Na druhém břehu začalo pravé dobrodružství. První desítky kilometrů
Po námořní vsuvce jsme s chutí opět
shodneme“…tak nějak začalo na chaloupce v Bedřichově plánování naší
byla cesta pro cyklisty ještě relativně dobře sjízdná, ohromné kaluže se daly
nasedli na kola. Tentokrát nás čekal červený
společné dovolené na Madagaskaru, ostrově přezdívaném osmým
objíždět a i přes pár pádů přímo do nich jsme stále postupovali. V malém
hliněný singeltrack, který se rozšiřoval pouze
světadílem. Díky jeho izolaci od okolních kontinentů se místní fauna i flóra
přístavu jsme potkali dvojici Francouzů na horských kolech, kteří nás varovali,
v okolí vesniček – sem už se žádné auto opravdu
vyvíjely zcela specificky a spolu s nimi i obyvatelstvo, které sem údajně připlulo
že dalších více než 100 kilometrů až do městečka Mananara je cesta nesjízdná.
před 2000 lety z Indonésie.
Brzy se jejich hrozba naplnila. Zabořili jsme kola do hlubokého písku houpavé
„…takže chceme vidět baobaby, ty špičatý skály a lemury, na tom se
Madagaskar je čtvrtým největším ostrovem světa, do jeho rozlohy by se vešlo Česko více než sedmkrát. Jeho příroda je i přes negativní zásahy obyvatel neuvěřitelně rozmanitá a různorodá, od tropických deštných pralesů na východním pobřeží po polopouště s vápencovými krasovými oblastmi
cesty jen s vyjetými kolejemi od offroadů a kamionů. Pohybovali jsme se
nedostalo. Déšť ustal, bahna ubylo, zato přibylo převozů přes řeky na pirogách, brodění mořských zálivů či balancování na rozpadlých mostcích. Užívali jsme si cestu divočinou jen za
„indiánskou jízdou“ – pět minut tlačení, pět minut jízdy, k tomu žhavé slunce.
zvuků tropického pralesa, zdravili se s kolemjdoucími, kterým nikdy nechyběla
Naši situaci jasně vystihl běloch jedoucí v proti nám offroadem poklepem ruky
v ruce mačeta a v hřebíčkem provoněných vesničkách si dopřávali kokosy,
hluboko pod námi zelené jezero Lac Vert, k tomu romantický západ slunce a
papáju a banány, které rostly všude kolem. Ráj na zemi.
koupel v průzračné říčce nám plně vynahradily drobná trápení spojená
na čelo.
s cestou do rezervace. Jediné zvuky, které k nám ten večer doléhaly, bylo
v západní a jihozápadní části ostrova. Nachází se na něm stovky druhů
Písečná etapa naštěstí trvala jen jeden den, další den jí vystřídala
Před městem Antalaha jsme po dlouhé době opět najeli na asfalt. Na
endemických živočichů a rostlin a i pro laiky jako jsme my, bylo velmi těžké
příjemná hliněná cesta. Neradovali jsme se z ní však dlouho, neboť častý déšť
stokilometrovou silniční etapu do Sambavy našemu pelotonu stačilo půl dne.
předem se rozhodnout, jaká místa navštívíme a jaká dokážeme oželet.
přestal být naším spojencem a z hlíny vytvořil červené bahno, do kterého jsme
V Sambavě jsme odbočili do vnitrozemí směrem k NP Marojejy. Dvoudenní
V podstatě až na letišti jsme se shodli na tom, že projedeme severovýchod
místy zapadali až po náboje. Jet se dalo jen chvilkami, brzdy, převody natož
prohlídka parku s průvodcem nenaplnila zcela naše očekávání, především
ostrova, který je zatím pro turisty méně atraktivní hlavně kvůli chybějící
nášlapy ztratily jakýkoli smysl. Červenou mazlavou hmotu jsme měli až za
infrastruktuře a nestabilnímu podnebí.
ušima po další tři dny.
