P RV N Í
DĚLOSTŘELEC
Jeho současníci a především potomci přidělili čestné přízvisko Stupor mundi, Div světa, štaufskému císaři Bedřichu II. (1194–1250). Přesto by se toto obdivné dvouslovné latinské pojmenování hodilo i na dalšího muže, a tím je císař Maxmilián I. (1459–1519). Jeho životní cesta, plná práce, úspěchů, překvapení, nezdarů, bojů a legend, byla ovlivněna nesčetnými cestami a válkami. Maxmilián se staral o své finance, o své doly, zajímal se o zbrojařství, stavitelství, o hudbu, malířství, o literaturu i poezii, půl života strávil na lovu a jako sportovec předběhl svou dobu, byl nejspíše posledním rytířem – a zcela jistě byl prvním dělostřelcem. Narodil se na hradě ve Vídeňském Novém Městě jako syn císaře Bedřicha III., jeho matka Eleonora byla Portugalka. Maxmiliánovo dětství bylo provázeno bojem, jako mene tekel pro budoucnost. Spolu se svými rodiči byl uvězněn na vídeňském hradě obléhaném obyvateli města, ohrožován vlastním strýcem. Útěchou mu byly matkou vyprávěné pověsti a pohádky o statečných rytířích a o slavných vítězstvích předků, jak z její vlastní rodiny, tak i z rodiny jeho otce. Už jako dítě se učil vítězit, měřit své síly v souboji. Jako dospělý muž pak prokázal, že se při těchto lekcích vše naučil opravdu dobře. Během své téměř čtyřicetileté vlády vedl císař Maxmilián I. pětapadesát polních tažení. Jeho první, nesmírně šťastné manželství s Marií Burgundskou bylo významným přínosem pro celý habsburský dům – dvě děti, které přinesly dědictvím Španělsko a dobyly Nizozemí. S tím bylo též spojeno další burgundské dědictví – schopnost vnímat lesk a nádheru a obdiv k dvorskému 11
H A B S BU R KOV É
A JEJICH PROFESE
ceremoniálu, který je v historické literatuře popisován jako španělský, ačkoli byl původně burgundský. Není prokázáno, že to byl právě Maxmilián, kdo nařídil, že si každý člen rodu musí vybrat a naučit se nějaké řemeslo a arcivévodkyně ať se učí plést a šít, ale bylo by mu to podobné. Můžeme však velmi snadno dokázat, že on sám byl profesionálním válečníkem. Díky svým zájmům a možnostem velice záhy rozpoznal význam dělostřelectva při vojenských taženích. Nejznámějším dokladem toho je dobytí Kufsteinu, který mu byl nabídnut vévodou bavorským jako zástava spolu s Rattenbergem a Kitzbühlem. Hans Pienzenauer, člen rodu Wittelsbachů, se však odmítl vzdát majetku, který beztak jeho pánu již nepatřil. Kufstein byl oblehnut vojskem, Maxmilián nechal ze zbrojnice v nedalekém Innsbrucku přivézt na vorech po řece Innu nejtěžší děla, bombardy. Jmenovala se Weckauf a Purlepaus, byla vyložena, sestavena, císařem samotným nastavena a odpálena. Od té doby mu tyrolský Kufstein náležel. Ale Maxmilián I. se velice zajímal i o obyčejné měšťanské řemeslo, o soustružení. Hans, hrabě Wilczek (1837–1922) byl neobyčejně aktivní muž s mnoha zájmy. Patřil k zakladatelům vídeňského hasičského sboru, spolu s Theodorem Billrothem založil Rudolphinerhaus, vídeňskou nemocnici, byl polárním badatelem i cestovatelem po Africe, vystudoval dějiny umění, archeologii a přírodovědu. Ale nebyl pouze aktivní, byl i atraktivní a jako žhavý ctitel Kateřiny