H O S T É. Merethe Lindstrømová

H O S T É Merethe Lindstrømová

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS201235

H O STÉ



Merethe Lindstrømová

H

O S T É Praha 2014


Lektorovala Jarka Vrbová

This translation has been published with the financial support of NORLA

GJESTENE Copyright © 2007, H. Aschenhoug & Co. (W. Nygaard) AS Translation © Jana Břečková, Aneta Grossová, Lucie Korecká, Zuzana Micková, Zuzana Miesslerová, Markéta Podolská, Karolína Vyskočilová, 2014 Czech edition © dybbuk, 2014 ISBN 978-80-7438-110-2


POLIBEK

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz


Byli jsme právě na cestě domů, když mi řekl, že bychom si mohli pořídit novou kočku, kdybych chtěla. Podívala jsem se na něj, ale nespouštěl při řízení oči ze silnice, ani když mluvil. Ztratila se nám už před nějakou dobou. Hledáním jsme strávili pěkných pár večerů. Zeptala jsem se, proč o tom mám rozhodnout já, byla to přece jeho kočka. Odpověděl, že má dojem, že víc chybí mně. Překvapilo mě, že to řekl. Pak navrhl, abychom zašli do útulku a vybrali si kočku tam. Pomáhat je přece fajn, dodal. Jen jsem přikývla. Dívala jsem se z okénka. Cestou jsem přemýšlela o jednom muži, se kterým jsem se rok předtím stýkala a udržovala s ním něco jako poměr. Náš vztah začal, když jsem nastoupila na fakultě do práce, a trval několik měsíců, ukončila jsem to koncem pod zimu, ještě pořád jsem na něj ale občas myslela, a tahle rozmluva v autě mi ho z nějakého důvodu připomněla. Vybavila jsem si jeden rozhovor, který jsme spolu jednou vedli, o dětech. Mluvili jsme o dětech, nebo spíš ten, se kterým jsem měla poměr, řekl, že by jednou chtěl děti, že po nich touží. Já na to neodpověděla, neměla jsem

9


na to co říct. Teď se jen krátce pozdravíme, když se po tkáme v kantýně nebo ve výtahu. Asi za to může stud. Nejenom za samotný poměr, za to, co jsme dělali potají, hlavní důvod bude asi v tom, co jeden na druhého víme. Vyprávěl mi třeba o tom, co nazýval touhou nebo steskem. To jsem se o něm vlastně nikdy neměla dozvě dět. Protože jinak už jsem toho moc nevěděla. Naše roz hovory bývaly opatrné, celou dobu jsme měli na paměti nebezpečí, že jeden z nás už nebude moct ve vztahu dál pokračovat. A pak, když už to stejně bylo skoro u konce, mi o sobě řekl několik důvěrností. Tuhle svou část si měl nechat pro sebe. Ta bezmoc, že to na sebe prozra dil ve chvíli, kdy už jsme se rozcházeli. Nevěděla jsem, co si s tím počít. Několik dní po našem rozhovoru v autě jsem zavo lala do útulku. Číslo jsem našla v seznamu, zvedla to ně jaká žena v kanceláři. Hlas na druhé straně zněl odmě řeně. Skoro až chladně, řekla bych. Sdělila mi, že mají hodně koček, opuštěných, majitelé se jich zbavili, za nedbávali je. Nakonec mi řekla, a možná že jen já jsem si to vyložila jako určitou neochotu, o jednom domá cím depozitu, o jedné osobě, která se o pár koček stará. Dočasné řešení, než se najde nový majitel. Dobrý do mov. Může mi dát adresu. Podotkla, že bych si nicméně měla rozmyslet, jestli na sebe opravdu chci vzít takovou zodpovědnost.

