H O RS K Ý L E V I NDIÁ NŮ : PUM A

DĚJINY KOČEK

HORSKÝ

HORSKÝ LEV INDIÁNŮ: PUMA

LEV INDIÁNŮ:

PUMA

Obdobný význam jaký měl jaguár pro kultury Střední a Jižní Ameriky měla pro severoamerické původní obyvatele – Indány puma. U některých indiánských kmenů měli zvláštní síly černí panteři. V duchu známého omylu Kolumbova nazýváme dosud původní obyvatelstvo téměř celé Ameriky – Indiány, píše ve své knize Náboženství indiánů z roku 1926 Čestmír Loukotka nádhernou starou češtinou. Jen obyvatelé nejsevernějších studených krajů a přilehlých ostrovů s Grónskem zváni jsou všeobecně Eskymáky. Tito, nazývají se vlastním jménem Innuit, tj. lidé. Povahou jsou Indiáni rozdílní. Chválí se u nich důstojnost, hrdost, poctivost, značně vyvinuté smysly, pohostinnost a skromnost, haní pomstychtivost, ukrutnost, náklonnost k opilství a nesvornost. Mnoho nectností poznali teprve s příchodem bělochů... Různé skupiny indiánů nazvali Evropané kmeny. Těch je několik set, některé kmeny však pojí dohromady určitá kulturní a společenská pouta a tyto skupiny kmenů tvoří rodiny. První osadníci Severní Ameriky se setkali s Algoquiny. Jejich území se rozkládalo podél řeky Svatého Vavřince, na části New Foundland, Quebecu a kolem velkých jezer, kromě Erijského a Ontaria. Mezi kmeny však nepatří jen známí Čeyenové, Mokyháni, Huróni, Čerokézové, Apači, Irokézové, Siouxové, Pawníové, ale i méně známé kmeny jako Wisokové, Yurokové, Delawarové, Hočąkové, Kríkové, Čoktawové a mnohé jiné. Některé kmeny v současnosti už neexistují, dokonce neexistují ani ojedinělí příslušníci těchto kmenů, někdy kvůli úbytku původního území, někdy kvůli bojům s osadníky, kteří Vikulka, CZ

~1~

http:/vikulka.ic.cz/

DĚJINY KOČEK


do Severní Ameriky přišli z Evropy a mnohdy i silou se tu snažili šířit křesťanství. Pohled na svět a na život se u jednotlivých kmenů lišil, lišil se i způsob života, některé se věnovaly převážně zemědělství, přímořské kmeny se živily rybolovem, v nehostinných středoamerických pouštích žili indiáni sběrači a pro jiné kmeny byly hlavním zdrojem zisků války. Odlišné měly jednotlivé kmeny i náboženství a s ním související mytologii. Najdeme tu ale některé společné znaky. Indiáni žili v souladu s přírodou, byla jejich domovem a z přírody vychází i jejich náboženské a mytologické představy. Všechno, co bylo v přírodě k vidění, mohlo indiánům sloužit jako předmět uctívání, nešlo jen o zvířata, nebo meteorologické jevy, patřily se i řeky, hory, údolí apod. Této formě přírodní víry se říká zootheismus.

0-1 Puma – Horský lev (Flickr; autor digitalART2)

Vikulka, CZ

~2~


DĚJINY KOČEK


Severoameričtí Indiáni však nestavěli trvalá města, nezanechali po sobě ani žádné literární památky, nejstarších uměleckých děl je také pouze poskrovnu. Literární zdroje jsou povětšinou zkreslené, protože jde buď o starší díla, z doby kolonizace, kdy se na indiány v duchu křesťanství nahlíželo především jako na pohany a kacíře, nebo o díla zaujatá (psaná indiány samotnými nebo cestovateli, kteří nemohou pochopit všechny souvislosti). Do mnoha vyprávění zasáhly postupem času vlivy kolonistů, mnohé bylo zapomenuto, mnohé bylo zkresleno. Indiáni samotní před příchodem Evropanů písmo neznali. Přes to přese všechno dodnes žijí indiáni hrdí na svůj původ, hlásící se ke svým kmenovým tradicím a udržující staré tradice. Od nich, z jejich vyprávění, se dnes lze dozvědět nejvíc. Všichni severoameričtí Indiáni věřili, že smrtí začíná další život. Smrtí se duše oddělí od těla a pokračuje ve vlastní existenci. Jaké to pokračování je, na to se názory jednotlivých kmenů lišily. Některé kmeny věřily, že duše se převtělí do zvířat či rostlin (u pacifických kmenů se duše převtělovaly do motýlů), jiné kmeny zase věřily, že duše existuje v dalších duchovních světech (podobně jako u křesťanů má existovat nebe či peklo), jiné, že duše zemřelých zůstávají na našem světě, jsou jen neviditelné (indiánské kmeny ve Vancouveru věřily, že duše zemřelých pobývají ve vesnici, která je sice neviditelná, ale leží hned vedle té vesnice skutečné). Některé kmeny věřily dokonce, že člověk má duší víc, rozdělovali je na dobré a zlé, prosadily-li se ty dobré, byl člověk zdráv, získalo se mu slávy apod., prosadily-li se ty zlé, člověk onemocněl, zemřel, nedodržoval pravidla kmene… Činnost jednotlivých duší měla být ovlivnitelná různými dobrými a špatnými kouzly. Poměrně rozmanitá byla také víra jednotlivých kmenů v bohy – duchy. Některé kmeny žádné konkrétní duchy neměly, jiné zašly až tak daleko, že každý člen kmene měl svého vlastního. U Irokézů a východních Algonkinů se vyskytovaly tzv. „děti hromu“, byly prý čtyři, Vikulka, CZ

