanci z bývalé trestanecké kolonie ve Francouzské Guayaně, která nemusí být daleko odtud. Vrahové a zloději, kteří se tu skryli po útěku z Ďábelského ostrova a založili v těchto místech spolu s místními ženami malou osadu, daleko od civilizovaného světa, kterým pohrdli?
Po dlouhém uvažování jsem se rozhodl, že se setkání s nimi raději vyhnu. Nechtěl jsem se vystavovat zbytečnému riziku. Podle slunce jsem usoudil, že se blíží pátá; to znamená, že se tak zhruba za hodinu začne stmívat. Odhadoval jsem, že nemám na pobřeží už daleko; odstrčil jsem se tedy u nejbližší zatáčky z 114
proudu, abych někde pod mangrovníky počkal v bezpečí, než se úplně setmí. Celý den jsem nic nejedl. Otevřel jsem konzervu s ollou podridou a studenou jsem ji snědl. Nevím, jestli to zavinil celodenní pobyt na slunci nebo vyčerpávající soustředění – najednou jsem pocítil nepřekonatelnou únavu. Pokusil jsem se nejdříve přece jen vzdorovat, ale za chvilku jsem to vzdal. Stejně nemám nic jiného na práci než čekat na setmění, ne? Když jsem se probudil, byl jsem už celý pokousaný od moskytů. Měsíc stál vysoko na nebi; tenounký srpeček, který začne brzy klesat za stromy. Počítal jsem s tím, že mi na cestě k cíli bude muset postačit jen slabé světlo hvězd. Bylo půl desáté. Příliv se mezitím změnil v odliv a musel jsem dávat pozor, abych neuvízl někde v bahně, až klesne hladina vody. Moje staré dobré bidlo mi pomohlo při odrážení od břehu a brzy jsem pocítil, že mě zase unáší proud. Panečku! Teď to šlo rychle! Břehy rychle ubíhaly a brzy jsem v zatáčce zahlédl první světélko. Bylo mi tak dobře, když jsem zahlédl zase lidská obydlí. Měl jsem co dělat, abych samou radostí nezačal křičet: „Lidičky! Podařilo se! Tady jsem!“ Možná že v tom domku svítili kvůli nějakému nemocnému nebo se tam zrovna narodilo dítě! Pro mne to bylo ale radostné znamení. Všude kolem byla tma, a tak jsem mohl proplout bez povšimnutí. Jak jsem byl soustředěn na svou radost, úplně jsem zapomněl hlídat člun. Najednou mě začal proud strhávat stranou, to by tak scházelo! Musel jsem se pilně ohánět bidlem, aby mě proud neodnesl na otevřené moře. Nemohu přece vyjet na moře ve člunu, jehož motor je bez benzínu. Neubráním-li se silnému proudu, budu muset volat o pomoc! říkal jsem si v duchu. Strach mi dodal sílu – podařilo se mi to! Padal jsem únavou, když jsem konečně přistál u břehu. 115
Chvilenku jsem počkal. Všude byl klid, a tak jsem se odvážil přivázat člun ke stromu. Potom jsem si začal prohlížet kánoe na břehu. Domníval jsem se, že mám právo vybrat si to nejlepší! Musel jsem spoléhat hlavně na hmat, protože pod stromy bylo špatně vidět. Jedno kánoe mi připadalo jako nové, nenahmatal jsem na jeho povrchu žádné škrábance. Rozhodl jsem se, že si ho vezmu! Opatrně jsem ho postrčil do vody. Pádlo leželo vedle. Přeložil jsem z motorového člunu do kánoe svoje zásoby, konev petroleje a drahocennou láhev s pitnou vodou.
Není to snadné udržet rovnováhu v takovém malém rybářském kánoe! Ale dařilo se mi to a raději jsem pádloval co nejrychleji pryč. Zrovna se rozštěkal pes – byl to asi ten, co na nás štěkal, 116
když jsme jeli kolem s El Conquistadorem. Ve dveřích osvětleného domku se objevila nějaká postava. Ani jsem se nepohnul, aby mě neprozradil nějaký neopatrný pohyb. Pes ještě chvilku štěkal a k mému velkému strachu se snažil přimět svého pána k tomu, aby se šel podívat k vodě. Teď ještě abych se dostal do rvačky s nějakým svalnatým rybářem! K mému štěstí se rybář omezil jen na ránu, kterou odměnil bdělého hlídače. Soudil jsem tak podle bolestného kňučení, které vystřídalo nepřátelský štěkot. Za chvíli zhaslo i poslední světlo. Znovu jsem vyjel na moře. Štíhlé, lehounké kánoe prořezávalo vodu jako nůž a poslušně reagovalo na sebemenší můj pohyb. Zmocnil se mne nadšený pocit volnosti. Už jsem nebyl vystaven bezmocně záludnostem řeky, ale mohl jsem si svobodně určovat směr své plavby! Připadal jsem si jako létající ryba, vznášející se s rozepjatými ploutvemi nad vlnami a maloval jsem si, že bych za klidného moře mohl dojet až na Ostrov. Stačil by mi kompas s mapou a potom bych také musel vědět, kde vlastně jsem. Pokud se to přesně nedovím, udělám nejlépe, když se budu držet pobřeží… Břeh pevniny nebylo ve tmě dobře vidět, ale poznával jsem ho dobře podle světlého pruhu příboje. Občas se mi ztratil, ale jeho tlumené nárazy na záď kánoe neustávaly. Proplouval jsem s pádlem další a další vlny: podařilo se mi splnit první část úkolu! Spánek mezi mangrovníky mě osvěžil; měl jsem zase plnou důvěru ve zdar svého podnikání! Po několika hodinách pádlování moje nadšení poněkud ochablo. Čím dál tím víc mě namáhalo udržet oči otevřené. Na východě za mými zády se už rozednívalo. Za příbojem jsem rozeznával obrysy palem. Mám se odvážit přistát a odpočinout si na pevnině? Zdálo se mi to pohodlnější než odpočinek v úzkém kánoe. Jen jestli projedu bez úrazu příbojem? Koneckonců, co se mi může stát? Když se převrhnu, odnesu 117
lehkou loď na zádech. Musím si dát samozřejmě v první řadě pozor, abych nepřišel o svou drahocennou láhev s pitnou vodou, zásoby jídla a konev s petrolejem… Vzal jsem si při projíždění příboje za vzor rybáře ze Zandhoeku – to je místo na západním pobřeží Ostrova. Ti projíždějí příbojem tak, aby se nedostali do příčné polohy. A šlo to! Kánoe bylo i se mnou tak lehounké, že jsem klouzal po hřebeni vlny pěkně kupředu. Odrážel jsem se pádlem ze všech sil, zabíral jsem vlevo, vpravo, abych udržel směr. Když jsem konečně přistál na písčitém břehu, měl jsem uvnitř kánoe poměrně málo vody. Vyskočil jsem, zatáhl kánoe až k palmám dál na břehu, aby je příliv nemohl později odplavit. Potom mi zbývaly síly už jen na to, abych si našel místo někde ve stínu, kde by na mne tolik nemohlo slunce. Rozložil jsem se na zemi a okamžitě jsem usnul. Probudilo mě hučení příboje, kolem mne bylo světlo a teplo, a když jsem otevřel pořádně oči, uviděl jsem přímo nad sebou na mírně nakloněném kmeni palmy velké zelené ořechy. Od moře vál svěží větřík a rozechvíval velké listy. V prvním okamžiku jsem měl dojem, že jsem se octl v ráji. Ukázalo se, že nebylo třeba si dělat starosti s jídlem a pitím. Lákavé ořechy visely sice hodně vysoko a dostat se k nim z místa, kde jsem ležel, by nebylo vůbec snadné. Ale ořechy mají tu dobrou vlastnost, že když uzrají, spadnou na zem. Kousek vedle mne jich zrovna několik leželo. Sesbíral jsem je a odnesl do kánoe. Jeden jsem si otevřel ke snídani. Ostří mého nože stačilo na seříznutí vláknitého povrchu, potom už jen zbývalo prorazit měkká místa ve tvrdé vnitřní slupce a nastavit ústa proudu chutného mléka. Položil jsem ořech na tvrdý kámen a úplně jsem ho rozbil francouzským klíčem, který jsem si nechal jako památku na motorový člun. Pevná bílá dužina mi chutnala, jako kdybych nejedl celý týden! 118
Znovu jsem nastoupil do kánoe – ahoj, palmy! – a rychlým pádlováním jsem se zase dostal na druhou stranu příboje. Vyvěsil jsem košili jako plachtu, abych využil ranního východního větru. Na holá ramena mi teď pálilo slunce, ale byl jsem od dřívějška dost opálený, a tak jsem se nemusel bát spálenin a podobných svízelů. Kolem poledne si zase najdu na pevnině nějaké místo, kde bych přečkal největší vedro. Ty dvě nebo tři ztracené hodiny snadno doženu. Mohu přece pádlovat i za tmy. Neustále jsem pátral po nějaké lodi na obzoru. Viděl jsem zatím jen létající ryby a několik racků, kteří se na mne přišli podívat. Vysoko nad hlavou mi kroužil mořský orel: hnědá skvrna na obloze, kterou slunce rozžhavilo do běla. Oslepovala mě nejen jasná obloha, ale i její odraz ve vodě; začínaly mě bolet oči. Slaná voda, která mi při pádlování stříkala neustále na ruce, mi podráždila pokožku. Na chvilku jsem odložil pádlo, otevřel další ořech a vypil ho do dna. Tlustá zelená skořápka uchovala mléko krásně chladné. Právě jsem uvažoval o tom, že si zase udělám malou přestávku, když se na západě objevila loď! Hned jsem se otočil zády k příboji a pádloval jsem dál v naději, že se mi podaří postavit se lodi do cesty. Byla to velká tanková loď, která pravděpodobně mířila na Curacao. Zřejmě jsem to ve svém optimismu přehnal. Loď si udržovala rychlost dvaceti uzlů. Chyběla mi k ní tak míle, když plula kolem. Přivázal jsem svou „plachtu“ na bidlo, které sloužilo jako stožár, a mával jsem jím ze všech sil. Podařilo se mi upoutat jejich pozornost! Z můstku mi také někdo začal odpovídat máváním. Ale zřejmě nikoho na lodi nenapadlo, že by měli obrátit. Moji prosbu o pomoc pokládali asi za pouhý přátelský pozdrav. Kdo by mohl sedět ve zdejším rybářském kánoe než zase místní rybář? 119
„Hlupáci! Oslové!“ nadával jsem jim a měl jsem co dělat, abych se nerozplakal. Potom jsem se zase obrátil a pádloval zpátky k pevnině. Při nerovném závodu jsem si namohl ruce, a tak jsem se v příboji převrhl. Plaval jsem a táhl převržené kánoe za sebou k břehu. Přišel jsem o plechovky, ve kterých se skrývala drahocenná olla podrida, ale příliš jsem se pro ně nermoutil. Rozsypané kokosové ořechy plavaly za mnou bez pomoci a na pevnině jich byla také spousta. Musí mi nahradit láhev s vodou, která zmizela v hlubinách. Konev s petrolejem jsem už prve přivázal k boku kánoe a francouzský klíč jsem nosil jako dýku za páskem kalhot. Na břehu mě čekalo překvapení v podobě pěti nebo šesti obrovských želv, které se při mém objevení stáhly pomalým tempem směrem k příboji. Rozběhl jsem se za nimi a podařilo se mi odříznout jedné z nich cestu. Holí, kterou jsem držel v ruce, jsem želvu obrátil na záda. Ležela přede mnou vzhůru nohama na kulatém krunýři a mávala ve vzduchu tlustýma nohama, chňapajíc hněvivě kolem sebe ohavnou tlamou, do které by se klidně vešla celá moje ruka! Tak jsem tedy ulovil bez velké námahy želvu! Ve všech kuchařských knihách se o ní píše jako o velké pochoutce. Masa bylo na mém úlovku opravdu tolik, že by stačilo jedné rodině na celý týden. Ale co si s ní mám já sám počít? Zabít? Ani jsem nevěděl jak; mimo to mi byla celá ta krvavá záležitost dost proti mysli. A tak jsem si ji ještě jednou prohlédl pěkně zblízka – něco takového se nevidí každý den –, potom jsem vzal hůl a obrátil obra zpátky. Pospíchal ode mne tak rychle, že až zapomněl poděkovat; za chvíli jsem už viděl želvu, jak se noří do příboje. Byla tak velká, že by mě snad byla mohla vozit na zádech. Co to vlastně podnikaly želvy na břehu? Vyrušil jsem je snad při sluneční lázni? Dal jsem se po jejich stopách až k místu, kde 120
začínal zelený porost. Našel jsem tam přesně to, co jsem očekával. V písku byly stopy po zasypaných jámách. Zaryl jsem rukama v jedné jámě a narazil na měkká, rosolovitá vejce. Nebyl jsem si jist tím, zda se želví vejce opravdu pokládají za pochoutku, ale věděl jsem, že jsou jedlá. Po dopoledním pádlování a nedobrovolné koupeli jsem už potřeboval něco na posilněnou. Vybral jsem tedy několik vajec, zasypal jsem hnízdo znovu pískem, aby je slunce mohlo dál zahřívat jako velká kvočna, rozbil jsem jedno vejce a chvilku jsem musel sbírat odvahu k tomu, abych vypil zasyrova obsah rosolovitého obalu. Nemohl jsem si je uvařit, protože se mi namočily zápalky, a mimoto jsem s sebou neměl ani nádobí. – Mohu při této slavnostní příležitosti prohlásit, že rozhodně dávám přednost vejcím slepičím před želvími! Smutná pravda ovšem je, že člověk nemůže mít vždycky to, co má nejraději. Zbývající vejce jsem raději vrátil do hnízda. Potom jsem zase na několik hodin usnul a posilněn odpočinkem jsem znovu nastoupil do kánoe; tentokrát jsem projel příbojem hladce. A zase dál! Slunce mi teď svítilo rovnou do obličeje, což mi nijak nezpříjemňovalo pádlování. K mé úlevě se brzy naklonilo k západu. Nadcházející soumrak přinesl ochlazení i odpočinek pro oči. Jak dlouho může ještě trvat, než se mi podaří dorazit do nějakého přístavu? Zdá se, že na východ od Caracasu se táhne pořádný kus divokého pobřeží! Neztrácel jsem však víru v úspěch své cesty. V kánoe jsem se cítil zcela bezpečně, poslouchalo mě jako část mého těla. Věděl jsem, že v nezměřitelném oceáně jsem jen malý, nepatrný drobeček, ale v kánoe jsem byl pánem já. Poslouchalo mě a každé mávnutí pádlem znamenalo další kus na cestě k cíli. 121
122
Tak mi uběhla druhá noc na moři. Užil jsem při ní víc měsíčního světla a mohl jsem lépe rozeznat obrysy pobřeží za příbojem. Vyhlížel jsem světla, která by mi oznámila, že se blížím k obydleným končinám, ale pobřeží zůstávalo temné. Uvažoval jsem v duchu o všech těch podivných událostech, které jsem zažil v posledních dnech, a najednou mě napadlo, že dnes je možná poslední noc v roce. Napadlo to také ostatní a slaví snad dnes silvestra? Vzpomínal jsem na domov… Pro tatínka znamená dnešní noc víc práce. Musí se postarat o raněné. V Knoekoe se slavívá poslední noc v roce s náramným veselím; nechybí ohňostroj s muzikou a pitím. Bez pití by to nešlo, a když už měli hoši pořádně v hlavě, začali se obvykle hádat a vytáhli nože… Opravdu nemyslím, že silvestrovská noc je pro tatínka nocí slavnostní. Proč jen jsem najednou při vzpomínce na domov tak sentimentální? Jak je asi tatínkovi? Měl jsem si tohle dobrodružství pořádně rozmyslet, má dost starostí s maminkou … Proč se vlastně maminka najednou tak změnila? Pamatoval jsem si ještě dobře, jak mě nosila jako malého chlapce do postele, sedávala u mne a vyprávěla mi před spaním pohádky. Všechno začalo po smrti mé sestřičky, která žila jen několik týdnů. Nejdřív se objevilo nepřátelské chování, nevrlost, nesnášenlivost ke všem, nás nevyjímajíc. Postupem času se k nám matka začala chovat jako k cizím lidem. Celé noci proplakala, nechtěla nikoho vidět a mluvila nesmysly… Pravidelný rytmus pádlování mě přivedl do jakéhosi vytržení. V tom polobdělém stavu jsem si najednou uvědomil, že mě předjíždí nějaká loď. Její mihotavá světla – byl jich jistě tucet – musela zářit do tmy už hezkou chvilku… Loď! Opravdová loď! Vykřikl jsem to slovo nahlas a natočil se směrem k ní. Nebyla daleko. Pádloval jsem ze všech sil, až 123
jsem si uvědomil nesmyslnost svého počínání. I kdyby se mi podařilo dostat se k ní blízko, nikdo si mě ani nevšimne ve tmě, která teď panuje! A tak jsem udělal to jediné, co mi zbývalo. Strhl jsem svou „plachtu“, polil ji petrolejem, zapálil a začal mávat. Moje pochodeň přinutila muže na palubě obrátit. Když jsem spatřil červené světélko na zádi lodi, uvědomil jsem si, v jakém napětí jsem žil od okamžiku, kdy jsem se rozloučil se svými kamarády v pralese. Nepochyboval jsem, pravda, o svém úspěchu, ale teď jsem pocítil hluboké ulehčení. Loď se ke mně blížila pomalu, musil jsem dát pozor, aby mě náhodou nepřejela. Vypadala svým typem na vojenskou loď. Nebylo by mě překvapilo, kdyby se ve světle lamp objevily u brlení uniformy. Místo toho mě uvítalo mužstvo, které si svým zjevem v ničem nezadalo s posádkou na podloudnické lodi. Zarostlé tváře, na hlavách klobouky fantastických tvarů. Tu a tam se některý muž spokojil jen kusem špinavého hadru, kterým si stáhl vlasy. Na chvíli mě polila hrůza, že se El Kapitán zmocnil se svou bandou nové lodi… Mohl jsem teď přečíst název lodi napsaný na přídi – Libertad. Písmena byla už hodně zašlá a celá loď vypadala zblízka jako výletní jachta ve výslužbě. Ze spodního můstku mi kdosi položil španělsky otázku, kdo jsem a jak jsem se sem dostal. Bylo jasné, že nejsem místní rybář, i když jsem seděl v kánoe domácí výroby a neměl na sobě žádnou košili. Zavolal jsem nahoru, že jim všechno povím, když mě vezmou na palubu. Současně jsem se zeptal, kdo jsou oni. Podle přízvuku jsem hned poznal, že to v žádném případě nejsou Venezuelci. Mé otázce se jen pohrdavě ušklíbli a odpověď na ni mi zůstali dlužni, což vzbudilo moje podezření. Trochu mě uklidňovalo to, že jedou s rozsvícenými světly a netlumí je, tak jako to dělali na Conquistadoru. Ale byl jsem na tom tak, že bych byl přijal 124
provazový žebřík, který se teď ke mně shora blížil, i od samého ďábla. Zřejmě předpokládali, že jsem vyčerpán, protože mě vytáhli i se žebříkem nahoru, aby mi ušetřili námahu se šplháním. Jakmile jsem se přehoupl přes zábradlí, zavoněla mi vstříc káva. Zeptal jsem se, jestli jedou ze Santosu. Chytrá hlavička, pochvalovali si, mají opravdu na palubě náklad brazilské kávy. A teď by se rádi zeptali oni mne, mám-li konečně chuť prozradit jim, kdo jsem a co tu provádím tak daleko od obydlených končin v indiánském kánoe? Muž, který mi položil otázku, měl na sobě zašlou kapitánskou uniformu. Polovina proužků na manžetách byla pryč a ty, které zbyly, byly víc černé než zlaté. Nemohlo mu být víc než pětadvacet let. Několika slovy jsem ho seznámil s tím, co jsem pokládal za vhodné. Potřeboval jsem nejdříve zjistit, jestli jsem se nedostal z bláta do louže. Zmínil jsem se jen o sobě; vylíčil jsem jim, jak jsem se dostal náhodou při plachtění do pašeráckého úkrytu v jeskyni u Antonínského zálivu, jak mě banda zajala a odvezla na opuštěné místo na pobřeží někde ve Venezuele nebo Britské Guayaně, abych tam bídně zahynul. Zmínka o Conquistadoru vzbudila všeobecné veselí. Bylo vidět, že o něm neslyší poprvé. Mně při vzpomínce na jeho posádku veselo nebylo a také jsem jim to řekl. Své vyprávění jsem skončil tím, že bych se rád dostal zpátky na Ostrov. Bylo by báječné, kdyby tam Libertad měla namířeno. Ano, míří také v tu stranu, řekl mladý kapitán. Ale současně jsem vycítil, že nemá moc chuti k tomu, aby mě tam vysadil. „Který je váš první přístav?“ zeptal jsem se. Rozhlédl se kolem po mužstvu, které se znovu dalo do smíchu. Potom mi jen řekl: „Ještě sám přesně nevím.“ Jeho odpověď zněla přinejmenším podivně. Má-li na palubě náklad kávy ze Santosu, musí přece vědět, kde ji vyloží? Ale 125
