Jak se plní sny aneb svezení wrcem Autor: Jaromír "kilometr" Antoš, 5. 11. 2007 11:36 Asi každý kluk či chlap má sny a přání. Slézt horu, sjet divokou řeku. Nebo něco úplně jiného. A i když se je nepodaří vždy vyplnit, je důležité své sny a přání mít a jít jim aspoň trošku naproti. Každý den se muž modlí k Bohu: "Dej, abych vyhrál." Po mnoha letech se muži náhle Bůh zjeví a zahřmí: "Tak si, ty vole, kup aspoň Sportku."
.c z
Když se podaří některé přání splnit, je to fajn. Mám rád rychlá auta a rád se dívám na ty, co s nimi umějí zacházet. A svézt se v závoďáku, aspoň jako mitfára, je příjemná porce adrenalinu.
R
C
Shodou okolností jsem měl za uplynulý rok několik příležitostí zajímavého svezení a tak nejdřív malá rekapitulace: Jiří Kulhan - Fabia RS - okruh v Sosnové Milan Blahout - VAZ 2107 - testovací okruh v Bělé pod Bezdězem Tomáš Klokočník - VAZ 2105 - testovací okruh v Bělé pod Bezdězem Jaroslav Kubata - Ford Escort RS 2000 - testovací okruh v Bělé pod Bezdězem Miroslav Klásek - Fabia RS - šotolinový okruh v Sosnové mě neznámá, ale skvělá řidička - Porsche Cayenne Turbo - offroad v Sosnové já jako pilot - Ford Fiesta - slalom v Sosnové Pavel Hanzlík - Suzuki GSR 1000 - po zadním a předním kole na motorce Karel Trněný - Audi S8 - silnice kolem Sosnové já jako pilot - Octavia II RS - smyková plocha a kus okruhu v Sosnové Jiří Vlček - Škoda Octavia WRC - okruh v Sosnové Moc díky všem, kteří si mě usadili vedle sebe bez ohledu na výraznou změnu poměru kW/hmotnost.
eW
A protože jsem slíbil, že dám vědět, jaké bylo svezení ve wrcu, tak to zkusím. Přišla na mě řada před polednem. Jiří Vlček nejprve povozil Pavla Kundráta, který vystupoval s rozzářeným obličejem: "To je paráda." Nasadil jsem kuklu, přilbu, a aniž bych se omlátil o rám, zalezl jsem do wrca. Sedačka byla příjemně nízko, takže jsem se do Oktávky krásně vešel. Mechanici povolili pásy na doraz a cedili přitom mezi zuby historky o tom, jak jednou měli svézt chlapíka, který byl velký jako slon a nakonec se do pásů nevešel. Vydechl jsem, skrčil jsem se. Teď mě ven nikdo nedostane, i kdyby ty pásy měli přešít.
.c z C
R
Povedlo se. Sedím jako přibitý, kdyby mi na podlahu skočila třeba zlatá rybka, má smůlu, já se k ní nedostanu. Mechanici mě připojují k interkomu. "Dej si mikrofon k puse," slyším ve sluchátkách Jirku.
eW
Podivnou hříčkou osudu, o které vám víc řeknu později, právě v tuto chvíli upoutává Petr Uhel moji manželku do Evo9 Václava Pecha.
.c z C
eW
R
"Kde máš manžela?" ptá se Vašek. "Právě ho strkají do wrca," říká Lída. "Tak já na ně počkám a budeme závodit," na to mistr republiky. "To se opovaž!!! A kdybych ječela, tak si toho nevšímej." Václav se směje: Tak jo, to pojedu ještě rychleji." Zvolna opouštíme prostor boxů, najíždíme na dráhu a najednou začíná mazec. Jindy Vlček sedlá Karkulku, teď si krotí její dospělou ségru. Kolem startovní věže jedeme za neustálého řazení, Jirka za šaltrpáku nejdřív tahá, pak do ní zase strká. Nasazuje na oblouk a trošku autu pomáhá ručkou. Je to jen bleskové zatažení, auto na něj okamžitě reaguje. Vyjíždíme z vinglu u nekrytých tribun, je tam malinký retardér z gum a vedle něho se válí kus umělohmotného obrubníku. Asi ho tam někdo vytrhnul. Mezi retardérem a obrubníkem je to tak na šířku auta. Jirka tam auto posílá, zároveń řadí a už si auto štorcuje do esíčka před šotolinou. Najíždíme na šotolinu a jdeme do první levé. Čekám obvyklý rachot šutrů do auta, ale nic se nekoná. Šotolina je dost zametená a protože je mokro, vůbec se nepráší. Kousek rovinka a dlouhá levá až ke vracáku. Oktávka se chce pořád trošku utrhnout, takže Jirka neustále koriguje volantem a řadí. Ještě kousek před vracákem je tam pětka, honem kvalty dolů, přitom brzdí a zároveň drží plyn. Jsme trochu rychlejší a tak to bereme hodně zeširoka.
