Ministerstvo pro místní rozvoj ČR Odbor rozvoje a strategie regionální politiky
Ústav územního rozvoje
Úkol A.4.7./RP
Hodnocení Indikátorů Strategie regionálního rozvoje 2007-2013
Ministerstvo pro místní rozvoj ČR Garant:
Ing. Pavel Novotný Ing. Zbyněk Šimánek
Ústav územního rozvoje Garant: Řešitelé:
RNDr. Vladimíra Labounková Ing. Igor Kyselka RNDr. Vladimíra Labounková Ing. František Nantl Ing. Ludmila Rohrerová
DUBEN 2014 1
Obsah ODDÍL I. ............................................................................................................................................................ 5 1.
ROZVOJOVĚ ZAMĚŘENÝ CÍL: ZVÝŠENÍ EKONOMICKÉHO A ENVIRONMENTÁLNÍHO POTENCIÁLU, KONKURENCESCHOPNOSTI A SOCIÁLNÍ ÚROVNĚ REGIONŮ ČR NA ÚROVEŇ SROVNATELNOU S VYSPĚLÝMI REGIONY ...................................................... 5 Hrubý domácí produkt na obyvatele ............................................................................................................ 5 Čistý disponibilní důchod domácnosti .......................................................................................................... 8 Zaměstnanost a struktura zaměstnanosti podle sektorů........................................................................... 10 Míra ekonomické aktivity........................................................................................................................... 12 Průměrná hrubá měsíční mzda .................................................................................................................. 13
2.
DISPARITNĚ ZAMĚŘENÝ CÍL: ZASTAVENÍ RŮSTU A POSTUPNÉ SNIŽOVÁNÍ NEPŘIMĚŘENÝCH REGIONÁLNÍCH DISPARIT A VYUŽÍVÁNÍ SPECIFIK ÚZEMÍ ............................................................................................................................................... 15 Hrubý domácí produkt na obyvatele – vybrané ukazatele variability ........................................................ 15 Čistý disponibilní důchod na obyvatele – vybrané ukazatele variability .................................................... 16 Vývoj mezd a průměrná měsíční mzda ve vybraných odvětvích ................................................................ 17
SHRNUTÍ K ODDÍLU I. .................................................................................................................................................. 17 Rozvojově zaměřený cíl .............................................................................................................................. 17 Disparitně zaměřený cíl .............................................................................................................................. 18 ODDÍL II. ......................................................................................................................................................... 19 P.1.2. VÝKONNÁ A EFEKTIVNÍ VEŘEJNÁ SPRÁVA V REGIONECH............................................................................................. 19 P.2.1. VYTVÁŘENÍ PODMÍNEK PRO DYNAMICKÝ HOSPODÁŘSKÝ ROZVOJ REGIONŮ.................................................................... 20 Poskytnuté investiční pobídky – počet pobídek.......................................................................................... 20 Poskytnuté investiční pobídky – počet nových pracovních míst ................................................................. 20 Zaměstnanost a struktura zaměstnanosti podle ekonomické činnosti ...................................................... 21 P.2.3. PODPORA INOVAČNÍHO PODNIKÁNÍ, VĚDY A VÝZKUMU V REGIONECH ......................................................................... 22 Celkový počet založených a fungujících klastrů a počet sdružených podniků ............................................ 22 Výdaje na výzkum a vývoj – celkové výdaje a podíl jednotlivých krajů ...................................................... 22 Zaměstnanci výzkumu a vývoje – celkový počet a vývoj počtu v letech 2005–2012 .................................. 23 P.2.4. TVORBA PRACOVNÍCH MÍST................................................................................................................................ 24 Míra nezaměstnanosti ............................................................................................................................... 24 Dlouhodobá nezaměstnanost .................................................................................................................... 26 Počet uchazečů na 1 volné pracovní místo ................................................................................................ 28 Vzdělanostní struktura ............................................................................................................................... 28 Znevýhodněné skupiny na trhu práce ........................................................................................................ 28 Absolventi a mladiství uchazeči ................................................................................................................. 28 Uchazeči se ZPS na trhu práce ................................................................................................................... 29 Aktivní politika zaměstnanosti ................................................................................................................... 30 Rekvalifikace .............................................................................................................................................. 31 P.3.2. BYTOVÁ POLITIKA A BYDLENÍ .............................................................................................................................. 32 Počet dokončených bytů ............................................................................................................................ 32 Průměrná obytná plocha na 1 dokončený byt ........................................................................................... 33 Úrokové dotace poskytnuté v rámci programu Panel / Nový Panel .......................................................... 33 Státní podpora - výdaje na výstavbu bytového fondu pro příjmově vymezené osoby ............................... 34 Modernizace bytového fondu (počet regenerovaných bytů) ..................................................................... 34
2
P.3.3. SOCIÁLNÍ SOUDRŽNOST V REGIONECH ZALOŽENÁ NA ROVNOSTI PŘÍLEŽITOSTÍ ............................................................... 35 P.4.1. ZAJIŠTĚNÍ REGIONÁLNÍ A NADREGIONÁLNÍ DOPRAVNÍ DOSTUPNOSTI........................................................................... 37 Délka dokončených dálnic, rychlostních silnic a silničních přivaděčů, z toho počet úseků navázaných na síť sousedních států ........................................................................................................................................ 37 Stav rozestavěnosti dálnic a rychlostních silnic v jednotlivých krajích v roce 2012 a kilometry dálnic a rychlostních silnic připadající na 100.000 obyvatel kraje. .......................................................................... 40 Délka silnic I. třídy ...................................................................................................................................... 44 Délka optimalizovaných železničních tratí sítě TEN-T, délka dokončených železničních tranzitních koridorů a délka modernizovaných tratí z celkové délky .......................................................................................... 44 P.4.2. ZAJIŠTĚNÍ KVALITNÍ REGIONÁLNÍ, MEZIREGIONÁLNÍ A NADREGIONÁLNÍ DOPRAVNÍ OBSLUŽNOSTI ....................................... 48 P.4.3. ROZVOJ ENERGETICKÝCH A SPOJOVÝCH SÍTÍ A ZAŘÍZENÍ V REGIONECH ......................................................................... 53 Podíl výroby elektrické energie z OZE na celkové výrobě elektřiny v kraji ................................................. 53 P.5.1. OCHRANA ŽIVOTNÍHO PROSTŘEDÍ VČETNĚ PŘÍRODY ................................................................................................. 54 Podíl čištěných odpadních vod za kraj a podíl obyvatel napojených na kanalizaci s koncovou ČOV ......... 54 P.5.3. ENVIRONMENTÁLNÍ VZDĚLÁVÁNÍ, PORADENSTVÍ A OSVĚTA ....................................................................................... 55 Počet akcí realizovaných a finanční prostředky vynaložené v rámci Programu péče o krajinu ................. 55 Ekologické vzdělávání a výchova ............................................................................................................... 56 Počet zavedených místních systémů EVVO - Vzdělávací akce EVVO pro dospělé na 1000 obyvatel starších 15 let .......................................................................................................................................................... 56 Ekologické výukové programy pro školy na 1000 žáků, MŠ, ZŠ, SŠ ............................................................ 56 Počet realizovaných vzdělávacích programů EVVO pro školy, veřejnou a podnikovou sféru, finanční podpora EVVO v krajích ............................................................................................................................. 57 P.8.3. PODPORA ŘEŠENÍ SPECIFICKÝCH PROBLÉMŮ ROZVOJE VENKOVA A PERIFERNÍCH ÚZEMÍ ................................................... 57 Podíl ekologického zemědělství na celkové výměře zemědělské půdy ....................................................... 57 Počet ohlášených výrobců biopotravin ...................................................................................................... 58 Cestovní ruch – indikátory vycházející z Programu rozvoje venkova ......................................................... 59 Počet podpořených projektů nových malokapacitních (tj. do 35 lůžek, od roku 2008 do 60 lůžek) ubytovacích zařízení na venkově (v obcích do 2000 obyvatel) .................................................................. 60 Množství finančních prostředků na projekty nových malokapacitních (tj. do 35 lůžek, od roku 2008 do 60 lůžek) ubytovacích zařízení na venkově (v obcích do 2000 obyvatel)........................................................ 60 Počet podpořených projektů záměrů doprovodných služeb (naučné stezky, cyklostezky, infocentra apod. rovněž v obcích do 2000 obyvatel) ............................................................................................................. 61 SHRNUTÍ K ODDÍLU II. ................................................................................................................................................. 62 Výkonná a efektivní veřejná správa v regionech ........................................................................................ 62 Vytváření podmínek pro dynamický hospodářský rozvoje regionů ............................................................ 62 Podpora inovačního podnikání, vědy a výzkumu v regionech .................................................................... 62 Tvorba pracovních míst .............................................................................................................................. 63 Bytová politika a bydlení ............................................................................................................................ 64 Sociální soudržnost v regionech založená na rovnosti příležitostí ............................................................. 64 Zajištění regionální a nadregionální dopravní dostupnosti ........................................................................ 65 Zajištění kvalitní regionální, meziregionální a nadregionální dopravní obslužnosti .................................. 65 Ochrana životního prostředí včetně přírody ............................................................................................... 65 Rozvoj energetických a spojových sítí a zařízení v regionech ..................................................................... 66 Environmentální vzdělávání, poradenství a osvěta .................................................................................... 66 Podpora řešení specifických problémů rozvoje venkova a periferních území ............................................ 66
3
ODDÍL III. ........................................................................................................................................................ 68 STANOVENÍ ENVIRONMENTÁLNÍCH INDIKÁTORŮ (KRITÉRIÍ) PRO REALIZACI SRR ....................................................................... 68 Znečištění ovzduší ...................................................................................................................................... 68 Tuhé látky................................................................................................................................................... 68 Oxid siřičitý SO2 .......................................................................................................................................... 69 Oxidy dusíku NOx ........................................................................................................................................ 69 Oxid uhelnatý ............................................................................................................................................. 70 SHRNUTÍ K ODDÍLU III. ................................................................................................................................................ 72 Stanovení environmentálních indikátorů (kritérií) pro realizaci SRR .......................................................... 72 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK ....................................................................................................................... 73
4
Indikátory pro hodnocení Strategie regionálního rozvoje Oddíl I. 1. Rozvojově zaměřený cíl: zvýšení ekonomického a environmentálního potenciálu, konkurenceschopnosti a sociální úrovně regionů ČR na úroveň srovnatelnou s vyspělými regiony Hrubý domácí produkt na obyvatele Hrubý domácí produkt (HDP) na obyvatele1 v České republice od roku 2005 až do roku 2008 postupně rostl, v roce 2009 klesl. Od roku 2010 HDP na obyvatele opět mírně rostl, v roce 2011 se přiblížil úrovni HDP na obyvatele v roce 2008 a dosáhl hodnoty 364 249 Kč. Výkonnost ekonomiky ČR, měřená v HDP, byla v minulých letech zásadním způsobem ovlivněna celosvětovou hospodářskou krizí. Hospodářská krize se v české ekonomice naplno projevila v roce 2009, kdy ČR stejně jako EU dosáhla nejvyššího poklesu. Ze srovnání úrovně HDP v období 2005-2011 v jednotlivých krajích ČR je zřetelné výsadní postavení Prahy vůči ostatním krajům. Ukazatel HDP na obyvatele se v Praze ve sledovaném období pohyboval v rozpětí 210,0 až 216,1 % republikového průměru. Ve všech ostatních krajích byl HDP na obyvatele pod republikovým průměrem, existovaly však značné rozdíly mezi jednotlivými kraji. Nejvíce se úrovni celostátního průměru přiblížil Jihomoravský kraj, který po celé sledované období vykazoval více než 90 % celostátního průměru a v roce 2011 dosáhl 93,6 % republikového průměru. Vyšší úrovně HDP na obyvatele ve srovnání s ostatními kraji vykazují také kraje Plzeňský (v roce 2011 – 89,6 % republikového průměru) a Středočeský (v roce 2011 – 89,4 % republikového průměru). Naopak méně než 80 % republikového průměru dosáhl HDP na obyvatele v roce 2011 ve čtyřech krajích: Karlovarském (71,4 %), Libereckém (76,8 %), Olomouckém (77,3 %) a Ústeckém (79,6 %). Současně se od roku 1995 až do roku 2008 podstatně zvýšila diferenciace mezi jednotlivými kraji, v roce 2009 se diferenciace regionálního HDP snížila, od roku 2010 opět mírně rostla – viz komentář k indikátoru „Hrubý domácí produkt na obyvatele – vybrané ukazatele variability“ (oddíl 1, disparitně zaměřený cíl). Tabulka č.1 HDP na 1 obyvatele (ČR = 100 %)
Zdroj: Český statistický úřad 1
v běžných cenách
5
Kartogram č.1
HDP na obyvatele dosáhl ve sledovaném období ve většině krajů svého maxima v roce 2008. V období 2005-2011 lze vysledovat vyšší dynamiku růstu HDP na obyvatele oproti republikovému průměru v krajích Zlínském a Jihomoravském. Dlouhodobě nižší dynamiku růstu HDP vykazovaly především kraje Karlovarský a Liberecký a dále kraje Jihočeský a Plzeňský. Ze srovnání HDP na obyvatele v ČR s průměrem EU-27 v PPS2 vyplývá, že úroveň HDP na obyvatele byla v ČR pod průměrem EU, ale dynamika růstu HDP byla v ČR v letech 20052009 vyšší než v EU. V tomto období vzrostla úroveň HDP na obyvatele v ČR ze 75,8 % průměru EU v roce 2005 na 82,2 % v roce 2009. V roce 2010 HDP na obyvatele v ČR kleslo na 79,6 % průměru EU a v roce 2011 dosáhlo podle předběžných údajů 80 % průměru EU.
2
PPS – standard kupní síly
6
Kartogram č.2
Z jednotlivých krajů má pouze Praha HDP na obyvatele vyšší, než je průměr EU. Hranici 70 % HDP na obyvatele v EU přesáhly kraje Jihomoravský, Plzeňský a Zlínský a v roce 2011 se jí těsně přiblížily kraje Moravskoslezský a Královéhradecký. Naopak méně než 60 % HDP na obyvatele EU dosahuje kraj Karlovarský (56,9 % v roce 2011). Porovnání dynamiky tvorby HDP na obyvatele v jednotlivých krajích s průměrem EU ukazuje v letech 2005-2011 postupné přibližování úrovně HDP průměru EU v následujících krajích: Praha, Jihomoravský, Olomoucký, Zlínský, Moravskoslezský, Vysočina, Královéhradecký a Pardubický. Dlouhodobě se úrovni HDP v EU přibližuje také Středočeský kraj, v tomto kraji však v posledních letech došlo ke krátkodobému výkyvu způsobenému dopadem hospodářské krize a současně se projevil vliv vyššího přírůstku obyvatel regionu, z nichž část realizuje svou ekonomickou aktivitu mimo kraj (především v Praze). V ostatních krajích je vývoj HDP na obyvatele ve srovnání s průměrem EU kolísavý, popřípadě v posledních dvou letech má nižší dynamiku růstu HDP, než je průměr EU. Tabulka č.2 Regionální HDP na 1 obyvatele v PPS (EU 27 = 100 %)
Zdroj: Český statistický úřad
7
Tabulka č.3 HDP na 1 obyvatele (v Kč)
Zdroj: Český statistický úřad
Čistý disponibilní důchod domácnosti Čistý disponibilní důchod domácností od roku 2005 do roku 2010 postupně rostl (z 1 574 355 mil. Kč v roce 2005 na 2 002 972 mil. Kč v roce 2010), v roce 2011 mírně poklesl na 1 998 449 mil. Kč, tj. o 26,9 % více než v roce 2005. Celková výše čistého disponibilního důchodu domácností v absolutním vyjádření je ovlivněna velikostí kraje, proto největší podíl na čistém disponibilním důchodu domácností v ČR v absolutním vyjádření má Praha a dále kraje Středočeský, Moravskoslezský a Jihomoravský. Celková výše čistého disponibilního důchodu je nejnižší v krajích Karlovarském a Libereckém. Čistý disponibilní důchod domácností dosahoval ve sledovaných krajích v období 2005-2011 maximálních hodnot v roce 2010, popř. 2009, výjimkou jsou kraje Středočeský a Plzeňský, v nichž tento ukazatel dosáhl maximálních hodnot v roce 2011. Z přepočtu čistého disponibilního důchodu domácností na obyvatele vyplývá, že tento ukazatel vzrostl z hodnoty 153 834 Kč v roce 2005 na 190 446 Kč v roce 2010, v roce 2011 poté mírně poklesl na 190 389 Kč, tj. o 23,8 % více než v roce 2005. Zatímco čistý disponibilní důchod domácností na obyvatele v nominálních cenách do roku 2009 rostl a od té doby zůstal zhruba na stejné úrovni, spotřebitelské ceny rostly po celé sledované období 2005-2011. Reálná hodnota čistého disponibilního důchodu domácností na obyvatele tak v roce 2010 a 2011 oproti roku 2009 klesla. Tabulka č.4 Index spotřebitelských cen (rok 2005 = 100) Index spotřebitelských cen Zdroj: Český statistický úřad
8
2006
2007
2008
2009
2010
2011
102,5
105,4
112,1
113,3
114,9
117,1
Tabulka č.5 Čistý disponibilní důchod domácností na 1 obyvatele (v Kč)
Zdroj: Český statistický úřad
Kartogram č.3
Nejvyšších hodnot čistého disponibilního důchodu domácnosti na 1 obyvatele trvale dosahuje Praha (250 121 Kč v roce 2011). Disparity v ukazateli čistý disponibilní důchod domácností na 1 obyvatele mezi Prahou a ostatními regiony však nejsou zdaleka tak vysoké jako například u HDP3. Celostátní průměr hodnoty čistého disponibilního důchodu přesahuje 3
Důvodem je to, že pro výpočet HDP na regionální úrovni se užívá převážně výrobní metoda, která sleduje celkovou hodnotu zboží a služeb vyrobených a poskytnutých v daném regionu osobami zaměstnanými v tomto regionu bez ohledu na jejich bydliště. Oproti tomu regionální disponibilní důchod domácností ukazuje, jak se saldo prvotních důchodů umísťuje znovurozdělením: běžnými daněmi, sociálními příspěvky a dávkami a ostatními běžnými transfery. Čistý disponibilní důchod domácností tak více vypovídá o regionálních disparitách v životní úrovni obyvatelstva, při regionálním srovnání je však třeba vzít do úvahy rozdíly v cenových hladinách mezi jednotlivými regiony.
9
dlouhodobě také kraj Středočeský (206 669 Kč v roce 2011). K celostátnímu průměru se dále přibližují kraje Plzeňský a Jihomoravský. Nejnižší disponibilní důchod domácností na obyvatele byl ve sledovaném období zaznamenán v kraji Ústeckém, Karlovarském a Olomouckém. V období 2005-2011 postupně rostl rozdíl tohoto indikátoru mezi jednotlivými kraji. Tabulka č.6 Čistý disponibilní důchod domácností na 1 obyvatele
Zdroj: Český statistický úřad
Zaměstnanost a struktura zaměstnanosti podle sektorů Celková zaměstnanost v letech 2005-2008 vzrostla ze 4 915 346 osob na 5 203 737 osob, poté opět klesala a v roce 2011 dosáhla výše 5 071 966 osob. Počet zaměstnaných osob v jednotlivých krajích je ovlivněn velikostí populace kraje, proto nejvíce zaměstnaných osob je v Praze a v krajích Středočeském, Jihomoravském a Moravskoslezském (celkem 49,7 % zaměstnaných osob v ČR v roce 2011), nejméně pak v krajích Karlovarském a Libereckém. Tabulka č.7 Zaměstnanost celkem – osoby (tis. osob)
Zdroj: Český statistický úřad
Z hlediska struktury zaměstnanosti je největší podíl osob zaměstnaných v terciárním sektoru (v roce 2010 – 58,6 %). Následuje sekundární sektor (v roce 2010 – 38,0 %) a nejnižší podíl osob je zaměstnaných v primárním sektoru (v roce 2010 – 3,1 %). Při regionálním porovnání je patrný značný rozdíl mezi Prahou a ostatními kraji. V Praze výrazně převládá zaměstnanost v terciárním sektoru (v roce 2010 – 81,5 %), zatímco zaměstnanost v primárním sektoru je minimální (v roce 2010 – 0,3 %). Z ostatních krajů má vysoký podíl zaměstnanců v terciárním sektoru kraj Jihomoravský (v roce 2010 – 61,2 %) a Středočeský (v roce 2010 – 59,9 %). Nízký podíl zaměstnanců v terciárním sektoru mají kraje Vysočina (v roce 2010 – 48,5 %) a Liberecký (v roce 2010 – 50,0 %). 10
V sekundárním sektoru má nejvyšší podíl zaměstnanců kraj Liberecký (v roce 2010 – 47,7 %) a dále kraje Pardubický, Zlínský, Vysočina, Ústecký a Moravskoslezský. Nejnižší podíl zaměstnanců v sekundárním sektoru mají kraje Jihomoravský a Středočeský, tj. kraje s vysokým podílem zaměstnanců v terciárním sektoru. V primárním sektoru má nejvyšší podíl zaměstnanců kraj Vysočina (v roce 2010 – 7,2 %) a dále kraje Jihočeský, Plzeňský a Olomoucký. Nejnižší podíl zaměstnanců v primárním sektoru mají kraje Moravskoslezský, Liberecký a Ústecký, jedná se o průmyslové kraje s vysokým podílem zaměstnanců v sekundárním sektoru. Tabulka č.8 Podíl osob zaměstnaných v primárním sektoru (podle místa bydliště)
Zdroj: Český statistický úřad
Tabulka č.9 Podíl osob zaměstnaných v sekundárním sektoru (podle místa bydliště)
Zdroj: Český statistický úřad Tabulka č.10 Podíl osob zaměstnaných v terciárním sektoru (podle místa bydliště)
Zdroj: Český statistický úřad
11
Míra ekonomické aktivity Ekonomická aktivita osob starších 15 let v období 2005-2011 postupně mírně klesala, a to z 59,4 % v roce 2005 na 58,3 % v roce 2011. Nadprůměrné míry ekonomické aktivity dosahuje především Praha (v roce 2011 – 61,4 %) a dále kraje Středočeský, Karlovarský a Plzeňský. Nižší hodnotu ekonomické aktivity, než je celorepublikový průměr, mělo v roce 2011 celkem devět krajů. Nejnižší míra ekonomické aktivity je v krajích Olomouckém a Moravskoslezském, v nichž v roce 2010 i 2011 byla míra ekonomické aktivity nižší než 57,0 %. Kartogram č.4
I když v některých krajích dochází ke kolísavému vývoji míry ekonomický aktivity, je ve všech krajích patrný trend poklesu hodnoty tohoto ukazatele. Tyto změny souvisí s demografickým vývojem obyvatelstva.