zkušenosti posledních dní mě naučily, že velká zvědavost může člověku způsobit řadu nepříjemností, a tak jsem si další otázky nechal pro sebe. Místo toho jsem ho požádal, aby dle možnosti dal na Ostrov zprávu, že mě má na palubě. Zavrtěl pomalu hlavou. „Máme rozbitou vysílačku.“ Bylo mi jasné, že lže. Bzučení vysílačky sem zřetelně doléhalo až z můstku, ale zřejmě mu to nevadilo. „Při první vhodné příležitosti tě vysadím na pevninu,“ přislíbil mi mlhavě a s tím jsem se musel prozatím spokojit. Bylo mi čím dál tím víc jasné, že s Libertad není všechno v pořádku. Zatímco jsme spolu hovořili, dala se loď znovu do pohybu. Kapitán se vrátil na můstek. Viděl jsem, jak moje kánoe mizí v dálce … Prokázalo mi dobré služby, a proto mu věnujme na tomto místě vděčnou vzpomínku! Kdosi z posádky se mě zeptal, jestli mám hlad, a potom mi přinesli jídlo. Na oplátku chtěli slyšet nejnovější zprávy a senzace o Conquistadoru. Ptali se na El Kapitána, Hadráka i dona Pedra. Zřejmě je velmi dobře znali, i když pochopitelně pod jinými přezdívkami, než jsme jim dali my. „Cože? Ten se ještě nehoupá na šibenici?“ chechtali se, když padla zmínka o Tarzanovi a jeho zkřiveném nose a uších. „Ten jde do kostela poděkovat Madoně za to, že ho ochránila před policií, a když jde ven, vezme si s sebou na památku hned nějaký její prsten!“ Pokládali to za skvostný vtip, z kterého měli náramnou legraci. Zatímco jsem pořádal u zábradlí jídlo – bylo to maso se sladkými brambory a zelím, které jsem uvítal jako příjemnou změnu po specialitě venezuelských podloudníků zvané olla podrida – vrátil se za mnou znovu kapitán a překvapil mě otázkou, kolik by byli ochotni zaplatit moji rodiče za to, kdyby mě přece jen vysadil na Ostrově. V noci a pod pláštíkem tmy u Antonínského zálivu, kde začala moje plavba. 126
Zeptal jsem se ho, kolik by za takový projev křesťanské lásky požadoval? Prohlásil, že si to musí ještě rozmyslit, a odhadoval přitom pohledem mé možnosti. Nakonec prohlásil, že tisíc dolarů by mu za takovou ochotu stačilo. „Jaké dolary? Mexické?“ Podobná otázka by se snad hodila jako dobrý vtip pro posádku, ale není naprosto vhodná při obchodním jednání. Měl samozřejmě na mysli americké dolary. Má je raději; ani sám neví dobře proč. Možná ze sympatie k presidentu Washingtonovi, který je na nich vyobrazen. Dokonce kdysi zaslechl, že mají desateronásobnou hodnotu, ale o něco tak malicherného samozřejmě nejde. Chtěl jsem vědět, jak by si celou transakci představoval. „Pokud by měl můj otec tisíc amerických dolarů, kde by došlo k jejich předání?“ „Dám ti adresu, na kterou by je tvůj otec poslal.“ Zřejmě to byla otázka vzájemné důvěry. Mohl také předpokládat, že doma v bezpečí hodím všechny sliby za hlavu a peníze nepošlu. Myslím, že ho překvapilo, když jsem mu řekl, že si adresu mohu vzít, ale nemohu mu zaručit, že otec peníze pošle; jsou to jeho peníze, a ne moje. Uvážlivě pokyvoval hlavou a potom vyložil karty: „Chápu, že si teď o mně myslíš, že jsem mizerný zbabělec, který se snaží vyrazit peníze z tvého neštěstí. Rád bych ti řekl, že těch tisíc dolarů není určeno pro nás, ale pro dobrou věc, které sloužíme.“ Odmlčel se, jako by řekl příliš mnoho. A já jsem byl stejně moudrý jako prve. „Pro dobrou věc?“ Jeho mužstvo tvořili přece samí mladí chlapci. Jejich vousy působily, že na první dojem vypadali starší. Teprve večer jsem se poučil o pravém účelu jejich plavby. Šeptem, aby je 127
nezaslechl jejich vůdce, mi vyprávěli, že bojují za svobodu své vlasti. „Mexičané?“ zeptal jsem se. „Kdepak! Nevíš, která země se svíjí pod bičem diktátora Batisty?“ Neměl jsem moc dobrý přehled o politické situaci v mnoha menších středoamerických státech. Čas od času docházelo v každém z nich k politickým nepokojům, ať to byla Nicaragua, Honduras, Kostarika, Guatemala nebo Haiti. Ale když jsem vyslovil jméno Kuba, prozradil mi výraz jejich tváří, že jsem tentokrát trefil do černého. Uplivli si na palubu. „Přesně tak. Tam bydlí ten pán, o kterém byla řeč,“ poznamenal jeden. „S panem Batistou si potřebujeme vyřídit účty.“ „Myslel jsem, že máte na palubě nevinný náklad kávy?“ Ušklíbli se. „O tom nepochybuj! Ovšem pod kávou je ještě trochu místa na…“ „Ticho!“ ozvalo se varovné šeptání. Nemuseli dopovědět – z gesta, které napodobilo ruce s namířenou zbraní, mi bylo jasné, jaké zboží se skrývá pod kávou. „Jedete teď na Kubu?“ „Aby nás tam zabásli? Pěkně děkujeme! Musíme počkat, až bude doba zralá. Je nám líto, ale opravdu ti nemůžeme říci, kam teď jedeme. Musí ti stačit, když ti řekneme, že za kamarády. Přísahali stejně jako my, že obětují život za svobodu. Nebudeme mít klid, dokud neokusíme tyranovu krev!“ Později zpívali revoluční bojové písně a volali: „La muerte al tirano! – Smrt tyranovi!“ Chtěli, abych jim zazpíval nějakou naši lidovou písničku. Abych jim udělal radost, zazpíval jsem písně z doby, kdy Nizozemci bojovali se Španěly za svobodu naší vlasti, „Wiens Neerlands Bloed“ – Krev Nizozemí – a o statečném Pietu Heinovi. Věděli, že v Nizozemí vládne 128
královna, a nemohli to pochopit. Žena, a stojí v čele státu! Ale zachovali se jako potomci dvorných Španělů. Zamávali na počest svými hučkami a provolali slávu královně Juliáně. Vyptávali se, kdy byla v mé vlasti poslední revoluce, a když jsem jim řekl, že za poslední dobu vůbec žádná, tak potřásali rozhořčeně hlavou. Chápali revoluci jako pravidelně se opakující přírodní úkaz, něco jako příliv a odliv. Vycházeli z předpokladu, že když je moc v rukou jednoho jediného člověka, dochází k jejímu zneužití. Vládnoucí jedinec se snaží získat výhody pro svou rodinu – to je dáno lidskou přirozeností – a jediné, co ho drží na uzdě, je strach před revolucí, která by ho mohla připravit o hlavu. Dlouho do noci mi vyprávěli hrůzostrašné příběhy o útlaku a bezpráví, kterým udělají jednou provždy konec. Zřejmě ani jeden z nich nepomyslil na to, že posádku na Libertad vlastně také tvoří jen obyčejní lidé, žádní andělé! Ale tyto úvahy jsem si nechal raději pro sebe. Druhý den časně ráno jsem musel nahoru na můstek za kapitánem. „Chtěl jsem tě včera vyzkoušet,“ řekl mi. „Myslím to s těmi tisíci dolary. Byla by to jen kapka vody do moře ve srovnání s obrovskými částkami, které potřebujeme. Ve skutečnosti jsem ani minutu neuvažoval o tom, že bych tě vysadil u Svatoantonínského zálivu. Riskoval bych tím setkání s policií a prohlídku lodi. Podobné legrácky si nemohu dovolit. Příliš si vážím věci, za kterou bojujeme. Budu k tobě upřímný. Měl jsem v úmyslu hodit tě dnes v noci, až usneš, přes palubu. Rozmyslel jsem si to, protože se mi líbíš. A také samozřejmě proto, že nám můžeš být užitečný.“ To poslední mělo u něj pravděpodobně největší váhu. Tvářil jsem se, že jsem nepochopil jeho poslední slova. „Užitečný?“ zeptal jsem se. 129
„Všiml jsem si, že znáš jazyky. Španělsky mluvíš a tvou mateřštinu jsem slyšel včera, když jsi zpíval. Jak jsi na tom s angličtinou?“ Připadalo mi dětinské nepřiznat se k té troše angličtiny, kterou jsem znal. „Máme ji ve škole a na Ostrov přijíždí spousta anglicky mluvících turistů. A samozřejmě ji slyšíme od námořníků.“ „My anglicky nemluvíme. Bylo by pro nás výhodné, kdyby byl na lodi někdo, kdo umí anglicky. Nabízím ti proto, aby ses k nám připojil.“ Co jsem měl dělat? Začal jsem tím, že si vážím prokázané pocty, a potom jsem se pokusil zaútočit na jeho smysl pro čest. „Moji rodiče si myslí, že jsem se utopil. V první řadě bych je rád uklidnil.“ „My jsme pro své rodiny už dávno mrtvi a pohřbeni,“ řekl klidně. „Moje žena a děti nemají ode mne zprávu už několik let. Pro svobodu se musí přinášet oběti.“ Roztrpčeně mě odstrčil stranou. „Dávám ti dnešek na rozmyšlenou.“ Jeho slova dolehla až na palubu, kde se mužstvo ode mne odvracelo s hlubokým pohrdáním. Dotkl jsem se jich tím, že jsem se nechopil nadšeně možnosti stát se jejich druhem v boji. Celý den si mě nikdo nevšímal. Nedostal jsem ani najíst, ale bylo možné, že předpokládali, že si dojdu pro jídlo sám. Nechtělo se mi. Jednak jsem neměl s sebou žádnou nádobu na jídlo, a potom jsem se bál, že by mě mohli vyhodit s prázdnou. „Co si vlastně myslíš? Táhnout s námi za jeden provaz ti nevoní, ale jídlo bys chtěl!“ Ne, než slyšet něco takového, zůstanu raději celý den o hladu. Večer se mužstvo sesedlo mlčky k sobě. Vycítil jsem jejich nervozitu. Blížíme se snad někam, kde se necítí bezpečni? 130
Kde asi jsme? Libertad plula ve srovnání s Conquistadorem dvojnásob rychle. Mimoto jsme měli vítr v zádech a nesl nás proud. Pokud jsem odhadl prve správně kurs, musíme už být blízko Ostrova. Pokoušel jsem se zahlédnout v dálce jeho důvěrně známé obrysy. Lidská představivost je někdy velmi silná. V jednom okamžiku jsem měl pocit, že cítím suchý, dusný vzduch, prosycený aromatickými vůněmi, který jsem tak dobře znal z domova. Později, když se setmělo, zahlédl jsem v dálce světlo nějakého majáku… Mohl by to být Duivelspiek? V duchu jsem se zlobil sám na sebe, že si přesně nepamatuji rozmístění světel na kruhu majáku. Díval jsem se: dvakrát světlo, třikrát tma, potom zase třikrát světlo, dvakrát tma… Nemýlím se? Jsem skutečně blízko Ostrova? Pokusil jsem se vyzvědět něco na posádce, ale samozřejmě jsem nedostal žádnou odpověď. V hlavě jsem stále nosil kapitánova slova: „Budu upřímný, chtěl jsem tě dnes v noci hodit přes palubu…“ Když se k nim nedám, neprovede svůj úmysl dnes v noci? Věděl jsem o Libertad a jejím nákladu víc, než mi bylo zdrávo. Proč by mě šetřili? Co znamená jeden lidský život, když je v sázce zdar revoluce? Nevystavují snad oni denně svůj život tisícerému nebezpečí? Rozhodl jsem se, že dnešní noc ještě zůstanu na lodi. Zatím mi nehrozilo bezprostřední nebezpečí a nikdo si mě nevšímal. Občas ke mně někdo prohodil škodolibou poznámku jako: „Chtěl jsi, abychom tě vysadili na Ostrově? Můžeš vystoupit! Cesta na Ostrov ti nezabere víc než hodinku nebo dvě plavání. Záleží jen na tom, jak se dohodneš se žraloky…“ S nadcházejícím večerem ve mně začal narůstat pocit nejistoty. Nejenže se mnou nikdo nemluvil; přestaly se ozývat škodolibé poznámky a mužstvo mě obcházelo v širokém oblouku, jako bych byl prašivý… Musím se rychle rozhodnout. 131
Celá posádka se shromáždila u můstku. Paluba teď byla tichá a opuštěná. Zajímalo by mě, o čem teď jednají. Rozhoduje se tam snad o mém osudu? V duchu jsem uvažoval. Mám snad jít na můstek a oznámit jim, že jsem se přece jen rozhodl stát se jejich druhem v boji? Pochyboval jsem o tom, že by mi uvěřili. A i kdyby? Jak dlouho mi může vydržet tahle lež? A potom se stalo něco téměř neuvěřitelného. Dnes, když už je všechno za mnou, mi to připadá jako zázrak, ale v tom okamžiku to přesně odpovídalo situaci, ve které jsem byl. Stál jsem u zábradlí a vyhlížel do tmy; v duchu jsem znovu a znovu rozvažoval, jak se mám zachovat, když se na kratičkou chvilečku cosi zabělalo u boku lodi. Byla to plachta rybářského člunu, který plul se zhasnutými světly. Na okamžik ho ozářilo světlo naší lampy na přídi. Stála v něm vztyčená postava muže, který mohl děkovat nebi za to, že nebyl přejet.
132
Neměl jsem čas na rozmyšlenou. Musel jsem rychle jednat. Znovu jsem získal důvěru ve svou dobrou hvězdu; přelezl jsem zábradlí a skočil. Na můstku si zřejmě nikdo člunu nevšiml a hukot stroje a pleskání kýlní vody přehlušily žbluňknutí vody, které provázelo můj skok do moře. Zůstal jsem pod hladinou a plaval ze všech sil od lodi. Kdybych se vynořil, hrozilo by mi, že mě strhne zpátky vír, tvořící se u lodního šroubu. Rybářský člun jsem nikde neviděl a na okamžik se mě zmocnila hrůza při pomyšlení, že to byl jen nějaký přelud mé rozrušené mysli – v takovém případě bych byl nezadržitelně ztracen. Chtěl jsem volat o pomoc, když se za vlnou za mými zády vynořila plachta; rybář mě viděl a jel mi sám na pomoc. Pevně jsem se chytil boku člunu, zavalitá temná postava se ke mně naklonila a pár tlustých, zpocených rukou mě vtáhl na palubu. Zdvihl jsem hlavu a ve slabém světle hvězd jsem poznal Nicodema. Díval se na mne vytřeštěnýma očima jako na nebožtíka, který vstal z mrtvých, a třesoucími se rty šeptal modlitbu. A tak jsem musil překonat rozrušení z krkolomného skoku do moře sám, a navíc jsem měl co dělat, abych uklidnil roztřesené nervy svého zachránce. Chvilku trvalo, než se mu podařilo promluvit. „Seňore! Tak přece žijete!“ zajíkal se, chytil mě za ruku a tiskl si ji pevně k hrudi a ke tvářím, zmáčenými slzami. „Vy žijete, pane!“ opakoval nadšeně. „Madona budiž pochválena!“ Nahmatal láhev s rumem a zavdal si na posilněnou; intenzívní vůně jeho životabudiče se šířila na všechny strany. Co to jen Nicodema napadlo? Vypraví se takhle opilý na moře, když je tma jako v ranci, a ještě nerozsvítí světlo! Zeptal jsem se ho, jak se sem dostal, ale byl tak vyšinutý, že nebyl schopen ze sebe vypravit souvislou odpověď. Drmolil 133
něco o policii a jistém Josém a nevynechal ani svou ubohou ženu a děti. „Tak dobrá,“ vzdal jsem se, „řekni mi alespoň, jestli tamta světla jsou z majáku na Duivelspieku?“ Přikývl a já se dal málem do křiku radostí. Je to Duivelspiek! To znamená, že nám stačí hodina a kousek a jsme ve Svatoantonínském zálivu. Přešel jsem ke kormidlu a přehodil otěž. Musím být co nejrychleji doma. Ke svému překvapení jsem narazil na Nicodemův odpor. Ne, ne, Nicodemo nechce na Ostrov! „Proč ne? čeho se bojíš?“ „Policie, pane!“ „Máš strach z toho, žes jim lhal a namluvil jim, že jsem se utopil s překocenou lodí? Neboj se, přimluvím se za tebe!“ „Je to něco mnohem horšího, pane.“ „Ještě horšího?“ „Ano, jedná se o výkupné.“ „O výkupné?“ „Ano, ti darebáci žádají výkupné za vás i za ostatní mladé pány a dámy a já je mám vyzvednout. Ale já to neudělám! Nikdy!“ Znovu se uchýlil ke své láhvi. „Dobrá, ale tyhle řeči stejně nemají cenu, když jsem se vrátil.“ Zaraženě se na mne podíval. „Máte pravdu. Jste přece zpátky.“ Ale okamžitě ho přepadly nové obavy. „Půjdete teď na policii?“ „Ano, myslím, že je to docela dobrý nápad.“ „A co já, pane? José si bude určitě myslet, že je to všechno moje vina. Uvidíte, že na mne přijde s nožem!“ „Neboj se! Policie se už postará, aby k tomu neměl příležitost! Co je to za Josého? Je to snad ten chlápek s přeraženým nosem?“ „Ten, pane. To je on! Tomu ničemovi se nedá věřit jediné slovo!“ 134
„Řekni mi ještě jednou pořádně, oč vlastně jde?“ Odstrčil jsem Nicodemovu ruku, která se snažila dostat ke kormidlu. „Chtějí za nás výkupné a ty ho máš vyzvednout?“ Nicodemo začal vzdychat a hekat. „Nechtěl jsem. Nikdy bych to neudělal. Přísahám, že bych raději umřel!“ „A proto se motáš uprostřed noci beze světla na moři, aby tě každou chvilku mohlo něco přejet?“ „Kdepak světlo! To by mě viděl ten darebák a byl by tady motorovým člunem jako na zavolanou…“ „O jakém motorovém člunu to mluvíš? O ten starý přece přišli.“ „To je pravda. Tenhle určitě ukradli na nějakém jiném ostrově. A kde zůstal ten starý?“ zeptal se překvapeně. „Na to teď není čas. Mluv rychle dál. Vrátil se sem?“ Nicodemo si postupně uvědomoval, že se nedám odradit od kursu, který jsem nabral. Držel jsem se vpravo od majáku; doufal jsem, že vyjedu kousek nad zálivem. Pluli jsme na jih. Vsadil bych se o to, protože jsem cítil v plachtách pasát. Světélka na Libertad pomrkávala už z velké dálky. Nebezpečí, že kubánští bojovníci za svobodu obrátí loď a půjdou mě hledat, už zřejmě pominulo. Nicodemo se dal do vyprávění svého žalostného příběhu. „Včera večer jsem zaslechl něco u můstku. Hrozně jsem se polekal, protože jsem si nemyslel, že je tak brzy zase uvidím. Jen si to představte, byli to opravdu oni! Poznal jsem je po hlasech a taky po té jejich venezuelské španělštině. Co jsem mohl dělat? Musel jsem na pomoc … Potřebovali nákladní auto, aby mohli odvézt kořist ze starého sídla. Vypůjčil jsem ho v Antoniově kavárně; jezdí v něm pro pití do města. Vyptával se, nač ho potřebuju. Na tohle, řekl jsem a strčil mu do ruky padesát venezuelských pesos, které mi dali s sebou. No, a potom jsme jeli dvakrát nebo třikrát k Pevnosti. Odvezli jsme všechno, co bylo na půdě. Současně s autem jezdil motorový 135
člun mezi hrází a Conquistadorem. Potil jsem krev, na to můžete vzít jed!“ „Ale stačilo slovíčko a poslouchal jsi jako hodiny.“ „Co jiného mi zbývalo, pane? Jeden darebák … ne José, ale druhý takový lotr … měl po celou tu dobu po ruce pistoli!“ „Aha, to byl Hadrák,“ řekl jsem. „Známe svoje lidi. Ten střílí vždycky vedle.“ „Možná že máte pravdu, pane. Ale člověk nikdy neví. A já mám ženu a děti!“ Ano, Nicodemo má vlastně taky svou pravdu. „Jak se daří Mercedes?“ zeptal jsem se. „Ta teď chudinka sedí a klepe se strachy. Jinak naštěstí dobře, děkuju za optání.“ „Neptal ses mužů z Conquistadoru, co s námi provedli?“ „Samozřejmě! Zač mě máte?“ Málem se urazil. „To bylo to první, nač jsem se jich zeptal. Kde jsou? povídám. Ale oni mi samozřejmě neřekli ani slovo. Jen se chechtali.“ „A ty ses smál s nimi?“ „Pane, vy se mi teď posmíváte,“ bránil se Nicodemo. „No, jen trošinku.“ Nicodemova plachetnice se nemohla srovnávat s mým Modrým delfínem. Přesto to byl báječný pocit – držel jsem zase kormidlo a otěž. Cítil jsem, jak loď prořezává vlny, a byl jsem si teď dokonale jistý tím, že vůně dráždící moje chřípí je skutečně vůní Ostrova. Byli jsme mu každým okamžikem blíž a blíž. Je to vůbec možné, že zanedlouho budu moci udělat něco tak fantastického, jako je vzít telefon a ohlásit: „Ahoj, tati, tak jsem zase tady. Já, Marek!“ Kdyby to tak šlo a mohli se to dozvědět ostatní v pralese… „Věděl jsem, že jste ještě naživu,“ omlouval se Nicodemo. „Jak to? Jak jsi to mohl vědět tak jistě?“ „Kdybyste byli mrtví, nepožadovali by přece za vás výkupné.“ 136
