hledání svatyně klášterní moudrost jako návod pro všední život
Opat Christopher Jamison
argo
Opat Christopher Jamison
hledání svatyně klášterní moudrost jako návod pro všední život Z anglického originálu Finding Sanctuary. Monastic Steps for Everyday Life vydaného nakladatelstvím Weidenfeld & Nicolson v roce 2010 přeložil Jaroslav Gorčák. Přebal navrhla a graficky upravila Ilona Horníčková. Odpovědná redaktorka Markéta Nová. Jazyková redakce Milan Kudyn. Korektura Jiří Popiolek. Technická redaktorka Saša Švolíková. Vydalo nakladatelství Argo, Milíčova 13, 130 00 Praha 3, www.argo.cz, roku 2016 jako svou 2 871. publikaci. Sazba Ilona Horníčková. Vytiskla tiskárna Akcent. Vydání první. ISBN 978-80-257-1766-0 Naše knihy distribuuje knižní velkoobchod Kosmas Sklad: Za Halami 877, 252 62 Horoměřice Tel.: 226 519 383, fax: 226 519 387 E-mail: odbyt @ kosmas.cz www.firma.kosmas.cz Knihy je možno pohodlně zakoupit v internetovém knihkupectví www.kosmas.cz
prolog
V roce 2010 odvysílala televizní stanice BBC zajímavý dokument s názvem The Big Silence, v němž oslovila pět britských občanů, aby na chvíli vystoupili ze svého hektického života a vyzkoušeli si život podle klášterních kroků, tak jak jsou nastíněny v této knize. Nicméně knížka, kterou právě držíte v ruce, je inspirována jiným podobným televizním dokumentem nazvaným The Monastery, odvysílaným však o pět let dříve, v němž bylo pětici mužů umožněno po dobu čtyřiceti dnů a nocí pobývat v klášteře benediktinského opatství Worth a vyzkoušet si tak na vlastní kůži mnišský život. Tato série vzbudila u diváků mimořádný ohlas a údiv, neboť obecným názorem je, že mniši vedou samotářský život mimo jakýkoli kontakt se společností. Když však mohli vidět jednotlivé řeholníky, jak ochotně a uvážlivě rozmlouvají s lidmi o mnoha různých věcech včetně vážných i nevážných starostí běžného života, začali nás sami kontaktovat a hlásit se na pobyty v ústraní, které v našem klášteře organizujeme. A právě tito lidé se stali hlavním inspiračním zdrojem pro sepsání této knihy. Na naši úvodní otázku „co očekáváte, že u nás najdete?“ nejčastěji odpovídali slovem „svatyně“. Tudíž byly to jejich dotazy, komentáře a nesnadný proces hledání, jež nás přiměly shromáždit jisté aspekty monastické moudrosti, aby je mohli integrovat do svých životů, které nejčastěji charakterizovali jako hektické a plné stresu. Proto jsem na základě našich rozhovorů napsal tuto knihu, v níž bych vám všem rád nabídl jisté praktické aplikace klášterní moudrosti formované staletými tradicemi. Zvláštní inspirací pro napsání
9
této knihy mi byli lidé, kteří se v otázkách víry prezentují jako ateisté anebo věřící bez hlubší náboženské praxe, neboť i oni ji mohou pojmout jako průvodce v procesu získávání hlubšího pohledu na náboženství a také jako radu, jak začlenit cenný odkaz monastické moudrosti do svých sekulárních životů. Pořad The Big Silence lze v jistém smyslu považovat za jedinečný tím, že byl natáčen nejen během pobytu v ústraní, ale i po jeho skončení v soukromí jednotlivých účastníků s úmyslem zjistit, jak se jim daří ticho a modlitbu integrovat do svého každodenního života. Síla ticha, kterou zažívali během pobytu v ústraní, měla na ně až do hloubi duše výrazný vliv, nicméně po návratu poznali, že není tak snadné vyhradit si na tyto hodnoty dostatečný čas. I přes veškeré obtíže vnést monastickou moudrost do své denní praxe pochopili, že jim má stále co nabídnout. A totéž platí o odkazu zakladatele našeho řádu, svatého Benedikta, jenž má i po tolika staletích pořád co říci. Svou řeholi napsal v šestém století po Kristu, když působil jako opat kláštera na hoře Monte Cassino nacházející se jižně od Říma. Benedikt ještě jako mladý student žil v době, kdy římská říše trpěla pod nájezdy barbarů, a z jeho životopisu lze snadno usoudit, že dobře věděl, co znamená žít v dramaticky se měnícím a nejistém světě a vypořádávat se s veškerými strastmi a úzkostmi. A právě v takovéto atmosféře sepsal svou řeholi. Regula Benedicti může svým názvem budit mylný dojem, že se jedná o soupis pravidel stanovených pro mnišský život. Pravdou však je, že Benedikt ve svém díle předává vlastní vhledy týkající se křesťanských hodnot a také spoustu praktických podnětů, jak tyto vhledy uvést do praxe, kterými se jak vidno řídíme i dnes, i když jsme si je upravili na podmínky dnešní doby, což byl ostatně i Benediktův úmysl. V každé generaci se řeholníci i řeholnice přizpůsobují podmínkám doby, a tak se i moudrost plynoucí z Benediktovy řehole mísí s atmosférou dnešního světa. A právě tímto mísením vzniká energie,