12
Kartogram č.5
Průměrná hrubá měsíční mzda Průměrná hrubá měsíční mzda zaměstnance v ČR v letech 2005-2011 postupně rostla z 17 006 Kč na 23 627 Kč. Při přepočtu na plnou pracovní dobu vzrostla ve sledovaném období průměrná hrubá měsíční mzda zaměstnance z 17 466 Kč v roce 2005 na 24 319 Kč v roce 2011. Tabulka č.11 Průměrná hrubá měsíční mzda (fyzické osoby)
Zdroj: Český statistický úřad
13
Tabulka č.12 Průměrná hrubá měsíční mzda (fyzické osoby - přepočteno na plnou pracovní dobu- podle místa pracoviště)
Zdroj: Český statistický úřad
Průměrná hrubá měsíční mzda zaměstnance rostla v letech 2004-2011 ve všech krajích. Nejvyšší průměrná hrubá měsíční mzda byla v Praze – při přepočtu na plnou pracovní dobu dosáhla v roce 2011 výše 31 109 Kč, tj. o 27,9 % výše, než je republikový průměr. Ve všech ostatních krajích byla průměrná hrubá měsíční mzda přepočtená na plnou pracovní dobu pod republikovým průměrem, nejvíce se republikovému průměru přiblížily kraje Středočeský (v roce 2011 – 23 971 Kč), Jihomoravský (v roce 2011 – 23 538 Kč) a Plzeňský (v roce 2011 – 23 235 Kč). Nejnižší průměrná měsíční mzda zaměstnance přepočtená na plnou pracovní dobu byla zaznamenána v Karlovarském kraji – 20 952 Kč v roce 2011, tj. 86,2 % republikového průměru. Méně než 22 000 Kč činil tento ukazatel také v krajích Pardubickém, Zlínském, Olomouckém a Vysočina. V období 2005-2011 postupně rostl rozdíl průměrných hrubých měsíčních mezd mezi jednotlivými kraji. Rozdíl mezi nejvyšší (v Praze) a nejnižší (v Karlovarském kraji) průměrnou regionální hrubou mzdou vzrostl z 8 251 Kč v roce 2005 na 10 151 Kč v roce 2011. Bez Prahy tento rozdíl vzrostl z 1 817 Kč v roce 2005 na 3 019 Kč v roce 2011. Vývoj reálných mezd byl vedle vývoje nominálních mezd ovlivněn vývojem cenové úrovně vyjádřené indexem spotřebitelských cen. Nominální průměrná hrubá měsíční mzda rostla v období 2005-2011 rychleji než spotřebitelské ceny, tzn., že průměrná reálná mzda v tomto období v ČR vzrostla. V některých krajích ale průměrná reálná mzda v posledních letech klesla, k největšímu poklesu došlo v Praze, která však má nejvyšší průměrné mzdy. Současně je třeba vzít do úvahy, že průměrná mzda se výrazně liší od mzdy prostředního zaměstnance. Medián mzdy v ČR vzrostl v letech 2005-2011 o 17,4 % (přičemž v roce 2011 oproti roku 2010 poklesl), spotřebitelské ceny se ve stejném období zvýšily o 17,1 %.
14
2. Disparitně zaměřený cíl: zastavení růstu a postupné snižování nepřiměřených regionálních disparit a využívání specifik území Hrubý domácí produkt na obyvatele – vybrané ukazatele variability Časová řada vybraných ukazatelů variability od roku 1995 umožňuje sledovat dlouhodobý vývoj diferenciace tvorby HDP mezi kraji. Diferenciace ukazatelů variability regionálního HDP z dlouhodobého hlediska roste, přičemž nejvyšší byla v roce 2008. Variační rozpětí regionálního HDP na obyvatele v běžných cenách vzrostlo z hodnoty 124 927 Kč v roce 1995 na 508 090 Kč v roce 2011, tj. více než čtyřnásobně. V případě variačního rozpětí regionálního HDP vyjádřeného v procentech z republikového průměru došlo ve stejném období k růstu z hodnoty 84,2 % v roce 1995 na 140 % v roce 2011. Variační rozpětí za kraje ČR bez Prahy, která má v rámci ČR výlučné postavení, vzrostlo od roku 1995 do roku 2011 v běžných cenách více než čtyřnásobně. Diferenciace mezi kraji se zvyšovala především v letech 1995-2001, mezi roky 2002-2008 se růst diferenciace zpomalil a v roce 2009 se diferenciace regionálního HDP snížila. Od roku 2010 opět diferenciace regionálního HDP mírně roste, ale stále je pod úrovní roku 2008. Svědčí o tom vývoj variačního koeficientu regionálního HDP, který nejvíce rostl v letech 1995-2002, poté se jeho růst zpomalil. Maxima dosáhl v roce 2008, poté klesl na úroveň roku 2004. Zvětšující se rozdíly mezi kraji po roce 1995 byly způsobeny odlišnými tempy růstu HDP, některé kraje se rozvíjely dynamicky a předstihly celostátní vývoj, v jiných krajích rostl HDP nižším tempem, než byl republikový průměr. Kartogram č.6
15
Čistý disponibilní důchod na obyvatele – vybrané ukazatele variability Z hodnocení vývoje vybraných ukazatelů variability čistého disponibilního důchodu na obyvatele v letech 1995-2011 vyjádřeného v běžných cenách je zřejmé, že dochází ke zvyšování diferenciace mezi jednotlivými kraji. Variační rozpětí regionálního čistého disponibilního důchodu na obyvatele v běžných cenách vzrostlo z hodnoty 25 615 Kč v roce 1995 na 79 196 Kč 2011, tj. více než trojnásobný růst. Hodnocení vývoje variační rozpětí regionálního čistého disponibilního důchodu vyjádřeného v procentech z republikového průměru ukazuje, že vývoj byl kolísavý. Variační rozpětí postupně rostlo až do roku 2003 (z hodnoty 31,5 % na 47,3 %), poté postupně s mírnými výkyvy klesalo. V roce 2011 dosáhlo hodnoty 41,6 %, maximální hodnoty dosáhlo v roce 2003 – 47,3 %. Variační rozpětí za kraje ČR bez Prahy, vzrostlo od roku 1995 do roku 2011 v běžných cenách více než trojnásobně a 1,4násobně v relativních hodnotách vyjádřených v procentech z republikového průměru. Variační koeficient čistého disponibilního důchodu na obyvatele se v letech 1995-2011 mírně zvýšil ze 7,1 % na 10,7 %, přičemž maxima dosáhl v roce 2003 – 11,7 %. Úroveň čistého disponibilního důchodu na obyvatele byla silně ovlivněna mírou nezaměstnanosti.
Kartogram č.7
16
Vývoj mezd a průměrná měsíční mzda ve vybraných odvětvích Průměrná hrubá měsíční mzda v letech 2005-2010 postupně rostla, a to z 21 674 Kč na 26 881 Kč. V roce 2011 průměrná mzda mírně klesla a dosáhla hodnoty 25 645 Kč. Z jednotlivých krajů pouze v Praze a Středočeském kraji byla průměrná mzda vyšší, než je republikový průměr. Nejnižší průměrná mzda je dlouhodobě v Karlovarském kraji (v roce 2011 – 21 723 Kč). Průměrná hrubá měsíční mzda mužů v ČR i v jednotlivých krajích byla ve sledovaném období výrazně vyšší než průměrná hrubá měsíční mzda žen. Největší rozdíl byl v kraji Vysočina, kde ženy dosahovaly v roce 2011 v průměru pouze 75,2 % průměrné hrubé mzdy mužů. Naopak nejmenší rozdíly byly v Olomouckém kraji, kde ženy dosahovaly 83,0 % průměrné hrubé mzdy mužů. Mzda prostředního zaměstnance (medián) byla výrazně nižší než průměrná hrubá měsíční mzda a – dosahovala v roce 2011 výše 21 826 Kč a oproti roku 2010 klesla o 782 Kč. Medián mzdy více vypovídá o mzdové úrovni běžného zaměstnance, protože na rozdíl od aritmetického průměru není ovlivněn velmi vysokými výdělky malé skupiny zaměstnanců. Rozdíl mezi průměrnou mzdou a mediánem se do roku 2009 zvyšoval, od roku 2010 klesá. Variační koeficient mezd je velmi vysoký (v roce 2011 dosáhl hodnoty 82 %) a svědčí o vysoké diferenciaci mezd v ČR. Z časového hlediska však nedochází k výraznému růstu diferenciace mezd, variační koeficient sice v letech 2005-2009 vzrostl z hodnoty 78 % na 97 %, od roku 2010 však opět klesal až na hodnotu 82 % v roce 2011. Rozpětí mezd zaměstnanců je velmi široké. Nejčastější hrubá měsíční mzda za rok 2011 byla v pásmu 24 001 až 28 000 Kč (12,9 % zaměstnanců) a dále v pásmu 15 001 až 18 000 Kč (12,1 % zaměstnanců). Poměrně velké procento zaměstnanců se dále pohybovalo v krajních pásmech hrubých měsíčních mezd, tzn. v pásmu do 12 000 Kč (11,4 % zaměstnanců) a v pásmu 40 001 a více Kč (10,2 % zaměstnanců). Zajímavé výsledky nabízí srovnání průměrných měsíčních mezd zaměstnanců (ve fyzických osobách) v následujících odvětvích:
zemědělství, lesnictví a rybářství, průmysl, těžba a dobývání, zpracovatelský průmysl.
Z výše uvedených odvětví jsou nejnižší mzdy v zemědělství, lesnictví a rybářství, v roce 2011 dosáhly výše 18 386 Kč, tj. 77,8 % průměrných mezd za všechna odvětví. Celkovému průměru se postupně přibližují mzdy ve zpracovatelském průmyslu – v roce 2011 dosáhly výše 23 513 Kč, tj. 99,5 % celkového průměru. Mírně nadprůměrné jsou mzdy v průmyslu – 24 122 Kč v roce 2011, tj. 102,1 % celkového průměru. Nejvyšší mzdy ze sledovaných odvětví jsou v odvětví těžby a dobývání – 31 437 Kč v roce 2011, tj. 133,1 % celkového průměru.
Shrnutí k oddílu I. Rozvojově zaměřený cíl
HDP na obyvatele v České republice od roku 2005 až do roku 2008 postupně rostl (v roce 2008 činil 368 986 Kč/obyv.), v roce 2009 v důsledku hospodářské krize klesl. Od roku 2010 HDP na obyvatele opět mírně rostl. Nejvyšší HDP na obyvatele je v Praze, v letech 2005-2011 přesahoval 200 % republikového průměru. Vyšší úrovně HDP na obyvatele ve srovnání s ostatními kraji měly také kraje Jihomoravský, 17
Plzeňský a Středočeský. Úroveň HDP na obyvatele byla v ČR pod průměrem EU, ale dynamika růstu HDP byla v ČR v letech 2005-2009 vyšší než v EU. V tomto období vzrostla úroveň HDP na obyvatele v ČR ze 75,8 % průměru EU v roce 2005 na 82,2 % v roce 2009. V roce 2010 HDP na obyvatele v ČR kleslo na 79,6 % průměru EU a v roce 2011 dosáhlo podle předběžných údajů 80 % průměru EU. Z jednotlivých krajů má pouze Praha HDP na obyvatele vyšší, než je průměr EU. Čistý disponibilní důchod domácností od roku 2005 do roku 2010 postupně rostl, v roce 2011 mírně poklesl na 1 998 449 mil. Kč, tj. o 26,9 % více než v roce 2005. Nejvyšších hodnot čistého disponibilního důchodu domácnosti na 1 obyvatele trvale dosahuje Praha (250 121 Kč v roce 2011). Celostátní průměr hodnoty čistého disponibilního důchodu přesahuje dlouhodobě také Středočeský kraj. Celková zaměstnanost v letech 2005-2008 rostla, poté opět klesala a v roce 2011 dosáhla výše 5 071 966 osob. Největší podíl osob je zaměstnaných v terciárním sektoru (v roce 2010 – 58,6 %). Následuje sekundární sektor (v roce 2010 – 38,0 %) a nejnižší podíl osob je zaměstnaných v primárním sektoru (v roce 2010 – 3,1 %). Ekonomická aktivita osob starších 15 let v období 2005-2011 postupně mírně klesala, a to z 59,4 % v roce 2005 na 58,3 % v roce 2011. Průměrná hrubá měsíční mzda zaměstnance v ČR při přepočtu na plnou pracovní dobu vzrostla z 17 466 Kč v roce 2005 na 24 319 Kč v roce 2011. Nejvyšší průměrná hrubá měsíční mzda byla v Praze. Ve všech ostatních krajích byla průměrná hrubá měsíční mzda přepočtená na plnou pracovní dobu pod republikovým průměrem, nejvíce se republikovému průměru přiblížily kraje Středočeský, Jihomoravský a Plzeňský. V období 2005-2011 postupně rostl rozdíl průměrných hrubých měsíčních mezd mezi jednotlivými kraji.
Disparitně zaměřený cíl
Diferenciace ukazatelů variability regionálního HDP dlouhodobě rostla, přičemž nejvyšší byla v roce 2008. Variační rozpětí regionálního HDP na obyvatele v běžných cenách vzrostlo v letech 1995-2011 více než čtyřnásobně. Diferenciace ukazatelů variability regionálního čistého disponibilního důchodu se také zvýšila. Variační rozpětí regionálního čistého disponibilního důchodu na obyvatele v běžných cenách vzrostlo v letech 1995-2011 více než trojnásobně, maximální hodnoty dosáhlo v roce 2003. Průměrná hrubá měsíční mzda v letech 2005-2010 postupně rostla, v roce 2011 mírně klesla na hodnotu 25 645 Kč. Z jednotlivých krajů pouze v Praze a Středočeském kraji byla průměrná mzda vyšší, než je republikový průměr. Nejnižší průměrná mzda je dlouhodobě v Karlovarském kraji. Rozpětí mezd zaměstnanců je velmi široké. Nejčastější hrubá měsíční mzda za rok 2011 byla v pásmu 24 001 až 28 000 Kč a dále v pásmu 15 001 až 18 000 Kč. Průměrná hrubá měsíční mzda mužů v ČR i v jednotlivých krajích byla ve sledovaném období výrazně vyšší než průměrná hrubá měsíční mzda žen. Největší rozdíl byl v kraji Vysočina, naopak nejmenší rozdíly byly v Olomouckém kraji. Mzda prostředního zaměstnance (medián) byla podstatně nižší než průměrná hrubá měsíční mzda – v roce 2011 dosahovala výše 21 826 Kč. Rozdíl mezi průměrnou mzdou a mediánem se do roku 2009 zvyšoval, od roku 2010 klesá.
Česká ekonomika v letech 2005-2008 rostla, dynamika růstu HDP byla až do roku 2009 vyšší než v EU. V roce 2009 se projevil vliv hospodářské krize (v případě některých indikátorů se tento vliv projevil s určitým zpožděním). Diferenciace variability regionálních ukazatelů se v období 2005-2008 zvyšovala, od roku 2009 se u většiny ukazatelů tento trend zpomalil, popř. se variabilita regionálních ukazatelů mírně snížila.
18
Oddíl II.
P.1.2. Výkonná a efektivní veřejná správa v regionech Tabulka č.13 Pokrytí území územně plánovací dokumentací obcí
Zdroj: ÚÚR
Ve všech krajích ČR od roku 2005 do roku 2012 pravidelně narůstal podíl území se zpracovanou územně plánovací dokumentací. Kromě Prahy, kde tento podíl činí logicky 100 %. Z ostatních krajů dosáhl nejvyššího pokrytí ÚPD a sice 96 % a více kraj Moravskoslezský a Zlínský. U obou těchto krajů byl podíl území se zpracovanou ÚPD vysoký již v roce 2005. Naopak nejnižší podíl území s ÚPD vykazuje kraj Plzeňský s pouhými 69,1 %, a dále kraj Středočeský se 77,5 %. Poměrně nízké hodnoty vykazovaly tyto dva kraje však i v roce 2005, a sice v případě Plzeňského kraje jen kolem 40%. Největší nárůst podílu území, pokrytého ÚPD zaznamenal kraj Vysočina, a sice z 22,7 % v roce 2005 na 81,5 % v roce 2011. Nejmenší nárůst naopak zaznamenal za sledované období Zlínský kraj, a sice z 90,8 na 96,7 %. Je to logické vzhledem k vysokému pokrytí území ÚPD ve výchozím sledovaném roce. Vysoké pokrytí území ÚPD lze považovat z hlediska dalšího rozvoje území jednoznačně za pozitivní. K nárůstu celkového pokrytí území ÚPD přispělo i zaměření prioritní osy Integrovaného operačního programu pro období 2007 - 2013 na udržitelný rozvoj území prostřednictvím podpory zpracování územně plánovacích podkladů a dokumentace, mimo jiné i územních plánů obcí.
19
P.2.1. Vytváření podmínek pro dynamický hospodářský rozvoj regionů Poskytnuté investiční pobídky – počet pobídek Základní právní rámec pro poskytování investičních pobídek tvoří zákon č. 72/2000 Sb., o investičních pobídkách a o změně některých zákonů (zákon o investičních pobídkách), ve znění pozdějších předpisů. Investiční pobídky mohou mít podle tohoto zákona formu:
slevy na daních z příjmů, převodu pozemků včetně související infrastruktury za zvýhodněnou cenu, hmotné podpory vytváření nových pracovních míst, hmotné podpory rekvalifikace nebo školení zaměstnanců, hmotné podpory pořízení dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku pro strategickou investiční akci.
Vhodně zvolená struktura investičních pobídek může stimulovat růst investic v preferovaných oborech s vysokou přidanou hodnotou a zvyšovat investice do vědy a výzkumu. Příliv investic zaměřených na vědu a výzkum může urychlit přechod ke vzdělanostní ekonomice. V České republice bylo v letech 2005–2012 poskytnuto celkem 567 Nejvíce pobídek bylo poskytnuto v roce 2006 (174 pobídek), dále Nejméně investičních pobídek bylo poskytnuto v roce 2010 (pouze 15 od roku 2011 počet investičních pobídek opět pomalu roste – v roce 41 investičních pobídek.
investičních pobídek. v roce 2008 a 2005. investičních pobídek), 2012 bylo poskytnuto
Ze srovnání údajů za jednotlivé regiony vyplývá, že více než polovina investičních pobídek byla ve sledovaném období poskytnuta v krajích Moravskoslezském, Ústeckém, Středočeském a Jihomoravském, z toho nejvíce pobídek bylo poskytnuto v Moravskoslezském kraji (108 pobídek). Žádná investiční pobídka nebyla v uvedeném období poskytnuta v Praze, dále bylo nejméně investičních pobídek poskytnuto v Karlovarském kraji, a to 10 investičních pobídek. Tabulka č.14 Poskytnuté investiční pobídky - počet pobídek
Zdroj: CZECHINVEST
Poskytnuté investiční pobídky – počet nových pracovních míst Investiční pobídky jsou jedním z důležitých nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti, mají pomoci vzniku pracovních míst a zvýšení kvalifikace či rekvalifikace zaměstnanců. S pomocí investičních pobídek bylo v ČR v letech 2005–2012 vytvořeno 87 411 nových pracovních míst. Z toho více než 60 % míst vzniklo v letech 2006 a 2008, jedná se o roky, kdy byl současně poskytnut nejvyšší počet investičních pobídek. Nejnižší počet nových pracovních míst ve sledovaném období vznikl v roce 2010, a to 1 100 pracovních míst. 20
Vznik nových pracovních míst v souvislosti s investičními pobídkami byl soustředěn do tří krajů – kraje Moravskoslezského, Ústeckého a Středočeského. V těchto krajích vyvolaly investiční pobídky v letech 2005–2012 vytvoření celkem 42 156 nových pracovních míst, tj. 48,2 % nových pracovních míst v ČR vytvořených s pomocí investičních pobídek. Investiční pobídky nevedly v ČR k vytvoření žádného pracovního místa v uvedeném období v Praze, nízký počet pracovních míst vznikl v Karlovarském kraji, a to 938 nových pracovních míst. Při porovnání počtu nově vzniklých pracovních míst v souvislosti s investičními pobídkami je třeba vzít do úvahy velikost jednotlivých krajů. Doplňující srovnání nabízí například přepočet nových pracovních míst vyvolaných investičními pobídkami na 1000 obyvatel. V období 2005–2012 činil počet nových pracovních míst vytvořených v souvislosti s investičními pobídkami v ČR celkem 8,3 pracovních míst na 1000 obyvatel. Z jednotlivých krajů vzniklo nejvíce míst v Ústeckém kraji – 17,5 nových pracovních míst na 1000 obyvatel. Více než 10,0 pracovních míst na 1000 obyvatel vzniklo v krajích Moravskoslezském, Pardubickém a Středočeském. Mírně nad celostátním průměrem se dále pohyboval Královéhradecký kraj. Nejnižší počet nových pracovních míst na 1000 obyvatel vznikl v krajích Karlovarském (3,1 míst) a Zlínském (3,4 míst). Žádné nové pracovní místo v souvislosti s investičními pobídkami nevzniklo v Praze. Tabulka č.15 Poskytnuté investiční pobídky - počet nových pracovních míst
Zdroj: CZECHINVEST
Zaměstnanost a struktura zaměstnanosti podle ekonomické činnosti Průměrný počet zaměstnanců v národním hospodářství dosahoval v roce 2011 podle předběžných údajů 3 916 tis. fyzických osob. Počet zaměstnanců v jednotlivých krajích závisí na velikosti kraje. Nejvyšší počet zaměstnanců je v Praze a v krajích Jihomoravském a Moravskoslezském (celkem 42,0 % počtu zaměstnanců v národním hospodářství v roce 2011), nejnižší počet zaměstnanců je v Libereckém kraji. Největší podíl osob je zaměstnaných v terciárním sektoru, následuje sekundární sektor a nejnižší podíl osob je zaměstnaných v primárním sektoru. Z dlouhodobého hlediska docházelo k nárůstu podílu osob zaměstnaných v terciárním sektoru (z 56,6 % v roce 2005 na 58,6 % v roce 2010). Ve stejném období klesl podíl osob zaměstnaných v primárním (z 3,8 % na 3,1 %) a sekundárním sektoru (z 39,5 % na 38,0 %). Z hlediska zaměstnanosti podle ekonomické činnosti byl v roce 2011 podle předběžných údajů nejvyšší průměrný počet zaměstnanců vyjádřený ve fyzických osobách zaznamenán ve zpracovatelském průmyslu (27,5 % z celkového počtu zaměstnanců). Poměrně vysoký podíl zaměstnanců byl také v odvětví velkoobchodu, maloobchodu, oprav a údržby 21
motorových vozidel (13,0 % z celkového počtu zaměstnanců). Nejnižší počet zaměstnanců byl v odvětví činností v oblasti nemovitostí. Ve všech krajích s výjimkou Prahy je nejvyšší počet zaměstnanců ve zpracovatelském průmyslu a dále v odvětví velkoobchodu, maloobchodu, oprav a údržby motorových vozidel. V Praze je nejvyšší počet zaměstnanců v odvětví velkoobchodu, maloobchodu, oprav a údržby motorových vozidel a dále v odvětví veřejné správy, obrany a povinného sociálního zabezpečení. Zaměstnanost v ostatních odvětvích se v jednotlivých krajích liší, je to ovlivněno mimo jiné historickým vývojem odvětvové struktury a přírodními podmínkami. Nejvíce patrné je to v odvětví těžby a dobývání, v němž většina krajů má podíl zaměstnanců nižší než 0,5 %, ale v Moravskoslezském kraji dosahoval v roce 2011 podíl zaměstnanců v tomto odvětví 15,5 %.