„I to se už stalo, milý Nicodemo. Ale tím líp, že tě to uklidnilo. Řekni mi teď ještě jednou přesně, jak je to s tím výkupným?“ „Zítra večer, pane. Přál si, aby to zanesli ke starému sídlu.“ „Kdo si to přál? Ten s přeraženým nosem?“ „Ano, José.“ „A co ostatní. Ti o tom nevědí?“ „Myslím, že ne. Dnes v noci odpluli pryč. Zůstal tady jenom on.“ „Kde je?“ „Čeká v jeskyni, až mu přinesu peníze.“ Ten by se dal krásně chytit, řekl jsem si v duchu. Stačí upozornit policii. Ale nesmím se ukvapit… „Po kom chtějí výkupné?“ zeptal jsem se. „José poslal doktoru Bergmanovi dopis, ve kterém píše, že jste se neutopili a že je za určitou sumu ochoten říci, kde jste. Váš otec má o tom před policií pomlčet a zastrčit peníze za hodiny v hale starého sídla. Musí to provést tak, aby se o tom nikdo nedozvěděl. Taky si vymínil, aby nikdo nešpehoval toho, kdo vyzvedne zítra ráno peníze…“ „Tys ten dopis viděl?“ zeptal jsem se. Jak jen může znát tak přesně jeho obsah? Nastalo trapné ticho. „Musel jsem ho sám napsat, pane.“ „Ty?“ „Tvrdil, že neumí psát.“ „Možná že chtěl, aby to bylo napsáno tvou rukou.“ „To myslíte vážně, pane?“ „Nicodemo, ty jsi fakt hrozný osel. Proč jsi mu taky neřekl, že tě nikdo nenaučil psát?“ „Měl jsem hrozný strach, pane. A taky jsem si nedokázal tak rychle rozvážit, co by z toho mohlo být…“ „Kolik za nás chce ten lump?“ zeptal jsem se. Zajímalo mě to, stejně teď nedostane ani groš. 137
„Moc peněz, pane.“ „Myslíš, že víc, než se v takových případech požaduje?“ „Nikdo nemá takovou cenu. Požaduje sto tisíc pesos.“ Ještě že je stará paní De Lasallová tak bohatá, napadlo mě mimoděk. „Sto tisíc pesos! A kolik jsi z toho měl dostat ty?“ „Já, pane?“ „No ano, ty. Jako odměnu za tvoji námahu. Měl jsi přece peníze vyzvednout a to je na celém dobrodružství to nejnebezpečnější! Máš přinejmenším právo na polovinu! Nezmínil se o tom?“ „Ne, ani slovem.“ Nicodemo se odmlčel a mně bylo jasné, že v duchu uvažuje o padesáti tisících pesos, které mohl strčit do kapsy, kdyby nebyl taková bábovka. „No, stejně to teď všechno vzalo jiný konec,“ prohlásil po chvilce. V jeho hlase zaznívalo zadostiučinění. „José taky nedostane nic!“ O výkupném jsem se toho už dozvěděl dost. „Nevíš, jak to vypadá u nás doma?“ „Všechno v pořádku, pane.“ Znělo to bezstarostně, málem nadšeně. „Zrovna včera jsem viděl doktora Bergmana. Jel kolem za svými pacienty v Knoekoe – víte přece, že byl Silvestr? Zdravil mě a ještě volal: Buď zdráv, Nicodemo! Co doma, všechno v pořádku?“ Bojoval jsem s dojetím, které se mě zmocnilo při jeho slovech. „A ty jsi nemohl zavolat: Doktore, neutopili se! Lhal jsem policii …“ zeptal jsem se, neschopen ovládnout svůj hněv. Nicodemo lítostivě vzdychl. Ne, něco takového ho nenapadlo. Ocitli jsme se teď v těsné blízkosti Ostrova. Viděl jsem vjezd do zálivu a světélko na molu, když se přes převalila vlna. Ještě nanejvýš půl hodiny a budu po čase opět stát pevně na důvěrně známém břehu Ostrova. Pokusil jsem se klidně rozvážit, co mám dělat. Nejdřív telefonovat domů. Ale neohrozí moje telefonování plán, který jsem si v duchu zosnoval a podle něhož 138
se nikdo neměl dozvědět o mém návratu? Odkud by se dalo bezpečně telefonovat? Na Ostrově mě zná každé malé dítě. Nicodemo zneklidněl. „Pane, vysadím vás na břeh, ale potom hned obrátím.“ „Koho se ještě bojíš?“ zeptal jsem se. „Ten venezuelský vyděrač teď už jen čeká na peníze, které mu máš přinést.“ „Ale doktor Bergman dostal dopis dnes odpoledne. Nepůjde přece jen na policii?“ „Pokud vím, v dopise se mu to zakazuje.“ „To je sice pravda, ale myslíte, že člověk jako on si dá něco předpisovat?“ „Vidím, že znáš dobře mého tatínka. Ale dovol, abych ti řekl, že nepatří k lidem, kteří zvou policii tam, kde si myslí, že na to stačí sami.“ Nicodemo zamyšleně pokyvoval hlavou… „Já tě prostě nenechám odejít, protože tě potřebuji. Musíš mi opatřit auto, ve kterém bych mohl jet do města.“ „Auto, pane?“ „Těm venezuelským darebákům jsi přece také dokázal opatřit auto. Pro mne to nejde?“ „Nezbývá mi než požádat Antonia ještě jednou o dodávku.“ „To je přesně to, co potřebuji. Za volantem dodávky mě nikdo nebude hledat.“ „A když opatřím auto, pane, mohu zase na svůj člun…?“ „Ne, půjdeš hezky domů a budeš se tvářit jako neviňátko. Samozřejmě nesmíš nikomu říci o mém návratu, ani Mercedes. Budeš se chovat tak, jak se dohodlo v tom dopise. Zítra ráno, vlastně už dnes ráno, protože noc už bude pomalu u konce – tak tedy dnes ráno se vypravíš do Pevnosti a vyzvedneš tam obálku s penězi, kterou najdeš v hale. Obálku odneseš svému příteli Josému. Kde se s ním máš sejít? V jeskyni?“ „Kousek za zálivem. Má mi přijet na půl cesty naproti.“ 139
„To vymyslel dobře. Zřejmě nechtěl, aby ho někdo špehoval. Doufám, že se nám ho podaří chytit.“ „Ach pane, nemohl by jít místo mne někdo jiný?“ „Kdepak, okamžitě by ho napadlo, že něco neklape. Buď rád, že můžeš udělat něco, co alespoň trochu zmírní tvou vinu v očích policie.“ „Ale co když José přijde na to, že jsem ho zradil…?“ „Než si něčeho stačí všimnout, bude za mřížemi. Myslím, že nejvhodnější chvíle pro policii nastane, až si bude v jeskyni přepočítávat bezcenné bankovky v obálce.“ „Bezcenné bankovky…?“ „Snad si nemyslíš, že můj otec dá do obálky platné peníze, když bude vědět, že jsem se vrátil se zdravou kůží domů?“ „Může se přece podívat do obálky hned na moři!“ „Sotva! Nebude mít dost světla a také bude mít strach z toho, že by ses mohl hlásit o svůj podíl. Počkej, to je nápad! Ty musíš vymáhat svůj podíl! Potom to bude téměř dokonalé!“ Bylo jasné, že Nicodemo nemá do celé věci moc velkou chuť. Neřekl už ani slovo. Za necelou čtvrthodinku jsme vpluli do zálivu. Potichounku jsme přirazili k molu. Třásl jsem se rozčilením, když se moje noha dotkla hráze. Mercedes zřejmě nespala. Obešli jsme po špičkách dům, ale stejně nás zaslechla. Zavolala na nás hlasem, ve kterém se chvěl potlačovaný strach: „To jsi ty?“ „Ano, klidně lež, všechno je v pořádku,“ odpověděl jí Nicodemo. Šel teď přede mnou, aby mi ukazoval cestu. Mluvil španělsky, aby si Mercedes myslela, že je s Josém nebo nějakým jiným Venezuelanem. Zůstala uvnitř domku. Šli jsme mlčky ke kavárně, kde nesvítilo jediné světélko. Čekal jsem schován za kaktusy. Nicodemo zaklepal na okno. „Co se děje? Kdo je to?“ ozval se rozespalý hlas. „Jsem tu ještě jednou pro auto.“ 140
Zaslechl jsem mrzuté bručení a potom se okenice otevřely dokořán. „Nač ho zase potřebuješ?“ „Co je ti do toho? Dostal jsi přece zaplaceno, ne?“ „Dobrá, dobrá. Peníze jsem dostal, ale nesmrdí tak trochu ta práce, pro kterou potřebují auto? Nerad bych měl nějaké nepříjemnosti.“ „Stačí, když budeš pěkně zticha.“ „A co když se o to začne starat policie?“ „Nebude se starat. A i kdyby se starala, můžeš tentokrát klidně spát. Tak co – dáš mi ho nebo nedáš?“ „Co za to? Tentokrát mi padesátka nestačí.“ „Budu se snažit, abych z nich vyrazil víc. Spolehni se.“ „Tys ten pravý na takovou věc. Ale ať už je to jak chce. Máš ho mít. Jenom pamatuj na to, aby po rozednění stálo tady u dveří. Musím hned ráno do města.“ „Neboj se, všechno bude v pořádku,“ sliboval Nicodemo, kterému spadl kámen ze srdce. „Dej mi klíček.“ „Tady je. A poslouchej ještě jednou. Jestli se dostanu kvůli tobě do nějakého maléru, zlomím ti vaz.“ Viděl jsem, jak z okna vyletělo něco malého – zřejmě klíček; za chvilku se za kavárnou ozvalo bručení motoru. Nicodemo předjel a já k němu vlezl do kabiny. U svého domku mi předal řízení. Jako odměnu jsem mu vtiskl do ruky několik stříbrňáků, které jsem ještě našel po kapsách. Ještě než slezl, stáhl jsem mu s hlavy klobouk, abych zdokonalil své převtělení v závozníka. A potom jsem vyrazil na osamělou jízdu přes Knoekoe do města. Cestou jsem si v duchu ještě jednou promýšlel svůj plán. Nejdřív zastavím u pana Brouwera, je to policejní komisař na penzi. Od té doby, co přestal sloužit, bydlí v malém venkovském domku, ve kterém má telefon. Znal jsem ho dobře, 141
protože často přicházel za otcem, aby ho upozornil, kde potřebují pomoc po ostřejší výměně názorů nebo při nějaké nehodě.
Domek pana Brouwera stojí stranou a bydlí v něm sám. Nikdo si mě nevšimne. Nevěděl jsem, kolik je přesně hodin. Moje hodinky vypověděly po koupeli v moři službu. Odhadoval jsem, že může být něco mezi třetí a čtvrtou. Cesty byly ještě prázdné. Osaměle stojící kaktusy vyvolávaly představy zvířat nebo lidských postav; jednu chvíli osvětlil reflektor utíkajícího zajíce nebo něco, co se mu silně podobalo. Znal jsem krajinu, kterou jsem projížděl, velmi dobře; za noci měla v sobě cosi tajemného a neskutečného. Chvílemi jsem si připadal jako ve snu. Snad k tomu přispělo vědomí, že ještě nikdo neví o mém návratu. Ani tatínek. Vzpomínal jsem na Lianu, na Heina a na ostatní. Brzy budeme zase všichni pohromadě. 142
A tady je už velká odbočka na Zandhoek! Ještě pět minut, a budu moci zvednout sluchátko…! Pan Brouwer měl zřejmě lehké spaní. Slyšel mě, jak přijíždím, a stál v pyžamu ve dveřích. Nemusel jsem ani klepat, díval se na mne jako na zjevení. Mlčky mě pustil dovnitř a zavřel pečlivě dveře. Instinkt zkušeného policisty mu prozradil, že si nepřeji, aby mě někdo viděl. „Marku! Ať se propadnu, jestli jsem kdy věřil tomu, že ses utopil! Říkal jsem si, ten se přece hned tak neutopí! Ovšem když o vás nebylo celý týden nic slyšet … Ví to už tatínek?“ „Ne. Směl bych mu zavolat?“ „Pojď honem se mnou.“ Dovedl mě do své ložnice. Ze starého zvyku měl telefon u postele. Ukázal mi aparát a šel pryč, aby mě nerušil. Třesoucími se prsty jsem vytáčel číslo. Nečekal jsem dlouho. Na druhém konci zřejmě nespali. „Ano. Haló, kdo tam?“ Tatínek. Na chvilku jsem oněměl. „Kdo volá?“ Tatínkův hlas byl mrzutý a netrpělivý. Možná že myslel, že mu volá anonymní pisatel dopisu. „Tati, to jsem já.“ „Marku!“ Na druhém konci nastala krátká pomlka. „Počkej chvilku! Přepnu si hovor.“ To dělá kvůli mamince. Druhý aparát stojí v tatínkově pracovně. Už se ozývá. „Jsi tam ještě, chlapče? Odkud voláš?“ „Od pana Brouwera.“ Slyšel jsem, jak se mu ulevilo. „Tak jsi na Ostrově. Díky bohu. Chceš se mnou mluvit jen telefonem, nebo hodláš přijít domů?“ „Tati, nemohl bys sem přijet?“ „Samozřejmě. Hned jsem tam.“ „Ale nikomu nic neříkej.“ 143
„Chápu. Brouwer je můj pacient. Volal mi on, ne ty. Doufám, že jsi v pořádku? Dobrá. A co ostatní?“ „Žijí. Všichni v pořádku.“ „Jsou také na Ostrově?“ „Ne, ale všechno ti pořádně vysvětlím, až budeš tady.“ „Už jedu.“ Zatímco jsme čekali na otce, vyprávěl mi pan Brouwer o tom, co se dělo po našem zmizení. Policie neměla ani nejmenší důvod, aby pochybovala o Nicodemově vyprávění – ten chlap by zasloužil, aby z něj stahovali kůži zaživa! Přednesl to náramně dramaticky a pak – koho by napadlo, že nás unesli pašeráci? Všechny lodi v okolí dostaly výzvu, aby pátraly po převržené plachetnici. Našim rodinám zbývala jediná naděje, že se plachetnice nepotopila. Kdyby se jen překotila, mohli jsme se na ni vyšplhat a zachránit se! Pokud se nám to ovšem nepodařilo, byla naděje na to, že jsme přežili, víc než malá. Je přece všeobecně známo, že v moři kolem Ostrova nežijí jen malé rybičky, které se spokojí s málem… Věděl jsem dobře, nač naráží, a byl jsem raději zticha. Pochopil jsem také, jakou zprávu tehdy zachytili na Conquistadorovi a proč se tak úzkostlivě rozhlíželi po obloze. Druhý den ráno vyslalo ještě námořnictvo na obhlídku helikoptéru. Kroužila kolem Ostrova celý den, ale marně. Plachetnice klesla ke dnu… Slyšel jsem tatínkovo auto první. Pan Brouwer ho šel přivítat. Držel se vzdor své sedmdesátce ještě stále zpříma jako v dobách, kdy nosíval uniformu. Vrátili se za chvilku. Tatínek se podle očekávání tvářil klidně a ironicky si mě prohlížel. „Ať už máš za sebou cokoli, nemohlo ti být tak špatně. Jsi opálený jako po prázdninách. Mám-li být upřímný, tak ani já ani rodiče tvých přátel nevypadáme jako po týdnu příjemně prožitých prázdnin.“ „Jak je mamince?“ zeptal jsem se. 144
„Maminka tě nepostrádala,“ uklidnil mě tatínek. „Teprve včera se na tebe poprvé zeptala. Řekl jsem jí, že jsi šel plachtit. Potom se o tebe přestala zajímat… Byl jsem rád, že jí nemusím lhát. Celý se třesu zvědavostí, abych se dozvěděl, co jste to vlastně vyváděli?“ „Tatínku, nedostal jsi nějaký dopis?“ „Ano,“ hrabal se v kapsách. „Nějaký darebák se pokoušel vymámit na mně víc peněz, než se mi kdy podařilo poctivým způsobem vydělat. Jak jste se, propánakrále, dostali do rukou takovým lidem? Plachtíte snad kvůli tomu?“ „Tati, zaplatil jsi už něco?“ „Ne, naštěstí ani cent.“ „A policii jsi také nic neřekl?“ „Chtěl jsem si ještě jednou rozvážit, co mám vlastně dělat. Kdybych se byl o tom dopise zmínil panu De Lassalovi, byly by peníze za hodinu na místě určení – totiž za starými hodinami. Napadlo mě ale, že by to mohl být také obyčejný podvod. Chtěl jsem ještě chvilku počkat, abych v někom nebudil marné naděje. Teď samozřejmě můžeme požádat policii o pomoc. Předpokládám, že ti ostatní jsou v bezpečí.“ „Ano, jsou v pořádku. Dá-li mi námořnictvo k dispozici letadlo, ukáži jim místo, kde jsou. A tati, vím taky, jak chytit toho darebáka, který po tobě vymáhal výkupné.“ „Myslím, že je dost prohnaný na to, aby nejednal sám. Bude mít nějakého prostředníka, a než mu policie přijde na stopu, bude dávno za horama.“ „Policie nemusí po nikom slídit. Znám toho prostředníka.“ „Cože? A kdo je to?“ „Indiánský rybář, který z toho nemá ani cent. Zastrašili ho darebáci, kteří se vloupali ke staré paní De Lasallové a myslí si, že si namastí kapsu ještě na nás! Máme co dělat s pěkným lumpem! A o té loupeži v kostele, co k ní došlo minulý měsíc – 145
o té taky něco vím! Stačí, když se mu pěkně skočí na kobylku, až si bude dnes večer přepočítávat peníze. Anebo to, o čem se bude domnívat, že to peníze jsou.“ „Zdá se, že svět v tobě našel velikého detektiva,“ poznamenal tatínek. Ale komisař Brouwer se dostal do ráže. „Dám se do toho, penze nepenze…“ Vyložil jsem jim krátce, co se stalo ve vánočním týdnu. Pan Brouwer se obrátil vítězoslavně na mého otce: „Neříkal jsem to, doktore? Nechtělo se mi stále věřit, že by se váš chlapec utopil tak blízko zálivu!“ Tatínek si bručel něco pod fousy. „Musíš v první řadě dostat domů své kamarády z pralesa, do kterého se dostali tvou vinou,“ řekl mi. „Zavolám hned na námořní základnu.“ Vstal, ale zase si to rozmyslel. „Proč bych tam měl volat já? Zavolej si tam sám. Nebo víš co: zajeď tam v té staré kraksně, kterou jste vymámili na Antoniovi. – Chceš se ještě předtím podívat na maminku?“ Maminka. Nerad bych ji rozrušil. S maminkou je to těžké; stává se mi, že si ani nevšimne, že jsem vešel do ložnice. Jindy se zase ke mně vrhne jako šílená, mluví zmateně o mé mrtvé sestřičce a nechce mě pustit … Ale věděl jsem, že udělám svou návštěvou u maminky tatínkovi radost. Nikdy mě k tomu nenutí; dobře jsem postřehl zaváhání v jeho hlase. Odpověděl jsem, že jsem samozřejmě na prvním místě plánoval návštěvu doma. Viděl jsem, že mu to udělalo radost. Pokud jsem si kdy uvědomil, jak moc mám tatínka rád, bylo to právě v tuto chvíli. „Půjdu zatím za rodiči Heina a Mary,“ řekl tatínek. „A také za Lianiným otcem. Eddieho maminka se z toho neštěstí rozstonala. Byl jsem tam už několikrát a musel jsem jí předepsat nějaké uklidňující léky. Řeknu jim, aby si to nechali pro sebe, dokud se nám nepodaří lapit ty dva anonymní pisatele dopisů.“ 146
Měl jsem dojem, že nastal pravý okamžik pro to, abych odhalil způsob, jakým došlo k napsání dopisu. Nesmím zapomenout na nabitou pistoli…! „Ten darebák Nicodemo!“ rozzlobil se tatínek. „Předevčírem jsem ho potkal a on se na mne mile usmíval.“ „Kdyby nebyl Nicodemo na moři, neseděl bych teď tady s vámi,“ řekl jsem na jeho obranu. A potom jsem konečně jel domů. Tatínek už na mne čekal, protože jeho auto je rychlejší. Moje návštěva u maminky byla kratší, než jsem si myslel. Spala. Tatínek mi pokynul, abych šel raději pryč od její postele. Trápívaly ji všelijaké noční můry a tatínek byl rád, že je teď klidná. „Necháme ji na pokoji. Musíš teď konat svou povinnost vůči tvým kamarádům. Až se vzbudí, řeknu jí, že jsi z plachtění doma…“ Přikývl jsem a vyšel z domu. Když jsem se usadil za volant, uviděl jsem ještě jednou v duchu temný pokoj nemocné maminky. Její bledou tvář, odvrácenou na druhou stranu. Hlava s šedivými vlasy spočívala mírně zabořena do polštáře. Věděl jsem, že už nikdy to u nás nebude tak jako dřív. Chudák tatínek – jako lékař to věděl určitě líp než já… Musel jsem pospíchat, začínalo se rozednívat. Jel jsem nejdříve k veliteli námořnictva, panu Heyligersovi. Tatínek mu už telefonoval, protože na mne čekal. „Dám ti s sebou malé letadlo typu Douglas. Může přistávat na řece, a když se trochu smáčknete, vejde se tam pohodlně pět lidí,“ řekl mi. Byl bych mu rád zamlčel zběhlého námořníka a nyní kuchaře Bárendeka, ale nemohl jsem se tomu teď vyhnout. „Je nás šest, pane.“ „Šest? Našli jste snad někoho v pralese?“ „Je to kuchař z pašerácké lodi – Holanďan.“ „Jakou záhadnou cestou se dostal holandský kuchař na loď venezuelských pašeráků?“ 147
„To je dlouhá historie,“ řekl jsem. „Budu vám ji později vyprávět pořádně celou.“ O Šmudlovi jsem raději nemluvil – ten se vždycky někam vejde. Za čtvrthodinu jsme už stoupali k nebi – myslím tím mladého důstojníka Arendse a sebe. Letadlo klouzalo pomalu po hřebenech vln a postupně se odpoutávalo od hladiny. Široko daleko před námi se rozprostíralo v ranním rozbřesku lazurově modré moře. Na východě začínalo vycházet slunce.
