1
Hitlerovo Orlí hnízdo (Kehlsteinhaus)
(1) Jedním z nejkrásnějších míst ve Spolkové republice Německo je okolí města Berchtesgaden s loukami a pastvinami obklopujícími horu Obersalzberg, v jejímţ nitru byly v minulosti solné doly. Rozvoj města Berchtesgaden a jeho okolí začal s průmyslovou revolucí v 19. století. Díky průmyslu a bavorské aristokracie se tento vzdálený kout Německa stal poněkud známějším. Počátkem 20. století jeho krásu objevila řada umělců, díky nimţ se zde začaly objevovat první hostince a penzióny a nastal rozvoj turistiky. Návštěvníci Berchtesgadenu jistě objeví překrásnou a divokou alpskou krajinu s loukami, pastvinami, lesy a okolními horami. Lidé, kteří se zajímají o historii Obersalzbergu, ale jistě neopomenou jeho spojení s NSDAP, s Adolfem Hitlerem a nacistickým totalitním reţimem, který způsobil ničivou válku a povraţdil milióny lidí. Zhruba od počátku roku 1923 Adolf Hitler pod pseudonymem "Herr Wolf" často navštěvoval Platterhof, kde brzy získal řadu obdivovatelů. Širokou podporu získal od Helene Bechsteinové a jejího okruhu přátel. Později, kdyţ se zde Hitlerovi podařilo získat dům Haus Wachenfeld, nastaly pro okolí města Berchtesgaden zásadní změny. Ve městě a v jeho okolí krok za krokem nejvyšší představitelé nacistické moci získávali nemovitosti a pozemky, které se později staly součástí Hitlerovi hlavní rezidence. Majitelé pozemků byli zprvu finančně odškodněni, později však, pod hrozbou deportace do koncentračních táborů, byly pozemky vyvlastněny bez náhrady. Nikdy by nemělo být zapomenuto, kdo stál na počátku změn, které postihly tisíce obyvatelů v okolí hory Obersalzbergu. Většina pozemků v oblasti hory Kehlstein nacistická strana vykoupila od Bavorské státní lesní správy. 20. dubna 1939 Nacionálně socialistická dělnická strana NSDAP (Nationalsozialistische Deutsche Arbeiter Partei) darovala svému Vůdci k jeho padesátým narozeninám "Orlí hnízdo" (Kehlsteinhaus), do té doby jeden z nejsloţitějších a nejambicióznějších projektů. Projekt Orlího hnízda dodnes patří k jednomu z milníků schopností architektů a projektantů. Dnes, po více neţ půlstoletí od doby jeho dokončení, Orlí hnízdo ročně přitahuje statisíce návštěvníků z celého světa. Lidé chtějí vidět stavbu, která inspirovala řadu knih, filmů a povídek o temné nacistické minulosti. Historii Orlího hnízda po dlouhou dobu obklopovala řada dohadů. Všechny původní dokumenty byly v roce 1945 zničeny. Autor knihy "Historie Orlího hnízda" [1] Florian M. Beierl (Archiv zür Zeitgeschichte des Obersalzbergs, Rathausplatz 8, 83471 Berchtesgaden, Bundesrepublik Deutschland) se jako první pokusil vyplnit citelnou mezeru více neţ padesáti let historie oblasti hory Obersalzberg a přiblíţit historické pozadí a fakta o dodnes mýty opředeném Orlím hnízdě. Řadu let vznikaly publikace a filmové dokumenty, které podávaly zkreslený a značně neúplný obraz historie tohoto projektu. Florian M. Beierl proto provedl velmi podrobný a rozsáhlý historický průzkum nejen v Německu, ale také ve Spojených státech amerických, kam byla dopravena řada dokumentů Třetí říše. Při svém výzkumu zjistil, ţe někteří velmi důleţití svědci v roce 1990, kdyţ autorova kniha vznikala, ještě ţili. Autorovi se 2
podařilo získat materiály zásadní důleţitosti, jako jsou osobní dokumenty bývalého hlavního inţenýra projektu Hanse Haupnera. Na počátku projektu Orlího hnízda stáli tři muţi Třetí říše. Dr. Ing. Fritz Todt se narodil 4. září 1891 a zemřel 4. února 1942 při letecké havárii. Byl generálním inspektorem německé dopravy a byl šéfem stavebního dozoru nad projektem Kehlstein. Todt byl SA-Obergruppenführer a generálmajor Luftwaffe, říšským ministrem zbrojního průmyslu a měl několik dalších významných funkcí. Dipl. Ing. Hans Haupner se narodil 26. února 1902 a zemřel 14. září 1979. Byl státním hlavním inţenýrem projektu Kehlstein. Haupner byl stavebním inţenýrem a v letech 1930 aţ 1932 řídil stavbu říšské dálnice Bundesstrasse Lofer, v letech 1932 aţ 1936 byl šéfem silniční stavební čety na Bruck a.d. Glocknerstrasse, v letech 1937 aţ 1940 byl státním hlavním inţenýrem projektu Kehlstein, v letech 1941 aţ 1945 působil ve vojenských sluţbách a v letech 1947 aţ 1967 byl šéfem stavebního úřadu v Badgasteinu. Reichsleiter Martin Bormann se narodil 17. června 1900 a zemřel sebevraţdou 2. května 1945. Bormann byl v letech 1922 aţ 1923 příslušník Freikorps Rossbach, od roku 1927 zastával niţší funkce v NSDAP. V letech 1930 aţ 1933 byl šéfem Hilfkasse NSDAP, od roku 1933 byl šéfem kanceláře NSDAP a reichsleiter. Od roku 1941 byl šéfem Hitlerovy stranické kanceláře ve funkci říšského ministra. Bormann vlastnil dům v Obersalzbergu a dohlíţel na úplnou přestavbu hory Obersalzberg v letech 1936 aţ 1944. V roce 1946 byl v nepřítomnosti odsouzen Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku jako válečný zločinec k trestu smrti. V letech 1880 aţ 1936 byl Obersalzberg jedním z nejznámějších léčebných středisek v Bavorsku. Pensiony, hostince a některé velmi staré usedlosti dávaly krajině zvláštní kouzlo. Do tohoto kraje jezdili takové osobnosti, jako profesor Linde, výrobce pián Bechstein nebo obchodní rada Winter, který zde vlastnil několik domů. Ve 20. letech 20. století sem jezdila řada osobností vyšší společnosti. V zimě 1922 aţ 1923 se na Platterhofu skrýval jeden z prvních ideologů NSDAP Dietrich Eckart. Christian Weber přivedl Hitlera do Berchtesgadenu v roce 1923, kde se měl Hitler setkal s Eckartem, který se zde skrýval pod pseudonymem "Dr. Hoffmann". Hitler, který sem přijel jako "Herr Wolf" byl okouzlen nádhernou krajinou, ţe sem ještě před svým nástupem k moci občas jezdil. Po neúspěšném pokusu o státní převrat v noci z 8. na 9. listopadu 1923 byl Adolf Hitler odsouzen k pěti letům vězení ve věznici v Landsbergu. Svému spoluvězni Rudolfu Hessovi nadiktoval své dílo "Mein Kampf", ve kterém shrnul své názory a představy. 20. prosince 1924 byl Hitler z vězení propuštěn. Hitler odjel do Berchtesgadenu, kde poţádal rodinu Büchnerových o pronájem malé dřevěné chaty asi sto metrů nad penzionem. Zde Hitler nerušeně pokračoval na dokončení první části svého díla "Mein Kampf". Během tohoto období zde také pobýval Dietrich Eckert, který zde psal básně a skládal písně o nacionálním socialismu. V roce 1928 se Adolf Hitler doslechl, ţe Haus Wachenfeld v Obersalzbergu je k pronajmutí. Tato malá vesnická usedlost leţela asi 500 metrů od Platterhofu. Hitler tento dům dobře znal ze svých procházek a od jeho majitelky paní Winterové si jej pronajal za 100 říšských marek měsíčně. Hitler zde pak pobýval v nájmu aţ do roku 1933. Domácnost vedla jeho nevlastní sestra paní Raubalová. Hitler investoval v této době značné peníze do renovace celého domu, přičemţ všechny investice si vţdy nechal notářsky ověřit, protoţe věřil, ţe dům jednou koupí. Během jedné ze svých propagačních cest Hitler navštívil Berchtesgaden, kde chtěl projednat moţné odkoupení domu. Dověděl se, ţe továrna na kůţi rodiny Winterových byla zasaţena bleskem a vyhořela. Paní Winterová proto Hitlerovu návštěvu velice uvítala a ihned přijala Hitlerovu nabídku. 26. června 1933 Hitler získal Haus Wachenfeld do svého vlastnictví za 40 tisíc zlatých marek. Podobně jako Adolf Hitler, také říšský maršál Herman Göring a vedoucí stranické kanceláře Martin Bormann v Obersalzbergu zřídili své rezidence. V roce 1936 byl Haus Wachenfeld přebudován na "Berghof". Obersalzberg se stal známým místem, kam začaly přijíţdět státní návštěvy a konala se diplomatická jednání, přestoţe státní orgány sídlily v Berlíně.