P.2.3. Podpora inovačního podnikání, vědy a výzkumu v regionech Celkový počet založených a fungujících klastrů a počet sdružených podniků Klastry představují geograficky koncentrované seskupení nezávislých firem a přidružených institucí a organizací, které si navzájem konkurují, ale současně také spolupracují, a jejichž vazby mají potenciál k upevnění a zvýšení jejich konkurenceschopnosti. Jedná se o efektivní a úspěšný nástroj rozvoje konkurenceschopnosti a ekonomického růstu firem a regionů. Spolupráce v rámci klastru zlepšuje výsledky společností zapojených do klastru, umožňuje zvýšit počet inovací a export, přilákat atraktivní investice, podpořit výzkumnou základnu v daném regionu a podpořit rozvoj regionu. V letech 2004–2011 počet klastrů v České republice vzrostl z 5 klastrů v roce 2005 na 25 klastrů v roce 2011. K ještě výraznějšímu nárůstu došlo u počtu podniků sdružených v klastrech, počet těchto podniků stoupl z 96 v roce 2005 na 638 podniků v roce 2011. K největšímu růstu počtu klastrů došlo mezi roky 2005 a 2007 a dále mezi roky 2010 a 2011. Největší růst zapojení podniků do klastrů nastal mezi roky 2005–2008, kdy počet zapojených podniků vzrostl z 96 na 507, tj. více než pětinásobný růst. Ze srovnání údajů za jednotlivé regiony vyplývá, že zhruba čtvrtina klastrů i podniků sdružených v klastrech se nachází v Moravskoslezském kraji – v roce 2011 to bylo 6 klastrů sdružujících 183 podniků. Jedním z důvodů je to, že Moravskoslezský kraj, dříve orientovaný na těžký průmysl a těžbu, zvolil jako jednu z cest restrukturalizace formu podpory klastrových iniciativ. V tomto kraji také vznikly první klastry na území ČR. Větší počet podniků zapojených do klastrů je také v Královéhradeckém a Jihomoravském kraji. Naopak žádné klastry se nevyskytují ve čtyřech krajích, a to v Praze, Plzeňském, Karlovarském a Ústeckém kraji. Ve všech krajích, v nichž existují klastry, počet klastrů i sdružených podniků dlouhodobě roste, výjimkou je Jihomoravský kraj, v němž počet klastrů i sdružených podniků v roce 2011 oproti roku 2010 poklesl. Výdaje na výzkum a vývoj – celkové výdaje a podíl jednotlivých krajů Pro zajištění konkurenceschopnosti je nezbytné podporovat výzkum a vývoj. Mezi základní podmínky rozvoje výzkumu a vývoje a následně realizace inovací a vytváření znalostní ekonomiky patří finanční podpora těchto aktivit. Celkové výdaje na výzkum a vývoj v ČR v letech 2005–2012 rostly (s výjimkou mírného poklesu v roce 2008), a to z 38,1 mld. Kč v roce 2005 na 72,4 mld. Kč v roce 2012. V roce 2011 i 2012 výdaje na výzkum a vývoj výrazně vzrostly – meziročně o více než 15 %.
22
Z porovnání celkových výdajů na výzkum a vývoj v letech 2005–2012 vyplývá, že absolutní výše výdajů v jednotlivých krajích ve sledovaném období rostla s přechodnými poklesy především v letech 2008 a 2009. Důležité je, že současně s růstem absolutních výdajů na výzkum a vývoj rostla i intenzita celkových výdajů na výzkum a vývoj vzhledem k HDP (s přechodným poklesem v letech 2007–2009). Intenzita výdajů na výzkum a vývoj oproti HDP se zvýšila z 1,35 % v roce 2005 na 1,85 % v roce 2011 a postupně se přibližuje průměrné úrovni EU (v roce 2011 intenzita celkových výdajů na výzkum a vývoj činila v EU 2,03 % HDP). Růst intenzity celkových výdajů na výzkum a vývoj v ČR vzhledem k HDP byl však částečně ovlivněn poklesem HDP v předcházejících letech. Existují velké regionální rozdíly ve výdajích na výzkum a vývoj. V roce 2012 bylo více než 50 % všech výdajů na výzkum a vývoj soustředěno do dvou krajů: Prahy (35,0 % celorepublikových výdajů) a Jihomoravského kraje (20,3 %). Podíl Prahy na celorepublikových výdajích na výzkum a vývoj však od roku 2008 postupně klesá. Nejmenší podíl na celkových výdajích na výzkum a vývoj má Karlovarský kraj (pouze 0,3 % z celorepublikových výdajů v roce 2012), v dalších sedmi krajích bylo v tomtéž roce vydáno méně než 4,0 % z výdajů ČR na výzkum a vývoj. Z hlediska dynamiky růstu celkových výdajů v letech 2005–2012 vykazují nejlepší výsledky kraje Plzeňský (růst výdajů v uvedeném období o 234,4 %) a Jihomoravský (růst o 214,9 %). O více než 100 % vzrostly v letech 2005–2012 celkové výdaje také v krajích Karlovarském, Olomouckém, Libereckém a Moravskoslezském. Nejméně celkové výdaje ve stejném období vzrostly v Kraji Vysočina, Středočeském a Královéhradeckém kraji. Tabulka č.16 Celkové výdaje na vědu a výzkum (v mil. Kč)
Zdroj: ČSÚ
Zaměstnanci výzkumu a vývoje – celkový počet a vývoj počtu v letech 2005–2012 Kromě finanční podpory je nezbytnou podmínkou rozvoje výzkumu a vývoje podpora kvalifikovaných lidských zdrojů. Důležitými indikátory rozvoje znalostní ekonomiky jsou počet zaměstnanců výzkumu a vývoje a jejich růst v čase. Počet zaměstnanců výzkumu a vývoje (FTE)4 v letech 2005–2012 rostl, a to ze 43 370 zaměstnanců v roce 2005 na 60 222 zaměstnanců v roce 2012, tj. růst o 38,9 %. Zaměstnanci výzkumu a vývoje jsou koncentrování především v Praze a v Jihomoravském kraji – v roce 2012 bylo v těchto dvou krajích celkem 32 771 zaměstnanců, tj. 54,4 % všech 4
Jedná se o průměrný evidenční počet zaměstnanců přepočtený na plný pracovní úvazek věnovaný výzkumným a vývojovým činnostem, který vystihuje skutečnou dobu věnovanou výzkumu a vývoji. Ukazatel FTE v sobě zahrnuje také přepočet hodin osob pracujících ve výzkumu a vývoji na základě dohod o provedení práce a o pracovní činnosti.
23
zaměstnanců výzkumu a vývoje v ČR. K dalším krajů významným z hlediska počtu zaměstnanců v oblasti výzkumu a vývoje patří kraje Středočeský (podíl 8,6 % v roce 2012) a Moravskoslezský (podíl 7,9 % v roce 2012). Nejméně zaměstnanců bylo v Karlovarském kraji, pouze 116 zaměstnanců, tj. 0,2 % z celorepublikového počtu. Regionální rozdíly existují nejen v počtu zaměstnanců výzkumu a vývoje, ale také ve vývoji jejich počtu v období 2005–2012. Ve sledovaném období nejvíce vzrostl počet zaměstnanců výzkumu a vývoje v krajích Moravskoslezském (o 99,6 %), Plzeňském (o 89,4 %), Jihomoravském (o 75,7 %). Podíl zaměstnanců také výrazně vzrostl v Karlovarském kraji (o 65,7 %), tento kraj však má nejnižší podíl zaměstnanců výzkumu a vývoje na celkovém počtu v ČR. Nejnižší růst počtu zaměstnanců výzkumu a vývoje v letech 2005–2012 byl zaznamenán v Kraji Vysočina (o 11,3 %), tento kraj má současně nízký počet zaměstnanců ve výzkumu a vývoji (1,3 % v roce 2012). V ČR bylo v roce 2011 celkem 11,0 zaměstnanců výzkumu a vývoje na 1000 zaměstnaných. ČR se tak dostala téměř na úroveň EU-28, kde tento ukazatel dosáhl hodnoty 11,4 zaměstnanců výzkumu a vývoje na 1000 zaměstnaných. V ČR však oproti zemím EU je mezi zaměstnanci výzkumu a vývoje vysoký podíl technických a ostatních pracovníků, výzkumní pracovníci tvořili v roce 2011 pouze 55 % ze všech pracovníků výzkumu a vývoje, zatímco například na Slovensku činil podíl výzkumných pracovníků 85 % ze všech zaměstnanců výzkumu a vývoje. Tabulka č.17 Počet zaměstnanců V a V - průměrný přepočtený počet (FTE)
Zdroj: ČSÚ
P.2.4. Tvorba pracovních míst Míra nezaměstnanosti Míra nezaměstnanosti v jednotlivých krajích postupně narůstala od roku 1993 do roku 1999– 2000 a poté se pozvolna snižovala, obdobně, jako tomu bylo v celé ČR. Nejnižší nezaměstnanost byla v jednotlivých krajích v roce 2008. Poté nastal v roce 2009 výrazný nárůst nezaměstnanosti v důsledku ekonomické krize. Ke stabilizaci a poklesu míry nezaměstnanosti došlo ve většině krajů řešeného území v roce 2011.
24
Kartogram č.8
Vývoj nezaměstnanosti v průběhu roku 2011 byl v ČR příznivější než v předchozím roce, odeznívaly pomalu důsledky ekonomické krize, která ovlivňovala negativně situaci na trhu práce od roku 2008. Průměrná míra registrované nezaměstnanosti v roce 2011 byla 8,6 % a ve srovnání s předchozím rokem se tedy mírně snížila. Vyšší byla nezaměstnanost u žen, kde činila 9,8 %, u mužů byla o něco nižší, a sice 7,7 %.
25
Kartogram č.9
Dlouhodobá nezaměstnanost Nezaměstnanost osob nezaměstnaných déle než 12 měsíců se v ČR od roku 2005 až do roku 2009 postupně snižovala a kopírovala tak s ročním zpožděním stav celkové míry nezaměstnanosti. V roce 2010 nastal nárůst dlouhodobé míry nezaměstnanosti a v roce 2011 již opět pokles. Míra dlouhodobé nezaměstnanosti vzrůstala v některých krajích ČR ještě i v roce 2011. Jednalo se o kraje Středočeský, Jihočeský, Plzeňský a Kraj Vysočina. Tabulka č.18 Míra dlouhodobé nezaměstnanosti
Zdroj: ČSÚ; MPSV
Nejvyšší míra dlouhodobé nezaměstnanosti je dlouhodobě zaznamenávána v Karlovarském, Moravskoslezském a Ústeckém kraji, kde dosáhla v roce 2011 nejvyšší hodnoty, a sice 5,4 %. V Ústeckém kraji dosahovala dlouhodobá nezaměstnanost nejvyšších hodnot ze všech krajů ČR po celé sledované období od roku 2005. V roce 2005 to bylo v tomto kraji 26
například 9,8 %. Nejnižší míry dlouhodobé nezaměstnanosti byly v roce 2011, ale i po celé sledované období od roku 2005 zaznamenávány v Praze, ale dále v kraji Středočeském a Jihočeském. Poměrně nízká dlouhodobá nezaměstnanost byla v roce 2011 zaznamenána rovněž v kraji Pardubickém, Libereckém a Královehradeckém, kde se pohybovala kolem 2 %. V kraji Ústeckém, Královéhradeckém a Pardubickém byl zaznamenán nejvyšší pokles míry dlouhodobé nezaměstnanosti mezi lety 2010 a 2011, což lze považovat za velmi pozitivní. I přes tuto skutečnost zůstala míra dlouhodobé nezaměstnanosti s hodnotou 5,4 v Ústeckém kraji nejvyšší v celé ČR. Z těchto hodnot je rovněž patrný poměrně velký rozdíl v dlouhodobé nezaměstnanosti mezi jednotlivými kraji. Míra dlouhodobé nezaměstnanosti v Ústeckém kraji byla v roce 2011 více než trojnásobná než v kraji Středočeském. Dlouhodobá nezaměstnanost na rozdíl od míry celkové registrované nezaměstnanosti narůstala dále i v roce 2010 a 2011. Tabulka č.19 Podíl dlouhodobě nezaměstnaných (v %)
Zdroj: ČSÚ; MPSV
Podíl dlouhodobě nezaměstnaných na celkovém počtu registrovaných nezaměstnaných se postupně v ČR snižoval od roku 2005 až do roku 2009, a sice ze 41,7 % v roce 2005 na 23,0 % v roce 2009, což je poměrně velký pokles. Jedná se o pozitivní trend, neboť snížení podílu dlouhodobě nezaměstnaných na celkové míře nezaměstnanosti svědčí o fungujícím trhu práce. Mezi lety 2009 a 2010 však podíl dlouhodobě nezaměstnaných na celkové nezaměstnanosti opět dramaticky narostl na 31,8 % a strmý nárůst pokračoval i v roce 2011, kdy dosáhl v ČR 36,2 %. Projevil se tak se zpožděním, které je pro dlouhodobou nezaměstnanost typické, vliv ekonomické krize, která zvýšila nezaměstnanost v ČR již v roce 2009. V roce 2012 byl však již opět zaznamenán pokles. Podíl dlouhodobě nezaměstnaných je vyšší v regionech s vyšší celkovou nezaměstnaností a dokládá tak celkově špatnou situaci na trhu práce v těchto regionech. Jedná se zejména o kraje Karlovarský, Ústecký a Moravskoslezský. Trvale je podíl dlouhodobě nezaměstnaných velmi vysoký v krajích Karlovarském, Ústeckém a Moravskoslezském, ale vysoký je rovněž ve všech moravských krajích. Ve všech krajích ČR se tento podíl postupně od roku 2005 snižoval až do roku 2009 a v roce 2010 byl zaznamenán prudký nárůst, který přetrval i v roce 2011. V roce 2012 byl zaznamenán již ve všech krajích ČR s výjimkou Karlovarského kraje pokles podílu dlouhodobě nezaměstnaných. V kraji Karlovarském se tento podíl ještě zvýšil až na hodnotu 40,8 %. Nejnižší podíl dlouhodobě nezaměstnaných byl zaznamenán naopak v roce 2011 kromě Prahy v kraji Jihočeském a Královéhradeckém, kde nedosáhl 30 %. Mezi roky 2011 a 2012 se tento podíl výrazně snížil zejména v kraji Libereckém, Pardubickém a na Vysočině, ale i v kraji Olomouckém. Nejnižších hodnot kromě Prahy potom dosahoval v kraji Libereckém a Pardubickém, a sice kolem 20 %.
27
Počet uchazečů na 1 volné pracovní místo Tabulka č.20 Počet všech registrovaných uchazečů na 1 volné pracovní místo
Zdroj: ČSÚ; MPSV
V roce 2011 se v ČR v porovnání s roky 2009 a 2010 snížil počet uchazečů o práci a naopak narostl počet volných pracovních míst. Počet uchazečů o zaměstnání na 1 volné pracovní místo se snížil z 18,2 v roce 2010 na 14,2 v roce 2011. Výrazně nejhorší byla situace v Olomouckém kraji, kde na jedno volné pracovní místo připadalo 35,8 uchazečů o práci a dále v kraji Ústeckém s 29,4 uchazeči o práci na jedno volné pracovní místo a v Kraji Vysočina s 27,8 uchazeči. Situace horší než v ČR jako celku byla rovněž v kraji Karlovarském, Jihomoravském Zlínském a Moravskoslezském. Nejlepší byla situace naopak v kraji Plzeňském s pouhými 9,0 uchazeči na volné pracovní místo a v Praze, kde připadalo na 1 volné pracovní místo dokonce jen 4,4 uchazečů. Podle uvedených hodnot je patrné, že situace v jednotlivých krajích se v tomto ukazateli výrazně liší. Vzdělanostní struktura V ČR tvoří podíl vysokoškoláků na uchazečích o práci 5,6 %. Podíl uchazečů bez vzdělání a se základním vzděláním na uchazečích o práci je v ČR 27,8 %. Ve vzdělanostní struktuře obyvatelstva ČR je však podíl osob bez vzdělání a se základním vzděláním výrazně nižší, což svědčí o obtížném umísťování obyvatel se základním vzděláním a bez vzdělání na trhu práce. U dlouhodobě nezaměstnaných je podíl uchazečů se základním vzděláním a bez vzdělání ještě vyšší. Z porovnání vzdělanostní struktury obyvatelstva jednotlivých krajů je patrné, že největší podíl uchazečů o práci ve vztahu k tomu, jaké je zastoupení konkrétní vzdělanostní skupiny v obyvatelstvu, je v případě uchazečů bez vzdělání a se základním vzděláním. Znevýhodněné skupiny na trhu práce Za znevýhodněné osoby se považují osoby s horší perspektivou uplatnění na trhu práce. Jedná se především o uchazeče se zdravotním postižením, uchazeče bez vzdělání a se základním vzděláním, absolventy z důvodu nedostatečné praxe, osoby starší 50 let a rovněž ženy po mateřské dovolené. K 31. 12. 2011 byl podíl osob se zdravotním postižením na uchazečích o práci v ČR 12,4 %. Absolventi a mladiství uchazeči Absolventi a mladiství uchazeči jsou společně s dalšími vybranými skupinami považováni za znevýhodněné osoby na trhu práce s horší perspektivou uplatnění.
28
Tabulka č.21 Podíl absolventů a mladistvých na celkovém počtu registrovaných uchazečů o práci (v %)
Zdroj: ČSÚ; MPSV
Podíl absolventů a mladistvých na celkovém počtu registrovaných uchazečů o práci činil v ČR v roce 2011 6,6 %. Nejvyšší podíl uchazečů v této rizikové skupině je v Kraji Vysočina s poměrně vysokou hodnotou 8,5 %. Následuje kraj Zlínský se 7,8 %, a dále kraje Královéhradecký a Pardubický s hodnotami 7,7 a 7,5 %. Více než 7 % podílu nezaměstnaných v této rizikové skupině bylo v roce 2011 rovněž v Jihočeském, Jihomoravském a Olomouckém kraji. Nejlepší je v tomto směru naopak situace kromě Prahy s 5 % v Plzeňském kraji s hodnotou 5,7 % a v kraji Ústeckém a Moravskoslezském shodně s 5,9 % uchazečů. Mezi roky 2005 a 2011 se podíl nezaměstnaných absolventů a mladistvých ve všech krajích snížil, což lze považovat za pozitivní. Výjimkou je kraj Královéhradecký, kde zůstal tento podíl na stejné hodnotě. Problémem při uplatňování absolventů na trhu práce může být mimo jiné i jejich nevhodná oborová struktura, ale i neochota mnoha zaměstnavatelů k zaměstnávání absolventů škol s nedostatečnou praxí. Negativně se v zaměstnávání absolventů škol projevuje rovněž prodlužování věku odchodu do důchodu u starších ročníků při dlouhodobě nedostatečné tvorbě nových pracovních míst. Vedle snahy o lepší spolupráci škol a zaměstnavatelů fungují i různé aktivity ze strany úřadů práce na podporu zaměstnávání absolventů, mezi něž patří mimo jiné i vzdělávací a rekvalifikační programy pro absolventy. Jejich úspešnost v jednotlivých krajích i jejich vývoj v letech 2005-2011 lze posoudit na základě následující tabulky. Mimo rekvalifikačních programů zprostředkovávají úřady práce absolventům vykonávání praxe u konkrétních zaměstnavatelů a různě motivují zaměstnavatele k přijímání absolventů na tyto praxe. To může vést v konečném důsledku k zaměstnání vhodného absolventa, nebo alespoň k získání potřebné praxe a k lepší uplatnitelnosti absolventa na trhu práce. V některých případech je rovněž podporován rozvoj různých specifických výrob ve vazbě na příslušné učební obory. Uchazeči se ZPS na trhu práce Počet uchazečů se ZPS na jedno volné pracovní místo se v jednotlivých krajích ČR velmi výrazně liší. Průměr ČR činil v roce 2011 14,2 uchazečů, avšak například v kraji Olomouckém, kde je situace v tomto směru nejhorší, činí 35,8 uchazečů na volné pracovní místo, v kraji Ústeckém 29,4 uchazečů, v Kraji Vysočina 27,8 uchazečů a v Jihomoravském kraji 22,6 uchazečů. Z těchto čísel vyplývá, že situace je obecně horší v moravských krajích. Nejnižší počet uchazečů se ZPS na volné pracovní místo je naopak v Praze – 4,4 uchazeči a dále v kraji Plzeňském a Pardubickém s 9,1 a 9,0 uchazeči na volné pracovní místo. Nižší než průměr v ČR je počet uchazečů ještě v kraji Středočeském, Jihočeském, Královéhradeckém a Libereckém. 29
Tabulka č.22 Počet uchazečů se ZPS na 1 volné místo
Zdroj: ČSÚ; MPSV
Rovněž podíl uchazečů o zaměstnání starších 55 let na celkovém počtu registrovaných uchazečů o práci se mezi kraji lišil. Rozdíl však nebyl tak výrazný, jako v případě uchazečů se ZPS, nebo u uchazečů se základním vzděláním, bez vzdělání, či absolventů. Aktivní politika zaměstnanosti Součástí státní politiky zaměstnanosti je aktivní politika zaměstnanosti. Jejími hlavními nástroji je podpora zřizování nových pracovních míst, poskytováním příspěvků zaměstnavatelům při zaměstnávání uchazečů o zaměstnání, i uchazečům samotným. Tabulka č.23 Výdaje na aktivní politiku zaměstnanosti (v tis. Kč)
Zdroj: MPSV
Ve většině krajů ČR výdaje na APZ postupně rostly od roku 2005 a u všech krajů s výjimkou Prahy dosáhly maxima v roce 2010. V roce 2011 došlo již ke snížení těchto prostředků. Tabulka č.24 Počet vytvořených a podpořených pracovních míst v rámci APZ
Zdroj: MPSV
30
Počet vytvořených pracovních míst se ve většině krajů od roku 2005 snižoval a nejnižší byl v letech 2007 a 2008. V letech 2009 a 2010 počet vytvořených a podpořených pracovních míst opět narůstal a v roce 2010 dosáhl ve většině krajů ČR maxima. V roce 2011 došlo opět k jeho snížení.