148
V. Co se mezitím událo v táboře (Hein pokračuje ve vyprávění) Marek s námi nebyl, ale snažil jsem se vést tábor co nejlépe a docela se mi to dařilo. Všichni totiž věděli, že mne Marek sám požádal, abych ho prozatím zastoupil v jeho funkci, ne? Liana se sice záhadně usmívala, když jsem občas Marka napodobil – například když se rozdělovala práce – ale tvářil jsem se, jako že jsem si toho nevšiml. Stále jsme na Marka vzpomínali. Kde teď asi je? Podaří se mu dostat se bezpečně na pobřeží a vyhnout se nebezpečí zrádných, zarostlých říčních ramen, kde by se těžko dočkal pomoci? Ale podobné nápady jsme hned pouštěli z hlavy. Marek má přece ve všem štěstí, proč by ho neměl mít i tentokrát? Neustále jsme se vzájemně uklidňovali, ale když jsme si po večerním posezení u ohně šli lehnout, nemohl jsem dlouho usnout. Jinak jsme neměli žádné starosti. Hladu jsme se už nemuseli bát, ale zdálo se, že Markova nepřítomnost v nás vyvolává novou energii. Vymýšleli jsme stále nová a nová zlepšení našeho tábornického života, ale neměli jsme z toho tu pravou radost. V duchu jsme počítali dny, kdy nás Marek vysvobodí z pralesa. Bárendek neznal Marka tak dobře jako my a nad našimi řečmi krčil občas nedůvěřivě rameny. Nezdálo se mu, že naše osvobození je hotová věc, má-li je v rukou Marek. Uznával, že na dně nádrže bylo ještě trochu benzínu, ale stačilo zajet do jednoho slepého ramene a … Měl jsem někdy dojem, že se snaží uvést naše naděje na pravou míru. Zřejmě trochu také na Marka žárlil – své výklady o benzínu a slepých ramenech končil poznámkou, že sice ví, že bychom ho tady těžko postrádali, ale odmyslíme-li si tuto okolnost, musíme dojít k 149
závěru, že měl jet raději on. Pamatuje si ještě přesně, kde jsou ty odporné rostliny, a kde ne. Dobře jsem Bárendekovi rozuměl – byl by rád hrál prim. Hlavně před Mary. Snažil jsem se ho odškodnit tím, že jsem neustále zdůrazňoval jeho zásluhy o naši záchranu. Kdyby nás nebyl našel v pralese, byli bychom ztraceni. Díky nářadí, které přivezl s sebou, si teď můžeme vyrobit například háčky na udice, které jsme tak nutně potřebovali! Já sám jsem vycházel s Bárendekem velmi dobře. Horší to bylo s Eddiem. Bárendek Eddieho nesnášel. Nemohl mu odpustit svou porážku ve sporu o pušku. Těžko by teď mohl popřít, že Eddie je lepší střelec než on. Ulevoval si alespoň různými poznámkami o ptácích, které Eddie ulovil. Jednou byli moc hubení a měli tuhé maso, jindy se mu zdáli malí a litoval rány, které na ně padly. Jen ať se všichni podívají na rybu, kterou ulovil on – Bárendek! Eddie se choval rozumně a byl raději zticha. Jenže byla tady ještě Liana, která sledovala jejich tichý boj s náramným potěšením a projevovala své spojenectví s Eddiem alespoň poznámkami o příšerném množství kostí, které měla ryba v sobě. „Prosím, prosím, dámo! Příště vylovím speciálně pro vás jednu rybu bez kostí,“ sliboval jí Bárendek a pokračoval ve svém handrkování s Eddiem: „Jenom se podívej na toho chudáčka ptáčka! Vždyť málem vypadá jako kanárčí mládě! Měli jsme mu místo střílení udělat klec – to ubožátko nám mohlo alespoň posloužit zpěvem. Vůbec nemám chuť opékat takového nanicovatého ubožáčka na rožni! A co ty, Šmudlo? Alespoň ty máš mít rozum a vědět, že něco takového se neaportuje. To jsem od tebe nečekal. Myslím, že ti příště zakážu chodit na lov…“ 150
Do Bárendekových nářků a výčitek se vložila Mary: „Zrovna teď to nechceš Šmudlovi dovolit? Naučila jsem ho tak pěkně aportovat!“ Objala přitom Šmudlu kolem krku. To se Bárendekovi nehodilo do krámu. Přišel za Eddiem proto, aby vyvolal hádku, a mohl si nechat psa u sebe. Ale nedokázal odepřít něco Mary, Stačilo jen, aby se na něj podívala, a byl jak máslo. Kvůli její zábavě dával po obědě k lepšímu všelijaké příběhy ze života. Senzační historky o tom, jak sloužil u námořnictva, přičemž nikdy neopomenul zdůraznit své hrdinské činy. Nebrali jsme jeho řeči doslova. Ten, kdo by se něčeho podobného dopustil, musil by zákonitě nabýt dojmu, že jediný člověk se zdravým rozumem v nizozemském námořnictvu byl Bárendek. – Zbytek tvořili samí poloviční nebo úplní blbové. Své vyprávění zahájil sdělením, že mu bylo od počátku jeho kariéry u námořnictva jasné, kde hodlá skončit. Byla to hodnost kuchařova pomocníka. Na válečné lodi se nenajde lepší místo než v kuchyni, a tak tedy uvedl do rubriky pro občanské povolání kuchařské řemeslo, i když jinak je vyučený kamnář. Kuchař jako kamnář – oba začínají na k. Smůla je, že člověk musí prodělat ze začátku normální výcvik, než se dostane na své místo v kuchyni. Například volají jednoho po druhém na můstek, aby dělal kormidelníka. Tam člověku řeknou: dej pozor, aby ručička tvého kompasu stála přesně v prostoru mezi severem a severoseverovýchodem. Jaktěživo neměl kormidlo v ruce a už se mu naskytla možnost sjíždět vodu v přístavu Den Helder. Nevěděl, má-li se z toho radovat, nebo ne. Čím hloupější se člověk při takovém výcviku projeví, tím rychleji ho vyrazí. „Otočit o tři čárky k zádi,“ řekl jeden důstojnický holobrádek, který se v tom ještě sám dobře nevyznal. Bárendek otočil kormidlem směrem k přídi o dobrých sedm čárek. „Ty hovado,“ vyjel si na něj důstojníček, „řekl jsem jasně k zádi.“ 151
„No a, neudělal jsem to snad? Záď je přece vpravo, ne?“ „Tak podle tebe je záď vpravo! Ty osle, záď je přece vždycky vlevo. Koukej, kam jedeš!“ „Záď je vlevo?“ divil se Bárendek. „To jsem blázen! A kapitán nám řekl, že je vpravo.“ Ubožák důstojník vzteky oněměl a zmohl se jen na poznámku: „V tom případě o tom nemáš páru ani ty, ani ten kapitán!“ „Dejte si pozor, ať vás neslyší,“ napomínal ho Bárendek. A tak to šlo dál, až pan důstojník dostal pořádný výtopek za to, že nejeli pořádně. „Dobrá,“ uznal Bárendek, „byla to moje vina, ale on má frčky a je za to zodpovědný.“ Bárendek málem zboural velký orientační sloup ve vodě. „Já vím, takový sloup stojí peníze. Co to jen dá práce, než se takový sloup upevní v přístavu, aby na něm mohli sedat rackové a odkládat své neslušné vizitky! A tak tedy se ukázalo, že na kormidelníka jsem vhodný nebyl, a co se týče veslování nasucho – to už vůbec ne.“ Nevěděli jsme, co to je. Bárendek nám to vysvětlil. Veslování nasucho se odehrávalo v připoutaném člunu, kde byla připravena vesla, „Mohli jste veslovat, že jste málem vypustili duši, a přitom jste stejně nedojeli nikam. Taky o to nešlo. Tady se cvičil styl, rozumíte, museli jste rozvíjet svůj styl. Jakmile se zatroubilo na veslování nasucho, postavil jsem se do první řady. Jenom se, hoši, dívejte, jaký je Bárendek čilý a horlivý! Rád vesluješ nasucho, Bárendeku? Neznám nic radostnějšího, kapitáne, jsem do toho celý blázen. Ještě ti nikdo, Bárendeku, neřekl, že u námořnictva nemáme žádné kapitány a poručíky? Všichni důstojníci jsou pro tebe páni důstojníci, rozumíš? Rozumím, kapitáne. Všichni se mohli smíchy potrhat nad mou blbostí. A potom desátník zavelel: ‚Do člunu!‘ Byl to ten, co nás měl cvičit ve správném stylu při veslování. A kdo se žene jako první 152
do člunu? No, hoši, hoši – kdo jiný než Bárendek a pěkně si hlídá místo u kormidla. Už je dole z provazového můstku a na zádi u lavičky, na které leží volně kormidlo. Vrhl jsem se k němu a naklonil se přes záď tak, že jsem byl málem hlavou ve vodě, ale kormidlo ne a ne zaháknout do příslušných oček. ‚Nech to na mně, Bárendeku,‘ ozval se jeden takovej vejtaha, co by taky rád seděl u kormidla,‘ ‚nemáš o tom páru.‘ – ‚Nech bejt,‘ já na to, ‚jestli to neumím já, tak ty už zaručeně ne.‘ A najednou nad námi zařval desátník: ‚Co je to tam u toho kormidla? Všichni na sedačky a vesla do ruky!‘ – ‚Bárendek nemůže nasadit kormidlo!‘ zařvali na něj. ‚V pořádku, už to je,‘ já na to, ‚můžeme vyrazit, námořníci!‘ To víte, vždycky to nevyšlo. Bafli mě a musel jsem se potit u vesla, místo abych si seděl v klidu u kormidla a povzbuzoval své spolubojovníky: ‚Ták pěkně, hoši! Jen se do toho pořádně opřete, trochu potu nezaškodí. Bárendek vám bude pěkně kormidlovat.‘ – Když jsem potom seděl u vesla, nedokázal jsem udržet tempo s ostatními, ať jsem dělal, co jsem dělal. Když se jejich vesla ponořila do vody, zrovna jsem vytahoval svoje ven. ‚Ty hovado, ty se to nikdy nenaučíš!‘ řval na mě seshora desátník. ‚Taky se bojím, pane,‘ odpověděl jsem, ‚snad by to šlo líp, kdybych seděl na přídi.‘ ‚A kde sedíš teď, ty hlupáku?‘ ‚Aha, myslel jsem vlastně na zádi‘. – ‚A proč sis tam nesedl hned?‘ – ‚Všechna místa na zádi byla už obsazená, pane.‘ – ‚Dobrá, vyměň si místo s Jansenem!‘ Tak jsem šel veslovat na záď, ale ani tam mi to moc nešlo. Nakonec sami uznali, že se hodím jen do kuchyně. Možná že bych to tam byl všechno vydržel, kdyby nebylo těch jejich řádů a věčného pucování.“ Měl u nás se svými historkami samozřejmě velký úspěch. Zvláště Mary jimi byla nadšená. Ale Eddieho jeho vyprávění 153
dráždilo. Ti dva se nemohli shodnout. „Tobě jdou ruce pryč od každé pořádné práce,“ prohlásil jednou Eddie. „Ano,“ souhlasil Bárendek. „Kdyby byli všichni tak jako já, mohli by rozpustit celé slavné vojenské námořnictvo. Stále se snaží nadělat z lidí bdělé obránce vlasti,“ pokračoval trpce Bárendek. „‚Strážný pes naší vlasti,‘ říkával často náš kapitán a sám přitom vypadal jak nějaký pes od svatého Bernarda, chyběl mu jen ten soudeček pod krkem. Naštěstí nebyli všichni tak leniví jako já,“ obrátil se k Eddiemu. „Našli se tam pracovití horlivci. Ty bys k nim zaručeně patřil. Takoví, co žerou službu i s chlupama, věřej na věrnost věci a skončej potom pod penzí.“ „Mě laskavě vynech,“ požádal ho Eddie. Bárendek se jen ušklíbl. Jindy navázal na své vypravěčské úspěchy příběhy o amsterdamském Rozengrachtu, kde trávil svá klukovská léta. Bylo jich doma devět; věčně matce překáželi, a proto je vyhazovala na ulici. Cožpak o to, na ulici se daly zažít všelijaké legrace. Třeba s orchestrionem, který patřil Schelemu Tinusovi, nebo s Armádou spásy. S tou chodila také Bárendekova nejstarší sestra Klárka. Pomáhal také prodávat různé noviny – to, co dostal od cesty, se dalo krásně promlsat. A což teprve v zimě! Skákat po zamrzlém grachtu, když se policajti nedívali, protože to bylo samozřejmě nebezpečné. Jednou se jeden kluk málem utopil; dostal se z toho, ale za čas stejně špatně skončil. A Bárendekův bratr Jan – to bylo pěkné kvítko! Jednou si na Mikuláše usmyslel, že odbrzdí auto, které stálo u Singelu. – Bárendek se zarazil ve vyprávění: „Víte vy vlastně, co jsou to grachty a Singel? To jsou takové široké vodní kanály, které mají po obou stranách úzké chodníky. Kolem stojí domy a jedna z těch amsterdamských ulic se jmenuje Rozengracht a druhá Singel.“ – Potom pokračoval: „Jan odbrzdil auto a potom řekl sousedovic Chrisovi – to byl 154
takový malý prcek, který udělal všechno, co se mu poručilo – aby do auta strčil. Chris poslechl a auto vjelo pěkně po ledě do grachtu. ‚A teď koukej zmizet, Chrisi,‘ povídá Jan a Chris upaloval, až se mu hlavička třásla. Když se konečně objevila policie, měl už pro ni Jan připravené krásné vyprávění o chlápkovi s temnou pletí, černou bradkou a tmavými brýlemi. Vypadal jako cizinec, proletěl kolem ve svém mercedesu a potom chladnokrevně ujel. Ne, číslo si v té rychlosti nestačil přečíst. Všichni jsme stáli kolem a koukali, jak loví auto z grachtu. Přidal se k nám i majitel, který naříkal, že to nemůže pochopit. Vždycky přece zabrzdil pořádně, a najednou se mu stane tohle! ‚To je ale smůla, že jste na to zrovna dneska zapomněl,‘ řekl mu Jan. – Druhý den jsme museli s bratrem ještě na policii. Chtěli po nás, abychom jim ukázali záhadného cizince mezi dvanácti chlápky. Jedenáct z toho byli převlečení fízlové s nalepenou bradkou a černými brýlemi. Já jsem naletěl, ale brácha ne: ukázal na toho jediného s pravou bradkou a řekl: To je on. Těch jedenáct fízlů si hned odlepilo bradu a chlápka bafli za límec. Naštěstí se mu potom podařilo dokázat, že to nemohl být on, protože zrovna ten den přijel teprve z Paříže a někde v kapse našel lístek od vlaku…“ Bylo nám jasné, že si Bárendek hodně přidal, ale věděli jsme, že nám chce zvednout náladu a rozesmát nás. Sám se smál nejvíc… U hlavy nám bzučeli moskyti: z lesa a od řeky zazníval žabí sbor. Bylo to tak zvláštní, poslouchat příběhy o zimě v Holandsku. O ledu na grachtech. Vyprávění o dalekém Nizozemí mi připadalo důvěrně známé, a přitom cizí. Nizozemí je moje vlast; rodiče se tam narodili a mám tam ještě strýce a tety. Ve škole se učíme jeho dějiny, víme všechno o velkých městech, známe jeho řeky a krajinu, z jejíhož obrazu zvolna mizejí větrné mlýny, sedláci v dřevákách, 155
a do níž neodvratně patří zelené louky se šťavnatou trávou a pasoucím se dobytkem. Ale já sám jsem tam nikdy nebyl a jenom těžko jsem si dokázal představit pravou holandskou zimu a život v domech. U nás se žije většinou venku, neznáme život v zavřených domech: neznáme krávy, sníh a nic z toho, o čem se tak často mluví. Jediná Liana byla v Nizozemí. Podnikla jako malé děvčátko cestu do Evropy se svými rodiči a viděla Paříž, Londýn i hory ve Švýcarsku. Možná že ona si umí představit život v takové amsterdamské lidové čtvrti, z jaké pocházel Bárendek. Už sám Bárendek byl v našich očích něčím neobyčejným. Mluvil jinou holandštinou než my; používal výrazy, které jsme nikdy předtím neslyšeli, ale jejichž význam jsme instinktivně chápali. Některé nám byly k smíchu. Bylo na něm něco, co nás dojímalo. Možná pomyšlení, že za ním stojí tisíce dalších Bárendeků, kteří všichni dohromady tvoří nizozemský národ, ke kterému patříme. Když jsem poslouchal jeho vyprávění, musil jsem si mimoděk vzpomenout na námořní hrdiny – geuzy. Bárendek měl sice málem smrt z „pucování“ knoflíků a veslování nasucho, a přesto jsem cítil, že je ze stejného těsta jako Jan Haring, který skočil na palubu španělské admirálské lodi, vyšplhal na stožár s dýkou v zubech a usekl nepřátelskou vlajku. Dráždí snad Eddieho právě to Bárendekovo nefalšované „nizozemství“? Nebudí v něm vzpomínky na otrokáře a nadvládu bílých lidí? Chtěl jsem trochu změnit námět rozhovoru a zeptal jsem se Liany, co ji zaujalo v Holandsku? Zavrtěla odmítavě hlavou. Byla tam na jaře a všichni říkali, že už brzy bude léto. Ale stále bylo chladno, ošklivo a zataženo. V Amsterdamu se dostala z hotelu ven málo, protože její kreolská chůva Christina, kterou vzali rodiče s sebou, se bála na ulici. Měla strach z toho, že by na ni lidé civěli a smáli se jí. Ve skutečnosti to nebylo tak zlé, 156
jak si namlouvala. Christina už byla taková a nedalo se s ní pohnout. A tak jen seděly u okna a dívaly se na vodu, po které jezdily lodě. Rackové lovili z vody odpadky – a to bylo všechno. Většinu času byla s Christinou; maminka zůstala v Paříži, aby si tam koupila nějaké šaty, a tatínek musel ještě něco vyřídit v Anglii a v Německu. Byla by oběma jen překážela. Samozřejmě byla v Amsterdamu s tatínkem v Rijksmuseu, aby se podívala na Rembrandtovy obrazy: poslali odtud babičce pohled s reprodukcí Noční hlídky. Tatínek ji vzal také do divadla, ale nudila se tam. Bylo jí teprve osm let a nechápala smysl toho, co se na jevišti odehrávalo. Líbilo se jí, jak se všichni otáčeli za tatínkem, když vstoupil do sálu: vypadal jinak než ostatní muži a také se jinak choval. Každý s ním jednal uctivě; v hotelu před ním všechno jen lítalo zrovna jako doma, na Ostrově. Totéž se opakovalo v Paříži a v Londýně. Christina považovala tatínka málem za nějaké božstvo a vždycky říkávala: „Ó, to je člověk, ten tvůj otec! A ty jsi taková, že si hraješ s kluky od výtahu!“ Nebyla to tak docela pravda – jen v Paříži se spřátelila s Jimmym, který ji požádal, aby s ním jela kousek dolů, až tam nebudou žádní hosté, kteří by se chtěli svézt výtahem. Jezdili si mezi prvním a druhým patrem a báječně se přitom pobavili; dolů do haly nikdy nejeli, protože tam seděl vrátný a přísný pán z recepce. Když byli v půli cesty a někdo zavolal výtah, předstírala, že je host, který právě také jede výtahem. Stáli s Jimmym proti sobě, tvářili se hrozně vážně a měli co dělat, aby se nerozesmáli. Cizí lidé jenom nemohli pochopit, proč nevystupuje ani dole, ani úplně nahoře, kde byla na střeše zahrada. Christině tehdy nebylo dobře, musela zůstat v posteli a tatínek měl nějaké zasedání či cosi podobně důležitého a nikdy se o tom nedoslechl… Bylo to zvláštní vyprávění – vyprávění bohaté a přitom osamělé dívky. Bylo vlastně velmi smutné ve srovnání s vyprávěním 157