3
Martin Bormann povaţoval od počátku za svoji povinnost přizpůsobit Obersalzberg "Vůdcovým potřebám". Obersalzberg proto postihly zásadní změny. Své vzpomínky, záměry a představy Martin Bormann popsal ve svém osobním dopise Adolfu Hitlerovi ze 27. prosince 1941. Bormann v dopise uvádí, ţe Vůdce ke své práci a pro oficiální jednání potřebuje klid, který je narušován volným přístupem lidí k budově Haus Wachenfeld. Dokonce i za špatného počasí se kolem budovy nacházejí lidé, kteří chtějí Vůdce vidět, a pozorují okna dalekohledy. Bormann proto navrhuje, aby v Obersalzbergu byla provedena nezbytná opatření, která by Vůdci zajistila potřebný klid a bezpečí. V těsné blízkosti Haus Wachenfeld vede veřejná silnice a kolem domu vede několik pěších stezek. Od roku 1935 proto na pokyn Vůdce byly skupovány pozemky v okolí domu. Bormann v dopise uvádí, ţe Vůdce nedovolil vyvíjet na vlastníky pozemků jakýkoliv nátlak, a proto řada pozemků byla předraţena. Díky Vůdcově přítomnosti v Obersalzbergu si řada dříve zadluţených farmářů výrazně zlepšila svoji situaci a nechtěla se pozemků snadno vzdát. Na ochranu Vůdce byla v Obersalzbergu umístěna také posádka jednotek SS a vznikla nutnost pro ně vybudovat trvalá kasárna, ve kterém byly ubytovací prostory, kuchyně, tělocvična a garáţe pro sluţební vozidla. Konečně Bormann v dopise uvádí, ţe vznikla nutnost zajistit spolehlivost inţenýrských sítí zejména během oficiálních návštěv. Přívod elektřiny z Berchtesgadenu je často přerušen. Proto byl zprovozněn náhradní zdroj elektřiny. Z bezpečnostních důvodů byly zdvojeno veškeré elektrické a telefonní vedení. Na stavební práce proto Bormann zaměstnal dva odborníky z firmy Polensky & Zöllner, dipl. Ing. Dr. Reinhardta a Ing. Schenka. V co nejkratší době byly v Obersalzbergu vystavěny různé administrativní budovy, bezpečnostní sluţba, stráţní stanoviště, kasárna jednotek SS, konstrukční kanceláře, dětská školka, několik budov pro stranické a státní návštěvy a četné byty pro zaměstnance a administrativu. V Obersalzbergu byla zřízena velká farma s moderním klimatizovaným skleníkem, která dodávala své produkty Vůdcově kuchyni. Celá oblast byla rozdělena do tří bezpečnostních zón, do nichţ byl přístup povolen pouze na zvláštní povolení. Veškeré tyto práce Bormann prováděl v touze po Vůdcově uznání. Cílem jeho snaţení ale bylo nalézt pro Vůdce naprosto bezpečné místo, nejlépe v horách uvnitř nejpřísněji chráněné zóny. Martin Bormann byl uchvácen výstupem na 1724 metrů vysoký vrchol Kehlstein, kde stála chata Kehlalm, odkud bylo moţno vidět nejen celý Obersalzberg, ale také Berchtesgaden a za dobrého počasí dokonce Salzburg. V roce 1936 Bormann do Obersalzbergu pozval Dr. Ing. Fritze Todta a popsal mu svůj plán zpřístupnit severní úsek vrcholu Kehlstein širší silnicí s řadou serpentin. Dr. Todt jiţ tuto oblast znal ze svých dřívějších návštěv. Proto Bormanna upozornil na velice obtíţný horský terén. Připustil však, ţe po pečlivém naplánování by vybudování silnice bylo moţné, a ujistil Bormanna svojí podporou tomuto projektu. Během výstavby německé alpské silnice Deutsche Alpenstrasse navštěvoval pak Berchtesgaden téměř kaţdý týden. Dr. Todt zařadil plánování německé alpské silnice do projektu "Staatliche Bauleitung für die Deutsche Alpenstrasse, Aussenstelle Berchtesgaden, Haus Heinleit". Během Todtovy nepřítomnosti jeho úřad vedl a za projekt zodpovídal státní inţenýr August Michahelles. 8. listopadu 1936 se Michahelles setkal s reichsleiterem Martinem Bormannem poprvé. Bormann ho informoval, ţe je nutné silnici na Kehlstein postavit co moţná nejrychleji, protoţe Vůdce by chtěl tuto silnici pouţít jiţ na jaře. V té době ale Adolf Hitler ještě o projektu silnice na vrchol Kehlstein vůbec nevěděl a ještě neexistovaly ani základní plány silnice. Ale inţenýr Michahelles se ihned pustil do práce a navrhnul nejlepší moţné řešení. Jiţ o dva dny později se znovu setkal s Bormannem a ukázal mu první hrubý plán silnice. Bormann byl návrhem fascinován a během následujících týdnů ihned zakoupil celý pozemek severní strany hory Kehlstein. 14. prosince 1936 zhruba 922 akrů půdy z majetku Bavorských státních lesů přešlo do vlastnictví správy Obersalzbergu za 800 000 říšských marek (dnes asi 7,5 miliónu německých marek). Ve stejnou dobu se Bormann dozvěděl, ţe dr. Todt byl velmi potěšen Michahellesovým návrhem. Proto na něm zůstalo pouze rozhodnutí o zahájení samotné výstavby. Bormann trval na tom, aby výstavba byla zahájena ihned. Bez ohledu na moţné sněţení společnost Sager & Woerner proto začala ihned se stavebními pracemi. 4
V lednu 1937 bylo rozhodnuto, ţe silnice musí umoţňovat také nákladní dopravu. Bormann poţadoval rozšíření silnice ve směru na Obere Kehlalm. 18. ledna 1937 byla výstavba silnice zahájena na dvou místech společnostmi Sager & Woemer a Polensky & Zöllner. Kdyţ se v březnu 1937 objevily u společnosti Sager & Woerner závaţné problémy, dr. Todt se rozhodl vytvořit samostatnou projektovou kancelář zodpovědnou pouze za oblast Obersalzberg a Kehlstein. 1. dubna 1937 byla zaloţena Staatliche Bauleitung Obersalzberg a jejím hlavním inţenýrem se stal dipl. Ing. Hans Haupner, který zodpovídal za řízení projektu a činnost firem a projektantů a dohlíţel na dodrţování termínů a rozpočtu. 3. dubna 1937 byly v projektu provedeny první změny. 12. dubna 1937 se inspekce projektu zúčastnil také reichsleiter Martin Bormann společně s dr. Todtem a inţenýry Michahellesem a Haupnerem. Pro všechny přítomné bylo překvapením, kdyţ Martin Bormann vyjádřil své přání projekt změnit. Místo aby silnice vedla severní stranou hory Kehlstein mezi Untere Kehlalm (1274 m) a Obere Kehlalm (1630 m), Bormann navrhl vést silnici strmým a obtíţným jiţním úsekem hory. Bormann neváhal vyslat malou skupinu odborníků firmy Polensky & Zöllner za mrazivých teplot na obhlídku terénu. Ing. Haupner navrhnul Bormannovi dvě alternativy silnice vedoucí severní stranou hory Kehlstein. Martin Bormann jako neodborník nebyl schopen rozhodnout. Navrhl dr. Todtovi provést další obhlídku terénu 14. dubna 1937. Todt doporučil postavit základy silnice podél jiţního svahu hory Kehlstein. Tento terén obsahoval méně překáţek a umoţňoval mnohem lepší panoramatický výhled na okolní vrcholy a jezero Königsee. Navíc doporučil rozšířit projektovanou silnici pod horou Kehlstein o terasovité výstupy. Na základě těchto změn bylo nutné vypracovat nové plány. Martin Bormann osobně dohlíţel na postup prací a byl projektem silnice přímo posedlý. Dr. Todt dokázal, ţe ţádný problém není pro něj nepřekonatelný. Prokázal to zejména při projektování jiţních základů silnice. Bormann přicházel se stále novými nápady a dr. Todt byl schopen je do projektu zapracovat. V dubnu 1937 reichsleiter Martin Bormann poprvé přišel s myšlenkou vybudovat na vrcholu hory Kehlstein trvalou stavbu. Dr. Todt předpokládal, ţe silnice povede pouze pod vrchol Kehlstein. Bormann nadnesl problém, zda by neměla pokračovat aţ na samotný vrchol. Na podzim roku 1937 byla dokončena stavba Moslahner Teehaus pod vilou Berghof. Hitler tento altán při svém pobytu v Obersalzbergu téměř denně navštěvoval. Zachoval se snímek, jak zde Hitler odpočívá s Evou Braunovou. Jeho velký zájem o stavby podobného druhu vedl Bormanna k nápadu vybudovat obdobné sídlo na vrcholu hory Kehlstein. Sídlo mělo být mnohem reprezentativnější a okázalejší neţ Moslahner Teehaus, neboť by bylo dostupné jen pro Vůdce a vybranou nacistickou špičku. Bormann se navíc domníval, ţe by mohlo jít o dojemný dárek NSDAP Vůdci k jeho 50. narozeninám. Koncem dubna 1937 se Martin Bormann proto rozhodl setkat s hlavním projektantem všech staveb v Obersalzbergu, s profesorem Roderichem Fickem. Poţádal profesora Ficka, aby během měsíce předloţil konkrétní návrhy na výstavbu Kehlstein Teehaus. Architektonický styl stavby neměl narušovat přírodní krásu celého okolí a stavba měla přirozeně zapadnout do rázu krajiny. První návrhy projektu Kehlstein Teehaus předloţil profesor Fick Martinu Bormannovi 8. června 1937. Prof. Fick navrhl pevnou a čtvercovou ţulovou stavbu. Stavba do svého okolí velmi dobře zapadala. Hlavní místnost byla oktagonálně protaţena s velkými panoramatickými okny. Tato myšlenka byla jiţ pouţita během stavby Mooslahner Teehaus. Oddělená místnost poskytovala nádherný pohled do údolí Scharitzkehl a na jezero Königsee. (2)
5
Situace při výstavbě silnice pod vrchol Kehlstein se náhle změnila. Silnice měla vést aţ na vrchol, aby byl zajištěn přístup ke stavbě Kehlstein Teehaus. Touto změnou se zabývali odpovědní inţenýři při poradě 22. června 1937. Především bylo rozhodnuto přerušit veškeré práce v původním úseku a zahrnout kamením a sutí jiţ vybudované základy silnice. Práce se měly soustředit na oblast Hintereck - Riemertiefe - Untere Kehlalm. Dr. Todt předpokládal vybudování silnice nikoliv podle původního plánu od vrcholu Sappenkreuz na sever směrem k přirozené plošině, ale směrem k jiţní stěně hory Kehlstein. Odtud měl vést podzemní výtah aţ na vrchol. Naopak státní inţenýři, kteří dosud dávali přednost původnímu plánu, se přiklonili k novému plánu dr. Todta. Na další poradě 12. července 1937 se dr. Todt, prof. Fick a reichsleiter Martin Bormann vzájemně shodli na plánu státních inţenýrů o silnici aţ na vrchol. Prof. Fick předloţil o několik dní později odhady nákladů na vybudování tunelu a výtahu aţ na vrchol. Bormann ihned přikázal státním inţenýrům začít s budováním silnice aţ na vrchol. Tehdy se do celé situace vloţil dipl. Ing. Haupner, který zvolil velmi diplomatickou cestu. Během rozhovoru s Martinem Bormannem mu předloţil zásadní fakta, z nichţ vyplývalo, ţe vybudování silnice aţ na vrchol zcela určitě nebude levnější neţ vybudování tunelu a výtahu. Navíc vybudování silnice po přirozené plošině by bylo mnohem rychlejší. Pokud by se měla vybudovat silnice aţ na vrchol, byla by výstavba mnohem pomalejší a obtíţnější. Konečně tato silnice by zcela narušila vzhled vrcholu. Haupner vskutku dosáhl svého cíle a Bormann souhlasit s tím, ţe co nejdříve mají být předloţeny plány na vybudování tunelu a výtahu na vrchol Kehlstein. Koncem května 1937 Martin Bormann nařídil vybudovat