Rekvalifikace Součástí aktivní politiky zaměstnanosti jsou mimo jiné především rekvalifikace uchazečů o práci. Rekvalifikace pro uchazeče se realizují v případech, kdy struktura poptávky trhu práce neodpovídá struktuře nabídky pracovních sil. Rekvalifikace má potom při získání nové kvalifikace, nebo rozšíření stávající kvalifikace uchazeče umožnit uplatnění ve vhodném zaměstnání. Rekvalifikace může být na základě dohody s ÚP prováděna i u zaměstnavatele v zájmu dalšího pracovního uplatnění jeho zaměstnanců. Tabulka č.25 Finanční nástroje čerpané na rekvalifikační programy - výdaje na rekvalifikace (v tis. Kč)
Zdroj: MPSV
Počátkem sledovaného období v roce 2005 byly výdaje na rekvalifikace ve všech krajích ČR poměrně vysoké. Poté se tyto výdaje ve všech krajích snižovaly do roku 2007 a někde ještě v roce 2008. Nárůst nezaměstnanosti a celkově špatná situace na trhu práce si však vyžádaly poměrně výrazný nárůst finančních výdajů na rekvalifikace v roce 2010. V roce 2011 se objem finančních prostředků čerpaných na rekvalifikace opět snížil. Počty osob podpořených v rámci rekvalifikací nekorespondují vždy zcela s vynaloženými finančními prostředky v jednotlivých letech a krajích. Tabulka č.26 Počet podpořených osob v rámci rekvalifikací
Zdroj: MPSV
Ve všech krajích byl mezi lety 2005 – 2011 zaznamenán nárůst počtu absolventů vzdělávacích a rekvalifikačních programů, kteří se uplatnili na trhu práce
31
Tabulka č.27 Počet absolventů vzdělávacích a rekvalifikačních programů, kteří se uplatnili na trhu práce
Zdroj: Český statistický úřad; MPSV
P.3.2. Bytová politika a bydlení Počet dokončených bytů V letech 2005-2012 bylo v České republice dokončeno celkem 276 104 bytů, což představovalo 3,28 dokončených bytů na 1 000 obyvatel za rok. Nejvíce bytů (41 649) bylo dokončeno v roce 2007, od roku 2008 došlo k postupnému poklesu až na 28 630 bytů dokončených v roce 2011. V roce 2012 počet dokončených bytů opět mírně vzrostl na 29 477 bytů, tj. meziroční růst o 3,0 %, ve srovnání s rokem 2007 se však jedná o pokles o 29,2 %. Vývoj indikátoru „Počet dokončených bytů“ s určitým zpožděním kopíruje vývoj hospodářského cyklu. Při regionálním porovnání se v období 2005-2012 nejvíce bytů dokončilo ve Středočeském kraji (ročně v průměru 6 973 bytů), dále pak v Praze (6 069 bytů) a v Jihomoravském kraji (4 391 bytů). V těchto třech krajích bylo v letech 2005-2012 dokončeno 139 469 bytů, tj. 50,5 % republikového úhrnu. Naopak nejméně bytů bylo ve sledovaném období dokončeno v Karlovarském kraji (668 bytů/rok), Ústeckém kraji (1 125 bytů/rok) a v Libereckém kraji (1 207 bytů/rok). Ve většině krajů docházelo ke kolísavému vývoji bytové výstavby, počty dokončených bytů dosahovaly ve většině krajů svého maxima v letech 2007, popř. 2008, výjimkou je Ústecký kraj, kde počty dokončených bytů od roku 2009 mírně rostly a svého maxima dosáhly v roce 2012. Tabulka č.28 Počet dokončených bytů
Zdroj: ČSÚ
Z analýzy mezikrajských rozdílů intenzity bytové výstavby v letech 2005-2012 vyplývá, že kraje s nevyššími absolutními hodnotami počtu dokončených bytů měly současně i nejvyšší intenzitu dokončených bytů. Průměrný počet dokončených bytů na 1 000 obyvatel za rok byl nejvyšší ve Středočeském kraji (5,4 bytů), v Praze (4,9 bytů) a v Jihomoravském kraji (3,8 bytů). Naopak hranice dvou dokončených bytů na 1 000 obyvatel nedosáhla ve sledovaném 32
období intenzita bytové výstavby v Ústeckém kraji (1,4 bytů) a v Moravskoslezském kraji (1,9 bytů). Nízká intenzita bytové výstavby v letech 2005-2012 byla také v krajích Karlovarském, Zlínském, Olomouckém, Libereckém a Královéhradeckém (2,3-2,8 bytů na 1 000 obyvatel). V roce 2012 byla intenzita bytové výstavby měřená počtem dokončených bytů na 1 000 obyvatel nejvyšší ve Středočeském kraji (4,6 bytů), dále byla nadprůměrná v Praze (3,2 bytů), Jihomoravském kraji (3,2 bytů) a Jihočeském kraji (3,1 bytů). Velmi nízký počet dokončených bytů na 1 000 obyvatel byl v Ústeckém kraji (1,5 bytů), Karlovarském kraji (1,8 bytů) a Zlínském kraji (1,9 bytů). Průměrná obytná plocha na 1 dokončený byt Průměrná obytná plocha na 1 dokončený byt v letech 2005-2011 postupně rostla ze 70,3 m2 v roce 2005 na 78,2 m2 v roce 2011. V roce 2012 průměrná obytná plocha na 1 dokončený byt opět klesla, a to na 76,3 m2. V jednotlivých krajích docházelo ve stejném období ke kolísavému vývoji průměrné obytné plochy na 1 dokončený byt, přesto je ve většině krajů patrný trend postupného růstu průměrné obytné plochy na 1 dokončený byt. Průměrná obytná plocha na 1 dokončený byt dosahovala ve sledovaném období hodnot od 57,5 m2 (Praha v roce 2007) do 96,4 m2 (Karlovarský kraj v roce 2009). Průměrná obytná plocha dokončeného bytu je ovlivněna podílem bytů v rodinných a bytových domech. Proto v Praze, kde je nejvyšší podíl dokončených bytů v bytových domech, dosahuje průměrná obytná plocha dokončeného bytu nejnižších hodnot (v roce 2012 – 61,1 m2). Průměrná obytná plocha dokončeného bytu je nižší také v Jihomoravském kraji (v roce 2012 – 70,9 m2). Dlouhodobě vysokých hodnot dosahuje průměrná obytná plocha dokončeného bytu v Karlovarském kraji (v roce 2012 – 84,6 m2) a ve Zlínském kraji (v roce 2012 – 84,8 m2). Tabulka č.29 Průměrná obytná plocha na 1 dokončený byt
Zdroj: ČSÚ
Úrokové dotace poskytnuté v rámci programu Panel / Nový Panel Program Panel byl realizován od roku 2001, a to na základě nařízení vlády č. 299/2001 Sb. Původně byl určen na pomoc vlastníkům panelových domů při financování komplexní opravy, modernizace nebo rekonstrukce panelového domu. Od roku 2009 byl program novelizován pod názvem Nový Panel a rozšířen i na vlastníky nepanelových domů. Program obsahuje tři nástroje podpory, jedním z nich je státní úroková dotace určená ke krytí části úroků z úvěrů poskytnutých bankami právnickým a fyzickým osobám na opravy, modernizace nebo regenerace bytových domů. V letech 2005-2011 byly uzavřeny smlouvy na výplatu úrokových dotací v objemu 12 773 839 tis. Kč. Celková výše schválených dotací dosáhla ve sledovaném období nejvyšších hodnot v roce 2007 (4 299 981 tis. Kč), dále v roce 2009 (2 653 385 tis. Kč) a 33
v roce 2008 (1 999 974 tis. Kč). V letech 2010 a 2011 klesl objem schválených dotací pod 1 mld. Kč. Tabulka č.30 Výdaje na komplexní obnovu a modernizaci panelového bytového fondu - Úrokové dotace poskytnuté v rámci programu Panel (objem dotací v tis. Kč)
Zdroj: Státní fond rozvoje bydlení
Z porovnání situace mezi jednotlivými kraji vyplývá, že nejvíce úrokových dotací z programu Panel / Nový Panel čerpají kraje s nejvyšším počtem bytů v panelových domech5. Výjimkou je Praha, v níž je nejvyšší počet bytů v panelových domech, ale v čerpání úrokových dotací je Praha až na pátém místě. V letech 2005-2011 byl celkový objem schválených úrokových dotací nejvyšší v Moravskoslezském kraji – 3 834 160 tis. Kč, tj. 30,0 % republikového úhrnu. Vysoký objem dotací byl dále schválen vlastníkům bytových domů v kraji Ústeckém, Jihomoravském a Olomouckém a v Praze. Nejnižší objem dotací byl schválen vlastníkům bytových domů v kraji Karlovarském, Pardubickém a Libereckém, tzn. v menších krajích s nižším počtem bytů v bytových domech. Státní podpora - výdaje na výstavbu bytového fondu pro příjmově vymezené osoby Dotace na výstavbu nájemních bytů pro příjmově vymezené osoby byly dle nařízení vlády č. 146/2003 Sb. poskytovány obcím v letech 2003-2007. Od roku 2008 již nebyly přijímány nové žádosti o dotaci. V letech 2005-2007 bylo schváleno přidělení podpory na projekty výstavby nájemních bytů pro příjmově vymezené osoby v objemu 3 251 274 tis. Kč. Výše schválených podpor byla v letech 2005 a 2006 rovnoměrná, v roce 2007 objem schválených dotací výrazně klesl. Důvodem nižšího objemu dotací nebyl menší zájem žadatelů o dotaci, ale nižší objem prostředků vyčleněných na tuto státní podporu. Z regionálního srovnání vyplývá, že ve sledovaném období byl schválen nejvyšší objem dotací obcím v kraji Ústeckém, Plzeňském, Pardubickém a Moravskoslezském. Žadatelům v těchto krajích bylo v letech 2005-2007 přiděleno 1 552 647 tis. Kč, tj. 47,8 % objemu všech schválených dotací v ČR. Nejmenší objem dotací byl schválen žadatelům v Karlovarském kraji a v Praze. Objem žádostí v jednotlivých krajích mimo jiné ovlivňuje velikost kraje a sociální situace v kraji. Modernizace bytového fondu (počet regenerovaných bytů) V rámci výkazů o bytové výstavbě je kromě dalších ukazatelů sledována i modernizace 6 bytového fondu. Modernizace starších bytů nepředstavují přírůstek bytového fondu, ale výrazně jej zkvalitňují. V období 2005-2012 byla v ČR dokončena modernizace 155 026 bytů. 5
dle definitivních výsledků Sčítání lidu, domů a bytů 2011 Modernizace bytů představují stavební úpravy, které zvýšily kvalitu a životnost bytů. Zdrojem dat pro tento ukazatel je vyčerpávající zjišťování u stavebních úřadů, obsahem ukazatele jsou modernizace bytů evidované stavebními úřady na základě stavebních ohlášení a povolení. 6
34
Tento počet představuje 56,1 % celostátního úhrnu dokončených bytů za stejné období. Nejvíce bytů bylo modernizováno v letech 2005-2008 (ročně více než 21 000 bytů) s výjimkou poklesu v roce 2007. Od roku 2009 počet modernizovaných bytů postupně klesá až na 16 906 modernizovaných bytů v roce 2012. Tabulka č.31 Modernizace bytového fondu - počet regenerovaných bytů:
Zdroj: Státní fond rozvoje bydlení
Ze srovnání absolutního počtu modernizací v jednotlivých krajích vyplývá, že nejvíce bytů bylo v letech 2005-2012 modernizováno v Praze a v Jihomoravském kraji. V těchto dvou krajích bylo ve sledovaném období modernizováno celkem 66 048 bytů, tj. 42,6 % republikového úhrnu. Větší počet bytů byl dále modernizován v krajích Olomouckém, Moravskoslezském, Středočeském a Zlínském. V přepočtu na 1 000 obyvatel bylo nejvíce bytů modernizováno opět v Praze a v krajích Olomouckém a Jihomoravském (ročně více než 3 byty na 1 000 obyvatel). Naopak zkvalitňování bytového fondu formou modernizace plní jen okrajovou roli v krajích Libereckém, Plzeňském, Vysočině a Ústeckém kraji (ročně do 0,8 bytů na 1 000 obyvatel). V Olomouckém a Zlínském kraji byl ve sledovaném období zaznamenán vyšší počet modernizací starších bytů než počet nově dokončených bytů.
P.3.3. Sociální soudržnost v regionech založená na rovnosti příležitostí Počet nemocničních lůžek na 1000 obyvatel za sledované období 2005-2012 ve většině krajů ČR poklesl. Tento fakt však nelze považovat za jednoznačně negativní jev, jak by se mohlo na první pohled zdát, vzhledem k vzrůstající kvalitě a charakteru zdravotní nemocniční péče, kdy není třeba při mnoha úkonech tak dlouhé hospitalizace jako dříve, případně jsou některé zdravotnické výkony vykonávány jen ambulantně. Výjimkou by zde mohla být Praha, která se 7,4 lůžky na 1000 obyvatel je na tom mezi kraji ČR nejlépe. Zde však hraje roli existence některých specializovaných pracovišť, která se nemusí nacházet ani na krajské, ale jen celostátní úrovni. Na druhém místě s 6,2 se nachází Jihomoravský kraj se silným centrem Brnem. Nejnižší počet nemocničních lůžek na 1000 obyvatel vykazuje naopak kraj Středočeský s 4,5, zde však jistou roli hraje Praha, a dále Olomoucký a Zlínský kraj s 4,9 nemocničními lůžky na 1000 obyvatel. Obecně lze konstatovat, že situace v jednotlivých krajích je poměrně vyrovnaná a pohybuje se mezi 5-6 lůžky na 1000 obyvatel. 35
Počty lékařů na 1000 obyvatel mezi roky 2004 a 2012 v převážné většině krajů narůstaly. V roce 2012 byl nejvyšší počet lékařů na 1000 obyvatel v kraji Jihočeském a Jihomoravském, a sice 4,9 a naopak nejnižší v kraji Středočeském, kde je to však způsobeno vyšším počtem lékařů na 1000 obyvatel v Praze, a sice 7,5. Praha má v tomto směru výjimečné postavení. V ostatních krajích je situace celkem vyrovnaná. Tabulka č.32 Počet nemocničních lůžek na 1000 obyvatel
Zdroj: ČSÚ
Nárůst sociálně slabých skupin obyvatelstva je velkým problémem. V celé ČR mezi roky 2005-2012 došlo k nárůstu podílu domácností s čistými příjmy pod životním minimem. Nárůst však byl velmi nerovnoměrný mezi jednotlivými kraji ČR a v některých případech došlo naopak k poklesu. Nejhorší situace byla v roce 2012 v Ústeckém kraji, kde činil podíl domácností s čistými příjmy pod životním minimem 7,7 % a v Moravskoslezském kraji s 6,9 %. Vysoký podíl těchto domácností byl rovněž v Karlovarském kraji, a sice 5,1 %. Celorepublikový průměr přitom činí 3,8 % v roce 2012 a od roku 2005 se tento podíl zvýšil v ČR o pouhých 0,7 %. Co se jednotlivých krajů týče, situace se nejvíce zhoršila v Praze, a sice z 1,3 % na 4,6 %. Výrazně se zhoršila rovněž situace v kraji Moravskoslezském, a sice z 3,8 na již zmiňovaných 6,9 %. Vysoký nárůst byl zaznamenán rovněž v kraji Ústeckém z 5,5 % na 7,7 % a Olomouckém, kde se zvýšil z 2,4 % na 4,4 %. Tato situace v průmyslových regionech souvisí s ekonomickou krizí a útlumem těžby a průmyslu v těchto oblastech. Hospodářská krize obecně vedla k poklesu mezd, restriktivní politika vlády k nárůstu životních nákladů, přičemž tato kombinace faktorů způsobila propad životní úrovně části obyvatel pod stanovenou hranici životního minima. Nejnižší podíl domácností s čistými příjmy pod životním minimem byl v roce 2012 v Plzeňském kraji s pouhými 0,9 % a v Jihočeském kraji s 1,0 %. Dobrá je rovněž situace v Kraji Vysočina, kde tento podíl činí 1,4 %. V kraji Plzeňském, Jihočeském, Královéhradeckém, Pardubickém a Zlínském došlo mezi roky 2005-2012 k poklesu podílu domácností s čistými příjmy pod životním minimem. Největší pokles byl přitom zaznamenán v Pardubickém kraji, a sice ze 7,9 % v roce 2005 na 3,2 % v roce 2012.
36
Tabulka č.33 Podíl domácností s čistými příjmy pod životním minimem
Zdroj: ČSÚ
P.4.1. Zajištění regionální a nadregionální dopravní dostupnosti Délka dokončených dálnic, rychlostních silnic a silničních přivaděčů, z toho počet úseků navázaných na síť sousedních států Ve sledovaném období let 2004 – 2012 se síť dálnic a rychlostních silnic (dále D a R) rozrostla o 337 km, což je asi 15,5 % z celkově plánované sítě 2172 km D a R v ČR. Vzhledem k ekonomické recesi, která ČR postihla a snaze státu snížit státní dluh, a to především v letech 2010 – 2013, došlo ke skokovému poklesu otevírání dalších úseků D a R. Zatímco v letech 2006 – 2010 se ročně otevíralo v průměru k 60 km (výjimkou byl rok 2005 s pouhými 7 km nových D a R, ale následující rok bylo otevřeno rekordních 96 km) těchto komunikací ročně, v letech 2011 a 2012 byly otevírány pouze úseky, které byly rozestavěny v letech předchozích, a státu se nevyplatilo tyto stavby pro pokročilou rozestavěnost zakonzervovat. Proto množství otevřených nových úseků pokleslo asi na třetinu, tj. necelých 20 km ročně. V kartodiagramu jsou znázorněny přírůstky dokončených D a R za každý kraj v letech 2005 – 2012. Barevně jsou odlišeny výkyvy let příznivějších s vyššími přírůstky v zelených barvách a naopak nízké přírůstky v letech 2005, 2011 a 2012 v barvách blízko červené. Z kartodiagramu vyplývá, že Královéhradecký a Jihomoravský kraj v posledních 6 letech nezaznamenaly žádný nový přírůstek D a R. Z vyhodnocení je zřejmé, že ukazatel nepostihuje situaci, kdy v kraji je vývoj sítě D a R podle stávající koncepce rozvoje D a R ukončen (kraj Plzeňský a Vysočina), tudíž ani nelze u kartodiagramu očekávat jinou než-li nulovou hodnotu i v příštích letech. S ohledem na specifičnost problematiky otevírání nových úseků dálnic a rychlostních silnic, které probíhá na území jednotlivých krajů skokově a většinou v různých letech podle toho, jak je na kterém tahu ten, který úsek dokončen, působí jednotlivé grafy v krajích na kartodiagramu nevyrovnaně. V roce 2013 došlo k otevření dvou významných úseků dálnic a rychlostních silnic. Na dálnici D3 spojující Prahu s Českými Budějovicemi a rakouským městem Linz v Podunají byl v polovině roku 2013 otevřen v Jihočeském kraji úsek Tábor – Veselí nad Lužnicí v délce přes 26 km a koncem roku v Ústeckém kraji téměř 16 km dlouhý úsek rychlostní silnice R7 mezi silnicemi I/27 na Žatecku (od průmyslové zóny Triangl) po silnici I/13 západně od Chomutova, která zlepší spojení Prahy a saského Chemnitzu. Jedná se o více než dvojnásobný nárůst otevřených D a R oproti rokům 2011 a 2012. Problémem však je, že se v posledních 2-3 letech nezahajovala výstavba dalších nových úseků, ani výrazně nerostla jejich připravenost k výstavbě, která by napomohla rychlému oživení výstavby.