10
jež umožňuje dnešním klášterům být i nadále plnohodnotnými svatyněmi, tak jak tomu bylo po celá staletí. A vězte, že takovéto svatyně mohou vznikat i v srdcích lidí dobré vůle. Pokud i vy hledáte ve svém životě nějakou svatyni, potom nechť jsou vám inspirací úvodní slova Benediktovy řehole: „Naslouchej, synu, mistrovu učení, nakloň k němu ucho svého srdce, a k čemu tě laskavý otec nabádá, to rád přijmi a uveď ve skutek.“
11
úvod
„Proč jste se stal mnichem?“ Tuhle otázku slýchávám opravdu velmi často a musím přiznat, že se mi na ni zrovna snadno neodpovídá. Zhruba bych ji přirovnal k situaci, když se vás někdo ptá, proč jste vstoupil či vstoupila do svazku manželského právě se svým partnerem. Je možné, že tázající chce znát váš názor na manželství obecně (proč zkrátka nežijete spolu bez jakéhokoli úředního či církevního potvrzení), anebo se vás ptá, proč jste se oženil či provdala právě za toho člověka a ne za někoho jiného, anebo by si s vámi rád popovídal o vašem nedávném rozvodu. Každá situace si žádá svou specifickou odpověď. Podobně i já na tuto otázku odpovídám podle konkrétního kontextu. Ovšem odpověď, kterou bych vyřkl nejraději, je: „Nevím.“ Opravdu nevím, proč jsem se stal mnichem, neboť důvod, pro který jsem vstoupil do kláštera, není tentýž, jako proč jsem v něm zůstal. Do kláštera jsem vstupoval v domnění, že jako mnich bych mohl spasit svět, avšak zůstal jsem, protože se klášter stal místem, kde jsem objevil svou touhu být spasen. Dříve než jsem mohl někomu jinému nabízet nějakou cestu ke svatyni, musel jsem ji sám nalézt. Můj životní příběh, podobně jako příběh kohokoli jiného, má své všední i nevšední stránky. Za nevšední bych mohl považovat to, že jsem se narodil v Austrálii, a to rodičům, kteří neměli k Anglii žádný vztah, ale na ostrovy se přistěhovali se mnou a mými třemi staršími bratry, ještě když jsem byl batole, protože se otec stal generálním ředitelem australské firmy se sídlem v Británii. Všední stránku mého příběhu mohu spatřit ve skutečnosti, že jsem již od kolébky křtěným katolíkem, který
13
byl posléze zapsán do katolické školy v péči benediktinských mnichů, vynikajících a současně laskavých učitelů, díky nimž jsem se později bez problémů dostal i na univerzitu. V průběhu studia na univerzitě jsem už věděl, že nechci kráčet ve šlépějích svého otce a svých bratrů, tedy pracovat v obchodní sféře. Díky vlivu některých vzácných kněží působících na univerzitě jsem se pravidelně věnoval meditacím a práci s lidmi na okraji společnosti – zejména tuláky. Shodou různých okolností a náhodných setkání jsem se ocitl za zdmi opatství Worth, kde jsem si uvědomil, že zdejší život ve spojení s inspirativním vlivem některých místních benediktinů skýtá všechny prvky života, které mne v hloubi nitra oslovují a přitahují. Byl jsem povolán Kristem? Samozřejmě. Zanechal mi snad nějaký vzkaz v hlasové schránce? Ovšemže nikoli. Pokud byste chtěli přesně určit moment, kdy mne povolal, tak musím říci, že to bylo, když jsem si jednoho večera jako devatenáctiletý student na koleji pročítal Bibli, neboť před pár měsíci jsem se rozhodl, že si musím přečíst všechna evangelia. Toho večera jsem si zrovna četl kapitolu 10 verš 37–39 z Evangelia podle Matouše, kde Ježíš v závěru říká: „Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.“ Tahle slova se dotkla mé citlivé struny, neboť se mi dostalo řešení dilematu, kterým jsem se v té době trápil. Na jedné straně se mi nabízela profesní kariéra se všemi svými požitky, avšak za cenu ztráty niterných hodnot, kterých jsem si tolik cenil, a na druhé misce vah jsem řešil možnost ztráty bezprostředních světských příslibů za cenu nalezení hodnot přicházejících z rukou Božích. V takto podaném pojetí se mé rozhodnutí jeví jako docela snadné, avšak uvést ho do reality a dokázat ho náležitě vysvětlit již tak jednoduché není. A tak jsem prostě vstoupil do mnišského života, přičemž jsem si v duchu říkal, že noviciátem nejspíš neprojdu, a hle, ke svému překvapení jsem se s novým prostředím začal přirozeně sžívat.