chudého Bárendeka, odkázaného jen na amsterdamskou ulici. Bárendek nebyl zřejmě citlivý na takové jemnosti; seděl mlčky a poslouchal ji s nevěřícím výrazem v očích. „Který hotel u vody to byl?“ zeptal se. „Na Damraku?“ Vyslovil jméno nějakého hotelu a dodal: „Je to taková hloupost, ale když jsem tě poslouchal, dostal jsem chuť se tam vrátit. Napadlo mě v duchu; co tady děláš, proč sis vybral právě tyhle končiny? Fakt je, že jsem chtěl vidět opravdové palmy a opice a negry. A tak sedím tady a mám, co jsem chtěl.“ Nikdy jsme neslyšeli rádi, když někdo mluvil o negrech. Měli jsme spoustu kamarádů, kteří stejně jako Eddie neměli čistě holandský původ a byli na tohle slovo velmi citliví. Ale Eddie mlčel a z Bárendekových úst to zaznělo tak nevinně, že jsme si nedokázali představit, že ho použil schválně, aby Eddieho urazil. Ale potom přišel s historkou o jednom Surinamci, který s ním sloužil u námořnictva a kterého se mu jednou podařilo pěkně napálit. Čistili tehdy holínky a mazali je – to je hrozná práce, při které je člověk zamatlaný až po hlavu. Když tedy zatroubili na čištění holínek, vyměnil si rychle ty svoje za Godefridovy – tak se ten chlapík jmenoval. Ničeho si nevšiml a mordoval se s mazáním, zatímco si Bárendek pěkně hověl za jeho zády a četl si ve svém Kačeru Donaldovi. „‚Poslyš, tys ještě nezačal?‘ vyptávali se ostatní, ‚za chvilku je tady Liška Ryška, a když tě najde, jak se tady opaluješ…‘ Liška Ryška byl náš lodník; když to na něj přišlo, tak bouřil a hromoval, že se otřásala celá loď. ‚Už, už, hned se do toho dám,‘ řekl jsem a potom jsem si počkal, až ta surinamská opice bude hotová s mazáním. Vzal jsem boty s plechovkou s mazadlem. ‚Tady je plíseň,‘ řekl jsem, ‚moje boty nejsou nikdy plesnivý. Kdo mi vzal moje holínky a místo nich mi nastrčil tyhle?‘ 158
‚Jaký je na nich číslo?‘ ptali se moji sousedi. ‚Číslo 630,‘ povídám. ‚A jaký máš ty?‘ ‚Samozřejmě 175. Kdo má tu stopětasedmdesátku?‘ Všichni se dívali, ale nikde nic. ‚A co ty, Surinamče?‘ zeptal jsem se. Ten chlápek se nejdřív zdráhal, že prý má svoje boty. Jeho chyba, protože se nakonec stejně ukázalo, že je to přece jen číslo 175. ‚Pěkně mi je vrať, tady máš svoje,‘ řekl jsem a hodil jsem mu ty druhý na hlavu. ‚A koukej dělat, ať je máš brzo čistý, nebo se těš, co vyfasuješ od Lišky Ryšky. Se mi zdá, že je zrovna na obzoru.‘ Teda, pánové, nedovedete si představit, jak jsme se nasmáli. Ten chlápek se pochopitelně hrozně naštval, ale lodník mu řek: ‚Nemohu za to, že jste byl tak hloupý a namazal Boendrovy boty místo svých. Měl jste se pořádně podívat.‘“ Až do tohoto okamžiku seděl Eddie klidně, ale teď vyletěl a chvějícím se hlasem řekl: „To byla od tebe docela obyčejná sprosťárna.“ Bárendek se na něj vesele podíval: „Přesně takhle mi to řekla ta černá huba.“ „V tom případě měla černá huba pravdu,“ odpověděl Eddie. „A pravda se má říkat,“ usoudil Bárendek. „Ještě jednou to řekneš o té sprosťárně a pro změnu ti řeknu pravdu já.“ „Myslím, že jsi slyšel dobře,“ řekl Eddie. „A pokud si myslíš, že se tě bojím, tak jsi na omylu.“ „Ne, ty se opravdu nebojíš, to vidím dobře. Ale ten surinamský negr se bál. Ten moc dobře věděl, že má před sebou ostrého hocha z Amsterdamu, který by strčil do kapsy deset takových Surinamců. Byl to snad tvůj příbuzný? Jmenoval se Godefridus Chňapka: s takovým jménem by pasoval akorát do kuchyně!“ Teď to Bárendek doopravdy přehnal. Ozval jsem se: „Co máš proti Eddiemu? To jsou věci, které nesmíš…“ Ale Eddie najednou vyskočil a postavil se, bledý hněvem, proti Bárendekovi. „To odvoláš, ty špinavý Holanďane!“ 159
Bárendek se na něj usmíval s ledovým klidem. „Jestli jsem si to hned nemyslel. Jsi stejnej nervák jako ten tvůj bratranec…“ V tom okamžiku uchopil Eddie nůž, kterým prve čistil rybu, ale Bárendek s něčím takovým počítal. Chytil ho hned za zápěstí a svíral tak pevně, že se Eddie kroutil bolestí a musel svůj nůž pustit na zem. „Naštěstí vím, že se negrům nedá věřit,“ řekl Bárendek. „Tady máš závdavek,“ řekl potom. Jednou rukou svíral dál Eddieho zápěstí a druhou ho uhodil přes uši tak silně, že ztratil rovnováhu. Eddie chtěl znovu vyrazit, ale tentokrát jsem byl na pozoru a postavil se mezi ně. Mary pevně držela Šmudlu, který se slepě přiklonil na stranu svého pána a chtěl skočit na Eddieho. „To bylo od tebe sprosté,“ řekla Bárendekovi, který najednou ztratil svou jistotu a nechápavě se na ni podíval. „Co jsem udělal? Nadával jsem já jemu, nebo on mně?“ „Tys začal! Urazil jsi ho!“ „Já? Nemluvil jsem přece o něm, ale o jednom chlápkovi od námořnictva…“ Mary neměla chuť mu to dál vysvětlovat; určitě věděl sám moc dobře, o čem mluví. „Nechte toho,“ napomínal jsem všechny, „přece se teď nebudeme hádat. Eddie, pochop, prosím tě, že se Bárendek nenarodil na Ostrově a neví spoustu věcí…“ „Ne, naštěstí ne,“ řekl Bárendek. Vůbec se nesnažil, aby mi nějak usnadnil moji úlohu prostředníka. – Najednou se ozvala Liana, která v podobných případech obvykle dávala přednost mlčení: „Nikdo nemůže za to, kde se narodil. Ty ses narodil v Amsterdamu, kde bych já nechtěla žít za nic na světě. Připadala jsem si tam jako ve vězení. Máš dojem, že kvůli tomu s tebou jednáme jinak?“ Bárendek se na ni překvapeně podíval: „Vzdávám se!“ 160
„A dobře děláš! Buď rád, že tady není Marek. Kdyby tě slyšel takhle mluvit o Ostrově, chytil by tě a mrsknul by s tebou přes moře, až bys doletěl až do toho svého Amsterdamu, kam by ses tak rád vrátil!“ Bárendek vypnul svůj mohutný hrudník: „Hoho, myslíš, že by to dokázal? A co by se stalo, kdybych byl náhodou o ždibínek silnější než on?“ „To by ti nepomohlo. Možná že není silnější než ty. Pořád se vytahuješ s tím tvým holandským siláctvím, ale stejně se mu nevyrovnáš.“ „Vážně?“ „Vážně. Markovi se hned tak někdo nevyrovná.“ Liana mluvila úplně klidným hlasem, ale poslední slova pronesla s tak hlubokým přesvědčením, že se Bárendek nepokoušel o nějakou odpověď. „Podejte si ruce a všechno bude zase v pořádku,“ řekla Mary, které se protiví jakékoli hádky. Ale Liana jí skočila do řeči: „Ne, Eddie. Nepodávej mu ruku.“ Viděl jsem na Eddieho tváři, že by stejně teď něco takového neudělal, urážka byla ještě příliš čerstvá. „Kdo si myslí, že bych já byl ochoten něco takového udělat?“ ozval se Bárendek. Jeho hlas nezněl tak pevně, jak by si byl přál. Uvědomoval si, že je sám proti nám všem a že to u nás prohrál, i u Mary… Chudák Eddie spal neklidně celou noc a budil nás svým křikem ze spaní. Bárendek prohlásil, že nemá ani nejmenší chuť to poslouchat, vytahal si nějaké větve ven a uspořádal si tam lůžko pod širým nebem. Šmudla se uložil vedle něho. Druhý den ráno jsme byli v těžké situaci. Nebylo tak snadné tvářit se, jako by se nic nestalo. Bárendek chodil kolem s lhostejným výrazem v obličeji. Měl jsem dojem, že mluví schválně se silným amsterdamským přízvukem, aby nás 161
podráždil. Eddie mlčel a s nikým se nebavil, u společného jídla seděl tiše a nepřítomně. Lov ho už přestal bavit a nabídl mi, abych si zkusil zastřelit nějaké ptáky. Odpověděl jsem mu, že střílet ptáky má za úkol on, protože je nejlepším střelcem v táboře. Vzal si pušku a odešel. Za celé dopoledne jsme nezaslechli jediný výstřel, vrátil se s prázdnýma rukama. Měl jsem dojem, že hledal v lese další mýtinu. Jak se ukázalo později, jeho předpoklady o dalších nezarostlých místech v lese byly správné. Kdyby tu tak byl Marek! Promluvil by si s Bárendekem a Eddiem a určitě by se mu podařilo je smířit. Ano, kdyby tady byl, nebyl by ten jejich nešťastný spor došel tak daleko. Bez Marka se všechno zamotá, vždycky jsem to říkal. Jak jsem si jen na chvilečku mohl myslet, že bych ho mohl nahradit… Mary neušlo, že jsem nešťastný; když jsem se po obědě usadil stranou a bloudil myšlenkami daleko odtud, přišla a posadila se vedle mě. Chtěla mě nějak povzbudit, ale marně hledala vhodná slova. Co mi také mohla říci? Věděl jsem sám nejlíp, že se Markovi nevyrovnám. „Myslím, žes ho docela dobře usadil!“ ozvala se po chvilce. Dobře jsem jí nerozuměl. „Koho jsem usadil? Jak to myslíš?“ „No, když jsi Bárendekovi řekl, že některé věci nemůže pochopit, protože se nenarodil na Ostrově!“ Ano, to jsem sice Bárendekovi řekl a Mary si myslí, že jsem udělal dobře. Jen aby si to opravdu myslela a neříkala mi to pro útěchu. – Nakonec nezáleží na tom, jak to myslí. Důležité je, že za mnou přišla a snažila se mi říci něco milého. A dodat mi trochu síly. Vypravil jsem se s Bárendekem lovit ryby a pokoušel jsem se mu přitom opatrně vysvětlit, proč Eddieho některé věci tak snadno vyvedou z míry. Pokrčil rameny: „No a proč teda 162
nechtěj slyšet, jaký opravdu jsou? Kdybych já byl poloviční negr…“ „To on není.“ „Pro mě za mě, tak třeba čtvrtinový. Co z toho? Podívej se na mne. Co jsem já zač? Chudej amsterdamskej kluk. Můj táta taky nebyl žádnej baron. Stydím se snad já za to? Kamaráde, já jsem na to hrdej! Ty a Marek jste náhodou přišli k bohatejm rodičům…“ „Co tě nemá?“ Ale Bárendek mě neposlouchal. „Prosím, jsem snad proto horší než vy? Jako lidi jsme si nakonec všichni rovný: pocházíme všichni od Adama a Evy…“ Jeho filosofování přerušil pohyb návnady na jeho udici. Zmizela pod vodou a za chvilku vytáhl velkou rybu podobnou pstruhovi. Z radosti nad úlovkem mi zapomněl říci, co mi přesně chtěl. Nijak mě to neudivilo. Jenom jsem si v duchu říkal, že když uznává pravdu o rovnosti všech lidí, nemá důvod, aby se posmíval „černé hubě“, která s ním sloužila u námořnictva. Nemyslím, že by logika patřila k Bárendekovým silným stránkám. Potom jsem zkusil štěstí u Eddieho. Řekl jsem mu, že Bárendek – stejně jako spousta jiných Holanďanů – je hned hotov se svým názorem na věci, kterým vůbec nerozumí. Lidé v takové malé zemičce si myslí, že rozumí všemu líp, a nesmíme mu to mít za zlé. Bárendek není přece v podstatě zlý. Když nechápe on nás, musíme se alespoň my snažit porozumět jemu. Eddie mi neodpověděl; v očích měl výraz, který se mi nezdál. „Kdy se má vrátit Marek?“ zeptal se. Cítil jsem, jak je vyčerpán napjatým čekáním. Věděl velmi dobře sám, že mu nemohu odpovědět, a rychle mi položil další otázku: „Co myslíš? Dorazil už na Ostrov?“ „Při troše štěstí by tam už mohl být,“ řekl jsem. 163
Eddie se zahleděl před sebe. „A co udělá, pokud tam už opravdu je?“ Opakoval jsem mu to, co sám věděl stejně dobře jako já; zřejmě si to přál slyšet z mých úst. „Myslím, že bude hledět, aby neztratil ani chvilku. Ohlásí to u nás doma, spojí se s námořní základnou a potom si pro nás přijedou lodí. Ačkoliv vlastně – pravděpodobnější je letadlo.“ „Může tady přistát letadlo?“ Přál si, abych mu opakoval i tohle! „A jak krásně! Pro obojživelné letadlo je řeka široká víc než dost!“ Eddie přikývl. „Jen aby mu to netrvalo moc dlouho!“ řekl najednou. „Moc dlouho? Jak to myslíš? Máme přece dost jídla, i kdyby to čekání mělo trvat celý měsíc!“ „Celý měsíc?“ Viděl jsem, jak se vyděsil. „Neboj se! S největší pravděpodobností sem dorazí mnohem dřív. To mi jen tak ujelo. Musíme být trpěliví.“ To byla slova, která jsem si sám musel často opakovat. Eddie se už na nic neptal. „Co chceš dneska dělat?“ zeptal jsem se ho, když chtěl druhý den zmizet nenápadně a bez pozdravu. „Nemáš chuť ulovit nějaké ptáky, kteří by se hodili do našeho hrnce?“ „Dobrá, podívám se po něčem,“ řekl lhostejně. „Kde je puška?“ Moc jsem si od jeho slov nesliboval. Všiml jsem si včera, že se snažil prosekat lesem v naději, že se mu podaří najít další mýtinu. Zeptal jsem se ho, proč mu na tom tak záleží? Máme teď přece dost jedlého ovoce… „Nedělám to kvůli ovoci,“ řekl. „A proč tedy?“ Jeho ruce učinily bezděčný pohyb ke krku, jako by se dusil. „Rád bych věděl, jestli je za tím druhým paloukem víc místa. 164
Cítím se tady … jako v kleci. Chtěl bych mít možnost dostat se ven.“ „Tak do toho. Tady máš pušku.“ Vtiskl jsem mu ji do ruky. „A vezmi Šmudlu s sebou.“ „Ne, jen ať tady zůstane.“ Odstrčil psa, který přiběhl, když zaslechl své jméno. Zklamaně se stáhl a spolu jsme se dívali za Eddiem, dokud se nám neztratil mezi stromy. Nevím, čím to bylo, ale toho rána jsem cítil podivný neklid. Šel jsem se ještě podívat za Eddiem a uviděl jsem, že pronikl hluboko do lesa. Oháněl se zarputile mačetou kolem sebe; obličej měl celý rudý námahou a po holých zádech mu stékal pot. „Eddie, dnes je na takovou dřinu moc velké horko, zvlášť tady v lese – člověk se tu málem udusí,“ volal jsem na něho. „Pojď, nech toho na chvilku!“ Trochu se otočil, ale neodpověděl mi a vší silou usekl liánu, která mu stála v cestě. Nakonec jsem se vrátil bez něho. Odložil hodinky na mokrou zem a nešly mu; doufal jsem, že podle polohy slunce přibližně pozná dobu jídla. Ostatně mu ji bezpochyby připomene i prázdný žaludek. – Bárendek opekl rybu a chystal se ji rozdělit, ale Eddieho ještě stále nebylo vidět. Znali jsme jeho fanatickou umíněnost, se kterou se pouštěl do uskutečnění toho, co si předsevzal, ale tohle se mi přece jen nezdálo. Zatímco se ostatní pustili do jídla, šel jsem se ještě jednou podívat, co tam vlastně provádí. Na mýtině ho nebylo nikde vidět. Pokoušel jsem se prodrat dál stezkou, kterou jsem ho prve viděl vysekávat, ale bez mačety to nešlo: ostré trny jako jehly mi rozdíraly nohy a píchaly skrz košili a kalhoty. „Eddie! Kde vězíš?“ Žádná odpověď. 165
Zavolal jsem ještě jednou jeho jméno, co nejhlasitěji jsem mohl. Odpovědí mi bylo jen mlčení lesa, dusícího se v poledním vedru. Vrátil jsem se do tábora, abych si o tom promluvil s Bárendekem a s děvčaty; všichni čtyři jsme se vrátili na mýtinu. Vlastně bych měl říci – všech pět – protože Šmudla nám ukazoval cestu. Vypadal, jako by pochopil, oč jde. Pozorně se na nás díval, když jsme mu vysvětlovali, že musí jít hledat Eddieho, a dovedl nás k pěšince, kterou jsem se předtím marně snažil prodrat. „Do toho, hledej, Šmudlo, hledej!“ pobízel jsem ho. Pes zmizel v husté spleti kapradí, bambusových výhonků a nízkých palem. Čekali jsme, co se stane. Dlouho se nic nedělo. „Kde ho může hledat?“ bručel Bárendek, kterému se naše výprava za Eddiem zdála zbytečná; byl toho názoru, že trefí domů dobře sám. „Nemám rád, když se pes prohání jen tak sám po lese,“ řekl znovu Bárendek. „Proč ne?“ zeptala se Mary, kterou jeho poznámka znepokojila. „Může se pustit za nějakým divokým zvířetem a tenhle les je plný jedovatých hadů. Není už potom nic těžkého přijít k takovému hadímu uštknutí.“ „Šmudlo! Kde jsi?“ začala volat Mary. „Buď zticha! Hledá přece Eddieho a tímhle ho zbytečně popleteš!“ Znovu jsme mlčky čekali. Bárendek byl čím dál tím netrpělivější a nakazil svým neklidem Mary i mne. Liana se bavila prohlížením zvláštních velkých motýlů; byli velmi krásní, modří a stříbřití, s černými oky v rozích křídel. Poletovali kolem nás a nakonec si šli odpočinout na jednu květinu. 166
Najednou přerušilo ticho psí štěknutí. Sláva – Šmudla našel Eddieho! Vzápětí se ozval výstřel. Zaraženě jsme se po sobě podívali – zaslechli jsme psí kňučení. „Asi se mu zdálo, že je to nějaké divoké zvíře,“ zašeptala Mary. „To je ale …“ Bárendek, rozčilený na nejvyšší míru, se začal prodírat stezkou, kterou vysekal Eddie. Hnal se kupředu bez ohledu na bolest, kterou mu působily trny. „Šmudlo! Šmudlo! Kde jsi?“ opakoval stále a křičel na nás dozadu, že to byl bláznivý nápad, když jsme ho poslali za Eddiem. Nemohl jsem nechat Bárendeka samotného. „Jdu s tebou,“ zavolal jsem na něj. Mary stály slzy v očích – chtěla se pustit za mnou, ale nakázal jsem jí, aby zůstala tam, kde je. Poslechla, jako by jí poroučel Marek, a ne já. Trny mi rozdíraly kůži, ale jakýsi neznámý strach mě poháněl kupředu; holýma rukama jsem odstrkával keře z cesty. Řídil jsem se zvukem praskajících větviček přede mnou; tu a tam jsem zahlédl v husté zeleni zarudlou a propocenou Bárendekovu košili, ze které už zbývaly jen cáry. Najednou se před námi rozjasnilo. Nová mýtina! Slyšel jsem Eddieho hlas, byl nezvykle vysoký, změněný k nepoznání: „Ty tam, zůstaň stát. Jestli se přiblížíš, tak střelím.“ „Jen střílej,“ zuřil Bárendek. „Ty hnusná poloviční opice, cos to provedla s mým psem? Šmudlo, snad tě nezabil?“ Zvíře znovu zakňučelo, hlasitě a žalostně. Poznalo hlas svého pána. „Jen počkej, však já tě dostanu, ty sprostý, zbabělý vrahu!“ křičel Bárendek a sehnul se k zemi. „Jen se podívej, co ten neřád udělal!“ řekl mi, když vzal psa do náručí. Šmudla se třásl po celém těle. Viděl jsem, že krvácí z několika ran, také na hlavě byl poraněn. „Eddie, proč jsi to udělal?“ zeptal jsem se. „Copak jsi nepoznal Šmudlu?“ Eddie stál na druhé straně mýtiny, zády k lesu, a mířil na nás. 167
„Nepřibližuj se! Ani krok!“ varoval mě. V očích mu seděl divoký, skoro šílený výraz. „Co se to s tebou děje, Eddie? Stalo se ti něco?“ zeptal jsem se ho. „Nepřišel jsi k obědu, a tak jsme tě šli hledat. Poslali jsme Šmudlu, aby tě našel…“ „Ani o krok dál, nebo střelím! Nic mi v tom nezabrání!“ hrozil dál Eddie. Bárendek udělal krok směrem k němu. „Zpátky! Ustup, nebo na to doplatíš stejně jako tvůj pes!“ „A co já?“ zeptal jsem se. „Mně taky nevěříš?“ „Zpátky oba. Nechci vás vidět! Nikoho! Zpátky!“ Zvedl zbraň, prsty držel na spoušti. „Pojď, Bárendeku. Musíme být rozumní! Nezbývá nám než počkat, až se trochu uklidní.“ Vzal jsem Bárendeka za ruku; klopýtal přede mnou se psem v náručí a chrlil jedním dechem nadávky i nářky. „Ten mi to ještě zaplatí! Jestli Šmudla umře, vyzvu ho na nůž! To přísahám! Kdyby nedržel pušku, já bych mu ukázal…“ Tak jsme se vrátili k dívkám. Mary se ještě nepřestala třást strachy a při pohledu na zakrvácenou Šmudlovu hlavu propukla znovu v pláč. „Umře,“ naříkal Bárendek. „Ten nešťastník ho postřelil tak, že umře! Ale ten uvidí! Šmudlo, kamaráde. Žiješ ještě? Zůstaneš přece jen u pána? Přece bys mi neumřel? Řekni něco, Šmudlíku!“ Zatímco opatrně ukládal psa na zem a klekal si k němu s Mary, zodpovídal jsem otázku skrytou v Lianině pohledu. „Eddie se úplně pomátl. Nemohli jsme jít až k němu. Nejlíp uděláme, když počkáme, až se trochu uklidní a vrátí se sám.“ Přikývla na souhlas a potom pomalu řekla: „Myslím, že přišel Marek.“ „Cože?“ „Neslyšel jsi letadlo?“ 168