lanovou dráhu na vrchol Kehlstein kvůli dopravě stavebního materiálu. Aby se ušetřili náklady na stavbu, Bormann chtěl vyuţít stávající lanové dráhy na Mooslahnerkopf. Dr. Ing. Reinhardt, který se později stal šéfem správy Obersalzbergu, měl nad tímto projektem dohlíţet. Základní stanice měla být vybudována pod Rubenwandem. Bylo započaty nezbytné výpočty a brzy se zjistilo, ţe existující lanová dráha na Mooslahnerkorpf je pro účely lanové dráhy na Kehlstein příliš krátká. Dr. Ing. Reinhardt vypočetl, ţe celková délka lanové dráhy na Kehlstein bude 1270 metrů a její převýšení bude 670 metrů. Inţenýři projektu Kehlstein poţadovali, aby bylo moţno lanovou dráhu pouţít nejen pro budování "Orlího hnízda", ale také pro výstavbu tunelu k výtahu. Firma Polensky & Zöllner začala hledat dobrovolníky, kteří by vytvořili pracovní čety. Při výběru dobrovolníků byly stanoveny velmi přísné podmínky, protoţe se od nich očekávala těţká fyzická práce ve velmi obtíţném terénu. Bormann navíc dal jasně najevo, ţe počasí při stavbě nesmí hrát vůbec ţádnou roli. 10. června 1937 reichsleiter Martin Bormann přikázal postavit novou cestu mezi Untere Kehlalm a Obere Kehlalm. Tato cesta měla zprvu slouţit pro dopravu materiálu a později jako stezka pro pěší. Inţenýři v této době neočekávali takový příkaz, protoţe všichni zeměměřiči mapovali terén v různých úsecích plánované silnice na Kehlstein a na různých dalších plánovaných cestách. Přesto okamţitě započali práce podle Bormannova nového poţadavku. Poté, co se nepodařilo dosáhnout Obere Kehlalm přes Kehlriedel, bylo rozhodnuto pro tento účel pouţít cestu přes Dalsenwinkel. Poté, co byla cesta přes Dalsenwinkel postavena, inţenýři Bormannovi navrhli ji přizpůsobit silniční dopravě. Bormann pochopitelně souhlasil, neboť čím větší byl úkol, tím více touţil ho uskutečnit. Výstavba posledního úseku silnice na Untere Kehlalm byla kvůli protestům firmy Sager & Woerner zastavena. Významnější byla cesta přes Dalsenwinkel. Na předním svahu masivu Kehlriedel dělníci začali lámat skálu, aby se získal stavební materiál pro silnici mezi Riemertiefe a ohybem pro nový projekt. Vrstva vápence byla jen čtyři metry silná a byla usazena na jílovém podloţí. Pro zpevnění byla pouţita vyrubaná hornina. Během prací na výstavbě cesty Dalsenwinkel inţenýři navrhli Bormannovi, 6
aby pěší stezka nevedla na Obere Kehlalm, ale aby se vyuţilo jiţ existujícího pásu táhnoucího se po severní stěně hory Kehlstein a postavila se cesta přímo na plošinu s loveckou chatou. Bormann tento pás znal ze svých dřívějších inspekcí a proto ihned souhlasil. Práce na výstavbě cesty Dalsenwinkel byly v plném proudu. Silné deště znemoţnily dělníkům pouţít pro transport materiálu původních cest. Transport dřeva a těţkého materiálu pro lanovou dráhu se přesunul na cestu Dalsenwinkel, coţ způsobilo značné problémy při její výstavbě. Přesto stavba cesty trvala pouze 66 dní. Stavba mohla být dokončena dokonce rychleji, nebýt tisíců krychlových metrů kamení a vody, které bylo třeba odstranit. Firmy Polensky & Zöllner a Sager & Woerner brzy zjistily, ţe projekt Kehlstein není běţným stavebním projektem. Práce byly stále urychlovány kvůli Bormannovým trvalým poţadavkům změn a kvůli velmi krátkým termínům. Proto bylo třeba získat zhruba 3500 dělníků, kteří by byli schopni pracovat v těţkých alpských podmínkách, odloučeni na dlouhou dobu od svých rodin. Dělníci museli pracovat ve vysokých nadmořských výškách, v podzemí při stavbě tunelu, ve vlhku a případně s nebezpečnými výbušninami. Martin Bormann se nijak nestaral o to, zda dělníci jsou členy NSDAP nebo nikoliv. Dělníci nevěděli, ţe stavba na vrcholu Kehlstein má značný politický význam a ţe má slouţit Vůdci. Práce byla zajímavá, plat byl mnohem lepší neţ na jiných stavbách. Byli zaměstnáváni také zahraniční dělníci. Řada z nich přišla z Rakouska ze stavby horské silnice Grossglockerstrasse. Silniční zedníci a kameníci přicházeli většinou z Itálie, neboť měli zkušenosti se stavbou horských silnic. Na Scharitzkehl firma Polensky & Zöllner postavila velkou strojovnu z vlnitého plechu. Byl zde umístěn Dieselův agregát, který dodával elektřinu jednomu táboru dělníků a staveništím na jihu. Dále byl zde umístěn silný vzduchový kompresor a čerpadlo, které hnalo stlačený vzduch do vzdálenosti aţ 1200 metrů na všechna staveniště. Později se odtud čerpala voda aţ na vrchol Kehlstein. Mezi Terzangerl Schützenköpfl byla postavena dočasná silnice. Objevená jeskyně slouţila jako sklad výbušnin. Byla zahájena těţba horniny pro silnici mezi Terzangerl a Giggenbachriesse (jméno této oblasti pochází od Martina Bormanna, jehoţ řidič Giggenbach zde měl váţnou dopravní nehodu). V červenci 1937 byla silnice na Kehlstein vybudována aţ po Berchtesgadener Blick. 10. srpna 1937 byly práce narušeny váţnou nehodou. Na třetím kilometru silnice Kehlstein se zřítilo asi 5 tisíc krychlových metrů skály na silnici a bylo zavaleno pět dělníků. Přes veškerou okamţitou pomoc nikdo z nich nehodu nepřeţil. Ačkoliv se nikdo tuto nehodu nesnaţil utajit, nevzbudila na veřejnosti téměř ţádnou pozornost. Po intenzivních poradách a geologickém průzkumu, který vedl hlavní inţenýr firmy Polensky & Zöllner Dr. geol. Ing. Leopold Müller, bylo rozhodnuto horninu neodstraňovat, ale naopak zpevnit svahy před dalším moţným zřícením skály ţelezobetonovými zdmi. Kvůli izolaci jiţních stavenišť byly postaveny dva provizorní dřevěné mosty s nosností 12 tun. Později se zjistilo, ţe mosty bez problémů unesou aţ 16 tun. První odstřely skály na kilometru 3,3 aţ 3,4 ukázaly, ţe hornina není sloţena z jednotlivých balvanů, ale z pevného bloku ţuly. Protoţe se v tomto terénu nemohly vybudovat opěrné zdi, bylo rozhodnuto vyplnit všechny spáry a otvory ve skále cihlami a betonem. Aby nebylo nutné odstřelovat mohutné bloky skály, bylo rozhodnuto zde vybudovat tunel (Hochlenzertunnel). Po zahájení stavby tunelu se zjistilo, ţe tento nestabilní terén není vůbec vhodný pro stavbu silnice. S tím se při stavbě 150 metrového tunelu nepočítalo. Silnice zde byla zkrácena a má velký sklon. Aby se vyrovnalo čtyřmetrové převýšení mezi silnicí a vjezdem do tunelu, silnice zde stoupala o 16 procent.
7
Značné převýšení u jihozápadního tunelu si vyţádalo další změny v plánech silnice. Bylo nutné ucpat řadu zlomů a otvorů ve skále a navíc bylo nutné zajistit bezpečnost průjezdu tímto obtíţným terénem. Objevily se spory o směr silnice vynucené změnou geologické situace. Od června do září 1937 reichsleiter Martin Bormann stanovil několik dalších stavebních poţadavků. Všechny své poţadavky chtěl uskutečnit co nejrychleji. Vyţadovalo mnoho diplomacie Bormannovi vysvětlit, ţe s jeho poţadavky je spojena řada problémů. Nejlépe se dařilo s Bormannem jednat dipl. Ing. Hansovi Haupnerovi, který se stal v projektu Kehlstein Bormannovou pravou rukou. Ačkoliv dosavadní práce probíhaly naplno a prakticky všichni byli vytíţeni, Bormann se rozhodl rozběhnout ještě některé další projekty. Tyto projekty vyvolaly mezi stavebními inţenýry jistou nespokojenost. Kdyţ byli seznámeni s rozsahem prací, řada z nich se domnívala, ţe se Bormann zbláznil. Bylo na dipl. Ing. Haupnerovi, aby zrealizoval všechny další Bormannovy nápady. Odpor byl naprosto nemyslitelný a všechno bylo moţné. Kdokoliv o tom pochyboval, byl okamţitě nahrazen. Kvůli zajištění Vůdcovy ochrany M. Bormann rozdělil oblast Obersalzberg do tří bezpečnostních pásem. V I. pásmu se nacházel Berghof a jeho bezprostřední okolí. Ve II. pásmu se nacházel zbytek Obersalzbergu a ve III. pásmu se nacházela oblast kolem hory Kehlstein. V srpnu 1937 mnichovská firma Schön dostala zakázku na výstavbu ochranného plotu, který měl uzavřít celou oblast hory Kehlstein. Se souhlasem Bavorské státní lesní správy Bormann nechal oplotit také část pozemků v majetku bavorského státu. Plot začínal v Hintereck, přes Eckersattelweg k Ofnerboden. Odtud pokračoval ke kapli Ofner. Odtud plot překonával 550 metrů vysoký strmý svah na hřeben Mannlgrat. Odtud pokračoval po 400 metrů dlouhé přírodní skalní stěně tak, aby z budovy Teehaus nebyl vidět. Pak plot pokračoval přes jiţní svahy hřebenu Mannlgrat dolů o 625 metrů k Ligertalm. Odtud plot vedl podél silnice Ligeret - Klingeck, kde se znovu napojoval na Hintereck. Po dokončení prací v okolí hory Kehlstein příslušníci stráţe SS z Obersalzbergu na pěší stezce "Postensteig" konali stráţní sluţbu a hlídkování. Ozbrojené hlídky pravidelně kontrolovali 30 branek, které byly opatřeny bezpečnostními zámky Zeiss-Icon. Dnes z této pěší stezky zůstaly jen některé ţelezné konstrukce. Dipl. Ing. Hans Haupner během své inspekce navštívil lomy v Hintereck a Rabenwand a prohlédl stroje pro lámání kamene. Haupner nemohl uvěřit tomu, co slyšel. Jeden z dělníků mu navrhl, ať celou situaci ihned oznámí Martinu Bormannovi. V červnu 1937 reichsleiter Bormann poţadoval, aby práce byly dokončeny na podzim roku 1938, ale nyní poţadoval, aby práce skončily jiţ v červenci 1938. Podle Bormanna byl Vůdce nespokojen s postupem prací. Haupner se pokusil celou situaci vyřešit. Kvůli stavbě 150 metrů dlouhého tunelu, prací v oblasti Rabenwand, přestavby pěších cest na silnice a kvůli sesuvu na cestě Dalsenwinkel nemohl být původní termín dodrţen. "Je nemoţné provést více práce za kratší čas", oznámil Haupner Bormannovi, ale zároveň ho ujistil, ţe učiní všechno moţné, aby práce byly dokončeny podle nových termínů. Tato situace se však stala předmětem vzrůstajících sporů mezi státními inţenýry a stavebními společnostmi. Stavební společnosti nebyly schopny dodrţet Haupnerem stanovené termíny. Kvůli dosud nedokončeným silnicím bylo zajištění technikou a stavebním materiálem nedostatečné. Účelné řízení řady prací pomocí jediného telefonu bylo prakticky nemoţné. Stále častěji se objevovaly chyby, které si vyţadovaly tolik cenný čas. První obětí tohoto boje s časem se stal Ing. Gross, šéf firmy Sager & Woerner. Pod tlakem státních inţenýrů na jeho nevděčné místo přišel Ing. Dimroth. Na Haupnerův poţadavek měl odejít také Ing. Leopold Müller. Firma Polensky & Zöllner ale s tím nesouhlasila. Vztahy mezi Müllerem a Haupnerem byly velmi napjaté.