Schrattové byl také rivalem svého císaře. Roku 1886 získal do svého vlastnictví zámek Moosham v oblasti Lungau nedaleko Salcburku. Tuto stavbu, již téměř odsouzenou k zániku, zrestauroval, přebudoval ji vlastně jako odlehlé místo vhodné k tajným dostaveníčkům s paní Schrattovou. Ale, jak známo, jeho láska se rozhodla jinak, a tak se Moosham stal dalším rodinným sídlem s bohatou sbírkou nábytku, obrazů a kočárů a dnes je z něj muzeum. V našich souvislostech ale nabývá na významu jiný hrad, který také zachránil Hans Wilczek – Kreuzenstein ležící severně od Vídně. V majetku dnešního hradního muzea je i soustruh, na kterém 12
P RV N Í
DĚLOSTŘELEC
prý pracoval Maxmilián I. V sedmdesátých letech 19. století ho Hans Wilczek získal v Norimberku. Stroj je bohatě zdoben vyřezávanými erbovními symboly, rostlinami a výjevy souvisejícími s historií hradu, jako je například Divoký muž v boji s medvědy. Tento velmi krásný řemeslnický stroj prý dostal císař darem od tyrolské šlechtické rodiny Fuchsových z Fuchsbergu v roce 1518, tedy v době, kdy Maxmiliánovi, oslabenému řadou chorob, zbývalo do konce života už jen pár měsíců. Ale ať již ten stroj vlastnoručně používal či nikoli, jistě by mu jej nedarovali, kdyby neměl zálibu v tomto řemesle. A nejen on, ale také řada jeho předků i potomků se o ně zajímala. Soustružení se navíc jako módní řemeslo neomezovalo jen na rakouské země, ale zájem o ně projevoval celý kontinent. Samozřejmě že takovéto císařské soustružení nemůže být chápáno jako skutečná práce řemeslníka. Mnohem spíše se blížilo činnosti lidí z lepších kruhů ve volném čase. Také u ostatních panovnických dvorů byly používány nejrůznější řemeslnické nástroje, mezi nimi také soustruhy, a to jak v Paříži, tak ve Stockholmu, Florencii a Moskvě. Takto vzniklé výtvory nepatřily do všedního světa, jsou k vidění ve sbírkách umění a v kabinetech kuriozit. Vytvořit ze surového kusu dřeva umělecký, neužitečný předmět, třeba tenoulinkou, téměř průsvitnou nádobu, vdechnout hrubému materiálu knížecí vůli bylo smyslem této činnosti – ars naturam superat, uměním překonat přírodu. A právě jistý Habsburk, Vilém zvaný Přívětivý, jehož pouhých šestatřicet let dlouhý život sestával z vnitřních rodinných sporů, neustálých drobných válek, politických problémů a konfliktů, si ars naturam superat zvolil za své heslo. Zabýval se též vyřezáváním a soustružením a ve světě umění jistě nalézal útěchu a rovnováhu. Tvořivost se prosazovala mnoha různými způsoby – jevištní kulisy malované perspektivnou, jež mátly oči publika, voda, odkloněná ze své přirozené cesty, sloužící ke knížecímu potěšení v rozličných kaskádách, fontánách a vodních hrátkách plných překvapení v Hellbrunnu či ve Villa d’Este. S pomocí soustruhu bylo možné vyrábět komplikované tvary: mnohostěny, provrtané koule, které v sobě skrývaly 13
H A B S BU R KOV É
A JEJICH PROFESE
ještě další kuličky. A soustružící lantkrabě, vévoda i císař byli v dobré společnosti. Vždyť i Alexandr Veliký a car Petr Veliký patřili k jejich kolegům v řadách urozených soustružníků. Soustružník a dělostřelec Maxmilián zemřel na hradě Welsu v lednu 1519.