„Ne, neslyšel jsem nic. Letadlo? A kde? Kde?“ „Myslím, že přistálo na vodě.“ „Návodě.“ Začal jsem křičet na Mary a Bárendeka, kteří ke mně zdvihli udiveně a nechápavě hlavy: „Marek! Marek se vrátil!“ Pospíchal jsem co nejrychleji do tábora. Liana, klidná jako vždycky, šla za mnou. Když jsem docházel k táboru, srazil jsem se s Markem. Oddechl si radostně úlevou. „Tak přece jste ještě tady. Našel jsem všechno prázdné a na mé volání se nikdo neozýval. Nemohl jsem pochopit, že byste přeslechli hukot letadla… Kde jsou ostatní?“ Všiml si Liany. „Ahoj, slečno. Tak jsem tady.“ „Pěkně vítám, pane,“ řekla s úsměvem. Marek nás představil mladému námořnímu důstojníkovi v šortkách a košili, který se objevil mezi keři. „Dicku, to je Liana a Hein. Poručík Arendse mě sem dopravil.“ „Ahoj, já jsem Dick,“ řekl a podával nám ruku. Rychle a poněkud zmateně jsem jim vysvětlil, co se právě stalo. Liana řekla: „Marku, promluv si s Eddiem. Na tebe nebude střílet.“ Dovedli jsme Marka s Dickem na místo, kde zůstali Bárendek a Mary se Šmudlou. „Ten negr mi zastřelil psa,“ naříkal Bárendek, když konečně pochopil, že jsme zachráněni. Marek se sehnul nad Šmudlou a zdvihl mu hlavu. „Hned to obvážeme,“ řekl. „Dicku, budeš mít na palubě nějaký obvaz, ne?“ Dick přikývl a Marek se mě zeptal: „Kde je Eddie?“ „Ukážu ti cestu.“ „Najdu to sám; stačí, když mi řekneš směr.“ „Nepustí tě k sobě,“ varoval ho Bárendek. „Chtěl to do mě napálit jako do nějakého dřevěného panáka, a k tomu ještě puškou, kterou jsem já přivezl! Neměla se mu nikdy dostat do pracek.“ 169
„Neměl bych jít s tebou?“ nabízel se Dick Markovi. Marek jen zavrtěl hlavou. „Půjdu sám.“ Ještě jednou jsem se pokusil namítnout něco proti tomu, aby šel sám, ale vůbec mi neodpověděl. Marek uměl prosazovat svou vůli, aniž ho to stálo jediné slovo. „Je to tahle pěšinka?“ zeptal se jen a s těmi slovy se začal prodírat houštinou. Zdálo se nám, že čekáme strašně dlouho. Stále se nic nedělo. Obklopovalo nás ticho lesa – v tuto dobu umlkají i lesní ptáci. Konečně! Bylo to jako celá věčnost, když se ozvalo praskání větviček. Marek se vracel, pušku nesl v ruce. Za ním se vynořil Eddie; díval se upřeně před sebe a vyhýbal se pohledu na nás. „Tady tě mám, ty darebáku! Ty vrahu mého psa!“ vybuchl Bárendek. Vyletěl a chtěl se vrhnout na Eddieho. „Nech toho,“ řekl Marek a odstrčil ho důrazně stranou. Musel se spokojit s tím, že hrozil na Eddieho pěstí: „Ani ne na deset kroků vystřílí do psa celý zásobník! Ale pamatuj si, jestli to pes nepřežije…“ „Ale přežije,“ uklidňoval ho Marek. Dělalo mi starost, že se nezmínil o pravé povaze zranění. Bárendek bručel ještě celou zpáteční cestu do tábora; mluvil teď se svým psem, který mu tichounce kňučel v náručí a lítostivě zdvíhal hlavu. „Taky to nechápeš, viď? Nejdřív tě ten darebák vezme s sebou na lov, musíš mu aportovat a potom najednou – pro nic za nic…“ Občas se obracel k Mary, která popotahovala. „Jen se podívej, jak krvácí!“ V jeho hlase se znovu ozval nesmiřitelný tón. A potom jsme konečně uviděli letadlo s červeno-bílo-modrým znakem na trupu a oranžovým kruhem na křídlech. Stálo u břehu a bylo pevně zakotveno. Dick vlezl do kabiny a vrátil se s obvazem. Když byl pryč, řekl Marek Bárendekovi: 170
„Neřekl jsem mu, co jsi zač. Nemusíš mít strach.“ Bárendekovi jeho slova hned nedošla. „Strach? A z čeho?“ „Neřekl jsem mu, žes byl u námořnictva.“ „Páni, vůbec jsem na to nepomyslel,“ polekal se Bárendek. „Myslel jsem jen na to, co bude se Šmudlou…“ Otočil hlavu k Eddiemu, který seděl stranou s tváří ve dlaních: „A co tenhle? Nezradí mě?“ „Ne, samozřejmě že ne.“ „Je na to moc dobrý, to je fakt.“ „Jistě. Něco takového by nikdy neudělal,“ řekla Liana a posadila se mlčky vedle Eddieho. Dick se sice zapřísahal, že zná všechno o první pomoci při nehodách, ale nebránil se příliš, když se Marek sám ujal Šmudlova ošetření. Jako lékařův syn se v tom vyznal lépe. 171
Drželi jsme Šmudlu, aby Marek mohl odstranit několik broků, které uvízly pod kůží. Šmudlovo žalostné kňučení se mísilo se vzdechy a nářky, které vyluzovala Mary. Nejdříve utekla, protože těžce snášela pohled na podobné zákroky, ale potom se přece jen vrátila. – Marek otřel vatou krev, vydezinfikoval rány jódem a začal obvazovat Šmudlovu hlavu. Zdálo se, že zkušené pohyby Markových rukou mají na psa uklidňující vliv; nebránil se a trpělivě držel, dokud Marek nedokončil obvaz. Nechal v něm Šmudlovi jen jednu škvírku pro oko na dívání do světa. Eddieho rozrušení se nakonec vybilo nehlučným pláčem; celý se otřásal křečovitými vzlyky. Liana mu občas tiše domlouvala. Chtěl jsem se k nim připojit, ale Marek byl proti tomu. Domníval se, že pro začátek bude stačit Lianina přítomnost. Pomalu táhlo na čtvrtou a Dick nám navrhl, abychom se připravovali na návrat. Rodiče nás už zaručeně nedočkavě vyhlížejí, a co se nás týče – nabyl Dick dojmu, že jsme si tady pobyli už dostatečně dlouho. Nebo se snad mýlí? Samozřejmě že jsme souhlasili. Nemohli jsme stále pochopit, že konečně nastal ten velký okamžik! Začali jsme mechanicky sbírat všechno, co pro nás mělo obrovskou cenu a teď ji najednou ztrácelo. Několik pánví a rendlíků, konzervy, které nám tu nechali Venezuelané, vlastnoručně vyrobené háčky na ryby, lanko, drát, příbory… „Když hned teď vyletíme, jsme zaručeně do půlnoci na Ostrově,“ řekl Dick. „Na palubě letadla je spousta jídla: obložené chleby a velká termoska s kávou. Máte hlad?“ Obložené chleby? Káva! Rozhlédli jsme se ještě jednou kolem. Je to vlastně k smíchu, jak těžko se najednou loučíme. Naše vlastnoručně vyrobená chata. Vedle ní kuchyňka. Byli jsme tady sice jen krátce, ale přece jen to byl náš domov. 172
Eddie zřejmě vůbec nevnímal Dickova slova. Liana mu je musela ještě jednou opakovat. Vstal a přešel kolem nás se sklopenou hlavou. Při nastupování z břehu se muselo nejprve stoupnout na jeden z plováků, odkud vedl skládací žebřík do kabiny. Liana šla před svým chráněncem a usadila se až na konci malé kabiny. Marek si sedl vedle Dicka na místo druhého pilota. S trochou šikovnosti se podařilo usadit docela slušně i zbývající trojici – Mary, Bárendeka a mne. Šmudlu držel Bárendek na klíně. Panečku, události začínají nabírat na tempu. Už sedíme v letadle a ještě před půlnocí budeme na Ostrově, doma! Dick vtáhl žebříček dovnitř a pevně zaklapl dveře. Potom nastartoval motor a vyrazili jsme doprostřed řeky. Musel dávat pozor, aby nenarazil do kousků dřeva, které by mohly poškodit plováky. „Také se nedoporučuje narazit v plné jízdě na plovoucího krokodýla,“ smál se Dick, zatímco manévroval v širokém říčním oblouku, až se mu podařilo obrátit letadlo proti proudu. „Myslíš na senzační titulky v novinách jako – Krokodýl příčinou havárie hydroplánu –?“ zeptal se Marek. „Ano, něco v tom duchu. Dosud jsem o tom přesně neuvažoval.“ Motor teď burácel na plné obrátky a najednou jsme vyrazili vpřed. Voda několikrát prudce narazila do stěny letadla a byli jsme volní! Ze stromů na obou březích řeky se zdvihla hejna polekaných ptáků. Jeden zabloudil a dostal se do vrtule; zůstala z něho jen hromada létajících per. „Ještě pánev a večeře je hotová,“ poznamenal Dick. Viděl jsem, že Mary má strach, a vzal jsem ji za ruku. Uklidnila se trochu, když jsme vystoupili nad stromy; pomalu uvolnila svou ruku z mé dlaně. „Bála jsem se jen trošičku,“ řekla. „Už jsi někdy letěl?“ „Ano, na Bovenwindské ostrovy. Měl jsem tehdy taky strach.“ 173
„Chcete se na to podívat ještě jednou shora?“ zavolal Dick od své pilotní páky. Podařilo se mu zakroužit přesně nad naším táborem. Vyklonili jsme se co nejdál, abychom si ještě jednou prohlédli známé místo na břehu řeky. Naše chata, na kterou jsme byli tak pyšní, se zdála ze vzduchu hrozně maličká! A tamhle – vždyť je to vlastně docela malý kousek – to je mýtina s banány, kterou objevil Eddie. O kus dál, ale ne příliš, bylo vidět další. Tam vyslídil Šmudla Eddieho. Raději nevzpomínat! I z letadla bylo vidět skupiny divokých banánovníků. Visely z nich velké trsy banánů. „Venezuelané udělali chybu, když nás sem nedopravili letadlem. Mohlo to tady být docela hezké, kdybychom byli měli možnost prohlédnout si tábořiště shora,“ řekl Marek, když nám podával dozadu veliký balík se svačinou a termosku. „Tohle je všechno pro vás, já už jsem jedl cestou sem.“ „Kdyby se vám toho náhodou zdálo moc, můžete nám nechat nějaký drobeček,“ zaprosil Dick od své páky. Už první pohled do balíku nás přesvědčil o tom, že by se z toho najedlo dvanáct lidí. Byly tam chleby s játrovou paštikou, se šunkou a sýrem. Takové dobroty jsme dříve mohli mít každý den a vůbec jsme si toho nevážili! Všechno jsme zapili šálkem vonící horké kávy s rumem! „Tak co, nemáte chuť dát se k letectvu?“ zeptal se Marek a pokukoval přitom po Bárendekovi. Ten ve své starosti o Šmudlu vůbec nevěnoval pozornost tomu, co se mluvilo kolem. Odtáhl malému nemocnému trochu obvaz a podával mu kolečko salámu; k jeho velké radosti si pes vzal a pokoušel se salám spolknout. „Už mi věříš, že to vydrží?“ zeptal se ho Marek. „Jestli vydrží, bude to úplný zázrak,“ řekl Bárendek. „Dostat do těla plnou dávku…“ 174
Možná že Bárendekův amsterdamský nefalšovaný přízvuk způsobil, že se ho Dick zeptal: „Poslyš, jak ty ses vlastně dostal k těm Venezulanům?“ „Marek ti to ještě nevyprávěl?“ odpověděl mu Bárendek opatrnou otázkou. „Sám o tom moc nevím. Setkali jsme se s tebou poprvé na Conquistadoru,“ řekl Marek. „To je taková zamotaná historie,“ vzpamatoval se Bárendek. „Ani si to všechno sám už dobře nepamatuju.“ „Nikdo na tebe nepospíchá, můžeš si to všechno ještě pořádně promyslet,“ pomáhal mu Marek. A tak si Bárendek rozmýšlel. Potom začal: „Bylo to takhle. Plavil jsem se na anglickém uhláku, který plul pod panamskou vlajkou. V Šanghaji jsem si vyšel a tam mě zatáhli do jednoho opiového doupěte, strčili mi něco do ruky – řeknu vám, nevěděl jsem, co to se mnou vlastně udělá. Než jsem se vzpamatoval, už jsem spal. Když jsem se probral, neměl jsem ani papíry, ani prachy; složili mě někde v příkopu. Můj uhlák na mne taky nečekal a bez papírů jsem se nemohl nalodit. Za tmy jsem se tajně vyšplhal na palubu nějaké lodi. Myslel jsem, že je holandská, ale kapitánoval na ní nějaký Řek, který místo do Amsterdamu jel do Kostariky. Bez jediného mezipřistání! Konečně jsem zahlédl nějakého Holanďana. Vrhl jsem se přes palubu, ale ti pitomci ani nevystrčili nos ze svých kajut, a tak mi nezbylo než plácat se ve vodě a čekat na žraloka, který na mě dostane chuť! Právě v okamžiku, když už se jeden objevil na obzoru, sebrali mě ti Venezuelané. Byli bez kuchaře a tak… „Kde se ti to stalo, v Šanghaji?“ zeptal se Dick. „Hned za Bundem? Tam, co vždycky lákají námořníky na opium?“
175
„Ano, ano… tam,“ odpověděl mu pomalu Bárendek. Díval se přitom z okna a najednou vykřikl: „Poslyš, Marku, není to přímo zázrak, žes tam dole neuvízl?“ Shora jsme teď viděli, že víc než polovina ramen, do nichž se rozvětvovala řeka, je úplně zarostlá. V husté zeleni se jen zřídka zaleskla hladká vodní plocha – jak snadno se mohl Marek dopustit omylu! Zahlédli jsme také několik krokodýlů. Leželi na břehu a ani rámus, který dělalo naše letadlo, je nevyrušil z klidu. Jeden jediný sklouzl ze svého písečného stanoviště do vody. Pobřeží bylo na dohled. Rozeznávali jsme rybářské domky pod palmami. Na břehu leželo kánoe. A potom jsme viděli, jak se příbojem prodírá motorový člun s posádkou šesti mužů. Na dně ležela hromada sítí. Tak přece je v provozu! „V každém případě je teď benzín do poslední kapky pryč,“ prohlásil Marek. Zatímco jsme odbočovali na západ a pokračovali v letu nad pobřežím, ukazoval nám, kde přistál a kde odpočíval. „Tamhle, jak je ten široký pruh u břehu, tam někde to muselo být. Viděl jsem tam velké mořské želvy, a když jsem šel po jejich stopách v písku, našel jsem asi dvacet vajec, možná i víc… A tady někde mě vzala na palubu Libertad.“ Pomalu nám začal vyprávět o všem, co zažil. Někde vpravo od nás klesalo slunce pomalu do moře; osamělé palmy vrhaly dlouhé tenké stíny na břeh. Nad pralesem za našimi zády visela světle šedá večerní mlha, která se postupně zbarvovala do ruda. Začínalo se stmívat. Rozeznávali jsme ve tmě už jen světlý pruh příboje. Na moři zableskla světla nějaké nákladní lodi. A Marek vyprávěl. Tiše jsme poslouchali vzrušující příběh o kubánských povstalcích, kteří chtěli, aby s nimi bojoval za vítězství revoluce. Slyšeli jsme o téměř neuvěřitelném setkání s Nicodemem na širém moři, o telefonním rozhovoru s 176
Markovým tatínkem, o noční schůzce v domku pana Brouwera … Komisaře na penzi jsme všichni dobře znali. Vyslechli jsme plán na polapení Tarzana za pomoci smrtelně zvědavého a současně se vzpírajícího Nicodema… Tolik dobrodružných příhod najednou! Dnes večer si má Nicodemo vyzvednout obálku s „penězi“ za hodinami ve starém venkovském sídle a předat ji Tarzanovi na moři, na půl cestě mezi zálivem a jeskyní. Potom policie dorazí v rychlém člunu do jeskyně… Možná že právě v tomto okamžiku začíná odvážná hra! Dickovi se Markovo vyprávění také líbilo, i když je už slyšel podruhé. Mary s Bárendekem při něm docela zapomněli na svou starost o Šmudlu. Pes ze začátku kňučel, měl strach z letu, ale teď už spokojeně spal po přestálých vzrušeních v klíně svého pána. Vzadu v kabině také poslouchali. Když jsem se jednu chvíli otočil, zachytil jsem Eddieho pohled upřený na Marka – měl jsem dojem, že se už trochu vzpamatoval. „Jak dlouho ještě poletíme?“ zaslechl jsem později Eddieho, jak se ptá Liany. „Ještě několik hodin,“ odpověděl mu místo ní Marek. „Ale neboj se, tvoje maminka ví, že už brzy budeš zase s ní.“ Vstal a protáhl se mezi námi, aby se mohl podívat na Šmudlu. Zdvihl psa a jemně poodhrnul obvaz, který mu přikrýval oko. „Dívá se na mne! Tak to dopadne všechno dobře. Jsem rád, že nenastala žádná oční komplikace. Tatínek se na něj musí hned podívat.“ „Čím je tvůj táta? Zvěrolékař?“ zeptal se Bárendek. „V Knoekoe musí umět doktor všechno – i léčit zvířata.“ Obrátil se k Eddiemu: „Slyšel jsi, Eddie? Myslím, že se Šmudlou bude zase všechno v pořádku.“ „Co tomu na něm záleží,“ rozhorlil se nanovo Bárendek. 177
„Proč by mu na něm nemělo záležet?“ zeptal se Marek. „Možná že mu na něm záleží víc než komukoliv z nás.“ „Tak proč na něj střílel?“ „Poslyš! Nezačínej znovu!“ Znovu se obrátil k Eddiemu: „Vezmi teď Šmudlu na chvilku na klín.“ V kabině nastalo ticho, které přerušovalo jen hučení vrtule. „Já?“ zeptal se nakonec namáhavě Eddie. Marek mu beze slova vložil psa do náruče. Sevřelo se mi hrdlo. Viděl jsem, že Mary má také oči plné slz. Eddie se díval upřeně dolů na Šmudlu, který k němu zdvíhal hlavu a potom radostně zavrtěl ocasem. „Ta němá tvář vůbec nechápe, jak jsi jí ublížil,“ řekl Bárendek, „Ještě teď, po tom všem, ti důvěřuje.“ „Doufám, že…,“ vyrazil ze sebe Eddie. „Doufá, doufá…,“ bručel si pro sebe Bárendek, ale zůstal sedět. Zbytek cesty zůstal Šmudla u Eddieho. Odpoutali jsme se teď od pobřeží a letěli jsme dlouho podle hvězd. Dick nám je ukazoval: souhvězdí Kozoroha, Raka, Kentaura. Jižní kříž jsme znali dobře sami. Snědli jsme poslední obložené chleby a čekali jsme; nikdo už neřekl ani slovo. – A potom nastala chvíle, kdy se Dick zeptal: „Vidíte tam to kulaté, otáčející se světélko?“ Zadrželi jsme dech. „Maják na Duivelspieku,“ řekl Marek. Vždycky zůstával klidný, ale tentokrát se vzrušení zmocnilo také jeho. Duivelspiek… myslel jsem si to, ale neodvážil jsem se to vyslovit nahlas. Už jsme nevydrželi klidně sedět. Nakukovali jsme malými okénky a doufali jsme, že se nám podaří rozeznat něco ve tmě. Ano! Tamhle je Svatoantonínský záliv! A ta narudlá záře před námi, která se později proměnila ve zlatou a nakonec v tisíce malých světélek: to je město! 178
„Vědí už, že nalétáváme na přistání,“ řekl Dick. „Signalizoval jsem světly na křídlech.“ Zakroužili jsme nad městem. Tamhle je kostel sv. Bartoloměje, za ním je Viktoriin park… Každý už poznal svůj dům. Všude ještě svítili: samozřejmě že nikdo nešel spát. U Mary právě vyjíždělo ze vrat auto. „To je taťkův chevrolet! Jedou na námořní letiště!“ vykřikla rozčileně. „Můj tatínek nebo pan De Lasalle se zastaví pro tvou maminku, Eddie,“ řekl Marek. S výjimkou Eddieho maminky měli naši rodiče všichni auto.