Adresa, kterou jsem dostala, mi byla povědomá. Pár bloků odtud stála řada jeřábů, které dole u fjordu vykládaly velké nákladní lodě. Jako velký hmyz s kovo vými chapadly, vyskládané kontejnery, skřípění kovu

10


při jejich zvedání, dunění při nárazech na dno lod ního nákladního prostoru. Omšelé činžáky na široké ulici, most nad fjordem jako příjezdová dopravní tepna. Nad přístavem se zvedal úzký strmý kopec až nahoru ke starému námořnímu muzeu a k jeho arkádovému vchodu. Nahoře bylo vidět i několik univerzitních budov. Trávníky a vysoké ploty. Botanická zahrada přírodopis ného muzea. Jánský kostel. Tam jsem namířeno neměla. Zaparkovala jsem před jednou ze starších budov neda leko přístavu a mostu. Když jsem si psala adresu, nic zvláštního mi na mysl nepřišlo, kromě toho, že to místo je mi povědomé. Zašlá fasáda, rezavé zábradlí na balkonech, ošlapaná podlaha ve vchodech. Když jsem vyšla schody, stála ve dveřích. Měla svetr na knoflíky a tmavé, krátce střižené vlasy. Dveře za ní zely dokořán a nabízely pohled do předsíně, do obýváku a na vysoká okna pokoje. Její tvář, osvětlená zezadu, se ztrácela ve stínu. Zeptala se, jestli jsem volala kvůli kočkám. Jsou vevnitř, řekla. Nejdřív jsem jen stála a rozhlížela se. Už je to dávno, napadlo mě. Ale bylo to tady. Neměla jsem v tu chvíli co říct nebo čím vysvětlit svoje překvapení, tak jsem ji ná sledovala do bytu. V předsíni bylo málo světla, dopadalo sem jen z těch velkých oken v obýváku. Ale tam jsme nešly. Pokoj, kam mě odvedla, byl užší, než jak jsem si ho pamatovala. Okno s výhledem na tmavou cihlovou zeď nalevo a dolů na zadní dvůr, kde si vítr pohrával s hromadou listí u po pelnic. Místnost byla skoro prázdná. U zdi stála velká hnědá pohovka. Teď sem vnikalo denní světlo, v noci to tu vypadalo úplně jinak.

11


Kočky se zdržovaly převážně u okna a na opěradle otrhané sedačky, jediného kusu nábytku v místnosti. Po tahová látka nesla stopy jejich drápů. Byl to jejich pokoj. Na zadní dvůr je pustit nemůže. Mohly by utéct, dodala. Úzký obličej, tmavé kruhy pod očima. Posadila se na pohovku, vytáhla cigaretu, ale rozmy slela si to a zase ji vrátila do krabičky, pod svetrem měla tenký černý rolák. Krátké tmavé vlasy, vzadu na krku o něco delší, možná si je stříhala sama a ne zrovna rov noměrně. Věděla jsem, že je to ona. Byl to tenhle byt. Kdysi jsem tu byla. Velvete! zavolala na jednu z koček. Kocour se na ni podíval, oči měl lesklé, skoro černé. Znovu ho oslovila, zvedla ze země a začala ho hladit po šedočerné srsti. Le žel jí v náruči klidně, oči otevřené. Zezačátku prý bývají bojácné. Trvá to, než se uklidní. Nemáte ani tušení, co jim jsou lidi schopní udělat, řekla. Přikývla jsem, i když v tom, že to netuším, měla pravdu. Zvedla se a otevřela dveře do obýváku, zavolala na ně. Proběhly kolem ní. Cestou ven jsem v chodbě prošla kolem kuchyně, ko lem dveří do dětského pokoje, byly zavřené. Když jsem tu ale tehdy byla poprvé, byly otevřené. A právě v nich stála, vzpomněla jsem si, stála tam a dívala se na nás.

Nedokázala jsem se rozhodnout, řekla jsem. Zrovna jsme obědvali. Položil ruce na stůl, v jedné držel skle ničku, na chvilku přestal jíst, poslouchal. Možná není správné vzít si zvíře někoho jiného, řekl. Říkal ještě něco, ale neposlouchala jsem. Už jsem tam jednou byla, začala jsem. V tom bytě.