8
Personální změny ale postupu prací nijak nepomohly. Skutečné problémy ovšem reichsleitera Martina Bormanna nezajímaly. 9. prosince 1937 byla zahájena stavba tunelu Martinswand. Tunel měl být postaven jako "skalní galerie", coţ znamenalo ve skále prorazit okna. Skalní převisy měly být zabezpečeny zdí. V průběhu raţby tunelu se zjistilo, ţe ve skále je silná vrstva jílu, takţe se ve stavbě tunelu nemohlo pokračovat. Dr. Ing. Müller z firmy Polensky & Zöllner navrhoval, aby byla vybudována 16 metrů vysoká opěrná zeď, která by umoţnila vést silnici kolem Martinswand. Ale Hans Haupner nesouhlasil, jednak z finančních důvodů a jednak kvůli tomu, ţe tak vysoká zeď zcela narušovala původní návrh dr. Todta a prof. Seifferta, který svým architektonickým stylem nenarušoval přírodní ráz krajiny. Proto 16. prosince 1937 stavební společnost přizvala na konzultace geologa. 30. prosince 1937 se geolog Bergrat Birkner, dipl. Ing. Haupner a pracovníci firmy Polensky & Zöllner vyšplhali na místo stavby tunelu Martinswand. Geologický průzkum prokázal nezbytnost proraţení tunelu v co největší hloubce hory. Za několik dní byly nové plány dokončeny a práce mohly začít. Ve stejné době byla zahájena raţba tunelů Schwalbennest, Südwand a Zigeunertunnel. Firma Polensky & Zöllner najala bratry Reckovi z jiţního Tyrolska na stavbu servisních tunelů vedoucích do hlavního tunelu a výtahové šachty. Firma bratrů Reckových byla odborníky velice uznávána, zejména pro jejich stavby tunelů. Počáteční práce vedl prof. Roderich Fick, hlavní architekt pro vnitřní a venkovní práce projektu Obersalzberg. Práce na výstavbě servisního tunelu byly zahájeny 27. září 1937. Dohled nad jejich průběhem měli provádět státní inţenýři. Ale 1. října 1937 prof. Roderich Fick poţádal, aby zodpovědnost za stavbu tunelu převzala jeho kancelář. Výstavba tunelu podle jeho názoru souvisela se stavbou budovy Teehaus. O dva týdny později skutečně Fickova kancelář práce převzala. V té době byl tunel jiţ 100 metrů dlouhý a výtahová šachta, která byla budována z vrcholu dolů, byla 15 metrů hluboká. (3) Na Vánoce 1937 ale státní inţenýři obdrţeli od Martina Bormanna dopis, podle něhoţ mají převzít nazpět zodpovědnost za stavbu tunelu, výtahové šachty a čekací místnosti. Bormann po své návštěvě staveniště dospěl k názoru, ţe práce nepostupují dostatečně rychle. 8. ledna 1938 byla zodpovědnost oficiálně předána. Ten den se setkali zástupci stavebních společností s prof. Roderickem Fickem, Dr. Ing. Fritzem Todtem a hlavním inţenýrem projektu Teehaus Dr. Ing. Alfredem Reinhardtem. Cílem bylo projednat některé zásadní problémy. Jedním z hlavních problémů, který se řešil, byla doprava stavebního materiálu. Aby se dodrţely poţadované termíny, byly stanoveny základní pokyny ohledně stavby hlavního tunelu, výtahové šachty a čekací místnosti. Protoţe Fickova kancelář nevrátila stavební plány aţ do února, detaily byly upřesněny ze dne na den. Reinhardtův striktní poţadavek dodrţet termíny kladl značné nároky na stavební dělníky. Práci komplikovaly koordinace postupu různých firem, včas neprovedené dodávky stavebního materiálu a navíc značná nepřízeň počasí. Kdyţ byly práce v plném proudu, přišly z Obersalzbergu nové příkazy. Výtah měl být zvětšen tak, aby uvezl 15 lidí namísto plánovaných 10, coţ vyţadovalo zvětšení plochy výtahu na 23 metrů čtverečných. Strojovny a nouzové generátory měly být umístěny ve 40 metrové hloubce ve skále. Měl být vybudován servisní tunel, který by vedl rovnoběţně s hlavním tunelem a byl by propojen se strojovnami. Během výstavby došlo dvakrát k závalu přístupu do tunelu. 4. května 1938 byla výtahová šachta dokončena. Firma Flohr začala s instalací výtahu. 126 metrů hluboká šachta se ve vertikálním směru odchylovala o pouhé tři centimetry.
9
Čekací místnost má zakřivený mramorový strop. Mramor byl vytěţen v Ruhpoldingu. Strop má sedm metrů v průměru a je sloţen z mramorových kvádrů sestavených těsně dohromady bez malty. Kvůli 6,5 metru výšky stropu musel být tunel prohlouben na výšku 9,5 metru. Tunel byl obloţen mramorovými bloky z Kälbersteinu. Mezi bloky je dvoucentimetrová spára, která je vyplněna červenou maltou, aby ladila s barvou mramoru. Podle návrhu prof. Ficka byly vstup do tunelu a přilehlá místnost tvaru osmiúhleníku vystavěny z mramoru z Untersbergeru. Vnější zdi východu z tunelu byly vybudovány s pouţitím přírodních materiálů. Servisní tunel rovnoběţný s hlavním tunelem byl vybudován z cementu. Spojovací úseky výtahové šachty a servisní místnosti byly ponechány v přírodní skále. Jeskyně, v níţ byly umístěny nouzové generátory, byla zpevněna pozinkovanými kovovými štíty. Ještě před dokončením tunelu, výtahové šachty a čekací místnosti se zjistilo, ţe vnitřní teplota se zde ustálila na 7 stupních Celsia. Proto se očekávalo, ţe vzhledem k vnějším teplotám zde bude docházet ke značné kondenzaci vody na stěnách. Reichsleiter Martin Bormann proto dal Ing. Weberovi za úkol provést co moţná nejrychleji montáţ systému vytápění, aby stropy a stěny tunelu a čekací místnosti zůstávaly suché. Ing. Weber proto kontaktoval projekční kancelář Umstaetter, která podrobné plány systému vytápění dodala 19. července 1938. V plánech byla navrţena instalace velkého ventilátoru, který měl být umístěn v místnosti s generátory. Kompresor měl hnát čerstvý vzduch servisním tunelem dolů na parkovací plochu. Rozvodné potrubí mělo tlačit ohřívaný vzduch do tunelu a výtahové šachty. K tomu měly slouţit malé elektrické ohřívací agregáty. Další velký ventilátor měl být instalován v podkroví budovy Teehaus, aby vytvářel přetlak, zabraňující rychlému proudění teplého vzduchu ve 130 metrů dlouhé výtahové šachtě. 6. srpna 1938 společnost Danneberg & Quandt, kterou si najala kancelář Umstaetter, předala Bormannovi nabídku, jíţ reichsleiter přijal. Státní inţenýři ihned začali stavět jedenáct vzduchových propustí mezi hlavním tunelem a servisním tunelem. Instalace ventilačního zařízení byla velmi obtíţná. Vodní potrubí bylo nainstalováno v rozporu s plány ve výšce hlavy, aby se získalo místo pro teplovodní potrubí. Technici se zde museli střídat s elektrikáři firmy Höchtl & Sauer, kteří zde instalovali ovládací kabely. Protoţe Fickova kancelář nevydala ţádné příkazy ohledně elektrické instalace, státní inţenýři znovu prokázali svou schopnost získat dostatečné prostředky a zajistit postup obou prací současně. Projekt Kehlstein včetně dobudování budovy Teehaus na vrcholu hory byl dokončen na podzim roku 1938. V březnu 1939 reichsleiter Martin Bormann oficiálně pozval stavební mistry silnic, výtahu, čekací místnosti a budovy Teehaus na kávu. Budova Teehaus byla formálně předána do správy města Obersalzberg. Ve skutečnosti správa města Obersalzberg převzala stavbu jiţ 31. srpna 1938. Výstavba budovy Teehaus trvala 10 měsíců. Vybudování silnice na vrchol Kehlstein a k budově Teehaus byly skutečným mistrovským dílem. Dokonce podle dnešních měřítek lze tuto stavbu povaţovat za milník v historii výstavby silnic. Podklad celé silnice byl pečlivě zpevňován pomocí několika vrstev horniny, aby byla silnice mrazuvzdorná. Po silnici se dodnes pohybují těţká vozidla, aniţ by ji váţně poškodily. Jen v roce 1960 bylo na vrchol Kehlstein dopraveno 4,2 miliónu tun nákladu v podobě autobusů s turisty. Základové zdi byly postaveny a zpevněny v několika vrstvách a dodnes byly zjištěny jen drobné defekty. 10
Při budování silnice na vrchol Kehlstein byl poprvé pouţit horký tekutý asfalt v horských podmínkách s velkým převýšením silnice. Bylo pouţito nové sloţení asfaltu, tak aby nikde na povrchu silnice se neobjevovaly díry. Silnice musela vzdorovat obtíţným klimatickým podmínkám v podobě častých dešťů, sněhu a mrazu po dobu několika měsíců v roce. Zvláštní pozornost byla věnována začlenění silnice do okolní krajiny. Návrh, který připravil prof. Alwin Seiffert, byl poprvé vyuţit při budování silnice na vrchol Kehlstein a později se stal návodem na budování podobných horských silnic v celé Třetí říši. Po letech usazené kameny ve stěnách silnice zarostly mechem, čímţ dokonale zapadají do okolní krajiny. Dnes je viditelná pouze silnice. Kameny, jejichţ povrch byl úmyslně narušen kyselinou chlorovodíkovou, jsou dnes viditelné jen obtíţně. Navzdory velkému mnoţství obtíţné práce v horském terénu za velmi nepříznivých klimatických podmínek se podařilo stavbu silnice dokončit v říjnu 1938, jen o měsíc později, neţ bylo plánováno. Budování silnice lze charakterizovat tyranií dělníků, nerealistickými termíny a nápady. Řízení stavby stálo mnoho nervů a sebeobětování. U příleţitosti dokončení silnice na vrchol Kehlstein zaslal reichsleiter M. Bormann dopis dipl. Ing. Haupnerovi, v němţ mu blahopřál k úspěchu a informoval ho o odměně 5000 říšských marek (dnes asi 50000 DM). Mocným nepřítelem celého projektu v této alpinské oblasti bylo počasí. Podle záznamů v květnu a v první polovině června roku 1937 bylo vynikající jarní počasí. Poté následovalo deštivé léto jen s několika slunečnými dny. V září 1937 několikrát padal sníh ve vyšších oblastech a začátkem října 1937 začalo silně sněţit zhruba od výšky 1200 metrů nad mořem. Poté následoval krátký příjemný podzim. Následující zima byla velmi nepříjemná, protoţe