Najednou jsem si vzpomněl na Bárendeka, který se díval dolů s předstíranou lhostejností. Strčil jsem do Marka; porozuměl mi 179
bez jediného slova a zeptal se: „A co ty, Bárendeku? Kde chceš bydlet?“ „Vidím, že mám bohatý výběr,“ řekl. „Bárendek může bydlet u nás,“ vyslovila své upřímné pozvání Mary. Chtěl se bránit, ale pozvání z jejích úst zřejmě překonalo jeho tajné očekávání. „Dobrá, tak hotel bych už měl.“ Marek vesele dodal: „A Šmudla půjde na léčení k nám.“ Za malou chvilku jsme už přistávali na jasně ozářené ploše námořního letiště a zajížděli jsme k hangáru. Před budovou, v níž úřadoval velitel stráže, stála skupinka lidí, kteří se teď rozběhli k nám. Poznal jsem už z dálky tatínka podle jeho bílého panamáku. Nosíval ho stále, i večer. Vylezli jsme z kabiny a kolem uší nám zavanul důvěrně známý pasát. Pasát a horká, suchá vůně Ostrova.
180
VI. Nicodemův syn Pepe Moje maminka připravila pro všechny krabici chlebů s máslem: myslela, že budeme hrozně vyhladovělí, a nemohla pochopit, že po tak hrozném dobrodružství všichni vypadáme jako po krásných prázdninách. Plakala radostí a úlevou, jedním dechem se vyptávala, jaké to bylo v pralese a na palubě té hrozné pašerácké lodi, a současně vyprávěla o domově. Líčila mi, jaký strach měli s tatínkem a jak Zuzka nemohla dnes večer rozčilením usnout. Chtěla jet s sebou autem, ale to samozřejmě o půlnoci nejde… „Lízo,“ řekl tatínek, který se tvářil mnohem klidněji, než ve skutečnosti byl, „je už zase doma, tak se konečně uklidni. Příště už snad bude rozumnější a nenechá nás trápit strachy jako tentokrát.“ „Ale Heine,“ napomínala mě maminka, „ty nic nejíš. Copak vůbec nemáš hlad? Podívej se, kolik jsem toho přinesla.“ Kvůli ní jsem se pokusil sníst ještě jeden chleba, ale nešlo to – nedostal jsem do sebe jediné sousto. Maminka šla se svou krabicí za Mary, která tonula v slzách a vůbec nepostřehla, že se jí něco nabízí. Najednou se upamatovala na své pozvání a začala se rozhlížet po Bárendekovi; stál trochu osamoceně stranou a tiskl k sobě psa. Rychle se k němu rozběhla. Vysvětlila rodičům, jak jsme se s ním seznámili na Conquistadorovi a jakou pomoc pro nás znamenala puška a motorový člun, s kterými za námi připlul do pralesa. Zrovna se chystala, že bude vyprávět, co všechno se kolem té pušky zběhlo, když jí Marek skočil do řeči sdělením, že Šmudla byl postřelen nešťastnou náhodou na lovu. Bárendek chtěl sice něco namítat, ale Marek na něj zavolal: „Pojď sem, ať se tatínek může podívat na tvého nemocného psa.“ 181
„Co mám z tohohle poznat, když jste ho zavinuli jako egyptskou mumii?“ zeptal se doktor Bergman. „Myslel jsem si, že bude nejlíp, když vezmem psa k nám. Tam ho budeš moci vyšetřit podle svého vkusu.“ Doktor Bergman souhlasil. „Tohle je dobře udělané,“ poznamenal, když podrobil obvaz běžné prohlídce. „Učí vás to tak dobře u námořnictva, Arendsi?“ „To je dílo vašeho syna, doktore.“ Všiml jsem si, že mu to udělalo radost. „Kde jsi to tak dobře okoukal, Marku? U mě? Neslyšíš to rád, chlapče, ale tomu doktorování v Knoekoe se asi stejně nevyhneš.“ Marek nechal slova doktora Bergmana bez odpovědi. Věděli jsme, že má jiné plány; k velkému zklamání svého otce jevil velký zájem o lodní stavitelství a medicínu nechával stranou. Pan De Lasalle, důstojný a dokonale se ovládající jako vždy, zdvořilý ke každému, s kým jednal, se přišel zeptat Eddieho maminky, může-li ji s Eddiem už odvézt domů. Mají to při cestě. Paní Lioni rozpačitě přikývla, nemohla dojetím promluvit. Eddie poděkoval panu De Lasallovi za laskavost – bylo to tak zvláštní. Když byl Eddie s maminkou, vypadal najednou mnohem starší, mužnější. Vzal maminku pod paží, na druhé straně ji podepřel pan De Lasalle a společně odcházeli. Paní Lioni se s námi loučila pohledem, ve kterém se mísily slzy dojetí se slzami radosti. Venku už na ně čekal uniformovaný šofér s čepicí v ruce a otvíral před Eddieho maminkou dvířka naleštěného cadillaku. „Liano, půjdeš už také?“ zeptal se pan De Lasalle dcery. „Ano, tati.“ Rozloučila se s námi a šla za otcem. Budeme se zase často vídat – hned zítra ve škole, protože nám končí vánoční prázdniny-, ale Lianin odchod byl něčím víc než obyčejným rozloučením. Náhoda nás svedla na krátkou dobu do těsné blízkosti, ale zítra už nám nebude Liana patřit tak docela. 182
Mezi ní a ostatními dětmi na Ostrově stála neviditelná přehrada. Snažila se s námi kamarádit, ale stále byla jiná. Čím to je? Možná tím, že jsou De Lasallovi tak fantasticky bohatí. Někdy jsem měl dojem, že žijí, cítí a smýšlejí o některých věcech úplně jinak než normální lidé. Zaslechl jsem ještě pana De Lasalla, jak říká: „Čeká na nás babička. Zastavíme se tam, až dovezeme domů paní Lioni…“ Viděl jsem poslední Lianin pohled, který patřil Markovi. Usmál se na ni a zeptal se: „Pojedeš se mnou zase plachtit na moře?“ – „Kam mě odvezeš? Do Číny? Nebo snad až na jižní pól?“ zavolala na něj, než se protáhla podle Eddieho, sedícího vzpřímeně na sklápěcím sedadle, dozadu k paní Lioni. „O čem se to zase dohadujete?“ zeptal se doktor Bergman. „Snad si nemyslíš, že ještě někdy dostaneš plachetnici?“ „Postavím si ji sám,“ řekl Marek. „Budu šetřit ze svého kapesného tak dlouho, až si našetřím peníze na dřevo.“ Jeho tatínek si jen něco zabručel pod fousy. Všichni jsme teď nastupovali do aut, ale nejdříve jsme se rozloučili s Dickem a velitelem stráže. Tomu padl nějak do oka Bárendek, několikrát se po něm zkoumavě otočil a teď se ho přímo zeptal: „Neviděli jsme se už někde?“ „Taky mě to už napadlo,“ řekl Bárendek. „Snad v Šanghaji?“ Velitel zavrtěl pomalu hlavou: v Šanghaji nikdy nebyl. „Tak určitě v Mokumu,“ řekl Bárendek. „V Amsterdamu… někdy před deseti léty.“ „Tehdy jsem byl asi takhle velký,“ řekl Bárendek a ukázal rukou přibližně výšku čerstvě narozeného telete. „Tak to není ono.“ Veliteli stráže vrtalo jeho podezření stále v hlavě. „Nemohu se zbavit pocitu, že vás znám.“ Mary zatahala Bárendeka za rukáv. „Nepůjdeme už?“ Bárendek spěchal za ní do tmy a tiše si ulevoval po přestálém výslechu: „Štěnice jedna!“ 183
Dohodli jsme se, že půjdu nejdříve s Markem a s doktorem Bergmanem, kteří se chystali k zálivu sv. Antonína. Chtěli se podívat, jak se policii vydařilo plánované přepadení jeskyně. Marek se nabídl, že mi pomůže s přímluvou u rodičů, když jsem se mu přiznal, jak rád bych byl také při tom. Kupodivu se maminka, která před naším velkým dobrodružstvím nikdy nesouhlasila s tím, abych byl uprostřed noci z domova, tentokrát nebránila. Vysvětlil jsem jí i tatínkovi, že musíme ještě zařídit něco, kde mě „nemohou postrádat“. Rodiče nevěděli nic o požadovaném výkupném a celém plánu s obálkou naplněnou bezcennými bankovkami, kterou měl Nicodemo předat Tarzanovi – potom se do toho měla vložit policie. Místo toho, aby důvěra rodičů ke mně klesla, kupodivu vzrostla. Na nic se mě už nevyptávali… zřejmě byli tak trochu pyšní na to, že jsem převzal po Markovi vedení tábora v pralese, když se vydal hledat pomoc. Slíbil jsem jim, že budu doma do té doby, než se Zuzka vzbudí. Nastoupili jsme i se Šmudlou do auta k doktoru Bergmanovi. Pacienta jsme uložili pohodlně na zadní sedadlo. Cestou jsme ještě přibrali pana Brouwera, který byl už dokonale připraven pro nastávající chvíle. Stiskl nám oběma bouřlivě ruku a podíval se trochu nechápavě na obvázaného psa, vedle kterého jsme mu udělali místo. „Kde se tady vzal?“ zeptal se. „Byl na pašerácké lodi,“ vysvětloval mu Marek. „Neříkej.“ Pohladil Šmudlu po hlavě. „Jak se jmenuješ, pejsku?“ Šmudla neodpověděl a my jsme si jeho jméno nechali raději pro sebe. U zálivu stál policejní džíp. Vešli jsme do Mercedesina krámku, kde byli zrovna v nejlepším. Dva kreolští policajti přidržovali 184
Nicodema a mladý inspektor ho tvrdě vyslýchal. „Ach pánové, konečně jste tady!“ volal nám vstříc. „Pomozte mi přece!“ Pan Brouwer využil pověsti, kterou měl u policie. „Vysvětli nám, co se tady děje?“ požádal mladého inspektora, který vypadal jako velitel. „Nepodařilo se to? Kde je ten Venezuelan, kvůli kterému to začalo?“ „Vlastníma rukama jsem si mohl ohmatat poklad ukradený z kostela a šperky paní De Lasallové, komisaři,“ odpovídal horlivě inspektor. „Byly v jeskyni. Ale toho darebáka už nikdy nedostaneme.“ „Utekl vám? Kde? V té jeskyni?“ „Utopil se, komisaři. V jeskyni jsme ho nenačapali, stalo se to na moři. Rád bych věděl, jak to vlastně všechno bylo. – Tak, a teď budeš pěkně mluvit, ty darebáku. Nechceš mi přece tvrdit, že skočil do vody sám od sebe!“ „Byla to sebevražda!“ ujišťoval ho Nicodemo. „Vytáhl revolver a hrozil mně a mému chlapci, že začne střílet!“ „Proč jsi tam nešel sám, jak se původně dohodlo?“ „Protože jsem mu nevěřil! Věděl jsem až moc dobře, že mám co dělat s lumpem, kterému není nic svaté! Copak je to jen tak, jezdit v téhle tmě na moři?“ „Prosím, tak tedy ve dvou ses cítil bezpečnější. To byl tvůj nápad s tím utopením, ne?“ „A proč bych to dělal, pane inspektore?“ „To je přece jasné. Nejsi zdaleka takové neviňátko, za jaké se vydáváš. To se ukázalo docela nedávno. Ten muž toho na tebe moc věděl, a proto jsi ho chtěl uklidit z cesty. Nemám pravdu?“ „Ne! Ne!“ naříkal Nicodemo. „Jen se zeptejte tady, když mi nevěříte!“ Ukazoval do temného rohu za pultem, kde jsem si teprve teď všiml Pepeho. Byl to Nicodemův nejstarší syn a díval se v tomto okamžiku lhostejně před sebe. 185
„Pepe, řekni panu inspektorovi, jak to bylo!“ „Copak záleží na tom, jak to doopravdy bylo?“ zeptal se mladík. „Toho chlapa není škoda. Byl to prvotřídní darebák!“ „Dobrá, ale řekni to! Pan inspektor to chce vědět!“ A když Pepe stále mlčel, začal Nicodemo vyprávět sám: „José si vzal obálku s bankovkami a já jsem žádal svůj podíl. Držel jsem se přesně doktorova návodu. José by mě jinak mohl podezřívat, že jsem ho podvedl. Nemám pravdu, doktore? Takhle jsme to přece domluvili, ne?“ Inspektor se ohlédl na doktora Bergmana, který přikývl na souhlas. „Dobrá, tak tohle ti uvěříme. Nebyla by to ostatně tvá první lež. Už jednou jsi nám pořádně zalhal! Pamatuješ se ještě, jak jsi prý viděl převrácenou plachetnici a ubohé děti, které utonuly před tvýma očima!“ „Pane inspektore! Já jsem musel lhát! Ti darebáci mi vyhrožovali!“ „A utíkat na policii a požádat o ochranu se ti nechtělo?“ Nicodemo neodpověděl a jen si smutně vzdychl. Nebude raději říkat nahlas, že by se pod ochranou policie necítil před pomstou Venezuelanů v bezpečí. „Tak mluv, Nicodemo, jak to bylo dál!“ řekl pan Brouwer. „Ale bez přikrašlování.“ „Jak už jsem řekl, chtěl jsem svůj podíl, pane inspektore. A on řekl: Ten už sis jistě dávno vzal. Já na to: Spočítej si, peníze. Uvidíš sám, že nic neschází. Ale na přepočítávání peněz tam bylo moc tma. Svítit si samozřejmě nechtěl. Řekl mi: Přísahej při Madoně, žes odtud nic nevzal. Odpřisáhl jsem, ale on mi ještě nevěřil a vytáhl revolver. Musím vás teď oba odbouchnout, protože se vám nedá věřit. Šli byste rovnou cestou na policii. No a potom…“ Nicodemo si setřel rukou pot s čela. „Pamatuješ se na to přesně, Pepe?“ 186
Pepe pokrčil rameny. „Najednou jsem toho měl dost. Dostal jsem zlost, protože nechtěl dát tátovi jeho podíl – když si k tomu ještě začal hrát s revolverem, nevydržel jsem to… Přeskočil jsem do jeho člunu a chytil jsem ho za krk.“ „Já! Já to byl!“ protestoval chabě Nicodemo, ale Pepe odmítl výmluvným gestem jeho ochranu. „Vrazil jsem do něj a on přepadl do vody.“ – „Dobrá. A potom? Nepokoušel se vylézt na palubu?“ zeptal se pan Brouwer. Nicodemo přikývl. „Ano, chtěl se zachránit. Sám teď přesně nevím, co jsem tehdy dělal. Ztratil jsem úplně hlavu. Myslím, že jsem ho uhodil přes hlavu svou kormidelní pákou. Držel stále v ruce revolver! – A potom najednou… Řekni to, Pepe.“ „Proč to nechceš říkat sám?“ zeptal se ten klacek. „Chlap dostal, co chtěl. Najednou se něco hnulo pod vodou. Stačil už jen vykřiknout a zmizel pod hladinou. Musel to být obrovský žralok. Náš člun se málem překotil.“ „Ano, tak to bylo,“ dosvědčoval Nicodemo a pokřižoval se. Mercedes, která poslouchala za korálkovým závěsem, strčila teď dovnitř svůj uplakaný obličej a vášnivě potvrzovala: „Když to říká Pepe, je to pravda. Ten chlapec nikdy nelže. Bylo to v sebeobraně, a když se tam objevil ten žralok…“ „A kde zůstala obálka s penězi?“ zeptal se s ledovým klidem inspektor. Nicodemo se podíval na syna. „Víš o ní, Pepe?“ Pepe se jen ušklíbl. „Je taky v žraločím žaludku. José ji držel pevně, když padal do vody.“ „Pojď sem, Nicodemo, a pěkně nám řekni, kam jsi schoval ty peníze,“ řekl pan Brouwer. – Nicodemo si položil ruku na srdce a zapřísahal se svou nevinou. „Pane komisaři, opravdu ji nemám. Proč bych vám lhal? Byly to přece falešné peníze, ne?“ Inspektor se domníval, že teď Nicodema nachytal, a vpadl mu do řeči: „Aha! Přece ses podíval do obálky!“ „Já, pane inspektore?“ 187
„Jak jinak bys věděl, že peníze byly falešné?“ Marek se rozhodl, že Nicodemovi pomůže a uleví mu v jeho trápení. „Ví to ode mne.“ „Prosím?“ řekl inspektor. „Uvažoval jsem o tom, když jsme byli v noci spolu na moři. Nicodemo mi tehdy zachránil život, když mě vzal do člunu. Nešlo by pro jednou přimhouřit oči, pane inspektore? Spáchal své přestupky pod pohrůžkou, a ne proto, aby si polepšil. Bylo to ze strachu – Nicodemo není z rodu hrdinů.“ „Ach, díky, díky, pane!“ vykřikl Nicodemo. Inspektor se podíval na pana Brouwera, který mu úklonem hlavy naznačil, že souhlasí. „Dobrá, můžete zůstat u své ženy,“ rozhodl inspektor. „Chtěl jsem vás vlastně sebrat!“ Nicodemo začal vzlykat. „Nebreč, tati. Všechno přece dobře dopadlo,“ prosil ho Pepe, plivl na podlahu a šel ven. „Z toho, myslím, vyroste pěkný ptáček!“ řekl inspektor, který ho sledoval zaraženým pohledem. V jeho hlase jsem vycítil nevoli. „Už teď poroučí matce,“ postěžoval si Nicodemo a tentokrát jsem mu věřil na slovo. „Škoda toho utopeného darebáka,“ řekl pan Brouwer. „Byl bych ho rád viděl za mřížemi.“ Jak může někdo pociťovat tak hlubokou zlobu vůči člověku, kterého právě sežral žralok? I kdyby byl tisíckrát vinen? „Snad se nám podaří najít zbytky člunu,“ utěšoval se policista. Korálový závěs se pohnul a objevila se Mercedesina rozčilená tvář. Zeptala se bázlivě: „Gran Dios, vy myslíte, že se ještě objeví?“ „Myslím, že je velmi nepravděpodobné, že by se jeho druhové tady odvážili přistát,“ uklidňoval ji doktor Bergman. 188
Doprovázeni tisícerými díky Nicodema i jeho ženy jsme nastoupili do auta. Džíp s policajty a zklamaným inspektorem už odjel. Jeho posádka se s námi rozloučila poněkud chladně. Styděli se snad za to, že se vracejí do města bez vězně? Možná že si dělali naděje na zvláštní odměnu nebo povýšení. Nebe za kopci začínalo růžovět. Dorazil jsem domů právě včas, abych mohl vzbudit Zuzku.