.c z C
R
Při evropském rallyecrosu mi tuhle pasáž popisoval Petr Fürst: "Je to ošidné, musíš brzdit, řadit a zároveň držet plyn, aby tě nepředběhl zadek. A když do tebe zrovna 'náhodou' někdo ťukne, taky to třeba všechno nestihneš."
eW
Nás ale nikdo nehoní, tak nás opuštění vnitřní stopy nemrzí. Projíždíme pravou a vracíme se na asfalt pod most do levé u tribun. Překvapuje mě, jak je i po rozdělení dráhy betonovým plotem tahle pasáž široká, z tribun to vypadá výrazně užší. Kolem časoměřičské věže se blížíme k vnitřnímu levému vracáku. Tady je opatrnost na místě. Oktávka brzdí, díky za ty utažené pásy. Je tam dvojka, ven z vracáku a jedeme po asfaltové části okruhu. Koukám Jirkovi na nohy, vlastně pořád koukám víc na to, co Vlček dělá, než na to, co se děje venku. Brzdí levou, přidává pravou, řadí se jen štouchnutím nebo zatažením za páku, s ručkou je to vždycky rychlovka. A když jedeme bokem, je to paráda, řidič jen volantem koriguje směr a auto si řídí plynovým pedálem. Jsme u mostu. Už jsem ho jel, ale co bude teď, jsem netušil. Oktávka na něj vyšplhá. Jenže z vrchu nesjede. Rovnou si skočí. Vnitřnosti mi letí nahoru, a křach, už jsme dole, žaludek je zpátky, kde má být. Konečně si dovolím něco říct: "To je fantazie." Jirka už zase řadí, tahá za ručku, jdeme pěkně bokem, ale jsme moc dlouzí, takže rychle ubrat, abychom se vešli na startovní rovinu. A začíná druhé kolo. Když najíždíme na šotolinu, začíná víc mrholit. "Začíná to klouzat," slyším ve sluchátkách. No, já žádný rozdíl nevidím, řekl bych, že to klouže jako blázen pořád. Zkouším se přesvědčit, jestli bych dokázal číst noty. A protože jsem ješitný chlap, docházím k závěru, že asi jo. Druhé kolo je nachlup podobné tomu prvnímu, pilot maká jako fretka, auto tancuje, ale neuvěřitelně poslouchá, plyn opravdu slouží ke zrychlení a brzda k brzdění a čím dál víc ve mně narůstá pocit, že je to fakt skvělá hračka a všichni, kdo říkali, že wrco se řídí snadněji než ostatní závodničky, měli pravdu. Jenom je to všechno neuvěřitelně rychlé. Jedeme po vnitřním okruhu a já se začínám chystat na most. Teď už mě nepřekvapí, říkám si. Po čtvrté asfaltové zatáčce ale Jirka najednou rychle brzdí. Co je, porucha?, bleskne mi hlavou. Houby porucha. Jirka otáčí auto do protisměru, aby se přesvědčil, že není nikdo v dohledu a v tom dupne na plyn, strhne auto a myslím, že mu ještě trošku pomohl ručkou. Ale nevím to jistě, protože se
C
.c z
rozpoutává to, co jsem vždycky chtěl zažít. Auto se točí na pětníku a vyšíváme několik koleček.
R
Bez obalu přiznávám, že jsem v tu chvíli naměkko. Já se točím ve wrcu. Nevím jak pilot odhadl, kdy toho má nechat, aby měl čumák správným směrem, ale už mažeme dál a šup na můstek. Teď si ho opravdu vychutnávám. Šup nahoru a buch dolů, před vinglem podřadit, utrhnout a naložit.
eW
Po třetím průjezdu šotolinou Jiří odbočuje zpátky k boxům. Jsme krapet rychlí, a tak přeskakujeme pár gum, které se nám připletly do cesty. Oktávce je to ale jedno, jako by tam nebyly.
Zastavujeme, mamina už je u nás a já třesu Jirkovi Vlčkovi rukou, abych si užil ten pocit spolujezdce po úspěšném dojetí. Mechanici mi odpojují interkom, lezu ven, a zatímco mi Pavel Kundrát rozepíná přilbu, já se culím jako debil. To prostě nemá chybu. "Měl jsi to i s bonusem," smějí se mechanici. A hlavní dojem: fofr, fofr, fofr. Řadit, brzdit, akcelerovat, zatáčet. Nechápu, jak to ti chlapi stihnou. Ale stihnou. "Tak co?" ptám se Lídy na její dojmy. "No, neječela jsem, jen jsem zhluboka dýchala." "A nebylo ti špatně?" "Ne, protože Vaškovi věřím."