~3~


DĚJINY KOČEK


měly lidskou podobu a byli přáteli lidí. U kmenů žijících v okolí velkých jezer a v severním povodí Mississippi se vyskytoval namísto dětí hromu „pták hromu“. Povětšinou šlo o personifikaci hromů a blesků. Pro mnoho kmenů byl duchem bouřek „ohnivý drak“, ztělesněný fakticky pumou – americkým lvem, nebo rysem. Pumy se v indiánských vyprávěních rovněž často vyskytovaly v roli strážců před zlými duchy. Podle jedné legendy indiánského kmene Hočąk zachránil náčelníkova syna na lovu při přepadení nepřáteli pes, který se proměnil v pumu: Lovci kmene pozvali jednou náčelníkova syna a jeho psa mezi sebe, aby s nimi vyrazil na lov. Náčelníkova syna však lov moc nebavil a tak se chtěl vrátit zpět do tábora. Cestou lovci narazili na nepřátelské stopy, báli se proto, že náčelníkův syn se do tábora zdravý nevrátí. Chlapcův pes však řekl svému pánu i ostatním lovcům, že se nemají čeho bát, že chlapce ochrání. Sám prý bude bojovat s nepřítelem, jen se na něj jeho pán během boje nesmí podívat. Když chlapce nepřátelé skutečně přepadli, bojovali on i jeho pes bok po boku proti přesile. Chlapec však nevydržel a na psa se podíval. V tu chvíli útočníci psa zranili. Oba se okamžitě vrhli zpět do boje. Pes se proměnil v pantera a všechny nepřátele pobil. V pořádku se pak vrátili zpět do tábora. Po této příhodě pes, který se proměnil v pantera, od svého pána odešel do divočiny. Slíbil však svému pánu, že mu bude vždy nablízku a varuje ho před příchodem dalších nepřátel. Díky tomu většina indiánských kmenů věří, že řev pumy značí příchod nebezpečí. Jiná pověst, tentokráte od indiánského kemene Cheyennů, zase objasňuje, proč pumí koťata byla oblíbenými indiánskými mazlíčky. Žena, jíž zemřelo dítě, odešla truchlit do lesů a tady zabloudila. Cestou našla opuštěná koťata pumy a ujala se jich. Jedno z koťat přitiskla ke své hrudi, něžně jej hladila, a ono začalo sát mléko z jejího prsu. Když koťata vyrostla, o ženu se