Protože jsme netušili, jak rychle budeme prostupovat některými
Neskutečné výhledy na ostré vápencové útvary táhnoucí se široko daleko,
Ne zcela optimální jízdní podmínky nám ale naprosto kompenzovala
bzučení cikád, křik ptactva a chrochtání lemurů, kteří si nás přišli prohlédnout a my je tak měli téměř na dosah ruky. Asfaltová etapa přes zvlněnou krajinu do přístavu Antsiranana, byla
kvůli jazykovým i odborným znalostem našeho průvodce. Nicméně skotačící
epilogem za naším třítýdenním putováním. Cestou na písečné pláže u Rameny
rodinku lemurů sifaka jsme viděli a jako bonus mangusty šmejdící kolem
jsme konečně zahlédli menší baobaby, které nám alespoň částečně
nedojedených talířů v kempech.
kompenzovali absenci návštěvy proslulé baobabové aleje v Morondavě. Tudíž jsme je s nadšením osahali, nafotili ze všech stran a posbírali pod nimi se
K cestě zpět do Sambavy jsme využili místní taxi browser naplněný až po
válející "sametové" koule – jejich vyschlé plody.
pasážemi naší plánované cesty, rozhodli jsme se ušetřit čas a absolvovat první
okolní krajina. Pralesní porost se střídal s rýžovými políčky, bílými plážemi jak
asfaltový úsek z Tany (Antananarivo) do Tamatave (Toamasina) taxíkem.
vystřiženými z katalogu cestovky a malebnými vesničkami vonícími hřebíčkem.
skvělou cenu v místním bordelu se naše výprava na několik dní rozdělila.
To už jsme měli před sebou úplně poslední kilometry na letiště. Po
Pozorování okolí z auta bylo naším prvním zážitkem, šílený provoz a chaos
Často cestu protnula řeka, kterou jsme překonali buď po polorozpadlých
Zdenda s Evkou pokračovali dále do Vohemaru taxi browserem, Jajka s Tomem
přeletu do Tany jsme, tentokrát již bez kol, stihli ještě rychlou prohlídku
hlavního města vystřídaly holé kopce, později rýžová políčka lemovaná
dřevěných mostech, nebo s převozníky na pirogách – lodích vydlabaných
po vlastní ose. Původně jsme se chtěli sejít hned následující den, ale kvůli
rozpálených rušných ulic hlavního města. Poté jsme na poslední chvíli naskočili
nedostupnosti signálu jsme se shledali až po několika dnech.
do letadla do Paříže a nezbývalo nám než zvolat „Veloma Madagaskar, veloma“
palmami, banánovníky, deštný prales i domky uplácané z červené hlíny.
z jednoho kmene stromu. Vodní toky jsme využívali k osvěžení a alespoň
Chvílemi jsme litovali, jestli jsme přeci jen neměli jet rovnou na kole.
krátkodobé očistě. Ve vesničkách jsme trávili chvíle odpočinku, po ránu
Z Tamatave jsme už vyrazili po vlastní ose nejprve na východ k Indickému oceánu, pak ostře doleva a dál už jen na sever. Krajina byla opět úchvatná – svěží tropická zeleň, banánovníky, rýžová políčka, usměvaví vesničané, v pozadí kulisa deštného pralesa a pod koly asfalt – sice trošku děravý, ale asfalt. První kilometry byly často doprovázeny tropickým deštěm,
s kávou, banány a místními „smaženkami“ později s výborným (ač kvůli absenci elektřiny často teplým) pivem, případně cocacolou a špagetami
Silnička ze Sambavy nás z počátku příjemně houpala po zelených kopcích. Ještě před Vohemarem se však charakter krajiny začala razantně měnit. Zalesněné kopce vystřídala holá strniska, políčka s rýží nahradily trnité
zalitými vývarem. Dny jsme zakončovali koupáním ve vlnách Indického
keře, místo řek jsme projížděly přes prázdná koryta. Silnice se po odbočení na
oceánu.