.c z
Jednou se mnou letos jela po okruhu a v první zatáčce chtěla blinkat. Ale to asi snědla něco špatného. A jak se Lída do myšáka k Vaškovi dostala? Na to je jednoduchý postup, stačí:
eW
R
C
1. Řadu let fandit. 2. Občas upéct něco dobrého na zub (byste nevěřili, jak mechanikům a posádkám chutná a nemůžou pořád jíst jenom klobásy). 3. Uspořádat společnou charitativní akci pro děti (díky Václavu Pechovi a Milanu Blahoutovi). 4. Mít narozeniny ve stejný den.
A pak už se jen ve správný moment zeptat: "Šlo by to?" A ten rychlý kluk, co si na nic nehraje a pořád se směje, řekne: "Jasně, dneska by to šlo." Mamina taky září jako sluníčko a jsem rád, že mi neudělala ostudu. Blahoutova škola mezi stromy na okruhu v Bělé má výsledky. "Ale číst bych nemohla."
V duchu si přerovnávám dojmy a docházím k závěru, že smekám před všemi spolujezdci. Roky sedět vedle a diktovat, takhle si představuji opravdové nosiče vody, bez kterých by to prostě nešlo. Ale já patřím za volant. A i když za ním asi nikdy sedět nebudu, místo v mých snech je na sedačce pilota. A ještě něco. Je jedno, jestli řídíte žigula nebo oktávku, wrco nebo enko. Vždycky to bude dřina. A vždycky musíte mít srdce. A máte-li k tomu rychlé ruce, šikovnou partu kolem a trochu štěstí, můžete si svůj sen prožít. A na závěr pár postřehů:
.c z
V pátek jsme se zastavili u Jana Smrže. Koukáme na oddeklovanou buginu, deformační zóna na čumáku je jen pár desítek centimetrů. Mezi spojkou a brzdou prochází v kokpitu kardanka. "Honzo, kterou nohou brzdíte?" Otázka ho evidentně zaskočí. "No, já vlastně nevím." Otočí se k mechanikům. "Kterou bys asi brzdil? Pravou, levou přece přes tu hřídel nedáš," radí mu mechanici.
C
Později se zastavujeme u buginy nejrychlejšího muže Sosnové znovu. Mechanici řádí fryčkou pod přední nápravou. "Ale, jak se sjíždí z mostu, ubrousil jsem těm šroubům na spodku hlavy. Teď je musíme nějak vyměnit."
eW
R
Kousek od Smrže má tábor Antonín Tlusťák. V pátek dopoledne se připravuje nová C2 a Tonda se chystá na první jízdu. "Pane Tlusťáku, to budou první ostré kilometry s C2?", ptáme se. "Jo," usmívá se. A dodává: "To budou úplně první kilometry." "A jste nervózní?" "Ani ne. Ale těším se. Raději jsem zvolil tohle než enko, přece jen áčko je závodní stroj." Okukujeme citrónka. "Je to krásné auto. S ním se asi budete prát na rallye o bednu líp než se Saxem." "Jo, taky se mi moc líbí. A doufám, že jo. Saxo už je pryč." U Václava Pecha vyzvídám, co nasadí na pražský sprint. "Chtěl bych Corollu," odpovídá Vašek. "Proti fábii Karla Trněného to nebude lehké, je rychlá," já na to. "Každý z nás chce vyhrát," směje se. "Jenom tu cementárnu už známe všichni nazpaměť a tak to tam začíná být nebezpečné." V sobotu po setkání se ještě stavujeme u Jiřího Vlčka. "Díky za show," říkám Jirkovi. "Jasně, přece nebudu závodit proti Tlusťákovi či Kopeckému, každý ví, kdo je rychlejší. Přijeli jsme sem pobavit lidi a sebe. Ale ještě kolo a už bych to rozbil." A u Václava Pecha. "Co se stalo v první rozjížďce?" "Odešel nám počítač. Naštěstí to bylo tady a ne jinde." Setkání mistrů končí. Organizátorům bych dal jedničku. Změny v přístupu k záchodům, stánkům i ploše jsou veliké plus. Dvojku bych dal jezdcům, díky výjimkám, ale někdy by mohlo být té show trochu víc. A pětku bych dal divákům, těm, kteří na Setkání mistrů chyběli. Diváků nebylo málo, ale pamatuji mnohem našlapanější areál. Jenom nevím, kdo to vlastně vyhrál. Absolutně nejrychlejší byl Jan Smrž a autokrosařům to tentokrát
vůbec nějak svědčilo, takže jsem docela zvědav, co s tím pořadatelé udělají. Jo, a jedničku s hvězdičkou bych dal týmu eWRC za práci, kterou dělají pro nás, obyčejné fandy. Díky za soutěž a všechny upozorňuji, že příště budu soutěžit zase. Chcete-li splnit sny, běžte štěstí naproti.
eW
R
C
.c z
Ahoj na rallye Kilometr