37
Za sledované osmileté období pouze kraje Liberecký a Vysočina nezaznamenaly žádný nárůst D a R na území kraje (v kraji Vysočina a v Plzeňském kraji se z hlediska koncepce rozvoje D a R s další výstavbou ve stávající plánované síti D a R ani neuvažuje). Na celostátním růstu za osm let se růstem přes 1% podílel kraj Plzeňský (proces výstavby D a R ukončen), 3-5% podílely hlavní město Praha, Jihočeský, Královéhradecký, Pardubický a Jihomoravský kraj, v rozmezí 8-13% kraje Karlovarský, Zlínský, Středočeský, Ústecký a Olomoucký. Výrazně nejvíce dostavěných D a R bylo v kraji Moravskoslezském s více než 26%, což především způsobila výstavba dálnice D47 (nyní D1) napříč krajem s dokončením v relativně krátkém časovém období (2006-2012).
38
Kartodiagram č. 10
39
Dálnice a rychlostní silnice nejsou vždy budovány přesně v místech největší potřebnosti, kde by investice přinesly rychlý efekt (např. R1 – silniční okruh kolem Prahy, R35 mezi Hradcem Králové a Pardubicemi na jedné straně a Mohelnicí, kde zatím končí úsek od Olomouce na straně druhé; při zahájené rekonstrukci naší nejstarší dálnice D1 v úseku Mirošovice – Kývalka mezi Prahou a Brnem toto alternativní spojení citelně chybí, dále pak kratší výpady od velkých měst jako je rychlostní silnice R43 od Brna, a to minimálně v úseku po odbočku na Blansko, ale ideálně až k Boskovicím). Mnohdy jsou budovány již připravené úseky především rychlostních silnic v místech, kde stávající intenzity dopravy zcela nepotvrzují nutnost jejich výstavby. Intenzity dopravy jsou zjišťované jednou za pět let, nelze je však kvantifikovat za jednotlivé kraje. V případě napojení D nebo R na zahraničí, nejsou v některých hraničních úsecích tyto komunikace svou velkou kapacitou zapotřebí. Prioritou je zde potřeba zajistit kvalitní spojení evropsky významných metropolitních oblastí (především Wien) a propojení dálnic nebo rychlostních silnic podobné kapacity se sousedními státy a EU vůbec. Vzhledem k problémům s dostavbou jediné přímo nenapojené dálnice D8 v Českém středohoří, musíme však konstatovat, že propojení uvnitř ČR chybí přesto, že dálniční hraniční přechod D8 v ČR a A17 v SRN je již několik let v provozu. Funkčními propojeními D a R jsou dálnice D1 do Polska (ale s problémem podobným naší D8 na polské straně) a dvě plnohodnotná napojení, a to dálnice D5 u Rozvadova do SRN a nejstarší dálnice D2 u Lanžhotu na Slovensko. Indikátor délka dokončených dálnic, rychlostních silnic a silničních přivaděčů monitoruje změnu ve vybavení kraje dálnicemi a rychlostními silnicemi, ale mnoho nevypoví o tom, jak je daný kraj skutečně spojen dálnicemi a rychlostními silnicemi například s metropolitními regiony nebo se zahraničními dálnicemi a rychlostními silnicemi, což může být pro výkonnost daného kraje důležitější než samotný nárůst D a R v kraji. Ukázkou toho jsou kraje Jihočeský, kde sice přibyl významný úsek dálnice D3, ale spojení kraje s Prahou, metropolitním regionem, ale i s Rakouskem prostřednictvím rychlostní silnice R3 zatím nebude realizován. V Rakousku však není zatím rychlostní silnice S10, na rozdíl od dálnice A5 na Brno, rovněž ve výstavbě. Významný tlak, který může v nejbližších letech ovlivnit postup výstavby dálnic a rychlostních silnic, je jejich zařazení těchto do dopravní sítě EU TEN-T hlavní nebo globální, nebo zda jsou mimo tuto síť (např. R4, R7). Významná je zejména síť TEN-T hlavní, kde podle „Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 1315/2013 ze dne 11. prosince 2013 o hlavních směrech Unie pro rozvoj transevropské dopravní sítě a o zrušení rozhodnutí č. 661/2010/EU“ (dále jen Nařízení č. 1315/2013, rozhodnutí č. 661/2010/EU = předchozí TEN-T), je u této sítě požadováno její dokončení do 31. 12. 2030. Při nedodržení termínu jsou možné blíže nespecifikované sankce. Stav rozestavěnosti dálnic a rychlostních silnic v jednotlivých krajích v roce 2012 a kilometry dálnic a rychlostních silnic připadající na 100.000 obyvatel kraje. Kartodiagram nabízí jednoduché srovnání krajů z hlediska poměru dokončených dálnic a rychlostních silnic v jednotlivých krajích na konci roku 2012. Vychází z předpokladu, že bude dodržena plánovaná délka dálnic a rychlostních silnic v ČR v celkovém úhrnu asi 2.167 km. Předpokládaná konečná délka dálnic a rychlostních silnic může být jiná proti plánu (v současné době se ukazuje, že v uspořádání rychlostní silnice nemusí být vybudován úsek Úlibice u Jičína – Turnov – Rádelský Mlýn v délce 45 km, na straně druhé, pokud by došlo k zařazení a modernizaci některých čtyřproudých silnic na rychlostní – silnice I/13 40
v Ústeckém kraji, případně další fragmenty jiných silnic, zpravidla u větších měst, mohlo by naopak dojít k prodloužení plánované délky). Z kartodiagramu je patrné, že u dvou krajů (Plzeňský kraj a kraj Vysočina, shodou okolností pouze s dálniční sítí) je délka těchto komunikací v kraji dokončena, nadpoloviční dokončenost vykazují tři kraje (Hlavní město Praha, Středočeský kraj a Olomoucký kraj), kolem poloviny se pohybuje šest krajů (Karlovarský, Ústecký, Liberecký, Jihomoravský, Moravskoslezský a Zlínský kraj). Zbývající kraje (Jihočeský, Královéhradecký a Pardubický) jsou ovšem ve výstavbě vzhledem k plánované délce výrazně pozadu. Tento kartodiagram vhodně doplňuje kartogram, který ukazuje jaká je délka dálnic a rychlostních silnic vztažená ke 100.000 obyvatel v roce 2012 v jednotlivých krajích. Obě zobrazení se navzájem doplňují, neboť kartogram ukazuje momentální délku dálnic a rychlostních silnic na 100.000 obyvatel, zatímco kartodiagram naznačuje, zda se v jednotlivém kraji může tento stav výrazně změnit, či se již jedná o setrvalý stav. Pouze v případě území s velkou dynamikou růstu počtu obyvatel, což v posledním desetiletí mezi sčítáními vykazovaly kraj Středočeský a Hlavní město Praha, může dojít k významnější změně délky v km na 100.000 obyvatel vlivem růstu počtu obyvatel a ne pouhou změnou délky sítě dálnic a rychlostních silnic. S ohledem na to, že tato data nebyla součástí indikátorů, je do textu zahrnuta následující tabulka. Tabulka č.34
Kraj
H.m.Praha Středočeský Jihočeský Plzeňský Karlovarský Ústecký Liberecký Královéhradecký Pardubický Vysočina Jihomoravský Olomoucký Moravskoslezský Zlínský
Stav Do plánu dálnic D chybí dálnic D 10,6 194,2 15,4 109,2 0,0 56,5 0,0 16,8 8,8 92,5 134,5 36,2 59,9 16,6
0,0 58,8 71,7 0,0 0,0 12,5 0,0 34,5 0,0 0,0 0,0 24,4 0,0 0,0
Stav rychlostních silnic R 33,1 152,1 6,7 0,0 39,9 12,3 22,2 0,0 3,1 0,0 25,8 90,5 39,9 16,4
Do plánu zbývá postavit R
Stav DaR
Střední stav obyvatelstva v roce 2012
Rozloha v km2
19,9 91,9 38,6 0,0 36,3 60,5 25,8 97,0 122,2 0,0 122,3 29,7 91,0 36,5
43,7 346,3 22,1 109,2 39,9 68,8 22,2 16,8 11,9 92,5 160,3 126,7 99,8 33,0
1.243.695 1.285.945 636.381 572.016 302.484 827.317 438.593 553.290 516.409 511.627 1.167142 637.837 1.228.251 588.299
496,1 11015,3 10056,9 7560,9 3314,4 5334,6 3163,0 4758,6 4518,8 6795,5 7194,6 5266,6 3963,1 5426,8
Za předpokladu zachování stávajícího cílového plánovaného stavu, lze konstatovat, že v Plzeňském kraji a na Vysočině je délka na počet obyvatel konečná. Naopak největší změny lze očekávat v krajích Jihočeském, Královéhradeckém a Pardubickém, které vykazují nejnižší délku dálnic a rychlostních silnic na počet obyvatel. Podobně je na tom i hlavní město Praha, kde je však příčina poněkud odlišná. V tomto případě lze předpokládat pouze asi třetinový nárůst sítě dálnic a rychlostních silnic. Je patrné větší zaostávání výstavby rychlostních silnic než výstavby dálnic a značné rozdíly mezi kraji ve vybavenosti dálnicí nebo rychlostní silnici. Pouze dálnicí jsou vybaveny kraje Plzeňský a Vysočina, naopak pouze rychlostní silnicí jsou vybaveny kraje Karlovarský a Liberecký, minimum dálnice je též na území Pardubického kraje (necelých 9 km). Pardubický a Královehradecký kraj je spolu s Prahou a Středočeským krajem ukázkou, jak některá data, 41
je třeba vnímat v širších souvislostech, neboť v případě dálnice D11, tak i již zmiňovaného silničního okruhu kolem Prahy R1, se jedná o dálnice a rychlostní silnice, které jsou umístěny podél hranice vždy obou zmíněných krajů, proto v těchto případech lze očekávat, že významně ovlivňují vždy oba zmíněné kraje. Po posledních upřesněních v nových ČSN jsou rozdíly mezi rychlostními silnicemi a dálnicemi tak malé, že nelze dovodit, že by kraj, který nemá dálnici, na tom byl podstatně hůře než kraj vybavený dálnicí, někdy se o rychlostních silnicích říká, že jsou to dálnice II. třídy.
42
Kartodiagram č. 11
43
Délka silnic I. třídy Sledování tohoto indikátoru na rozdíl od předchozího nepřineslo žádná zajímavá zjištění. Silniční síť v ČR je stabilizovaná. K jednotlivým změnám v krajích dochází jen zřídka skokově o více než 10 km. Příčinami takového skoku mohou být především tyto události: Úbytek způsobený nahrazením silnice I. třídy souběžným úsekem dálnice a zpravidla jejím následným přeřazením do II. třídy silnic, tedy do silnic krajských (především kraj Moravskoslezský – převedená silnice I/47 na silnici II/647 v souběhu s dálnicí D1). Přírůstek způsobený dokončením rychlostní silnice R, která je též nedílnou součástí silnic I. třídy (např. hlavní město Praha, Středočeský kraj, Karlovarský kraj, Pardubický kraj v roce 2008, Olomoucký kraj a Zlínský kraj). Přírůstek způsobený dokončením obchvatu a nahrazením průtahu silnice obcí zpravidla delším obchvatem (zde může jít o jednotky km, ale více obchvatů v kraji, např. kraj Vysočina). Možné změny v kategorizaci úseků silnic, ať již ze silnic nižších tříd (přírůstek) nebo naopak do silnic nižších tříd (úbytek). Taková změna však ve sledovaném období nenastala. Poslední taková změna se nastala kolem roku 2000 v krajích Vysočina a Jihomoravském, kde byla převedena silnice II/150, jež bývala před rekategorizací silnic I. třídy původně silnicí I/18, zpět do silnic I. třídy, jako I/19 v úseku (Havlíčkův Brod-) – I/34 – Pohled – Přibyslav – Žďár nad Sázavou (I/37) – Nové Město na Moravě – Bystřice nad Pernštejnem – Kunštát – Sebranice (I/43). Tyto změny nebývají příliš časté, ale vyloučit se zcela nedají. Jiné úpravy na silniční síti (změna křižovatek průsečných na MÚK, nové křižovatky okružní, vybočení křížení z důvodu lepších rozhledových poměrů, přeložky aj.). Naopak tyto změny se odehrávají každoročně, ale změny v délkách silnic jsou většinou maximálně v kilometrech, spíše ve stovkách metrů.
Délka optimalizovaných železničních tratí sítě TEN-T, délka dokončených železničních tranzitních koridorů a délka modernizovaných tratí z celkové délky K těmto třem indikátorům uvedeným výše, se bohužel nepodařilo sehnat data ani na Ministerstvu dopravy, ani na Správě železniční dopravní cesty, s.o., byť posledně jmenovaná organizace má na webových stránkách v přehledu staveb a projektů pravděpodobně všechny stavby železniční infrastruktury, které by nám jako vstupní podklad posloužily pro naplnění těchto indikátorů. Zprostředkovaně je možné s jistou mírou nepřesnosti použít výše uvedený zdroj, ovšem uvedené stavby i s kilometráží výchozích a koncových bodů bohužel nejsou členěny na kraje, tento problém by se musel řešit přibližným odhadem, proto jsme se do stanovení indikátorů tímto způsobem dosud nepustili. Indikátory by však navíc zřejmě mnoho nevypověděly o skutečných problémech železniční infrastruktury. Již v době, zahájení sledování indikátorů, měly být stavebně dokončeny I. a II. tranzitní železniční koridor (dále TŽK), což na většině úseků v širé trati bylo splněno, byť s parametry (do 160 km/h, některé úseky i v širé trati jen 70 km/h, bylo schváleno ve stávající trase, k prvnímu prolomení této zásady došlo na II. TŽK v trať Brno – Svitavy nemá ani vybudováno mimoúrovňové křížení – podchody pro pěší), které často neodpovídaly běžným standardům koridorových tratí v západní Evropě, případně mezinárodním dohodám, které ČR včlenilo do svého právního řádu (starší, již v podstatě překonané, ale platné dohody AGC a AGTC a nyní nové Nařízení č. 1315/2013 pro dopravní sítě TEN-T). V současnosti byl 44
dokončen III. TŽK mezi Plzní a Chebem a přestavovány jsou úseky mezi Berounem a Plzní a Dětmarovicemi (Karvinsko) a Mosty u Jablunkova na III. TŽK a mezi Benešovem u Prahy a Českými Budějovicemi na IV. TŽK. Zatímco dříve se předpokládalo, že TŽK budou dokončeny do roku 2015 s končícími dotacemi prvního sedmiletého období ČR v EU, nyní se dle MD uvažuje o roce 2020.
45
Mapka č.1
Zdroj: Mapka z přílohy I Nařízení č. 1315/2013, kraje v ČR doplnil ÚÚR
46
U ostatní sítě zařazené do TEN-T, která zahrnuje přibližně 2-3x více tratí než tvoří TŽK se zatím provádí změny zcela minimálně, maximálně se jedná o tzv. optimalizaci trati (jedná se o navrácení trati do původních projektových parametrů), u většiny tratí se s většími změnami ani nepočítá (přitom Nařízení č. 1315/2013 vyžaduje rychlost 100 km/h a vyšší u tratí hlavní sítě, která má být dokončena do roku 2030), u jiných zatím není dořešeno, zda se bude trať přestavovat ze stávající, nebo půjde o novostavbu, nejasno je i o požadavcích na parametry (především rychlostní). Klasickou ukázkou je železniční trať Brno – Přerov, kde může být vše od novostavby vysokorychlostní trati (VRT nad 200 km/h), přes trať do 200 km/h až po doplnění stávající trati o druhou kolej s drobnými zlepšeními nejhorších míst na trati. Takový problém není ojedinělý, podobně je na tom trať Praha – Plzeň – SRN (VRT na Rozvadov, nebo na Českou Kubici) u varianty na Českou Kubici se též uvažuje o přestavbě trati do 200 km/h, podobný problém je též ve směru Praha – Liberec – hranice ČR/Polsko/SRN. Kromě železnice pro osobní dopravu v TEN-T existují též koridory pro nákladní dopravu, kde se jedná v podstatě o stejné koridory, které mají různý význam z hlediska Nařízení č. 1315/2013, která sítě člení na hlavní a globální. V tom jsou zahrnuty i tři nákladní tahy v rámci EU, které uvádí následující Nařízení č. 1316/2013 a které se mají využívat podle nových požadavků buď od roku 2013, nebo od roku 2015 pro nákladní dopravu. Větší změny hlavních tratí se tak dotkly především hlavního města Prahy, Středočeského kraje, Jihočeského kraje, Plzeňského kraje, Karlovarského kraje, Ústeckého kraje, Pardubického kraje, Jihomoravského kraje, Olomouckého kraje, Moravskoslezského kraje a Zlínského kraje. Mapka č.2
Zdroj: Správa železniční dopravní cesty, s.o, kraje doplnil ÚÚR 47
P.4.2. Zajištění kvalitní regionální, meziregionální a nadregionální dopravní obslužnosti Problematika dopravní obslužnosti je momentálně řešena pouze na regionální úrovni, neboť hlavním sledovaným problémem jsou objemy přepravených osob, případně snaha o zjištění množství linek a jejich délek zapojených v integrovaných dopravních systémech (dále IDS) nebo podíl obyvatel obsloužených systémem IDS. Mezikrajské až mezinárodní vazby by měly být řešeny přímo na celostátní úrovni samotným Ministerstvem dopravy. Ukázalo se, že získávání dat přímo z prostředí organizátorů IDS nebo krajů nebylo kompletní, navíc údaje nemusí vždy dostatečně vystihovat vývoj dopravní obslužnosti v regionech. V roce 2009 bylo upuštěno od snahy získat data o linkách a o podílu obsloužených obyvatel. Většina krajů vykazovala již podíl 100% a indikátor tak začal postrádat smysl pro srovnávání krajů navzájem. Pro statistiky vlastní a ČSÚ sbírá Ministerstvo dopravy údaje na úrovni krajů v objemu přepravených osob v tisících zvlášť za železniční dopravu a dopravu autobusovou. Lze je rozklíčovat až na kraje s jedinou výjimkou, a tou je Praha a Středočeský kraj, kde se obtížně stanovuje z důvodu přesahu integrovaného systému dopravy „Regionálního organizátora Pražské integrované dopravy (ROPID)“, jaká část byla realizována v kterém z obou krajů (Hlavní město Praha, Středočeský kraj) Problém dohledání se týká železniční přepravy osob. ROPID navíc nepůsobí na území celého Středočeského kraje. Spolu s ním zde působí Středočeská integrovaná doprava, která však nemá vlastního tzv. „organizátora“. Jednou z největších slabin celého systému IDS je, že není zatím zcela vyjasněna přesnádefinice IDS v ČR. A tak vedle sebe stojí systémy jednak s různou mírou koordinace, subjektem koordinace a vůbec způsobu vytvoření systému IDS (např. postupně tvořený systém IDS v Jihomoravském kraji, nebo direktivně v jednom okamžiku a na celém území stanovený IDS v Olomouckém kraji), dále již zmíněnou otázku role „organizátora“ IDS (v roce 2009 neměly organizátora IDS i Pardubický a Olomoucký kraj), a zda se využívají společné jízdenky. S tím souvisí i uznávání jízdenek mezi dopravci a způsob přerozdělování financí buď mezi dopravci navzájem, nebo mezi dopravci a organizátorem, případně krajem. Dále mohou být stanovena tzv. různá tarifní pásma, zonace, IDS postavené na kapacitním železničním spojení, doplněném o autobusové spoje provázané s vlakovými spoji (ROPID a IDS JMK). Nestejná je i velikost území, které obsluhují jednotlivé IDS. Pouze 7 krajů ze 14 má zajištěnu obsluhu IDS po celém území kraje. Z toho jeden je hlavní město, kde ze zvláštnosti povahy území lze očekávat toto zajištění i bez existence IDS pomocí klasické městské hromadné dopravy. Proto zde IDS spíše vytváří vazbu mezi hlavním městem a Středočeským krajem v zázemí hlavního města, ale zprostředkovává IDS pouze tam, kde je vliv hlavního města významný a je vhodné ho formou IDS řešit. Vliv hlavního města není v některých vzdálenějších částech kraje tak patrný, a proto se do těchto částí systém IDS napojený na hlavní město ani po více než dvaceti letech existence dále nerozvinul. Celkem sedm krajů ČR má IDS pokryto celé území kraje, v jednom případě mají kraje Královéhradecký a Pardubický, společnou IDS. Jeden kraj, a to Moravskoslezský má pokryto téměř celé území kraje, zařazen zatím není pouze jižní cíp kraje, přesto došlo k dalšímu zvětšení plochy kraje obsloužené IDS na západě kraje (viz. mapky). Naopak čtyři kraje (Středočeský, Jihočeský, Plzeňský a Zlínský) mají IDS pouze na části rozlohy kraje. Plzeňský a Zlínský kraj má dopravní systém IDS pouze v okolí krajských měst, zatímco Středočeský a Jihočeský mají na území kraje dva systémy IDS. V případě Jihočeského kraje se jedná o malá území kolem Českých Budějovic a o souměstí na Táborsku. Podobná je situace i na Zlínsku, kde systém IDS tvoří podobné souměstí. 48
Zbylé dva kraje Ústecký a Vysočina IDS zatím vůbec nevytvořily. U kraje Vysočina, který je poměrně řídce osídlen je pravděpodobně důvodem že ani spádovost k nejvýznamnějším, ale celostátně menším sídlům nebyla nikdy výrazná. U kraje Ústeckého, který disponuje sítí velkých měst i poměrně značnou lidnatostí je neexistence IDS nevysvětlitelná. Lze se domnívat, že zajištění kvalitní IDS by v tomto kraji mohlo zvýšit mobilitu a být jedním z kroků pro zlepšení kvality života i zvýšení zaměstnanosti vyšší mobilitou pracovní síly v kraji. Seznam organizátorů veřejné dopravy v České republice ze zdroje České asociace organizátorů veřejné dopravy (ČAOVD): Jihočeský koordinátor dopravy (JIKORD); Koordinátor integrovaného dopravního systému Karlovarského kraje (KIDS KK); Koordinátor Integrovaného dopravního systému Olomouckého kraje (KIDSOK); Koordinátor integrovaného dopravního systému Moravskoslezského kraje ODIS (KODIS); Koordinátor veřejné dopravy Zlínského kraje; Koordinátor veřejné dopravy Libereckého kraje (KORID LK); Koordinátor Integrovaného dopravního systému Jihomoravského kraje (KORDIS JMK); Organizátor veřejné dopravy Královéhradeckého a Pardubického kraje (OREDO); Plzeňský organizátor veřejné dopravy (POVED); Regionální organizátor Pražské integrované dopravy (ROPID). Bez organizátora dopravy je zatím zárodek IDS ve Středočeském kraji, který byl zahájen pilotním projektem na Kladensku a je zatím organizován krajem. Naopak na Táborsku v Jihočeském kraji koordinuje malou místní IDS největší tuzemský železniční dopravce České dráhy.