Vikulka, CZ

~4~


DĚJINY KOČEK


starala jak o svou matku, lovila pro ní a nosila jí ulovená zvířata, aby neumřela hlady. Pro některé indiánské kmeny byly pumy ztělesněním boha či bohů války na zemi. O tom vypráví jedna z dalších indiánských pověstí. V příběhu se mluví o horském lvu. Puma dostala v průběhu let mnoho různých názvů, některé získala od indiánských kmenů, některé od kolonistů – Evropanů, některé jí vymysleli tvůrčí zoologové. Pro pumu existuje nejméně 18 různých názvů původních jihoameričanů, dalších minimálně 25 pojmenování pocházejících od severoamerických Indiánů a více než 40 dalších anglických názvů. Cougar (angl.), panter (černá puma), puma, painter, concolor („kočka jedné barvy“), cat of many names („kočka mnoha jmen“), tyger, ghost walker, klandagi, cuguacuarana, leopardo, catamount, koeishto, ko-icto, el leon, anebo mountain lion (horský lev), to všechno je puma. Vraťme se ale k příběhu O chlapci, který byl požehnán horským lvem. Chceme-li jej správně pochopit, musíme ještě objasnit některé indiánské zvyky. Příběh vypráví o chlapci, který se postupem doby stal mužem. Dospěl-li chlapec do určitého věku, musel se podrobit jakési zkoušce dospělosti. I ta se u jednotlivých kmenů lišila. U Dakotů počínalo zasvěcování mladíků půstem a rozjímáním o samotě. Období půstu a rozjímání se říkalo hambeday. Během půstu však mohli chlapci kouřit. Po půstu a rozjímání se musel podrobit očistné koupeli (což byla skutečná koupel ve vodě) a teprve potom mohl mladík ke zkoušce samotné. Když se mladík podrobil zkoušce, mohl být přijat mezi bojovníky nebo se oženit. Ženu si buď koupil, nebo uloupil u jiného kmene. V jedné vesnici žil chudý hoch. Jeho rodiče si přáli, aby se měl v životě lépe než oni a aby mu duchové požehnali. Dlouho ho nutili se postit a přemlouvali jej, že to musí udělat pro svůj lid. Chlapec tomu nejdříve nevěřil, ale jedné noci uslyšel hlas, který mu říkal: „můj synu, mysli upřímně na mé bratry a na mě, jinak ti nebudeme moci požehnat. Tvůj lid na tobě závisí, a proto tě nutí postit se. Čím déle se postíš, tím Vikulka, CZ

~5~


DĚJINY KOČEK


více budeš moci pro svůj lid udělat.“Hned ráno o tajemném hlasu chlapec řekl otci. Bylo to dobré znamení, ale pořád pouhý začátek. A tak chlapec vzal luk a šípy a odešel do divočiny, aby se mohl lépe a více soustředit. Tak přišel na místo od své rodné vesnice už značně vzdálené. Myslel si, že když tu zůstane a bude meditovat, požehnání se mu určitě dostane. Nakonec si tu vyrobil malý přístřešek v dutém stromě, vystlal si jej suchým listím, aby mu nebyla zima, a když přišla noc, usnul. Spal tvrdě až do dalšího rána, potom lovil veverky a ptáky a cvičil se ve střelbě a lovu. Když nastal večer, schoval se do svého úkrytu a zase spal. Tak to trvalo deset dnů. Jak dny plynuly, byl stále více hladový a unavený. Doufal, že se mu už brzy požehnání dostane, aby se mohl vrátit domů. I když měl hlad, musel tu zůstat co nejdéle. Tak uběhlo dalších deset dnů. Po nich byl chlapec už jen kost a kůže, jenom obtížně se mu chodilo. Potom ho napadlo „dnes v noci půjdu spát na kopec, když umřu hlady, můj lid, když mě najde, určitě pozná, že jsem se snažil a má smrt nebyla marná.“ Odešel tedy na kopec, kde se uložil k spánku. Uprostřed noci se chlapec vzbudil a cítil, že je něco nedaleko něho. Zahleděl se do tmy a před sebou, docela blízko, uviděl horského lva. Nejdřív dostal strach, ale nemohl se hýbat. Pomyslel si „dobře, musím zemřít“. Ale lev k němu promluvil: „já jsem příčina toho, že jsi tady a v takovém stavu. Moji bratři mě poslali, abych na tebe dohlédl a požehnal ti. Věděli jsme už dlouho, že jsi hoden politování, ale teprve teď jsem k tobě mohl přijít. Teď ti povím o skupině válečníků, které povedeš. Budeš moci zabít tolik lidí, kolik jen budeš chtít, tak dlouho, dokud budeš mít dost tabáku pro mě a mé bratry. Ovládáme velkou válečnou sílu. Na tvé zavolání ti pomůžeme překonat všechny nástrahy a nebezpečí, jen musíš nasypat trochu tabáku na zem a myslet na nás. Když někoho zabiješ, hlava je tvá, ale tělo nech na místě pro nás. My jej sníme. Zůstanu tu teď s tebou celou noc a ráno ti přinesu něco k snědku.“ Vikulka, CZ