sníh padal téměř denně a váţně narušoval plán prací. Teprve v polovině února 1938 se počasí nakrátko zlepšilo. Ale od 26. března do poloviny května roku 1938 znovu sněţilo prakticky bez přestávky. Proto v polovině května bylo na zemi snad více sněhu, neţ po celou zimu. 23. května 1938 byla naposledy protaţena traktorem silnice Dalsenwinkel. Pak následovalo několik suchých dní a velmi deštivé jaro a léto. Brzy na podzim roku 1938 se objevily časté mlhy, déšť a studený vítr. Teploty byly výrazně niţší, neţ bylo obvyklé na podzim. Během léta roku 1938 prudká bouřka zastavila práci přerušením elektrického vedení ve svrchní části vrcholu Kehlstein. Jeden blesk zasáhl vodní pumpu v Scharitzkehl a po potrubí pronikl aţ na staveniště Teehaus, kde zranil pět dělníků, z toho dva těţce. Blesk z další bouřky porušil izolaci, která měla být umístěna v tunelu Südwest a jeden z izolačních panelů výbuchem explodoval a porušil vodní potrubí. Oprava byla náročná a stála mnoho peněz. Zásahy blesků trpěl také kabelový systém. Během kaţdé bouřky několik blesků zasáhlo blízké okolí kabelů. Kvůli průchodu proudu zemí byl poškozen teplovodní systém v budově Teehaus, telefonní systém ve výtahu, teplovodní systém v čekací místnosti a rozvod výtahu. Několik škod způsobil zásah blesku poblíţ Sappenkreuz. Bylo zničeno telefonní vedení podél parkovacího místa a podél silnice Obersalzberg-Sappenkreuz. Bylo nutné otevřít všechny elektrické rozvody a najít zničené kabely. Blesky zničily také řadu stromů podél silnice na vrchol Kehlstein. Teprve říjen roku 1938 umoţnil asfaltování silnice a povrchové práce. Kdyţ se přiblíţilo dokončení tunelu a parkoviště, státní inţenýři z Deutsche Alpenstrasse začali pracovat na projektu Rossfeldstrasse Ing. Webera. Za dokončení silnice na Kehlstein byl nyní zcela zodpovědný Ing. Schenk. V té době byly zabezpečeny všechny svahy, všechny škvíry a díry ve skalách byly vyplněny cementem nebo cihlami, uvolněné kameny a jílovité svahy byly vydláţděny. Úloţiště firmy Hochtief bylo 11
odvodněno, zpevněno, zabezpečeno a pak zasypáno. Navezená zemina byla zpevněna dráty a zasypána. Oblast Giggenbachriesse byla odvodněna a zasypána. Poté byla celá oblast označena a byla zde vysazena tráva. Velké lavinové území pod Zigeunertunell bylo zabezpečeno dvěma zděnými terasami. Telefonní kabely byly uloţeny pod kamenné obrubníky. Na základě poţadavku Martina Bormanna učiněného na poslední chvíli bylo podél silnice připojeno devět telefonních zásuvek. Dělníci demontovali a odstranili veškeré pracovní stavby, ubikace, polní kuchyně, záchody, stavební stroje, vodovodní a vzduchová potrubí, telefonní a elektrické kabely. Všechna místa byla uvedena alespoň přibliţně do původního stavu. Kabelový systém a tábor na vrcholu Kehlstein byl odstraněn a přemístěn. Všechny sutiny, hromady kamení a haldy hlušiny byly odstraněny. Stromy ve špatném stavu byly vykáceny a spadlé stromy byly rozřezány a odtaţeny. Různé lomy, které byly vyuţívány pro těţbu kamene, byly znovu začleněny do krajiny. Nakonec všechny silnice byly pokryty asfaltem. Poněkud kuriózní bylo pouţití kyseliny chlorovodíkové pro obarvování kamenů, které byly vyrubány ze skály. Jejich barva totiţ neodpovídala okolní skále. Roztok kyseliny chlorovodíkové byl pouţit pro rozrušení povrchu kamenů, aby se urychlil růst mechu. Skutečně během několika měsíců se podařilo, ţe kameny získaly typicky šedivou barvu. Mnohem větší problém představovalo začlenění lomů zpět do krajiny. Zde by pouţití kyseliny příliš nepomohlo a lomy musely být zahrnuty zeminou. Problém také představovalo asfaltování celé silnice, kdy během deště musely být práce přerušovány. V celé oblasti nebylo sucho po několik týdnů. Asfaltem byla pokrývána celá silnice najednou, takţe po celém úseku byly připraveny hromádky štěrku, coţ způsobovalo značné problémy v dopravě na vrchol Kehlstein. Cílem bylo dosáhnout stejnorodý asfaltový povrch po celé délce silnice. Stavební společnost Hochtief začala připravovat základy budovy Teehaus v polovině března 1938. Protoţe pro plánovanou stavbu nebyl na vrcholu dostatek místa, bylo odstraněno několik metrů skály. Martin Bormann pověřil řízením stavby Dr. Ing. Alfreda Reinhardta, který byl podřízen prof. Roderichovi Fickovi. Stavební dělníci společnosti Hochtief byly ubytováni většinou v táboře Kehlstein asi 200 metrů pod vrcholem. Na samotném vrcholu byly umístěny malé nouzové tábory, které současně slouţili pro nosiče stavebního materiálu. V době stavby budovy Teehaus byla zvýšena kapacita lanové dráhy. Stanice lanové dráhy byla umístěna poblíţ vstupu do výtahové šachty. Ještě před vlastní stavbou Martin Bormann provedl inspekci rozměrů stavby, které byly vytyčeny přímo v terénu. Teprve pak stavební dělníci začali budovat základy stavby umísťováním těţkých ţulových kamenů dopravovaných na vrchol lanovou dráhou. Kameny byly lámány v lomu v Passau od listopadu 1937. Kaţdý kámen byl podle plánů otesán do poţadovaného tvaru. Společnost Phillip Holzmann pod dohledem Hanse Führera měla za úkol kameny umísťovat do základů budovy. Počet zaměstnanců "nejdůleţitějšího staveniště Německa" byl velmi značný. Tesaři, dlaţdiči, zedníci, pomocní dělníci na stavbě budovy Teehaus a technici společnosti Flohr na konstrukci výtahu pracovali současně 24 hodin denně i za nočního slabého osvětlení. Přes řadu zábran a varovných označení kaţdý věděl, ţe jeden chybný krok můţe znamenat smrtelnou nehodu. Během stavby nedošlo k ţádnému závaţnému úrazu. Netrvalo dlouho, aby většina dělníků naplno pochopila, co znamená budovat silnici v alpských podmínkách. Téměř denně padal sníh a sněhové vánice a hluboké závěje často práce přerušily. Muselo se vynakládat mnoho práce a času na odstranění sněhu ze stavenišť a pracovišť. Někdy byly sněhové bouře tak silné, ţe dělníci musely odhazovat od vchodů svých ubytoven aţ tři metry sněhu. V těchto dnech se prakticky všichni věnovali odhazování 12
sněhu. Bylo třeba odstraňovat sníh především ze silnice Salzberg, ze silnice Kehlstein směrem k lanové dráze a ze silnice v úseku Riemertiefe, Dalsenwinkel a parkoviště na vrcholu hory Kehlstein. Velká pozornost se věnovala tomu, aby stavební materiál nemrznul a aby kameny a štěrk pouţité na silnice byly zbaveny ledu. Během zimy roku 1938 pokračovaly práce na všech tunelech na silnici Kehlstein, na výtahové šachtě, na tunelu a čekací místnosti pod plánovanou budovou Teehaus, na opěrných zdech a průlomech, na pěší cestě k budově Teehaus a k vrcholu a konečně na parkovací ploše před vstupem do tunelu. Kameny na parkovací plochu byly vytěţeny v malém lomu. Adolf Hitler navštívil budovu Teehaus poprvé 16. září 1938. O sedm měsíců později u příleţitosti Vůdcových 50. narozenin NSDAP tuto budovu oficiálně Hitlerovi darovala. Martin Bormann 16. září 1938 hrdě Hitlera budovou provedl, přestoţe vnitřní vybavení ještě nebylo dokončeno. Adolf Hitler se tehdy Bormannovi zmínil o tom, ţe Teehaus bude navštěvovat jen občas kvůli řídkému ovzduší. Hitler navíc trpěl závratěmi a měl strach z výšek. Měl obavy, ţe výtah umístěný ve skále je nebezpečný. Dále se obával, ţe umístění strojovny výtahu (Windenstuben) v horní části stavby můţe být ohroţováno blesky během bouřek. Blesk skutečně během výstavby dvakrát strojovnu zasáhl. Martin Bormann se naopak obával, ţe první Vůdcova návštěva na vrcholu Kehlstein byla poslední. Hitler velice litoval, ţe nemohl ukázat tuto ohromující stavbu britskému ministerskému předsedovi Neville Chamberleinovi, který se den předtím účastnil konference v Berghofu. V roce 1939 Adolf Hitler několikrát oficiálně navštívil Teehaus se svými politickými hosty a předními členy jeho reţimu. Mezi oficiálně pozvanými hosty v průběhu let byli generální inspektor Dr. Ing. Fritz Todt, Reischführer SS Heinrich Himmler, italský ministr zahraničí Graf Ciano, říšský ministr zahraničí Joachim von Ribbentrop, říšský ministr zbrojní výroby Albert Speer, říšský ministr propagandy Joseph Goebbels, gauleiter Wagner, vedoucí Arbeitsfront Dr. Robert Ley, francouzský vyslanec André Francois Poncet a italská korunní princezna Marie-José. Oficiálně Adolf Hitler navštívil Kehlstein 16.9.1938, 17.9.1938, 19.9.1938, 16.10.1938, 17.10.1938, 18.10.1938, 21.10.1938, 23.10.1938, 24.10.1938, 4.1.1939, 15.7.1939, 11.9.1939, 12.8.1939 a 17.10.1940. Nelze zjistit, kolikrát Adolf Hitler navštívil Kehlstein neoficiálně. Dokumentovány jsou nejméně tři neoficiální návštěvy. Po vypuknutí války Adolf Hitler navštívil Kehlstein oficiálně pouze jednou, 17. 10. 1940, jako doprovod korunní princezny Marie-José, sestry belgického krále. Na rozdíl od Adolfa Hitlera vyuţila Eva Braunová kaţdou příleţitost k návštěvě budovy Teehaus. Často ji doprovázela její dlouholetá přítelkyně Herta Schneiderová. Občas se zde setkala s paní Bormannovou a jejími šesti dětmi. Martin Bormann dovolil Evě Braunové navštěvovat Kehlstein v kteroukoliv roční dobu. Silnice na Kehlstein byla sjízdná také v zimě díky speciálním sněţným pluhům. Protoţe Adolf Hitler budovu Teehaus příliš často nenavštěvoval, Martin Bormann uvítal alespoň zájem Evy Braunové. Bormann také Evu Braunovou poţádal, aby se o krásách budovy a okolní krajiny zmiňovala také v Hitlerově přítomnosti.