49
Mapka č.3 Stav integrovaných dopravních systémů v roce 2008 (Zdroj ČAOVD)
Mapka č.4 Stav integrovaných dopravních systémů v roce 2012 (Zdroj Česká asociace organizátorů veřejné dopravy)
50
Mapka č.5 Stav integrovaných dopravních systémů v roce 2014 (stávající stav, zdroj ČAOVD)
51
Kartodiagram č. 12
52
P.4.3. Rozvoj energetických a spojových sítí a zařízení v regionech Podíl výroby elektrické energie z OZE na celkové výrobě elektřiny v kraji Ve sledovaném období let 2004 – 2011 podíl výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů energie (OZE) na celkové výrobě elektřiny stoupal jak celostátně, tak ve všech krajích. Tento podíl činil od 3 % v roce 2004 a stoupl až na 8 % v roce 2011. Oproti 5 % podílu OZE v roce 2006 tento podíl klesl na 4 % v letech 2007 a 2008. Způsobil to významný pokles výroby o 6 % v klimaticky jinak příznivém, pro zařízení OZE významném, kraji Středočeském a o 1 % v kraji Libereckém. V následujících letech ale podíl výroby elektrické energie z OZE opět stoupal. Největší nárůst (o 2 %) byl zaznamenán mezi lety 2009 a 2010, s rozvojem fotovoltaických elektráren. Nejvyšší podíl výroby energie z OZE, a sice 76 % v roce 2011, dosahuje kraj Liberecký, kde je malý podíl tepelných elektráren a pravděpodobně nejvyšší podíl vodních elektráren na četných údolních nádržích. Výrazně se rozvíjí i elektrárny na biomasu, na některých horských hřebenech i elektrárny větrné. Druhé místo s 61 % připadá na nejteplejší, a tedy i nejúrodnější kraj Jihomoravský. Zde se nejvýrazněji projevují zdroje spotřebovávající biomasu. V roce 2010 zde však výrazně stoupl podíl elektráren fotovoltaických. Většímu rozšíření elektráren větrných v Jihomoravském kraji zabránila poměrně přísná kritéria při hodnocení krajinného rázu. Třetí místo ve výrobě elektrické energie z OZE, zaujímá Hlavní město Praha s 58 %. Důvodem je zde však zejména absence velkých elektráren na fosilní paliva a významná instalace fotovoltaických panelů na střechách v letech 2010 a 2011. Nejnižší podíl výroby elektrické energie z OZE vykazuje kraj Karlovarský a Vysočina shodně s podílem 2 % v roce 2011. V Karlovarském kraji sice významně stoupá počet větrných elektráren na hřebenech Krušných hor, avšak vysoký podíl zde stále představují kapacitní tepelné energetické zdroje v Sokolovské pánvi. Poměrně vysoký je počet elektráren na biomasu, ale i počet větrných elektráren v Kraji Vysočina. Podíl elektrické energie vyrobený z OZE je zde přesto velmi nízký, neboť je zkreslen vysokým podílem výroby elektřiny jadernou elektrárnou Dukovany. Obdobně nepříznivě vychází v podílu elektrické energie z OZE i pro rozvoj fotovoltaiky vhodný Jihočeský kraj, kde pochází pouze 4 % vyrobené elektrické energie z OZE. I zde, obdobně jako je tomu u Kraje Vysočina, je podíl ovlivněn vysokým a do budoucna ještě vzrůstajícím objemem výroby elektrické energie jadernou elektrárnou v Temelíně. Pozn.: Do roku 2007 nejsou započítány velké elektrárenské a teplárenské bloky spoluspalující fosilní paliva; od roku 2008 není instalovaný výkon v biomase započítán vůbec. Fotovoltaika je uváděna ve výši licencí ERÚ - tudíž to nejsou reálné výkony v provozu. Není započítáván poměrný instalovaný výkon ve spalovnách odpadu. Zdroj: MPO, odd. datové podpory koncepcí MPO
53
P.5.1. Ochrana životního prostředí včetně přírody Podíl čištěných odpadních vod za kraj a podíl obyvatel napojených na kanalizaci s koncovou ČOV Neustále, i když s určitými výkyvy, pokračuje zvyšování počtu obyvatel napojených na veřejnou kanalizaci a rovněž se zvyšuje podíl vod vypouštěných do kanalizace, který je čištěn, což je jistě pozitivním trendem. Pokračuje tedy růst počtu čistíren odpadních vod (ČOV), a to zejména těch s terciárním čištěním. Podíl čištěných odpadních vod za kraj za uvedené období od roku 2004 do roku 2011 sice stoupl z 94,4 % na 96,1 %, nicméně mezi léty 2010 a 2011 tento podíl klesl o 0,07 %. Projevilo se to ve všech krajích s výjimkou Plzeňského, Královéhradeckého a Moravskoslezského. Uvedený pokles vznikl v důsledku rekonstrukce a tedy výpadku některých starších čistíren, vedle toho klesá i objem odpadních vod vypouštěných do kanalizace. Díky těmto skutečnostem podíl čištěných odpadních vod v absolutní výši v letech 2010 – 2011 za ČR nepatrně klesl. Absolutně nejvyšší podíl čištěných vod byl po celé sledované období (100 %) v Praze. Za ní je tento podíl nejvyšší v kraji Středočeském (99,79 % v roce 2011), dále v Karlovarském (99,61 %) a konečně v Libereckém (97,58 %), který však ještě z výše uvedených důvodů v roce 2010 vykazoval 99,75 %. Nejméně ze všech krajů byly odpadní vody v roce 2011 čištěny v kraji Královéhradeckém (89,63 %), kde se zřejmě na tomto faktu podílí poměrně členitá pohoří u hranic s Polskem. Dalším je rovněž hornatý kraj s relativně vysokým podílem horského rozptýleného osídlení – Zlínský kraj s 91,86 % a dále kraj Plzeňský s 92,51 %. Rozptýlené venkovské osídlení, případně růst počtu obyvatel mají za důsledek mírný pokles podílu čištěných odpadních vod mezi léty 2004 a 2011 u krajů Libereckého, Královéhradeckého, Zlínského, Olomouckého a Moravskoslezského. Největší pokles byl zaznamenán u kraje Královéhradeckého (o 3,8 %). Naopak nejvíc tento počet stoupl u kraje Jihočeského (o 6,33 %), když přitom mezi léty 2004 a 2008 tento rozdíl činil až 8,86 %. Co se týče podílu obyvatel napojených na kanalizaci s koncovou ČOV, vzrostl tento podíl v rámci ČR od roku 2004 do roku 2012 ze 71,1 % na 82,5 %, tedy o 11,4 %. Nejvyšší je tento podíl od roku 2011 v Praze, kde činí 100 %. Za ní následuje kraj Karlovarský (94,2 %), Zlínský (90,4 %) a Jihomoravský (87,7 %). Nejméně jsou napojeny na kanalizaci s koncovou ČOV hornatý kraj Liberecký (66,4 %) a překvapivě kraj Středočeský (68,6 %). U něj může hrát roli značná individuální zástavba rodinných domů, které ne vždy jsou hned napojeny na ČOV. Třetí nejnižší napojení na kanalizaci s ČOV má kraj Pardubický (72,3 %). Největšího pokroku (o celých 23,1 %) v napojení obyvatel na kanalizaci s ČOV dosáhl kraj Zlínský a nejméně (mimo Prahy) kraj Karlovarský o 3,7 %. V ČR rovněž neustále výrazně stoupá podíl terciárního čištění (s odstraňováním dusíku nebo fosforu) oproti sekundárnímu (mechanicko-biologickému). V mezinárodním srovnání je celkový podíl ČR v připojení obyvatel na ČOV nejvyšší z nových zemí EU (s výjimkou Estonska), je dokonce vyšší než v Belgii.
54
P.5.3. Environmentální vzdělávání, poradenství a osvěta Počet akcí realizovaných a finanční prostředky vynaložené v rámci Programu péče o krajinu V letech 2005–2012 poměrně výrazně a přitom pravidelně lineárně klesal jak počet akcí realizovaných v rámci Programu péče o krajinu podprogram A2 (realizace prvků ÚSES), tak i objem finančních prostředků. Zatímco v roce 2005 bylo realizovaných akcí celkem 158, v roce 2012 to bylo jen 19 realizovaných akcí, což je propad o 88 %. Tabulka č.35 Počet akcí realizovaných v rámci Programu péče o krajinu
Zdroj: AOPK Praha
U finančních prostředků na Program péče o krajinu byla situace ještě horší. V roce 2012 bylo pro tyto účely čerpáno jen 1 559 632 Kč, navíc pouze v jednom – Pardubickém kraji. To představuje necelých 8 % objemu čerpaného roku 2005, kdy na realizaci prvků ÚSES bylo určeno 19 586 086 Kč. Nejvíce akcí bylo za sledované období let 2005-2012 realizováno v kraji Olomouckém (106), následně ve Středočeském včetně Prahy (86) a na třetím místě v kraji Moravskoslezském (67). Nejméně naopak v kraji Libereckém (5), Ústeckém (10) a Karlovarském (14). Za sledované období let 2005–2012 čerpal nejvíce finančních prostředků opět Olomoucký kraj, a sice 14 603 094 Kč, dále kraj Moravskoslezský (10 639 972 Kč) a kraj Středočeský včetně Prahy (11 733 452). Akce realizované v Moravskoslezském kraji měly velmi často rekultivační charakter, a proto jsou průměrné náklady na jednu akci vyšší než v jiných krajích. Nejméně prostředků bylo vynaloženo v kraji Libereckém (426 088 Kč), Karlovarském (1 130 776 Kč) a Zlínském (2 174 494 Kč), což do velké míry souvisí s tím, že se jedná o menší kraje. Setrvale klesající tendence v počtu akcí i vynaložených prostředků rozhodně nesvědčí o tom, že by prvků ÚSES byl v naší krajině dostatek. Nedá se ani jednoznačně konstatovat, že na biotechnická a ochranářská krajinná opatření se vynakládá stále méně prostředků. V průběhu sledovaných let se však jednotlivé dotační tituly a tedy i sledované priority několikrát měnily, takže nelze provést zcela objektivní srovnání. Hlavním důvodem postupného snižování objemu prostředků z Programu péče o krajinu je jeho postupné nahrazování příslušnými osami a podprogramy Operačního programu životní prostředí, z něhož na obdobná opatření bylo ve sledovaném období věnováno podstatně více, než z uváděného národního Programu péče o krajinu. V budoucnosti bude snahou v součinnosti s pracovníky Agentury ochrany přírody a krajiny, která je zdrojem sledovaných dat, dohledání a tedy i lepší srovnání a vyhodnocení skutečně vynaložených prostředků na komplexní péči o krajinu.
55
Tabulka č.36 Finanční prostředky na Program péče o krajinu, podprogram A2 (realizace prvků ÚSES)
Zdroj: AOPK Praha
Ekologické vzdělávání a výchova Všechny následující údaje byly získány od Sdružení středisek ekologické výchovy (SSEV) Pavučina, které usiluje o rozvoj vzdělávání a výchovy v oblasti životního prostředí a udržitelného rozvoje v České republice. Prosazuje společné zájmy členských organizací, podporuje jejich činnost a odborný růst, vytváří prostor pro spolupráci. Sdružení středisek ekologické výchovy Pavučina je celostátní síť organizací specializovaných na ekologickou / environmentální výchovu, vzdělávání a osvětu. SSEV Pavučina realizuje řadu projektů celostátního významu v úzké spolupráci s členskými středisky a partnery ze státní, podnikatelské i neziskové sféry. Environmentální vzdělávání v ČR se řídí a je prováděno zejména na základě následujících legislativních předpisů a dalších dokumentů:
Zákon č. 123/1998 Sb., o právu na informace o životním prostředí Státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice. Součást implementace směrnice c. 90/313/EHS, o svobodě přístupu k informacím o životním prostředí Metodický pokyn MŠMT k zajištění environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty Akční plán Státního programu environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice na léta 2010-2012 s výhledem do roku 2015
Počet zavedených místních systémů EVVO - Vzdělávací akce EVVO pro dospělé na 1000 obyvatel starších 15 let Indikátor byl sledován v průběhu let 2005–2010. Později na jeho sledování, jako i na jiné indikátory environmentální výchovy, vzdělávání a osvěty (EVVO) nebyly finanční prostředky. Za sledované období bylo v ČR uskutečněno v průměru 2,25 akcí na 1000 obyvatel starších 15 let. Tento počet za sledované období neustále klesal. V roce 2011 se přestal tento počet sledovat. Nejvíce akcí se uskutečnilo v roce 2005 (3,05 akcí/1000 obyv.) a nejméně v roce 2010 (jen 1,12 akcí/1000 obyv.). Nejlepší roční průměr za toto období drží kraj Liberecký (3,97), po něm Kraj Vysočina (2,85) a těsně za ním Praha (2,81). Na opačném konci tabulky s nejmenším počtem akcí skončily překvapivě environmentálně problematické kraje – Karlovarský (0,13), Ústecký (0,14) a Pardubický (0,97). Ekologické výukové programy pro školy na 1000 žáků, MŠ, ZŠ, SŠ Zcela jiný vývoj zaznamenaly ekologické výukové programy pro školy. Průměr za sledované období dosáhl v ČR 156 hodin/1000 žáků. Zde se počet hodin v uvedených letech výrazně zvyšoval. Zatímco v roce 2005 dosáhl průměr hodin za ČR výše 153,74, v roce 2010 to bylo již 215. Pořadí krajů je podobné jako u předchozího indikátoru. Nejlépe na to byl kraj 56
Liberecký s 304 hodinami na 1000 žáků škol, dále Kraj Vysočina s 268 hodinami a konečně kraj Pardubický (241), který na tom nebyl tak dobře se vzděláváním dospělých. Nejméně hodin na 1000 žáků dosáhly kraje Karlovarský s pouhými 11 hodinami, Ústecký (32) a Středočeský (92). Počet realizovaných vzdělávacích programů EVVO pro školy, veřejnou a podnikovou sféru, finanční podpora EVVO v krajích V letech 2005-2010 vynaložily kraje celkem 1 136 552 000 Kč na podporu environmentálního vzdělávání a tento počet v rámci celé ČR kontinuálně stoupal od 128 664 000 Kč v roce 2005 až po 335 130 000 Kč v roce 2010. Výjimku tvořil rok 2009, kdy náhle kleslo financování EVVO v ČR na pouhých 73 810 Kč. Financování však ve skutečnosti ve více krajích stagnovalo nebo spíš klesalo. V roce 2010 však byla v Olomouckém kraji čerpána vysoká částka (152 520 000 Kč), což představovalo téměř polovinu investic za celou ČR, pro kterou tato vysoká investice zvýšila celkové skóre za tento rok. Z pochopitelných důvodů zde v součtu za celé období na prvním místě stojí Praha (193 110 000 Kč), dále Královéhradecký kraj (180 360 000 Kč) a jako třetí Liberecký kraj (168 379 000 Kč), což je překvapivé vzhledem k počtu obyvatel kraje. Naopak nejméně prostředků na EVVO bylo vynaloženo překvapivě v kraji Ústeckém (3 406 000 Kč), a dále v méně lidnatých krajích Zlínském (25 726 000 Kč) a Karlovarském (30 209 000 Kč). Kromě financování akcí dospělých je vývoj počtu akcí i finančních prostředků do nich vložený vcelku příznivý, ne však ve všech krajích Celoplošné sledování těchto indikátorů z finančních důvodů skončilo, a to přesto, že v aktivitě veřejnosti není patrné, že by ji environmentální problémy postupně přestaly zajímat. Někdy je tomu právě naopak. Poznámka: Indikátor "Finanční podpora EVVO v krajích" je složen z následujících položek: neinvestiční dotace, které kraj poskytl ze svého rozpočtu formou veřejného výběrového řízení, neinvestiční dotace, které kraj poskytl ze svého rozpočtu v rámci plnění zakázek, přímé podpory akcí, organizací z rozpočtové kapitoly (bez výběrového řízení), investiční podpora na akce v rámci kraje, investiční a neinvestiční podpora projektů v rámci kraje.
P.8.3. Podpora řešení specifických problémů rozvoje venkova a periferních území Podíl ekologického zemědělství na celkové výměře zemědělské půdy V letech 2005–2012 podíl pozemků hospodařících v režimu ekologického zemědělství kontinuálně stoupal, což souvisí zejména s příznivou státní i evropskou dotační politikou. Dotace do ekologického zemědělství rostou poměrně výrazně od roku 2006. V posledních třech letech se sice jejich růst zpomalil, ale i tak jde o více než čtyřnásobný nárůst, zatímco výměra půdy v ekologickém zemědělství narostla od té doby zhruba dvojnásobně. Výměra ekologicky obhospodařované půdy se od roku 2006 zvýšila, jak bylo již uvedeno výše, téměř dvojnásobně, a sice z 6,61 % v roce 2006 na 11,46 % v roce 2012. Mezi léty 2011 a 2012 došlo poprvé k mírnému poklesu výměry orné půdy v režimu ekologického zemědělství (z 59 281 ha na 58 489 ha) a ostatních ploch v režimu 57
ekologického zemědělství (z 18 158 na 17 371 ha). Naopak nejvíce – téměř dvojnásobně – narostla výměra trvalých travních porostů (z 209 956 ha v roce 2006 na 407 219 v roce 2012). To odpovídá skutečnosti, že v ekologickém zemědělství převažují podniky s pastevním chovem hovězího dobytka bez mléčné produkce s převahou travních porostů v horských a podhorských podmínkách. Týká se to zejména pohraničních hornatých krajů Jihočeského, Karlovarského, Moravskoslezského, Plzeňského a Ústeckého. V těchto pěti krajích se nachází téměř 60 % veškerých ploch ekologického zemědělství a je zde také dosahována největší průměrná velikost ekofarem (309 ha v kraji Karlovarském a 189 ha v kraji Ústeckém). K největšímu nárůstu ploch v ekologickém zemědělství za sledované období došlo v krajích Vysočina, Plzeňském, Středočeském, Jihomoravském a Pardubickém. Naopak jistý úbytek těchto ploch se projevil kromě Prahy v jinak nadprůměrně ekologicky hospodařících krajích, a sice v kraji Karlovarském, Ústeckém, Libereckém, Olomouckém, Zlínském i Moravskoslezském. Poněkud jiná je situace u podílu výměry celkové ekologické půdy v kraji na výměře zemědělského půdního fondu (ZPF) v celé ČR. V roce 2011 byl celorepublikový průměr, který činil 11,4 %, překročen ve dvou krajích – Jihočeském a Karlovarském. Ty jsou následovány krajem Moravskoslezským, Libereckým, Plzeňským a Ústeckým. V úrodnějších oblastech se výměra ploch v režimu ekologického zemědělství pohybuje většinou jen od 2 do 6 %. Tabulka č.37 Podíl ekologického zemědělství na celkové výměře zemědělské půdy
Ústav zemědělské ekonomiky a informací
Nejvyšší podíl ekologicky obhospodařované orné půdy se nachází s ohledem na přírodní podmínky v Jihomoravském kraji následovaném krajem Plzeňským a Jihočeským. V Jihomoravském se pěstuje i nejvíce ekologicky pěstovaných plodin na orné půdě s výjimkou pícnin a je zde také ekologicky pěstováno nejvíce zeleniny a nejvíce ekologických sadů a vinic. Stále dochází k nárůstu výměry dalších trvalých kultur, z nichž největší výměru mají ovocné sady (téměř dvounásobné zvětšení plochy od roku 2008). Zde se svými 1 218 ha jasně dominuje opět Jihomoravský kraj. Na rovných 1000 ha vzrostla výměra ekologických vinic, což reprezentuje více než pětinu výměry veškerých vinohradů v ČR. I zde patří prvenství Jihomoravskému kraji. Na 11 ha stoupla i plocha ekologických chmelnic, která byla ještě v roce 2008 nulová. Do ekologického zemědělství náleží i 11 včelařů. Počet ohlášených výrobců biopotravin V ekologickém zemědělství jsou jakožto výrobci biopotravin statisticky sledovány zvlášť výrobní subjekty a zvlášť provozovny. Protože některé podniky jako např. Vojenské lesy a statky ČR, s. p., nebo BILLA, s.r.o., mají více provozoven, je zde sledován počet provozoven podle umístění a ne podle sídla subjektu. Nejčastěji jsou zpracovávány masné výrobky, dále mléčné produkty, pak ovoce a zelenina a následně cukrářské a moučné výrobky. Významný je také podíl výrobců vína, čaje a kávy. Nejvíce registrovaných výrobců se nachází v kraji Jihomoravském (nejproduktivnější zemědělský region ČR), následovaný krajem Středočeským s Prahou, kde sídlí nejvíce výrobců – nezemědělců. V celostátním měřítku se 58
počet provozoven výrobců biopotravin od roku 2006, kdy bylo registrováno 154 provozoven, zvýšil více než čtyřnásobně na 646 provozoven v roce 2011. V roce 2012 poprvé nastal úbytek počtu výrobců biopotravin, způsobený omezením činnosti společnosti Billa, která ukončila v průběhu roku 2012 dopékání biopečiva ze zmražených polotovarů ve svých provozovnách. Tabulka č.38 Počet ohlášených výrobců biopotravin
Ústav zemědělské ekonomiky a informací
Cestovní ruch – indikátory vycházející z Programu rozvoje venkova Program rozvoje venkova České republiky (PRV) je nástrojem pro získání podpory poskytované Evropskou unií z Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova (EAFRD). PRV na roky 2007 až 2013 byl schválen 23. května 2007 Výborem pro rozvoj venkova Evropské komise. Program rozvoje venkova ČR vychází z cílů stanovených Národním strategickým plánem rozvoje venkova, tj. přispívá k rozvoji venkovského prostoru na bázi trvale udržitelného rozvoje, zlepšení stavu životního prostředí a snížení negativních vlivů intenzivního zemědělského hospodaření, dále vytváří podmínky pro konkurenceschopnost České republiky v základních potravinářských komoditách. Program také podporuje ekonomické aktivity a podnikání ve venkovském prostoru, vytváří nová pracovní místa a posiluje sounáležitost obyvatel na venkově. Základní struktura Programu má 4 osy a jejich zaměření je následující: • • • •
Osa I je zaměřena na zlepšení konkurenceschopnosti zemědělství, potravinářství a lesnictví. Osa II má společný cíl zvýšit biologickou rozmanitost, chránit vodu a půdu a zmírnit klimatické změny. Osa III směřuje ke zkvalitnění života ve venkovských oblastech a diverzifikaci hospodářství venkova. Osa IV má napomoci místním obyvatelům venkovských mikroregionů principem „zdola-nahoru“ vypracovat vlastní strategii rozvoje území, ve kterém žijí, a podpořit projekty pro jeho rozvoj – metodu LEADER.