~6~


DĚJINY KOČEK


Brzy ráno lev vstal a ulovil jelena. Kus masa připravil na ohni pro chlapce. „Jez a pij polévku, abys byl dost silný na cestu domů ke svým rodičům. Loví pro tebe a doufají, že tě ještě uvidí živého. Každý den jsem tam chodil a není to daleko, jen přes kopec v údolí.“ Chlapec jedl a děkoval lvu: „děkuji ti a slibuji, že udělám všechno tak, jak jsi řekl, že udělám vše cos chtěl, tak dlouho, dokud budu živ.“ Lev odpověděl: „dobře, můžeš jít nyní domů. Je tam muž, který chce vyrazit na válečnou výpravu. Jdi s ním a dělej, jak nejlíp umíš. Vždycky však mysli na mě, já budu myslet na tebe a na tvoje zavolání přijdu a pomohu ti.“ Tak odešel chlapec domů a lev se také vrátil odkud přišel. Celý den a část noci chlapec cestoval, domů dorazil až pozdě v noci. Když konečně přišel do chýše, spatřil tu starého muže s hlavou v rukách. „Otče“, řekl chlapec, „to jsem já. Vrátil jsem se. Venku se mi dobře vedlo, dostalo se mi požehnání mocných sil.“ Otec vzbudil matku a řekl jí, aby pro chlapce připravila něco k snědku, musel být hladový. Řekl mu „můj synu, dlouho jsme tě hledali a už jsme si mysleli, že jsi mrtvý. Ale už se nebudeš muset bát, už si nebudeš muset dělat starosti. To co slavní muži dokážou, dokážeš teď také. Jeden odvážný muž se chce vydat na válečnou výpravu a ty jsi přišel právě včas. Jeho lidé oslaví Slavnosti zimy a den nato vyrazí. Nejdříve projde celou vesnicí a všichni mladí muži nadaní a ti, kteří se postili, se k němu mohou připojit. Teď řekni matce a sestrám, aby ti připravily mokasíny a nějaké léky, aby ses mohl k tomu muži ráno přidat.“ Následující ráno se slavila Slavnost zimy, starý muž a jeho syn byli pozváni. Ostatní si na ně ukazovali: „podívejte, to je starý muž, se svým synem, o němž už si všichni mysleli, že je mrtvý. Musí být odvážný, když se vydržel tak dlouho postit.“ Na festivalu se muž, který se chystal vyrazit na válečnou výpravu, zeptal všech mladých mužů, kteří ještě neměli ženy, zda se k němu přidají. Sešli se na onom kopci, kde chlapec potkal horského lva, a odtud dalšího rána pod vedením Vikulka, CZ

~7~


DĚJINY KOČEK


válečníkovým vyrazili. Když přišla noc, usadili se kolem ohně a vyprávěli si příběhy. Tak výprava probíhala i druhou a třetí noc. Ale čtvrtou noc vůdce ke svým bojovníkům promluvil sám: „muži, cokoliv o čem se vám zdálo, kdokoliv vám požehnal, vše mi teď musíte říci, protože nepřítel je blízko. Vyberu z vás toho, kdo půjde na průzkum zjistit, kde se nepřátelé nyní nachází.“ Všichni mladí muži vyprávěli svému vůdci jejich sny. Když přišla řada na chlapce, postavil se a řekl: „když jsem se postil a téměř umřel v divočině, horský lev přišel ke mně a řekl, že je poslem všech horských lvů a požehnal mi. Potom šel, zabil jelena a připravil mi jeho maso k snědku. Před odchodem mi řekl o této výpravě a chtěl, abych se k ní připojil.“ Vůdce výpravy hocha pozorně vyslechl a dodal: „nyní vyberu jednoho z vás, o němž si myslím, že bude nejlepší zvěd.“ Vybral chlapce. Než chlapec vyrazil na průzkum, nasypal trochu tabáku na zem a požádal horského lva, aby mu pomohl. Lev k němu hned přišel a pravil: „zůstaň tady, půjdu zjistit nepřátelské pozice.“ Chlapec tedy zůstal na místě a lev zavrčel a vyrazil. Za malou chvíli se vrátil a řekl: „Všechno je v pořádku, nemají tušení, že jste tady, můžete je překvapit.“ Poté lev odešel. Chlapec se vrátil k výpravě a všechno řekl vůdci. „To je dobré, to přesně chceme. Buďte připraveni, po dni odpočinku nepřítele přepadneme. Každý z vás musí bojovat, jak nejlépe umí, musíme pobít tolik nepřátel, kolik jen půjde. Sám půjdu napřed a až dám znamení, vyrazíte,“ velel vůdce. Chlapec se ukryl v místě, kam měl vůdce druhého dne dojít a odkud měl dát znamení. Tady i usnul. Když druhého dne skutečně vůdce z onoho místa znamení dal, chlapec ho bez obtíží předběhl. Vůdce si pomyslel: „je dobrý, tomu říkám velký válečník“. Chlapec vběhl přímo doprostřed nepřátelského ležení a zabil jejich vůdce. Uřízl mu hlavu a odnesl ji svému veliteli. Ten byl nejdříve zaškočen, ale pak sám hlavu skalpoval. Bitva s nepřáteli probíhala až do pozdního odpoledne. Když boje skončily, odebrala se celá Vikulka, CZ