13
Výstavba budovy Teehaus podle odhadu dipl. Ing. Schustera stála 6 350 000 říšských marek. Zdokumentované vnitřní vybavení budovy Teehaus stálo 113 134 říšských marek. Nezdokumentované vnitřní vybavení budovy Teehaus stálo odhadem 168 485 říšských marek. Ověřitelné poskytnuté konzultace prof. Ficka a prof. Michaelise stály 31 463 říšských marek. Cena budovy Teehaus byla celkem 6 631 619 říšských marek. Projekt Kehlstein stál celkem 26 696 132 říšských marek (jedna říšská marka odpovídá dnes asi 9,5 německým markám). (4) V srpnu roku 1943 byly zahájeny rozsáhlé práce na vybudování systému protileteckých bunkrů. V té době se letecká válka západních Spojenců rozšířila na území celého Německa. Bylo proto vybudováno několik protileteckých obranných stanovišť na okraji údolí města Berchtesgaden, aby se zabránilo přímému leteckému útoku proti "Führergebiet". Počátkem roku 1944 byl vzdušný prostor zabezpečen devíti stanovišti s protileteckým dělostřelectvem na velmi významných místech v okolních horách. Velitelské stanoviště bylo umístěno hluboko uvnitř hory Göringhügel na Obersalzbergu a bylo obsluhováno příslušníky jednotky SS v Obersalzbergu. Zde byl zaznamenáván pohyb nepřátelských letadel na velkých skleněných tabulích. Odtud byl také vyhlašován protiletecký poplach a byly předávány pokyny jednotkám Luftwaffe. V případě nouze bylo toto stanoviště schopno řídit palebnou sílu stanovišť do určitého prostoru. Ačkoliv Kehlstein byl strategicky významným místem, nestal se součástí širšího konceptu protiletecké obrany. Teprve v červnu 1944 velitel SS v Obersalzbergu Dr. Bernhard Frank přesvědčil Martina Bormanna o nutnosti vybudovat obranná protiletecká stanoviště. Na vrcholu hory Kehlstein a na vrcholu hory Mannlgrat byla umístěna děla ráţe 3,7 cm. V září 1944 s blíţícím se koncem války začali Američané mít obavy z tzv. Alpské národní pevnosti (Alpenfestung). Americká zpravodajská sluţba OSS (předchůdce CIA) uváděla, ţe nacisté přestěhují všechna klíčová odvětví průmyslu do Bavorska. Ministerstvo obrany Spojených států tuto zprávu vzalo váţně na vědomí aţ 12. února 1945, kdyţ varovalo, ţe Hitler bude chtít vyvolat skutečný Soumrak bohů. Američané ve spolupráci s Britskou tajnou sluţbou začali shromaţďovat bliţší informace o Obersalzbergu pro případ přesného bombardování. Během tohoto období Američané věnovali mimořádnou pozornost také budově Teehaus na vrcholu hory Kehlstein kvůli předchozím zavádějícím informacím a domněnkám. Američané věřili, ţe pod "Orlím hnízdem" je vybudováno rozsáhlé podzemní velitelské stanoviště, kde by se Adolf Hitler mohl bránit řadu měsíců. Tajná sluţba ale o takových bunkrech, které by slouţily jako Vůdcův hlavní stan "Führerhauptquartier", neměla ţádné informace. Vědělo se pouze o několika protileteckých bunkrech. Přímá špionáţ v oblasti byla prakticky nemoţná kvůli systému dokonalého zabezpečení celé oblasti hory Kehlstein. Kdyţ proto americká vláda poţádala Britskou tajnou sluţbu o informace, získala pouze souřadnice, staré fotografie a obecný popis terénu. Výslech válečného zajatce, bývalého dělníka z Berchtesgadenu, v Gonneville v prosinci 1944 celou situaci zamlţil dalšími spekulacemi o Hitlerově podzemním velitelském stanovišti. Na druhé straně ale výzkumné a analytické oddělení OSS pod vedením Billa Langera vypracovalo rozsáhlou zprávu, která velmi skepticky hodnotila existenci Národní pevnosti, ale nikdo této práci nevěnoval potřebnou pozornost. 21. března 1945 vydal štáb 12. armádní skupiny generála Bradleyho zásadní změnu strategické orientace, podle níţ význam Berlína poklesl a celkový postup vojsk je nutné směřovat do pevnosti v jiţním Bavorsku. 14
Iluzi Národní pevnosti významně podporoval ministr propagandy Joseph Goebbels ve svých plamenných prohlášeních rádia Werwolf. Objevily se zprávy o podzemních chodbách a dílnách, do nichţ se přestěhovaly stroje na výrobu falešných bankovek. Pravdu Spojenci zjistili aţ 23. dubna 1945, kdyţ nedaleko od Magdeburgu překročili Labe tři Němci a vzdali se 30. pěší divizi. Jedním z muţů byl generálporučík Kurt Dittmar, který vešel ve známost svými oficiálními zprávami z fronty a byl povaţován za velmi důvěryhodný zdroj. Dittmar při výslechu uvedl, ţe Národní pevnost je jen romantický sen a mýtus. Dittmar také uvedl, ţe Hitler zůstal v Berlíně. Spojenci si příliš pozdě uvědomili, ţe ţádná Alpská národní pevnost není a nikdy nebyla. [2] 25. dubna 1945 dostala britská 318. jednotka bombardérů Lancaster rozkaz zničit Hitlerovu "Alpskou národní pevnost". Úkol byl splněn ve dvou útocích ráno za pěkného jarního počasí. Obránci Obersalzbergu se ukryli v protileteckých bunkrech. Protiletecká stanoviště v okolí Obersalzbergu vypálila bezcílně několik protileteckých granátů a pak navţdy utichla. Zkušení protiletečtí obránci z těchto stanovišť byli jiţ dříve povoláni na frontu a nezkušení obránci situaci nezvládli. Bombardování zcela zničilo budovy posádky SS, budovy Haus Göring, Haus Bormann a Hitlerův Berghof. Orlí hnízdo na vrcholu hory Kehlstein se zasáhnout nepodařilo. Dobytím Berchtesgadenu byl původně pověřen 506. výsadkový pěší pluk 101. výsadkové divize. Bojů se účastnila také 3. pěší divize a francouzská 2. obrněná divize. Divize se chtěla podílet na těchto závěrečných bojích druhé světové války a samozřejmě chtěla také dobýt Hitlerovo Orlí hnízdo. Předpokládalo se, ţe se v této oblasti skrývají někteří vysoce postavení nacisté. Obrana této oblasti nebyla příliš silná. 3. května 1945 v noci výsadkáři dostali rozkaz dobýt město Berchtesgaden. Byli vyzbrojeni těţkou municí a obdrţeli zásoby jídla. V 6 hodin ráno následujícího dne se začali přesouvat na nákladních automobilech po silnici ve směru k Berchtesgadenu. Společně se skupinou "A" 321. francouzského praporu, 1. četou skupiny "A", 81. americkým praporem a se čtyřmi 75 mm kanóny od 377. praporu jednotky překročily řeku Inn poblíţ Rosenheimu a přesunuly se směrem k Siegsdorfu a Inzellu. Zde se jednotky spojily s kolonou tanků francouzské 2. obrněné divize a zastavily se. Jedním z velitelů tohoto uskupení byl vynikající generál Jaques Phillipe Le Clerk, jehoţ jednotky osvobodily okupovanou Paříţ. Jednotky SS zničily velmi důleţitý most podél Alpenstrasse a francouzské jednotky neměly technické vybavení k překročení řeky. Vojáci 506. pluku začali proto budovat tak zvaný "Baileyho most". Práce byly trvale ohroţovány nepřátelskou palbou ze dvou míst na horském hřbetu na druhé straně. Teprve poté, co se několik statečných vojáků vyšplhalo na horský hřeben a zlikvidovalo tato dvě místa, byla stavba mostu dokončena. Velitel jednotky plukovník Sink předpokládal, ţe také další mosty budou zničeny. Tato úvaha dobytí Berchtesgadenu pozdrţela. 2. prapor dostal rozkaz se stáhnout zpět k silnici a dosáhnout Berchtesgadenu přes Reichenhall. Kdyţ dosáhly zničeného mostu Saalach, pokusily se obejít jednotky 3. divize, které blokovaly silnici svými vozidly. Divizní velitel generálmajor John W. O'Daniel osobně zastavil přesun 2. praporu a muţi plukovníka Strayera usoudili, ţe přinejmenším nyní nebudou schopni splnit uloţené rozkazy. Ve stejné době generál Patch obdrţel ve svém hlavním stanu následující zprávu: "Kaţdý se snaţí dostat do Berchtesgadenu". Tato krátká zpráva ukazuje, jak vysokou prioritu přikládali velící důstojníci dobytí Berchtesgadenu. Aţ doposud generálmajor O'Daniel nebyl schopen Berchtesgaden dobýt. Rozhodl se ale neztratit jedinečnou příleţitost, přestoţe jeho divize jiţ dosáhla řady vítězství během důleţitých bitev. Vydal rozkazy plukovníkovi Johnu A. Heintgesovi, aby se co nejdříve přemístil se svým 7. pěchotním plukem (nazývaným "Cotton Baler Regiment") co nejblíţe k Berchtesgadenu. Brzy ráno 4. května 1945 O'Daniel objevil starý ţelezniční most, který byl vhodný pro přechod jeho jednotek. 2. prapor jeho divize dobyl důleţité mosty na rakouské straně a také některé velké části Salzburgu podle rozkazu O'Danielova nadřízeného. Výsadkáři a francouzské jednotky se dosud 15