Indikátory sledované u SRR ČR jsou zaměřeny zejména na podporu cestovního ruchu, která je realizována v rámci Osy III, zaměřené na tvorbu pracovních příležitostí, podporu využívání obnovitelných zdrojů energie, zlepšení podmínek kvality života ve venkovských oblastech včetně vzdělávání a informování hospodářských subjektů, ochranu kulturních památek. Podpora z Opatření III.1.3 je určena na vybudování ubytovacích zařízení včetně stravování, sportovních zařízení, půjčoven sportovních potřeb a další turistické infrastruktury v obcích do 2000 obyvatel. Jedná se konkrétně o sledovaný indikátor - Počet podpořených nových malokapacitních ubytovacích zařízení na venkově (tj. do 35 lůžek, od roku 2008 již do 60 lůžek v obcích do 2000 obyvatel) 59
Tento indikátor, který monitoruje rozvoj venkovské turistiky, je Ministerstvem zemědělství sledován od roku 2004. Počet podpořených projektů nových malokapacitních (tj. do 35 lůžek, od roku 2008 do 60 lůžek) ubytovacích zařízení na venkově (v obcích do 2000 obyvatel) Počet podpořených projektů od let 2004–2006, kdy bylo podpořeno celkem 16 projektů, rostl až do roku 2008 na celkem 20. Patrně v důsledku hospodářské krize nastal v letech 2009 pokles, kdy byly čerpány prostředky pouze na 15 projektů. Již v roce 2010 však tento počet vystoupil na 74 projektů a tento počet přibližně setrvává i v dalších dvou letech. Od roku 2008 se podpora v rámci sledovaného opatření rozšířila i na nové ubytovací kapacity do 60 lůžek. Přes tuto skutečnost se projekty podpory velkých hotelů s více jak 35 lůžky vyskytují v opatření III.1.3 jen zřídka. Nejvíce žadatelů zamýšlí realizovat projekt s vytvořením ubytovacího zařízení o kapacitě 10–20 lůžek. V roce 2011 bylo nejvíce projektů podpořeno v Jihomoravském kraji, a sice 53 projektů. Velké procento projektů zde bylo realizováno v rámci dynamicky se rozvíjející vinařské turistiky. Jen o jeden projekt méně čerpal na podporu venkovského ubytování turisticky atraktivní Jihočeský kraj. Na třetím místě s větším odstupem je s 29 podpořenými projekty Kraj Vysočina a jen o jeden projekt méně uvádí za sledované období Středočeský kraj, kde se uplatňují zejména projekty zaměřené na víkendový cestovní ruch Pražanů. Nejnižší využití tohoto zdroje je zaznamenáno v krajích Pardubickém s 5 podpořenými projekty a Libereckém se 4 podpořenými projekty. Roli zde však hraje malá velikost obou krajů, které však mají nesporný turistický potenciál. Příkladem, že i rozlohou malý kraj může využívat plně finanční zdroje na rozvoj cestovního ruchu, je rozlohou nejmenší kraj ČR – Karlovarský, který získal podporu pro 22 projektů. Množství finančních prostředků na projekty nových malokapacitních (tj. do 35 lůžek, od roku 2008 do 60 lůžek) ubytovacích zařízení na venkově (v obcích do 2000 obyvatel) Prostředky věnované na výše uvedené opatření rostly trvale do roku 2010, a to zejména mezi lety 2009 a 2010, kdy se finance pro tento účel zvýšily více než pětkrát. V roce 2011 tyto výdaje sice o pětinu klesly, ale v roce 2012 opět stouply na zatím nejvyšší částku, která činila 252 259 606 Kč. Z krajů čerpal nejvíce kraj Jihočeský (126 245 637 Kč) následovaný Jihomoravským krajem (114 120 025 Kč) a s větším odstupem pak Krajem Vysočina (88 455 208 Kč). Nejméně prostředků z tohoto dotačního programu využil kraj Pardubický (15 085 556 Kč) a Liberecký (12 431 634 Kč). V rámci této podpory byl sledován s novými ubytovacími zařízeními i počet nově vzniklých pracovních míst. Jejich počet výrazně stoupal až do roku 2011, kdy bylo vytvořeno 111 pracovních míst. V roce 2012 počet nově vytvořených pracovních míst financovaných z tohoto zdroje mírně poklesl na 102. Celkově tak od roku 2007 bylo vytvořeno 389 nových pracovních míst. Aktivita jednotlivých krajů v případě nově vytvořených pracovních míst v rámci výše uvedeného opatření byla velmi podobná jako u předchozích položek. Na prvním místě se 67 nově vytvořenými pracovními místy je kraj Jihomoravský, za ním s 58 místy kraj Jihočeský, následován je pak s 34 místy krajem Středočeským a s 32 krajem Plzeňským.
60
Počet podpořených projektů záměrů doprovodných služeb (naučné stezky, cyklostezky, infocentra apod. - rovněž v obcích do 2000 obyvatel) Dalším sledovaným indikátorem v rámci Programu obnovy venkova je Počet podpořených projektů záměrů doprovodných služeb (naučné stezky, cyklostezky, infocentra apod.) (rovněž v obcích do 2000 obyvatel). Za sledované období let 2004-2012 z celkem 59 podpořených projektů za ČR nejvíce (12, z toho 9 v roce 2012) získal Středočeský kraj, který je rekreačním zázemím Prahy. Na dalších místech jsou turisticky významné kraje Jihomoravský a Olomoucký s 10 podpořenými projekty. Počet podpořených projektů pravidelně a zvláště mezi lety 2011 a 2012 výrazně stoupal. Stoupal i objem prostředků do těchto doprovodných služeb vložený. Mírně to zkresluje jen období 2004–2006, kdy byly vynaloženy druhé nejvyšší finance do roku 2012, ale to bylo ovlivněno tím, že se jedná o období tří let. Částka 10 991 637 Kč dělená třemi odpovídá průměrné částce za jeden rok. Téměř dvojnásobně vyšší objem financí byl do této položky programu vložený v roce 2012 oproti roku 2013. Nejvíce, dvojnásobně více než další v pořadí, čerpal dotace kraj Středočeský, následován krajem Ústeckým, Jihomoravským, Královéhradeckým a Libereckým. Od roku 2004 do roku 2009 se podařilo v zařízeních podpořených z výše uvedeného dotačního titulu vytvořit jen 2 pracovní místa a to v letech 2006–2008 v Jihočeském kraji. Z tohoto důvodu přestal být tento indikátor od roku 2009 dále sledován.
61
Shrnutí k oddílu II. Výkonná a efektivní veřejná správa v regionech
Ve všech krajích ČR od roku 2005 do roku 2012 pravidelně narůstal podíl území se zpracovanou územně plánovací dokumentací. K nárůstu celkového pokrytí území ÚPD přispělo i zaměření prioritní osy Integrovaného operačního programu pro období 2007 - 2013 na udržitelný rozvoj území prostřednictvím podpory zpracování územně plánovacích podkladů a dokumentace, mimo jiné i územních plánů obcí.
Vytváření podmínek pro dynamický hospodářský rozvoje regionů
V České republice bylo v letech 2005–2012 poskytnuto celkem 567 investičních pobídek. Nejvíce pobídek bylo poskytnuto v Moravskoslezském kraji (108 pobídek), dále v krajích Ústeckém, Středočeském a Jihomoravském. Žádná investiční pobídka nebyla v uvedeném období poskytnuta v Praze. Vhodně zvolená struktura investičních pobídek může stimulovat růst investic v preferovaných oborech s vysokou přidanou hodnotou. Investiční pobídky jsou jedním z důležitých nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti, mají pomoci vzniku pracovních míst a zvýšení kvalifikace či zajistit rekvalifikaci zaměstnanců. S pomocí investičních pobídek bylo v ČR v letech 2005–2012 vytvořeno 87 411 nových pracovních míst, tj. 8,3 míst na 1000 obyvatel. Z toho více než 60 % míst vzniklo v letech 2006 a 2008, jedná se o roky, kdy byl současně poskytnut nejvyšší počet investičních pobídek. Nejnižší počet nových pracovních míst ve sledovaném období vznikl v roce 2010. Vznik nových pracovních míst v souvislosti s investičními pobídkami byl soustředěn do tří krajů – Moravskoslezského, Ústeckého a Středočeského (celkem 48 % nových pracovních míst). Při přepočtu na 1000 obyvatel vzniklo v období 2005–2012 nejvíce pracovním míst v Ústeckém kraji (17,5 pracovních míst), dále v krajích Moravskoslezském, Pardubickém a Středočeském. Průměrný počet zaměstnanců v národním hospodářství dosahoval v roce 2011 podle předběžných údajů 3 916 tis. fyzických osob. Největší podíl osob byl zaměstnaných v terciárním sektoru (58,6 % v roce 2010), následoval sekundární sektor (38,0 %) a nejnižší podíl osob byl zaměstnaných v primárním sektoru (3,1 %). Ve všech krajích s výjimkou Prahy je nejvyšší počet zaměstnanců ve zpracovatelském průmyslu a dále v odvětví velkoobchodu, maloobchodu, oprav a údržby motorových vozidel.
Podpora inovačního podnikání, vědy a výzkumu v regionech
V roce 2011 fungovalo v ČR celkem 25 klastrů, které sdružovaly 638 podniků. Největší růst zapojení podniků do klastrů nastal mezi roky 2005–2008. Zhruba čtvrtina klastrů i podniků sdružených v klastrech se nacházela v Moravskoslezském kraji. Větší počet podniků zapojených do klastrů byl také v Královéhradeckém a Jihomoravském kraji. Žádné klastry se nevyskytovaly v Praze, Plzeňském, Karlovarském a Ústeckém kraji. Celkové výdaje na výzkum a vývoj v ČR v letech 2005–2012 rostly (s výjimkou mírného poklesu v roce 2008), v roce 2012 dosáhly výše 72,4 mld. Kč. V roce 2011 i 2012 výdaje na výzkum a vývoj výrazně vzrostly – meziročně o více než 15 %. Současně rostla i intenzita celkových výdajů na výzkum a vývoj vzhledem k HDP a postupně se přibližovala průměrné úrovni EU. Růst intenzity celkových výdajů na výzkum a vývoj v ČR vzhledem k HDP byl však částečně ovlivněn poklesem HDP v předcházejících letech. 62
V roce 2012 bylo více než 50 % všech výdajů na výzkum a vývoj soustředěno do Prahy a Jihomoravského kraje, podíl Prahy však od roku 2008 postupně klesá. Nejdynamičtěji rostly v letech 2005–2012 výdaje na výzkum a vývoj v krajích Plzeňském a Jihomoravském, dále v krajích Karlovarském, Olomouckém, Libereckém a Moravskoslezském. Počet zaměstnanců výzkumu a vývoje (přepočtený na plný pracovní úvazek) v letech 2005–2012 vzrostl o 39 % na 60 222 zaměstnanců. V roce 2012 bylo více než 50 % zaměstnanců výzkumu a vývoje koncentrováno v Praze a v Jihomoravském kraji. Počet zaměstnanců výzkumu a vývoje v období 2005–2012 nejvíce vzrostl v krajích Moravskoslezském, Plzeňském a Jihomoravském. V ČR bylo v roce 2011 celkem 11,0 zaměstnanců výzkumu a vývoje na 1000 zaměstnaných. ČR se tak dostala téměř na úroveň EU-28. V ČR však oproti zemím EU je mezi zaměstnanci výzkumu a vývoje vysoký podíl technických a ostatních pracovníků.
Tvorba pracovních míst
Míra nezaměstnanosti v jednotlivých krajích postupně narůstala již od roku 1993 do roku 1999–2000 a poté se pozvolna snižovala, obdobně, jako tomu bylo v celé ČR. Nejnižší nezaměstnanost byla v jednotlivých krajích v roce 2008. Poté nastal v roce 2009 výrazný nárůst nezaměstnanosti v důsledku ekonomické krize. Ke stabilizaci a poklesu míry nezaměstnanosti došlo ve většině krajů řešeného území v roce 2011. Nezaměstnanost osob nezaměstnaných déle než 12 měsíců se v ČR od roku 2005 až do roku 2009 postupně snižovala a kopírovala tak s ročním zpožděním stav celkové míry nezaměstnanosti. Nejvyšší míra dlouhodobé nezaměstnanosti je dlouhodobě zaznamenávána v Karlovarském, Moravskoslezském a Ústeckém kraji. Je rovněž patrný poměrně velký rozdíl v dlouhodobé nezaměstnanosti mezi jednotlivými kraji. Míra dlouhodobé nezaměstnanosti v Ústeckém kraji byla v roce 2011 více než trojnásobná než v kraji Středočeském. Mezi lety 2009 a 2010 podíl dlouhodobě nezaměstnaných na celkové nezaměstnanosti výrazně narostl na 31,8 % a strmý nárůst pokračoval i v roce 2011, kdy dosáhl v ČR 36,2 %. Projevil se tak se zpožděním, které je pro dlouhodobou nezaměstnanost typické, vliv ekonomické krize, která zvýšila nezaměstnanost v ČR již v roce 2009. V roce 2012 byl však již opět zaznamenán pokles. Podíl dlouhodobě nezaměstnaných je vyšší v regionech s vyšší celkovou nezaměstnaností a dokládá tak celkově špatnou situaci na trhu práce v těchto regionech. V ČR tvoří podíl vysokoškoláků na uchazečích o práci 5,6 %. Podíl uchazečů bez vzdělání a se základním vzděláním na uchazečích o práci je v ČR 27,8 %. Ve vzdělanostní struktuře obyvatelstva ČR je však podíl osob bez vzdělání a se základním vzděláním výrazně nižší, což svědčí o obtížném umísťování uchazečů se základním vzděláním a bez vzdělání. Součástí státní politiky zaměstnanosti je aktivní politika zaměstnanosti APZ. Jejími hlavními nástroji je podpora zřizování nových pracovních míst, poskytováním příspěvků zaměstnavatelům při zaměstnávání uchazečů o zaměstnání, i uchazečům samotným a rekvalifikace. Ve většině krajů ČR výdaje na APZ postupně rostly od roku 2005 a u všech krajů s výjimkou Prahy dosáhly maxima v roce 2010. V roce 2011 došlo již ke snížení těchto prostředků. Počátkem sledovaného období v roce 2005 byly výdaje na rekvalifikace ve všech krajích ČR poměrně vysoké. Poté se tyto výdaje ve všech krajích snižovaly do roku 2007 a někde ještě v roce 2008. Nárůst nezaměstnanosti a celkově špatná situace na trhu práce si však vyžádaly poměrně výrazný nárůst finančních výdajů na APZ v roce 2010.
63
Bytová politika a bydlení
V letech 2005-2012 bylo v České republice dokončeno celkem 276 104 bytů, tj. 3,28 bytů na 1 000 obyv./rok. Nejvíce bytů bylo dokončeno v roce 2007, od roku 2008 počet dokončených bytů klesal, v roce 2012 opět mírně vzrostl. Průměrný počet dokončených bytů na 1 000 obyvatel byl v letech 2005-2012 nejvyšší ve Středočeském kraji, v Praze a v Jihomoravském kraji. Intenzita bytové výstavby byla v uvedeném období nízká v Ústeckém a v Moravskoslezském kraji. Průměrná obytná plocha na 1 dokončený byt v letech 2005-2011 postupně rostla ze 70,3 m2 na 78,2 m2. V roce 2012 průměrná obytná plocha na 1 dokončený byt opět klesla, a to na 76,3 m2. V rámci programu Panel / Nový Panel byly v letech 2005-2011 uzavřeny smlouvy na výplatu úrokových dotací v objemu 12 774 mil. Kč. Celková výše schválených dotací dosáhla ve sledovaném období nejvyšších hodnot v roce 2007 (4 300 mil. Kč), v letech 2010 a 2011 klesl objem schválených dotací pod 1 mld. Kč. Nejvíce úrokových dotací čerpaly kraje s nejvyšším počtem bytů v panelových domech (s výjimkou Prahy). V letech 2005-2007 bylo schváleno přidělení podpory na projekty výstavby nájemních bytů pro příjmově vymezené osoby v objemu 3 251 mil. Kč. Nejvyšší objem dotací byl ve sledovaném období schválen obcím v kraji Ústeckém, Plzeňském, Pardubickém a Moravskoslezském. V období 2005-2012 byla v ČR dokončena modernizace 155 026 bytů. Nejvíce bytů bylo modernizováno v letech 2005-2008, od roku 2009 počet modernizovaných bytů postupně klesal. Nejvíce bytů při přepočtu na 1 000 obyvatel bylo v letech 2005-2012 modernizováno v Praze a v krajích Olomouckém a Jihomoravském.
Sociální soudržnost v regionech založená na rovnosti příležitostí
Počet nemocničních lůžek na 1000 obyvatel za sledované období 2005-2012 ve většině krajů ČR poklesl. Tento fakt však nelze považovat za jednoznačně negativní jev, jak by se mohlo na první pohled zdát, vzhledem k vzrůstající kvalitě a charakteru zdravotní nemocniční péče, kdy není třeba při mnoha úkonech tak dlouhé hospitalizace jako dříve, případně jsou některé zdravotnické výkony vykonávány jen ambulantně. Obecně lze konstatovat, že situace v jednotlivých krajích je poměrně vyrovnaná a pohybuje se mezi 5-6 lůžky na 1000 obyvatel. Počty lékařů na 1000 obyvatel mezi roky 2004 a 2012 v převážné většině krajů narůstaly. V roce 2012 byl nejvyšší počet lékařů na 1000 obyvatel v kraji Jihočeském a Jihomoravském, a sice 4,9 a naopak nejnižší v kraji Středočeském, kde je to však způsobeno vyšším počtem lékařů na 1000 obyvatel v Praze. Praha má v tomto směru výjimečné postavení. V ostatních krajích je situace celkem vyrovnaná. Nárůst sociálně slabých skupin obyvatelstva je velkým problémem. V celé ČR mezi roky 2005-2012 došlo k nárůstu podílu domácností s čistými příjmy pod životním minimem. Nárůst však byl velmi nerovnoměrný mezi jednotlivými kraji ČR a v některých případech došlo naopak k poklesu. Nejhorší situace byla v roce 2012 v Ústeckém kraji, kde činil podíl domácností s čistými příjmy pod životním minimem 7,7 % a v Moravskoslezském kraji s 6,9 %. Vysoký podíl těchto domácností byl rovněž v Karlovarském kraji, a sice 5,1 %. V kraji Plzeňském, Jihočeském, Královéhradeckém, Pardubickém a Zlínském došlo mezi roky 2005-2012 k poklesu podílu domácností s čistými příjmy pod životním minimem. Největší pokles byl přitom zaznamenán v Pardubickém kraji, a sice ze 7,9 % v roce 2005 na 3,2 % v roce 2012.
64
Zajištění regionální a nadregionální dopravní dostupnosti Pozemní komunikace
Výstavba dálnic a rychlostních silnic se vlivem zadluženosti státu a omezenosti finančních prostředků do investic dále zpožďuje, více však rychlostní silnice. Důkazem toho je snížení délky otevíraných úseků za rok asi na třetinu, to je z 60 km ročně na 20 km za rok. Větším problémem je investiční nepřipravenost dalších nově zahajovaných dopravních staveb. Stát bude v nejbližších 3 letech stavět jen 20 km za rok. Za sledovaných osm let nedošlo k nárůstu délek dálnic a rychlostních silnic pouze v krajích Libereckém a Vysočině, přičemž Kraj Vysočina a Plzeňský kraj již mají tuto síť (v obou případech pouze dálnice) dokončenu. Hraniční úseky nevykazují dostatečné intenzity dopravy, které by vyžadovaly v dohledné době budovat tuto kapacitní infrastrukturu. Délka silnic I. třídy je stabilizovaná, drobné změny souvisí především s postupným budováním dálnic a rychlostních silnic. Železnice
Jsou téměř dokončeny I. a II. tranzitní železniční koridor (TŽK), vyjma železničních uzlů a kratších komplikovaných úseků (Praha-Běchovice – Úvaly, Choceň – Ústí nad Orlicí). III. TŽK má dokončeny úseky Cheb – Plzeň a Český Těšín – hranice Slovenska. IV. TŽK je jediný budován na rychlost kolem 160 km/h a postupně dvoukolejně. Do budoucna bude nezbytné přizpůsobit hlavní síť TEN-T na území ČR požadavkům nařízení č. 1315/2013 (plná elektrizace tatí, manipulačních kolejí a vleček, hmotnost na nápravu 22,5 t, rychlost 100 km/h, možnost provozovat vlaky 740 m délky, plné zavedení systému ERTMS. Pokračuje příprava na budování vysokorychlostních železnic v ČR.