~8~


DĚJINY KOČEK


výprava k návratu domů a každý z bojovníků se mohl pochlupit vlastními skalpy zabitých nepřátel. Po návratu domů se celá vesnice dozvěděla, jak statečný chlapec byl, když zabil vůdce nepřátel. Díky své statečnosti se chlapec stal slavným válečníkem. Potom se chlapec oženil a navykl si chodit na lov se svou ženou. Chodívali daleko od vesnice a často bývali pryč i několik dnů. Jednou byli také tábořit sami pryč z tábora a chlapec se vydal na lov sám. Když se však vrátil na místo, kde měli postavený stan, jeho žena nikde nebyla. Zajali ji nepřátelé. Byla by ostuda pro chlapce, kdyby se vrátil zpět do tábora sám, bez ženy. Musel ji vysvobodit. Začal zkoumat okolí a narazil na první stopy. Po nich došel až k nepřátelské vesnici. Sám se ukryl nedaleko pramene a dění ve vesnici pozoroval. Za soumraku uviděl ženu přicházející k prameni a poznal v ní svou manželku. Když došla k prameni, vyšel chlapec ze svého úkrytu a řekl jí: „miluji tě a přišel jsem si pro tebe.“ Žena mu ale odpověděla, že je již provdána za syna náčelníka vesnice a že svého nového muže miluje. Slíbila mu ale, že na cestu zpět mu přinese nové mokasíny. Chlapec se tedy znovu ukryl a čekal. Žena se ale vrátila do vesnice a svému novému muži o chlapci řekla. Náčelníkův syn, nový ženin manžel, se s několika válečníky z tábora vydal chlapce chytit a skutečně se jim to povedlo. Jako zajatce jej dovedli do tábora. Následujícího rána přišel náčelníkův syn k chlapci a řekl: „musíš být do své ženy moc zamilovaný, když jsi sám přišel tak daleko pro ni.“ Chlapec odpověděl: „vždy jsem říkal, že bude-li má žena zajata, přijdu si pro ni.“ Náčelníkův syn řekl: „mám trochu polévky u ohniště, musíš být hladový. Pojď se najíst, posilni se a potom se trochu pobavíme.“ Chlapce rozvázali a vložili mu rukou misku s vroucí polévkou. Chlapec však horkou misku udržel, i když si popálil dlaně tak, až je měl krvavé. Přesto, že byla polévka vroucí, snědl jí všechnu. Náčelník svého syna káral, takový způsob jednání se Vikulka, CZ

~9~


DĚJINY KOČEK


zajatci nebyl čestný, syn se ale svému otci smál a tvrdil, že to byl jen žert. Potom náčelníkův syn chlapce odvezl na širou pláň a tady ho přivázal ke kůlům v zemi. Náčelníkův syn a jeho manželka poté nasedli na koně a rozjeli se na chlapce. Koně nejdříve přes chlapce skákali, ale když už byli unavení a ke skokům neměli dost sil, ušlapali ho. Když se pak náčelníkův syn a jeho žena vrátili do vesnice, pravili náčelníkovi: „ten muž nebyl požehnaný. Nedokázal si nijak pomoci.“ Okolo místa, kde byl chlapec ušlapán, se někdy v noci schází horští lvi, čichají k zemi a přemýšlí nad lidským bytím. Proč jsme chlapce požehnali? Nemyslel na nás a tak byl zabit. Přesto se pumy rozhodly chlapce vzkřísit. Olizovaly zemi a vydávali podivné zvuky. Najednou se chlapcovy kosti opět spojily dohromady. Pumy dál ve svém konání pokračovaly, a když podivné zvuky zazněly počtvrté, chlapec ožil a řekl: „zajali mě nečekaně, nestihl jsem na vás ani pomyslet.“ Poseděli spolu chvíli a poté všichni odešli do divočiny. Potom se mladík postil čtyři roky. Když uplynuly, řekl chlapec lvu: „jsem na konci postu. Teď jsem skutečně požehnaný a duchové mi dali sílu, jakou mají všichni válečníci z celé vesnice. Vrátím se teď do té vesnice a nikdo, kromě tebe nesmí jít se mnou.“ Lev pak zabil jelena a spolu s chlapcem se posilnili. Když dorazili do nepřátelské vesnice, pobil chlapec polovinu všech obyvatel a lev druhou. Chlapec posbíral několik skalpů a oba vyrazili domů. Když vracejícího se chlapce s pumou uviděli obyvatelé domovské vesnice, byli zděšení. Chlapec si jich však nevšímal a došel až k rodnému domu a když vešel dovnitř, zeptal se chlapce otec, kde má svou ženu. Chlapec mu vyprávěl, jak ji nepřátelé zajali a že se stala ženou syna náčelníka nepřátel. Vyprávěl i jak jej poté zabili a jak ho pumy znovu oživily, i to, jak nepřátele pobili. „Tady je několik skalpů, když bude někdo chtít další, ať si pro ně do té vesnice dojde,“ řekl chlapec. Když se o tom dozvěděla celá vesnice, přišli za chlapcem bratři jeho ženy, „udělal jsi dobře.“ Vikulka, CZ

~ 10 ~


DĚJINY KOČEK


Potom lev řekl: „když tu zůstanu, nebude všechno v pořádku. Stvořitel země si to tak nepřeje, půjdu proto za svými bratry.“ Věděl, že kdyby s chlapcem zůstal, mohli by pobít další lidi. A tak lev odešel a požehnání bylo z chlapce sňato.