14
ČTYŘI
H U D E B N Í S K L A D AT E L É NA CÍSAŘSKÉM TRŮNU
Hudba se provozovala na všech velkých, menších i malých knížecích dvorech. Můžeme v tom bezpochyby vidět projev uměleckých sklonů, ale tehdejší domácí muzicírování bylo také jednou z možností, jak se bránit nudě. Zajímavá situace nastala, když se kláves nebo trumpety chopil zeměpán osobně. Je všeobecně známo, že pruský císař Bedřich II. hrál na příčnou flétnu a jeho následník a synovec Bedřich Vilém II. na violoncello. Na žádném jiném evropském panovnickém trůnu kromě habsburského však nikdy neusedli v hodnosti císaře hned čtyři hudební skladatelé, kteří by byli uznáváni jako profesionálové. Ferdinand III. přišel na svět roku 1608 ve Štýrském Hradci. Jeho otec, císař Ferdinand II., nastoupil na trůn roku 1619, právě na začátku třicetileté války. Ferdinand nebyl nejstarší syn, v následnictví před ním stáli ještě dva bratři. Dostalo se mu prvotřídní výchovy. Ovládal sedm jazyků, byl schopen při rozhovoru přecházet bez problému z jednoho jazyka do druhého a v případě potřeby dokázal vést jednání bez pomoci diplomatů nebo tlumočníků. Jeho hlavní zájem však platil válečnému umění. Protože měl odpovídající vzdělání i znalosti, nabídl své služby generálu Valdštejnovi, leč ten o ně neměl zájem. Tak se stalo, že se zanedlouho ocitl ve velkém táboře odpůrců císařského vrchního velitele. Když Valdštejn v roce 1634 v Chebu zemřel, převzal arcivévoda vrchní velení armády. Po jeho boku stanuli generálové Gallas a Piccolomini. Armáda dobyla zpět Donauwörth a Řezno, velké vítězství u Nördlingenu se stalo předmětem oslav
15
H A B S BU R KOV É
A JEJICH PROFESE
a bylo opakovaně zvěčňováno ve výtvarném umění. Ferdinand prokázal, že je dobrý voják. V roce 1637 zemřel jeho otec a syn začal usilovat o mír. Byl ochoten přistoupit na kompromisy, ale díky své výchově u jezuitů zůstával stejně jako Ferdinand II. stoupencem protireformace. Jednání trvala řadu let, zatímco válka zuřila dál. Konečně byla uzavřena Westfálská mírová smlouva. Třicetiletá válka skončila. Ferdinand III. se nyní mohl více věnovat tomu, co měl nejraději – vědě a umění. Zabýval se filozofií, dal si zřídit chemickou laboratoř, ale především komponoval hymny, chorály, mše, hudbu duchovní i světskou. Rok po uzavření míru vytvořil také jevištní dílo – drama Musicum. Kromě toho zkomponoval mše pro šest a osm hlasů, čtyři moteta, deset hymnů, Stabat Mater, žalm Miserere, čtyřhlasý sbor Melothesia Caesarea a Loretánské litanie pro zpěv a basso continuo. Jeho dvorní varhaník Wofgang Ebner pocházející z Augsburku se postaral o nádherný tisk díla Árie s 36 variacemi, které vyšlo v roce 1648 v Praze. Zájmy Ferdinanda III. byly velmi široké a představovaly v oblasti vědy a umění program hodný následování v další generaci. Dal podnět k založení barokní zahrady Augarten ve Vídni, vyhledával rozhovory s velikány své doby zabývajícími se různými obory, například s významným teoretikem vojenství hrabětem Raimundem Montecuccolim a fyzikem Ottou von Guerickem. Při zakládání italské literární akademie ve Vídni mu stál po boku jeho bratr, arcivévoda Leopold Vilém. Císař sám psal básně v italštině, ovládal dokonale starořečtinu a je autorem překladu Demosthenova díla Philippika do italštiny. Jeho řemeslné soustružnické výrobky mají nesporně umělecké kvality. Pracoval s různými materiály, kromě dřeva také se slonovinou. U příležitosti uzavření Westfálského míru bylo pro něho jako dar zhotoveno rafinované dílo ze slonoviny, které je nyní v majetku Uměleckohistorického muzea ve Vídni. Nejvyšší velitel v osobě císaře dostal velitelskou hůl ze spirálovitě vysoustružené slonoviny. Součástí hole bylo několik optických čoček a mohla se tak používat jako dalekohled. Horní 16