Ambilobe změnila v prašnou cestu plnou děr a skalisek. Teploměr na
Pátý den putování jsme dojeli do Maroantsetry. Posledních několik kilo-
který ve 30°C příjemně osvěžoval a cesta nám pěkně ubíhala. Během dvou dnů
metrů před městem jsme najeli na poměrně slušnou hliněnou cestu a dokonce
jsme dojeli k deltě řeky do města Soanierana Ivongo, odlepili kola od asfaltu a
se stačili v jedné říčce umýt, takže jsme do civilizace přijeli docela civilizovaně.
řeku překonali trajektem. V tu chvíli jsme ještě netušili, že se znovu dotkneme
Po delší době jsme stan vyměnili za bungalov a najedli se v restauraci.
asfaltu za více než týden.
střechu lidmi, slepicemi, pytli se zrním a našimi koly. Po noci v Sambavě za
Po malém dobrodružství při shánění převozu lodí pro obeplutí poloostrova kolem Capu Masoala, (cesta skončila a dál byl jen prales), jsme se vydali na neméně dobrodružnou, původně osmihodinovou plavbu obchodní lodí, možná i pašeráckou, do vesničky Vinanivao, na druhé straně poloostrova. Během cesty jsme byli svědky šestihodinové překládky rýže na
tachometru ukazoval 50°C a nikde žádný stín. Civilizace oproti předchozím etapám výrazně ubylo, sebechudší vesnička se nám jevila jako spásná oáza, ve které jsme se mohli občerstvit relativně chladnou balenou vodou, pivem nebo colou. Další oázou se pro nás staly stromy mangovníků, v jejichž stínu jsme mohli chvíli odpočívat a přitom se ládovat přezrálými mangy, která padala na zem jak švestky. Člověk si tu snadno uvědomil, jaký blahobyt doma máme. Když potřebujeme vodu, jednoduše otočíme kohoutkem. Tady jsme v řadě vesnic míjeli téměř vyschlé studny, případně se z jejich dna vytahoval zároveň s vodou písek. Přesto i zde byli obyvatelé přátelští a každý, koho jsme požádali, nám ochotně naplnil bidony, ačkoli očividně neměl vody nazbyt.
širém moři, čímž se plavba protáhla do noci.
U města Ambilobe jsme protnuli asfaltovou silnici a pokračovali
Když se setmělo a kolem se objevily korálové
prašnou cestou dále na západ. Zde se naše výprava v jedné chudé vesničce na
útesy, kapitán nařídil spustit kotvu. Bylo to
konci světa šťastně shledala a druhý den jsme společně vyrazili směrem
moudré rozhodnutí. Absence navigačního
k rezervaci Ankarana.
systému a jakéhokoli osvětlení, směrování jen podle navigátora na přídi lodě, zavánělo
Vyprahlá cesta lemovaná trnitým porostem, po které jsme se vydali
průšvihem. Strávili jsme nádhernou noc na
k Ankaraně, připomínala spíše stezku vyšlapanou dobytkem. Díky častému
moři při svitu měsíce pod oblohou plnou
bloudění jsme si ji navíc pořádně protáhli. Do tohoto dne to vypadalo, že
hvězd. Pokračovali jsme až s rozbřeskem.
s sebou Tomáš veze zbytečně pět duší a tři sady lepení. Během dvou dnů v této
Ranní ztroskotání na mělčině a následný
krajině jsme je spotřebovali všechny do poslední záplaty. Defektů měl každý z
transport nás i našich kol na menší lodi na
nás hned několik. Ostré trny polopouštního porostu se někdy tak šikovně
břeh umocnilo dobrodružství předchozích
zapíchly do pláště, že jsme je ani po opakovaném podrobném prohlížení
hodin.
nedokázali najít.