0-2 Puma – vyobrazení z Brehmsova Života zvířat (Wikipedia Commons; volná licence)

Jednotlivé kmeny se dělily na menší skupiny osob, většinou pokrevně nebo majetkově spřízněných. Těm se říkalo po evropsku klany a po indiánsku opět různě, Irokézové kupříkladu používaly pro klany slovo ohwačira. Každý z klanů měl svůj vlastní znak, svůj vlastní symbol, jímž byly většinou zvířata a rostliny. Ty byly většinou i zobrazovány na různých Vikulka, CZ

~ 11 ~


DĚJINY KOČEK


klanových insigniích, z nichž největší a nejposvátnější byl bezesporu totem. Totem je slovo opět evropské, svůj původ má v čippewaiském slově „ototeman“ – příbuzný jeho sourozenců. Tak kupříkladu indiánský kmen Delawarů se dělil na tři klady, z nichž jeden měl ve znaku (na totemu) vlka, druhý želvu a třetí krocana. Znaky či symboly na totemu byly zároveň jakýmisi ochránci klanu, jejich strážnými duchy. Takové zvíře bylo pro členy klanu posvátné a nesměli jej zabíjet. I pumy se samozřejmě dostaly na totemy, a to hned u mnoha klanů. Pumy obecně byly považovány za vynikající lovce, největší a nejúspěšnější predátory končin, v nichž žily. A obdobný byl i jejich totemistický význam. Pumy byly znakem Hopiů a Zuniů, ti si je brali nejen na lov, aby jim zajistily větší a snadnější úlovky, ale i do bitev. Naproti tomu bílé pumy (albíni) hrály důležitou roli při léčení a rituálech, kdy se vyvolávali zemřelí předci. Kmeny žijící na ostrově Weight bílé pumy považovali za symbol zimy, měly to být právě ony, kdo s sebou přinášel sníh. Arizonští Walapaiové používali pumí tlapky k léčení, přikládali je k ráně, nebo na nemocná místa, aby odtud vyhnali zlé duchy. Panter, v severní Americe čistě černá puma, v jižní čistě černý jaguár, měl obzvlášť velkou magickou moc. Amazonský kmen Tucanů si jejich řev spojoval s hromy. Černý panter byl schopný způsobit zatmění slunce tím, že jej sežral. Arawakové dokonce věřili, že panter je všechno a všechno je panter, bez něj nic nemůže existovat. Je faktem, že tyto mýty se držely především v oblasti blízké Střední Ameriky a byly ovlivněny kulturami Mayů, Aztéků a dalších. Ale i už zmínění Zuniové věřili, že celý svět je hlídán „těmi, kdo mají bystrý zrak“ – pumami (možná i rysy), přičemž černá puma – panter, chránila sever. Apači a Hualpaiové pokládali

Vikulka, CZ

~ 12 ~


DĚJINY KOČEK


řev pantera za předzvěst smrti. Černí panteři byli tedy ztotožňováni vždy s podsvětím, ať už v jeho jakékoliv podobě. U severních kmenů, především těch žijících v okolí Velkých jezer a kolem severního toku Mississippi, se panter vyskytoval ve specifické – podvodní podobě. Podvodní panter byl mocnou mytologicku bytostí, nebo spíše příšerou. Jeho jméno znělo Mishibizhiw, samozřejmě s ohledem na jednotlivé kmeny bylo jméno různě pozměňováno, takže Mishibizhiw je synonem Mishupishu, Mishipizheu, Mishepishu apod. Jméno se překládá jako „Velký rys“, což může být trošku zavádějící, protože ani černí rysové se nikdy zároveň zoologicky nenazývali panteři. Jiný, lepší překlad jména zní „Velká podzemní divoká kočka“ nebo „Velká podvodní divoká kočka“. Určitá zkomolená verze onoho jména, Gichi-anami´e bizhiw, se překládá jako „bájný noční panter“.