ČTYŘI
H U D E B N Í S K L A D AT E L É N A C Í S A Ř S K É M T R Ů N U
konec hole byl zakončen turnajovou modře emailovanou helmou korunovanou velkým rubínem. Po odkrytí hledí se objevil naturalisticky pojatý zručně vyřezaný portrét Ferdinanda III. Avšak jeho největší láskou byla hudba. Vedle řady vlastních skladeb o tom svědčí mimořádně cenná sbírka hudebnin, která je nyní v majetku Národní knihovny. Ferdinandův syn Leopold převzal otcovské dědictví jako regent i jako hudebník. Jeho životní pouť patrně ovlivnila také skutečnost, že Leopoldova matka Marie byla arcivévodkyní ze španělské rodové linie. Narodil se roku 1640 ve Vídni jako druhorozený syn, předurčený k duchovnímu stavu. Císařem se měl stát jeho starší bratr Ferdinand. Ten ale zemřel jako mnoho dalších členů rodiny na neštovice a Leopold se ve čtrnácti letech stal následníkem trůnu. V roce 1655 byl korunován na uherského krále, o rok později na krále českého. V dubnu 1657 zemřel císař Ferdinand III. a volba nového císaře se zase jednou stala předmětem celoevropských sporů. Hlavním oponentem byl Ludvík XIV. Trvalo šestnáct měsíců, než mohučský kurfiřt a arcikancléř Johann Philipp von Schönborn coby prodloužená ruka francouzského krále vzdal svůj boj a Leopold mohl být v roce 1658 zvolen císařem. Přetahování o moc v Evropě však trvalo několik desítek let. Klid zbraní v Rakousku a střední Evropě koncem padesátých let 17. století netrval dlouho. V roce 1667 zahájil Ludvík XIV. válku, jejímž cílem bylo získat hranici na Rýně a dobýt Flandry. Vleklé boje s Francií ukončil až mír uzavřený v roce 1679, kdy Rakousko ztratilo část území na jihu 17
H A B S BU R KOV É
A JEJICH PROFESE
říše, zatímco Francie získala některé državy v Nizozemí a její armáda zůstala v rozporu s mírovou smlouvou v Lotrinsku. Další nebezpečí představovala zahraniční politika osmanské říše ve spojení s protirakouským odbojem v Uhrách. Uhry se bránily proti katolicky orientovanému absolutismu. Došlo to až tak daleko, že se uherská šlechta otevřeně spolčila s Turky, kteří byli od roku 1526 pány velké části země. V roce 1529 oblehl sultán s obrovským vojskem Vídeň a od té doby už nikdy nenastal skutečný mír. Roku 1532 byli Turci ještě poraženi v bitvě u Leobersdorfu, po čemž následoval „Türkensturz“ neboli svržení Turků u Seebensteinu. Na začátku 17. století se s Turky spojila uherská šlechta a její vojenské síly pod vedením Štěpána Bočkaje. Za třicetileté války byla sedmihradská část Uher pod knížetem Rákóczim spojencem Francie a Švédska proti Rakousku, dokonce se zvažovala možnost nabídnout uherskou korunu Ludvíku XIV. Leopolda I. trápily oba tyto problémy stejně jako jeho předchůdce. Osmanská říše vedla menší boje s cílem ovládnout Sedmihradsko. V letech 1663 a 1664, když turecké vojsko vytáhlo na sever, se tento lokální konflikt změnil ve skutečnou válku. Leopoldovi se podařilo dobýt pevnost Nové Zámky, město Nitru a další pevnosti. Turci podnikli nový pokus o dobytí císařského sídelního města, ale rakouská armáda pod velením významného vojenského reformátora Raimonda Montecuccoliho 1. srpna 1664 nad velkovezírem Ahmedem Köprülüm při pokusu Turků o přechod řeky Ráby poblíž kláštera Sv. Gottharda v Mogersdorfu zvítězila. Je nesporné, že Leopoldova vláda způsobila svými netolerantními radikálními protireformačními kroky v Uhrách velké škody. V rámci boje proti nekatolíkům přišli na řadu také Židé. V roce 1671 byli vyhnáni z tradičně židovské lokality Unterer Werd (pozdější Leopoldstadt). Uherský magnát Paul Esterházy poskytl mnoha z nich útočiště na svých územích v západních Uhrách, v dnešním Burgenlandu. Hodně vídeňských Židů našlo novou vlast v Berlíně, kde brzy vytvořili kvetoucí obec. Pro Leopolda I. by přitom byli jen o pár let později velmi vítáni. Válka proti Turkům pod vedením Evžena Savojského byla financována především z židovských zdrojů. 18