14
Již jsem se zmínil o hlasu Krista, nicméně v této knize tento termín ponechávám jako implicitní pojetí i předpoklad, a nebudu se k němu opakovaně vracet. Říkám pojetí i předpoklad, protože svatý Benedikt viděl věci očima Krista. Ostatně jeho dílo Řehole svatého Benedikta představuje výklad evangelií a je protkáno citáty z Bible. V každém případě vám pomůže pochopit jeho učení, což však nemusí nutně znamenat, že je určeno výhradně pro křesťansky založeného čtenáře, byť se jednoznačně jedná o křesťanského řeholníka a křesťanskou monastickou tradici. Pochopitelně platí, že křesťanští mniši sdílí mnoho společného s řeholníky a řeholnicemi jiného náboženského založení, zejména buddhismu, ovšem při tomto srovnávání je nutné zachovat jistou míru opatrnosti. Mnišský život trávený v celibátu a modlitbách představuje výrazný aspekt, který je společný jak křesťanství, tak i buddhismu, což je ostatně jedním z kořenů našeho přátelství, jež rozvíjíme s blízkým buddhistickým klášterem v Chithurstu. S našimi buddhistickými přáteli vedeme velmi plodný dialog, nicméně si uvědomujeme, že mezi námi jsou také rozdíly. My benediktini vycházíme z křesťanských tradic, a správně nám porozumět znamená nejprve pochopit Kristovo učení. Pokud vaše odpověď Bohu a Kristu zní: „Nevím, čemu mám věřit,“ pak je všechno v pořádku a jen se snažte mít při čtení této knihy otevřenou mysl a srdce. Hledání svatyně je kniha, kterou jsem z velké části psal právě pro vás, což bych rád ilustroval na jednom starověkém příběhu. Svatého Antonína z Egypta, v té době jednoho z nejuctívanějších poustevníků, navštívila skupina starců, mezi nimiž byl také opat Josef. Svatý Antonín, aby si prověřil, jak na tom jsou s vírou, vybral text z Písma svatého a každého postupně, počínaje nejmladším ze skupiny, vybídl, aby mu vyložil jeho význam. Všichni po jednom se vyjádřili, jak nejlépe uměli, nicméně svatý Antonín každý názor okomentoval slovy: „Nic jsi nepochopil.“ Nakonec
15
přistoupil k opatu Josefovi a zeptal se ho: „Jak bys vysvětlil význam tohoto textu?“, a ten mu po chvilce odpověděl: „Nevím.“ Načež Antonín prohlásil: „Jen opat Josef odpověděl nevím, proto pouze on našel cestu.“ Tento příběh jsem vybral z tzv. Apofthegmat neboli Výroků a příběhů pouštních otců, které představují sbírku dávné moudrosti nesoucí v sobě často i šokující vhledy, jež nás dokážou přimět k přehodnocení našich vlastních postojů a názorů na život. Pouštní otcové a matky představují první křesťanské řeholníky a řeholnice, kteří obývali pouštní oblasti Blízkého východu v období 4.–5. století našeho letopočtu. Nejznámější z nich je právě svatý Antonín z Egypta, o němž se vypráví mnoho podobných příběhů. Z pohledu naší současné perspektivy se nám jeví, jako by tito řeholníci obývali podivný svět plný démonů, andělů, pokušení a zázraků. Někteří z nich vzbuzují dojem podivínů, jejichž činy přesahují míru běžného chápání současného moderního člověka. Ukázkovým příkladem je byzantský asketa svatý Simeon Stylita starší, který více než třicet let žil na vrcholu šestnáctimetrového sloupu, odkud kázal příchozím poutníkům a dával jim rady. Když se však na celou věc podíváme z perspektivy současného masového šílenství kolem činu amerického iluzionisty Davida Blainea, který podstoupil 44denní půst, po jehož celou dobu byl zavřený v průhledné krychli zavěšené nad Temží, a to za přítomnosti 250 000 přihlížejících, pak nám jednání pouštních otců už nebude připadat tak podivínské! I ve své době, kdy se jejich činy vymykaly veškerým konvencím, mnozí bohatí a mocní vládci sami tyto světce vyhledávali a žádali o rady. Pouštní otcové a matky žili v ústraní mimo vliv tehdejšího životního ruchu a nalezli si svou svatyni, kterou jim mnozí záviděli, a přitom nám zanechali tolik hluboké a vzácné moudrosti. V jistém kontextu lze říci, že ve svých pouštních svatyních působili tito řeholníci a řeholnice nejen jako první velcí duchovní