189
VII. Stará paní De Lasallová A tak skončily ty neobyčejné vánoční prázdniny. Nesmíme samozřejmě zapomenout na návrat do školy! Naše fotografie byly v novinách. Bárendek se odmítl fotografování zúčastnit. Řekl nám, že člověk má z toho potom nepříjemnosti a on si na takovou slávu nepotrpí. – Ve škole ty fotky samozřejmě všichni viděli. Museli jsme do omrzení opakovat všechna naše dobrodružství. Mluvili jsme o nich docela obyčejně, ale ať jsme dělali co jsme dělali – v očích těch ostatních jsme zůstali hrdiny! Naše „smrt utopením“ byla přece námětem rozhovorů ve městě po dlouhý čas! Když jsme se sešli na nějakém hřišti, tak nastala zvláštní situace: tvořili jsme oddělenou skupinu uprostřed ostatních. Nás pět se dělilo o tajemství, k němuž neměl žádný vetřelec přístup. Viděli jsme, že nás naše vánoční dobrodružství spojilo na celý život. Eddie se pomalu dostával do své staré kůže. Chtěli jsme mu vrátit jeho ztracenou sebedůvěru, a tak jsme všude rozhlašovali, jak nám v pralese pomohly jeho vynikající střelecké schopnosti. Nikdy se nikdo nedozvěděl, jak to vlastně bylo ten poslední den v pralese se Šmudlou. Ten se rychle uzdravoval díky dobré péči Markova tatínka. Už se procházel, jenom oči mu ještě dobře nesloužily: ostříhali mu srst kolem ran, aby se daly lépe udržovat v čistotě. „To ubohé zvíře vypadá, jako by pelichalo,“ naříkal Bárendek. Denně za Šmudlou chodil a vodil ho na procházky, protože neměl co dělat. Byl by se rád zase nalodil, ale jak to provést bez dokladů? „Nebudeš mi to věřit, ale přál bych si být zase zpátky v bezpečí na Conquistadoru,“ svěřil se jednoho dne Mary. Přišla za ním do zahrady, když se vrátila ze školy. Ze zoufalství se pouštěl do různých domácích prací pro její maminku. Zaléval květiny, 190
čistil kurník nebo dělal něco podobného. Na ulici se nesměl moc ukazovat, protože mu hrozilo, že by narazil na Tlustou Bertu nebo desátníka, který ho cvičil ve veslování nasucho. Mohl se také ukázat některý z bývalých spolutrpitelů od námořnictva… „Tohle není žádný život pro pořádného muže,“ opakoval Mary i nám. „Zalévat kytičky, odklízet slepičince…“ Musíme pro něj něco udělat – to nám bylo jasné. Ale co? Jak my můžeme pomoci zběhlému námořníkovi k papírům? „To je ono: falešné papíry,“ řekl Bárendek. „A měly by vypadat stejně dobře jako pravé, nebo ještě líp.“ To se snadno řekne! Jednoho dne jsme se všichni museli vypravit k Lianině babičce. Stará paní De Lasallová vzkázala po své vnučce, že by nás chtěla všechny vidět, a její přání jsme cítili jako rozkaz. Vypravili jsme se tam tedy první volné odpoledne. Bárendek šel s námi, i když nejprve vedl řeči v tom smyslu, že si „nepotrpí na bohatství“. Kde je Bárendek, tam nesmí chybět ani Šmudla; to je samozřejmá věc. Hned u brány udělal loužičku, když uviděl velké ovčáky, kteří nahradili otrávené psy paní De Lasallové. Poskakovali divoce za mřížemi své klece a Šmudlovi se při pohledu na ně zježily všechny chlupy. Začal hněvivě vrčet a ukazovat zuby. Museli jsme ho držet, aby se na ně nevrhl. „Těm by z kožichů nezbyl ani chloupek,“ prohlásil Bárendek, aby se tak zbavil rozpačitosti, která na něj padla ve vznešeném prostředí. Nic mu nebylo dobré: mramorové schodiště se lvy a bronzovými lucernami ani hala, která byla veliká jako taneční sál, ani obrovské křišťálové lustry nad našimi hlavami, ba ani kreolský sluha v livreji, který nás vedl po tlustém černém 191
běhounu, do kterého jsme se hluboko bořili. Sluha nás zavedl dovnitř. Liana byla z našeho mlčení a rozpačitého pokukování otrávená. „Toho si nevšímejte, babička je na takovou nádheru zvyklá a nesmíme to měnit,“ omlouvala nezvyklé zařízení domu. „Panečku, to byste měli přijít na návštěvu k naší babce na druhé Kattenburgerdwarstraat,“ řekl Bárendek. Ale tváří v tvář vznešené dámě, sedící v šatech starodávného střihu ve vysoké židli vzpřímeně jako svíčka; ztratil Bárendek najednou řeč. Hostitelka nám všem podala ruku. – O něco později, když už měl Bárendek v sobě několik sklenic portského, došlo znovu na jeho historku. Tentokrát spustil stavidla své výmluvnosti naplno. Vybral si z široké ploché krabice, kterou mu nabídl kreolský sloužící, druhý kousek churchillovského doutníku, ukousl špičku, s pomocí sloužícího doutník zapálil a potom staré dámě vyprávěl, co všechno zažil, než se octl na pašerácké lodi. Nezapomněl také na Šmudlu, který předvedl, jak umí holandsky, má-li člověk po ruce kousek cukroví nebo kostku cukru. Bárendekovo vyprávění zřejmě starou paní výborně pobavilo. „A co budeš dělat teď? Chceš zpátky na moře?“ „To je to, zpátky na moře,“ vzdychal Bárendek. „Kdybych tak měl své papíry. Ale o ty jsem přišel v opiovém doupěti v Šanghaji. Jako kdyby těm darebákům nestačily moje peníze!“ „Myslím, že není tak těžké dostat nové papíry.“ Bárendek se zatvářil starostlivě: „Kdybych jen věděl jak!“ „Stačí přece, když si o ně napíšeš do Amsterdamu? Přilož k žádosti vysvětlení, jak jsi o ně přišel.“ „Kdepak. Tomu nebude nikdo věřit!“ „A proč by tomu neměli věřit?“ zeptala se udiveně stará paní. „Není to snad pravda?“ 192
193
„Ale samozřejmě, že je. Kdyby to někoho zajímalo, mohl bych mu to opiové doupě ukázat ještě dnes!“ „Tak o co jde?“ „Ach, vy neznáte lidi na radnici! Vždycky si myslí, že jim člověk lže!“ „Poslyš, s tím musíme něco udělat. Chceš, abych ti s tím pomohla?“ Bárendek zavrtěl zoufale hlavou. „Ti nebudou věřit ani vám, milostpaní!“ „Za pokus to stojí,“ řekla paní De Lasallová. „Myslím ovšem, že by to šlo i beze mne. Stačí, když napíšeš: jsem ten a ten, narozený tehdy a tehdy v Amsterdamu, moji rodiče bydlí tam a tam…“ „Moji rodiče…! Táta je už dlouho po smrti, milostpaní, a kde teď bydlí matka, taky nevím. Nemůže nikde dlouho vydržet, protože můj druhý táta nikdy neplatí činži a odevšad je vyhodí.“ „Dobrá, k tvým rodičům se tedy nemohou jít přeptat. Ale v každém případě víš, kdo jsi a kde ses narodil.“ „Abych nevěděl,“ urazil se Bárendek. „Tak vidíš. A to přece stačí.“ „Milostpaní, zkuste tohle vyprávět policii. Ty lidi tam si vás prosvítej až do morku kostí. Chtějí vědět, kde člověk byl, kde naposledy pracoval. A když jim řeknu: na staré podloudnické lodi…“ „Dostaneš své papíry,“ slíbila mu paní De Lasallová. Bylo nám jasné, že všechno bude v pořádku. Vůle staré paní byla na Ostrově zákonem. Bárendek si to také uvědomil. Její slova zněla tak jistě; nesporně udělala na Bárendeka velký dojem. „Milostpaní, to by byla senzace!“ – Ale jeho nadšení rychle pominulo, když se ho najednou zeptala: „Byl jsi opravdu v Šanghaji?“ Vytřeštil na ni oči. „Jestli jsem byl kdy v Šanghaji?“ 194
„Nebyl, viď? Jen se přiznej.“ Bárendek jen polkl naprázdno sliny. „Ne, nikdy, milostpaní.“ „A ta historka o anglickém uhláku nebo o řecké lodi, plující bez mezipřistání do Kostariky?“ „Taky tak, milostpaní.“ „Jak jsi přišel o své papíry?“ „Zběhl jsem od námořnictva, milostpaní.“ – „Takže jsou tam?“ Když Bárendek přitakal, vzala si znovu slovo: „Vida. V tom případě je to náramně jednoduché. Stačí se přihlásit u námořnictva.“ „Ale to bych šel rovnou do basy.“ „Asi máš pravdu,“ souhlasila. „Ale podívej se na to z druhé strany: jednou jsi něco provedl a nemůžeš přece být celý život bez dokladů. Jsi námořník – kdybych byla na tvém místě, dala bych si do pořádku vlastní loď. Kolik ještě musíš dosluhovat?“ „Ještě sedm měsíců, milostpaní.“ „Co je to ve srovnání s celým lidským životem? Mohu na to přísahat, že velmi málo. Můžeš mi věřit, jsem už dost stará. Kolik je ti? Dvacet?“ „Ale kolik mi teď ještě přidají k těm sedmi měsícům, milostpaní?“ „Když se sám přihlásíš, dostaneš v každém případě menší trest, než kdyby tě někde chytili. A navíc máš zásluhy: nebýt tebe, nevyvázla by možná se zdravou kůží z pralesa ani moje vnučka, ani její přátelé.“ „Já jsem jenom ukradl motorový člun a nezapomněl jsem na to, abych měl s sebou zbraň,“ řekl skromně Bárendek. „Přesně tak. A proto za tebe ztratím slovo u námořnictva.“ Bárendeka zřejmě ještě neopustily všechny jeho starosti. „Musím o tom uvažovat.“ Potom se bázlivě zeptal: „Nebudete s nimi o tom mluvit napřed?“ 195
Stará paní se nenamáhala s odpovědí. „Dobrá, rozmysli si to,“ řekla jen a začala mluvit o něčem úplně jiném. Řekla nám, že jí policie vrátila ukradené šperky a že by si přála, aby si každý z nás vybral něco z toho na památku. Zasloužíme si to, protože bez nás by o ně určitě přišla. To se ví, že nikdo nic nenamítal! Mary si vybírala jako první, ale nemohla se pro nic rozhodnout. Liana jí připomněla zlaté náušnice, které si zkoušela tehdy na půdě. Paní De Lasallová si všimla zamilovaného pohledu, který na ně Mary vrhla, a podala jí je. „Nosila jsem je, když jsem byla tak stará, jako jsi teď ty. Měla jsem je na svém prvním plese. Tam jsem poznala svého muže. – Moc ti sluší,“ pochválila Mary, která si na její žádost hned náušnice navlékla. „Nemám pravdu, Heine?“ „Ano, paní,“ řekl jsem v rozpacích. Proč se zeptala zrovna mne? „Dobrá, tak to by byla Mary. Liana nedostane nic, má šperků dost a byla by jen zbytečně ješitná. Stejně to všechno jednou podědí. – Tobě, Eddie, dám něco pro tvou maminku. Myslíš, že se jí bude líbit tenhle řetízek? Vyřiď jí, že je po mé mamince.“ Eddie zrudl radostí jako mák, když si bral zlatý řetízek s rubínovým křížkem. „Děkuji vám… Vyřídím…“ „A teď ty, Bárendeku. Máš něco proti těmto hodinkám jako památce na starou ženu, která ti radila, aby sis udělal pořádek na vlastní lodi?“ Bárendek si rozpačitě prohlížel starobylé zlaté hodiny s řetězem. „Jak se to nosí?“ zeptal se a bezděčně si pohladil zápěstí. „V kapsičce u vesty. Pokud nenosíš vestu, tak v náprsní kapse. Řetízek se zachycuje do dírky.“
196
„Ale já nikdy nenosím kabát, milostpaní. Dneska je to výjimka, protože jsme se museli nastrojit kvůli návštěvě u vás. Půjčil jsem si sako od Marka. Podívejte, nedopnu knoflíky.“ „Ano, to je potom těžká věc,“ souhlasila stará paní. „Chceš si tedy vybrat něco pro svou dívku?“ „O tu jsem už dávno přišel,“ postěžoval si Bárendek. „Přebral mi ji můj nejlepší kamarád.“ Paní De Lasallová to nebrala tak tragicky. „Zase si nějakou najdeš: na světě jsou přece i jiné dívky,“ řekla. „A při zásnubách jí dáš tenhle prstýnek.“ Bárendek si prohlížel dárek se zadumaným a obdivným výrazem ve tváři. Při vzpomínce na svou dívku se dal najednou do smíchu: „Kdyby to tak tušila Bets, když se se mnou rozcházela…“ Rozesmál nás všechny. „Hodinky si nech taky,“ řekla paní De Lasallová. „Copak u námořnictva se nenosí žádná blůza s náprsní kapsou?“ Bárendek už neměl dost sil, aby se jí ubránil. „Podívejte se, jen se podívejte… zlaté hodinky!“ Pečlivě je upevnil do své knoflíkové dírky. Já jsem dostal pár manžetových knoflíků ze starých zlaťáků. Stejně se to zdá jako pohádka, když si člověk představí, že dříve se platilo zlatými penězi! Princezna Wilhelmína je na nich jako mladé děvčátko s rozpuštěnými vlasy; trochu mi připomínala Mary. „A ty, Marku?“ zeptala se stará paní. „Co ty bys chtěl?“ Marek zavrtěl hlavou. „Nemám právo na to, abych si bral od vás něco na památku. Šperky jsem nenašel já, a naopak jsem zavinil, že se všichni octli v nebezpečí. Způsobil jsem starosti nejen jim, ale i vám tady.“ „Ano, máš pravdu,“ zamyslila se stará paní. „Byl jsi přesvědčen, že za těmi pašeráky prostě musíš, viď?“ 197
„Ale potom to všechno napravil tím, že šel vyhledat pomoc,“ přimlouvala se Liana. „Musel přece napravit to, co zavinil. To byla jeho povinnost.“ Marek souhlasil se starou paní, ale Liana ještě nedomluvila. „Babičko, nemůžeš přece popřít, že by toho nelitoval. To je víc, než jsem od něho čekala. Nemyslíš, že by si zasloužil něco na památku už jen proto, že jednou přiznal svou chybu?“ „Neposlouchejte ji, paní.“ Liana udiveně nadzdvihla obočí. „Promiň, ale moje babička ví sama nejlíp, koho má poslouchat, a koho ne! – Babičko, Marek mi moc rád poroučí!“ „A ty mně snad ne?“ bránil se Marek. Paní De Lasallová putovala tiše pohledem z jednoho na druhého. „Často se hádáte?“ zeptala se spokojeně. „Jenom tehdy, když se moc vytahuje!“ „Ano, to je u tebe na špatné adrese, to znám. V tom jsi možná po mně, holčičko. Nechtěla jsem tvému dědečkovi taky ustoupit. Chudák, vždycky se o to tak snažil. – Tak ty si myslíš, že by měl přece jen dostat od nás nějaký ten dárek?“ „Je mi líto, ale já nechci žádný dárek. Nezasloužím si ho!“ „Počkej, tak to znamená, že nedodržíš slovo, které jsi mi dal?“ „Nedodržím slovo? Copak já jsem s tebou uzavřel nějakou dohodu?“ „Slíbil jsi mi, že mě vezmeš s sebou, až zase pojedeš plachtit.“ „Ale ano, tenhle slib splním, jakmile budu mít novou plachetnici.“ „Dobrá. To znamená, že potřebuješ plachetnici. Teď to víš, babičko.“ „A zase vzhůru do rukou dalších darebáků?“ zeptala se babička, zatímco Marek pozoroval vyjeveně Lianu. „Myslím, že si na druhého Modrého delfína dá dobrý pozor!“ 198
„Modrý delfín? Tak se jmenovala vaše loď? A teď leží plachetnice s takovým krásným jménem na dně mořském?“ Zamžourala přes okraj brýlí na vnučku. „Co myslíš, Liano? Máme ji z toho dna vylovit?“ Co mohl Marek dělat? Vždyť to byla plachetnice pro všechny. Nový Modrý delfín kotvil zase u Nicodemova mola vedle motorového člunu, který kdysi podloudníci s největší pravděpodobností ukradli. Později ho zabavila policie a jeho pravoplatný majitel se zatím hledal. Nicodemo doufal, že se nenajde nikdy a že časem policie zapomene na člun i na to, že kotví právě u jeho můstku… V neděli jsme se vypravili všichni zase ven, na moře. Na palubě byla úplná pětičlenná posádka, vlastně teď už šestičlenná, počítáme-li Šmudlu. Když ho doktor Bergman uznal za zdravého, našel Šmudla svůj nový domov u Mary, Bárendek jí ho nechal darem při svém neočekávaném odjezdu z Ostrova. K Novému roku jsme od něho dostali pohlednici. „Pamatujete se ještě?“ stálo tam nepořádnou škrábanicí. A potom „Mnoho pozdravů od Bárendeka, taky Šmudlovi.“ Pohlednice došla z Valparaisa a byl na ní roztomilý prodavač květin. – Je mi líto, že musím říci něco tak nemilého – ale Bárendek přece jen nesebral odvahu k „vyčištění vlastní lodi“, jak mu radila paní De Lasallová. Poslední večer před jeho nástupem k námořnictvu, kde si měl „odkroutit půl roku v base“, jak nám neustále předhazoval, se mu naskytla možnost nalodit se ve funkci kuchaře na jednu chilskou loď. Rád bych si poslechl, co jim nabulíkoval, aby mu uvěřili ztrátu jeho dokladů. Ať už řekl co řekl – vzali ho a nebudou toho litovat, protože olla podrida patří k jeho specialitám a nic jiného ti Jihoameričané stejně nejedí. 199
Byl stejně horký den jako o loňských vánocích, ale venku na moři foukala příjemná bríza. Nová plachetnice, postavená v loděnici za osobního Markova dohledu, plachtila v rámci možností snad ještě lépe než její předchůdkyně. Byli jsme už dost daleko od pobřeží, když jsme pocítili, jak nám vyhládlo. Liana navrhla, abychom si zopakovali piknik v Pevnosti – nebylo to poprvé od té doby, co jsme tam objevili poklad. Juana se zatím stala naší důvěrnicí. Dávala pozor, aby do domu nevnikli nežádoucí hosté. Její muž měl na starosti zásoby dřevěného uhlí pro kuchyni. Moc řečí nenadělal ani teď, ale věděli jsme, že se na oba můžeme spolehnout. Strach, který v nich budil El Kapitán a jeho druhové, je konečně opustil, když se jednoho dne objevila v novinách zpráva, že loď i s posádkou zajala na moři venezuelská policie. Dopravila je do Caracasu, kde teď sedí celá banda ve vězení.“ „Co kdybychom obrátili?“ zeptala se Mary. „Umírám hlady!“ Marek jen přikývl a hned splnil naše přání. Bylo vidět, že se musí přemáhat: nejraději by byl napjal plachty a rozjel se kdovíkam. Liana ho v tom tiše podporovala: „Jednou se musíme opět vypravit do pralesa, abychom se podívali na náš tábor!“ – Marek se díval zasněně před sebe a mlčel. „Chtěl bys tam opravdu někdy zajet?“ neudržel jsem svou zvědavost. V určitých okamžicích měl kolem sebe opar jakési tajemné, nespoutané síly, kterou jsem bezděky obdivoval. „To víš, že ano,“ řekla Liana. Marek na ni vrhl zvláštní pohled. „Jen počkej,“ řekl. „Ještě uvidíš, co všechno chci a kam si to ještě namířím.“ Ale pro tuto neděli jsme už nejeli dál. Nakoupili jsme u Mercedes všechno, co jsme potřebovali – vejce dostaneme u Juany –, nalezli jsme do Markovy věrné lancie, která stále ještě 200
sloužila, a jeli jsme po zaprášené silnici ke starému venkovskému sídlu. Patřilo teď celé nám. Po jídle jsme zpívali za doprovodu Eddieho bandža staré písně z Ostrova. Možná že jsme svým zpěvem probudili ze spánku dřívější obyvatele domu a oni teď udiveně naslouchali důvěrně známým tónům. Jenom staré hodiny v hale se nám nepodařilo natáhnout – jejich kovové srdce dotlouklo navždycky.
201
KNIHY ODVAHY A DOBRODRUŽSTVÍ Řídí Eva Dolejšová Svazek 121
Johan Fabricius TAJEMSTVÍ STARÉHO VENKOVSKÉHO SÍDLA Z holandského původního vydání Het geheim van het oude landhuis, vydaného nakladatelstvím H. P. Leopolds Uitgeversmij N. V. v Haagu, přeložila Stanislava Hřebíčková. Ilustroval Josef Novák. Vydal jako svou 4057. publikaci Albatros, nakladatelství pro děti a mládež, v Praze roku 1972. Odpovědná redaktorka Tamara Sýkorová. Výtvarný redaktor Jan Žbánek. Technický redaktor Karel Krch. Z nové sazby písmem Baskerville vysadil a s 25 ilustracemi v textu vytiskl Tisk, knižní výroba, n. p. Brno, závod 3-Český Těšín. 10,90 AA (text 9,35, ilustrace 1,55), 10,95 VA. Náklad 35 000 výtisků. První vydání. Brožovaný výtisk 17,70 Kčs. 13-733-72 14/64 Vázaný výtisk 22,– Kčs 202