ČTYŘI
H U D E B N Í S K L A D AT E L É N A C Í S A Ř S K É M T R Ů N U
V roce 1666 se začalo v Rakouskem ovládané části Uher připravovat spiknutí proti Habsburkům, podporované Ludvíkem XIV. a Turky. Jeho cílem bylo obnovení autonomie uherské koruny a svobod uherské šlechty. Kromě toho spiklenci požadovali svobodu náboženského vyznání. O tři roky později bylo připravované povstání odhaleno jako uherské spiknutí magnátů. Hlavní vůdci vzpoury byli v dubnu 1671 popraveni a vyšetřovací komise působící v Uhrách a na Slovensku rozhodla o konfiskaci majetku asi tří set šlechtických rodin. Protože mezi účastníky vzpoury byli také protestanti, využili uherští a slovenští katolíci situace k násilnému potlačení protestantismu. Byly zakázány protestantské bohoslužby, zabírány kostely, protestantští duchovní uvězněni nebo posláni do vyhnanství. Přesto ale Uhry zůstaly i nadále neklidným územím. Postupně se vytvářely ozbrojené skupiny odpůrců Vídně, v nichž sehráli důležitou roli tzv. kuruci, vojenští propuštěnci a vysloužilci, vedení hrabětem Imrem Thökölym. Turci vycítili novou šanci. V roce 1683 vtrhla do Rakouska jejich statisícová armáda a brzy stála před Vídní. Od 14. července až do 12. září byl osud císařského sídelního města na vahách, stejně jako osud celé Evropy. Císař Leopold se nejprve uchýlil do Lince, výraz uprchl, namísto se uchýlil, by neodpovídal skutečnosti. Císař Svaté říše římské národa německého jako zajatec velkovezíra Kara Mustafy dopravený triumfálně do Istanbulu by byl příliš významnou zástavou i za situace, kdy by obléhání sídelního města skončilo neúspěchem. Po vítězství spojeneckých a habsburských vojsk nad Turky v roce 1683 následovalo dlouholeté úspěšné tažení Uhry a potom válka na Balkáně pod vedením Evžena Savojského. Počátkem 18. století se otevírá nový evropský konflikt, válka o španělské dědictví s Francií a Bavorskem. Princ Evžen sice slavil úspěchy také na této frontě, ale zároveň znovu povstaly Uhry vedené Františkem Rákóczym. Uprostřed těchto bojů císař v roce 1705 zemřel. Leopold I. byl třikrát ženat. První sňatek uzavřený v roce 1666 byl navzdory tísnivým politickým poměrům provázen tolika kratochvílemi, že se dostal až do dějin divadla. Největší pozornost vzbudilo provedení opery Il pomo d’oro, 19
H A B S BU R KOV É
A JEJICH PROFESE
zpracovávající příběh o zlatém jablku, které měl Paris předat nejkrásnější ze všech žen. Detailně zpracovaný děj s bohatým obsazením končil tím, že se nakonec zjevil sám vládce Olympu Zeus a jako deus ex machina předal zlaté jablko ženě, která duchem, krásou a vznešeností předčila dokonce bohyně Juno, Afroditu a Athénu. Tou byla mladá císařovna, Leopoldova manželka Markéta Tereza, která pocházela stejně jako jeho matka ze španělské větve Habsburků. Autorem hudby byl z větší části sám císař, opera byla ale provedena jen jednou a i dnes by se mohla jen stěží stát součástí běžného repertoáru. Přesto se o scénickém provedení opery Il pomo d’oro mluvilo na všech evropských dvorech. Jeho součástí byla četná baletní čísla, komplikované jevištní proměny, scény odehrávající se ve třech horizontálních rovinách, ohňostroj a obrovský sbor. Skladatel Leopold