zpoţďovaly za svými plánovanými úkoly. Plukovník Heintges se pokusil přepravit co nejvíce muţů přes blízký most. Podle generálova rozkazu byl tento most stráţen a pouze jednotky jeho divize ho mohly překročit. Generál očekával určitý odpor a umístil svůj hlavní stan poblíţ mostu v Pidingu. Útočný oddíl 1. praporu kolem 9:30 dobyl Bad Reichenhall a zajal asi 3000 muţů Wehrmachtu. Zhruba ve stejné době 3. prapor dobyl vesnici Marzoll. Plukovník Heintges nyní vydal rozkazy majorovi Flynnovi a podplukovníkovi Wallaceovi, aby dobyli Berchtesgaden. První prapor postupoval přímo průsmykem Halthurm. Byl však předběhnut průzkumnou jednotkou 7. pěší skupiny pod velením poručíka Williama Millera Jr. Proto tato skupina dorazila do Berchtesgadenu jako první krátce před 16 hodinou a společně s muţi 1. praporu, který dorazil podle plánu, začala dobývat město. 3. prapor zaútočil na Berchtesgaden ze severovýchodního směru od Marzollu přes Gröding a přes Markt Schellenberg. K městu dorazil v 16:30. Obersalzberg byl opuštěn a vojáci okamţitě strhli svastiku z Berghofu Adolfa Hitlera. Jednotky 101. výsadkové divize a francouzské 2. obrněné divize, které dokončily rekonstrukci mostu přes řeku Inzell, stále ještě čekaly u uzavřeného ţelezničního mostu v Pidingu, který stráţili vojáci generála O'Daniela. V čele francouzských jednotek ve svém jeepu generál Le Clerk nervózně pozoroval válečné zajatce, kteří přecházeli přes most, aby byli převezeni do různých zajateckých táborů. Hlídka u mostu odmítala povolit francouzským jednotkám přechod mostu a generál Le Clerk se chtěl generála O'Daniela zeptat proč. O rozhovoru obou generálu se nezachoval záznam. Je však známo, ţe generál O'Daniel sice povolil generálovi Le Clerkovi přejezd mostu, ale bez jeho jednotek. Na říšské silnici byl hustý dopravní provoz. Teprve poté, co generál O'Daniel obdrţel vítězné zprávy od 7. pěchotního pluku "Cotton Baler", odvolal stráţe z mostu a umoţnil volnou dopravu přes most. Francouzské jednotky dorazily do Berchtesgadenu aţ kolem 20 hodin a obdrţely příkaz obsadit hlavní přístupové cesty na Obersalzberg a oblast v okolí bývalé vesnice Salzberg. 2. prapor 506. výsadkového pěšího pluku splnil rozkazy podle plánu, pouze 3. prapor se zdrţel při opravě tří mostů přes řeku Inzell. Po dokončení úkolu tato poslední jednotka dorazila do Berchtesgadenu 5. května 1945 odpoledne. 5. května 1945 se uskutečnila významná událost. Vojáci 7. pěchotního pluku vztyčili na Hitlerově Berghofu americkou vlajku. Francouzi se pokusili slavnostnímu ceremoniálu zabránit jako odvetu za zdrţení při přejezdu mostu. Kdyţ měl ceremoniál začít, francouzský plukovník informoval Američany, ţe celá oblast kolem Obersalzbergu byla noc předtím prohlášena za francouzské okupační území. Po vzrušené debatě bylo rozhodnuto vztyčit jak americké "hvězdy a pruhy" tak francouzskou "trikolóru". Francouzská vlajka byla ale příliš velká a těţká a neustále padala. Francouzský důstojník nakonec na vztyčení francouzské vlajky netrval. 6. května 1945 506. výsadkový pěší pluk byl připraven k odjezdu do Bruck/Zell am See, ale obdrţel rozkaz z vrchního velení, podle něhoţ všechny jednotky měly zůstat na místě. Byla obklíčena skupina G německého Wehrmachtu. Vojákům bylo zakázáno na Němce střílet, pokud nebudou sami útočit. Major Sandrock, velitel města Berchtesgaden, předal na Schlossplatz město do rukou amerického velení. Georg Grethlein, šéf společné správy společností Philipp Holzmann/Held a Francke, jel zkontrolovat několik zbývajících dělníků v Obersalzbergu. Kdyţ se zastavil v Platterhof, byl on a jeho řidič zastřeleni v automobilu opilým francouzským vojákem. V téţe době 7. pěchotní pluk dostal rozkaz přemístit se do Salzburgu. Velmi neochotně vojáci generála O'Daniela obsadili město Berchtesgaden, které před nimi dobyl 506. výsadkový pěší pluk 101. výsadkové divize a francouzské jednotky. V dalších dnech ve městě byly zatčeni někteří vysoce postavení nacisté. Byli zde zatčeni dr. Robert Ley, organizátor a vůdce Německé pracovní fronty DAF, a Julius Streicher. Polní maršál Wilhelm Kesselring byl přijel ze Saalfedenu do 16
hotelu Berchtesgadener Hof, kde se setkal s velitelem 101. výsadkové divize generálem Maxwellem Taylorem. (5) Po dobytí Berchtesgadenu Američané silnici zbavili sněhu. Plukovník Sink byl prvním důstojníkem západních spojenců, kdo se rozhodl vyjet na vrchol hory Kehlstein. Za ním následovala kolona amerických jeepů. Na silnici byla řada kamenů, které na ni spadly při sesuvech sněhu. Silnice přesto měla své neopakovatelné kouzlo. Američané dorazili na parkoviště pod vrcholem a stanuli před vchodem do tunelu vedoucím k výtahu. Vchod byl zcela zapadán sněhem, který odstranily němečtí váleční zajatci o několik dní později. Výtah nebyl v provozu, protoţe jeho strojovna byla dosud zasypána sněhem. Proto Američané vystoupili na vrchol ve výšce 1834 metrů nad hladinou moře pěší stezkou. Budova Teehaus na vrcholu hory Kehlstein nebyla bombardováním spojeneckého letectva poškozena. Uvnitř zůstalo veškeré vybavení, včetně lahví s alkoholem, míšeňského porcelánu, stříbrých podnosů a příborů a křišťálových váz na svém původním místě. Chyběly pouze vzácné koberce. Prvním vysokým důstojníkem americké armády, který navštívil Teehaus, byl generál Maxwell Taylor. Z původního vybavení budovy mnoho předmětů nezůstalo, protoţe američtí vojáci si odtud vzali četné suvenýry. Generál Taylor byl velice rozhořčen a nařídil plukovníkovi Harperovi budovu trvale stráţit. Plukovník Harper si do svého deníku 10. května 1945 napsal, ţe Berchtesgaden byl v té době obsazen americkými vojáky. V okolních hotelích bydlely stovky vojáků, pro něţ byla přestávka v Berchtesgadenu příjemným odpočinkem od vyčerpávajících bojů na frontě. V Berchtesgadenu se také utábořila 101. výsadková divize a 327. kluzákový prapor. 15. května 1945 chtěli velitelé jiţních leteckých sil generál Omar Bradley a generálmajor Haislip navštívit bývalý "Führergebiet". Tito vysocí důstojníci vyjeli na parkoviště pod vrcholem Kehlstein Hitlerovou obrněnou limuzínou Mercedes. Jejich návštěvu zachytili na film váleční zpravodajové. Od té doby se Orlí hnízdo stalo cílem návštěv řady vysokých důstojníků a politiků spojeneckých sil. Budovu Teehaus na vrcholu hory Kehlstein navštívil také tehdy budoucí americký prezident Dwight D. Eisenhower s generálem Markem Clarkem. V letech 1945 aţ 1947 se Teehaus stal místem návštěv řady osobností. Na jaře roku 1951 začaly diskuze o budoucnosti Obersalzbergu. Americké okupační jednotky navrátily silnici na Kehlstein do rukou německé správy. Občané Berchtesgadenu tento krok uvítali jako důkaz dobré vůle spojeneckých vojsk. V té době se objevily úvahy o obnově turistického ţivota v Berchtesgadenu a Kehlstein se mohl stát jedním z velmi zajímavých turistických míst. 12. června 1951 byla uzavřena smlouva mezi Bavorským státem a krajem Berchtesgaden. Podle této smlouvy získal Berchtesgaden právo provozovat státem vlastněné silnice Hintereck-Kehlstein a Ofneralm-Kehlstein s tím, ţe zajistí veřejnou dopravu na vrchol Kehlstein a údrţbu silnice v letních měsících na vlastní náklady. Bavorské státní ministerstvo hospodářství a dopravy udělilo povolení kraji Berchtesgaden k provozování pravidelné autobusové dopravy na parkoviště pod vrcholem hory Kehlstein. Německá 17
poštovní sluţba zajistila na zakázku pro Berchtesgaden speciálně upravené autobusy, které by byly schopny bezpečného provozu po horské silnici na Kehlstein. V místních novinách Berchtesgadener Anzeiger z 15./16. června 1951 byly zveřejněny podmínky dopravy na parkoviště pod vrcholem Kehlstein. Nezbytné opravy silnice na Kehlstein měla zajistit firma Flussbauamt Traunstein na náklady kraje Berchtesgaden. Za kaţdého přepraveného cestujícího na vrchol měla být odvedena částka DM 0.10 Bavorskému státu. Provozovatelem dopravy měla být Bavorská poštovní sluţba. Na počátku se plánoval provoz čtyřikrát denně vţdy se 30 cestujícími na jeden autobus. Jízdní řád autobusů prodej jízdenek byl v kompetenci kraje Berchtesgaden. Cena byla stanovena na DM 5.50 za okruţní jízdu a na DM 4.50 za jízdu pouze jedním směrem (v roce 2000 jízdenka na vrchol a zpět stála DM 20). Německá poštovní sluţba přebrala veškerou zodpovědnost za provoz a za jeho bezpečnost. Z bezpečnostních důvodů byla silnice zcela uzavřena pro ostatní silniční dopravu a pro pěší chodce. Dohoda byla stanovena na období 10 let. Samozřejmě o dopravu na parkoviště pod vrcholem Kehlstein projevila zájem řada komerčních společností. Zájem projevili zejména místní taxikáři, pro které by doprava na Kehlstein byla velmi lukrativním zdrojem příjmů. Z bezpečnostních důvodů ale bylo nutné trvat na původním návrhu. Uzavření silnice pro ostatní silniční dopravu a pro pěší chodce platí dodnes. Zastávka autobusu byla původně umístěna u hostince "Zum Türken" a v roce 1953 byla přemístěna na parkoviště Hintereck. Kraj Berchtesgaden si pozemky pronajal od Bavorského státu a zavázal se opravit a udrţovat původní místní silnici na Obersalzberg včetně spojovací silnice k hostinci "Zum Türken". Výstavba parkoviště Hintereck si v letech 1953 aţ 1955 vyţádala náklady DM 200 000. Úprava silnice na Obersalzberg si vyţádala v letech 1954 aţ 1955 náklady DM 140 000. Tyto náklady byly uhrazeny z příjmů autobusové dopravy. Celkové příjmy v letech 1952 aţ 1956 dosáhly DM 1 210 000. Veřejná stavební společnost kraje Berchtesgaden obdrţela půjčku DM 141 000 na výstavbu státem subvencované obytné oblasti. 