Zajištění kvalitní regionální, meziregionální a nadregionální dopravní obslužnosti
Integrované dopravní systémy (IDS) se hodnotí velice obtížně, neboť neexistuje jednoznačná definice, co musí obsahovat IDS. Srovnání krajů na celostátní úrovni je teda možné zatím pouze v počtu přepravených osob či ujetých osobokilometrů. Polovina (7 krajů má obslouženo IDS celé území), jeden téměř celé území (Moravskoslezský), tři částečně (Plzeňský, Jihočeský, Zlínský) a dva vůbec (Ústecký a kraj Vysočina). Pražská a Středočeská IDS chystají postupné spojení obou IDS, vznikl by tím největší IDS na území státu jak rozlohou, tak počtem obsloužených obyvatel přes 2,5 milionů osob. Vzniká potřeba lepší provázanosti regionální a celostátní dopravní obslužnosti v osobní dopravě i lepší legislativní ukotvení veřejné dopravy regionální a celostátní vůbec.
Ochrana životního prostředí včetně přírody
S mírnými výkyvy se stále zvyšuje počet obyvatel napojených na veřejnou kanalizaci a rovněž se zvyšuje podíl vod vypouštěných do kanalizace, který je čištěn, což je jistě pozitivním trendem. Pokračuje tedy růst počtu čistíren odpadních vod (ČOV), a to zejména těch s terciárním čištěním. V mezinárodním srovnání je v ČR na ČOV
65
připojeno nejvíce obyvatel z nových členských zemí po Estonsku a je vyšší, než například v Belgii. Rozvoj energetických a spojových sítí a zařízení v regionech
V letech 2004 – 2011 stoupl podíl výroby elektrické energie z obnovitelných zdrojů energie (OZE) na celkové výrobě elektřiny z 3% na 8%. Největší nárůst (o 2 %) byl zaznamenán mezi lety 2009 a 2010 s rozvojem fotovoltaických elektráren. Nejvyšší podíl výroby energie z OZE v roce 2011 dosahoval kraj Liberecký (76 %), nejméně kraje Karlovarský a Kraj Vysočina (po 2%). Uvedená čísla jsou do velké míry ovlivněna nízkou přítomností fosilních elektráren (v kraji Libereckém)nebo naopak vysokým podílem výroby z jaderných elektráren (kraj Karlovarský a Vysočina).
Environmentální vzdělávání, poradenství a osvěta
Počet akcí i objem prostředků z Programu péče o krajinu, podprogram A2, (realizace prvků ÚSES) ve sledovaném období výrazně klesal. Nesvědčí to však o menší pozornosti tomuto tématu. Národní Program péče o krajinu je však postupně nahrazován příslušnými osami a podprogramy Operačního programu životní prostředí, z něhož na obdobná opatření bylo ve sledovaném období věnováno podstatně více finančních prostředků, než z uváděného národního Programu péče o krajinu. Zatímco počet zavedených místních systémů ekologického vzdělávání, výchovy a osvěty (EVVO) – vzdělávacích akcí pro dospělé na 1000 obyvatel starších 15 let za uvedené období neustále klesal, počet ekologických výukových programů pro školy výrazně rostl. Oba indikátory byly naplňovány nejlépe v kraji Libereckém a nejméně v kraji Karlovarském. I počet realizovaných vzdělávacích programů EVVO pro školy, veřejnou a podnikovou sféru a objem prostředků do nich vložených v krajích celkově v rámci ČR stoupal, ale v mnoha krajích naopak klesal. Nejvíce akcí bylo upořádáno v Praze, nejméně v kraji Ústeckém.
Podpora řešení specifických problémů rozvoje venkova a periferních území
V letech 2005–2012 podíl pozemků hospodařících v režimu ekologického zemědělství kontinuálně stoupal, což souvisí zejména s příznivou státní i evropskou dotační politikou. Dotace do ekologického zemědělství rostou poměrně výrazně od roku 2006. V posledních třech letech se sice jejich růst zpomalil, ale i tak jde o více než čtyřnásobný nárůst, zatímco výměra půdy v ekologickém zemědělství narostla od té doby zhruba dvojnásobně. Nejvyšší podíl ekologického zemědělství je v kraji Jihočeském, nejnižší v Pardubickém (nepočítáme-li hlavní město Prahu). Nejvíce za uvedené období stoupl v Kraji Vysočina, avšak v některých krajích naopak klesal a to nejvíce v kraji Karlovarském, který je v podílu pozemků v ekologickém zemědělství hned na druhém místě za krajem Jihočeským. Počet ohlášených výrobců biopotravin ve sledovaném období setrvale rostl a to ze 154 v roce 2006 na více než čtyřnásobek (646) v roce 2011, což svědčí o výrazně stoupající poptávce po biopotravinách. Z údajů však není patrné, zda všechny zpracované biopotraviny byly získány z domácích zdrojů. Nejvíce jsou zpracovávány masné a mléčné výrobky, nejvíce výrobců je registrováno v Jihomoravském kraji, následovaném krajem Středočeským s Prahou. Počet podpořených projektů malokapacitních ubytovacích zařízení tj.do 35 lůžek a od roku 2008 až do 60 lůžek na venkově (obce do 2000 obyvatel) ve sledovaném období stoupal z 16 v roce 2006 na 74 v roce 2010. Nejvíce projektů bylo podpořeno v kraji Jihomoravském a Jihočeském, nejméně kraji Libereckém a Pardubickém. Prakticky 66
shodné postavení mají jednotlivé kraje, co se týče objemu čerpaných prostředků na tyto projekty a tvorby nových pracovních míst v rámci výšeuvedených opatření. Počet podpořených projektů doprovodných služeb (naučné stezky, cyklostezky, infocentra) v obcích do 2000 obyvatel za sledované období stoupal. Nejvíce podpořených projektů bylo v kraji Středočeském, jakožto rekreačním zázemí Prahy. Za ním se nachází turisticky významné kraje Jihomoravský a Olomoucký.
67
Oddíl III. Stanovení environmentálních indikátorů (kritérií) pro realizaci SRR Znečištění ovzduší Následující údaje byly získány z národního Registru znečišťování ovzduší REZZO, který vede Český hydrometeorologický ústav a vybraná data předává Českému statistickému úřadu. Uvedeny jsou zde základní znečišťující látky ovzduší, a sice tuhé látky, oxid siřičitý (SO2), oxidy dusíku (NOx) a oxid uhelnatý (CO) v tisíci tunách na km² s rozlišením na hodnoty bez mobilních zdrojů a včetně nich, tedy zejména dopravní prostředky, neboť ty někdy zásadně ovlivňují situaci, zvláště ve velkých městech. Hlavním pozitivním ukazatelem za celou ČR je pokles všech sledovaných imisí za sledované období 2004–2011. Nejvýraznější pokles nastal při zahrnutí mobilních zdrojů u CO (o 1,76 t/km²), nejmenší u tuhých látek (o 0,05 t/km²). Bez mobilních zdrojů se nejvíce snížil SO2 (o 0,54 t/km²) a nejméně tuhé látky (o 0,04 t/km² ). Co se týče jednotlivých látek, vykazovalo téměř ve všech ukazatelích nejhorší výsledky jednoznačně Hlavní město Praha, které však díky velmi koncentrovaným stacionárním imobilním zdrojům a velmi malému krajinnému a venkovskému zázemí nelze srovnávat s ostatními kraji. Tuhé látky U tuhých látek (dále jen TL) vykazoval při zahrnutí mobilních zdrojů (REZZO 1-4) nejhorší výsledky kraj Moravskoslezský (1,10 t/km² v roce 2011). U tohoto kraje však došlo k nejvýraznějšímu zlepšení (o 0,42 t/km² od roku 2004). Za ním byly nejhorší kraj Ústecký a se stejnou hodnotou imisí (0,9 t/km² v roce 2011) také kraj Středočeský. U obou jmenovaných krajů se na poklesu poměrně výrazně projevil útlum průmyslové výroby mj. v důsledku ekonomické krize. U Středočeského kraje tento pokles byl minimální, neboť zde výroby zůstává relativně dost a neustále se zvyšuje počet mobilních zdrojů. U dvou krajů došlo ve sledovaném období dokonce k mírnému zvýšení depozice tuhých látek, a sice u Libereckého a u Královéhradeckého, což se projevuje i v hodnocení imisí bez zahrnutí mobilních zdrojů. Na vině je do jisté míry spalování hnědého uhlí ve Zhořelecké pánvi těsně za našimi hranicemi. Nejlépe, a to dosti vyrovnaně, jsou na tom s imisemi tuhých látek kraje Jihočeský (0,45 t/km²), Plzeňský (0,5 t/km²) a Karlovarský (0,51 t/km²) pro své poměrně řídké osídlení, venkovský charakter a tedy méně četné zdroje emisí. U těchto krajů však za sledované období nastal také nejmenší pokles hodnot imisí, a to shodně u všech jen o 0,05 t/km². Pokud nejsou zahrnuty mobilní zdroje emisí (REZZO 1-3), jsou výsledky obdobné. Nejhůře je na tom opět Moravskoslezský kraj s 0,70 t/km² v roce 2011, ale s ještě výraznějším poklesem než v případě REZZO 1-4, tedy o 0,47 t/km². S poměrně větším rozdílem za ním jsou opět kraj Ústecký (0,60 t/km²) a Středočeský (0,40 t/km²). A stejně jako u REZZO 1-4 se i u REZZO 1-3 imise tuhých látek se za sledované období mírně zvýšily v Libereckém a Královéhradeckém kraji. Na opačném konci tabulky, tedy s nejnižšími imisemi (0,20 t/km²) skončil kraj Jihomoravský, a to přes existenci velkého imisního zdroje, jakým je Brno. Jiné zdroje zřejmě ztratily na významu, zvláště po ukončení činnosti elektrárny a teplárny v Hodoníně. O něco vyšší hodnotu (0,30 t/km²) má však podstatně více krajů (Plzeňský, Jihočeský, Karlovarský, Olomoucký, Vysočina, Zlínský). Znamená to, že bez mobilních zdrojů je stav emisí v ČR velmi vyrovnaný a mobilní zdroje hrají v některých krajích velkou úlohu.
68
Oxid siřičitý SO2 Hodnocení REZZO 1-4: Zdrojem oxidu siřičitého je zejména spalování méně kvalitního hnědého uhlí, o čemž svědčí fakt, že jeho objemová koncentrace je několikanásobně vyšší v Ústeckém kraji (11,65 t/km² v roce 2011, pokles o 1,72 t/km² od roku 2004). S téměř třetinovou hodnotou (4,12 t/km² v roce 2011) následuje rovněž průmyslový a hustě, byť nerovnoměrně osídlený kraj Moravskoslezský a na třetím místě Pardubický kraj (2,80 t/km²) s významným chemickým průmyslem. Na počátku sledovaného období však byla imisní situace oxidu siřičitého oproti tomuto kraji horší v Praze a kraji Karlovarském. V rámci celé ČR se depozice SO2 za sledované období snížily o 0,62 t/km². K největšímu zlepšení imisní situace SO2 došlo v Praze, kde depozice klesla za sledované období oproti roku 2004 (5,20 t/km²) téměř o dvě třetiny na 1,75 t/km². Na druhém konci tabulky, tedy nejlépe, skončil málo průmyslový a venkovský Kraj Vysočina (0,42 t/km²). U tohoto kraje také došlo k nejmenšímu poklesu za sledované období (o 0,09 t/km²), důvodem je, že v tomto kraji jsou dlouhodobě nízké koncentrace oxidu siřičitého, byť se v posledních letech mírně zvedly v důsledku zvýšeného spalování dřeva. Jen o málo horší než v Kraji Vysočina je situace v Jihomoravském kraji s 0,44 t/km², kde skončilo veškeré spalování lignitu, a na třetí příčce vcelku překvapivě kraj Liberecký s 0,62 t/km², kde se v případě ostatních druhů znečistění projevují imise ze Zhořelecké hnědouhelné pánve. V případě hodnocení REZZO 1-3, tedy tytéž výsledky bez mobilních zdrojů jsou výsledky velmi podobné, a to i v absolutních číslech. Dokazuje to, že na imise SO2 nemá doprava a další mobilní zdroje významný vliv. Nejvyšší koncentraci imisí SO2 na jednotku plochy má opět Ústecký kraj (11,60 t/km² v roce 2011), následuje Moravskoslezský kraj s podstatně nižší hodnotou (4,10 t/km²) a konečně Pardubický kraj (2,80 t/ha). I zde byl tento kraj v poklesu hodnot předstižen hlavním městem Prahou a Karlovarským krajem, jejichž imisní hodnoty byly v roce 2004 výrazně vyšší než v roce 2011. Nejnižší hodnoty SO2 v REZZO 1-3 jsou obdobně jako u REZZO 1-4 v Kraji Vysočina (0,40 t/ha). Následuje kraj Jihomoravský s 0,40 t/ha a kraj Liberecký s 0,60 t/ha. Oxidy dusíku NOx Hlavním zdrojem oxidu dusíku je doprava a také spalovací procesy. Pozitivním jevem je, že přes nárůst dopravy je ve sledovaném období znatelný pokles imisí oxidu dusíku v celorepublikovém průměru. Pokud bereme v úvahu zahrnutí mobilních zdrojů, jedná se o pokles z 3,66 t/km² v roce 2004 na 2,86 t/km² v roce 2011, tedy o 0,80 t/km². Bez mobilních zdrojů byl zaznamenán pokles z 0,92 t/km² na 0,70 t/km², tedy o 0,22 t/km². Jedná se tedy o pokles výrazně nižší. V hlavním městě Praze jsou díky dopravní situaci imise o řád vyšší a tedy obtížně srovnatelné s jinými kraji. Mezi ostatními kraji drží prvenství kraj Ústecký s 10,01 t/km², přičemž oproti roku 2004 (13,12 t/km²) došlo téměř ke čtvrtinovému poklesu. S téměř poloviční hodnotou je jako druhý, oxidy dusíku nejznečištěnější kraj Moravskoslezský s 5,03 t/km² a třetí opět kraj Pardubický s 3,34 t/km², takže pořadí je zde stejné jako v případě znečištění SO2. Nejnižší hodnoty z hlediska znečištění oxidy dusíku vykazuje kraj Jihočeský s 1,19 t/km², dále kraj Liberecký s 1,29 t/km² a Plzeňský s 1,37 t/km². Pořadí je tedy v tomto případě zcela jiné, než u předchozích dvou typů znečištění. Nezahrneme-li mobilní zdroje (tedy jde o REZZO 1-3), pak je nejhorší situace opět v Ústeckém kraji, a to ještě podstatně horší než v Praze s 8,80 t/km². Naštěstí zde oproti roku 2004 došlo k poklesu o 2,80 t/km², tedy téměř o čtvrtinu.
69
Na místě druhém je s 3,50 t/km² kraj Moravskoslezský a na třetím kraj Pardubický s 2,20 t/km². Poklesy hodnot jsou zde ale podstatně menší – o 0,81 t/km² u kraje Moravskoslezského a o 0,61 t/km² u kraje Pardubického. Relativně dobrou situaci bez započtení mobilních zdrojů má z hlediska oxidů dusíku více krajů. Téměř shodnou, nejmenší depozici NOx, a sice 0,30 t/km², vykazují kraje Jihočeský, Liberecký a Vysočina. Největšího zlepšení za sledované období let 2004-2011dosáhl kraj Liberecký (0,33 t/km²) a nejméně klesly imise NOx v Kraji Vysočina (0,06 t/km²), neboť v tomto kraji emise NOx mají dlouhodobě nízké hodnoty. Podobně nízké hodnoty 0,40 t/km² mají ještě kraje Plzeňský a Královéhradecký. Oxid uhelnatý Hlavním zdrojem oxidu uhelnatého jsou, obdobně jako u oxidu dusíku, emise z dopravy (REZZO 4) a ze spalovacích procesů (REZZO 1 až 3). V rámci ČR došlo za sledované období k poklesu z 6,46 t/km² na 4,84 t/km². Je zřejmé, že několikanásobně horší situace je v Praze (35,68 t/km² v roce 2011), kterou nehodnotíme současně s ostatními kraji. Vzhledem ke stále vysoké koncentraci dopravy a průmyslu v Moravskoslezském kraji činily imisní hodnoty v tomto kraji v roce 2011 25,53t/km², byly tedy podstatně vyšší než v ostatních krajích. Díky vysokým hodnotám v Praze a Moravskoslezském kraji je celorepublikový průměr vyšší než hodnoty ve všech zbývajících krajích. Poněkud překvapivé je, že na druhém místě za Moravskoslezským krajem není kraj Ústecký, ale kraj Středočeský s 4,43 t/km² v roce 2011. Je to způsobeno pravděpodobně vysokou hustou osídlení, a nejvyšší hustotou dopravy po Praze a poměrně intenzivně lokalizovanou průmyslovou výrobou. Kraj Ústecký je až na třetím místě s 4,30 t/km². Jako nejméně znečištěný z hlediska CO - se jeví kraj Jihočeský s 2,03 t/km², za ním kraj Plzeňský s 2,21 t/km² a na třetím místě kraj Karlovarský s 2,28 t/km². Hlavní město Praha bez mobilních zdrojů (REZZO 1-3) je na tom v imisní situaci CO (3,6 t/km²) podstatně lépe, než při započítání dopravy. Dopravní imise totiž činí cca 90 % veškeré pražské produkce CO. Horší než v Praze je tedy v tomto případě situace v kraji Moravskoslezském, u kterého se naopak situace od stavu REZZO 1-4 příliš neliší (23,20 t/km² v roce 2011). Kraj Ústecký je na třetím místě s 2,60 t/km². Ve výčtu krajů s nízkými hodnotami imisí CO je jich více s poměrně vyrovnanými hodnotami. Nejnižší hodnoty, a sice 0,90 t/km², vykazují shodně kraje Jihočeský a Zlínský. Na druhém místě s nízkou hodnotou 1,00 t/km² jsou shodně kraje Jihomoravský a Plzeňský. Nepříznivé je, že v Jihomoravském kraji jako jediném imisní zátěž CO od roku 2004, kdy představovala 0,73 t/km², trvale roste. Poměrně nízké hodnoty 1,10 t/km² dosahují kraje Vysočina a Karlovarský. Lze konstatovat, že většina nepříznivých hodnot imisních kontaminací se soustřeďuje v Praze. Většina z nich (markantní je to zejména u CO) však dosahuje v Praze podstatně příznivějších hodnot při vyloučení mobilních zdrojů. Z toho plyne, že v Praze je a zřejmě ještě dlouho bude hlavním zdrojem emisí doprava. Situace je podle očekávání nejméně příznivá v průmyslových a hustě osídlených krajích Moravskoslezském, Ústeckém a v některých případech i Pardubickém, i když je zřejmé, že i tyto kraje mají svá velmi hodnotná a environmentálně zcela unikátní území, jakými jsou četné chráněné krajinné oblasti či Národní park České Švýcarsko v Ústeckém kraji, nebo místo s nejčistším ovzduším ve střední Evropě – Karlova Studánka v Moravskoslezském kraji. O to horší jsou tedy imisní situace v aglomeracích. Jako environmentálně kvalitní a stabilní lze vyhodnotit zejména kraje Jihočeský, Plzeňský, Jihomoravský a Vysočinu, ale rovněž kraje Liberecký a Karlovarský, které mají slábnoucí, nicméně stále aktivní zdroje znečištění ovzduší. 70
Přestože pokles znečištění ovzduší nenastal zcela ve všech sledovaných položkách a také nepostupuje u všech stejně rychle, předložené výsledky dokladují, že situace se postupně lepší a tento trend snad potrvá i do budoucna.
71
Shrnutí k oddílu III. Stanovení environmentálních indikátorů (kritérií) pro realizaci SRR
Stav čistoty ovzduší v ČR je sice na mnoha místech dosud neupokojivý, nicméně hlavním pozitivním jevem za celou republiku je pokles všech sledovaných imisí za období 2004–2011. Nejvýraznější pokles nastal při zahrnutí mobilních zdrojů u CO (o 1,76 t/km²), nejmenší u tuhých látek (o 0,05 t/km²). Bez mobilních zdrojů se nejvíce snížil SO2 (o 0,54 t/km²) a nejméně tuhé látky (o 0,04 t/km²). Co se týče jednotlivých látek, vykazovalo téměř ve všech ukazatelích nejhorší výsledky jednoznačně Hlavní město Praha, které však díky velmi koncentrovaným stacionárním imobilním zdrojům a velmi malému krajinnému a venkovskému zázemí nelze srovnávat s ostatními kraji. Jednotlivé sledované imise dosahují zvýšených hodnot ještě obvykle v kraji Moravskoslezském, Ústeckém a Pardubickém, naopak relativně nejčistší je podle těchto indikátorů kraj Jihočeský, Plzeňský, Jihomoravský a Vysočina.
72
Seznam použitých zkratek APZ ČOV ČSÚ EAFRD EVVO HDP MMR MPSV MŠ MŠMT OZE PPS PRV REZZO SRR ČR SSEV SŠ TL ÚP ÚPD ÚSES ÚÚR ZPF ZPS ZŠ
aktivní politika zaměstnanosti čistírna odpadních vod Český statistický úřad Evropský zemědělský fond pro rozvoj venkova environmentální vzdělávání, výchova a osvěta hrubý domácí produkt Ministerstvo pro místní rozvoj Ministerstvo práce a sociálních věcí mateřská škola Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy obnovitelné zdroje energie standard kupní síly (purchasing power standard) Program rozvoje venkova Registr emisí a zdrojů znečištění ovzduší Strategie regionálního rozvoje ČR Sdružení středisek ekologické výchovy střední škola tuhé látky úřad práce územně plánovací dokumentace územní systém ekologické stability Ústav územního rozvoje zemědělský půdní fond změněná pracovní schopnost základní škola
73