0-3 Kresba podvodního pantera na skále nedaleko Velkého jezera v Ontariu (Kanada) (Wikipedia Commons; autor Wonder Al)

Vikulka, CZ

~ 13 ~


DĚJINY KOČEK


Vodní příšery se objevují v mytologii původních Indiánů. Většina z nich má rysy hned několika zvířat, nejčastěji jsou to divoké kočky, horští lvi (tedy pumy), rysové, hadi, jeleni či bizoni a ptáci. Kočičí znaky má většinou tělo a ocas. Mishipizheru žil v nejhlubších částech jezer a řek. Jeho poslání bylo různorodé v závislosti na mytologii jednotlivých kmenů. Některé kmeny (například Algonquinové) věřily, že jde o ducha dobrého, jehož posláním bylo chránit všechny obyvatele vodního světa, jiné (a těch bylo přeci jen více: Ojibwové, Potawatomiové a další) jej měly za nebezpečnou bestii přinášející jen zkázu, neštěstí a smrt. Většina ze zmíněných kmenů měla ale obrázek Mishibizhiwiho na svých „lékařských taškách“. Když v roce 1850 etnograf Johann Kohl mluvil s náčelníkem indiánského kmene Fond du Lac, dostalo se mu vysvětlení, že jde o jakýsi amulet či symbol přivolávajícího ducha Mishibizhiwiho, aby pomohl při léčení. Mishibizhiwi bylo tedy stvoření plné kontrastů. V Granville v americkém státě Ohio se nachází kopec a zároveň archeologické naleziště jménem Alligator Efiigy Mound. Jde o uměle vytvořený nebo dotvořený kopec, který sloužil pravděpodobně k náboženským účelům. Nejstarší archeologické nálezy odsud spadají do doby 800 – 1200 našeho letopočtu. V Ohiu se nachází ještě jedno podobné místo, konkrétně v Adams County, to nese název Serpent Mound. Mohlo by se zdát, že místo jménem Alligator Effigy Mound nemá s kočkami nic společného. Jenomže aligátoři v Ohiu nežijí. Archeolog Brad Lepper na Alligator Effigy Mound vedl výzkumy v roce 1999 a zpochybnil správnost názvu místa. Totiž, onen kopec je ve tvaru nějaké mytologické bytosti. První evropané, kteří se o toto místo zajímali, byli informováni indiány, že jde o divoké zvíře žijící ve vodě a žeroucí lidi. Takový popis samozřejmě na aligátora sedí, tvar Vikulka, CZ

~ 14 ~


DĚJINY KOČEK


kopce by s trochou fantazie také mohl odpovídat. S největší pravděpodobností šlo však o nedorozumění. Jednak, jak už bylo řečeno, aligátoři v Ohiu nežijí, nevyskytují se ani v mytologii a náboženství místních indiánských kmenů. Naopak se u nich vyskytují jiná zvířata, jako vačice, salamandři, nebo podvodní panter. Zprávy, které se dochovaly od původních Indiánů, tedy nasvědčují tomu, že jde o kopec zasvěcený podvodnímu panterovi.

0-4 Alligator Effigy Mound, pohled z jihu (Wikipedia Commons; autor Nyttend)

Vikulka, CZ

~ 15 ~


DĚJINY KOČEK


0-5 Náčrtek naleziště Alligator Effigy Mound, in American Antiquarian and Oriental Journal, Vol. XIII, str. 316 (Wikipedia Commons; autor neuveden)

I původní kultury a náboženské představy starých indiánů vzaly z drtivé části za své s příchodem Evropanů. Ze střední Ameriky pronikali na jihozápadní pobřeží Španělé, kteří se domnívali, že tu stejně jako u Aztéků nebo Inků najdou bohaté civilizace, že i odtud odvezou do své vlasti zlaté poklady. Středoamerické i jihoamerické civilizace byly již vypleněny, ale Španělsko, které vedlo v Evropě časté a nákladné války, potřebovalo stále další a další finanční zdroje. Podle jedné z legend obyvatel střední Ameriky mělo existovat sedm měst Ciboly, nesmírně bohatých. Ta měla ležet kdesi na sever od Mexika. Aby je našli, vyslali Španělé hned dvě conquistadorské výpravy, jedné velel Narváez, druhé Coronado. Obě byly samozřejmě neúspěšné. Španělé se s tím ale nechtěli smířit a tak se na další výpravu vydal Hernando de Soto. Ten od května 1539 do konce roku 1542 procestoval obrovskou část Severní Ameriky, ale byl neúspěšný. Podařilo Vikulka, CZ