I. Rakouský podědil talent po svém otci, jehož v této oblasti zatlačil do pozadí. Jako autor sedmdesáti devíti děl s duchovní tématikou, k nimž patří například Regina Coeli, Stabat Mater, jedno requiem a osm oratorií, dále sto padesáti pěti světských skladeb, mezi nimiž je sto dva tanců, se skutečně zapsal do dějin hudby. Je autorem hudebních děl určených k jevištnímu provedení, která se hrají dodnes. Jedním z nich je opera La nobia barbuda (Vousatá nevěsta) na španělské téma. Specifický humor libreta hraničí až s absurdním divadlem. Hlavní postavou příběhu je matka, která chce oženit syna. Nemůže ale najít nevěstu, a tak se ho pokusí provdat v přestrojení za dívku. Její snaha ztroskotá, když se ukáže, že údajná nevěsta má vousy. Příběh ale končí šťastně. Leopold I. hrál na několik nástrojů, mezi jiným na violu da gamba. Konkurentem ve hře mu byl opět Ludvík XIV. V hudbě byl ale císař nepopíratelným vítězem nad králem – viola da gamba už vlastně nebyla v jeho době v módě, ale díky dvěma panovnickým virtuózům se znovu dostala do popředí. Pokud si Leopold jako císař a hudebník dopřál trochu volného času, stejně jako jeho otec rád vyřezával ze slonoviny. Kdybychom hledali nějakého Habsburka, který byl schopen paralelně vykonávat dvě profese, pak by to byl rozhodně Leopold I. Neměl sice okouzlující zjev, jeho start do života začínal 20
ČTYŘI
H U D E B N Í S K L A D AT E L É N A C Í S A Ř S K É M T R Ů N U
bez velkých vyhlídek, ale především díky princi Evženu Savojskému zanechal svým nástupcům říši zbavenou věčného tureckého nebezpečí. Když umíral, pověřil orchestr ve vedlejší místnosti přehráváním svých oblíbených melodií. 26. 7. 1678 se narodil ve Vídni Josef I., následník trůnu, Leopoldův syn z manželství s Eleonorou Magdalenou Falcko-Neuburskou. Od prvních hodin života byl připravován na svůj velký úkol. Co to obnáší, zjistil už v pěti letech při útěku před Turky. V roce 1690 byl Josef v Augsburku korunován na římského krále. Jeho výchova spočívala především v rukou duchovního učitele Františka Ferdinanda von Rummela. Světské záležitosti měl na starosti kníže Karel Theodor Salmsko-Anhaltský. Kromě přípravy na vládnutí byla těžištěm jeho vzdělávání hudba, neboť syn zdědil talent po otci. Stal se z něho vynikající flétnista, jeho dvorním kapelníkem byl Johann Joseph Fux, který byl povolán už za Leopolda I. v roce 1698 do funkce dvorního skladatele. Kapela vídeňského dvora měla za Josefovy vlády zlaté časy. Zachovala se většina jeho vlastních skladeb, jako např. sólové moteto Regina Coeli. Panování Josefa I. začalo po Leopoldově smrti v roce 1705. Doba nedopřávala sedmadvacetiletému panovníkovi příliš mnoho času na múzy. Jeho vládu provázely neustálé válečné konflikty. Povstání v Uhrách, jehož vůdcem se stal František II. Rákóczy, válka o španělské dědictví, válka s Francií a jejím spojencem Bavorskem, konflikty s papežem, pronikání Švédů až na území středního Německa – to vše vyžadovalo neustálá jednání, rychlé reakce. Přesto si císař získal v průběhu pouhých šesti let své vlády skvělou pověst jako přítel a podporovatel mnoha uměleckých oborů, především hudby. Josef I. zemřel 17. 4. 1711 ve Vídni, dědictví po něm připadlo jeho mladšímu bratrovi. Tento bratr, císař Karel VI., byl v té době posledním mužským potomkem rodu Habsburků. Rodině hrozilo vymření. Důvodem, proč k tomu nakonec nedošlo a Habsburkové zůstali i po spojení s lotrinským vévodstvím rodem s dobrou pověstí, byl sňatek z lásky. Tento milostný příběh začíná příchodem prince Lotrinského na vídeňský dvůr, o čemž pojednává následující kapitola. 21