12


Kdy, zeptal se a díval se na mě způsobem, který už jsem znala, jako by naslouchal a zároveň se sna žil uhodnout, co řeknu. V jeho pohledu ale bylo i tro chu neochoty nebo snad nejistoty, jestli to vůbec chce slyšet. Když jsem byla mladší. Už je to dávno. Myslela jsem na ni, na byt, na to, jestli mě poznala. Měli jsme další telefonát, oznámil mi a dál se už na nic neptal. Vyslovil jméno kočky, která se nám ztratila. To jméno už znělo cize. Nepochopitelně. Nevzpomínám si, proč jsme ji pojmenovali zrovna takhle. Napadlo mě, jestli si toho taky všiml. Jak cize to teď všechno působí. Ten člověk, co volal, si prý byl docela jistý, že by mohlo jít o naši kočku. Ale ani tentokrát to nebyla ona, řekl. Popis neseděl. Zase jsme začali jíst. Vždycky žvýkal důkladně. Tro chu se napil vody, pak skleničku postavil zpátky na stůl. V tom bytě bydlel první kluk, se kterým jsem se po řádně líbala, řekla jsem. Znovu vzhlédl od jídla, trochu zmateně se usmíval, otřel si ústa ubrouskem a zeptal se, kolik mi tehdy bylo. Šestnáct, zrovna jsem nastoupila na střední. Konsta toval, že mám dobrou paměť. Proč, zeptala jsem se. Ty si tyhle věci taky pamatuješ. Asi jo, odvětil. Pozorovala jsem při jídle jeho tvář. Pořád jsem přemýšlela, že bych mu řekla o tom svém loňském několikaměsíčním vztahu. Zajímalo mě, co by asi udělal, kdybych mu to pověděla. Žvýkal. Pozo rovala jsem jeho ruce, paže a ramena, když se nakláněl dopředu. Vybavila jsem si, že kočka vždycky přicházela, když jsme jedli, na stůl nikdy nesměla. Trpělivě seděla pod stolem nebo vedle nás a čekala. Vždycky připravená

13 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

na něco dobrého, prohlásil jednou, když zase seděla vedle jeho židle. Zavolám jí ještě jednou, navrhla jsem. Jo, on na to, to bys možná měla.

V tom bytě se tehdy konal večírek, proto jsem tam přišla. Jela jsem tam sama, a když jsem dorazila na místo, byly dveře na balkon otevřené a hudbu bylo slyšet až dolů na ulici, kde jsem stála. Na dveřích nahoře nad schody nevisela žádná cedulka, nebylo tam ani žádné jméno. V kuchyni stáli dva kluci a pili pivo. Jeden z nich právě tomu druhému vyklepával sáček s kukuřičnými lupínky na hlavu, a když v balíčku už skoro nic nezbývalo, hodil ho do dřezu. Prázdné lahve na lince, na zemi. Lampičky s červenými látkovými stínítky vrhaly na zeď kolem vchodu kroužky téměř růžového světla. Vzduch zhoustl kouřem z obýváku, viděla jsem, že dveře na balkon jsou pootevřené, noc, jeřáby tam dole v přístavu. Postavy přecházející sem a tam ve vedlejším pokoji. Naproti záchodu byly dveře pokryté nálepkami, nepravidelný vzor z fialových, růžových a červených hvězdiček. Ve dveřích stála dívka. Obnošené modré tepláky a vrchní díl něčeho, co mohlo být pyžamo, stála ve dveřích na chodbu, koukala na mě a určitě i na to, co vyvádějí ti kluci v kuchyni. Mohlo jí být tak devět. Vlasy, nerovně zastřižené několik centimetrů nad rameny, se kroutily do hustých, nepřirozených vln, jako by si právě rozpletla copy. Hudba najednou prudce zesílila. Postavila jsem se v obýváku ke stěně. Posedávali v rozích na zemi a taky

14


H O S T É. Merethe Lindstrømová

Recommend Documents