16
učitelé, ale také jako první psychologové, jelikož dokázali sestoupit až do hloubi vlastní duše a z těchto niterných hlubin učili ostatní dívat se na duchovní život s čerstvou imaginací a novýma očima. Svatý Benedikt, přestože se narodil roku 480, tedy v době, kdy jejich věhlas a vliv byl již na ústupu, si pouštních otců vysoce cenil a považoval je za své učitele, a to především pro jejich hluboký vhled a moudrost spojenou s humorem, čímž dosáhli duchovního amalgámu takových kvalit, že jim současný moderní člověk může jen závidět. S výroky pouštních otců se budeme často setkávat i v této knize a věřím, že nám budou skvělým průvodcem při hledání naší vlastní svatyně. Naším úkolem na této cestě bude naučit se nalézt uprostřed každodenního shonu a ruchu to pravé místo, kde si můžeme postavit svou svatyni. Proto, jako první krok, bych vás vyzval k určitému zamyšlení nad současnými nároky moderního života a příčinami veškerého neklidu a chaosu, jež s sebou nese. A jako další krok bych položil otázku: co může jednotlivec učinit pro to, aby v takto rušném a hektickém světě nalezl svou svatyni? Osobně jsem si zvolil cestu mnišské tradice, na níž každý jednotlivý krok vede ke stavbě určité části vlastního chrámu, tedy základů, stěn, střechy, dveří, oken a také nábytku a dekorací. Pravda, tento chrám stavíme v mysli a srdci, avšak to neznamená, že by byl méně skutečný než stavba z cihel a kamenů. Klášterní budova opatství ve Worthu je poměrně rozlehlá, nicméně její architektonické řešení je docela prosté a navíc, což je podstatné, je ve dne i v noci neustále otevřená. Proto také doufám, že chrám, který si ve svém životě postavíte, bude snad i díky této knize zrovna tak prostorný, nádherný a přívětivý.
17
1. část
každodenní život
W
proč pořád nemáme čas?
Kdekdo nám předkládá různé recepty, jak se vypořádat s časovými nároky každodenního shonu. V nabídce je spousta kurzů pro ženy v domácnosti, které nemají ani chvilku času se zastavit, nebo pro vystresované učitele či vrcholové manažery. O nedostatku času se mluví, jako by to bylo něco, co je zcela mimo naši vůli a kontrolu, jako by kdysi v minulosti naši planetu napadl a zcela ovládl nějaký zlý duch neklidu. Kdysi se opravdu žilo jinak, lidé tolik nespěchali a měli i více času. Avšak „moderní společnost“ tohle všechno změnila a nyní se nestačíme divit, že jsme pořád v jednom kole, takže musíme plně dát za pravdu slovům jistého barda, že „nemáme čas, vestoje jíme a hluboko v nás nepokoj dříme“. V poslední době se často ptám lidí, kteří k nám do kláštera přicházejí, aby si na pár dnů odpočinuli od svých každodenních starostí, kde a zdali vůbec mají ve svém životě nějakou svatyni, kam se mohou uchýlit. Někteří se upřímně přiznávají, že žádný takový chrám nemají, prostě se jen cítí přetíženi, a tak přijeli do našeho kláštera. Neklid v nás již tak hluboce zakořenil, že mnoho lidí cítí silné výčitky, když mají, byť na pouhé dva dny, ze svého hektického tempa vypadnout. Často říkávají: „Doma zůstala manželka, která se musí starat o děti,“ anebo „mám ještě tolik nedokončené práce“. Tudíž i svůj krátkodobý pobyt v klášteře pokládají za jakousi nezaslouženou dovolenou. Poté se jich obvykle zeptám: „Proč jste dovolil, abyste se do takového stavu dostal?“ Tato otázka je většinou zcela rozhodí, protože až do této chvíle většina z nich žila v přesvědčení, že do tohoto šíleného tempa se dostali vinou někoho
21