~ 16 ~


DĚJINY KOČEK


se mu jen podrobit si obyvatele žijící na území dnešní Floridy. Sám zemřel na horečku, kterou dostal v bažinách na dolním toku Mississippi. Tordesillaskou smlouvou si Španělé a Portugalci rozdělili území jižní Ameriky, což se samozřejmě nelíbilo mnoha jiným, včetně francouzského krále Františka I. Vyslal tedy své mořeplavce k břehům Ameriky severní. Roku 1523 vyrazil Giovanni da Verrazano, který od krále dostal úkol najít průplav, kterým by se dostal do Číny. Tím by Francouzi získali obrovskou výhodu, protože všechny obchodní cesty z Číny, Indie nebo Japonska vedly přes říši Perskou, která vybírala jakési mýtné. Verrazano žádnou cestu do Číny neobjevil, ale založil první kolonii na Newfoundlandu. Kvůli válkám v Evropě se však zkoumání nového francouzského území o deset let oddálilo. Až roku 1533 se na další cestu vydal Jacquese Cartier. Ten dorazil do zálivu Sv. Vavřince a dál se vydal po velkých jezerech. Na své cestě pojmenoval jednu z hor Mont Réal – Královská hora. Dnes se tu nachází město Montreal. Třetí zemí, která se zapojila do závodu zabírání území v Nové zemi, byla Anglie. Prvním Angličanem, který se dostal do Severní Ameriky, byl John Cabot. To sice bylo už roku 1497, ale další výprava do Ameriky z Anglie putovala až roku 1576. Výpravu vedl Humphrey Gilbert, nevlastní bratr Waltera Raleigha. Prvního z bratří však na cestě zastihla bouře a s poškozenými loďmi se musel vrátit zpět do Anglie. Na další cestu se vydal roku 1583, tehdy se už do Ameriky dostal, přistál na březích Newfoundlandu a založil tu novou kolonii Britania. Na cestě zpět jej však opět zastihla bouře, z níž už živý nevyvázl. Roku 1584 se vydal do Ameriky i Walter Raleigh, přistál ve Virginii (tedy na území budoucí Virginie). Nová kolonie však měla problémy se zásobováním, a když tu následně vypukl hladomor, odvezl všechny anglické kolonisty zpět do Anglie roku 1586 Francis Drake. Hned rok nato se Raleigh do Ameriky vydal znovu, obnovil Virginii, opět tu Vikulka, CZ

~ 17 ~


DĚJINY KOČEK


vypukl hladomor a tak se vrátil pro zásoby do Anglie. Anglie však byla ve válce a White, Raleighův následovník se nemohl vrátit hned. Když se do Ameriky dostal, byla osada zničená a bez života. I když se po osudu kolonistů pátralo, nikdy se nepřišlo na to, co se vlastně stalo. Jako poslední se vydali do Ameriky až v 17. století kolonisté z Nizozemí. Roku 1609 do Ameriky pod holandskou vlajkou jako první doplul Angličan Henry Hudson. Holanďané si tak dělali nárok na území mezi Connecticutem a zálivem Delaware. Hudson přistál v místě, kde se do oceánu vlévá řeka nesoucí jeho jméno. Na ostrově na této řece a kolem něj později vznikne New York. Společným záměrem všech zemí bylo objevit volnou cestu do Orientu. Španělské války v Evropě vedly k omezení vlivu v Americe, jediné území, které ovládli – Floridu, později prodali Anglii. Obchodní záměry se nezdařily ani Holanďanům, i oni svá území prodali Anglii. Mezi Anglií a Francií následně vypukla Sedmiletá válka a Anglie postupně získala největší území v Severní Americe. Jak šel čas, vznikaly tu samostatné osady, které (v původním počtu třinácti) vyhlásili roku 1775 na Anglii svou nezávislost. Vznikly Spojené státy Americké. Politický podtext, záměry jednotlivých zemí, vztahy koloniálních zemí v Evropě mezi sebou i mezi ostatními evropskými mocnostmi, to vše ovlivňovalo nejstarší dějiny Evropanů v Americe. A všechno mělo jeden společný následek: rozšíření křesťanství v Americe. To všechno jsou ale dějiny lidské, ne kočičí. S rozšířením křesťanství se však změnilo i vnímání přírody a zvířat, včetně koček. Příroda už nebyla dárcem života lidem, zvířata už nebyla ztělesněním duchů, díky křesťanství se příroda stala pouhým nástrojem, který má člověk k dispozici na vytvoření ideálního světa. S prvními kolonisty přišly do nového světa i první domácí kočky, ale to už předbíháme.

Vikulka, CZ

~ 18 ~


DĚJINY KOČEK


0-6 Puma concolor coryi (Wikipedia Commons; U.S. Fish & Wildlife Services)

Vikulka, CZ

~ 19 ~


H O RS K Ý L E V I NDIÁ NŮ : PUM A

Recommend Documents