19. ledna 1956 kraj Berchtesgaden převedl provoz autobusové dopravy na parkoviště pod vrcholem Kehlstein na Turistickou asociaci v Berchtesgadenu, která pak hradila veškeré náklady na údrţbu silnice a další provozní náklady. Do roku 1977 asociace platila 5% za přepravu kaţdého cestujícího z parkoviště Hintereck na parkoviště pod vrcholem Kehlstein a zpět. Od 1. ledna 1978 asociace platila silniční daň 10% z ceny kaţdé jízdenky. Turistická asociace v Berchtesgadenu měla v letech 1956 aţ 1957 příjem asi DM 200 000 z celkového zisku. Část peněz bylo pouţito na rozšíření silniční sítě do Berchtesgadenu a na vybudování veřejného plaveckého bazénu Aschauerweiherbad. Tvorba fondů pro rozvoj turistiky v Berchtesgadenu tak do značné míry závisela na příjmech z autobusové dopravy. Předáním silnice na parkoviště pod vrcholem Kehlstein civilní správě v roce 1951 se nevyřešily všechny problémy spojené s Orlím hnízdem. Místní představitelé se pokusili zpřístupnit Orlí hnízdo turistické veřejnosti. Proto 13. června 1951 představitelé kraje Berchtesgaden zaslali Bavorské vládě prohlášení. Ţádali v něm bavorskou vládu, aby dala souhlas k otevření budovy Teehaus za účelem rozvoje turistiky v oblasti. Zároveň vládu ujistili, ţe místní státní úřady a organizace zodpovědné za turistiku budou plně spolupracovat se státními orgány, aby společně zabránily politickému zneuţití místa. Kehlstein a Obersalzberg jsou sice spojeny se jménem Adolfa Hitlera, ale současně mohou posílit ekonomiku celé oblasti díky turistickému ruchu v této nádherné přírodní oblasti. Americký komisař pro Bavorsko Shuster a bavorský ministerský předseda Ehard byli myšlence zpřístupnit budovu Teehaus nakloněni a podpořili ji. Proto měla být budova Teehaus zachována a ostatní budovy z období nacismu měly být zbourány. 18
Po zasedání bavorské vlády 2. srpna 1951 komisař kraje Berchtesgaden uvedl, ţe byla předloţena řada argumentů pro zachování budovy Teehaus. Předseda bavorské vládní strany uvedl, ţe většina členů vlády si přála Teehaus zbourat. Inspekce místa ale ukázala, ţe realizace takového plánu by byla spojena se značnými technickými problémy a ţe by se tím také zničila jedna z nejkrásnějších přírodních scenérií v Německu. Nakonec tedy představitelé kraje Berchtesgaden přesvědčili bavorskou zemskou vládu, ţe je nutné budovu Teehaus zachovat. Začalo se proto uvaţovat, jakým způsobem bude budova Teehaus dále vyuţita. Uvaţovalo se o meteorologické stanici nebo o rozhlasovém nebo televizním vysílači. Nakonec zvítězil návrh otevřít v budově Teehaus malou soukromě provozovanou restauraci. Sdělení tiskového oddělení bavorského parlamentu citovalo ministra financí Friedricha Zietsche, který se na tiskové konferenci vyjádřil k průběhu demoličních prací v Obersalzbergu. Demoliční práce v Obersalzbergu byly zahájeny 13. listopadu 1951 a měly být dokončeny nejpozději do 31. května 1952. V oblasti mělo být provedeno zalesnění a silnice vedoucí na Kehlstein měla být zachována. V té době ještě spojenecké síly budovu Teehaus nezpřístupnily veřejnosti. Přístup do oblasti Obersalzberg měl být umoţněn aţ po dokončení demoličních prací a po zalesnění. V únoru 1952 bavorská vláda rozhodla o pronájmu budovy Teehaus berchtesgadenské sekci Německé horské asociace. Komisař kraje Berchtesgaden Karl Theodor Jacob o tom informoval krajskou radu na jejím zasedání 21. března 1952. Americká vojenská správa, jejíţ vojenské jednotky dosud obsazovaly Teehaus, proti tomuto rozhodnutí nic nenamítala. Berchtesgadenská sekce Německé horské asociace původně měla v úmyslu z budovy Teehaus vybudovat spíše horskou chatu pro výpravy na horu Göll neţ restauraci. Veškerý zisk z restaurace měl být investován do obnovy existujících stezek nebo do výstavby stezek nových na nejkrásnější místa hory Kehlstein. Horská asociace pronajala restauraci Josefu Kellerbauerovi, který během deseti let provedl řadu investic. V roce 1952 nechal provést renovaci všech místností budovy Teehaus, nechal postavit vodní nádrţe a novou terasu, nainstalovat teplovodní systém a větrání a nechal provést generální opravu elektrické instalace a výtahu. V roce 1953 nechal postavit velký chladící box a dokončil rekonstrukci místností. V roce 1954 na jeho náklady byla opravena budova, výtahová šachta a přístupový tunel. V roce 1955 byly opraveno soustrojí výtahu, došlo k výměně všech kabelů a byla provedna rekonstrukce loţnic personálu. V roce 1956 byla provedna oprava kabiny výtahu, byly vybudovány nové opěrné zdi a terasa. V roce 1957 začala výstavba čističky odpadních vod a vodních nádrţí. Arkády sluneční terasy byly uzavřeny okny. V roce 1958 začala stavba servisního výtahu pro kuchyň restaurace, bylo vystavěno nové podlaţí a provedena generální oprava všech soustrojí. V roce 1959 byla dokončena čistička odpadních vod, která byla umístěna 150 metrů pod budovou Teehaus a proto umístění potrubí bylo velmi obtíţné. V roce 1960 byla provedena generální oprava celé elektrické instalace, větrání a transformátoru. V roce 1961 byla zahájena rekonstrukce výtahu, která byla dokončena díky penězům z fondu nadace "Berchtesgadener Landesstiftung". V roce 1958 začaly přípravy na oslavu 150. výročí sjednocení oblasti Berchtesgaden s Bavorskem. Komisař kraje Berchtesgaden starosta Jacob chtěl, aby oslavy přinesly občanům také nějaký prospěch. Navrhl proto, aby majetek bývalé NSDAP v Berchtesgadenu byl předán neziskové místní nadaci. Návrh získal podporu bývalého ministra financí čestného doktora Rudolfa Eberharda. Eberhard poţádal o vyjádření oblastího vedoucího Správy státního majetku Dr. Fritze Freundlinga, zda lze zaloţit nadaci pro rozvoj oblasti Kehlstein. Po několika společných schůzkách vznikl první návrh statutu nadace nazvané "Erinnerungsstifung Berchtesgadener Land". Představitelé kraje Berchtesgaden navrhli, aby do nadace mohly přispívat také třetí strany. 19
Obecný souhlas ministra financí ale pro zaloţení nadace nepostačoval. Jacob byl nucen osobně hovořit s kaţdým členem vlády a také s předsedou opoziční strany v bavorském senátu, bývalým předsedou vlády dr. Wilhelmem Hoegnerem, aby získal podporu. Ministr vnitra a ministr kultury byli na počátku proti návrhu, ale nakonec svůj názor změnili. Na zasedání bavorské vlády 26. července 1960 bylo rozhodnuto zaloţit nadaci s názvem "Berchtesgadener Landesstiftung". Ministr vnitra Alfons Goppel 6. srpna 1960 podepsal příslušný dokument. V dokumentu se uvádí, ţe účelem nadace je převést majetek, který se nachází v Berchtesgadenu a který původně slouţil glorifikaci tyranie nacistického reţimu, do veřejného fondu. Bavorská vláda souhlasila s tím, aby finanční prostředky fondu byly pouţity mimo jiné také na rekonstrukci silnice Hintereck-Kehlstein a Ofneralm-Kehlstein. Správa fondu sídlila v Berchtesgadenu. Pro správu fondu bylo jmenováno pět členů z komise kraje Berchtesgaden a další dva členové bavorské zemské vlády. Fond bylo moţno pouţít výlučně k veřejným nebo záchranným účelům včetně zdravotní péče, na podporu vzdělání a školství a ke kulturním účelům. Nadace byla oprávněna přijímat finanční dary od třetích stran. 9. srpna 1960 Karl Theodor Jacob informoval členy komise kraje Berchtesgaden a další pozvané hosty z Turistické asociace v Berchtesgadenu o vzniku nadace. Zasedání nebylo veřejné. Bavorská vláda později učinila veřejné prohlášení o vzniku nadace na základě tohoto zasedání. V roce 1962 skončil Německé horské asociaci pronájem budovy Teehaus a nadace předala budovu do nájmu Turistické asociace. Hlavním důvodem bylo, ţe nadace "Berchtesgadener Landesstiftung" byla nezisková. Turistická asociace pronajala budovu Teehaus nejprve Josefu Kellerbauerovi, pak Franzi Sichertovi a Norbertu Ederovi. V roce 1960 bylo přepraveno autobusem na parkoviště pod vrcholem Kehlstein 113796 cestujících, v roce 1992 to bylo jiţ 329204 cestujících. V roce 1960 výtah do budovy Teehaus pouţilo 127106 návštěvníků a v roce 1992 jiţ 334472 návštěvníků. Koncem 80. let 20. století se Kehlstein stal místem natáčení britského filmového seriálu "War and Remembrance". Během přípravy filmu byla celá oblast hory Kehlstein uzavřena pro veřejnost. Ve filmu účinkovali kromě profesionálních herců také příslušníci americké armády v Bechtesgadenu jako stráţe, vojáci a příslušníci jednotek SS. Původní vybavení budovy Teehaus, které bylo uloţeno v Platterhofu, bylo pouţito jako rekvizity. (Převzato ze stránek: http://www.alpy.cz/rakousko_leto_2004/berchtesgaden.html)
20
